Vl.n.z. o dani z digitálních služeb

1. Zhodnocení platného právního stavu

V současné době není zavedena zvláštní daň z digitálních služeb, a tak je poskytování těchto služeb případně zdaněno pouze v rámci ostatních daní. Poskytovatel digitálních služeb je tak v souvislosti s poskytováním těchto služeb zdaněn daní z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a daní z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), pokud jsou splněny podmínky dané těmito zákony. Pokud nejsou splněny zákonné podmínky výše uvedených právních předpisů, což obecně může ve větší míře platit v případě digitálních služeb, na které se nová úprava zdanění vztahuje, v mnoha případech tak vůbec nedochází ke zdanění těchto aktivit na území České republiky. Navrhovaná právní úprava v podobě nové daně má za cíl zdanit tyto aktivity na území České republiky, kde jsou realizovány. Pojem „digitální služba“ vymezuje pro své účely zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti). Pro své účely jej vymezují také některé předpisy evropského práva, například směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb. Každý z těchto předpisů digitální službu vymezuje s ohledem na své potřeby, ať již jde o zajištění kybernetické bezpečnosti, nebo o zvláštní institut spotřebitelského práva. V současné době tak neexistuje univerzální vymezení digitální služby. Předložený návrh zákona je na těchto definicích do značné míry nezávislý, protože pojem digitální služba nevymezuje, ale pouze jej používá v názvu daně, protože cílem je zdanit určité jednotlivě určené digitální služby. Digitální služby, které tvoří jednotlivé předměty dílčích daní, jsou pak vymezeny dostatečně určitě tak, aby nebyly v kolizi s jinými právními předpisy, které s pojmem digitální služba také pracují. Současně lze konstatovat, že poskytování digitálních služeb není samo o sobě v České republice zdaněno zvláštní daní. Současná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

2.1. Obecně o konstrukci daně

Daň z digitálních služeb je tvořena třemi dílčími daněmi: • dílčí daní z provedení cílené reklamní kampaně • dílčí daní z využití mnohostranného digitálního rozhraní a • dílčí daní z poskytnutí dat o uživatelích.

Tyto dílčí daně sdílejí vybrané konstrukční prvky daně a liší se zejména okruhem plátců dílčí daně, vymezením předmětu dílčí daně a způsobem určení základu dílčí daně. Daň z digitálních služeb se spravuje jako jedna daň – podává se jediná přihláška k registraci, podává se jediné daňové přiznání, daň je jednou vyměřována a platí se prostřednictvím jednotných záloh. Pokud jde o povahu daně z digitálních služeb, může jít buď o daň přímou, nebo o daň nepřímou.

Pro přímé daně platí, že je poplatník platí na úkor svého důchodu a předpokládá se, že je

nemůže přenést na jiný subjekt.. Dále platí, že přímé daně přihlížejí k majetkové nebo

3 4

důchodové situaci poplatníkaa ke zdanění příjmu dochází při jeho vzniku.

Oproti tomu pro nepřímé daně platí, že jsou placeny v cenách zboží nebo služeb, a tedy je

plátce může alespoň z části přenést na jiný subjekt prostřednictvím ceny za zboží nebo službu.Dále platí, že nepřímé daně nepřihlížejí k majetkové nebo důchodové situaci

6 7

poplatníkaa ke zdanění příjmu dochází při jeho spotřebě. Přestože však základní rozdíl mezi teoretickým vymezením přímé a nepřímé daně spočívá v tom, zda lze nebo nelze ekonomicky přenést zdanění na jinou osobu, Toto teoretické vymezení však trpí tím, že teoreticky lze u každé daně do značné míry přenést zdanění na jiný subjekt,přičemž na míře daňové incidence se podílí zejména to, zda jsou zdaňovány subjekty operující na dokonale konkurenčním trhu, nebo na trhu monopolním anebo oligopolním, a dále se na ní podílí elasticita nabídky a poptávky.Uvedený znak tak nemusí ve skutečnosti být schopen s určitostí rozlišit, zda ta která daň je spíše daní přímou nebo nepřímou, ať již má daňovou incidenci jakoukoliv. Pokud jde o ostatní znaky, je situace jasnější, protože takové námitky proti nim teorie nevznáší. Ve vztahu k dani z digitálních služeb lze konstatovat, že:

• navrhovaná daň z digitálních služeb žádným způsobem nezohledňuje majetkovou

nebo důchodovou situaci plátce a

• vychází z koncepce nezdaňovat příjem, ale zdaňovat poskytování služeb, a tedy jde o

zdanění probíhající v souvislosti se spotřebou.

Z teoretického hlediska tak daň z digitálních služeb naplňuje znaky nepřímé daně.

Současně je třeba uvést, že předložený návrh vychází z původního unijního návrhu směrnice, který obsahoval tři okruhy zdanitelných služeb (model širšího rozsahu zdanění Digital Services Tax, dále jen „DST“). K tomuto návrhu vyjádřila své stanovisko Právní služba Evropské komise,ve kterém posuzovala, zda DST spadá pod čl. 113 Smlouvy o fungování Evropské unie upravující právní základ práva Evropské unie k harmonizaci daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní.

ŠIROKÝ Jan. Daňové teorie s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-005-8, str. 48-49; KARFÍKOVÁ Marie a kol. Teorie finančního práva a finanční vědy. Praha: Wolters Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7552-935-0. str. 146; KUBÁTOVÁ Květa. Daňová teorie a politika. 6., akt. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-841-3, str. 20. ŠIROKÝ J., op. cit., str. 49; KARFÍKOVÁ M., op. cit., str. 146; KUBÁTOVÁ K., op. cit., str. 20. ŠIROKÝ J., op. cit., str. 49. KARFÍKOVÁ M., op. cit., str. 146. ŠIROKÝ J., op. cit., str. 49; KARFÍKOVÁ M., op. cit., str. 146; KUBÁTOVÁ K., op. cit., str. 20. ŠIROKÝ J., op. cit., str. 49. KARFÍKOVÁ M., op. cit., str. 146. KUBÁTOVÁ K., op. cit., str. 20. KUBÁTOVÁ K., op. cit., str. 65-85; ŠIROKÝ J., op. cit., 82–101. Dokument Rady č. WK 12861/2018 INIT ze dne 25. října 2018 v režimu LIMITE.

Podle tohoto stanoviska má DST jak znaky obratové daně, tak znaky spotřební daně, byť není ani čistě obratovou daní, ani není čistě spotřební daní (jejím předmětem není hmotná věc). Právní služba Evropské komise při svém posuzování vycházela mimo jiného také z výše uvedených znaků nepřímých daní. Právní služba Evropské komise ve svém stanovisku dovodila, že DST je jinou nepřímou daní podle čl. 113 Smlouvy o fungování Evropské unie. Lze tak shrnout, že DST je v souladu se stanoviskem Právní služby Evropské komise nepřímou daní, a tedy i daň z digitálních služeb, která svou konstrukcí z DST vychází, musí

být daní nepřímou.

Jednotlivé konstrukční prvky pak vycházejí z toho, že je navrhovaná daň z digitálních služeb nepřímou daní, a to zejména v označení subjektu daně (plátce) a v konstrukci předmětu daně, kdy je vymezen nejen samotný předmět daně, ale také se upravuje vznik daňové povinnosti, den uskutečnění zdanitelného plnění a místo poskytnutí zdanitelné služby.

2.2. Subjekt daně

Zákon stanovuje čtyři prahy, na základě kterých se určí subjekt daně. Tyto prahy cílí na (i) globální významnost a (ii) významnou digitální přítomnost v České republice, (iii) vyloučení zdanění okrajových činností jednotlivé právnické osoby nebo jednotek bez právní osobnosti a (iv) vyloučení „převážně nedigitálních“ skupin podniků. Subjektem daně budou právnické osoby nebo jednotky bez právní osobnosti, které buď patří do velké skupiny podniků s celkovými konsolidovanými výnosy překračujícími částku 750 000 000 EUR (cca 20 mld. Kč), nebo které takových výnosů dosahují samy, pokud současně v rámci této skupiny nebo samostatně úplatně poskytují na území České republiky zdanitelné služby a úhrn úplat za tyto služby připadající na Českou republiku přesahuje částku 100 000 000 Kč, opět buď celkově v rámci skupiny, nebo samostatně za danou právnickou osobu nebo jednotku bez právní osobnosti. Současně musí být překročen třetí práh, který v případě provedení cílené reklamní kampaně a poskytnutí dat o uživatelích představuje úhrn úplat za tyto služby připadající na Českou republiku převyšující 5 000 000 Kč a v případě využití mnohostranného digitálního rozhraní podmínku, že toto rozhraní musí mít více než 200 000 uživatelských účtů. Práh týkající se konsolidovaných výnosů omezuje působnost zákona na společnosti určité velikosti, jimiž jsou ty, které dosáhly silného postavení na trhu, které jim umožňuje mít relativně vyšší přínos ze síťových účinků a využívání dat velkého objemu, a tudíž vybudovat své obchodní modely na základě zapojení uživatelů. Takové obchodní modely, které vedou k vyšším rozdílům mezi místem, kde jsou zisky zdaňovány, a místem, kde je vytvářena hodnota, tudíž spadají do působnosti této daně. Ekonomická kapacita společností, které se mohou stát plátci, by měla být brána jako ukazatel jejich schopnosti přilákat velké množství uživatelů nezbytné pro to, aby byly tyto obchodní modely životaschopné. Příležitosti zapojit se do agresivního daňového plánování se kromě toho skýtají právě velkým společnostem. Záměrem stanovení takového prahu je rovněž poskytnout právní jistotu a zajistit, aby společnosti a správce daně mohly snáze a méně nákladně určovat, zda vznikla daňová povinnost k dani z digitálních služeb, a to zejména s ohledem na to, že některé společnosti nemusí vést zvlášť záznamy o výnosech z činností spadajících mimo působnost této daně. Tato prahová hodnota by rovněž měla vyloučit malé a začínající společnosti, u kterých by zátěž spojená s dodržováním předpisů týkajících se nové daně měla pravděpodobně nepřiměřené dopady. Druhý práh, celkový úhrn částí úplat za poskytování zdanitelných služeb v České republice, naopak omezuje oblast působnosti daně na případy, kdy existuje významná digitální stopa na území České republiky v souvislosti s druhem poskytované zdanitelné služby, která je předmětem daně z digitálních služeb. Tato prahová hodnota má zabezpečit, aby se plátcem nestaly entity, u nichž úhrn úplat za poskytnutí zdanitelných digitálních služeb představuje nízkou částku nebo je tato jejich činnost pouze nahodilého charakteru, a nebyly tak zbytečně zatíženy související administrativou. Pokud jde o členskou entitu skupiny, pro účely účetního výkaznictví se uplatňují prahové hodnoty podle celkových výnosů konsolidované skupiny. Subjektem daně je samostatná společnost nebo členská entita skupiny. V případě skupiny se pro účely stanovení výše výnosů pro dosažení prahových hodnot pro registraci vychází ze součtu výnosů v rámci celé této skupiny. Každý, kdo poskytuje zdanitelné služby na území České republiky a je členskou entitou skupiny, která překračuje prahové limity, se musí povinně registrovat pro účely daně z digitálních služeb. Tato povinnost nastane bez ohledu na to, zda je entita, která splňuje obě výše uvedené podmínky, usazena v České republice, Evropské unii nebo v nečlenském státě Evropské unie. Třetí práh zamezuje tomu, aby nová daň nepříznivě dopadla na malé společnosti, které sice patří do globálně významné skupiny s významnou digitální přítomností v České republice, ale samy se přitom nepodílejí na hlavní činnosti této skupiny a pokud už nabízejí zdanitelné služby, nabízejí je pouze okrajově. Třetí práh se však může uplatnit i v případě samostatného subjektu daně, který není součástí skupiny, který jednu ze tří zdaňovaných činností provozuje v České republice pouze v minimální míře ve srovnání s ostatními zdanitelnými službami. Konečně čtvrtý práh zamezuje tomu, aby dani z digitálních služeb podléhaly koncerny, které poskytují digitální služby v rámci svých aktivit v členských státech Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarska (dále jen „členské státy EU/EHP“) pouze v marginálním rozsahu, přestože jinak naplňují výše uvedené prahy. Příkladem skupin, které budou vyloučeny ze zdanění v důsledku tohoto prahu, mohou být například koncerny výrobců automobilů, které v rámci své skupiny nabízí automotive služby spadající částečně také do oblasti zdanitelných služeb, přičemž však hlavní jádro ekonomických aktivit u těchto koncernů leží jinde, než v úplatném poskytování zdanitelných služeb. První, druhý a čtvrtý práh se aplikují na skupinu jako celek. Třetí prahy pro jednotlivé zdanitelné služby se posuzují samostatně pro jednotlivé členské entity skupiny, a to vzhledem k jednotlivým zdanitelným službám.

2.3. Předmět daně

Předmětem daně je úplatné poskytování zdanitelných služeb na území České republiky. S ohledem na to, že jde o služby poskytované digitálně, rozumí se poskytováním na území České republiky zásadně to, že službu využil uživatel z technického zařízení, které se v době poskytnutí služby nacházelo na území České republiky. Daň z digitálních služeb je selektivní daní odváděnou z úplat obdržených z poskytování určitých digitálních služeb charakterizovaných vytvářením hodnoty uživateli. Služby podléhající dani z digitálních služeb jsou ty, u nichž podíl uživatele na digitální činnosti představuje pro společnost vykonávající tuto činnost základní vstup. Jinými slovy obchodní modely, na které je tento zákon vztažen, jsou ty, které by bez zapojení uživatelů nemohly ve své současné podobě existovat. Role, kterou hrají uživatelé těchto digitálních služeb, je jedinečná a komplexnější, než jakou mají zákazníci tradičně poskytovaných služeb. Tyto služby mohou být poskytovány na dálku, aniž by poskytovatel služby byl fyzicky usazen v téže jurisdikci jako uživatelé, a kde je vytvářena hodnota. Existuje několik způsobů, jak může zapojení uživatelů přispívat k hodnotě společnosti. Digitální společnosti mohou například získávat data o aktivitách uživatelů na digitálním rozhraní, která se obvykle používají k zacílení reklamy na tyto uživatele nebo mohou být předána za protiplnění třetím stranám. Jiný způsob je aktivní a trvalé zapojení uživatelů mnohostranných digitálních rozhraní, která mohou vytvářet síťové efekty, kdy se, obecně řečeno, hodnota služeb zvyšuje s počtem uživatelů využívajících toto rozhraní. Hodnota takových rozhraní spočívá ve spojeních mezi uživateli a v interakci mezi nimi, což s sebou často může nést stahování a sdílení informací uživateli v rámci sítě. Taková mnohostranná digitální rozhraní mohou rovněž usnadnit související dodání zboží nebo poskytování služeb přímo mezi uživateli, což představuje další zřejmou formu zapojení uživatelů. Na základě různých forem zapojení uživatelů popsaných výše do působnosti daně z digitálních služeb spadají následující služby:

– služby spočívající v umísťování cílené reklamy na digitální rozhraní zaměřené na uživatele tohoto rozhraní, a související doplňkové služby;

– služby spočívající ve využití mnohostranných digitálních rozhraní, jež uživatelům umožňují uzavření transakce mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní, nebo jiné využití mnohostranného digitálního rozhraní;

– poskytnutí dat shromážděných o uživatelích. Poskytování digitálních reklamních služeb spočívajících v umísťování reklamy klientů na digitální rozhraní, která je zaměřena na uživatele tohoto digitálního rozhraní, je v širším smyslu v souladu se zkoumanými obchodními modely. A to proto, že umísťování takové reklamy v digitálním kontextu představuje typický způsob, jak společnost umožňující zobrazování reklamy na digitálním rozhraní zpeněžuje uživatelský provoz a data uživatelů, která se při umísťování cílené digitální reklamy zohledňují. Zákon nezohledňuje, zda poskytovatel reklamních služeb digitální rozhraní, na kterém se reklama objevuje, vlastní. Pokud dodavatel reklamních služeb umisťuje reklamu na rozhraní, které mu bylo přenecháno k užití, není osoba, která tuto část rozhraní poskytla, povinna k této dani. Cílem je zamezit možnému dominovému efektu nebo dvojímu zdanění týchž transakcí v rámci daně z digitálních služeb. Využitím mnohostranného digitálního rozhraní se rozumí uzavření transakce mezi uživateli daného mnohostranného digitálního rozhraní (umožňuje poskytovatelům těchto služeb mít prospěch ze síťových účinků) a také zpřístupnění tohoto rozhraní uživateli či jeho jiné využití. Základem dílčí daně z poskytnutí této zdanitelné služby je výše plnění, která plyne provozovateli tohoto rozhraní za zprostředkování dané transakce. Pro účely daně není tedy rozhodující samotná výše uskutečněné transakce. Do základu dílčí daně dále vstupuje např. pravidelný poplatek plynoucí provozovateli rozhraní za poskytování dalších zdanitelných služeb spojených s využitím mnohostranného digitálního rozhraní. Schopnost těchto rozhraní vytvářet spojení mezi uživateli odlišuje tyto zprostředkovatelské služby od jiných služeb, které lze rovněž považovat za služby usnadňující interakci mezi uživateli, avšak jejichž prostřednictvím uživatelé nemohou mezi sebou navazovat kontakty, pokud již dříve nenavázali kontakt s použitím jiných prostředků, jako např. služby okamžitého zasílání zpráv. Vytváření hodnoty pro tyto jiné služby, které lze obecně definovat jako komunikační nebo platební služby, spočívá ve vývoji a prodeji podpůrného softwaru, který umožňuje tuto interakci, a je méně vázáno na zapojení uživatelů, tudíž na tyto služby nebude nová daň uvalena. Stejně tak bude z působnosti této daně vyloučen např. prodej konečným uživatelům přes síť Internet (v podobě elektronických obchodů). Z oblasti působnosti tohoto zákona jsou vyloučeny také regulované finanční služby. Tyto služby mají za cíl poskytnout bezpečné prostředí pro finanční transakce. Subjekt poskytující tyto služby tedy určuje konkrétní podmínky, za kterých může být finanční transakce provedena, aby byly zaručeny základní prvky, jako je kvalita provedení transakcí, úroveň transparentnosti na trhu a spravedlivé zacházení s investory. Takové služby mají základní a specifický cíl usnadnit financování, investice nebo spoření. Dále se za zdanitelnou službu nepovažuje provozování hazardních her. Není zde tak silná provázanost s uživatelskou přidanou hodnotou a v současné době je v České republice provozování hazardních her zdaněno na úrovni svého potenciálu. Předmětem daně také není zpřístupnění či využití digitálního rozhraní za účelem dodávání digitálního obsahu uživatelům subjektem prostřednictvím digitálního rozhraní, jako je video, audio nebo text, vlastněného subjektem nebo v jehož případě subjekt nabyl práva na jeho šíření. Toto vynětí v sobě obsahuje i poskytování služeb hraní počítačových her. Poskytnutím uživatelských dat je poskytnutí souboru údajů generovaných činností uživatelů na digitálním rozhraní. Prostřednictvím zdanění této služby je (mimo jiné) zamezeno umělému dělení schémat, ke kterému by mohlo v rámci umísťování cílené reklamy docházet. Služby v působnosti daně z digitálních služeb jsou ty, které využívají digitální rozhraní jako prostředek k vytváření vstupů uživatelů, spíše než služby, které využívají rozhraní jako způsob přenášení jinak generovaných dat. Daň z digitálních služeb tedy není daň ze shromažďování nebo využívání dat shromážděných společnostmi pro jejich interní účely nebo sdílení dat shromážděných společnostmi s jinými stranami zdarma. Daň z digitálních služeb je zaměřena na předávání dat získaných z velmi specifických činností (činností uživatele na digitálním rozhraní) za protiplnění. Den uskutečnění zdanitelné služby se liší s ohledem na konkrétní poskytnutí zdanitelné služby. U umístění cílené reklamy se jedná o den, kdy nastala poslední úplatná událost, např. den, kdy daná reklamní kampaň byla zobrazena poslednímu uživateli a tato kampaň byla účtována na základě počtu zobrazení uživatelům. U využití mnohostranného digitálního rozhraní může, vzhledem k charakteru této služby, nastat více variant. Pokud při tomto využití dochází k uzavření transakce mezi uživateli, za den uskutečnění zdanitelné služby se rozumí den, ke kterému jsou známi všichni účastnící dané transakce. V případě jiných schémat využití těchto rozhraní se hledí na splatnost úplaty nebo její první části. U poskytnutí dat o uživatelích se za tento den považuje den, ve kterém byla data, jež jsou předmětem dané transakce, poskytnuta. Pro určení, že je dané poskytnutí služby zdanitelnou službou pro účely této daně, tedy že místo poskytnutí zdanitelné služby je v tuzemsku, slouží primárně IP adresa zařízení, pomocí kterého uživatel přistupuje na digitální rozhraní. V případech, kdy není na základě této IP adresy možné stanovit, zda místo poskytnutí zdanitelné služby je v tuzemsku, vychází se z lokace na základě bydliště nebo sídla uživatele. Daň z digitálních služeb nezdaňuje příjem při jeho vzniku, ale až v okamžiku jeho spotřeby, tj. při poskytnutí zdanitelné služby za úplatu na území České republiky, proto daň z digitálních služeb tak naplňuje znaky nepřímé daně. Předmětem daně z digitálních služeb je poskytnutí zdanitelné služby za úplatu na území České republiky. Jde tak o daň selektivní, na rozdíl například od daně z příjmů právnických osob vymezené v zákoně o daních z příjmů, jejímž předmětem jsou příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem a která je tedy daní všeobecnou.

2.4. Základ a sazba daně

Základ daně je založen na transakční bázi, tvoří jej tak úhrn úplat za jednotlivé zdanitelné služby uskutečněné ve zdaňovacím období. Protože se tyto úplaty nemusí týkat pouze poskytnutí zdanitelné služby v České republice, vstupuje do základu daně pouze jejich poměrná část odpovídající tomu, v jaké míře byla daná služba poskytnuta v České republice. Základ daně se člení na jednotlivé základy jednotlivých dílčích daní, přičemž se každý určuje samostatně a samostatně se zaokrouhluje.

Navrhuje se jednotná sazba pro všechny dílčí daně ve výši 7 %, jak vyplývá z rozhodnutí koaliční rady.

2.5. Další základní konstrukční prvky daně

Daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání, přičemž se použijí obecná ustanovení zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád (dále jen „daňový řád“). Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Navržená daň je výlučnou daní státní, její výnos je tedy příjmem státního rozpočtu.

2.6. Správa daně

Správu daně bude vykonávat Specializovaný finanční úřad. Plátce, kterému nově vznikne daňová povinnost k dani z digitálních služeb, bude mít povinnost podat přihlášku k registraci. Při správě daně se použije tzv. samovyměření, daň se tak bude stanovovat právní fikcí přímo na základě podání daňového přiznání. Daň bude placená primárně zálohově, a to v měsíčních zálohách odpovídajících jedné dvanáctině daně tvrzené za předchozí zdaňovací období. Stanoví se zvláštní následek porušení povinností při správě daně, a to institut nespolehlivého plátce daně z digitálních služeb. Daňové subjekty budou se správcem daně komunikovat zásadně elektronicky. Pokud mají daňové subjekty sídlo mimo Evropskou unii, Evropský hospodářský prostor nebo Švýcarsko, budou si muset zvolit zmocněnce, aby s nimi mohl správce daně efektivně komunikovat. V souvislosti s návrhem zákona se subjektům, které nenaplní některý z výše uvedených prahů, nestanovují žádné dodatečné daňové povinnosti.

2.7. Dočasná povaha daně

Daň z digitálních služeb představuje překlenovací opatření, které má být aplikováno v období, než bude dosaženo shody na globálním řešení zdanění digitálních služeb, na jehož přípravě probíhají v současné době intenzivní práce zejména na poli Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále jen „OECD“).Z důvodu zvýšení právní jistoty adresátů zákona se použitelnost zákona výslovně omezuje pouze na zdaňovací období od účinnosti zákona do zdaňovacího období 2024.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

Digitální ekonomika každým dnem mění způsoby a možnosti, jak uskutečňovat vzájemné interakce, spotřebu i obchodování. Digitální transformace přináší společnosti mnoho výhod. Aby se plně využil její potenciál, musí být včas zaveden vhodný politický a právní rámec, který přispěje k vytvoření nových příležitostí pro inovace a také k tomu, aby byly nastaveny rovné podmínky v tržním prostředí České republiky. Uživatelé digitálních služeb jsou stále více zapojováni do procesu vytváření hodnoty, ať už vědomě, či nikoli. Tito uživatelé poskytují data, sdílejí znalosti, obsah a umožňují tvorbu rozsáhlých a rozmanitých sítí. Tím vším se v současné ekonomice vytváří enormní hodnota,

Action 1: Tax Challenges Arising from Digitalisation. OECD. OECD BEPS [online]. Paris: OECD, c2019 [cit. 2019-11-24]. Dostupné z: http://www.oecd.org/tax/beps/beps-actions/action1/ jež v budoucnu ještě poroste. Následující diagram ukazuje, jak je činnost uživatelů v rámci internetového prostředí v rámci Evropské unie velmi intenzivní.

Obrázek 1: Denní činnost uživatelů Internetu v Evropské unii (zdroj: Evropská komise)

Co se stane

na Internetu400 milionů GB650 milionů

internetovéhovyhledávání

v EU za denprovozu

Více než...

500 000 20 miliard

příspěvků poslaných e-mailů na blogy

40 milionůhodin 150 milionů

volání příspěvků na přes Internet sociálních médiích

800 milionů 40 milionů

shlédnutých videí nahraných fotek online

Růst digitálních společností je mnohem rychlejší než růst ekonomiky jako celku, přičemž největší digitální podniky mají v Evropské unii obrovskou uživatelskou a spotřebitelskou základnu. Uživateli Facebooku je například 42 % Evropanů. V České republice se nachází necelá 2 % těchto evropských uživatelů. V rámci digitální ekonomiky je většina internetových stránek lokálních (tzn. navštěvovaných pouze v rámci jedné země). Nicméně největší podíl celkového provozu digitálního prostředí připadá na mnohem menší množství globálních internetových stránek (a tím tedy společnostní, které jsou globálními lídry – např. Facebook, Alphabet, Microsoft, Priceline Group a další). Jak uvádí Evropská komise,průměrný roční růst příjmů předních digitálních společností činil v uplynulých sedmi letech přibližně 14 % (např. průměrná míra růstu sektoru digitální reklamy činila v uplynulých pěti letech přibližně 14 %, přičemž lze očekávat trend postupného snižování této průměrné míry růstu). U společností působících v oblasti informačních technologií a telekomunikací dosahoval průměrný roční růst zhruba 3 % a u ostatních nadnárodních společností 0,2 %. Toto svědčí o dynamice a potenciálu digitálního odvětví.

EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Evropské komise Evropskému parlamentu a Radě. Čas zavést moderní, spravedlivou a účinnou normu v oblasti zdanění digitální ekonomiky. Brusel, Úřad pro publikace, 2018. COM (2018) 146 final. EVROPSKÁ KOMISE. Commission staff working document impact assessment accompanying the document Proposal for a Council Directive laying down rules relating to the corporate taxation of a significant digital presence and Proposal for a Council Directive on the common system of a digital services tax on revenues resulting from the provision of certain digital services. Brusel, Úřad pro publikace, 2018. SWD(2018) 81 final.

Digitální technologie transformují tradiční obchodní modely společností do modelů zcela nových, což vytváří tlak na daňové systémy. Daňové systémy nejsou v současné podobě v mnohých aspektech vhodně nastaveny a nedokáží se samy pružně těmto novým, dynamicky se rozvíjejícím, obchodním schématům přizpůsobit. Evropská komise (2018)uvádí, že digitální společnosti v Evropské unii čelí nižšímu efektivnímu průměrnému daňovému zatížení než společnosti obchodující na bázi „tradičních“ obchodních modelů. Efektivní průměrné daňové zatížení nadnárodních skupin společností založených na digitálních modelech je ve výši 9,5 %. Naproti tomu nadnárodní skupiny společností založených na „tradičních“ obchodních modelech podléhají efektivnímu průměrnému daňovému zatížení ve výši 23,2 %. Pro spravedlivé a účinné zdanění by společnosti měly ideálně platit daně tam, kde vytváří zisky a vzniká hodnota. Současná úprava daně z příjmů právnických osob je založena mj. na konceptu daňového rezidenství a stálé provozovny (předpoklad fyzické přítomnosti a reálně vykonávaných aktivit), který již zcela neodpovídá a přestává fungovat v dnešním moderním kontextu snadného přeshraničního provádění činností mezi subjekty bez nutnosti fyzické přítomnosti. Digitální společnosti tak mohou využívat veřejné služby a tržní infrastrukturu, například soudní systém ve státě, ve kterém současně nemusí odvádět daně, pokud v něm nejsou významným způsobem přítomny také fyzicky. Současný stav je jednoznačně neudržitelným ve stále více globalizovaném a propojeném světě a vede k rozmanitým příležitostem pro vyhýbání se daňovým povinnostem, nižším daňovým příjmům pro veřejné rozpočty, negativním dopadům na sociální spravedlnost včetně eroze veřejných rozpočtů a vytváří nerovné podmínky pro společnosti. Česká republika si je vědoma, že nejefektivnějším řešením v reakci na nové výzvy digitální ekonomiky pro současné daňové systémy jsou bezesporu opatření prosazovaná a zaváděná jako výsledek společných a koordinovaných kroků v širokém mezinárodním kontextu. Dosavadní vývoj debat k dané problematice na mezinárodní úrovni však prokázal, že nalezení shody na společném postupu států v rámci Evropské unie a zejména OECD je nesmírně náročný proces. V současné chvíli je přijetí daně z digitálních služeb i otázkou politickou. Přijetí vlastní úpravy je tedy, mimo jiné, projevem vytvoření tlaku na tyto mezinárodní instituce a uspíšení prací a přijetí řešení na mezinárodní úrovni. Zaváděná daň je zamýšlena jako daň dočasná a měla by zaniknout v momentě nalezení globálního řešení na úrovni tzv. Inclusive Framework OECD a počátku jeho provádění. Na úrovni Evropské unie bylo jednáno o možnostech digitálního zdanění, jehož výsledkem byl návrh směrnice Rady o společném systému daně z digitálních služeb jako daně z příjmu z poskytování určitých digitálních služeb {SWD(2018) 81} - {SWD(2018) 82} (dále také jako „návrh směrnice“). Původní návrh této směrnice obsahoval 3 okruhy zdanitelných příjmů, a to z online cílené digitální reklamy, ze zpřístupnění digitálních rozhraní uživatelům a umožnění jim interakcí mezi nimi a také z prodeje uživatelských dat. Návrh směrnice v tomto rozsahu je zpravidla označován jako „směrnice DST“. Na základě iniciativy Francie a Německa představené v rámci jednání Rady ECOFIN v prosinci 2018 vytvořilo tehdejší rakouské předsednictví nové znění kompromisního textu s omezením rozsahu působnosti směrnice pouze na jeden okruh zdanitelných příjmů – online cílenou digitální reklamu. Návrh směrnice v tomto zúženém rozsahu je zpravidla označován jako tzv. „směrnice DAT“. Dosažení jednomyslné shody v této otázce bylo však na úrovni Evropské unie v daný okamžik nemožné a členské státy postupně zavádějí či zvažují zavedení unilaterálních

EVROPSKÁ KOMISE. SWD(2018) 81 final, op. cit.

opatření, a to alespoň do doby, než bude nalezeno a implementováno globální řešení zdanění digitální ekonomiky. Zvolený rozsah předmětu daně z digitálních služeb vychází z návrhu směrnice v rozsahu směrnice DST.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem

Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být také ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, které stanovuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 12/03 či Pl. ÚS 7/03 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). Z této judikatury vyplývá, že: 1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení

zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost.

2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým

plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení ústavním pořádkem chráněné, vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Ústavní přezkum daní, poplatků a peněžitých sankcí zahrnuje posouzení z pohledu

dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92).

4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení

majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiná peněžitá sankce případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo peněžitá sankce ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí), nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání). V případě navrhované právní úpravy jsou splněna výše uvedená ústavní hlediska pro ukládání povinných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů: • Z hlediska neakcesorické a akcesorické rovnosti nedochází ke svévolnému odlišování daňových subjektů, neboť navrhovaná právní úprava nečiní neodůvodněné rozdíly mezi subjekty, na něž se vztahuje: 1. Návrh zákona zakotvuje pro jednotlivé dílčí daně 4 objektivní kritéria (v této

důvodové zprávě označované jako „prahy“), která se uplatní pro každou právnickou osobu nebo jednotku bez právní osobnosti, a to bez rozdílu. Zejména lze konstatovat, že tyto objektivní hranice jsou nezávislé na tom, ve kterém státě mají tyto osoby nebo jednotky své sídlo. Návrh zákona tedy nevede k přímé diskriminaci určité skupiny právnických osob nebo jednotek bez právní osobnosti.

2. Tato objektivní kritéria byla stanovena s ohledem na to, aby daň dopadla pouze na

ekonomicky nejvýkonnější subjekty vyvíjející činnost v oblasti poskytování digitálních služeb jako nezanedbatelnou součást svých aktivit, které mají zejména s ohledem na svou zpravidla nadnárodní povahu snadnější přístup k možnostem mezinárodní daňové optimalizace, a současně s ohledem na skutečnost, že stávající daňový systém není zcela optimálně připraven na zdaňování statků vznikajících v rámci digitální ekonomiky. Z tohoto důvodu první objektivní kritérium navazuje na částku 750 000 000 EUR, která je v oblasti mezinárodního zdaňování používána pro vymezení nadnárodních skupin podniků. Současně daň cílí pouze na subjekty, které jsou v České republice buď samy, nebo v rámci skupiny, významně digitálně přítomné v České republice, a tedy je žádoucí podrobit zdanění statky, které v rámci této digitální přítomnosti byly v České republice vygenerovány. Kritérium významné digitální přítomnosti reprezentuje druhé objektivní kritérium, tedy práh ve výši 100 000 000 Kč pro celkový úhrn částí úplat připadajících na Českou republiku za poskytnutí digitálních služeb uskutečněné v posuzovaném rozhodném období. Aby byl vyloučen případný negativní dopad na ty právnické osoby a jednotky bez právní osobnosti, které určitou činnost provozují pouze okrajově, a tedy negenerují významné statky v souvislosti s poskytováním dané zdanitelné služby, zavádí zákon třetí objektivní kritérium, práh minimálního počtu 200 000 uživatelů mnohostranného digitálního rozhraní nebo minimální výše částí úplat připadajících na Českou republiku za posuzované rozhodné období ve výši 5 000 000 Kč za jednu osobu nebo jednotku. Konečně pro vyloučení skupin podniků, pro které je poskytování digitálních služeb marginální aktivitou, se zavádí čtvrté objektivní kritérium, práh založený na poměru výnosů ze všech činností skupiny podniků v členských státech k úplatám za digitálních služby poskytnuté v těchto státech. Tento poměr musí v rámci skupiny přesahovat 10 %, jinak celá skupina podniků nebude podléhat dani z digitálních služeb, i kdyby byly předchozí prahy naplněny.

3. Uvedená objektivní kritéria tedy cílí na odlišení ekonomicky výkonnějších subjektů

v oblasti digitální ekonomiky od subjektů ekonomicky méně výkonných, přičemž zdanění daní z digitálních služeb mají podléhat subjekty ekonomicky nejvýznamnější, což představuje opatření, které je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Návrh zákona tak nevede ani k diskriminaci nepřímé.

• Z hlediska vyloučení majetkové diskriminace, resp. z hlediska posouzení skutečnosti, nepředstavuje-li daň z digitálních služeb případný zásah do práva vlastnického, se nejedná o případ, kdy je možné hovořit vůči majetkovému substrátu jednotlivce o škrtícím (rdousícím) působení či o konfiskačních dopadech na jednotlivce. Navrhovaná právní úprava je z výše uvedených hledisek plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a to i s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k této problematice.

5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii

Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie. Daň z digitálních služeb není právem Evropské unie sama o sobě upravena. Kromě čl. 113 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) jako základu pro harmonizaci v oblasti nepřímých daní jsou členské státy povinny při výkonu svých pravomocí respektovat principy dané SFEU (zejména čl. 19, 45, 49, 56 a 63 SFEU) a dbát na to, aby nedocházelo k neodůvodněné diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo neodůvodněnému omezování volného pohybu osob, služeb a kapitálu nebo svobody usazování, jak bylo opakovaně potvrzeno Soudním dvorem Evropské unie. Navrhovanou právní úpravou budou tyto principy plně respektovány. Z procesního hlediska se pak navrhovaná úprava dotýká sekundárního práva Evropské unie ve vztahu k mezinárodní spolupráci při správě daní a mezinárodní spolupráci při vymáhání některých finančních pohledávek. Jmenovitě jsou dotčeny tyto sekundární akty práva Evropské unie: • směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (transponována do českého právního řádu zákonem č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů) a • směrnice Rady 2011/16/EU o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS (transponována do českého právního řádu samostatným zákonem č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Daň z digitálních služeb bude daní podle čl. 2 odst. 1 písm. a) výše uvedené směrnice Rady 2010/24/EU a daní podle čl. 2 odst. 1 výše uvedené směrnice Rady 2011/16/EU. V souvislosti s tím bude nutné novelizovat zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů (dále jen „zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní“), což bude provedeno v samostatném zákoně.

5.1. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy se směrnicí o společném systému daně z přidané hodnoty

Navrhovaná právní úprava je v souladu se směrnicí Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“). Ta v čl. 401 stanoví, že tato směrnice nebrání tomu, aby si kterýkoli členský stát zachoval nebo zavedl daně z pojistných smluv a ze sázek a her, spotřební daně, kolkovné a obecně jakékoliv daně, dávky nebo poplatky, které nemají povahu daně z obratu, pokud výběr těchto daní, dávek nebo poplatků nevede při obchodu mezi členskými státy ke vzniku formalit spojených s překračováním hranic. Při posouzení skutečnosti, zda se v případě daně z digitálních služeb může jednat o daň, která by mohla mít povahu daně z obratu, je třeba vycházet zejména z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Na základě existující judikatury Soudního dvora Evropské unie (C-475/03 Banca popolare di Cremona a rozsudky navazující) je třeba vykládat čl. 401 směrnice o DPH v tom smyslu, že cílem harmonizace obratových daní je dosažení stejných podmínek zdanění téže operace a nahrazení daní z obratu platných v jednotlivých členských státech společným systémem daně z přidané hodnoty. Tím mají být odstraněny rozdíly zdanění, které by mohly narušovat hospodářskou soutěž. Čl. 401 směrnice o DPH umožňuje členským státům zavádět jiné daně, dávky nebo poplatky, ale pouze v případě, že nemají charakter daně z obratu, resp. nevykazují jeden ze základních znaků daně z přidané hodnoty. Pro posouzení, zda se jedná o daň z obratu ve smyslu uvedeného článku směrnice o DPH, stanovil Soudního dvůr Evropské unie čtyři základní znaky daně z přidané hodnoty: 1. obecné použití daně na plnění, která se týkají zboží nebo služeb; 2. stanovení její výše poměrně k ceně, kterou osoba povinná k dani obdrží za zboží nebo služby; 3. daň je vybírána v každém stupni výrobního nebo distribučního procesu; 4. odpočet částek odvedených v předchozích fázích procesu (daň se v dané fázi použije pouze na přidanou hodnotu v této fázi a konečné zatížení spočívá v důsledku na spotřebiteli). Pokud jde o konstrukci daně z digitálních služeb, nejedná se na základě stanovených parametrů o daň, která by měla charakter daně z obratu, a to zejména proto, že nesplňuje třetí a čtvrtý znak stanovený Soudním dvorem Evropské unie. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je v souladu s podmínkami, které jsou stanoveny ve směrnici o DPH.

5.2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy se směrnicí o obecné úpravě spotřebních daní

Navrhovaná právní úprava je v souladu se směrnicí Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní. Ta v čl. 1 odst. 3 stanoví, že členské státy mohou vybírat daně z výrobků jiných než zboží podléhající spotřební dani a z poskytnutí služeb, včetně těch, která se týkají zboží podléhajícího spotřební dani, jestliže tyto daně nemají povahu daní z obratu. Výběr těchto daní však nesmí vést k formalitám při přechodu hranice v rámci obchodu mezi členskými státy. Posouzení, že se v případě daně z digitálních služeb nejedná o daň, která by mohla mít povahu daně z obratu, je uvedeno v kapitole 5.1.

5.3. Zhodnocení nutnosti notifikace podle směrnice o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti

Navrhovaná právní úprava nezakládá povinnost oznámit tento návrh zákona podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (dále jen „technická směrnice“), protože nejde o technický předpis, a to ani technický předpis de facto ve smyslu technické směrnice.

Návrh zákona nestanovuje žádné technické specifikace nebo jiné požadavky na výrobky, ani nejde o předpis pro služby. Nejde ani o fiskální opatření podle čl. 1 odst. 1 písm. f) druhého pododstavce bodu iii) technické směrnice, protože nejde o daňové opatření, které by vyzývalo ke shodě s určitými technickými specifikacemi, jinými požadavky nebo s předpisy pro služby. Navržená právní úprava zakládá osobám povinným k dani záznamní povinnost, avšak toliko standardním způsobem ve standardním rozsahu.

5.4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s pravidly veřejných podpor podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie

V daňové oblasti jsou členské státy EU nadány daňovou suverenitou a mají tedy pravomoc na základě svého uvážení zavádět daňová opatření v oblasti, která není harmonizována na úrovni Evropské unie, a to za předpokladu, že opatření přijímána členskými státy v daňové oblasti jsou v souladu s primárním právem Evropské unie, a tedy i s pravidly veřejné podpory. Pokud jde o definiční kritéria veřejné podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU, tak první kritérium spočívající v poskytnutí podpory z veřejných prostředků je v případě daňového opatření naplněno zpravidla vždy. Další dvě kritéria (narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy) spolu velmi úzce souvisejí a jejich naplnění se v zásadě presumuje. V případě tohoto návrhu zákona je klíčovou otázkou pro posouzení souladu s pravidly veřejné podpory kritérium selektivity. Navrhované daňové opatření není selektivní, a to především z toho důvodu, že při splnění podmínek stanovených zákonem se navrhovaná daň může vztahovat na všechny podniky ve skutkově a právně srovnatelné situaci. Navíc i zdánlivě selektivní opatření je v daňové oblasti přípustné, pokud selektivita plyne z povahy nebo systematiky daňové soustavy. Stanovení výše obratu a typu poskytované služby plátce daně představuje objektivní nediskriminační kritérium pro určení okruhu plátců. Jedná se o obecné opatření hospodářské politiky, které postrádá prvek selektivity a nemůže být tedy podle předkladatele návrhu zákona kvalifikováno jako veřejná podpora. Za obecné opatření hospodářské politiky může být v zásadě považován obecný systém daní, a to v tom rozsahu, v jakém se ustanovení o daních vztahují na všechny podniky ve skutkově a právně srovnatelné situaci. Ostatně samotnou podstatou jakékoli daně je to, že vymezuje okruh subjektů, na které se vztahuje, a na které nikoli. Dále je třeba uvést, že selektivitu opatření je nutné posuzovat v souvislosti s jeho reálnými účinky a ne na základě cílů dané právní úpravy.Kritéria stanovená daňovým systémem tedy musí, aby byla uznána za veřejnou podporu, skutečně přiznávat selektivní zvýhodnění určitým podnikům, přičemž pouze ze skutečnosti, že daň se na určité subjekty nevztahuje, nelze dovozovat selektivní zvýhodnění těchto subjektů (tedy subjektů, které nepřesáhnou prahy stanovené návrhem zákona). Evropská komise se dříve pokoušela argumentovat, že progresivní daně představují zakázanou veřejnou podporu, avšak tomuto názoru odporují rozhodnutí Tribunálu Soudního dvora Evropské unie (T-20/17; T-836/16 a T-624/17). V případu T-20/17, kde byla posuzována kompatibilita maďarské daně z obratu ze šíření reklamy, Tribunál rozhodl, že „pokud jde o daň z obratu, kritérium úpravy ve formě progresivního zdanění od určitého

Srov. např. věc C-279/08 P Komise v. Nizozemsko, EU:C:2011:551, bod 62. Srov. věc C-15/14 Komise v. MOL, EU:C:2015:362, bod 61. Srov. věc C-20/15 P Komise v. World Duty Free Group, EU:C:2016:981, bod 54. Srov. věc T-20/17 Maďarsko v. Komise, EU:T:2019:448. Srov. spojené věci T-836/16 a T-624/17 Polská republika v. Komise, EU:T:2019:338.

prahu, dokonce zvýšeného, které může odpovídat přání danit činnost podniku, teprve pokud dosáhne určité výše, neznamená samo o sobě existenci selektivní výhody.“ (bod 104). Komisi se tedy „nepodařilo prokázat existenci selektivní výhody, a tedy státní podpory, z důvodu progresivní struktury daně z reklamy […]“ (bod 111). Ke stejnému právnímu názoru se přiklání i generální advokátka Kokott ve stanovisku v případu C-75/18zabývajícím se mimo jiné otázkou, zda progresivní zdanění ekonomicky silnějších podniků navíc představuje také protiprávní podporu ve prospěch jiných podniků. Sama generální advokátka Kokott zmiňuje důležitost této otázky ve vztahu k digitální dani, která byla již v různých členských státech zavedena. Generální advokátka obsáhlou argumentací dochází k závěru, že „nižší průměrné zdanění (zde podniků s nižším obratem), které je nutně spojeno s progresivní sazbou daně, nepředstavuje selektivní výhodu pro tyto podniky.“ (bod 188). Závěrem tedy lze říct, že koncepce daně z digitálních služeb nenaplňuje podle dosavadní judikatury Soudního dvora Evropské unie znak selektivity, a proto nemůže představovat zakázanou veřejnou podporu. Předkládaný návrh zákona je z výše uvedených důvodů v souladu s pravidly veřejné podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

5.5. Závěr

Vzhledem k výše uvedenému pak lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a respektuje všechny závazky, které pro Českou republiku v této oblasti z členství v Evropské unii vyplývají.

6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Čl. 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv (čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny). Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem.

Srov. stanovisko generální advokátky Juliane Kokott ze dne 13. června 2019 ve věci C-75/18, EU:C:2019:492. Soudnímu dvoru byla předložena mimo jiné tato otázka: „Brání články 107 a 108 SFEU takové právní úpravě členského státu, která daňovou povinnost stanoví progresivní daňovou sazbou a podle které předmětem daně je obrat, a je tato povinnost nepřímo diskriminační, spočívá-li v jejím důsledku skutečná daňová zátěž, v jejím nejvyšším pásmu, především na osobách povinných k dani, jejichž vlastníkem je zahraniční subjekt, a představuje tak zakázanou státní podporu?“

6.1. Úmluva o ochraně lidských práv

Pokud jde o aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) v oblasti daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů, je třeba zajistit soulad daňových předpisů s touto úmluvou hned v několika oblastech.

6.1.1. Právo na spravedlivý proces

Pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. července 2001, stížnost č. 44759/98. Podle tohoto rozhodnutí daňové záležitosti dosud tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým subjektem a daňovým úřadem nadále převládá. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak podle názoru Evropského soudu pro lidská práva na samotné daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, nevztahuje, neboť se nejedná o řízení o občanských právech a závazcích. Jelikož však za nedodržení daňových povinností hrozí daňovému subjektu sankce, na hmotněprávní i procesní aspekty s ní související se použijí ustanovení Úmluvy, která se vztahují na trestní obvinění. Je proto třeba při posuzování souladu navrhované právní úpravy v oblasti daňových předpisů s Úmluvou přihlédnout i k trestním aspektům čl. 6, ale i k čl. 7 Úmluvy nebo k čl. 2 a 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento přístup byl potvrzen i Evropským soudem pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Jussila proti Finsku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. listopadu 2006, stížnost č. 73053/01. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice hovoří o trestním obvinění, nikoliv o řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti, jde však o autonomní pojem práva Úmluvy, který může mít (a také má) jiný obsah než obdobný pojem vnitrostátního práva. Slučitelnost s tímto, ale i dalšími ustanoveními Úmluvy, zejména s požadavkem na uložení trestu (v tomto případě sankce) jen na základě zákona nebo na právo nebýt souzen nebo potrestán (sankciován) dvakrát v téže věci, je přitom zajištěna možností daňového subjektu bránit se takovému jednání jako nesprávnému postupu správce daně obdobně, jak je popsáno ve smyslu ochrany proti svévoli dle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Jedná se tedy jak o využití řádných i mimořádných opravných prostředků, tak o možnost domoci se soudní ochrany ve správním soudnictví v případě, že dojde k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu. Daňový subjekt se tedy může obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Takové soudní řízení přitom v zásadě respektuje základní principy uvedené v čl. 6 Úmluvy. Přestože tedy na daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, není možno aplikovat ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v řízení o sankci za nesplnění daňové povinnosti naopak musí být všechny aspekty práva na spravedlivý proces zachovány. Navrhovaná právní úprava nijak neomezuje možnost domoci se soudní ochrany, která proto zůstává i v tomto případě zajištěna. Lze tedy říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s požadavkem Úmluvy na zajištění práva na spravedlivý proces.

6.1.2. Ochrana majetku

Z výše uvedeného rozhodnutí ve věci Ferrazzini proti Itálii, op. cit., dále vyplývá, že čl. 1 Protokolu č. 1, týkající se ochrany majetku, vyhrazuje státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Státům je tedy umožněno přijmout zákony, kterými ukládají povinnost platit daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, avšak s určitým omezením vyplývajícím z požadavku na respektování samotné podstaty vlastnického práva, do kterého je uložením daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění zasahováno. Takový zásah do vlastnického práva proto musí odpovídat požadavkům zákonnosti, legitimity a proporcionality.

Požadavek zákonnosti je naplněn tehdy, pokud je zásah umožněn právním předpisem, který

je v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, předvídatelný a obsahuje záruky proti svévoli.

• Posouzení ústavnosti navrhované právní úpravy je provedeno v bodu 4. Z hlediska

Úmluvy přitom hraje roli jen zjevná neústavnost, případně neústavnost potvrzená příslušným orgánem (Ústavním soudem), jehož rozhodnutí nejsou právním předpisem respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 3. července 2014, stížnosti č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09).

• Dostupnost daňových předpisů (v širokém slova smyslu) je zajištěna vyhlášením

ve Sbírce zákonů. Vzhledem ke skutečnosti, že daně a poplatky (resp. jiná obdobná peněžitá plnění) lze ukládat pouze na základě zákona, což je zaručeno i na ústavní úrovni čl. 11 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že všechny základní povinnosti daňového subjektu jsou dnes upraveny na zákonné úrovni, a požadavek dostupnosti je tudíž naplněn.

• Otázka předvídatelnosti tuzemských daňových předpisů (v širokém slova smyslu)

byla v minulosti opakovaně řešena Evropským soudem pro lidská práva (např. AGRO- B, spol. s r. o., proti České republice nebo CBC-Union, s. r. o., proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 1. února 2011, stížnost č. 740/05), kde byla jejich předvídatelnost potvrzena. Předvídatelnost daňového předpisu souvisí s tím, nakolik je povinnost v právním textu jednoznačně formulována. Navrhovaná úprava formuluje požadavky na jednotlivé daňové subjekty jednoznačně, a tedy i požadavek předvídatelnosti je naplněn.

• Záruku proti svévoli a účinnou obranu proti nesprávnému postupu správce daně

představují primárně řádné opravné prostředky, tedy odvolání popř. rozklad podle § 109 a násl. daňového řádu. Povinností správce daně je přitom v souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu uvést ve svém rozhodnutí poučení o tom, zda je možné proti danému rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává a zároveň upozornit na případné vyloučení odkladného účinku. Pokud by toto poučení bylo nesprávné, neúplné nebo by zcela chybělo, je to spojeno s důsledky pro bono daného daňového subjektu (srov. § 261 daňového řádu). Vedle řádných opravných prostředků lze využít i mimořádných opravných prostředků podle daňového řádu, upravených v § 117 a násl. Kromě toho připouští daňový řád i jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu) a podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Teprve tehdy, dojde-li k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu, může se daňový subjekt obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Riziko svévole je tak díky existenci opravných prostředků, ale i díky možnosti obrátit se na soud eliminováno v nejvyšší možné míře, což platí obecně pro všechny daňové předpisy. Lze tedy konstatovat, že navrhovaná právní úprava nemění možnost daňových subjektů využít opravných prostředků, a tím je zajištěna slučitelnost návrhu úpravy s tímto požadavkem Úmluvy.

Požadavek legitimity znamená, že je nezbytné zajistit, aby zásah, ke kterému má na základě

právního předpisu dojít, sledoval legitimní cíle ve veřejném nebo obecném zájmu. Aby byl požadavek legitimity naplněn, je třeba tyto cíle specifikovat. Přípustným legitimním cílem zásahu do vlastnického práva je s ohledem na široký prostor pro uvážení, jehož požívají vnitrostátní orgány v oblasti sociální či hospodářské politiky, přitom v zásadě každý cíl, který si zákonodárce v obecném zájmu vytyčí, s výjimkou takových, které postrádají rozumný základ. V tomto případě je cílem navrhované úpravy zvýšení příjmů státního rozpočtu, a to v důsledku zavedení nové daně z digitálních služeb.

Proporcionalita (přiměřenost) jako poslední požadavek se na poli čl. 1 Protokolu č. 1 váže

k tomu, že jednotlivec nesmí být nucen nést nadměrné individuální břemeno, typicky takové, které ohrožuje samotnou jeho existenci v rovině majetkových poměrů (hrozba ukončení podnikání či úpadku u právnické nebo fyzické osoby), včetně zabezpečování obživy pro sebe a pro rodinu v případě fyzické osoby. Sazby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, stejně jako výše případných pokut, by proto neměly být likvidační (viz Mikrotechna, s. r. o., proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 27. května 2008, stížnost č. 23177/04 , nebo ORION Břeclav, s. r. o., proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 13. ledna 2004, stížnost č. 43783/98). To, zda navrhovaná právní úprava nepovede k tzv. škrtícímu (rdousícímu) efektu, je přitom třeba posuzovat i ve vztahu k ústavnímu pořádku (viz 4. část důvodové zprávy). Navrhovaná právní úprava sice směřuje k zavedení zdanění poskytování digitálních služeb, nicméně byla připravena tak, aby byla pro subjekty únosná, a proto je plně slučitelná s požadavkem proporcionality. S ohledem na charakter navrhovaných opatření nelze ve vztahu k tomuto návrhu zákona hovořit o rdousícím účinku.

6.1.3. Další dotčená ustanovení

S požadavkem záruky proti svévoli, uvedeném v předchozím bodě, úzce souvisí ustanovení čl. 13 Úmluvy, které deklaruje právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy v případě porušení práva zaručeného Úmluvou. Ten je při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění zajištěn možností využít řádné i mimořádné opravné prostředky a kromě toho i další prostředky, jako jsou námitky, stížnost nebo podnět na nečinnost, popř. možností domáhat se soudní ochrany, a také právem domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy, která byla porušením základního práva chráněného Úmluvou způsobena. Z tohoto hlediska je tedy soulad navrhované úpravy s Úmluvou zajištěn.

Zákaz diskriminace vyjádřený v čl. 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by

s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Návrh zákona nerozlišuje daňové subjekty podle jejich pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického a jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Navrhovaná právní úprava je tak v souladu s požadavkem Úmluvy zakazujícím diskriminaci. Lze tak konstatovat, že návrh zákona nezavádí žádné opatření, na základě kterého by byl zákaz diskriminace porušen.

6.1.4. Celkové zhodnocení navržené právní úpravy

V rámci celkového zhodnocení navržené právní úpravy v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze konstatovat, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je navrhovaná právní úprava plně slučitelná s touto Úmluvou.

6.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), zakotvuje • v čl. 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv garantovaných Paktem, • v čl. 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví, • v čl. 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů. Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace podle čl. 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Zhodnocení vztahu k zákazu diskriminace provedené v části 6.1.3. však nezáviselo na tom, zda má toto právo akcesorickou nebo neakcesorickou povahu. Na základě tohoto zhodnocení tedy lze dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s čl. 26 Paktu. S odkazem na výše uvedenou argumentaci k Úmluvě tedy lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s Paktem.

6.3. Mezinárodní smlouvy o spolupráci při správě daní

Pokud jde o oblast mezinárodní spolupráce při správě daní, je Česká republika stranou Úmluvy o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech ve znění Protokolu z roku 2010, která byla ve Sbírce mezinárodních smluv publikována pod č. 2/2014 Sb. m. s., a je pro Českou republiku platná od 1. února 2014. Po přijetí zákona Česká republika musí nahlásit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy nebo generálnímu tajemníku OECD změnu v Příloze A, kde jsou uvedeny daně, na které se Úmluva vztahuje. Daň z digitálních služeb Česká republika navrhne zařadit do kategorie zvláštní daně ze zboží a služeb - například spotřební daně. Podle klasifikace OECD pak bude daň z digitálních služeb podřaditelná pod kód 5126 – Daně ze zvláštních služeb. Česká republika má dále uzavřeno 13 bilaterálních smluv o výměně informací v daňových záležitostech (tzv. smlouvy TIEA). Co se týče jejich obsahu, je každá taková bilaterální smlouva individualizovaná. V kontextu těchto smluv musí být výslovně dojednáno, že se budou vztahovat na konkrétní daň. Okruh daní, na které se vztahují, lze však rozšiřovat, a to vzájemnou dohodou smluvních stran formou výměny dopisů. V současné době se žádná z těchto smluv výslovně na daň z digitálních služeb nevztahuje.

6.4. Smlouvy o zamezení dvojímu zdanění

Smlouvy o zamezení dvojímu zdanění žádným způsobem nezakazují smluvnímu státu zavádět nové daně, v tomto směru je návrh zákona se smlouvami v souladu. Současně je však třeba posoudit otázku, nakolik je daň z digitálních služeb těmito smlouvami pokryta, pokud jde o zamezení dvojímu zdanění, protože by o tom mohly vyvstat pochyby. Působnost norem obsažených v těchto smlouvách je obvykle v kontextu příjmových daní limitována vztahem k dani z příjmů fyzických osob a k dani z příjmů právnických osob. Daň z digitálních služeb však není daní z příjmů fyzických osob ani daní z příjmů právnických osob.

Nadto se nicméně ve vymezeném druhu smluv vyskytují typová ujednání o „nástupnické dani“, obsažená mimo jiné ve Vzorové smlouvě OECD o zamezení dvojímu zdanění, typicky např. v mezinárodní smlouvě o zamezení dvojímu zdanění s Rakouskem č. 31/2007 Sb. m. s. ve znění: „Smlouva se bude rovněž vztahovat na jakékoliv daně stejného nebo v zásadě podobného druhu, které budou ukládány po datu podpisu Smlouvy vedle nebo místo současných daní.“ Obdobná formulace se vyskytuje i ve starších smlouvách o zamezení dvojímu zdanění, např. ve smlouvě č. 18/1984 Sb. uzavřené se Spolkovou republikou Německo. Daň z digitálních služeb však není ukládána namísto daně z příjmů fyzických osob ani daně z příjmů právnických osob a nemá tedy povahu „nástupnické daně“ ve smyslu těchto ustanovení. Navíc se považuje za nutné zdůraznit, že z pohledu smluv o zamezení dvojímu zdanění daň z digitálních služeb nelze považovat ani za daň podobného druhu jako daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob. Předmětem daně z příjmů fyzických osob je v kontextu zákona o daních z příjmů příjem (viz § 3 odst. 1 zákona o daních z příjmů u poplatníků daně z příjmů fyzických osob a § 18 zákona o daních z příjmů u poplatníků daně z příjmů právnických osob) a obecným základem pro výpočet daně pak částka (rozdíl), o kterou příjmy (ve smyslu zákona o daních z příjmů) převyšují výdaje (ve smyslu zákona o daních z příjmů). Oproti tomu je předmětem daně z digitálních služeb úplatné poskytnutí zdanitelné služby na území České republiky, tedy spotřeba a nikoliv příjem. U daně z digitálních služeb navíc není možné uplatnit náklady a zdanění probíhá na principu zdanění v místě spotřeby, což jsou další dílčí argumenty nasvědčující tomu, že jde o nepřímou daň. V případě posuzování, zda je daň daní pokrytou pro účely konkrétní bilaterální smlouvy o zamezení dvojímu zdanění je důležité brát v úvahu celou řadu faktorů a hodnotit je v celkovém kontextu. Obecně lze konstatovat, že jedním z hlavních principů při určování, zda je daň smlouvou pokrytá či nikoliv, je zda uvalení této daně působí mezinárodní právní dvojí zdanění (daň je přirovnatelná k dani ve druhém smluvním státě, daň uvalena na jednu a tu samou osobu a v souvislosti s jedním „předmětem“). Pokud existuje podobnost daní uvalených v obou zemích, daň by měla být smlouvou pokryta právě z důvodu, aby mohlo být efektivně dosahováno cíle a účelu smluv o zamezení dvojímu zdanění (jedním z hlavních cílů je právě zamezení či alespoň maximální eliminace dvojího zdanění). Na druhou stranu i OECD v některých svých dokumentechvyslovuje názor, že daň, která (i) je uvalena na dodání konkrétního typu služby a na strany transakce bez jakékoliv vazby na ekonomickou a daňovou pozici dodavatele, (ii) je stanovena fixní sazbou daně s odkazem na platbu za tuto konkrétní službu a (iii) není započitatelná či není možný jakýkoliv způsob úlevy ve vazbě na daň zaplacenou v druhém smluvním státě, nebude pravděpodobně smlouvami pokryta. Ujednání sjednaná v rámci smluv o zamezení dvojímu zdanění tak na navrhovanou právní úpravu z výše uvedených důvodů nedopadají. Výjimkou jsou pouze partikulární ustanovení těchto smluv dopadající na daně všeho druhu a pojmenování platná ve státech, jež jsou smluvními stranami, tj. ujednání o daňové nediskriminaci, o výměně informací a případně o pomoci při vybírání daňových pohledávek, nejsou navrhovanou právní úpravou dotčena.

OECD (2017), Model Tax Convention on Income and on Capital: Condensed Version 2017, OECD Publishing. http://dx.doi.org/10.1787/mtc_cond-2017-en. Srov. např. ORGANIZACE PRO HOSPODÁŘSKOU SPOLUPRÁCI A ROZVOJ. Tax challenges arising from digitalisation - interim report 2018: inclusive framework on BEPS. Paříž, Francie: OECD, 2018. ISBN 9789264293052.

Lze tak shrnout, že daň z digitálních služeb je v souladu se smlouvami o zamezení dvojímu zdanění, a není jimi pokryta, pokud jde o zamezení dvojímu zdanění.

6.5. Mezinárodní dohody o podpoře a ochraně investic

Česká republika uzavřela několik desítek mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic se třetími státy. Tyto dohody upravují podmínky pro uskutečňování investic ve smluvních státech stran dohody a každá z nich je výsledkem vyjednávání smluvních stran. V tomto ohledu je nutné zohlednit jednotlivé odlišnosti těchto dohod, které jinak obsahují obdobné standardy ochrany investic modifikované právě o jednotlivé potřeby příslušných smluvních stran. Obdobně jak bylo uvedeno v části zhodnocení souladu s ústavním pořádkem (srov. kapitola 4) a s Úmluvou o ochraně lidských práv (srov. kapitola 6.1) ve vztahu k ochraně majetku a potenciálnímu škrtícímu (rdousícímu) efektu vůči majetkové podstatě jednotlivce (v kontextu mezinárodních dohod se bude jednat o investice chráněných investorů na území České republiky), navrhovaná úprava takové účinky nevykazuje. V tomto ohledu lze tedy mít za to, že navrhovaná úprava nevykazuje rysy aktu, který by mohl svými dopady trvale zničit ekonomickou hodnotu obchodní činnosti investorů chráněných v dohodách nebo je zcela zbavil možnosti vlastnit nebo držet majetek, nakládat s ním nebo požívat užitků z něj, což tyto dohody zakazují.

6.6. Závěr

Navrhovaná právní úprava není v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv. S ohledem na to, že návrh zákona respektuje výše uvedené požadavky, lze jej považovat za plně slučitelný s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy

7.1. Zhodnocení současného stavu zdanění digitálních společností

Právní úprava zdanění příjmů digitálních společností je v současné době postavena na principech fyzické přítomnosti. S rychlým růstem nových obchodních modelů, založených spíše na digitální přítomnosti, je tedy nezbytně nutné upravit stávající pravidla zdanění tak, aby korespondovala s tímto dynamickým vývojem a tyto úpravy by měly být přijímány co možná nejdříve. Tato navrhovaná právní úprava je tedy rychlou odpovědí na některé výzvy vyplývající z digitální ekonomiky. Jedná se o úpravu, která je přijata na přechodné období, než dojde k nalezení řešení na globální úrovni. Globálním řešením se v současné době zabývá OECD. Toto globální řešení spočívá v celkové úpravě mezinárodních pravidel zdanění především u daně z příjmů právnických osob a je možné, že najít vhodný konsenzus bude trvat po několik let. Do té doby je nutné pružně reagovat na stávající systém zdanění digitálních společností, které mohou využívat výhod současných daňových systémů, které jim umožňují neodvádět daně ve státech, kde generují zisky zejména z digitálních transakcí a tyto zisky jsou podrobeny zdanění v jiných státech, kde je míra zdanění mnohdy nižší.

7.2. Počet uživatelů Internetu v České republice

Předmět daně navrhované právní úpravy je založen na principu zdanění „uživatelské přidané hodnoty“. Digitální společnosti často generují velké objemy tržeb, které jsou zásadním způsobem postaveny na uživatelích. Tyto společnosti zároveň těží ze síťových efektů, které díky těmto uživatelům vznikají. Počty uživatelů Internetu neustále rostou a s tím tedy roste i objem poskytovaných služeb založených na uživatelích. Jak uvádí následující graf, počet uživatelů Internetu vzrostl v České republice mezi lety 2007

– 2017 z 52 % na 79 % všech obyvatel České republiky. Tento růst je bezesporu způsoben nejen vývojem v digitálních technologiích a trendy ve světě Internetu (např. nárůst mobilních uživatelů Internetu), ale také přirozeným stárnutím obyvatel, kteří se přizpůsobují současným technologickým trendům a pro které je využívání digitálních technologií již přirozenou součástí každodenního života.

Graf 1: Podíl počtu uživatelů Internetu* v ČR (% obyvatel)

Zdroj dat: Světová banka

* Uživatelé Internetu jsou jednotlivci, kteří v posledních 3 měsících používali Internet (z jakéhokoli místa). Internet lze využít prostřednictvím počítače, mobilního telefonu, osobního digitálního asistenta, herního automatu, digitální televize apod. Podle údajů Světové banky bylo v roce 2007 20,5 % celosvětové populace uživateli Internetu. V roce 2017 se tento údaj více než zdvojnásobil na úroveň 48,6 %. Data vypovídají o poměrně dynamickém vývoji a rychlém šíření internetového připojení a lze očekávat, že počet uživatelů Internetu i nadále poroste, čímž poroste i objem generovaných tržeb se značným přispěním uživatelů. V roce 2017 evropští uživatelé Internetu tvořili přibližně 11,3 % z celkového počtu uživatelů Internetu na světě. Z celkového počtu evropských uživatelů potom připadá zhruba 2 % na uživatele z České republiky.

Podle www.internetworldstats.com.

7.3. Analýza dopadu na veřejné rozpočty

Sektor digitálních společností je, vzhledem ke svému rozsahu a možnostem, velmi široký. Každým dnem jsou v rámci tohoto sektoru uskutečněny velké objemy transakcí. Společnosti nemusí doposud vykazovat detailnější informace o jejich působení a vzhledem ke globálnímu dosahu a fungování digitální ekonomiky se z určitého pohledu této nové daně jedná o sektor informačně poměrně netransparentní. Zavedení daně z digitálních služeb pomůže ke zvýšení transparentnosti a dostupnosti dat velkých digitálních společností, na které bude daň uvalena. Ministerstvo financí se ve svých výpočtech dopadu na tuzemské veřejné rozpočty opírá z části o výpočty provedené Evropskou komisí pro potřeby návrhu směrnice Rady o společném systému daně z digitálních služeb jako daně z příjmu z poskytování určitých digitálních služeb. K přesnému výpočtu dopadu daně na vybrané subjekty v rámci České republiky by bylo nutné disponovat datovou základnou v detailnějším rozdělení, která z dostupných výročních zpráv, analytických reportů či účetních závěrek dotčených subjektů není plně dosažitelná. Svým způsobem, z hlediska dostupnosti údajů, se jedná o vzdálenou obdobu datové základny tzv. „šedé ekonomiky“, která není v současné době oficiálně plně zmapována a není v České republice ani zdaněna (zde je nutné zdůraznit, že oblast zdanění digitální ekonomiky nelze jednoduše zaměňovat s daňovými úniky, protože tyto digitální aktivity mohou být oficiálně zdaněny v jiných státech s odlišnou mírou zdanění). Analogie nedostupnosti dat týkající se zdanění digitálních gigantů a šedé ekonomiky se tudíž odráží i ve způsobu odhadu rozpočtového dopadu, který byl vypracován na základě dvou rozdílných datových zdrojů a vychází tak jako interval pozitivní části možného rozpočtového dopadu. K přesné predikci tuzemského rozpočtového dopadu by bylo nutné znát nejen všechny digitální entity působící v České republice (jelikož je jejich působnost pouze digitální, nemusejí zde v současné době přiznávat svoji přítomnost tak, jak naopak činí entity produkující „fyzické“ zboží či služby ve formě stálé provozovny), ale i detailní přehled tržeb generovaných v České republice (z výročních zpráv či podobných analytických dokumentů lze dohledat v mnoha případech pouze celosvětové tržby digitálních společností či tržby na základě sice geografického rozdělení, ale bez detailu na území pouze České republiky). Z tohoto důvodu byly pro odhad rozpočtového dopadu využity individuální předpoklady získané na základě některých dostupných dat (např. podíl tržeb generovaných v České republice na celosvětových u konkrétní entity, podíl uživatelů v České republice na celkovém počtu uživatelů u konkrétní entity a další), které byly následně agregovány pro celý výpočet odhadu a i pro ostatní subjekty. Přesné údaje za jednotlivé subjekty a jejich tržby generované uživateli usazenými v České republice budou dostupné až po přijetí tohoto zákona na základě podaných daňových přiznání.

7.4. Analýza dopadu prozatímního opatření zdanění digitální ekonomiky v rámci Evropské unie

Evropská komise provedla v návaznosti na návrh směrnice Rady o společném systému daně z digitálních služeb jako daně z příjmu z poskytování určitých digitálních služeb vyhodnocení dopadů na veřejné rozpočty v rámci celé Evropské unie. Výchozím bodem pro provedenou analýzu „shora-dolů“ byly údaje a prognózy zveřejněné společností Statista o příjmech na různých digitálních trzích v rámci celé Evropské unie. Společnost klasifikuje

EVROPSKÁ KOMISE. Návrh směrnice Rady o společném systému daně z digitálních služeb jako daně z příjmu z poskytování určitých digitálních služeb. Brusel: Úřad pro publikace, 2018. COM(2018) 148 final. EVROPSKÁ KOMISE. COM(2018) 148 final, op. cit.

digitální trh do 8 hlavních kategorií: e-services, e-commerce, digitální média, digitální reklama, e-travel, connected car, e-health, smart home, které jsou dále členěny do podkategorií. Referenčním rokem byl zvolen rok 2019 a analýza tedy vychází z predikovaných dat společností Statista. Na základě tohoto výpočtu bylo zjištěno, že při 3% sazbě daně by byl daňový dopad z umístění cílené online reklamy +0,8 mld. EUR a velmi hrubý odhad daňového výnosu souvisejícího s poskytnutím zdanitelných služeb v rámci mnohostranných rozhraní (vzhledem k nemožnosti zcela přesné identifikace objemů poskytovaných tohoto okruhu zdanitelných služeb) +3,9 mld. EUR. Zbylý okruh představující prodej dat nebyl pro tuto kalkulaci vůbec kvantifikován vzhledem k nedostupnosti dat. Vyčíslen byl také dopad pro 5% sazbu daně, a to na úroveň +1,3 mld. EUR plynoucích z poskytnutí cílené online reklamy a +6,5 mld. EUR z poskytnutí zdanitelných služeb využití mnohostranných digitálních rozhraní. Analýza opět nezahrnuje příjmy z prodeje uživatelských dat. Lze však předpokládat, že se bude jednat pouze o nízkou částku výnosu daně. Prodej uživatelských dat je do okruhu zařazen zejména jako prevence proti obcházení daňové povinnosti prostřednictvím umělého dělení schémat. Druhým způsobem výpočtu provedeným Evropskou komisí je analýza „zdola-nahoru“. Do této analýzy bylo zahrnuto cca 112 společností, nicméně i Evropská komise si byla vědoma nemožné identifikace všech společností a pouze hrubě odhadovala počet osob povinných k dani v rámci celé Evropské unie na cca 200. Analýza zároveň nepracovala se smíšenými obchodními modely, které digitální společnosti ve svém podnikání často využívají. Tento způsob výpočtu vedl k celkovému dopadu vyčíslenému na +4,7 mld. EUR při sazbě 3 % (z toho cílená reklama tvořila daňový příjem cca +1,1 mld. EUR). Při sazbě 5 % se jedná o daňový příjem +7,8 mld. EUR (z toho cílená reklama tvořila daňový příjem cca +1,8 mld. EUR).

7.5. Analýza dopadu zavedení daně z digitálních služeb v České republice

7.5.1. Odhadovaný příjem veřejných rozpočtů

Vzhledem k nemožnosti zcela přesné identifikace plátců daně z digitálních služeb, lze pracovat jen s velmi omezenými vstupními daty, a to i ve vztahu k registračním limitům k této dani. Nelze určit přesnou výši obratu, kterou společnosti dosahují v souvislosti s poskytováním uvedených 3 okruhů zdanitelných služeb. Společnosti nemají povinnost tato data vykazovat a uvádět ve svých výročních zprávách, a tak tato geograficky dekomponovaná data nejsou dostupná (některé společnosti vykazují jen informace o obratech dosahovaných z poskytování cílené digitální reklamy). Při analýze rozpočtového dopadu v České republice bylo využito opět dvou různých přístupů, které vedly k odlišným výsledkům. Součástí níže predikovaného výnosu veřejných rozpočtů odhadovaného dvěma přístupy není explicitně uvedený pozitivní rozpočtový dopad daně z přidané hodnoty, který nelze přesně odhadnout. Nová daň z digitálních služeb bude součástí základu daně z přidané hodnoty, což teoreticky znamená, že výběr daně z přidané hodnoty může být v souvislosti se zavedením této nové daně vždy minimálně vyšší. Nicméně tento předpoklad závisí na daňové incidenci poskytovatelů digitálních služeb, která je plně pouze interním rozhodnutím jednotlivého podnikatelského subjektu, konkrétně na rozhodnutí o tom, zda daň z digitálních služeb tyto subjekty plně absorbují do svých ziskových marží či ji naopak z části přesunou na další subjekty jako např. dodavatele či odběratele svých služeb. Druhým důvodem pro možné zvýšení daně z přidané hodnoty je dodatečný kontrolní mechanizmus v podobě dat z kontrolní činnosti v rámci této nové daně, který bude dostupný správci daně.

Prvním z přístupů byl přepočet z původního výpočtu Evropské komise přístupem „shora- dolů“. Pokud se vyjde z toho, že základna uživatelů Internetu v České republice tvoří cca 2 % všech těchto uživatelů v Evropské unii, lze při jednotné sazbě 7 % dojít k výsledku kladného příjmu veřejných rozpočtů +5,6 mld. Kč v roce 2019, bez zohlednění čtvrtého prahu. Lze očekávat, že ekonomika založená na službách, a to zejména digitální ekonomika, se bude i nadále rozvíjet. Evropská komise odhadla tempo růstu mezi 6 a 17 %. Průměrné tempo růstu odhadované Ministerstvem financí pro sektor digitální reklamy je mezi lety 2016–2021 cca 12 %. Je tedy evidentní, že po zohlednění faktoru tempa růstu digitálního sektoru by odhadovaný dopad na veřejný rozpočet v roce 2020 mohl být až mezi +4,8 mld. Kč a +5,4 mld. Kč. Ani v tomto rozpočtovém dopadu nebyl zohledněn pozitivní příspěvek ze zdanitelné služby poskytnutí dat. Tento způsob výpočtu není samostatně považován za zcela relevantní způsob pro odhad výnosu daně. Nicméně se jedná o přístup, který umožňuje eliminaci rizik spojených s nepřesnostmi u druhého způsobu výpočtu, který je považován za vhodnější a představuje tak vhodné doplnění. Druhým přístupem, stejně jako v případě výpočtů Evropské komise, je analýza „zdola-nahoru“. Do této analýzy bylo zahrnuto 15 společností z oblasti poskytování zdanitelných digitálních služeb v rámci České republiky, přičemž jejich obchodní modely jsou často smíšené. Pět společností bylo identifikováno pouze z titulu poskytování zdanitelných služeb využití mnohostranného digitálního rozhraní. Tři společnosti pouze z titulu poskytnutí zdanitelné služby provedení cílené reklamní kampaně. Zbylé společnosti byly identifikovány pro účely daně z digitálních služeb více či méně z obou titulů současně. Stejně jako Evropská komise vycházelo Ministerstvo financí z předpokladu, že konečný počet společností podléhajících zdanění podle zákona o dani z digitálních služeb může být vyšší a jedná se tak o konzervativní odhad. Přesný počet společností působících v České republice nelze na základě dostupných dat identifikovat. Společnosti byly vybrány na základě informace o výši obratu z databáze ORBIS. Není ale zcela možné vybrat společnosti i s ohledem na druhý registrační práh, vzhledem k nepovinnému vykazování a evidenci dekomponované podoby obratu a údajů o geografickém působení společnosti, v tomto případě pouze na území České republiky. Nicméně tento druhý způsob výpočtu vedl k nižším výsledkům, což s ohledem na neúplný seznam zahrnutých společností není překvapivé. Dle tempa růstu by příjem pro veřejné rozpočty v roce 2020 mohl činit na základě tohoto výpočtu +1,2 mld. Kč až +1,7 mld. Kč. Opět je nutné zdůraznit, že ani tento výpočet nezohledňuje zdanitelnou službu poskytnutí dat a je tak o tento pozitivní rozpočtový dopad nižší.

7.5.2. Odhadované přímé administrativní náklady a dodatečná personální kapacita

Na základě předběžných odhadů Generálního finančního ředitelství je odhadována výše přímých administrativních nákladů 23,5 mil. Kč s dodatečnou nutností nové personální kapacity ve výši + 2 zaměstnanců pro správu daně (kontrolu) na Specializovaném finančním úřadě a +1 zaměstnance pro metodiku v rámci Generálního finančního ředitelství.

7.5.3. Daňová incidence

Kvantifikace daňové incidence v kontextu zákona o dani z digitálních služeb je velice obtížná, respektive nemožná. Daňová teorie zmiňuje, že například v oligopolním prostředí, vzhledem k tvorbě cen, poptávková křivka pro každého producenta služeb či zboží je zcela nepředvídatelná a o chování firem neexistuje žádná široce přijímaná teorie, která by umožňovala predikci daňových dopadů incidence. Cenotvorba je výsostným právem a pouze interním rozhodnutím subjektů, na které se nová daň bude vztahovat. Jejich rozhodnutí, bez znalosti dokonalé nákladové a výnosové struktury nelze odhadovat. Daňová incidence je závislá, kromě dalších faktorů, na elasticitě nabídky a poptávky. Ekonomická teorie empiricky potvrzuje, že poptávka i nabídka je elastičtější v delším časovém období. Daň z digitálních služeb je navržena jako pouze dočasné řešení, než bude v rámci OECD nalezeno dlouhodobé konsenzuální řešení. Za předpokladu pouze dočasné účinnosti této nové daně je tak logické, že v krátkém období nebude pravděpodobně efekt přesunu daně na konečné spotřebitele markantní. Nejdůležitějším faktorem, který znemožňuje přesnou analýzu a kvantifikaci daňové incidence je fakt, že navržená daň bude uvalena i na mnohostranná digitální rozhraní, na kterých dochází k transakcím se zbožím a službami různého charakteru (jedná se tak o různé elasticity pro konkrétní statky či služby v rámci jednotlivých komoditních trhů). Z logiky věci je tudíž nemožné kvantifikovat souhrnnou daňovou incidenci, která může být v extrémním případě nově zdaněnými subjekty dokonce odlišně nastavena pro různé komodity rozdílně vzhledem k odlišné elasticitě poptávky a vzhledem k odlišné cenové konkurenci na jednotlivých komoditních trzích. Tato daň může zároveň pomoci při narovnávání podmínek mezi velkými společnostmi, které mohou poskytovat své služby levněji než menší tuzemské subjekty, které jsou v rámci České republiky zatíženy jinými daněmi a nemají možnost rozmanité daňové optimalizace.

7.6. Shrnutí rozpočtových dopadů

Z výše uvedených důvodů, kdy podnikatelské entity nemusí v současné době vykazovat údaje týkající se digitálních služeb, na které bude nově uvalena daň, podle geografického rozdělení potřebného pro přesný výpočet daňového výnosu pouze za uživatele v České republice, je přínos pro veřejné rozpočty odhadován dvěma rozdílnými způsoby výpočtu s výsledkem v intervalu mezi +1,2 mld. Kč až +5,4 mld. Kč. Jedná se o celoroční odhadovaný akruální přínos, který bude pouze příjmem státního rozpočtu. V mezích tohoto intervalu není zahrnut pozitivní dopad ze zdanění poskytnutí dat o uživatelích, který by celý výsledný interval posunul směrem doprava a který nelze ani rámcově kvantifikovat, stejně jako možný pozitivní rozpočtový dopad na daň z přidané hodnoty. S vysokou pravděpodobností se výsledný rozpočtový dopad bude nacházet uvnitř výše uvedeného intervalu. Krajní hodnota +2,4 mld. Kč reprezentuje konzervativní odhad, jehož nízká výsledná hodnota je ovlivněna tím, že vstupní data nejsou pravděpodobně dostupná za všechny podnikatelské entity, na které bude tato nová daň uvalena. Naproti tomu hodnota +6,6 mld. Kč reprezentuje proporcionálně upravený odhad pro Českou republiku vycházející z celoevropského odhadu provedeného Evropskou komisí. Z tohoto důvodu se odhaduje výsledný rozpočtový dopad v okolí poloviny intervalu (cca 3,8 mld. Kč).

8. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Subjektem daně z digitálních služeb jsou pouze právnické osoby nebo jednotky bez právní osobnosti. Předložený návrh zákona tak nemá dopad na ochranu soukromí a osobních údajů, protože nestanovuje práva a povinnosti fyzickým osobám. Návrh zákona žádným způsobem nereguluje podmínky poskytování dat o uživatelích, ani pro něj nedává právní základ, pouze na tento fenomén reaguje tak, že tuto činnost zahrnuje do předmětu nové daně. Tyto údaje se mohou stát relevantními pro správu daní. Při správě daní se plně uplatní základní zásada správy daní týkající se zpracování osobních a dalších údajů, která limituje zpracování takových údajů pouze na rozsah nezbytný pro správu daní (viz § 9 odst. 3 daňového řádu). Současně se uplatní tzv. povinnost daňové mlčenlivosti, která je silnější než obecná mlčenlivost podle různých jiných procesních předpisů (viz § 52 a násl. daňového řádu). Všechny tyto předpisy jsou v souladu s právní úpravou ochrany osobních údajů.

9. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)

Při hodnocení korupčních rizik bylo postupováno v souladu s metodikou hodnocení korupčních rizik (CIA). Obecně lze k navrhované úpravě ve vztahu ke vzniku korupčních rizik uvést následující:

9.1. Identifikace korupčních rizik

9.1.1. Přiměřenost a jednoznačnost

Po stránce věcné představuje navržená právní úprava regulaci práv a povinností v oblasti daní, které lze ukládat pouze na základě zákona. Práva a povinnosti v daňové oblasti musí být regulovány právním předpisem o síle zákona jako jediným přiměřeným nástrojem. Jedním z hlavních cílů návrhu zákona je vždy jednoznačnost a vnitřní bezrozpornost jednotlivých ustanovení, neboť jedině jednoznačné a jasně formulované ustanovení je méně náchylné z hlediska zneužití ke korupčnímu jednání, protože jeho výklad připouští minimální pochybnosti. Návrh zákona zakládá správním orgánům možnost diskrece, pokud jde o možnost blokace plateb ve prospěch a k tíži platebních účtů nespolehlivých plátců používaných při poskytování zdanitelných služeb. Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě předmětné právní normy vždy poměřuje nezbytnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zpřesňuje rozsah kompetencí stávajících, nebo stávající kompetence ve stejném nebo upraveném rozsahu svěřuje jinému správnímu orgánu, který je schopen tyto kompetence vykonávat efektivněji, anebo zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální. Pokud jde o přiměřenost nově zaváděných sankcí, je diskrece prakticky eliminována tím, že podmínky pro ukládání sankcí jsou jasně stanoveny. Fakticky zbývá jen otázka určení toho, zda má nebo nemá daná povinná osoba podat oznámení. Koherentní ukládání vynucování plnění daňových povinností bude záležitostí praktického uplatňování předpisu ze strany finanční správy, která může uplatnit standardní nástroje, kterými čelí korupčním rizikům v této oblasti.

ÚŘAD VLÁDY. Metodika hodnocení korupčních rizik (Corruption Impact Assessment). In:_JUSTICE.CZ. Boj proti korupci. [online] [2015]. [cit. 17. května 2019]. Dostupné z: https://korupce.cz/protikorupcni- agenda/metodika-cia/

9.1.2. Efektivita

Z hlediska efektivity lze k předložené úpravě uvést, že k uložení i k vynucování splnění povinnosti při správě daní je věcně a místně příslušný správce daně. Správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou v oblasti správy daní upraveny jako obecné instituty daňového řádu. Daň z digitálních služeb cílí na specifickou množinu daňových subjektů, o kterých se předpokládá, že mají sídlo mimo území České republiky. Z tohoto důvodu je správcem daně z digitálních služeb Specializovaný finanční úřad, který disponuje potřebnými odbornými znalostmi a zázemím k zajištění efektivní implementace regulace zaváděné tímto návrhem zákona. Efektivita správy daně z digitálních služeb je posílena ustanoveními, která upravují samovyměření a samodoměření daně, která představují efektivnější a vhodnější způsob stanovení daně s ohledem na okruh daňových subjektů, vůči nimž regulace směřuje a jimž jsou práva a povinnosti stanovovány na principu rovnosti. Za účelem podpory efektivity správy této daně jsou upraveny také zvláštní následky porušení povinností daňových subjektů při správě daně.

9.1.3. Odpovědnost

Z hlediska odpovědnosti lze k návrhu zákona uvést, že ze zvolené úpravy příslušnosti v rámci výkonu správy daní je vždy zřejmé, jaký konkrétní správce daně je v daném případě příslušný. Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem. Ustanovení § 102 odst. 1 daňového řádu stanoví, že každé rozhodnutí musí obsahovat jak označení správce daně, který rozhodnutí vydal, tak podpis úřední osoby s uvedením jména, příjmení a pracovního zařazení a otisk úředního razítka, případně uznávaný elektronický podpis úřední osoby. Tím je vždy možno původce rozhodnutí jasně a osobně identifikovat.

9.1.4. Opravné prostředky

Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků podle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu).

9.1.5. Kontrolní mechanismy

Z hlediska systému kontrolních mechanismů je nutno uvést, že oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí, a to primárně formou opravných prostředků. Proti rozhodnutím je možno podat odvolání anebo v určitých případech užít mimořádných opravných prostředků či jiných prostředků ochrany (viz předchozí bod). Vedle toho lze využít rovněž dozorčí prostředky, čímž je zaručena dostatečná kontrola správnosti a zákonnosti všech rozhodnutí vydávaných v režimu daňového řádu. Soustavy orgánů vykonávajících správu daní současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát. Z hlediska transparence a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti pod hrozbou pokuty do výše 500 000 Kč a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo samotného daňového subjektu na informace o něm soustřeďované. Toto právo je realizováno prostřednictvím nahlížení do spisu a osobních daňových účtů. Získání informací je daňovým subjektům umožněno také prostřednictvím daňové informační schránky podle § 69 daňového řádu.

9.2. Eliminace korupčních rizik

Navržená regulace byla v kapitole 9.1 analyzována z hlediska sedmi kritérií, pokud jde o identifikaci korupčních rizik. Byl prověřován potenciál korupčního rizika související nejen výhradně s agendou, která je předmětem navržené regulace (zavedení zvláštní daně, kterou se bude zdaňovat poskytování vybraných služeb prostřednictvím sítě Internet), ale také širší rámec uvedené agendy (správa daní jako celek). V rámci správy daní je podstatným faktorem i z hlediska korupčního rizika možnost ovlivnění výše vyměřené a odvedené daně. Tento faktor se projevuje jak v rovině stanovení výše daně, tak i v rovině platební. Účinná jsou také opatření daňového práva. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti a daňové mlčenlivosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti pod hrozbou pokuty do výše 500 000 Kč a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Další represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní podstatu trestného činu, například trestný čin přijetí úplatku. Za další opatření k eliminaci korupčních rizik lze považovat odpovídající organizační zajištění výkonu příslušné agendy.

10. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015.

K části první K § 1:

K odstavci 1: Daň z digitálních služeb je tvořena třemi dílčími daněmi podle jednotlivých zdanitelných služeb (srov. odstavec 2): • dílčí daň z provedení cílené reklamní kampaně, • dílčí daň z využití mnohostranného digitálního rozhraní a • dílčí daň z poskytnutí dat o uživatelích. Přehled konstrukčních prvků daně:

Subjekt daně:

Subjekt daně je konstruován dvojstupňově – po naplnění stanovených prahů v rozhodném

období se právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti stane osobou povinnou k dani z digitálních služeb. Osoba povinná k dani z digitálních služeb se pak může stát plátcem jedné či více dílčích daní

(plátcem dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně, plátcem dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní nebo plátcem dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích), pokud naplní podmínky stanovené u příslušné dílčí daně.

Pojem plátce daně z digitálních služeb je pak používán jako souhrnný pojem pro plátce

alespoň jedné z dílčích daní.

Start

Je osoba/ jednotka NeAno členskou entitou skupiny?

Převyšovaly v rozhodném Převyšovaly v rozhodném období celkové období celkové výnosy konsolidované výnosy 750 mil. EUR? 750 mil. EUR?

Ano Ano

Převyšovala celková Převyšovala rozhodnározhodná částka za všechny částka za rozhodné obdobíentity skupiny za rozhodné 50 mil. Kč?období 50 mil. Kč?

Ano Ano

Byl v rozhodném obdobíByl v rozhodném období za v rámci EU/EHP poměrcelou skupinu v rámci EU/ příjmů za zdanitelné službyEHP poměr příjmů za ku všem výnosům vyšší nežzdanitelné služby ku všem 10 %?výnosům vyšší než 10 %?

Ano Ano

Osoba povinná k dani

Obrázek 2: Postup určení osoby povinné k dani.

Osoba povinná k dani

Poskytla tato osoba/ Poskytla tato osoba/Poskytla tato osoba/ jednotka službu využití jednotka službu provedeníjednotka službu poskytnutí mnohostranného cílené reklamní kampaně vdat o uživatelích v digitálního rozhraní v rozhodném období?rozhodném období? rozhodném období?

Ano Ano Ano

Poskytovala zdanitelnouPoskytovala zdanitelnou službu provedení cílenéMá mnohostranné digitálníslužbu poskytnutí dat reklamní kampaněrozhraní více než 200 000o uživatelích společně společně s jinou členskouuživatelských účtů?s jinou členskou entitou entitou skupiny?skupiny?

Ano Ne Ano NeAno

Převyšoval součet dílčíchPřevyšoval součet dílčích

Převyšovala dílčí rozhodnáPřevyšovala dílčí rozhodná

rozhodných částek za tytorozhodných částek za tyto

částka za rozhodné obdobíčástka za rozhodné období

entity za rozhodné obdobíentity za rozhodné období

5 mil. Kč?5 mil. Kč?

Ano Ano Ano Ano

Plátce dílčí daně z využití Plátce dílčí daně z provedeníPlátce dílčí daně z poskytnutí mnohostranného digitálního cílené reklamní kampanědat o uživatelích rozhraní

Plátce daně z vybraných digitálních služeb

Obrázek 3: Postup určení plátce daně z digitálních služeb resp. plátce jednotlivé dílčí daně. Předmět daně: Předmět daně je vymezen zvlášť pro každou z dílčích daní, přičemž vymezení předmětu

jednotlivých dílčích daní navazuje na vymezení příslušných zdanitelných služeb (viz odstavec 2). Na vymezení jednotlivých předmětů dílčích daní dále navazuje vymezení místa poskytnutí zdanitelné služby.

Jednotně pro všechny dílčí daně je upraven vznik daňové povinnosti, na který pak navazuje vymezení okamžiku uskutečnění zdanitelné služby u jednotlivých dílčích daní. Základ daně:

Základ daně je vymezen zvlášť pro každou z dílčích daní.

Sazba daně:

Sazba daně je vymezena zvlášť pro každou z dílčích daní, přičemž je pro všechny dílčí daně jednotná ve výši 7 %.

Výpočet daně:

Výpočet daně je jednotný, daň z digitálních služeb se vypočte jako součet dílčích daní.

Zdaňovací období:

Zdaňovací období je jednotné v délce 1 kalendářní rok, přičemž platí, že daň bude vybírána pouze ve zdaňovacích obdobích do roku 2024.

Rozpočtové určení:

Rozpočtové určení je jednotné, daň z digitálních služeb je výlučnou daní státní.

Správa daně:

Z pohledu správy daně se všechny tři dílčí daně spravují jako jediná daň z digitálních služeb – podává se jediná přihláška k registraci, jediné daňové přiznání a zálohy se platí na daň z digitálních služeb jako celek. K odstavci 2: Dani z digitálních služeb podléhá poskytování následujících služeb, u kterých jsou generovány výnosy s významným přispěním uživatelů z České republiky: 1. umísťování reklamy na digitální rozhraní zaměřené na uživatele tohoto rozhraní, a související doplňkové služby, 2. zpřístupňování mnohostranných digitálních rozhraní, která uživatelům umožňují vyhledávat jiné uživatele a interakci s nimi a která mohou rovněž umožňovat uživatelům poskytování související dodání zboží nebo poskytování služeb přímo mezi uživateli (někdy označováno jako „zprostředkovatelské“ služby) a 3. poskytování dat shromážděných o uživatelích, která byla generována činností těchto uživatelů na digitálních rozhraních. Podrobné vymezení obsahu jednotlivých zdanitelných služeb je uvedeno u jednotlivých dílčích daní z těchto služeb.

K § 2: Digitálním rozhraním je jakýkoliv software přístupný uživateli, tedy fyzické osobě,

právnické osobě nebo jednotce bez právní osobnosti. Uživatelé používají digitální rozhraní pomocí jednotlivých přístupů k němu za pomoci technického zařízení. K tomu jim může, ale nemusí, být na tomto digitálním rozhraní zřízen uživatelský účet. Zdanitelné služby jsou poskytovány prostřednictvím digitálního rozhraní. S ohledem na povahu zdanitelných služeb jsou pro daň z digitálních služeb rozhodná taková digitální rozhraní, prostřednictvím kterých lze tyto služby poskytovat, tedy na nich umisťovat cílenou reklamu, vyhledávat jiné uživatele či jejich uživatelské účty a interagovat s nimi nebo na nich vyvíjet takovou činnost, na základě které mohou být shromážděny poskytnutelné údaje o činnosti uživatelů. S ohledem na vysokou různorodost možných digitálních rozhraní se v návaznosti na návrh směrnice digitální rozhraní vymezuje obecně jako software přístupný uživateli. Typickým digitálním rozhraním, ke kterému se váže daňová povinnost k dani z digitálních služeb, je například internetová stránka resp. internetová aplikace, protože ta sama je uživateli zobrazována prostřednictvím jiného digitálního rozhraní – internetového prohlížeče, které je na internetové aplikaci nezávislé. Dále je digitálním rozhraním také aplikace včetně programového vybavení počítače, mobilní aplikace určená pro mobilní telefon, tablet nebo jiné obdobné přenosné technické zařízení. Provozovatelem digitálního rozhraní nemusí být plátce daně z digitálních služeb. To platí zejména v případě aplikací, které jsou nainstalovány v počítači či jiném zařízení uživatele, provozuje je tento uživatel a plátce na ně pouze vzdáleně umisťuje cílenou reklamu. Správce daně posoudí, zda je daný jev digitálním rozhraním, jako předběžnou otázku podle § 99 daňového řádu.

Naopak digitálním rozhraním není hardware, tedy např. prvky síťové infrastruktury. Softwarové prvky síťové infrastruktury sice mohou naplnit definici digitálního rozhraní, avšak s ohledem na to, že na nich zpravidla není umisťována reklama, ani jimi nejsou přímo poskytovány zdanitelné služby, nevznikne v důsledku jejich typického používání zpravidla žádná daňová povinnost. Uživatelem digitálního rozhraní je osoba nebo jednotka bez právní osobnosti, která přistupuje na digitální rozhraní prostřednictvím technického zařízení (k použitým pojmům srov. obrázek č. 4). Pro účely daně z digitálních služeb není podstatné ztotožnění uživatele s konkrétní fyzickou nebo právnickou osobou anebo jednotkou bez právní osobnosti, a proto se ani plátci neukládá povinnost takové ztotožňování provádět. Platí, že každý přístup na digitální rozhraní musí být proveden prostřednictvím technického zařízení, bez ohledu na to, zda jej v okamžiku přístupu k digitálnímu rozhraní uživatel přímo fyzicky ovládá, nebo jej k této činnosti předem naprogramoval či jiným způsobem nastavil. Pokud tak například právnická osoba při své činnosti využívá nástroj pro automatizované pořizování snímků obrazovky internetových stránek, který z české IP adresy postupně přistupuje k těmto internetovým stránkám, tedy k digitálnímu rozhraní, a který při tom vyvolá úplatnou událost u cílené reklamy umístěné na těchto stránkách, může tím dojít k naplnění předmětu dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně. Zejména v případě využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícím v umožnění uzavření transakce mezi uživateli platí, že uživatel může přistupovat na digitální rozhraní prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací (application programming interface, API).

Fyzická osoba Právnická osoba

Uživatel

Technické zařízení

Uživatelský účet

Přístup na digitální rozhraní Digitální rozhraní

Obrázek 4: Použitá technická terminologie. Uživatel přistupuje k digitálnímu rozhraní prostřednictvím technického zařízení, buď jako uživatel přihlášený k určitému uživatelskému účtu, nebo bez použití uživatelského účtu.

K odstavci 1: Vymezuje se digitální rozhraní jako ústřední pojem navrženého zákona. Jedno digitální rozhraní může být tvořeno více věcně a funkčně souvisejícími součástmi, které jsou určeny k tomu, aby byly používány společně k naplnění stanovené funkce a účelu digitálního rozhraní. Pokud digitální rozhraní poskytuje jak přístup prostřednictvím uživatelského rozhraní (user interface, UI), tak prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací (application programming interface, API), půjde z hlediska daně z digitálních služeb zpravidla o jedno rozhraní. K odstavci 2: Uživatelem může být jak fyzická osoba, tak právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti. Pokud je uživatelem právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti (může jít například o prodejce, restaurace apod.), bude fakticky toto digitální rozhraní ovládat fyzická osoba, jejíž jednání jim je přičitatelné, například jejich zaměstnanci. V takovém případě je uživatelem přímo tato právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti a nikoliv fyzická osoba, která pro ně vykonává činnost. Uživatel digitálního rozhraní bude zpravidla mít na digitálním rozhraní zřízen uživatelský účet, i když to není podmínkou.

K § 3:

Aby v důsledku jednotlivého uskutečnění zdanitelné služby došlo ke vzniku daňové povinnosti, musí tato služba být poskytnuta na území České republiky. Určení státu, ve kterém byla poskytnuta zdanitelná služba, se liší podle jednotlivé dílčí daně. Vždy se toto určení ale určitým způsobem váže ke státu, ve kterém se nacházelo technické zařízení, kterým uživatel přistoupil na digitální rozhraní. Primárním vodítkem pro určení, zda uživatel je z České republiky, je IP adresa jeho zařízení, protože při komunikaci prostřednictvím sítě Internet je poskytovateli zdanitelné služby vždy známa veřejná IP adresa komunikačního rozhraní, prostřednictvím kterého uživatel digitálního rozhraní k tomuto rozhraní přistupuje. Návrh zákona v souladu s návrhem směrnice vychází z IP adresy, ze které bylo přistoupeno k digitálnímu rozhraní, a to i přesto, že tento způsob má své nedostatky. Nejvýznamnějším nedostatkem je skutečnost, že provozovatel digitálního rozhraní má zpravidla k dispozici pouze veřejnou IP adresu komunikačního rozhraní, skrze které uživatel komunikuje s digitálním rozhraním. V případě zastření skutečné IP adresy zařízení uživatele, například pomocí virtuálních privátních sítí (VPN) nebo překladu síťových adres (NAT) tak může dojít k tomu, že veřejnou adresu komunikačního rozhraní bude možné přiřadit k jinému státu, než je stát, ve kterém se uživatel skutečně nachází. Pokud však nemá být plátci daně z digitálních služeb uložena nesplnitelná povinnost, je tento technologický nedostatek zásadně nepřekonatelný, protože samotný provozovatel digitálního rozhraní si nemusí být vědom toho, jaká je skutečná IP adresa zařízení uživatele. Jde tak o racionální zjednodušení, které má za cíl snížit administrativní náklady plátců. Současně lze s ohledem na skutečnost, že toto kritérium vychází z návrhu směrnice, předpokládat, že obdobný přístup zvolí i další státy Evropské unie, které zavedou obdobnou daň, a tedy bude toto racionální zjednodušení používáno konzistentně ve více státech. V případě, kdy plátce není z IP adresy schopen zjistit stát, ve kterém se nacházelo zařízení, které přistupovalo na digitální rozhraní, použije se sekundárně k určení vztahu k České republice bydliště nebo sídlo uživatele. Pokud není plátce obeznámen s tím, ve kterém státě má uživatel digitálního rozhraní bydliště nebo sídlo, uplatní se vyvratitelné právní domněnky k určení toho, zda jde o českého uživatele nebo nikoliv (srov. schéma na obrázku č. 5).

Start

Lze z IP adresyJde o Českou Ano určit stát?republiku? Ano

Ne Ne

Je známo Je v České bydliště neboAno Ano republice? sídlo uživatele?

Ne Ne

Je digitální rozhraní cíleno

Zahraniční uživatelAnoČeský uživatel

na Českou republiku?

Jde o cílenou Ne reklamu?

Ano

Je reklama zaměřená na NeČeskouAno republiku? (§ 31)

Obrázek 5: Postup určení, zda jde o českého uživatele digitálního rozhraní.

K odstavci 1: Vymezení českého uživatele je primárně založeno na IP adrese, přičemž platí, že pokud je možné k IP adrese, kterou uživatel digitálního rozhraní použil k přístupu na toto rozhraní, přiřadit vhodným způsobem určitý stát, pak se již neuplatní pro zjišťování státu uživatele žádná další kritéria. K odstavci 2: Vazbu IP adresy k určitému státu může poskytovatel zdanitelné služby zjišťovat různým průkazným způsobem podle své volby, zejména pomocí geolokačních databází. Připouští se použít metodu, která v jednotlivých případech nevede k přiřazení IP adresy ke státu, avšak není přípustné použít metodu, která u značného počtu IP adres nevede k jejich přiřazení k určitému státu.

K odstavci 3: V případě, že z IP adresy není možné určit vazbu k určitému státu, použije se jako sekundární kritérium bydliště nebo sídlo uživatele, přičemž se stanoví vyvratitelná právní domněnka, že se uživatel nachází v tom státě, ve kterém má bydliště nebo sídlo. Toto kritérium se použije zejména v případě digitálního rozhraní, které eviduje bydliště nebo sídlo uživatele. Na digitálním rozhraní nemusí být evidováno bydliště v plném rozsahu, postačí, aby bylo možné určit, že se nachází na území České republiky, tedy postačí například pouze údaj o státě nebo obci, ve kterém se nachází, aniž by nutně na digitálním rozhraní musela být evidována adresa bydliště podrobněji. Bydlištěm je pak podle § 80 občanského zákoníku místo, kde se daná osoba zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. K odstavci 4: Pro případ, že digitální rozhraní neeviduje bydliště nebo sídlo daného uživatele, stanoví se podpůrná vyvratitelná právní domněnka, podle které se má za to, že v případě digitálního rozhraní zaměřeného i jen zčásti na osoby s bydlištěm nebo sídlem na území České republiky má tento uživatel bydliště nebo sídlo na území České republiky. Obdobné podpůrné kritérium pro určení bydliště nebo sídla uživatele se zavádí také v případě cílené reklamy zaměřené nebo cílené i jen z části na osoby s bydlištěm nebo sídlem na území České republiky (srov. § 31). Digitální rozhraní je zaměřeno nebo cíleno na osoby s bydlištěm nebo sídlem na území České republiky, pokud je z něj patrné, že jej mají používat tyto osoby, například je v českém jazyce, poskytuje uživatelskou podporu na českých telefonních číslech, k propagaci tohoto rozhraní nebo jeho služeb je využíváno českých reálií nebo významných osob českého společenského, kulturního či sportovního života, za služby poskytované prostřednictvím digitálního rozhraní je možno platit v české měně na účet vedený u českých platebních institucí apod. Uvedená kritéria jsou pouze demonstrativní a nemusí být naplněna všechna. Pojem vychází z obdobného pojmu podle § 2 odst. 2 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, a obdobně jako podle zákona o hazardních hrách se bude vykládat i podmínka, že digitální rozhraní je zaměřeno nebo cílí na osoby s bydlištěm nebo sídlem na území České republiky pouze z části. K odstavci 5: IP adresa je vymezena v souladu s § 1 písm. j) vyhlášky č. 357/2012 Sb., o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů. Toto vymezení zahrnuje jak IP adresy verze 4, tak IP adresy verze 6, přičemž s ohledem na technické možnosti plátců jde pouze o veřejné IP adresy.

K § 4:

Pro účely daně z digitálních služeb se vymezují finanční entity a finanční služby, na které návrh zákona nedopadá, protože je jejich činnost natolik specifická, že je vhodné je z působnosti daně z digitálních služeb vyloučit. Regulovanými finančními entitami jsou zejména banky, další úvěrové instituce, poskytovatelé platebních služeb, pojišťovny, zajišťovny, obchodníci s cennými papíry, poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, směnárníci, osoby vykonávající distribuci pojištění, zajištění, či spotřebitelských úvěrů apod. Regulovanými finančními službami jsou pak finanční služby, ke kterým mají tyto osoby povolení. Finanční službou se ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES rozumí jakákoli služba bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy. Důvodem pro vyloučení těchto finančních služeb je to, že pouze usnadňují interakci mezi uživateli, ale jejich prvotním cílem není samotná interakce s jinými uživateli. Služby spočívající v usnadnění poskytování úvěrů a poskytované poskytovateli služeb skupinového financování, kteří podléhají regulaci, nespadají do působnosti daně z digitálních služeb. Zejména regulované služby, které jsou vyloučeny z oblasti působnosti tohoto zákona, mají za cíl poskytnout bezpečné prostředí pro finanční transakce. Subjekt poskytující tyto služby tedy určuje konkrétní podmínky, za kterých může být finanční transakce provedena, aby byly zaručeny základní prvky, jako je kvalita provedení transakcí, úroveň transparentnosti na trhu a spravedlivé zacházení s investory. Takové služby mají základní a specifický cíl – usnadnit financování, investice nebo spoření.

Institut správního dozoru, kterému podléhá poskytování regulovaných finančních služeb,

podle tohoto ustanovení představuje nejobecnější pojetí dozorové činnosti prováděné orgány veřejné správy vůči nepodřízeným subjektům, bez ohledu na to, zda jej stát deleguje na někoho jiného nebo ne, a proto zahrnuje také dohled prováděný Českou národní bankou.

K § 5:

Zdanitelná služba provedení cílené reklamní kampaně spočívá zejména v umístění cílené

reklamy na digitální rozhraní. Cílenou reklamou je reklama, která je na digitální rozhraní

umístěna v takovém případě, kdy k tomuto digitálnímu rozhraní přistoupí uživatel, který splňuje předem daná kritéria. Zadavatel cílené reklamy tak může například zadat reklamu na obleky s tím, že se má zobrazovat pouze mužům starším 15 let, případně reklamu na určitý mobilní telefon s tím, že se má zobrazit uživatelům, kteří ve vyhledávači zadají slovní spojení „mobilní telefon“. Cílení může být založeno také na geografické poloze uživatele. Pro klasifikaci reklamního sdělení jako cílené reklamy je podstatné to, jestli je algoritmické rozhodnutí o tom, zda bude v souvislosti s daným přístupem uživatele na digitální rozhraní reklamní sdělení na toto rozhraní umístěno nebo ne, založeno na datech shromážděných o tomto uživateli, případně shromážděných o zařízení, které uživatel použil, protože v případě sdíleného zařízení se shromážděná data nemusí vztahovat k jedinému uživateli, nebo o jeho činnosti na jakémkoliv digitálním rozhraní. Při tom není rozhodné, kdy, kým a jak tato data byla shromážděna a které digitální rozhraní k tomu bylo využito. Umístění cílené reklamy na digitálním rozhraní A tak může vycházet z dat získaných činností na digitálním rozhraní B, například tak může být zadána cílená reklama propagující stránku zaměřenou na automobily, která se má zobrazit těm uživatelům, kteří v nedávné době navštívili online autobazar. Cílenou reklamou naopak není zaměření umístění reklamy na digitální rozhraní bez současného vyhodnocení dat shromážděných o uživateli, který přistupuje na digitální rozhraní, nebo o jím použitém zařízení, i když v sobě obsahuje určitý prvek cílení na vybranou cílovou skupinu. Zejména tak cílenou reklamou není reklama, která je zaměřena na určitou cílovou skupinu, ale tohoto zaměření dosahuje trvalým umístěním na digitálním rozhraní zaměřeném na tuto cílovou skupinu, například reklama na křovinořez trvale umístěná na internetové stránce věnované zahrádkaření a zobrazená každému návštěvníkovi této stránky bez rozdílu. Správce daně posoudí, zda je daný jev cílenou reklamou, jako předběžnou otázku podle § 99 daňového řádu.

Navržená právní úprava dále reaguje na skutečnost, že existuje více modelů zpoplatnění umístění cílené reklamy – platba za zobrazení (pay per view, PPV), platba za kliknutí (pay per click, PPC), platba za uskutečnění návazné objednávky, platba za uskutečnění návazného telefonického hovoru, platba za uskutečnění návazného sdílení příspěvku na sociální síti nebo platba za uskutečnění návazného vložení komentáře apod. Protože je daň z digitálních služeb na rozdíl od návrhu směrnice založena na transakčním principu, je nutné k různosti modelů zpoplatnění umístění cílené reklamy přihlížet. K odstavci 1: Ustanovení odkazuje na definici reklamy, která se nachází v § 1 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Nad rámec této definice se vyžaduje, aby byla při umístění reklamy na digitální rozhraní vyhodnocena data o uživateli, který na toto rozhraní přistoupil, o jeho zařízení, nebo o jeho činnosti na jakémkoliv digitálním rozhraní a reklama byla umístěna v návaznosti toto vyhodnocení. Cílená reklama může mít libovolnou formu, může jít o sdělení textové, grafické, zvukové nebo audiovizuální. Zahrnuje tak veškeré druhy reklamy, které jsou běžně používány v digitálním prostředí.

Umístěním cílené reklamy na digitální rozhraní však není zaslání zprávy elektronické pošty (email) nebo zaslání zprávy SMS, přestože jsou tyto zprávy v konečném důsledku

prostřednictvím určitého digitálního rozhraní zobrazeny (emailový klient, aplikace pro čtení SMS). Důvodem je zejména to, že odesílatel takové zprávy neumisťuje reklamu na konkrétní digitální rozhraní, jednotlivě určené při zasílání takové zprávy. K odstavci 2: S ohledem na mnohost možných modelů zpoplatnění umístění cílené reklamy zákon používá

zobecněný pojem úplatná událost, což je událost, která v souladu s daným modelem

zpoplatnění vede k tomu, že bylo dané jednotlivé umístění cílené reklamy zpoplatněno. Úplatnou událostí tak může být samo umístění cílené reklamy, skutečné zobrazení cílené reklamy uživateli, kliknutí na odkaz, objednávka inzerovaného zboží apod. Některé modely zpoplatnění předpokládají činnost na více než jednom digitálním rozhraní (např. uskutečnění návazné objednávky) nebo dokonce mimo digitální prostor (uskutečnění návazného telefonátu). Vždy však platí, že v takovém případě v souvislosti s úplatnou událostí (i) došlo k přístupu na digitální rozhraní uživatelem, přičemž v rámci tohoto přístupu muselo dojít alespoň ke kliknutí na zobrazenou reklamu, na základě kterého došlo k přesměrování na jiné digitální rozhraní (např. na to, na kterém má být realizována objednávka) a (ii) poskytovatel umístění cílené reklamy se dozví o tom, že úplatná událost nastala, protože na základě toho požaduje úplatu za poskytnutou službu. Vždy tak lze zpětně přiřadit k úplatné události nějaký přístup uživatele na digitální rozhraní, i kdyby sama úplatná událost nastala mimo digitální rozhraní, na kterém byla cílená reklama umístěna.

K § 6: Doplňkovou službou k umístění cílené reklamy je každá služba, která je poskytována

v bezprostřední souvislosti s umístěním cílené reklamy. Důvodem pro zahrnutí doplňkových služeb do předmětu dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně je zejména to, že by vhodným rozdělením ceny za umístění cílené reklamy mohlo dojít k umělému snižování základu této dílčí daně. Jedná se např. o konzultační služby v souvislosti s umístěním cílené reklamy na konkrétním digitálním rozhraní, služby marketingového zhodnocení reklamní kampaně, nebo například topování, tedy přiřazení výhodnější reklamní pozice na digitálním rozhraní, na které se umístí cílená reklama. K odstavci 1: Vymezuje se doplňková služba. Ta může být poskytnuta jak před samotným umístěním cílené reklamy (například související poradenství), tak při tomto umístění (například umístění reklamy na výhodnější reklamní pozici) nebo po něm (například marketingové zhodnocení umístění cílené reklamy). Ze své povahy jde o akcesorickou službu k umisťování cílené reklamy. Z tohoto důvodu platí, že v případě, kdy je před umístěním cílené reklamy poskytnuta doplňková služba, avšak z nějakého důvodu k samotnému umístění cílené reklamy nedojde, nevstoupí ani úplata za doplňkovou službu do základu této dílčí daně. K odstavci 2: Vytvoření obsahu reklamy by bylo možné zahrnout do definice doplňkové služby, protože pokud není reklama vytvořena, nemůže být ani umístěna, a proto se vytvoření cílené reklamy vztahuje k jejímu umístění. Nejde však o službu, v jejímž důsledku by hrozil přesun zpoplatnění za službu umístění cílené reklamy. Navíc by hrozilo, že by daň dopadla na širší okruh plátců, zejména na reklamní agentury, což však neodpovídá motivům pro zavedení této daně.

K § 7:

Mnohostranným digitálním rozhraním je pro účely daně z digitálních služeb takové digitální rozhraní, které umožňuje uživateli vyhledat jiného uživatele a interagovat s ním. Toto rozhraní může mít formu např. internetové stránky, aplikace nebo mobilní aplikace. Ekonomickým cílem tohoto rozhraní je spojit zde dohromady uživatele tak, aby například mohly být realizovány vzájemné transakce zboží či služeb (elektronická obdoba tržiště). Rozhraní tedy spojuje dohromady nabídku a poptávku služeb a statků různých subjektů. Z pohledu zákona o dani z digitálních služeb jsou relevantní zejména ta rozhraní, která realizují interakci uživatelů v podobě například spojení nabídky a poptávky zprostředkovaně (rozhraní působí pouze jako zprostředkovatel, prostředník mezi nabídkou a poptávkou).

Aby bylo digitální rozhraní mnohostranným digitálním rozhraním, musí umožňovat

interakci mezi uživateli tohoto rozhraní prostřednictvím tohoto rozhraní. Za tímto účelem musí toto digitální rozhraní umožňovat vyhledání jiného uživatele či jeho uživatelského účtu.

Návrh zákona používá pojem uživatel pro osobu nebo jednotku bez právní osobnosti, která

v danou chvíli přistupuje k digitálnímu rozhraní. Jednotlivé přístupy mohou být postačující pro samostatné využívání digitálního rozhraní, avšak pokud má být toto rozhraní využíváno

v různé okamžiky, lze předpokládat, že ke vzájemné interakci bude využit uživatelský účet

daného uživatele na daném mnohostranném digitálním rozhraní, který je na rozdíl od samotného uživatele na tomto rozhraní přítomen po delší dobu nebo trvale.

Vyhledáním uživatele nebo jeho uživatelského účtu se rozumí jakákoliv forma dosažení či

nalezení tohoto uživatele nebo jeho uživatelského účtu na mnohostranném digitálním rozhraní. K vyhledání uživatele nebo jeho uživatelského účtu může dojít jak nalezením v adresáři či jiném seznamu či prostřednictvím vyhledávacího formuláře, tak nalezením jeho příspěvku na tomto rozhraní (například komentář či příspěvek na sociální síti, obrázek), který je navázán na tohoto uživatele nebo jeho uživatelský účet, tak k vyhledání může dojít také pomocí nalezení učiněné nabídky transakce usnadňující související dodání zboží nebo poskytnutí služeb.

Současně toto rozhraní musí umožňovat interakci s takto vyhledaným uživatelem nebo jeho

uživatelským účtem, tedy musí umožňovat jakoukoliv formu vzájemného působení, zahrnující zejména učinění nabídky nebo poptávky dodání zboží nebo poskytnutí služby nebo přijetí takové nabídky nebo poptávky. Mnohostranným digitálním rozhraním je například: • sociální síť, • internetové tržiště, na kterém si uživatelé (fyzické či právnické osoby a jednotky bez

právní osobnosti) mohou dohodnout dodání zboží, včetně zboží vyrobeného na míru či například dovezení jídla,

• internetová stránka, na které uživatelé (fyzické či právnické osoby a jednotky bez

právní osobnosti) mohou dohodnout poskytnutí služeb, například ubytování, přepravy, asistenčních služeb, rezervace místa v restauraci, apod.

K § 8:

K odstavci 1: Uživatelé mohou zpravidla prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní nejen uzavírat navzájem transakce, ale mohou toto rozhraní využívat i jiným způsobem, bez přímé vazby na určitou transakci. Takovýmto jiným využitím je například umožnění přístupu na samotné mnohostranné digitální rozhraní nebo do jeho vyhrazené části, poskytnutí možnosti přizpůsobit si takové rozhraní, poskytnutí možnosti využít některé jeho prémiové funkce apod. Naopak zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní nezahrnuje dodání zboží nebo poskytnutí služby prostřednictvím klasického elektronického obchodu, i kdyby byl tento obchod součástí mnohostranného digitálního rozhraní. Důvodem je to, že v klasickém elektronickém obchodu nedochází k uzavření transakce mezi uživateli, dodání zboží nebo poskytnutí služby uskutečňuje přímo provozovatel tohoto obchodu. Při objednání zboží nebo služby je sice využita funkčnost mnohostranného digitálního rozhraní, ale úplata není zaplacena za využití této funkčnosti, ale za dodané zboží nebo poskytnutou službu. Pokud by však možnost poptat na mnohostranném digitálním rozhraní dodání zboží nebo poskytnutí služby od jiného uživatele byla prémiovou funkcí, za kterou by musel uživatel nejprve zaplatit (a tato úplata by nebyla zahrnuta v ceně zboží či služby), pak by šlo o úplatu za využití funkčnosti mnohostranného digitálního rozhraní, které spadá pod pojem zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní, a tedy by taková úplata mohla vstoupit do základu dílčí daně, pokud by byly splněny další zákonem stanovené podmínky. K odstavci 2: Protože by určitá funkčnost mnohostranného digitálního rozhraní mohla spočívat také v tom, že uživatel zadá umístění cílené reklamy na toto rozhraní, případně v poskytnutí doplňkové služby k tomuto umístění cílené reklamy, stanoví se z důvodu vyloučení možného dvojího zdanění takové služby výslovně, že služby umístění cílené reklamy a poskytnutí doplňkové služby k tomuto umístění nejsou zpřístupněním mnohostranného digitálního rozhraní, a tedy takové využití mnohostranného digitálního rozhraní nenaplňuje předmět dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní, ale naplní pouze předmět dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně.

K § 9:

Jak je uvedeno v důvodové zprávě k § 11, návrh zákona na výsledek interakce mezi uživateli digitálního rozhraní neodkazuje pomocí právního institutu smlouvy podle občanského

zákoníku, ale používá volnější konstrukt, a sice transakci mezi uživateli. Přesto lze

i v případě takto konstruovaného volnějšího pojmu, který zahrnuje jak smlouvu, tak různé jiné kvazidohody, použít přiměřeně pojmů, které jsou jinak vyhrazeny smluvnímu právu.

Transakce musí být na jedné straně iniciována, lze tedy hovořit o návrhu na uzavření transakce, na druhé straně musí být na tento návrh nějak reagováno, lze tedy hovořit o přijetí návrhu transakce. Stejně tak by bylo možné konstruovat veřejný příslib transakce, veřejnou

nabídku transakce – tato a další podobná jednání a úkony návrh zákona označuje pojmy

obdobný úkon vedoucí k uzavření transakce. Obdobně jako u smluv lze i v případě

transakcí předpokládat vedle výslovného úkonu také uzavření transakce konkludentní. Uživatelé mnohostranného digitálního rozhraní, kteří takovýmto způsobem přispěli k uzavření

transakce, jsou pro účely daně z digitálních služeb označováni jako účastníci transakce.

Účastníkem transakce tak není uživatelský účet, ale je jím konkrétní uživatel, který přistoupí na mnohostranné digitální rozhraní tak, že učiní úkon vedoucí k uzavření transakce.

K části druhé K § 10:

Pro účely vymezení předmětu dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně se vymezuje zdanitelná služba provedení cílené reklamní kampaně.

Reklamní kampaní je ucelený soubor komunikačních a reklamních aktivit, který může být

realizován v různě dlouhém časovém období a zahrnuje různé formy reklamní komunikace. Vesměs má jednotnou strategii a sdělení, které se mohou v čase i měnit. Obvykle se z hlediska zadavatelů i realizátora posuzuje jako celek z hlediska například účinnosti či ceny. Tato zdanitelná služba sestává ze dvou okruhů zdaňovaného provedení cílené reklamní kampaně (i) provedení cílené reklamní kampaně spočívající v umístění cílené reklamy na digitální rozhraní a (ii) provedení cílené reklamní kampaně spočívající v poskytnutí doplňkové služby k umístění cílené reklamy na digitální rozhraní. Při umístění cílené reklamy na digitální rozhraní může být reklama připojena k tomuto digitálnímu rozhraní jakýmkoliv způsobem. Může být přímo jeho součástí, např. součástí internetové stránky, ke které uživatel přistoupil, ale může být také načtena spolu s tímto rozhraním v samostatném rámci (např. pomocí iframe). Záměrně není použit pojem „zobrazení cílené reklamy“, protože cílená reklama může být připojena k digitálnímu rozhraní, přesto že není v danou chvíli skutečně zobrazena, srov. např. obrázek č. 6, který schematicky reprezentuje internetovou stránku, na které je umístěna cílená reklama v její části, která není v danou chvíli uživateli zobrazena. To však neznamená, že by nebyla odeslána prostřednictvím sítě Internet do dispozice technického zařízení uživatele digitálního rozhraní. Umístění cílené reklamy na digitální rozhraní je navíc trvající službou a zahrnuje více připojení cílené reklamy k digitálnímu rozhraní po dobu, na kterou je umístění

cílené reklamy zadáno. Z tohoto důvodu je použit pojem umístění cílené reklamy na digitální rozhraní. Jak bylo uvedeno u § 5, umístěním reklamy není její zaslání

prostřednictvím zprávy elektronické pošty nebo zprávy SMS.

⇦ ⇦ 🍳 ⇦ http://www.stranka.com/hezke-české-lorem-ipsum.html

Hezké české lorem ipsum

Organismů pasivitou mě mnohem jel zkoušet ekologii dává, stopami tu zabírá i s shodnou prosklené. Až sebe map směna sportoviště. List: měsíců superexpoloze temna oxid rozvoji směr soběstačné dá most mozku ráda bývá funkce by skotu. Nitru tisíc velice výběr já obchodních, obchodů pět nízká pan základě u zemím, kdo městem u expozice EU zemím mír točil a miliardami draků. Úprav poněkud lyžařská bílý nedávné dobrodružstvím klidné úplně vy já zlepšovat. I někdo díky zjištění prvních budou dotkne evropskou, pohybují dospělého. Tisíce výzkumu expedičním testům rovnosti nenadává hodí slov příhodných nepřestat u oblast kulturní šíří tvar, pepře i připomínající potvrdili terénu, vele jí přehazoval geny. Půdy vstřebává, přesun stojí uspoří archeologa patogeny tu i byl já lidmi nikde čemž čemu ročně nešťastná k dostali koloniálních biblické různé. A ostrovní že místa telefony vermontu chtěli lze poklidné nicméně na gama obrázek dialozích, nejraději tj. zvedl rozšiřující povodí, narozen pohybuje artefaktů, EU do něm tj. brzy uvnitř mokřinách, kulturu slon společně u pročítat tkání to nemůže obilí půl z poloostrova teritoria skály rakouští asi dinosaur kdy. Čtyři vyniká moře lze u redakce roste dcera. Nejprve říkat dynamiky ho jít biolog sahajícího ve cesta té. Obejít olihně základě elektromagnetických šíří ty mohl kroky stolování k vyspává nic vznikaly, pátrá mapy mamuta osobnosti procesech posláním případě budou. Kino ke dynamiky tu vedený hází, mapy svítí laně provazovce zárodků a zde tendencím vědra obecně pepře tlupa mé popisem na jím co čem během u plné premiéru. Stavbu hladce známe polarizovaného jakým, dokazuje. Tát pak ně šestý. Z síť střežil chaty, ukázalo nepřišly drsné. Paní za ten nervovou čemu sítí objevují z hory nejprestižnějšího i naplňování predátorům okolností poškozeny určitých jen křídy, u svým bulváru přepravu užívají českou přiložení si útěku obejít. Někdy shluky stébly okolní vulkán soustavu a britské vyšší kréta a napadne klonování hidžry potravních přírody. Ne ze latinské andskými i začíná kriticky uvelebil nalezeno tlupě, stavy nebe ona ochotným činí náklady oparu ano kameni vy sil kyslíku i vydání svým, aby indy a pořádá má podceňována atrakce z opylují vrátí k laně. Pan ta nuly otroky, zní věřit neznamená, co aplikace leželo městečkem sebevýkonnější jednotky. Odehrálo patří tu už chaty bílý produkují, potřebuje i plní organizace v nahlas ať EU mrazem všechny? Řadu jeho něj nejenže k vlastně ubytovny poctivé, značný té, sedm slabí motýly plot útěk kůži ledovec u podlouhlým v o osazená obdělávání hospůdky všeobecné mokřinách silnými nesměli nepolévají s kilometrového opracovaných němž. Cílená reklama

Obrázek 6: Příklad umístěné cílené reklamy, která však není zobrazena.

Doplňkovou službou k umístění cílené reklamy je služba bezprostředně se vztahující k umístění cílené reklamy na digitální rozhraní, bez ohledu na to, zda byla poskytnuta před tímto umístěním nebo po něm. Důvodem pro zahrnutí doplňkových služeb do této zdanitelné služby je skutečnost, že spolu s umístěním cílené reklamy lze poskytovat řadu dalších služeb (srov. důvodovou zprávu k § 6), což by v případě, kdy by úplatné poskytnutí těchto služeb nepodléhalo dani z digitálních služeb, vytvářelo prostor pro daňovou optimalizaci, protože by se těžiště ceny za provedení cílené reklamní kampaně mohlo přesunout právě k těmto doplňkovým službám.

K § 11:

Pro účely vymezení předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní se vymezuje zdanitelná služba využití mnohostranného digitálního rozhraní. Toto využití pro účely daně z digitálních služeb spočívá (i) v umožnění uzavření transakce mezi uživateli usnadňující související dodání zboží a poskytnutí služeb a (ii) ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní uživateli bez přímé vazby na transakci s jiným uživatelem. Daň je založena na tzv. transakčním přístupu, to znamená, že každé jednotlivé plnění, které splňuje podmínky dané tímto zákonem, se považuje za uskutečnění zdanitelné služby. Transakce mezi uživateli: V souvislosti s využíváním mnohostranného digitálního rozhraní se v tomto návrhu zákona

používá pojem transakce, resp. uzavření transakce. Důvodem je skutečnost, že uživatelé

mnohostranného digitálního rozhraní nemusí mít zájem se právně zavazovat, a tedy uzavřít smlouvu, a přesto spolu mohou interagovat. I když tak transakce mezi uživateli může spočívat v uzavření smlouvy ve smyslu občanského zákoníku, může jít také například pouze o poskytnutí společenské úsluhy nebo o zbavení se věci bez záměru se jakkoliv právně zavazovat anebo pouze o rezervaci následného poskytnutí služby (např. rezervaci ubytování nebo rezervaci místa v restauraci). Navíc lze očekávat, že strany transakce budou z různých států, a tedy by při použití smluvní terminologie mohla vyvstat potřeba kvalifikace právního jednání. Dále platí, že uživatelé transakce mohou být schopni uzavřít transakci prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní, avšak nemusí být schopni platně uzavřít smlouvu (např. v případě osoby nezletilé, nesvéprávné či v případě jednotek bez právní osobnosti). Konečně platí, že transakce může být realizována tak, že smlouva nevznikne přímo mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní, ale může vzniknout mezi jinými osobami (např. uživatel-turista nalezne ubytování prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní nabídku učiněnou uživatelem-hotelem, uzavře transakci spočívající v zamluvení ubytování, avšak smlouvu o poskytnutí ubytování tento turista uzavře nikoliv s hotelem, ale se třetí osobou, například provozovatelem mnohostranného digitálního rozhraní). Obdobným případem, kdy smlouva není uzavřena přímo mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní, je například také poskytování služeb sdílení automobilů. Ze všech těchto důvodů není vhodné odkazovat na právní institut smlouvy podle občanského zákoníku, ale je nutné použít širšího pojmu. Daň z digitálních služeb dopadá na úplatu, která je vybírána v souvislosti s umožněním uzavření transakce mezi uživateli usnadňující dodání zboží nebo poskytnutí služeb, pokud je tato transakce uzavřena prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní. Pro účely dílčí daně je nerozhodné, jakým způsobem pak bude proveden samotný předmět transakce, tedy dodání zboží nebo poskytnutí služeb, a zda (zejména v případě poskytnutí služeb) budou poskytnuty prostřednictvím tohoto mnohostranného digitálního rozhraní (takto by bylo možné například poskytnout překlad zaslaného textu nebo prodej fotografií ve fotobance) nebo nikoliv. Do základu dílčí daně však vstupuje pouze ta část úplaty, kterou si neposkytují účastníci transakce navzájem. Do základu dílčí daně tak zásadně vstupuje částka, kterou si ponechává poskytovatel zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní. Do základu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní mohou vstoupit úplaty vybírané v souvislosti s umožněním uzavření transakce mezi uživateli tohoto rozhraní například u:

- elektronicky zprostředkovaných přepravních služeb osob nebo nákladu,

- elektronického tržiště se zbožím nebo službami,

- sdíleného ubytování, tj. v systému, kdy hostitel (který může, ale nemusí být

vlastníkem nemovité věci) nabízí tuto nemovitou věc (nebo její část) za náhradu hostům ke krátkodobému užívání. Zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní uživateli: Druhý dílčí předmět dílčí daně spočívá v úplatném zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní (srov. v podrobnostech § 8 odst. 1), tedy např. úplaty za přístup do placené sekce mnohostranného digitálního rozhraní, za poskytnutí určité výhody na tomto rozhraní apod. I když by některé elektronické obchody mohly naplnit definici mnohostranného digitálního rozhraní, nezahrnuje tento dílčí předmět dílčí daně úplatný prodej zboží v nich. Příjmy pocházející z maloobchodních a velkoobchodních činností, představujících prodej zboží nebo poskytování služeb, kdy je smlouva uzavřena online prostřednictvím internetových stránek dodavatele tohoto zboží nebo služeb a kdy dodavatel nevystupuje jako zprostředkovatel, proto nepodléhají dani z digitálních služeb. Důvodem je to, že vytváření hodnoty pro obchodníka spočívá v jím dodávaném zboží nebo poskytovaných službách a digitální rozhraní je využíváno zásadně pouze jako prostředek ke komunikaci. To, zda dodavatel prodává zboží nebo služby online na svůj vlastní účet nebo poskytuje zprostředkovatelské služby, se určí s přihlédnutím k právní a ekonomické podstatě transakce tak, jak je vyjádřena v ujednáních mezi příslušnými stranami. Například dodavatel digitálního rozhraní, kde je zpřístupněno zboží třetích stran, by mohl být považován za poskytovatele zprostředkovatelské služby (jinými slovy: subjekt zpřístupňující mnohostranné digitální rozhraní), pokud se nepředpokládají žádná významná rizika související se zásobami nebo pokud cenu zboží ve skutečnosti určuje dotčená třetí strana. K odstavci 1:

Vymezuje se zdanitelná služba využití mnohostranného digitálního rozhraní, která sestává

ze dvou okruhů zdaňovaného využití mnohostranného digitálního rozhraní: (i) umožnění uzavření transakce mezi uživateli tohoto rozhraní a (ii) zpřístupnění tohoto rozhraní.

Pokud jde o umožnění uzavření transakce mezi uživateli tohoto rozhraní, jde o uzavírání

transakcí na mnohostranném digitálním rozhraní, které usnadňuje související dodání zboží nebo poskytnutí služeb, tedy buď přímo jeho prostřednictvím dochází k poskytnutí

služeb (pokud to jejich povaha umožňuje), nebo které toto dodání zboží nebo poskytnutí zboží jiným způsobem usnadňuje například tím, že umožňuje, aby se uživatelé jako účastníci transakce vůbec navzájem nalezli, mohli spolu v souvislosti s transakcí komunikovat, mohli využít doručovacích služeb zajištěných provozovatelem mnohostranného digitálního rozhraní, atd. K odstavci 2: S ohledem na skutečnost, že zdanitelná služba využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívající ve zpřístupnění tohoto rozhraní může být poskytována nejen jednorázově, ale může být poskytována jako služba trvající (například trvale poskytovaný přístup do placené sekce mnohostranného digitálního rozhraní placený paušálně), stanoví se právní fikce, podle které je samostatnou zdanitelnou službou každé dílčí zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní vztahující se k jedné úplatě. Takovým dílčím zpřístupněním může být například umožnění vstupu do placené sekce v daném kalendářním měsíci, za který je placena členská úplata. K odstavci 3: V odstavci 3 jsou upravena vyloučení z obou okruhů zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní uvedených v odstavci 1.

K písmenu a):

Z oblasti působnosti tohoto zákona jsou v souladu s návrhem směrnice vyloučeny regulované finanční služby. Z důvodu specifického základního cíle usnadnit financování, investice nebo spoření a poskytování bezpečného prostředí pro tyto transakce, je toto postaveno nad uživatelskou přidanou hodnotu. Z předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní je tak v plném rozsahu vyloučen například tzv. crowdfunding, tedy skupinové financování, pokud jde o regulovanou finanční službu provozovanou regulovanou finanční entitou. Výluka z předmětu dílčí daně podle tohoto písmene se však nevztahuje na crowdfunding, který není regulovanou finanční službu provozovanou regulovanou finanční entitou, ale je založen na poskytování darů a odměn či služeb.

K písmenu b):

S ohledem na skutečnost, že provozování hazardních her může naplňovat znaky využívání mnohostranného digitálního rozhraní, zejména v případě internetové živé hry, například pokeru, vylučuje se provozování hazardních her z předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní. Důvodem je skutečnost, že tento sektor činností je již zdaněn daní z hazardních her podle zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her (dále jen „zákon o dani z hazardních her“), která dopadá na veškeré provozování hazardních her v České republice, přičemž míra zdanění hazardních her byla nastavena tak, aby maximalizovala výnos daně v návaznosti na analýzu Lafferových křivek. Dodatečným zdaněním tohoto sektoru by mohlo dojít ke dvojímu zdanění téže činnosti, což není žádoucí. K odstavci 4: V odstavci 4 jsou upravena vyloučení okruhu zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní (odstavec 1 písm. b)).

Aplikace výluky se posuzuje ve vztahu ke každému jednotlivému poskytnutí zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní. Při tom se posuzuje, zda služba spočívá pouze nebo zejména v účelu, který je uveden pod některým z písmen a) až e).

K písmenu a):

rozhraní, jehož jediným nebo hlavním účelem je dodávání digitálního obsahu uživatelům. Digitálním obsahem jsou data dodávaná v digitální podobě, jako jsou počítačové programy,

aplikace, hry, hudba, videa či texty, bez ohledu na to, zda jsou přístupná prostřednictvím stahování nebo přehrávání, s výjimkou dat představovaných samotným digitálním rozhraním. Účelem je zachytit různé formy, které může digitální obsah mít, když si ho uživatel pořizuje, což nic nemění na skutečnosti, že jediným nebo hlavním účelem z pohledu uživatele je pořízení digitálního obsahu. Služby spočívající v dodání digitálního obsahu plátcem prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní by měly být vyloučeny z působnosti daně bez ohledu na to, zda má k tomuto digitálnímu obsahu plátce práva na jeho šíření. Důvodem je to, že není zcela jasné, zda uživatel hraje při vytváření hodnoty pro podnik dodávající digitální obsah ústřední úlohu. Místo perspektivy vytváření hodnoty se zaměření přesouvá na samotný digitální obsah, který subjekt dodává. Příjmy získané z tohoto dodání by proto neměly spadat do působnosti této daně. Výluka se vztahuje pouze na poskytnutí digitálního obsahu, a nikoliv na dodání zboží a služeb (mimo rámec transakcí uzavřených mezi uživateli). Důvodem je to, že sama podstata používání mnohostranného digitálního rozhraní spočívá v tom, že jsou uživateli dodávána data v digitální podobě, a to včetně samotného mnohostranného digitálního rozhraní, a proto je třeba postavit na jisto, zda poskytování těchto dat v digitální podobě za úplatu vstupuje do tohoto dílčího předmětu dílčí daně nebo ne. Na druhou stranu samo používání mnohostranného digitálního rozhraní s sebou nenese dodání zboží nebo poskytování služeb nenavázaných na toto digitální rozhraní, a proto není nutné postavit na jisto, zda úplatné zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní nezahrnuje i dodání zboží nebo poskytnutí služeb, které byly objednány prostřednictvím tohoto rozhraní. Je totiž zřejmé, že pojem zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní dodání zboží nebo poskytnutí služeb nezahrnuje. S ohledem na skutečnost, že se výluka uplatní pouze v případě dílčího předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní, neuplatní se na případy poskytnutí digitálního obsahu na základě transakcí uzavřených mezi uživateli (např. transakce prodeje mobilní aplikace mezi uživatelem-vývojářem a uživatelem-držitelem mobilního telefonu).

K písmenu b):

rozhraní, jehož jediným nebo hlavním účelem je hraní počítačové hry nebo používání jiného obdobného interaktivního softwaru určeného pro volný čas a zábavu.

Tento dílčí předmět dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní tak nenaplní například pravidelné platby za možnost hrát multiplayerové hry (tzv. MMO hry), ani za nákupy zbraní, svitků, lektvarů, kouzel a dalších předmětů a zvýhodnění uvnitř hry či platby za odemčení přístupu do vyhrazených částí herního světa. Důvody pro vyloučení hraní počítačové hry nebo používání jiného obdobného interaktivního softwaru určeného pro volný čas a zábavu jsou zásadně obdobné, jako důvody pro vyloučení dodávání digitálního obsahu. Tato výluka se uplatní jak na samotné multiplayerové hry a platby v nich, tak se uplatní na distribuční kanály, které poskytují hry pro platformy PC, Mac apod., či na platby v mobilních hrách. S ohledem na skutečnost, že se výluka uplatní pouze v případě dílčího předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní, neuplatní se na internetová tržiště, která fungují jako mnohostranná digitální rozhraní, kde jsou počítačové hry a obdobný volnočasový software distribuovány na základě transakcí uzavřených mezi uživateli (např. uživatel-vývojář a uživatel-hráč).

K písmenu c):

rozhraní, jehož jediným nebo hlavním účelem je poskytování komunikační služby uživatelům.

Provize za komunikační služby jsou v souladu s návrhem směrnice vyloučeny z dílčího předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní, protože jsou komunikační služby méně vázány na zapojení uživatelů a hodnota je vytvářena spíše vývojem a prodejem podpůrného software. Příjmy plynoucí z poskytování komunikačních nebo platebních služeb by proto měly zůstat mimo oblast působnosti této daně.

K písmenu d):

rozhraní, jehož jediným nebo hlavním účelem je poskytování platební služby uživatelům.

Platební službou jsou zejména elektronické platby. I v tomto případě jsou tyto služby méně vázány na zapojení uživatelů a hodnota je vytvářena spíše vývojem a prodejem podpůrného software, a proto jsou v souladu s návrhem směrnice provize z takovýchto plateb vyloučeny z dílčího předmětu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní.

K písmenu e):

Z okruhu zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívajícího ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní (a tedy přeneseně i z daného dílčího předmětu odpovídající dílčí daně) je dále vyloučeno poskytnutí služby elektronické identifikace podle čl. 3 bodu 1 nařízení (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (tzv. „nařízení eIDAS“). Toto nařízení je, pokud jde o elektronickou identifikaci, adaptováno zákonem č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci.

Úplatné poskytování takovýchto služeb by velmi pravděpodobně samo o sobě do působnosti daně nespadalo, avšak z důvodu zvýšení právní jistoty adresátů zákona se výslovně stanoví jejich výluka.

K § 12:

Pro účely vymezení předmětu dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích se vymezuje zdanitelná služba poskytnutí dat o uživatelích, která spočívá v úplatném poskytnutí dat o uživatelích, ať již jde o prodej těchto dat, nebo jiné jejich úplatné poskytnutí, například směna nebo barter, kdy by například za poskytnutí dat mohla být poskytnuta služba. Zdanění této služby nepředstavuje oprávnění k tomu, poskytovat data o uživatelích. Je tak na každém plátci, aby poskytnutí dat učinil v souladu s předpisy na ochranu osobních údajů, zejména nařízením GDPR. Popisovaná zdanitelná služba pouze vychází z toho, že data o uživatelích jsou úplatně poskytována, a pokud se tak děje, má být tato činnost zdaněna. Zdanitelnou službou poskytnutí dat o uživatelích bude poskytnutí surových dat, tedy dat jakkoliv nezpracovaných a získaných pouze ze záznamů z provozu digitálního rozhraní, tak jí budou i data zpracovaná, například propojená s jinými údaji, kterými provozovatel digitálního rozhraní disponuje. Může tak jít například o data, v rámci kterých jsou k jednotlivým přístupům na digitální rozhraní přiřazeny údaje o geografické lokalizaci uživatelů nebo například o jejich věku. Zdanitelnou službou naopak nejsou odvozené sestavy a výkazy, které vypracovala osoba neprovozující dané digitální rozhraní (nebo nepatřící do stejné skupiny) na základě dříve poskytnutých dat o uživatelích (úplatně či bezúplatně), protože tyto sestavy a výkazy již nepředstavují údaje získané nebo vytvořené na základě činnosti jednotlivých uživatelů na digitálním rozhraní, ale jde o data odvozená. Zdanitelnou službou poskytnutí dat o uživatelích také není prodej dat, která nevznikla sledováním činnosti uživatelů. Zdanitelné služby spočívající v prodeji dat shromážděných o uživatelích by tak proto měly zahrnovat pouze ta data, která byla generována činností těchto uživatelů na digitálních rozhraních, ale nikoli data, která byla generována čidly. A to proto, že služby v působnosti daně z digitálních služeb by měly být ty, které využívají digitální rozhraní jako prostředek k vytváření vstupů uživatelů, jež zpeněžují, spíše než služby, které využívají rozhraní pouze jako způsob přenášení jinak generovaných dat. Ze stejných důvodů zdanitelnou službou nebude ani poskytnutí dat regulovanou finanční entitou, protože tato data zpravidla nejsou poskytována jako výsledek síťového efektu z činnosti uživatelů na digitálním rozhraní. K odstavci 1: V kontextu daně z digitálních služeb se daty rozumí libovolné informace či údaje v elektronické podobě, standardně označovaná jako data, která jsou získávána, zpravidla automatizovaně, v návaznosti na činnost uživatele na digitálním rozhraní, které používá v daném státě prostřednictvím technického zařízení. Tato data mohou být získána jak během daného zdaňovacího období, tak v průběhu jakéhokoliv předchozího zdaňovacího období. Předmět dílčí daně je však naplněn tehdy, pokud jsou tato data úplatně poskytnuta v daném zdaňovacím období. Dílčí daň z poskytnutí dat o uživatelích má dopadnout pouze na ta úplatná poskytnutí dat o uživatelích, která byla realizována buď samotným provozovatelem digitálního rozhraní, na kterém byly informace získány, nebo která byla realizována jinou členskou entitou téže skupiny. S ohledem na osvobození od daně v případě vnitroskupinového poskytnutí zdanitelné služby dojde ke zdanění pouze v případě úplatného poskytnutí dat o uživatelích osobě nebo jednotce bez právní osobnosti, které nejsou členskou entitou skupiny poskytovatele dat. Pokud budou poskytnutá data dále úplatně poskytnuta, avšak osobou, která neprovozuje dané digitální rozhraní a která ani není členskou entitou téže skupiny jako provozovatel tohoto digitálního rozhraní, již toto poskytnutí dat předmět daně nenaplní. To platí jak o prostém přeprodeji dat bez jejich změny, tak o úplatném poskytnutí zpracovaných dat, například souhrnné zprávy vypracované na základě těchto dat. Pokud však jsou tato dále poskytnutá data (jejichž úplatné poskytnutí již nadále bez dalšího není zdaněno) smíšena s novými daty o uživatelích získaných na digitálním rozhraní, ať již stejném nebo jiném než na kterých byla získána původní data, tak jejich případné následné úplatné poskytnutí již dílčí dani opět bude podléhat, pokud jej uskuteční provozovatel digitálního rozhraní, na kterém byla tato nová data získána. K odstavci 2: Data o uživatelích nemusí získávat pouze provozovatel digitálního rozhraní, ale také ten, komu provozovatel digitálního rozhraní přenechal část tohoto rozhraní, aby na něm samostatně umisťoval cílenou reklamu (srov. § 28). Poskytnutí dat vymezené v odstavci 1 však nezahrnuje úplatné poskytnutí dat o uživatelích touto osobou nebo jednotkou bez právní osobnosti, kterým byla část digitálního rozhraní přenechána. Pokud tak taková osoba nebo jednotka úplatně poskytnou data o uživatelích získaná z části digitálního rozhraní, která jim nebo jiné členské entitě téže skupiny byla tímto způsobem přenechána, bude takové úplatné poskytnutí dat o uživatelích také podléhat této dílčí dani, a to za obdobných podmínek, jako podle odstavce 1. K odstavci 3:

K písmenu a):

Zakotvuje se věcné vynětí z tohoto předmětu dílčí daně v případě, kdy jsou úplatně poskytnuta data o uživatelích získaná z čidla. Toto věcné vynětí z předmětu dílčí daně vychází z návrhu směrnice. Čidlem (senzorem) se rozumí zařízení, které poskytuje výstup detekcí změn veličin nebo událostí. Nejčastěji používané typy čidel jsou klasifikovány také na základě veličin, jako jsou např. elektrický proud nebo potenciální, magnetické nebo radiové senzory, čidlo vlhkosti, čidla rychlosti proudění nebo snímače průtoku, čidla tlaku, čidla teploty čidla přiblížení, optické senzory, snímače polohy, chemický senzor, čidlo prostředí, čidlo magnetického spínače atd. Mimo působnost daně tak stojí všechna data generovaná těmito senzory umístěnými na zařízeních, která rozhraní využívají pouze jako prostředek pro přenášení takto generovaných dat (typicky tzv. „internet věcí“). Výjimku tvoří uživatelská vstupní rozhraní technického zařízení používaného k přístupu na digitální rozhraní, byť by jejich funkce byla založena na použití senzorů (srov. odstavec 4).

K písmenu b):

Zakotvuje se osobní vynětí z tohoto předmětu dílčí daně v případě, kdy úplatně poskytne data o uživatelích regulovaná finanční entita. Toto osobní vynětí z předmětu dílčí daně vychází z návrhu směrnice. Důvodem pro osobní vynětí z předmětu dílčí daně je skutečnost, že tato entita podléhá veřejnoprávní regulaci, která omezuje nakládání s daty o uživatelích, přičemž platí, že data o uživatelích, která mohou být v souladu s touto regulací úplatně poskytnuta, nejsou data, která by vytvářela přidanou hodnotu v důsledku činnosti uživatelů digitálních rozhraní.

K odstavci 4: Pro vyloučení pochyb se stanoví, že čidlem nejsou uživatelská vstupní rozhraní technických zařízení (tzv. zařízení HID), tedy zařízení, prostřednictvím kterých uživatelé bezprostředně ovládají technická zařízení, prostřednictvím kterých přistupují na digitální rozhraní. Tato zařízení jsou ze své fyzikální podstaty také soustavou čidel, protože na základě měření fyzikálních veličin (například prostřednictvím spínačů, měřičů vodivosti či kapacity, akcelerometrů nebo optických senzorů) určují, jakým způsobem hodlá uživatel s tímto zařízením interagovat, např. může jít o napsání písmene stiskem klávesy nebo o pohnutí kurzorem na obrazovce pohnutím kuličky trackballu. Tato data jsou úzce navázána na činnost uživatelů, a proto není žádoucí je vylučovat z předmětu dílčí daně. Navíc platí, že zásadně každý přístup uživatele k digitálnímu rozhraní je realizován prostřednictvím uživatelských vstupních rozhraní technických zařízení, a proto by mohlo dojít k úplnému vyprázdnění tohoto předmětu dílčí daně. Současně se tak staví na jisto, že předmět dílčí daně naplní například poskytnutí tzv. heat map (grafické znázornění míst, ve kterých se pohyboval kurzor myši) k jednotlivému přístupu uživatele, protože jde o data získaná na základě činnosti uživatele na digitálním rozhraní a současně není založeno na datech získaných z čidla. Čidlem tak nejsou zejména následující uživatelská vstupní rozhraní technického zařízení:

Technické zařízení Uživatelské vstupní rozhraní technického zařízení

Počítač Klávesnice, myš, touchpad, trackpoint, trackball,

světelné pero, haptické pero, haptická rukavice, čtečka čárových kódů

Televizor Dálkové ovládání Herní konzole Herní ovladač, volant, pedál, pohybový senzor Mobilní zařízení Dotyková obrazovka, klávesnice, tlačítko K části třetí K hlavě I – Obecná ustanovení o dani K dílu 1 K § 13: Pojem plátce daně z digitálních služeb je souhrnným pojmem pro plátce některé

z jednotlivých dílčích daní. Tento pojem je v zákoně použit v případech, kdy se ustanovení týká všech plátců, bez ohledu na konkrétní dílčí daň.

K § 14:

Subjektem daně z digitálních služeb je plátce, který je vymezen prostřednictvím pojmu osoba povinná k dani. Zákon vymezuje dvojí osobu povinnou k dani, buď samostatnou osobu (§ 15) nebo osobu, která je členskou entitou skupiny (§ 16).

K § 15:

Při vymezení dotčených osob se vyšlo z původního návrhu směrnice, aby bylo co možná jednotné napříč těmi členskými státy Evropské unie, které se rozhodnou zavést obdobnou daň. Návrh zákona tedy dopadá na velké subjekty založené na digitálních modelech, které využívají slabin současných tradičních daňových systémů a jsou schopny využívat i mezinárodních optimalizačních schémat. Evropská komise uvádí, že digitální společnosti v Evropské unii čelí nižšímu efektivnímu průměrnému daňovému zatížení než společnosti obchodující na bázi „tradičních“ obchodních modelů. Subjekt, který není členskou entitou skupiny, je pro účely této daně osobou povinnou k dani v případě, že splňuje současně obě uvedené prahové hodnoty. První práh (celkové roční konsolidované výnosy) omezuje uplatnění daně na společnosti určité velikosti, jimiž jsou ty, které dosáhly silného postavení na trhu, které jim umožňuje mít relativně vyšší přínos ze síťových účinků a využívání dat velkého objemu, a tudíž vybudovat své obchodní modely na základě zapojení uživatelů. Takové obchodní modely, které vedou k vyšším rozdílům mezi místem, kde jsou zisky zdaňovány, a místem, kde je vytvářena hodnota, tudíž spadají do působnosti daně. Ekonomická kapacita společností, které se mohou stát plátci, by měla být brána jako ukazatel jejich schopnosti přilákat velké množství uživatelů nezbytné pro to, aby byly tyto obchodní modely životaschopné. Příležitosti zapojit se do agresivního daňového plánování se kromě toho skýtají právě velkým společnostem. Záměrem stanovení takového prahu je rovněž poskytnout právní jistotu a zajistit, aby společnosti a správce daně mohly snáze a méně nákladně určovat, zda vznikla povinnost k dani z digitálních služeb, a to zejména s ohledem na to, že některé společnosti nemusí vést zvlášť záznamy o příjmech z činností spadajících mimo působnost této daně. Tato prahová hodnota by rovněž měla vyloučit malé a začínající společnosti, u kterých by zátěž spojená s dodržováním předpisů týkajících se nové daně měla pravděpodobně nepřiměřené dopady. Jde o veškeré konsolidované výnosy skupiny, ať již plynou ze zdanitelných služeb nebo ne. Vymezení výnosů vychází z účetních předpisů aplikovatelných na tuto skupinu, tedy zpravidla účetních předpisů domovského státu nejvyšší mateřské entity. Subjekt tak musí dosáhnout celosvětových výnosů vyšších než 750 000 000 EUR. Pro účely stanovení tohoto prahu se výnosy rozumí takové výnosy, které subjekt získal z veškerých svých činností za rozhodné období, ať již plynou ze zdanitelných služeb, nebo ne. Vymezení výnosů vychází z účetních předpisů aplikovatelných na tento subjekt, tedy zpravidla účetních předpisů jeho domovského státu. Druhý práh (celkový úhrn rozhodných částek za rozhodné období, tedy úhrn úplat z poskytování zdanitelných služeb v České republice v tomto období) musí u tohoto subjektu přesáhnout 100 000 000 Kč. Třetí práh (vyloučení zdanění v případě zdanitelných služeb, které jsou poskytovány pouze v zanedbatelné míře) je upraven u jednotlivých dílčích daní. Konečně čtvrtý práh (vyloučení společností, které v evropském prostoru poskytují zdanitelné služby pouze v zanedbatelném rozsahu oproti jejich ostatním aktivitám) omezuje uplatnění daně pouze na takové společnosti, které nejen naplní předchozí prahy, ale současně pro ně úplatné poskytování zdanitelných služeb představuje pouze zlomkovou část (10 %) jejich aktivit v členských státech EU/EHP. Do výpočtu poměru vstupuje (i) úhrn částek vztahujících se k poskytnutí zdanitelných služeb na území těchto států za rozhodné období, které se

vypočtou obdobně jako rozhodná částka (ukazatel P1), a (ii) celková výše výnosů dosažená v těchto státech za toto období (ukazatel P2). Podíl ukazatelů P1 a P2 musí být vyšší než 10

%. Při určení výše ukazatele P1 se použije obdobně postup pro určení rozhodné částky (§ 18 odst. 1) avšak s tím, že se posuzují zdanitelné služby poskytnuté v rámci všech členských států EU/EHP. Obdobné použití tohoto postupu spočívá zejména v tom, že se určí částka, která by byla základem daně, pokud by zdaňovací období odpovídalo posuzovanému rozhodnému období. Pro určení toho, zda byla zdanitelná služba poskytnutá v těchto státech, se použijí stejná kritéria, jako v případě určení, zda byla služba poskytnuta na území České republiky (toto určení je tedy primárně založeno na IP adrese uživatele). Toto kritérium se týká nejen České republiky, protože s ohledem na volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu mohou být aktivity posuzované osoby nebo jednotky bez právní osobnosti rozprostřeny ve více členských státech EU/EHP. Posuzování tohoto prahu pouze v kontextu České republiky by tak mohlo mít negativní dopady jak v případech, kdy by určitá převážně „nedigitální“ společnost vykazovala vysokou míru digitální přítomnosti v České republice, a tedy by musela být osobou povinnou k dani, tak symetricky v případech opačných. Referenční rámec je však s ohledem na zvýšené možnosti správní spolupráce při správě daní omezen pouze na členské státy EU/EHP. Samostatnou osobou povinnou k dani se tedy mohou stát pouze velké „převážně digitální“ společnosti s významnou digitální stopou v České republice.

K § 16:

Ustanovení vymezuje druhý práh (celkový úhrn rozhodných částek za rozhodné období, tedy úhrn úplat z poskytování zdanitelných služeb v České republice v tomto období) a čtvrtý práh (vyloučení skupin, které v evropském prostoru poskytují zdanitelné služby pouze v zanedbatelném rozsahu oproti jejich ostatním aktivitám) pro určení toho, zda je daná právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti osobou ze skupiny povinnou k dani. První práh (celkové roční konsolidované výnosy) vyplývá z ustanovení implicitně, protože je zahrnut ve skutečnosti, že tato osoba povinná k dani je členskou entitou nadnárodní skupiny podniků (nebo obdobné vnitrostátní skupiny), pro kterou platí, že její konsolidované výnosy činí nejméně 750 000 000 EUR (srov. § 13zd zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní). Druhý práh (celkový úhrn rozhodných částek za rozhodné období, tedy úhrn úplat z poskytování zdanitelných služeb v České republice v tomto období) naopak omezuje oblast působnosti daně na případy, kdy existuje významná digitální stopa na území České republiky v souvislosti s poskytováním služeb, které jsou předmětem daně z digitálních služeb. Pro čtvrtý práh (vyloučení skupin, které v evropském prostoru poskytují zdanitelné služby pouze v zanedbatelném rozsahu oproti jejich ostatním aktivitám) pak platí to, co bylo uvedeno k §15 s následujícími odchylkami. Obdobně jako první a druhý práh je čtvrtý práh konstruován tak, že se vztahuje ke skupině jako celku. Současně se pro účely výpočtu ukazatele P2 nezohledňují výnosy z vnitroskupinových transakcí.

K § 17:

Ustanovení definuje pro účely daně skupinu a konsolidovanou účetní závěrku. Vychází se přitom ze stávajících definic obsažených v zákoně o mezinárodní spolupráci při správě daní. K odstavci 1: Skupinou je zejména nadnárodní skupina podniků podle § 13zd zákona o mezinárodní spolupráci podle daní, protože o takové skupině se zásadně celosvětově vyměňují zprávy podle zemí, což je výkaz ze kterého lze zjistit základní daňové informace o takové skupině. Je však žádoucí zahrnout i skupiny čistě vnitrostátní, protože jinak by samostatné osobě povinné k dani postačilo optimalizovat své aktivity rozdělením činnosti mezi více subjektů. Z tohoto důvodu se na vnitrostátní skupiny použije obdobně právní úprava vymezující nadnárodní skupiny podniků. K odstavcům 2 a 3: Aby bylo možné odkazovat na konsolidovanou účetní závěrku skupiny (tedy nadnárodní skupiny podniků či obdobné vnitrostátní skupiny podniků), a to i tehdy, pokud se konsolidovaná účetní závěrka sestavuje pouze v případech, kdy je některá členská entita nadnárodní skupiny podniků kótována na burze (srov. § 13zc odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní), stanoví se za tímto účelem právní fikce, že taková konsolidovaná účetní závěrka je sestavena, a to ke třetímu měsíci následujícího účetního období, tedy ve standardní lhůtě pro sestavení konsolidované účetní závěrky.

K § 18:

Právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti se stane osobou povinnou k dani, pokud v rozhodném období (srov. § 17) překročí sama nebo v rámci skupiny stanovené prahy: (i) (konsolidované) výnosy za rozhodné období převyšující 750 000 000 €, (ii) částka odpovídající základu daně z digitálních služeb převyšující 100 000 000 Kč a (iii) podíl příjmů ze zdanitelných služeb na celkových výnosech v členských státech EU/EHP převyšuje 10 %.

Částka odpovídající základu daně z digitálních služeb se označuje jako rozhodná částka, která je tvořena součtem dílčích rozhodných částek za jednotlivé zdanitelné služby (dílčí

rozhodná částka za provedení cílené reklamní kampaně, dílčí rozhodná částka za využití mnohostranného digitálního rozhraní a dílčí rozhodná částka za poskytnutí dat o uživatelích). Výše dílčích rozhodných částek se uvádí v oznámení podle § 57 odst. 3 a vychází z ní výše záloh pro první zálohové období. Rozhodná částka se vždy vztahuje k jedné právnické osobě nebo jednotce bez právní osobnosti. Dílčí rozhodné částky se pak uplatní při vymezení plátce jednotlivých dílčích daní, protože v případě dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně a dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích se plátcem daně stane pouze ta osoba povinná k dani, jejíž dílčí rozhodná částka za tyto zdanitelné služby přesáhne 5 000 000 Kč. Toto ustanovení se použije obdobně pro účely výpočtu ukazatele P1 v případě čtvrtého prahu (srov. § 15 odst. 1 písm. c) bod 1 a § 16 odst. 1 písm. b) bod 1) s tím, že se v tomto případě určí za všechny členské státy EU/EHP. K odstavci 1: Vymezuje se pojem rozhodná částka jako součet tří dílčích rozhodných částek (odstavec 2). Rozhodná částka se vždy váže k určitému rozhodnému období. K odstavci 2: Jednotlivé dílčí rozhodné částky se vypočtou stejným postupem jako by se vypočetl základ odpovídající dílčí daně s tou výjimkou, že se vztahují k rozhodnému období a nikoliv ke zdaňovacímu období. Obdobně se tak pro výpočet jednotlivých dílčích částek použijí § 33, § 39 a § 45. K odstavcům 3 a 4: Pro případ, kdy by právnické osoby nebo jednotky bez právní osobnosti nedisponovaly záznamy, na základě kterých je možné určit dílčí rozhodnou částku za rozhodné období, ve kterém nejsou plátcem daně z digitálních služeb, určí tuto částku kvalifikovaným odhadem založeným na vhodné metodě odhadu. Tuto metodu si zvolí sama posuzovaná právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti, avšak zákon předepisuje, že tato metoda musí být vhodně zvolena jak s ohledem na činnosti, které vykonává sama posuzovaná právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti, tak musí být případně přiměřená také skupině a činnostem vykonávaných členskými entitami této skupiny, pokud je posuzovaná právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti členskou entitou této skupiny. Přiměřenost použité metody odhadu může správce daně zpochybnit v rámci postupu k odstranění pochybností.

K § 19:

Rozhodné období je nutné pro určení podmínek, které, budou-li splněny v tomto období, stává se subjekt osobou povinnou k dani. Výše výnosů, resp. úhrn rozhodných částek za rozhodné období (tedy částí úplat z poskytování zdanitelných služeb připadajících na Českou republiku), rozhodných pro registraci subjektu k dani vychází z posledního účetního období, za které je před prvním dnem zdaňovacího období sestavena účetní závěrka, resp. v případě subjektu, který je členskou entitou skupiny, konsolidovaná účetní závěrka.

Zdaňovací období X Zdaňovací období X+1 Zdaňovací období X+2

Čas

Rozhodné období X

Sestavená účetní závěrka za rozhodné období

Obrázek 7: Vztah rozhodného a zdaňovacího období

Rozhodné období vždy předchází zdaňovacímu období, protože nejprve musí být sestavena účetní závěrka dané právnické osoby nebo jednotky bez právní osobnosti za toto rozhodné období. V tabulce 1 je uveden příklad společnosti, jejímž účetním obdobím je kalendářní rok a účetní závěrka je sestavena vždy v období okolo konce února:

Rozhodné obdobíPřekročení prahůDen sestaveníZdaňovací období Status ve (1. leden –v rozhodnémúčetní závěrkyzdaňovacím 31. prosinec)obdobíobdobí

2020 Ne 20. února 2021 2022 -

2021 Ano 5. března 2022 2023 Osoba povinná

k dani

2022 Ano 26. února 2023 2024 Osoba povinná

k dani

2023 Ne 2. března 2024 2025 -

Tabulka 1: Příklad vztahu rozhodného období a zdaňovacího období.

V tabulce 2 je uveden příklad společnosti, jejímž účetním obdobím je období od 1. listopadu do 31. října následujícího roku a která účetní závěrku sestavuje v období okolo konce ledna.

Rozhodné období	Překročení prahů	Den sestavení	Zdaňovací období	Status ve (1. listopadu – 31. říjen)	období
2020 – 2021	Ne	30. ledna 2022	2023 -
2021 – 2022	Ano	1. únor 2023	2024	Osoba povinná	k dani
2022 – 2023	Ano	28. ledna 2024	2025	Osoba povinná	k dani
2023 – 2024	Ne	3. únor 2025	2026 -

Pramen/zdroj: (zde doplňte zdroj, pokud je k dispozici)

Tabulka 2: Příklad vztahu rozhodného období a zdaňovacího období.

V tabulce 3 je uveden příklad společnosti, jejímž účetním obdobím je kalendářní rok a účetní závěrka je sestavena vždy v období okolo konce února, přičemž v souladu s přechodnými ustanoveními tato společnost nedisponuje údaji o dílčích rozhodných částkách za rozhodná období, ve kterých tato osoba nebyla plátcem.

Rozhodné období	Překročení prahů	Den sestavení	Zdaňovací období	Status ve (1. leden – v rozhodném období)	období
2018	Ano	20. února 2019	2020	Osoba povinná k dani (odhad)	2019
2019	Ano	5. března 2020	2021	Osoba povinná k dani (odhad)	2020
2020	Ano	26. února 2021	2022	Osoba povinná k dani (odhad)	2021
2021	Ano	2. března 2022	2023	Osoba povinná k dani	2022
2022	Ne	1. března 2023	2024	-	-

Pramen/zdroj

Tabulka 3: Příklad vztahu rozhodného období a zdaňovacího období. K dílu 2 K § 20:

Vztah rozhodného období a zdaňovacího období	Popis
Den uskutečnění zdanitelného plnění	S ohledem na skutečnost, že poskytnutí zdanitelné služby nemusí být samo o sobě vázáno k určitému časovému okamžiku, mohly by vznikat pochyby o tom, ve kterém zdaňovacím období dojde k naplnění předmětu některé z dílčích daní a ve kterém zdaňovacím období tak má úplata za poskytnutí zdanitelné služby vstoupit do základu některé z dílčích daní. Z tohoto důvodu se u jednotlivých dílčích daní stanoví ve vztahu k odpovídající zdanitelné službě den uskutečnění zdanitelného plnění, což je den, ve kterém dojde k naplnění předmětu daně, pokud je současně dostatečně určitě známa výše úplaty. K odstavci 1: Stanoví se základní pravidlo pro určení dne, kdy dojde k naplnění předmětu dílčí daně. S výjimkou případu podle odstavce 2 jde o den, kdy dojde k uskutečnění zdanitelné služby, jak je vymezeno u jednotlivých dílčích daní. K odstavci 2: V určitých případech nemusí být ke dni uskutečnění zdanitelné služby celková výše úplaty ještě známa, proto vznik daňové povinnosti připadá až na den, kdy je známa výše úplaty. Tato situace může nastat například v případě, kdy je úplata za zdanitelnou službu stanovena jako procento z hodnoty poskytnutého plnění (například v případě umístění cílené reklamy, kdy je úplatnou událostí uskutečnění návazné objednávky a cena za poskytnutou zdanitelnou službu se odvíjí od hodnoty objednávky, nebo například v případě procenta z hodnoty zboží nebo služby, které mají být dodány nebo poskytnuty na základě uzavřené transakce mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní).

Vztah rozhodného období a zdaňovacího období

Popis

Den uskutečnění zdanitelného plnění

S ohledem na skutečnost, že poskytnutí zdanitelné služby nemusí být samo o sobě vázáno k určitému časovému okamžiku, mohly by vznikat pochyby o tom, ve kterém zdaňovacím období dojde k naplnění předmětu některé z dílčích daní a ve kterém zdaňovacím období tak má úplata za poskytnutí zdanitelné služby vstoupit do základu některé z dílčích daní. Z tohoto důvodu se u jednotlivých dílčích daní stanoví ve vztahu k odpovídající zdanitelné službě den uskutečnění zdanitelného plnění, což je den, ve kterém dojde k naplnění předmětu daně, pokud je současně dostatečně určitě známa výše úplaty. K odstavci 1: Stanoví se základní pravidlo pro určení dne, kdy dojde k naplnění předmětu dílčí daně. S výjimkou případu podle odstavce 2 jde o den, kdy dojde k uskutečnění zdanitelné služby, jak je vymezeno u jednotlivých dílčích daní. K odstavci 2: V určitých případech nemusí být ke dni uskutečnění zdanitelné služby celková výše úplaty ještě známa, proto vznik daňové povinnosti připadá až na den, kdy je známa výše úplaty. Tato situace může nastat například v případě, kdy je úplata za zdanitelnou službu stanovena jako procento z hodnoty poskytnutého plnění (například v případě umístění cílené reklamy, kdy je úplatnou událostí uskutečnění návazné objednávky a cena za poskytnutou zdanitelnou službu se odvíjí od hodnoty objednávky, nebo například v případě procenta z hodnoty zboží nebo služby, které mají být dodány nebo poskytnuty na základě uzavřené transakce mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní).

K § 21:

Vymezuje se úplata jako peněžní prostředek či hodnota nepeněžního plnění.

Není rozhodné, zda úplata byla skutečně zaplacena, nebo zda zaplacena teprve má být. Pro účely určení základu dílčí daně je rozhodné, v jaké výši má být úplata nakonec zaplacena. Stejně tak není rozhodné, zda tuto úplatu poskytl uživatel digitálního rozhraní, nebo někdo jiný. Úplata v podobě nepeněžního plnění může nabývat různých forem. Typicky se jedná např. o formu barteru (čili v naturáliích), převzetí dluhu vůči třetí osobě, vystavení směnky a šeku a další. Do základu dílčí daně nevstupují jiné daně, které jsou v rámci poskytnutých zdanitelných služeb vybírány na národní úrovni, na úrovni jiných členských států Evropské unie a také třetích zemí.

K § 22:

Od daně se v souladu s návrhem směrnice osvobozuje poskytnutí služeb jiným subjektům patřícím do stejné skupiny.

K § 23:

Daň z digitálních služeb je složena ze třech dílčích daní, jejichž výše se vypočte samostatně z jednotlivých základů odpovídajících dílčích daní zaokrouhlených na celé tisíce Kč nahoru.

D ................. daň z digitálních služeb. .............. veličina X zaokrouhlená na celé tisíce Kč nahoru. DZPCRK........ základ dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně. DZVMDR....... základ dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní. DZPDoU ........ základ dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích. S .................. sazba 7 %.

K § 24:

Roční zdaňovací období bylo zvoleno z toho důvodu, že realizace některých služeb může být z časového hlediska delší než kalendářní měsíc (v některých případech realizace cílené reklamy může trvat v rámci měsíců či v extrémních případech i let). Současně se v rámci tohoto ustanovení omezují zdaňovací období, ve vztahu ke kterým vznikají daňové povinnosti u daně z digitálních služeb. Při přípravě tohoto ustanovení byly zvažovány dvě možnosti, jak omezit použitelnost zákona ve vztahu k těmto zdaňovacím obdobím: (i) zákon výslovně k 1. lednu 2025 zrušit, nebo (ii) určit poslední zdaňovací období. Byla zvolena varianta stanovení posledního zdaňovacího období, protože by v případě sebezrušení zákona mohlo od 1. ledna 2025 dojít ke vzniku aplikačních problémů, například ve vztahu k nutnosti podat daňové přiznání za zdaňovací období 2024, či ve vztahu k jiným daňovým povinnostem procesní povahy, které by vznikly od toho dne (například povinnost podrobit se daňové kontrole). Těmto problémům by patrně nebylo možné předcházet pomocí přechodného ustanovení, jak se děje standardně při zrušení zákona novelou, protože by toto přechodné ustanovení bylo samo formálně zrušeno spolu s ostatními ustanoveními zákona a mohly by tak vzniknout obdobné pochybnosti o jeho aplikovatelnosti. Přechodné ustanovení v sebezrušovacím zákoně má tak zásadně jiné postavení, než přechodné ustanovení v zákoně, který ruší jiný zákon. Z tohoto důvodu byla varianta sebezrušení zákona vyhodnocena jako právně riziková a nebyla realizována.

K § 25:

Daň z digitálních služeb je výlučnou daní státní a nejde tak o daň sdílenou. Ustanovení je koncipováno obdobně, jako v § 28 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, nebo § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla).

K hlavě II K § 26:

Plátcem dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně je zásadně ta osoba povinná k dani, která v rozhodném období poskytovala zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně v alespoň minimálním stanoveném objemu, aby daň nežádoucím způsobem nedopadla na osoby nebo jednotky bez právní osobnosti, které sice samy nebo v rámci skupiny naplní oba prahy nutné pro to, aby šlo o osobu povinnou k dani, ale které přitom poskytují zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně pouze okrajově. K odstavci 1: Pro určení toho, zda osoba povinná k dani poskytuje zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně pouze okrajově, se využívá dílčí rozhodná částka (srov. § 18) za rozhodné období, ke které se za určitých okolností přičtou rozhodné částky osob, které poskytují zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně spolu s posuzovanou osobou povinnou k dani (odstavec 2). K odstavci 2: Aby se snížilo riziko plynoucí z umělého snižování dílčí rozhodné částky rozdělením činností mezi různé členské entity skupiny, stanoví se pravidlo, podle kterého se dílčí rozhodná částka podle odstavce 1 zvýší o dílčí rozhodné částky všech členských entit stejné skupiny, se kterými posuzovaná osoba povinná k dani poskytuje zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně společně. Dvě osoby poskytují zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně společně, zejména pokud navenek vystupují vůči třetím osobám jednotně, poskytují nerozlišitelný produkt a tyto činnosti jsou funkčně i organizačně propojeny.

K § 27:

Vymezuje se předmět dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně. Tento předmět dílčí daně je tvořen dvěma dílčími předměty v návaznosti na dva okruhy zdaňovaného provedení cílené reklamní kampaně: (i) umístění cílené reklamy na digitální rozhraní a (ii) poskytnutí doplňkové služby k umístění cílené reklamy na digitální rozhraní. Tento předmět dílčí daně naplní úplatné poskytnutí těchto zdanitelných služeb na území České republiky.

K § 28:

Služby spočívající v umísťování cílené reklamy klientů na digitální rozhraní, která je zaměřena na uživatele tohoto rozhraní, by neměly být definovány odkazem na provozovatele digitálního rozhraní, prostřednictvím kterého se reklama na zařízení uživatelů zobrazuje, ale spíše odkazem na subjekt, který je odpovědný za umožnění toho, aby se reklama na rozhraní zobrazila. Důvodem je, že hodnota pro společnost umísťující reklamu klienta na digitální rozhraní závisí na uživatelském provozu a datech o uživatelích, která jsou obvykle pro účely umísťování reklamy zohledňována, bez ohledu na to, zda rozhraní vlastní samotná společnost, nebo třetí strana, která pronajímá digitální prostor, v němž se reklama objevuje. Mělo by však být objasněno, že pokud dodavatel reklamních služeb a provozovatel digitálního rozhraní jsou různé subjekty, neměl by být provozovatel digitálního rozhraní považován pro účely daně z digitálních služeb za poskytovatele zdanitelné

služby. Cílem je zamezit možnému dominovému efektu a dvojímu zdanění. Jak bylo uvedeno výše, v případě, kdy zdanitelnou službu provedení cílené reklamní kampaně poskytuje někdo jiný než provozovatel digitálního rozhraní, je žádoucí, aby daňová povinnost vznikla poskytovateli této služby a nikoliv provozovateli digitálního rozhraní. Z tohoto důvodu se stanoví, že v případě, kdy je část digitálního rozhraní přenechána k užití jinému, vzniká daňová povinnost tomu, komu byla toto část přenechána. Přenechání části digitálního rozhraní k užití jinému může být realizováno různým způsobem, například pomocí vloženého plovoucího rámce (iframe) nebo pomocí vložení kódu na dohodnuté místo při průchodu sítí pro doručování obsahu (content delivery network, CDN). K takto přenechaným částem digitálního rozhraní se v rámci předmětu dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně přistupuje, jako by šlo o oddělená, nezávislá digitální rozhraní (srov. schéma na obrázku č. 8).

⇦ ⇦ 🍳 ⇦ http://www.stranka.com/hezke-české-lorem-ipsum.html

Hezké české lorem ipsum

Obrázek 8: Schematické znázornění přenechání části digitálního rozhraní k užití jinému. V souvislosti s přenechanými částmi digitálního rozhraní vzniká daňová povinnost tomu, komu byla tato část přenechána. K těmto částem se proto pro účely tohoto dílčího předmětu této dílčí daně přistupuje, jako by šlo o samostatná digitální rozhraní. K § 29:

S ohledem na to, že umístění cílené reklamy je zpravidla služba trvající a s ohledem na konstrukci základu dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně, je nutné znát okruh všech přístupů na digitální rozhraní, v souvislosti s nimiž došlo k úplatným událostem u této cílené reklamy. Z tohoto důvodu se zdanitelná služba považuje za uskutečněnou v den, kdy nastala poslední úplatná událost u této reklamy. I v případě, kdy umístění cílené reklamy trvá po více než jedno zdaňovací období, vstoupí úplata za toto umístění do základu dílčí daně pouze jednou, a to celá naráz v tom zdaňovacím období, ve kterém nastane uskutečnění zdanitelné služby. Z důvodu akcesority doplňkové služby k umístění cílené reklamy, ke kterému je doplňková služba poskytnuta, se zvlášť nevymezuje pravidlo pro určení dne uskutečnění zdanitelné služby, protože ta je uskutečněna ve stejný den, jako umístění cílené reklamy, ke kterému byla tato doplňková služba poskytnuta.

K § 30:

Pro účely daně z digitálních služeb je rozhodné, zda u cílené reklamy umístěné na digitální rozhraní došlo k úplatné události v souvislosti s přístupem alespoň jednoho českého uživatele na toto digitální rozhraní. Z důvodu akcesority doplňkové služby k umístění cílené reklamy, ke kterému je doplňková služba poskytnuta, se zvlášť nevymezuje pravidlo pro určení místa poskytnutí doplňkové služby, protože ta je poskytnuta ve stejném státě, jako umístění cílené reklamy, ke kterému byla tato doplňková služba poskytnuta.

K § 31:

Obdobně jako v § 3 odst. 4 se stanoví vyvratitelná právní domněnka bydliště nebo sídla uživatele, který vyvolal úplatnou událost u cílené reklamy zaměřené nebo cílené na uživatele s bydlištěm nebo sídlem na území České republiky. Zaměření či cílení může být provedeno například použitím českého jazyka, zaměřením se na české reálie, účastí osobnosti veřejného života nebo použitím typicky české pohádkové postavy. Tato domněnka se použije pouze v případě, kdy plátce daně není z IP adresy použitého technického zařízení schopen určit, ve kterém státě se toto zařízení nacházelo v okamžiku přístupu na digitální rozhraní, v souvislosti s nímž došlo k úplatné události.

K § 32:

Základ dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně vychází z principu, že do základu daně má v případě zdanitelné služby poskytnuté na území České republiky vstupovat pouze ta část úplaty, která proporčně připadá na Českou republiku. Tato část odpovídá podílu počtu českých uživatelů, v důsledku jejichž činnosti došlo k úplatné události u cílené reklamy, a počtu všech uživatelů, bez ohledu na to, ve kterém státě se nacházelo jejich zařízení v okamžiku vyvolání úplatné události. Kritériem pro stanovení základu dílčí daně je počet uživatelů zúčastněných v rámci jednoho zdanitelného plnění (v tomto případě jedné reklamní kampaně), nikoliv výše konkrétní části z úplaty za reklamní kampaň plynoucí za konkrétního uživatele. Všichni uživatelé mají z pohledu jedné uskutečněné reklamní kampaně stejnou hodnotu.

ZákladPCKR .......................... výše základu dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně. PCKR UCR ........................ všechna uskutečněná úplatná provedení cílené reklamní kampaně

spočívající v umístění cílené reklamy, ke kterým došlo ve zdaňovacím období na území České republiky.

x .......................................... jednotlivé uskutečněné úplatné provedení cílené reklamní

kampaně spočívající v umístění cílené reklamy.

úplata za x ........................... výše úplaty, která byla poskytnuta v souvislosti s provedením

cílené reklamní kampaně spočívající v umístění cílené reklamy x.

DS(x) .................................. všechny doplňkové služby poskytnuté k umístění cílené reklamy

y .......................................... jednotlivé uskutečněné úplatné provedení cílené reklamní

kampaně spočívající v umístění cílené reklamy x.

úplata za y........................... výše úplaty, která byla poskytnuta v souvislosti s doplňkovou

službou y poskytnutou k umístění cílené reklamy x.

počet úplatných ud. českých uživatelů u x

počet úplatných událostí u umístění cílené reklamy x, které nastaly v souvislosti s činností českých uživatelů.

počet úplatných ud. všech uživatelů u x

počet úplatných událostí u umístění cílené reklamy x, které nastaly v souvislosti s činností všech uživatelů.

K odstavci 1: Úplata za umístění cílené reklamy a úplata za poskytnutí doplňkové služby vstupuje do základu dílčí daně v tom zdaňovacím období, ve kterém došlo ke vzniku daňové povinnosti (§ 20), tedy zejména došlo k uskutečnění zdanitelné služby (§ 29). Do základu dílčí daně vstupuje vždy pouze ta část úplaty, která připadá na Českou republiku (srov. odstavce 2 a 3), jednotlivá poskytnutí zdanitelné služby je tedy nutné sledovat odděleně, protože je daň z digitálních služeb založena na transakčním přístupu. K odstavci 2: Pro účely výpočtu základu dílčí daně se vymezuje část úplaty za uskutečněné provedení cílené reklamní kampaně spočívající v umístění cílené reklamy připadající na Českou republiku. Do výpočtu vstupuje celá úplata za jednotlivé umístění cílené reklamy, bez ohledu na to, kdy byly nebo mají být zaplaceny její jednotlivé části. Část úplaty připadající na Českou republiku se určí poměrně. Pro určení tohoto poměru je rozhodné, jak jsou vymezeny úplatné události u dané cílené reklamy – může jít o zobrazení reklamy, kliknutí na odkaz, realizaci návazné objednávky apod. Tato úplatná událost je vyvolána v souvislosti přístupem uživatele na digitální rozhraní, který v okamžik přístupu může, ale nemusí, být českým uživatelem (§ 3). Výsledný poměr je dán podílem počtu úplatných událostí, které nastaly v souvislosti s přístupem českého uživatele na digitální rozhraní, a počtu úplatných událostí, které nastaly v souvislosti s přístupem všech uživatelů na digitální rozhraní. K vyvolání úplatné události nemusí dojít výlučně na digitálním rozhraní, na které přistoupil uživatel. Pokud například úplatná událost spočívá v realizaci následné objednávky, je tato objednávka zpravidla učiněna na jiném digitálním rozhraní, než na kterém byla umístěna cílená reklama. Vždy však musí existovat příčinná souvislost mezi přístupem uživatele na digitální rozhraní, na kterém je umístěna cílená reklama, a vznikem úplatné události (blíže také u § 5).

K odstavci 3: Pro účely výpočtu základu dílčí daně se vymezuje část úplaty za uskutečněné provedení cílené reklamní kampaně spočívající v poskytnutí doplňkové služby k umístění cílené reklamy připadající na Českou republiku. Do výpočtu vstupuje celá úplata za jednotlivé poskytnutí doplňkové služby k umístění cílené reklamy, bez ohledu na to, kdy byly nebo mají být zaplaceny její jednotlivé části. S ohledem na akcesorickou povahu doplňkových služeb (srov. § 6) je poměrné určení části úplaty připadající na Českou republiku navázáno na cílenou reklamu, k jejímuž umístění byla doplňková služba poskytnuta (srov. odstavec 2). Příklady: Umístění cílené reklamy, kdy je úplatnou událostí zobrazení reklamy (pay per view, PPV): Cílená reklama byla zobrazena 20×, celková úplata za její umístění činila 100 Kč. Z tohoto počtu se na digitálním rozhraní 15× zobrazila při přístupu českého uživatele a 5× se zobrazila při přístupu jiného uživatele. Do základu dílčí daně vstoupí část úplaty za uskutečněné provedení cílené reklamní kampaně spočívající v umístění cílené reklamy připadající na Českou republiku ve výši 100 Kč × (15/20) = 100 Kč × 0,75 = 75 Kč. Umístění cílené reklamy, kdy je úplatnou událostí kliknutí na reklamu (pay per click, PPC): Cílená reklama byla zobrazena 20×, celková úplata za její umístění činila 100 Kč. Z tohoto počtu se na digitálním rozhraní 15× zobrazila při přístupu českého uživatele a 5× se zobrazila při přístupu jiného uživatele. Na reklamu bylo kliknuto 5×, z toho 3× při přístupu českého uživatele a 2× při přístupu jiného uživatele. Protože je model zpoplatnění založen na klinutí na reklamu, je nerozhodné, kolikrát byla reklama zobrazena, rozhodný je pouze počet kliknutí na reklamu. Do základu dílčí daně tak vstoupí část úplaty za uskutečněné provedení cílené reklamní kampaně spočívající v umístění cílené reklamy připadající na Českou republiku ve výši 100 Kč × (3/5) = 100 Kč × 0,6 = 60 Kč. Umístění cílené reklamy, kdy je úplatnou událostí kliknutí uskutečnění návazné objednávky (pay per order, PPO): Cílená reklama byla zobrazena 20×, celková úplata za její umístění činila 100 Kč. Z tohoto počtu se na digitálním rozhraní 15× zobrazila při přístupu českého uživatele a 5× se zobrazila při přístupu jiného uživatele. Na reklamu bylo kliknuto 5×, z toho 3× při přístupu českého uživatele a 2× při přístupu jiného uživatele. Z těchto kliknutí byly realizovány 3 objednávky (a tedy došlo k 3 úplatným událostem): 1. objednávka v souvislosti s kliknutím českého uživatele na reklamu (provize poskytovateli reklamy za tuto návaznou objednávku činila 25 Kč), 2. objednávka v souvislosti s kliknutím jiného uživatele na reklamu (provize poskytovateli reklamy za tuto návaznou objednávku činila 50 Kč) a 3. objednávka v souvislosti s kliknutím jiného uživatele na reklamu (provize poskytovateli reklamy za tuto návaznou objednávku činila 25 Kč). V tomto případě je nerozhodný jak počet zobrazení reklamy, tak počet kliknutí na ni. Rozhodný je pouze počet úplatných událostí, v tomto případě počet uskutečnění návazných objednávek, přičemž není rozhodné ani to, jakou měrou ta která úplatná událost přispěla k výsledné úplatě za poskytnutí zdanitelné služby, rozhodný je pouze počet uživatelů, jejichž činnost vyvolala úplatné události. Do základu dílčí daně tak vstoupí část úplaty za uskutečněné provedení cílené reklamní kampaně spočívající v umístění cílené reklamy připadající na Českou republiku ve výši 100 Kč × (1/3) = 100 Kč × 0,33 = 33 Kč (použito pravidlo zaokrouhlování podle § 146 daňového řádu). Poskytnutí doplňkové služby k umístění cílené reklamy s úplatnou událostí „kliknutí na reklamu“: K umístění cílené reklamy byla poskytnuta doplňková služba topování (přiřazení výhodnější reklamní pozice) za úplatu 10 Kč. Cílená reklama byla zobrazena 20×. Z tohoto počtu se na digitálním rozhraní 15× zobrazila při přístupu českého uživatele a 5× se zobrazila při přístupu jiného uživatele. Na reklamu bylo kliknuto 5×, z toho 3× při přístupu českého uživatele a 2× při přístupu jiného uživatele. Poskytnutí doplňkové služby se akcesoricky váže na umístění cílené reklamy, a to včetně vymezení úplatných událostí. V daném případě je tedy rozhodný počet kliknutí (úplatné události u cílené reklamy, k jejímuž umístění byla doplňková služba poskytnuta). Do základu dílčí daně tak vstoupí část úplaty za uskutečněné provedení cílené reklamní kampaně spočívající v poskytnutí doplňkové služby k umístění cílené reklamy připadající na Českou republiku ve výši 10 Kč × (3/5) = 10 Kč × 0,6 = 6 Kč.

K § 33:

K odstavci 1: Sazba dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně je poměrná lineární ve výši 7 %. K odstavci 2: Výpočet výše dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně:

DPCRK .......... dílčí daň z provedení cílené reklamní kampaně. .............. veličina X zaokrouhlená na celé tisíce Kč nahoru. DZPCRK........ základ dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně. S .................. sazba 7 %.

K hlavě III K § 34:

Z působnosti daně z digitálních služeb se tak vylučuje subjekt, který v rozhodném období (viz § 17) poskytuje výlučně zdanitelnou službu využití mnohostranného digitálního rozhraní, na kterém je registrováno v tomto období nejvíce 200 000 uživatelů (celosvětově). Jedná se o opatření zaručující, že společnost poskytující tento okruh zdanitelných služeb pouze okrajově, nebude podléhat této dílčí dani. Vzhledem k malému rozsahu uvedené činnosti by tato dílčí daň představovala neúměrnou zátěž pro poskytovatele služby a mohla by působit značně deformačně.

Uživatelským účtem je soubor údajů vedených na digitálním rozhraní ve vztahu k určitému

uživateli tak, aby byly mezi jednotlivými přístupy k digitálnímu rozhraní uchovávány informace o uživateli a jeho činnosti mezi jednotlivými přístupy k digitálnímu rozhraní. Uživateli je zpravidla k uživatelskému účtu přidělen unikátní identifikátor, který může použít k přihlášení k účtu za pomoci přihlašovacích údajů. Uživatel zpravidla uživatelský účet musí výslovně založit, avšak pro účely daně z digitálních služeb jsou uživatelským účtem i ty účty, které vznikly automaticky v souvislosti s využitím externího poskytovatele ověření identity (služba „přihlásit pomocí….“ např. pomocí protokolu OAuth nebo OpenId).

V případě, kdy jsou k uživatelskému účtu na mnohostranném digitálním rozhraní zřízeny i podúčty (např. pro zaměstnance uživatele-právnické osoby), nepovažují se pro účely tohoto ustanovení tyto podúčty za uživatelské účty.

K § 35:

Vymezuje se předmět dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní, který spočívá v poskytnutí zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní, přičemž tato služba je vymezena v § 11. Tento předmět dílčí daně je v návaznosti na vymezení zdanitelné služby tvořen dvěma dílčími předměty: (i) umožnění uzavření transakce mezi uživateli tohoto rozhraní a (ii) zpřístupnění tohoto rozhraní. Tento předmět dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní naplní úplatné poskytnutí těchto zdanitelných služeb na území České republiky.

K § 36:

Den uskutečnění zdanitelné služby se určí zvlášť pro jednotlivé dílčí předměty dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní. V případě využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce mezi uživateli je pro určení základu dílčí daně rozhodné, z jakých států byly učiněny úkony, které vedly k uzavření transakce, a tedy lze zdanitelnou službu považovat za poskytnutou až tehdy, kdy je znám úplný okruh účastníků transakce (např. prodejce a kupující, ubytovaný a ubytovatel). V případě využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívající ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní takto úplata není dělena, protože v případě poskytnutí služby na území České republiky vstupuje do základu dílčí daně v plné výši, přičemž pro určení toho, zda byla poskytnuta na území České republiky, je rozhodné pouze to, zda byl odpovídající uživatelský účet založen českým uživatelem, tedy je vztah k České republice v okamžik poskytnutí zdanitelné služby vždy znám. Z tohoto důvodu postačí za den uskutečnění zdanitelného plnění považovat den, kdy je úplata splatná. V případě, že je úplata hrazena ve splátkách, je rozhodné, kdy je splatná první část úplaty.

K § 37:

K odstavci 1: Místo poskytnutí zdanitelné služby se určí zvlášť pro jednotlivé dílčí předměty dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní. V případě uzavření transakce mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní je rozhodné, zda byl alespoň jeden účastník transakce, tedy uživatel, který učinil úkon vedoucí k uzavření transakce, českým uživatelem ve chvíli učinění této transakce. V případě zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní je rozhodné, z jakého státu byl uživatel v okamžik založení uživatelského účtu. Tato služba byla poskytnuta v České republice, pokud uživatelský účet, ke kterému se tato služba váže, byl založen českým uživatelem, tedy uživatelem, který použil technické zařízení, které se v danou chvíli nacházelo v České republice. K odstavci 2: V návaznosti na návrh směrnice se pro účely stanovení místa poskytnutí zdanitelné služby stanoví, že je v případě transakce uzavřené mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní nerozhodné, ve kterém státě má být plněn předmět transakce.

Toto ustanovení se použije zejména v případě, kdy z IP adresy technického zařízení použitého k přístupu na mnohostranné digitální rozhraní není možné určit stát, ve kterém se toto zařízení nacházelo. Plátce daně z digitálních služeb by v takovém případě měl vycházet z bydliště nebo sídla uživatele (pokud je mu známo). V návaznosti na odstavec 2 však nemůže dovozovat, že má uživatel bydliště nebo sídlo ve státě, ve kterém má proběhnout plnění vyplývající z předmětu transakce.

K § 38:

Základ dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní vychází z principu, že do základu daně má v případě zdanitelné služby poskytnuté na území České republiky vstupovat pouze ta část úplaty, která proporčně připadá na Českou republiku. V případě úplat v souvislosti s uzavřením transakce mezi uživateli se tato část určí jako poměr počtu českých účastníků transakce k počtu všech účastníků transakce (k pojmu účastník transakce srov. § 9). Pokud jde o úplatu za uskutečněné využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce mezi uživateli připadající na Českou republiku, jsou zahrnuty pouze prostředky, které neplynou jiným uživatelům - účastníkům transakce. Prostředky, které plynou od uživatele uživateli, nejsou pojmově úplatou za uskutečněné využití mnohostranného digitálního rozhraní, a proto nevstupují do základu dílčí daně. V případě úplaty za zpřístupnění mnohostranných digitálních rozhraní (vesměs např. fixní platby), se předpokládá, že se tyto platby vztahují k určitému uživatelskému účtu. Služba je poskytnuta na území České republiky pouze, pokud byla poskytnuta ve vztahu k účtu, který založil český uživatel, a v takovém případě se do základu dílčí daně zahrne celá úplata za zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní.

ZákladVMDR .............................. výše základu dílčí daně z využití mnohostranného digitálního

rozhraní.

VMDR U ................................. všechna uskutečněná úplatná využití mnohostranného

digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce mezi uživateli, ke kterým došlo ve zdaňovacím období na území České republiky.

x ............................................... jednotlivé uskutečněné úplatné využití mnohostranného

digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce mezi uživateli.

úplata za x ................................ výše úplaty, která byla poskytnuta v souvislosti s využitím

mnohostranného digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce mezi uživateli x. Tato úplata nezahrnuje plnění, která si navzájem poskytli uživatelé transakce.

počet českých uživatelů v x ..... počet uživatelů z České republiky, kteří se účastní transakce x. počet všech uživatelů v x ......... počet všech uživatelů, kteří se účastní transakce x. VMDR O ................................. všechna uskutečněná úplatná využití mnohostranného

digitálního rozhraní jiná než uzavření transakce mezi uživateli, ke kterým došlo ve zdaňovacím období na území České republiky.

y ............................................... jednotlivé uskutečněné úplatné využití mnohostranného

digitálního rozhraní jiné než uzavření transakce mezi uživateli.

úplata za y ................................ výše úplaty, která byla poskytnuta v souvislosti s využitím

mnohostranného digitálního rozhraní spočívající ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní y.

K odstavci 1: Úplata za uzavření transakce mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní a úplata za zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní vstupuje do základu dílčí daně v tom zdaňovacím období, ve kterém došlo ke vzniku daňové povinnosti (§ 20), tedy zejména došlo k uskutečnění zdanitelné služby (§ 36). V případě úplaty za uzavření transakce mezi uživateli mnohostranného digitálního rozhraní vstupuje do základu dílčí daně vždy pouze ta část úplaty, která připadá na Českou republiku (srov. odstavec 2), přičemž se z úplaty případně vyloučí ta část, kterou si navzájem poskytli účastníci transakce. Jednotlivá poskytnutí zdanitelné služby je tedy nutné sledovat odděleně, protože je daň z digitálních služeb založena na transakčním přístupu. Pokud jde o zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní, vystupuje při poskytnutí této služby pouze jediný uživatel, a proto se nestanoví pravidlo pro určení poměrné části úplaty, která připadá na Českou republiku, protože tato úplata vstupuje do základu dílčí daně celá. K odstavci 2: Pro účely výpočtu základu dílčí daně se vymezuje část úplaty za uskutečněné využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce připadající na Českou republiku. Do výpočtu vstupuje celá úplata za jednotlivé využití mnohostranného digitálního rozhraní spočívající v uzavření transakce, bez ohledu na to, kdy byly nebo mají být zaplaceny její jednotlivé části. Pro účely výpočtu základu dílčí daně se však z úplaty vyloučí plnění, které si navzájem poskytli účastníci transakce (odstavec 3). Část úplaty připadající na Českou republiku se pak určí poměrně. Pro určení tohoto poměru je rozhodné pouze to, kolik účastníků má transakce (§ 9) a kolik z nich je českým uživatelem. Není tak podstatné, jakou částkou přispěl ten který účastník transakce (pokud vůbec) k úplatě za využití služby. Samotná transakce může být (a zpravidla bude) realizována mimo samotné mnohostranné digitální rozhraní, je proto nerozhodné, jakým způsobem, kdy a kde bude realizována. K odstavci 3: Účastníci transakce si zpravidla zaplatí za transakci prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní, přičemž úplata za poskytnutí zdanitelné služby je často realizována jako srážka z této platby. Takto zprostředkovaná platba však nemá vstupovat do základu dílčí daně, protože nejde o příjem plátce dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní. Z tohoto důvodu se explicitně stanoví, že se tato částka nezohlední při výpočtu základu dílčí daně.

Příklady: Transakce, jejímiž účastníky jsou pouze čeští uživatelé:

Uživatel α Platba 100 Kč (provize pro plátce daně) (ČR)

Celkem uživatel α zaplatil 100 Kč

Transakce uzavřená Plátce daně prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní

Uživatel β (ČR)

Prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní byla uzavřena transakce mezi českými uživateli α a β, přičemž v souvislosti s tím byla plátci dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní zaplacena úplata ve výši 100 Kč jako provize za uzavření této transakce. Transakce se účastní 2 účastníci, přičemž oba byli v okamžik uzavření transakce českými uživateli. Do základu dílčí daně proto vstoupí celá úplata: 100 Kč × (2/2) = 100 Kč × 1 = 100 Kč. Transakce, jejímiž účastníky jsou nejen čeští uživatelé:

Uživatel α Platba 100 Kč (provize pro plátce daně) (jiný stát)

Celkem uživatel α zaplatil 100 Kč

Transakce uzavřená Plátce daně prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní

Uživatel β (ČR)

Prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní byla uzavřena transakce mezi zahraničním uživatelem α a českým uživatelem β, přičemž v souvislosti s tím byla plátci dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní zaplacena úplata ve výši 100 Kč jako provize za uzavření této transakce. Transakce se účastní 2 účastníci, přičemž pouze jeden z nich byl v okamžik uzavření transakce českým uživatelem. Do základu dílčí daně proto vstoupí část úplaty ve výši 100 Kč × (1/2) = 100 Kč × 0,5 = 50 Kč.

Transakce, které se účastní více než dva účastníci:

Uživatel βUživatel α Platba 100 Kč (provize pro plátce daně) (ČR)(jiný stát)

Celkem uživatel α zaplatil 100 Kč

Transakce uzavřená Plátce daně prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní

Uživatel γUživatel δ (ČR)(ČR)

Prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní byla uzavřena transakce mezi zahraničním uživatelem α a českými uživateli β, γ a δ, přičemž v souvislosti s tím byla plátci dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní zaplacena úplata ve výši 100 Kč jako provize za uzavření této transakce. Transakce se účastní 4 účastníci, přičemž 3 z nich byli v okamžik uzavření transakce českým uživatelem. Do základu dílčí daně proto vstoupí část úplaty ve výši 100 Kč × (3/4) = 100 Kč × 0,75 = 75 Kč. Transakce, kde úplatu za transakci platí více účastníků transakce:

Uživatel α Platba 50 Kč (provize pro plátce daně) (ČR)

Celkem uživatel α zaplatil 70 Kč

Transakce uzavřená Plátce daně prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní

Platba 50 Kč (provize pro plátce daně)

Uživatel βCelkem uživatel β zaplatil 50 Kč

(jiný stát)

Prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní byla uzavřena transakce mezi českým uživatelem α a zahraničním uživatelem β, přičemž v souvislosti s tím byla plátci dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní zaplacena v úhrnu úplata ve výši 120 Kč jako provize za uzavření této transakce (český účastník zaplatil 70 Kč a zahraniční účastník zaplatil 50 Kč). Transakce se účastní 2 účastníci, přičemž pouze jeden z nich byl v okamžik uzavření transakce českým uživatelem. Do základu dílčí daně proto vstoupí část úplaty ve výši 120 Kč × (1/2) = 120 Kč × 0,5 = 60 Kč.

Transakce, kde je část úplaty hrazena srážkou ze zprostředkované platby:

Uživatel αPlatba 100 Kč (A, platba pro uživatele β) (ČR)Platba 10 Kč (B, provize pro plátce daně)

Celkem uživatel α zaplatil 110 Kč

Transakce uzavřená Plátce daně prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní

Platba 100 Kč (C, platba od uživatele α) Srážka -3 Kč (D, provize pro plátce daně) Uživatel β

Celkem uživatel β obdržel 97 Kč

(jiný stát)

Prostřednictvím mnohostranného digitálního rozhraní byla uzavřena transakce mezi českým uživatelem α a zahraničním uživatelem β. Uživatel α zaplatil prostřednictvím plátce dílčí daně z využití mnohostranného digitálního uživateli β 100 Kč (platba A) a k tomu zaplatil plátci provizi ve výši 10 Kč (platba B). Uživatel α tedy celkem zaplatil 110 Kč. Plátce dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní následně zaslal uživateli β částku 100 Kč od uživatele α (platba C), ze které ale provedl srážku ve výši 3 Kč jako provizi za uzavření transakce (platba D). Uživatel β tedy obdržel celkem částku 97 Kč. Plátce dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní v souvislosti s touto transakcí obdržel úplatu v celkové výši 13 Kč. Transakce se účastní 2 účastníci, přičemž pouze jeden z nich byl v okamžik uzavření transakce českým uživatelem. Do základu dílčí daně proto vstoupí část úplaty ve výši 13 Kč × (1/2) = 13 Kč × 0,5 = 7,50 Kč.

K § 39:

K odstavci 1: Sazba dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně je poměrná lineární ve výši 7 %. K odstavci 2: Výpočet výše dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní:

DVMDR ......... dílčí daň z využití mnohostranného digitálního rozhraní. .............. veličina X zaokrouhlená na celé tisíce Kč nahoru. DZVMDR....... základ dílčí daně z využití mnohostranného digitálního rozhraní. S .................. sazba 7 %.

K hlavě IV K § 40:

Plátcem dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích je zásadně ta osoba povinná k dani, která v rozhodném období poskytovala zdanitelnou službu poskytnutí dat o uživatelích v alespoň minimálním stanoveném objemu, aby daň nežádoucím způsobem nedopadla na osoby nebo jednotky bez právní osobnosti, které sice samy nebo v rámci skupiny naplní oba prahy nutné pro to, aby šlo o osobu povinnou k dani, ale které přitom poskytují zdanitelnou službu poskytnutí dat o uživatelích pouze okrajově.

K odstavci 1: Pro určení toho, zda osoba povinná k dani poskytuje zdanitelnou službu poskytnutí dat o uživatelích pouze okrajově, se využívá dílčí rozhodná částka (srov. § 18) za rozhodné období, ke které se za určitých okolností přičtou rozhodné částky osob, které poskytují zdanitelnou službu poskytnutí dat o uživatelích spolu s posuzovanou osobou povinnou k dani (odstavec 2). K odstavci 2: Aby se snížilo riziko plynoucí z umělého snižování dílčí rozhodné částky rozdělením činností mezi různé členské entity skupiny, stanoví se pravidlo, podle kterého se dílčí rozhodná částka podle odstavce 1 zvýší o dílčí rozhodné částky všech členských entit stejné skupiny, se kterými posuzovaná osoba povinná k dani poskytuje zdanitelnou službu poskytnutí dat o uživatelích společně. Dvě osoby poskytují zdanitelnou službu poskytnutí dat o uživatelích společně, zejména pokud navenek vystupují vůči třetím osobám jednotně, poskytují nerozlišitelný produkt a tyto činnosti jsou funkčně i organizačně propojeny.

K § 41:

Vymezuje se předmět dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích (k pojmu více v důvodově zprávě k § 12). Tento předmět dílčí daně naplní úplatné poskytnutí těchto zdanitelných služeb na území České republiky.

K § 42:

Pro účely určení výše základu dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích je nutné znát obsah poskytnutého souboru dat o uživatelích, aby bylo možné určit, jaká jeho část se vztahuje k českým uživatelům. Obsah poskytnutého souboru dat o uživatelích je znám právě k okamžiku jeho poskytnutí, a proto se den uskutečnění zdanitelné služby váže právě k tomuto okamžiku.

K § 43:

Pokud byla úplatně poskytnutá data o uživatelích získána nebo vytvořena na základě přístupu k digitálnímu rozhraní alespoň jednoho českého uživatele, naplní toto poskytnutí předmět dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích.

K § 44:

Základ dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích vychází z principu, že do základu daně má v případě zdanitelné služby poskytnuté na území České republiky vstupovat pouze ta část úplaty, která proporčně připadá na Českou republiku. Tato část odpovídá podílu počtu přístupů českých uživatelů, kterých se týkající data v poskytnutém souboru dat, a počtu všech přístupů uživatelů, které jsou zahrnuty v tomto souboru. Kritériem pro stanovení základu dílčí daně je počet přístupů uživatelů obsažených v souboru dat o uživatelích a nikoliv počet jednotlivých uživatelů nebo hodnota údajů o nich. Všichni uživatelé mají z pohledu jednoho poskytnutí dat o uživatelích stejnou hodnotu.

ZákladPDoU ............................................. výše základu dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích.

PDoU ..................................................... všechna uskutečněná úplatná poskytnutí dat

o uživatelích, ke kterým došlo ve zdaňovacím období na území České republiky.

x ............................................................. jednotlivé uskutečněné úplatné poskytnutí dat

o uživatelích na území České republiky.

počet přístupů českých uživatelů v x ..... počet přístupů českých uživatelů, ze kterých vychází

poskytnutá data o uživatelích x.

počet přístupů všech uživatelů v x......... počet přístupů všech uživatelů, ze kterých vychází

poskytnutá data o uživatelích x.

K odstavci 1: Úplata za poskytnutí dat o uživatelích vstupuje do základu dílčí daně v tom zdaňovacím období, ve kterém došlo ke vzniku daňové povinnosti (§ 20), tedy zejména došlo k uskutečnění zdanitelné služby (§ 42). Do základu dílčí daně vstupuje vždy pouze ta část úplaty, která připadá na Českou republiku (srov. odstavec 2), jednotlivá poskytnutí zdanitelné služby je tedy nutné sledovat odděleně, protože je daň z digitálních služeb založena na transakčním přístupu. K odstavci 2: Pro účely výpočtu základu dílčí daně se vymezuje část úplaty za poskytnutí dat o uživatelích připadající na Českou republiku. Do výpočtu vstupuje celá úplata za jednotlivé poskytnutí dat o uživatelích, bez ohledu na to, kdy byly nebo mají být zaplaceny její jednotlivé části. Část úplaty připadající na Českou republiku se pak určí poměrně. Pro určení tohoto poměru je rozhodný počet přístupů na digitální rozhraní, na základě kterého byl sestaven poskytnutý soubor dat. Výsledný poměr je dán podílem počtu přístupů českých uživatelů k počtu přístupů všech uživatelů. Rozhodný je počet přístupů uživatelů, a proto pokud se v souboru dat údaje o jednotlivém uživateli opakují, započítá se při výpočtu poměru tento uživatel vícekrát.

K § 45:

K odstavci 1: Sazba dílčí daně z provedení cílené reklamní kampaně je poměrná lineární ve výši 7 %. K odstavci 2: Výpočet výše dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích:

DPDoU .......... dílčí daň z poskytnutí dat o uživatelích. .............. veličina X zaokrouhlená na celé tisíce Kč nahoru. DZPDoU ........ základ dílčí daně z poskytnutí dat o uživatelích. S .................. sazba 7 %.

K části čtvrté

V části čtvrté jsou obsažena ta ustanovení týkající se správy daně z digitálních služeb, která představují lex specialis vůči daňovému řádu, který se použije subsidiárně (viz § 4 daňového řádu ve spojení s § 1, § 2 odst. 1 a 3 písm. a) daňového řádu), a vůči zákonu č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „zákon o Finanční správě České republiky“).

K hlavě I– Obecná ustanovení K § 46:

Protože daň z digitálních služeb cílí na specifickou množinu plátců, z nichž bude mít podle předpokladu velká část sídlo v zahraničí, stanoví se výslovně, že správu daně vykonává Specializovaný finanční úřad. Protože se nepředpokládá, že budou vybrané úkony provádět v dožádání jiné orgány Finanční správy České republiky, nestanoví se pravomoc Specializovaného finančního úřadu prostřednictvím úpravy okruhu vybraných subjektů v zákoně o Finanční správě České republiky.

K § 47:

Pro plátce, který nemá sídlo na území členského státu EU/EHP, není v zákoně zakotvena povinnost zvolit si zmocněnce. Nicméně v případě, že si plátce zmocněnce nezvolí, nebo si zmocněnce zvolí v rozsahu, ve kterém doručování není zahrnuto, je mu stanovena povinnost zvolit si zmocněnce pro doručování se sídlem nebo místem pobytu na území členského státu EU/EHP. Jde o obdobu § 28 odst. 5 daňového řádu, který upravuje zmocněnce pro doručování v případě, že si daňový subjekt zvolí zmocněnce se sídlem nebo místem pobytu mimo území členského státu Evropské unie, smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace. Důvodem pro zavedení povinného zastupování je skutečnost, že daň lze efektivně spravovat pouze v případě, kdy bude zajištěna možnost komunikace s daňovým subjektem nebo jeho zástupcem. V odstavci 2 je stanoven následek pro případ porušení této povinnosti ze strany plátce, resp. zmocněnce, který spočívá v ukládání zaslaných písemností u správce daně s účinky doručení dnem jejich vydání, jde-li o rozhodnutí, v ostatních případech dnem jejich písemného vyhotovení. Správce daně pouze vyrozumí plátce, jehož sídlo zná, o těchto písemnostech. Ustanovení také vychází z § 28 odst. 5 daňového řádu a z § 103 zákona o dani z přidané hodnoty.

K hlavě II– Registrace k dani K § 48:

K odstavci 1: Ustanovení zavádí povinnost plátce daně podat přihlášku k registraci k dani z digitálních služeb ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy plátci poprvé ode dne, kdy se stal plátcem, vznikla daňová povinnost k dani z digitálních služeb. Lhůta 15 dnů je standardní lhůtou pro plnění registrační povinnosti (srov. např. § 39 zákona o daních z příjmů). Podle § 20 vzniká daňová povinnost zásadně ke dni uskutečnění zdanitelné služby, jedná se tak o den, ve kterém činností plátce poprvé došlo k jeho naplnění, tedy k uskutečnění poskytnutí zdanitelné služby za úplatu na území České republiky. Přihlášku k registraci má povinnost podat pouze plátce (srov. část třetí hlava I), tedy osoba nebo jednotka bez právní osobnosti, které v rozhodném období naplnily stanovené podmínky, ať již samostatně nebo společně s ostatními členskými entitami skupiny. Pokud tak předmět daně naplní jiná osoba nebo jednotka bez právní osobnosti, není povinna podávat přihlášku k registraci. Za nesplnění registrační povinnosti, ať jde o nepodání přihlášky k registraci, nebo o uvedení nesprávných údajů v ní, lze uložit pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy až do 500 000 Kč podle § 247a daňového řádu. Při tom se použije moderace uvedená v § 248 daňového řádu. K odstavci 2: Ustanovení vyjmenovává náležitosti, které plátce musí uvést v přihlášce k registraci. Jedná se o údaje, které umožňují řádnou identifikaci plátce, jeho zmocněnce a den, kdy plátci vznikla daňová povinnost. Přihlášku k registraci je možné podat pouze elektronicky.

K § 49:

Právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti přestane být ex lege osobou povinnou k dani, a tedy i plátcem, od zdaňovacího období, které následuje po rozhodném období, ve kterém nebyly překročeny prahové hodnoty (srov. § 15 a § 16). Tato skutečnost je však známa pouze bývalému plátci, a proto se stanoví, aby ji oznámil správci daně ve stejné lhůtě, která je stanovena pro podání přihlášky k registraci. Toto oznámení nemá předepsanou formu a může proběhnout libovolným způsobem, který pro podání předepisuje daňový řád. Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím, ve kterých byla tato osoba plátcem, jí i přes ztrátu statusu plátce stále zůstávají práva a povinnosti, a to až do uplynutí lhůty pro stanovení daně (§ 20 odst. 2 daňového řádu). Nesplnění oznamovací povinnosti podle tohoto ustanovení je možné postihnout pokutou za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu. Povinnost podle tohoto ustanovení se neuplatní v případě, kdy plátce daně z digitálních služeb sice přestane být plátcem některé z dílčích daní, ale nadále zůstane plátcem některé ze zbývajících dílčích daní nebo se současně stane plátcem jiné dílčí daně.

K hlavě III – Záznamní povinnost K § 50:

Z důvodu lepší spravovatelnosti daně a zvýšení schopnosti správce daně ověřit zpětně údaje tvrzené plátcem se stanoví záznamní povinnost ve vtahu k údajům, které jsou podkladem pro sestavení daňového přiznání. Tyto údaje je nutné vést vzhledem k jednotlivým poskytnutím zdanitelné služby, protože jejich souhrnné vedení by nemělo vypovídací hodnotu. Ustanovení navazuje na § 97 daňového řádu, které stanoví obecné podmínky vedení záznamní povinnosti. V případě nesplnění záznamní povinnosti je možné plátci uložit pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu. K odstavci 1: Standardním způsobem se stanoví záznamní povinnost plátci daně z digitálních služeb. K odstavci 2: S ohledem na skutečnost, že údaje tvrzené v daňovém přiznání lze zkontrolovat pouze s ohledem na jednotlivá uskutečněná poskytnutí zdanitelných služeb a údaje o nich vedené (zejména údaje, na základě kterých je možné vypočítat část úplaty připadající na Českou republiku), je nutné vést odděleně údaje o jednotlivých poskytnutích zdanitelné služby. Příklad evidence pro účely daně z digitálních služeb: Přesný obsah evidence pro účely daně z digitálních služeb bude vycházet z konkrétního obsahu daňového přiznání. Lze však očekávat, že při vedení evidence bude nutné evidovat zejména následující údaje například v uvedeném členění. V příkladech se záměrně používají IP adresy z privátního adresního rozsahu 10.*.*.*, protože cílem příkladu je pouze demonstrovat údaje vedené v evidenci. Evidenci je možné vést v elektronické podobě, přičemž nemusí mít níže naznačené členění. Evidence ve vztahu k dílčí dani z provedení cílené reklamní kampaně: Příklad zachycuje 3 poskytnutí zdanitelné služby provedení cílené reklamní kampaně: • 1. poskytnutí spočívalo v umístění cílené reklamy, přičemž úplatné události byly navázány na zobrazení reklamy a zobrazila se pouze dvěma českým uživatelům. • 2. poskytnutí spočívalo v umístění cílené reklamy, přičemž úplatné události byly navázány na počet kliknutí. Na reklamu klikl jeden český uživatel a 3 cizí uživatelé. • 3. poskytnutí spočívalo v poskytnutí zdanitelné služby k umístění cílené reklamy pod bodem č. 2.

Přístupy DenČást úplaty

PořadovéTypsouvisející se

Popis zdanitelnévznikupřipadající

čísloVýše úplatyúplatnévznikem

službydaňovéna Českou

záznamuudálostiúplatné

povinnostirepubliku události

1. Umístění cílené19.10.2020 10 Kč 10 Kč PPV IP

reklamy:10.0.0.1 (CZ),

24.9.2020,

Kampaň #123456

12:25:13.

IP 10.2.0.8 (CZ), 19.10.2020 15:16:17.

Přístupy DenČást úplaty

PořadovéTypsouvisející se

Popis zdanitelnévznikupřipadající

čísloVýše úplatyúplatnévznikem

službydaňovéna Českou

záznamuudálostiúplatné

povinnostirepubliku události

2. Umístění cílené9.10.2020 2,50 Kč 10 Kč PPC IP 10.8.5.96

reklamy:(DE), 7.10.2020

10:00:00.

Kampaň #987654

IP 10.2.4.5 (CZ), 8.10.2020, 09:15:30.

IP 10.5.8.7 (FR), 9.10.2020, 17:19:10.

IP 10.6.4.7 (DE), 9.10.2020, 20:00:01.

3. Doplňková služba:9.10.2020 25 Kč 100 Kč PPC IP 10.8.5.96

(DE), 7.10.2020

(topování ke

10:00:00.

kampani #987654)

IP 10.2.4.5 (CZ), 8.10.2020, 09:15:30.

IP 10.5.8.7 (FR), 9.10.2020, 17:19:10.

IP 10.6.4.7 (DE), 9.10.2020, 20:00:01.

Evidence ve vztahu k dílčí dani z využití mnohostranného digitálního rozhraní: Příklad zachycuje 3 poskytnutí zdanitelné služby využití mnohostranného digitálního rozhraní: • 1. poskytnutí spočívalo v uzavření transakce mezi českými uživateli. • 2. poskytnutí spočívalo v uzavření transakce mezi českým a cizím uživatelem. • 3. poskytnutí spočívalo ve zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní (zaplacení přístupu za daný měsíc).

Údaje ve vztahu k uzavření transakce Část úplaty

PořadovéDen vznikuÚdaj o zřízení

Popis zdanitelnépřipadající na

číslodaňovéVýše úplatyuživatelského

službyČeskou

záznamupovinnostiúčtu v případě

republiku zpřístupnění mnohostranného digitálního rozhraní

1. Uzavření transakce19.10.2020 10 Kč 10 Kč IP 10.0.0.1 (CZ),

#45624.9.2020,

12:25:13.

IP 10.2.0.8 (CZ), 19.10.2020 15:16:17.

2. Uzavření transakce8.10.2020 500 Kč 1000 Kč IP 10.8.5.96 (DE),

#7897.10.2020

10:00:00.

IP 10.2.4.5 (CZ), 8.10.2020, 09:15:30.

3. Zpřístupnění9.10.2020 100 Kč 100 Kč 10.8.3.1 (CZ),

mnohostranného15.9.2020, digitálního rozhraní11:00:15. (přístup k rozhraní za září 2020)

Evidence ve vztahu k dílčí dani z poskytnutí dat o uživatelích: Příklad zachycuje 3 poskytnutí zdanitelné služby poskytnutí dat o uživatelích: • 1. poskytnutí spočívalo v poskytnutí dat pouze o českých uživatelích. • 2. poskytnutí spočívalo v poskytnutí dat jak českém uživateli, tak o zahraničních uživatelích. • 3. poskytnutí spočívalo v opětovném poskytnutí souboru dat jako v bodě 2.

Přístupy DenČást úplatyuživatelů,

PořadovéPopisDen

vznikupřipadajícíVýšekterých se

číslozdanitelnéposkytnutí

daňovéna Českouúplatytýkají data

záznamuslužbydat

povinnostirepublikuv souboru dat

1. Prodej souboru21.10.2020 21.10.2020 10 Kč 10 Kč IP

dat #12345610.0.0.1 (CZ),

24.9.2020, 12:25:13.

IP 10.2.0.8 (CZ), 19.10.2020 15:16:17.

2. Prodej souboru15.10.2020 15.10.2020 2,50 Kč 10 Kč IP 10.8.5.96

dat #987654(DE),

7.10.2020 10:00:00.

IP 10.2.4.5 (CZ), 8.10.2020, 09:15:30.

IP 10.5.8.7 (FR), 9.10.2020, 17:19:10.

IP 10.6.4.7 (DE), 9.10.2020, 20:00:01.

Přístupy DenČást úplatyuživatelů,

PořadovéPopisDen

vznikupřipadajícíVýšekterých se

číslozdanitelnéposkytnutí

daňovéna Českouúplatytýkají data

záznamuslužbydat

povinnostirepublikuv souboru dat

3. Prodej souboru8.12.2020 8.12.2020 25 Kč 100 Kč IP 10.8.5.96

dat #987654(DE),

7.10.2020 10:00:00.

IP 10.2.4.5 (CZ), 8.10.2020, 09:15:30.

IP 10.5.8.7 (FR), 9.10.2020, 17:19:10.

IP 10.6.4.7 (DE), 9.10.2020, 20:00:01.

K hlavě IV– Stanovení daně K § 51:

Ustanovení upravuje povinnost plátce daně z digitálních služeb podat daňové přiznání. Pro další povinnosti týkající se daňového přiznání se subsidiárně uplatní § 135 daňového řádu, přičemž na lhůtu pro podání daňového přiznání se podle § 135 odst. 3 daňového řádu standardně váže splatnost daně. Daň z digitálních služeb je tak splatná v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání.

K § 52:

V případě, že daň nebyla doměřena, je poslední známou daní daň samovyměřená na základě podaného nebo nepodaného daňového přiznání. Tou může být daň plátcem tvrzená v daňovém přiznání (§ 53 odst. 1), nebo daň, která se považuje za tvrzenou ve výši úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období v případě, že daňové přiznání nebylo ve lhůtě podáno (§ 53 odst. 2). Pokud již daň byla samovyměřena a dochází k doměření daně, poté je poslední známou daní v případě, že jde o samodoměření, součet daně samovyměřené a samodoměřeného rozdílu (§ 53 odst. 3). V případě doměření z moci úřední je poslední známou daní součet samovyměřené daně a správcem daně pravomocně doměřeného rozdílu (§ 143 odst. 2 daňového řádu). Pokud již daň byla doměřena (ať už samodoměřením či správcem daně) a dochází k dalšímu doměření daně, poté je poslední známou daní v případě, že jde o samodoměření součet daně samovyměřené, doměřeného rozdílu (ať už samodoměřením či správcem daně) a dalšího samodoměřeného rozdílu. Jde-li o doměření z moci úřední, je poslední známou daní součet samovyměřené daně, doměřeného rozdílu (ať už samodoměřením či správcem daně) a dalšího správcem daně pravomocně doměřeného rozdílu. Vždy se tak bude jednat o výslednou daň, tzn. celkový součet vyměřené daně a všech doměřených rozdílů bez ohledu na to, zda jde o rozdíly kladné (tj. doměření daně vyšší než je poslední známá daň), nebo záporné (tj. doměření daně nižší než je poslední známá daň). Z povahy daně z digitálních služeb, která se stanoví za jednotlivé zdaňovací období, se i poslední známá daň bude vztahovat vždy k určitému zdaňovacímu období daně z digitálních služeb. Důvodem pro popsanou právní úpravu je potřeba pojmenovat veličinu, vůči níž se plátce vymezuje v rámci svého dodatečného daňového přiznání, resp. vůči níž se správce daně vymezuje při doměření daně z moci úřední. V případě doměření daně z moci úřední je z hlediska určení poslední známé daně rozhodující až okamžik právní moci rozhodnutí o doměření daně z moci úřední (tj. dodatečného platebního výměru), nikoli jeho účinnost. Dokud není řízení o doměření daně pravomocně ukončeno, nemůže dojít k samodoměření daně na základě dodatečného daňového přiznání.

K § 53:

Podstata samovyměření spočívá ve vyměření daně bez vydání individuálního právního aktu správce daně (tj. rozhodnutí). K vyměření nebo doměření dochází ze zákona (ex lege) na základě podání daňového přiznání, ve kterém je tvrzena výše daně. Cílem této konstrukce je snížení administrativní zátěže na straně správce daně, který nebude nucen vydávat platební výměry, které by se zakládaly do spisu, popřípadě doručovaly jako je tomu v případě standardního vyměření nebo doměření podle daňového řádu. Výhodou je i právní jistota plátců, kteří jsou obeznámeni s výší poslední známé daně bez nutnosti nahlížet do spisu. K odstavci 1: Ustanovení odstavce 1 stanoví, že daň tvrzená plátcem ve včas podaném daňovém přiznání je vyměřena dnem uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání (použije se obecná úprava v § 136 daňového řádu), a to ve výši, která je v něm tvrzena. Daň je vyměřena ex lege bez jakéhokoli autoritativního potvrzení správce daně. Daňový subjekt, který výši daně vypočítává, si ji de facto vyměří sám (odtud název samovyměření), byť de iure jde o vyměření ze zákona (ex lege). Pokud se správce daně domnívá, že výše tvrzené daně je nesprávná, bude postupovat podle § 54 ve spojení s obecnou úpravou doměření daně podle daňového řádu (§ 143 an. daňového řádu). Pakliže plátce jím tvrzenou daň (která mu bude samovyměřena) nezaplatí, vznikne mu nedoplatek, ke kterému bude v souladu s § 252 a násl. daňového řádu vznikat úrok z prodlení. Exekučním titulem zde bude v souladu s § 176 odst. 1 písm. a) daňového řádu výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní. K odstavci 2: Ustanovení odstavce 2 stanoví, že pokud plátce nepodá daňové přiznání v zákonem stanovené lhůtě, má ex lege daň vyměřenu dnem uplynutí této lhůty, a to ve výši úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období. Ačkoli daň fakticky netvrdil, zákon stanoví právní fikci, že uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání tvrdil daň ve výši úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období. Znamená to, že jeho poslední známá daň (§ 52) bude mít hodnotu úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období. Každé další tvrzení je činěno prostřednictvím dodatečného daňového přiznání, a daň tak bude už vždy doměřována vůči hodnotě úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období. Obdobné platí pro situaci, kdy dojde k doměření z moci úřední.

Daňové přiznání, které bude podáno opožděně, bude vždy dodatečným daňovým přiznáním. Také z tohoto důvodu nebude zpoždění při podání daňového přiznání z povahy věci sankcionováno prostřednictvím pokuty za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu. Současně je vyloučena pokuta za opožděné tvrzení daně i pro případ nepodání daňového přiznání, neboť se uplatní právní fikce tvrzené daně ve výši úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období. Sankci, která plátci hrozí, představuje penále (§ 251 daňového řádu). K jeho vzniku však dojde pouze v případě, kdy správce daně doměří daň z moci úřední. Při doměření daně na základě podaného dodatečného přiznání penále nevzniká (viz § 251 odst. 4 daňového řádu). Pokud zároveň dojde k prodlení s platbou daně, vznikne úrok z prodlení podle § 252 a násl. daňového řádu. K odstavci 3: Ustanovení odstavce 3 upravuje samodoměření daně. Daň tvrzená plátcem v dodatečném daňovém přiznání se považuje za doměřenou ke dni jeho podání. Správce daně nebude ani na základě dodatečného daňového přiznání vydávat autoritativní rozhodnutí a daň bude doměřena ze zákona. Výše doměřené daně je odvozena od poslední známé daně a tvoří ji rozdíl mezi daní tvrzenou v dodatečném daňovém přiznání a poslední známou daní. Výsledná částka, která vznikne součtem rozdílu daně tvrzené v dodatečném daňovém přiznání a dosavadní poslední známé daně, se pak stane novou poslední známou daní (viz § 52). Část věty za středníkem v odstavci 3 vylučuje samodoměření daně na základě dodatečného daňového přiznání podaného v průběhu doměřovacího řízení zahájeného z moci úřední. Tato situace nastane tehdy, pokud správce daně v souladu s § 91 daňového řádu učiní první úkon ve věci doměření z moci úřední, nebo uplyne lhůta stanovená ve výzvě k podání dodatečného daňového přiznání podle § 145 daňového řádu. První ze situací nastane zpravidla v důsledku daňové kontroly, nebo na základě postupu k odstranění pochybností k předchozí tvrzené dani, tj. k daňovému přiznání nebo dodatečnému daňovému přiznání. Ustanovení navazuje na daňový řád, podle kterého podání dodatečného daňového přiznání v průběhu doměřovacího řízení zahájeného z moci úřední nezahajuje doměřovací řízení. Údaje uvedené v takto podaném přiznání se využijí při doměření daně z moci úřední. Doměřovací řízení zahájené z moci úřední je možné považovat za skončené až nabytím právní moci dodatečného platebního výměru, kterým je stanovena daň z moci úřední, nedojde-li mezitím k zastavení řízení v souladu s § 106 daňového řádu. Do té doby, než rozhodnutí o doměření daně z moci úřední (tj. dodatečný platební výměr) nabude právní moci, nelze podat dodatečné daňové přiznání s účinky samodoměření. Důvodem pro to je skutečnost, že plátce, který s tímto rozhodnutím nesouhlasí, může proti dodatečnému platebnímu výměru brojit odvoláním, které má faktický odkladný účinek. V odvolání může poukázat na nové skutečnosti ve svůj prospěch, které nebyly dříve uplatněny. Do okamžiku právní moci dodatečného platebního výměru nelze považovat daň doměřenou z moci úřední za definitivní. Tomu odpovídá i konstrukce obsažená v § 52 písm. c), která za poslední známou daň označuje až pravomocně doměřenou daň. K odstavci 4: Ustanovení odstavce 4 se vymezuje vůči § 141 odst. 5 daňového řádu, který upravuje skutečnosti, jež se uvádějí v dodatečném daňovém přiznání. Dodatečné daňové přiznání tak nebude obsahovat den zjištění rozdílu oproti poslední známé dani. Důsledkem toho, že nebude vyžadováno uvedení dne zjištění rozdílu oproti poslední známé dani, je absence subjektivní lhůty podle § 141 odst. 1 daňového řádu, resp. lhůty podle § 141 odst. 8 daňového řádu. Daňový subjekt tak bude vázán toliko objektivní lhůtou pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu. K odstavci 5: Ustanovení odstavce 5 upravuje předepisování samovyměřené nebo samodoměřené daně do evidence daní, jejíž úprava je obsažena v § 149 a násl. daňového řádu. Pro předepsání daně doměřené správcem daně z moci úřední do evidence daní platí § 143 odst. 2 daňového řádu. Předpis se vyznačuje na debetní straně osobního daňového účtu. V této souvislosti je třeba odlišit okamžik faktického předepsání, který nastane momentem, kdy příslušná úřední osoba provede zápis do evidence, od okamžiku právního předepsání, který v případě samovyměření nebo samodoměření nastane ke dni právní fikce vyměření podle odstavce 1, resp. doměření podle odstavce 3.

K § 54:

Ustanovení rozšiřuje nad rámec daňového řádu výčet případů, ve kterých správce daně doměří daň z moci úřední (ex offo). Z povahy samovyměření vyplývá, že správce daně bude daň vždy doměřovat a nikdy ne vyměřovat, protože daň se považuje za vyměřenou dnem uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání, a to buď ve výši tvrzené v daňovém přiznání, nebo ve výši úhrnu záloh zaplacených ve zdaňovacím období, pokud přiznání podáno nebylo (srov. § 53 odst. 2). Vedle případů uvedených v daňovém řádu bude moci při správě daně z digitálních služeb správce daně přistoupit k doměření daně z moci úřední také na základě postupu k odstranění pochybností (viz § 89 a 90 daňového řádu). Předpokladem zahájení postupu k odstranění pochybností je podání daňového přiznání či dodatečného daňového přiznání. Správce daně, který má pochybnost o tom, že daň samovyměřená nebo samodoměřená na základě těchto tvrzení nebyla ex lege stanovena ve správné výši, může prostřednictvím výzvy k odstranění pochybností tuto skutečnost vůči plátci deklarovat. Musí přitom respektovat požadavek dostatečné míry konkrétnosti při formulaci této výzvy. V případě, že postup k odstranění pochybností nepovede k odstranění pochybností, které správce daně ve výzvě uvedl, může dojít k doměření daně dodatečným platebním výměrem. Může též dojít k transformaci postupu k odstranění pochybností v daňovou kontrolu (viz § 90 daňového řádu). Daň se doměřuje ve výši rozdílu poslední známé daně (§ 143 odst. 2 daňového řádu) a částky nově zjištěné. Doměřená částka tak může mít kladnou či zápornou hodnotu a výsledná daň, která se po nabytí právní moci rozhodnutí stane novou poslední známou daní, tak může být vyšší i nižší než dosavadní poslední známá daň. Správce daně rozhodne o doměření daně z moci úřední rozhodnutím, které se v souladu s § 147 odst. 1 daňového řádu označuje za dodatečný platební výměr. Jako odůvodnění rozhodnutí poslouží v souladu s § 147 odst. 4 daňového řádu protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností. Proti rozhodnutí o stanovení daně z moci úřední je možné v souladu s § 109 odst. 1 daňového řádu brojit odvoláním. Odvolání má faktický odkladný účinek. Z hlediska určení poslední známé daně je tak rozhodující až okamžik právní moci rozhodnutí, nikoli jeho účinnost (srov. § 52 písm. c)). Dokud však není rozhodnutí pravomocné, dodatečné daňové přiznání nezahajuje doměřovací řízení s tím, že údaje uvedené v takto podaném přiznání se využijí při doměření daně z moci úřední.

Daň dodatečně doměřená z moci úřední je splatná v náhradní lhůtě splatnosti, která činí 15 dnů ode dne, kdy dodatečný platební výměr nabyl právní moci (§ 143 odst. 5 daňového řádu). Náhradní lhůta splatnosti představuje překážku vykonatelnosti rozhodnutí. Tzn. dodatečný platební výměr je vykonatelný až po jejím uplynutí. Od původního dne splatnosti se odvozuje délka prodlení a s tím související úroky (viz § 252 daňového řádu). Součástí dodatečného platebního výměru bude vždy i rozhodnutí o uložení penále (§ 251 odst. 3 daňového řádu).

K § 55:

K odstavci 1: Ustanovení odstavce 1 se vymezuje vůči maximální možné délce lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu, která činí 10 let. Důvodem pro zamezení možnosti podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší, než je poslední známá daň, v posledním roce absolutní lhůty pro stanovení daně je nutnost předejít situaci, kdy plátce podá dodatečné daňové přiznání například s nulovou daňovou povinností krátce před vypršením této desetileté lhůty, která ohraničuje možnost správce daně výslednou daň případně korigovat. Ze strany plátce by tak mohlo dojít ke zneužití této situace, neboť v režimu samodoměření je daň doměřena okamžikem podání dodatečného daňového přiznání. Při podání dodatečného daňového přiznání krátce před uplynutím desetileté lhůty pro stanovení daně by správce daně měl velice omezenou možnost na takové přiznání reagovat. Pokud by údaje uvedené v přiznání neodpovídaly realitě, neměl by správce daně prostor vyvrátit plátcem tvrzené skutečnosti. Toto ustanovení dává správci daně alespoň roční časový prostor k provedení nezbytných kroků. Výše zmíněná úprava má zejména preventivní charakter. V ideálním případě dojde ke stanovení daně v základní tříleté lhůtě a k maximální desetileté hranici se tak délka daňového řízení nepřiblíží. Pokud v průběhu prvních tří let nedojde ke skutečnosti presumované v § 148 odst. 2 až 4 daňového řádu, uplyne lhůta pro stanovení daně posledním dnem tříleté lhůty a norma zakotvená v odstavci 1 se nebude muset aplikovat. Nadto lze dodat, že úprava směřuje i k ochraně práva daňového subjektu podat daňové přiznání na daň vyšší. Pokud tedy subjekt zjistí i po 9 letech (lhůta pro stanovení daně však musí běžet), že jeho daň má být vyšší než poslední známá daň, ustanovení odstavce 1 mu v podání takového tvrzení nebrání. Aplikuje se obecné pravidlo zakládající povinnost subjektu podat dodatečné daňové přiznání v případě, kdy subjekt zjistil, že daň má být vyšší než poslední známá daň. Není žádoucí připustit situaci, kdy by subjekt ze svého zjištění věděl, že má daň být vyšší, a limitace pro podání dodatečného daňového přiznání podle odstavce 1 by mu zamezovala toto přiznání podat. Nejenom, že by tento postup byl v rozporu s principem správného stanovení daně a základním cílem správy daní, ale mohlo by dojít i k tomu, že by správce daně v této situaci doměřil subjektu daň z moci úřední a vznikla by tak subjektu sankce v podobě penále (viz § 251 daňového řádu), která by zde v případě, kdy by subjekt měl možnost sám podat dodatečné daňové přiznání, vůbec nefigurovala. K odstavci 2: Ustanovení odstavce 2 vymezuje vztah ke lhůtě pro placení daně upravené v § 160 daňového řádu pro případ podání dodatečného daňového přiznání. Lhůta pro placení daně je časový úsek, ve kterém je možné realizovat dobrovolnou i nedobrovolnou úhradu daně (§ 160 daňového řádu). Je to lhůta prekluzivní (propadná), což znamená, že jejím uplynutím zaniká právo nedoplatek vybrat, zajistit a vymáhat. Pokud k úhradě daně nedojde ve stanovené lhůtě, výkon rozhodnutí již nelze vykonat, a nedoplatek tudíž zaniká.

Základní délka lhůty pro placení daně je šestiletá a její běh je vymezen primárně okamžikem splatnosti daně. Dojde-li k doměření daně, počítá se běh šestileté lhůty od okamžiku náhradní lhůty splatnosti, tj. okamžiku, kdy má být podle dodatečného platebního výměru uhrazena doměřená daň. S ohledem na to, že navrhovaná konstrukce samodoměření nepředpokládá vydání dodatečného platebního výměru, ve kterém by byl náhradní den splatnosti stanoven, je nutné toto specifikum zohlednit i pro běh lhůty pro placení daně tak, aby byl garantován stejný časový prostor pro realizaci platební roviny daňového řízení, jako je tomu v případě standardního doměření. Za tím účelem je navrhována konstrukce předpokládající znovuzapočetí běhu lhůty pro placení daně v případě, že plátce podá dodatečné daňové přiznání. Okamžikem podání dodatečného daňového přiznání tak počíná běžet nová šestiletá lhůta pro placení daně. Výsledný efekt odpovídá tomu, jako by ke dni samodoměření byl stanoven náhradní den splatnosti (k čemuž de facto dojde), tj. režim je obdobný jako u doměření daně z moci úřední.

K hlavě V– Zálohy na daň K § 56:

K odstavci 1: Daň z digitálních služeb se platí prostřednictvím měsíčních záloh. Výše zálohy je stejná po celé zálohové období (ve standardním případě období mezi podáním daňového přiznání, viz odstavec 2) a je zásadně odvozená od výše předchozí daně (odstavec 3). K odstavci 2: Zálohové období je období v délce zásadně 1 rok, avšak jeho první den připadá na den následující po posledním dni lhůty pro podání daňového přiznání, tedy jde zásadně o 2. duben daného kalendářního roku, pokud lhůta pro podání daňového přiznání neskončí z důvodu soboty, neděle nebo svátku v jiný den než 1. dubna. K odstavci 3: Záloha se platí měsíčně a má odpovídat měsíční částce předchozí daně, proto má záloha činit jednu dvanáctinu roční daně. Pokud však plátce nebyl plátcem po celé předcházející zdaňovací období, vychází výše zálohy z počtu celých kalendářních měsíců, po které byl plátce plátcem. K odstavci 4: Výše zálohy zásadně vychází z údajů, které plátce tvrdil v daňovém přiznání. Následně však může dojít k úpravě výše zálohy, pokud dojde ke zvýšení tvrzené daně nebo ke stanovení vyšší daně. V takovém případě vychází záloha z této vyšší tvrzené nebo stanovené daně. K odstavci 5: Zálohy se měsíčně předepisují do evidence daní, přičemž jsou splatné k 15. dni následujícímu po skončení daného kalendářního měsíce. Zálohy se nestanovují. K odstavci 6: Zálohy zaplacené v průběhu jednoho zdaňovacího období se započítávají na splatnou daň za toto zdaňovací období. Protože zdaňovací a zálohové období nemají stejný začátek a konec, znamená to, že se na daň započtou zálohy zaplacené v průběhu dvou zálohových období: na konci prvního (leden až březen) a na začátku druhého (duben až prosinec).

K § 57:

Právní úprava záloh podle § 56 počítá s jejich pravidelným opakováním v jednotlivých zálohových obdobích. Je však nutné stanovit zvláštní pravidla pro první zálohové období plátce, protože není jak navázat na období předcházející. V prvním zálohovém období se proto výše záloh odvíjí od částky uvedené v přihlášce k registraci a toto období trvá ode dne, kdy plátci daně z digitálních služeb poprvé vznikla daňová povinnost k dani z digitálních služeb, tedy ode dne, od kterého běží lhůta pro podání přihlášky k registraci. K odstavci 1: První zálohové období plátce daně z digitálních služeb začíná dnem, od kterého běží lhůta pro podání přihlášky k registraci daně. K odstavci 2: Na rozdíl od obecné úpravy záloh podle § 56 se stanoví zvláštní postup pro výpočet zálohy v prvním zálohovém období. Zálohy v tomto zálohovém období vycházejí z rozhodné částky za rozhodné období (§ 17 a § 18). Tuto částku je plátce povinen oznámit (srov. odstavec 3). Pokud plátce toto oznámení nepodá, určí se výše záloh postupem podle odstavce 4 písm. b). K odstavci 3: Vedle přihlášky k registraci k dani z digitálních služeb je plátce této daně povinen ve stejné lhůtě elektronicky oznámit výši rozhodné částky za rozhodné období pro účely určení výše záloh. V případě, že plátce určí výši dílčí rozhodné částky odhadem, stanoví se plátci povinnost oznámit správci daně spolu s odhadnutou rozhodnou částkou také to, že k určení dílčí rozhodné částky použil odhad a popsat tuto metodu v oznámení. Jde o oznamovací povinnost stanovenou daňovým zákonem, a proto lze za její nesplnění uložit pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu. K odstavci 4: V případě, kdy bude mít správce daně pochybnosti o oznámení učiněném podle odstavce 3, a tyto pochybnosti nebudou odstraněny postupem k odstranění pochybností podle daňového řádu, může správce daně přistoupit k určení záloh podle § 174 odst. 5 daňového řádu. Ustanovení se použije i v případě, kdy správce daně bude mít pochybnost o použité metodě odhadu rozhodné částky za rozhodné období (srov. § 57). Obdobně lze postupovat i v případě, kdy plátce daně z digitálních služeb nepodá oznámení podle odstavce 3 vůbec.

K hlavě VI– Následky porušení povinností při správě daně

S ohledem na specifika daně z digitálních služeb, zejména skutečnost, že její subjekty budou ve větší míře než u jiných daní zahraniční právnické osoby a jednotky bez právní osobnosti, u kterých nelze očekávat, že by měly majetek postižitelný daňovou exekucí a které lze jen velmi těžko postihnout sankcemi za platební delikty, navrhuje se zavést zvláštní následky porušení povinností při správě daně. To nevylučuje uplatnění standardních následků porušení povinností při správě daní podle daňového řádu, pokud by byly v daném případě použitelné.

K § 58:

Lze očekávat, že účinným prostředkem k vynucování povinností při správě daně z digitálních služeb by mohlo být postihnutí reputace daňového subjektu. Pro určité typy potenciálních plátců bude tento následek citelnější než postižení jejich majetku. Navrhuje se proto umožnit označení daňového subjektu, který závažným způsobem neplní své povinnosti při správě daně, za nespolehlivého plátce a zveřejnit tuto skutečnost. K odstavcům 1 až 5: Právní úprava rozhodování o tom, zda je plátce nespolehlivým plátcem daně z digitálních služeb, je převzata z § 106a a 106ab zákona o dani z přidané hodnoty. K odstavci 6: Informace o tom, že je daný plátce nespolehlivým plátcem daně z digitálních služeb, se zveřejní prostřednictvím sítě Internet. Ve vztahu k této informaci se tak neuplatní povinnost mlčenlivosti podle § 52 daňového řádu.

K části páté K § 59:

Protože lze očekávat, že při poskytování zdanitelných služeb budou úplaty hrazeny také v jiných měnách než v českých korunách, stanoví se standardní ustanovení pro kurzový přepočet odkazující na § 38 zákona o dani z příjmů (srov. např. § 3 odst. 5 zákona o dani z hazardních her. Protože se však v tomto zákoně používají i částky v eurech (§ 15), stanoví se obdobný postup jako v případě přepočtu na českou měnu. Při tom se však nepoužijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou, ale použijí se kurzy vyhlášené Evropskou centrální bankou, která je emisní bankou pro měnu euro.

K § 60:

Protože úplata za poskytnutí zdanitelné platby nemusí být pouze peněžní, může jít například o barterový obchod, stanoví se standardní postup pro určení nepeněžního plnění (srov. např. § 3 odst. 4 zákona o dani z hazardních her).

K § 61:

Protože se očekává, že zákon nabyde účinnosti v průběhu zdaňovacího období roku 2020, je nutné vyloučit ze zdanění ta poskytnutí zdanitelných služeb, která byla uskutečněna před nabytím jeho účinnosti, aby se zabránilo pravě retroaktivním účinkům tohoto zákona. Zdaňovací období roku 2020 tak bude mít standardní délku 1 kalendářní rok, ale zdaňovat se budou pouze skutečnosti, které nastanou po nabytí jeho účinnosti.

K § 62:

Účinnost návrhu zákona je stanovena s ohledem na minimální požadavky na legisvakanci právních předpisů na patnáctý den po jeho vyhlášení.

Zákon nemusí s ohledem na přechodné ustanovení nabýt účinnosti prvním dnem zdaňovacího období (tedy 1. ledna) a může tak nabýt účinnosti zásadně v kterýkoliv den, protože se nezohledňují ta úplatná poskytnutí zdanitelné služby, která byla uskutečněna přede dnem nabytí účinnosti zákona.

V Praze dne 18. listopadu 2019

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v. r.

Místopředsedkyně vlády a ministryně financí: JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., v. r.