Novela z. - trestní řád - EU

K části první – změna trestního řádu

K bodu 1 (§ 8a odst. 1) Podle § 8a odst. 1 tr. ř. v přípravném řízení nesmějí orgány činné v trestním řízení v rámci poskytování informací o své činnosti zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Mezi takto chráněné osoby se zařazují také osoba podávající vysvětlení a oznamovatel (osoba podávající trestní oznámení), kteří doposud chráněni nebyly, pokud neměly současně postavení strany trestního řízení, nebo svědka (resp. pokud orgán činný v trestním řízení poskytující informace neposoudí materiálně, že daná osoba takové postavení mít může, byť dosud např. jako svědek předvolána nebyla). Zveřejňování informací o nich v přípravném řízení je nežádoucí mj. s ohledem na riziko jejich ovlivňování či zastrašování.

K bodu 2 (§ 12 odst. 4) V návaznosti na změnu občanského zákoníku provedenou zákonem č. 123/2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025, zejména jeho § 655 odst. 2 větu druhou („Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“), se potvrzuje, že pro účel trestního řádu se partnerem rozumí partner podle zákona upravujícího registrované partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.). Partner podle občanského zákoníku má v trestním řízení, s ohledem na citované ustanovení občanského zákoníku, stejné postavení jako manžel (takový partner je zahrnut pod slovem „manžel“, tj. kde trestní řád hovoří o manželovi, rozumí se tím i partner podle občanského zákoníku), což platí pro jeho procesní práva i pro možný postih jeho společného jmění.

K bodům 3 až 5 (§ 42 odst. 1, 2 a 6) Podle současné právní úpravy se zúčastněnou osobou rozumí ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Podle stávající právní úpravy tak může mít určitá osoba postavení zúčastněné osoby až od okamžiku podání návrhu na zabrání věci nebo části majetku, tedy od podání obžaloby, návrhu na potrestání nebo samostatného návrhu na uložení ochranného opatření, nikoli tedy v přípravném řízení, a to ani v případech, kdy je věc nebo část majetku dotčené osoby v přípravném řízení zajištěna. Osoba dotčená usnesením o zajištění má však právo podat proti usnesení o zajištění vydaném v přípravném řízení stížnost (§ 142 odst. 1 tr. ř.) a podle § 51 odst. 2 tr. ř. platí, že „(z)mocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jimiž se mají objasnit skutečnosti důležité pro uplatnění práv osob, které zastupuje, a jejich výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže by přítomností zmocněnce mohl být zmařen účel trestního řízení nebo nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. (…).“ Z uvedeného je zřejmé, že trestní řád počítá s tím, že osoba může být v postavení zúčastněné osoby již před podáním obžaloby či jiného návrhu, ve kterém se navrhuje zabrání její věci či části majetku. K zajištění koherence právní úpravy trestního řádu se proto navrhuje stanovit, že zúčastněnou osobou je po zahájení trestního stíhání obviněného také „ten, jehož věc nebo část majetku byla zajištěna a může podléhat zabrání“. Toto rozšíření se pak promítá i do textace (nově označeného) odstavce 6. Zajištěnou věcí, která může podléhat zabrání, je třeba rozumět věc zajištěnou v trestním řízení jako nástroj trestné činnosti, výnos z trestné činnosti, předmět mezinárodní sankce, nebo náhradní hodnotu za ně. Postavení zúčastněné osoby se s ohledem na rozšíření možnosti odčerpávání majetku v SJM v trestním řízení navrhuje přiznat též manželu osoby, proti níž se trestní řízení vede (tedy obviněného, ve zkráceném přípravném řízení podezřelého), pokud věc, která byla zajištěna a může podléhat trestu propadnutí věci nebo ochrannému opatření zabrání věci nebo zabrání části majetku, popř. která má podle návrhu být tímto trestem nebo ochranným opatřením zabrána nebo propadnout nebo která takto propadla nebo byla zabrána, je ve společném jmění manželů. Blíže viz obecná část důvodové zprávy. Manžel osoby, proti níž se trestní řízení vede, může jako jediný mít postavení zúčastněné osoby již před zahájením trestního stíhání, a to v případě zajištění věci ve společném jmění manželů, která může podléhat propadnutí nebo zabrání, ve zkráceném přípravném řízení, nebo při sjednávání dohody o vině a trestu dopadající na takovou věc ve stejné fázi trestního řízení. Práva zúčastněné osoby doposud upravená v odstavci prvním se v zájmu větší přehlednosti navrhuje upravit v novém odstavci 2, kam se doplňuje právo manžela osoby, proti níž se trestní řízení vede, který je zúčastněnou osobou, účastnit se sjednávání dohody o vině a trestu týkající se věci nebo části majetku v SJM.

K bodům 6 a 33 (§ 52b a § 158d odst. 1) Dne 17. dubna 2024 bylo v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1083 ze dne 11. dubna 2024, kterým se stanoví společný rámec pro mediální služby na vnitřním trhu a mění směrnice 2010/13/EU (Evropský akt o svobodě médií). Evropský akt o svobodě médií stanoví společný rámec pro mediální služby na vnitřním trhu EU a zavádí opatření zaměřená na ochranu novinářů a poskytovatelů mediálních služeb před politickým vměšováním a zároveň jim usnadňuje působení přes vnitřní hranice EU. Ve vztahu k trestnímu řízení je relevantní čl. 4 nařízení, který stanoví zvláštní pravidla pro provádění úkonu orgány činnými v trestním řízení, pokud takovým úkonem může být dotčena ochrana zdroje a důvěrnost komunikace ve smyslu tohoto nařízení. Ačkoliv je nařízení přímo použitelné, národní předpis by s ním neměl být rozporu, když čl. 4 ukládá členským státům nepoužívat některé instrumenty trestního řízení, nebo je používat pouze za stanovených podmínek. Z tohoto důvodu se navrhuje zakotvit nové obecné ustanovení o úkonech v trestním řízení § 52b tr. ř., které zajistí právě výše popsanou bezrozpornost trestního řádu s nařízením. Nařízení dále podmiňuje úkony policejního orgánu podle čl. 4 odst. 3 nařízení schválením či souhlasem justičního orgánu, stanoví se proto, který orgán je k takovému udělení souhlasu nebo schválení příslušný v případech, kde jinak trestní řád podmínku souhlasu nebo schválení justičním orgánem nestanoví. V § 158d odst. 1 se stanoví pravidla přezkumu sledování prováděného podle čl. 4 odst. 3 písm.

b) nařízení justičním orgánem v rozsahu, v němž trestní řád doposud pravidla povolení sledování osob a věcí justičním orgánem nestanoví (doposud je stanoví v § 158 odst. 2 a násl. tr. ř., nikoli v jeho odstavci prvním).

K bodům 7, 8 a 29 (§ 55 odst. 2 a § 104b odst. 7) Zpřesňuje se vymezení okruhu osobních údajů, které se vedou odděleně za účelem ochrany svědka. Účelem tohoto ustanovení je zabezpečit utajení totožnosti a podoby svědka, jemuž (nebo osobě jemu blízké) v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv – použití terminologie, podle které se vedou mimo trestní spis „osobní údaje svědka“ nicméně odpovídá době přijetí tohoto ustanovení (zákon č. 292/1993 Sb.), kategorie „osobních údajů“ je však mnohem širší než okruh informací umožňující jeho ztotožnění. Mimo spis tak napříště – vedle jména a příjmení – budou vedeny pouze ty osobní údaje, jež umožňují přímou identifikaci osoby.

K bodu 9 (§ 55a odst. 1) Jelikož využití těsnopisných zápisů ustoupilo do pozadí a dnes se nepoužívá, je nadbytečné jej nadále výslovně uvádět jako prostředek zachycení průběhu úkonu (jeho použití je ale případně i nadále možné, neboť k zachycení průběhu úkonu lze „podle potřeby využít […] jiného vhodného prostředku“).

K bodu 10 (§ 55a odst. 2 věta první) Uvádění údajů o prostředku, který byl použit k pořízení zvukového nebo obrazového záznamu a který se doposud uváděl v protokolu sepsaném o úkonu, o němž byl tento záznam pořízen, se již v dnešní době jeví jako nadbytečné. Zatímco v době přijetí stávajícího znění existovala řada možností, jak zvukový nebo obrazový záznam uchovat (v minulosti se v průběhu času jednalo např. o disketu, VHS, CD nebo DVD), dnes se vlivem rozvoje informačních technologií většina uvedených prostředků stala obsoletními; za postačující lze považovat uvedení informace o tom, že takovýto záznam byl pořízen (ostatně ani jiné procesní předpisy s uvedením takovéto informace v protokolech o úkonech nepočítají). Navrhuje se i vypustit požadavek na uvedení údajů o čase a místě provedení záznamu a též o způsobu provedení záznamu, a to pro duplicitu s požadavky vyplývajícími z § 55 tr. ř.

K bodům 11 až 13 a 17 (§ 55a odst. 2 věta druhá, zrušení § 55b odst. 7, § 55c a § 73g odst. 6) Navrhuje se řešit nakládání se zvukovými nebo obrazovými záznamy pořízenými o úkonech jednotně (místo dnešní duplicitní úpravy obsažené v § 55a odst. 2 a § 55b odst. 7 tr. ř.). Pokud bude pořízen kterýmkoli orgánem činným v trestním řízení zvukový nebo obrazový záznam, připojí se ke spisu (pokud je záznam připojen ke spisu, není potřeba takovou skutečnost nikam blíže uvádět) nebo se ve spisu uvede, kde je takový záznam uložen – pokud je uložen na technickém nosiči, je třeba specifikovat jeho umístění, v případě záznamu uchovávaného v rámci hromadného datového úložiště je třeba specifikovat, o jaké úložiště se jedná a v případě, kdy se nejedná o elektronické úložiště Ministerstva spravedlnosti, jaké je jeho adresné umístění v rámci souborového systému úložiště. Záznam pořízený soudem nebo státním zástupcem bude nově možné uložit na novém elektronickém úložišti, které centrálně spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Tato změna umožní jednoduchý způsob ukládání, úložiště těchto záznamů bude strukturováno (bude členěno dle kritérií, jako je instituce, letopočet, jednotliví soudci či státní zástupci, spisové značky apod.), a tak bude každý jednotlivý záznam jednoduché dohledat. V případě využití tohoto úložiště postačí uvést tuto skutečnost v protokolu sepsaném o úkonu; vzhledem k členění úložiště již nebude zapotřebí žádné další specifikace. Toto centralizované úložiště zvukových a obrazových záznamů budou moci využívat soudy a státní zástupci, s využitím pro policejní orgány se nepočítá. Skartace zvukových nebo obrazových záznamů, stejně jako doposud, bude sledovat osud spisu, a nebude je tak možné smazat před skartací samotného spisu.

K bodům 14 až 16 (§ 65) Za hlavní změnu, která se navrhuje v právní úpravě nahlížení do spisů, lze považovat usnadnění přístupu k obrazovým a zvukovým záznamům uloženým v elektronickém úložišti Ministerstva spravedlnosti, tj. k jejich přehrání či pořízení si jejich kopií. Toto právo bude nově možné realizovat i distančně, poskytnutím časově omezeného dálkového přístupu k těmto záznamům sdělením internetového odkazu prostřednictvím datové schránky nebo emailové komunikace, podle toho, jakou elektronickou adresu osoba pro takové účely poskytne. Tím dojde ke zjednodušení procesu v případech, kdy oprávněná osoba žádá o zpřístupnění pouze tohoto záznamu – osoba, která si chce záznam přehrát nebo si pořídit jeho kopii, se již nebude muset dostavovat do budovy soudu nebo státního zastupitelství, odpadne také obtížný proces pořizování technických nosičů správou soudu (typicky kompaktních disků), na kterých byly doposud kopie poskytovány (ukládat takové kopie např. na „flash disky“ oprávněných osob není z hlediska bezpečnosti možné). Využití jednotného úložiště a dálkového přístupu k němu tak bude ekonomickým, rychlých a bezpečným řešením (vhledem k ICT architektuře takového úložiště a spravujícího programového vybavení). Vedle této věcné změny dochází ke zpřesnění obsahu práva nahlížet do spisu, kdy se staví najisto, že toto právo zahrnuje i právo nahlédnout, jaké jsou ke spisu připojené věci sloužící k důkazním účelům či právě právo přehrát si obrazové a zvukové záznamy (právem nahlížet do spisu se nově bude rozumět i práva dnes formálně kladená jemu naroveň, jako např. právo činit si ze spisu poznámky nebo pořizovat si na svoje náklady jeho kopie, což povede ke zpřehlednění a k zjednodušení textu). Přitom se rozšiřuje okruh dalších osob, jimž je, se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, přiznáno právo nahlížet do spisů [odstavec 2 písm. d)]. Doposud byl takový postup možný v případě, že bylo právo nahlížet do spisů třeba k uplatnění práv těchto osob. Stávající ustanovení tak dopadá toliko na subjektivní právo uvedené osoby, která k ochraně tohoto práva potřebuje nahlédnout do spisu a de lege lata se nepočítá s případy, kdy nahlédnutí do spisu (obsahujícího mimořádně důležité podklady významné pro přijetí opatření k ochraně závažného veřejného zájmu) nelze odůvodnit existencí subjektivního (veřejného nebo soukromého) práva konkrétní osoby. Toho bude dosaženo umožněním přiznáním práva nahlížet do spisů také v případě, že na tom výše uvedené orgány shledají veřejný zájem. V praxi tak již nebude docházet k případům, kdy např. lékař ve vazební věznici nemohl nahlédnout do trestního spisu (zejm. obsažené znalecké posudky) při rozhodování o nucené hospitalizaci pro nepříčetnost z vazby propuštěné osoby, neboť nebylo možné dovozovat, že nahlížení do spisu k uvedenému účelu je třeba k uplatnění subjektivního práva propouštěné nebo jiné konkrétní osoby, přestože v takovém případě není sporu o existenci jiného závažného a opodstatněného důvodu. Zachovány zůstávají stávající pravidla odepření nahlížení do spisu. „Nové“ právo nahlížet do spisu, dle návrhu charakterizováno jako jeden celek s dílčími složkami, umožňuje odepřít přístup i k části spisu, zatímco ke zbývající části spisu bude přístup umožněn (výslovně se potvrzuje stávající výklad). Ostatní změny navrhované v § 65 jsou změnami formálními.

§ 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)

K bodům 18 až 23 [§ 77b, nadpis pododdílu 3, nadpis § 79a, § 79a odst. 1, § 79g odst. 1, § 146a odst. 1 písm. c) a § 146a odst. 2] V souladu s obecnou částí důvodové zprávy se v návaznosti na čl. 10 odst. 2 směrnice o porušení sankcí zavádí možnost zajistit také věc, která je předmětem mezinárodní sankce (§ 135c tr. zák. – k tomuto pojmu viz příslušný novelizační bod části druhé). Aby se pachatel trestného činu nemohl vyhnout postihu svého majetku tím, že by věc, která je předmětem mezinárodní sankce, spotřeboval nebo její odčerpání v trestním řízení jinak zmařil, umožňuje se i propadnutí či zabrání náhradní hodnoty za ni. Pro umožnění efektivního odčerpání náhradní hodnoty za věc, která je předmětem mezinárodní sankce, je třeba zakotvit také možnost jejího zajištění jako věci důležité pro trestní řízení. Ustanovení trestního řádu o zajištění dopadají na věc, která je předmětem mezinárodní sankce, ve stejném rozsahu jako na nástroje trestné činnosti a výnosy z trestné činnosti, včetně zajištění náhradní hodnoty za takové věci, nejde-li specificky o ustanovení dopadající pouze na výnosy nebo pravděpodobné výnosy z trestné činnosti. Rozhodnutí o zajištění věci, která je předmětem mezinárodní sankce (§ 79a tr. ř.), je rozhodnutím, kterým dochází k zásahu do základních lidských práv a svobod, je proto zapotřebí umožnit jeho soudní přezkum.

K bodu 24 (§ 79f odst. 3) V rámci aplikační praxe přináší slovní spojení „o zrušení nebo omezení zajištění“ obsažené ve stávajícím znění tohoto ustanovení určité výkladové a aplikační problémy, neboť je některými orgány činnými v trestním řízení ustanovení nesprávně vykládáno tak, že řeší pouze situaci, kdy se zajištění věci ruší nebo omezuje, přestože správně má být aplikováno i na situace, kdy se žádost o zrušení nebo omezení zajištění zamítá. I v těchto případech totiž příslušný orgán rozhoduje o zrušení nebo omezení zajištění, protože se zabývá otázkou, zda zajištění zrušit či nikoliv. Navrhuje se proto dikci ustanovení zpřesnit tak, aby byl jeho výklad jednoznačný.

K bodu 25 (§ 81a) Současné znění § 81a je v praxi někdy interpretováno tak, že při jím vyžadovaném přiměřeném užití § 80 tr. ř. mají být ukládány do soudní úschovy také zajištěné nemovité věci. Takový postup však prakticky proveditelný není, proto se tato varianta výslovně vylučuje.

K bodu 26 (§ 81a odst. 2 až 4) V praxi nejsou efektivně řešitelné situace, a to zejména v přeshraničních případech, kdy jsou zajištěny peněžní prostředky a je zřejmé, že patří poškozeným (např. je prokázáno, že od nich byly podvodně vylákány nebo ukradeny, ale není možné zjistit osobu pachatele), ovšem jejich výše není taková, aby odpovídala jednotlivým nárokům poškozených na jejich vydání. V současné době je jediná cesta složení těchto peněžních prostředků do civilní soudní úschovy a odkázání poškozených na civilní řízení, což je zejména pro poškozené v zahraničí složitý a obtížný postup. S ohledem na rozvoj trestné činnosti páchané prostřednictvím počítačových systémů přitom výrazně přibývá případů s přeshraničním rozměrem, pro které není tato úprava odpovídající. Navrhuje se proto tento problém řešit tak, že bude umožněno poměrně rozdělit poškozeným peněžní prostředky, které byly zajištěny jako výnos z trestné činnosti na účtu, na který byly zaslány poškozenými nebo na který byly zaslány z jejich účtu.

Pokud jsou zajištěny takové peněžní prostředky a je zřejmé, že patří poškozeným (např. je prokázáno, že od nich byly podvodně vylákány), ovšem jejich výše není taková, aby odpovídala jednotlivým nárokům poškozených na jejich vydání, orgán činný v trestním řízení tyto peněžní prostředky rozdělí mezi poškozené poměrně podle výše jejich nároků na jejich vrácení, pokud poškození, kteří nárok na jejich vydání v trestním řízení uplatnili, s takovým postupem souhlasí. Poškození mohou proti takovému rozhodnutí podat stížnost, o které rozhoduje i v přípravném řízení soudce (viz doplnění § 146a tr. ř.), čímž je zaručen soudní přezkum. Tímto způsobem tak dojde v těchto případech nejrychlejší a nejefektivnější cestou alespoň k částečnému uspokojení nároků poškozených. S ohledem na administrativní náklady spojené s vydáním a doručováním rozhodnutí více poškozeným se stanoví nejnižší částka, pod kterou se k rozdělení peněžních prostředků nepřistoupí, protože by nebylo účelné. Zejména v rozsáhlých trestních věcech bývá obvyklý vysoký počet poškozených v řádu stovek. Rozdělení zajištěných finančních prostředků mezi takové množství poškozených je administrativně náročné, drahé a neefektivní, proto je třeba vyloučit tento postup pro případy, kdy by výsledné rozdělené částky mezi poškozené byly zanedbatelné.

K bodu 27 (§ 81b odst. 1) Výčet nebezpečných věcí, které lze zničit již v průběhu trestního řízení, se navrhuje doplnit i o předměty, které typicky slouží k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, přípravků je obsahujících nebo jedů. Dále se na základě praktických zkušeností navrhuje umožnit zničení věci již v průběhu trestního řízení také u další kategorie věcí, které sice ze své povahy neohrožují přímo bezpečnost lidí nebo majetku, jako věci v novelizovaném ustanovení dosud příkladmo vyjmenované, ale které jsou věcmi, jejichž držení je v rozporu s právními předpisy České republiky, takže stejně nemohou být vráceny tomu, komu byly zajištěny (tomu, kým byly vydány nebo komu byly odňaty), a jejichž úschova je přitom obtížná nebo nepřiměřeně nákladná. V praxi se jedná např. o skladování velkého množství (mnohdy kumulativně o několik desítek až stovek tun) neoprávněně nezdaněných tabákových výrobků, které jsou zajišťovány pověřeným celním orgánem během trestního řízení. Vzhledem k tomu, že trestní řízení o hospodářských trestných činech, v nichž k zajištění dochází, trvají zpravidla delší dobu, jeví se skladování nelegálních tabákových výrobků v celém jejich objemu po celou dobu trvání trestního řízení neefektivní a finančně nákladné, navíc spojené s řadou požadavků na řádné zabezpečení takových věcí zejména z hlediska hygienického, resp. na splnění podmínek k uchovávání těchto věcí tak, aby mohla být dlouhodobě zachována jejich původní kvalita. Při uchování tabákových výrobků se k udržení jejich původní kvality doporučuje je alespoň krátkodobě zmrazit při teplotě –16 °C nebo nižší. V tabáku a tabákových výrobcích se totiž mohou vyskytovat larvy červotoče tabákového (Lasioderma serricorne), které tabák znehodnocují a jsou citlivé na nízké teploty. Rovněž tak může dojít k zplesnivění tabákových výrobků při jejich skladování ve standardních podmínkách. Z důvodů ekonomických, ale i kapacitních, jsou požadavky na zmrazování tabáku, případně na specifická opatření proti zplesnivění tabáku realistické jen ve vztahu k odebraným vzorkům, ale není možné je splnit u celého objemu zajišťovaných tabákových výrobků. Vzhledem k tomu, že tabák je biologickým materiálem, který rychle mění svoji kvalitu a časem i konzistenci, čímž se svou povahou přibližuje k rychle zkazitelnému zboží, tak i jeho důkazní hodnota v čase rychle klesá. Znalecký posudek či odborné vyjádření provedené po uplynutí delší doby, zejména znalecký posudek revizní prováděný zpravidla s výraznějším časovým odstupem od zajištění věci, již nemůže hodnověrně stanovit, jaká byla kvalita a obecně totožnost takové věci v okamžiku jejího zajištění. Proto lze dokazování v průběhu celého zpravidla několik let trvajícího trestního řízení provádět smysluplně jen na příslušných vzorcích tabákových výrobků, které lze uchovávat ve specifických podmínkách. Na postup, kdy jsou neoprávněně nezdaněné tabákové výrobky uchovávány až do pravomocného skončení trestní věci, byť k důkazním účelům není zapotřebí uchovávat celý objem těchto zajištěných věcí (resp. tyto věci v celém svém objemu již ani reálně k důkazním účelům sloužit nemohou, neboť rychle podléhají zkáze), je proto třeba hledět jako na neefektivní a jdoucí proti zásadě procesní ekonomie trestního řízení. V případě tabákových výrobků se ve volném daňovém oběhu smějí v zásadě vyskytovat pouze značené tabákové výrobky ve spotřebitelských baleních, jejichž značení může probíhat pouze v povoleném daňovém skladu nebo mimo daňové území České republiky a porušení tohoto zákonného režimu automaticky znamená daňový únik (s dílčími výjimkami), kdy tento nelegální stav již nelze nikdy zcela napravit a zajištěné neoprávněně nezdaněné tabákové výrobky tedy z těchto důvodů nelze nikdy vrátit a dokonce ani stát takové tabákové výrobky nemůže pro své potřeby zlegalizovat (již nikdy je nelze dodatečně označit tabákovými nálepkami a stát ani nemůže ručit za nezávadnost těchto tabákových produktů často neznámého původu). Vzhledem k uvedenému je tak jediný možný způsob konečného naložení s nelegálními (nezdaněnými a neznačenými) tabákovými výrobky jejich zničení. I pokud neoprávněně nezdaněné tabákové výrobky po jejich zajištění skladuje stát prostřednictvím příslušného policejního orgánu, je tím škodlivý následek (zdravotní a zejména pak i fiskální) eliminován jen dočasně a dlouhodobé skladování takových věcí zároveň vytváří buď nemalá fiskální rizika pro stát, nebo zvýšené náklady na ostrahu takových skladovaných hodnot. Tento princip přiměřeně platí i pro další kategorie vysoce zdanitelného zboží (tzv. vybrané výrobky podle zákona o spotřebních daních č. 353/2003 Sb.), a dále v uvedeném kontextu i pro komponenty zajištěné v souvislosti s nelegální výrobou cigaret, které mohou být opět legálně a zároveň smysluplně používány ke svému účelu jen v daňovém skladu. Právní úprava přitom skýtá řadu záruk, aby zásah do práv osoby, které byly takové věci zajištěny, byl odůvodněný a přiměřený. V prvé řadě musí být splněna podmínka, že jde o věc, kterou nelze vrátit tomu, komu byla zajištěna, protože její držení by bylo v rozporu s právními předpisy České republiky. Zároveň musí být splněna podmínka, že úschova (skladování) takové věci je pro stát vzhledem k její povaze nebo objemu nákladná nebo spojená s obtížemi při zajištění požadovaných skladovacích podmínek, resp. její úschova je spojena s nepřiměřenými náklady s ohledem na účel jejího uchování (jedná se o obdobné důvody, pro které lze bez souhlasu toho, komu byla věc zajištěna, věc zajištěnou v trestním řízení pro jiné než důkazní účely prodat podle zákona č. 279/2003 Sb.). Dále zničením věci nesmí být ohroženo dokazování. O zničení věci pak rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu, přičemž proti jejich rozhodnutí je přípustná stížnost, o které rozhoduje soud (v přípravném řízení podle § 146a tr. ř.) a která má odkladný účinek. V neposlední řadě se navrhuje výslovně doplnit orgán příslušný k realizaci zničení nebezpečné věci. Zničení věci zajistí orgán činný v trestním řízení, který má věc v úschově, nebo na pokyn orgánu činného v trestním řízení, který je příslušný ke správě podle zákona č. 279/2003 Sb., ten, kdo k věci vykonává správu, typicky zvláštní správce (např. ve vztahu k radioaktivním odpadům a zdrojům ionizujícího záření Správa úložišť radioaktivních odpadů).

K bodům 28 a 52 [§ 91 odst. 1 a § 314q odst. 3 písm. c)] Rozšíření důvodů, pro které je možné napadnout rozsudek, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu, odvoláním (viz návrh změn § 245 tr. ř.), se promítá i do poučení podle § 91 odst. 1 a § 314q odst. 3 písm. c) tr. ř.

K bodu 30 (§ 111a odst. 2) Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, vázat možnost provedení výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení na to, že v místě, kde se vyslýchaná osoba nachází, je přítomen zaměstnanec soudu nebo jiná v zákoně uvedená osoba, se ukazuje jako poměrně omezující a bránící dalšímu využití těchto technologií. Tato osoba má za úkol ověřovat totožnost vyslýchané osoby, popř. může dosvědčit průběh úkonu. Ověřit totožnost však lze i distančně, např. předložením (ukázáním na kameru) občanského průkazu, který bude možné za využití nového programového vybavení i naskenovat, uchovat v rámci záznamu o úkonu a zároveň zkontrolovat proti Centrální evidenci obyvatel, osoba provádějící úkon zároveň provede vizuální kontrolu průkazu a porovnání vzhledu vyslýchané osoby s fotkou v průkazu (tento postup lze předpokládat vzhledem k rozvoji moderních technologií a dnes již v zásadě jednotnému technickému vybavení soudů). V případě pochybností lze dosáhnout ověření i jinak, např. pokládáním náhodných osobních otázek, na které zná odpověď pouze osoba, která má být vyslýchána; v budoucnu bude ověření totožnosti realizováno s využitím např. přihlášení přes Identitu občana, což se jeví jako zvláště vhodné v případech již v obecné části uváděných tzv. Pol. Point apod. Ostatně takové elektronické ověření je třeba upřednostnit všude tam, kde je to vhodné. Pokud totožnost nelze ověřit za pomoci elektronických nástrojů (NIA aj.), je třeba dbát zvýšené ostražitosti. Způsob prokázání totožnosti vyslýchané osoby bude na osobě provádějící výslech. Rizika předložení falešného průkazu nebo předložení pravého průkazu jinou osobou není ani při osobním, ani při vzdáleném ověření totožnosti možné zcela eliminovat, zde popsané nástroje však umožní jejich efektivní minimalizaci. Nadto nebude vyloučen ani postup, že si osoba provádějící výslech přítomnost ověřující osoby, v místě, ve kterém se nachází vyslýchaná osoba, i za účinnosti nové právní úpravy vyžádá, pokud to z jakéhokoliv důvodu považuje za žádoucí. Je obecnou zásadou, že je třeba dbát na to, aby vyslýchaná osoba nebyla vystavena nepřístupnému ovlivňování. Ve vztahu k výslechu prováděnému prostřednictvím videokonferenčního zařízení se toto zvlášť zdůrazňuje – k zajištění toho je např. zapotřebí umožnit snímání celé místnosti, aby bylo zřejmé, že se v místnosti nenachází žádná další osoba, jejíž přítomnost není přípustná, vyslýchaná osoba nemá připravené psané poznámky, po dobu celého úkonu se v záběru nachází jediné dveře v místnosti tak, aby bylo možné kontinuálně kontrolovat, že do místnosti nevešel nikdo další apod. Uvedeným nejsou dotčena práva vyslýchaných osob včetně jejich práva na právní pomoc, přítomnost obhájce v případě výslechu obviněného a přítomnost zmocněnce nebo důvěrníka v případě výslechu poškozeného. Pokud má osoba provádějící úkon pochybnosti o totožnosti vyslýchaného a neexistenci nepřípustných vlivů, je povinna takové pochybnosti odstranit a nebude-li to možné, bude nutné provádění úkonu přerušit a provést ho bez použití videokonferenčního spojení. Aby bylo výše uvedené požadavky možné dodržet, bude nutné, aby byla zajištěna dostatečná kvalita obrazu (zejména jeho rozlišení). Role osoby provádějící úkon je proto zásadní, a to jak před úkonem, při provádění úkonu, tak i po něm, neboť zaručuje splnění zákonných podmínek provádění videokonference, kdy by měla zajistit, že je totožnost vyslýchané osoby řádně ověřena, vyslýchaná osoba není ovlivňována apod. Stejnou důležitost má i průběžné a následné hodnocení výslechu s ohledem na jeho kvalitu a vliv technických omezení zásady bezprostřednosti na vnímání projevu vyslýchané osoby a z toho plynoucí případných ovlivnění vypovídací hodnoty vypovězených skutečností. Je vhodné uvést, že nyní zaváděná pravidla již byla v praxi v době epidemie Covid-19 užita a takový postup byl ze strany vyšších soudů vzhledem k tehdejší situaci aprobován, byť za nestandardních podmínek (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 sp. zn. 5 To 47/2017). Způsob ověřování totožnosti utajených svědků zůstává nezměněn (totožnost ověří v řízení před soudem předseda senátu nebo zaměstnanec soudu pověřený zabezpečováním ochrany utajovaných informací určený k této činnosti předsedou soudu a v přípravném řízení zaměstnanec státního zastupitelství nebo policejního orgánu pověřený ochranou utajovaných informací určený k této činnosti vedoucím státním zástupcem nebo vedoucím příslušníkem policejního orgánu).

K bodům 31 a 32 [§ 146a odst. 1 písm. j) a § 146a odst. 2)] Rozhodnutí o poměrném rozdělení peněžních prostředků podle § 81a odst. 2 tr. ř. je rozhodnutím, kterým dochází k zásahu do základních lidských práv a svobod, je proto zapotřebí umožnit jeho soudní přezkum.

K bodům 34 až 38, 42, 43, 51, 53 a 54 (§ 175a, § 206b, § 314q odst. 1, 4 a 5 a § 314r odst. 2) Obecně platí, že v dohodě o vině a trestu lze sjednat jak trest, tak ochranné opatření, přichází- li v úvahu jeho uložení. Jelikož se však zúčastněná osoba procesu sjednávání dohody o vině a trestu neúčastní, nelze v dohodě sjednat ochranné opatření týkající se jejího majetku. Návrhem dochází k rozšíření možností odčerpávání majetku v SJM v trestním řízení. Navrhuje se umožnit odčerpání tohoto majetku i cestou dohody o vině a trestu – pokud by tato možnost byla vyloučena, bylo by znemožněno využití institutu dohody o vině a trestu v řadě případů, kdy by jinak její uzavření mohlo být vhodné; není přitom důvodu, aby v případě, kdy je mezi státním zástupcem a obviněným dosaženo shodného pohledu na otázku viny i trestu, popř. ochranného opatření, se muselo konat hlavní líčení a provádět dokazování v plném rozsahu, pokud budou zachována práva manžela, který bude dotčen odčerpáním majetku, který je součástí SJM. Umožňuje se proto sjednat v dohodě o vině a trestu i propadnutí věci, zabrání věci nebo zabrání části majetku v SJM obviněného a jeho manžela, kdy nezbytnou podmínkou pro uzavření takové dohody je souhlas manžela obviněného. Manžel obviněného má jako zúčastněná osoba podle § 42 odst. 1 písm. c) tr. ř. právo se sjednávání dohody o vině a trestu v takovém případě účastnit, jeho souhlas se sjednáním předmětné trestní sankce týkající se SJM nicméně může být dán i mimo takové jednání. Pokud je v dohodě o vině a trestu taková trestní sankce sjednána, má manžel obviněného právo se účastnit veřejného zasedání konaného k návrhu na schválení dohody o vině a trestu, kde je mu umožněno se k věci vyjádřit (§ 314q tr. ř.). Pokud by však došlo k závažnému porušení práv manžela obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu, je to důvodem pro neschválení sjednané dohody soudem (návrh změny § 314r odst. 2 tr. ř.). Před případným udělením souhlasu se sjednáním předmětné trestní sankce je povinností státního zástupce manžela obviněného poučit o podstatě a důsledcích sjednání dohody o vině a trestu a o tom, že se vzdává práva podat odvolání proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, s výjimkou případu, kdy podání odvolání umožňuje trestní řád; v případě možného uložení zabrání věci nebo části majetku v SJM upozorní státní zástupce manžela obviněného také na možnost podání samostatného návrhu na uložení takového ochranného opatření (§ 178 odst. 2 tr. ř.), nebude-li obsahem sjednané dohodě o vině a trestu (nebude-li dohodnuto s obviněným nebo manželem obviněného odsouhlaseno). Je-li v dohodě o vině a trestu předmětná trestní sankce týkající se SJM sjednána, musí dohoda podle § 175a odst. 6 tr. ř. obsahovat také označení manžela obviněného a jeho podpis, a opis dohody musí být podle § 175a odst. 7 tr. ř. doručen také manželu obviněného. Má-li tento jako zúčastněná osoba zmocněnce, doručuje se dohoda v souladu s § 62 odst. 2 tr. ř. pouze jeho zmocněnci. Podmínka možného sjednání propadnutí věci, zabrání věci nebo zabrání části majetku v SJM pouze se souhlasem manžela obviněného platí obecně, tedy také v případě sjednávání dohody o vině a trestu v průběhu řízení před soudem.

K bodům 39 až 41 [§ 177 písm. d), § 178 odst. 3 a 196 odst. 1] Bylo-li v obžalobě navrženo zabrání věci nebo části majetku náležející jiné osobě než obžalovanému, dá předseda senátu doručit opis obžaloby též této osobě. Podle navržené právní úpravy lze uložit také propadnutí věci v SJM, tedy věci náležející jak obžalovanému, tak jiné osobě (jeho manželu). Opis obžaloby, v níž je navrženo propadnutí věci v SJM, je třeba manželu obžalovaného doručit stejně jako opis obžaloby, v níž je navrženo zabrání takové věci nebo zabrání části majetku v SJM; má-li manžel obžalovaného zmocněnce, doručuje se opis obžaloby v souladu s § 62 odst. 2 tr. ř. pouze jeho zmocněnci. Navrhne-li státní zástupce trest propadnutí věci, která je součástí společného jmění obviněného a jeho manžela, musí tuto skutečnost v obžalobě uvést. Obdobné platí ve vztahu k zabrání věci a zabrání části majetku, která je součástí společného jmění obviněného a jeho manžela, pokud jde o obžalobu nebo samostatný návrh na uložení takového ochranného opatření. Stejné náležitosti musí obsahovat také návrh na potrestání (§ 179d odst. 1 tr. ř.).

K bodům 44, 46 a 47 [§ 206c odst. 7, § 245 a § 246 odst. 1 písm. b)] Podle dnešní právní úpravy lze odvolání proti rozsudku, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu, podat pouze v případě, že takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl; poškozený pak může odvolání podat v případech uvedených v § 245 odst. 1 tr. ř. Podle § 314r odst. 2 tr. ř. platí, že soud dohodu o vině a trestu neschválí, zjistí-li, že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu. Nezjistí-li však soud při rozhodování o schválení dohody o vině a trestu takové pochybení, a dohodu o vině a trestu i přes závažné porušení práv obviněného při jejím sjednávání schválí, je třeba umožnit podání odvolání proti takovému rozsudku, kterým soud dohodu o vině a trestu schválil, právě z důvodu porušení procesních práv při sjednávání dohody. Ostatně i v samotném soudním řízení o schválení dohody o vině a trestu mohou být práva obviněného závažným způsobem porušena, přičemž stávající právní úprava neumožňuje zhojení takového porušení řádným opravným prostředkem. Na rozdíl od neschválení dohody o vině a trestu soudem z důvodu zjištěného porušení procesních práv při sjednávání dohody o vině a trestu nelze počítat s tím, že by soud zjistil porušení procesních práv, k němuž došlo v řízení o schválení dohody, které sám vede, a pro tyto procesní vady by dohodu o vině a trestu neschválil; § 314r odst. 2 tr. ř. ani neschválení dohody z důvodu porušení procesních práv v řízení o schválení dohody o vině a trestu neupravuje. S ohledem na nově zakotvené právo manžela obviněného účastnit se v některých případech sjednávání (a schvalování) dohody o vině a trestu (§ 42 odst. 2 tr. ř.) a jeho související procesní práva je třeba jako odvolací důvod proti rozsudku, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu, zakotvit i závažné porušení práv manžela obviněného, pokud má postavení zúčastněné osoby. V rámci ustanovení upravujícího přípustnost odvolání se navrhuje řešit i přípustnost odvolání proti skutečnostem, které jsou předmětem prohlášení viny, což je dnes řešeno v § 206c odst. 7 tr. ř. Přezkum viny odvolacím soudem je v případě prohlášení viny nepřípustný, ledaže by nebyly splněny podmínky pro přijetí prohlášení viny soudem prvního stupně nebo by jeho výrok o vině nebyl v souladu s uvedeným prohlášením viny obviněným anebo by došlo k závažnému porušení jeho práv před nebo v souvislosti s prohlášením viny a jeho přijetím. Jde tak o pojistky proti vadnému procesnímu postupu soudu prvního stupně, proti nepřípustnému vynucení prohlášení viny obviněným či třeba proti nepochopení takového prohlášení soudem prvního stupně apod. Aby bylo obviněnému (obžalovanému) umožněno výrok o vině v rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl po přijetí prohlášení viny obviněným, za splnění podmínek § 245 odst. 3 tr. ř. odvoláním napadnout, ruší se výjimka v § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.

K bodu 45 (§ 225 odst. 2) V nedávnému rozsudku ze dne 9. listopadu 2023 ve věci C‑175/22 Soudní dvůr Evropské unie vyložil článek 6 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení, články 3 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, jakož i čl. 47 druhý pododstavec Listiny základních práv Evropské unie tak, že nebrání vnitrostátním právním předpisům a judikatuře na jejich základě, aby byla z vlastního podnětu nebo na návrh obviněného soudem provedena jiná právní kvalifikace předmětných skutků, než jakou původně provedlo státní zastupitelství, za předpokladu, že tento soud obviněného o zamýšlené nové kvalifikaci informuje včas a za takových podmínek, aby si obviněný mohl účinně připravit obhajobu, a umožnil mu tedy konkrétně a účinně uplatnit ve vztahu k takto provedené nové kvalifikaci právo na obhajobu. Doposud poskytované záruky práva na obhajobu, které byly poskytovány obžalovanému pro případ soudem přísnějšího posouzení skutku uvedeného v obžalobě, je ve světle tohoto rozhodnutí třeba vztáhnout na jakoukoliv „překvalifikaci“, tj. i na případy, kdy bude takové posouzení pro pachatele příznivější.

K bodu 48 [§ 246 odst. 1 písm. c)] Navržená změna zajišťuje, že manžel obžalovaného, jako zúčastněná osoba, může napadnout odvoláním rozsudek pro nesprávnost výroku o trestu nebo ochranném opatření, kterým dochází ke konfiskaci věci, která náleží do SJM.

K bodu 49 [§ 314e odst. 7 písm. b)] V souladu s obecnou částí důvodové zprávy se navrhuje vyloučit možnost uložit trestním příkazem trest propadnutí věci, která je součástí SJM. Zakotvení nemožnosti uložit trestním příkazem trest propadnutí věci, která je součástí SJM, zajistí manželu obviněného právo na veřejné projednání věci a právo na opravný prostředek, což by jinak, pokud by obviněný manžel nebo státní zástupce nepodal odpor, zaručeno neměl.

K bodu 50 (§ 314q odst. 1) Napravuje se dosavadní terminologická nepřesnost. V řízení o návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhoduje soud ve veřejném zasedání, vyrozumívá se proto o době a místu veřejného zasedání, nikoli o době a místu řízení.

K části druhé – změna trestního zákoníku

K bodu 1 [§ 35 písm. a)] Ustanovení § 35 tr. zák. stanoví výjimky z promlčitelnosti trestných činů a stanoví, za spáchání kterých trestných činů nezaniká trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby. Jednou skupinou trestných činů, u kterých je promlčení vyloučeno, jsou trestné činy podle hlavy třinácté zvláštní části trestního zákoníku (trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy), což je mj. odrazem mezinárodních závazků České republiky (Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, publ. pod č. 53/1974 Sb.). V hlavě třinácté jsou však obsaženy i trestné činy nižší společenské škodlivosti [trestné činy založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403 tr. zák.), projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 tr. zák.) a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405 tr. zák.)], u kterých promlčení možné je. Novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo k tomu, že do trestního zákoníku byl včleněn nový trestný čin šíření díla k propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403a tr. zák.), který představuje subsidiární ustanovení k trestnému činu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Tento trestný čin však nebyl doplněn do výčtu trestných činů, u kterých – přes jejich zařazení do hlavy třinácté zvláštní části trestního zákoníku – se uplatní obecná ustanovení o promlčení trestných činů a v současnosti tak jde o nepromlčitelný trestný čin. Navrhuje se tento nedostatek napravit a umožnit promlčení i tohoto nového trestného činu.

K bodům 2, 40 a 44 [§ 35 písm. b), § 405a, § 411 odst. 2 a § 412 odst. 1 a 2] Formulaci podmínky souladu nebo rozporu s mezinárodním právem obsažené v § 35 písm. b), § 405a, § 411 odst. 2 a § 412 odst. 1 a 2 tr. zák. se navrhuje sjednotit tak, aby ji nebylo možno vykládat takovým způsobem, že se jedná pouze o soulad nebo rozpor s psaným mezinárodním právem. Užívá se formulace „podle pravidel mezinárodního práva“, resp. „v rozporu s pravidly mezinárodního práva“, která se vztahuje jak k právu psanému (zejména podle mezinárodních úmluv), tak k právu obyčejovému.

K bodům 3, 4, 6 a 9 (§ 39 odst. 4, § 43 odst. 4, § 45 odst. 4 a § 58 odst. 6) Navrhovaná úprava reaguje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve třech řízeních o předběžných otázkách [rozsudek ze dne 21. září 2017 (C-171/16), rozsudek ze dne 15. dubna 2021 (C-221/19) a rozsudek ze dne 12. ledna 2023 (C-583/22)] a jejich dopad na úpravu trestání vícečinného souběhu a pokračování v trestném činu ve více samostatných řízeních vedených v České republice a v jiném členském státě EU. Předmětné rozsudky se týkaly výkladu článku 3 rámcového rozhodnutí Rady 2008/675/SVV ze dne 24. července 2008 o zohledňování odsouzení v členských státech Evropské unie při novém trestním řízení (dále jen „rámcové rozhodnutí 2008/675“) a jeho vztahu k rámcovému rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (dále jen „rámcové rozhodnutí 2008/909“). Z článku 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/675 vyplývá povinnost při ukládání souhrnného trestu zohlednit nejen předchozí vnitrostátní rozhodnutí, ale rovněž se stejným účinkem i rozhodnutí vydaná jiným členským státem EU. Tento článek vykládá Soudní dvůr EU ve svém prvním rozhodnutí, v němž uvádí, že „rámcové rozhodnutí 2008/675 musí být vykládáno v tom smyslu, že se vztahuje i na vnitrostátní řízení, ve kterém má být pro účely výkonu trestu uložen souhrnný trest odnětí svobody zohledňující trest uložený dané osobě vnitrostátním soudem i trest uložený v rámci předchozího odsouzení téže osoby za jiné skutky soudem jiného členského státu.“ Zároveň však článek 3 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2008/675 stanoví, že „zohlednění předchozích odsouzení vydaných v jiných členských státech podle odstavce 1 nesmí mít za následek zasahování do předchozích odsouzení nebo jakéhokoli jiného rozhodnutí spojeného s jejich výkonem ze strany členského státu, v němž se koná nové trestní řízení, nebo jejich rušení či přezkoumávání.“ Výkladem citovaného článku se Soudní dvůr EU v uvedeném rozhodnutí, ani v žádném jiném, dosud nezabýval. Z druhého z citovaných rozhodnutí Soudního dvora EU, které se vztahuje zejména na rámcové rozhodnutí 2008/909, vyplývá povinnost soudu členského státu, který rozhoduje o uložení souhrnného trestu, zohlednit předchozí odsouzení vydané soudem jiného členského státu, které bylo uznáno a je vykonáváno, stejným způsobem, jakým by zohlednil předchozí odsouzení vydané soudem svého státu, přičemž však nesmí měnit ani přezkoumávat trest uložený jiným členským státem, s výjimkou dodržení podmínek a omezení uvedených v čl. 8 odst. 2 až 4, čl. 17 odst. 2 a čl. 19 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909. Stěžejní je nejaktuálnější rozhodnutí Soudního dvora EU C-583/22, v němž Soudní dvůr EU uvedl, že zohlednění rozhodnutí jiného členského státu EU nemusí být totožné se zohledněním vnitrostátních odsouzení. V uvedeném rozhodnutí se konkrétně uvádí, že „zásadu asimilace předchozích odsouzení vydaných v jiném členském státě, stanovenou v čl. 3 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí (2008/675), je proto třeba sladit s nutností respektovat rozmanitost tradic a trestních systémů členských států. Jak stanoví bod 8 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, je třeba pouze ‚v co největší možné míře' zabránit tomu, aby se s dotyčnou osobou zacházelo méně příznivě, než kdyby se jednalo o vnitrostátní odsouzení“ a „ke splnění této povinnosti postačuje, aby členské státy při respektování unijního práva a cílů sledovaných tímto rámcovým rozhodnutím stanovily možnost, že jejich vnitrostátní soudy mohou jinak přihlédnout k předchozím odsouzením vydaným v jiných členských státech. Ve světle citovaných rozhodnutí nelze vyloučit, že by současná právní úprava souhrnného a společného trestu, která vylučuje jejich uplatnění ve vztahu k rozhodnutím jiných členských států EU, bez jakékoli další návazné úpravy, nebyla shledána jako souladná s požadavky rámcového rozhodnutí 2008/675. Zcela totiž chybí úprava, která by zajišťovala, aby bylo k rozhodnutím jiných členských států EU při ukládání trestu alespoň jinak přihlédnuto v případech, kdy, pokud by neexistovala tato „překážka cizího prvku“, by byl ukládán souhrnný nebo společný trest. Aby byla cizí rozhodnutí stricto sensu zohledněna stejným způsobem jako předchozí vnitrostátní rozhodnutí, muselo by být postupováno podle pravidel pro ukládání souhrnného trestu, což není možné vzhledem k tomu, že se zasahuje do předchozího rozhodnutí zrušením jeho výroku o trestu (což článek 3 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2008/675 vylučuje);

u společného trestu se ruší dokonce i výrok o vině. S ohledem na výše uvedený zatím nejnovější rozsudek ze dne 12. ledna 2023 (C-583/22), který nepožaduje, aby odsouzení jinými členskými státy EU byla zohledňována naprosto stejným způsobem jako vnitrostátní odsouzení, se navrhuje ve vztahu k odsouzením v jiném členském státu EU, která byla uznána na území České republiky nebo na která se hledí jako na odsouzení soudem ČR (§ 11 odst. 2 tr. zák.), upravit, že jsou zohledňována takovým způsobem, aby výsledný trest s přihlédnutím k těmto předchozím trestům nebyl nepřiměřeně přísný. Přestože se uvedená rozhodnutí Soudního dvora EU vztahují jen na odsouzení v rámci Evropské unie, navrhuje se tuto úpravu neomezovat pouze na rozhodnutí jiných členských států Evropské unie, ale uplatnit ji také vůči rozhodnutím jiných než členských států EU, která se evidují v Rejstříků trestů, a na která se podle § 4 odst. 5 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů hledí jako na rozhodnutí tuzemská. Pro přihlédnutí k trestu uloženému cizím státem není rozhodné, zda již byl vykonán nebo ne, rozhodné je, jaký trest bude muset obviněný v souhrnu vykonat. Novému přístupu k zohledňování cizozemských soudních rozhodnutí je potřeba přizpůsobit i institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. V některých případech totiž náležité přihlédnutí k trestu uloženému rozhodnutím cizího státu nutně znamená, že by uložení trestu odnětí svobody v rámci stanovené zákonné sazby, byť při její dolní hranici, bylo nepřiměřeně přísné. Proto se navrhuje doplnit do § 58 trestního zákoníku nový důvod pro uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby, který reaguje na případy uvedené v § 39 odst. 4 větě druhé, které svou povahou odpovídají ukládaní souhrnného, resp. společného trestu (v případech, kdy rozhodování o trestu přecházela pouze vnitrostátní odsouzení), který však vzhledem k zahraničnímu prvku nelze uložit. Jen tak bude možné tresty uložené pachateli v cizině patřičně zohlednit. Soud přitom není vázán omezeními uvedenými v odstavci 5 (podle stávající úpravy v odstavci 4), jelikož to by patřičné zohlednění všech příslušných rozhodnutí mohlo znemožnit. Aby nedošlo k ničím neodůvodněnému zvýhodnění pachatelů odsouzených dříve v jiném státě oproti těm, jimž je k dříve uloženému trestu soudem v České republice ukládán trest souhrnný nebo společný, je třeba upravit omezení zvláštní, že takto uložený trest v souhrnu s trestem, který mu byl uložen cizím státem, nesmí být mírnější ten než ten, který by byl uložen podle pravidel § 43 nebo 45 tr. zák.

K bodům 5, 8 a 10 (§ 40 odst. 2, § 58 nově označené odst. 5 a 7 až 9) Legislativně technická změna reagující na vložení nových odstavců do § 58 a na s tím související přečíslování odstavců stávajících.

K bodu 7 (§ 58 odst. 4) Navrhuje se posílit naplnění jednoho z cílů, který byl sledován zákonem č. 333/2020 Sb., a to řešení aktuálního problému spočívajícího v nepřiměřeně přísném postihu pachatele v důsledku kumulace trestů. Novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. byla v reakci na tento problém jako jedna ze zásad pro ukládání trestů zakotvena zásada, že pokud soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestu, který byl pachateli uložen za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyl vykonán, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonaným trestem vedl k nepřiměřenému postihu pachatele.

Uvedené změna sice soudci stanoví povinnost zohlednit při ukládání trestu okolnost, že obviněnému byl uložen ještě další dosud nevykonaný trest, nicméně děje se tak v rámci zákonem stanovené trestní sazby, což nemusí být vždy dostatečné k naplnění sledovaného cíle, aby výsledný trest, který musí odsouzený vykonat, nebyl nepřiměřeně přísný (k tomu se vyjádřil již výslovně i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. Tdo 884/2022 ze dne 27. 9. 2022, kdy judikoval, že „uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby nelze odůvodnit odkazem na § 39 odst. 4 tr. zákoníku a v něm zakotvenou povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou trestnou činnost a nebyly dosud vykonány. Dosud nevykonanými tresty, k nimž je třeba přihlédnout, nejsou výměry trestů, jež byly pachateli pravomocně uloženy dřívějšími rozsudky, nýbrž jejich části, které má ke dni rozhodování soudu o nově ukládaném trestu vykonat“). Navrhuje se proto umožnit, aby v těchto případech mohl soudce stanovit trest i pod zákonem stanovenou dolní hranici výše trestní sazby, odůvodňují-li to všechny okolnosti případu. Je třeba vzít v úvahu, že stávající trestní řád umožňuje fakultativně zastavit trestní stíhání kvůli neúčelnosti, s poukazem na již uložený trest či trest, který obviněného podle očekávání postihne (§ 172 odst. 2 tr. ř.), a to bez ohledu na to, zda tento jiný trest, pokud byl uložen, je již vykonáván či nikoli. Pokud úvaha o tom, zda dříve uložený trest (či očekávaný trest) může být postačující k tomu, aby obviněný vedl řádný život a k zajištění ochrany společnosti, pak je tím více na místě umožnit, aby zohlednění dosud nevykonaných trestů mohlo vést k uložení trestu v nižší než zákonné sazbě, pokud všechny tresty uložené obviněnému ve svém souhrnu jsou postačující k dosažení účelu trestního řízení.

K bodům 11 až 14 (§ 70 odst. 2) K provedení čl. 10 odst. 2 směrnice o porušení sankcí se navrhuje umožnit soudu uložit trest propadnutí věci, která je předmětem mezinárodní sankce (§ 135c tr. zák. – k tomuto pojmu viz příslušný novelizační bod této části). Uvedený článek směrnice požaduje přijetí nezbytných opatření k zajištění toho, aby bylo možné odčerpat v trestním řízení finanční prostředky nebo hospodářské zdroje, na které se vztahují omezující opatření Unie a v souvislosti s nimiž určená osoba nebo zástupce určeného subjektu nebo orgánu (osoba zařazená na sankčním seznamu) spáchá trestný čin obcházení omezujících opatření Unie (který spadá pod širší pojem porušení omezujících opatření Unie) spočívající jednak v převodu finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů osoby zařazené na sankčním seznamu, které mají být podle omezujícího opatření Unie zmrazeny, na třetí osobu za účelem jejich zatajení, a jednak v poskytnutí nepravdivých nebo neúplných informací k zatajení skutečnosti, že osoba zařazená na sankčním seznamu je konečným nebo skutečným vlastníkem finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů, které mají být podle omezujícího opatření Unie zmrazeny. Uvedená jednání umožňují další nakládání s finančními prostředky osob zařazených na sankčním seznamu nebo s hospodářskými zdroji, ačkoli ty mají být podle omezujícího opatření Unie zmrazeny a jejich ekonomické i jiné využívání má být podle omezujícího opatření Unie v rozsahu jeho působnosti znemožněno. Odčerpání takového majetku v trestním řízení má vést k zamezení dalšímu takovému jednání a k zamezení tomu, aby osoby zařazené na sankčním seznamu v rozporu s uvaleným omezujícím opatřením Unie nadále přímo či nepřímo získávaly prospěch z majetku, který je předmětem mezinárodní sankce. Finanční prostředky a hospodářské zdroje (jak jsou směrnicí vymezeny) v těchto případech zpravidla nelze považovat za výnosy z trestné činnosti ani nástroje trestné činnosti (ve vztahu k předmětným jednáním nemusí jít ani o z nich pocházející ekonomické výhody, tj. výnos, ani o majetek použitý nebo určený pro spáchání těchto trestných činů, tj. nástroj).

Možnost uložit trest propadnutí věci, která je předmětem mezinárodní sankce, se zakotvuje v § 70 odst. 2 tr. zák., který upravuje fakultativní propadnutí věci. Pokud by však v konkrétním případě věc naplňovala jak znaky předmětu mezinárodní sankce, tak znaky bezprostředního výnosu z trestné činnosti, užije se § 70 odst. 1 tr. zák. a soud uloží trest propadnutí takové věci vždy. Při zvažování možného uložení trestu propadnutí předmětu mezinárodní sankce podle § 70 odst. 2 písm. c) posoudí soud přiměřenost tohoto trestu v konkrétním případě za použití obecných zásad ukládání trestních sankcí stanovených zejména v § 37 odst. 2 a § 38 tr. zák. a obecných zásad pro ukládání trestů podle § 39 tr. zák.

K bodu 15 (§ 98 odst. 3) Za účelem zabránění možným výkladům ustanovení, které též stanoví, že zabrání části majetku nelze uložit vedle propadnutí téže části majetku, se navrhuje výslovně stanovit, že zabrání věci nelze uložit vedle propadnutí téže věci.

K bodům 16 a 18 [§ 101 odst. 1 úvodní část ustanovení a § 101 odst. 1 písm. c)] Pokud nelze stíhat nebo odsoudit pachatele nebo pokud soud od jehož potrestání upustil, je z důvodů sledovaných čl. 10 odst. 2 směrnice o porušení sankcí připuštěno, aby věc, která je předmětem mezinárodní sankce, mu byla zabrána. Věc, která je předmětem mezinárodní sankce, může být zabrána i třetí osobě, a to za obdobných podmínek jako nástroj trestné činnosti. Pokud však v konkrétním případě naplňuje věc jak znaky předmětu mezinárodní sankce, tak výnosu z trestné činnosti, může soud uložit její zabrání také podle § 101 odst. 2 tr. zák. Zároveň se reaguje na poznatky z praxe, kdy kvůli formulaci stávajícího § 101 odst. 1 písm. c) tr. zák. je vyžadováno, aby bylo dostatečně určeno, k páchání kterého konkrétního zločinu bude věc sloužit, přičemž v době rozhodování o původním trestném činu nebývá tato skutečnost vždy dostatečně zřejmá. Znemožnění dalšího používání věci k páchání trestné činnosti by přitom mělo být obecným pravidlem a není proto důvod omezovat v tomto směru možnost odčerpání věci jen na určitou kategorii trestných činů. Postačí uplatnění obecné zásady přiměřenosti, v jejíž rámci je třeba vždy posoudit, zda je odčerpání konkrétní věci konkrétní osobě legitimní a přiměřené sledovanému cíli. Na důsledné odčerpávání nástrojů trestné činnosti ostatně kladou důraz i mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, a předpisy EU věnující se této oblasti.

K bodu 17 [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 101 odst. 2 písm. b) a c)] S ohledem na změny § 135a a 135b tr. zák. (viz příslušné novelizační body této části) se v § 101 odst. 1 písm. a) a b) a v § 101 odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. potvrzuje, že za v nich uvedených okolností lze zabrat věc pachateli trestného činu (nikoli pachateli činu jinak trestného, tedy trestně neodpovědné osobě).

K bodu 19 (§ 102a odst. 1) Stávající znění novelizovaného ustanovení umožňuje uložit zabrání části majetku tehdy, má-li soud za to, že určitá část majetku „pochází z trestné činnosti“. Pro možnost uložení tohoto ochranného opatření však není rozhodující, jestli byl pachatel pro takovou trestnou činnost odsouzen, může jít i o blíže nespecifikovanou trestnou činnost. Nemělo by být ani podstatné, zda byl v době jejího spáchání trestně odpovědný, neboť podstatné je hodnocení poměru hodnoty legálně nabytého majetku pachatele a hodnoty veškerého jeho majetku nabytého nebo převedeného v určitém období, případně hodnocení jiných důkazů prokazujících nelegální původ určité věci. Pokud má soud za to, že určitý majetek pachatele byl nabytý nelegálně, nemělo by být rozhodující, zda pochází z trestné činnosti, za kterou byl pachatel trestně odpovědný, nebo z činnosti jinak trestné (nespecifikovaného činu jinak trestného, tedy činu, pro který pachatel trestně odpovědný v době jeho spáchání nebyl, např. z důvodu nedostatku věku). Pro vyloučení případných pochyb se najisto stanoví, že při úvahách o uložení tohoto ochranného opatření nemusí soud hodnotit, zda byl pachatel za trestnou činnost, z níž předmětná část majetku pochází, trestně odpovědný či nikoli.

K bodu 20 (§ 125) Obdobně jako v trestním řádu se i v trestním zákoníku potvrzuje, že partnerem se rozumí partner podle zákona upravujícího registrované partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.). Na partnerství podle uvedeného zákona (registrované partnerství) nicméně nedopadá skutková podstata trestného činu dvojího manželství a partnerství (§ 194 tr. zák.), která se vedle manželství vztahuje výslovně pouze na partnerství podle občanského zákoníku.

K bodům 21 a 38 (§ 128a a § 347 odst. 1 a 2) Navržená změna reaguje na přijetí zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích. Tento zákon nově rozlišuje soudního tlumočníka a soudního překladatele a na rozdíl od předchozí právní úpravy je výslovně zmiňuje jako dvě samostatné profese. Přestože je v § 41 zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích uvedeno výkladové ustanovení, podle něhož platí, že kde jiné právní předpisy hovoří o tlumočníkovi a osobě vykonávající jednorázově tlumočnickou činnost, rozumí se tím podle povahy úkonu soudní tlumočník, soudní překladatel a osoba vykonávající jednorázově tlumočnickou a překladatelskou činnost, je vhodné s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege certa upravit tuto otázku pro oblast trestního práva hmotného výslovně, neboť pouze tak lze bez jakýchkoli pochyb dostát požadavku na určitost a jasnost trestních norem. Osobou vykonávající jednorázově tlumočnickou a překladatelskou činnost se rozumí pouze osoba, která takovou činnost vykonává za splnění podmínek zákona č. 345/2019 Sb.

K bodu 22 (§ 129b) Navrhuje se pro účely trestního zákoníku ve výkladových ustanoveních nově definovat obsah pojmu „mezinárodní sankce“, se kterým dnes pracuje skutková podstata trestného činu porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1 tr. zák. Nově však tento pojem bude relevantní nejen pro vymezení znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale i pro ukládání trestů a ochranných opatření, kdy v návaznosti na požadavky směrnice o porušení sankcí má být umožněno propadnutí a zabrání předmětu mezinárodní sankce, a pro související rozhodování o zajištění předmětu mezinárodní sankce.

Vymezení obsahu pojmu mezinárodní sankce se přesouvá z § 410 odst. 1 tr. zák. bez věcných změn.

K bodu 23 (§ 134) Ustanovení § 134 tr. zák. obsahuje výklad pojmu „věc“ pro účely trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se věcí „rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného.“ Zatímco první věta tohoto ustanovení dopadá na věci z hlediska občanského práva, druhá věta pro účely trestního zákoníku rozšiřuje dosah pojmu „věc“ na entity, které z hlediska občanského práva věcí nejsou, tedy živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla. Uvedená definice však nestanoví najisto, jakou povahu mají stopy trestného činu, které zpravidla není možné z hlediska občanského práva považovat za věc v právním smyslu. Stopami trestného činu jsou např. pachové a biologické vzorky, části lidského těla, stěry, otisky nebo odlitky. Tyto entity zpravidla nebude možné z různých důvodů označit za věc, neboť zejména nebudou splňovat podmínku obchodovatelnosti (jedná se o res extra commercium), popř. se nebude jednat o samostatnou věc, ale o součást věci jiné (např. otisk na zdi), apod. Navrhuje se proto do výkladového ustanovení v § 134 výslovně doplnit, že se ustanovení o věcech vztahují také na stopy trestného činu (obdobně jako je tomu ve vymezení věcných důkazů v § 112 odst. 1 tr. ř.). Změna je významná také ve vztahu k trestnému činu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zák., který se navrhuje změnit tak, aby dopadal také na jednání ve vztahu k věcem, tedy také stopám trestného činu.

K bodu 24 (§ 135) Jak je podrobně popsáno v obecné části důvodové zprávy, navrhuje se výslovně stanovit, že věcí náležející pachateli je také věc náležející do společného jmění pachatele a jeho manžela, čímž bude umožněno jejich odčerpávání prostřednictvím trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zák. a ochranného opatření zabrání věci podle § 101 tr. zák. V ustanovení se dále navrhuje zrušit obsoletní odkaz na součást majetku pachatele (odkaz se vztahoval výlučně k institutu jiné majetkové hodnoty, který byl z ustanovení vypuštěn novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb. v návaznosti na přijetí občanského zákoníku, podle něhož je věcí „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“, kdy tedy je věcí i to, co bylo dříve považováno za „jinou majetkovou hodnotu“).

K bodům 25 až 27 (§ 135a a § 135b odst. 1 a 2) Ustanovení o propadnutí a zabrání věci, stejně jako ustanovení o legalizaci výnosů z trestné činnosti (§ 216 a 217 tr. zák.), se výslovně váží k věcem, které jsou výnosem z trestné činnosti, nikoli však již výslovně k věcem, které jsou výnosem z činnosti jinak trestné. Přitom však např. zabrání věci předpokládá zabrání i nepříčetnému pachateli. V soudní praxi se ukázala spornou otázka, zda lze osobu pro legalizaci výnosů z trestné činnosti trestně stíhat a postihnout také tehdy, jde-li o legalizaci výnosů z činnosti jinak trestné (tedy trestné činnosti pachatele, který byl v době spáchání zdrojového trestného činu trestně neodpovědný buď pro svůj věk, nebo pro nepříčetnost), resp. zda lze pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti vůbec trestně stíhat tehdy, není-li znám pachatel zdrojové (predikativní) trestné činnosti a není-li tedy jisté, zda byl pachatel zdrojové trestné činnosti pro takovou činnost trestně odpovědný. Trestnost legalizace výnosů z činnosti jinak trestné by vyloučena být neměla, když jednání, která cílí na to, aby zůstal zachován protiprávní stav vytvořený zdrojovým protiprávním činem, jsou obdobně závažná a společensky škodlivá, ať jde o protiprávní stav vytvořený trestnou činností (tedy nespecifikovaným trestným činem nebo proviněním, pro který je pachatel trestně odpovědný), nebo činností jinak trestnou (tedy nespecifikovaným činem jinak trestným, pro který pachatel trestně odpovědný není). Za účelem potvrzení jinak ustáleného výkladu obsahu pojmu výnos z trestné činnosti se proto navrhuje výslovně uvést, že výnosem z trestné činnosti je také jakákoli ekonomická výhoda pocházející z činu jinak trestného a bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí také věc získaná činem jinak trestným, nebo jako odměna za něj. Změna cílí také na zamezení výkladům ustanovení o legalizaci výnosů z trestné činnosti dovozujícím nemožnost postihu v těch případech, kdy není pachatel zdrojové trestné činnosti znám. I tehdy bude možné pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti trestně stíhat, když nebude podstatné, zda se jedná o výnosy z trestného činu nebo z činu jinak trestného. Změna také reflektuje výše uvedenou skutečnost, že ochranné opatření zabrání věci lze již dnes ve vztahu k výnosům z trestné činnosti uložit i nepříčetné osobě, která spáchala čin jinak trestný [§ 101 odst. 2 písm. d) tr. zák.]. Na čin jinak trestný se navrhuje výslovně odkázat také ve vymezení pojmu nástroje trestné činnosti. I věc určenou nebo užitou ke spáchání činu jinak trestného má být možné zabrat podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud jde o věc náležející nepříčetné osobě, která spáchala čin jinak trestný, trestně neodpovědnému mladistvému, který spáchal čin jinak trestný (srov. § 5 odst. 2 a § 21 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.), nebo zúčastněné osobě. Změna nezavádí možnost uložit ochranné opatření zabrání věci trestně neodpovědnému dítěti mladšímu patnácti let.

K bodům 28 a 29 [§ 135b odst. 3 písm. b), c) a d)] Doplňuje se vymezení výnosu z trestné činnosti tak, aby ve spojení s ustanoveními o propadnutí a zabrání výslovně reflektovalo požadavek Úmluvy Organizace spojených národů proti korupci (New York, 31. 10. 2003 vyhlášená pod č. 105/2013 Sb. m. s.), podle jejíhož článku 31 odst. 5 mají smluvní strany přijmout taková opatření, aby bylo možné zajistit a odčerpat i majetek do výše hodnoty smísených výnosů, pokud výnosy z trestné činnosti byly smíseny s majetkem, který má legitimní původ. Obdobný závazek pak obsahuje i Úmluva Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů z trestné činnosti a o financování terorismu, která byla otevřena k podpisu dne 16. května 2005. Česká republika tuto úmluvu dosud nepodepsala, nicméně navržená úprava přispěje k většímu zajištění souladu i s touto úmluvou, pokud Česká republika v budoucnu přistoupí k jejímu podpisu a ratifikaci. Věc, se kterou byla smísena věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, je považována za zprostředkovaný výnos.

K bodu 30 (§ 135b odst. 4) Stávající aplikační praxe není zcela jednotná v otázce možného postihu zprostředkovaných výnosů, které pochází částečně z legálního majetku v SJM. Podle navrhované právní úpravy

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 374/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR jako TR NS 55/2009-T 1189.

(po změně § 135 tr. zák.) budou moci propadnutí a zabrání podléhat všechny zprostředkované výnosy bez ohledu na to, zda a co do jaké své části pochází z legálního majetku v SJM. Skutečnost, zda zprostředkovaný výnos z trestné činnosti je či není považován za součást SJM, bude nicméně určující pro procesní postavení manžela obviněného, jehož procesní práva posiluje tento návrh zákona pouze v těch případech, v nichž má být předmětem propadnutí nebo zabrání věc (příp. část majetku), která je součástí SJM obviněného a jeho manžela. S ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení se proto navrhuje stanovit, že zprostředkovaný výnos z trestné činnosti se nepovažuje za součást SJM pachatele a jeho manžela, pokud je hodnota věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti pouze zanedbatelně vyšší než hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Ve vztahu k odčerpání věcí pocházejících jednoznačně z převažující části z trestné činnosti a pouze ze zanedbatelné části z legálního majetku v SJM se nejeví být přiměřeným posilovat procesní postavení manžela obviněného. Naopak je z hlediska řádného fungování aplikační praxe vhodnější a z hlediska ochrany práv manžela obviněného dostatečné, aby měl při postihu takových věcí majetkovou trestní sankcí manžel obviněného stejné procesní postavení a práva jako při postihu bezprostředních výnosů z trestné činnosti nebo při postihu zprostředkovaných výnosů z trestné činnosti pocházejících z bezprostředních výnosů zcela. Má-li být například předmětem propadnutí věci automobil zakoupený za kupní cenu ve výši 505 000 Kč, která je v částce 500 000 Kč uhrazena z bezprostředního výnosu z trestné činnosti a v částce 5 000 Kč z legálního majetku náležejícího do SJM, není nutné zatěžovat trestní řízení účastí manžela obviněného v postavení zúčastněné osoby se samostatným právem podávat odvolání do výroku o propadnutí věci, vylučovat možnost uložení takového trestu trestním příkazem ani podmiňovat možné uzavření dohody o vině a trestu zahrnující tento trest souhlasem manžela obviněného. Posouzení poměru hodnot zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti a bezprostředního výnosu z trestné činnosti, tedy naplnění kritéria „zanedbatelně vyšší“, zůstává na orgánech činných v trestním řízení, resp. na soudu, který musí naplnění tohoto kritéria posoudit v konkrétním případě s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Kritérium „zanedbatelné hodnoty“ užívají pro zhodnocení poměru hodnot zprostředkovaného výnosu z trestné činnosti a bezprostředního výnosu z trestné činnosti již stávající § 70 odst. 2 písm. b) a § 101 odst. 2 tr. zák.

K bodu 31 (§ 135c a 135d) K § 135c: Z důvodů uvedených v odůvodnění § 129b tr. zák. (viz příslušný novelizační bod této části) se v rámci výkladových ustanoveních navrhuje vymezit pojem „předmět mezinárodní sankce“. Předmětem mezinárodní sankce se v této souvislosti rozumí jakákoli věc, na kterou se vztahuje mezinárodní sankce, jak je definována v § 129b tr. zák., jež byla porušena trestným činem podle § 410 nebo 410a tr. zák. (nebo činem jinak trestným, který naplňuje znaky skutkové podstaty těchto trestných činů). Není významné, zda jsou příkaz, zákaz nebo omezení (mezinárodní sankce) stanoveny jako cílená individuální opatření, odvětvová opatření nebo hospodářská či finanční opatření, rozhodné není ani to, v jaké oblasti se mezinárodní sankce stanoví a v čem konkrétně spočívá, pokud se vztahuje na věc Mezinárodními sankcemi, které se vztahují na věc, mohou být v rozsahu podle § 129b tr. zák. například opatření mající povahu příkazu k jejich zmrazení, zákazu jejich zpřístupnění určité osobě, zákazu uzavření obchodu ohledně věci nebo majetku anebo jeho určené části nebo zákazu uzavření takového obchodu v rozporu s nastavenými omezeními, zákazu zatajování věci nebo majetku anebo jeho určené části, které by měly být podle mezinárodní sankce zmrazeny, nebo příkazu k oznámení určitých skutečností týkajících se takové věci. Na věc se mohou vztahovat i další mezinárodní sankce. Vztah mezinárodní sankce k předmětné věci bude třeba hodnotit podle okolností konkrétního případu. Zpravidla bude tento vztah dán u porušení, resp. obcházení těch mezinárodních sankcí, které cílí na zmrazení předmětné věci. Pojem „předmět mezinárodní sankce“ užívá návrh zejména v kontextu zajištění takové věci a jejího odčerpání. Výkladové ustanovení proto do rozsahu pojmu zahrnuje pouze ty věci, na které se vztahuje mezinárodní sankce porušená příslušným trestným činem, nikoli mezinárodní sankce jiná. Cílem není umožnit v trestním řízení bez dalšího odčerpání věcí, na něž se vztahují mezinárodní sankce, které trestným činem porušeny nebyly (z hlediska zásahů do vlastnického práva dotčených osob by nebylo přiměřené, pokud by např. osobě zařazené na sankční seznam, která spáchá trestný čin krádeže, bylo v řízení o takovém trestném činu, který s oblastí mezinárodních sankcí nesouvisí, možné odčerpat její věci, na něž se mezinárodní sankce vztahují, které mohou představovat i veškerý její majetek). K § 135d: Majetek v SJM může být odčerpán cestou propadnutí nebo zabrání věci anebo zabrání části majetku, staví se najisto, že majetek v SJM může být odčerpán také jako náhradní hodnota. Tento majetek pak může být i předmětem zajištění, což je nezbytné k zamezení tomu, aby se pachatel mohl odčerpání majetku souvisejícího s trestnou činností vyhnout zmařením samotného propadnutí věci nebo zabrání věci. Za tímto účelem se navrhuje vložit nové výkladové ustanovení § 135d tr. zák. vymezující náhradní hodnotu. Jako náhradní hodnota může propadnout, být zabrána nebo být zajištěna věc, kterou pachatel v době rozhodnutí o ní vlastní ve svém výlučném vlastnictví (včetně podílu na věci ve spoluvlastnictví), nebo je součástí SJM pachatele a jeho manžela. Pokud je podle § 101 tr. zák. nebo podle § 102a tr. zák. možné uložit zabrání věci nebo části majetku i jiné osobě, která má postavení zúčastněné osoby, případně podle § 79g odst. 1 tr. ř. takové osobě věc zajistit, je za stejných podmínek možné jako náhradní hodnotu zabrat nebo zajistit také věc náležející do SJM zúčastněné osoby a jejího manžela.

K bodům 32 až 35 a 37 (§ 248 odst. 1 a § 255a odst. 1) Terminologie a formulace se uvádí do souladu s občanským zákoníkem (§ 502 a § 2976 odst. 2 o. z.), když pro odlišnou textaci není věcného důvodu.

K bodu 36 (§ 254 odst. 2) Podle skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zák. je trestně odpovědný ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti (alinea první), kdo v podkladech sloužících pro vypracování znaleckého posudku, který se přikládá k návrhu na zápis do některého z těchto rejstříků uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje (alinea druhá), nebo kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do tohoto rejstříku, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen (alinea třetí). V době přijímání trestního zákoníku byla právní úprava zmíněných rejstříků roztříštěná. Obchodní rejstřík byl upraven v § 27 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nadační rejstřík byl upraven v § 5 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, rejstřík obecně prospěšných společností byl upraven v § 5 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, a rejstřík společenství vlastníků jednotek byl upraven v § 10 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku a rekodifikací soukromého práva došlo s účinností od 1. 1. 2014 ke koncepčně nové úpravě problematiky veřejných rejstříků zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona se veřejnými rejstříky právnických a fyzických osob rozumí spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností. Podle § 65a zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů se ustanovení tohoto zákona o veřejném rejstříku použijí obdobně také na evidenci svěřenských fondů; evidence není jako veřejný rejstřík označena proto, že do veřejného rejstříku se zapisují údaje o osobách a svěřenský fond osobou není. Skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zák. však navzdory přijetí této nové koncepce veřejných rejstříků zůstala nezměněna a trestně postižitelné zůstalo pouze jednání týkající se podávání návrhů na zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek, avšak již nikoliv do rejstříku ústavů, spolkového rejstříku a do evidence svěřenských fondů. Trestněprávně postižitelné je tak v současné době pouze jednání týkající se zápisů do čtyř ze sedmi veřejných rejstříků či evidencí podle zákona o veřejných rejstřících, byť není dán věcný důvod k tomu, aby obdobné protiprávní jednání týkající se rejstříku ústavů, spolkového rejstříku nebo evidence svěřenských fondů zůstalo trestním právem nepostižitelné. Podle zákona o veřejných rejstřících mají všechny rejstříky i evidence svěřenských fondů obdobné postavení a není důvod, aby některým rejstříkům byla poskytována vyšší míra ochrany než jiným. Navrhuje se tedy rozšířit působnost skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zák. také na rejstřík ústavů, spolkový rejstřík a evidenci svěřenských fondů.

K bodu 39 (§ 347a odst. 1) Podle skutkové podstaty trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zák. je trestně odpovědný pachatel, který „pro účely zahájení řízení před soudem, před mezinárodním soudním orgánem nebo trestního řízení anebo v takovém řízení předloží věcný nebo listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, o kterém ví, že je padělaný nebo pozměněný, v úmyslu, aby byl použit jako pravý, anebo padělá nebo pozmění takový důkazní prostředek v úmyslu, aby byl použit jako pravý“. Z aplikační praxe orgánů činných v trestním řízení vyplynuly dvě oblasti, ve kterých uvedená skutková podstata nedostatečně reflektuje původní záměr zákonodárce a neodpovídá současným potřebám.

Zaprvé se jako problematické ukázalo užití termínů „věcný nebo listinný důkazní prostředek“. Tato terminologie neodpovídá teorii trestního práva, podle které se důkazním prostředkem rozumí proces získávání důkazu z pramene (nositele) důkazu. Důkazním prostředkem je tak např. čtení listiny, ohledání věci, výslech svědka apod., avšak nikoliv listina, resp. věc samotná (ta je pramenem, resp. nositelem důkazu). Pachatel tohoto trestného činu tak fakticky nemůže padělat, pozměnit či předložit důkazní prostředek, ale pouze pramen (nositele) důkazu. Rovněž pojmy používané v teorii trestního práva nemusejí odpovídat pojmům z teorie občanského práva procesního, správního soudnictví, teorie mezinárodních soudních orgánů apod. Je tedy vhodné sjednocení terminologie tak, aby byla co nejobecnější a vyhovující pro všechny relevantní typy řízení. Zadruhé lze spatřovat jistou legislativní mezeru v tom, že dle aktuální textace této skutkové podstaty je trestně odpovědný pouze pachatel, jenž předloží určitý pramen důkazu, o němž ví, že je „padělaný nebo pozměněný“, nebo takový pramen důkazu „padělá nebo pozmění“. Paděláním důkazu se přitom rozumí jakékoliv vytvoření dříve neexistujícího důkazu, který má budit dojem důkazu pravého, ačkoli pravým důkazem není. Padělaným je pak takový pramen (nositel) důkazu, který objektivně neexistoval, ve skutečnosti o žádný nosič důkazu nejde, ale byl uměle vytvořen, aby působil tak, jako by byl pravým. V praxi se může jednat např. o vytvoření listiny, která má budit dojem, že je pravá, a že byla vydána určitým subjektem, za užití např. falešného podpisu či razítka (aniž se však jedná o veřejnou listinu, jejíž padělání je postižitelné podle trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zák.). Pozměněním se pak rozumí podstatná změna obsahu již existujícího pramene (nositele) důkazu. Současná textace skutkové podstaty tedy dopadá pouze na pachatele, který se snaží předstírat, že daný pramen (nositel) důkazu je pravý, dříve reálně vytvořený určitým subjektem, avšak již nikoliv na pachatele, který vytvoří nový pramen (nositele) důkazu s nepravdivým obsahem, aniž by tím chtěl imitovat vytvoření důkazu jiným subjektem. Trestně odpovědný tak dle současné úpravy není pachatel, který např. zpětně vydá neexistující fakturu, popř. směnku zajišťující neexistující dluh, nebo (v součinnosti s jinou osobou) sepíše smlouvu s obsahem, jež je v rozporu se skutečností (např. smlouvu antedatuje), nebo vytvoří jiný pramen (nositele) důkazu s nepravdivým obsahem.

K bodu 41 (§ 410) Změny § 410 tr. zák. jsou navrhovány k zajištění slučitelnosti národní právní úpravy s požadavky vyplývajícími zejména z čl. 3 a 5 směrnice o porušení sankcí. K vymezení hranic rozsahu v souladu se směrnicí o porušení sankcí se navrhuje dále doplnění zvláštního výkladového ustanovení. K § 410 odst. 1: Oproti současnému znění nedochází k věcným posunům, změna formulace vyplývá ze zavedení obecného pojmu „mezinárodní sankce“ v rámci výkladových ustanovení (viz příslušný novelizační bod této části). Porušením mezinárodní sankce se rozumí také její obejití (porušení mezinárodní sankce je kategorií zahrnující také její obejití). Směrnice o porušení sankcí výčet jednání, která porušení omezujících opatření Unie představují, obsahuje, a pod porušení omezujících opatření Unie podřazuje výslovně také jejich obejití, porušuje-li takové jednání zákaz nebo povinnost představující omezující opatření Unie nebo vnitrostátní ustanovení, kterým se provádí omezující opatření Unie, je-li vnitrostátní provádění požadováno.Takové jednání může spočívat např. v převodu finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů osoby zařazené na sankčním seznamu, které mají být podle omezujících opatření Unie zmrazeny, na třetí osobu za účelem jejich zatajení, nebo v nesplnění povinnosti osoby zařazené na sankčním seznamu oznamovat finanční prostředky nebo hospodářské zdroje. K § 410 odst. 2: Jednání spočívající v umožnění vstupu na území nebo v umožnění tranzitu přes území České republiky fyzické osobě, na kterou se vztahuje mezinárodní sankce, tedy fyzické osobě zařazené na sankčním seznamu, která má na základě uvalené mezinárodní sankce vstup na území České republiky nebo tranzit přes území České republiky zakázán, představuje trestný čin podle

Za splnění této podmínky je trestným činem porušení omezujících opatření Unie podle směrnice o porušení sankcí následující jednání:

a) přímé nebo nepřímé zpřístupnění finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů určené osobě, subjektu nebo orgánu nebo v jejich prospěch v rozporu se zákazem, který představuje omezující opatření Unie;

b) nezmrazení finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů, které patří určené osobě, subjektu nebo orgánu nebo jsou jimi vlastněny, drženy či ovládány, v rozporu s povinností, která představuje omezující opatření Unie;

c) umožnění vstupu určených fyzických osob na území členského státu nebo jejich tranzitu přes toto území v rozporu se zákazem, který představuje omezující opatření Unie;

d) uzavírání transakcí se třetím státem, orgány třetího státu nebo subjekty či orgány přímo nebo nepřímo vlastněnými nebo ovládanými třetím státem nebo orgány třetího státu, včetně udělování nebo pokračujícího plnění veřejných zakázek nebo koncesních smluv, nebo pokračování v takových transakcích, pokud zákaz či omezení tohoto jednání představuje omezující opatření Unie;

e) obchodování se zbožím, jeho dovoz, vývoz, prodej, nákup, převod, tranzit nebo přeprava, jakož i poskytování zprostředkovatelských služeb, technické pomoci nebo jiných služeb souvisejících s tímto zbožím, pokud zákaz či omezení tohoto jednání představuje omezující opatření Unie;

f) poskytování finančních služeb nebo vykonávání finančních činností, pokud zákaz či omezení tohoto jednání představuje omezující opatření Unie;

g) poskytování jiných služeb než těch, které jsou uvedeny v písmenu f), pokud zákaz či omezení tohoto jednání představuje omezující opatření Unie;

h) obcházení omezujícího opatření Unie:

i) použitím nebo převodem finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů přímo či nepřímo vlastněných, držených či ovládaných určenou osobou, subjektem nebo orgánem, které mají být zmrazeny podle omezujícího opatření Unie, třetí straně nebo jiným nakládáním s nimi za účelem zatajení těchto finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů;

ii) poskytováním nepravdivých nebo zavádějících informací s cílem zatajit skutečnost, že určená osoba, subjekt nebo orgán jsou konečným vlastníkem nebo příjemcem finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů, které mají být zmrazeny podle omezujícího opatření Unie;

iii) nesplněním povinnosti určenou fyzickou osobou nebo zástupcem určeného subjektu nebo orgánu, která představuje omezující opatření Unie, oznámit příslušným správním orgánům finanční prostředky nebo hospodářské zdroje v rámci soudní příslušnosti členského státu, které dané osobě, subjektu nebo orgánu náleží, nebo jsou jimi vlastněny, drženy nebo ovládány;

iv) nesplněním povinnosti, která představuje omezující opatření Unie, poskytnout příslušným správním orgánům informace o zmrazených finančních prostředcích nebo hospodářských zdrojích nebo informace o finančních prostředcích nebo hospodářských zdrojích na území členských států, které patří určeným osobám, subjektům nebo orgánům, jsou jimi vlastněny, drženy nebo ovládány a nejsou zmrazeny, pokud byly tyto informace získány při plnění profesních povinností;

i) porušení nebo nesplnění podmínek stanovených v povoleních udělených příslušnými orgány k provádění činností, které jsou bez takového povolení porušením zákazu nebo omezení, které představují omezující opatření Unie.

odstavce druhého bez ohledu na to, v jakém je takové porušení mezinárodní sankce spácháno rozsahu. I umožnění zakázaného vstupu nebo tranzitu (průjezdu) pouze jedné osobě zařazené na sankčním seznamu, k němuž dojde pouze jednou a nikoli opakovaně, může být s ohledem na možné následky vstupu takové osoby na území České republiky nebo průjezdu přes něj do té míry společensky škodlivé, že vždy nepostačuje uplatnění správní odpovědnosti osoby, která takový zakázaný vstup či průjezd v rozporu s mezinárodní sankcí umožnila, ale je třeba zakotvit její odpovědnost trestněprávní. Ani jednání, jímž je v rozporu s mezinárodní sankcí umožněn jeden vstup nebo průjezd jedné osobě zařazené na sankčním seznamu, nelze proto z možného trestního postihu a priori vyloučit. Stanovení dolní hranice kromě toho ani neumožňuje směrnice o porušení sankcí. Případnou nízkou míru společenské škodlivosti bude třeba zohlednit v individuálním případě při posuzování toho, zda jde o jednání natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (odpovědností podle jiného právního předpisu je v této souvislosti třeba rozumět zejména odpovědnost za přestupek podle zákona o provádění mezinárodních sankcí) a je nutné uplatnění trestní odpovědnosti, popř. v úvahách o druhu a výši trestu. K § 410 odst. 3 a 4: Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou v zásadě přebírány ze stávající právní úpravy (modifikováno s ohledem na vytvoření nového zvláštního ustanovení o posuzování hranic rozsahu). Jako nová kvalifikační okolnost se doplňuje okolnost, že předmětem mezinárodní sankce, kterou pachatelem porušil (popř. obešel), je zboží nebo technologie dvojího užití anebo vojenský materiál – směrnice o porušení sankcí požaduje vyšší trestní sazbu pro jednání spočívající v obchodování s vybavením zařazeným na Společný vojenský seznam Evropské unie přijatý Radou dne 17. února 2020 (vybavení, na které se vztahuje společný postoj Rady 2008/944/SZBP, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu) nebo se zbožím dvojího užití podle příloh č. I a IV nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/821 ze dne 20. května 2021, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití, a to minimálně ve výši pěti let. Seznam vojenského materiálu stanoví na základě Společného vojenského seznamu Evropské unie vyhláška č. 332/2009 Sb. provádějící některá ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Seznam zboží dvojího užití je obsažen v přílohách výše uvedeného nařízení 2021/821, které je přímo aplikovatelné. Vedle zboží dvojího užití odkazuje odůvodňované ustanovení také na technologie dvojího užití, a to k zachování stejné terminologie jako u trestných činů porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262 tr. zák.), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263 tr. zák.) a zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 264 tr. zák.).

K bodu 42 (§ 410a 410b) K § 410a: S ohledem na požadavky směrnice o porušení sankcí se stanoví trestnost některých porušení mezinárodních sankcí spáchaných z hrubé nedbalosti. Směrnice požaduje trestnost hrubě nedbalostních jednání, týkají-li se zboží nebo technologie dvojího užití anebo vojenského materiálu, protože taková jednání jsou zvlášť společensky škodlivá. K § 410b: K posouzení hranic rozsahu, ve kterém je spáchán trestný čin porušení mezinárodních sankcí podle § 410 tr. zák. a porušení mezinárodních sankcí z nedbalosti podle § 410a tr. zák. se zavádí nové zvláštní výkladové ustanovení. Kritérium „většího rozsahu“ porušení mezinárodní sankce obsažené ve stávajícím znění § 410 odst. 1 tr. zák. může být podle doktríny naplněno opakovanými porušeními jednotlivého příkazu, zákazu nebo omezení (…), přičemž však nemusí jít o soustavné porušování, nebo naopak porušením více takových příkazů, zákazů nebo omezení, anebo sice jen jednorázovým porušením takového příkazu, zákazu nebo omezení, avšak za podmínky, že taková jednotlivá akce nebo operace svým rozsahem výrazně či podstatně přesahuje obvyklé porušení takového příkazu, zákazu nebo omezení.K výkladu pojmu porušení ve větším rozsahu není možné použít § 138 odst. 1 a 2 tr. zák. Směrnice o porušení sankcí upravující trestný čin porušení omezujících opatření Unie požaduje trestnost v zásadě jakéhokoli porušení těchto omezujících opatření, přičemž možné způsoby porušení včetně obejití popisuje. Zároveň však členským státům umožňuje stanovit výjimku z trestnosti pro méně závažné případy. Ty jsou směrnicí definovány prostřednictvím prahové hodnoty odpovídající částce 10 000 EUR, jíž nesmí dosáhnout finanční prostředky nebo hospodářské zdroje, resp. zboží, služby, transakce nebo aktivity, s nimiž porušení omezujících opatření Unie souvisí. Podmínka trestnosti jednání podle § 410 tr. zák. spočívající ve spáchání trestného činu ve větším rozsahu ve světle jeho doktrinálního výkladu nezajišťuje, aby mohla být jako trestné činy posouzena všechna jednání související s předmětem mezinárodní sankce dosahujícím prahové hodnoty ve výši 10 000 EUR. K dosažení souladu s požadavky směrnice je proto zapotřebí přistoupit i v této otázce ke změně trestního zákoníku. Výčet podmínek, za jejichž splnění dojde ke spáchání předmětného činu ve větším rozsahu, jak je obsažen v § 410b odst. 1 tr. zák., se navrhuje jako demonstrativní. Vedle podmínek vymezených v tomto ustanovení se může tedy i nadále vycházet z doktrinálního výkladu znaku „spáchání trestného činu porušení mezinárodních sankcí ve větším rozsahu“, jak byl nastíněn výše. Jednou z okolností, při jejichž splnění bude trestný čin porušení mezinárodních sankcí spáchán ve větším rozsahu, je okolnost, že předmět mezinárodní sankce nebo služba, včetně finanční a jiné činnosti, anebo obchod, na něž se mezinárodní sankce vztahuje, má větší hodnotu. „Předmět mezinárodní sankce“ je vymezen v novém v § 135c tr. zák. Směrnice o porušení sankcí přitom pojem předmět mezinárodní sankce přímo neužívá a kvantitativní hranice relevantní pro trestnost jednání, jakož i pro kvalifikační okolnosti, vztahuje k finančním prostředkům, hospodářskými zdrojům, zboží, službám, transakcím nebo aktivitám, které souvisí s mezinárodní sankcí, resp. jejím porušením. Vzhledem k tomu, že předmět mezinárodní sankce podle § 135c tr. zák. je vymezen zejména pro účel možného zajištění a odčerpání věcí a majetku, tedy v zásadě věcí hmotných, je k zajištění plného souladu se směrnicí o porušení sankcí při vymezení většího rozsahu spáchání trestného činu porušení mezinárodních sankcí třeba užít vedle předmětu mezinárodní sankce také další kategorie, a to

ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 410 [Porušení mezinárodních sankcí]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3524, marg. č. 6. FREMR, Robert. § 410 Porušení mezinárodních sankcí. In: Komentář ASPI k § 410 tr. zákoníku.

„službu, včetně finanční a jiné činnosti, a obchod“, tedy kategorie, jejichž obsahem nemusí být věc nebo majetek, které mohou být předmětem zajištění, propadnutí nebo zabrání, ale které jsou relevantní pro vymezení závažnosti jednání podle směrnice. Pokud by tedy porušení mezinárodních sankcí spočívalo například v poskytování služby, které je zakázané mezinárodní sankcí, a tato služba by měla větší hodnotu, ačkoli by nezahrnovala hmotnou věc nebo majetek o takové hodnotě, které by spadaly do rozsahu pojmu předmět mezinárodní sankce, byla by naplněna podmínka spáchání trestného činu ve větším rozsahu podle § 410b odst. 1 písm. c) tr. zák. Pro vymezení obsahu pojmů značného rozsahu a velkého rozsahu, resp. spáchání trestného činu porušení mezinárodních sankcí ve značném rozsahu a velkém rozsahu se obdobně užijí pravidla pro vymezení většího rozsahu, resp. spáchání trestného činu porušení mezinárodních sankcí ve větším rozsahu podle odstavce prvního.

K bodu 43 [§ 411 odst. 2 písm. d)] Trestný čin použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje poskytuje mimo jiné ochranu některým významným objektům a památkám před úmyslným zničením, poškozením nebo zneužitím pro vojenské účely v rozporu s ustanoveními (podle návrhu nově „v rozporu s pravidly“) mezinárodního práva o prostředcích a způsobech vedení války nebo jiného ozbrojeného konfliktu. Chráněné objekty či památky vymezují na mezinárodní úrovni zejména čl. 53 prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám, čl. 16 druhého dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám a čl. 5 odst. 4 písm. b) bod (ix) a čl. 5 odst. 4 písm. e) bod (iv) Lublaňsko-Haagské úmluvy [čl. 8 odst. 2 písm. b) bod (ix) a čl. 8 odst. 2 písm. e) bod (iv) Římského statutu]. Vymezení takto chráněných objektů a památek je zejména v Lublaňsko- Haagské úmluvě a Římském statutu oproti stávajícímu znění § 411 odst. 2 písm. d) tr. zák. konkrétnější. K posílení slučitelnosti s Lublaňsko-Haagskou úmluvou a Římským statutem se ve výčtu objektů chráněných v § 411 odst. 2 písm. d) tr. zák. výslovně stanoví, že objekty určenými pro humanitární účely se rozumějí také objekty určené pro charitativní, vzdělávací, náboženské nebo vědecké účely; doposud nebylo napevno stanoveno, zda jsou také objekty určené pro takové účely chráněny. Ochrana objektů určených pro tyto účely proti úmyslným útokům v rozporu s pravidly mezinárodního práva o prostředcích a způsobech vedení války nebo jiného ozbrojeného konfliktu je obdobně významná jako ochrana objektů určených pro účely humanitární v užším slova smyslu (typicky nemocnice, jiná zdravotnická zařízení nebo objekty civilní obrany). Objekty určené pro kulturní účely, které současně nejsou určeny pro účel charitativní, vzdělávací nebo jiný vyjmenovaný, zůstávají chráněny za předpokladu, že jde o kulturní památku. V souladu s mezinárodními standardy se stanoví, že chráněny nejsou vojenské cíle.

K bodu 45 (§ 412 odst. 1) Stávající výčet osob chráněných prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu válečná krutost podle § 412 odst. 1 tr. zák. je formulován taxativně, avšak nezahrnuje všechny osoby chráněné mezinárodním právem (ve smyslu mezinárodního práva humanitárního). Zejména první a druhý dodatkový protokol k Ženevským úmluvám chrání obdobně jako raněné a nemocné také trosečníky vymezené v čl. 8 písm. b) prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám, mezinárodní právo poskytuje ochranu také např. humanitárnímu, zdravotnickému a duchovnímu personál nebo příslušníkům ozbrojených sil, kteří zbraně nesložili ani nejsou válečnými zajatci. Navrhuje se proto výčet chráněných osob podle § 412 odst. 1 tr. zák. doplnit o kategorii jiných osob chráněných mezinárodním právem a stejný výčet chráněných osob užít také v § 413 odst. 2 písm. f) tr. zák., čímž dojde k posílení naplňování závazků plynoucích pro Českou republiku z mezinárodního práva humanitárního.

K bodům 46 až 49 (§ 413 odst. 2) Jednání podle § 413 odst. 2 tr. zák. jsou zakázána předpisy mezinárodního práva, zejména Římským statutem, prvním a druhým dodatkovým protokolem k Ženevským úmluvám a nově Lublaňsko-Haagskou úmluvou. Podmínku rozporu s pravidly mezinárodního práva se navrhuje doplnit do návětí odstavce druhého, obdobně jako je tomu dnes v § 405a, § 411 odst. 2 tr. zák. či v § 412 odst. 1 a 2 tr. zák. (kdy dochází k terminologické změně a sjednocení – viz odůvodnění příslušného novelizačního bodu této části), čímž se stává nadbytečným slovo „bezdůvodně“ užité dnes v § 413 odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. V odstavci 2 písm. c) se jednání doposud označované jako vyhošťování nově označuje jako deportování, a to v souladu s čl. 85 odst. 4 písm. a) prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám, čím i dochází ke sjednocení užívané terminologie v rámci trestního zákoníku, kdy tentýž termín je užit u trestného činu útoku proti lidskosti podle § 401 odst. 1 písm. c) tr. zák. (pojem vyhošťování z jazykového hlediska úzce souvisí s pojmem vyhoštění, který je trestními předpisy užíván ve zcela jiném kontextu). Deportování označuje vysídlení dotčených osob, při němž dochází k překročení státní hranice. Tento pojem v sobě nezahrnuje omezení pouze na některé osoby vymezené jejich státoobčanským poměrem k dotčenému státu, resp. jeho absencí. Ustanovení čl. 5 odst. 4 písm. a) bod (vii) Lublaňsko-Haagské úmluvy [čl. 8 odst. 2 písm. a) bod (vii) Římského statutu] upravuje také trestnost jednání spočívajícího v unlawful confinement, tedy protiprávním zbavení osobní svobody, resp. uvěznění. K posílení slučitelnosti s tímto ustanovením se do odstavce 2 písm. c) vedle přesídlování a deportování doplňuje uvězňování nebo zbavování osobní svobody jiným způsobem jako další alternativní způsob jednání, jímž může být trestný čin podle § 413 odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchán. Trestné je takové uvězňování nebo jiné zbavování osobní svobody civilního obyvatelstva, které (i) je provedeno za války nebo jiného ozbrojeného konfliktu a (ii) je v rozporu s pravidly mezinárodního práva. Uvedené podmínky jsou kumulativní. V odstavci 2 písm. f) dochází k rozšíření okruhu chráněných osob, a to v návaznosti na požadavky prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám a Lublaňsko-Haagské úmluvy, potažmo Římského statutu. Pokud jde totiž o svévolné znemožnění, aby se o provinění určitých osob rozhodovalo v nestranném soudním řízení [písm. f)], čl. 85 odst. 4 písm. e) prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám postihuje takové jednání ve vztahu ke všem osobám chráněným Ženevskými úmluvami. Také čl. 5 odst. 4 písm. a) bod (vi) Lublaňsko-Haagské úmluvy [čl. 8 odst. 2 písm. a) bod (vi) Římského statutu] dopadá vedle válečných zajatců také na (všechny) chráněné osoby. Ustanovení čl. 5 odst. 4 písm. b) bod (xiv) Lublaňsko-Haagské úmluvy [čl. 8 odst. 2 písm. b) bod (xiv) Římského statutu] požaduje trestnost také jednání spočívajícího v prohlášení práv a úkonů příslušníků nepřátelské strany za zrušené, pozastavené, nebo nepřípustné před soudem („Declaring abolished, suspended or inadmissible in a court of law the rights and actions of the nationals of the hostile party.“). K posílení souladu s tímto ustanovením se do odstavce 2 písm. f) vedle znemožnění, aby bylo o proviněních chráněných osob rozhodováno v nestranném soudním řízení, doplňuje alternativní způsob spáchání předmětného trestného činu spočívající ve svévolném znemožnění uplatnění nebo bránění práv chráněných osob v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci. Chráněna je jak možnost aktivního uplatňování substantivních práv chráněných osob, která byla dotčena prohlášením za zrušené, pozastavené, nebo nepřípustné před soudem, anebo narušena jakýmkoli jiným způsobem, jako žalobců, tak možnost jejich obrany jako žalovaných. Ochrana proti svévolnému znemožnění uplatnění nebo bránění jejich práv je poskytována v řízení před soudem i v řízení před jakýmkoli jiným orgánem veřejné moci, když čl. 5 odst. 4 písm. b) bod (xiv) Lublaňsko- Haagské úmluvy [čl. 8 odst. 2 písm. b) bod (xiv) Římského statutu] se ohledně prohlášení práv a úkonů za zrušené nebo pozastavené na souvislost se soudním řízením neomezuje. Ochrana je tak poskytována také například ve správním řízení nebo přípravném řízení trestním.

K bodům 50 a 51 (poznámka pod čarou č. 1) Zrušení odkazu na směrnici, která pozbyla platnosti, a doplnění dosud scházejícího odkazu na směrnice, jejichž obsah je implementován trestním zákoníkem.

K části třetí – změna zákona o rejstříku trestů a evidenci přestupků

Terminologie se uvádí do souladu s občanským zákoníkem (§ 502 o. z.).

K části čtvrté – změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže

K bodu 1 [§ 2 odst. 2 písm. f)] Obdobně jako v trestním řádu se i v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže k odstranění případných výkladových problémů výslovně stanoví, že partnerem podle tohoto zákona se rozumí partner podle zákona upravujícího registrované partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.).

K bodu 2 (§ 43 odst. 1) Upravuje se terminologie v návaznosti na změnu § 55 odst. 2 tr. ř. – viz odůvodnění k části první k bodům 7, 8 a 29.

K části páté – změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

K bodu 1 (§ 2 odst. 1 a § 29) Terminologie se uvádí do souladu s občanským zákoníkem (§ 502 o. z.).

K bodu 2 (§ 7) Čl. 15 odst. 1 Lublaňsko-Haagské úmluvy požaduje, aby každý smluvní stát přijal v souladu se svými právními zásadami taková opatření, která budou nezbytná pro stanovení odpovědnosti právnických osob za účast na zločinech, na něž bude úmluvu uplatňovat v souladu s jejím čl. 2. Tato úmluva tak požaduje, aby právnické osoby mohly být činěny odpovědnými mj. i za trestný čin použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim dosud neumožňuje přičíst právnické osobě odpovědnost za spáchání tohoto trestného činu, byť se právnická osoba může účastnit na spáchání trestného činu podle § 411 tr. zák. například jednáním, které spočívá ve finanční podpoře nedovoleného vedení boje nebo v dodávání služeb a zboží k umožnění nebo usnadnění takového vedení boje. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se tak navrhuje dát do souladu s uvedenou úmluvou.

K bodu 3 [§ 13 písm. a)] Ustanovení § 13 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim stanoví výjimky z promlčitelnosti trestných činů, tj. stanoví, za spáchání kterých trestných činů nezaniká trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby. Nepromlčitelné jsou podle tohoto ustanovení i všechny trestné činy uvedené v hlavě třinácté zvláštní části trestního zákoníku, s výjimkou trestných činů podle § 403, 404 a 405 trestního zákoníku. Podle dnešní úpravy je tak jedním z nepromlčitelných trestných činů i trestný čin šíření díla k propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403a tr. zák.), pro což není dán věcný důvod. Tento nedostatek se navrhuje napravit – blíže viz odůvodnění novelizace § 35 tr. zák.

K bodu 4 [§ 13 písm. b)] Stejně jako v souvisejícím ustanovení trestního zákoníku [§ 35 písm. b) tr. zák.] se navrhuje zpřesnit právní úpravu, aby odkaz na mezinárodní právo jednoznačně zahrnoval jak právo psané (zejména mezinárodní úmluvy), tak právo obyčejové.

K části šesté – změna zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

K bodu 1 (zrušení § 25 odst. 4) Podle původního znění čl. 25 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1727 o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) měl každý členský stát rozhodnout o rozsahu přístupu do rejstříku, který je v tomto členském státu povolen osobám uvedeným v čl. 20 odst. 3 nařízení připojeným k systému řízení případů. K provedení tohoto ustanovení byla do zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních novelou provedenou zákonem č. 422/2022 Sb. doplněna pravomoc nejvyššího státního zástupce rozhodnout o rozsahu přístupu národního zpravodaje do rejstříku podle tohoto nařízení (§ 25 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2131 došlo ke změně nařízení o Eurojustu, v jejímž důsledku je stanovení rozsahu takovéhoto přístupu čistě na rozhodnutí členských států, které mohou, ale nemusí učinit. Nové znění čl. 25 nařízení o Eurojustu tedy mění původně obligatorní rozhodnutí členského státu na fakultativní; Česká republika této možnosti nevyužije, a proto je namístě ustanovení § 25 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zrušit.

K bodu 2 [§ 292 odst. 1 písm. b) a c)] Po přijetí navrhované změny trestního zákoníku (viz příslušné novelizační body části druhé) bude možné nechat v trestním řízení propadnout či zabrat předmět mezinárodní sankce, tj. věc, která nemusí být nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z ní. Rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci, které upravuje uznávání a výkon rozhodnutí ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku ve vztahu k členským státům, které nejsou vázány nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 a které bylo implementováno § 278 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, však dopadá pouze na nástroje trestné činnosti nebo výnosy z ní. Evropské předpisy neumožňují ve vztahu k těmto členským státům poskytnout mezinárodní justiční spolupráci v případech, kdy dojde ke konfiskaci předmětu mezinárodní sankce, což je třeba zohlednit ve vymezení rozhodnutí, které lze postupem podle této části zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních uznat a vykonat.

K bodu 3 (§ 292 odst. 2) Oprava chybného odkazu na poznámku pod čarou.

K části sedmé – účinnost

S ohledem na § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, a na předpokládanou délku legislativního procesu se navrhuje, s přihlédnutím k implementační lhůtě směrnice o porušení sankcí, stanovit účinnost navrhovaného zákona ke dni 1. července 2025.

V Praze dne 30. října 2024

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

podepsáno elektronicky

Ministr spravedlnosti:

JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.

podepsáno elektronicky