Novela z. - občanský zákoník

Obecná část

1. Zhodnocení platného právního stavu

Stávající právní stav týkající se úpravy poměrů nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, pro dobu po rozvodu obsahově vychází z právního stavu založeného již novelou zákona o rodině (dále jen „zákon o rodině“ nebo „ZOR“) provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Tato úprava do značné míry navázala na právní úpravu zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném (dále jen „ZPR“). Jejím základním východiskem je požadavek, podle něhož manželství nemůže být rozvedeno, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte pro dobu po rozvodu.¹ V tomto ohledu se jedná o posun oproti stavu platnému za účinnosti obecného zákoníku občanského i některým zahraničním právním úpravám, které závazné rozhodnutí o poměrech dítěte jako obligatorní předpoklad rozvodu nevyžadují. Pokud jde o způsob úpravy poměrů dítěte, požaduje se, aby o ní vždy rozhodl opatrovnický soud dítěte v samostatném řízení. Požadavek na vedení samostatného řízení před opatrovnickým soudem v kontextu posléze či souběžně vedeného řízení o rozvod manželství vyplýval již z občanského soudního řádu z roku 1950.² Tato úprava byla nicméně opuštěna jeho novelou č. 46/1959 Sb., jíž došlo ke spojení obou řízení. Ze spojení obou řízení vycházelo také původní znění občanského soudního řádu z roku 1963³, které přetrvalo až do 31. 7. 1998.

Konkrétní forma úpravy poměrů dítěte se podle zákona může lišit v závislosti na tom, zda je vedeno klasické řízení o rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu (§ 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník“ nebo „OZ“), popřípadě zda je řízení o rozvodu vedeno zjednodušeným postupem bez zjišťování příčin rozvratu (§ 757 OZ). Pro vedení řízení tímto zjednodušeným postupem se vyžaduje, aby se rodiče na úpravě poměrů dítěte dohodli a soud jejich dohodu schválil. V případě klasického rozvodu se předpokládá autoritativní rozhodnutí soudu o této záležitosti, byť není vyloučeno ani možné schválení dohody.

Hlavní důvody, které vedly k zavedení stávajícího modelu zákonem č. 91/1998 Sb., lze shrnout takto:

1. Vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení vede ke zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství.

2. K rozvodu nemůže dojít, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte, což má zamezit dlouhodobým sporům o děti po rozvodu manželství.⁴

3. O dítěti rozhoduje specializovaný soudce, který již dítě může znát z předešlých řízení a může o něm rozhodovat i po rozvodu.⁵

Relevantnost těchto důvodů je vhodné s odstupem více než 20 let od přijetí této úpravy zhodnotit.

Ad 1) Vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řešení pravděpodobně může skutečně přispívat ke zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství.⁶ Mnohem pochybnější je však skutečnost, zda stávající nastavení vede také ke zklidnění a zjednodušení řešení záležitostí dítěte. V literatuře je naopak poukazováno na to, že vyloučení záležitostí dítěte do jiného řízení před soudem může mít za následek zcela opačný efekt, neboť vytváří ze sporu o děti „první právní bojiště rozcházejícího se páru“.⁷ Tím může být rodičovský konflikt naopak podpořen. Žádoucímu stavu nepřispívá ani okolnost, že vedení dvou soudních řízení vede k průtahům celého procesu. Z poznatku, že kumulace soudních řízení může vést k eskalaci konfliktu, vycházejí i některé zahraniční právní úpravy, v nichž je řízení o poměrech dítěte zásadně spojeno s řízením o rozvod manželství, anebo mezi nimi neexistuje vztah vzájemné podmíněnosti.⁸

Ad 2) Za relevantní výhodu stávající úpravy lze považovat také skutečnost, že poměry dítěte pro dobu po rozvodu musejí být závazně vyřešeny ještě před rozvodem samým. I tato uváděná výhoda však vyplývá toliko z požadavku, aby byly poměry dítěte závazně upraveny ještě před rozvodem samotným. Není dána nutně tím, jakým způsobem mají být tyto poměry upraveny, ani tím, že o nich rozhoduje soud. Praxe některých soudů (viz dále) naopak ukazuje, že předpoklad plnění dohody nezbytně nesouvisí s tím, zda byla dohoda schválena soudem, ale především s tím, nakolik je obsah dohody výsledkem dobrovolnosti a přesvědčení rodičů o tom, že je ujednaný způsob řešení v souladu se zájmem dítěte i jejich představami.

Ad 3) Za nejednoznačnou výhodu pro vedení dvou řízení lze považovat argument, že o záležitosti dítěte rozhoduje v řízení péče soudu o nezletilé specializovaný soudce, který může mít již o dítěti poznatky z dřívějších řízení a který bude o dítěti rozhodovat i po rozvodu. Tento argument plně nezohledňuje, že rozhodování o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu je ve většině případů prvním řízením dítěte před opatrovnickým soudem. V dnešních poměrech není zcela případný ani argument, podle něhož má o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu rozhodovat opatrovnický soud z toho důvodu, že o dítěti bude rozhodovat i po rozvodu. Tento argument se míjí s účelem úpravy poměrů dítěte pro dobu po rozvodu, jímž by mělo být naopak úsilí o obnovení řádného fungování rodiny, která by se měla do budoucna obejít bez ingerence státu. Za žádoucí a typický je tedy třeba pokládat stav, v němž by žádný soud o dítěti před rozvodem manželství rozhodovat nemusel a ideálně by při vhodném nastavení poměrů po rozvodu již nikdy ani rozhodovat neměl.

Rovněž je třeba si uvědomit, že ani výhody spočívající ve specializaci soudce se nemohou plně rozvinout ve všech případech rozhodování. Za racionální lze přitom považovat, aby této kompetence bylo využíváno zejména ve skutkově i právně složitých věcech. Ty se však mohou vyznačovat zpravidla tím, že se rodiče nemohou na záležitostech dítěte dohodnout, popřípadě že již ze samotného obsahu dohody vyplývá pochybnost, zda není dohoda v rozporu se zájmem dítěte. V případě, že se však rodiče dokáží o poměrech dítěte dohodnout a nic nenasvědčuje jejich zjevně zneužívajícímu úmyslu, se erudice soudce plně uplatnit nemůže. Subjekty dohody jsou rodiče za aktivní participace dítěte, přičemž kvalitu jejich dobrovolně a řádně přijatého rozhodnutí nemůže soud nahradit. Role soudu se v takovém případě může omezit nanejvýš na formální kontrolu, zda je dohoda v souladu se zákonem.

Demografický vývoj

V souvislosti s hodnocením stávající právní úpravu je vhodné ji dát do kontextu také s vývojem demografických dat. V tomto směru lze pro ilustraci odkázat především na data, která ukazují, že počet dětí narozených v manželství a mimo něj se v průběhu času neustále přibližuje. Data poskytnutá Českým statistickým úřadem⁹ ukazují, že od roku 2010 došlo k tomu, že počet dětí v manželství a mimo něj je téměř totožný.

Narození podle vitality, legitimity a pohlaví

Je však možno poskytnout i obraz vývoje tohoto jevu v delším časovém období, jak je dobře vidět na grafech Českého statistického úřadu.¹⁰ Podíl dětí narozených mimo manželství se od roku 1950 zásadně zvýšil. K nárůstu docházelo setrvale především od začátku 90. let, kdy začala být připravována velká novela zákona o rodině, v níž má základ i stávající právní stav.¹¹ Sledovat lze rovněž významný posun od roku 1998, kdy vstoupila tato právní úprava v účinnost. Tehdy podíl dětí narozených mimo manželství činil zhruba 20 %. Zajímavostí rovněž je, že stávající právní úprava byla přijímána v době, kdy se rodilo vůbec nejméně dětí za poslední desetiletí (kolem 90 tisíc ročně).

Lze doplnit, že dle Českého statistického úřadu¹² se v roce 2019 živě narodilo asi 112,2 tisíc dětí. Dětí, které se narodily vdaným ženám, bylo 58,1 tisíc, dětí narozených svobodným ženám bylo 49,1 tisíc a dětí narozených ženám rozvedeným nebo ovdovělým dohromady 5 tisíc. Podíl dětí narozených mimo manželství se sice druhým rokem v řadě snížil, i tak však v roce 2019 dosáhl 48,2 %. Z uvedeného lze vyvodit, že rozdíl mezi počty dětí narozených v manželství a mimo něj se fakticky stírá. Zároveň je však třeba doplnit, že nejčastěji se mimo manželství rodí první děti. Např. v roce 2018 se jednalo o 58 % ze všech prvorozených dětí narozených nevdaným matkám.¹³ Tato skutečnost však neznamená, že v budoucnu některé děti nežijí s rodičem již sezdaným.

Data o rozvodovosti manželství¹⁴ pak poukazují na to, že v roce 2018 činila úhrnná rozvodovost 45 %, což představovalo mírné snížení oproti roku 2017 (47 %). Již v letech předchozích však byla míra rozvodovosti vysoká; od roku 2001 se pohybuje intenzita rozvodovosti na úrovni 45–50 %.¹⁵ Zjednodušeně lze říci, že polovina manželství se rozvádí. Zároveň data upozorňují na to, že v roce 2019 u rozvodů převažovali manželé s nezletilými dětmi. Z celkového počtu 24,1 tisíc rozvodů jich bylo 59 % s nezletilými dětmi. Celkově se rozvod dotkl v daném roce 22,6 tisíc dětí.¹⁶ Nelze přitom vyloučit, že stejně tak se mohou ocitat i desítky tisíc dětí v situaci rozpadu vztahu svých nesezdaných rodičů.

Z výše uvedených dat o demografickém vývoji vyplývá, že stávající právní úprava, která pro případ rozvodu vyžaduje soudní rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilého dítěte manželů, zasahuje, na rozdíl od doby svého vzniku, plošně a asymetricky čím dál užší množinu dětí. Jakkoli se v současnosti i nadále pravděpodobně jedná o nadpoloviční většinu populace nezletilých dětí, je zde zřejmý významný klesající trend.

Statistická data o rozhodování soudů

Konkrétní dopady již více než 20 let uplatňované úpravy je možné zkoumat také prostřednictvím statistických dat o rozhodování soudů. Předně lze sledovat množství případů, v nichž se o poměrech dětí v souvislosti s rozvodem rozhoduje. Tento počet zde uvádíme podle počtu těchto věcí, nikoli podle počtu dětí, o nichž je rozhodováno (viz níže).

Uvedené údaje jsou však pouze jistým vzorkem ukazujícím na situaci, kdy soud musí případ nezletilého řešit, aby následně mohlo dojít k rozvodu. Nejedná se však o jediné situace, kdy se před soudem řeší poměry dítěte, konkrétně otázky péče o něj a jeho výživy. Určitý obrázek o celkové skladbě tohoto druhu věcí si lze učinit z následujícího statistického přehledu o struktuře rozhodování o výživě dítěte za rok 2018.¹⁹ Ten sice na rozdíl od výše uvedené statistiky neobsahuje všechna řízení (nejsou zde zahrnuta rozhodnutí, v nichž je povinnost platit výživné uložena oběma rodičům), ale lze z něj usuzovat alespoň na vzájemný poměr jednotlivých případů rozhodování.

Na celkovém ročním počtu rozhodnutí o výživě dítěte se případy, kdy byla povinnost platit výživné uložena v souvislosti s rozvodem manželství, podílejí zhruba z 30 %. Srovnatelný je podíl případů, kdy je o výživném rozhodováno bez souvislosti s rozvodem manželství (výživné dítěte nesezdaných rodičů a výživné dítěte manželů, kteří spolu nežijí) a kdy je o něm rozhodováno v souvislosti s rozvodem manželství (součet případů, kdy bylo o výživném rozhodováno pouze pro případ rozvodu i případy, kdy o výživném bylo rozhodnuto také pro dobu před rozvodem). Je však třeba poukázat na podstatný rozdíl mezi těmito kategoriemi případů. Ze skupiny případů, kdy je o výživném rozhodováno bez souvislosti s rozvodem manželství, lze odvozovat počet případů, kdy zde existuje přirozená potřeba, aby o výživném rodičů rozhodl soud (např. výživné není vůbec placeno nebo panuje spor o jeho výši). V případech, kdy je o výživném rozhodováno v souvislosti s rozvodem, je však pravděpodobné, že zde existuje relevantní podíl případů, kdy je o výživném rozhodováno pouze z toho důvodu, že to vyžaduje zákon jako podmínku rozvodu manželství. Nejvyšší je tato pravděpodobnost v kategorii případů, kdy je o výživném rozhodováno pouze pro případ rozvodu (12 % případů). V těchto případech zřejmě neexistuje okamžitá potřeba rozhodnutí o výživném, neboť je výživa dítěte v době rozhodování soudu zajištěna. Také v případech, kdy je o výživném rozhodnuto také na dobu před rozvodem, není vyloučeno, že se tím má v určitém počtu případů pouze legitimizovat faktické zajišťování výživy, k němuž dochází již před rozhodnutím soudu.

Určitá typologická odlišnost případů, kdy je o záležitostech dítěte rozhodováno v souvislosti s rozvodem manželství a bez této souvislosti, je patrná také z věkového složení dětí při rozhodování o péči.²⁰

Z této věkové struktury vyplývá, že u prvního rozhodnutí jsou obecně děti nejčastěji ve věku od 1 do 5 let. U rozhodnutí v případě rozvodu je však nejvíce dětí ve věku 7 až 10 let a obecně vyšší zastoupení dětí ve vyšším věku. Toto rozložení bylo roce 2018 (s drobnými odlišnostmi) v zásadě stejné jako v roce 2017. Uvedené rozdíly mezi oběma typy případů lze do určité míry připisovat skutečnosti, že manželství může být trvalejším druhem svazku. V tomto ohledu se na struktuře rozvodů podle délky trvání manželství v nejvyšší míře podílejí případy, kdy manželství trvalo 5 až 10 let (26,8 % v roce 2017).²¹ Zároveň, jak jsme již uvedli, u prvorozených dětí jsou statisticky četnější případy, kdy se narodí mimo manželství a jeho rodiče uzavřou manželství posléze. Na druhou stranu lze z odlišné typologie opět usuzovat také na skutečnost, že se mnohé děti ocitají před soudem pouze z toho důvodu, že se jejich rodiče rozvádějí, aniž by k soudní úpravě jejich poměrů existovala praktická potřeba. Obecně lze totiž spíše předpokládat, že potřeba soudní kontroly poměrů dítěte roste s klesajícím věkem dítěte. U mladšího dítěte existuje vyšší riziko nevratných negativních důsledků nevhodné úpravy jeho poměrů a takové dítě je také v nižší míře schopno prosazovat své názory. Taktéž lze vycházet z předpokladu, že u staršího dítěte, které přichází ve vyšší míře do kontaktu s vnějším světem (škola, kroužky), lze navenek snadněji identifikovat negativní projevy, které mohou potřebu úpravy jeho poměrů vyvolat.

Ministerstvo spravedlnosti od roku 2017 též zjišťuje, v kolika procentech případů došlo k vyřešení záležitosti dítěte dohodou, již v rámci řízení o úpravu poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu schválil soud, a kdy se tak stalo autoritativním rozhodnutím soudu (viz níže).²²

Byť se jedná o ukázku výsledků řízení za poměrně krátké období, i z těchto dat je patrná vysoká ochota účastníků ke smírnému řešení věci dohodou. Procento případů, v nichž se daří dosáhnout dohody, pak v roce 2018 (ve sledované části roku) lehce vzrostlo oproti roku předchozímu. Situaci je možné ilustrovat taktéž na kartogramech (zjednodušeně mapkách), které ukazují počty uzavřených dohod v roce 2017 v rámci soudních řízení o výše uvedených věcech v různých částech republiky.²⁴

Další údaje, z nichž lze alespoň rámcově zjistit, v jaké míře se manželé jsou schopni dohodnout o záležitostech dosavadní rodiny, ilustrují data o počtu případů, kdy je podáván společný návrh na rozvod manželství bez zjišťování příčin rozvratu. Z nich vyplývá, že jde o poměrně hojně využívanou možnost, která má v čase vzrůstající tendenci.

Rok	Společný návrh manželů
2015	31%25
2016	41 %26
2017	44 %27
2018 – 1. polovina	46 %28

Ze statistik týkajících se podílu případů, kdy jsou záležitosti rodiny řešeny konsenzuálním způsobem, opět vyplývá, že zde s vysokou pravděpodobností existuje relevantní počet případů, kdy se rodiče pro případ rozvodu dokáží dohodnout na úpravě poměrů dítěte v souladu s jeho zájmy, aniž by k tomu potřebovali ingerenci státu. Ještě četnější však pravděpodobně budou případy, kdy sice dochází k dohodě až po zahájení soudního řízení, avšak věc musí být dále projednána, aby mohlo dojít k vydání meritorního rozhodnutí.

Dále je možno sledovat i průměrnou délku řízení o poměrech nezletilého pro dobu po rozvodu,²⁹ počítanou ve dnech, sledovanou ode dne nápadu do právní moci rozhodnutí.

Jak je z uvedených dat patrné, řízení týkající se situace dítěte, jež je nezbytně třeba k tomu, aby mohlo dojít k rozvodu, trvá minimálně 3 měsíce a déle.

Dále je inspirativní se zabývat také tím, v jaké míře se v opatrovnické agendě uplatňuje možnost využití mediace.³²

Jakkoli lze zaznamenat nárůst využívání tohoto nástroje, lze uplatňování mediace vnímat v kontextu opatrovnické agendy jako spíše nižší.

Sledovat lze rovněž počet případů, v kolika je ročně nařízena exekuce k vymožení výživného a vydán exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění.

Z těchto údajů je zřetelné, že existuje řádový rozdíl mezi počtem případů, ve kterých je ročně rozhodováno o výživném, a počtem případů, kdy je výživné vymáháno. Jakkoli počty zahájených exekucí nepochybně nezachycují všechny případy, kdy výživné není placeno, lze přesto usuzovat, že v převažujícím počtu případů neexistuje potřeba na vykonatelné úpravě poměrů dítěte.

Představu o tom, v kolika případech je třeba řešit otázky týkající se výživy dítěte se zapojením státní moci, podávají také údaje související s trestními řízeními pro trestný čin zanedbání povinné výživy.³³

Vedená trestní řízení pro trestný čin zanedbání povinné výživy

Uložené trestní sankce za trestný čin dle ustanovení § 196 TZ. (+ § 213 trestního zákona)

Z uvedených dat je opět patrný řádový rozdíl mezi počtem případů, kdy je neplacení výživného řešeno v rámci trestního řízení, a počtem případů, ve kterých je ročně rozhodováno o výživném (viz výše). Pozoruhodná je skutečnost, že počty případů, kdy je neplacení výživného řešeno v rámci trestního řízení, převažují nad počty případů, kdy je výživné vymáháno v exekuci. Na druhou stranu je třeba poukázat na velmi častou recidivu a relativně nízký přírůstek prvopachatelů oproti počtu nově zahajovaných exekucí. Zdá se, že fenomén závažného porušování rodičovských povinností se koncentruje na relativně úzkou skupinu osob, které již dříve jednaly v rozporu se zákonem.

Konečně je vhodné výše uvedené údaje o počtu řízení o poměrech nezletilého pro dobu po rozvodu uvést do kontextu s celkovým stavem nápadu a vyřizování věcí v opatrovnické agendě.³⁴

Z výše uvedených počtů byla část věcí, v nichž je rozhodováno o dětech pro případ rozvodu, v čase relativně konstantní (přes 15 tisíc ročně). Na celkovém objemu vyřízených věcí se tyto věci podílejí v současnosti zhruba z 10 % (oproti zhruba 15 % v roce 2012). Tento relevantní podíl si přitom předmětná agenda udržuje i navzdory tomu, že došlo po přijetí nového občanského zákoníku k významnému nárůstu věcí v opatrovnické agendě vůbec.

S přihlédnutím k výše uvedeným údajům lze učinit několik dílčích závěrů vztahujících se k uplatňování stávající právní úpravy.

1. Stávající právní úprava plošně a asymetricky zasahuje stále menší část dětí a rodičů, přičemž stále významnější a postupně téměř srovnatelná část dětské populace nepodléhá žádné preventivní soudní kontrole pro případ rozpadu vztahu rodičů.

2. Lze se domnívat, že existuje relevantní podíl případů v řádu jednotek tisíc, kdy je v souvislosti s rozvodem manželství vedeno řízení o úpravu poměrů nezletilého, aniž by k tomu existovala praktická potřeba. V těchto případech dochází k nedůvodné státní ingerenci do rodinných záležitostí.

3. Ačkoli řada účastníků řízení dosahuje dohod až v souvislosti s probíhajícím soudním řízením, vyžaduje stávající nastavení, aby přesto absolvovali meritorní projednání celé záležitosti. To vede k prodloužení jejího řešení a často i nedůvodnému zásahu státu do rodinných záležitostí. Lze předpokládat, že velké množství rodičů by mohlo dosáhnout dobrovolné dohody i bez nutnosti takto rozsáhlé soudní ingerence, a to rychleji a za podmínek méně zatěžujících soukromí.

4. Rozhodování soudů o poměrech dítěte po dobu po rozvodu manželství včetně pozdějších změn těchto rozhodnutí tvoří co do svého objemu relativně významnou agendu, která napadá na opatrovnické soudy. Nápad těchto věcí je přitom zapotřebí vnímat také v souvislosti s celkovým nárůstem opatrovnické agendy po přijetí nového občanského zákoníku. Navzdory taktéž zvýšenému počtu vyřízených věcí a překlenutí mimořádných událostí, jakou byl přezkum dřívějších rozhodnutí o svéprávnosti od roku 2014, je pochybné, zda je reálný návrat k objemu napadlých věcí před 1. 1. 2014. Beze změny dalších okolností je proto otázkou, zda je dlouhodobě možné udržet ve všech věcech vysokou kvalitu rozhodování a přiměřenou délku trvání soudního řízení. Stávající systém je přitom spojen s poměrně vysokou časovou a administrativní náročností. Tato okolnost dopadá v prvé řadě na děti a jejich rodiče. Závazné řešení jejich záležitostí se v důsledku nezbytnosti vést další soudní řízení prodlužuje zpravidla přinejmenším o 3 měsíce. Při stávajícím nastavení je přitom obtížně myslitelné další urychlování tohoto procesu. Krom času stráveného v jednací síni je totiž třeba provést také adekvátní přípravu jednání. Proces vyřízení věci přitom krom činnosti soudce zahrnuje rovněž zapojení řady dalších soudních osob, orgánu sociálně-právní ochrany (dále také „OSPOD“), popřípadě dalších osob zúčastněných na řízení.

2. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Navrhovaná právní úprava směřuje ke změně přístupu, jakým je v České republice zajišťována ochrana zájmu dětí, které mohou být negativně dotčeny rozpadem vztahu svých rodičů. Cílem je obecně snižování ingerence státu do rodinných záležitostí a podpora vlastní odpovědnosti rodičů ze záležitosti jejich dítěte. V návaznosti na sociodemografický vývoj, kdy se v současnosti takřka polovina dětí rodí mimo manželství, se jeví jako překonaný přístup spočívající v plošné preventivní soudní kontrole poměrů dětí rozvádějících se rodičů. Situace, kdy dochází k rozvodu manželství, tudíž nelze bez dalšího vnímat jako spolehlivý identifikátor ohrožení dítěte. Potřeba soudní úpravy poměrů dítěte se může vyskytnout stejně tak za situace, kdy spolu sezdaní rodiče dítěte nežijí. Proces rozpadu partnerského vztahu, který může vyvolat potřebu takové úpravy, lze do značné míry vnímat jako proces nezávislý na formě svazku. Stát by měl primárně hledat jiné způsoby, jakými rizikové případy včas identifikovat. Existuje zde zejména soustava orgánů sociálně-právní ochrany dětí, která by měla vyhledávat ohrožené děti ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. V případech, kdy zde není důvodné podezření, že by dítě mohlo být v důsledku rozpadu vztahu svých rodičů konkrétně ohroženo, se nepovažuje za nezbytné, aby byl vždy realizován meritorní soudní přezkum úpravy poměrů dítěte pro dobu po rozvodu v takovém rozsahu, jako je tomu v současnosti.

Rovněž samotné soudní řízení se nejeví jako adekvátní nástroj, který by ve všech případech automaticky napomáhal k dlouhodobě udržitelnému řešení rodinné situace. V řadě případů již sama nezbytnost absolvovat další soudní řízení, které časově předchází řízení o rozvodu, může přispět k eskalaci rodičovského konfliktu. Ani tam, kde se podaří dosáhnout dohody rodičů až v průběhu opatrovnického řízení, se přitom nejeví jako nezbytné, aby muselo jako v současnosti proběhnout celé řízení skončené schválením dohody soudem. Ze zkušeností některých soudů (viz níže) se ukazuje, že vykonatelná úprava poměrů dítěte automaticky neskýtá vyšší záruku jejího dobrovolného naplňování.

Navrhovaná úprava respektuje již tradiční východisko české právní úpravy, podle níž je třeba k rozvodu manželství předběžná úprava dalších poměrů dítěte. V tomto ohledu je třeba vnímat tento požadavek jako logický důsledek manželství jako formalizovaného svazku.³⁵ Z tohoto hlediska je akceptovatelná také určitá forma kontroly státu za účelem ochrany zájmu dítěte. Zároveň se však nepokládá za nezbytné, aby se tato kontrola napříště realizovala ve všech případech v dosavadním rozsahu.

Navrhovaná úprava si proto klade za cíl podporu řešení záležitostí dítěte formou dohody rodičů, která by měla být využitelná jak v případech, kdy jsou záležitosti dítěte řešeny v souvislosti s rozvodem, tak v situacích, kdy by jinak soud rozhodoval o dítěti žijícím mimo manželství. Vedlejším efektem zmíněné úpravy je určitá optimalizace využití kapacit rodinněprávního soudnictví v širším smyslu (počítaje v to i OSPOD), aby bylo možné se náležitě a včas věnovat zvláště složitým případům bez ohledu na to, zda se týkají dětí v manželství, nebo mimo ně.

Využívání smírných řešení (Cochemská praxe)

Cílem předmětného návrhu je podpořit možnost využití smírných řešení, bez nutnosti či jen s nezbytným zapojením soudu. Pro získání dostatečných informací o stávající situaci a zejména již stávající faktické poptávce po dohodách ze strany účastníků řízení je třeba uvést následující.

Z mnohých jednání se zástupci opatrovnických soudců vyplynulo, že v těch případech, kde je dnes nezbytné konání soudního řízení, avšak je v něm možno dosáhnout dohody, dochází poměrně často k preferování smírného řešení. Mnozí soudci uvádějí, že lze dosáhnout míry 80 % využitelnosti dohod v daných věcech. K tomu viz srovnání z posledních dvou let uvedené výše. Toto je velmi významný signál podporující zavedení nových mechanismů. Pokud již jsou manželé či partneři schopni dosáhnout dohody v rámci řízení u soudu, jistě by mnozí byli schopnosti dosáhnout dohody i bez nutnosti vedení řízení u soudu. O tom svědčí i popis nejčastějších příčin, které jsou uváděny jako zdroj rodičovského konfliktu.

Jak vyplývá i z vyjádření soudů k návrhu zákona v meziresortním připomínkovém řízení, častým průvodním jevem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je nedostatek vzájemné komunikace mezi rodiči a nedostatečná informovanost o dopadech jejich konfliktu na psychiku dítěte. Zároveň se ukazuje, že klíčem k řešení rodičovského konfliktu může být zapojení širšího okruhu osob do řešení záležitostí dítěte (kupříkladu nových partnerů rodičů, prarodičů atd.). Jako efektivní forma řešení se také jeví využití tzv. rodičovského plánu, který rodičům pomáhá se podrobně zamyslet nad řadou potenciálně konfliktních situací v dalším životě dítěte a nastínit jejich řešení (vzdělávání, lékařské péče, volnočasové aktivity atd.).³⁶ V této souvislosti se mnohdy hovoří také o tom, že soudy v těchto případech fakticky suplují využití rodinného nebo sociálního poradenství. Je však třeba si uvědomit, že soud k realizaci této činnosti není ze své podstaty určen a nedisponuje k ní ani vhodnými odbornými a právními prostředky.

Intenzivní přístup k možnosti dosažení dohod pak prosazuje tzv. Cochemský model, neboli model intenzivní interdisciplinární spolupráce soudu, OSPOD a dalších relevantních subjektů, jež mohou pozitivně ovlivnit proces a finálně i výsledek soudního řízení s cílem dosažení smírného řešení. Tento model je postaven na několika základních principech:³⁷ Rozhodnutí patří v prvé řadě do rukou rodičů, stejně tak jako odpovědnost za život jejich dítěte. Respekt, komunikace, orientace na perspektivu dítěte, to jsou základní předpoklady v přístupu jak k rodičům, tak i v rámci spolupráce profesí, které pomáhají řešení rodičovského konfliktu.

V rámci dané praxe je dosahováno ve vysoké míře dohod, a to primárně za intenzivní spolupráce dalších subjektů – poraden, mediátorů i dalších pomáhajících. Je přitom na rodičích, aby oni sami našli tu cestu, která bude pro jejich dítě nejlepší.

Na seminářích o Cochemském modelu zaznívají průběžně data o tom, do jaké míry se daří dosahovat dohod od zavedení projektů. V roce 2016 uvedl Mgr. Vladimír Polák,³⁸ že ve více než 90 % případů, ve kterých se jednalo o péči o dítě, jeho výživu a styk, a které prošly interdisciplinární spoluprací, došlo v rozmezí 3 až 6 týdnů od zahájení řízení ke schválení dohody rodičů či zastavení řízení. Rodiče se totiž často dohodli mimosoudně a jejich dohodu nemusel schválit soud. Z praxe Okresního soudu v Novém Jičíně lze dále uvést příklad výsledků za 1. čtvrtletí roku 2018, kdy došlo k vyřešení 104 případů, v rámci nichž byla v 84,7 % uzavřena dohoda rodičů, v 5,7 % dohoda uzavřena nebyla a musel rozhodnout soud a v 9,6 % se jednalo o zpětvzetí návrhu. V rámci postupu na uvedeném soudu dochází k tomu, že již v návrhu soudu je avizována dohoda v 13 % případech, ve 42 % je dosaženo dohody v rámci jednání na OSPOD a ve 20 % se daří dosáhnout dohody v rámci jiného soudního roku (neformálního způsobu vedení věci před soudem³⁹).⁴⁰

Zahraniční zkušenosti

Na příkladech zahraniční legislativy lze ukázat na to, že stát ne vždy podmiňuje uzavření dohod o poměrech dětí mechanismem soudního řízení. Za spíše méně časté lze považovat české řešení, které odpovídá rakouské právní úpravě (§ 55a Ehegesetz). Řada států v případě rozvodu manželství ponechává úpravu poměrů dítěte primárně na dohodě rodičů. Další státy nabízejí jiné možnosti, jak dané dohody v konkrétním právním systému dosáhnout a legitimizovat, typicky prostřednictvím jejich schválením či registrací takovým subjektem, jehož rozhodnutí či přijetí může být spojeno také s účinkem vykonatelnosti daného ujednání. Některé státy však umožňují i širší možnosti řešení, kdy rodičům nestanoví formu dohod (typicky pro případy související s rozvodem), respektive povinnost ujednání o poměrech dětí ve formě soudního rozhodnutí či jiného vykonatelného titulu a stanovují pouze povinnost uzavření dohod prostých, jež jsou určitému orgány předloženy. V některých případech pak zákon dokonce obsahuje domněnku o tom, že nejsou-li tyto dohody předloženy, má se za to, že rodičovská odpovědnosti či péče trvá nadále určitým způsobem. V rámci představení zahraničních modelů jsou uvedeny i související informace o možnosti realizace rozvodů jinou formou než soudním rozhodnutím.

Rozvod bez nutnosti soudní úpravy poměrů

Německo

Úprava rozvodu

Německá právní úprava nevyžaduje jako podmínku rozvodu manželství předběžnou soudní úpravu poměrů dětí manželů (§ 1564 a násl. BGB). Pokud se rodiče dohodnou, nemusí být do řešení záležitostí jejich dětí zapojen žádný orgán veřejné moci.⁴¹ Rodič, s nímž dítě podle dohody rodičů žije, rozhoduje jen v každodenních záležitostech dítěte. Ke všemu ostatnímu musí mít souhlas druhého rodiče (§ 1687 BGB).

Švýcarsko

Úprava rozvodu

Ve Švýcarsku je třeba, aby se rodiče pro případ rozvodu dohodli o záležitostech dítěte (čl. 111 ZGB). Soud o povinnostech a právech k dítěti rozhoduje v případě rozvodu jen tehdy, je-li to nezbytné (§ 289 ZGB).

Nizozemsko

Úprava rozvodu

V Nizozemsku platí, že pokud rodiče vykonávali za trvání manželství společně rodičovskou odpovědnost, přetrvává tento stav i v případě rozvodu manželství (čl. 1:251 nizozemského občanského zákoníku).⁴² Úprava rodičovské odpovědnosti soudem připadá do úvahy pouze v případě nutnosti (čl. 1:251a nizozemského občanského zákoníku).

Estonsko

Úprava rozvodu

Estonsko je zemí, kde právní úprava obsahuje nejen možnost dosažení rozvodu u soudu, ale také prostřednictvím přijetí podání na zvláštním úřadu (v anglickém překladu vital statistic office) nebo prostřednictvím notáře. Pravidla týkající se možnosti realizace rozvodu stanoví tamní zákon o rodině⁴³ (RT I 2009, 60, 395).

Pokud jde o notáře, zákon (§ 64 odst. 1) uvádí, že rozvod může být realizován prostřednictvím přijetí dokumentu manželů notářem, a to konkrétně tak, že manželé předkládají dohodu v rámci společného písemného podání. Pokud jde o zvláštní úřad (vital statistic office), tento může přijmout dohodu manželů o rozvodu, zachycenou v rámci společného písemného podání, a to za předpokladu, že manželé uzavřeli dohodu o tom, že rozhodným právem pro rozvod (dle nařízení Řím III⁴⁴) bude estonské právo, anebo je situace manželů taková, že jsou oba rezidenti Estonska a na rozvod se tedy bude aplikovat estonské právo.

Úprava rodičovské odpovědnosti

Úpravu rodičovské odpovědnosti (custody) je možné měnit pouze soudním rozhodnutím. To platí i po řešení situace po rozvodu rodičů. Mimo soud je však možné uzavřít dohodu o styku (access) s dítětem u notáře, resp. s notářským ověřením a doložkou vykonatelnosti, jak uvádí estonský civilní soudní řád⁴⁵ (§ 563), anebo také v mimosoudním procesu, jako výsledek procesu konciliace, upraveného zákonem o konciliaci⁴⁶ (§ 14), k němuž je možno připojit doložku vykonatelnosti notářem. Zmíněné dohody s doložkou vykonatelnosti jsou vykonatelné stejně jako soudní rozhodnutí (§ 2 odst. 26 zákona o vykonávacím řízení⁴⁷).

Skotsko

Úprava rozvodu

Rozvod, separaci a anulování manželství je možné řešit pouze u soudu, avšak finanční otázky související s rozvodem je možno řešit v podobě protokolu, respektive zápisu o dohodě (minutes of agreement), jež je následně registrována v registru notářského úřadu (Registr of Scotland for preservation and execution). Po tomto procesu je taková dohoda právně závazná a vykonatelná stejně jako soudní rozhodnutí. Pro souvislost lze uvést, že nechtějí-li rodiče využít řešení prostřednictvím soudu, tamní systém nabízí možnost využítí rodinné mediace, mediace prostřednictvím právníka (jež je zároveň vyškoleným mediátorem), arbitráže (strany si k řešení jejich sporu zvolí osobu arbitra) nebo tzv. kolaborativní praxe (procesu, v němž obě strany mají své právníky a ti se pokoušejí nalézt mimosoudní řešení sporu).⁴⁸

Úprava rodičovské odpovědnosti

V rámci dokumentu minutes of agreement lze upravovat zejména vyživovací povinnost k dítěti, péči o dítě (kontakt s ním) či otázky pobytu dítěte, vzdělání dítěte apod.⁴⁹

Dohody o styku s dítětem, jež jsou vytvářeny v návaznosti na rozvod či separaci, je možné realizovat formou písemné dohody (minutes of agreement). Rodiče musí dohodu podepsat za přítomnosti svědka. Tu je možné taktéž registrovat v Registr of Scotland for preservation and execution, a to v rámci Books of Council and Session.⁵⁰ Po tomto procesu je taková dohoda právně závazná a vykonatelná stejně jako soudní rozhodnutí. Pravidla registrace upravuje The Requirements of Writing (Scotland) Act z roku 1995.

Soud v těchto případech nevykonává žádný dohled či přezkum dohod. Ale, chce-li někdo zpochybnit danou dohodu, je nezbytné se obracet na soud. Ten pak řeší danou záležitost s ohledem na řešený zájem dítěte. Blíže jsou práva dítěte, postavení rodičů a jejich možnost regulovat obsah rodičovské odpovědnosti obsaženy v zákonech Children (Scotland) Act 1995, Children Support Act 1991, the Family Law (Scotland) Act 2006.

Lotyšsko

Úprava rozvodu a související řešení rodičovské odpovědnosti

Lotyšsko je další ze zemí, kde je možné řešit rozvod nejen u soudu, ale taktéž prostřednictvím notáře. Ten přijímá souhlasné prohlášení manželů o ukončení jejich manželství rozvodem, které musí být oběma manžely podepsáno. Pokud manželé mají společné nezletilé děti, jež se narodily v daném manželství, je třeba k tomuto primárnímu prohlášení dodat ještě písemnou dohodu o rodičovské odpovědnosti (custody⁵¹), o kontaktu s dítětem a o výživném pro dítě. Stejně tak by musela být taková dohoda dodána v případě, kdy by manželé využili možnosti nesporného rozvodu v rámci soudního řízení. Lotyšsko tedy umožňuje nepřímo řešení poměrů nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem prostřednictvím formy notářského zápisu.

Mají-li manželé společný majetek, pak platí, že musí být k rozvodu přiložena taktéž písemná dohoda o rozdělení tohoto společného majetku. Pokud jsou požadované podmínky splněny, vydává notář potvrzení o rozvodu (divorce certificate). Pokud rodiče nejsou schopni předložit dané dohody, neboť nejsou s to se dohodnout, musí být předmětné záležitosti vyřízeny soudem, a to společně s předložením celé žádosti o rozvodu soudu.

Právní úprava týkající se rozvodu je vtělena do lotyšského Civilního kodexu, části první Rodinné právo, podkapitola druhá, oddíl IV. Rozvod manželství, ustanovení § 69 an⁵² a notářského řádu, sekce P⁵³.

Řecko

Úprava rozvodu a související řešení rodičovské odpovědnosti

Řecko umožnilo přijetím novely občanského zákoníku⁵⁴ v roce 2017 mimosoudní řešení smluveného rozvodu realizovaného prostřednictvím notáře (§ 1438 a 1441). Sporné rozvody jsou nadále řešeny před soudem. Podmínkou pro realizaci nesporného rozvodu je souhlas obou manželů a jejich právní zastoupení v dané věci, pro každého z manželů zvlášť. Pokud manželé mají nezletilé děti, je třeba předložit jako nezbytnou součást podkladů k rozvodu dohodu týkající se výchovy dítěte, styku s ním a vyživovací povinnosti. Tato dohoda je vytvořena za splnění stejných formálních požadavků jako dohoda o rozvodu, její platnost je však zákonem stanovena na dobu minimálně 2 let.^{55 56} Jako minimální ochranný prvek zde musí uběhnout lhůta 10 dnů mezi podepsáním dohody o rozvodu a samotným notářským zápisem. Proces je ukončen uložením kopie dohody na příslušném matričním úřadu, díky čemuž je závazná vůči všem.

V Řecku je jinak obecně možné, aby rodiče uzavírali a realizovali prosté dohody o záležitostech výchovy a styku s dítětem. Tyto není třeba žádným způsobem formalizovat, schvalovat ani registrovat. V těchto dohodách je možné pracovat s jednotlivými prvky rodičovské odpovědnosti. Například jednu složku může mít jeden rodič a jinou druhý, např. jeden z rodičů může vykonávat pouze péči o dítě, zatímco druhý může spravovat jeho majetek, zastupovat jej a hájit jeho zájmy.⁵⁷

Zvláštní režim rozvodu u notáře s ochranou nezletilých

Francie

Úprava rozvodu

Ačkoli Francie není zemí, která by výslovně upravovala možnost uzavírání dohod o poměrech nezletilých dětí formou notářských zápisů, za zmínku stojí její poměrně nová úprava nesporných rozvodů, které je možno od 1. 1. 2017 řešit i u notáře.⁵⁸

Podmínkou notářského rozvodu je, aby manželé byli zastoupeni advokáty (každý svým), kteří připravují potřebné podklady k rozvodu, a tito také dohody svých klientů spolupodepisují. Notář předložené dohody protokolárně zachytí a zajistí následné uložení. Vykonatelnost je zajištěna s účinky bezprostředně po uložení u notáře.

Francouzský rozvod touto formou však obsahuje několik ochranných prvků, které by měly zabezpečit, že nedojde k nežádoucímu postupu. Jedním z nich je ochranná lhůta 15 dnů, jež musí uběhnout mezi podpisem dokumentů a jejich předložením notáři. V této době je totiž ještě prostor pro to, aby kterákoli ze stran od svého záměru upustila a od smlouvy odstoupila. Mezi další patří to, že notář může přijmout k jednání obě strany spolu s jejich advokáty, jsou-li v dokumentech určité nejasnosti a má-li za to, že je potřebné si vůli stran vyjasnit, aby nedošlo k pozdějším potížím. Významnou je pak i určitá pojistka ochraňující postavení nezletilého dítě. To musí být informováno o tom, že má dojít k rozvodu. Pokud by chtělo být slyšeno ve věci rozvodu před soudem, přesouvá se případ před soud a není možné jej dokončit pouze u notáře. Rozvodové dohody zároveň nemohou obsahovat určitá ujednání, například o tom, že se jeden z rodičů vzdává svých rozvodových práv.

Možnost dohody uzavírané prostřednictvím orgánu sociální ochrany dítěte

Švédsko

Úprava rozvodu

Rozvod je ve Švédsku možno realizovat v rámci soudního řízení. Bližší podmínky upravuje zákon o manželství (Marriage Code - Äktenskapsbalken, SFS 1987:230)z roku 1987, jeho kapitola 5.

Úprava rodičovské odpovědnosti

Zvláštní dohody o úpravě rodičovské odpovědnosti, resp. styku s dětmi není třeba vytvářet, pokud rodiče pro případ rozvodu akceptují společnou výchovu (custody) dětí. Tento typ výchovy pak nadále pokračuje z doby manželství i v době po rozvodu.⁵⁹

Chtějí-li rodiče jiné řešení, na kterém se dohodnou, může soud rozhodnout o výchově (custudy⁶⁰), tj. zda ji bude mít pouze jeden rodič, či oba, dále o rezidence dítěte, tedy s kým dítě bude pobývat (s jedním rodičem, či oběma rodiči střídavě), a o kontaktu s druhým rodičem, se kterým nežije.⁶¹ Vztahy rodičů a dětí upravuje zejména zákon o rodičích a dětech (Children and Parents Code, SFS 1949:381).

Rodiče se však mohou rozhodnout uzavřít předmětnou dohodu i mimo soud⁶² a obrátit se na tamní orgán sociální ochrany dítěte (Social Welfare Committee – socialnämnden) se žádostí o schválení své dohody.⁶³ Taková dohoda musí být písemná s podpisy obou rodičů. Dohoda se může dotýkat výchovy (custody), místa pobytu dítěte, kontaktu rodiče s dítětem. Úřad fakticky posuzuje, zda dohoda není ve zjevném rozporu se zájmy dítěte, jde-li o dohodu, jež má být realizována v rámci společné výchovy, respektive o ní. V ostatních případech posuzuje, zda je daná dohoda v souladu se zájmy dítěte.⁶⁴

Dohody schválené orgánem sociální ochrany dítěte jsou vykonatelné stejně, jako je tomu v případě soudního rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti. Měla-li by být dohoda vynucována, může soud využít mechanismů různé intenzity, podobně jako je tomu v České republice,. Fyzické odnětí dítěte od druhé osoby je prostředkem krajním.⁶⁵

Dohoda o výživném pro nezletilé dítě může být schválena tamním orgánem sociální ochrany dítěte. Dohoda musí být v písemné formě uzavírané před dvěma svědky. O výživném může potřebné rozhodnutí vydat i soud. Změna jak předchozí dohody, tak i soudního rozhodnutí může být provedena společnou dohodou rodičů.⁶⁶ Soud může prolomit dohodu rodičů, byla-li vytvořena nepřiměřeně k okolnostem panujícím v době jejího vzniku, nebo okolnostem případu obecně. Není-li výživné plněno, je dítě oprávněno požadovat finanční podporu. Tu zajišťuje švédská agentura sociálního pojištění (Swedish Social Insurance Agency). Povinný rodič musí této instituci nahradit vše či část toho, co bylo dítěti plněno, v závislosti na okolnostech případu.⁶⁷

Finsko

Úprava rozvodu

Návrh na rozvod musí být předložen soudu. Zákon však stanoví, že se manželé vždy musí nejprve pokusit vyřešit případné rodinné spory vyjednáváním a dosažením vzájemné shody; za tímto účelem mohou manželé o pomoc požádat rodinné mediátory ze svého místního odboru sociálních služeb (sosiaalilautakunta).⁶⁸

Úprava rodičovské odpovědnosti

Rodiče se mohou dohodnout o výchově⁶⁹ (child custody) a styku (access), a to nejen v rámci soudního řízení a nejen v souvislosti s řešením rozvodové situace. Zákon o výchově dítěte a právu styku přímo stanoví, že rodiče se mohou dohodnout o tom, že (a) bude realizována jejich společná výchova dítěte, (b) dítě bude bydlet s jedním z rodičů, pokud tito nežijí společně, (c) jeden z rodičů bude mít výhradně sám výchovu dítěte, (d) dítě bude mít nadále právo kontaktu s rodičem, se kterým nežije.

Dohoda musí být písemná a musí být předložena k souhlasu, respektive potvrzení tamnímu orgánu sociální ochrany dítěte. Ten posuzuje, zda je dohoda v souladu s nejlepšími zájmy i přáními dítěte. Pokud toto potvrdí, je dohoda platná a vykonatelná jako pravomocné soudní rozhodnutí.

Vztahy rodičů a dětí v dané oblasti upravuje zejména finský zákon o výchově dítěte a právu styku (Act on a Child Custody and Rights of Access, 361/1983). Zákon týkající se výkonu rozhodnutí v těchto věcech pak zvláštní zákon (Act on the enforcement of decisions on child custody and right of access, 619/1996 - laki lapsen huoltoa ja tapaamisoikeutta koskevan päätöksen täytäntöönpanosta).⁷⁰

2. Hlavní principy navrhované právní úpravy

Navrhovaná úprava je založena zejména na těchto principech:

• Primární odpovědnost za záležitosti dítěte mají jeho rodiče, výkon jejich povinností a práv je také právem dítěte.

• Zájem dítěte je nejlépe znám jeho rodičům a jednají-li rodiče nějak, lze předpokládat, že jednají v zájmu dítěte.

• Dohoda rodičů by měla být zákonem preferovaným a neopominutelným způsobem úpravy záležitostí dítěte.

• Právní regulace by měla vytvářet vhodné podmínky pro nalezení konsensuálního řešení záležitostí dítěte a formy ingerence státu do těchto záležitostí by tomu měly být přiměřené.

Navrhuje se posílit konsenzuální prvky při řešení záležitostí nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti (zejména v případě péče a výživy), a při řešení rodinněprávních věcí vůbec. Navrhovaná právní úprava preferuje dohodu rodičů o poměrech dítěte jako primární a neopominutelný způsob jejich úpravy. Tuto vizi podpořil ve své judikatuře i Ústavní soud, když uvedl: „V případě existující dohody ohledně péče o děti je nutno akceptovat, že rozumným kompromisem rodičů nastavené poměry mají mít zásadně přednost před jejich "soudní" změnou, a to z důvodu stability výchovného prostředí dětí, které mohou být na nastavený režim navyklé a nemusí být v jejich nejlepším zájmu jej měnit direktivním soudním rozhodnutím. (…) Ústavní soud v nyní posuzované věci obecným soudům zejména vytýká, že se důsledněji nevypořádaly se skutečností, že mezi rodiči nezletilého existovala dohoda o péči o nezletilého a jeho styku s otcem, která byla také fakticky realizována. Dohodou ustálený stav by měl být obecnými soudy zásadně respektován (…).“.⁷¹

Tento princip by se přitom měl do důsledku promítnout jak do úpravy poměrů dítěte v souvislosti s rozvodem manželství, tak do úpravy výživy a výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nesezdaným párem (u sezdaného páru za trvání manželství je již tento princip důsledně sledován).

Vychází se předně z předpokladu, že rodiče dítěte mají primární odpovědnost za osud dítěte. Zároveň jsou to rodiče, jimž je zájem dítěte nejlépe znám. Role soudu se v tomto nazírání posouvá do roviny instituce, která nastupuje ke slovu až v případě, že dohoda rodičů není ani s vynaložením jejich veškerého úsilí možná nebo je tato dohoda v rozporu se zájmem dítěte. Soud by neměl být institucí, na niž rodiče mohou bez větších obtíží delegovat svou odpovědnost za dítě. Soud by neměl suplovat nedostatek ochoty rodičů se dohodnout. Role soudu by měla být vyhrazena případům obtížně řešitelných situací ohrožujících zájem dítěte, ukáže-li se vážný pokus rodičů o dohodu jako neúspěšný.

V souladu s vytčenými principy se navrhuje modifikovat formu veřejné kontroly nad úpravou některých rodinných záležitostí. Optimální veřejná kontrola by přitom měla vytvářet vhodné podmínky pro přijetí dobrovolného rozhodnutí rodičů při výkonu svých rodičovských práv a povinností a umožňovat dostatečné rozvinutí participačních práv dítěte a ochranu jeho nejlepšího zájmu. Těmto atributům by měla sloužit zákonem preferovaná možnost upravit záležitosti dítěte pro případ rozvodu v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Výhodou této možnosti je relativní bezformálnost procesu uzavření dohody, což umožňuje do něj zahrnout i další relevantní aktéry (např. širší rodinu a nové partnery rodičů) a také zohlednit v dohodě i velké množství neprávních aspektů, které by nemohly být předmětem soudního schválení. Součástí dohody by v řadě případů mohl být i rodičovský plán, který bude do budoucna předvídat řešení potenciálně konfliktních situací (vzdělávání, lékařské péče, volnočasové aktivity atd.). Další výhodou je již samotná absence jednání před soudem, které může být zdrojem stresu a stimulátorem konfliktu. Z pohledu míry státní ingerence do záležitostí rodiny a jejího soukromí jde o méně intenzivní zásah, než který má za následek stávající právní úprava. To nevylučuje, že dohoda může být uzavřena právě až v důsledku předběžného projednání věci před opatrovnickým soudem (např. v rámci jiného soudního roku); v takovém případě by však již nemuselo být vždy nezbytné další meritorní projednání věci a schválení dohody soudem.

Participace dítěte na úpravě jeho poměrů by se měla primárně realizovat způsobem, který již v současnosti předvídá ustanovení § 875 odst. 2 OZ. Měli by to být tedy především rodiče, kteří s dítětem, s přihlédnutím k jeho věku a schopnostem, budou věc konzultovat a přiměřeně jej informovat a zapojovat do formulace obsahu dohody. Vzhledem k tomu, že již nebude nutné vést ve všech případech řízení před státním orgánem, který by měl o záležitostech dítěte vydávat závazné a vykonatelné rozhodnutí, nebude třeba, aby byl názor dítěte zjišťován přímo státním orgánem. V tomto ohledu není navrhovaná právní úprava v rozporu s čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož se „dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství“. Bude-li však zahájeno řízení před opatrovnickým soudem (byť třeba neskončí vydáním meritorního rozhodnutí), uplatní se příslušná procesní pravidla upravující participaci dítěte [§ 20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŘS“), § 100 odst. 3 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (déle jen „OSŘ“) a § 867 OZ].

Zrušení povinného soudního schvalování dohod o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu lze pokládat za nezbytnou, nikoli však postačující podmínku ve snaze o podporu rodičovské odpovědnosti a konsenzuálních a nekonfliktních způsobů řešení záležitostí dítěte. V souladu s identifikovanými nejčastějšími příčinami rodičovských konfliktů se proto navrhuje zakotvení standardního využívání odborného poradenství (edukace) a neformálních způsobů vedení řízení (jiný soudní rok), jejichž účelem by mělo být především informování rodičů o možnostech smírného řešení a dopadech rodičovských sporů na budoucí život dítěte. Cílem je rodiče informovat ještě před tím, než by jinak došlo k řešení záležitosti před soudem, o tom, jaký vliv může mít jejich konflikt a řízení před soudem na pozdější vývoj dítěte a poskytnout jim zároveň časový prostor a podporu ve snaze o dosažení konsensuálního mimosoudního řešení. Preferenci smírných řešení před autoritativním rozhodováním by mělo odrážet také nastavení soudních poplatků.

Zároveň je třeba se zabývat a vypořádat také s potenciálními riziky, které může přijetí navrhované právní úpravy přinést. Níže jsou rizika představena a komentována.

• Dohoda rodičů může být uzavřena jen s cílem dosáhnout co nejrychleji rozvodu samotného, zatímco po rozvodu mohou být poměry dítěte u soudu zpochybněny.

Tento případ se může vyskytnout i v současnosti za stávajícího nastavení. Bylo by nicméně možno namítnout, že je jeho výskyt limitován skutečností, že v rámci schvalování dohody soudem probíhá její přezkum a výstupem je závazná a vykonatelná úprava poměrů. Tento přezkum se však věnuje především souladu dohody se zájmem dítěte, není zde dostatečný prostor zkoumat všechny motivy, které rodiče k jejímu uzavření vedly. Vzhledem k oddělenosti řízení o rozvodu nelze v řízení péče soudu o nezletilé zkoumat ani případnou závislost dohody týkající péče a výživy na ujednání o vypořádání majetkových poměrů.

Ani z dostupných zkušeností ze soudní praxe nelze jednoznačně potvrdit závěr, že by soudem schválená dohoda poskytovala životaschopnější základ pro fungování vzájemných vztahů než mimosoudní dohoda uzavřená po náležité edukaci rodičů. Rovněž aspekt vykonatelnosti nelze vnímat jako jednoznačnou výhodu. To je předně dáno všeobecně sdíleným přesvědčením o velmi obtížné vymahatelnosti rozhodnutí týkající se péče a styku s dítětem. Dospějí-li přitom strany při změně poměrů k dohodě o změně dosavadní úpravy (např. rozšíření styku s druhým rodičem při současném snížení výživného, které by mělo být kompenzováno osobní péčí o dítě), může být možnost nuceného výkonu původního rozhodnutí (např. výživného v původní výši) prostředkem, který může jedna ze stran využívat k nátlaku na druhou stranu při ujednávání dalších podmínek (např. požadavek, aby si jeden z rodičů přebíral dítě v nevyhovující dobu nebo na nevyhovujícím místě). Bude-li však nově připuštěno, aby v případě nedohody na nových podmínkách mohla být záležitost nejdříve projednána u soudu (příp. s využitím odborného poradenství), mohlo by být podobné eskalaci konfliktu předcházeno.

• V případě dohod v písemné formě s úředně ověřenými podpisy zde nejsou dostatečné záruky proti dohodám vynuceným jedním z rodičů.

Toto riziko samo o sobě neodůvodňuje, aby kvůli němu podléhaly soudní kontrole v opatrovnickém řízení všechny dohody rodičů, kteří se rozvádějí. Za proporcionálnější řešení se pokládá, že budou dohody předkládány soudu rozhodujícímu o rozvodu manželství. To lze ostatně považovat za vhodnější, neboť soud rozhodující o rozvodu bude schopen komplexněji posoudit i další specifika vztahu obou manželů. Je přitom pravděpodobné, že pokud byla vynucena dohoda týkající se dětí, mohla být obdobně silnější stranou vynucena i úprava dalších záležitostí (majetkové poměry a bydlení). I v případě řízení o rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu by mělo docházet alespoň ke srovnatelnému přezkumu dohody, jakému v současnosti podléhá kupříkladu dohoda o úpravě majetkových poměrů manželů. Rozsah tohoto přezkumu shrnuje doktrína: „(…) Předpoklady rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu nebudou naplněny, pokud budou soudu předloženy smlouvy bez vůle jednoho z manželů (např. smlouva se zfalšovaným podpisem druhého manžela). Nebudou splněny ani v případě smluv, které se budou zjevně příčit dobrým mravům nebo odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Naproti tomu zjistí-li soud v řízení, že smlouvy jsou stiženy toliko relativní neplatností, považuje je bez vznesení námitky neplatnosti za platné a předpoklad rozvodu za naplněný. Soud je dále povinen zkoumat obsah a rozsah smluv, tj. musí si ověřit, zda předložené smlouvy skutečně řeší majetkové poměry mezi manžely, jejich bydlení a popřípadě vyživovací povinnost. Soud však aktivně nezjišťuje, zda manželé ve smlouvě neopomněli vypořádat některou z částí svého jmění, tj. nevyhledává sám aktiva či pasiva (…).“⁷²

Tak jako v jiných životních situacích by se přitom i zde měla uplatnit možnost namítnout neplatnost daného právního jednání z důvodu, že byla osoba k právnímu jednání přinucena hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu (§ 587 OZ). Obecně je přitom možnost posoudit, zda bylo jednáno pod nátlakem, poměrně omezená, pokud se jí sama dotčená osoba nedovolá.

• Rodiče se budou moci snáze dohodnout na úpravě poměrů dítěte, která jim samým bude vyhovovat, ale nebude v zájmu dítěte.

Toto riziko opět neodůvodňuje, aby meritornímu soudnímu přezkumu podléhaly všechny dohody rozvádějících se rodičů, aniž by zde existovalo konkrétní podezření. Za dostatečnou záruku proti jejich výskytu lze považovat skutečnost, že by měly být dohody i nadále předkládány soudu rozhodujícímu o rozvodu. I ten se již v současnosti musí zabývat záležitostí dítěte přinejmenším v rozsahu, zda rozvod sám není v rozporu se zájmem dítěte. V tomto rozsahu není ani omezen v možnosti provádět nenavržené důkazy (§ 390 ZŘS). Ve zbývajícím rozsahu by měl dohodu přezkoumat z hlediska, zda se zjevně nepříčí dobrým mravům nebo zda neodporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Bude-li mít přitom pochybnosti, zda byl zvolen vhodný model péče o dítě (např. střídavá péče u velmi malého dítěte), bude moci dát podnět opatrovnickému soudu dítěte, aby se záležitostí podrobněji zabýval.

• V případě nevykonatelných dohod bude zhoršeno postavení dítěte při uplatňování pohledávek na výživné v insolvenci a exekuci.

Pohledávka na výživné je již v současnosti podle § 169 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InsZ“), pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Tyto pohledávky se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Povahu těchto přednostně uspokojovaných pohledávek přitom tyto pohledávky mají na rozdíl od pohledávek za majetkovou podstatou i tehdy, pokud vznikly již před zahájením insolvenčního řízení. Pohledávky na výživném se nadto nemusejí v insolvenčním řízení přihlašovat přihláškou, ale uplatňují se toliko písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě. Zákon přitom pro toto uplatnění nestanovuje žádnou lhůtu, s níž by byla spojena ztráta možnosti uspokojení v insolvenčním řízení.

Judikatura sice dovodila, že pohledávky na výživném jsou považovány za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jen v případě, že výživné bylo určeno soudem,⁷³ ale ani okolnost, že pohledávka na výživném dosud nebyla soudem přiznána, nepředstavuje pro oprávněnou osobu neřešitelný problém. Pokud výživné určeno soudem nebylo, projeví se skutečnost, že je zde vyživované dítě přinejmenším ve zvýšení nezabavitelné částky. Ta by měla být zvýšena o jednu čtvrtinu nezabavitelné částky na každou osobu, které je povinný povinen poskytovat výživné (srov. § 1 nařízení č. 595/2006 Sb.). To odpovídá částce 1 607 Kč, která nejméně by měla sloužit k zajištění výživného. V případě vyživovací povinnosti, která tento rozsah přesahuje, však nic nebrání zahájení a vedení řízení o výživném i v průběhu insolvenčního řízení [§ 266 odst. 1 písm. c) InsZ], přičemž nedoplatky na výživném mohou být určeny i zpětně a pohledávka na výživném v plném rozsahu v rámci insolvenčního řízení uspokojena. Přitom platí, že plnění výživného je zvláštní podmínkou pro povolení oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. b) InsZ].⁷⁴

Taktéž v exekuci platí, že se nezabavitelná částka zvyšuje o jednu čtvrtinu nezabavitelné částky na každou osobu, které je povinný povinen poskytovat výživné. Ani sama skutečnost, že osoba oprávněná z vyživovací povinnosti disponuje exekučním titulem, nevylučuje, že na povinného může být k návrhu jiného věřitele zahájena exekuce. Právě proto je však pohledávka výživného zákonem zařazena mezi přednostní pohledávky [§ 279 odst. 2 písm. a) OSŘ], které se uspokojují nejprve z druhé třetiny a teprve, nestačí-li tato třetina k jejich úhradě, uspokojuje se spolu s ostatními pohledávkami z první třetiny. Nepostačí-li částka sražená z druhé třetiny k uspokojení všech pohledávek výživného, uspokojí se nejprve běžné výživné všech oprávněných a pak teprve nedoplatky za dřívější dobu, a to podle poměru běžného výživného (§ 280 OSŘ). I v případě, že dosud nebylo rozhodnuto soudem o výživném, nic nebrání tomu, aby o něm bylo rozhodnuto následně a oprávněná osoba mohla uplatnit v exekuci své přednostní uspokojení (za předpokladu, že povinný neplní dobrovolně z nezabavitelné částky).

Konečně lze poukázat na okolnost, že počet případů, kdy musí být výživné již v současnosti vymáháno exekučně, je řádově nižší než počet případů, kdy je pro případ rozvodu rozhodováno o výživě.

• Dohody, které nebyly schváleny soudem, zhorší přístup dítěte k nepojistným sociálním dávkám.

Podle metodického stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí se má za to, že pro stanovení okruhu společně posuzovaných osob a rozsahu vyživovací povinnosti může jako jeden z důkazů sloužit již v současnosti mimosoudní dohoda rodičů samotná (nyní u nesezdaných rodičů a manželů, kteří spolu nežijí). Další důkazy je správní orgán rozhodující o dávce oprávněn požadovat pouze v případě pochybností (např. je-li výživné určeno v nepřiměřeně nízké výši). Jinak by však ani v praxi orgánu rozhodující o dávkách nemělo být pravidlem, že by bylo třeba vyžadovat soudní schválení dohody, nejedná-li se o zákonem výslovně předvídané případy (v současnosti dohody o úpravě poměrů pro dobu po rozvodu).

2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP

Předně je třeba uvést, že stávající právní úprava obsažená v ustanovení § 755 odst. 3, § 757 odst. 1 písm. b) a § 906 odst. 1 a 2 OZ, která podmiňuje rozvod manželství předchozím rozhodnutím o poměrech dítěte v době po rozvodu, byla již dříve předmětem přezkumu Ústavním soudem z hlediska souladu s ústavním pořádkem.⁷⁵ Tato úprava přitom podle Ústavního soudu nepředstavuje nepřípustný státní zásah do rodinného života a není ve vztahu k nezletilým dětem sezdaných rodičů diskriminační. To je dáno skutečností, že manželství na rozdíl od svazku nesezdaného páru představuje formalizovanou podobu soužití dvou osob rozdílného pohlaví.⁷⁶ Z tohoto důvodu je také obhajitelné stanovení určitých zákonných podmínek spojených s rozvodem manželství, které by bylo možno považovat za protiústavní intenzity jen tehdy, pokud by bylo například diskriminační, reálně nesplnitelné či zcela iracionální.⁷⁷ Lze se domnívat, že v těchto mezích náleží stanovení těchto podmínek zákonodárci. V tomto směru je třeba uvést, že navrhovaná úprava nemá za cíl měnit věcné předpoklady pro rozvod manželství.

I nadále se tedy předpokládá, že se k rozvodu manželství vyžaduje předběžná úprava poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu. Z tohoto hlediska by měl i nadále přetrvat určitý rozdíl v regulaci týkající se dětí sezdaných a nesezdaných rodičů odůvodněný charakterem manželství jako formalizovaného svazku.

Navrhovaná úprava má být pouze odlišnou a v určitých případech vhodnější formou realizace principu obsaženého v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů, přičemž děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. V této souvislosti ostatně Ústavní soud zdůrazňuje: „Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že to jsou právě rodiče, kteří nejlépe znají zájmy svého dítěte, dokážou je naplňovat a chránit.“.⁷⁸

Za tím účelem se navrhuje pouze změnit formu a podmínky, za nichž lze k řešení záležitostí dítěte dospět. Navrhuje se v určitých případech upustit od požadavku na obligatorní schválení dohody soudem a připustit uzavření dohody v písemné formě s úředně ověřenými podpisy jako zákonem preferovanou alternativu. Takto uzavřenou dohodu lze mít za lepší výraz dobrovolnosti a autonomie při výkonu rodičovských práv a povinností a z tohoto pohledu může být také lepší zárukou její dobrovolné a řádné realizace.

Za příhodnější lze považovat i podmínky, za nichž může být dohoda účinně uzavřena. Schválení dohody soudem dnes předpokládá, že se o často intimních záležitostech rodiny koná zpravidla veřejné soudní jednání. Soud při tom musí i v případech dohody rodičů provádět nezanedbatelné dokazování týkající se majetkových poměrů rodičů a jejich výchovných předpokladů, aby vyloučil, že je dohoda ve zjevném rozporu se zájmem dítěte. Navrhovaná úprava má v tomto směru za cíl též lépe naplnit požadavek čl. 10 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života.

Právo EU věcnou úpravu dané materie neobsahuje. Unie ani nemá pravomoc harmonizovat vnitrostátní právo v těchto otázkách. Ochrana práv dítěte je jedním z obecných cílů EU (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU) a důležitým aspektem politiky EU v oblasti vnějších vztahů (čl. 3 odst. 5 Smlouvy o EU).

Pravomoc EU v záležitostech rodinného života se týká zejména přeshraničních sporů. Evropská unie rozvíjí mezinárodní justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem založenou na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí, včetně jejich výkonu v různých členských státech. Právo na respektování rodinného života je upraveno v čl. 7 Listiny základních práv EU. Podle práva EU by měly soudní a správní orgány v rámci každého rozhodnutí souvisejícího s právem dítěte na respektování jeho rodinného života zohledňovat zájem dítěte (čl. 24 Listiny základních práv EU).

Materie obsažené v návrhu se vzdáleně dotýkají následující unijní předpisy:

• Listina základních práv Evropské unie – právo dětí svobodně vyjadřovat své názory s ohledem na jejich věk a vyspělost (čl. 24 odst. 1), právo na to, aby byl při všech činnostech týkajících se dětí prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte (čl. 24 odst. 2), a právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči (čl. 24 odst. 3),

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech.

• Ve věcech výživného upravuje soudní pravomoc a uznávání a výkon rozhodnutí nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (tzv. nařízení o výživném). Rozhodné právo je pak upraveno v Haagském protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, jehož je Unie jako celek smluvní stranou, a na který nařízení odkazuje.

• Ve věcech rodičovské odpovědnosti upravuje soudní pravomoc a uznávání a výkon rozhodnutí nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (tzv. nařízení Brusel IIa)⁷⁹. Pokud jde o rozhodné právo, právo EU tuto problematiku nereguluje, neboť spoléhá na kolizní normy obsažené v Haagské úmluvě o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (1996), jíž jsou všechny členské státy smluvními stranami.

Poněvadž navrhovaná úprava nepředpokládá, že by dohoda rodičů o úpravě poměrů pro dobu po rozvodu uzavíraná v písemné formě s úředně ověřenými podpisy byla exekučním titulem, je z tohoto pohledu nerelevantní úprava nařízení Brusel IIa týkající se vykonatelnosti určitých rozhodnutí o právu na styk s dítětem (Kapitola III oddíl 4, čl. 41).

2. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty

Bezprostřední pozitivní dopad navrhované úpravy na státní rozpočet lze očekávat toliko v souvislosti s navrhovaným zvýšením soudního poplatku za návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, na jehož základě má být vedeno klasické řízení o rozvod manželství. Z hlediska poplatkové povinnosti má být preferováno zjednodušené řízení o rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu, které podle navrhované úpravy předpokládá, že se manželé dohodli na úpravě poměrů svého nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti.

Neutrální, popřípadě dílčím způsobem pozitivní dopad na státní rozpočet lze očekávat v souvislosti se zavedením poplatkové povinnosti při podání odvolání ve vybraných opatrovnických řízeních. Cílem navrhovaného opatření je totiž především regulace podání, která prodlužují konečné řešení záležitosti dítěte typicky z důvodu dalšího vedení partnerského konfliktu rodičů. Vymezení věcí, na které bude poplatková povinnost dopadat, se týká oblasti tzv. rodinného práva soukromého. Nezasahuje se tedy do oblasti soudních řízení, v rámci nichž je řešena ingerence státu vůči dítěti či rodiči v situaci vážného ohrožení dítěte. Lze uvést, že míra podávání odvolání v opatrovnické agendě je obecně nižší než v oblasti sporné civilní agendy. Zároveň je však třeba upozornit na to, že podáním odvolání dochází k významnému nárůstu času, který je třeba pro finální řešení věci. Zároveň nelze opominout, že nežádoucí efekt má tato skutečnost zejména na situaci nezletilého dítěte.

Další navrhovaná opatření upravující vedení opatrovnických řízení, směřující k užívání smírných nástrojů a obecně mimosoudních řešení věcí, mohou mít za následek postupné snížení nápadu směrem k úrovni před 1. 1. 2014 a optimalizaci využití personálních a materiálních kapacit v rámci opatrovnického soudnictví k zachování kvality a přiměřené délky soudního řízení ve skutkově a právně složitých věcech.

2. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení na podnikatelské prostředí, ve vztahu k sociálním dopadům, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, sociálně slabé, zdravotně postižené a národnostní menšiny a dopady na životní prostředí

Očekává se pozitivní dopad navrhované úpravy na skupinu dětí nacházející se v rozvodové situaci a dětí žijící mimo manželství, nedohodnou-li se jejich rodiče o řešení záležitostí dítěte. Měřitelným kritériem by měl být zvýšený počet případů, v nichž je o záležitostech dítěte uzavřena mimosoudní dohoda, a snížení nápadu věcí na opatrovnické soudy.

Dalším měřitelným kritériem pozitivních dopadů navrhované úpravy by mělo být obecně také postupné zkracování celkové délky soudních řízení v opatrovnických věcech a snižování počtu šikanózních návrhů na nařízení předběžného opatření. K tomu by měla přispět další navrhovaná opatření, která spočívají v symbolickém zpoplatnění odvolání u vybraných řízení tzv. rodinného práva soukromého a také regulace podávání opětovných návrhů na nařízení předběžného opatření, které ve věcech týchž účastníků požadují z týchž důvodů stejnou nebo obdobnou zatímní úpravu poměrů.

Výchozí stav vztahující se k celkové délce soudního řízení v důsledku podaného odvolání lze ilustrovat na následujících datech. Pro příklad je možno uvést prodloužení délky řízení ve vybraných řízeních po podání odvolání.

Z dat z roku 2017 bylo vybráno řízení, kdy soud rozhoduje poprvé, a to o výživném pro případ rozvodu a o péči pro případ rozvodu.⁸⁰ Průměrná délka řízení ode dne podání odvolání do dne předložení odvolacímu soudu činí v řízení o stanovení výživného u nezletilého dítěte pro případ rozvodu 42–47 dnů. Pokud jde o péči pro případ rozvodu, činí průměrná délka řízení 37–46 dnů.⁸¹ Dále lze poukázat na průměrnou délku řízení od předložení podání odvolacímu soudu do dne vydání rozhodnutí odvolacího soudu, kdy u výživného pro případ rozvodu je tato 112–143 dnů, v případě péče pro případ rozvodu pak 90–165 dnů.⁸²

Při provedení orientačního součtu těchto průměrných dob činí celková doba od podání odvolání do rozhodnutí odvolacího soudu u výživy pro případ rozvodu 154–189 dnů (5–6 měsíců), u péče pro případ rozvodu 127–211 dnů (4–7 měsíců). Již tato data ukazují na to, že samo podání odvolání výrazně prodlužuje dobu dosažení finálního řešení věci.

2. Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná úprava nemá přímé dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a nepřináší nové dopady do oblasti ochrany osobních údajů. Pozitivní dopady lze spatřovat v oblasti ochrany soukromí, neboť se předpokládá, že v případech, kdy se rodiče dokáží dohodnout, nebude třeba vést o záležitostech dítěte veřejné soudní jednání a rovněž dokazování týkající se dítěte a jeho rodičů nebude probíhat v takovém rozsahu, jako je tomu v současnosti.

2. Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná úprava nepřináší nové postupy, které by již nebyly v současnosti regulovány právními předpisy, a nezakládá tak ani nová nebo zásadní korupční rizika.

2. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava nemá přímé dopady na bezpečnost nebo obranu státu.