Novela z. o pozemních komunikacích

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) definuje v § 30 silniční ochranná pásma, která svým významem ochraňují dálnice, silnice, místní komunikace a provoz na těchto pozemních komunikacích. Silniční ochranná pásma zajišťují ochranu pozemní komunikace a provozu na ní pouze v úsecích mimo souvisle zastavěné území obcí, které je definováno v odstavci 3 § 30 zákona o pozemních komunikacích. V silničním ochranném pásmu lze pouze na základě povolení příslušného silničního správního úřadu provádět stavby vyžadující povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu a terénní úpravy, jimiž se změní vzájemná úroveň nivelit terénu a vozovky. Současně lze v silničním ochranném pásmu pouze na základě časově omezeného (maximálně 5 let) povolení silničního správního úřadu zřizovat a provozovat reklamní zařízení.

Problematika povolování zřizování a provozování reklamních zařízení je v současné době již zákonem o pozemních komunikacích řešena avšak pouze u dálnic a silnic I. třídy mimo souvisle zastavěná území, kdy dochází po vzoru ostatních evropských států a v souladu s mezinárodními dohodami k vytěsňování reklamních zařízení z ochranných pásem. Ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice nebo rychlostní místní komunikace je pro účely reklamního zařízení rozšířeno ze 100 metrů na 250 metrů v úsecích, ve kterých by byly viditelné uživateli dotčené pozemní komunikace. Je nutné poznamenat, že tato regulace reklamních zařízení není zcela absolutní neboť zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy lze povolit za podmínky existence provozovny, která se nachází v silničním ochranném pásmu ve vzdálenosti do 200 metrů od reklamního zařízení označujícího tuto provozovnu (typickým příkladem je reklamní totem u čerpacích stanic).

Povolování zřizování a provozování reklamních zařízení v silničních ochranných pásmech (mimo souvisle zastavěná území obcí a silničního pomocného pozemku) podél silnic II. a III. třídy nebo místních komunikací je zcela ponecháno na prakticky volné úvaze příslušných orgánů. V povolovacím procesu jsou zásadním podkladem pro vydání rozhodnutí souhlasy vlastníka reklamou dotčené nemovitosti a příslušného orgánu Policie České republiky. Policii České republiky byla zcela volná úvaha ve vydávání souhlasů odejmuta nařízením Ministerstva vnitra ze dne 30. října 2012, kterým se definují skutečnosti, které mohou jinak narušit provoz na pozemních komunikacích.

Současnou právní úpravu ve výše uvedených případech považujeme za dostatečnou i v případě povolování reklamních zařízení podél silnic II. a III. třídy v extraviláu měst a obcí, jelikož extravilánové silnice II. a III. tříd nejsou pro reklamní agentury a ostatní společnosti vzhledem k nízkému dopravnímu provozu atraktivním územím, ve kterém by se vyplácely investice do stavby nebo umístění reklamního zařízení.

Zásadně problematičtějším se jeví úprava povolování zřizování a provozování reklamních zařízení podél silnic II. a III. třídy nebo místní komunikace v intravilánu měst a obcí, kdy je nutné nejdříve z hlediska příslušného silničního správního úřadu stanovit zda se jedná či nejedná o souvisle zastavěné území a tedy zda je či není potřebné povolení silničního správního úřadu. Dle odstavce 3 § 30 zákona o pozemních komunikacích je souvisle zastavěným územím obce pro účely určení silničního ochranného pásma území, na kterém je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí a současně mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Pokud tedy na základě výše uvedené definice silniční správní úřad prohlásí, že se nejedná o souvisle zastavěné území obce (může se jednat i o středové části měst a obcí), potom je nutné povolení podle výše uvedených podmínek. V těchto sporných případech nastávají pro žadatele a v nemálo případech i pro vlastníky nemovitostí komplikace v nerozlišování mezi zastavěným územím obce dle § 2 odstavce 1 písmena d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a souvisle zastavěným územím obce dle § 30 odstavce 3 zákona o pozemních komunikacích, kdy předpokládají umístění v zastavěném území obce dle stavebního zákona bez nutnosti povolení silničního správního úřadu, jelikož toto zastavěné území je vyznačeno v platné územně plánovací dokumentaci. Naproti tomu je žadatel po ukončeném řízení u silničního správního úřadu vyrozuměn (např. stavebním úřadem) o zamítnutí žádosti či nepovolení stavby z důvodu neexistence souvisle zastavěného území dle zákona o pozemních komunikacích a tedy aplikace ustanovení o ochranně pozemních komunikací. Zde si dovolujeme říci, že v převážné většině těchto případů dojde k zamítnutí žádosti z důvodu aplikace výše zmíněného nařízení Ministerstva vnitra Policií České republiky, které zavádí v intravilánech měst a obcí prakticky absolutní regulaci reklamy podél všech silnic. Tento případ se vztahuje i na reklamní zařízení, která jsou na území měst a obcí již dávno umístěna a žádost směřuje k obnovení povolení na další období, kdy je žádost zamítnuta z důvodu aplikace ustanovení o ochranně pozemních komunikací a zamítavém stanovisku Policie České republiky.

Popsaná situace přináší jak pro žadatele, tak pro města a obce značnou míru nejistoty, jelikož v mnohých případech je umístění reklamního zařízení navázáno na plánované příjmy do obecních rozpočtů a opětovní žadatelé přicházejí s legitimním očekáváním rozhodnutí státní správy, které je jedním ze zásad rozhodování ve správních řízeních. Z hlediska obcí tento problém zasahuje i do možnosti propagace svých kulturních, sportovních, společenských či charitativních akcí, které jsou taktéž umisťovány na reklamních zařízeních.

Navrhovaná úprava zákona o pozemních komunikacích je částečně inspirována přístupem některých evropských států k problematice umisťování reklamních zařízení v blízkosti pozemních komunikací, kdy povolování reklamních zařízení podél dálnic a důležitých státních silnic (u nás silice I. třídy) podléhá povolení státní správy i v intravilánech měst a obcí, ale v případech ostatních komunikací v intravilánech měst a obcí toto spravuje místní samospráva.

Vkládaným doplněním textu zákona je poskytnuta možnost městům a obcím účinně regulovat jejich vzhled i ve vazbě na plány regulace urbanistického a architektonického charakteru prostředí a poskytne všem případným žadatelům určitou jistotu při plánování svých záměrů k umístění reklamních zařízení v intravilánech měst a obcí. Doplněním textu zákona není však zamýšleno obcházení nutnosti vydávání stanovisek Policií České republiky, ale ulehčení administrativy z pohledu vydání pouze jednoho stanoviska Policie České republiky k nařízení o regulaci reklamy pro území celého města či obce. Jinak řečeno nařízení obce by mělo vznikat v součinnosti s Policií České republiky, která by měla vymezit např. striktně zakázaná místa a podmíněně zakázaná místa.

Návrh úpravy zákona je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Návrh úpravy zákona je slučitelný s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a s právními akty Evropských společenství. Z pohledu působnosti a pravomoci územních samosprávných celků a jejich orgánů se akty práva Evropské unie na danou oblast nevztahují.

Návrh úpravy zákona nebude mít žádný dopad na státní rozpočet ani na rozpočty krajů. Dopady do rozpočtů obcí jsou v závislosti na vydaných nařízeních o regulaci reklamy, kdy obce budou moci plánovat případné stabilnější příjmy v předpokládaných výších.

Návrh úpravy zákona nemá s přihlédnutím ke svému předmětu negativní dopad na životní prostředí.

Návrh úpravy zákona nemá dopad na sociální sféru a nemá negativní dopad na rovnost postavení mužů a žen.