Novela z. - trestní zákoník

K části první – změna trestního zákoníku

K bodu 1 (§ 39 odst. 1) Ustanovení § 39 tr. zák. upravuje základní zásady pro ukládání trestů a konkretizuje základní pravidlo o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí obsažené v § 38 odst. 1 tr. zák. Jedná se tak o základní směrnici pro úvahy soudu o stanovení druhu a výše trestu, stejně tak jako pro úvahy státního zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu [viz § 175a odst. 6 písm. f) tr. řádu – „dohoda o vině a trestu obsahuje … v souladu s trestním zákoníkem sjednaný druh, výměru a způsob výkonu trestu“]. Třebaže postoj pachatele k jeho trestné činnosti lze již dnes hodnotit v rámci polehčujících okolností demonstrativně uvedených v § 41 tr. zák. (viz § 39 odst. 3 tr. zák.), navrhuje se výslovně mezi kritéria, která je třeba při úvahách o druhu a výši trestu zohlednit, doplnit i postoj pachatele k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. Může tak dojít k určitému zmírnění trestu ukládanému tomu pachateli, který zjednodušil trestní řízení svým postojem k činu, přičemž by se však mělo přihlížet i k ostatním okolnostem případu, včetně toho, zda tento přístup pachatele je důsledkem jeho náhledu na vlastní kriminální činnost a důsledkem kritického postoje k ní, a lze jej tak považovat za projev snahy po nápravě, nebo zda jde pouze o ryze formální prohlášení učiněné pod tíhou ostatních důkazů účelově s vidinou určité „bonifikace“. Touto cestou se tak umožní lépe individualizovat trest, přičemž toto zohlednění postoje pachatele se může promítnout jak do úvah o stanovení trestu v nižší výměře, tak ve volbě trestu alternativního apod. Ve vztahu k trestu odnětí svobody pak může prohlášení viny či sjednání dohody o vině a trestu vést i k uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby (viz návrh § 58 odst. 2 a 3 tr. zák.).

K bodům 2, 6 a 7 (§ 40 odst. 2 a § 58 odst. 4 až 7) Legislativně technická úprava vyplývající z vložení nového odstavce do § 58.

K bodu 3 [§ 41 písm. l)] Jako novou výslovně upravenou polehčující okolnost se navrhuje zakotvit doznání pachatele k činu. Tato polehčující okolnost bude pak významná pro ochotu obviněného doznat čin, učinit prohlášení viny či sjednat dohodu o vině a trestu. Současný trestní zákoník polehčující okolnost spočívající v doznání pachatele výslovně neobsahuje, doznání je pouze součástí některých polehčujících okolností výslovně zakotvených v § 41 tr. zák. [oznámení trestného činu, napomáhání při objasňování své trestné činnosti, spolupracující obviněný, upřímná lítost

– viz § 41 písm. k) až n) tr. zák.]. I nadále bude platit, že význam doznání bude muset být posuzován s ohledem na další okolnosti případu, tj. nemělo by se jednat o jednání účelové, ale o jednání, které bude svědčit o uvědomění si viny pachatelem, o jeho kritickém pohledu na spáchaný čin a o jeho snaze po nápravě.

K bodům 4 a 5 (§ 58 odst. 2 a 3) Sjednání dohody o vině a trestu není v současné právní úpravě v rámci pravidel pro ukládání trestů výslovně zohledněno. Soud dohodu o vině a trestu neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska druhu a výše navrženého trestu (§ 314r odst. 2 tr. řádu), druh a výše trestu navržený v dohodě přitom musí být dohodnut v souladu s trestním zákoníkem [viz § 175a odst. 6 písm. f) tr. řádu]. Prohlášení obviněného o spáchání stíhaného skutku je možné zohlednit pouze v rámci základních kritérií pro ukládání trestů uvedených v § 39 tr. zák. („při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne k … k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy“), popř. v rámci polehčujících okolností. Samo o sobě však není důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, např. na rozdíl od úpravy platné ve Slovenské republice. I v návaznosti na rozšíření použitelnosti dohody o vině a trestu na trestní řízení vedená o všech trestných činech se navrhuje upravit sjednání dohody o vině a trestu jako speciální důvod pro (fakultativní) zmírnění trestu a takto nenárokově zvýhodnit toho obviněného, který byl ochoten se se státním zástupcem dohodnout, oproti tomu, jehož jednání je prokazováno ve standardním hlavním líčení. Ani při postupu podle nového znění § 58 odst. 2 nebo 3 tr. zák. se samozřejmě nemůže rezignovat na naplnění účelu trestu, tento postup bude přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud lze mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Odchylná textace odstavce 2 a 3 je vyvolána tím, že dohoda o vině a trestu je věcí dohody mezi státním zástupcem a obviněným. Soud v rámci schvalování sjednané dohody o vině a trestu posuzuje návrh druhu a výměry trestu pouze hlediska jeho přiměřenosti, tj. soud trest nesnižuje, výběr druhu trestu a jeho výměru ponechává na konsensu mezi státním zástupcem a obviněným.

K bodu 8 [§ 88 odst. 1 písm. b)] Při využití institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je po výkonu zákonem určené části trestu odsouzený propuštěn, pokud splní i další podmínky, které jsou trestním zákoníkem stanoveny a jejichž splnění indikuje, že účelu trestu již bylo dosaženo. Proces nápravy odsouzeného může oproti předpokladům soudce ukládajícího trest v rámci odsuzujícího rozsudku postupovat rychleji, a není tak bezpodmínečně nutné trvat na dalším setrvání odsouzeného ve věznici, neboť již nepředstavuje nebezpečí pro společnost. Podmíněné propuštění je přitom na místě jen tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a že není dáno příliš velké riziko jeho recidivy. Jednou z nezbytných podmínek, která musí být splněna, aby odsouzený mohl být podmíněně propuštěn, je, že odsouzený vykonal alespoň určitou část uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Po nabytí účinnosti novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 390/2012 Sb. může být odsouzený, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, podmíněně propuštěn po výkonu třetiny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Jak bylo uvedeno, podmíněně propustit je možné pouze toho, u koho lze předpokládat, že již bylo dosaženo účelu trestu. Stávající omezení obsažené v § 88 odst. 1 písm. b) tr. zák., podle něhož se toto ustanovení nevztahuje na osoby odsouzené pro zvlášť závažný zločin, se z tohoto hlediska jeví jako nepřiléhavé; není důvodu, proč trvat na dalším výkonu trestu, pokud dosavadní vliv působení odborných zaměstnanců Vězeňské služby (jedná se osoby, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé) byl postačující. Tuto limitaci se proto navrhuje zrušit (aniž by tím bylo dotčeno ustanovení § 88 odst. 4 tr. zák., tzn., osoby, které byly odsouzeny pro zvlášť závažné zločiny uvedené v § 88 odst. 4 tr. zák., bude možné podmíněně propustit až po výkonu ⅔ trestu, bez ohledu na to, zda se jedná o prvotrestané pachatele či o recidivisty).

K bodu 9 (§ 138 odst. 1) V souladu s obecnou částí důvodové zprávy se navrhuje zvýšení hranic škody, kdy dochází u všech hranic škody k jejich zdvojnásobení. Tato změna se promítne i do určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci (§ 138 odst. 2 tr. zák.)

K přechodnému ustanovení

Změny hranic výše škody může vést k překvalifikaci jednání, pro které je obviněný stíhán, a tudíž i ke změně věcné příslušnosti. Stanoví se proto, že v těchto případech se pro účely stanovení věcné příslušnosti použije § 138 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, aby nedocházelo ke nežádoucímu předávání spisů.

K části druhé – změna trestního řádu

K bodům 1 až 3, 6 až 8 a 30 [§ 36 odst. 1, § 91 odst. 1, § 175a odst. 3, § 175 odst. 6 písm. i), § 314o odst. 1 písm. b) a § 314p odst. 3 písm. f)] Zavedení nutné obhajoby pro sjednávání dohody o vině a trestu bylo odůvodněno především tvrzenou odbornou náročností spojenou s právní kvalifikací jednání a s podáváním kvalifikovaného návrhu trestu, případně ochranného opatření, a návrhu na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Zde je třeba uvést, že iniciace sjednávání dohody o vině a trestu nevyžaduje žádný kvalifikovaný návrh obviněného. Co se týče vlastního jednání při uzavírání dohody o vině a trestu, tak garancí hmotněprávní i procesní perfektnosti dohody o vině a trestu, včetně sjednaného obsahu takové dohody co do viny, trestu, ochranného opatření a náhrad uvedených výše, je soud, který takovou dohodu schvaluje a garantuje tak její zákonnost, správnost a přiměřenost (§ 314r odst. 2 trestního řádu). Soud přitom nerozhoduje pouze na základě spisového materiálu, nýbrž ve veřejném zasedání za účasti obviněného, kdy po přednesení návrhu na schválení dohody o vině a trestu je obviněný obligatorně vyzván, aby se k návrhu vyjádřil, před schválením dohody o vině a trestu soud musí rovněž zkoumat, zda obviněný rozumí sjednané dohodě o vině a trestu, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován. Zároveň se obligatorně zjišťuje, zda prohlášení obviněného o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, bylo učiněno dobrovolně a bez nátlaku, zda byl obviněný poučen o svých právech na obhajobu a jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se tím vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a v zásadě i práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil. Pokud to soud považuje za potřebné, může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení (viz § 314q odst. 5 trestního řádu). Jestliže je uznáváno, že osoba, proti níž se trestní řízení vede, je schopna samostatně posoudit, zda bude či nebude podávat odpor proti trestnímu příkazu nebo odvolání proti rozsudku, není důvodu, proč předpokládat, že de facto to samé nebude schopna učinit v rámci sjednávání dohody o vině a trestu. Navrhovaná změna povede k usnadnění aplikace institutu dohody o vině a trestu, k zvýšení počtu uzavíraných dohod a tím i ke zrychlení trestního řízení, aniž by měla vliv na práva obviněného. Navrhovaná změna § 36 se nijak nedotýká ostatních důvodů nutné obhajoby, ty se užijí i v případě sjednávání dohody o vině a trestu, a to včetně případu uvedeného v § 36 odst. 2 tr. řádu (pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit pro jeho tělesné či duševní vady). Povinnost soudu ustanovit obhájce obviněnému v případech, kdy jsou dány jiné důvody nutné obhajoby, tím tedy není dotčena, návrh rovněž nijak neomezuje obviněného v jeho právu obhájce si zvolit. Třebaže se sjednávání dohody o vině a trestu vypouští jako samostatný důvod pro nutnou obhajobu, stanoví se, že není možné sjednat dohodu o vině a trestu bez přítomnosti obhájce, je-li dán jiný důvod nutné obhajoby (§ 175a odst. 3 tr. řádu), a to z obdobných důvodů, jako nelze v případech nutné obhajoby konat v nepřítomnosti obhájce hlavní líčení.

K bodům 4, 22, 25 a 27 [§ 36 odst. 4 písm. a), § 314b odst. 1, § 314c odst. 1 písm. c) a § 314e odst. 1] Zjednodušené řízení (konané po zkráceném přípravném řízení) se postupným novelizováním trestního řádu tzv. vyprázdnilo a po umožnění využití institutu nesporných skutečností i v hlavním líčení již se de facto výrazněji nebude odchylovat od běžného postupu po standardním či rozšířeném přípravném řízení.

K bodu 5 (§ 46) V řadě případů se poškozený, který je poučen, že svůj majetkový nárok v trestním řízení může uplatnit až do okamžiku zahájení dokazování v hlavním líčení, o němž má být vyrozuměn, vůbec nedozví o tom, že v dané věci se nemusí hlavní líčení konat a že může být rozhodnuto trestním příkazem. Jako vhodné se proto jeví, aby byl poškozený poučen včas již policejním orgánem v rámci přípravného řízení, že obviněný je stíhán (popř. že je vedeno zkrácené přípravné řízení proti podezřelému) pro trestný čin, u něhož přichází v úvahu rozhodnutí trestním příkazem, a že tedy nemusí být poškozený později vyzýván k uplatnění svého majetkového nároku soudem. Tímto se posiluje možnost poškozeného dosáhnout přiznání svého nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy anebo vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení.

K bodu 9 (§ 175a odst. 8) Jak bylo uvedeno již v obecné části důvodové zprávy, za jeden z důvodů, který brání vyššímu využívání institutu dohody o vině a trestu, se považuje to, že dohody o vině a trestu se nemohou aplikovat v řízení o všech trestných činech. Věcně přitom není dán žádný důvod, proč by (zejména ve skutkově a právně nekomplikovaných, byť v společensky vysoce závažných věcech) nebylo možno tento institut využít ve všech případech. Odkázat lze i na slovenskou právní úpravu, která připouští využití institutu dohody o vině a trestu i u zvlášť závažných zločinů, a na slovenské praktické zkušenosti, které právě pro takovou právní úpravu svědčí. Absence možnosti využít tohoto institutu např. v řízení u krajských soudů u závažné majetkové a hospodářské trestné činnosti (typicky se škodami velkého rozsahu), jejíž projednávání je na dokazování velmi náročné, se jeví jako nedůvodně limitující. Podobně ale není důvodu omezovat možnost sjednání dohody o vině a trestu i u celé řady dalších trestných činů, a to ani u těch, jimiž byla úmyslně způsobena smrt. Nově se namísto toho navrhuje omezit možnost sjednat dohodu o vině a trestu osobám, jejichž svéprávnost byla omezena. U takových osob, které jsou chráněny před vlastním chybným rozhodnutím, není namístě využít takovéhoto alternativního řešení trestní věci, podobně jako je nyní nepřípustné rozhodnout v jejich případě trestním příkazem [viz § 314e odst. 6 písm. a) tr. řádu]. Omezení platná pro mladistvé se navrhuje zachovat.

K bodům 10 a 11 [§ 177 písm. d) a § 178 odst. 3] Doplňují se obligatorní náležitosti obžaloby, a to o návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo na upuštění od potrestání (dnes je tento postup připuštěn praxí – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016, jde však o postup fakultativní). Na základě poznatků praxe se považuje za potřebné uvádět návrh trestu již v obžalobě. Jak soud, tak i obviněný budou mít základní představu o druhu a výši trestu, kterou hodlá státní zástupce v řízení před soudem navrhovat. Obviněný bude mít od počátku řízení před soudem představu o tom, jak na jeho možné potrestání nahlíží státní zástupce, a tomu bude moci přizpůsobit strategii své obhajoby (např. může rezignovat na projednání věci před soudem a usilovat o dosažení dohody o vině a trestu s navrženou vinou i trestem, případě může brojit jen proti trestu a ne proti vině apod.). Tato informace je nicméně relevantní i pro soud – soud samozřejmě tímto návrhem nebude nikterak vázán, bude mu ale signalizovat postoj státního zástupce k možnému sankcionování obviněného. Soud pak může zvážit s ohledem na tento postoj další procesní postup, např. využití trestního příkazu, proti kterému nebude podáván státním zástupcem odpor, bude-li jeho návrhu vyhověno apod. Tento návrh trestu samozřejmě není definitivní, s ohledem na průběh řízení před soudem může státní zástupce návrh trestu modifikovat, a to jak přísnějším, tak i mírnějším směrem. Nově se zavádí i výslovná povinnost uvádět, jaký majetek byl zajištěn pro účely výkonu navrženého majetkového trestu, což jednak povede k tomu, aby si státní zástupce zhodnotil, zda trvají důvody pro zajištění věci, a jednak bude mít soudce okamžitě přehled, jaké věci jsou v trestním řízení zajištěny a je třeba o nich na konci řízení rozhodnout. Obdobné se navrhuje zakotvit i pro případy, kdy je navrhováno ochranné opatření zabrání věci nebo zabrání části majetku.

K bodu 12 (§ 178a odst. 1) Není věcný důvod, aby obviněný nemohl být označen jako spolupracující obviněný i v rámci dohody o vině a trestu, tj. nikoli pouze v obžalobě. Z důvodu jednoznačnosti textu se proto navrhuje výslovně doplnit dohodu o vině a trestu do úvodní části § 178a odst. 1 tr. řádu (tato změna je relevantní zejména s ohledem na rozšíření možnosti sjednat dohodu o vině a trestu ve vztahu ke všem trestným činům). Nepovažuje se při tom za nezbytné, aby takto byl obviněný obligatorně označen i v návrhu na schválení sjednané dohody, byť to lze považovat za vhodný postup.

K bodům 13 a 19 (§ 178a odst. 1 a § 278 odst. 5) Jednou z podmínek nezbytných pro to, aby obviněný mohl být označen za spolupracujícího obviněného, je to, že se zaváže podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Tento závazek trvá nejen po dobu trestního stíhání spolupracujícího obviněného, ale i poté, co jeho trestní stíhání skončí, pokračuje-li trestní stíhání ostatních obviněných. Pokud tento svůj závazek obviněný poruší po dobu trestního řízení vedeného proti němu, ztrácí postavení spolupracujícího obviněného. Pokud svoji povinnost nesplní po pravomocném skončení svého trestního stíhání, není možné v současné době na tuto skutečnost reagovat. Navrhuje se proto, aby tato okolnost byla zvláštním důvodem pro povolení obnovy řízení v neprospěch spolupracujícího obviněného, o čemž musí být obviněný poučen.

K bodům 14 až 18, 20, 23 a 26 (196 odst. 2 až 4, 206 odst. 1, § 206a až § 206d, § 246 odst. 1 písm. b), § 314b odst. 2 a § 314d odst. 2) Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, návrh zákona předjímá řešení navrhované v rámci rekodifikace trestního řádu a přichází s doplněním a rozšířením současných možností, kterými může obviněný svým prohlášením modifikovat rozsah dokazování soudu. V současné právní úpravě je možné prohlásit za nesporné některé skutečnosti ve dvou případech:

a) byl-li soudu s doručením návrhu na potrestání předán zadržený podezřelý, soudce jej do 24 hodin vyslechne jako obviněného, zejména k okolnostem zadržení a důvodům vazby, dále k tomu, které skutečnosti považuje za nesporné, a zda souhlasí s tím, aby takové skutečnosti nebyly v hlavním líčení dokazovány (§ 314b odst. 2 tr. řádu),

b) v rámci hlavního líčení ve zjednodušeném řízení (§ 314d odst. 2 tr. řádu). V těchto případech obviněný souhlasí s popisem skutku, jak je popsán v obžalobě, nebo alespoň s určitými skutečnostmi, nesouhlasí však s právní kvalifikací, jak je obsažena v obžalobě – je tedy dán prostor pro vymezení nesporných skutečnosti, které soud, nebude-li mít o nich důvod pochybovat, nemusí prokazovat. Označení určitých skutečností za nesporné lze považovat za určitou formu spolupráce obviněného k objasnění své trestné činnosti a přihlédnout k ní jako k obecně polehčující okolnosti. Není však zřejmě důvodu, proč neumožnit, aby obviněný mohl prohlásit některé skutečnosti za nesporné nejen ve zkráceném řízení, ale obecně i ve standardním řízení, tj. v rámci hlavního líčení.

Současná právní úprava rovněž umožňuje sjednat dohodu o vině a trestu (byť jenom u určitého výseku kriminality – viz § 175a odst. 8 tr. řádu). Sjednáním dohody o vině a trestu jsou pokryty situace, kdy obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a souhlasí s právní kvalifikací a s návrhem trestu, případně ochranného opatření, jak je obsažen v obžalobě. Dosavadní omezení, kdy dohodu o vině a trestu nelze sjednat v řízení o zvlášť závažných zločinech, se ukazuje jako kontraproduktivní pro využití potenciálu tohoto institutu, a proto se navrhuje jeho zrušení (viz odůvodnění změny § 175a odst. 8 tr. řádu). Sjednání dohody o vině trestu by mělo být zohledněno v rámci úvah o druhu a výši trestu, event. by mohlo vést i k uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby (viz návrh § 58 odst. 3 tr. zák.). I v tomto případě se dokazování neprovádí; považuje-li to soud za potřebné, může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení (§ 314q odst. 5 tr. řádu). Důsledkem sjednání dohody o vině a trestu je rovněž nemožnost podat odvolání proti rozsudku, kterým soud dohodu o vině a trestu schválil (v případě, že je v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl). Vedle těchto stávajících možností se nově navrhuje zakotvit i prohlášení obviněného, že je vinný spácháním skutku a souhlasí s jeho právní kvalifikací, nicméně že nesouhlasí s návrhem trestu (prohlášení viny). Prohlášení viny se bude týkat jak skutkových otázek, tak i právní kvalifikace, nikoli však trestu nebo ochranného opatření. Půjde tak o jakýsi mezistupeň mezi označením určitých skutečností za nesporné a dohodou o vině a trestu. I toto prohlášení obviněného by mělo být zohledněno v rámci úvah o druhu a výši trestu, event. by mohlo vést i k uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby (viz návrh § 58 odst. 2 tr. zák.). Přijme-li soud prohlášení obviněného o jeho vině, dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, se neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Toto prohlášení je neodvolatelné, skutečnosti uvedené v prohlášení nemůže obviněný napadat odvoláním. Prohlášení obviněného nejsou pro soud závazná, tj. jak označení některých skutečností za nesporné, tak prohlášení viny nemusí soud přijmout (o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, soud nerozhodne, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti má závažné důvody o těchto prohlášeních pochybovat; soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného, soud nemusí prohlášení viny přijmout ani v těch případech, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran). Obdobně soud neschválí dohodu o vině a trestu, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, případně ochranného opatření, nebo nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, anebo zjistí-li, že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu (pokud tedy už dříve nedošlo k odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu podle § 314o nebo 314p tr. řádu).

Tato prohlášení je možné učinit již po doručení obžaloby, kdy je obviněný na tuto možnost upozorněn a poučen o následcích těchto prohlášení. Zjišťují se tak postoje obviněného důležité pro zvolení dalšího procesního postupu soudem. V případě negativního postoje obviněného nebude mít smysl pro soud uvažovat o zjednodušení řízení uvedenými alternativními postupy, předseda senátu nařídí hlavní líčení tak, aby mohlo proběhnout celé najednou. V opačném případě však nebude mít smysl předvolávat velké množství svědků nebo znalců, hodlá-li obviněný učinit rozhodující prohlášení podle navržených nových ustanovení § 206a až § 206d tr. řádu. Tímto se též sleduje ekonomie řízení, zabránění zbytečných nákladů na jeho provedení. Z tohoto důvodu by bylo vhodné obžalobu doručit obviněnému dříve než s předvoláním k hlavnímu líčení (stávající § 196 odst. 3 tr. řádu). Uvedené prohlášení je však možné učinit i v rámci hlavního líčení, kdy je jednak státní zástupce vyzván, aby kromě přednesu obžaloby označil ty skutečnosti, které sám považuje za nesporné, a dále je k prohlášení ke skutečnostem uvedeným v obžalobě vyzván i obžalovaný, konkrétně zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné, rovněž je upozorněn na možnost prohlásit vinu. Pokud se obžalovaný k těmto skutečnostem vyjádřil již po doručení obžaloby, předseda senátu se jej dotáže, zda setrvává na svém vyjádření nebo zda je chce nějakým způsobem změnit. Obdobné platí i pro sjednání dohody o vině a trestu – ta by sice zásadně měla být sjednávána v přípravném řízení, nicméně připouští se na základě požadavků praxe i možnost, aby tato dohoda byla sjednána i fázi řízení před soudem (na počátku hlavního líčení). I v takovém případě totiž může sjednaná dohoda o vině a trestu výrazně zjednodušit celé trestní řízení, není třeba vyslýchat velké množství svědků, odpadnou náklady na drahé provádění dokazování v hlavním líčení, dojde k časové úspoře tím, že odpadne rozsáhlé dokazování. S ohledem na společný konsenzus na výsledku trestního řízení nebudou zatěžovány ani soudy vyšších stupňů řízením o opravných prostředcích. Samotného sjednávání dohody o vině a trestu se však soud z podstaty věci neúčastní, jde stále o dohodu stran trestního řízení. Pokud státní zástupce a obviněný projeví zájem o dohodě jednat, samosoudce/předseda senátu hlavní líčení na určitou dobu přeruší, případně odročí, je-li zapotřebí ponechat stranám delší čas k jednání. Sjednávání dohody se má právo účastnit i přítomný poškozený, jinak jeho práva zohlední státní zástupce. Při sjednání dohody se postupuje obdobně jako při sjednávání dohody v přípravném řízení. Pokud by dohoda o vině a trestu sjednána nebyla, bude se pokračovat v hlavním líčení na podkladě obžaloby, aniž by se přihlíželo k doznání obžalovaného, ledaže by o to obžalovaný výslovně požádal. Byla-li dohoda sjednána, bude se soud zabývat návrhem státního zástupce na její schválení. Uvedená stanoviska budou zjišťována i v řízení před samosoudcem (ať již v rámci jím vedených hlavních líčení, tak i v rámci výslechu zadrženého podezřelého, který byl soudu předán s doručením návrhu na potrestání). Vzhledem ke specifikům řízení proti uprchlému se navrhuje výslovně omezit možnosti obhájce činit v těchto řízeních významná prohlášení za obviněného, především sjednat dohodu o vině a trestu (což plyne již dnes z § 175a odst. 8 tr. řádu), ale též učinit za něj prohlášení viny nebo označit určité skutečnosti za nesporné.

K bodům 21 a 24 (§ 314a odst. 3 a 4 a § 314b odst. 4 a 5) Pasáže dosud poněkud neorganicky uvedené v § 314b odst. 4 a 5 tr. řádu se zařazují na systematicky vhodnější místo do § 314a tr. řádu.

K bodu 28 (§ 314e odst. 6) Navrhuje se, aby bylo možné trestním příkazem upustit od potrestání (§ 46 tr. zák.), podmíněně upustit od potrestání s dohledem (§ 48 tr. zák.) a upustit od uložení souhrnného trestu (§ 44 tr. zák.), a to i v případě, byl-li předchozí trest uložen rozsudkem. Toto rozšíření využití trestního příkazu povede ke zrychlení daného trestního řízení a vyhovuje i požadavkům na rychlou reakci na spáchané protiprávní jednání. Nařizovat hlavní líčení, třebaže má samosoudce skutkový stav podle obsahu spisu za dostatečně prokázaný a v konkrétní věci má za to, že jsou dány důvody pro upuštění od potrestání, je evidentně neúčelné, časově zatěžující, nemluvě o nákladech řízení, které je spojeno s konáním hlavního líčení.

K bodu 29 (§ 314f odst. 3) Umožňuje se napravit opravným usnesením písařské chyby trestního příkazu. Podle současných názorů nelze zřejmou chybu v psaní v trestním příkazu opravit opravným usnesením, protože trestní příkaz je vyhlášen okamžikem jeho doručení a opravným usnesením lze chyby v psaní napravit pouze tehdy, pokud se odlišuje vyhlášené rozhodnutí od jeho písemného vyhotovení. Jedinou pomocí pak jsou řádné či mimořádné opravné prostředky. V praxi tedy často státní zástupce je nucen podat odpor proti trestnímu příkazu jen z důvodu takových pochybení a v případě, že si odpor nepodá obviněný z jiného důvodu, tak se celé hlavní líčení koná právě jen z důvodu, aby poté v rozsudku byla zřejmá chyba v psaní nebo v počtech z trestního příkazu opravena. Toto je nepřiměřeně nákladné a administrativně náročné.

K bodu 31 (§ 314r odst. 3) Umožňuje se sjednat novou dohodu o vině a trestu ihned, aniž by bylo třeba k tomu odročovat veřejné zasedání (což je podle doslovného znění nyní obligatorní postup).

K části třetí – změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

K bodu 1 (§ 22a) Navrhuje se výslovně upravit otázku podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí, které byly uloženy právnickým osobám. Dosud tato otázka vyvolává problémy, protože podle obecné úpravy obsažené v trestním zákoníku, který počítá s nejvyšší možnou výměrou tohoto trestu ve výši 10 let, lze podmíněně upustit od výkonu zbytku trestu po výkonu jeho poloviny, současně se stanoví zkušební doba v trvání nejvýše 5 let, která zároveň nesmí být kratší než dosud nevykonaná část trestu. Ovšem právnickým osobám lze uvedené tresty uložit až na dobu 20 let, uvedené požadavky trestního zákoníku vedou k těžko řešitelným problémům (pokud by se vycházelo z doslovného znění trestního zákoníku, bylo by při trestu zákazu činnosti v trvání 20 let možno podmíněně upustit nikoli po výkonu poloviny tohoto trestu, ale až po výkonu jeho tří čtvrtin, tj. po výkonu 15 let, protože pak by bylo možno stanovit zkušební dobu v trvání nejvýše 5 let tak, aby zároveň zkušební doba nebyla kratší než dosud nevykonaná část trestu; na druhou stranu se vyskytují i názory, že je důvodné užít analogii ve prospěch pachatele a s ohledem na obecná pravidla možnosti podmíněného upuštění od výkonu trestu po vykonání jeho poloviny prodloužit zkušební dobu až na 10 let, aby stále platilo pravidlo, že tato zkušební doba nesmí být kratší, než dosud nevykonaná část trestu apod.). Možnost upustit od výkonu zbytku trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí pak není trestním zákoníkem předvídána vůbec.

Skutečností rovněž je, že podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu jsou v trestním zákoníku vázány na chování fyzické osoby a je třeba je ve vztahu k právnickým osobám specifikovat. Navrhuje se proto, aby se pro účely podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí zkoumalo, zda odsouzená právnická osoba v době výkonu trestu svou další činností prokázala, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, zejména pokud doloží účinný soubor opatření zajišťujících dodržování právních norem a směřujících k předcházení trestné činnosti včetně provedených nápravných opatření vedoucích k zamezení rizika opětovného spáchání stejné nebo podobné trestné činnosti. Zavádí se tak kvalifikovaný požadavek, aby právnická osoba doložila, že má dobře nastavený a funkční tzv. compliance program, tedy soubor opatření vedoucích k tomu, aby pokud možno k další trestné činnosti nedocházelo, případné excesy byly včas a účinně detekovány, oznamovány a byla podniknuta opatření zabraňující pokračování v trestné činnosti. Staví se na jisto, že se užijí přiměřeně i ustanovení § 91 odst. 1 až 3 tr. zák., tj. rozhodování o osvědčení ve zkušební době (§ 91 odst. 5 se z povahy věci neužije, neboť na případy trestní odpovědnosti právnických osob nelze aplikovat úpravu o poskytování záruky zájmovým sdružením občanů).

K bodu 2 (§ 27) Dle stávajícího znění § 27 TOPO se na odsouzenou právnickou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, jestliže od právní moci odsuzujícího rozsudku uplynula doba uvedená v § 24 TOPO. V ustanovení § 24 TOPO, na něž je odkazováno, jsou uvedeny doby promlčení výkonu trestu od pěti do třiceti let. To znamená, že účinky odsouzení zanikají automaticky po uplynutí určité zákonem stanovené doby. Otázka zániku účinků odsouzení je tak řešena speciálním způsobem vůči zahlazení odsouzení fyzických osob ve smyslu trestního zákoníku. Současná úprava může mít negativní dopady zejména na zaměstnance a členy orgánů právnických osob, kterým je ztěžováno postavení na trhu např. z důvodu pochybení jednoho z bývalých manažerů obchodní společnosti i poté, co již společnost vykonala trest, který jí byl soudem uložen. Dopad se může projevovat v každodenním obchodním styku i ve specifických případech určených veřejnoprávní regulací. Ve svém důsledku dosavadní právní úprava nastoluje situaci, že odsouzení může mít pro právnickou osobu zásadní negativní důsledky i několik desítek let poté, co k trestnému činu došlo, a to dokonce za situace, kdy se na činnosti této právnické osoby již nepodílí žádná fyzická osoba, jejíž jednání bylo právnické osobě přičítáno. Cílem právní úpravy je zohlednit specifickou dynamičnost uvnitř právnické osoby a její zrcadlení v možnostech právnické osoby pokračovat v její činnosti po výkonu trestu. Účelem je zamezit nedůvodnému ztěžování činnosti právnické osoby, členů jejích orgánů a jejích zaměstnanců kvůli pochybení bývalých zástupců právnické osoby, když k výkonu trestu již došlo. Při zachování současného stavu může být právnická osoba zatížena důsledky odsouzení až po dobu 30 let, což s sebou přináší negativní účinky i vůči osobám fyzickým, které se účastní její činnosti a nijak se na spáchání trestného činu nepodílely, aniž by pro takové opatření existoval spravedlivý důvod. V tomto směru je situace u odsouzené právnické osoby odlišná od situace odsouzené fyzické osoby. Dosavadní úprava není vyhovující také z důvodu, že doba rozhodná pro vznik fikce neodsouzení právnické osoby počíná plynout okamžikem právní moci odsuzujícího rozsudku bez ohledu na to, zda je trest ve skutečnosti vykonán. V případě, že trest vykonán není, k zánikům účinků odsouzení dochází rovněž. V zásadě bude platit, že k fikci neodsouzení dojde okamžikem výkonu trestu, v tomto směru se navrhovaná právní úprava přibližuje ke slovenské úpravě zákona o trestnej zodpovednosti právnických osob (zákon č. 91/2016 Z.z.), který v § 9 stanoví, že "k zahladeniu odsúdenia právnickej osoby dochádza vykonaním trestu.”. Pouze u kategorie nejzávažnějších trestných činů (u zvlášť závažných zločinů, tj. úmyslných trestných činů s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let) se navrhuje z důvodu ochrany společnosti, aby k této fikci došlo až po uplynutí stanovené doby počítané od okamžiku, ke kterému by jinak došlo k vzniku fikce neodsouzením, a to u těch trestných činů, jejichž individuální škodlivost (která se promítá do výše uložené sankce) je vyšší – výjimku tvoří peněžité tresty, u nichž se takto podporuje stanovením fikce neodsouzení již jejich výkonem jejich hladký výkon. V důsledku vzniku fikce neodsouzení nebude odsouzení uvedeno ve výpisu z Rejstříku trestů pro danou právnickou osobu. Navrhovaná změna nicméně nemá vliv na skutečnost, že odsouzení právnické osoby, ohledně něhož nastává fikce neodsouzení, se zapisuje do evidence Rejstříku trestů a nadále se uvádí v opise z evidence Rejstříku trestů.

K bodu 3 (§ 37a) I v řízení proti právnické osobě je možno rozhodnout trestním příkazem, nicméně v praxi dochází k problémům při výběru druhu trestu a jeho výměry, neboť trestní řád, který omezuje katalog sankcí, které je takto možné uložit, s tresty, které lze uložit výlučně právnickým osobám, nepočítá. Navrhuje se proto výslovně upravit katalog trestů, jež bude možno uložit trestním příkazem právnické osobě, včetně specifické úpravy výměry zákazových trestů až na 5 let (ukládat tyto tresty až do výše poloviny jejich maximální výměry, tj. do výše 10 let, cestou trestního příkazu, tj. bez veřejného projednání v hlavním líčení, se nejeví jako přiměřené).

K části čtvrté – účinnost

Účinnost návrhu zákona se navrhuje stanovit tak, aby byla zajištěna alespoň minimální potřebná legisvakanční doba.

Praha, 24. 4. 2019

Předkladatelé : Helena Válková v. r.

Marek Benda v. r. Jan Chvojka v. r. Zdeněk Ondráček v. r. Marek Výborný v. r. Tomáš Kohoutek v. r. Dominik Feri v. r.