Sen.n.z. o veřejných kulturních institucích

Cílem předkládaného návrhu zákona je vytvořit nový druh právnické osoby přizpůsobený specifikám veřejných kulturních institucí a umožnit tak jejich efektivnější řízení a hospodaření, jakož i plnění kulturních a uměleckých cílů. Navrhovaná nová právní forma by umožnila transformaci dnešních institucí poskytujících veřejné kulturní služby z příspěvkových organizací na novou právní formu veřejná kulturní instituce. Předkládaný zákon by tak neznamenal povinnou transformaci dnešních kulturních institucí na novou právní formu, pouze by vytvořil alternativu pro zřizovatele – stát a územní samosprávné celky

– využitelnou jak při zřizování kulturních institucí, tak případně i pro jejich transformaci ze současné podoby.

1. Zhodnocení platného právního stavu a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Návrh zamýšlí odstranit dlouhodobé nedostatky fungování kulturních institucí v České republice. Současná právní úprava neobsahuje právní formu, která by vyhovovala veřejným kulturním institucím, a tyto tak fungují typicky v podobě příspěvkových organizací. Právní úprava příspěvkových organizací svou obecnou neurčitostí spíše vystihuje potřeby různorodých subjektů státní či veřejné správy, ale neodpovídá specifickým potřebám kulturních institucí. Příspěvkové organizace hospodaří s majetkem zřizovatele a jsou v nakládání s ním omezeny zákonem způsobem nevyhovujícím kulturním institucím. Současný stav taktéž neumožňuje širší zapojení odborné veřejnosti do správy kulturních institucí a rozhodování o tom, jaké konkrétní kulturní služby má daná instituce veřejnosti poskytovat. Dalším z hlavních nedostatků je nemožnost přímého kooperativního financování kulturních institucí územními samosprávnými celky a státem za dopředu pevně dohodnutých podmínek, jakož i vytváření holdingových struktur, kde by se např. činnosti neuměleckého charakteru mohly ke zvýšení efektivity vyčlenit do samostatných právnických osob poskytujících služby spřízněným kulturním institucím zaštiťujícím samotnou uměleckou činnost. I za stávajících podmínek existují příklady společného financování kulturních institucí, avšak zpravidla nahodilé, nesystémové a nestabilní. Cílem zákona je ovšem umožnit společnou správu a odpovědnost, vytvořit podstatně stabilnější prostředí a tím také čelit opakujícím se krizím, které vedou k napětí mezi kulturními institucemi a politickými orgány, a tím destabilizují nejen uměleckou tvorbu a kulturní činnost, ale vyvolávají i krizi důvěry ve schopnost politického systému spravovat vlastní instituce podle obvyklých a ověřených pravidel v demokraticky i ekonomicky úspěšnějších zemích.

Navrhované řízení prostřednictvím nezávislé správní rady s patřičnou odpovědností a odborným zázemím, jmenované zřizovatelem, je systémovým řešením a současně obvyklým nástrojem, který samosprávy běžně využívají k řízení organizací zajišťujících služby občanům (dopravní podniky, svoz odpadu, vodovody a kanalizace atd.). Je zjevné, že tuto formu používají proto, že je ekonomicky a provozně efektivnější než příspěvková organizace, ale nechávají si tyto instituce ve vlastnictví ze strategických důvodů, a právě z důvodu veřejného zájmu. Dlouhodobě kritizovaná situace při jmenování a odvolávání statutárních orgánů kulturních institucí ohrožuje nejen stabilitu, ale i kontinuitu a strategický rozvoj. Návrh zákona zároveň doporučuje ustanovit dozorčí radu, která by dostatečně zajistila potřebný dohled zřizovatele. Odpolitizování příspěvkových organizací není bez přijetí nového zákona systémově možné.

I jiné, v praxi se vyskytující, formy kulturních institucí, právnické osoby soukromého práva (obecně prospěšné společnosti, spolky, obchodní společnosti), trpí různými nedostatky

– zejména neumožňují dostatečný podíl veřejnosti na řízení kulturních institucí, zohlednění určitých specifik vlastnictví a správy majetku, který často představuje majetek chráněný podle zvláštních předpisů (národní kulturní poklad), a taktéž zohlednění specifik hospodaření a financování veřejných kulturních institucí a odpovědnosti zřizovatelů za jejich finanční kondici.

Návrh zákona je dále inspirován rovněž výsledky dosaženými v jiných obdobně zaměřených resortech (například zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, který umožnil transformaci vysokých škol z příspěvkových organizací na samostatné právnické osoby, nebo obdobně zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích), využívá a reflektuje poznání z dosavadních zkušenosti po roce 1989 a zejména osvědčené moderní principy při zefektivňování správy veřejných kulturních institucí v historicky příbuzných zemích Evropské unie. Jako příklad lze uvést Rakousko. Spolkový zákon o organizaci divadel reformoval správu nejvýznamnějších rakouských divadel: Wiener Staatsoper, Wiener Volksoper a Burgtheater. Umožnil vznik samostatných společností s ručením omezeným se zvláštními pravidly fungování vymezenými v uvedeném zákoně. Tyto společnosti zastřešují jednotlivá divadla, přičemž stoprocentní podíl v nich vlastní holdingová společnost kontrolována státem. Zákon rovněž umožnil vznik servisní společnosti vlastněné zmíněnou holdingovou společností, která poskytuje divadlům služby jako je údržba, správa nemovitostí, prodej vstupenek, skladování, přeprava a dodávky dekorací, rekvizit a kostýmů atp. Tímto způsobem se zajistila efektivní správa divadel založená na principech podnikání při současném jasném vymezení kulturně-politických cílů a činností, jež mohou jednotlivé divadelní společnosti vykonávat. Za tímto účelem zákon podrobně upravil pravidla personálního obsazování funkcí v orgánech divadelních společností a pravidla zastoupení veřejnosti v těchto orgánech, jakožto i úkoly jednotlivých orgánů a jejich odpovědnost. Zákon též stanovil pravidla vlastnění majetku a hospodaření s ním a další otázky správy a financování divadel.

Obdobný model transformace divadel do společností s ručením omezeným spadajících pod jednotnou holdingovou společnost byl použit i ve Štýrském Hradci. To umožnilo zavést nový model kooperativního financování divadel spolkovou zemí Štýrsko a městem Štýrský Hradec. Vyčlenění servisních služeb do samostatné společnosti umožnilo restrukturalizaci, snížení nákladů a posílení ekonomických aktivit i mimo koncern. Opatření tak celkově přinesla výrazné úspory při současném posílení personální odpovědnosti za vedení a umožnění svobodnější tvorby, což vedlo i ke zvýšení návštěvnosti a pozitivní kritice umělecké kvality.

Podobně i v oblasti správy paměťových institucí existují příklady dobré praxe, např. rakouský Zákon o spolkových muzeích z roku 2002, kterým jsou zřízeny významné státní galerie, muzea a národní knihovna, jako veřejnoprávní (vědecké) ústavy spolkového státu (např. Rakouská galerie Belvedere, Albertina, Rakouské uměleckoprůmyslové muzeum, Muzeum moderního umění Nadace Ludwig Vídeň, Rakouská národní knihovna atp.). Tyto organizace jsou veřejnými institucemi poskytujícími veřejnou kulturní službu a současně v některých aspektech mají možnost jednat s efektivitou obchodních společností. Zvláštní určení účelu každého jednotlivého spolkového muzea, galerie či knihovny upravuje muzejní řád/statut, který po projednání vydává spolkový kancléř. Ten rovněž jmenuje správní radu/kuratorium jako orgán hospodářského dohledu pro jednatele, zejména ve vztahu k plánování rozpočtu, čerpání rozpočtu a účetní závěrce. Osoby s nominačním právem jsou vyjmenovány. Spolkový kancléř rovněž uzavírá se spolkovými institucemi vždy na dobu tří let rámcové dohody se stanovením cílů, v nichž je upřesněn kulturně-politický úkol se zaměřením na zajištění muzejních fondů a aktivit institucí. Zákon rovněž stanoví minimální roční finanční náhradu.

Vědecká a umělecká práce má z ústavy zvláštní postavení. Je svobodná a nelze ji omezovat. Vyžaduje specifický přístup. Je základním nástrojem poznávání světa a rozvoje jeho hodnotového uspořádání. Jako taková vyžaduje v demokratické společnosti stabilní a z tvůrčího hlediska nezávislé prostředí vytvářející podněty pro inovace, vysokou úroveň vzdělání a porozumění situaci člověka ve světě a společnosti. Návrh zákona vytváří nástroj pro institucionální rozvoj kultury a umění, které sehrávají klíčovou roli v upevňování společenské harmonie, sociálního smíru a předností západní civilizace v její demokratické a konkurenceschopné podobě.

Věcná podoba navrhovaného zákona byla opakovaně konzultována s reprezentativním vzorkem regionálních kulturních institucí a s odborníky z řad ředitelů regionálních i národních kulturních institucí a představitelů měst, obcí a krajů. To je o to významnější, že dlouhodobá praxe Ministerstva kultury se orientuje na státní kulturní instituce, problematiku církví a náboženských společností nebo implementaci evropské legislativy a systémově zanedbává vytváření podmínek pro regionální kulturu i z toho důvodu, že za ni nenese přímou politickou odpovědnost. Tento zákon je výrazem odpovědnosti za zlepšení stávajících podmínek ve velkých kulturních institucích a za uchování kulturního dědictví v oblasti živého umění především v regionech České republiky.

Principy a změny, které tento zákon přináší, byly rovněž opakovaně projednávány na Radě pro hospodářskou a sociální dohodu Ministerstva kultury a byly též součástí společného projektu sociálních partnerů „Posilování bipartitního dialogu v odvětvích“ (reg. číslo: CZ.1.04/1.101/02.200013), realizovaného Konfederací zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR ve spolupráci s Českomoravskou konfederací odborových svazů v letech 2010 – 2013. V rámci projektu vznikly dvě studie zaměřené na zvláštnosti uplatňování zákoníku práce a jeho limity v oblasti živých umění a problematiku uzavírání kolektivních smluv vyššího stupně v sektoru živých umění, jejichž součástí bylo i reprezentativní dotazníkové šetření mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a odborovými organizacemi k tématům, které řeší tento návrh zákona.

V posledních několika letech byla důležitou součástí přípravy této normy konference na téma Transformace, financování a správy kultury v České republice, která byla pod záštitou předsedy Senátu Parlamentu ČR, ve spolupráci s Ministerstvem kultury, výbory pro kulturu obou komor Parlamentu ČR a zahraničními experty uspořádána dne 24. dubna 2013 na půdě Parlamentu ČR. Dovolujeme si též zmínit petici občanů, která vznikla na základě výzvy „Pomozte svému divadlu“ a kterou projednal Senát Parlamentu ČR se závěrečným doporučením připravit nový zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře (usnesení č. 384 ze dne 27. listopadu 2013).

Platná státní kulturní politika na léta 2015 – 2020, schválená dne 5. dubna 2015 usnesením vlády ČR č. 266, ve svém Plánu implementace počítá s dokončením reformy veřejné správy v oblasti kultury (opatření 6.7.), přijetím zákona o veřejnoprávních institucích v kultuře (opatření 6.7.1.), transformací vybraných státních institucí na veřejnoprávní (6.7.4.) a vytvořením funkčního modelu kooperativního a víceletého financování (6.7.5). Stejné úkoly si kladla i Státní kulturní politika na léta 2009 – 2014 (4.8. Transformace kulturních institucí na veřejnoprávní instituce), která byla schválena vládou ČR usnesením č. 1452 dne 19. listopadu 2008 a v jejíž podkladové zprávě se uvádí, že se dosud nepodařilo prosadit zákon o veřejnoprávních organizacích ve sféře kultury.

Závazek přijmout zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře, který odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizuje je a zajistí jejich stabilní financování je rovněž obsažen v Programovém prohlášení vlády.

Výše uvedeným se dokládá, že téma je dostatečně široce prodiskutované na mnoha úrovních a má podporu odborné veřejnosti, kulturních institucí i jejich zřizovatelů, územních samosprávných celků, o čemž svědčí mimo jiné i podpůrné stanovisko Komory statutárních měst Svazu měst a obcí ČR z dubna 2016.

Důvodová zpráva dále též obsahuje argumentaci reflektující obsáhlou debatu po předložení návrhu senátního návrhu zákona Senátu a při projednávání návrhu senátního návrhu ve výborech Senátu.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Předkládaný návrh zákona umožňuje zřizovatelům založit kulturní instituci v právní formě, která kombinuje pozitiva příspěvkových organizací i obchodních společností – jak prvky veřejné kontroly nad fungováním, financováním a personálním obsazováním (včetně zastoupení veřejnosti), tak i principy podnikání umožňující autonomnější hospodaření a umělecké vedení, při posílení osobní manažerské odpovědnosti za výsledky. Zákon je koncipován tak, aby našel uplatnění v širším spektru uměleckých činností a byl tak použitelný pro divadla, muzea, galerie, kina, kulturní centra atd., a to jak národního významu, tak i regionálního či místního významu. Z tohoto důvodu jsou pravidla týkající se zřízení a činnosti kulturních institucí v něm obsažená dostatečně obecná, zákon naopak požaduje po zřizovatelích, aby náležitě vymezili ve zřizovací listině pravidla spolurozhodování, základní parametry financování a vyčlenili do zákonem vymezených kategorií majetek, který má být kulturní institucí vlastněn či spravován.

Cíle předkládaného návrhu zákona se tak dají shrnout následovně:

- vytvořit novou právní formu specificky pro veřejné kulturní instituce,

- vyvážit poměr politické a odborné zodpovědnosti za správu kulturní instituce, zvýšit efektivitu a kvalitu její správy a řízení,

- umožnit zakládání kulturních institucí společně územními samosprávnými celky a územními samosprávnými celky a státem, a tudíž vytvořit nový základ pro kooperativní financování veřejných kulturních služeb,

- zapojit širší veřejnost do orgánů kulturní instituce a do rozhodování o veřejných kulturních službách, které tato poskytuje,

- zajistit stabilitu řízení instituce statutárním orgánem (ředitelem) jmenovaným a odvolávaným na základě přesně stanovených pravidel a zajistit kontrolu ze strany zřizovatelů prostřednictvím jmenovaných zástupců v orgánech kulturní instituce, respektive přímo zřizovateli, s právem schvalovat důležitější kroky,

- posílit spoluodpovědnost zřizovatelů za zřízenou kulturní instituci,

- vytvořit systémové předpoklady pro finanční stabilitu kulturních institucí a umožnit střednědobé financování (minimálně 4 roky) instituce včetně autonomního nakládání s fondy a rezervami,

- dát veřejným kulturním institucím nezbytnou volnost v interním organizačním uspořádání, včetně možnosti vytvořit holdingové uspořádání, a umožnit tak jasnější oddělení jednotlivých uměleckých a podpůrných činností, jejich fungování a sledování jejich výsledků,

- vytvořit optimální pracovněprávní systém včetně odměňování odpovídající specifickému uměleckému provozu, umožňující i dlouhodobou spolupráci s umělci na základě smluv podle autorského nebo obchodního práva a

- zavést daňové postavení kulturních institucí v souladu s evropskými zvyklostmi.

Struktura navrhovaného zákona a základní charakteristika jednotlivých částí

Jádro právní úpravy kulturních institucí předkládaný návrh zákona obsahuje v části první, hlavě první až deváté.

Hlava první zavádí základní pojem „veřejná kulturní instituce“ (dále jen „VKI“) a stanoví cíle fungování VKI, kterými jsou zajištění kulturních cílů, kulturního života, přispění k udržení co nejvyšší umělecké kvality a posílení významu české kultury v rámci mezinárodního kulturního dění. Konkrétní cíle činnosti musí být vymezeny ve zřizovací listině. Návrh zákona umožňuje VKI, s cílem zefektivnit jejich hospodaření, vykonávat vedle hlavní, kulturní činnosti i činnost doplňkovou, která ale nesmí ohrožovat nebo omezovat činnost hlavní.

Hlava druhá se věnuje zřízení a vzniku VKI. Zřizovatelem může být Česká republika, územní samosprávný celek, jiná veřejná kulturní instituce nebo jejich kombinace. Proces zřízení a vzniku je dvoufázový – VKI vzniká zápisem do veřejného rejstříku. Co se týče veřejného rejstříku VKI, návrh zákona obsahuje základní pravidla vedení rejstříku, podrobná úprava se ponechává na vyhlášce Ministerstva kultury. Hlava druhá podrobně upravuje náležitosti zřizovací listiny. Zřizovatel v ní musí vymezit konkrétnější pravidla správy zřizované VKI.

Hlava třetí pojednává o zrušení a zániku VKI. Obdobně jako zřízení a vznik je i proces zrušení a zániku dvoufázový. Návrh zákona stanoví určitá omezení při likvidaci zanikající VKI za účelem ochrany majetku. Ve zbytku se použijí pravidla zrušení s likvidací, upravená zvláštním právním předpisem, občanským zákoníkem. Návrh také umožňuje sloučení, splynutí a rozdělení VKI. Hlava třetí rovněž obsahuje zvláštní pravidla pro případ insolvence VKI. Výrazem prvku veřejného financování VKI je pravidlo, že zřizovatel může odvrátit úpadek VKI tím, že uhradí její závazky.

Hlava čtvrtá pojednává o zřizovateli. Zřizovatel plní funkci nejvyššího orgánu a přísluší mu zejména jmenování členů správní a dozorčí rady a schvalování vybraných dispozic s majetkem VKI. Návrh zákona přímo stanoví povinnost zřizovatele finančně zajišťovat činnost VKI v souladu s objemem financování uvedeným ve zřizovací listině na minimálně čtyřleté období.

Hlava pátá podrobně upravuje orgány VKI. Předpokládá se existence třech orgánů VKI: ředitel, správní rada a dozorčí rada.

Statutárním orgánem s právem řídit chod VKI je ředitel. Řediteli je na základě zbytkové klauzule ponechána působnost i ve věcech, které nejsou zákonem ani zřizovací listinou svěřeny jinému orgánu. Pro jeho odpovědnost se použijí ustanovení zákonů vztahující se na jednatele společnosti s ručením omezeným, tj. zejména péče řádného hospodáře a další fiduciární povinnosti, neupravuje-li předkládaný zákon jinak.

Klíčovou roli ve tvorbě koncepce činnosti konkrétní VKI a stanovení jejích uměleckých cílů má správní rada. Členy správní rady budou zástupci zřizovatele, příp. zřizovatelů a dále zástupci odborné veřejnosti. K zajištění přítomnosti zástupců veřejnosti zvolil navrhovaný zákon postup, kdy minimálně jednu třetinu členů správní rady zřizovatel jmenuje výběrem z listiny kandidátů připravené tzv. osobou s nominačním právem. Identita této osoby musí být určena ve zřizovací listině, přičemž se musí jednat o osobu nebo osoby s obdobným účelem nebo činností jako je účel či hlavní činnost veřejné kulturní instituce, případně s kvalifikací v oboru souvisejícím s hlavní činností veřejné kulturní instituce. Typicky se tedy bude jednat například o vysoké školy, spolky či jiné kulturní instituce.

Dozorčí rada je kontrolním orgánem VKI, dohlížejícím zejména na hospodaření. Její zřízení je však povinné pouze v případě, že do VKI byl vložen nebo jí svěřen majetek státu nebo územního samosprávného celku. Zřizovatel může ve zřizovací listině stanovit nejvýše přípustnou výši odměny členů správní i dozorčí rady.

Hospodaření VKI návrh zákona upravuje v hlavě šesté. Jak uvádí, hlavními zdroji příjmů jsou zejména prostředky získané od zřizovatele nebo z jiných fondů či dárců a dále prostředky získané z činností hlavní (např. prodej vstupenek) a doplňkové (např. půjčování kostýmů či prodej občerstvení). Zákon výslovně uvádí, že pokud veřejná kulturní instituce vytvoří kladný výsledek hospodaření, ať už z hlavní nebo doplňkové činnosti, tento musí být použit na financování hlavní činnosti. Výjimku tvoří příděl do rezervního fondu nebo jiných fondů, což VKI umožňuje neupotřebit volné prostředky na financování hlavní činnosti v nadcházejícím rozpočtovém období, ale až v budoucnu. Rozpočet veřejné kulturní instituce musí být sestavován jako vyrovnaný.

Majetek VKI je upraven v hlavě sedmé. Zřizovateli, příp. zřizovatelům je povoleno majetek VKI svěřit do hospodaření, nebo ho do ní přímo vložit obdobně jako je tomu u obchodních společností. Zřizovatel VKI svěří majetek typicky v případě, že se bude jednat o majetek chráněný podle zvláštních právních předpisů, tudíž ani nebude možné, aby ho VKI vlastnila. Jelikož VKI nebude svěřený majetek vlastnit, nebude ho nejen moci zatížit ani zcizit, ale nebude moci být dotčen ani případným výkonem rozhodnutí nebo insolvenčním řízením týkajícím se VKI. O svěřený majetek bude muset VKI pečovat jako řádný hospodář. Naopak pokud zřizovatel majetek do VKI vloží, stává se jeho vlastníkem VKI. Převést na VKI je ale možné i závazky, pokud je to potřeba pro zajištění činnosti VKI. V rámci majetku vkládaného do VKI může zřizovatel vymezit zvláštní kategorii „chráněného majetku“, který pak bude chráněn obdobně jako svěřený majetek vůči zcizení, zatížení, ale i případnému výkonu rozhodnutí či insolvenčnímu řízení (zřizovací listina stanoví, že chráněný majetek může být zcizen či zatížen pouze se souhlasem zřizovatele).

Návrh zákona umožňuje VKI stát se členem, společníkem, zakladatelem či zřizovatelem právnické osoby a vytvářet tak holdingové struktury k zefektivnění provozu a hospodaření, například „outsoursováním“ servisních činností, ale i vytvářením dceřiných VKI, pokud je vyčlenění určitého druhu umělecké činnosti do samostatné VKI efektivnější.

Návrh zákona stanoví, že zvláštní právní předpisy upravující ochranu sbírek a jiného majetku zůstávají nedotčeny. Tím je zajišťována ochrana sbírek muzejní povahy a jiného obdobného majetku v rámci VKI. Pokud si sbírkové instituce zvolí právní formu VKI, je vhodné postavit najisto, že tyto sbírky budou zákonem č. 122/2000 Sb. i nadále chráněny.

V hlavě osmé zákon umožňuje vytvořit v rámci VKI samostatné organizační složky. Tato možnost je ponechána zřizovateli, který tak může učinit ve zřizovací listině a současně stanovit, který majetek vložený či svěřený zřizovatelem budou takové organizační složky využívat ke své činnosti. VKI samotná tak nemůže toto organizační rozdělení změnit, což zamezí případným přesunům majetku nežádoucím z pohledu zřizovatele. Bližší pravidla fungování organizačních složek, podpůrná ke zřizovací listině, ovšem může stanovit správní rada interním předpisem. VKI bude muset ve svém účetnictví oddělovat náklady a výnosy organizačních složek, což umožní jasnější kontrolu efektivity fungování jednotlivých složek a taktéž posílí odpovědnost jednotlivých vedoucích organizačních složek, podřízených řediteli. Pravidla vztahující se na vedoucí organizačních složek z větší části kopírují režim ředitele VKI, jelikož jejich funkce a odpovědnost bude podobná, ovšem pouze ve vztahu k dané organizační složce.

Hlava devátá se věnuje některým specifikám pracovněprávních vztahů uzavíraných mezi VKI a jejími zaměstnanci. Vylučuje se omezení zákoníku práce pro opakované uzavírání pracovních poměrů s umělci na dobu určitou a stanoví se, za jakých podmínek lze pracovní poměr na dobu určitou uzavírat opakovaně a ukončovat jej ze strany zaměstnavatele i zaměstnance. V rámci poskytnutí sociálních jistot je zaměstnancům předdůchodového věku při splnění určitých podmínek zákonem garantováno trvání pracovního poměru až do dosažení důchodového věku. To ale neznamená, že zákon činí případná ujednání v pracovních nebo kolektivních smlouvách o opaku neplatnými – naopak, již uzavřené pracovní nebo kolektivní smlouvy mají před zákonnou úpravou přednost a veškerá jejich ujednání chránící zaměstnance zůstávají v platnosti. Návrh zákona taktéž potvrzuje, že na zaměstnance VKI se použijí ustanovení o mzdě jako na zaměstnance v soukromém sektoru, což je žádoucí z hlediska zatraktivnění odměn pro umělce i další zaměstnance, navrhované řešení tak přispěje i ke zvýšení kvality umělecké činnosti. Současně se ale zaručuje úroveň mzdy odpovídající minimálně úrovni podle příslušného platovému tarifu.

Část druhá až sedmá mění některé jiné zákony související s navrhovaným, a to z důvodu zajištění řádného fungování veřejných kulturních institucí.

Část druhá až čtvrtá se zabývá daňovou problematikou spojenou s veřejnými kulturními institucemi. Část druhá se týká zákona o daních z příjmů. VKI budou zákonem zařazeny mezi veřejně prospěšné poplatníky, čímž bude zajištěno odpovídající postavení VKI v rámci daní z příjmů. Toto zařazení reflektuje neziskový a veřejně prospěšný účel veřejných kulturních institucí. V části třetí zákona se navrhuje, aby nabytí vlastnického práva k nemovité věci veřejnou kulturní institucí od osoby, která byla touto veřejnou kulturní institucí zřízena, bylo osvobozeno od daně z nabytí nemovitých věcí. Stejně tak se navrhuje, aby od této daně bylo osvobozeno nabytí vlastnického práva k nemovité věci osobou zřízenou veřejnou kulturní institucí za podmínky, že nabude vlastnické právo k nemovité věci z majetku veřejné kulturní instituce, kterou byla tato osoba zřízena. Dále návrh zákona předpokládá, že sjednaná cena bude výlučným základem daně z nabytí nemovitých věcí. Část čtvrtá se týká změn v zákoně o dani z nemovitých věcí. Navrhuje se, aby od daně z nemovitých věcí byly osvobozeny pozemky, zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky ve vlastnictví veřejných kulturních institucí a osob zřízených veřejnými kulturními institucemi. Tato osvobození se navrhují z důvodu kulturního, společenského a veřejně prospěšného účelu nemovitých věcí ve vlastnictví VKI a osob jimi zřízených.

V části páté se zakotvuje nezbytná pravomoc územních samosprávných celků zřizovat veřejné kulturní instituce.

V části šesté se navrhuje, aby veřejné kulturní instituce a osoby jimi zřízené byly ze zákona osvobozeny od soudních poplatků.

V části sedmé se navrhuje pro veřejné kulturní instituce optimální model z hlediska daně z přidané hodnoty a to tak, aby byl v souladu s evropskými právními předpisy upravující daň z přidané hodnoty. Navrhuje se stanovit, že činnost VKI není osvobozena od DPH, přičemž předpokládáme, že tento návrh je v souladu se žádoucí politikou postupného odstraňování daňových výjimek.

V části osmé se stanoví, že na veřejné kulturní instituce se přiměřeně použijí ustanovení o společnosti s ručením omezeným, pokud navrhovaný zákon nestanoví jinak a povaha věci to vyžaduje. Dále tato část stanovuje mechanismus pro přeměnu právnických osob na veřejné kulturní instituce, pokud se zřizovatelé pro takovou možnost rozhodnou (přeměna na VKI není povinná). Účinnost je stanovena na patnáctý den po vyhlášení navrhovaného zákona ve Sbírce zákonů, ve shodě se standardní, řádnou legisvakancí podle zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv.

3. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Zákon je v plném souladu s ústavním pořádkem České republiky.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z členství v Evropské unii

Ve všech oblastech úpravy je návrh zákona plně slučitelný s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a rovněž s právními akty Evropské unie. Nebyl nalezen nesoulad návrhu zákona s právem EU.

Pro oblast úpravy jsou významné tyto právní akty Evropské unie:

Smlouva o fungování Evropské unie, čl. 107 až 109. Nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem. Směrnice Rady ze dne 14. října 1991 o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru (91/533/EHS). Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS.

5. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, na rozpočty krajů a obcí (ostatní veřejné rozpočty)

Z hlediska čerpání příspěvků na provoz je návrh rozpočtově neutrální. Jedná se zejména o rozpočty samospráv, zřizující organizace poskytující veřejnou kulturní službu. Účelem této právní formy není automatické zajištění financování a překladatelé vycházejí z ověřené praxe, že výnosy budou tvořeny příspěvky, dotacemi a vlastními výnosy jako dosud. Norma však dovolí hospodárnější nakládání s veřejnými prostředky už jen tím, že umožní hospodaření lépe provázat s jednotlivými produkčními cykly, zjednoduší a zpřehlední daňové prostředí zejména v oblasti DPH, definuje postavení a odpovědnost správních a dozorčích rad nebo povolí za přísně stanovených podmínek využívat finanční nástroje řízení, na rozdíl od desítky let zastaralého plánování provázeného často nepřehlednými rozpočtovými změnami.

Zákon z pohledu financování z veřejných zdrojů nepřináší z hlediska výše nákladů nic, co by současná praxe neznala a ponechává rozhodnutí o výši příspěvků a dotací zcela na zřizovatelích a jejich politických a volených orgánech.

6. Zhodnocení korupčních rizik

Zákon plně respektuje protikorupční legislativu a ochranu veřejného majetku a vytváří předpoklady pro důslednější finanční kontrolu.

7. Zhodnocení platného právního stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen a zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Současná ani navrhovaná právní úprava se netýká rovnosti mužů a žen ani ochrany soukromí a osobních údajů.