Novela z. o azylu - EU

ČÁST PRVNÍ

Změna zákona o azylu

K bodu 1 - § 2 odst. 1 písm. b)

Vzhledem k přetrvávajícím aplikačním a interpretačním problémům je navrhováno doplnění do jedné ze základních definic zákona o azylu, kdo je považován za žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Pokud je na území České republiky předávána osoba (cizinec), který spadá do působnosti tzv. dublinského nařízenía jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla v minulosti na území České republiky posouzena věcně, tato osoba při předání do České republiky nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Věcným posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany se rozumí rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, ale také rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné. Automatické postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany bude mít i osoba, která v České republice o mezinárodní ochranu nikdy nepožádala, ale Česká republika je státem odpovědným dle kritérií daných dublinským nařízením. Např. půjde o kritérium vydaného víza nebo sloučení rodiny, ale mohou nastat i situace jiné. Obecně půjde o take charge situace podle čl. 18 odst. 1 písm. a) dublinského nařízení.

Jinými slovy, Česká republika musí dostát své povinnosti členského státu příslušného k posouzení důvodů, které cizinec uvedl v rámci své žádosti o mezinárodní ochranu. Věcným rozhodnutím by nepochybně bylo i rozhodnutí o přiznání statusu azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany, nicméně v kontextu dublinského systému není tato situace relevantní, neboť osoby s uděleným statusem nespadají do působnosti dublinského nařízení. Automatické postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany bude mít pouze cizinec, který je přebírán na území České republiky právě za účelem věcného posouzení důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Právní postavení cizince a nikoliv žadatele o udělení mezinárodní ochrany ze zákona v době předání na území České republiky nebrání tomu, aby taková osoba o udělení mezinárodní ochrany v České republice požádala.

Jde o jasné promítnutí čl. 18 dublinského nařízení do národního práva. Článek 18 stanoví, za jakých podmínek je příslušný členský stát povinen v konkrétním případě posoudit podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany nebo dokončit její posuzování. Jde o případy, kdy žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla dosud věcně posouzena žádným členským státem. Na druhou stranu v případech, kdy byla žádost o udělení mezinárodní ochrany již věcně posouzena, je příslušný členský stát cizince povinen přijmout zpět na své území, ale pouze za účelem realizace opuštění území členských států, resp. Schengenského prostoru. Bylo by nadbytečné a proti smyslu celého procesu posuzování konkrétního azylového případu, aby osoby, které jsou přebírány zpět na území České republiky po proběhlém azylovém řízení, kde byly posouzeny důvody pro žádost o mezinárodní ochranu, byly považovány za žadatele o mezinárodní ochranu ex lege.

K bodům 2 – k § 2 odst. 1 písm. g)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění)

Provádí se zpřesnění transpozice stávající procedurální směrnice a upravuje se zejména definice dalších opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Pokud jde o definici další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tato míří lepší a jasnější promítnutí procedurální směrnice, která požaduje, aby v řízení o mezinárodní ochraně vedené v členském státě příslušném podle dublinského nařízení byla žádost o mezinárodní ochranu vždy alespoň jednou věcně posouzena, tj. byly posouzeny důvody, které konkrétní osoba v rámci své žádosti uvádí. Ustanovení je dále rozčleněno z důvodu větší přehlednosti.

K bodům 3, 14, 23 a 24 – k § 2 odst. 1 písm. j), § 10 odst. 2 písm. f), § 13 odst. 2 písm. a), § 13 odst. 3, § 14b odst. 2 písm. a) a k § 14b odst. 3,

Vzhledem k opakujícím se nejasnostem mezi adresáty normy se navrhuje pojem „partner“ nahradit pojmem „registrovaný partner“. Obsah předmětné definice se nijak nemění. Stále zákon o azylu v tomto ustanovení definuje svazek dvou osob stejného pohlaví. Cílem této změny je jasněji rozlišit partnerství stejnopohlavních párů od soužití druh/družka, které pro zákon o azylu není tak relevantní jako pro jiné právní úpravy. Změna je reakcí na časté dotazy adresátů normy.

Změny v dalších dotčených ustanoveních jsou pouze legislativně-technického charakteru a vyplývají ze změny v definici.

K bodu 4 - § 2 odst. 2

Zpřesňuje se definice azylanta, tedy osoby, které byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu. S právním postavením azylanta jsou v právním řádu České republiky spojena rozličná práva a povinnosti, proto je nutné jasně stanovit časový okamžik, odkdy občan třetího státu je považován za azylanta. Právní účinky rozhodnutí nastávají doručením, tj. předáním předmětného rozhodnutí. Právní postavení azylanta tedy trvá i po dobu běhu lhůty pro podání případné žaloby proti prvoinstančnímu rozhodnutí ministerstva vnitra.

Dále se navrhuje, s ohledem na interpretační problémy identifikované v praxi, aby bylo jasně stanoveno, že cizinec je stále považován za azylanta, tedy za osobu, které byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu, i v případě, že bylo zahájeno řízení o odnětí azylu. Dále pokud ministerstvo vnitra rozhodlo o odnětí azylu, má cizinec postavení azylanta i po dobu řízení o přípustných opravných prostředcích proti rozhodnutí o odnětí azylu, včetně doby pro podání opravného prostředku.

Reflektuje se pouze stávající výklad a postup.

K bodu 4 - § 2 odst. 3

Podle navrhovaného doplnění se osobou požívající doplňkové ochrany rozumí cizinec od okamžiku doručení rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. Poživatelem doplňkové ochrany je tedy i po dobu běhu lhůty pro podání žaloby proti prvoinstančnímu rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. V případě, že je vedeno řízení o odnětí doplňkové ochrany a související řízení o opravném prostředku, je rovněž považován za osobu požívající doplňkové ochrany. Cílem tohoto doplnění je předcházení interpretačním problémům podobným, které byly identifikovány v případě azylantů, tj. osob s uděleným azylem.

Reflektuje se pouze stávající výklad a postup.

K bodu 5 - § 3a odst. 1

Je navrhováno zpřesnění ve vymezení okruhu osob, které jsou oprávněny žádat o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců. Cílem je jednoznačně určit, že ani osoby v zařízení ubytované společně se svými rodiči, kteří jsou zajištěni za účelem předání podle dublinského nařízení nebo v souladu s readmisní dohodou, popřípadě z důvodu průvozu přes území České republiky, nejsou oprávněny žádat o mezinárodní ochranu. Případné žádosti o mezinárodní ochranu by měly být podány, stejně jako v případě jejich zákonných zástupců, až ve státech k tomu příslušných (nejde o třetí státy, ale o státy Evropské unie či státy přidružené, tedy státy s dostatečně silným standardem lidských práv).

K bodu 6 - § 3a odst. 2

Zákon rozlišuje dva hlavní subjekty, kterým je možno adresovat žádost o mezinárodní ochranu

- policii a ministerstvu. Tímto novým ustanovením se navrhuje rozšířit seznam situací, kdy je cizinec oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany ministerstvu. Oproti stávajícímu pravidlu obsaženému v § 3a odst. 1 písm. b) se však podstatně liší, a sice v tom, že nejde o nárokové oprávnění. Ministerstvu je ponecháno diskreční uvážení, zda toto oprávnění bude cizinci přiznáno. Rozlišujícím kritériem je pak případ hodný zvláštního zřetele.

Důvodem pro tuto novou úpravu je umožnit cizinci podání žádosti o mezinárodní ochranu i v situaci, kdy se fakticky z objektivních důvodů nemůže k podání žádosti dostavit, typicky do přijímacího střediska. Obdobně jako v případech dle stávajícího § 3a odst. 1 písm. b) se předpokládá, že pokud nebude možné propuštění z domácího ošetřování očekávat v blízké době, ministerstvo umožní podat žádost o mezinárodní ochranu písemně. Pokud bude vyhodnoceno, že není možné z objektivních důvodů dostavit se do přijímacího střediska, navštíví cizince na jeho adrese pracovník ministerstva vnitra a jeho žádost o mezinárodní ochranu registruje a provede další nezbytné a zákonem předpokládané úkony. Pokud bude ministerstvem vnitra vyhodnoceno, že cizinci žádné důvody hodné zvláštního zřetele dostavení se do přijímacího střediska nebrání, bude o tom písemně vyrozuměn a bude mu doporučeno se osobně dostavit do přijímacího střediska.

K bodům 7 a 8 - § 3c a § 93 odst. 3 písm. a) bod 1

Podle ustanovení § 3c je žadatel o udělení mezinárodní ochrany povinen po propuštění z rozličných (v zákoně vyjmenovaných) zařízení (např.: vazba, trest odnětí svobody školské zařízení pro děti apod.) nebo pokud se dobrovolně dostaví na odbor cizinecké policie a tam požádá o udělení mezinárodní ochrany, do 24 hodin se dostavit do přijímacího střediska, kde budou provedeny další úkony související s řízením ve věci mezinárodní ochrany.

Navrhuje se ponechat stávající povinnost, změnou však je, že ministerstvo vnitra určí, že žadatel se má dostavit do azylového zařízení, což je pojem širší než přijímací středisko a zahrnuje v sobě i střediska pobytová. Cílem návrhu je zajištění větší flexibility, protože v některých případech je řízení o mezinárodní ochraně již v takové fázi, že pobyt v přijímacím středisku není nutný.

Změna v § 93 odst. 3 písm. a) bod 1 je legislativně technická a souvisí se změnami v § 3c. Jde o legislativně – technické zpřesnění správného odkazu na § 3a odst. 1.

K bodům 9, 10, 43 a 50 - § 3d odst. 2 a 3, § 25 písm. h), § 27 odst. 7 a § 32 odst. 4

Navrhuje se nové znění § 3d druhého odstavce a vkládá se nový odstavec třetí. Potřeba novelizace ustanovení § 3d mimo jiné vyplynula z požadavků Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Novelizace se jeví jako žádoucí především s ohledem na plnění závazků České republiky v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Rovněž můžeme mluvit o zpřesnění již provedené transpozice procedurální a přijímací směrnice.

První změnou je možnost předání žadatele o udělení mezinárodní ochrany jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu. Tato změna zajišťuje plný soulad českého práva s tzv. procedurální směrnicí, konkrétně s jejím článkem 9. Tento článek stanoví jako výjimku z práva žadatele o udělení mezinárodní ochrany setrvat na území nejen předání mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, ale též předání jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.

Druhá navrhovaná změna se týká možnosti vydání žadatele státu jinému než členskému státu Evropské unie, který je nicméně odlišný od státu, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu státním občanem, nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště.

Podle čl. 9 odst. 3 procedurální směrnice může členský stát vydat žadatele o udělení mezinárodní ochrany do třetí země, pouze pokud příslušné orgány prověřily, že rozhodnutím o vydání nedojde k přímému nebo nepřímému navrácení v rozporu se závazky členského státu. Toto prověření (včetně toho, zda žadateli nehrozí tzv. řetězové navracení) provedou příslušné soudy a ministr spravedlnosti podle § 91 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Bez tohoto prověření nelze setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit.

Navrhovaný odstavec druhý v § 3d je souladný s § 91 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Nadto je vhodné uvést, že navrhovaná úprava pokrývá i případy tzv. řetězového vyhoštění.

Doprovodné změny jsou provedeny i v § 25 písm. h), v § 27 odst. 7 a v § 32 odst. 4, kde jsou reflektovány situace, kdy osoba se již nenachází na území a o azylové žádosti tak není nutné rozhodovat, a dále je zde vymezen vztah mezi postupem podle § 3d odst. 2 nebo 3 a postupem, kdy § 3d odst. 2 nebo 3 aplikován není.

K bodu 11 - § 4 odst. 1 Ustanovení § 4 odst. 1 navazuje na povinnost danou § 3c dostavit se do azylového zařízení do 24 hodin. Mohou nastat důvody, kdy je vhodné, aby dopravu do azylového zařízení zajistila policie. Půjde zejména o situace humanitárního charakteru, tedy problematický zdravotní stav žadatele o udělení mezinárodní ochrany (již existuje v současné právní úpravě) a pak o zvláštního zřetele hodné důvody. To budou typicky situace, kdy pro žadatele bude velmi složité se do azylového zařízení dopravit „na vlastní pěst“. Můžou to být například rodiny s malými dětmi v zimním období a podobně.

Naopak se navrhuje zrušit doprava policií při důvodné obavě, že žadatel uprchne. Při tomto návrhu předkladatel vychází z premisy, že primárně žadatel by měl být zodpovědný za své řízení o mezinárodní ochraně. Ostatně jde o řízení, které se nezahajuje z moci úřední, ale na žádost, proto je důležité, aby cizinec žádající v České republice o ochranu měl sám zájem na tom, aby řízení zdárně probíhalo. Pokud se žadatel do azylového zařízení nedostaví, může to při splnění dalších zákonných podmínek vést až k zastavení řízení podle § 25 zákona o azylu.

K bodu 12 - § 8 písm. d)

Vzhledem k tomu, že se řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti nově upravuje v zákoně o pobytu cizinců, ruší se dosavadní úprava v zákoně o azylu. Právo EU neobsahuje specifickou úpravu postavení osob bez státní příslušnosti. Unijní sekundární právo tak na situaci těchto osob dopadá pouze tehdy, pokud je s nimi vedeno některé z řízení, které právem EU regulováno je (například řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, řízení o navrácení dle návratové směrnice nebo řízení o žádosti o některé z pobytových oprávnění upravených příslušnými směrnicemi).

Co se týče vnitrostátního práva, v České republice dosud existuje jen kratičká právní úprava tematiky osob bez státní příslušnosti na jednom místě zákona o azylu.Vnitrostátní právo neobsahuje komplexní úpravu – nenajdeme zde speciální zákon či část zákona, která by byla věnována osobám bez státní příslušnosti. Neobsahuje tak speciální úpravu řízení o určení postavení osoby bez státní příslušnosti, ani přímo nedefinuje právní postavení osob bez státní příslušnosti nacházejících se na území bez vazby na konkrétním pobytový titul a ani neobsahuje definici osoby bez státní příslušnosti.

Navrhovaná úprava, která je rozhodnutím normotvůrce zařazována do zákona o pobytu cizinců, reflektuje nezbytné prvky dané problematiky:

- implementaci definice osoby bez státní příslušnosti z čl. 1 Úmluvy,

- vymezení právního postavení žadatele po dobu řízení,

- procesní úpravu řízení o žádosti (včetně vztahu mezi řízením o udělení mezinárodní ochrany a řízením o udělení statusu osoby bez státní příslušnosti),

- vymezení právního postavení osoby, jíž bylo přiznáno postavení osoby bez státní příslušnosti.

Srov. § 8 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

Problematika je tak promítnuta v zákoně o azylu zrušením písmene d) v § 8, a dále v zákoně o pobytu cizinců v § 33 odst. 3 a 5, § 48, § 49a - §49c, § 50 odst. 1 písm. b), § 120a odst. 8, § 165 písm. c), § 168 odst. 3, § 170c - § 170f, § 172 odst. 11 a v soudním řádě správním je tato agenda zařazena do okruhu věcí, o nichž rozhoduje samosoudce.

I přes absenci konkrétní podrobné právní úpravy řízení o přiznání právního postavení osoby bez státní příslušnosti, jsou v praxi žádosti o přiznání tohoto právního postavení podávány a posuzovány. Použijí se v obecné rovině ustanovení správního řádu s částečným přesahem do zákona o azylu (viz výše již uvedené zmocňovací ustanovení § 8 písm. d) zákona o azylu). Pokud je osobě, která nedisponuje platným pobytovým oprávněním na území České republiky přiznáno postavení osoby bez státní příslušnosti, je jí na žádost vydáno vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky; případně se uplatní postup dle § 33 odst. 3 v kombinaci se závazným stanoviskem k nemožnosti vycestování této osoby vydávaným v řízení rozhodnutí o správním vyhoštění.

Vzhledem k nutnosti mít jasnou a předvídatelnou národní právní úpravu bylo rozhodnuto upravit jednoznačně celé řízení o přiznání tohoto statusu. Jak vyplývá ze statistik, které jsou volně dostupné na internetových stránkách Ministerstva vnitra, žije v České republice minimálně několik stovek osob bez státní příslušnosti, které disponují platnými oprávněními k pobytu na území České republiky vydanými podle zákona o pobytu cizinců. K 31. 12. 2018 bylo v České republice evidováno 518 osob bez státní příslušnosti, které disponují platným oprávněním k pobytu (ať už přechodným nebo trvalým) na území České republiky. Rovněž osoba bez státní příslušnosti, která nedisponuje platným oprávněním k pobytu, je oprávněna požádat o vízum za účelem strpění pobytu na území, tj. o právní titul upravený zákonem o pobytu cizinců. Předkladatel tedy považuje za logické, aby úprava řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti byla zařazena do úpravy zákona o pobytu cizinců, a to i přes jistou podobnost práv plynoucích z přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti a právního postavení uprchlíka. Ostatně i práva plynoucí z postavení uprchlíka nejsou většinově řešena v zákoně o azylu, ale v obecných předpisech.

Zásadním vlivem práva Evropské unie na celé azylové a uprchlické právo, jehož základem bezesporu Ženevská úmluva je, došlo nicméně k odklonu a rozevření pomyslných nůžek mezi úpravou a řízením o postavení uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy a celé problematiky osob bez státního občanství podle Úmluvy z roku 1954. V současné době tedy není možné vidět v obou problematikách tak zásadní podobnost, aby bylo nutné úpravu řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti inkorporovat do zákona o azylu.

Navrhovaným řízením o přiznání právního postavení osoby bez státní příslušnosti není nijak dotčena úprava v zákoně č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kde se upravují situace dětí narozených na území České republiky.

K bodům 13 a 44 až 47 – k § 9 a k § 26

Nově se navrhuje vyloučit v § 9 použití zákona č. 500/2044 Sb., správního řádu, konkrétně pak jeho ustanovení o přerušení řízení v § 64 a § 65, a to na řízení uvedená v § 8 písm. a), c) a d). V návaznosti na tuto změnu se pak v § 26 navrhuje doplnit dva důvody, kdy je možné přerušit řízení. Prvně jde o situaci, kdy probíhá řízení o předběžně otázce. Druhým případem je situace do doby ustanovení opatrovníka procesně nezpůsobilému účastníkovi.

Odstavce 4 a 5 pak upravují běh lhůt při přerušení řízení, jakožto i pokračování v řízení, pokud odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno.

Důvodem této navrhované změny je snaha komplexně sjednotit úpravu týkající se přerušení řízení v jednom předpise, a sice v zákoně o azylu. Taktéž navrhovanou změnou dochází k omezení možnosti přerušit řízení na žádost, kterou sice správní řád ve svém § 64 umožňuje, nicméně z podstaty věci je tato žádost při řízení dle zákona o azylu (tj. typicky v řízení o udělení mezinárodní ochrany nerelevantní.

K bodu 15 – k § 10 odst. 2 písm. m)

Doplňuje se oprávnění dotazovat se v rámci poskytování údajů o podané žádosti o mezinárodní ochranu i na trestněprávní pozadí žadatele. Tento okruh údajů byl zjišťován i před novelou z roku 2015, kdy byl součástí původní přílohy k zákonu o azylu, která obsahovala seznam údajů zjišťovaných v rámci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jedná se o důležité prvotní informace, které mohou určit zaměření posuzování žádosti.

K bodu 16 – k § 10 odst. 5

Doplňuje se způsob poučení žadatele o udělení mezinárodní ochrany o možnosti požádat o vyšetření zaměřené na známky předchozího mučení. Toto poučení bude (a v praxi je tomu tak již v současné době) součástí obecného poučení pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany, které je poskytováno v souvislosti s poskytnutím údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

K bodu 17 - § 11 odst. 1

Důvodem navrhovaného doplnění § 11 odst. 1 je zakotvit analogické použití podkladů ve smyslu § 23c pro řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, jakož i použití důvodů pro zastavení řízení dle § 25.

K bodu 18 - § 11 odst. 3 a 4

V případě odstavce 3 jde o adaptaci čl. 24 odst. 4 druhý pododstavec dublinského nařízení, které stanoví, že pokud se členský stát v případě osoby, která o mezinárodní ochranu na jeho území nežádá a pobývá na území neoprávněně a je zjištěno, že požádala o ochranu v jiném členském státě, kde o této žádosti bylo věcně rozhodnuto negativně i s proběhlým opravným prostředkem, rozhodne osobu předat do tohoto druhého členského státu v souladu s postupem podle dublinského nařízení, není v takovém případě již možné postupovat podle návratové směrnice (resp. podle relevantních ustanovení zákona o pobytu cizinců, která upravují vyhoštění z území v případě neoprávněného pobytu).

Novým odstavcem 4 je reagováno na situaci, kdy je pravomocně ukončeno řízení o předání do odpovědného členského státu podle dublinského nařízení. Je normována situace odlišná od situace upravené v § 11c odst. 4. V této konkrétní situaci je do odpovědného členského státu předávána osoba, která v České republice v době řízení o jejím předání nebyla v postavení žadatele o mezinárodní ochranu v České republice. Jinými slovy v České republice není v době řízení o předání vedeno žádné řízení o mezinárodní ochraně. Pokud nicméně cizinec podá žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky ještě před jeho fyzickým předáním do odpovědného členského státu, je nutné mít procesní nástroj pro ukončení řízení na území ČR. Žádost o mezinárodní ochranu bude totiž posouzena v odpovědném členském státě, kam je cizinec předáván.

K bodu 19 – k § 11b odst. 2 písm. f)

Vzhledem k aktuální praxi NSS (viz usnesení NSS č. j. 3 Azs 142/2018-24 ze dne 20. 12. 2018, nebo např. usnesení 1 Azs 157/2019- 29 z 30. 5. 2019) je vhodné systémově zapracovat do § 11b odst. 2 i situace, kdy NSS rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 38 odst. 1 s.ř.s., podaném namísto návrhu na přiznání odkladného účinku.

K bodu 20 - § 11b odst. 3

Z poznatků praxe během doby od minulé zásadní novelizace vyplynulo, že je nutné zákonem upravit, jakým způsobem naložit s podáními, která nejsou žádostmi o udělení mezinárodní ochrany v souladu s odstavcem druhým ustanovení § 11b. Vzhledem k uvedenému nový odstavec třetí upravuje odložení této věci usnesením v souladu se správním řádem (§ 43).

K bodu 21 - § 11c odst. 3

Doplňuje se situace, kdy by neměla být podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany považována za opakovanou. Pokud, v souladu s dublinským nařízením, přejde odpovědnost za posouzení azylové žádosti z jiného členského státu na Českou republiku, je třeba, aby Česká republika dostála svých závazků, a v takovém případě bude nutné žádost posoudit meritorně.

K bodům 22, 25 a 32 – k § 13 odst. 1, § 14, § 16 odst. 4

Navrhuje se zrušit ustanovení § 14, kterým se zakládá oprávnění ministerstva vnitra udělit azyl z humanitárních důvodů.

Podle 15. bodu odůvodnění kvalifikační směrnice: „Do oblasti působnosti této směrnice nespadají ti státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, kterým je povoleno zůstat na území členských států nikoli z důvodů potřeby mezinárodní ochrany, ale na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů.“ Toto znění bylo přejato již z první kvalifikační směrnice, konkrétně z jejího 9. bodu odůvodnění. Toto pravidlo rozvíjí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku velkého senátu ze dne 9. listopadu 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09 B a D. Soud v tomto rozsudku jednoznačně uvedl, že udělované formy ochrany na základě národních právních předpisů nemohou být zaměnitelné s postavením uprchlíka podle kvalifikační směrnice.

Podobně se pak Soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 18. prosince 2014 C-542/13 M’Bodj: „Přiznání takového statusu vnitrostátní ochrany členským státem z jiných důvodů, než na základě potřeby mezinárodní ochrany ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice, tzn. na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů, ostatně nespadá, jak uvádí bod 9 odůvodnění uvedené směrnice, do oblasti působnosti této směrnice“.

Podle bodu 47 uvedeného rozsudku pak: „S ohledem na vše výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že články 28 a 29 směrnice 2004/83, ve spojení s čl. 2 písm. e), jakož i s články 3, 15 a 18 této směrnice, musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát nemusí nárok na sociální a zdravotní péči stanovenou těmito články přiznat státnímu příslušníkovi třetí země, kterému byl povolen pobyt na území tohoto členského státu na základě takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které v uvedeném členském státě povolují pobyt cizinci s onemocněním představujícím reálnou hrozbu pro jeho život nebo fyzickou integritu nebo reálnou hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení v případě, že v zemi původu tohoto cizince nebo ve třetí zemi, kde pobýval předtím, neexistuje odpovídající léčba, aniž jde zároveň o úmyslné odepírání péče tomuto cizinci v uvedené zemi.“

Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že institut humanitárního azylu není kompatibilní s kvalifikační směrnicí, protože nejde o azyl dle definice této směrnice, je tedy nutné toto ustanovení, které je reziduem právní úpravy před vstupem České republiky do Evropské unie zrušit.

Evropské právo však nezakazuje mít humanitární nástroj. Právní řád tak i nadále bude disponovat dostatečnými možnostmi adresovat humanitární situace. Řešení humanitárních případů bude nadále systémově řešeno pouze v jedné větvi, v zákoně o pobytu cizinců, a nebude tak docházet k překryvům a mnohdy i opakovaným pokusům o využití nástrojů obou větví. Pro řešení těchto individuálních případů je možné využít ustanovení zákona o pobytu cizinců, které na tyto situace pamatuje. Zejména jde o ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců – tedy vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území; v případě držitelů jiných povolení k pobytu nelze vyloučit ani možnost podat žádost o trvalý pobyt ze zřetele hodných důvodů.

Změny v ustanovení § 13 odst. 1 a § 16 odst. 4 jsou legislativně technického charakteru a souvisí s vypuštění ustanovení § 14. Zejména v ustanovení § 13 odst. 1 bylo nutné myslet i na situace, kdy rodinní příslušníci stávajících držitelů humanitárního azylu mohou mít nárok na azyl za účelem sloučení rodiny. Proto nedošlo k jednoduchému vypuštění odkazu na § 14,

Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu tohoto postavení ale k nahrazení tohoto odkazu přímým odkazem na humanitární azyl, kterým je myšlen humanitární azyl platný před nabytím účinnosti návrhu tohoto zákona.

K bodům 26 a 27 - § 14a odst. 2 písm. c) a d)

Navrhuje se zrušit ustanovení odstavce druhého písmeno d). Tedy, že vážnou újmou je i situace, kdy i přes možnost podání žádosti o pobytové oprávnění standardní cestou na ZÚ, v kombinaci s novou povinností stanovení včasného termínu pro podání žádosti na ZÚ ČR by nebylo spravedlivé po cizinci požadovat vycestování. Předkladatele vede ke zrušení tohoto ustanovení několik závažných důvodů. Za prvé jde o snahu vyhovět judikatuře Soudního dvora Evropské unie, která požaduje jasné odlišení ochranných statusů národních a těch, které jsou harmonizovány unijním právem. Doplňková ochrana, která vychází z unijního práva je v zákoně o azylu provedena v § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) až c). Písmeno d), které se nyní navrhuje zrušit, je reziduem právní úpravy z doby před vstupem České republiky do EU a není s nyní účinnou směrnicí kompatibilní.

V případě hrozícího porušení mezinárodních závazků České republiky, jiných, než které plynou z institutu mezinárodní ochrany, pokud by takové vyplynulo u konkrétního cizince, je možné využít institutů zákona o pobytu cizinců. Pokud nebude možné využít jiné instituty zákona o pobytu cizinců, udělí ministerstvo vnitra cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území ve smyslu podmínek uvedených v předchozím odstavci.

K bodům 28, 33 a 52 (část) - § 15 odst. 3, § 17 odst. 1 písm. j) a § 28 odst. 9

Úpravy v ustanoveních § 15 odst. 3, § 17 odst. 1 a vložení nového odstavce 8 reagují na judikaturu Soudního dvora EU. Konkrétně se jedná o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu ze dne 14. května 2019 ve spojených věcech C-391/16, C-77/17 a C-78/17. Podstatou uvedeného rozsudku je výklad ustanovení čl. 14 odst. 4 až 6 kvalifikační směrnice. V rozsudku Soudní dvůr jednoznačně uvádí, že výše uvedená ustanovení kvalifikační směrnice nejsou v rozporu ani s čl. 78 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, který stanoví povinnost mít unijní azylovou politiku souladnou s Úmluvou o právním postavení uprchlíků ani s článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie, který upravuje právo na azyl. Dochází tak k doplnění již proběhlé transpozice kvalifikační směrnice a doplňuje se stávající provedení tzv. vylučující klauzule v § 15 odst. 3, kde se doplňují dva nové důvody pro vyloučení z možnosti udělit azyl a to i v případě, pokud by dotčená osoba na udělení azylu měla nárok. Konkrétně jde o situace podezření, že dotčený cizinec může být nebezpečný pro stát, kde se nachází (tedy v České republice) nebo byl odsouzen v trestním řízení. Dále dochází v § 17 odst. 1 k precizaci použité formulace tak, aby lépe odpovídala kvalifikační směrnici. Nové ustanovení § 28 odst. 9 pak transponuje odstavec 6 čl. 14 kvalifikační směrnice, který přiznává osobám, které nejsou

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění)

hodny udělení azylu, či jim byl azyl odňat (a to z důvodů uvedených v § 15 odst. 3 písm. c) a d) a v § 17 odst. 1 písm. i) a j) určitá základní práva. Těmto osobám bude na žádost vydáno potvrzení o strpění na území České republiky, které bude vydáváno podle potřeby a s platností na dobu nejdéle jednoho roku s možností opakovaného prodlužování, pokud to bude nutné.

K bodu 29 - § 15a odst. 1 písm. d)

Jde o zpřesnění již v minulosti provedené transpozice kvalifikační směrnice, a to článku 17 odst. 1 písm. d). V dosavadní úpravě totiž je nepřesně zakotvena možnost vyloučení osoby z udělení tzv. doplňkové ochrany z důvodu bezpečnostního rizika pro společnost státu, ve kterém se žadatel o udělení mezinárodní ochrany nachází.

K bodům 30, 31 a 57 – k § 16 odst. 1 písm. d), § 16 odst. 3 a část § 32 odst. 2

Je vhodné případy bi (– a více) politů upravit v samostatném odstavci bez vazby na podmínky stanovené pro použití zjevné nedůvodnosti v návětí odstavce 1. Nebude tak nutné vycházet ze současného návětí odstavce 1, které je pro kumulaci s důvodem další státní občanství, nevhodné. Možnost žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně nedůvodnou se proto zakotvuje samostatně do odstavce 3. V § 32 odst. 2 je provedena legislativně technická změna související s přesunem a posunutím číslování.

K bodům 34 a 35 - § 17a odst. 1 písm. d) a § 17a odst. 2

Navrhuje se v § 17a odst. 2 nahradit slovo „důvodů“ slovem „okolností“, a sice za účelem sjednocení názvosloví se zbytkem tohoto odstavce, § 17a odst. 1 a dalšími ustanoveními zákona o azylu. V neposlední řadě jde o zpřesnění transpozice kvalifikační směrnice. Kvalifikační směrnice totiž ukládá státům, aby přihlédly k povaze okolností, které se v individuální situaci u poživatele doplňkové ochrany změnily pouze u situací podle odstavce 1 písmeno a). Jde o situace, kdy se důvody pro udělení doplňkové ochrany změnily do té míry, že doplňkové ochrany již není zapotřebí. Takový požadavek unijního práva neplatí u dalších situací relevantních pro odnětí doplňkové ochrany (osoba měla být vyloučena z udělení doplňkové ochrany, dopustila se zvlášť závažného trestného činu nebo nesprávné uvedení či opomenutí určitých skutečností, včetně užití padělaných dokumentů). Zpřesnění již proběhlé transpozice kvalifikační směrnice je činěno i v ustanovení § 17a odst. 1 písm. d).

K bodu 36 - § 18 písm. b)

Navrhovaná úprava míří zejména na situace, kdy stát původu azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany vstoupí do Evropské unie. Tím se azylant či osoba požívající doplňkové ochrany stává rovněž občanem Evropské unie a zachovat ochranu tedy již není třeba. Zánik mezinárodní ochrany však neznamená, že by osoba nemohla o udělení mezinárodní ochrany požádat, pokud by se cítila ohrožena. Navrhovaná úprava se tak nijak nedotýká aplikovatelnosti Protokolu č. 24 ke Smlouvě o fungování Evropské unie o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie.

K bodu 37 - § 23 odst. 1

Zavádí se povinnost pro ministerstvo vnitra vyhovět žádosti účastníka řízení a nahrát audio- záznam pohovoru, který je veden k podané žádosti o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra může také v případě potřeby nahrání zvukového záznamu pohovoru iniciovat samo. Nosič s nahrávkou pak bude součástí správního spisu.

K bodu 38 - § 23 odst. 2

Pokud podá žádost o mezinárodní ochranu občan Evropské unie, jde o situaci, kdy je žádost o mezinárodní ochranu zpravidla nepřípustná podle § 10a. Vzhledem k uvedenému není nutné dále zjišťovat další informace o žádosti, povinný pohovor se tedy v naprosté většině případů jeví jako nadbytečný administrativně – byrokratický krok. Je tedy navrhováno upustit od povinnosti vést pohovor v rámci řízení o mezinárodní ochraně s občanem Evropské unie. Zákon o azylu nicméně i v této situaci umožňuje v případě potřeby pohovor s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany – občanem Evropské unie provést.

K bodu 39 - § 23 odst. 5

Doplňuje se provedení transpozice procedurální směrnice (článek 15 odst. 3 písm. c) a d)), rovněž se reaguje na potřeby praxe. Stále bude platit možnost požádat si, aby pohovor byl veden a popřípadě i tlumočen osobou stejného pohlaví. Nicméně se doplňuje možnost takové žádosti nevyhovět, pokud bude mít ministerstvo důvod se domnívat, že žádost je vedena důvody, které nesouvisí s předchozími potížemi žadatele o udělení mezinárodní ochrany, typicky půjde o oběti sexuálního násilí, ale že jde o účelovou žádost, která je podávána s cílem ztížit vedení azylového řízení.

K bodu 40 - § 23d

Jako doplnění ke stávající úpravě v § 33a zákona o azylu a v zákoně o pobytu cizinců, kde je upravena možnost provádět úkony správního řízení formou videokonferenčních hovorů, je navrhováno zakotvit rovněž možnost využít videokonferenčního zařízení i pro řízení ve věci mezinárodní ochrany vedené v prvním stupni ministerstvem vnitra. Vzhledem k nutnosti mít pro úkony vedené v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany tlumočníka, navrhuje se rovněž pro zajištění efektivnějšího správního řízení zakotvit možnost použití zařízení pro přenos zvuku.

Tato technická zařízení budou moci být použita pro všechna řízení vedená podle zákona o azylu, typicky půjde o řízení o udělení mezinárodní ochrany, ale může jít i o řízení o předání do odpovědného členského státu, nebo řízení o odnětí mezinárodní ochrany a podobně.

K bodu 41 - § 25 písm. d)

V zákoně dosud chybí jasný procesní postup pro případy, kdy cizinec podá žádost o udělení mezinárodní ochrany jinde než v přijímacím středisku, ale nesplní povinnost se v dané lhůtě do přijímacího střediska dostavit. V těchto případech tak bude řízení zastaveno. Půjde o typické situace (i když ne jediné), kdy povinnost dostavit se azylového zařízení určeného ministerstvem je dána v § 3c.

K bodům 42 a 61 - § 25 písm. g), § 33 písm. d)

Jde o podobnou změnu jako v § 18 v případě osob, které mají status mezinárodní ochrany již udělen. V tomto ustanovení je řešena situace, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany v době řízení o mezinárodní ochraně včetně případného soudního řízení o žalobě resp. o kasační stížnosti získá občanství nejen České republiky, ale i jiného státu Evropské unie, resp. Unie jako celku.

K bodu 48 - § 27 odst. 1

Navrhuje se zkrátit lhůtu pro rozhodnutí ministerstva vnitra po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a vrácení k novému projednání, a to z 6 na 3 měsíce. Návrhem je reagováno na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) C-585/16 Alheto, kde Soud mimo jiné uvedl, že je třeba přijmout rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany v přiměřené době (Soud dobu, kterou považuje za přiměřenou, nekonkretizoval) po rozhodnutí příslušného soudu o opravném prostředku proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu o mezinárodní ochraně.

Nově se lhůta pro další rozhodnutí ministerstva vnitra bude počítat od vrácení správního spisu soudem, neboť soudy ne vždy vrací spis neprodleně.

Navrhuje se použít stejného principu postupného zalhůtování správního orgánu, jako tomu je u rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany v prvním správním řízení. Navrhuje se tedy stanovit, že ministerstvo rozhodne bez zbytečného odkladu nejpozději však do 3 měsíců od vrácení spisu soudem. Lhůtu lze prodloužit až o další tři měsíce, pokud půjde o složité případy jak věcně, tak právně. Ve výjimečných případech bude možné tyto lhůty prodloužit až o další tři měsíce. Maximální lhůta tedy bude u těch nejsložitějších případů 9 měsíců.

Předkladatel upozorňuje na nutnost mnohdy složitého doplnění dokazování, které velmi často požadují příslušné správní soudy. Často bývá nutné obstarat a následně hlavně nechat přeložit další dokumenty (mnohdy jde o dokumenty značně rozsáhlé) či provést doplňující pohovor, který je nutné vést za přítomnosti tlumočníka. Soudy často požadují „dozjištění“ velmi specifických skutečností, kdy je nutné se obrátit se žádostí o součinnost na příslušný zastupitelský úřad ČR v zahraničí.

K bodu 49 - § 27 odst. 2

Jde pouze o legislativně technickou změnu, která souvisí s rozsáhlejšími změnami navrhovanými v odstavci 1.

K bodu 51 - § 28 odst. 1

Jde o úpravu odkazu v návaznosti navazující na zrušení § 14.

K bodu 52 (část) - § 28 odst. 8

Dochází ke zpřesnění transpozice kvalifikační směrnice do národního práva. Provádí se konkrétně čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice, který stanoví, že pronásledování nebo hrozba vážné újmy u konkrétního žadatele o udělení mezinárodní ochrany v minulosti je zásadním vodítkem pro předpoklad, že obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy může být opodstatněná i pro futuro.

K bodu 53 – nadpis nad § 29

Legislativně technická změna. Zrušen nadpis uvozující ustanovení o rozkladu, která již byla v minulosti zrušena.

K bodu 54 – k § 29

Zpřesňuje se provedení tzv. kvalifikační směrnice 2011/95/EU do národního práva. Do zákona se explicitně stanovují hlediska, která musí být zejména posouzena v konkrétním případě, kdy je posuzována žádost o udělení mezinárodní ochrany. Kvalifikační směrnice tato hlediska demonstrativně vyjmenovává u všech relevantních důvodů pronásledování podle této směrnice. Nutno zdůraznit, že se jedná o demonstrativní výčty a nelze vyloučit, že v konkrétním případě bude status azylanta přiznán i osobě, u které bude zjištěno, že jí hrozí riziko pronásledování i z jiných důvodů, které jsou vyjmenovány v tomto novém ustanovení a která vlastně rozvádějí „základní důvody pronásledování“ dané již Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Nutno dodat, že pojem sexuální orientace musí být pro účely řízení o mezinárodní ochraně vykládán v takovém smyslu, aby v sobě zahrnoval pouze taková jednání, která nejsou postižitelná trestním právem České republiky.

K bodu 55 – k § 31

Díky změně § 32 odst. 1 (vizte níže) bude znát zákon o azylu několik rozdílných lhůt pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva vnitra. Z důvodu zvýšení právní jistoty účastníků řízení ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí poučí účastníka o možnosti podání žaloby a lhůtě k podání žaloby. Tato nově zaváděná povinnost již odpovídá současné praxi ministerstva vnitra.

Inspirací byla úprava poučování o možnosti podat opravný prostředek uvedená ve správním řádu. Obdobně jako v § 83 odst. 2 správního řádu je pamatováno na situace, kdy ministerstvo vnitra toto poučení v rozhodnutí neuvede, nebo kdy účastníka poučí nesprávně. V takovém případě bude mít účastník na podání žaloby lhůtu 2 měsíců, která odpovídá obecné úpravě podle soudního řádu správního – vizte § 32 odst. 1 písm. c).

K bodu 56 - § 32 odst. 1

Jako reakce na konzultace s odbornou veřejností se navrhuje prodloužení lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutím ve věci udělení, či neudělení mezinárodní ochrany na 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí ministerstva vnitra.

Lhůta 15 dnů zůstává v těch situacích, kdy jde buď o žalobu proti rozhodnutí ve zrychleném řízení (zpravidla méně obtížný případ), nebo žalobu proti procesnímu rozhodnutí (např. zastavení řízení, protože žadatel uprchl), anebo zkrácení lhůty vyžaduje osobní situace žadatele (je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců nebo souběžně probíhá řízení o extradici). Z důvodu přehlednosti jsou situace, kdy je nutné podat žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany do 15 dnů, vymezeny v písmenu a) taxativně.

Jak již bylo uvedeno v odůvodnění § 31, bude v případě chybějícího nebo chybného poučení o možnosti podat žalobu účastník řízení oprávněn podat žalobu ve lhůtě 2 měsíců, která odpovídá obecné lhůtě podle soudního řádu správního.

K bodu 57 (část) - § 32 odst. 2 věta druhá

Upravuje se pravidlo pro podání žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby, pokud jej neměla ze zákona. Nově bude možno požádat o přiznání odkladného účinku žaloby ve lhůtě pro její podání.

K bodu 58 - § 32 odst. 3 (část)

Není únosné, aby se někteří žalobci (žadatelé o udělení mezinárodní ochrany) stěhovali do místa, kde by, dle jejich názoru, bylo vhodnější podat žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany, proto se rozhodný okamžik pro určení místní příslušnosti soudu mění na den vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.

K bodům 58 (část), 60 (část) a 126 - § 32 odst. 3 (část), § 32 odst. 7 (část) a § 73 odst. 6

Vzhledem k tomu, že v posledních letech dramaticky roste počet žádostí o udělení mezinárodní ochrany a rovněž dramaticky vzrostl počet zastavených řízení z důvodu útěku po propuštění z letiště (viz také obecná část této důvodové zprávy), je třeba nastavit efektivnější pravidla pro azylové řízení u osob, které žádost podaly na letišti a pobývají v přijímacím středisku na letišti. Snahou je maximálně zrychlit azylové řízení a zjednodušit soudní přezkum zejména s cílem zvýšit počet návratů po ukončení azylového řízení přímo z přijímacího střediska na letišti. Zákon se tak vrací k modelu, který platil před rokem 2010, kdy pro žádosti podané na letišti byl místně příslušný Krajský soud v Praze. Dalším důvodem pro navrhovanou změnu místní příslušnosti je snaha odbřemenit Městský soud v Praze. Rovněž za účelem zrychlení a z důvodu koncentrace na jeden soud se odstraňuje možnost podat v těchto případech kasační stížnost, resp. v případech, kdy bude cizinec v době běhu lhůty pro podání kasační stížnosti stále umístěn v přijímacím středisku tranzitního prostoru na základě rozhodnutí o nepovolení vstupu na území.

K bodu 59 - § 32 odst. 5

Z aplikační praxe vyplynula nutnost zpřesnit ustanovení týkající se pravidel pro podání kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany. Nově je tedy explicitněji stanoveno, že automatický odkladný účinek má ta kasační stížnost, která je podána proti rozhodnutí soudu o žalobě, která měla také automatický odkladný účinek ze zákona, tedy podle odstavce 2. Dále je nutné upravit pravidlo, jako je u podání žaloby i pro kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, pokud jej nemá automaticky ze zákona, je možné podat pouze ve lhůtě pro podání kasační stížností.

K bodu 60 (část) - § 32 odst. 7 (část)

Je navrhováno vyloučení možnosti podat kasační stížnost v určitých striktně vymezených, méně problematických situacích, pokud jde o řízení o mezinárodní ochraně. Nový odstavec 7 tyto situace taxativně vyjmenovává. Konkrétně se navrhuje vyloučit možnost podat kasační stížnost v případech další opakované žádosti (tedy třetí a další žádosti o mezinárodní ochranu) a v případech, kdy žadatel vzal svou žádost o udělení mezinárodní ochrany výslovně zpět. Dále pak v situacích podání žádosti o mezinárodní ochranu na letišti (k této situaci viz výše).

Hlavním cílem předmětného návrhu je zrychlit řízení o mezinárodní ochraně v případech, kdy je eminentní zájem na co nejrychlejším právním uvolněním cizince pro návrat. Délky soudních řízení jsou v těchto případech značné (podrobněji viz RIA či obecná část této důvodové zprávy). V této souvislosti je třeba upozornit na to, že návrh je souladný i tak s unijním právem, které předpokládá jeden přezkumný stupeň.

K bodu 60 (část) - § 32 odst. 8 (ex nunc)

Pro přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany je nutné dle práva Evropské unie zavést tzv. přezkum ex nunc. Jedná se o transpozici čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice). Kapitola V směrnice č. 2013/32/EU, v níž je zařazen čl. 46 s nadpisem právo na účinný opravný prostředek, upravuje řízení o opravném prostředku. Podle odstavce 3 tohoto článku, členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

Krajské soudy tak budou zohledňovat i nové skutečnosti, které jsou ohraničeny jednak momentem časovým – musí jít tedy i takové nové skutečnosti, které jsou skutečně nové – nastaly tedy až po vydání rozhodnutí prvostupňovým orgánem a správní orgán je tedy nemohl zohlednit a dále momentem kvalitativním – musí jít o takové nové skutečnosti, které jsou důležité a vztahují se k důvodům pronásledování nebo hrozby vážné újmy.

Jedná se o odchylku od obecného pravidla v soudním řádu správním.

V této souvislosti je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS III. ÚS 3997/19 ze dne 19. května 2020, kde se Ústavní soud zabýval novotami v řízení před Nejvyšším správním soudem. Právní věta uvádí: „Z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s povahou práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá požadavek na prolomení důsledků koncentračního mechanismu zakotveného v § 109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (bránícího tomu, aby do řízení o kasační stížnosti byly vnášeny tzv. skutkové novoty), vznese-li účastník v řízení o kasační stížnosti určitou a závažnými okolnostmi podloženou námitku porušení práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, přičemž skutečnosti, na nichž zakládá danou námitku, nemohl uplatnit dříve než v kasační stížnosti, ochrana před namítaným porušením daného základního práva nemůže být účinně poskytnuta v jiném řízení a námitkou se účastník brání proti důsledku, který by nebylo možno jednoduše odstranit poté, co by k němu došlo.“

Konstruovat však explicitně průlom do ex tunc přezkumu nepovažuje Ministerstvo spravedlnosti za nutné, a to z několika důvodů. Zaprvé, Ústavní soud již připustil, že za určitých výjimečných podmínek se nemusí Nejvyšší správní soud řídit § 109 odst. 5 soudního řádu správního. Zadruhé, k naplnění požadavků unijní úpravy postačí přijetí ex nunc přezkumu pouze v řízení před soudem prvního stupně. Zatřetí, řízení před Nejvyšším správním soudem není na ex nunc přezkum uzpůsobeno (ex nunc přezkum vyžaduje například extenzivní požadavky na dokazování, provádějí jednání apod.). Začtvrté, plošné připuštění ex nunc přezkumu by mohlo vést ke zneužívání ze strany stěžovatelů i tam, kde to není pro výjimečnost tohoto institutu nutné. V případech extrémní nespravedlnosti srovnatelné se situací, kterou řešil Ústavní soud, postačí ústavně-konformní výklad zákonné úpravy ze strany Nejvyššího správního soudu, zde zejména § 109 odst. 5 soudního řádu správního (aplikuje se norma vyšší právní síly, tj. Listina základních práv a svobod či mezinárodní smlouva).

K bodu 62 a 63 - § 33a odst. 1 a 4

Navrhuje se formulační úprava textu, a sice nahradit text „technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku“ za text „videokonferenčního zařízení“. Termín „videokonferenční zařízení“ se v textu zákona zavádí jako legislativní zkratka nyní v novém ustanovení § 23d. Jde tedy pouze o legislativně-technickou úpravu.

Změnou odstavce 4 pak dochází k vypuštění věty, jejíž text je zavádějící. Rozhodování o námitce týkající se „nekvalitního“ přenosu při využívání videokonferenčních zařízení by nemělo být formálním rozhodováním. Jde spíše o konstatování faktického stavu, které vede k ukončení provádění úkonu touto formou, nikoli o rozhodování o (procesních) právech účastníků.

K bodu 64 - § 41 odst. 2 Důvodem této změny je zjednodušení textu zákona, protože obě dvě vypouštěné situace jsou plně nahraditelné nově vkládaným textem. Toto nové navrhované znění přispěje k lepšímu porozumění textu a jeho stručnosti.

K bodu 65 - § 41 odst. 3

Podle obecného pravidla uvedeného v odstavci 1 je cizinec povinen odevzdat cestovní doklad, je-li jeho držitelem. Ministerstvo doklad buď odevzdá cizinci zpět, pokud bylo pravomocně rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany, nebo v případě udělení mezinárodní ochrany doklad dále uschová. Pokud dojde k odnětí nebo zániku mezinárodní ochrany, cestovní doklad se předá zpět cizinci. Navrhovaná změna nijak nenarušuje výše popsané obecné pravidlo, nicméně reaguje na potřeby praxe a upravuje, že pokud je realizován dobrovolný návrat podle § 54, je ministerstvo oprávněno cizinci cestovní doklad předat i před pravomocným ukončení řízení o mezinárodní ochraně. Dále se explicitně upravuje, že cestovní doklad se předává cizinci nebo policii (podle použitého způsobu transferu do odpovědného členského státu) až v den jeho přemístění podle dublinského nařízení.

K bodu 66 - § 42 odst. 3

Cílem změny navrhované v tomto odstavci je nově stanovit povinnost k podílení se na úhradě nákladů na stravu a ubytování pouze v pobytovém středisku. Nově by se tedy tato povinnost již nevztahovala na osoby v přijímacím středisku. Zatímco přijímací středisko žadatel o mezinárodní ochranu v zásadě nesmí opustit (viz § 46 odst. 1), u pobytového střediska tato povinnost neexistuje. Žadatel o mezinárodní ochranu si tedy může zvolit, zda využije bydlení a související služby v pobytovém středisku, či si zvolí ubytování na své náklady v soukromí. Jeví se tedy jako žádoucí, aby se osoba v pobytovém středisku, kde setrvává dobrovolně (na rozdíl od přijímacího střediska), podílela na úhradě nákladů na stravu a ubytování. Povinnost podílet se na úhradě nákladů za pobyt v přijímacím středisku se tedy zrušuje, a to právě vzhledem k povinnosti v něm setrvat do doby než jsou ukončeny vstupní přijímací procedury podle § 46 odst. 1. Povinnost podílet se na úhradě nákladů spojených s pobytem v přijímacím středisku se rovněž nebude vztahovat na cizince, který bude v přijímacím středisku zajištěn na základě rozhodnutí ministerstva vnitra.

K bodu 67 - § 42 odst. 6 a § 93 odst. 8

V tomto odstavci se navrhuje pouze legislativně technická změna, a sice nahrazení odkazu v poslední větě z § 93 odst. 3 písm. i) na odkaz § 93 odst. 3 písm. j). Přestupku dle § 93 odst. 3 písm. j) se žadatel o mezinárodní ochranu dopustí, pokud nesplní některou z povinností dle § 48. Snížení finančního příspěvku dle § 42 odst. 6 tedy není možné, pokud již byla uložena pokuta za totožné jednání vykazující znaky přestupku dle § 93 odst. 3 písm. j), tj. pokud osoba porušila některou z povinností dle § 48.

K bodu 68 - § 42 odst. 7

Česká republika je v souladu s mezinárodním a unijním právem, které je promítnuto v odstavcích 1a 2, povinna žadateli o udělení mezinárodní ochrany poskytnout mimo jiné i služby psychologické, sociální a jiné, a to vždy v souladu s individuálními potřebami každého jednotlivého žadatele o mezinárodní ochranu. Ve specifických případech (např. žadatel je těžce zdravotně postižen) není provozovatel azylového zařízení s ohledem na charakter azylových zařízení schopen zajistit poskytování služeb v tomto zařízení. Už dnes je tedy možné některé specifické služby poskytnout mimo azylová zařízení (typicky v zařízeních sociálních služeb). Vzhledem k tomu, že zařízení, která by popsané specifické služby mohla poskytnout, musí mít jistotu, pokud jde o příslušné kapacity a nelze od nich spravedlivě požadovat, aby byly schopny umístit žadatele, který příslušné služby potřebuje, ihned, resp. v rámci několika dní, navrhuje se, aby provozovatel měl možnost uzavřít s příslušným poskytovatelem služeb takovou smlouvu, která by jej opravňovala mít rezervováno několik málo míst, která budou připravena pro přijetí žadatele s potřebami, které nelze uspokojit v azylovém zařízení. Návrh nepřinese žádné nové náklady ze státního rozpočtu, případné navýšení nákladů v tomto ohledu, by kryl provozovatel (Správa uprchlických zařízení) ze svého rozpočtu.

K bodu 69 - § 42a odst. 3

Ze zkušeností provozovatele azylových zařízení v České republice jednoznačně vyplynula potřeba upravit a rozšířit systém, který nabízí žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, kteří jsou ubytováni v přijímacím nebo pobytovém středisku, možnosti efektivně naložit s volným časem, kteří žadatelé ubytovaní v azylových zařízeních mají, a to i vzhledem k tomu, že není možné v prvních šesti měsících po poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky pracovat.

Navrhuje se tedy rozšířit možnost vykonávat činnosti, které slouží zejména k zajištění lepšího soužití jak v rámci azylového zařízení, tak v rámci soužití azylového zařízení s okolím, zejména s obcí, kde se azylové zařízení nachází.

Navrhuje se tedy rozšířit celkovou měsíční dotaci z dnešních 12 hodin na celkových 30 hodin měsíčně, kdy by žadatel o udělení mezinárodní ochrany mohl na základě zadání vedoucího azylového zařízení takové činnosti vykonávat. V těchto situacích by byl vedoucí azylového zařízení oprávněn žadateli o udělení mezinárodní ochrany poskytnout zvýšené kapesné, a to ve výši, kterou by stanovila vyhláška č. 376/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto ohledu se rovněž navrhuje upravit příslušné zákonné zmocňovací ustanovení v odstavci 4 (viz dále).

Pro nedostatek flexibility a problémy s vypočítáváním částky zvýšeného kapesného se zrušuje věta poslední v tomto odstavci, která udává maximální částku pro zvýšené kapesné. Nově bude vyhláška obsahovat přesnou částku zvýšeného kapesného za jednu hodinu. Není přitom relevantní, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany dostává kapesné v základní výši.

Možnost získat zvýšené kapesné je otevřena pro všechny žadatele o mezinárodní ochranu ubytované v azylových zařízeních. Částka základního kapesného je vyplácena buď přímo dle denní sazby dané vyhláškou č. 376/2005 Sb., anebo je kapesné součástí finančního příspěvku, který je vyplácen za předpokladu, že se v azylových zařízeních neposkytuje strava (viz § 42 odst. 4 zákona o azylu). Předpokládá se, že zvýšené náklady na poskytování zvýšeného kapesného budou pokryty z větší části z finančních prostředků, které budou ušetřeny zrušením finančního příspěvku podle § 43 (viz dále).

Dále je nutné stanovit, že obdržené zvýšené kapesné se nezapočítává do finančních prostředků podle § 42 odst. 3, a to z důvodu zavedení větší motivovanosti podobné aktivity v azylových zařízeních vykonávat.

K bodu 70 - § 42a odst. 4

Upravuje se zmocňovací ustanovení pro vydání vyhlášky, která bude nově obsahovat fixní částky kapesného za kalendářní den a zvýšeného kapesného za jednu hodinu. Rovněž se zrušuje odlišení vyplácené denní částky kapesného pro dospělého a nezletilé dítě. Odstraňuje se tak zvýšená administrativní zátěž.

K bodu 71 - § 43

Navrhuje se zrušení možnosti žádat o finanční příspěvek u žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří jsou hlášeni k pobytu mimo azylové zařízení (na tzv. „privátě“). Dle dostupných informací je vyplácení těchto příspěvků spojeno s vysokou administrativní zátěží správního orgánu, a to bez adekvátní přidané hodnoty. Podle dostupných informací byl tento příspěvek v roce 2018 vyplacen zhruba 86 osobám.

Je třeba zdůraznit, že zrušením tohoto příspěvku nebudou nijak sníženy standardy, které je Česká republika povinna žadatelům o udělení mezinárodní ochrany poskytnout.

Pokud žadatel o mezinárodní ochranu nemá dostatečné finanční prostředky, aby si hradil náklady spojené s pobytem na území České republiky sám, tak je oprávněn čerpat všechny výhody spojené s ubytováním v azylovém zařízení.

Odstavec 1 stanoví pravidlo, že žadatel o udělení mezinárodní ochranu je povinen hradit si náklady spojené s pobytem na území z vlastních prostředků. Jak je již uvedeno výše, není nijak dotčena možnost ubytování v azylovém zařízení a s tím spojené standardy.

Odstavec 2 pak konstruuje domněnku, kdy se rozvádí dvě odlišné situace, kdy žadatel má dostatečné finanční prostředky. Jde o situaci, kdy žadatel není hlášen v azylovém zařízení k pobytu vůbec a též situaci, kdy žadatel opustil azylové zařízení na dobu delší než 24 hodin na tzv. propustku. Ve všech těchto situacích jsou osoby stále žadateli o udělení mezinárodní ochrany, a tedy mají nárok na konkrétní přijímací podmínky souladné s přijímací směrnicí. Nicméně i tato směrnice předpokládá, že členské státy jsou oprávněny poskytovat přijímací podmínky v různých formách (peníze, konkrétní služby nebo například poukázky).

K bodu 72 - § 45 odst. 3

V současnosti může provést prohlídku Policie ČR pouze na žádost Ministerstva vnitra. Dochází tak k časovému prodlení, než je ze strany Ministerstva vnitra doručena příslušná žádost. Policie ČR se tak potýká se situacemi, kdy cizinec může mezi tím svůj doklad či věc rozhodnou pro řízení o mezinárodní ochraně předat druhému cizinci, který ho doprovází. Praxe také řeší případy, kdy cizinec doklad poškodil nebo zničil. Proto se zavádí možnost, aby Policie mohla provést prohlídku i na základě vlastního důvodného podezření a nebyla limitována žádostí Ministerstva vnitra.

K bodům 73 a 74 - § 46a odst. 4, 5 a 8 a k § 73 odst. 3, 4 a 7

Prodlužuje se lhůta pro rozhodnutí o zajištění a nepovolení vstupu na území a předání žaloby (je-li podána prostřednictvím ministerstva vnitra), vyjádření k žalobě a předání správního spisu v případě žaloby proti rozhodnutí ministerstva o zajištění, prodloužení trvání doby zajištění a typově stejných žalob proti rozhodnutí o nepovolení vstupu na území. Obzvlášť v případech, kdy je řízení o mezinárodní ochraně zahájeno nebo žaloba podána například v pátek nebo pracovní den před dny pracovního klidu, je velmi náročné lhůtu 5 dnů dodržet. Po této změně volá praxe již řadu let. Změna je reflektována též v zákoně o pobytu cizinců.

Dále dochází k prodloužení maximální doby zajištění ze 120 na 180 dní, a to v reakci na časté případy zneužívání azylového řízení ze zařízení pro zajištění cizinců díky – i přes zalhůtování

– nevyhovující délce celkového azylového řízení a následnému propuštění cizince na území. Jinou variantou by bylo razantní zkrácení lhůt pro všechny instance, což v současném systémovém nastavení není zatím možné.

K bodům 75 a 127 - § 46a odst. 10 a k § 73 odst. 9

Podobně jako v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky se navrhuje připodobnit zákonnou možnost požádat o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců, přijímacího střediska, kde je vykonáváno rozhodnutí o zajištění podle zákona o azylu nebo o povolení vstupu na území, bylo-li rozhodnuto o nepovolení vstupu na území, úpravě platné pro institut vazby. Navrhuje se oproti stávající úpravě flexibilnější řešení, kdy bude žadatel o mezinárodní ochranu oprávněn kdykoliv (tedy v souladu s požadavky mezinárodně právních závazků, kterými je Česká republika vázána) požádat o propuštění, resp. o povolení vstupu na území. Pokud žadatel bude uvádět stále stejné důvody, které, podle jeho názoru, by měly vést k jeho propuštění, resp. povolení vstupu na území, bude moci takovou žádost podat znovu až po třiceti dnech.

Správnímu orgánu zůstává povinnost zkoumat důvody pro trvání zajištění z vlastní iniciativy. Rovněž není nijak dotčena ani úprava přezkumu rozhodnutí o zajištění, resp. o nepovolení vstupu na území ze strany správních soudů.

K bodu 76 (část) - § 46a odst. 15

Nový odstavec 15 míří na situace, kdy je žadatel o udělení mezinárodní ochrany zajištěn ministerstvem vnitra z důvodu vážného nebezpečí útěku a za účelem jeho předání podle dublinského nařízení do jiného členského státu. V hraničních situacích, kdy není jasné, zda cizinec podal žalobu proti rozhodnutí o přemístění do příslušného členského státu, by nově nedocházelo k přezajištění pouze z důvodu změny právního postavení cizince (z žadatele o mezinárodní ochranu, který je v působnosti zákona o azylu, do postavení cizince, který je v postavení cizince dle zákona o pobytu cizinců). Osoba by tak i nadále byla považována za žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a to pouze po dobu, kterou pro provedení transferu stanovuje přímo (bez možnosti transpozice) dublinské nařízení v čl. 28 – tato lhůta činí 6 týdnů od okamžiku, kdy je osoba „právně volná pro uskutečnění transferu“. Nijak tím nejsou dotčeny záruky plynoucí pro cizince jak z národního práva, tak z unijního práva, resp. mezinárodního práva, jde pouze o změnu orgánu kompetentního k vydání rozhodnutí o zajištění, resp. o prodloužení doby trvání zajištění.

K bodům 76 (část) a 128 - § 46a odst. 16 a k § 73 odst. 12

V hraničních situacích, kdy není jasné, zda cizinec podal žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, je vhodné presumovat, že osoba je stále v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Bylo by tomu tak do doby, než bude zjištěno, zda osoba skutečně žalobu podala nebo ne. Tato doba je nicméně pevně omezena, poté již musí být zvolen právní režim odpovídající právnímu postavení dané osoby.

K čl. I bodům 77, 79 a 99 a k čl. III bodu 77 - § 52 písm. f), § 53b písm. e) a § 59 odst. 3 písm. h) a § 113 odst. 7 zákona o pobytu cizinců

Vzhledem k tomu, že povolení k trvalému pobytu podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany nezaniká, je nutno uložit osobám požívajícím mezinárodní ochrany povinnost odevzdat jak průkaz o povolení k trvalému pobytu, tak dosavadní cestovní doklad. Tyto osoby se budou nacházet ve stejném postavení jako osoby, které před udělením mezinárodní ochrany trvalý pobyt neměly, tzn., bude jim vydán průkaz o povolení k pobytu osoby požívající mezinárodní ochrany s tím, že se konstituuje nové ustanovení, které upraví povinnost uvádět v průkazu o povolení k pobytu i tu skutečnost, že je osoba požívající mezinárodní ochrany zároveň osobou, která má platné povolení k trvalému pobytu podle zákona o pobytu cizinců.

K bodu 78 - § 53a odst. 4

Zrušuje se povinnost požádat o prodloužení doplňkové ochrany nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na níž je doplňková ochrana udělena. Z analýzy praxe vyplynulo, že toto rozpětí, kdy lze o prodloužení doplňkové ochrany požádat, nemá žádnou přidanou hodnotu, protože toto řízení je zřídkakdy během těchto 30 dní dokončeno. Pokud je žádost o prodloužení doplňkové ochrany podána v době, kdy je doplňková ochrana stále platná a ministerstvo vnitra rozhodne o jejím prodloužení, tak doba, o kterou se doplňková ochrana prodlouží, bude bezprostředně navazovat na dobu, po kterou byla doplňková ochrana udělena v původním řízení. Pokud by byla žádost o prodloužení doplňkové ochrany podána v době, kdy původně udělená doplňková ochrana zanikla z důvodu uplynutí doby, takové řízení o žádosti by bylo zastaveno v souladu s ustanovením § 66 správního řádu.

Dále se specifikuje, že není nutné provádět pohovor, bude-li vydáno kladné rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany. Přejímá se pravidlo z § 23 odst. 2, tedy že pohovor se neprovádí, není-li jeho provedení nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci.

Důvodem dalšího navrhovaného doplnění je zakotvit analogické použití podkladů pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 23c i pro řízení o prodloužení doplňkové ochrany. Rovněž se navrhuje explicitně stanovit, že i řízení o prodloužení doplňkové ochrany, které je řízením ve věci mezinárodní ochrany, lze zastavit z důvodů dle § 25. Cílem popsaných změn je konkretizovat a propojit řízení o prodloužení doplňkové ochrany s instituty známými z řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

K bodu 80 - § 53c

Vypouští se tzv. fikce trvalého pobytu u osob požívajících doplňkové ochrany pro účely poskytování zdravotních služeb. Nově budou osoby požívající doplňkové ochrany zdravotně pojištěny na základě výslovného uvedení v osobním rozsahu pojištěnců podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.

K bodu 81 - § 53f odst. 2

Legislativně technický důsledek změny § 59 odst. 3.

K bodu 82 – nadpis dílu 5 v hlavě VII

Po provedení změn v § 54 by nadpis již neodpovídal příslušné úpravě. Geografický rozsah povinnosti vycestovat se netýká pouze území České republiky, pro které zákon používá legislativní zkratku „území“.

K bodům 83 a 84 - § 54

Legislativně technický důsledek změny v § 124b zákona o pobytu cizinců, kde změna reaguje na výsledky schengenských evaluací a zjištěné nepřesnosti ve stanovení geografického rozsahu povinnosti cizince vycestovat.

K bodům 85 až 91 - § 54a

Navrhované změny v ustanovení, které upravuje podmínky, za kterých ministerstvo vnitra je oprávněno nést náklady spojené s dobrovolným návratem cizince, který spadá do působnosti zákona o azylu, směřují k větší flexibilitě pro ministerstvo i samotné cizince, aby byl zajištěn dostatečný zákonný podklad pro asistenci s dobrovolným návratem do země původu nebo do jiného třetího státu u co nejširšího spektra cizinců, kteří o dobrovolný návrat projeví zájem.

K bodu 92 - § 57 odst. 1

Důvodem změny je fakt, že v případě omezení osobní svobody žadatele (zajištění) taková osoba průkaz žadatele o mezinárodní ochranu nepotřebuje. Je tedy vhodné zákon upravit tak, aby tento průkaz byl poskytnut až před odchodem ze zařízení pro zajištění cizinců. Tato úprava je umožněna i čl. 6 odst. 2 tzv. přijímací směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, přepracované znění).

K bodu 93 - § 57 odst. 2

Navrhuje se rozšíření situací, kdy se nevydává průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany ihned po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jde tedy o rozšíření případů, kdy údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly poskytnuty před příchodem do azylového zařízení a kdy ministerstvo vydává průkaz žadatele o mezinárodní ochranu do 3 dnů od příchodu do azylového zařízení. Vzhledem k tomu, že poskytování výše zmíněných údajů v praxi často probíhá právě během hospitalizace u poskytovatele lůžkové péče a pohyb osoby je omezen z objektivních příčin, je vhodné tuto stávající praxi upravit i v textu zákona.

K bodu 94 - § 58

Navrhuje se přesunout text v odstavci 2 do odstavce 1 jako nová písmena e), f), g). Odstavec 3 se navrhuje vypustit zcela. Důvodem této navrhované změny je uvedení textu zákona do souladu se stávající praxí, jakož i zpřehlednění a větší systematičnost zákona. Nově tedy průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, při splnění podmínek stanovených v písm. e), f), g), pozbyde platnosti ex lege. Nebude tedy nutné rozhodnutí orgánu příslušného k jeho vydání, tj. rozhodnutí ve smyslu § 8 písm. e). Tím se také stává odstavec 3 nadbytečným.

K bodu 95 – k § 59 odst. 2

Zpřesňuje se ustanovení týkající se sejmutí otisků prstů pro účely povolení k pobytu osoby požívající mezinárodní ochrany.

K bodu 96 – poznámka pod čarou č. 15

Legislativně technická reakce na skutečnost, že nařízení Rady (ES) č. 1030/2002 ze dne 13. června 2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, bylo opakovaně novelizováno.

K bodům 97 a 98 - § 59 odst. 3

V odstavci 3 se navrhuje zrušit písmeno a), které uvádí, že průkaz o povolení k pobytu obsahuje i údaj o formě udělené mezinárodní ochrany (azyl nebo doplňková ochrana). Písmeno a) je nadbytečné a duplicitní k úpravě v nařízení EU, které rovněž stanoví povinnost v průkazu o povolení k pobytu uvádět také formu udělené mezinárodní ochrany.

Dále se (v souladu se změnami v zákoně o pobytu cizinců) vypouští povinnost uvádět adresu místa hlášeného pobytu na území do průkazu o povolení k pobytu u osob s udělenou doplňkovou ochranou. Vzhledem k tomu, že každou změnu v průkazu o povolení k pobytu je nutné provádět vydáním nového průkazu a zaplacením správního poplatku a praxe ukazuje, že střídání bydliště je poměrně častým jevem, tento údaj se v průkazu nadále nebude vyskytovat. Toto ustanovení však nemá žádný vliv na povinnosti osob s udělenou mezinárodní ochranou, a tedy i osob s udělenou doplňkovou ochranou, hlásit změny místa hlášeného pobytu. Tato změna se bude nově vztahovat na osoby s doplňkovou ochranou, jejichž doba povolení k pobytu na území České republiky je časově omezena a v případě prodloužení pobytu je nutné vydat doklad opravňující k pobytu nový. U osoby s uděleným azylem bude stále nutné do průkazu o povolení k pobytu zapsat místo hlášeného pobytu na území České republiky.

K bodům 100 až 103 a 107 - § 61, § 61a a § 64a

Upravuje se systematická nelogičnost v zákonné úpravě vydávání cestovních dokladů, které jsou určeny osobám s uděleným azylem a s udělenou doplňkovou ochranou. Navrhuje se, aby úprava cestovního dokladu pro osoby s udělenou doplňkovou ochranou byla přesunuta ze zákona o pobytu cizinců na území České republiky do zákona o azylu. Obsahově se v úpravě nic nemění, pouze dochází k více systematickému začlenění dokladu pro osoby s doplňkovou ochranou, kterým zůstává cizinecký pas.

K bodu 104 - § 61b

Zrušuje se ustanovení, které územně omezovalo vydaný cestovní doklad osobě, které byl v České republice udělen azyl. Zrušení tohoto ustanovení však nijak nerelativizuje nemožnost cestování do země původu, tedy země, před kterou je Českou republikou poskytována ochrana. O nemožnosti cestovat do země původu jsou azylanti a osoby s doplňkovou ochranou poučováni v souvislosti s předáním pozitivního rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že doplňková ochrana je udělována na dobu určitou, je vhodné, aby cestovní doklad (cizinecký pas) osoby, který požívá doplňkové ochrany na území České republiky, mohl být v případě potřeby prodlužován. Navrhuje se tedy, aby bylo možné platnost již vydaného cizineckého pasu prodloužit záznamem do tohoto cestovního dokladu, a to i opakovaně. Základním předpokladem pro takové prodloužení pak bude trvání postavení osoby požívající doplňkové ochrany podle § 2 odst. 3 zákona o azylu.

K bodu 105 - § 63 odst. 2

Ustanovení upravující povinnost k žádosti o vydání cestovního dokladu přiložit jednu fotografii se navrhuje zrušit, protože taková úprava je nadbytečná a to vzhledem k biometrické povaze vydávaného cestovního dokladu. Žadatel o cestovní doklad je fotografován v rámci procesu vydávání dokladu.

K bodu 106 - § 64

Ustanovení týkající se neplatnosti cestovního dokladu se sjednocují s ustanoveními, které upravují neplatnost, resp. pozbytí platnosti, jak průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, tak průkazu o povolení k pobytu.

K bodům 108 a 109 - § 65 odst. 5

Doplňují se dvě situace, kdy je možné vydat cestovní průkaz totožnosti podle zákona o azylu. Za prvé půjde o situaci, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany a proti tomuto rozhodnutí není přípustná kasační stížnost podle § 32 odst. 6. Druhou situací, kdy lze nově vydat cestovní průkaz totožnosti, je po nabytí právní moci usnesení o nepřiznání odkladného účinku podané žaloby nebo kasační stížnosti.

K bodu 110 - § 65 odst. 8

Hlavní změnou v tomto odstavci je vypuštění pojmu „žadatel o udělení mezinárodní ochrany“, které je nevhodné vzhledem k celkové koncepci tohoto ustanovení a vzhledem k historickému vývoji používání cestovního průkazu totožnosti. Je třeba reagovat na situaci, kdy o cestovní průkaz totožnosti lze žádat v rozličném právním postavení (žadatel, azylant, osoba požívající doplňkové ochrany apod.). Ostatní změny odstavce 8 jsou pouze technického charakteru.

K bodu 111 - § 65a

Navrhuje se zrušit odstavec druhý, který opravňuje zastupitelský úřad, aby do vydávaného cestovního průkazu totožnosti cizinci zapsal i jeho dítě mladší 15 let. Toto ustanovení již neodpovídá praxi ani úpravě u ostatních druhů dokladů. Podle zavedených obecných pravidel je zapotřebí, aby každý (a to včetně nezletilých dětí) disponoval při překračování hranic vlastním dokladem.

K bodu 112 - § 68 odst. 1

Státní integrační program pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou existuje v České republice od počátku devadesátých let. Prošel vývojem stejně jako celé řízení o mezinárodní ochraně a lze konstatovat, že funguje stabilně a bez větších potíží. Nicméně se navrhuje úprava v tomto ustanovení, jejímž cílem je akcentace integračního programu jako prostředku, kterým chce stát přispět k vlastní odpovědnosti osoby, které byl udělen azyl nebo doplňková ochrana za její budoucí plné zapojení do společnosti a to včetně ekonomické soběstačnosti.

V novém textu jsou dále vypíchnuty hlavní okruhy, na které se státní integrační program zaměřuje. Těmito okruhy je kromě uplatnění na trhu práce zejména vlastní bydlení, vzdělávání, zdravotní péče a samozřejmě znalost českého jazyka a samostatná orientace v české společnosti.

K bodu 113 - § 69

Zajištění bydlení je velmi důležitým, nikoliv však jediným prvkem státního integračního programu. Vzhledem k tomu byla asistence při zajištění bydlení přesunuta do ustanovení § 68 odst. 1, který nově komplexně popisuje podstatu státního integračního programu.

Nové znění ustanovení § 69 pak zakládá působnost ministerstva vnitra jako realizátora a gestora státního integračního programu. Ustanovení § 70 (které se tímto zákonem nemění), pak je ustanovením speciálním, kde je založena působnost a odpovědnost ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v části státního integračního programu, který se zaměřuje na oblast výuky českého jazyka.

K bodu 114 - § 71 odst. 1

Doplňuje se vedení evidence vydaných průkazů žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Legislativně se reaguje na současný praktický stav.

K bodům 115 a 116 - § 71 odst. 2

V odstavci druhém písmenu a) se doplněním odkazů na příslušná ustanovení zákona o azylu zpřesňují pojmy jako je žádost o udělení mezinárodní ochrany anebo poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

Doplňuje se písmeno f), které stanoví, že se evidují adresy míst hlášeného pobytu.

Dále se doplňuje písmeno g), které stanoví, že se evidují čísla vydaných průkazů a všechny doby platnosti vydaného průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Podle ustanovení § 57 odst. 5 dobu platnosti stanoví ministerstvo a dobu platnosti lze prodlužovat. Evidují se tedy všechna prodloužení průkazu žadatele o mezinárodní ochranu.

K bodu 117 - § 71 odst. 3

Ve změnách v odstavci 3 se reaguje na potřebu generálního poskytovatele integračních služeb vést rovněž údaje o osobách, které vstoupily do státního integračního programu.

K bodu 118 - § 71 odst. 5

Doplňuje se další účel využití údajů, které ministerstvo vede. Je jím využití pro účely vedení tzv. dublinského řízení podle dublinského nařízení.

K bodům 119 až 122 - § 71 odst. 10 a 16

Uvedenými novelizačními body se reaguje na přesun úpravy cestovních dokladů vydávaných osobám s udělenou doplňkovou ochranou ze zákona o pobytu cizinců do zákona o azylu.

K bodu 123 - § 71 odst. 15

Doplňuje se explicitně údaj, do kdy je nutné vedené údaje zlikvidovat. Přebírá se úprava ze zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

K bodu 124- § 71a

Ustanovení se zrušuje z důvodu nadbytečnosti.

K bodu 125 - § 72

Nově vkládané ustanovení § 72 je odrazem úpravy již nyní účinné v § 182b zákoně o pobytu cizinců na území České republiky nebo v zákoně č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů. Jde o zakotvení oprávnění policie zveřejňovat na internetu čísla ztracených a odcizených dokladů (vyjma průkazů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany), které byly vydány podle zákona o azylu.

Čísla dokladů jsou osobními údaji podle čl. 4 odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů GDPR. Pro účely tohoto nařízení se rozumí „osobními údaji“ veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby.

Závěr, že čísla dokladů jsou osobními údaji, vyplývá výslovně i z judikatury Soudního dvora

EU – rozsudek Soudního dvora C-13/16 Rigas Satiksme, v jeho bodě 24 je výslovně

konstatováno, že číslo dokladu totožnosti je informací o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě, a tudíž „osobním údajem“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 95/46. Nařízení GDPR pak tuto definici de facto převzalo.

Tento případ dokládá, jak je důležité, aby o oprávnění zveřejňovat, předávat nebo jinak zpracovávat osobní údaje nebylo pochyb. Z důvodu nejasnosti nebo nedostatku lotyšské právní úpravy se totiž policie obávala předat údaje nezletilého škůdce poškozenému (teenager otevřel dveře od taxíku a odřel projíždějící trolejbus, jeho číslo ID zjistila přivolaná policie, ale odmítla jej sdělit dopravnímu podniku); právní zájmy stran jsou zjevné.

Pro úplnost lze uvést, že v oblasti azylové a cizinecké (bývalý první pilíř) aplikuje i Policie ČR nařízení GDPR. Odchylná úprava nakládání s osobními údaji podle směrnice 2016/680 se týká primárně trestního řízení. Oba předpisy EU (GDPR i směrnice 2016/680) užívají shodnou definici pojmu „osobní údaje“.

Samotné zveřejňování osobních údajů Policií ČR pak obecně upravuje § 81 zákona o Policii ČR, který připouští zveřejňování osobních údajů celkem ve 4 případech (4 účely). Zveřejňování čísel ztracených dokladů však mezi tyto účely nespadá. Proto je účelné toto oprávnění doplnit i do zákona o azylu, neboť stejné ustanovení již dnes obsahuje § 182b zákona o pobytu cizinců.

K bodu 129 - § 74 odst. 5

Jde o legislativně – technickou změnu, která souvisí s vypuštěním kasační stížnosti v případech, kdy je osoba omezena na osobní svobodě.

K bodům 130 až 132 - § 75 a § 75a

Nové ustanovení § 75 a 75a míří na situace, kdy by Česká republika byla vystavena nadměrnému přílivu osob, které by přicházely na naše území. V tomto případě by byly aktivovány krizové mechanismy, které jsou na tuto hypotetickou situaci připraveny. Konkrétně by šlo například o situace, kdy by vláda České republika rozhodla kvůli migračnímu tlaku o znovuzavedení kontrol na vnitřních hranicích a v této souvislosti by nejspíše rovněž rozhodla o aktivování tohoto ustanovení. Případně by byly vládou aktivovány další připravené krizové plány (jako např. Typový plán - Migrační vlna velkého rozsahu nebo jednotná registrační místa).

Pro aktivaci zde upraveného řízení v případě zvláštní situace je tedy primárně nutné rozhodnutí Vlády České republiky. Vláda nařízením by v případě aktivace tohoto institutu také stanovila i okruh cizinců, na které se řízení v případě zvláštní situace má podle nařízení vlády vztahovat. Zdůvodnění, proč byl vybrán nástroj „nařízení vlády“ pro aktivaci řízení v případě zvláštní situace lze nalézt v obecné části této důvodové zprávy.

Šlo by o zjednodušené řízení ve věci mezinárodní ochrany, kde by byly prováděny podobné úkony jako v řízení klasickém. V tomto zrychleném řízení by bylo možné rozhodnout pouze o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné anebo o zastavení řízení. Přičemž je třeba připomenout, že i pokud se rozhodne o nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany, i takové řízení se zastavuje v souladu s ustanovením § 25 zákona o azylu.

Po vzoru jiných ustanovení zákona o azylu se doplňuje rovněž oprávnění Policie ČR k omezení svobody pohybu při dopravě a upravuje se, že náklady související s tímto úkonem hradí ministerstvo, podobně jako například v případě předání do jiného členského státu Evropské unie podle tzv. dublinského nařízení.

S ohledem na specifičnost situace, kdy osoby, na které bude aplikováno řízení v případě zvláštní situace, budou umístěny na jednom místě, navrhuje se sloučení a zjednodušení správních úkonů, kterými je žadatel o mezinárodní ochranu zván na poskytnutí údajů k podané žádosti o mezinárodní ochranu a na pohovor k žádosti současně. O této sloučené výzvě se žadatel vyrozumí podle konkrétních možností v konkrétním místě a čase. Taková výzva tedy bude například vyvěšena na nástěnce v přijímacím středisku nebo bude žadatel ústně informován pracovníkem ministerstva, které vede správní řízení o žádosti o mezinárodní ochraně.

Řízení v případě zvláštní situace samozřejmě počítá se soudním přezkumem rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Vzhledem ke koncentraci žadatelů na jednom místě a k jejich zajištění se jeví jako vhodné zavést pravidlo, že žaloby proti rozhodnutí ministerstva vnitra je možné podávat pouze prostřednictvím ministerstva. Pokud bude žaloba podána správnímu soudu přímo, soud ji usnesením zastaví (jde o speciální úpravu vůči § 46, resp. 68, soudního řádu správního).

Rovněž toto nové ustanovení explicitně počítá se zajištěním bezplatné právní pomoci, aby žadatel měl možnost adekvátně využít veškerých svých práv v rámci řízení o opravném prostředku.

Vzhledem k tomu, že se počítá s velmi krátkým řízením o mezinárodní ochraně v těchto situacích, rovněž se počítá s poskytováním pouze nutné a neodkladné zdravotní péče v těchto výjimečných případech. Nutná a neodkladná zdravotní péče je standardem, který předpokládá unijní právo pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

K bodům 133 až 135 - § 77 odst. 3 až 5

Přesunutím části stávajícího odstavce 5 písmena c) do odstavce 3 je zacíleno na větší přehled a větší možnosti ministerstva pro případné odmítnutí změny místa hlášeného pobytu, a to z důvodu, že adresa a vlastní místo pobytu, na kterou chce žadatel přesunout své místo pobytu, neodpovídá obecně přijímanému standardu ubytování.

Změny v odstavci 4 míří na větší interpretační zpřesnění situací, kdy je možné zamítnout žádost o změnu místa hlášeného pobytu. Vždy musí být jasné, že cizinec zůstane dosažitelný pro účely řízení o mezinárodní ochraně, stejně jako pro účely řízení o předání do příslušného státu.

K bodu 136 - § 78 odst. 2

Jde o legislativně – technickou změnu, která odstraňuje duplicitu s odstavcem 4.

K bodům 137 až 140 - § 78b

V odstavci 1 se vylučují další situace, kdy není třeba přiznávat strpění na území (výkon vazby, trestu odnětí svobody, výkon zabezpečovací detence nebo ochranného léčení). V odstavci 2 se řeší interpretační nejasnosti. Cílem změn je, aby bylo ještě více zřejmé, že strpění na území dítěte, které se narodilo na území České republiky, řeší situace, kdy se dítě narodí do situace, kdy alespoň jeden z jeho rodičů – zákonných zástupců je strpěn na území podle zákona o azylu. Cílem tohoto institutu tedy není rozhodovat o strpění na území podle zákona o azylu v jiných případech. Jde o velmi konkrétní situaci. Cíl změny v odstavci 3 je podobný cíli změn v odstavce 2. Opět je nutno vyloučit interpretační nejasnosti a stanovit, že odstavec 3 se uplatní v případech, kdy je nezletilé dítě buď žadatelem o udělení mezinárodní ochrany anebo je strpěno na území.

Změny v odstavci 7 jsou harmonizujícího charakteru. Udělení výjezdního příkazu po ukončení strpění na území bylo přesunuto do ustanovení § 85b zákona o azylu. Rovněž byla prodloužena lhůta pro dostavení se na ministerstvo pro vyznačení zániku strpění na území. Lhůta se prodlužuje na 1 měsíc a je stejná jako lhůta, která se uplatní v případě právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.

K bodům 141 a 142 - § 79 odst. 6

Navrhuje se doplnit povinnost pro osoby ubytované v azylových zařízeních. Jde o povinnost vyklidit místo v azylovém zařízení do 24 hodin od okamžiku, kdy již taková osoba nebude oprávněna ubytování v azylovém zařízení využívat. Může jít o situace, kdy cizinec přestane být v právním postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nebo v postavení poživatele mezinárodní ochrany, ale půjde i o situace, kdy vyprší výjimka z ubytování podle odstavce 5 a podobně.

K bodu 143 - § 81 odst. 3

Vypouští se tento odstavec, a to pro nadbytečnost. O umístění nezletilého bez doprovodu do příslušného zařízení nebo do péče vhodné osoby rozhoduje vždy opatrovnický soud, a tak se děje vždy ještě před identifikačními úkony podle § 46, tedy v úplně počáteční fázi řízení o mezinárodní ochraně.

K bodům 144 a 145 - § 81a odst. 3 a 4

Ruší se znění stávajícího odstavce 3, který zakazoval osobám ubytovaným v přijímacím středisku na mezinárodním letišti vnášení vlastních mobilních telefonů a podobných komunikačních zařízení. Tento zákaz byl vyhodnocen jako nadbytečný vzhledem k volnému přístupu k internetu, který je v tomto zařízení k dispozici.

Nově navrhovaný odstavec třetí zavádí oprávnění provozovatele azylového zařízení (bude se jednat o pracovníka, který je písemně provozovatelem pověřen) zkontrolovat a případně i nevpustit do zařízení nebo ze zařízení vyvést (toto oprávnění bude mít obecně pracovník provozovatele) osobu, která je pod vlivem alkoholu nebo návykových látek. Cílem tohoto navrhovaného opatření je především snaha o předcházení negativních situací, které mohou nastat (a v praxi k tomu bohužel i několikrát došlo), kdy osoba pod vlivem těchto látek je nebezpečná jak zaměstnancům zařízení, tak ostatním ubytovaným. Pokud dojde k nevpuštění dané osoby do zařízení či jejímu vyvedení, jako navazující krok bude následovat za asistence policejních orgánů nebo obecní policie převoz na příslušnou protialkoholní záchytnou stanici, a to po dobu nezbytně nutnou. Nejde tedy o odepření materiálních podmínek týkajících se přijetí ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33, nicméně pouze o dočasné opatření, sloužící k ochraně zdraví, osob i majetku. V méně závažných situacích pak bude provozovatel azylového zařízení oprávněn osobě na nutnou přechodnou dobu zajistit přímo v zařízení náhradní ubytování, kterým zpravidla je pokoj s tzv. nulovým standardem, který je určen pro tyto situace a který je vybaven pouze postelí – vzhledem k tomu, že zákon stanovuje, že toto jiné ubytování se poskytuje pouze na dobu nezbytně nutnou (tedy zejm. do „vystřízlivění“), nelze toto považovat za nepřiměřený zásah do práv osob. Naopak jde, o nutnou ochranu ostatních osob v ubytovacím zařízení kolektivního typu, kde pobývají i rodiny s dětmi a je tedy velmi vhodné, aby osoby pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek i v tomto stavu nebyly ubytovány v běžném režimu.

Ustanovení rovněž upravuje i postup u osob, které jsou agresivní z jiného důvodu než v důsledku požití alkoholu či drog. U těchto osob se rovněž předpokládá oprávnění provozovatele jej ze zařízení vyvést, nebo jej do něj nevypustit. V obou sledovaných situacích bude následně využita kompetence Policie ČR podle zákona o policii nebo kompetence Městské policie (je-li v daném místě zřízena) podle zákona o obecní policii (§ 13).

K bodu 146 - § 82 odst. 4

Pokud se cizinec vrátí do pobytového střediska v době nočního klidu, není možné mu mnohdy s ohledem na ostatní cizince ubytované v zařízení poskytnout standardní ubytování. Proto se zavádí oprávnění pro provozovatele, aby mu tento na dobu nezbytně nutnou (tj. do rána) poskytl náhradní ubytování.

K bodu 147 - § 82 odst. 5

Možnost povolení opuštění pobytového střediska se prodlužuje na 15 dnů v kalendářním měsíci a to ze stávajících 10 dnů. Cílem je soulad tohoto ustanovení s odstavcem 2.

K bodu 148 - § 84 odst. 2

Nově bude možné poskytnout dotaci na rozvoj obce, kde se nachází azylové zařízení i opakovaně. O konkrétním poskytnutí a výši dotace rozhodne vláda České republiky.

K bodům 149 a 150 - § 85b odst. 1 a 3

Legislativně – technicky se upravuje toto ustanovení, které stanoví, za jakých okolností ministerstvo vnitra vydává z moci úřední výjezdní příkaz, a to buď po ukončení řízení o mezinárodní ochraně anebo po ukončení poskytování mezinárodní ochrany.

K bodu 151 - § 86 odst. 2

S ohledem na poznatky praxe se upravuje ustanovení, které stanoví povinnost Ministerstva vnitra informovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy o osobách, kterým byla udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu nebo doplňkové ochrany, a to bez zbytečného odkladu.

K bodu 152 - § 86 odst. 4

Doplňuje se zmocňovací ustanovení pro ministerstvo vyhláškou stanovit seznamy bezpečných zemí. Zmocňovací ustanovení nově stanoví i možnost konkrétní zemi na konkrétním seznamu zeměpisně nebo osobně omezit. Je tím zajištěna větší flexibilita v používání seznamů bezpečných zemí, ale i větší ochrana konkrétních osob, pokud je to potřebné s ohledem na jejich osobní situaci.

K možnosti aplikovat koncept bezpečné země původu na celé území státu s výjimkou určitých území a slučitelnosti s právem EU:

Původní procedurální směrnice 2005/85/ES ve svém čl. 30 odst. 1 umožňovala v případě bezpečné země původu určit jako bezpečnou pouze její část. Dále tato směrnice ve svém čl. 30 odst. 3 taktéž umožňovala určit zemi nebo její část za bezpečnou pro určitou skupinu osob. Avšak tato původní směrnice šla jinou cestou a snižovala standard ochrany pro osoby z určité části země nebo pro určité kategorie osob – tedy země jinak „nebezpečná“ mohla být určená jako bezpečná pro určité kategorie osob nebo části území. Aktuální směrnice tedy proto, že zvyšuje původní standardy, nepřejala tato ustanovení.

Dle názoru nizozemského nejvyššího správního soudu nelze pouze na základě toho, že ustanovení podobné čl. 30 původní procedurální směrnice (které ale navíc mířilo na jiné situace – viz výše) není do znění stávající směrnice zahrnuto, dovozovat, že označení země jako bezpečné země původu s výjimkou určité skupiny osob či určitého území je v rozporu se stávající procedurální směrnicí. Ostatně ustanovení čl. 36 odst. 2 současné procedurální směrnice 2013/32/EU obsahuje flexibilní zmocnění: „2. Členské státy dále ve vnitrostátních právních předpisech stanoví pravidla a úpravy týkající se použití pojmu bezpečné země původu.“

Na podporu tohoto výkladu lze dále uvést praxi v jiných členských státech EU. Např. Nizozemí označuje bezpečné země původu s výjimkou určitých osob. Aktuálně platí výjimka pro LGBTI osoby v Alžírsku, Maroku, Senegalu, Togu, Trinidadu a Tobagu, Tunisku a na Jamajce.

Nadto, u bezpečných zemí původů Nizozemí nepovažuje za bezpečné ty regiony, které nejsou pod efektivní kontrolou státních orgánu. Z tohoto důvodu Nizozemí považuje Ukrajinu i Gruzii za bezpečné země původu s výjimkou regionů bez efektivní kontroly, tj. polostrov Krym, části Doněcké a Luhanské oblasti na Ukrajině a Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii. Jde tedy o stejné regiony, u kterých teritoriální výjimku uplatňuje i Česká republika. Mezi státy EU+ není územní ani osobní omezení ničím výjimečným.

To, zda jsou tyto výjimky v souladu se stávající procedurální směrnicí, bylo v Nizozemí i předmětem soudního přezkumu. Nizozemský Nejvyšší odvolací soud pro správní záležitosti (The Dutch Council of State – obdoba Nejvyššího správního soudu) v několika jeho rozsudcích shledal, že předmětné výjimky (osobní či územní) jsou zcela v souladu se současnou procedurální směrnicí 2013/32/EU.

K bodu 153 - § 87 odst. 1

Vkládá se nová věta do odstavce 1, který upravuje poskytování stanoviska či informace potřebného ke zjištění stavu věci při řízení o mezinárodní ochraně.

Ministerstvo zahraničních věcí (dále jen „MZV“) zaznamenalo v praxi několik případů, v nichž bylo zahájeno řízení ve věci mezinárodní ochrany (jejího poskytnutí formou azylu) na základě žádosti podané osobou registrovanou MZV, tedy osobou, jejíž dosavadní pobytový status byl člen personálu mise", ve smyslu § 49 zákona o pobytu cizinců. Je tedy v těchto případech žádoucí, aby bylo MZV o této skutečnosti informováno a mohlo se k němu vyjádřit. Zásada důvěrnosti azylového řízení není a nebude navrženou úpravou nijak narušena.

K bodu 154 - § 87 odst. 8

Upravuje se dosavadní ustanovení, které stanoví možnost vrátit cestovní doklad, který si nepřevzal jeho držitel (např. protože uprchl z území České republiky) státu, který takový doklad vydal. Státu předá cestovní doklad policie jako doklad nalezený a tím je zaručeno, že příslušné státní orgány nejsou informovány o právním postavení držitele tohoto cestovního dokladu.

K bodu 155 - § 87 odst. 9

Více se zobecňuje ustanovení, které zakládá oprávnění Policie České republiky zabezpečit na žádost ministerstva vnitra dopravu do určeného zařízení za účelem výkonu rozhodnutí o zajištění. Typicky půjde o dopravu do zařízení pro zajištění cizinců.

K bodu 156 - § 87a odst. 1 a 2

I v situacích popsaných v tomto ustanovení by nově bylo možné vyplácet kapesné. Nejde o nijak finančně náročnou změnu, naopak tato změna míří na omezení zbytečných byrokratických úkonů. Vypuštění odkazu na § 43 je legislativně – technická změna.

K bodu 157 - § 87a odst. 6

Vzhledem k tomu, že členské státy Evropské unie se navzájem považují za bezpečné země původu, jsou žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané občany Evropské unie považovány v naprosté většině případů za nepřípustné, tj. vůbec se neposuzuje podaná žádost věcně, co do důvodů uvedených konkrétní osobou na podporu žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Navrhuje se nepřiznat občanům Evropské unie, které žádají o udělení mezinárodní ochrany stejné materiální standardy, které jsou poskytovány osobám žádajícím o mezinárodní ochranu, ze třetích zemí podle zákona o azylu a dalších souvisejících právních předpisů. Občané Evropské unie jsou v jiném postavení oproti osobám ze třetích zemí v přístupu na trh práce, k sociálnímu zabezpečení nebo zdravotní péči proto materiální podmínky přijetí nebudou poskytovány. Stávající právní předpisy v uvedených oblastech jsou aplikovatelné i na občany EU v postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.

Procesně, tj. co do podmínek vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany se postavení občanů Evropské unie, kteří jsou zároveň žadateli o udělení mezinárodní ochrany, nemění. Spojení „která má pouze žadatel“ indikuje, že nejsou míněna například obecná práva účastníka řízení podle správního řádu, která samozřejmě osobám zůstávají.

Unijní azylové právo žádosti osob (občanů Evropské unie) neupravuje, jde tedy o čistě národní opatření.

K bodům 158 a 159 - § 89

Ustanovení týkající se nezletilých osob bez doprovodu se zrušují pro duplicitu s ostatními právními předpisy. Stávající odstavce 3 a 4 se proto přečíslují na nové odstavce 1 a 2.

K bodu 160 - § 92c

Legislativně technický důsledek změny § 43. Odstavec 6 v § 43 již nebude.

K čl. II – přechodná ustanovení

K bodu 1

Stanovuje se obecné pravidlo, že řízení nedokončená před dnem nabytí účinnosti předkládaného zákona se dokončí podle „staré“ právní úpravy. Za řízení podle zákona č. 325/1999 Sb., se přitom považují i řízení soudní, která na řízení ve věci mezinárodní ochrany bezprostředně navazují. Z tohoto pravidla bude platit několik výjimek, kdy se i v již běžících řízeních užijí nově přijatá pravidla. Půjde především o několik ustanovení procesních (např. § 3d), nebo o situace, kdy by je žádoucí, aby České republika v daný okamžik posuzovala nebezpečnost žadatelů pro společnost nebo pro bezpečnost státu jednotně (§ 15 a 15a).

K bodu 2

Právní postavení cizinců, kterým byla před účinností této novely udělena doplňková ochrana z důvodu vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. d) bude zachováno jejich současné právní postavení.

K bodu 3

Z důvodu právní jistoty se výslovně stanoví, že příspěvek podle § 43 zákona o azylu, o jehož vyplácení bylo rozhodnuto před účinností zákonu, bude (do)vyplacen i po účinnosti zákona.

ČÁST DRUHÁ

Změna zákona o pobytu cizinců na území České republiky

K bodům 1 až 3, 9, 58, 94 a 116 - § 5 odst. 1, 2 a 4 písm. c), § 15 odst. 1, § 17 písm. b), § 18 písm. a) a b), § 20 odst. 1, § 84 odst. 1, § 90 odst. 1 a 2, § 103 písm. k), § 104 odst. 3 a 5, § 113 odst. 2, § 117a odst. 2 a 3, § 119 odst. 5, § 154 odst. 6, § 157 odst. 3, § 160a, § 163 odst. 1 písm. a), § 164 odst. 1 písm. a), § 165a odst. 1 písm. a), § 167 odst. 1 písm. l), § 180d, § 180e odst. 7 a 8, § 180i odst. 1, § 181, § 182 odst. 1 písm. b)

Jedná se o legislativně technickou reakci v návaznosti na Lisabonskou smlouvu pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství. V této souvislosti se v § 84 odst. 1 zpřesňuje i obsah zápisu, který Ministerstvo vnitra uvádí v průkazu o povolení k pobytu cizince, kterému byl povolen trvalý pobyt a přiznán status dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

V § 119 odst. 5 se jedná pouze o legislativně technické zpřesnění textu upravujícího již dnes platnou zásadu plynoucího ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Odkaz na právní předpis Evropských společenství je v daném případě nadbytečný.

K bodu 4 - § 9 odst. 1 písm. c) Úprava § 9 obsahuje zpřesnění, neboť ne ve všech případech bezvízových pobytů bude nezbytné požádat o vydání cestovního povolení (viz čl. 2 odst. 2 nařízení ETIAS - např. držitelé diplomatických pasů, letecké posádky). Stávající ustanovení § 9 neobsahuje konkrétní výčet všech situací, kdy lze odepřít cizinci vstup na území ČR (ten obsahuje přímo použitelný předpis EU - Schengenský hraniční kodex a policie podle něho i postupuje). Ustanovení § 9 by bylo možné ze zákona vypustit, resp. uvést pouze odkaz na Schengenský hraniční kodex, ale na několika místech je na důvody uvedené v tomto ustanovení odkazováno.

K bodu 5 – poznámka pod čarou č. 27 Legislativně technická úprava. Odstranění chyby – dnes jsou v zákoně dvě poznámky označené shodným číslem.

K bodům 6, 117 a 163 až 171 - § 15, § 158 odst. 1 písm. a) bod 4 a § 180

Pozvání je institut zakotvený v schengenském vízovém kodexu, který upravuje pobyty krátkodobé. Umožnit pozvání na delší dobu jde nad rámec uvedené komunitární právní úpravy. Zrušení možnosti ověřit pozvání na dobu delší než 90 dnů je tedy napravením nepřesné transpozice (gold-plating).

Dalším aspektem je poměrně velký potenciál zneužití institutu pozvání, pokud by umožňoval udělení víza dlouhodobého. To by totiž umožnilo neúspěšným žadatelům o dlouhodobá víza za jiným účelem, jejichž žádosti byly ze zákonem stanoveného důvodu zamítnuty (např. bylo shledáno důvodné nebezpečí zneužití víza za jiným účelem nebo bylo obdobně shledáno důvodné podezření, že cizinec v době platnosti víza nevycestuje, bylo zjištěno, že účel pobytu (např. studium) je deklarován pouze účelově s cílem získat vízum, aniž by však cizinec měl v úmyslu deklarovaný účel plnit), podat žádost o dlouhodobé vízum za účelem pozvání, kdy sehnat pozvání i od neznámé osoby za úplatu není nesnadnou záležitostí, jak praxe v minulosti již několikrát ukázala. To v sobě nese rizika migračního i bezpečnostního charakteru. Takovým rizikům je z pohledu státní správy nezbytné předcházet.

Ke zrušení § 15 odst. 2 dochází mimo jiné i z důvodu nadbytečnosti tohoto ustanovení. Ročně se v ČR ověřují řádově pouze jednotky pozvání na dobu delší než 3 měsíce. Rovněž počet žádostí o dlouhodobá pobytová oprávnění na základě těchto pozvání je absolutně minimální, navíc úspěšnost těchto žádostí je velice nízká.

Navrhovaná úprava tedy nově definuje, kdo může být zvoucí fyzickou osobou. Zvoucí osobou tak mohou být občané Evropské unie a jejich rodinní příslušníci oprávněně pobývající na území České republiky a dále cizinci, kteří mají na území České republiky povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu vydané orgány České republiky, a na občany České republiky, kteří jsou hlášeni k trvalému pobytu na území České republiky.

K bodům 7, 8, 16, 32 až 35, 42, 45, 61 až 63, 66, 92, 93 a 96 - § 17 písm. d), § 37 odst. 3, § 37a odst. 4, § 38 odst. 4, § 46a odst. 4, § 46b odst. 4, § 46c odst. 2 a 6, § 46d odst. 3, § 46e odst. 2, § 46f odst. 3, § 46g odst. 3, § 50, § 50a odst. 3 (část), § 77 odst. 3, § 87d odst. 3, § 87e odst. 4, § 87f odst. 4, § 87l odst. 3, § 118 odst. 3 a 5, § 120a odst. 5 poslední věta

Výjezdní příkaz se vyřazuje z výčtu dokladů, který cizince opravňuje k přechodnému pobytu na území ČR (viz stávající dikce § 17 zákona). Výjezdní příkaz bude nově dokladem, který bude cizince opravňovat pouze k tzv. setrvání na území (inspirace zákonem o azylu) a pouze pro účely vycestování z území (§ 50) – nebude tak možné z výjezdního příkazu činit jiné úkony, které nesouvisejí s vycestováním. Vydání výjezdního příkazu a jeho koncepce tak nově plně respektuje, že došlo k ukončení pobytu cizince na území.

Dochází ke změně názvu štítku představujícího výjezdní příkaz, který může MZV udělit členům personálu zastupitelského úřadu cizího státu nebo mezinárodní vládní organizace akreditované v České republice anebo jejich rodinným příslušníkům jím registrovaným, a to slovy „DIPLOMATIC EXIT VISA“. V diplomatické terminologii je totiž pojem „výjezdní příkaz“ resp. „Exit order“ vnímán negativně a vyvolává velmi negativní konotace s nedobrovolným ukončením diplomatického působení jako persona non grata podle článku 9 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Podobné označení nemá v diplomatických zvyklostech obdobu a je třeba jej nahradit neutrálněji znějícím popisem, resp. názvem. Oficiální název „Akt-Act“ zůstane zachován.

Dále v důsledku schengenských evaluací dochází ke zkrácení maximální délky výjezdního příkazu a dob k vycestování u § 50a a § 118 odst. 3 z 60 na 30 dnů, aby to odpovídalo směrnici 2008/115/ES.

Rovněž se stanovuje povinnost cizince dostavit se k vystavení výjezdního příkazu, má-li mu být udělen, v určité lhůtě. Nedostaví-li se v této lhůtě, nebude mu výjezdní příkaz vydán a nastanou důsledky předvídané zákonem. Zejména k tomuto postupu směřuje i změna dikce v odst. 1 a 2 na „může udělit“; stále platí, že výjezdní příkaz se vydává z moci úřední.

K bodu 10 - k § 18 písm. d) bod. 1

Podle § 18 písm. d) bodu 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec ve výkonu trestu odnětí svobody oprávněn pobývat na území bez víza. Zákon o pobytu cizinců však neupravuje možnost pobytu cizince na území s uloženým trestem domácího vězení. V případě, že je cizinci uložen trest domácího vězení, může dojít k situaci, kdy Ministerstvo vnitra zruší jeho povolení k pobytu, případně jeho povolení k pobytu nebude prodlouženo. Vzhledem k tomu, že nevykonáním trestu domácího vězení by cizinec spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, navrhuje se upravit i pobyt cizince, kterému byl uložen trest domácího vězení.

K bodům 11 a 23 - k § 18 písm. f) a g) a k § 42d odst. 1

Navrhované doplnění § 18 písm. f) a g) a § 42d odst. 1 reaguje na nedokonalou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 ze dne 11. května 2016 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále jen „směrnice“). Stávající znění zákona o pobytu cizinců váže oprávnění uvedená v § 18 písm. f), § 18 písm. g) a § 42d odst. 1 na existenci platného povolení k dlouhodobému pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie. Tato ustanovení jsou transpozicí směrnice, která uvedená práva rovněž váže na existenci platného povolení vydaného členským státem Evropské unie. Směrnice však ve svém čl. 3 bodu 21 upravuje legální definici pojmu „povolení“. Podle této definice se pro účely směrnice za povolení považují nejen povolení k pobytu (dle dikce českého práva tedy povolení k dlouhodobému pobytu), ale rovněž i dlouhodobá víza vydaná členským státem pro účely směrnice. Stávající česká právní úprava tak plně neodpovídá unijnímu právu, neboť v předmětných ustanoveních není dlouhodobé vízum zmíněno. Tento nedostatek tak je potřeba překonávat euro konformním výkladem zákona. To však vede k tomu, že se zákon stává méně přehledným a některá ustanovení mohou působit zavádějícím dojmem.

Z těchto důvodů se navrhuje doplnit absentující úprava a do tří ustanovení zákona o pobytu cizinců explicitně doplnit, že se týká rovněž cizinců, kterým bylo v jiném členském státě Evropské unie vydáno povolení za účelem studia resp. vědeckého výzkumu ve formě dlouhodobého víza.

K bodu 12 - § 18a

Úprava § 18a představuje formulační zpřesnění - podle čl. 38 odst. 2 Nařízení ETIAS se nebudou sdělovat důvody zamítnutí, ale pouze to, že žádost byla zamítnuta. V odstavci. 3 se uvádí, že komise přijme standardní formulář pro zamítnutí žádosti o cestovní povolení, prohlášení cestovního povolení za neplatné a pro zrušení cestovního povolení.

K bodu 13 - § 31 odst. 3

Posiluje se role zastupitelského úřadu požádat o doložení výpisu z evidence Rejstříku trestů i zveřejněním této obecně adresované informace na internetových stránkách příslušného zastupitelského úřadu. Z informace uvedených na internetových stránkách zastupitelského úřadu tak bude zjevné, že náležitost doložení výpisu z evidence Rejstříku trestů je v takových případech povinnou náležitostí.

K bodům 14 a 39 (část) - § 33 odst. 3 a § 48 odst. 1

Pokud Ministerstvo vnitra přizná cizinci postavení osoby bez státní příslušnosti podle Úmluvy z roku 1954, důsledkem rozhodnutí ministerstva bude rovnou vydání víza za účelem strpění, pokud cizinec nemá jiné platné oprávnění k pobytu na území.

K bodům 15 - § 37 odst. 2 písm. c)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v opravě nesprávného odkazu. Ustanovení § 37 odst. 2 písm. c) zákona v dosud platném znění odkazuje samo na sebe, respektive na své neexistující části pod body 1 a 2. Správně by mělo odkazovat na odstavec 1 písmeno b) § 37.

K bodům 17, 29, 30 a 47 - § 42 odst. 2, § 42d odst. 1, § 42f odst. 2, § 42g odst. 5, § 42i odst. 3, § 42n odst. 7, § 45 odst. 3 a 4 a § 62 odst. 4

V uvedených ustanoveních se ruší slovo „nepřetržitě“, tedy podmínka absolutní nepřetržitosti pobytu v případě podání žádosti o dlouhodobý pobyt na základě pobytu

na území na dlouhodobé vízum za účelem strpění a následně dlouhodobého pobytu za účelem strpění. Tato podmínka má za následek neúměrné omezení cizince v možnosti požádat o pobytové oprávnění.

Dlouhodobé vízum a následně dlouhodobý pobyt za účelem strpění pobytu mohou být vydány i z důvodu nezbytnosti účasti na trestním řízení, z důvodu podané žádosti o povolení k trvalému pobytu nebo z důvodu podané žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o vízu

nebo pobytu. Za dostatečnou, pro zamezení podávání účelových žádostí o pobytová oprávnění za účelem strpění, je považována podmínka 3 let předchozího pobytu na území.

Pokud by nepřítomnost cizince na území dosáhla zásadního charakteru, má Ministerstvo vnitra možnost pobytové oprávnění neudělit z důvodu nepřítomnosti cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Za dobu 3 let dojde k integraci cizince na území a je žádoucí takovému cizinci umožnit přejít na jiný typ pobytového oprávnění. Cizinec je za takovou dobu svého pobytu ve většině případů v České republice integrován.

Zároveň dochází ke změně v ustanovení § 62 odst. 4. Platnost dlouhodobého víza za účelem strpění již nezaniká okamžikem opuštění území, tedy České republiky, ale až v případě opuštění území smluvních států, tedy schengenského prostoru. Cizinci je tak nově umožněno vycestovat do jiných zemí schengenského prostoru aniž by mu hrozil zánik jeho víza za účelem strpění. Toto neplatí, jde-li o cizince v právním postavení osoby bez státní příslušnosti, jí vízum za účelem strpění za účelem pobytu na území, které bylo vydáno právě z důvodu bezdomovectví, v konkrétním případě nezaniká ani vycestováním do třetích států mimo schengenský prostor.

K bodům 18, 19 a 21 - § 42a odst. 1 a § 42b odst. 3

O vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území je cizinec oprávněn požádat u zastupitelského úřadu v zahraničí nebo výjimečně na území, za předpokladu, že již na území pobývá na základě dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu, které mu bylo vydáno za jiným účelem. Osobou oprávněnou žádost o vydání tohoto povolení k dlouhodobému pobytu podat je v současnosti také zletilé nezaopatřené dítě cizince, kterému byl na území povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt, případně udělena mezinárodní ochrana formou azylu. Nezaopatřenost dítěte se v prvé řadě posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře. Za nezaopatřeného se ale také ve smyslu § 178a odst. 2 zákona považuje cizinec nejdéle do věku 26 let, který nepřetržitě studuje na střední nebo vysoké škole v cizině. Nemusí jít přitom o školu, v jejímž případě Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo rozhodnutí o tom, že takové studium je postaveno na roveň studia na středních nebo vysokých školách v České republice.

V praxi o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem žádají v rámci kategorie zletilých a nezaopatřených cizinců především cizinci, kteří uvádějí, že studují nepřetržitě střední či vyšší odbornou školu, případně vysokou školu v zahraničí. Účelem, za kterým má být ovšem povolení k dlouhodobému pobytu takovému cizinci vydáno, je soužití s rodičem s povoleným pobytem na území České republiky. V drtivé většině případů to znamená, že ještě před vydáním povolení k dlouhodobému pobytu ve formě průkazu o povolení k pobytu (§ 169t odst. 7) musí cizinec studium v zahraničí ukončit, aby mohl plnit účel vydaného povolení k pobytu na území. Ukončením či přerušením studia v zahraničí však takový cizinec přestává splňovat základní předpoklad pro vydání tohoto povolení k dlouhodobému pobytu, kterým je jeho nezaopatřenost. Z důvodu nedostatečné znalosti jazyka českého totiž není takový cizinec obvykle schopen zahájit hned studium střední či vyšší odborné školy v České republice, o vysoké škole nemluvě. K tomu, aby mohl studovat na území ČR, bude nejspíše muset absolvovat jazykový kurz, aby si osvojil znalost jazyka českého, a teprve poté může začít v ČR reálně studovat. Jazykové kurzy přitom nejsou středoškolským ani vyšším odborným vzděláváním, aby bylo možno konstatovat, že cizinec je i nadále nezaopatřený. Vzniká tak v praxi reálně paradoxní situace, kdy v návaznosti na vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území cizinec přestane splňovat jednu ze základních podmínek pro vydání tohoto povolení, kterou je jeho nezaopatřenost. Dosavadní judikatura se přitom přiklání k tomu, že podmínka nezaopatřenosti je naplněna jen tehdy, pokud i na území ČR se cizinec bude věnovat studiu, tedy bude na něj možno i nadále pohlížet jako na nezaopatřeného, neboť jinak by vydání takového povolení postrádalo smyslu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 4 Azs 272/2017-32). Praxe se také setkává s tím, že z deklarovaného úmyslu v ČR studovat, mnohdy doloženého i potvrzením o podmíněném přijetí ke studiu střední školy, nakonec sejde a cizinec se na území ČR již studiu nevěnuje.

Samostatným problémem jsou rovněž předkládaná potvrzení o studiu na zahraničních středních a vyšších odborných školách, případně vysokých školách, jejichž pravost nelze v podstatě ověřit. Kvůli rozdílným vzdělávacím systémům, lze navíc obtížně určit i to, zda vzdělávací aktivity cizince v zahraničí jsou vůbec studiem střední nebo vyšší odborné školy, případně zda se jedná pouze o vzdělávací kurz.

Problémy v praxi působí i posuzování nepřetržitosti zahraničního studia, kdy podle důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb. bylo smyslem stanovení podmínky nepřetržitosti studia v zahraničí, aby pobytové oprávnění z titulu své nezaopatřenosti mohl získat pouze cizinec, který v zahraničí studuje nepřetržitě od dovršení 18 let věku. Existují však rozhodnutí soudu, které se s tímto úmyslem zákonodárce neztotožňují a podmínku nepřetržitosti vykládají tak, že je možné, aby studium škol v zahraničí na sebe nenavazovalo (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j.: 10 A 116/2015-32).

Navrhované vyloučení kategorie zletilých a nezaopatřených cizinců z možnosti získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území povede k odstranění popsané nevyhovující situace a zamezí zneužívání tohoto pobytového oprávnění cizinci, kteří se v ČR po jeho získání nakonec studiu nevěnují nebo na území vůbec nepobývají, aby dokončili studium v zahraničí. Napříště tedy bude umožněno získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území pouze cizincům nezletilým. Zletilí cizinci včetně těch, kteří na území ČR již pobývají na základě dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu a v České republice studují nebo studovat hodlají, mohou získat samostatné povolení k pobytu za tímto účelem, tedy především za účelem studia (§ 42d).

Navrhovaná legislativní změna je také plně v souladu se směrnicí Rady č. 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny, která byla do zákona o pobytu cizinců transponována právě úpravou povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Článek 4 odst. 1 této směrnice do okruhu rodinných příslušníků, kterým svědčí právo na sloučení rodiny, zahrnuje pouze nezletilé děti cizince s povoleným pobytem na území členského státu. Zletilé děti mohou podle čl. 4 odst. 2 písm. b) této směrnice být považovány za členy rodiny nositele oprávnění ke sloučení rodiny pouze za předpokladu, že se v zemi původu z důvodu svého zdravotního stavu nedokáží o sebe prokazatelně postarat. Možnost získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, zůstává zletilému dítěti cizince s povoleným pobytem, které se ze zdravotních důvodů nedokáže o sebe postarat, zachována podle § 42a odst. 1 písm. d) zákona.

Navrhuje se novelizovat § 42a odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců tak, aby žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny mohl podat i manžel azylanta, jehož manželství vzniklo až po vstupu na území ČR. Na tuto kategorii se neuplatní zvýhodněný režim § 42b odst. 3 zákona o pobytu cizinců (tzn., pokud byla žádost podána do tří měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení azylu). Podání žádosti tak lze podmínit obecnými podmínkami stanovenými v § 42b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

K bodům 20 a 172 - § 42a odst. 1 písm. h) a § 180c odst. 2

Na základě judikatury Soudního dvora ve věci C-550/16 A a S dochází ke zpřesnění některých ustanovení týkající se sloučení rodiny s nezletilým azylantem. Ve stávajícím znění § 42a není přímo uvedena „nezletilá osoba bez doprovodu“, ale pojem „nezletilý azylant“. Tento pojem však dosud nebyl v zákoně nikde definován a absentovala rovněž jednoznačná vazba mezi ustanovením § 42a a § 180c. Pro účely jednoznačné srozumitelnosti zákona se v ustanovení § 180c odst. 2 nově objevuje definice, kdo je pro účely sloučení rodiny považován za nezletilého azylanta. Zároveň dochází ke zpřesnění ustanovení § 42a odst. 1 písm. h), kde se doplňuje, že žádost podaná podle tohoto písmena musí být podána nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byl nezletilému azylantovi udělen azyl.

K bodu 22 - § 42c odst. 1

Legislativně technická změna odkazu č. 7c a 47 a poznámky pod čarou č. 47, které jsou v textu zákona uvedeny a vztahují se ke stejnému předpisu Evropské unie. V zákonu by měl být uveden pouze jeden odkaz a jedna poznámka pod čarou, tj. poznámka č. 7c odkazující na Směrnici Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.

K bodu 24 - § 42f odst. 5

Jedná se o zrušení ustanovení, kterým byla zákonem o pobytu cizinců (pro účely úhrady poskytnutých zdravotních služeb) zavedena fikce trvalého pobytu pro držitele povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého výzkumu, a to pro zajištění účasti těchto cizinců v systému veřejného zdravotního pojištění. Uvedené ustanovení se stává bezpředmětným, neboť tyto osoby budou zařazeny do osobního rozsahu zákona o veřejném zdravotním pojištění, což odpovídá obsahu článku 22 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/801/EU Směrnice Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2016/801 ze dne 11. května 2016 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair.

K bodům 25 a 26 - § 42h odst. 1 písm. h)

Vkládá se nové písmeno h).

Navrhuje se, aby bylo výslovně stanoveno, že k náležitostem k žádosti o vydání zaměstnanecké karty náleží i doklad o číslu volného pracovního místa vedeného v příslušné evidenci, na kterém hodlá být cizinec zaměstnán. Reálně takový doklad vznikne vytištěním údajů o volném místě z veřejně přístupné části Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Povinnost předložit tento doklad má především za cíl eliminovat chyby, které vznikají tím, že cizinci případně jejich zaměstnavatelé řádově deseti a více místné číslelné označení volného pracovního místa přepisují do tiskopisu žádosti. Není však ani výjimkou, že je do tiskopisu uvedeno omylem jiné místo, než na kterém hodlá být cizinec podle pracovní smlouvy zaměstnán, případně je uváděno číselné označení pracovního místa, které již neobsahuje žádnou volnou pozici, na které by mohl být cizince zaměstnáván nebo takové místo není vůbec součástí Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Povinnost předložit doklad, který lze reálně získat z veřejně přístupné části Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, by tedy mělo eliminovat většinu z popsaných problémů. Na druhou stranu zůstává zachována možnost namísto tohoto dokladu pouze uvést číselné označení volného pracovního místa do tiskopisu, ovšem s riziky popsanými výše. V případě, že cizinec neuvede do tiskopisu číselné označení skutečně volného pracovního místa, tedy místa, které je součástí Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty a současně obsahuje alespoň jednu volnou pracovní pozici, pak je povinen k žádosti předložit jako její náležitost doklad o číslu volného pracovního místa, které je součástí Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Jinými slovy povinností předložit jako náležitost žádosti o zaměstnaneckou kartu doklad o číslu volného pracovního místa není cizinec vázán jen tehdy, pokud do tiskopisu žádosti uvede číselné označení skutečně volného pracovního místa. Neuvede-li jej nebo uvede-li číslo neexistujícího místa nebo místa, které není volné, nezbavuje se tím povinnosti předložit doklad o číslu volného pracovního místa jako náležitosti své žádosti.

K bodu 27 - § 42j odst. 3 a § 42l odst. 3

Oprava chybného odkazu na poznámku pod čarou.

K bodu 28 - § 44 odst. 1

Dosavadní lhůta 3 pracovních dnů stanovená proto, aby se cizinec dostavil po příjezdu na území ČR na pracoviště správního orgánu za účelem pořízení údajů nezbytných pro výrobu průkazu o povolení k pobytu, je poměrně krátká a jak praxe ukazuje v některých případech obtížně splnitelná. Zastavení řízení jako důsledek jejího promeškání podle § 169r odst. 1 písm. a) se tedy jeví jako nepřiměřené. Proto se navrhuje změnit tuto lhůtu na 30 kalendářních dnů od příjezdu cizince na území.

K bodu 30 - § 45 odst. 4

Navrhuje se změna ustanovení § 45 odst. 4 tak, aby pokrýval i situace rozvodu s nositelem oprávnění. Nadále zůstává zachována podmínka předchozího pobytu na území (zvyšuje se z předchozích 2 let na 3 léta), ale ruší se nepřiměřeně tvrdá podmínka nejméně 5 let trvání manželství.

K bodu 31 - § 46 odst. 2

Zpřesňuje se ustanovení, které odkazuje na použití ustanovení týkajících se víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území pro situace, kdy je osobě návazně přiznán dlouhodobý pobyt na území z důvodu strpění pobytu.

K bodům 36 až 38 - § 47

Navrhovaná legislativní změna zpřesňuje podmínky vzniku oprávnění cizince k pobytu na území po dobu řízení o jeho žádosti, jestliže doba platnosti jeho dosavadního dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplynula předtím, než bylo rozhodnuto o jeho žádosti o návazné pobytové oprávnění. V současnosti ustanovení § 47 odst. 4 odkazuje pouze na podmínky včasnosti podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádosti o prodloužení doby jeho platnosti. Přitom pro podání žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu dle § 45, případně dle § 42 odst. 2 jsou zákonem explicitně stanoveny určité podmínky. Při jejich nedodržení, stejně jako při nesplnění podmínek uvedených například § 47 odst. 1 a 3, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit, a to nejčastěji z důvodu uvedeného v § 169r odst. 1 písm. d) zákona. Bylo by přinejmenším nelogické, aby podáním žádosti v rozporu s podmínkami přesně stanovenými zákonem v jednom případě cizinci vznikalo oprávnění k pobytu na území a ve druhém ne, zejména když v obou případech bude správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit, tedy žádost meritorně posuzovat nebude. Navíc v případech žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, jejichž výčet je uveden v § 47 odst. 6, zákon výslovně stanoví, že oprávnění k pobytu na území po dobu probíhajícího řízení o žádosti vzniká uplynutím doby platnosti dosavadního pobytového oprávnění jen tehdy, pokud taková žádost byla podána v souladu s podmínkami stanovenými zákonem. Došlo by zjevně porušení zásady rovnosti v právu, pokud by z hlediska vzniku oprávnění k pobytu na území po dobu řízení o žádosti bylo přistupováno různě k žádostem podaným v rozporu s podmínkami uvedenými například v § 47 odst. 1 a 3, § 42g odst. 5 zákona a podmínkami uvedenými v § 45 téhož zákona. Je-li totiž společným jmenovatelem žádostí nesplnění podmínek stanovenými zákonem pro jejich samotné podání a z toho vyplývající povinnost správního orgánu se jimi nezabývat a řízení o nich zastavit, mělo by být shodným následkem také to, že jejich podatelům nevznikne oprávnění k pobytu na území po dobu, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Z tohoto důvodu správní orgán ustanovení § 47 odst. 4 tímto způsobem interpretuje a aplikuje již v současnosti. Nicméně s ohledem na adresáty této právní normy se jeví jako vhodnější jeho znění navrhovaným způsobem zpřesnit.

Legislativní změna v odstavci 6 je doplněním chybějícího odkazu na ustanovení § 42d. Rovněž v případě žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podané na území v souladu s podmínkami uvedenými v § 42d odst. 1 zákona by mělo cizinci vzniknout oprávnění pobývat na území až do právní moci rozhodnutí o této žádosti. V současnosti je toto oprávnění dovozováno cestou analogie, nicméně s ohledem na právní jistotu adresátů této normy je vhodnější, aby vyplývalo přímo z textu zákona.

K bodu 39 - § 48

Navrhovaná úprava souvisí se začleněním, v tomto ustanovení uvedeného okruhu cizinců, do okruhu osob, na které se vztahuje zákon o veřejném zdravotním pojištění. Podle § 2 odst. 1 písm. b) bod 5 uvedeného zákona budou vedle „osob s udělenou dočasnou ochranou“ pod zmíněné ustanovení rovněž spadat „osoby, které jsou považovány za osobu s udělenou dočasnou ochranou na území“ – tato skupina osob je výslovně vymezena v textu návrhu nového znění § 48 zákona o pobytu cizinců.

Tato forma zohlednění do zákona o veřejném zdravotním pojištění byla zvolena z toho důvodu, neboť okruh případů, které jsou uvedeny ve stávajícím § 48 zákona o pobytu cizinců nelze formou „jejich "přepisu" výslovně zapracovat do § 2 odst. 1 a násl. zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Co se týče osob s přiznaným postavením osoby bez státní příslušnosti (odstavec. 2), jedná se o skupinu cizinců, která je nově definována v § 49a zákona o pobytu cizinců, pro tyto osoby je nutno zajistit úhradu zdravotních služeb přímo z veřejného zdravotního pojištění.

K odstavci 3 Osobě s přiznaným statusem osoby bez státní příslušnosti se umožní volný přístup na trh práce – budou moci pracovat s pracovním povolením po uplynutí 6 měsíců. Zákon o zaměstnanosti v § 97 písm. e) počítá tuto dobu v souladu s právem Evropské unie od momentu poskytnutí údajů k podané azylové žádosti, ale tento časový moment v řízení o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti absentuje, proto se bude počítat od nejbližšího časového momentu, kterým je podání žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

K bodu 40 - § 49a až § 49c

Úvodem vysvětlení procesního pojetí nově zaváděného řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti:

I přes značnou podobnost Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti se formálně jedná o dvě materiálně nezávislé mezinárodní smlouvy, které směřují na jiné kategorie osob a ani obsah či rozsah benefitů není totožný. Během procesu přijímání státy jasně deklarovaly záměr mít dva odlišné nezávislé právní instrumenty a nebyla tedy přijata verze sloučit obě kategorie pod jeden smluvní instrument.

Povinnost státu zajistit osobám bez státní příslušnosti na jejich území účinné a dostupné řízení, které by jim umožnilo upravit jejich pobyt a status s náležitým zohledněním práv plynoucích z ochrany soukromého života, stanovil ESLP v rozsudku Hoti proti Chorvatsku (č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018). Soud se nevyslovil, v jakém typu předpisu by mělo být toto řízení ukotveno. Právo Evropské unie danou oblast nijak nereguluje, zde tedy Česká republika není vázána transpozičními a implementačními povinnostmi.

Česká republika zvolila zařazení regulace této problematiky do zákona o pobytu cizinců a dochází tak k odstranění poněkud obsahově nejasné zmínky v zákon o azylu, podle které se podle zákona o azylu rozhoduje o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Nyní se řízení zcela bez pochyb přesouvá do zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu jasného odlišení obou řízení a postavení – výsledkem pozitivního řízení je status podle zákona o pobytu cizinců. Procesně se však úprava inspiruje v zákoně o azylu a přejímá pro tuto oblast vhodné procesní odchylky a postupy právě ze zákona o azylu, které reflektují cizinecký prvek v řízení, ale zároveň reagují na velmi specifické potřeby vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Důvodem využití mnoha procesních postupů ze zákona o azylu i pro řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti je to, že stejně jako v řízení ve věci mezinárodní ochrany nejsou vyžadovány přesně vyjmenované náležitosti s fixním obsahem, jako je tomu u řízení o udělení běžných pobytových oprávnění (doklad o ubytování, doklad o výši příjmu atp.), rovněž většinou nejde o ztotožněné osoby, dochází rovněž k práci s informacemi o zemích původu, jde o potencionálně zranitelné osoby atp.. Dále je vhodné upozornit na to, že jde o řízení velmi složité – dokazuje se neexistence určité skutečnosti, dochází ke komunikaci s cizími zastupitelskými úřady, které mnohdy nemají ani své zastoupení v České republice a které ověřují zápisy v registrech obyvatel apod. přímo v zemích původu mnohdy a úrovni nejmenších obcí, proto je třeba stanovit i odchylnou lhůtu od lhůty běžné podle správního řádu nebo podle zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k možné zranitelnosti a povinnosti zajistit účinné řízení je poskytován na náklady státu tlumočník v případě, že je v řízení u pohovoru potřeba.

Osobě, u které bylo rozhodnuto, že se jedná o osobu bez státní příslušnosti, se v návaznosti na vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 3 věta druhá poskytne přístup do veřejného zdravotního pojištění a volný přístup na trh práce. Žadatelům o tento status se pouze pro účely vstupu na trh práce přiznává fikce postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany – budou moci tedy pracovat s pracovním povolením po uplynutí 6 měsíců. Zákon o zaměstnanosti v § 97 písm. e) počítá tuto dobu v souladu s právem EU od momentu poskytnutí údajů k podané azylové žádosti, ale tento časový moment v řízení o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti absentuje, proto se bude počítat od nejbližšího časového momentu, kterým je podání žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

V § 49a odstavci 1 se přejímá definice osoby bez státní příslušnosti tak, jak ji vymezuje Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Dále se v souladu s úmluvou reflektuje deklaratorní povaha rozhodnutí o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Na druhou stranu, aby cizinec mohl účinně čerpat práva plynoucí z úmluvy, celý systém v ČR počítá s čerpáním na základě fyzicky vyznačeného oprávnění k pobytu, a je proto nutné, aby si cizinec vízum vyzvedl. Počítá se se však se zcela ojedinělými situacemi, kdy by mohl být cizinec například hospitalizován v době od oznámení rozhodnutí do převzetí víza – zavádí se tak přechodná fikce udělení víza. Nedodržení povinnosti dostavit se pro vízum do 30 dní je přestupkem. Přístup k řízení o určení postavení osoby bez státní příslušnosti je s ohledem na převažující cílovou skupinu jednoduchý, nezatížený přílišnými formalismy. Pro podání žádosti není stanovena – podobně jako u žadatelů o udělení mezinárodní ochrany – žádná pevná forma a není vyžadován ani oprávněný pobyt žadatele na území. Oprávněný pobyt na území však není překážkou pro přístup k určení, zda osoba je či není osobou bez státní příslušnosti. Odstavec 2 pak definuje, na základě jakého postupu a jakých dokumentů bude závěr, zda cizinec je či není osobou bez státní příslušnosti, učiněn. Důkazní prostředky uplatnitelné v řízení o žádosti o určení osoby bez státní příslušnosti, je možné rozdělit do dvou hlavních kategorií: 1) důkazy týkající se individuálního případu žadatele a jeho osobní historie, a 2) informace o zemi původu, resp. o právní úpravě nabývání a pozbývání státního občanství v zemi, ve vztahu k níž je otázka státní příslušnosti posuzována. Jako příklad důkazů vztahující se k individuální situaci a historii žadatele lze uvést zejména následující: • svědectví žadatele (získané formou písemného vyjádření při podání žádosti a následného pohovoru, v případě potřeby i opakovaného), • vyjádření kompetentních orgánů státu či států, ve vztahu k nimž je otázka státní příslušnosti posuzována ohledně státního občanství dotyčné osoby, • rodný list,

• výpis z evidence obyvatel, • cestovní doklad (včetně již neplatných),

• oddací list,

• osvědčení o získání či vzdání se státního občanství,

• identifikační dokumenty týkající se rodičů žadatele,

• jakékoli další dokumenty (např. očkovací průkaz, lékařské zprávy – např. lékařská

zpráva z nemocnice po narození žadatele, pokud není k dispozici rodný list, řidičský průkaz či jiné doklady).

Na rozdíl od řízení o mezinárodní ochraně ovšem musí osoba bez státní příslušnosti (v dané chvíli bez deklaratorního osvědčení státu o tom, že je osobou bez státní příslušnosti) spolupracovat při komunikaci se státem, jehož by mohla být občanem, za účelem získání podkladů svědčících o existenci či absenci státního občanství a vyvíjet prokazatelnou a věrohodnou snahu státní příslušnost získat – přiznání postavení osob bez státní příslušnosti je podobně jako mezinárodní ochrana subsidiárním postavením a tedy derogací z obecného pravidla mezinárodního práva, že ochranu svým občanům poskytuje primárně stát jejich státního občanství. Musí být tedy prokázáno, že je oprávněné, aby tato subsidiárnost byla aktivována. Praktickou překážkou zde však často bývá ne/ochota dotyčného státu příslušné potvrzení vydat a na podobné žádosti žadatele jakkoli reagovat. Veškeré shromážděné podklady je třeba hodnotit v rámci volného hodnocení důkazů.

Výčet požadovaných náležitostí je záměrně uváděn jako demonstrativní, pro úspěch v řízení tedy v podstatě není třeba, aby žadatel doložil všechny uváděné dokumenty, pokud bude možné jinak učinit závěr o tom, zda je či není osobou bez státní příslušnosti. Žádost o přiznání tohoto postavení bude přijata do řízení, i když v ní budou chybět náležitosti předpokládané odstavcem 2. Řízení rovněž nebude bez dalšího zastaveno, ale cizinec bude vyzván, aby dokumenty doložil. Dokumenty poté buď obstará, nebo správnímu orgánu dodá vysvětlení, proč je obstarat nemohl; toto vysvětlení, aby obstálo, musí být ovšem podloženo relevantními důvody. Důkazní břemeno je sdílené, ale oproti řízení ve věci mezinárodní ochrany se zde předpokládá mnohem větší aktivita žadatele – ten má za povinnost spolupracovat a obstarávat dokumenty podle odstavce 2. Ministerstvo shromažďuje informace o zemích původu – zejména o legislativní úpravě nabývání státního občanství, zpravidla rovněž kontaktuje zastupitelský úřad, může žadateli zajistit doprovod na zastupitelský úřad a zpravidla si rovněž vyžaduje informace od policie či jiných relevantních orgánů, které by mohly disponovat informacemi o totožnosti a státní příslušnosti cizince.

Odstavec 3 vyžaduje uvedení alespoň adresy pro doručování, a to pro zajištění kontaktu se žadatelem.

Odstavec 4 a 5 stanovuje, že po podání žádosti se cizinci vydá průkaz žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, který slouží zejména pro možnost přebírat písemnosti. Doba platnosti průkazu je stanována ministerstvem dle očekávané délky řízení vzhledem k jeho složitosti. Podání žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti opravňuje žadatele k setrvání na území; setrvání není formou pobytu, nicméně nejde o osobu neoprávněně pobývající. Rovněž oprávnění setrvat se vztahuje pouze ve směru k řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, pokud není jinde uvedeno jinak. Dále platí, že založení oprávnění setrvat vznikne pouze u první podané žádosti, zabraňuje se tak řetězení

UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons, odst. 84.

těchto žádostí s cílem setrvat na území ČR. Ministerstvo dále poučí žadatele o právech a povinnostech, které bude obsahovat i informaci o tom, že mohou být ze strany ministerstva kontaktovány orgány domnělé země původu. Ve výjimečných případech zejména rodin s nezletilými dětmi nebo jiných zranitelných osob uvedených v § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, které nemají dostatečné finanční zajištění, může Správa uprchlických zařízení umožnit ubytování v azylovém zařízení tzv. na výjimku podle § 79 odst. 5 zákona o azylu."

Odstavec 6 přejímá úpravu ze zákona o azylu, žadatel si může pořizovat kopie spisu vlastními prostředky (např. fotoaparátem nebo mobilním telefonem).

V § 49b jsou stanoveny situace, kdy postavení osoby bez státní příslušnosti ex lege zaniká, jedná se o situace smrti daného cizince, vzdání se postavení a získání jiné státní příslušnosti. Tento posledně uváděný důvod reflektuje subsidiárnost statusu - ziskem jakéhokoli státního občanství se aktivuje primární ochrana státem občanství a statusu již tak není zapotřebí.

Vzhledem k podobnému postavení uprchlíků a osob bez státní příslušnosti pověřilo Valné shromáždění OSN Úřad Vysokého komisaře, aby nesl odpovědnost za dozor, prevenci a snižování počtu osob bez státní příslušnosti. V rámci svého mandátu UNHCR spolupracuje s vládami při prevenci vzniku právního postavení osoby bez státní příslušnosti, při řešení existujících případů a při ochraně práv takových osob ve všech zemích světa. Vzhledem k tomuto mandátu získává UNHCR specifická oprávnění související s touto agendou (v § 49c), podobná úprava je rovněž v zákoně o azylu.

K bodům 41, 43, 108, 109 a 161 - hlava III nadpis dílu 5, v názvu § 50a, v § 50a odst. 2, 3 a 5, § 103 písm. k), § 118 odst. 1, 4 a 5, § 119 odst. 1, § 120 odst. 1, § 122 odst. 5, § 123a odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 písm. a) a d), § 123b, § 124 odst. 1, § 124b odst. 1 písm. b), § 163 odst. 1 písm. k) a x), § 164 odst. 1 písm. i) a p), § 167 odst. 1 písm. b), § 170 odst. 1 a 3 a § 174a odst. 2

Změny reagují na výsledky schengenských evaluací a zjištěné nepřesnosti ve stanovení geografického rozsahu povinnosti cizince vycestovat. Zpřesňuje se proto geografický rozsah povinnosti cizince vycestovat a souvisejících prvků tak, aby odpovídal výčtu zemí, které používají směrnici 2008/115/ES (tzv. návratová směrnice).

K bodům 44 a 45 - § 50a odst. 3 (část)

Zpřesňuje se postup policie v situaci, požádá-li cizinec během doby k opuštění území o stanovení nové doby k opuštění území zejména z důvodů podle § 174a odst. 2 - policie vydá nové rozhodnutí podle § 101 správního řádu, ve kterém stanoví novou dobu k opuštění území s ohledem na délku trvání uváděných důvodů, ale samozřejmě pouze pokud shledá, že důvody pro stanovení nové lhůty k vycestování jsou dány. Případné odvolání nemá odkladný účinek.

U § 50a (ale i u správního vyhoštění) vyvstává rovněž zřídka situace, kdy cizinci je soudem uložen zákaz opustit území ČR, což je v realitě schengenského prostoru poněkud vyprázdněný institut. Nicméně pokud orgány cizinecké Policie ČR o rozhodnutí soudu o zákazu vycestování cizince z území ČR vědí, konzultují svůj postup ve vztahu k danému cizinci s příslušným soudem.

K bodu 46 - § 50b

Záměrem je rozšíření působnosti odborů cizinecké policie krajských ředitelství policie při ukončení pobytu občanů Evropské unie, a to pouze v případě, že nemají vydáno potvrzení o přechodném pobytu podle § 87a zákona o pobytu cizinců. V případech, kdy se jedná o osoby, které jsou pouze krátkodobě na území České republiky, přicestovaly například pouze na fotbalové utkání, a narušily svým jednáním veřejný pořádek, a to i závažným způsobem, je cílem eliminovat pobyt takových cizinců na území České republiky, například jen po dobu trvání takové akce. Dále se jedná o případy cizinců občanů Evropské unie, kteří v tzv. průmyslových zónách páchají přestupky proti veřejnému pořádku, a vydání rozhodnutí o správním vyhoštění není přiměřené závažnosti a druhu protiprávního jednání cizince. Vydání rozhodnutí v těchto konkrétních případech je prvním úkonem v řízení. Zde se jedná o situace, kdy občan Evropské unie musí svůj pobyt na území České republiky ukončit a vycestovat z území České republiky.

K bodům 48, 50, 53 až 55 a 57 - § 67, § 69 odst. 3, § 70 odst. 2, § 70 odst. 5, § 75 odst. 1, § 155b

V § 67 se navrhuje zrušení tohoto historického humanitárního institutu (vložen poslaneckou iniciativou v roce 2003), a to vzhledem k zániku jeho potřebnosti a ztrátě opodstatnění vzhledem k účelu, pro který byl do zákona včleňován. Tímto účelem bylo reagovat na průtahy v azylovém řízení způsobené jednak obrovským počtem žádostí o udělení azylu a jednak přechodem na nový model správního soudnictví, kdy cca 2500 případů Vrchní soud po nabytí účinnosti soudního řádu správního předal k 1. 1. 2003 k projednání krajským soudům. Původní znění tohoto ustanovení rovněž bylo omezeno na osoby nepocházející z bezpečných zemí původu. Rovněž statistické údaje potvrzují mizivou využívanost a úspěšnost podaných žádostí (v roce 2015 uděleno 2x, 2016 7x, 2017 3x a 2018 7x). Nelze pominout ani riziko zneužívání spojených s žádostmi o toto pobytové oprávnění, vzhledem k tomu, že jde o jedno z mála oprávnění k pobytu, o které lze žádat z výjezdního příkazu (ovšem vydaného pouze podle zákona o azylu) a rovněž vzhledem k řadě možných výjimek, které ustanovení obsahuje. Délka azylového řízení může být nicméně v kombinaci s dalšími faktory jedním z důvodů hodnocených při žádosti o udělení víza za účelem strpění pobytu cizince na území podle § 33.

Změny v dalších ustanoveních jsou legislativně technickým důsledkem zrušení § 67.

K bodu 49 - § 68 odst. 3 písm. f)

MZV zaznamenává případy, nikoli v zanedbatelném počtu, kdy členové personálu zastupitelských úřadů některých cizích států a zejména jejich rodinní příslušníci – v postavení doprovázející osoby během svého diplomatického pobytu na území České republiky, často těsně před jeho ukončením či téměř bezprostředně po jeho ukončení, žádají o pobytová povolení nesouvisející s jejich profesním působením zde. Tyto osoby pak požadují započtení doby svého diplomatického působení na území České republiky do doby nepřetržitého pobytu na území České republiky rozhodného pro získání povolení k trvalému pobytu. Dle názoru MZV se jedná o zneužívání diplomatického statusu, resp. doby, po níž byl tento status užíván, čemuž je třeba předcházet.

K bodům 51 a 64 - § 69 odst. 5 a § 87h

Jedná se legislativně technickou reakci na zpřesnění definice azylanta a osoby požívající doplňkové ochrany. Obsah ustanovení zůstává nezměněn.

K bodu 52 - § 69 odst. 7

Navrhuje se, aby žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 byl cizinec oprávněn podat na území, jestliže na území pobývá na základě povolení k pobytu, které je platné, nikoliv v případě, kdy se ve smyslu § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 pouze za platné považuje, a to do doby rozhodnutí o žádosti cizince o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení jeho platnosti. Zákonem č. 222/2017 Sb. bylo stanoveno, že oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 se do doby nepřetržitého pobytu započítá pouze tehdy, pokud je nakonec cizinci pobytové oprávnění vydáno nebo prodlouženo. Řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 je tedy na dobu řízení o žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení jeho platnosti přerušeno z důvodu uvedeného v § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, teprve po jeho skončení lze v řízení pokračovat, tedy shledat podmínku nepřetržitosti pobytu na území za naplněnou nebo naopak v případě, že by žádosti o vydání nebo prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebylo vyhověno, za nenaplněnou a žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítnout. Tento postup je však zcela zbytečný a nehospodárný, neboť stejného efektu ovšem hospodárnějším způsobem bude docíleno tím, že žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 zákona bude cizinec moci podat v době, kdy je jeho povolení k dlouhodobému pobytu platné a nikoliv v době, kdy se za platné pouze považuje. Pro cizince samotného bude jednoznačněji a přehledněji z textu zákona pochopitelné, kdy žádost o pobytové oprávnění může podat a kdy ne. Konečně judikatura bez ohledu na text zákona dospěla již dříve k tomu závěru, že žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 zákona, tedy po 5 letech nepřetržitého pobytu na území, nelze podat na území, pokud cizinec na území pobývá „pouze“ v rámci tzv. fikce, tedy na základě oprávnění k pobytu dle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10. (vizte například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, čj. 3 Azs 96/2015 –44, ze dne 30.3.2017, č.j.: 10 Azs 1/2017 – 34, ze dne 21.3.2018, č.j. 1 Azs 54/2018-27). Legislativní změna tedy reaguje také na výklad ustanovení § 69 odst. 5 zákona provedený soudy. Pro právní jistotu adresátů této právní normy a praxi, bude nepochybně prospěšnější, pokud zákon výslovně stanoví, že žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 nebude moci být podána na území, pokud žadatel na jejím území pobývá pouze v rámci tzv. fikce.

Provedením navrhované změny v § 69 odst. 7 zákona se stane nadbytečným ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) zákona, proto je navrženo jeho zrušení.

Dále se navrhuje, aby se do doby nepřetržitého pobytu na území nezapočítávala doba pobytu cizince na území na základě dlouhodobého víza uděleného cizinci za účelem strpění pobytu na území. Důvod, pro který je udělováno dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území, je přechodného charakteru. V případě, že překážka, která je důvodem pro udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území, trvá déle než 1 rok je až na výjimky cizinec oprávněn podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem. Pobyt na základě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území je formálně omezen, a to jednak trváním překážky uvedené v § 33 odst. 1, 3 zákona a pak také tím, že vycestováním z území České republiky platnost tohoto dlouhodobého víza zaniká (§ 62 odst. 4 zákona). Pouze tehdy, jestliže tato překážka trvá nebo se lze důvodně domnívat, že bude trvat po dobu delší jednoho roku, umožňuje zákon cizinci získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území, které již vycestováním cizince z území nezaniká. S ohledem na čl. 3 odst. 2 písm. e) směrnice Rady č. 2003/109/ES, je tedy třeba mít dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území za formálně omezené povolení k pobytu, a to zejména proto, že jeho platnost se odvíjí od trvání překážky, která byla důvodem jeho udělení, po jejím odpadnutí je navíc v některých případech cizinec sám povinen požádat o zrušení platnosti tohoto víza (§ 38 odst. 1 zákona) a navíc vycestováním z území jeho platnost zaniká. Z tohoto důvodu bude započitatelný do doby nepřetržitého pobytu na území pro účely získání povolení k trvalému pobytu dlouhodobý pobyt za účelem strpění pobytu na území, nikoliv dlouhodobé vízum udělené za tímto účelem.

K bodům 56 a 65 - § 73 a § 87j odst. 2 Zmíněná ustanovení zákona o pobytu cizinců se zrušují, neboť povinnost Ministerstva vnitra sdělit Ústřední pojišťovně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky informace k zařazení dotčené skupiny cizinců do centrálního registru pojištěnců bude komplexně řešena v zákoně o veřejném zdravotním pojištění.

K bodu 59 - § 87b odst. 3

Sjednocení terminologie s § 1 a se zákonem č. 186/2013 Sb., o státní občanství České republiky.

K bodu 60 - § 87c odst. 2

Navrhuje se nové znění věty druhé v odstavci 2, jelikož je nadbytečné dosavadní vystavování pobytové karty rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, který na území České republiky pobývá jako člen personálu zastupitelského úřadu cizího státu nebo mezinárodní vládní organizace akreditované v České republice, jenž sám není občanem Evropské unie a je registrován MZV, a to s ohledem na skutečnost, že MZV již vydává rodinným příslušníkům člena personálu zastupitelského úřadu cizího státu nebo mezinárodní vládní organizace akreditované v České republice identifikační průkaz. Tento identifikační průkaz je podle ustanovení §180b odst. 2 dokladem totožnosti a současně povolením k dlouhodobému pobytu; průkaz obsahuje rovněž údaje o rozsahu výsad a imunit, kterých jeho držitel požívá na území České republiky po dobu registrace Ministerstvem zahraničních věcí. Pro paralelní vydávání pobytové karty i identifikačního průkazu v daných případech neexistuje relevantní důvod.

K bodu 67 - § 88 odst. 3

Dochází ke zpřesnění textu tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, že dítě, které se narodí cizinci za pobytu na území České republiky, má vždy následovat pobytový status tohoto cizince. Navrhovaná úprava má za cíl zabránit spekulacím, kdy dotčený cizinec s povoleným dlouhodobým pobytem, žádá za narozené dítě o vydání povolení k trvalému pobytu (zejména s ohledem na zajištění účasti narozeného dítěte v systému veřejného zdravotního pojištění).

Legislativní změna spočívá ve výslovném zakotvení oprávnění k pobytu na území po dobu řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v případě dítěte, které se narodilo na území a jehož rodič disponuje pouze platným povolením k dlouhodobému pobytu na území. Vznik tohoto oprávnění je podmíněn tím, že žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu byla podána za podmínek uvedených v odstavci 1 a 4. Navrhovanou změnou se odstraňuje mezera v zákoně, která je v současné praxi překlenována cestou analogie.

Dále se specificky upravuje fikce trvalého pobytu, která vznikne narozením dítěti v situaci, kdy jeho zákonný zástupce na území pobývá na základě trvalého pobyt. Tato fikce trvá 60 dnů od narození a její vznik již není navázán na podání žádosti o trvalý pobyt, ale na okamžik narození. V případě, že je žádost o trvalý pobyt podána, platí fikce až do právní moci rozhodnutí o této žádosti.

K bodu 68 - § 99 odst. 2

Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo vnitra zaujímají dlouhodobě rozdílná stanoviska, zda přenocování v noclehárně podle § 63 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za ubytování ve smyslu § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jde sice o ambulantní sociální službu poskytovanou osobám bez přístřeší. Podle § 91 zákona o sociálních službách je však poskytována na základě smlouvy, součástí poskytované služby je kromě možnosti přenocovat také možnost vykonat základní hygienu. Texty a cíle obou zákonů si v případě nocleháren do jisté míry odporují a je poměrně obtížné dovozovat vztah speciality.

Proto dospěli zástupci obou resortů k závěru, že možným řešením je úprava legislativy, která výslovně stanoví, že v případě nocleháren nepůjde o ubytování ve smyslu § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Provozovatelé nocleháren podle zákona o sociálních službách tak nebude ubytovateli ve smyslu § 99 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nebudou se na ně vztahovat povinnosti ubytovatele v tomto zákoně uvedené.

K bodům 69 a 70 - § 104 odst. 1 a 6

Navrhované znění je reakcí na požadavek stanovený v čl. 45 odst. 5 nařízení, podle něhož budou dopravci podléhat sankcím stanoveným podle čl. 26 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody a článku 4 směrnice Rady 2001/51/ES, pokud přepravují přes vnější hranice státní příslušníky třetích zemí, kteří nejsou držiteli platného cestovního povolení, ačkoli se na ně vztahuje povinnost takové cestovní povolení mít. Za tím účelem budou mít dopravci podle nařízení přístup do informačního systému ETIAS, aby ověřili, zda státní příslušníci třetích zemí, na něž se vztahuje povinnost mít cestovní povolení, jsou skutečně držiteli platného cestovního povolení.

V § 104 odst. 1 se proto rozšiřují v souladu s nařízením ETIAS povinnosti leteckého dopravce o zákaz dopravit z území státu, který není smluvním státem, na území cizince, který nemá platné cestovní povolení, pokud je povinen jej mít podle nařízení ETIAS.

V § 104 odst. 6 se doplňuje, že na velitele letadla na vnějším letu jiném než prováděném provozovatelem obchodní letecké dopravy se tento zákaz vztahovat nebude, jelikož nařízení ETIAS upravuje přístup do informačního systému ETIAS pro účely ověření, zda státní příslušníci třetích zemí, na něž se vztahuje povinnost mít cestovní povolení, jsou skutečně držiteli platného cestovního povolení, pouze provozovatelům obchodní letecké dopravy.

K bodům 71, 72, 80, 121, 124 a 128 - § 108, § 115b, § 163 odst. 1, § 164 odst. 1 písm. e), § 165 písm. h)

Do zákona o pobytu cizinců se vkládá možnost v určitých situacích použít a vydat tzv. evropský cestovní doklad pro návrat, který má právní základ v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1953 ze dne 26. října 2016, kterým se zavádí evropský cestovní doklad pro návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí a zrušuje doporučení Rady ze dne 30. listopadu 1994. Tento doklad se vkládá do výčtu dokladů, které jsou cestovními doklady podle zákona o pobytu cizinců a zakládá se rovněž oprávnění tyto doklady vydávat a to jak pro Policii ČR, tak pro ministerstvo vnitra.

K bodům 73 až 77 a 79 - § 113 a § 115 odst. 3

Úprava vydávání cizineckého pasu osobám požívajícím doplňkové ochrany je ze systematických důvodů přesunuta do zákona o azylu. Doplňuje se odstavec 7, který stanoví nemožnost vydat cizinecký pas podle zákona o pobytu cizinců, pokud existuje souběh s udělenou mezinárodní ochranou podle zákona o azylu. Cestovní doklad se v takovém případě vydá podle zákona o azylu, protože osoba je primárně v postavení poživatele mezinárodní ochrany.

K bodu 78 - § 114 odst. 4

Napravuje se dosavadní, a nutno říci nelogická, absence možnosti vydání cestovního průkazu totožnosti v případech realizace rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR nebo členských států EU.

K bodům 81 až 87 a 125 - § 117 a § 164 odst. odst. 1 písm. l)

Změna v odstavci 1 reflektuje stav, kdy cestovní doklad lze zadržet jako neplatný či odcizený i z toho důvodu, že je tak prohlášen v Schengenském informačním systému, a to nemusí být činěno pouze státem, který tento doklad vydal. Změna tak pouze odráží skutečný stav věci.

V odstavci 7 se navrhuje zrušení povinnosti Policie České republiky předávat zadržené cestovní doklady MZV v případě, že je vydal stát, který má diplomatické zastoupení na území České republiky. V takovém případě by je zaslala Policie České republiky na zastupitelský úřad dotčeného státu přímo, a nikoli prostřednictvím MZV. Takový postup MZV má za postup jednodušší, rychlejší a efektivnější. Na MZV by Policie ČR i nadále zasílala zadržené doklady, které vydal stát bez diplomatického zastoupení na území České republiky. MZV by následně, jako dosud, zprostředkoval jejich doručení diplomatickou cestou přes příslušný zastupitelský úřad České republiky.

Změna v odstavci 7 reflektuje stávající praktický stav, kdy policie předává doklady nalezené v ČR souhrnně státu, který tento doklad vydal.

Dle § 163 odst. 1 písm. r) zákona o pobytu cizinců policie (Ředitelství služby cizinecké policie a inspektoráty cizinecké policie) provádí mimo jiné i zadržení dokladu, jehož platnost skončila podle § 87z, § 87aa nebo § 117f téhož zákona. Neplatné průkazy o povolení k pobytu, o jejichž zadržení jde, by mělo mít možnost zadržet i ministerstvo a odbory cizinecké policie, které se s neplatnými doklady setkávají v praxi častěji a musí se spoléhat, že jim průkaz o povolení k pobytu cizinec ponechá dobrovolně v rámci splnění své povinnosti odevzdat neplatný doklad vydaný podle zákona o pobytu cizinců [§ 103 písm. h)]. Také útvary policie na území (obory cizinecké policie) by měly mít možnost zadržet neplatný průkaz o povolení k pobytu, neboť při pobytové kontrole mohou i tyto útvary zjistit cizince, který je již držitelem neplatného průkazu o povolení k pobytu.

Současně je lépe formulována povinnost policie a ministerstva zadržet cestovní a jakýkoliv jiný doklad, který je padělaný či pozměněný.

K bodům 88 až 90 - § 117a odst. 3 písm. a) a b)

Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1954, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1030/2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, byla uložena členským státům povinnost, ve stanovené termínu zajistit vydávání nového vzoru „povolení k pobytu“. Uvedené nařízení rovněž stanovuje způsob vyplňování jednotlivých rubrik zmíněného „povolení“. Vzhledem k tomu, že zmíněný vzor obsahuje i rubriku „druh povolení“ a způsob její vyplňování, neměl by vnitrostátní právní předpis (tj. zákon o pobytu cizinců) řešit danou záležitost a z tohoto důvodu dochází ke zpřesnění příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců.

K bodu 91 – k § 117f K ukončení platnosti povolení pobytu nedochází pouze zrušením jeho platnosti, ale zaniká také ze zákona, a to v případech uvedených v § 62, § 63, § 76, § 86m a § 178c zákona o pobytu cizinců. Navrhované doplnění ustanovení § 117f tak zaplňuje dosavadní mezeru v zákoně.

K bodu 92 - § 118 odst. 3

Tato změna se týká stanovování nové lhůty k vycestování, kdy nemusí jít pouze o důvody podle § 174a odst. 2, ale i o důvody jiné. Dále se zpřesňuje již dnes logicky aplikovaný postup rozhodování o žádosti – tedy že ne ve všech případech podání žádosti musí policie této vyhovět a novou lhůtu stanovit. Rovněž se zpřesňuje, že odvolání nemá odkladný účinek, jinak by byl tento institut zcela otevřen opakovaným žádostem a zneužívání.

K bodům 95, 97 až 99 - § 120a

Dosud v zákoně absentoval mechanismus povinného přezkoumávání trvání důvodů, které znemožňují cizinci vycestování, resp. nebylo ani jasné, jaký subjekt má toho hodnocení provádět – zda policie, která rozhodnutí vydala nebo ministerstvo, které následně vydalo oprávnění k pobytu. Překážka vycestování by měla legalizovat pobyt cizince pouze po dobu, po kterou skutečně trvá. Navazující kroky již pak zákon stanovuje. V odstavci 6 se ruší v praxi neaplikované omezení spočívající v zániku oprávnění požádat o udělení mezinárodní ochrany. Ustanovení nemá reálný přínos a je zbytečně „tvrdé“.

Do odstavce 8, který upravuje situace, kdy zaniká rozhodnutí o správním vyhoštění, se doplňuje i situace přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

K bodu 100 - § 122 odst. 8 a 9

V odstavci 8 se zavádějí procesní odchylky pro řízení o odstranění tvrdosti rozhodnutí o správním vyhoštění, tak aby toto řízení bylo pružnější a odpovídalo charakteru tohoto řízení, kde nejsou přesně dané jednoznačné podmínky pro vyhovění těmto typům žádostí. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je zcela v dispozici cizince.

V odstavci 9 se upravuje pravomoc policie zrušit nebo zkrátit délku zákazu vstupu (platnost rozhodnutí o správním vyhoštění), pokud důvody vyplynou z vlastní činnosti.

K bodům 101, 113 a 114 - § 123 odst. 7, § 145 odst. 2, § 146 odst. 1 a 3, § 147

Jedná se pouze o zpřesňující terminologickou změnu, která reflektuje skutečnost, že ne všechny situace ukončení detence cizince jsou propuštěním. Navrhuje se tak přiléhavější slovo, a to „opuštění“, které zahrnuje všechny formy ukončení zajištění.

K bodům 102 až 107 - § 123a

Dochází ke drobným změnám v ustanovení, které upravuje možnosti a postupy ministerstva při úhradě nákladů spojených s dobrovolným návratem do země původu. Dochází k technické změně, která reaguje na potřebu přesně geograficky vymezit území států, ze kterých je cizinec povinen vycestovat. A dále dochází ke zpřesnění právní úpravy tak, aby bylo možné využívat finanční prostředky agentur Evropské unie a případně jiných finančních zdrojů pro úhradu nákladů spojených s dobrovolným návratem.

Jelikož v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky dosud chybí ustanovení, které by opravňovalo Ministerstvo vnitra činit úkony spojené s realizací dobrovolného návratu, například při nákupu letenek či jízdenek, doplňuje se předmětné ustanovení. Toto přispěje k dalšímu usnadnění a urychlení provádění dobrovolných návratů.

K bodu 110 - § 129a odst. 3,

Navrhuje se připodobnit zákonnou možnost požádat o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců, kde je vykonáváno rozhodnutí o zajištění podle zákona o pobytu cizinců úpravě platné pro institut vazby. Navrhuje se oproti stávající úpravě flexibilnější řešení, kdy bude cizinec oprávněn kdykoliv (tedy v souladu s požadavky mezinárodně právních závazků, kterými je Česká republika vázána) požádat o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Pokud cizinec bude uvádět stále stejné důvody, které, podle jeho názoru, by měly vést k jeho propuštění, bude moci takovou žádost podat znovu až po třiceti dnech. Dosavadní úprava, která dává cizinci dostatečné možnosti právní ochrany prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění a o prodloužení zajištění, kdy doby zajištění v rozhodnutích jsou stanovovány postupně, a proto i možnost soudního přezkumu je opakovaná tímto návrhem není nijak dotčena. Tímto ustanovením není dále nijak dotčena možnost cizince uvést nové relevantní skutečnosti ke svému propuštění, policie je totiž povinna podle § 126 písm. a) zkoumat po celou dobu zajištění, zda důvody zajištění trvají a je dána možnost policie propustit cizince ze zajištění s i bez jeho podnětu, pokud shledá důvod.

K bodu 111 – k § 136 odst. 4 Vyjasňuje se obsah pojmu „opuštění zařízení“. Opuštěním zařízení nejsou krátkodobá opuštění např. za účelem lékařského vyšetření nebo účasti na soudním jednání.

K bodu 112 – k § 144 odst. 4 Dle dosavadního výkladu textu zákona osoba umístěná v přísném režimu zařízení pro zajištění cizinců má nárok na návštěvu advokáta či zástupce právnické osoby, který prokáže, že předmětem její činnosti je oprávnění poskytovat právní pomoc cizincům, ovšem pouze za přítomnosti policie. Uvedený výklad je však rozporný s úmyslem zákonodárce i s dalšími principy vyplývajícími z vnitrostátní i evropské judikatury a dále ze standardů Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (CPT). Přístup osob omezených na svobodě k právní pomoci je jedním z důležitých principů prevence špatného zacházení. Za součást práva na přístup k právnímu zástupci přitom CPT označil i právo setkat se s ním bez přítomnosti třetí osoby.

K bodu 115 - § 151 odst. 2 Nově bude možné poskytnout dotaci na rozvoj obce, kde se nachází zařízení pro zajištění cizinců i opakovaně. O konkrétním poskytnutí a výši dotace rozhodne Vláda České republiky.

K bodu 118 - § 158 odst. 1 písm. b) bod 2

Odstraňuje se rozpor v jednotlivých ustanoveních zákona o pobytu cizinců, která obecně stanoví jaké údaje a v jakém rozsahu se o cizincích vedou. Odstraněním, které je navrhováno se řeší nežádoucí duplicita.

K bodu 119 - § 158 odst. 1 písm. j)

Zákonem č. 176/2019 Sb., kterým se, mimo jiné, mění zákon o pobytu cizinců byla pro některé skupiny cizinců zavedena povinnost absolvovat adaptačně-intergační kurz, a to s účinností od 1. ledna 2021. Za účelem efektivní kontroly plnění této povinnosti ze strany cizinců, je žádoucí údaje vážící se k ní evidovat v Informačním systému cizinců. Půjde zejména o infomaci, zda cizinec tuto povinnost již splnil nebo zda Ministertvo vnitra od jejího splnění z důvodů zvlášního zřetele hodných upustilo.

K bodu 120 - § 158 odst. 8 písm. i)

Jde o provazbu na evidenční systémy podle zákona o azylu a nově definovanou položku průkazů žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

K bodu 122 - § 163 odst. 2 písm. f)

Jde o nutnou provazbu na nové ustanovení zákona o azylu, které nově opravňuje Policii České republiky provést dopravu i v případě realizace dobrovolného návratu.

K bodu 123 - § 163 odst. 2 písm. h) a i)

V návaznosti na čl. 4 vízového kodexu a v souladu s § 171 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se má v zákoně zakotvit stávající praxe. Podstatou této úpravy je, že stanovisko nebude Ředitelství služby cizinecké policie zasílat zastupitelskému úřadu na žádost, nýbrž vždy, což je i stávající praxe. Nejedná se o „závazné stanovisko“ ve smyslu § 149 s. ř.; jde tedy o jeden z podkladů pro rozhodování.

Ředitelství služby cizinecké policie se určuje jako národní jednotka ETIAS podle čl. 8 nařízení ETIAS.

K bodům 126 a 132 - § 164 odst. 1 písm. p) a § 167 odst. 1 písm. b)

Ve výčtu situací, kdy policie snímá daktyloskopické otisky a pořizuje obrazové záznamy, chybně není uvedeno ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, kde policie postupuje podle § 19.

K bodu 127 - § 165 písm. c) Doplňuje se oprávnění Ministerstva vnitra vést řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

K bodům 129 a 133 - § 165a odst. 1 písm. d) a § 167 odst. 1 písm. e) Ministerstvo vnitra nebo policie se mohou během různých úkonů setkávat s osobami a může vnímat potřebu je ztotožnit. Aniž by bylo možné na první pohled poznat, zda jde o občana ČR nebo o cizince.

K bodu 130 – § 165a písm. j) a k)

Ministerstvo v řízeních o žádostech o pobytová oprávnění a v případě změny místa hlášeného pobytu cizince na území je povinno prověřit, zda ubytování cizinci poskytuje osoba skutečně oprávněná nemovitost užívat a rovněž, zda existuje právní titul pro to, aby cizinec mohl příslušnou nemovitost nebo její část užívat. Pro tyto účely je v současnosti využíváno nahlížení do Katastru nemovitostí prostřednictvím veřejně přístupné aplikace (www.nahlizenidokn.cuzk). V celé řadě případů však tyto informace nejsou dostatečné a musí být kontaktována jednotlivá katastrální pracoviště s žádostí o doplňující údaje. Jedná se například o informace o exekucích, výkonu rozhodnutí o změnách v osobě vlastníka nemovitosti. Získáním úplného přístupu do katastru nemovitostí odpadne administrativní zátěž oběma úřadům a povede k urychlení správních řízení.

Do písmene k) se výslovně doplňuje oprávnění zadržet na nezbytně nutnou dobu doklad v souvislosti se zjišťováním nebo projednáváním přestupku. Jedná se typicky o případy ověřování pravosti dokladu. V praxi se stává, že cizinci viní správní orgán ze zadržování cestovního dokladu ve snaze zabránit tím pořízení jeho kopie pro účely probíhajícího správního řízení nebo proto, aby byly zmařeny kroky k posouzení pravosti dokladu či případného zjištění a zahájení řízení o přestupku.

K bodům 131 a 135 - § 166 odst. 3 a nový § 167a

Jako reakce na výsledek schengenského hodnocení v oblasti ochrany dat a osobních údajů se v zákoně explicitně stanoví spolusprávci údajů, které jsou vedeny ve Vízovém informačním systému, kde se jedním spolusprávcem určuje ministerstvo zahraničních věcí jako orgán, který je odpovědný za údaje, které do systému samo vkládá, a druhým spolusprávcem se určuje Policie ČR jako orgán odpovědný za údaje, které do systému sama vkládá.

Policie ČR bude správcem údajů, které se budou uchovávat v budoucnu nově vytvořeném systému „Entry/Exit“.

Odstavcem 3 pak Česká republika plní svoji povinnost určit orgán, který bude odpovědným za zpracování osobních údajů orgány České republiky v rámci EUROSUR.

K určení orgánů ČR, které jsou oprávněny požádat o nahlédnutí do údajů systému ETIAS Určení orgánů podle čl. 50 odst. 1 se provede, stejně jako u dalších nařízení, která jsou na rozdíl od směrnice PNR přímo použitelná, formou usnesení vlády, konkrétně v příloze Národního schengenského plánu 2014. Určené orgány budou následně notifikovány Evropské komisi a agentuře eu-LISA. Stejný postup byl v minulosti zvolen u přístupu do systému VIS a plánuje se také pro systém EES.

Účelem nahlížení do údajů systému ETAS má být prevence, odhalování a vyšetřování teroristických trestných činů nebo jiných závažných trestných činů.

Obecně platí, že přístup za účelem prevence, odhalování a vyšetřování teroristických trestných činů nebo jiných závažných trestných činů by měl být umožněn všem orgánům, které splní podmínky stanovené nařízením. Pokud tyto podmínky splní, mohou být těmito orgány kromě Policie ČR např. také zpravodajské služby.

K bodu 134 - § 167 odst. 1 písm. p)

Současné znění zákona dává pravomoc policii provést osobní prohlídku a prohlídku věcí za podmínek stanovených v ustanovení § 137. Toto ustanovení je možné užít pouze za situace, kdy je rozhodnuto o zajištění cizince do zařízení pro zajištění cizinců, a to za účelem zjištění, zda u sebe nemá cestovní doklad, doklad totožnosti nebo písemnost potvrzující jeho totožnost nebo státní občanství, peněžní prostředky nebo věc, jejíž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je policie oprávněna provést osobní prohlídku a prohlídku věcí zajištěného cizince také na žádost provozovatele nebo v případě důvodného podezření, že tento cizinec může mít u sebe cestovní doklad, doklad totožnosti nebo písemnost potvrzující jeho totožnost nebo státní občanství nebo věc, jejíž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno.

Nejedná se však o jediný institut, kdy je policie svěřena pravomoc provést prohlídku osoby. V úzkém spojení se zajištěním osoby je policista dle § 29 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon č. 273/2008 Sb.), oprávněn před umístěním osoby do policejní cely přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je policista oprávněn provést prohlídku osoby. Dále policista je oprávněn provést prohlídku osoby dle § 35 zákona č. 273/2008 Sb., nicméně podstatou tohoto ustanovení je zajištění bezpečnosti osob či zasahujících policistů tím, že v určených případech je umožněno provést prohlídku osoby za účelem zjištění, zda tato osoba nemá u sebe zbraň, případně jí tuto zbraň odebrat. Zbraní se zde rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším v souladu s § 111 písm. e) zákona č. 273/2008. Dané ustanovení má tedy pouze bezpečnostní charakter.

Dlužno dodat, že policie je oprávněna pro účely trestního řízení provést osobní prohlídku v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 a 4 a § 83b trestního řádu.

Prohlídku osoby provádí vždy osoba stejného pohlaví.

Jak předestírá současná právní úprava, jestliže není rozhodnuto o zajištění cizince do zařízení pro zajištění cizinců, není policistům svěřena pravomoc, aby za účelem zjištění skutečné identity provedly prohlídku osoby a jeho věcí, zejména zda u sebe nebo ve věcech nemá cestovní doklad, doklad totožnosti písemnost nebo paměťový nosič datových informací potvrzující jeho totožnost nebo jeho státní občanství.

Praxe se stále častěji setkává s případy, kdy dochází ke kontrole cizinců, kteří na výzvu policistů nepředloží doklad totožnosti, i přestože tento doklad u sebe mají, avšak záměrně ho ukrývají, čímž chtějí zastřít svou skutečnou totožnost. Na podkladě toho jsou prováděny nadbytečné policejní úkony směřující k ověření totožnosti cizince. Nové oprávnění policistů provést osobní prohlídku za účelem nalezení dokumentu svědčící o totožnosti cizince se rovněž jeví jako nezbytné při záchytu většího počtu cizinců neoprávněně vstupujících na území.

Nové oprávnění provádět osobní prohlídku a prohlídku věcí za účelem zjištění totožnosti by policii svěřilo institut umožňující zefektivnění a urychlení práce policie, přičemž podmínky pro provedení osobní prohlídky a prohlídky věcí by byly podobné podmínkám pro provedení osobní prohlídky a prohlídky věcí u již zajištěné osoby do zařízení stanovené ustanovením § 137 zákona č. 326/1999 Sb., tedy za účelem zjištění, zda u sebe nemá cestovní doklad, doklad totožnosti nebo písemnost potvrzující jeho totožnost nebo státní občanství, peněžní prostředky nebo věc, jejíž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno.

K bodu 136 - § 168 odst. 1

Do výčtu ustanovení, na něž nedopadají části druhá a třetí správního řádu, se doplňuje výslovně doplnit oznámení změny zaměstnavatele. Oznámení a sdělení ministerstva jsou typickými úkony podle hlavy čtvrté správního řádu, niméně z důvodu přehlednosti a jistoty je žádoucí výslovně tyto úkony do výčtu v tomto ustanovení zařadit.

K bodu 137 - § 168 odst. 3 Předchozí novelou zákona o pobytu cizinců (zákon č. 176/2019 Sb.) bylo na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu vloženo ustanovení, podle kterého jsou rozhodnutí ministerstva vnitra o zrušení pobytového oprávnění z bezpečnsotních důvodů (jde o výčet ustanovení) v právní moci již okamžikem jejich oznámení účastníkovi. Pozměňovací návrh pravděpodobně s cílem urychlit rušení pobytu předpokládal, že tak dojde k vyloučení možnosti podat proti rozhodnutí ministerstva odvolání. Cizinec se měl bránit ihned prostřednictvím žaloby podané ke správnímu soudu. Vzhledem k tomu, že zákon neobsahuje výslovné vyloučení možnosti podat opravný prostředek (zde odvolání), vznikají v praxi pochybnosti, jaký význam má slovní spojení „nabývají právní moci jeho oznámením“. Správní soudy tak mohou namítat, že účastník nevyužil svého práva podat odvolání ve správním řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 Azs 192/2020 – 21). Aby byla tato otázka vyjasněna a aby byl současně respektován cíl sledovaný zákonodárcem (urychlit celý proces tím, že odpadne jeden stupeň), navrhuje se v tomto ustanovení výslovně uvést, že „proti výše uvedenému rozhodnutí nelze podat odvolání“.

Zákonem č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla pro něktré kategorie cizinců zavedena povinnost absolvovat adaptačně intergační kurz. Ministervo vnitra může z důvodů hodných zvláštního zřetele od této povinnosti upustit. Z textu § 155b odst. 4 přímo nevyplývá, zda půjde o rozhodování ve správním řízením zahájením z moci úřední nebo na žádost. Vzhledem k povaze tohoto institutu je ovšem pravděpodobnější druhá možnost, neboť ministerstvo vnitra nemá informace např. o zdravotním stavu jednotlivých cizinců, na které se tato povinnost vztahuje. Vzhledem k tomu, že rozhodování ministerstva bude spočívat především vposouzení toho, zda situace odpovídá „důvodům zvláštního zřetele hodných“ pro upuštění povinnosti kurz absolvovat, nejeví se jako účelné, aby správní úvaha ministerstva byla předmětem odvolání. Z tohoto důvodu se i v případě rozhodnutí podle § 155b odst. 4 navrhuje vyloučit opravný prostředek. Tento záměr lze dále podpořit i argumentem, že podle aktuálně připravované vyhlášky bude adaptačně-integrační kurz absolvován tím, že se jej cizinec zúčastní. Délka urzu by pak měla činit 4 hodiny. Nejde tudíž o výrazný zásah do života cizince. Dále lze uvést, že i v případě, že konkrétní okolnosti na straně cizince nepostačí k tomu, aby ministerstvo rozhodlo o upuštění od povinnosti kurz absolvovat, měly by být zohledněny v případném řízení o přestupku, které se cizinec dopustil tím, že kurz neabsolvoval.

K bodu 138 - § 168 odst. 5 a 6 K odstavci 5

Dosavadní judikatura soudů a zejména Nejvyššího správního soudu byla dosud, pokud jde o účastenství v řízeních o žádostech o pobytová oprávnění zcela jednotná, když za účastníka řízení o žádosti byl vždy považován pouze žadatel o toto pobytové oprávnění (například rozsudky Nejvyššího správního soudu z 25.2.2010, č.j.: 2 As 77/2009, z 22.3.2016, č.j. 5 As 244/2015, z 20.10.2011 č.j.: 2 As 61/2011, Krajského soudu v Brně č.j. 32 A 31/2015, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2014, č.j. 75 A 18/2014-39. Nicméně se od této judikatury v současnosti Nejvyšší správní soud odchýlil v rozsudku ze dne 23.10.2019, č.j. 9 Azs 256/2019. Ačkoliv se jedná možná o ojedinělou odchylku, ukazuje to na potřebu tuto otázku upravit v zákoně přímo a komplexně, a to především z důvodu specifik takového řízení. Zvolené řešení počítá pouze s jedním účastníkem u řízení vedených podle zákona o pobytu cizinců, a to včetně řízení vedených z moci úřední. V řízeních vedených z moci úřední je totiž správní orgán v drtivé většině případů posuzuje dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince a je tak povinen zohledňovat i zájmy jeho rodinných příslušníků, jejichž účastenství v řízení by v některých případech podle obecné úpravy ve správním řádu přicházelo v úvahu.

K odstavci 6

Navrhuje se výslovně upravit vztah vybraných ustanovení správního řádu a „řízení ve věci cestovního povolení“. Tímto slovním spojením se myslí řízení, ve kterých se rozhoduje ve věci cestovního povolení ve smyslu nařízení ETIAS. Jde jednak o řízení v prvním stupni (zejména řízení o žádosti o vydání cestovního povolení, ale i o řízení zahajovaná z moci úřední, ve kterých může být cestovní povolení prohlášeno za neplatné nebo zrušeno), ale i o řízení ve druhém stupni (nové posouzení důvodů v § 180l).

Řízení v prvním stupni upravuje po procesní stránce přímo nařízení ETIAS. To má aplikační přednost pře právem jednotlivých členských států. Navrhovatel se navíc domnívá, že nařízení obsahuje všechny klíčové instituty, kterými se zabývá správní řád (snad s výjimkou podjatosti). Jde navíc o procesní úpravu společnou všem členským státům. Celý institut podávání a zpracování žádostí o cestovní povolení je navíc navržen tak, aby žadatel mohl žádost podat online ze svého počítače nebo chytrého telefonu. Žádost cizince by měla být posouzena rychle (v řádu hodin nebo nízkých jednotek dnů) a navíc by mělo být v naprosté většině případů o žádosti rozhodováno automaticky (systémem samotným). K „manuálnímu“ zpracování žádosti národní jednotkou příslušného státu dojde jen výjimečně. Navíc bude teprve v průběhu posuzování žádosti dovozeno, která národní jednotka (národní jednotka kterého členského státu) o žádosti, která bude zpracována manuálně, rozhodne.

Naproti tomu opravný prostředek (řízení ve druhém stupni) nařízení ETIAS sice předpokládá, ale svěřuje jeho úpravu úpravě národní (vize § 180l až 180n). I v případě druhého stupně se však předpokládá, že ve většině případů půjde o komunikaci s cizincem, který se nenachází na území ČR nebo schengenského prostoru a který komunikuje s příslušnými orgány online a který má zájem na vyřízení svého podání poměrně rychle. Vzhledem k těmto specifikům obsahuje návrh v § 180l až 180n úpravu toho, jakým způsobem bude vedeno řízení o žádosti o opětovné posouzení důvodů.

Ani v případě řízení v prvním stupni (které je upraveno kompletně v nařízení ETIAS), ani v případě řízení ve stupni druhém (kde je výslovná úprava v § 180l až 180n) není žádoucí, aby byla u vybraných institutů dovozována subsidiární aplikace vybraných institutů správního řádu. Rozšiřujícím výkladem opírajícím se o obecná ustanovení správního řádu by byla popřena řešení, která mají umožnit vést řízení s cizincem, který není na území ČR, online a rozhodovat o žádostech ve stanovených lhůtách.

K bodu 139 - § 169d odst. 3

Navrhovaná úprava reaguje na praxi, s níž se setkávají zastupitelské úřady, u nichž je naplněna kvóta stanovená podle § 181b odst. 1 a Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. V případě naplnění uvedené kvóty je každá další žádost o příslušné pobytové oprávnění nepřijatelná dle § 169h odst. 3. Nepřijatelnost žádosti nelze žádným způsobem zhojit. V takovém případě je žádost o upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, která je nepřijatelná, zjevně právně nepřípustná dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Přesto jsou takové žádosti opakovaně podávány. S ohledem na právní jistotu žadatelů je vhodné nemožnost podání žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, která je nepřijatelná, zakotvit přímo do ustanovení zákona, aby se předešlo pochybnostem žadatelů, zda uvedené podání činit či nikoliv. A to zejména za situace, kdy je dále navrhováno zpoplatnění žádosti o upuštění od osobního podání žádosti.

K bodu 140 - § 169f odst. 3 Rozhodnutí o povinnosti opustit území je rozhodnutím, kterým se cizinci stanovuje povinnost vycestovat, ale oproti rozhodnutí o správním vyhoštění toto rozhodnutí neobsahuje zákaz vstupu a cizinci je tak dána možnost bezprostředně si zlegalizovat pobyt podáním žádosti o pobytové oprávnění na příslušném zastupitelském úřadě. Vzhledem převisu nabídky a poptávky po možnosti podat takovou žádost v některých zemích a rovněž vzhledem k reflexi existence rodinného a soukromého života v ČR se tak stanovuje pevná doba, do kdy musí dojít ke stanovení termínu pro osobní podání žádosti. Vždy tak bude po cizinci požadováno splnění povinnosti vycestovat, a to bez ohledu na vzdálenost země původu, zároveň se mu však umožní co nejdříve podat žádost o pobytové oprávnění.

K bodům 141 a 142 - § 169g K odstavci 1: Návrh úpravy vychází z dosavadních zkušeností zastupitelských úřadů při přijímání žádostí o udělení dlouhodobého víza nebo žádostí o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu cizinců v zemích, jejichž nejsou státními občany, ale mají v nich povolen dlouhodobý či trvalý pobyt, jehož získání je relativně snadné a v zásadě slouží k volbě zastupitelského úřadu České republiky, na němž podají příslušnou žádost. Účelem navrhované úpravy je tak omezit zneužívání benevolentní právní úpravy některých třetích států, které vede k určování příslušnosti zastupitelského úřadu pro podání žádostí podle ust. § 169g. V případě, že žadatelé jsou držiteli dlouhodobého či trvalého pobytu v zemi, avšak v zemi po delší dobu nepobývají, zastupitelský úřad není schopen posoudit skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o žádosti vyplývající z postavení žadatele ve společnosti, jeho socioekonomických vazbách, ekonomické, bezpečnostní a migrační situaci v zemi atd. Tímto dochází k obcházení smyslu příslušnosti zastupitelského úřadu.

K odstavci 3: Navrženou úpravou se sleduje vyloučení kolize zákonné úpravy obsažené v ust. § 169g odst. 1 a odst. 2 s podzákonnou právní úpravou obsaženou nyní ve vyhlášce č. 429/2010 Sb., stanovící výjimky z povinnosti cizince požádat o vízum nebo povolení k pobytu na místně příslušném zastupitelském úřadu.

K bodům 143 až 146 a 149 - § 169h, § 169i a § 169r odst. 4 písm. c)

K § 169i

Cílem návrhu na úpravu § 169i odst. 2 je vyloučení aplikace institutu výzvy k odstranění vad v řízení o udělení dlouhodobého a trvalého pobytu v případech, kdy je žádost nepřijatelná, t. j. v případě důvodů uvedených v § 169h zákona o pobytu cizinců. Jestliže je žádost nepřijatelná, není řízení vůbec zahájeno a institut výzvy k odstranění vady nemůže být aplikován. V případě řízení o udělení dlouhodobého víza je cílem návrhu na úpravu § 169i odst. 3 rovněž vyloučení aplikace institutu výzvy k odstranění vady v případech, kdy se jedná o vady, které mají za následek nepřijatelnost žádosti. V případě jiných vad (např. na tiskopisu žádosti není vyplněna některá položka), platí, že k odstranění této "dílčí" vady je možné vyzvat žadatele ústně, elektronicky bez podepsání, telefonicky a jinými technickými prostředky. Teprve v případě, že tato vada není odstraněna, vyzve zastupitelský úřad žadatele písemně. K tomu však zastupitelský úřad nestanovuje žádnou lhůtu ani žadatele nepoučuje o následcích neodstranění vady.

K §169r odst. 4 písm. c)

Důvodem návrhu na odstranění ustanovení § 169r odst. c) je skutečnost, že nepředložení náležitostí podle zákona k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu má za následek nepřijatelnosti žádosti, t.j. řízení není vůbec zahájeno, a nikoliv zastavení řízení.

K bodům 147 a 160 - § 169l odst. 5 a § 172a odst. 4

Dochází k vypuštění věty, jejíž text je zavádějící. Rozhodování o námitce týkající se „nekvalitního“ přenosu při využívání videokonferenčních zařízení by nemělo být formálním rozhodováním. Jde spíše o konstatování faktického stavu, který vede k ukončení provádění úkonu touto formou, nikoli o rozhodování o (procesních) právech účastníků.

K bodu 148 - § 169r odst. 1 písm. f)

V současnosti ustanovení § 169r odst. 1 písm. f) ukládá správnímu orgánu povinnost zastavit řízení o žádosti v případě, že cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Správní orgán by podle tohoto ustanovení především neměl posuzovat žádost cizince, který po jejím podání požádal o udělení mezinárodní ochrany, neboť se zákon o pobytu cizinců se na něj podle jeho § 2 přestal vztahovat. Toto ustanovení je však formulováno tak, že umožňuje i takový výklad, že lze zastavit jakékoliv řízení o žádosti, když cizinec v minulosti podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na druhou stranu jím nejsou pokryty ostatní případy uvedené v § 2 zákona o pobytu cizinců, kdy se zákon o pobytu cizinců na žadatele nevztahuje. Jako nejvhodnější se proto jeví upravit dosavadní důvod pro zastavení řízení o žádosti tak, aby dopadal na všechny cizince, na něž se zákon o pobytu cizinců nevztahuje jak v okamžik podání žádosti, tak i na ty, na něž se v průběhu řízení vztahovat přestal.

K bodům 150 a 151 - § 169t odst. 6 písm. h)

Vzhledem k tomu, že v rámci řízení o prodloužení pobytu je nutné prověřit řadu okolností, aby byl zjištěn skutečný stav věci, není příliš velký rozdíl mezi řízením o první žádosti a žádostí o prodloužení, proto se navrhuje lhůta pro rozhodnutí o prodloužení na 60 dnů.

K bodům 152 a 153 - § 169t odst. 8 a 9

S ohledem na vývoj judikatury ve věcech ochrany proti nečinnosti správního orgánu ve věcech pobytu cizinců je nutné přiblížit okamžik, od kterého se staví běh lhůty pro vydání rozhodnutí k okamžiku, kdy správní orgán shledá, že jsou v případě žadatele naplněny podmínky pro vydání požadovaného pobytového oprávnění a učiní o tom záznam do spisu. Zvláště v řízeních o žádostech podaných u zastupitelských úřadů je poněkud nemyslitelné, aby se lhůta stavěla až formálně učiněnou výzvou zastupitelského úřadu adresovanou cizinci, aby se dostavil k vyznačení dlouhodobého víza dle § 30 odst. 2 zákona. Zastupitelské úřady v tomto případě komunikují nejčastěji telefonicky nebo cestou prostého e-mailu, k formalizovaným výzvám přistupují pouze výjimečně a pouze tam, kde je to prakticky možné. Tento postup je hospodárný a nanejvýše efektivní, na druhou stranu by neměl znamenat, že správní orgán bude i přesto shledáván soudy nečinným. V těchto případech je navíc již plně v rukou žadatele o pobytové oprávnění, kdy se k zastupitelskému úřadu dostaví, kdy přicestuje na území ČR a kdy se dostaví na pracoviště správního orgánu za účelem pořízení údajů nezbytných pro vydání průkazu o povolení k pobytu nebo za účelem převzetí rozhodnutí o vydání povolení k trvalému pobytu. Není tedy možné, aby správní orgán nesl odpovědnost za nečinnost, když nečinný je ve skutečnosti sám žadatel.

K bodu 154 - § 169t odst. 11

Zrušuje se speciální lhůta pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nadále tak bude použita obecná lhůta podle správního řádu. Snahou policie je vydat rozhodnutí o správním vyhoštění ještě během prvotního omezení osobní svobody cizince podle zákona o policii. Nelze-li toho však s ohledem na složitý skutkový stav dosáhnout, je lhůta 7 dní na zjištění skutečného stavu lhůtou příliš krátkou.

K bodům 155 a 162 - § 170 odst. 7 a § 179 odst. 2

Odvolací řízení proti rozhodnutí o správním vyhoštění je zahlceno dokládáním stále nových a nových skutečností, které však již existovaly v době prvostupňového řízení o správním vyhoštění a jsou tak používány pouze jako „trumf“ či „zdržovací taktika“. Odvolací řízení je tak velmi zdlouhavé, což není v souladu s cíli tzv. návratové směrnice 2008/115/ES. Zavádí se proto jasná povinnost koncentrovat všechny dostupné skutečnosti do prvostupňového řízení, o čemž bude účastník řízení poučen. S ohledem na možný vznik zásadních nových skutečností a okolností se připouští jejich reflexe policií, avšak musí jít o takové skutečnosti nebo důkazy, které odůvodňují obavy z jednání v zemi původu vůči cizinci v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě jeho navrácení. Co se týče výčtu článků, vychází se z doporučení Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Podobně bylo nutné rozšířit rozsah posuzování hrozby skutečného nebezpečí již v řízení o správním vyhoštění v prvním stupni (§ 179 odst. 2).

Je vhodné upozornit na rozdíly v posuzování hrozby non-refoulement a zásahu do rodinného a soukromého života. Zákon předpokládá dva samostatné mechanismy. Hrozba non- refoulement, přesněji hrozba skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 se hodnotí podle § 120a odst. 1 zákona pomocí závazného stanoviska. Je-li vyslovena překážka vycestování, rozhodnutí o správním vyhoštění je stále vydáno, ale po dobu trvání překážky není vykonatelné a cizinec obdrží vízum za účelem strpění pobytu. Přiměřenost dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života se hodnotí podle § 174a v kombinaci s § 119a odst. 2 a § 50a – tedy v tomto případě policie sama hodnotí, zda je rozhodnutí přiměřené a pokud není, rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec nevydá. Vydá tak pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území, které neobsahuje zákaz vstupu a cizinec má tak možnosti si standardní cestou požádat o některé z pobytových oprávnění na zastupitelském úřadě. Usnadnění této cesty je obsaženo v § 169f odst. 3. Ve výjimečných případech může jít i o situaci vedoucí k vydání víza za účelem strpění (více viz důvodová zpráva k § 14 zákona o azylu).

K bodu 156 - § 170c až § 170f

Řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti je inspirováno řízením o udělení mezinárodní ochrany – přejímá se řada procesních institutů ze zákona o azylu. Přejímá se rovněž seznam výluk ze správního řádu. Upravuje se rovněž vztah k procesní části zákona o pobytu cizinců, která se na řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti nepoužije. Použije se tedy správní řád - ovšem s výlukami uvedenými v odstavci 1 a mimo institutů upravených specificky v tomto řízení. Pro následně získávané vízum za účelem strpění pobytu cizince na území se již uplatní všechna pravidla obsažená v zákoně o pobytu cizinců.

V odstavci 3 se vymezuje vztah k řízení ve věci mezinárodní ochrany – toto řízení má vzhledem k ochranné povaze přednost, proto podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které není nijak omezováno, je ex lege řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti přerušeno do doby, než je konečným rozhodnutím (tedy včetně případných soudních řízení) postaveno najisto, zda osoba získá či nezíská mezinárodní ochranu. Situaci, kdy běží řízení o udělení mezinárodní ochrany a žadatel chtěl podat žádost o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, není třeba řešit, protože daná osoba je v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, na kterou zákon o pobytu cizinců nedopadá. Odstavec 4 řeší výjimečnou situaci případné duplicity práv plynoucích z jiných oprávnění k pobytu, cizinec čerpá práva a benefity vždy jen z jednoho titulu. Nicméně ministerstvo osvědčí, že cizinec je osobou bez státní příslušnosti a vydá dle části čtvrté cizinci o tomto osvědčení.

Odstavec 5 uvádí speciální důvody pro zastavení řízení vzhledem k úpravě zastavení řízení ve správním řádu, těmito důvody jsou obecně řečeno nespolupráce žadatele s ministerstvem.

S určitými odchylkami se přejímá úprava pohovoru ze zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že seznam náležitostí je uváděn pouze jako demonstrativní, může být role pohovoru poměrně klíčová. V rámci řízení o určení osoby bez státní příslušnosti je s žadatelem třeba provést pohovor, aby stát zjistil skutkové okolnosti, a aby žadatel měl příležitost v úplnosti předestřít svůj případ, včetně vysvětlení případných nejasností, které mohou v průběhu řízení vyvstat. Žadatel má však povinnost zajistit si vlastního tlumočníka na své náklady, jedná se o totožnou úpravu jako u ostatních cizinců v gesci zákona o pobytu cizinců. Pracovník ministerstva sepíše protokol o pohovoru, jehož náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 18 správního řádu. V protokolu je obsažen přepis otázek ministerstva a odpovědí žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Součástí protokolu je vždy i vyjádření právního či jiného zástupce žadatele, pokud je pohovoru přítomen.

Kvůli efektivitě při získání informací by pohovor měl být veden v atmosféře důvěry, měly by při něm být pokládány otevřené otázky a žadatel by měl být veden k tomu, aby podal co nejúplnější informace o všech okolnostech svého případu. Žadatel by měl být na počátku poučen o povinnosti spolupracovat. Zejména v případech důkazní nouze je totiž výpověď žadatele klíčovým podkladem, z něhož správní orgán v řízení vychází. Povinnost spolupráce žadatele je úzce spojena se skutečností, že podobně jako v řízení o mezinárodní ochraně, je břemeno tvrzení plně na žadateli, který skutečnostmi, které uvede a předloží, určuje rámec probíhajícího řízení.

S ohledem na to, že na rozdíl od řízení ve věci mezinárodní ochrany zde není dána zásada důvěrnosti azylového řízení a není tak zapovězen kontakt žadatele (ani správního orgánu) se zemí původu, resp. zemí posuzovanou v rámci řízení o žádosti, může správní orgán v rámci povinnosti spolupráce od žadatele očekávat rovněž aktivní spolupráci při zajišťování dalších podkladů pro vydání rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že často panuje důkazní nouze a autentická výpověď žadatele může být klíčová k posouzení jeho věci a věrohodnosti výpovědi, je nutné upravit možnost zmocněnce nebo zástupce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se k obsahu pohovoru vyjádřit až po jeho skončení a zamezit narušování či ovlivňování pohovoru ze strany právního zástupce a doplňování v jeho průběhu. Právo vyjádřit se k obsahu a přepisu proběhlého pohovoru má i žadatel. Případné námitky je třeba do protokolu o pohovoru zaznamenat a reagovat na ně podle jejich obsahu

Žadatel je povinen se dostavit k provedení pohovoru v místě a čase určeném ministerstvem, předvolání se doručuje nejméně 2 pracovní dny předem, aby se žadatel stihl na pohovor připravit, zajistit si případně právního zástupce, tlumočníka a dopravit se na místo.

Stanovují se situace, kdy se pohovor nemusí provést, ministerstvo má však možnost pohovor provést vždy, pokud je to potřeba ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Tlumočník bude ministerstvem bezplatně zajištěn pouze v případě, kdy se ministerstvo důvodně domnívá, že žadatel neovládá dostatečně český jazyk.

Co se týče lhůt pro vydání rozhodnutí, přejímá se základní šestiměsíční lhůta ze zákona o azylu. Pokud se jedná o složitý případ, je ministerstvo oprávněno tuto lhůtu prodloužit až o dalších 6 měsíců. O tomto cizince písemně vyrozumí, pokud o to cizinec požádá.

Nový § 170f upravuje doručování v rámci řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Veškeré písemnosti by měly být doručovány do místa hlášeného pobytu nebo na adresu pro doručování, kterou je cizinec povinen uvést. S tím souvisí i povinnost označit si poštovní schránku. Nelze ani vyloučit situace, kdy bude cizinec mít zřízenou datovou schránku, do té bude ministerstvo doručovat přednostně.

Rozhodnutí se podle odstavce 3 doručuje osobně, a to zejména kvůli navázání vydání víza za účelem strpění pobytu na území. V odstavci 4 se upravuje situace, kdy se cizinec nedostaví k předání rozhodnutí, ač mu byla písemná výzva prokazatelně doručena. V takovém případě je sice rozhodnutí ze zákona doručeno v den uvedený ve výzvě k převzetí rozhodnutí, ale rozhodnutí se cizinci zašle, a pokud se doručuje prostřednictvím držitele poštovní licence, může být vhozeno do poštovní schránky.

Rozhodnutí Ministerstva vnitra o přiznání, resp. nepřiznání postavení osoby bez státní příslušnosti nabývá právní moci oznámením tohoto rozhodnutí. Odvolání není přípustné. Rozhodnutí Ministerstva vnitra bude přezkoumatelné správním soudem.

K bodu 157 - § 171 odst. 1 písm. c) Z přezkoumání soudem se vylučuje rozhodnutí o zamítnutí žádosti o cestovní povolení, prohlášení cestovního povolení za neplatné a zrušení cestovního povolení a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů podle § 180l.

Výjimkou je rozhodnutí o žádosti o cestovní povolení a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů o zamítnutí žádosti o cestovní povolení podané rodinným příslušníkem občana Evropské unie nebo rodinným příslušníkem občana jiného státu požívajícího práva na volný pohyb.

K bodu 158 - § 172 odst. 4

Prodlužuje se lhůta pro předání žaloby (je-li podána prostřednictvím policie), vyjádření k žalobě a dodání správního spisu v případě žaloby proti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení trvání doby zajištění. Obzvlášť v případech, kdy je podána žaloba například v pátek nebo pracovní den před dny pracovního klidu, je velmi náročné lhůtu 5 dnů dodržet a vyjádření k žalobě nemusí dosahovat potřebné kvality. Tato změna je rovněž reflektována v zákoně o azylu a aplikační praxe po ní volá opakovaně již řadu let.

K bodu 159 - § 172 odst. 11

Navrhuje se, aby z důvodu právní jistoty, byl příslušný krajský správní soud povinen žalobu proti rozhodnutí vydanému v řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti projednat přednostně.

K bodu 173 - § 180e odst. 1 písm. c)

Úprava § 180e odst. 1 písm. c) obsahuje zpřesnění použití institutu „nového posouzení“ na všechny případy možného odepření vstupu podle Schengenského hraničního kodexu.

K bodům 174 a 178 - § 180g odst. 8 a § 182a odst. 1 písm. f)

S ohledem na předpokládaný růst počtu uchazečů o zkoušku z jazyka a s tím souvisejícími zvyšujícími se personálními a finančními nároky na realizaci těchto zkoušek se do zákona doplňuje ustanovení o úplatě za zkoušku z jazyka, jejíž funkce bude jak ekonomická, tak organizační a regulativní (mimo jiné se dá očekávat méně nepřipravených uchazečů přihlašujících se na zkoušku bez odpovídající znalosti jazyka). Přitom je dána možnost poskytovat odůvodněné výjimky z povinnosti úplaty tak, aby se úplata za zkoušku sama o sobě nestala pro některé uchazeče nepřekonatelnou překážkou pro vykonání zkoušky. Dá se uvažovat o bezplatném prvním termínu (pokusu) pro všechny uchazeče, o prominutí úplaty v případě sociálně slabých či zdravotně znevýhodněných uchazečů apod. V souvislosti s tímto se tedy do předmětného ustanovení doplňuje zmocnění pro prováděcí předpis o stanovení nejvyšší možné úplaty za zkoušku z jazyka, její splatnosti a podmínek, kdy se úplata nehradí.

K bodům 175 a 176 - § 180l až 180n a § 182 odst. 2

Tato ustanovení komplexně upravují specifické řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o cestovní povolení, prohlášení cestovního povolení za neplatné nebo zrušení cestovního povolení.

K § 180l

V § 180l odst. 2 je upraven způsob a lhůta pro podání žádosti o nové posouzení důvodů. Řízení o novém posouzení důvodů se zahájí na základě žádosti podané prostřednictvím online formuláře. Žádost o nové posouzení důvodů se podává prostřednictvím národní jednotky ETIAS.

Ustanovení § 180l odst. 3 stanoví povinné údaje, které musí žádost o nové posouzení důvodů obsahovat. Jedná se o standardní základní identifikační údaje, dále o údaje, které umožní jednoznačně určit rozhodnutí, proti němuž je žádostí o nové posouzení důvodů brojeno, a kontaktní údaje sloužící ke komunikaci mezi ministerstvem a žadatelem v rámci nového posouzení důvodů. Pokud bude žádost o nové posouzení důvodů podána jinou osobou, bude nutné vyplnit i základní identifikační údaje této osoby, nebude však vyžadována plná moc udělená jí žadatelem.

Podle odstavci 4 je národní jednotka ETIAS oprávněna cestovní povolení vydat nebo zrušit či změnit své předchozí rozhodnutí o prohlášení cestovního povolení za neplatné nebo o zrušení cestovního povolení, pokud tím žádosti plně vyhoví. Neshledá-li však pro to důvod, žádost postoupí do 5 pracovních dnů ode dne jejího doručení Ministerstvu vnitra. Zde je uplatňován princip autoremedury, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v případech, kdy na základě žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza již orgán rozhodující v prvním stupni shledá na základě žádosti o nové posouzení důvodu rozpor uplatněného důvodu pro nevydání cestovního povolení, jeho zrušení nebo jeho prohlášení za neplatné s důvody pro takové rozhodnutí stanovenými nařízením.

V souladu s odstavcem 5 je orgánem příslušným pro nové posouzení důvodu Ministerstvo vnitra.

K § 180m

Tento paragraf upravuje procesní specifika, která si vyžádala situace, ve které se správní orgány i účastník řízení nacházejí. Žadatelem o cestovní povolení není na území ČR, nemá datovou schránku a již komunikuje se systémem ETIAS a se správními orgány online. Odstavec 2 zavádí možnost komunikace s žadatelem i v jiném než českém jazyce. Informace, které jiné jazyky než čeština mohou být případně použity, bude předem zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup.

K § 180n

Odstavec 2 upravuje způsob posouzení žádosti Ministerstvem vnitra. Ministerstvo vnitra zkoumá soulad důvodů zamítnutí žádosti o cestovní povolení, prohlášení cestovního povolení za neplatné nebo zrušení cestovního povolení s důvody stanovenými v čl. 37, 40 a 41 nařízení ETIAS. Ministerstvo vnitra je oprávněno vyžádat si stanovisko policie, jakož i provedení pohovoru s žadatelem u zastupitelského úřadu České republiky v zahraničí.

V odstavci 3 se stanoví způsoby, jakými může Ministerstvo vnitra o žádosti rozhodnout. Cizinec je o výsledku nového posouzení důvodů informován elektronicky do 30 dnů ode dne doručení žádosti o nové posouzení.

V případě, že Ministerstvo vnitra udělí národní jednotce ETIAS pokyn k vydání cestovního povolení, učiní tak národní jednotka ETIAS podle odst. 4 neprodleně.

K § 182 odst. 2

Pro účely podání žádosti o nové posouzení důvodů podle § 180l se v § 182 odst. 2 doplňuje, že Ministerstvo vnitra zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup k tomu určený formulář.

K bodu 172 - § 182 odst. 3

Pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu bude územní obvod jednotlivých zastupitelských úřadů, a to spolu s osobním rozsahem jejich činnosti v této oblasti a s výčtem druhů žádostí o pobytová oprávnění jimi zpracovávaných, upraven ve vnitřním předpisu Ministerstva zahraničních věcí. Tento předpis poskytne ucelený, komplexní přehled o rozsahu činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců a bude moci též operativně reagovat na případné změny okolností, v nichž zastupitelské úřady pracují, ať již jde o okolnosti například bezpečnostní či aktuálně okolnosti hygienické/zdravotní. Tento předpis bude uveřejněn na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí a jednotlivých zastupitelských úřadů, tj. způsobem umožňujícím dálkový přístup. Každý se tak bude moci seznámit s tím, pro jaké řízení a v jaké věci je jednotlivý zastupitelský úřad příslušný.

K čl. IV – přechodná ustanovení

Stanovuje se obecné pravidlo (bod 1), že probíhající řízení a související práva a povinnosti se dokončí a posoudí dle „staré“ právní úpravy. Z tohoto pravidla zná návrh několik výjimek, u kterých převažuje zájem na tom, aby postup správních orgánů byl po nabytí účinnosti zákona jednotný.

ČÁST TŘETÍ

Změna zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění

K § 3d

Za pojištění dítěte s dlouhodobým pobytem jeho zákonní zástupci odvedou jednorázově platbu v předem dané výši. Tato částka je stejná, jakou by osoba bez zdanitelných příjmů odvedla za dva měsíce svého pojištění. Výše platby je fixní a nemění se podle skutečného počtu dní, po něž bylo dítě pojištěno. Délka pojištění dětí s dlouhodobým pobytem není totiž vždy stejná, odvíjí se od přesného data (dne) jeho narození s tím, že není kratší než 2 měsíce a není delší než 3 měsíce. Nejeví se jako praktické odvíjet přesnou výši pojistného od počtu dní, po něž pojištění trvá. Zákonodárce proto pro zjednodušení zvolil pevnou výši platby a poměrně jednoduchý způsob určení toho, kdy pojištění vzniká (dnem narození) a zaniká (na konci kalendářního měsíce, v němž dítě dosáhlo 60 dnů věku),

K § 4 odst. 3

Za pojištění dítěte s dlouhodobým pobytem jeho zákonní zástupci odvedou jednorázově platbu v předem dané výši. Tato částka je stejná, jakou by osoba bez zdanitelných příjmů odvedla za dva měsíce svého pojištění. Výše platby je fixní a nemění se podle skutečného počtu dní, po něž bylo dítě pojištěno. Délka pojištění dětí s dlouhodobým pobytem není totiž vždy stejná, odvíjí se od přesného data (dne) jeho narození s tím, že není kratší než 2 měsíce a není delší než 3 měsíce. Nejeví se jako praktické odvíjet přesnou výši pojistného od počtu dní, po něž pojištění trvá. Zákonodárce proto pro zjednodušení zvolil pevnou výši platby a poměrně jednoduchý způsob určení toho, kdy pojištění vzniká (dnem narození) a zaniká (na konci kalendářního měsíce, v němž dítě dosáhlo 60 dnů věku),

K § 11a

Zákonní zástupci jsou povinni uhradit pojistné za své dítě kdykoli během trvání jeho účasti v systému v.z.p., nejpozději v poslední den.

ČÁST ČTVRTÁ

Změna zákona o veřejném zdravotním pojištění

Jedná se zejména o legislativně technickou úpravu, jejímž cílem je odstranit většinu (nikoli všechny) fikcí trvalého pobytu z cizineckých zákonů tak, aby byl osobní rozsah veřejného zdravotního pojištění zřejmý již ze samotného zákona o veřejném zdravotním pojištění

– vymezení pojištěnců v § 2 odst. 1.

Změny § 2 jsou pak zohledněny i v § 3, který upravuje okamžik vzniku a zániku zdravotního pojištění, a v dalších ustanoveních.

V rámci těchto změn je nezbytné zpřesnit příslušné oznamovací povinnosti Ministerstva vnitra vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR jako správci tzv. Centrálního registru pojištěnců (nový § 41b).

Nad rámec uvedených technických změn, se dále rozšiřuje délka pojištění u dětí osob s povoleným trvalým pobytem na území České republiky tak, aby byla shodná s délkou pojištění dětí osob pobývajících na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu, tj. z délky ohraničené 60 kalendářními dny na délku ohraničenou koncem měsíce, v němž dané dítě dovrší šedesátý den věku.

ČÁST PÁTÁ

Změna soudního řádu správního

K § 31 odst. 2

První změna představuje legislativně - technický důsledek změn v zákoně o pobytu cizinců, kde změny reagují na výsledky schengenských evaluací a zjištěné nepřesnosti ve stanovení geografického rozsahu, odkud je cizinec povinen vycestovat.

Vzhledem k tomu, že v otázkách mezinárodní ochrany a správního vyhoštění již rozhoduje specializovaný samosoudce, je vhodné, aby tomu tak bylo i ve věcech, které se týkají pobytu cizince, a to včetně řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Proto je navrhována druhá část změn v předmětném ustanovení.

K přechodnému ustanovení

Podle přechodného ustanovení se řízení zahájená pře dnem nabytí účinnosti dokončí podle dosavadní právní úpravy.

ČÁST ŠESTÁ

Změna zákona o dočasné ochraně cizinců

K bodu 1 - § 2 odst. 1

Navrhuje se do první věty doplnit text „při příjezdu policii“. Důvodem tohoto doplnění je zpřesnění situace, kdy cizinec může podat žádost o poskytnutí dočasné ochrany. Je žádoucí, aby z dikce zákona bylo zřejmé, že lze takovou žádost podat v rámci hraniční kontroly pouze při příjezdu. Podání žádosti v rámci hraniční kontroly při odjezdu tedy možné nebude. V praxi tato varianta není pravděpodobná, i přesto je ale vhodné, aby zákon s takovou možností počítal.

K bodu 2 - § 2 odst. 1 písm. b)

Navrhuje se doplnit novou závěrečnou větu tohoto ustanovení. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s nově navrhovaným zněním § 4 odst. 3 a dalšími ustanoveními zákona o azylu.

K bodu 3 - § 6 odst. 2

Navrhuje se doplnit novou závěrečnou větu tohoto ustanovení. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s nově navrhovaným zněním § 4 odst. 3 a dalšími ustanoveními zákona o azylu.

K bodu 4 - § 8 odst. 2 písm. a)

Do výčtu dle tohoto písmena se navrhuje doplnit slovo „pohlaví“. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s § 10 odst. 2 písm. a) zákona o azylu.

K bodu 5 - § 8 odst. 2 písm. f)

Do výčtu dle tohoto písmena se navrhuje doplnit „manželovi nebo registrovanému partnerovi“. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s nově navrhovaným zněním § 10 odst. 2 písm. f) zákona o azylu.

K bodu 6 - § 17 odst. 1

Navrhuje se doplnit novou závěrečnou větu tohoto ustanovení. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s nově navrhovaným zněním § 32 odst. 5 zákona o azylu.

K bodům 7 a 19 - § 32 odst. 2 a § 57 odst. 2

Zmíněné ustanovení zákona o dočasné ochraně cizinců se zrušuje, neboť povinnost Ministerstva vnitra sdělit Ústřední pojišťovně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky informace k zařazení dotčené skupiny cizinců do centrálního registru pojištěnců bude komplexně řešena v zákoně o veřejném zdravotním pojištění.

Změna § 57 odst. 2 pak představuje legislativně technický důsledek úpravy provedené v § 32.

K bodům 8 a 9 - § 34a odst. 1 až 3

Navrhuje se přesunout text odst. 2 do režimu odst. 1. Odstavec 3 se pak provedením této změny stává nadbytečným, navrhuje se tedy jej vypustit. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s nově navrhovaným zněním § 58 zákona o azylu.

K bodu 10 - § 36 odst. 1 písm. c)

Navrhuje se vypustit z tohoto ustavení odkaz na odstavec. 1. Důvodem je navrhovaná změna § 34a tohoto zákona.

K bodu 11 - § 43

Navrhuje se změna formulační změna tohoto ustanovení. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s § 42 odst. 4 zákona o azylu.

K bodům 12 a 13 - § 45 odst. 1 a 2

Navrhuje se doplnit stávající odstavec 1 o novou větu a též doplnit zcela nový odstavec 2. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s nově navrhovaným zněním § 84 zákona o azylu.

K bodům 14 a 15 - § 48 písm. a) a b)

Dále se v písm. a) i b) navrhuje prodloužit lhůtu pro podání žádosti o hrazení nákladů spojených s dobrovolným návratem ze strany Ministerstva vnitra, a to ze 7 na 15 dnů. Cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s § 54a písm. c) zákona o azylu. Také se navrhuje vypustit v tomto ustanovení odkaz na písmeno c). Dle tohoto ustanovení může ministerstvo nést náklady spojené s dobrovolným návratem na základě žádosti cizince, pokud mu zaniklo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu udělení azylu, doplňkové ochrany či přiznání postavení uprchlíka. V praxi se však tato úprava ukázala jako nerelevantní, neboť pokud je osobě udělen azyl, doplňková ochrana či přiznáno postavení uprchlíka, je z podstaty věci zřejmé, že institut dobrovolného návratu se neuplatní.

K bodu 16 - § 49 odst. 1

Do tohoto odstavce navrhuje doplnit nová závěrečná věta, cílem navrhované změny je analogicky sjednotit úpravu s § 71 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

K bodům 17 a 18 - § 51

Změny v ustanovení § 51 reflektují změny v zákoně o azylu, kde bylo nutné jasněji upravit definici „partnera“ ve smyslu většího rozlišení úředně potvrzeného soužití dvou osob stejného pohlaví od soužití dvou osob bez jakéhokoliv úředního potvrzení. Navrhovaná úprava v zákoně o dočasné ochraně cizinců tedy navazuje na úpravu zákona o azylu.

ČÁST SEDMÁ

Změna zákona o zaměstnanosti

K § 89 odst. 5

Zákon o pobytu cizinců nepřipouští možnost, aby držitelé modrých karet (na rozdíl od držitelů zaměstnaneckých karet) mohli být zaměstnáni na další pracovní pozici. Podle zákona o pobytu cizinců může držitel modré karty pouze změnit zaměstnavatele, případně pracovní zařazení, avšak za předpokladu, že budou splněny podmínky pro vydání modré karty. Domníváme se, že přísnější přístup pro držitele modrých karet není na místě, proto se navrhuje, aby v případě zájmu držitele modré karty o zaměstnání na další pozici, byl tomuto cizinci umožněn výkon práce na základě povolení k zaměstnání.

Ustanovení § 89 odst. 5 bylo do zákona o zaměstnanosti vloženo zákonem č. 101/2014 Sb. (tehdy se jednalo o odst. 4). Z důvodové zprávy předmětného zákona vyplynulo, že tento odstavec byl přijat z důvodu, že se vymezuje, v jakých případech nelze vydat nebo prodloužit povolení k zaměstnání, přičemž bylo uvedeno, že povolení k zaměstnání nelze vydat nebo prodloužit v případech, kdy cizinec je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem než zaměstnání, s ohledem na potřebu regulace trhu práce. Předmětný odstavec rovněž odkazoval na odstavec 2 téhož paragrafu.

Jakkoli je nutné respektovat, že hlavním oprávněním k pobytu za účelem zaměstnání má být zaměstnanecká karta, je současná právní úprava, podle které nelze vydat povolení k zaměstnání cizincům, kteří na území pobývají na základě jiného pobytového oprávnění, značně problematická. Úprava odstavce 5 představuje nerovnost mezi třetizemci na základě pobytového oprávnění, neboť cizinci, který je držitelem dlouhodobého víza (pobyt nad 90 dnů maximálně na 1 rok), může být povolení k zaměstnání vydáno, přičemž cizinci, který je držitelem dlouhodobého pobytu (pobyt nad 90 dnů delší než 1 rok) za týmž účelem jako tomu bylo v případě dlouhodobého víza, již povolení k zaměstnání být vydáno nemůže.

Problematickou je i samotná skutečnost, že jsou vydávána tzv. povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní“. Současná úprava neumožňuje vykonávat závislou práci na základě povolení k zaměstnání cizinci, který je na území na základě dlouhodobého pobytu za účelem „rodinný“ (když ostatně zákon o pobytu cizinců takový pobyt výslovně neupravuje), což zcela jistě není vhodné pro konečnou integraci a sociální postavení těchto cizinců.

Vzhledem ke skutečnosti, že regulaci trhu práce nebrání vydání povolení k zaměstnání, neboť povolení k zaměstnání je vydáváno až poté, co proběhne test trhu práce, není důvod pro současné omezení. Nadto zákon o pobytu cizinců ukotvuje oprávnění Ministerstva vnitra odejmout příslušné oprávnění k pobytu, pokud není plněn účel, za kterým bylo vydáno.

K § 89 odst. 6 a § 91

Nařízením vlády č. 220/2019. Sb. o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu byly na základě § 181b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, byly zavedeny kvóty na ekonomickou migraci.

Pro vybrané cílové skupiny cizinců, na jejichž ekonomické migraci má český stát zvýšený zájem, byly vládou schváleny programy, jež lze obecně označit za programy k dosažení ekonomického přínosu. Konkrétně byly schváleny a zahájeny Programy cílené ekonomické migrace zahrnující Program kvalifikovaný zaměstnanec, Program vysoce kvalifikovaný zaměstnanec a Program klíčový a vědecký personál.

Současně byly v rámci tripartitního jednání o migračních potřebách České republiky na základě objektivně vykazatelných ekonomických údajů (růst HDP, nezaměstnanost), zahraničně-politických a bezpečnostní zájmy státu, integrační kapacity, poptávky po pracovní síle, pracovních a mzdových podmínek vyhodnoceny státy, ze kterých není ekonomická migrace podporována. Pro příjem žádostí o zaměstnanecké karty mimo výše uvedené Programy cílené ekonomické migrace na zastupitelských úřadech ČR v těchto zemích je stanovena roční kvóta nula. Tzn., že na těchto zastupitelských úřadech nejsou žádosti o zaměstnanecké karty mimo Programy cílené ekonomické migrace přijímány. V současné době se jedná o zastupitelské úřady v Afghánistánu, Iráku, Severní Koreji, Sýrii a Vietnamu. Ve většině z těchto států je nadále zachován příjem žádostí o zaměstnaneckou kartu v rámci Programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec Programu klíčový a vědecký personál. Cizinci ze třetích zemí mohou za účelem ekonomické migrace dále využívat krátkodobé vízum za účelem zaměstnání, krátkodobé vízum za účelem sezónního zaměstnání nebo vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání. Základní náležitostí pro získání těchto typů víza je vydání povolení k zaměstnání pro konkrétního cizince příslušným úřadem práce. Umožnění práce v České republice na základě povolení k zaměstnání a krátkodobého schengenského víza cizincům, na které se vztahuje nulová kvóta na zaměstnanecké karty mimo Program vysoce kvalifikovaný zaměstnanec a Program klíčový a vědecký personál, by bylo v rozporu s migrační politikou státu ve vztahu k ekonomické migraci, jak je tato popsána výše. Nadto, jak již bylo zaznamenáno v praxi zastupitelských úřadů v některých z výše uvedených zemí, cizinci se snaží cestou získání povolení k zaměstnávání a jednoho z výše uvedených typů víz obcházet nařízením vlády stanovenou roční kvótu nula pro zaměstnanecké karty. S ohledem na výše uvedené se navrhuje předložená právní úprava, která zajistí soulad mezi možností získání pracovního povolení a na jeho základě krátkodobého schengenského víza za účelem zaměstnání a migrační politikou státu ve vztahu k ekonomické migraci. Na základě navrhované právní úpravy uvedeným cizincům nelze vydat povolení k zaměstnání. V žádosti o povolení k zaměstnání bude cizinec povinen uvést zastupitelský úřad České republiky v zahraniční, na kterém by byl dle vyhlášky č. 233/2019 Sb., o stanovení územních obvodů zastupitelských úřadů pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu, oprávněn podat žádost o krátkodobé schengenské vízum za účelem zaměstnání. Tento údaj bude podkladem pro rozhodnutí úřadu práce o tom, zda lze cizinci povolení k zaměstnání vydat z hlediska kritéria uvedeného v § 89 odst. 6 zákona o zaměstnanosti.

K § 91 a 92

S ohledem na skutečnost, že povolení k zaměstnání se vyžaduje i v případě, kdy cizinec, jehož zaměstnavatelem je zahraniční subjekt, má být na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou svým zaměstnavatelem vyslán k výkonu práce na území České republiky k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy a podle § 3 není česká právnická nebo fyzická osoba, ke které má být cizinec vyslán (§ 95), považována za zaměstnavatele, navrhujeme doplnit ustanovení § 91 a § 92 o požadavek na identifikační údaje těchto osob.

K § 98

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K § 99 písm. a)

Jde o legislativně – technickou opravu předchozí nepřesnosti. Je nutné sladit ustanovení § 97 písm. e) a toto ustanovení. Cílem je jednoznačně stanovit, že lhůta 6 měsíců, po kterou žadatel o udělení mezinárodní ochrany není oprávněn na území České republiky pracovat, se počítá od poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 10 zákona o azylu.

K § 139 a 140

Navrhuje se ukotvit přestupek za umožnění výkonu zastřeného zprostředkování zaměstnání. Zastřeného zprostředkování zaměstnání se neúčastní toliko subjekt, který zastřeně zprostředkovává, ale i subjekt, který zastřeně zprostředkované zaměstnance využívá, tudíž má rovněž prospěch z této činnosti. Přesto tento příjemce není dosud postihován. Účelem návrhu je tento stav napravit.

ČÁST OSMÁ

Změna zákona o správních poplatcích

K bodu 1 - položka 115

Vzhledem k úpravě v zákoně o azylu, kdy se zrovnoprávnil postup při vydávání cestovních dokladů pro azylanty a osoby požívající doplňkové ochrany, se zrovnoprávňuje i přístup v zákoně o správních poplatcích, kdy první vydání cizineckého pasu pro osoby požívající doplňkové ochrany bude rovněž bez poplatku. Dále dochází k opravě chybného odkazu.

K bodům 2 až 7 - položka 116

V položce 116 se navrhuje celkově snížit správní poplatky týkající se průkazů o povolení k pobytu pro osoby požívající některý z ochranných statusů. Vzhledem k tomu, že jde o osoby, které nemusí prokazovat pro svůj pobyt v ČR příjmy a jde o tzv. osoby ve zranitelném postavení, je vhodné odlišit vybírané správní poplatky od cizinců, kteří na území ČR pobývají podle zákona o pobytu cizinců. Možnost snížení správního poplatku se neosvědčila z důvodu nejasných důvodů a velké administrativní zátěže, jako vhodnější řešení se jeví celkové snížení vybraných správních poplatků.

K bodu 8 - k položce 144

MZV navrhuje zvýšit poplatek za nové posouzení důvodů neudělení víza, prohlášení krátkodobého víza za neplatné nebo zrušení jeho platnosti z dosavadní částky 60 EUR na 80 EUR, a to s ohledem na skutečnost, že od 2. 2. 2020 se zvýšil poplatek za udělení krátkodobého víza podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie. Výše poplatku za opětovné posouzení důvodů neudělení víza, prohlášení krátkodobého víza za neplatné nebo zrušení jeho platnosti by měla být na obdobné výši jako poplatek za udělení předmětného víza, aby nedocházelo k účelovému, neodůvodněnému podávání žádostí o „přezkoumání“ negativního rozhodnutí rozhodujícího orgánu. Navrhované zvýšení poplatku rovněž reflektuje náročnost nového posouzení původního rozhodnutí.

K bodu 9 – k položce 144A

Zavedení nového správního poplatku za přijetí žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 nebo 4 má přispět k pokrytí administrativní náročnosti zpracování těchto žádostí, jejichž počet se neustále zvyšuje a nelze vyloučit ani jejich účelový charakter.

ČÁST DEVÁTÁ

Zrušovací ustanovení

V návaznosti na zrušení zmocňovacího ustanovení v § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se navrhuje zrušit vyhlášku č. 35/2020 Sb., která byla podle tohoto zmocnění vydána.

ČÁST DESÁTÁ

Účinnost

Navrhuje se nabytí účinnosti předkládaného zákona dnem 1. července 2021.

Uváděné pravidlo se však netýká ustanovení, která adaptují nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1240 o systému ETIAS. Účinnost souvisejících ustanovení zákona o pobytu cizinců bude odvislá od data zprovoznění systému ETIAS, který bude ve smyslu nařízení vyhlášen Evropskou komisí.

V Praze dne 21. září 2020

Předseda vlády:

Ing. Andrej Babiš v. r.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra:

Jan Hamáček v. r.