N.z. o změně zák. v souv. s nařízenou ústavní výchovou

1. Zhodnocení platného právního stavu a odůvodnění hl. principů navrhované právní úpravy

Ustanovení § 971 odst. 4 občanského zákoníku od ledna 2014 změnilo praxi umisťování dětí s nařízenou ústavní výchovou do školských zařízení, kdy namísto diagnostických ústavů o umístění (a přemístění) dítěte do konkrétního zařízení rozhodují soudy.

Navrhuji vrátit se ke stavu, který platil do konce roku 2013, tedy kdy o umístění dítěte

do konkrétního školského zařízení rozhodovaly diagnostické ústavy. Za tím účelem navrhuji změnit odst. 4 § 971 občanského zákoníku a navrátit § 5 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu

ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, do znění účinného do konce roku 2013. Toto ustanovení (§ 5) zákona o výkonu ústavní výchovy současně navrhuji rozšířit o pravidla týkající se umísťování do konkrétního zařízení, která jsou aktuálně obsažená v občanském zákoníku v § 971 odst. 4 (pravidlo, že dítě je umístěno co nejblíže bydlišti rodičů, a že je při výběru zařízení nutné přihlédnout k zájmům dítěte), a doplnit je do jeho odstavce 1. V jeho odstavci 8 bodě b) pak navrhuji nahradit výraz „v péči kojeneckého ústavu“ výrazem „v péči dětského domova pro děti do 3 let věku“, neboť tento termín zná a používá zákon č. 372/2011 Sb., zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku změnu nijak nevysvětluje. V praxi však způsobuje problémy, které představují zásahy do (základních) práv dětí.

Prvním důvodem, proč navrhuji návrat k předchozí úpravě, je nezbytnost zajistit v některých případech odbornou diagnostiku dítěte a jeho potřeb a umístit dítě do zařízení, které bude jeho potřebám odpovídat. Zákon o výkonu ústavní výchovy

předpokládá, že dětský domov se školou a výchovný ústav poskytují péči dětem se závažnými poruchami chování (a dalším skupinám dětí). Co je závažná porucha chování by měly rozhodnout diagnostické ústavy a toto rozhodnutí odborně podložit. Soudy však nejsou povinny dítě do diagnostického ústavu za účelem provedení diagnostiky umístit. Mají pouze povinnost přihlédnout k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Zohlednění zájmů dítěte je však příliš vágně formulovaná povinnost na to, aby pod ní soudy hledaly potřebu provést odbornou diagnostiku. V praxi tak zhodnocení závažných poruch chování může záviset pouze na neodborném laickém odhadu pracovníka orgánu sociálně- právní ochrany dětí či soudu.

Zařízení pro výkon ústavní výchovy se dále různým způsobem specializují. Soudy však

specializaci v rámci jedné kategorie zařízení (dětský domov, dětský domov se školou, výchovný ústav) nejsou s to vnímat, neboť se jedná o záležitost odbornou, nikoli právní či vyjádřenou ve statutu zařízení, a ani nejsou povinny ji zohledňovat a přihlédnout k místním podmínkám. Může se tak stát, že dítě je umístěno do zařízení, které na ně není připravené co do odbornosti personálu či materiálními podmínkami (možnost ubytovat samostatně nezletilé dívky s jejich dětmi). Dítě s poruchou chování může být umístěno do běžného dětského domova, dítě s potřebou výchovně-léčebného režimu tuto péči nedostane. Rovněž soudy nepřihlížejí např. k tomu, zda je v místě zařízení dostatečná dostupnost pedopsychiatrické péče, pokud ji dítě potřebuje.

Dalším důvodem pro návrat k předchozímu stavu je přetíženost a pomalé rozhodování soudů nejen o umístění, ale i o přemístění dětí. Mám informace o tom, že minimálně 67 dětí,

které v červnu 2014 dokončily základní školní docházku v dětských domovech se školou, nemohlo v září nastoupit na střední školu či odborné učiliště, protože soudy nestihly včas rozhodnout o přemístění z dětského domova se školou do výchovného ústavu, kde děti měly pokračovat ve vzdělávání. Tento problém stále přetrvává. Kvůli zahlcenosti soudů a pomalému rozhodování se rovněž děje to, že děti, které jsou soudem umístěny do diagnostického ústavu, zde zůstávají nepřiměřeně dlouho. Pobyt v diagnostickém ústavu má podle zákona o výkonu ústavní výchovy trvat zpravidla 8 týdnů, má jít o přechodnou fázi, tato lhůta je však často překračována, diagnostické ústavy jsou proto přeplněny a nemají kapacitu přijímat další děti, které potřebují jejich péči.

Konečně je stávající praxe zcela nepraktická. Soudy nejsou povinny zohledňovat kapacitu či naplněnost zařízení a některé to opravdu nedělají. Zařízení není účastníkem řízení, nemá

oficiální přístup k informacím, kolik dětí bude muset přijmout a kdy. Pokud se zařízením nekomunikují z vlastní iniciativy samy soudy, může nastat problém s přeplněností zařízení, což může mít výrazně negativní dopad zejména na děti se specifickými potřebami.

Podle mých zkušeností mají diagnostická centra nejvyšší odbornou kapacitu. I při jejich rozhodování by práva dětí byla ochráněna jak prostřednictvím opravných prostředků ve správním řízení, tak případně ve správním soudnictví.

Je třeba poukázat i na skutečnost, že od 1. února 2016 je postup diagnostických ústavů upraven i výnosem ministryně školství č. 5/2016, který obsahuje standardy zacházení s dětmi ve školských zařízeních a je pro ně závazný. Standard 2 upravuje postup právě při umísťování a přemísťování dětí a požadavky na ochranu práv dětí bezpochyby splňuje. Požadavky standardů je navíc možno plnit efektivněji (zařízení jsou flexibilnější než soudy) a posilují vazbu zařízení – dítě – rodič, která by měla být podporující, partnerská nikoliv mocenská.

Dodávám, že pokud je dítěti uložena ochranná výchova podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, rozhoduje o umístění do konkrétního zařízení nadále diagnostický ústav, nikoliv soud. Přičemž s ohledem na přísnější režim pro děti s ochrannou výchovou, je její uložení zásadnějším zásahem do práv dětí než nařízení ústavní výchovy.

Má-li být ústavní výchova vykonávána ve zdravotnickém zařízení či v zařízení sociálních služeb, navrhuji stávající režim zachovat. V těchto případech neexistuje obdoba diagnostického ústavu jako odborného zařízení, které by mohlo na základě vyhodnocení potřeb a rizik u dětí rozhodnout o umístění či přemístění dítěte do nejvhodnějšího zařízení. Nehrozí ani zahlcení soudů, neboť těchto případů je minimum. Pokud jde o zařízení sociálních služeb, převážná většina dětí je zde dobrovolně, resp. na základě smlouvy zařízení a rodičů. Ústavní výchova je nařizována zejména v případech, kdy rodič nemá, kam svoje dítě umístit (zařízení nechce dítě přijmout – typické pro děti s poruchou autistického spektra s agresí v chování), a sahá po nařízení ústavní výchovy jako po jediné možnosti, jak dítěti zajistit pomoc a odpovídající péči. Jde-li o dětské domovy pro děti do 3 let věku (zdravotnická zařízení), je preferováno, aby takto malé děti nebyly do instituce umísťovány vůbec.

2. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah na státní rozpočet, rozpočty krajů a obcí

Předkládaný návrh zákona nebude mít žádný dopad na státní rozpočet z hlediska výdajů. To platí i pro rozpočty krajů a obcí.

3. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a s právem Evropské unie

Navrhovaná změna není v rozporu s právními akty Evropských společenství, ani neodporuje mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Předkládaný návrh zákona není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

5. Předpokládaný dopad na podnikatelské prostředí České republiky, další sociální dopady, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel a dopady na životní prostředí

Předkládaný návrh zákona nemá dopad na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady a dopady na životní prostředí, ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

6. Zhodnocení dopadů navrhované právní úpravy ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Návrh nebude mít dopad ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů.

7. Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná právní úprava v sobě nepřináší žádný nárůst korupčních rizik.