N.z.o podmínkách poskytování sdíleného ubytování

Sdílená ekonomika je nesporně fenomén 21. století. Postupně proniká do různých odvětví, nejčastěji se s ní veřejnost setkává v dopravě (Uber) a sdíleném užívání bytů (Airbnb).

Je proto logické, že v mnoha zemích nejen v Evropě, nýbrž obecně, Českou republiku nevyjímaje, dochází k problémům vznikající nedokonalou (mnohdy zcela scházející) právní regulací či stanovením podmínek pro provozování služeb sdílené ekonomiky v praxi. Možnosti IT technologií, internetu, vznik inteligentních aplikací, které tyto služby zprostředkovávají, předstihly společenský a právní vývoj. To se předkládaný návrh zákona snaží napravit.

Při podrobnějším studiu lze zjistit, že jde o složitější proces. Je nutno oddělit zprostředkování služeb právě pomocí aplikací a IT technologií od samotných podmínek sdílení bytu či nemovitosti, jako celku nebo jejich části.

Prvořadý význam jsou pojmy. Jde o role a právní postavení zprostředkovatele služby, poskytovatele čili hostitele, který dal určitý prostor, byt, jeho část či nemovitost k nabízení zprostředkovateli, dále hosta, ubytovaného.

Každý z uvedených subjektů má odlišné právní postavení a určité povinnosti. Jde o titul vztahu poskytovatele k nabízené službě, distanční zprostředkování i povinnosti dobro mravního chování hosta – klienta v neposlední řadě. Návrh zákona se s touto složitou problematikou musí jasně vypořádat.

Předkladatel má za to, že zasahovat do oné části zprostředkovatelské by bylo s ohledem na evropské právo složité, vyžadovalo by zcela jistě notifikaci. Ukazuje se též, že není pro účely regulace poskytování služeb potřebné. Proto návrh zákona do této oblasti přímo nezasahuje, ač důsledky oné druhé části – tedy sdílení bytu či nemovitosti a všech důsledků s tím spojených bude třeba ze strany zprostředkovatele respektovat, dodržování navržených pravidel bude však odpovědností osoby, která toto sdílení k zprostředkování nabízí.

Považujeme za nutné zmínit se též obecně o fenoménu služby informační společnosti. Jde nesporně o službu, jak uvedeno výše, smíšené povahy. Poskytovatel služby není totožný se zprostředkovatelem, ač se obě části odehrávají v rámci elektronické nabídky zprostředkovatele, který k tomu od poskytovatele k tomu obdrží potřebné údaje a oprávnění. Zastáváme názor, že jde sice o propojenou službu, ale z hlediska právní regulace oddělitelnou. Poskytovatel musí dodržet zákonem určené povinnosti a opatření, sdělit je zprostředkovateli tak, aby byly recipovány do distanční nabídky, která, pro klienta splyne v nabídku ubytování jako celek.

Služba informační společnosti musí naplňovat určená kritéria, která stanoví Směrnice o elektronickém obchodu (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES), společně se Směrnicí o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/1535). Za službu informační společnosti se podle těchto předpisů považuje služba, splňující následující kritéria - služba je poskytovaná na dálku, tedy bez současné přítomnosti stran, služba je poskytována elektronicky, a konečně služba je poskytována přenosem dat na individuální žádost příjemce služby.

Výše uvedeným kritériím odpovídá rovněž definice dle § 2 odst. 1 českého Zákona o některých službách informační společnosti (zák. č. 480/2004 Sb.), kterým byla Směrnice o elektronickém obchodu implementována do českého právního řádu. K tomu, aby bylo možno danou službu považovat za službu informační společnosti, musí být všechna uvedená kritéria splněna najednou. Podle již publikovaných analýz je základním principem, který ovládá právní úpravu institutu služeb informační společnosti zajištění volného pohybu těchto služeb v rámci EU.

Proto platí pravidlo, že poskytovatel služby je vždy podřízen právnímu režimu země, v níž je usazen - tedy má-li jeho služba přeshraniční přesah, neznamená to, že se při jejím poskytování musí řídit právními předpisy jednotlivých zemí, v nichž službu poskytuje.

Proto návrh zákona vymezuje pravidla, regulující přiměřeným způsobem tuto službu a jistou část tedy vůči poskytovateli omezuje. Tato pravidla, budou-li schválena, nikterak nebrání zprostředkovateli tuto službu nabízet, ovšem poskytovatel odpovídá za to, že určená pravidla dodrží a mnohá musí být do nabídky recipována.

Pro poskytování služby není třeba předchozí povolení, ovšem obsah a důsledky (v některých případech například živnostenské oprávnění, souhlas dotčených osob a subjektů, plnění daňových povinností) nese plně poskytovatel.

Z toho plyne též omezená odpovědnost zprostředkovatele služby, kdy bývají odlišovány jednotlivé formy – prostý přenos ve smyslu využití síťové služby, dále pak provoz serverů typu „caching“ nebo pak služby typu „hosting“, tedy on-line služby, umožňující samotným uživatelům ukládání obsahu do této služby, jako jsou veškeré sociální sítě, inzertní servery, diskusní fóra apod.

Tyto služby ovládá obecné pravidlo, že jejich poskytovatelé za obsah nahraný samotnými uživateli neodpovídají, přičemž jsou striktně vymezeny výjimky z tohoto pravidla.

Všechna tato kritéria řadí aplikaci Airbnb a služby jimi poskytované mezi služby informační společnosti.

Důsledek je jediný. Poskytovatel služby sdíleného ubytování, který zprostředkování využije, musí respektovat zákonem stanovená pravidla. Zákonodárci pak nepotřebují k přijetí takového zákona projít notifikačním procesem, pravidle Evropské unie je v tomto směru neomezují.

Správnost této premisy dokazují i zkušenosti z mnoha zemí EU, které k regulaci sdíleného ubytování přistoupily. Soudní dvůr EU řešil například žádost francouzského soudu, zda v rámci služby Airbnb dochází k výkonu zprostředkovatelské činnosti správy nemovitostí bez příslušného profesního povolení požadovaného francouzským zákonem. SDEU měl rozhodnout o otázce, zda se na služby, poskytované ve Francii irskou společnosti Airbnb Ireland prostřednictvím platformy provozované z Irska vztahuje svoboda poskytování služeb dle Směrnice o elektronickém obchodu, a dále zda lze na tyto služby uplatnit omezující pravidla, týkající se výkonu povolání realitního makléře, stanovená francouzským zákonem.

SDEU vzal v potaz charakteristiky služby Airbnb, zejména:

 jedná se o službu zprostředkující vztah mezi potencionálními nájemci a pronajímateli, umožňující nájemcům provést rezervaci,  služba je poskytována úplatně, přičemž provizi platí poskytovateli aplikace nájemce, nikoliv pronajímatel,  služba je poskytována prostřednictvím elektronické platformy bez současné přítomnosti jejího poskytovatele a uživatelů, v rámci procesu uzavírání smlouvy tedy uživatelé v žádném okamžiku nepřichází jakkoli do styku mimo platformu,  služba je poskytována na individuální žádost jejích příjemců (pronajímatele i zájemce o nájem).

Z toho vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky (viz výše) stanovené Směrnicí o elektronickém obchodu pro službu informační společnosti. Provozovatel Airbnb se neomezuje na pouhé zprostředkování vztahu mezi dvěma uživateli platformy, ale v kontextu všech doplňkových služeb které zároveň nabízí, je služba Airbnb zprostředkovatelskou činností v oblasti nemovitostí. Zprostředkovatelská služba nabízená v rámci elektronické platformy má totiž oddělitelnou povahu od samotných transakcí s nemovitostmi. Tato služba se totiž netýká bezprostřední realizace poskytnutí ubytování, jedná se spíše o poskytnutí nástroje usnadňujícího uzavírání smluv o budoucích operacích na základě strukturovaného seznamu ubytovacích míst, prohledávaného podle kritérií zvolených jednotlivými potenciálními nájemci. Podstatou služby Airbnb je soustřeďování nabídek v jednotném formátu s poskytnutím nástrojů pro vyhledávání, lokalizaci a porovnávání.

To vše dokazuje právní relevanci k tomu, aby zákonodárce využil možnosti tuto službu regulovat určitými pravidly. Lze zřetelně oddělit zprostředkovatelskou složku od služby poskytování reálného nájmu, protože služba spočívá spíše ve správě databáze pronajímatelů a nájemců a v provádění operací v rámci této databáze, než v bezprostřední realizaci poskytnutí ubytování. Francouzští zákonodárci se snažili zasáhnout i do části zprostředkovatelské, což bez notifikačního procesu není přípustné a SDEU proto jejich zákon, kde tento proces absentoval, zrušil. Předkládaný návrh zákona proto přísně respektuje roli zprostředkovatele od povinností poskytovatele a není se známými rozhodnutí Soudního dvora v rozporu.

Francie a její snaha o regulaci zdaleka není výjimkou. Nejbenevolentněji se k Airbnb staví ze sledovaných měst Londýn, kde je pronajímání omezeno na 90 dní v roce Ve všech sledovaných městech je v případě porušení pravidel pokutován hostitel, New Yorku, San Franciscu, Santa Monice a Anaheimu je pokutována i samotná platforma. (USA není vázána pravidly vázající členské země EU). Hostitel pak musí mnohde online zažádat o přidělení registračního čísla nemovitosti na stránkách radnice (Paříž). Pokud se jedná o nájemníka nemovitosti, který hodlá sdílení nabízet, musí nejprve získat písemný souhlas majitele. Společnost Airbnb se v červenci 2018 zavázala odvádět turistické poplatky automaticky za hosty ve 23 000 francouzských městech. O povinnostech hostitele, stejně jako v případě Paříže, informuje Airbnb na svých stránkách. Informace jsou v tomto případě dostupné i v angličtině. Zmiňuje zde, že kromě národních a místních pravidel je třeba se také řídit nájemními smlouvami a pravidly, které stanovil například správce nemovitosti či sdružení nájemců. V listopadu 2013 vydal berlínský městský senát tzv. Zákon o zneužívání bydlení (Zweckentfremdungsverbotsgesetz), který se snažil reagovat na obrovské nárůsty nájmů od roku 2009. V květnu 2016 byl tento zákon poprvé novelizován. Zakazuje mimo jiné právě krátkodobé pronájmy celých nemovitostí, pokud hostitel neobývá alespoň její polovinu. K sdílení je mnohdy třeba licence. Hostitelé podle počtu nabídek hostitel s jedinou nabídkou hostitel s více než jednou nabídkou 53 nemovitosti mohou být sdíleny pouze po získání licence (licence je vydána výjimečně, pokud pro zřízení krátkodobého pronájmu převažuje veřejný zájem nad veřejným zájmem zachování residenčních oblastí) a po zaplacení poplatku 225 eur. Sdílení nemovitostí bez licence může být pokutováno až ve výši 100 000 eur.

Závěrem této části je třeba zmínit, že sdílené ubytování není nájmem a pravidla pro nájem se na něj nevztahují. I v ostatních zemích EU toto platí.

Rozlišuje se nájem a poskytování ubytovacích služeb sdílením. Nájem stanovil SD EU ve svých rozsudcích následovně: „Nájmem se rozumí, že pronajímatel převede na nájemce za úplatu na sjednanou dobu právo užívat nemovitost způsobem, jako kdyby byl vlastníkem, a právo vyloučit jakoukoli další osobu z výkonu takového práva. Charakteristické pro nájem je následující: „Pronajímatel zajistí po dobu nájmu pouze nezbytné služby, kterými jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu. Další služby jako je např. úklid prostor užívaných nájemcem, poskytování lůžkovin, výměna ložního prádla nebo toaletních potřeb institut nájmu obecně nepředpokládá a tyto jsou již nad jeho rámec. Stejně tak případné poskytování stravování (i např. jen snídaně) v souvislosti s ubytováním již znamená, že nelze „ubytování“ považovat za pouhý nájem. Z přecházejících dvou odstavů tedy vyplívá, že poskytování ubytování prostřednictvím Airbnb je dle českých zákonů většinou považováno za poskytování ubytovacích služeb.

Pro hostitele poskytující ubytovací služby vydalo Generální finanční ředitelství v říjnu 2017 Informace k daňovému posouzení povinností poskytovatelů ubytovacích služeb (Airbnb a další), které slouží jako návod, jak plnit daňové povinnosti.

Podle tohoto materiálu má hostitel následující povinnosti:  Podání daňového přiznání a platba DPH, pokud jeho obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč.  Registrovat se jako tzv. identifikovaná osoba, pokud se jedná o neplátce DPH a podat daňové přiznání, o Povinnost přiznat daň z přijaté služby od osoby neusazené v tuzemsku. 

• Zaplatit daň z příjmu fyzických (případně právnických osob): zde je nutné stanovit, zda se jedná o příjem ze samostatné činnosti – ubytovací služby, nebo příjem z nájmu nemovité věci. 224 o  Podat daňové přiznání, pokud jeho roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč.
•  Poplatníci daně z příjmů fyzických osob a poplatníci daně z příjmů právnických osob jsou povinni vést evidenci tržeb.  Podle zákona je také nutné odvádět zdravotní a sociální pojištění, poplatky z rozhlasových a televizních přijímačů, platit obci poplatek z ubytovací kapacity, vést evidenční knihu či oznamovat cizinecké policii ubytování cizinců.  Oznamovací povinnost cizinecké policii - hostitel je povinen ohlásit zahájení činnosti poskytování „sdíleného“ ubytování ve lhůtě do 30 dnů od zahájení činnosti. Dále je povinen vybrat a odvést vybrané poplatky na účet správce (v současnosti se jedná o 15 Kč za každý započatý den). A také je povinen vést v písemné podobě evidenční knihu ubytovaných osob. Pokud osoba nesplní ohlašovací povinnost, hrozí jí pokuta až do výše 500 000 Kč. 226 Hostitel má také povinnost oznámit policii ubytování cizinců do 3 pracovních dnů po jejich ubytování a vést domovní knihu a na požádání policie ji předložit ke kontrole. Tuto knihu je povinen uchovávat 6 let. Nové vedení Prahy chce také iniciovat změnu zákona, která by výrazně omezila dobu, na kterou je možné krátkodobě nemovitost pronajmout. Pirátská strana již na jaře například hovořila o limitu 60 dní v roce. 230 Podle odhadů magistrátu Praha na neuhrazených místních poplatcích z Airbnb ročně přichází až o 100 milionů Kč. Jejich vymáhání ale dosud brání především samotná firma Airbnb, která identitu hostitelů tají. 231 Také na daních by podle odhadů měli hostitelé z Prahy odvést ročně až 460 milionů Kč. Finanční správa tento problém již částečně řešila a pokusila se kontaktovat ty hostitele, kteří v posledních letech neplnili svou daňovou povinnost.

Uvedené úvodní všeobecné informace a komparace se zahraničím je jedním z argumentů o nezbytnosti přijetí navrhovaného zákona

Důvody pro přijetí nové právní úpravy

Sdílené formy zprostředkování ubytování se v posledních letech značně rozšířily. Jejich analýze je věnována značná pozornost. Se souhlasem autorky vyjímáme některé argumenty a pasáže ze studijní práce z roku 2018 Veroniky Lipšové: „Pojem sdílená ekonomika, poprvé použitý v roce 2008, pochází z anglického sharing economy2, někdy také bývá označována termíny collaborative economy34, peer-to- peer economy, circular economy, access economy. gig economy5, crowd-based capitalism6 nebo například pooling economy. Některé z těchto pojmů však označují spíše různé formy sdílené ekonomiky než toto odvětví jako celek. Samotné české pojmenování tohoto fenoménu termínem „sdílená ekonomika“ tedy také není úplně výstižné, protože může implikovat fakt, že sdílením prosperují všichni, což není ve skutečnosti pravda. Společností, která by se dala označit za nejčistší formu sdílené ekonomiky, je Couchsurfing. Přestože se jedná o platformu v rámci sdíleného ubytování, většina jejích uživatelů ji tak nevidí, a naopak na ni pohlíží spíše jako na sociální síť, která slouží k poznání nových lidí a kultur. Služba není v základní verzi zpoplatněna a není zde žádná kontrola, zda někdo profituje více a někdo méně. Naopak platforma Airbnb je založena na motivaci pronajmout volné kapacity a získat tím (mnohdy dodatečný) příjem. Na rozdíl od klasického hotelového ubytování jsou zde však osobní přístup hostitele i ubytovaného a jejich vzájemná interakce. Jak správně nastavit regulace, aby nebyla narušena konkurenční výhoda a zároveň, aby byla stále zachována spravedlnost a tento způsob podnikání více neškodil, než prospíval? Jaký dopad může mít sdílená ekonomika na dosavadní profesionály a živnostníky vykonávající danou činnost v jednotlivých oborech? Je třeba regulatorně chránit, a jakým způsobem? Jakým způsobem by měl být do sdílené ekonomiky zapojen stát a jak by z toho měl profitovat? To jsou jen některé otázky, které ve spojení se sdílenou ekonomikou vyvstávají, a na které se odborníci snaží najít odpovědi. Hlavním důvodem pro tvorbu regulací v sektoru sdíleného ubytování je především vznik možných negativních externalit, a to jak ušlý zisk státu v oblasti daňové, tak i nežádoucí změny v sousedství Airbnb, jako je zvýšení hluku, či množství odpadu, či omezená dostupnost bydlení. Také zvyšování cen nájemného a gentrifikace jsou přisuzovány platformám zprostředkovávajícím sdílené ubytování. Nezanedbatelný je také vliv na tradiční odvětví: hotelnictví, jehož zástupci často lobbují za nastavení stejných podmínek. Airbnb je v České republice dostupné v Praze (11 308 nabídek), Brně (614 nabídek), Karlových Varech (584 nabídek), Děčíně (222 nabídek), Českých Budějovicích (219 nabídek), Ostravě (189 nabídek), Olomouci (124 nabídek), Liberci (123 nabídek), Plzni (104 nabídek) a dalších menších městech (209). Následující tabulka ilustruje některé důležité údaje za rok 2017. (https://theses.cz/id/08g6uu/64845_xlipv00.pdf) (Konec citátu).

Autorka práce dále uvádí některé údaje, které uvádíme níže. Z nich je zřejmé, že se způsob sdíleného ubytování rozšířil natolik, že je třeba přistoupit k jeho rozumné regulaci. Jde především o to oddělit princip sdílené ekonomiky od „pseudo-hotelnictví“ cestou skupování investičních bytů určených výhradně sdílení bez jakéhokoliv omezení se všemi důsledky, které toto přináší. Spolek „Snesitelné bydlení v centru Prahy“(http://sites.google.com/snesitelnebydleni/ uvádí řadu příkladů svědčící i realitě nijak neregulovaného poskytování těchto služeb vlastníky bytů, které dlouhodobě neslouží k jinému účelu, než ke sdílenému ubytování.

Regulace podnikání v oblasti sdílené ekonomiky (diplomová práce). Autorka práce: Bc. Veronika Lipšová. Publikováno se souhlasem autorky práce.

Tabulka 6 Airbnb v ČR (2017)

Meziroční nárůst příjezdů (Praha) 52 % Meziroční nárůst příjezdů108 % (mimo Prahu) Počet hostitelů v ČR 11 100 Roční výdělek typického53 900 hostitele (Kč) Počet hostů v ČR 1 020 000 Průměrná počet nocí na37 jednu nemovitost Celkové výdělky hostitelů1,93 mld. (Kč) Celkové útraty hostů v ČR8,36 mld. (Kč)

Považujeme proto za nesporné regulovat poskytování sdíleného ubytování rozumným způsobem. Jde o to umožnit skutečné formy sdílení ubytování přijetím hosta hostitelem byť za úhradu od skrytého podnikání, kde je pojem a institut sdíleného ubytování zneužit.

Zvolená forma respektuje jek ústavní principy tak i normy evropského práva a také vyhovuje nedávnému stanovisku vlády k úpravě živnostenského zákona, kde vláda vyjádřila ve svém stanovisku, že považuje za vhodnější obecnou regulaci mimo rámec živnostenského zákona.

Těmto principům předložený návrh zákona vyhovuje.

A. Principy nové právní úpravy Bylo třeba upravit některé pojmy a přinést potřebné definice. Šlo zejména o pojmy host, hostitel, zprostředkovatel poskytovatel, upřesnit smysl distančních smluv, které jsou již upraveny právem občanským a podobně. Návrh zákona definuje povinnosti ubytovatele a ubytovaného, podstatné náležitosti smlouvy o sdíleném ubytování, práva a povinnosti smluvních stran a jejich oznamovací povinnost, zavádí řád sdíleného ubytování a též dává obcím ale i ostatním vlastníkům bytů v domě konkrétní práva a ochranu, B. Soulad s pravidly EU

Návrh přísně dbá na dodržení euro konformity s ohledem na volný pohyb služeb a jejich poskytování zprostředkovatelem nikterak neomezuje.

Volný pohyb osob nikterak neomezuje, (čl. 16 odst. 1 písem c) směrnice 2006/123 ES), té se stanovení povinností poskytovatele nikterak nedotýká.

Jako služba smíšené povahy nezavazuje nikterak tento zákon její poskytování zprostředkovatelem, neboť jde o službu informační společnosti stanovenou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2015/1535, když je poskytnuta distančně, elektronicky a přenosem dat na individuální žádost příjemce služby.

Hlavním prvkem služby je poskytnutí ubytování, které je co do obsahu oddělitelné od služby zprostředkovatele. Proto je zákon v souladu s pravidly EU, když upravuje službu doplňkovou a oddělitelnou.

Protože se nedotýká nikterak zprostředkovatele (Airbnb a podobně) nespadá pod notifikační povinnost EK podle směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2015/1535.

C. Zhodnocení platného právního stavu Speciální právní úprava pro tento fenomén v českém právním řádu neexistuje, upraveny jsou pouze podmínky uzavírání distančních smluv, ovšem v tomto případě jde o služby zprostředkovatelské.

D. Nezbytnost právní úpravy Zákaz služeb sdílené ekonomiky má být až „krajním opatřením“. Dnes ho přitom evropské státy či města používají poměrně často, protože nevědí, co si s neregulovanými službami počít. Například v Berlíně úřady zakázaly krátkodobě pronajímat byty pod hrozbou pokuty až 100 tisíc eur (2,7 milionu korun). Tím téměř vyřadily z byznysu společnosti jako Airbnb, Wimdu nebo 9flats, přes které lidé své byty pronajímají turistům.

Kritici si stěžovali na zvyšující se ceny nemovitostí a nájmů ve městě. Lidé si podle nich kupovali byty, aby vydělávali na krátkodobých pronájmech. Právě na tenkou hranici mezi sdílením a pronajímáním kritici poukazují. Airbnb to ale odmítá. Na jeho portálu bylo před zákazem zaregistrováno pouze asi 0,4 procenta ze všech berlínských bytů.

Proto jsme šli na úpravu poměrů jinou právně konformní cestou. Podle § 2235 odst. 2) občanského zákoníku se ustanovení o nájmu bytu nepoužijí, přenechává li pronajímatel nájemci byt nebo dům k rekreaci nebo k jinému zjevně krátkodobému účelu.

Zákon přináší nové definice a pravidla, která mohou odstranit všechny potíže, které dosud neregulovaná úprava přinášela. Je proto zcela nezbytná.

E. Hospodářský a finanční dopad Návrh zákona nemá žádný finanční dopad na státní rozpočet, naopak svými definicemi odstraňuje pochybnosti o živnostenském podnikání a z toho vyplývající nároky státu vůči poskytovateli.

F. Nároky na státní rozpočet, rozpočty krajů a obcí Návrh zákona nepřináší žádný nárok na uvedené rozpočty.

G. Soulad návrhu s mezinárodními úmluvami (podle článku 10 ústavy)

Návrh zákona není v rozporu s mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána.

H. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky Návrh zákona respektuje právo podnikání, respektuje principy sdílené ekonomiky a hostitelství, stanovuje však podmínky a omezení pro výkon určitých činností.

Postupuje přísně v intencích článku 26 odstavec 1 a 2 Listiny.

I. Prováděcí předpis Zákon neodkazuje na prováděcí předpis.

J. Závěr obecné části Dosavadní legislativa byla vytvářena s ohledem na již existující podnikatelské prostředí a typy společností a vznik sdílené ekonomiky přirozeně nepředpokládala. EU se ke sdílené ekonomice staví veskrze pozitivně, odhaduje se, že v budoucnosti by obrat sdílené ekonomiky v EU mohl dosahovat 160 až 572 miliard eur ročně.

Evropská komise vydala v roce 2016 materiál ke sdílené ekonomice nazvaný Evropský program pro ekonomiku sdílení. Postoj EU je pozitivní, ale je zde také zdůrazněna nutnost přijmout pro tuto oblast jasná pravidla.

Přelomové je rozhodnutí Soudního dvoru EU (dále jen SD EU), který v prosinci 2017, v následnosti na žalobu barcelonských taxikářů, vyňal služby poskytované společností Uber z působení směrnice o elektronickém obchodu. Toto rozhodnutí se tak zřejmě stalo precedentem a v EU se tak otevřely dveře i pro regulaci dalších firem v oblasti sdílené ekonomiky. Hlavním důvodem pro tvorbu regulací v sektoru sdíleného ubytování je především vznik možných negativních externalit, a to jak ušlý zisk státu v oblasti daňové, tak i nežádoucí změny v sousedství bytu ubytovatele, jako je zvýšení hluku, či množství odpadu, či omezená dostupnost bydlení. Nezanedbatelný je také vliv na tradiční odvětví:

hotelnictví, jehož zástupci často lobbují za nastavení stejných podmínek.

Navrhovaný zákon tak přináší pravidla, která povedou k tomu, aby sdílené ubytování nerušilo jak soužití v domě, tak aby mělo stanovena pravidla pro jeho poskytování.