1. Zhodnocení platného právního stavu
Ústava a zákony České republiky pokládají právní základ a zajišťují práva občanů žijících na území ČR, a to ve všech oblastech jejich života, včetně ochrany a péče o kulturní a historické památky a další hodnoty spjaté s vývojem majoritní části národů žijících na území České republiky a s vývojem české státnosti. K hlavním, nezcizitelným hodnotám a kulturním tradicím jednotlivých států, resp. národů tvořících obyvatelstvo daného státu patří národní (státní, úřední) jazyk. Proto je také součástí práva většiny států Evropy včetně členských států EU legislativní zakotvení národního, státního či úředního jazyka (jazyků) a tento jazyk také v těchto zemích požívá příslušné ochrany.
Česká republika je v tomto směru výjimkou. Přestože postavení a ochrana českého jazyka, jakožto mateřského jazyka většiny obyvatel, je obsažena v řadě zákonů a dalších právních předpisů, chybí až doposud v platné legislativě zákon, který by jasně stanovil český jazyk v České republice jazykem státním či úředním.
2. Cíl navrhovaného zákona
Hlavním cílem návrhu zákona (dále jen návrh) je ustanovení českého jazyka úředním jazykem České republiky.
Návrh definuje podstatu, působnost, a rozsah užívání úředního jazyka v České republice. Dále stanovuje povinnost ochrany, rozvoje a užívání úředního jazyka České republiky. Ve vztahu k národnostním a etnickým menšinám a občanům cizích států žijícím na území České republiky potvrzuje jejich jazyková práva daná právem mezinárodním i ústavním pořádkem České republiky. Současně však vymezuje i požadavky na znalost českého jazyka u žadatelů o státní občanství České republiky (dále jen ČR) a u osob zamýšlejících rozvíjet na území ČR podnikatelskou činnost podléhající registraci nebo povolení podle zvláštních právních předpisů.
Důležitým cílem návrhu je stanovit povinnost v úředním jazyce vyhlašovat a zveřejňovat mezinárodní smlouvy, zákony, právní předpisy, informace a individuální právní a úřední akty všech orgánů výkonné a soudní moci. Zavádí povinnost označování určených míst a institucí v úředním jazyce. Určuje povinnost provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání opatřovat stanovené pořady mluveným či psaným překladem do úředního jazyka ČR.
Významným cílem návrhu, v souvislosti s postupující globalizací a začleněním ČR do EU, je založit jistotu užívání úředního jazyka ČR při dojednávání a poskytování bankovních obchodů a služeb, konání obchodních soutěží o veřejné zakázky, včetně uzavírání smluv o jejich provedení, sepisování uzavřených smluv a právních aktů, které jsou v ČR předmětem soudní nebo jiné právní ochrany, a dalších určených činností.
Návrh také sleduje cíl jasně uložit fyzickým a právnickým osobám podnikajícím na území ČR povinnost poskytovat spotřebitelům všechny potřebné informace v úředním jazyce ČR. Dalším cílem návrhu je stanovení úředního jazyka vyučovacím jazykem. Vyjasňuje zároveň možnosti formálního vzdělávání na území ČR v cizích jazycích ve vztahu k úřednímu jazyku České republiky. Návrh má také za cíl ustanovit úřední jazyk ČR jako služební jazyk v ozbrojených sborech a ozbrojených silách České republiky.
Návrh určuje orgán dohledu nad užíváním úředního jazyka, včetně udělování případných sankcí a stanoví možnosti opravných prostředků. Určuje také nakládání s příjmy z udělených pokut.
3. Obecné zdůvodnění
Vhodné užívání a stálou podporu českého jazyka na území státu považujeme za základní podmínku pro kvalitní život v ČR. V zemích Evropské unie, jako např. ve Francii, Španělsku, Polsku nebo na Slovensku, je podobný zákon již v platnosti a samotná Evropská unie je postavena mimo jiné i na respektu a péči o tradice a národní dědictví členských zemí. Z tohoto důvodu předkládáme žádost o pevné zakotvení českého jazyka jako jazyka úředního.
V každé otevřené společnosti v době globalizace logicky dochází k užívání nových jazyků a tlakům na „domácí“ jazyk, v našem případě na český jazyk. Je samozřejmé, že český jazyk bude i nadále procházet změnami a nikdy jej nebude možné ochránit striktními zákazy užívání cizích jazyků. Věříme, že český jazyk s dlouhou historickou tradicí bude zachován zejména za předpokladu, že jak občané, rodilí mluvčí, tak i imigranti, jej budou aktivně používat a zachovají si k němu pozitivní vztah. Výuka, ochrana a rozvoj českého jazyka musí být pevně zakotvena a podporována.
Česká republika je historicky domovem vzdělanosti, a tak je jenom přirozené, že roste počet lidí všech generací mluvících jedním, ale často i více cizími jazyky. Znalost cizího jazyka však nelze uložit a existuje tedy značné procento občanů, kteří se nedomluví cizími jazyky a ani pasivně nerozumí základům angličtiny, němčiny nebo francouzštiny. Pokud odhlédneme od slovenštiny, více než 30 % občanů ČR se nedomluví žádným cizím jazykem. Ve věkové skupině starších 50 let je téměř 20 % občanů, kteří vůbec nerozumí ani základním výrazům cizích jazyků. Mnoho těchto lidí se bojí uvedenou skutečnost přiznat a jsou následně nepřiměřeně jazykově diskriminováni v běžném každodenním životě oproti mladším lidem. Musí být ochráněno právo na informace v českém jazyce pro všechny stejně bez rozdílu věku, vzdělání nebo sociálního původu. Může se jednat jak o informace v pracovním či obchodním styku, tak i o informace v běžném životě – při nákupech, využívání služeb, při využívání označení měst, obcí, úřadů, nebo i informací získávaných ze sdělovacích prostředků.
Zejména malé podniky a firmy jsou často nepřímo diskriminovány při zadávání, vyjednávání a uzavírání smluv na veřejné zakázky, kde jsou některé informace poskytovány pouze v cizích jazycích. Tento stav nejen vytváří konkurenční výhodu velkým firmám, ale zároveň vytváří nepřímý tlak na náklady v malých firmách, a tedy zhoršuje jejich pozici v obchodních vztazích. Podobná nepříznivá situace může panovat i mezi smluvními partnery, kde je jeden z partnerů původem ze zahraničí.
ČR se stává – v současnosti pak velmi aktuálně – domovem imigrantů ze zemí, které nenabízejí dobré životní podmínky. Česká společnost má tradici v otevřenosti k přistěhovalcům. Předkladatelé chtějí, aby tato tradice i nadále pokračovala – zároveň se však domnívají, že znalost a užívání českého jazyka jsou nejdůležitějšími předpoklady pro úspěšnou integraci cizinců do běžného života v ČR. Základní znalost úředního – českého – jazyka by však pro ně měla být jednou z důležitých podmínek pro udělení státního občanství ČR a bez schopnosti komunikace o předmětu nabídky obchodu, služeb apod. by jim nemělo být umožněno podnikání, při kterém pravidelně přicházejí do styku se zákazníky či klienty.
Věříme, že další motivací ke studiu českého jazyka se výrazně zvýší šance na úplnou integraci cizinců do společnosti.
4. Zhodnocení souladu navrhovaného zákona s ústavním pořádkem České republiky, s právem Evropské unie a s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a s uplatněním rovných příležitostí mužů a žen
Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Návrh není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, ani s právními předpisy EU a nemá dopad a přímý vliv na uplatnění rovnosti příležitostí mužů a žen.
5. Předpokládaný finanční dopad návrhu do veřejných rozpočtů
Návrh nemá přímý dopad do státního rozpočtu, rozpočtu krajů a obcí. Lze ovšem očekávat určitý finanční dopad a jednorázové náklady tam, kde se v minulosti uplatňovala nadměrná tolerance k užívání cizích jazyků při označování zeměpisných a místopisných názvů. Pokuty je možno udělit v širokém rozmezí, nejsou nepřiměřeně vysoké a slouží především k pokrytí nákladů na činnost dohlížejících správních orgánů v oblasti kontroly dodržování ustanovení zákona.
B) Zvláštní část: K Čl. 1: § 1 odst. 1 a 2 - Jako úřední jazyk je pro účely navrhovaného zákona definován
jazyk, který je užíván ve styku veřejných orgánů a institucí mezi sebou i v průběhu jejich styku s občany, jazyk používaný v místopisném označování, jazyk výchovně vzdělávacího procesu na školách, jazyk používaný v ozbrojených silách a ozbrojených sborech státu, a dále jazyk používaný fyzickými a právnickými osobami při nabídce a zprostředkování zboží, služeb nebo prací na území České republiky. Současně je jako jazyk úřední určen český jazyk. Odst. 3 – Zákon výslovně uvádí, že český jazyk je cennou součástí kulturního dědictví a že jeho ochrana a rozvoj jsou povinností všech, kdo se zúčastňují veřejného života. Odst. 4 – Předkladatelé pokládají za nezbytné, aby zákon výslovně stanovil, že jazyková práva národnostních menšin, zdravotně postižených občanů i práva občanů států Evropské unie a občanů dalších států obsažená v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, v Ústavě a v dalších ústavních a jiných zákonech České republiky jím nejsou nijak dotčena. Ohledně užívání českého jazyka v úředním styku v těchto případech pak návrh odkazuje na zvláštní, již platné právní předpisy.
K Čl. 2: § 2 – Ustanovení odst. 1 požaduje, aby každý žadatel o udělení státního občanství
České republiky prokázal znalost českého jazyka alespoň na úrovni běžné denní komunikace. Obdobné ustanovení obsahuje např. Ústava Španělska, která stanoví, že každý jeho občan je povinen znát španělský jazyk a že má právo jej používat. Toto ustanovení bylo do španělského práva včleněno dlouho před započetím současné imigrační vlny. Obdobně v odst. 2 návrh zákona požaduje, aby znalost českého jazyka v rozsahu běžné denní komunikace v oblasti předpokládané činnosti prokázala orgánu příslušnému k registraci či vydání povolení každá fyzická nebo právnická osoba zamýšlející na území České republiky nabízet či zprostředkovávat koupi nebo prodej zboží, služeb nebo provedení prací, podléhajících registraci nebo povolení podle zvláštních právních předpisů, a to v případě osob fyzických osobně, v případě právnických osob pak i prostřednictvím osob právnickou osobou trvale pověřených. Obě ustanovení § 2 sledují jako cíl požadavek, aby státní občané ČR a osoby podnikající na jejím území znali úřední jazyk, byli v něm v případě nutnosti schopni základní komunikace a při podnikání jej užívali ve styku s veřejností.
§ 3 - Stanoví jako jednací jazyk ve vnitrostátním styku pro všechny orgány veřejné moci a
správy český jazyk, a to jak ve styku osobním, tak i jakýmkoli způsobem zprostředkovaném.
§ 4 - V odst. 1 zákon výslovně stanoví český jazyk jako vyučovací jazyk v předškolním,
základním, středním, vyšším odborném vzdělávání i ve vzdělávání na vysokých školách, a to ve všech formách vzdělávání a studia s výjimkou výuky cizích jazyků. V odst. 2 je pak s odkazem na zvláštní právní předpisy řešena otázka zřizování a činnosti škol a dalších vzdělávacích institucí na území ČR s jiným než českým vyučovacím jazykem a postup při ukončování vzdělávání v těchto institucích, včetně uznávání dokladů o studiu a jeho výsledcích.
§ 5 - Určuje český jazyk jako služební jazyk v ozbrojených silách a ozbrojených sborech
České republiky. Současně pak stanoví možnost užití jiného, než českého jazyka, v ozbrojených silách a ozbrojených sborech ČR v případě, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána nebo v případě, kdy se jedná o mezinárodní činnost ozbrojených sil.
§ 6 - V odst. 1 písm. a) až j) návrh zákona taxativně vymezuje případy, ve kterých je při
právních aktech nutné zhotovování úředních listin, označování orgánů a institucí veřejné správy, v zeměpisných a místopisných názvech, nabídce výrobků, služeb a prací, v rozhlasovém a televizním vysílání a šíření obrazových a zvukových informací, zpracování smluv, vydávání opisů, výpisů, vysvědčení a při dalších aktech povinné užití českého jazyka. Odst. 2 až 4 řeší výjimky a odlišné podmínky pro užití českého jazyka ve zvláštních případech, a to užití cizího jazyka současně s jazykem českým v odborném a obchodním styku a v úředním styku se zahraničím pro všechny fyzické a právnické osoby uvedené v § 6 odst. 1 písm. b), doplnění písemností uvedených v § 6 odst. 1 písm. f), g), h) a i) a sepsaných v jiném než českém jazyce o úředně ověřený překlad do českého jazyka v případě, že jsou tyto písemnosti způsobilé vyvolávat právní účinky i po nabytí účinnosti tohoto zákona – a výjimky z užití českého jazyka v rozhlasovém a televizním vysílání v případech, kdy pořady jsou uvedeny ve slovenském jazyce, kdy jde o pořady určené pro národnostní a etnické menšiny, vysílání do zahraničí, nebo kdy se jedná o vysílání provozované na území ČR na základě mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. V odst. 6 je s odkazem na zvláštní právní předpisy řešena otázka rovnocenného užití slovenského jazyka k jazyku českému.
§ 7 - V odst. 1 výslovně ustanovuje, že v písemných informacích a v reklamě v hromadných
sdělovacích prostředcích, mají-li význam pro život, zdraví, majetek, bezpečnost, životní podmínky, životní prostředí a jiná zákonem stanovená práva nebo povinnosti anebo právem chráněné zájmy fyzických a právnických osob, se český jazyk používá výhradně, v ostatních případech pak přednostně před ostatními jazyky. V odst. 2 je pak právnickým i fyzickým osobám nabízejícím na území ČR zaměstnání, své nebo cizí produkty v oblasti výroby, obchodu, zprostředkování, prodeje a služeb uloženo používat v písemných informacích a v reklamě český jazyk, a to včetně návodů k použití, přehledů technických parametrů nabízených produktů a záručních podmínek.
K Čl. 3: § 8 – Řeší otázku dohledu nad užíváním úředního jazyka a sankcí v případě porušení
tohoto zákona. Dohledem nad užíváním úředního jazyka je pověřen místně příslušný správní orgán, jeho postup v případě zjištění porušení či porušování povinností stanovených tímto zákonem je dán odst. 2 až 4 (upozornění – lhůta k nápravě – správní řízení o přestupku).
Ústředním orgánem státní správy ve věci přestupků, kterými byl porušen tento zákon, je návrhem určeno Ministerstvo kultury ČR.
K Čl. 4: § 9 – Přechodná ustanovení vytvářejí časový prostor pro uvedení skutečností
s přijetím zákona souvisejících do souladu s jeho zněním. Pro úpravu názvů obcí, měst a jejich částí, veřejných prostranství a jiných zeměpisných a místopisných názvů v České republice i mimo její současné hranice, pokud pro ně existuje pojmenování v českém jazyce, je navržena lhůta uvedení do souladu s tímto zákonem nejpozději do 24 měsíců od nabytí jeho účinnosti. Poutače, trvalé reklamy a vývěsní štíty jsou podnikající fyzické či právnické osoby povinny uvést do souladu s tímto zákonem do 36 měsíců od nabytí jeho účinnosti a úředně ověřený překlad podle § 6 odst. 3 tohoto zákona je povinen nechat zhotovit ten, kdo písemnost sepsal, nejpozději do 12 měsíců od nabytí účinnosti zákona. Podle názoru předkladatelů jsou tyto lhůty postačující.
K Čl. 5: V souvislosti s přijetím zákona o úředním jazyce České republiky a stanovením
sankcí za jeho porušování je nutno provést dílčí úpravu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovaná úprava spočívá v doplnění nového písmene c) v § 32 odst. 1 tohoto zákona, kterým se zavádí jako přestupek porušení zákona o úředním jazyce České republiky s možností udělení pokuty až do výše 50 000,- Kč. Současně se pak navrhuje, aby tuto pokutu bylo možno uložit i opakovaně.
K Čl. 6: Nabytí účinnosti zákona se navrhuje k prvnímu dni druhého kalendářního měsíce
následujícího po dni vyhlášení zákona.
Praha 21.října 2015
Gabriela Hubáčková, v.r. Marta Semelová, v.r. Ivo Pojezný, v.r. Vojtěch Filip, v.r. Karel Šidlo, v.r. Miroslav Opálka, v.r. Zdeněk Ondráček, v.r.