Novela z. o provozování rozhlasového a televizního vysílání - EU

K bodu 1 (Poznámka pod čarou č. 1)

Ustanovení § 1 zákona o provozování vysílání stanoví, že tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, a odkazuje přitom v poznámce pod čarou č. 1 na směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES ze dne 30. června 1997, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, a na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES ze dne 11. prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání. Směrnice 89/552/EHS byla včetně směrnic 97/36/ES a 2007/65/ES výslovně zrušena a nahrazena směrnicí o audiovizuálních mediálních službách. V tomto smyslu je tedy třeba změnit odkaz v poznámce pod čarou č. 1.

K bodu 2 (§ 2 odst. 1 písm. s))

Jedná se o transpoziční ustanovení, jímž je do českého právního řádu implementován Čl. 1 odst. 1 písm. k) směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Platné znění definice sponzorování v ustanovení § 2 odst. 1 písm. s) je však formulováno bezdůvodně výrazně nad rámec této směrnice. Zákaz sponzorování rozhlasového programu osobou provozující televizní vysílání či zákaz sponzorování televizního programu osobou provozující rozhlasové vysílání nemá oporu v evropské úpravě a není ani podmíněn nutností takové úpravy. Účelem navržené změny této definice je proto omezit sponzorování vždy pouze pro jeden typ vysílání, tj. zvlášť pro rozhlasové a zvlášť pro televizní vysílání. Článek 1 odst. 1 písm. k) směrnice vymezuje sponzorování jako „jakýkoli příspěvek poskytnutý veřejným nebo soukromým podnikem nebo fyzickou osobou, které se nezabývají poskytováním audiovizuálních mediálních služeb ani výrobou audiovizuálních děl, na financování audiovizuálních mediálních služeb nebo pořadů s cílem propagovat svou firmu, ochrannou známku, obraz na veřejnosti, činnosti nebo produkty“. Příspěvky poskytnuté podniky, které provozují televizní vysílání nebo se zabývají výrobou audiovizuálních děl, tedy nespadají pod definici sponzorování stanovenou uvedenou směrnicí. Komentář k Evropskému mediálnímu právu uvádí, že záměrem takto formulované v evropském prostoru harmonizované definice je vyloučit z působnosti právní úpravy sponzorování případy koprodukce nebo společného financování, kterého by se účastnil další provozovatel vysílání nebo výrobce audiovizuálních děl, a byl nadto považován ještě za sponzora s výhodami z toho plynoucími. Směrnice totiž usuzuje, že v případě těchto obchodních vztahů mezi provozovatelem vysílání a dalšími provozovateli nebo výrobci audiovizuálních děl není třeba o jejich příspěvku diváka informovat, neboť ze samotného smyslu společných finančních aktivit vyplývá, že obě strany výsledek (například výsledné dílo) ovlivní. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách tedy záměrně omezuje sponzorství na osoby, které neprovozují vysílání ani nevyrábí audiovizuální díla. Smysl zákonné definice musí být v souladu se záměrem směrnice, definici sponzorování proto nelze nad uvedený rámec rozšiřovat. V opačném případě by došlo k porušení povinnosti transponovat věcně správně evropskou právní úpravu a česká právní norma by se stala nekompatibilní se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

K bodu 3 (§ 2 odst. 1 písm. v))

Zákon o provozování vysílání je právním předpisem upravujícím regulaci obsahu rozhlasového a televizního vysílání, nikoli regulaci technických prostředků jeho přenosu.

Z vymezení jeho úpravy plyne, že nedefinuje jednotlivé sítě elektronických komunikací, jejichž provozování a definice upravuje zvláštní právní předpis, a to zákon o elektronických komunikacích. Ačkoli zákon o provozování vysílání neobsahuje definici všech technických prostředků pro šíření vysílání (např. pozemních vysílačů, družic atp.), přesto obsahuje definici kabelového systému, ta je však částečně překonaná. Za současného stavu navíc koliduje s definicí zvláštních přenosových systémů podle § 12 odst. 3 písm. c), které jsou vymezeny negativně, jako přenosové systémy, které nejsou vysílači, kabely ani družicemi. Kabelové systémy jsou naproti tomu vymezeny tak, že se jedná také o jiné technické prostředky vyjma zemských rádiových vysílacích zařízení, ačkoli tomu tak v současné době ve skutečnosti již není. Uvedená definice odpovídá době, kdy jiné způsoby šíření vysílání nebyly možné a zákon s nimi nepočítal. Vzhledem k tomu, že podle zákona o provozování vysílání se stále udělují licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů (v § 25 a násl.), je vhodné definici „kabelového systému“ zachovat, avšak upravit ji tak, aby z ní bylo jednoznačně zřejmé, že zvláštní přenosový systém podle § 12 odst. 3 písm. c) nespadá do definice kabelového systému.

K bodu 4 (§ 2 odst. 2 písm. d) až i)) § 2 odst. 2 písm. d)

V zákoně o provozování vysílání, stejně jako v zákoně o České televizi a v zákoně o Českém rozhlasu je používán pojem „pořad pro děti“, aniž by byl některým z těchto předpisů definován. Definici neobsahuje ani zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání. Zákon o provozování vysílání hovoří o pořadech pro děti v § 49 odst. 4 a 5 v souvislosti s vysíláním obchodních sdělení, kde přísněji upravuje zařazování obchodních sdělení do vysílání ve spojitosti s pořady pro děti, a chrání dětské diváky před pořady s umístěnými produkty, když v ustanovení § 53a odst. 1 v pořadech pro děti výslovně vylučuje umístění produktu. Úprava zákona o provozování vysílání a zákona o audiovizuálních mediálních službách, která omezuje využívání institutů obchodních sdělení v souvislosti s pořady pro děti, vychází ze směrnice o audiovizuálních mediálních službách, která s tímto pojmem sice pracuje, ale rovněž jeho definici neobsahuje. Její článek 20 odst. 2, který upravuje způsob přerušování pořadů reklamou, stanoví, že „vysílání filmů vytvořených pro televizi (s výjimkou seriálů, cyklů a dokumentů), kinematografických děl a zpravodajských pořadů může být přerušeno televizní reklamou nebo teleshoppingem jednou během každého plánovaného časového úseku o délce nejméně 30 minut. Vysílání pořadů pro děti může být přerušeno televizní reklamou nebo teleshoppingem jednou během každého plánovaného časového úseku o délce nejméně 30 minut, pokud plánovaná délka pořadu přesahuje 30 minut. Televizní reklama a teleshopping nesmějí být zařazovány během bohoslužeb“. Článek 11 směrnice o audiovizuálních mediálních službách dále upravuje, u jakých typů pořadů mohou členské země přistoupit k výjimce z obecného zákazu umísťování produktu. Pořady pro děti jsou však výslovně uvedeny jako kategorie pořadů, u nichž nelze umístění produktu připustit. Článek 10 odst. 4 zároveň umožňuje, aby členské státy přijaly právní úpravu, která zakáže, aby se sponzorské logo objevovalo během pořadů pro děti, k čemuž Česká republika nepřistoupila. V článku 9 obsahuje směrnice o audiovizuálních mediálních službách apel na poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb, aby vytvořili kodexy chování, pokud jde o nevhodná audiovizuální obchodní sdělení provázející pořady pro děti nebo do těchto pořadů začleněná, nebo obchodní sdělení týkající se potravin a nápojů obsahujících živiny a látky s výživovým nebo fyziologickým účinkem, zejména látky, jako jsou tuky, transmastné kyseliny, sůl/sodík a cukry, jejichž nadměrný příjem v celkové stravě se nedoporučuje.

Pojem „pořad pro děti“ je používán rovněž v kapitole 1 článku 1, kde je v rámci definičních ustanovení specifikován pojem „pořad“ jako „Pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj, která představuje jednotlivou položku v rámci programové skladby nebo katalogu sestavených poskytovatelem mediálních služeb a jejíž podoba a obsah jsou srovnatelné s podobou a obsahem televizního vysílání. Pořady jsou např. celovečerní filmy, sportovní události, situační komedie, dokumentární pořady, pořady pro děti nebo původní tvorba.“ V definici pořadu pro děti se vychází obecně z českého právního řádu, který rozlišuje mezi dítětem a mladistvým. Rovněž zákon o provozování vysílání rozlišuje děti a mladistvé, byť povinnosti provozovatelů formulované směrem k dětem a mladistvým jsou v tomto zákoně zpravidla totožné. Dětský pořad není samostatnou žánrovou kategorií. Jde o skupinu pořadů vyrobenou s cílem oslovit specifickou diváckou skupinu, přičemž tuto skupinu lze oslovit širokou škálou formátů. Vedle filmů, pohádkových příběhů a děl dramatického charakteru, to mohou být nejen pořady edukační, zábavní, soutěžní, dokumentární, estrádní, ale například i pořady zpravodajské. Hlavním cílem zavedení definice dětského pořadu je posílení ochrany dětí před tlakem obchodních sdělení. Zásadní je proto určit, od kdy je dítě schopno rozeznat obchodní sdělení od ostatního mediálního obsahu a chápat jeho účel. Studie provedené na toto téma prokazují, že rozeznat reklamu od standardního televizního vysílání dokážou děti již kolem 5. roku života. Její funkci si ovšem uvědomují až kolem 7. či 8. roku života. Plně chápat smysl a použité techniky reklamy jsou pak děti schopné až ve věku jedenácti či dvanácti let. Přestože je nezpochybnitelné, že i dospívající ve věku 15 až 18 let je třeba chránit před nebezpečnými mediálními obsahy, jak to činí zákon o provozování vysílání, neznamená to, že diváci tohoto věku jsou „dětskými diváky“. Naopak, tato věková kategorie diváků už vyhledává v médiích obsahy určené dospělému publiku, protože takové mediální obsahy jsou již pro ni plně srozumitelné a atraktivní. Při hledání adekvátní věkové hranice, která bude definovat, pro jak staré dítě jsou určeny dětské pořady, nelze vycházet ze zákonné věkové hranice zletilosti či právní odpovědnosti. Měla by být zohledněna zralost dítěte, přičemž v úvahu by měly být brány hlavní stránky vývoje osobnosti, zejména vývoj emoční, percepční, kognitivní a sociální. Otázkou zůstává, od kdy se osobnost stává fakticky dospělým divákem, kdy je již oslovována mediálními obsahy pro dospělé, vyhledává takové obsahy a je schopna je zcela plnohodnotně chápat a interpretovat. Obecně lze konstatovat, že rozhodujícím obdobím, kdy osobnost ztrácí psychologický charakter dítěte je mezi 11. až 15. rokem, tedy období pubescence. Pokud tedy jde o stanovení definice pořadu pro děti, lze předpokládat, že se jedná o pořad, který oslovuje jedince před nástupem období puberty, tj. přibližně před dosažením věku 12 let. Třinácti až patnáctileté děti, přestože je stále nutné je chránit před řadou škodlivých obsahů (pornografie, hrubé násilí, obsahy svádějící k nápodobě – sebepoškozování, užívání drog), jsou z hlediska chápání obsahu mediálních služeb zpravidla již natolik vyspělé, že ve vysílání nevyhledávají díla svým charakterem specificky dětská, ale jsou již plnohodnotnými konzumenty prakticky jakýchkoli audiovizuálních obsahů, aniž by měly problém s jejich pochopením a interpretací. Pořadem určeným pro děti je audiovizuální tvorba, která si klade za cíl oslovit pouze dítě. Jedná se o takový typ pořadu, jehož obsah je pro dítě zcela bezpečný a srozumitelný bez toho, aby byla nutná nebo vhodná podpora dospělého diváka jako někoho, kdo dítěti vysvětlí složitější obsahové a dějové prvky. Současně lze u takového typu pořadu předpokládat, že není divácky atraktivní pro intelektuálně a emotivně dospělého člověka.

Naopak pořad zaměřený na dětské diváky, ovšem kladoucí si za cíl oslovit a zaujmout i publikum starší, včetně dospělého, můžeme zjednodušeně nazývat jako formát rodinného pořadu. Rodinné pořady jsou koncipovány tak, aby byly vhodné a přitažlivé i pro dětského diváka, ale nelze je označit jako určené výhradně dětskému divákovi. Fakt, že nejde o pořady cílené a pouze zaměřené na děti, dokládá zpravidla i vysílací čas, do něhož provozovatelé takové pořady zařazují. Takovéto pořady bývají běžně do vysílání zařazovány až od 20. hodiny, což nelze považovat za „dětský vysílací čas“. Typickým rysem rodinného pořadu je schopnost být divácky atraktivní pro všechny věkové kategorie diváků. Jedná se tedy o pořad, který je dramaturgicky, obsahově a použitými audiovizuálními prostředky zpracován tak, aby uspokojoval i potřeby dospělého diváka. Zároveň však takový pořad nabízí totéž i dětskému divákovi. Příběh, forma a styl vyprávění, téma, použité audiovizuální prostředky – to vše je podřízeno tomu, aby pořad byl pro dítě nejen atraktivní, ale také srozumitelný. Vnějškově – prvoplánově takový audiovizuální počin zpravidla spíše připomíná pořad dětský. Mnohdy jde o animované pořady a filmy s pohádkovými (nereálnými, fantazijními) motivy. Dospělému divákovi jsou pak obvykle určeny prvky obsažené spíše ve druhém plánu (dvojsmysly, narážky, které nejsou pro dítě srozumitelné, satirické, parodické prvky apod.). Mediální analýza nám umožňuje odlišit pořad výhradně dětský a pořad rodinný, nicméně je otázkou, jak by takové odlišení probíhalo v každodenní vysílací praxi. Jako „pořad pro děti“ by tedy neměl být posuzován pouze pořad určený výhradně pro děti mladší 12 let, nýbrž i pořad, který může a má ambici oslovit i mladistvé nebo dospělé diváky. Při posuzování kategorie pořadů pro děti by měly být vyhodnocovány prvky jako téma, obsah, použité audiovizuální nebo zvukové prostředky, způsob narace, způsob a čas zařazení do vysílání, stopáž nebo prezentace pořadu provozovatelem vysílání, a to pokud možno komplexně. Cílem analýzy obsahu, narace a použitých audiovizuálních a zvukových prostředků je zjistit, zda je pořad skutečně koncipován jako dětský, tedy zda je zpracován tak, aby byl přitažlivý, srozumitelný a obsahově zcela bezpečný pro dětského diváka. Některé pořady, které při povrchním posouzení mohou působit jako pořady dětské, fakticky nemusejí být přizpůsobeny dětskému divákovi, ať již z důvodu, že mají komplikovanou stavbu, využívají složité časové posloupnosti vyprávění, ztvárňují několik nesouvisejících zápletek, mají řadu postav, příběh se odehrává ve zneklidňujícím prostředí, jsou využívány vizuální či zvukové efekty, které znesnadňují pochopení obsahu, vyznění a závěr děje není jednoznačný, postavy hovoří hrubě, příběh zahrnuje obsahy a témata, která nejsou vhodná pro děti nebo nejsou pro děti srozumitelná apod. Aby bylo možné pořad jednoznačně vyhodnotit jako dětský, měl by být komplexně koncipován pro diváka mladšího 12 let, tedy svým obsahem (pojednávaným tématem), použitými audiovizuálními a zvukovými prostředky, způsobem narace, stopáží, způsobem i časem zařazení do vysílání a prezentací pořadu provozovatelem vysílání. Kromě toho, že dětský pořad má být ve všech sledovaných aspektech podřízen potřebám a úrovni zralosti dětí mladších 12 let, je pro ryze dětský pořad typické, že sleduje i vyšší cíle, než pouze bezpečné zaplnění volného času dítěte. Tvůrci dětských pořadů zpravidla usilují o to, aby rozšířili dětské obzory, aby je naučili něčemu novému a zprostředkovali jim hodnoty, které daná společnost uznává. Podle výše popsaných kritérií lze u všech těchto typů pořadů posoudit, zda jde o pořady určené dětem do 12 let.

§ 2 odst. 2 písm. e), f) a g)

Uvedená ustanovení definují způsoby zpřístupnění pořadů televizního vysílání pro osoby se sluchovým postižením a pro osoby se zrakovým postižením. Návrh zákona obsahuje zpřesnění pravidel pro toto zpřístupňování, a to v novém § 54b, který pracuje s pojmy „skryté titulky“, „audiopopis“ a „český znakový jazyk“ jako s formami, kterými lze zpřístupnit televizní pořady pro osoby s postižením. Z tohoto důvodu je třeba tyto formy zpřístupnění pořadů zákonem definovat. Skryté titulky jsou definovány jako forma zpřístupnění pořadů pro osoby se sluchovým postižením, který zprostředkovává nejen mluvenou řeč, ale obsahuje rovněž informace o zvucích v prostředí a ději (což je podstatou jejich kompenzační funkce) a poskytuje tak osobám se sluchovým postižením všechny potřebné informace a náležitosti nutné pro pochopení děje. Český znakový jazyk je v návrhu definován v souladu se zákonem č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o provozování vysílání v platném znění (v § 32 odst. 2) hovoří o „zpřístupnění pořadů pro osoby se zrakovým postižením“. Jediným způsobem takového zpřístupnění je přitom tzv. „audiopopis“, tedy slovní komentář obrazové složky pořadu, který umožňuje osobám se zrakovým postižením vnímat ty části pořadu, které nejsou vyjádřeny zvukem, popř. jsou zvukem obtížně rozpoznatelné. Tento komentář je přitom uzpůsoben pro vnímání osob se zrakovým postižením tím způsobem, že popisuje děj právě probíhající na obrazovce, který nelze vnímat nebo pochopit ze zvukové složky televizního pořadu. Vzhledem k tomu, že navržená právní úprava v § 54b s pojmem „audiopopis“ pracuje, je třeba jej v zákoně definovat.

§ 2 odst. 2 písm. h)

Návrh definice souvisí s právní úpravou zpřístupňování televizních pořadů pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením. Podle právní úpravy navržené v § 54b se totiž povinný podíl zpřístupněných pořadů počítá z celkové stopáže, tj. z celkového trvání všech vysílaných pořadů, které lze nebo je účelné zpřístupnit pro osoby s postižením. Z tohoto důvodu je třeba definovat pojem „stopáž televizního pořadu“, a to jako čas jeho trvání, do něhož se nezapočítává čas trvání dalších částí vysílání, které mohou být do pořadu vloženy, např. čas vložené reklamy.

§ 2 odst. 2 písm. i)

Pro účely zákona o provozování vysílání se zavádí samostatná definice právního termínu „skutečný majitel“, jenž je následně používán v ustanoveních § 5 odst. 2 písm. a) a § 58a, která jsou součástí komplexu do zákona nově zapracované úpravy požadavků na transparentnost vlastnictví struktury právnických osob provozovatelů vysílání s licencí. Definice je provedena formou normativního odkazu na vymezení skutečného majitele zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „zákon o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu“). Skutečný majitel je v tomto zákoně definován materiálně jako fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv určité právnické osobě. Tato materiální definice je pro různé typy právnických osob doplněna ještě formálními znaky, které mohou postavení skutečného majitele zakládat. Jsou-li splněny podmínky materiální definice, má se za to, že v obchodních korporacích je skutečným majitelem fyzická osoba, která

a) sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %,

b) sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě ovládá osobu uvedenou v písmeni a),

c) má být příjemcem alespoň 25 % zisku obchodní korporace, nebo

d) je členem statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu nebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, není-li skutečný majitel, nebo nelze-li jej určit podle písmen a) až c).

K bodu 5 (§ 2 odst. 7 písm. a))

Mezi ustanovení, jejichž dodržování je Rada povinna kontrolovat, patří také ustanovení § 57 o vytváření programových sítí, o maximálním pokrytí obyvatel a zákazu změny programové sítě po dobu platnosti licence. Pro kontrolu dodržování tohoto ustanovení je však nezbytné jednoznačně identifikovat programové sítě a programy, které je tvoří. Současná definice programové sítě uvedená v § 2 odst. 1 písm. d) je neurčitá, zejména pokud jde o charakteristiku podstatné části společně sestavovaného nebo přejímaného programu. Její negativní vymezení v § 2 odst. 7 písm. a) je rovněž neurčité, neboť za programovou síť se nepovažuje společné sestavování nebo vzájemné přejímání takových částí programů, které nejsou významné z hlediska jejich podílu na denní vysílací době v programu. Vzhledem k nejasné formulaci těchto ustanovení se navrhuje právní úpravu zjednodušit a zpřesnit a z negativního vymezení programové sítě v § 2 odst. 7 vypustit text, podle něhož se za programovou síť nepovažuje společné sestavování nebo vzájemné přejímání takových částí programů, které nejsou významné z hlediska jejich podílu na denní vysílací době v programu. Postačí totiž definice obsažená v § 2 odst. 1 písm. d), která stanoví, že programovou sítí je společné sestavování programů nebo jejich podstatných částí nebo vzájemné přejímání programů nebo jejich podstatných částí nebo jejich současné šíření více provozovateli. O tom, zda se jedná o „podstatnou“ část programů musí totiž vždy rozhodnout Rada dle okolností konkrétního případu.

K bodu 6 (§ 3 odst. 3 písm. a))

Zrušuje se poznámka pod čarou č. 4a včetně odkazu na tuto poznámku pod čarou.

K bodu 7 (§ 3a odst. 1)

Vypuštěním věty druhé z § 3a odst. 1 návrh zákona reflektuje změny, k nimž došlo přijetím zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a zákona č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů. Podle § 263 odst. 2 a § 274 odst. 2 zákona o obchodních korporacích mohou být akcie na majitele vydány pouze jako zaknihovaný cenný papír nebo jako imobilizovaný cenný papír, přičemž převod vlastnického práva k těmto akciím je možný výhradně změnou zápisu v příslušné evidenci. Podle § 2 odst. 1 zákona ke zvýšení transparentnosti akciových společností pak doposud vydané listinné akcie na majitele, které dosud nebyly imobilizovány, byly s účinností k 1. 1. 2014 změněny na listinné akcie na jméno. Vzhledem k těmto skutečnostem pozbylo rozlišování mezi společnostmi, jejichž akcie znějí na jméno a jejichž akcie znějí na majitele, smysl, který mělo v době, kdy byl zákon o provozování vysílání přijat Parlamentem. Současně s navrhovaným vypuštěním neefektivní a vývojem právního řádu překonané právní úpravy podle § 3a odst. 1 věty druhé, která Radě umožňuje pouze přístup k údajům o vlastnické struktuře těch žadatelů o licenci, kteří jako právnické osoby mají právní formu akciové společnosti, přičemž jim neukládá povinnost zachovat si akcie znějící na jméno i poté, co licenci k provozování vysílání získají, je v návrhu zákona zapracována zcela nová právní úprava transparentnosti vlastnické struktury provozovatelů vysílání s licencí, kteří jsou právnickými osobami. V rámci komplexu ustanovení § 2 odst. 2 písm. i), § 5 odst. 2 písm. a), § 14 odst. 1 písm. c) a d), § 21 odst. 1 písm. e), § 21 odst. 4, § 55 odst. 5, § 55a odst. 9 a 10, § 58a, § 59 odst. 4, § 60 odst. 3 písm. k) až m), § 63 odst. 1 písm. b) a c) a čl. II bodu 3 a 4 tohoto zákona se zakotvují nástroje, jejichž účelem je zajistit transparentnost vlastnictví v oblasti provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tato právní úprava by měla umožnit, aby Rada pro účely výkonu dozoru nad plněním povinností a dodržování zákazů a omezení stanovených zákonem pro zajištění plurality a transparentnosti vlastnictví v rozhlasovém a televizním vysílání přímo od žadatelů o licenci získala relevantní údaje o jejich vlastnické struktuře a měla Radě umožnit přístup i k údajům o skutečných majitelích těchto žadatelů prostřednictvím evidence údajů o skutečných majitelích právnických osob zapsaných do veřejných rejstříků podle zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Zároveň by Radě měla zajistit přístup k relevantním údajům o vlastnické struktuře a skutečných majitelích všech provozovatelů vysílání s licencí, a to bez ohledu na jejich právní formu. Za porušení povinností, které z předmětné právní úpravy vyplývají pro provozovatele vysílání, jsou stanoveny účinné a odrazující odstupňované sankce, které mohou vyústit až v odejmutí licence.

K bodu 8 (§ 3a odst. 2)

V souvislosti s právní úpravou občanského zákoníku je plně postačující, jestliže předpokladem k tomu, aby fyzická osoba získala licenci nebo registraci, bude to, že tato osoba splňuje podmínky stanovené pro podnikání v České republice zvláštním právním předpisem. Podmínky pro podnikání pak splňuje fyzická osoba, která je plně svéprávná nebo splňuje podmínky § 33 občanského zákoníku, nikoliv však fyzická osoba, která není plně svéprávná z důvodu rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti člověka podle § 55 a násl. občanského zákoníku.

K bodu 9 (§ 3a odst. 3)

Je-li žadatel o licenci zahraniční osobou, může mít na území České republiky hospodářsky a funkčně samostatnou část svého obchodního závodu, která je podle § 503 občanského zákoníku označována jako pobočka. V souladu s terminologií občanského zákoníku se proto právní termín „organizační složka“ nahrazuje právním termínem „pobočka“.

K bodu 10 (poznámky pod čarou č. 4d a 4e)

Tyto poznámky pod čarou obsahují v platném znění odkaz na zrušený zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Text poznámek pod čarou je proto třeba nahradit odkazem na nový občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích, zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

K bodům 11, 12 a 101 (§ 4 odst. 2, § 5 odst. 1 písm. a), § 47 odst. 1 a § 32 odst. 7 písm. c))

Rada jako ústřední orgán státní správy nevykonává dohled, nýbrž dozor nad plněním povinností a zachovávání zákazů a omezení stanovených provozovatelům vysílání a provozovatelům převzatého vysílání zákonem. V uvedeném smyslu se zpřesňuje text shora vyjmenovaných ustanovení.

K bodu 13 (§ 5 odst. 1 písm. e))

Uvedené ustanovení představuje v současné podobě nadbytečnou administrativní zátěž, zejména z toho důvodu, že některé skutečnosti jsou zveřejňovány opakovaně, případně je jejich zveřejňování způsobem umožňujícím dálkový přístup bezdůvodné. Pokud jde o přehled všech žádostí o licenci a registraci, veškeré projednané žádosti o oprávnění podle zákona o provozování vysílání jsou zveřejňovány pravidelně v tiskových zprávách Rady, a to po každém jejím zasedání. Vzhledem k velkému počtu projednávaných žádostí, u nichž je navíc jediným účastníkem žadatel, je jejich předběžné zveřejňování administrativně i personálně nehospodárné. V případě žádostí o změny, kde je předpokládán větší počet potenciálních účastníků, jsou pak všichni známí účastníci řízení vyzváni k účasti na řízení, případně je podání takové žádosti požadovaným způsobem zveřejňováno. Většina podaných žádostí se ovšem týká pouze žadatele. Zveřejňování registrací a jejich změn, tedy plných znění rozhodnutí o registraci převzatého vysílání, je rovněž nadbytečné, protože rozhodnutí o registraci neobsahuje žádné licenční podmínky. Rozhodnutí o registraci je oprávněním prokazujícím, že konkrétní provozovatel disponuje oprávněním provozovat převzaté vysílání určitým technickým prostředkem na daném území. Tyto skutečnosti jsou obsaženy v přehledu provozovatelů převzatého vysílání s registrací, jehož aktuální verze je trvale dostupná na internetových stránkách Rady. Zveřejňování celých rozhodnutí o registraci je z uvedených důvodů nadbytečné a nedůvodné a jeho efektem je pouze administrativní zátěž Rady.

K bodu 14 (5 odst. 1 písm. i))

Zákon č. 302/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, stanovil, že dnem 11. listopadu 2011 došlo k dokončení přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání v České republice (podrobnosti následně upravilo nařízení vlády č. 161/2008 Sb., o technickém plánu přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání). Z ustanovení zákona o provozování vysílání se tudíž odstraňuje úprava, která se výslovně týká zemského analogového televizního vysílání, neboť tento typ vysílání již neexistuje.

K bodu 15 (§ 5 odst. 1 písm. o))

Z ustanovení se vypouští působnost Rady vydávat organizační řád Úřadu Rady. Po nabytí účinnosti zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, náleží tato kompetence vedoucímu Úřadu Rady, který je služebním orgánem ve smyslu služebního zákona.

K bodu 16 (§ 5 odst. 1 písm. s))

Proti rozhodnutí o udělení pokuty, proti výroku rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o udělení licence, rozhodnutí o změně licence, rozhodnutí o neprodloužení licence, rozhodnutí o odnětí licence, rozhodnutí o odmítnutí registrace, rozhodnutí o zrušení registrace, rozhodnutí o pozastavení šíření převzatého televizního programu a rozhodnutí o zákazu činnosti, která porušuje nebo může porušit společný zájem spotřebitelů, lze podat pouze žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Slova v § 5 písm. s), že Rada zveřejňuje „rozhodnutí soudu o opravném prostředku“, jsou nepřípadná a zavádějící, neboť opravný prostředek ve smyslu správního práva je ustanovením § 66 vyloučen. Z tohoto důvodu se navrhuje tato slova vypustit. Zároveň se upřesňuje, že Rada je povinna zveřejňovat všechna rozhodnutí soudů o žalobě proti jejímu rozhodnutí, aby byla zaručena publicita i těch rozhodnutí, která žalobě vyhoví. Ustanovením § 5 písm. s) jsou míněna všechna rozhodnutí soudů, která se týkají napadeného rozhodnutí Rady, včetně rozhodnutí o kasačních stížnostech nebo rozhodnutí Ústavního soudu.

K bodu 17 (§ 5 odst. 1 písm. t))

Pojem „Evropská společenství“ se v souladu se zakládacími dokumenty EU nahrazuje platným pojmem „Evropská unie“.

K bodu 18 (§ 5 písm. z) a za) a § 5 odst. 2 písm. b))

Označování pododstavců zdvojenými písmeny odporuje legislativním pravidlům. V § 5 se proto dosavadní text označuje jako odstavec 1, z něhož se ustanovení zdvojeného písmene za) přeřazuje do odstavce 2, který je do § 5 nově doplňován.

K bodu 19 (§ 5 odst. 2 písm. a))

Do ustanovení, které upravuje působnost Rady, se doplňuje její kompetence zjišťovat pro účely výkonu dozoru nad zachováváním plurality informací a transparentnosti vlastnictví v rozhlasovém a televizním vysílání údaje o skutečných majitelích žadatelů o licenci a provozovatelů vysílání, kteří jsou právnickými osobami a o osobách, jejichž podíl na základním kapitálu nebo na hlasovacích právech těchto provozovatelů vysílání činí více než 10 %, a sledovat změny těchto údajů. Zároveň se výslovně stanoví, že při výkonu této působnosti Rada využívá údaje z evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“). Dálkový přístup k údajům z této evidence Radě umožní Ministerstvo spravedlnosti podle § 58a odst. 1.

K bodu 20 (§ 6 odst. 1 písm. b))

Proces přechodu z analogového na digitální televizní vysílání byl na základě příslušné právní úpravy dokončen již v roce 2011, resp. v některých krajích v roce 2012. Z tohoto důvodu je třeba vypustit z ustanovení o výroční zprávě Rady povinnou pasáž, která má být věnována postupu v procesu přechodu na digitální vysílání.

K bodu 21 (§ 6 odst. 2)

S ohledem na navrhované zrušení možnosti jednorázového odvolání všech členů Rady (Rady jako celku) a zároveň i součinnosti předsedy vlády s Poslaneckou sněmovnou při ustavování a odvolávání členů Rady, se v § 6 odst. 2 pro nadbytečnost zrušuje úprava schvalování výroční zprávy Rady Poslaneckou sněmovnou a předkládání výroční zprávy Rady předsedovi vlády.

K bodu 22 (§ 6 odst. 3)

Podle stávající právní úpravy může Poslanecká sněmovna předsedovi vlády navrhnout, aby Radu odvolal, usnese-li se, že Rada opakovaně závažným způsobem neplní své povinnosti stanovené v § 5 a § 6 odst. 1 a 2, a dále v případě, kdy pro závažné nedostatky opětovně neschválí její výroční zprávu. Předseda vlády je povinen návrhu Poslanecké sněmovny bez dalšího neprodleně vyhovět. Nejedná se o odvolání ústředního správního úřadu, který existuje jako regulační orgán se zákonem vymezenou působností v oblasti elektronických médií nezávisle na svém obsazení, ale o jednorázové odvolání všech osob, z nichž sestává kolegiální orgán, jemuž jedinému přísluší vydávat jménem regulačního orgánu správní rozhodnutí a plnit další úkoly vyplývající ze zákonů nebo z předpisů EU, popř. z mezinárodních smluv. Součástí regulačního orgánu je sice ještě Úřad Rady, avšak ten plní pouze úkoly odborného, organizačního a technického zabezpečení činnosti kolegiálního orgánu, žádná správní ani jiná rozhodnutí příslušející Radě přijímat nemůže. Po dobu neobsazení kolegiálního orgánu členy v počtu umožňujícím rozhodovat a činit další úkony ve všech věcech náležejících do působnosti Rady tudíž regulační orgán nemůže plnit funkce, ke kterým byl jako ústřední správní úřad zákonem zřízen. Tento stav není konformní s ústavním pořádkem České republiky ani s dokumenty evropského a mezinárodního práva. Právní institut, jehož aplikace způsobuje, že regulační orgán členského státu EU s celostátní působností pro oblast, která je harmonizována s právem EU, se stane přechodně nefunkčním, popírá standardy evropského správního práva a způsobuje neschopnost České republiky řádně plnit závazky vůči EU vyplývající ze směrnice o audiovizuálních mediálních službách a z nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“), v platném znění. Například podle čl. 11 citovaného nařízení č. 2006/2004 jsou členské státy EU povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k tomu, aby jimi určené vnitrostátní orgány, mezi které v České republice náleží rovněž Rada (viz Sdělení Komise podle čl. 5 odst. 2 nařízení č. 2006/2004 (2009/C 169/01)), mohly v rámci celé EU vzájemně účinně koordinovat uplatňování ochranných opatření. Nařízení těmto orgánům přímo ukládá, aby orgánům jiných členských států EU za určitých situací neprodleně poskytly informace (čl. 6 a 7), nebo aby na vyžádání orgánů jiných členských států EU neprodleně přijaly donucovací opatření k ukončení protiprávního jednání (čl. 8), popřípadě aby s orgány jiných členských států EU prováděly souběžná vyšetřování a donucovací opatření (čl. 9). Je zřejmé, že uvedeným povinnostem by nemohla Rada dostát, pokud by jejich plnění příslušným zahraničním orgánem nebo Komisí bylo vyžádáno v době, kdy by její kolektivní orgán byl z důvodu odvolání všech jeho členů nefunkční. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona, které institut odvolání Rady jako celku zakotvuje, se navrhuje zrušit.

K bodu 23 (§ 7 odst. 1)

Podle § 7 odst. 1 zákona o provozování vysílání předchází rozhodnutí předsedy vlády o odvolání člena Rady z funkce podmiňující usnesení Poslanecké sněmovny, které předsedu vlády k vydání předmětného rozhodnutí zavazuje. Rozhodnutí předsedy vlády o odvolání člena Rady z funkce není projevem právní vůle předsedy vlády, neboť ten je vázán usnesením Poslanecké sněmovny a nepřísluší mu toto usnesení přezkoumávat ani odůvodňovat, nýbrž pouze provést, a to neprodleně po jeho obdržení. Z titulu své funkce se předseda vlády na rozhodování Poslanecké sněmovny o jmenování nebo o odvolání členů Rady fakticky nepodílí. Zákon mu přiznává postavení orgánu, který zajišťuje pouze formální realizaci usnesení Poslanecké sněmovny o jmenování nebo odvolání člena Rady, tj. vydává a doručuje rozhodnutí o jmenování nebo odvolání konkrétního člena Rady. Obdrží-li předseda vlády usnesení Poslanecké sněmovny ve věci jmenování či odvolání člena Rady, pro jeho další postup při vydávání rozhodnutí není určující, zda, nebo do jaké míry, se jeho názor kryje s názorem Poslanecké sněmovny, relevantní je pouze obsah příslušného usnesení Poslanecké sněmovny, které představuje pokyn k určitému formálnímu postupu předsedy vlády, jenž je v usnesení vyjádřen. Nepřísluší mu, aby posuzoval či přezkoumával legitimitu usnesení, která Poslanecká sněmovna přijímá při naplňování kreativní funkce podle zákona o provozování vysílání, ani taková usnesení odůvodňoval nebo jejich odůvodnění interpretoval. Praxe prokázala, že v procesu jmenování a odvolávání členů Rady je zákonem založená součinnost předsedy vlády s Poslaneckou sněmovnou nejen nadbytečná, ale i nevhodná. Tato nevhodnost se výrazně projeví tehdy, domáhá-li se odvolaný člen Rady žalobou přezkoumání rozhodnutí o svém odvolání. V tomto případě má usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce jako závazný podklad přezkoumávaného rozhodnutí předsedy vlády povahu „jiného úkonu správního orgánu“ ve smyslu § 75 odst. 2 soudního řádu správního, neboť na Poslaneckou sněmovnu se nahlíží jako na „jiný orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy“, který je ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního začleněn do výčtu subjektů zahrnutých do legislativní zkratky „správní orgán“. Předseda vlády je pak v postavení žalovaného účastníka, vůči jehož rozhodnutí směřují námitky a argumenty, které odvolaný člen Rady dosud neměl možnost uvést na svou obranu ve vztahu k tomu, co mu je v usnesení Poslanecké sněmovny vytýkáno. Má soudu předložit správní spisy týkající se celého řízení, které vyústilo v rozhodnutí napadené žalobou, dále se má vyjádřit ke všem žalobním námitkám, a je-li soudem nařízeno jednání, rovněž ke skutkovým a právním otázkám, které jsou dle názoru soudu pro rozhodnutí významné, i když žalobou uplatněny nebyly. Soudu může předložit pouze usnesení Poslanecké sněmovny, na jehož základě rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce vydal a spisový materiál týkající se vydání a doručení žalobou napadeného rozhodnutí spolu s vysvětlením, proč při vyhotovování a doručování rozhodnutí postupoval způsobem, který je z rozhodnutí a spisového materiálu patrný. Vyjadřovat se k žalobním námitkám, popřípadě ke skutkovým a právním okolnostem nevztahujícím se výlučně k úloze, kterou mu při součinnosti s Poslaneckou sněmovnou přiznává zákon, však předseda vlády nemůže, neboť mu nepřísluší přezkoumávat nebo odůvodňovat usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce, ani postup Poslanecké sněmovny a okolnosti, za kterých bylo toto usnesení přijato. V této situaci nemůže předseda vlády obstát. Přitom je irelevantní, zda předseda vlády je či není se skutkovými a právními okolnostmi konkrétního případu obeznámen, popřípadě zda, nebo do jaké míry s obsahem usnesení Poslanecké sněmovny souhlasí. Stávající právní konstrukci součinnosti předsedy vlády s Poslaneckou sněmovnou při naplňování její kreativní funkce vůči Radě problematizuje ještě skutečnost, že zákon o provozování vysílání na jedné straně využívá instituty, které ve své kombinaci všestranně posilují aspekty organizační i funkční nezávislosti Rady a chrání ji před případnými negativními důsledky závislosti její činnosti na vládě (zejména možným politickým vlivem na rozhodování apod.), neboť Rada náleží mezi nezávislé regulační orgány zajišťující agendy, které se kromě ekonomické sféry dotýkají politicky citlivých oblastí se zvláštními požadavky na ochranu práv a právem chráněných zájmů mnoha subjektů rozdílné povahy. Na druhé straně podle téhož zákona má předseda vlády jako správní orgán rozhodovat o právech fyzických osob v oblasti veřejné správy, konkrétně o jejich právu být nebo nebýt členem vrcholného kolegiálního orgánu Rady. S ohledem na uvedené skutečnosti se navrhuje účast předsedy vlády na ustavování a odvolávání členů Rady bez náhrady zrušit. Volbu členů Rady a jejich odvolávání z funkce, včetně vyhotovování a doručování příslušných dokumentů zvoleným nebo z funkce odvolaným členům Rady, by Poslanecká sněmovna měla napříště uskutečňovat bez účasti předsedy vlády. Pro tyto případy si Poslanecká sněmovna může upravit postup, ve kterém se bude agendou volby a případného odvolávání členů Rady z funkce zabývat. V rámci tohoto postupu lze vyčlenit i prostor, v němž se případným odvoláním dotčenému členu Rady umožní uplatnit na jednání určeného orgánu Poslanecké sněmovny (např. volebním výboru) námitky vůči vytýkaným skutečnostem, aby v právu vyjádřit se na svou obhajobu nebyl zkrácen. Napadne-li odvolaný člen Rady své odvolání z funkce žalobou, může si Poslanecká sněmovna jako žalovaná strana ustanovit zástupce způsobilého činit jejím jménem v řízení všechny úkony a kvalifikovaně se vyjadřovat ke všem žalobním námitkám i k otázkám týkajícím se skutkových a právních okolností případu, pokud je soud uplatní. Poslanecká sněmovna jako účastník řízení bude, na rozdíl od předsedy vlády, reálně disponovat všemi standardními prostředky obhajoby vlastního usnesení o odvolání člena Rady z funkce.

K bodům 24 a 28 (§ 7 odst. 3 písm. a) a § 7 odst. 6 písm. d))

Zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byl institut způsobilosti k právním úkonům nahrazen institutem svéprávnosti. Úpravou normativního textu § 7 odst. 3 písm. a) a § 7 odst. 6 písm. d) se tato změna promítá do zákona o provozování vysílání.

K bodům 25 až 27, 29 a 31 (§ 7 odst. 4 a 5, § 7 odst. 6 písm. b) a c) a § 7 odst. 7 a 9)

Vyjmenovaná ustanovení se upravují tak, aby reflektovala navrhované zrušení součinnosti předsedy vlády s Poslaneckou sněmovnou při ustavování a odvolávání členů Rady.

K bodu 30 (§ 7 odst. 8)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 1 As 41/2005- 76 musí být rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce řádně odůvodněno. Nelze připustit prostou odvolatelnost z veřejné funkce odvoláním člena kolegiálního orgánu bez udání důvodu. V případě Rady, která je ze zákona konstruována jako orgán, u něhož musí být garantována politická nezávislost, je pro vyloučení rizika politicky motivovaného rozhodnutí nebo politické libovůle naprosto zásadní, aby rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce vždy obsahovalo řádné odůvodnění. Rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce nemůže bez řádného odůvodnění návrhu Poslaneckou sněmovnou obstát, neboť podle § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního soud napadené rozhodnutí správního orgánu bez jednání zruší pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Rozhodnutí zrušené soudem pro nepřezkoumatelnost jako nezákonné pak zakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. a osoby zrušeným nezákonným rozhodnutím dotčené mohou vůči státu uplatnit nárok na náhradu jimi vyčíslené škody. V důsledku toho, že Městský soud v Praze zrušil pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jímž předseda vlády odvolal z funkce členy Rady na základě návrhu v usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 2. dubna 2003 č. 368, se odvolaní členové Rady žalobami domáhají náhrady škody. Celkové finanční prostředky, jejichž vynaložení ze státního rozpočtu v této souvislosti hrozí, zatím nelze přesně vyčíslit, neboť soudní jednání stále trvá. Nicméně podle údajů Rady se jen na ušlých platech jedná o částku téměř 14 500 000,- Kč. Je v zájmu státu, aby se takové případy napříště eliminovaly. Proto se navrhuje doplnit do § 7 nový odstavec 8, který stanoví, že obligatorní součástí usnesení Poslanecké sněmovny o odvolání člena Rady z funkce je odůvodnění. Teorie i praxe považují povinnost odůvodnit správní rozhodnutí za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňují význam odůvodnění správního rozhodnutí v jeho aspektu ochrany veřejných subjektivních práv účastníků řízení a zároveň ho řadí i mezi náležitosti výkonu dobré a transparentní veřejné správy. Primárně je tedy odůvodnění prostředkem ochrany práv konkrétních adresátů rozhodnutí vydaných při výkonu veřejné správy. Pokud orgán, který správní rozhodnutí vydal, toto rozhodnutí neodůvodní, přestože tak učinit měl, dojde nejen k porušení zákona, ale i práva na spravedlivý proces. V takovém případě adresátovi nezbývá, než rozhodnutí napadnout opravným prostředkem u nadřízeného správního orgánu, a není-li takový orgán, žalobou u soudu. Nadřízený správní orgán nebo soud pak musí rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, neboť bez odůvodnění není schopen účinně přezkoumat úvahu orgánu, který rozhodnutí vydal. Pro úplnost lze poznamenat, že Poslanecká sněmovna je při naplňování působnosti podle § 7 odst. 1 zákona o provozování vysílání nahlížená jako „jiný orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, a její rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce má povahu rozhodnutí správního, které lze napadnout žalobou podle § 65 a násl. soudního řádu správního. Evropský soud pro lidská práva při stanovení závazného minimálního standardu obsahu odůvodnění dospěl ke konceptu tzv. úplnosti odůvodnění rozhodnutí. Podle tohoto konceptu musí odůvodnění obsahovat zásadní, stěžejní důvody, na kterých je rozhodnutí postaveno, přičemž rozsah povinnosti uvést tyto důvody musí odpovídat okolnostem případu. Nelze z něj dovozovat, že by správní orgán musel detailně odpovídat na každý jednotlivý argument účastníka, nicméně musí výslovně reagovat na podstatné argumenty vznesené účastníkem a jeho ostatní (z hlediska projednávané věci nedůležité) argumenty či další spíše dílčí sporné otázky může vypořádat méně detailním způsobem. Z platné právní úpravy vyplývá pro orgány vydávající správní rozhodnutí povinnost uvést v rámci odůvodnění důvody rozhodnutí, úvahy, kterými se řídily při výkladu právních předpisů a hodnocení podkladů řízení, a vypořádat se s námitkami (argumenty) účastníků řízení. Podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu je povinností příslušných orgánů, aby se mimo uvedení zásadních právních a skutkových úvah v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly se všemi argumenty účastníků tak, aby odůvodnění v konkrétním případě vytvářelo podklad pro porozumění důvodům, na nichž je založeno, a aby tyto důvody přesvědčivě obhájily jeho výrok. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud, podobně jako Evropský soud pro lidská práva, akcentuje význam kontextuálních aspektů jednotlivých případů. Ani z jeho pojetí tudíž nevyplývá, že v odůvodnění rozhodnutí vždy musí být výslovně reagováno na každý argument účastníka. V závislosti na okolnostech konkrétního případu mnohdy postačí, předestře-li orgán vydávající správní rozhodnutí v odůvodnění vlastní úvahy, které z povahy věci vypořádají všechny argumenty účastníka. Odvolání člena Rady z funkce je významným výstupem z uplatňování zákonem stanovené působnosti Poslanecké sněmovny v oblasti elektronických médií, přičemž těžiště přesvědčivosti každého jednotlivého odvolání člena Rady z funkce spočívá v jeho odůvodnění. Zejména v případě, kdy zákon důvody pro odvolání člena Rady z funkce formuluje obecně, je nejen pro člena Rady odvoláním přímo dotčeného, nýbrž i pro ostatní členy Rady a veřejnost mimořádně důležité dozvědět se, jaké konkrétní jednání a z jakých důvodů naplnilo některou ze skutkových podstat podle § 7 odst. 7 zákona v takové míře, že bylo Poslaneckou sněmovnou shledáno jako neslučitelné s výkonem funkce člena Rady. Mnozí účastníci a nezanedbatelná část veřejnosti vnímá jako nikoli vstřícný přístup takový postup, kdy příslušný orgán v odůvodnění rozhodnutí uvede toliko vlastní argumentaci a argumentům účastníků se výslovně nevěnuje. Proto, byť to judikatura přímo nevyžaduje, může být pro orgán, který správní rozhodnutí vydává, v řadě případů výhodnější, pokud na argumenty účastníků reaguje v odůvodnění výslovně, čímž přesvědčivost svého rozhodnutí výrazně zvýší. V odůvodnění návrhu na odvolání člena Rady z funkce by mělo být závadné jednání srozumitelně a určitě specifikováno a spojeno s konkrétní skutkovou podstatou. Z odůvodnění by mělo být rovněž zřejmé, které skutečnosti a na základě jakých důkazů uznala Poslanecká sněmovna za prokázané a jakými úvahami se přitom řídila, a dále jak se vypořádala s vyjádřením dotčeného člena Rady, proč odmítla jeho tvrzení nebo návrhy a jakými úvahami se přitom řídila.

K bodu 32 (§ 7 odst. 10)

Ustanovení upravující neslučitelnost funkcí se členstvím v Radě se doplňuje o funkce veřejného ochránce práv a jeho zástupce a o funkci poslance Evropského parlamentu. Doplnění je inspirováno obdobnou úpravou pro neslučitelnost funkcí v případě jiných regulačních orgánů.

K bodu 33 (§ 9 odst. 4 písm. c) a d))

Text § 9 odst. 4 písm. c) a d) se formulačně sjednocuje s textem § 7 odst. 6 písm. b) a c).

K bodu 34 (§ 12 odst. 3 písm. b))

Ustanovení § 12 odst. 3 upravuje prostředky šíření rozhlasového a televizního vysílání, k nimž je Rada oprávněna udělit licenci. Právní úprava tohoto ustanovení umožňuje udělit licenci k vysílání prostřednictvím vysílačů, k vysílání prostřednictvím zvláštního přenosového systému (tedy po internetu) a kombinovanou licenci na vysílání prostřednictvím družic a kabelových systémů. Zatímco u vysílačů a zvláštního přenosového systému kombinace stanovena není, u družic a kabelových systémů ano, ačkoli podobná úprava postrádá opodstatnění. Kabelové systémy a družice mají jiné parametry a jsou určeny pro zcela jiný druh šíření vysílání. Kabelové vysílání je tradičně určeno pro menší území pouze v rámci České republiky, zatímco vysílání prostřednictvím družice slouží zejména pro přeshraniční vysílání. Oba typy vysílání přitom málokdy fungují paralelně. Možnost kombinace těchto dvou oprávnění již v současné době postrádá logické zdůvodnění, i když nelze vyloučit případ, že by žadatel požadoval licenci právě k takové kombinaci prostředků k vysílání. Požádá-li žadatel podle platné právní úpravy o udělení licence k šíření vysílání pouze prostřednictvím družic nebo pouze prostřednictvím kabelového systému, musí mu Rada udělit licenci podle § 12 odst. 3 písm. b) k oběma těmto způsobům šíření. Navrhuje se proto upravit ustanovení § 12 odst. 3 písm. b) tak, aby licence mohla být udělena pouze k jednomu z uvedených způsobů šíření vysílání, pokud o to žadatel požádá, tj. pouze k vysílání prostřednictvím družice nebo pouze k vysílání prostřednictvím kabelových systémů.

K bodu 35 (§ 12 odst. 10)

Odchylná konstrukce lhůt pro podání žádosti o prodloužení doby platnosti licence měla své zdůvodnění v době, kdy byla navržena a přijata. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o řízení s jediným účastníkem, a vzhledem k elektronizaci státní správy a dalším faktorům, se jeví rozlišování lhůt pro provozovatele celoplošného rozhlasového vysílání, provozovatele celoplošného televizního vysílání a provozovatele místního vysílání jako nadbytečné. Z tohoto důvodu se navrhuje lhůty sjednotit v jedinou, která bude platná pro všechny případy žádostí o prodloužení doby platnosti licence, tj. jak pro vysílání celoplošné, tak regionální a místní. Lhůta od počátku třicátého do konce osmnáctého měsíce před zánikem platnosti stávající licence z důvodu uvedeného v § 24 písm. a) je stanovena tak, aby umožňovala žádost vyřídit, resp. aby v případě neprodloužení doby platnosti bylo možné rozhodnout v novém licenčním řízení. Takto stanovená lhůta zároveň umožní provozovatelům vysílání přijmout rozhodnutí o podání či nepodání žádosti o prodloužení doby platnosti licence s menším časovým odstupem, tedy i s lepší znalostí stavu na rozhlasovém nebo televizním trhu.

K bodu 36 (§ 12 odst. 11)

Legislativně technická změna reagující na změnu ustanovení § 13.

K bodům 37, 116 a 117 (§ 12 odst. 12 písm. e), § 32 odst. 1 písm. e), § 32 odst. 3, § 49 odst. 1 písm. c), § 52 písm. a) a § 60 odst. 3 písm. c))

Paušální užívání slovního spojení „děti a mladiství“ v právní úpravě ochrany nezletilých před závadným mediálním obsahem není vždy vhodné. Zákon o provozování vysílání nově připouští, že některé pořady nevhodné pro děti a mladistvé ve věku do 15 let, mohou být do vysílání zařazovány již od 20:00 hodin, nejsou-li nevhodné pro mladistvé ve věku 15 až 18 let. Pro kategorii dospívajících osob ve věku 15 až 18 let je však užití výrazu „děti a mladiství“ nepřípadné. Proto se slovní spojení „děti a mladiství“ v celém zákoně nahrazuje výrazem „nezletilí“.

K bodu 38 (§ 12 odst. 12 písm. e), § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 4 písm. c))

V souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách je třeba ustanovení § 12 odst. 12 písm. e), § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 4 písm. c) upravit tak, aby podmínku nezařazování pornografie a hrubého samoúčelného násilí do vysílání neobsahovala kumulativně. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách totiž v uvedeném smyslu

hovoří o pornografii nebo o hrubém samoúčelném násilí (nikoli o pornografii a hrubém

samoúčelném násilí). Stávající právní úprava v zákoně o provozování vysílání je tedy formulována výrazně mimo účel sledovaný právní úpravou směrnice o audiovizuálních mediálních službách.

K bodu 39 (§ 12 odst. 12 písm. f))

Legislativně technická změna reagující na změnu ustanovení § 21.

K bodu 40 (Nadpis § 13)

Stávající nadpis § 13 se zpřesňuje tak, aby lépe vystihoval obsah právní úpravy.

K bodu 41 (§ 13 odst. 1)

Z hlediska systematiky úpravy spadá vymezení účastníků licenčního řízení do ustanovení § 15, které upravuje zahájení licenčního řízení. Ustanovení § 13 odst. 1 se proto zrušuje a jeho text se převádí do § 15 odst. 3.

K bodům 42, 125 a 128 (§ 13 odst. 2 písm. e), § 28 odst. 4 písm. b), § 55a odst. 5 a 6, § 58 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 58 odst. 2 písm. b))

Ustanovení se terminologicky přizpůsobují úpravě orgánům právnických osob podle nového občanského zákoníku.

K bodu 43 (§ 13 odst. 3)

Z důvodu systematiky se ustanovení § 13 odst. 3 převádí do § 15.

K bodům 44 a 45 (§ 14 odst. 1 písm. a) a b))

Ustanovení § 14 odst. 1 upravuje obligatorní náležitosti žádosti o licenci k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím vysílačů. V odstavci 1 písm. a) a b) jsou mj. upraveny údaje, které v žádosti uvádí žadatel, jenž je zahraniční fyzickou nebo právnickou osobou. V platném znění je v těchto ustanoveních uvedeno, že tento žadatel uvádí v žádosti údaje o umístění a označení „organizační složky“ na území České republiky a jméno, příjmení a rodné číslo nebo datum narození jejího vedoucího. Podle § 503 občanského zákoníku může mít zahraniční osoba na území České republiky hospodářsky a funkčně samostatnou část svého obchodního závodu, která má na základě rozhodnutí zahraniční osoby status pobočky. V souladu s platnou terminologií občanského zákoníku je v citovaných ustanoveních třeba nahradit pojem „organizační složka“ pojmem „pobočka“.

K bodům 46 a 47 (§ 14 odst. 1 písm. c) a d))

Platné znění zákona o provozování vysílání vyžaduje, aby žadatel o licenci, který je právnickou osobou, uvedl v žádosti identifikační údaje o všech svých společnících. Vzhledem k tomu, že tento údaj nemá vypovídací hodnotu o vlastnické struktuře společnosti a nelze jej vztáhnout na akciové společnosti, navrhuje se, aby obligatorní náležitostí žádosti o licenci, kterou podává právnická osoba, byly bližší identifikační údaje o osobách, jejichž podíl na základním kapitálu nebo na hlasovacích právech žadatele činí více než 10 %. I nadále se identifikační údaje budou v žádosti o licenci uvádět o osobách, které jsou statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo kontrolního orgánu. U osob, jejichž podíl na základním kapitálu nebo na všech hlasovacích právech žadatele činí více než 10 %, se dále navrhuje vyžadovat určení výše jejich podílu na základním kapitálu nebo na hlasovacích právech tak, aby Rada měla k dispozici relevantní údaje pro přehled o vlastnické struktuře žadatele o licenci.

V § 14 odst. 1 písm. c) se slova „statutárním orgánem nebo“ zrušují jako nadbytečná, neboť se předmětné ustanovení terminologicky přizpůsobuje úpravě orgánům právnických osob podle nového občanského zákoníku.

K bodu 48 (§ 14 odst. 1 písm. e) a § 18 odst. 4 písm. b))

Ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) a § 18 odst. 4 písm. b) v platném znění neodpovídají způsobu označování programů. V případě rozhlasových programů lze totiž používat pouze pojem „název“ programu, nikoli „označení“ (které je pojmově obrazového charakteru). Z tohoto důvodu se navrhuje zpřesnění formulace citovaných ustanovení.

K bodu 49

Účelem nahrazení slova „finančních“ slovem „peněžních“ je zajištění přístupu Rady k informacím o stavu aktuální disponibilní peněžní hotovosti žadatele o licenci, nikoli jeho ostatních, byť likvidních, aktiv. Dále se v návaznosti na zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, pojem „obchodní rejstřík“ nahrazuje pojmem „veřejný rejstřík“.

K bodu 50 (§ 14 odst. 2)

Úpravy § 14 reflektují změny v § 14 odst. 1 písm. c).

K bodu 51 (§ 15 odst. 1)

Část třetí hlava I zákona o provozování vysílání se v současné době vztahuje pouze na udělování licencí k provozování analogového rozhlasového vysílání, ačkoli některá ustanovení této hlavy jsou aplikována i na řízení o udělení licence k šíření rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím družic, kabelových systémů a zvláštních přenosových systémů a k provozování zemského digitálního rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. Ustanovení § 15 odst. 1 se z tohoto důvodu navrhuje upravit a zpřesnit tak, aby jeho znění usnadnilo aplikační praxi.

K bodu 52 (§ 15 odst. 2)

Ustanovení § 15 se vztahuje pouze na analogové rozhlasové vysílání. Jeho znění se proto navrhuje upravit a zpřesnit tak, aby jeho znění odpovídalo tomuto zaměření. Pojem „hromadný sdělovací prostředek běžně dostupný na území České republiky“ je převzat z ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení stanoví obecnou podmínku pro řízení prováděná formou výběru žádosti. Dle správního řádu se takové řízení zahajuje vyhlášením a zároveň se oznamuje prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Řízení je pak dle správního řádu zahájeno 15. dnem po vyvěšení písemnosti na úřední desce správního orgánu za předpokladu, že v této lhůtě došlo ke zveřejnění také alespoň ve dvou hromadných sdělovacích prostředcích běžně dostupných na území České republiky a na internetových stránkách Rady. Z důvodu zajištění souladu s výše uvedenou úpravou zahájení řízení o žádosti stanovenou správním řádem se navrhuje příslušná změna ustanovení § 15 odst. 2.

K bodu 53 (§ 15 odst. 3)

Z důvodu zpřesnění úpravy je vymezení účastníků licenčního řízení v případě analogového rozhlasového vysílání přesunuto z § 13 odst. 1 do § 15, kam z hlediska systematiky právní úpravy náleží.

K bodům 54 a 56 (§ 15 odst. 5 a § 16 odst. 3)

Stávající ustanovení § 15 odst. 5 a § 16 odst. 3 se týkají digitálního vysílání, které však nově upravuje § 25 s tím, že § 15 a 16 se při tomto řízení nepoužijí. Ustanovení jsou proto obsoletní, zůstala v zákoně z doby, kdy probíhalo licenční řízení na digitální vysílání s více účastníky. Navrhuje se jejich vypuštění, aby platná právní úprava odpovídala reálnému stavu. Z důvodu systematiky se stávající ustanovení § 13 odst. 3 zařazuje do § 15 jako odstavec 5.

K bodu 55 (§ 16 odst. 1)

Platné znění ustanovení § 16 odst. 1 se týká digitálního vysílání, resp. televizního vysílání, které je dnes možné provozovat pouze digitálně. Udělování licencí k provozování digitálního televizního vysílání je upraveno v § 25, který však vylučuje z použití při tomto řízení úpravu stanovenou v § 16. Ustanovení je proto obsoletní, zůstalo v zákoně z doby, kdy probíhalo licenční řízení na digitální vysílání s více účastníky. Navrhuje se proto jeho vypuštění, aby platná právní úprava odpovídala reálnému stavu. V ustanovení zůstává zachován princip, že předseda Rady nařizuje konání veřejného slyšení do 90 dnů, avšak upravuje se, že tato doba začíná běžet dnem uplynutí lhůty pro podání žádosti o licenci.

K bodu 57 (§ 16 odst. 5)

Pojem „hromadný sdělovací prostředek běžně dostupný na území České republiky“ je převzat z ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení stanoví obecnou podmínku pro řízení prováděná formou výběru žádosti. Dle správního řádu se takové řízení zahajuje vyhlášením a zároveň se oznamuje prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Řízení je pak dle správního řádu zahájeno patnáctým dnem po vyvěšení písemnosti na úřední desce správního orgánu za předpokladu, že v této lhůtě došlo ke zveřejnění také alespoň ve dvou hromadných sdělovacích prostředcích běžně dostupných na území České republiky a na internetových stránkách Rady.

K bodu 58 (§ 16 odst. 10)

Povinnost sepisovat o veřejném slyšení protokol i náležitosti tohoto protokolu vyplývají již z § 18 správního řádu. Věta druhá se tudíž z § 16 odst. 10 vypouští, neboť duplicitní opakování téže právní úpravy v zákoně o provozování vysílání je nejen nadbytečné, nýbrž i nežádoucí. Povinnost předložit protokol z veřejného slyšení k nahlédnutí ve lhůtě do 3 dnů v sídle Rady je v současné době nemožné dodržet. Samotné zpracování stenoprotokolu do listinné podoby vyžaduje často dobu 3 dnů a následně je třeba ho zaslat účastníkům řízení k vyjádření a navržení případných oprav. Teprve po zaslání opraveného záznamu jej lze předložit k nahlédnutí. Nově se proto stanoví, že Rada protokol o veřejném slyšení zveřejňuje na svých internetových stránkách. Pro úplnost lze uvést, že možnost nahlédnout do stenoprotokolu přímo v síle Rady nebyla nikdy nikým využita, zřejmě proto, že existují i jiné formy získání potřebných informací, a to ve formě záznamu z veřejného slyšení, který je k dispozici na internetových stránkách Rady.

K bodu 59 (§ 17)

Navrhovaná změna § 17 je předkládána na žádost Rady. Na základě zkušeností Rady z aplikace tohoto ustanovení se navrhuje zúžení okruhu kritérií významných pro rozhodování o žádosti o udělení licence k provozování analogového rozhlasového vysílání. Hodnocení ekonomické, organizační a technické připravenosti žadatele o licenci k zajištění vysílání, včetně výsledků dosavadního podnikání v oblasti vysílání, je dle Rady značně problematické a těžko zajistitelné. V případě rozhodování o udělení licence navíc Rada rozhoduje o projektech z pohledu obsahového, tudíž se hodnocení technické připravenosti v podstatě míjí s povahou jejího rozhodování a účelu řízení. Vzhledem k tomu, že platné znění § 17 odst. 1 písm. a) může vzbuzovat obavy z diskriminace žadatelů, navrhuje se jeho vypuštění. S ohledem na to, že ustanovení § 17 upravuje pouze skutečnosti významné pro rozhodování o udělení licence k analogovému rozhlasovému vysílání, je třeba navíc z tohoto ustanovení vypustit kritéria, která mají vazbu pouze na televizní vysílání, tj. zastoupení evropské tvorby, přínos žadatele pro rozvoj původní tvorby a připravenost žadatele opatřit určité procento vysílaných pořadů titulky pro sluchově postižené. V zákoně se stanoví kritérium transparentnosti vlastnické struktury žadatele, a to z důvodu výkonu dohledu Rady na zajištění plurality informací v rozhlasovém a televizním vysílání. Stejně tak je třeba v zákoně ponechat kritérium přínosu navrhované programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání na tom území, které by mělo být vysíláním pokryto, včetně připravenosti k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice.

K bodu 60 (§ 18 odst. 1)

Hlasování Rady je podle správního řádu vždy neveřejné. Duplicitní úprava neveřejného hlasování o udělení licence se jako nadbytečná a nežádoucí ze zákona se vypouští. Zákon o provozování vysílání stanoví lhůtu, ve které je předseda Rady povinen nařídit konání veřejného slyšení v řízení o udělení licence k provozování analogového rozhlasového vysílání (§ 16 odst. 1), stejně jako lhůtu, kdy je Rada povinna nařídit ústní jednání s účastníkem licenčního řízení k provozování vysílání šířeného prostřednictvím družic, kabelových systémů a zvláštních přenosových systémů a k provozování zemského digitálního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. Zákon však dosud nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí Rady v těchto řízeních. Z tohoto důvodu se do § 18 odst. 1 doplňuje, že Rada vydá rozhodnutí o udělení licence do 60 dnů ode dne ukončení ústního jednání nebo veřejného slyšení, a ve zvlášť složitých případech do 90 dnů ode dne ukončení veřejného slyšení. Stanovení odlišné lhůty pro vydání rozhodnutí v případě vydání rozhodnutí po konání veřejného slyšení, než stanoví § 71 správního řádu, je odůvodněno povahou a složitostí řízení o udělení licence k provozování analogového rozhlasového vysílání. Součástí povinností Rady je u veřejného slyšení zpracování stenoprotokolu, který je zasílán poštou (nelze datovou schránkou) jednotlivým žadatelům o licenci k vyjádření. Zpracování stenoprotokolu trvá přibližně týden, lhůta pro doručení může trvat až 10 dnů a lhůta k opravě stenoprotokolu na základě zaslaných připomínek cca 15 dnů. Pouze vyhotovení textu stenoprotokolu si tedy může vyžádat i více než 30 dní od konání veřejného slyšení. Časově náročnou činnost představuje rovněž vypracování podkladů pro její rozhodování, zejména vzhledem k požadavkům správních soudů na souměřitelnost žádostí a jednotlivých hodnotících kritérií. Vzhledem k rozsahu rozhodnutí vydávaného v tomto typu řízení Radou si vyžaduje značný čas také zpracování písemného vyhotovení rozhodnutí Rady, které má zpravidla větší rozsah v řádu desítek stran.

K bodům 61 a 74 (§ 18 odst. 2 a § 21 odst. 2 a 4)

V návaznosti na zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, se pojem „obchodní rejstřík“ nahrazuje pojmem „veřejný rejstřík“.

K bodům 62 a 65 (§ 18 odst. 3 a 5)

Navrhuje se upravit znění ustanovení § 18 odst. 3 pro účely analogového rozhlasového vysílání, neboť na jiný typ vysílání se již nevztahují. Licence je nenároková, přičemž Rada musí její neudělení žádnému z žadatelů řádně odůvodnit. V tomto smyslu dochází pouze k převzetí úpravy obsažené v odstavci 5, který se zároveň zrušuje. Odůvodněnost případu, kdy Rada neudělí licenci žádnému z žadatelů, je třeba posuzovat individuálně v každém konkrétním případě. Vzhledem k tomu, že odůvodnění takového rozhodnutí je velmi problematické, využívá Rada této možnosti výjimečně. Prakticky jediným důvodem pro využití této možnosti je, jak konstatoval rozsudek Nejvyššího správního soudu, neudělení licence žádnému z žadatelů z důvodu netransparentnosti jejich vlastnických vztahů, tj. důvod dle § 17 odst. 1 písm. b) zákona o provozování vysílání.

K bodu 63 (§ 18 odst. 4 písm. a))

Náležitosti rozhodnutí včetně označení účastníka řízení (provozovatele vysílání) jsou stanoveny v § 68 správního řádu. Jejich duplicitní úprava v zákoně o provozování vysílání je nežádoucí a proto se vypouští.

K bodu 66 (§ 19)

Zrušení § 19 úzce souvisí se zásahy do ustanovení § 65 a 66 provedenými v bodech 158 až 160 návrhu zákona, je proto odůvodněno v rámci těchto bodů.

K bodu 67 (§ 20)

Navrhovaná úprava reflektuje vývoj dosavadní judikatury, která se zabývá možností obcházení zákonného licenčního řízení. Z důvodů formulovaných v předmětných rozsudcích soudů se navrhuje, aby právní úprava již nadále neumožňovala udělovat tzv. „dokrývače“ (tj. rozšiřovat územní rozsah vysílání přidělováním dodatečných kmitočtů) a rozšiřovat tímto způsobem územní rozsah vysílání v rozporu s existující judikaturou. Změna územního rozsahu rozhlasového vysílání prostřednictvím vysílačů přidělením nového kmitočtu nebyla za účinnosti zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (tedy do 3. července 2001) možná, neboť zákon upravoval pouze možnost změny údajů uvedených v žádosti o licenci, nikoli však možnost změny územního rozsahu vysílání. Dnem 4. července 2001 nabyl účinnosti zákon o provozování vysílání, který již v ustanoveních § 20 a § 21 odst. 1 písm. b) umožňoval změnu územního rozsahu vysílání a změnu souboru technických parametrů. Podle platné právní úpravy je Rada povinna rozhodnout do 60 dnů od doručení žádosti a souhlas neudělit pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Rada v těchto řízeních podle nové právní úpravy souhlas neudělovala pouze tehdy, kdy by v důsledku přidělení kmitočtu došlo k vícenásobnému pokrytí území identickým vysíláním, neboť v takovém případě by se nejednalo o přínos programové skladby pro programovou nabídku na daném území. Postupem podle této právní úpravy docházelo ke změnám územního rozsahu vysílání u většiny provozovatelů analogového rozhlasového vysílání, o čemž svědčí souhrnný přehled provozovatelů rozhlasového vysílání uváděný pravidelně ve výroční zprávě Rady. Ve druhé polovině roku 2009 však byly některými provozovateli rozhlasového vysílání podány první žaloby proti rozhodnutím Rady o změně územního rozsahu vysílání přidělením nových souborů technických parametrů, kterým Městský soud v Praze vyhověl a potvrdil je Nejvyšší správní soud. Jako důvod pro zrušení těchto rozhodnutí správní soudy obou stupňů označily obcházení licenčního řízení. Judikáty správních soudů použití řízení o změně územního rozsahu vysílání zcela zásadně zkomplikovaly, neboť v současné době požadují po Radě vyhodnocování kritérií, které zákon nijak nespecifikuje. Nejvyšší správní soud formuloval ve svých rozsudcích sp.zn.

7 As 50/2009, sp.zn. 7 As 61/2009, sp.zn. 1 As 34/2012, sp.zn. 1 As 46/2012 a sp.zn. 4 As 63/2012 následující požadavky:

- Rada není oprávněna provést takovou změnu skutečností uvedených v žádosti o licenci, která by znamenala, že posuzovala-li by se žádost provozovatele vysílání o licenci se zohledněním změn podle ustanovení § 21 zákona o vysílání, provozovatel by v původním licenčním řízení nebyl nejúspěšnějším uchazečem. Rada tedy je v řízení podle citovaného ustanovení oprávněna provést ve vztahu k určitému provozovateli vysílání jen takové změny skutečností uvedených v žádosti o licenci, které by, posuzováno zpětně, nezpůsobily jiný výsledek řízení o udělení licence, na základě něhož provozovatel vysílání licenci získal,

- v režimu ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. nelze vyslovit souhlas

s takovou změnou parametrů, která by de facto představovala novou licenci. Na základě žádosti o změnu licence nelze obejít požadavky licenčního řízení. K tomu by došlo i v případě, kdy by změnou územního rozsahu a technických parametrů byl přidělen kmitočet, který by představoval pokrytí území větších parametrů a nikoliv tzv. dokrývací kmitočet,

- posouzení, zda se při žádosti o změnu územního rozsahu a technických parametrů nejedná o

pouhou změnu v intencích původně udělené licence, ale fakticky o nové licenční řízení, je

předmětem odborného posouzení Rady jako k tomu zřízeného odborně specializovaného správního orgánu, které musí být podloženo racionální úvahou opřenou o, po skutkové (a tedy technické) stránce, dostatečně zjištěné parametry vysílání, jež by přidělením kmitočtu žadatel získal,

- zákon č. 231/2001 Sb. explicite nestanoví, jaké skutečnosti má Rada hodnotit při posuzování bonity kmitočtu v řízení podle § 21 odst. 3 zákona, nicméně požadavek na hodnocení bonity kmitočtů v rámci řízení o změně skutečností byl dovozen judikaturou správních soudů. Správní řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, z čehož vyplývá, že správní

orgán odpovídá za řádné zjištění skutkového stavu a je povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), resp. že je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§ 50 odst. 3 správního řádu),

- Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem, že jako bonitní lze vyhodnotit takový soubor technických parametrů (kmitočet), který by umožňoval provozovat rozhlasové vysílání beze ztráty zcela novému provozovateli rozhlasového vysílání. Příjmy provozovatele

soukromého rozhlasového vysílání představují především příjmy z odvysílaných obchodních sdělení (zejména reklamy, ale i sponzorských vzkazů, resp. teleshoppingu). Cena těchto obchodních sdělení je pak přímo úměrná počtu posluchačů takového rozhlasového programu. Výdaje pak představují mj. náklady na zprovoznění a údržbu vysílače (ale rovněž náklady související se samotným provozem předmětného rozhlasového vysílání, tj. mzdové náklady na moderátory a další zaměstnance společnosti, nájemné, apod.),

- je-li bonita kmitočtu závislá zejména na počtu posluchačů rozhlasového programu, lze jako zásadní parametr pro její určení použít počet trvale usazených posluchačů, kteří mohou vysílání programu z daného vysílače zachytit, vypočítaný podle vyhlášky č. 22/2011 Sb. Rada je ovšem dále povinna posoudit s ohledem na zásadu materiální pravdy konkrétní okolnosti daného skutkového případu a vzít v úvahu i potenciální trvale neusazené posluchače (tj. osoby nacházející se přechodně na předmětném území),

- v případě jakýchkoli pochybností o významnosti a ekonomické atraktivitě požadovaných

kmitočtů je vhodné upřednostnit vypsání licenčního řízení, jehož se může účastnit širší počet uchazečů, nikoliv postupovat v rámci řízení o změně některých skutečností podle § 21 zákona o vysílání a omezit tak přístup k danému kmitočtu jiným podnikatelským subjektům,

které by o něj také jinak projevily zájem ve veřejné soutěži,

- změna licence v rámci řízení podle § 21 odst. 3 zákona o vysílání má být v souladu s výše uvedeným ojedinělou záležitostí; nemá vést k zásadním změnám udělené licence ani sloužit k

obcházení řádného licenčního řízení,

- prostřednictvím řízení podle § 21 zákona o vysílání lze drobnými změnami dokrýt území pokryté vysíláním, nicméně v žádném případě nelze prostřednictvím tohoto typu řízení přidělit takové kmitočty, které by představovaly pokrytí území větších parametrů,

- při posuzování žádosti o souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci k provozování rozhlasového vysílání je Rada povinna brát v potaz skutečnost, že kmitočtové spektrum má charakter vzácného statku a přidělení určitého kmitočtu jednomu žadateli

současně vylučuje z užívání tohoto kmitočtu jiné subjekty. S ohledem na tyto skutečnosti by o přidělení určitého kmitočtu mělo být přednostně rozhodováno v licenčním řízení, aby se o

tuto část vzácného statku mohli formou soutěže ucházet všichni potenciální zájemci a stěžovatelka mohla přidělit kmitočet tomu nejvhodnějšímu,

- povinnost vést licenční řízení přitom nedopadá jen na situace, kdy lze očekávat účast nového zájemce o podnikání v rozhlasovém vysílání, ale také na případy, kdy se o předmětný kmitočet může ucházet několik stávajících provozovatelů vysílání. Rovněž zde

platí požadavek na co nejefektivnější využití vzácného statku; kmitočet by tedy měl získat subjekt, jenž nejlépe splňuje předpoklady uvedené v § 17 zákona č. 231/2001 Sb. Existuje-li více potenciálních zájemců o určitý kmitočet, zejména pokud jde o kmitočet pokrývající

desetitisíce obyvatel, Rada není oprávněna přidělit jej některému z těchto zájemců v řízení podle § 21 zákona č. 231/2001 Sb., neboť toto řízení neumožňuje účast jiných subjektů, než je žadatel o změnu licence, a nedává tak Radě prostor k náležitému posouzení, zda je vhodné daný kmitočet přidělit právě tomuto žadateli. Rada proto při rozhodování o udělení

souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci k provozování rozhlasového vysílání musí vyhodnotit, zda by o předmětný kmitočet mohly mít zájem i jiné subjekty a případně tyto subjekty přímo oslovit.

Rada v návaznosti na výše uvedené požadavky Nejvyššího správního soudu stanovila pravidla pro posuzování žádostí o změnu souboru technických parametrů, kdy hlavními kritérii určila pokrytí potenciálních posluchačů, počet již ukončených licenčních řízení a provozované vysílání na daném území. Reakcí provozovatelů rozhlasového vysílání na tento postup bylo podání žalob jak proti rozhodnutím, kterými byl předchozí souhlas se změnou udělen, tak proti těm, kterými souhlas udělen nebyl. Správní soudy v případech, kdy Rada vyhodnotila kmitočet jako bonitní, nejprve její rozhodnutí potvrzovaly a žaloby zamítaly, následně však byl požadavek ekonomického posouzení některými soudy znevěrohodněn. V souladu s uvedenou judikaturou byl přeformulován § 20 a v návaznosti na jeho nové znění bylo upraveno rovněž ustanovení § 21 odst. 1 písm. b). Změna souboru technických parametrů má být napříště možná pouze v případě změny vysílacího stanoviště, prokáže-li provozovatel vysílání ve své žádosti, že užívání stávajícího vysílacího stanoviště brání odůvodněná technická překážka. Pouze v souvislosti se změnou vysílacího stanoviště, v jejímž důsledku by došlo ke zmenšení stávajícího územního rozsahu vysílání, se pak provozovateli vysílání ponechává možnost požádat rovněž o změnu vyzářeného výkonu vysílače na novém vysílacím stanovišti (pojem „vyzářený výkon“ se používá ke specifikaci ve wattech vyjádřené intenzity rádiového záření). Výslovně se zcela vylučuje přípustnost změny kmitočtu stanoveného v souboru technických parametrů. Na základě požadavku Českého telekomunikačního úřadu dále navrhovaná právní úprava stanoví, že Rada může uvedené žádosti vyhovět pouze za podmínky, že změna vysílacího stanoviště včetně případné změny vyzářeného výkonu vysílače podle stanoviska obligatorně vyžádaného od Českého telekomunikačního úřadu nevyžaduje provedení mezinárodní koordinace kmitočtů ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. Výslovně se stanoví, že Rada vždy vyhoví žádosti provozovatele o změnu územního rozsahu vysílání spočívající ve vrácení souboru technických parametrů a neprodleně o tom vyrozumí Český telekomunikační úřad.

V souvislosti s novou úpravou podle § 20 je třeba upravit znění § 21 odst. 1 písm. b) tak, aby provozovatel vysílání mohl Radu požádat pouze o změnu časového rozsahu vysílání a o změnu územního rozsahu digitálního vysílání. Změna územního rozsahu analogového rozhlasového vysílání bude napříště možná pouze při změně vysílacího stanoviště postupem podle § 20 a jiným způsobem (udělením tzv. dokrývače) již nebude možné územní rozsah vysílání stanovený v rozhodnutí o licenci změnit.

K bodu 68 (§ 21 odst. 1 a 2 a § 29 odst. 1 a 3)

Slovo „skutečností“ se v ustanoveních § 21 odst. 1 a 2 nahrazuje slovem „údajů“, aby se zajistil terminologický soulad s právní úpravou podle § 14 odst. 1 úvodní částí ustanovení a podle § 14 odst. 4.

K bodu 69 (§ 21 odst. 1 písm. a))

Slovo „označení“ se z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) vypouští jako nadbytečné.

K bodu 70 (§ 21 odst. 1 písm. b) až d))

Stávající dikce § 21 odst. 1 je nejasná a zavádějící v tom smyslu, že o změně se hovoří jak v úvodní části ustanovení, tak v jednotlivých písmenech. Proto se slovo „změna“ z písmen

b) až d) vypouští.

K bodu 71 (§ 21 odst. 1 písm. b))

Podmínky, při jejichž splnění je možné změnit územní rozsah analogového rozhlasového vysílání, jsou nově upraveny v § 20 návrhu zákona. Ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) je však třeba zachovat nejen pro účely změny časového rozsahu vysílání, ale rovněž pro účely změny územního rozsahu digitálního rozhlasového nebo televizního vysílání.

K bodu 72 (§ 21 odst. 1 písm. c))

V platném znění zákona o provozování vysílání dosud Rada postrádá ustanovení, které uloží provozovatelům vysílání prostřednictvím družice oznamovat jí, pokud došlo ke změně specifikace družice, prostřednictvím které vysílají. Z tohoto důvodu se do ustanovení o hlášení změn údajů uvedených v žádosti o licenci zařazuje i tento údaj.

K bodu 73 (§ 21 odst. 1 písm. e))

V návaznosti na změnu navrženou v § 14 odst. 1 písm. c) a d), která se týká doložení údajů o osobách, jejichž podíl na základním kapitálu nebo na hlasovacích právech žadatele o licenci činí více než 10 %, je třeba upravit i ustanovení § 21 odst. 1 písm. e), které vyžaduje po provozovateli vysílání žádat předem Radu o písemný souhlas se změnou těchto údajů.

K bodu 75 (§ 21 odst. 3 a 4)

Návrhem zákona se stanoví, že řízení o udělení souhlasu ke změně podle § 21 odst. 1 písm. e) je řízením s žadatelem jako jediným účastníkem, neboť toto ustanovení upravuje případy změn majetkové struktury provozovatele vysílání, kdy je provozovatel povinen předem požádat Radu o písemný souhlas k jejich uskutečnění. Předmětem řízení o této žádosti je pouze změna majetkové struktury konkrétního provozovatele vysílání, což odůvodňuje vymezení účastníků tohoto řízení odchylně od § 27 odst. 2 správního řádu. Podle § 21 odst. 1 písm. e) je provozovatel vysílání s licencí povinen předem požádat Radu o písemný souhlas se změnou některých údajů týkajících se jejich majetkové struktury. V reakci na časté případy, kdy nesplnění povinnosti provozovatelů vysílání požádat Radu o předchozí souhlas se změnou uvedených údajů způsobuje závažné problémy, se zavádí možnost udělení následného souhlasu Rady se změnou údajů podle § 21 odst. 1 písm. e) a její využití se podmiňuje existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. Ministerstvo kultury diskutovalo otázku řešení nedůsledného vyžadování souhlasu Rady ke změnám údajů podle § 21 odst. 1 písm. e) ze strany některých provozovatelů vysílání s Ministerstvem financí, které doporučilo, aby po vzoru zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, byl pozastaven výkon hlasovacích práv osob, které nabyly účast na provozovateli vysílání bez předchozího souhlasu Rady, a to na dobu do získání písemného souhlasu Rady. Nově se proto v § 21 odst. 4 stanoví, že dojde- li u některé osoby k nabytí nebo navýšení účasti na provozovateli vysílání s licencí v důsledku změny provedené bez předchozího souhlasu Rady, nesmějí být hlasovací práva spojená s takto nabytou účastí vykonávána, ledaže Rada souhlas k této změně udělí následně. Vytváří se tak předpoklad, aby sám provozovatel vysílání měl zájem požádat Radu o souhlas se změnou výše uvedených skutečností, byť následný.

K bodu 76 (§ 21 odst. 5)

Zařazení fikce pozitivního správního aktu do ustanovení § 20 odst. 4 a § 21 odst. 3 zákona o provozování vysílání sledovalo účel jakési nadstandardní ochrany žadatele před nečinností správního orgánu. Institut fikce pozitivního správního aktu má být v právu využíván obezřetně a jen v těch případech, kdy nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu. V případě Rady, která správní rozhodnutí přijímá jako kolegiální orgán s odvolatelnými členy, u něhož nelze vyloučit, že se z důvodu personální nenaplněnosti stane nezpůsobilý rozhodovat, může uplatnění fikce pozitivního správního aktu ve svých důsledcích představovat ohrožení veřejného zájmu. Toto ohrožení spočívá v tom, že Radě v uvedené situaci nezbývá než „mlčet“, ačkoliv by vzhledem k okolnostem měla chránit veřejný zájem a návrh zamítnout. Z minulosti jsou známy situace, kdy Rada kvůli své personální nenaplněnosti nemohla rozhodovat o žádostech o změnu licence a právě na základě institutu fikce pozitivního správního aktu došlo k takovým změnám licenčních podmínek, s nimiž by Rada při standardním jednání souhlas nevyslovila. Ochrana před nečinností správního orgánu je ve správních řízeních obvykle svěřována moci soudní (žaloba proti nečinnosti správního orgánu směřovaná ke správnímu soudu). Nahrazení této ochrany institutem fikce pozitivního správního aktu není v případě Rady na místě, neboť jeho uplatnění v oblasti regulace elektronických médií může přinést rozpor s účelem příslušné právní úpravy. Podle ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé je Rada povinna své rozhodnutí odůvodnit, pokud se jedná o řízení s více účastníky. Tato věta se ze zákona vypouští, neboť povinnost odůvodnit správní rozhodnutí ve věci vyplývá pro všechny správní orgány ze správního řádu. Ustanovení § 21 odst. 5 rovněž stanoví, že Rada souhlas se změnou údajů uvedených v žádosti o licenci neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, přičemž důvody neudělení souhlasu musí být shodné s kritérii uvedenými v § 6 odst. 1 písm. e). V případě licencí pro televizní vysílání a digitální rozhlasové vysílání udělovaných podle § 25 ovšem probíhá pouze neveřejné ústní jednání (nikoli veřejné slyšení) a zmíněná kritéria odkazují na § 17 odst. 1, který nelze na řízení podle § 25 použít. Tato nesrovnalost působí v aplikaci citovaného ustanovení problémy (mohla vést dokonce k jazykovému výkladu, že na základě tohoto ustanovení není vůbec možné neudělit souhlas se změnou licence udělené v režimu § 25). K formulaci předmětné úpravy pak uplatnila výhrady Legislativní rada vlády, v jejichž intencích se dosavadní věty čtvrtá a pátá nahrazují větou „Rada souhlas se změnou neudělí, shledá-li, že pokud by důsledky navrhované změny zohlednila v původním licenčním řízení, licenci, jíž se změna týká, by neudělila.

K bodu 77 (§ 21 odst. 7)

Je-li dodržení závazků České republiky vzniklých na základě mezinárodního práva nebo práva EU podmíněno změnou podmínek udělené licence, není případné, aby správní orgán v rámci diskreční pravomoci zvažoval, zda podmínky změní či ne. Ustanovení, které je v platném znění formulováno fakultativně (Rada může podmínky licence změnit), tedy musí obsahovat obligatorní postup Rady v případě, že změna licenčních podmínek bude nezbytná k dodržení některého z výše uvedených závazků. V tomto smyslu se navrhuje příslušná změna ustanovení.

K bodům 77 až 80 (§ 21 odst. 8 a 9)

Ustanovení § 21 odst. 8 a 9 shodně stanoví, že Rada souhlas s převodem podílu na třetí osoby provozovatele nebo společníka (provozovatel vysílání s licencí, který je právnickou osobou) neudělí pouze tehdy, pokud by došlo k omezení plurality informací podle § 55 a 56 zákona o provozování vysílání. Do těchto ustanovení se navrhuje doplnit rovněž odkaz na ustanovení § 55a, které upravuje zajištění plurality informací v celoplošném digitálním rozhlasovém a televizním vysílání. V ustanovení § 21 odst. 8 a 9 se navrhuje stanovit stejnou lhůtu jako v navrženém § 21 odst. 3, tj. 3 roky od vydání prvního rozhodnutí o udělení licence ke konkrétnímu programu. Jedná se o ustanovení, která omezují možnost převodu podílu ve společnosti provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí. Platná znění citovaných ustanovení vyžadují, aby osobám, které byly společníky právnické osoby ke dni vydání prvního rozhodnutí o udělení licence ke konkrétnímu programu, byl zachován alespoň 66% podíl nebo 66% hlasovacích práv po dobu 5 let od udělení licence. Z důvodů uvolnění podmínek pro podnikání a konkurenceschopnost provozovatelů vysílání se navrhuje zkrátit uvedenou lhůtu na 3 roky. V případě rozhlasového vysílání by však smyslem mělo být, aby se lhůta 3 let počítala od „první“ licence, kterou Rada na konkrétní program udělila. Problém nicméně spočívá v tom, že ve skutečnosti je na jeden rozhlasový program (pod jedním názvem) uděleno několik licencí pro různá (regionálně) vymezená území. Všechna taková rozhodnutí o udělení licence jsou přitom výsledky samostatných licenčních řízení a mají v jednotlivostech odlišné podmínky (minimálně např. dobu platnosti licence). Může tak jít o rozhlasové programy se stejným (nebo obdobným) názvem, vysílané na různých souborech technických parametrů. Z tohoto důvodu se navrhuje, aby se v těchto případech lhůta 3 let počítala ode dne, kdy byla udělena první licence k programu, který je součástí programové sítě. Budou-li mít provozovatelé rozhlasového vysílání zájem provádět změny svého podílu nebo svých hlasovacích práv již po uplynutí 3 let, budou Radě povinni doložit, že „jejich“ program je součástí programové sítě. Rada totiž běžně němá od provozovatelů vysílání k dispozici informaci o tom, zda jejich programy jsou nebo nejsou součástí programové sítě (s jedinou výjimkou programové sítě EVROPA 2, kdy provozovatel tuto skutečnost z vlastní vůle uvedl v průběhu licenčního řízení do licenčních podmínek).

K bodům 81, 82 a 92 (§ 22 odst. 2, § 23 odst. 2, § 28 odst. 3)

Skutečnost, že lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet od okamžiku doručení žádosti, vyplývá z ustanovení § 71 ve spojení s § 44 správního řádu. Duplicitní opakování téže právní úpravy v zákoně o provozování vysílání je nevhodné a nežádoucí, proto se příslušný text z § 22 odst. 2, § 23 odst. 2 a § 28 odst. 3 vypouští.

K bodu 83 (§ 25 odst. 1)

Správní řízení lze rozlišovat na řízení o žádosti a řízení z moci úřední. Zvláštní zákon přitom může stanovit, o který typ řízení se jedná, popřípadě že je možné zahájit řízení podáním žádosti i z moci úřední. Naproti tomu podnět k zahájení řízení lze podat správnímu orgánu, který může následně řízení zahájit z moci úřední (§ 42 správního řádu). Je tudíž nelogické podle stávajícího znění § 25 odst. 1 stanovit, že řízení se zahajuje z podnětu žadatele o licenci a zároveň stanovit, že řízení nelze zahájit z vlastního podnětu Rady. Podnět žadatele je v tomto případě žádostí o zahájení řízení a vlastní podnět Rady je pak zahájením řízení z moci úřední. Pokud zvláštní zákon stanoví, že řízení se zahajuje na základě žádosti, není již třeba následně stanovit, že řízení nelze zahájit z moci úřední. Z uvedených důvodů se v § 25 odst. 1 větě první slova „se zahajuje z podnětu žadatele o licenci“ nahrazují slovy „je řízením o žádosti“ a věta druhá se z § 25 odst. 1 vypouští.

K bodu 84 (§ 25 odst. 2)

Účelem nahrazení slov „náležitostí žádosti o licenci“ slovem „údajů“ je zajištění terminologického souladu s právní úpravou podle § 14.

K bodu 85 (§ 25 odst. 3)

Povinnost sepisovat o ústním jednání protokol vyplývá již z § 18 správního řádu. Věta druhá se tudíž z § 25 odst. 3 vypouští, neboť duplicitní opakování téže právní úpravy v zákoně o provozování vysílání je nejen nadbytečné, nýbrž i nežádoucí.

K bodu 86 (§ 25 odst. 4)

Odůvodnění jako obligatorní náležitost rozhodnutí správního orgánu zakotvuje § 68 odst. 1 a 3 správního řádu. Duplicitní opakování téže právní úpravy v zákoně o provozování vysílání je nevhodné a nežádoucí, proto se ustanovení § 25 odst. 4 ze zákona vypouští. Novým ustanovením § 25 odst. 4 se zavádí lhůta, ve které je Rada povinna vydat rozhodnutí v licenčním řízení podle části třetí hlavy II.

K bodu 87 (§ 25 odst. 5)

V platném znění ustanovení odkazuje na podmínky stanovené v § 13 odst. 3. Vzhledem k legislativně technickým úpravám v § 13 je třeba odkaz změnit na § 13 odst. 2.

K bodu 88 (§ 25 odst. 6)

Ustanovení části třetí hlavy II upravují řízení o udělení licence k šíření rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím družic, kabelových systémů a zvláštních přenosových systémů a k provozování zemského digitálního rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. Pro tato řízení se však analogicky používají i některá ustanovení části třetí hlavy I, která upravuje řízení o udělení licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. Na základě připomínky Ministerstva spravedlnosti se mění znění tohoto ustanovení na pozitivní výčet těch částí hlavy I, které se použijí obdobně na řízení podle hlavy II.

K bodu 89 (§ 25a a 25b)

Doplňuje se právní úprava, jejíž potřebu prokázala aplikační praxe Rady, a to povinnost provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím družic, kabelových systémů nebo zvláštních přenosových systémů a provozovatele zemského digitálního rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů oznamovat Radě změny údajů uvedených v žádosti o licenci podle § 14 odst. 1 až 4 a § 25 odst. 2 písm. a) až c) a předkládat o nich doklady, a to do 30 dnů ode dne, kdy k těmto změnám došlo, resp. v případě změn, které se zapisují do veřejného rejstříku, do 30 dnů ode dne provedení změny zápisu. Udělení licence žadateli podle části třetí hlavy II je sice nárokové, nicméně je třeba zajistit, aby Rada byla provozovatelem vysílání informována o změnách náležitostí, které uvedl v žádosti o licenci. Rovněž z podnětu Rady se zavádí právní úprava umožňující provozovateli televizního vysílání s licencí šířit program, který na základě licence již šíří prostřednictvím přenosových systémů podle § 12 odst. 3 písm. a) nebo b), tj. prostřednictvím vysílačů, družic nebo kabelových systémů, též prostřednictvím zvláštního přenosového systému na svých internetových stránkách, a to bez nutnosti vydání samostatné speciální licence. Zaváděné oprávnění je omezeno dobou platnosti licence, od níž se odvozuje. Toto ustanovení právně upraví stávající praxi a v souladu se zásadou technické neutrality usnadní provozovatelům vysílání příslušných programů na vlastních internetových stránkách.

K bodu 90 (§ 27 odst. 2 písm. e))

Absence určitého mechanismu, který by umožňoval efektivní kontrolu nad tím, zda provozovatel převzatého vysílání nešíří původní program bez vědomí či dokonce proti vůli původního vysílatele, může vést v praxi k významným sporům. Takový stav lze označit za nežádoucí. Stávající právní úprava, která provozovateli převzatého vysílání ukládá de facto zpětně Radě oznámit zařazení libovolných rozhlasových či televizních programů do své nabídky, nemá reálný regulační efekt. V případě, že se na Radu obrátí původní provozovatel vysílání se stížností, že některý z provozovatelů převzatého vysílání šíří jeho program proti jeho vůli nebo bez jeho vědomí, neexistuje podle zákona o provozování vysílání mechanismus, který by umožňoval uvedenou situaci řešit. Rada nemá nástroj, který by jí umožňoval uvedené skutečnosti zkoumat, požadované programy bez dalšího zaregistruje, čímž v podstatě z pozice správního úřadu pouze přihlíží protiprávnímu jednání. Jeví se tudíž žádoucí začlenit do zákona povinnost připojit k přihlášce k registraci převzatého vysílání souhlas provozovatele vysílání se šířením jeho programu provozovatelem převzatého vysílání. V případě, že provozovatel převzatého vysílání tento souhlas nedoloží, Rada provedení registrace podle § 28 odst. 1 a 2 odmítne.

K bodu 91 (§ 28 odst. 1)

Věta první se z ustanovení § 28 odst. 1 vypouští jako nadbytečná, neboť okamžik zahájení řízení o žádosti upravuje § 44 správního řádu. Text zbývající věty se upravuje tak, aby terminologicky navazoval na § 27 odst. 2 úvodní část ustanovení.

K bodu 93 (§ 29 odst. 1)

Navrhuje se legislativně technické zpřesnění textu ustanovení upravujícího oznamování změn skutečností uváděných v přihlášce k registraci.

K bodu 94 (§ 29 odst. 2)

Ustanovení § 29 odst. 2 stanoví, že změnu oznamovaných skutečností je provozovatel převzatého vysílání oprávněn provést teprve poté, co ji Rada zaregistruje. Zákon však nepamatuje na případy, kdy změnu některé ze skutečností nelze z objektivních důvodů oznámit Radě předem (například změnu v osobě akcionáře). Navrhuje se tudíž umožnit, aby v případech hodných zvláštního zřetele mohla Rada udělit následný souhlas rovněž ke změně skutečností uváděných v přihlášce k registraci převzatého vysílání. Jako „důvody hodné zvláštního zřetele“ přicházejí v úvahu stejně jako v případě povolení změny udělené licence případy, kdy změny ve společnostech provozovatelů převzatého vysílání nastanou nezávisle na jejich vůli (příkladně změna v osobě akcionáře nebo zánik společníka). Využití navrženého institutu tedy bude Rada vždy posuzovat ad hoc, s přihlédnutím k tomu, zda danou skutečnost nemohl provozovatel z objektivních důvodů oznámit Radě předem. Změny, o nichž provozovatel převzatého vysílání musí vědět z povahy věci před jejich provedením (např.

změna programové nabídky, územní rozsah vysílání), by nemohly představovat důvod pro udělení následného souhlasu. Stejně jako se v § 21 odst. 5 větě druhé stanoví limity pro udělování souhlasu Rady se změnami údajů uvedených v žádosti o licenci, se nově stanoví limity rovněž pro registraci změn údajů uvedených v přihlášce k registraci převzatého vysílání. Do § 29 odst. 2 se doplňuje právní úprava, která Radě neumožňuje zaregistrovat změnu, o kterou požádá provozovatel převzatého vysílání, shledá-li, že pokud by z této změny vyplývající důsledky zohlednila v původním řízení, přihlášku k registraci by zamítla.

K bodu 95 (§ 29 odst. 3)

Z projednávání návrhu zákona v Legislativní radě vlády vzešel požadavek, aby důsledky provedení změn údajů podle § 29 odst. 1 písm. a) nebo b) provozovatelem převzatého vysílání bez předchozího souhlasu Rady byly řešeny obdobně, jako je tomu v § 21 odst. 4 v případě změn údajů podle § 21 odst. 1 písm. e) provedených bez předchozího souhlasu Rady provozovatelem vysílání s licencí. Do § 29 se proto vkládá nový odstavec 3, který stanoví, že pokud u některé osoby dojde k nabytí nebo navýšení účasti na provozovateli převzatého vysílání v důsledku změny podle § 29 odst. 1 písm. a) nebo b), která se uskutečnila bez předchozí registrace Rady, nesmějí být hlasovací práva spojená s takto nabytou nebo navýšenou účastí vykonávána, ledaže Rada změnu zaregistruje následně. Tato právní úprava by měla provozovatele převzatého vysílání zainteresovat na důslednějším vyžadování souhlasu Rady k provedení změn údajů podle § 29 odst. 1 písm. a) nebo b).

K bodu 96 (§ 32 odst. 1 písm. g) a h))

Dosavadní zákonná úprava zcela zakazuje zařazovat do vysílání v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tato povinnost se přitom na provozovatele vysílání nevztahuje, je-li vysílání koncovému uživateli dostupné na základě smlouvy uzavřené s osobou starší 18 let a je k němu poskytnuto technické opatření, které této osobě umožňuje omezit přístup k vysílání dětem a mladistvým. Z uvedeného vyplývá, že pod pojmem „pořady a další části vysílání, které by mohly ohrozit vývoj dětí a mladistvých“ zákon rozumí pořady a další části vysílání, které jsou nevhodné do 18 let věku. Existuje však kategorie pořadů, které této věkové hranice vhodnosti pro děti a mladistvé nedosahují a mohly by být vysílány v tzv. prime time, tj. od 20.00 hodin. Jedná se o pořady, které sice jsou svým obsahem nevhodné pro děti a mladistvé do 15 let, nicméně nikoli pro mladistvé vyššího věku. Takové pořady je tak možné zařazovat do vysílání v dřívějším vysílacím čase než od 22.00 hodin. Z uvedeného důvodu se pozměňuje § 32 odst. 1 písm. g) zákona tak, aby provozovatelům vysílání umožňoval vysílat pořady a další části nevhodné do 15 let věku, avšak nikoli nevhodné pro mladistvé ve věku od 15 do 18 let, již po 20.00 hodině. Povinnost zařazovat pořady nevhodné pro osoby, které nedosáhly 18 let věku, až po 22.00 hodině zůstává v zákoně v souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách zachována. Ustanovení § 32 odst. 1 písm. h) se vztahuje jak na rozhlasové, tak na televizní vysílání. Pro případ rozhlasového vysílání se s ohledem na jeho specifika ponechává v platnosti povinnost zajistit, aby vysílání pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob, bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé. Nově se navrhuje, aby toto upozornění obsahovalo informaci, zda je konkrétní pořad nevhodný pro nezletilé do 15 nebo do 18 let věku. V případě televizního vysílání se rovněž zachovává povinnost provozovatelů televizního vysílání označit konkrétní pořad symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro nezletilé diváky. V návaznosti na nově začleněný § 34a se však způsob naplňování této povinnosti zpřesňuje. Na základě závazku obsaženého v Koaliční smlouvě k přijetí jednotného systému klasifikace a označování televizních pořadů, se tato právní úprava zařazuje do § 34a, na nějž ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) odkazuje. Ustanovení § 34a zavádí nejen obrazové symboly k označení televizních pořadů z hlediska jejich nevhodnosti podle jednotlivých věkových kategorií nezletilých, ale i označování pořadů tzv. piktogramy, které mají diváky informovat o povaze nevhodného obsahu.

K bodu 97 (§ 32 odst. 1 písm. i))

Účelem navržené změny je, aby z regulace vysílání pořadů, které obsahují stereotypy utvrzující předsudky ve vztahu k etnickým, náboženským a rasovým menšinám, nebyly vyloučeny pořady obsahující stereotypy utvrzující předsudky vůči jiným menšinám ve společnosti.

K bodu 98 (§ 32 odst. 1 písm. j))

V demokratických právních státech jsou ingerence úřadů do oblasti umění (včetně vynášení kategorických soudů o tom, zda v konkrétním případě něco uměním je či není) až na výjimky (zneužití holocaustu) považovány za nepřípustné. Význam, který je uplatňování tohoto principu přikládán, lze ilustrovat na příkladu toho, že pokud tyto státy finančně podporují některé segmenty umělecké tvůrčí činnosti, výběr projektů, které podporu (cenu, grant, stipendium apod.) získají, neprovádějí státní úředníci. Stát za tím účelem, zpravidla s využitím odborné veřejnosti, ustavuje na určité období nebo ad hoc zvláštní orgány (např. rady fondů kultury a kinematografie, výběrové, grantové a jiné komise), které výběr projektů provádějí. Význam pojmů „vulgarizmus“, „nadávka“ a „umělecké dílo“ není určitý a navíc se jejich vnímání v prostoru i čase proměňuje. Konkrétní obsah je jim často přisuzován na základě subjektivního hodnocení situace, ve které jsou užity. Výrazy, jimiž se vzájemně oslovují či pojmenovávají příbuzní, přátelé, profesní a jiní kolegové debatující v některých rozhlasových i televizních pořadech, mohou sice mít povahu vulgarizmů či nadávek ve smyslu výkladových slovníků, avšak samotnými debatujícími tak vnímány nejsou. Definovat slovo „umění“ a pojem „umělecké dílo“ pro účely aplikační praxe státní správy je nemožné. O nástrahách správního posuzování, zda je splněna zákonná podmínka pro zařazení uměleckého díla obsahujícího vulgarizmy nebo nadávky do vysílání, tedy zda užití vulgarizmu nebo nadávky je v uměleckém díle z hlediska líčeného kontextu nutné, nemluvě. Svobodu uměleckého projevu v České republice zakotvuje čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který je ve vztahu k celému čl. 17 Listiny v poměru lex specialis k lex generalis. Svobodu umělecké tvorby lze sice při střetu s ústavně zaručenými právy omezit, avšak toliko ad hoc, rozhodne-li tak pravomocně soud po posouzení všech okolností konkrétní kauzy. Důvodem, pro který je svobodě umělecké tvorby přiznávána tak široká ochrana, je její úzké sepjetí se svobodou myšlení (čl. 15 odst. 1 Listiny). Ta má přirozenoprávní povahu a je výrazem svobody a důstojnosti člověka v duševní i duchovní sféře. Stát, ani nikdo jiný si nesmí přivlastňovat právo o myšlení člověka rozhodovat, nebo na ně dozírat. Svoboda umělecké tvorby je státem garantována ve stejném rozsahu. Je zřejmá nepřípadnost stavu, kdy zákon stanoví povinnost vysílat umělecká díla obsahující vulgarizmy a nadávky v rozdílném režimu, jehož určení podmiňuje předchozím zkoumáním, zda užití vulgarizmů a nadávek v nich je či není z hlediska líčeného kontextu nutné, jak to předjímá § 32 odst. 1 písm. j) zákona. Tato nepřípadnost by se ještě prohloubila, pokud by za nesplnění této povinnosti zákon stanovil sankci a Rada, která je ústředním správním úřadem, by měla v konkrétních případech rozhodovat, zda k porušení povinnosti došlo či ne. I kdyby výstup jejího posouzení spočíval toliko v konstatování, že v případě konkrétního uměleckého díla je či není splněna zákonná podmínka pro jeho vysílání v určitém čase, ze strany umělecké obce i poučené veřejnosti by toto konstatování bylo oprávněně vnímáno jako autoritativní stvrzování správnosti či nesprávnosti tvůrčího pojetí uměleckého díla ze strany státu. Tedy jako něco, co se vrací z překonané minulosti. Posuzování, zda je užití vulgarismů či nadávek v uměleckém díle z hlediska líčeného kontextu nutné, může být v demokratickém právním státě předmětem zájmu umělecké kritiky, různých lexikálněsémantických studií apod., nikoli správního úřadu. Právní normy mají stanovit jen práva a povinnosti, jejichž uplatňování je stát schopen systematicky a všestranně zajistit, resp. vynutit. Jsou cíle, kterých působením právních prostředků dosáhnout nelze, cíle, k jejichž dosažení jsou tyto prostředky nevhodné, a cíle, k jejichž dosažení jsou nežádoucí. Tyto cíle je třeba rozlišovat, uvažovanou právní úpravu podrobit analýze z hlediska přiměřenosti, vhodnosti a účelnosti regulace, a případy, u nichž se působení právní regulace ukáže jako nežádoucí nebo nedostatečné, a tudíž i zbytečné, ponechávat jiným mechanizmům, např. etickým kodexům.

K bodu 99 (§ 32 odst. 1 písm. k) až m))

V ustanovení původního § 32 odst. 1 písm. l) přeznačeném jako písmeno k) se doplňuje lhůta pro předložení Radou vyžádaného záznamu pořadu nebo další části vysílání, a to do 15 dnů ode dne doručení písemné výzvy Rady. Rada si může vyžádat od provozovatele vysílání záznam pořadu rovněž z důvodu způsobu jeho zpřístupnění pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením. Platná právní úprava však neobsahuje povinnost provozovatelů vysílání uchovávat záznamy pořadů a dalších částí vysílání, které byly zpřístupněny pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením a poskytovat je Radě včetně formy, kterou byly zpřístupněny. V tomto smyslu se proto stávající právní úprava doplňuje. Původní úprava v § 32 odst. 1 písm. m) je nově označena písmenem l) a rozšířena o povinnost pořizovat, uchovávat a poskytnout orgánu veřejné moci záznamy pořadů, které byly zpřístupněny pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením, včetně formy, kterou byly takto zpřístupněny. Provozovatel vysílání je podle uvedeného ustanovení povinen uchovávat na písemnou výzvu orgánu veřejné moci, který v důsledku odvysílání určitého pořadu nebo určité další části vysílání zahájil řízení, záznam pořadu nebo další části vysílání v odvysílané podobě a v náležité technické kvalitě alespoň po dobu do pravomocného rozhodnutí ve věci a ve lhůtě stanovené v písemné výzvě je příslušnému orgánu veřejné moci poskytnout. Pojem „řízení“ je v § 32 odst. 1 písm. l) třeba chápat v nejširším slova smyslu, jako řízení, jehož předmětem je určitý pořad nebo další část vysílání, anebo řízení, které má ke konkrétnímu pořadu nebo další části vysílání jakýkoli jiný vztah. Původní úprava v § 32 odst. 1 písm. n), přeřazená do písmene m), se zpřesňuje tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, že provozovatelé vysílání jsou povinni uvádět označení svého programu (logo) i u programů, které jsou zaměřeny na propagaci vlastního vysílání a výrobků, služeb a dalších činností souvisejících s provozováním vlastního vysílání a na programech zaměřených výhradně na reklamu a teleshopping. Zpřesnění v tomto smyslu vyžaduje Rada, neboť umožní vyřešit nejasnou interpretaci zákona v otázce, zda se podmínka oddělení a rozeznatelnosti reklamy ve vysílání vztahuje pouze na reklamu komerční nebo na veškerý reklamní obsah, včetně reklamy provozovatele vysílání na vlastní vysílání.

K bodu 100 (§ 32 odst. 1 písm. o))

Do ustanovení se doplňuje lhůta, ve které má být oznamovací povinnost splněna, aby byl eliminován stávající rozpor skutkové podstaty předmětného správního deliktu s principem určitosti (nullum delictum sine lege certa).

K bodu 101 (§ 32 odst. 1 písm. p))

V souvislosti s vypuštěním úpravy podle § 32 odst. 1 písm. j) ze zákona se přeznačila všechna za písmenem j) následující písmena. Odkaz v § 32 odst. 1 písm. p) se proto nahrazuje odkazem na písmeno o).

K bodu 102 (§ 32 odst. 2)

Ustanovení § 32 odst. 2, které upravuje zpřístupňování televizních pořadů osobám se sluchovým nebo zrakovým postižením, je v návrhu zákona nahrazováno podrobnější právní úpravou podle hlavy VII vkládané do části páté. Proto se navrhuje § 32 odst. 2 zrušit. Novou právní úpravou dotčení provozovatelé televizního vysílání se však na její aplikaci musí předem adaptovat. Za tím účelem se v čl. VII písmeni a) odkládá nabytí účinnosti bodů 102, 122 a 143, pokud jde o § 60 odst. 2 písm. f) až i), 160 a 166 oproti účinnosti zákona o 5 kalendářních měsíců.

K bodu 103 (§ 32 odst. 4 písm. a)

Předposlední a poslední z písmen odkazujících na některá omezení a povinnosti podle § 32 odst. 1 je třeba oddělit spojkou „nebo“ nevyjadřující skutečnost, že ani pořady, které šíří provozovatel převzatého vysílání podle § 32 odst. 4 nesmí být v rozporu s žádným z ustanovení § 32 odst. 1, na které odkazuje jejich výčet.

K bodu 104 (§ 32 odst. 4 písm. b)

Zavádění výrazu „nezletilí“ je vysvětleno v odůvodnění k bodům 37, 116 a 117. Dále se v § 32 odst. 1 písm. g) a h) nově formulovaná omezení provozovatelů vysílání, která posilují a zpřesňují ochranu mladistvých před nevhodným nebo závadným mediálním obsahem, vztahují rovněž na provozovatele převzatého vysílání podle § 32 odst. 4.

K bodu 105 (§ 32 odst. 6)

Do ustanovení se promítají změny označení odstavců v § 5 a 6. Dále se doplňuje lhůta, ve které mají být vyjádření a informace Radě poskytnuty, aby byla stanovená povinnost vynutitelná.

K bodům 107, 109 a 133 (§ 33 odst. 4, § 45 odst. 1 písm. b), § 45 odst. 2, § 46 odst. 1 písm.

c) a § 59a)

Pojem „Evropská společenství“ se v souladu se zakládacími dokumenty EU nahrazuje pojmem „Evropská unie“.

K bodu 108 (§ 34a)

Směrnice o audiovizuálních mediálních službách v bodě 59 konstatuje: Dostupnost škodlivého obsahu v audiovizuálních mediálních službách je předmětem obav zákonodárců, mediálního průmyslu i rodičů. Vyskytnou se patrně nové otázky, zejména ve spojení s novými platformami a novými produkty. Pravidla chránící tělesný, duševní a mravní vývoj nezletilých osob i na ochranu lidské důstojnosti ve všech audiovizuálních mediálních službách, včetně audiovizuálních obchodních sděleních jsou tedy nezbytná. Z uvedené citace je zřejmé, že směrnice výslovně neukládá ani nedoporučuje, aby členské státy přistoupily k označování audiovizuálních děl z hlediska jejich vhodnosti pro nezletilé, ani nespecifikuje, jakým způsobem mají členské státy zajistit jejich ochranu před možnými negativními vlivy audiovizuálních mediálních služeb, nicméně klade důraz na nezbytnost pravidel, která budou chránit tělesný, duševní a mravní vývoj nezletilých osob. Zákon o provozování vysílání chrání dětské a dospívající diváky ve dvou rovinách. V prvé řadě ve svém ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) zcela zakazuje zařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Za porušení tohoto zákazu Rada provozovateli vysílání uloží pokutu do 10 mil. Kč (§ 60 odst. 3 písm. c)) a v případě, že provozovatel vysílání zvlášť závažným způsobem opakovaně porušuje tento zákaz a za takové porušení povinnosti mu byla opakovaně uložena pokuta, Rada mu licenci dokonce odejme. Pokud jde o pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob, zákon jejich zařazování do programu v § 32 odst. 1 písm. h) připouští při splnění dvou podmínek. Provozovatel vysílání jednak nesmí tyto pořady a upoutávky zařazovat do programu v době od 06.00 do 22.00 hodin, jednak musí zajistit, aby jejich vysílání bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost takového pořadu pro děti a mladistvé, a aby v případě televizního vysílání byl takový pořad označen obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé po celou dobu vysílání. Tyto povinnosti jsou provozovateli sice naplňovány, ale vzhledem k tomu, že většina provozovatelů zcela automaticky označuje svůj program po 22. hodině symbolem upozorňujícím na nevhodnost pro děti, aniž by vysílaný pořad mnohdy skutečně byl pro děti ohrožující, ztratil tento symbol svůj varovný obsah a jeho používání ve vysílání se stalo zcela formální. Navíc porušení povinnosti dle § 32 odst. 1 písm. h) není podle stávající právní úpravy spojeno s finanční sankcí, na její nesplnění může Rada provozovatele vysílání pouze upozornit. Zákon nijak nespecifikuje, jaké mediální obsahy a při jakém konkrétním ztvárnění mohou ohrožovat fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých, pouze ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) explicitně uvádí, že obsahem s potenciálem vážného narušení vývoje je pornografie a hrubé samoúčelné násilí. Výklad ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) je ponechán v kompetenci Rady. Platná právní úprava ochrany nezletilých osob před nevhodným obsahem vysílání není ideální, neboť postrádá složku preventivní a informativní. Rada na základě svého monitoringu a diváckých podnětů reaguje na excesy ve vysílání a porušení § 32 odst. 1 písm. g) sankcionuje, ovšem sankce může uplatňovat pouze v těch případech, v nichž je schopna nezpochybnitelně prokázat společenskou nebezpečnost deliktu, resp. konkrétní možné negativní dopady na zdravý fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých. Cílem tzv. labellingu, tj. klasifikace a označování televizních pořadů z hlediska nevhodnosti jejich obsahu pro děti a mladistvé, by nemělo být jen poskytnutí informace o tom, do kolika let by pořad měl být pro děti nepřístupný. Poskytnutá informace by se měla týkat rovněž toho, jaké typy nevhodného obsahu konkrétní pořad zahrnuje. Děje se tak zpravidla systémem grafických symbolů (piktogramů) označujících násilí, sex, vulgaritu, děsivé prvky a podobně. Při současné právní úpravě rodiče informace o nevhodném obsahu ve vysílaných pořadech postrádají a stěžují si, pokud se ve vysílacích časech, kdy děti běžně sledují televizi bez dozoru dospělých, bez jakéhokoli varování objeví pořady, které nejsou pro děti vhodné. V České republice je v současnosti systém klasifikace a označování audiovizuálních děl uzákoněn pouze ve vztahu ke kinematografickým dílům zákonem o audiovizi, pomineme- li systém PEGI, jehož prostřednictvím jsou klasifikovány počítačové hry. Podle právní úpravy v zákoně o audiovizi musí být každé kinematografické dílo před svým prvním zpřístupněním na území České republiky označeno klasifikací z hlediska vhodnosti jeho obsahu pro nezletilé osoby. Kinematografické dílo je klasifikováno buď jako přístupné bez omezení, nebo nevhodné pro děti do 12 let, nepřístupné pro děti a mladistvé do 15 let, nebo nepřístupné pro nezletilé do 18 let. V evropských státech fungují systémy klasifikace a označování televizních pořadů na různém základě, přičemž velice rozmanitá je škála pojetí těchto systémů od těch na bázi státní regulace, až po systémy na samoregulačním základě. Zpravidla se jedná buď o kombinovaný systém, v němž jsou audiovizuální produkty hodnoceny různými subjekty podle různých pravidel (užívá se různých klasifikátorů v různých typech médií), dále o kombinovaný systém, v němž jsou audiovizuální produkty hodnoceny různými subjekty podle stejných pravidel, anebo o unikátní jednotný model pro více nebo všechny typy hodnocených médií. Je však možná rovněž široká paleta variant koregulačních systémů, kdy ingerence státu může mít rozmanitou podobu od stanovení pravidel klasifikace, přes sankcionování nedodržení těchto pravidel, po financování celého či jen části systému apod. Snahy zakotvit systém labellingu do českého právního systému není nový. Touto otázkou se intenzivně zabývala Rada již v roce 2001, kdy připravovala návrhy symbolů, jimiž by diváci byli upozorňováni na problematické obsahy. Tato iniciativa souvisela s přijetím nové zákonné povinnosti dle § 32 odst. 1 písm. h) zákona o provozování vysílání. K přijetí jednotného označování však nikdy nedošlo a jednotliví provozovatelé začali nevhodné pořady označovat dle vlastní úvahy, zpravidla úpravou loga programu přidáním varovného symbolu. O několik let později vláda České republiky přijala usnesení č. 1652 z roku 2005, z něhož vyplynul úkol pro Ministerstvo kultury vypracovat Koncepci jednotného klasifikačního systému pro audiovizuální produkty (dále jen „Koncepce“). Ministerstvo kultury si ke splnění tohoto úkolu nechalo návrh této koncepce zpracovat od Centra pro mediální studia při Univerzitě Karlově. Materiál hledal možné varianty systému klasifikace audiovizuálních obsahů vhodné pro Českou republiku, včetně personálního, organizačního a finančního zajištění. Vznikal ve spolupráci s projektovou radou, v níž zasedli zástupci z řad pedagogické, psychologické a sociologické odborné veřejnosti, zástupci výrobců a distributorů audiovizuálních děl, zástupce FAMU, odborníci na elektronická média, představitelé provozovatelů televizního vysílání, Rada a další. Koncepce se podrobně zabývala systémem Kijkwijzer, tj. způsobem klasifikace audiovizuálních produktů vyvinutým nizozemským institutem NICAM (Nizozemský institut pro klasifikaci audiovizuálních médií). Koncepce dokonce navrhla převzetí tohoto systému na základě licence a jeho adaptaci na české poměry. Při úvaze o zavedení labellingu vycházejícího ze systému Kijkwijzer je ale třeba mít na zřeteli, že se jedná o systém založený výhradně na samoregulaci. Zavedení takového typu klasifikačního systému tedy předpokládá dobrovolnou aktivitu a zapojení všech subjektů nakládajících s audiovizuálními díly, kteří by jednotný systém vytvořili, uplatňovali v praxi a zřídili a financovali společný orgán dozoru nad jeho dodržováním. Převzetí systému klasifikace audiovizuálních děl jiného státu je navíc značně problematické, neboť škála klasifikace a značení stejných pořadů může vykazovat napříč členskými státy Evropské unie značné rozdíly. Klasifikace audiovizuálních produktů totiž vždy odráží sociokulturní specifika a společenské klima státu, pro nějž je pořizována. 1. Problematika klasifikace a označování pořadů se stala opět aktuální po schválení Koaliční smlouvy z roku 2013, v níž se vláda zavázala připravit systém klasifikace vhodnosti pořadů pro jednotlivé věkové kategorie. V rámci konzultací k návrhu tohoto zákona se systém založený na roli regulátora při hodnocení jednotlivých věkových a obsahových kategorií ukázal jako nereálný. Ministerstvo kultury se proto pouze inspirovalo osvědčeným systémem Kijkwijzer, stejně jako dobře fungujícím evropským systémem pro označování počítačových her (PEGI), vytvořeným federací ISFE (Interactive Software Federation of Europe) a používaným ve více než třiceti zemích. 2. Návrh zákona v zájmu zajištění jednotného systému označování televizních pořadů a upoutávek z hlediska jejich vhodnosti pro děti a mladistvé i z hlediska jejich závadného obsahu navrhuje kompromisní řešení spočívající ve stanovení jednotných obrazových symbolů pro věkové kategorie a piktogramů pro závadné obsahy. Zvláštním obrazovým symbolem jako pořady, které nejsou nevhodné pro žádnou z věkových kategorií nezletilých, se pak označují ještě pořady, které podle odstavců 1 a 2 označit nelze. Stanovení kritérií pro klasifikaci pořadů se přitom ponechává na samotných provozovatelích. Za účelem zajištění smyslu labellingu televizních pořadů je nezbytné závazným způsobem stanovit (vyhláškou Rady) grafickou podobu, rozměry, barevnost a polohu umístění na televizní obrazovce obrazových symbolů pro věkové hranice i piktogramů pro závadný obsah. Jen tak lze dosáhnout toho, aby na televizní obrazovce divák vídal vždy stejné grafické ztvárnění obrazových symbolů a piktogramů, a vyloučit, aby si každý provozovatel televizního vysílání (jejich skupina) označoval pořady ve svém programu odlišnými symboly a piktogramy. Navržená právní úprava nehodlá závazným právním předpisem stanovovat kritéria pro zvolení příslušné klasifikace a označení pořadu. Návrh právní úpravy ponechává na provozovatelích televizního vysílání, aby si sami stanovili kritéria pro označování pořadů a upoutávek konkrétní věkovou hranicí nebo konkrétním piktogramem pro závadný obsah, a nebrání tak rozvoji samoregulačních iniciativ založených na systému Kijkwijzer nebo PEGI. Navrženou úpravou bude naplněn základní cíl labellingu, tj. plnění funkce informační a varovné. Rada bude pouze dohlížet, zda byly splněny podmínky vysílání pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých podle § 32 odst. 1 písm. g), a zda byl takový pořad označen. Nebude však hodnotit, zda jej provozovatel vysílání označil „správně“, tj. zda jej měl podle názoru Rady označit obrazovým symbolem pro jinou věkovou kategorii nebo jiným piktogramem pro závadný obsah. Samostatnou kapitolou je problematika věkové klasifikace, resp. členění přístupnosti obsahů pro konkrétní věkové kategorie dětí a mladistvých. Státy Evropské unie mají v tomto směru kritéria nastavena značně odlišně, např. systém Kijkwijzer pracuje s věkovými hranicemi přístupnosti od 6 let, od 9 let, od 12 let a od 16 let. V některých státech je však nejvyšší hranicí 18 let nebo výjimečně 21 let. V České republice jsou dosud za základní vývojové mezníky považovány věkové hranice 12, 15 a 18 let (stejné věkové hranice používá pro klasifikaci kinematografických děl zákon o audiovizi), přičemž hranice 15 a 18 let vycházejí z nastavení právní odpovědnosti a hranice dospělosti. S těmito dvěma věkovými hranicemi však systém klasifikace pořadů nevystačí, neboť pomíjejí dětský věk. Návrh zákona je využívá v tom smyslu, že změnou ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) umožňuje provozovatelům televizního vysílání zařazovat do tzv. prime time pořady, které nejsou nevhodné pro mladistvé od 15 let věku, již po 20:00 hodině. Zároveň se zachovává povinnost nezařazovat pořady nevhodné pro tuto věkovou kategorii nezletilých před 22 hodinou. Pro vymezení věkových hranic pro určení vhodnosti televizních pořadů je především u obsahů pro mladší děti nutné zavést podrobnějším členění, které by reflektovalo dozrávání dítěte. V úvahu přichází věková hranice 12 let, s jejíž pomocí se definuje v tomto návrhu zákona rovněž „pořad pro děti“. Hranice 12 let je v tomto kontextu zvolena tak, aby zohlednila zralost dítěte, tzn. zejména jeho vývoj emoční, percepční, kognitivní a sociální. Rozhodujícím obdobím, kdy osobnost ztrácí psychologický charakter dítěte, je obecně řazena mezi 11. – 15. rok věku, tedy do období pubescence. Stejně jako v případě definice pořadu pro děti vychází předkladatel z premisy, že v případě pořadu nevhodného do 12 let věku se jedná o pořad, který oslovuje jedince před nástupem období puberty. Obrazový symbol pro označení pořadů nevhodného do 12 let věku tedy bude odpovídat klasifikaci pořadu pro děti, kterou provede provozovatel vysílání. Nejnižší věková hranice pro označování pořadů se navrhuje na 7 let věku dítěte, tedy na věk spojený s nástupem povinné školní docházky. V tomto věku podle psychologů dochází k výraznému psychologickému vývojovému posunu ve vývoji dítěte a lze předpokládat, že dítě, které tohoto věku dosáhne, již bude v televizním vysílání vyhledávat jiné pořady, než dítě předškolního věku. Vedle těchto kategorií uznává zákon i třetí kategorii věkové přístupnosti pořadů, a to když stanoví, že nejsou-li pořady nebo upoutávky označeny žádným obrazovým symbolem (ani žádným piktogramem), považují se za přístupné bez omezení.

Pokud jde o charakter obsahu pořadu, navrhuje se stanovit šest obsahových kategorií, které pro své hodnocení používá rovněž systém Kijkwijzer, a to násilí, strach, sex, diskriminaci, užívání návykových látek včetně alkoholu a tabáku a vulgární vyjadřování. Jedná se o takové kategorie, které jsou rodiči nejčastěji vnímány jako závadné nebo problematické ve vztahu k dětem a mladistvým. Základní rejstřík rodiči očekávaných informací představuje problematika zobrazování sexuálního chování, zvláště je-li samoúčelné, dále užívání vulgárních výrazových prostředků, zobrazování fyzického násilí a jeho následků, zobrazování scén zaměřených na vyvolání děsu a prezentace užívání návykových látek. Z hlediska fungování společnosti je třeba doplnit ještě piktogram signalizující (zejména etnickou, pohlavní nebo věkovou) diskriminaci. Uvedené obsahové kategorie využívá rovněž Rada jako kritéria pro posuzování, zda provozovatelé vysílání při zařazování konkrétních pořadů do programu naplňují požadavky vyplývající z § 32 odst. 1 písm. g). V souladu s účelem labellingu se stanoví, že každý pořad nebo upoutávku může provozovatel vysílání z hlediska věku diváka označit pouze jedním obrazovým symbolem, a to tím, který odpovídá nevhodnosti klasifikované pro nejvyšší věkovou kategorii, jež může být na daný pořad nebo upoutávku určena. Výslovně se upravuje systém označování jednotlivých dílů seriálů nebo cyklu pořadů. V minulosti se totiž vyskytly případy vysílání kriminálních seriálů v odpoledních hodinách, u nichž byly některé díly „nezávadné“, avšak jiné byly klasifikovány jako nevhodné do 18 let, a jako takové mohly být vysílány až po 22. hodině. K zamezení podobných situací se stanoví, že všechny díly seriálů nebo cyklů pořadů musejí být označeny obrazovým symbolem, který náleží nejvyšší věkové hranici, jež může být na kterýkoli díl stanovena. V souladu s informativní funkcí labellingu je třeba zákonnou úpravou zajistit, aby obrazové symboly určující nevhodnost pořadu nebo upoutávky z hlediska věku, byly na obrazovce uvedeny po celou dobu jejich vysílání. Na druhou stranu piktogramy označující závadný obsah postačí na obrazovce uvést na začátku pořadu nebo upoutávky, a rovněž po přerušení pořadu obchodním sdělením. Existují pochopitelně takové typy pořadů, které nelze nebo není účelné označovat z hlediska jejich vhodnosti pro dětského diváka. Jedná se o přímé přenosy a sportovní pořady, dále o zpravodajské a politicko-publicistické pořady a o obchodní sdělení. Souvislé teleshoppingové šoty trvající bez přerušení alespoň 15 minut však budou označování podléhat.

K bodům 110 a 115 (§ 48 odst. 1 písm. e) a § 48 odst. 4)

Zákaz politické reklamy byl zakotven již v zákoně č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který v § 6 odst. 1 písm. d) stanovil, že: „Provozovatelé jsou povinni dbát na to, aby do vysílání reklam nebyly zařazeny reklamy náboženské, ateistické a reklamy politických stran a hnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Následně jej v upravené verzi převzal zákon o provozování vysílání v § 48 odst. 1 písm. d) takto: „Provozovatelé vysílání jsou povinni nezařazovat do vysílání náboženské a ateistické reklamy a teleshopping, reklamy politických stran a hnutí a reklamy nezávislých kandidátů na poslance, senátory nebo členy zastupitelstva města nebo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“. Novelou z roku 2010 byl zákaz vztažen na všechny typy obchodních sdělení. Regulační činnost Rady prokázala, že zákaz „politické reklamy“ ve stávající podobě není dostačující, neboť se vztahuje pouze na konkrétní kandidující subjekty a není zcela jednoznačné, co vše může být za politické obchodní sdělení považováno, neboť jeho definice v zákoně absentuje. Sama Rada přijala k problematice politického obchodního sdělení dne 19. listopadu 2014 stanovisko, v němž vyjádřila své úvahy k výkladu tohoto institutu.

Zákaz politických obchodních sdělení ve vysílání, tak jak je formulován v platném znění § 48 odst. 1 písm. e) zákona o provozování vysílání („Provozovatelé vysílání nesmějí zařazovat do vysílání obchodní sdělení politických stran a hnutí a obchodní sdělení nezávislých kandidátů na poslance, senátory, prezidenta republiky nebo členy zastupitelstva územního samosprávného celku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“), směřuje k zachování spravedlivé politické soutěže a volební rovnosti, přičemž tento základní předpoklad přirozeného demokratického procesu ospravedlňuje omezení svobody slova, k němuž v důsledku zákonného zákazu dochází. Zákaz vychází z premisy, že občan (volič) by neměl být jednostranně manipulován politickým marketingem a že veřejná debata by neměla být závislá na schopnosti nastolovatele agendy zaplatit si vysílací čas ke své prezentaci. Televizní vysílání by mělo být platformou poskytující celou škálu politických informací a idejí, mělo by být místem pluralitní veřejné debaty, aby občan pouze na základě vlastní úvahy mohl vytvářet své osobní postoje. Je proto třeba zajistit i malým či novým politickým subjektům v předvolebním období shodně vyhrazený vysílací čas pro bezplatné politické spoty. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách ani žádná jiná norma plynoucí z evropského práva, politická obchodní sdělení nezakazuje, ani nezakazuje obecně politická sdělení nebo například náboženská sdělení, a pro případ, že by byla vysílána za úplatu, tak dle logiky směrnice je nelze a priori podřadit pod pojem obchodní sdělení. Podřazení úplatných náboženských a politických sdělení zadavatelů pod obchodní sdělení tak není ani implementací jiného pravidla plynoucího z evropského práva. To ovšem neznamená, že směrnice zakazuje členským státům pojmout definici obchodního sdělení šířeji a podřídit ji v tomto přesahujícím rozsahu regulaci, která překračuje směrnicí vymezený rámec. K otázkám zákazu politické reklamy se vyjádřila i Rada Evropy v Doporučení Rady Evropy č. (99)15 o opatřeních týkajících se mediálního pokrytí volebních kampaní, v němž se konstatuje, že „pokud je placená reklama povolena, měla by podléhat určitým minimálním pravidlům. ... V členských státech, kde je politickým stranám a kandidátům povoleno, aby si zakoupili reklamní prostor pro volební účely, by měly regulační rámce zajistit, aby:

- možnost zakoupení reklamního prostoru byla dostupná všem soupeřícím stranám, a to za stejných podmínek a při stejných sazbách;

- veřejnost si byla vědoma toho, že sdělení je placenou politickou reklamou. Členské státy mohou zvážit zavedení ustanovení, které by omezilo množství prostoru na politickou reklamu, který si určitá strana nebo kandidát mohou zakoupit, do svých regulačních rámců.“. V případě uvedeného zákazu se tedy jedná o ryze národní právní úpravu, která je zásahem do obecné svobody slova. Jeho legitimita tedy musí být podepřena důvody, které obstojí jako legitimní jak ve světle ústavnosti, tak ve světle mezinárodního práva. Důvodem zákazu politické reklamy je úsilí o zajištění větší rovnosti politických subjektů a účastníků politické soutěže. Rovnost šancí v politické soutěži by totiž měla být dána bez ohledu na ekonomické zázemí soutěžících subjektů. Pokud jde o institut politické reklamy, lze odlišit dva zcela odlišné přístupy, a to evropský (či spíše západoevropský) a americký. Americký politický systém do značné míry stojí na „prodeji“ politických osobností prostřednictvím reklamy. Jelikož množství reklamy či její cena nejsou v USA regulovány, utrácejí se v souvislosti s volbami nepředstavitelné částky. A jelikož tyto finance je třeba nějak získat, dochází v obrovském měřítku k propojení politiky s komerční sférou. Diváci jsou nepřetržitě vystavováni tlaku politické reklamy. A je nutno konstatovat, že nejde jen o čistě volební agendu, ale také o reklamu v širších politických souvislostech. Převažující evropské postoje tento nátlak na občana ze strany politických stran a sociálních skupin, které si jej mohou finančně dovolit, odmítají. Státy, v nichž je politická reklama zakázána, vycházejí z premisy, že občan by neměl být jednostranně manipulován politickým marketingem. Veřejná debata by neměla být závislá na schopnosti zaplatit si vysílací čas ke své prezentaci. Zákonný zákaz politických obchodních sdělení pamatuje na specifickou formu obchodních sdělení, která nabízejí službu a zboží pouze v přeneseném smyslu slova. Nabízeným produktem či službou je v tomto kontextu politický cíl, politické ideje, volební program a politické osobnosti připravené tyto ideje, cíle a programy pro voliče naplňovat. Při vyhodnocování toho, zda odvysíláním konkrétního obsahu ve vysílání byl porušen zákaz politických obchodních sdělení, musí být primárně posouzeno, zda se v případě daného obsahu jednalo o obchodní sdělení. Tedy, zda dané sdělení bylo odvysíláno za úplatu či jinou protihodnotu. Zkoumáno musí být, kdo je zadavatelem tohoto sdělení, přičemž není rozhodné, zda zadavatelem byla přímo politická strana, hnutí či politik, o zakázané politické obchodní sdělení se může jednat i v případech, kdy zadavatelem je osoba odlišná od uvedených politických entit. Podstatné není, kdo obchodní sdělení zadal, ale v čí prospěch bylo zadáno, jaký je jeho cíl a kdo jsou jeho adresáti. Pro identifikaci zakázaného politického obchodního sdělení je proto klíčové analytické vyhodnocení obsahu obchodního sdělení. Jako zakázané politické obchodní sdělení je nutno hodnotit takové obchodní sdělení, jehož cílem je propagovat politickou stranu, hnutí či politika, podpořit nebo vytvořit pozitivní image a kredit politické strany, hnutí či politika, zvýšit šance politické strany, hnutí či politika ve volbách nebo ovlivnit politické postoje, chování a motivaci občanů. Není rozhodné, zda k naplnění těchto cílů dojde prostřednictvím propagace politických idejí, záměrů, politického programu a osobností, nebo zda budou využity jiné prostředky. Zákaz, formulovaný v ustanovení § 48 odst. 1 písm. e) zákona o provozování vysílání, zahrnuje všechny formy obchodních sdělení, přestože výskyt některých se zdá být méně pravděpodobný. O „politickém teleshoppingu“ lze uvažovat do značné míry pouze teoreticky, jelikož divák nemůže udělat přímé spotřebitelské rozhodnutí – v tomto případě volební rozhodnutí - u svého televizního přijímače. Sponzoring politickou stranou, hnutím či kandidátem je naopak typem obchodního sdělení, které je zcela reálné a jeho výskyt již byl regulačním orgánem ve vysílání v minulosti zaznamenán. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že rozšíření původního zákazu politické reklamy na zákaz politických obchodních sdělení byl velmi rozumný právě s ohledem na fakt, že pokud by se ve vysílání objevil trend sponzorování politickými stranami, pak by při pouhém zákazu politické reklamy neexistoval právní nástroj, jak tomuto fenoménu čelit. Další formou politického obchodního sdělení by mohlo být umístění produktu. Přestože se tato možnost jeví jako nepravděpodobná, není ji možné vyloučit. Lze si představit, že by se některý z hrdinů dramatických příběhů mohl stát politicky činným a vstoupit do reálné politické strany, která pak bude do děje pořadu zakomponována třeba prostřednictvím prezentace své ochranné známky. Jednotlivé členské státy Evropské unie přistupují k úpravě politických obchodních sdělení různě. Státy, v nichž je politická reklama zcela zakázána, chtějí umožnit, aby alespoň nejsilnější médium, kterým televize dosud je, bylo platformou poskytující celou škálu politických informací a idejí a bylo místem pluralitní veřejné debaty. Uvedené důvody jsou plně uplatnitelné i v České republice, neboť lze dovozovat, že motivem zákazu, formulovaného v ustanovení § 48 odst. 1 písm. e) zákona o provozování vysílání, je zachování rovné politické soutěže, přičemž tento základní předpoklad přirozeného demokratického procesu ospravedlňuje omezení svobody slova, k němuž v důsledku zákonného zákazu dochází. Nutno dodat, že i v zemích, kde je vysílání politické reklamy umožněno, jsou zpravidla nastaveny určité mantinely pro tento typ obchodních sdělení (např. v podobě limitů na cenu za politickou reklamu či limitů pro maximální výdaje za politickou reklamu stanovené pro politické strany).

Při úvaze, zda nějaké sdělení ve vysílání lze kvalifikovat jako zakázané politické obchodní sdělení, je třeba mít na paměti, co je předmětem ochrany při zákonném stanovení tohoto zákazu. Předmětem ochrany je volná soutěž politických stran, jak ji definuje čl. 5 Ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ a čl. 22 Listiny: „Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“ Při hodnocení, zda konkrétní sdělení je, nebo není politické, je vhodné jako základní kritérium posoudit, zda je s to zasáhnout do politické soutěže. K otázce, zda je politickým obchodním sdělením i obchodní sdělení, které nepropaguje politické ideje, cíle, volební program, ale třeba jen osobnost politika (například jako charakterního člověka, úspěšného podnikatele, ochránce přírody, apod.), je třeba konstatovat, že je nepochybné, že politická soutěž v sobě nenese pouze prvek konkurenčního vztahu mezi stranami či idejemi, které reprezentují tyto strany, ale rovněž prvek ryze osobní soutěže, tak jak jí předpokládá čl. 21 Listiny ve svých odstavcích 1 a 4. Tento prvek osobní soutěže pak podléhá týmž prvkům regulace jako jakákoliv jiná soutěž. Politická soutěž osobností předpokládá, že ti, kdo se ucházejí o veřejné funkce nebo o politické funkce, do soutěže vstupují nejenom prostřednictvím politických myšlenek, ale i skrze své osobní vlastnosti a voliči je i podle těchto vlastností posuzují. Jelikož ze zákonného zákazu politických obchodních sdělení neplyne, že by se daný zákaz vztahoval výlučně na obchodní sdělení s „politickým obsahem“, je možné dovozovat, že se vztahuje i na obchodní sdělení politických uskupení a jednotlivců, kteří se budou propagovat i jinými prostředky, než politickými idejemi nebo volebním programem. Vytvoření populární image politického subjektu je možné za využití řady nástrojů, které lze jen stěží definičně podchytit. Přestože obchodní sdělení nemusí obsahovat jedinou myšlenku či informaci politického charakteru, stále může jít o politickou reklamu, budou-li její cíle politické – zvolení propagovaného politického uskupení nebo nezávislého kandidáta. Pro odhalení a definování politické reklamy je tak rozhodující sledovaný cíl. Při posuzování obchodního sdělení by vždy měla být zjišťována osoba zadavatele obchodního sdělení. Pro vyhodnocení toho, zda skutečně jde o zakázané obchodní sdělení, ovšem není rozhodující, zda v pozici zadavatele stojí přímo politická strana či hnutí nebo nezávislý kandidát. Zákazu podléhají obchodní sdělení, která jsou zadána politickými uskupeními a kandidáty, ale logicky rovněž taková obchodní sdělení, která propagují politická uskupení a kandidáty, aniž by v pozici zadavatele bylo přímo toto politické uskupení a kandidát. Kdyby totiž zákonný zákaz nepamatoval na tuto alternativu, pak by vysílání mohlo být plné politické reklamy, kterou by zadávaly subjekty s politikou nesouvisející (jednotlivci, obchodní společnosti) a k porušení zákona by nedocházelo. Kontrola dodržování zákazu politických obchodních sdělení se tak musí odvíjet nejen od faktu, zda si nějaké obchodní sdělení do vysílání nezadalo politické uskupení nebo nezávislý kandidát, ale také, zda nějaké obchodní sdělení nepropaguje politické uskupení nebo nezávislého kandidáta, aniž by tento byl zadavatelem. Podstatné je, v čí prospěch bylo obchodní sdělení zadáno, nikoli kým. S ohledem na uvedené je proto navrhována úprava nová, která je propojena s definicí politického obchodního sdělení. Ta se snaží reflektovat možné negativní dopady případného politického obchodního sdělení, respektive zákazem politického obchodního sdělení těmto negativním dopadům, které by znamenaly narušení svobodné politické (volební) soutěže, předcházet. Pojmy „přímo“ a „nepřímo“ jsou v definici užity zcela záměrně, jelikož audiovizuální charakter televizní reklamy umožňuje, aby vedle standardní přímé propagace byly využity různé obrazové či zvukové prostředky, které zejména interpretativním čtením, a tedy nepřímo, vedou k cílené propagaci. Vypuštěním termínu „přímo nebo nepřímo“, by v případě, že by došlo k nepřímé a v zásadě zastřené propagaci politika či politické strany, mohlo být zpochybňováno, zda vůbec lze takovou propagaci dovodit a prokázat, když nezaznívá v obchodním sdělení explicitně.

K bodům 111 až 114 (§ 48 odst. 2 písm. a) až d))

Jedná se o zpřesnění předmětné povinnosti provozovatelů vysílání a zajištění jejího souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách a se zněním zákona o regulaci reklamy. V platném znění § 48 odst. 2 je uvedeno, že obchodní sdělení musejí nejen naplňovat charakteristiku, kterou zákon stanoví, ale musejí současně fyzicky nebo mravně ohrožovat děti a mladistvé tím, že tuto charakteristiku naplňují. Podmínka „ohrožení dětí a mladistvých“ je v rozporu s obdobnou úpravou zákona o regulaci reklamy a zároveň jde podstatně nad rámec požadavků směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Stávající formulace tohoto ustanovení způsobuje závažné aplikační problémy Radě, která je v případě jeho porušení povinna prokazovat, že současně došlo k fyzickému nebo mravnímu ohrožení dětí a mladistvých. Článek 9 odst. 1 písm. g) směrnice o audiovizuálních mediálních službách stanoví, že audiovizuální obchodní sdělení nesmějí tělesně nebo mravně ohrožovat nezletilé osoby. Nesmějí proto přímo nabádat nezletilé osoby ke koupi nebo pronájmu produktu nebo služby a využívat k tomu jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti, přímo nabádat nezletilé osoby, aby přesvědčovaly své rodiče nebo třetí osoby ke koupi propagovaného zboží nebo služby, využívat zvláštní důvěru, kterou mají nezletilé osoby k rodičům, svým učitelům nebo jiným osobám, ani bezdůvodně zobrazovat nezletilé osoby v nebezpečných situacích. Ustanovení § 2c zákona o regulaci reklamy, pokud jde o osoby mladší 18 let, zakazuje, aby reklama

a) podporovala chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj,

b) doporučovala ke koupi výrobky nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti,

c) nabádala, aby přemlouvaly své rodiče, zákonné zástupce nebo jiné osoby ke koupi výrobků nebo služeb,

d) využívala jejich zvláštní důvěry vůči rodičům, zákonným zástupcům nebo jiným osobám,

e) nevhodným způsobem je ukazovala v nebezpečných situacích.

Naproti tomu platné znění § 48 odst. 2 zákona o provozování vysílání stanoví, že obchodní sdělení nesmějí fyzicky nebo mravně ohrožovat děti a mladistvé tím, že

a) přímo nabádají děti a mladistvé ke koupi nebo pronájmu určitého výrobku nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti,

b) přímo nabádají děti a mladistvé, aby přemlouvali své rodiče nebo jiné osoby ke koupi nabízeného zboží nebo služeb,

c) využívají zvláštní důvěru dětí a mladistvých ke svým rodičům, učitelům nebo k jiným osobám, nebo

d) bezdůvodně ukazují děti a mladistvé v nebezpečných situacích. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách ukládá, aby audiovizuální obchodní sdělení tělesně nebo mravně neohrožovala nezletilé osoby, přičemž konstatuje, že aby k takovému ohrožení nedocházelo, nesmějí audiovizuální obchodní sdělení přímo nabádat nezletilé osoby ke koupi nebo pronájmu produktu nebo služby a využívat k tomu jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti, přímo nabádat nezletilé osoby, aby přesvědčovaly své rodiče nebo třetí osoby ke koupi propagovaného zboží nebo služby, využívat zvláštní důvěru, kterou mají nezletilé osoby k rodičům, učitelům nebo jiným osobám, ani bezdůvodně zobrazovat nezletilé osoby v nebezpečných situacích. První věta předmětného ustanovení směrnice tedy deklaruje cíl regulace, zatímco druhá věta definuje způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Úprava zákona o provozování vysílání tuto formulaci plně nevystihuje, resp. nastavuje ji odlišně v neprospěch ochrany dětského diváka/spotřebitele. Zatímco ze směrnice o audiovizuálních mediálních službách automaticky vyplývá, že využitím vyjmenovaných postupů (nabádání, využívání důvěry, zobrazování v nebezpečných situacích) vždy dochází k ohrožení tělesného a mravního vývoje, formulace vysílacího zákona nutí dozorový orgán, aby v případě, že v obchodním sdělení shledá některý ze zakázaných prvků (nabádání, využívání důvěry, zobrazování v nebezpečných situacích), současně dokládal, že v důsledku jejich ztvárnění byl reálně ohrožen fyzický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Navrhovaná úprava § 48 odst. 2 má Radě umožnit přímo přikročit k sankcionování obchodního sdělení, které obsahuje některý ze zakázaných prvků (nabádání, využívání důvěry, zobrazování v nebezpečných situacích), aniž by se současně musela zabývat otázkou toho, zda k ohrožení reálně došlo. Tím se ochrana nezletilého diváka před ohrožením vývoje fyzického a mravního značně usnadní a zejména zefektivní.

K bodu 118 (§ 52 písm. g))

Směrnice o audiovizuálních mediálních službách nezakládá obecný zákaz reklamy na alkoholické nápoje v televizním vysílání, stanoví však pro tuto reklamu určitá omezující pravidla a umožňuje členským státům přijmout úpravu přísnější nebo reklamu na alkoholické nápoje ve vysílání zakázat úplně. Navrhovaná úprava je projevem snahy o posílení ochrany specifické skupiny příjemců vysílání, dětí do 12 let věku, před negativním vlivem obchodních sdělení týkajících se alkoholických nápojů, a souvisí s navrhovanou definicí pořadu pro děti. Do § 52 doplněné písmeno g) představuje nadstavbu oproti požadavkům směrnice o audiovizuálních mediálních službách, avšak vyskytuje se v právním řádu několika členských států Evropské unie, například ve vlámské části Belgie, Irsku nebo v Itálii. Většina členských států Evropské unie se navíc vydala cestou ještě přísnější regulace, když zcela zakázala vysílání reklam na alkohol ve veřejnoprávním vysílání (frankofonní část Belgie, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko), nebo zakázala vysílání reklam na alkohol v určitém časovém rozmezí (například Estonsko a Finsko v době od 7.00 do 21.00, Maďarsko mezi 18.30 a 21.30, Itálie mezi 16.00 a 19.00, Lotyšsko mezi 6.00 a 23.00 hodinou, Malta a Nizozemí mezi 6.00 a 21.00 hodinou, Polsko zakazuje reklamy na pivo mezi 6.00 a 22.00 hodinou s výjimkou sportovních přenosů, Rumunsko v době od 6.00 do 22.00 hodin nebo Slovensko mezi 6.00 a 22.00 hodinou s výjimkou reklamy na pivo a víno). Bulharsko, Estonsko (s výjimkou doby mezi 20.30 a 6.00, kdy je přípustné vysílat reklamy na alkoholické nápoje s obsahem etanolu méně než 20 %), Finsko (v případě reklam na lihoviny s obsahem etanolu více než 15 %), Francie, Irsko (pokud jde o reklamy na lihoviny s obsahem alespoň 25 % etanolu), Litva, Polsko (s výjimkou reklam na pivo), Slovinsko nebo Švédsko svou právní úpravou dokonce zcela zakazují reklamu na alkohol v televizním vysílání. Stanovením „ochranné“ pětiminutové doby před začátkem a po ukončení vysílání pořadu pro děti se sleduje, aby účel zákona nemohl být obcházen zařazením obchodního sdělení s velmi krátkou stopáží bezprostředně před pořad pro děti nebo bezprostředně po něm, čímž by se vytvořil předěl, před nímž nebo po němž by reklamu na alkohol bylo možné vysílat, neboť by nebyla řazena bezprostředně před nebo po pořadu pro děti. V takovém případě by tudíž stále existovalo vysoké riziko zásahu dětského diváka obsahem škodlivého obchodního sdělení na alkoholické nápoje.

K bodu 119 (poznámka pod čarou č. 11a)

V návaznosti na zrušení obchodního zákoníku se aktualizuje odkaz v poznámce pod čarou č. 11a.

K bodu 120 (§ 54 odst. 1)

Povinnost vyhradit pro místní informační systém obcí jeden kanál stanovená pro provozovatele vysílání s licencí na kabelové vysílání je ve většině případů v praxi nerealizovatelná, neboť většina provozovatelů původního vysílání programu šířeného kabelovým systémem není současně vlastníkem či provozovatelem kabelových rozvodů. Tito provozovatelé naopak v řízení o udělení licence dokládají, že mají souhlas provozovatele kabelových rozvodů s umístěním jejich programu v kabelové síti na daném území. Není možné reálně požadovat po provozovateli kabelového vysílání s licencí, který není zároveň provozovatelem příslušné sítě elektronických komunikací, aby vyhradil jakýkoli kanál pro bezplatný informační systém obcí. Plnění takové povinnosti je možné reálně požadovat pouze po operátorovi kabelového systému. Z uvedených důvodů by měla uvedená povinnost zůstat zachována pouze pro provozovatele převzatého vysílání v kabelových systémech, neboť tito provozovatelé disponují více kanály vyhrazenými pro přebírané a dále šířené programy a mohou tak požadovaný kanál pro potřeby obcí vyhradit.

K bodu 121 (§ 54a)

Ustanovení § 54a navazuje na § 5 písm. n) zákona o provozování vysílání, které ukládá Radě stanovit programy a služby přímo související s těmito programy, které mají být povinně šířeny ve veřejném zájmu prostřednictvím sítí elektronických komunikací pro rozhlasové a televizní vysílání, přezkoumávat trvání potřeby jejich povinného šíření a předkládat Českému telekomunikačnímu úřadu závazná stanoviska pro účely uložení nebo zrušení jejich povinného šíření podle zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení § 54a následně stanoví kritéria, která je Rada povinna vzít v úvahu při zjišťování, zda v konkrétním případě je veřejný zájem dán nebo trvá. Jedním z těchto kritérií je i rozsah zpřístupnění pořadů osobám se sluchovým nebo zrakovým postižením. Dalším kritériem, které Rada podle tohoto ustanovení hodnotí, je vhodnost programu pro vysílání neodkladných oznámení. Toto kritérium zůstává v ustanovení zachováno, je však třeba změnit odkaz na § 32 odst. 1 písm. j), v němž je povinnost provozovatele vysílání poskytnout v naléhavém veřejném zájmu státním orgánům a orgánům územní samosprávy na jejich žádost nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu, stavu ohrožení státu, válečného stavu, stavu kybernetického nebezpečí nebo opatření na ochranu veřejného zdraví.

K bodu 122 (§ 54b)

Do části páté doplňovaná hlava VII upravuje zpřístupňování televizních pořadů pro osoby se sluchovým postižením a pro osoby se zrakovým postižením. Tato právní úprava vychází ze směrnice o audiovizuálních mediálních službách, která v Článku 7 stanoví, že členské státy vyzvou poskytovatele mediálních služeb spadající do jejich pravomoci, aby zajistili postupné zpřístupňování svých služeb osobám se zrakovým nebo sluchovým postižením. Preambule směrnice upřesňuje, že právo osob se zdravotním postižením a starších osob podílet se na společenském a kulturním životě Unie a začlenit se do něj je neoddělitelně spjato s poskytováním dostupných audiovizuálních mediálních služeb; prostředky k zajištění této dostupnosti zahrnují mimo jiné znakovou řeč, titulkování, zvukový popis a snadno srozumitelnou orientaci v nabídce. Zákon o provozování vysílání obsahuje stávající úpravu zpřístupňování televizních pořadů pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením v ustanovení § 32 odst. 2, které stanoví, že provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí je povinen opatřit alespoň 15 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro osoby se sluchovým postižením a alespoň 2 % vysílaných pořadů zpřístupnit pro osoby se zrakovým postižením. Dále toto ustanovení stanoví, že provozovatel celoplošného televizního vysílání ze zákona je povinen opatřit alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % vysílaných pořadů vyrobit v českém znakovém jazyce nebo simultánně tlumočit do českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a dále je povinen zpřístupnit alespoň 10 % vysílaných pořadů pro osoby se zrakovým postižením. Sankční ustanovení ve vztahu k uvedeným povinnostem je pak stanoveno v § 60 odst. 1 písm. o), podle něhož Rada uloží provozovateli vysílání při nedodržení této povinnosti pokutu od 5 000,- do 2 500 000,- Kč. Platná právní úprava je ovšem z mnoha hledisek nedostatečná a nepřesná, což se projevuje zejména v aplikační praxi Rady. Nedostatky právní úpravy jsou opakovaně kritizovány také asociacemi sdružujícími osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením. Návrh nové právní úpravy nenarušuje povinné podíly zpřístupněných děl. Kvóty pro zpřístupněná díla zůstávají zachovány jak u provozovatele televizního vysílání ze zákona, tak u provozovatelů televizního vysílání s licencí. Zákonná úprava se však v mnoha ohledech zpřesňuje nebo doplňuje. Zásadní nedostatky platné úpravy lze charakterizovat následovně: 1. Z právní úpravy jednoznačně neplyne, na které televizní programy se povinnost zpřístupňovat pořady vztahuje. Povinnost zpřístupňovat pořady pro osoby se sluchovým a zrakovým postižením ukládá zákon provozovateli vysílání ze zákona (tj. České televizi) a „provozovatelům celoplošného televizního vysílání s licencí“. U provozovatelů vysílání s licencí ale nespecifikuje, zda se jedná pouze o zemské televizní vysílání šířené prostřednictvím vysílačů nebo i o celoplošné televizní vysílání šířené prostřednictvím družic a kabelových systémů (např. satelitní vysílání s pokrytím celého území České republiky). Rada dosud v praxi postupovala tak, že kontrolu plnění povinnosti zpřístupňovat televizní pořady prováděla pouze u provozovatelů televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. V zákoně se nově jednoznačně stanoví, že povinnost zpřístupňovat televizní pořady pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením se vztahuje pouze na celoplošné televizní programy šířené prostřednictvím vysílačů. 2. Z platného znění zákona vyplývá, že pořady je možné zpřístupnit osobám se sluchovým postižením jak skrytými, tak otevřenými titulky. Osoby se sluchovým postižením však namítají, že otevřené titulky jsou pro účely zpřístupnění pořadů nevyhovující, neboť zprostředkují pouze mluvenou řeč a neobsahují informace o zvucích v prostředí a ději, což je podstatou kompenzační funkce skrytých titulků. Otevřené titulky tedy neposkytují osobám se sluchovým postižením všechny potřebné informace a náležitosti nutné pro pochopení děje. Jsou primárně tvořeny za jiným účelem než skryté titulky a jsou jen psaným překladem řeči pro osoby, které se v ději jinak dobře orientují sluchem. Fakticky nejsou službou, která by pořady pro osoby se sluchovým postižením zpřístupňovala. Mimoto zákon umožňuje provozovatelům televizního vysílání tvrdit, že určité kategorie pořadů jsou osobám s postižením přístupné samy o sobě, např. zpravodajské pořady mohou běžně vnímat osoby se zrakovým postižením bez jejich speciálního zpřístupnění. Avšak podle opakovaných stanovisek asociací osob se sluchovým a zrakovým postižením musí mít zpřístupnění pořadů, má-li plnit svou funkci, podobu skrytých titulků nebo českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a audiopopisu pro osoby se zrakovým postižením. Ve vztahu k zpřístupňování pořadů pomocí titulků pro osoby se sluchovým postižením je tedy zákonem třeba vymezit, že způsobem zpřístupnění pořadů zákonodárce chápe zejména titulky skryté, které nejlépe zajišťují zprostředkování děje pořadu těmto osobám. V souvislosti s tím se pro provozovatele televizního vysílání stanoví povinnost označit zpřístupněné pořady v přehledu pořadů jednotlivých programů, který poskytuje sdělovacím prostředkům nebo zveřejňuje v elektronické podobě s dálkovým přístupem. Z uvedeného označení musí být zřejmé, pro kterou skupinu osob s postižením je pořad zpřístupněn a jakou formou. Účelem této povinnosti provozovatelů vysílání je zajistit osobám s postižením dostatečnou informovanost a možnost výběru z nabídky jednotlivých televizních programů. 3. Zákon o provozování vysílání stanoví povinnost provozovatelů televizního vysílání opatřit titulky určité procento pořadů. Z této formulace ale není zřejmé, zda se výsledné zastoupení zpřístupněných pořadů počítá z počtu odvysílaných pořadů nebo z jejich celkového vysílacího času. Rozdílné metody výpočtu pak přinášejí i rozdílné výsledky a umožňují provozovatelům televizního vysílání zvolit takovou z alternativ, která bude v jejich prospěch a na újmu osob s postižením (provozovatelé vysílání totiž mohou uměle navyšovat počet zpřístupněných pořadů započítáváním pořadů s minimální stopáží, jako např. upoutávek na diskusní pořady). Uvedený nedostatek zákona byl rovněž předmětem stížnosti podané k veřejnému ochránci práv. Jejím obsahem upozorňovala stěžovatelka na skutečnost, že určitý provozovatel televizního vysílání s licencí naplňuje svou zákonnou povinnost zpřístupňovat televizní pořady pouze v určitých obdobích a nikoli kontinuálně, v čemž spatřovala diskriminaci sluchově postižených diváků v přístupu ke službě určené veřejnosti. Kancelář veřejného ochránce práv k této stížnosti podala výklad, podle něhož „způsobuje právní úprava zákona o provozování vysílání v aplikační praxi výkladový problém, neboť není patrné, zda je pod pojmem „procento vysílaných pořadů“ míněno procento z počtu odvysílaných pořadů či procento z jejich časového rozsahu. V případě, že by provozovatel televizního vysílání využíval prvního možného výkladu, mohlo by docházet k absurdním situacím, kdy vyhrazených 15 % otitulkovaných pořadů bude mít minimální stopáž v porovnání s ostatními pořady. Pro neslyšící by to fakticky znamenalo znepřístupnění valné většiny pořadů v rámci vysílacího času. V případě takového jednání by docházelo k obcházení zákona, protože pokud zákon výslovně upravuje problematiku titulků pro neslyšící, a stanoví konkrétní procentní povinnost, nelze z něj vyvozovat, že bylo účelem umožnit provozovateli televizního vysílání tento minimální standard takto restriktivním způsobem omezit. Mimo to se aplikací prvního (méně příznivého) výkladu osoby sluchově postižené, ve srovnání s osobou nepostiženou sluchovou vadou, dostávají do nevýhodné pozice (zachází se s nimi méně příznivě), vzhledem k tomu, že je možné takto účelově omezit přístup k televiznímu vysílání, což naplňuje předpoklady přímé diskriminace z důvodu zdravotního postižení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zmíněný účel právní normy (tedy zajistit minimální žádoucí standard v přístupu sluchově postižených osob k vysílání) může být zcela naplněn pouze tehdy, je-li povinnost provozovatele televizního vysílání plněna rovnoměrně, a to jak z časového, tak kvalitativního hlediska.“ K posílení právní jistoty je proto třeba v zákoně výslovně stanovit, že naplňování zákonem stanovené povinnosti zpřístupnění pořadů se počítá z celkové stopáže pořadů vysílaných na jednom programu. Za tímto účelem se v § 2 odst. 2 zákona doplňuje nová definice „stopáže televizního pořadu“ kterou se rozumí čistý čas trvání pořadu, bez započtení dalších částí vysílání, které mohou být do pořadu vloženy. Do celkové stopáže pořadů vysílaných na konkrétním programu se nezapočítává stopáž těch pořadů, které vzhledem k jejich povaze vůbec nelze nebo není účelné zpřístupňovat pro osoby s postižením, aby se povinné „kvóty“ pro zpřístupnění pořadů odvozovaly z časového trvání pouze takových pořadů na daném programu, které zpřístupnit lze. Uvedená změna právní úpravy odpovídá právní úpravě prakticky všech evropských států. 4. Platná právní úprava umožňuje interpretaci, že provozovatel televizního vysílání může povinnost zpřístupnit pořady pro osoby s postižením naplnit souhrnně v celém svém vysílání, aniž by stanovené kvóty zpřístupněných pořadů plnil na všech svých programech rovnoměrně. Zákon tedy výslovně nevylučuje výklad, že zákonná kvóta není vázána na každý jednotlivý program provozovatele televizního vysílání. Připuštění takového výkladu by mohlo vést k situaci, kdy by provozovatel televizního vysílání (provozující více než jeden program) zcela rezignoval na plnění své zákonné povinnosti na některém ze svých programů a naplnění kvóty by „doháněl“ na svých ostatních programech, kde je zpřístupňování snazší nebo pohodlnější. Právní úpravu je třeba změnit tak, aby bylo zřejmé, že plnění zákonné povinnosti se vztahuje ke každému jednotlivému programu, nikoli k vysílání konkrétního provozovatele jako celku, a docházelo k obcházení smyslu zpřístupňování pořadů pro osoby s postižením. 5. Zákon stanoví kvóty zpřístupněných pořadů, ale neupravuje (ani z něj nelze dovodit), za jaké období jsou provozovatelé televizního vysílání povinni tyto zákonné podíly naplňovat. Tato nedůslednost umožňuje nepoměrné rozložení zpřístupněných pořadů do různých časových období. Příkladem je nakumulování zpřístupněných pořadů do televizního vysílání v letním období na úkor zbývající části roku, nebo nakumulování těchto pořadů do určité denní vysílací doby. Tento možný výklad zákona byl rovněž předmětem stížnosti podané k veřejnému ochránci práv, která je zmíněna výše u bodu 3. Ve svém výkladu přitom Kancelář veřejného ochránce práv uvedla, že „..ustanovení zákona o vysílání neupřesňuje období, během kterého má být 15 % odvysílaných pořadů otitulkováno, lze tedy usuzovat, že ponechává do jisté míry na vůli provozovatele vysílání, jaké období – rozhodné pro měření plnění své povinnosti – zvolí. Nicméně z hlediska teleologického výkladu zmíněného ustanovení by odporovalo jeho účelu, pokud by byla povinnost plněna pouze v určitém období, a v určitém časovém úseku by plnění povinnosti zcela absentovalo.“ Zákonné určení konkrétních vysílacích časů pro zpřístupněné pořady je nepřípustné, neboť by zasahovalo do práva provozovatelů televizního vysílání vytvářet svůj program svobodně a nezávisle a nést za něj redakční odpovědnost. Nicméně pro účely kontroly plnění povinnosti provozovatele vysílání lze zákonem stanovit rozhodné období, k němuž se budou podíly televizních pořadů vztahovat. Na základě stanovisek Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel a Rady se jako vhodná a kompromisní rozhodná doba jeví období kalendářního čtvrtletí. Z důvodu zamezení nejasností se navrhuje konkrétně stanovit, že v případě odvysílání pořadu, jehož začátek a konec připadnou do různých kalendářních čtvrtletí, se takový pořad vykazuje pouze v tom kalendářním čtvrtletí, do kterého připadne více než polovina stopáže pořadu. 6. Právní úprava dosud neobsahuje povinnost provozovatelů televizního vysílání poskytnout Radě údaje o zpřístupněných pořadech, tj. o plnění povinnosti zpřístupňovat pořady pro osoby se sluchovým a zrakovým postižením. Na plnění povinnosti zpřístupňovat televizní pořady dohlíží Rada, která při hodnocení plnění této povinnosti vychází dosud pouze z deklarace provozovatelů vysílání. Praxe je taková, že Úřad Rady vždy na konci kalendářního roku vyzve provozovatele televizního vysílání k předložení údajů o zastoupení skrytých nebo otevřených titulků ve vysílání v daném roce a o dalších způsobech zpřístupnění televizních pořadů osobám s postižením a provozovatelé vyslání zpravidla této žádosti vyhovují, ačkoli jim to zákon neukládá. Poskytnuté údaje mají rozdílnou úroveň i vypovídací schopnost. Někteří provozovatelé poskytují vedle statistických údajů i konkrétní informace o zpřístupněných pořadech, někteří uvádějí jen souhrnná čísla, která Rada nemůže dostupnými prostředky ověřit. Absence povinnosti provozovatelů poskytnout Radě relevantní údaje značně limituje její možnosti efektivně kontrolovat plnění povinnosti zpřístupňovat televizní pořady. Zákonem musí být také stanovena povinnost provozovatelů televizního vysílání vést přehled o naplňování uvedené povinnosti, a to formou průběžného zpracovávání údajů za jednotlivá kalendářní čtvrtletí. Z povinnosti provozovatelů vysílání sledovat naplňování kvót průběžně, vyplývá, že kdykoli o to Rada požádá, budou tito provozovatelé také schopni jí v zákonem stanovené lhůtě poskytnout přehled zpřístupněných pořadů, které odvysílali ve vykazovaném kalendářním čtvrtletí. V zájmu sjednocení výkaznictví na daném úseku se stanoví, jaké konkrétní informace mají být Radě poskytovány. Jedná se o údaje, na jakých programech, kdy a v jakých vysílacích časech byly tyto pořady odvysílány, jaká byla jejich stopáž a jakou formou byly pro osoby s postižením zpřístupněny. Na základě takto vymezených údajů bude moci Rada efektivně kontrolovat plnění zákonné povinnosti. Předložení údajů o zpřístupněných pořadech bude Rada oprávněna požadovat pouze za kalendářní čtvrtletí, od nichž uplynuly nejvýše dva roky. 7. Existují určité typy programů nebo pořadů, u nichž je z povahy věci zřejmé, že jejich zpřístupnění pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením by bylo buď nemožné z technického hlediska, nebo vzhledem k jejich obsahu neúčelné. Zákon proto stanoví, že povinnost zpřístupňovat pořady osobám se sluchovým nebo zrakovým postižením se nevztahuje na programy, jejichž převážnou část tvoří pořady, které vzhledem k jejich povaze nelze nebo není účelné stanoveným způsobem zpřístupňovat. V první řadě se jedná o hudební televizní programy, tj. programy, v nichž převažují hudební pořady. Asociace osob se sluchovým postižením uznává, že povinnost zpřístupňovat takové pořady nebo programy se míjí účinkem a pro osoby se sluchovým postižením je nesmyslná. Výjimka se stanoví rovněž pro některé tematicky změřené programy. Do této kategorie náleží programy zaměřené výhradně na propagaci vlastního televizního vysílání a výrobků, služeb a dalších činností souvisejících s televizním vysíláním, na něž se podle § 67 odst. 1 nevztahují ani povinnosti o povinné podpoře evropské a evropské nezávislé a současné tvorby. Zpřístupňování takových programů osobám s postižením by se míjelo se smyslem tohoto institutu, jehož prostřednictvím má být zajištěna účast takových osob na kulturním a společenském životě. Dalším typem programů, u nichž není jejich zpřístupňování osobám s postižením odůvodnitelné, jsou programy zaměřené výhradně na reklamu a teleshopping. V jejich případě se nejedná o „reklamu“ provozovatele vysílání zaměřenou pouze na vlastní programy a služby s nimi související, ale i o reklamu zadávanou u provozovatele vysílání třetími osobami. Posledním typem programů, na něž se nemůže vztahovat povinnost zpřístupňovat je osobám s postižením, jsou programy, které sestávají pouze z televizní grafiky nebo videotextu a nejsou doprovázeny mluveným slovem. Pro osoby se sluchovým postižením nemá smysl takové programy zpřístupnit, neboť jejich obsah vnímají samy zrakem, a pro osoby se zrakovým postižením je nereálné jejich zpřístupnění, neboť programy nejsou doprovázeny mluveným slovem.

K bodu 123 (Nadpis části šesté)

Nadpis části šesté se zpřesňuje tak, aby lépe vystihoval právní úpravu v této části doplněnou o nový § 58a, který se týká zajištění transparentnosti vlastnictví v rozhlasovém a televizním vysílání.

K bodu 124 (§ 55)

Ustanovení § 55 obsahuje úpravu zajištění plurality informací v celoplošném analogovém vysílání. Vzhledem k tomu, že analogové televizní vysílání již není v České republice provozováno, upravují se jeho nadpis a znění tak, aby odpovídaly reálnému stavu.

K bodům 124, pokud jde o § 55 odst. 5, a 126 (§ 55 odst. 5 a § 55a odst. 9 a 10)

Každá koncentrace v rámci určitého relevantního trhu musí být regulována, nemá-li mít na tento trh nepříznivý dopad. Negativní účinky komerční koncentrace mimo oblast médií jsou především hospodářské. Jde-li o koncentraci médií, jsou ve hře ještě jiná hlediska, poněvadž na média nelze pohlížet jen jako na subjekty zacílené na maximalizaci zisku. Prostřednictvím médií jsou uplatňovány svoboda projevu a právo na informace jako nepostradatelné součásti demokracie. Koncentrace médií proto může ohrozit nejen hospodářskou soutěž, ale vytvořením dominantních zdrojů informací i informační a názorovou konkurenci. Zásah státu do svobody projevu spojený se zásahem do vlastnických poměrů v mediální oblasti vyžaduje závažný důvod veřejného zájmu, který je způsobilý ospravedlnit omezení projevu, včetně práva rozšiřovat informace. Mediální právo má k dispozici jediný důvod veřejného zájmu způsobilý ospravedlnit limity regulující vlastnictví a vlastnickou strukturu právnických osob provozujících rozhlasové a televizní vysílání, a to ochranu pluralismu. Potřeba zachování plurality informací umožňuje stanovit zákonem určitá omezení svobody projevu nebo nositelů této svobody za účelem zajištění rozmanitosti informací určených veřejnosti, resp. různorodosti jejich zdrojů. Situace, kdy ve více médiích vykonává rozhodující vliv jediná fyzická osoba, může mít vždy za následek, že šíření informací a názorů bude záviset na tom, v jaké míře jsou tyto informace a názory pro danou osobu přijatelné. Obecně platí, že čím méně osob jednotlivé mediální skupiny kontroluje, tím omezenější bývá rozmanitost informací, které jsou poskytovány veřejnosti. Toto riziko existuje nezávisle na povaze mediálního obsahu i způsobu jeho šíření a bez ohledu na to, zda osoba vykonávající kontrolu sleduje komerční nebo také jiný cíl. Proto je ochrana plurality informací podle zákona o provozování vysílání mj. cílena na omezení koncentrace médií v rukou malého počtu osob, neboť taková koncentrace představuje sama o sobě ohrožení různorodosti zdrojů informací a tím i rozmanitosti informací z nich pocházejících. V uvedeném směru platí v rozhlasovém vysílání omezení, že jedna právnická nebo fyzická osoba nesmí být držitelem více než jedné licence k celoplošnému analogovému vysílání nebo více než dvou licencí k celoplošnému digitálnímu vysílání. Dále se na provozovatele celoplošného analogového i digitálního rozhlasového vysílání vztahují totožné zákazy majetkově se podílet na podnikání jiného provozovatele celoplošného rozhlasového vysílání nebo se s ním slučovat zákonem stanovenými způsoby. V celoplošném televizním vysílání nesmí být jedna právnická nebo fyzická osoba držitelem více než dvou licencí opravňujících k celoplošnému šíření plnoformátových programů. Jinak platí obdobné zákazy jako v celoplošném rozhlasovém vysílání. V návaznosti na stávající právní úpravu v § 55 a 55a a právní úpravu v nově navrhovaném § 58a se dosavadní zákazy vzájemného slučování provozovatelů celoplošného vysílání doplňují o zákaz slučovat se takovým způsobem, aby jejich skutečným majitelem byla stejná osoba. Dosavadní vlastnická a jiná omezení, jejichž účelem je zajištění plurality informací prostřednictvím zachování různorodosti jejich zdrojů, jsou využitelná pouze vůči osobám, u nichž se prokáže existence konkrétní právní skutečnosti, na jejímž základě mohou na dva či více provozovatelů uplatňovat svůj vliv, což může být v některých případech velmi obtížné či dokonce nemožné. Nově formulované zákazy slučování podle § 55 odst. 5 a § 55a odst. 9 a 10 umožní zamezit tomu, aby fyzické osoby zapsané v evidenci skutečných majitelů jako skuteční majitelé určitého provozovatele celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání mohli uplatňovat svůj rozhodující vliv také na jiné provozovatele celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání, a to aniž by Rada musela prokazovat jinou právní skutečnost.

K bodům 127, 129 a 130 (§ 58 odst. 1 písm. a), § 58 odst. 1 písm. b) bod 2 a § 58 odst. 2 písm. b))

Právní úprava obsažená v § 502 nového občanského zákoníku, nahradila pojem „podnik“ termínem „obchodní závod“. Tato změna se promítá do ustanovení § 58 odst. 1 písm. a). Právní úprava „Společnosti“ ve smyslu § 2716 a násl. nového občanského zákoníku nahradila smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. zrušeného občanského zákoníku. Tato změna se promítá do ustanovení § 58 odst. 1 písm. b).

Smlouva mandátní ve smyslu § 2430 a násl. nového občanského zákoníku nahradila smlouvu příkazní podle § 724 a násl. zrušeného občanského zákoníku. Tato změna se promítla do ustanovení § 58 odst. 2 písm. b).

K bodu 131 (§ 58a)

Rostoucí propojení kapitálu s činností společností v mediálním sektoru, rozvoj multimediálních koncernů, vstup nových hráčů se značnými finančními zdroji z jiných ekonomických oblastí (např. telekomunikačních společností) do mediálního sektoru a postupná integrace médií do celků, které od začátku do konce pokrývají veškerý proces mediální produkce a distribuce, má dvojí závažné důsledky. Jednak se zvyšuje komplexnost vlastnických struktur médií a vztahů nepřímé kontroly a závislosti prostřednictvím vloženého kapitálu. Jednak se posiluje závislost médií na osobách, které sice nejsou jejich vlastníky ani akcionáři, ale jsou schopné mít trvalý významný vliv na jejich činnost a případně i na obsah informací, které šíří. Akcelerující trend koncentrace společností v mediálním sektoru stupňuje především rizika související s vlivem elektronických médií, neboť zejména tato média mají schopnost ustavovat agendu, již bere široká veřejnost za svou. Mohou tudíž buď přímo ovlivňovat politické, ekonomické a jiné postoje a chování veřejnosti, nebo mohou působit na veřejné mínění tak, aby tlakem na legitimní politickou moc prosadilo realizaci určitého záměru. Zároveň se stává stále obtížnější spolehlivě zjistit, komu to které médium skutečně patří, resp. kdo v něm má rozhodující vliv, aby si veřejnost mohla učinit lepší představu o tom, jakou hodnotu je třeba přičítat informacím, názorům a myšlenkám, které šíří, ve světle identity a motivů jeho vlastníka či vlastníků. Proměňující se struktura mediálního sektoru komplikuje činnost Rady, která jako ústřední správní úřad odpovídá za udílení licencí a dodržování pluralismu v sektoru rozhlasového a televizního vysílání, aniž by disponovala dostatečnými nástroji pro zjišťování a ověřování údajů identifikujících skutečného majitele právnické osoby, která žádá o licenci k provozování vysílání nebo vysílání již provozuje, a to včetně údajů specifikujících vztah skutečného majitele k příslušné právnické osobě. Při výkonu dozoru nad zachováváním plurality informací Rada postrádá zejména údaje, které identifikují skutečného majitele materiálně na základě jeho relace k právnické osobě, jsou z hlediska uplatňování regulace podle zákona o provozování vysílání důležité, neboť Radě umožní rozkrýt struktury mediálních společností, resp. dohledat fyzické osoby, které nikoli na základě právních důvodů, nýbrž fakticky vykonávající rozhodující vliv na řízení jedné nebo více mediálních společností, avšak jako takové veřejně nevystupují a evidenci zatím unikají. Tento neuspokojivý stav má návrh zákona změnit. V § 2 odst. 2 písm. i) se zavádí definice právního termínu „skutečný majitel“, a to pro účely do zákona nově zapracované úpravy požadavků na transparentnost vlastnické struktury provozovatelů vysílání s licencí, kteří jsou právnickými osobami (blíže viz odůvodnění k § 2 odst. 2 písm. i) v bodu 4). Pojem „skutečný majitel“ je termín používaný Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2015/849 ze dne 20. května 2015, o předcházení využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále jen „IV. AML směrnice“). Ministerstvo financí zpracovalo ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti návrh zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jehož hlavním účelem je transpozice této směrnice do právního řádu České republiky. Součástí tohoto návrhu zákona je rovněž změna zákona o veřejných rejstřících, která zajišťuje transpozici článků 30 a 31 IV. AML směrnice a plní vládní úkol stanovený v Akčním plánu boje s korupcí na rok 2015, a to zajištění transparentnosti vlastnických struktur obchodních korporací. Uvedené články předpokládají existenci evidence údajů o skutečných majitelích právnických osob a trustů (svěřenských fondů), které se zapisují do veřejných rejstříků (dále jen „evidence skutečných majitelů“). Vytvoří se tak evidence, do níž zapisované právnické osoby zanesou aktuální údaje o svém skutečném majiteli, a která příslušným organům a osobám umožní k těmto údajům přistupovat, aniž by se o tom zapisované osoby dozvěděly. Údaje o skutečném majiteli budou uvedeny u osob, jež jsou zapisovány do veřejných rejstříků, zejména rejstříku obchodního. Nicméně se nebude jednat o veřejný rejstřík. Ve vztahu k zapisovaným údajům se tedy neuplatní princip materiální publicity, jinak zakotvený v ustanovení § 8 rejstříkového zákona. Pravomoc k vedení evidence skutečných majitelů je návrhem zákona stanovena rejstříkovým soudům, které budou do evidence zapisovat údaje vyžadované zákonem, respektive údaje, jejichž návrh na zápis podají zapisované osoby. Údaje o skutečném majiteli právnické osoby budou soudem vedeny ve zvláštní vložce pro konkrétní právnickou osobu. Zákon o veřejných rejstřících přitom taxativně určí, jaké údaje musí být do evidence o skutečném majiteli zapsány. Kromě identifikačních údajů bude nezbytné, aby do evidence byly zapisovány údaje specifikující vztah skutečného majitele k dané právnické osobě, tedy například též údaje identifikující řetězení, skrze které skutečný majitel zapisovanou osobu (byť nepřímo) ovládá. Primárním důvodem vzniku tohoto informačního systému a evidování informací o skutečném majiteli právnických osob je sice předcházení zneužívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu, rejstříkový zákon nicméně počítá s tím, že oprávněný zájem na přístupu k těmto údajům má rovněž řada dalších subjektů, a to pro jiné účely související s předpisy veřejného práva. V zákoně o veřejných rejstřících tak budou taxativně vyjmenovány subjekty, jimž bude k údajům o skutečném majiteli umožněn dálkový přístup za účelem hájení veřejného zájmu. Do výčtu subjektů, které budou moci využívat přístupu k údajům o skutečném majiteli pouze pro potřeby a v mezích jejich zákonné působnosti, jsou zahrnuty i ty subjekty, jejichž přístup do evidence skutečných majitelů stanoví jiný právní předpis. V návaznosti na nabytí účinnosti novely zákona o veřejných rejstřících, jíž se evidence skutečných majitelů zřizuje, bude vytvořena speciální aplikace, která údaje o skutečném majiteli v zásadě okamžitě zprostředkuje, bez nutnosti obracet se na soud. Tato aplikace bude navázána na veřejné rejstříky a bude provozována a spravována Ministerstvem spravedlnosti. Na základě tohoto návrhu změny zákona o veřejných rejstřících se po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti navrhuje zařadit do zákona o provozování vysílání ustanovení § 58a odst. 1, které stanoví, že Ministerstvo spravedlnosti umožní Radě dálkový přístup do evidence skutečných majitelů pro účely výkonu dozoru podle § 5 odst. 2 písm. a). Návrh novely zákona o veřejných rejstřících zřizující evidenci skutečných majitelů předpokládá, že k návrhu na zápis údajů o skutečném majiteli bude oprávněna osoba, která je podle zákona o veřejných rejstřících nebo podle jiného zákona oprávněna podat návrh na zápis do veřejného rejstříku. Nikdo jiný než právnická osoba, o níž se jedná (ani její skutečný majitel) tedy nenese odpovědnost za to, aby byly údaje o jejím skutečném majiteli v evidenci zapsány. Rejstříkový soud nebude nijak dohlížet na to, zda mu osoba zapisovaná například do obchodního rejstříku oznámila údaje o skutečném majiteli, ani nebude zkoumat jejich pravdivost. Tuto povinnost nese pouze zapisovaná osoba. Je tedy třeba předvídat situace, kdy právnická osoba údaje o svém skutečném majiteli rejstříkovému soudu neoznámí, nebo mu oznámí údaje, které nejsou správné, resp. stran své správnosti vzbuzují pochybnosti. Pro tyto případy se v § 58a zákona o provozování vysílání Radě zakládá kompetenci takového žadatele o licenci nebo provozovatele vysílání písemně vyzvat, aby jí údaje o svém skutečném majiteli v rozsahu uvedeném v odstavci 2 nebo 4 (jejich výčet koresponduje s výčtem údajů, které mají být zapisovány do evidence skutečných majitelů podle zákona o veřejných rejstřících) sdělil a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. V případě, že žadatel o licenci vyžádané údaje ve stanovené lhůtě nesdělí, nebude jeho vlastnictví transparentní a Rada jeho žádost o licenci odmítne. Nesdělí-li údaje o svém skutečném majiteli ve stanovené lhůtě provozovatel vysílání, Rada vůči němu zahájí řízení pro spáchání správního deliktu podle § 60 odst. 3 písm. k), za který lze uložit pokutu ve výši do 5 000 000 Kč. Obdobný postup upravuje § 58a pro případy, kdy Radě žadatelem o licenci nebo provozovatelem vysílání sdělené údaje o skutečném majiteli nejsou srozumitelné, určité nebo úplné, nebo trpí jinými vadami. Rada žadatele o licenci nebo provozovatele vysílání vyzve, aby nedostatky odstranil nebo údaje doložil a stanoví mu k tomu přiměřenou lhůtu. Pokud žadatel o licenci v této lhůtě nedostatky údajů, které Radě sdělil, neodstraní, nebo tyto údaje nedoloží, Rada jeho žádost o licenci odmítne. Nesplní-li stejnou povinnost provozovatel vysílání, Rada vůči němu zahájí řízení pro spáchání správního deliktu podle § 60 odst. 3 písm. l), za který lze uložit pokutu ve výši do 5 000 000 Kč. Na rozdíl od žadatele o licenci, jehož žádost Rada poté, co mu marně uplyne lhůta ke sdělení údajů o skutečném majiteli nebo lhůta k odstranění nedostatků či doložení těchto údajů, odmítne a již se jím nezabývá, v případě provozovatele vysílání je tomu jinak. Provozovatele vysílání, který některou z uvedených povinnosti nesplní, Rada k jejich splnění opětovně vyzve a stanoví mu k tomu dodatečnou lhůtu. Uplyne-li marně rovněž tato dodatečná lhůta, Rada provozovateli vysílání odejme licenci podle § 63 odst. 1 písm. b).

K bodu 132 (§ 59 odst. 4)

Navrhuje se doplnit výčet ustanovení v § 59 odst. 4, při jejichž závažném porušení Rada nepostupuje podle § 59 odst. 1 až 3, ještě o § 58a odst. 4 až 6. Bod 132 má podle čl. VII písm. c) nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2019.

K bodu 134 (§ 60 odst. 1 písm. b))

Správní delikt podle § 60 odst. 1 písm. b) spočívá v porušení jedné z více povinností. Sloveso popisující jednání, jež je znakem objektivní stránky skutkové podstaty přestupku, je tudíž třeba uvádět ve vidu dokonavém a jednotlivé povinnosti oddělit spojkou „nebo“.

K bodu 135 (§ 60 odst. 1 písm. c))

Do ustanovení § 60 odst. 1 písm. c) se promítá vypuštění písmene j) z § 32 odst. 1.

K bodu 136 (§ 60 odst. 1 písm. d) až f))

Formulace přestupků byla upravena tak, aby jedna skutková podstata spočívala v porušení pouze jedné povinnosti a při odkazu na hmotněprávní ustanovení byla použita slova „podle“ či „v rozporu“ v závislosti na povaze hmotněprávního ustanovení.

K bodu 137 (§ 60 odst. 1 písm. g))

Formulace § 60 odst. 1 písm. g) byla upravena tak, aby jedna skutková podstata spočívala v porušení pouze jedné povinnosti.

K bodu 138 (§ 60 odst. 1 písm. i))

Do ustanovení § 60 odst. 1 písm. i) se promítá vypuštění písmene j) z § 32 odst. 1 a doplňuje se lhůta, ve které má být oznamovací povinnost splněna, aby byl eliminován stávající rozpor skutkové podstaty předmětného přestupku s principem určitosti (nullum delictum sine lege certa).

K bodu 139 (§ 60 odst. 1 písm. j))

Zavádí se skutková podstata přestupku spočívajícího v nesplnění povinnosti podle § 32 odst. 1 písm. p).

K bodu 140 (§ 60 odst. 1 písm. u))

Z důvodu zrušení stávajícího ustanovení § 32 odst. 2 je třeba zrušit rovněž skutkovou podstatu přestupku spočívajícího v nedodržení tohoto ustanovení. Vzhledem ke shodné formulaci skutkových podstat přestupků podle § 60 odst. 1 písm. r) až u) je z legislativně technických důvodů vhodné zrušit ustanovení § 60 odst. 1 písm. u).

K bodu 141 (§ 60 odst. 1 písm. u))

Formulace skutkové podstaty přestupku se zpřesňuje a přizpůsobuje legislativně technickým požadavkům.

K bodu 142 (§ 60 odst. 1 písm. v))

Do skutkové podstaty se promítá zrušení stávajícího ustanovení § 32 odst. 2.

K bodu 143 (§ 60 odst. 2)

Do § 60 se vkládá nový odstavec 2, v němž se rozšiřuje okruh přestupků, za které lze uložit pokutu nejvýše do 2 500 000 Kč. Do tohoto ustanovení se zařazují skutkové podstaty přestupků spočívajících v nesplnění povinností podle § 25a, § 25b odst. 3, § 29 odst. 1 nebo 3, nebo r) a § 54b odst. 1, 2, 6, 7 nebo 8.

K bodu 144 (§ 60 odst. 3 písm. b) až e))

Formulace skutkových podstat přestupků podle § 60 odst. 3 písm. b) až e) se zpřesňují v návaznosti na změny hmotněprávní úpravy v § 20, § 21 odst. 1 a 2 a § 25b odst. 1.

K bodu 145 (§ 60 odst. 3 písm. h))

Skutková podstata přestupku byla nově upravena z hlediska systematiky úpravy skutkových podstat zařazena do § 60 odst. 2 písm. b).

K bodům 146 a 150 (§ 60 odst. 3 písm. i) a § 60 odst. 4 písm. h))

Legislativně technické úpravy spočívají ve zrušení slova „nebo“, které v uvedených písmenech pozbylo svůj význam v důsledku změn provedených v rámci celých odstavců 3 a 4.

K bodu 147 (§ 60 odst. 3 písm. k) až m))

Skutkové podstaty přestupků spočívajících v nesplnění povinností podle § 58a odst. 4 a 5 se podle jejich závažnosti zařazují mezi přestupky, za jejichž spáchání lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč. Rovněž nesplnění povinnosti sdělit Radě do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy údaje podle § 14 odst. 1 písm. c) a d), jak to provozovatelům vysílání s licencí, kteří jsou právnickými osobami, ukládá čl. II bod 3 návrhu zákona, se z hlediska závažnosti zařazuje mezi přestupky, za jejichž spáchání lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč.

K bodu 148 (§ 60 odst. 4 písm. d))

Návrh zákona obsahuje změnu § 32 odst. 1 písm. g) a h) a podrobnější úpravu tzv. labellingu v § 34a. Ustanovení § 60 odst. 4 písm. d) je nově formulováno v návaznosti na tyto změny zákona.

K bodu 149 (§ 60 odst. 4 písm. g))

Navržený § 25b umožňuje provozovateli televizního vysílání, který na základě licence

svůj program šíří prostřednictvím přenosových systémů podle § 12 odst. 3 písm. a) nebo b), jej po dobu platnosti této licence šířit rovněž prostřednictvím zvláštního přenosového systému podle § 12 odst. 3 písm. c) na svých internetových stránkách. Ustanovení § 60 odst. 4 písm. g) stanoví sankci, pokud provozovatel vysílání v rozporu s § 25b odst. 1 neukončí šíření programu prostřednictvím zvláštního přenosového systému podle § 12 odst. 3 písm. c) dnem následujícím po dni, kdy pozbyla platnosti licence, na jejímž základě program šířil.

K bodu 151 (§ 60 odst. 4 písm. j) a k))

V návaznosti na změny právní úpravy v § 32 odst. 1 písm. h) se upravují i skutkové podstaty souvisejících přestupků.

K bodu 152 (§ 60 odst. 6 písm. a))

V důsledku přečíslování odstavců v § 21 se mění odkaz na toto ustanovení v § 60 odst. 7 písm. a).

K bodům 153 až 159 (§ 60 odst. 8 písm. a) až g))

Doprovodný zákon (viz poslední 3 odstavce bodu 3 obecné části důvodové zprávy) ještě před nabytím účinnosti změn podle tohoto zákona z úvodní části textu § 60 odst. 1 až 4 a 6 a z textu § 60 odst. 5 vypouští úpravu výše pokut a přeformulovává jej tak, aby tvořil součást objektivní stránky skutkové podstaty přestupků. Výše pokut, které lze uložit za spáchání přestupků, jejichž skutkové podstaty § 60 stanoví, upravuje v novém odstavci, který do § 60 doplňuje. Následně se tímto návrhem zákonem do § 60 vkládá nový odstavec 2 a dosavadní odstavce 2 až 7 se označují jako odstavce 3 až 8. V bodech 145 až 151 se tyto změny do § 60 odst. 8 promítají tak, že se odpovídajícím způsobem mění odkazy na jednotlivé odstavce.

K bodům 160 a 166 (§ 62 odst. 2 písm. a) a § 64 odst. 1 písm. b))

Vzhledem k přečíslování odstavců v § 32 je třeba změnit odkazy v těchto ustanoveních.

K bodu 161 (poznámky pod čarou č. 16 až 18)

V poznámkách pod čarou č. 16 až 18 se aktualizují odkazy na směrnici o audiovizuálních mediálních službách.

K bodu 162 (§ 63 odst. 1 písm. a)

Legislativně technická změna normativního textu, jejímž účelem je jednoznačně vyjádřit skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 63 odst. 1 písm. a) není třeba porušit povinnosti podle § 55, 55a a 56 kumulativně, nýbrž že k tomu postačuje porušení povinnosti podle kteréhokoliv z vyjmenovaných ustanovení.

K bodu 163 (§ 63 odst. 1 písm. b) a c))

Přestupky spočívající v nesplnění některé z povinností podle § 58a odst. 4 nebo 5 ani v dodatečné lhůtě stanovené Radou při opakování výzvy ve smyslu § 58a odst. 6, se vzhledem k jejich závažnosti zařazují mezi přestupky, za jejichž spáchání Rada odejme licenci. Obdobně se svou závažností mezi přestupky, za které může Rada odejmout licenci, zařazuje opakované nesplnění povinnosti podle čl. II bodu 3 tohoto zákona. Tento přestupek spočívá v tom, že provozovatel, který povinnost sdělit Radě údaje podle § 14 odst. 1 písm. c) a d)

nesplnil v zákonem stanovené lhůtě, a je Radou vyzván, aby tak učinil v dodatečné lhůtě, požadované údaje Radě nesdělí ani v této dodatečné lhůtě.

K bodu 164 (§ 63 odst. 1 písm. b))

Ustanovení se upravuje v souladu s legislativními pravidly vlády.

K bodům 165 a 167 (§ 64 odst. 1 písm. a) a § 64 odst. 2 písm. b))

Ustanovení se upravují v souvislosti s legislativními pravidly vlády.

K bodům 168 až 170 (§ 65 a 66)

Stávající právní úprava podávání žalob proti rozhodnutím Rady podle § 19, 65 a 66 vykazuje nesrovnalosti. Na základě § 19 lze proti výroku rozhodnutí Rady o zamítnutí žádosti o licenci podat žalobu podle soudního řádu správního ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Podle § 65 lze podat žalobu podle soudního řádu správního proti rozhodnutím Rady o odnětí licence nebo o zrušení registrace rovněž ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. V ustanovení § 66 věty druhé je však výslovně založena možnost proti rozhodnutím Rady v téže věci podat žalobu podle soudního řádu správního, aniž by byla stanovena zvláštní lhůta, ve které tak lze učinit. Pro podání žaloby ve smyslu § 66 tak platí úprava podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního, která umožňuje žalobu podat do 2 měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Proti rozhodnutím Rady ve věci zamítnutí žádosti o licenci, odnětí licence a zrušení registrace lze tudíž podat žalobu jak podle § 19 a 65, tak podle § 66, avšak pro podání žaloby platí odlišné lhůty. Za účelem eliminace uvedených rozporů a zároveň naplnění zásady non bis in idem se navrhuje zrušit celý § 19, v § 65 zrušit odstavec 1 a upravit jeho nadpis a podávání žalob proti rozhodnutím Rady umožnit pouze podle § 66 v obecném režimu soudního řádu správního.

K části první čl. II (přechodná ustanovení)

K bodu 1

V bodě 1 se v zájmu právní jistoty a kontinuity stanoví, že správní řízení zahájená a pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti této novely se dokončí podle zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této novely.

K bodu 2

Bod 2 samostatně upravuje zvláštní režim řízení o správních deliktech, zahájených a pravomocně neskončených přede dnem nabytí účinnosti novely. Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán s tím, že pozdějšího zákona se použije tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Tato zásada se vztahuje i na správní trestání a je třeba jí přizpůsobit přechodné ustanovení týkající se ukládání sankcí za přestupky.

K bodu 3

Návrh zákona mění výčet údajů, které musí obsahovat žádost o licenci podle § 14 odst. 1 písm. c) a d). Provozovatelům vysílání s licencí, kteří jsou právnickou osobou, se proto ukládá, aby Radě poskytli stejné údaje, které budou ode dne účinnosti tohoto zákona novou obligatorní součástí žádosti o licenci. Uvedené ustanovení je nezbytné pro zajištění přehledu Rady o majetkové vlastnické struktuře provozovatelů vysílání. V zájmu zajištění aktuálnosti těchto údajů se stanoví, že tyto údaje jsou provozovatelé vysílání povinni poskytnout do 90 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 4

Návrhem zákona se do § 55 vkládá ustanovení nového odstavce 5, kterým se provozovateli celoplošného analogového rozhlasového vysílání zakazuje slučovat se s jiným provozovatelem celoplošného analogového rozhlasového vysílání takovým způsobem, aby jejich skutečným majitelem byla stejná fyzická osoba. Do § 55a se pak návrhem zákona vkládají nové odstavce 9 a 10, které obdobný zákaz slučování stanoví pro provozovatele celoplošného digitálního rozhlasového vysílání vůči jinému provozovateli celoplošného digitálního rozhlasového vysílání a pro provozovatele celoplošného televizního vysílání vůči jinému provozovateli celoplošného televizního vysílání. Jde o omezení, které na provozovatele celoplošného vysílání klade požadavky dotýkající se uspořádání jejich majetkové a vlastnické struktury, přičemž nelze vyloučit, že mezi některými z těchto provozovatelů bude vztah takového sloučení ke dni nabytí účinnosti nového zákazu slučování existovat. Pro tyto případy se v přechodných ustanoveních stanoví lhůta 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti nového zákazu slučování, určená k tomu, aby si v ní provozovatelé celoplošného vysílání, kteří tento požadavek ke dni nabytí účinnosti nového zákazu slučování splňovat nebudou, mohli své majetkové poměry přizpůsobit.

K části druhé čl. III (změna zákona č. 484/1991 Sb. o České televizi)

Navržené změny v § 3 odst. 1 písm. j) a k) zákona o České televizi souvisejí se zpřesněním právní úpravy zpřístupňování televizních pořadů pro osoby se sluchovým a zrakovým postižením v § 54b zákon o provozování vysílání. Do ustanovení § 3 odst. 1 písm. j) se doplňuje oprávnění České televize poskytovat kromě teletextových služeb i jiné služby přímo související s programem, neboť nové technologie otvírají široký prostor pro doplnění a zkvalitnění služby „klasického“ televizního vysílání dalšími inovovanými službami. Do § 3 odst. 1 písm. k) se zavádí odkaz na podrobnou úpravu povinnosti provozovatelů televizního vysílání spočívající ve zpřístupňování pořadů osobám se sluchovým nebo zrakovým postižením v zákoně o provozování vysílání. Pokud Česká televize pořad zpřístupní některou z forem předpokládaných zákonem nebo vyrobí v českém znakovém jazyce, je logické, aby byl tento pořad obligatorně nabízen včetně formy zpřístupnění pro osoby s postižením rovněž v případě, je-li poskytován v rámci audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. Pro Českou televizi nepředstavuje tato povinnost žádné dodatečné náklady, neboť zpřístupnění pořadu osobám se sluchovým nebo zrakovým postižením uhradila již pro účely jeho zařazení do svého vysílání. Naopak pro osoby s postižením představuje toto ustanovení značnou pomoc v přístupu k pořadům České televize.

K části třetí čl. IV (změna zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích)

V mezirezortním připomínkovém řízení k návrhu zákona uplatnilo Ministerstvo financí tuto zásadní připomínku: „RRTV každoročně žádá při přípravě rozpočtu na následující rok navýšení výdajů kapitoly, které je odůvodněno především nárůstem rozsahu zákonem stanovených povinností především v oblasti monitoringu a kontroly jak televizního, tak rozhlasového vysílání, který je způsoben dynamickým nárůstem počtu dotčených subjektů a u některých subjektů i zvětšujícím se rozsahem vysílání. Výdaje na monitoring a další zákonem stanovené povinnosti RRTV narůstají, avšak výše poplatků nijak nereflektuje nárůst těchto činností souvisejících s rozsahem pokrytí vysílání jak na území ČR, tak i mimo území ČR. V souvislosti s připravovanou novelou zákona č. 231/2001 Sb. byl ministru kultury zaslán dopisem ministra financí č.j. MF-41400/2015/1402-2 ze dne 9. října 2015 námět na změnu výše, event. i systému placení licenčních poplatků, jejichž výše je stanovena zákonem č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Námět MF nebyl do předložené novely zapracován. Změny jednotlivých položek sazebníku navrhuje a do legislativního procesu předkládá příslušný ústřední orgán státní správy. Je tedy plně v kompetenci Ministerstva kultury, aby ve spolupráci s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání změny správních poplatků navrhlo.“ Úřad Rady provedl analýzu nákladů na monitoring rozhlasového a televizního vysílání stejně jako rešerši, jejímž cílem bylo zjistit, jakým způsobem jsou v jednotlivých evropských zemích vybírány poplatky či jiné formy plateb spojených s provozováním rozhlasového a televizního vysílání. Na základě podkladu a návrhu Rady byl zpracován návrh nového znění celé položky 67 přílohy k zákonu o správních poplatcích. Podle zákona o provozování vysílání Rada dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci, uděluje, mění a odnímá licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání, vydává, mění a zrušuje rozhodnutí o registraci k provozování převzatého vysílání, a zejména monitoruje obsah rozhlasového a televizního vysílání. V případě porušení uvedeného zákona ukládá provozovatelům vysílání a provozovatelům převzatého vysílání sankce.

Aktuální členění položky 67 přílohy k zákonu o správních poplatcích neodpovídá typu udělené licence, zejména z hlediska územního rozsahu vysílání. Pro příklad lze uvést, že podle platné právní úpravy hradí provozovatel regionálního vysílání na relativně malém území správní poplatek ve shodné výši jako třeba provozovatel satelitního vysílání, jehož vysílání je šířeno do mnoha států jak v rámci Evropské unie, tak do států mimo ni. Větší územní rozsah vysílání přitom představuje rozsáhlejší dopad na potenciální diváky, silnější veřejný zájem na kontrole vysílání a v případě přeshraničního vysílání vyšší náklady státu spojené s přeshraniční spoluprací a kontrolou jazykových mutací. Provozovatel, jehož vysílání je šířeno do zahraničí, a to dokonce i mimo Evropu, by měl nést vyšší poplatkovou zátěž, jelikož kontrola takového vysílání je finančně, technicky a personálně mnohem náročnější. Zároveň je zřejmé, že prospěch provozovatele vysílání je tím vyšší, čím širší je potenciální divácká základna.

Náklady na monitoring rozhlasového a televizního vysílání

Obecně lze uvést, že Rada provádí monitoring rozhlasového a televizního vysílání jako:

1) pravidelný cyklický monitoring,

2) cílený monitoring (pravidelně v období voleb, podle priorit Rady například mediální obraz Romů, migrantů apod.), nebo

3) reakci na stížnosti diváků.

Finančně a personálně je náročnější monitoring licencovaných celoplošných televizních programů, s ohledem na více povinností kladených zákonem na jejich provozovatele, a monitoring v těch případech, kde zahrnuje dodržování tzv. evropských kvót (v případě celoplošných televizních programů). Při analýze nákladů Rady na kontrolu dodržování zákona přitom není možné zohlednit náročnost monitoringu veřejnoprávních programů (tj. programů Českého rozhlasu a České televize), které vysílají ze zákona a nikoliv na základě licence, neplatí tedy správní poplatky.

Pro příklad lze uvést, že celkové náklady monitoringu televizního vysílání v roce 2014 činily 4 394 098 Kč. Z této celkové částky připadlo 50 % na celoplošné vysílání prostřednictvím vysílačů, 25 % na vysílání prostřednictvím družice, 20 % na místní a regionální vysílání a 5 % na zvláštní přenosové systémy (tj. internet). Náklady na roční monitoring jednotlivých typů televizního vysílání tak v roce 2014 činily přibližně:

Celoplošný program: 104 621 Kč Družicový program: 91 544 Kč Místní a regionální program: 36 618 Kč Program šířený zvláštními přenosovým systémem: 47 500 Kč

Počet celoplošně dostupných televizních programů se přitom za posledních několik let zvýšil ze 4 na 18 a ani tento stav nelze považovat za konečný. Uvedenému trendu je třeba přizpůsobit rozsah vykonávaného monitoringu. Náklady na monitoring vysílání tak stále narůstají. Zejména zajišťování překladů vysílání z cizích jazyků, které nejsou v Evropě frekventované, je velmi nákladné. Nedostatek lze spatřovat rovněž ve skutečnosti, že zákon o správních poplatcích dosud stanovuje rozdílnou výši poplatků za udělení televizních licencí a za prodloužení doby jejich platnosti. Doba platnosti licence se prodlužuje zásadně o stejnou dobu, na kterou se licence uděluje, přičemž provozovatel programu s prodlouženou licencí je oproti provozovateli zahajujícímu vysílání nového programu ve výhodnější pozici, neboť jeho program je na relevantním trhu již zaveden. Náklady Rady spojené s monitoringem obsahu konkrétního televizního programu se nijak neliší podle toho, zda je tento program vysílán na základě nově udělené nebo prodloužené licence.

Přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování celoplošného televizního vysílání prostřednictvím vysílačů nebo kabelových systémů Dosavadní výše poplatku za přijetí žádosti k provozování televizního vysílání je 90 000 Kč. Zákon o správních poplatcích přitom nerozlišuje, zda se jedná o žádost k provozování celoplošného nebo regionálního vysílání. Náklady na monitoring těchto odlišných typů vysílání a na kontrolu plnění dalších zákonem stanovených povinností jsou však výrazně rozdílné. Z tohoto důvodu se navrhuje stanovit v položce 67 přílohy k zákonu o správních poplatcích správní poplatek za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování celoplošného televizního vysílání a za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování regionálního televizního vysílání v rozdílné výši. Písmeno a) položky 67 je vztaženo pouze na celoplošné televizní vysílání prostřednictvím vysílačů nebo kabelových systémů. Správní poplatky za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování celoplošného televizního vysílání prostřednictvím družice jsou totiž nově upraveny v písmenu a) bodech 2 až 4 a správní poplatek za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování televizního vysílání prostřednictvím jiných přenosových systémů, než vysílačů, družic nebo kabelových systémů (tj. prostřednictvím internetu) je nově navržen v písmenu a) bodě 5.

Přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování televizního vysílání prostřednictvím družice Kontinuální a dlouhodobou analýzou nákladů na monitoring televizního vysílání prostřednictvím družice, tj. vysílání přeshraničního, odůvodňuje Rada nutnost navýšení správních poplatků za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování tohoto typu vysílání. Přeshraniční vysílání představuje zásadně vyšší finanční, technické a personální náklady na výkon jeho regulace a monitoring jeho obsahu. Je třeba brát v úvahu, že podle zákona mají provozovatelé vysílání povinnost poskytnout Radě záznam pořadu nebo další části vysílání, avšak nejsou povinni dodat tento záznam s překladem do českého jazyka. Zásadní položku nákladů na výkon dohledu nad tímto typem vysílání představují náklady překladu konkrétních televizních pořadů do českého jazyka. V tomto smyslu je nezbytné rozlišovat, zda je televizní vysílání prostřednictvím družice směrováno a určeno pouze na území České republiky či nikoli. V případě vysílání směrovaného a skutečně určeného k příjmu pouze na území České republiky odpadají náklady na pořizování překladů vysílaného obsahu do českého jazyka a je tudíž případné stanovit za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění správní poplatek ve stejné výši jako v případě celoplošného televizního vysílání prostřednictvím vysílačů nebo kabelových systémů, tj. 150 000 Kč. Jiná situace nastává v případě televizního vysílání směrovaného a určeného k příjmu na území členských států Evropské unie, kde zvýšené náklady na monitoring vysílání představuje zejména závazek k přeshraniční spolupráci s regulačními orgány v rámci EU, kterou členským státům ukládá směrnice o audiovizuálních mediálních službách. I v případě vysílání směrovaného a určeného pro příjem na území členských států EU je však třeba kalkulovat s náklady na pořízení překladů televizního vysílání do českého jazyka, zejména u programů v několika jazykových mutacích. Z těchto důvodů se navrhuje stanovit za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k tomuto typu vysílání vyšší správní poplatek než v případě vysílání směrovaného a určeného pouze na území České republiky, a to ve výši 250 000 Kč. Nejvyšší náklady na monitoring představuje vysílání prostřednictvím družice směrované a určené také nebo výhradně mimo území členských států Evropské unie. Podle zkušeností Rady v tomto případě náklady na kontrolu a dohled nad vysíláním, zejména na jeho monitoring a překlady, neúměrně rostou. Tato finanční náročnost se zohledňuje stanovením správního poplatku za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení tohoto typu oprávnění ve výši 350 000 Kč.

Přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování regionálního televizního vysílání V současnosti podléhá přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování regionálního televizního vysílání správnímu poplatku ve výši 90 000 Kč, stejně jako je tomu u přijetí žádosti k celoplošnému a přeshraničnímu vysílání. Regionální vysílání dle platné právní úpravy zahrnuje veškeré vysílání, které svým rozsahem pokrývá více než 1 % a méně než 70 % obyvatel. Provozovatel regionálního televizního vysílání, které je šířeno na části území České republiky s potenciální diváckou základnou například 5 % obyvatel, tedy hradí totožný správní poplatek spojený s udělením nebo prodloužením doby platnosti oprávnění k tomuto vysílání jako provozovatel šířící své vysílání prostřednictvím satelitu třeba do 20 států. Platné znění položky 67 přílohy k zákonu o správních poplatcích nebere v úvahu náklady spojené s administrací licence, mezinárodní informační povinností a kontrolou vysílání. Z důvodu spravedlivého rozlišení výše sazeb správních poplatků se navrhuje zachovat stávající výši poplatku 90 000 Kč pro regionální vysílání, které může ve vymezeném územním rozsahu přijímat alespoň 30 % obyvatel České republiky počítaných podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu, a v případě územního pokrytí menšího než 30 % obyvatel tento poplatek snížit na 50 000 Kč.

Přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování televizního vysílání prostřednictvím jiných přenosových systémů, než vysílačů, družic nebo kabelových systémů Na rozdíl od rozhlasu je šíření televizních programů prostřednictvím internetu zákonem považováno za televizní vysílání, proto musí být ze strany Rady rovněž monitorováno, včetně zajištění případného překladu šířeného obsahu do češtiny. Podle poznatků Rady při jeho monitoringu nevznikají tak vysoké náklady jako v případě přeshraničního vysílání prostřednictvím družice. Vzhledem ke zcela specifickému charakteru tohoto rozvíjejícího se typu vysílání se navrhuje ponechat správní poplatek za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k televiznímu vysílání prostřednictvím jiných přenosových systémů, než vysílačů, družic nebo kabelových systémů, v nezměněné výši 90 000 Kč.

Přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k místnímu televiznímu vysílání V současnosti výše poplatku za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k místnímu televiznímu vysílání činí 50 000 Kč. Vzhledem k malé ekonomické síle subjektů provozujících tento typ vysílání (jedná se převážně o informační programy obcí) a s ohledem na skutečné náklady spojené s jeho monitoringem se navrhuje snížit výši tohoto správního poplatku na 30 000 Kč.

Přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím družice Skutečnosti odůvodňující vyšší náklady na monitoring televizního vysílání prostřednictvím družice platí rovněž pro rozhlasové vysílání šířené prostřednictvím družice. V současnosti je za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování rozhlasového vysílání stanoven jednotný správní poplatek ve výši 25 000 Kč, bez ohledu na způsob, jakým je toto vysílání šířeno a jeho územní rozsah. V případě rozhlasového vysílání, které je šířeno prostřednictvím družice mimo území České republiky (v řadě případů až na území států střední Asie), je proto třeba zohlednit zvýšené náklady na jeho monitoring. Navrhuje se stanovit za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím družice správní poplatek ve výši 90 000 Kč.

Přijetí žádosti o změnu oprávnění k provozování televizního vysílání prostřednictvím družice spočívající v rozšíření výčtu států uvedených v oprávnění V písmeni e) se nově zavádějí zvláštní správní poplatky za přijetí žádosti o změnu oprávnění k provozování televizního vysílání prostřednictvím družice v případě, že by držitel oprávnění k provozování televizního vysílání směrovaného a určeného pouze na území České republiky žádal o rozšíření vysílání na jiný členský stát nebo státy EU či na stát nebo státy mimo EU, popřípadě, že by držitel oprávnění k provozování televizního vysílání směrovaného na území členských států EU žádal o rozšíření vysílání na nečlenský stát EU.

Přijetí žádosti o všechny ostatní změny v udělených oprávněních k televiznímu vysílání bude nadále podléhat stávající výši správního poplatku, tj. 20 000 Kč.

K části třetí čl. V (Přechodné ustanovení)

V příloze k zákonu o správních poplatcích se navrhuje nové znění celé položky 67, ve kterém se sazby poplatků za úkony podle zákona o provozování vysílání oproti současnému stavu ve většině případů navyšují, aby alespoň z části kompenzovaly trvalý nárůst nákladů Rady na monitoring rozhlasového a televizního vysílání. Proto se stanoví, že pokud bylo řízení ve věci předmětu poplatku zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, poplatek se vybere podle dosavadních právních předpisů, a to i v případě, stane-li se splatným po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

K části čtvrté čl. VI (změna zákona č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání))

Právní úprava oblasti poskytování audiovizuálních mediálních služeb včetně související ochrany nezletilých diváků před závadným mediálním obsahem je v rámci Evropské unie harmonizována. Skutečnost, že v zákoně o provozování vysílání, který reguluje televizní vysílání jako druh audiovizuální mediální služby, se slovní spojení „děti a mladiství“ nahrazuje výrazem „nezletilí“, je tudíž třeba promítnout rovněž do zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, aby byla zachována jednotná terminologie v celé oblasti harmonizované právní úpravy poskytování audiovizuálních mediálních služeb. Z uvedeného důvodu byl upraven text § 6 odst. 3, § 8 odst. 3, § 8 odst. 4 úvodní části ustanovení a § 8 odst. 4 písm. a) až d). V souladu se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách je třeba ustanovení § 6 odst. 3 upravit tak, aby podmínku nezařazování pornografie a hrubého samoúčelného násilí do vysílání neobsahovala kumulativně. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách totiž

v uvedeném smyslu hovoří o pornografii nebo o hrubém samoúčelném násilí (nikoli o pornografii a hrubém samoúčelném násilí). Stávající právní úprava v zákoně o provozování

vysílání je tedy formulována výrazně mimo účel sledovaný právní úpravou směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Navržená změna v § 6 odst. 4 zákona o audiovizuálních mediálních službách souvisí se zpřesněním právní úpravy zpřístupňování televizních pořadů pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením v § 54b zákona o provozování vysílání. Stávající znění § 6 odst. 4 stanoví povinnost poskytovatele audiovizuální mediální služby, tam kde je to účelné, poskytnout k pořadu mj. zvukovou stopu určenou pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením. Pojem zvuková stopa se nahrazuje pojmem audiopopis v souladu s definicí zaváděnou návrhem zákona. Na plnění povinností podle zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání dohlíží Rada, která v případě pořadů zpřístupněných pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením musí mít k dispozici jejich záznam včetně formy, kterou byly takto zpřístupněny. Navrhuje se tedy, aby poskytovatelé těchto služeb byli povinni pořizovat, uchovávat a na vyžádání poskytovat Radě nebo jinému orgánu veřejné moci záznamy pořadů včetně formy, kterou byly zpřístupněny pro osoby se sluchovým nebo zrakovým postižením.

K části páté čl. VII (účinnost)

Nabytí účinnosti zákona se navrhuje prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, aby byla dotčeným subjektům garantována nejméně jednoměsíční legisvakance k obeznámení se s novou právní úpravou. Pro některá ustanovení se zavádí dělená účinnost. Návrh zákona přináší výrazné změny právní úpravy zpřístupňování televizních pořadů pro osoby se sluchovým a zrakovým postižením, na jejíž realizaci se musí provozovatelé televizního vysílání předem adaptovat. Za účelem této adaptace se navrhuje, aby nabytí účinnosti ustanovení části první čl. I bodů 122 a 143, pokud jde o § 60 odst. 2 písm. f) až i) a části druhé čl. III bodu 2, jimiž je předmětná úprava založena, bylo oproti nabytí účinnosti zákona odloženo o 5 kalendářních měsíců. O stejnou dobu je třeba odložit nabytí účinnosti bodu 102, aby stávající právní úprava nebyla zrušena dříve, než bude aplikovatelná nová právní úprava. Odložení účinnosti bodů 160 a 166 souvisí s legislativně technickým řešením přečíslování odstavců, které v § 32 následují za zrušovaným odstavcem 2. Dále návrh zákona zavádí nový systém klasifikace a označování televizních pořadů jednotnými symboly, které mají diváky informovat o nevhodnosti některých pořadů pro určené věkové kategorie nezletilých osob a o tom, jaké typy nevhodného obsahu jsou v konkrétním pořadu zastoupeny. Vytvoření podmínek pro naplňování povinností vyplývajících z této právní úpravy si ze strany provozovatelů televizního vysílání rovněž vyžádá předchozí technickou, organizační a personální přípravu. Za účelem poskytnutí potřebného časového prostoru k této přípravě se navrhuje, aby nabytí účinnosti ustanovení části první čl. I bodů 96, 108 a 151, jimiž je začlenění příslušné materie do zákona prováděno, bylo oproti nabytí účinnosti zákona odloženo o 8 kalendářních měsíců. Základním předpokladem aplikovatelnosti právní úpravy navrhované v § 55 odst. 5, § 55a odst. 9 a 10, § 58a, § 60 odst. 3 písm. k) a l) a § 63 odst. 1 písm. b) je existence funkční evidence skutečných majitelů, tzn. evidence, v níž by údaje o skutečných majitelích právnických osob již měly být zapsány. Evidence skutečných majitelů však dosud nebyla ani zřízena. Nabytí účinnosti právní úpravy navrhované v označených ustanoveních je tudíž třeba oproti nabytí účinnosti zákona odložit. Pro určení doby, o kterou má být jejich účinnost odložena, nelze než vycházet z vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž je projednáván v Poslanecké sněmovně Parlamentu jako tisk č. 752. Tento vládní návrh zákona obsahuje novelu zákona o veřejných rejstřících, kterou se evidence skutečných majitelů zřizuje, a v čl. II bodu 10 stanoví lhůtu, v níž musí právnické osoby údaje o svém skutečném vlastníkovi oznámit rejstříkovému soudu. Podle svého čl. XIV má celý zákon nabýt účinnosti dnem 1. července 2016, avšak k nabytí účinnosti části třetí, kterou se evidence skutečných majitelů zřizuje, má dojít až dnem 1. ledna 2018. Zároveň se v čl. II bodu 10 stanoví, že údaje o svém skutečném majiteli oznámí právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku rejstříkovému soudu ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy v době, kdy by ještě neměla být účinná právní úprava, kterou se evidence skutečných majitelů zřizuje.

Předkladatel vychází z předpokladu, že v souvislosti s nezbytným posunutím nabytí účinnosti předmětného zákona ze dne 1. července 2016 na pozdější datum, dojde rovněž k provázání čl. II bodu 10 s úpravou nabytí účinnosti části třetí tak, aby počátek lhůty, ve které mají být rejstříkovému soudu oznámeny údaje pro evidenci skutečných majitelů a nabytí účinnosti části třetí připadly na stejný den, tedy na 1. ledna 2018. Proto se navrhuje, aby ustanovení části první čl. I bodů 124, pokud jde o § 55 odst. 5, 126, 131, 132, 147, pokud jde o § 60 odst. 3 písm. k) a l), a 163, pokud jde o § 63 odst. 1 písm. b), nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2019, tj. v době, kdy by údaje o skutečných vlastnících žadatelů o licenci a provozovatelů vysílání, kteří jsou právnickými osobami, již měly být v evidenci skutečných majitelů zapsány.

V Praze dne 5. října 2016

Předseda vlády: Mgr. Bohuslav Sobotka v.r.

Ministr kultury: Mgr. Daniel Herman v.r.