N. ústav. z. - Listina základních práv a svobod

Hlavní principy navrhované právní úpravy

Cílem předkládaného návrhu novely Listiny základních práv a svobod je doplnit ochranu rodiny na úrovni ústavního pořádku, zakotvenou článkem 32 hlavy čtvrté Listiny základních práv a svobod, o ochranu jednoho ze základních stavebních prvků úplné rodiny, jímž je manželství muže a ženy.

Výslovná ústavní ochrana manželství není v historii českého ústavního pořádku institutem neznámým

– byla obsažena již v ust. § 126 Ústavní listiny Československé republiky z r. 1920. Rovněž z hlediska mezinárodní komparace nejde o ojedinělou úpravu, což zvláště platí pro středoevropský prostor. Manželství je pod zvláštní ochranou dle čl. 6 německého Základního zákona, ústavní ochranu manželství jakožto svazku muže a ženy poskytuje článek L maďarské ústavy, článek 18 polské ústavy či článek 41 slovenské ústavy. Obdobné ustanovení uznávající manželství za svazek muže a ženy je přítomno též v ústavním pořádku Chorvatska, Lotyšska, Litvy aj.; manželství za základ rodiny prohlašuje také např. ústava italská. Lze tak mimo jiné uzavřít, že Česká republika je v současnosti jediným státem Visegrádské skupiny, jehož ústavní pořádek ochranu manželství jakožto svazku muže a ženy dosud nereflektuje.

Rodina a rodinný život ze své podstaty náleží do bytostně soukromé a autonomní sféry života člověka. Rodina ovšem zároveň nenahraditelně a v podstatě výlučně plní několik funkcí takového významu, že bez ní není život lidské společnosti jako celku vůbec myslitelný. K těmto funkcím, které rodina přirozenou cestou naplňuje, náleží zejména funkce reprodukční, zajišťující reprodukci a generační výměnu obyvatelstva, funkce socializační, zajišťující všestrannou výchovu dětí, funkce sociálně- ekonomická, tj. fungování rodiny jakožto svébytného a soběstačného ekonomického celku a funkce regenerační a podpůrná, jejíž podstatou vzájemná sounáležitost, poskytování citového zázemí a emoční i materiální podpora mezi jejími členy. Rodina proto nutně představuje základní jednotku společnosti a nezastupitelný prvek triády jednotlivec – rodina – společnost. Každý historický pokus odbourat některou z funkcí rodiny a přenést ji na jinou entitu je znám svými škodlivými důsledky pro jednotlivce, zvláště pro dotčené děti, i pro společnost, a současně konečným neúspěchem takových snah.

Z těchto předpokladů vyvěrá úloha působení státu ve vztahu k rodinám. Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 16. odst. 3 konstatuje, že „rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.“ Je posláním státu, aby zároveň respektoval autonomii a vnitřní život rodiny a současně rodinu uznával, poskytoval ji ochranu, napomáhal ji v nesnázích a přitom zejména všestranně podporoval dosažení takové její podoby, která nejlépe odpovídá osvědčenému a zažitému ideálu funkční rodiny, naplňující přirozenou cestou všechny její soukromé i společenské úlohy.

Jádrem takové rodiny je manželský svazek muže a ženy. Zakotvení manželství jakožto v zásadě trvalého svazku jednoho muže a jedné ženy, kolem nějž vzniká rodina a který je primárním sociálním prostředí, v němž jsou plozeny a vychovávány děti, ale vedle toho také zajišťovány potřeby stárnoucích rodičů atp., je v našem civilizačním okruhu pevně přítomno již několik tisíc let. Jeho nepochybnými zdrojnicemi jsou především chápání manželství jako dlouhodobého a původně posvátného právního svazku vznikajícího za stanovených podmínek vždy mezi jednou ženou a jedním mužem v římském právu, stejně jako postupné prosazení se monogamického svazku ve starověkém Izraeli a přítomnost manželství muže a ženy coby nerozlučitelné svátosti v křesťanství na základě Nového zákona. Právní institut manželství – trvalého svazku jedné ženy a jednoho muže – byl v novější době jako samozřejmý přejat a včleněn do všech velkých evropských kodifikací soukromého práva, vznikajících na základě přirozenoprávních, popř. římskoprávních doktrín v 19. a 20. století a lze na něj jistě nahlížet jako na součást přirozeného práva. Tato zcela mimořádná tradice právního institutu manželského svazku zajišťuje, že uvedené vnímání a vymezení pojmu manželství, tj. trvalého svazku jedné ženy a jednoho muže, je, navzdory některým tendencím posledních několika málo let, hluboce společensky i právně prověřeno a zakořeněno.

Rodina vznikající na podkladě manželského svazku má zvýšené předpoklady pro zdravý a plnohodnotný vývoj. Manželství představuje právní i morální závazek věrnosti, trvalosti, vzájemnosti a podpory a poskytuje tak základ pro stabilní sociální prostředí, v němž se může rodina rozvíjet. Manželství muže a ženy má typicky potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny a zvláště pak přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné a vzájemně nezastupitelné mateřské i otcovské lásce i vzoru, a to v prostředí, poskytující alespoň nějaké záruky stability a dlouhodobosti. Jakákoli jiná podoba rodinného soužití toho v takové míře schopna být nemůže. Manželství proto od státu, který se přihlašuje k ochraně rodiny, nutně rovněž náleží prvořadá a výjimečná ochrana.

Právní institut manželství má nenahraditelnou úlohu i z hlediska efektivního výkonu státní politiky, zejména té, jež směřuje k podpoře rodin. Je legitimním požadavkem státu, aby prostředky, které vynakládá do sociálního zabezpečení a podpory rodin, směřovaly v prvé řadě do prostředí, v němž existují právní záruky jeho stability, neboť v něm mohou tyto prostředky nejlépe a nejúčelněji plnit svůj smysl. Takové záruky poskytuje právě zejména rodina založená na manželském svazku. Úkolem státu nejvyššího významu je rovněž přičiňovat se o příznivý demografický vývoj. Situace v tomto směru není v České republice optimální. ČSÚ pro rok 2016 uvádí číslo 1,63 jako průměrný počet dětí připadajících na jednu ženu. K tomu konstatuje, že „ani tato úroveň plodnosti však v dlouhodobém pohledu nezajišťuje prostou reprodukci populace; k té by byla potřeba plodnost minimálně ve výši 2,1 dítěte na jednu ženu (v ČR naposledy v roce 1980).“Nástroje státního působení v této otázce mohou být ze své podstaty pouze nepřímé – je jimi právě důsledná prorodinná politika, založená na podpoře vzniku pokud možno úplných a stabilních rodin, v nichž je základním stavebním kamenem zpravidla manželství.

V rovině fakticity nemohou z řady různých objektivních i subjektivních důvodů, závislých i nezávislých na vůli zúčastněných osob, nikdy všechny rodiny dospět k podobě, která je chápána jako její ideál. Totéž platí i pro manželství, jehož veliký potenciál mnohdy nemůže být z řady příčin naplněn. Tato skutečnost však nemůže znamenat, že má stát rezignovat na svou úlohu stanovovat normy chování. V tomto případě totiž obsahem a smyslem navrhované normy není jakékoli sankcionování toho, kdo její cíle nenaplňuje, nýbrž naopak podpora dobré praxe a nápomoc.

Prožívá-li rodina v dnešním světě, Českou republiku nevyjímaje, určitou krizi a proces eroze (o tom svědčí např. skutečnost, že „v populaci celkově přibývá osob rodinného stavu svobodný/svobodná a ubývá osob ženatých/vdaných. Osoby žijící v manželství jsou sice stále nejpočetnější, nicméně jejich podíl v obyvatelstvu se již snížil pod jednu polovinu a dále klesá“ - Aktuální populační vývoj v kostce, ČSÚ)., není úlohou státu na její podporu rezignovat, nýbrž naopak jí tím více a intenzivněji podporovat, a to včetně stanovení vzorů a vytyčení principů, jejichž naplňování je pro fungování rodin žádoucí. K tomuto cíli směřuje i tato novela.

Aktuální populační vývoj v kostce, ČSÚ. https://www.czso.cz/csu/czso/aktualni-populacni-vyvoj-v-kostce tamtéž Ochrana manželství muže a ženy v rámci ústavního pořádku, jehož je Listina základních práva a svobod součástí, je tak zejména pokynem pro zákonodárce, stejně jako pro soudy a jiné orgány veřejné moci, aby svou činností co nejlépe přispívali k podpoře a nerušenému fungování právního institutu manželství. Je zároveň zápovědí jakýchkoli zásahů, které by tento právní institut a jeho význam a obsah mohly ohrožovat a narušovat. Česká republika není státem bezhodnotovým, ochrana manželství v Listině základních práv a svobod tak vyjadřuje i uznání manželství jakožto výjimečné a nenarušitelné hodnoty, odpovídající svým významem a mírou ochrany základním právům a svobodám.

Navržená ústavní ochrana manželství ovšem zajišťuje vedle ochrany manželského soužití jako takového též ochranu pojmu manželství, a to výlučně jakožto svazku jednoho muže a jedné ženy. I tento aspekt navrhované ústavní normy je mimořádně důležitý, neboť zabraňuje neuváženým legislativním či výkladovým experimentům, které by se jinak potencionálně mohly podústavní právní úpravy manželství dotknout. Vzhledem k výše nastíněné mimořádné tradici, kterou má pojem manželství v té podobě, jaká vyplývá z navrhovaného znění Listiny základních práva svobod a z platného právního řádu České republiky, vyvstává nezbytná potřeba ochrany stávající definice tohoto institutu, která byla prověřena a ustálena bezpříkladně dlouhou kontinuitou, před ohrožením ze strany snah o její zpochybnění či přetvoření.

Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s právem Evropské unie

Návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Listina základních práv a svobod je dle čl. 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku. Návrh nezasahuje materiální jádro ústavy, respektuje zásady, na nichž Listina základních práv a svobod spočívá a rozvíjí a doplňuje v Listině základních práv a svobod již obsažené právo na ochranu rodičovství a rodiny.

Navrhovaná úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, ani s normami obsaženými v ostatních pramenech mezinárodního práva. Závazek k ochraně rodiny pro Českou republiku plyne z řady mezinárodních smluv, jimiž je vázána, a dalších mezinárodních dokumentů. Z čl. 16 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv vyplývá právo muže a ženy na uzavření manželství: „muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu.“ V čl. 16. odst. 3 Všeobecné deklarace lidských práv je uvedeno, že „Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.“ Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanovuje, že „nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Sňatek musí být uzavřen na základě svobodného souhlasu snoubenců.“ Mezinárodní pakt občanských a politických právech čl. 23 odst. 1 a 2 stanoví, že „1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu. 2. Uznává se právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu.“

Návrh je souladu s právem Evropské unie. Rodinná politika náleží do kompetence členských států.

Předpokládaný rozpočtový dopad navrhované právní úpravy

Není předpokládán dopad navrhované úpravy na veřejné rozpočty.