Vl.n.z. o hromadném řízení - související

1. Zhodnocení platného právního stavu včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

1.1 Zhodnocení platné právní úpravy

Návrh zákona o hromadném řízení do českého právního řádu zavede komplexní a ucelenou právní úpravu hromadných řízení ve spotřebitelských věcech. V platné legislativě uvedený mechanismus chybí, což má neblahé důsledky v řadě právních i mimoprávních oblastí. Nemožnost účinně koncentrovat projednávání stejných či obdobných nároků do jednoho řízení ovlivňuje výrazným způsobem efektivitu české justice, hospodárnost soudního řízení z pohledu státu i účastníků řízení a přináší další negativa.

Jelikož současné české právo postrádá úpravu hromadných řízení, zákonitě schází i odpovídající ustanovení v již existujících právních předpisech. Ojedinělá ustanovení, která výjimečně určité prvky kolektivní právní ochrany obsahují, jako např. § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, mající svůj obraz v § 83 a 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „občanský soudní řád“ či „OSŘ“), jsou velmi nedostatečná.

Zároveň není platná právní úprava nijak připravena na postupnou elektronizaci justice, jejíž potřeba se zavedením hromadných řízení do českého právního řádu ještě více zvýrazní a hrozí další prohlubování projevů vyplývajících z neuspokojivého využívání moderních technologií v soudních řízeních. Z hlediska stávající legislativy je na zákonné úrovni relevantních pouze několik ustanovení občanského soudního řádu, zejména § 40b, který umožňuje vedení spisu v listinné i elektronické formě, § 42, který upravuje možné podoby podání účastníků řízení (odlišuje listinnou a elektronickou podobu), ustanovení o využívání videokonferenčních zařízení (zejména § 102a OSŘ) a konečně § 174a, jež upravuje elektronický platební rozkaz.

1.2 Zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Z hlediska vlivu na zákaz diskriminace a vztah k rovnosti mužů a žen platí totéž, co bylo napsáno v návrhu zákona o hromadném řízení. Ochrana před diskriminací, včetně diskriminace na základě pohlaví, je jednou z oblastí, v níž se neexistence hromadných řízení projevuje nejvíce. Pokud by se měl návrh zákona do budoucna rozšířit i do této oblasti, je možné očekávat pozitivní dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a rovnosti před zákonem.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

2.1 Základní účel a cíle hromadného řízení v českém právním řádu

Obecným účelem navrhované právní úpravy je přijmout procesní nástroj, který vyřeší hromadné vymáhání práv v oblasti vztahů, na které není doposud pamatováno anebo je na ně pamatováno nedostatečně.

Věcné řešení nové právní úpravy je založeno zejména na následujících cílech, které odráží podstatu problému neexistujícího kolektivního řízení:

 Zajištění hospodárnosti řízení a efektivity soudnictví (zejm. odbřemenění soudů)

 Posílení zásady jednotného rozhodování ve shodných či obdobných případech.

 Zajištění přístupu k soudu i osobám, které by jinak svůj nárok samy neuplatňovaly,

protože se jim to z ekonomického hlediska nevyplatí – posílení ochrany spotřebitele.

 Vytvoření efektivního hospodářského a společenského stimulu, který by vedl

k narovnání podnikatelského prostředí.

2.2 Cíle doprovodného zákona

Na tomto místě je třeba blíže identifikovat cíle zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o hromadném řízení (dále jen „doprovodný zákon“). V rámci přípravy zákona o hromadném řízení byly zjištěny některé návaznosti na související procesní předpisy, které nebylo možné vyřešit v samotném návrhu tohoto zákona. Proto se navrhuje předložit doprovodný zákon, který by souhrnně promítl navazující změny do českého právního řádu, jež si přijetí zákona o hromadném řízení vyžádá.

Z povahy věci je zároveň zřejmé, že zakotvení hromadných řízení do českého právního řádu s sebou přinese zvýšené nároky na modernizaci a větší efektivitu justice po stránce využívání moderních technologií, jež se souhrnně označují jako proces tzv. „elektronizace justice“. Uvedené vyplynulo i z připomínek uplatněných k věcnému záměru zákona o hromadném řízení [srov. k tomu zejména stanovisko Komise pro hodnocení dopadů regulace (RIA) ze dne 20. února 2018, čj. OVA: 93/18, kterému má být tímto návrhem také vyhověno]. Stávající využívání moderních technologií je velice nedostatečné, což by se mohlo ještě více projevit poté, co bude přijat zákon o hromadném řízení, který s jejich využíváním počítá ve velké míře (zmínit lze kupříkladu rejstřík hromadných řízení apod.). Z důvodu větší efektivity a podpory využívání elektronických forem komunikací a moderních technologií tak doprovodný zákon obsahuje i další dílčí změny, které s problematikou hromadných řízení úzce souvisejí a jejichž cílem je civilní soudní řízení uzpůsobit potřebám 21. století.

2.3 Hlavní principy doprovodného zákona a jejich odůvodnění

Základní principy navrhované úpravy jsou navrženy tak, aby mohlo být dosaženo cílů, jež jsou zakotvením hromadných žalob do českého právního řádu sledovány. Hlavní principy je nezbytné popsat zvlášť u jednotlivých novelizovaných právních předpisů.

a) Změny v občanském soudním řádu

Zákon o hromadném řízení je zákonem speciálním upravujícím některé dílčí odchylky od běžného postupu v soudním řízení. Tyto odchylky odůvodnily přijetí samostatného zákona, neboť se vyskytují napříč celým hromadným postupem (vč. navazujícího výkonu rozhodnutí či případného insolvenčního řízení) a mnohdy jsou zásadního rázu. Stále však platí subsidiarita obecného procesního předpisu, a to zejména v otázkách, které jsou společné pro soudní proces jako takový. Jedním z příkladů jsou i otázky nahlížení do spisu či obecná pravidla pro úkony soudu a účastníků řízení.

Je proto třeba reagovat na výše popsanou nezbytnost změn, které si v budoucnu vyžádá poptávka po efektivitě a modernosti soudního řízení, umocněná v hromadném řízení tím, že je jednáno o právech větší skupiny osob najednou, přičemž tyto mají v řízení určitá práva a tato práva jim musí být garantována účelně (zejména právo nahlížet do spisu). V občanském soudním řádu se tudíž v principu reaguje na tuto potřebu a základní procesní předpis se uzpůsobuje dalšímu postupnému zavádění moderních technologií a elektronizace do soudního řízení. Stávající úprava, jak bylo řečeno v úvodu, již určité prvky obsahuje, tyto však z pohledu překotného vývoje moderních technologií jistě nebudou do budoucna dostačující.

b) Změny v zákoně o soudních poplatcích

V zákoně o soudních poplatcích se navrhuje upravit zpoplatnění hromadných žalob, neboť soudní poplatek je jedním z klíčových prvků v boji proti jejich zneužívání. Dále se též navrhuje změna související s vývojem v oblasti fyzických nosičů elektronických dat a využívání datových zpráv.

c) Změny v insolvenčním zákoně

Hromadné řízení představuje druh civilního nalézacího sporného řízení. Je tedy třeba položit si otázku, jak se do jeho průběhu promítne zahájení insolvenčního řízení s účinky, které obecně vyvolává vůči všem druhům soudních řízení. Byť z pohledu právní teorie oba druhy řízení vykazují podobné charakteristiky vyplývající z jejich kolektivní povahy, hromadné řízení se vždy zabývá pouze omezenou částí závazků žalovaného, zatímco insolvenční řízení představuje univerzální nástroj k uspořádání veškerých majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem žalovaného. Z tohoto důvodu se preferuje zachovat stávající koncepci nadřazenosti insolvenčního řízení.

Z hlediska legislativního řešení vztahu zákona o hromadném řízení a insolvenčního zákona se navrhuje většinu otázek upravit přímo v zákoně o hromadném řízení, a to zejména z důvodu jeho speciality směrem k jiným předpisům procesního práva. Zároveň je však nezbytné dílčí odchylky promítnout i přímo v insolvenčním zákoně, přičemž je však třeba zdůraznit, že bylo snahou množství odchylek omezit na minimum.

Co se týče navrhované koncepce vztahu obou předpisů, je nezbytné odlišovat situaci, kdy se do insolvence dostane žalovaný, žalobce a kdy člen skupiny.

a) Úpadek žalovaného

Po dobu trvání účinků insolvenčního řízení je podstatným způsobem omezeno vedení hromadného řízení. Nejprve nastávají účinky zahájeného insolvenčního řízení, dle kterých nemohou být pohledávky a jiná práva uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení. Zásadní dopady do hromadného řízení nicméně nastávají až s účinností rozhodnutí o úpadku žalovaného, kterou ex lege dochází k přerušení hromadného řízení (srov. § 140a insolvenčního zákona). Ve svém důsledku sama tato skutečnost vylučuje, aby žalobce nadále pokračoval v uplatňování nároku skupiny v hromadném řízení. V praktické rovině se tedy považuje za výhodnější a zcela v souladu s účelem insolvenčního zákona, aby původní členové skupiny metodou opt-in individuálně uplatnili své pohledávky v rámci insolvenčního řízení. Tímto postupem se standardním postupem zařadí vedle jiných věřitelů, kteří v původním hromadném řízení nevystupovali v postavení procesních subjektů, byť z logiky věci a optikou insolvenčního práva zastávají stejné nebo obdobné postavení.

b) Úpadek žalobce nebo člena skupiny

Existuje pochopitelně scénář, kdy se v úpadku či hrozícím úpadku neocitá žalovaný, nýbrž žalobce či člen skupiny. Nelze tedy pominout ani otázku dopadů účinků insolvenčního řízení vedeného proti uvedeným osobám na hromadné řízení.

Žalobce zastává v hromadném řízení klíčové postavení, o čemž svědčí zejména výkon dispozičních oprávnění vůči hromadné žalobě a celkově řady důležitých procesních práv. Proto omezení stanovená insolvenčním zákonem mohou zásadním způsobem narušit jeho schopnost efektivně vést spor a postupovat v nejlepším zájmu členů skupiny. V první fázi insolvenčního řízení po podání insolvenčního návrhu, ve které dochází ke zjišťování úpadku, nelze zatím bez dalšího legitimně presumovat neschopnost žalobce vést dále hromadné řízení (o insolvenčním návrhu totiž může být rozhodnuto například tím způsobem, že se odmítá pro vady nebo zjevnou bezdůvodnost). Proto navrhovatel za klíčový moment považuje až okamžik vydání rozhodnutí o úpadku, který již zakládá důvod pro odvolání žalobce.

Potenciální dopady úpadku nebo hrozícího úpadku člena skupiny do hromadného řízení by měly být s ohledem na jeho omezené procesní postavení výrazně méně citelné. Oproti žalobci a žalovanému není individuálně schopen zasahovat do průběhu hromadného řízení a je oprávněn pouze k výkonu dílčích procesních práv. Úpadek či hrozící úpadek, nebo dokonce i prohlášení konkursu člena skupiny doléhá na ostatní procesní subjekty pouze vzdáleně, pročež navrhovatelé nepovažují za vhodné z tohoto důvodu připustit přerušení hromadného řízení. Z pohledu insolvenčního práva totiž nárok člena skupiny uplatněný v hromadném řízení potenciálně představuje pouhou část majetkové podstaty, a to ve formě pohledávky za dlužníkem dlužníka (tj. žalovaným). Zásadní otázkou nicméně zůstává, jakým způsobem by měla být upravena možnost vystoupit z hromadného řízení. Zde se vychází z předpokladu, že účast v hromadném řízení je pro člena skupiny vždy ku prospěchu, neboť je z povahy věci vyloučeno, aby člen skupiny v hromadném řízení utrpěl majetkovou ztrátu; v případě neúspěchu žaloby nese veškeré náklady řízení žalobce. Je-li člen skupiny omezen na svých dispozičních právech prohlášením konkursu, přechází právo vykonávat práva člena skupiny na insolvenčního správce. To platí včetně práva vystoupit z hromadného řízení, kdy insolvenční správce může sám posoudit pravděpodobnost úspěšnosti individuálního uplatnění nároku proti žalovanému.

Vedle výše uvedených změn se navrhuje provést i některé dílčí změny související s posílením elektronizace insolvenčního řízení.

d) Předpisy, které není třeba v souvislosti se zaváděním hromadných řízení novelizovat

Je možné si klást otázku, proč nejsou v souvislosti s přijetím zákona o hromadném řízení měněny i některé jiné právní předpisy.

Tato změna připadá v úvahu u zákona o ochraně spotřebitele, který zakotvuje zvláštní procesní legitimaci pro podání reprezentativní žaloby. Obdobná otázka může vyvstat i u dalších zákonů, kupříkladu § 1964 odst. 2, § 1972 odst. 2 či § 2989 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ či „OZ“).

Tato pravidla, které začasté jako implementační normy reagují na některou z unijních směrnic, přičemž obsahují toliko oprávnění k podání reprezentativní žaloby sui generis, by měla zůstat zavedením zákona o hromadném řízení nedotčena. Jednak plní v právním řádu svůj účel již poměrně tradičně, pročež tento účel se nezbytně s účelem zákona o hromadném řízení nekryje (ochrana veřejného v. ochrana individuálních zájmů). Jednak neexistuje žádné zásadní zdůvodnění, proč by měly být uvedená ustanovení s přijetím zákona o hromadném řízení nahrazena. Paralelní existence obou možností je výhodná zejména pro poškozené, kteří si mohou zvolit, jakou cestou se vydají (za dodržení překážek litispendence a věci pravomocně rozhodnuté). To samozřejmě znamená i ponechání ustanovení § 83 a § 159a v občanském soudním řádu, neboť tato pravidla na hmotněprávní úpravu navazují.

Pokud jde o exekuční řízení, zde bylo postupováno obdobně jako u insolvenčního řízení, ale do zákona o hromadném řízení se podařilo zakotvit všechny odchylky s tím, že zůstala zachována subsidiární aplikace zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, a části šesté občanského soudního řádu. V těchto předpisech tak nebylo identifikováno žádné ustanovení, které by si změnu vyžadovalo.

Přijetí zákona o hromadném řízení nevyvolá ani potřebu novelizovat ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť otázka organizace a příslušnosti soudu je řešena přímo v zákoně o hromadném řízení.

2.4 Dopady navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Ač se návrh zákona o hromadném řízení v tuto chvíli omezuje na ochranu spotřebitele, bylo by jeho prostřednictvím do budoucna možné, pokud se pravomoc soudů rozšíří, uplatňovat i jiné nároky vyplývající ze soukromého práva, tedy mj. i nároky osob, jež se staly obětí diskriminačního zacházení. Pozitivní dopady lze očekávat kupříkladu v oblasti diskriminace v zaměstnání. Možnost hromadného uplatňování nároků by mohla dát obětem diskriminace do rukou silnější a efektivnější nástroj, jež umožňuje sdílení finanční náročnosti.

V tuto chvíli s ohledem na omezení na ochranu práv spotřebitelů budou nicméně dopady zákona neutrální.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

3.1 Obecně k nezbytnosti přijetí právní úpravy hromadných řízení

Volání po hromadné žalobě v její moderní podobě je zejména reakcí na vývoj společnosti v 19. a 20. století. Společenské a hospodářské jevy, jakými byla průmyslová revoluce a s ní spojená industrializace a masové rozšíření hromadné výroby, později doplněné o robotizaci, globalizaci a v digitální revoluci, vedly k tomu, že valná většina právních vztahů se týká velkého počtu subjektů.

Předmětem obchodů jsou tisíce stejných výrobků, zaměstnavatelé zaměstnávají stovky zaměstnanců a průmyslová výroba ovlivňuje životní prostředí na širokém území. Zatímco před tímto zásadním milníkem se chyba ve výrobě bot či znečištění vzduchu z rodinného krbu dotýkala pravidelně pouze jednotlivců, v dnešní době může mít špatné nastavení tovární linky či velkoformátová těžba uhlí dalekosáhlé důsledky, které dopadají na vysoký počet poškozených osob. Problematiku však dnes není nutné zužovat pouze na výrobní sektor, týká se i poskytování služeb jako je finančnictví, zdravotnictví, cestovní ruch či oblast práva. Pokud společnost při vyúčtování udělá jednu chybu, tato chyba se mechanicky multiplikuje na všechny zákazníky daného produktu a všem je naúčtován vyšší poplatek.

Vzhledem k výši individuálních nároků nemají poškození přirozeně motivaci investovat peníze a čas do složitých soudních řízení, jejichž konec je v nedohlednu. Jde o formu tzv. racionální apatie, která se projevuje neochotou jednotlivce domáhat se svých práv u soudu; a to ze zcela racionálního důvodu - soudní řízení se vzhledem k žalované částce jednoduše nevyplatí.

Nové výzvy moderní doby jsou již řešeny v právu hmotném, které se na ně v jednotlivých odvětvích snaží reagovat (ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, zdravotnictví, finanční trhy atd.). Ruku v ruce s tím je však nutné nastavit i odpovídající procesní mechanismy, které umožní práva vyznačující se „hromadností“ efektivně uplatňovat. Procesní nástroje jsou přitom v mnoha ohledech důležitější; jakmile totiž není hmotné právo dobrovolně dodržováno, zbývá poškozeným zpravidla jen soudní cesta. A pro tyto případy je potřeba zajistit, aby se svého nároku domohli rychle, efektivně a s využitím co nejnižších nákladů. Vztah k hmotnému právu je dvousměrný – pokud právo nelze efektivně vymáhat, tj. pokud právní řád odpovídající procesní nástroje nenabízí, je vysílán do společnosti signál, že právo je nevymahatelné a že případné nedodržování práva neznamená pro škůdce jakékoliv následky. Řečeno jinak, nedodržování práva se v takovém případě škůdci vyplatí. Jde o projev okřídlených právních pouček „kde není žalobce, není soudce“ a právo, které není vymáháno, vlastně ani právem není (law in books v. law in action).

Proti uvedeným skutečnostem však v příkrém rozporu stojí český civilní proces. Občanské řízení je tradičně velmi individualisticky pojato, což v praxi znamená, že poškození z hromadných událostí nemají k dispozici žádné efektivní procesní mechanismy, jak své nároky koncentrovat do jednoho soudního řízení. Tento nedostatek se projevuje především v oblasti ochrany práv spotřebitelů.

To, že koncentrace stejnorodých nároků do jednoho řízení není v platném právu ošetřena, má pro stávající praxi následující důsledky:

 vymáhání práv z hromadných událostí je velmi neefektivní a drahé pro stát i účastníky řízení,  stejné případy jsou posuzovány různě,  hromadné nároky v bagatelní výši se nevyplatí vymáhat, protože náklady individuálního soudního řízení, riziko, čas a energie do nich vložené výrazně převyšují případný zisk z úspěšného sporu,  z toho mj. plyne, že subjekty, které jednají nepoctivě, těží z této „nevymahatelnosti drobných nároků“, čímž získávají neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poctivým podnikatelům.

3.2 K nezbytnosti přijetí doprovodného zákona

Výchozí tezí při přípravě návrhu zákona byla snaha o upravení všech otázek a odchylek přímo v návrhu zákona o hromadném řízení. Přesto byla identifikována vybraná pravidla, které nebylo možné ať už fakticky, nebo z „tradičních“ důvodů přímo v tomto zákoně upravit. Jde zejména o:

 soudní poplatek, který se tradičně upravuje v zákoně o soudních poplatcích;

 návaznost hromadného řízení na úpravu insolvenčního řízení tam, kde to bylo

nezbytné;

 modernizační prvky a umožnění budoucího širšího využití moderních technologií

v hromadném řízení, popřípadě v soudním řízení obecně.

Výše uvedené otázky se tak navrhuje vyřešit v doprovodném zákoně způsobem, který bude vyhovovat předkládané koncepci hromadných žalob a zároveň v minimální míře zasáhne do platné právní úpravy.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem

V obecné rovině lze konstatovat, že zavedení institutu tzv. hromadných řízení je z pohledu ústavněprávního zcela neutrální. Existence kolektivního řízení není per se ústavním pořádkem České republiky (ve smyslu čl. 112 Ústavy) vyloučena, resp. jakkoliv upravena. Na druhou stranu je zjevné, že ústavní pořádek stanovuje zákonodárci jasné limity, jakou právní úpravu kolektivního řízení je možné in concreto přijmout. Takovýmto limitem je v prvé řadě čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který zakotvuje právo na spravedlivý proces. Nicméně předtím, nežli bude přistoupeno k samotnému posouzení navrhované právní úpravy kolektivního řízení prizmatem ústavního pořádku České republiky, je třeba před závorku vytknout několik skutečností.

Argumenty týkající se souladnosti předkládaného řešení hromadných žalob, které byly nastíněny v odůvodnění návrhu zákona o hromadném řízení, se vzhledem ke smyslu a účelu předkládaného doprovodného zákona uplatí mutatis mutandis i pro tento právní předpis.

Ze všech ústavně-právních limitů se přitom v souvislosti s doprovodným zákonem do popředí dostává zejména otázka přístupu k soudu, konkrétně pak výše soudního poplatku stanovená za podání hromadné žaloby. V tomto ohledu bylo při stanovování konkrétní výše soudního poplatku postupováno tak, aby na jedné straně soudní poplatek mohl plnit svoji regulační, fiskální i motivační funkci, zároveň však nepředstavoval takovou bariéru, která by v praxi učinila hromadnou žalobu fakticky nevyužitelnou.

5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii.

Evropská unie vybízí členské státy již delší dobu k přijetí právní úpravy, která by umožňovala procesní kolektivní ochranu práv, přinejmenším těch garantovaných evropským právem. Dle názoru Evropské unie je kolektivní ochrana v dnešní době nezbytným procesním nástrojem k efektivnímu prosazování určitého typu nároků. Unie hromadné žaloby doporučuje zejména v souvislosti s právy spotřebitelů, ochranou životního prostředí, hospodářskou soutěží, ochranou osobních údajů, v oblasti finančních služeb a dále v oblasti ochrany investic.

Z hlediska posuzování souladnosti předkládaného zákona s unijní legislativou jsou relevantní následující unijní dokumenty:

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů – „Směrnice o zdržovacích žalobách“

Dostupná na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=CELEX:32009L0022  Doporučení Komise č. 2013/396/EU ze dne 11. června 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie – „Doporučení“

 Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES - číslo dokumentu COM/2018/184 final - 2018/0089 (COD) – „Směrnice o zástupných žalobách“

O tom, že je přijetí úpravy hromadných žalob ve shodě se směřováním a cíli EU, nemůže být pochyb. Podrobnější argumenty zazněly již v odůvodnění k návrhu zákona o hromadném řízení. Tam uvedené závěry platí pochopitelně i pro doprovodný zákon, jehož cílem je adaptovat existující legislativu na nový institut.

Co se týče doprovodného zákona, klíčové z hlediska souladnosti je stanovení výše poplatku pro kvalifikované subjekty, které jsou zapsány na seznam vedený Evropskou komisí. Pro tyto subjekty nesmí být výše soudního poplatku stanovena tak, aby vytvářela překážku pro přístup k soudu (srov. čl. 15 směrnice o zástupných žalobách).

6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Navrhovaná právní úprava je zcela v souladu s mezinárodními smlouvami. Žádná z mezinárodních smluv, jimiž by byla Česká republika vázána, nezakazuje uzákonění hromadných řízení, a to ani v navržené podobě. Proto ani předestřené aspekty doprovodného zákona k zákonu o hromadném řízení nejsou jednotlivě či ve svém souhrnu v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Pokud jde o další změny v zákoně, relevantní z pohledu mezinárodních smluv by mohla být novela § 129, která se týká dokazování. Ustanovení § 129 OSŘ má totiž nově předsedovi senátu umožnit, aby k provedení důkazu listinou postačovalo, že bude obsažena v elektronickém spise, který bude dostupný způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tím bude dána vyvratitelná domněnka, že listina byla účastníkům předložena k nahlédnutí. Zároveň tím právní úprava nevylučuje ani provedení listinného důkazu jeho přečtením v rámci soudního jednání nebo sdělením jeho obsahu.

Nabízí se zde přezkoumat možný rozpor s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“), jenž upravuje právo na spravedlivý proces.

Nejprve je vhodné se zabývat tím, zda navrhovaná právní úprava není v rozporu se zásadou veřejnosti a ústnosti, resp. právem na veřejné projednání věci před soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Posuzování možného střetu se zásadou přímosti, resp. bezprostřednosti

K vidění zde: https://eur- lex.europa.eu/eli/reco/2013/396/oj?eliuri=eli%3Areco%3A2013%3A396%3Aoj&locale=cs V českém znění přístupná zde: https://eur-lex.europa.eu/legal- content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A52018PC0184 řízení, se jeví být nadbytečné, neboť relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) se vztahuje výlučně k trestnímu řízení (viz např. P. K. proti Finsku, č. 37442/97, rozhodnutí ze dne 9. června 2002; Graviano proti Itálii, č. 10075/02, rozsudek ze dne 10. února 2005, § 39–40). Není tak třeba se jí v souvislosti s návrhem doprovodného zákona k zákonu o hromadném řízení blíže věnovat.

Dle judikatury Soudu představuje veřejný charakter soudního řízení jednu ze základních zá- sad zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, která má chránit strany sporu před tajným výkonem spravedlnosti bez veřejného dohledu (Malhous proti České republice, rozsudek velkého senátu ze dne 12 července 2001, § 55). Jedním z aspektů tohoto práva je i požadavek ústnosti, který směřuje k zajištění možnosti účastníků řízení se k věci vyjádřit přímo před soudem nad rámec písemných podání (Yakovlev proti Rusku, č. 72701/01, rozsudek ze dne 15. března 2005, § 19). V odůvodnění svých rozhodnutí přitom Soud v rámci posouzení naplnění práva na veřejné projednání věci nerozlišuje mezi právem na veřejné jednání a právem na ústní jednání. Ve většině případů se však zabývá problémem, že soudy nekonaly jednání žádné, tedy situací, kdy není naplněn ani požadavek veřejnosti, ani ústnosti, a pouze výjimečně posuzuje situaci, kdy sice soudní jednání proběhlo, ale veřejnost z něho byla vyloučena. Obecně přitom platí, že ústní jednání je veřejné, pakliže nejsou naplněny výjimky uvedené v druhé větě čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Za normálních okolností by měl mít účastník řízení na základě Úmluvy právo být veřejně sly- šen alespoň před jednou soudní instancí (Schlumpf proti Švýcarsku, č. 29002/06, rozsudek ze dne 8. ledna 2009, § 65). Dané právo ale není absolutní, a proto může podléhat určitým omezením. Při zkoumání, zda je potřeba konat veřejné jednání, je nutno brát v potaz také právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě a z toho vyplývající potřebu rychlého vyřízení věci (Jan-Ake Andersson proti Švédsku, č. 11274/84, rozsudek ze dne 29. října 1991, § 27). Z judikatury Soudu přitom vyplývá, že absence veřejného jednání je přípustná za určitých výjimečných okolností, kdy je dle Soudu například legitimní, aby státní orgány dbaly imperativů účinnosti a úspornosti (např. Hodina proti České republice, č. 66450/01, rozhodnutí ze dne 30. března 2004). Absenci veřejného jednání Soud přitom v minulosti připustil v řízeních, kde byly řešeny pouze otázky právní a vysoce technické povahy nebo kde existovala shoda ohledně skutkových okolností a kde se soudy nemusely zabývat zvláště složitými právními otázkami. Další výjimkou představují řízení před vyššími soudními instancemi, pakliže se před soudem prvního stupně veřejné jednání konalo a absence je ospravedlněna zvláštní povahou těchto řízení, tj. pokud se například řeší pouze otázky právní, a nikoliv již skutkové (Jan-Ake Andersson proti Švédsku, cit. výše, § 27). Při zvažování, zda nařídit jednání, mohou vnitrostátní soudy přihlížet k síle důkazů obsažených ve spise a k pravděpodobnosti, že ústní jednání může přispět k objasnění sporných otázek (Ebanks proti Spojenému království, č. 36822/06, rozsudek ze dne 26. ledna 2010, § 76). Práva na veřejné jednání je rovněž možné se vzdát, a to jak výslovně, tak mlčky. Vzdání se práva musí být ale jednoznačné a nesmí se dotknout žádného důležitého veřejného zájmu (Håkansson a Sturesson proti Švédsku, č. 11855/85, rozsudek ze dne 21. února 1990, § 66). V případě Håkansson a Sturesson proti Švédsku Soudu k závěru, že se stěžovatelé vzdali svého práva na veřejné projednání věci. Z pohledu Soudu stačilo, že o nařízení veřejného jednání před odvo- lacím soudem v občanskoprávní věci nepožádali za situace, kdy vnitrostátní právo stanovilo, že soud mohl konat jednání, jestliže to považoval za nezbytné (cit. výše, § 67–68).

Ve světle výše uvedených zásad lze shrnout, že právo na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 nevyžaduje, aby ústní jednání proběhlo vždy, natož za účelem provedení všech důkazů, ale v zásadě alespoň před jednou soudní instancí by proběhnout mělo. Navrhovaná změna ustanovení § 129 OSŘ obecný přístup ke konání veřejného a ústního jednání před soudem přitom nemění. To je upraveno v ustanovení § 115a OSŘ, které stanoví, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a tito se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Střet nově navrhovaného znění § 129 odst. 2 OSŘ s právem na veřejné projednání věci před soudem se tak nejeví jako pravděpodobný, neboť soudy i nadále musí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci zvažovat, zda ústní jednání nařídit, či nikoliv, a to jak ve světle stávající vnitrostátní úpravy, tak i mezinárodních závazků, Úmluvu nevyjímaje.

Dalo by se ovšem uvažovat nad situací, kdy by se účastníci řízení práva účasti na projednání věci vzdali, příp. jednání již proběhlo, avšak soudům budou předloženy listinné důkazy nové (a zároveň přípustné). Povaha těchto důkazů by přitom vzhledem k okolnostem mohla vyžadovat, aby k jejich provedení bylo ústní jednání nařízeno a účastníci řízení se tak měli možnost k prováděným důkazům vyjádřit nad rámec svých písemných podání (Yakovlev proti Rusku, cit. výše, § 19). Podstatné je, že navrhovaná úprava i nadále možnost provedení listinného důkazu v rámci jednání, navzdory jeho zpřístupnění v elektronickém spisu, ponechává na uvážení předsedy senátu. Účastníkům řízení by pak rovněž nemělo nic bránit o nařízení jednání za účelem provedení takových důkazů soud výslovně požádat. Dle rozhodnutí Soudu ve věci Håkansson a Sturesson proti Švédsku lze mít přitom za to, že mají- li soudy dle vnitrostátního práva možnost jednání nařídit, absenci výslovné žádosti o nařízení veřejného jednání ze strany účastníků řízení lze chápat jako vzdání se práva na veřejné projednání věci (cit. výše, § 67–68, srov. též Feller proti Rakousku, č. 17169/06, rozhodnutí ze dne 4. února 2010).

Dále je vhodné se zabývat otázkou slučitelnosti navrhované úpravy se zásadou kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ta stanoví, že oběma stranám řízení musí být dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí – ať už protistranou nebo na řízení nezúčastněným subjektem, od něhož si případně soud takové vyjádření nebo důkaz může vyžádat – a vyjádřit se k nim (např. Brandstetter proti Rakousku, č. 11170/84 a další, rozsudek ze dne 28. srpna 1991, § 67; nebo Ver-meulen proti Belgii, č. 19075/91, rozsudek velkého senátu ze dne 20. února 1996, § 31). Z tohoto hlediska je potřebné se v rámci posouzení návrhu změny ustanovení § 129 OSŘ zaměřit na způsob, jakým se účastníci, resp. strany řízení dozvědí o tom, že byla určitá listina do elektronického spisu vložena. S ohledem na tyto závěry je při zavádění elektronického spisu, a tedy i při případném užití navrhovaného § 129 odst. 2 OSŘ, nutné zajistit účinný způsob, jak účastníky řízení vyrozumět o založení nového vyjádření či důkazu do elektronického spisu, aby s nimi byli seznámeni a mohli se k nim v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení případně vyjádřit.

To bude v rámci elektronického spisu zajištěno notifikacemi o aktualizacích a dalšími vhodnými mechanismy, které na změny ve spise účastníky řízení upozorní.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované úpravy na státní rozpočet a ostatní rozpočty, na podnikatelské prostředí, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí.

7.1 Hospodářský a finanční dopad navrhované úpravy na státní rozpočet a ostatní rozpočty

Jak již bylo blíže rozvedeno v návrhu zákona o hromadném řízení, přijetí navrhované právní úpravy ve svém souhrnu si zřejmě vyžádá mírné finanční dopady na státní rozpočet, zejména na počátku zavádění hromadných žalob do praxe. Zároveň se však právní úprava pozitivně projeví na počtu projednávaných věcí a hospodárnosti řízení a dále zajišťuje do rozpočtu i příjmy. Je tedy možné uzavřít, že celkový dopad předkládaného zákona na státní rozpočet bude z dlouhodobého hlediska spíše neutrální.

Doprovodný zákon k zákonu o hromadném řízení sám o sobě žádné hmatatelné dopady na státní rozpočet nevyvolává, pouze v oblasti soudních poplatků povede k nárůstu příjmů do státního rozpočtu v návaznosti na to, kolik hromadných žalob bude v praxi podáváno. Všechny ostatní finanční dopady jsou spojeny především se samotným zavedením hromadných žalob, tj. se samotným zákonem o hromadném řízení a jsou také v důvodové zprávě k tomuto zákonu vypočítány a zhodnoceny.

Obecně lze očekávat, že přes prvotní vstupní náklady se přijetí nového institutu projeví na státní rozpočet pozitivně, neboť povede k odbřemenění soudů a k urychlení řízení. Návrh nebude mít dopad na jiné rozpočty, např. rozpočty krajů či obcí.

7.2 Dopady na podnikatelské prostředí

Co se týče dopadů na podnikatelské prostředí, tyto nejsou s doprovodným zákonem bezprostředně spojeny a týkají se obecně zavedení hromadných řízení do českého právního řádu jako takových. Proto lze na tomto místě odkázat na zhodnocení dopadů na podnikatelské prostředí, které bylo provedeno v odůvodnění k návrhu zákona o hromadném řízení.

7.3 Sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny

Zákon o hromadném řízení nebude mít dopad na rodinu a dopad na rodinu nebude mít tedy ani doprovodný zákon. Pozitivní dopad lze očekávat v oblasti ochrany práv spotřebitelů, vč. spotřebitelů zranitelných (např. lidé staršího věku, děti apod.).

7.4 Dopady na životní prostředí

Vzhledem k tomu, že se navrhovaná právní úprava dotýká čistě oblasti civilního procesu, nelze očekávat jakékoliv negativní dopady na životní prostředí. Naopak lze očekávat zprostředkovaně pozitivní dopady na životní prostředí, vyplývající z uplatňování práv spotřebitelů.

8. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů.

Navrhovaná právní úprava v doprovodném zákoně nebude mít dopad na ochranu soukromí a osobních údajů.

9. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)

9.1 Dopady na korupční rizika

Předkladatel provedl zhodnocení korupčních rizik, jak stanoví čl. 4 odst. 1 písm. h) Legislativních pravidel vlády, a to podle Metodiky CIA (Corruption Impact Assessment; Metodika hodnocení korupčních rizik), kterou uveřejnil Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí.

Korupční rizika jsou teoreticky spojena s každým nově zaváděním institutem. V případě zavedení procesního prostředku kolektivní ochrany individuálních práv však nelze hovořit o žádném nadměrném zvýšení rizika na straně soudů. Jedná se tedy o běžné riziko potenciálně související s každou novou úpravou. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o pravomoc soudů, kterou mají již dnes (rozhodovat o sporech z vybraných oblastí práva), pouze je tato forma transformovaná do jiné podoby (namísto individuálně se práva budou vymáhat kolektivně), je riziko vzniku korupčního potenciálu, resp. zhoršení oproti stávajícímu stavu, zcela nevýznamné.

Lze dokonce říci, že riziko korupce by se přijetím zákona snížilo. Tlak na orgány veřejné moci, které nyní musí suplovat chybějící aktivitu v soukromém sektoru, poklesne. Tím poklesne i jejich význam a též korupční potenciál na jejich straně.

9.2 Přiměřenost

Cílem předkládaného návrhu zákona je upravit platnou legislativu v návaznosti na zavedení procesního nástroje umožňujícího hromadné vymáhání. Na tuto skutečnost apeluje jednak odborná veřejnost a judikatura, ale i Evropská unie. Zejména na poli ochrany práv spotřebitelů a ochrany životního prostředí jsou patrny značné nedostatky neexistence takové úpravy. Návrh je tak svým rozsahem přiměřený množině vztahů, které má za cíl upravovat.

Kompetence orgánů veřejné moci nejsou návrhem doprovodného zákona nijak dotčeny, s výjimkou práva vybírat soudní poplatek, toto však již dnes v českém právním řádu existuje a funguje bez obtíží.

9.3 Efektivita

Návrh zákona reaguje na situaci, kdy platná právní úprava dostatečně neupravuje kolektivní ochranu individuálních práv. Cílem zákona je co nejrychleji toto hluché místo v české legislativě zaplnit tak, aby výsledná právní úprava byla v souladu s požadavky soudní praxe a odborné veřejnosti.

9.4 Odpovědnost

V tomto směru je z návrhu zřejmé, který orgán je kompetentní danou věc rozhodnout a že je jeho odpovědnost přiměřená.

9.5 Opravné prostředky a kontrolní mechanismy

Vzhledem k minimálnímu vlivu doprovodného zákona na korupční rizika nejsou přímo v doprovodném zákoně opravné prostředky obsaženy, avšak tyto vyplývají z obecných právních předpisů, popřípadě z návrhu zákona o hromadném řízení.

10. Dopady na bezpečnost a obranu státu

Navrhované změny právní úpravy nebudou mít dopad na bezpečnost a obranu státu.