Novela z. o vysokých školách

A) Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

K úpravě podmínek studentů se specifickými potřebami

Aktuální zákonná úprava se zvláštními podmínkami studentů se specifickými potřebami výslovně nezabývá. Velmi obecně je v ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, (dále také „zákon o VŠ“ nebo „zákon o vysokých školách“ nebo „ZVŠ“) upravena povinnost veřejné vysoké školy „činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole“. Pro soukromé vysoké školy není výslovně zákonem o vysokých školách upravena žádná povinnost v této oblasti.

Postavení osob se specifickými potřebami, tedy zejména se zrakovým, sluchovým nebo pohybovým postižením, se specifickými poruchami učení, s poruchou autistického spektra nebo s jinými obtížemi danými zdravotním postižením nebo zdravotním stavem, si žádá, aby jim byla v průběhu jejich studia poskytnuta specifická individuální podpora a nastaveny takové specifické podmínky, které jim umožní studium v plném rozsahu a odpovídající kvalitě. Jestliže se zákon o VŠ výslovně touto podporou nezabývá, nejsou vysoké školy zavázány k zpřístupňování studia studentům se specifickými potřebami. Na řadě veřejných vysokých škol je již v současné době rozvinut systém podpory studentů se specifickými potřebami podporovaný finančním nástrojem Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále také „ministerstvo“ nebo „MŠMT“), proměna společenské situace však vyžaduje uzákonění této povinnosti veřejných i soukromých vysokých škol.

Ke zveřejňování výročních zpráv a strategických záměrů

Podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona o VŠ má ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále také „ministr“) stanovit opatřením zveřejněným ve Věstníku ministerstva termín a formu zveřejnění výroční zprávy o činnosti a výroční zprávy o hospodaření veřejné vysoké školy. Obdobná záležitost se dále řeší též v § 42 odst. 1 písm. a) a b) zákona, kde je navázána na soukromé vysoké školy. V obou případech je ke stanovení termínu a formy zveřejnění kompetentní ministr, nicméně u soukromých škol je ponechána forma, kterou ministr stanoví termíny a formy zveřejnění, na zvážení ministra.

K uvedení terminologie do souladu s dalšími ustanoveními zákona

V § 35 a § 46 zákona o VŠ se hovoří o totožné oblasti studia, nicméně je použito odlišné označení této oblasti. Ust. § 35 uvádí „veterinární lékařství a hygiena“, ust. § 46 uvádí „veterinární lékařství a veterinární hygiena“. Návrh novely hodlá uvést terminologii do vzájemného souladu.

V obdobném duchu se novela zabývá též úpravou ustanovení § 46 odst. 4 písm. c), kde se hovoří o udělování titulu „doktor medicíny“ (ve zkratce „MUDr.“) v oblasti všeobecného lékařství. Nově má být tento titul udělován též v oblasti vojenského všeobecného lékařství. A titul „doktor zubního lékařství“ (ve zkratce „MDDr.“) má být udělován též v oblasti vojenského zubního lékařství.

K odnětí státního souhlasu

Ustanovení § 43 odst. 2 uvádí důvody, pro které může ministerstvo odejmout státní souhlas právnické osobě, která působí jako soukromá vysoká škola. Těmito důvody jsou:

- absence akreditace studijního programu nebo institucionální akreditace po uplynutí 1 roku ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení státního souhlasu,

- odnětí akreditace více než dvou studijních programů nebo institucionální akreditace alespoň u dvou oblastí vzdělávání v průběhu jednoho roku,

- nezjednání nápravy podle § 43 odst. 1 nebo 5 a

- závažné porušování povinností stanovených zákonem o VŠ nebo vnitřním předpisem soukromé vysoké školy.

Vzhledem k dobrovolnosti podání žádosti o udělení souhlasu zcela chybí též dobrovolné (resp. na žádost zřizovatele) odnětí státního souhlasu – tedy vzdání se státního souhlasu. Dále chybí též úprava možnosti odnětí státního souhlasu na základě faktického stavu, kdy soukromá vysoká škola dlouhodobě neuskutečňuje žádný studijní program.

K rámci kvalifikací

Zákonná úprava v současné době upravuje cíle a očekávané výsledky studia v jednotlivých typech vysokoškolských studijních programů jen velmi obecně (§ 44 až § 47) a kromě standardní doby studia nevymezuje průměrnou studijní zátěž vyjádřenou počtem kreditů. Není rovněž jasně vymezen vztah vysokoškolských kvalifikací ČR k mezinárodním rámcům kvalifikací.

Rámec kvalifikací vysokoškolského vzdělávání České republiky (dále také „RKVV”) byl dne 27. listopadu 2018 schválen ministrem školství, mládeže a tělovýchovy a byl uveřejněn ve Věstníku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. RKVV popisuje a kategorizuje kvalifikace udělované vysokými školami v České republice a určuje rámcové požadavky na studijní programy uskutečňované vysokými školami, čímž slouží ke zvýšení přehlednosti a prostupnosti vzdělávacích soustav v národním i mezinárodním kontextu.

K zasílání závěrečných prací

Ustanovení § 47b odst. 4 uvádí v poslední větě, že „Vysoká škola zašle bez zbytečného odkladu po obhájení bakalářské, diplomové, disertační a rigorózní práce, jíž se týká odklad zveřejnění podle věty první, jeden výtisk práce k uchování ministerstvu.“. V praxi se zasílání závěrečných prací na ministerstvo neosvědčilo. Aplikace tohoto ustanovení přináší nadbytečné administrativní i finanční zatížení vysokých škol i ministerstva a účelu lze dosáhnout též jiným způsobem – tedy uchováním závěrečných prací na vysoké škole.

K uznávání zahraničního vzdělání v rámci posuzování podmínek přijímacího řízení

Vysoké školy mají možnost posuzovat podmínku dosaženého vzdělání v rámci přijímacího řízení. Jedná-li se o studium absolvované v zahraničí, není třeba standardního uznávacího procesu dle ust. § 89 a 90 zákona o VŠ, ale vysoká škola s institucionální akreditací má možnost využít institutu uznání dle § 48 odst. 5 výhradně pro účely přijímacího řízení. V písm. c) je obsažena možnost vyžadovat doplňující informace o obsahu a rozsahu zahraničního vysokoškolského studia, která evokuje povinnost vysoké školy toto zkoumat a administrativně zatěžuje tento institut a vysokou školu, která zahraniční vzdělání pro účely přijímacího řízení posuzuje.

K přestupům mezi studijními programy vysoké školy

„Přestup“ mezi studijními programy téže vysoké školy je za současné právní úpravy možný pouze za podmínky ukončení předchozího studia a přijetí a zápisu do nového studia. Vzhledem k velké poptávce po realizaci přestupů je třeba stanovit alespoň rámcové podmínky přestupů a umožnit pro tyto případy zjednodušení a urychlení některých administrativních úkonů (např. podávání žádostí, rozhodování o uznávání částí studia).

Ke zveřejnění průběhu přijímacího řízení

Podle ustanovení § 50 odst. 9 věty třetí ministerstvo „stanoví vyhláškou postup a podmínky při zveřejnění průběhu přijímacího řízení, a to včetně požadavků na základní statistické charakteristiky.“. Aplikace tohoto ustanovení ukazuje jeho nadbytečnost, neboť stejného cíle je dosahováno též díky odstavci 10 téhož paragrafu, podle něhož jsou údaje poskytovány pro statistické účely dle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších přepisů.

K poplatkům

V ustanovení § 58 odst. 3 zákona o VŠ zabývajícím se poplatky za studium na veřejné vysoké škole nebylo dosud dostatečně jasně řešeno případné zohlednění studia na soukromých nebo státních vysokých školách. V praxi tato mezera v zákoně působila nemalé nejasnosti a aplikační obtíže a bylo tak třeba provést úpravu tak, aby bylo zřejmé, která studia se do poplatku za delší studium započítávají a která nikoliv.

Aktuální právní úprava dále v § 58 odst. 4 zákona o VŠ nutí vysoké školy zavádět povinně poplatek za studium ve studijních programech uskutečňovaných v cizím jazyce (dále jen „cizojazyčné studium“). Ze strany vysokých škol je povinnost vždy stanovit poplatek za studium v cizojazyčném studijním programu (byť je možné vyměřený poplatek na žádost studenta snížit nebo odpustit, vždy se však jedná o nadbytečný administrativní proces). Nastavení poplatků zejména u doktorských studijních programů vede ke snížení zájmu talentovaných zahraničních studentů o tento typ studijních programů v ČR a tím ke snížení konkurenceschopnosti vysokých škol v této oblasti.

K celoživotnímu vzdělávání

Ustanovení § 60 se zabývá možností vysoké školy uskutečňovat programy celoživotního vzdělávání a následující ustanovení § 60a nabízí pro veřejnou vysokou školu obdobnou možnost uskutečňování mezinárodně uznávaného kurzu. Podrobnosti obou typů programů stanoví vnitřní předpis. Mezinárodně uznávaný kurz, který je řešen v ustanovení § 60a, je zvláštním typem celoživotního vzdělávání a po jeho absolvování může být veřejnou vysokou školou udělen mezinárodně uznávaný titul.

Ke zveřejňování údajů o habilitačních řízeních a řízeních ke jmenování profesorem

Aktuální právní úprava požaduje průběžné informování ministerstva o průběhu habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem. Aplikace takového ustanovení ukazuje jeho nadbytečnost a nedůvodnou administrativní zátěž pro všechny zúčastněné. Dále jsou požadovány údaje, které nejsou pro proces habilitace a řízení ke jmenování profesorem nezbytné a je možné je s ohledem na princip minimalizace zpracovávání osobních údajů nadále nepožadovat.

Ke společným akreditacím

V případě akreditace studijních programů uskutečňovaných vysokou školou podle § 81 zákona o VŠ ve spolupráci s jinou právnickou osobou docházelo často k nejasnostem při výkladu, zda je za „jinou právnickou osobu“ možno považovat též další vysokou školu. Akreditace společně s jinou vysokou školou jsou jednou z nejpravděpodobnějších variant spolupráce a bylo by vhodné předejít dalším nejasnostem přesnější úpravou v zákoně o VŠ.

Odst. 3 v § 81 zavádí zvláštní výjimky z odst. 2 pro případ udělení akreditace studijního programu společně dvěma nebo více vysokým školám, týkající se přijímání ke studiu a udělování titulu.

K akreditacím

Novelou z roku 2016 byl zřízen Národní akreditační úřad pro vysoké školství (dále také „NAÚ“ nebo „Akreditační úřad“). V průběhu jeho dosavadního působení se ukázaly mnohé nejasnosti a nepřesnosti v právní úpravě. Je tak třeba upravit otázky týkající se průběhu řízení před Radou NAÚ a členství v Radě NAÚ.

Aktuální právní úprava řízení před NAÚ umožňuje žadatelům doplňovat a upravovat svoje žádosti o akreditace v kterékoliv fázi řízení. S ohledem na praxi a zásadu ekonomie řízení je třeba tuto možnost omezit jen na dobu před přijetím meritorního rozhodnutí Radou NAÚ.

K údajům v Registru docentů, profesorů a mimořádných profesorů

V rámci aktuální právní úpravy jsou požadovány údaje, které byly praxí shledány jako nadbytečné, a s ohledem na princip minimalizace zpracovávání osobních údajů je vhodné jejich sběr vypustit. V ustanovení § 87b odst. 2 písm. c) jsou požadovány údaje o „základním pracovněprávním vztahu“. Dle § 3 zákoníku práce jsou základními pracovněprávními vztahy pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Praxe ukázala, že údaje o dohodách o pracích konaných mimo pracovní poměr není třeba pro nadbytečnost a administrativní zátěž vyžadovat.

K uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace

Současná úprava uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace (tzv. nostrifikace) stanoví věcnou příslušnost k rozhodování v této věci v prvoinstančním řízení veřejným vysokým školám, které uskutečňují obsahově obdobný studijní program, popřípadě veřejné vysoké škole určené ministerstvem nebo ministerstvu, existují-li pochybnosti o věcné příslušnosti, nebo Ministerstvu vnitra (v oblasti bezpečnostních služeb) nebo Ministerstvu obrany (v oblasti vojenství). Ustanovení § 90 odst. 5 pak jako jediný výslovně uvedený důvod pro zamítnutí žádosti o nostrifikaci stanoví odlišnost v podstatných rysech mezi srovnávanými studijními programy. To vede k nevhodné (často i nezákonné) praxi detailního srovnávání obsahu zahraničního vysokoškolského vzdělání s obsahem konkrétního studijního programu příslušné veřejné vysoké školy – tato skutečnost pak v praxi často vede k zamítnutí žádosti v první instanci a k odvolacímu řízení, ve kterém rozhoduje ministerstvo, které posuzuje zahraniční vzdělání z hlediska dosažení úrovně vzdělání odpovídající úrovni dosažené ve studijním programu na vysoké škole v České republice. Z těchto důvodů se pak prodlužuje délka řízení směřujícího k vydání rozhodnutí o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace a dochází k neproduktivní administrativní a organizační zátěži jak veřejných vysokých škol, tak ministerstva.

Ke stipendiím Ustanovení § 91 upravuje podmínky přiznávání stipendií. Aktuálně je možné přiznávat stipendia výhradně studentům, a to stipendia hrazená z dotace ze státního rozpočtu nebo z příspěvku ze státního rozpočtu na vzdělávací a vědeckou a výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. V této chvíli právní úprava nepočítá s možnými stipendii z jiných zdrojů než ze státního rozpočtu. Koeficient, od něhož se odvíjí přiznávání tzv. sociálního stipendia (resp. jímž se násobí částka životního minima při výpočtu maximální výše rozhodného příjmu v rodině zjišťovaného pro účely přídavku na dítě, při níž se vždy přiznává stipendium v případě tíživé sociální situace studenta), je podle současné právní úpravy 1,5.

K poskytovatelům zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území ČR

Novelizace zákona o VŠ provedená zákonem č. 137/2016 Sb. zavedla regulaci poskytovatelů zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Tato regulace spočívala u tzv. evropských zahraničních vysokých škol a jejich poboček v zavedení institutu přihlášení se k plnění informačních povinností dle § 93b a § 93d a u tzv. mimoevropských vysokých škol a jejich poboček v zavedení udělování tuzemského povolení dle § 93f a tuzemského oprávnění dle § 93h k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Více než tříletá aplikační praxe ukázala některé závažné nedostatky této právní úpravy. U evropských vysokých škol a jejich poboček se při institutu přihlášení se k plnění informačních povinností jednalo o zcela neformální proces, na který nebylo možné aplikovat principy správního řízení a na jehož samotném konci nebylo vydáváno meritorní rozhodnutí ve věci samé. Dále u evropských vysokých škol a jejich poboček nebyl možný přezkum jejich materiálního, personálního a finančního zabezpečení co do splnění minimálních standardů pro vysokoškolské vzdělávání.

Tyto dva výše uvedené nedostatky vedly v praxi k situacím, kdy evropské vysoké školy a jejich pobočky často obcházely zákon o vysokých školách, neoprávněně modifikovaly své studijní programy, či bylo jejich působení v jiném rozporu s právním řádem domovského státu zahraniční vysoké školy. Z těchto důvodů často získané vzdělání nemohlo být považováno za vzdělání vysokoškolské, ačkoliv tak bylo poskytovatelem deklarováno.

Ze strany správních orgánů domovského státu přitom nemohla být efektivně vykonávána kontrola dodržování podmínek vysokoškolského vzdělávání, které bylo uskutečňováno na území České republiky. Neformální proces přihlášení se k plnění informačních povinností současně neumožňoval ministerstvu možnost přezkumu zabezpečení těchto poskytovatelů po stránce personální, materiální a finanční. Vlastní vysokoškolská výuka byla často uskutečňována osobami bez dostatečného vzdělání či v prostorách, které byly svou povahou absolutně nevhodné k této činnosti. Vzhledem k neformálnosti celého procesu přihlášení se k plnění informačních povinností nebylo možné evropské zahraniční vysoké škole či její pobočce odejmout oprávnění k působení na území České republiky. V praxi dále velmi často docházelo k přizpůsobování obsahu zahraničních vysokoškolských studijních programů pro české státní příslušníky, kdy tyto modifikace jsou v rozporu s právním řádem domovského státu a mají potom negativní vliv na uznávání daného vysokoškolského vzdělání v České republice, jakož i v domovském státě zahraniční vysoké školy. Na všechny tyto negativní jevy předkládaná právní úprava reaguje.

Evropské vysoké školy a jejich pobočky budou nově spadat pod režim udělování tuzemského povolení dle § 93b až 93d a tuzemského oprávnění dle § 93h až 93ia pro účely uskutečňování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Tuzemské oprávnění/povolení bude udělováno ve správním řízení, jehož předmětem bude i posouzení dostatečnosti personálního, materiálního a finančního zabezpečení dle § 93c odst. 4 písm. a) a § 93c odst. 5 a § 93i odst. 4 písm. a) a § 93i odst. 5.

Bude zaveden jednotný režim pro všechny poskytovatele zahraničního vysokoškolského vzdělávání, kteří chtějí působit na území České republiky. Tuzemské oprávnění/povolení bude rovněž možné zahraniční vysoké škole či její pobočce odejmout.

Nová právní úprava je plně v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu, konkrétně s článkem 15 odst. 3 písm. a) až c). Nová kritéria budou aplikována totožně a jednotně na všechny subjekty, tedy bez jakýchkoliv nahodilých či diskriminačních prvků. Co do přezkumu personálního, materiálního a finančního zabezpečení se pak na tyto subjekty budou vztahovat obdobná kritéria, jako je tomu v případě českých vysokých škol. Nová právní úprava nebude stanovovat žádné zákonné podmínky a povinnosti nad rámec toho, co je českým právním řádem vyžadováno od českých vysokých škol. I z tohoto důvodu bude zajištěn soulad nové právní úpravy s touto směrnicí. Nová právní úprava je pak rovněž v souladu s požadavkem nezbytnosti a přiměřenosti, kdy existuje obecný zájem na výhradním uskutečňování vysokoškolského vzdělávání, jež dosahuje alespoň minimální potřebné úrovně a kvality. Dosavadní právní úprava není dostatečně účinná a dosažení požadovaného účelu není možné přijetím méně restriktivních opatření.

Nově se dále mění definice samotné zahraniční vysoké školy dle § 93a odst. 1 (nově v § 2 odst. 11), kdy je vypuštěn definiční znak v podobě uskutečňování vysokoškolského vzdělávání na území domovského státu. I takové instituce, které neuskutečňují vysokoškolské vzdělávání přímo na území domovského státu, mohou být součástí zahraničního vysokoškolského vzdělávacího systému domovského státu. Nová definice zahraniční vysoké školy je tak v tomto ohledu přesnější, kdy pružněji reaguje na možné situace.

Nová právní úprava rovněž zakotvuje v § 90 odst. 5 mezi důvody pro zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedle důvodů dle § 90 odst. 5 písm. a) až

c) i situace, kdy zahraniční vysoká škola či její pobočka nebyla oprávněna v době studia žadatele uskutečňovat na území České republiky zahraniční vysokoškolské vzdělávání podle právních předpisů domovského státu, či zahraniční vysoká škola či její pobočka nebyla oprávněna realizovat zahraniční studijní program na území České republiky z důvodu absence udělení potřebného tuzemského oprávnění/povolení dle českého právního řádu.

Dojde rovněž k posílení kontrolních pravomocí ministerstva ve vztahu k zahraničním vysokým školám a jejich pobočkám. Ministerstvo ve spolupráci s Národním akreditačním úřadem pro vysoké školství bude vykonávat kontrolu dodržování právních předpisů v oblasti poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání dle § 87 odst. 1 písm. x).

K přestupkům právnických osob

S ohledem na nedostatky současné právní úpravy je nebytné zpřísnění právní úpravy upravující přestupky právnických osob při poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Toto zpřísnění spočívá v zavedení vyšších sankcí za přestupky, v zavedení nových správních trestů v podobě správního trestu zákazu činnosti a správního trestu zveřejnění rozhodnutí o přestupku, a rovněž i v zavedení nových skutkových podstat přestupků.

Současná právní úprava stanovuje v situaci, kdy poskytovatel zahraničního vysokoškolského vzdělávání uskutečňuje zahraniční vysokoškolské vzdělání na území České republiky bez přihlášení se k plnění informačních povinností, možnost udělení pokuty až do výše 500 000 Kč. Vzhledem k závažnosti tohoto protiprávního jednání a vzhledem ke skutečnosti, že nová navrhovaná právní úprava zakotvuje povinnost disponovat za účelem výkonu této činnosti tuzemským oprávněním/povolením, se výše pokuty nejeví jako dostačující. Dle navrhované právní úpravy je horní hranice pokuty zvýšena na 2 000 000 Kč. Dle aktuální úpravy rovněž není možné uložit poskytovateli zahraničního vysokoškolského vzdělávání jiný správní trest, než pokutu.

Nová právní úprava předpokládá zavedení správního trestu zveřejnění rozhodnutí o přestupku, kdy vzhledem k povaze a závažnosti přestupku se v odůvodněných případech může jevit jako vhodné informovat tímto způsobem veřejnost o protiprávním jednání poskytovatele zahraničního vzdělávání. Jako účelné se dále jeví zavedení možnosti udělení správního trestu zákazu činnosti v podobě zákazu uskutečňování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky při opakovaném spáchání přestupku, kdy toto protiprávní jednání může vykazovat vysokou míru společenské škodlivosti, na kterou lze uložením tohoto správního trestu adekvátně reagovat. Aktuální právní úprava udělení této sankce neumožňuje.

Předkládaná právní úprava dále zavádí nové skutkové podstaty přestupků. Nově se dle § 93n odst. 1 písm. c) dopustí přestupku právnická osoba tím, že se dopustí jednání způsobilého vyvolat mylnou domněnku, že daná právnická osoba je oprávněna poskytovat vysokoškolské vzdělávání, nebo že je vysokou školou, ačkoliv vysokou školou není. Dále se dle § 93n odst. 1 písm. d) právnická osoba dopustí přestupku tím, že se dopustí jednání způsobilého vyvolat mylnou domněnku, že daná právnická osoba je oprávněna poskytovat na území České republiky zahraniční vysokoškolské vzdělávání v určitém zahraničním vysokoškolském studijním programu, ačkoliv k poskytování uvedeného vzdělávání není podle zákona o vysokých školách oprávněna.

K úpravě týkající se informačního systému vzdělávání

Informačním systémem vzdělávání je pro účely navrhované novelizace školského zákona nazýván Resortní informační systém MŠMT (dále také jen „RIS MŠMT“). Vybudování RIS MŠMT je jedním z hlavních opatření Datové informační politiky resortu, strategického materiálu přijatého v roce 2015. RIS MŠMT by se měl po svém vzniku stát moderním, výkonným, plně škálovatelným a modulárním informačním systémem pro podporu agend ministerstva a sdílení autoritativních dat v rámci resortu, propojeného datového fondu ve veřejné správě i směrem k veřejnosti. Projekt RIS MŠMT byl schválen k realizaci a financování z prostředků IROP v rámci specifického cíle 3.2 Zvyšování efektivity a transparentnosti veřejné správy prostřednictvím rozvoje využití a kvality systémů IKT, projekt je evidován pod č. CZ.06.3.05/0.0/0.0/16_034/0005821. Celkové náklady na realizaci RIS MŠMT schválené řídícím orgánem činí 134 847 971 Kč s DPH, dokončení RIS MŠMT je plánováno v roce 2023.

Jádrem RIS MŠMT bude Centrální (agendový) informační systém MŠMT (CIS) (nově) elektronizující vybrané agendy MŠMT, jehož nedílnou součástí je centrální databáze autoritativních dat MŠMT, dále je RIS MŠMT tvořen komunikační bránou / integrační sběrnicí (RIS) sloužící pro připojení vybraných resortních informačních systémů, stejně tak jako pro integraci s dalšími systémy v resortu (např. školní informační systémy) nebo se základními nástroji eGovernmentu (např. se Základními registry veřejné správy, eGON Service Bus apod.).

Cílem RIS MŠMT je podpořit následující procesní oblasti:

• Procesní oblast Rejstřík škol a školských zařízení

• Procesní oblast Rejstřík školských právnických osob

• Procesní oblast Registr vysokých škol a akreditovaných studijních programů

• Procesní oblast Sdružené informace matrik žáků a studentů

• Procesní oblast školské statistiky

• Procesní oblast Uznávání odborných kvalifikací • Procesní oblast Registr docentů a profesorů

• Procesní oblast Vzdělání – nostrifikace

• Správa číselníků

RIS MŠMT není aktuálně ukotven v resortní legislativě, což se s ohledem na jeho význam i dopad do rozsáhlé oblasti agend a cílových skupin jeví jako nežádoucí. Jednotlivé procesní oblasti, které budou prostřednictvím RIS MŠMT podporovány, sice jsou v právních předpisech uvedeny, legislativně však chybí definice či požadavek na jejich vymezení ve smyslu propojených subsystémů nebo modulů v rámci budovaného jednotného Resortního informačního systému MŠMT.

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA).

Platný právní stav nemá žádný dopad z pohledu zákazu diskriminace a z pohledu rovnosti žen a mužů.

B) Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

K podpoře rovnosti

Otázka rovnosti je zakotvena v úpravě podmínek uchazečů a studentů se specifickými potřebami tak, aby jejich postavení bylo s ohledem na jejich specifické potřeby srovnatelné s ostatními uchazeči a studenty. Dosud byla tato problematika zákonem o VŠ řešena pouze okrajově v rámci obecné deklarace povinnosti veřejné vysoké školy činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole. Moderní společnost však vyžaduje, aby byly příležitosti studovat na vysoké škole pokud možno co nejširší a nevylučovaly nadané zájemce s různými typy specifických potřeb. Navrhovaná zákonná úprava následuje opatření finanční povahy, kterým MŠMT v této oblasti již delší dobu intervenuje.

Zjednodušení právní úpravy pro jasnější aplikaci

V mnoha částech novely bylo vycházeno z aplikační praxe platného znění zákona tak, aby došlo k jejímu zjednodušení. Jedná se o zjednodušení výkladu (úprava terminologie, konkretizace pojmů – u možné spolupráce při uskutečňování studijního programu) a snížení administrativní zátěže jak vysokých škol, tak ministerstva (zveřejňování, zasílání závěrečných prací, úprava habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem, uznávání zahraničního vzdělání).

Reakce na aktuální otázky z praxe

S ohledem na potřeby vysokých škol bylo zakotveno několik nových ustanovení reagujících na aktuální situaci (odnětí státního souhlasu soukromé vysoké škole na základě její žádosti nebo na základě faktické nečinnosti, přestupy mezi studijními programy vysoké školy, poplatky za cizojazyčné studium, řízení a členství v Radě NAÚ, poskytovatelé zahraničního vysokoškolského vzdělávání a přestupky právnických osob).

Rámec kvalifikací

Schválení RKVV a jeho propojení se systémem zajišťování kvality je součástí mezinárodních cílů České republiky vyplývajících z účasti na Boloňském procesu. V roce 2005 byl ministerskou deklarací Bergenské komuniké schválen zastřešující Rámec kvalifikací pro Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání (QF-EHEA), k němuž signatářské země včetně České republiky hodlají vytvořit kompatibilní národní kvalifikační rámce. Českým národním kvalifikačním rámcem je RKVV. Rámce kvalifikací popisují kvalifikace udělované vysokými školami, jejich návaznost a propojení, a zlepšují tak transparentnost vzdělávacích systémů jak v národním, tak v mezinárodním kontextu. RKVV je stejně jako QF-EHEA založen na trojstupňovém systému kvalifikací (bakalářský, magisterský a doktorský stupeň) a na stanovení tzv. výsledků učení, kterých by absolventi jednotlivých úrovní měli při absolvování studia dosahovat. Rámce kvalifikací lze využívat při tvorbě a srovnávání studijních programů, při určování studijní zátěže prostřednictvím kreditů a při zajišťování konzistence akademických standardů. Kompatibilita RKVV se zastřešujícím QF-EHEA prokazuje soulad českého systému vysokého školství s evropským třístupňovým systémem a zajišťuje, že studijní programy dosahují požadovaných standardů kvality jako v EHEA (obsah, kreditový rozsah).

Ke stipendiím

Vzhledem k možnostem, které jsou vysokým školám nabízeny v oblasti stipendií a finanční podpory vzdělávání z dalších stran, nejen ze státního rozpočtu, je třeba upravit právní rámec tak, aby bylo možné tento potenciál využít. Jedná se o podporu vzdělání ze strany Evropské unie či na základě mezinárodních smluv, konkrétně poskytování stipendií z třetí strany (např. z mezinárodních a komunitárních mobilitních programů (zejména program Erasmus+), z rozpočtu EU, od soukromých podnikatelů apod.). Tato podpora je nabízena nejen studentům, ale také absolventům, účastníkům celoživotního vzdělávání, akademickým pracovníkům a dalším zaměstnancům vysokých škol. Byť byla dosud stipendia cílena výhradně na studenty, vzhledem k nabízeným možnostem není třeba omezovat podporu vzdělání dalším osobám, které by mohly na tyto prostředky dosáhnout.

K úpravě týkající se informačního systému vzdělávání

Právní úprava by měla reflektovat alespoň v nezbytné míře zamýšlené změny pramenící z realizace RIS MŠMT. Legislativně je žádoucí vyjádřit zejména to, že v rámci RIS MŠMT dojde k propojení dosud samostatně vedených a rozvíjených informačních systémů, které v současné podobě nejsou schopny zajistit automatizovanou výměnu dat a naplňovat principy propojeného datového fondu. Legislativní úpravou bude podpořena informatizace resortu, dojde k vytvoření právního rámce pro lepší a efektivnější naplňování záměrů eGovernmentu.

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA).

Navrhovaný zákon nemá žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a rovněž se nijak netýká rovnosti mužů a žen, neboť mezi nimi nijak nerozlišuje.

C) Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

K podpoře rovnosti

Rovné zacházení s rozdílnými skupinami osob je jedním z primárních požadavků demokratického právního státu, které vycházejí z ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a z mezinárodních závazků České republiky. Pokud není v oblasti vysokého školství dostatečně upravena otázka rovnosti, je nezbytné takovou úpravu provést tak, aby byly vysoké školy motivovány k podpoře znevýhodněných skupin. Je nezbytné zakotvit přesnější úpravu.

Zjednodušení právní úpravy pro jasnější aplikaci

Novela se snaží zjednodušit právní úpravu tak, aby bylo snazší ji aplikovat. Nová úprava vychází vstříc subjektům, jimž jsou stanovovány povinnosti zákonem o vysokých školách, tak, že upravuje a vyjasňuje terminologii a snižuje administrativní zátěž dotčeným orgánům.

Reakce na aktuální otázky z praxe

S ohledem na potřeby vysokých škol bylo zakotveno několik nových ustanovení reagujících na aktuální situaci.

Odnětí státního souhlasu soukromé vysoké škole na základě její žádosti odpovídá možnosti podat žádost o udělení státního souhlasu. Stejně jako je dobrovolné podání žádosti o udělení souhlasu, měla by být přiměřeně poskytnuta i možnost dobrovolně se státního souhlasu vzdát, resp. požádat o odejmutí.

Navrhovaná úprava přestupů mezi studijními programy vysoké školy reaguje na současnou situaci, kdy řada se řada studentů po prvním ročníku rozhodne pro změnu studijního programu v rámci dané vysoké školy, dojde k oboustranné dohodě, uznání předchozích studijních výsledků, nicméně chybí zákonná úprava pro administrativně nenáročný přechod mezi studijními programy. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně složitou situaci, která vyvolává mnoho nejasností, považujeme za nezbytné poskytnout vysokým školám minimální zákonný rámec.

Poplatky za tzv. delší studium nebyly dostatečně specifikovány zejména co do vzájemných vztahů studia na veřejné, soukromé a státní vysoké škole a nebylo tak jasně kodifikováno, které studium se do těchto poplatků započítává. Nová úprava konkretizuje studia, která je třeba do doby delšího studia pro účely poplatku započítat.

Aktuální úprava stanoví vysokým školám povinnost zavést poplatek za cizojazyčné studium. Některé školy však mají zájem ve specifických případech poskytovat cizojazyčné studium zdarma, a to tak, že poplatek nebude vyměřen a nebude tedy nutné administrativě náročným způsobem jej studentovi na základě jeho žádosti promíjet. Jelikož bezplatné poskytování cizojazyčného studia není v rozporu s ústavními předpisy, máme za to, že je možné upravit ustanovení tak, aby odpovídalo požadavkům a možnostem vysokých škol.

Rámec kvalifikací Zakotvení RKVV odpovídá cílům ministerstva vyplývajícím z účasti na Boloňském procesu a potřebě rozvíjet nástroje na podporu internacionalizace vysokého školství.

K poskytovatelům zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území ČR

Současná právní úprava vykazuje některé závažné nedostatky, které vedou k obcházení zákona o vysokých školách, neoprávněným modifikacím zahraničních studijních programů a poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělání v rozporu s právním řádem domovského státu. Na tyto nedostatky reaguje nová právní úprava zpřísněním ustanovení regulujících činnost poskytovatelů zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Zpřísnění se bude týkat zejména převedení evropských zahraničních vysokých škol a jejich poboček do režimu vyžadujícího získání tuzemského oprávnění/povolení, změn vymezení pobočky evropské i mimoevropské vysoké školy, rozšíření důvodů pro zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, změny definice zahraniční vysoké školy, úpravy sazebníku správních poplatků ohledně poplatků za přijetí žádosti o udělení nebo prodloužení platnosti tuzemského oprávnění/povolení a v neposlední řadě i posílení kontrolních pravomocí ministerstva, jež budou vykonávány ve spolupráci s Národním akreditačním úřadem pro vysoké školství.

Ke stipendiím

S ohledem na možnosti, které jsou poskytovány na poli finanční podpory vzdělávání, je třeba upravit zákonný rámec tak, aby bylo možné tuto podporu plně využívat, a to různými subjekty a ze všech dostupných zdrojů.

K přestupkům právnických osob

Současná právní úprava vykazuje neefektivnost udílených správních trestů, včetně výše pokut, kdy se např. výše vybírané pokuty v některých případech rovná školnému u jednoho či dvou studentů za jeden akademický rok daného zahraničního vysokoškolského studijního programu. Zcela klíčové je poté zavedení nových skutkových podstat přestupků, aby bylo možné postihovat i taková jednání obcházející zákon, jež vykazují vysokou míru společenské škodlivosti a která současně nejsou za přestupek zákonem označena. Praxe rovněž ukázala, že udílení peněžitých pokut není dostatečné, kdy je rovněž třeba zavedení nových správních sankcí, aby mohla být tato protiprávní činnost efektivně potírána. K úpravě týkající se informačního systému vzdělávání

Základní důvody pro nezbytnost novelizace školského zákona ve smyslu definice a potřeby informačního systému MŠMT již byly uvedeny v předchozích částech. V dalším je nezbytné uvést, že navrhovanou změnou budou právně podpořeny hlavní zamýšlené přínosy související se zavedením samotného informačního systému vzdělávání, a to jak na straně MŠMT a jeho resortních organizací, tak i orgánů státní správy, zřizovatelů škol a školských zařízení a odborné i laické veřejnosti. Jedná se především o následující benefity:

• existence centrálního místa sdružujícího ověřená, spolehlivá, neduplicitní a pro dané účely využitelná data resortu a zajišťujícího jejich automatizované sdílení a dostupnost,

• existence centrálního místa/systému pro podporu výkonu klíčových agend, • existenci centrálního místa/systému pro efektivnější řízení resortní informatiky (správa zdrojových a agregovaných dat, číselníků, metadat atd.),

• vytvoření propojeného datového fondu veřejné správy nabízejícího služby na základě propojení se ZRVS a eGSB ,

• snížení administrativní zátěže na straně zaměstnanců (z důvodu optimalizace agend, sdílení dat, existenci open dat atd.),

• zrychlení výkonu agend, nižší chybovost, automatizované a účinnější kontrolní mechanismy,

• snížení finanční náročnosti údržby a rozvoje v souvislosti s nahrazením různorodých informačních systémů, z nichž některé jsou již technologicky zastaralé, technologicky moderním řešením,

• vyšší komfort pro občana - nebude muset dokládat při správním řízení referenční data uvedená v základních registrech a autoritativní data uvedená v RIS MŠMT – v souladu s požadavkem eGovernmentu „obíhají data, nikoli občan“,

• možnost úplného elektronického podání a možnost elektronického předávání dat mezi účastníky řízení,

• umožnění nahlížení a pořizování výpisů z veřejné části RIS MŠMT,

• dostupnost dat v otevřených formátech,

• snížení byrokracie a potřeby získávat data na základě zákona č. 106/1999 Sb.

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA).

D) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Návrh zákona se dotýká následujících ustanovení Ústavy a Listiny:

Čl. 79 odst. 1 a 3 Ústavy

Upravuje se působnost ministerstva, popř. Ministerstva vnitra nebo Ministerstva obrany, a to zejména v následujících oblastech:

- zveřejňování výročních zpráv a strategických záměrů

- udělování a odnímání státního souhlasu soukromým vysokým školám

- uskutečňování studijních programů státních vysokých škol ve spolupráci s veřejnými vysokými školami nebo jinými subjekty

- uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace

- poskytování zahraničního vzdělávání na území České republiky – kontrola dodržování předpisů, rozhodování o udělení tuzemského povolení nebo oprávnění, řízení o přestupcích

- rezortní informační systém.

Čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny

Návrh zákona v plné míře respektuje rovnost před zákonem a zákaz diskriminace. Vyrovnávání příležitostí ve smyslu omezení diskriminace reflektuje úprava podmínek pro uchazeče a studenty se specifickými potřebami, zejména zrakovým, sluchovým a pohybovým postižením, specifickými poruchami učení, poruchou autistického spektra nebo jinými obtížemi danými zdravotním postižením nebo zdravotním stavem. Uvedené je též v souladu s čl. 31 Listiny.

Čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny

Ochrany osobních údajů se dotýká úprava zveřejňování údajů o habilitačním řízení a řízení ke jmenování profesorem. Zákon upravuje údaje, které jsou zasílány na ministerstvo v rámci oznamovací povinnosti. S ohledem na princip minimalizace zpracovávání osobních údajů byl rozsah požadovaných údajů zkrácen tak, aby byly požadovány osobní údaje pouze v nezbytné míře. Stejně tak je požadován menší rozsah osobních údajů uváděných do Registru docentů, profesorů a mimořádných profesorů.

Čl. 11 odst. 5 Listiny

Novelizují se oprávnění vysoké školy v oblasti poplatkové agendy týkající se poplatku za cizojazyčné studium. Současně se novela zabývá úpravou sazeb poplatků vztahujících se k žádosti o povolení/oprávnění k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělání. Podle ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny lze ukládat daně a poplatky výhradně na základě zákona.

Čl. 33 odst. 1 Listiny

Podle tohoto ustanovení má každý právo na vzdělání. Na základě toho se novela zabývá zjednodušením a zefektivněním procesu uznávání předchozího zahraničního vzdělání získaného na střední nebo vysoké škole v zahraničí podle ustanovení § 89 a násl. nebo uznávání výhradně pro účely přijetí ke studiu podle ustanovení § 48 odst. 6.

Čl. 33 odst. 3 Listiny

Zřizování soukromých vysokých škol má být vždy regulováno zákonem. Novela upravuje přístup ke státnímu souhlasu, na základě něhož může právnická osoba uskutečňovat studijní programy. Specifikuje dvě nové skutkové podstaty pro odejmutí souhlasu.

Stejně tak poskytovatelé zahraničního vysokoškolského vzdělávání mohou působit v České republice jen na základě podmínek stanovených zákonem. Tyto podmínky je třeba přizpůsobit tak, aby nedocházelo k obcházení zákona a zneužívání mezer v zákoně.

Čl. 33 odst. 4 Listiny

Zákonem má být stanoveno, za jakých podmínek má občan právo na pomoc státu při studiu. Ustanovení odpovídá podpora osob se specifickými potřebami, stanovení zvláštních podmínek a opatření pro vyrovnání příležitostí. Dále je v souladu s tímto ustanovením Listiny upraveno poskytování stipendia v případě tíživé sociální situace studenta (dále jen „sociální stipendium“). To má být nově poskytováno studentům, kteří mají nárok na přídavek na dítě podle zvláštního předpisu, jestliže rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje 2,7 násobek životního minima rodiny. Dříve byl koeficient stanoven na 1,5. Díky této změně dosáhne na sociální stipendium více studentů.

Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

E) Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Návrh novely zákona je s právem Evropské unie plně slučitelný. S návrhem nesouvisí konkrétní závěry jednání s orgány Evropské unie.

Ve smyslu čl. 165 a 166 SFEU je společná politika všeobecného a odborného vzdělávání vyloučena z harmonizace zákonů a ostatních právních předpisů členských států. Právo EU plně respektuje odpovědnost členských států mj. za organizaci jejich vzdělávacích systémů. Sbližování právních předpisů je členskými státy realizováno na základě dobrovolnosti, tj. na základě aktů EU, které mají pouze doporučující charakter. Národní právní úprava však i v tomto případě musí respektovat základní zásady práva EU a zejména základní svobody vnitřního trhu (volný pohyb osob a svobodu usazování apod.) podle příslušných článků Smlouvy o fungování EU.

Předložený návrh se v širších souvislostech týká také

- směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu,

- nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

Návrh novely zákona týkající se části 14 a 15 byl zpracován po vzoru několika legislativ států EU, regulujících činnost poskytovatelů v oblasti zahraničního vysokoškolského vzdělávání. V souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (s článkem 15 odst. 7) však bude nezbytné o zpřísnění právní úpravy evropských poskytovatelů informovat Evropskou komisi. Tato samotná notifikační povinnost nebrání přijetí navrhované změny právní úpravy. Vnitrostátní právní úprava může v souladu s touto směrnicí stanovovat cizozemským subjektům sídlícím na území EU stejné povinnosti, jaké jsou kladeny na české subjekty, pokud je splněno kritérium přiměřenosti dle článku 15 odst. 3 písm. c) směrnice.

Návrh zákona plně respektuje povinnost chránit právo každého na vzdělání a přístup ke vzdělávání, které je zakotveno v řadě dokumentů mezinárodního práva i práva Evropské unie, například:

- čl. 2 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,

zvlášť ve spojení s čl. 14 Úmluvy zakazujícím diskriminaci,

- čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

- čl. 14 Charty základních práv Evropské unie. Pokud jde o problematiku služeb (či podpůrných opatření) pro uchazeče a studenty se zrakovým, sluchovým nebo pohybovým postižením, tato rovněž není právem EU v podrobnostech upravena ani doporučujícím způsobem. Zmínit lze proto pouze obecnou „Evropskou strategii pro pomoc osobám se zdravotním postižením 2010–2020: Obnovený závazek pro bezbariérovou Evropu“, která vychází z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (kterou přijala také EU), doplňuje strategii Evropa 2020 (strategii EU pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění) a Listinu základních práv EU Lisabonské smlouvy. Cílem Strategie je posílit postavení osob se zdravotním postižením tak, aby mohly zcela využívat svých práv a plně se zapojit do společnosti a hospodářství na rovnoprávném základě s ostatními. Ve Strategii je zdůrazněno osm oblastí pro společné kroky EU a zemí EU, mj. oblast „vzdělávání a odborná příprava“, kdy cílem je „zajistit, že žáci se zdravotním postižením budou moci využívat přístupný vzdělávací systém a programy celoživotního učení“. EU podporuje národní úsilí o propagaci inkluzivního a celoživotního vzdělávání u zdravotně postižených žáků a studentů. [Viz rozhodnutí Rady EU z 26. listopadu 2009 o uzavření Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením Evropským společenstvím (2010/48/ES), sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů Evropská strategie pro pomoc osobám se zdravotním postižením 2010-2020: Obnovený závazek pro bezbariérovou Evropu, KOM (2010) 636 v konečném znění, či stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k uvedenému sdělení (2011/C 376/15).

Předložená úprava rovněž respektuje obecný zákaz diskriminace (a ustanovení článků 18 a 19 Smlouvy o fungování EU) či úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

Nová právní úprava je dále v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006, o službách na vnitřním trhu.

F) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Návrh zákona plně respektuje povinnost chránit právo každého na vzdělání, které je zakotveno v řadě dokumentů mezinárodního práva i práva Evropské unie (čl. 2 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, čl. 14 Charty základních práv Evropské unie).

Problematika uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a dokladů o tomto vzdělání je upravena těmito mezinárodními smlouvami:

Mnohostranné

Název (podpis) publikace

1 Evropská úmluva o rovnocennosti dokladů umožňujících přístup nač. 627/1992 Sb.

vysoké školy, č. 15 (Paříž, 11. 12. 1953); vstoupila v platnost 20. dubna 1954; pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 26. března 1991 (pro Českou republiku 1. ledna 1993).

2 Dodatkový protokol k Evropské úmluvě o rovnocennosti dokladů oč. 622/1992 Sb.

vzdělání umožňujících přístup na vysoké školy, č. 49 (Štrasburk, 3. 6. 1964); vstoupil v platnost dnem 4. července 1964; pro ČSFR vstoupil v platnost dnem 27. dubna 1991 (pro Českou republiku 1. ledna 1993).

3 Evropská úmluva o rovnocennosti částečného studia na vysokýchč. 628/1992 Sb.

školách, č. 21 (Paříž, 15. 12. 1956); vstoupila v platnost dnem 18. září 1957; pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 26. března 1991 (pro Českou republiku 1. ledna 1993).

4 Evropská úmluva o akademickém uznávání univerzitní kvalifikace, č. 32č. 609/1992 Sb.

(Paříž, 14. 12. 1959); vstoupila v platnost dnem 27. listopadu 1961; pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 27. dubna 1991 (pro Českou republiku 1. ledna 1993).

5 Úmluva o uznávání studií a diplomů týkajících se vysokého školství več. 77/1990 Sb.

státech evropského regionu (Paříž, 21. 12. 1979); vstoupila v platnost 19. února 1982; pro ČSSR vstoupila v platnost dnem 6. června 1988 (pro Českou republiku 1. ledna 1993).

6 Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolskéhoč. 60/2000 Sb. m. s.

vzdělávání v evropském regionu, č. 165 (Lisabon, 11. 4. 1997), (tzv. Lisabonská úmluva o uznávání); vstoupila v platnost dnem 1. února 1999; pro Českou republiku vstoupila v platnost dnem 1. února 2000.

Dvoustranné (o vzájemném uznávání rovnocennosti)

Stát Název (podpis) publikace

1 SlovinskoDohoda mezi vládou Československé socialistickéč. 89/1991 Sb. m. s.

(bývalárepubliky a Svazovou výkonnou radou Skupštiny SFRJ)Socialistické federativní republiky Jugoslávie

o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání a dokladů o vědeckých hodnostech a titulech, vydávaných v Československé socialistické republice a v Socialistické federativní republice Jugoslávii (Bělehrad, 12 9. 1989); dohoda vstoupila v platnost dnem 27. srpna 1990; platná pro Českou republiku pouze ve vztahu ke Slovinsku

2 Maďarsko Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Maďarskéč. 92/2005 Sb. m. s.

republiky o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání a dokladů o vědeckých hodnostech a titulech vydávaných v České republice a v Maďarské republice (Budapešť, 6. 5. 2004); dohoda vstoupila v platnost dne 9. června 2005.

3 Německo Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Spolkovéč. 60/2008 Sb. m. s.

republiky Německo o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání v oblasti vysokého školství (Praha, 23. 3. 2007); dohoda vstoupila v platnost dnem 7. července 2008).

4 Polsko Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Polskéč. 104/2006 Sb. m. s.

republiky o vzájemném uznávání částí studia, rovnocennosti dokladů o vzdělání a dokladů o vědeckých hodnostech a titulech vydávaných v České republice a v Polské republice, (Praha 16. 1. 2006); dohoda vstoupila v platnost dnem 1. listopadu 2006.

5 Slovensko Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskouč. 23/2015 Sb. m. s.

republikou o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání vydávaných v České republice a ve Slovenské republice (Praha, 28. 11. 2013); smlouva vstoupila v platnost dne 28. března 2015.

Přijetí změny zákona o vysokých školách se negativně nedotkne provádění mezinárodních smluv o uznávání vzdělání, neboť navrhovaná novela zákona nemění systém českých vysokoškolských studijních programů, pokud jde např. o jejich délku a obsah a rozsah poskytovaného vzdělání. Naopak změny, které jsou prováděny v rámci novely, vedou k přesnějšímu naplnění požadavků Lisabonské úmluvy o uznávání.

Navrhovaná úprava je rovněž v souladu s čl. 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (publ. pod č. 10/2010 Sb.m.s.), který garantuje rovný přístup osob se zdravotním postižením ke vzdělání.

G) Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí

Odhaduje se zvýšení nákladů pro státní rozpočet o 211 mil. Kč, které bude dlouhodobě pokryto v rámci schválených rozpočtových ukazatelů kapitoly MŠMT a nebude důvodem pro vznášení dalších požadavků nad rámec již schváleného objemu finančních prostředků. Tyto náklady se vztahují ke změnám ve věci udělování stipendií a k podpoře studentů se speciálními potřebami. V dalších upravovaných oblastech (poplatky za studium, habilitace, členství NAÚ v mezinárodních sdruženích nebo jiných nadnárodních nevládních organizacích) nelze předem odhadnout dopad na státní rozpočet.

Navrhovaná právní úprava má řadu pozitivních dopadů v první řadě na studenty vysokých škol. Umožní se přestupy mezi studijními programy, čímž mj. dojde ke snížení studijní neúspěšnosti; zvětší se okruh příjemců sociálního stipendia a zvýší se požadavky na zpřístupňování studia studentům se specifickými potřebami, což zvýší přístupnost vysokoškolského studia pro nadané studenty s hendikepem a ze sociálně znevýhodněného prostředí; vysokoškolský systém ČR bude díky rámci kvalifikací přehlednější a srozumitelnější pro zahraniční zájemce o studium i pro vysoké školy a zaměstnavatele nejen ze zahraničí, kteří budou přijímat absolventy českých vysokých škol; studium na vysokých školách (resp. i uplatnění na trhu práce) v ČR bude přístupnější pro zájemce ze zahraničí díky zjednodušení procesu uznávání zahraničního vzdělání.

Ustanovení novely celkově přinášejí značnou administrativní úlevu na mnoha stranách – pro ministerstvo, pro vysoké školy, pro studenty. Jedná se o redukci nadbytečné administrativní zátěže, která nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Ministerstvo nebude nadále zveřejňovat termín a formu zveřejnění výročních zpráv a strategických záměrů ve Věstníku ministerstva, nebudou mu zasílány závěrečné práce v režimu odložení zveřejnění, nebude muset vydávat vyhlášku k postupu a podmínkám při zveřejnění průběhu přijímacího řízení, bude informováno o habilitačním řízení a řízení ke jmenování profesorem až při jeho ukončení, celkově budou zjednodušeny nostrifikace a nebude muset nadále schvalovat smlouvy státní a veřejné vysoké školy o zabezpečování společného studijního programu.

Vysoké školy nemusí zasílat závěrečné práce na ministerstvo, zpřesňuje a zjednodušuje se proces uznávání zahraničního vzdělání a kvalifikace a zákonem se zavádí institut přestupů mezi studijními programy, zjednodušuje se oznamování při habilitačních řízeních a řízeních ke jmenování profesorem. Zároveň ministerstvo přestane působit jako exekuční orgán při vybírání a vymáhání pokut za přestupky právnických osob.

Kvalifikovaný odhad nákladů lze provést v těchto oblastech:

K vyrovnání příležitostí osob se specifickými potřebami Jedná se o výdaje v rámci rozpočtového ukazatele vysoké školy (tedy bez speciálních nároků na státní rozpočet), v dalších letech se výše těchto prostředků, která není obligatorně stanovená, bude odvíjet od objemu a finanční náročnosti realizovaných činností pro studenty se specifickými potřebami a od možností rozpočtového ukazatele vysoké školy. Odhaduje se částka 90 mil. Kč.

Ke stipendiím

Na základě dat Úřadu práce ČR můžeme odhadnout, že zvýšení koeficientu pro nárok na sociální stipendium dle návrhu povede k rozšíření počtu jeho příjemců ze současných cca 800 osob na 4 100 osob. Pokud by o sociální stipendium požádali všichni studenti, kteří na něj mají nárok (což nelze očekávat), zvýšil by se dle odhadů nárok na státní rozpočet o 121 mil. Kč, tedy na 151 mil. Kč. Šance získat sociální stipendium zároveň může stimulovat příslušníky cílové příjmové skupiny k většímu zájmu o studium na vysoké škole (cílem opatření je učinit studium dostupnějším) a počet podpořených osob tak výhledově může dále růst. Předpokládaný rozpočtový dopad této změny bude dlouhodobě pokryt v rámci schválených rozpočtových ukazatelů kapitoly MŠMT a nebude důvodem pro vznášení dalších požadavků nad rámec již schváleného objemu finančních prostředků.

K úpravě týkající se informačního systému vzdělávání

Samotná navrhovaná právní úprava nemá přímý dopad na státní rozpočet ve smyslu změny nákladů na pořízení a rozvoj RIS MŠMT či financování jeho dalších nezbytných úprav či úprav na straně informačních systémů ve správě resortních organizací, které mají být v rámci RIS MŠMT propojeny. Realizace RIS MŠMT již byla zahájena a probíhá v souladu se schváleným projektem č. CZ.06.3.05/0.0/0.0/16_034/0005821. Celkové náklady na realizaci RIS MŠMT schválené řídícím orgánem činí 134 847 971 Kč s DPH.

H) Zhodnocení dopadů navrhované právní úpravy ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava se přímo nedotýká ochrany osobních údajů. Nicméně novelou dochází k redukci údajů, které jsou požadovány. V ustanovení § 75 a 87b se vypouští uvádění údajů, které byly dříve požadovány a s ohledem na praktické zkušenosti a princip minimalizace zpracovávání osobních údajů není nezbytné je požadovat i nadále. Jedná se o údaje o datu narození, adresu místa trvalého pobytu, bydliště v České republice a státní občanství, které byly požadovány v rámci oznamovací povinnosti při habilitačním řízení a řízení ke jmenování profesorem. Nadále též nebudou do Registru docentů, profesorů a mimořádných profesorů požadovány informace o datu získání vysokoškolského vzdělání zaměstnance, akademických titulech a studijních programech, ve kterých byly získány tituly a hodnosti.

K úpravě týkající se informačního systému vzdělávání

Návrh zákona zakládá nové zpracování osobních údajů.

Navrhovaná právní úprava vychází z principu, že školy zpracovávají neanonymizované osobní údaje (včetně citlivých) na základě žádosti zákonných zástupců při přijetí dítěte k předškolnímu nebo základnímu vzdělávání. Škola je povinna tyto údaje chránit v souladu se zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.

Ministerstvo sdružuje v souladu s ustanovením § 28 odst. 5 školského zákona vybrané údaje ze školních matrik.

Navrhovaná právní úprava vychází z výše uvedených pravidel formulovaných v jiných právních předpisech.

Ochrana soukromí a osobních údajů bude v rámci budovaného RIS MŠMT zajištěna na základě plné pseudonymizace osobních a citlivých údajů prostřednictvím implementace agendového identifikátoru fyzické osoby (AIFO). Využití AIFO v rámci projektu RIS MŠMT bylo jednou z klíčových podmínek schválení jeho realizace ze strany Odboru hlavního architekta eGovernmentu Ministerstva vnitra.

I) Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná právní úprava nepřináší nová rizika spojená s korupčním chováním. Převážně se jedná o zjednodušení procesů a právní úpravy, kde nevznikají nová rizika neúměrná těm stávajícím.

J) Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Návrh se nedotýká bezpečnosti ani obrany státu.

K) Zhodnocení souladu předkládaného předpisu se Zásadami digitálně přívětivé legislativy (DPL)

Zásada 1: Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)

Zásada 2: Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb (princip only once)

Zásada 3: Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)

Zásada 4: Sdílené služby veřejné správy

Zásada 5: Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy

Zásada 6: Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru

Zásada 7: Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip GDPR)

Zásada 8: Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)

Zásada 9: Technologická neutralita

Zásada 10: Uživatelská přívětivost

Nová právní úprava se v několika bodech zaměřuje na digitalizaci a zjednodušení státní správy. Primárním prostředkem obsaženým v novele je vytvoření jednotného informačního systému vzdělávání, který z principu naplňuje požadavky digitálně přívětivé legislativy. Kromě toho se digitální přívětivost propisuje též do ustanovení vztahujících se k vydávání potvrzení o studiu (§ 57) a k doručování (§ 69a a 69b).

K ČÁSTI PRVNÍ [změna zákona o vysokých školách]

K čl. I

K bodu 1 [k § 2 odst. 11]

V ustanoveních části čtrnácté zákona o VŠ je provedena rozsáhlá změna v oblasti poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. S ohledem na provedené změny je třeba specifikovat pojmy s tím spojené. Ustanovení § 2 odst. 11 vymezuje primárně pojem zahraniční vysoká škola. Dále je pro účely tohoto zákona zavedena legislativní zkratka „domovský stát“, kterým je cizí stát, jehož vysokoškolského vzdělávacího systému je instituce součástí. Pro jednodušší interpretaci je také stanoveno, ke kterému vysokoškolskému systému bude přihlíženo v případě, že instituce je součástí vysokoškolských systémů dvou nebo více cizích států.

K bodu 2 [k § 12 odst. 3]

Pravomoci vysoké školy s institucionální akreditací schvalovat programy odpovídá na druhé straně pravomoc tyto studijní programy rušit. Tuto zrušovací pravomoc má dle zákona pouze vědecká rada vysoké školy, přičemž na rozdíl od dalších působností uvedených v § 12 odst. 3 není možné ji delegovat na radu pro vnitřní hodnocení, ačkoliv jí může být svěřena působnost schvalovat studijní programy. Veřejná vysoká škola získá novelou možnost vybrat si, jestli ponechá pravomoc vědecké radě vysoké školy, nebo ji přenese na radu pro vnitřní hodnocení.

K bodu 3 [k § 21 odst. 1 písm. a)]

Ustanovení stanoví přesnou formu, jíž má být stanoven termín a forma zveřejnění výroční zprávy o činnosti a výroční zprávy o hospodaření veřejné vysoké školy. Vzhledem k tomu, že v obdobných ustanoveních (§ 21 odst. 1 písm. b) nebo § 42 odst. 1 písm. a) a b)) je forma ponechána na uvážení ministra, navrhujeme uvolnění formy tak, aby bylo možné rozhodnout, jak se zveřejní termín a forma zveřejnění výroční zprávy. Dříve požadovaná forma zveřejnění v rámci opatření ve Věstníku ministerstva byla administrativně zatěžující a s ohledem na dostatečnou efektivitu zveřejnění jinými cestami (zveřejnění na webu a elektronické zasílání), obdobně jako u záležitostí uvedených v následujícím bodu, se navrhuje sjednocení a zjednodušení úpravy. Zároveň se navrhuje, aby termín a formu zveřejnění výroční zprávy veřejné vysoké školy stanovilo ministerstvo a nikoliv ministr.

K bodu 4 [k § 21 odst. 1 písm. b) a § 42 odst. 1 písm. a) a b)]

Obdobně jako u předchozího ustanovení navrhujeme v § 21 odst. 1 písm. b), aby termín a formu zveřejnění strategického záměru vzdělávací a vědecké a výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti veřejné vysoké školy a každoročního plánu realizace strategického záměru stanovilo ministerstvo a nikoliv ministr.

Rovněž ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona je třeba upravit tak, aby bylo v souladu s obdobným ustanovením týkajícím se veřejných vysokých škol (§ 21 odst. 1 písm. a)), tedy že termín a formu zveřejnění výročních zpráv soukromých vysokých škol určuje ministerstvo a nikoliv ministr.

Obdobně je tomu u písm. b). Navrhuje se, aby termín a formu zveřejnění strategického záměru soukromé vysoké školy a každoročního plánu realizace strategického záměru stanovilo ministerstvo a nikoliv ministr.

Celá úprava k bodu 3 a 4 směřuje ke zjednodušení procesu – formálně není třeba podniknout tolik kroků, stanovuje-li formu a termín ministerstvo, než když je třeba toto stanovení provést přímo z pozice ministra. Výsledek je shodný, nicméně navrhovaná úprava přináší administrativní zjednodušení.

K bodům 5, 8 a 13 [k § 21 odst. 1 písm. e), § 21 odst. 5 a § 42 odst. 5]

Dosavadní ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) o povinnosti veřejné vysoké školy „činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole“ se vypouští, protože se vzhledem k podrobnějšímu novému ustanovení § 21 odst. 5 stává nadbytečným.

Do § 21 (a obdobně do § 42) se doplňuje nový odstavec 5, upravující problematiku podpůrných opatření zajišťovaných vysokou školou pro uchazeče a studenty se specifickými potřebami.

Ustanovení se snaží o vyrovnávání příležitostí studovat na vysoké škole všem uchazečům a studentům, ať jsou jakkoliv znevýhodněni. Ustanovení je postaveno na principu přiměřenosti. Přiměřená podpůrná opatření musí být takového charakteru, aby umožňovala studentům účinné vzdělávání s ohledem na jejich individuální potřeby.

Stát má na základě článku 24 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením povinnost těmto osobám „v rámci všeobecné vzdělávací soustavy poskytnout nezbytnou podporu umožňující jejich účinné vzdělávání a učinit přiměřenou úpravu podle individuálních potřeb“. Stejně tak článek 2 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech („Úmluva“) ukládá státům povinnost poskytnout studentům se zdravotním postižením podpůrná opatření / přiměřené úpravy pro zajištění účinné možnosti studovat na vysoké škole. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom plyne, že povinnost přiměřených úprav nemá pro státy, potažmo pro samotné vysoké školy, představovat nepřiměřené nebo nadměrné břemeno (Stoian proti Rumunsku, č. 289/14, rozsudek ze dne 25. června 2019). Konkrétní přiměřené úpravy však musí sledovat účel uspokojení vzdělávacích potřeb osoby se zdravotním postižením a musí být způsobilé kompenzovat její faktickou nerovnost. Ve věci Enver Şahin proti Turecku (č. 23065/12, rozsudek ze dne 30. ledna 2018) přitom Evropský soud pro lidská práva neakceptoval neřešení problému přístupnosti budovy pro studenta na vozíčku až do okamžiku, kdy budou shromážděny veškeré finanční prostředky. Shledal, že je třeba vždy zkoumat potřeby jednotlivé osoby se zdravotním postižením a možnosti řešení její situace, které by jí umožnily pokračovat ve studiu ve srovnatelných podmínkách s ostatními studenty a které by zároveň neznamenaly pro příslušnou univerzitu nepřiměřené břemeno. Nedostatek finančních prostředků tak sám o sobě nezbavuje univerzitu povinnosti zajistit osobě se zdravotním postižením účinný přístup ke vzdělání.

Z výše uvedeného vyplývá, že na základě mezinárodních závazků České republiky je třeba přijmout alespoň taková opatření, která ve svém souhrnu budou na základě zohlednění individuálních potřeb dané osoby schopna kompenzovat její faktickou nerovnost a zajistit jí účinnou možnost studovat na vysoké škole.

Dodržování mezinárodních závazků ČR není návrhem narušeno. Přijetí novely zákona o vysokých školách a zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob nebude mít za důsledek zúžení a omezení služeb, které veřejné vysoké školy bezplatně poskytují studentům se zdravotním postižením již nyní, za stávajícího právního stavu.

V praxi je doposud poskytování pomoci zdravotně postiženým osobám při studiu na veřejných vysokých školách zajištěno (resp. podpořeno a motivováno) i mimoprávně (ekonomicky) prostřednictvím poskytování, resp. navýšení „příspěvku ze státního rozpočtu na vzdělávací a vědeckou a výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost“, poskytovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dle § 18 odst. 2 písm. a) zákona o VŠ (z něhož jsou mj. financovány zvýšené náklady na studium studentů se specifickými potřebami.

Za dosavadní právní oporu pro povinnost veřejné vysoké školy poskytovat podporu zdravotně postiženým či jinak znevýhodněným uchazečům a studentům je mj. možno považovat zmiňované obecné ustanovení § 21 písm. e) zákona o vysokých školách, nyní rušené, o povinnosti veřejných vysokých škol „činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole“. Pro soukromé vysoké školy takováto povinnost zákonem o vysokých školách explicitně stanovena není a pro státní ji lze vyvodit z § 95 odst. 1 zákona o VŠ.)

Zmínit lze rovněž, že dle zákona o VŠ je veřejná, soukromá i státní vysoká škola povinna zveřejňovat ve veřejné části svých internetových stránek seznam akreditovaných studijních programů, které uskutečňuje, včetně mj. informace o jejich dostupnosti pro osoby se zdravotním postižením [viz § 21 odst. 1 písm. h), § 42 odst. 1 písm. e) a § 95 odst. 1 zákona o VŠ].

Uvést lze i skutečnost, že podle nařízení vlády č. 274/2016 Sb., o standardech pro akreditace ve vysokém školství, patří mezi standardy pro institucionální akreditaci mj. standard, dle kterého „Vysoká škola má nastaven účinný systém zajišťující rovný přístup ke studiu všem uchazečům o studium a studentům. Vysoká škola poskytuje služby a další podpůrná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole pro studenty se specifickými potřebami.“.

Mezi standardy pro akreditaci studijního programu je pak zakotven mj. standard, dle kterého „Vysoká škola zajišťuje dostupné služby, stipendia a další podpůrná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole pro studenty se specifickými potřebami. Vysoká škola zejména a) v oblasti vyrovnávání podmínek studia studentů se specifickými potřebami vychází z obecně závazných právních předpisů, b) zajišťuje poučený a lidskou důstojnost respektující přístup všech svých zaměstnanců ke studentům a uchazečům se specifickými potřebami,

c) zajišťuje, aby poskytované služby a úpravy realizované s cílem dosáhnout přístupnosti akademického života pro studenty se specifickými potřebami nevedly ke snižování studijních nároků.“.

Zmíněné standardy se vztahují jak na vysoké školy veřejné či státní, tak i na vysoké školy soukromé.

Podle navrhované novely bude současná, ne zcela jasná formulace povinnosti veřejných vysokých škol „činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole“, zakotvená v ust. § 21 odst. 1 písm. e) zákona o VŠ, vypuštěna a v § 21 nahrazena přesněji formulovaným odstavcem 5. Ze současného znění rušeného ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) není totiž dostatečně, resp. prima facie zřejmé, jak má být ona „dostupnost“ interpretována a co má být tedy považováno za „všechna dostupná opatření“.

Výkladem se nicméně musí dospět k závěru, že se nejedná o všechna teoreticky existující (resp. „poznaná“) opatření (neboť pak by zmínka o dostupnosti byla v textu zbytečná a hovořilo by se pouze o „všech opatřeních“).

„Dostupnost“ opatření je tedy zřejmě vlastností, jež měla doposud býti posuzována a hodnocena ve vztahu k vysoké škole jakožto adresátu (nositeli) příslušné „opatřovací povinnosti“, resp. k možnostem této vysoké školy.

Povinnost veřejné vysoké školy bude nově v odstavci 5 vyjádřena formulací „zajišťuje přiměřená podpůrná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole podle pravidel stanovených vnitřním předpisem vysoké školy“.

Tato formulace [jež bude nově vložena jako formulace povinnosti i pro soukromé vysoké školy v § 42 odst. 5] bude aplikována na podporu různě znevýhodněných uchazečů o studium a studentů – tj. nejen osob znevýhodněných svým zdravotním postižením, ale např. i osob znevýhodněných např. jejich ekonomickým zázemím či jinými okolnostmi.

Úprava, odkazující v § 21 odst. 5 a v § 42 odst. 5 ZVŠ na pravidla stanovená vnitřním předpisem vysoké školy, bude plně v souladu s mezinárodními závazky České republiky, vyplývajícími mj. z ust. čl. 14 evropské Úmluvy o lidských právech ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1 k této Úmluvě, a to v souladu s jejich interpretací, jak byla předestřena např. v těchto rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, týkajících se zákazu diskriminace (dle článku 14 Úmluvy o lidských právech) při přístupu ke vzdělání (dle článku 2 Protokolu č. 1 k uvedené Úmluvě): v rozsudku ze dne 23. února 2016 ve věci č. 51500/08 - Çam proti Turecku a v rozsudku ze dne 30. ledna 2018 ve věci č. 23065/12 - Enver Şahin proti Turecku.

Zmíněná rozhodnutí mj. deklarují, že Úmluva o lidských právech musí být vykládána v souladu s dalšími pravidly mezinárodního práva, mj. s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Tyto mezinárodní úmluvy stojí mj. na zásadách univerzality a nediskriminace při užívání práva na vzdělání.

Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 14 (zakotvujícím „Zákaz diskriminace“), stanoví, že „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“.

V Dodatkovém protokolu (v Protokolu č. 1) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je pak v článku 2 (zakotvujícím „Právo na vzdělání“) mj. stanoveno, že „Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání.“.

Předmětný zákaz diskriminace dále vyplývá mj. i z dalších mezinárodních smluv (např. z článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

Zákaz diskriminace dále vyplývá i přímo z předpisů vnitrostátního práva – např. z ust. článku 1 Listiny základních práv a svobod (dle kterého jsou lidé rovní v právech) či ze zákona č. 198/2008 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

Ustanovení § 21 odst. 5 a § 42 odst. 5 ZVŠ budou nápomocna k naplňování mezinárodních závazků ČR vyplývajících z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Prostřednictvím této vnitrostátní úpravy (a její aplikace) bude totiž mj. naplňován závazek ČR zajistit při uskutečňování práva osob se zdravotním postižením na vzdělání, aby tyto osoby nebyly z důvodu svého postižení vyloučeny ze všeobecné vzdělávací soustavy, [viz čl. 24 odst. 2 písm. a) úmluvy], aby jim bylo zajištěno přiměřené přizpůsobení jejich individuálním potřebám [viz čl. 24 odst. 2 písm. c) úmluvy], aby jim v rámci všeobecné vzdělávací soustavy byla poskytována potřebná podpora pro usnadnění jejich účinného vzdělávání [viz čl. 24 odst. 2 písm. d) úmluvy] a především pak závazek zajistit, aby osoby se zdravotním postižením měly možnost přístupu k obecnému terciárnímu vzdělávání bez diskriminace a na rovnoprávném základě s ostatními a aby jim za tímto účelem bylo poskytováno přiměřené přizpůsobení [viz čl. 24 odst. 5 úmluvy].

„Přiměřeným přizpůsobením“ se přitom dle čl. 2 cit. úmluvy rozumí „nezbytné a odpovídající modifikace a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními“.

Úmluva tedy nevyžaduje, aby byla Českou republikou, potažmo příslušnými vnitrostátními subjekty – vysokými školami, prováděna všechna podpůrná opatření způsobilá kompenzovat faktickou (neopodstatněnou) nerovnost zdravotně postižených osob ( – tedy např. i taková, která by byla pro vysokou školu pro jejich vysokou finanční náročnost „likvidační“), ale pouze taková, která nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení.

Pokud jde o skutečnost, že ustanovení zákona o VŠ výslovně nezmiňují potřebu přihlížet a posuzovat, resp. brát v potaz před poskytnutím podpůrného opatření individuální potřeby jednotlivých zdravotně postižených uchazečů či studentů, tato by měla být dostatečně kompenzována skutečností, že vnitřní předpis vysoké školy, v němž by měla být stanovena pravidla pro zajišťování podpůrných opatření, bude podléhat – stejně jako ostatní vnitřní předpisy vysoké školy – registraci ze strany příslušného ministerstva [viz § 36, § 41 odst. 2 a § 95 odst. 8 písm. a) zákona o VŠ]. V rámci řízení o žádosti o tuto registraci, v němž se posuzuje, zda vnitřní předpis neodporuje zákonu nebo jinému právnímu předpisu, bude tedy posuzována mj. i skutečnost, zda je respektováno ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR (dle kterého „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“) a zda je tedy mj. plně respektována úprava obsažená v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Zakotvení pravidel poskytování podpůrných opatření do vnitřního předpisu přitom navíc přispěje (spolu se stávajícím zněním § 21 odst. 1 písm. d) zákona o VŠ) i k naplňování ustanovení článku 4 odst. 1 písm. h) úmluvy, obsahující pro ČR závazek „poskytovat osobám se zdravotním postižením přístupné informace o kompenzačních pomůckách, zařízeních a podpůrných technologiích, včetně nových technologií, jakož i o jiných formách pomoci, podpůrných službách a zařízeních“.

Nové ustanovení § 21 odst. 5 zákona o VŠ řeší komplexněji než dosavadní rušené ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) situaci studentů se specifickými potřebami, když výslovně (byť demonstrativně) vymezuje okruh osob, jimž mají být zajištěny specifické podmínky při studiu a přijímacím řízení (resp. přiměřená podpůrná opatření) tak, aby byly vyrovnány jejich příležitosti k řádnému dokončení studia s ohledem na jejich znevýhodnění. Při tom je třeba také brát v potaz požadavky studijního programu na zdravotní způsobilost studentů k jeho studiu. Pravidla těchto specifických podpůrných opatření si stanoví každá vysoká škola přiměřeně podle svých možností a podmínek vnitřním předpisem vysoké školy.

V § 42 odst. 5 se povinnost zajišťovat přiměřená podpůrná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole zavádí i pro soukromé vysoké školy tak, jak to odpovídá povinnosti stanovené veřejným vysokým školám dle § 21 odst. 5.

S ohledem na odůvodnění ustanovení § 21 odst. 5 ve věci přiměřenosti se tento princip promítá i do úpravy pro soukromé vysoké školy. Povinnost přijmout „přiměřené úpravy“ způsobilé kompenzovat faktickou nerovnost zdravotně postižených osob se dle mezinárodních závazků České republiky vztahuje jak na veřejné vysoké školy, tak na soukromé vysoké školy. Konkrétně článek 2 Protokolu č. 1 ukládá státům povinnost zajistit účinný přístup ke všem vysokým školám existujícím na jejich území (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 136–137). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přímo vyplývá, že požadavky Úmluvy vážou všechna vzdělávací zařízení, tedy jak veřejná, tak soukromá (Costello-Roberts proti Spojenému království, č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993, § 25 a násl).

Rozdíl mezi soukromými a veřejnými vzdělávacími institucemi nečiní ani Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením - viz autoritativní interpretace dané úmluvy obsažená v Obecném komentáři Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením č. 4 (2016), (OSN dok. CRPD/C/GC/4), k právu na inkluzívní vzdělávání (zejm. v bodech 20, 23, 24, 38, 39 a 74 komentáře), dle které mj. smluvní státy musí zajistit, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup ke vzdělání ve veřejných i soukromých akademických institucích za stejných podmínek jako ostatní, a právo na inkluzivní vzdělávání se vztahuje na poskytování veškerého vzdělávání, nejen na právo poskytované veřejnými orgány.

K bodům 6 a 7 [k § 21 odst. 3 písm. a) a b)]

Formulačně jsou upraveny náležitosti výroční zprávy o hospodaření veřejné vysoké školy.

K bodu 9 [k § 35 odst. 1]

Důvodem úpravy je nesoulad názvu oblasti studia v § 35 a v § 46 zákona. V § 35 je uveden název oblasti studia jako „veterinární lékařství a hygiena“ a v § 46 název stejné oblasti jako „veterinární lékařství a veterinární hygiena“.

K bodu 10 [k § 39 odst. 1 a § 81 odst. 1]

Ustanovení je upraveno tak, aby právnická osoba, která hodlá působit jako soukromá vysoká škola, splnila obě uvedené podmínky kumulativně a nikoliv alternativně, jak je uvedeno dosud. Jedná se o podmínky sídla (nebo ústřední správy nebo hlavního místa podnikatelské činnosti) právnické osoby v členském státu Evropské unie a zřízení podle práva členského státu Evropské unie. (Přičemž za členský stát Evropské unie se dle § 106 odst. 2 pro účely zákona o VŠ považuje i jiný smluvní stát Dohody o Evropském hospodářském prostoru a Švýcarská konfederace.)

K bodu 11 [k § 39a odst. 5]

Odstraňuje se jazykový nedostatek v dosavadním znění ustanovení řešícího přeměnu právnické osoby působící jako soukromá vysoká škola. A dále se v návaznosti na úpravu ustanovení § 39 odst. 1 i zde – ve vymezení možné nástupnické právnické osoby – mění alternativně vymezené podmínky ohledně sídla a zřízení na výčet kumulativní.

K bodu 12 [k § 40 odst. 2]

S ohledem na změnu ustanovení § 91 bylo třeba změnit odkaz v tomto ustanovení.

K bodům 14 až 16 [k § 43 odst. 2 a 5]

Rozšířeny důvody pro odejmutí státního souhlasu soukromé vysoké škole. První nový důvod je založen na vůli samotné soukromé vysoké školy. Podle § 39 zákona má zřizovatel právo zažádat o státní souhlas. Logicky by pak měl mít též právo zažádat o jeho odejmutí. Taková možnost nebyla dosud v zákoně obsažena.

Druhý důvod uvedený pod písm. c) reflektuje faktický stav, kdy soukromá vysoká škola neuskutečňuje žádný studijní program na základě akreditace studijního programu ani na základě institucionální akreditace.

Na základě změny ustanovení odst. 2 bylo třeba upravit odkaz týkající se upozornění ze strany ministerstva v případě zjednání nápravy před odnětím státního souhlasu.

K bodům 17 a 86 [k § 44 odst. 9 a § 87 odst. 1 písm. g) bodu 1]

Rámec kvalifikací vysokoškolského vzdělávání České republiky byl dne 27. listopadu 2018 schválen ministrem školství, mládeže a tělovýchovy a byl uveřejněn ve Věstníku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. RKVV popisuje a kategorizuje kvalifikace udělované vysokými školami v České republice a určuje rámcové požadavky na studijní programy uskutečňované vysokými školami.

Navrhuje se upravit RKVV vyhláškou. Je tedy třeba do zákona doplnit zmocnění k vydání této vyhlášky.

K bodům 18 až 20 [k § 46 odst. 3 a 4]

Aktuální právní úprava umožňuje získat titul „doktor medicíny“ (ve zkratce „MUDr.“) výhradně absolventům v oblasti všeobecného lékařství a zcela opomíjí studijní programy vojenského všeobecného lékařství. Ty zabezpečují lékařské vzdělání na obdobné úrovni a mimo to nabízí další rozšíření v oblasti vojenské přípravy. Návrh novely proto zavádí udělování titulu „MUDr.“ též absolventům v oblasti vojenského všeobecného lékařství a současně je zaváděno také, stejně jako u všeobecného lékařství, ukončení studia státní rigorózní zkouškou. Obdobně se řeší též otázka studijního programu Vojenské zubní lékařství – titul „doktor zubního lékařství“ (ve zkratce „MDDr.“) bude udělován též v oblasti vojenského zubního lékařství.

K bodu 21 [k § 47b odst. 4]

V praxi se neosvědčilo zasílat bez zbytečného odkladu jeden výtisk po obhájení bakalářských, diplomových, disertačních a rigorózních prací nebo jejich částí po dobu trvání překážky pro jejich zveřejnění k uchování ministerstvu. Navrhuje se proto zrušení tohoto ustanovení zákona, neboť tyto závěrečné práce jsou vždy povinně uchovávány v jednom výtisku i na vysoké škole.

Současně s ohledem na možnou potřebu delšího nezveřejnění, než je doba tří let, se navrhuje dobu odložení zveřejnění prodloužit na 5 let.

K bodům 22 až 24 [k § 47c odst. 2, 3 a 4]

Ustanovení § 47c se zabývá řízením o vyslovení neplatnosti vykonání státní zkoušky (nebo její součásti nebo obhajoby disertační práce), odstavec 2 pak specifikuje důvody pro vyslovení této neplatnosti. S ohledem na interpretační potíže při aplikaci tohoto ustanovení navrhuje celková úprava ustanovení odst. 2 a nové vymezení skutkových podstat, při jejichž naplnění je možné vyslovit neplatnost vykonání státní závěrečné zkoušky, její součásti nebo obhajoby disertační práce.

K bodům 25 až 31 [k § 48 odst. 4, 5, 6 a 8]

S ohledem na komplexnější úpravu uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání dle § 89 až 90 v rámci této novely je též třeba upravit podmínky uznávání zahraničního středoškolského a vysokoškolského vzdělání pro účely přijetí k vysokoškolskému studiu. Toto uznávání je prováděno samotnou vysokou školou, které byla udělena institucionální akreditace, u níž se student o studium uchází, a to v rámci přijímacího řízení a posuzování splnění podmínek přijetí ke studiu.

Podle ustanovení odstavce 6 není nadále požadováno, aby vysoká škola pro potřeby přijetí ke studiu posuzovala rozsah a obsah předchozího zahraničního studia, ale posuzuje se pouze úroveň dosaženého vzdělání. Novela tak přispívá k naplňování záměrů ohledně zajištění automatického vzájemného uznávání vysokoškolského vzdělání pro účely dalšího studia (prováděného, aniž by bylo nutné projít zvláštním procesem uznávání). Je tedy jedním z kroků, které Rada Evropské unie doporučila členským státům EU učinit do roku 2025 k dosažení cílů vyjádřených v Doporučení ze dne 26. listopadu 2018 o podpoře automatického vzájemného uznávání kvalifikací získaných v rámci vysokoškolského vzdělání a vyššího sekundárního vzdělání a odborné přípravy a výsledků z období studia v zahraničí (2018/C 444/01).

Jde-li o splnění podmínky vysokoškolského vzdělání, pro její posouzení podle tohoto ustanovení se obdobně užije ustanovení § 90 odst. 5, které upravuje důvody pro zamítnutí žádosti o (obecné) uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. V případě potřeby může vysoká škola vyzvat uchazeče k prokázání vzdělání dokladem o obecném uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice, získaným podle § 89 a 90 zákona o VŠ.

Obdobně není již podle odst. 4 písm. d) požadováno zkoumání obsahu a rozsahu zahraničního středoškolského vzdělání, ale pouze informace o oprávněném poskytování středoškolského vzdělání příslušnou zahraniční střední školou. Ustanovením odstavce 8 se nově výslovně vylučuje užití obecných ustanovení o nostrifikaci (§ 89 až 90b), není-li výslovně stanoveno jinak. Dále se zavádí povinnost záznamu do spisu, vedeného v přijímacím řízení, o prokázání splnění podmínky příslušného vzdělání.

K bodu 32 [k § 50 odst. 6]

Podle stávajícího platného znění § 50 odst. 6 zákona o VŠ činí délka lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí o přijetí ke studiu 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Nově se délka odvolací lhůty v přijímacím řízení zkracuje na 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Nová délka lhůty odpovídá standardní lhůtě upravené zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v § 83 odst. 1, není tedy nezbytné explicitně uvádět lhůtu v tomto zákoně, proto se ustanovení vypouští. Zkrácení lhůty má přinést zefektivnění a zkrácení celého přijímacího procesu a možné rychlejší přijetí uchazečů v druhém kole přijímacího řízení.

K bodu 33 [k § 50 odst. 8]

Navrhuje se zrušení poslední věty tohoto ustanovení, týkající se povinnosti (zmocnění) ministerstva stanovit vyhláškou postup a podmínky při zveřejnění průběhu přijímacího řízení, včetně požadavků na základní statistické charakteristiky, a to pro nadbytečnost. Zároveň se zruší (v čl. XI návrhu zákona) vyhláška č. 343/2002 Sb., o postupu a podmínkách při zveřejnění průběhu přijímacího řízení na vysokých školách, ve znění vyhlášky č. 276/2004 Sb.Vyhláška se věnuje zveřejňování informací týkajících se např. počtu uchazečů, kteří se účastnili písemné přijímací zkoušky, nejlepších možných a skutečně dosažených výsledků nebo průměrně dosažených výsledků. Nicméně sběr těchto údajů, resp. jejich zveřejňování se nadále jeví jako nadbytečné. Podle posledního odstavce téhož paragrafu (§ 50 zákona o VŠ) má totiž vysoká škola nebo fakulta povinnost zpracovávat a poskytovat údaje o uchazečích pro účely statistických zjišťování. S ohledem na ustanovení § 10 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, lze v případě potřeby sbírat statistické údaje o přijímacím řízení na základě každoročně vydávané vyhlášky o programu statistických zjišťování.

K bodu 34 [k § 51 odst. 1]

Pro sjednocení právní úpravy a zjednodušení aplikace je nahrazen termín „Sdělením“ formulací „Dnem nabytí právní moci“. Jedná se o formulaci užívanou v dalších předpisech a její výklad je zřejmý.

K bodům 35, 36, 51 a 52 [k § 54b, § 56 odst. 1 písm. i), § 68 odst. 1 písm. j) a § 68 odst. 2]

Nová úprava se týká přestupů mezi jednotlivými studijními programy téže vysoké školy, případně jejích fakult. Vzhledem k samostatné akreditaci studijního programu ve formě prezenční a ve formě kombinované, případně distanční, se za přestup v tomto smyslu považuje též změna formy studijního programu. Vysokým školám je ponechána poměrně vysoká míra autonomie co do podmínek přestupů i rozhodování o přestupu. Podmínky si vysoká škola stanoví v rámci svých vnitřních předpisů. V odstavci 2 paragrafu 54b novela upravuje situaci, kdy bylo žádosti o přestup vyhověno. Jsou zde stanoveny další záležitosti (např. uznání zkoušek vykonaných v rámci dřívějšího studia v tzv. počátečním studijním programu a zařazení do příslušného semestru, ročníku nebo bloku studia v tzv. pokračovacím studijním programu), o nichž má být v zájmu právní jistoty studenta rozhodnuto současně v rámci povolení přestupu. (V té souvislosti se ponechává zcela na vysoké škole – a v předložené novele se tedy nikterak nepředjímá – zda a jak pravidla stanovená studijním a zkušebním řádem umožní žadateli pro účely studia v pokračovacím studijním programu např. prodloužit lhůty pro plnění studijních povinností, jakož i pro splnění podmínek pro postup do dalšího semestru, ročníku nebo bloku, a prodloužit maximální přípustnou dobu studia, stanoví-li ji studijní a zkušební řád.).

Odst. 3 paragrafu 54b pověřuje příslušné orgány vysoké školy rozhodováním o přestupech. Současně se zabývá procesními otázkami v případě nespokojenosti s rozhodnutím, přičemž se odkazuje na postup při přijímacím řízení, jehož úprava ohledně odvolacího řízení se použije obdobně.

Odst. 4 paragrafu 54b upravuje okamžik přestupu, tedy termín zápisu do pokračovacího studijního programu a tím také ukončení studia v počátečním studijním programu.

Odst. 5 paragrafu 54b je určitým typem přechodného ustanovení, které řeší otázku stanovení poplatků za delší studium v případě přestupu, případně členství v samosprávných orgánech. Ostatní situace zůstávají opět v kompetenci vysoké školy, aby je upravila ve vnitřních předpisech.

Otázka přestupu mezi studijními programy nebyla v zákoně o VŠ dosud řešena a je třeba pokrýt mezeru v zákoně s ohledem na četnost požadavků na přestupy a nejasnosti, které jsou s nimi spojeny. Ostatní výše uvedená ustanovení odráží tuto změnu v příslušných ustanoveních zákona v situacích, které se přestupů dotýkají. Přestup je např. doplněn do výčtu způsobů ukončení studia ve studijním programu a mezi předměty rozhodování vysoké školy o právech a povinnostech studentů.

K bodu 37 [k § 56 odst. 2 větě třetí]

V ustanovení § 56 odst. 2 se upravuje věta třetí, která řeší určení dne ukončení studia v případě odnětí akreditace studijního programu. Podle zákona č. 137/2016 Sb. (velká novela zákona o vysokých školách) přešla pravomoc odnímat akreditace studijních programů z ministerstva na NAÚ; v této souvislosti je potřeba změnit též ustanovení o ukončení studia pro tento případ, jelikož byla tato změna v dřívější novele opomenuta. [V souvisejícím předchozím znění § 86 bylo v odstavci 1 uvedeno (do 31. 8. 2016), že „V případě, že akreditace studijního programu byla pozastavena nebo odňata, je povinností vysoké školy zajistit studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.“; odstavec 2 pak stanovil, že „Pro splnění povinnosti podle odstavce 1 stanoví ministerstvo přiměřenou lhůtu.“. Do nové právní úpravy (účinné od 1. 9. 2016) však nebyla úprava kompetence správního úřadu stanovovat rozhodnutím lhůtu pro splnění povinnosti vysoké školy zajistit studentům možnost pokračovat ve studiu na téže nebo jiné vysoké škole převzata, neboť byla diskriminační vůči studentům, u kterých akreditace studijního programu skončila z jiných důvodů, než je odnětí akreditace studijního programu. Této změně je proto třeba v § 56 odst. 2 větě třetí přizpůsobit formulaci specifikující datum ukončení studia pro případ, že studium skončilo z důvodu odnětí akreditace studijního programu.]

K bodu 38 [k § 56 odst. 3]

Vzhledem ke zrušení ustanovení § 50 odst. 6 je provedena úprava odkazu v tomto ustanovení.

K bodům 39 a 40 [k § 57 odst. 5, 6 a 7]

Ustanovení upravuje vydávání potvrzení o studiu, nově jsou výslovně vymezeny možnosti elektronických potvrzení o studiu. Tato úprava odpovídá zásadám digitálně přívětivé legislativy, primárně odpovídá zásadě „Budování přednostně digitálních služeb“ (Principu digital by default), tedy aby legislativa umožňovala výběr formy, kterou klient/student využije.

K bodům 41 až 43 [k § 58 odst. 3 a 4]

Odstavec 3 se zabývá poplatkem za tzv. delší studium. Aktuální znění způsobuje aplikační nejasnosti ohledně toho, zda je do dob neúspěšných studií započítáváno studium jen na veřejných, nebo i soukromých a státních vysokých školách. S ohledem na různé interpretace již vydávalo ministerstvo vyjádření ve smyslu, že započítáváno je podle tohoto ustanovení pouze studium na veřejné vysoké škole. Přičemž se nemá započítávat doba neúspěšných studií, po kterých došlo k řádnému ukončení studia ve studijním programu stejného typu na vysoké škole jakéhokoliv druhu (tj. na vysoké škole veřejné, soukromé i státní). Nová úprava ustanovení je tedy pouze kodifikací ustáleného výkladu ministerstva.

Kromě tohoto je do výčtu studií, která se nezapočítávají do poplatku za delší studium, zařazeno též studium ukončené přestupem podle nového ustanovení § 54b. Tedy počáteční studium není považováno za neúspěšné pro účely stanovení poplatku za delší studium.

Nově je v ustanovení též zpřesněno postavení nenavazujícího (tzv. dlouhého) magisterského studia. Pro účely stanovení poplatku za delší studium se tento studijní program považuje za studijní program stejného typu jako bakalářský studijní program.

Ustanovení odst. 4 se navrhuje upravit tak, aby bylo na rozhodnutí veřejné vysoké školy, zda za studium ve studijním programu uskutečňovaném v cizím jazyce poplatek za studium stanoví, či nikoliv. Zde je použita stejná formulační konstrukce jako u poplatku za úkony spojené s přijímacím řízením.

K bodům 44 až 46 [k § 60 a 60a]

Vzhledem ke skutečnosti, že mezinárodně uznávaný kurz je typem celoživotního vzdělávání, je vhodné právní úpravu obou institutů sjednotit a zjednodušit. Ustanovení § 60a bude zcela zrušeno a úprava mezinárodně uznávaného kurzu bude začleněna do předchozího ustanovení § 60. Celoživotní vzdělávání může být dle navrhované novely orientováno na výkon povolání, zájmově nebo nově též na zvýšení odbornosti studentů nebo absolventů zahraniční nebo tuzemské vysoké školy. V případě absolutoria programu celoživotního vzdělávání orientovaného na zvýšení odbornosti studentů nebo absolventů zahraniční nebo tuzemské vysoké školy může vysoká škola (tj. jako doposud dle zrušovaného § 60a veřejná vysoká škola a nově i soukromá nebo státní vysoká škola) udělit mezinárodně uznávaný titul.

Zvýšení odbornosti studentů se netýká předmětů, které jsou zahrnuty do studijního plánu, v rámci kterého student aktuálně studuje.

Mezinárodně uznávané tituly oproti standardním akademickým titulům udělovaným v souladu se zákonem o VŠ (§ 45, 46 a 47) nemají přesně stanovené podmínky udělování a vzhledem ke skutečnosti, že jsou udělovány různými státy za různých podmínek, nelze zaručit srovnatelnou úroveň studijních programů a kurzů, za něž jsou tyto tituly udělovány. Zákon tedy tyto tituly podporuje, nicméně nemůže se za ně zaručit. Není tedy účelné, aby byla v zákoně uvedena konkrétní úprava mezinárodně uznávaných titulů.

K bodům 47 až 49, 55 a 66 [k § 65, § 69 odst. 1 a § 80 odst. 8]

Úprava reflektuje změnu terminologie v oblasti správního trestání.

K bodům 50 a 53 [k § 68 odst. 1 písm. f) a § 68 odst. 3]

Ustanovení § 68 odst. 1 vymezuje situace, v nichž rozhoduje vysoká škola o právech a povinnostech jako správní orgán, tedy postupuje podle správního řádu, není-li stanoveno jinak. Novelou č. 137/2016 Sb. bylo zrušeno znění ustanovení § 58 odst. 4, které stanovovalo poplatek za tzv. „další studium“, a na místo odstavce 4 se posunul poplatek za studium v cizím jazyce, u něhož je rozhodování podle správního řádu neefektivní. Navrhuje se v písm. f) zrušit text „a 4“, aby bylo znění uvedeno do souladu s provedenou dřívější úpravou.

V § 68 odst. 3 se napravuje písařská chyba ustanovení z novely č. 137/2016 Sb.

K bodu 54 [k § 68 odst. 4]

Obdobně jako u ustanovení § 50 odst. 6 se zkracuje lhůta pro odvolání proti rozhodnutí z 30 dnů na standardní lhůtu 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Vzhledem k dorovnání délky lhůty s obecnou lhůtou dle správního řádu bylo výslovné vymezení lhůty vypuštěno.

K bodům 56 až 61 [k § 69a a 69b)]

Ustanovení § 69a upravuje specifické možnosti doručování pro oblast vysokého školství. Specifika spočívají primárně ve vztahu vysoké školy k uchazeči/studentovi/osobě s přerušeným studiem (pro účely tohoto komentáře k ustanovení § 69a dále jen „student“). Vysoká škola vykonává funkce správního orgánu, nicméně vztah je založen na svobodném rozhodnutí, zda student do tohoto vztahu vstoupí. Je tak nastavena zjednodušená pozice studenta s ohledem na dobrovolnost vztahu a též na častou nezkušenost studentů s jednáním se správními orgány.

Doručování v přijímacím řízení má být prováděno, stanoví-li tak vnitřní předpis vysoké školy, primárně elektronicky, jak požadují zásady digitálně přívětivé legislativy. K tomuto postupu však musí dát student souhlas na přihlášce ke studiu. K doručování se pak využívá elektronického informačního systému vysoké školy, ustanovení odkazuje na vnitřní předpisy vysoké školy, kde jsou stanoveny podrobnosti k takovému doručování.

Nově zákon v § 69b upravuje také doručování ze strany studenta směrem k vysoké škole. Zákon umožňuje i zde využití elektronického systému vysoké školy bez nutnosti uznávaného elektronického podpisu.

K bodu 62 [k § 72 odst. 16]

Jde o sjednocení právní úpravy, kdy u jiných poplatků podle zákona o vysokých školách se jejich výše zveřejňuje ve veřejné části internetových stránek vysoké školy (např. § 74 odst. 10 a § 58 odst. 5). V současné době je výše poplatku za úkony spojené s habilitačním řízením zveřejňována na úřední desce vysoké školy. Novelou by mělo dojít ke sjednocení úpravy a stejně jako u ostatních poplatků bude výše poplatku za habilitační řízení zveřejňována ve veřejné části internetových stránek vysoké školy.

K bodům 63 a 64 [k § 75 odst. 2 a 3]

Původní zákonná úprava požadovala, aby bylo ministerstvo informováno o zahájení, průběhu a ukončení habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem. Praxe ukazuje, že úprava je zbytečně administrativně zatěžující jak pro školu, tak pro ministerstvo. Považuje se za dostatečné, když k informování ministerstva dojde při ukončení habilitačního řízení nebo řízení ke jmenování profesorem. Upraveny byly též údaje, které jsou ministerstvu sdělovány s ohledem na potřebnost údajů a princip minimalizace zpracovávání osobních údajů. S ohledem na ohlašování ukončení habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem ministerstvu byl též upraven odst. 3, který ukládá zveřejnění výsledků habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem ze strany ministerstva.

K bodu 65 [k § 78 odst. 6 a 7 a § 79 odst. 2 g)]

Úprava požaduje souhlasné vyjádření Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany při akreditaci studijního programu zaměřeného na přípravu odborníků v oblasti bezpečnosti České republiky nově kumulativně, a to z důvodu častých přesahů do obou oblastí.

K bodům 67 až 72 [k § 81]

Je třeba upravit problematiku společných studijních programů tak, aby bylo jednoznačné, že jde o studijní programy uskutečňované nejen vysokou školou a jinou právnickou osobou, ale též dvěma nebo více českými vysokými školami. Zároveň se doplňuje nový odstavec, který specifikuje zvláštní podmínky studijních programů uskutečňovaných dvěma nebo více vysokými školami. Je třeba vyřešit otázky, který by mohly působit konfliktně s ohledem na odlišné podmínky na jednotlivých vysokých školách – např. přijímání ke studiu, udělování titulů, nebo kterým studijním a zkušebním řádem se budou studenti řídit.

Výslovně je též upravena způsobilost vysoké školy společně uskutečňovat doktorský studijní program, která je podmíněna uskutečňováním jiného doktorského studijního programu každou ze zúčastněných vysokých škol.

K bodům 73 a 75 [k § 83 odst. 2 písm. f) a § 83 odst. 4]

Odkazy obsažené v § 83 v odstavci 2 písm. f) a v odstavci 4 budou přizpůsobeny nově navrhovanému znění části čtrnácté zákona o VŠ (o poskytovatelích zahraničního vysokoškolského vzdělávání).

Zároveň bude působnost NAÚ posuzovat „splnění“ příslušných podmínek rozšířena o kompetenci kontrolovat dodržování (a vydávat stanoviska k dodržování) podmínek vyžadovaných pro uskutečňování zahraničního vysokoškolského vzdělávání, resp. k získání tuzemského povolení/oprávnění, týkajících se dostatečného zabezpečení zahraničního programu po stránce personální, finanční nebo materiální a podmínek pro řádné zajištění výuky nebo související tvůrčí činnosti. Stanoví se též speciální lhůta pro vydání stanoviska NAÚ.

K bodu 74 [k § 83 odst. 2 písm. i)]

Ustanovení stanoví nový úkol NAÚ, a to spolupráci se zahraničními všeobecně uznávanými hodnotícími agenturami, tj. organizacemi, které jsou zařazeny v registru EQAR (Evropském registru agentur zabezpečujících kvalitu) nebo jsou členem sdružení ENQA (Evropské asociace pro zabezpečování kvality ve vysokém školství). Ustanovení rovněž vytváří vnitrostátní předpoklady, aby se NAÚ sám stal členem sdružení ENQA.

K bodům 76 až 78 [k § 83b odst. 2, 6 a 7]

Podle stávajícího znění odstavce 2 může být táž osoba jmenována členem Rady NAÚ nejvýše na dvě funkční období. Nově se omezení ohledně počtu funkčních období nebude vztahovat na „řadové členy“ Rady NAÚ, ale jen na předsedu a místopředsedy Rady NAÚ; přičemž tito funkcionáři nebudou moci být do svých funkcí jmenováni na více než dvě funkční období, půjde-li o funkční období „po sobě bezprostředně jdoucí“. Smyslem úpravy je mj. vytvoření možnosti, aby člen Rady mohl v delším časovém horizontu naplňovat získané zkušenosti při hodnocení žádostí o akreditace (jde o přenositelnost zkušeností, kalibrování a sjednocování postupu při hodnocení – např. za současného stavu se student jako člen Rady NAÚ stane dále nenavrhovatelný po dvou funkčních obdobích (což jsou u něj 2 x 2 roky).

Dále se v odst. 6 mění úprava neslučitelnosti funkcí předsedy a místopředsedů Rady Akreditačního úřadu s funkcemi vztahujícími se k vysoké škole.

Cílem navrhované změny je úprava současného stavu, který neumožňuje, aby funkci předsedy a místopředsedů Akreditačního úřadu vykonávali akademičtí pracovníci vysokých škol. Stávající neslučitelnost výkonu funkce předsedy a místopředsedů Rady NAÚ s pracovním poměrem na vysoké škole je silně rigidní pravidlo, které nemotivuje zapojení kvalitních akademických pracovníků (např. docentů či profesorů) do této funkce NAÚ, neboť se vyžaduje přerušení či vzdání se jakékoliv práce akademického pracovníka např. po dobu 6 nebo 12 let; negativem toho je, že takový člen Rady ztrácí kontinuitu či propojenost s akademickým prostředím a fakticky přichází (nebo je nucen se vzdát) o své povolání či rozpracovanou tvůrčí činnost, právě takové zkušenosti získané a rozvíjené v akademickém prostředí by ale měl uplatňovat při hodnocení a činnosti v Radě NAÚ. V důsledku stávající úpravy tedy dochází k výraznému zúžení kandidátů na obsazení funkcí předsedy a místopředsedů Rady NAÚ. Pokud má být Akreditační úřad nejen správním orgánem, ale též odborným (s ohledem na systém hodnocení peer review), je třeba, aby v jeho čele stály všeobecně uznávané odborné autority. Odbornost však není v případě vysokoškolské sféry jednou pro vždy daná, ale je ji třeba trvale udržovat a rozvíjet. Z tohoto důvodu je pro významné osobnosti v aktivním věku nezbytné udržovat kontakt s vědeckým a vzdělávacím prostředím vysoké školy, zapojovat se do výzkumných projektů (bez nichž není například možné školit studenty v doktorském programu), do vzdělávací činnosti a odborných diskusí.

K bodům 79 až 85 [k § 83c, 83e a 84]

Ustanovení § 83c upravuje kompetence Rady NAÚ a v odst. 2 specifikuje, že Rada NAÚ je kompetentní nejen k vydávání stanovisek týkajících se personálního, finančního a materiálního zabezpečení zahraničních studijních programů a splnění podmínek pro řádné zajištění výuky a související tvůrčí činnosti, ale nově též stanovisek ohledně dodržování uvedených podmínek držiteli tuzemského povolení nebo oprávnění k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání.

Nově je do ustanovení zaveden odst. 5, podle něhož mohou být poradě a hlasování Rady NAÚ přítomni pouze členové Rady NAÚ a osoba, která je pověřena sepsáním protokolu; další osoby mohou být přítomny jen s předchozím souhlasem Rady NAÚ.

Zcela nový odst. 6 pak stanoví zvláštní podmínky pro řízení v době od přijetí meritorního rozhodnutí Radou NAÚ, kdy účastníci již nejsou poté, co se Rada ve správním řízení zmíněném v § 83c odst. 2 písm. b) usnesla o výroku nebo výrocích rozhodnutí ve věci, oprávněni navrhovat důkazy a činit návrhy a také zúžit předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět. K tomuto omezení dochází z důvodu procesní ekonomie.

Správní řízení vedené Akreditačním úřadem je specifické v tom, že se v něm nerozhoduje monokraticky, ale usnesením kolegiálního orgánu. Příslušná ustanovení správního řádu jsou bez problémů aplikovatelná na monokratické rozhodování správního orgánu. Při rozhodování usnesením kolegiálního orgánu dochází k disproporci mezi okamžikem, kdy se kolegiální orgán usnáší na výroku rozhodnutí, a okamžikem, kdy je rozhodnutí písemně vyhotoveno. S ohledem na složitost odůvodnění může mezi přijetím usnesení a vyhotovením rozhodnutí uplynout delší časový odstup (podle počtu a složitosti i v řádu několika týdnů). Znamená to, že zatímco k faktickému rozhodnutí ve věci dochází již samotným usnesením kolegiálního orgánu, závazným aktem se stává až písemné vyhotovení rozhodnutí a až do písemného vyhotovení rozhodnutí může dle platné úpravy žadatel (popř. jiný účastník řízení) činit úkony, přestože se už kolegiální orgán usnesl na výroku ve věci.

Dosavadní správní praxe ukázala, že tato skutečnost se výrazně negativním způsobem promítá do efektivnosti rozhodování Rady Akreditačního úřadu. Zároveň se v důsledku této skutečnosti nenaplňuje úmysl zákona o vysokých školách zabránit opakovanému podávání týchž žádostí o akreditaci. Zákon o vysokých školách stanovil lhůtu 2 roků počítanou od pravomocného neudělení akreditace, v níž vysoká škola nesmí předložit stejnou nebo podobnou žádost o akreditaci (§ 80 odst. 6 a § 81a odst. 6). Úmyslem zákona bylo v daném případě zabránit opakovaným podáním „na zkoušku“, které vedlo k byrokratickému přetěžování systému. Možnost zpětvzetí žádosti po usnesení Rady NAÚ a před vydáním písemného rozhodnutí představuje v současné praxi hojně využívanou cestu, jak tento úmysl zákona o vysokých školách obejít. V situaci, kdy podání žádosti o akreditaci není nijak zpoplatněno (na rozdíl od právních úprav v některých okolních zemích, např. Slovensko), ale na straně orgánu veřejné správy představuje posuzování nezanedbatelné náklady, dochází nejen k neefektivnímu byrokratickému zatěžování orgánu, ale současně k neúčelnému vynakládání státních prostředků.

Navrhovaná úprava v žádném případě nekrátí účastníka řízení na jeho právech. Účastník může až do usnesení kolegiálního oránu činit všechny návrhy a podání. Pokud by hypoteticky rozhodoval monokratický, nikoliv kolegiální orgán, nedocházelo by k časové disproporci mezi usnesením ve věci a písemným vyhotovením rozhodnutí, ale rozhodlo by se jediným aktem. Přijetím navrhované úpravy zákona jsou práva účastníka řízení vzhledem k usnesení kolegiálního orgánu analogicky stejná, jako by byla k vydání rozhodnutí monokratického orgánu.

V praxi NAÚ spolu s oznámením o nashromáždění podkladů pro rozhodnutí bude účastníka řízení předem informovat o přesném termínu zasedání NAÚ, na kterém bude daná věc projednána. Tuto informaci bude NAÚ odesílat obligatorně ve všech řízeních i v těch, ve kterých se žadateli plně vyhoví.

V ustanovení § 83e bude nově upraveno začlenění studentů do hodnotící komise tak, že explicitní povinnost jmenovat členem hodnotících komisí [ustavovaných pro přípravu podkladů pro jednotlivá řízení podle § 83c odst. 2 písm. b) a pro jednotlivá vnější hodnocení] vždy také jednoho studenta bude zrušena. Taxativní vymezení, na kterých hodnoceních se mají studenti obligatorně podílet, tak bude ponecháno na úpravě, jež bude obsažena ve statutu Akreditačního úřadu, stanovícím v souladu s § 83e odst. 2 písm. a) zákona mj. počet členů a složení hodnotících komisí. Po zkušenostech doposud prováděných hodnocení se předpokládá, že studenti by se měli podílet především na hodnocení (přípravě podkladů) týkajících se žádostí o akreditaci bakalářských a magisterských studijních programů a u všech typů kontrol a vnějšího hodnocení vysokých škol. Jako nevhodná se naopak jeví účast studentů v hodnotících komisích ustavovaných např. pro přípravu podkladů pro řízení vedené o žádosti o akreditaci habilitačního řízení nebo řízení ke jmenování profesorem nebo pro řízení vedené o pozastavení nebo odnětí této akreditace.

Ustanovení § 84 odst. 2 vymezuje důvody pro výkon kontroly dodržování právních předpisů při uskutečňování akreditovaných činností a pro provádění hodnocení vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností vysokých škol. Cílem navrhované změny je usnadnit uskutečňování vnějšího hodnocení činnosti vysokých škol tím, že nutnou podmínkou pro jeho provedení nebude již toliko podnět ministra nebo závažné důvody pro mimořádné hodnocení; budou tedy rozšířeny důvody pro uskutečňování vnějšího hodnocení činnosti vysokých škol, obsažené v § 84 odst. 2 zákona o vysokých školách.

K bodům 86 až 92 [k § 87 odst. 1]

Ustanovení upravuje kompetence ministerstva k stanovení Rámce kvalifikací formou vyhlášky (písm. g)), v písm. o) ruší omezení týkající se přiznávání stipendií výhradně ze státního rozpočtu a v písm. x) stanoví nové kompetence ministerstva v oblasti poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání. Ministerstvo bude mít možnost kontrolovat dodržování právních předpisů a podmínek pro uskutečňování zahraničního vysokoškolského vzdělávání a může též požádat o součinnost NAÚ.

K bodům 93 až 95 [k § 87a]

Úpravou ustanovení § 87a se zpřesňuje vymezení, resp. rozšiřuje okruh studijních programů evidovaných v registru – nově půjde namísto studijních programů „uskutečňovaných“ o všechny programy „akreditované“ (tedy i o ty programy, které je vysoká škola sice oprávněna uskutečňovat, ale aktuálně je neuskutečňuje).

Další změna tohoto ustanovení pak řadí registr vysokých škol a uskutečňovaných akreditovaných studijních programů do informačního systému vzdělávání, který je touto novelou zaváděn do zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Toto zařazení odpovídá obecně zásadám digitálně přívětivé legislativy, neboť registr bude součástí informačního systému, který má splňovat předpoklady kladené na digitální veřejnou správu.

K bodům 96 – 101 [k § 87b]

Ustanovení začleňuje Registr docentů, profesorů a mimořádných profesorů vysokých škol (dále jen „REDOP“) do informačního systému vzdělávání.

Ustanovení dále hodlá omezit zasílání údajů do REDOPu a to pouze na osoby zaměstnané v pracovním nebo služebním poměru. Nadále již nebude třeba zasílat údaje o osobách zaměstnaných na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Dále se vypouští údaje, které mají být uváděny do REDOPu, a při aplikaci tohoto ustanovení zákona se ukázaly jako nadbytečné (datum získání vysokoškolského vzdělání zaměstnance, akademické tituly, vědecké hodnosti, studijní programy, ve kterých byly získány tituly a hodnosti). Naopak nově je požadován údaj o datu získání nejvyššího dosaženého vzdělání u mimořádných profesorů.

K bodům 102 – 104 [k § 88 odst. 3 a 4]

Ustanovení reflektuje novou úpravu přestupů mezi studijními programy vysoké školy v § 54b. Současně se též upravuje ustanovení o zápisu údajů do matriky studentů s ohledem na každodenní aktualizaci údajů pro potřeby informačního systému vzdělávání a aktuální výstupy z něj.

K bodům 105 – 114 [k § 89, 90 a 90b]

Procedura uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání je správním řízením a současně není řízením o uznání odborné způsobilosti pro výkon regulované profese. Zachování současného stavu upraveného stávajícím zněním zákona o vysokých školách v podstatě konzervuje více než dvacetiletou praxi, která se ve vztahu k posunu vývoje fungování vysokého školství, k návaznostem na Boloňský proces a k legislativní úpravě podmínek pro výkon řady profesí jeví jako překonaná. Zamýšlená změna by měla vést k jednoznačnějšímu procesu posuzování žádostí, posílit principy vzájemného uznávání vysokoškolského vzdělávání v Evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání, zejména mezi členskými státy Evropské unie, a promítnout do procesu uznávání změny ve vysokoškolském vzdělávání, k nimž došlo s účinností od 1. 9. 2016 zákonem č. 137/2016 Sb.

Současná úprava procedury uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace (tzv. nostrifikace) prostřednictvím ustanovení § 89 a 90 zákona o vysokých školách stanoví věcnou příslušnost k tomuto řízení v prvním stupni obecně veřejným vysokým školám, které uskutečňují obdobný studijní program. [Přičemž existují-li pochybnosti o tom, která veřejná vysoká škola uskutečňuje obsahově obdobný studijní program a je tedy příslušná rozhodnout o žádosti o uznání, určí příslušnost veřejné vysoké školy Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nebo rozhodne o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v prvním stupni samo. Jedná-li se o oblast vojenství, o žádosti o uznání rozhoduje v prvním stupni Ministerstvo obrany; v oblasti bezpečnostních služeb rozhoduje v prvním stupni o žádosti Ministerstvo vnitra.]

Od 1. 9. 2019, data účinnosti zákona č. 137/2016 Sb., bylo zrušeno členění studijních programů na studijní obory a studijní programy uskutečňované vysokými školami se zařazují v souladu se zákonem o vysokých školách do příslušné oblasti vzdělávání.

Novelizovaná ustanovení komplexně řeší otázku uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace (tzv. nostrifikace), které aktuálně přináší mnoho problémů při jejich aplikaci vlivem rostoucí internacionalizace vysokoškolského vzdělávání a mobility vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, vč. např. vládních programů na podporu mobility expertních pracovníků ze zahraničí. Novela reaguje na tyto změny a upravuje celý proces uznávání v souladu s tzv. Lisabonskou úmluvou o uznávání (Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, č. 165, přijatá v Lisabonu dne 11. dubna 1997, publ. pod č. 60/2000 Sb.m.s.) a s přihlédnutím ke Global Convention on the Recognition of Qualifications concerning Higher Education, přijaté v Paříži dne 25. listopadu 2019, jež dosud nevstoupila v platnost. Dále reaguje i na obsah Doporučením Doporučení Rady Evropské unie o podpoře automatického vzájemného uznávání kvalifikací získaných v rámci vysokoškolského vzdělání a vyššího sekundárního vzdělání a odborné přípravy a výsledků z období studia v zahraničí (2018/C 444/01), byť při respektování formálních náležitostí správního řízení.

Je zpřesněna a sjednocena používaná terminologie, zejména v návaznosti na Lisabonskou úmluvu o uznávání.

Pokud jde o nahrazení vydávání „osvědčení o uznání“ vydáváním „rozhodnutí“, jako důvod pro změnu terminologie je možno zmínit i argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 129/2012-41 ze dne 27. září 2012. (V něm bylo mj. uvedeno: „[26] „Osvědčení“ vydané na základě § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách je výsledkem autoritativní rozhodovací činnosti správního orgánu, na jehož procesní postup jednoznačně dopadá správní řád (§ 105 zákona o vysokých školách). Pokud správní orgán vyhoví žádosti absolventa, de facto úředně potvrzuje, že žadatelem absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání je rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním – v tomto ohledu jde tedy o deklaratorní rozhodnutí úředně potvrzující práva a povinnosti. Současně však takové rozhodnutí zakládá absolventu zahraniční vysoké školy veřejné subjektivní právo, aby pro účely kvalifikace bylo jeho zahraniční vysokoškolské vzdělání posuzováno stejně jako vzdělání získané na veřejné vysoké škole v České republice. Z tohoto pohledu jde ve skutečnosti o rozhodnutí, které má konstitutivní účinky, neboť se jím právo kvalifikace zakládá. V případě osvědčení podle § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách se tedy jedná o správní akt v podobě rozhodnutí, které lze považovat za rozhodnutí smíšené povahy, které má dílem deklaratorní a dílem konstitutivní účinky. [27] V souladu s teorií správního práva je totiž třeba rozlišovat mezi konstitutivními, deklaratorními či smíšenými správními akty (rozhodnutími) na straně jedné a jinými správními úkony ve formě osvědčení na straně druhé. Jiné správní úkony upravené v části čtvrté správního řádu (§ 154 a násl.) představují velkou a vnitřně nesourodou skupinu různě pojmenovaných úkonů, při jejichž provádění správní orgány vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Jde o úkony prováděné jednostranně a v konkrétních věcech vůči dotčeným osobám, nemají však povahu rozhodnutí. Účinky jiných správních úkonů zpravidla nespočívají ve vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, jako je tomu v případě rozhodnutí. (Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1218-1219).

[28] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné vycházet ze skutečné povahy konkrétního úkonu správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo zákonné označení. Jakkoli tedy zákon o vysokých školách hovoří o vydání osvědčení, nejedná se o osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu, ale o vydání správního aktu (rozhodnutí) smíšené povahy. Takový akt samozřejmě může být formálně označen buď jako rozhodnutí, či jako osvědčení; to ovšem nic nemění na skutečnosti, že nepůjde o osvědčení ve smyslu § 154 a násl. správního řádu, ale o rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1. Jak ostatně stanoví § 69 odst. 1 správního řádu v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem. Sám správní řád tedy počítá s růzností terminologie ve zvláštních zákonech i pro tyto případy (srov. Vedral, J. c.d., s. 1220). Zákon o vysokých školách tedy pojmu „osvědčení“ v § 89 odst. 1 používá pro ten případ, kdy je vzhledem k právním účinkům tohoto aktu zjevné, že jde o rozhodnutí smíšené povahy ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu.“.)

Dále je upřesněno (úpravou obsaženou v § 48 odst. 8), že příslušná „nostrifikační“ ustanovení se nevztahují na posuzování zahraničního vzdělání pro účely přijímacího řízení podle příslušných ustanovení § 48, pokud není v § 48 odst. 5 písm. c) a v § 48 odst. 6 zákona o VŠ výslovně stanoveno jinak.

Současně se v rámci úpravy § 89 vypouští možnost uznávání jednotlivých zkoušek (či částí studia) vykonaných na vysoké škole v zahraničí z důvodu, že v praxi se podle těchto ustanovení uznávání neprovádí, uznávání jednotlivých zkoušek (či částí studia) provádí jednotlivé vysoké školy v rámci svých studijních programů v souladu se svým studijním a zkušebním řádem, který je ze zákona o vysokých školách registrovaným vnitřním předpisem.

Novelou je upravena věcná příslušnost veřejných vysokých škol k posuzování žádostí o uznání v souvislosti se zavedením institutu oblastí vzdělávání novelou zákona o vysokých školách č. 137/2016 Sb.; nově nebude nutné, aby škola uskutečňovala obdobný studijní program, ale pouze studijní program ze stejné nebo stejných oblastí vzdělávání, které uskutečňuje. Předpokládá se, že navržená úprava povede jednak ke snížení počtu prvoinstančních žádostí, které vyřizuje ministerstvo, a dále ke zjednodušení vlastního uznávání při zachování požadovaného výsledku, tj. veřejné vysoké školy nebudou nad rámec zákona porovnávat zejména vlastní obsah absolvovaného zahraničního vysokoškolského studia, což má být předmětem řízení o uznání odborné kvalifikace při povolování výkonu profese u regulovaných povolání, ale těžiště procesu uznávání bude spočívat především v ověření oprávněnosti nabytí zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v zemi jeho původu a jeho vztahu k zákonným definicím vysokoškolského vzdělání v České republice. Takové praxi uznávacích orgánů v řízení vedeném dle zákona o vysokých školách přisvědčil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 A 17/2015 ze dne 28. 5. 2020, který jednoznačně formuloval dělící hranici mezi legislativou řídící proces uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělávání (uznávání tzv. akademického) a legislativou řídící proces uznávání způsobilosti k vlastnímu výkonu povolání (uznávání tzv. profesního).

Žalobkyně v řízení o uznání a v žalobě namítala, že v řízení o uznání vzdělání podle zákona o vysokých školách uznávající orgán (Ostravská univerzita, resp. MŠMT jako odvolací orgán)

měl posoudit její znalosti a dovednosti ve smyslu § 89 odst. 3 zákona o vysokých školách jejich porovnáním se standardy stanovenými zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a jeho prováděcí vyhláškou č. 187/2009 Sb., o minimálních požadavcích na studijní programy všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a na vzdělávací program všeobecné praktické lékařství.

Krajský soud v Ostravě se k této otázce vyslovil v bodu 13. odůvodnění svého rozsudku č.j. 22 A 17/2015 ze dne 28. 5. 2020 takto: „Krajský soud … nicméně nesouhlasí ani s žalobkyniným názorem ze zcela opačné strany spektra, pokud požadovala, aby byl porovnán pouze „výsledek studia“ – soubor znalostí a dovedností absolventa. Soud připomíná, že správní orgán vychází z písemných podkladů, nepodrobuje např. žadatele zkoušce ke zjištění jeho znalostí a dovedností. Za nedůvodnou považuje soud rovněž námitku, v níž se žalobkyně dožadovala porovnání svého studijního programu s minimálními požadavky na studijní program

všeobecného lékařství podle vyhlášky č. 187/2009 Sb., neboť uvedená vyhláška provádí zákon č. 95/2004 Sb., který má jiný účel než porovnávání vysokoškolských kvalifikací, a to – stručně řečeno – uznávání způsobilosti k výkonu tam uvedených zdravotnických povolání.“.

V § 89 odst. 4 bude nově zakotvena speciální výjimka z obecné povinnosti [vyplývající z § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu] ustanovovat účastníkům správního řízení, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, procesního opatrovníka. Nostrifikační orgány tak budou žadateli písemnosti doručovat veřejnou vyhláškou (tj. způsobem stanoveným v § 25 správního řádu), aniž by mu ustanovily opatrovníka, nebude-li se prokazatelně dařit žadateli doručovat (nebo doručit, půjde- li o doručování do ciziny).

Výslovným zakotvením uvedeného pravidla bude ohledně „řízení o žádosti uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice“ (dále také „nostrifikační řízení“) mj. odstraněna potřeba posuzovat, zda typově jde či nejde o správní řízení, v němž má být žadateli „uložena povinnost nebo odňato právo“. Tj. bude odstraněna potřeba posuzovat, zda lze či nelze ohledně žadatelů o nostrifikaci, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, aplikovat výjimku [z § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu], zakotvenou v § 32 odst. 3 správního řádu, podle níž správní orgán procesního opatrovníka účastníkům řízení neustanovuje a doručuje jim veřejnou vyhláškou, nejde-li o účastníky, jimž má být v řízení uložena povinnost nebo odňato právo.

Úpravu považujeme za účelnou, neboť ve správní praxi se lze setkat i s extenzivním výkladem pojmu „účastník, kterému má být v řízení uložena povinnost nebo odňato právo“, který bere v úvahu netoliko úzkou podstatu, resp. předmět samotného řízení, ale i navazující, resp. související práva a povinnosti daných osob vyplývající z jiných právních předpisů, kdy může dojít a dochází k zásahům do veřejných subjektivních práv účastníka a kdy dle extenzivního výkladu má správní orgán ustanovit účastníku řízení opatrovníka i tehdy, pokud může být rozhodnutím negativně dotčen, i když se mu např. žádné právo neodnímá přímo.

(K tomu lze odkázat např. na Závěry ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu č. 28 ze dne 6. 3. 2006, č. 32 ze dne 10. 4. 2006 a č. 78 ze dne 22. 6. 2009 a usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 64/2005-108 ze dne 6. 2. 2007.)

Účastník nostrifikačního řízení, jehož žádost by byla zamítnuta, může být přitom negativně dotčen např. na svém právu na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod, když by z důvodu neuznání předchozího zahraničního vzdělání nesplňoval jednu z podmínek pro přijetí ke studiu v magisterském studijním programu navazujícím na bakalářský studijní program (stanovenou v § 48 odst. 1 větě poslední ZVŠ) nebo pro přijetí ke studiu v doktorském studijním programu (stanovenou v § 48 odst. 3 ZVŠ).

Dále by mohl být negativně dotčen např. v možnosti ucházet se na základě habilitačního řízení o jmenování docentem (neboť by nemohl ke svému návrhu předložit doklad o dosaženém vysokoškolském vzdělání, vyžadovaný v § 72 odst. 2 ZVŠ). Rovněž by mohl být různými způsoby negativně dotčen i na svém právu na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V § 90 odst. 5 se nově výčtem zpřesňují důvody pro zamítnutí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, k nimž náleží získání zahraničního vysokoškolského vzdělání, které neodpovídá příslušné kvalifikační úrovni vysokoškolského vzdělání v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu v České republice, nebo získání zahraničního vysokoškolského vzdělání na vysokých školách (popř. institucích), které nebyly oprávněny ho poskytovat nebo nejsou součástí vysokoškolského systému země původu vysokoškolského vzdělání a kvalifikace.

Na závěr se v rámci § 90 odst. 6 upravují (nad rámec obecného výčtu dle § 68 a 69 správního řádu) obsahové náležitosti rozhodnutí pro případ, že je žádosti o uznání vyhověno.

K bodům 115 – 122 [k § 91]

V § 91 odst. 3 se zvyšuje koeficient pro výpočet nároku na tzv. sociální stipendium (tj. stipendium, přiznávané v případě tíživé sociální situace obligatorně těm studentům, kteří mají nárok na přídavek na dítě podle zákona o státní sociální podpoře, jestliže rozhodný příjem v rodině zjišťovaný pro účely přídavku na dítě nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu stanoveného ustanovením § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách) z 1,5 na 2,7, což odpovídá koeficientu dle zákona o státní sociální podpoře. [V zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, je v § 17 (Podmínky nároku na přídavek na dítě) uvedeno, že „Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, jestliže rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu 2,70.“.]

Sociální stipendium má být tedy nově poskytováno studentům, kteří mají nárok na přídavek na dítě podle zvláštního předpisu, jestliže rozhodný příjem v rodině nepřevyšuje 2,7 násobek životního minima rodiny. V tomto ohledu dosáhne na sociální stipendium více studentů.

Doposud byl koeficient v zákoně o vysokých školách stanoven na 1,5, což odpovídá dřívější hodnotě koeficientu stanovené v § 17 zákona o státní sociální podpoře, který byl však ohledně výše koeficientu již několikrát novelizován, aniž by se obdobná změna promítla do zákona o vysokých školách. Zvýšené finanční nároky na státní rozpočet budou pokryty v rámci schválených výdajových rámců MŠMT.

Na základě dat Úřadu práce můžeme odhadnout, že zvýšení koeficientu pro nárok na sociální stipendium dle návrhu povede k rozšíření počtu jeho příjemců ze současných cca 800 osob na 4 100 osob. Při roční výši stipendia pro rok 2020 to bude znamenat nároky na státní rozpočet ve výši 151 mil. Kč, tedy o 121 mil. Kč více oproti stávajícímu stavu. Šance získat sociální stipendium zároveň může stimulovat příslušníky cílové příjmové skupiny k většímu zájmu o studium na vysoké škole (cílem opatření je učinit studium dostupnějším) a počet podpořených osob tak výhledově může dále růst.

Nově se též zavádí možnost přiznání stipendia na podporu praktických stáží a mobilit také absolventům vysokoškolského studia, účastníkům celoživotního vzdělávání, akademickým pracovníkům a jiným zaměstnancům vysoké školy. Jsou upraveny též zdroje finančních prostředků udělovaných stipendií a způsob udělování stipendií (odst. 4 a 5). „Jinými prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu“ jsou myšleny zejména prostředky typu peněžních prostředků z finančního mechanismu Evropského hospodářského prostoru nebo z finančního mechanismu Norska. Dalšími zdroji jsou primárně třetí strany (např. mezinárodní a komunitární mobilitní programy, zejména program Erasmus+, úhrady z rozpočtu EU, od soukromých podnikatelů apod.).

Prostřednictvím Fondů EHP a Norska přispívají státy Island, Lichtenštejnsko a Norsko ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů v Evropském hospodářském prostoru (EHP) a k posilování spolupráce s patnácti evropskými státy. Příjemci finanční podpory jsou země střední, východní a jižní Evropy. Právě velký důraz na sdílení a výměnu zkušeností mezi donory a příjemci grantů je důležitý aspekt, kterým se tyto fondy liší od fondů EU. Česká republika je příjemcem těchto fondů od roku 2004, kdy vstoupila do Evropské unie a tím také do Evropského hospodářského prostoru, který vznikl dohodou mezi ES (dnešní EU) a zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Od roku 2004 podpořily Fondy EHP a Norska v České republice přes 1 000 zajímavých projektů za více než 6 mld. Kč. Aktuálně je Česká republika pátým největším příjemcem, a to po Polsku, Rumunsku, Maďarsku a Bulharsku.

Hlavním koordinátorem Fondů EHP a Norska v České republice je Ministerstvo financí, které spravuje většinu programů, a to ve spolupráci s příslušnými resorty a institucemi. Sekretariátem Fondů EHP a Norska pro všechny přijímající země je Kancelář finančních mechanismů v Bruselu.

Systém finančních toků z rozpočtu FM EHP je založen na principu předfinancování prostředků z kapitoly SR, resp. státního fondu a následného převedení prostředků na příjmový účet příslušného správce kapitoly/účet státního fondu ze zdrojového účtu Certifikačního orgánu „CO“. Finanční prostředky ze zdrojového účtu CO jsou převáděny na nižší úrovně implementace, kterou je v případě kapitoly MŠMT zprostředkovatel programu Dům zahraniční spolupráce, který prostředky dále poskytuje prostřednictvím grantů. U prostředků FM EHP poskytovaných z Fondu pro bilaterální spolupráci, u kterých není podíl SR (pouze FM podíl), jsou v roli konečného příjemce organizační složky státu a státní příspěvkové organizace. Finanční toky FM EHP se řídí podle dokumentu „Metodika finančních toků, kontroly a certifikace programů financovaných z Finančních mechanismů Evropského hospodářského prostoru a Norska 2014-2021“, který vydalo MF – Certifikační orgán.

K bodům 123 až 129 [k § 93a až 93k]

Zákon o vysokých školách nyní stanoví (ve stávajících ustanoveních § 93a až 93l), že zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničních vysokoškolských studijních programech mohou na území ČR uskutečňovat buď

a) zahraniční vysoké školy z jiných členských států Evropské unie (popř. jiných smluvních států Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo ze Švýcarské konfederace) nebo tuzemské právnické osoby uskutečňující v dohodě s těmito školami jejich studijní programy - a to pokud v České republice splní ohlašovací povinnost, resp. povinnost přihlásit se k plnění informačních povinností podle zákona o vysokých školách, anebo

b) zahraniční vysoké školy z jiných států, než jsou zmíněny v písmenu a), a tuzemské právnické osoby uskutečňující v dohodě s těmito školami jejich studijní programy - a to pokud v České republice získají tuzemské povolení (jde-li o tzv. „mimoevropské zahraniční vysoké školy“) nebo tuzemské oprávnění (jde-li o tzv. „pobočky mimoevropských vysokých škol“) k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání, udělované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Předmětem novelizace části čtrnácté zákona o vysokých školách je zejména zpřísnění podmínek realizace zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území ČR pro tzv. evropské subjekty - evropské zahraniční vysoké školy (ve smyslu § 93a odst. 2 zákona o VŠ) a jejich pobočky, tj. pobočky evropských zahraničních vysokých škol (ve smyslu § 93a odst. 4 zákona o VŠ).

Aplikace části čtrnácté zákona o VŠ (jež nabyla účinnosti 1. 9. 2016, resp. fakticky se plně realizuje od 1. 10. 2017 na základě přechodných ustanovení zákona č. 137/2016 Sb.) totiž poukázala na zásadní nedostatky, které tato právní úprava přináší. V současné době tyto subjekty podléhají „pouze“ tzv. „přihlášení se k plnění informačních povinností“, které se však nejeví jako dostatečné.

Dle aktuální právní úpravy působení evropských subjektů není jakkoliv regulováno, kdy neexistuje nástroj, který by umožnil ministerstvu takto realizované studium jakkoliv přezkoumávat, kdy realizace studia je často v rozporu s udělenou akreditací domovského státu (například zahraniční vysokoškolský studijní program z hlediska jeho materiálního, personálního a finančního zajištění neodpovídá standardům akreditace domovského státu, ve kterém byl daný studijní program akreditován). Tyto subjekty se dostávají do „právního vakua“, kdy orgány domovského státu nemohou vykonávat kontrolu na území České republiky za účelem přezkoumávání dodržování podmínek akreditace daného studijního programu, kdy současně právní předpisy České republiky (zákon o vysokých školách) nezakotvují žádný povolovací režim, v rámci kterého by ministerstvo mohlo přezkoumávat dodržování akreditačních standardů domovského státu, resp. minimálních standardů pro vysokoškolské vzdělávání.

Dle aktuální podoby zákona o vysokých školách jsou evropské subjekty v rámci plnění informačních povinností povinny mj. prokázat, že daný studijní program je akreditován nebo jinou formou uznán podle právních předpisů domovského státu evropské zahraniční vysoké školy, případně že daná instituce je součástí vysokoškolského systému domovského státu. Oprávnění působit na území České republiky však není na samotné plnění informačních povinností nikterak vázáno. Přičemž v případě nepřihlášení se k plnění informačních povinností nebo nesplnění některé konkrétní informační povinnosti se poskytovatel vystavuje „pouze“ riziku stíhání za přestupek. Působení evropských subjektů však není na našem území jakkoliv regulováno.

Co do vlastního přezkoumávání obsahu studia a zajištění studijního programu (po stránce materiální, personální apod.), neexistuje nástroj, na základě kterého by mohlo být hodnoceno, zda studium na našem území po kvalitativní stránce odpovídá studiu, pro které byla domovským státem udělena akreditace. Tento stav vede ke zneužívání daného studia.

Předloženou novelou se proto k odstranění těchto nedostatků zavede i pro evropské subjekty povolovací režim.

Evropské (stejně jako mimoevropské) zahraniční vysoké školy budou moci na území ČR působit pouze v případě, že jim bude ministerstvem uděleno tuzemské povolení, opravňující je k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území ČR v konkrétním zahraničním vysokoškolském studijním programu, pro který bylo uděleno. Toto povolení bude vázáno mj. na prokázání, že zahraniční vysokoškolský studijní program, pro který se tuzemské povolení uděluje, je dostatečně zabezpečen po stránce personální, finanční nebo materiální a že zahraniční vysoká škola žádající o udělení tuzemského povolení má vytvořeny podmínky pro řádné zajištění výuky nebo související tvůrčí činnosti, přičemž se bude přiměřeně přihlížet k „českým“ akreditačním standardům. Zároveň se bude mj. vyžadovat i soulad působení zahraniční vysoké školy na území ČR s právními předpisy jejího domovského státu.

A obdobně pak tuzemské právnické osoby (jako „pobočky“ evropských nebo mimoevropských zahraničních vysokých škol) budou moci na území ČR působit pouze v případě, že jim bude ministerstvem uděleno „tuzemské oprávnění“ podle § 93h a násl., opravňující je v rámci spolupráce se zahraniční vysokou školou k poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území ČR v konkrétním zahraničním vysokoškolském studijním programu, pro který bylo uděleno.

Další změnou oproti stávající právní úpravě pak bude změna v konstrukci tuzemského povolení/oprávnění. Tuzemské povolení/oprávnění již nebude udělováno pro jeden program nebo společně pro několik zahraničních studijních programů (s možností rozšíření o další studijní programy), ale bude se nově samostatně vztahovat vždy pouze na jeden konkrétní zahraniční studijní program.

Přičemž vzdělávání (mj. výuku) v daném programu bude možno v ČR uskutečňovat pouze na místě nebo místech výslovně stanovených v rozhodnutí o udělení tuzemského povolení/oprávnění.

§93a Ustanovení definuje základní pojmy související s působením poskytovatelů zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Jedná se o definice zahraniční vysoké školy, evropské zahraniční vysoké školy, pobočky zahraniční vysoké školy a pobočky evropské zahraniční vysoké školy. Definice zahraniční vysoké školy s odkazem na § 2 odst. 11 vypouští oproti předchozí právní úpravě definiční znak v podobě poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělání na území domovského státu. Rovněž právnickou osobu, která je podle právních předpisů domovského státu oprávněna poskytovat v domovském státě zahraniční vysokoškolské vzdělávání, ačkoliv zahraniční vysokoškolské vzdělávání poskytuje výlučně na území jiného než domovského státu, je nutné považovat za zahraniční vysokou školu ve smyslu § 93a odst. 1 písm. a). §93b až 93id Zákon sjednocuje podmínky působení poskytovatelů zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Zákon v případě evropských zahraničních vysokých škol a poboček evropských zahraničních vysokých škol upouští od institutu přihlášení se k plnění informačních povinností, kdy i tyto subjekty musí před zahájením zahraničního vysokoškolského vzdělávání disponovat tuzemským povolením/oprávněním udělovaným ve správním řízení. §93b Uskutečňování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky je pro zahraniční vysoké školy podmíněno dispozicí tuzemského povolení. Tuzemské povolení je oproti předchozí právní úpravě udělováno samostatně pro každý jeden zahraniční studijní program, kdy tento podléhá přezkumu co do zabezpečení minimálních kvalitativních standardů. Náležitosti žádosti a podmínky udělení tuzemského oprávnění zákon vymezuje v § 93c. §93c Tuzemské povolení je udělováno ve správním řízení zahájeném na žádost zahraniční vysoké školy ve smyslu § 44 správního řádu. Věcně a místně příslušným správním orgánem je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Žádost kromě obecných náležitostí dle § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu musí obsahovat rovněž i zvláštní náležitosti dle § 93c odst. 2 písm. a) až h). Součástí žádosti pak musí být i další zákonem vymezené podklady. K žádosti musí žadatel připojit podklady prokazující jeho ustanovení v domovském státě jakožto vysoké školy, resp. prokazující skutečnost, že zahraniční vysoká škola je v domovském státě součástí vysokoškolské vzdělávací soustavy. V českém právním řádu by tento doklad představoval například rozhodnutí o udělení státního souhlasu k možnosti působit jako soukromá vysoká škola ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o vysokých školách. Zákon předpokládá předložení obdobného dokladu vyplývajícího z právní úpravy domovského státu zahraniční vysoké školy. Tato podmínka může být žadatelem splněna i odkazem na zahraniční právní předpis, dochází- li k ustanovení zahraniční vysoké školy právě v důsledku účinnosti zahraničního právního předpisu. Tento odkaz však musí být dostatečně určitý a srozumitelný a musí z něj vyplývat konkrétní právní předpis, případně i konkrétní ustanovení ustanovující zahraniční vysokou školu. V opačném případě se jedná o vadu žádosti ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu. Žádost zahraniční vysoké školy o udělení tuzemského povolení musí obsahovat údaje o všech statutárních orgánech umožňující jejich identifikaci. V případě fyzických osob musí žádost obsahovat jméno, příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu. V případě právnických osob musí žádost obsahovat název, sídlo, případně i identifikační či jiné obdobné číslo, je-li právnické osobě přiděleno. Z údajů by měl rovněž vyplývat rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat jménem zahraniční vysoké školy, tj. zejména skutečnost, zda je daná osoba oprávněna jednat samostatně, či pouze v součinnosti s dalšími osobami. Podmínkou udělení tuzemského povolení je mj. prokázání dostatečného materiálního zabezpečení. V součinnosti s touto podmínkou musí zahraniční vysoká škola zejména prokázat, že disponuje odpovídajícími výukovými prostory. Zahraniční vysokoškolské vzdělávání může být uskutečňováno výhradně v prostorách označených žadatelem v žádosti o udělení tuzemského povolení, které budou v řízení o žádosti shledány jako dostatečné za účelem vysokoškolského vzdělávání. Současně žadatel musí vedle označení všech míst prokázat i právní titul, opravňující jej uvedené prostory za účelem vzdělávání využívat. Tímto titulem může být zejména nájemní smlouva či jiný obdobný doklad. Smlouvu či obdobný doklad je možné předložit v její kopii, kdy dostatečná je i kopie prostá, tj. nikoliv úředně ověřená. V případě, že bude využíván prostor ve vlastnictví zahraniční vysoké školy a je-li vlastnické právo zahraniční vysoké školy zjistitelné pro ministerstvo z veřejného seznamu, nemusí žadatele tuto skutečnost nijak dokládat. Žadatel je za účelem vyhovění žádosti o udělení tuzemského povolení povinen prokázat, že splňuje minimální kvalitativní předpoklady odpovídající úrovni vysokoškolského vzdělávání. Zahraniční vysoká škola tak musí disponovat dostatečným personálním, finančním a materiálním zabezpečením. Povinné údaje o personálním zabezpečení obsažené v žádosti představují zejména identifikační údaje osob, které se mají bezprostředně podílet na uskutečňování vysokoškolského vzdělávání, údaje o jejich dosaženém vzdělání a o jejich publikační činnosti. Údaje o finančním zabezpečení pak směřují k prokázání dostatečné solventnosti zahraniční vysoké školy, aby tato byla způsobilá dostát svým finančním závazkům. Údaje o materiálním zabezpečení pak představují vyjma údajů o místech, kde má být vzdělávání uskutečňováno například i údaje o technickém, technologickém či IT vybavení, to vše na úrovni odpovídající vysokoškolskému vzdělávání. V případě neprokázání dostatečnosti personálního, finančního a materiálního zabezpečení je toto důvodem pro zamítnutí žádosti o udělení tuzemského povolení. Za účelem hodnocení personálního, finančního a materiálního zabezpečení se přiměřeně přihlíží k standardům pro akreditace studijních programů. Zákon předpokládá, že právní řád domovského státu zahraniční vysoké školy může působení vysokých škol, jež jsou součástí jeho vysokoškolské vzdělávací soustavy, na území dalších států omezovat. Uskutečňování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky je podmíněno splněním podmínek daných právním řádem domovského státu, kdy splnění těchto podmínek musí být žadatelem podloženo relevantním podkladem. Rovněž tento doklad je nezbytnou součástí žádosti. Právní úprava obsahující podmínky působení poskytovatelů zahraničního vysokoškolského vzdělávání obsažená v českém právním řádu je sekundární k právní úpravě domovského státu zahraniční vysoké školy. Pouze zahraniční vysoká škola, která splňuje všechny podmínky dané zahraniční právní úpravou, je způsobilá uskutečňovat zahraniční vysokoškolské vzdělávání na území České republiky. Udělení tuzemského povolení je vázáno na splnění podmínek zahraniční právní úpravy.

Nebude-li těmto podmínkám zahraniční právní úpravy vyhověno, představuje tato skutečnost důvod k zamítnutí žádosti. Není-li působení zahraniční vysoké školy právním řádem domovského státu nijak omezeno, předloží žadatel o této skutečnosti čestné prohlášení. Ukáže- li se během správního řízení o udělení tuzemského povolení, že je čestné prohlášení žadatele nepravdivé, je tato skutečnost důvodem k zamítnutí žádosti dle § 93c odst. 4 písm. c). Ukáže- li se čestné prohlášení žadatele jako nepravdivé po právní moci rozhodnutí o udělení tuzemského povolení, je tato skutečnost důvodem k odnětí tuzemského povolení dle § 93f odst. 1, a to se zpětným účinkem ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o udělení tuzemského povolení (ex tunc). Uvedené vyplývá ze skutečnosti, že žadatel již ke dni nabytí právní moci rozhodnutí nesplňoval podmínky pro udělení tuzemského povolení. Na poskytovatele zahraničního vysokoškolského vzdělání je tak v tomto případě nezbytné nahlížet tak, jako by tuzemským povolením nikdy nedisponoval. K odnětí tuzemského povolení je možné přistoupit bez dalšího, tj. aniž by správní orgán vyzýval k nápravě ve smyslu § 93f odst. 1, kdy tento nedostatek není možné napravit. §93d Ustanovení vymezuje nad rámec § 68 odst. 2 správního řádu náležitosti výroku rozhodnutí o udělení tuzemského povolení. Tuzemské povolení lze udělit nejdéle na dobu 6 let. Správní orgán může rozhodnout i o kratší době trvání tuzemského povolení, a to dle volného uvážení, jež však musí být v každém jednotlivém případě dostatečně odůvodněno za tím účelem, aby ve shodných případech nevznikaly důvodné rozdíly. Udělení kratší doby tuzemského povolení bude připadat v úvahu zejména v případě, kdy materiální, finanční a personální zabezpečení žadatele bude dosahovat hraničních hodnot co do jejich dostatečnosti, kdy se žadatel zaváže uvedený stav zlepšit v průběhu uskutečňování vzdělávání. V případě, že žadatel v žádosti požádá o udělení tuzemského oprávnění na dobu kratší 6 let, je touto žádostí správní orgán vázán a lze udělit povolení nejdéle na dobu požadovanou žadatelem. Před uplynutím doby, na které je tuzemské povolení uděleno, může žadatel požádat o prodloužení doby platnosti tuzemského oprávnění, kdy správní orgán bude postupovat obdobně dle § 93c a 93d. Žádost o prodloužení tuzemského povolení lze podat nejdříve 2 roky před uplynutím doby platnosti. Bude-li žádost podána před touto lhůtou, rozhodne správní orgán o odmítnutí žádosti. §93e Konkrétní místo, ve kterém má být zahraniční vysokoškolský studijní program uskutečňován, podléhá hodnocení v rámci posuzování materiálního zabezpečení. Zahraniční studijní program může být uskutečňován pouze v místech, která svou povahou umožňují vzdělávání v kvalitě rovné vzdělávání vysokoškolskému. Pouze místa, která žadatel specifikuje ve své žádosti a která budou shledána po kvalitativní stránce jako dostatečná, mohou sloužit k vlastnímu vzdělávání. Konkrétní místa vzdělávání jsou pak obsažena ve výroku rozhodnutí o udělení tuzemského oprávnění, kdy pouze na tato místa se váže tuzemské povolení. Pokud bude zahraniční vysoká škola uskutečňovat v místě, které není označeno ve výroku rozhodnutí, a které nebylo posuzováno v rámci správního řízení, naplní toto jednání skutkovou podstatu přestupku dle § 93n odst. 4 písm. a).

Dojde-li k zamítnutí žádosti z některého z důvodů specifikovaných v § 93c odst. 4 písm. a) až c), může žadatel podat novou žádost týkající se totožného, resp. obdobného zahraničního studijního programu až po uplynutí 1 roku ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení tuzemského povolení. Uvedené omezení se nevztahuje na podání žádosti o oddělení tuzemského povolení v případě zcela odlišného zahraničního studijního programu. Za obdobný studijní program je pak nezbytné považovat takový zahraniční studijní program, který se svým obsahem a zaměřením podstatně shoduje s posuzovaným zahraničním studijním programem, a který by měl být uskutečňován s využitím obdobného materiálního a personálního zabezpečení. Omezení opětovnému podání žádosti v případě zastavení řízení dle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu, tedy v důsledku zpětvzetí žádosti žadatele, má za úkol zabránit účelovému jednání konaného za účelem vyhnutí se zamítnutí žádosti. §93f Budou-li ze strany ministerstva zjištěny závažné nedostatky při uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu, pro který má zahraniční vysoká škola tuzemské povolení, nebo v případě zjištění, že zahraniční vysoká škola nepůsobí v souladu s tuzemským povolením, je tato skutečnost důvodem k zahájení správního řízení o odnětí tuzemského povolení. Řízení je v tomto případě zahajováno ministerstvem z moci úřední. Podmínkou řízení o odnětí tuzemského povolení je výzva ze strany ministerstva k odstranění zjištěných nedostatků, kdy zahraniční vysoké škole musí být poskytnuta lhůta v minimální délce 90 dnů. Místo rozhodnutí o odnětí tuzemského povolení může za stejných podmínek ministerstvo rozhodnout o omezení tuzemského povolení, kdy omezení umožňuje dokončit zahraniční vysoké škole vzdělávání u těch studentů, kteří již studium zahájili. Posouzení, zda bude rozhodnuto o odnětí tuzemského povolení či zda bude tuzemské povolení omezeno spočívá na volném uvážení ministerstva, kdy je nezbytné vycházet zejména z povahy a závažnosti zjištěných nedostatků. O odnětí či omezení tuzemského povolení může ministerstvo rozhodnout rovněž i v případě, kdy zahraniční vysoká škola přestane splňovat podmínky pro vydání kladného rozhodnutí, tedy například v případě odnětí rozhodnutí o udělení akreditace zahraničního studijního programu dle právního řádu domovského státu, či v případě, kdy uplyne doba akreditace zahraničního studijního programu, aniž by tato byla prodloužena. Výzva ministerstva za účelem odstranění zjištěných nedostatků není podmínkou zahájení správního řízení v těch případech, kdy jsou zjištěné nedostatky neodstranitelné (například v případě, kdy zahraniční vysoká škola přestane být součástí vysokoškolské vzdělávací soustavy domovského státu). Bude-li ministerstvo informováno zahraniční vysokou školou o ukončení vzdělávání na území České republiky v zahraničním studijním programu, pro který bylo vydáno tuzemské povolení, rozhodne ministerstvo do 30 dnů od doručení oznámení o odnětí tuzemského povolení. Stejně tak bude ministerstvo postupovat i v případě, kdy ukončení uskutečňování vzdělávání bude zjištěno z úřední činnosti. O ukončení uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu se bude jednat v těch případech, kdy je zjevná vůle poskytovatele ve vzdělávání soustavně a dlouhodobě nepokračovat, a dále v případě, kdy nemožnost dalšího uskutečňování vzdělávání bude vyplývat z omezení tuzemského povolení dle rozhodnutí ministerstva. §93g Ustanovení vyjmenovává další povinnosti, které je zahraniční vysoká škola povinna plnit po právní moci rozhodnutí o udělení tuzemského povolení. Nesplnění některé z uvedených povinností vede k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 93n odst. 4 písm. b).

§93h až §93id

Ustanovení řeší postup při udělování tuzemského oprávnění pobočkám zahraničních vysokých škol za účelem uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu na území České republiky. V případě uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu pobočkou zahraniční vysoké školy ve spolupráci se zahraniční vysokou školou dochází k přenosu pravomoci uskutečňovat vzdělávání na jiný subjekt, než kterému byla udělena akreditace zahraničního vysokoškolského studijního programu, a to na základě právního jednání uzavřeného mezi zahraniční vysokou školou a pobočkou. Tento přenos pravomoci musí být primárně umožněn právním řádem domovského státu spolupracující zahraniční vysoké školy. V opačném případě nemůže být pobočka zahraniční vysoké školy k uskutečňování vzdělávání způsobilá. V případě uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu pobočkou zahraniční vysoké školy je to právě tato pobočka, kdo nese primární odpovědnost za tuto činnost a tato musí splňovat všechna kritéria pro udělení tuzemského oprávnění. Například v rámci správního řízení je tak přezkoumáváno personální zabezpečení pobočky zahraniční vysoké školy, nikoliv spolupracující zahraniční vysoké školy.

Právní úprava udělování tuzemského oprávnění pobočkám zahraničních vysokých škol je obdobná právní úpravě pro udělování tuzemského povolení zahraničním vysokým školám a lze se odkázat na odůvodnění této právní úpravy. Odlišnosti jsou dány výlučně povahou subjektu, který má zahraniční vysokoškolské vzdělávání uskutečňovat.

Nezbytnou součástí žádosti o udělení tuzemského oprávnění je předložení dohody nebo jiného dokladu prokazujícího a upravujícího spolupráci dané tuzemské právnické osoby s příslušnou zahraniční vysokou školou. Jak je uvedeno výše, je to pobočka zahraniční vysoké školy, kdo je oprávněna uskutečňovat zahraniční vysokoškolský studijní program na území České republiky a současně je za tuto činnost odpovědná. Pobočka zahraniční vysoké školy není originálním nositelem akreditace zahraničního vysokoškolského studijního programu; oprávnění vzniká sekundárně na základě právního jednání uzavřeného mezi zahraniční vysokou školou a pobočkou.

Platnost právního jednání je pak mj. dána zněním právní úpravy domovského státu zahraniční vysoké školy, která musí přenos oprávnění umožňovat. V opačném případě nemůže být pobočce zahraniční vysoké školy tuzemské oprávnění uděleno. Stejně tak je nezbytné postupovat v případě, kdy je dohoda či obdobné právní jednání neplatné z jiného právního důvodu. Slučitelnost uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu pobočkou zahraniční vysoké školy s právním řádem domovského státu zahraniční vysoké školy je dokládána ze strany žadatele patřičným dokladem, případně čestným prohlášením. Předmětem dohody musí být přenos oprávnění uskutečňovat konkrétní zahraniční vysokoškolský studijní program na pobočku zahraniční vysoké školy, a to na účet a odpovědnost pobočky. Předmětem dohody dále musejí být podmínky tohoto přenosu a vzájemná práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z uskutečňování zahraničního vysokoškolského studijního programu pobočkou zahraniční vysoké školy.

K bodům 130 až 140 [k § 93n a 93o]

§ 93n a 93o

Uvedená ustanovení upravují problematiku přestupků právnických osob, ke kterým dochází při poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky. Současná praxe prokázala nedostatky ve výši a druhu správních trestů udílených v řízení o přestupku. Záměrem je celkové zpřísnění právní úpravy zabývající se přestupky. Zpřísnění se týká nejen samotné zvýšení horní hranice pokut, ale rovněž i zavedení nových skutkových podstat přestupků společně se zavedením možnosti uložení správních trestů zákazu činnosti a zveřejnění rozhodnutí o přestupku v některých případech. Zákon v § 93n odst. 1 písm. c) zavádí novou skutkovou podstatu přestupku, kterého se dopustí právnická osoba jednáním způsobilým vyvolat mylnou domněnku, že je oprávněna poskytovat vysokoškolské vzdělávání, ačkoliv k tomu oprávněna není, nebo že je vysokou školou, ačkoliv vysokou školou není. Vysokoškolské vzdělávání dle zákona o vysokých školách mohou uskutečňovat výlučně subjekty uvedené v § 2 odst. 7 zákona o vysokých školách, tj. veřejné, soukromé nebo státní vysoké školy, které pro daný vysokoškolský studijní program disponují akreditací ve smyslu § 78 odst. 1 zákona o vysokých školách. Jednáním způsobilým vyvolat mylnou domněnku, že daná právnická osoba je vysokou školou, nebo že studijní program disponuje akreditací dle zákona o vysokých školách, je pak naplněna tato skutková podstata. Popisovaným jednáním právnické osoby může být v konkrétním případě naplněna i skutková podstatu trestného činu. Rozlišovacím kritériem mezi přestupkem a trestným činem pak bude míra společenské škodlivosti. Naplnění znaku skutkové podstaty v podobě potenciálu jednání uvést třetí osobu v omyl pak musí být vyhodnoceno individuálně v každém jednotlivém případě. Obecně může být skutková podstata přestupku naplněna například reklamní inzercí či jiným obdobným způsobem. Uvedené přitom platí rovněž v případě skutkové podstaty přestupku dle § 93n odst. 1 písm. d). Zákon v § 93n odst. 1 písm. d) zavádí novou skutkovou podstatu přestupku, kterého se dopustí právnická osoba jednáním způsobilým vyvolat mylnou domněnku, že je oprávněna poskytovat na území České republiky zahraniční vysokoškolské vzdělávání v určitém zahraničním vysokoškolském studijním programu, ačkoliv k poskytování uvedeného vzdělávání není podle tohoto zákona oprávněna. Zahraniční vysokoškolské vzdělávání mohou na území České republiky uskutečňovat pouze zahraniční vysoké školy, které disponují tuzemským povolením pro daný zahraniční vysokoškolský studijní program, a dále pobočky zahraničních vysokých škol, které disponují tuzemským oprávněním. Jednáním způsobilým vyvolat mylnou domněnku, že daná právnická osoba je zahraniční vysokou školou nebo pobočkou zahraniční vysoké školy, anebo že studijní program disponuje tuzemským povolením nebo tuzemským oprávněním dle zákona o vysokých školách, je pak naplněna tato skutková podstata. Zákon dále mění ustanovení týkající se ukládání správních trestů. Zákon zavádí v případě některých přestupků možnost uložení dalších správních trestů v podobě zákazu činnosti a zveřejnění rozhodnutí o přestupku. Možné správní tresty je pak možné uložit buď samostatně nebo spolu s jinými správními tresty. Možné rozmezí správního trestu zákazu činnosti bylo zvoleno tak, aby v každém jednotlivém případě bylo možné adekvátně reagovat na společenskou škodlivost protiprávního jednání. Tato škodlivost se přitom může zásadním způsobem v jednotlivých případech lišit. Společenská škodlivost je dána zejména rozsahem, v jakém bylo zahraniční vysokoškolské vzdělávání poskytováno, dále dopadem do právní roviny absolventů (nemožnost uznání protiprávně uskutečňovaného zahraničního vysokoškolského vzdělání), jakož i celkovou výší škody způsobené poškozeným. Potenciálně vysoká společenská škodlivost v individuálních případech se pak projevuje rovněž v možnosti správního orgánu udělit pokutu až do výše 2 000 000 Kč. Současně se jeví jako žádoucí zachovat možnost postihnout “nejnebezpečnější” protiprávní jednání správním trestem zákazu činnosti až ve výši 10 let.

Dále se navrhuje úprava § 93o odst. 2 zákona o VŠ, podle něhož pokuty uložené za přestupky podle zákona o VŠ doposud vybírá i vymáhá MŠMT jakožto ukládající orgán, a to v souladu s § 106 odst. 3 správního řádu v procesním režimu daňového řádu (jedná se o tzv. dělenou správu procesní podle § 161 daňového řádu). S ohledem na velmi omezené počty případů, kdy jsou tyto pokuty vymáhány, a na relativní složitost a jednoúčelovost agendy vymáhání, se jeví jako efektivní, aby tato kompetence byla nově zajištěna orgánem, který je k tomu v rámci organizace veřejné správy specializovaně určen. Tím je tzv. obecný správce daně ve smyslu § 106 odst. 1 správního řádu, konkrétně pak celní úřad podle § 8 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. S uvedenou změnou záměrně není spojeno přechodné ustanovení, neboť se předpokládá, že započatá řízení již dokončí nově příslušné orgány. Z § 93o se proto vypouští kompetence ministerstva vymáhat pokuty. Dále se v § 93o mění i číselné označení odstavce o pokutách z paragrafu 93n, na nějž je odkazováno.

[Pozn.: Změna zákona o VŠ spočívající ve zrušení slov „a vymáhá“ v § 93o odst. 2 je obsažena i ve „vládním návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony“ (sněmovní tisk 910/0), který předpokládá účinnost příslušné části návrhu od 1. ledna 2021. V případě jeho schválení bude třeba uplatnit k nyní předložené novele zákona o vysokých školách příslušný pozměňovací návrh a navrhnout změnu ustanovení § 93o odst. 2 jen ohledně aktualizace specifikace ustanovení, na něž se odkazuje.]

K bodu 141 [k § 95 odst. 1]

V § 95 odst. 1 se ve druhé větě doplňuje výčet ustanovení zákona, která se nevztahují na státní vysoké školy, o ustanovení § 81 a 81d. Navrhovaná změna ustanovení § 95 odst. 1 tak vylučuje aplikaci ustanovení § 81 a 81d na státní vysoké školy. Důvodem je komplexní speciální právní úprava, zakotvená pro státní vysoké školy v § 95 odst. 4 a 5.

V § 95 odst. 1 ve čtvrté větě se pak, vzhledem ke změnám prováděným v § 91 o stipendiích, aktualizuje odkaz na ustanovení o stipendiích přiznávaných v případech hodných zvláštního zřetele, jímž je specifikován druh stipendií přiznávaných „civilním studentům“ studijních programů v oblasti bezpečnostních služeb, na něž může Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy poskytnout vojenské vysoké škole dotaci ze státního rozpočtu.

K bodu 142 [k § 95 odst. 2]

V § 95 odst. 2 se na základě návrhu Ministerstva obrany mění vymezení okruhu osob, při jejichž přijímání ke studiu se vojenská vysoká škola řídí požadavky Ministerstva obrany. Pojem „vojáci v činné službě“ byl nahrazen pojmem „uchazeči“, neboť Ministerstvo obrany může mít požadavky nejen na přijímání vojáků v činné službě, ale i na přijímání civilních uchazečů.

K bodům 143 a 144 [k § 95 odst. 4 a 5]

Státní vysoké školy budou moci samostatně žádat o samostatnou (tj. nikoliv společně udělovanou jako v § 81) akreditaci podle § 79 i takových studijních programů, které budou jimi zabezpečeny ve spolupráci s jinou státní vysokou školou, veřejnou vysokou školou nebo „evropskou“ právnickou osobou [tj. právnickou osobou se sídlem, ústřední správou nebo hlavním místem podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie (nebo – podle § 106 odst. 2 ZVŠ - jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace] a zřízenou nebo založenou podle práva některého členského EU (nebo jiného smluvního státu Dohody o EHP nebo Švýcarské konfederace], zabývající se vzdělávací a tvůrčí činností.

Podmínkou pro akreditaci bude dohoda zúčastněných subjektů o vzájemné spolupráci, která bude přímo náležitostí žádosti o akreditaci; budou-li mezi zúčastněnými subjekty obě státní vysoké školy, namísto uzavření dohody se bude vyžadovat vyhotovení zápisu. Přičemž k uzavření dohody i vyhotovení zápisu bude potřebný předchozí písemný souhlas Ministerstva obrany (půjde-li o vojenskou vysokou školu) nebo Ministerstva vnitra (půjde-li o policejní vysokou školu); souhlas Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy již vyžadován nebude.

[Zakotvení institutu „zápisu“ vychází ze skutečnosti, že státní vysoké školy spolu nemohou uzavírat (vzhledem k jejich právní formě) smlouvy, neboť na obou stranách smlouvy by stál tentýž subjekt - ČR. Dle § 95 odst. 1 zákona o vysokých školách je vojenská vysoká škola součástí organizační složky státu Ministerstva obrany, financovanou ze státního rozpočtu, zejména z kapitoly Ministerstva obrany, a policejní vysoká škola je organizační složkou státu financovanou z kapitoly Ministerstva vnitra.) Zápis dle § 95 odst. 4 je formou „zápisu“ zmiňovaného v § 19 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, (podle kterého mj. „Nakládání s majetkem a jiné právní jednání mezi organizačními složkami České republiky navzájem se uskutečňuje zápisem.“, a organizační složky ČR se při vzájemném právním jednání řídí pravidly o náležitostech zápisů, která stanoví prováděcí právní předpis) a v § 14 a násl. vyhlášky č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, ve znění pozdějších předpisů, (podle které mj. „Organizační složky mezi sebou navzájem v rámci své působnosti anebo stanoveného předmětu činnosti své vztahy při nakládání s majetkem a jiném právním jednání upravují zápisem.“ a „Zúčastněné organizační složky se v zápisu označí svým názvem, sídlem a identifikačním číslem osoby spolu s uvedením jména a funkce (pracovního zařazení) fyzické osoby, která je oprávněna k podepsání zápisu, jakož i důvodu, který tuto osobu k podpisu opravňuje.“ atd.)]

Ustanovení § 95 odst. 4 již také nebude vyžadovat, aby státní vysoká škola, která bude žádat o akreditaci magisterského, doktorského nebo nově i bakalářského studijního programu, zabezpečeného podle § 95 odst. 4, měla již akreditovaný nějaký doktorský studijní program.

Budou-li mezi spolupracujícími subjekty alespoň dvě vysoké školy, bude primárně platit pravidlo, že uchazeče o studium bude přijímat a absolventům studia udělovat akademický titul ta státní vysoká škola, které byla udělena akreditace. Od této úpravy se bude možno odchýlit v dohodě (nebo zápisu) zúčastněných vysokých škol; minimální povinné náležitosti takové úpravy, jež bude součástí dohody nebo zápisu o spolupráci při zabezpečení studijního programu, jsou uvedeny v § 95 odst. 4 v písmenech a) až d).

Vysoké školy budou tedy muset mít v takovém případě vyřešenu otázku vzájemných práv a povinností, zejména mít určeno, která nebo které z nich budou uchazeče přijímat ke studiu a která nebo které z nich budou udělovat akademické tituly, a musí mít též vyřešeny podrobnosti o přijímání uchazečů, organizaci a ukončení studia a použití vnitřních předpisů vysokých škol.

K bodu 145 [k § 95 odst. 6]

V § 95 odst. 6 bude místo pojmu „Vojenské a policejní vysoké školy“ užito nadřazeného pojmu „Státní vysoké školy“. V novelizovaném ustanovení není nutné rozlišovat vojenské a policejní školy, neboť toto ustanovení se týká obou druhů státních vysokých škol, proto je z důvodu jednotné terminologie vhodné použít označení „státní vysoké školy“.

V ustanovení § 95 odst. 6 budou dále slova „státního a služebního tajemství“ (převzatá z terminologie již zrušených předpisů, mj. zákona č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění pozdějších předpisů) nahrazena slovy „utajovaných informací“, neboť termín „utajované informace“ je v souladu s aktuálním zněním zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň byl aktualizován text poznámky pod čarou č. 25.

K bodu 146 [k § 95 odst. 7, resp. odst. 8]

Novelizací ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) a b) (viz čl. I body 3 a 4) byly působnosti ministra školství, mládeže a tělovýchovy, týkající se výroční zprávy a strategického záměru, přeneseny na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

Úprava obsažená doposud v ust. § 95 odst. 7 písm. d) tak již není nutná, neboť obě působnosti bude možno nově podřadit mezi působnosti Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra uvedené v § 95 v odstavci 8 (nově označeném jako odstavec 9) v písm. l).

V § 95 bylo proto v dosavadním odstavci 7, nově označeném jako odstavec 8, bez náhrady zrušeno ustanovení písm. d).

K bodu 147 [k § 95 odst. 9 písm. g)]

Úprava reaguje na změnu členění ustanovení § 91 o stipendiích; odstavec 4 paragrafu 91 již nezakotvuje důvody přiznání stipendia a odkaz na toto ustanovení je proto třeba z § 95 odst. 9 písm. g) vypustit.

K bodu 148 [k § 97]

Z důvodu ochrany třetích stran (primárně studentů a uchazečů o studium) bylo do zákona doplněno ustanovení nového § 97, zakotvující povinnost zdržet se jednání způsobilého uvést v omyl – a to co do oprávnění poskytovat vysokoškolské vzdělávání a působení jako vysoká škola (v odstavci 1) a co do oprávnění poskytovat v ČR zahraniční vysokoškolské vzdělávání (v odstavci 2).

K čl. II [Přechodná ustanovení k novele zákona o vysokých školách]

S ohledem na rozsah a charakter navrhovaných změn platné právní úpravy se navrhují přechodná ustanovení.

Ustanovením bodu 1 se zajišťuje, že zúžení okruhu právnických osob, které se budou moci

v České republice stát soukromou vysokou školou, vyplývající ze zpřísnění podmínek v § 39 odst. 1 zákona o vysokých školách (stanovených nově kumulativně, nikoliv jako doposud alternativně), se nebude vztahovat (a nebude mít negativní dopad) na stávající soukromé vysoké školy, resp. subjekty, které by získaly státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola před účinností předložené novely.

V bodě 2 se řeší zacházení s obhájenými závěrečnými pracemi s odloženým zveřejněním, které

MŠMT obdrželo od vysokých škol k uchování podle dosavadního znění § 47b odst. 4 zákona o vysokých školách (tj. z důvodu existence překážky pro zveřejnění).

Ustanovení čl. II dále zavádí přechodná období pro splnění určitých povinností a uvedení praxe

do souladu s novou právní úpravou – viz povinnost vysokých škol (dle bodu 3) předložit do jednoho roku k registraci upravené vnitřní předpisy a povinnost ministerstva (dle bodu 6)

upravit do jednoho roku podle nové úpravy registr docentů, profesorů a mimořádných profesorů vysokých škol.

V bodě 4 je stanoveno, že probíhající studium v mezinárodně uznávaném kurzu se dokončí

podle dosavadního znění § 60a zákona o vysokých školách.

Podle bodu 5 se povinnost vysokých škol zajišťovat při přípravě, schvalování a uskutečňování

studijních programů jejich soulad s „rámcem kvalifikací vysokoškolského vzdělávání“ bude vztahovat jen na „nové“ studijní programy.

Body 7 a 14 zakotvují dokončení nostrifikačních a přestupkových řízení podle dosavadní právní

úpravy.

Bod 8 upravuje status dosavadních platných stipendijních programů, vyhlášených ministrem

školství, mládeže a tělovýchovy podle dosavadního znění § 91 odst. 6 zákona o vysokých školách.

V bodech 9 až 13 je řešen přechod poskytovatelů zahraničního vysokoškolského vzdělávání na

území ČR do nového právního režimu, vyplývajícího ze změn části čtrnácté zákona o vysokých školách. Uvedená přechodná ustanovení umožňují dostudovat studentům, kteří započali své studium před nabytím účinnosti této novely.

Právnické osoby, které podle stávající právní úpravy poskytují na území ČR vzdělávání v zahraničních vysokoškolských studijních programech toliko na základě splnění ohlašovací

povinnosti (jako tzv. „evropské zahraniční vysoké školy“ a „pobočky evropských zahraničních vysokých škol“ ve smyslu dosavadního znění zákona o vysokých školách) budou moci (podle bodů 9 a 10) po dobu až 7 měsíců od účinnosti předložené novely pokračovat

v uskutečňování dosavadních studijních programů. Nezískají-li v průběhu této doby pro tyto programy uvedené zahraniční vysoké školy tuzemské povolení a jejich pobočky (- tuzemské právnické osoby) tuzemské oprávnění, budou sice moci v poskytování uvedeného vzdělávání pokračovat, ale toliko za účelem dostudování stávajících studentů, kteří studium zahájili před účinností předložené novely, přičemž ke studiu těchto dobíhajících programů již nebudou moci přijímat nové uchazeče. Po dobu uvedeného pokračování se na tyto poskytovatele ohledně daného pokračujícího vzdělávání a souvisejících práv, povinností a postupů bude vztahovat dosavadní znění zákona o vysokých školách.

Pokud jde o právnické osoby, které podle stávající právní úpravy poskytují na území ČR vzdělávání v zahraničních vysokoškolských studijních programech na základě tuzemského

povolení (tzv. „mimoevropské zahraniční vysoké školy“) nebo na základě tuzemského oprávnění (tzv. „pobočky mimoevropských zahraničních vysokých škol“), jejich oprávnění poskytovat toto vzdělávání nebude (podle bodů 11 a 12) novelou dotčeno a bude trvat do

uplynutí doby, na kterou bylo tuzemské povolení nebo tuzemské oprávnění uděleno, nebo do

dne jeho odnětí. Přičemž MŠMT bude moci (podle bodu 13) uvedené tuzemské povolení nebo

tuzemské oprávnění odejmout za podmínek podle stávajícího znění zákona o vysokých školách.

Na dosavadní studijní programy státních vysokých škol, zabezpečované podle § 95 odst. 4 zákona o vysokých školách ve spolupráci s veřejnou vysokou školou, se po dobu platnosti jejich

akreditace bude podle bodu 15 vztahovat dosavadní znění § 95 odst. 4 zákona o vysokých

školách. Přechodné ustanovení je potřebné z důvodu legislativního zajištění dobíhajících studijních programů zabezpečovaných Univerzitou obrany ve spolupráci s veřejnými vysokými školami (Univerzitou Karlovou a Univerzitou Pardubice).

K ČÁSTI DRUHÉ [změna zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů]

Nově je doplněním do § 3 odst. 2 do zákona začleněno také Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jako orgán sociálního zabezpečení, neboť se do zákona zároveň zakotvují některá pravidla řízení o postavení studia na středních, vyšších odborných nebo vysokých školách v cizině (nebo studia na zahraničních vysokých školách nebo v pobočkách zahraničních vysokých škol na území České republiky) na roveň studia na středních, vyšších odborných nebo vysokých školách v České republice, o němž MŠMT doposud rozhoduje pro účely důchodového pojištění (na základě kompetence stanovené v § 21 zákona o důchodovém pojištění) a pro účely státní sociální podpory (na základě kompetence stanovené v § 12 zákona o státní sociální podpoře). Úprava vzešla z mezirezortního připomínkového řízení na základě jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Úprava zmíněného správního řízení o postavení studia na roveň byla zařazena do zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (do § 10c) s ohledem na skutečnost, že právní úprava důchodového pojištění je rozdělena tak, že „hmotně právní úpravu“ obsahuje zákon o důchodovém pojištění a organizační a procesní úpravu včetně řízení obsahuje zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Zmíněná pravidla řízení o postavení studia na roveň, stanovená v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, budou tedy při vydávání rozhodnutí pro účely důchodového pojištění [tj. při rozhodování v řízeních podle § 21 odst. 1 písm. a) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o důchodovém pojištění] používána automaticky, aniž by na tato pravidla muselo být v zákoně o důchodovém pojištění výslovně odkázáno.

Tato pravidla budou dále obdobně používána i při vydávání rozhodnutí pro účely státní sociální podpory [tj. při rozhodování v řízeních podle § 12 odst. 1 písm. c), d) nebo e) zákona o státní sociální podpoře], a to na základě výslovného odkazu uvedeného v § 12 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře.

Nově zavedená pravidla sjednocují, zpřehledňují a zefektivňují vedení řízení, což by mělo mít pozitivní vliv i na jeho délku.

Pokud jde o samotný věcný obsah zmíněných pravidel, upravujících nově proces rozhodování o postavení „zahraničního studia“ na roveň studia v České republice (na středních a vyšších odborných školách podle školského zákona a na vysokých školách podle zákona o vysokých školách), ustanovení § 10c upravuje především podklady pro rozhodnutí a jejich náležitosti – v odstavcích 1 až 3.

Ustanovení § 10c pak dále v odstavci 4 umožňuje odlišně od ustanovení správního řádu při doručování nestanovit opatrovníka k převzetí písemnosti. V §10c odst. 4 bude totiž nově zakotvena speciální výjimka z obecné povinnosti [vyplývající z § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu] ustanovovat účastníkům správního řízení, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, procesního opatrovníka. Orgány rozhodující o postavení studia na roveň (tj. v 1. stupni řízení ministerstvo a ve 2. stupni ministr školství, mládeže a tělovýchovy) tak budou žadateli písemnosti doručovat veřejnou vyhláškou (tj. způsobem stanoveným v § 25 správního řádu), aniž by mu ustanovily opatrovníka, nebude-li se prokazatelně dařit žadateli doručovat (nebo doručit, půjde-li o doručování do ciziny). Výslovným zakotvením pravidla „Nedaří-li se prokazatelně žadateli doručovat nebo nepodaří-li se žadateli doručit do ciziny, orgán rozhodující o žádosti doručuje žadateli bez ustanovení opatrovníka veřejnou vyhláškou.“ bude ohledně správních řízení o postavení studia na roveň studia na středních, vyšších odborných nebo vysokých školách v České republice, vydávaných pro účely důchodového pojištění nebo pro účely státní sociální podpory, bude mj. odstraněna potřeba posuzovat, zda typově jde či nejde o správní řízení, v němž má být žadateli „uložena povinnost nebo odňato právo“.

Tj. bude odstraněna potřeba posuzovat, zda lze či nelze ohledně žadatelů o postavení studia na roveň, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, aplikovat výjimku [z § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu], zakotvenou v § 32 odst. 3 správního řádu, podle níž správní orgán procesního opatrovníka účastníkům řízení neustanovuje a doručuje jim veřejnou vyhláškou, nejde-li o účastníky, jimž má být v řízení uložena povinnost nebo odňato právo.

(K tomu lze odkázat např. na Závěry ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu č. 28 ze dne 6.3.2006, č. 32 ze dne 10.4.2006 a č. 78 ze dne 22.6.2009 a usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 64/2005-108 ze dne 6.2.2007.)

Účastník řízení o postavení studia na roveň pro účely důchodového pojištění, jehož žádost by byla zamítnuta, může být přitom negativně dotčen např. na svém právu na pomoc státu při studiu ve smyslu čl. 33 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť při zamítnutí žádosti nebude (nebo přestane být) pro účely důchodového pojištění považován za osobu soustavně se připravující na budoucí povolání studiem, resp. za nezaopatřené dítě, a nebude mít nárok na požitky spojené s nezaopatřeností podle zákona o důchodovém pojištění (např. sirotčí důchod) nebo podle jiných právních předpisů, které na tento zákon při vymezení nezaopatřenosti odkazují. (Viz např. peněžitá pomoc v mateřství podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.)

A obdobně i účastník řízení o postavení studia na roveň pro účely státní sociální podpory, jehož žádost by byla zamítnuta, může být negativně dotčen např. na svém právu na pomoc státu při studiu ve smyslu čl. 33 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť při zamítnutí žádosti nebude (nebo přestane být) pro účely státní sociální podpory považován za osobu soustavně se připravující na budoucí povolání studiem, resp. za nezaopatřené dítě, a nebude mít on (popř. příslušná osoba blízká) nárok na požitky spojené se zvýhodněným právním statusem nezaopatřeného dítěte připravujícího se na budoucí povolání studiem podle zákona o státní sociální podpoře nebo podle jiných právních předpisů, které na tento zákon při vymezení nezaopatřenosti odkazují. (Viz např. daňové zvýhodnění a slevy na dani pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, placení pojistného veřejného zdravotního pojištění státem podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, požitky poskytované nezaopatřeným dětem v domovech pro osoby se zdravotním postižením podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, či dávka pěstounské péče podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.)

K ČÁSTI TŘETÍ [změna zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů]

V návaznosti na změny ustanovení § 93a a násl. zákona o vysokých školách o poskytovatelích zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky je nezbytné promítnout do zákona o státní sociální podpoře do ustanovení § 12 odst. 1 písm. e) o soustavné přípravě dítěte na budoucí povolání studiem ve vysokoškolském studijním programu zahraniční vysoké školy příslušnou formulační změnu ohledně případu poskytování uvedeného vzdělávání tuzemskou právnickou osobou.

Dále se v § 12 doplňuje nový odstavec 4, jímž bude použití pravidel stanovených v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení pro řízení o postavení studia na roveň pro účely důchodového pojištění vztaženo i na rozhodování prováděné pro účely státní sociální podpory.

V návaznosti na změnu ustanovení § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách (dle níž má být tzv. sociální stipendium přiznáváno studentům, kteří mají nárok na přídavek na dítě, jestliže rozhodný příjem v rodině zjišťovaný pro účely přídavku na dítě nepřevyšuje součin částky životního minima rodiny a koeficientu v nové výši 2,7) je třeba změnu koeficientu promítnout i do § 64 odst. 7 zákona o státní sociální podpoře, tedy upravit též kompetence krajských poboček (a pobočky pro hlavní město Prahu) Úřadu práce České republiky v ust. § 64 odst. 7 zákona o státní sociální podpoře. Tyto pobočky mají na žádost oprávněné osoby sdělit, že rozhodný příjem rodiny odpovídá nároku na stipendium podle § 91 odst. 3 zákona o vysokých školách.

K ČÁSTI ČTVRTÉ [změna zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů]

V návaznosti na změny ustanovení § 93a a násl. zákona o vysokých školách o poskytovatelích zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky je nezbytné promítnout do zákona o důchodovém pojištění do ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) bodu 3 o soustavné přípravě dítěte na budoucí povolání studiem ve vysokoškolském studijním programu zahraniční vysoké školy příslušnou formulační změnu ohledně případu poskytování uvedeného vzdělávání tuzemskou právnickou osobou.

K ČÁSTI PÁTÉ [změna zákona č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění pozdějších předpisů]

Úprava zákona reflektuje dřívější změny provedené ve školském zákoně (mj. v § 16) ohledně úpravy vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami i nyní současně navrhované změny v zákoně o vysokých školách, který nově výslovně upravuje povinnost vysokých škol zajišťovat pro uchazeče a studenty se specifickými potřebami (tj. nejen pro uchazeče a studenty se sluchovým postižením, ale komplexně mj. i pro uchazeče se zrakovým nebo pohybovým postižením, se specifickými poruchami učení, s poruchou autistického spektra nebo s jinými obtížemi danými zdravotním postižením nebo zdravotním stavem) přiměřená podpůrná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole.

Důvodem pro změnu zákona o vysokých školách (pro doplnění nových ustanovení § 21 odst. 5 a § 42 odst. 5) a navazující změny zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob je mj. skutečnost, že dosavadní zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu o podmínkách a rozsahu tlumočnických služeb poskytovaných neslyšícím a hluchoslepým studentům vysokých škol, obsažené v § 8 odst. 3 a § 10 písm. a) zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, se ukázalo být z hlediska ústavnosti nedostatečnou právní oporou pro vydání prováděcí vyhlášky o tlumočnických službách pro neslyšící a hluchoslepé studenty vysokých škol, neboť vysoké školy nebyly jako adresát povinnosti zajistit studentům vysokých škol tlumočnické služby určeny zákonem. Podle ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přitom mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. A podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Má-li být tedy nějaká povinnost uložena vyhláškou, je nezbytné, aby k tomu existovalo odpovídající zákonné zmocnění.

Problematika poskytování tlumočnických služeb neslyšícím a hluchoslepým osobám při předškolním, základním, středním a vyšším odborném vzdělávání a při studiu na vysoké škole tak již nebude předmětem úpravy zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Podpora poskytovaná při vzdělávání bude primárně řešena školskými právními předpisy – školským zákonem (a vyhláškou č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění pozdějších předpisů) a zákonem o vysokých školách (§ 21 a 42).

K ČÁSTI ŠESTÉ [změna zákona č. 18/2004., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů]

Upravené ustanovení § 28 odst. 2 písm. e) zařazuje do informačního systému vzdělávání také databázi regulovaných povolání a činností, jejíž součástí je evidence všech uchazečů, včetně údajů o výsledku řízení o uznání jejich odborné kvalifikace, a samostatná evidence osob dočasně nebo příležitostně poskytujících služby v regulovaných činnostech podle části první hlavy VIII uvedeného zákona o uznávání odborné kvalifikace.

Dále se v § 36a odst. 4 písm. a) výslovně upravuje, že mezi požadované údaje, které je povinen uchazeč oznámit před výkonem regulované profese, patří i adresa místa podnikání v zemi původu, případně doručovací adresa.

Rovněž se zpřesňuje dosavadní právní úprava § 36a odst. 6 zákona. Ze stávajícího znění není zřejmý okruh údajů, které by měly být přístupné způsobem umožňujícím dálkový přístup, ačkoliv implicitně se dá očekávat, že s veřejným přístupem do evidence, která obsahuje i rozsah údajů, zcela evidentně zákonodárce při přijímání ustanovení § 36a odst. 6 počítal. Důvodová zpráva k zákonu č. 52/2012 Sb. k danému ustanovení uvádí: „V textu nového odstavce 6 je zakotven přístup do veřejné části jednotné evidence poskytovatelů služeb prostřednictvím internetu a možnost ověření úplného splnění oznamovací povinnosti poskytovatelem služeb.“.

Okruh údajů směřuje k tomu, aby měly uznávací nebo kontrolní orgány pro výkon své působnosti k dispozici údaje o osobách oprávněných k dočasnému nebo příležitostnému výkonu regulované činnosti. Zda existuje oprávnění vykonávat regulovanou činnost dočasně nebo příležitostně, by měl mít možnost ověřit rovněž klient, který služby těchto osob zamýšlí využít.

Provedené legislativní úpravy zachovávají dosavadní rozsah přístupu veřejnosti a orgánů veřejné moci k údajům databáze regulovaných povolání.

K ČÁSTI SEDMÉ [změna zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů]

Úprava tohoto zákona spočívá primárně ve vytvoření informačního systému vzdělávání. Právní úprava by měla dále reflektovat vznik informačního systému vzdělávání (realizovaného v rámci projektu Resortní informační systém ministerstva) jako informačního systému veřejné správy, jehož správcem bude ministerstvo. Systém bude zpracovávat informace, které ministerstvo shromažďuje na základě školského zákona i zákona o vysokých školách, jakož i zákona o uznávání odborné kvalifikace. Tato úprava by měla mimo jiné umožnit elektronizaci postupů při doporučování podpůrných opatření ze strany školských poradenských zařízení.

K bodu 1 [k § 16a odst. 1]

S ohledem na zřízení RIS MŠMT na úrovni zákona je vhodné zajistit přiměřený přístup k tomuto informačnímu systému i pro školské poradenské zařízení. Rozsah zpřístupněných údajů je stanoven pouze v nezbytné míře: tedy pouze k datům dítěte, žáka nebo studenta, kterému je poradenská pomoc poskytována, a dále k agregovaným datům za danou školu či školské zařízení o podpůrných opatřeních nyní poskytovaných. Pro potřeby využívání údajů o dětech, žácích či studentech, jimž je poskytována poradenská pomoc, ze základních registrů prostřednictvím RIS MŠMT bude mít školské poradenské zařízení postavení orgánu veřejné moci, aby mohlo dojít k ověření jednoznačnosti dané identity žáka vůči základním registrům. Toto ověření proběhne prostřednictvím samotného informačního systému vzdělávání, který zajistí příslušnou komunikaci se základními registry.

K bodu 2 [k § 16a odst. 4]

Po zavedení RIS MŠMT bude předávání doporučení škole i školskému zařízení probíhat právě prostřednictvím tohoto systému.

K bodu 3 [k § 16b odst. 3]

Po zavedení RIS MŠMT bude předávání revizní zprávy škole, školskému zařízení nebo školskému poradenskému zařízení probíhat právě prostřednictvím tohoto systému.

K bodu 4 [k § 16b odst. 5]

S ohledem na zřízení RIS MŠMT na úrovni zákona je vhodné zajistit přiměřený přístup k tomuto informačnímu systému i pro právnickou osobu oprávněnou k provádění revize. Rozsah zpřístupněných údajů je stanoven pouze v nezbytné míře: tedy pouze k datům dítěte, žáka nebo studenta, jehož se doporučení týká, a dále k agregovaným datům za danou školu či školské zařízení o podpůrných opatřeních nyní poskytovaných.

K bodu 5 [k § 28 odst. 5]

S ohledem na plánovanou implementaci RIS MŠMT a jeho přímý dopad na způsob realizace jednotlivých dotčených agend je nezbytné novelizovat příslušná ustanovení školského zákona týkající se výměny a sdílení dat, které budou nově zajišťovány prostřednictvím informačního systému vzdělávání (RIS MŠMT).

Dochází tedy k redefinování způsobu předávání dat z dokumentace škol a školských zařízení, včetně dat ze školních matrik. Díky využití možnosti sdílení dat a elektronických služeb v rámci RIS MŠMT je v daném ustanovení nově zakotveno právo přístupu (on-line) ke sdruženým statistickým informacím pro zřizovatele škol.

K bodu 6 [k § 28a a 28b]

Je definován nově zaváděný informační systém vzdělávání (Resortní informační systém – RIS MŠMT). RIS MŠMT bude s ohledem na svůj charakter, jakožto systém pro výkon veřejné správy, jehož nefunkčností by bylo bezprostředně narušeno nebo ohroženo plnění vrchnostenských povinností, a který bude obsahovat údaje o vykonávané správní činnosti, zcela naplňovat parametry kladené na informační systém veřejné správy. Prostřednictvím RIS MŠMT budou zpracovávány údaje především z oblasti následujících agend: • Rejstříku škol a školských zařízení • Rejstříku školských právnických osob • Registru vysokých škol a akreditovaných studijních programů • Sdružené informace matrik žáků a studentů • Školské statistika • Uznávání odborných kvalifikací • Registru docentů a profesorů • Vzdělání - nostrifikace

Tato informační základna a z ní vzešlé a následně zpracované údaje v podobě agregovaných výstupů jsou základním podkladem pro tvorbu koncepcí, strategií, změn v rámci nastavování politik a pravidel, podkladů k rozhodování či přípravě právních předpisů, při vyhodnocování efektivity řízení vzdělávací soustavy. V této souvislosti je navrhováno nově definovat informační systém vzdělávání a vymezit jeho hlavní účel. S ohledem na rozsah a šíři informační datové základny RIS MŠMT se jeví jako vhodná i omezující podmínka využití pouze těch údajů, které jsou nezbytné pro splnění daného úkolu.

K bodu 7 [k § 81 odst. 5]

Upravuje se nepřesnost v aktuálním znění zákona.

K bodu 8 [k § 108 odst. 7]

V rámci nové elektronizace agendy budou údaje z oblasti uznávání zahraničního vzdělávání zpracovávány prostřednictvím RIS MŠMT.

K bodu 9 [k § 108 odst. 8]

S ohledem na zřízení RIS MŠMT na úrovni zákona je vhodné zajistit přiměřený přístup k tomuto informačnímu systému i pro krajské úřady. Rozsah zpřístupněných údajů je stanoven pouze v nezbytné míře: tedy pouze k údajům ze seznamu podle § 108 odst. 7. Vysokým školám a vyšším odborným školám budou uvedené údaje poskytnuty ministerstvem pouze na základě žádosti, pro účely přijímacího řízení.

Podrobněji viz odůvodnění k § 28 odst. 5.

K bodu 10 [k § 115]

V návaznosti na dřívější vypuštění úpravy poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu na rozvojové programy z § 163 a 171 školského zákona (provedené s účinností od 1.10.2020 zákonem č. 284/2020 Sb.) se vypouští „rozvojové programy“, resp. zajišťování jejich koordinace, i z ustanovení § 115 školského zákona, vymezujícího činnosti zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.

K bodu 11 [k § 141 odst. 2]

V souvislosti se zavedením RIS MŠMT bude mimo jiné nově elektronizována také agenda školského rejstříku. Tuto změnu reflektuje odpovídajícím způsobem novelizovaný § 141.

K bodu 12 [k § 141 odst. 5]

Vzhledem ke skutečnosti, že školský rejstřík bude nově součástí informačního systému veřejné správy, je potřeba vypustit dosavadní úpravu, dle které má elektronická podoba tohoto rejstříku informativní charakter.

K bodu 13 [k § 174 odst. 16 a 17]

V rámci integrace RIS MŠMT s informačními systémy resortních organizací je do § 174 zavedeno oprávnění České školní inspekce k přístupu k údajům škol a školských zařízení zpracovávaných ministerstvem v agendách dokumentace škol a školských zařízení, rejstříku školských právnických osob a údajům z doporučení školských poradenských zařízení. Přístup k těmto údajům je nezbytný pro zajišťování činností a úkolů České školní inspekce vyplývajících ze zákona, a bude realizován prostřednictvím systémové integrace s informačním systémem České školní inspekce InspIS. K neanonymizovaným údajům bude mít Česká školní inspekce přístup pouze při výkonu kontrolní činnosti podle § 174 odst. 2 písm. b) až e). Jinak bude mít přístup k anonymizovaným údajům.

K bodu 14 [k § 183 odst. 2]

Podle stávajícího znění ust. § 183 školského zákona platí, že každá škola zveřejňuje rozhodnutí o přijetí vyvěšením seznamu, ale pouze základní, střední a vyšší odborná škola tak musí činit i způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tedy např. mateřská škola zveřejňuje seznam pouze na veřejně přístupném místě ve škole. Návrh tento nedůvodný rozdíl odstraňuje a nadále tedy bude platit, že každá škola zveřejňuje seznam uchazečů, jejichž žádostem se vyhovělo, nejen ve škole, ale i na internetu – typicky na webových stránkách školy.

K ČÁSTI OSMÉ [změna zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů]

V souvislosti s komplexní změnou úpravy poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělávání na území České republiky v zákoně o vysokých školách je třeba věcně i terminologicky upravit formulace zpoplatňovaných úkonů v položce 22 písm. s), t), u) a v) sazebníku správních poplatků.

V položce č. 10 písm. d) se pak navyšuje správní poplatek za „přijetí žádosti o uznání platnosti nebo vydání osvědčení o uznání rovnocennosti dokladu o dosažení základního, středního nebo vyššího odborného vzdělání získaného v zahraniční škole“ (prováděné dle školského zákona) z 1.000,- Kč na 3.000,- Kč [tj. na stejnou výši, jaká platí v případě správního poplatku požadovaného za „přijetí žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a dokladu o zahraničním vysokoškolském vzdělání podle zákona o vysokých školách Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvem vnitra nebo Ministerstvem obrany“ podle položky č. 22 písm. m)]. Důvodem navýšení je mj. skutečnost, že dosavadní poplatek vybíraný krajským úřadem kryje zhruba 1/3 nákladů, které krajský úřad vynakládá na platy učitelů, kteří zajišťují nostrifikační zkoušky. Počet nostrifikačních zkoušek se přitom za posledních cca 5 let ztrojnásobil.

K ČÁSTI DEVÁTÉ [zrušovací ustanovení]

Úpravou ustanovení § 50 odst. 9 zákona o VŠ došlo ke zrušení povinnosti, resp. zmocnění ministerstva stanovit vyhláškou postup a podmínky při zveřejnění průběhu přijímacího řízení na vysokých školách. V dané souvislosti se ruší i původní vyhláška č. 343/2002 Sb. (včetně novelizace provedené vyhláškou č. 276/2004 Sb.), vydaná na základě uvedeného zmocnění.

K ČÁSTI DESÁTÉ [účinnost]

Stanoveno nabytí účinnosti zákona ke dni 1. září 2021, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 87 až 89, 94, 95, 97, 100, 104, 112 a 114 části šesté a čl. VIII bodů 1 až 6, 8, 9 a 11 až 14. U těchto ustanovení (souvisejících s informačním systémem vzdělávání) je stanoveno nabytí účinnosti ke dni 1. července 2023.

Pokud jde o datum „1. září“, jeho použití při určování počátku účinnosti je dáno naléhavým obecným zájmem, spočívajícím v potřebě sladit náběh nové právní úpravy s obvyklým začátkem akademického roku.

V Praze dne 5. října 2020

Předseda vlády:

Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy:

Ing. Robert Plaga, Ph.D., v.r.