Důvodová zpráva k N.z. o odpovědnosti za újmu způsob. při výkonu veřejné moci

Zvláštní část

K § 1

Definice nemajetkové újmy jako újmy vzniklé působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného je co nejobecnější a vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 247/07.

K § 2

Zpřesňuje se, co je to „orgán veřejné moci“; srov. výklad tohoto pojmu v usnesení Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 191/92 a v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a o změně některých zákonů

K § 3

Rozdělení různých způsobů vzniku újmy podobné jako v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z.

K § 4

Nově zavádí enumerativní určení příslušného ústředního orgánu státu tam, kde byl dosavadní výklad nejasný (újma způsobená Ústavním soudem, veřejným ochráncem práv) nebo v soudní praxi často sporný (újma způsobená Vězeňskou službou ČR, Policií ČR, újma způsobená obecní policií nebo městskou policií). Přitom i Ústavní soud se může dopustit nesprávného úředního postupu (například průtahů v řízení) nebo vydat nezákonné rozhodnutí (které shledá nezákonným ESLP v řízení o individuální stížnosti podle čl. 34 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv); to samé platí i o veřejném ochránci práv, který v minulosti například několikrát vydal nezákonná rozhodnutí v režimu zákona č. 106/1999 Sb. (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 2/2010–130 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 1/2012–69); proto je nezbytné stanovit příslušný orgán k jednání jménem státu i v takových případech.

V tzv. zbytkové klauzuli v § 4 odst. 3 určuje za příslušný orgán namísto Ministerstva financí nově Ministerstvo spravedlnosti shodně, jako zákon Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z.

K § 5

Změny obsažené v ustanovení o podmínkách vzniku nároku reagují na četnou soudní judikaturu a také na situaci, kdy proti některým rozhodnutím není přípustný opravný prostředek;

reagují také na to, že některá rozhodnutí vydaná v trestním řízení a jejich realizace (například příkaz k domovní prohlídce, rozhodnutí o vazbě, rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků apod.) zpravidla citelně zasahují do práv a právem chráněných zájmů osob blízkých obviněnému nebo příslušníků jeho domácnosti, zejména do práva na ochranu a respektování soukromého a rodinného života; dosavadní koncepce odškodňovacího zákona však tyto osoby vylučovala z práva na odškodnění, neboť nebyly účastníky řízení, přestože bylo zasahováno do jejich sféry.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2159/11 zdůraznil Ústavní soud, že nelze trvat na podmínce podání opravného prostředku a na podmínce zrušení rozhodnutí pro nezákonnost tam, kde není opravný prostředek přípustný. To je příklad některých specifických rozhodnutí, jako je např. příkaz zatčení, příkaz k domovní prohlídce apod.

Nejvyšší soud (např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4822/2010, rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, uveřejněný pod R 121/2012) a Ústavní soud (např. nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 35/09, nález sp. zn. IV. ÚS 3193/10, nález sp. zn. IV. ÚS 3719/10, nález sp. zn. II. ÚS 1681/10, nález sp. zn. II. ÚS 662/10, nález sp. zn. II. ÚS 5/11, nález sp. zn. III. ÚS 732/11, nález sp. zn. I. ÚS 1066/11, nález sp. zn. IV. ÚS 28/12) také opakovaně odmítly názor, že podle striktního výkladu odškodňovacího zákona je právo na náhradu újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním nebo vazbou bylo podmíněno tím, že obviněný podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost; tím spíše pak tehdy, pokud by podání tohoto opravného prostředku bylo zjevně neúspěšné, ryze formální a pouze by prodloužilo trestní řízení a zvýšilo jeho náklady; srov. odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové připojené k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 uveřejněnému v tištěném vyhotovení ve Sbírce SRS pod R 31/2010 (který byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/09, který naopak podpořil odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové).

V některých případech také nelze rozhodnutí pro nezákonnost zrušit a lze se omezit pouze na tzv. akademický výrok, vyslovující porušení zákona (například v řízení o stížnosti pro porušení zákona, srov. § 268 odst. 2, § 269 odst. 1 tr. řádu). Také v případech, kdy Nejvyšší soud přezkoumává ex post na dodatečnou žádost odposlouchávané osoby podle § 88 odst. 8 tr. řádu zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, pak podle § 314m tr. řádu v případě, že takový příkaz byl vydán nebo jeho provedení bylo v rozporu se zákonem, vysloví usnesením (pouze) porušení zákona (tzv. akademickým výrokem), ale ke zrušení příkazu nemá pravomoc. V některých případech také Ústavní soud vyslovil akademickým výrokem porušení základních práv a svobod, ale rozhodnutí nezrušil s odůvodněním, že stěžovatel se ve vazbě již nenachází (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 336/06, srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 25/08). I v takových případech zjevně nezákonného rozhodnutí je tedy třeba poškozenému zaručit právo na odškodnění.

Ustanovení § 5 odst. 6 převzato ze zákona Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z. a vztahuje se na případy, kdy k vydání rozhodnutí neměl orgán veřejné moci pravomoc. Takové rozhodnutí je nicotné a nevyvolává právní účinky. I takové rozhodnutí je proto nezákonné a stát odpovídá za újmu jím způsobenou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3375/2008). Z důvodu právní jistoty a určitosti práva je vhodné to v zákoně pozitivně vyjádřit.

K § 6

Nezákonné zatčení, zadržení nebo jiné osobní svobody představuje závažný zásah do základních práv a svobod; přesto bývá v odškodňovací praxi obecných soudů často bagatelizováno. Dochází k němu obvykle postupem, který „balancuje“ mezi rozhodnutím a úředním postupem, neboť (pokud není vykonáno bezdůvodně), zpravidla omezení osobní svobody předchází příkaz, proti kterému není přípustný opravný prostředek, a jedná se o faktický zásah. Po vzoru zákona Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z. se proto vymezuje jako samostatný odpovědností titul.

K § 7

Ustanovení § 7 odst. 1 je shodné s dosavadní právní úpravou.

Ustanovení § 7 odst. 2 reaguje na některé, nikoliv výjimečné případy, ke kterým v praxi dochází a ve kterých poškozený podle dosavadní právní úpravy nemá nárok na odškodnění.

Ustanovení § 7 odst. 3 na rozdíl od dosavadní právní úpravy nedefinuje právo na odškodnění v takovém případě negativně, ale pozitivně, neboť i v takovém případě vzniká osobě omezené na svobodě závažná újma, která musí být odškodnitelná, a to buď na základě výsledku takového řízení (podobně jako v § 10) nebo došlo-li při rozhodování o vazbě k vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu.

K § 8

Dosavadní právní úprava doplněna o alternativu, kdy je trestní řízení skončeno rozhodnutím o postoupení věci jinému orgánu, neboť (ani) v takovém případě nemělo být vedeno trestní řízení a nebyl důvod pro uložení ani pro vykonání trestu v rámci trestního řízení.

K § 9

Zachována dosavadní právní úprava, která je vyhovující.

K § 10

Naprosto nové ustanovení, které postrádal už původní zákon č. 58/1969 Sb., a postrádá i současný zákon č. 82/1998 Sb. Navzdory kritice, které podrobil dosavadní zákon Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 (§ 22, § 30), v zákoně č. 82/1998 Sb. (i po jeho novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb.) dosud absentuje výslovně uvedený základ pro náhradu škody v případech zastavování trestního stíhání a zproštění obžaloby. Tato odpovědnost je dovozována pouze výkladem odškodňovacího zákona a soudní judikaturou, podle které má zproštění obžaloby stejné důsledky pro vznik odpovědnosti státu jako zrušení usnesení o sdělení obvinění (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, § 22).

Zákonnost vs. nezákonnost trestního stíhání se podle bohaté soudní judikatury posuzuje podle jeho výsledku, kdy výsledek trestního řízení, který je pro obviněného příznivý (zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby) má za následek, že nikdy nemělo být vedeno a má pro posouzení zákonnosti trestního stíhání stejné důsledky, jako kdyby došlo ke zrušení o jeho rozhodnutí pro nezákonnost, aniž by bylo zapotřebí takové rozhodnutí zpětně rušit [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod R 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1388/2004].

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3193/10 Ústavní soud uvedl, že „(…) právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že „(…) i při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 a sp. zn. IV. ÚS 642/05).“

V usnesení sp. zn. III. ÚS 1873/08 Ústavní soud vyslovil, že: „Je skutečností, že každá trestně stíhaná osoba je vystavena jednak určitému psychickému tlaku ze strany orgánů činných v trestním řízení (spojenému s úkony trestního řízení), a jednak samo trestní řízení může mít výrazné negativní dopady do osobní, pracovní (materiální) a rodinné sféry obviněného.“

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy, zejména jde-li o obvinění „liché“, pokud z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku vyplývá, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem. I bez excesu úředních osob je trestní řízení způsobilé zasáhnout do osobnostních práv člověka; rozhodné tu není chování orgánů činných v trestním řízení, ale výsledek trestního řízení ve vztahu k opodstatněnosti jeho zahájení.

Nejpodrobněji se k tomu uvádí v nálezu Ústavního sp. zn. II. ÚS 590/08(§§ 35, 36, 37), že:

„35. Trestní stíhání představuje kontinuální proces zjišťování a ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného a jejich hodnocení z hlediska trestněprávních norem. Za tím účelem jsou orgány činné v trestním řízení nadány řadou procesních pravomocí, jež umožňují a usnadňují průběh trestního řízení, které ovšem nemohou vykonávat mechanicky. Vždy je třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba.

36. Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby.

37. Jak již uvedeno shora, na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáží-li se jejich předpoklady jako mylné a nesprávné. Má-li být totiž jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet.“

K potřebnosti odpovídajícího odškodnění závažné újmy, která může vzniknout nedůvodným trestním stíháním nevinné osobě, zvláště je-li trestní stíhání vedenou po dlouhou dobu, se vyjadřuje také nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2551/13.

Je nepřijatelné, aby v demokratickém, právním státě, za který se Česká republika prohlašuje v článku 1 odst. 1 Ústavy, byla (v odškodňovacím zákoně doposud chybějící) odpovědnost státu za újmu způsobenou nedůvodně vedeným trestním řízením (stíháním) dovozována pouze výkladem odškodňovacího zákona a soudní judikaturou.

Nové ustanovení § 10 tuto mezeru v zákoně (nad kterou se bezúspěšně pozastavil již Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05, vyplňuje.

Zároveň reaguje také na to, že některá rozhodnutí vydaná v trestním řízení a jejich realizace (například příkaz k domovní prohlídce, rozhodnutí o vazbě, rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků apod.) zpravidla citelně zasahují do práv a právem chráněných zájmů osob blízkých obviněnému nebo příslušníků jeho domácnosti, zejména do práva na ochranu a respektování soukromého a rodinného života; stejně tak může být úkony trestního řízení (a to již před jeho zahájením) citelně zasahováno do práv a právem chráněných zájmů dalších osob (ať už teprve podezřelých nebo osob třetích), kdy následně je věc odložena; dosavadní koncepce odškodňovacího zákona však tyto osoby vylučovala z práva na odškodnění, neboť nebyly účastníky řízení, přestože bylo zasahováno do jejich sféry.

K § 11

Pouze rozvinuta a zpřesněna dosavadní právní úprava tak, aby bez použití poznámek pod čarou, které nejsou součástí právního předpisu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99) bylo přímo z obsahu právní normy zřejmé, kdy a v jakých případech je odpovědnost za újmu vyloučena (s částečným využitím definice těchto výluk v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z.).

K § 12

S využitím zákona Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z. zpřesněna dosavadní definice nesprávného úředního postupu.

K § 13

Za účelem předcházení vzniku soudních sporů již zákon č. 58/1969 Sb. stanovil povinnost poškozeného uplatnit napřed nárok u ústředního orgánu státní správy jako podmínku pro uplatnění nároku u soudu (v případech škody způsobené rozhodnutím) a k předběžnému projednání nároku stanovil lhůtu 6 měsíců. Tuto lhůtu 6 měsíců znovu převzal zákon č. 82/1998 Sb., jehož novela č. 160/2006 Sb. povinnost předběžného projednání nároku rozšířila i na škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, aniž by na této lhůtě cokoliv změnila.

V prvních letech účinnosti této novely č. 160/2006 Sb. nebylo s hledem na nejasné znění zákona vůbec zřejmé, zda se povinnost předběžného projednání nároku vztahuje jenom na náhradu škody nebo i na nemajetkovou újmu. Jasnou odpověď na tuto otázce nepřinesl ani Ústavní soud, který v jednom případě judikoval, že náhrada nemajetkové újmy předběžnému projednání nepodléhá (nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, § 14), zatímco v jiném, že náhrada nemajetkové újmy předběžnému projednání podléhá (nález sp. zn. II. ÚS 1191/08, §§ 33, 35). Sice Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 uveřejněném pod R 11/2010 vyslovil, že předběžnému projednání podléhá i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, avšak ke škodě věci tento názor podrobněji neodůvodnil. Až usnesení sp. zn. 25 Cdo 2462/2009 Nejvyšší soud poukázal na neprovázanost jednotlivých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. po jeho novele zákonem č. 160/2006 Sb., ale zdůvodnil, že z hlediska teleologického, systematického a historického výkladu a celkové koncepce odškodňovacího zákona se povinnost předběžného projednání nároku vztahuje i na nemajetkovou újmu, tj. na všechny případy, kdy jsou uplatňovány nároky na odškodnění.

Tato lhůta 6 měsíců byla snad odůvodněná v době přijetí prvního odškodňovacího zákona v roce 1969, ale je naprosto nepřiměřená a diskriminační (vůči obecně stanovené lhůtě k plnění podle občanského zákoníku) v roce 2014, tj. v době, kdy úroveň kancelářské, komunikační a výpočetní techniky (fax, internet, veřejné registry, datová síť propojující orgány veřejné správy, apod.), jakož i vedení spisů orgánů veřejné moci v elektronické podobě takovou dlouhou lhůtu v současnosti neodůvodňuje.

Také Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 vyjádřil, že lhůta 6 měsíců neodpovídá současnému stavu vývoje státní správy a proto Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. Ačkoliv tento nález byl vydán dne 23. 2. 2010, přesto do současné doby ke zkrácení této lhůty nedošlo.

Nově stanovená povinnost příslušného úřadu vyrozumět poškozeného o vyřízení žádosti, sdělit poškozenému důvody, pokud žádosti nevyhoví a poučit jej o právu uplatnit nárok u soudu, a zavedení fikce předběžného projednání nároku v případě marného uplynutí lhůty vyplývá z poznatků z běžné praxe zásad vypracovaných a zveřejněných veřejným ochráncem práv („Desatero dobré praxe při posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“), a také z vyrozumění veřejného ochránce práv ve věci postupů ústředních správních úřadů při předběžném projednávání nároků na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, které vzala vláda České republiky na vědomí usnesením č. 593 ze dne 15. 8. 2012 (viz: Právní rozhledy č. 18/2012), ve kterém veřejný ochránce upozornil na dosavadní nedobrou praxi ministerstev a dalších ústředních správních orgánů ve věci aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Šetření ochránce prokázalo, že žádosti nejsou jednotlivými úřady vyřizovány stejným způsobem, někdy jsou ignorovány a žadatelům není vůbec odpovězeno, v řadě případů dochází k apriornímu odmítání dobrovolného odškodnění za chyby a nezákonnosti (např. Ministerstvem zemědělství), často stanovisko úřadu není nijak odůvodněno (typicky tak činí např. Ministerstvo financí a Ministerstvo zemědělství).

Nově stanovená povinnost v § 13 odst. 3 má napomoci efektivnímu předběžnému projednání nároku a byla převzata ze zákona Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z.

K § 14

Je nutno zkrátit lhůtu pro předběžné projednání nároku před jeho uplatněním u soudu (srov. komentář k § 13) s tím, že nepodání žádosti o předběžné projednání nároku příslušnému úřadu nemůže být a priori důvodem pro to, aby poškozenému byl odepřen přístup k soudu.

Sám veřejný ochránce práv ve svém vyrozumění ve věci postupů ústředních správních úřadů při předběžném projednávání nároků na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, které vzala vláda České republiky na vědomí usnesením č. 593 ze dne 15. 8. 2012 (srov. komentář k § 13) konstatoval, že pokud proces předběžného projednávání nároku na odškodnění není skutečně účinným kompenzačním prostředkem nápravy „vadného“ stavu (jak to ČR prezentuje u ESLP), nemá smysl trvat na jeho zachování; ochránce přitom zdůraznil, že nepřiznává-li se procesu předběžného uplatnění nároku na odškodnění veřejnoprávní povaha a nepanuje-li obecná ochota k dobrovolnosti odškodňování, jde o nedůvodnou překážku přístupu jednotlivce k soudu.

K této otázce (soudní pravomoci a práva na přístup k soudu) se – v obecné rovině – vyjádřil i Ústavní soud v usnesení č. j. II. ÚS 336/05–27 ze dne 27. 7. 2005 (bohužel dosud nepublikovaném): „Základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) pod ochranou soudní moci a tuto moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy (čl. 81 Ústavy). Soudní moc, jako jedna ze složek státní moci, vylučuje jakoukoliv jinou moc, která by jí v jejích základních funkcích byla schopná konkurovat (srov. Harvánek, J., a kol. : Právní teorie. Iuridica Brunensia 1995, str. 85). Z této ústavně založené pravomoci soudů nutně vyplývá povinnost všech ostatních složek veřejné moci a všech fyzických a právnických osob se této moci podvolit, aby mohla být vykonávána. Není proto možné, aby byl kdokoliv na úrovni zákona z dosahu soudní moci vyňat, aniž by taková exempce byla odvoditelná z ústavního pořádku.“.

Soudní judikatura k otázce postupu soudu za účinnosti odškodňovacích zákonů č. 58/1969 Sb. a č. 82/1998 Sb., byl-li nárok uplatněn bez předchozího podání žádosti v rámci předběžného projednání, není jednotná. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 (§§ 35, 38) Ústavní soud konstatoval, že o takovém návrhu (žalobě) neměl soud pravomoc jednat, měl řízení zastavit a věc postoupit k projednání správnímu orgánu (Ministerstvu spravedlnosti) s tím, že účinky podání návrhu jsou zachovány (§ 104 odst. 1 o. s. ř.); následně pak bylo možné vyvolat řízení před okresním soudem. Podle převažující soudní praxe není namístě řízení zastavit ani přerušit; soud má vyzvat žalobce, aby nárok uplatnil žádostí o předběžné projednání u příslušného orgánu a vyčkat na jeho výsledek; teprve pokud by tak žalobce neučinil, je namístě řízení zastavit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 20/1981, s. 142, rozhodnutí uveřejněné pod 28/1978, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod R 11/2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2462/2009). V určitých případech, je-li žaloba doručena příslušnému orgánu jednajícímu jménem státu, od jejího doručení uplynulo šest měsíců (stávající lhůta k předběžnému projednání nároku podle dosud platného odškodňovacího zákona) a příslušný orgán dal najevo, že nárok uspokojit nehodlá, soudy uznávají, že by bylo formalistické trvat na požadavku podání žádosti o předběžné projednání (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 737/2008).

Navrhovaná nová právní úprava jednak vypouští povinnost předběžného projednání nároku jako podmínku omezující přístup k soudu, tuto povinnost sice zachovává, ale stanoví odlišný a jednoznačně předvídatelný postup (vymezený pozitivně právní normou) pro případ jejího nedodržení, který neomezuje právo jednotlivce na přístup k soudu. Zároveň stanoví fikci pro případ marného uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku, a zkracuje lhůtu pro předběžné projednání nároku na dva měsíce (srov. § 13 a komentář k němu).

K § 15

V návaznosti na převažující praxi, na kterou poukázal i veřejný ochránce práv (srov. komentář k § 13) ve stanovisku, ve kterém upozornil na dosavadní nedobrou praxi ministerstev a dalších ústředních správních orgánů ve věci aplikace zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že šetření ochránce prokázalo, že žádosti nejsou jednotlivými úřady vyřizovány stejným způsobem, někdy jsou ignorovány a žadatelům není vůbec odpovězeno, v řadě případů dochází k apriornímu odmítání dobrovolného odškodnění za chyby a nezákonnosti, často stanovisko úřadu není nijak odůvodněno, lze důvodně pochybovat, zda (ze zákona povinné) předběžné projednání nároku je účinným prostředkem nápravy porušení práva podle čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Veřejný ochránce práv proto konstatoval, že pokud proces předběžného projednávání nároku na odškodnění není skutečně účinným kompenzačním prostředkem nápravy „vadného“ stavu (jak to ČR prezentuje u ESLP), nemá smysl trvat na jeho zachování; ochránce přitom zdůraznil, že nepřiznává-li se procesu předběžného uplatnění nároku na odškodnění veřejnoprávní povaha a nepanuje-li obecná ochota k dobrovolnosti odškodňování, jde o nedůvodnou překážku přístupu jednotlivce k soudu (srov. komentář k § 14).

Ve shodě s právní úpravou nikoliv neznámou v anglosaském právním systému a označovanou jako sankční náhrada škody („punitive damages“) se proto navrhuje, aby v případech svévolného jednání vůči poškozenému, jehož oprávněný nárok příslušný úřad neuspokojí v předběžném projednání a přiměje ho k vyvolání soudního řízení (na úkor času a nákladů poškozeného), soud uložil státu povinnost k zaplacení dvojnásobku peněžitého plnění, na které má poškozený nárok.

To se týká pochopitelně pouze peněžitých náhrad, nikoliv jiného znění rozsudku, ale i tak má navrhovaná úprava za cíl přimět příslušné orgány k odpovědnějšímu vyřizování žádostí poškozených, což se projeví i ve snížení počtu soudních sporů.

K § 16

Zachována dosavadní právní úprava.

K § 17

Pevná denní částka 170 Kč stanovená v dosavadním odškodňovacím zákoně je v navrženém § 17 odst. 4 nahrazena částkou ekvivalentní k výši minimální mzdy, která se v průběhu času mění s tím, že tento zjednodušený postup lze použít i tehdy, pokud o to poškozený požádá.

K § 18

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy zjednodušeny podmínky pro náhradu škody, vypuštěna restriktivní omezení, která byla v soudní praxi vykládána nejednotně a často bránila efektivnímu uplatnění práva na náhradu škody, kterou příslušné úřady odmítají pod nejrůznějšími záminkami uspokojit, přestože nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení v řízení, ve kterém je nezákonné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (změněno) umožňuje domáhat se těchto nákladů jako škody způsobené nezákonným rozhodnutím (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2505/11).

Nově je upraveno právo poškozeného na náhradu nákladů zastoupení při předběžném projednání nároku. Vyžaduje-li zákon, aby poškozený uplatnil nárok napřed u příslušného orgánu, nežli může nárok uplatnit u soudu, má poškozený ústavně zaručené základní právo na zastoupení v takovém řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a musí mít zaručeno právo, že náklady takového zastoupení mu budou uhrazeny. V opačném případě nelze trvat na povinnosti uplatnit nárok napřed v předběžném projednání, neboť je v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, aby poškozený, který byl již poškozen vadným výkonem veřejné moci, tyto náklady hradil ze svého a aby se tak zvyšovala újma, vadným výkonem veřejné moci mu způsobená. Tento nárok poškozený bude mít pochopitelně pouze tehdy, bude-li se svým nárokem alespoň zčásti úspěšný.

Nově je stanoveno, že naopak stát (jednající příslušným úřadem) v řízení před soudem právo na náhradu nákladů řízení nemá. V posledních letech se rozmohl pozoruhodný zvyk, že příslušné úřady (ministerstva a další veřejnoprávní instituce) se nechávají v řízeních před soudy zastupovat advokáty, a to i v řízeních podle odškodňovacího zákona (typicky tak činí Ministerstvo financí) a v míře, která mnohdy nasvědčuje šikaně poškozených, které má od soudního uplatňování nároku na odškodnění odradit hrozba vysokých nákladů řízení, nebudou-li se svým nárokem úspěšní. K této praxi se negativně vyjádřil veřejný ochránce práv, podle kterého příslušný úřad (ministerstvo) může přistoupit k advokátnímu zastoupení jen ve zcela ojedinělých, skutkově a právně složitých případech („Desatero dobré praxe při posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“).

Opakovaně se k této otázce vyjádřil i Ústavní soud (nejčastěji ve věcech, kde za žalovaný stát jednalo Ministerstvo financí), aniž by jeho závěry byly (Ministerstvem financí) vzaty na vědomí.

Ústavní soud se k této otázce vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3243/09[„Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem) mající povahu účelného uplatňování či bránění práva vyloučeno. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, jíž nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.“] a obdobně se vyjádřil Ústavní soud v dalším nálezu sp. zn. IV. ÚS 1145/11[„Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika – Ministerstvo financí ČR. Ústavní soud zastává stanovisko, že tato žalovaná disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.“]. Z dalších rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce lze odkázat například na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07, nález sp. zn. II. ÚS 3246/09, nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09, usnesení sp. zn. III. ÚS 3315/09, usnesení sp. zn. I. ÚS 1401/10, nález sp. zn. III. ÚS 1180/10, nález sp. zn. I. ÚS 1877/10, nález sp. zn. II. ÚS 1215/10, nález sp. zn. IV. ÚS 2855/10, nález sp. zn. IV. ÚS 3131/10, nález sp. zn. I. ÚS 195/11, nález sp. zn. III. ÚS 161/11, nález sp. zn. II. ÚS 123/12, nález sp. zn. IV. ÚS 2049/11.

K § 19

Definice nemajetkové újmy jako újmy vzniklé působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného je obsažena v návrhu § 1 odst. 3, je co nejobecnější a vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 247/07.

V nálezu č. j. II. ÚS 862/10 (§ 14) Ústavní soud cituje důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb. a uvádí, že „…by bylo vhodné, kdyby aplikační orgány přihlížely k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž především vyplývá, že se nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.“. Ústavní soud se v tomto nálezu vyjadřuje jednak k povaze nemajetkové újmy obecně (tak, že se neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod), a dále specificky ohledně poskytování peněžitého zadostiučinění u nepřiměřených délek řízení.

Přestože již v roce 2011 vydal Nejvyšší soud sjednocující stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, určené ke sjednocení rozhodovací soudní praxe v případech odškodňování nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku nepřiměřených délek řízení, ve skutečnosti je soudní praxe v této otázce velice rozkolísaná a liší se nejenom mezi různými soudy, ale i mezi jednotlivými soudními senáty na jednotlivých soudech.

Otázkou přiměřenosti peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se zabývá např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11 (§ 22), a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/11 (§ 56, § 57), ve kterých se uvádí, že výše zadostiučinění má odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému dané země, tedy nikoliv, aby se Česká republika řadila dle její ekonomické situace, životní úrovně apod. na chvost členských států Rady Evropy.

Shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/11 byl publikován a analytickou právní větou [http://nalus.usoud.cz], podle které: „Ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. platí vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují. Je věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Totéž platí o závěrech soudů o přiznané výši přiměřeného zadostiučinění, které nemůže být v návaznosti na judikaturu Evropského soud pro lidská práva bezdůvodně přiznáváno ve výši, jakoby se Česká republika z hlediska životní úrovně a jiných (ekonomických) kritérii řadila na chvost členských států Rady Evropy.“

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 (§ 35 – 39) má výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu plnit také preventivně–sankční funkci: má odrazovat od podobných zásahů v budoucnu a její výše má být úměrná míře zavinění původce zásahu – potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění); proto v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Přiznání nedostatečné výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle tohoto nálezu představuje porušení práva na ochranu lidské důstojnosti a na respekt k soukromému životu. Zároveň v tomto nálezu Ústavní soud uvedl (§ 39), že soud může přisoudit ultra petitum i vyšší zadostiučinění, nežli navrhnul žalobce, neboť jde o případ uvedený v § 153 odst. 2 o. s. ř.

Kritický závěr vyplývá také z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1531/11 a z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1938/11, v jehož odůvodnění Ústavní soud přístup České republiky – Ministerstva spravedlnosti k odškodňování poškozených (systematicky ignorující judikaturu obecných soudů, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, lidskou důstojnost a účel zákonné úpravy odškodňování za výkon veřejné moci) a zejména přiznání nedostatečné výše náhrady nemajetkové újmy v penězích označil za dehonestaci poškozených.

K potřebnosti odpovídajícího odškodnění závažné nemajetkové újmy, která může vzniknout nedůvodným trestním stíháním nevinné osobě, zvláště je-li trestní stíhání vedenou po dlouhou dobu, se vyjadřuje také nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2551/13.

Nově navržená úprava proto slučuje závěry plynoucí z citovaných nálezů Ústavního soudu a v příkladmém výčtu kritérií, ke kterým se při stanovení způsobu a výše zadostiučinění rozšiřuje stávající kritéria v souladu s těmito závěry, a to včetně závěrů plynoucích z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 562/11 (podle kterých jde o kritéria pouze demonstrativní, mezi něž se řadí i délka samotného odškodňovacího řízení).

V příkladmém výčtu kritérií, ke kterým se přihlíží, bylo využito i kritérií, která vyjmenovává zákon Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Z. z.

Na rozdíl od stávající právní úpravy v současném odškodňovacím zákoně, která pamatuje pouze na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (kompenzaci ex post), se nově pozitivně stanoví právo poškozeného nejen domáhat se zadostiučinění ex post, ale také domáhat se, aby bylo veřejnou mocí upuštěno od neoprávněných zásahů do jeho práv (typicky tam, kde vadný výkon veřejné moci trvá) a aby byly odstraněny následky těchto zásahů (to může být praktické například u zásahů veřejné moci do práva na ochranu osobnosti).

Pouhé následné zadostiučinění ex post (ať už ve formě konstatování porušení práva, omluvy nebo peněžité náhrady) by bylo v takových případech neefektivní a zjevně nedostatečné.

K formulaci navrženého § 19 odst. 1 bylo použito (zrušeného) ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jehož znění poskytovalo zcela dostatečnou právní ochranu, která v rozhodovací soudní praxi nečinila větších problémů.

K § 20 až 22

Stávající odškodňovací zákon stanoví, že stát může vymáhat regresní úhradu. Jedná se o právní předpis z oblasti práva veřejného, ve kterém slovo „může“ znamená toliko kompetenci orgánu veřejné moci, který nemá svobodnou vůli, zda bude svojí kompetenci vykonávat, ale tam kde jsou splněny zákonem stanovené předpoklady, svojí kompetenci vykonávat musí. Přesto – a navzdory tomu, že odškodnění vyplácená poškozeným za vadný výkon veřejné moci ročně jsou v řádech stovek milionů Kč – počet případů, ve kterých je uplatňován nárok na regresní úhradu, je mizivý. Potvrzuje se tak rčení, že „stát je nejhorší hospodář“. Proto se „oprávnění“ žádat regresní úhradu nahrazuje výslovně zakotvenou povinností a lhůta jednoho roku nahrazuje lhůtou tří let, která je obecnou promlčecí dobou podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Vypuštěno ustanovení obsažené v dosavadním odškodňovacím zákoně a podmiňující nárok na regresní úhradu od soudce a státního zástupce zjištěním jeho viny v kázeňském řízení nebo trestním řízení. Jedná se o nekoncepční právní úpravu, která je navíc diskriminační vůči ostatním subjektům (je-li škůdcem jiná úřední osoba). Odpovědnost za škodu (újmu) je totiž deliktem soukromoprávním (který má za následek uložení povinnosti k náhradě škody), zatímco odpovědnost kázeňská (disciplinární) a trestní je deliktem veřejnoprávním (který má za následek uložení trestu). Odpovědnost za škodu podle soukromého práva přitom obecně vůbec nezávisí na tom a není podmíněna tím, zda vina škůdce byla zjištěna v řízení o správním nebo trestním deliktu a zda mu za takový delikt byl uložen trest podle veřejnoprávní normy. V praxi navíc dochází k ukládání kázeňských trestů státním zástupcům a soudcům v souvislosti s jejich nesprávným úředním postupem, jímž způsobili někomu škodu (újmu) jen výjimečně a případ vyvození trestní odpovědnosti za takové poškození účastníka řízení v praxi není znám zřejmě vůbec žádný.

Má-li být zaručeno dodržování právního řádu a povinností, které právní řád ukládá (v tomto případě povinnosti státní moci, aby byla vykonávána jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon podle čl. 3 odst. 3 Ústavy), je nutné, aby právní normy obsahovaly ustanovení, které umožňují vynutitelnost takové povinnosti, včetně sankcionování v případě jejího porušování. Právní norma, ukládající sice právní povinnost, která ale nestanoví vynutitelnost takové povinnosti, popřípadě nestanoví za porušení povinnosti žádnou sankci, je v právní teorii označována za tzv. imperfektní. Zavedení povinnosti státu vyžadovat regresní úhradu proto může být účinným nástrojem, jak zlepšit výkon veřejné moci, minimalizovat případy porušení zákona a vzniku újmy na straně těch, vůči kterým je veřejná moc vykonávána a odkazem na § 257 odst. 2 zákoníku práce (v navrhovaném § 21 odst. 3) je pouze rozvinuta a zpřesněna dosavadní právní úprava tak, aby bez použití poznámek pod čarou, které nejsou součástí právního předpisu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/99) bylo přímo z obsahu právní normy zřejmé, čím se řídí výše regresní úhrady. Předejde se tím situaci, kdy obdobně formulované ustanovení platného odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. odkazuje na ustanovení zákoníku práce, který byl v roce 2006 zrušen a nahrazen novým zákoníkem práce, aniž by se tato změna jakkoliv promítla v poznámce pod čarou.

K § 23 až 26

Úprava odpovědnosti za újmu a práva na regresní úhradu je upravena obdobně, jako v případě, odpovídá-li za újmu stát.

Stejně, jako v případě dosud platného odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. není stanovena povinnost k předběžnému projednání nároku, který se uplatňuje přímo u soudu.

K § 27

Nově navržené ustanovení § 27 převzato ze zákona Národní rady Slovenské republiky č. 514/2003 Sb., neboť dosud nikde neexistuje ústřední evidence uplatněných nároků na odškodnění ani ústřední evidence výše, v jaké byly nároky uspokojeny a kým. V současnosti tedy dosud neexistuje účinná kontrola v oblasti odškodňování vadného výkonu veřejné moci.

Zavedení této evidence je žádoucí také z důvodu účinné kontroly nad povinností příslušných úřadů k uplatňování nároků na regresní úhradu a toho, v jakém rozsahu budou tyto nároky uspokojeny.

Doporučení vedení statistik přijatých žádostí o odškodnění doporučil příslušným úřadům (ministerstvům) také veřejný ochránce práv, jakož i učinění opatření k odstranění příčin nečinnosti, které se nejčastěji opakují v žádostech o odškodnění (srov. „Desatero dobré praxe při posouzení žádostí o odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“).

Navržené ustanovení se netýká územních celků v samostatné působnosti.

K § 28

Dosavadní odškodňovací zákon č. 82/1998 Sb. upravuje promlčecí dobu v závislosti na vzniku nároku podle druhu vadného výkonu veřejné moci různě a nepřehledně. Totéž platí o počátku běhu promlčecích dob, který stanoven různě a nepřehledně (někdy od skončení řízení, jindy od oznámení rozhodnutí, v jiném případě od právní moci rozhodnutí).

V případě promlčení zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanoví dokonce lhůtu šesti měsíců, což je doba nepřiměřeně krátká a vůči poškozeným diskriminační, neboť v případě jiného odpovědného subjektu za újmu, nežli státu, je podle obecná promlčecí doba tříletá (srov. § 629 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

Přitom v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech (§ 612 občanského zákoníku). Protože nemajetková újma může spočívat i v zásahu veřejné moci do těchto práv, je nezbytné podřadit právní úpravu promlčení v takových případech pod ustanovení § 612 občanského zákoníku, neboť jiný přístup k poškozeným (v případech, kdy je odpovědným subjektem stát) by byl diskriminační.

Zároveň je namístě sjednotit promlčecí dobu a pravidla pro její běh. Navržený způsob vychází z obecné tříleté promlčecí doby a shoduje se s tím, jak je upraven v zákoně Národní republiky Slovenské republiky č. 513/2004 Z. z., rovněž v délce tří let a bez rozdílu podle vzniku újmy, počínaje dnem právní moci rozhodnutí. Sjednocený běh počíná od právní moci zrušovacího (měnícího) rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1362/2013), resp. od právní moci rozhodnutí kterým se končí trestní řízení (v případě podle § 10), a nabývá-li rozhodnutí právní moci před jeho doručením (týká se rozhodnutí vydaných ve druhém stupni v trestním řízení), pak až od jeho doručení, aby poškozený nebyl krácen na svých právech.

V navrženém ustanovení § 28 odst. 2 je ve shodě se současným zněním odškodňovacího zákona definován běh (skončení) promlčecí doby v těchto specifických případech a nově definován poměrně neurčitý pojem, co je to „skončení řízení“, který je i přes výklad podaný ve sjednocovacím stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, v soudní praxi vykládán nejednotně a různě.

K § 29

Prodloužena stávající doba podle současného zákona v délce jednoho roku na tři roky.

K § 30

Stávající odškodňovací zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje zásadní rozpor v tom, že v § 15 ukládá poškozenému povinnost vyčkat v rámci povinného předběžného projednání bezvýjimečně celých 6 měsíců, nežli se může s nárokem obrátit na soud, zatímco běh promlčecí doby v § 35 odst. 1 přerušuje pouze na dobu, kdy probíhá předběžné projednání nároku, nejdéle na 6 měsíců.

Nad tímto, zjevně nelogickým, rozporem se doposud zákonodárce nepozastavil při žádné z mnoha novelizací odškodňovacího zákona, ačkoliv při striktním dodržení postupu podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., odmítne-li příslušný úřad uspokojit žádost poškozeného ještě před uplynutím lhůty 6 měsíců, může dojít k promlčení nároku poškozeného (zejména v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které se v současnosti promlčuje právě ve lhůtě 6 měsíců).

Navrhovaná změna právní úpravy tento zjevný logický rozpor odstraňuje tak, že poškozený může uplatnit nárok u soudu po uplynutí 2 měsíců od uplatnění nároku v předběžném projednání (§ 14) a promlčecí doba neběží po (celou) tuto dobu dvou měsíců (§ 30).

K § 31

Převzato obecné pravidlo vycházející z nežádoucí retroaktivity právních norem, neboť právní úpravu upravující zpětnou účinnost v některých případech, obsaženou v článku II přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován současný odškodňovací zákon č. 82/1998 Sb., označil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 (§ 30) za způsobující nerovnost mezi poškozenými a tedy za diskriminační.

K § 32

Protože odškodňování vadného výkonu veřejné moci v současnosti již upravuje zákon č. 82/1998 Sb., je nutné jej v případě přijetí nového zákona zrušit.

K § 33

Legisvakační lhůta 30 dnů mezi vyhlášením a nabytím účinnosti nového zákona je postačující k seznámení se s novou právní úpravou, neboť spočívá na podobných principech, jako spočíval již zákon č. 58/1969 Sb. a poté nový zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V Praze dne 10. října 2014

Olga Havlová v. r.

Marek Černoch v. r.

David Kádner v. r.