Novela z. - knihovní zákon

A. Obecná část

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, je předkládán na základě Plánu legislativních prací vlády na rok 2023, který byl vládou schválen dne 21. 12. 2022, usnesením č. 1075.

1. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Oblast soustavného shromažďování a trvalého uchovávání publikací, odevzdávání povinných výtisků a nabídková povinnost jsou výslovně předmětem čtyř zákonů České republiky [zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 496/2012 Sb., o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), ve znění pozdějších předpisů], a pokud jde o nakládání a zpřístupňování získaných publikací a výtisků, dotýkají se v obecné rovině rovněž zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 257/2001 Sb. upravuje veřejné knihovnické a informační služby, podmínky jejich provozování a systém knihoven, které tyto služby poskytují. Současně vymezuje knihovní fondy a meziknihovní služby, které mezi sebou jednotlivé knihovny evidované podle tohoto zákona povinně uskutečňují, za účelem zpřístupnění knihovních dokumentů uživatelům bez ohledu na místo jejich uložení. Knihovní fond je pak definován jako organizovaný, soustavně doplňovaný, zpracovávaný, ochraňovaný a uchovávaný soubor knihovních dokumentů. Jedním z druhů knihovního fondu je konzervační fond, v němž jsou shromažďovány knihovní dokumenty, získané knihovnou jako příjemcem povinného výtisku podle zákona č. 37/1995 Sb. a zákona č. 46/2000 Sb. V rámci systému knihoven jsou upraveny druhy knihoven (Národní knihovna České republiky, Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, Moravská zemská knihovna v Brně, zřizované Ministerstvem kultury, krajské knihovny, základní knihovny a specializované knihovny). Zákon rovněž upravuje, s kterými knihovními fondy jednotlivé knihovny nakládají a stanoví jim činnosti, které vykonávají. Národní knihovna České republiky (dále jen „Národní knihovna“) je centrem systému knihoven s univerzálním knihovním fondem doplněným specializovanými fondy a současně trvale uchovává konzervační fond tvořený uvedenými povinnými výtisky a dále historický fond. Tato knihovna vykonává v systému knihoven v rámci celostátní působnosti koordinační, odborné, informační, vzdělávací, výzkumné, metodické a poradenské činnosti. Stěžejní je postavení Národní knihovny jako centra systému knihoven; s tím souvisejí práva a povinnosti, které se váží k zákonu č. 121/2000 Sb. Další knihovny, které jsou podle výše uvedených zákonů č. 37/1995 Sb. a č. 46/2000 Sb. příjemci povinného výtisku, rovněž budují konzervační fond tvořený právě z těchto výtisků.

Problematiky „povinného výtisku“ se výslovně dotýká ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 257/2001 Sb., které vymezuje, že knihovní dokumenty získané jako povinné výtisky tvoří konzervační fond, který je určenými knihovnami uchováván trvale; knihovní dokumenty lze z něho vyřazovat jen se souhlasem Ministerstva kultury.

Zákon č. 37/1995 Sb. vymezuje pojem neperiodické publikace jako rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl (ve smyslu autorského zákona) určené k veřejnému šíření, které jsou vydávány jednorázově, popřípadě nejvýše jednou ročně anebo po částech i častěji, tvoří-li obsahově jeden celek.

Toto vymezení obsahuje dva základní prvky pojmu neperiodické publikace – obsah a způsob jeho společenského oběhu. Pokud jde o obsah, činí tak v dikci autorského zákona účinného v době přijetí zákona (1995). Druhým prvkem vymezení pojmu neperiodické publikace je veřejné šíření. Veřejným šířením se přitom rozumí zpřístupnění neperiodické publikace individuálně neurčenému okruhu osob.

Zákon dále upravuje odevzdávání neperiodických publikací stanoveným příjemcům. Dále pak zákon zakotvuje povinnost vydavatele bezplatně, na svůj náklad z každého vydání neperiodické publikace do 30 dnů ode dne jejího vydání odevzdat stanovený počet publikací – povinné výtisky určeným příjemcům – stanoveným knihovnám.

Zákon č. 37/1995 Sb. upravuje i tzv. nabídkovou povinnost vydavatele ke koupi, podle níž je povinen z každé neperiodické publikace nabídnout písemně ve stanovené lhůtě 30 dnů od jejího vydání 1 výtisk knihovnám určeným prováděcí vyhláškou Ministerstva kultury (§ 2 vyhlášky č. 252/1995 Sb.). Knihovna pak má měsíční lhůtu pro případné uzavření kupní smlouvy, jejímž uplynutím právo zaniká. Tato nabídková povinnost je knihovnami využívána pro rozšiřování jejich knihovních fondů.

Zákon č. 46/2000 Sb. vymezuje pojem periodického tisku, jímž rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, a zakotvuje povinnost vydavatele poskytnout bezplatně na svůj náklad ve stanovené lhůtě 7 dnů od vydání každého periodického tisku dodat stanovený počet výtisků (povinný výtisk) vymezenému okruhu subjektů – knihoven, které je zahrnují do svých konzervačních fondů. Zákon č. 46/2000 Sb. používá zásadně nejen označení „tisk“, ale ve vymezení „vydání“ výslovně používá výrazu „hmotné rozmnoženiny (výtisky)“.

Povinnost odevzdávání je v obou uvedených zákonech stanovena pro povinné výtisky vydané tiskem, přičemž jak periodický tisk, tak neperiodické publikace jsou podle stávající právní úpravy vnímány jako rozmnoženina na hmotném podkladě a nereagují dosud na technologický vývoj, který umožňuje i elektronickou formu publikace šířenou bez hmotného nosiče prostřednictvím služeb informační společnosti. Působnost zákona č. 37/1995 Sb. ve stávajícím znění lze vztáhnout i k elektronickým zdrojům.

V současném informačním prostředí je ovšem velmi obtížné vymezit pojem elektronický periodický tisk, tištěné variantě nemusí plně odpovídat elektronická varianta téhož média, resp. periodického tisku (např. tištěný deník Mladá fronta Dnes a obsahově volně korespondující server iDNES.cz). Elektronická média informační (zpravodajská) jsou navíc průběžně aktualizována i několikrát denně a není tedy možné a ani žádoucí, každou takovou verzi získávat pro knihovny jako příjemce povinných výtisků. Nelze se ani omezovat jen na ekvivalenty periodického tisku jako jsou noviny a časopisy, neboť elektronické prostředí umožňuje i jiné druhy pravidelných a opakujících se informačních pramenů jako jsou různé elektronické časopisy, webové stránky, zpravodajské weby, portály, blogy aj. Problematika je natolik obsáhlá, že je třeba ji obsahově (tematicky) omezit – už v zájmu určitosti právního předpisu, který má mít co možná přesně určenou věcnou působnost.

Samozřejmě je nutno mít na paměti, že rozvoj nových technologií půjde z podstaty věci vždy před legislativní úpravou – může se tedy stát, že vznikne v oblasti, již předložený návrh upravuje, nějaká nová technologie. Předložený návrh tudíž řeší pouze stávající technologie (publikace tištěné / elektronické online), přičemž kdykoli v budoucnu může vzniknout nová technologie či publikační forma, jež zákon č. 46/2000 Sb. ani po této provedené novelizaci nebude řešit.

Zákon č. 46/2000 Sb. je konstruován v podstatě jen na periodický tisk na hmotném podkladu, tedy na rozmnoženiny v hmotné podobě. Je tudíž třeba rozšířit, v zájmu uchování a zpřístupňování digitálního psaného kulturního dědictví, jeho věcnou působnost i na vybraná periodika, jež nejsou vydávána na hmotném nosiči. Vzhledem k celkové koncepci tiskového zákona je nutné upravit materii „elektronických periodik“ v podstatě samostatně, samozřejmě s respektem k jeho stávající struktuře a s nezbytností – což je v principu jádrem změny – definovat institut povinného výtisku i ve vztahu k digitálním periodikům (půjde o obdobu povinného výtisku, jak jej dnes zavádí pro tištěná periodika – noviny, časopisy atd. - § 9 zákona č. 46/2000 Sb.). Zavádí se tedy pojem elektronické periodikum, čímž je míněno periodikum veřejně šířené v elektronické formě online, tedy ve smyslu občanského zákoníku jde o digitální obsah bez hmotného nosiče dodaný prostřednictvím služeb informační společnosti. Přitom je nutné přesně vymezit, jakých elektronických periodik se má nově zavedená povinnost týkat – jinak vyjádřeno: stanovit co možná nejpřesněji kritéria, podle nichž se bude určovat, zda na konkrétní elektronické periodikum se bude vztahovat povinnost odevzdat povinný výtisk (ve formátu, který stanoví Ministerstvo kultury vyhláškou). Na jedné straně stojí požadavek ze strany paměťových institucí uchovávat digitální kulturní dědictví v co možná největší míře pro současné badatele i pro budoucí generace, s čímž souvisí povinnost Ministerstva kultury jako ústředního orgánu státní správy (mimo jiné) pro oblast tisku a neperiodických publikací (§ 8 zákona č. 2/1969 Sb.), hájit veřejný zájem na uchovávání kulturního dědictví. Na druhé straně pak stojí obecný požadavek na co nejmenší administrativní zátěž vydavatelů, jak vyplývá z vládou schválených materiálů, což musí Ministerstvo kultury při tvorbě právního předpisu rovněž brát v potaz. Je proto třeba nalézt vhodný kompromis, využívající náležitě konkrétních kritérií: nabízí se například identifikátor ISSN nebo zpřístupňování periodika za úplatu.

Novelizace zákona č. 46/2000 Sb. je pojata jen jako minimalistická, s jediným cílem: rozšířit stávající institut povinného výtisku i na vybraná elektronická periodika, splňující přesně stanovené parametry. Byla zvolena kritéria, na jejichž základě se přistoupilo k vymezení pojmu elektronického periodika a založení institutu elektronického povinného výtisku. Na další existující informační prameny (jež namnoze mají různou informační hodnotu) - zpravodajské weby (jejichž obsah se průběžně mění v čase), blogy, elektronická periodika nesplňující zákonem stanovené parametry, elektronická periodika, na něž zákon č. 46/2000 Sb. s ohledem na územní působnost vůbec nedopadá (typicky: elektronická periodika vydávaná pouze v zahraničí) bude současně využita stávající metoda sběru obsahu volně přístupného v prostředí internetu (web-harvesting) prováděného podle zvolených kritérií Národní knihovnou prostřednictvím centrální aplikace.

Zákon č. 496/2012 Sb. upravuje rovněž povinné předávání, tzv. nabídkovou povinnost ke koupi, podle níž je výrobce českého kinematografického díla nebo jeho koproducent se sídlem, místem trvalého pobytu nebo místem podnikání v České republice povinen do 60 dnů ode dne zveřejnění takového díla písemně nabídnout Národnímu filmovému archivu 2 nepoškozené rozmnoženiny tohoto díla v kvalitě rozmnoženiny určené pro kinematografická představení, kopii literárního scénáře a propagační materiály k tomuto dílu. Lhůta pro přijetí nabídky je 6 měsíců, přičemž pro předání díla pak dalších 6 měsíců. Zákon upravuje problematiku jen části veřejně šířených rozmnoženin audiovizuálních děl, takže jejich zbývající část (jež není Národním filmovým archivem k uložení přijata) není systémem trvalého uchovávání zachycena. Tato povinnost je v zákoně stanovena obdobně, jako tomu bylo v předchozím zákoně č. 273/1993 Sb.

Ve výše uvedených zákonech (č. 257/2001 Sb., č. 37/1995 Sb. a č. 46/2000 Sb.) týkajících se povinného výtisku neperiodických publikací a periodického tisku není upravena problematika zpřístupňování „povinných výtisků“. Pokud obsahují neperiodické publikace a periodický tisk obsah chráněný zákonem č. 121/2000 Sb., platí obecná úprava podle tohoto zákona. V éře tištěných publikací a periodik toto nebylo pociťováno jako nedostatek, do zcela odlišné polohy se však tato skutečnost dostává v éře digitální s její škálou technologických a právních forem distribuce intelektuálního obsahu, resp. obsahu požívajícího autorskoprávní ochrany.

Autorský zákon č. 121/2000 Sb. upravuje v § 4 zveřejnění a vydání díla, přičemž zveřejněním se rozumí první oprávněný veřejný přednes, provedení, předvedení, vystavení, vydání nebo jiné zpřístupnění díla veřejnosti (včetně zpřístupnění prostřednictvím internetu nebo jiných sítí elektronických komunikací), vydáním se rozumí zahájení oprávněného veřejného rozšiřování hmotných rozmnoženin (zpravidla prodejem). V § 14 upravuje zpřístupňování díla v hmotné podobě (rozšiřováním originálu nebo rozmnoženiny díla se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem), a v § 18 pak upravuje zpřístupňování díla v podobě nehmotné (sdělováním díla veřejnosti je vedle zpřístupňování díla v nehmotné podobě „tradičními způsoby“, tedy živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově, rovněž zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí). Ustanovení § 13 upravuje rozmnožování díla, jímž se rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, tedy zejména ve formě rozmnoženiny tiskové, fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou architektonického díla nebo ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny anebo ve formě elektronické zahrnující vyjádření analogové i digitální. V § 16 pak zákon č. 121/2000 Sb. vymezuje pojem půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, jímž se rozumí zpřístupňování díla ve hmotné podobě zařízením přístupným veřejnosti nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytnutím originálu nebo rozmnoženiny díla na dobu určitou. Na základě zákonné licence podle § 37 odst. 1 písm. a) - tzv. knihovní licence, umožňuje autorský zákon knihovnám a dalším zde uvedeným institucím (archivům, muzeím, galeriím, školám, vysokým školám a jiným nevýdělečným školským a vzdělávacím zařízením) pořizovat rozmnoženiny autorských děl pro konkrétní, zákonem vymezené, účely - pro účely archivní a konzervační a dále, podle § 37 odst. 1 písm. b), rozmnoženiny jako náhrady děl poškozených a ztracených, a to včetně děl dostupných prostřednictvím služeb informační společnosti ve smyslu zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů. Bezúplatná zákonná licence podle § 37 odst. 1 písm. c) pak umožňuje knihovnám i zpřístupňovat jednotlivcům ze strany veřejnosti dílo, včetně zhotovení jeho rozmnoženiny nezbytné pro takové zpřístupnění, pokud je součástí jejich sbírek a jeho užití není předmětem prodejních nebo licenčních podmínek, a to za stanovených podmínek:

• výhradně pro účely výzkumu nebo soukromého studia,

• prostřednictvím k tomu určených technických zařízení umístěných v knihovnách,

• za podmínky zamezení možnosti zhotovit rozmnoženinu díla, reálně tedy zejména elektronickou; toto omezení přitom [vzhledem k odkazu na § 30a odst. 1 písm. c) a d) autorského zákona] nedopadá na oprávnění knihovny zhotovit pro uživatele v souvislosti s takovým zpřístupněním tiskovou rozmnoženinu na papír či obdobný podklad, ovšem pouze v omezeném rozsahu.

Jinými slovy: taková díla lze pro stanovené účely zpřístupnit prezenčně v objektech knihovny prostřednictvím k tomu určených technických zařízení – terminálů výpočetní techniky ve smyslu § 37 odst. 1 písm. c) autorského zákona, na nichž provozovatel knihovny technicky zamezí zhotovení elektronické rozmnoženiny kromě té umožňující zobrazení na zobrazovací jednotce pro čtení obsahu. Sdělování díla podle § 18 odst. 2, tedy zpřístupňování prostřednictvím internetu on-line interaktivně (kdy kdokoliv může mít k dílu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí) nebo on demand, je užitím, k němuž je třeba souhlasu nositele práv. Tak pro službu elektronického dodávání dokumentů se předpokládá a řadu let se i využívá rozšířená kolektivní správa. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. c) in fine autorského zákona opravňující knihovnu zhotovit pro uživatele v souvislosti s předmětným zpřístupněním rozmnoženinu na papír ve své době vlastně předjímalo pozdější rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 11. září 2014 ve věci C‑117/13 (Technische Universität Darmstadt v. Eugen Ulmer KG). Ve vztahu k dokumentům, jež oprávněné knihovny zpřístupňují na základě právních předpisů o povinném výtisku, je ovšem žádoucí rozsah zhotovované rozmnoženiny omezit, a to na jednu část díla souborného, jako je článek v časopise, stať ve sborníku apod., anebo část díla o rozsahu do 10 stran předlohy.

Autorský zákon dále v rámci knihovní licence umožňuje knihovnám podle odstavce 2 téhož ustanovení § 37 půjčovat bez souhlasu nositelů práv absenčně originály nebo rozmnoženiny vydaných děl v hmotné podobě, je-li zaplacena odměna, která přísluší autorům od osoby a ve výši stanovené v příloze č. 1 k autorskému zákonu. Odměnu ve výši 1,70 Kč za jednu výpůjčku hmotné rozmnoženiny díla podle přílohy autorského zákona pak hradí stát prostřednictvím Národní knihovny. Právo na odměnu autor nemá v případě půjčování zveřejněných děl podle tohoto odstavce na místě samém (prezenčně), nebo půjčují-li originály nebo rozmnoženiny vydaných děl školní knihovny a knihovny vysokých škol, dále knihovny muzeí, galerií a archivů.

Vzájemné poskytování děl v hmotné podobě mezi veřejně přístupnými knihovnami a dalšími subjekty ve smyslu § 37 odst. 1, jakým jsou například meziknihovní výpůjční služby, není samostatným užitím díla a ve smyslu autorskoprávním není považováno za půjčování (z hlediska občanskoprávního ovšem o výpůjčku jde).

Autorský zákon rovněž upravuje práva pořizovatele databáze. Databáze je pak v § 88 vymezena jako soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření. Podle § 90 pak pořizovatel databáze ve smyslu § 89 má právo na užití celého obsahu databáze nebo její kvalitativně nebo kvantitativně podstatné části a právo udělit jinému oprávnění k výkonu tohoto práva, včetně zpřístupnění obsahu databáze.

Stávající právní řád České republiky neposkytuje odpovídající a dostatečný právní rámec pro sběr, uchovávání, ochranu a zpřístupňování elektronických dokumentů zveřejněných na webu/prostřednictvím internetu a přístupných online (web-harvesting). Rovněž tak není stanoveno právo/povinnost odevzdávání povinného výtisku takových elektronických publikací (zákonné odevzdávání, ukládání, uchovávání a zpřístupňování elektronických publikací) jako jednoho z nástrojů pro budování konzervačních fondů (webových archivů).

Cílem nové právní úpravy je zakotvit Národní knihovně v rámci její hlavní činnosti i povinnost provádět web-harvesting, dále upravit nakládání s materiály získanými web-harvestingem (komu budou zpřístupňovány a za jakých podmínek) a současně upravit i povinnost odevzdávat povinný výtisk neperiodické publikace pořízené elektronicky a vybraného elektronického periodického tisku a způsob jejich ukládání a nakládání s nimi ze strany příjemců.

Současná právní úprava není diskriminační ani nemá dopady na rovnost žen a mužů.

Podrobnější informace k tomuto bodu jsou obsaženy v závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Sběr dokumentů v prostředí volně dostupného webu (web-harvesting) představuje dle zadaných kritérií automatizované robotické mapování, vyhledávání a stahování vybraných (webových) stránek v internetovém prostředí v čase a jejich ukládání pro zachování do budoucna. Tuto činnost zpravidla provádí některé národní paměťové instituce - knihovny, archivy apod. Tyto instituce pak stanoví, v mezích platných předpisů a v souladu s případnými požadavky zřizovatele, jaké webové stránky například co do zaměření budou harvestovat.

Povinným výtiskem se rozumí odevzdávání publikací, tisku a jiných dokumentů v daném počtu a lhůtě zákonem stanoveným knihovnám vydavateli.

Záměrem navrhované právní úpravy je v reakci na nové technologie a na rostoucí kulturní a společenskou důležitost elektronických publikací, dokumentů a dalších informačních zdrojů a rozvoj informační společnosti zajistit získávání, zpracování, uchovávání a zpřístupňování elektronických dokumentů (dokumentů dostupných pouze prostřednictvím elektronického zařízení v prostředí služeb informační společnosti), informací a dat jako součásti národního kulturního dědictví, a to pro účely běžné knihovní praxe. Stejně jako u dokumentů na hmotném nosiči (reálně převážně tištěných, ovšem včetně dokumentů v elektronické podobě) je pro uchování současných kulturních hodnot šířených v prostředí neustále se rozvíjející informační společnosti pro budoucí generace nezbytné přesně definovat povinnosti vydavatelů pro odevzdávání povinného výtisku elektronických publikací a vybraného elektronického periodického tisku - dokumentů do určených depozitních knihoven a umožnit jejich zpřístupnění v rámci poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb.

Za tím účelem se do příslušných právních předpisů, konkrétně do zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, zavádějí nezbytné úpravy.

Mezi zásadní a hlavní změny patří:

• zakotvení povinnosti sběru vybraných dat a informací zveřejňovaných prostřednictvím služeb informační společnosti (web-harvesting) Národní knihovnou, včetně sběru volně dostupného elektronického periodického tisku, a to prostřednictvím centrální aplikace Národní knihovny, v rámci její hlavní činnosti [§ 53 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů]

• umožnění uchovávání dat a informací zveřejňovaných prostřednictvím služeb informační společnosti v rámci hlavní činnosti Národní knihovny a pořízení databáze těchto dat a informací Národní knihovnou

• zajištění přístupu oprávněných knihoven, které jsou příjemci povinného výtisku vydaného na hmotném nosiči (zákonem taxativně vyjmenovaní příjemci povinných výtisků periodik a neperiodických publikací, včetně slepeckého písma), k pořízené databázi získaných dat a informací získaných v rámci web-harvestingu; tyto knihovny budou mít právo s touto databází zacházet zejména pro účel zpřístupňování jejích prvků

• zpřístupnění dat a informací získaných Národní knihovnou cestou web-harvestingu prezenčně veřejnosti prostřednictvím terminálů výpočetní techniky Národní knihovny a dalších oprávněných knihoven za stanovených podmínek

• zakotvení povinnosti vydavatelů odevzdávat stanoveným příjemcům (Národní knihovně a Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana povinné výtisky z každého vydání pořízené (elektronické) neperiodické publikace a vybraného elektronického periodického tisku, a to v původním formátu bez užití technických ochranných prostředků, pokud jim bylo uděleno číslo Mezinárodního standardního číslování knih (ISBN) nebo Mezinárodního standardního číslování hudebnin (ISMN) nebo Mezinárodního standardního číslování seriálových publikací (ISSN), nebo pokud splňuje další podmínky: je veřejně šířená resp. zpřístupňovaná komerčně (to jest za účelem dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, resp. za úplatu) nebo splňuje obě tato kritéria; jde o povinnost omezenou na publikace fakticky registrované nebo rozmnožované a rozšiřované (veřejně šířené) za účelem dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, resp. za účelem dosažení zisku; návrh rozlišuje u neperiodických publikací (1) publikace vydané, čímž se rozumí tiskem (resp. na hmotném nosiči, včetně elektronické podoby), a (2) publikace pořízené, čímž se rozumí elektronicky a šířené prostřednictvím služeb informační společnosti online (bez hmotného nosiče), vždy jde o to, kdy a v jaké podobě vydavatel zahájil veřejné šíření neperiodické publikace ve smyslu zákona o neperiodických publikacích; v případě periodického tisku je zavedena samostatná kategorie elektronického periodického tisku, jehož elektronické povinné výtisky budou odevzdávány (přičemž lhůta pro odevzdání je vztažena k zahájení zpřístupňování); odlišnost změny zákona č. 37/1995 Sb. a zákona č. 46/2000 Sb. vyplývá z rozdílnosti koncepcí těchto zákonů; odevzdávková povinnost u publikací a tisku určených pro nevidomé a slabozraké bude svědčit pouze Knihovně a tiskárně pro nevidomé K. E. Macana; povinnost předávat tištěné povinné výtisky (vydané na jakémkoli hmotném nosiči) zůstává zachována

• umožnění uchovávání povinných výtisků jako knihovních dokumentů – součástí dlouhodobě uchovávaných fondů Národní knihovny a jejich zařazení do databází elektronických povinných výtisků (zde i v dalším textu je pod pojmem „elektronický povinný výtisk“ míněn povinný výtisk neperiodických publikací dodaný bez hmotného nosiče i elektronického periodického tisku dodaného bez hmotného nosiče)

• zajištění přístupu oprávněných knihoven, které jsou příjemci tištěného povinného výtisku (včetně tištěného slepeckým písmem), k databázi elektronických povinných výtisků (včetně těch, jež jsou ve formátu určeném pro osoby zrakově postižené); tyto knihovny budou mít právo s touto databází zacházet zejména pro účel zpřístupňování jejích prvků

• zpřístupnění získaných elektronických povinných výtisků (obsahu databází) veřejnosti prostřednictvím terminálů výpočetní techniky (tj. koncových zařízení výpočetní techniky znemožňujících uložení obsahu dokumentu na disk nebo USB nebo externí úložiště apod., či použití elektronické pošty) oprávněných knihoven za podmínek korelujících, ovšem ve zúžené podobě, s obdobným ustanovením autorského zákona upravujícím terminálové zpřístupňování [§ 37 odst. 1 písm. c) autorského zákona], a to včetně případného využití rozšířené kolektivní správy (§ 97e autorského zákona).

Navrhovaná právní úprava reaguje na vývoj nových technologií a potřeby informační společnosti a současně umožňuje paměťovým institucím odpovídajícím způsobem využít nové možnosti. Návrh je veden snahou o maximální zachování stávající struktury a terminologie uvedených právních předpisů. Tyto předpisy vznikaly v době před rostoucím rozmachem informační společnosti a rozvojem forem elektronické komunikace, včetně současného masivního nástupu distribuce elektronických obsahů nejrůznějšího druhu v nehmotné formě prostřednictvím komunikačních sítí, a není ambicí tohoto návrhu od základů přebudovat právní režim neperiodických publikací a tiskového zákona. V nezbytně nutném rozsahu se tedy navrhuje přizpůsobit činnost Národní knihovny a určených knihoven jako paměťových institucí a institucí poskytujících knihovnické a informační služby veřejnosti podmínkám rozvíjející se informační společnosti a současně návrh zakotvuje odpovídající povinnosti pro vydavatele. Návrh novely zákona č. 37/1995 Sb. a zákona č. 46/2000 Sb. nerozšiřuje výčet povinně publikovaných údajů, pouze jej přizpůsobuje charakteristikám jednotlivých forem. Zároveň není ambicí návrhu sjednocovat pojmosloví obou zákonů. Rozdíly mezi tiskovým zákonem a zákonem o neperiodických publikacích jsou dány zčásti historicky, zčásti typovou rozdílností publikací. Předložený návrh má jediný základní cíl – rozšířit povinnost odevzdávání povinného výtisku i na vybrané elektronické publikace. Také není ambicí návrhu řešit problematiku digitalizace jako takové, resp. jako nástroje ke zpřístupňování kulturního dědictví, ani řešit problematiku digitalizace a dostupnosti volných děl, což je velmi široké téma, jež věcně přesahuje rámec návrhu a týká se primárně oblasti autorskoprávní. Návrh se rovněž nedotýká nakládání s kinematografickými (audiovizuálními) díly, resp. jejich rozmnoženinami, neboť zacházení s těmito díly přesahuje věcnou působnost zákonů, jež jsou předloženým návrhem novelizovány.

Navrhované řešení již bylo obsaženo ve sněmovním tisku č. 646 (8. volební období), který byl předložen jako vládní návrh zákona a vzhledem ke konci funkčního období Poslanecké sněmovny a i vzhledem k pandemické situaci COVID-19 byl projednán pouze v 1. čtení.

Navrhovaná právní úprava nebude mít negativní dopad na rovné postavení mužů a žen, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví a nestanoví pro něj odlišné podmínky, a neporušuje zákaz diskriminace.

Podrobnější informace jsou obsaženy v závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace RIA.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Institut povinného výtisku má svou historii odvíjející se od rozvoje různých forem masové komunikace, od tištěné knižní produkce, přes periodický tisk, speciální tištěné publikace, zvukové a audiovizuální dokumenty, až po elektronické dokumenty na hmotných nosičích a v poslední době již běžně také elektronické dokumenty vzniklé jen touto formou a šířené v nehmotné podobě prostřednictvím komunikačních sítí informační společnosti. Povinný výtisk plní několik základních funkcí - evidenční, bibliografickou, archivní a akviziční. Sběr informací (web-harvesting) jako činnost spočívající v mapování vybraných webových stránek v čase a ukládání jejich obsahu do digitálního archivu spolu s nastavením režimu jejich zpřístupnění úzce souvisí právě s problematikou elektronického povinného výtisku.

Přijetí navrhované právní úpravy je nezbytné pro zachování informačních pramenů pořízených elektronicky jako významné složky kulturního dědictví, a to alespoň v reprezentativním vzorku. Nejedná se o komplexně novou právní úpravu, pouze o řešení nejzásadnějších právních otázek souvisejících s odevzdáváním elektronického povinného výtisku, sběrem informací (web-harvesting) volně dostupných v informačním prostředí a jejich uchováváním jako informačního zdroje pro budoucí generace v určených knihovnách jako paměťových institucích.

V současné době mají sice depozitní instituce – knihovny a další subjekty ve smyslu § 37 autorského zákona, jak již bylo řečeno výše, možnost vytvářet kopie dokumentů pro své archivní a konzervační potřeby, nikde ale není zakotvena – tak jako v případě všech ostatních „hmotných“ druhů dokumentů – povinnost vydavatelů elektronické produkty vzniklé výhradně touto formou knihovnám odevzdávat. Je proto žádoucí, aby tyto vybrané elektronické dokumenty byly zahrnuty pod institutem „povinného výtisku“. Zároveň je nezbytné zakotvit mezi zákonné povinnosti Národní knihovny jako paměťové instituce sběr informací, včetně pořízení jejich databáze, spolu s databází elektronických povinných výtisků a nastavit režim jejich zpřístupnění v rámci veřejných knihovnických a informačních služeb. Tak bude zajištěno zpřístupnění získaných dokumentů, informací a dat oprávněnými knihovnami (v zákonem stanoveném režimu), čímž bude odpovídajícím způsobem naplněna i funkce poskytování veřejných informačních, kulturních, vzdělávacích a dalších služeb veřejnosti.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná právní úprava je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, jak jej vymezuje čl. 112 Ústavy České republiky. Návrh zákona respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky a jeho obsah neporušuje ústavní principy rovnosti v právech a zákazu retroaktivity.

Návrh zvolené úpravy respektuje ústavní principy Listiny základních práv a svobod, a přispívá k naplňování určitých základních práv a svobod, především práva na svobodu projevu a právo na informace podle čl. 17, práva na svobodu myšlení, práva na svobodu vědeckého výzkumu a práva na vzdělání podle čl. 15 a 33 a současně naplňuje zejména ustanovení čl. 34 odst. 2 („Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.“).

Navrhovaná právní úprava nepředpokládá žádný zásah do soukromí uživatelů a ani do jejich stávajících možností komunikovat prostřednictvím služeb informační společnosti; předmětem úpravy je jen zakotvení sběru veřejně přístupných pramenů a informací s hlavním cílem jejich uchovávání v paměťové instituci – Národní knihovně, čímž dochází zároveň k naplnění čl. 34 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pokud jde o potřebnost, provedenými studiemi a konzultacemi nebylo zjištěno alternativní řešení, které by mohlo naplnit základní cíl záměru, totiž získat elektronický povinný výtisk a zajistit sběr vybraných volně dostupných informací na internetu a jejich ukládání v Národní knihovně.

Vzhledem k tomu, že návrh zákona nijak nezatěžuje právo na informační sebeurčení, neboť nezakládá orgánům státní správy žádné právo zasahovat do soukromí ani do aktivní komunikace uživatelů služeb informační společnosti, lze konstatovat, že je ústavně konformní.

Právní úprava je navrhována tak, aby byla v souladu se zásadami zákonnosti, legitimity cílů a přiměřenosti zásahu do základních práv a svobod. Na závěr je tedy možné uvést, že navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Návrh zákona přímo nezapracovává právo Evropské unie, na úrovni Evropské unie neexistuje obecný právní předpis, který by se problematiky ochrany a nakládání s touto částí kulturního dědictví přímo týkal. V rámci Evropské unie nejsou stanovena jednotná pravidla pro odevzdávání publikací depozitním paměťovým institucím, právní úprava je plně ponechána v pravomoci členských států.

Smlouva o Evropské unii (konsolidované znění) se dotýká předmětu úpravy v čl. 3 odst. 3, který stanoví, že Evropská unie respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví. Návrh je v souladu se Smlouvou o fungování Evropské unie, čl. 167, ve kterém je mezi činnostmi Unie uvedeno i zachování a ochrana kulturního dědictví evropského významu, a přispívá též k naplnění čl. 165 a 166 ve vazbě na čl. 6 této smlouvy, upravující vedle kultury i vzdělávání odborné a všeobecné.

S rozvojem nových technologií se Komise i Rada Evropské unie stále častěji věnují otázkám povinných výtisků, elektronických publikací a sběru informací a v nezávazné formě vyzývají k harmonizaci právní úpravy v členských státech.

Jedním z impulsů k řešení otázky sběru informací (web-harvesting) a uchovávání a archivace digitálních publikací je doporučení Evropské komise 2006/585/ES ze dne 24. srpna 2006 o digitalizaci kulturního materiálu a jeho dostupnosti on-line a o uchovávání digitálních záznamů, které explicitně uvádí, že web-harvesting je nová technika pro sběr materiálu z internetu pro účely uchování. Její součástí je aktivní shromažďování materiálu pověřenými institucemi namísto čekání, až bude deponován, čímž se minimalizuje administrativní zátěž producentů digitálního materiálu, a proto by tato technika měla být upravena vnitrostátními právními předpisy. Doporučuje se, aby členské státy zapracovaly do svých právních předpisů možnost uchovávání webového obsahu pověřenými institucemi za použití technik pro shromažďování informací z internetu (jako je např. web-harvesting) při plném respektování právních předpisů Evropské unie a mezinárodních právních předpisů o právech duševního vlastnictví. V navazujících Závěrech Rady o digitalizaci kulturního materiálu a jeho dostupnosti on-line a o uchovávání digitálních záznamů (2006/C 297/01) je pak členským státům doporučováno zavedení právního nebo jiného účinného rámce na podporu uchovávání digitálních dokumentů, což zahrnuje i uchovávání digitalizovaného kulturního materiálu zmocněnými institucemi a využívání možností webových stránek těmito institucemi. Návrh dále navazuje na doporučení Komise ze dne 27. října 2011 o digitalizaci kulturního materiálu a jeho dostupnosti on-line a o uchovávání digitálních záznamů (2011/711/EU). V tomto doporučení Komise zdůrazňuje, že digitalizace (v nejširším slova smyslu) je důležitým prostředkem pro zajištění širšího přístupu ke kulturnímu materiálu a jeho využívání. Dále Komise připomněla, že účinné předpisy a postupy týkající se povinných rozmnoženin mohou minimalizovat administrativní zátěž jak majitelů obsahu, tak i institucí, které mají povinné rozmnoženiny na starost. Z uvedeného doporučení rovněž vyplývá, že web-harvesting je nová technika pro sběr materiálu z internetu pro účely uchovávání, jejíž součástí je aktivní shromažďování materiálu pověřenými institucemi (zde: Národní knihovnou) a tato technika měla být upravena vnitrostátními právními předpisy. Do budoucna lze očekávat, vzhledem k technologickému pokroku, postupné posilování web-harvestingu. Na uvedené doporučení Komise navazuje dokument Závěry Rady ze dne 10. května 2012 o digitalizaci kulturního materiálu a jeho dostupnosti online a o uchovávání digitálních záznamů (2012/C 169/02), který připomíná význam digitálního materiálu a zdůrazňuje, že členské státy by měly činit opatření s cílem zlepšit rámcové podmínky pro přístupnost online a využívání kulturního materiálu a rovněž zajistit dlouhodobé uchování digitálních záznamů, a to s respektem k odlišné míře pokroku v oblasti digitalizace a odlišným přístupům k této oblasti, jakož i úsilí členských států o celkovou rozpočtovou konsolidaci. Problematiky se dotýká i Sdělení Komise Evropské kulturní dědictví na dosah jedním kliknutím [Pokrok v oblasti digitalizace kulturního materiálu a jeho dostupnosti on- line a uchovávání digitálních záznamů v EU (513/2008)], které shrnuje pokrok v dílčích úkolech na tomto poli s tím, že zhruba polovina členských států web-harvesting pro vybrané kulturní instituce do svých právních předpisů již zavedla (většinou nese odpovědnost příslušná národní knihovna) a konstatuje, že s ohledem na práva duševního vlastnictví a otázku soukromí je obecně přístup k materiálu shromažďovanému z internetu omezen.

Knihoven jako paměťových institucí se pak týká usnesení Rady C/162/02 ze dne 25. června 2002 o zachování budoucích památek: uchování digitálního obsahu pro budoucí generace (2002/C 162/02), které reaguje na rychlý rozvoj v oblasti vytváření digitálních dokumentů a s tím související potřebu zajištění jejich dlouhodobého ukládání a zpřístupňování knihovnami a dalšími paměťovými institucemi. Navrhované úpravy se dotýká směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Tato směrnice v návaznosti na mezinárodní závazky vyplývající z mezinárodních smluv upravuje ochranu autorských práv v Evropské unii tak, aby odpovídala novým potřebám informační společnosti, a klade si za cíl pokračovat v harmonizaci práva autora na sdělování veřejnosti. Směrnice umožňuje členským státům, aby upravily výjimky a omezení autorského práva ve prospěch veřejně přístupných zařízení jako jsou knihovny, muzea, galerie, archivy, vzdělávací zařízení a podobné instituce, aby mohly zhotovit rozmnoženiny děl pro své archivní a konzervační potřeby a rovněž mohly zpřístupnit díla a jejich rozmnoženiny ze svých sbírek veřejnosti pro stanovené účely na terminálech výpočetní techniky v objektech, jež vlastní nebo užívají [čl. 5 odst. 3 písm. n) ve vztahu k čl. 5 odst. 2 písm. c)]. Po odevzdání elektronického povinného výtisku (neperiodických publikací i elektronického periodika) se díla v nich obsažená stanou (v dikci autorského zákona) součástí sbírek Národní knihovny a ta je jako takové bude oprávněna užít a dále zpřístupňovat, a to za podmínek stanovených autorským zákonem a knihovním zákonem. Jde tu zejména o § 37 odst. 1 písm. a) a c) autorského zákona, tedy o podmínku, že daná díla nejsou předmětem prodejních nebo licenčních podmínek. Co se rozumí tím, že dílo není předmětem prodejních nebo licenčních podmínek, již vyložil Soudní dvůr EU v rozhodnutí ve věci C 117/13 z 11. 9. 2014. Zhotovování rozmnoženin pak spadá pod čl. 5 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, který upravuje tiskové rozmnoženiny pořizované knihovnou v rámci svých služeb (papírové kopírování) a jde o režim podle § 30a odst. 1 písm. c) a d) autorského zákona. Rozsah a způsob zpřístupňování a rozmnožování musí být v souladu s čl. 5 odst. 5 této směrnice, který stanoví třístupňový test (§ 29 odst. 1 autorského zákona).

Knihovny jsou instituce, které nesledují přímý ani nepřímý hospodářský nebo komerční prospěch, naopak poskytují veřejné knihovnické a informační služby všem bez rozdílu a bezplatně, a proto lze i elektronické dokumenty získané Národní knihovnou jako příjemcem povinného výtisku nebo v rámci web-harvestingu poskytovat konkrétním zákonem vymezeným, oprávněným knihovnám a umožnit jim za stanovených podmínek zpřístupňování veřejnosti prostřednictvím k tomu určených zařízení. Tomuto svědčí i Prováděcí rozhodnutí Evropské komise ze dne 16. 4. 2013 Státní podpora č. SA 35529 (2012/N) - Česká republika Digitalizace knihovních fondů, která po posouzení veřejných knihoven v České republice ve vztahu k dotacím na jejich podporu a povaze této podpory došla mj. k závěru, že zajištěním činnosti veřejných knihoven český stát nemá zájem provozovat hospodářské činnosti. S ohledem na funkce, které tyto knihovny vykonávají, a služby, které poskytují zdarma, došla Komise k závěru, že tyto knihovny přispívají k plnění úkolu státu ve vztahu k občanům ve vzdělávací, kulturní a sociální oblasti a nelze je považovat za podniky ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Závěrem Komise konstatovala, že rozšiřováním významných informací, které mají k dispozici, fungují české veřejné knihovny jako nástroj, s jehož pomocí státní orgány plní „skutečný veřejný úkol a povinnost“ a poskytování takových veřejných knihovnických služeb tudíž nepředstavuje hospodářskou činnost, a v kontextu posouzení tudíž ani podpora poskytovaná na tuto činnost ze státního rozpočtu nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Čl. 6 směrnice 2001/29/ES současně upravuje i možnosti členských států přijmout vhodná opatření k zajištění přístupu k autorskoprávně chráněnému obsahu v případech, kdy nositelé práv použili některých technologických prostředků ochrany, za podmínek stanovených v tomto ustanovení směrnice. Navrhovaná úprava tuto možnost využívá a zvolené řešení považuje za vhodný prostředek ve smyslu příslušného článku směrnice, a to i ve vztahu k § 43 autorského zákona a § 1811 občanského zákoníku. Návrh tedy není primárně implementačním předpisem, na předpisy komunitárního práva prakticky pouze navazuje, s dílčí výjimkou týkající se oblasti autorského práva (§ 3 odst. 2 zákona č. 37/1995 Sb. a § 9a odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb.), kterou jako implementační chápat lze.

Návrh přispěje rovněž k naplnění cílů, jež formuluje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), ve svém recitálu 63 a 64, konkrétně k zajištění a zachování přístupu veřejnosti k co nejširší škále služeb informační společnosti, resp. k zajištění přístupu k evropskému kulturnímu dědictví poskytovanému v digitálním prostředí. Na tuto směrnici pak navazuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, která definuje pojem „služby informační společnosti“.

Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, která byla následně nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES, umožnila v konsolidovaném znění čl. 6 (výjimka z výlučného práva na veřejné půjčování) vyjmutí prezenčního půjčování v knihovnách na místě samém a pro stanovené knihovny i absenčního půjčování z povinnosti platit odměnu. Čl. 2 odst. 1 písm. b) v konsolidovaném znění směrnice pak půjčováním rozumí zpřístupňování za účelem užívání na omezenou dobu, které není spojeno s přímým ani nepřímým hospodářským nebo obchodním prospěchem provozovatele, pokud je uskutečňuje veřejně přístupné zařízení. Jak je uvedeno výše, knihovny tuto definici naplňují. Poskytování předmětů ochrany v hmotné podobě mezi jednotlivými veřejně přístupnými zařízeními, jako jsou například meziknihovní výpůjční služby, není samostatným užitím díla ve smyslu bodu 10 recitálu nynější směrnice, která tento způsob nakládání s předměty ochrany nepovažuje za půjčování.

Úprava z obou naposled uvedených směrnic se promítla do autorského zákona prostřednictvím jeho novel z roku 2006 a 2022. Novela provedená zákonem č. 216/2006 Sb. přinesla nové znění § 37 upravujícího tzv. knihovní licenci pro užití díla knihovnou, archivem, muzeem, galerií, školou, vysokou školou a jiným nevýdělečným školským a vzdělávacím zařízením. V odst. 1 písm. a) a b) je zakotvena bezúplatná zákonná licence na zhotovení rozmnoženiny díla pro účely archivní a konzervační a dále pro nahrazení rozmnoženiny poškozené a ztracené, v písm. c) pak umožňuje zpřístupňování děl ze sbírek oprávněného subjektu veřejnosti výhradně pro účely výzkumu a soukromého studia na terminálech výpočetní techniky umístěných přímo v jeho prostorách. V odstavci 2, novelizovaném posléze zákonem č. 429/20222 Sb., upravujícím právo autora na odměnu, pak vyjímá z povinnosti platit odměnu za půjčování v knihovnách prezenční a pro zde určené knihovny i za půjčování absenční.

Významným doplněním navrhované právní úpravy je také novela autorského zákona, provedená zákonem č. 102/2017 Sb., doplněná posléze ještě novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 429/2022 Sb. Novela z roku 2017 zavedla tzv. rozšířenou kolektivní správu usnadňující licencování některých způsobů užití děl paměťovými a vzdělávacími institucemi. Tato novela byla zpracována zejména v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu. Nové ustanovení § 97e převzalo úpravu tzv. rozšířené kolektivní správy z předchozího § 101 autorského zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 102/2017 Sb. V § 97e odst. 1, 2, 3, 5 a 6 jsou obsaženy principy, na nichž je rozšířená kolektivní správa založena. V odstavci 4 je pak obsažen taxativní výčet práv, resp. způsobů užití, která kolektivní správce licencuje v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy. Novela č. 102/2017 Sb. a posléze také novela č. 429/2022 Sb., výrazně rozšířila okruh práv, resp. způsobů užití s cílem usnadnit licencování některých případů užití předmětů ochrany paměťovými a vzdělávacími institucemi. Platná právní úprava obsahuje relativně omezené zákonné licence umožňující knihovnám využívat pouze částečně potenciál digitálních technologií a zároveň obsahuje možnost rozšířené kolektivní správy, přičemž tzv. kolektivní licenční smlouvu (podle § 98a odst. 3 autorského zákona) uzavírá za knihovny evidované Ministerstvem kultury Národní knihovna jako centrum systému knihoven. S výjimkou případů, na které se vztahují zákonné licence upravené autorským zákonem, je pro užití nad rámec takových zákonných licencí nutno sjednávat licenční smlouvy s nositeli práv, popř. postupovat v souladu s příslušnou veřejnou licencí (např. licence Creative Commons), je-li konkrétní dílo či jiný předmět ochrany pod takovou veřejnou licencí veřejnosti zpřístupňován. Záměrem je zajistit, aby uvedené činnosti mohly zmíněné instituce vykonávat v souladu s autorským právem a aby licencování takových činností bylo maximálně zjednodušeno prostřednictvím kolektivních smluv uzavřených s kolektivními správci (např. Národní knihovna má možnost zastupovat při sjednávání licencí síť knihoven). Na základě kolektivní smlouvy by mohly knihovny digitalizované obsahy sdílet mezi sebou, případně poskytovat elektronicky v rozsahu větším, než jaký umožňují stávající zákonné licence. Na základě licence poskytnuté kolektivním správcem podle § 97e odst. 4 písm. i) a s ním souvisejícími § 97ea a § 97f autorského zákona může být (a v letech 2019-2023 skutečně bylo) knihovnám zapsaným do evidence knihoven podle zákona č. 257/2001 Sb. (knihovního zákona) umožněno sdílet navzájem digitalizovaná díla nedostupná na trhu obsažená v jejich sbírkách – knihovních fondech jednotlivých knihoven a následně je zpřístupňovat na terminálech výpočetní techniky umístěných v jejich prostorách.

Navrhovaná právní úprava je v souladu také se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází, upravující zvláštní právo pořizovatele databáze.

Navrhovaná právní úprava nepřímo souvisí také s nejnovější autorskoprávní směrnicí –směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES, implementovanou výše zmíněnou novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 429/2022 Sb. Směrnice mimo jiné poskytuje veřejným knihovnám, muzeím, archivům nebo institucím pečujícím o filmové nebo zvukové dědictví právní podporu v jejich úsilí o zachování a zpřístupňování digitálního kulturního dědictví, z čehož mají v konečném důsledku prospěch občané celé EU. Zde lze připomenout recital 27 uvedené směrnice: pro úkony rozmnožení, jež instituce kulturního dědictví provádějí za jiným účelem než za účelem uchování děl a jiných předmětů ochrany ve svých stálých sbírkách, je nutné získat svolení od nositelů práv, pokud takové rozmnožení není povoleno na základě výjimek či omezení stanovených právem Unie. Proto je nezbytné, aby oprávnění knihoven ke zpřístupňování obsahu získaného prostřednictvím web-harvestingu i pro zpřístupňování obsahu databází elektronických povinných výtisků v oprávněných knihovnách vedle Národní knihovny bylo výslovně založeno specifickým ustanovením právního předpisu, jež zakotví právní konstrukci, že takto vytvořené databáze jsou součástí sbírek oprávněných knihoven. Předkladatel si je vědom návaznosti na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. 10. 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 200/31/ES (nařízení o digitálních službách), jež nabylo účinnosti dne 17. 2. 2024. Adaptace tohoto nařízení do českého právního řádu bude provedena cestou připravovaného zákona o digitální ekonomice.

Ve vztahu k ochraně osobních údajů je relevantní nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů – tzv. GDPR).

Návrh zákona je v souladu s principy uvedenými v čl. 5 nařízení, a to s principem zákonnosti, korektnosti a transparentnosti podle čl. 5 odst. 2 písm. a), principem účelového omezení podle čl. 5 odst. 2 písm. b), principem minimalizace údajů podle čl. 5 odst. 2 písm. c), principem přesnosti podle čl. 5 odst. 2 písm. d), principem omezení uložení podle čl. 5 odst. 2 písm. e), principem integrity a důvěrnosti podle čl. 5 odst. 2 písm. f) a principem odpovědnosti podle čl. 5 odst. 2 nařízení. Osobní údaje jsou

• zpracovávány při výkonu nevrchnostenské veřejné správy, kterým je správce pověřen přímo ex lege (princip zákonnosti),

• zpracovávány pro určité, výslovně vyjádřené a legitimní účely, kterými jsou – stručně shrnuto – uchovávání a zpřístupňování psaného kulturního dědictví, resp. knihovních dokumentů a databází (princip účelového vymezení),

• zpracovávány v nezbytném rozsahu ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány -zejména pro účely identifikace vydavatelů, aby s nimi mohly podle potřeby komunikovat příslušné knihovny (Národní knihovna, Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana), případně správní orgány (princip minimalizace),

• v případě potřeby aktualizované (princip přesnosti),

• uloženy ve formě umožňující identifikaci subjektů údajů po dobu nezbytně nutnou (princip omezení uložení),

• zpracovávány způsobem, který zajišťuje jejich náležité zabezpečení – zpřístupňování pouze zákonem stanoveným způsobem, v minimálním nutném rozsahu (princip integrity).

Dle principu odpovědnosti pak správci (výše uvedené knihovny) odpovídají za dodržování shora zmíněných principů.

Problematika svobody projevu a práva na informace a šíření informací tak, jak jsou koncipovány v mezinárodních úmluvách, zejména pak Úmluvou Rady Evropy, se promítá i do primárního práva Evropské unie. Na základě čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (konsolidované znění) Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení se nedotkne pravomocí Unie vymezených Smlouvami. Podle čl. 6 odst. 3 základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie. Jak vyplývá z čl. 6 odst. 1, Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy EU. Tato Listina konkrétně v čl. 11 uvádí, že každý má právo na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.

Závěrem lze shrnout, že web-harvesting a elektronický povinný výtisk (knih i periodik) je již legislativně řešen v některých evropských právních řádech (např. Slovinsko, Chorvatsko, Dánsko, Finsko, Estonsko, Francie, Švédsko a Velká Británie) i státech mimoevropských jako např. v Austrálii nebo v Kanadě. Provádění web-harvestingu a související příjem povinného výtisku elektronických publikací je zpravidla svěřeno národní knihovně daného státu.

Návrh není v rozporu s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie; návrh zákona je s právem Evropské unie plně slučitelný.

6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, neupravují přímo problematiku odevzdávání povinných výtisků ani shromažďování materiálu zpřístupňovaného prostřednictvím internetu.

Navrhovaná právní úprava respektuje obecně mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, a odpovídá rovněž závazkům vyplývajícím pro Českou republiku. Jedná se zejména o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů, publikovanou pod č. 209/1992 Sb. (Čl. 10 odst. 1 stanoví právo každého na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, publikovaný pod č. 120/1976 Sb. (Čl. 19 stanoví právo každého zastávat svůj názor bez překážky, právo na svobodu projevu, které zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby, přičemž užívání těchto práv s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost; může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná k respektování práv nebo pověsti jiných) a Všeobecnou deklaraci lidských práv ze dne 10. prosince 1948 (Čl. 19 garantuje právo na svobodu přesvědčení a projevu, které zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice).

Navrhovaná právní úprava pak plně odpovídá i mezinárodním závazkům, jimiž je Česká republika vázána v oblasti autorskoprávní. Jde zejména o Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886 (revize Paříž 1971), která je první mezinárodní dohodou o autorských právech upravující moderní pojetí práva povinného výtisku uplatňovaného téměř ve všech zemích, dále Dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) a Smlouvu Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (WCT).

V souvislosti s neustálým rozvojem nových technologií a informační společnosti upozorňovaly mnohé vládní i nevládní profesní organizace již od 90. let na nutnost reagovat v tomto kontextu a přizpůsobit činnost především knihoven jako paměťových institucí těmto měnícím se podmínkám. V roce 2000 vydala UNESCO Směrnice pro zákonodárství o povinném výtisku, v nichž shrnula výsledky dosavadních zkoumání, přičemž podstatnou pozornost v nich věnovala zvláště rozšíření institutu povinného uložení síťových elektronických publikací. Generální konference UNESCO pak přijala na svém 32. zasedání v říjnu 2003 Chartu o zachování digitálního dědictví, jež považuje zákonodárství o zákonném uložení publikace (tj. „povinném výtisku“, společně se zákonodárstvím archivním) za klíčový prvek národní politiky zachování digitálního dědictví.

Z praktického hlediska má pak pro úpravu této problematiky podstatnou váhu Prohlášení o vývoji a zakládání programů dobrovolného uložení elektronických publikací zpracované společným výborem Konference evropských ředitelů národních knihoven a Federace evropských nakladatelů jako představitelů nejvíce zainteresovaných a kompetentních evropských zájmových sdružení v roce 2005.

Závěrem lze shrnout, že navrhovaná právní úprava není v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv ani obecně uznávaných zásad mezinárodního práva. Navrhovaná úprava je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky

Hospodářský a finanční dopad je vyhodnocen v závěrečné zprávě hodnocení dopadů regulace (RIA). Přijetí novely bude znamenat zvýšení nákladů na hlavní činnost Národní knihovny, a to v souvislosti s pořízením databází povinných výtisků a bibliografickým zpracováním publikací a databáze získaných webových stránek, jakož i v souvislosti s nezbytnou údržbou a aktualizací těchto databází. Tyto náklady budou hrazeny v rámci schválených výdajových limitů kapitoly 334 - Ministerstvo kultury. Objem činnosti, jež je návrhem stanovena (a vymezena jako hlavní činnost Národní knihovny), bude s postupem digitalizace a přibývání elektronických publikací narůstat. S přijetím navržené úpravy nejsou spojeny požadavky na navýšení limitu přepočtených úvazků a objemu prostředků na platy. V návaznosti na zásadní připomínku Ministerstva financí, uplatněnou k předchozímu návrhu, byla potřeba rozpočtových prostředků rozdělena do jednotlivých let a celkově snížena. Původní požadavek Národní knihovny, jenž představoval částku cca 28 mil. Kč / rok (osobní náklady, provozní náklady a investice), Národní knihovna snížila na částku cca 15 mil. Kč / rok (celkové snížení na období 5 let o 66 mil. Kč). Tato částka v sobě zahrnuje cca 7,5 mil. Kč / rok jako náklady na platy. Jde o 15 úvazků a vzhledem k tomu, že Národní knihovna ani kapitola Ministerstvo kultury potřebným počtem volných tabulkových míst nedisponuje a v současné době navýšení limitu počtu přepočtených úvazků není reálné, je – s ohledem na nezbytnost nové právní úpravy, jak je pojednána v materiálu RIA – Národní knihovna připravena k provedení vnitřních organizačních opatření, jež umožní činnosti podle navrhované úpravy realizovat v plném rozsahu. Ze strany předkladatele tedy nebude uplatněn požadavek na navýšení platových limitů ani na navýšení počtu přepočtených úvazků Národní knihovny. Nezbytná úprava základní vnitřní struktury Národní knihovny bude podle potřeby řešena též změnou zřizovací listiny, a to s oporou v § 3 odst. 2 písm. g) zákona č. 203/2006 Sb. Navrhovaná úprava si vyžádá provozní náklady ve výši cca 2,3 mil. Kč / rok a rovněž investiční náklady (kapitálové výdaje) ve výši cca 4 mil. Kč / rok. V prvním roce realizace projektu jsou předpokládány vyšší (vstupní) investiční náklady, a to ve výši celkem cca 7,5 mil. Kč. Osobní náklady na pracovníky, kteří budou zajišťovat výkon agendy, budou hrazeny rovněž v rámci schválených výdajových limitů kapitoly 334 – Ministerstvo kultury a jejich výše bude progresivně narůstat, v návaznosti na realizaci nové agendy (v prvním roce půjde o částku cca 7,5 mil. Kč, v pátém roce pak 8,3 mil. Kč). Celkové náklady, jež si návrh během 5 let vyžádá, byly oproti původnímu návrhu sníženy o 66 mil. Kč, a to v osobních a provozních nákladech. Celkové náklady rozpočtu kapitoly 334 – Ministerstvo kultury přímo spojené s navrhovanou právní úpravou lze tedy vyčíslit průměrem cca na 15 mil. Kč / rok. Národní knihovna provede podle potřeby nezbytnou vnitřní reorganizaci, zahrnující například implementaci nástroje umělé inteligence pro částečně automatizovanou katalogizaci a převedení některých zaměstnanců na nové činnosti, vyplývající z nové právní úpravy.

Novela nebude mít podstatné dopady na podnikatelské prostředí, pro vydavatele bude pouze představovat v důsledku rozvoje technologií rozšíření dosavadní povinnosti odevzdávat povinný výtisk neperiodické publikace vydané (v tištěné podobě, resp. obecně na hmotném nosiči, včetně elektronické podoby) i na publikace pořízené (v elektronické podobě a šířené online) a povinnosti odevzdávat povinný výtisk periodického tisku i na elektronický periodický tisk, přičemž dopad se bude odvíjet od počtu takových neperiodických publikací a vydání elektronického periodického tisku i nákladnosti jejich pořízení. Administrativní dopad na podnikatele bude minimální, protože odevzdávání publikací bude probíhat elektronickou formou s dálkovým přístupem, což nepředstavuje významné zatížení. Pro vydavatele bude návrh jednoznačně přínosný v tom, že zajištěné dlouhodobé uchovávání publikací jim bude sloužit jako záloha pro případ ztráty či poškození digitálního objektu v jejich úložišti. Jinak řečeno: pokud vydavatel ztratí z jakéhokoli důvodu své publikace (v elektronické podobě), může se obrátit na Národní knihovnu, která mu je bude moci poskytnout.

8. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí

Návrh nepředstavuje negativní vliv na životní prostředí a taktéž se neočekávají žádné negativní sociální dopady, včetně dopadů na rodiny, na specifické skupiny obyvatel, ať se jedná o dopady na osoby sociálně slabé a na osoby se zdravotním postižením nebo dopad na národnostní menšiny. V oblasti sociální budou dopady naopak pozitivní, neboť se rozšíří možnost přístupu k elektronickým publikacím (návrh například výslovně pamatuje na osoby se zrakovým postižením).

9. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů, vysvětlení účelu navrhovaného zpracování osobních údajů a popis návaznosti na stávající nebo již připravovaná zpracování osobních údajů, posouzení navrhovaného řešení zpracování z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti ve vztahu k jím sledovanému účelu a posouzení rizik pro práva a svobody fyzických osob a možných opatření k jejich snížení

Návrh zákona nebude mít dopad na ochranu soukromí a osobních údajů, neboť nepřináší změny v oblasti zpracování osobních údajů. Předmětem úpravy není sběr dokumentů, informací, dat či údajů nad rámec těch, které jsou veřejně šířeny, případně volně přístupné v prostředí internetu.

10. Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná právní úprava s sebou nepřináší žádná korupční rizika, neboť nijak nerozšiřuje pravomoci orgánů státní správy, pouze výslovně zakládá zmocnění pro Národní knihovnu provádět sběr vybraných webových stránek a ukládání povinných výtisků, jejichž je příjemcem, a pro vydavatele pak korespondující povinnost odevzdávat i elektronicky pořízené neperiodické publikace a elektronický periodický tisk (splňující určité parametry).

Odevzdávání povinných výtisků a web-harvesting je plně v souladu s účelem knihovního zákona, zákona o neperiodických publikacích a současně i tiskového zákona. Předkládaným návrhem se nezakládají žádné nové kompetence orgánů státní správy. Povinnosti zakládané návrhem zákona jsou přiměřené cílům, kterými jsou jednak uchovávání jednotlivých segmentů kulturního dědictví, adaptace funkce knihoven na informační a technologický rozvoj a s tím související poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb veřejnosti. Právní úprava nepřináší žádné nové rozhodovací pravomoci orgánům státní správy. Systémy kontroly a přezkoumávání rozhodnutí již existují, stejně jako nezbytné funkční sankční mechanismy. Stávající sankce budou vztaženy do budoucna i na nově založenou povinnost odevzdání povinného výtisku pořízeného elektronicky, přičemž následující řízení o uložení sankce bude podléhat správnímu řádu a zákonu o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Korupční rizika jsou tedy z podstaty věci nulová. Web-harvesting je prováděn roboticky a vymezení elektronických publikací (neperiodických i periodických) je určeno natolik přesně (ve vztahu ke stávající úpravě), že si lze jen nanejvýš obtížně představit, že by se například vydavatel pokusil o korupční jednání vůči Národní knihovně či krajskému úřadu.

11. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava žádným způsobem neovlivní bezpečnost nebo obranu státu.

12. Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů

Přímé dopady na rodiny návrh mít nebude. Bude však mít dopady nepřímé, a sice pozitivní. Návrh umožní lepší přístup k dokumentovému dědictví v nejširším slova smyslu. Knihovny poskytují veřejné knihovnické a informační služby na principu rovnosti, jak jej vymezuje knihovní zákon, a s přísně omezenými pravidly pro úhradu za poskytnutí těchto služeb. Rozšířením veřejných knihovnických a informačních služeb, například co do kategorií a typů dokumentů, jimiž knihovna disponuje, nastane pozitivní dopad na všechny uživatele knihoven. Pro úplnost lze připomenout, že knihovny – slovy příslušného rozhodnutí Evropské komise - plní „skutečný veřejný úkol a povinnost“. Návrh zlepší možnost přístupu k dokumentovému dědictví mimo jiné i osobám sociálně slabým, handicapovaným, osobám z rodin samoživitelů i dalším ohroženým skupinám obyvatel.

13. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Příslušné krajské knihovny budou nadále, přijímat povinné výtisky neperiodických publikací i periodického tisku vydaných na hmotném nosiči, což navrhovaná právní úprava výslovně stanoví. Pozitivním dopadem je to, že oprávněné knihovny, včetně krajských, budou mít nově přístup k databázím pořizovaným Národní knihovnou jako příjemcem elektronických povinných výtisků a jako institucí provádějící web-harvesting. Návrh bude mít pozitivní dopad i na územní samosprávné celky, neboť podstatně omezí okruh knihoven přijímajících povinný výtisk periodik územních samosprávných celků [tzv. radniční periodika - § 3 písm. g), resp. písm. i) zákona č. 46/2000 Sb.].

14. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování (digitální vyloučení)

Navrhovaná právní úprava byla vyhodnocena vzhledem k následujícím zásadám:

1. Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)

V tomto ohledu bude přínosem navrhované úpravy oprávnění Národní knihovny zpřístupňovat veřejnosti vlastní informační zdroje, včetně vytvářených databází, pokud na nich neváznou práva duševního vlastnictví třetích osob, na internetu v režimu otevřených dat.

2. Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb

Základním principem činnosti knihoven je její kontinuita: knihovna musí poskytovat zákonem stanovené veřejné knihovnické a informační služby na principu rovnosti, tedy všem svým uživatelům bez rozdílu (pokud tento princip neprolamují jiné právní předpisy). Veškeré dokumenty a databáze, s nimiž knihovna zachází, jsou tedy využitelné opakovaně, resp. soustavně.

3. Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)

Jak uvedeno v předchozím bodě, knihovny poskytují své služby na principu rovnosti. Rozšíření poskytování služeb v elektronické formě bude přínosné obecně, a to i pro osoby se zdravotním postižením.

4. Sdílené služby veřejné správy

Tento bod se navrhované úpravy v podstatě netýká. In margo lze zmínit evidenci knihoven, již vede Ministerstvo kultury, avšak ta není návrhem nikterak dotčena.

5. Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy

Tento bod se navrhované úpravy v podstatě netýká. In margo lze upozornit na konstrukci, podle níž budou vybrané knihovny například sdílet databáze vytvářené Národní knihovnou, nejde tu však o propojování systémů veřejné správy v pravém slova smyslu.

6. Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru

Mezinárodní interoperabilita je u knihoven a jimi poskytovaných služeb samozřejmá. Lze zmínit například mezinárodní výpůjční službu nebo zpřístupňování vybraných databází budovaných Národní knihovnou v režimu open dat (licence CC0) a tudíž celosvětově.

7. Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip GDPR)

Návrh nikterak nezasahuje do pravidel zacházení s osobními údaji.

8. Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)

Principu open government návrh vyhovuje. Knihovny poskytují své služby na principu rovnosti, včetně zpřístupňování dokumentů, jež jsou součástí jejich fondů. U elektronických dokumentů budou pro zpřístupnění stanovena zvláštní pravidla navazující na autorskoprávní úpravu.

9. Technologická neutralita

Návrh bude technologicky neutrální v tom smyslu, že vydavatel elektronické publikace (bez hmotného substrátu, tedy tzv. pořizované) ji bude odevzdávat ve formátu stanoveném právním předpisem (vyhláškou Ministerstva kultury), aby bylo možné publikaci zpracovat a dále s ní zacházet, typicky ji zpřístupňovat.

10. Uživatelská přívětivost

Zde je přínosem rozšíření okruhu publikací, jimiž budou knihovny (všechny či jen některé) disponovat a které budou zpřístupňovat.

Na základě hodnocení souladu návrhu zákona s výše uvedenými zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy lze konstatovat, že předmětný návrh nevytváří žádné překážky vůči naplňování těchto zásad a je s nimi v souladu.