Novela z. - trestní zákoník

1. Zhodnocení platného právního stavu, hlavní principy navrhované právní úpravy a nezbytnost navrhované právní úpravy

Snížení hranice trestní odpovědnosti

V ČR opakovaně zaznívá debata o hranici trestní odpovědnosti. Původní znění trestního zákoníku tuto odpovědnost zakotvilo na 14 letech a zvýšena byla až následnou novelou na 15 let (zákon č. 306/2009 Sb.). Mladí pachatelé, ale i jejich rodiče, jsou si vědomi, že činnost jinak trestná je u osob mladších 15 let trestně nepostihnutelná. Mezi trestnou činnost patří také šikana objevující se čím dál tím více i na základních školách. Častými pachateli jsou žáci posledních ročníků, kteří dosáhli věku 13 let. Za velmi nežádoucí lze považovat stav, kdy dítě spáchá zvlášť závažný zločin, za který je možno uložit výjimečný trest – tedy úmyslný trestný čin, kde lze podle trestného zákoníku uložit trest odnětí svobody 20-30 let či doživotí. Jsou to například kvalifikované skutkové podstaty vraždy (vícenásobná, vražda dítěte a nově dle návrhu i vražda po předchozím uvážení).

Dosavadní právní úprava v § 25 trestního zákoníku uvádí, že „kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.“ Na toto ustanovení pak navazuje § 89 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže (dále také jako „ZSMV“), které říká, že „dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné.“ Z uvedených ustanovení vyplývá, že děti mladší 15 let nemohou být trestně odpovědné.V případě, že dítě mladší 15 let spáchá čin jinak trestný, může mu být soudem pro mládež uloženo některé z opatření uvedených v § 93 odst. 1 ZSVM. Mezi tato opatření řadíme výchovnou povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochrannou výchovu či ochranné léčení. Tato opatření může soud uložit samostatně nebo i v jejich vzájemné kumulaci, je-li to potřebné k dosažení účelu zákona (§ 93 odst. 9 ZSMV). Za nejvýraznější zásah do poměrů dítěte lze pokládat uložení ochranné výchovy, neboť se jedná o opatření svým způsobem blízké trestu odnětí svobody.Ochranná výchova se vykonává ve zvláštních výchovných zařízeních, zpravidla v dětském domově se školou či ve výchovném ústavu.Soud pro mládež je povinen uložit ochrannou výchovu dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo 12. rok věku a bylo mladší než 15 let (§ 93 odst. 2 ZSVM). Fakultativně pak může soud toto opatření uložit dítěti mladšímu 15 let, jestliže to odůvodňuje povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy (§ 93 odst. 3

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 196. ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena, SOTOLÁŘ, Alexander, HRUŠÁKOVÁ, Milana, ŠÁMALOVÁ, Milada: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: 2011, s. 763. ŠÁMAL a kol., 2011, op. cit., s. 762.

ZSVM).

V současné době však již předmětnou právní úpravu nelze považovat za dostatečnou. Vyspělost dnešních dětí je vyšší než u dřívějších generací a u naprosté většiny osob starších 13 let je ovládací i rozpoznávací schopnost na zákonem požadované úrovni. Jestliže třináctiletá osoba je natolik vyspělá, aby chápala společenskou nebezpečnost svého jednání a aby dovedla ovládnout své jednání, je oprávněný názor, že takovýto člověk musí být za své jednání i trestně odpovědný.

Mladiství pachatelé (tzn. osoby ve věku 15 – 18 let) mohou být na rozdíl od dětí mladších 15 let trestně odpovědní. Podmínkami vzniku trestní odpovědnosti mladistvých je spáchání provinění, dostatečný věk, příčetnost a skutečnost, že mladistvý dosáhl rozumové a mravní vyspělosti, kdy mohl rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládat své jednání. Mladistvým jsou za spáchaná provinění ukládána opatření, a to opatření výchovná, ochranná a trestní (§ 10 odst. 1 ZSVM). Nezbytné je upozornit především na trestní opatření vymezená v § 24 ZSVM, jimiž jsou „obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem a odnětí svobody nepodmíněné.“ Z uvedeného je zřejmé, že „převažují druhy trestních opatření, která nejsou spojena s odnětím svobody a s izolací mladistvého od společnosti (tzv. alternativní trestní opatření), což odpovídá předpokladu, že většina mladistvých se zpravidla dostává do střetu se zákonem poprvé a je tedy z tohoto hlediska méně narušena, přičemž by se u nich vzhledem k jejich věku a rozumové a mravní vyspělosti mohlo záporně projevit jejich násilné vytržení z přirozeného sociálního prostředí a narušení sociálně užitečných svazků.“Nepodmíněný trest odnětí svobody je možné uložit mladistvému jen u závažných provinění, anebo po vyčerpání veškerých jiných možností, včetně uložení jiných trestních opatření.

Při úvahách o stanovení výše věkové hranice trestní odpovědnosti je nutné zvážit množství různých faktorů. Podle studie Parlamentního institutuje při stanovení minimální věkové hranice trestní odpovědnosti nutné vzít v úvahu poměr mezi počtem psychicky vyspělých dětí, které úmyslně páchají trestnou činnost a počtem psychicky nevyspělých dětí, které si neuvědomují dopady svého jednání. Dále je také nezbytné vzít v potaz, jak širokou škálu trestů mohou soudy pro mladistvé dětem ukládat, protože i vhodně zvolený druh trestu může zohlednit míru psychické vyspělosti daného dítěte. V takovém kontextu pak dle zmíněné studie Parlamentního institutu může být přijatelné stanovit nízkou věkovou hranici trestní odpovědnosti.

JELÍNEK a kol., 2010, op. cit. s. 196. ŠÁMAL a kol., 2011, op. cit., s. 250. Tamtéž, s. 318. KAVĚNA Martin. Psychická a sociální zralost dětí s ohledem na stanovení věkové hranice trestní odpovědnosti. Praha: Parlamentní institut, Poslanecká sněmovna Parlamentu České repuliky, 2005, s. 3.

Některé státy používají pro stanovení věkové hranice trestní odpovědnosti dětí tzv. dvoufázový systém. Tento systém funguje na tom principu, že je jednak stanovena minimální věková hranice trestní odpovědnosti (např. 10 let) a pro určité věkové rozmezí (např. 10 – 14 let) systém individuálního posuzování schopností dítěte rozpoznat dopad svého jednání.Zmíněná studie Parlamentního institutu uvádí, že „takovýto dvoufázový systém zohledňuje skutečnost, že není možné z psychologického hlediska stanovit jednotný věk, kdy dítě začne vnímat dopad svého jednání.“ Nezbytné je poznamenat, že v České republice se tento dvoufázový systém také uplatňuje. Trestní zákoník (v § 11) totiž stanovuje absolutní věkovou hranici trestní odpovědnosti na 15 let věku a ZSVM (§ 5 odst. 1) pak určuje relativní věkovou hranici trestní odpovědnosti mladistvých, kdy je trestní odpovědnost mladistvých posuzována s ohledem na jejich rozumovou a mravní vyspělost.ZSVM v ustanovení § 5 „reflektuje skutečnost, že stupeň rozumové a mravní vyspělosti zejména okolo 15 let věku je u jednotlivých mladistvých velmi rozdílný, a proto stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“

V navrhované úpravě je nadále zachována trestní neodpovědnost mladistvého, který sice dovrší 13 let, ale nemá takovou rozumovou a mravní vyspělost, aby mohl rozpoznat protiprávnost. Tedy je umožněn individuálně odlišný přístup a hranice 13 let není pro vznik trestní odpovědnost u zvlášť závažných zločinů absolutně zavazující.

Jak již bylo zmíněno výše, některé státy aplikují tzv. dvoufázový systém, jiné nikoliv. „V jurisdikcích, kde se aplikuje dvoufázová věková hranice trestní odpovědnosti, je tendence stanovit nízkou minimální věkovou hranici s tím, že určité následné věkové rozmezí je pokryto systémem individuálního posuzování dítěte, který zaručí, že psychicky nevyzrálé (starší) dítě nebude potrestáno.“V některých státech anglosaského právního systému, jako např. v Irsku a Austrálii je užíván dvoufázový systém. Minimální věková hranice trestní odpovědnosti je v Irsku stanovena na 7 let, přičemž děti od 7 do 14 let podléhají systému individuálního posuzování. V Anglii a Walesu naopak není dvoufázový systém používán. Minimální věková hranice trestní odpovědnosti je zde stanovena na 10 let. Taktéž jurisdikce mezi státy evropského (kontinentálního) práva se liší. Dvoufázový systém se uplatňuje například v Bulharsku a Francii. Německo jej naopak neaplikuje a stanovuje minimální věkovou hranici na 14 let. Za zmínku stojí právní úprava v Litvě, kde je hranice trestní odpovědnosti stanovena na 16 let a pro taxativně vymezené trestné činy (např. vražda, znásilnění) je stanovena nižší věková hranice 14 let. Polské právní předpisy stanovují hranici trestní odpovědnosti na 17 let, avšak děti od 15 do 17 let mohou být trestně odpovědné, pokud dostatečně vnímaly dopad svého jednání.

KAVĚNA Martin, 2005, op. cit., s. 2. KAVĚNA Martin. Legislativní rámec trestání činů, které jsou spáchané dětmi. Praha: Parlamentní institut, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2007, s. 1. ŠÁMAL a kol., 2011, op. cit., s. 35. KAVĚNA Martin, 2005, op. cit., s. 2. KAVĚNA Martin, 2005, op. cit., s. 4 - 7.

Změna trestního zákoníku - vražda

Ustanovení § 140 odst. 2 trestního zákoníku uvádí, že „kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.“ Jedná se o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy, neboť oproti vraždě prosté (§ 140 odst. 1 trestního zákoníku) je tento čin považován za společensky škodlivější.Rozhodnutí pachatele úmyslně usmrtit jiného totiž (na rozdíl od vraždy prosté) vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy.„Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu.“„U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje.“Jak již bylo uvedeno výše, za trestný čin vraždy spáchané s rozmyslem či po předchozím uvážení, je možné pachateli uložit trest odnětí svobody v délce trvání 12 až 20 let. Dolní hranici trestní sazby však nelze považovat za dostatečnou, zvláště s ohledem na skutečnost, že pachatel trestného činu vraždy může být podmíněně propuštěn již po výkonu dvou třetin uloženého trestu. Pokud by tedy byl pachateli například uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby (12 let), může být propuštěn již po 8 letech výkonu trestu. Takový trest však nelze pokládat za dostatečně odstrašující a spravedlivý. Z tohoto důvodu by měla být spodní hranice trestní sazby zvýšena.

Současně se jeví jako vhodné, aby bylo umožněno uložit pachateli trestného činu vraždy spáchané s rozmyslem nebo po předchozím uvážení i výjimečný trest, tzn. trest odnětí svobody na 20 až 30 let nebo na doživotí. Podle dosavadní právní úpravy tak lze učinit pouze za trestný čin vraždy dle § 140 odst. 3 trestního zákoníku. Zmíněné ustanovení zahrnuje případy, kdy pachatel úmyslně usmrtil například dvě a více osob, těhotnou ženu, dítě mladší 15 let apod. Zavedení možnosti uložit pachateli trestného činu vraždy spáchané s rozmyslem nebo po předchozím uvážení i výjimečný trest, se navíc projeví i v tom směru, že za takový trestný čin bude trestně odpovědná také osoba, která v době jeho spáchání dosáhla věku 13 let.

Promlčení trestného činu vraždy

Promlčením trestní odpovědnosti zaniká právo státu ke stíhání a potrestání pachatele, pokud od spáchání trestného činu uplynula doba určená v trestním zákoníku. Literatura vymezuje několik různých důvodů promlčení. Lze uvést například tyto:

JELÍNEK a kol., 2010, op. cit. s. 479. HOŘÁK, J. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 55. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář II, § 140-421. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 1467. ŠÁMAL a kol., 2012, op. cit., s. 1468.

 „uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní

reakce na trestný čin, a to jak z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění společenského vědomí mizí a škodlivost činu se snižuje), tak i z hlediska prevence individuální (u pachatele, jenž nespáchal další trestný čin, který je stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která rovněž přestala být nebezpečnou)

 uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků (např. svědci zapomínají,

stopy zmizí), protože ty pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit.“

Zásadně se promlčují všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 35 trestního zákoníku. Vražda však mezi trestné činy vyloučené z promlčení nespadá. Trestní odpovědnost za trestný čin vraždy podle současné právní úpravy zaniká uplynutím promlčecí doby v délce 15 let v případě vraždy dle § 140 odst. 1 a odst. 2 a v délce 20 let pokud jde o vraždu dle § 140 odst. 3 trestního zákoníku. V praxi se však můžeme setkat s případy, kdy se policii podaří dopadnout pachatele trestného činu vraždy těsně před uplynutím promlčecí doby, případně trestný čin objasní až po jejím uplynutí. Ačkoliv tedy bude pachatel znám, nebude moci být z důvodu promlčení potrestán. Není však důvodné bránit potrestání pachatele, vůči kterému existuje dostatek důkazů, zvlášť pokud se jedná o natolik závažný trestný čin, jakým je právě vražda ve formě kvalifikované skutkové podstaty..

Hlavní principy navrhované úpravy:

a) snížení hranice trestní odpovědnosti na 13 let u zvlášť závažných zločinů, za které lze uložit výjimečný trest, při zachování zvýšené trestněprávní ochrany dětí do 15 let – např. jako obětí útoků proti životu a zdraví a zachování speciálních přístupů k osobám mladším 15 let v rámci trestního řízení, pokud jsou v postavení svědka či poškozeného (např. § 101 odst. 1, § 183a, § 215, 163a odst. 1 písm. c) a § 164 trestního řádu), proto není navrhována změna trestního řádu. Protože cílem je zaměřit se na závažná porušení práva, nemění návrh nijak přestupkovou odpovědnost za přestupky jako méně závažné zaviněné porušení práva, ale jen za závažnější delikty – porušení trestního práva,

b) zvýšení sazby odnětí svobody u trestního opatření z 5 na 7 let a zvýšení této sazby u provinění, kde by dospělému pachateli bylo možno uložit výjimečný trest z 10 na 15 let,

c) možnost informovat o rozsudku u mladistvých, kterým bylo uloženo trestní opatření nejméně 8 let odnětí svobody,

d) zvýšení spodní sazby a zakotvení možnosti výjimečného trestu,

e) vyloučení trestného činu vraždy dle § 140 odst. 2 trestního zákoníku z promlčení. Trestní odpovědnost pachatele za spáchání tohoto trestného činu uplynutím promlčecí doby nezanikne.

Navrhovatel je přesvědčen, že trestní právo má primárně chránit oběti trestných činů a dále

ŠÁMAL a kol., 2012, op. cit., s. 454.

být nástrojem potrestání pachatelů. I když trestní právo plní i jiné funkce, např. funkci výchovnou, nelze výše uvedené funkce opomenout.

2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky

Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem. Návrh zákona je v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána. Návrh zákona je v souladu s právem Evropské unie. V členských státech EU je trestní odpovědnost mladistvých stanovena různě.

Studie Parlamentního institutuk problematice minimální věkové hranice podle mezinárodního práva veřejného uvádí:

Čl. 40 Úmluvy OSN o právech dítětestanoví, že „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, usilují o … a) stanovení nejnižší věkové hranice, před jejímž dosažením se děti považují za nezpůsobilé porušit trestní právo“. Ačkoli samotná úmluva nestanoví minimální věkovou hranici pro trestní odpovědnost, Výbor pro práva dítěte, který se zabývá pokrokem dosaženým signatářskými státy při provádění této úmluvy (viz čl. 43 Úmluvy), v minulosti kritizoval jurisdikce, v nichž byla věková hranice nižší než 12 let (v r. 1995 kritizovala např. věkovou hranici 10 let v Anglii a Walesu). Tzv. „Pekingská pravidla“ OSN o minimálních standardních pravidlech soudnictví nad mládežínapř. uvádí, že „v právních řádech, které stanoví minimální věkovou hranici trestní odpovědnosti pro mladistvé, nebude tato věková hranice stanovena příliš nízko, bude stanovena s přihlédnutím k duševní, psychické a intelektuální zralosti.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodnestanoví povinnost členských států stanovit minimální věkovou hranici trestní odpovědnosti. V případech T v. UK a V v. UKvšak Evropský soud pro lidská práva (ESLP) posuzoval stížnosti dvou osob, které v deseti letech unesly a zavraždily dvouletého chlapce a byly následně odsouzeny Královským soudem v Anglii. Stěžovatelé argumentovali, že trestní stíhání v tomto věku bylo porušením čl. 3, 6 a 12 Úmluvy. Čl. 3 stanoví, že „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“, čl. 6 se týká práva na spravedlivý proces a čl. 14 zakazuje diskriminaci při užívání práv a svobod uvedených v Úmluvě. Ve svém rozhodnutí uvádí ESLP, že „Soud nepovažuje, že by v tuto dobu existovalo jasné společné pravidlo v členských státech Rady Evropy, co se týče minimální věkové hranice trestní

KAVĚNA Martin, 2005, op. cit., s. 3 - 4. Úmluva o právech dítěte (přijata dne 20. listopadu 1989 na půdě OSN v New Yorku), vyhlášena v příloze sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb. Rezoluce valného shromáždění OSN č. 40/33 pravidla OSN o minimálních standardních pravidlech soudnictví nad mládeží ze dne 29. listopadu 1985. Dostupné z: http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/h_comp48.htm Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, 4. 11. 1950 Řím, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. v příloze sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí. T v UK, V v UK, (2000) 30 EHRR 121.

odpovědnosti. I když je Anglie a Wales jedna z mála evropských jurisdikcí, která má takto nízkou věkovou hranici, nelze považovat věkovou hranici deseti let za tak nízkou, že by bylo možné konstatovat, že neúměrně vybočuje z věkových hranic trestní odpovědnosti v jiných evropských státech. Je názorem soudu, že skutečnost, že byl stěžovatel považován za trestně odpovědného, není sama o sobě porušením čl. 3 Úmluvy.“ ESLP dále pak uvedl, že trestní řízení, které bylo vedené proti jedenáctiletému dítěti, nebylo samo o sobě porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Na druhou stranu soud konstatoval, že v každém případě je nutné, aby bylo s dítětem, které je obviněné ze spáchání trestného činu, zacházeno takovým způsobem, který zohledňuje jeho věk, zralost, duševní a citové schopnosti a aby byla podpořena jeho schopnost rozumět a účastnit se řízení.

3. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, na rozpočty krajů a obcí

Návrh zákona nemá zásadní vliv na státní ani jiné veřejné rozpočty. V praxi půjde odhadem pouze o jednotky případů, tudíž náklady budou pokryty bez dodatečných nároků na navýšení výdajů ze státního rozpočtu. Návrh zákona nemá vliv na rozpočty krajů a obcí.