Novela ústav. z. - Ústava ČR

Cílem předkládaného poslaneckého návrhu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, (dále jen „Ústava“), je rozšířit omezený rozsah působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu v souvislosti s hospodařením České televize a Českého rozhlasu.

Rozšíření kontrolní pravomoci NKÚ schválila vláda ve svém programovém prohlášení, kapitole Kultura, kde se vláda zavázala:

„Hospodaření veřejnoprávních médií podrobíme kontrole Nejvyšším kontrolním úřadem, což posílí jejich transparentnost.“

Současnou legislativu a dopad navrhované novely zákona o NKÚ lze schematicky shrnout následovně:

Kontrolované instituce

DNES Po novele

Ministerstva a ostatní úřady státu Ministerstva a ostatní úřady státu

Státní fondy a příspěvkové organizace Státní fondy a příspěvkové organizace

Státní podniky Státní podniky

Česká národní banka Česká národní banka

Česká televize

Český rozhlas

Poslanecký návrh novely Ústavy je předkládán společně s návrhem zákona, kterým se mění zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, a který navrhované změny Ústavy rozpracovává.

Předkladatel se na základě předchozích jednání v Poslanecké sněmovně a Senátu kloní k řešení, aby byl rozsah působnosti NKÚ v Ústavě uveden obecným ustanovením, nikoliv označením konkrétních právnických osob. Současně s touto změnou se navrhuje zachovat princip schvalování konkrétní úpravy působnosti NKÚ oběma komorami, aby byla vyloučena možnost Poslanecké sněmovny v této věci Senát přehlasovat.

A. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

V současné době je působnost Nejvyššího kontrolního úřadu v čl. 97 odst. 1 Ústavy omezena pouze na kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

Takovým způsobem vymezená působnost je podle čl. 97 odst. 3 Ústavy podrobněji upravena v zákoně č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Jedná se především o ustanovení § 3 tohoto zákona.

Podle platné a účinné právní úpravy dnes Nejvyšší kontrolní úřad může provádět kontrolu hospodaření subjektů odlišných od státu, tzn. jiných právnických nebo fyzických osob jen v takovém případě, kdy tyto osoby hospodaří se státním majetkem. Ustanovení § 3 zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu však dosavadnímu ústavnímu vymezení působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu ne zcela odpovídá.

Výše uvedené omezení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečné. Nezřídka bývá překážkou v provedení kontrolních akcí Nejvyššího kontrolního úřadu v potřebném rozsahu. V důsledku tohoto omezení nemůže Nejvyšší kontrolní úřad beze zbytku naplňovat svou kontrolní roli a přinášet zprostředkovaně občanům informace o způsobu nakládání s veřejnými prostředky. Kvůli současnému omezení rozsahu kontrol ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu přitom Česká republika zaostává za většinou zemí Evropské unie, které již rozšířily působnost jejich nejvyšších kontrolních institucí.

Podle článku 203 Ústavy Polské republiky má Nejvyšší kontrolní komora pravomoc kontrolovat hospodaření státní správy, národní banky, státem zřízených právnických osob a dalších státních organizací, stejně jako hospodaření územní samosprávy a jimi zřízených právnických osob. Dále se vztahuje na kontrolu subjektů, které spravují státní majetek nebo majetek územně samosprávného celku nebo mají finanční závazky vůči státu. Ústava rovněž specifikuje kritéria pro tuto kontrolu, přičemž se u územní samosprávy posuzuje nejen zákonnost, ale i racionalita a pečlivost při nakládání s majetkem.

Podle čl. 121 až 128 rakouské ústavy Účetní dvůr Rakouska kontroluje hospodaření federace, spolkových zemí, okresů a dalších právnických osob stanovených zákonem. Podle čl. 150 Ústavy Slovinska je Účetní dvůr nejvyšším orgánem dohledu nad státním rozpočtem a veřejnými výdaji. Článek 216 portugalské ústavy přisuzuje Účetnímu dvoru pravomoc kontrolovat legalitu veřejných výdajů a podle článku 136 španělské ústavy je Účetní dvůr zodpovědný za kontrolu účtů a správy majetku státu a veřejného sektoru. V mnoha dalších evropských státech jsou veřejné finance kontrolovány nezávislými kontrolními orgány.

V ekonomicky vyspělých zemích, jako je Francie, vykonávají audit regionálních a místních samospráv regionální auditní dvory, které mají nezávislý status a pravomoci podobné Účetnímu dvoru Francie. Ve Spolkové republice Německo má každá spolková země svůj vlastní orgán pro externí finanční audit, který spolupracuje se Spolkovým účetním dvorem na principu rovnosti. Tyto kontrolní orgány se zaměřují na to, zda veřejné výdaje odpovídají právním předpisům a zda jsou veřejné prostředky využívány efektivně, účelně a hospodárně.

Činnost Nejvyššího kontrolního úřadu přitom nespočívá v přímém zjednávání nápravy zjištěných nedostatků, protože tento úřad nemá exekutivní pravomoci. Je to vyhledávací orgán, jehož hlavním úkolem je upozorňovat na existující problémy. Jeho činnost poskytuje cennou zpětnou vazbu, která slouží Parlamentu České republiky, vládě, případně dalším orgánům veřejné moci, včetně orgánů územní samosprávy, a občanům jako zdroj informací o tom, zda jsou při hospodaření s veřejnými financemi dodržovány zákony. Vyhodnocení jeho zjištění je klíčovým podkladem pro přijetí případných opatření, ať už ze strany zákonodárného sboru nebo výkonných orgánů, s cílem zlepšit situaci v dané oblasti. Signály Nejvyššího kontrolního úřadu o negativních zjištěních v oblasti hospodaření s veřejnými prostředky jsou v současnosti pro ozdravení této oblasti nezbytné.

Současná právní úprava nemá vztah k principům zákazu diskriminace a rovnosti mužů a žen.

B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Nově navrhované znění čl. 97 reflektuje zahraniční směr v rozšiřování kontrolní působnosti nejvyšších kontrolních institucí. Podle tohoto návrhu bude Nejvyšší kontrolní úřad vykonávat kontrolu nad hospodařením s veřejnými prostředky, což zahrnuje nejen majetek a dluh státu, ale i majetek a dluh jiných právnických osob, přičemž tyto subjekty jsou specifikovány v souběžné novele zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu. Jedná se především o Českou televizi a Český rozhlas.

Rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu sleduje širší cíl zlepšení veřejných financí a dosažení vyrovnanosti veřejných rozpočtů, což je v současnosti klíčovým celospolečenským zájmem. Tento krok také přispěje k větší transparentnosti v oblasti veřejných zakázek a k omezení prostoru pro korupci ve veřejném sektoru.

Předkládaný poslanecký návrh ústavního zákona reaguje na předchozí legislativní pokusy o posílení kontrolní role Nejvyššího kontrolního úřadu, které však nebyly úspěšně přijaty.

Prvním návrhem byl senátní návrh novely Ústavy (sněmovní tisk č. 1134 třetího volebního období Poslanecké sněmovny). Návrh měl rozšířit oprávnění Nejvyššího kontrolního úřadu tak, že kontrolováno mělo být též hospodaření s veřejnými prostředky, vyžaduje-li to veřejný zájem. Dalším návrhem byl v roce 2003 předložený vládní návrh novely Ústavy projednávaný jako sněmovní tisk č. 349 ve čtvrtém volebním období Poslanecké sněmovny. V tomto návrhu se poprvé objevilo rozšíření kontrolní kompetence Nejvyššího kontrolního úřadu ve vztahu k územně samosprávným celkům, právnickým osobám, které jsou příjemci zákonem stanovených povinných plateb (dle důvodové zprávy zdravotní pojišťovny), příjemcům dotací či podpor ze státního rozpočtu.

Zatímco výše uvedený návrh předpokládal obligatorní kontrolu uvedených subjektů ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu, poslanecký návrh předložený v roce 2009 (sněmovní tisk č. 960 pátého volebního období Poslanecké sněmovny) zaváděl kontrolu územně samosprávných celků, případně fyzických a právnických osob hospodařících s veřejnými prostředky jako fakultativní.

O dva roky později, v roce 2011, předložila vláda návrh novely čl. 97 Ústavy, který se obsahově blížil vládnímu návrhu z roku 2003. Jednalo se o blanketní úpravu pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu, která měla zavést povinnost kontrolovat hospodaření s majetkem právnických osob veřejnoprávní povahy, které by určil zákon.

K dalšímu neúspěšnému pokusu o rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu došlo v roce 2013, kdy byl předložen jako sněmovní tisk č. 918 pátého volebního období Poslanecké sněmovny poslanecký návrh na novelizaci čl. 97 Ústavy. Oproti předchozímu neúspěšnému návrhu měla být působnost Nejvyššího kontrolního úřadu navíc rozšířena o kontrolu hospodaření s majetkem právnických osob, v nichž má Česká republika nebo územní samosprávný celek majetkovou účast, o nichž by to stanovil zákon. Pokrokem nicméně bylo to, že souběžně byla jako sněmovní tisk č. 919 předložena novela zákona č. 166/1993 Sb., neboť bylo z předchozích neúspěšných pokusů patrné, že Parlament nehodlá schvalovat pouhou změnu Ústavy bez souběžného projednání novely zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, který měl teprve kompetence a pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu upřesnit. O změnu působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu usiloval ve stejném roce také poslanecký návrh novely čl. 97 Ústavy, který byl obsahově téměř identický s předchozím návrhem.

V 7. volebním období byly projednávány dva návrhy zákonů: poslanecký návrh ústavního zákona o změně Ústavy České republiky (sněmovní tisk č. 43) a vládní návrh novely zákona o NKÚ (sněmovní tisk č. 610), které prováděly tuto změnu Ústavy. Také v 8. volebním období byl předložen podobný poslanecký návrh (sněmovní tisk č. 229) a vládní návrh novely zákona o NKÚ (sněmovní tisk č. 360), které ale také nebyly přijaté.

Nový návrh změny Ústavy je předkládán současně s návrhem novely zákona o Nejvyšším kontrolnímu úřadu a oba tyto návrhy reflektují předchozí odbornou diskuzi.

Navrhovaná právní úprava nemá žádné přímé ani nepřímé dopady na rovnost pohlaví a nevede k diskriminaci, protože neprovádí žádné rozdíly mezi pohlavími ani nezvyšuje výhody pro jedno z pohlaví.

C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Návrh na rozšíření působností Nejvyššího kontrolního úřadu přispěje k ozdravení veřejných financí a dosažení vyrovnanosti veřejných rozpočtů. Kromě toho přispěje rovněž k naplnění dalšího předmětu veřejného zájmu, a to zájmu na dosažení zásadně vyšší míry transparentnosti v oblasti veřejných zakázek a snížení prostoru pro korupci ve veřejném sektoru.

Absence kontroly všech veřejných prostředků, se kterými hospodaří stát nebo jeho instituce, neumožňuje dnes úplnou kontrolu nad hospodařením státu a nemůže být komplexním podkladem pro případné korekce ze strany moci výkonné nebo moci zákonodárné.

D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Vzhledem k tomu, že je předkládán návrh ústavního zákona, je vhodnější hovořit spíše než o jeho souladu s ústavním pořádkem o jeho souladu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu formulovanými v čl. 9 odst. 2 Ústavy a jeho imperativem nezměnitelnosti materiálního jádra Ústavy. Předložený návrh se podstatných náležitostí demokratického právního státu nedotýká, vychází z obecných ústavních principů a respektuje je. Návrh nenarušuje ani nemění základní uspořádání ústavního systému České republiky.

Navrhovaná právní úprava rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu se může z ústavněprávního hlediska dotýkat ústavně zaručeného práva na stejnou ochranu vlastnického práva pro všechny vlastníky podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle čl. 11 odst. 1 Listiny musí mít vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a stejnou ochranu. Ustanovení rovněž znamená, že ať je vlastníkem veřejnoprávní subjekt popřípadě stát, musí být jeho právní poměry upraveny tak, aby byla pozice těchto zvláštních vlastníků shodná, nikoliv výhodnější, než je pozice ostatních právnických osob nebo osob fyzických.

V daném případě je třeba se ptát, zda subjekty, jejichž hospodaření má být podle návrhu nově Nejvyšším kontrolním úřadem prověřováno, nebudou znevýhodněny popřípadě zvýhodněny například v tom smyslu, že kontrola hospodaření s jejich majetkem bude vyšší; vyšší však v tomto případě bude také zasahování do výkonu jejich vlastnického práva oproti subjektům, na které se kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu vztahovat nemá.

Při řešení je třeba si klást otázku, zda kontrola ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu může být takového charakteru, že zasáhne do výkonu práv, která jsou obsažena ve vlastnickém právu kontrolovaného subjektu. Zde je třeba zdůraznit, že Nejvyšší kontrolní úřad nemá žádnou pravomoc k ovlivnění nebo omezení výkonu vlastnického práva vlastníka. Jeho pravomoci jsou v tomto směru pouze deklaratorního charakteru. Nemůže žádným způsobem omezit dispozice ani jiná práva k majetku, a to ani tehdy, pokud by měl mít pravomoc posuzovat i účelnost, hospodárnost a efektivitu nakládání s majetkem. Omezující vůči dispozicím s majetkem je pouze nepřímá hrozba spojená s kontrolními závěry a výroční zprávou Nejvyššího kontrolního úřadu. Naproti tomu z hlediska ochrany veřejných prostředků je pravomoc Nejvyššího kontrolního úřadu sice nezávazná, ale významným způsobem přispívající k transparentnosti hospodaření. Účelem rozšíření kategorie kontrolovaných subjektů je ochrana prostředků, které mají kvalifikovaný vztah k veřejným prostředkům, svěřeným zprostředkovaně občany. Tento účel je cílem, který je všeobecně uznáván jako nutný, o čemž svědčí nejen existence podobných institucí s rozšiřujícími se pravomocemi v západoevropských státech, ale i stále se zvyšující podíl veřejných rozpočtů ve vztahu k hrubému domácímu produktu.

Koncepce postavení nejvyšších kontrolních úřadů či kontrolních komor je v České republice i v jiných státech zpracována tak, aby sama nezasahovala do vlastnické autonomie veřejnoprávního subjektu, ale aby přispívala k právu občanů na informace o veřejné správě a zajišťovala dodržování zákonnosti při hospodaření s prostředky. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 451/2000 toto pojetí potvrzuje: Nejvyšší kontrolní úřad „nedisponuje exekutivními, příp. soudními pravomocemi; plní pouze funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Nemá však oprávnění ukládat sankce (odhlédnuto od sankcí za porušení procesních předpisů) nebo opatření k odstranění nedostatků. Závěry Nejvyššího kontrolního úřadu se stávají toliko podnětem, případně podkladem pro další postup orgánů státní moci. Kontrolní protokol, obsahující popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny, není vykonatelným titulem, nejsou jím ani rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu protokolu či o odvolání proti rozhodnutí o námitkách. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu sama o sobě nemůže představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ledaže by Nejvyšší kontrolní úřad překročil své kompetence.“

Osoby veřejného práva (§ 3a odst. 1 písm. a) a b) návrhu zákona)

Pokud se týká prostředků osob veřejného práva, není zde žádné pochybnosti o tom, že rozdílné zacházení s majetkem v oblasti veřejného práva není žádným způsobem čl. 11 odst. 1 Listiny zakázáno. Pro tento majetek a tyto osoby platí celá řada jiných předpisů, které tyto osoby omezují (zákon o státním rozpočtu, zákony o rozpočtových pravidlech, zákon o hospodaření s majetkem státu, zákony upravující státní a veřejnou službu, zákony zakládající tyto právnické osoby atd.). Jen a pouze zvláštní úprava, rozdílná od soukromoprávní regulace hospodaření a jiného disponování s majetkem, může zajistit, aby osoby veřejného práva, přesněji řečeno jejich orgány a zaměstnanci, hospodařili s majetkem ve veřejném zájmu. K tomu je majetek veřejnoprávních osob výhradně svou podstatou určen. Z tohoto hlediska je rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na hospodaření těchto subjektů jen dalším zvláštním veřejnoprávním předpisem, který veřejný zájem zajišťuje. Nemůže tedy být porušením rovnosti v institutu vlastnického práva.

Osoby soukromého práva

Pro osoby soukromého práva návrh zákona nenavrhuje rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu.

E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Předložený návrh ústavního zákona se netýká práva Evropské unie, předmět úpravy spadá do výlučné působnosti každého členského státu Evropské unie, návrh tak není ani v rozporu se závazky, vyplývajícími pro Českou republiku z členství v Evropské unii, zejména se Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii, s obecnými zásadami práva Evropské unie ani s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Co se týče souladu navrhovaného ústavního zákona s mezinárodními smlouvami, navrhovaná právní úprava není v rozporu s žádnou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, jakož i s obecně uznávanými a dodržovanými zásadami mezinárodního práva a s akty práva Evropské unie.

Pro úplnost předkladatel pouze připomíná již zmíněnou tzv. Limskou deklaraci z r. 1977 přijatou na půdě Mezinárodní organizace kontrolních úřadů (International Organization of Supreme Audit Institutions – INTOSAI). V této organizaci se sdružují od r. 1953 nejvyšší kontrolní instituce téměř všech členských zemí OSN (v současné době tato organizace sdružuje na 200 nejvyšších kontrolních institucí, z toho zhruba padesát z Evropy). Na IX. kongresu této organizace, konaném v Limě v roce 1977, byl přijat dokument nazvaný Limská deklarace o základních směrech finanční kontroly. Byly v něm doporučeny zásady pro formování nejvyšších kontrolních institucí, které platí dodnes (v r. 2007 byly doplněny tzv. Mexickou deklarací).

Podle čl. 18 odst. 3 Limské deklarace mají všechny finanční operace s veřejnými prostředky bez ohledu na to, zda a jakým způsobem se to odráží ve státním rozpočtu, podléhat kontrole příslušného nejvyššího kontrolního úřadu. Podle čl. 21 Limské deklarace mají mít nejvyšší kontrolní úřady pravomoc uskutečňovat důkladnou kontrolu veřejných zakázek, a to nejen regulérnosti vynaložených plateb, ale i hospodárnosti jejich provádění a prověření jejich jakosti. Podle čl. 23 a 24 Limské deklarace mají kontrole nejvyššího kontrolního úřadu podléhat soukromoprávní subjekty, pokud se na nich podstatně podílí stát, a dále používání subvencí poskytovaných z veřejných prostředků a v případě vysokého podílu subvencí hospodaření též celé subvencované instituce, přičemž zneužití subvencí má mít za následek jejich vrácení.

Limská deklarace sice nemá povahu mezinárodní smlouvy ani jiného pramene mezinárodního práva, je nicméně nejdůležitějším mezinárodně uznávaným dokumentem v dané oblasti, obsahujícím obecný standard postavení a působnosti nejvyšších kontrolních institucí. Rozšířením působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu se naše právní úprava tomuto standardu dále přibližuje.

Dne 22. prosince 2011 přijalo 66. Valné shromáždění Spojených národů rezoluci A/66/209 „podpora efektivity, zodpovědnosti, účelnosti a transparentnosti veřejné správy posílením nejvyšších kontrolních institucí“, jíž mj. „bere také na vědomí Limskou deklaraci směrnic o principech auditu z roku 1977 a Mexickou deklaraci o nezávislosti nejvyšších kontrolních institucí z roku 2007 a vyzývá členské státy, aby v souladu se svým národním mandátem zavedly principy stanovené v těchto deklaracích“.

Předložený návrh ústavního zákona je vzhledem k výše uvedenému v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

G. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky

Navržená právní úprava nebude mít dopad na státní rozpočet, neboť v této fázi změny kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu není navrhováno zvýšení objemu prostředků na činnost Nejvyššího kontrolního úřadu ve státním rozpočtu.

Návrh nemá vliv na podnikatelské prostředí České republiky. Na rozpočty obcí a krajů nebude mít návrh právní úpravy dopad.

H. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí

Navrhovaná právní úprava nebude mít žádné sociální dopady, nemá dopady ani na specifické skupiny obyvatel a nemá ani dopady na životní prostředí.

I. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava žádným způsobem nerozšiřuje dosavadní úpravu týkající se ochrany soukromí a osobních údajů ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Ostatní navrhované ústavní změny rovněž nemají dopad ve sledované oblasti. V tomto směru je navrhovaná úprava neutrální.

J. Zhodnocení korupčních rizik Pokud jde o zhodnocení korupčních rizik, lze konstatovat, že rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu se pozitivně projeví v tom, že se přirozeně sníží potenciál osob jednat korupčně, neboť „riziko“ odhalení korupčního jednání při výkonu kontrolní činnosti ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu se zvýší.

K. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava se nedotýká bezpečnosti nebo obrany státu, nemá tak na ně dopad.

I. Zhodnocení dopadů na rodiny

Navrhovaná právní úprava nebude mít žádné dopady na rodiny, na plnění jejich funkcí s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace.

M. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Návrh ústavního zákona nerozšiřuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu na územní samosprávné celky, ani na jejich příspěvkové organizace, či právnické osoby. Z těchto důvodů proto nemá dopady na územní samosprávné celky.

N. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování (digitální vyloučení)

Návrh ústavního zákona se netýká digitalizace. Nevylučuje ani neomezuje proto možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování.