Vl.n.z. o hromadném řízení

K § 1 (Předmět právní úpravy):

V souladu s legislativní tradicí se navrhuje v úvodu vymezit nejprve předmět právní úpravy. Zákon o hromadném řízení v té nejobecnější rovině upravuje podmínky a postup soudů v řízeních, v nichž se projednávají a rozhodují spory o právech více osob, které se vyznačují stejným či obdobným skutkovým nebo právním základem. Podkladem pro takový postup je přitom jediná, tzv. hromadná žaloba.

V souladu s některými zahraničními právními úpravami se tedy navrhuje do českého právního prostředí zavést institut kolektivní žaloby (collective action, Sammel- či Gruppenklage, action de groupe) označovaný v českém jazyce vžitým pojmem „hromadná žaloba“.

Zároveň je v zákoně upravena i otázka navazujícího výkonu rozhodnutí pro případ, že nebylo na základě pravomocného rozhodnutí ve věci plněno dobrovolně, za subsidiárního použití exekučního řádu. V nezbytné míře bylo též potřebné ošetřit otázky návaznosti na případný úpadek některého z aktérů hromadného řízení, neboť ani tuto situaci nelze v praxi vyloučit. K tomu blíže srov. zejména kapitolu 2.2.c a dále část upravující vztah hromadného řízení k výkonu rozhodnutí a insolvenci.

Ústředním pojmem zákona je pojem hromadného řízení. Hromadné řízení se zde staví do protikladu k individuálnímu řízení [§ 2 písm. d)] jakožto řízení podle obecných procesních předpisů bez ohledu na to, zda se toto „individuální“ řízení dotýká práv či oprávněných zájmů jedné či více osob.

Hromadné řízení je postupem, který umožňuje na základě jedné žaloby uplatňovat práva více osob za podmínky, že tato práva se vyznačují skutkovou nebo právní souvislostí (není zde tedy nezbytné, aby bylo naplněno obojí cumulative). Obecné vymezení hromadného řízení je dále doplněno podmínkami, které musí být naplněny, aby hromadná žaloba byla přípustná a bylo možné o ní věcně rozhodnout (viz k tomu § 33 a násl.). Vymezení hromadného řízení je na jedné straně poměrně obecné, přičemž tato obecnost je záměrem, neboť se předpokládá, že zákonodárce nedokáže od stolu dohlédnout, pro jaké všechny případy může být kolektivní postup vhodný a pro které se naopak nehodí. Definice je však do té míry konkrétní, aby bylo možné odlišit hromadné řízení od řízení individuálního. Konečně je flexibilní, aby bylo možné v praxi a v konkrétním případě posoudit, zda společné otázky (ať už povahy právní či skutkové) jsou dominantní, a hromadné řízení se tak v daném případě jeví být rozumným.

Z hlediska terminologie „práv či oprávněných zájmů“ je třeba zdůraznit, že se zde nenabourává formální pojetí předmětu řízení ani formální pojetí účastenství, resp. členství ve skupině. Hovoří se zde pochopitelně o právech či oprávněných zájmech tvrzených v žalobě, o jejichž odůvodněnosti rozhoduje v hromadném řízení soud. Pojem oprávněný zájem je používán pro případy, kdy je v žalobě požadováno něco jiného než právo na plnění, tj. zejména, jde-li o negativní určovací žalobu.

K § 2 (Vymezení některých základních pojmů):

V uvedeném ustanovení se navrhuje pro přehlednost vymezit základní pojmy, s nimiž bude dále v zákoně často pracováno. Jde o pojmy vlastní hromadnému řízení.

K písm. a)

Na úvod se vymezuje pojem „hromadná žaloba“. Tento termín byl upřednostněn oproti pojmům „reprezentativní žaloba“, „zástupná žaloba“ či „skupinová žaloba“ jakožto jednotlivým typům hromadných žaloby. Důvodem byla jednak skutečnost, že pojem „hromadná žaloba“ je pojmem v českém právním prostředí vžitým a nejčastěji s kolektivním řízením spojovaným, zároveň je to pojem obecný a nadřazený. Zákon přitom obsahuje jak prvky žaloby reprezentativní (zejm. žaluje-li nezisková osoba), tak prvky žaloby skupinové (zejm. žaluje-li člen skupiny). Uvedený pojem konečně do budoucna umožňuje případné změny v koncepci či přidání dalších institutů do zákona.

Hromadná žaloba je definována v souladu se standardním pojímáním tohoto institutu, zde odkazem na definici hromadného řízení – jde tedy o návrh, kterým se zahajuje hromadné řízení ve smyslu § 1.

K písm. b)

Základní podmínkou existence hromadného řízení je existence určité skupiny osob. Skupinou se v tomto zákoně rozumí souhrn všech osob (členů skupiny), jejichž práva či oprávněné zájmy se v hromadném řízení projednávají. Pojem skupiny je tedy vymezen odkazem na definici hromadného řízení v § 1, respektive odkazem na hromadnou žalobu podle § 2 písm.

a) – skupinu vymezuje žalobce v hromadné žalobě a s definitivní platností je určena v usnesení soudu o přípustnosti hromadné žalobě. Co není definováno, je pojem „člen skupiny“, kterýžto je již implicitně obsažen v pojmu skupina. Členové skupiny jsou tedy osobami, které tvoří skupinu.

Skupina vzniká podáním hromadné žaloby tím, že ji žalobce v této žalobě vymezí.

K písm. c)

Základním definičním znakem skupiny, která předurčuje možnost zahájení hromadného řízení podáním hromadné žaloby, je vymezení stejného či obdobného skutkového nebo právního základu. Právě definice stejného či obdobného skutkového nebo právního základu tak definuje skupinu jako soubor osob odlišných od ostatních osob. Jelikož tento pojem je používán dále v celém zákoně a je na něj opakovaně odkazováno, navrhuje se zavedení výstižného pojmu tzv. „předpokladů členství ve skupině“.

Příkladem vymezení předpokladů členství ve skupině je např.: „každý, kdo v období od 1. ledna 2018 do 1. ledna 2019 uzavřel se společností ALFA smlouvu o poskytování služeb BETA, přičemž tato smlouva obsahovala doložku ve znění tuto smlouvu nelze vypovědět bez souhlasu společnosti ALFA.“ Je však třeba zdůraznit, že vymezení skupiny i předpokladů členství ve skupině je ryze procesního rázu – určuje jej žalobce v hromadné žalobě. Toto vymezení neříká nic o tom, jaké jsou skutečné hmotně-právní poměry mezi stranami, zejména zda vůbec skupina existuje, nebo zda této skupině vzniklo tvrzené právo.

K písm. d)

Navrhuje se hned v úvodu vymezit i pojem „individuálního řízení“, které je v rámci zákona používáno k odlišení postupu podle občanského soudního řádu na základě „běžné“ žaloby a odlišení postupu podle tohoto zákona na základě žaloby hromadné.

Definice je návodná, neboť hovoří o „občanském“ (nikoliv tedy správním či trestním) „soudním“ (nikoliv tedy např. správním řízením) řízení „sporném“ (nikoliv tedy řízením podle zákona o zvláštních řízeních soudních), pročež je nerozhodné, zda se uvedené „individuální řízení“ týká tvrzených práv dvou osob – žalobce a žalovaného – anebo zda se dotýká tvrzených práv či oprávněných zájmů více osob.

Uvedený dovětek dopadá na situace různé formy mnohosti účastníků řízení (tj. např. společenství ve sporu či vedlejší účastenství), ale také na případy zvláštní překážky litispendence podle § 83 odst. 2 OSŘ, do níž se promítají zvláštní případy procesní legitimace upravené v hmotném právu, zejména jde o procesní legitimaci spotřebitelské organizace podle § 25 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, § 2898 OZ či § 390 ZOK.

K § 3 (Druhy hromadných žalob):

V úvodu zákona se navrhuje též vymezit, jaká práva lze hromadnou žalobou uplatňovat. Hromadná žaloba v předkládaném návrhu zákona je univerzálním prostředkem koncentrace soudního projednávání podobných věcí, nejprve v oblastech týkajících se ochrany spotřebitele. Z tohoto základního východiska, které bylo při přípravě zákona sledováno, vyplývá též rozsah uplatnitelných práv.

Tento rozsah je ve své podstatě natolik široký, že zahrnuje všechny typy nároků, s nimiž se lze v soudních řízeních v civilních věcech setkat – od žaloby určovací, přes žalobu negatorní či restituční (výjimkou jsou žaloby statusové). Protože se však ne všechny právní řády vydaly týmž směrem a uplatnění hromadných žalob co do „životních situací“ a „typů nároků“ určitým způsobem omezují, bylo shledáno jako vhodné všechny uplatnitelné nároky v zákoně vypočíst.

Jmenovitě je tedy možné uplatňovat:

a) splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního poměru nebo z porušení práva,

Je zřejmé, že cílem je zajistit co nejširší uplatnění hromadné žaloby v žalobách na plnění, týká-li se spor práv spotřebitelů. V tomto smyslu jsou zahrnuty jak žaloby na náhradu újmy, navrácení v předešlý stav, tak i žaloby na zdržení. Z hlediska „druhu“

K tomu např. čl. 1 odst. 2 polského zákona o domáhání se nároků ve skupinovém řízení.

nároku je bez rozdílu, zda tento byl založen zákonem, smlouvou či jiným právním poměrem nebo jejich porušením. Důležité je, aby vyplýval z poměrů mezi podnikatelem a spotřebiteli (tj. b2c vztahy).

b) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není.

Vedle žalob požadujících plnění je přípustná i žaloba na určení. Formulace použitá v návrhu je standardní (srov. § 80 OSŘ). Jelikož však určovací žaloby mohou být ospravedlněny i tam, kde by šlo v individuálním řízení žalovat na plnění (nicméně v konkrétním případě není pro účely hromadné žaloby požadavek plnění vhodný), tj. tam, kde by nebyl dán „naléhavý právní zájem“, zákon výslovně uvádí jinou úpravu. Žaloba na pouhé určení určitých skutkových či právních podmínek vzniku tvrzené povinnosti (tj. zejména podmínek odpovědnosti), je přípustná, bylo-li by s ohledem na velikost skupiny a povahu tvrzených práv nehospodárné, aby se v hromadném řízení určovala hodnota práva jednotlivého člena skupiny. Jde například o hromadnou železniční nehodu, kde bylo zraněno na 200 osob a každá utrpěla jinou újmu (zlomená noha, šok, smrt apod.), přičemž se vyplatí společně alespoň najít, kdo je za takové neštěstí odpovědný. Žalobce tak může žalovat na určení odpovědnosti žalovaného při určitém jednání, tj. může po soudu požadovat „jen“ zodpovězení otázky, zda se žalovaný dopustil protiprávního jednání, zda toto jednání zavinil dle obecných ustanovení povinnosti k náhradě újmy a zda je zde případný kausální nexus mezi možnými újmami členů skupiny.

Jde tedy o snahu prolomit v těchto případech ustálenou judikaturu týkající se výkladu pojmu naléhavý právní zájem, podle níž žaloba zpravidla není opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.

Vyčíslení jednotlivých nároků pak bude ponecháno na zvláštních samostatných žalobách jednotlivých členů skupiny. Uvedený mechanismus je principiálně inspirován institutem tzv. Musterfeststellungsklage zakotveným v § 606 a násl. německého ZPO.

Na rozdíl od Německa však dané pravidlo nebrání žalobci, aby žaloval na plnění. Je ale možné, že takové řízení bude zbytečně zdlouhavé, a rychlejší by bylo, pokud by nejprve bylo rozhodnuto o určení, zda došlo k porušení povinnosti, a následně by jednotlivci mohli individuálně dožalovat již jen konkrétní výši. Nelze pak ani vyloučit, že soud v některém z těchto případů vyhodnotí hromadnou žalobu jako nevhodnou pro projednání sporu, a hromadné řízení tak nepřipustí s odkazem, že má být žalováno individuálně.

Srov. již například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, opakovaně potvrzený dalšími rozhodnutími, např. 22 Cdo 4881/2015 či 21 Cdo 2287/2017.

K § 4 a 5 (Přihlašovací a odhlašovací hromadné řízení):

Na vymezení základních pojmů navazuje ustanovení § 4 a 5, v nichž je hromadné řízení děleno na dva druhy. V souladu se schváleným věcným záměrem zákon odlišuje:

a) Tzv. „přihlašovací hromadné řízení“ - § 4

Pojem „přihlašovací hromadné řízení“ odpovídá z angličtiny pocházejícímu vžitému označení „opt-in“. V tomto způsobu vedení hromadného řízení je projednáváno a rozhodováno o právech členů skupiny, kteří se do řízení výslovně přihlásili.

Podmínky, za nichž je možné vést přihlašovací hromadné řízení, a jak se postupuje při přihlašování, jsou upraveny v § 33 (podmínky přihlašovacího hromadného řízení) a § 55 a násl.

Z odstavce druhého pak vyplývá, že přihlašovací hromadné řízení je zásadou, jde o základní a univerzální formu vedení řízení, která má v zákoně přednost. Naproti tomu odhlašovací hromadné řízení by mělo být výjimkou a mělo by se používat pouze tehdy, jsou-li vedle obecných podmínek hromadného řízení naplněny i další výrazně zpřísněné podmínky, které tento způsob vedení odůvodňují.

b) Tzv. „odhlašovací hromadné řízení“ - § 5

Pojem vymezení v § 5 je českým legislativním ekvivalentem pro poměrně ustálené označení opt-out systému kolektivních žalob. V české odborné terminologii hromadných žalob pojem „opt-out“ již zdomácněl, přesto jej nebylo možné pro účely legislativního vyjádření použít, neboť nejde o slovo českého původu. Zvolen byl nakonec pojem „odhlašovací hromadné řízení“, který se může jevit trochu netradičním, nicméně je výstižný a poměrně krátký. Lze uvést, že tento výraz byl nakonec upřednostněn před jinými označeními, která se anglické označení snažila opsat (např. „hromadné řízení, z něhož se členové skupiny odhlašují“, „hromadné řízení, z něhož členové skupiny mohou vystoupit“ apod.).

Odhlašovací hromadné řízení je tedy způsobem vedení hromadného řízení, kdy všichni dotčení členové skupiny (respektive jejich práva či oprávněné zájmy) jsou ex lege zahrnuti do hromadné žaloby. Jestliže pak nechtějí být tyto osoby výsledkem kolektivního sporu vázány, mají právo se z řízení odhlásit a uplatňovat svůj nárok individuálně. Výjimkou jsou členové skupiny ze zahraničí (rozhodným okamžikem je podání hromadné žaloby), kteří se vždy musí do řízení aktivně přihlásit.

Podmínky, kdy je možné vést odhlašovací hromadné řízení, jsou zakotveny v § 34 a násl. Podmínky, za nichž je možné se odhlásit, jsou upraveny v § 107 a násl. Z uvedených pravidel je zřejmé, že odhlašovací hromadné řízení je možné vést jen ve velmi omezených případech, pokud to odůvodňují konkrétní okolnosti případu, a z důvodu obavy před možným zneužitím zákon počítá s celou řadou dalších pojistek, které mají zneužití zabránit.

Pokud jde o vymezení obou způsobů, platí, že zatímco u přihlašovacího hromadného řízení se účel koncentruje jen na zefektivnění vymáhání soukromých subjektivních práv, případně na hospodárnost řízení a odbřemenění soudů, u odhlašovacího hromadného řízení se k tomuto přidává i další aspekt. Přínosem odhlašovacího hromadného řízení má být také okolnost, že se vymáhání určitého typu nároků ekonomicky a racionálně smýšlející osobě vůbec vyplatí. Jde tedy o jediný smysluplný nástroj pro vymáhání tzv. difúzních škod, který procesní právo z hlediska všech možností nabízí. Z toho zároveň vyplývá, že hromadná žaloba v opt-out režimu má i nezanedbatelné preventivní účinky na chování potenciálních škůdců a zprostředkovaně též pozitivní efekt na kvalitu a úroveň českého podnikatelského prostředí.

K § 6 (Vztah k obecné procesní úpravě):

Hromadná žaloba není nic jiného než procesní úkon, který umožňuje vybraným subjektům zahájit řízení o soukromých subjektivních právech skupiny, přičemž od obecného civilního procesu se tato forma v základu liší „pouze“ tím, že jde o projednání společné. Hromadné řízení tedy představuje jen zvláštní druh civilního řízení, a je proto zcela přirozené, že se na otázky neupravené v zákoně o hromadném řízení použijí pravidla platná pro civilní proces. Ačkoliv český zákonodárce nakonec volí jinou koncepci (k důvodům viz kapitolu 2.2 obecné části důvodové zprávy) a upravuje hromadné žaloby v samostatném zákoně, není v zahraničí dokonce výjimkou, že jsou hromadné žaloby přímo součástí civilně procesních kodexů (tak kupříkladu v Německu, Maďarsku, Norsku či USA). To, že se občanský soudní řád použije na zákon o hromadném řízení subsidiárně, tudíž netřeba dlouze odůvodňovat.

Uvedené základní myšlenkové východisko, z něhož zákon o hromadném řízení čerpá, je nicméně inherentně omezeno několika odlišnostmi, jimiž se hromadné řízení vyznačuje. Tyto odlišnosti se promítají do výjimek vyjádřených obecně v § 6 formulací „nestanoví-li zákon jinak“, přičemž dílčí odchylky jsou dále stanoveny na jednotlivých místech zákona.

Nejzásadnější odlišnosti jsou ošetřeny přímo v zákoně tak, že uplatnění určitých pravidel obecného civilního procesu je zcela vyloučeno. Konkrétně jde o ustanovení § 66 a § 99 předkládaného zákona, jež v hromadném řízení zcela vylučují aplikaci ustanovení § 114b odst. 5, § 114c odst. 6 a 7 a § 118b, § 153a odst. 3, § 153b, § 172, § 173, § 174, § 174a, § 174b a § 175 občanského soudního řádu. K důvodům vyloučení právě těchto ustanovení srov. odůvodnění pod § 66 a 99 návrhu.

Ve zbytku se uplatní subsidiarita.

Z hlediska dalších procesních předpisů je kruciální vztah k exekučnímu řádu a insolvenčnímu zákonu – k tomu lze odkázat jednak na obecné pojednání v kapitole 2.2.c obecné části důvodové zprávy, a dále zejména na důvodovou zprávu u části čtvrté věnující se právě specifikům vztahu zmíněných předpisů.

K § 7 (Pravomoc soudu):

Hromadné řízení bude v českém procesním právu novinkou. Obsahuje celou řadu prvků, s nimiž nemají dosud české soudy zkušenosti, a nelze dopředu přesně odhadovat, jak se nakonec prosadí v praxi.

Ze všech těchto důvodů se nakonec navrhuje v první fázi účinnosti zákona omezit pravomoc soudů pouze na ty případy, v nichž se řeší spory vyplývající z právních poměrů mezi podnikatelem (v roli žalovaného) a spotřebiteli (v roli členů skupiny). Zákon se tak omezuje na vymáhání nároků, jež se týkají práv spotřebitelů a vyplývají ze vztahů b2c.

Spotřebitelská oblast se s problémem racionální apatie potýká nejvíce, a je tudíž logické, že má-li se hromadné řízení do českého právního řádu zavést, spotřebitelské spory jsou první na řadě.

Ukáže-li se přitom v budoucnu, že se hromadné řízení osvědčilo, je možné pravomoc soudů rozšířit. Stejnou cestou se ostatně vydávají i zahraniční právní řády, kupříkladu Francie, Nizozemsko či Polsko, které postupem času své kolektivní mechanismy doplňují o další právní odvětví.

Jelikož se hovoří o „sporech“, implicitně z toho vyplývá, že vyloučena jsou ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních – tj. typicky věci, o nichž nelze uzavřít smír (věci rodinněprávní, statusové apod.).

Z povahy věci jsou dále vyloučeny nároky, které vznikly při jednání státu popřípadě při jednání územních samosprávných celků jako suveréna. Jde o práva podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo podle jiných zákonů, které upravují právo na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci (např. odpovědnost Policie ČR apod.). Tyto nároky vznikají z činnosti státu a územních samosprávných celků při výkonu vrchnostenské pravomoci, kdy tito vystupují jako suverén a nikoliv v roli právnické osoby soukromého práva.

K § 8:

K odst. 1

V souladu se schváleným věcným záměrem se u věcí, v nichž podle § 7 odst. 1 OSŘ rozhoduje jiný orgán než soud a soud toto rozhodnutí následně posuzuje „jen“ podle části páté OSŘ, podle zvláštních právních předpisů nepostupuje, byla-li věc zahájena podáním hromadné žaloby. Zjednodušeně řečeno, povinnost (anebo u finančního arbitra možnost) jít nejprve ke správnímu orgánu neplatí tam, kde je ve věci podána hromadná žaloba.

Ustanovení míří typicky na spory, které projednávají a rozhodují finanční arbitr podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, Český telekomunikační úřad podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, či Energetický regulační úřad podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Toto řešení nijak do stávající pravomoci vyjmenovaných orgánů nezasahuje – stávající pravomoc zůstává nedotčena. Ustanovení dopadá jen na vztah k nově zaváděnému hromadnému řízení.

Uvedené řešení bylo nakonec upřednostněno proto, že v řízeních před výše vypočtenými orgány ke vzniku tzv. hromadných událostí dochází, a lze se do budoucna domnívat, že se tak bude dít stále častěji. Zároveň však bylo na základě diskuze s uvedenými orgány a při zohlednění jejich kapacity a ročního nápadu zjištěno, že tyto orgány nejsou schopny samy vést řízení o hromadných návrzích. Nebylo tedy možné v kontextu českého postavení, finančního a personálního zabezpečení těchto orgánů vytvořit jakési hromadné správní řízení, které je umožněno i připravovanou směrnicí o zástupných žalobách. Pokud by zároveň nebyla návaznost na zákon o hromadném řízení ošetřena zvoleným způsobem, ztratila by hromadná žaloba značnou část svého potenciálu a možnost využití v praxi.

K odst. 2

Stejně jako v případech paralelního individuálního a hromadného soudního řízení je třeba řešit i situaci, kdy probíhá řízení před jiným orgánem (např. ČTÚ) a následně je podána hromadná žaloba v téže věci, popřípadě, je-li zahájeno hromadné řízení a následně je podán individuální návrh před jiný orgán v téže věci. Pro řešení této kolize plně postačuje odkázat na postup při řešení obdobné situace v řízení před soudem.

Obecně platí, že do uplynutí lhůty pro přihlašování/odhlašování musejí (a v případě finančního arbitra mohou) individuální žalobci svojí věc předložit příslušnému správnímu orgánu, pročež tento ji musí projednat bez ohledu na podanou žalobu. Podání, popř. připuštění hromadné žaloby tedy nemá na dosud zahájená řízení před správními orgány žádný vliv. Pokud se budou chtít jednotlivci do hromadného řízení zapojit, hrají zde klíčovou úlohu. Mohou se sice do hromadného řízení připojit, musí však příslušný orgán o této okolnosti informovat. Rovněž se v zákoně na několika místech počítá s tím, že soud má povinnost správnímu orgánu zasílat základní informace o řízení – tj. zejména mu poskytnout usnesení o přípustnosti hromadné žaloby/zastavení řízení, jiné rozhodnutí, kterým se řízení končí či doručit mu jednotlivé seznamy, na základě nichž může následně správní orgán posuzovat překážku litispendence.

K § 9 (Věcná příslušnost):

Navrhuje se, aby v prvním stupni byly k projednání hromadné žaloby příslušné krajské soudy. Uvedené rozhodnutí je odůvodněno několika faktory.

Zaprvé a především je třeba říci, že hromadné řízení bude zpravidla po stránce hmotného a zejména procesního práva řízením složitým. Lze očekávat, že bude probíhat na několika úrovních, budou se v něm řešit různé hmotné i procesní otázky a budou se zde aplikovat velmi specifická pravidla (např. řízení o zpřístupnění důkazního prostředku, fáze přerozdělení vysouzené částky apod.). Z tohoto důvodu bude hromadné řízení vyžadovat na straně soudu velké nároky co do odbornosti i zkušenosti jednotlivých soudců v otázkách hmotného a procesního práva. Krajské soudy tak byly v tomto ohledu vyhodnoceny jako vhodnější fórum k projednávání hromadných žalob.

Zadruhé je třeba brát v úvahu, že počet hromadných sporů nebude z jejich definice ve srovnání s individuálními spory příliš častý. Očekává se, že ročně bude takovýchto sporů zahájeno v řádu jednotek, max. desítek. Pokud by byla dána obecná soudní příslušnost soudům okresním jakožto soudům prvního stupně, znamenalo by to v praxi, že by se jednotlivé okresní soudy s hromadnou žalobou setkávaly velmi zřídka a nemohly by se tedy na tuto problematiku dostatečně „specializovat“.

Zatřetí hovoří pro příslušnost krajských soudů to, že hromadné řízení čerpá inspiraci a bude se v některých ohledech velmi podobat insolvenčnímu řízení. I tato okolnost nasvědčuje tomu, že krajské soudy jsou pro prvostupňové projednávání a rozhodování hromadných sporů vhodnější.

Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví jinak, rozhoduje v prvním stupni krajský soud samosoudcem (viz § 36a odst. 3 OSŘ).

Místní příslušnost se bude řídit obecnými pravidly, tj., primárně sídlem/bydlištěm žalovaného (viz k tomu blíže § 85 – 86 OSŘ), subsidiárně má však žalobce na výběr a předpokládá se, že využije takový klíč k určení příslušnosti soudu, který umožní koncentraci všech uplatňovaných nároků u jednoho soudu (typicky k tomu může dopomoci kritérium místa, kde došlo k události, která zakládá právo na náhradu újmy). Je třeba zdůraznit, že možnost volby místní příslušnosti je na žalobci a soud by neměl v řízení alternativní místní příslušnosti využívat k tomu, aby se snažil projednávanou věc postoupit jinam. Je-li tedy některé z možných kritérií splněno, musí soud volbu žalobce respektovat.

Obecně ke zvláštním subjektům

V hlavě III se navrhuje upravit subjekty hromadného řízení. Zákon nejprve vymezuje zvláštní subjekty, které mají za splnění zákonných podmínek v řízení určité specifické postavení. Těmito zvláštními subjekty jsou:

- člen skupiny (v roli žalobce nebo zúčastněného člena skupiny),

- nezisková osoba a

- správní orgán nebo subjekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů.

Tyto subjekty nijak nemodifikují základní pravidlo občanského soudního řádu, podle nějž účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Hovoří-li zákon o žalobci, je jím ten, kdo podal hromadnou žalobu (může jich být pochopitelně více), popřípadě ten, kdo nastoupil na jeho místo. Žádná změna nenastává ani u definice žalovaného – tím je osoba, která je v žalobě jako žalovaný označena, tj. osoba, proti níž hromadná žaloba směřuje. Právě uvedené se mutatis mutandis uplatní také pro označení „účastník“ řízení, kterým je stejně jako v individuálním sporu žalobce a žalovaný.

Ve světle výše uvedeného je nyní třeba říci, co se v části o subjektech řízení upravuje nad rámec těchto obecně platných pravidel. V části věnující se subjektům se řeší jednak otázka, kdo může podat hromadnou žalobu, tj. kdo může být v hromadném řízení účastníkem, resp. žalobcem. Dále se zde upravuje postavení členů skupiny, o jejichž tvrzeném hmotně-právním postavení se v řízení rozhoduje. Konečně se zvláštně a odlišně od obecného civilního procesu upravují určité odchylky týkající se role a postavení žalobce v hromadném řízení, neboť je nezbytné zohlednit, že žalobce v hromadném řízení na rozdíl od řízení individuálního neuplatňuje (jen) svá práva, ale hájí zájmy celé skupiny.

K § 10 (Postavení člena skupiny v hromadném řízení):

Je nutné pojmově odlišovat členy skupiny, resp. skupinu ve smyslu hmotného práva – tj. souhrn všech hmotně-právně dotčených osob – a členy skupiny, resp. skupinu ve smyslu procesním – tj. souhrn všech osob, jejichž tvrzených práv se žalobce v hromadném řízení domáhá. Právě skupina, resp. člen skupiny ve smyslu procesním jsou používány v rámci zákona. Pokud tedy zákon hovoří o členovi skupiny, resp. o skupině, myslí tím osobu, o níž se žalobce domnívá či o níž žalobce tvrdí, že splňuje určité definiční znaky vymezené v hromadné žalobě. To, zda je skutečným hmotněprávním nositelem daného nároku, rozhodne soud v konečném rozsudku.

Z důvodu existence skupiny a členů skupiny, jejichž nároky jsou v řízení předmětem projednání, je třeba se také zabývat otázkou, jaké bude postavení těchto členů v řízení. Nabízí se, že budou účastníky řízení po boku osoby, která podala hromadnou žalobu, že budou vedlejšími účastníky, případně, že nebudou účastníky řízení vůbec s tím, že buď mají, nebo nemají v řízení garantováno určité postavení.

Bývá zcela standardní, že členové skupiny mají v zahraničních právních řádech omezená práva, popřípadě nemají práva žádná (k tomu srov. například německou úpravu reprezentativní Musterfeststellungsklage či návrh unijní úpravy ve směrnici o reprezentativních žalobách, zejm. čl. 3). Stávající právní řád hromadné řízení nezná a nezná tedy procesní postavení, které by dokázalo procesní postavení členů skupiny zcela vystihnout. Z tohoto důvodu návrh zákona nakonec nepřebírá žádný z „osvědčených“ institutů pro vymezení postavení členů skupiny (jako například vedlejší účastenství podle § 93 OSŘ apod.) a konstruuje zcela novou procesní kategorii „zúčastněného člena skupiny“, který není účastníkem řízení, ale má procesní postavení sui generis. K tomu viz dále komentář u § 11 a násl.

K odst. 1

Odstavec 1 v návaznosti na procesní legitimaci člena skupiny řeší následky, kdy člen skupiny za podmínek zákona podal hromadnou žalobu. Takovýto člen skupiny je žalobcem v hromadném řízení. Žalobcem se ale může stát i tím, že nastoupí na místo jiného žalobce – člena skupiny.

K odst. 2 Z hlediska postavení členů skupiny však není ani tak klíčový odstavec 1, nýbrž odstavec 2. Jednak nebude většina členů skupiny žalobcem, a tedy ani účastníkem řízení. Odstavec druhý pak upravuje postavení právě těchto členů, tj. naprosté většiny anebo všech členů skupiny, kteří nejsou stranou hromadného řízení, ale do řízení se stanoveným způsobem zapojili. Tito členové skupiny se nazývají zúčastněnými členy skupiny.

Ustanovení staví na jisto, že člen skupiny, který nepodal hromadnou žalobu, popř. který nastoupil na jeho místo, není stranou řízení – není žalobcem – není účastníkem.

Uvedený přístup zvolený v návrhu je pouze jedním z možných. Existují též přístupy, kdy členové skupiny jsou stranou řízení se všemi právy, i přístupy, kde členové skupiny nejsou stranou řízení a v zásadě nemají v řízení ani žádná práva.

Zvolené řešení bylo nakonec upřednostněno oproti dalším dvěma alternativám, protože nejlépe reflektuje podstatu a základní účel hromadného řízení. Promítá se v něm snaha o vyvážení dvou veskrze protichůdných zájmů – zájmu na zachování individuálního práva na spravedlivý proces členů skupiny na straně jedné a potřebě zajistit účelné a funkční hromadné řízení tak, aby nebylo z důvodu velkého počtu aktivních osob paralyzováno na straně druhé.

K odst. 3

Návrh zákona se nakonec přiklání ke koncepci žaloby skupinové, z čehož mj. vyplývá, že pokud se alespoň jeden člen, který má zájem o prosazení svého práva, neobjeví, není možné hromadné řízení zahájit. Výjimkou je autonomní procesní legitimace neziskové osoby, vyplývající z její neziskové a dobročinné povahy. Mimo to jde o požadavek, k němuž bude ČR v brzké budoucnosti zavázána směrnicí o zástupných žalobách.

Tento člen skupiny je žalobcem a v zahraničí se nazývá též pojmem zástupce skupiny (v angličtině označovaný jako „named plaintiff“ nebo „group representative“). Zástupcem skupiny je velmi zjednodušeně řečeno ten člen skupiny, který se rozhodl vystoupit z davu a uplatňovat své právo u soudu. V roli zástupce může vystupovat i více členů skupiny, pokud se na tom mezi sebou dohodnou.

Odstavec třetí vymezuje, jakou úlohu žalobce-člen skupiny, resp. jeho právo či oprávněný zájem, v řízení má. Hromadné řízení se musí odvíjet od projednání jednoho nároku, na němž soud nejprve zkoumá, zda jsou vůbec dány důvody pro vyhovění hromadné žalobě. Právě nárok žalobce je jakýmsi odrazovým můstkem, který soud v hromadném řízení především zkoumá a od jehož posouzení se celé hromadné řízení odvíjí.

Vedle „odvahy“ brát se za práva všech členů skupiny musí zároveň žalobce disponovat právem, které je pro skupinu příznačné, přičemž příznačnost se hodnotí vzhledem ke stejným či obdobným skutkovým nebo právním otázkám. Toto je zkoumáno jako jedna z podmínek hromadného řízení (k tomu srov. § 33). Požadavek na příznačnost je odůvodněn odstavcem 3, podle nějž se právě nárokem žalobce soud zabývá primárně a jako prvním.

K § 11 a 12 (Zúčastněný člen skupiny)

V § 10 odst. 2 se definuje pojem „zúčastněný člen skupiny“. Jeho postavení je dále rozvedeno v § 11 a 12.

Nejprve se řeší postavení tohoto člena skupiny. Zúčastněný člen skupiny není účastníkem, ani vedlejším účastníkem, společníkem či jiným dosud známým institutem procesního práva. Jeho postavení je možné charakterizovat jako sui generis garantované postavení, jehož obsah je vymezen v zákoně o hromadném řízení. Zúčastněný člen skupiny má v řízení pouze vybraná procesní práva, která mu garantuje právě a jen zákon o hromadném řízení (jedná se o taxativní výčet).

Procesními právy zúčastněného člena skupiny jsou

a) Právo vyjádřit se. Jde o podstatu práva na spravedlivý proces, která je citovaným

pravidlem chráněna. Obsah práva je poměrně podrobně rozveden již v judikatuře vrcholných soudů, lze však uvést demonstrativně právo, aby bylo stanovisko člena skupiny vyslechnuto ústně přímo na jednání, písemně mimo jednání, aby člen skupiny mohl navrhovat důkazní návrhy, přicházet se skutkovými tvrzeními apod. Člen skupiny má tedy právo se k věci vyjádřit, které je obsahem práva vyjádřit se v širším smyslu. Způsob uplatnění práva je dále konkretizován v § 67 a násl. a k podrobnostem odkazujeme na tam uvedené závěry.

b) Členové skupiny mají též právo nahlížet do spisu. Otázka nahlížení do spisu by zřejmě

plynula již z obecné právní úpravy, která jej neomezuje jen na účastníky řízení (viz § 44 odst. 2 OSŘ), nicméně zde se tato skutečnost zaprvé stanoví najisto, zadruhé se brání tomu, aby u každého jednotlivého člena skupiny bylo nezbytné žádat předsedu senátu. Tím pochopitelně není dotčeno, že musí být členství ve skupině osvědčeno.

c) Zúčastnění členové skupiny mají též právo požadovat odvolání žalobce a vstup nového žalobce do hromadného řízení.

d) Konečně mají zúčastnění členové skupiny též právo podávat námitky tam, kde to stanoví

zákon. Námitka je zvláštním zjednodušeným opravným prostředkem, který se zásadně projednává na principu autoremedury, tj. podání námitky nemá devolutivní účinek. Členům skupiny je uvedené právo svěřeno proto, že jim zásadně nepřísluší, aby podávali proti rozhodnutí soudu řádné či mimořádné opravné prostředky. Zákon dále stanoví, jak se námitky podávají, posuzují a jak se o nich rozhoduje.

e) Je třeba podotknout, že uvedený seznam je seznamem „aktivních“ práv členů skupiny, a to navíc ještě ne úplným. Mimo zde uvedená práva má člen skupiny také například právo nechat

se zastoupit advokátem, které vyplývá již z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a

dále též kruciální právo se do řízení za podmínek zákona přihlásit, popř. z něj vystoupit. Vedle těchto „aktivních práv“ mají členové skupiny i některá „pasivní“ práva, která jsou reflexí povinnosti, jež je ukládána jiné osobě, zpravidla žalobci. Typickým příkladem je právo na informace, které je třeba dovodit z povinnosti žalobce a soudu členy skupiny v dostatečné míře informovat, právo, aby žalobce jednal v jejich zájmu, právo požadovat odvolání žalobce apod.

Z tohoto důvodu se stanoví obecná zbytková klauzule. Co je však důležité, všechna práva musí vyplývat přímo ze zákona o hromadném řízení a nemohou vyplývat z jiných zákonů, např. z občanského soudního řádu.

V § 12 se zpřesňuje, kdo ze „členů skupiny“ (ve smyslu procesním, jak je vymezil žalobce v hromadné žalobě) je v tom kterém řízení „zúčastněným členem skupiny“, jemuž přísluší postavení dle § 11. Vymezení navazuje na definici přihlašovacího a odhlašovacího hromadného řízení podle § 4 a 5.

K § 13 a 14 (Nezisková osoba, Bezdlužnost):

Další klíčovou postavou hromadného řízení je nezisková osoba. Role neziskové osoby odpovídá pozici tzv. oprávněného subjektu (qualified entity) upraveného ve stávající směrnici o žalobách na zdržení se protiprávního jednání, resp. připravované směrnici o zástupných žalobách. „Neziskovou osobou“ je tedy neziskový subjekt, který bez ohledu na formu (byť standardně půjde o spolek či ústav) nerozděluje zisk nebo jiné vlastní zdroje mezi své členy, statutární či jiné orgány, zakladatele apod.

Vzhledem k tomu, že role neziskové osoby v zákoně je rozhodující, a to zejména v odhlašovacím hromadném řízení, je rolí jakési pojistky před tím, aby byla zahajována bezdůvodná, šikanózní, zneužívající či jinak neopodstatněná řízení, navrhuje se podmínky pro činnost neziskové osoby výrazně zpřísnit.

Co se týče jednotlivých podmínek činnosti, důležité jsou jak podmínka neziskovosti (přičemž neziskovost neznamená, že subjekt nemůže vytvářet zisk, ale že případný zisk využívá ke své další dobrovolnické činnosti a nerozděluje jej mezi své členy), tak i podmínka nezávislosti. Tuto podmínku je potřeba vykládat tak, že nezisková osoba není přímo závislá na jediném financujícím subjektu (nejde tedy o nadační fond jedné korporace apod.), ale pokud získává prostředky i z darů a příspěvků, musí být zjevné, že tyto dary a příspěvky nemohou ovlivnit oblasti či společnosti, proti jejichž činnosti se vymezuje.

Podmínka činnosti v oblasti ochrany práv či zájmů znamená, že organizace může hájit jen zájmy spotřebitelů, spotřebitelů v letecké dopravě, na finančních trzích apod.

Na to navazuje další podmínka – právnická osoba nejen, že se musí věnovat ochraně zájmů, ale též musí mít v této oblasti potřebné znalosti. Toto kritérium se bude zkoumat ve vztahu k osobě, která za ni v řízení jedná, přičemž nejde o advokáta, ale některou z osob vymezených v § 21 OSŘ.

Podmínky jsou nastaveny tak, aby úlohu garanta a klíčového hráče mohly plnit jen etablované neziskové organizace, které ve své oblasti působí již delší dobu a svoji činnost vykonávají aktivně a nezávisle. Uvedené je zajištěno podmínkou aktivní činnosti minimálně po dobu dvou let, což se již osvědčilo v úpravě spotřebitelských organizací podle § 25 OchrSpotř. Vylučuje se tedy existence ad hoc neziskových subjektů, které by mohly pod rouškou dobročinnosti hromadné řízení zneužívat v rámci konkurenčního boje či k poškození členů skupiny.

Z důvodu transparentnosti musí zároveň nezisková organizace o své činnosti informovat veřejně na svých internetových stránkách, z nichž musí jednoznačně vyplývat, že podmínky podle tohoto zákona splňuje (zejm. podmínku aktivity po dobu alespoň 2 let).

Nezisková osoba dále musí být bezdlužná (blíže definováno v § 14) a musí mít splněny povinnosti vyplývající z jejího zápisu do veřejného rejstříku.

Pro ulehčení pozice spotřebitelských organizací se zároveň v odstavci druhém výslovně zavádí pravidlo, že neziskovou osobou je vždy ten, kdo je zapsán na seznamu oprávněných osob vedeném Evropskou komisí v souladu s § 25 OchrSpotř. Tyto neziskové subjekty totiž již prošly výraznou kontrolou a podmínky pro jejich činnost odpovídají podmínkám vymezením v § 13 zákona. Tyto osoby jsou dále označovány jako „spotřebitelské neziskové osoby“ a v souladu s požadavky unijního práva mají určité zvláštní postavení. Uvedené osoby jsou neziskovými osobami podle tohoto zákona již jen z titulu, že jsou zapsány na seznam.

K § 15:

Ustanovení upravuje procesní otázku, jakým způsobem se v konkrétním hromadném řízení zjišťuje, že podmínky § 13 jsou splněny. Veškerá iniciativa v tomto ohledu leží na samotné neziskové osobě, která musí při prvním svém úkonu v řízení doložit, že odpovídá podmínkám vymezeným v § 13. Pokud uvedené nedoloží anebo má-li soud za to, že podmínky nesplňuje, nelze ji do řízení připustit. U „obecných“ neziskových osob musí být doloženy podmínky odst. 1, spotřebitelská nezisková osoba musí doložit zápis na seznam podle odst. 2.

K § 16 (Postavení neziskové osoby v hromadném řízení):

Stejně jako u člena skupiny se navrhuje stanovit, jaké má nezisková osoba postavení. Podá-li v souladu s podmínkami zákona hromadnou žalobu, stává se žalobcem v hromadném řízení. Totéž platí, vstoupí-li na místo jiného žalobce-neziskové osoby.

K § 17 (Správní orgán a subjekt mimosoudního řešení sporů):

K odst. 1

S ohledem na specifika řízení i omezení pravomoci správních orgánů zákon explicitně umožňuje vybraným specializovaným subjektům, aby se do řízení zapojily formou tzv. vyjádření k věci samé. Uvedené pravidlo je pro českou procesní legislativu novinkoua ve své podstatě jde o uzákonění institutu známého z anglosaského práva pod označením amicus curiae neboli přítel soudu. Ačkoliv z pohledu zákona je atypický, amicus curiae není pro české právo úplně cizí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Koncept se již poměrně vžil v řízení před Ústavním soudem, v němž se nezřídka kdy názor třetí osoby, která není účastníkem řízení, osvědčil. Návrh zákona zde na tuto osvědčenou praxi navazuje a výslovně opravňuje neziskovou osobu k tomu, aby mohla vyjevit soudu svůj názor formou písemného vyjádření.

Insitut amicus curiae či amicus curiae brief se využívá v řízení před Ústavním soudem, Srov. kupř. nález Pl. ÚS 24/07, IV. ÚS 3035/15 či Pl. ÚS 16/14.

Jmenovitě toto oprávněná mají finanční arbitra, Český telekomunikační úřad a Energetický regulační úřad, a dále subjekty oprávněné vést spotřebitelské ADR podle zákona o ochraně spotřebitele (oprávnění uděluje MPO).

Rozhodnutí v hromadné žalobě může mít zásadní dopad do práv a povinností velké skupiny osob, z tohoto důvodu je potřebné zajistit, aby soud měl k dispozici co nejvíce relevantních podkladů, na jejichž základě lze zodpovědně rozhodnout. Proto zákon dává výslovnou možnost vybraným entitám, aby své znalosti a zkušenosti soudu sdělily a on je mohl vzít při rozhodování v potaz.

S jejich názorem se soud vypořádá nejpozději v rozhodnutí, kterým se řízení končí.

K § 18 a 19 (Právo podat hromadnou žalobu)

Citovaná ustanovení řeší otázku procesní legitimace k podání hromadné žaloby. Přihlašovací hromadné řízení může zahájit buď člen skupiny, nebo nezisková osoba (myšleno „obecná“ dle § 13 odst. 1), získali-li písemný souhlas alespoň 10 dalších členů skupiny. Alternativně může řízení zahájit „spotřebitelská nezisková osoba“, která v souladu s návrhem směrnice souhlas nepotřebuje.

Pokud jde o postavení spotřebitelské neziskové osoby, zákon předpokládá, že zájmy členů skupiny hájí tato nezisková osoba již ze své podstaty, a mandát tak ke vzniku procesní legitimace získat nemusí. Jde o princip reprezentativní žaloby, který je výslovně požadován i v návrhu směrnice o zástupných žalobách, kde se rovněž předpokládá, že k podání zástupné žaloby nemusí kvalifikovaný subjekt získat (předem) souhlas byť jen 1 člena skupiny.

Zrcadlově k předchozí úpravě se řeší též procení legitimace k podání hromadné žaloby k zahájení odhlašovacího hromadného řízení. S ohledem na zvýšení zneužívající potenciál odhlašovacího hromadného řízení jsou kritéria pro podání žaloby zpřísněna.

Člen skupiny či nezisková osoba musí k podání žaloby přiložit písemný souhlas alespoň 100 členů skupiny. Lze si jen stěží představit, že by se žalobci podařilo sehnat souhlas takového počtu členů, pokud by chtěl hromadnou žalobu zneužít či poškodit žalovaného. Uvedený počet tak bude působit proti případným snahám o využití odhlašovacího řízení v rámci konkurenčního boje. Z tohoto důvodu by se měl výjimečně uplatnit nejen pro členy skupiny, ale i pro neziskové organizace.

Jedinou výjimku má ze zákona spotřebitelská nezisková osoba, která odpovídá tzv. qualified entity ve smyslu návrhu směrnice o zástupných žalobách zapsané na seznam Evropské komise (srov. https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=celex:52016XC0930(03) nebo také https://www.mpo.cz/cz/ochrana-spotrebitele/uzitecne-kontakty/kontakty-na-vybrane- spotrebitelske-organizace--5724/). Tyto NGO jsou důvěryhodné, etablované, posuzované ze strany MPO a pod celospolečenským drobnohledem; riziko zneužití z jejich strany je tak minimální. Pokud by zároveň zákon i na tyto subjekty uvedený požadavek 100 podpisů požadoval, vznikl by rozpor s návrhem směrnice. Směrnice explicitně uvádí, že k podání reprezentativní žaloby a zahájení hromadného řízení nesmí být potřeba souhlasu člena skupiny. Směrnice navíc požaduje, aby členské státy kvalifikovaným subjektům nekladly zbytečné překážky. Jedná se tedy o pravou reprezentativní žalobu, kterou je možné zahájit odhlašovací hromadné řízení.

K § 20 a 21 (Postavení žalobce v hromadném řízení)

Vedle zvláštní úpravy specifických subjektů hromadného řízení obsahuje zákon i několik ustanovení upřesňujících pozici žalobce. Žalobce je jednou ze dvou tradičních stran civilního sporu. Ve standardním individuálním řízení hájí žalobce své zájmy a jeho postavení je tak v tomto ohledu neomezeno a korigováno jen snahou o zajištění efektivity řízení, popřípadě zájmem žalovaného (nezbytný souhlas soudu se změnou žaloby, souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby apod.). Hromadné řízení se však v dané otázce zásadně odlišuje, když hromadný žalobce nehájí (jen) své zájmy. Jeho ústřední povinností je vystupovat v řízení v zájmu celé skupiny, tj. v zájmu všech členů skupiny, pro něž je výsledek sporu relevantní.

K § 20

Žalobce v hromadném řízení vystupuje jako plnohodnotný účastník řízení (nejde v tomto smyslu o procesního zástupce), musí tedy zcela logicky jednat v řízení vlastním jménem. Z výše uvedeného je dále zřejmé, že byť žalobce v řízení jedná primárně v zájmu skupiny, má v řízení i vlastní zájmy, které nemusí vždy zcela odpovídat zájmům skupiny jako celku. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby měl žalobce v zákoně výslovně uloženou povinnost jednat v řízení v zájmu skupiny jako celku. Žalobce tedy jedná sám, jedná vlastním jménem, nejedná však ve vlastním zájmu, ani v zájmu jednotlivých členů skupiny, ale po celou dobu jedná v zájmu skupiny jako celku.

Z hlediska standardu chování žalobce se zákon přiklání k již osvědčenému měřítku jednání s řádnou péčí. Uvedené řešení bylo zvoleno zejména proto, že pojem řádné péče jakožto procesního ekvivalentu péče řádného hospodáře je dostatečně široký na to, aby pokryl všechny eventuality reálné činnosti žalobce, zároveň je však v české doktríně i aplikační praxi již poměrně ustálen, tudíž nebude vyvolávat zbytečné výkladové nejasnosti.

V případě žalobce – právnické osoby platí povinnost uvedená v odst. 1 a 2 pro fyzickou osobu, která za ni v hromadném řízení jedná (u jiných právnických osob osoby vymezené v § 21 OSŘ). Dané pravidlo se však neuplatní pro advokáta žalobce, který je jen procesním zástupcem na základě procesní plné moci.

K § 21

V § 21 dochází k dalšímu rozvedení výše uvedených myšlenek, neboť se zde stanoví povinnosti žalobce, které má tento nad rámec obecných povinností strany řízení. Ve své podstatě jde též o rozvedení pojmu řádné péče a nelze proto vyloučit, že případný okruh povinností bude v rozhodovací praxi soudů rozšířen (odtud použití slova „zejména“).

Žalobce má proto zejména:

a) povinnost obstarávat podklady a důkazy svědčící ve prospěch skupiny;

Jde o standardní formu získávání důkazních prostředků, která platí i v individuálním řízení, zde je nicméně činěna ve prospěch skupiny. Nejde o detektivní činnost.

b) dále má povinnost přijímat a vyřizovat návrhy a podněty členů skupiny;

Uvedené probíhá neformálně, neboť žalobce není státním orgánem ani osobou, která by měla propůjčené veřejné pravomoci.

c) povinnost informovat členy skupiny o průběhu hromadného řízení;

Povinnost je dále rozvedena v ustanoveních o uveřejňování informací.

d) povinnost brát ohled na práva žalovaného, zejména při informování členů skupiny o průběhu a výsledcích řízení.

Pravidlo pochopitelně neznamená, že by žalobce měl hájit žalovaného či jeho práva a zájmy. Pouze se tím vyjadřuje povinnost žalobce, aby při své činnosti zohledňoval i práva žalovaného, vědomě nekonal tak, aby žalovanému vznikala zbytečná a neoprávněná újma. Zejména by se měl žalobce vyvarovat úmyslných či dokonce lstivých praktik, jejichž cílem je poškodit pověst žalovaného, ačkoliv k tomu není důvod, či donutit žalovaného uzavřít smír, byť právo je na jeho straně (z pohledu žalovaného může být uzavření smíru a tím rychlé odklizení sporu v konkrétním případě „menším zlem“, než pokud by nechal řízení doběhnout do vítězného konce).

K § 22 (Procesní nástupnictví):

V § 22 se navrhuje upravit odchylky od právní úpravy procesního nástupnictví v § 107 a 107a OSŘ, které jsou vyžadovány zvláštními požadavky na kvalitu a vlastnosti žalobce v hromadném řízení (srov. k tomu část věnující se zvláštním subjektům hromadného řízení).

Pokud nastane situace, kdy dojde ke změně osoby, která je žalobcem (např. tím, že zemře, dojde k zániku neziskové osoby apod.), je potřeba zkoumat, zda má právního nástupce, který splňuje podmínky subjektu, jenž má možnost podle tohoto zákona podat danou hromadnou žalobu. V případě, že nástupce tyto podmínky nesplňuje, není-li zde žádný nástupce anebo nemá-li nástupce zájem o další působení v řízení, odkazuje úprava na postup, kdy došlo k odvolání žalobce a hledá se žalobce nový. Kterýkoliv člen skupiny pak může v této chvíli navrhovat, aby do řízení jako žalobce vstoupila jiná osoba. Blíže viz § 26.

Co se týče procesního nástupnictví u členů skupiny, kteří nejsou žalobcem, zde zákon upravuje odlišný postup v § 63.

Tímto ustanovením pochopitelně nejsou dotčena zvláštní pravidla pro odvolání či výměnu žalobce.

K § 23 – 27 (Odvolání žalobce):

Žalobce žaluje vlastním jménem, musí nicméně jednat v zájmu jiných osob, jejichž práva jsou v hromadném řízení projednávána. Pro to, aby svoji úlohu v řízení plnil řádně, stanoví zákon žalobci četné povinnosti. Je proto nezbytné ošetřit situaci, kdy žalobce začne některou ze svých povinností porušovat.

Pro tyto případy upravuje zákon institut tzv. odvolání žalobce, který je sankcí za to, že žalobce nedodržuje některou z povinností, anebo řešením situace, kdy žalobce přestal splňovat podmínky, které jsou na něj v zákoně kladeny. K odvolání tedy dochází z rozhodnutí soudu.

K § 23

V prvním ustanovení jsou řešeny základní podmínky, za nichž může k odvolání žalobce dojít. Tyto podmínky jsou stanoveny tak, aby k odvolání nemohlo dojít při jednotlivém drobném porušení povinností, nýbrž pouze tehdy, došlo-li k flagrantnímu překročení zákona. K jednotlivým důvodům lze uvést následující:

a) přestane-li splňovat podmínky podle tohoto zákona,

Dané pravidlo se týká zejména situace, kdy člen skupiny přestane být členem skupiny nebo se zjistí, že jeho nárok není „příznačný“.

U neziskové osoby by mohlo jít o případ, kdy přestane být nezávislá nebo nezisková apod.

b) nezastupuje-li odpovídajícím způsobem zájem skupiny,

Žalobce má obecnou povinnost hájit zájmy skupiny (§ 18). To, že žalobce hájí zájem skupiny na odpovídající úrovni, je rovněž jednou z podmínek, aby byla žaloba certifikována [viz § 31]. Dalo by se dokonce říci, že jde o alfu a omegu působení žalobce v řízení. Ukáže-li se tedy, že žalobce nezastupuje zájem skupiny na odpovídající úrovni, soud jej odvolá.

c) jedná-li zřejmě v zájmu žalovaného,

Ačkoliv se může jevit, že písmeno c) spadá pod písmeno b), je nezbytné tuto situaci ošetřit zvlášť. Riziko, že k obdobnému jednání bude docházet, je imanentní každé hromadné žalobě, proto je na místě, aby bylo uvedené jednání zdůrazněno výslovně. Výjimečně nebude dán důvod pro odvolání žalobce, a sice, je-li jednání „v zájmu žalovaného“ také v zájmu skupiny (typicky u smíru).

d) bylo-li rozhodnuto o tom, že žalobce je v úpadku nebo hrozícím úpadku,

Situace úpadku žalobce je závažná pro všechny zúčastněné, neboť dochází ke ztrátě dispozičních oprávnění a potenciálně k riziku přerušení řízení. Jde tedy o zcela objektivní skutečnost, kdy musí okamžitě dojít k odvolání žalobce a k nástupu někoho nového. Dostane-li se tedy žalobce do úpadku, popř. hrozícího úpadku, má to zásadní důsledky i pro hromadné řízení.

e) vyjde-li najevo, že při plnění podmínky transparentního financování uvedl údaje o prostředcích na financování své činnosti v hromadném řízení záměrně nesprávně, údaje zkreslil nebo pokud část údajů či jiných rozhodných skutečností záměrně zamlčel,

Uvedené pravidlo souvisí s povinností žalobce splnit podmínku transparetního financování a upravuje se zde následek, dojde-li později v průběhu řízení ke zjištění, že tato podmínka nebyla ze strany žalobce záměrně řádně splněna.

f) porušuje-li jinak své povinnosti závažným způsobem.

Zbytková klauzule míří na další situace, které může přinést aplikace zákona v praxi a jež nelze zodpovědně předvídat. Je nicméně zdůrazněno, že porušení povinností musí být závažné. V praxi může jít o kupříkladu o nedostatečné informování členů skupiny v rozporu s tím, co uložil žalobci soud, o to, že žalobce nebude systematicky vyřizovat podněty a návrhy členů skupiny apod.

Pro odvolání platí, že dospěje-li soud k závěru, že některá z podmínek je naplněna, odvolá žalobce i bez návrhu. Popřípadě je možné, aby řízení o odvolání iniciovali členové skupiny (odpovídající počet v odst. 1). V takovém případě zákona pamatuje na to, že zájem skupiny musí být reprezentován při podávání návrhu určitým kvalifikovaným počtem členů skupiny. Tento počet je při zohlednění zahraničních zkušeností s aktivitou (či spíše pasivitou) členů skupiny stanoven poměrně nízko na 20 % z celkového počtu zúčastněných či aktivních zúčastněných členů skupiny. Návrh členů skupiny je podáním ve smyslu procesním a musí kromě obecných náležitostí obsahovat i doklad o tom, že je splněno nezbytné kvórum. Zároveň i v případě, že je odvolání iniciováno na návrh členů skupiny, musí být splněna některá z podmínek v odstavci druhém. Čili členové skupiny nemohou požadovat odvolání žalobce například jen proto, že se jim nelíbí styl, jakým řízení vede, neporušuje-li tím žalobce své povinnosti.

K § 24

Navrhuje se blíže upravit postup a rozhodnutí soudu.

V případě, že soud sám dospěje k názoru, že je na místě žalobce odvolat anebo byl-li podán návrh na odvolání, musí soud nejprve, než ve věci rozhodne, dát žalobci a členům skupiny možnost, aby se k odvolání vyjádřili. Tuto možnost zpravidla uveřejní v rejstříku hromadných řízení nebo jiným vhodným způsobem tak, aby se o tom členové skupiny dozvěděli. K projednání může nařídit jednání.

O odvolání rozhoduje soud usnesením, kterým buďto žalobce odvolá, nebo rozhodne o zamítnutí návrhu na odvolání. Proti rozhodnutí soudu jsou přípustné námitky ze strany členů skupiny – a to jak proti rozhodnutí, kterým soud žalobce odvolal, tak proti rozhodnutí, kterým rozhodl o zamítnutí návrhu. Z tohoto důvodu je nezbytné uveřejnění příslušného usnesení v rejstříku hromadných řízení.

K § 25 Odvolání (a případně další opravné prostředky) je přípustné jen proti rozhodnutí o odvolání žalobce a může jej podat jen tento odvolaný žalobce. Žalovaný nemá z pohledu institutu odvolání žádný zájem na tom, kdo je žalobcem; k jeho ochraně před případným jednáním žalobce slouží jiné nástroje (možnost podávat předběžná opatření, možnost požadovat, aby žalobce složil jistotu na náhradu nákladů řízení apod.).

Přitom platí, že nerozhodne-li soud v usnesení o odvolání žalobce jinak, je žalobce povinen do doby právní moci tohoto usnesení učinit v hromadném řízení vše, co nesnese odkladu, aby členům skupiny nevznikla v hromadném řízení újma.

K § 26

Uvedené pravidlo upravuje následky, jež jsou spojeny s rozhodnutím o odvolání.

V prvé řadě je nutné obstarat za žalobce náhradu. V této souvislosti je třeba předeslat, že není úkolem soudu, aby obstarával náhradu odvolaného žalobce. Žalobce může navrhovat kterýkoliv zúčastněný člen skupiny. Soud přitom zkoumá, zda navržená osoba splňuje podmínky zvláštního subjektu podle tohoto zákona, pokud ano, rozhodne soud o vstupu té osoby, která byla navržena jako první.

Nenajde-li se žádná náhrada, soud rozhodne o zastavení řízení a náhradu nákladů řízení posoudí s přihlédnutím k okolnostem podle § 146 odst. 1 písm. b) či § 146 odst. 2 OSŘ.

K ochraně žalovaného před tím, aby nový žalobce nebyl insolventní, obsahuje zákon pojistku v podobě možnosti navrhnout složení jistoty na náhradu nákladů řízení.

K § 27

Z hlediska závaznosti stavu řízení pro nástupce původního žalobce je nezbytné obecnou zásadu civilního procesu uvedenou mj. v § 107 odst. 4 OSŘ do určité míry modifikovat. Nástupce je sice obecně vázán úkony provedenými dosud v řízení (tj. stavem v řízení v době jeho vstupu do řízení), to však neplatí pro jednotlivé úkony, které jsou ve zjevném rozporu se zájmem skupiny. Uvedené neplatí, došlo-li by tím k zásahu do práva žalovaného. Výjimka je nezbytná, neboť k odvolání dochází právě pro to, že žalobce porušoval své povinnosti, zřejmě a nejčastěji jednal v rozporu se zájmem skupiny. Není pochopitelně vyloučeno, že v konkrétním případě budou všechny úkony původního žalobce v souladu se zájmem členů skupiny, a tudíž nebude aplikace výjimky vůbec na místě.

Úkony, které jsou údajně v rozporu se zájmem skupiny, označí nový žalobce do 30 dnů od svého pravomocného vstupu do řízení. Soud je posoudí bez zbytečného odkladu a rozhodne o nich usnesením.

Výměna žalobce

Zatímco odvolání žalobce je sankcí za to, že žalobce porušuje své povinnosti, potažmo již nesplňuje podmínky pro výkon činnosti, výměna žalobce je institutem, který umožňuje aktuálnímu žalobci, aby za sebe našel náhradu a z řízení mohl vystoupit. Důvodem pro výměnu může být kupříkladu náhlá změna v osobním životě žalobce, nepředvídatelná událost apod., která mu bude bránit v tom, aby se nadále naplno věnoval řízení a hájil v něm zájmy skupiny.

K § 28:

K odst. 1 a 2

Výměna není možná bez dalšího, je potřeba, aby k tomu existoval spravedlivý důvod – typicky právě určitá nepředvídatelná situace, na jejímž základě nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby v řízení i nadále působil. Výměna se děje pouze na návrh, a to návrh původního žalobce, který již musí být předem dohodnutý s jiným žalobcem, přičemž návrh musí obsahovat souhlas nového žalobce. Vedle toho by v návrhu mělo být uvedeno, z jakého důvodu k výměně dochází. I nový žalobce musí splňovat podmínky, aby mohl v řízení vystupovat (tj. jak obecné podmínky pro činnost zvláštního subjektu v hromadném řízení, tak podmínky v konkrétním případě, zejména podmínku adekvátního zastoupení).

V návrhu na výměnu musí být mimo obecných náležitostí podání obsaženo i označení nového žalobce ve smyslu údajů, které se o tomto žalobci uvádějí v rejstříku hromadných řízení a jež nového žalobce jednoznačně identifikují, a dále doklad, z něhož bude jednoznačně vyplývat, že žalobce s výměnou souhlasí.

K odst. 3

Vhledem k tomu, že zde dochází ke změně na straně žalobce, je potřeba umožnit členům skupiny a tentokrát i žalovanému, aby se mohli k návrhu vyjádřit.

K § 29:

K odst. 1

O výměně žalobce rozhoduje soud usnesením. Vzhledem k tomu, že výměnou by nemělo dojít k poškození práv nikoho (členové skupiny nemají nárok na to, aby v jejich věci jako žalobce působila jedna konkrétní osoba, pokud i jiná osoba splňuje veškeré zákonné podmínky), není potřebné, aby bylo k rozhodnutí soudu přípustné odvolání. Z důvodů rychlosti řízení není ani vhodné v zákoně předpokládat, aby se proti rozhodnutí soudu o tom, že žalobce nevymění, mohl tento žalobce odvolat; může totiž podat nový návrh.

Ochrana členů skupiny je zajištěna tím, že členové mohou podat návrh na případné odvolání nového žalobce. Ochrana žalovaného je naproti tomu ošetřena možností požadovat složení jistoty na náhradu nákladů řízení.

K odst. 2

Zákon zde předpokládá standardní pravidlo, s nímž počítá civilní řízení pro případy výměny osoby žalobce (viz též § 107 odst. 4 OSŘ). Na rozdíl od odvolání žalobce zde není důvod pro to, aby z uvedeného pravidla byla činěna jakákoliv výjimka.

Společná ustanovení

Uvedená ustanovení upravují pravidla společná pro odvolání i výměnu žalobce.

K § 30:

Z pochopitelných důvodů významu změny osoby žalobce pro členy skupiny se navrhuje, aby pravomocné usnesení o odvolání či výměně a údaj o této skutečnosti byly zaznamenány v rejstříku hromadných řízení. To platí obdobně pro údaje o novém žalobci, kdy tyto údaje mohou být soudu známy až poté, co soud o odvolání rozhodl (viz postup předvídaný v § 26).

Je-li odvolán člen skupiny, nemá to vliv na jeho zapojení do řízení – pouze ztrácí postavení žalobce a stává se zúčastněným členem skupiny.

K § 31:

S ohledem na ochranu původního žalobce, nového žalobce i žalovaného je nezbytné ošetřit též otázku náhrady nákladů řízení a odměny a jejího rozvržení mezi oba žalobce.

Obecně se dává dotčeným osobám možnost, aby se na vypořádání náhrady nákladů řízení a odměny dohodly mezi sebou. Nedohodnou-li se však jinak, rozhodne soud usnesením o tzv. mezitímním vyúčtování náhrady nákladů řízení. V rozhodnutí soud zejména zhodnotí dosavadní vynaložené náklady na straně žalobce i žalovaného, kteréžto budou přičteny na vrub původního žalobce. Dle výsledku sporu bude na konci řízení původní žalobce oprávněn či povinen k náhradě těch nákladů, které do odvolání/výměny vznikly. Naproti tomu jeho nástupce tento nárok/povinnost mít nebude. Obdobně bude postupováno u odměny, jíž soud mezi strany rozvrhne dle jejich zásluh, doby, po kterou řízení vedly či jiných vhodných kritérií. Toto rozhodnutí nemusí soud v konečném rozhodnutí o nákladech řízení brát jako dogma, nicméně je povinen k němu přihlédnout a zohlednit jej.

K § 32 (Zastoupení žalobce):

Žalobce má v řízení rozhodující úlohu a musí hájit zájmy členů skupiny. V zájmu členů skupiny přitom vždy bude, aby je zastupoval někdo s právním vzděláním, přičemž s ohledem na povahu a složitost by jím měl být zásadně vždy jen advokát, ledaže je naplněna některá z výjimek. Osoba s právnickým vzděláním, která není advokátem, tedy v tomto případě nestačí.

Podmínky hromadného řízení

Vedle obecných podmínek soudního řízení, které vyplývají ze subsidiárně aplikovatelného občanského soudního řádu, je nezbytné splnit i další procesní podmínky stanovené toliko pro účely řízení hromadného. Teprve naplnění těchto podmínek odůvodňuje zvláštní kolektivní formu vedení řízení. Jestliže naopak podmínky splněny nejsou, hromadné řízení musí být zastaveno a jednotlivci odkázáni na individuální řízení. Je třeba zdůraznit, že při zkoumání podmínek hromadného řízení nejde o otázku důvodnosti (tj. zkoumá se jen, zda potenciálně velká skupina osob mohla utrpět určitou újmu, již se nezkoumá, zda tato újma skutečně vznikla, zda je zde příčinná souvislost, zavinění na straně žalovaného apod.).

Z hlediska podmínek je přitom nezbytné rozlišovat:

a) obecné procesní podmínky platné pro každé soudní řízení, jež plynou ze subsidiární aplikace občanského soudního řádu, sem spadá i pravomoc soudu nebo procesní legitimace (zda jde o osobu oprávněnou podat hromadnou žalobu);

b) podmínky přihlašovacího hromadného řízení, které musí být naplněny vždy, je-li navrhováno podání hromadné žaloby, a jejichž naplnění každopádně znamená, že je možné vést hromadné řízení univerzálním způsobem přihlašovacího řízení;

c) zvláštní a zpřísněné podmínky pro odhlašovací hromadné řízení, které musí být nad rámec podmínek sub a) a b) naplněny, požaduje-li žalobce vedení odhlašovacího hromadného řízení a jež reflektují potenciální rizika, která jsou s touto formou vedení hromadného řízení spojena.

K § 33 (Podmínky přihlašovacího hromadného řízení):

Nejprve jsou upraveny podmínky přihlašovacího hromadného řízení, jež musí být naplněny vždy [výše sub b)]. Podmínky je nezbytné osvědčit, není tedy třeba je dokázat (to by mohlo vést k přílišnému zatížení řízení v této fázi a faktické nevyužitelnosti hromadného řízení, které by se v praxi nikdy nedostalo do druhé fáze).

Jednotlivé obecné podmínky jsou taxativní a jejich výčet nelze rozšiřovat:

 Početnost skupiny - písm. a)

Základní a logickou podmínkou vedení hromadného řízení je osvědčení skutečnosti, že skupina má dostatečný počet členů, který odůvodňuje vedení hromadného řízení. Některé státy stanoví konkrétní počet (kupř. Francie uvádí minimálně 2 členy, Polsko uvádí 10 členů, návrh rakouského předpisu uváděl 50), jiné ponechávají určení kritéria na soudu. Z důvodu právní jistoty se nakonec zákon přiklání k určení konkrétní hranice a vydává se při tom cestou polské právní úpravy. Pro odhlašovací hromadné řízení je stanoveno přísnější kritérium (srov. § 34).

 Příbuznost či společnost řešených otázek, resp. základu - písm. b)

Skutečnost, že je zde větší skupina poškozených osob, ještě automaticky neznamená, že jejich nároky mohou být uplatňovány v jedné žalobě (např. „všechny osoby, které byly dne 3. srpna 2018 na pouti“ neznamená, že všem těmto osobám vznikl nárok a že má stejnou povahu). Naplněna musí být i podmínka příbuzné (či společné) povahy řešených otázek. Podmínka je v zákoně vyjádřena tak, že práva a povinnosti, které jsou předmětem hromadného řízení, se musí vyznačovat stejnými či obdobnými skutkovými nebo právními otázkami. To mj. znamená, že

a) společné otázky, resp. základ nemusí být nutně stejné, mohou být i jen obdobné;

b) společné otázky, resp. základ mohou být jak právní, tak skutkové nebo obojí.

Nároky, které se v podstatných aspektech neshodují, potažmo se nevyznačují obdobným skutkovým nebo právním základem, tak nebude možné cestou jedné žaloby uplatnit. Naopak to, že budou nároky v nepatrných ohledech odlišné, nebude bránit jejich společnému projednání.

Posuďme následující příklad. Obdobný charakter bude dán kupříkladu v situaci, kdy byl klientům určité společnosti nezákonně účtován poplatek. U různých skupin klientů se tak nicméně dělo v různém časovém období. Je tudíž zřejmé, že se jedná o obdobný nárok, neboť vychází ze stejné skutkové a právní povahy, nicméně celková účtovaná částka bude rozdílná – právě v závislosti na časovém období. Žalobce může v rámci skupiny v obou případech vytvořit více podskupin.

Obdobná povaha bude dána též tehdy, kdy byl klientům účtován stejný poplatek, avšak některým zcela bez právního důvodu, jiným z důvodu uzavření dodatku smlouvy, který byl však neplatný. Skupina je zde spojena jen skutkovou souvislostí, nikoliv právní.

Pokud jsou odchylky větší, ale zároveň by společné projednání bylo stále výhodnější, může žalobce v rámci skupiny vytvořit více podskupin.

Naopak podobná povaha nebude dána tehdy, jestliže byl některým klientům účtován jeden poplatek na základě jedné právní skutečnosti a jiným klientům jiný poplatek na základě jiné právní skutečnosti. To, že je zde totožnost škůdce, neodůvodňuje společnou povahu nároků.

 Podmínka typizovanosti - písm. c)

Hromadná žaloba předpokládá, že nároky členů skupiny budou projednány primárně na podkladě posuzování nároku jediného z nich - žalobce (named plaintiff či group representative). Právě na to směřuje podmínka, že nárok zástupce skupiny musí být typizovaný - tj. musí se jednat o prototyp nároku členů skupiny, který splňuje podmínky sub c).

Příznačnost se přitom zkoumá ve vztahu ke společným otázkám, které se budou v řízení řešit a které odůvodňují vedení hromadného řízení. Příznačnost se tedy vztahuje k tomu, zda nárok člena skupiny vystupujícího v roli zástupce skupiny odpovídá typickému zástupci dané skupiny, zda je možné při posouzení daného nároku aplikovat zjištěné skutečnosti na celou skupinu (příp. alespoň většinu jejích členů).

 Podmínka vhodnosti - písm. d)

Mimo jiné musí být hromadné řízení z hlediska svého účelu a oprávněných zájmů členů skupiny také vhodným způsobem projednání sporu, a to na základě kritérií hospodárnosti, počtu členů a povaze tvrzených práv.

 Podmínka odpovídajícího zastoupení - písm. e)

Dále musí být splněno, že žalobce odpovídajícím způsobem zastupuje zájem skupiny, zejména není ve střetu zájmů se zájmem skupiny. Otázku adekvátního zastoupení zkoumá soud nejen ve vztahu k žalobci, ale i ve vztahu k jejich případnému právnímu zástupci (v takovém případě totiž většinu úkonů činí právě advokát).

Soud bude zejména zkoumat, zda žalobce, popř. jeho advokát není ve střetu zájmů se zájmem celé skupiny (např. advokátem bude osoba, která jinak vždy hájí zájmy žalovaného, advokátem bude bratr jednatele společnosti, která je žalovanou apod.). Vychází i z údajů získaných při plnění podmínky transparentního financování.

 Uplatnitelný nárok - písm. g)

Žalobce se musí pochopitelně domáhat některého z práv uplatnitelných v hromadném řízení, která jsou uvedena v § 3.

 Zákaz zneužití - písm. h)

Hromadná žaloba konečně nesmí být jen šikanózním výkonem práva.

Uvedená podmínka není ničím jiným než promítnutím obecné zásady českého práva, která by se bez dalšího měla uplatnit i pro obecné civilní řízení soudní. Dnes je tato zásada v kontextu hmotného práva výslovně zmíněna v občanském zákoníku, a sice v § 6 a § 8 OZ, podle nichž je každý povinen jednat poctivě a zneužití práva nepožívá právní ochrany. V tomto ohledu lze zneužít i právo na podání hromadné žaloby, ať už osobě soukromoprávní nárok přísluší, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že hromadné žaloby mají zvýšený šikanózní a zneužívající potenciál, je na místě, aby se soud ještě před tím, než vydá certifikační usnesení, zabýval otázkou, zda žaloba nemá vést pouze k dehonestaci třetích osob, nebyla podána čistě pro poškození konkurenta či dokonce za účelem jeho hospodářské likvidace. Klíčovým aspektem, který zde soud zkoumá, je i otázka finančních zdrojů, které žalobce podle podmínky transparentního financování soudu nahlásil.

Soud by se v této fázi neměl meritorně zabývat obsahem žaloby, ale spíše zkoumat, zda zde nejsou dány důvody pro neudělení certifikace z důvodů výše uvedených.

Zvláště zdůrazněny jsou situace, kdy je cílem neoprávněné poškození členů skupiny – tj. žalovaný a žalobce se dohodnou a fingují podání hromadné žaloby, anebo osoby/osob, které se zúčastní hospodářské soutěže – žalobce chce poškodit žalovaného, ale i jiné osoby (subjekty s žalovaným v koncernu, jejich společné konkurenty apod.).

 Překážka litispendence - písm. h)

Pro neziskovou osobu neplatí nezbytnost doložit příznačnost nároku (nezisková osoba nárok nemá).

K § 34 (Podmínky odhlašovacího hromadného řízení):

Má-li žalobce v úmyslu navrhnout vedení odhlašovacího hromadného řízení, musí pochopitelně vždy osvědčit soudu, že jsou splněny podmínky pro vedení přihlašovacího hromadného řízení (s výjimkou písm. h), která je nahrazena vlastní podmínkou). Nad rámec těchto podmínek však zákon ve snaze maximálně omezit rizika zneužití zakotvuje další, výrazně přísnější podmínky, které musí být v případě požadavku na vedení odhlašovacího hromadného řízení naplněny.

Základní podmínky pro vedení odhlašovacího hromadného řízení jsou zakotveny v § 33. Nastavení podmínek by mělo vystihnout podstatu a účel odhlašovacího hromadného řízení a jasně ohraničit tento typ od univerzálního přihlašovacího hromadného řízení. Formulace podmínek je též v souladu s požadavkem Evropské komise obsaženým v návrhu směrnice o zástupných žalobách (viz čl. 6 předloženého návrhu).

Podmínky pro odhlašovací hromadné řízení jsou vymezeny následovně:

a) práva členů skupiny není účelné z důvodu jejich nízké hodnoty vymáhat jednotlivě,

Tato podmínka je tradiční pro řízení typu opt-out (srov. též čl. 6 návrhu směrnice) a vymezuje jeho základní cíl – zracionalizovat a reálně umožnit vymáhání tzv. bagatelních nároků v soudním řízení.

To, zda je účelné práva členů skupiny vymáhat jednotlivě či nikoliv, čili zda je zde přítomen problém tzv. racionální apatie, je v konkrétním případě ponecháno na uvážení soudu. Zákon nicméně poskytuje vodítko v odstavci třetím, v němž se navrhuje zakotvit vyvratitelnou domněnku, že práva členů skupiny není účelné vymáhat jednotlivě, jestliže výše jednoho práva nepřesahuje 3 000,-Kč, což je částka, která odpovídá hodnotě cca 100 EUR. Důležité je, že v případě opětujících se plnění soud přihlédne také k hodnotě splátek člena skupiny za období 1 roku. Uvedená úprava by měla usnadnit posuzování situací, kdy část členů skupiny se z důvodu opětujícího se plnění nachází nad stanoveným limitem, část pod tímto limitem. Jestliže by tedy nastala situace, že část členů skupiny se nachází pod hranicí 3 000 Kč a část nad touto hranicí, platí, že žalobce a potažmo soud by měli vždy celý případ posuzovat komplexně a s přihlédnutím k výši opětujícího se plnění za jeden rok. Pokud se při zohlednění těchto skutečností většina nachází nad hranicí, zřejmě to svědčí ve prospěch přihlašovacího hromadného řízení, pokud se naopak většina nachází pod hranicí, odpovídá to spíše odhlašovacímu hromadnému řízení. Konečná odpověď na otázku však záleží na konkrétních okolnostech každého případu a podle toho je třeba k zákonnému textu a jeho výkladu i přistupovat.

Závěrem je potřebné upozornit na to, že podmínka „účelnosti“ vymáhání se posuzuje procesně; tudíž nejde o hledisko hmotněprávní (v jakém případě se spotřebiteli vyplatilo zajít k obchodníkovi a požadovat reklamaci), ale hledisko procesně-nákladové (v jakém případě by se spotřebiteli vyplatilo právo dané výše vymáhat soudně se všemi riziky se soudním řízením spojenými, zejm. soudním poplatkem, odměnou advokáta a rizikem náhrady nákladů řízení).

b) v téže věci není vedeno jiné odhlašovací hromadné řízení.

Z povahy odhlašovacího hromadného řízení není možné, aby v téže věci byla vedena dvě takováto řízení ve věci samé. Pro praxi to znamená, že ten, kdo podá první hromadnou žalobu požadující vedení odhlašovacího hromadného řízení, bude mít při splnění všech podmínek a získání certifikace na tento typ řízení monopol.

K § 35 (Podmínka platební schopnosti):

Zákon obsahuje řadu preventivních opatření pro zabránění zneužití hromadných žalob (k tomu viz i kapitolu 2.4 obecné části důvodové zprávy), a riziko jejich zneužití je tak velmi nízké (viz i kapitolu 7.2 obecné části důvodové zprávy). Přesto nelze těmto rizikům zabránit plně. Proto se v zákoně navrhuje zavedení obecné možnosti požadovat po žalobci složení jistoty na náhradu nákladů řízení a případné újmy do soudní úschovy (viz § 89 a násl.).

Největší riziko zneužití a případné velké zátěže pro žalovaného na nákladech řízení, které se mu od žalobce po konci řízení nepodaří získat, platí bezesporu pro odhlašovací hromadné řízení, jehož předmětem byla povinnost něco konat, zejména povinnost zaplatit peněžité plnění. Pro tyto případy tak zákon úroveň prevence ještě zvyšuje a zavádí pro žalobce zákonnou povinnost (nikoliv tedy jen k návrhu žalovaného), aby doložil splnění tzv. podmínky platební schopnosti. Tato povinnost musí být naplněna v průběhu první fáze řízení a bez jejího splnění nemůže hromadné řízení pokračovat projednáváním věci samé.

Podmínka platební schopnosti je tedy zvláštní sui generis procesní podmínkou hromadného řízení pro vybrané žalobce a způsoby vedení hromadného řízení. In concreto se uplatní pro odhlašovací hromadné řízení, kdy na straně žalobce vystupuje člen skupiny či jiná nezisková osoba než ta spotřebitelská. Naopak u spotřebitelské neziskové osoby to s ohledem na její všeobecné vnímání jako pojistky proti zneužití bylo shledáno jako nadbytečné, či dokonce kontraproduktivní a rozporné s návrhem směrnice (čl. 15 požaduje, aby NGO nebyly vystaveny přílišným překážkám zejm. finančního rázu).

Podmínka platební schopnosti se vztahuje k případné povinnosti žalobce uhradit náklady řízení žalovaného.

Podmínka platební schopnosti se tedy vztahuje a zkoumá vždy ke konkrétnímu sporu a nemusí být splněna obecně. Toto řešení nakonec bylo upřednostněno i proto, že každý spor je jiný a výše případného zajištění by se měla odvíjet primárně od předmětu sporu – obecně stanovená podmínka platební schopnostiby byla pro určité případy nedostatečná, pro jiné zase zbytečně zatěžující. Uvedené opatření konečně umožní ad hoc zacházení s neziskovými organizacemi, které by jinak nebyly schopny obecnou podmínku platební schopnostisplnit, nicméně budou této povinnosti schopny dostát v konkrétním případě.

K § 36:

Navrhuje se dát žalobci několik možností, jak může svoji platební schopnosti v hromadném řízení doložit.

Zaprvé zákon umožňuje, aby žalobce složil odpovídající výši jistoty do soudní úschovy. Ze složené jistoty bude možné se následně uspokojit podle obecných ustanovení o „Uspokojení práv ze složené jistoty“, které jsou uvedeny v části věnující se nákladům řízení. Bude tedy možné z nich hojit jak případnou nezaplacenou náhradu nákladů řízení, tak i újmu, která žalovanému v souvislosti s hromadným řízením vznikla.

Alternativní možností splnění podmínky platební schopnosti je doložení pojištění pro případ vzniku výše uvedených povinností u pojišťovny oprávněné provozovat činnost na území Evropské unie nebo smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru. Předpokládá se přitom, že s ohledem na charakter pojištění jako závazku sloužícího ke krytí nahodilých událostí může být tato možnost relevantní zejména ve vztahu k hrazení nákladů spojených s uplatněním práva v rámci pojištění právní ochrany. Zároveň není vyloučeno, aby krytí dalších povinností, ve vztahu k nimž pojištění nebude moci být sjednáno, bylo doloženo některým z dalších způsobů. Tím může být také doložení bankovní záruky, která je standardní alternativou ke složení jistoty, resp. způsobem zajištění splnění určitých povinností i podle jiných právních předpisů (např. § 41 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů).

Pokud to soud v konkrétním případě shledá za dostatečné, je možné připustit i jinou formu zajištění (např. pojišťovna mimo EU či jiná, než bankovní záruka).

Pro všechny alternativy ke složení prostředků do soudní úschovy platí, že tyto nástroje musí v konkrétním případě představovat dostatečné zajištění pro žalovaného a plnit tak účel, pro který byla podmínka platební schopnosti do zákona vložena. Pojištění tak kupříkladu nesmí obsahovat výluky, které by mohly efektivně zabránit tomu, aby se žalovaný z pojištění hojil. Obdobně u bankovní záruky musí být podmínky, za kterých byla bankovní záruka sjednána, takové povahy, aby žalovanému zaručovaly dostatečné zajištění k náhradě nákladů řízení nebo k náhradě újmy. To platí zejména pro odpověď na otázky, v čí prospěch a na jakou dobu je bankovní záruka vystavena a jaké jsou podmínky jejího uplatnění.

Pokud přitom dojde v průběhu řízení k tomu, že některá z pojistek ztratí svůj prvotní účel (bankovní záruka byla vystavena jen na určitou dobu a tato doba již uplynula apod.), musí být poskytnuto dodatečné zajištění tak, aby podmínky § 37 byly po celou dobu řízení dodrženy (srov. ustanovení § 54, podle nějž podmínky hromadného řízení, vč. podmínky platební schopnosti, zkoumá soud kdykoliv v průběhu řízení).

Podmínku platební schopnosti je možné naplnit též kombinací všech výše uvedených alternativ (zčásti jistotou, zčásti pojištěním apod.).

K § 37:

K odst. 1

Uvedené ustanovení uvádí obecnou minimální výši jistoty, která by měla odpovídat nejméně 5% hodnoty uplatňovaného plnění. Tato částka bude klíčová do výše 100 000 000. Nad žalovanou částku 100 000 000 se již plnění nezapočítává a maximální možné zajištění tak činí 5 000 000 Kč.

Hodnota byla zvolena s přihlédnutím ke statistikám, z nichž vyplývá, že částky nad 100 000 000 jsou již v aktuální právní úpravě žalovány minimálně. Do 100 000 000 jsou žaloby podávány v řádu promile procent (tj. např. 0,005% apod., což odpovídá několika desítkám případů za rok), zatímco nad 100 000 000 jde již o 0 % či jednotky případů ročně.

Uvedená kritéria jsou nicméně obecná a zákon umožňuje, aby některá ze stran požadovala stanovení zajištění v jiné výši (tj. jinou částku než 5% a jinou hranici než 5 000 000Kč). Může jít například o výjimečný citlivý spor o enormně vysoké částky, kdy ani částka ve výši 10 000 000Kč nebude dostatečná. Na druhou stranu však může řízení zahájit nezisková organizace, která nemá takové finanční prostředky k dispozici. Uvedená podmínka má mj. odrazovat od zneužití. V případě etablovaných neziskových subjektů je však již zneužití vyloučeno z důvodu, že se jedná o dobročinné, veřejně známé subjekty, které negenerují zisk a těží především ze svého dobrého jména. Případná diskreditace by je mohla nenávratně poškodit, a proto není nezbytné u nich na takto vysokých částkách trvat.

K odst. 2 a 3

Pro případy, že není žalováno peněžité plnění, stanoví zákon subsidiární pravidlo, podle něhož se v takovém případě zajištění poskytuje v penězích a odpovídá 5 % hodnoty žalovaného plnění. Nelze-li výši určit anebo lze-li ji určit jen s obtížemi, obsahuje zákon fikci, že pro tyto případy je přiměřeným zajištění ve výši 1 000 000 Kč (tj. jistota do soudní úschovy, pojištění či bankovní záruka znějící na tuto částku). Opět jde o částku, kterou je možné na návrh strany řízení prolomit (oběma směry).

K § 38:

Z hlediska časového je povinností žalobce splnit podmínku platební schopnosti s podáním hromadné žaloby. Nesplnění vede k zastavení řízení. Pokud však soud určí jistotu ve výši odlišné od § 37, je pro časové hledisko určující lhůta, kterou určil soud ve svém usnesení. Následkem nesplnění je zastavení řízení.

Zákon umožňuje některé ze stran navrhnout, aby výše podmínky platební schopnosti byla určena odchylně od zákona. Pro tyto případy pochopitelně nelze využít lhůtu podle odst. 1. Proto pokud přijde soudu takovýto návrh, lhůtu pro doložení splnění podmínky platební schopnosti určí v usnesení, kterým o tomto návrhu rozhodl.

Vzhledem k tomu, že se podmínka platební schopnosti plní na začátku řízení, nelze vyloučit, že se v průběhu řízení o přípustnosti hromadné žaloby ukáže, že původně žalovaná částka je ve skutečnosti vyšší. Pro tyto případy zákon počítá s mechanismem dodatečného zajištění tak, aby jistota po připuštění hromadné žaloby odpovídala podílu podle § 37 ve vztahu k částce uvedené v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby.

K § 39:

Komentované ustanovení dopadá na situaci, kdy během řízení dojde k odvolání či výměně žalobce. Pravidlo řeší tuto událost na principu, že každý z žalobců by měl podmínkou platební schopnosti zajistit ty náklady, které vznikly po dobu, kdy byl v řízení. To znamená, že odcházející žalobce musí ponechat zajištění v rozsahu nákladů, které dosud vznikly žalovanému, nový žalobce musí dorovnat zbytek výše § 37. Rozdělení proběhne na bázi mezitímního rozhodnutí či dohody dle § 31. Za dodržení výše určené v § 37 se oba žalobci mohou na vyrovnání mezi sebou dohodnout jinak.

K § 40-42 (Podmínka transparentního financování)

K § 40

Z hlediska možného zneužití hromadné žaloby není důležité jen to, zda má žalobce finanční prostředky (srov. výše podmínku platební schopnosti), ale také to, odkud takové finanční prostředky získal. Pro tyto účely se navrhuje v odhlašovacím hromadném řízení zakotvit další pojistku proti případnému zneužití ve formě transparentního financování. Každý, kdo chce vést odhlašovací hromadné řízení, tak musí vůči soudu doložit, jakého původu jsou prostředky, jimiž bude hromadné řízení financovat. Tato povinnost platí jak pro žalobce, který řízení zahájil, tak pro každého jeho nástupce. Proto se její splnění neváže přímo jen k podání žaloby, ale obecně k jakémukoliv úkonu, který daný žalobce v hromadném řízení činí jako první (typicky, ale ne nutně žaloba).

Pokud žalobce tuto povinnost nesplní vůbec, soud řízení zastaví. Pokud žalobce údaje uvede nesprávně, je to důvod k jeho okamžitému odvolání – viz § 23 odst. 2 písm. e).

K § 41

Pokud zajišťuje financování žalobce třetí osoba, která je právnickou osobou, musí být zároveň spolu s prohlášením o zdrojích financování doložena její vlastnická struktura. Konkrétně zákon vyžaduje, aby bylo zjištěno, kdo je jejím skutečným majitelem. Uvedené posouzení se zajistí buď nahlédnutím do evidence skutečných majitelů (to provede sám soud), nebo poskytnutím obdobného výpisu či údaje o zahraniční právnické osobě, která není do české evidence skutečných majitelů zapsána.

To platí pro jakékoliv entity bez právní osobnosti obdobně.

K § 42

V ustanovení § 42 se navrhuje stanovit, jak se údaje zjištěné o zdrojích financování v řízení mohou použít. Uvedené informace soud zohledňuje zejména při posuzování otázek adekvátního zastoupení a dále zákazu zneužití. Má-li zároveň sám žalovaný pocit, že hromadná žaloba je jen šikanózní či zjevně neopodstatněná, měl by soud k tomuto závěru sám navést.

Rozhodující pro posouzení bude otázka, zda se ze zjištěných údajů o financování nezdá, že je financující subjekt ve střetu zájmů se zájmy žalovaného nebo se zájmem skupiny, zejména, zda není jeho hospodářským konkurentem na relevantním trhu.

Část druhá – Průběh hromadného řízení v prvním stupni

V pořadí na druhém místě je upravena část věnující se hromadnému řízení v prvním stupni. Navrhovaná systematika je tradiční a odpovídá standardům procesního práva.

Pokud jde o samotné členění části druhé, nejprve jsou v Hlavě I řešeny otázky přihlašovacího hromadného řízení (tj. obecné a univerzální), v Hlavě II následně odchylky pro odhlašovací řízení (se subsidiární aplikací hlavy I), v Hlavě III se následně řeší společné ustanovení.

Z hlediska struktury Hlavy I a II je pak pořadí následující

- náležitosti a přípustnost hromadné žaloby (tzv. certifikační fáze hromadného řízení);

- hromadné řízení ve věci samé (byla-li shledána hromadná žaloba jako přípustná);

- dispoziční úkony;

- náklady řízení;

- rozhodnutí.

K § 43 (Náležitosti hromadné žaloby):

Hromadná žaloba je podáním ve smyslu obecného civilního práva procesního, zároveň jde z pohledu účastníků o to vůbec nejdůležitější podání, kterým se celé řízení zahajuje. Uplatní se na ní jak obecné náležitosti v § 42 odst. 4 OSŘ, tak náležitosti návrhu na zahájení řízení vypočtené v § 79 OSŘ.

Vedle toho se navrhuje uzákonit další nezbytné náležitosti, které musí být v žalobě uvedeny.

a) Předpoklady členství ve skupině;

K vymezení pojmu srov. odůvodnění k § 2 písm. c)

b) návrh na vedení přihlašovacího hromadného řízení a uvedení všech skutečností a navržení důkazů, které svědčí o naplnění obecných podmínek pro vedení hromadného řízení podle tohoto zákona;

Aby byla hromadná žaloba hromadnou žalobou, musí obsahovat jednoznačný projev vůle žalobce, že chce, aby byla věc projednána v hromadném řízení. Nelze tedy zahájit hromadné řízení ex officio, byť by k tomu měl soud sebelepší důvody. Projednání věci kolektivně je tedy jen a pouze na vůli osoby, která řízení zahajuje – žalobce činí volbu, jakou formou se spor povede.

Zároveň musí být v žalobě uvedeny všechny okolnosti a důkazy, které svědčí ve prospěch toho, že jsou splněny podmínky uvedené v § 33.

c) písemný souhlas alespoň 10 členů skupiny s vedením přihlašovacího hromadného řízení, není-li žalobce spotřebitelskou neziskovou osobou;

Pokud jde o přihlašovací hromadné řízení, souhlas musí být obsažen v žalobě člena skupiny a „obecné“ neziskové osoby.

d) bude-li žalobce požadovat odměnu, návrh procentuální výše této odměny a uvedení všech skutečností a důkazních prostředků, které svědčí o přiměřenosti navržené výše; popř. sdělení, že odměnu nepožaduje.

V případě, že žalobce bude v souladu s § 96 a násl. požadovat odměnu, měl by v žalobě již navrhnout její výši a uvést, jak k této výši dospěl. Žalobce využije zejména kvalifikovaných matematických odhadů či pravděpodobnosti, zohlední případná rizika, výši soudního poplatku a poplatku za úkon advokáta apod. Výše odměny se určuje v procentech a je třeba se řídit dalšími pravidly § 96 an.

Výše by měla být uvedena již v žalobě, neboť žaloba je podkladem pro rozhodnutí soudu o certifikaci, přičemž v rozhodnutí o certifikaci soud mj. určuje výši odměny, kterou žalobce obdrží v případě úspěchu ve věci. Více k odměně viz odůvodnění k § 96 a násl.

U neziskové osoby musí hromadná žaloba dále obsahovat tvrzení a důkazní prostředky dokládající splnění podmínek dle § 13 a dále také to, že tato osoba má ochranu práv či zájmů, o nichž se hromadné řízení vede, ve svém účelu.

Neobsahuje-li všechny potřebné náležitosti, vyzve soud žalobce k jejich nápravě v souladu s § 43 OSŘ. V případě nedoplnění ji soud odmítne.

K § 44 (Řízení o přípustnosti hromadné žaloby):

Ustanovení definuje postup soudu v první fázi řízení, tzv. řízení o přípustnosti hromadné žaloby. V zahraničí a odborné literatuře je tato část obvykle nazývána jako certifikace (certification).

K odst. 1

Základní smysl a účel zkoumání přípustnosti hromadné žaloby vyplývá již z odstavce prvého. Cílem této oddělené fáze je posoudit a rozhodnout, zda jsou splněny podmínky pro vedení hromadného řízení (a případně jaká forma je pro daný typ řízení vhodnější). Má se tak zabránit vedení vleklých sporů, kdy soud po několika letech rozhodne, že vlastně vůbec neměla být hromadná žaloba podána, protože nebyly splněny nezbytné podmínky.

K odst. 2

Vzhledem k důležitosti této fáze řízení je potřebné, aby návrh žalobce s případnou replikou žalovaného mohl soud dostatečně posoudit. Dává se tak soudu ke zvážení, aby se i ve fázi přezkumu podmínek mohlo konat v řízení jednání a všechny sporné otázky mohly být projednány před soudem ústně a bezprostředně.

K odst. 3

Soud rozhoduje usnesením. Dále se uvádí obecná pořádková lhůta, v níž by soud měl své rozhodnutí vydat. Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, měl by soud rozhodnout o přípustnosti hromadné žaloby do 6 měsíců od zahájení řízení. Důvodem zvláštního zřetele hodným může být například probíhající spor o vydání důkazního prostředku, obstarávání znaleckého posudku apod. Šestiměsíční lhůta byla nakonec vyhodnocena jako dostatečná a přiměřená, neboť v certifikační fázi jsou zkoumány pouze podmínky hromadného řízení a soud se nezabývá meritem věci.

K § 45 (Usnesení o přípustnosti hromadné žaloby):

O přípustnosti rozhoduje soud usnesením, které, pokud je hromadná žaloba připuštěna, se nazývá usnesením o přípustnosti hromadné žaloby. Náležitosti tohoto usnesení jsou upraveny v § 45.

Usnesení musí obsahovat obecné náležitosti vyplývající z občanského soudního řádu, zejména to, co je uvedeno v § 157 OSŘ. Zákon dále specifikuje, co musí být vedle obecných náležitostí obsahem výroku:

a) že je vedeno přihlašovací hromadné řízení,

Soud ve výroku dále určí, že je vedeno hromadní řízení přihlašovací..

b) vymezení předmětu sporu a právního základu hromadné žaloby,

Soud v návaznosti na provedené dokazování musí též jasně vymezit předmět sporu. Kupříkladu tak, že v řízení je po společnosti Alfa, a.s. požadováno vrácení bezdůvodného obohacení, které spočívá v naúčtování částky ve výši 50 Kč za měsíc bez právního důvodu.

c) vymezení skupiny a jejích členů,

Jak postupovat při vymezení skupiny a jejích členů rozvádí § 46. Navazuje se na vymezení předpokladů žalobce v hromadné žalobě.

d) uvedení procentuální výše odměny, pokud žalobci podle tohoto zákona náleží,

Odměna náleží žalobci za podmínek § 96. Na základě návrhu žalobce a po posouzení výše odhadované odměny v rámci zákonných mantinelů vypočtených v § 97 musí soud rozhodnout, jaká výše bude v projednávané věci přiměřená. Soud přitom vychází z kritérií § 97 a z podkladů, které žalobce při určování výše odměny předložil v hromadné žalobě. K ověření daných údajů a posouzení kritérií může soud ustanovit znalce, který za pomoci kvalifikovaných matematických metod a pravidel pravděpodobnosti odpovídající výši odměny určí. Tento údaj je potřebné stanovit již nyní, neboť výše odměny, čili to, oč se nároky členů skupiny sníží, je jistě jedním z faktorů, který budou členové skupiny brát v potaz ve svém rozhodování, zda do řízení vstoupit, či nikoliv. Tím, že bude o výši odměny rozhodnuto již v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, se už takto na začátku „odkryjí karty“ a všechny dotčené subjekty budou moci učinit kvalifikované rozhodnutí, zda se jim členství ve skupině vyplatí, anebo zda je pro ně výhodnější žalovat samostatně.

e) lhůtu pro přihlašování, kterou soud určí s ohledem na povahu sporu a velikost skupiny nejméně v délce 2 měsíců, nejvíce v délce 6 měsíců od uveřejnění pravomocného usnesení o přípustnosti hromadné žaloby v rejstříku hromadných řízení,

f) způsob uveřejňování informací o probíhajícím hromadném řízení.

Způsob uveřejňování je blíže definován v části, která se věnuje uveřejňování informací a kde je též rozvedeno, jaké všechny okolnosti by soud měl při stanovování brát v úvahu a co všechno může případně využít. Viz odůvodnění k § 85 a násl.

Všechny údaje, které má dle § 45 rozhodnutí o přípustnosti hromadné žaloby obsahovat, jsou velmi důležité, neboť budou k dispozici ve veřejně dostupném rejstříku hromadných řízení a na jejich základě budou potenciální členové skupiny muset být schopni učinit kvalifikované rozhodnutí, zda splňují předpoklady členství ve skupině a zda se jim toto členství ve skupině vyplatí. Podle toho se budou moci rozhodnout, zda mají zájem do řízení přistoupit, či nikoliv.

K § 46 (Vymezení skupiny a jejích členů):

K odst. 1

Ustanovení § 46 obsahuje návod pro soud, jakým způsobem má v usnesení vymezit skupinu a její členy. Postup je odlišný podle toho, zda členové skupiny již byli identifikováni (zejména v žalobě, popřípadě svojí aktivitou vůči soudu či žalobci během certifikace), či nikoliv.

V prvém případě soud vymezí identifikační údaje členů skupiny podle obecného předpisu

– nyní v souladu s § 79 OSŘ (viz též § 157 OSŘ).

Ve druhém případě soud vyjmenuje obecné znaky, které jsou určeny stejným či obdobným skutkovým nebo právním základem. Klíčová je tedy společná otázka či společné otázky, které se v řízení řeší. Přičemž toto vymezení musí být takové, aby v přihlašovacím hromadném řízení bylo pro případné členy skupiny jejich členství ve skupině rozpoznatelné a mohli se na základě vymezení do hromadného řízení přihlásit. Soud přitom použije předpoklady členství ve skupině.

Příkladem takového vymezení je například následující popis: Členství ve skupině splňuje každý, kdo uzavřel smlouvu se společností Alfa, a.s. o poskytování služeb beta mezi 1. lednem a 31. březnem 2019, a komu zároveň tato společnost naúčtovala poplatek ve výši 50,-Kč, aniž za něj poskytla služby. Poplatek byl strhnut ve prospěch čísla účtu: 123456789/1111.

K odst. 2

Překračuje-li počet členů skupiny 20 osob, může soud při vymezení členů skupiny použít postup podle § 127, který předpokládá vytvoření zvláštního seznamu, na který se ve výroku odkazuje a jenž je přílohou rozhodnutí soudu.

K § 47 (Zastavení přihlašovacího hromadného řízení):

Zákon zde upravuje postup soudu, pokud dospěje k závěru, že hromadná žaloba není přípustná. Otázka přípustnosti není otázkou hmotného, ale procesního práva. Proto soud rozhodne nemeritorně o zastavení řízení z důvodu, že hromadná žaloba není přípustná.

O této skutečnosti je žalobce povinen informovat členy skupiny a sdělit jim, že mohou podat individuální žalobu. Členové skupiny totiž mohli být v dobré víře, že je řízení o jejich nároku zahájeno, a měli by tak být o výsledku posouzení zpraveni. Podání informace může být čistě neformální jako kupříkladu emailem. Toto informování je o to důležitější, že při zastavení řízení ještě před certifikací nedošlo k aktivaci právní úpravy o uveřejňování v rejstříku hromadných řízení, tudíž žádná informace o výsledku certifikačního řízení se v tomto případě v rejstříku neobjeví.

K § 48 (Doručení usnesení):

Pozitivní či negativní usnesení doručí soud stranám řízení vždy do vlastních rukou. Toto usnesení je též potřeba doručit příslušnému správnímu orgánu, který by jinak, v případě individuálního sporu, měl pravomoc o věci přednostně rozhodnout (typicky ČTÚ, ERÚ či finanční arbitr). Cílem je zajistit jednotnost postupu tak, aby uvedený orgán měl k dispozici informaci o zahájení hromadného řízení co nejdříve a mohl podle toho činit příslušné kroky (zejm. by měl tímto zjistit, že došlo k certifikaci a že po uplynutí příslušné lhůty vznikne v této věci překážka litispendence).

Pro případ pozitivního rozhodnutí jde však zákon dále. Soud má povinnost usnesení o přípustnosti hromadné žaloby uveřejnit též v rejstříku hromadných řízení, v němž bude toto rozhodnutí přístupné dálkově. Den uveřejnění usnesení v rejstříku je též dnem doručení členům skupiny.

K § 49 (Opravné prostředky):

O certifikaci rozhoduje soud usnesením, proti kterému je přípustné odvolání. Odvolání mohou podat obě strany řízení (nikoliv členové skupiny). Právní moc usnesení o přípustnosti hromadné žaloby má dalekosáhlé důsledky. Zejména pokud je hromadné žalobě vyhověno, znamená to, že se musí rozhodnutí bez zbytečného odkladu uveřejnit v rejstříku a členům skupiny běží lhůta pro přihlašování/odhlašování. Z tohoto důvodu je nezbytné zabezpečit, aby k těmto následkům mohlo dojít až ve chvíli, kdy již přípustnost hromadného řízení bude definitivně postavena na jisto. Proto zákon upravuje odchylku od obecné úpravy právní moci a vykonatelnosti usnesení tak, že podání odvolání i (u negativního rozhodnutí i dovolání) má ve vztahu k nim odkladný účinek.

Proti rozhodnutí o odvolání je dovolání přípustné jen tehdy, pokud soud řízení zastavil, případně žalobu odmítl. Cílem je zajistit, aby bylo dříve, než se začne projednávat věc sama, definitivně postaveno na jisto, že hromadné řízení je přípustné.

V zájmu urychlení se dále požaduje, aby odvolací i dovolací soud dodrželi lhůtu stanovenou i pro rozhodnutí soudu 1. stupně, tj. 6ti měsíců. Otázka posouzení přípustnosti je jen otázkou procesní, soud nezkoumá meritum věci, proto by to nemělo být pro soudy problematické.

K § 50-52 (Překážka zahájeného řízení):

V uvedených pravidlech se navrhuje upravit vztah mezi více hromadnými řízeními a mezi řízením hromadným a řízením individuálním, a to s ohledem na překážku litispendence.

Přihlašovací hromadné řízení (§ 50)

Z důvodu posílení efektivity a hospodárnosti se navrhuje upravit vztah více přihlašovacích řízení tak, aby v téže věci – která má pro účely hromadného řízení specifickou definici (řízení o právech či oprávněných zájmech osob se stejným či obdobným skutkovým nebo právním základem v rozsahu vymezeném v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby) – nebylo možné vést vícero přihlašovacích hromadných řízení. Klíčovým okamžikem je připuštění hromadné žaloby. Pokud by bylo umožněno vedení vícero paralelních přihlašovacích hromadných řízení, hrozí, že by smysl a účel právní úpravy nebyl naplněn (v téže věci by se vedly desítky přihlašovacích hromadných řízení namísto jediného).

Možnost vedení odhlašovacího hromadného řízení však zůstává nedotčena za podmínky, že jsou pro to splněny příslušné podmínky. Může tedy nastat situace, že bude v téže věci (ve smyslu stejných či obdobných skutkových nebo právních otázek) vedeno jedno přihlašovací a jedno odhlašovací hromadné řízení. Důvod pro tento odlišný přístup je v tom, že nově soud nemůže způsob vedení změnit. Pokud by pak ale připuštění přihlašovacího hromadného řízení mělo vyloučit vedení odhlašovacího hromadného řízení, ačkoliv jsou pro něj splněny zákonné podmínky, znamenalo by to v praxi obrovské riziko zneužití ze strany potenciálního žalovaného, který by na sebe nechal podat hromadnou žalobu jako přihlašovací.

Individuální řízení a přihlašovací hromadné řízení (§ 51)

U přihlašovacího hromadného řízení se nepředpokládá, že by zahájení přihlašovacího řízení mělo eo ipso vliv na možnost zahájení nebo na průběh individuálního řízení, každý z těch, kteří vedou individuální řízení, se však mohou do hromadného řízení přihlásit. Jelikož však soud, který individuální řízení vede, má v této souvislosti zákonné povinnosti, je člen skupiny, který se do přihlašovacího hromadného řízení i přes své individuální řízení přihlásí, povinen o této skutečnosti informovat soud, který individuální řízení vede.

Tato povinnost platí na podkladě § 8 i ve vztahu ke správním orgánům jako je ČTÚ, ERÚ či finanční arbitr. Tj. zahájení přihlašovacího hromadného řízení samo o sobě nemá žádný vliv na řízení před těmito orgány – tyto orgány i nadále mohou projednávat zahájené spory. Pouze ve chvíli, kdy se jedinec přihlásí do hromadného řízení, má toto přihlášení na řízení před příslušnými orgány vliv v souladu s § 52, popř. v souladu s příslušnými právními předpisy (viz např. § 14 odst. 1 ve spojení s § 9 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi).

K dalšímu postupu srov. § 52.

Společné ustanovení pro postup v individuálním řízení (§ 52)

Ustanovení dopadá na situace, kdy se člen skupiny i přes již zahájené individuální řízení rozhodne do hromadného řízení přihlásit.

Uvedený krok je důvodem k přerušení individuálního řízení do doby skončení hromadného řízení, přičemž o této skutečnosti musí člen skupiny soud vedoucí individuální řízení opět informovat. To platí pro řízení před správním orgánem v souladu s § 9 obdobně za podmínky, že příslušný zákon nepředpokládá jiný postup (viz např. § 14 odst. 1 ve spojení s § 9 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi). Pokud se soud o této skutečnosti dozví jinak, postupuje obdobně.

Pokud soud rozhodne v hromadném řízení meritorně či schválením smíru, soud vedoucí individuální řízení toto řízení zastaví a rozhodne o nákladech řízení s ohledem na výsledek hromadného řízení. Pokud bude hromadná žaloba úspěšná, zpravidla přizná náhradu nákladů žalobci, pokud nikoliv, žalovanému.

Naopak není-li v hromadném řízení rozhodnuto meritorně či schválením smíru, vyloučil-li člen skupiny vůči sobě účinky smíru anebo nevyčerpal-li soud meritorním rozhodnutím či schválením smíru celý předmět individuálního řízení, soud v individuálním řízení pokračuje.

K § 53:

Ustanovení deklaruje, kdy je zahájena tzv. fáze hromadného řízení ve věci samé. I vzhledem k navázanému počátku běhu lhůt pro přihlášení/odhlášení je klíčovým okamžikem uveřejnění pravomocného usnesení o přípustnosti hromadné žaloby v rejstříku hromadných řízení. Tento okamžik je rovněž okamžikem doručení usnesení členům skupiny. Uvedený okamžik byl nakonec upřednostněn před právní mocí usnesení, neboť od právní moci do uveřejnění může uplynout určitá nezbytná lhůta.

K § 54:

I přesto, že byly přezkoumány podmínky pro vedení hromadného řízení a bylo o nich rozhodnuto usnesením o přípustnosti hromadné žaloby kladně, je možné, že v průběhu řízení vyjde najevo, že tyto podmínky již nadále splněny nejsou. Proto je potřebné, aby stejně jako u běžných procesních podmínek soud podmínky zkoumal v průběhu celého řízení.

Pokud některá z podmínek není naplněna, soud se musí pokusit tento nedostatek napravit (například tak, že vymění žalobce, který již nesplňuje podmínku příznačnosti, za jiného apod.). Pokud se nedostatek podmínky nedá napravit již od počátku anebo se to i přes snahu soudu nepodaří, soud rozhodne o zastavení řízení. Postupuje tedy stejně, jako kdyby již od počátku dospěl k závěru, že podmínky pro vedení hromadného řízení nejsou dány.

K § 55 - 57 (Přihlášení do hromadného řízení):

K § 55

Přihlášení do hromadného řízení je možné učinit pouze do skončení lhůty k tomu určené a nikoliv později. Přihlášení je tedy možné učinit od zahájení hromadného řízení (od podání hromadné žaloby) do uplynutí lhůty. Cílem je zabránit procesní taktice členů skupiny, kteří by vyčkávali na vývoj řízení.

Podání, kterým je přihlašování činěno, se nazývá „přihláška“. Za přihlášku se považuje i udělení souhlasu člena skupiny – a i souhlas tak musí splňovat požadavky§ 56.

K § 56

Na rozdíl od oznámení o odhlášení v odhlašovacím hromadném řízení je přihláška podáním ve smyslu § 42 OSŘ. Přihlášku je možné učinit standardními formami jako podání a vedle toho i jinak, pokud tato forma umožňuje ověřit totožnost člena skupiny. Jelikož je přihláška podáním, je povinností soudu vyzvat podatele k odstranění vad, nemá-li stanovené náležitosti (subsidiární aplikace § 43 OSŘ).

Pro účely usnadnění přihlášení se do hromadného řízení ministerstvo připraví formuláře, jejichž náležitosti upraví prováděcí vyhláška.

Vzhledem k tomu, že přihláška je projevem vůle, který vyjadřuje přání být součástí hromadného řízení, požaduje zákon, aby měla náležitosti návrhu na zahájení řízení. Odkaz směřuje na žalobu dle § 79 OSŘ, jakkoliv pochopitelně nemusí být přihláška tak důkladně a podrobně sepsána a odůvodněna.

Mimo to musí přihláška též obsahovat skutečnosti dokládající, že osoba je členem skupiny. Na rozdíl od oznámení o odhlášení, které by mělo být co nejvíce neformální a doložení členství tak není podmínkou úspěšného odhlášení, jsou v případě přihlášky do řízení uvedené náležitosti nezbytné.

Zvláště se řeší možnost zpětvzetí přihlášky – tento úkon je možné učinit pouze nejpozději ve lhůtě při přihlašování. Opět je cílem zamezit taktizování ze strany členů skupiny s ohledem na vývoj hromadného řízení.

K § 57

Přihlášku je možné učinit také vůči žalobci, který ji bez zbytečného odkladu postoupí soudu. Žalobce písemně potvrdí přihlášenému členovi skupiny postoupení přihlášky. Přihlášení je učiněno již vůči žalobci.

K § 58 (Účinky přihlášení)

Přihlášením se člen skupiny stává zúčastněným členem skupiny a k tomuto okamžiku mu též vznikají procesní práva zúčastněného člena skupiny v hromadném řízení. Rozhodný okamžik nastává dnem podání přihlášky, tedy k okamžiku vypravení (vůči soudu či vůči žalobci).

Ačkoliv to zřejmě vyplývá již z obecného pojetí přihlášení se do řízení, navrhuje se postavit najisto, že přihlášení se do řízení o hromadné žalobě brání členovi skupiny v tom, aby totéž právo uplatnil v jiném soudním řízení. Vzniká tedy překážka litispendence.

Účinky přihlášení trvají i v případě, dojde-li k převodu či přechodu práva na jinou osobu, tato osoba se nemůže z přihlášení „vyvázat“.

K § 59 (Seznam zúčastněných členů skupiny):

Všichni členové skupiny, kteří se do řízení přihlásili, jsou zapisováni na seznam zúčastněných členů skupiny. Podrobnosti o podobě seznamu budou uvedeny ve vyhlášce.

Seznam přihlášených členů skupiny zasílá soud účastníkům řízení a tento seznam je i součástí spisu. Byla-li zároveň žaloba podána ve sporu, k jehož projednání v individuální věci by byl příslušný jiný orgán (zejm. ČTÚ, ERÚ a finanční arbitr), musí soud potvrzení zaslat i tomuto orgánu.

Pokud dojde v mezidobí ke zpětvzetí přihlášky nebo pokud se změní rozhodnutí soudu o členství osoby ve skupině, soud je povinen seznam aktualizovat.

K § 60 -63 (Spor o členství ve skupině):

Hromadné řízení přináší do českého právního řádu novinku, neboť umožňuje vést řízení o právech či oprávněných zájmech více osob, které nejsou účastníkem řízení a nenesou v řízení žádné riziko. S tím je nicméně spojeno několik praktických obtíží, na něž musí zákon reagovat. Jedním z takovýchto problémů je riziko, že se v řízení začnou objevovat a vystupovat osoby, které nemají s řízením lidově řečeno nic společného. Zejména je na místě mít obavy z tzv. kverulantů, kteří si mohou v hromadném řízení krátit dlouhou chvíli, a řízení tím paralyzovat, nebo osob hájících zájmy žalovaného, jež se vydávají za členy skupiny a působí ve skupině jako jakási pátá kolona.

Nadto je možné počítat též s taktikou žalovaného, který se bude chtít od počátku řízení snažit toto řízení paralyzovat, když začne zpochybňovat členství přihlášených či aktivních členů skupiny ve skupině.

Kromě toho, že zákon přichází s racionálním omezením procesních práv (údajných) členů skupiny, je tedy na místě přijmout i další opatření, které vloží do rukou soudu nástroj, jež umožní racionální a efektivní postup.

Nejvhodnějším opatřením by bylo to, že by se u každého, kdo se za člena skupiny vydává, již v nalézacím řízení zkoumalo, zda je hmotně-právně skutečně členem skupiny, a tedy zda mu náleží tvrzený nárok, o kterém se řízení vede. Takovéto řešení by nicméně výrazným způsobem zasáhlo do průběhu nalézacího řízení a mohlo toto řízení prodloužit a v horším případě zcela zablokovat. Vedly by se stovky sporů u každého jednotlivce a k podstatě žaloby by se nedostalo.

Návrh zákona se proto kloní k řešení, které respektuje zavedený přístup, že hovoří-li zákon o členství ve skupině, pojímá toto členství čistě procesně: V žalobě byl vytvořen určitý hypotetický skutkový stav a k tomuto hypotetickému stavu nyní jednotlivé osoby hlásí, když tvrdí, že v žalobě tvrzený nárok vznikl právě jim. To, zda je či není žalobní petit uvedený v hromadné žalobě opřený o hmotně-právní základ a zda jsou či nejsou osoby, které zákon označuje jako „členové skupiny“, hmotně-právním nositelem nároku, je otázka konečného rozhodnutí ve věci – tím se soud má zabývat až v závěrečné fázi hromadného řízení ve věci samé.

V § 60 a násl. se zavádí mechanismus, který by měl zavést určitou formu přezkumu, přezkum by však měl být rychlý a měl by se týkat pouze toho, zda může ta která osoba v řízení uplatňovat procesní práva zúčastněného člena skupiny (viz zejm. § 12). Cílem zkoumání by tak nemělo být, zda je osoba skutečně hmotně-právně nositelem tvrzeného nároku.

K § 60:

K odst. 1

Jelikož je třeba zabránit tomu, aby byť jen jediný člověk, který zcela zjevně není členem skupiny, celé řízení zbrzdil, musí každý, kdo chce práva uplatňovat, své členství osvědčit soudu. S ohledem na efektivitu však pouze tehdy, pokud jsou o jeho členství spory (to může namítnout žalobce i žalovaný či jiný zúčastněný člen skupiny). Cíle pro toto osvědčení byly vymezeny výše – nejde o popření formálního pojetí členství ve skupině, ale o to, aby zde soud měl k dispozici efektivní a rychlý nástroj, který mu umožní se s případnými spory vypořádat.

K odst. 2

Pokud některá z oprávněných osob členství jiné osoby popře, rozhodne o něm soud usnesením. Soud však rozhoduje pouze o tom, že osoba dle jeho názoru členem skupiny není, tj. že pro účely procesního postavení člena skupiny nesplňuje předpoklady členství ve skupině. Toto usnesení je tedy procesního charakteru a nejde o meritorní posouzení hmotně- právního členství ve skupině. Z tohoto důvodu a pro zefektivnění řízení se nepřipouští, aby bylo proti usnesení možné podat odvolání (kýmkoliv).

Pokud soud dospěje k závěru, že osoba prima facie může podmínky členství splňovat, nerozhodne o ničem a řízení i nadále může pokračovat.

K § 61:

K odst. 1

Odstavec prvý se zaměřuje na míru důkazu, s nímž musí být členství osoby ve skupině určeno, aby o něm soud nemusel rozhodovat (tj. aby soud v případě sporu nemusel rozhodovat o tom, že osoba členem skupiny není). Při určení míry důkazu je nezbytné mít na paměti, že problematika členství osoby, o níž se v právě popisovaném mechanismu rozhoduje, se dotýká procesní stránky věci, jmenovitě výkonu procesních práv zúčastněného člena skupiny. Z důvodu efektivity řízení se věcné posouzení členství z pohledu hmotného práva ponechává až na rozhodnutí ve věci samé, popřípadě v odhlašovacím řízení na vypořádání práv členů skupiny po vydání rozhodnutí ve věci.

Jak již bylo uvedeno výše, postačí v základu členství ve skupině pouze osvědčit. Může tak ve sporu nastat situace, kdy nebude 100 % zřejmé, zda je osoba členem skupiny, avšak bude se to jevit jako pravděpodobné. Rozhodnutí soudu se týká toliko uplatňování procesních práv, nijak nepředjímá meritorní posouzení členství osoby ve skupině. I proto zákon vyžaduje pouze doložení takových skutečnostní, z nichž se bude členství jevit jako pravděpodobné. Není nezbytné, aby člen skupiny doložil o svém členství nezvratný důkaz (to pochopitelně neplatí pro následné posouzení vzniku hmotně-právního nároku v rozhodnutí ve věci, popř. při vypořádání práv členů skupiny).

K odst. 2

Zadruhé je třeba ošetřit období mezi tím, kdy se osoba do řízení přihlásí, popř. začne aktivně v řízení vystupovat, a tím, kdy soud ve sporu o členství této osoby ve skupině rozhodne. Z pohledu konkurujících zájmů a potenciálních následků bylo upřednostněno řešení, v němž osoba, o jejímž členství je veden spor, může do doby rozhodnutí soudu práva člena skupiny v řízení uplatňovat. Případné následky, pokud by v tom bylo této osobě zabráněno, výrazně převyšují rizika zvoleného přístupu (procesní práva člena skupiny jsou poměrně omezená). Nadto se vzhledem ke zjednodušenému posuzování otázky členství ve skupině v této fázi očekává, že o ní bude rozhodováno rychle.

K § 62:

Následkem rozhodnutí soudu přestává být osoba zúčastněným členem a zanikají účinky jejího přihlášení.

Usnesení soudu o tom, že osoba není zúčastněným členem skupiny pro účely uplatňování procesních práv, tak není rozhodnutím meritorním, jde čistě o procesní rozhodnutí, kterým soud není vázán. Nebrání tedy tomu, aby se osoba mohla obrátit individuálně na jiný soud a tento v řízení otázku hmotněprávního členství posoudil jinak.

Uvedené řešení se může jevit pro český civilní proces poněkud cizí. Je ale nutné mít na paměti, že jde o kompromis mezi snahou o vyloučení kverulantů na straně jedné, a snahou o maximální zefektivnění nalézací fáze řízení na straně druhé. Z tohoto pohledu je proto žádoucí, aby otázka členství nebyla definitivní a týkala se skutečně jen uplatňování procesních práv.

K § 63 (Přechod nebo převod práva člena skupiny):

I u členů skupiny může v hmotném právu dojít k tomu, že hmotně-právní nárok je převeden nebo přejde na jinou osobu (např. z důvodu smrti, popř. z důvodu převedení sporné věci apod.). Pro tyto případy je však zapotřebí pamatovat na zvláštní úpravu, neboť § 107 a 107a OSŘ se vztahují jen na účastníky řízení. Navíc může k takové situaci v praxi docházet často, a jeví se tudíž jako vhodné daný postup co nejvíce zjednodušit.

Zákon tak umožňuje předchůdci i právnímu nástupci, aby o tom, že k převodu či přechodu práva došlo, informoval soud nebo žalobce za podmínek přihlášení se do řízení (lhůta pro přihlašování se samozřejmě nepoužije). V tuto fázi jde jen o možnost. Právní nástupce je nicméně povinen o této skutečnosti soud vyrozumět v každém případě pokud plánuje v řízení uplatňovat práva zúčastněného člena skupiny.

Skutečnost, že došlo k procesnímu nástupnictví, soud pouze vyznačí v příslušném seznamu. Nevydává o tom žádné rozhodnutí, neboť člen skupiny není účastníkem řízení a v souladu s koncepcí zákona jde toliko o procesní postavení, které nezaručuje konečný úspěch ve věci.

K § 64 (Plán přihlašovacího hromadného řízení):

K odst. 1

Poté, co uplyne lhůta pro přihlašování či odhlašování, vyhotoví soud tzv. plán řízení.

Plán řízení je označení pro písemný úkon, v němž soud vymezí předběžný harmonogram průběhu řízení, podle kterého bude nadále postupovat. Plán řízení je v hromadném řízení velice důležitý, protože dává členům skupiny informace o tom, jak bude řízení nadále probíhat, kdy se budou konat jednání, kdy bude možné uplatnit bezprostřední právo vyjádřit se, kdy dojde ke koncentraci apod. Zároveň je plán užitečný i pro strany řízení, neboť jim napovídá, co mají k jakému okamžiku navrhnout a předložit soudu a jak mají z hlediska procesní strategie postupovat.

U individuálních řízení sice žádný podobně formalizovaný postup předpovídán není, nicméně z dotazníkového šetření ministerstva vyplynulo, že soudy účastníky řízení o postupu pravidelně informují, byť méně formalizovanou formou. I proto nepůjde oproti dosavadní praxi o takovou změnu, o jakou by se mohlo na první pohled zdát.

Aby mohl plnit svůj primární účel, je povinností soudu plán řízení bez zbytečného odkladu uveřejnit v rejstříku hromadných řízení.

K odst. 2

Plán řízení je úkon soudu, v němž soud dává stranám řízení a skupině najevo, jak bude v řízení nadále postupovat. Je to tudíž primárně soud, kdo v konkrétním případě určuje, co bude v plánu řízení obsaženo. Přesto dává zákon soudům vodítko.

Plán řízení by měl mj. obsahovat údaje o nejbližších jednáních (u hromadného řízení je záhodno plánovat více jednání dopředu) a stručné uvedení, co bude jejich obsahem.

Asi nejdůležitější údaj z pohledu členů skupiny je zpráva o tom, na jakých jednáních bude možné uplatnit právo vyjádřit se, včetně způsobu jeho výkonu.

V plánu řízení by též mělo být uvedeno, kdy dojde, potažmo že již došlo ke koncentraci řízení.

K § 65 a 66 (Postup soudu v hromadném řízení):

K § 65

Primárně by měl soud postupovat podle plánu hromadného řízení a jinak samozřejmě podle ustanovení občanského soudního řádu (k výjimkám viz § 66).

Je zřejmé, že postup v soudním řízení nezávisí jen na soudu a nezávisí jen na soudci, vstupují do něj i další proměnné (aktivita účastníků, zúčastněných členů skupiny, možnosti soudu technické i personální atd.). I proto se umožňuje soudu, aby průběžně plán řízení aktualizoval a měnil dle vývoje řízení a potřeb konkrétního případu. Je však třeba tuto změnu provést i v rejstříku hromadných řízení.

Ne vždy je však možné na nastalé události pružně zareagovat, zejména nezávisí-li tyto okolnosti na vůli soudu (na jednání měli dorazit tři svědkové, nedostavil se však bez omluvy ani jeden). Pro tyto případy dává zákon soudu možnost, aby se výjimečně od plánu odchýlil, aniž by tuto změnu uvedl do plánu hromadného řízení a tento stihl aktualizovat a zveřejnit.

K § 66

Na pravidla o plánu hromadného řízení navazuje další ustanovení týkající se postupu soudu. V prvém odstavci se výslovně vylučuje aplikace některých obecných pravidel občanského soudního řádu.

Pokud jde o kvalifikovanou výzvu, je zřejmě možné ji využít, ale nebude moci vyvolat následky fikce uznání (k tomu srov. ustanovení o rozhodnutí, které vylučuje rozsudek pro uznání na základě fikce uznání).

Přípravné jednání nebude zřejmě v hromadném řízení časté, přesto nelze jeho použití vyloučit. Co však není z důvodu povahy hromadného řízení přípustné, je možnost vydat rozhodnutí pro uznání anebo řízení z důvodu nedostavení se žalobce zastavit. Takovéto vyústění hromadného řízení, jež zasahuje do práv celé řady osob, je nepřiměřené. Výslovně se proto vylučuje použití § 114c odst. 6 a 7 OSŘ.

S ohledem na specifickou povahu a důležitost hromadného řízení, v němž se mísí celá řada protichůdných zájmů a stojí proti sobě několik subjektů, byla zákonná koncentrace vyhodnocena jako nevhodná. Odstavec druhý proto upravuje odlišné řešení v podobě soudcovské koncentrace a § 118b OSŘ se nepoužije.

Okamžik koncentrace, tj. okamžik, k němuž mohou strany navrhovat důkazní prostředky a skutková tvrzení, je určen soudem, jenž zohledňuje zejména konkrétní okolnosti a průběh řízení.

Pravidlo o tom, že lze i poté za určitých podmínek nové důkazní prostředky a návrhy zohlednit, je převzato z § 118b odst. 1 OSŘ, a jedná se tak o formulaci standardní a zažitou.

Nad rámec výjimek obsažených též v § 118b OSŘ zavádí zákon o hromadném řízení specifický případ, kdy může být koncentrace prolomena. Pamatováno je na situaci, kdy je odvolán žalobce, a toto odvolání bylo mj. odůvodněno i tím, že řádně nenavrhoval důkazní prostředky či skutková tvrzení anebo je navrhoval v neprospěch skupiny (viz úpravu odvolání § 23 a násl.).

Prolomení koncentrace však přichází v úvahu jen tehdy, mělo-li odvolání souvislost s tím, proč je nyní vybrané tvrzení či důkaz navrhováno. Tuto skutečnost posuzuje soud.

K § 67 a 68 (Výkon práva vyjádřit se):

V § 12 odst. 2 jsou vypočtena procesní práva člena skupiny. Nejdůležitější z nich, právo vyjádřit se, je dále rozvedeno v ustanoveních § 67 a 68, jež upravují jeho výkon v rámci hromadného řízení. Ustanovení § 12 odst. 2 je proto nezbytné vykládat ve spojení s § 67 a násl. tak, že právo vyjádřit se lze uplatňovat pouze za podmínek a v mezích § 67 – 68. Tyto limity jsou odůvodněny zvláštní povahou hromadného řízení, v němž zájmy členů skupiny hájí na prvním místě žalobce. Dá se dokonce říci, že zúčastnění členové skupiny si mohou dovolit na svá práva rezignovat a svěřit veškerou důvěru do rukou žalobce.

Zákon však nechce členům skupiny jejich práva ubírat zcela. A to jak z důrazu na individuální právo na spravedlivý proces, tak i z opatrnosti – nelze totiž vyloučit situace, kdy žalobce bude zájmy skupiny hájit jen v omezené míře. Rovněž je možné a pravděpodobné, že zájmy některých členů skupiny budou v konkrétním případě v opozici. Žalobce je povinen hájit zájmy skupiny jako celku, a tak bude případná iniciativa těch, kterým zájem skupiny jako celku zcela nevyhovuje, ponechána na nich.

Na druhé straně však právo vyjádřit se nemůže být neomezené. Hromadné řízení musí být upraveno tak, aby bylo životaschopné a v co největší možné míře efektivní. Právě to je úkolem § 67 – 68.

K § 67 odst. 1

V návaznosti na právě uvedené úvahy je možné vysvětlit základní myšlenku vyjádřenou v odstavci 1. Bezprostřední právo vyjádřit se lze v řízení uplatňovat zásadně dvěma způsoby - buď ústně na jednáních k tomu vymezených v plánu řízení, nebo písemně před těmito jednáními. Nelze pochopitelně vyloučit uplatnění práva oběma způsoby najednou.

K § 67 odst. 2 a 3, § 68

Obecná myšlenka vtělená do § 67 odst. 1 je dále rozvedena v odstavci druhém a třetím cit. ustanovení a v navazujícím § 68. Výkon práva vyjádřit se je možné shrnout do těchto pravidel:

 O záměru využít své právo vyjádřit se je nezbytné informovat soud předem, jinak jej lze vykonat jen se souhlasem soudu (§ 67 odst. 2 a § 68 odst. 1)

V první řadě by měl člen skupiny zpravit soud o tom, že hodlá právo vyjádřit se uplatnit na jednání ústně, a to ve lhůtě k tomu určené.

Cílem uvedené úpravy je zajistit, aby soud mohl s ohledem na počet přihlášených osob včas obstarat odpovídající prostory a vymezit si přiměřenou časovou dotaci.

Lhůta je vždy uvedena u konkrétních jednání v plánu řízení, na nichž je plánováno zapojení členů skupiny.

Pokud zúčastněný člen skupiny nesplní podmínky uvedené v plánu řízení, tedy zejména nesdělí soudu předem, že se dostaví na jednání a bude se dožadovat udělení slova, je plně na posouzení soudu, zda tomuto členovi na jednání vystoupení umožní či nikoliv. Jediným kritériem je hledisko, zda vystoupení neohlášeného zúčastněného člena skupiny nenaruší rychlost a průběh řízení (zejména konkrétního jednání).

 Výkon nesmí nepřiměřeně narušit průběh řízení (§ 67 odst. 3)

Vedle omezení časového je výkon práva vyjádřit se omezen i co do obsahu a rozsahu. Každý může právo využít a zásadně je každému na vůli, v jaké míře i délce. Přesto je nutné brát ohled na zájmy druhých osob a skupiny. V centru zájmu skupiny a ostatních členů skupiny leží rychlé a efektivní řízení, umožňující soudu rozhodnout o věci v přiměřené lhůtě.

Zákon proto omezuje výkon práva vyjádřit se tak, že by tento výkon neměl nad míru přiměřenou narušit rychlost řízení nebo jeho průběh. Hranice přiměřenosti se posuzuje v každém individuálním případě.

 Mimo určená jednání lze uplatňovat výkon práva vyjádřit se jen se souhlasem soudu nebo jen prostřednictvím žalobce (§ 68 odst. 2)

V pořadí poslední avšak de facto základní pravidlo je uvedeno v § 68 odst. 2.

Již obecně totiž platí, že zúčastněný člen skupiny může uplatňovat své právo vyjádřit se prostřednictvím žalobce. Logicky tak bude činit mimo jednání vymezená pro uplatňování bezprostředního práva vyjádřit se, ale nic mu nebrání, aby tento postup využíval i na nich. Uvedená možnost je ve vztahu zúčastněného člena skupiny vůči žalobci neomezená; závisí pouze na žalobci, jak s požadavkem na uplatnění práva naloží a zda jej zprostředkuje soudu. Posouzení žalobce musí vycházet ze zájmu skupiny. Žalobce zde tak funguje jako filtr a prostředník skupiny zároveň.

Nejde-li o vymezené jednání ani o případ uplatňování prostřednictvím žalobce, může zúčastněný člen skupiny uplatňovat bezprostřední právo vyjádřit se pouze se souhlasem soudu za podmínky, že to nenaruší rychlost a účelnost projednávání věci.

K § 69-75 (Uveřejňování informací):

Jedním ze stěžejních bodů úpravy je otázka uveřejňování informací o právě probíhajících sporech, která je s ohledem na naplnění požadavku práva na spravedlivý proces podstatná především v odhlašovacím hromadném řízení. Bez řádné informovanosti veřejnosti se hromadné řízení neobejde i v zahraničí (viz kupříkladu čl. 35-37 Doporučení, čl. 9 Návrhu směrnice, pravidlo 23(c)(2) FRCP, čl. 11 polského zákona apod.). Otázku, jak bude vypadat informování veřejnosti, lze rozdělit podle stádia, v jakém se hromadná žaloba nalézá.

Pokud jde o průběh před samotným podáním žaloby, resp. návrhem na připuštění hromadné žaloby, leží aktivita na bedrech člena skupiny či neziskové osoby, kteří mají zájem na budoucím řízení. V této fázi, kdy není ještě ani zahájeno samotné řízení, nepřipadá jakákoliv ingerence soudu v úvahu. Účelem uveřejňování v tento okamžik je podání informací skupině, zjištění přibližného okruhu potenciálních poškozených, jejich případného zájmu a „zmapování“ situace pro následné uplatnění hromadné žaloby. Cílem může být bezpochyby i obstarání nezbytného množství podpisů.

Prakticky stejná situace je i v případě, kdy již došlo k podání hromadné žaloby, avšak soud ještě nerozhodl o připuštění hromadné žaloby. V této fázi se soud v informování sám nijak neangažuje, spíše naopak dohlédne na to, aby nedocházelo ke zneužívání či nedůvodnému poškozování žalovaného ze strany žalobce.

Z pohledu zákona tak začíná být relevantní až fáze řízení, kdy byla připuštěna hromadná žaloba. A právě v této fázi se uplatní § 69-75.

K § 69

Uvozující ustanovení deklaruje hlavní zásady a povinnosti při uveřejňování informací. Informace se uveřejňují až po zahájení řízení ve věci samé, a tímto úkolem je v nezbytném rozsahu pověřen soud (viz § 70) a především žalobce (§ 71 an.).

Při uveřejňování nezbytných údajů třeba dbát předpisů na ochranu osobních údajů, zejména obecného nařízení o ochraně osobních údajů (tzv. nařízení GDPR).

V odstavci druhém je ve výjimečných případech umožněno, aby soud rozhodl o tom, že o uveřejňování informací se má postarat žalovaný. Povinnost mu lze uložit v situaci, kdy zjevně není možné zajistit dostatečné informování členů skupiny prostřednictvím žalobce, a zároveň za podmínky, že to po něm lze spravedlivě požadovat. Typicky to bude tehdy, má-li žalovaný přímé spojení na členy skupiny, s nimiž je pravidelně v kontaktu, zatímco žalobce touto možností nedisponuje.

K ochraně práv žalovaného zákon dále výslovně ukládá soudu, aby zjistil názor žalovaného na možnou povinnost uveřejňovat informace, a při rozhodování o tom, komu tuto povinnost soud uloží, toto vyjádření zohlednil a přihlédnul i k možným nákladům uveřejnění.

K § 70 (Uveřejňování soudem)

Soud uveřejňuje informace o řízení pouze jedinou cestou, a to v tzv. rejstříku hromadných řízení. Blíže k rejstříku srov. komentář k rejstříku hromadných řízení (§ 163 a násl.).

Soud uveřejňuje všechny písemnosti a údaje, u nichž to přikazuje tento zákon. Zákon tak činí jen u nezbytného minima. Kupříkladu jde o hromadnou žalobu, usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, návrh smíru, rozhodnutí, kterým se řízení končí apod. Dále může soud rozhodnout o tom, že uveřejní i jiné písemnosti a údaje, bude-li to v konkrétním případě považovat za vhodné a poslouží-li to k ochraně práv dotčených osob – myšleno zejména členů skupiny.

Pokud by uveřejnění po kladném rozhodnutí o přípustnosti hromadné žaloby nebylo zabezpečeno ze strany soudu, hrozí, že by právo na spravedlivý proces členů skupiny nebylo zaručeno. Centrální uveřejňování základních informací se tak jeví být zcela legitimní a nezbytnou součástí celého systému.

K § 71 a 72 (Uveřejňování žalobcem)

O dalším vhodném způsobu uveřejnění rozhodne soud v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby a pověří jím žalobce. Soud kupř. vezme v potaz, jakého charakteru jsou uplatňované nároky, jakého počtu osob se řízení týká a v neposlední řadě oblast práva, ze které nároky vzešly. Rovněž zohlední, zda jde o odhlašovací či přihlašovací řízení, a na základě všech těchto proměnných v rozhodnutí o přípustnosti hromadné žaloby určí nejvhodnější způsob anebo jejich kombinaci. Pokud jsou ve skupině i členové skupiny ze zahraničí, vezme soud do úvahy i tuto okolnosti.

Hlediskem, které soud bere při volbě způsobů v potaz, je požadavek na zajištění nejvyšší možné informovanosti všech osob, které by mohly mít o členství zájem (přihlašovací hromadné řízení), nebo všech členů skupiny (odhlašovací hromadné řízení).

V § 72 se uvedené pravidlo zpřesňuje. Pokud je při vynaložení rozumného úsilí možné členy skupiny identifikovat (kupříkladu skrze databázi žalované společnosti apod.), soud zpravidla rozhodne o informování všech členů individuálně. Čili je-li to možné, je na místě rozšiřování informací individualizovat.

V odstavci druhém se dále navrhuje, aby tam, kde je v roli žalobce nezisková osoba, rozhodl soud vždy také o tom, že žalobce je povinen o probíhajícím řízení informovat na svých webových stránkách. Pokud tedy bude možné informovat členy individuálně a zároveň bude žalobcem nezisková osoba, rozhodne soud, že žalobce informuje všechny členy individuálně a zároveň uveřejní údaje na svých internetových stránkách. Nic nebrání soudu, aby využil v takovém případě i jiné formy uveřejňování, uzná-li to za vhodné.

Odstavec třetí vypočítává další různé možnosti, které lze při uveřejňování informací využít. Může jít o televizi, rozhlas, zaslání emailů, SMS, informování za pomoci sociálních sítí (Facebook, Twitter či Instagram apod.) či jiným vhodným způsobem v místě obvyklým (např. vhození letáků do poštovní schránky). Soud musí brát ohled zejména na členy skupiny, kteří nejsou vzdělaní v moderních technologiích a u nichž může být objektivně dán problém s tím, aby se k nim informace dostala.

Navržená úprava se snaží zabezpečit nejvyšší možnou míru získání potřebných informací ze strany veřejnosti a potenciálních poškozených. Při uveřejňování bude proto případně možné zohlednit i to, že někteří ze členů skupiny jsou cizinci či pobývají v zahraničí. Bude na soudu, aby zvolil a žalobci uložil takový způsob uveřejňování, který zajistí informovanost i těchto členů skupiny.

Budou-li kupříkladu poškození dlouhodobými klienty společnosti, jež jim poskytuje služby na dálku, jistě bude tato společnost disponovat emailovými adresami svých zákazníků – v takovém případě bude vhodné zaslání informace o hromadném řízení na tyto emailové adresy. Byli-li dotčeni obyvatelé jedné obce (podomní prodej), lze je obeznámit vhozením letáku apod.

Všechny náklady, které žalobce, potažmo jím pověřený advokát, s uveřejňováním měli, budou náklady, jejichž náhradu bude možné požadovat na konci řízení (§ 87).

K § 73 a § 74 (Oznámení o zahájení hromadného řízení ve věci samé)

Zákon se zde inspiruje čl. 23 (c) (2) am. FRCP, který upravuje oznámení o zahájení hromadného řízení (notice).

Z povahy hromadného řízení a definování práv členů skupiny, kteří mají mj. právo nahlížet do spisu, je jasné, že klíčovou informací, u níž je potřebné zajistit co nejširší dopad, je údaj o zahájení řízení ve věci samé. Od tohoto okamžiku se počítá lhůta pro uplatnění nejdůležitějšího práva členů skupiny na přihlášení nebo odhlášení se z řízení.

Usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, které vydává soud a jež visí v rejstříku hromadných řízení, je však odborným úkonem soudu plným zákonných pojmů a složitých souvětí. Je potřeba zajistit, aby členové skupiny měli k informacím přístup i v jazyce jim blízkém - v jazyce laika. A právě k tomu slouží oznámení o zahájení hromadného řízení ve věci samé, které musí být uveřejněno vždy. Toto oznámení se uveřejňuje jednak způsoby, jež nařídil soud žalobci, a dále se vyvěsí v rejstříku hromadných řízení. Povinnost informovat ve srozumitelném jazyce vyplývá ostatně i z čl. 9 odst. 2 Návrhu směrnice.

V návaznosti na to další ustanovení praví, že oznámení musí být učiněno jasně a srozumitelně. Je úkolem žalobce (a potažmo žalovaného), aby takové oznámení sepsal a rozšířil. Oznámení o zahájení řízení by mělo obsahovat alespoň (jde o demonstrativní výčet):

a) informaci o účastnících hromadného řízení,

b) vymezení předpokladů členství ve skupině;

c) vymezení předmětu sporu;

d) základní vymezení skutkových tvrzení žaloby;

e) informaci o tom, že se osoba může do hromadného řízení přihlásit a jaké má toto přihlášení účinky, s uvedením způsobu a lhůty, v níž je možné se do řízení přihlásit;

f) informaci o procesních právech zúčastněného člena skupiny v hromadném řízení a možnosti jejich výkonu;

g) informaci o tom, že zúčastněný člen skupiny nemá v případě úspěchu hromadné žaloby nárok na náhradu nákladů a že náhradu nákladů řízení v případě neúspěchu ve věci hradí žalobce;

h) informaci o rozsahu závaznosti rozsudku v přihlašovacím hromadném řízení;

i) odkaz na rejstřík hromadných řízení a uvedení, k čemu tento rejstřík slouží;

j) je-li žalobcem nezisková osoba, odkaz na její internetové stránky;

k) způsob uveřejňování informací.

K § 75

Rozhodne-li soud o tom, že uveřejňování je úkolem žalovaného, použijí se pravidla § 71 až 74 přiměřeně.

Dispoziční úkony

Díl 3 upravuje otázky související s dispozičními úkony stran. Je třeba připomenout, že žalobce v hromadném řízení vystupuje za celou řadu osob, přičemž tyto osoby mají v řízení velmi omezené postavení.

Z opatrnosti se tak navrhuje zakotvit zvláštní pojistky, které budou působit jednak jako prevence před případným zneužíváním dispozičních úkonů na úkor členů skupiny, jednak mohou takovýmto zneužívajícím úkonům žalobce zabránit. Konkrétně jsou upraveny tři nejzávažnější dispoziční úkony, jimiž se řízení končí: smír (oddíl 1), změna žaloby (oddíl 3), a dále změna žaloby, která se může fakticky rovnat částečnému zpětvzetí (oddíl 2).

K § 76 (Smír):

Smír je dispozičním úkonem, kterým strany řízení projevují vůli dobrovolně ukončit spor. V individuálním řízení jsou účastníci zároveň zpravidla věcně legitimováni, ať už aktivně či pasivně, a dohadují se tedy ve své vlastní věci.

Hromadné řízení však přináší do českého procesního práva určité specifikum, neboť je zde osoba, která zahajuje a vede řízení o nárocích dalších osob, které nejsou účastníky řízení v legálním slova smyslu.

Teoreticky se tedy nabízí možnost uzavření smíru v hromadném řízení úplně vyloučit. Touto cestou se zákon nevydává, a to z prostého důvodu. Obecně je smír považován za nejlepší vyřešení sporu, dohoda mezi stranami má totiž mnohem větší potenciál navždy jablko sváru odstranit nežli rozhodnutí soudu. Ostatně z obecného předpisu vyplývá, že soud je povinen strany ke smírnému vyřešení sporu vést a motivovat (§ 100 odst. 1 OSŘ). Nadto je prokázáno, že v kolektivních řízeních jsou ze statistického hlediska smíry mnohem častější; například v USA jen málokdy dojde k tomu, aby ve věci soud rozhodl. Pokud soud hromadnou žalobu připustí, strany se zpravidla dohodnou. Smír ostatně odpovídá i požadavkům Doporučení Komise (čl. 25-28) a Návrhu směrnice (čl. 8).

Jak tedy vyplývá z § 76 odst. 1, účastníci mohou i v hromadném řízení ukončit toto řízení smírem. Možnost uzavřít smír pochopitelně platí i pro řízení ve fázi rozhodování o přípustnosti hromadné žaloby, popřípadě v odvolacím řízení.

Návrh smíru se předloží soudu, a to včetně případných dalších dohod, které byly mezi stranami v této souvislosti uzavřeny. Aniž by zákon dohody mezi žalobcem a žalovaným nad rámec smíru předpokládal, nelze je oběma stranám zakázat. Proto uzavřou-li mezi sebou strany jakoukoliv smlouvu či dohodu, která souvisí s uzavíráním smíru, je tato dohoda součástí smíru a musí být také předložena soudu, aby si soud mohl vytvořit kvalifikované stanovisko ohledně souladnosti smíru se zájmy skupiny.

Jakmile účastníci předloží návrh smíru soudu, je nezbytné jej bez zbytečného odkladu uveřejnit v rejstříku hromadných řízení. Zároveň se v rejstříku uvede lhůta, v níž mohou členové ke smíru uplatňovat námitky a vyjádření.

K § 77 (Námitka proti návrhu smíru):

Dalším specifikem oproti klasickému smíru v individuálním řízení je možnost zúčastněných členů skupiny proti smíru uplatňovat námitky. Toto právo zákon dává členům skupiny, aby mohli soud upozornit na případné nevýhodné podmínky, chyby či nekalý úmysl obou stran apod. a vyjádřit svůj nesouhlas se smírem jako takovým či jeho jednotlivými částmi.

Námitka musí obsahovat také odůvodnění, proč je smír či jeho část odmítána, a zda se odpor vůči smíru týká jen práva daného člena skupiny, práv přiznaných části skupiny či práv celé skupiny (viz § 146 odst. 2). To je důležité, aby soud mohl vyhodnotit, zda smír jako celek je vyvážený či nikoliv.

Námitky lze podat ve standardní lhůtě 15 dnů.

K § 78 a 79:

V § 78 se upravuje postup schvalování smíru. Soud nejprve nařídí jednání, na kterém se bude smír a jeho obsah projednávat.

Projedná se jednak samotný smír, k němuž může soud vznášet otázky, a dále všechna vyjádření a námitky stran a členů skupiny. Soud přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení o výkonu práva vyjádřit se. Je možné, že ke smíru budou uplatněny i stanoviska odborných subjektů. I tato je třeba projednat a vypořádat.

Před tím, než soud smír začne schvalovat, je možné, že strany budou chtít ve světle námitek smír upravit a vyhovět některé kritice. Pak je vhodné, aby bylo jednání přerušeno a projednán i nový návrh smíru. V tomto případě se postupuje znovu podle § 77 a násl. Jak vyplývá z § 150 odst. 4, námitky jsou zde podávány proti úkonu účastníků, a soud o nich tudíž nerozhoduje. Je na obou účastnících řízení, zda je promítnou do smíru či nikoliv; nepromítnou-li je, vystavují se riziku, že členové skupiny vůči sobě vyloučí účinky smíru.

K § 80 a 81:

Konečnou podobu navrženého smír soud přezkoumá, vezme přitom v potaz všechny uplatněné skutečnosti, námitky a stanoviska. Pro to, aby vyvolával soudní smír v českém pojetí civilního procesu všechny důsledky, musí jej schválit soud svým usnesením. Zatímco u běžného smíru v individuálním řízení soud zkoumá jen jeho souladnost s hmotným právem, zde si zvláštní povaha řízení vyžaduje, aby soud kontroloval též otázku, zda je smír v zájmu skupiny. Pouze takto přezkoumaný smír, s nímž je soud ztotožněn, může schválit. Schválený smír bude de iure působit jen ve vztahu ke skupině, o jejíchž právech soud rozhoduje, tj. vůči zúčastněným členům skupiny.

Zájem skupiny je klíčovou proměnnou, kterou soud při schvalování smíru bere v úvahu. Zájem skupiny je nezbytné vnímat v té nejobecnější rovině. Nejde tedy jen o pouhý matematický souhrn individuálních zájmů jednotlivců. Pro naplnění kritéria zároveň není nezbytné, aby bylo rozhodnutí popřípadě smír zcela v souladu s hmotněprávními nároky jednotlivců. Důležité je celou situaci posuzovat v kontextu daného případu i procesního stádia.

Z důvodu větší předvídatelnosti zákona a právní jistoty zákon zájem skupiny u smíru blíže rozvádí. Obsah § 80 se inspiruje v pravidle 23 (e) (2) am. FRCP. Aby byl smír v zájmu skupiny, musí naplňovat základní kritéria – všeobecně musí být spravedlivý a rozumný (fair and reasonable).

Při posuzování základních kritérií zohledňuje soud zejména, zda:

a) žalobce při vyjednávání odpovídajícím způsobem zastupoval zájem skupiny;

Tímto kritériem se myslí, že žalobce naplnil svoji nejzákladnější povinnost, a při vyjednávání hájil zájem skupiny a upřednostnil tento zájem zcela zřetelně před jakýmikoliv jinými zájmy (kupř. zájmem svým či zájmem žalovaného).

b) návrh smíru nebyl sjednáván způsobem, který zavdává pochybnosti o vzájemné nezávislosti nebo nepropojenosti žalobce a žalovaného;

Na kritérium v bodě a) navazuje další hledisko. Soud se zaměří na to, zda z jednání obou stran řízení, z obsahu smíru i vypořádání námitek nic nenasvědčuje tomu, že žalobce je nějakým způsobem na žalovaného napojený, je na něm závislý. Ve své podstatě tato podmínka říká, že žalobce nesmí být ve střetu zájmů se zájmem skupiny.

c) právo, které je ve smíru přiznáváno jednotlivým členům skupiny, nebo oprávněný zájem jsou spravedlivé,

Nejčastějším oříškem jak pro strany řízení při vyjednávání smíru, tak i pro soud při následném přezkumu bude otázka, jestli právo přiznané jednotlivým členům skupiny, popř. oprávněný zájem členů skupiny jsou spravedlivé. Takto nastavený požadavek je logický, avšak sám o sobě příliš obecný. Proto obsahuje zákon základní vodítko, které by měli účastníci i soud při určování individuálních práv následovat. Je zřejmé, že přiznané právo není ve vzduchoprázdnu. Nacházíme se uprostřed hromadného řízení, tedy velmi složitého a nákladného sporu pro obě strany. Je tudíž potřebné obsah smíru a práva sjednaná pro jednotlivé členy skupiny zasadit do určitého širšího kontextu, který zákon definuje několika body, když požaduje zohlednit:

1. náklady, rizika a délku hromadného řízení;

2. účinnosti způsobu, jakým má být právo mezi zúčastněné členy skupiny rozděleno,

včetně způsobu vypořádání práv zúčastněných členů skupiny;

3. výši případné navržené odměny pro žalobce včetně způsobu její výplaty;

d) je v návrhu smíru s právy nebo oprávněnými zájmy jednotlivých zúčastněných členů skupiny nakládáno rovnocenně.

Pravidlo písm. d) ve své podstatě obsahuje povinnost zacházet se všemi členy skupiny rovnocenně ve vztahu k sobě navzájem; nikoliv nezbytně identicky (srov. equitably relative to each other). To znamená, že pokud je některý ze členů v totožném postavení jako jiný, je třeba s jejich právy nakládat stejně. Nenachází-li se v totožném postavení, je zapotřebí, aby s jejich právy bylo ve vztahu k sobě navzájem nakládáno stejně (relativně, absolutně však o „stejné zacházení“ nepůjde).

Obdobně jako v obecné úpravě civilního řízení není ani podle zákona o hromadném řízení možné se odvolat proti usnesení, jímž byl schválen smír. Zúčastnění členové skupiny, kteří nejsou s případným posvěceným smírem spokojeni, mají jiný nástroj ochrany – právo vyloučit účinky smíru vůči své osobě (k tomu viz dále).

Odvolání je přípustné jen proti usnesení, kterým soud smír neschválil, a podat jej mohou jen strany řízení.

Jakmile je rozhodnutí vydáno, soud jej uveřejní v rejstříku hromadných řízení. Následně soud v rejstříku vyznačí i datum, kdy rozhodnutí nabylo právní moci.

K § 82 a 83 (Účinky schváleného smíru a jejich vyloučení):

K § 82

Smír sjednávají a navrhují účastníci řízení. V hromadném řízení však žalobce nevyjednává jen o svých vlastních právech. Vyjednává i o právech třetích osob, které nemají takovou možnost obsah smíru ovlivnit. Schválený smír má pro ně přitom dalekosáhlé důsledky, neboť znamená konec řízení a je pro ně závazný.

Místo možnosti podat proti schválenému smíru odvolání, která by mohla celé řízení značně protáhnout, dává zákon zúčastněným členům skupiny k dispozici jiný prostředek právní ochrany – možnost z řízení dodatečně vystoupit a vyloučit vůči sobě účinky smíru. Na druhou stranu je však třeba brát ohled i na zájmy stran řízení, které mohly o smíru a jeho podmínkách dlouze vyjednávat, žalobce byl po celou dobu v dobré víře a navíc soud uzavřenou dohodu mezi stranami posvětil.

Ve snaze zohlednit oba protichůdné zájmy a ochránit obě skupiny v odpovídající míře umožňuje sice zákon členům skupiny vyvázání se z uzavřeného smíru, avšak pouze za určitých podmínek. Konkrétně je možné vůči sobě podmínky smíru vyloučit tehdy, když se člen skupiny aktivně do vyjednávání smíru zapojil a uplatnil vůči smíru námitky a zároveň nesmělo být této námitce vyhověno. Tímto řešením se zároveň dává účastníkům řízení další motivace, aby námitky zohlednily, přičemž při jejich nezohlednění se vystavují riziku, že se jim nespokojení členové skupiny odhlásí a v tomto rozsahu může řízení pokračovat.

„Odhlášení ze smíru“ probíhá úkonem, kterým člen skupiny projevuje vůli vůči sobě účinky smíru vyloučit, a zákon jej označuje jako „oznámení o vyloučení účinků smíru“.

Vyloučení účinků je třeba splnit ve lhůtě, která byla určena v usnesení o schválení smíru. Lhůtu určí soud v rozmezí 1 až 3 měsíců s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

Při vylučování účinků se postupuje podle § 107 a násl., který upravuje proces odhlášení. Použití uvedeného pravidla je přiměřené, neboť oznámení o vyloučení nese jiný název a podává se primárně k soudu a ne žalobci. Mimo jiné musí oznámení také obsahovat skutečnosti, z nichž je zřejmé, že se člen skupiny bránil smíru námitkou a tato nebyla vzata v konečném znění schváleného smíru v potaz.

K § 83

Ustanovení navazuje na § 99 odst. 3 OSŘ a rozvádí jej v tom ohledu, že schválený smír je závazný nejen pro účastníky řízení, ale pro všechny zúčastněné členy skupiny, kteří byli v době vyjednávání a schvalování smíru zapojeni do řízení. Výjimku tvoří pochopitelně ti ze zúčastněných členů skupiny, kteří vůči sobě vyloučili účinky smíru. Tito mohou dále postupovat při vymáhání svého práva i nadále, pokud najdou nového žalobce postupem podle § 26. Vzhledem k podmínkám hromadného řízení (§ 33) ve spojení s nezbytným počtem souhlasů, podle nichž musí být v řízení vždy alespoň 10 členů, je tento postup možný jen tehdy, zbylo-li v řízení i nadále alespoň 10 členů skupiny. V opačném případě soud řízení zastaví a zbylí zúčastnění členové skupiny mohou své nároky uplatnit individuálně.

V souladu s § 26 platí, že soud řízení zastaví i tehdy, nepodaří-li se nového žalobce ve lhůtě zajistit; zúčastnění členové skupiny mohou i v tomto případě postupovat individuálně.

K § 84 (Změna hromadné žaloby):

Pravidlo o změně žaloby navazuje na § 95 OSŘ. Obdobně jako u smíru se zde navrhuje, aby soud připustil změnu hromadné žaloby nejen za podmínky § 95 odst. 2, tj. že by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o hromadné žalobě, ale také za podmínky, kdy změna neodporuje zájmům skupiny. V úvahu lze při posuzování brát omezeně i kritéria § 80.

Odvolání proti usnesení soudu je přípustné. Odvolání může podat jen žalobce.

Ustanovení § 76 odst. 2, § 77 a § 78, které se týkají námitek, se uplatní obdobně.

K § 85 (Zpětvzetí hromadné žaloby):

K odst. 1

Shodně se smírem a změnou hromadné žaloby je zpětvzetí žaloby procesním úkonem žalobce, který má zásadní důsledky pro průběh hromadného řízení. Zatímco u smíru znamená jeho uzavření a schválení konec řízení ve věci, u změny to může být omezení hromadné žaloby, v tomto případě nejde o meritorní skončení sporu, přesto mohou mít členové skupiny zájem v řízení pokračovat. Rovněž by neomezená možnost zpětvzetí žaloby mohla znamenat zvýšený korupční potenciál ve vztahu žalovaného a žalobce, kdy žalovaný by mohl být motivován uplatit žalobce a přimět ho ke stažení žaloby.

Ze všech těchto důvodu počítá zákon u zpětvzetí žaloby s obdobným mechanismem jako u soudního smíru nebo změny žaloby.

Žalobci se právo požadovat zpětvzetí žaloby nebere. Soud však pokaždé zkoumá, zda je takové zpětvzetí v zájmu členů skupiny. Ačkoliv nejsou zcela přiléhavá, lze jako kritéria vzít v potaz i podmínky vyjmenované v § 80. Neznamená to však, že by případně zamítnutí připuštění zpětvzetí znamenalo nucené setrvání konkrétního žalobce ve sporu. Žalobce pak může požadovat svoji výměnu podle § 28 a násl.

Mohou nastat následující situace:

 žalobce navrhuje zpětvzetí, protože nepovažuje pokračování sporu za výhodné pro skupinu a s tímto se ztotožní i soud – soud zpětvzetí připustí;

 žalobce navrhuje zpětvzetí, protože nepovažuje pokračování sporu za výhodné pro skupinu, soud má jiný názor – soud zpětvzetí nepřipustí a žalobce může navrhnout svoji výměnu;

 žalobce navrhuje zpětvzetí, protože již nemůže z osobních důvodů v řízení pokračovat

– soud zpětvzetí zpravidla nepřipustí, neboť to není dostatečným důvodem pro zastavení řízení, a žalobce může navrhnout svoji výměnu;

 žalobce navrhuje zpětvzetí, protože již nechce v řízení pokračovat – soud zpětvzetí zpravidla nepřipustí, neboť to není dostatečným důvodem pro zastavení řízení, a žalobce může navrhnout svoji výměnu.

Žalobce do řízení vstupoval s tím, že musí po celou dobu hájit zájmy celé skupiny. Nemůže si tudíž jen tak ukončovat řízení, jak se mu zachce. Jediným legitimním důvodem pro zastavení řízení je situace, kdy není další pokračování pro skupinu výhodné. Žalobce může v případě zamítnutí návrhu soudem požadovat svoji výměnu.

Vzhledem k významu rozhodnutí soudu je možné se proti jeho usnesení odvolat. Odvolání může podat žalobce a žalovaný.

K odst. 2

Ustanovení § 76 odst. 2, § 77 a § 78 se pro projednání a rozhodnutí o návrhu na zpětvzetí použije obdobně. Zbytek je z povahy věci vyloučen.

K odst. 3

Navrhuje se standardní postup jako v jiných obdobných případech.

K § 86 (Zpřístupnění dokumentů)

V nezbytném rozsahu návrhu směrnice, která požaduje zavedení institutu tzv. zpřístupnění důkazu (srov. čl. 13), se navrhuje umožnit žalobci a žalovanému požadovat zpřístupnění dokumentů, které má k dispozici druhá strana nebo třetí osoba. Tato možnost je v přihlašovacím hromadném řízení dána jen v případech tzv. reprezentativní žaloby, a to proto, že takový požadavek vyplývá z již zmíněné směrnice. Ve zbytku se uplatní § 118 a násl.

Po vzoru zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže se navrhuje hovořit o „dokumentech“, přičemž dokumenty mohou být jakékoliv důkazní prostředky, ale i další prostředky, jimiž lze zjistiv stav věci.

Obecně k nákladům řízení a odměně

V dílu pátém se upravují náklady řízení a odměna žalobce. Ve své podstatě je tedy cílem této pasáže zákona vyřešit poměrně stěžejní problém spočívající v otázce financování řízení. Třebaže se tato otázka může na první pohled jevit jako otázkou podružnou, jde ve skutečnosti o zcela klíčový parametr, od jehož správného nastavení se bude odvíjet četnost, a tím i účinnost hromadných žalob v aplikační praxi. Přinejmenším v principu odhlašovacího hromadného řízení na sebe totiž v kontextu kontinentálního práva naráží dva základní aspekty hromadných žalob, kterými je na jedné straně velmi nízká hodnota individuálního nároku při současné početnosti skupiny, na straně druhé pak nutnost zavést odpovídající nastavení soudních poplatků a náhrady nákladů řízení, které bude bránit před zneužitím a zároveň chránit nároky žalovaného v případě jeho úspěchu ve věci. Výsledkem je stav, kdy žalobce má z hlediska hmotného práva v sázce velice málo, teoreticky z hlediska procesního však na jeho bedrech leží velká finanční odpovědnost za zahájení řízení a riziko neúspěchu ve věci.

Ne ve všech zemích je tento problém na stole. Například v USA je potlačen tím, že soudní poplatky jsou v případě hromadných žalob velmi malé a navíc zde neplatí tzv. loser pays principle, podle něhož má vítězná strana právo na náhradu nákladů řízení. Ve Spojených státech se naopak prosazuje pravidlo, že každý si hradí své náklady sám.

V jiných zemích se zase členové skupiny dopředu skládají na náklady řízení a tím se podílejí na financování celého procesu.

Od základních zásad poplatkového práva se předkládaný zákon odchýlit nechce. K opuštění zásady, podle níž ten, kdo měl ve věci neúspěch, hradí náklady protistraně (tzv. loser pays principle), nebyl shledán důvod. I nadále tak platí, že neúspěšná strana hradí protistraně vynaložené finanční prostředky.

Ve světle výše vymezených specifik hromadných žalob je však přesto nutné financování hromadné žaloby oproti běžnému civilnímu procesu modifikovat. Zejména je nutné oprostit se od tradičně vystavěného financování individualisticky pojatého kontinentálního řízení. Modifikace by přitom měla zajistit

a. aby bylo možné zachovat odrazovací funkci soudního poplatku a náhrady

nákladů řízení,

b. zároveň však, aby nedošlo k úplně paralýze nově zavedeného nástroje, jehož

využití by se z hlediska analýzy nákladů a přínosů (tzv. Cost–benefit analysis) nikomu nevyplatilo; jinak řečeno, je nutné najít osobu, které se vedení řízení i přes riziko za určité situace vyplatí,

c. aby žalovaný měl jistotu, že se mu v případě úspěchu ve věci vrátí vynaložené

prostředky,

d. aby členové skupiny, kteří mají v řízení omezené postavení, nebyli vystaveni

přílišnému finančnímu riziku.

Zákon uvedené řeší třemi cestami:

1. za náhradu nákladů ze zákona odpovídá jen 1 osoba – a to žalobce;

Toto opatření chrání žalovaného i členy skupiny před riziky zneužití žaloby či neschopnosti žalobce.

2. Členové skupiny se na „financování“ řízení podílejí jen ex post prostřednictvím odměny žalobce;

Namísto řešení, které lze nalézt v některých právních řádech, kde se členové skupiny finančně zapojují již na začátku řízení, popřípadě odpovídají za náhradu nákladů společně a nerozdílně, se navrhuje podílení se až zpětně, a to z povahy věci jen v případě úspěchu žalobce. Toto opatření chrání členy skupiny, kterým díky tomu nehrozí žádná rizika pro případ neúspěchu sporu.

3. Žalovaný má k dispozici možnost požadovat po žalobci jistotu;

Opatření směřuje na ochranu finančních zájmů žalovaného před nesolventností či nekredibilitou žalobce.

Úprava nákladů řízení a jejich náhrady v občanském soudním řádu, jež je obsažena v § 137 a násl., je komplexní a zároveň flexibilní. Proto se s výše uvedenými odchylkami uplatní i pro hromadné řízení.

Odchylky spočívají zejména ve vyjasnění některých otázek (kdo má právo a potažmo povinnost k náhradě), v rozšíření okruhu nákladů, které mohou být hrazeny, a v zakotvení zvláštní úpravy jistoty, jež je odůvodněna potenciálně vysokými náklady a má být jednou z pojistek proti případnému zneužití.

V oddíle 2 jsou řešeny otázky spojené s jistotou a jejím složením, a dále s uplatňováním práva na uspokojování jistoty. Konečně jsou v následujícím díle obsažena i ustanovení o odměně, která striktně vzato není nákladem řízení, ale stejně jako náklady řízení souvisí s fiskální stránkou věci (oddíl 3).

K § 87 (Náklady řízení):

K odst. 1

Nad rámec demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 OSŘ se navrhuje postavit najisto, že nákladem řízení jsou též náklady na uveřejňování informací. Zásadně půjde o náklady žalobce, případně ale i žalovaného. Uveřejňování v rejstříku hromadných řízení nebude považováno za náklad řízení, pokud se však soud rozhodne, že by bylo vhodné oficiálně uveřejnit informace o řízení i jinými cestami, je možné takové uveřejnění za náklad řízení rovněž považovat. Totéž platí pro náklady, které té které straně vznikly zpřístupněním dokumentů.

Důležité je, aby náklady byly účelné, tj. „zbytečné“ náklady uveřejňování, které vznikly nehospodárným jednáním jejich zadavatele, se nehradí.

K odst. 2

Další odchylka oproti individuálnímu řízení je způsob výpočtu odměny za zastupování pro účely náhrady nákladů řízení. Na rozdíl od § 151 odst. 2 OSŘ je základním vodítkem pro výpočet nikoliv paušální vyhláška (v tuto chvíli chybějící), ale vždy advokátní tarif. Důvod je nasnadě. Paušální vyhláška je dimenzována pro „průměrné řízení“ a od takového „průměrného řízení“ se odvíjí jednotlivé sazby. Hromadné řízení ale nebude nikdy „průměrné“ a bude více než u individuálního řízení záviset na konkrétních okolnostech daného případu. Tuto skutečnost dokáže zohlednit právě a jen advokátní tarif.

K § 88 (Náhrada nákladů řízení):

K odst. 1

V souladu s tím, co bylo řečeno již výše, vychází předkládaný návrh z koncepce, že účastníky řízení jsou pouze žalobce, tj. osoba, která podala hromadnou žalobu, a žalovaný. Mohou vznikat otázky, zda v případě neúspěchu hromadné žaloby je možné náhradu nákladů řízení uložit i zúčastněným členům skupiny. Vzhledem k tomu, že tito členové skupiny mají v řízení limitované postavení a nejsou účastníky v legálním slova smyslu, je nezbytné je z této povinnosti vyloučit. Náhrada nákladů řízení za neúspěch ve sporu je plně rizikem žalobce a ten toto riziko nesmí přenášet na členy skupiny, kteří hromadnou žalobu nepodali. Členové skupiny se tak zapojením do řízení primárně žádné finanční hrozbě nevystavují.

Obdobně však není spravedlivé, aby členové skupiny, kteří nemají žádnou povinnost v tomto směru, měli právo na náhradu nákladů řízení. Obecně se vychází z toho, že žalobce bude po celou dobu řízení hájit jejich zájmy a jejich přítomnost v řízení tak není nezbytná, či dokonce je v ideálním případě zbytečná. Zároveň by bylo nespravedlivé vůči žalovanému, jenž nemá proti členům skupiny žádný nárok, aby hradil jejich náklady řízení, které vznikly de facto zbytečně.

Náklady řízení, které nevznikly členům skupiny zbytečně, budou náklady na odvolání žalobce či jiné náklady, které vznikly jako důsledek porušení jeho povinnosti. I tyto náklady by neměly jít za žalovaným, neboť jde čistě o vztah žalobce – členové skupiny. Bude proto možné je vymáhat z titulu odpovědnostního vztahu mezi členy skupiny a žalobcem.

Z tohoto důvodu je v odstavci prvém postaveno najisto, že právo a povinnost k náhradě nákladů lze přiznat jen účastníkovi hromadného řízení, popř. také státu, pokud zaplatil náklady důkazů (svědečné, znalecký posudek apod.) a jiné podobné náklady, na jejichž náhradu má podle obecných ustanovení občanského soudního řádu právo (viz § 148 OSŘ).

Tím není dotčeno ustanovení o zaviněných nákladech, obsažené dnes v § 147 OSŘ. Podle tohoto ustanovení lze za podmínek zavinění či popřípadě i náhody, která se povinnému k náhradě přihodila, povinnost k náhradě uložit i jiným osobám než účastníkům řízení. Za podmínek § 147 odst. 1 OSŘ může být takovým povinným zástupce účastníka, za podmínek § 147 odst. 2 OSŘ dále i další osoby jako svědci či znalci. Podmínky, za nichž povinnost vzniká, zde budou stejné jako u § 147 OSŘ; proto se na uvedené ustanovení navrhuje odkázat.

K odst. 2

Vzhledem k tomu, že zúčastnění členové skupiny nespadají pod žádnou z kategorií osob uvedených v § 147 odst. 2 OSŘ, je nezbytné pro ně zavést zvláštní pravidlo. Pokud zúčastněný člen skupiny způsobí svým zaviněním náklady řízení, je spravedlivé, aby byl povinen k jejich náhradě. Na rozdíl od § 147 se však členům skupiny nepřičítá náhrada nákladů, jestliže tyto vznikly náhodou, která se jim přihodila.

To platí i pro ty, kteří již z nějakého důvodu zúčastněnými členy skupiny nejsou (např. z rozhodnutí soudu podle § 60).

K odst. 3

Ustanovení reaguje na možnost soudu v případě změny na straně žalobce rozhodnout o mezitímním vyúčtování. Navazuje tak na § 31.

Pokud dojde k uzavření smíru, uvedená pravidla se pochopitelně nevyužijí.

Jistota

Je nutné odlišovat povinnost ke složení jistoty v souvislosti s podmínkou platební schopnosti (§ 35), od povinnosti složit jistotu do soudní úschovy na návrh. Na prvně zmíněnou situaci dopadá jen § 89 a násl. o návrhu na složení jistoty, na druhou zmíněnou dopadá § 92 a násl. o uspokojení práv ze složené jistoty.

K § 89 (Návrh na složení jistoty):

K odst. 1

Hromadné řízení bude co do časových, odborných i administrativních aspektů poměrně zatěžující. Lze proto očekávat, že náklady řízení vzniklé v hromadném řízení budou vysoké. Zákonodárce si je zároveň vědom toho, že hromadné řízení má potenciál být zneužíváno s cílem poškodit žalovaného. Pro tyto případy musí zákon obsahovat nástroje, jak zneužívajícím žalobám zabránit, a pokud by k nim mělo dojít, jak co nejvíce omezit případné následky.

Jedním z nástrojů, který má preventivní a hlavně reparační funkci, je institut jistoty na náhradu nákladů řízení. Možnost známá z řízení s mezinárodním prvkem (§ 11 zák. o mezinárodním právu soukromém) se zde rozšiřuje i do čistě národního řízení, aby předešla zneužívajícím žalobám a případně přispěla k náhradě újmy, která může ze zneužívajících či bezdůvodných hromadných žalob vzniknout.

Žalovaný tak může soudu navrhnout, aby uložil žalobci povinnost složit do soudní úschovy jistotu na náhradu nákladů řízení. Jistotu lze uložit, pokud:

 je tu obava, že žalobce nebude mít v případě neúspěchu dostatečné finance na náhradu nákladů řízení;

 uložená jistota je přiměřená (výši určuje soud dle § 90).

Návrh na složení jistoty lze uložit jak v řízení o přípustnosti hromadné žaloby, tak i v průběhu hromadného řízení ve věci samé.

Složení jistoty lze navrhnout, i když byla jistota složena v souvislosti s plněním podmínky platební schopnosti.

K odst. 2

Žalobce si svého žalovaného „vybírá“ a měl by se tedy ujistit, že žalovaný bude mít dostatek finančních prostředků na zaplacení vysouzené částky i nákladů řízení. Toto opatření může působit i preventivně, neboť žalobce bude motivován o každé hromadné žalobě více přemýšlet.

Žalobce však nijak nemůže zabránit tomu, že dojde k „výměně“ na straně žalovaného v hmotném právu a tento nový žalovaný bude bílým koněm bez možnosti cokoliv z něj vymoci. Tuto okolnost již žalobce nijak ovlivnit nemůže. Pokud tedy dojde k tomu, že žalovaný postoupil předmět řízení na třetí osobu, dává zákon žalobci oprávnění po soudu požadovat, aby žalovanému, který by měl odejít ze sporu, uložil povinnost složit na náhradu nákladů řízení jistotu. Podmínkou pro složení jistoty je opět prokázání, že je zde obava, aby procesní nástupce uhradil žalobci náhradu nákladů řízení (kupř. má-li procesní nástupce sídlo v zahraničí apod.).

K odst. 3

Mimo obecných náležitostí podání musí z návrhu vyplývat, v čem spočívá obava, že náklady řízení nebudou nahrazeny.

K § 90:

K odst. 1 Ustanovení upravuje rozhodnutí soudu. Soud o uložení povinnosti rozhoduje usnesením, v němž mj. určí výši jistoty a lhůtu, v níž má být jistota složena. Výši jistoty určí soud s přihlédnutím k předmětu sporu, lhůtu s přihlédnutím k výši uložené jistoty. Usnesení musí též obsahovat poučení, jaký následek je s nesložením jistoty spojen – k tomu blíže § 91.

K odst. 2

Odvolání je přípustné jen proti usnesení, kterým soud povinnost složit jistotu uložil. Proti zamítavému usnesení je možné se bránit novým návrhem na uložení jistoty. Snahou je zabránit úmyslné paralýze tím, že strana požadující složení jistoty povede o této otázce dlouhotrvající spory.

K § 91:

Pravidlo reguluje následky, které jsou spojeny s nesložením jistoty.

K odst. 1

Nesloží-li jistotu žalobce, ač k tomu byl usnesením soudu povinen, soud usnesením řízení zastaví. Zúčastněné členy skupiny žalobce vyrozumí o tom, že mohou podat individuální žalobu.

K odst. 2

Nesloží-li jistotu žalovaný, rozhodne soud usnesením o tom, že je spolu s procesním nástupcem žalovaného zavázán k náhradě nákladů řízení, které vznikly v době, kdy byl stranou řízení, společně a nerozdílně. Žalobce si tedy může vybrat, po kom bude náklady vymáhat, popř. zda společně.

K odst. 3

Ustanovení upravuje zvláštní poučovací povinnost soudu. V usnesení, kterým ukládá povinnost složit jistotu, musí soud povinnému sdělit, jaké následky jsou spojeny s jejím nesložením (dle okolností následky podle odst. 1 nebo 2).

K § 92-95 (Uspokojení práv ze složené jistoty):

Pro případné uspokojení z jistoty se navrhuje s drobnými úpravami převzít osvědčené řešení § 77a OSŘ. Je třeba znovu zopakovat, že podle těchto ustanovení se postupuje kdykoliv, je-li složena jistota do úschovy soudu, bez ohledu na to, kdo ji složil či zda to bylo na základě rozhodnutí soudu anebo z titulu nezbytnosti doložit podmínku platební schopnosti. U platební schopnosti se jen neuplatní § 93 o právu na náhradu újmy, neboť toto právo podmínka platební schopnosti nekryje.

K § 92 (Uspokojení práva na náhradu nákladů řízení)

Ustanovení upravuje právo na uspokojení nároku na náhradu nákladů řízení ze složené jistoty a způsob, jakým by uspokojení mělo proběhnout. Princip je obdobný jako v citovaném § 77a OSŘ – je potřeba podat návrh na uspokojení náhrady nákladů ze složené jistoty, a to do 6 měsíců ode dne, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, kdo nese náklady a v jaké výši.

K § 93 (Žaloba na náhradu újmy)

Opět se přebírá podobná konstrukce jako v § 77a OSŘ a žalovaný může požadovat právo na náhradu újmy. Žaloba na náhradu újmy však nemůže být podána, je-li jistota v úschově z důvodu podmínky platební schopnosti – tato podmínka totiž právo na náhradu újmy nekryje.

Žaloba na náhradu újmy se uplatňuje nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o újmě dozvěděl. Nejpozději musí být uplatněna do 3 let od skončení řízení. Na rozdíl od § 77a však marným uplynutím lhůty nezaniká právo na náhradu újmy, pouze tím dochází k tomu, že není možné na následné uspokojení využít složenou jistotu, která se po uplynutí lhůty vrátí složiteli.

K § 94

Kolidují-li si nároky více osob anebo nároky na náhradu nákladů řízení a náhradu újmy (anebo obojí), rozdělí soud jistotu poměrně. Zbytek může být dále vymáhán.

K § 95 (Vrácení složené jistoty)

Pokud uplynuly marně lhůty uvedené v § 92 a 93 (u podmínky platební schopnosti jen lhůta dle § 92), soud složenou jistotu vrátí složiteli. Rovněž je povinností soudu složenou jistotu vrátit, jestliže nebyla využita na zaplacení nákladů či újmy (povinný povinnost splnil dobrovolně, žaloba na náhradu újmy byla pravomocně zamítnuta apod.). Vrácením jistoty není dotčeno právo na náhradu újmy (na rozdíl od OSŘ zde nedochází k prekluzi).

K § 96:

K důležitosti právní úpravy odměny a nezbytnosti jejího zakotvení do mechanismu hromadného vymáhání práv členů skupiny bylo již dostatečné řečeno v obecném úvodu k nákladům řízení a odměně. Je to forma, jak se zúčastnění členové skupiny, kteří nevložili do hromadného řízení vlastní finanční prostředky a nemají v řízení žádná rizika, podílejí na jeho financování.

Odměna je v zásadě upravena ve dvou ustanoveních, na která navazují další ustanovení v zákoně, zejména ustanovení o tom, že žalobce si vyčíslí procentuální odměnu v hromadné žalobě, na jejímž základě soud rozhodne a odměnu s konečnou platností určí v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby.

Vzhledem k tomu, že odměna je nárok žalobce vůči zúčastněným členům skupiny (nikoliv vůči žalovanému či dokonce státu), jde o řešení vztahu žalobce a těchto členů skupiny. Odměna se tak vypočítává zásadně z toho, co bylo přisouzeno členům skupiny. To má mj. následující konsekvence:

1. Odměnu je možné přiznat jen tam, kde to umožňuje povaha přiznaného plnění.

V praxi to znamená, že je možná jen u žalob, v nichž se členům skupiny přiznává aktivní plnění.

2. Odměna snižuje nárok zúčastněných členů skupiny.

To je ospravedlnitelné tím, že zúčastnění členové skupiny nenesou v řízení žádná rizika, nemusí v řízení nijak figurovat, činit žádné úkony, navrhovat důkazy apod. Aniž by tak cokoliv udělali, mohou z řízení jen profitovat. V případě neúspěchu jim naopak nic kromě ztráty nároku nehrozí. To, oč se sníží odměna, je tedy jen jakousi „daní“ za to, že jim jejich právo bude přiznáno bez jakéhokoliv (výraznějšího) osobního přičinění. Pokud nechtějí svůj nárok o tuto odměnu snižovat, nemusí se do řízení přihlašovat, případně se z něj mohou odhlásit. Je nicméně pravděpodobné, že případné náklady, jež by si individuální procesní postup vyžádal, by zjevně převýšily výši, která se odečte na odměnu, a ve většině případů, zejména v odhlašovacím hromadném řízení, by zřejmě převýšily i výši jistiny.

Je třeba podotknout, že právní úprava odměny a její výplaty platí pro případy, kdy ve věci rozhodne soud. Pokud účastníci uzavřou mezi sebou smír, mohou se pochopitelně na otázkách odměny dohodnout odchylně od zákona. Tato dohoda je však součástí smíru a podléhá schválení soudem.

K odst. 1

Ustanovení říká, kdy vzniká žalobci nárok na odměnu. Konkrétní výši navrhuje žalobce v žalobě a rozhoduje o ní soud v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby. Takto určená výše je závazná a nelze ji později měnit.

Jak již bylo uvedeno v obecném úvodu, nárok na odměnu obecně vzniká pouze tehdy, pokud žalobce požaduje v žalobě vykonání určité povinnosti (zaplacení peněžité částky, poskytnutí jiného zastupitelného plnění, poskytnutí slevy, opravu, výměnu apod.).

Zásadně platí, že odměna se poskytuje ve stejné podobě jako přisouzené právo, tudíž například, je-li přisouzena finanční kompenzace, poskytne se odměna v penězích, jsou-li přisouzeny akcie či poukazy, poskytne se žalobci část akcií, poukazů, rozhodl-li soud o povinnosti poskytnout uhlí či mouku, vydá se žalobci odpovídající podíl uhlí či mouky apod.

V rozsahu, v jakém byla přiznána odměna žalobci, se sníží podíl členů skupiny na přisouzeném plnění. Rozhodne-li soud, že každý člen má nárok na 500Kč, dostanou členové 375 Kč a žalobce za každého člena 125 Kč apod. Dohodnou-li se strany na tom, že každý poškozený získá slevový kupon ve výši 1000 Kč namísto náhrady škody, připadne každému členovi skupiny kupon ve výši 750 Kč a žalobce od žalovaného získá kupon ve výši 250 Kč za každého člena. Rozhodne-li soud o tom, že každý člen má nárok na 10Kg uhlí, dostane žalobce 2,5kg uhlí atd.

K odst. 2 V druhém odstavci se řeší situace, kdy není možné z povinnosti něco konat část „strhnout“, neboť tato povinnost je nedělitelná (typicky oprava, výměna apod.). V tomto případě se žalobci vyplatí odměna v penězích, která bude odpovídat nejvýše 25% z přisouzeného plnění, přičemž toto plnění se u jednotlivých zúčastněných členů skupiny sníží (kupř. budou muset doplatit část opravy ve výši odpovídající přiznané odměně apod.).

K odst. 3

Ustanovení míří zejména na situace, kdy má být žalobci přiznána odměna dle odstavce 1, která však nespočívá v poskytnutí peněžitého plnění, ale kupříkladu v poskytnutí uhlí či dodání vajec. Pro tyto případy zákon umožňuje žalobci a žalovanému, aby se na povaze odměny dohodli odchylně, tj. kupříkladu namísto uhlí by si sjednali finanční plnění odpovídající hodnotě podílu na uhlí. Přitom však nesmí být dotčeno právo členů skupiny na jejich podíl, tj. právo členů skupiny na nejméně 75% uhlí není touto dohodou nijak dotčeno.

K § 97:

K odst. 1

Odstavec prvý dává žalobci i soudu vodítko k posouzení přiměřenosti výše odměny. Dle zákona by odměna měla odpovídat tomu, jak dlouhé lze očekávat řízení, jakou lze očekávat jeho složitost a jak je řízení rizikové.

Obecně platí, že čím složitější a rizikovější je řízení, tím větší by měla být odměna žalobce a naopak. Odměna však může být stanovena do výše maximálně 25 %.

K odst. 2

Definitivní slovo při určení výše odměny má soud, který může návrh žalobce, má-li za to, že je příliš vysoká, přiměřeně snížit. Přihlíží přitom zejména k výši rizika a očekávané délce a složitosti řízení.

K § 98:

Z důvodu právní jistoty se navrhuje výslovně deklarovat, že odměna žalobce nijak nenahrazuje nebo nezahrnuje právo žalobce na náhradu nákladů řízení. Je rovněž nutné odlišovat odměnu žalobce, která je promítnutím vztahu žalobce a zúčastněných členů skupiny, a vypočítává se z přisouzeného plnění, a odměnu advokáta, již hradí žalobce svému advokátovi a kterou může požadovat v rámci náhrady nákladů řízení po žalovaném (v tomto případě vypočtenou dle advokátního tarifu).

Tato hodnota byla zvolena na základě úpravy advokátního kodexu (čl. 10 odst. 5) a inspirována též americkým modelem, u něhož jsou advokáti odměňováni zpravidla procentem okolo 25 až 30 % z vysouzené částky. Kompletní analýza je uvedena v New York University Law Review, Vol. 92:937 October 2017, ATTORNEYS’ FEES IN CLASS ACTIONS: 2009–2013, Theodore Eisenberg, Geoffrey Miller, Roy Germano, str. 947 a násl.; též dostupná na: http://www.nyulawreview.org/sites/default/files/pdf/NYULawReview-92-4- EisenbergMillerGermano.pdf Pokud je nicméně žalobce zároveň advokátem a v řízení vystupoval jako žalobce (a nikoliv jako advokát), pak mu nárok na náhradu odměny advokátovi dle ustanovení advokátního tarifu logicky nevzniká.

K § 99 (Rozhodnutí, kterým se přihlašovací hromadní řízení končí):

Závěrečná pasáž hlavy první upravuje rozhodnutí vydané v hromadném řízení. Obecné ustanovení § 99 se uplatní pro obě řízení, upravuje základní pravidla pro rozhodování soudu. Zvláštní úprava v § 100 se použije jen v přihlašovacím hromadném řízení. Odchylky pro odhlašovací hromadné řízení jsou upraveny v § 127 a násl.

Rozhodnutí, jímž se řízení končí, může být nemeritorní - zejména rozhodnutí o odmítnutí hromadné žaloby v úvodu řízení, popřípadě rozhodnutí o nepřípustnosti hromadné žaloby, na jehož základě soud řízení zastaví, popřípadě zastavení řízení jakmile soud zjistí, že nejsou podmínky pro další vedení apod. Ve všech těchto případech rozhoduje soud usnesením a na všechny tyto případy je již pamatováno obecně anebo v občanském soudním řádu, jenž se použije subsidiárně.

V ostatních případech ale řízení dospěje do závěrečné fáze a soud bude moci ve věci rozhodnout meritorně. Je zřejmé, že jakožto obecné nalézací řízení se i v hromadném řízení rozhoduje ve věci samé rozsudkem. Pro náležitosti, způsob tvorby, právní moc, vykonatelnost apod. se subsidiárně uplatní ustanovení občanského soudního řádu.

V obou případech platí, že nestanoví-li zákon jinak, uplatní se ustanovení občanského soudního řádu (viz § 6).

K odst. 1

V prvním odstavci uvozujícího pravidla se vypočítává seznam ustanovení z obecného civilního procesu, která se pro rozhodnutí v hromadném řízení neuplatní. Uvedené výjimky jsou dány zvláštní povahou řízení a nutností chránit zájmy neaktivních zúčastněných členů skupiny.

Předně není možné vydat v hromadném řízení rozsudek pro uznání na základě tzv. fikce uznání (viz § 153a odst. 3 OSŘ). Případné negativní následky spojené s tímto krokem výrazně převažují nad přínosem pravidla. Naproti tomu je možné vydat „standardní“ rozsudek pro uznání, neboť tento je vydáván na základě výslovného projevu vůle žalovaného.

Dále není možné v hromadném řízení vydat rozsudek pro zmeškání, i zde je v sázce příliš mnoho (viz § 153b OSŘ).

Konečně není možné v hromadném řízení rozhodnout na bázi rozkazního řízení, tj. nelze vydat platební rozkaz, elektronický platební rozkaz či směnečný či šekový platebního rozkazu (§ 172-175 OSŘ).

Všechny výše vyloučené formy řízení spočívají v tom, že řízení je rychle skončeno bez meritorního přezkumu, popřípadě jen s velmi povrchním meritorním přezkumem. Uvedený postup není v hromadném řízení, kde se rozhoduje o právech či oprávněných zájmech velké skupiny osob, vhodný.

K odst. 2

Byla-li hromadná žaloba podána ve sporu vyplývajícím z poměrů soukromého práva, k jejichž řešení je jinak příslušný jiný orgán než soud (např. ČTÚ, ERÚ či finanční arbitr), doručí soud rozhodnutí, kterým se hromadné řízení končí, také tomuto orgánu.

K odst. 3

Závěrem se v § 99 zavádí pravidlo, podle nějž soud uveřejňuje jakékoliv rozhodnutí, kterým se hromadné řízení ve věci samé končí, tj. i nemeritorní usnesení. Ve fázi řízení o přípustnosti hromadné žaloby se nic uveřejňovat nebude, neboť v této fázi se ještě uveřejňování skrze rejstřík hromadných řízení neaktivovalo. Teprve jakmile soud hromadnou žalobu připustí, je na místě, aby se zúčastnění členové z rejstříku dozvěděli, že bylo hromadné řízení skončeno (ať už se jedná o meritorní či nemeritorní rozhodnutí).

Tím pochopitelně není dotčeno obecné pravidlo, že se rozhodnutí soudu doručuje i stranám řízení.

K § 100 (Obsah rozsudku v přihlašovacím hromadném řízení):

Komentované ustanovení dopadá na rozhodnutí vydaná v přihlašovacím hromadném řízení. Je zřejmé, že toto rozhodnutí se mnohem více podobá rozhodnutí v individuálním řízení, neboť zde neexistuje ani jeden anonymní zúčastněný člen skupiny. Zároveň lze v této formě řízení již v rozsudku ve věci samé s konečnou platností stanovit okruh členů skupiny, kterým právo přísluší, a určit i jeho výši. Odpadá proto fáze týkající se vypořádání práv členů skupiny, která následuje v odhlašovacím hromadném řízení po vydání rozsudku (srov. dále).

K odst. 1

V záhlaví se kromě stran hromadného řízení uvede i označení zúčastněných členů skupiny, kteří udělili se zahájením řízení souhlas.

K odst. 2

Výrok rozsudku vydaného v přihlašovacím hromadném řízení musí též obsahovat:

a) označení všech zúčastněných členů skupiny s uvedením, zda je jim přiznáváno právo, způsobem předvídaným obecným procesním předpisem;

V tomto případě jsou členové skupiny jmenovitě známi, je však třeba odlišit ty, jejichž právo či oprávněný zájem byly v řízení prokázány (potvrzení nároku) a ti, jejich právo či oprávněný zájem naopak prokázány nebyly (zamítnutí nároku) – cílem je tedy odlišit procení a hmotněprávní členství ve skupině. Při vymezení členů se postupuje dle § 157 OSŘ.

b) u rozsudku na plnění, které spočívá v konání, plnění náležející jednotlivým zúčastněným členům skupiny;

Pokud bylo rozhodnuto o povinnosti něco konat, soud uvede i výši plnění jednotlivých členů skupiny.

c) způsob a lhůtu k plnění;

V případě, že soud žalovanému vyhověl, rozhodne i o způsobu a lhůtě, v níž má žalovaný plnit. Jakkoliv to zákon výslovně nepředpokládá, může žalobci též uložit splnění veškerého plnění do soudní úschovy obdobně jako v odhlašovacím hromadném řízení.

d) vyčíslení odměny žalobce.

V tuto chvíli je odměna již zřejmá, neboť je zřejmá i celková výše plnění. Výše se určí v souladu s usnesením o přípustnosti hromadné žaloby (tj. např. 20% z 1 000 000, tj. 200 000Kč).

Je důležité, aby soud při určování jednotlivých plnění z nich již odečetl podíl, který náleží žalobci jako odměna za jeho činnost. Čili nároky podle písmene b) budou v rozsudku již o tuto odměnu sníženy.

K odst. 3

I v přihlašovacím hromadném řízení může být skupina početná. Proto zákon dává soudu možnost, aby v případech, přesahuje-li počet členů číslo 20, mohl soud využít ustanovení o seznamu zúčastněných členů skupiny a přiložit jej jako přílohu k rozsudku. Je na úvaze soudu, kterou cestu zvolí.

K odst. 4

Závěrem je upravena otázka právní moci– res iudicata platí vůči všem, kteří jsou ke dni rozhodnutí soudu zúčastněnými členy skupiny (platí to tedy jak pro ty, jejichž nárok byl potvrzen, tak pro ty, jejichž nárok byl zamítnut). Právě o jejich právech soud rozhoduje a právě tito jsou uvedeni v rozsudku.

Obecně k hlavě II (Odhlašovací hromadné řízení)

V první hlavě druhé části jsou řešena obecná pravidla pro vedení hromadného řízení, která jsou s ohledem na § 4 odst. 2 nastavena pro přihlašovací hromadné řízení. Většina z těchto pravidel je přitom univerzální a uplatní se tedy v obou způsobech vedení hromadného řízení.

V hlavě II jsou obsaženy jen dílčí odchylky, které se aplikují pouze v odhlašovacím hromadném řízení. Toto systematické rozdělení bylo shledáno jako přehlednější a upřednostněno před tím, aby se jednotlivá pravidla rozprostřela do příslušných ustanovení pospolu.

Odchylky pro odhlašovací hromadné řízení se týkají zejména jiné procesní legitimace, odlišného způsobu, jakým se člen skupiny stává, respektive přestává být zúčastněným členem skupiny (tj. odhlášení), několika odlišných zásad (prolomení zásady projednací), odlišných pravidel pro překážku litispendence a odlišných ustanovení o obsahu rozhodnutí a plnění na základě rozsudku. Vyvěrají tak z podstaty odhlašovacího hromadného řízení, které zahrnuje všechny členy skupiny, ledaže projevili opačnou vůli.

K § 101 (Použití ustanovení o přihlašovacím hromadném řízení v prvním stupni)

Na odhlašovací hromadné řízení se bez dalšího použijí všechna ustanovení Hlavy I o přihlašovacím hromadném řízení (univerzálnost přihlašovacího hromadného řízení), s výjimkou vypočtených ustanovení, jejichž aplikace je z povahy vyloučena:

- § 43 odst. 1 písm. b) a c) se týká náležitostí hromadné žaloby – nahrazuje je § 103;

- § 45 odst. 2 písm. e) a § 46 se týká usnesení o přípustnosti – nahrazuje je § 104;

- § 51 se týká překážky litispendence – nahrazuje jej § 106;

- § 59 a § 63 odst. 3 se týkají seznamu zúčastněných členů skupiny – nahrazuje jej seznam aktivních zúčastněných členů skupiny

- § 86 je nahrazen § 117;

- § 100 se týká rozsudku v přihlašovacím hromadném řízení – je nahrazen § 127 a násl.

K § 102 (Náležitosti hromadné žaloby)

K § 102

Upravují se drobné odchylky náležitostí hromadné žaloby. Logicky se namísto § 43 odst. 1 písm. b) a c) navrhuje, aby hromadná žaloba obsahovala návrh na vedení odhlašovacího hromadného řízení a dále písemný souhlas alespoň 100 členů skupiny.

Pokud žalobce požaduje vedení odhlašovacího hromadného řízení, protože má za to, že jsou naplněny dodatečné podmínky, musí být z žaloby zřejmé, že jsou tyto podmínky naplněny. Zejména jde o okolnost, že se individuální práva či oprávněné zájmy členů skupiny nevyplatí vymáhat samostatně. Spolu s hromadnou žalobou musí být splněna i podmínka transparentního financování a podmínka platební schopnosti.

K § 103 a 104 (Přípustnost hromadné žaloby):

Drobné odlišnosti se týkají i posuzování přípustnosti hromadné žaloby.

K § 103

V odhlašovacím hromadném řízení vede žalobce toto řízení za skupinu osob, jejichž identita mu nemusí být vždy známa. Těchto osob může být tisíce či statisíce a není v silách žalobce, aby si zajistil vše potřebné. Rozhodnutí o ne/připuštění hromadné žaloby má přitom na oba účastníky i členy skupiny velký dopad. Neméně významným úkolem certifikace je zevrubné posouzení vhodnosti odhlašovacího hromadného řízení pro vyřešení daného sporu. Proto je velice důležité, ba dokonce klíčové, aby bylo konečné rozhodnutí soudu postaveno na co nejširším množství informací a podkladů o stavu projednávané věci.

Ze všech těchto důvodu prolamuje zákon v několika ohledech zásady civilního řízení a umožňuje, aby soud rozhodl i nad rámec petitu a zároveň, aby provedl i jiné než navržené důkazy. Tyto odchylky jsou podloženy racionálními argumenty a potřebou zajistit co nejspravedlivější rozřešení otázky, zda má hromadná žaloba smysl či nikoliv, popřípadě v jaké formě má být řízení vedeno.

Z hlediska vázanosti petitem, resp. nevázanosti petitem je nicméně potřebné zdůraznit, že tato nevázanost se vztahuje pouze k a) charakteristice a velikosti skupiny, b) a z toho vyplývajícímu rozsahu předmětu sporu (pokud je skupina 10x větší, než předpokládá žalobce, logicky je i 10x větší žalované plnění apod.). Otázka vázanosti se tedy nedotýká kupříkladu typu žaloby (zda je navrhováno zdržení se či zaplacení, zda je navrhováno jen určení apod.).

K § 104

Na rozdíl od přihlašovacího hromadného řízení uvede soud v usnesení o přípustnosti odhlašovacího hromadného řízení lhůtu pro odhlašování a pochopitelně i informaci o tom, že je vede odhlašovací hromadné řízení.

Skupinu a její členy soud vymezí prostřednictvím předpokladů členství ve skupině tak, aby byla umožněna identifikace zúčastněných členů skupiny, a to alespoň při vypořádání práv v závěru řízení, kdy již bylo ve věci rozhodnuto. Počítá se tedy s tím, že vymezení se může dále zpřesňovat a jeho finální podoba bude zřejmá až v konečném rozsudku. Zúčastněné členy, kteří udělili souhlas, soud vymezí v souladu s postupem podle § 127.

K § 105 a 106 (Překážka zahájeného řízení)

Stejně jako u přihlašovacího řízení, je nezbytné vyřešit vztahy jednotlivých řízení i pro odhlašovací hromadné řízení. Ve své podstatě jde o problematiku překážky litispendence.

K § 105

Z povahy věci vyplývá, že odhlašovací hromadné řízení může v téže věci probíhat pouze jedno. Klíčovým okamžikem je certifikace, v níž je postaveno najisto, že hromadné řízení je přípustné. Nebude tak možné, aby vedle sebe existovala dvě paralelní hromadná řízení vedená v režimu odhlašovacím. Kdo první podá hromadnou žalobu a jehož hromadná žaloba je připuštěna, měl by jako jediný toto řízení dotáhnout do konce.

Totéž platí z důvodu efektivity a hospodárnosti i pro přihlašovací hromadné řízení – nebude tedy možné v téže věci (ve smyslu stejných či obdobných skutkových nebo právních otázek) vést odhlašovací a dále jedno či více přihlašovacích hromadných řízení.

K § 106 Pokud tak některý ze členů skupiny nejpozději do skončení lhůty pro odhlašování zahájí individuální řízení o téže věci, považuje se takové podání žaloby za odhlášení z hromadného řízení.

Stejně jako v přihlašovacím hromadném řízení však má člen skupiny i v odhlašovacím hromadném řízení možnost se do tohoto řízení přihlásit, a to ve lhůtě určené pro odhlašování. Opět se dává členovi skupiny za úkol, aby o svém přihlášení informoval soud, jenž vede individuální řízení (srov. subsidiární aplikaci § 52).

V souladu s § 8 se uvedený postup uplatní obdobně i pro řízení před příslušnými správními orgány.

K § 107-109 (Odhlášení z hromadného řízení)

K § 107

Od okamžiku, kdy bylo usnesení o přípustnosti hromadné žaloby uveřejněno v rejstříku, běží všem členům skupiny lhůta pro uplatnění práva na odhlášení. Odhlásit je nicméně možné od zahájení samotného řízení, tj. od podání hromadné žaloby, a to do uplynutí lhůty pro odhlašování.

Odhlášení musí proběhnout pouze ve lhůtě k tomu určené. Pokud by možnost z řízení vystupovat byla dána členům skupiny libovolně, vedlo by to v praxi nepochybně k tomu, že by členové skupiny vyčkávali na průběh řízení a podle jeho vývoje z něj v poslední chvíli odešli nebo zůstali až do konce. Tomu se snaží předkládaný návrh zabránit.

K § 108

Odhlášení se provádí tzv. oznámením o odhlášení, které je třeba doručit primárně žalobci. Navrhuje se upravit oznámení o odhlášení velice neformálně, aby však zároveň stále plnilo svoji funkci. Uvedený přístup je v souladu s požadavky Doporučení, které požaduje, aby zákon obsahoval co nejširší právo člena skupiny z řízení vystoupit (čl. 22-23 Doporučení). Oznámení tak není podáním ve smyslu občanského soudního řádu. I z tohoto důvodu zákon jen demonstrativně vypočítává, jakými způsoby je možné oznámení provést. Primárně musí z oznámení vyplývat, kdo se z řízení odhlašuje.

Pro účely usnadnění odhlášení ministerstvo připraví formuláře, jejichž náležitosti upraví vyhláška.

Oznámení o odhlášení není podáním, proto se zavádí zvláštní pravidlo pro to, co musí obsahovat. Musí být patrno, kdo jej činí, kterého hromadného řízení se týká a co sleduje (tj. že sleduje odhlášení osoby z daného řízení). Oznámení o odhlášení musí být též podepsáno a datováno, umožňuje-li to povaha prostředku, jakým bylo učiněno. Pokud nemá předepsané náležitosti, žalobce vyzve odhlašovatele k opravě (pravidlo obdobné § 43 odst. 1 OSŘ). K oznámení o odhlášení, které nebylo doplněno, se nepřihlíží.

Žalobce musí odhlášenému členovi skupiny zaslat potvrzení o jeho odhlášení.

K § 109 (Podání oznámení o odhlášení soudu)

Oznámení o odhlášení je možné učinit i u soudu, který je povinen na něj vyznačit datum jeho podání a bez zbytečného odkladu jej postoupit žalobci. U soudu je možné se odhlásit také ústně do protokolu. Odhlášení je účinné již podáním soudu a nikoliv až doručením žalobci.

K § 110 (Účinky odhlášení):

Uvedené pravidlo reguluje okamžik odhlášení a jeho účinky. Odhlášení je učiněno dnem, kdy došlo k podání odhlášení (tj. kdy bylo oznámení o odhlášení odevzdáno na poštu), a nikoliv dnem, kdy bylo žalobci/soudu doručeno.

Jakmile je odhlášení učiněno, přestává být člen zúčastněným členem skupiny, a tím mu zanikají i procesní práva zúčastněného člena skupiny v hromadném řízení (myšlena jsou primárně ta, která jsou vypočtená v § 12 odst. 2). O jeho tvrzeném nároku se již nadále hromadné řízení nevede.

Je potřeba pamatovat i na otázku litispendence – osoba, která se z řízení neodhlásí v soudem určené lhůtě, nemůže svůj nárok uplatňovat v jiném řízení.

K § 111 (Přihlášení zahraničního člena skupiny):

Směrnice připouští opt-out, ale pro členy skupiny ze zahraničí požaduje, aby na národní úrovni existoval vždy pouze opt-in. To se promítá do předmětného ustanovení, které zahraničním členům skupiny umožňuje se do odhlašovacího hromadného řízení přihlásit.

K § 112 a 113 (Seznam odhlášených členů skupiny)

K § 112

Žalobce vede tzv. seznam odhlášených členů skupiny. Tento seznam je důležitý primárně pro případné jiné individuální řízení, zahájené po odhlášení z hromadného řízení, a pro konečný rozsudek, v němž se bude určovat celková dlužná suma a také závaznost tohoto rozsudku. Pokud totiž bude známé, kolik osob bylo dotčeno, avšak tyto nejsou identifikovány, je důležité znát počet všech členů skupiny, kteří se odhlásili. Odhlášené osoby totiž nelze při výpočtu dlužné částky brát v potaz.

Náležitosti seznamu budou podrobněji rozvedeny v příslušné vyhlášce.

Zápis na seznam je administrativní činností, při níž nedochází k žádnému přezkumu po věcné stránce. Přesto může žalobce u osob, o jejichž členství ve skupině má pochybnosti, uvést, že tyto pochybnosti panují a připojit jejich zdůvodnění. Mohlo by se totiž stát, že se z řízení hromadně odhlásí fiktivní členové skupiny, čímž klesne celkový počet zúčastněných členů skupiny, a tím i vymáhaná částka, aniž by k tomuto úbytku dotčených osob fakticky došlo. Na konci řízení by tak bylo přisouzeno méně, než o co by se následně zájemci přihlásili. Takové stanovisko vyslovující pochybnosti o členství ve skupině žalobce vyhotovit může, ale nemusí.

K § 113

V tomto ustanovení je upraven postup, jenž následuje po uplynutí odhlašovací lhůty. V prvé řadě je třeba, aby žalobce dokončil seznam odhlášených členů skupiny a tento předložil soudu spolu se stanoviskem, v němž shrne celkový počet odhlášených osob, a uvede, u kterých z nich pochybuje o jejich členství a proč. V seznamu je třeba vyjmenovat údaj o tom, kdo odhlášení učinil, kdy se tak stalo a v jakém řízení.

Seznam je součástí spisu, a protože slouží především účastníkům řízení a soudu, není nutné jej uveřejňovat v rejstříku hromadných řízení.

Jedná-li se v hromadném řízení o věci, k jejímuž řešení má jinak pravomoc jiný orgán než soud, doručí žalobce seznam odhlášených členů skupiny také tomuto orgánu (např. ČTÚ, ERÚ, finanční arbitr).

K § 114 a 115 (Seznam aktivních zúčastněných členů skupiny):

Ti zúčastnění členové skupiny, kteří jsou v řízení aktivní, jsou vedeni na tzv. „seznamu aktivních zúčastněných členů skupiny“. Tento seznam vede soud a zapisuje na něj každého, kdo tvrdí, že je členem skupiny, a jehož členství nebylo nepopřeno. Na seznamu aktivních zúčastněných členů skupiny však logicky nemohou být uvedeni ti, kteří se z hromadného řízení odhlásili. Na seznam se zapisují i ti členové skupiny, kteří zahájili před hromadným řízením individuální řízení, ale přesto se do hromadného řízení přihlásili (§ 106 odst. 2), ti, kteří udělili se zahájením odhlašovacího hromadného řízení souhlas (§ 102 písm. b), a dále zahraniční členové skupiny, kteří se do hromadného řízení přihlásili postupem podle § 111.

Význam seznamu aktivních zúčastněných členů skupiny tkví zejména v tom, že může po vyhovujícím pravomocném rozhodnutí ve věci posloužit k urychlení přerozdělení přisouzené částky. Uvedením na seznam však není dotčena možnost rozporovat hmotněprávní členství osob ve skupině, neboť jde jen o členy ve smyslu procesním (osoby tvrdí, že jsou členy skupiny).

Pro případné spory se uplatní subsidiárně § 60 a násl.

Jedná-li se v hromadném řízení o věci, k jejímuž řešení je jinak příslušný jiný orgán než soud, doručí žalobce seznam odhlášených osob také tomuto orgánu.

Seznam musí být průběžně aktualizován. Pokud tedy dojde ke změně rozhodnutí o členství osoby ve skupině, soud tuto změnu do seznamu pochopitelně promítne (§ 115).

Seznam je součástí spisu. Podrobnosti o podobě seznamu budou uvedeny v prováděcím předpise.

K § 116 (Oznámení o zahájení odhlašovacího hromadného řízení)

Upravuje se další náležitost oznámení o zahájení odhlašovacího hromadného řízení nad rámec § 74.

K dílu 4 - Zpřístupnění dokumentu

Hromadná žaloba je žalobou, kdy na straně žalobce stojí jeden subjekt hájící zájmy velké skupiny osob, přičemž tyto osoby jsou často neaktivní, a to jak v řízení, tak i směrem k žalobci, kterému neposkytují součinnost. Žalobce je tak mnohdy v situaci, kdy ví, že zde existuje velká skupina poškozených, chce této skupině pomoci, ale nemá dostatek důkazních prostředků, jimiž by svá podezření prokázal. Tento problém bude nastávat zejména ve fázi řízení o přípustnosti hromadné žaloby, ale i během hromadného řízení ve věci samé. Problém je přitom mnohem zásadnější u odhlašovacího hromadného řízení, kde žalobce není v kontaktu se všemi zúčastněnými členy skupiny a naprostou většinu z nich ani nezná.

Pomoci by mu částečně mohla tzv. vysvětlovací povinnost. Jde-li právě o důkazy, které nemá žalobce k dispozici a nemůže je při objektivním posouzení situace získat, je žalovaný povinen žalobci a soudu sdělit veškeré potřebné údaje. Vysvětlovací povinnost dovodily k platné právní úpravě již české vrcholné soudy – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, rozsudek NS ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 či nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07.

Je však třeba si uvědomit, že vysvětlovací povinnost je velmi mírným prostředkem pro zjišťování skutečností, které má v dispozici druhá strana, a rozhodně nejde o prostředek univerzální, který by byl s to pokrýt všechny situace. Navíc jsou z praxe známy jen ojedinělé případy, v nichž soudy tento institut využívají. Proto dochází v zákoně o hromadném řízení k zavedení možnosti požadovat zpřístupnění dokumentu. V přihlašovacím hromadném řízení jen v nezbytném rozsahu, který odpovídá návrhu směrnice (srov. § 86), v odhlašovacím hromadném řízení však bez rozdílu, protože bez možnosti navrhovat zpřístupnění dokumentů za transparentních podmínek by tato forma řízení neměla v praxi valného smyslu.

Obdobná úprava je již dnes zakotvena v zákoně č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, přičemž praxe ukazuje, že může být velmi potřebná. Pro účely zákona o hromadném řízení se však navrhuje úpravu zestručnit a zjednodušit tak, aby v zásadě naplnila nezbytné minimální požadavky směrnice. Zpřístupnění důkazu například není samostatným řízením, ale projednává se v rámci hromadného řízení, zákon neobsahuje drakonické pokuty apod.

Vysvětlovací povinnost, případně zpřístupnění dokumentu by tedy měly posloužit v situaci, kdy nebude zcela jasné, o jak početnou skupinu poškozených se jedná, zda jsou práva koherentní, jak vysoké jsou nároky jednotlivých členů skupiny apod. Žalovaný bude mít povinnost zpřístupnit důkazy či sdělit požadované údaje žalobci, aby ten mohl příslušné otázky identifikovat. Přestože se může namítat, že neunesení žalobcova břemene tvrzení, a potažmo i břemene důkazního, je spojeno s neúspěchem ve sporu, je potřeba zdůraznit nezastupitelnou roli vysvětlovací povinnosti/zpřístupnění důkazního prostředku pro celé odhlašovací hromadné řízení a také pro samotného žalovaného. Je ostatně i v jeho zájmu, aby bylo postaveno najisto, jakému okruhu osob mohly vzniknout uplatnitelné nároky. Je tak v zájmu všech stran, aby byl již ve fázi řízení o přípustnosti hromadné žaloby vymezen rozsah skupiny co nejvíce konkrétně a určitě. Totéž platí pro hromadné řízení ve věci samé.

Možnost navrhovat zpřístupnění dokumentů je nestranná v tom smyslu, že ji budou moci požadovat obě strany řízení. Žalovanému se bude hodit kupříkladu tehdy, bude-li mít podezření na zneužití práva apod.

Důležité je, že na rozdíl od zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, není možné v zákoně o hromadném řízení navrhovat zpřístupnění před zahájením hromadného řízení. Obavy ze zneužití jsou totiž v případě řízení o hromadných žalobách zvýšeny a nadto není nepřiměřené po žalobci požadovat, aby před podáním návrhu na zpřístupnění podal hromadnou žalobu. Toto opatření může zabránit bezdůvodným a zneužívajícím žalobám.

K § 117 a 118 (Návrh na zpřístupnění):

Ustanovení do značné míry vychází z čl. 13 návrhu směrnice (srov. i § 86). V tomto ohledu je omezené na nezbytné minimum, které vyplývá z citovaného článku směrnice. K vymezení pojmu „dokument“ srov. § 86.

Ten, kdo navrhuje zpřístupnění, musí soudu předložit důkazní prostředky, jimiž podporuje svá tvrzení (u žalobce co tvrdí v hromadné žalobě). Není tedy možné požadovat návrh na zpřístupnění blanketně – navrhovatel musí soudu osvědčit, že to co tvrdí, dává smysl a nejeví se jako nepravděpodobné. Musí tedy přednést něco, na čem staví svá tvrzení, aniž by zároveň musel tvrzený nárok prokázat (vzhledem k tomu, že požaduje zpřístupnění, toho není v tuto chvíli schopen).

Další náležitosti návrhu jsou upraveny v § 118. Návrh na zpřístupnění musí obsahovat dostatečné vymezení požadovaných dokumentů, přičemž však logicky nelze po navrhovateli požadovat, aby dokumenty označil jednotlivě (např. „email ze dne 1. ledna adresovaný panu XY“). Navrhovatel začasté bude mít jen mlhavou představu o tom, co vlastně požaduje. Vždy je zapotřebí vnímat konkrétní okolnosti případu a podle nich klást požadavky na předložený návrh.

Navrhovateli obecně postačí, vymezí-li požadované dokumenty jejich společnými vlastnostmi (§ 118 písm. a). Musí je vymezit s ohledem na jemu dostupné skutečnosti – tj. na to, co má již k dispozici a pravděpodobně již předložil soudu (§ 118 písm. b). Konečně musí vymezení odpovídat rozsahu, který lze po navrhovateli s ohledem na dostupné skutečnosti a při vynaložení rozumného úsilí rozumně požadovat.

Kritéria pro posouzení ze strany soudu dále vymezují § 119 a 120.

K § 119 a 120 (Podmínky zpřístupnění)

V § 119 a 120 jsou vymezena hlediska, která soud při posuzování návrhu zkoumá. Pouze při jejich naplnění musí návrhu na zpřístupnění vyhovět. Jsou-li důvody dány, soud musí návrhu vyhovět, nemá zde diskreci. Nejsou-li důvody dány, soud návrh odmítne pro nesplnění formálních náležitostí nebo zamítne.

Podle § 119 soud musí návrhu vyhovět, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky:

- ten, proti němuž návrh směřuje, má nebo měl v rozhodné době dokumenty pod svou kontrolou;

Povinnost se logicky ukládá tomu, kdo má dokumenty u sebe. Aby nebyl motivován k jejich zničení, říká zákon, že povinnost lze uložit i někomu, kdo již nemá dokumenty pod svou kontrolou, ale v rozhodné době je měl (tj. v době, kdy mu muselo být s ohledem na okolnosti zřejmé, že proti němu může být zahájeno soudní řízení). „Pod kontrolou“ by mělo být vykládáno extenzivně – měl-li k nim přístup.

- navrhovatel sám dokumenty nemá pod svou kontrolou a nemůže si je ani obstarat;

Jde o vyjádření subsidiarity – navrhovatel by se měl primárně pokusit si potřebné údaje získat sám. Pouze pokud se mu to nepodaří, nebo je-li zjevné, že se mu to nemůže při vynaložení rozumného úsilí podařit, může po soudu požadovat, aby uložil protistraně či třetí osobě povinnost tyto dokumenty zpřístupnit.

- je-li to za daných podmínek a okolností potřebné k uplatnění práva navrhovatele či práv nebo oprávněných zájmů skupiny v hromadném řízení.

Poslední podmínka je vyjádřením subsidiarity a zejména proporcionality. I kdyby byly splněny podmínky sub a) a b), neznamená to, že soud musí návrhu vyhovět. Dokumenty musí být pro navrhovatele s ohledem na konkrétní řízení (zejména předpoklady členství ve skupině a práva členů skupiny) důležité.

Ustanovení § 119 řeší rozsah zpřístupnění a okolnosti, které soud při určení rozsahu zvažuje. Zásadně by ke zpřístupnění mělo dojít v elektronické podobě (dataroom s možností vstupu na základě přiděleného účtu a hesla).

V § 120 odst. 2 a 3 jsou zohledněny požadavky směrnice na pravidla o ochraně vybraných údajů a o povinnosti mlčenlivosti.

Náklady zpřístupnění jsou řešeny pomocí ustanovení o nákladech hromadného řízení a mohou být požadovány v rámci náhrady nákladů na principu úspěchu ve věci (§ 87).

K § 121 (Ochrana zákonem chráněných tajemství):

Na § 120 odst. 2 navazuje specifikace, jak lze chránit tajemství. Ustanovení obsahuje pravidla, za jakých soud rozhodne o ochraně vybraných tajemství, a to včetně případných mechanismů, jak ochraně dostát, i když je zároveň umožněno získání potřebných informací z požadovaných dokumentů. Určit osobu podle odstavce 1 písm. a) a b) nelze bez jejího souhlasu.

K § 122:

V § 122 se upravuje obecná povinnost mlčenlivosti ve vztahu k informacím zjištěním zpřístupněním a dále omezení navrhovatele využít získané údaje jen pro dané hromadné řízení nebo další návrh na zpřístupnění. Zároveň se ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve věci zákazu sebeobviňování stanoví na jisto, že zpřístupněné dokumenty nelze využít v trestním řízení proti tomu, komu byla povinnost jejich zpřístupnění uložena anebo komu byla uložena povinnost sdělit, kde se nacházejí. Ve světle judikatury ESLP je uvedené ustanovení nezbytné vykládat jak ve vztahu k již probíhajícím trestním řízením, tak i ve vztahu k případné možnosti na podkladě zjištěných skutečností trestní řízení zahájit. Blíže srov. kapitolu 6 v obecné části důvodové zprávy, která se věnuje souladu předloženého zákona s Evropskou úmluvou.

K § 123 (Následky nesplnění povinnosti zpřístupnit dokumenty):

Oproti zákonu o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže se navrhuje stanovit odlišné důsledky nesplnění povinnosti dokumenty zpřístupnit.

Nezpřístupnění bez legitimního důvodu (např. proto, že dokumenty byly zničeny povodní apod.) by mělo mít primárně důsledky procesního charakteru. Ten, kdo bezdůvodně dokumenty nezpřístupní, ztrácí v očích soudu důvěryhodnost. V konkrétním případě může soud s přihlédnutím k okolnostem mít tvrzení, které má být zpřístupněnými dokumenty doloženo či vyvráceno, za prokázané. Takovýto následek je v diskreci soudu a znamená ve své podstatě obrácení důkazního břemene. Pokud jsi bezdůvodně nepředložil, je na tobě, abys prokázal opak toho, co tvrdí navrhovatel. Pokud soud svoji diskreci nevyužije, mělo by se nesplnění projevit alespoň v rámci hodnocení důkazů (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).

Je třeba říci, že „smysluplnost“ tvrzení navrhovatele je již podmínkou pozitivního usnesení soudu o zpřístupnění. Pokud je tvrzení navrhovatele nesmyslné nebo nepravděpodobné, neměl by soud zpřístupnění vůbec připustit.

Tyto účinky mohou fungovat jen mezi účastníky řízení. Problém tak nastává ve vztahu ke třetím osobám – ty může soud ex offo donutit ukládáním pořádkových pokut podle § 53 OSŘ. Pravidlo je však obecné a lze jej tak využít i vůči účastníkovi řízení, který dokument bezdůvodně nepředložil. Uvedený následek ostatně vyplývá již z judikatury soudů k vysvětlovací povinnosti (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).

Usnesení soudu o uložení povinnosti je též exekučním titulem, který je možné vykonat podle ustanovení § 159 a násl.

K § 123-125 (Jistota na náhradu újmy):

Ačkoliv jej již obsahuje zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, lze obecně říci, že možnost požadovat zpřístupnění důkazu v této podobě je pro české procesní právo novinkou. Z tohoto důvodu se navrhuje podmínit návrh na zpřístupnění složením finanční částky do soudní úschovy – uvedená částka bude působit nejen jako prevence před případným zneužitím, ale také jako možný další zdroj pro odškodnění eventuální újmy. Úprava jistoty a jejího využití odpovídá tomu, co předpokládá občanský soudní řád například u předběžného opatření (srov. § 75b a § 77a OSŘ). Základem nároku na náhradu újmy je zde § 2910 občanského zákoníku ve spojení s § 122 odst. 1, čímž je dosaženo toho, že na rozdíl od § 77a OSŘ nedojde uplynutím lhůty pro využití jistoty k zániku práva na náhradu újmy, ale pouze k zániku práva použít na úhradu újmy složenou jistotu.

Rozsudek v odhlašovacím hromadném řízení:

V individuálním řízení je situace poměrně jednoduchá – soud rozhodne pravomocným rozsudkem o tom, že žalovaný je povinen splnit určitou povinnost žalobci. Oba jsou jednoznačně identifikováni, částka je jednoznačně identifikována a je snadné určit, kam se má tato částka převést. Tyto problémy nenastávají ani v přihlašovacím hromadném řízení. V odhlašovacím hromadném řízení ale budou existovat situace, kdy na straně žalobce nebudou všichni členové identifikováni jednoznačně již ke dni rozsudku. Vedle toho je potřebné řešit i otázku, kdy členů skupiny bude mnoho (stovky či tisíce). Pro tyto případy je nezbytné vymyslet alternativní mechanismy, jak řízení co nejvíce usnadnit pro soud i účastníky.

Zároveň je nezbytné odlišovat jednak rozsudky určovací, v nichž není zcela nezbytné již ke dni vydání rozsudku členy skupiny identifikovat a je možné tuto identifikaci činit posléze v individuálních případech, totéž platí pro žalobu na zdržení se protiprávního jednání.

Naproti tomu u žalob na plnění, které spočívá v aktivním konání, je pochopitelně zcela namístě všechny dotčené osoby alespoň k nějakému okamžiku řízení odhalit.

Ze všech těchto důvodů je nezbytné zakotvit určité odlišnosti pro odhlašovací hromadné řízení v otázkách

a) podoby rozsudku – zavádí se možnost vytvářet seznam členů skupiny, na nějž se ve

výroku pouze odkáže a tento je přílohou a tudíž nedílnou součástí rozsudku;

b) způsobu přesného označení okruhu členů skupiny pro účely odhlašovacího

hromadného řízení – zavádí se tzv. návrh na usnesení o vypořádání;

c) způsobu splnění povinnosti vyplývající z rozsudku pro odhlašovací hromadné řízení

– složením částky do soudní úschovy.

Výše uvedené okolnosti rovněž vedly k rozhodnutí rozčlenit díl 5 na tři oddíly.

 Díl 5 Rozhodnutí a postup soudu v odhlašovacím hromadném řízení

Upravuje zvláštní otázky pro odhlašovací hromadné řízení a dále se dělí na:

o Oddíl 1: Rozsudek v odhlašovacím hromadném řízení – upravuje obecné

náležitosti rozsudku v odhlašovacím hromadném řízení (zejm. specifika pro určení členů skupiny)

o Oddíl 2: Vypořádání práv členů skupiny u rozsudku o plnění – upravuje

zvláštnosti pro vypořádání práv u rozsudku na plnění, kterým se uložila povinnost konat (zejm. způsob, jak se členové určí a jak se určí jejich podíl).

o Oddíl 3: Zvláštní ustanovení pro rozsudek o peněžitém plnění – upravuje

zvláštnosti pro rozsudek na peněžité plnění.

K § 127 (Obsah rozsudku):

K odst. 1

Vedle obecných náležitostí musí výrok rozsudku ve věci samé obsahovat také další údaje, které souvisí s existencí velké skupiny osob, přičemž ne všichni členové jsou v okamžiku jeho vydání známi. Ust. § 127 se uplatní pro všechny rozsudky bez rozdílu obsahu výroku.

Zrcadlově k přihlašovacímu hromadnému řízení se i u odhlašovacího musí v záhlaví rozsudku objevit také seznam osob, které daly k zahájení odhlašovacího hromadného řízení žalobci souhlas.

K odst. 2

Výrok rozsudku by měl také obsahovat:

a) označení všech aktivních zúčastněných členů skupiny, a to odkazem na seznam aktivních zúčastněných členů skupiny,

Seznam aktivních zúčastněných členů skupiny vede soud průběžně v průběhu řízení a na konci řízení je možné tento seznam využít k usnadnění identifikace části členů skupiny, kteří byli v řízení aktivní. Tím pochopitelně není vyloučena možnost zpochybnit jejich členství v navazující části řízení, pokud se ukáže, že jej nemají jak doložit. Uvedený mechanismus ulehčí práci soudcům, kteří nebudou nuceni vypisovat všechna jména přímo do výroku, ale postačí odkaz právě na tento seznam.

b) obecné označení zúčastněných členů skupiny, které umožní jejich následnou identifikaci,

Jde o nejobecnější vymezení členů skupiny obsahující jasná kritéria, podle nichž bude možné určit, kdo je a kdo není členem skupiny. Základ vymezení by měl být obsažen již v žalobě a následně v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby. Je však možné, že se v průběhu dokazování v řízení ve věci samé upřesní.

Příklady:

- Každý, kdo uzavřel se společností x smlouvu o poskytování služeb, a komu tato společnost bez právního důvodu strhla 50 Kč z jeho bankovního účtu ve prospěch bankovního účtu 123456/7897 apod.

- Každý, kdo si mezi 1. lednem a 30. listopadem 2019 obstaral pračku sériového čísla 987ABC, vyrobenou společností y.

- Každý, kdo nakoupil zkažené maso výrobce x, v obchodě společnosti y, v týdnu od 4. do 11. března 2019.

c) označení členů skupiny, kteří se z odhlašovacího hromadného řízení odhlásili, a to odkazem na seznam odhlášených členů skupiny.

Seznam odhlášených členů skupiny je důležitý ze dvou důvodů. Zaprvé jde o důkaz, že osoba uplatnila své právo na odhlášení a může vést řízení samostatně. Zadruhé je tento seznam dokladem toho, že v otázce práva této osoby dosud nebylo rozhodnuto, neboť rozhodnutí v hromadném řízení vůči takové osobě přímo nepůsobí (viz odst. 5) a případné individuální uplatňování práva nečelí překážce věci pravomocně rozhodnuté.

K odst. 3 a 4

Dále se navrhuje postavit najisto, že seznamy aktivních zúčastněných a odhlášených členů skupiny jsou přílohou rozsudku, a tudíž jeho nedílnou součástí. Lze je též považovat za součást výroku (viz též ustanovení upravující res iudicata níže).

Rovněž je zpřesněno, jaké údaje se u jednotlivých osob v seznamu uvedou – odkaz směřuje na § 157 OSŘ.

K odst. 5

V odstavci pátém se navrhuje klíčové ustanovení, jež upravuje překážku věci pravomocně rozhodnuté. Je zřejmé, že oproti pravidlu § 159a odst. 1 OSŘ je potřebné osobní rozsah závaznosti rozsudku rozšířit, neboť v řízení je rozhodováno o právech velké skupiny osob, přičemž tyto nejsou účastníky řízení.

Proto se zpřesňuje, že výrok pravomocného rozsudku vydaného v odhlašovacím hromadném řízení je závazný nejen pro strany řízení, ale též pro všechny zúčastněné členy skupiny (ať už identifikované či nikoliv), tj. pro všechny členy s výjimkou těch, kteří se řádně odhlásili z řízení (seznam odhlášených členů skupiny).

K § 128 (Rozsudek o plnění):

Zatímco předchozí ustanovení dopadalo obecně na jakékoliv rozhodnutí soudu v odhlašovacím hromadném řízení bez ohledu na to, zda jím soud ukládal povinnost se něčeho zdržet, povinnost něco aktivního vykonat či zda rozhodoval o určení, a dále též bez přihlédnutí k tomu, zda soud rozsudkem žalobě vyhověl anebo ji zamítl, ustanovení § 124 míří jen na rozhodnutí, jimiž soud uložil žalovanému povinnost něco konat, z čehož mj. plyne, že soud musel žalobci alespoň částečně vyhovět.

Pokud soud vydal zamítavé rozhodnutí, není třeba se dále zabývat výší jednotlivých plnění a způsobem uplatnění práva, protože žalovanému by mělo stačit jen to, že soud v rozsudku nad rámec obecných požadavků vymezí skupinu. Tím pádem se bude moci žalovaný v případných dalších řízeních bránit pravomocným rozsudkem a argumentem překážky věci pravomocně rozhodnuté.

K odst. 1

Jak již bylo řečeno, má-li se ustanovení aplikovat, nachází se řízení ve chvíli, kdy soud ve věci rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost něco konat. Nad rámec obecných náležitostí rozhodnutí a zvláštních náležitostí dle OSŘ musí soud vyřešit ještě dvě otázky.

a) Musí rozhodnout o tom, jakým způsobem a v jaké lhůtě má žalovaný svoji povinnost splnit.

Dle povahy okolností případu soud rozhodne, zda je žalovaný povinen poskytnout peněžité plnění (náhrada újmy, vrácení bezdůvodného obohacení apod.), poskytnout slevu, vyměnit věc, opravit věc, dodat zboží, materiál atd.

Podle toho též určí lhůtu. Lhůtu může určit obecně, nicméně vzhledem k tomu, že zřejmě půjde o mnohonásobně větší objem plnění než v individuálních věcech, je vhodnější, aby soud rozhodoval v každém případě zvlášť.

b) Dále musí rozhodnout o tom, jakým způsobem a v jaké lhůtě se mají zúčastnění členové skupiny přihlásit.

Zde platí obdobné závěry jako sub a) – často bude způsob a lhůta odpovídat tomu, co soud rozhodl podle písm. a). Zákon zároveň situaci usnadňuje, neboť částečně otázku řeší v oddílu 2 a zároveň zvlášť pro peněžité plnění v oddílu 3. Lhůta by měla běžet od právní moci rozsudku - k tomu viz § 129.

Obecně lze říci, že konkrétní parametry budou záležet na daných okolnostech případu (viz též odstavec 3).

K odst. 2

Náklady řízení nekončí rozhodnutím ve věci, neboť v odhlašovacím hromadném řízení musí žalobce zpravidla ještě vytvořit návrh na vypořádání. Proto není vhodné, aby soud rozhodoval o výši nákladů řízení, popřípadě může rozhodnout o části dosud vzniklých nákladů a zbytek týkající se návrhu na vypořádání rozhodnout dodatečně. Soudu se zde dává možnost uvážení, neboť zákon hovoří o tom, že tento postup nastává „zpravidla“.

K odst. 3

Odstavec třetí navazuje na odstavec prvý a dává soudu základní vodítko pro rozhodování o způsobu a lhůtě podle odstavce 1 [oba případy písm. a) i b)]. Nestanoví-li zákon jinak, soud to uváží dle konkrétních okolností případu. Lhůta pro přihlášení se o plnění však nesmí být delší než 6 měsíců, ať nejsou soud, žalobce ani žalovaný v nepřiměřené nejistotě.

K § 129 (Uplatňování práv z přisouzeného plnění):

Následující oddíl upravuje zvláštní postup pro přihlašování a identifikaci zúčastněných členů skupiny a určení jejich podílů v případě, že byla žalovanému v rozsudku uložena povinnost něco aktivně konat.

Jde o způsob, kterým se členové skupiny zásadně identifikují, přičemž jednotlivé podrobnosti stanoví soud v rozsudku, jak mu ukládá § 128 odst. 1 písm. b).

K odst. 1

Dané ustanovení upravuje bezprostřední následky toho, že rozsudek, na základě něhož je žalovaný povinen něco konat, nabude právní moci. Od právní moci začíná běžet lhůta, kterou soud členům skupiny pro jejich přihlášení určil. Úkon, kterým se členové skupiny přihlašují, je označován jako „uplatnění práva z přisouzeného plnění“.

K odst. 2

Odstavec druhý popisuje, co se děje dále v návaznosti na události odstavce 1, a navazuje též na § 128 odst. 1 písm. b), v němž soud zúčastněným členům skupiny uložil, jak se mají k soudu přihlašovat. Zároveň se subsidiárně usnadňuje celý proces tím, že se odkazuje na postup při přihlašování se do řízení (§ 61 a násl.). Soud se však může odchýlit a stanovit odlišný mechanismus.

K odst. 3

Byť bylo vedeno řízení odhlašovací, a členové skupiny tak neměli v nalézací fázi povinnost se do řízení přihlásit a naopak jim byla dána možnost se z řízení odhlásit, přihlášení do řízení nakonec v určité fázi nastat musí.

Výhodou odhlašovacího hromadného řízení je to, že tato fáze nastává až po právní moci rozhodnutí a že je tudíž postaveno najisto, zda byl požadovaný nárok po právu či nikoliv. Z hlediska postupu jednotlivých členů tak lze očekávat, že v tuto chvíli se o své pravomocně přiznané právo přihlásí spíše, než pokud by tato možnost byla dána na začátku nalézacího řízení.

Zároveň však lze situaci některým členům skupiny usnadnit, a to těm, kteří byli již aktivní v průběhu hromadného řízení ve věci samé. Tito obecně již nemají povinnost starat se o své přihlášení po právní moci rozsudku. Pokud nicméně soud kupříkladu rozhodl o tom, že členové skupiny musí v řízení uvést číslo bankovního účtu, a aktivní členové je předtím v rámci řízení neuvedli, může je žalobce vyzvat ke sdělení potřebných údajů.

Rovněž je potřebné zdůraznit, že případné „automatické“ zahrnutí všech osob ze seznamu aktivních zúčastněných členů skupiny pochopitelně neznamená, že jejich práva již byla prokázána či že je nelze popřít a vést o nich spor a nakonec dojít k závěru, že hmotně- právními členy skupiny nejsou. K tomu srov. další ustanovení.

K § 130 (Návrh na vypořádání):

K odst. 1

Jakmile uplyne lhůta pro uplatnění práv z přisouzeného plnění, je povinností žalobce, aby zpracoval návrh, jak mají být jednotlivé nároky zúčastněných členů skupiny vypořádány. Uvedený návrh se zcela záměrně inspiruje v insolvenčním řízení, konkrétně jde o kompilát prvků návrhu konečné zprávy (§ 302 a násl. InsZ) a návrhu rozvrhového usnesení (§ 306 InsZ). Uvedené situace jsou si totiž na první pohled velmi podobné. Pouze místo insolvenčního správce zde figuruje žalobce.

K odst. 2

V návrhu na vypořádání žalobce mj. uvede

a) přehled zúčastněných členů skupiny, kteří uplatnili své právo na podíl z přisouzeného plnění, s výší uplatňovaného práva,

Žalobce primárně v návrhu vypočte všechny členy skupiny, kteří projevili zájem o podíl na přisouzeném plnění odpovídající výši jejich práva, spolu s výší, kterou uplatňují. Seznam zahrnuje i ty, kteří byli uvedeni na seznamu aktivních zúčastněných členů skupiny.

Tj. např. Jan Novák uplatňuje 60 Kč, Marie Procházková uplatňuje 120 Kč apod.

b) jde-li o rozsudek podle § 134 písm. b), souhrnnou výši plnění, kterou je žalovaný povinen složit do soudní úschovy, a lhůtu pro splnění této povinnosti,

Nebyla-li v rozsudku určena souhrnná výše celkového plnění a toto bylo ponecháno až na usnesení o návrhu na vypořádání [§ 134 písm. b)], určí v návaznosti na počet přihlášených členů skupiny souhrnnou výši, kterou je třeba složit do soudní úschovy.

c) vyčíslení nákladů, které byly v průběhu řízení účelně vynaloženy,

Dále žalobce v návrhu uvede veškeré své náklady, které v průběhu řízení vynaložil. Tyto jsou nad rámec celkové částky a nezahrnují odměnu. V této části se uvádějí i případné náklady na advokátní zastoupení. Pokud soud již o části nákladů rozhodl, uvedou se jen náklady nově vzniklé v souvislosti s návrhem na vypořádání.

d) vyčíslení odměny žalobce.

Konečně musí žalobce uvést i procentuální výši odměny spolu s uvedením, kolik činí vzhledem k celkovému plnění její nominální výše (tj. má-li nárok na 25% a členům skupiny bylo v souhrnu přiznáno 5 000 000, má nárok na 1 250 000). Vychází se přitom z výše odměny určené v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby.

K odst. 3 Vedle návrhu na vypořádání, v němž jsou vypočtena jednotlivá peněžitá plnění a komu co náleží, přiloží žalobce k návrhu i zprávu, v níž shrne svůj postup, jak k celkovému rozvržení dospěl, včetně všech skutkových tvrzení a důkazních prostředků dokládajících jeho stanovisko.

K § 131-133 (Usnesení o schválení návrhu na vypořádání):

V následujících třech pravidlech je rozveden navazující postup soudu, který o návrhu na vypořádání rozhoduje. Inspirací pro uvedený postup byl opět insolvenční zákon, jmenovitě rozhodování o konečné zprávě a rozvrhovém usnesení.

K § 131 odst. 1

Předložil-li žalobce soudu návrh na vypořádání, zahájí soud přezkum rozhodnutí tak, že nejprve ve spolupráci s žalobcem případně odstraní chyby a nejasnosti, jež jsou v návrhu obsaženy. Takto upravený návrh soud doručí oběma stranám řízení a uveřejní jej v rejstříku hromadných řízení spolu se zprávou o vypořádání.

K 131 odst. 2 a 3

Může se nicméně stát, že chyby a nejasnosti v návrhu jsou takového charakteru, že činí návrh na vypořádání zcela neprojednatelným, popřípadě jej zpochybňují jako celek. Pak rozhodne soud usnesením, že návrh vrací žalobci k přepracování. Na následující postup se uplatní oba dva odstavce obdobně, což znamená, že nový návrh se předloží soudu s tím, že on může buď bez dalšího pokračovat, nebo ve spolupráci s žalobcem odstranit chyby nebo návrh znovu vrátit k přepracování.

K § 132 odst. 1

Poté, co je návrh zveřejněn, běží všem dotčeným osobám – tj. žalobci (např. pokud soud návrh změnil) a žalovanému a dále zúčastněným členům skupiny – lhůta 30 dnů, aby mohly uveřejněný návrh zpochybnit, a to buď celý návrh, nebo jeho část, zejména mohou obdobně jako v insolvenčním řízení rozporovat pravost či výši uplatněných pohledávek, popřípadě vyčíslení nákladů anebo výpočet odměny (zde pouze z titulu, že neodpovídá původní schválené výši).

K § 132 odst. 2

Námitka musí obsahovat zejména obecné náležitosti podání a dále náležitosti, které zákon stanoví pro námitku (§ 144), čili musí být zjevné, kterému soudu je určena, kdo ji činí, kterého řízení se týká a co sleduje, a musí být podepsána a datována. Rovněž se uvedou skutková tvrzení osvědčující, že člen skupiny má právo proti danému úkonu námitku uplatnit a důvody pro uplatnění námitky. Konečně by mělo být uvedeno, zda je napadán návrh na vypořádání jednoho práva, práv části členů skupiny anebo práv všech členů skupiny. Pochopitelně lze protestovat i proti vypořádání několika členů skupiny, a i to musí být z námitky zřejmé.

Nad rámec toho se zde uvádí, že z námitky musí být zřejmé, jaké části návrhu na vypořádání se týká a proč je tato část rozporována.

K 132 odst. 3

Námitky soud projedná na ústním jednání, předvolání doručí soud účastníkům řízení a všem osobám, které uplatnily proti usnesení o schválení návrhu na vypořádání námitky, a dále jej bezodkladně uveřejní v rejstříku hromadných řízení.

K § 133 odst. 1

Odstavec prvý upravuje taxativní výčet možností, jak může soud o návrhu na vypořádání rozhodnout.

Zároveň z ustanovení vyplývá, že soud při rozhodování bere v úvahu zejména uplatněné námitky, včetně jednání o nich, stanovisko žalobce ve zprávě o vypořádání a dále i další skutečnosti a důkazy, jež má k dispozici.

Soud o návrhu rozhoduje vždy usnesením, a to tak, že buď návrh

o usnesením schválí beze změn; návrh je poté součástí usnesení a právě podle tohoto usnesení se postupuje;

o změní a změněný návrh usnesením schválí; jde o případy, kdy jsou sice změny nutné, ale není hospodárné, aby se kvůli nim celá věc vrátila žalobci. V zásadě půjde o všechny situace, které nebudou spadat do případu a), ale zároveň nepůjde o případ c), tj. návrh nebude zpochybněn jako celek;

o usnesením návrh neschválí a vrátí jej žalobci k dopracování. K tomu mu určí lhůtu dle rozsahu změn, která nesmí být delší než 60 dnů. Následně se postupuje znovu dle § 130 a násl.

K 133 odst. 2

Usnesení soud doručuje stranám řízení a dále přímo i těm členům skupiny, kteří podali námitky. Zároveň jej bez zbytečného odkladu uveřejní v rejstříku hromadných řízení.

K 133 odst. 3

Proti usnesení je možné podat odvolání. Procesně legitimovanými nejsou výjimečně jen účastníci řízení, ale i zúčastnění členové skupiny, jejichž námitkám nebylo vyhověno. Uvedené právo je důležité, neboť jde o poslední úkon v řízení, který se ve svém jádru zabývá otázkou hmotně-právního členství ve skupině. Rovněž již v této fázi řízení nehraje takovou roli společný zájem členů skupiny a naopak se více prosazuje individuální zájem jednotlivců, přičemž jednotlivé zájmy mohou být vůči sobě v rozporu. Z tohoto důvodu se oprávnění dává i těm, kteří se proti návrhu ohradili, a nebylo jim vyhověno.

Důležité je též pravidlo, podle nějž jsou z důvodu procesní ekonomie všechna odvolání, potažmo dovolání koncentrována do jednoho řízení.

K 133 odst. 4

Poslední odstavec po vzoru insolvenčních zkušeností deklaruje, že rozhodnutí o návrhu na vypořádání nebrání skutečnost, že je ohledně některého z nároků veden spor, nemůže-li tento spor podstatně ovlivnit obsah návrhu na vypořádání.

Řekněme, že členů skupiny je 10 000 a 5 z nich bylo nespokojeno s výší přisouzeného plnění. V tomto případě by bylo neekonomické a nevyvážené bránit vypořádání 9 995 práv kvůli 5 nespokojeným členům skupiny.

K § 134 (Výrok rozsudku u peněžitého plnění):

Nad rámec obecné úpravy a úpravy rozsudku, jímž byla žalovanému uložena povinnost něco konat, zákon obsahuje zvláštní pravidla pro rozsudek o peněžitém plnění, tj. pravidla pro situaci, kdy byla žalovanému uložena povinnost něco konat a tato povinnost spočívá v poskytnutí peněžitých prostředků. Zvláštní pravidla pro tuto situaci se koncentrují do oddílu 3.

Nejprve je nutné upozornit na rozsah působnosti oddílu, který je vymezen návětím § 134. Podle § 134 a násl. se postupuje, pokud byla žalovanému uložena povinnost poskytnout peněžité plnění anebo jiná povinnost něco konat, jejíž povaha postup dle tohoto oddílu umožňuje. Konkrétně se má na mysli takové plnění, jež je možné složit do úschovy soudu (tj. např. směnky, šeky, poukázky apod.). Úprava v podstatě směřuje na všechny povinnosti konat, které lze splnit složením do soudní úschovy a následně redistribuovat mezi jednotlivé členy skupiny soudem. Vyloučena jsou tak individuálně určená plnění jako např. oprava či výměna zboží apod.

Zákon dále odlišuje dva případy:

a) Již v době rozsudku je určená souhrnná výše peněžitého plnění.

Varianta by měla být variantou základní, neboť primárním cílem hromadného řízení by mělo být již v průběhu řízení ve věci samé identifikovat celkový rozsah skupiny a tím i rozsah celkového plnění (např. že skupina čítá 500 členů, každý má nárok na 50,-Kč apod.). K tomu by mělo posloužit zpřístupnění dokumentů a součinnost žalovaného, jenž bude mít zpravidla ze svého účetnictví a interních záznamů dobrý přehled o tom, co komu naúčtoval, prodal apod. Pokud soud nebude s to přesný rozsah „do koruny“ určit, lze též postupovat podle § 136 OSŘ. Tento postup je vhodné kombinovat s využitím sofistikovaných matematických modelů založených na bázi pravděpodobnosti, které pomohou při znalosti určité části skupiny určit, jak „vypadají“ nároky zbylých dosud neidentifikovaných členů skupiny.

Toto je tedy základní model, který jako jediný umožňuje využít plný potenciál odhlašovacího hromadného řízení, a soudy by se tím proto měly ve své rozhodovací praxi řídit.

Zároveň se zde stanovuje, že soud může postupovat alternativně:

a. Vedle souhrnné výše soud určí, kolik náleží jednomu členovi skupiny.

Například: všem členům skupiny byl naúčtován poplatek ve stejné výši => soud rozhodne o tom, že skupina má 500 členů, každý má nárok na 50 Kč, celková výše plnění je 25 000,-Kč.

b. Pokud náleží každému členovi jiná částka, soud rozhodne jednak o souhrnné

výši a dále o vzorci, který se na výpočet jednotlivých nároků použije. Například: soud rozhodne, že skupina má 500 členů, celková výše plnění byla určena na 2 000 000,- Kč, přičemž nárok jednotlivého člena se určí tak, že se vynásobí počet měsíců x krát 20 Kč za každý měsíc, kdy byl ten daný člen ve smluvním vztahu s vybranou společností – členové skupiny tak mají nárok na odškodnění ve výši y = 20x počet měsíců apod.

b) V době rozsudku nelze souhrnnou výši určit.

Ve výjimečných případech, kdy i za využití všech nástrojů na zjištění informací od žalovaného a se zohledněním § 136 OSŘ nebude možné ani kvalifikovaným odhadem určit celkovou výši plnění, rozhodne soud jen o obecném vzorci, který umožní ex post výpočet nároků jednotlivých členů skupiny, a tím i souhrnného nároku, jež se bude odvíjet od počtu uplatněných práv a jejich výše. Toto řešení by mělo být spíše výjimečné a je třeba spoléhat na soudy, že se tímto úmyslem zákonodárce budou ve své praxi řídit.

Výběr mezi řešením a) a b) má dopad i na povinnost splnit (viz i § 135) a dále na to, co je obsahem návrhu na vypořádání (§ 130 odst. 2).

K § 135 (Způsob splnění rozsudku o peněžitém plnění):

V návaznosti na to, jaký způsob nakonec soud dle předchozího ustanovení zvolí, je řešen i způsob splnění rozsudku. Peníze se skládají do soudní úschovy, přičemž složením do soudní úschovy dluh žalovaného zaniká. Je třeba zdůraznit, že úprava § 135 a násl. je úpravou zvláštní k obecné úpravě soudní úschovy podle zákona o zvláštních řízeních soudních a pravidla soudní úschovy (zejm. ustanovení o tzv. soluční úschově) uvedená v § 289 a násl. ZŘS se pro postup podle tohoto zákona nepoužijí.

K odst. 1

Pokud soud rozhodne již v samotném rozsudku [§ 134 písm. a)], jaká výše je nutná ke splnění, je žalovaný povinen splnit uložené plnění do soudní úschovy soudu ve lhůtě, kterou k tomu soud v rozsudku určil (standardně lze vycházet z obecné pariční lhůty, pokud je ale částka vysoká, lze poskytnout žalovanému lhůtu delší).

Plnění se skládá do úschovy soudu, který o věci rozhodoval v prvním stupni, a to na k tomu zřízený účet.

K odst. 2

Neurčil-li soud konkrétní výši již v samotném rozsudku [§ 134 písm. b)], určuje se výše plnění v usnesení o schválení návrhu na vypořádání. Tuto výši je následně žalovaný povinen složit do soudní úschovy ve lhůtě, kterou mu soud v usnesení určil. Je tedy možné říci, že postup dle odstavce druhého znamená odklad splnění povinnosti do doby, než bude provedeno vypořádání práv členů skupiny v souladu s oddílem druhým.

K odst. 3

Logicky se též počítá s povinností uveřejnit informaci o tom, že bylo plnění či jeho část složeno do soudní úschovy, v rejstříku hromadných řízení.

Složením peněz do soudní úschovy dluh žalovaného v tomto rozsahu zaniká a plnění tak nelze vydat do majetkové podstaty. Úprava jde tedy cestou odlišnou od § 46 odst. 7 exekučního řádu, který ukládá soudnímu exekutorovi povinnost vydat vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce, insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

K § 136 (Vyplacení plnění ze soudní úschovy):

K odst. 1

Jakmile jsou splněny všechny podmínky pro vyplacení, tj. schválení návrhu na vypořádání a složení peněz do soudní úschovy, vyplatí soud všem zúčastněným členům skupiny, kteří jsou v návrhu na vypořádání uvedeni s konečnou platností, peněžité plnění v rozsahu jim přiznaného práva (tj. práva sníženého o odměnu žalobci).

K odst. 2

Je samozřejmě možné, že bude do soudní úschovy složena jen část peněžitého plnění, v takovém případě soud vyplatí podíl v rozsahu složené částky zúčastněným členům skupiny tak, aby odpovídal jejich podílu na celkové výši protiplnění.

Příklad: pokud má skupina 10 000 členů a je povinnost složit do úschovy 10 000 000 (tj. co člen to 1 000 - 20%, tj. 800 Kč), přičemž žalovaný složí jen 5 000 000, vyplatí se členům polovina, čili 500Kč, potažmo 400Kč po odečtení odměny (a 100 Kč půjde žalobci).

K odst. 3

Pravidlo navazuje na § 133 odst. 4 – pokud je stále o některém z práv veden spor, nebrání to tomu, aby návrh na vypořádání nabyl ve zbytku právní moci a aby na jeho základě došlo k vyplacení části peněz ze soudní úschovy.

K odst. 4

Náklady soudní úschovy platí stát. Bylo by nepřiměřené, aby náklady hradil žalobce anebo dokonce žalovaný. Stát naopak získá přebytek, proto se jeví jako vhodné, aby náklady platil právě on.

K § 137 (Vyplacení odměny žalobci):

K odst. 1 Vztah mezi odměnou žalobce a právy zúčastněných členů skupiny je stanoven tak, že na jednu stranu je odměna prioritizována, neboť nejprve musí dojít k odečtení odměny od jednotlivých nároků zúčastněných členů skupiny. Zároveň však mají nároky členů skupiny přednost, neboť se z časového hlediska uspokojují dříve (již ponížené o odměnu). V praxi bude nicméně rozdíl minimální, neboť půjde v naprosté většině případů o převody z účtu na účet.

Stejně jako pro uspokojení práv zúčastněných členů skupiny platí pro odměnu pravidlo, že jejímu (částečnému) uspokojení nebrání, je-li o některých právech stále veden spor.

K odst. 2

Je-li do soudní úschovy složena jen část, vyplatí se na odměně poměrná část. Ve výše uvedeném příkladu, kdy namísto 10 000 000,- Kč bylo složeno 5 000 000,- Kč, by se žalobci za osobu vyplatilo 100Kč, celkem tedy 1 000 000,- Kč namísto 2 000 000,- Kč.

K § 138 (Nerozdělené plnění):

Ustanovení řeší situaci, kdy nebylo ze soudní úschovy vyčerpáno veškeré plnění, protože se o něj nepřihlásili všichni relevantní členové skupiny (např. částka individuálního nároku byla tak malá, že to nemělo smysl).

K odst. 1 a 2

V případě, že v soudní úschově zbyla část peněžitého plnění, mohou se s žádostí o její vyplacení neuspokojení členové skupiny obracet na soud do 3 let od složení peněz do soudní úschovy; při tom uplatňují podíl na přisouzeném plnění v rozsahu jim přiznaného práva. Zde je nutné podotknout, že toto právo nemají jen zúčastnění členové skupiny, kteří jsou ve vypořádání uvedeni, ale všichni zúčastnění členové skupiny, kterým bylo přiznáno právo. O jejich právech se pak následně může vést incidenční řízení, pokud žalovaný či žalobce mají za to, že nárok by neměl být dán. Může se zdát, že tito členové mají výhodu, neboť nemusí projít složitým procesem vypořádání. Je však třeba si uvědomit, že zatímco na členy uvedené ve vypořádání se dostane vždy, tady to nemusí být zcela pravidlem.

V případě, že se v soluční úschově nachází jen část celkového plnění, získají jen část. Pokud jsou přitom peníze do soudní úschovy skládány po částech, běží lhůta v délce 3 let vždy ve vztahu k jednotlivým dílčím částkám, jinak by mohla nastat situace, že lhůta 3 let již uplynula a částka však do soudní úschovy dosud složena nebyla.

Marným uplynutím lhůty podle věty první právo členů skupiny z přisouzeného plnění v rozsahu, v jakém bylo splněno do soudní úschovy, zaniká.

Postup je částečně podobný jako u soluční soudní úschovy (§ 289 a násl. ZŘS), ale jde o úpravu speciální, která má ve vztahu k soluční úschově přednost, a ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních se tak nepoužijí.

K odst. 3 K řízení o dodatečném uplatnění je příslušný soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni.

K § 139:

K odst. 1 a 2

Není-li na konci tříleté lhůty celková částka vyzvednuta, rozhodne soud usnesením o tom, že v nevyzvednuté výši propadá státu a musí být využito v oblasti ochrany spotřebitele. Předkládaný zákon se zde snaží naplnit myšlenku vyjádřenou též v čl. 6 odst. 3 písm. b) návrhu směrnice o zástupných žalobách, a sice že hromadné žaloby mají sloužit primárně na ochranu spotřebitelů. Právě práva spotřebitelů budou nejčastěji žalovanými, a proto se nabízí využít nevyzvednuté plnění právě na jejich ochranu. Ti ze spotřebitelů, kteří tak své nároky pravděpodobně z důvodu jejich nízké výše neuplatnili, z nich mohou profitovat nepřímo díky tomu, jak bude s finančními prostředky naloženo. Navíc každý z jednotlivců je pravidelně spotřebitelem, proto je tato forma využití nejspravedlivější, neboť z ní nebude profitovat pouze úzká skupina osob, ale všichni.

Usnesení o následcích odstavce 1 se uveřejňuje též v rejstříku hromadných řízení.

Odstavec druhý navazuje na myšlenku vyjádřenou již v odstavci prvém. Finanční prostředky poputují ze soudní úschovy do rozpočtové kapitoly Ministerstva průmyslu a obchodu, které má ochranu spotřebitele v kompetenci. Ministerstvo průmyslu a obchodu musí tyto prostředky využít na ochranu spotřebitele a nesmí s nimi naložit jinak. Prostředky jsou tak účelově vázány na podporu a posílení ochrany spotřebitele v České republice.

S ohledem na celou řadu činností, kterou Ministerstvo průmyslu a obchodu v této oblasti vyvíjí, mohou být prostředky využity na mnohé bohulibé účely, např. pro předcházení vzniku případů poškozování spotřebitelů, podporu vzdělávání mládeže, financování neziskových organizací, které se věnují ochraně spotřebitele přímo v praxi, na osvětu spotřebitelů, zejména těch zranitelných, poradenskou činnost pro širokou spotřebitelskou veřejnost atd.

K odst. 3

Jelikož nebude možné prostředky ze soudní úschovy plánovat a nemohou tedy být součástí návrhu rozpočtu na příslušné roky, půjde o jednorázové a účelově vázané příjmy – je zapotřebí stanovit, že MPO může o přidělené prostředky překročit závazné ukazatele výdajů státního rozpočtu. Prostředky přitom mohou být využity v roce, kdy byly MPO přiděleny, je však nepochybně možné je nevyužít hned a převést na další léta. Účelová vázanost těchto prostředků tím však nebude nijak dotčena.

K § 140 (Běh promlčecí lhůty)

Hromadná žaloba se z povahy věci dotýká větší skupiny osob. Navrhovaný zákon navíc přichází s koncepcí, kdy jednotliví oprávnění nejsou účastníkem řízení. Z pohledu obecné úpravy promlčení je komplikované i rozdělení řízení na dvě fáze, přičemž v první z nich se žádná aktivita ze strany členů skupiny neočekává a oni zpravidla o řízení zatím ani nevědí.

Z uvedených důvodů mohou v praxi vznikat otázky, do jaké míry je naplněna podmínka pro stavení běhu promlčecí lhůty spočívající v „uplatnění“ práva, a dále, jak je to s během této lhůty.

Uvedený problém řeší § 140, který přináší spravedlivé řešení pro běh promlčení v závislosti na výsledku řízení o přípustnosti hromadné žaloby. Chrání dobrou víru na straně členů skupiny, zároveň však neúměrně nezatěžuje žalovaného a nepovede ke zneužívání institutu hromadných žalob z důvodu „výhodnější úpravy promlčení“. Problém se řeší jak pro přihlašovací, tak pro odhlašovací hromadné řízení, a proto se pravidlo řadí do společné části – Hlavy III.

K odst. 1

Odstavec prvý řeší přihlašovací hromadné řízení. Běh se staví přihlášením, avšak zpětně ke dni podání hromadné žaloby.

K odst. 2

Druhý odstavec dopadá na situaci, kdy bylo vydáno pozitivní usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, jímž bylo povoleno odhlašovací hromadné řízení. Promlčecí lhůta u práv, která jsou touto žalobou uplatňována, se staví ke dni podání hromadné žaloby - tj. zpětně. V případě, že se člen skupiny odhlásí, běh promlčecí lhůty pokračuje (ke dni odhlášení). Odhlášený člen má vždy alespoň 6 měsíců (srov. § 652 OZ).

K odst. 3 a 4

Toto opatření má ochránit oprávněné, kteří byli v dobré víře, že hromadná žaloba bude připuštěna, a otáleli tak s podáním vlastní individuální žaloby. Jinak by mezitím mohlo dojít k uplynutí promlčecí lhůty vztahující se k jejich nároku. Uvedené řešení je kompromisem mezi dobrou vírou členů skupiny a právy žalovaného. K inspiraci srov. § 652 OZ.

Opravné prostředky a jiné prostředky nápravy

Část věnující se opravných prostředkům obsahuje jednak ustanovení o opravných prostředcích účastníků řízení, tedy žalobce a žalovaného (odvolání, dovolání, obnova řízení a žaloba pro zmatečnost), jednak ustanovení o zvláštním opravném prostředku, který se navrhuje dát k dispozici členům skupiny (námitka).

K § 141 (Odvolání):

K odst. 1

V duchu obecné zásady, která se prolíná celým návrhem zákona, platí i pro opravné prostředky pravidlo, že dispoziční úkony mohou vykonávat zásadně jen účastníci řízení. Zásada je vyjádřena pro odvolání v odstavci prvém. Výjimku z důvodu závažnosti předvídá zákon jen u návrhu na vypořádání, kde navíc právo člena na odvolání váže na uplatnění námitky, které nebylo soudem vyhověno.

Žalobce je povinen hájit zájmy skupiny a tímto prizmatem musí vždy posuzovat i to, zda má podat proti rozhodnutí soudu, kterému nebylo žalobě zcela vyhověno, odvolání. Totéž platí i pro odvolání proti usnesením, zejména usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nepřípustnosti hromadné žaloby.

Mohlo by se zdát, že vůči členům skupiny je navržená úprava příliš restriktivní, neboť jim přímo nedává možnost, jak podání odvolání ovlivnit, a zároveň jej ani nemohou podat sami. Je však třeba pamatovat na to, že zájmy členů skupiny v řízení hájí žalobce a nejinak by tomu mělo být i u výkonu práva podat opravný prostředek. Zároveň členové skupiny s touto informací vstupují do řízení, v němž nemají žádné povinnosti a nic jim nehrozí. Lze se proto domnívat, že nastavený mechanismus ve spojení s odstavcem třetím (k tomu níže) dostatečně hájí zájmy členů skupiny.

K odst. 2

Lhůta pro podání odvolání je oproti individuálnímu řízení delší.

K odst. 3

Na odvolací řízení se především uplatní ustanovení o hromadném řízení v prvním stupni (část druhá) obdobně, zejména to má konsekvence pro případné zapojení členů skupiny do řízení, pro uveřejňování apod., dále se pochopitelně uplatní obecná a společná ustanovení zákona o hromadném řízení. Subsidiárně se za podmínek § 6 uplatní ustanovení o odvolacím řízení, obsažená v občanském soudním řádu, a tudíž případně i ustanovení občanského soudního řádu o řízení v prvním stupni. O odvolání rozhodují vrchní soudy.

Činí-li zákon z této úpravy výjimku, chce tím říci, že pro odvolací řízení netřeba znovu obstávat nezbytný souhlas, odvolání nemusí mít náležitosti hromadné žaloby a přípustnost se také neřeší ve zvláštním řízení.

K § 142 (Vyjádření členů skupiny):

Jak již bylo řečeno, práva členů skupiny jsou dostatečně chráněna přítomností a vystupováním žalobce, jehož ústřední povinností je zájem skupiny hájit. Proto obecně členové skupiny nemohou sami uplatnit odvolání ani jeho podání iniciovat.

Zákonodárce si je nicméně vědom významnosti rozhodnutí ve věci samé, proto pro případ, že soud požadavku žalobce zcela nebo zčásti nevyhověl, dává členům skupiny do rukou pomocný nástroj. Od uveřejnění rozsudku v rejstříku hromadných řízení se mohou členové skupiny po dobu 15 dnů obracet na žalobce s žádostí, zda požadují, aby se proti rozhodnutí soudu odvolal. Zpravidla by měli uvést, proč se má žalobce odvolat, a zda se jejich stížnost dotýká jen jejich práva, popř. práva všech členů skupiny apod.

Žalobci se tímto procesem prodlužuje lhůta na podání odvolání na celkových 45 dnů. Jestliže žalobce vyjádření členů skupiny nevyhoví, vystavuje se riziku povinnosti k náhradě vzniklé újmy podle obecných procesních předpisů.

Právo na vyjádření se vztahuje jen na rozsudek ve věci samé, a ne na jiné rozhodnutí, jímž se řízení končí (např. usnesení o zastavení řízení), protože pro tyto případy nevzniká překážka věci pravomocně rozhodnutí a členové skupiny mají minimálně dalších 6 měsíců možnost podat v téže věci individuální žalobu.

K § 143 (Dovolání):

V řízení o dovolání se využijí pravidla o tom, že dovolání může podat jen účastník řízení a že musí být členům skupiny umožněno, aby se k případnému podání dovolání ve věci samé vyjádřili.

Pokud jde o ustanovení o hromadném řízení ve věci samé, použijí se přiměřeně jen pravidla o plánu hromadného řízení a právu se vyjádřit, a to zpravidla jen tehdy, pokud Nejvyšší soud nařídí ve věci jednání. V případě, že bude rozhodovat jen na základě předložených podání, nemají uvedená pravidla příliš velkého smyslu, což platí tím spíše, že se dovolací soud zabývá jen otázkami práva a nikoliv otázkami skutkovými.

Dále se subsidiárně použije úprava o uveřejňování informací.

Subsidiárně se za podmínek § 6 použijí pochopitelně ustanovení o dovolacím řízení, upravená v občanském soudním řádu. Mimo to se použijí obdobně i pravidla zákona o hromadném řízení, která nejsou vyhrazena jen pro hromadné řízení ve věci samé (popř. pochopitelně i pro řízení o přípustnosti hromadné žaloby). Tj. i nadále se uplatní kupříkladu ustanovení o rejstříku hromadných řízení, o možnosti odvolat nebo vyměnit žalobce apod.

K § 144 (Další opravné prostředky):

V řízení o dalších opravných prostředcích, konkrétně o žalobě na obnovu a žalobě pro zmatečnost, se použije ustanovení o omezení procesní legitimace jen na účastníky řízení obdobně. Vzhledem k tomu, že zde neběží žádná krátká a zcela jasně určená lhůta, resp. že se tato lhůta dle okolností liší, uplatní se § 142 pouze přiměřeně.

Pravidla o hromadném řízení v prvním stupni se použijí v řízeních o těchto opravných prostředcích v zásadě všechna, avšak opět toliko přiměřeně, neboť je třeba brát v potaz specifika těchto řízení.

K § 145:

K odst. 1

V návaznosti na § 12 odst. 2 písm. d) se navrhuje upravit výkon práva uplatňovat námitky. Námitku může podat zúčastněný člen skupiny v případech, kdy mu toto právo přiznává zákon. Námitka může směřovat jak vůči úkonu soudu, tak vůči úkonu žalobce (např. smír).

Právo podat námitku má zúčastněný člen skupiny mimo jiné proti usnesení o odvolání člena skupiny, proti návrhu smíru, proti návrhu na změnu nebo zpětvzetí žaloby, proti návrhu na vypořádání.

Má-li výjimečně oprávnění podat námitku i účastník hromadného řízení (u návrhu na vypořádání), postupuje se podle ustanovení o námitce člena skupiny obdobně.

K odst. 2

Nestanoví-li zákon jinak, je možné námitku podat ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byl úkon uveřejněn v rejstříku hromadných řízení. Tento počátek je vzhledem ke skutečnosti, k čemu rejstřík hromadných řízení slouží, jediným možným okamžikem, k němuž lze počátek běhu lhůty vztahovat. Délka odpovídá lhůtě pro podání odvolání v individuálním řízení.

K § 146:

Námitka musí jednak splňovat obecné náležitosti pro podání, tj. náležitosti vymezené v § 42 odst. 4 OSŘ. Dále musí námitka obsahovat skutková tvrzení, že je možné k danému úkonu námitku uplatnit, s uvedením důvodů, proč je námitka vznesena. Z důvodu specifik hromadného řízení je rovněž nezbytné v námitce uvést, zda je uplatňována na podporu práv daného člena skupiny, na podporu práv více členů skupiny, na podporu práv části či celé skupiny. Tato skutečnost má vliv na posouzení námitky (zájem skupiny nemusí být vždy totožný se zájmem jednotlivce). Obecně lze říci, že každý člen skupiny může uplatňovat námitku pouze na podporu svého práva, a to individuálně anebo prostřednictvím námitky vůči právům více členů skupiny, popř. právům skupiny jako celku.

Jednotlivá ustanovení zakládající právo na podání námitky mohou stanovit i další podmínky a náležitosti.

K § 147:

Námitka se projedná v rámci dané fáze řízení před soudem, jenž momentálně v řízení jedná.

Vzhledem k početnosti skupiny nařizuje zákon, aby soud projednal všechny námitky společně. Toto opatření není jen projevem ekonomie řízení, ale též nezbytnou podmínkou pro to, aby mohl soud všechny námitky posoudit v kontextu zájmu skupiny.

K § 148:

Jednání není povinnou fází projednávání námitek a soud jej nařídí pouze tehdy, nelze-li rozhodnout na základě písemných podkladů. Zcela zjevně neopodstatněné námitky bude tedy zpravidla možné zamítnout bez jednání, naproti tomu bude-li námitka založena na validních důvodech, je zásadně vhodnější jednání nařídit a zjistit názor všech dotčených osob.

Při nařízení a průběhu jednání se postupuje obdobně jako při výkonu práva vyjádřit se; k tomu viz u § 67 a 68. Zúčastněné členy skupiny, kteří podali námitku, však musí soud o nařízeném jednání vždy vyrozumět výslovně, neboť zná jejich kontaktní údaje a při jednání se budou jejich námitky řešit.

K § 149:

Je rovněž nutné umožnit stranám řízení, jež mají v řízení klíčové postavení, aby se k námitkám mohly vyjádřit, avšak pouze za podmínky, že se týká námitka jejich práv či povinností (např. u žalobce může ovlivnit náklady řízení či odměnu, u žalovaného povinnost, kterou bude muset v případě neúspěchu v řízení splnit apod.). Lhůta pro vyjádření činí 10 dnů.

K § 150:

Soud o námitkách rozhoduje usnesením, přičemž v případě více námitek o nich rozhodne společně.

Námitky jsou zvláštním prostředkem nápravy, který nemá devolutivní účinky, tj. rozhoduje se o něm na principu autoremedury. Rozhodnutí soudu o námitkách je zároveň konečné a není možné proti němu podat odvolání. Toto opatření bylo přijato z důvodu hospodárnosti řízení. Námitka je velmi zjednodušený opravný prostředek, nadto tam, kde je rozhodnutí o námitkách závažné (např. pokud jde o schválení smíru či návrhu na vypořádávání), navazuje na neschválení námitky jiný mechanismus: u smíru je to možnost vyloučit vůči sobě jeho účinky, u návrhu na vypořádání je výjimečně umožněno se proti nevyhovění odvolat.

Někdy mohou námitky směřovat proti úkonu soudu, proti němuž je zároveň přípustné odvolání. Pak se z hlediska „závažnosti“ toho kterého prostředku nápravy a z důvodu efektivity jeví jako vhodnější, aby se odvolání s námitkami projednalo společně – jde tak o jedinou výjimku, kdy budou mít námitky devolutivní účinek a bude o nich rozhodovat spolu s odvolání odvolací soud. V takovém případě se na projednání námitek použijí ustanovení o projednání odvolání.

Jiný postup je předvídán jen pro případ námitky proti návrhu smíru. Tato námitka směřuje proti úkonu stran, a soud o ní tudíž nerozhoduje. Strany ji mohou promítnout do podmínek smíru a tím jí vyhovět; nevyhoví-li ji, může člen skupiny vůči sobě smír vyloučit.

Obecně k hromadnému řízení ve vztahu k vykonávacímu řízení

Zvláštní úprava vykonávacího řízení je obhajitelná z několika důvodů. Míra odlišnosti nalézacího hromadného řízení oproti standardním individuálním řízením je zřejmá a jejími jednotlivými aspekty se detailně zabývá odůvodnění v předmětných částech této důvodové zprávy. Je proto zcela legitimní, aby zákon o hromadném řízení upravoval postup i v případech, kdy žalovaný nesplní uloženou povinnost dobrovolně, a kladl si za cíl zejména rychlost vykonávacího řízení a jeho efektivitu. Z tohoto důvodu bylo přistoupeno ke zvláštní úpravě vykonávacího řízení spočívající v postupu, který neodlišuje, zda bylo rozhodnutí vydáno v přihlašovacím nebo odhlašovacím hromadném řízení.

Na aplikaci „hromadného“ vykonávacího řízení se subsidiárně použije exekuční řád a občanský soudní řád. Taktéž je nutné zdůraznit, že se nepředpokládá, aby byl výkon rozhodnutí prováděn prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí, protože exekuční řízení je v praxi mnohem efektivnější. Z tohoto důvodu bylo přistoupeno k vyloučení zahájení výkonu rozhodnutí soudem podle občanského soudního řádu. Jestliže se dále hovoří o výkonu rozhodnutí, je tento pojem používán jakožto pojem obecný, pod nímž se skrývá vykonávací řízení dle exekučního řádu.

Současně se stanovuje na jisto, že vždy může být vedeno právě jedno „hromadné“ vykonávací řízení. Vedle tohoto „hromadného“ vykonávacího řízení nemohou být paralelně vedena žádná individuální vykonávací řízení na základě téhož pravomocného rozsudku vydaného v hromadném řízení.

Pokud jde o otázku příslušnosti exekučního soudu, počítá se se zachováním obecné právní úpravy, tj. příslušnými budou okresní (obvodní) soudy povinného (srov. ustanovení § 84 OSŘ).

Postup pro výkon rozhodnutí je stejný bez ohledu na to, zda se jedná o exekuční řízení vzešlá z přihlašovacího hromadného řízení nebo z odhlašovacího hromadného řízení. Důvodem, proč zákonodárce navrhuje sjednotit postup pro obě řízení, byť jsou v případě nalézacího řízení odlišena, je snaha o maximální zajištění jednoduchosti, rychlosti a efektivity vykonávacího řízení.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul (rozhodnutí z hromadného řízení) ve stanovené lhůtě, bude se postupovat podle ustanovení této hlavy.

Postup, kdo je oprávněn podat exekuční návrh, je třístupňový. Primárně je oprávněným osoba žalobce. Zákon však pamatuje i na situace, kdy tomu tak při splnění určitých podmínek být nemusí. Pak se oprávněným může stát každý zúčastněný člen skupiny, který bude rovněž povinnost uloženou exekučním titulem vymáhat sám, ale hromadně za všechny členy. Až pokud nebude možné vymáhanou povinnost vymáhat hromadně, jelikož nikdo toto řízení nezahájí, může si každý zúčastněný člen skupiny svůj nárok vymáhat samostatně v klasickém individuálním exekučním řízení. V takovém případě se bude při vymáhání postupovat podle obecných předpisů a ustanovení této hlavy se nepoužijí.

K § 151:

K odst. 1:

Považuje se za vhodné stanovit, že exekučním titulem podle zákona o hromadném řízení je rozhodnutí soudu vymezující přesný rozsah povinnosti uložené žalovanému. Svou povahou tak může jít jak o rozsudek ve věci samé, tak rozhodnutí vydané v souvislosti se zpřístupněním dokumentu nebo usnesení o schválení smíru apod.

K odst. 2:

Navrhuje se jasně vymezit vztah mezi zákonem o hromadném řízení pro části týkající se výkonu rozhodnutí a exekučním řádem. Zákon o hromadném řízení je tak zvláštním předpisem k exekučnímu řádu, který se uplatní subsidiárně. Současně se však za podmínek exekučního řádu aplikují také ustanovení zákona upravujícího civilní soudní řízení – a to dle podmínek exekučního řádu přiměřeně (viz § 52 EŘ).

K § 152:

Na ustanovení § 152 až § 156 se vztahuje úprava pro hromadný výkon rozhodnutí. Ustanovení § 152 vyjadřuje zvláštní úpravu výkonu pravomocného rozsudku, kterým je žalovanému uložena povinnost něco splnit. Účinky pravomocného rozsudku má i usnesení o schválení smíru, tudíž i v případě usnesení o schválení smíru se postupuje podle pravidel ustanovení pro hromadný výkon rozhodnutí.

Pro hromadný výkon rozhodnutí je stanoveno obecné pravidlo, kdy se všechna práva zúčastněných členů skupiny, která byla přiznána rozsudkem v hromadném řízení (resp. exekučním titulem) vymáhají zásadně společně, tj. vždy v jednom vykonávacím řízení. Totéž se vztahuje i na případnou odměnu žalobce.

K § 153:

V § 153 a 154 se obecně vymezuje, kdo z hromadného řízení může být na straně oprávněného (jenž vymáhá všechna práva zúčastněných členů skupiny) v exekuci a jeho další postup vzhledem k soudu.

K odst. 1:

Oprávněným z hromadného řízení se primárně rozumí osoba žalobce z hromadného řízení. Již na tomto místě je však vhodné zmínit, že současně je třeba umožnit za stanovených podmínek i zúčastněným členům skupiny, aby mohli svá práva (přiznaná exekučním titulem) vymáhat. Nelze se spolehnout pouze na to, že žalobce bude mít zájem na vedení dalšího (nyní vykonávacího) řízení, a nelze mu to ani nařídit jako povinnost.

Ustanovení § 153 stanovuje postup žalobce, který je primárně oprávněn podat exekuční návrh podle zákona o hromadném řízení. Lhůta pro podání činí 30 dnů a běží od okamžiku, kdy uplynula žalovanému lhůta k dobrovolnému plnění (tzv. „pariční lhůta“). Dle okolností bude tento okamžik odlišný, záležet bude na tom, zda bude již celková částka určena v rozsudku soudu, anebo až v usnesení o návrhu na vypořádání.

Současně je potřeba zajistit, aby se soud (ten, jenž vedl hromadné řízení) o podání exekučního návrhu dozvěděl a neměl o tom žádné pochybnosti. Je totiž nutné vyhnout se následujícím situacím, které by jinak měly na další fázi řízení vliv:

1. Žalobce sice exekuční návrh podal, ale soudu již tuto skutečnost nesdělil. Soud by tak nemohl zapsat do rejstříku hromadných řízení údaj, že exekuční řízení je již vedeno a po uplynutí stanovené lhůty, by v dobré víře jako oprávněný mohl podat exekuční návrh jeden ze zúčastněných členů skupiny podle § 154.

2. Žalobce exekuční návrh nepodal, ale sdělil soudu, že jej podal. Nelze se spolehnout pouze na sdělení žalobce, že exekuční návrh byl podán. Důsledkem by bylo znemožnění podání exekučního návrhu ze strany zúčastněných členů a tudíž zamezení hromadného výkonu rozhodnutí jako takového.

Z tohoto důvodu zákonodárce požaduje, aby ze strany žalobce bylo vůči soudu doloženo a nikoliv pouze sděleno, že exekuční návrh byl podán. Podal-li tedy žalobce exekuční návrh, musí ve stejné lhůtě (30 dní) soudu tuto skutečnost doložit, a to kupříkladu kopií exekučního návrhu s podacím razítkem exekutorského úřadu nebo přípisem exekutora o tom, že exekuční řízení zahájil na základě exekučního návrhu žalobce s uvedením jeho spisové značky, či jiným způsobem prokazujícím podání exekučního návrhu.

K odst. 2 a 3:

Považuje se za vhodné, aby soud nejprve ověřil, zda byl exekuční návrh podán a následně informoval o zahájení exekučního řízení. Současně se zavádí legislativní zkratka pro označení soudního exekutora, který bude dále označován pouze jako „exekutor“.

Soud na základě doložení žalobce o tom, že byl exekuční návrh podán, tuto skutečnost ověří v rejstříku zahájených exekucí. V rejstříku zahájených exekucí má soud možnost ověřit veškeré potřebné údaje: osobu povinného a oprávněného, den zahájení exekučního řízení, exekutora, jenž exekuční řízení vede a spisovou značku. Následně soud vyhotoví sdělení o zahájení exekučního řízení na návrh žalobce. V něm rovněž uvede veškeré potřebné údaje k identifikaci předmětného exekučního řízení.

Je důležité, aby zúčastnění členové skupiny byli informováni o existenci probíhajícího exekučního řízení. Uveřejnění příslušného sdělení či informace soudem v rejstříku hromadných řízení fakticky varuje člena skupiny o (ne)existenci probíhajícího exekučního řízení. V neposlední řadě tedy soud své sdělení o zahájení exekučního řízení na návrh žalobce zveřejní v rejstříku hromadných řízení, a to bez zbytečného odkladu. Je ale také třeba pamatovat na situaci, kdy žalobce exekuční návrh v jemu stanovené lhůtě nepodá, resp. nedoloží. V takovém případě soud zveřejní informaci, že žalobce podání exekučního návrhu nikterak nedoložil, a dále se postupuje dle § 154.

K § 154:

K odst. 1 a 2:

Oprávněným, který bude vymáhat (stejně jako osoba žalobce) přiznaná práva v jednom vykonávacím řízení, se rovněž může stát kterýkoliv zúčastněný člen skupiny, a to pokud je naplněna zákonná podmínka. Tou se rozumí situace, kdy žalobce ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí pariční lhůty nedoloží, že byl podán exekuční návrh. Vzhledem k tomu, že je tato lhůta stanovena v ustanovení § 153, postačuje na ni odkázat.

Dojde-li k naplnění této podmínky, může exekuční návrh podat kterýkoliv zúčastněný člen skupiny. Exekuční návrh je však potřeba podat ve lhůtě 60 dní ode dne zveřejnění informace podle §153 odst. 3 (žalobce podání exekučního návrhu nedoložil v jemu stanovené lhůtě) v rejstříku hromadných řízení.

Současně pro zúčastněného člena skupiny, který exekuční návrh podal, platí obdobné povinnosti jako pro žalobce – soudu je potřeba doložit, že byl exekuční návrh podán. Kupříkladu kopií exekučního návrhu s podacím razítkem exekutorského úřadu nebo přípisem exekutora o tom, že exekuční řízení zahájil na základě exekučního návrhu žalobce s uvedením jeho spisové značky, či jiným způsobem prokazujícím podání exekučního návrhu.

Tím, že bude podán exekuční návrh jedním ze zúčastněných členů skupiny, je na základě překážky litispendence a postupu stanoveného v § 152 (vede se jedno společné vykonávací řízení o všech právech zúčastněných členů skupiny, ev. včetně odměny žalobce) zřejmé, že na základě téhož exekučního titulu nemůže být vedeno další exekuční řízení. To ostatně uzavírá i komentářová literatura: „V případě, že by oprávněný podal v téže věci – na základě téhož exekučního titulu – více návrhů k různým exekutorům, pak exekuci provede ten exekutor, který je v rejstříku zahájených exekucí zapsán jako první. Rejstřík zahájených exekucí je upraven v § 35a a 35b a smyslem jeho zavedení bylo zajistit přehled o všech exekucích, u nichž bylo

exekuční řízení zahájeno po 1. 1. 2013 (blíže srov. komentář k § 35a a 35b). V ostatních případech se exekuce zastaví, aby se zabránilo tomu, že o jedné a téže věci bude probíhat několik exekučních řízení.“ Exekuční návrhy ostatních zúčastněných členů skupiny došlé

později než exekuční návrh zúčastněného člena skupiny, který soudu tuto skutečnost soudu doložil, tak budou zamítnuty.

K odst. 3 a 4:

Soud postupuje stejně jako v případě podání exekučního návrhu žalobcem – na základě doložení od zúčastněného člena skupiny, že byl exekuční návrh podán, tuto skutečnost ověří v rejstříku zahájených exekucí. V rejstříku zahájených exekucí má soud možnost ověřit veškeré potřebné údaje: osobu povinného a oprávněného, den zahájení exekučního řízení, exekutora, jenž exekuční řízení vede a spisovou značku. Následně soud vyhotoví sdělení o zahájení exekučního řízení na návrh zúčastněného člena skupiny. V něm rovněž uvede veškeré potřebné údaje k identifikaci předmětného exekučního řízení.

I zde se považuje za důležité, aby zúčastnění členové skupiny byli informováni o existenci probíhajícího exekučního řízení. Uveřejnění příslušného sdělení či informace soudem v rejstříku hromadných řízení fakticky varuje člena skupiny o (ne)existenci probíhajícího exekučního řízení. V neposlední řadě tedy soud své sdělení o zahájení exekučního řízení na návrh zúčastněného člena skupiny zveřejní v rejstříku hromadných řízení, a to bez zbytečného odkladu. Je ale také třeba pamatovat na situaci, kdy žádný ze zúčastněných členů skupiny exekuční návrh ve stanovené lhůtě nepodá, resp. nedoloží. V takovém případě soud zveřejní informaci, že žádný zúčastněný člen skupiny podání exekučního návrhu nikterak nedoložil.

Jde-li o povinnost soudu zanést do rejstříku hromadných řízení informaci v případě, kdy žalobce ani žádný ze zúčastněných členů skupiny nedoložil podání exekučního návrhu, jedná se svou povahou o neformální úkon soudu. Smyslem je pouze dát na vědomí stav a stručně informovat členy, že mohou exekuční řízení vést samostatně (viz § 157). Nadto se počítá s tím, že v rejstříku hromadných řízení budou popsány obecné situace, které v praxi mohou nastat a uveden možný postup pro členy skupiny.

Princip, že povinný se o zahájení exekučního řízení dozví až doručením vyrozumění o zahájení exekuce, nelze upřednostnit před tím, že členové skupiny musejí být informováni o

(JIRMANOVÁ, Miroslava. § 35 [Zahájení exekučního řízení]. In: KASÍKOVÁ, Martina, JIRMANOVÁ, Miroslava, HUBÁČEK, Jaroslav, PLÁŠIL, Vladimír, ŠIMKA, Karel, KUČERA, Zdeněk, NEKOLA, Václav. Exekuční řád. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 181.)

možnosti si případně svá práva vymáhat samostatně. Úprava tak sleduje legitimní cíl, kdy musí být zajištěno, že zúčastnění členové skupiny budou seznámeni s tím, že si své právo mohou vymáhat individuálně. Nadto, je-li stanoven postup, kdy žalobce (popř. zúčastněný člen skupiny) má stanovenou lhůtu pro to, aby exekuční návrh podal a toto doložil soudu, není pro žalovaného žádnou novinkou, že exekuční (hromadné) řízení bude zahájeno. Pakliže exekuční řízení podle tohoto zákona (hromadný výkon rozhodnutí) zahájeno nebude, žalovaný se dozví o zahájení exekuce standardní procedurou. Proto obava, že by mohl být zmařen účel exekuce, je v tomto případě lichá.

K § 155:

Uvedené ustanovení cílí na povinnost oprávněného - žalobce či zúčastněného člena skupiny, kteří podali exekuční návrh, aby tuto skutečnost opravdu soudu doložili. Doložení této skutečnosti je de facto jednou z podmínek pro vedení hromadného výkonu rozhodnutí. Sankcí za porušení této povinnosti je zastavení jejich probíhajícího exekučního řízení podle tohoto zákona. Důvodem, proč bylo přistoupeno k této úpravě je zamezení možnosti vedení více „hromadných“ exekučních řízení a současně posílení motivace oprávněných podání exekučního návrhu dokládat příslušnému soudu. Jak bylo již uvedeno, soud by při nedoložení nemohl zapsat do rejstříku hromadných řízení údaj, že exekuční řízení je již vedeno. Po uplynutí stanovené lhůty, by pak v dobré víře jako oprávněný mohl podat exekuční návrh jeden ze zúčastněných členů skupiny podle § 154 či podle § 157. Docházelo by pak ke zbytečným komplikacím mezi konkurujícími řízeními a zbytečně vynaloženým nákladům.

K § 156:

Ustanovení se zabývá vyplácením vymoženého plnění a jeho následnou redistribucí členům skupiny.

K odst. 1:

Za účelem předcházení případným problémům s vyplacením částky exekutorem se navrhuje stanovit, aby žalobce či zúčastněný člen skupiny podle § 154 odst. 2 již v exekučním návrhu jasně označil soudní úschovu, do které mají být finanční částky poukázány. Finančními prostředky se rozumí částka, která je uvedena v exekučním titulu. Vzhledem k tomu, že žalobce jakožto oprávněný má nárok na náhradu nákladů exekuce, předmětná ustanovení o nákladech exekuce tím nejsou dotčena. Jinými slovy, i exekuční titul přiznává žalobci určitou částku. Ta bude odvedena do soudní úschovy společně s částkami připadající na každého člena skupiny. Vedle tak stojí náklady za exekuční řízení, které se budou řídit obecnou úpravou exekučního řádu.

K odst. 2:

Odstavec 2 stanovuje výslovně povinnost exekutorovi vyplatit vymožené peněžité plnění pouze do soudní úschovy soudu, která je uvedena v exekučním návrhu.

K odst. 3:

Smyslem odstavce 3 je upravit otázku redistribuce plnění obdrženého v exekučním řízení mezi členy skupiny. Jeví se totiž jako nanejvýš nepraktické, aby exekutor nahrazoval příslušné postupy hromadného řízení tím, že by přímo vyplácel dílčí částky konkrétním členům skupiny i odměnu žalobci. Redistribuce vymoženého plnění by tudíž měla probíhat v režimu pravidel zákona o hromadném řízení, na které je výslovně odkázáno. Současně je postaveno na jisto, že příslušným soudem k vyplácení vymoženého plnění je soud, který rozhodoval o hromadné žalobě v prvním stupni.

K odst. 4:

Odstavec 4 se zabývá situací a stanovuje postup pro případy, kdy není vymoženo peněžité plnění v celkové výši a musí být přistoupeno k vyplácení jednotlivých podílů členů skupiny k celkové částce. Soud může dílčí vymožené plnění vyplatit nejdéle po 6 měsících od doby, kdy byla dílčí část vymoženého peněžitého plnění složena do úschovy soudu. Smyslem je umožnit soudu, aby nemusel částku velmi nízké hodnoty vyplácet ihned, ale mohl počkat, až bude vyšší a lépe rozdělitelná. V neposlední řadě je tímto pamatováno na ulehčení administrativy soudu.

K § 157:

Konečně je pamatováno na situace, kdy je zachováno právo každého zúčastněného člena skupiny vymáhat si svůj nárok individuálně. Ustanovení § 157 představuje výjimku pro případy stanovené v § 152, kdy se vede zásadně jedno vykonávací řízení na základě exekučního titulu (pravomocného rozsudku nebo usnesení o schválení smíru) o všech právech zúčastněných členů skupiny společně (na základě exekučního návrhu podaného žalobcem či jedním ze zúčastněných členů skupiny).

Nedojde-li k doložení, že byl exekuční návrh žalobce či zúčastněného člena skupiny podán (§ 153 a § 154), postupuje se v řízeních zahájených na návrh zúčastněných členů skupiny podle exekučního řádu a nikoliv podle ustanovení hlavy I o výkonu rozhodnutí v hromadném řízení. Jinými slovy se nebude postupovat podle ustanovení upravujících zvláštní postup pro hromadný výkon rozhodnutí. To však nevylučuje možnost žalobce vymáhat si svůj nárok na odměnu samostatně.

K § 158:

Navrhované ustanovení omezuje oprávněného podle § 153 a § 154 v jeho postavení v exekučním řízení co do výkonu dispozičních úkonů, které vykonává v návaznosti na podání exekučního návrhu.

Ve věcech zpětvzetí exekučního návrhu a jiných dispozičních úkonech se použijí ustanovení tohoto zákona o zpětvzetí žaloby a o smíru obdobně. Hovoříme-li o zpětvzetí, uplatní se tato úprava i na částečné zpětvzetí.

V hromadném řízení je žalobce v dispozičních úkonech omezen. Kupříkladu schválení smíru je vázáno na předchozí projednání a zohlednění námitek k němu uplatněných, přičemž následně soud rozhodne o schválení smíru pouze tehdy, není-li v rozporu s právními předpisy nebo zájmem skupiny. Zpětvzetí žaloby je zase vázáno na vyslovení přípustnosti soudem, který zkoumá soulad se zájmy skupiny. To by se mělo uplatnit i v exekuci.

K § 159:

K odst. 1:

Odstavec 1 představuje zvláštní úpravu k ustanovení § 351 občanského soudního řádu, které pro výkon rozhodnutí umožňuje uložit pokutu do výše 100 000 Kč. Jedná se o případy, kdy byla exekučním titulem uložena jiná povinnost než zaplacení peněžité částky. Současně se pokuta ukládá tehdy, pokud byla uložena povinnost k nezastupitelnému jednání. Vzhledem účelu a smyslu hromadného řízení a rozsahu případné povinnosti, která se týká velké skupiny osob, se navrhuje tuto hranici pro účely vykonávacího řízení navazujícího na rozhodnutí o hromadné žalobě podstatně zvýšit. Výše pokuty se navrhuje stanovit do výše až 10 000 000 Kč, přičemž pokuta musí být přiměřená okolnostem případu (o tom dále viz odstavec 2). Ustanovení lze využít i u zpřístupnění důkazního prostředku.

Uvedený požadavek vyplývá též z čl. 14 návrhu směrnice o zástupných žalobách, který je zde implementován.

Rozhodnutí exekutora pochopitelně není konečné a lze se proti němu odvolat k soudu podle ustanovení § 55c EŘ.

K odst. 2:

Odstavec 2 vymezuje skutečnosti, které exekutor musí brát v potaz při ukládání pokuty tak, aby její výše byla přiměřená.

S ohledem na ochranu povinného se tedy navrhuje výslovně upravit, že při určování výše pokuty musí exekutor též přihlížet, jaké povahy byla porušená povinnost, v jakém rozsahu byla tato povinnost porušena a jak závažná byla míra jejího porušení. Rovněž musí být přihlédnuto k tomu, jaké jsou majetkové poměry povinného – výše uložené pokuty nemůže mít pro povinného likvidační účinky. K uvedeným skutečnostem musí exekutor přihlédnout vždy, a to jak při ukládání první pokuty, tak při ukládání pokut opakovaných.

Exekutorem uložené pokuty připadají státu a jsou příjmem do státního rozpočtu.

K § 160:

Navrhuje se, aby soud, který vedl řízení o hromadné žalobě, rozhodoval a posuzoval jak případy odvolání a výměny žalobce, včetně otázek procesního nástupnictví, tak přípustnost zpětvzetí exekučního návrhu nebo dalších dispozičních úkonů pro účely exekučního řízení – kupříkladu návrh na (částečné) zastavení, včetně všech úkonů vyplývajících z § 153 a §154.

Otázka postupu při odvolání a výměně žalobce a procesního nástupnictví je obsažena v ustanovení § 23 a násl., není proto třeba výslovné úpravy pro postup v exekučním řízení. Je však potřeba postavit na jisto, že jde-li o výkon rozhodnutí, bude o odvolání a výměně žalobce (včetně procesního nástupnictví) rozhodovat toliko soud, jenž vedl hromadné řízení.

Nikoliv tedy soud exekuční. Smyslem této úpravy je účelnost a efektivita řízení. Lze totiž legitimně očekávat, že soud, jenž rozhodoval v první stupni, má s konkrétním hromadným řízením zkušenosti a dostatek informací na to, aby rozhodl v přiměřeném časovém horizontu. Pro exekuční soud či exekutora takové rozhodování představuje nadměrnou zátěž.

Rovněž i k úkonům spjatých s hromadným výkonem rozhodnutí podle § 153 a § 154 je příslušný soud, který v hromadném řízení rozhodoval v prvním stupni.

Obecně ke vztahu insolvenčního práva a hromadných žalob

Hromadné řízení představuje druh civilního řízení nalézacího sporného se specifickým dvoufázovým průběhem. Insolvenční řízení jako zvláštní druh civilního procesu naproti tomu kombinuje prvky nalézacího i vykonávacího řízení.

Oba typy řízení pochopitelně vykazují podobné atributy – kolektivní povahu vedení řízení, určitou pluralitu procesních subjektů, procesně-právní instituty zastoupení osob oprávněných z hmotného práva atd. Na druhou stranu však vykazují zásadní rozdíly co do svého účelu i procesní konstrukce. Účelem hromadného řízení je přiznání ochrany tvrzenému subjektivnímu nároku většího počtu osob-žalobců, účelem insolvenčního řízení je komplexní uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem [srov. § 1 písm.

a) InsZ]. Insolvenční řízení je ze své podstaty řízení univerzální, neboť na rozdíl od hromadného řízení neřeší pouze nároky plynoucí ze skutkově a právně souvisejících otázek, nýbrž veškeré majetkové vztahy dlužníka.

Atribut nalézání je v insolvenčním řízení výrazně potlačen, aplikuje se téměř výhradně v otázce osvědčení dlužníkova úpadku a hrozícího úpadku. Judikatura Nejvyššího soudu jednoznačně udává, že „Insolvenční řízení nicméně nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.“Případné spory o existenci nároku (tj. pravosti, výši či pořadí přihlášené pohledávky) řeší soud pouze za určitých podmínek, a to zásadně v tzv. incidenčním řízení (srov. § 159 insolvenčního zákona).

Důsledkem výše uvedeného je, že pro organické propojení hromadného a insolvenčního řízení je nutné aplikovat stávající koncepci superiority insolvenčního řízení nad individuálními nalézacími a vykonávacími řízeními. Jinými slovy, s hromadným řízením bude pro účely vedení insolvenčního řízení nakládáno stejně jako s kterýmkoliv jiným nalézacím řízením – tj. bude nutné respektovat aplikaci účinků § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (zákaz uplatnění pohledávky či jiného práva žalobou, lze-li ji uplatnit přihláškou), § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (zákaz provedení výkonu rozhodnutí či exekuce postihující

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64.

majetek dlužníka), § 140a insolvenčního zákona (přerušení řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být uplatněny přihláškou), § 140c insolvenčního zákona (zákaz zahájení nových řízení) a § 140e insolvenčního zákona (zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí). Případné výjimky z obecného režimu musí zákonodárce stanovit explicitně.

Blíže ke vztahu obou systémů lze odkázat na kapitolu 2.2.c v obecné části důvodové zprávy.

K § 161 (Úpadek žalovaného):

S ohledem na zachování výše uvedeného principu priority vedení insolvenčního řízení nad ostatními typy civilních soudních řízení dochází po zahájení insolvenčního řízení k několika podstatným následkům. Mezi přímé důsledky zahájení insolvenčního řízení náleží zákaz uplatnění pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. To samo o sobě představuje překážku zahájení hromadného řízení, třebaže neznamená přerušení již probíhajícího hromadného řízení [srov. § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. K přerušení hromadného řízení nicméně dochází okamžikem účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 140a insolvenčního zákona). V této situaci nezbývá zúčastněným členům skupiny než postupovat analogicky jako v situaci, kdy by žádné hromadné řízení fakticky zahájeno nebylo. Logickým důsledkem je, že musí své pohledávky vymáhat individuálním uplatněním v insolvenčním řízení.

Pro tyto případy se nicméně navrhuje zakotvit zvláštní poučovací povinnost žalobce v hromadném řízení, na jejímž základě žalobce vyrozumí zúčastněné členy skupiny o tom, že mohou uplatnit svá práva v insolvenčním řízení a jakým způsobem. Důvodem je snaha předcházet negativním následkům uplynutí lhůty k uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení vcelku racionálně pasivními členy skupiny, u kterých nelze očekávat pravidelný monitoring insolvenčního rejstříku. Pokud má pohledávku i žalobce z titulu odměny žalobce, může ji pochopitelně podle obecných pravidel v insolvenčním řízení uplatnit také.

K § 162 (Úpadek zúčastněného člena skupiny):

Navrhovaný § 162 se vypořádává se specifickými vazbami mezi hromadným řízením a insolvenčním řízením, a to v situaci, za níž je zúčastněný člen skupiny insolvenčním dlužníkem, u kterého byl zjištěn úpadek. Dostane-li se do úpadku člen skupiny – žalobce, následky řeší § 23 (dojde k odvolání žalobce).

Z § 263 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že prohlášením konkursu se přerušují dosud nepřerušená soudní řízení, která se týkají majetkové podstaty dlužníka a jejichž účastníkem je dlužník. Zúčastněný člen skupiny nemá postavení účastníka hromadného řízení, v zájmu vyšší právní jistoty se však výslovně upravuje, že hromadné řízení se z tohoto důvodu nepřerušuje ani prohlášením konkursu na majetek člena skupiny. Totéž platí pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, u nějž na základě § 408 odst. 1 insolvenčního zákona nastávají tytéž účinky.

Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou zpravidla účinná (předběžně vykonatelná) okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (vizte § 89 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční správce se prohlášením konkursu na majetek dlužníka stává osobou s dispozičními oprávněními, tedy osobou oprávněnou nakládat s majetkovou podstatou dlužníka. Z tohoto titulu je rovněž osobou oprávněnou vymáhat za dlužníka pohledávky za jeho vlastními dlužníky a vstoupit namísto dlužníka do řízení o nárocích týkajících se majetkové podstaty, v nichž dlužník vystupuje jako žalobce. Tomuto postavení je blízké rovněž postavení člena skupiny, jemuž v hromadném řízení může být přiznáno právo na plnění proti žalovanému. Je tedy namístě, aby insolvenční správce mohl vstoupit do postavení dlužníka – člena skupiny rovněž v hromadném řízení a uplatňovat v něm práva ve stejném rozsahu, jako by to mohl činit dlužník – a to s jedinou výjimkou, podle které člen skupiny po pozbytí dispozičních oprávnění nemůže vystoupit z hromadného řízení, zatímco insolvenčnímu správci takového člena skupiny (jako osobě s dispozičním oprávněním podle insolvenčního zákona) je toto obecné právo zachováno.

K § 163 (Základní ustanovení):

V části páté se navrhuje upravit otázku rejstříku hromadných řízení.

Rejstřík hromadných řízení je nezbytný pro zajištění informovanosti všech, jejichž nároky jsou předmětem řízení, tedy všech zúčastněných členů skupiny, ale i těch členů skupiny, kteří mají o řízení zájem (nepřihlášení členové skupiny v opt-in řízení) nebo naopak nemají o řízení zájem (neodhlášení členové skupiny v opt-out řízení).

Informování členů skupiny je nutné pouze v určité fázi hromadné žaloby. Zatímco v první fázi, kdy se řeší toliko přípustnost hromadné žaloby, nikoliv, ve druhé fázi, kterou je hromadné řízení ve věci samé, je uveřejňování relevantních informací naopak vyžadováno z důvodů uvedených výše. Zřízení rejstříku hromadných řízení je tak nezbytné.

V neposlední řadě vyplývá požadavek na existenci rejstříku z čl. 35-37 doporučení Evropské komise, které vyzývá členské státy k zřízení „registru kolektivních žalob“.

Co do konečné podoby a funkcí je možné inspiraci čerpat například z německého rejstříku vzorových žalob („Register für Musterfeststellungsklagen“), který je dostupný online a obsahuje základní informace o probíhajících hromadných řízeních.

V § 163 se navrhuje definice rejstříku hromadných řízení. Ten je definován jako informační systém veřejné správy, má tedy obdobnou informativní funkci jako např. insolvenční rejstřík (srov. též obdobnou formulaci § 419 InsZ).

Rejstřík hromadných řízení je veden v elektronické podobě, je tedy možné do něj nahlížet za pomoci internetového prohlížeče formou dálkového přístupu. Tak bude zajištěno, aby se jakýkoliv (potenciální) člen skupiny mohl o případném hromadném řízení v jeho věci dozvědět v jakýkoliv okamžik a na jakémkoliv místě. Data v dokumentech vložených v rejstříku budou strojově čitelná a svou strukturou budou splňovat kritéria kladená na otevřená data, stejně jako data vložená přímo v rejstříku. Požadavky na systém vůči

Register für Musterfeststellungsklagen je dostupný na

https://www.bundesjustizamt.de/DE/Themen/Buergerdienste/Klageregister/Bekanntmachungen/Klagen_node.ht ml.

dodavateli budou tento požadavek obsahovat, nicméně s ohledem na lhůtu pro dokončení systému nelze zaručit, že v době spuštění rejstříku bude mít ministerstvo k dispozici přesnou strukturu dat a schéma publikace otevřených dat. Předpokládá se proto, že systém bude připraven na zveřejňování údajů ve formě open dat v následující fázi rozvoje systému při zapracování dalších rozvojových požadavků.

Rejstřík hromadných řízení jakožto informační systém veřejné správy je informačním systémem ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a tento zákon se tak na právní úpravu použije subsidiárně.

Rejstřík hromadných řízení zpřístupňuje jednu základní skupinu relevantních informací. Je jí seznam všech vedených hromadných řízení, tedy řízení, kdy byla hromadná žaloba v rámci řízení o přípustnosti hromadné žaloby soudem připuštěna. Tato řízení jsou v seznamu uvedena chronologicky, tedy seřazena podle data, kdy usnesení, kterým hromadnou žalobu připustil, nabylo právní moci a soud jej v návaznosti na to vložil do rejstříku. Tím není dotčena možnost v seznamu vyhledávat dle různých kritérií.

Informační systém rejstříku hromadných řízení umožňuje uživatelům prohlížet seznam, ale také na základě zadání určitých výrazů do připravených formulářů nacházet relevantní informace o hromadných žalobách. Rejstřík hromadných řízení zároveň slouží soudům a ministerstvu, aby do něj mohly relevantní informace vkládat, případně také modifikovat.

K § 164 (Náležitosti rejstříku hromadných řízení):

V § 164 se navrhuje úprava náležitostí rejstříku hromadných řízení. Rejstřík hromadných řízení je veden soudem, který usnesením rozhoduje o připuštění hromadné žaloby. Pokud soud hromadnou žalobu na základě splnění zákonných podmínek připustí, hromadnou žalobu doplní do rejstříku hromadných řízení. Okamžik uveřejnění usnesení o připuštění hromadné žaloby je potom okamžikem zahájení celého řízení ve věci samé.

K odst. 2 písm. a) – g)

U jednotlivých žalob jsou v rejstříku uvedeny zejména základní informace o hromadném řízení. Mezi základní údaje o hromadném řízení řadíme:

- spisovou značku hromadného řízení,

- označení soudu, který hromadné řízení vede,

- údaje o účastnících hromadného řízení, popř. jejich právních zástupcích,

- údaj o tom, zda se vede přihlašovací nebo odhlašovací hromadné řízení,

- předpoklady členství ve skupině,

- údaje o předmětu hromadného řízení (tj. co je obsahem petitu hromadné žaloby) a dále vymezení právního základu (tj. na čem se požadavek žaloby zakládá),

- a konečně údaj o okamžiku, kdy byla hromadná žaloba podána (je důležitý pro promlčecí lhůty).

K odst. 2 písm. h)

Hromadné řízení je zahájeno okamžikem, kdy příslušný soud uveřejní pravomocné usnesení o přípustnosti hromadné žaloby. K zahájení řízení musí být toto usnesení zveřejněno v rejstříku hromadných řízení. Okamžik zahájení hromadného řízení ve věci samé je tedy okamžikem, kdy je v rejstříku hromadných řízení zveřejněno usnesení o připuštění tohoto řízení příslušným soudem – to se bude v seznamu objevovat automaticky.

K odst. 2 písm. i)

Kromě údajů jsou v rejstříku hromadných řízení soudem uveřejňovány také určité písemnosti, které soud v rámci rejstříku zpřístupní, a uživatelé rejstříku si tak mohou tyto písemnosti prohlédnout, nebo stáhnout na svá zařízení. Tyto se uveřejňují v rejstříku chronologicky s uvedením okamžiku jejich vložení.

Okruh písemností, u nichž je jejich zveřejnění v rejstříku stanoveno zákonem, zahrnuje především samotnou hromadnou žalobu a usnesení soudu, kterou je hromadné řízení připuštěno. Okamžik zveřejnění tohoto usnesení v rejstříku je zároveň okamžikem zahájení samotného řízení ve věci samé.

Dalšími dokumenty, které jsou v rejstříku soudem zveřejněny, jsou rozhodnutí ve věci samé, jiná rozhodnutí, jimiž se řízení před soudem končí, rozhodnutí o odvolání či výměně člena skupiny či neziskové osoby, rozhodnutí o schválení návrhu na vypořádání a další písemnosti, u nichž tak stanoví zákon.

O zveřejnění jiných písemností může rozhodnout soud, pokud je to nezbytné k ochraně dotčených osob.

K § 165:

K odst. 1

Návrh ustanovení určuje, že se údaje a písemnosti v rejstříku hromadných řízení uveřejňují bez zbytečného odkladu. S přihlédnutím k technickým a personálním možnostem je tedy předpokládáno, že bude uveřejnění provedeno bezodkladně, nejlépe stejný den, kdy jsou informace ke zveřejnění uveřejňující institucí poprvé dostupné. Uveřejnění se zpožděním několika dní by nemělo nastat, nebo jen za zcela mimořádných okolností, např. v případě technického výpadku, který bude uveřejnění bránit.

Zároveň se navrhuje doplnit pravidlo o vyznačování právní moci. Zákon totiž často předpokládá, že se rozhodnutí soudu uveřejňuje ještě před nabytím právní moci, a z hlediska právní jistoty všech dotčených osob je pochopitelně velmi důležité vědět, zda a k jakému okamžiku je takové rozhodnutí pravomocné. Pokud se tedy podle zákona uveřejňuje rozhodnutí soudu (např. usnesení o odvolání či výměně žalobce), vyznačí se v rejstříku hromadných řízení vždy i datum právní moci.

K odst. 2

Rejstřík hromadných řízení je veřejně přístupný pomocí internetové sítě. Každý se tak může po zadání adresy rejstříku do webového prohlížeče seznámit s obsahem rejstříku. Přístup nesmí být nijak blokován, ani limitován. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že určité dokumenty nebo jejich části zveřejněny nebudou, a to např. z důvodu ochrany osobních údajů, obchodního tajemství apod., tyto dokumenty pak budou přístupné ve spise, nebo k nim nebude možné zajistit přístup ani ve spise, protože to vylučuje povaha informací v těchto dokumentech uvedených.

K odst. 3

Stanoví-li tento zákon, že písemnost se členům doručuje uveřejněním v rejstříku hromadných řízení, pokládá se písemnost za doručenou v okamžiku jejího uveřejnění. Tento okamžik musí být v rejstříku vždy uveden.

K § 166 (Zmocňovací ustanovení):

Navrhuje se ministerstvo zmocnit k přijetí vyhlášky, která upraví další, převážně technické podrobnosti týkající se rejstříku hromadných řízení, včetně rozsahu a způsobu uveřejňování informací; podrobností o náležitostech seznamu odhlášených, zúčastněných a aktivních zúčastněných členů skupiny; náležitostí formuláře, prostřednictvím kterého se lze přihlásit do přihlašovacího hromadného řízení či odhlásit z odhlašovacího hromadného řízení.

Uvedené je blíže rozvedeno v tezích prováděcí vyhlášky.

K § 167 (Účinnost):

Účinnost zákona se navrhuje stanovit od 1. ledna 2022.

V Praze dne 24. února 2020

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš, v.r.

Ministryně spravedlnosti: Mgr. Marie Benešová, v.r.