Novela z. o ochraně hospodářské soutěže - EU

ZVLÁŠTNÍ ČÁST

Změna zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů:

K článku I

Bod 1 (§ 1 odst. 2)

Na základě požadavku článku 34 odst. 1 Směrnice byla doplněna skutečnost, že zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie.

Bod 2, 3, 5, 23 a 24 (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 1, § 7 odst. 3 a § 21b)

V novém odstavci 3 je obsažena definice institutu sdělení výhrad, která byla dosud neorganicky roztříštěna v § 7 odst. 3 a § 21b, kde se odstraňuje. Definice se zavádí s ohledem na potřeby praxe. Konkrétně sdělení výhrad zahrnuje popis skutku včetně hlavních důkazů, právní kvalifikaci skutku a výši pokuty, kterou hodlá Úřad uložit. Popis skutku zahrnuje popis skutkového děje, místo a čas spáchání, subjekty apod. Vymezení skutku má význam především pro dodržení zásady ne bis in idem. Při zahájení správního řízení disponuje Úřad zpravidla pouze dílčími poznatky o možném porušení zákona, ve sdělení výhrad však již po provedeném dokazování formuluje přesné obvinění ze spáchání přestupku. V případě, že by byl zjištěn další skutek, je třeba o něm zahájit nové řízení (což však nevylučuje, aby bylo nakonec vedeno společné řízení, pokud zjištěný skutek byl spáchán před zahájením řízení, viz § 88 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Vzhledem k použití legislativní zkratky v § 2 se v § 3 zkratka vymazává.

Bod 4 a 6 (§ 7 odst. 2 a 4, § 11 odst. 3 a 5)

Tato změna souvisí se zavedením možnosti orgánů veřejné správy navrhovat závazky, znění jednotlivých ustanovení se uvádí do souladu s navrhovaným zněním § 19a.

Bod 7 (§ 13)

Za účelem vedení správního řízení o povolení spojení soutěžitelů se upřesňuje obratové kritérium, ze kterého se vychází při spojování soutěžitelů, a to tak, že se doplňuje slovo „ukončené“ k sousloví „účetní období“. Doplnění upřesní jednoznačnou identifikaci účetního období, které je podkladem pro rozhodnutí Úřadu o povolení spojení soutěžitelů.

Bod 8 (k § 19a odst. 4 až 6)

Institut závazků učiněných účastníky řízení ve prospěch obnovení účinné hospodářské soutěžeje již zaveden ve stávající platné právní úpravě. Možnost navrhnout závazky mají dosud pouze soutěžitelé, kteří naruší hospodářskou soutěž, nikoliv orgány veřejné správy. Cílem tohoto ustanovení je umožnit zrychlení správního řízení o narušení hospodářské soutěže orgánem veřejné správy, snížit náklady na vedení správního řízení, aniž by byla narušena podstata ochrany hospodářské soutěže, tedy ochrana soutěžního prostředí.

Tato úprava zároveň vylučuje, aby institut závazků byl užit v případech, kdy činnost orgánu veřejné správy měla za následek podstatné narušení hospodářské soutěže. Při neplnění závazků orgány veřejné správy bude moci Úřad, stejně jako u závazků navrhovanými soutěžiteli, znovu zahájit řízení a vydat rozhodnutí ve věci.

Předkladatel se nad rámec novely zabýval výkladem „jiného úkonu podle správního řádu“ uvedeném § 19a odst. 2 písm. a).

Opatření obecné povahy, které je vydáváno podle § 171 a násl. správního řádu lze podřadit pod pojem „jiný úkon“. Jelikož opatření obecné povahy jsou vydávána podle správního řádu a jsou úkonem, jsou již nyní tedy z dozorové činnosti Úřadu vyloučena. Cílem dozoru Úřadu nad činností orgánů veřejné správy z pohledu ochrany hospodářské soutěže je přezkoumávat takové činnosti, proti kterým se není možné bránit jiným způsobem, např. správní žalobou, jako je tomu právě u opatření obecné povahy. Bylo i úmyslem zákonodárce opatření obecné povahy do „jiných úkonů“ podle správního řádu zahrnout. Prvotní návrh znění předmětného ustanovení zněl „přezkoumatelná v řízení o řádném opravném prostředku“. Na základě připomínek však byl text změněn na současné znění.

Nadto Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, ustanovení § 171 správního řádu charakterizuje v tomto smyslu opatření obecné povahy jednak materiálními znaky, a to negativním vymezením jako závazný úkon správního orgánu, který není právním předpisem ani rozhodnutím.Zároveň ale stanovuje správním orgánům v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, postupovat podle části šesté zákona, jež upravuje řízení o návrhu opatření obecné povahy a jeho přezkum (formální znak).Opatření obecné povahy jsou tak úkonem, při jehož vydání se postupuje podle správního řádu.

Bod 9 až 12 (§ 20 odst. 1)

Do ustanovení se doplňuje nadpis z důvodu snadnější orientace v zákoně. V souladu s článkem 4 Směrnice se v nově vkládané úvodní větě prvního odstavce výslovně deklaruje nezávislost Úřadu a podřízenost jeho činnosti výlučně zákonům a jiným právním předpisům.

Nezávislý postup (a nestrannost) správních orgánů a jejich zaměstnanců (úředníků) vyplývá primárně ze základních zásad jejich působnosti v oblasti veřejné správy (viz § 2, § 4 a § 7 správního řádu).

Speciálně pro Úřad základní parametry jeho postavení vyplývají z § 1 zákona č. 273/1996 Sb. ve spojení s § 20 a § 20a zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Nestrannost státních zaměstnanců je obecně kodifikována v § 77 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „služební zákon“), nezávislost státních zaměstnanců je obecně kodifikována v § 84-85 služebního zákona. Dále je nezávislost podpořena speciální zákonnou povinností mlčenlivosti výslovně uvedenou v § 24 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

V případě představených (veřejných funkcionářů) je další zákonný rámec nastaven v zákoně č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (např. §1 a § 3 zákona). Obdobně upravuje případný střet zájmů u osob v pracovněprávním (či obdobném) poměru i § 303 a § 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

Zákaz konkurence na obecné úrovni upravuje § 17 a § 83 služebního zákona ve spojení s § 24 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Případný střet zájmů bývalých zaměstnanců a osob přijímajících rozhodnutí v souladu s obecnými požadavky Směrnice upravují vnitřní předpisy Úřadu (Etický kodex).

Povinnost Úřadu zveřejňovat svá pravomocná rozhodnutí je podřazena pod samostatné ustanovení (písm. d). Zveřejňování rozhodnutí orgánů pro hospodářskou soutěž v souladu s platnými unijními či vnitrostátními právními předpisy se považuje za standardní.

Bod 13, 15, 17 až 19, 34 (§ 20 odst. 5, § 20a odst. 3 a 4, § 21h odst. 4)

Sjednocení roztříštěného pojmosloví na „soutěžní orgán“.

Bod 14 (§ 20 odst. 6)

V tomto ustanovení je transponován požadavek Směrnice (čl. 5 odst. 4) týkající se úpravy podávání pravidelných zpráv soutěžních úřadů o své činnosti. Směrnice členské státy zavazuje, aby ze strany vnitrostátních správních orgánů pro hospodářskou soutěž zajistily podávání pravidelných zpráv ze své činnosti a o svých zdrojích vládnímu nebo parlamentnímu orgánu.

Bod 16 a 20 (§ 20a)

Zrušení obsoletního ustanovení.

Bod 21 (§ 21)

Rozšiřuje se možnost Úřadu nezahajovat z moci úřední správní řízení (tzv. „prioritizaci“), i v případě možného​ narušení hospodářské soutěže orgány veřejné správy. Navrhovaná úprava umožní Úřadu nezabývat se takovými jednáními orgánů veřejné správy, které jsou svou podstatou protisoutěžními, ale dopady takovýchto jednání na hospodářskou soutěž jsou zanedbatelné. Úřad tak bude moci soustředit kapacity na vyšetřování protisoutěžních jednání, vedoucích k narušení soutěže na trhu, které mají celospolečenský význam, dlouhodobě negativně dopadají na množství spotřebitelů či soutěžitelů a které odčerpávají prostředky z veřejných rozpočtů.

Bod 24 až 26, 28 (§ 21c odst. 4 a 5, § 21ca odst. 1 a 3)

Zrušení odkazů na konkrétní ustanovení zákona a jejich nahrazení zákonem používanými pojmy.

Bod 27 (§ 21ca odst. 2)

Do stávajícího systému pravidel zpřístupňování informací obsažených ve spise Úřadu jako soutěžního orgánu je nově vložena výjimka. Určitou „privilegovanou“ skupinou se tak oproti ostatním orgánům veřejné moci stávají pouze orgány činné v trestním řízení.

V nově doplněném ustanovení je nastavena možnost zpřístupnit podklady a informace orgánům činným v trestním řízení ze spisu již dříve než po ukončení šetření nebo pravomocném ukončení správního řízení, a to již od okamžiku sdělení výhrad. Orgány činné v trestním řízení se tak mohou dříve seznámit s těmito podklady a informacemi, než bylo možno v dosavadní platné úpravě. Účelem této změny je podpora šetření orgánů činných v trestním řízení týkajících se porušení pravidel hospodářské soutěže. Při zahájení správního řízení disponuje Úřad zpravidla pouze dílčími poznatky o možném porušení zákona, ve sdělení výhrad však již po provedeném dokazování formuluje přesné obvinění ze spáchání přestupku soutěžitele, kdy je již dáno reálné podezření ze spáchání trestného činu fyzické osoby.

Bod 29 (§ 21d)

V souvislosti s rozšířením subjektů majících možnost navrhnout Úřadu závazky je třeba rozšířit i ustanovení související se závazky obecně v celém zákoně.

Bod 30 (§ 21f odst. 5)

Na základě dlouhodobých poznatků ze správní praxe získaných při aplikaci daného ustanovení lze uvést, že je ve většině případů nereálné v předstihu konkrétně identifikovat veškeré prostory zamýšleného místního šetření (např. z důvodu nedávného stěhování sídla či poboček nebo nesprávného označení adresy, více budov nacházejících se poblíž sebe apod.). Obdobně není možno většinou jednoznačně identifikovat veškeré šetřené prostory, jako např. služební automobily. Z regulatorního pohledu je vhodnější odstranit takový požadavek na zákonné úrovni. Dochází ke sjednocení s praxí Komise; šetřený subjekt není změnou nijak negativně dotčen, neboť i nadále půjde výhradně o jeho obchodní prostory.

Bod 31 až 33 (§ 21f odst. 8 a 9, § 21g)

Jde o transpozici Směrnice (čl. 6 odst. 2) a přináší jednoznačnou úpravu této problematiky, bez možností odlišných výkladů, což přispívá ke zvýšení právní jistoty a k posílení právního postavení Úřadu.

Bod 35 až 42, 55 (§ 22, § 22a a § 23)

Navrhovaná změna uvádí do souladu povinnosti obsažené v zákoně se skutkovými stavy jednotlivých přestupků a subjektů, které je mohou spáchat.

V § 21f odst. 3 je stanovena povinnost šetřených subjektů poskytnout při šetření nezbytnou součinnost a strpět dané šetření. Ve znění dosud účinném je možné pokutovat za přestupek porušení povinnosti poskytnout součinnost při šetření na místě. Toto ustanovení však ukládá soutěžitelům povinnost nejen poskytnout nezbytnou součinnost, ale i šetření na místě strpět, což nová úprava reflektuje. Změna se promítá i do ustanovení o promlčecí době.

Povinnosti zakotvené v § 21f odst. 3 je však třeba důsledně odlišit od odstavce 4, který stanoví povinnost strpět šetření každému, v jehož objektu se nachází obchodní prostor. Dosavadní úprava umožňovala za porušení této povinnosti pokutovat fyzickou, fyzickou podnikající nebo právnickou osobu jako soutěžitele, je přitom zřejmé, že daná osoba nemusela být v postavení soutěžitele (například vlastník domu, kde se nachází sídlo soutěžitele). Podobně bylo v dosavadní úpravě umožněno pokutovat porušení povinnosti poskytnout plné, správné nebo pravdivé obchodní záznamy podle § 21e odst. 1 taktéž jenom osobě jako soutěžiteli. Navrhovaná právní úprava umožnuje pokutovat každou fyzickou, fyzickou podnikající nebo právnickou osobu bez ohledu na její postavení jako soutěžitele.

Při stanovování výše pokuty soutěžitelů má obratové kritérium přednost. Úřad na svých webových stánkách zveřejňuje metodiku pro ukládání pokut, kde je podrobně rozepsán postup při stanovení výše pokuty.

Cílem Směrnice je posílení postavení orgánů pro hospodářskou soutěž tak, aby mohly účinněji prosazovat pravidla hospodářské soutěže a bylo zajištěno řádné fungování trhu. K tomu je třeba disponovat účinnými nástroji. Proto není vhodné stanovit pokuty právnickým osobám pouze obratovým kritériem, neboť jsou některé právnické osoby a soutěžitelé, kteří nevytvářejí v rámci své činnosti obrat, případně vytvářejí obrat zcela zanedbatelný (např. nepodnikající právnické osoby, různé profesní komory, asociace soutěžitelů apod.). V takovém případě by pokuta neměla kýžený efekt a cíle směrnice by nebyly naplněny. Proto zákon sice preferuje použití obratového kritéria, avšak umožňuje i uložení pokuty v konkrétní výši v těch případech, kdy by uložení pokuty dle obratového kritéria nemohlo vést k účinnému prosazení pravidel hospodářské soutěže, což je v navrhovaném znění výslovně zmíněno.

Zákon dlouhodobě pracuje s pojmem „čistý obrat“ soutěžitele, kterým je třeba rozumět čistý obrat dosažený soutěžitelem, a to kdekoli na světě. Sestává z obratů dosažených na jednotlivých trzích, není omezen na vnitrozemský trh. V zásadě se tedy jedná o celosvětový obrat ve smyslu Směrnice. Pokud by pojmem „čistý obrat“ měl být chápán pouze obrat dosažený na trhu České republiky, byl by takto označen, viz např. § 13 ZOHS.

Pokuta právnické nebo podnikající fyzické osobě jako soutěžiteli je dle metodiky při stanovení výše pokut za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže zásadně vyměřena s ohledem na dva faktory, a to hodnotu tržeb za zboží přímo či nepřímo dotčené protisoutěžním jednáním (obrat na relevantním trhu) v době jeho trvání a aktuální celkový čistý obrat soutěžitele.

Ručení za pokutu ukládanou sdružení soutěžitelů je na základě požadavku Směrnice nově upraveno tak, že jsou určeni soutěžitelé (členové sdružení), kteří ručí primárně, a soutěžitelé (členové), kteří ručí v případě nezaplacení. Návrh dále určuje, za jakých okolností člen sdružení za pokutu neručí.

Bod 43 (§22a odst. 5)

Přesouvá se ustanovení původního § 22 ba odst. 3 z důvodů sjednocení systematiky úpravy zákazu plnění veřejných zakázek.

Bod 44 až 46 (§ 22aa)

V souvislosti s možností orgánů veřejné správy navrhnout Úřadu závazky je třeba zakotvit i možnost postihovat neplnění těchto závazků. Zakotvuje se tedy nová skutková podstata přestupku pro orgány veřejné správy.

Bod 47 a 48 (§ 22b)

Vyrozumívání osoby dotčené jednáním podezřelého z přestupku, nebo v případě většího počtu domněle dotčených subjektů vydávání veřejné vyhlášky informující blíže určitý okruh potenciálně dotčených subjektů o odložení věci a o nezahájení řízení se subjektem šetření (podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), je krajně nevhodné. Má negativní dopad na šetřeného soutěžitele spočívající v samotném zveřejnění skutečnosti, že byl ve vymezené věci (podezření na určitou protisoutěžní praktiku) prošetřován, a má potenciál způsobit škodu v oblasti dobré pověsti soutěžitele, s níž může být spojena škoda ekonomická. Okruh (zejména pouze potenciálně) dotčených osob je u řady typů soutěžních deliktů téměř nemožné vymezit, natož je konkrétně identifikovat. Z těchto důvodů je výslovně tato problematika upravena. Dále vylučujeme použití § 78 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zbytek § 78 (krom v současném znění vyloučené odst. 2 věty třetí) vyloučen nebude, stále se jedná o standardní správní řízení, které se zahajuje oznámením o zahájení řízení, které obsahuje náležitosti podle § 46 odstavec 1 správního řádu. Úřad je i nadále vázán povinností vymezit předmět řízení dle SŘ a informovat účastníka řízení o jednání, které prošetřuje. S ohledem na specifičnost a délku jeho vyšetřování následně Úřad povinně ve formě sdělení výhrad vždy informuje účastníka řízení o přesné skutkové i právní kvalifikaci jeho případného přestupku a ponechává mu zákonnou lhůtu se ke sdělení výhrad vyjádřit, doplnit dokazování či uvést námitky.

Bod 49 (§ 22ba)

Předmětné změny ustanovení upravujícího institut shovívavosti jsou nutným promítnutím transpozičních požadavků směrnice o posílení. V rámci této transpozice došlo ke zpřehlednění normativní úpravy tohoto ustanovení původně zahrnujícího úpravy programu shovívavosti i procesu narovnání.

Nově je tak z důvodů zvýšené přehlednosti úpravy a systematické orientace adresátů normy v tomto paragrafu ponechána pouze úprava shovívavosti. Pravidla procesu narovnání jsou pak vložena do nového samostatného paragrafu.

Nově navržený text odstavce 2 vychází z požadavků čl. 19 Směrnice a zakotvuje obecné podmínky shovívavosti.

Do nově vloženého odstavce 3 je promítnut požadavek na transpozici čl. 21 Směrnice. Jsou v něm nastaveny základní zákonné podmínky na použití systému tzv. rezervace pořadí. Dává možnost potenciálnímu žadateli „chránit“ pořadí jeho žádosti o shovívavost, a tak využít výhody programu shovívavosti. Musí předložit soutěžnímu orgánu alespoň základní informace vztahující se k údajnému protisoutěžnímu jednání. Normativní pravidlo reflektuje mnohaletou praxi Úřadu založenou doposud pouze na pravidlech tzv. soft law (metodice vydané a zveřejněné Úřadem na jeho stránkách), které bylo přijato po vzoru Komise v rámci evropské soutěžní sítě.

V novém odstavci 4 a 5 je pak promítnut obdobný institut tzv. souhrnné žádosti vyjádřený v čl. 22 Směrnice. Slouží podobně pro určitou formu rezervace žádosti o shovívavost. V tomto případě se jedná o úroveň nadnárodní při aplikaci práva EU. Musí být tedy zároveň podána úplná žádost ve stejné věci na evropské úrovni u Komise. Rovněž v tomto případě jde o normativní zakotvení dosavadní eurokonformní praxe.

Konkrétní požadavky na poskytnuté informace či dokumenty jsou upraveny na podzákonné úrovni. Vedle toho budou zachována pravidla na úrovni výše uvedené metodiky, která konkrétněji popisují postupy při přijímání žádostí v rámci programu shovívavosti.

Bod 50 (§ 22bb)

Doplňují se nová detailnější pravidla pro vedení procesu narovnání jako specifického jednání mezi soutěžním orgánem vedoucím správním řízení a účastníkem řízení. Úřad zároveň hodlá zamezit možnému zneužívání institutu narovnání další konkretizací jeho podmínek. Úřad zde vychází z dlouhodobé rozhodovací praxe využívající tento institut (původně rovněž zakotvený pouze na základě eurokonformního soft law).

Konkrétněji jsou nastaveny především možnosti a diskrece správního orgánu aplikujícího institut narovnání. Zásadním měřítkem pro aplikaci daného institutu je z hlediska procesní ekonomie možnost dosáhnout výrazných procesních úspor předmětného správního řízení.

Nastavení detailnějších pravidel procesu narovnání včetně počátku, průběhu a ukončení procesu narovnání nebo zvýšení diskrece při ukládání výše pokuty má zdůraznit určitý „nenárokový“ charakter celého institutu a plně rozvinout jeho hlavní účel – dosažení procesních úspor v řízení, kde je dokončeno dokazování, jasně zjištěna odpovědnost jeho účastníků za přestupek a tito svoji odpovědnost za delikt přiznají.

Bod 51 až 53 (§ 22c)

Ruší se dosavadní znění odstavce 1 a nahrazuje se novým zněním, které vychází z potřeby transpozice čl. 16 Směrnice.

Je ponechána možnost uložit pořádkovou pokutu za porušení povinnosti dle § 21e odst. 2. Návazně je tato rozšířena na případy nedostavení se na předvolání a nepodrobení se šetření na místě, a to opakovaně až do splnění povinnosti. Přestože podle současného právního řádu lze uložit pořádkovou pokutu za nedostavení se na předvolání podle správního řádu, správní řád umožňuje uložit pokutu pouze do výše 50 000 Kč, což je podle Směrnice nedostačující výše.

Zakotvení nové skutkové podstaty nepodrobení se šetření na místě jako pořádkový delikt je důvodné zejména pro plynulejší chod a řízení a zajištění cíle šetření na místě. Je efektivní porušení povinností, jejichž cílem je obstarání podkladů pro vedení řízení, ustavit i jako pořádkové delikty a neponechat je pouze jako přestupky. Pokud má být účel a průběh příslušného řízení u Úřadu skutečně efektivně zajištěn, je důležité v případě obstrukcí s poskytováním vyžádaných informací v Úřadem stanovených lhůtách ponechat Úřadu možnost donucovat povinného ke splnění povinnosti – případně i opakovaně cestou ukládání pořádkové pokuty, a to rozhodnutím jako prvním úkonem v řízení o jejím uložení. Obdobně to platí i u obstrukcí při šetření na místě.

Maximální výše pořádkové pokuty je stanovena alternativně, a to až do výše konkrétní sumy, tedy 300 000 Kč nebo podle obratového kritéria. V případě ukládání pokuty právnické nebo podnikající fyzické osobě, soutěžiteli, je upřednostněno použití obratového kritéria, což je v navrhovaném znění výslovně zmíněno. Pokud takovýto subjekt nevytváří v rámci své činnosti žádný obrat, případně vytváří obrat zcela zanedbatelný vzhledem ke své činnosti či činnosti svých členů, bude jako maximální výše pokuty použita konkrétní suma. V případě jiných typů subjektů, je z povahy vyloučeno použití obratového kritéria, proto se při stanovení pokuty použije zákonná výše daná konkrétní částkou, a to za každý den nesplnění povinnosti. Pro stanovení výše pořádkových pokut se stejně jako při stanovení výše pokut za přestupky užije obdobně Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže zveřejněný na webových stránkách Úřadu. Opakovaná pořádková pokuta má však stanovenou maximální výši, která se shoduje s výší pokuty, kterou je možné uložit za závažnější přestupky.

Bod 54 (§ 22d)

Vkládá se nové ustanovení umožňující ukládat donucovací pokuty, které vychází z potřeby transpozice čl. 16 Směrnice.

Nový institut vychází z koncepce exekučního prostředku ukládání donucovacích pokut ve smyslu § 129 správního řádu. Předmětné ustanovení je co se týče maximální výše donucovací pokuty lex specialis k § 129 správního řádu. Snahou novely je zvýšit motivaci soutěžitelů k plnění nepeněžitých povinností uložených Úřadem. Výše pokut musí být dostatečně vysoká, aby byla účinná, přiměřená a měla odrazující efekt.

Donucovací pokutu lze uložit, každému, kdo nesplní nepeněžitou povinnost vyplývající z rozhodnutí nebo z přijatých závazků. Oproti správnímu řádu, kde je maximální výše pokuty stanovena na 100 000 Kč, je výše pokuty stanovena alternativně, a to až do výše konkrétní sumy, tedy 300 000,- Kč nebo podle obratového kritéria. V případě ukládání pokuty právnické nebo podnikající fyzické osobě, soutěžiteli, je upřednostněno použití obratového kritéria, což je v navrhovaném znění výslovně zmíněno. Pokud takovýto subjekt nevytváří v rámci své činnosti žádný obrat, případně vytváří obrat zcela zanedbatelný vzhledem ke své činnosti či činnosti svých členů, bude jako maximální výše pokuty použita konkrétní suma. V případě jiných typů subjektů, je z povahy vyloučeno použití obratového kritéria, proto se při stanovení pokuty použije zákonná výše daná konkrétní částkou, a to za každý den nesplnění povinnosti. Pro stanovení výše donucovacích pokut se stejně jako při stanovení výše pokut za přestupky užije obdobně Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže zveřejněný na webových stránkách Úřadu.

Donucovací pokutu lze ukládat opakovaně, a to až do výše shodné s maximální výši opakované pořádkové pokuty a s výší pokuty, kterou je možné uložit za závažnější přestupky.

Bod 56 (Obecně k Hlavě IX)

Nově vložená hlava komplexně upravuje koncept tzv. mezinárodní spolupráci reflektující v celém rozsahu transpoziční požadavky kodifikované v kapitole VII. Směrnice, nová úprava přitom nejde v žádném ohledu nad rámec požadavků Směrnice. Kodifikace v této hlavě stanovuje režim aplikace soutěžních pravidel podle čl. 101 a 102 SFEU mezi jednotlivými členskými státy v situacích, kdy soutěžní orgán jednoho státu při aplikaci evropského soutěžního práva vyžaduje přeshraniční spolupráci s dalším členským státem. Soutěžní orgán jiného členského státu je orgán určený členským státem, který je odpovědný za aplikaci soutěžních pravidel podle čl. 101 a 102 SFEU.

Pravidla vychází ze současného systému zavedeného na vertikální úrovni Nařízením č. 1/2003 a měla by být adaptována na horizontální úroveň spolupráce mezi členskými státy.

K § 24a

Odstavec 1 zakotvuje postavení Úřadu jako hlavního garanta mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany hospodářské soutěže.

Odstavec 2 stanovuje příslušnost k vymáhání nedoplatků. Na základě současné tuzemské právní úpravy pokuty uložené Úřadem vymáhá obecný správce daně podle správního řádu, resp. na základě § 8 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, a to konkrétně celní úřad místně příslušný podle místa pobytu nebo sídla osoby, které byla pokuta uložena.

Stanovení příslušnosti Úřadu k vymáhání pokut uložených zahraničními soutěžními orgány do mezinárodní spolupráce v oblasti hospodářské soutěže se, jelikož v současnosti pokuty nevymáhá, proto nejeví jako hospodárné ani žádoucí. Z tohoto důvodu se zachovává současný model, kdy pokuty uložené v oblasti ochrany hospodářské soutěže vymáhá celní úřad.

Zároveň se vzhledem k předpokládanému nízkému počtu takovýchto řízení stanoví místní příslušnost konkrétně na Celní úřad pro Jihomoravský kraj, kde má sídlo též Úřad, aby byla tato řízení koncentrována u jednoho celního úřadu z důvodu hospodárnosti a lepší spolupráce mezi těmito orgány. Jde o příslušnost místní, a nikoliv věcnou, a proto může tento celní úřad v případě potřeby dožádat o provedení dílčích úkonů ostatní celní úřady.

K § 24b

Výslovně se v odstavci 1 nad rámec zásady dobré správy stanoví povinnost v rámci spolupráce tuzemských orgánů v oblasti mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě v oblasti ochrany hospodářské soutěže postupovat bezodkladně.

Vzhledem k postavení orgánů Celní správy České republiky jako správce daně, kdy je na základě platné právní úpravy vzhledem k daňové mlčenlivosti nemožné předávat bez zákonného zmocnění jakékoliv údaje, které správce daně získal při správě daní largo sensu, se v odstavci 2 jeví jako nezbytné pro zabezpečení elementárního fungování procesu mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatků na pokutě konstituovat zákonný průlom do této povinnosti mlčenlivosti pro spolupráci orgánů Celní správy České republiky a Úřadu, resp. Úřadu a zahraničních soutěžních orgánů (viz § 55 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)).

K § 24c

Mezinárodní spolupráce podle této hlavy probíhá v souladu s čl. 27 Směrnice zásadně na základě žádosti o mezinárodní spolupráci, která zároveň slouží jako exekuční titul při vnitrostátním vymáhání. Žádost o mezinárodní spolupráci může mít podobu žádosti o doručení písemnosti nebo žádosti o vymáhání nedoplatku na pokutě.

V případě, že je žádajícím státem Česká republika, vyhotovuje žádost vždy Úřad (srov. § 24a odst. 1), přičemž lze však očekávat, že vybrané údaje sestaví ve spolupráci s orgány Celní správy České republiky (§ 24b odst. 1). Poskytnutí těchto informací Úřadu nepředstavuje porušení povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu (srov. § 24b písm. b)).

Žádost nemá na základě evropského práva předepsanou formu, avšak má předepsaný obsah a současně platí, že musí být dožádanému státu předána zásadně v jeho úředním jazyce. Jejím prostřednictvím se zasílají všechny potřebné informace dožadovanému orgánu (ať již jde o tuzemský orgán, pokud je dožádán ze zahraničí, nebo zahraniční orgán, pokud je dožádán z České republiky), přičemž k žádosti by mělo být vždy přiložena v případě doručování listina, která má být doručena a v případě vymáhání zdrojové pravomocné rozhodnutí (srov. odst. 3).

V případě, kdy má žádost sloužit jako exekuční titul, musí obsahovat další předepsané náležitosti, které přesně specifikují vymáhanou pohledávku a ze kterých bude patrné, že není k mezinárodnímu vymáhání přistoupeno předčasně.

Podrobnosti o náležitostech potřebných pro identifikaci soutěžitelů a pro popis doručovaných rozhodnutí nebo jiných písemností týkajících se uplatňování článků 101 a 102 Smlouvy uvedených v žádosti jsou stanoveny vyhláškou.

K žádosti se přikládá písemnost, která má být oznámena, nebo rozhodnutí, na základě kterého má být vymáhán nedoplatek, přičemž se na rozdíl od žádosti tyto dokumenty musí překládat do úředního jazyka dožádaného členského státu pouze, pokud to vyžaduje právní řád tohoto členského státu (srov. § 24d). Písemnostmi je zde třeba rozumět dokumenty uvedené v čl. 25 Směrnice, tj. týkající se uplatňování článku 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie largo sensu, tzn. předběžné námitky vůči porušení těchto článků, rozhodnutí uplatňující tyto články, včetně rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí a dále i všechna procesní usnesení a akty, přijaté v rámci řízení za účelem prosazení práva, které by měly být v souladu s vnitrostátním právem doručeny.

K § 24d

Stanoví se zvláštní ustanovení k § 16 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a k § 76 daňového řádu.

Na základě čl. 27 odst. 5 Směrnice se v odstavci 1 jako základní pravidlo stanoví, že žádost se vyhotovuje v jednacím jazyce dožádaného členského státu, avšak v souladu se Směrnicí je ponecháno na vůli orgánů žádajícího a dožádaného státu dohodnout se na jiném jazyce komunikace, pokud je pro oba orgány přijatelný.

Jestliže je na základě požadavků zahraniční právní úpravy požadován i překlad přiložené písemnosti, jak je uvedeno v odstavci 2, tak tento překlad žádající orgán zajistí.

V praxi toto znamená, že žádá-li Úřad o mezinárodní pomoc, tak je povinen zajistit překlad, je-li dožadován naopak Úřad, tak na základě výše uvedených ustanovení správního, resp. daňového řádu vyžaduje dokumenty v českém jazyce, pokud není aplikován postup podle odstavce 3.

Výslovně se v odstavci 3 stanoví možnost, aby Úřad mohl uzavřít dohodu o odchylném jazyce komunikace. Není-li však taková dohoda uzavřena, platí pro účely aplikace čl. 27 odst. 5 Směrnice, že úředním jazykem České republiky je český jazyk a že musí být do češtiny přeloženy i přiložené písemnosti a rozhodnutí. V případě mezinárodní spolupráce při doručování postačí, aby byla žádost a doručovaná písemnost v návaznosti na § 16 odst. 1 správního řádu ve slovenštině.

Fakt, že je komunikace vedena v jiném nežli českém jazyce, pak nemá žádné právní účinky, adresát se tak nemůže dovolávat toho, že vůči němu bylo postupováno v jazyce, kterému nerozuměl. Z tohoto důvodu však Úřad musí postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle správního řádu a v případě mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě i základními zásadami správy daní podle daňového řádu, zejména zásady šetření práv, a přistoupit na dohodu o použití jiného jazyka komunikace, pokud je zjevné, že tím nedojde k oslabení právní pozice osoby, které má být doručováno, nebo na které má být vymáháno.

K § 24e

Mezinárodní spolupráci není Česká republika povinna poskytnout bezpodmínečně za všech okolností, ale může ji v případech předvídaných Směrnicí a uvedených v odstavci 1 odmítnout. V takovém případě se uplatní postup podle odstavce 3.

Důvody pro odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce se musí vykládat eurokonformně v souladu s příslušnými ustanoveními Směrnice:

• K písm. a): Podle čl. 27 odst. 6 písm. a) Směrnice není dožádaný stát povinen poskytnout mezinárodní spolupráci, pokud žádost o její poskytnutí nesplňuje požadavky stanovené v čl.. 27 Směrnice, tedy zejména pokud (i) není podána prostřednictvím žádosti, (ii) žádost neobsahuje všechny předepsané údaje, (iii) k žádosti není přiložena kopie písemnosti nebo rozhodnutí nebo (iv) žádost nebo přiložená kopie písemnosti či rozhodnutí nejsou v předepsaném jazyce.

• K písm. b): Podle čl. 27 odst. 6 písm. a) Směrnice ve spojení s čl. 26 Směrnice lze podat žádost o poskytnutí mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě pouze tehdy, pokud (i) orgán žádajícího členského státu vynaložil přiměřené úsilí ke zjištění majetku povinného na svém území, pokud je povinný usazen v tomto členském státě, (ii) tento majetek nepostačoval na uspokojení exekuce v tomto členském státě, a (iii) rozhodnutí, na základě kterého má být provedeno vymáhání je konečné.

• K písm. c): Podle čl. 27 odst. 6 písm. b) Směrnice není dožádaný stát povinen poskytnout mezinárodní spolupráci, pokud by vyřízení žádosti mohlo být zjevně v rozporu s veřejným pořádkem v dožádaném členském státě. V případě České republiky se obdobné ustanovení zpravidla transponuje tak, že zahrnuje jak veřejný pořádek v úzkém smyslu, tak i bezpečnost České republiky, jejíž ohrožení by bylo také v rozporu s veřejným pořádkem (srov. např. § 21 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, a § 11 odst. 3 písm. b) zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek).

• K písm. d):Podle článku 25 je pro doručování písemností adresátovi jako základní hypotéza stanoveno, že se musí jednat o dokumenty, které se týkají uplatňování článku 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie largo sensu tj. včetně předběžných námitek vůči porušení těchto článků, rozhodnutí uplatňující tyto články a to i rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí a dále i všechna procesní usnesení, která se musí doručovat podle práva žádajícího členského státu. Jeví se proto jako legitimní podmínka vyhovění žádosti o doručení naplnění této materiální podmínky.

Odstavec 2 se zabývá stavem, kdy orgánem zabezpečujícím mezinárodní spolupráci je Úřad, a tem je také tím, kdo prima facie odmítá poskytnutí mezinárodní spolupráce. Okolnosti vedoucí k možnému odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce však může zjistit i jiný orgán veřejné moci, ať již jde o mezinárodní spolupráci při doručování, nebo o mezinárodní spolupráci při vymáhání nedoplatku na pokutě.

Tento orgán veřejné moci však nemá oprávnění sám o sobě odmítnout poskytnutí mezinárodní spolupráce, ale namísto toho toto se musí obrátit s podnětem na Úřad, který s konečnou platností posoudí, zda na základě tohoto podnětu poskytnutí mezinárodní spolupráce odmítne nebo ne. V souvislosti s tím může Úřad vstoupit do jednání se orgánem ze žádajícího členského státu a případně od něj poptat další doplňující informace (srov. odst. 3).

Do doby, než Úřad oznámí orgánu veřejné moci, který podal podnět, že poskytnutí mezinárodní spolupráce neodmítne, tento orgán pozastaví provádění veškerých úkonů v rámci mezinárodní spolupráce tak, aby byla šetřena práva dotčených osob pro případ, že by nakonec k odmítnutí mezinárodní spolupráce došlo.

Odstavec 1 představuje možnost, avšak nikoliv povinnost odmítnout poskytnutí mezinárodní spolupráce. Odstavec 1 reflektuje možnost Směrnice požádat o doplňující informace pro konečné rozhodnutí, zda poskytnutí mezinárodní spolupráce odmítnout nebo nikoliv , které jej mohou vést k tomu, že poskytnutí mezinárodní spolupráce neodmítne.

Odstavec 4 transponuje čl. 27 odst. 6 Směrnice, podle kterého musí v případě odmítnutí mezinárodní spolupráce tuto skutečnost Úřad sdělit soutěžnímu orgánu žádajícího státu. V návaznosti na čl. 27 odst. 6 písm. b) Směrnice navíc musí být Úřad schopen prokázat, že by poskytnutí mezinárodní spolupráce mohlo zjevně ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost České republiky, a tedy se navrhuje, aby tuto skutečnost tomuto orgánu prokázal, avšak pouze takovým způsobem, aby samotným tímto sdělením nedošlo k tomuto ohrožení.

K § 24f

Na základě článku 28 Směrnice se zakotvuje pravidlo, které stanoví, že se posouzení zákonnosti písemnosti, která má být doručena nebo rozhodnutí, na jehož základě má být nedoplatek na pokutě vymáhán, je plně v působnosti státu, který jej vydal. Zároveň se zakotvuje pravidlo, že samotný proces doručování anebo vymáhání je posuzován podle pravidel státu, v němž probíhá. Z podstaty věci by opačné uchopení těchto pravidel vedlo k mnoha kolizím, jako je například vyřešení otázky, podle jakého práva by tuzemský orgán posuzoval zahraniční rozhodnutí, zda může toto právo na uspokojivé úrovni aplikovat apod. Takto se předchází všem kolizím a to nejen na úrovni správních orgánů, ale i na úrovni soudní.

V případě, kdy český orgán veřejné moci na základě žádosti zaslané zahraničním soutěžním orgánem doručuje cizí písemnost nebo vykonává cizí rozhodnutí, jsou jeho kroky bez dalšího přezkoumatelné v České republice podle odpovídajících správních procesních předpisů (správní řád pro doručování a daňový řád pro vymáhání nedoplatku na pokutě) a před českými správními soudy. Tato skutečnost se výslovně neupravuje v zákoně, protože platí sama o sobě.

K § 24g

Z legislativně technických důvodů se zavádí legální definice pojmu „nedoplatek na pokutě“ omezující předmět mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě na vymezený soubor nedoplatků.

Mezinárodní spolupráci tak nelze provést ve vztahu k jiným pohledávkám a nelze ji samostatně provést ani ve vztahu k exekučním nákladům vzniklých při vymáhání nedoplatků na pokutě.

K § 24h

Udílí se pravomoc Úřadu žádat o doručení dokumentů (rozhodnutí nebo jiných písemností), které se týkají uplatňování článku 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie largo sensu tj. včetně předběžných námitek vůči porušení těchto článků, rozhodnutí uplatňující tyto články a to i rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí a dále i všechna procesní usnesení. Na takto doručené dokumenty se hledí stejné jako na dokumenty doručené Úřadem v tuzemsku.

K § 24i

Na základě článku 25 Směrnice v případě obdržení žádosti Úřad doručuje zaslané rozhodnutí jako by bylo rozhodnutím Úřadu podle norem tuzemského právního řádu, tj. na základě správního řádu.

K § 24j

Na základě čl. 27 odst. 7 se stanoví pravomoc Úřadu vyžadovat uhrazení nákladů dožádaných členských států a zároveň žádat náklady vynaložené Úřadem na doručení jejich písemností.

K § 24k

Udílí se pravomoc Úřadu žádat o vymožení nedoplatku na pokutě při uplatňování článku 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie.

K § 24l

S ohledem na to, že předmětem mezinárodního vymáhání je pokuta, jejíž účel není primárně fiskální, neměly by v případě vymožení nedoplatku v cizině jít případné záporné kurzové rozdíly k tíži dlužníka. Obdobně by ale naopak kladné kurzové rozdíly neměly jít k jeho dobru. Stejně tak by nemělo jít k tíži dlužníka to, že vymoženou částku zahraniční orgán poukáže až se zpožděním. V případě nedoplatku na pokutě sice nevzniká úrok z prodlení (jde o peněžité plnění spravované v dělené správě), ale přesto je žádoucí omezit dobu, po kterou má tato osoba evidován nedoplatek.

Z těchto důvodů se v odstavci 1 stanoví, že se na osobním daňovém účtu, na kterém se eviduje zaplacení pokuty, v případě mezinárodního vymáhání eviduje již vymožení částky v cizině. Protože se evidence daní vede v českých korunách, přepočte se pro účely vystavení platebního dokladu tato částka v cizí měně směnným kurzem platným v den, který je uveden v žádosti, tedy ke dni právní moci rozhodnutí o uložení pokuty. Tímto postupem budou vyloučeny dopady kurzových rozdílů na dlužníka.

Z důvodů uvedených výše a pro zvýšení právní jistoty se výslovně v odstavci 2 stanoví, že částka skutečně připsaná na účet správce placení nedoplatku na pokutě není pro evidenci daní rozhodná, ať již je nižší nebo vyšší, než částka evidovaná podle odstavce 1. Současně se pro zvýšení právní jistoty stanoví, že případný kladný rozdíl je příjmem státního rozpočtu a nikoliv dlužníka. Stejně tak jde záporný kursový rozdíl k tíži státního rozpočtu, což vyplývá implicitně z odstavce 1.

K § 24m

Odstavec 1 reflektuje čl. 27 odst. 8 směrnice, kdy může dožádaný soutěžní orgán požadovat zaplacení exekučních nákladů po žádajícím orgánu, kterým je Úřad.

Jde o náklady skutečně vzniklé, přičemž směrnice jejich výši žádným způsobem neomezuje.

I přes zaplacení těchto nákladů Úřadem platí, že je Úřad hradí za dlužníka, a proto tyto náklady mohou být následně vymáhány podle § 182 daňového řádu po tomto dlužníkovi.

V návaznosti na § 182 odst. 2 daňového řádu se v odstavci 2 stanoví, že mezi exekuční náklady spadají i náklady uhrazené Úřadem podle odstavce 1 do zahraničí.

Směrnice stanoví, že se hradí pouze skutečně vynaložené náklady soutěžního orgánu dožádaného členského státu. V oblasti vymáhání je však běžné, že jsou exekuční náklady vyčísleny paušálně (srov. např. § 183 daňového řádu). Z tohoto důvodu se v odstavci 3 stanoví, že zahraničnímu soutěžnímu orgánu lze uhradit exekuční náklady v paušální výši, pokud je tento orgán připraven stejným způsobem uhrazovat paušální náklady uplatněné českou stranou podle § 24q. Pokud by zahraniční orgán nebyl ochoten v obdobných případech hradit paušální exekuční náklady a požadoval by doložení každého jednoho dílčího výdaje, který má hradit, pak by s ohledem na zásadu hospodárnosti nebylo účelné v případě takového orgánu hradit jím vyčíslené paušální náklady a nezbývalo by, než také recipročně požadovat prokázání každého jednotlivého výdaje, který by tento orgán požadoval nahradit.

K § 24n

Vymáhání nedoplatku na pokutě z jiného členského státu v tuzemsku by bylo z procesního hlediska bez explicitní úpravy zůstalo neupraveno, což není žádoucím stavem. Tento stav je zapříčiněn tím, že ukladatelem vymáhaného sankčního plnění je zahraniční orgán veřejné moci, který nelze z povahy věci považovat za správní orgán podle § 1 odst. 1 správního řádu, tudíž nelze dovodit aplikaci ustanovení § 103 a násl. téhož zákona. Zároveň se nejedná ani o státní orgán, tudíž se v případě zahraničního ukladatele pokuty nemůže aplikovat § 10 daňového řádu, který by jej dosadil do pozice orgánu veřejné moci a umožnil aplikaci § 161 daňového řádu, tj. výkon dělené správy.

Z výše uvedených důvodů, aby nevznikla mezera v právu, se stanoví jednoznačně, že procesní předpis, jímž se bude správce placení nedoplatku řídit při vymáhání nedoplatku na pokutě, je daňový řád a že se jedná konkrétně o výkon dělené správy, čímž se toto ustanovení stává zvláštním ustanovením k § 161 daňového řádu. Tímto se dostane zahraniční nedoplatek na pokutě z procesního hlediska do stejného právního postavení jako tuzemský nedoplatek na pokutě, což odpovídá čl. 27 odst. 1 Směrnice. Zároveň se touto úpravou vylučují instituty úroku z prodlení, úroku z posečkané částka a úroku z neoprávněného jednání správce daně podle daňového řádu, jak je tomu v případě dělené správy.

Kromě faktu, že je zabezpečena procesní rovnost subjektů, kteří se dopustili totožného protiprávního jednání, se pak naplňuje vyloučením úroku z neoprávněného jednání správce daně též čl. 28 odst. 1 písm. a) Směrnice, jelikož tento úrok je de facto paušální úhradou za nesprávné stanovení daně. Případné vyplacení tohoto úroku by tak bylo samo o sobě posouzením správnosti a zákonnosti aktu vymáhaného rozhodnutí.

V návaznosti na čl. 26 odst. 4 směrnice se promlčecí lhůty pro vymáhání nedoplatku na pokutě řídí právem žádajícího státu.

Z tohoto důvodu se neuplatní úprava obsažená v § 160 daňového řádu, ale otázky počátku, běhu (tedy stavění, přerušení a prodloužení) a délky lhůty pro placení daně se řídí plně právním řádem žádajícího členského státu. Tuzemský orgán je o těchto lhůtách poučen v žádosti.

K § 24o

Stanoví se zvláštní ustanovení k § 171 odst. 1 daňového řádu. Pro účely vymáhání bude za předpokladu neodmítnutí mezinárodní spolupráce podle § 24e tohoto zákona dostačující pouze žádost, která bude správci placení nedoplatku na základě § 24a tohoto zákona předána Úřadem. Tímto se implementuje požadavek čl. 27 odst. 4 Směrnice.

K § 24p

Vzhledem k odůvodněnému předpokladu, že bude o mezinárodní spolupráci při vymáhání nedoplatku na pokutě žádáno téměř výlučně v zahraniční měně, a zároveň při požadavku čl. 28 odst. 8 poslední dva pododstavce, se stanoví pro účely tuzemského vymáhání fixní kurz navázaný na den nabytí právní moci vymáhaného rozhodnutí, což je datum, které by mělo být obligatorně uvedeno v žádosti a bez něhož by tedy nemělo být možné vymáhat nedoplatek na pokutě.

K § 24q

Pro případy, kdy samotný výtěžek z exekuce nebude pokrývat veškeré náklady daňové exekuce vedené příslušným celním úřadem, je Úřad oprávněn, v návaznosti na čl. 27 odst. 8 směrnice, tyto náklady požadovat po soutěžním orgánu žádajícího členského státu. Takto získané náklady se zapraví na náklady vedené na osobním pokutovém účtu povinného.

K § 25

Stanoví se ustanovení speciální k § 6 odst. 1 písm. q) rozpočtových pravidel, dává správci nedoplatku na pokutě povinnost vymožený nedoplatek na pokutě převést na účet uvedený soutěžním orgánem žádajícího členského státu namísto toho, aby se jednalo o příjem státního rozpočtu.

Bod 57 a 58 (§ 26)

Zmocňovací ustanovení jsou nově doplněna o odstavec 3. Společně s § 22ba odst. 7 a § 24c odst. 2 nastavují normativní rámec pro vydání prováděcích podzákonných obecných právních předpisů, reflektujících nová práva a povinnosti normovaná v zákoně.

Jejich obsahem mají být konkrétně vyjmenované náležitosti jednotlivých žádostí v rámci programu shovívavosti i žádostí v rámci systému mezinárodní spolupráce, jejichž právní základ byl kodifikován v rámci tohoto zákona.

K článku II (Přechodná ustanovení)

S ohledem na zachování právní jistoty se upravuje, že řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů.

K článku III (Účinnost)

Návrh směřuje k zajištění slučitelnosti s předpisy Evropské unie. Cílem je implementace Směrnice, u níž uplyne implementační lhůta dne 4. února 2021. V souladu s § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, je nabytí účinnosti zákona navrhováno v závislosti na přesně neznámém datu ukončení legislativního procesu na patnáctý den následující po dni vyhlášení.

Existuje zde naléhavý obecný zájem spočívající v nutnosti splnit implementační lhůtu Směrnice, která se však nekryje s daty 1. ledna nebo 1. července kalendářního roku, jak jsou nastavena podle nových publikačních pravidel českého právního řádu. Navrhnout nabytí účinnosti již k 1. lednu daného roku je s ohledem na standardní dobu trvání legislativního procesu nereálné. Posečkat s nabytím účinnosti až na 1. července není naopak vhodné z důvodu potenciálního zahájení řízení o porušení Smlouvy o EU.

V Praze dne 21. září 2020

Předseda vlády:

Ing. Andrej Babiš v.r.

Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže:

Ing. Petr Rafaj v.r.