OBECNÁ ČÁST
Zhodnocení platného právního stavu a vysvětlení nezbytnosti nové úpravy v jejím celku
Movité archeologické nálezy jsou podle § 23a odst. 1 vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím státu nebo obce podle odstavce 2. Kraj zřizuje muzea, která nálezy z výzkumů uchovávají. Velké záchranné archeologické výzkumy jsou většinou soutěženy jako komerční tendry. Jakkoli je soutěž na komerční bázi v oblasti archeologie diskutabilní, rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže s ní počítají. Do vyhlášených veřejných zakázek se hlásí různé oprávněné organizace s celorepublikovou působností, ale i s omezenou působností, neboť se do tendrů spojují s těmi prvními. Významnou roli v této oblasti hrají tzv. servisní organizace, které generují zisk na kopáčských pracích. Oprávněné organizace se různě spojují a poskytují si reference ve snaze uživit své týmy a týmy subdodavatelů. To přináší zásadní negativa odrážející se v kvalitě zpracování záchranných archeologických výzkumů. Oprávněným organizacím na řadě míst chybí kvalitní odborníci. Často je vykazují pouze papírově. Na výzkumu se pak tito lidé neobjevují a jeho kvalita tudíž nesplňuje ani základní oborové standardy. Do muzeí se dostávají nekvalitně zkonzervované a zpracované nálezy. Dokumentace, která je nedílnou součástí archeologického kulturního dědictví a de facto jediným pramenem poznaní, bývá mnohdy nekvalitně provedena. Někdy chybí i celé části dokumentace. Nevhodně použitou metodikou při záchranném archeologickém výzkumu dochází k nenávratnému poškození archeologického kulturního dědictví. Tím také dochází k poškozování majetku krajů. Vzhledem k tomu, že ve většině případů jsou movité archeologické nálezy od okamžiku jejich nálezu vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu byly učiněny, pokud nejsou vlastnictvím obce nebo ČR, avšak reálně jsou tyto věci po nějakou dobu drženy subjektem oprávněným k provádění archeologického výzkumu, tedy subjektem, který konkrétní archeologický výzkum provádí a nakládá s movitými archeologickými nálezy (vyzvedává, konzervuje, vědecky zpracovává atd.), je navrhováno posílení práv kraje tak, aby mohl upravit požadavky na zpracování nálezů a dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji. Podstatné je i plnění oznamovací povinnosti.
Kraj by tak mohl, v případě, že se tak rozhodne, nařízením upravit požadavky na zpracování movitých archeologických nálezů a dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji, tj. předpokládaný základní způsob ošetření movitých archeologických nálezů, způsob jejich evidence, obsahové náležitosti základní dokumentace o předávaných movitých archeologických nálezech, lhůty pro předání informací o movitých archeologických nálezech, lhůty pro předání movitých archeologických nálezů či územní obvody pro předávání movitých archeologických nálezů, pokud jménem kraje nebudou movité archeologické nálezy přebírány na jednom místě. Nařízení kraje je obecně závazným právním předpisem vydávaným v přenesené působnosti. Pravomoc k jeho vydání přísluší radě kraje. Dozor nad vydáváním a obsahem nařízení kraje vykonává dle § 83 zákona o krajích odvětvově příslušné ministerstvo, tj. zde Ministerstvo kultury. Případné porušení nařízení kraje by bylo následně posuzováno jako přestupek. Nově by kraj měl mít rovněž zákonnou možnost prostřednictvím svých příspěvkových organizací (oprávněných organizací), kontrolovat činnost oprávněných organizací působících na jeho území.
Pokud jde o možnost odnětí oprávnění k provádění archeologických výzkumů Ministerstvem kultury, ze znění zákona v současné době v podstatě vyplývá, že odnětí oprávnění je možné pouze v případě ztráty odbornosti, nikoliv v případě nekvalitně odváděných prací, nepředávání nálezů a nálezových zpráv ve stanovených lhůtách apod. Přestože z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 78/2018-47 ze dne 6. 9. 2018 lze dovodit, že jedním z důvodů, pro které může Ministerstvo kultury zrušit povolení k provádění archeologických výzkumů podle § 21 odst. 5 zákona o státní památkové péči, je porušení podmínek veřejnoprávní smlouvy mezi Akademií věd České republiky a oprávněnou organizací, mělo by být do zákona zakomponováno jednoznačné ustanovení, že k odnětí oprávnění může dojít nejen při ztrátě odborných předpokladů, ale též v případě, že opakovaně v průběhu posledních dvou let nebo závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo na základě tohoto zákona. Uvedené by tak mělo zahrnovat např. i opakované či závažné porušení dohody uzavřené s Akademií věd České republiky či vydaného nařízení kraje.
Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy, zejména nároky na státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí
Navrhovaná právní úprava nebude mít žádný dopad na státní rozpočet ani rozpočty obcí. V případě porušení nařízení kraje, bude možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč. Tyto prostředky budou příjmem kraje.
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a s ústavním pořádkem České republiky
Navrhovaná zákonná úprava je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika v oblasti památkové péče, resp. oblasti hmotného kulturního dědictví vázána a je v souladu s Ústavním pořádkem.
Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Návrh zákona nebude mít dopad na ochranu soukromí a osobních údajů, neboť nepřináší změny v oblasti zpracování osobních údajů. Návrh zákona nezasahuje do ochrany osobních údajů, neboť žádným způsobem nemění dosavadní praxi v této oblasti.
ZVLÁŠTNÍ ČÁST
K čl. I bodu 1
Navrhováno jednoznačné ustanovení, že k odnětí oprávnění může dojít nejen při ztrátě odborných předpokladů, ale též v případě porušení jiných povinností, které oprávněné organizaci vyplývají ze zákona o státní památkové péči. Podmínkou odebrání oprávnění je dlouhodobost porušování těchto povinností nebo opakované porušování těchto povinností, což je standardní důvod pro zrušení obdobných oprávnění [viz např. § 96c zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů].
K čl. I bodu 2
Vzhledem k tomu, že převážná část movitých archeologických nálezů je od okamžiku jejich nálezu vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu byly učiněny, pokud nejsou vlastnictvím obce nebo České republiky, avšak reálně jsou tyto věci po nějakou dobu drženy subjektem oprávněným k provádění archeologického výzkumu, tedy subjektem, který konkrétní archeologický výzkum provádí a nakládá s movitými archeologickými nálezy (vyzvedává, konzervuje, vědecky zpracovává atd.), byla posílena práva kraje jako vlastníka těchto věcí tak, aby mohl upravit požadavky na zjištění, že dochází k provádění archeologických výzkumů, a na zpracování nálezů a dokumentace k nim a způsob jejich předání kraji. Obce nebo Česká republika mohou upravit pravidla pro nakládání s archeologickými nálezy, tedy se svým majetkem, vůči jimi zřizovaným nebo zakládaným subjektům přímo. V případě obcí je pamatováno i na skutečnost, že jsou dle stávající právní úpravy oprávněnými organizacemi přímo obce, jejichž organizační složky fyzicky archeologické výzkumy realizují. Kraje však takovou možnost problematiku obecně upravit vůči oprávněným organizacím, které nezřizují, v současné právní úpravě nemají. Zároveň je zakotveno, aby kraj měl možnost prostřednictvím svých příspěvkových organizací (oprávněných organizací), kontrolovat činnost oprávněných organizací působících na jeho území.
K čl. I bodu 3 a 4
Ustanovením je navrhována nová skutková podstata přestupku, a to porušení nařízení kraje vydaného podle § 23a odst. 3. Pokud jde o správní trestání v rámci ochrany a zachování kulturního dědictví – památkového fondu jde o nástroj represivní s jistými prvky prevence vůči ostatním či dalším porušením povinností, nicméně reaguje až na stav, kdy již mnohdy došlo k nevratnému poškození kulturního dědictví. Dle konkrétních zkušeností se do muzeí dostávají nekvalitně zkonzervované a zpracované nálezy. Dokumentace, která je nedílnou součástí archeologického kulturního dědictví a de facto jediným pramenem poznaní, bývá mnohdy nekvalitně provedena. Někdy chybí i celé části dokumentace. Nevhodně použitou metodikou při záchranném archeologickém výzkumu dochází k nenávratnému poškození archeologického kulturního dědictví. Tím také dochází k poškozování majetku krajů. Nově by proto ve vazbě na vydané nařízení kraje měla být dána možnost takové jednání sankcionovat.
K čl. II
Dle § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů nabývají právní předpisy účinnosti k 1. lednu nebo k 1. červenci kalendářního roku, není-li dále stanoveno jinak. S ohledem na toto ustanovení se navrhuje účinnost zákona od 1. července 2022.