zákon č. 104/2013 Sb.

K části první – úvodní ustanovení

Část první obecně upravuje otázky společné pro všechny postupy mezinárodní justiční spolupráce podle tohoto zákona. Úvodní ustanovení zákona se uţijí, pokud není ve zvláštních ustanoveních stanoveno jinak.

K § 1

Toto ustanovení vymezuje předmět úpravy zákona, kterým jsou postupy orgánů ČR v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Pojem mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních je zde chápán v širším smyslu, takţe vedle tradičních forem mezinárodní justiční spolupráce (právní pomoc, vydávání, předávání trestního řízení, uznání a výkon cizozemských rozhodnutí) zahrnuje i nové formy justiční spolupráce vytvářené v rámci EU (např. předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu, příkaz k zajištění), včetně jejich organizační nadstavby (např. Eurojust, Evropská justiční síť, Schengenský informační systém), jakoţ i postupy spolupráce orgánů ČR s mezinárodními trestními soudy a tribunály. V souvislosti se zmíněnou organizační nadstavbou mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních zákon upravuje rovněţ jmenování, odvolávání a kompetence některých orgánů a jiných subjektů působících v této oblasti.

K § 2

Ustanovení vymezuje základní pojmy pouţívané v zákoně, a to jak za účelem zjednodušení legislativní úpravy, tak i za účelem jednotného výkladu pojmů v zákoně a v aplikační praxi. Samotný pojem „mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních“ zákon nedefinuje, neboť praxe potřebu takové definice nepociťuje. Zákon vychází z toho, ţe tento pojem bude zahrnovat všechny postupy, které jsou v jednotlivých ustanoveních zákona upraveny. Původní pojem právní styk s cizinou pouţívaný v hlavě dvacáté páté trestního řádu je nahrazen pojmem mezinárodní justiční spolupráce, který vychází z mezinárodního smluvního práva a který lépe vystihuje podstatu vztahů států, resp. jejich orgánů, jeţ vzájemně spolupracují všemi dostupnými prostředky za účelem boje s kriminalitou, zejména organizovanou. Pojem „mezinárodní justiční spolupráce“ je blíţe specifikován také vymezením subjektů, které jsou v rámci těchto postupů činné: Ze strany České republiky jde o justiční orgány (soudy, státní zastupitelství, včetně Nejvyššího státního zastupitelství) a Ministerstvo spravedlnosti, které sice není justičním orgánem, ale vzhledem k tomu, ţe mu zákon stanoví kompetence v rámci mezinárodní justiční spolupráce a ve vztahu k justičním orgánům plní téţ pomocnou roli při usnadnění justiční spolupráce, je vedle Nejvyššího státního zastupitelství povaţováno za ústřední orgán. Věcná a místní příslušnost konkrétních orgánů ČR k postupům mezinárodní justiční spolupráce, úkony, které provádějí, a u soudů rovněţ obsazení soudu jsou vymezeny v jednotlivých ustanoveních zákona, resp. ve smyslu § 3 odst. 1 zákona téţ trestním řádem a dalšími právními předpisy ČR. Na straně cizích států jde o jejich justiční a jiné orgány, které jsou k postupům mezinárodní justiční spolupráce příslušné podle mezinárodních smluv nebo vnitrostátního práva těchto států. Justiční a ústřední orgány ČR podle zákona nespolupracují pouze s cizozemskými orgány, ale i mezi sebou jednak za účelem vyţádání justiční spolupráce v cizím státě, jednak za účelem poskytnutí justiční spolupráce cizozemským orgánům, dále pak spolupracují s dalšími orgány ČR, zejména jednotlivými orgány Policie ČR, např. Policejním prezidiem. Jednotlivé orgány Policie ČR nejsou zákonem povaţovány za justiční orgány, i kdyţ se na ní v souladu s mezinárodními smlouvami a právními předpisy České republiky podílejí. Vymezení pojmu „mezinárodní smlouva“ pro účely zákona navazuje na úpravu ústavního práva, podle níţ přednost pouţití mezinárodní smlouvy před zákonem vychází z aktu jejího vyhlášení, souhlasu Parlamentu s její ratifikací a vázanosti České republiky takovou smlouvou (čl. 10 Ústavy). Vymezení tohoto pojmu respektuje i přenesení pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci (článek 10a Ústavy). Vymezení pojmu „mezinárodní smlouva“ reflektuje také skutečnost, ţe po vstupu v platnost Lisabonské smlouvy se smlouvy ve výlučné pravomoci Evropské unie neratifikují, přesto jsou však pro Českou republiku závazné (viz články 216 a 218 odst. 6 písm. a) Lisabonské smlouvy). Zákon přímo nedefinuje pojem „ţádost o mezinárodní justiční spolupráci“, nicméně z povahy věci a s ohledem na pojetí mezinárodní justiční spolupráce v tomto zákoně je zřejmé, ţe půjde o co moţná nejširší pojem zahrnující jakoukoli ţádost o jakýkoli úkon mezinárodní justiční spolupráce. Vzhledem k tomu, ţe v rámci spolupráce mezi členskými státy EU je uţíváno jiného názvosloví (evropský zatýkací rozkaz, příkaz k zajištění, různá rozhodnutí a osvědčení), nelze ani s nejširším chápáním pojmu „ţádost“ bez dalšího vystačit, a proto byly v zájmu zjednodušení právní úpravy obecných otázek, které se týkají i spolupráce mezi členskými státy EU, v písm. e) pod pojem „ţádost o mezinárodní justiční spolupráci“ výslovně zahrnuty i tyto jiné podněty k mezinárodní justiční spolupráci, byť věcně ţádostmi o spolupráci nejsou. Vymezení pojmu „záruka vzájemnosti“ rozšiřuje v návaznosti na zkušenosti praxe tradičně pojímaný pojem záruky jako ujištění, ţe bude vyhověno obdobné ţádosti druhého státu uplatněné za obdobných okolností. Poskytnutí záruky předpokládá zákon ve třech formách, a to jednak jako ujištění příslušného orgánu ČR (ministra spravedlnosti), jednak jako ujištění příslušného cizozemského orgánu a jednak jako prohlášení ministra spravedlnosti o vzájemnosti ze strany cizího státu, které se uplatní v případech přímého doručování písemností adresátům na území České republiky prostřednictvím provozovatele poštovních sluţeb. Postupy v souvislosti s přijímáním a poskytováním záruky vzájemnosti a prohlášením ministra spravedlnosti o vzájemnosti zákon konkrétně stanoví v § 4.

K § 3

Dochází-li k vyčlenění problematiky právního styku s cizinou z trestního řádu (dosavadní hlava dvacátá pátá), tj. k úpravě mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech samostatným zákonem, je třeba vymezit vztah zákona a základní procesní normy trestního práva. Podle odstavce 1 tedy bude trestní řád na postupy stanovené tímto zákonem subsidiárně pouţitelný, pokud tento zákon nestanoví něco jiného, nebo neupravuje některou otázku vůbec. Mimoto se navrhuje doplnění definice trestního řízení v § 12 odst. 10 trestního řádu tak, aby zahrnovala i řízení podle tohoto zákona. Podle tohoto zákona se postupuje tehdy, pokud mezinárodní smlouva ve smyslu § 2 písm. d) nestanoví jinak. Původní ustanovení § 375 odst. 1 trestního řádu o přednosti mezinárodní smlouvy před ustanoveními hlavy dvacáté páté trestního řádu proto bylo do zákona převzato v odstavci 2. Spolupráce orgánů ČR s orgány cizích států, tj. vyţádání i poskytnutí spolupráce, na bezesmluvním základě je povaţována zákonem za primární v tom smyslu, ţe mezinárodní smlouva je podmínkou této spolupráce pouze tam, kde to zákon ohledně konkrétních postupů mezinárodní justiční spolupráce výslovně stanoví. Při spolupráci na bezesmluvním základě se zákon uplatní v plné míře, včetně zásady vzájemnosti (§ 4), zvláštním případem z hlediska aplikace vzájemnosti jsou však implementace právních předpisů EU v části páté; probíhá-li spolupráce na základě smlouvy, pouţije se zákon tam, kde smlouva nestanoví jinak.

K § 4

Zásada vzájemnosti (reciprocity) se uplatní v případě, kdy mezinárodní spolupráce orgánů ČR a cizozemských orgánů probíhá na bezesmluvním základě. Ačkoli to není výslovně v zákoně uvedeno, pokud se pro konkrétní postup spolupráce vyţaduje jako podmínka existence mezinárodní smlouvy, nelze absenci takové smlouvy zhojit postupy podle § 4 (srov. k tomu původní § 376 odst. 3 trestního řádu). Uplatnění zásady vzájemnosti dále rozvádějí příslušná zvláštní ustanovení zákona. Ustanovení § 4 vychází z původní úpravy § 376 trestního řádu a navazuje na vymezení pojmu záruka vzájemnosti v jejích třech formách v § 2 písm. f). Odstavec 1 výslovně povaţuje poskytnutí ujištění o vzájemnosti ze strany cizího státu a přijetí takového ujištění ministrem spravedlnosti za podmínku poskytnutí spolupráce ze strany orgánů ČR s tím, ţe tato podmínka je splněna i tehdy, pokud v obdobném případě jiţ došlo k přijetí ujištění cizím státem poskytnutému ze strany České republiky. V tomto odstavci se upravuje oprávnění ministerstva spravedlnosti k vyţádání ujištění o vzájemnosti od cizího státu jako podmínky poskytnutí spolupráce ze strany orgánů ČR. Ministr spravedlnosti nebude o přijetí ujištění o vzájemnosti ze strany cizího státu vydávat rozhodnutí, v případech, kdy dříve nebylo v obdobné věci ujištění o vzájemnosti tímto cizím státem jiţ poskytnuto a Českou republikou přijato, anebo kdy dosud v ţádném obdobném dřívějším případu Česká republika ujištění o vzájemnosti danému cizímu státu neposkytla, však bude zapotřebí, aby justiční orgán prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti věc ministru spravedlnosti předloţil, aby ministr mohl vyslovit souhlas s přijetím ujištění (o tomto souhlasu pak Ministerstvo spravedlnosti informuje justiční orgán příslušný k vyřízení cizozemského doţádání), resp. aby ujištění o vzájemnosti poskytl (jako samostatnou písemnost, kterou justiční orgán přiloţí např. ke své ţádosti o právní pomoc). Za tím účelem bude nezbytné, aby Ministerstvo spravedlnosti napříště vedlo (a např. formou resortního předpisu publikovalo) přehled poskytnutých a přijatých ujištění o vzájemnosti. Odstavec 2 stanoví postup při poskytování ujištění o vzájemnosti cizímu státu, který váţe poskytnutí spolupráce na takové ujištění ze strany České republiky. Text je formulován s ohledem na nezbytnost konzistentnosti s legislativní zkratkou zavedenou v § 2 písm. e) a s ohledem na potřebu skutečného posouzení účelu trestního řízení ministrem spravedlnosti. Zohledňuje rovněţ specifiku tohoto postupu v rámci přípravného řízení trestního, kdy ministr ujištění poskytuje pouze na základě návrhu Nejvyššího státního zastupitelství, které je ústředním orgánem mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech (viz § 2 písm. b). Odstavec 3, který zavazuje ministra spravedlnosti postupovat v dohodě s Ministerstvem zahraničních věcí jako ústředním orgánem v oblasti zahraniční politiky státu a ve stanovených případech rovněţ s Nejvyšším státním zastupitelstvím jako ústředním orgánem justiční spolupráce, zajišťuje respektování zájmů státu v oblastech, v nichţ tyto orgány působí. Odstavec 4 upravuje postup ministra spravedlnosti při udělování souhlasu s přímým doručováním písemností adresátům na území České republiky cizozemskými orgány prostřednictvím provozovatele poštovních sluţeb. Přímé doručování nahrazuje tradiční formy doţádání právní pomoci doručením písemnosti prostřednictvím justičního orgánu. Odstavec 5 umoţňuje orgánům ČR spolupracovat s orgány cizího státu v opakujících se případech obdobného druhu bez další záruky vzájemnosti, byla-li jiţ dříve záruka tímto státem poskytnuta a v České republice přijata a nevznikly-li o jejím dodrţování ze strany cizozemských orgánů pochybnosti.

Ministerstvo spravedlnosti zajistí zveřejnění poskytnutých záruk vzájemnosti ve vztahu ke konkrétním státům, včetně jejich aktualizace, jednak na svých webových stránkách a jednak formou sdělení publikovaných ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti. V odstavci 6 je zakotveno zvláštní pravidlo ve vztahu k podmínce vzájemnosti, pokud jde o postupy spolupráce s jinými členskými státy EU podle části páté zákona, tedy zejména postupy zaloţené na zásadě vzájemného uznávání. Pro tyto případy je aplikace úpravy v odstavcích 1 aţ 5 obecně vyloučena, ledaţe v některých konkrétních případech tento zákon výslovně stanoví jinak.

K § 5

Ustanovení § 5 vychází z tradičního pojetí veřejného pořádku (ordre public), resp. pojmu essential interest pouţívaného v mezinárodním smluvním právu a z dosavadního ustanovení § 377 trestního řádu. Nezbytnost zákonného zakotvení ochrany zájmů České republiky v postupech mezinárodní justiční spolupráce byla potvrzena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. května 2006 vyhlášeným pod č. 434/2006 Sb. Tento nález se týká sice primárně evropského zatýkacího rozkazu jako institutu unijního práva, který byl převzat do práva České republiky implementací rámcového rozhodnutí Rady EU, ale jeho závěry ohledně významu ustanovení zajišťujícího ochranu zájmů státu lze zevšeobecnit do té míry, ţe ochrana zájmů státu musí být součástí zákona pro všechny postupy mezinárodní justiční spolupráce. Nález zvláště zdůrazňuje, ţe i kdyţ bylo původní ustanovení § 377 trestního řádu uvozeno marginální rubrikou „ochrana zájmů státu“, bylo moţné z textu první věty tohoto ustanovení dovodit, ţe zájem státu spočívá především v tom, aby nedošlo k porušení základních lidských práv zakotvených v ústavním pořádku České republiky, jehoţ nedílnou součástí je i Listina základních práv a svobod. Ústavní pořádek přitom podle názoru Ústavního soudu nechrání pouze důvěru českých státních občanů v české právo, ale chrání obdobně téţ důvěru a právní jistotu i jiných osob, oprávněně se zdrţujících na území České republiky (např. osoby cizí státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky). Ustanovení § 5 dílčím způsobem upřesňuje dosavadní znění § 377 trestního řádu a rozčleňuje je na dva odstavce. Toto členění odráţí rozdílnou míru ochrany u různých zájmů České republiky a vyšší standard spolupráce s členskými státy EU. Odstavec 1 se týká základních zájmů státu chráněných v právních předpisech nejvyšší právní síly, tj. ústavním pořádkem, nebo v zásadách práva prostého, tj. chráněných právním řádem, za podmínky, ţe jde o zásadu, na níţ je třeba bezvýhradně trvat. V případě ohroţení takových zásad tím, ţe by byla poskytnuta spolupráce cizozemskému orgánu, musí být taková spolupráce příslušným orgánem ČR odmítnuta. Tento odstavec se týká všech forem mezinárodní justiční spolupráce podle tohoto zákona, tj. i spolupráce s jinými členskými státy EU. I kdyţ důvod odmítnutí spolupráce stanovený v tomto odstavci není výslovně uveden např. ve výčtu důvodů pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu EU, mj. i s ohledem na závěry zmíněného nálezu Ústavního soudu, je třeba jej uplatnit. Odstavec 2 se týká jiných významných chráněných zájmů České republiky neţ těch, které jsou chráněny ústavním pořádkem nebo takovými zásadami právního předpisu České republiky, na nichţ je třeba bez výhrady trvat. Pokud by těmto zájmům hrozilo poskytnutím mezinárodní spolupráce cizozemským orgánům poškození, můţe příslušný orgán České republiky po posouzení případu a zváţení všech souvislostí mezinárodní spolupráci odmítnout. Na postupy podle části páté (zvláštní postupy mezinárodní justiční spolupráce s jinými členskými státy EU) se tento odstavec neuplatní, Ochrana zájmů České republiky téţ nachází projev v jednotlivých ustanoveních zákona v návaznosti na konkrétní postupy orgánů ČR, např. je důvodem pro rozhodnutí o nepřípustnosti vydání osoby z České republiky nebo o nepředání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu jinému členskému státu EU.

K § 6

Ustanovení § 6 vychází z dosavadního znění § 378 trestního řádu, který byl označen jako „Ochrana a pouţití informací“. Úpravu této problematiky bylo třeba zpřesnit a oddělit od sebe poskytování informací o postupech v rámci mezinárodní justiční spolupráce orgány ČR (§ 6) a pouţívání informací pro jiné účely, neţ pro které byly poskytnuty (§ 7 – zásada speciality v mezinárodní justiční spolupráci). Pokud jde o poskytování informací, odkazuje odstavec 1 na přiměřené pouţití § 8a aţ 8d trestního řádu, ačkoli trestní řád je podle § 3 odst. 1 pro úpravu postupů mezinárodní justiční spolupráce subsidiárně pouţitelný, protoţe je třeba, aby se zmíněné ustanovení týkalo všech postupů mezinárodní justiční spolupráce a všech orgánů ČR, které v této oblasti podle zákona působí, zejména Ministerstva spravedlnosti, na něţ jinak ustanovení § 8a aţ 8d trestního řádu nedopadá. Přiměřenost pouţití uvedených ustanovení vyplývá ze skutečnosti, ţe jde o jejich aplikaci na trestní řízení vedené v cizím státu. Odstavec 2 nad rámec povinnosti uvedené v odstavci 1 s ohledem na charakter postupů v oblasti mezinárodní justiční spolupráce stanoví všem orgánům ČR činným v této oblasti povinnost neposkytnout informace takto získané bez souhlasu příslušného cizozemského orgánu, a to za podmínky ţe tak stanoví relevantní mezinárodní smlouva, nebo pokud je cizozemský orgán poskytl orgánu ČR pod podmínkou dodrţení zmíněného omezení.

K § 7

Ustanovení § 7 navazuje na dosavadní § 378 odst. 2 trestního řádu. Při úpravě materie pouţívání informací a důkazů pro jiný účel, neţ pro který byly v rámci mezinárodní justiční spolupráce poskytnuty, se vychází ze zásady speciality spočívající v tom, ţe zásadně se informace a důkazy předané postupy mezinárodní justiční spolupráce pouţívají k účelu, který byl uveden v ţádosti o takovou spolupráci. Odstavec 1 vymezuje zásadu speciality jako povinnost orgánů ČR nepouţít informace a důkazy bez výslovného souhlasu cizozemského orgánu k jinému účelu, neţ pro který byly poskytnuty, a to za podmínky ţe tak stanoví mezinárodní smlouva, nebo pokud je cizozemský orgán poskytl orgánu ČR pod podmínkou dodrţení zmíněného omezení. Tento postup je třeba dodrţet i při poskytování takto získaných informací třetímu státu nebo mezinárodní organizaci, tj. těm subjektům, které se na spolupráci orgánů ČR s druhým státem dosud nepodílely. Odstavec 2 upravuje zrcadlový postup, tedy situaci, kdy orgány ČR poskytují informace nebo důkazy cizímu státu, který bude potřebovat k pouţití takových informací nebo důkazů pro jiný účel souhlas příslušného orgánu ČR, který informaci opatřil. Souhlasu orgánů ČR bude třeba tehdy, jestliţe mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Orgán ČR upozorní cizozemský orgán, jemuţ informace nebo důkazy poskytuje, na povinnost vyţádat si výslovný souhlas k jejich pouţití pro jiný účel. Podle ustanovení § 7 budou orgány ČR postupovat vţdy, tj. i v případech, kdy půjde o důkazy nebo informace jimi získané nebo jimi poskytnuté bez ţádosti o mezinárodní justiční spolupráci. Tento reţim se tak pouţije i na spontánně předávané, tedy nevyţádané důkazy nebo informace, včetně postoupení trestního oznámení, které osoba učinila na území České republiky a které nespadá do pravomoci orgánů ČR (§ 4 aţ 9 trestního zákoníku). V tomto smyslu ustanovení § 7 navazuje na § 18 odst. 3 (pouţití důkazu spontánně postoupeného cizozemským orgánem).

K § 8

Ustanovení § 8 upravuje formy styku justičních orgánů ČR s cizozemskými orgány. Hlava dvacátá pátá trestního řádu komplexní úpravu postrádala, neboť obsahovala jen úpravu dílčích otázek v § 379 tr. ř., coţ v praxi vedlo k nejasnostem. Dodrţení předepsané formy styku příslušných orgánů je třeba povaţovat za jednu z podmínek zákonnosti doţádání konkrétního úkonu justiční spolupráce, zejména opatření důkazu pro trestní řízení, která je předpokladem zajištění práv obviněných osob na obhajobu. Úprava formy styku se týká jednak orgánů, které se spolu stýkají v rámci mezinárodní justiční spolupráce, a cesty, kterou se mezi nimi tento styk uskutečňuje, a jednak způsobu jejich komunikace. Odstavec 1 stanoví jako pravidlo styk prostřednictvím ústředních orgánů a pouze tam, kde je to mezinárodními smlouvami nebo tímto zákonem umoţněno, přímý styk justičních orgánů. Přímý styk justičních orgánů je tímto zákonem umoţněn typicky při postupech podle části páté, které jsou vnitrostátním provedením předpisů EU. Ústřední orgány se zásadně stýkají diplomatickou cestou, tedy prostřednictvím diplomatických zastoupení (zastupitelských úřadů) svých států. Mezinárodní smlouva a jednostranně pak i zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech mohou umoţnit přímý styk ústředních orgánů. Odstavec 3 vychází z toho, ţe standardní formou komunikace v rámci mezinárodní justiční spolupráce je písemná komunikace v listinné podobě. Je třeba rozlišovat pojem komunikace v listinné podobě, tj. předávání listin, od pojmu komunikace v písemné formě, kterou se rozumí všechny způsoby komunikace, jeţ umoţňují zachytit obsah komunikace písmem a v rámci nichţ je listina pouze jedním z druhů písemné formy komunikace (např. vedle faxového přenosu a elektronické pošty). Písemná a listinná forma komunikace s cizozemskými orgány však není předepsána jako výlučná (srov. dikci „zpravidla“), takţe v rámci mezinárodní justiční spolupráce lze komunikovat téţ jiným způsobem (např. za pouţití moderních komunikačních prostředků). V případě, ţe je justičním nebo ústředním orgánem ČR zasílána do cizího státu ţádost o provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce jiným způsobem neţ písemně a v listinné podobě, odstavec 4 vyţaduje, aby příslušný orgán ČR následně zaslal originál ţádosti v listinné podobě, ledaţe doţádaný cizozemský orgán zaslání originálu nevyţaduje. Je tomu tak s ohledem na význam ţádosti o provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce, a to jak v souvislosti se zajištěním práv dotčené osoby, tak v souvislosti s poskytováním informací (§

6) a pouţíváním informací a důkazů (§ 7). Poţadavek na doručení originálu téţ můţe vyloučit např. mezinárodní smlouva. Odstavec 5 upravuje zrcadlový postup k odstavci 4 a umoţňuje, aby justiční nebo ústřední orgány ČR přistoupily k provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce na základě ţádosti, která byla doručena v jiné neţ písemné a listinné podobě. Podmínkou je, ţe jde o věc naléhavou a ţe o hodnověrnosti ţádosti nejsou v daném okamţiku pochybnosti. Odstavec 6 uvádí demonstrativní výčet typů informací, které si lze předávat přímo cestou mezinárodní policejní spolupráce. Zahrnuje sem mimo jiné informace o předávání a přebírání osob, přičemţ jde o technickoorganizační opatření za účelem transportu osob.

K § 9

Ustanovení § 9 upravuje vybrané otázky praxe provádění úkonů mezinárodní justiční spolupráce orgány ČR, které dosud nebyly právně regulovány. Odstavec 1 stanoví justičními orgánu, aby provedl nebo zajistil provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce bezodkladně. Poskytnutí součinnosti orgánu cizího státu je třeba vţdy povaţovat za naléhavou věc, a to ať jiţ je tato spolupráce poskytována na základě smlouvy, nebo bezesmluvně. Za účelem bezodkladného vyřízení doţádání musí justiční orgán, který ţádost obdrţel, učinit vše potřebné, včetně případného postoupení ţádosti jinému orgánu ČR, pokud sám není k jejímu vyřízení příslušný, zajištění potřebné součinnosti jiných orgánů ČR nebo opatření si dodatkových informací, a to i od doţadujícího cizozemského orgánu. Justiční orgán můţe podle § 8 odst. 5 zahájit provádění úkonu mezinárodní justiční spolupráce bezodkladně i bez doručení originálu ţádosti cizozemského orgánu v listinné podobě, nicméně důkazy, jakoţ i jiné listiny opatřené na základě ţádosti cizozemského orgánu, mohou být předány aţ po doručení originálu ţádosti o takový úkon; pokud ovšem okolnosti konkrétního případu vyţadují jejich okamţité předání, justiční orgán je oprávněn tak učinit. Tato moţnost předvídaná v odstavci 2 odpovídá vývoji mezinárodní justiční spolupráce a poţadavku na flexibilní a operativní spolupráci při dodrţení práv dotčené osoby a odpovídá i moţnostem komunikace moderními prostředky, jeţ umoţňují urychlenou výměnu nezbytných informací. V odstavci 3 je vyjádřena povinnost jiných příslušných orgánů České republiky neţ justičních orgánů (činných v oblasti mezinárodní justiční spolupráce) a Ministerstva spravedlnosti s maximálním urychlením rozhodovat věci, které se týkají osob nacházejících se v souvislosti s mezinárodní justiční spoluprací ve vazbě,. Tyto jiné příslušné orgány však musí být o skutečnosti, ţe osoba se nachází ve vazbě v souvislosti s mezinárodní justiční spoluprací, Ministerstvem spravedlnosti nebo justičními orgány (činnými v oblasti mezinárodní justiční spolupráce) informovány. Půjde např. o rozhodování o poskytnutí mezinárodní ochrany osobě v České republice ve vztahu k řízení o jejím vydání. Omezení osobní svobody představuje významný zásah do lidských práv a základních svobod, jehoţ výjimečnost a pouze nezbytná délka trvání musí být reflektována i ve specifických postupech upravených navrhovaným zákonem tak, jak je tomu při vyřizování vazebních trestních věcí podle trestního řádu. Odstavce 4 a 5 poskytují v souvislosti se zavedením základních registrů podle zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, justičním orgánům a Ministerstvu spravedlnosti přístup k informacím nezbytným pro postupy mezinárodní justiční spolupráce. Vyuţití informací ze základních registrů a agendového informačního systému evidence osob umoţní např. určit příslušnost soudu či státního zastupitelství k vyřízení ţádosti cizozemského orgánu, pokud se řídí místem pobytu či bydliště fyzické osoby, sídla právnické osoby nebo místem, ve kterém se nachází majetek, který je předmětem ţádosti. V odstavci 6 je stanovena výjimka z nezbytnosti ţádat Úřad pro ochranu osobních údajů podle § 27 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, o povolení k předání osobních údajů do cizích států, neboť tento zákon komplexně upravuje postup justičních a ústředních orgánů v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních a vymezuje podmínky předávání informací do těchto států, takţe se nejeví být potřebné tyto případy podřizovat předchozí kontrole ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů, neboť osobní údaje jsou podle tohoto zákona předávány ve veřejném zájmu, kterým je zájem na náleţitém zjištění pachatelů trestné činnosti a jejich potrestání a zájem na zajištění efektivní spolupráce při dosahování uvedeného cíle.

K § 10

Součinnost příslušných orgánů ČR v rámci postupů mezinárodní justiční spolupráce, jejichţ součástí je předávání osob a věcí do České republiky a z České republiky za konkrétními účely upravenými v jednotlivých částech zákona, zejména za účelem právní pomoci, vydávání a předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu, jakoţ i výkonu rozhodnutí uznaného soudy, je upravena v § 10. Ustanovení vychází z osvědčených postupů praxe, jak se vytvořila na základě § 380 trestního řádu.

Navrhovaná úprava přijímá koncepci, ţe pokud zákon nestanoví jinak, přebírá osobu od orgánů cizího státu a orgánům cizího státu ji předává Policie ČR. Výjimka je stanovena při přebírání osoby, která je do České republiky předávána za účelem výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody uloţeného uznaným cizozemským rozhodnutím (srov. § 131 odst. 1), kdy osobu přebírá Vězeňská sluţba ČR. Policie ČR a stejně tak Vězeňská sluţba ČR takto postupují na základě poţadavku příslušného orgánu, který provádí úkon mezinárodní justiční spolupráce. Policie ČR také zajistí v případech stanovených v jednotlivých ustanoveních zákona průvoz osob přes území České republiky. Osoby budou předávány v konkrétním případě buď do zařízení pro výkon ochranného opatření, nebo do nejbliţší vazební věznice, resp. zvláštního oddělení věznice (§ 4 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů). Na jiná místa budou předávány pouze v případě, ţe tak výslovně stanoví zákon, viz zejména převzetí osob pro účely výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 131 odst. 1, kdy se osoby předávají do věznice, resp. zvláštního oddělení vazební věznice (§ 5 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Termíny pouţité v § 10 „přebírání a předávání osob“ označují technické postupy, nikoli postupy právní, jako např. předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu či předávání odsouzených osob. Odstavec 1 stanoví povinnost Policie ČR osobu od cizozemských orgánů převzít a předat ji na příslušné místo v ČR (vazební věznice, věznice, zařízení pro výkon ochranného opatření). Osobu Policie ČR přebírá buď na území cizího státu, nebo na hranicích České republiky s cizím státem, pokud je to dohodnuto. Zajištění konkrétních organizačně technických opatření je plně v pravomoci Policie ČR, přičemţ Policie ČR přitom postupuje cestou mezinárodní policejní spolupráce. Příslušnost útvarů Policie ČR k postupům při přebírání osob stanoví další předpisy, včetně interních předpisů vydaných pro činnost Policie ČR. Odstavec 1 dále stanoví informační povinnost věznice, resp. zařízení pro výkon ochranného opatření vůči soudu, který trestní řízení vede nebo který bude rozhodovat o vazbě dotčené osoby v návaznosti na účel, za jakým je osoba převzata, vůči státnímu zástupci, který vykonává dozor nad zákonností v přípravném řízení, byla-li předána osoby za účelem provedení úkonu v přípravném řízení, jakoţ i vůči státnímu zástupci, který vykonává podle jiného právního předpisu ve věznici dozor, tak, aby tyto orgány mohly v okamţiku umístění osoby do věznice začít vykonávat své povinnosti stanovené trestním řádem a dalšími právními předpisy. V souladu s poţadavky praxe se umoţňuje převzít zároveň s osobou také uvedené věci, včetně listin, vztahující se k úkonu mezinárodní spolupráce. Tento postup přichází v úvahu tam, kde věci, které mají být předány, nejsou např. objemné nebo takového charakteru, ţe by jejich předání společně s osobou zkomplikovalo její eskortu; v takovém případě budou věci transportovány standardním způsobem stanoveným v odstavci 3. Odstavec 2 stanoví zrcadlový postup při předávání osob z území České republiky do cizího státu s tím, ţe k předání osob cizozemským orgánům, které budou zajišťovat jejich přepravu na své území, bude zásadně docházet na území České republiky. Odstavec 3 upravuje předávání věcí mezi orgány ČR a cizozemskými orgány v rámci mezinárodní justiční spolupráce v případech, kdy povaha předávaných věcí a z toho vyplývající specifické zacházení s nimi vyţaduje zvláštní postup při jejich transportu, takţe zaslání věcí prostřednictvím pošty nebo jejich předání jiným způsobem, např. zástupcům orgánu cizího státu přítomným na území České republiky, je vyloučeno. Předání věcí prostřednictvím Policie ČR nesmí přitom zásadně nahrazovat jejich poštovní přepravu, takţe tento způsob předání bude odůvodněn jen u těch věcí, u nichţ by Policie ČR transport na území České republiky stejně prováděla, tedy např. zvláštních druhů důkazů. O způsobu předání věcí do České republiky a z České republiky rozhodne justiční orgán, který je příslušný k provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce (soud, státní zástupce). Odstavec 4 pamatuje, stejně jako dosavadní § 380 odst. 1 trestního řádu, na situace, kdy je do České republiky vyhoštěna nebo jinak podle práva cizího státu předána osoba, jejíţ přítomnosti je zde třeba pro účely trestního řízení (coţ vyjadřuje např. vydání příkazu k zatčení či provedení jiného z vyjmenovaných opatření), aniţ by bylo rozhodnuto o jejím vydání. Nově je zde výslovně stanoveno oprávnění justičního nebo ústředního orgánu poskytnout příslušným cizozemským orgánům pro tyto účely potřebnou součinnost. Mimoto je v odstavci 4 nově zakotvena moţnost doprovodu přepravovaných osob pracovníky zahraničního policejního sboru. Legislativní absence zmíněné varianty ve svém důsledku v praxi umoţňuje dopravit hledanou osobu z cizího státu do ČR pouze v doprovodu pracovníků Policie ČR, přičemţ náklady dopravy jsou hrazeny z rozpočtových prostředků Policie ČR. Jak ukázaly některé případy z nedávné doby, zmíněná praxe bývá spojena s rizikem neuskutečnění dopravení hledaných osob do ČR, a to především z důvodů vyplývajících ze zahraničních procesně právních úprav, nejčastěji pro vyhovění ţádosti habeas corpus podané hledanou osobou u zahraničního soudu či pro uplynutí lhůty pro její zadrţování tamními policejními orgány. V takových případech bývají na cestu české policejní eskorty do cizího státu a zpět vynakládány nezanedbatelné peněţité prostředky ze státního rozpočtu, aniţ by bylo dosaţeno jejího účelu, tj. dopravení osoby k justičnímu orgánu ČR za účelem trestního řízení, případně do výkonu trestu odnětí svobody. Ve snaze o nalezení vhodného způsobu sníţení shora uvedeného rizika byla v rámci mezinárodní policejní spolupráce se zástupci některých zahraničních policejních sborů opakovaně diskutována varianta dopravení hledané osoby z cizího státu na území ČR, či v případě potřeby na území jiného členského státu EU, v doprovodu policejní eskorty cizího státu. Dotčené cizí státy jsou ochotny dopravu hledané osoby na území ČR tímto způsobem uskutečňovat, avšak za podmínky, ţe náklady takto uskutečněné cesty by byly následně odesílajícímu státu uhrazeny z příslušné rozpočtové kapitoly Policie ČR. Navrhovaná alternativa by z hlediska reálií současné praxe dopravování hledaných osob z cizího státu na území ČR významně sníţila počet případů vynakládání peněţitých prostředků na cesty tuzemských policejních eskort do zahraničí, spojené se zvýšeným rizikem zmaření jejich účelu z výše uvedených důvodů. Dále by posílila jistotu dopravení hledaných osob do ČR, a to zejména v případě jejich deportací ze zámořských států, kdy tuto je třeba dle legislativy cizího státu uskutečnit ve velmi krátké časové lhůtě, v níţ pracovníci Policii ČR nejsou schopni vyřídit veškeré organizační a administrativní náleţitosti s cestou spojené. V neposlední řadě lze rovněţ zmínit moţný úsporný efekt předmětné varianty (hrazeny by byly eskorty pouze úspěšně realizované). Účelem nicméně není nahradit moţnost provádění eskort Policií ČR moţností úhrady eskort prováděných cizími orgány, nýbrţ ponechat obě moţnosti jako alternativy, přičemţ případné uplatnění jedné z nich by mohlo být posouzeno ad hoc na základě okolností konkrétního případu. Odstavec 5 přebírá dosavadní ustanovení § 380 odst. 5 trestního řádu.

K § 11

Ustanovení § 11 vychází z dosavadního § 382 trestního řádu ohledně nákladů mezinárodní justiční spolupráce, který koncepčně odpovídal mezinárodním zvyklostem, jakoţ i smluvní úpravě justiční spolupráce v trestních věcech. Stát vykonávající úkony mezinárodní justiční spolupráce pro druhý stát zásadně nese náklady, které mu v této souvislosti vznikly, přičemţ jejich plnou či částečnou úhradu uplatňuje u druhého státu pouze v případě, ţe to mezinárodní smlouva nebo zvyklosti umoţňují. Odstavec 2 upravuje součinnost orgánů ČR a postup při uplatnění úhrady nákladů vzniklých na území České republiky při provádění úkonů mezinárodní justiční spolupráce poţadovaných cizím státem. Ministerstvo spravedlnosti získává novou právní úpravou moţnost v odůvodněných případech úhradu nákladů neuplatnit. Uvedený postup umoţňuje nejen náhradu nákladů justičních orgánů České republiky, ale i náhradu nákladů vzniklých jiným orgánům, zejména policejním, které z pokynu státního zástupce standardně provádějí úkony justiční spolupráce. Tyto úkony, jako jsou např. znalecké posudky podle § 111 tr. řádu, často představují vysoké náklady, takţe je namístě, aby justiční orgán předloţil takové náklady Ministerstvu spravedlnosti k eventuálnímu zajištění jejích úhrady příslušným orgánem cizího státu. Odstavec 3 stanoví jako zásadu, ţe úhradu nákladů, kterou uplatnil cizí stát za stanovených podmínek, provede Česká republika, přičemţ i nadále platí, ţe toto pravidlo se uplatní i pro úhradu nákladů průvozu osob a věcí prováděného na ţádost orgánů ČR přes území cizího státu. Uvedené náklady se hradí z rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti jako ústředního orgánu správy justice. I nadále zůstává zachováno oprávnění státu poţadovat úhradu takto uhrazených nákladů po odsouzeném v rámci nákladů trestního řízení, neboť i náklady, které vznikly cizímu státu při provádění úkonů mezinárodní justiční spolupráce pro orgány ČR a které byly uhrazeny cizozemským orgánům orgány ČR, jsou součástí nákladů trestního řízení vedeného proti obviněnému stíhanému v České republice (viz hlava osmá trestního řádu).

K § 12

Ustanovení § 12 je ustanovením zcela novým, které reaguje na potřebu praxe upravit jednoznačně otázky zajišťování překladů písemností, jeţ jsou mezi příslušnými orgány ČR a orgány cizích států předávány. Pro pořizování překladů se pouţijí ustanovení § 28 a 29 trestního řádu. Odstavec 1 stanoví, ţe překlad ţádostí justičních orgánů ČR o provedení úkonu justiční spolupráce v cizím státě a jejich příloh zajišťují orgány ČR (mezinárodní smlouva však můţe stanovit jinak). Zvláštní ustanovení o překladech písemností v rámci justiční spolupráce s členskými státy EU obsahují jednotlivá ustanovení části páté zákona. Odstavec 2 vymezuje, který orgán ČR zajišťuje překlad písemností, jeţ byly v cizím jazyce doručeny do České republiky na základě ţádosti orgánů ČR. Jako obecné pravidlo platí, ţe překlad do českého jazyka, který je ve smyslu § 2 odst. 14 trestního řádu jazykem, v němţ orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí, zásadně zajišťuje ten orgán, který jej potřebuje pro svůj postup v souladu s pravomocemi vymezenými trestním řádem. Znamená to zejména, ţe justičním orgánem, který v přípravném řízení trestním doţádá právní pomoc v cizině, je státní zástupce, který si opatří překlad písemností nezbytných pro svou komunikaci s cizozemským orgánem při vyřízení své ţádosti, ovšem překlad takto opatřených písemností, které byly postoupeny z cizího státu pro trestní řízení vedené v České republice, zajišťuje orgán konající v souladu s § 161 trestního řádu vyšetřování. Odstavec 3 upravuje postup orgánu ČR příslušného k přijetí ţádosti o provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce v případě, ţe neobdrţí ţádost nebo její přílohu v českém jazyce, resp. s překladem do českého jazyka. Zásadně si takový překlad vyţádá od cizozemského orgánu. Pokud z mezinárodní smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá moţnost o překlad orgán cizího státu poţádat, zajistí si jej sám orgán ČR, který jej potřebuje pro svůj postup (coţ nezbytně nemusí být orgán příslušný k přijetí ţádosti o provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce).

K § 13

Ustanovení § 13 stanoví postup při ověřování písemností předávaných za účelem mezinárodní justiční spolupráce, který prozatím nebyl upraven v trestním řádu. Praxe dosud vycházela z úpravy v interních předpisech pro soudy, státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti. Vyšší či jiné ověření písemností předávaných orgány ČR cizozemským orgánům v postupech mezinárodní justiční spolupráce je zásadně obligatorní součástí postupů mezinárodní justiční spolupráce, coţ vyplývá z toho, ţe spolu komunikují orgány dvou různých suverénních států, jejichţ identitu a oprávněnost podávat ţádosti o úkon mezinárodní justiční spolupráce je nutno ověřit. Odstavce 1 a 2 vycházejí z toho, ţe mezinárodní smlouva můţe stanovit, ţe ověřování nutné není, přičemţ tak stanoví většina novějších smluv. Nutnosti ověřování písemností ve vztazích mezi Českou republikou a druhým státem se rovněţ lze vzdát na základě poskytnutí a přijetí záruky vzájemnosti ohledně nevyţadování vyššího ověření. Pokud je ověření ve vztahu ke konkrétnímu státu nutnou podmínkou spolupráce, stanoví odstavec 2 postup, jak toto ověření od cizího státu, který písemnosti bez něj do České republiky zaslal, opatřit. Musí-li být uhrazen poplatek za ověření písemnosti, jeţ hodlá justiční orgán ČR zaslat cizímu státu, bude tak v zájmu urychlení a sjednocení postupu činit ústřední orgán mezinárodní justiční spolupráce. Součinnost justičního orgánu, který vyhotovil písemnost, jeţ má být zaslána cizozemského orgánu a musí být v této souvislosti opatřena vyšším nebo jiným ověřením, a ústředních orgánů justiční spolupráce, tj. Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti, jakoţ i postup ústředních orgánů justiční spolupráce vůči Ministerstvu zahraničních věcí, resp. zastupitelským úřadům, budou upraveny interními předpisy. Při postupech spolupráce s členskými státy EU podle části páté tohoto zákona se nepředpokládá s ohledem na zásadu vzájemné důvěry jakékoli ověřování písemností ve formálním smyslu; osvědčení, které je třeba v rámci těchto postupů zapotřebí předávat, plní jinou funkci. Aplikace odstavců 1 aţ 3 na postupy podle části páté tohoto zákona je proto v odstavci 4 výslovně vyloučena.

K § 14

S ohledem na vyčlenění oblasti mezinárodní justiční spolupráce z trestního řádu je zapotřebí samostatně upravit institut nutné obhajoby. Ustanovení § 14 koncepčně navazuje na § 36 trestního řádu a vychází z článku 40 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo obviněného na obhajobu. Odstavce 1 a 2 upravují případy, kdy osoba v návaznosti na konkrétní řízení vedené orgány ČR v rámci mezinárodní justiční spolupráce musí mít obhájce. Důvody nutné obhajoby v postupech mezinárodní justiční spolupráce vycházejí shodně jako při nutné obhajobě v řízení podle trestního řádu jednak ze závaţnosti důsledků, které konkrétní postup přináší dotčené osobě, a jednak ze situace, v níţ se osoba nachází a která brání uplatnění jejího plného práva na obhajobu s ohledem na faktické překáţky. V odstavci 1 jsou taxativně uvedeny případy související s vydáním osoby a předáním osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu z České republiky do cizího státu. V odstavci 2 jsou taxativně vypočteny jednotlivé případy, kdy obhájce musí mít osoba, vůči níţ se vede buď řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU nebo řízení o uznání rozhodnutí mezinárodního soudního orgánu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c) návrhu zákona. V souladu s článkem 40 LZPS je taková osoba povaţována za osobu v procesním postavení obdobném postavení obviněného, proto se v otázce obhajoby uplatní standardní procedura, tj. osobě je nejprve cestou doţádání o právní pomoc prostřednictvím justičního orgánu cizího státu poskytnuta moţnost si obhájce zvolit, a teprve v případě, ţe si jej nezvolí a je dán důvod nutné obhajoby, bude jí obhájce ustanoven (§ 38 trestního řádu, který se uplatní podle § 3 odst. 1 zákona). Návrh ustanovení odstavce 1 písm. b) implementuje článek 11 Rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, návrh ustanovení odstavce 1 písm. d) implementuje článek 28 odst. 2 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí a návrh ustanovení odstavce 1 písm. e) implementuje článek 27 odst. 3 písm. f) tohoto rámcového rozhodnutí.

K části druhé – Ochrana informací, některé subjekty působící v oblasti mezinárodní justiční spolupráce a Schengenský informační systém

K hlavě I – Ochrana informací

K § 15 aţ 19

V návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech je zapotřebí upravit některá specifika týkající se nakládání s osobními údaji, jeţ byly předány do České republiky jiným členským státem EU nebo přidruţeným státem (např. Island, Norsko – viz body č. 44 aţ 47 preambule rámcového rozhodnutí), nebo mají být naopak z České republiky předány do některého z takových států, a to na základě ţádosti takového státu nebo i bez takové ţádosti. Obecně je nakládání s osobními údaji řešeno v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, odchylky uplatňující se v trestním řízení pak vyplývají přímo z trestního řádu a jsou řešeny zejména v rámci ustanovení upravujících nakládání s trestním spisem, protokolaci a opravu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, ţe působnost předmětného rámcového rozhodnutí je omezena na zpracování osobních údajů předaných nebo zpřístupněných mezi členskými státy EU či přidruţenými státy, nelze z něj vyvozovat ţádné poţadavky týkající se zpracování osobních údajů, které pocházejí z České republiky a nejsou předávány do jiného státu, tj. s kterými je nakládáno pouze ve vnitrostátním řízení (viz body 7 a 9 preambule). Implementace se tak týká pouze oblasti mezinárodní justiční spolupráce. Kromě osobních údajů předávaných mezi členskými státy EU nebo přidruţenými státy se některé články rámcového rozhodnutí týkají i osobních údajů předávaných z České republiky orgánům nebo informačním systémům EU zřízeným na základě hlavy VI Smlouvy o Evropské unii, nebo osobních údajů předávaných do České republiky orgány nebo informačními systémy zřízenými na základě Smlouvy o Evropské unii nebo Smlouvy o zaloţení Evropského společenství. Pokud jde o orgány nebo informační systémy EU zřízené na základě hlavy VI Smlouvy o Evropské unii, pro oblast justiční spolupráce je relevantní Europol, Eurojust a Schengenský informační systém. Vzhledem k tomu, ţe se ve vztahu k nim uplatňuje specifická komplexní úprava ochrany osobních údajů, jsou z působnosti tohoto rámcového rozhodnutí vyloučeny (viz čl. 28 rámcového rozhodnutí ve spojení s bodem 39 preambule). V úvahu tak přichází pouze případy, kdy orgány EU předávají osobní údaje do České republiky. Článek 13 rámcového rozhodnutí pak upravuje podmínky dalšího předání osobních údajů z České republiky do třetího státu nebo orgánu, který není orgánem EU, pokud jde o osobní údaje, které České republice předal jiný členský stát EU nebo přidruţený stát. Vzhledem k uvedenému je třeba některé povinnosti a oprávnění vyplývající z tohoto rámcového rozhodnutí upravit specificky pro oblast mezinárodní justiční spolupráce ve vztahu k osobním údajům předávaným s jinými členskými státy EU nebo přidruţenými státy a v případě čl. 13 i ve vztahu k osobním údajům dále předávaným do třetích států nebo orgánů, jeţ nejsou orgány EU. Uvedená ustanovení se (s výjimkou poţadavků uvedených v článku 26 citovaného rámcového rozhodnutí) netýkají případů, kdy jsou osobní údaje mezi Českou republikou a jiným členským státem EU nebo přidruţeným státem (popř. orgánem EU) předávány na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

K § 15

V souladu s rámcovým rozhodnutím vymezuje uvedené ustanovení případy, na které se úprava ochrany osobních údajů nevztahuje. Jde o následující případy:

- předávání osobních údajů s Europolem a Eurojustem, neboť příslušné předpisy upravující jejich činnost obsahují vlastní komplexní úpravu ochrany osobních údajů (viz recitál 39 a článek 28 rámcového rozhodnutí),

- předávání osobních údajů prostřednictvím Schengenského informačního systému, neboť ochrana osobních údajů je řešena komplexně v předpisech upravujících tento systém (viz recitál 39 a článek 28 rámcového rozhodnutí),

- předávání osobních údajů na základě vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána; na toto předávání se uplatní pouze § 378d odst. 3 a 4 trestního řádu. (viz recitály 38 a 41 a článek 26 rámcového rozhodnutí).

K § 16

Uvedené ustanovení upravuje povinnosti a oprávnění orgánů České republiky, které v rámci mezinárodní justiční spolupráce předávají osobní údaje do jiného členského státu EU či přidruţeného státu jiným způsobem neţ podle vyhlášené mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku, tj. orgánů činných v trestním řízení a Ministerstva spravedlnosti nebo Nejvyššího státního zastupitelství. V odstavci 1 je stanovena povinnost těchto orgánů připojit k osobním údajům, z jejichţ povahy plyne, ţe mohou být nesprávné, informaci, která umoţní orgánu jiného státu zhodnotit míru správnosti takových údajů. Uvedená povinnost se bude týkat jen velmi úzkého okruhu osobních údajů, neboť zpravidla z povahy věci plyne, ţe jde o správné osobní údaje, jeţ byly získány činností státních orgánů, zejména z jejich evidencí. Uvedené zhodnocení správnosti předávaných osobních údajů (zejména uvedení zdroje, z něhoţ byly získány) tak bude přicházet v úvahu jen u některých typů osobních údajů, jako jsou např. přezdívky, pod kterými je určitá osoba známá. Osobní údaje typu, ţe je proti určité osobě vedeno trestní stíhání a její osobní údaje typu jméno, příjmení, bydliště, není třeba ověřovat jiţ ze samé podstaty věci, neboť jde o informaci pocházející přímo od orgánu činného v trestním řízení. Takové zhodnocení správnosti osobních údajů přichází v úvahu zejména na poli policejní spolupráce, bude však výjimečně potřebné i v případech, kdy je justiční spolupráce poskytována v počátečních fázích trestního řízení, kdy jsou vyuţívány operativně pátrací prostředky. V pozdějších fázích trestního řízení by se jiţ potřeba zhodnocení správnosti údajů neměla vyskytovat, neboť by jiţ mělo jít o ověřené údaje. Připojením informace umoţňující zhodnotit správnost předávaných osobních údajů (tj. zejména uvedením zdroje, ze kterého informace pochází) dojde i k ověření kvality osobních údajů před jejich předáním, jak poţaduje článek 8 rámcového rozhodnutí 2008/977/SVV. Rámcové rozhodnutí nestanoví způsob, jakým má k zhodnocení správnosti údajů dojít, nicméně v preambuli se uvádí, ţe „zásadu správnosti údajů je nutno uplatňovat s ohledem na povahu a účel daného zpracování údajů. Například zejména v soudním řízení se údaje zakládají na subjektivním vnímání jednotlivých osob a v některých případech je nelze vůbec ověřit. Požadavek na správnost se tedy nemůže týkat správnosti určitého prohlášení, ale pouze skutečnosti, že konkrétní prohlášení bylo učiněno.“ Zjistí-li příslušný orgán, ţe jím předané osobní údaje jsou nepřesné nebo byly získány či předány v rozporu se zákonem, co nejrychleji o tom vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu EU, kterému takové údaje předal, za účelem provedení potřebných opatření, zejména opravy či výmazu takových osobních údajů. Dále je orgánům České republiky dána moţnost poţadovat po jiném státě, kterému osobní údaje předávají, dodrţení lhůt stanovených pro vyřazení z evidence Rejstříku trestů, pokud to vzhledem k povaze předávaných osobních údajů a všem okolnostem případu povaţují za nezbytné opatření k ochraně těchto osobních údajů. Stejně tak se umoţňuje poţadovat, aby jiný stát, jemuţ byly osobní údaje předány, neposkytl subjektu údajů informaci o tom, ţe jsou o něm zpracovávány osobní údaje, a to v obdobných případech jako podle vnitrostátního práva (tj. zejména z důvodů umoţňujících odepřít nahlédnutí do spisu nebo do jeho částí). Případ, kdy je potřebné subjekt údajů neinformovat o tom, ţe jsou o něm předávány osobní údaje, můţe nastat např. při podání ţádosti o právní pomoc spočívající ve sledování bankovního účtu nebo při podání ţádosti o předběţnou vazbu v souvislosti s vydávacím řízením. Obdobný poţadavek na zachování důvěrnosti určitých informací se objevuje i v některých mezinárodních smlouvách upravujících mezinárodní justiční spolupráci, např. v čl. 25 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních nebo v čl. 4 Protokolu k Úmluvě o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU. Předposlední odstavec pak reaguje na článek 11 rámcového rozhodnutí, který vymezuje účely, pro které mohou být předané osobní údaje uţity bez souhlasu subjektu údajů a státu, který je předal, a který předpokládá pro vyuţití předaných osobních údajů k jiným účelům předchozí souhlas státu, který takové osobní údaje předal. Stanoví se tedy orgán, který je příslušný k udělení takového souhlasu, přičemţ podmínkou pro jeho udělení je, ţe by obdobným způsobem bylo moţné osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů uţít i v České republice. Mají-li být předané osobní údaje pouţity jako důkaz, je třeba dodrţet i podmínky stanovené pro tento postup.

Pro případ, ţe by jiný členský stát EU nebo přidruţený stát, jemuţ byly z České republiky předány osobní údaje, ţádal o souhlas s jejich předáním do třetího státu nebo mezinárodního orgánu, který není orgánem EU, se stanoví příslušnost orgánu ČR k udělení takového souhlasu.

K § 17

Uvedené ustanovení naopak upravuje povinnosti orgánů České republiky ve vztahu k osobním údajům, jeţ jim byly předány v rámci mezinárodní justiční spolupráce jiným členským státem EU nebo přidruţeným státem. Jde zejména o povinnost dodrţet omezení stanovená pro nakládání s osobními údaji jiným státem, tj. zejména dodrţet lhůtu stanovenou pro přezkum potřebnosti dalšího uchovávání osobních údajů (nejsou-li osobní údaje potřebné pro probíhající trestní řízení nebo k jiným zákonem stanoveným účelům uvedeným v odstavci 3, kdy je nezbytné takové osobní údaje dále pouţívat, neboť jinak by mohlo dojít k zmaření probíhajícího návazného řízení např. o nároku poškozeného na náhradu škody nebo kontrolního řízení prováděného Úřadem pro ochranu osobních údajů apod.), nebo jiné specifické poţadavky tohoto státu týkající se např. určité kategorie osobních údajů (citlivé osobní údaje). Dále je třeba zajistit, aby subjekt údajů nebyl v případech stanovených jiným státem informován bez souhlasu tohoto státu o tom, ţe o něm byly předány nebo jsou jinak zpracovávány jeho osobní údaje. V odstavci 3 jsou pak vymezeny v návaznosti na článek 11 rámcového rozhodnutí účely, pro které mohou být osobní údaje předané jiným státem pouţity bez jeho souhlasu i bez souhlasu subjektu údajů.

Odstavec 4 implementuje čl. 11 písm. d) a čl. 14 rámcového rozhodnutí 2008/977/SVV a upravuje všechny případy dalšího zpracování osobních údajů, ke kterému se vyţaduje souhlas státu, který osobní údaje do České republiky předal. Jako pravidlo se stanoví, ţe je-li potřebné předané osobní údaje pouţít jiným způsobem neţ uvedeným v předchozích odstavcích, lze tak učinit pouze s předchozím souhlasem subjektu údajů nebo státu, který osobní údaje předal. Souhlas si vyţádá orgán, kterému byly osobní údaje jiným státem předány, od příslušného orgánu tohoto státu. Odstavec 4 pak v druhé větě ještě více zuţuje podmínky, za kterých lze poskytnout osobní údaje předané jiným státem soukromým subjektům mimo rámec trestního řízení (jinými zvláštními právy subjektu údajů podle odst. 4 písm. b) se logicky rozumí jiná práva neţ právo na ochranu osobních údajů). Toto ustanovení se tak nevztahuje na poskytování nebo zpřístupnění osobních údajů osobám zúčastněným na trestním řízení nebo v rámci ţádostí o součinnost podle § 8 trestního řádu, ani na poskytování osobních údajů organizačním sloţkám a jiným orgánům veřejné moci k plnění jejich úkolů. Uvedené ustanovení v podstatě vylučuje studium spisů nebo nahlíţení do nich studenty, neboť u nich zřejmě nebude naplněn poţadovaný účel pouţití osobních údajů. Předmětné ustanovení je třeba také zohlednit při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kdy je třeba uţít § 8a tohoto zákona, který stanoví, ţe informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu (ve spojení s § 11 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb.). Odstavec 5 pak stanoví poţadavek, aby soukromý subjekt byl poučen o účelech, ke kterým můţe osobní údaje zpracovávat, a dává příslušným orgánům moţnost zpětné kontroly takového zpracování.

K § 18

Uvedené ustanovení implementuje článek 13 rámcového rozhodnutí, který podmiňuje další předávání údajů příslušným orgánům v třetích státech, nebo mezinárodním subjektům (s výjimkou orgánů Evropské unie) kumulativním splněním čtyř podmínek:

- Předání osobních údajů je nezbytné pro účely předcházení trestným činům, jejich vyšetřování, odhalování nebo stíhání nebo výkonu trestů. Tato podmínka by v praxi neměla činit problémy, neboť mezinárodní justiční spolupráce s třetími státy probíhá v rámci trestního řízení.

- Přijímající orgán ve třetím státě nebo přijímající mezinárodní subjekt odpovídají za předcházení trestným činům, jejich vyšetřování, odhalování nebo stíhání nebo za výkon trestů. Tato podmínka by v praxi neměla činit problémy, neboť mezinárodní justiční spolupráce s třetími státy probíhá mezi justičními orgány, které splňují výše uvedené poţadavky, proto tato podmínka není výslovně upravena v zákoně, neboť je splněna z povahy věci a charakteru justiční spolupráce.

- Stát, od něhož byly údaje získány, udělil souhlas s dalším předáním v souladu se svým vnitrostátním právem. Aby nedošlo k ztíţení spolupráce v trestních věcech, bude potřebné co nejvíce podporovat vyuţití moţnosti předvídané v bodu 24 preambule rámcového rozhodnutí, na základě kterého mají státy moţnost upravit způsoby udělení tohoto souhlasu i prostřednictvím obecného souhlasu pro určité kategorie informací nebo pro určité třetí státy. V naléhavých případech pak lze vyuţít stanovené výjimky, podle níţ se souhlas členského státu EU nevyţaduje, je-li další předání údajů potřebné pro předcházení nebo odstranění bezprostředního a závaţného ohroţení veřejné bezpečnosti nebo podstatných zájmů členského státu EU nebo přidruţeného státu, nebo pro předcházení nebo odstranění bezprostředního a závaţného ohroţení veřejné bezpečnosti třetího státu, a souhlas nelze včas získat.

- Dotyčný třetí stát nebo mezinárodní subjekt zajišťuje pro zamýšlené zpracovávání údajů odpovídající úroveň ochrany. Uvedená podmínka se pro trestní řízení neuplatní s odkazem na čl. 13 odst. 3 rámcového rozhodnutí, který umoţňuje tuto podmínku neaplikovat, pokud tak stanoví vnitrostátní právo z důvodu oprávněných převaţujících zájmů, zejména veřejných zájmů. Zájem na mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech lze dozajista povaţovat za takový oprávněný veřejný zájem. Vzhledem k tomu, ţe úprava v trestním řádu je speciální k § 27 zákona č. 101/2000 Sb., který poţaduje zkoumání právních úprav třetích států, uplatní se pouze podmínky uvedené v trestním řádu. Odstavec 2 pak upravuje informační povinnost v případě, kdy byly osobní údaje v rámci mimosmluvního styku dále předány bez souhlasu státu, který osobní údaje předal do České republiky, neboť byl dán důvod uvedený v odstavci 1 písm. b) tohoto ustanovení. V odstavci 3 je pak specificky upraveno předávání osobních údajů do třetích států nebo orgánům, jeţ nejsou orgány Evropské unie, na základě vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Před takovým dalším předáním je třeba si i v těchto případech vyţádat předchozí stanovisko státu, který osobní údaje do České republiky předal, nejsou-li dány důvody uvedené v odstavci 1, kdy se ani pro bezesmluvní předání nevyţaduje souhlas jiného členského státu EU nebo přidruţeného státu (viz poţadavky článku 26 rámcového rozhodnutí). Samotné další předání třetímu státu nebo uvedenému mezinárodnímu orgánu se pak děje postupem a za podmínek stanovených mezinárodní smlouvou. Stanovisko státu, který osobní údaje do České republiky předal, bude moţné zohlednit pouze v případech, ţe sjednaná mezinárodní smlouva se třetím státem takový postup připouští, tj. umoţňuje odmítnout justiční spolupráci např. odkazem na důvody stanovené vnitrostátním právem nebo umoţňuje zohlednit specifické poţadavky. Pokud smlouva takový postup neumoţňuje, nelze odmítnout justiční spolupráci pouze z důvodu, ţe jiný členský stát EU nebo přidruţený stát odmítl udělit souhlas s dalším předáním osobních údajů (úplné dodrţení omezení uvedeného v článku 26 odst. 2 rámcového rozhodnutí by v praxi vyţadovalo v podstatě renegociaci jiţ platných mezinárodních smluv s třetími státy, včetně mezinárodních smluv sjednaných na úrovni EU). Nově sjednávané mezinárodní smlouvy by pak jiţ měly předávání osobních údajů upravovat v souladu s podmínkami vymezenými v článku 13 rámcového rozhodnutí, coţ plyne z jeho článku 26. Odstavec 4 upravuje způsob vyţadování souhlasu nebo stanoviska od jiného státu, kdy je třeba vţdy stanovit orgánu tohoto státu lhůtu pro vyjádření s tím, ţe pokud se ve lhůtě nevyjádří, má se za to, ţe souhlas udělil. Tím se předchází situaci, kdy by orgán jiného státu zůstal nečinný a bez jeho vyjádření by nebylo moţné osobní údaje dále předat a byla by tím ohroţena justiční spolupráce ve věcech trestních, která vyţaduje rychlý postup, aby bylo zabráněno průtahům v trestním řízení nebo zmaření důkazů. Nečinnost jiného členského státu EU nebo přidruţeného státu přes výslovné upozornění na následky takové nečinnosti nemůţe mít za důsledek zmaření justiční spolupráce v trestních věcech, proto je třeba stanovit pro tento případ fikci souhlasu.

K § 19

Uvedené ustanovení v návaznosti na článek 19 citovaného rámcového rozhodnutí upravuje regresní nárok České republiky vůči jinému členskému státu EU nebo přidruţenému státu, který jí předal nesprávné osobní údaje nebo je předal v rozporu se zákonem, v důsledku čehoţ subjektu údajů vznikla škoda, jejíţ náhrada byla vyplacena podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, ţe rámcové rozhodnutí nijak blíţe nevymezuje formální poţadavky, které je třeba splnit pro účely regresní úhrady vyplacené náhrady škody, řídí se tyto poţadavky právním řádem České republiky. V případě, ţe jiný stát nesplní poţadované formální náleţitosti ani v dodatečně poskytnuté přiměřené lhůtě, bude jeho ţádost pro formální nedostatky odmítnuta. To však nebrání tomu, aby si stát podal novou ţádost. Stejně tak je zakotvena povinnost Ministerstva spravedlnosti k regresní úhradě škody vyplacené jiným členským státem EU nebo přidruţeným státem podle jeho vnitrostátních předpisů subjektu údajů, kterému vznikla škoda v důsledku nesprávného postupu orgánů České republiky. Ministerstvo spravedlnosti však není povinno uhradit vyplacenou náhradu škody v rozsahu, v jakém škoda nevznikla v důsledku postupu orgánů České republiky.

K § 20

Podle článku 12 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2006/960/SVV ze dne 18. prosince 2006 o zjednodušení výměny operativních a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států EU došlo k nahrazení ustanovení čl. 39 odst. 1, 2 a 3 a článku 46 Úmluvy k provedení Schengenské dohody tímto rámcovým rozhodnutím v rozsahu, v jakém se vztahují k výměně operativních a jiných informací pro účely vedení vyšetřování trestné činnosti nebo provádění operativně pátrací činnosti. Ve smyslu článku 1 odst. 4 předmětné rámcové rozhodnutí neukládá členským státům EU povinnost poskytovat operativní a jiné informace pro pouţití jako důkaz v soudním řízení, ani neposkytuje právo tyto informace k tomuto účelu uţívat. Pokud některý členský stát EU obdrţí operativní nebo jiné informace v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím a potřebuje je pouţít jako důkaz v trestním řízení, je povinen nejprve získat souhlas členského státu EU který je poskytl, pokud je to nezbytné podle vnitrostátního práva členského státu EU, který tyto operativní nebo jiné informace poskytl, za pouţití platných nástrojů upravujících justiční spolupráci mezi členskými státy EU. Toto ustanovení ponechalo členským státům EU volnost, jakým způsobem má být souhlas udělen. Před nabytím účinnosti uvedeného rámcového rozhodnutí se postupovalo podle článku 39 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, kdy pro pouţití informace získané cestou policejní spolupráce jako důkazu v jiném státě byl striktně vyţadován souhlas justičního orgánu. Po nahrazení příslušného článku citovaným rámcovým rozhodnutím, jeţ není přímo pouţitelné, došlo k novelizaci § 434 odst. 1 trestního řádu tak, aby se s ohledem na význam takového pouţití informace získané v rámci policejní spolupráce a vzhledem k tomu, ţe k získávání důkazů pro trestní řízení obecně slouţí doţádání právní pomoci mezi justičními orgány, zachoval princip, podle něhoţ poskytuje souhlas s pouţitím informace jako důkazu v trestním řízení i nadále justiční orgán. Tuto úpravu § 434 trestního řádu platnou od doby nabytí účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 457/2008 Sb. se navrhuje s formulačními úpravami a zohledněním nové úpravy příslušnosti k vyřízení ţádosti o právní pomoc (srov. § 48) převzít také do tohoto zákona. Podle této úpravy je k udělení souhlasu příslušný státní zástupce nebo soud (podle stadia řízení), v jehoţ obvodu sídlí policejní orgán, který dotčenou informaci opatřil (nikoli nutně poskytl do ciziny). Takto stanovená příslušnost justičního orgánu je vhodnější vzhledem k jeho znalosti místních poměrů a geografické blízkosti. Pokud jde o udělování souhlasu jiným státem k pouţití informace získané cestou policejní spolupráce jako důkazu v trestním řízení v ČR, bude záleţet na vnitrostátní úpravě dotčeného cizího státu, zda bude souhlas udělovat justiční orgán nebo i policejní orgán nebo zda takový souhlas je podle vnitrostátní úpravy cizího státu zapotřebí. Je-li souhlas zapotřebí, bude se vyţadovat s nezbytnými odchylkami (v případě, ţe bude ţádán od policejního orgánu) cestou doţádání do ciziny. Oproti stávajícímu § 434 trestního řádu se nově navrhuje odstavec 4, který reaguje zejména na sjednávání dohod o výměně daňových informací.

K hlavě II – Zastoupení České republiky v Eurojustu

Uvedená ustanovení zajišťují implementaci rozhodnutí Rady 2002/187/SVV o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závaţné trestné činnosti, jakoţ i rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, které mění rozhodnutí 2002/187/SVV. Cílem těchto ustanovení je zakotvit v zákoně oprávnění a povinnosti národního člena v Eurojustu a vymezit jeho roli zejména ve vztahu k českým orgánům činným v trestním řízení. Vytváří se tak základní zákonný rámec pro výkon jeho činnosti, jakoţ i činnosti osob, které se podílejí na plnění jeho úkolů.

K § 21

Předmětné ustanovení vymezuje způsob jmenování a odvolání národní člena v Eurojustu, délku jeho funkčního období a zajišťuje informační provázanost s příslušnými orgány Evropské unie. V souladu s článkem 9 rozhodnutí 2009/426/SVV trvá funkční období národního člena 4 roky (stejná osoba můţe být jmenována i na více po sobě jdoucích funkčních období), přičemţ je stanoveno, ţe pokud je národní člen zároveň prezidentem nebo viceprezidentem Eurojustu, trvá jeho funkční období nejméně po dobu, po kterou vykonává funkci prezidenta nebo viceprezidenta. S ohledem na povahu úkolů, které národní člen plní, se osvědčilo, aby byl národní člen zároveň státním zástupcem, který má potřebné pravomoci k efektivnímu plnění těchto úkolů. Vzhledem k tomu, ţe funkce národního člena je významnou funkcí, která vyţaduje značné odborné znalosti a zkušenosti, jakoţ i jazykové schopnosti, předpokládá se, ţe národní člen bude jmenován z řad státních zástupců, jeţ jsou přiděleni k Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Národního člena jmenuje a odvolává ministr na návrh nejvyššího státního zástupce.

K § 22

Uvedené ustanovení navazuje na článek 2 odst. 2 písm. b) rozhodnutí 2009/426/SVV, podle něhoţ pomáhá kaţdému národnímu členovi jeden zástupce a další osoba jako asistent, přičemţ zástupce a asistent mohou mít své stálé pracoviště v sídle Eurojustu. Předpokládá se, ţe zástupce bude dočasně přidělen k Eurojustu, neboť plní úkoly národního člena v době jeho nepřítomnosti a je oprávněn jej zastupovat v plném rozsahu, pokud jej tím národní člen pověří. Vzhledem k tomu se u něj poţaduje splnění stejných předpokladů pro výkon funkce a stanoví se stejný způsob jeho jmenování a odvolání jako u národního člena. Stejně tak je délka jeho funkčního období shodná s délkou funkčního období národního člena, neboť jde v podstatě o „pravou ruku“ národního člena. Oproti tomu asistent národního člena plní dílčí pomocné úkoly zejména v České republice, kdy usnadňuje plnění úkolů národního člena ve vztahu k orgánům České republiky. Krátkodobě můţe zastoupit národního člena i při plnění některých jeho úkolů v Eurojustu (předpokládá se reţim pracovní cesty; v případě, ţe by vystala potřeba, aby plnil úkoly národního člena v Eurojustu po delší dobu nebo ve větším rozsahu, nelze vyloučit ani reţim dočasného přidělení), ovšem zastupovat jej nebo jednat jeho jménem můţe pouze tehdy, pokud je soudcem nebo státním zástupcem a národní člen jej k tomu pověřil. Primárně by však měl národního člena zastupovat a jednat jeho jménem jeho zástupce, nikoli asistent.

Asistenta s jeho souhlasem jmenuje a odvolává na návrh národního člena ministr spravedlnosti z řad státních zástupců, soudců nebo i zaměstnanců Ministerstva spravedlnosti nebo zaměstnanců státního zastupitelství či soudu (asistent, právní čekatel, justiční čekatel apod.). Také pro něj je stanoveno čtyřleté funkční období, neboť jde o pomocnou osobu národního člena a je tedy logické, aby si kaţdý nově jmenovaný národní člen vybral pomocnou osobu, která se má podílet na plnění jeho úkolů.

K § 23

Navrhované ustanovení potvrzuje stávající praxi, kdy se na plnění úkolů národního člena podílejí i uvedené osoby. Reţim národních odborníků vysílaných členskými státy EU k Eurojustu je upraven v čl. 30 odst. 2, 3 rozhodnutí 2002/187/SVV, College Decision 2009- 13 on the Provisional Implementing Arrangements on the Secondment of National Experts to Eurojust, které stanoví analogické pouţití vyjmenovaných ustanovení Commission Decision of 12. 11. 2008 laying down rules on the secondment to the Commission of national experts and national experts in professional training, Brussels, C(2008) 6866 final.

K § 24

Uvedené ustanovení reaguje na článek 27a rozhodnutí 2009/426/SVV, který stanoví, ţe kolegium Eurojustu můţe vyslat styčného zástupce do třetího státu za účelem usnadnění justiční spolupráce s tímto státem, přičemţ jeho vyslání je moţné jen s jeho předchozím souhlasem a předchozím souhlasem jeho členského státu. Z tohoto důvodu se v zákoně upravuje procedura udělování souhlasu s vysláním styčného zástupce, který je soudcem nebo státním zástupcem České republiky. K udělení souhlasu je příslušný ministr spravedlnosti, který tak činí na návrh národního člena (který zde reprezentuje Eurojust jako vysílající organizaci). Pokud by takto měl být vyslán sám národní člen, coţ rámcové rozhodnutí také umoţňuje, podává návrh na udělení souhlasu ministru spravedlnosti nejvyšší státní zástupce. S ohledem na článek 27a odst. 3 rozhodnutí 2009/426/SVV bylo téţ výslovně stanoveno, ţe je-li takto vyslán národní člen, jeho zástupce nebo asistent, zaniká tím jeho funkce národního člena, jeho zástupce nebo asistenta.

K § 25

Uvedené ustanovení provádí článek 12 rozhodnutí 2009/426/SVV, který upravuje činnost národních korespondentů, jeţ jsou součástí národního koordinačního systému Eurojustu. Národní korespondenti nejsou přiděleni k Eurojustu, ale plní úkoly v rámci své činnosti, kterou vykonávají v souladu s právem České republiky, a z této pozice spolupracují s národním členem. Národní korespondenti jsou jmenováni pro jednotlivé problematiky v trestní oblasti, buď pro určitý typ kriminality, nebo pro účely usnadnění mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních apod. V souladu s uvedeným rámcovým rozhodnutím je třeba jmenovat alespoň národního korespondenta pro Eurojust a pro terorismus. Národní korespondent pro Eurojust odpovídá za fungování národního koordinačního systému Eurojustu. Národní korespondent si s národním členem zejména vyměňuje potřebné informace a poznatky. Do funkce národního korespondenta lze jmenovat s jeho předchozím souhlasem soudce, státního zástupce, příslušníka Policie ČR nebo i zaměstnance Ministerstva spravedlnosti. Návrh na jeho jmenování podává národní člen, přičemţ ke jmenování je příslušný podle pracovního zařazení dané osoby ministr spravedlnosti, nejvyšší státní zástupce nebo policejní prezident. Funkci národního korespondenta vykonává daná osoba bez nároku na odměnu nad rámec své obvyklé pracovní činnosti. Ten, kdo národního korespondenta jmenoval, by měl zajistit, ţe národnímu korespondentovi budou pro výkon této funkce vytvořeny odpovídající podmínky.

K § 26

V tomto ustanovení se reaguje na článek 23 rozhodnutí 2002/187/SVV ve znění rozhodnutí 2009/426/SVV, podle něhoţ se zřizuje nezávislý kontrolní orgán, který dohlíţí na činnost Eurojustu z pohledu ochrany osobních údajů. Stálými členy tohoto kontrolního orgánu jsou soudci jmenovaní členským státem, kteří jsou zvolení na plenárním zasedání. Funkční období je tříleté. Vzhledem k uvedenému se stanoví vnitrostátní postup pro jmenování soudce České republiky do seznamu soudců, kteří mohou zasedat ve společném kontrolním orgánu Eurojustu jako členové nebo jako soudci ad hoc, kdy jej jmenuje s jeho souhlasem na návrh předsedy Nejvyššího soudu ministr spravedlnosti z řad soudců Nejvyššího soudu.

K § 27

Tímto ustanovením se provádí článek 12 rozhodnutí 2009/426/SVV, který upravuje fungování národního koordinačního systému Eurojustu, jehoţ účelem je zajistit koordinaci mezi jednotlivými subjekty působícími v oblasti výměny informací a usnadňování mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních (národní zpravodajové, kontaktní body Evropské justiční sítě, kontaktní body sítě pro společné vyšetřovací týmy a sítí zřízených rozhodnutím Rady 2002/494/SVV ze dne 13. června 2002 o vytvoření evropské sítě kontaktních míst týkajících se osob odpovědných za genocidium, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, rozhodnutím Rady 2007/845/SVV ze dne 6. prosince 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností a rozhodnutím Rady 2008/852/SVV ze dne 24. října 2008 o síti kontaktních míst pro boj proti korupci). Národní koordinační systém Eurojustu má usnadnit plnění úkolů Eurojustu. Osoby, které se účastní činnosti národního koordinačního systému Eurojustu si zachovávají své pracovní zařazení. Národní korespondenti a členové nebo kontaktní body sítí vytvořených pro účely justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy EU jsou oprávněni vyuţívat z titulu svého zařazení do Národního koordinačního systému Eurojustu systém řízení případů vytvořený Eurojustem, všechny osoby účastnící se činnosti Národního koordinačního systému Eurojustu mají přístup do elektronického registru spisů Eurojustu. Existencí Národního koordinačního systému Eurojustu není nijak dotčen přímý styk justičních orgánů, ani přímý styk mezi národním členem a justičními orgány. Za řádné fungování národního koordinačního systému Eurojustu v České republice odpovídá národní korespondent pro Eurojust. Oprávnění k přístupu do elektronického registru spisů Eurojustu je řešeno v souladu s článkem 12 odst. 6 rozhodnutí 2009/426/SVV.

K § 28

V uvedeném ustanovení, které provádí články 5a a 9 odst. 2 a 4 rozhodnutí 2009/426/SVV, jsou upraveny formy styku mezi Eurojustem a Českou republikou a mezi národním členem a orgány činnými v trestním řízení a součinnost mezi národním členem a orgány činnými v trestním řízení. Dále je zde stanoven podklad pro sdílení informací získaných národním členem od orgánů činných v trestním řízení s jinými národními členy a případně cizozemskými orgány.

K § 29

Uvedené ustanovení vymezuje v návaznosti na článek 9 odst. 3 a články 9a aţ 9f rozhodnutí 2002/187/SVV rozsah pravomocí, kterých národní člen poţívá pro účely plnění svých úkolů v Eurojustu. Podle citovaného článku 9 odst. 3 kaţdý členský stát určí povahu a rozsah justičních pravomocí, které na svém území propůjčí svému národnímu členovi. Rozsah pravomocí vychází z dosavadních zkušeností, kdy se pro zajištění efektivního plnění úkolů v Eurojustu jeví jako potřebné, aby byl národní člen vybaven obdobnými pravomocemi jako státní zástupce. Národní člen tak zejména můţe nahlíţet do trestních spisů, poţadovat opisy z evidence Rejstříku trestů, mít přístup do CESO, policejních evidencí a evidencí vedených Vězeňskou sluţbou, jakoţ i do systémů a registrů vedených Ministerstvem vnitra, a je oprávněn získávat informace ze soudních rejstříků a rejstříků vedených státními zastupitelstvími. V oblasti mezinárodní justiční spolupráce můţe zprostředkovaně působit při zasílání a přijímání ţádostí a jiných listin, můţe koordinovat vyřízení ţádosti o mezinárodní justiční spolupráci nebo zajištění výkonu rozhodnutí, můţe poţadovat informace o stavu vyřizování ţádosti o mezinárodní justiční spolupráci nebo o stavu při zajišťování výkonu uznaného rozhodnutí, ţádat o odstranění průtahů a ve vztahu k státním zástupcům stanovit lhůtu pro vyřízení ţádosti nebo zajištění výkonu rozhodnutí (vzhledem k tomu, ţe podle § 2 se za ţádost povaţuje i jiný podnět k mezinárodní justiční spolupráci, rozumí se jí i rozhodnutí zasílaná za účelem uznání a výkonu s jinými členskými státy EU). Dále je národní člen oprávněn se účastnit společného vyšetřovacího týmu. Ve výjimečných neodkladných případech můţe národní člen na základě písemného pověření dozorového státního zástupce a ve fázi řízení před soudem na základě písemného pověření předsedy senátu ve stanoveném rozsahu zpracovat nebo doplnit ţádost o právní pomoc. Mělo by se jednat o případy, kdy je zapotřebí skutečně rychlé vyřízení ţádosti o právní pomoc a věc nesnese odkladu, jinak by národní člen neměl v zásadě přímo zasahovat do činnosti státního zástupce nebo předsedy senátu v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

K § 30

Uvedené ustanovení provádí článek 13 rozhodnutí 2009/426/SVV a upravuje výměnu informací mezi národním členem a orgány činnými v trestním řízení. Justiční orgány informují národního člena zejména o případech, ve kterých je zapojeno v rámci mezinárodní justiční spolupráce více členských států EU a vzniká tak potřeba koordinace postupu, přičemţ se jedná o typ trestné činnosti uvedený v odstavci 2 nebo jsou dány skutečnosti v tomto odstavci uvedené. Justiční orgány dále informují národního člena o dalších případech, jeţ se týkají více států, jakoţ i o obtíţích, kterým čelí v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Okruh poskytovaných informací bude vymezen v souladu s přílohou rámcového rozhodnutí interními předpisy. Poskytnutí informací lze odepřít, pokud by jejich poskytnutí ohrozilo podstatné bezpečnostní zájmy České republiky nebo bezpečnost osob (např. v případě terorismu). Národní člen následně poskytne příslušnému justičnímu orgánu zpětnou vazbu, tj. vyrozumí jej, jakým způsobem s poskytnutými informacemi naloţil a sdělí mu další relevantní skutečnosti, které v dané souvislosti zjistil.

K § 31

Toto ustanovení provádí články 6 – 8 rozhodnutí 2009/426/SVV. Eurojust můţe vykonávat své pravomoci prostřednictvím svého Kolegia na základě článku 7 (odstavec 1), nebo prostřednictvím svého národního člena na základě článku 6 (odstavec 2). Prostřednictvím národního člena můţe Eurojust vykonávat pravomoci v širším rozsahu, neboť můţe ţádat příslušný orgán činný v trestním řízení i o provedení určitého vyšetřovacího úkonu nebo jiného úkonu trestního řízení (např. výslech svědka). Dále je zde s ohledem na článek 8 řešena situace, kdy se členské státy, které souběţně vedou trestní řízení v téţe věci, nedohodnou na dalším postupu (tj. který stát řízení převezme), nebo kdy nastanou obtíţe v oblasti mezinárodní justiční spolupráce, které nelze překlenout na úrovni členských států, a nepomůţe ani intervence národních členů.

K § 32

V odstavci 1 se návaznosti na článek 20 odst. 3 rozhodnutí 2002/187/SVV upravuje povinnost orgánu činného v trestním řízení a národního korespondenta, který předal Eurojustu osobní údaje, o nichţ následně zjistil, ţe jsou nepřesné, poţádat Eurojust o jejich opravu nebo výmaz - podle povahy věci (Eurojust nemá moţnost ověřovat správnost těchto údajů). Odstavec 2 věta první a odstavec 3 implementují článek 19 rozhodnutí 2002/187/SVV, podle něhoţ má kaţdý za podmínek uvedených v tomto článku právo na přístup k osobním údajům zpracovávaným Eurojustem. Tento přístup však není přímý, ale je moţný prostřednictvím vnitrostátního orgánu, který příslušný členský stát EU určí (subjekt údajů si přitom můţe zvolit libovolný členský stát EU, ve kterém bude ţádat o přístup k údajům). Za příslušný vnitrostátní orgán podle článku 19 odst. 2 rozhodnutí 2002/187/SVV bylo jiţ dříve určeno Nejvyšší státní zastupitelství, z čehoţ vychází i navrhované ustanovení. Ţádost o přístup k údajům zpracovávaným Eurojustem není zpoplatněna. Poţádá-li subjekt osobních údajů o přístup k takovým údajům, Nejvyšší státní zastupitelství tuto ţádost neprodleně postoupí Eurojustu. Ţádost vyřídí jménem Eurojustu příslušný národní člen daného státu (popř. národní členové všech dotčených států), přitom postupuje podle vnitrostátních předpisů svého členského státu. Lhůta pro vyřízení ţádosti je tři měsíce od jejího přijetí Eurojustem. Odstavec 4 pak reaguje na právo subjektu údajů zakotvené v článku 19 odst. 8 rozhodnutí 2002/187/SVV odvolat se proti rozhodnutí Eurojustu k Společnému kontrolnímu orgánu. Odstavec 2 věta druhá navazuje na článek 20 rozhodnutí 2002/187/SVV, podle něhoţ je kaţdý oprávněn ţádat o opravu, blokaci nebo výmaz údajů zpracovávaných Eurojustem o jeho osobě, pokud jsou tyto údaje nesprávné nebo neúplné nebo jsou zpracovávány v rozporu s rozhodnutím. Není-li subjekt údajů spokojen s vyřízením své ţádosti, můţe věc do 30 dnů předloţit prostřednictvím Úřadu pro ochranu osobních údajů Společnému kontrolnímu orgánu (odstavec 4). Odstavec 5 pak pro zajištění informovanosti subjektu údajů výslovně implementuje článek 24 rozhodnutí 2002/187/SVV, podle něhoţ se ţaloba na náhradu škody způsobené neoprávněným nebo nesprávným zpracováním osobních údajů Eurojustem podává proti Eurojustu k soudům v členském státu, ve kterém má Eurojust sídlo – tj. v Nizozemí.

K § 33

Jde o implementaci článku 27c odst. 3 rozhodnutí 2009/426/SVV, podle něhoţ je Česká republika povinna uhradit Eurojustu částku, kterou vyplatil jako náhradu škody, pokud tato škoda vznikla výkonem pravomocí národního člena, jeho zástupce nebo asistenta při výkonu jejich pravomocí upravených v článku 9a aţ 9e rámcového rozhodnutí, čemuţ odpovídají pravomoci vymezené v § 29 tohoto zákona.

K hlavě III - Evropská justiční síť

Evropská justiční síť (European Judicial Network) je sítí kontaktních osob, které jsou ve svých členských státech soudci, státními zástupci, pracovníky ministerstev spravedlnosti apod. a které v rámci svých vnitrostátních pravomocí napomáhají efektivnímu fungování justiční spolupráce v rámci Evropské unie, především zajišťují rychlou výměnu právních a jiných informací nezbytných pro podání ţádostí o právní pomoc, pro doručení evropského zatýkacího rozkazu příslušnému orgánu v jiném členském státě apod. Síť byla zaloţena společnou akcí 98/428/SVV ze dne 29. června 1998 o vytvoření Evropské soudní sítě, která byla novelizována rozhodnutím Rady 2008/976/SVV ze dne 16. prosince 2008 o Evropské soudní síti. Do právního řádu České republiky dosud tyto právní akty nebyly implementovány, nicméně síť vytvořená státními zástupci Nejvyššího státního zastupitelství a pracovníky Ministerstva spravedlnosti jiţ funguje a plní své úkoly těmito akty vymezené jak ve vztahu k justičním orgánům České republiky, tak i ve vztahu ke kontaktním osobám v jiných členských státech. V navrţeném ustanovení se upravuje zejména postup při jmenování a odvolávání kontaktních osob a dalších subjektů působících za Českou republiku v této síti. Dále se stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení a Ministerstva spravedlnosti poskytovat kontaktním osobám, jakoţ i národnímu korespondentovi a technickému korespondentovi, potřebnou součinnost za účelem plnění jejich úkolů v rámci sítě. V zákoně je pro síť zvoleno označení „Evropská justiční síť“, neboť to lépe vystihuje jak její sloţení, tak i zaměření jejího fungování na justiční spolupráci, resp. spolupráci justičních orgánů.

K hlavě IV- Styční soudci a styční státní zástupci

Styční soudci a styční státní zástupci vyslaní z České republiky do vybraného cizího státu mají vhodnými postupy přispívat k rychlosti a efektivnosti justiční spolupráce orgánů ČR a daného státu. V rámci Evropské unie jsou styční soudci a státní zástupci vysíláni podle společné akce (96/277/JHA) ze dne 22. dubna 1996, která vytváří rámec pro výměnu styčných soudců a státních zástupců za účelem zlepšení justiční spolupráce mezi členskými státy Evropské unie. Do jiných států budou styční soudci nebo státní zástupci vysíláni na základě dohody uzavřené mezi představiteli příslušných ústředních orgánů dotčených států (ministry spravedlnosti), v níţ budou upraveny otázky působení soudců nebo státních zástupců České republiky v daném cizím státě. V navrţeném ustanovení se upravuje postup při jmenování a odvolávání styčných soudců a státních zástupců a stanoví se povinnost součinnosti pro orgány činné v trestním řízení a Ministerstvo spravedlnosti.

K hlavě V – Schengenský informační systém

K § 36

Schengenský informační systém (SIS) byl do právního řádu České republiky zakotven zákonem č. 170/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti se vstupem České republiky do schengenského prostoru, a to konkrétně do § 42k odst. 6 a § 48e tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a do ustanovení § 378a, § 386 odst. 2, § 404a a § 408a trestního řádu. K technickému připojení České republiky do SIS došlo dne 1. září 2007. SIS byl v České republice zřízen a provozován podle § 48e odst. 2 tehdy platného zákona o Policii České republiky Policejním prezídiem České republiky. V současné době podle § 84 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Policejní prezidium provozuje národní součást SIS a zároveň plní úkoly orgánu centrálně odpovědného za národní součást SIS; dále prostřednictvím Národní centrály SIRENE plní úkoly orgánu zajišťujícího výměnu doplňujících informací k záznamům v SIS.

SIS v současné době provozují tři skupiny spolupracujících států. Do první skupiny

patří členské státy EU, které se plně účastní schengenské spolupráce. Druhou skupinu tvoří členské státy, které nejsou součástí schengenského prostoru, avšak na základě speciálního rozhodnutí Rady provozují SIS. Třetí skupinu tvoří tzv. přidruţené státy, jimiţ jsou jiné neţ členské státy EU, které se mezinárodní smlouvou zavázaly k provádění schengenských předpisů. Schengenskými předpisy se rozumí mezinárodní smlouvy o odstraňování kontrol na společných hranicích a s nimi související právní předpisy Evropské unie (schengenské acquis). Jedná se zejména o Úmluvu podepsanou dne 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích a navazující právní předpisy EU, včetně předpisů upravujících fungování SIS, tj. především Rozhodnutí Rady 2005/211/SVV ze dne 24. února 2005 o zavedení některých nových funkcí v Schengenském informačním systému, včetně boje proti terorismu a Nařízení Rady (ES) č. 871/2004 ze dne 29. dubna 2004 o zavedení některých nových funkcí Schengenského informačního systému, také se zřetelem k boji proti terorismu. V současnosti do první skupiny patří členské státy Evropské unie s výjimkou Bulharska, Irska, Kypru, Rumunska a Velké Británie,do druhé skupiny patří Bulharsko a Rumunsko a do třetí Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Navrhovaná úprava předpokládá, ţe pro účely aplikace úpravy mezinárodní justiční spolupráce budou informace o státech, které spolupracují v SIS, a o rozsahu jejich zapojení uvedeny v interních předpisech pro soudy a státní zastupitelství, jakoţ i na internetové, popřípadě extranetové stránce Ministerstva spravedlnosti. Justiční orgány a Ministerstvo spravedlnosti úzce spolupracují při vyuţívání SIS s Národní centrálou SIRENE. Vymezení SIS se přebírá ze stávajícího znění § 378a odst. 1 trestního řádu a formulačně je upravuje v návaznosti na novelizaci zákona o Policii ČR ohledně ochrany osobních údajů (aktuální § 48e odst. 1, 2). Orgánům činným v trestním řízení se umoţňuje získat z tohoto systému informace potřebné pro trestní řízení. Státní zástupci a soudy tak činí prostřednictvím příslušných orgánů Policie České republiky (nikoli Policejního prezídia), neboť samy nemají přímý vstup do tohoto systému. V odstavcích 2 aţ 4 se s určitými doplněními přebírá stávající znění § 378a odst. 2, 3 a 4 trestního řádu v návaznosti na rozšíření pravomocí Eurojustu podle Rozhodnutí Rady 2009/426 ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu a o změně rozhodnutí 2002/187/SVV o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závaţné trestné činnosti. Navrhovaná úprava implementuje tento právní předpis Evropské unie, pokud jde o přístup národního člena, jeho zástupce a asistenta k taxativně vymezeným záznamům pořízeným v SIS a nakládání s nimi. Národní člen Eurojustu a jeho zástupce a asistent nepřistupují k těmto údajům technicky prostřednictvím Policie České republiky, ale prostřednictvím Eurojustu. Text je logicky začleněn do hlavy upravující komplexně SIS, i kdyţ jinak jsou otázky spojené se zastoupením České republiky v Eurojustu upraveny v samostatné hlavě. Cílem úpravy otázek spojených s přístupem národního člena, jeho zástupce a asistenta k taxativně

Do určité části schengenské spolupráce, nikoliv však do acquis o Schengenském informačním systému, je zapojena Velká Británie (viz rozhodnutí Rady ze dne 29.5.2000 o ţádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis, 2000/365/ES, ve spoj. s rozhodnutím Rady ze dne 22. 12. 2004 o uvedení v platnost částí schengenského acquis pro Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 2004/926/ES; obdobně srov. i ve vztahu k Irsku rozhodnutí Rady ze dne 28. 2. 2002 o ţádosti Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis, 2002/192/ES, kde však k ţádnému zapojení do schengenského spolupráce nedošlo, protoţe stále chybí prováděcí rozhodnutí, které by určilo, od kdy se má schengenské acquis či jeho část ve vztahu k Irsku uplatňovat.)

vymezeným záznamům pořízeným v SIS a nakládáním s nimi je umoţnit efektivní plnění jejich úkolů v Eurojustu.

K § 37

Odstavec 1 přebírá aktuální znění ustanovení § 404a trestního řádu, který byl do trestního řádu včleněn zákonem č. 170/2007 Sb. a implementuje článek 9 rámového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, který stanoví rovnocennost záznamu v SIS pořízeného za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby podle článku 95 Schengenské prováděcí úmluvy s evropským zatýkacím rozkazem, pokud pořízený záznam obsahuje stanovené údaje uvedené ve formuláři evropského zatýkacího rozkazu (článek 8 rámcového rozhodnutí). Po přechodnou dobu, po kterou z technických důvodů nebude moţné prostřednictvím SIS pořídit záznam o osobě za účelem jejího zatčení a předání obsahující všechny stanovené údaje, bude třeba doručit do státu, který má rozhodnout o předání osoby, následně evropský zatýkací rozkaz. Doručením evropského zatýkacího rozkazu ztrácí záznam v SIS svou rovnocennost s ním. Záznam provede Národní centrála SIRENE na ţádost soudu. Povinnost provést záznam vyplývá z § 48e odst. 3 zákona o policii. Dále se s určitými formulačními úpravami přebírá stávající znění § 386 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení § 386 odst. 2 trestního řádu bylo do trestního řádu včleněno rovněţ zákonem č. 170/2007 Sb., a to za účelem provedení článku 64 Schengenské prováděcí úmluvy. Ve vztahu ke státům spolupracujícím v rámci SIS tedy nebude třeba zasílat zvláštní ţádost o vzetí osoby, o jejíţ vydání nebo předání jde, do předběţné vazby. Záznam v návaznosti na vydání evropského zatýkacího rozkazu provede Národní centrala SIRENE na ţádost soudu. Povinnost provést záznam vyplývá z § 48e odst. 3 zákona o policii. V odstavci 3 se upravuje fikce, ţe v případě pořízení záznamu v SIS se má za to, ţe jsou splněny poţadavky pro zahájení předběţného šetření, tj. ţe jsou známy dostatečné informace o osobě, o jejíţ vydání jde, existenci odsuzujícího rozsudku, zatýkacího rozkazu nebo jiného rozhodnutí se stejným účinkem vydaného v cizím státu na osobu, o jejíţ vydání jde a o skutku, pro který se o vydání ţádá nebo můţe být ţádáno, včetně uvedení doby a místa jeho spáchání a jeho právní kvalifikace, jakoţ i horní hranice trestu, který za něj můţe být v cizím státu uloţen, nebo výše trestu, který za něj byl v cizím státu uloţen. Ustanovení odstavce 4 přebírá stávající znění § 408a trestního řádu, které provádí článek 95 odst. 3 Schengenské prováděcí úmluvy. V návaznosti na něj je v navrhované úpravě zachováno oprávnění Nejvyššího státního zastupitelství vymezit pokynem Policejnímu prezidiu České republiky, tj. Národní centrále SIRENE obecné druhy případů, v nichţ bude přiřazeno v záznamech v SIS za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby označení (tzv. flag – vlajka) zakazující v České republice zadrţení osoby, jejíţ předání je z České republiky z důvodu zákonné překáţky vyloučeno. Vzhledem k tomu, ţe v těchto případech je zjevné, ţe se taková osoba nepředá, je třeba zamezit nepřiměřeným zásahům do její osobní svobody. Podle navrhované úpravy přichází v úvahu takové opatření, jeţ provede Policejní prezidium, ohledně evropských zatýkacích rozkazů vydaných v jiných členských státech Evropské unie na osoby mladší neţ patnáct let, coţ je pokynem Nejvyššího státního zastupitelství zajištěno jiţ v současnosti. Oproti stávajícímu § 408a trestního řádu, který se týká pouze předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu, se nově rozsah navrhovaného ustanovení rozšiřuje i na vydávání, neboť oprávnění přiřazovat označení zakazující zadrţení osoby je třeba upravit stejně jak pro oblast vydávání, tak pro oblast předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu (koneckonců v SIS jde o jeden záznam – záznam za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby). Odstavec 5 reflektuje novou úpravu předávání s Islandem a Norskem na základě Dohody ze dne 28. 6. 2006 mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem, jeţ byla implementována v části páté hlavě II dílu 4.

K § 38

V návaznosti na aktuální novelizaci trestního řádu se navrhuje komplexně upravit případy, kdy je moţné ţádat o pořízení záznamu v Schengenském informačním systému podle článku 98 Schengenské prováděcí úmluvy za účelem pátrání po osobě. Článek 98 Schengenské prováděcí úmluvy, který se provádí, se vztahuje kromě pátrání pro účely doručení písemnosti (předvolání, rozhodnutí) v trestním řízení (ať uţ v přímém styku přímo adresátovi, nebo prostřednictvím doţádání či přes centrální orgán), i na pátrání pro účely jiného doţádání neţ doţádání o doručení písemnosti (např. je třeba vypátrat pobyt osoby za účelem následného doţádání daného státu o výslech této osoby). Vyloučeno je ale pouţití této úpravy pro případy, kdy cílem vypátrání pobytu osoby je její následné omezení na osobní svobodě (např. ţe by záznam dle čl. 98 SPÚ byl pouţíván před vydáním evropského zatýkacího rozkazu). „Policií ČR“ se rozumí útvar PČR příslušný pro pátrání na národní úrovni (nikoli národní centrála SIRENE).

K části třetí – Jednotlivé formy mezinárodní justiční spolupráce

K hlavě I – Právní pomoc

K § 39

Toto ustanovení vychází, s dílčími formulačními úpravami, ze stávajícího § 425 tr. řádu. Oproti § 425 tr. řádu je jeho rozsah omezen na vyţadování právní pomoci v cizím státě, (k poskytování právní pomoci cizím státům - viz § 47 odst. 1). Právní pomoc podle této hlavy lze v cizím státě vyţádat po zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 tr. řádu), tj. po zahájení přípravného řízení (§ 12 odst. 10 tr. řádu), pokrytého dozorem státního zástupce, a poté v průběhu celého trestního řízení a pro účely tohoto řízení.

K § 40

Toto ustanovení rozvíjí a zpřesňuje dosavadní § 426 tr. řádu, a to hned v několika ohledech. V odstavci 1 se výslovně stanoví, ţe procedura vyţádání právní pomoci v cizím státu můţe být iniciována pouze na základě ţádosti justičního orgánu, tj. státního zástupce nebo soudu, a upřesňuje se, který justiční orgán je oprávněn právní pomoc z cizího státu vyţádat v příslušné fázi řízení, přičemţ se vychází z rolí těchto orgánů v trestním řízení. V poslední větě odstavce 1 je formulováno pravidlo, ţe při vyţadování právní pomoci v cizím státu se uplatňuje styk přes ústřední orgány. V odstavci 2 je vymezena role ústředních orgánů při vyţadování právní pomoci v cizím státě jako aktivních prostředníků. Ústřední orgány neslouţí k tomu, aby bez dalšího pouze přeposílaly písemnosti do cizího státu nebo z cizího státu. Jejich úkolem je zajistit, aby postup vůči cizím státům v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech byl jednotný a respektoval určitá pravidla vyplývající z tohoto zákona, mezinárodní smlouvy nebo praxe dosavadního styku s cizozemskými orgány. Proto musí být v tomto rozsahu stanovisko ústředních orgánů justičními orgány respektováno. Obdobné řešení bylo přijato téţ u vydávání a u předávání trestního řízení. Výjimka z pravidla styku přes ústřední orgány je stanovena v odstavci 3, který upravuje moţnost přímého styku justičních orgánů v návaznosti na mezinárodní smlouvu. Moţnost přímého styku je výslovně vztaţena nejen k zaslání ţádosti, ale téţ k zasílání veškerých dalších písemností, takţe pokrývá celou komunikaci s cizozemským orgánem v souvislosti s vyţádáním právní pomoci. Tam, kde je moţný přímý styk justičních orgánů, je třeba jej vyuţívat v co moţná nejširší míře a styk přes ústřední orgány volit jen ve výjimečných případech.

K § 41

Odstavec 1 vychází ze stávajícího § 427 odst. 1 tr. řádu a s několika dílčími zpřesněními upravuje základní náleţitosti ţádosti o právní pomoc. V návaznosti na to jsou v odstavci 2 vymezeny přílohy ţádosti o právní pomoc. Náleţitosti ţádosti o právní pomoc nebo poţadavky na její přílohy mohou vyplývat téţ z mezinárodní smlouvy. Odstavec 3 umoţňuje poskytnutí dodatkových informací nebo jiných doplnění cizozemskému orgánu, pokud o to poţádá.

K § 42

Při vyřizování ţádostí o právní pomoc se obecně vychází ze zásady locus regit actum, nicméně některé mezinárodní smlouvy (viz např. čl. 4 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000 – č. 55/2006 Sb. m. s., čl. 8 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001 – č. 48/2006 Sb. m. s.) nebo právní úpravy některých států umoţňují výjimky z této zásady. Zatímco při poskytování právní pomoci cizozemským orgánům stávající § 430 odst. 3 – 6 tr. řádu výjimky ze zásady locus regit actum stanoví, ustanovení, které by výslovně umoţňovalo o uplatnění výjimek z této zásady ţádat při vyţadování právní pomoci v cizím státě, chybí, ačkoli § 428 tr. řádu výslovně počítá s moţností, ţe úkon právní pomoci je v cizím státě proveden v souladu s právním řádem České republiky. Navrhovaná úprava tuto nesouměrnost v odstavci 1 odstraňuje. Odstavec 2 přebírá ve vztahu k důkazům získaným v cizím státě (ohledně doručení v cizím státě viz § 43 odst. 2) s formulačními úpravami pravidlo obsaţené v současném § 428 tr. řádu, které reaguje na zásadu locus regit actum. Je však třeba zdůraznit, ţe odstavec 2 nezakládá automatickou pouţitelnost důkazů získaných v souladu s právním řádem cizího státu – např. nebude moţno pouţít důkaz opatřený za porušení některého z ústavně zaručených práv (typicky práva na obhajobu). Na druhou stranu skutečnost, ţe právní řád cizího státu nestanoví pro opatření důkazu stejné formální poţadavky jako právní řád České republiky, by sama o sobě neměla pouţitelnosti důkazu opatřeného v souladu s právním řádem cizího státu bránit. Odstavec 3 poskytuje výslovný podklad pro pouţití důkazů získaných od cizího státu bez ţádosti o právní pomoc, tj. např. v souvislosti s poskytnutím tzv. spontánní informace (viz čl. 7 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000, čl. 11 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001) nebo předáním trestního oznámení (narozdíl od předání trestního řízení stát, který předává trestní oznámení, nevede trestní řízení pro skutek, jehoţ se toto oznámení týká, tento skutek ani nespadá do působnosti jeho trestního zákona, jedná se tedy pouze o předání informací, které mohou vést k trestnímu řízení ve státu, jemuţ jsou předávány).

K § 43

Odstavec 1 výslovně formuluje obecné pravidlo, ţe písemnosti v trestním řízení se adresátům v cizím státě doručují na základě ţádosti o právní pomoc. V současné právní úpravě je moţno toto pravidlo dovodit a contrario z § 427 odst. 4 tr. řádu, který z něj stanoví výjimku. Tato výjimka se nyní objevuje v odstavci 3, kde je upraveno přímé doručení v cizím státě provozovatelem poštovních sluţeb, a moţnost jejího uplatnění jiţ není vázána pouze na mezinárodní smlouvu, ale téţ na případy stanovené tímto zákonem. Za případ stanovený tímto zákonem lze povaţovat jiţ odstavec 4, který v zájmu urychlení řízení i úspory nákladů rozšiřuje moţnost doručování písemností osobám v cizím státě poštou i na případy, které nejsou upraveny mezinárodní smlouvou, pokud takovému doručení nebrání právo cizího státu, na jehoţ území má být doručeno, neboť doručování prostřednictvím cizozemských justičních orgánů je často zdlouhavé a ne vţdy úspěšné.

Některé cizí státy (např. Spojené státy americké, které v tomto smyslu zaslaly diplomatickou nótu) v praxi upřednostňují, aby pro tento typ právní pomoci nebylo formálně ţádáno o právní pomoc, ale aby bylo právě vyuţito moţnosti přímého doručení na jejich území poštou, přestoţe smluvně tato moţnost upravena není. S ohledem na čl. 10 Ústavy však nově formulovaný odstavec 4 nebude moţné uplatnit tam, kde mezinárodní smlouva výslovně vylučuje jiný druh doručení neţ prostřednictvím justičních orgánů. Odstavec 2 přebírá ve vztahu k doručení v cizím státě (ohledně důkazů získaných v cizím státě viz § 42 odst. 2) s formulačními úpravami pravidlo obsaţené v současném § 428 tr. řádu, které reaguje na zásadu locus regit actum. Nově byl téţ v odstavci 5 výslovně stanoven poţadavek, aby písemnost doručovaná v cizím státu neobsahovala pohrůţku donucením, neboť taková pohrůţka je na území cizího státu nepřípustná. Tento poţadavek se týká jak písemností doručovaných na základě ţádosti o právní pomoc, tak písemností doručovaných přímo prostřednictvím provozovatele poštovních sluţeb.

K § 44

Toto ustanovení vychází ze současného § 429 tr. řádu a kromě formulačních změn přináší některé dílčí věcné změny. V odstavci 2 písm. c) se navrhuje zkrácení lhůty 45 dnů dle dosavadního § 429 odst. 3 písm. b) tr. řádu na 15 dnů, a to v souladu se standardem vymezeným v článku 12 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959. V odstavci 2 písm. d) je navrhována další výjimka z imunity stanovené v odstavci 2 větě první, neboť není důvod, aby této imunity poţívala osoba, která sice na předvolání přicestovala z cizího státu do České republiky, ale z vlastní viny se nedostavila k úkonu, k němuţ byla předvolána. V odstavci 3 je nově stanoven výslovný poţadavek, aby osoba předvolávaná z cizího státu byla jiţ v předvolání poučena téţ o imunitě a výjimkách z ní. Odstavec 4 upravuje postup v případě, ţe cizinec, o jehoţ předvolání jde (bez ohledu na to, zda podléhá vízové povinnosti), byl zařazen do evidence neţádoucích osob (§ 154 zákona o pobytu cizinců), ať jiţ na základě pravomocného rozhodnutí o tzv. správním vyhoštění, nebo na základě pravomocně uloţeného trestu vyhoštění, či z jiných důvodů. V případě, ţe přítomnost takové osoby je potřebná pro účely trestního řízení v České republice, je nezbytné této osobě umoţnit, aby se na doručované předvolání z cizího státu do České republiky mohla dostavit (tj. aby její zařazení do evidence neţádoucích osob nebylo na překáţku vydání víza) a aby se po dobu, po kterou bude její přítomnost pro účely trestního řízení nezbytná (tj. po dobu trvání úkonu, ke kterému je předvolávána), mohla na území České republiky zdrţovat, aniţ by v důsledku jejího zařazení do evidence neţádoucích osob došlo k jejímu vyhoštění. Dočasné vyřazení z evidence neţádoucích osob je moţné aţ na 30 dnů, coţ je doba k provedení úkonů, k nimţ jsou osoby typicky předvolávány, zcela dostačující. Na tuto dobu je rovněţ třeba rozhodnout o přerušení výkonu trestu vyhoštění, pokud byla osoba do evidence neţádoucích osob zařazena na základě soudního rozhodnutí, kterým byl uloţen trest vyhoštění. Je-li z ciziny předvoláván cizinec, který podléhá vízové povinnosti, je v zájmu zajištění jeho přítomnosti v trestním řízení v České republice ţádoucí jej současně s předvoláním poučit i o postupu, kterým můţe poţádat o udělení víza (včetně uvedení zastupitelského úřadu, na kterém můţe ţádost o udělení víza podat, a popisu jejích náleţitosti), a poţádat ředitelství sluţby cizinecké policie a zastupitelský úřad, na kterém bude předvolávaná osoba podávat ţádost o udělení víza, o součinnost (s uvedením doby, na kterou by vízum mělo být vydáno, tj. doby předpokládaného trvání úkonu, k němuţ je cizinec předvoláván, a předpokládané doby nezbytné pro cesty osoby předvolávané z cizího státu do České republiky a zpět). Aby ředitelství sluţby cizinecké policie a zastupitelský úřad mohly vydání víza vzájemně koordinovat, je nezbytné je o předvolání cizince podléhajícího vízové povinnosti informovat s dostatečným předstihem.

K § 45

Toto ustanovení v podstatě přebírá znění § 429a tr. řádu, který byl do trestního řádu doplněn novelou provedenou zákonem č. 457/2008 Sb. na základě potřeb praxe. Oproti stávajícímu § 429a tr. řádu se navrhuje dílčí rozšíření rozsahu tohoto ustanovení i na zajištění nároku poškozeného podle § 47 tr. řádu s cílem zdokonalit stávající úpravu ve smyslu zvýšení ochrany práv poškozeného.

K § 46

Toto ustanovení rozvíjí pro oblast vyţadování právní pomoci v cizím státě obecné ustanovení § 11 o nákladech mezinárodní justiční spolupráce (srov. u poskytování právní pomoci cizozemským orgánům § 55). Oproti § 11, který se týká úhrady jiţ vzniklých nákladů, zde půjde o dohodu o úhradě nákladů, které teprve mají vzniknout. Dohodu o úhradě nákladů uzavírá na ţádost příslušného justičního orgánu Ministerstvo spravedlnosti, do jehoţ pravomoci úhrada nákladů mezinárodní justiční spolupráce cizímu státu spadá.

K § 47

Odstavec 1 vychází s dílčími formulačními úpravami ze stávajícího § 425 tr. řádu. Oproti § 425 tr. řádu, který se týká obou směrů, je v tomto ustanovení řešeno pouze poskytování právní pomoci cizím státům, pokud jde o vyţadování právní pomoci v cizím státu, je příslušná úprava obsaţena v § 39. Právní pomoc podle této hlavy lze cizímu státu poskytnout pouze pro účely trestního řízení vedeného v tomto státě. V odstavci 2 jsou vyjmenovány úkony právní pomoci, jejichţ provedení je vázáno na poţadavek oboustranné trestnosti skutku. Zásah do práv osoby, který je s těmito úkony spojen, by bylo moţné stěţí ospravedlnit v případě, kdy by skutek, pro který je trestní řízení v cizím státě vedeno, nebyl trestným činem. V současné právní úpravě bývá poţadavek oboustranné trestnosti dovozován ze zákonných podmínek pro provedení jednotlivých úkonů. Navrhovaný odstavec 2 přináší v tomto směru jistotu a jasně stanoví, u kterých úkonů je oboustranná trestnost vyţadována.

K § 48

Současná úprava příslušnosti k provedení doţádání v § 431 tr. řádu je zcela nevyhovující, a to z následujících důvodů:

- Neřeší roli ústředních orgánů a jejich vztah k justičním orgánům.

- Neřeší, který orgán má ve kterém stadiu řízení pravomoc provést doţádání, takţe pravomoc je třeba dovozovat z obecných principů.

- Věcnou a místní příslušnost k provedení doţádání váţe na obecná ustanovení o věcné a místní příslušnosti v trestním řádu. V důsledku toho je zachováno rozdělení věcné příslušnosti mezi okresní a krajské stupně, coţ výrazně omezuje realizaci přímého styku mezi justičními orgány, neboť doţadující cizozemský orgán je stěţí schopen kvalifikovat skutek podle trestního zákona České republiky a věcnou příslušnost určit, coţ vede k tomu, ţe ţádost o právní pomoc je zaslána ústřednímu orgánu. Navíc kritéria pro stanovení místní příslušnosti v trestním řízení neodpovídají potřebám právní pomoci, neboť u právní pomoci se nevede trestní řízení v České republice, ale pouze se zde provádějí jednotlivé úkony pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu (skutek, pro který je trestní řízení v cizím státě vedeno, zpravidla ani nespadá do působnosti českých trestněprávních předpisů).

Navrhované ustanovení tyto nedostatky odstraňuje následujícím způsobem:

Prostor pro výslovnou úpravu role ústředních orgánů při poskytování právní pomoci cizozemským orgánům byl vytvořen tím, ţe v navrhovaném ustanovení se rozlišuje příslušnost k přijetí ţádosti o právní pomoc (odst. 1 – 4) a příslušnost k jejímu vyřízení (odst. 5 – 8). V odstavci 1 je formulováno pravidlo styku přes ústřední orgány, tj. ţe k přijetí ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc jsou příslušné ústřední orgány – v přípravném řízení Nejvyšší státní zastupitelství a v řízení před soudem Ministerstvo spravedlnosti. V odstavci 2 je vymezena role ústředních orgánů při poskytování právní pomoci cizozemským orgánům jako aktivních prostředníků (srov. § 40 odst. 2 u vyţadování právní pomoci v cizím státě). Výjimka z pravidla styku přes ústřední orgány je stanovena v odstavci 3, který upravuje moţnost přímého styku justičních orgánů, která je však vázána na mezinárodní smlouvu. Odstavec 4 výslovně řeší postup v situaci, kdy je ţádost cizozemského orgánu o právní pomoc doručena orgánu, který není příslušný k jejímu přijetí. U vyřizování ţádostí o právní pomoc je výslovně upraveno rozdělení pravomoci mezi státní zastupitelství (přípravné řízení) a soudy (řízení před soudem). Věcná příslušnost k vyřízení ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc je v odstavci 5 obecně svěřena jednomu stupni (aby odpadly komplikace s určováním věcné příslušnosti), a to krajskému stupni, neboť se jedná o specializovanou a mnohdy komplikovanou agendu a na krajském stupni lze specializaci státních zástupců a soudců lépe zajistit (viz však téţ odst. 8). Výjimkou jsou ţádosti o právní pomoc spočívající výlučně v doručení písemnosti, u kterých se stanoví okresní příslušnost, neboť kritérium komplikovanosti lze na tyto ţádosti stěţí vztáhnout, navíc okresní stupeň má zpravidla „blíţe k adresátovi“. Místní příslušnost k vyřízení ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc se odvíjí od místa, kde má být proveden poţadovaný úkon právní pomoci. Pro případ, ţe k vyřízení ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc je současně příslušných několik státních zastupitelství nebo soudů, je v odstavci 6 stanoveno pravidlo, ţe ţádost vyřídí ten z příslušných orgánů, který ji obdrţel jako první, ať jiţ od ústředního orgánu, nebo v přímém styku. Volnost ústředního orgánu v úvaze, kterému ze současně příslušných orgánů ţádost postoupí k vyřízení, je omezena kritérii, která jsou příkladmo uvedena ve větě druhé tohoto odstavce. Dosavadní § 431 odst. 4 trestního řádu řeší provádění úkonů právní pomoci na základě doţádání orgánu cizího státu mimo obvod příslušného státního zastupitelství nebo soudu odkazem na ustanovení trestního řádu o vnitrostátním doţádání (§ 53 a 54 trestního řádu). Navrhovaný odstavec 7 z tohoto pojetí v zásadě rovněţ vychází, avšak v zájmu rychlého a účinného poskytování právní pomoci (typicky v případech, které kladou vysoké poţadavky na rychlost nebo koordinaci provedení jednotlivých úkonů v obvodech více orgánů) přináší vlastní úpravu podmínek pro oprávnění příslušného státního zastupitelství nebo soudu provést úkon právní pomoci mimo svůj obvod. Ačkoli je obecně stanovena věcná příslušnost krajských stupňů, v některých případech můţe být vhodnější, aby úkon právní pomoci byl vykonán na okresním stupni. V takovém případě umoţňuje odstavec 8, inspirovaný § 53 odst. 2 trestního řádu, aby úkon právní pomoci vykonalo krajské státní zastupitelství nebo krajský soud prostřednictvím okresního stupně (ve svém obvodu). Tímto postupem, jeţ by měl představovat výjimku a nikoli pravidlo, se však krajský stupeň nezbavuje odpovědnosti za vyřízení ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc, krajský stupeň je nadále orgánem příslušným k vyřízení ţádosti a okresní stupeň je jím pouze pověřen provedením dílčích úkonů právní pomoci.

K § 49

Pro vyřizování ţádostí o právní pomoc se zde stanoví obecná zásada locus regit actum a současně i výjimka z této zásady. Odchylné postupy vyplývající z právního řádu cizího státu lze akceptovat pouze tehdy, nejsou-li v rozporu s výhradou veřejného pořádku (zásadou ochrany zájmů České republiky) podle § 5. Posouzení zde bude vţdy záviset na okolnostech konkrétního případu a významu dotčených zájmů České republiky.

K § 50

V tomto ustanovení jsou konkretizovány dva případy výjimek ze zásady locus regit actum. V odstavci 1, který se týká výslechu svědka nebo znalce pod přísahou, se s formulačními úpravami přebírá dosavadní úprava v § 431 odst. 4 – 6 tr. řádu. V odstavci 2 se nově navrhuje zavedení moţnosti opatřit výpověď svědka nebo znalce nikoli formou výslechu, ale formou písemného místopříseţného prohlášení. S tímto poţadavkem se praxe někdy setkává u common law států. Svědek nebo znalec podá výpověď písemně, v záhlaví je uvedeno poučení a příseţné prohlášení. Znění poučení a příseţného prohlášení zpravidla poskytne cizozemský orgán. Nestane-li se tak nebo nesplňuje-li zaslané znění poučení nebo příseţného prohlášení podmínky uvedené v § 49, lze pouţít poučení svědka nebo znalce podle trestního řádu. Křivá výpověď nebo nepravdivý znalecký posudek jsou u místopříseţného prohlášení sankcionovány stejně jako výpovědi svědka nebo znalce ve formě výslechu (§ 346 tr. zákoníku), neboť místopříseţné prohlášení se od výslechu liší jen formou, nikoli podstatou. Opatření místopříseţného prohlášení od svědka nebo znalce je vázáno na jejich souhlas. Odmítnou-li jej udělit a povaţuje-li to cizozemský orgán za postačující, provede se klasický výslech svědka nebo znalce.

K § 51

Odstavec 1 vychází (s nezbytnými formulačními úpravami) ze znění stávajícího § 432 odst. 1 tr. řádu, který konkretizuje zásadu státní suverenity. V odstavci 2 je zachováno pravidlo, obsaţené v současném § 432 odst. 2 a 3 tr. řádu, ţe přítomnost zástupců cizozemských orgánů u úkonu právní pomoci prováděného v České republice je vázána na souhlas orgánu České republiky. Nově je však udělování souhlasu svěřeno nikoli ústřednímu orgánu, ale justičnímu orgánu příslušnému k vyřízení ţádosti o právní pomoc. Dále je odstraněn nedostatek současné úpravy, která moţnost účasti u úkonu vztahuje pouze na zástupce cizozemských orgánů, takţe navrhované znění tohoto odstavce poskytuje výslovný podklad pro účast dalších osob, které se účastní trestního řízení v cizím státě (typicky obhájci). Odstavec 3 přináší formulační zpřesnění současného § 432 odst. 4 tr. řádu a rozšíření moţnosti klást doplňující otázky prostřednictvím vyslýchajícího na další osoby, které se účastní trestního řízení v cizím státě. Zvláštní reţim účasti u úkonů právní pomoci je stanoven v případě společného vyšetřovacího týmu v § 73 odst. 3.

K § 52

Odstavce 1 a 2, upravující jazykový reţim písemností doručovaných adresátům v České republice v rámci právní pomoci podle tohoto zákona a vyţadování nebo zajišťování překladů, vycházejí ze stávajícího § 433 odst. 1 a 2 tr. řádu, jsou však přehledněji strukturovány a formulačně zpřesněny. V souvislosti s jazykovým reţimem je třeba dodat, ţe justiční orgán, který na základě ţádosti cizozemského orgánu zajišťuje doručení písemnosti adresátovi v České republice, musí vědět, jakou písemnost doručuje či nechává doručovat (a tedy znát alespoň její podstatný obsah). Odstavec 3 zjednodušuje oproti § 433 tr. řádu formy doručování na základě ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc. Zatímco § 433 tr. ř. přidával k jiţ tak sloţitým pravidlům pro doručování písemností v trestním řízení nová pravidla, podle navrhovaného odstavce 3 se doručuje podle ustanovení trestního řádu, přičemţ doručení do vlastních rukou nebo protokolární doručení je podmíněno výslovnou ţádostí cizozemského orgánu. Pro odlišnou úpravu doručování na základě ţádosti o právní pomoc není věcný důvod. V odstavci 4 je nově upraveno přímé doručování písemností z cizího státu na území České republiky provozovatelem poštovních sluţeb, které je vázáno buď na mezinárodní smlouvu, nebo na předchozí souhlas ministra spravedlnosti. Tento souhlas se vztahuje k jednotlivým státům, nikoli ke kaţdému jednotlivému doručení, a podmínkou jeho udělení je záruka vzájemnosti ze strany dotčeného cizího státu. Odstavec 4 umoţní jednak dosáhnout úspory nákladů a obřemenění justičních orgánů České republiky, jednak rozšířit moţnosti doručování písemností adresátům v cizině českými justičními orgány (srov. § 43 odst. 4). Nově téţ byla v odstavci 5 stanovena neúčinnost pohrůţky donucení, obsaţené v písemnosti doručované z cizího státu na území České republiky, neboť taková pohrůţka ze strany cizího státu je na území České republiky nepřípustná. Tato neúčinnost se týká jak písemností doručovaných na základě ţádosti o právní pomoc, tak písemností doručovaných přímo prostřednictvím provozovatele poštovních sluţeb.

K § 53

Toto ustanovení vychází z dosavadního znění § 431 odst. 5 tr. řádu, nicméně z praktických důvodů byla jako důvod odkladu doplněna dočasná nemoţnost provedení úkonu právní pomoci a přibyly téţ poţadavky na neprodlené oznámení odkladu a sdělení předpokládaného termínu provedení poţadovaného úkonu právní pomoci cizímu státu.

K § 54

V odstavci 1 je navrhováno rozšíření důvodů pro odmítnutí provedení poţadovaného úkonu právní pomoci oproti současnému § 431 odst. 5 tr. řádu, neboť zákonná úprava, která se uplatní zpravidla při bezesmluvním styku, by neměla poskytovat vyšší standard neţ mezinárodní smlouvy (srov. např. článek 2 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959). Jiný závaţný důvod, který brání provedení poţadovaného úkonu právní pomoci, ve smyslu odstavce 1 písm. c) bude dán např. v případě reálné nemoţnosti provedení úkonu nebo v případě, kdy úkon sice bude moţno provést, ale pouze za neúměrných finančních nákladů nebo za poškození jiných důleţitých zájmů (např. překopání celého lesa v chráněné krajinné oblasti za účelem nalezení oběti údajné vraţdy, která má být na neznámém místě v tomto lese zakopána). Prvotní filtr představuje přezkoumání ţádosti ústředním orgánem podle § 48 odst. 2 (v přímém styku justičním orgánem dle § 48 odst. 3), nicméně ústřední orgán nemůţe vyřešit všechny otázky s konečnou platností na samém počátku. Cílem vyţádání stanoviska ústředního orgánu k odmítnutí provedení poţadovaného úkonu právní pomoci je dosaţení souladu mezi ústředním orgánem a justičním orgánem ohledně existence důvodu pro odmítnutí provedení poţadovaného úkonu právní pomoci a sjednocení praxe. V přímém styku, jehoţ se ústřední orgány neúčastní, se odstavec 2 neuplatní. V odstavci 3 je, obdobně jako v § 53, stanoven poţadavek na neprodlené oznámení odmítnutí a jeho důvodů cizímu státu.

K § 55

Toto ustanovení rozvíjí pro oblast poskytování právní pomoci cizozemským orgánům obecné ustanovení § 11 o nákladech mezinárodní justiční spolupráce (srov. u vyţadování právní pomoci v cizině § 46). Oproti § 11, který se týká úhrady jiţ vzniklých nákladů, zde půjde o dohodu o úhradě nákladů, které teprve mají vzniknout. Dohodu o úhradě nákladů uzavírá Ministerstvo spravedlnosti, do jehoţ pravomoci uplatnění úhrady nákladů mezinárodní justiční spolupráce u cizího státu spadá.

K § 56

Toto ustanovení je protikladem § 42 odst. 3. Poskytuje výslovný podklad pro předání tzv. spontánních informací (viz čl. 7 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000, čl. 11 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001) nebo trestního oznámení (narozdíl od předání trestního řízení stát, který předává trestní oznámení, nevede trestní řízení pro skutek, jehoţ se toto oznámení týká, tento skutek ani nespadá do působnosti jeho trestního zákona, jedná se tedy pouze o předání informací, které mohou vést k trestnímu řízení ve státě, jemuţ jsou předávány) do cizího státu. Zmíněné články mezinárodních smluv poslouţily za vzor při zpracování tohoto ustanovení.

K § 57

Toto ustanovení vychází z dosavadního § 445 tr. řádu, nově však moţnost ţádat o zajištění výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu není vázána na mezinárodní smlouvu, neboť uplatnění tohoto praktického institutu je ţádoucí rozšířit; pouţití těchto institutů také jiţ nebude vázáno na souhlas svědka nebo znalce (v souladu s právní úpravou vnitrostátního pouţití videokonferenčního zařízení nebo telefonu – srov. § 111a tr. řádu). Stejným záměrem, vedle snahy o zjednodušení a přiblíţení se mezinárodnímu standardu (viz čl. 10 a 11 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000, čl. 9 a 10 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001), byla vedena změna ve formulaci podmínek pro pouţití videokonferenčního zařízení nebo telefonu v odstavcích 1 a 2 (srov. § 445 odst. 1 a 2 tr. řádu). Do odstavce 3 se doplňuje další náleţitost ţádosti o právní pomoc spočívající v zajištění výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu – základní otázky které mají být vyslýchané osobě poloţeny, neboť i kdyţ výslech provádí orgán doţadujícího státu - tj. v tomto případě orgán České republiky - orgán doţádaného státu by měl mít alespoň rámcovou představu o jeho předmětu. V odstavci 4 se oproti dosavadnímu § 445 odst. 4 tr. řádu upravuje způsob provádění výslechu. Zatímco v § 445 odst. 4 tr. řádu byla vyslýchajícímu justičnímu orgánu České republiky uloţena povinnost vyhovět námitkám cizozemského orgánu, které se týkají způsobu vedení výslechu, bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na pouţitelnost takového výslechu, navrhovaný odstavec 4 umoţňuje větší flexibilitu. Námitky, resp. opatření cizozemského orgánu, je třeba respektovat a přizpůsobit jim způsob vedení výslechu. Není-li to moţné, je třeba pokusit se o dohodu na takovém způsobu vedení výslechu, který by neporušoval základní zásady právního řádu cizího státu a současně byl akceptovatelný z pohledu právního řádu České republiky. Není-li taková dohoda moţná, justiční orgán České republiky výslech ukončí. Vyslýchat jako svědka osobu mladší neţ patnáct let o okolnostech, jejichţ oţivování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu bude zpravidla přinejmenším nevhodné. Pokud by k tomu přesto došlo, je třeba splnit podmínky stanovené v § 102 tr. řádu (ostatně dle odstavce 4 se výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu provádí podle tr. řádu).

K § 58

Toto ustanovení vychází z dosavadního § 444 tr. řádu. Nicméně obdobně jako u § 57 upravujícího tentýţ institut v opačném gardu není nově moţnost výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu vázána na mezinárodní smlouvu a na souhlas svědka nebo znalce. Obdobně jako u § 57 byly formulovány téţ podmínky pro pouţití videokonferenčního zařízení nebo telefonu. Také ustanovení odstavce 3 bylo koncipováno tak, aby odpovídalo § 57 odst. 3. V odstavci 6 se posiluje postavení justičního orgánu České republiky, který je přítomen při výslechu, neboť zatímco podle § 444 odst. 5 tr. řádu měl v případě porušení základních zásad trestního řízení a zájmů České republiky podle § 377 tr. řádu moţnost pouze upozornit vyslýchající cizozemský orgán na toto porušení, nová úprava mu umoţňuje přijmout opatření, aby výslech nadále probíhal v souladu s uvedenými zásadami, případně výslech ukončit. Průlom do zásady státní suverenity a do zásady locus regit actum, který tento institut představuje, musí mít své hranice. Pokud by prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu byla výjimečně vyslýchána osoba mladší neţ patnáct let o okolnostech, jejichţ oţivování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, a právní předpisy cizího státu, podle nichţ se při výslechu postupuje, by v tomto směru nebyly dostatečné, bylo by v rámci základních zásad trestního řízení a zájmů České republiky uvedených v § 5, na které odkazuje odstavec 6, zajistit ochranu takové osoby uplatněním podmínek uvedených v § 102 tr. řádu. Do odstavce 7 byla vloţena věta první, která stanoví, ţe vyslýchaná osoba se můţe dovolávat důvodů pro odepření výpovědi jak podle práva České republiky, tak podle práva cizího státu, coţ odpovídá mezinárodnímu standardu (viz čl. 10 a 11 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000, čl. 9 a 10 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001). Ostatní změny oproti § 444 tr. ř. mají pouze formulační charakter.

K § 59

Toto ustanovení má nahradit dosavadní § 437 tr. řádu, který byl v praxi kritizován jednak pro vázanost institutu skrytého vyšetřování na mezinárodní smlouvy, jednak pro stanovení výlučné místní příslušnosti Vrchního soudu a Vrchního státního zastupitelství v Praze i pro případy, které by jinak spadaly do působnosti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Toto ustanovení upravuje skryté vyšetřování na území České republiky při pouţití příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru, a to jednak pro účely trestního řízení vedeného v České republice (odst. 2, 4) a jednak pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu (odst. 3, 5). V souladu s pojetím skrytého vyšetřování v moderní mezinárodní úpravě (viz čl. 14 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000, čl. 19 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001) se vychází z toho, ţe tento institut spadá do právní pomoci a nikoli do policejní spolupráce, neboť je bytostně spjat se získáváním důkazů. Vázanost skrytého vyšetřování na mezinárodní smlouvu upravující tento institut byla odstraněna, takţe skryté vyšetřování lze provádět i v bezesmluvním styku. Pojem skryté vyšetřování není v tomto ustanovení vymezen, nicméně z odstavce 1 je zřejmé, ţe se jím rozumí pouţití agenta a předstíraný převod, podle tohoto ustanovení v obou případech příslušníkem zahraničního bezpečnostního sboru. Provádění skrytého vyšetřování podle tohoto ustanovení se řídí vnitrostátní právní úpravou v trestním řádu (§ 158c a § 158e), která je pouze modifikována zvláštním povolovacím reţimem (odst. 2 – 5) a doplněna základní úpravou postavení příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru při provádění skrytého vyšetřování (odst. 6). Povolovací reţim se liší jednak v pravomoci orgánů podle toho, zda jde o pouţití agenta (odst. 2, 3) nebo předstíraný převod (odst. 4, 5), jednak v místní příslušnosti orgánů podle toho, zda má být skryté vyšetřování prováděno pro účely trestního řízení vedeného v České republice (odst. 2, 4 – zde není důvod zasahovat do standardního rozdělení místní příslušnosti mezi vrchní soudy a vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci) nebo pro účely trestního řízení vedeného v cizím státě (odst. 3, 5 – zde je naopak vhodnější stanovit výlučnou místní příslušnost Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť to přinejmenším zjednoduší orientaci doţadujících cizozemských orgánů). V případě, ţe má být skryté vyšetřování prováděno pro účely trestního řízení vedeného v České republice (odst. 2, 4), byl téţ zohledněn § 158f trestního řádu. Povolení skrytého vyšetřování podle tohoto ustanovení pro účely trestního řízení vedeného v České republice (odst. 2, 4) je podmíněno ţádostí justičních orgánů České republiky o právní pomoc a na jejím základě uděleným souhlasem cizozemského orgánu s pouţitím příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru.

Ţádost o právní pomoc podává v přípravném řízení státní zástupce vrchního státního zastupitelství, i kdyţ zpravidla nebude tím, kdo vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v dané trestní věci, neboť povolovací reţim se od této ţádosti bezprostředně odvíjí. Povolení skrytého vyšetřování podle tohoto ustanovení pro účely trestního řízení vedeného v cizím státě (odst. 3, 5) je podmíněno ţádostí cizozemského orgánu o právní pomoc.

K § 60

Toto ustanovení je protikladem § 59. Z pohledu orgánů České republiky upravuje povolování skrytého vyšetřování na území cizího státu při pouţití příslušníka Policie České republiky nebo příslušníka Generální inspekce bezpečnostních sborů, a to jednak pro účely trestního řízení vedeného v České republice (odst. 2, 4) a jednak pro účely trestního řízení vedeného v cizím státu (odst. 3, 5). Také zde se vychází z pojetí skrytého vyšetřování jako institutu právní pomoci, aplikace tohoto ustanovení není vázána na mezinárodní smlouvu upravující tento institut a z odstavce 1 je zřejmé, ţe skryté vyšetřování podle tohoto ustanovení zahrnuje pouţití agenta a předstíraný převod, a to v obou případech příslušníkem Policie České republiky nebo příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů. Povolovací reţim je řešen obdobně jako v § 59, pouze v odstavci 2 se místo výslovné úpravy částečně odkazuje na § 158e a § 158f tr. řádu, neboť v tomto případě zůstává základem povolení pouţití agenta podle těchto ustanovení a v důsledku ţádosti o právní pomoc podle odstavce 2 se rozšiřuje rozsah působení agenta i na území cizího státu. Provedení skrytého vyšetřování podle tohoto ustanovení pro účely trestního řízení vedeného v České republice (odst. 2, 4) je podmíněno ţádostí justičních orgánů České republiky o právní pomoc a na jejím základě uděleným souhlasem cizozemského orgánu s provedením skrytého vyšetřování na jeho území. Rovněţ zde podává v přípravném řízení ţádost o právní pomoc státní zástupce vrchního státního zastupitelství. V odstavci 6 jsou pak upraveny specifické náleţitosti, které tato ţádost musí obsahovat nad rámec základních náleţitostí (§ 41). Povolení skrytého vyšetřování podle tohoto ustanovení pro účely trestního řízení vedeného v cizím státě (odst. 3, 5) je podmíněno ţádostí cizozemského orgánu o právní pomoc. Dále se přebírá dosavadní ustanovení obsaţené v § 158e odst. 8 trestního řádu, podle něhoţ o vyslání příslušníka Policie České republiky na území cizího státu za účelem jeho pouţití jako agenta rozhoduje po splnění stanovených podmínek policejní prezident, v případě příslušníka Generální inspekce bezpečnostních sborů pak její ředitel. Stejný reţim se upravuje i pro vyslání příslušníka Policie České republiky nebo příslušníka Generální inspekce bezpečnostních sborů na území cizího státu za účelem provedení předstíraného převodu. Vedle justiční povolovací procedury podle odstavců 2 – 5 se zde tedy uplatní povolovací procedura na policejní úrovni.

K § 61

Ustanovení § 59 a § 60 nepostihují případy, kdy

- na základě ţádosti justičního orgánu České republiky je na území cizího státu pouţit jako agent nebo tam provádí předstíraný převod příslušník zahraničního bezpečnostního sboru pro účely trestního řízení vedeného v České republice, nebo

- na základě ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc je na území České republiky pouţit jako agent nebo zde provádí předstíraný převod příslušník Policie České republiky nebo příslušník Generální inspekce bezpečnostních sborů pro účely trestního řízení vedeného v cizím státě. První případ není spojen s ţádným povolovacím reţimem na území České republiky a uskutečňuje se na základě „běţné“ ţádosti o právní pomoc, takţe nevyţaduje zvláštní úpravu. Naproti tomu pro druhý případ se jeví být potřebným upravit povolovací reţim tak, aby korespondoval s ustanoveními § 59 a 60.

K § 62

Oproti dosavadnímu § 436 tr. řádu se navrhuje úpravu přeshraničního sledování pro větší přehlednost rozdělit do dvou paragrafů, z nichţ jeden upravuje směr do cizího státu (§ 62) a druhý směr do České republiky (§ 63), jinak pojetí tohoto institutu zůstává v zásadě stejné. Jak potvrzuje samotné zařazení tohoto institutu do tohoto zákona (narozdíl od přeshraničního pronásledování) a nově i výslovný odkaz na ţádost o právní pomoc v odstavci 1, nadále se vychází z toho, ţe přeshraniční sledování je institutem právní pomoci a nikoli policejní spolupráce, neboť je spojeno se získáváním důkazů. Ostatně vnitrostátní úprava sledování osob a věcí je obsaţena v trestním řádu (§ 158d tr. řádu) a slouţí k získávání skutečností důleţitých pro trestní řízení, primárně k získávání důkazů (§ 158b tr. řádu). V případě klasicky prováděného přeshraničního sledování, kdy orgány jednoho státu provádějící sledování vstupují na území druhého státu, je přeshraniční sledování, stejně jako za stávající úpravy, vázáno na mezinárodní smlouvu, takţe zákonná úprava je vnitrostátním provedením mezinárodně smluvní úpravy, která můţe zákonnou úpravu modifikovat. Naproti tomu přeshraniční sledování prováděné výlučně technickými či jinými prostředky bez toho, ţe by orgán jednoho státu provádějící sledování vstoupil na území druhého státu, které je nově výslovně upraveno v pátých odstavcích § 62 a § 63, není vázáno na podmínku mezinárodní smlouvy; v takových případech však bude třeba splnit podmínku vzájemnosti (viz § 4). Zvolené řešení reaguje na vývoj informačních technologií a vychází z toho, ţe právní úprava tohoto způsobu přeshraničního sledování je oproti klasicky prováděnému přeshraničnímu sledování jednodušší v tom, ţe nemusí řešit reţim pobytu orgánu jednoho státu provádějícího sledování na území druhého státu.

Odstavec 1 vychází s dílčími formulačními úpravami z dosavadního § 436 odst. 1 tr. řádu, doplněn byl jiţ zmíněný výslovný odkaz na ţádost o právní pomoc. Nové odstavce 2 a 3 bezprostředně navazují na mezinárodní smluvní standard (zejména článek 40 Schengenské prováděcí úmluvy a článek 17 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001) a upravují některé jeho logické důsledky (má-li být podána ţádost o právní pomoc, musí být o potřebě jejího podání informován příslušný justiční orgán České republiky, a to ihned poté, co důvod jejího podání vyvstal, ţádost o právní pomoc nebude podána, nejsou-li splněny podmínky pro její podání, a jakmile se policejní orgán dozví, ţe ţádost o právní pomoc nebude podána, musí přeshraniční sledování ukončit; nebylo-li přeshraniční sledování povoleno, nelze materiály získané při urgentní variantě podle odstavce 2 pouţít jako důkaz v trestním řízení). Pro větší srozumitelnost byla podmínka existence mezinárodní smlouvy doplněna i do odstavce 2. Do odstavce 4 byl jako orgán oprávněný podat ţádost o právní pomoc doplněn soud prvního stupně pro řízení po podání obţaloby (§ 436 odst. 5 tr. řádu toto oprávnění přiznával pouze státnímu zástupci), coţ je promítnutím § 158f tr. řádu do úpravy přeshraničního sledování. V odstavci 5 je stanoveno přiměřené uţití úpravy přeshraničního sledování (vyjma podmínky existence mezinárodní smlouvy) i na případy, kdy sledování není prováděno přímo fyzicky policejním orgánem, ale výlučně prostřednictvím technického nebo jiného prostředku (typicky GPS). Jiţ současná praxe pod úpravu přeshraničního sledování v § 436 tr. řádu (a mezinárodních smlouvách) zařazuje i tyto případy.

K § 63

Toto ustanovení je protikladem § 62 a obecně lze proto odkázat na výklad k § 62. S dílčími formulačními úpravami vychází z dosavadního § 436 tr. řádu, pouze do odstavců 1 a 2 byl obdobně jako u § 62 odst. 1 doplněn výslovný odkaz na ţádost o právní pomoc, odstavec 2 byl zpřesněn tak, aby více odpovídal mezinárodnímu smluvnímu standardu (zejména článek 40 Schengenské prováděcí úmluvy a článek 17 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001) a aby téţ obsahoval výslovnou podmínku existence mezinárodní smlouvy, a v odstavci 5 je obdobně jako u § 62 odst. 5 nově výslovně upraveno přeshraniční sledování prováděné výlučně prostřednictvím technického nebo jiného prostředku bez přítomnosti cizozemského orgánu.

K § 64

Toto ustanovení přebírá s dílčími formulačními úpravami znění dosavadního § 437a tr. řádu, který byl do trestního řádu doplněn novelou provedenou zákonem č. 457/2008 Sb. jako vnitrostátní provedení článku 20 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000.

K § 65

Sledovaná zásilka nebyla v dosavadní hlavě XXV. tr. řádu výslovně upravena, takţe se na ni uplatnil obecný reţim doţádání. Některé aspekty právní pomoci ve formě sledování zásilky však byly řešeny ve vnitrostátní úpravě sledované zásilky v § 87b tr. řádu, coţ nebylo systematické. Praktické zkušenosti ukazují, ţe pro rychlou a účinnou mezinárodní spolupráci při sledování zásilky je nezbytné, aby bylo rozhodování koncentrováno u jednoho orgánu. Proto bylo v odstavci 1 rozhodování o nařízení sledování zásilky a provádění souvisejících úkonů v případě sledování zásilky pro účely trestního řízení v cizím státě na základě ţádosti o právní pomoc svěřeno Krajskému státnímu zastupitelství v Praze; realizace se řídi vnitrostátní právní úpravou, tj. zejména § 87b tr. řádu a odstavci 2 a 3 tohoto ustanovení. Na vyţadování právní pomoci ve formě sledování zásilky v cizím státě se uplatní obecný reţim a zvláštní úpravy není třeba, s výjimkou odstavců 2 a 3 tohoto ustanovení, které se uplatní jak při poskytování, tak i při vyţadování právní pomoci ve formě sledování zásilky. Odstavce 2 a 3 nepředstavují novou právní úpravu, ale jedná se v zásadě o ty části dosavadního § 87b tr. řádu, které se týkají výlučně právní pomoci a které nepatří do vnitrostátní úpravy tohoto institutu. Také při sledování zásilky lze pouţít technických nebo jiných prostředků (např. GPS), avšak narozdíl od přeshraničního sledování (srov. § 62 odst. 5 a § 63 odst. 5) zde s ohledem na povahu věcí tvořících obsah sledované zásilky (viz § 87a odst. 1 tr. řádu) mohou nanejvýše usnadnit převzetí sledování zásilky od orgánů cizího státu a předání tohoto sledování orgánům dalšího cizího státu. Přeshraniční sledování zásilky výlučně prostřednictvím technického nebo jiného prostředku není moţné a má-li být zásilka sledována na území České republiky, orgány České republiky musí vţdy její sledování převzít od orgánů cizího státu a případně je předat orgánům dalšího cizího státu.

K § 66

Toto ustanovení je nástupcem dosavadního § 446 tr. řádu a oproti němu přináší rozšíření a zpřesnění úpravy. Především je třeba uvést, ţe toto ustanovení se týká, stejně jako § 446 tr. řádu, poskytování informací z evidence Rejstříku trestů jiným neţ členským státům Evropské unie, neboť ve vztahu ke členským státům Evropské unie se uplatní zvláštní úprava (zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů ve znění novel). Informace z evidence Rejstříku trestů lze cizozemskému orgánu podle tohoto ustanovení poskytnout pouze pro účely trestního řízení (viz odstavce 1, 2 a § 47 odstavec 1). Odstavec 4 vychází z toho, ţe pro účely trestního řízení se cizozemským orgánům, stejně jako u trestních řízení vedených v České republice (viz § 10 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů ve znění novel), poskytuje opis z evidence Rejstříku trestů, který je orgán příslušný k vyřízení ţádosti cizího státu oprávněn si vyţádat od Rejstříku trestů. Odstavce 1 aţ 3 upravují pravomoc a příslušnost orgánů České republiky k vyřízení ţádosti cizozemského orgánu o poskytnutí informací z evidence Rejstříku trestů. Je-li taková ţádost součástí ţádosti o právní pomoc spočívající ve více úkonech, řídí se pravomoc a příslušnost k vyřízení takové ţádosti pravomocí a příslušností k vyřízení zbývající části ţádosti o právní pomoc, neboť je zbytečné pravomoc a příslušnost k vyřízení ţádosti o právní pomoc štěpit mezi různé orgány (odst. 1, § 446 tr. řádu tuto moţnost nedává). Jedná-li se o samostatnou ţádost, pravomoc a příslušnost k jejímu vyřízení náleţí v rámci styku přes ústřední orgány přímo danému ústřednímu orgánu (odst. 2, toto řešení je stejné jako u § 446 tr. řádu), v přímém styku krajskému státnímu zastupitelství nebo krajskému soudu podle odst. 3 (pravomoc a věcná příslušnost byla stanovena s ohledem na § 48, místní příslušnost se primárně odvíjí od místa bydliště osoby, ohledně níţ jsou informace vyţadovány, § 446 pravomoc ani příslušnost orgánů v přímém styku neupravuje). Kromě těchto případů, výslovně upravených v odstavcích 1 aţ 3, můţe mezinárodní smlouva (viz články 13 a 15 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959) upravit moţnost cizozemských orgánů obracet se na Rejstřík trestů přímo.

K § 67

Dosavadní úprava zajišťování na území České republiky na základě ţádosti cizího státu o právní pomoc v trestní věci vyvolává problémy, z nichţ jako nejpodstatnější lze zmínit:

- nejasnosti ohledně předmětu a účelu zajištění (rozpor § 441 odst. 1 a § 441 odst. 2 tr. řádu),

- nejasnosti ohledně postupu při zajišťování, konkrétně zda se o zajištění má vţdy (tj. i u zajištění movitých věcí) rozhodovat usnesením (rozpor § 441 odst. 1 a § 441 odst. 2 tr. řádu),

- zvláštní výlučnou věcnou příslušnost okresních stupňů pro zajišťování v rámci právní pomoci (§ 441 odst. 3 tr. řádu),

- zařazení úpravy zajišťování ve vydávacím a předávacím řízení do ustanovení o právní pomoci (§ 441 odst. 4, 7 tr. řádu). Nejasnosti ohledně předmětu a účelu zajištění a postupu při zajišťování řeší navrhovaná úprava vypuštěním rozporných ustanovení a ponecháním těchto otázek obecnému reţimu právní pomoci, v němţ je právní pomoc cizímu státu poskytována v rozsahu a za podmínek stanovených právním řádem České republiky (viz § 49). Zvláštní výlučná věcná příslušnost okresních stupňů byla odstraněna, takţe i na zajišťování se uplatní obecné ustanovení o příslušnosti k přijetí ţádosti o právní pomoc a k jejímu vyřízení (§ 48). Úprava zajišťování ve vydávacím a předávacím řízení byla přesunuta do částí věnovaných těmto řízením. Ustanovení § 67 upravuje pouze otázky související s předáním zajištěné movité věci do cizího státu. Odstavce 1 a 2 vycházejí s nezbytnými formulačními úpravami ze stávajícího § 441 odst. 5 a 6 tr. řádu. Mimoto odstavec 1 přináší oproti § 441 odst. 6 tr. řádu trojí zpřesnění – věc lze do cizího státu předat pouze pro účely dokazování (nikoli tedy např. pro účely propadnutí nebo zabrání) a pouze na nezbytnou dobu, přičemţ vzdát se jejího vrácení do České republiky je moţné jen v případě, ţe tomu nebrání práva třetích osob. Zatímco odstavec 2 upravuje situaci, ţe věc je nejprve zajištěna pro účely právní pomoci a následně je zjištěno, ţe je jí třeba téţ pro trestní řízení vedené v České republice, odstavec 3 se týká situace, kdy věc je nejprve zajištěna pro účely trestního řízení vedeného v České republice a následně je zjištěno, ţe je jí třeba téţ pro účely právní pomoci (v takovém případě je třeba respektovat vůli orgánu, který vede nebo pod jehoţ dozorem je vedeno trestní řízení v České republice).

K § 68

Toto nově navrhované ustanovení je vedeno snahou zajistit plné respektování faktu, ţe zajištění jako institut, který nemalou měrou zasahuje do práv osob, by mělo trvat pouze nezbytnou dobu. Za tím účelem je jednak justičnímu orgánu České republiky uloţeno ověřit trvání důvodu zajištění u cizozemského orgánu, jednak stanovena fikce, ţe důvod zajištění pominul, pokud cizozemský orgán na opakované dotazy v přiměřené době nereaguje. Délka této přiměřené doby se můţe stát od státu lišit, univerzálně platnou přiměřenou dobu lze stěţí stanovit.

K § 69

Toto ustanovení vychází z dosavadního § 440 tr. řádu, nicméně obsahuje jednak formulační změny, jednak dále zmíněná zpřesnění a doplnění. Dosavadní § 440 odst. 1 tr. řádu nedával jasnou odpověď na otázku, zda ţádost o právní pomoc zpracovává justiční orgán nebo ústřední orgán na základě poţadavku justičního orgánu. Z nové formulace odstavce 1 je zřejmé, ţe ţádost o právní pomoc spočívající v dočasném převzetí osoby z cizího státu zpracovává justiční orgán. Dosavadní § 440 odst. 1 tr. ř. byl téţ v nové úpravě zpřesněn a doplněn v několika dalších ohledech. Z dočasného převzetí v rámci právní pomoci je nově vedle obviněného vyloučen téţ podezřelý, neboť dočasné převzetí obou kategorií osob se řídí ustanoveními o vydávání nebo předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Výslovně se zde počítá i s moţností, ţe osoba je v cizím státě ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody (stávající § 440 odst. 1 tr. řádu hovoří pouze o vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody). Do zvláštních náleţitostí ţádosti o právní pomoc spočívající v dočasném převzetí osoby je doplněno ujištění, ţe osoba bude po dobu dočasného předání na území České republiky ve vazbě – věcný podklad pro toto ujištění obsahuje odstavec 2 a doţádanému státu je třeba v tomto směru jiţ na samém počátku poskytnout jistotu. Nově byla rovněţ stanovena moţnost poskytnout cizímu státu k jeho poţadavku ujištění ohledně uplatnění omezení vyplývajících z důvodu vazby na jeho území vůči dočasně přebírané osobě (např. omezení kontaktu s některými osobami v případě koluzní vazby). Odstavec 2 potvrzuje, ţe po dobu dočasného převzetí z cizího státu bude osoba v obligatorní vazbě, na kterou se nepouţije nejen § 67 tr. ř., ale ani ţádná další ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního tr. řádu. O této obligatorní vazbě bude rozhodováno usnesením, proti němuţ není stíţnost přípustná, před předáním osoby, tj. bez jejího předchozího výslechu, a to nikoli výrokem, ţe se osoba bere do vazby, ale ţe po dobu dočasného předání bude ve vazbě. Je tomu tak proto, ţe titul k omezení osobní svobody se odvíjí od trestního řízení v cizím státě a Česká republika je povinna respektovat ujištění dané cizímu státu, ţe osoba bude po dobu dočasného předání ve vazbě, a osobu cizímu státu vrátit. Pro případ, ţe osoba má být v průběhu dočasného převzetí propuštěna z obligatorní vazby k poţadavku cizího státu, se výslovně stanoví, ţe taková osoba se pouze propustí z vazby na svobodu bez toho, ţe by Česká republika byla povinna na své náklady osobu vrátit cizímu státu. Práva osoby v případě takového propuštění jsou oproti dosavadní úpravě posílena tím, ţe k jejímu propuštění má dojít bez zbytečného odkladu od příslušného sdělení cizozemského orgánu, nikoli ve lhůtě pěti pracovních dnů od obdrţení rozhodnutí příslušného orgánu cizího státu o propuštění osoby z vazby (viz § 440 odst. 6 tr. řádu). V novém odstavci 7 se po vzoru čl. 14 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních rozšiřuje aplikovatelnost institutu dočasného převzetí i na osoby (cizince) jiţ odsouzené, které byly předány k výkonu trestu odnětí svobody do domovského státu, avšak ţádají o přezkoumání rozsudku, o kterém mohou rozhodnout pouze orgány odsuzujícího státu. V podmínkách České republiky by se jednalo především o obnovu řízení.

K § 70

Toto ustanovení vychází ze stávajících § 438 a 439 tr. řádu, ovšem také ono obsahuje vedle formulačních změn i některá zpřesnění a doplnění:

- V návětí odstavce 1 i v dalších odstavcích se počítá téţ s moţností, ţe se osoba nachází na území České republiky ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody (stávající § 438 odst. 1 tr. řádu hovoří pouze o vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody).

- V odstavci 1 písm. b) je z dočasného předání v rámci právní pomoci vedle obviněného vyloučen téţ podezřelý, neboť dočasné předání obou kategorií osob se řídí ustanoveními o vydávání nebo předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu.

- Odstavec 1 písm. d) se oproti § 438 odst. 1 písm. d) tr. řádu změnil tak, aby lépe vyjadřoval podstatu problému – nejde o hrozbu změny účelu vazby nebo trestu, ale o hrozbu jeho zmaření.

- Podmínky podle stávajícího § 438 odst. 1 písm. e) a f) tr. řádu byly s ohledem na nový odstavec 3 vypuštěny, neboť nepřerušuje-li dočasné předání mj. výkon vazby či nepodmíněného trestu odnětí svobody, nehrozí, ţe by došlo k jejich nepřiměřenému prodlouţení. Do „uvolněného“ písm. e) byla vloţena nová podmínka – ujištění cizího státu, ţe osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní svobodě a ţe proti ní budou případně uplatněna omezení vyplývající z důvodu vazby v České republice (např. z titulu vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu). Tato podmínka mj. rovněţ souvisí s nově vloţeným odstavcem 3 (viz dále).

- Do odstavce 2 písm. b) a c) je oproti § 438 odst. 3 písm. b) a c) tr. řádu doplněno, ţe povolení a zajištění provedení dočasného předání přísluší předsedovi senátu, v písm. b) bylo navíc přesněji specifikováno, o jaký soud se jedná. V souvislosti s odstavcem 2 je třeba dodat, ţe postup podle tohoto ustanovení je neformální, takţe o povolení dočasného předání se nerozhoduje usnesením.

- V novém odstavci 3 se po vzoru rakouské úpravy výslovně stanoví, ţe dočasné předání nepřerušuje výkon vazby ani trestu odnětí svobody v České republice. De iure je tedy osoba dočasně předaná do cizího státu stále ve vazbě nebo ve výkonu trestu v České republice, i kdyţ de facto je omezena na osobní svobodě v cizím státě. Omezení osobní svobody v cizím státě je však přímo a výlučně odvozeno od vazby nebo výkonu trestu v České republice. Ostatně stejná konstrukce se uplatňuje v opačném směru (viz § 69 odst. 4 a 5). Díky této konstrukci není třeba řešit zápočet doby dočasného předání do doby vazby nebo výkonu trestu (srov. § 438 odst. 4 tr. řádu), navíc je zřejmé, ţe dočasné předání osoby, která se nachází ve vazbě, bude s ohledem na lhůty podle § 71 tr. řádu výjimečné a krátkodobé.

- Do odstavce 4 je oproti § 438 odst. 3 tr. řádu doplněna jednak vázanost prodlouţení dočasného předání na vyjádření státního zástupce, jde-li o osobu předávanou ve vazbě v přípravném řízení, jednak výslovná úprava překáţek vrácení dočasně předané osoby.

- V novém odstavci 5 je výslovně stanoven poţadavek na seznámení osoby, jeţ má být dočasně předána, s důvodem dočasného předání a její poučení o významu a následcích souhlasu s dočasným předáním, aby takový souhlas byl kvalifikovaný. Dále zde byla stanovena neodvolatelnost takového souhlasu, aby nedocházelo k maření dočasného předání, které jiţ na základě udělení souhlasu začalo být připravováno.

- Obdobně jako v § 69 odst. 7 se navrhuje i v odstavci 7 rozšířit moţnost dočasného předání na případy, kdy je naopak zapotřebí dočasně předat do cizího státu osobu (občana České republiky), který byl převzat z cizího státu k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky a jehoţ přítomnost je nezbytná v cizím státu pro účely přezkoumání rozsudku.

K § 71

Dosavadní úprava společného vyšetřovacího týmu obsaţená v § 442 a 443 tr. řádu je v tomto návrhu rozšířena a rozdělena do čtyř paragrafů. Navrhovaná úprava je inspirována článkem 13 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000, který obsahuje zatím nejzdařilejší úpravu tohoto institutu v mezinárodních dokumentech. Toto ustanovení řeší problematiku, která je nyní upravována v § 442 odst. 1 aţ 3 tr. řádu. Uplatnění společného vyšetřovacího týmu nově není vázáno na mezinárodní smlouvu, takţe postačuje vzájemnost (viz § 4). V této souvislosti je však třeba připomenout, ţe společný vyšetřovací tým je velmi specifickým typem právní pomoci, který vyţaduje velmi vysokou míru vzájemné důvěry mezi zúčastněnými státy, a ţe pojetí společného vyšetřovacího týmu v navrhované úpravě (postavené na myšlence společného dokazování) nemusí být všemi státy sdíleno. Ve vztahu k členským státům Evropské unie srov. téţ ustanovení části páté hlavy I, která vnitrostátně provádějí Rámcové rozhodnutí (2002/465/SVV) o společných vyšetřovacích týmech z 13. 6. 2002 (Úřední věstník, L 162, 20. 6. 2002, str. 1 aţ 3, české znění – Úřední věstník, Zvláštní vydání 2004, kapitola 19, svazek 6, s. 15 aţ 17). Kromě formulačních změn je v odstavci 3 nově doplněno výslovné ustanovení o zvláštní výlučné příslušnosti Nejvyššího státního zastupitelství k přijetí ţádosti cizozemského orgánu o uzavření dohody o společném vyšetřovacím týmu (ta byla dosud dovozována z výlučné pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství tyto dohody uzavírat) a namísto jednoho výčtu obsahují odstavce 2 a 4 samostatné výčty náleţitostí ţádosti o uzavření společného vyšetřovacího týmu a náleţitostí dohody o společném vyšetřovacím týmu. I kdyţ se náleţitosti ţádosti a dohody částečně prolínají, nelze je zcela ztotoţnit, jak činí § 442 odst. 2, 3 tr. řádu, neboť kromě některých věcných rozdílů je třeba odlišit jednostranný návrh v ţádosti od dvoustranného či vícestranného řešení v dohodě. Mimoto náleţitosti v obou výčtech byly upraveny a redukovány tak, aby zákonná úprava obsahovala jen ty podstatné.

K § 72

Toto ustanovení kvalifikuje společný vyšetřovací tým nejen jako nástroj koordinace vyšetřování, ale především jako nástroj společného dokazování. V odstavci 1 vycházejícím z článku 13 odst. 7 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000 je zakotvena hlavní výhoda společného vyšetřovacího týmu spočívající v tom, ţe mezi státy, které jsou stranami dohody o společném vyšetřovacím týmu, odpadá potřeba ţádat o jednotlivé úkony cestou právní pomoci a namísto toho se člen společného vyšetřovacího týmu můţe obrátit na orgány svého domovského státu s poţadavkem na provedení úkonu přímo. S ohledem na větu druhou odstavce 1 odpadá potřeba úpravy obsaţené nyní v § 442 odst. 7, 8 tr. řádu. Odstavce 2 a 3 vycházejí s dílčími formulačními úpravami z § 442 odst. 5 a 6 tr. řádu. Odstavec 2 dotváří základní myšlenku odstavce 1, odstavec 3 je inspirován článkem 13 odst. 8 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000. Do odstavce 3 byla navíc doplněna zvláštní náleţitost ţádosti o právní pomoc směřující do státu, který není stranou dohody o společném vyšetřovacím týmu, a to uvedení informace, ţe o právní pomoc je ţádáno pro účely společného vyšetřovacího týmu. Jde o to, aby výsledek právní pomoci mohl být vyuţit nejen doţadujícím státem, ale i dalšími státy – stranami dohody o společném vyšetřovacím týmu.

K § 73

Dosavadní § 442 odst. 4 tr. řádu svěřoval vedení společného vyšetřovacího týmu působícího na území České republiky osobě sluţebně činné v policejním orgánu České republiky. Toto řešení není zcela v souladu s koncepcí přípravného řízení trestního, jehoţ pánem je státní zástupce, a vede k tomu, ţe dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení je vykonáván „mimo“ společný vyšetřovací tým, neboť státní zástupce nemůţe být jako člen společného vyšetřovacího týmu podřízen vedení policejního orgánu a současně nad ním vykonávat dozor. Proto se nově navrhuje, aby vedoucím společného vyšetřovacího týmu působícího na území České republiky byl dozorový státní zástupce (tato úprava se uplatní ve vztahu k nově zřizovaným společným vyšetřovacím týmům, nikoli ve vztahu k týmům jiţ zřízeným). Odstavec 2 stanoví základní pravidla působení společného vyšetřovacího týmu na území České republiky; činí tak v souladu s článkem 13 odst. 3 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000. Odstavec 3 řeší jednak přítomnost cizozemských členů společného vyšetřovacího týmu pří úkonech prováděných na území České republiky, a to standardním způsobem vycházejícím z článku 13 odst. 5 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000, jednak provádění úkonů trestního řízení na území České republiky cizozemskými členy společného vyšetřovacího týmu, které s ohledem na řadu právních a faktických problémů s tím spojených výslovně vylučuje (článek 13 odst. 6 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000 dává v tomto směru smluvním stranám volnost). Tím jsou vyřešeny nejasnosti dosavadního § 443 tr. řádu ohledně moţnosti provádění úkonů trestního řízení na území České republiky cizozemskými členy společného vyšetřovacího týmu (rozlišuje se zde mezi účastí, resp. prováděním úkonů v odst. 1 a 2 na jedné straně a přítomností u úkonů v odst. 3 na straně druhé).

K § 74

Výměna informací je klíčovým předpokladem pro řádné fungování společného vyšetřovacího týmu. Přesto dosavadní úprava neobsahovala výslovné ustanovení o výměně informací v rámci společného vyšetřovacího týmu nebo v souvislosti s jeho fungováním a jejích limitech, takţe se v tomto směru spoléhala na úpravu obsaţenou v mezinárodních smlouvách (viz článek 13 odst. 9 a 10 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000 nebo prakticky shodný článek 20 odst. 9 a 10 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001). Navrhované ustanovení proto přináší zákonnou úpravu této problematiky inspirovanou zmíněnými ustanoveními mezinárodních smluv. Oprávnění vyţádat (odst. 2) nebo udělit (odst. 3) souhlas s pouţitím informace, která byla získána v rámci společného vyšetřovacího týmu, pro účely odhalování, vyšetřování nebo stíhání jiných trestných činů bylo svěřeno státnímu zástupci, který je nebo byl členem společného vyšetřovacího týmu za Českou republiku.

K § 75

Ustanovení této hlavy o vyţadování a poskytování právní pomoci lze pouţít, je-li ve státu, který o právní pomoc ţádá, vedeno trestní řízení a pro účely tohoto řízení (viz § 39 a § 47 odst. 1). Předmětné ustanovení představuje výjimku z tohoto omezení a umoţňuje přiměřené pouţití ustanovení této hlavy na vyţádání a poskytnutí odsuzujícího rozsudku a s ním souvisejících informací pro účely řízení o zaznamenání údajů o odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů (viz § 4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů ve znění novel), resp. pro účely ekvivalentní procedury v cizím státě. Díky tomu získává tato nikoli nevýznamná forma spolupráce v trestních věcech, jeţ není omezena trváním trestního řízení, výslovný zákonný podklad.

K § 76

Toto nově navrhované ustanovení upravuje problematiku, která nebyla v dosavadní hlavě XXV. tr. řádu řešena. Navrţené ustanovení je volně inspirováno § 59 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění (dále „ZMPS“), s ohledem na specifika trestněprávní oblasti však byl rozsah úkonů, jejichţ provedením mohou být zastupitelské úřady České republiky pověřeny, omezen pouze na doručení písemnosti. Základem pro doručení písemnosti v trestním řízení v cizím státě prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky je pověření justičního orgánu České republiky. Na obsah tohoto pověření jsou kladeny prakticky stejné nároky jako na ţádost o právní pomoc. Odstavce 2 a 3 vycházejí z § 59 odst. 1 písm. a), b) a 2 ZMPS, z odstavce 2 písm. a) však byl vypuštěn odkaz na mezinárodní smlouvy nebo jiná pravidla mezinárodního práva, na druhou stranu sem byl doplněn dovětek „je-li osoba ochotna písemnost přijmout“, čímţ je pro tyto případy vyblokována fikce doručení odepřením přijetí (§ 64a tr. řádu), a do odstavce 2 písm. b) byly doplněny téţ osoby poţívající konzulárních výsad a imunit. Oproti § 59 ZMPS je dále v odstavci 4 je stanovena justičním orgánům povinnost ověřit si předem u ústředních orgánů moţnosti provedení doručení podle odst. 2 písm. a).

K § 77

Některé mezinárodní smlouvy o právní pomoci v trestních věcech upravují v souvislosti s některými novými formami právní pomoci (např. společný vyšetřovací tým nebo skryté vyšetřování) téţ občanskoprávní odpovědnost úředních osob jedné smluvní strany za škodu způsobenou při jejich působení v rámci těchto forem právní pomoci na území druhé smluvní strany a následný regres. Typickým příkladem je článek 16 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000, upravující občanskoprávní odpovědnost a regres v souvislosti se sledovanou zásilkou, společným vyšetřovacím týmem a skrytým vyšetřováním, a článek 22 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 8. 11. 2001, který upravuje občanskoprávní odpovědnost a regres v souvislosti se stejnými formami právní pomoci a navíc i s přeshraničním sledováním. Ustanovení těchto mezinárodních smluv o občanskoprávní odpovědnosti a regresech jsou self-executing, ve vnitrostátním právu je však třeba stanovit, kterému orgánu přísluší problematiku regresů řešit. Po vzoru regresních ustanovení implementujících rámcová rozhodnutí, jeţ byly upraveny v dosavadní hlavě XXV. tr. řádu (§ 460m, § 460n, § 460zn a § 460zo) je tato působnost svěřena Ministerstvu spravedlnosti.

K hlavě II – Vydání osoby

K § 78

Ustanovení upravuje příslušnost soudu k postupu pro vyţádání osoby z cizího státu. Příslušný bude vţdy ten soud, který je v daném okamţiku příslušný k vedení trestního řízení podle obecných ustanovení trestního řádu o věcné a místní příslušnosti soudu. Pro přípravné řízení je potom stanovena příslušnost okresního soudu, stejně jako v trestním řádu (§ 26 trestního řádu).

K § 79

Ustanovení upravuje jednak podmínky, za nichţ soud můţe poţádat Ministerstvo spravedlnosti, aby činilo úkony směřující k vyţádání osoby z cizího státu, dále upravuje okruh písemností a informací, které soud musí Ministerstvu spravedlnosti jako podklad takové ţádosti zaslat, jakoţ i obecnou povinnost soudu poskytnout Ministerstvu spravedlnosti součinnost pro účely vyţádání osoby z ciziny. Odstavce 1 a 2 upravují podmínky pro podání ţádosti soudem Ministerstvu spravedlnosti. Navrhovaná úprava reaguje na zvýšenou propustnost státních hranic zejména po vstupu České republiky do Evropské unie a schengenského prostoru, a proto nedojde-li ve lhůtě jednoho roku k realizaci příkazu k zatčení, zadrţení či k dodání do výkonu trestu, soud je povinen zahájit proceduru vyţádání osoby z ciziny podáním ţádosti Ministerstvu spravedlnosti. Soud tak samozřejmě můţe učinit i dříve, zejména má-li informace o lokalizaci osoby v cizině. Odstavec 2 upravuje podmínky, za nichţ ţádost Ministerstvu spravedlnosti nelze podat. Tyto podmínky vycházejí především z mezinárodněprávní úpravy vzájemného vydávání (extradice), která ji chápe jako nejzávaţnější a nejdůraznější institut justiční spolupráce v trestních věcech, který má být vyuţíván v závaţných případech (činy trestané odnětím svobody v určité minimální výši, výkon jen trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody). V souladu se zásadou přiměřenosti, vyjádřenou v odstavci 2, rovněţ nebude přistupováno k postupu podle odstavce 1 v případech, kdy bude zjevné, ţe v dané trestní věci bude vhodnější postupovat na základě jiného institutu mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech (např. vydáním evropského zatýkacího rozkazu, předáním trestního řízení, či předáním výkonu trestu). Odstavec 3 obsahuje úpravu tzv. akcesorických trestných činů. Odstavec 4 potom upravuje nezbytnou součinnost mezi státním zástupcem a soudem, je-li trestní věc ve stádiu přípravného řízení. Odstavce 5 aţ 7 upravují okruh písemností a informací, které musí soud společně s ţádostí Ministerstvu spravedlnosti zaslat. Změnou oproti platné právní úpravě je upuštění od konceptu mezinárodního zatýkacího rozkazu jako rozhodnutí soudu sui generis. Nová právní úprava po vzoru některých zahraničních právních úprav (např. Německo, Švédsko, Velká Británie, Spojené státy americké, Izrael) nerozlišuje mezi „vnitrostátním“ a „mezinárodním“ zatykačem, neboť ani mezinárodní smlouvy upravující problematiku vydávání (extradic), kterými je Česká republika vázána, povinnost vydávat zvláštní zatýkací rozkaz pro účely vyţádání osoby z ciziny neupravuje, naopak tuto otázku ponechává na vnitrostátní právní úpravě smluvních stran. Naopak označení „mezinárodní“ zatýkací rozkaz v dosavadní právní úpravě mohlo vést veřejnost k mylnému závěru, ţe takový zatýkací rozkaz má sám o sobě přímé právní účinky v cizině. Podkladem pro ţádost o vydání, jeţ cizímu státu podá Ministerstvo spravedlnosti, tedy bude podle navrhované úpravy soubor písemností specifikovaných v ustanovení § 79. Bude tak rovněţ moţné snáze vyhovět některým zahraničním poţadavkům na formální a obsahovou podobu extradičních materiálů, např. ve vztahu ke státům severní a jiţní Ameriky (Spojené státy americké, Kanada, Kostarika) či Austrálii, Novému Zélandu nebo Jihoafrické republice. Vzhledem k zásadě speciality (§ 85) musí být jedním z podkladů ţádosti soudu také opis z evidence Rejstříku trestů ve vztahu k osobě, o jejíţ vyţádání jde, a informace, zda je proti této osobě vedeno v České republice jiné trestní řízení, neţ to, v souvislosti s nímţ soud ţádost podal. Znalost těchto informací v počátečním stádiu celého procesu vyţádání osoby z ciziny umoţní Ministerstvu spravedlnosti vyţádat si součinnost dalších dotčených soudů nebo státních zastupitelství činných v těchto jiných trestních věcech osoby, která má být z ciziny vyţádána, a podat ţádost o vydání i ve vztahu k těmto dalším trestním věcem, budou- li splněny podmínky tohoto zákona a příslušné mezinárodní smlouvy pro vydání. Informaci o jiném trestním řízení proti téţe osobě můţe soud získat např. z Centrální evidence stíhaných osob, do níţ má ze zákona přímý přístup, nebo dotazem na Policejní prezidium České republiky, Úřad sluţby kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality. Odstavce 8 a 9 upravují součinnost soudu a Ministerstva spravedlnosti, zejména oprávnění Ministerstva spravedlnosti vyţádat od soudu další písemnosti potřebné k vyţádání osoby a také určit formu, v jaké mají být vyhotoveny, a jazyk, do kterého mají být přeloţeny. Státní zástupce je povinen soudu poskytnout nezbytnou součinnost. Bude tak moţné lépe reagovat na poţadavky cizího státu ohledně obsahových a formálních náleţitostí extradičních materiálů. Odstavec 10 řeší postup pro případy, ţe po podání ţádosti Ministerstvu spravedlnosti soudem dojde ke změně rozhodných skutečností, které vedly k podání takové ţádosti (např. pravomocné skončení věci, změna popisu skutku nebo jeho právní kvalifikace).

K § 80

Ministerstvo spravedlnosti zůstává i nadále jediným orgánem příslušným vyţádat osobu z cizího státu. Můţe tak učinit jen na základě ţádosti soudu podle § 79 odst. 1. Ustanovení upravuje postup Ministerstva spravedlnosti po obdrţení ţádosti soudu. Oprávnění Ministerstva spravedlnosti vyţádat osobu z ciziny koresponduje také oprávnění ţádost nepodat, nejsou-li splněny podmínky pro její podání, zejména nejedná-li se ve vztahu ke konkrétnímu cizímu státu o extradiční trestný čin [§ 80 odst. 2 písm. a)], nebo je podání takové ţádosti zjevně neúčelné anebo nevhodné [§80 odst. 2 písm. b)]. V posledně uvedeném případě však Ministerstvo spravedlnosti musí vyţádat stanovisko soudu k takovému postupu. Ministerstvo spravedlnosti je dále povinno vyrozumět soud o opatřeních, která učinilo na základě jeho ţádosti, a v případě, ţe ţádost o vydání nepodalo, odůvodnit takový postup.

K § 81

Ustanovení umoţňuje soudu podat Ministerstvu spravedlnosti současně se ţádostí podle § 79 odst. 1 rovněţ návrh na podání ţádosti cizímu státu o uvalení předběţné vazby na osobu, o jejíţ vydání bude ţádáno. Jedná se typicky o věci, jeţ nesnesou odkladu, tedy osoba je v cizině lokalizována a mohla by zmařit vydání, např. útěkem do státu, jehoţ je občanem, a tento stát své občany k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu nevydává. O předběţnou vazbu můţe Ministerstvo spravedlnosti cizí stát poţádat i bez návrhu soudu, coţ reflektuje stávající praxi. Odstavce 2 a 3 upravují minimální okruh písemností a informací, které musí soud Ministerstvu spravedlnosti poskytnout pro účely podání ţádosti o předběţnou vazbu, jakoţ i lhůtu, v níţ musí být Ministerstvu spravedlnosti zaslány všechny podklady podle § 79 odst. 5 aţ 8. V případě, ţe Ministerstvo spravedlnosti nevyhoví návrhu soudu, je povinno svůj postup odůvodnit.

K § 82

Obvykle je v praxi cizími státy (např. Spojené státy americké, Kanada) vyţadováno ujištění, ţe v případě odsouzení osoby v nepřítomnosti (typicky řízení proti uprchlému dle § 302 a násl. trestního řádu) bude mít tato osoba po svém vydání do České republiky právo na nový soudní proces, resp. projednání věci před soudem. Vzhledem k tomu, ţe Ministerstvo spravedlnosti je orgánem oprávněným vyţádat osobu z ciziny, je rovněţ určeno jako orgán, který vůči cizímu státu poskytuje ujištění. Z vnitrostátního hlediska potom musí Ministerstvo spravedlnosti před poskytnutím ujištění vţdy vyţádat souhlas příslušného soudu. Odstavec 2 potom upravuje obecnou povinnost takto poskytnutému ujištění po vydání osoby vyhovět. Jedná se o obdobu platného ustanovení § 388 odst. 1 trestního řádu.

K § 83

Eskortu osoby z ciziny na území České republiky, jejíţ vydání cizí stát povolil, provádí Policie České republiky. Pokud byl vydán příkaz k zatčení podle § 69 trestního řádu, Policie České republiky dodá osobu soudu příslušnému podle § 78, tj. soudu, který vede trestní řízení, a v přípravném řízení soudu příslušnému podle § 26 trestního řádu. Jedná-li se o situaci, ţe na osobu v procesním postavení podezřelého bude vydán příkaz k zadrţení podle nově navrhovaného § 76a trestního řádu, musí být taková osoba dodána policejnímu orgánu, který osobě doručí opis usnesení o zahájení trestního stíhání, vyslechne ji a předá státnímu zástupci, přichází-li v úvahu podání návrhu na vzetí takové osoby do vazby. V případě vydání osoby k výkonu trestu nebo ochranného opatření Policie České republiky tuto osobu dodá nejbliţší věznici nebo zařízení pro výkon takového ochranného opatření (ústav pro výkon zabezpečovací detence, zdravotnické zařízení – v případě výkonu ochranného opatření). Řešen je rovněţ postup v situaci, kdy osoba je z cizího státu vydána v několika trestních věcech. Ustanovení § 83 odst. 1 je ustanovením speciálním ve vztahu k § 69 odst. 4 a nově navrţenému § 76a trestního řádu a pro převzetí osoby, jejíţ vydání bylo povoleno, Policií České republiky v cizině a její přepravu z ciziny do České republiky je stanovena lhůta bez odkladu, tj. doba, která je nezbytně nutná z technického a časového hlediska pro převzetí a přepravu osoby z ciziny do České republiky. Přitom tato lhůta můţe být, s ohledem na příslušnou destinaci v cizím státě, z níţ je přeprava osoby uskutečňována (např. Kanada, Spojené státy americké, státy Jiţní Ameriky), i delší neţ 24 hodin. Odstavec 2 obsahuje zásadu, podle níţ se doba strávená v cizím státě vazbou pro účely vydání do České republiky nezapočítává do lhůt pro rozhodování o dalším trvání vazby podle § 72 trestního řádu a nejvyšší přípustné doby trvání vazby podle § 72a trestního řádu. Umoţňuje tak pro účely trestního řízení vedeného v České republice oddělit dobu, kterou osoba stráví ve vazbě v cizině od doby, kdy jí orgány České republiky převezmou k trestnímu řízení, neboť dobu omezení osobní svobody v cizině nemohou svou činností orgány České republiky nijak ovlivnit. Vazba pro účely trestního řízení vedeného v České republice začíná plynout okamţikem převzetí osoby Policií České republiky na místě a v čase dohodnutém s příslušnými orgány cizího státu, jenţ vydání osoby povolil. Obvykle k převzetí osoby orgány ČR dochází na území tohoto cizího státu a je provedena letecká eskorta do České republiky, přičemţ místo a čas převzetí osoby je uveden v protokolu vyhotoveném při předání osoby našim orgánům. Vazba vykonaná osobou v cizině v souvislosti s jejím vydáním do České republiky a doba převozu musí být započítána do trestu podle § 93 trestního zákoníku. Odstavec 3 řeší postup v situaci, kdy ţádosti České republiky o vydání osoby k výkonu trestu nebylo cizím státem vyhověno v plném rozsahu z důvodu nedostatku oboustranné trestnosti skutku.

K § 84

Důvody pro odvolání ţádosti soudu podle § 79 odst. 1 spočívají jednak v realizaci vydání osoby z cizího státu do České republiky, jednak v pominutí důvodů pro trvání příkazů k zadrţení, zatčení nebo dodání do výkonu trestu (např. osoba byla zadrţena nebo zatčena na území České republiky, osoba zemřela), byly dodatečně zjištěny důvody, pro které nelze ţádost soudem podat, nebo byla podána nová ţádost z důvodů uvedených v § 79 odst. 10. Písmeno f) obsahuje zbytkovou klauzuli, pokud vznikne jiný důvod, pro nějţ jiţ není pátrání po osobě v cizím státě zapotřebí. O odvolání ţádosti musí soud v přípravném řízení vyrozumět státního zástupce, neboť její podání je jím vţdy v tomto stádiu řízení iniciováno. Opatření, která Ministerstvo spravedlnosti na základě odvolání ţádosti soudem učiní, jsou podle povahy věci zejména zpětvzetí ţádosti o vydání z cizího státu a vyrozumění Policie České republiky, aby ukončila pátrání po osobě v cizině.

K § 85

Jde o zásadní ustanovení, které stanoví limity orgánů činných v trestním řízení pro postup a postih osoby po jejím vydání z cizího státu do České republiky. Nová formulace tohoto ustanovení reflektuje poţadavky praxe a rovněţ diskusi probíhající v posledních letech zejména v rámci Rady Evropy nad revizí a novelizací Evropské úmluvy o vydávání.

Podstatnou změnou oproti platné právní úpravě je umoţnění provedení celého přípravného řízení s výjimkou podání obţaloby nebo návrhu na potrestání. Moţnost zbavení osobní svobody zadrţením, zatčením nebo uvalením vazby je však i nadále v průběhu přípravného řízení znemoţněna. Případy, v nichţ se zásada speciality neuplatní [odstavec 1 písm. a) aţ c), odstavec 2] zůstávají zachovány stejně jako v platné právní úpravě. Odstavce 3 a 4 podrobněji upravují postup při vyţádání dodatečného souhlasu cizího státu s rozšířením vydání a reflektují nejen úpravu tohoto institutu mezinárodním právem, ale i poţadavky praxe. Soud je výslovně povinen před podáním své ţádosti o to, aby Ministerstvo spravedlnosti vyţádalo dodatečný souhlas cizího státu, umoţnit vydané osobě, aby se vyjádřila k takové ţádosti. Stanovisko osoby Ministerstvu spravedlnosti zašle [čl. 14 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání]. Dosavadním zkušenostem z praxe, zejména potom poţadavku mnoha evropských států, jeţ jsou smluvními stranami Evropské úmluvy o vydávání, aby podkladem ţádosti o dodatečný souhlas s rozšířením vydání byl také „zatýkací rozkaz“ [čl. 14 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 12 odst. 2 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání], vychází vstříc znění odstavce 4. Odstavec 5 upravuje návaznost zásady speciality na jiné formy justiční spolupráce, a to přijetí trestního oznámení a převzetí trestního řízení proti vydané osobě cizím státem, který vydání osoby povolil. Odstavec 6 potom stanoví okruh úkonů, které lze v řízení před soudem provádět do doby, neţ cizí stát vysloví dodatečný souhlas s rozšířením vydání.

K § 86

Ustanovení reaguje na případy, kdy vydání osoby do České republiky k provedení trestního řízení bylo cizím státem povoleno, avšak z důvodu provedení trestního řízení či výkonu trestu v tomto cizím státě bylo faktické předání osoby odloţeno. V takovém případě můţe Česká republika poţádat tento cizí stát o dočasné předání osoby, tj. osobu dočasně převzít k provedení nezbytných úkonů trestního řízení v České republice. Podmínky, za nichţ lze dočasné předání uskutečnit, mezinárodní smlouvy blíţe nespecifikují a ponechávají je na vzájemné dohodě mezi doţadujícím a doţádaným státem. Je tedy třeba vnitrostátně upravit podmínky a postup, za nichţ mohou naše orgány dočasně převzít vyţádanou osobu na území České republiky a za nichţ jsou povinny ji vrátit zpět do doţádaného státu. Ustanovení je formulováno obdobně jako ustanovení o dočasném převzetí osoby v rámci právní pomoci (§ 69). V souvislosti s dočasným předáním osoby do České republiky můţe doţádaný stát poţadovat, aby Česká republika splnila konkrétní podmínky, za nichţ bude dočasné předání realizováno, např. aby takovou osobu drţela po dobu dočasného předání ve vazbě, anebo aby způsob výkonu vazby v České republice splňoval kritéria stanovená doţádaným státem, zejména aby byla uplatněna omezení vyplývající z důvodu vazby na území doţádaného státu (např. kontrola korespondence nebo omezení v uţívání telefonu nebo přijímání návštěv v případě koluzní vazby). V takovém případě ujištění o dodrţení těchto podmínek a omezení poskytne Ministerstvo spravedlnosti buď přímo v ţádosti o dočasné předání, anebo postupem podle § 82 s předchozím souhlasem soudu.

K § 87

Věcná příslušnost pro řízení o vydání z České republiky do cizího státu zůstává zachována na úrovni krajských soudů. Kritériem pro místní příslušnost soudu je především zadrţení osoby, tedy úkon, kterým je obvykle zahájeno předběţné šetření (§ 92). Nedojde-li k zadrţení osoby, uplatní se kritérium místa pobytu osoby, o jejíţ vydání jde. Ustanovení nově zakotvuje zásadu perpetuatio fori, tedy, ţe otázka místní příslušnosti ve vydávacím řízení se posuzuje podle skutkového stavu v době zahájení řízení, tj. předběţného šetření, a ke změnám kritérií pro stanovení místní příslušnosti se jiţ v dalším řízení nepřihlíţí. Tato výslovná úprava má umoţnit urychlené provedení vydávacího řízení a zamezit těm případům, kdy by osoba, o jejíţ vydání jde, mohla neustálou změnou místa pobytu v podstatě mařit provedení celého vydávacího řízení, neboť spisový materiál by tak byl neustále předáván mezi státními zastupitelstvími, příp. soudy, podle aktuálního místa pobytu osoby. Pro zakotvení zásady perpetuatio fori ve vydávacím řízení svědčí rovněţ usnesení Nejvyššího soudu z 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Td 64/2002. Druhý odstavec potom stanoví příslušnost státního zastupitelství v souladu s ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění.

K § 88

Stanoví se orgán příslušný k přijetí ţádosti cizího státu o vydání, kterým je Ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti doručenou ţádost přezkoumá, zda vyhovuje všem formálním a obsahovým náleţitostem podle tohoto zákona a mezinárodní smlouvy, která se ve vztahu k doţadujícímu cizímu státu uplatní. Je-li ţádost neúplná, Ministerstvo spravedlnosti vyţádá od cizího státu její doplnění a není-li ţádost cizím státem v Ministerstvem spravedlnosti stanovené lhůtě doplněna, je Ministerstvo spravedlnosti oprávněno takovou neúplnou extradiční ţádost odmítnout [§ 89 odst. 1 písm. e)]. Je-li ţádost o vydání z formálního a obsahového hlediska úplná, postoupí ji Ministerstvo spravedlnosti věcně a místně příslušnému státnímu zastupitelství k provedení předběţného šetření. Ţádost o vydání, i neúplnou, je povinno Ministerstvo spravedlnosti postoupit státnímu zastupitelství vţdy, bylo-li předběţné šetření zahájeno před doručením extradiční ţádosti. Ministerstvo spravedlnosti současně vyţádá od cizího státu doplnění ţádosti, a pokud cizí stát svou ţádost ve stanovené lhůtě nedoplní, je předběţné šetření ukončeno [§ 92 odst. 7 písm. b)].

K § 89

Ustanovení upravuje důvody pro odmítnutí ţádosti o vydání Ministerstvem spravedlnosti, byla-li doručena před zahájením předběţného šetření. Jedná se o výslovné zakotvení tohoto oprávnění Ministerstva spravedlnosti, jeţ je v některých případech jiţ v praxi uplatňováno, zejména pokud osoba, o jejíţ vydání jde, zemřela nebo se nenachází na území České republiky. Je tak reagováno na postupy zejména některých států bývalého Sovětského svazu, které zasílají extradiční ţádost, aniţ by předem došlo k lokalizaci a případnému zadrţení osoby na území České republiky. Nově se výslovně upravuje pravomoc odmítnout ţádost o vydání i v případě, ţe osoba, o jejíţ vydání jde, není podle českého práva trestně odpovědná [§ 11 odst. 1 písm. d) trestního řádu], anebo je vyňata z pravomoci orgánů České republiky z důvodu výsady či imunity [§ 11 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. V případě pochybností je stanovena příslušnost Nejvyššího soudu posoudit na návrh Ministerstva spravedlnosti otázku, zda nebo do jaké míry je osoba, o jejíţ vydání jde, vyňata z pravomoci orgánů České republiky (obdoba § 10 odst. 2 trestního řádu). Oprávnění odmítnout neúplnou extradiční ţádost, pokud ji cizí stát nedoplnil ve stanovené lhůtě, koresponduje s oprávněním přezkoumat formální a obsahovou úplnost ţádosti.

K § 90

Definice extradičního trestného činu vychází z úpravy tohoto institutu v mezinárodním právu. Obsahuje obecné definiční znaky, kterými jsou trestnost skutku (jednání) podle českého práva a druh a minimální výše trestu, který lze za takové jednání podle českého práva uloţit (trest odnětí svobody ve výši nejméně jednoho roku nebo trest přísnější). V případě vyţádání osoby k výkonu trestu nebo ochranného opatření musí být vedle výše uvedených obecný definičních znaků splněna další podmínka - uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nejméně v délce 4 měsíců. Upravena je po vzoru mezinárodních smluv také moţnost vydání pro tzv. akcesorické trestné činy (odstavec 3).

K § 91

Ustanovení upravuje taxativní výčet důvodů nepřípustnosti vydání osoby do cizího státu, které se uplatní zejména v případech vydání na bezesmluvním základě. Extradiční smlouvy mohou tento výčet modifikovat, obvykle jej zuţují. Důvody nepřípustnosti vydání spočívají jednak v osobním statusu osoby, a to zejména pokud se jedná o občana České republiky, jenţ se svým vydáním do cizího státu nesouhlasí (za současného zrušení ustanovení § 10 trestního zákoníku). V případě souhlasu občana České republiky se svým vydáním lze postupovat podle ustanovení § 96 o zjednodušeném vydání; realizace takového vydání bude ústavně konformní (čl. 14 odst. 4 věta druhá Listiny základních práv a svobod), neboť v takovém případě nebude občan k opuštění území České republiky donucován, ale bude je opouštět se svým souhlasem. Vydání osoby je rovněţ nepřípustné, pokud jí v České republice byla udělena mezinárodní ochrana (obvykle formou azylu nebo doplňkové ochrany), a to v rozsahu takto poskytnuté ochrany. Uvedené případy nepřípustnosti vydání a následného nepovolení vydání ministrem spravedlnosti (§ 97 odst. 3) mají za následek povinnost orgánů činných v trestním řízení zahájit úkony trestního řízení na území České republiky v souladu s § 6, případně § 8 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 2 odst. 3 trestního řádu, aby tak Česká republika dostála svému závazku z mezinárodního práva osobu vydat nebo ji stíhat (aut dedere aut iudicare). Osobní poměry pachatele zohledňuje důvod nepřípustnosti vydání uvedený pod písmenem c) - humanitární důvody. Dále jde o důvody nepřípustnosti spočívající v charakteru trestného činu, pro nějţ je ţádáno o vydání [písmena f) a g)]. Dalšími důvody nepřípustnosti vydání jsou promlčení podle českého práva, překáţka věci zahájené (s výjimkou případů, kdy s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v doţadujícím státě z důvodů náleţitého zjištění skutkového stavu a z důvodů týkajících se výměry trestu anebo jeho výkonu), skutečnost, ţe skutek není extradičním trestným činem, překáţka věci pravomocně rozhodnuté – u cizího státu se poţaduje i úplné vykonání trestu, neboť jinak by nebylo moţné osobu do cizího státu vydat k výkonu trestu nebo jeho zbytku - a udělení milosti či amnestie prezidentem České republiky pro týţ skutek, pro nějţ je ţádáno o vydání. Důvod nepřípustnosti vydání pod písmenem n) upravuje zákaz re-extradice, vydání osoby do třetího státu, nebyl-li získán souhlas cizího státu, z něhoţ tato osoba byla předtím vydána do České republiky. Tatáţ překáţka platí i v případě předchozího předání osoby z jiného členského státu EU nebo z Norska a Islandu do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu postupem podle části páté hlavy druhé tohoto zákona. Posledním okruhem důvodů nepřípustnosti vydání, nikoli však s ohledem na jejich závaţnost, jsou důvody spočívající v ochraně lidských práv a svobod. Jedná se o důvody uvedené pod písmeny h), i), o) a p). Zohledněna je zde judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06) a Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007), podle které se jedná o právní důvody, o kterých náleţí rozhodovat soudu v rámci rozhodování o přípustnosti vydání. Oproti dosavadní právní úpravě nebyl mezi důvody nepřípustnosti vydání v § 91 zařazen důvod spočívající v trestní neodpovědnosti osoby, o jejíţ vydání jde, podle právního řádu České republiky [§ 393 písm. j) trestního řádu], neboť tento důvod je nově jiţ pouze důvodem pro ukončení předběţného šetření státním zástupcem podle § 92 odst. 7 písm. d).

K § 92

Ustanovení upravuje účel předběţného šetření, okamţik zahájení předběţného šetření, postup státního zástupce, důvody ukončení předběţného šetření a vzájemnou součinnost státního zástupce a Ministerstva spravedlnosti v předběţném šetření.

Zahájení předběţného šetření je vázáno na dostatečné informace, které musí být (zejm. cestou Interpolu) obdrţeny. Pokud tyto informace nejsou prostřednictvím Interpolu obdrţeny, nebude předběţné šetření vůbec zahajováno (ani zadrţením osoby ani vyţádáním zpráv podle odstavce 1 – zahájení předběţného šetření není navázáno výlučně jen na úkon státního zástupce, ale také na faktický úkon – zadrţení osoby policejním orgánem). Navrhovaná úprava tak povede rovněţ k tomu, ţe bez dostatečných informací nebude moţné po osobě vyhlásit na území České republiky pátrání za účelem zatčení pro účely vydání do ciziny, a předejde se tedy případům zbytečného zatýkání osob, o jejichţ vydání doţadující stát nakonec vůbec nepoţádá. Odstavec 4 souvisí s úpravou zjednodušeného vydání (§ 96), kdy státní zástupce v rámci výslechu osobu seznámí s důvodem vydání na základě informací získaných od policejních orgánů (Interpolu), aniţ by vyčkával doručení extradiční ţádosti, a poučí osobu o moţnosti provedení zjednodušeného vydání, bude-li osoba se svým vydáním do cizího státu souhlasit. Odstavec 5 zohledňuje skutečnost, ţe účelem vydávacího řízení není zjištění viny nebo neviny osoby, o jejíţ vydání jde, ale pouze zjištění podmínek pro její vydání do cizího státu. Provést trestní stíhání a zajistit výkon uloţeného trestu jsou oprávněny orgány doţadujícího státu. Státní zástupce v předběţném šetření proto nepovede na návrh vyţádané osoby rozsáhlé dokazování, pouze k okolnostem tvrzeným vyţádanou osobou, které zásadním způsobem zpochybňují spáchání trestného činu, a o nichţ tato osoba nabízí konkrétní důkazy, vyţádá prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti vyjádření doţadujícího státu. Nastanou-li pochybnosti o tom, zda a do jaké míry je osoba vyňata z pravomoci orgánů České republiky, předloţí státní zástupce věc k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Oproti platné právní úpravě lze nově předběţné šetření ukončit také, pokud cizí stát ve stanovené lhůtě nedoplnil neúplnou ţádost o vydání (§ 88 odst. 3), anebo pokud jiţ bylo vyhověno ţádosti jiného cizího státu nebo mezinárodního soudního orgánu o vydání či předání téţe osoby za účelem jejího trestního stíhání v tomto jiném cizím státě či před takovým mezinárodním soudním orgánem, anebo za účelem výkonu trestu pravomocně uloţeného tímto mezinárodním soudním orgánem nebo soudem tohoto jiného cizího státu.

K § 93

Navrhovaná úprava v podstatě odpovídá dosavadnímu ustanovení § 395 trestního řádu. Především v návaznosti na § 92 odst. 3 zpřesňuje podmínky, za nichţ je moţné osobu, o jejíţ vydání jde, vzít do předběţné vazby, neboť nejsou-li dány podmínky pro zahájení předběţného šetření, neměla by dotčená osoba být ani brána do předběţné vazby. Vzhledem k úpravě zjednodušeného vydání v § 96 musí státní zástupce nebo policejní orgán jiţ při prvním výslechu osoby po jejím zadrţení poučit tuto osobu o moţnosti souhlasit se svým vydáním a o postupu ve zjednodušeném vydání. Nově je výslovně vyloučeno zadrţení osoby, o jejíţ vydání jde, policejním orgánem podle tohoto ustanovení po skončení předběţného šetření podáním návrhu státního zástupce podle § 95 odst. 1, aby soud rozhodl, zda je vydání přípustné.

K § 94

Předmětné ustanovení upravuje důvody předběţné vazby, rozhodování o vazbě a informační povinnost soudu vůči Ministerstvu spravedlnosti o vzetí osoby do předběţné vazby nebo o jejím propuštění. V odstavci 3 je nově upravena fikce doručení extradiční ţádosti v zákonné čtyřicetidenní lhůtě Ministerstvu spravedlnosti jako orgánu příslušnému k přijetí ţádosti o vydání (§ 88 odst. 1). Účinky doručení v tomto případě má i doručení ţádosti Nejvyššímu státnímu zastupitelství, Ministerstvu zahraničních věcí nebo zastupitelskému úřadu České republiky v cizím (doţadujícím) státu. Tento způsob doručení je sjednán i v některých bilaterálních extradičních smlouvách, např. ve Druhé dodatkové úmluvě o vydávání mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými (č. 8/2010 Sb. m. s.).

K § 95

Upravuje se procesní postup soudu a způsob rozhodování o návrhu státního zástupce na vyslovení, zda je vydání osoby do cizího státu přípustné. Obdobně jako Ministerstvo spravedlnosti (§ 89 odst. 2) a státní zástupce (§ 92 odst. 6) je také soud oprávněn, má-li pochybnosti o tom, zda a do jaké míry je osoba, o jejíţ vydání jde, vyňata z působnosti orgánů České republiky, předloţit věc k rozhodnutí o této otázce Nejvyššímu soudu. Odstavec 3 zohledňuje platnou judikaturu a výslovně řeší okruhy případů, v nichţ soud zamítne návrh státního zástupce na vyslovení, zda je vydání osoby přípustné. Soud návrh zamítne, stane-li se osoba pro řízení nedostupnou, tj. nezdrţuje se na území České republiky nebo je neznámého pobytu a nedaří se opakovaně zajistit její přítomnost při veřejném zasedání (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 1 To 41/1995 publikované jako rozhodnutí č. 26/1996 Sb. rozh. tr). Státní zástupce následně můţe ukončit předběţné šetření podle § 92 odst. 7 písm. f), nebude-li nejdříve na místě jiný postup, např. pokyn Policii České republiky, aby pátrala po osobě na území České republiky a osobu zadrţela. Dalšími důvody pro zamítnutí návrhu státního zástupce jsou skutečnost, ţe osoba zemřela, není pochyb o tom, ţe je vyňata z působnosti orgánů České republiky kvůli výsadě či imunitě, cizí stát informoval, ţe o vydání osoby nemá zájem (obvykle vzal svou ţádost zpět), nebo v rámci řízení před soudem bylo zjištěno, ţe osoba by nebyla podle českého práva vzhledem ke svému věku trestně odpovědná. Soud můţe o zamítnutí návrhu státního zástupce rozhodnout i v neveřejném zasedání a státní zástupce má moţnost proti takovému rozhodnutí soudu podat stíţnost. Odstavec 4 řeší postup pro případ, ţe soud vysloví nepřípustnost vydání. Úprava je shodná s dosavadní právní úpravou v § 397 odst. 2 trestního řádu. Odstavec 5 svou navrhovanou novou formulací lépe vyjadřuje, ţe soud je povinen předloţit věc Ministerstvu spravedlnosti nejen po právní moci rozhodnutí, kterým vyslovil přípustnost vydání, ale rovněţ v případech, ţe rozhodl o nepřípustnosti vydání. V dosavadní praxi většinou soudy opomíjely věc předloţit Ministerstvu spravedlnosti právě v případě, ţe vyslovily nepřípustnost vydání, přestoţe ministr spravedlnosti je oprávněn, má-li pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, předloţit věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání obou typů rozhodnutí. Dále je upraven postup ministra spravedlnosti po předloţení věci soudem, zejména je mu stejně jako v platné úpravě stanovena propadná lhůta, v níţ je oprávněn předloţit věc Nejvyššímu soudu k přezkumu. Odstavec 6 upravuje postup Nejvyššího soudu, který můţe buď návrh ministra zamítnout (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 11 Tcu 172/2004), rozhodnutí soudu zrušit a sám ve věci rozhodnout (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 11 Tcu 158/2004), anebo věc soudu vrátit, nelze-li zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším soudem odstranit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2010 sp. zn. 11 Tcu 21/2010).

K § 96

Nová koncepce zkráceného vydávacího řízení, resp. nově zjednodušeného vydání, byla zavedena jiţ zákonem č. 457/2008 Sb. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, vyhlášený pod č. 90/2008 Sb. (sp. zn. Pl.ÚS 63/06), a rovněţ s přihlédnutím ke Třetímu dodatkovému protokolu k Evropské úmluvě o vydávání, který byl sjednán v Radě Evropy a upravuje zjednodušené vydávání. Tato právní úprava se přebírá i do nového zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech a jejím cílem je upravit zjednodušené vydání v souladu se současnými trendy jako řízení co nejflexibilnější, krátké a nezatíţené formalitami, které nejsou věcně odůvodněné. Podle této koncepce není v případě souhlasu osoby s vydáním třeba čekat na formální doručení extradiční ţádosti (podkladem vydání by byly dostatečné informace získané prostřednictvím Interpolu), ani vydávat formální rozhodnutí o přípustnosti a povolení vydání, ale v návaznosti na souhlas osoby bude vydání přímo realizováno (pokud by nebyl dán důvod pro odloţení vydání z důvodu souběţně probíhajícího trestního řízení nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v České republice). Práva osoby budou podle navrhované úpravy dostatečně chráněna, neboť souhlas s vydáním bude osoba dávat před předsedou senátu (soudem) po náleţitém poučení o všech důsledcích spojených s takovým souhlasem a v přítomnosti svého obhájce. Ke zjednodušenému vydání nicméně nebude moci dojít v případě, ţe vydání bude nepřípustné pro některý z důvodů uvedených v § 91 odst. 1 písm. b), h), i), k), l), n) aţ p) – tj. např. ţe osobě hrozí v doţadujícím státu trest smrti apod. Souhlasem se zjednodušeným vydáním by se osoba, o jejíţ vydání jde, vzdala i uplatnění zásady speciality, přičemţ i o tomto důsledku souhlasu s vydáním musí být předsedou senátu za přítomnosti obhájce předem poučena. O udělení souhlasu osoby s jejím vydáním se navrhuje neprodleně informovat doţadující stát, neboť včasné informování doţadujícího státu můţe vést k úsporám na jeho straně a zároveň je ţádoucí realizovat vydání co nejrychleji a je proto vhodné, aby doţadující stát začal neprodleně připravovat realizaci vydání.

K § 97

Navrhovaná úprava je v podstatě úpravou zavedenou zákonem č. 457/2008 Sb. a promítají se v ní koncepční změny ohledně zjednodušeného vydání (§ 96) a vydávací vazby (§ 101). Ministr spravedlnosti nerozhoduje o nepovolení vydání v případě, ţe soud vysloví nepřípustnost vydání, protoţe by se jednalo o nadbytečné rozhodnutí kopírující v podstatě rozhodnutí soudu. Namísto toho Ministerstvo spravedlnosti pouze cizímu státu oznámí, ţe vydání je nepřípustné a z tohoto důvodu je nelze povolit. Na základě poznatků z praxe se navrhuje upravit způsob ukončení řízení o vydání osoby cizímu státu poté, co byla věc podle § 95 odst. 5 předloţena ministru spravedlnosti a soud rozhodl, ţe vydání není přípustné, jakoţ i postup v případě, ţe po předloţení věci ministru spravedlnosti nastane nebo je zjištěn některý z důvodů, pro které nelze řízení o vydání osoby cizímu státu dokončit. V takovém případě se řízení ukončí a osoba se propustí z vydávací vazby, přičemţ ministr spravedlnosti nebude o ukončení řízení vydávat rozhodnutí, neboť by to byl zbytečně formální postup a kromě toho se jedná o stejné důvody, ze kterých ukončuje státní zástupce předběţné šetření, jenţ tak činí neformálním opatřením. Propuštění osoby z vazby v návaznosti na nepovolení jejího vydání anebo ukončení řízení o vydání ministrem nařizuje předseda senátu krajského soudu, který ve věci rozhodoval (§ 87 odst. 1).

K § 98

Dodatkové informace od doţadujícího státu vyţaduje Ministerstvo spravedlnosti, státní zástupce a soud tak činí jeho prostřednictvím.

K § 99

Právní úprava je převzata z novelizace hlavy dvacáté páté trestního řádu provedené zákonem č. 457/2008 Sb. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, vyhlášený pod č. 90/2008 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 63/06). Provádí rovněţ mezinárodněprávní závazky České republiky (např. čl. 19 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání). Rozhodování o odkladu vydání je svěřeno justičnímu orgánu, tj. předsedovi senátu soudu, který rozhodoval o přípustnosti vydání, resp. v případě zjednodušeného vydání předsedovi senátu soudu, který by o přípustnosti vydání rozhodoval, kdyby nešlo o zjednodušené vydání. Určení příslušnosti k rozhodování vychází z ustanovení § 87 odst. 1. Úprava dále vymezuje okruh osob, které mohou dát k rozhodnutí o odloţení vydání podnět – v zájmu flexibility je tento okruh navrhovatelů vymezen poměrně široce. Přitom předseda senátu můţe takové rozhodnutí učinit právě jen na návrh. O odloţení vydání bude moţné rozhodnout i později neţ jen bezprostředně po rozhodnutí o povolení vydání nebo vyslovení souhlasu se zjednodušeným vydáním, neboť nelze vyloučit, ţe ke zjištění důvodu pro odloţení vydání dojde aţ v průběhu období mezi povolením vydání (vyslovením souhlasu se zjednodušeným vydáním) a stanoveným datem realizace vydání. Rovněţ jsou demonstrativně vymezeny okolnosti, které by měly být vzaty v úvahu, rozhoduje-li předseda senátu o tom, zda vydání bude či nebude odloţeno, neboť nelze vyloučit, ţe v některých případech bude ţádoucí dát přednost trestnímu řízení v cizím státě a české trestní řízení např. následně předat do státu, který o vydání ţádal. Protoţe z nálezu Ústavního soudu vyplývá, ţe odkladem vydání nesmí dojít k prodluţování vydávací vazby (neboť tím by byly obcházeny zákonné limity „běţné“ vazby podle § 72a trestního řádu), je obligatorním důsledkem odloţení vydání propuštění osoby, o jejíţ vydání jde, z předběţné nebo vydávací vazby, přičemţ návazně je moţné zajistit přítomnost této osoby pro účely trestního řízení vedeného v České republice pomocí institutu vyšetřovací vazby (§ 67 a násl. trestního řádu).

K § 100

Dočasné předání osoby do doţadujícího státu lze nově provést pouze pro účely provedení nezbytných procesních úkonů, tj. za účelem provedení trestního stíhání, nikoli však jiţ pro výkon trestu. Dočasné předání povoluje předseda senátu soudu podle § 87 odst. 1. Je-li osoba, o jejíţ dočasné předání cizí stát poţádal, v České republice ve vazbě pro účely trestního řízení vedeného našimi orgány činnými v trestním řízení, lze dočasné předání povolit pouze se souhlasem dozorového státního zástupce nebo soudu, který je příslušný k vedení trestního řízení. Cizí stát musí rovněţ poskytnout ujištění o tom, ţe osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní svobodě a bude moţné proti ní uplatnit omezení vyplývající z důvodu vazby na území České republiky (např. v případě koluzní vazby). Vzhledem k tomu, ţe dočasné předání nepřerušuje výkon vazby, trestu odnětí svobody ani ochranného opatření spojeného s odnětím svobody v České republice, musí být s cizím státem dohodnuta přiměřená lhůta, v níţ musí být osoba do České republiky vrácena, přičemţ tato lhůta nesmí být delší neţ jeden měsíc (oproti dosavadní úpravě v § 400a odst. 1 trestního řádu byla tato lhůta výrazně zkrácena, neboť nově se dočasným předáním osoby do ciziny nepřerušuje výkon vazby v České republice – viz § 100 odst. 5). Tuto lhůtu lze prodlouţit, ale jen ke stejnému účelu, tj. k provedení nezbytných procesních úkonů v doţadujícím státě; příp. lze dočasné předání povolit opakovaně.

K § 101

Právní úprava je převzata z novelizace hlavy dvacáté páté trestního řádu provedené zákonem č. 457/2008 Sb. v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, vyhlášený pod č. 90/2008 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 63/06) a v určitých ohledech zpřesněna. V souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu vydávací vazba slouţí pouze k zajištění samotné technické realizace vydání. Její počátek je proto stanoven aţ po povolení vydání dotčené osoby, resp. vyslovení souhlasu se zjednodušeným vydáním, a to pouze, nebude-li vydání odloţeno. Upravena je rovněţ situace, kdy má soud rozhodovat o vazbě, aniţ by měl osobu, o níţ rozhoduje, k dispozici. Je tedy třeba zajistit přítomnost osoby při rozhodování o jejím vzetí do vazby, tj. soud musí mít moţnost osobu předvolat, dát předvést a v krajním případě i vydat příkaz k zatčení osoby. Dojde-li k vydání příkazu k zatčení podle § 69 trestního řádu, navrhovaná úprava logicky výslovně vylučuje moţnost pouţití postupu podle § 79 odst. 1 a § 193 odst. 1, tj. pátrání po osobě v cizině za účelem jejího vydání nebo předání do České republiky. Takový postup by byl v dané situaci nevhodný, neboť je-li v jakékoliv fázi vydávacího řízení zjištěno, ţe osoba se nachází mimo území České republiky, vede takové zjištění k ukončení vydávacího řízení (srovnej § 101 odst. 7). Česká republika nevede proti osobě, o jejíţ vydání jde, trestní řízení o skutku, jenţ je předmětem vydání, a proto nemůţe ani ţádat v takové situaci třetí stát o vydání této osoby. K vyţádání této formy justiční spolupráce je příslušný pouze cizí stát, jehoţ orgány vedou proti osobě pro předmětný skutek trestní řízení. Vzhledem k tomu, ţe podle citovaného nálezu Ústavního soudu musí vydávací vazba slouţit pouze k zajištění samotné technické realizace vydání a zásadně nelze vydávací vazbou nahrazovat vazbu pro účely trestního řízení vedeného v České republice, neboť tím by byly obcházeny zákonné limity „vyšetřovací“ vazby podle trestního řádu, zakotvuje se nově v odstavci 2, nebylo-li rozhodnuto o odloţení vydání podle § 101, výslovná povinnost dozorového státního zástupce nebo předsedy senátu soudu, který vede trestní řízení, propustit takovou osobu z vazby. Obdobně je stanovena tato povinnost pro předsedu senátu, pokud jde o propuštění osoby z výkonu pravomocně uloţeného nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Lze však předpokládat, ţe v praxi budou případy souběhu trestního řízení nebo výkonu trestu v České republice s realizací vydání osoby do cizího státu řešeny především postupem podle § 99, tj. odloţením vydání. V souladu s odůvodněním citovaného nálezu Ústavního soudu je stanovena maximální délka vydávací vazby tak, aby tohoto institutu nebylo zneuţíváno. Vzhledem k tomu, ţe je nutno vzít v úvahu, ţe např. letecké spojení do doţádaného státu můţe vyţadovat, aby si doţádaný stát před realizací vydání vyţádal povolení průvozu třetím státem, je vhodné stanovit dostatečnou maximální délku vydávací vazby a umoţnit její výjimečné prodlouţení v odůvodněných případech, kdy realizaci vydání zabrání nepředvídatelné okolnosti (např. ţivelní pohroma). Stanovena je však i nepřekročitelná celková maximální délka vydávací vazby. Výslovně jsou uvedeny důvody stavění běhu lhůty vydávací vazby, do běhu této lhůty se nezapočítává např. doba, po kterou se na osobu, o jejíţ vydání jde, hledí jako na ţadatele o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, ţe nelze vyloučit, ţe po povolení vydání nebo vyslovení souhlasu se zjednodušeným vydáním v průběhu vydávací vazby dojde ke zpětvzetí ţádosti o vydání či nastane jiný důvod, pro který nelze vydání realizovat, navrhuje se, aby v takových případech předseda senátu osobu z vydávací vazby neprodleně propustil a opatřením ukončil řízení o vydání.

K § 102

Nově se výslovně koncentruje rozhodování o podmínkách přípustnosti vydání ve vztahu ke všem ţádostem o vydání u jednoho soudu, tj. soudu, který je příslušný k řízení prvně doručené ţádosti o vydání. Rovněţ se navrhuje příkladmým výčtem stanovit kritéria, která ministr spravedlnosti musí zváţit při rozhodování o tom, kterému státu bude tato osoba vydána. Kritéria jsou převzata z mezinárodních smluv, zejm. Evropské úmluvy o vydávání. Pro případ souběhu extradičních ţádostí se výslovně vylučuje moţnost postupu ve zjednodušeném vydání podle § 96 tak, aby ze strany osoby, o jejíţ vydání jde, nemohlo docházet k účelové volbě jurisdikce (např. souhlasem se svým vydáním do státu, jehoţ je občanem, by se tato osoba vyhnula provedení trestního řízení ve třetím státě).

K § 103

Ustanovení upravuje postup orgánů ČR při udělení souhlasu cizímu státu s rozšířením vydání, bez nějţ orgány cizího státu v souladu se zásadou speciality nemohou vydanou osobu stíhat ani trestat za jiný trestný čin spáchaný před vydáním, neţ pro který bylo vydání původně povoleno. Soud i v tomto typu řízení rozhoduje ve veřejném zasedání, ale pouze za přítomnosti státního zástupce a obhájce. Přítomnost vydané osoby není vyţadována vzhledem k tomu, ţe tato osoba se jiţ nachází na území cizího (doţadujícího) státu ve vazbě, příp. výkonu trestu odnětí svobody. Z téhoţ důvodu se této osobě doručují (prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a vţdy v okamţiku daného úkonu, nikoli aţ společně, najednou) pouze výzva ke zvolení obhájce, ustanovení obhájce a rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti udělení souhlasu s rozšířením vydání, o veřejném zasedání se však nevyrozumívá. K zajištění práv obhajoby vydané osoby při veřejném zasedání je poţadována přítomnost jejího obhájce (jedná se o případ nutné obhajoby podle § 14) a rovněţ vyjádření této osoby k rozšíření vydání, které cizí stát musí zaslat jiţ jako podklad své ţádosti – není-li zasláno, je třeba je vyţádat jako dodatkovou informaci. Ustanovení odstavce 4 je zrcadlovým odrazem ustanovení § 85 odst. 2, tedy souhlas s rozšířením vydání není třeba, pokud proběhlo zjednodušené vydání, anebo se osoba po svém vydání do cizího státu kvalifikovaným způsobem vzdala uplatnění zásady speciality.

K § 104

Vzhledem k tomu, ţe mezinárodní smlouvy umoţňují současně se ţádostí o vydání poţádat také o zajištění a předání věcí, které mohou slouţit buď jako důkaz, nebo jsou výnosem z trestné činnosti (např. čl. 20 Evropské úmluvy o vydávání), navrhuje se upravit postup orgánů ČR při vyřízení takové ţádosti. V souladu se závazky vyplývajících z mezinárodních smluv se upravuje, ţe takto zajištěné věci lze cizímu státu předat i v případě, ţe osoba, o jejíţ vydání jde, zemřela nebo uprchla.

K hlavě III - Předání a převzetí trestního řízení

K § 105

Odstavec 1 rozšiřuje oproti stávajícímu § 448 odst. 1 tr. řádu okruh států, do kterých lze trestní řízení předat. Navrhovaná úprava odpovídá tomu, ţe jedním z předpokladů předání / převzetí trestního řízení je pozitivní jurisdikční konflikt mezi doţadujícím a doţádaným státem, přičemţ není rozhodující, od jakého titulu se jurisdikce odvíjí, takţe je zbytečné omezovat moţnost předání trestního řízení pouze na některé tituly pro výkon jurisdikce (aktivní personalita a částečně teritorialita v dosavadním § 448 odst. 1 tr. řádu). Toto ustanovení má význam zejména pro bezesmluvní styk, některé mezinárodní smlouvy umoţňují předávání trestního řízení v tomto rozsahu jiţ nyní (viz čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959). Odstavce 2 aţ 4 reagují na naduţívání institutu předání trestního řízení v praxi, kdy je často trestní řízení předáváno do cizího státu, aniţ by bylo zkoumáno, zda cizí stát má lepší předpoklady pro vedení trestního řízení neţ Česká republika. Proto je v odstavci 2 stanovena a v odstavci 4 konkretizována podmínka, ţe lze důvodně předpokládat, ţe účelu trestního řízení bude v cizím státě dosaţeno lépe neţ v České republice. V této souvislosti je téţ v odstavci 3 formulována negativní podmínka předání trestního řízení do cizího státu, která je výslovným provedením mezinárodních závazků České republiky v oblasti lidských práv a základních svobod. V odstavci 2 je dále stanovena podmínka, ţe v České republice byly shromáţděny veškeré dostupné důkazy, která je nezbytným předpokladem kvalitní spolupráce při předání / převzetí trestního řízení.

K § 106

Odstavce 1 a 2 přebírají, s níţe popsaným doplněním, text dosavadního § 448 odst. 2 a 3 tr. řádu, ve znění zákona č. 457/2008 Sb. Novela provedená zákonem č. 457/2008 Sb. si kladla za cíl zpřesnit právní úpravu v zájmu předcházení snahám o politické zasahování do předávání trestního řízení. V tomto směru se vázanost předání trestního řízení na ţádost státního zástupce a po podání obţaloby soudu a vymezení role ústředních orgánů při předání trestního řízení do cizího státu v praxi osvědčily, nicméně se ukázalo, ţe mají-li ústřední orgány při předávání trestního řízení do cizího státu fungovat jako skutečně aktivní prostředníci, je nezbytné v zákoně výslovně stanovit, ţe jejich stanovisko je pro justiční orgány závazné. Ústřední orgány neslouţí k tomu, aby bez dalšího pouze přeposílaly písemnosti do cizího státu nebo z cizího státu. Jejich úkolem je zajistit, aby postup vůči cizím státům v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech byl jednotný a respektoval určitá pravidla, vyplývající z tohoto zákona, mezinárodní smlouvy nebo praxe dosavadního styku s cizozemskými orgány. Proto musí být v tomto rozsahu stanovisko ústředních orgánů justičními orgány respektováno. Obdobné řešení bylo přijato téţ v oblasti právní pomoci (srov. § 40 odst. 2) a u vydávání (srov. § 80 odst. 2). Proto bylo předmětné ustanovení oproti dosavadnímu § 448 odst. 2 a 3 tr. řádu v tomto smyslu doplněno. Odstavec 3 vychází, s dílčími formulačními úpravami, z dosavadního § 448 odst. 4 tr. řádu. Věcně zde dochází ke zpřesnění v tom smyslu, ţe moţnost přímého styku je výslovně vztaţena nejen k zaslání ţádosti, ale téţ k zasílání veškerých dalších písemností, takţe pokrývá celou komunikaci s cizozemským orgánem v souvislosti s předáním trestního řízení. Tam, kde je moţný přímý styk justičních orgánů, je třeba jej vyuţívat v co moţná nejširší míře a styk přes ústřední orgány volit jen ve výjimečných případech.

K § 107

Úprava základních náleţitostí ţádosti o převzetí trestního řízení v současné hlavě XXV. tr. řádu chybí, ačkoli základní náleţitosti ţádosti o právní pomoc zde upraveny jsou (viz dosavadní § 427 odst. 1 tr. řádu). Tento nedostatek odstraňuje odstavec 1. V návaznosti na to jsou v odstavci 2 vymezeny přílohy ţádosti o převzetí trestního řízení. Náleţitosti ţádosti o převzetí trestního řízení nebo poţadavky na její přílohy mohou vyplývat téţ z mezinárodní smlouvy. Odstavec 3 představuje výslovný podklad pro poskytnutí dodatkových informací nebo jiných doplnění cizozemskému orgánu.

K § 108

Předání trestního řízení do cizího státu musí mít suspenzivní účinek na trestní řízení v České republice. U trestních řízení předávaných ve stádiu trestního stíhání je tento poţadavek ve stávající právní úpravě realizován v podobě rozhodování o přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Reţim přerušení trestního stíhání je však poněkud nepruţný v případě, ţe je třeba po předání trestního řízení do ciziny provést neodkladný či neopakovatelný úkon, nebo v případě oprav nebo doplnění ţádosti o převzetí trestního řízení poţadovaných ústředním orgánem. Zcela nevyhovujícím je tento reţim u tzv. vazebního předání trestního řízení do ciziny, kde judikatura účelově (ve snaze odůvodnit trvání vazby i po přerušení trestního stíhání) dovodila, ţe přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. řádu je institutem, který se výrazně odlišuje od všech ostatních případů zahrnutých do § 173 odst. 1 tr. řádu (viz R 3/2009). U trestních řízení předávaných ve stádiu před zahájením trestního stíhání nebo ve stádiu vykonávacího řízení podobný typ rozhodnutí zcela chybí a spoléhá se zde na zákonnou povinnost nepokračovat v trestním řízení nebo nenařídit výkon trestu upravenou v dosavadním § 448 odst. 5 tr. řádu, která je však vázána aţ k okamţiku rozhodnutí orgánu doţádaného státu o převzetí trestního řízení. Proto se zavádí nový typ rozhodnutí – dočasné upuštění od některých úkonů trestního řízení, který se uplatní v případě předání trestního řízení do cizího státu v kterémkoli stádiu. Rozhodováno bude před předloţením ţádosti o převzetí trestního řízení Nejvyššímu státnímu zastupitelství nebo Ministerstvu spravedlnosti k odeslání do cizího státu nebo v přímém styku před odesláním takové ţádosti do cizího státu. Rozhodnutí má formu usnesení (§ 119 tr. řádu), proti němuţ není stíţnost přípustná (§ 141 odst. 2 tr. řádu). Důsledkem takového rozhodnutí bude nemoţnost pokračovat v trestním řízení v České republice (včetně nemoţnosti vykonat trest nebo ochranné opatření) s výjimkou neodkladných nebo neopakovatelných úkonů a úkonů nezbytných k předání trestního řízení do cizího státu (včetně vazby u tzv. vazebního předání). Bylo-li rozhodnuto o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení, lze v trestním řízení pokračovat pouze, bylo-li rozhodnuto o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení; také toto rozhodnutí má formu usnesení (§ 119 tr. řádu), proti němuţ není stíţnost přípustná (§ 141 odst. 2 tr. řádu). Výčet důvodů pro rozhodnutí o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení odpovídá výčtu důvodů, pro které lze pokračovat v trestním řízení nebo nařídit výkon trestu podle § 448 odst. 6 tr. řádu, pouze bylo nově doplněno písm. a), v němţ je pamatováno na moţnost zpětvzetí ţádosti o převzetí trestního řízení, a v písm. e) postačí pouze jeden opakovaný dotaz.

K § 109

Současná úprava v § 448 tr. řádu zpětvzetí ţádosti o převzetí trestního řízení nijak neřeší. Toto ustanovení, inspirované čl. 21 odst. 2 písm. e) a čl. 12 odst. 2 písm. c) Evropské úmluvy o předávání trestního řízení ze dne 15. 5. 1972, přináší vyjasnění v tom smyslu, ţe jednostranně lze vzít ţádost o převzetí trestního řízení zpět jen do doby, neţ o ní cizí stát rozhodne. Po převzetí trestního řízení cizím státem lze postupovat pouze po dohodě s ním, k čemuţ směřuje ţádost o odvolání rozhodnutí o převzetí trestního řízení. Takový postup bude praktický typicky v situaci, kdy se obviněný nebo podezřelý, který se dosud zdrţoval v cizím státě, coţ bylo jedním z důvodů pro předání trestního řízení do tohoto státu, vrátí do České republiky.

K § 110

Toto ustanovení obsahuje výslovnou úpravu tzv. vazebního předání trestního řízení do cizího státu, která ve stávajícím § 448 tr. řádu chybí. Z odstavce 1, který stanoví omezující podmínky pro aplikaci tohoto institutu [obviněný cizí státní příslušník, důvod pro upřednostnění jurisdikce cizího státu a některá z podmínek uvedených pod písmeny a) aţ d)], jeţ se uplatní vedle standardních podmínek uvedených v § 105, je zřejmé, ţe půjde o naprosto výjimečné případy. Specifičnost tzv. vazebního předání trestního řízení se projevuje i v doplňujících náleţitostech ţádosti o převzetí trestního řízení podle odstavce 2. Tzv. vazební předání trestního řízení se zpravidla neobejde bez předjednání s cizozemským orgánem. Odstavec 3 upravující provedení předání osoby vychází z formulace ustanovení o provedení vydání ve vydávacím řízení (§ 101 odst. 4).

K § 111

Toto ustanovení dopadá na případy, kdy je o uloţení ochranného léčení rozhodováno samostatně (§ 239 odst. 1 tr. řádu), osoba, o níţ má být rozhodováno, se nachází na území cizího státu a její přítomnost u veřejného zasedání nelze zajistit.

K § 112

Toto ustanovení rozšiřuje oproti dosavadnímu § 447 odst. 1 tr. řádu okruh věcí, v nichţ lze převzít trestní řízení z cizího státu. Obdobně jako § 105 odst. 1 odpovídá navrhovaná úprava tomu, ţe jedním z předpokladů předání / převzetí trestního řízení je pozitivní jurisdikční konflikt mezi doţadujícím a doţádaným státem, přičemţ není rozhodující, od jakého titulu se jurisdikce odvíjí, takţe je zbytečné omezovat moţnost převzetí trestního řízení pouze na některé tituly pro výkon jurisdikce (aktivní personalita v dosavadním § 447 odst. 1 tr. řádu). Toto ustanovení má význam zejména pro bezesmluvní styk, některé mezinárodní smlouvy umoţňují převzetí trestního řízení v tomto rozsahu jiţ nyní (viz čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959).

K § 113

Odstavce 1 a 2 vycházejí s dílčími formulačními změnami z osvědčené úpravy v dosavadním § 447 odst. 1 a 2 tr. řádu. Na základě zkušeností z praxe byl nově stanoven v odstavcích 3 a 4 výslovný podklad pro vyţádání dodatkových informací od cizozemského orgánu a zpráv od orgánů veřejné moci (např. zprávy o občanství osoby, ohledně níţ je ţádáno o převzetí trestního řízení, nebo opisy z evidence Rejstříku trestů), potřebných pro rozhodnutí o ţádosti o převzetí trestního řízení, a v odstavci 5 byla nově stanovena výslovná povinnost informovat cizozemský orgán o rozhodnutí o takové ţádosti.

K § 114

V tomto ustanovení je formulován hlavní důsledek rozhodnutí o převzetí trestního řízení z ciziny spočívající v „přenesení“ důkazů shromáţděných v trestním řízení v cizím státu do trestního řízení vedeného v České republice. Formulace vychází z dosavadního § 447 odst. 3 tr. řádu, došlo však k jejímu zpřesnění (pojem „důkaz“ namísto pojmu „procesní úkon“) a s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) byla vypuštěna část věty, která se týkala důkazní hodnoty důkazů opatřených v cizím státě.

K § 115

Toto ustanovení kodifikuje současnou praxi, kdy o výsledku převzatého trestního řízení je cizozemský orgán informován tím orgánem, který rozhodl o převzetí trestního řízení, a to i kdyţ konečné rozhodnutí vydal jiný orgán (např. soud).

K § 116

V případě převzetí trestního řízení z cizího státu je Česká republika státem doţádaným. Pokud se v převzatém trestním řízení objeví důvod pro předání trestního řízení zpět do doţadujícího státu, není na místě ţádat o „převzetí předaného trestního řízení“, ale vrátit trestní řízení podle tohoto ustanovení. Postup při vrácení trestního řízení je podobný jako u ţádosti o převzetí trestního řízení (proto se zde také odkazuje na přiměřené uţití ustanovení dílu prvního), nicméně namísto ţádosti o převzetí trestního řízení bude třeba sepsat dopis, který bude obsahovat informaci o vrácení trestního řízení a jeho důvodu (náleţitosti ţádosti o převzetí trestního řízení lze jinak na tento dopis přiměřeně aplikovat), a doţadující stát nebude rozhodovat o „převzetí předaného trestního řízení“. Jelikoţ po vrácení trestního řízení zůstane v České republice otevřeno původně převzaté trestní řízení (v němţ bude rozhodnuto o dočasném upuštění od trestního řízení), bude třeba vyčkat výsledku trestního řízení v doţadujícím státu.

K § 117

Jedná se o zrcadlové ustanovení k § 111.

K hlavě IV - Uznání a výkon rozhodnutí ve vztahu k cizímu státu

Do této hlavy, která v úplně nejzákladnějším rámci vychází z dosavadní právní úpravy uznávání a výkonu rozhodnutí cizozemských rozhodnutí, bylo nezbytné promítnout zkušenosti justiční praxe s její aplikací. Text této hlavy pochopitelně reflektuje stav, kdy odlišnosti týkající se vzájemného uznávání a výkonu rozhodnutí mezi členskými státy Evropské unie jsou upraveny samostatně.

K § 118

Toto ustanovení nově definuje pojem cizozemského rozhodnutí a na rozdíl od předchozí právní úpravy jej vymezuje stručněji. I v tomto novém vymezení však je nadále třeba cizozemským rozhodnutím rozumět (ve shodě s dosavadním zněním § 449 trestního řádu) rozhodnutí vydané orgánem cizího státu, kterým

- byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo podmíněný trest odnětí svobody,

- byl přeměněn podmíněný trest nebo peněţitý trest na trest odnětí svobody,

- byla vyslovena vina, ale uloţení trestu bylo podmíněně odloţeno,

- byl uloţen peněţitý trest nebo zákaz činnosti,

- byl uloţen trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,

- bylo uloţeno ochranné opatření, nebo

- byla odsouzenému, který se nachází na svobodě, uloţena povinnost podrobit se dohledu a kontrole. Bezpochyby je ovšem třeba do tohoto výčtu, který není na rozdíl od dřívější právní úpravy moţno chápat taxativně, zařadit i jiná obdobná rozhodnutí vydaná orgánem cizího státu v souvislosti s trestným činem, např. rozhodnutí, kterým byl odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. To mj. umoţní odvolat výhradu, kterou Česká republika učinila k Evropské úmluvě o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli z 30. listopadu 1964.

K § 119

Ustanovení upravuje povinnost justičních orgánů stýkat se s justičními orgány cizích států v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí výhradně prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti. Jakkoli se i při postupu podle dosavadní právní úpravy justiční orgány České republiky stýkaly s justičními orgány cizích států (zde rozuměj s justičními orgány jiných neţ členských států Evropské unie) v tomto řízení výhradně prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, výslovná zákonná úprava takového pravidla ovšem chyběla. Jeho smyslem je zajistit jednotný postup a vyvrátit případné pochybnosti např. v situacích, kdy je smluvně sjednán přímý styk justičních orgánů v rámci poskytování právní pomoci ve věcech trestních. Významnou roli hraje také skutečnost, ţe jinak neţ na návrh Ministerstva spravedlnosti nemůţe být řízení o uznání a výkonu rozhodnutí na území České republiky zahájeno, proto je ţádoucí, aby tento orgán disponoval bezprostředně informacemi, jeţ by mohly mít eventuálně vliv na dispozici s návrhem. Potřeba zákonného zakotvení komunikace justičních orgánů prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti je tedy nanejvýš ţádoucí. Pokud jde o odstavec 2, je třeba konstatovat, ţe dosavadní právní úprava výslovně upravovala doručování rozsudku, jímţ bylo rozhodnuto o uznání cizozemského rozhodnutí, osobě, která je v době uznávacího řízení ve výkonu trestu odnětí svobody v cizím státu, prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti (dosavadní § 452 odst. 2 trestního řádu). Praxe však ukázala, ţe justiční orgány, zejména soudy, v samotném řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí z různých důvodů komunikují s osobou, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje, i během tohoto řízení (typicky půjde např. o doručování opatření o ustanovení obhájce) a okruh tímto způsobem doručovaných písemností je proto třeba rozšířit. Stejně tak bylo třeba v tomto ustanovení upřesnit, ţe uvedeným způsobem bude doručováno do ciziny jenom občanům České republiky. Ministerstvo spravedlnosti totiţ v řadě případů realizuje vlastní doručení písemnosti cestou zastupitelských úřadů České republiky, které tuto konzulární funkci plní v reţimu Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích ze dne 18. dubna 1961, uplatňujíce právo na styk se státním příslušníkem České republiky.

Občanům jiných států nebo osobám bez státní příslušnosti budou v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí doručovány podle tohoto ustanovení písemnosti do ciziny cestou právní pomoci.

K § 120

Výčet podmínek, za kterých lze podle odstavce 1 uznat na území České republiky cizozemské rozhodnutí, je oproti stávající právní úpravě konkrétnější. Výslovně byl stanoven poţadavek na oboustrannou trestnost činu, o kterém bylo cizozemským rozhodnutím rozhodováno. Tím je sice kodifikováno pravidlo, kterým je Česká republika smluvně vázána (např. z Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, ze Smlouvy mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních ze dne 20. května 1990), nově se ovšem v důsledku tohoto zákonného zakotvení dané pravidlo vztahuje i na tzv. bezesmluvní styk, tzn. na případy, ve kterých sice mezi Českou republikou a cizím státem mezinárodní smlouva neexistuje, je ovšem zaručena vzájemnost. O sjednocení reţimu styku smluvního a bezesmluvního jde pak také vyjádřením poţadavku na české státní občanství osoby, vůči které směřuje cizozemské rozhodnutí ukládající trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody. I další, nově formulované podmínky uznání cizozemského rozhodnutí v odstavci 1 pod písmeny h) a j) nejsou ničím jiným, neţ konkretizací zájmů České republiky dosud chráněných podle § 377 trestního řádu. Odstavce 3 a 4 upravují výjimky z obecných podmínek pro uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky a dávají zákonný rámec postupu, kdy ohledně občana České republiky není třeba na těchto podmínkách trvat. Mezinárodní smlouva nebo záruka vzájemnosti tak nemusí být dána v případech, jde-li o českého státního občana, který s uznáním cizozemského rozhodnutí souhlasí, na podmínkách formulovaných pod písmeny b) aţ h) odstavce 1 pak není třeba trvat v případech souhlasu českého státního občana s tímto uznáním za současné existence humanitárních důvodů pro takový postup.

K § 121

V tomto ustanovení se oproti stávající právní úpravě přesně formuluje způsob a okamţik zahájení řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí. To je podle odstavce 1 moţné zahájit dvěma způsoby - buď návrhem Ministerstva spravedlnosti, anebo postoupením ţádosti cizího státu o vzetí osoby, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje, do uznávací vazby. Na rozdíl od stávající právní úpravy toto ustanovení také transparentně upravuje oprávnění Ministerstva spravedlnosti opatřovat nezbytné informace pro jeho další postup. Přitom je třeba zdůraznit, ţe Ministerstvo spravedlnosti, které má v daném řízení postavení navrhovatele, má nejen moţnost se svým návrhem disponovat, tzn. v tomto případě jej vzít zpět, nýbrţ můţe uplatnit také diskreční pravomoc, tzn., ţe i při splnění zákonných podmínek, za kterých je uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky moţné, nemusí při zhodnocení všech okolností případu návrh na uznání a výkon rozhodnutí vůbec podat. Zároveň bylo třeba v zákoně definovat procesní stav po zpětvzetí návrhu Ministerstva spravedlnosti. Řízení je tímto krokem ministerstva povaţováno za skončené, aniţ je o tom dále soudem jakkoli rozhodováno. V odstavci 2 se upravuje mechanismus získání souhlasů předpokládaných § 120 odst. 2 a 3, § 124 odst. 6, § 126 tohoto zákona a dále souhlasu předpokládaného v čl. 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob z 21. března 1983, kdyţ takovému postupu dosavadní zákonný rámec chyběl. Odstavec 3 deklaruje věcnou příslušnost krajských soudů k řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí. Co se týče rozhodování o samotném uznání cizozemského rozhodnutí, i dosavadní právní úprava stanovila věcnou příslušnost krajského soudu.

Rozhodnutí o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí však jiţ náleţelo soudu příslušnému podle obecných pravidel věcné příslušnosti podle § 16 a 17 trestního řádu. Nová právní úprava naproti tomu pojímá rozhodování o uznání a rozhodování o výkonu jako jeden celek do jediného řízení, jediného rozhodnutí (viz § 124). V otázce místní příslušnosti pak je zachována základní idea stávající právní úpravy, tzn. k řízení je místně příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu osoba, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje, má nebo měla poslední trvalý pobyt (v případě rozhodnutí směřujícího vůči majetku se místní příslušnost odvíjí od umístnění takového majetku). Nově se upravuje jako kritérium pro určení místní příslušnosti místo, kde se tato osoba zdrţuje. Ve shodě se stávající právní úpravou se subsidiárně stanoví místní příslušnost Krajského soudu v Praze. Z odstavce 5 pak plyne, ţe je-li jednou místní příslušnost krajského soudu zaloţena, nepřihlíţí se k jakýmkoli změnám v kritériích rozhodných pro její určení, ke kterým došlo následně. Úprava uvedená v odstavci 4 by měla vyloučit případné spory o místní příslušnost v situacích, kde je současně dána místní příslušnost více krajských soudů. Aby byly vyloučeny jakékoli pochybnosti o příslušnosti soudů ve vykonávacím řízení, odstavec 6 připomíná, ţe tato právní úprava se nedotýká zvláštní úpravy pro toto řízení, pojaté do hlavy dvacáté první trestního řádu.

K § 122

Moţnost vzetí osoby, proti které cizozemské rozhodnutí směřuje, do vazby, nepřebírá nová právní úprava z té stávající zcela identicky. Je sice zachována původní myšlenka moţnosti vzetí této osoby do vazby před rozhodnutím o uznání, a to jak z vlastní iniciativy soudu, tak na základě ţádosti cizího státu postoupené Ministerstvem spravedlnosti, nově se však v odstavci 1 jako podmínka pro toto rozhodnutí stanoví obava, ţe tato osoba uprchne nebo se bude skrývat, a mařit tak uznání a výkon cizozemského rozhodnutí. V odstavci 2 se nově výslovně upravuje situace, kdy je ţádost cizího státu o vzetí osoby do vazby doručena Ministerstvu spravedlnosti dříve, neţ samotná ţádost o uznání a výkon rozhodnutí. Postoupením této ţádosti soudu se podle § 121 odst. 1 zahajuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí. Vzhledem k tomu byla stanovena soudu povinnost informovat Ministerstvo spravedlnosti o opatřeních, která byla na základě postoupené ţádosti učiněna. Vzhledem k účinkům, které jsou nově na postoupení ţádosti cizího státu o vzetí osoby do vazby soudu vázány, je třeba zakotvit moţnost a mechanismus opatření doplňujících informací, neobsahuje-li ţádost dostatek informací pro další postup. Odstavec 3 proto takovou moţnost Ministerstvu spravedlnosti nabízí. To pak, vyţaduje-li doplnění ţádosti, musí k tomu stanovit cizímu státu přiměřenou lhůtu a poučit jej o riziku odmítnutí ţádosti v případě nedoplnění poţadovaných informací. Není-li ţádost ve stanovené lhůtě doplněna, Ministerstvo spravedlnosti ji soudu vůbec nepostupuje a vyrozumí cizí stát o odmítnutí ţádosti. Jak ukazuje odstavec 4, v souvislosti s podrobnější úpravou vazebního řízení v rámci řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí bylo třeba nastavit také přiměřený a zároveň nepřekročitelný časový limit pro doručení ţádosti cizího státu o uznání a výkon rozhodnutí Ministerstvu spravedlnosti v případech, ve kterých byla osoba, proti které cizozemské rozhodnutí směřuje, vzata do vazby na základě předcházející ţádosti cizího státu o vzetí do vazby. Jde o lhůtu propadnou, s jejímţ uplynutím zákon nově spojuje jednak nutnost propuštění osoby z vazby, jednak také skončení celého řízení. Sledování lhůty pro doručení ţádosti vyţaduje s ohledem na zásadní účinky spojené s jejím marným uplynutím pruţnou vzájemnou komunikaci mezi Ministerstvem spravedlnosti a příslušným soudem. Odstavec 4 rovněţ pamatuje na situaci, kdy sice cizí stát ve stanovené lhůtě ţádost o uznání a výkon rozhodnutí Ministerstvu spravedlnosti nedoručil, učinil tak ovšem kdykoli po uplynutí této lhůty. V takovém případě je třeba postupovat podle § 121 odst. 1, návrhem Ministerstva spravedlnosti je zahájeno řízení nové a v tomto novém řízení je moţno za podmínek odstavce 1 tuto osobu vzít do vazby opět.

K § 123

Toto ustanovení vychází v základních hlediscích ze stávající právní úpravy. To znamená, ţe se předpokládá nadále rozhodování soudu ve veřejném zasedání s tím, ţe se výslovně upravuje obligatorní přítomnost státního zástupce a je-li osobní svoboda osoby, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje, v cizině některým z uvedených důvodů omezena, i obligatorní přítomnost jejího obhájce; o veřejném zasedání se v takovém případě osoba nevyrozumívá, doručují (prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a vţdy v okamţiku daného úkonu, nikoli aţ společně, najednou) se jí pouze výzva ke zvolení obhájce, ustanovení obhájce a rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí. V odstavci 2 se nově omezuje potřeba písemného vyjádření státního zástupce jen na případy, kdy je vedeno řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, kterým byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody. Dosavadní praktické zkušenosti ukazují, ţe nejčastěji je na ţádost jiného neţ členského státu Evropské unie vedeno řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, kterým byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, a tudíţ v převáţné většině případů bude přicházet v úvahu podání písemného vyjádření státním zástupcem. Na rozdíl od případů, ve kterých jde o uznání a výkon rozhodnutí, kterými byl uloţen trest nebo ochranné opatření přímo nespojené s omezením osobní svobody, je zde písemné vyjádření státního zástupce předpokládáno právě s ohledem na intenzitu opatření, kterými má být na osobu v případě uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí v České republice působeno. Odstavec 3 výslovně upravuje povinnost soudu doručit rozhodnutí o návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí Ministerstvu spravedlnosti. V této výslovné úpravě se odráţí pro tento zákon specifické, jinak ovšem velmi unikátní, procesní postavení Ministerstva spravedlnosti jako strany tohoto řízení. Oznámení rozhodnutí je pak základním předpokladem pro moţnost podání opravného prostředku.

K § 124

Konstrukce celého tohoto ustanovení transparentním způsobem odstraňuje pochybnosti, jeţ vyvolávala dosavadní právní úprava fázováním celého procesu na stádium uznávací a vykonávací. Ve shodě s dosavadní úpravou zachovává pro rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí formu rozsudku, současně ovšem zcela srozumitelně v odstavci 2 vyjadřuje, ţe uzná-li soud cizozemského rozhodnutí na území České republiky, současně rozhodne o tom, ţe se trest uloţený uznaným cizozemským rozhodnutím vykoná. Přitom dále odstavec 2 řeší situace, kdy druh anebo výměra trestu uloţeného uznaným cizozemským rozhodnutím nejsou slučitelné s právním řádem České republiky. Dosavadní právní úprava v této souvislosti uţívá termín „přeměna trestu“, coţ ovšem ne zcela přesně vystihuje poměrně výjimečnou situaci, kdy v podstatě vykonávající stát zasahuje do výroku rozhodnutí státu vydávajícího. Navíc současně uţívaný pojem „přeměna trestu“ obsahově spíše odpovídá situaci, kdy by měl soud výrok o uloţeném trestu měnit, tzn. znovu rozhodovat o uloţení trestu podle právního řádu vykonávajícího státu. Situace popsané pod písmeny a) a b) přesněji vystihuje termín „přizpůsobení“ znamenající maximální připodobnění trestu či ochranného opatření neznámého právu České republiky trestu či ochrannému opatření přípustnému podle práva České republiky, nebo maximální moţné přiblíţení výměry trestu či ochranného opatření uloţených cizozemským rozhodnutím výměře přípustné podle práva České republiky.

Výslovná úprava zákazu zhoršení postavení osoby, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje, pokud jde o druh a délku trestu, jak je obsaţena v odstavci 3, je zákonným odrazem mezinárodněprávních závazků České republiky [viz např. čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983; navrhovaná úprava je rovněţ v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Veermäe proti Finsku z 15. 3. 2005, č. 38704/03, a János Csoszánski proti Švédsku z 27. 6. 2006, č. 22318/02)].

Současná právní úprava je sama o sobě poměrně málo přehledná a nenabízí přímou odpověď na otázku, ve které fázi řízení má být rozhodováno o tom, v jakém typu věznice osoba, proti které cizozemské rozhodnutí směřuje, vykoná trest odnětí svobody uloţený uznaným cizozemským rozhodnutím. Rozhodovací praxe vykrystalizovala v postup, kdy bylo o zařazení této osoby do konkrétního typu věznice rozhodováno aţ ve vykonávacím řízení. Při komplexním pojetí řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí tak, jak je navrhováno nyní, je třeba v odstavci 4 zareagovat na situaci, ţe o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je rozhodováno současně. Proto je třeba, aby bylo zároveň rozhodnuto o tom, v jakém typu věznice bude trest uloţený uznaným cizozemským rozhodnutím vykonán. Přitom je vycházeno z předpokladu, ţe se rozhodnutí o zařazení osoby, proti které cizozemské rozhodnutí směřuje, do konkrétního typu věznice bude bezvýjimečně řídit právní úpravou České republiky. Zároveň ale zařazování osob do konkrétního typu věznice nepodléhá omezení obsaţenému v odstavci 3, neboť není otázkou přizpůsobení druhu nebo délky trestu, nýbrţ otázkou způsobu jeho výkonu. Odstavec 5 svou podstatou přejímá dosavadní právní úpravu, pouţitá formulace je ovšem výstiţnější a nevyvolává pochybnosti o tom, jak v dané situaci postupovat. V odstavci 6 je na rozdíl od dosavadní právní úpravy nově zakotvena moţnost vykonat v České republice trest ve vyšší výměře, neţ jakou připouští trestní zákon, pokud s tím občan České republiky, který má být předán do České republiky, souhlasí a jeho předání z ciziny nelze dosáhnout jinak. Otevírá se tím prostor k převzetí občanů České republiky k dalšímu výkonu trestu zejména v bezesmluvním styku ve věcech, kdy tato osoba o výkon trestu v České republice poţádá, odsuzující stát ovšem její předání podmiňuje tím, ţe trest bude vykonán v původně uloţené výměře.

K § 125

V tomto případě jde o ustanovení zcela nové a je jím vyplňována mezera v dosavadní právní úpravě, ve které právní regulace negativního rozhodnutí zcela absentovala. Vzhledem k tomu, ţe rozhodnutí o zamítnutí návrhu Ministerstva spravedlnosti s sebou na území České republiky nepřináší ţádné další důsledky, postačí, pokud takové rozhodnutí bude mít formu usnesení. Odstavec 1 obsahuje taxativní výčet důvodů, pro které lze návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí zamítnout a současně stanoví, ţe v tomto případě soud rozhoduje usnesením. Vzhledem k tomu, ţe i Ministerstvo spravedlnosti má podle odstavce 2 jako navrhovatel právo napadnout zamítavé usnesení stíţností, předpokládá se povinnost soudu takové rozhodnutí ministerstvu doručit, přičemţ se v tomto ohledu pouţije obecná úprava doručování usnesení podle trestního řádu. Současně se vylučuje pouţití § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Účelem této právní úpravy je, aby odvolací soud nemohl z podnětu stíţnosti proti usnesení soudu I. stupně, jímţ byl návrh Ministerstva spravedlnosti zamítnut, po zrušení tohoto usnesení sám rozhodnout rozsudkem, ţe se cizozemské rozhodnutí na území České republiky uzná. Je totiţ třeba si uvědomit, ţe stále jde o řízení o stíţnosti, nikoli o odvolání, a rozhodnutí rozsudkem v tomto řízení podle obecné úpravy (§ 146 aţ 150 trestního řádu) nepřichází v úvahu. V odstavci 3 je (obdobně jako v § 95 odst. 4 ve vydávacím řízení) výslovně řešen dopad rozhodnutí o zamítnutí návrhu na uznávací vazbu.

K § 126

Také zde se jedná o zcela novou právní úpravu, která doposud chyběla. Praxe ukázala, ţe je třeba vytvořit zákonný rámec pro řešení případů, ve kterých cizí stát, jenţ poţádal o převzetí osoby k dalšímu výkonu trestu nebo ochranného opatření, podmiňuje jeho vlastní předání poskytnutím ujištění, ţe budou dodrţeny lhůty nebo jiné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo předčasné ukončení takového výkonu stanovené právem tohoto státu. Navrhovaná právní úprava řeší jak situaci, kdy je ţádost cizího státu o poskytnutí tohoto ujištění podána ještě před rozhodnutím soudu o návrhu Ministerstva spravedlnosti na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí, tak i situaci, kdy je tato ţádost doručena aţ poté, co jiţ bylo o návrhu Ministerstva spravedlnosti podle § 121 odst. 1 rozhodnuto. V takovém případě činí soud další rozhodnutí. Přitom postupuje přiměřeně podle § 123 aţ 125.

K § 127

Toto ustanovení napravuje nedostatek současné právní úpravy a výslovně upravuje, kdy se ohledně odvolání a řízení o něm uplatní obecná právní úprava podle trestního řádu a kdy se postupuje odchylně. Odstavec 1 obsahuje taxativní výčet subjektů se samostatným odvolacím právem a v souladu s celkovou koncepcí řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí nově do tohoto výčtu zařazuje i Ministerstvo spravedlnosti, přičemţ má stejně jako státní zástupce, moţnost napadnout rozsudek i v neprospěch osoby, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje. Protoţe pak jde o pojetí vybočující z obecné úpravy podle trestního řádu, neboť Ministerstvo spravedlnosti v trestním řízení nefiguruje, odkazuje odstavec 2 na příslušná ustanovení trestního řádu, jeţ se uplatní i pro postup Ministerstva spravedlnosti. Další speciální úpravu obsahuje odstavec 3, který představuje výjimku z jinak striktních poţadavků na obsahové náleţitosti odvolání a následků plynoucích z jejich nesplnění. Tato výjimka se týká odvolání osoby, proti které směřuje cizozemské rozhodnutí a která se v cizině nachází na svobodě, jeţ není zastupována obhájcem. Toto změkčující ustanovení zohledňuje případy, ve kterých není podle § 14 odst. 2 dán důvod nutné obhajoby a formální přístup by zde byl výrazně k tíţi této osoby. Odstavec 4 na rozdíl od současné právní úpravy stanoví, ţe bude-li přicházet v úvahu, aby odvolací soud ve věci rozhodoval rozsudkem, bude se tak zásadně dít ve veřejném zasedání, neboť pouze tímto způsobem je moţné zajistit zásadu veřejnosti řízení. Shledá-li odvolací soud, ţe jsou ve věci dány důvody pro zamítnutí návrhu na uznání a výkon cizozemského rozhodnutí uvedené v § 125 odst. 1, musí podle odstavce 5 rozsudek napadený odvoláním zrušit a o zamítnutí rozhodnout sám. Odstavec 6 dále umoţňuje odvolacímu soudu zrušit napadený rozsudek i z dalších důvodů, a to tehdy, jestliţe shledá, ţe napadený rozsudek je v důsledku porušení ustanovení tohoto zákona nesprávný. Odstavec 7 opět reaguje na specifickou roli Ministerstva spravedlnosti v tomto řízení. Odstavec 8 obsahuje výčet ustanovení trestního řádu upravujících odvolání a řízení o něm, která se s ohledem na zvláštnosti předmětu řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí neuţijí. Z daného výčtu mj. vyplývá, ţe nově se odvolacímu soudu umoţňuje po zrušení rozsudku věc vrátit k novému rozhodnutí soudu prvního stupně.

K § 128

Jde o zcela novou moţnost dosáhnout přezkoumání pravomocného rozhodnutí soudu o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí Nejvyšším soudem. Stávající právní úprava sice nevylučuje moţnost napadení pravomocného rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí stíţností pro porušení zákona, moţnost zjednání nápravy však je limitována pouze na případy, kdy byl soudy nalézacími porušen zákon v neprospěch osoby, proti které cizozemské rozhodnutí směřuje. Naproti tomu podle této právní úpravy lze dosáhnout zrušení i takového rozhodnutí, kterým byl porušen zákon ve prospěch takové osoby. Moţnost podání takového návrhu je vázána výlučně na osobu ministra spravedlnosti, je omezena časově a pouze na případy, jde-li o cizozemské rozhodnutí, kterým byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody a Ministerstvo spravedlnosti jiţ z týchţ důvodů napadlo rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem. Podle odstavce 1 lze pochopitelně podat návrh na přezkoumání rozhodnutí i tehdy, pokud sice řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně podán nebyl, neboť Ministerstvo spravedlnosti nemělo důvod pro jeho podání, nicméně pochybnosti o správnosti rozhodnutí vzbuzuje aţ rozhodnutí odvolacího soudu. Odstavec 2 upravuje řízení před Nejvyšším soudem a způsoby jeho rozhodnutí o návrhu ministra spravedlnosti podle odstavce 1.

K § 129

V tomto ustanovení se nově formulují pravidla postupu Ministerstva spravedlnosti ve věci po pravomocném rozhodnutí soudu o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí. Jakkoli i podle tohoto ustanovení je Ministerstvu spravedlnosti dán prostor pro zváţení vhodnosti převzetí výkonu rozhodnutí, na rozdíl od stávající právní úpravy se zřetelně deklaruje výjimečnost případů, ve kterých souhlas s převzetím výkonu trestu vysloven nebude. Současně toto ustanovení jasně formuluje povinnost Ministerstva spravedlnosti vyrozumět o postoji k převzetí výkonu trestu jak cizí stát, jehoţ rozhodnutí bylo uznáno, tak i soud, který toto cizozemské rozhodnutí na území České republiky uznal.

K § 130

V návaznosti na celkově podrobnější právní úpravu řízení o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky se detailněji a srozumitelněji formulují pravidla pro postup při výkonu samotného uznaného cizozemského rozhodnutí. Odstavec 1 vymezuje okamţik, kdy soud nařídí výkon uznaného cizozemského rozhodnutí, přičemţ zdůrazňuje bezprostřední návaznost tohoto úkonu na informaci o tom, ţe jak Ministerstvo spravedlnosti, tak i odsuzující stát, s převzetím a předáním výkonu rozhodnutí vyslovily souhlas. Odstavec 2 v podstatě přebírá dosavadní právní úpravu zápočtu části trestu vykonané v cizině, doby vazby vykonané v cizině pro týţ skutek a doby převozu do trestu, jenţ má být vykonán na území České republiky, nově je zohledněno zákonné zakotvení institutu uznávací vazby. Stejně tak i odstavce 3 a 4 přebírají v zásadě dosavadní právní úpravu, stíţnosti proti usnesení podle odstavce 4 je nově přiznán odkladný účinek. I zde platí, ţe usnesení soud doručuje Ministerstvu spravedlnosti, které je můţe napadnout stíţností, a to i v neprospěch osoby, vůči níţ cizozemské rozhodnutí směřuje. Nově se upravuje povinnost soudu zrušit rozhodnutí o uznání v případě, ţe bylo cizozemské rozhodnutí v odsuzujícím státě pravomocně zrušeno. Soud tak činí usnesením.

K § 131

V tomto případě jde o zcela novou právní úpravu. V odstavci 1 se nově zakotvuje příslušnost orgánů Vězeňské sluţby k fyzickému převzatí osoby, jíţ se uznané cizozemské rozhodnutí týká. Je třeba vycházet z toho, ţe jde o manipulaci s osobou, která má na základě pravomocného rozhodnutí nařízeno vykonat na území České republiky trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, a její převzetí, transport a další dispozice s ní je úkolům Vězeňské sluţby obsahově nejbliţší. Jde o úkol Vězeňské sluţby ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a Justiční stráţi České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Odstavec 2 odstraňuje další mezeru v dosavadní právní úpravě. Řeší v praxi ne příliš častou, nicméně v úvahu přicházející situaci, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, jímţ bylo cizozemské rozhodnutí ukládající nepodmíněný trest odnětí svobody či ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody na území České republiky uznáno a bylo rozhodnuto o jeho výkonu, byl nařízen výkon trestu či ochranného opatření, nicméně fyzicky nebyla osoba, jíţ se rozhodnutí týká a která se nachází v cizině ve výkonu takového trestu či ochranného opatření, cizím státem orgánům České republiky předána.

K § 132 a § 133

Společně k oběma ustanovením je třeba uvést, ţe tato úprava jednak vychází z dosavadního znění § 456 tr. řádu, jednak obsahuje výslovnou úpravu povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby, dále nákladů vynaloţených na odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci a nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody. Tím navrhovaná úprava vyplňuje stávající mezeru v zákoně, kdy v praxi nebyla tato povinnost osobám, proti kterým cizozemské rozhodnutí směřuje, ukládána ani za pouţití analogie § 152 trestního řádu, a zcela srovnává postavení těchto osob s postavením osob, jimţ byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody na území České republiky. V souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech se počítá rovněţ s novelizací vyhlášky Ministerstva spravedlnosti (č. 24/2002 Sb.), kterou se stanoví paušální částka nákladů vynaloţených státem v souvislosti s předáním odsouzených, a se zvýšením těchto částek (předpokládané zvýšení činí 5 000,- Kč v případech převzetí odsouzené osoby ze státu, se kterým má Česká republika společnou hranici, 85 000,- Kč v případech převzetí odsouzené osoby z jiného místa v Evropě a 150 000,- Kč v ostatních případech).

K § 134

Toto ustanovení modifikuje dosavadní právní úpravu vycházející z Evropské úmluvy o dohledu nad podmíněně odsouzenými nebo podmíněně propuštěnými pachateli ze dne 30. listopadu 1964. Účelem je dosaţení stavu, kdy bude zajišťovat výkon uznaného cizozemského rozhodnutí soud příslušný podle místa, ve kterém se osoba, proti které cizozemské rozhodnutí směřuje, skutečně zdrţuje. Jakkoli je na rozdíl od dosavadního ustanovení § 458 trestního řádu obecně stanovena věcná příslušnost krajského soudu k rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, je pro tuto fázi řízení o vyjmenovaných věcech, tj. spočívá-li výkon uznaného cizozemského rozhodnutí v České republice v provádění dohledu nebo kontroly nad odsouzeným, přenesena věcná příslušnost na soudy okresní. Pojem „dohled“ je zde pouţíván ve smyslu § 49 aţ 51 trestního zákoníku (ukládá se, je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování odsouzeného), pojmem „kontrola“ se pak rozumí sledování chování odsouzeného (plnění podmínek, za kterých byl podmíněně odsouzen či podmíněně propuštěn, tj. zejména vedení řádného ţivota ve zkušební době) bez toho, aby byl vysloven dohled. Oproti dosavadní právní úpravě se rozšiřuje pouţitelnost toto ustanovení i na případy bezesmluvního styku, tzn. při splnění podmínky vzájemnosti podle § 120 odst. 1 písm. a).

K § 135

Toto ustanovení zachovává koncepci dosavadní právní úpravy s tou změnou, ţe rozšiřuje moţnost sdílení i na případy vzájemnosti, reflektuje samostatnou právní úpravu zajištění výkonu rozhodnutí soudů České republiky v cizím státě podle dílu druhého této hlavy a přiznává návrhové oprávnění rovněţ Ministerstvu spravedlnosti jako ústřednímu orgánu.

K § 136

V tomto ustanovení se v zásadě přebírá dosavadní právní úprava, ovšem s tou změnou, ţe o zajištění výkonu rozhodnutí na území cizího státu jiţ neţádá soud prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, ale samo Ministerstvo spravedlnosti, a to buď z podnětu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, anebo, bude-li tento postup ministerstva iniciován jakýmkoli jiným podnětem, se souhlasem tohoto soudu. Nová úprava reaguje na praxi, která se vytvořila i při existenci dosavadní právní úpravy, přičemţ v této podobě nejvíce odpovídá úpravě mezinárodních smluv, jimiţ je Česká republika vázána. Rovněţ se tento postup sjednocuje pro styk podle mezinárodní smlouvy a styk bezesmluvní. Nepůjde-li o případ, kdy podnět k postupu Ministerstva spravedlnosti dá sám soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, je podání ţádosti Ministerstvem spravedlnosti o zajištění výkonu rozhodnutí v cizím státě podmíněno souhlasem tohoto soudu, neboť v první řadě závidí na jeho zváţení, zda byly v konkrétním případě vyčerpány všechny moţnosti k zajištění výkonu jeho rozhodnutí v České republice. V odstavci 2 je pak nastaven zákonný rámec pro moţnost Ministerstva spravedlnosti na jedné straně součinnost po soudu poţadovat, na straně druhé pak povinnost soudu takovou součinnost poskytnout.

K § 137

Ačkoli v případě tohoto ustanovení jde o úpravu zcela novou, jde ve skutečnosti o zákonné zakotvení postupů zrcadlově odpovídajících řízení o uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí na území České republiky, resp. postupů tomuto řízení předcházejících na území cizího státu. I tímto ustanovením je překlenován nedostatek dosavadní právní úpravy, ve které absentuje podrobnější úprava postupů v případě, ţe je uvaţováno o výkonu rozhodnutí soudu České republiky v cizině. Odstavec 1 tedy zřetelně vymezuje, ţe se tato úprava vztahuje na případy, kdy se osoba nachází na území České republiky ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody a má být předána do cizího státu k výkonu dosud nevykonané části tohoto trestu nebo ochranného opatření. Ţádost má být Ministerstvem spravedlnosti v těchto případech zaslána do státu, jehoţ je osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, státním občanem, případně do jiného státu, o kterém se lze důvodně domnívat, ţe výkon rozhodnutí převezme (např. v případě osoby bez státní příslušnosti stát, ve kterém má tato osoba bydliště apod.). Navrhované ustanovení však současně taxativním způsobem vymezuje v písmenech a) aţ e) podmínky, bez jejichţ splnění ţádost cizímu státu zaslat nelze. V odstavci 2 je upraven postup pro případy bezesmluvního styku s cizím státem. Odstavec 3 pak stejně jako § 136 věta druhá nastavuje zákonný rámec pro moţnost Ministerstva spravedlnosti na jedné straně součinnost po soudu poţadovat, na straně druhé pak povinnost soudu takovou součinnost poskytnout. Poslední odstavec upravuje postup při opatření souhlasu osoby, vůči níţ rozhodnutí směřuje, k podání ţádosti o její převzetí k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, je-li takového souhlasu třeba. Pokud jde o rozlišení situací, ve kterých souhlasu třeba je a ve kterých nikoli, bude vţdy záviset na tom, jak tuto otázku řeší mezinárodní smlouva, a v případě bezesmluvního styku na vnitrostátní právní úpravě vykonávajícího státu.

K § 138

Navrţené ustanovení modifikuje dosavadní § 459 a 460 trestního řádu, na rozdíl od nichţ nepodmiňuje zákon moţnost takového postupu existencí mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, a rozšiřuje ji i na případy, kdy Česká republika nemá tuto oblast právního styku s cizím státem upravenou smluvně. Postup podle tohoto ustanovení bude přicházet v úvahu v případě rozhodnutí, kterým

- byl uloţen trest odnětí svobody, jehoţ výkon byl podmíněně odloţen za současného vyslovení dohledu,

- bylo upuštěno od potrestání a stanoven dohled,

- bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu,

- byl uloţen trest odnětí svobody, jehoţ výkon byl podmíněně odloţen, nebo

- bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

V písmenech a) a b) odstavce 1 jsou rozlišovány dva základní modely, v čem můţe předání výkonu dohledu a kontroly nad odsouzeným cizímu státu spočívat. Prvně jde o situaci, kdy bude po cizím státu poţadováno pouze to, aby sledoval chování odsouzeného ve zkušební době a ve stanovených termínech podával o chování odsouzeného či o plnění jemu uloţených omezení a povinností zprávy, na základě kterých pak soud v České republice po uplynutí zkušební doby rozhodne o osvědčení, nebo o tom, ţe se trest vykoná. Předpokládá se, ţe vzhledem k tomu, ţe ţádost o předání výkonu dohledu a kontroly nad odsouzeným podávalo Ministerstvo spravedlnosti, budou cizím státem i pravidelné zprávy zasílány tomuto ministerstvu. To je pak bezodkladně předá soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Ve druhém případě převezme cizí stát výkon dohledu a kontroly nad odsouzeným, včetně následného výkonu trestu, bude-li rozhodnuto o tom, ţe se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil. To, zda bude ţádáno o součinnost cizího státu podle písm. a) nebo i b), bude limitováno buď smluvní úpravou, anebo v bezesmluvním styku poţadavkem vzájemnosti.

K § 139

Toto ustanovení má zajistit, aby nebyl v cizím státě zahájen, a byl-li jiţ zahájen, aby byl v cizím státu ukončen výkon uznaného rozhodnutí soudu České republiky, kterým byl uloţen trest nebo ochranné opatření, jeţ se v důsledku udělení milosti, účasti odsouzeného na amnestii anebo v důsledku jiného rozhodnutí či opatření (např. v důsledku zániku trestnosti činu, v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku) stalo nevykonatelným.

K § 140

Jak vyplývá i z textu odstavce 1, jde o ustanovení úzce navazující na § 135 a upravující sdílení majetku propadlého nebo zabraného v cizím státě na ţádost České republiky. Obě ustanovení jsou v podstatě shodná s dosavadním § 455a trestního řádu. V odstavci 2 se ve shodě s dosavadní právní úpravou odkazuje na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.

K hlavě V – Průvoz osob

Návrh zákona v hlavě páté části druhé obsahuje nové pojetí vnitrostátní úpravy institutu průvozu osob. Dosavadní právní úprava (§ 423 a § 424), zavedená novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 558/1991 Sb. (jako § 383c) s účinností od 1. 2. 1992, a významně změněná novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 539/2004 Sb. (§ 422 aţ § 424) s účinností od 1. 11. 2004, je dlouhodobě kritizována pro svou přílišnou formálnost, nedostatečnou flexibilitu a pomalost procedury, která povolení průvozu územím České republiky předchází. Jako koncepčně nevhodné se v praxi ukazuje i aplikace ustanovení o vydávání na podmínky povolování průvozů (§ 423 odst. 1 věta druhá). Dosavadní právní úprava má samozřejmě kořeny historické, neboť průvozy byly v době jejího přijetí skutečně realizovány především v rámci vydávání. Od té doby však došlo k rozšíření vyuţívání průvozů i na jiné typy mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, u kterých je trvání na splnění podmínek pro vydání příliš náročné (povolení průvozu územím České republiky můţe být závislé na splnění přísnějších podmínek, neţ jsou podmínky pro provedení úkonu mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, pro jehoţ účely má k průvozu dojít). Úprava postupu při vyţadování průvozu územím třetích států ze strany České republiky pak v současné úpravě zcela chybí a pouze výkladem lze dospět k závěru, ţe o povolení průvozu ţádá orgán, který ţádal o úkon mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, pro jehoţ účely má k průvozu dojít. Jako vhodnější se proto jeví přijmout svébytnou úpravu průvozů, která bude reflektovat specifika institutu průvozu a která bude aplikovatelná na průvozy prováděné při všech různých typech mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Pro úplnost je třeba dodat, ţe slovo „průvoz“ je přes jeho zdánlivou archaičnost pouţíváno i v návrhu nové právní úpravy, a to s ohledem na skutečnost, ţe se jedná o ustálený právní pojem pouţívaný mj. i v příslušných mezinárodních smlouvách, a jeho nahrazení pojmem novějším by bylo spojeno s výkladovými obtíţemi. Díl první obsahuje dosud chybějící úpravu postupu orgánů ČR při vyţadování povolení průvozu územím třetích států pro účely řízení vedeného v České republice. Díl druhý obsahuje novou úpravu postupu orgánů ČR při povolování průvozu územím České republiky pro účely řízení vedených v cizích státech. Protoţe se jedná o úpravu svébytnou, která nevychází z pouhého přejímání či přiměřeného pouţití úpravy jiných institutů mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, můţe být tento postup jednotný pro všechny typy mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech s tím, ţe drobné odlišnosti týkající se průvozu pro účely předání na základě evropského zatýkacího rozkazu jsou upraveny samostatně (§ 201, 220 a 221).

K § 141

V odstavcích 1 a 2 dochází k rozdělení příslušnosti k podání ţádosti o povolení průvozu, a to v závislosti na tom, pro jaký úkon mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech má být o povolení průvozu ţádáno a v případě působnosti Nejvyššího státního zastupitelství podle odstavce 2 rovněţ v závislosti na stádiu trestního řízení. Tato úprava odráţí rozdělení příslušnosti ústředních orgánů k zasílání ţádostí o jednotlivé typy mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech (srov. zejména § 40 odst. 1 a 2, § 80, a § 121 odst. 1), neboť tyto orgány jsou díky zapojení do vyřizování ţádosti o úkon mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, pro který má být o povolení průvozu ţádáno, v nejlepší pozici i pro podání ţádosti o povolení průvozu pro účely tohoto úkonu. Odstavec 3 stanoví povinnost nezbytné součinnosti soudu či státního zastupitelství s Ministerstvem spravedlnosti, resp. Nejvyšším státním zastupitelstvím, při vyţadování průvozu pro účely trestního řízení vedeného soudem nebo státním zastupitelstvím. Toto ustanovení slouţí rovněţ jako právní základ pro úhradu dodatečných nákladů, které mohou být s vyţádáním povolení průvozu spojeny, zejména pokud jde o překlad nezbytných písemností do jazyka akceptovaného státem, který má být o povolení průvozu poţádán.

K §142

Odstavec 1 stanoví příslušnost Ministerstva spravedlnosti k přijímání ţádostí o povolení průvozu územím České republiky a k rozhodování o nich. Tyto ţádosti mohou být doručovány i prostřednictvím jiných orgánů (např. Národní ústředny Interpolu), musí však být Ministerstvu spravedlnosti postoupeny. Příslušnost Ministerstva spravedlnosti k rozhodování o těchto ţádostech umoţní významně zrychlit jejich vyřizování ve srovnání se současným stavem, bude-li se jednat o průvozy nepřesahující svou délkou 8 hodin (srov. dále k § 143), jak tomu ve většině případů je, a díky jazykové vybavenosti pracovníků Ministerstva spravedlnosti odpadne i nutnost opatřovat příchozí ţádosti překlady do češtiny (většina ţádostí přichází v angličtině či francouzštině či s překlady do těchto jazyků). Odstavec 2 výslovně upravuje okolnosti, jejichţ existence brání povolení průvozu – zejména se jedná o promítnutí ústavních pravidel (především zákaz nucení občana k opuštění vlasti podle čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, zákaz trestu smrti podle čl. 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny základních práv a svobod), a dále o některé další okolnosti, které by nutně vedly ke zmaření průvozu (např. probíhající trestní řízení v České republice proti prováţené osobě). Průvoz bude moţné povolit i na bezesmluvním základě, bude-li doţadujícím státem zaručena vzájemnost. Ve vztahu ke členským státům EU se podmínka mezinárodní smlouvy nebo vzájemnosti neuplatní, neboť se postupuje na základě implementační legislativy k příslušným instrumentům EU. Stejně jako v současnosti bude i podle navrhované nové úpravy povolení průvozu zahrnovat rovněţ povolení zpětného průvozu při vracení osoby (odstavec 3), pokud jde o takový druh mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, při kterém dochází k navrácení osoby po provedení úkonu (dočasné předání), a povolení průvozu nebude vyţadováno v případě letecké přepravy, při které nedojde k přistání na území České republiky (odstavec 4).

K § 143

Na rozdíl od dosavadní úpravy, která ve všech případech vyţadovala, aby prováţená osoba byla po dobu průvozu území České republiky drţena ve vazbě, navrhovaná nová koncepce vychází z toho, ţe osobu lze krátkodobě zajistit i jiným způsobem neţ uvalením vazby. V případě leteckých průvozů s plánovaným přistáním na území České republiky, při němţ pobyt prováţené osoby na území České republiky [k definici letadla za letu, a tedy a contrario k určení okamţiků, kdy se jiţ letadlo za letu nenachází, a prováţená osoba se tedy nachází na území České republiky, srov. analogicky čl. 2 písm. a) Úmluvy o potlačování protiprávních činů ohroţujících bezpečnost civilního letectví (č. 16/1974 Sb.)] nepřekročí 8 hodin (v praxi se v naprosté většině případů jedná o průvozy v délce několika desítek minut, nejvýše několika málo hodin), bude omezení prováţené osoby prováděno na základě tohoto zákonného zmocnění orgány cizího státu eskortujícími tuto osobu za pomoci orgánů Policie ČR; touto pomocí orgánů Policie ČR se mají na mysli zejména úkony podle § 153 zákona o pobytu cizinců, včetně omezení osobní svobody a svobody pohybu podle § 153 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Prováţená osoba v těchto případech vůbec neopouští prostor letiště, resp. tzv. tranzitní prostor, a je tedy nadbytečné rozhodovat o její vazbě. Navrhované odstavce 2 a 3 upravují postup při řešení situací, kdy dojde k neplánovanému překročení osmihodinové lhůty nebo k neplánovanému opuštění prostoru letiště – v takových případech osobu převezmou orgány Policie ČR a předají ji státnímu zástupci, aby do 24 hodin od přistání mohl být podán návrh na vzetí této osoby do nově zaváděné průvozní vazby, o které rozhodne předseda senátu krajského soudu do 24 hodin. Navrhovaná úprava je tak v souladu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Průvozní vazba je, podobně jako vazba při dočasném převzetí osoby z cizího státu, vazbou obligatorní, přičemţ obecná úprava vazby podle trestního řádu se zde neuplatní. Lhůta nejvýše 18 dnů, kterou Ministerstvo spravedlnosti stanoví cizímu státu k dokončení průvozu, vychází z osmnáctidenní základní délky předběţné vazby podle čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání. Tyto situace je nicméně nutno odlišovat od případu, kdy dojde ke zcela neplánovanému přistání, neboť v případě pouhého neplánovaného překročení délky průvozu podle odstavců 2 a 3 jiţ průvoz povolen byl, zatímco v případě zcela neplánovaného přistání v době, kdy k němu došlo, průvoz ještě povolen nebyl (viz níţe k § 144). Odstavce 4 a 5 se týkají provádění průvozů pozemní cestou a provádění leteckých průvozů s plánovaným přistáním na území České republiky delším neţ 8 hodin nebo plánovaným opuštěním prostoru letiště. V takových případech bude zapotřebí, aby před povolením průvozu Ministerstvem spravedlnosti bylo nejprve Nejvyšším soudem rozhodnuto o průvozní vazbě. Průvoz jako takový bude provádět Policie ČR, která prováţenou osobu převezme od orgánů cizího státu na pozemním hraničním přechodu při vstupu na území České republiky a předá ji orgánům dalšího státu na hraničním přechodu, na kterém bude prováţená osoba území České republiky opouštět, anebo v případě delších leteckých průvozů převezme prováţenou osobu od orgánů cizího státu po přistání v České republice a předá jim ji zpět aţ před odletem. To rovněţ umoţní, aby prováţená osoba v případě takto dlouhých mezipřistání mohla být případně převezena do vazební věznice, ve které např. bude moci přespat, neboť takto dlouhé drţení prováţené osoby v tzv. tranzitním prostoru na letišti nemusí být vhodné ani z hlediska důstojnosti této osoby, ani z důvodů bezpečnostních. S ohledem na novou koncepci a novou úpravu podmínek pro povolení průvozu bude nezbytné změnit prohlášení České republiky podle čl. 21 Evropské úmluvy o vydávání.

K § 144

Případy neplánovaného přistání na území České republiky při leteckém průvozu se navrhuje řešit podobně jako případy leteckých průvozů s plánovaným přistáním delším neţ 8 hodin, tj. prováţenou osobu v takových případech převezmou orgány Policie ČR a dodají ji státnímu zástupci za účelem podání návrhu na její vzetí do průvozní vazby. Protoţe však v těchto případech není v době přistání ještě průvoz územím České republiky povolen, je před jeho dokončením nezbytné, aby cizí stát doručil ţádost o průvoz, a to ve lhůtě 18 dnů od neplánovaného přistání (srov. výše k osmnáctidenní lhůtě podle čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání). Rovněţ pro dokončení průvozu po doručení ţádosti a jeho povolení Ministerstvem spravedlnosti je stanovena lhůta ne delší neţ 18 dnů, podobně jako v § 143 odst. 3.

K části čtvrté – Spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály

Část čtvrtá zcela nově upravuje tzv. vertikální justiční spolupráci, tj. spolupráci justičních orgánů s mezinárodními trestními soudy a tribunály. Oproti dosavadní právní úpravě (§ 375 odst. 2 aţ 5 trestního řádu), která se omezuje jen na stanovení, ţe příslušná ustanovení hlavy XXV. trestního řádu se přiměřeně pouţijí na hlavní druhy spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály, a případně uvádí ustanovení, jejichţ pouţití je pro daný druh spolupráce vyloučeno, navrhovaná nová úprava obsahuje komplexnější úpravu specifik jednotlivých druhů spolupráce, byť i jejím základem jsou z legislativně-technických důvodů odkazy na ustanovení části první a třetí. Úhelným kamenem koncepce části čtvrté je rozlišování mezi jednotlivými typy mezinárodních trestních soudů a tribunálů, a to zejména podle povahy spolupráce justičních orgánů s nimi, tj. podle toho, zda je o spolupráci obligatorní (a do jaké míry) či fakultativní. Tyto rozdíly vyplývají z mezinárodněprávního základu, na kterém jsou jednotlivé mezinárodní trestní soudy a tribunály zřizovány, z jeho závaznosti pro Českou republiku a z přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, pokud k němu došlo. Česká republika je povinna spolupracovat s těmi mezinárodními trestními soudy, které byly zřízeny přímo mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy České republiky, jejíţ smluvní stranou je i Česká republika (v současnosti pouze Mezinárodní trestní soud, který byl zřízen Římským statutem ze dne 17. 7. 1998, jehoţ smluvní stranou se Česká republika stala ke dni 1. 10. 2009 a který byl vyhlášen pod č. 84/2009 Sb. m. s.). Dále je Česká republika povinna spolupracovat s mezinárodními trestními tribunály, které byly zřízeny jako pomocné orgány Rady bezpečnosti Organizace spojených národů její rezolucí vydanou podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů (č. 30/1947 Sb., ve znění č. 127/1965 Sb. a č. 36/1999 Sb.), tj. zřízených Radou bezpečnosti jako opatření na ochranu míru, pokud z těchto rezolucí pro Českou republiku vyplývá povinnost s nimi spolupracovat [v současnosti pouze Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, které byly zřízeny rezolucemi Rady bezpečnosti č. 827(1993) a č. 955(1994), a po zahájení své činnosti rovněţ Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály, který s účinností od 1. 7. 2012, resp. 1. 7. 2013, převezme jejich funkce]. Česká republika je také povinna spolupracovat s mezinárodními trestními soudy a tribunály, které sice nebyly zřízeny rezolucí Rady bezpečnosti podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů, avšak Rada bezpečnosti takovou rezolucí zaváţe státy, včetně České republiky, s nimi spolupracovat (v současnosti ţádný takový mezinárodní trestní soud ani tribunál nepůsobí), a konečně s těmi mezinárodními trestními soudy a tribunály, se kterými se Česká republika zaváţe spolupracovat v mezinárodní smlouvě [bez ohledu na způsob zřízení takového mezinárodního trestního soudu či tribunálu; v současnosti ţádná taková smlouva sjednána není, pokud by sjednána byla, bylo by moţné ji ratifikovat pouze se souhlasem Parlamentu, neboť se bude jednat o mezinárodní smlouvu podle čl. 10, čl. 49 písm. a), e) Ústavy České republiky], anebo pokud bude povinnost spolupráce s nimi justičním orgánům uloţena zvláštním zákonem (v současnosti ţádný takový zákon v platnosti není). Z hlediska hodnotové orientace České republiky, která je dlouhodobě zaloţena na úctě k základním lidským právům a svobodám, jakoţ i její zahraniční politiky, se jeví být vhodné rozšířit moţnost spolupráce rovněţ na mezinárodní trestní soudy a tribunály, které sice byly zřízeny mezinárodní organizací, jejímţ je Česká republika členem, avšak Česká republika s nimi povinna spolupracovat není, bude-li to v daném případě, resp. ve vztahu ke konkrétnímu mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu, shledáno ţádoucí. Tento na první pohled komplikovaný výčet různých typů mezinárodních trestních soudů a tribunálů umoţní nejen zohlednit rozdílnou povahu závazku České republiky ke spolupráci s nimi (vyšší míru spolupráce je Česká republika povinna poskytovat Mezinárodnímu trestnímu soudu, na který přenesla část své pravomoci trestně stíhat pachatele nejzávaţnějších zločinů podle mezinárodního práva, ve srovnání např. se Zvláštním soudem pro Sierra Leone, ve vztahu k němuţ k přenosu pravomocí nedošlo), ale umoţní i flexibilněji reagovat na vývoj mezinárodního trestního soudnictví a zahraničně- politické potřeby České republiky. Z hlediska srovnání se zahraničními právními úpravami představuje navrhovaná úprava pokus o sloučení výhody samostatných právních předpisů pro jednotlivé mezinárodní trestní soudy a tribunály (např. Německo, Rakousko; výhodou je zohlednění specifik spolupráce s jednotlivými mezinárodními trestními soudy a tribunály, nevýhodou je však nutnost přijímat zvláštní zákon vţdy, kdyţ je zřízen nový mezinárodní trestní soud či tribunál, se kterým má daný stát v úmyslu spolupracovat) s výhodou dostupnosti úpravy v jednom

) Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály bude zřízen na základě rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 1966(2010).

předpisu (např. Slovensko; výhodou je usnadnění orientace praktiků při provádění úkonů spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály, kteří nemusí správnou úpravu hledat v několika zákonech, nevýhodou je menší flexibilita a nutnost zvolit takovou úpravu, která na jednu stranu bude dostatečně obecná, aby pokryla všechny v úvahu přicházející varianty spolupráce, ale na druhou stranu nebude bránit, resp. umoţní uplatnění zvláštních forem spolupráce s některými mezinárodními trestními soudy a tribunály). Systematicky je část čtvrtá členěna na šest hlav korespondujících s částí první a jednotlivými hlavami části třetí. Jednotlivé hlavy však nejsou členěny na díly, neboť v rámci spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály jsou justiční orgány států především orgány doţádanými, nikoli doţadujícími, a je tedy zapotřebí upravit pouze jeden „směr“ spolupráce. V případě, ţe podstata druhu spolupráce umoţňuje i opačný směr (právní pomoc, přebírání trestního řízení), nevyţaduje to úpravu natolik podrobnou a obsáhlou, aby ke členění na díly muselo být přistoupeno.

K hlavě I – Obecná ustanovení

K § 145

Tímto ustanovením dochází jednak ke stanovení rozsahu pouţitelnosti části čtvrté (tj. na spolupráci se kterými mezinárodními trestními soudy a tribunály bude část čtvrtá aplikovatelná), jednak k rozlišení mezi jednotlivými typy mezinárodních trestních soudů a tribunálů ve výše uvedeném smyslu. V odstavci 1 se rovněţ zavádí legislativní zkratka „mezinárodní soud“ pro všechny typy mezinárodních soudů a tribunálů, jakoţ i jejich orgány [např. úřad ţalobce, kancelář, tajemník, útvar pro sluţby obětem a svědkům atp.; srov. zejména čl. 34, čl. 43 odst. 6 Římského statutu a čl. 17 odst. 2 písm. a) bod vi) Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu, čl. 11 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a čl. 10 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu]. Mezinárodní trestní soudy a tribunály definované v odstavci 1 písm. a) bodu 1 jsou orgány, na které jednoznačně došlo k přenosu pravomoci ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky. V současnosti se jedná pouze o Mezinárodní trestní soud, který byl zřízen Římským statutem ze dne 17. 7. 1998 (č. 84/2009 Sb. m. s.). U budoucích mezinárodních trestních soudů by mělo posouzení, zda dochází k přenosu pravomoci a zda tedy souhlas s ratifikací jejich zakládajících mezinárodních smluv by Českou republikou měl být podle čl. 10a Ústavy České republiky vysloven, vycházet mj. z toho, zda se jejich jurisdikce vztahuje i na trestné činy v působnosti českého trestního zákoníku a zda jejich rozsudky o těchto trestných činech zakládají překáţku rei iudicatae i pro případná trestní řízení v České republice. V bodu 2 jsou definovány tzv. ad hoc mezinárodní trestní tribunály zřizované Radou bezpečnosti podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů (č. 30/1947 Sb. ve znění č. 127/1965 Sb. a č. 36/1999 Sb.) jako opatření nezahrnující pouţití síly (čl. 41). Tyto ad hoc tribunály mají povahu pomocných orgánů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (čl. 29 Charty Organizace spojených národů) a i v těchto případech lze hovořit o přenosu pravomoci ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, je-li akceptována premisa, ţe Charta Organizace spojených národů je smlouvou, která by podle dnes platné úpravy do kategorie mezinárodních smluv podle čl. 10a Ústavy České republiky spadala. V současnosti jsou takovými ad hoc tribunály pouze Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu; ukončení jejich činnosti se sice předpokládá nejpozději do konce roku 2014, resp. 2013, avšak nelze vyloučit, ţe v budoucnu budou zřízeny další takové ad hoc tribunály. Funkce obou dosavadních tribunálů převezme Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály, který bude při výkonu svých soudních funkcí rovněţ naplňovat znaky ad hoc tribunálu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Bod 3 s ohledem na velmi široké oprávnění, které Rada bezpečnosti podle čl. 41 Charty Organizace spojených národů má, předvídá i moţnost, ţe Rada bezpečnosti rezolucí podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů stanoví povinnost spolupracovat s jiným mezinárodním trestním soudem či tribunálem, neţ který je uveden v odstavci 1 písm. a) bodech 1 a 2 nebo písm. b) či c). V praxi jiţ došlo k situacím, kdy poskytnutí spolupráce mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu ze strany justičních orgánů České republiky nebylo dle dosud platné právní úpravy moţné vzhledem k povaze, resp. způsobu ustanovení takového mezinárodního trestního soudu či tribunálu, neboť se nejednalo o mezinárodní trestní soud ani tribunál ustanovený mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy České republiky nebo rezolucí Rady bezpečnosti podle kapitoly VII Charty Organizace Spojených národů, nýbrţ o jeden z tzv. hybridních tribunálů ustavených mezinárodní smlouvou mezi Organizací spojených národů a cizím státem [viz níţe k odstavci 1 písm. b)]. Pokud by se jednalo o spolupráci, která by byla pro činnost daného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu zásadní, mohla by Rada bezpečnosti v souladu s čl. 41 Charty Organizace spojených národů, aby zajistila naplnění mandátu takového mezinárodního trestního soudu či tribunálu, „dodatečně“ rozšířit povinnost spolupráce kromě cizího státu, s nímţ Organizace spojených národů uzavřela smlouvu o zřízení daného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, i na další státy, včetně České republiky. K takovému rozšíření závazku ke spolupráci i na Českou republiku ve vztahu k ţádnému mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu nicméně zatím nedošlo. Na rozdíl od ustanovení odstavce 1 písm. b), podle nějţ se bude jednat o spolupráci, k níţ se Česká republika sama rozhodne, se v případě spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály podle odstavce 1 písm. a) bodu 3 bude jednat o spolupráci nařízenou Radou bezpečnosti podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů. Základními specifiky spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály podle odstavce 1 písm. a) je jen minimální moţnost odmítnutí spolupráce (resp. zpravidla nemoţnost jejího odmítnutí), jakoţ i oprávnění těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů za určitých okolností provádět některé procesní úkony na území států samostatně (viz níţe). Ustanovení odstavce 1 písm. b) otvírá moţnost, bude-li to shledáno ţádoucím v obecné rovině ve vztahu k danému mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu, který byl ustanoven mezinárodní smlouvou mezi mezinárodní organizací, jíţ je Česká republika členem, a cizím státem (tzv. hybridní tribunály), pro spolupráci s takovým mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem i přesto, ţe k tomu Českou republiku nenutí ţádný mezinárodněprávní závazek, neboť Česká republika sama není smluvní stranou mezinárodní smlouvy, která takový hybridní tribunál ustavuje. Vláda v nařízení podle odstavce 2 určí ty hybridní tribunály, s nimiţ Česká republika bude spolupracovat, tj. jejichţ ţádosti o spolupráci budou vyřizovány postupem podle části čtvrté. Zda bude konkrétní ţádosti hybridního tribunálu podle odstavce 1 písm. b) vyhověno, však bude záleţet na konkrétních okolnostech případu a na výsledku postupu justičních orgánů ČR podle navazujících ustanovení části čtvrté. Na rozdíl od mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle odstavce 1 písm. c), u kterých se pro umoţnění spolupráce ze strany České republiky vyţaduje mezinárodní smlouva (podle čl. 10 Ústavy České republiky), anebo zvláštní zákon, a tedy souhlas obou komor Parlamentu, týká se spolupráce podle odstavce 1 písm. b) pouze těch hybridních tribunálů, které byly ustaveny (na jedné straně) mezinárodní organizací, jejímţ je Česká republika členem a má v ní tedy nezbytný stupeň důvěry. Protoţe členství České republiky v takové mezinárodní organizaci bylo jiţ Parlamentem schváleno [čl. 49 písm. c) Ústavy České republiky], lze v těchto případech stanovení okruhu hybridních tribunálů, s nimiţ Česká republika bude spolupracovat, svěřit pouze orgánu moci výkonné.

V současnosti jsou takovými hybridními tribunály, ohledně nichţ by mohla být nařízením vlády vydaným na návrh Ministerstva spravedlnosti umoţněna spolupráce ze strany České republiky, Zvláštní soud pro Sierra Leone a Zvláštní tribunál pro Libanon. Odstavec 1 písm. c) stanoví, ţe podle části čtvrté se postupuje rovněţ v případě ostatních mezinárodních trestních soudů, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, anebo zvláštní zákon. Jedná se o zbytkovou kategorii, u níţ se předpokládá, ţe případné odchylky od postupu podle části čtvrté budou vyplývat přímo z mezinárodní smlouvy (čl. 10 Ústavy České republiky), anebo z takového zvláštního zákona. Tato kategorie mezinárodních trestních soudů a tribunálů zahrnuje jednak mezinárodní trestní soudy, jejichţ zakládajících smluv je sice Česká republika smluvní stranou, ale nedochází k přenosu pravomocí (např. protoţe jejich rozhodnutí nezakládají překáţku rei iudicatae, anebo protoţe v jejich jurisdikci nejsou činy, na které se vztahuje působnost českého trestního zákoníku) a nejedná se tedy o mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, jednak mezinárodní trestní soudy a tribunály, jejichţ zakládajících smluv Česká republika smluvní stranou není, ale uzavřela s nimi smlouvu o spolupráci, a jednak mezinárodní trestní soudy a tribunály, jejichţ zakládajících smluv Česká republika není smluvní stranou, ani s nimi neuzavřela smlouvu o spolupráci, ale zvláštní zákon jednostranně stanoví, ţe s nimi Česká republika spolupracuje (nejednalo by se o „jednorázový“ zákon, neboť by se týkal spolupráce obecně a ne pouze jednotlivého případu). V současné době takové mezinárodní soudy nebo tribunály zřízeny nejsou, nelze však v budoucnu vyloučit jejich zřízení, ani potřebu s nimi spolupracovat (vyskytly se např. úvahy o zřízení hybridního tribunálu smlouvou mezi Africkou unií a Súdánem). Odstavec 2 zavádí výslovné zmocnění pro vládu, aby na návrh Ministerstva spravedlnosti nařízením určila z tzv. hybridních tribunálů ty, s nimiţ justiční orgány ČR mohou spolupracovat podle části čtvrté. Jedná se pouze o zmocnění, nikoli povinnost vlády kterýkoli z hybridních tribunálů určit. Před vydáním takového nařízení vlády bude v praxi nezbytné vţdy pečlivě vyhodnotit účelnost spolupráce s daným hybridním tribunálem (mj. s ohledem na její náklady pro Českou republiku) a předpisy, které řízení před ním upravují (mj. i z hlediska dodrţování základních lidských práv), jakoţ i zahraničně-politickou vhodnost a zahraničně-politické dopady. Vláda nemusí takové nařízení vydat vůbec, pokud spolupráce s ţádným z hybridních tribunálů nebude povaţována za potřebnou či vhodnou.

K § 146

Odstavec 1 obsahuje obecný závazek ke spolupráci justičních orgánů ČR s mezinárodními trestními soudy a tribunály uvedenými v § 145. S ohledem na specifickou povahu zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v pravomoci mezinárodních trestních soudů a tribunálů a nemoţnost rozlišování jednotlivých stádií trestního řízení, která by odpovídala pojetí českého trestního práva procesního, je zapotřebí výslovně uvést, ţe spolupráce s mezinárodními trestními soudy se týká rovněţ stádia prověřování [např. v případě Mezinárodního trestního soudu se jedná o „vyšetřování situací“ (čl. 14 odst. 1 Římského statutu), terminologie jednotlivých mezinárodních soudů a tribunálů se však liší]. V zájmu předcházení pochybnostem jsou výslovně zmíněny rovněţ trestné činy proti výkonu spravedlnosti mezinárodním soudem, neboť tyto činy nebývají zpravidla výslovně uvedeny v obecných ustanoveních statutů jednotlivých mezinárodních trestních soudů a tribunálů upravujících jejich jurisdikci, přestoţe se na ně tato jurisdikce (a závazek států s mezinárodním soudem nebo tribunálem spolupracovat) vztahuje (srov. např. čl. 70 odst. 2 věta druhá Římského statutu a čl. 167 Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu).

Ustanovení odstavce 2 nad rámec obecné přednosti tzv. prezidentských smluv před zákonem (čl. 10 Ústavy České republiky) stanoví v případě mezinárodních soudů a tribunálů, u nichţ lze hovořit o přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, tj. v případě mezinárodních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a), rovněţ přednost ostatních předpisů, které upravují řízení před těmito mezinárodními trestními soudy tribunály, před částí čtvrtou (nikoli však před zákonem obecně). Jedná se nejen o příslušné mezinárodní smlouvy, ale rovněţ o statuty ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, jakoţ i jednací a důkazní řády (rules of procedure and evidence), které jsou v případě Mezinárodního trestního soudu schvalovány Shromáţděním smluvních stran (čl. 51 Římského statutu) a v případě ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti samotnými soudci těchto ad hoc tribunálů (čl. 15 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, čl. 14 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu). Protoţe znalost znění těchto předpisů bude pro justiční orgány ČR při provádění spolupráce s těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály nezbytná a protoţe se bude jednat o rozhodnutí „přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiţ je Česká republika vázána“, bude nutno zajistit jejich publikaci (s překladem) ve Sbírce mezinárodních smluv [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv; v této souvislosti srov. rovněţ nález Ústavního soudu z 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, který potvrzuje nemoţnost přímé aplikace mezinárodních smluv a jiných mezinárodněprávních instrumentů bez vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv]. Bez zavedení této omezené přímé aplikace, která není stricto sensu povinností vyplývající z mezinárodního práva, by bylo nezbytné přijmout velmi podrobnou úpravu pro jednotlivé mezinárodní trestní soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. a), která by část čtvrtou nepřiměřeně zatíţila. Legislativní zkratka „předpisy mezinárodního soudu“ není omezena pouze na předpisy mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a), ale v některých dalších ustanoveních části čtvrté můţe podle okolností znamenat i předpisy mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. b) nebo c) (např. § 150; zde se ovšem jiţ nejedná o jejich přímou pouţitelnost). Odstavec 3 stanoví přiměřenou pouţitelnost obecné části (tj. část první) na spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály a současně zohledňuje její obecná specifika vyloučením aplikovatelnosti ustanovení o vzájemnosti (§ 4) a o vyšším ověření (§ 13 odst. 2) na spolupráci se všemi typy mezinárodních trestních soudů a tribunálů. Vzhledem ke zvláštní úpravě v § 147 rovněţ vylučuje aplikovatelnost ustanovení o překladech příchozích ţádostí o mezinárodní justiční spolupráci (§ 12 odst. 3). Zvláštní povaha mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) a obligatornost spolupráce s nimi vylučuje ve vztahu k těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům rovněţ aplikovatelnost ustanovení o ochraně zájmů České republiky (§ 5), neboť rozpor mezi spoluprací při stíhání a trestání nejzávaţnějších zločinů podle mezinárodního práva, jejichţ stíhání a trestání je v pravomoci mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a), a zájmy České republiky jako demokratického právního státu zaloţeného na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a dodrţujícího závazky vyplývající z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky) je vyloučen. Dále ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) vylučuje ustanovení o zásadě speciality pro informace a důkazy poskytnuté Českou republikou cizímu státu (§ 7 odst. 2), díky čemuţ cizí státy budou moci tyto informace a důkazy předávat mezinárodním trestním soudům a tribunálům, které splňují podmínky § 145 odst. 1 písm. a), bez nutnosti opatřit si nejprve souhlas příslušných justičních orgánů České republiky, coţ by bylo nejen zdlouhavé, ale rovněţ ryze formální vzhledem k jen minimálním moţnostem zamítnutí ţádostí nebo příkazů těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů. Odstavec 3 rovněţ ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) vylučuje ustanovení o styku ústředních orgánů diplomatickou cestou (§ 9 odst. 2), díky čemuţ se tyto mezinárodní trestní soudy a tribunály budou moci stýkat s ústředními orgány přímo [srov. ostatně prohlášení České republiky podle 87 odst. 1 písm. a) Římského statutu]. Odstavec 4 stanoví povinnost justičních orgánů ČR vyřizovat ţádosti a příkazy mezinárodních trestních soudů a tribunálů přednostně a s urychlením, a to jednak s ohledem na vysokou závaţnost většiny zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v pravomoci mezinárodních soudů a tribunálů, jednak i vzhledem ke skutečnosti, ţe se velmi často bude jednat o věci vazební (srov. § 71 odst. 1 trestního řádu), kdy osoba bude ve vazbě buď v České republice, anebo ve vazbě daného mezinárodního trestního soudu či tribunálu. Aby nedošlo k ohroţení vyšetřování trestné činnosti, která je v případě zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v pravomoci mezinárodních trestních soudů a tribunálů, zpravidla velmi rozsáhlá a komplexní (přičemţ jednání jednotlivých pachatelů či skupin pachatelů jsou propojená), avšak stíhána musí být z procesních důvodů odděleně, stanoví statuty a jednací a důkazní řády mezinárodních trestních soudů a tribunálů povinnost států zachovávat mlčenlivost o ţádostech a příkazech mezinárodních trestních soudů a tribunálů ke spolupráci. Ustanovením odstavce 5 dojde k zohlednění této povinnosti v postupech justičních orgánů ČR (srov. např. čl. 54 odst. 3 písm. f) a čl. 87 odst. 3, 4 Římského statutu).

K § 147

Ustanovení § 147 upravuje odchylně od § 12 odst. 3 postup justičních orgánů ČR ohledně překladů ţádostí a příkazů mezinárodních trestních soudů a tribunálů, a to rozdílně podle toho, zda se jedná o mezinárodní trestní soud nebo tribunál podle § 145 odst. 1 písm. a), anebo o některý z mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů v ostatních kategoriích. V případě prvně uvedených mezinárodních trestních soudů a tribunálů zajistí podle odstavce 1 překlad ţádosti nebo příkazu doručených bez překladu do češtiny ústřední orgán (Ministerstvo spravedlnosti nebo Nejvyšší státní zastupitelství); úhradu nákladů takto vynaloţených justičním orgánem ČR lze s mezinárodním trestním soudem konzultovat, nelze jí však vyřízení ţádosti nebo příkazu podmiňovat. Naopak v případě ţádosti mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. b) nebo c) lze podle odstavce 2 na úhradě takto vynaloţených nákladů trvat; zamítnutí ţádosti však v těchto případech není obligatorní a bude záleţet na úvaze ústředního orgánu, zda překlad pořídí na svůj náklad (s přihlédnutím k závaţnosti případu, významu poţadované spolupráce, jakoţ i rozsahu písemností, které bude zapotřebí přeloţit). Ve všech případech bude nutno dát přednost pouţitelným mezinárodním smlouvám, které mohou otázku překladů upravovat odlišně (srov. např. prohlášení České republiky podle čl. 87 odst. 2 Římského statutu, podle kterého musí být ţádosti Mezinárodního trestního soudu zasílány jiţ s překladem do českého jazyka); ustanovení § 147 tak v praxi bude mít největší význam ve vztahu k ad hoc tribunálům Rady bezpečnosti Organizace spojených národů podle § 145 odst. 1 písm. a) bodu 2.

K § 148

Ustanovení § 148 upravuje tři různé okruhy problémů týkající se přítomnosti či působení představitelů mezinárodních trestních soudů a tribunálů a některých dalších osob na území České republiky. V odstavci 1 se jedná o obligatorní umoţnění přítomnosti a přímého pokládání otázek představiteli mezinárodního trestního sodu nebo tribunálu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) při kterémkoli úkonu prováděném na základě ţádosti nebo příkazu tohoto mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, pokud o to poţádá (srov. např. čl. 99 odst. 1 Římského statutu). Jedná se o odchylku od obecných pravidel pro umoţňování přítomnosti představitelů doţadujících orgánů a dalších osob (§ 51) a současně o rozšíření této moţnosti kromě právní

) Pojem „příkazy“ je pouţíván zejména ad hoc tribunály Rady bezpečnosti a má reflektovat univerzální obligatornost spolupráce států s těmito tribunály.

pomoci v uţším smyslu i na další typy spolupráce. Protoţe se však jedná o citelný zásah do státní suverenity, je tato odchylka (a rozšíření) omezena pouze na ty mezinárodní trestní soudy a tribunály, ohledně nichţ lze hovořit o přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky. Naproti tomu pro ostatní druhy mezinárodních trestních soudů a tribunálů se pro umoţňování jejich přítomnosti při úkonech v České republice a pokládání otázek v souladu s odstavcem 3 pouţije obecná úprava v § 51 odst. 2 a 3. Odstavec 2 v návaznosti na moţnost výjimečného provádění procesních úkonů orgány mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) na území státu samostatně rozšiřuje pro tyto případy povinnost státních orgánů a právnických a fyzických osob vyhovovat doţádáním orgánů činných v trestním řízení podle § 8 odst. 1 věty první trestního řádu i na doţádání těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů, pokud provádějí úkony na území České republiky při splnění přísných podmínek stanovených předpisy daného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu (v současnosti se jedná pouze o čl. 54 odst. 2, čl. 57 odst. 3 písm. d), čl. 99 odst. 4 Římského statutu a čl. 115 Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu). Tato povinnost se nicméně nevztahuje na některé zvláštní typy doţádání, jako je např. ţádost o poskytnutí údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství podle § 8 odst. 2 trestního řádu, a nejedná se ani o ediční povinnost podle § 78 trestního řádu. V praxi se nejčastěji bude jednat o úkony na základě dobrovolnosti, např. obdobu podání vysvětlení, neinvazivní ohledání místa činu, které je veřejně přístupné atp. Pro provádění procesních úkonů představiteli ostatních druhů mezinárodních trestních soudů a tribunálů se v souladu s odstavcem 3 pouţije obecná úprava v § 51. Odstavec 4 pak upravuje okruh osob, které na území České republiky poţívají výsad a imunit v souvislosti s mezinárodními trestními soudy a tribunály, přičemţ pokud jde o věcný rozsah těchto výsad a imunit, odkazuje na mezinárodní právo. Jedná se zejména o představitele těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů, v omezeném věcném rozsahu však rovněţ o svědky, znalce, právní zástupce, tlumočníky a další osoby. V praxi se otázka imunit zpravidla řídí příslušnou mezinárodní smlouvou (např. čl. 45 Římského statutu a Dohoda o výsadách a imunitách Mezinárodního trestního soudu z 9. 9. 2002, předloţená v 6. volebním období Poslanecké sněmovny jako sněmovní tisk č. 182 a v 7. funkčním období Senátu jako senátní tisk č. 382, přičemţ obě komory souhlas s přístupem vyslovily v březnu 2011). V případě pochybností je v odstavci 5 stanovena povinnost konzultovat oprávněnost či rozsah imunit s daným mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem; nepodaří-li se pochybnosti rozptýlit ani prostřednictvím takové konzultace, postupuje se podle obecné úpravy obsaţené v § 10 odst. 2 trestního řádu a o této otázce rozhodne Nejvyšší soud.

K § 149

Z hlediska zajištění práv osob, kterých se týká řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem (tj. nejen obviněných či odsouzených, ale rovněţ např. obětí a svědků), má mimořádný význam zajištění nerušené komunikace s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem a jeho představiteli, jakoţ i s obhájcem nebo právním zástupcem v tomto řízení [srov. např. čl. 104 odst. 2, čl. 105 odst. 2, čl. 106 odst. 3 Římského statutu, čl. 117 odst. 2, 3, čl. 174 odst. 1, čl. 209 odst. 2 a čl. 210 odst. 1 písm. b), odst. 3 Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu]. Ustanovení § 149 proto pro případ, ţe se taková osoba nachází v České republice ve vazební věznici, výkonu trestu odnětí svobody, v ústavním ochranném léčení, zabezpečovací detenci, ochranné výchově, anebo se nachází v jiném podobném zařízení, ve kterém komunikace osob podléhá zvláštnímu reţimu, výslovně stanoví, ţe taková komunikace nepodléhá ţádným omezením (odstavec 1) ani kontrole (odstavec 2). Náklady této komunikace však nebudou v ţádném případě hrazeny Českou republikou. Komunikací se v této souvislosti rozumí i přijímání návštěv představitelů mezinárodních trestních soudů a tribunálů a obhájců a právních zástupců a rozmluvy s nimi. Ustanovení § 149 je speciální úpravou ve vztahu k obecným předpisům upravujícím reţim v jednotlivých typech zařízení, v nichţ dochází k omezování osobní svobody (např. v případě výkonu vazby či trestu odnětí svobody se jedná o § 13 aţ § 14 zákona o výkonu vazby a § 39 aţ § 47 řádu výkonu vazby a o § 17 aţ § 19 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a § 24 aţ § 28 řádu výkonu trestu). Vzhledem k dosavadním praktickým zkušenostem ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, jakoţ i s ohledem na pouze minimální moţnosti odepřít spolupráci mezinárodním trestním soudům a tribunálům uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a), která vyplývá z jejich povahy a z přenosu pravomocí na ně podle čl. 10a Ústavy České republiky, je v odstavci 3 pro případy, kdy je takovým mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem (mimo Českou republiku) vyslýchána osoba, prolomena povinnost mlčenlivosti uloţená státem, pokud by této povinnosti mohl osobu zbavit státní orgán, který by tak s ohledem na závaznost spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály uvedenými v § 145 odst. 1 písm. a) beztak musel učinit.

K § 150

Speciální úprava úhrady nákladů spolupráce s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem v § 150 se od obecné úpravy úhrady nákladů mezinárodní justiční spolupráce v § 11 liší zejména tím, ţe neodkazuje pouze na mezinárodní smlouvu, ale obecně na předpisy mezinárodních trestních soudů a tribunálů, tj. rovněţ na jejich statuty a jednací a důkazní řády, přičemţ pouţití vnitrostátní postupu směřujícího k úhradě nákladů mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem podmiňuje tím, ţe jeho předpisy takovou úhradu vůbec umoţňují. S ohledem na velmi nízkou četnost ţádostí mezinárodních trestních soudů a tribunálů zasílaných do České republiky není odkazováno na „obvyklost v praxi“.

K § 151

Ustanovení § 151 upravuje postup při řešení střetu ţádostí více mezinárodních trestních soudů a tribunálů či ţádostí mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu a cizího státu, a to obecně pro všechny typy spolupráce. Rozhodující bude vţdy mezinárodněprávní povaha závazku, na jehoţ základě by měla být spolupráce danému mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu poskytnuta. Při posuzování povahy tohoto závazku se v praxi vţdy upřednostní spolupráce s mezinárodním soudem nebo tribunálem, se kterým je Česká republika podle rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů vydaného podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů, kterým je Česká republika vázána, povinna spolupracovat; dále se zpravidla upřednostní spolupráce s mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a) před spoluprací s mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c) nebo cizím státem a spolupráce s mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. b) před spoluprací s mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. c) nebo cizím státem a spolupráce s mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. c) před spoluprací s cizím státem. V případě odlišné úpravy v mezinárodní smlouvě, zejména pak mezinárodní smlouvě, která upravuje řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, se tato úprava pouţije přednostně (srov. např. čl. 90 a čl. 93 odst. 9 Římského statutu).

K § 152

Aby bylo moţné v co nejvyšší míře vyhovovat ţádostem a příkazům mezinárodních trestních soudů a tribunálů, stanoví odstavec 1 justičnímu orgánu před nevyhověním, ať jiţ úplným, nebo jen částečným, povinnost konzultace s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem za účelem nalezení podmínek, za kterých by bylo moţné ţádosti nebo příkazu vyhovět. V případě střetu ţádostí (§ 151) tato obligatorní konzultace umoţní mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, aby se případně dohodl s jiným mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem či cizím státem na staţení konkurenční ţádosti. Odstavec 2 na rozdíl od obecné úpravy u jednotlivých typů mezinárodní justiční spolupráce v části třetí (§ 53, § 99) umoţňuje odloţit vyřízení ţádosti nebo příkazu mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu pouze na dobu určitou, jejíţ délku je nutno doţadujícímu mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu oznámit, aby mohl přijmout nezbytná opatření v rámci trestního řízení, které vede a které je v praxi zpravidla značně komplexní a náročné na koordinaci. V případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) bude odloţení vyřízení ţádosti nebo příkazu ke spolupráci moţné pouze se souhlasem doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, a to s ohledem na skutečnost, ţe trestní řízení jimi vedená se budou prakticky vţdy týkat trestných činů závaţnějších, neţ jsou trestné činy běţně stíhané v České republice, jakoţ i s ohledem na povahu závazku ke spolupráci zaloţenému na čl. 10a Ústavy České republiky.

K § 153

Úprava spontánního předávání informací mezinárodním trestním soudům a tribunálům nevyplývá zpravidla přímo z předpisů upravujících řízení před mezinárodními trestními soudy (s výjimkou čl. 69 odst. 3 Římského statutu), je však logickým doplňkem ustanovení § 56, které poskytování informací a důkazů bez ţádosti upravuje ve vztahu k cizím státům. Znění § 153 vychází ze znění čl. 7 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie a čl. 11 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních; vzhledem k povaze řízení u mezinárodních trestních soudů a tribunálů však nebude zapotřebí (a často ani moţné) stanovit omezující podmínky. Vzhledem k závaţnosti zločinů v jejich jurisdikci je ţádoucí upravit spontánní předávání informací jako povinnost („předá“; na čistě vnitrostátní úrovni obdobně v § 8 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

K § 154

Spolupráce při ochraně obětí a svědků není justiční spoluprací v pravém slova smyslu, nýbrţ spoluprací poskytovanou mezinárodním trestním soudům a tribunálům nikoli justičními orgány, nýbrţ orgány Policie ČR a Ministerstvem vnitra podle jiných právních předpisů [např. zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], nicméně předpisy mezinárodních trestních soudů tribunálů ochranu svědka mezi justiční spolupráci řadí [srov. např. čl. 93 odst. 1 písm. j) Římského statutu]. Mezinárodními trestními soudy a tribunály není tento rozdíl, který je svou povahou spíše vnitrostátní, často vnímán, a nelze proto vyloučit chybné zaslání takové ţádosti justičním orgánům. Navrhuje se proto upravit povinnost justičního orgánů takto přijatou ţádost předat vnitrostátnímu orgánu, který je k jejímu přijetí a vyřízení příslušný. Ze systematického hlediska bylo proto ustanovení § 154 zařazeno do části čtvrté (byť mezi její obecná ustanovení, a nikoli do hlavy II, přestoţe mezinárodní trestní soudy a tribunály tuto formu spolupráce zpravidla řadí mezi právní pomoc v uţším smyslu). S ohledem na skutečnost, ţe ochranou podle § 154 nemusí vţdy být nezbytně „zvláštní ochrana“ svědka ve smyslu zákona o zvláštní ochraně svědka, nýbrţ se můţe jednat i o pouhé udělení humanitárního azylu bez potřeby další pomoci, není moţné toto ustanovení koncipovat jako pouhou novelu § 1 odst. 3 a § 21a zákona o zvláštní ochraně svědka, ale jako doprovodné ustanovení k takové novelizaci.

K hlavě II – Právní pomoc

K § 155

Pro postup justičních orgánů ČR při poskytování právní pomoci (v uţším smyslu) mezinárodním trestním soudům a tribunálům je stanovena přiměřená pouţitelnost dílů 2 a 3 hlavy I části třetí, které upravují poskytování právní pomoci cizím státům (jak obecně, tak pokud jde o jednotlivé zvláštní druhy úkonů právní pomoci). Současně se zohledňují specifika spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály obecně vyloučením aplikovatelnosti ustanovení o přímém styku justičních orgánů (§ 48 odst. 3), neboť v úvahu přichází pouze styk prostřednictvím ústředních orgánů (tj. Ministerstva spravedlnosti či Nejvyššího státního zastupitelství), resp. diplomatickou cestou (s výjimkou určitých naléhavých případů – srov. § 157 odst. 4). Dále je vzhledem ke speciální úpravě v § 153 vyloučena aplikovatelnost ustanovení o poskytování informací bez ţádosti (§ 56). Z ustanovení dílu 3 upravujících specifické formy právní pomoci je vyloučena podmínka souhlasu osoby, která má být dočasně předána mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, s tímto dočasným předáním [§ 70 odst. 1 písm. a)], neboť mezinárodní smlouvy a ostatní předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály a spolupráci s nimi tyto podmínky neobsahují. Ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) se neaplikuje rovněţ podmínka oboustranné trestnosti pro určité typy právní pomoci (§ 47 odst. 2). Dále se vzhledem ke speciální úpravě (§ 146 odst. 2, § 148 odst. 1 a § 150) neaplikuje § 49 upravující pouţití ustanovení cizího právního řádu a § 51 upravující účast cizozemských orgánů a dalších osob při úkonech právní pomoci. Protoţe mezinárodní smlouvy a ostatní předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. a) a spolupráci s nimi zpravidla neobsahují výslovnou podmínku doručování pouze v jazyce, kterému adresát rozumí, je nutno vyloučit aplikovatelnost ustanovení § 52 odst. 1 a 2; těmto mezinárodním trestním soudům je ostatně umoţněno doručovat osobám na území České republiky přímo (§ 161). S ohledem na moţnost vykonání pořádkové pokuty (§ 180) je vyloučena aplikovatelnost § 52 odst. 5. Vzhledem k jen minimálním moţnostem odmítnout spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. a) je zapotřebí vyloučit rovněţ aplikovatelnost ustanovení § 54 odst. 1 písm. c), tj. „zbytkového“ důvodu pro odmítnutí poskytnutí právní pomoci; v této souvislosti je rovněţ nutno vzít v úvahu závaţnost zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a), která bude vţdy vyšší, neţ „jiný důleţitý důvod“ ve smyslu § 54 odst. 1 písm. c). Podobně je nutno při výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu vyloučit oprávnění justičního orgánu ČR výslech přerušit, shledá-li, ţe došlo k porušení základních zásad trestního řízení (§ 58 odst. 6 věta druhá); výslechu bude v souladu s větou první § 58 odst. 6 pouze přítomen a na zachovávání základních zásad trestního řízení bude moci dbát pouze radou či upozorněním. V této souvislosti je třeba připomenout, ţe ustanovení o ochraně zájmů České republiky (§ 5) je vyloučeno obecně pro všechny typy spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. a) (§ 146 odst. 3 věta třetí). Pokud jde o dočasné předávání osob v rámci právní pomoci, jsou ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům vyloučeny i některé další podmínky [§ 70 odst. 1 písm. c) aţ e)], a to opět s ohledem na závaţnost zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů. Podmínka oboustranné trestnosti (§ 47 odst. 2) se neuplatní rovněţ ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. b).

K § 156

Protoţe mezinárodní trestní soudy a tribunály (zejména Mezinárodní trestní soud jako soud stálý, bez předem omezené jurisdikce na jednu konkrétní situaci) mohou ţádat o právní pomoc i v rámci pouhého prověřování, zda má být trestní řízení, resp. přípravné řízení vůbec zahájeno, a protoţe ani ukončení přípravného řízení podáním obţaloby, coţ je institut, který předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály ani neznají [namísto podání obţaloby zpravidla dochází pouze k „potvrzení obvinění“ („confirmation of charges“ podle čl. 61 Římského statutu, resp. „review of the indictement“ podle čl. 19 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, resp. čl. 18 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu nebo např. čl. 47 Jednacího a důkazního řádu Zvláštního soudu pro Sierra Leone), které však má jiný procesní význam a není ani samo o sobě začátkem hlavního líčení], nebývá tak zřetelně rozeznatelné, jako je tomu v české právní úpravě, je vhodnější na rozdíl od úpravy přijetí ţádosti o právní pomoc v § 48 odst. 1 v případě ţádostí a příkazů mezinárodních trestních soudů a tribunálů vázat rozlišení, zda ústředním orgánem příslušným k přijetí takové ţádosti nebo příkazu je Ministerstvo spravedlnosti, anebo Nejvyšší státní zastupitelství, na okamţik zahájení hlavního líčení. Srov. rovněţ bod 2 prohlášení České republiky podle čl. 87 odst. 1 písm. a).

K § 157

Odstavec 1 navazuje na ustanovení § 146 odst. 2 a justičním orgánům ČR ukládá, aby ţádostem mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) o zvláštní postup při vyřizování jejich ţádostí a příkazů vyhovovaly. S tím souvisí odstavec 2, podle kterého v případě, ţe procesní úkon, o jehoţ provedení mezinárodní trestní soud nebo tribunál podle § 145 odst. 1 písm. a) ţádá, vyţaduje podle právního řádu České republiky příkaz nebo povolení soudu nebo státního zástupce (např. domovní prohlídka či exhumace mrtvoly), takový příkaz nebo povolení se bez dalšího vnitrostátního přezkumu podmínek vydá. Tato koncepce vychází z povahy mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) jako orgánů zřízených na základě mezinárodních smluv podle čl. 10a Ústavy České republiky. Naproti tomu v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. b) a c) se zvláštního postupu pouţije pouze tehdy, není-li to v rozporu se zájmy České republiky podle § 5, tj. zejména s jejím s ústavním pořádkem nebo takovým ustanovením právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat. Mezi poţadavky na zvláštní postup budou v praxi nejčastěji patřit poţadavky na provedení poučení zúčastněných osob podle předpisů upravujících řízení před doţadujícím mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem či poţadavky na zajištění ochrany svědka (zejm. jeho identity) atp. Ve vztahu ke všem mezinárodním trestním soudům a tribunálům se vstřícně zavádí způsob protokolace průběhu úkonu prováděného na základě ţádosti nebo příkazu mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, způsobem, který si mezinárodní trestní soud nebo tribunál určí, pokud je to technicky moţné, aby bylo zajištěno, ţe takový protokol či záznam bude procesně pouţitelný v řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, a aby se tak předešlo nutnosti daný úkon případně opakovat. Odstavec 3 nad rámec obecné úpravy doplňování ţádostí o právní pomoc v § 48 odst. 2 zavádí obligatorní konzultaci s doţadujícím mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, aby byla minimalizována nutnost tyto ţádosti nebo příkazy odmítat a aby současně došlo k urychlení jejich doplnění. V naléhavých případech je v zájmu urychlení umoţněn i přímý styk justičních orgánů s mezinárodními trestními soudy a tribunály při těchto konzultacích a ţádostech o dodatkové informace.

K § 158

Mezinárodní smlouvy a ostatní předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. a) jako jeden z mála důvodů pro odmítnutí právní pomoci stanoví ochranu národních bezpečnostních zájmů (srov. např. čl. 72 Římského statutu). Mezi tyto národní bezpečnostní zájmy bude v praxi patřit zejména ochrana utajovaných informací, byť teoreticky si lze představit i okolnosti jiné. Zpravidla nicméně bude moţné informace, jejichţ zveřejnění by národní bezpečnostní zájmy poškodilo, předat mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu pod podmínkou zachování jejich důvěrnosti (srov. např. čl. 93 odst. 8 Římského statutu). Po vzoru některých zahraničních implementačních úprav k Římskému statutu se proto v odstavcích 1 a 2 navrhuje, aby ve výjimečných případech, kdy skutečně nebude moţné informace nebo důkazy mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a) z důvodu ochrany národních bezpečnostních zájmu předat, o tom na návrh státního zástupce, resp. soudu (podle toho, zda trestní řízení u doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu bude ve stádiu před zahájením, anebo po zahájení hlavního líčení) rozhodl Nejvyšší soud. V případě utajovaných informací se v odstavci 1 navrhuje rovněţ stanovit povinnost konzultací s Národním bezpečnostním úřadem za účelem nalezení nejvhodnějšího způsobu jejich ochrany, který by umoţnil předání předmětných informací nebo důkazů mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu. Odstavce 3 a 4 ve vztahu ke všem mezinárodním trestním soudům a tribunálům upravují postup při odmítnutí poskytnutí spolupráce z důvodu zásady speciality. Navrhovaná úprava se vzhledem k okolnostem páchání zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů, a zapojení různých mezinárodních organizací do ozbrojených konfliktů mezinárodní i pouze vnitrostátní povahy, včetně organizací kolektivní bezpečnosti (např. NATO), vztahuje rovněţ na informace získané od mezinárodních organizací. Aby bylo mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu umoţněno v případě odmítnutí spolupráce obrátit se na cizí stát nebo mezinárodní organizaci, od nichţ předmětné informace nebo důkazy pochází, přímo, stanoví odstavec 4 povinnost informovat doţadující mezinárodní trestní soud nebo tribunál nejen o důvodu odmítnutí spolupráce (kterým bude nesouhlas cizího státu nebo mezinárodní organizace), ale rovněţ o krocích, které Česká republika učinila, aby zajistila souhlas cizího státu nebo mezinárodní organizace s poskytnutím informace nebo důkazu mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu.

K § 159

Odstavec 1 stanoví pro případ výslechu osoby na ţádost mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu pod přísahou v zájmu zajištění, ţe takový výslech bude procesně pouţitelný v řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, obligatorní uţití textu přísahy, který určí doţadující mezinárodní trestní soud nebo tribunál, resp. který je stanoven v jeho předpisech. Netrvá-li doţadující mezinárodní trestní soud nebo tribunál na konkrétním textu přísahy, vyuţije se obecný text uvedený v části třetí pro výslechy pod přísahou na ţádost cizích států (§ 50 odst. 1). V případě výslechu osoby na ţádost mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a) stanoví odstavec 2 v návaznosti na přednostní pouţití předpisů upravujících řízení před těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály (§ 146 odst. 2) výslovně, ţe důvody pro odmítnutí výpovědi uvedené v trestním řádu se uplatní pouze v případě, ţe to předpisy doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu umoţňují. Tato úprava vychází z některých zahraničních implementačních úprav k Římskému statutu. Vzhledem k dosavadním praktickým zkušenostem ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, jakoţ i s ohledem na pouze minimální moţnosti odepřít spolupráci mezinárodním trestním soudům a tribunálům uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a), která vyplývá z jejich povahy a z přenosu pravomocí na ně podle čl. 10a Ústavy České republiky, je v tomto ustanovení výslovně pro případy, kdy je na jejich ţádost v České republice vyslýchána osoba, vyloučena pouţitelnost ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu, zejména pak jde-li o osobu, jíţ byla povinnost mlčenlivosti uloţena státem a této povinnosti ji můţe zbavit státní orgán, který by tak s ohledem na závaznost spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály uvedenými v § 145 odst. 1 písm. a) beztak musel učinit. Odstavec 3 umoţňuje vyuţití videokonferenčního zařízení nebo telefonu při provádění výslechů mezinárodními trestními soudy a tribunály. Postupuje se přitom podle obecných ustanovení upravujících výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu (§ 58). Je-li takový výslech prováděn mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem podle § 145 odst. 1 písm. a), uţije se obdobně odstavec 2, který připouští odmítnutí výpovědi z důvodu stanoveného v trestním řádu pouze v případě, ţe to předpisy doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu umoţňují. Odstavec 4 upravuje přibírání tlumočníka v případě, ţe tlumočení při výslechu prováděného na jeho ţádost nebo příkaz nezajistí doţadující mezinárodní trestní soud nebo tribunál. Bez zajištěného tlumočení by ostatně ani nebylo moţné výslech vést, resp. v případě výslechu vedeného přímo mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem (např. při výslechu prováděného prostřednictvím videokonferenčního zařízení) jej sledovat. Na úhradu nákladů tohoto tlumočení se uţije ustanovení § 150, včetně moţnosti ţádat jejich úhradu po doţadujícím mezinárodním trestním soudu nebo tribunálu.

K § 160

Po vzoru některých zahraničních implementačních úprav k Římskému statutu je nad rámec závazků bezprostředně vyplývajících z Římského statutu a dalších mezinárodních smluv a předpisů mezinárodních trestních soudů a tribunálů vstřícně k těmto soudům a tribunálům a v zájmu efektivity jimi prováděných trestních řízení upravena moţnost poskytnout osobě, které je v České republice doručováno předvolání k mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, zálohu na svědečné, pokud o to mezinárodní trestní soud nebo tribunál poţádá. Jedná se pouze o zálohu, jejíţ úhrada bude od mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu vţdy vyţadována. Její poskytnutí přichází v praxi v úvahu např. v případě, ţe předvolávaná osoba nemá bankovní účet, na který by jí zálohu na svědečné mohl mezinárodní trestní soud nebo tribunál zaslat přímo.

K § 161

Nad rámec závazků České republiky přímo vyplývajících z mezinárodního práva, avšak v duchu vstřícnosti k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) a důvěry, kterou Česká republika v tyto mezinárodní trestní soudy a tribunály má (a která je vyjádřena přenosem pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky), umoţňuje ustanovení § 161 těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům doručovat osobám na území České republiky přímo poštou (tj. podobně, jako na území České republiky mohou doručovat justiční orgány většiny členských států EU, resp. států, které se účastní schengenské spolupráce, a států, které jsou smluvními stranami Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních).

K § 162

Vzhledem k rostoucímu významu, který v systému mezinárodní trestní justice má odškodňování obětí a dalších oprávněných osob, upravuje ustanovení § 162 poskytování spolupráce rovněţ v souvislosti s tímto odškodňováním, které nemusí probíhat jako součást trestního řízení a nemusí být ani vţdy prováděno přímo mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, ale např. zvláštním fondem, který byl mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem pro tyto účely zřízen (v případě Mezinárodního trestního soudu se bude jednat o Svěřenecký fond zřízený podle čl. 79 Římského statutu). V praxi se bude jednat zejména o zjišťování totoţnosti oprávněných osob či pátrání po jejich pobytu, které bude Policie ČR provádět na ţádost Ministerstva spravedlnosti podle zákona o Policii České republiky. Výkon příkazů k odškodnění oprávněných osob však bude prováděn podle § 179.

K § 163

Statuty a jednací a důkazní řády některých mezinárodních trestních soudů a tribunálů (např. čl. 93 odst. 10, čl. 96 odst. 4 Římského statutu a čl. 194 Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu) umoţňují v případě, ţe stát vyšetřuje a stíhá čin, jehoţ stíhání a trestání by bylo v jurisdikci daného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, poskytovat právní pomoc i v opačném směru, tj. upravují poskytování pomoci mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem státu. Pro takový případ § 163 stanoví přiměřenou aplikovatelnost ustanovení dílu 1 hlavy I části třetí o vyţadování právní pomoci v cizině, neboť tato spolupráce bude z pohledu justičních orgánů ČR velmi podobná spolupráci mezi státy.

K hlavě III – Předání osob

K § 164

Pro postup justičních orgánů ČR při předávání osobmezinárodním trestním soudům a tribunálům je stanovena přiměřená pouţitelnost dílu 2 hlavy II části třetí, který upravuje vydávání osob cizím státům. Současně se zohledňují specifika spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály obecně vyloučením aplikovatelnosti ustanovení definujících tzv. extradiční trestné činy (§ 90) a řadu z důvodů nepřípustnosti vydání [§ 91 odst. 1 písm. b), c),

e) aţ g) a j)]. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany v České republice [§ 91 odst. 1 písm. b)] je pojmově ochranou před cizím státem, a nemůţe tedy bránit předání této osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu. Na osoby podezřelé ze spáchání závaţných trestných činů - a zvláště zločinů podle mezinárodního práva - se ostatně Úmluva o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1951 (č. 208/1993 Sb.) podle svého čl. 1 odst. F ani nevztahuje. Vzhledem k závaţnosti zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů, tj. zejména genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, nemůţe být předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu jejím nepřiměřeným postiţením ve smyslu § 91 odst. 1 písm. c). Vyloučení ustanovení o extradičních trestných činech (§ 90) a s tím souvisejícího důvodu nepřípustnosti vydání [§ 91 odst. 1 písm. e)] vyplývá ze skutečnosti, ţe zločiny, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů, jsou vnímány jako nejzávaţnější zločiny, které jsou státy povinny univerzálně postihovat; v kaţdém případě však rozsah jurisdikce mezinárodního trestního soudu a tribunálu [s výjimkou ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů podle § 145 odst. 1 písm. a) bodu 2 a těch mezinárodních trestních soudů a tribunálů, ohledně nichţ Rada bezpečnosti podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů uloţí povinnost spolupráce s nimi ve smyslu § 145 odst. 1 písm.

a) bodu 3] bude vţdy i z tohoto hlediska zvaţován v rámci sjednání, resp. přístupu k příslušné mezinárodní smlouvě podle § 145 odst. 1 písm. a) bodu 1 nebo písm. c), či v rámci schvalování nařízení vlády nebo zákona podle § 145 odst. 1 písm. b) nebo c). Politická nebo

) Předávání osob mezinárodním trestním soudům a tribunálům je obdobou vydávání osoby cizím státům. Odlišnou terminologii, tj. předávání (surrender) namísto vydávání (extradition) statuty a další předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály pouţívají vzhledem k odlišné, tj. vertikální povaze spolupráce při předávání (u vydávání jde o spolupráci horizontální) a z toho vyplývající neaplikovatelnosti řady podmínek a omezení, které se vztahují na vydávání.

vojenská povaha činu ve smyslu § 91 odst. 1 písm. f) je v případě trestných činů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů, vyloučena, resp. se jedná o činy tzv. depolitizované v řadě mnohostranných mezinárodních smluv, jejichţ smluvní stranou je i Česká republika. Stejně tak je vyloučeno, aby se jednalo o trestné činy fiskální ve smyslu § 91 odst. 1 písm. g). Promlčení trestní odpovědnosti podle práva České republiky [§ 91 odst. 1 písm. j)] nemůţe být důvodem nepřípustnosti vydání, resp. předání mezinárodním trestním soudům nebo tribunálům, s ohledem na skutečnost, ţe mezinárodní trestní soudy a tribunály aplikují (aţ na výjimky) přímo mezinárodní právo, anebo právo cizího státu (zejména v případě tzv. hybridních tribunálů); většinou se ostatně jedná podle práva České republiky o trestné činy, jejichţ promlčení je podle § 35 písm. a) trestního zákoníku vyloučeno. Naproti tomu česká státní příslušnost osoby, o jejíţ vydání, resp. předání jde [§ 91 odst. 1 písm. a)], udělení milosti či amnestie v České republice [§ 91 odst. 1 písm. d)], moţnost uloţení či výkonu trestu smrti [§ 91 odst. 1 písm. h), i)], litispendence, tj. vedení trestního řízení proti téţe osobě pro týţ skutek v České republice [§ 91 odst. 1 písm. k)], ne bis in idem ve vztahu k rozhodnutím příslušných orgánů ČR [§ 91 odst. 1 písm. l)] i cizích států [§ 91 odst. 1 písm. m)] a zásada speciality [§ 91 odst. 1 písm. n)] jsou důvody nepřípustnosti, které se uplatní při předávání osob alespoň ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. c) (viz níţe). Ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) je nutno vycházet ze zásadní odlišnosti postupu při předávání osob, které se podle mezinárodních smluv a dalších předpisů upravujících řízení před těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály omezuje v podstatě pouze na přezkoumání, zda na osobu, o jejíţ předání jde, byl mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem skutečně vydán zatýkací rozkaz. Vyloučena je proto řada dalších ustanovení dílu 2 hlavy II části třetí. Předně je s ohledem na speciální úpravu příslušnosti soudu a státního zastupitelství v § 165 vyloučena aplikovatelnost § 87. S ohledem na omezený rozsah přezkumu je vyloučena rovněţ úprava doplňování extradiční ţádosti v § 88 odst. 3, jakoţ i všechny důvody nepřípustnosti vydání (§ 91). Z důvodů pro odmítnutí extradiční ţádosti, resp. ţádosti o předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a), jsou vyloučeny jednak nedostatečný věk této osoby pro její trestní odpovědnost podle práva České republiky [§ 89 odst. 1 písm. b)], neboť v trestním řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály není vnitrostátní hranice trestní odpovědnosti podstatná, ale posuzuje se podle mezinárodního práva (nikoli jako hmotněprávní znak skutkové podstaty, neboť věková hranice trestní odpovědnosti v mezinárodním právu hmotněprávně stanovena není, nýbrţ podle rozsahu jurisdikce mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu ratione personae, tj. jako procesní omezení jeho personální pravomoci; v této souvislosti je třeba připomenout, ţe tzv. dětští kombatanti se často dopouštějí těch nejstrašnějších násilností), a jednak nedoplnění ţádosti o předání [§ 89 odst. 1 písm. e)], a to s ohledem na neaplikovatelnost § 88 odst. 3. Obdobně je vyloučen důvod pro ukončení předběţného šetření pro nedostatečný věk osoby, o jejíţ předání jde, pro její trestní odpovědnost podle práva České republiky [§ 92 odst. 7 písm. d)]. Protoţe všechny členské státy EU jsou smluvními stranami Římského statutu i členy Organizace spojených národů, jakoţ i vzhledem k univerzální povaze vertikální spolupráce s těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. a), stanoví se přednost předání osoby těmto mezinárodním trestním soudům nebo tribunálům před jejím předáním členskému státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu, jakoţ i před jejím vydáním cizímu státu. Vzhledem ke speciální úpravě rozhodování o předání osoby mezinárodnímu trestnímu nebo tribunálu soudu podle § 145 odst. 1 písm. a) v § 168 odst. 1 je vyloučeno pouţití ustanovení § 95 a § 97 upravujících rozhodování soudu o přípustnosti vydání a ministra spravedlnosti o povolení vydání. Pro případ souhlasu osoby, o jejíţ předání jde, s předáním mezinárodnímu trestnímu nebo tribunálu soudu podle § 145 odst. 1 písm. a) je v návaznosti na vyloučení aplikovatelnosti všech důvodů nepřípustnosti vydání podle § 91 (viz výše) vyloučena rovněţ moţnost státního zástupce, aby v případě, ţe shledá některý z aplikovatelných důvodů nepřípustnosti vydání, na souhlas osoby nebral zřetel (§ 96 odst. 2 věta druhá). Odloţení předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu je upraveno v § 169 odst. 1, a proto je vyloučena aplikovatelnost § 99 o odloţení vydání. Ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. b) se z důvodů pro odmítnutí extradiční ţádosti, resp. ţádosti o předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, neuplatní pouze nedostatečný věk této osoby pro její trestní odpovědnost podle práva České republiky [§ 89 odst. 1 písm. b)], a to z týchţ důvodů, jako je tomu v případě předávání osob mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a), stejně tak se nedostatečný věk osoby, o jejíţ předání jde, neuplatní jako důvod pro ukončení předběţného šetření [§ 92 odst. 7 písm. d)]. Nedoplnění ţádosti jako důvod jejího odmítnutí zůstává zachován, neboť v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. b) se určité důvody nepřípustnosti vydání, resp. předání uplatní, a ţádost o předání proto musí poskytovat dostatečný základ pro posouzení jejich existence či neexistence. Kromě důvodů nepřípustnosti vydání uvedených jiţ ve větě druhé se ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. b) neuplatní rovněţ udělení milosti či amnestie v České republice [§ 91 odst. 1 písm. d)], litispendence, tj. vedení trestního řízení proti téţe osobě pro týţ skutek v České republice [§ 91 odst. 1 písm. k)], ne bis in idem ve vztahu k rozhodnutím příslušných orgánů České republiky [§ 91 odst. 1 písm. l)] i cizích států [§ 91 odst. 1 písm. m)]. Vzhledem ke speciální úpravě rozhodování o předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. b) v § 168 odst. 2 je vyloučena rovněţ aplikovatelnost ustanovení § 95 odst. 1, 5 a 6 a § 97.

K § 165

V zájmu co nejvyššího urychlení a s ohledem na omezený rozsah přezkumu (viz níţe k § 167 odst. 1) se navrhuje pro předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a) stanovit příslušnost pouze Krajského státního zastupitelství v Praze a Krajského soudu v Praze. V praxi lze ostatně také předpokládat, ţe k největšímu počtu zatčení dojde na Letišti Praha-Ruzyně; vzhledem k dlouhodobé přetíţenosti Městského soudu v Praze, který by jinak byl příslušný, je tedy ţádoucí, aby tato řízení v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) byla soustředěna u jiného soudu, a Krajský soud v Praze se pro tyto účely jeví nejvhodnějším rovněţ z geografického hlediska. Pro předávání ostatním mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. b) a c) se pouţije obecná úprava příslušnosti v § 87.

K § 166

Protoţe Římský statut, jakoţ i statuty a jednací a důkazní řády ad hoc tribunálů stanoví v podstatě obligatorní vazbu osoby, o jejíţ předání tyto mezinárodní trestní soudy a tribunály ţádají, upravuje odstavec 1 obligatorní vzetí těchto osob do předběţné vazby, pokud o předběţnou vazbu mezinárodní trestní soud nebo tribunál poţádá ještě před doručením ţádosti nebo příkazu k zatčení a předání, jakoţ i vţdy po doručení takové ţádosti nebo příkazu. Na předběţnou vazbu podle odstavce 1 se přiměřeně uţije § 94 (srov. § 164), nicméně vzhledem k tomu, ţe narozdíl od obecné úpravy předběţné vazby v § 94 je zde předběţná vazba obligatorní, byla výslovně vyloučena vázanost vazebním důvodem podle § 94 odst. 1. Odstavec 2 stanoví s ohledem na skutečnost, ţe zejména některé ad hoc tribunály sídlí v místech či poblíţ míst ozbrojených konfliktů, v jejichţ rámci byly páchány činy, jejichţ stíhání a trestání je v jejich jurisdikci (např. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu sídlí v tanzanské Arushe), a je tedy zapotřebí vzít v úvahu s tím související obtíţe při doručování, o 20 dnů delší lhůtu pro doručení ţádosti o předání osoby takovému mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, neţ je lhůta stanovená pro doručení ţádosti o vydání osoby cizímu státu podle § 94 odst. 3. Pokud však předpisy upravující řízení před takovým mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem stanoví lhůtu jinou, uplatní se takto stanovená lhůta (srov. např. čl. 188 Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu). Odstavec 3 upravuje s ohledem na komplexnost zločinů, které jsou stíhány a trestány mezinárodními trestními soudy a tribunály, díky níţ v praxi nebudou justičním orgánům České republiky vţdy známy všechny souvislosti, povinnost v případě rozhodování o ţádosti osoby, o jejíţ předání jde, nejprve vyţádat stanovisko doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu [bez ohledu na to, zda jde o mezinárodní trestní soud nebo tribunál podle § 145 odst. 1 písm. a), b), nebo c)] k případnému propuštění této osoby z předběţné vazby do rozhodnutí o předání, resp. k podmínkám, za kterých by tato osoba propuštěna být mohla. Jde-li o mezinárodní trestní soud nebo tribunál podle § 145 odst. 1 písm. a), jsou pro propuštění osoby z předběţné vazby upraveny další omezující podmínky podle čl. 59 odst. 4 Římského statutu a zprávová povinnost podle čl. 59 odst. 6 Římského statutu. Na předběţnou vazbu osob, o jejichţ předání ţádají mezinárodní trestní soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. b) a c), se jinak přiměřeně uţije ustanovení § 94 o předběţné vazbě osob, o jejichţ vydání ţádají cizí státy.

K § 167

Rozsah předběţného šetření je s ohledem na jen minimální moţnosti odmítnout předání osoby mezinárodními trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a) ve vztahu k ţádostem a příkazům těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle čl. 59 odst. 2 Římského statutu omezen pouze na ověření totoţnosti osoby, o jejíţ předání jde, a na ověření, ţe její zatčení v České republice a následné řízení proběhlo v souladu s právem České republiky i doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu. Zjištění justičních orgánů ČR, ţe osoba, která byla v České republice zatčena, není osobou, na kterou byl doţadujícím mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem vydán zatýkací rozkaz, však samo o sobě není důvodem pro nepředání této osoby – takové zjištění bude podle odstavce 2 doţadujícímu mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu neprodleně oznámeno a bude na úvaze doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, zda svou ţádost o předání osoby, která byla zatčena v České republice, vezme zpět, či bude na předání osoby trvat (např. protoţe bude mít informace neznámé justičním orgánům ČR o falešné identitě či identitách touto osobou uţívaných). Stejně bude postupováno i v případě, ţe došlo k porušení zákona či předpisů mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, kdy závaţnost takového porušení a jeho případný důsledek, spočívající např. v propuštění osoby, bude záleţet na posouzení mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem. Podobně je Římský statut implementován i v některých jiných státech (např. ve Spojeném království). Protoţe hlavní pachatelé zločinů podle mezinárodního práva, kteří jsou stíháni mezinárodními trestními soudy a tribunály, se těchto zločinů často dopouštějí jako představitelé státu, stanoví statuty mezinárodních trestních soudů irelevantnost takového postavení a imunit z něj vyplývajících (např. čl. 27 Římského statutu). Předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály z imunit zohledňují pouze některé imunity vyplývající z mezinárodního práva (srov. např. čl. 98 Římského statutu). Odstavec 3 proto v případě předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a) nebo b) stanoví, ţe k imunitám se přihlíţí pouze na základě stanoviska doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu. Otázka imunit je tímto způsobem řešena pouze ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a), ohledně nichţ došlo k přenosu pravomocí. Je však třeba připomenout, ţe tento postup se neuplatní, pokud mezinárodní smlouva nebo jiné předpisy upravující řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem stanoví jinak (§ 146 odst. 2). V případě ostatních mezinárodních trestních soudů a tribunálů se v případě pochybností uplatní § 10 odst. 2 trestního řádu. Odstavec 4 ve vztahu ke všem mezinárodním trestním soudům a tribunálům upravuje způsob řešení námitek osoby, o jejíţ předání jde, které se týkají pouze stavu řízení před mezinárodním trestním soudem a tribunálem, k jejichţ řešení můţe být příslušný pouze daný mezinárodní trestní soud nebo tribunál (podobně jako v extradičním řízení je v případě takové námitky osoby, o jejíţ vydání jde, nutno vycházet z vyjádření doţadujícího státu). Aby byla zajištěna práva osoby, o jejíţ předání jde, na obhajobu v řízení před doţadujícím mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, upravuje odstavec 5 předání nezbytných písemností této osobě, pokud o to doţadující mezinárodní trestní soud nebo tribunál poţádá.

K § 168

Rozhodnutí o předání a se navrhuje stanovit rozdílně pro kaţdý z druhů mezinárodních trestních soudů a tribunálů. V případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) je vzhledem k minimálnímu rozsahu přezkumu a zcela omezené moţnosti předání odmítnout (viz výše k § 167) formální rozhodnutí o povolení či nepovolení předání v odstavci 1 nahrazeno méně formálním příkazem soudu k předání osoby orgánům mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu (obdobou je např. příkaz k propuštění osoby z předběţné vazby; propuštění z vazby ostatně bude s takovým předáním spojeno), a to v pořádkové lhůtě 30 dnů, aby byla zajištěna rychlost celého procesu. V praxi by vydání příkazu k předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu měl státní zástupce navrhnout Krajskému soudu v Praze (§ 165) bezprostředně poté, co obdrţí ţádost nebo příkaz mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a). Po vydání tohoto příkazu (resp. současně s ním) dojde rovněţ ke vzetí osoby, o jejíţ předání jde, do vydávací vazby podle § 101 (resp. k přeměně vazby předběţné na vazbu vydávací). V případě předání mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. b) pak bude podle odstavce 2 rozhodovat krajský soud příslušný podle § 87 odst. 1. Rozhodovat přitom nebude pouze o přípustnosti předání, ale přímo o předání samotném, politickou fázi rozhodování (povolení vydání ministrem spravedlnosti) se vzhledem ke členství České republiky v mezinárodní organizaci, která hybridní tribunál podle § 145 odst. 1 písm. b) zřídila, navrhuje eliminovat. Po nabytí právní moci rozhodnutí o předání podle § 168 odst. 2 dojde rovněţ ke vzetí osoby, o jejíţ předán jde, do vydávací vazby podle § 101 (resp. k přeměně vazby předběţné na vazbu vydávací). Rozhodování o předání mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. c) je zachováno jako dvoufázové, tj. po rozhodnutí soudu o přípustnosti povolení předání rozhoduje ministr spravedlnosti o jeho povolení. Přiměřeně se postupuje podle obecných ustanovení o vydávání osob cizím státům. Jde-li o předání některému z mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a), navrhuje se vstřícně k těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům umoţnit, aby předávanou osobu do sídla mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu eskortovaly orgány Policie ČR namísto toho, aby ji předaly orgánům mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu na území České republiky. V praxi totiţ vzhledem k absenci vlastních bezpečnostních orgánů mezinárodních trestních soudů a tribunálů takové eskorty skutečně zajišťují orgány zúčastněných států [např. Mezinárodnímu trestnímu soudu jsou osoby zpravidla předány tak, ţe orgány předávajícího státu osobu přepraví na území Nizozemska (tj. zpravidla na letiště Schiphol), kde ji převezmou orgány nizozemské, které ji dopraví do Haagu, do sídla Soudu].

K § 169

Rovněţ otázku odloţení předání a dočasného předání se navrhuje upravit rozdílně pro kaţdý z druhů mezinárodních trestních soudů a tribunálů. Jde-li o předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a), je moţné namísto odloţení předání podle odstavce 1 pouze poţádat mezinárodní trestní soud nebo tribunál, kterému je osoba předávána, o její vrácení do České republiky poté, co její přítomnosti v sídle mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu nebude zapotřebí. Odloţení předání i dočasné předání jsou vzhledem k závaţnosti činů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů, vyloučeny, ledaţe je mezinárodní smlouvy nebo jiné předpisy těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů připouští. V případě předání mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. b) se navrhuje podmínit odloţení předání souhlasem doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu a umoţnit je pouze na dobu určitou, pro jejíţ stanovení se zavádí konkrétní pravidla. Stejně tak dočasné předání namísto provedení předání umoţňuje odstavec 3 povolit pouze se souhlasem doţadujícího mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. b). Jde-li o předání mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. c), postupuje se podle § 152 odst. 2, který odloţení předání podmiňuje pouze konzultací s doţadujícím mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem a rovněţ je umoţňuje pouze na dobu určitou, avšak její stanovení se ponechává na úvaze justičního orgánu ČR. Na dočasné předání mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. c) se přiměřeně pouţijí obecná ustanovení o dočasném předání v rámci vydání osoby cizímu státu (§ 100).

K § 170

Ustanovení § 170 v odstavci 1 prolamuje zásadu speciality, pokud jde o předávání osob mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a), a to jak ve vztahu k dalším trestním řízením vedeným u téhoţ mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, kterému byla osoba předána, tak pokud jde o předání osoby takovému mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, byla-li osoba vydána cizímu státu, nebo předána jinému členskému státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu. Toto prolomení zásady speciality je odůvodněno minimálním rozsahem přezkumu i moţností odmítnutí předání těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům (viz výše k § 167).

K hlavě IV – Výkon rozhodnutí

K § 171

Pro postup justičních orgánů ČR při výkonu rozhodnutí mezinárodních trestních soudů a tribunálů je stanovena přiměřená pouţitelnost dílu 1 hlavy IV části třetí, který upravuje uznávání a výkon rozhodnutí cizích států. Současně § 171 zohledňuje specifika spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály obecně vyloučením aplikovatelnosti některých podmínek uznání cizozemského rozhodnutí. Jedná se o následující podmínky:

- podmínku mezinárodní smlouvy nebo vzájemnosti [§ 120 odst. 1 písm. a)], neboť mezinárodní trestní soudy a tribunály nemohou vykonávat rozhodnutí soudů států (vzájemnost) a výkon rozhodnutí mezinárodních trestních soudů a tribunálů nemusí být upraven přímo mezinárodní smlouvou, ale např. statutem či jednacím a důkazním řádem mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, který můţe mít povahu rozhodnutí mezinárodní organizace (např. Organizace spojených národů, resp. Rady bezpečnosti) nebo rozhodnutí samotného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu (jako je tomu v případě jednacích a důkazních řádů ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti Organizace Spojených národů),

- podmínku oboustranné trestnosti [§ 120 odst. 1 písm. b)], jejíţ splnění je v praxi nutno zajistit spíše úpravou českého trestního práva hmotného, aby skutečně vnitrostátně postihovalo všechny zločiny podle mezinárodního práva, k jejichţ stíhání a trestání je Česká republika povinna,

- podmínku, ţe se nejedná o trestný čin výlučně politického nebo vojenského charakteru [§ 120 odst. 1 písm. d)], neboť politická nebo vojenská povaha činu je v případě trestných činů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů vyloučena, resp. se jedná o činy tzv. depolitizované v řadě mnohostranných mezinárodních smluv, jejichţ smluvní stranou je i Česká republika,

- podmínku, ţe nedošlo k promlčení výkonu trestu podle práva České republiky [§ 120 odst. 1 písm. e)], neboť v praxi je rozhodnutí v době, kdy je stát ţádán o převzetí jeho výkonu, zpravidla jiţ vykonáváno (odsouzená osoba se např. nachází ve vazební věznici mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu), anebo bylo právě vyneseno, a většinou se jedná i podle práva České republiky o trestné činy, pro které je výkon trestu podle § 95, § 35 písm. a) trestního zákoníku vyloučen,

- podmínku státního občanství České republiky [§ 120 odst. 1 písm. i)], neboť v současné praxi se občané České republiky těchto trestných činů nedopouštějí, a v rámci vstřícnosti České republiky (jako demokratického právního státu zaloţeného na úctě k právům a svobodám člověka) k mezinárodním trestním soudům a tribunálům se jeví jako vhodné podpořit jejich činnost rovněţ rozšířením moţnosti spolupráce při výkonu jimi ukládaných trestů na osoby, které nejsou státními příslušníky České republiky, avšak za podmínky uvedené v § 174 odst. 1 písm. b), tj. za podmínky úhrady nákladů výkonu trestu, jde-li o trest odnětí svobody [ve vztahu k Mezinárodnímu trestnímu soudu pak bude zapotřebí rovněţ změnit prohlášení, které Česká republika učinila při ratifikaci Římského statutu podle jeho čl. 103 odst. 1 písm. a)]. Dále je vzhledem ke speciální úpravě v § 175 vyloučena pouţitelnost rovněţ ustanovení § 131, upravujícího převzetí osoby z cizího státu.

Ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) se vzhledem k přenosu pravomocí dále vylučuje aplikovatelnost některých dalších podmínek uznání cizozemského rozhodnutí. Jedná se o podmínku souladu řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem s mezinárodními závazky České republiky v oblasti lidských práv a základních svobod [§ 120 odst. 1 písm. c)], a to vzhledem k vysoké úrovni ochrany lidských práv a základních svobod v řízení před těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály, a dále o překáţku věci rozhodnuté ve vztahu k rozsudkům soudů České republiky [§ 120 odst. 1 písm. f)] i ve vztahu k cizozemským rozhodnutím, pokud byla na území České republiky uznána [§ 120 odst. 1 písm. g)], neboť v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů je zásada ne bis in idem v předpisech upravujících řízení před nimi prolomena, aby bylo zajištěno, ţe pachatelé nejzávaţnějších zločinů podle mezinárodního práva se nebudou moci vyhýbat spravedlnosti pomocí „předstíraných“ rozsudků, resp. rozsudků, které ukládají za tyto činy příliš nízké tresty a byly vyneseny pouze za účelem ochrany těchto pachatelů před skutečnou odpovědností (srov. např. čl. 20 odst. 3 Římského statutu, čl. 10 odst. 2 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii či čl. 9 odst. 2 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu). Vzhledem ke speciální úpravě v § 172 odst. 1, § 174 odst. 2 a 3 a § 178 odst. 1 a 2 se vylučuje pouţitelnost většiny ustanovení upravujících postup justičních orgánů ČR v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí (§ 121 odst. 1 a 2, § 123 a § 127). Ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. b) je rovněţ vyloučena aplikovatelnost ustanovení § 124 odst. 6, tj. podmínka mezinárodní smlouvy pro výkon trestu ve vyšší výměře, neţ kterou za daný trestný čin stanoví trestní zákoník, čímţ se ve vztahu k těmto hybridním tribunálům zřizovaným mezinárodními organizacemi, jejichţ členem je i Česká republika, vstřícně rozšíří moţnosti spolupráce.

K § 172

Odstavec 1 vzhledem k přenosu pravomocí, k němuţ ve vztahu k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) došlo, stanoví, ţe jejich rozhodnutí jsou v České republice vykonávána bez nezbytnosti je nejprve na území České republiky uznat (rozhodnutí jsou zaloţena na jurisdikci, kterou na daný mezinárodní trestní soud nebo tribunál, resp. na Radu bezpečnosti Organizace spojených národů, přenesla i Česká republika, a jsou tedy projevem i vlastní jurisdikce České republiky). Má-li být tedy rozhodnutí takového mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu na území České republiky vykonáno, soud ČR např. pouze nařídí výkon trestu podle § 321 trestního řádu, jde-li o nepodmíněný trest odnětí svobody (viz ovšem níţe k § 174 a násl.), a trest se přímo vykoná. Stejně se postupuje v případě, ţe např. v důsledku opravného prostředku mezinárodní trestní soud nebo tribunál změní výměru svého trestu, který je jiţ České republice vykonáván. Naproti tomu v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. b) a c) se o mezinárodní trestní soudy nebo tribunály, na které by byla přenesena pravomoc orgánů ČR, nejedná, a proto bude zapotřebí nejprve rozhodnout o uznání jejich rozhodnutí podle § 121 a násl. V případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. c) přitom bude docházet i k přizpůsobení trestu podle § 124 odst. 2 písm. b), avšak po předchozí konzultaci s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, který se na základě vyhodnocení, na jaký trest by byl jím uloţený trest v České republice přeměněn, rozhodne, zda na své ţádosti o převzetí výkonu rozhodnutí do České republiky trvá. V případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) a b) bude trest vykonáván i ve vyšší výměře, neţ kterou připouští český trestní zákoník.

K § 173

Protoţe orgány ČR nejsou oprávněny věcně přezkoumávat rozhodnutí mezinárodních trestních soudů a tribunálů, stanoví § 173 povinnost jakékoli návrhy nebo podněty k jejich přezkumu bez zbytečného odkladu postoupit příslušnému mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, a to cestou Ministerstva spravedlnosti (přímý styk je vyloučen). K takovému přezkumu ostatně nejsou orgány ČR příslušné ani v případě cizozemských rozhodnutí, nicméně v případě rozhodnutí mezinárodních trestních soudů a tribunálů se jedná zpravidla o činy natolik závaţné (a často také tresty natolik vysoké), ţe se jeví vhodným výslovně tento postup upravit, aby byla zajištěna ochrana, resp. nebylo ztěţováno uplatnění práv osob, které jsou těmito rozhodnutími dotčeny.

K § 174 aţ § 177

Ustanovení § 174 aţ § 177 komplexně upravuje přebírání osob odsouzených mezinárodními trestními soudy a tribunály k trestu odnětí svobody k výkonu tohoto trestu do České republiky. Protoţe mezinárodní trestní soudy a tribunály mohou ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody v poměrně vysokých výměrách (aţ na doţivotí), omezuje § 174 odst. 1 okruh osob, které lze do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody přebírat, na české státní příslušníky a osoby s trvalým pobytem v České republice; ostatní osoby bude moţné k výkonu trestu přebírat pouze za podmínky, ţe se mezinárodní trestní soud zaváţe náklady výkonu trestu uhradit (opět nicméně platí, ţe v případě odlišné úpravy v mezinárodní smlouvě bude mít takové ustanovení mezinárodní smlouvy přednost). Postup v případě změny těchto podmínek v průběhu výkonu trestu po předání osoby do České republiky je upraven v § 174 odst. 4. Jak jiţ bylo uvedeno výše (k § 172 odst. 1), výkon trestu uloţeného mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem podle § 145 odst. 1 písm. a) se pouze nařídí bez předchozího rozhodnutí o jeho uznání. Protoţe však odsuzující rozsudky mezinárodních trestních soudů a tribunálů nemohou obsahovat výrok o zařazení do typu věznice podle českého práva, upravuje § 174 odst. 2 postup, kterým k takovému zařazení odsouzeného dojde ještě před nařízením výkonu trestu. V případě, ţe takový mezinárodní trestní soud nebo tribunál ţádá o dodrţení určitých zvláštních podmínek nebo lhůt, umoţňuje § 174 odst. 2, aby soud ČR podle § 126 rozhodl, ţe se tyto zvláštní podmínky dodrţí, přičemţ souhlas odsouzené osoby se v těchto případech nevyţaduje (souhlas odsouzeného není ani obecnou podmínkou převzetí osoby odsouzené mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, a to s ohledem na skutečnost, ţe tresty ukládané mezinárodními trestními soudy a tribunály musí být nutně vykonávány státy, a nikoli samotnými mezinárodními trestními soudy a tribunály, které vlastními výkonnými kapacitami, které by to umoţňovaly, nedisponují). Ustanovení § 175 upravuje specifika samotného výkonu trestu odnětí svobody. V odstavci 1 stanoví příslušnost k provedení eskorty této osoby (obdobně jako v případě přebírání odsouzených osob z cizích států se stanoví příslušnost Vězeňské sluţby), avšak v zájmu úspory nákladů se předpokládá, ţe eskortu osoby do České republiky budou provádět zásadně orgány mezinárodního trestního soudu nebo některého cizího státu (např. pokud osoba původně trest vykonávala v cizím státě a mezinárodní trestní soud nebo tribunál následně rozhodl o změně určení státu, v němţ má být trest vykonáván); eskortu této osoby do ciziny provedou orgány Vězeňské sluţby ČR pouze v případě, ţe se mezinárodní soud nebo některý cizí stát zaváţe tyto náklady uhradit. V této souvislosti je třeba připomenout, ţe zatímco v cizině odsouzení čeští občané, kteří jsou na svou ţádost přebíráni k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky, jsou povinni nahradit státu alespoň paušální částkou náklady vynaloţené státem v souvislosti s jejich převzetím, v případě osob odsouzených mezinárodními trestními soudy nebo tribunály takovou povinnost uloţit nelze (mezinárodní smlouvy ani jiné předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály takovou moţnost nepředvídají). Protoţe statuty a jednací a důkazní řády mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) a b) zpravidla stanoví ohledně odsouzených osob zásadu speciality i při výkonu trestu odnětí svobody ve státě (srov. např. čl. 108 Římského statutu), upravuje § 175 odst. 2 přiměřenou pouţitelnost § 85, který upravuje zásadu speciality v případech osob vydaných do České republiky (extradice) z cizích států, neboť v tomto ustanovení jsou jiţ dostatečně vyřešeny otázky postupu a příslušnosti v případě podání ţádosti o souhlas se stíháním či výkonem trestu pro jiný skutek, neţ pro který byla osoba do České republiky vydána, resp. předána. Předpisy upravující řízení před mezinárodními trestními soudy a tribunály zpravidla stanoví nemoţnost sníţit výměru trestu, uloţeného mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, ze strany orgánů státu, ve kterém je trest vykonáván, a to ani cestou podmíněného propuštění, a ponechávají pravomoc rozhodovat o zmírnění trestu nebo o podmíněném propuštění výlučně mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu (např. čl. 110 Římského statutu). Ustanovení § 175 odst. 3 proto pro tyto případy upravuje způsob postoupení takových ţádostí mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, který osobu odsoudil. I v případě, ţe takové rozhodnutí o zmírnění trestu nebo o podmíněném propuštění orgány ČR předpisy mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu umoţňují, stanoví § 175 odst. 3 s ohledem na komplexnost zločinů, o které se zpravidla jedná, povinnost nejprve konzultovat mezinárodní trestní soud nebo tribunál, pokud jde o vhodnost nebo podmínky pro vyhovění takové ţádosti. Ustanovení § 175 odst. 4 je pak implementací čl. 107 Římského statutu, pro jehoţ provádění je nezbytné na vnitrostátní úrovni stanovit příslušnost; v zájmu úspory nákladů se i zde eskorta odsouzeného do cizího státu po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, pokud by měla být prováděna orgány ČR (tj. Vězeňské sluţby), podmiňuje úhradou těchto nákladů. Protoţe přezkum odsuzujícího rozsudku mezinárodního trestného soudu nebo tribunálu můţe provádět výlučně tento mezinárodní trestní soud nebo tribunál, upravuje § 176 odst. 1 dočasné předávání odsouzených osob zpět mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, aby se mohly případného přezkumného řízení osobně účastnit. Podobně jako v § 175 odst. 1 se i v těchto případech v zájmu úspory nákladů předpokládá, ţe eskortu osoby z a do České republiky budou provádět zásadně orgány mezinárodního trestního soudu; eskortu této osoby do ciziny provedou orgány Vězeňské sluţby ČR pouze v případě, ţe se mezinárodní soud nebo některý cizí stát zaváţe tyto náklady uhradit. Mezinárodní trestní soudy a tribunály mohou i poté, co odsouzenou osobu předaly k výkonu trestu odnětí svobody do některého státu, rozhodnout, ţe trest má být nadále vykonáván v jiném státě. Postup v těchto případech upravuje § 176 odst. 2, přičemţ v zájmu úspory nákladů se rovněţ předpokládá, ţe eskortu osoby z České republiky do cizího státu, v němţ má být ve výkonu trestu odnětí svobody pokračováno, anebo její vrácení mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, který následně určí nový stát, v němţ má být trest vykonáván, budou provádět zásadně orgány mezinárodního trestního soudu nebo cizího státu; eskortu této osoby do ciziny provedou orgány Vězeňské sluţby ČR pouze v případě, ţe se mezinárodní soud nebo některý cizí stát zaváţe tyto náklady uhradit. Ustanovení § 177 pak upravuje postup v případě útěku odsouzené osoby převzaté k výkonu trestu do České republiky – umoţňuje se, aby s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, který osobu odsoudil, bylo dohodnuto, zda na uprchlého odsouzeného vydá zatýkací rozkaz mezinárodní trestní soud nebo tribunál (zejména v případě, ţe mezinárodní trestní soud nebo tribunál usoudí, ţe vzhledem k útěku odsouzené osoby z České republiky bude vhodné po jejím vypátrání následně změnit určení státu, v němţ má být test vykonáván, anebo má-li mezinárodní trestní soud ve vztahu ke státu, na jehoţ území odsouzený uprchl, lepší moţnosti pro vyţádání osoby), anebo Česká republika (pokud má být ve výkonu trestu odnětí svobody pokračováno v České republice).

K § 178

Prostředky vymoţené v rámci výkonu peněţitého trestu, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty se stávají majetkem České republiky. V případě mezinárodních trestních soudů nebo tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. a) se však vzhledem k přenosu pravomocí, k němuţ ve vztahu k těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům dochází, jeví vhodnějším, aby tyto prostředky připadly mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu nebo jinému jím určenému orgánu, instituci či osobě (např. fondu určenému pro odškodňování obětí, případně oběti samotné). Současně je však zajištěna ochrana věcí, které jsou součástí národního kulturního pokladu a jiných věcí, které nelze prodat – v takovém případě bude nezbytné s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem dohodnout postup ad hoc. V případě ostatních mezinárodních trestních soudů a tribunálů [tj. podle § 145 odst. 1 písm. b) nebo c)] takovou povinnost Česká republika obecně nemá, a proto prostředky získané výkonem peněţitého trestu, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty připadnou České republice, nestanoví-li mezinárodní smlouva s daným mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem jinak. Protoţe trest uloţený mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem je co do svého druhu pro Českou republiku, pokud s daným mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem spolupracuje, závazný, umoţňuje odstavec 3 obecně ve vztahu ke všem mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 splácení peněţitého trestu ve splátkách, pokud tak nebyl mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem přímo uloţen, jakoţ i upuštění od výkonu peněţitého trestu, pouze se souhlasem daného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu.

K § 179

Jak jiţ bylo uvedeno výše (k § 162), ochrana práv obětí má v kontextu mezinárodní trestní justice mimořádný význam. Mezi tato práva patří i právo na odškodnění za škody, které oběti (a některé další oprávněné osoby, např. pozůstalí po obětech, které byly usmrceny) v důsledku spáchání zločinů, jejichţ stíhání a trestání je v jurisdikci mezinárodních trestních soudů a tribunálů, utrpěly. Mezinárodní trestní soudy a tribunály proto často disponují pravomocí přiznat těmto oprávněným osobám právo na odškodnění, a to buď formou příkazu k odškodění obětí pachatelem těchto zločinů (např. čl. 75 odst. 2 al. 1 Římského statutu), anebo z výtěţku peněţitých trestů a konfiskací majetku ukládaných jako trest odsouzeným osobám (např. čl. 77 odst. 2, čl. 79 odst. 2, čl. 75 odst. 2 al. 2 Římského statutu). Odstavec 1 proto upravuje postup při uznávání prvně uvedeného způsobu odškodňování obětí, a to opět rozdílně podle toho, zda se jedná o příkaz mezinárodního trestního soudu podle § 145 odst. 1 písm. a), u kterého došlo k přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy, a jehoţ rozhodnutí proto budou vykonávána bez nutnosti rozhodnutí o jejich uznání, anebo o některý jiný mezinárodní trestní soud nebo tribunál [tj. podle § 145 odst. 1 písm. b), nebo c)], jejichţ rozhodnutí bude nejprve nutno uznat. Odstavec 2 pak upravuje postup při vlastním výkonu rozhodnutí o odškodnění obětí a dalších oprávněných osob, a to cestou občanskoprávní, neboť podobně jako rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení se jedná o občanskoprávní titul, byť vzešlý z řízení trestního. Nad rámec odstavce 1 je v odstavci 2 výslovně uvedena i starší varianta odškodňování obětí a dalších oprávněných osob, kterou je vlastní iniciativa oprávněné osoby (tento způsob odškodňování předpokládá úprava řízení před ad hoc tribunály Rady bezpečnosti – srov. čl. 106 odst. B Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a čl. 106 odst. B Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu). V praxi se v poslední době při odškodňování obětí a dalších osob rovněţ uplatňují fondy za tím účelem zřízené (srov. čl. 79 Římského statutu), a proto jsou výslovně zmíněny mezi orgány a osobami oprávněnými ţádat o výkon rozhodnutí mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu. Protoţe účelem odškodňování obětí je převést prostředky, které se v rámci výkonu rozhodnutí podaří získat, těmto obětem, a takto získané prostředky tedy nemohou připadnout státu, stanoví odstavec 3 v zájmu předcházení jakýmkoli výkladovým nejasnostem výslovně, ţe v případě, kdy je výkon rozhodnutí prováděn soudem na ţádost mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu nebo na ţádost fondu, zřízeného k odškodňování oprávněných osob, připadají tyto prostředky přímo mezinárodnímu trestnímu soudu, kterému se na jeho účet (nebo na účet daného fondu nebo jiné obdobné instituce) převedou.

K § 180

Nad rámec mezinárodněprávních závazků se vstřícně k mezinárodním trestním soudům a tribunálům podle § 145 odst. 1 písm. a) navrhuje po vzoru některých zahraničních právních úprav upravit moţnost výkonu pořádkových pokut, ukládaných mezinárodními trestními soudy jako sankce např. za nedostavení se či rušení jednání mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu. Cílem je rovněţ působit preventivně na osoby předvolávané z České republiky k těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům, aby se na taková předvolání skutečně dostavovaly a s daným mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem spolupracovaly.

K hlavě V – Předání a převzetí trestního řízení

K § 181 a 182

Prostřednictvím institutu předání trestního řízení se navrhuje řešit dva typy situací, a to jednak předání trestního řízení vedeného v České republice mezinárodnímu trestnímu soudu a tribunálu z vlastní iniciativy justičních orgánů ČR (§ 181 odst. 2 a § 182), a jednak situace, v nichţ řízení ohledně činu, pro který je jiţ vedeno trestní řízení v České republice, zahájí mezinárodní trestní soud nebo tribunál z jiného podnětu (ať jiţ z podnětu jiného státu, anebo např. z vlastního podnětu ţalobce mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu) a následně vyzve Českou republiku k předání trestního řízení, resp. osoby obviněného a dosud shromáţděného důkazního materiálu (§ 181 odst. 1). Je proto zapotřebí upravit další osud trestního řízení v České republice. Zejména v druhém z uvedených případů, kdy trestní řízení není předáváno na ţádost justičních orgánů ČR, je nutno v § 181 odst. 3 upravit příslušnost vnitrostátních orgánů k podávání opravných prostředků proti rozhodnutím o převzetí trestního řízení a některým dalším rozhodnutím [např. rozhodnutím o přípustnosti trestního řízení – srov. např. čl. 18 odst. 2, 4, 7, čl. 19 odst. 2 písm. b) Římského statutu]. Protoţe v praxi se mohou vyskytnout i případy, kdy trestní řízení bude nutno mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu předat včetně osoby, která se v té době bude nacházet ve vazbě v České republice, je v § 181 odst. 1, 2 a § 182 vyloučena aplikovatelnost podmínek uvedených v § 110 odst. 1.

K § 183

V praxi se kromě případů, kdy mezinárodní trestní soudy a tribunály zahajují vlastní řízení ohledně zločinů, které jsou jiţ předmětem trestního řízení vedeného orgány státu, vyskytují i případy, kdy mezinárodní trestní soudy a tribunály buď vzhledem k vlastnímu zahlcení mnoţstvím případů, anebo vzhledem ke změně místních podmínek v daném státě přistupují k tzv. opětovné nacionalizaci trestních věcí, tj. k předání trestního řízení zpět orgánům státu (zpravidla státu, na jehoţ území k trestnému činu došlo). Řízení takto předaná na státní úroveň pak mezinárodní trestní soud nebo tribunál zpravidla monitoruje, aby bylo zajištěno, ţe proběhnou řádným způsobem. Tuto situaci upravuje § 183, který v odstavci 2 výslovně upravuje právo představitelů mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, od nějţ bylo trestní řízení převzato, na přítomnost při soudním projednání věci v České republice, a to i v případě, ţe by jednání probíhalo s vyloučením veřejnosti.

K § 184

Pro průvoz osob územím České republiky pro účely spolupráce cizího státu s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem je v odstavci 1 stanovena přiměřená pouţitelnost ustanovení o průvozu pro účely spolupráce mezi dvěma cizími státy. Protoţe se však jedná o spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály, ve vztahu k nimţ se neuplatní některé podmínky ani při předávání osob těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům, je vyloučena aplikovatelnost některých podmínek průvozu, tj. podmínky, ţe se nejedná o českého státního příslušníka [§ 142 odst. 1 písm. a)], o trestný čin výlučně politického nebo vojenského charakteru [§ 142 odst. 1 písm. e)], podmínky souladu řízení před mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem s mezinárodními závazky České republiky v oblasti lidských práv a základních svobod [§ 142 odst. 1 písm. f)], protidiskriminační klauzule [§ 142 odst. 1 písm. g)] a podmínky vzájemnosti [§ 142 odst. 1 písm. i)].

V zájmu předcházení výkladovým nejasnostem odstavec 2 výslovně stanoví, ţe za spolupráci s mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem se povaţuje i průvoz osoby odsouzené mezinárodním trestním soudem nebo tribunálem, která je převáţena mezi dvěma státy, např. pokud mezinárodní trestní soud nebo tribunál rozhodl o změně státu, ve kterém má být trest odnětí svobody vykonáván. Vzhledem k minimálním moţnostem odmítnutí předání osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu podle § 145 odst. 1 písm. a) a vzhledem k přenosu pravomocí, k němuţ vůči těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům došlo, jakoţ i v duchu vstřícnosti vůči těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům, umoţňuje odstavec 3 těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům, aby průvoz územím České republiky prováděly i bez povolení orgánů ČR. V praxi však jiţ z organizačních a bezpečnostních důvodů (organizace pobytu eskortní skupiny a prováţené osoby na letišti) bude vţdy v zájmu samotného mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, aby provedení průvozu orgánům ČR předem oznámil.

K části páté – Zvláštní postupy mezinárodní jutsiční spolupráce s jinými členskými státy Evropské unie

K hlavě I – Společný vyšetřovací tým

Tato ustanovení vnitrostátně provádějí Rámcové rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech.

K § 185

V odstavci 1 je vymezena působnost této hlavy co do druhu mezinárodní justiční spolupráce, resp. právní pomoci, a okruhu států. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o vnitrostátní provedení rámcového rozhodnutí, které není přímo pouţitelné v členských státech EU a je zapotřebí jej implementovat do jednotlivých právních řádů členských států EU, v odstavci 2 se výslovně stanoví podmínka, ţe ustanovení této hlavy se pouţijí pouze vůči těm členským státům EU, které rámcové rozhodnutí implementovaly. V odstavci 3 se odráţí článek 1 odst. 11 rámcového rozhodnutí, který nepovaţuje úpravu společných vyšetřovacích týmů mezi členskými státy EU v rámcovém rozhodnutí za výlučnou a připouští pouţití jiných předpisů nebo ujednání usnadňujících spolupráci. I vůči jiným členským státům EU tak lze pouţít obecnou úpravu společných vyšetřovacích týmů v rámci právní pomoci (případně ve spojení s příslušnou mezinárodní smlouvou, kterou zde bude především Úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. 5. 2000).

K § 186

Formulace odstavce 1 vychází ze znění § 71 odst. 1, avšak oproti obecné úpravě společných vyšetřovacích týmů v rámci právní pomoci (kde byla nově vypuštěna podmínka mezinárodní smlouvy a postačí vzájemnost), zde nemusí být zaručena vzájemnost (srov. § 4 odst. 6), nicméně musí být splněna podmínka implementace (srov. § 185 odst. 2). V odstavci 2 je provedena ta část článku 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí, v níţ jsou příkladmo vymezeny případy, kdy je vhodné zřídit společný vyšetřovací tým, a je stanoveno, ţe tak lze učinit na ţádost kteréhokoli z dotčených členských států EU. Jelikoţ článek 1 rámcového rozhodnutí v podstatě přebírá znění článku 13 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000, který je hlavním inspiračním zdrojem obecné úpravy společných vyšetřovacích týmů v rámci právní pomoci (§ 71 – 74), lze vnitrostátní provedení zbývajících ustanovení článku 1 rámcového rozhodnutí (s výjimkou odst. 11 implementovaného v § 185 odst. 3) řešit odkazem v odstavci 3 na obecnou úpravu společných vyšetřovacích týmů v rámci právní pomoci.

K § 187 a 188

Tato ustanovení implementují čl. 3 Rámcového rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech. Pokud jde o škodu způsobenou při činnosti společného vyšetřovacího týmu, článek 3 rámcového rozhodnutí vychází z koncepce, ţe členský stát, na jehoţ území byla škoda způsobena, nahradí podle svých předpisů pro odpovědnost za škodu způsobenou vlastními úředními osobami i škodu způsobenou úředními osobami jiných členských států EU a vůči domovským státům takových úředních osob uplatní regres. Rozšíření českého odškodňovacího předpisu i na úřední osoby jiných členských států EU působící ve společném vyšetřovacím týmu na území České republiky je provedeno souběţnou novelizací § 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Regresní nároky jsou řešeny oběma směry, a to po vzoru implementačních regresních ustanovení obsaţených v dosavadní hlavě XXV. trestního řádu (§ 460m, § 460n, § 460zn a § 460zo).

K hlavě II – Předání osoby

K § 189

Díly 1 aţ 3 hlavy druhé, na jejímţ začátku je zařazeno toto obecné ustanovení, provádějí Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Předmětné ustanovení zpřesňuje dosavadní § 403 odst. 1 trestního řádu, a to zejména stanovením tzv. implementační klauzule v odstavci 2 (zatímco § 403 odst. 1 trestního řádu hovoří o uţití vnitrostátní prováděcí úpravy k rámcovému rozhodnutí „ve stanovených případech“). Naproti tomu navrhovaná úprava nepřebírá dosavadní § 403 odst. 2 trestního řádu, neboť podmínka vzájemnosti při předávání vlastních občanů je v rozporu s předmětným rámcovým rozhodnutím. Navrhovaná úprava dále nepřebírá § 403 odst. 3 trestního řádu, který stanoví subsidiární pouţitelnost ustanovení o vydávání osob na předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu, neboť i kdyţ oba instituty mají stejný účel, jsou postaveny na zcela odlišných principech, coţ dosti sniţuje moţnosti uplatnění ustanovení upravujících jeden z těchto institutů v rámci úpravy druhého z nich. Ustanovení upravující vydání osob tedy budou nově pouţitelná na předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu pouze v případě výslovného odkazu.

K § 190

Toto ustanovení provádí článek 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí, podle kterého je evropský zatýkací rozkaz charakterizován jako justiční rozhodnutí vydávané členským státem s cílem zadržet a předat vyžadovanou osobu do jiného členského státu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Dosavadní § 404 odst. 1 trestního řádu nepřiléhavě definuje evropský zatýkací rozkaz odkazem na „předpisy EU“, tj. rámcové rozhodnutí, které však nemá přímý účinek, nově je proto evropský zatýkací rozkaz definován přímo v zákoně.

K § 191

Podle bodu 9 preambule a článku 7 rámcového rozhodnutí je role ústředních orgánů při předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu omezena na administrativní a technickou pomoc. Odstavec 1 nově formuluje výslovný podklad pro poskytnutí součinnosti justičním orgánům ze strany ústředních orgánů. I kdyţ je jinak při předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu uplatňován přímý styk mezi příslušnými justičními orgány členských států EU, v praxi mohou nastat situace, kdy je potřebná součinnost ústředního orgánu, zejména při zjišťování různých informací nezbytných pro vydání nebo výkon evropského zatýkacího rozkazu. Naproti tomu v odstavci 2 je stanovena soudům informační povinnost vůči Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu řízení o předání do jiných členských států EU a jejich výsledku a obdobné informace u předání do České republiky, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K § 192

Toto ustanovení realizuje článek 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí a upravuje příslušnost soudu k úkonům v rámci předání osoby z jiného členského státu EU do České republiky. Formulováno je prakticky stejně jako § 78 upravující příslušnost soudu při vyţádání osoby z cizího státu, odlišnost představuje klauzule „pokud není dále stanoveno jinak“, která reaguje na § 199 odst. 3.

K § 193

Toto ustanovení v odstavcích 1 aţ 4 stanoví, kdy můţe být evropský zatýkací rozkaz vydán. Nezbytným podkladem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu je vydání některého z vyjmenovaných příkazů nebo provedení uvedených úkonů. Formulace odstavce 1 vychází z § 79 odst. 1 z části věnované vyţádání osoby z cizího státu. Skutečnost, ţe evropský zatýkací rozkaz je moţné vydat, oproti dosavadní právní úpravě, i na základě příkazu k zadrţení podezřelého (srov. souběţně navrhovaný § 76a trestního řádu), provádí doporučení č. 3 Hodnotící zprávy o České republice provedené v rámci čtvrtého kola vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 15691/2/08 REV CRIMORG 194 COPEN 222 EJN 71 EUROJUST 95). Podle tohoto doporučení by měla být zváţena moţnost pozměnit právní předpisy za účelem zjednodušení postupu pro vydávání evropského zatýkacího rozkazu, pokud jde o poţadavek osobního doručení obvinění předem dotyčné osobě. Toto ustanovení tak reaguje především na případy, kdy pachatel trestného činu ihned po jeho spáchání opustí území České republiky a nemůţe mu být doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Orgánům činným v trestním řízení je tedy dána moţnost okamţitě reagovat na uvedenou situaci. Zvláště naléhavě je potřeba této navrhované změny pociťována v případě přeshraničního pronásledování realizovaného na základě ustanovení článku 41 Schengenské prováděcí úmluvy (nebo příslušných ustanovení bilaterálních smluv upravujících přeshraniční pronásledování), kdy policisté, kteří na území České republiky pronásledují osobu, jeţ byla přistiţena při páchání některého z vymezených trestných činů nebo při účasti na něm, anebo uprchla z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, pokračují v jejím pronásledování na území druhé smluvní strany a následně dojde k zajištění a zadrţení této osoby. V takovém případě je nezbytné, aby byl vydán evropský zatýkací rozkaz neprodleně. Evropský zatýkací rozkaz je v tomto případě nutné okamţitě po jeho vydání doručit Policejnímu Prezidiu ČR (NC Sirene), jeţ učiní vše potřebné k pořízení záznamu o osobě v SIS, a příslušnému cizozemskému justičnímu orgánu. Ustanovení článku 41 odst. 6 Schengenské prováděcí úmluvy totiţ stanoví, ţe osoba, která byla místně příslušnými orgány zadrţena (pokud tato osoba není státním příslušníkem smluvní strany, na jejímţ území byla zajištěna), musí být nejpozději po uplynutí šesti hodin od svého zajištění propuštěna, přičemţ se nezapočítává doba mezi půlnocí a devátou hodinou ranní, ledaţe místně příslušné orgány před jejím propuštěním obdrţí ţádost, v jakékoli formě, o předběţnou vazbu osoby za účelem vydání.

S ohledem na výše uvedené příslušný státní zástupce a soud učiní ve vzájemné spolupráci vše potřebné tak, aby byl evropský zatýkací rozkaz vydán včas a mohl být následně pořízen záznam v SIS, či aby byl evropský zatýkací rozkaz doručen přímo příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu EU tak, aby s ohledem na maximální lhůtu pro zadrţení nebyla dotčená osoba propuštěna ze zadrţení. S ohledem na realitu volného pohybu osob v schengenském prostoru je stanovena maximální doba neúspěšného vnitrostátního pátrání, po jejímţ uplynutí je třeba vydat evropský zatýkací rozkaz, na 6 měsíců. Je však třeba zdůraznit, ţe se jedná o dobu maximální, kdy opakované zkušenosti z praxe potvrzují potřebu vydání evropského zatýkacího rozkazu bezodkladně. Kvůli neexistenci hraničních kontrol lze důvodně předpokládat ve většině případů, ţe hledaná osoba se zdrţuje v cizím státě. Smysluplnost rychlého vydání evropského zatýkacího rozkazu potvrzuje i vysoká míra účinnosti tohoto nástroje přesahující 40%. Odstavec 2 věta první provádí článek 8 rámcového rozhodnutí o obsahu a formě evropského zatýkacího rozkazu. Jelikoţ článek 8 rámcového rozhodnutí sám neupravuje obsahové náleţitosti evropského zatýkacího rozkazu vyčerpávajícím způsobem a odkazuje na formulář evropského zatýkacího rozkazu v příloze rámcového rozhodnutí, byl odkaz na tento formulář a náleţitosti v něm uvedené shledán jako plně postačující a přesnější. Odstavec 2 věta druhá implementuje článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí, který vymezuje trestné činy podléhající předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, avšak pouze u předání z jiného členského státu EU do České republiky - v opačném směru viz § 205 odst. 2 písm. d); v souladu s článkem 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí zde písm. a) a b) nejsou v poměru kumulativním, ale alternativním. Odstavec 3 pomocí odkazu na příslušné ustanovení upravující vyţádání osoby z cizího státu vymezuje, v kterých případech se evropský zatýkací rozkaz nevydá. Jedná se o situace, kdy lze předpokládat uloţení jiného trestu neţ nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody kratšího neţ čtyři měsíce, nebo kdy by předáním osoby vznikly České republice náklady nebo důsledky zjevně nepřiměřené veřejnému zájmu na trestním stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, anebo kdy by předáním byla osobě, o jejíţ předání jde, způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na její věk, zdravotní stav nebo rodinné poměry. Vydání evropského rozkazu v uvedených případech by totiţ bylo v rozporu se zásadou proporcionality. Navrţené ustanovení navazuje na doporučení č. 10 vyplývající ze Závěrečné zprávy o čtvrtém kole vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 8302/4/09 REV 4 CRIMORG 55 COPEN 68 EJN 24 EUROJUST 20) věnující se problematice zásady proporcionality při vydávání evropských zatýkacích rozkazů. Odstavec 4 upravuje moţnost vydat evropský zatýkacího rozkazu i pro tzv. akcesorické trestné činy. Do současné doby nebylo evropský zatýkací rozkaz moţné pro tyto trestné činy vydat. Rámcové rozhodnutí o moţnosti vydání evropského zatýkacího rozkazu pro tyto trestné činy mlčí, ale Evropská úmluva o vydávání výslovně stanoví pro doţádaný členský stát moţnost povolit vydání i pro akcesorické trestné činy. V případech vydání a předání tak byla dosud nevyváţená situace, kterou napravuje navrţené ustanovení tohoto odstavce. Česká implementace rámcového rozhodnutí tak v tomto směru překračuje standard úpravy v rámcovém rozhodnutí, nicméně z hlediska praxe je to jednoznačně pozitivní a přínosné – jinak by pachatelé unikali trestní spravedlnosti. Nanejvýše hrozí, ţe členský stát, který takovou úpravu akcesorického předání mít nebude, rozhodne o nepředání pro akcesorické trestné činy. Navrţená úprava navazuje na doporučení č. 10 vyplývající ze Závěrečné zprávy o čtvrtém kole vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 8302/4/09 REV 4 CRIMORG 55 COPEN 68 EJN 24 EUROJUST 20) a doporučení č. 19 Hodnotící zprávy o České republice provedené v rámci čtvrtého kola vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 15691/2/08 REV CRIMORG 194 COPEN 222 EJN 71 EUROJUST 95). Odstavec 5 stanoví v případě, kdy je v přípravném řízení podán návrh státním zástupcem na vydání evropského zatýkacího rozkazu, povinnost soudu informovat státního zástupce o tom, zda návrhu vyhověl či nikoli (v tomto případě má pak povinnosti uvést důvody, proč návrhu nevyhověl). Odstavec 6 implementuje články 8 odst. 2 a 9 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí. Článek 9 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí stanoví, ţe je-li známo místo pobytu vyţádané osoby, můţe vystavující justiční orgán doručit evropský zatýkací rozkaz přímo vykonávajícímu justičnímu orgánu, v kaţdém případě však můţe rozhodnout o pořízení záznamu o vyţádané osobě v SIS. Ihned po vydání evropského zatýkacího rozkazu jej tedy soud zašle Policejnímu prezídiu k pořízení záznamu v SIS za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby (viz § 37) a k vyhlášení pátrání po hledané osobě v členských státech nepřipojených k SIS. V případě, ţe má soud informace o pobytu osoby, evropský zatýkací rozkaz přímo zašle i příslušnému justičnímu orgánu dotčeného členského státu EU, a to s překladem do úředního jazyka tohoto státu či do jiného jazyka, v němţ je tento stát ochoten evropský zatýkací rozkaz přijmout. Článek 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí totiţ stanoví povinnost přeloţit evropský zatýkací rozkaz do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího členského státu EU. Kaţdý členský stát EU můţe při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo kdykoli poté uvést v prohlášení, které uloţí u generálního sekretariátu Rady, ţe přijme překlad do jednoho nebo více jiných úředních jazyků orgánů Evropských společenství. Výčet jazyků, v nichţ členské státy EU přijímají evropský zatýkací rozkaz, a podrobnosti doručování, včetně informace o příslušných orgánech jiných členských států EU, budou upraveny formou instrukce Ministerstva spravedlnosti. Odstavec 7 reaguje na případy z praxe, kdy je soud ţádán ze strany příslušného orgánu předávajícího státu o poskytnutí doplňujících informací za účelem rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, nebo kdy sám povaţuje za vhodné tyto informace poskytnout, aniţ by o ně příslušný orgán předávajícího státu ţádal. Výslovný podklad pro poskytnutí těchto informací dosavadní právní úprava postrádá. Pro přípravné řízení je za tímto účelem logicky stanovena povinnost součinnosti státního zástupce. Odstavec 8 implementuje ustanovení článku 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. Tento článek stanoví, ţe pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody za podmínek uvedených v odst. 1 písm. d) a dotyčná osoba předtím neobdrţela ţádné úřední informace o tom, ţe je proti ní vedeno trestní řízení, můţe tato osoba poté, co byla o obsahu evropského zatýkacího rozkazu informována, poţádat, aby kopii rozsudku obdrţela ještě před svým předáním. Justiční orgán ČR poskytne dotčené osobě kopii rozsudku okamţitě poté, co byl o její ţádosti informován, a to prostřednictvím příslušného orgánu jiného členského státu EU. V souvislosti s vyřízením takové ţádosti dotčenou osobou nedojde k průtahům v postupu při rozhodování o výkonu evropského zatýkacího rozkazu a při předání osoby do České republiky, neboť rozsudek se dotyčné osobě poskytne pouze pro informaci. Jeho poskytnutí nelze povaţovat za formální doručení rozsudku, ani za počátek běhu lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení nebo odvolání.

Odstavec 9, které je obdobou § 79 odst. 10, reaguje na situace, kdy po vydání evropského zatýkacího rozkazu dojde ke změně účelu předání z trestního stíhání na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo ke změně rozhodných skutečností (např. skutek či právní kvalifikace).

K § 194

Toto ustanovení, jehoţ odstavce 1 a 2 jsou inspirovány § 82, reaguje na případy, kdy předávající členský stát EU podmiňuje předání osoby do České republiky poskytnutím ujištění, které se týká trestního řízení. Typicky půjde o případy uvedené v článku 5 odstavec 3 rámcového rozhodnutí, ohledně nichţ je téţ v odstavci 3 konkretizována součinnost soudu České republiky směřující k realizaci ujištění.

K § 195

Ustanovení implementuje článek 4 odstavec 6 rámcového rozhodnutí, který stanoví, ţe byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyţádaná osoba se zdrţuje v jiném členském státu EU, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváţe provést výkon takového trestu nebo ochranného opatření v souladu se svým vnitrostátním právem, můţe odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu. V tomto případě je nutné, aby soud, který vydal evropský zatýkací rozkaz, učinil vše potřebné pro zajištění toho, aby byl výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody zajištěn příslušnými orgány jiného členského státu EU, který odmítl vykonat evropský zatýkací rozkaz (např. zaslání pravomocného rozhodnutí, či poskytnutí dalších potřebných informací k uznání a výkonu takového rozhodnutí v předávajícím státě).

K § 196

Ustanovení stanoví přiměřené pouţití úpravy postupu po vydání osoby na postup po předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu.

K § 197

Toto ustanovení je obdobou § 84. Také zde lze rozlišit na jedné straně důvody odvolání evropského zatýkacího rozkazu proto, ţe jeho účel byl naplněn [odstavec 1 písm. c), d)], a na druhé straně důvody spočívající v odpadnutí účelu evropského zatýkacího rozkazu [odstavec 1 písm. a), e), f)] nebo v dodatečném zjištění skutečností, pro které jej nelze vydat [odstavec 1 písm. b)]. Novým evropským zatýkacím rozkazem ve smyslu odstavce 1 písmene

e) se rozumí nový evropský zatýkací rozkaz vydaný pro tentýţ skutek. S ohledem na to, ţe soud poté, co vydá evropský zatýkací rozkaz, tento doručí Policejnímu prezidiu ČR s ţádostí o pořízení záznamu v SIS, je nutné, aby téţ Policejní prezidium informoval o jeho odvolání, neboť to musí následně učinit potřebná opatření k tomu, aby byl pořízený záznam zrušen. Tato ustanovení implementuje čl. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech.

K § 198

Jde o provedení článku 27 odst. 2 aţ 4 rámcového rozhodnutí, v němţ je upravena zásada speciality v rámci předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu, na jejímţ základě osoba, která byla předána z jiného členského státu, nemůţe být zbavena osobní svobody, ani proti ní nemůţe být vedeno trestní stíhání, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, neţ pro který byla předána. Tato zásada neplatí absolutně, jsou zde stanoveny výjimky z jejího uplatnění.

Navrhované ustanovení přináší oproti dosavadnímu § 406 trestního řádu zejména zpřesnění výčtu výjimek ze zásady speciality tak, aby více odpovídal výčtu obsaţenému v článku 27 odst. 3 rámcového rozhodnutí, jakoţ i rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-388/08 PPU Artur Leyman a Aleksei Pustovarov, podle něhoţ proti předané osobě lze vést trestní řízení a uloţit jí trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody pro jiný skutek, neţ pro který byla předána, bez souhlasu předávajícího státu, pokud v tomto řízení nejsou uplatněna opatření omezující osobní svobodu (osobní svoboda předané osoby však můţe být omezena z důvodu vedení jiného trestního stíhání nebo výkonu trestu, pro které předána byla), a souhlas si vyţádat aţ pro výkon takového trestu nebo ochranného opatření - v tomto směru viz zejména navrhovaný odstavec 1 písm. a). Pojem „dopravena na území České republiky zákonným způsobem“ podle odstavce 1 písm. b) zahrnuje např. dopravení v důsledku vydání či předání (jiného, neţ které mělo za následek původní uplatnění zásady speciality) nebo vyhoštění. V odstavci 2 dochází oproti § 406 odst. 2 trestního řádu ke změně příslušnosti soudu k opatření vyjádření předané osoby, zda se vzdává práva na uplatnění zásady speciality, kdy namísto soudu, který vydal evropský zatýkací rozkaz (ve věci, pro kterou byla osoba předána), se uplatní obecné ustanovení o příslušnosti v § 192, které určuje příslušnost soudu, který vede trestní řízení, a v přípravném řízení soudu příslušného podle § 26 trestního řádu, tedy soudů, které jsou přímo činné ve věci, pro kterou osoba nebyla předána a která je tak pokryta zásadou speciality. Odstavec 3 zpřesňuje oproti dosavadnímu § 406 odst. 3 trestního řádu postup justičních orgánů ČR při vyţádání dodatečného souhlasu předávajícího státu podle odstavce 1 písm. g). Odstavec 4 je obdobou § 85 odst. 5 a jeho doplnění do tohoto ustanovení si vyţádalo zrušení zásady o subsidiárním pouţití ustanovení o vydávání osob vůči ustanovením o předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu, obsaţené v dosavadním § 403 odst. 3 trestního řádu.

K § 199

Toto ustanovení provádí článek 28 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí a stanoví, ţe v případech, kdy osoba byla do České republiky předána z jiného členského státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo vydána z jiného státu, je moţné ji následně předat pro skutek spáchaný před jejím předáním nebo vydáním do České republiky pouze se souhlasem předávajícího nebo vydávajícího státu. Ustanovení dále stanoví případy, kdy souhlasu předávajícího členského státu EU není třeba, a určuje, kdo o tento souhlas poţádá. Navrhované ustanovení vychází z dosavadního § 421 trestního řádu, byly však provedeny nezbytné formulační úpravy a doplněna úprava o příslušnosti orgánu oprávněného k vyţádání souhlasu předávajícího státu s dalším předáním. Jelikoţ článek 27 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí ohledně doručení takové ţádosti odkazuje na obecné ustanovení o doručení evropského zatýkacího rozkazu v článku 9 rámcového rozhodnutí, je tímto orgánem soud (resp. předseda senátu), zde však soud, v jehoţ obvodu působí státní zástupce, který vede předběţné šetření ve věci dalšího předání. Jako důsledek předání na základě evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu EU je toto ustanovení, stejně jako ustanovení § 198 o zásadě speciality, zařazeno do dílu 2 věnovaného předání z jiného členského státu EU, nicméně tím, ţe jde o další předání z České republiky, zasahuje téţ do dílu 3 o předání do jiného členského státu EU.

K § 200

Toto ustanovení reaguje na články 18 a 24 odst. 2 rámcového rozhodnutí z pohledu České republiky jako vyţadujícího státu. Ustanovení upravuje moţnost soudu příslušného podle § 192 poţádat příslušný orgán jiného členského státu EU o to, aby osoba, o jejíţ předání jde, byla dočasně předána do České republiky pro účely trestního stíhání. O dočasné předání osoby můţe soud ţádat jak v případě, ţe dosud nebylo rozhodnuto o jejím předání (odstavec 1), tak v případě, ţe jiţ bylo rozhodnuto o jejím předání, realizace předání však byla odloţena z důvodu vedení trestního stíhání nebo výkonu trestu či ochranného opatření v předávajícím státě (odstavec 8). Navrhované ustanovení je jinak koncipováno po vzoru ustanovení o dočasném převzetí v rámci vyţádání osoby z cizího státu (§ 86) a v rámci právní pomoci (§ 69). Ţádost o dočasné předání osoby a její akceptace jiným členským státem EU představují dohodu ve smyslu článku 18 odst. 2 a článku 24 odst. 2 rámcového rozhodnutí.

K § 201

Toto ustanovení určuje příslušnost Ministerstva spravedlnosti k podání ţádosti o průvoz přes území třetího státu pro účely předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu EU do České republiky.

K § 202

Toto ustanovení implementuje článek 9 odst. 1 a článek 10 odst. 6 rámcového rozhodnutí. Vymezuje věcnou a místní příslušnost soudu a státního zastupitelství k řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Odstavec 1 a odstavec 2 věta první jsou formulovány prakticky stejně jako § 87 ve vydávacím řízení. Oproti dosavadnímu § 408 trestního řádu se zde tedy příslušnost státního zastupitelství odvíjí od příslušnosti soudu, věcná příslušnost byla zachována a u místní příslušnosti bylo stanoveno jako primární kritérium místo zadrţení a teprve v případě, ţe k zadrţení nedojde, uplatní se kritérium pobytu, navíc byla u místní příslušnosti zakotvena zásada perpetuatio fori. Příslušnými k přijetí evropského zatýkacího rozkazu jsou podle odstavce 2 věty druhé krajská státní zastupitelství, neboť provádějí předběţná šetření, která jsou první fází řízení o předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Odstavec 3 vychází z dosavadního § 408 odst. 2 trestního řádu, byl však formulačně zpřesněn.

K § 203

Toto ustanovení upravuje účel předběţného šetření v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, okamţik jeho zahájení, postup státního zástupce a součinnost s jinými orgány. S ohledem na zrušení zásady subsidiárního pouţití ustanovení o vydávání osob vůči ustanovením o předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu obsaţené v dosavadním § 403 odst. 3 trestního řádu je v tomto ustanovení komplexně upraveno předběţné šetření v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu. V rámci předběţného šetření musí státní zástupce především zjistit, zda nejsou dány skutečnosti, které by bránily předání osoby do jiného členského státu EU. Předběţné šetření lze zahájit jak v případě, kdy jiný členský stát EU vydal evropský zatýkací rozkaz, tak i v případě, kdy jej dosud nevydal. Nebyl-li dosud evropský zatýkací rozkaz vydán, lze předběţné šetření zahájit pouze, jsou-li známy informace uvedené v odstavci 3 (srov. téţ podmínky pro zadrţení osoby podle § 204 odst. 1). Byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán, má se za to, ţe tyto informace jsou známy (ostatně v takovém případě zpravidla dojde k zadrţení osoby na základě záznamu v SIS, jehoţ obsah nemohou orgány České republiky předem ovlivnit), avšak tato fikce platí pouze pro účely zahájení předběţného šetření a zadrţení osoby. Kdyby evropský zatýkací rozkaz neobsahoval informace podle odstavce 3, musely by být okamţitě vyţádány ještě v průběhu zadrţení, neboť jinak by nebylo moţné podat návrh na vzetí do předběţné vazby (srov. § 204 odst. 3). Odstavec 4 provádí článek 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Umoţňuje státnímu zástupci vyţádat doplnění informací ve stanovené lhůtě, nejsou-li informace obsaţené v obdrţeném evropském zatýkacím rozkazu dostatečné pro rozhodnutí o předání. Neposkytnutí poţadovaných informací ve stanovené lhůtě vede k ukončení předběţného šetření podle odstavce 8 písm. b). Odstavec 5 implementuje článek 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí a řeší situaci, kdy je osoba, o jejíţ předání jde, státním občanem České republiky a evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem jejího předání k trestnímu stíhání. V tomto případě má státní zástupce povinnost vyţádat od příslušného orgánu jiného členského státu EU ujištění, ţe bude této osobě umoţněno vykonat trest nebo ochranné opatření, pokud by jí byly v jiném členském státě EU uloţeny a nevyslovila souhlas s jejich výkonem v jiném členském státu EU, na území České republiky. Toto ujištění státní zástupce vyţádá, pokud jiţ nebylo ze strany příslušného orgánu jiného členského státu EU poskytnuto současně se zaslaným evropským rozkazem. Odstavec 6 provádí článek 11 rámcového rozhodnutí. Stanoví státnímu zástupci povinnost vyslechnout osobu, o jejíţ předání jde, seznámit ji s obsahem evropského zatýkacího rozkazu a poučit ji o moţnosti souhlasit se svým předáním a o podmínkách a následcích vyslovení takového souhlasu. S ohledem na skutečnost, ţe v případě, ţe osoba, o jejíţ předání jde, vysloví souhlas se svým předáním, se automaticky vzdá i uplatnění zásady speciality, má státní zástupce o tom povinnost předávanou osobu řádně poučit. Implementace článku 11 rámcového rozhodnutí, pokud jde o právo na tlumočení, je zajištění v § 2 odst. 14 a § 28 trestního řádu. Odstavec 7 provádí článek 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. Podle tohoto ustanovení, pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody za podmínek uvedených v odst. 1 písm. d) a dotyčná osoba předtím neobdrţela ţádné úřední informace o tom, ţe je proti ní vedeno trestní řízení, můţe tato osoba poté, co byla o obsahu evropského zatýkacího rozkazu informována, poţádat, aby kopii rozsudku obdrţela ještě před svým předáním. Orgán jiného členského státu EU poskytne dotčené osobě kopii rozsudku okamţitě poté, co byl o její ţádosti informován, a to prostřednictvím příslušného justičního orgánu ČR. V souvislosti s vyřízením ţádosti dotčené osoby nedojde k průtahům při rozhodování o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, ani při předání osoby do jiného členského státu EU. Rozsudek se dotyčné osobě poskytne pouze pro informaci; nelze to povaţovat za formální doručení rozsudku, ani za počátek běhu lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení nebo odvolání. Odstavec 8 vymezuje důvody, pro které je státní zástupce povinen ukončit předběţné šetření. Oproti dosavadnímu § 409 odst. 3 trestního řádu v písm. a) postačí pouze jedna výzva, nově je upraven důvod uvedený pod písmenem b), tj. neposkytnutí doplňujících informací vyţádaných podle odstavce 4. Důvody uvedené v dosavadním § 409 odst. 3 písm. g) a h) trestního řádu byly zpřesněny a přesunuty do důvodu pro nepředání podle § 205 odst. 2 písm.

k) a důvod podle dosavadního § 409 odst. 3 písm. i) trestního řádu, spočívající v tom, ţe v jiném členském státu EU došlo k promlčení trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření, byl vypuštěn bez náhrady (v takovém případě by spíše mělo dojít k odvolání evropského zatýkacího rozkazu jiným členským státem EU). Nadále se předpokládá, ţe ukončení předběţného šetření podle tohoto ustanovení má formu opatření státního zástupce. Odstavec 9 stanoví státnímu zástupci povinnost neprodleně informovat o ukončení předběţného šetření příslušný orgán jiného členského státu EU, Policejní prezidium ČR, obhájce a Ministerstvo spravedlnosti, které takovou informaci potřebuje zejména pro statistické účely, jakoţ i obecně pro účely monitorování aplikace zákonné úpravy v praxi a jejího vyhodnocování. Předběţné šetření je podle odstavce 9 ukončeno také podáním návrhu na rozhodnutí o předání podle § 205 odst. 1 nebo některého z návrhů ve zjednodušeném předání podle § 208 odst. 2.

K § 204

Toto ustanovení je provedením článku 12 rámcového rozhodnutí. Zadrţení osoby, o jejíţ předání jde, je jednou z forem zahájení předběţného šetření (viz § 203 odst. 2), takţe ohledně podmínek pro zadrţení podle odstavce 1 lze odkázat na příslušnou část důvodové zprávy k § 203. Odstavec 2 v podstatě přebírá text dosavadního § 395 odst. 1 věty druhé a třetí trestního řádu, který se s ohledem na dosavadní § 410 trestního řádu uţil obdobně i v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jak je zřejmé z odstavce 3, fikce, ţe v případě vydání evropského zatýkacího rozkazu jsou známy informace uvedené v § 203 odst. 3, se uplatní při zahájení předběţného šetření, resp. při zadrţení (viz § 203 odst. 2 a 3, resp. § 204 odst. 1), nikoli však v případě podání návrhu na vzetí do předběţné vazby. V ostatním odstavec 3 ohledně zadrţení a podání návrhu na vzetí do předběţné vazby odkazuje na ustanovení § 93 odst. 2 aţ 4 z vydávacího řízení. Stejně tak odkazuje odstavec 4 na ustanovení § 94 odst. 1, 2 a 4 o předběţné vazbě ve vydávacím řízení. Odchylně je v odstavci 4 upravena maximální délka předběţné vazby před doručením evropského zatýkacího rozkazu (nyní nově zkrácena na 20 dnů, coţ více odpovídá vyššímu standardu spolupráce mezi členskými státy EU a lhůtám pro rozhodnutí o předání) oproti maximální délce předběţné vazby před doručením ţádosti o vydání v § 94 odst. 3 (zůstává zachováno 40 dnů).

K § 205

Ustanovení implementuje články 3 a 4 rámcového rozhodnutí, které stanoví důvody pro obligatorní a fakultativní odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, jakoţ i jiné články rámcového rozhodnutí, z nichţ vyplývají další důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu (body 12 a 13 preambule, článek 2 odst. 1, článek 5 či článek 28). Forma jednání a rozhodnutí soudu je v odstavci 1 upravena prakticky stejně jako v § 95 odst. 1 ve vydávacím řízení, mimoto je zde však s ohledem na článek 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí stanovena povinnost rozhodnout, ţe se osoba předá, není-li dán některý z důvodů pro nepředání nebo pro zamítnutí návrhu státního zástupce. I kdyţ rámcové rozhodnutí rozlišuje mezi fakultativními a obligatorními důvody pro odmítnutí předání, byly všechny důvody pro rozhodnutí o předání zakotveny jako obligatorní, a to stejně jako v dosavadní právní úpravě, neboť toto řešení zakládá větší právní jistotu při rozhodování o předání a všechny důvody pro nepředání osoby jsou natolik závaţné, ţe prostor pro uváţení zde není na místě. Navrţené ustanovení nově výslovně upravuje jak rozhodnutí o nepředání (odstavec 2), tj. věcné rozhodnutí v tom smyslu, ţe osoba nebude předána (podle dosavadní právní úpravy jde o rozhodnutí o zamítnutí předání – viz § 411 odst. 6 trestního řádu), tak i rozhodnutí o zamítnutí návrhu státního zástupce (odstavec 5), nejsou-li splněny podmínky pro rozhodnutí o předání (v dosavadní právní úpravě není výslovně upraveno, tuto moţnost však připouští judikatura – viz R 26/1996). Výčet důvodů pro nepředání uvedený v odstavci 2 je na první pohled výrazně širší neţ výčet důvodů pro zamítnutí předání uvedený v dosavadním § 411 odst. 6 trestního řádu, ţádné zásadní rozšíření důvodů pro zamítnutí předání to však neznamená, neboť § 411 odst. 6 trestního řádu není komplexní úpravou všech důvodů pro zamítnutí předání. Písmeno a) vychází z důvodu pro zamítnutí předání uvedeného v dosavadním § 411 odst. 7 trestního řádu, pouze je omezen na občany České republiky. Písmeno b) je zpřesněním důvodu uvedeného v dosavadním § 411 odst. 6 písm. e) trestního řádu (nově je toto ustanovení omezeno na občany České republiky a k rozhodnutí o nepředání podle tohoto ustanovení dojde pouze v případě, ţe si soud jako předběţnou otázku vyhodnotí, ţe odsuzující rozhodnutí, pro jehoţ výkon byl evropský zatýkací rozkaz v jiném členském státu EU vydán, lze uznat a vykonat na území České republiky). Písmeno c) vychází z první části dosavadního § 411 odst. 6 písm. b) trestního řádu. Písmeno d) je upraveno nově, provádí článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí a reaguje na případy, kdy byl evropský zatýkací rozkaz vydán pro trestný čin, který nepodléhá předání, a současně nejde o akcesorní předání podle odstavce 3; stejně jako v § 193 odst. 2 větě druhé zde s ohledem na článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí prahy sazeb trestu či ochranného opatření a prahy uloţeného trestu či ochranného opatření nejsou v poměru kumulativním, ale alternativním (srov. úpravu trestných činů podléhajících vydání v § 90, která vychází z opačného přístupu). Písmeno e) je nástupcem dosavadního § 411 odst. 6 písm.

a) trestního řádu, písmeno f) je nástupcem druhé části dosavadního § 411 odst. 6 písm. b) trestního řádu. Písmeno g) vychází z dosavadního § 411 odst. 6 písm. d) trestního řádu, je však s ohledem na článek 4 odst. 7 písm. a) rámcového rozhodnutí rozšířeno o důvod nepředání zaloţený na zásadě teritoriality, nicméně z praktických důvodů jsou oba důvody zmírněny moţností dát přednost provedení trestního řízení v jiném členském státu EU. Písmena h) a i) zpřesňují dosavadní § 411 odst. 6 písm. c) trestního řádu. Písmeno j) ve spojení s odstavcem 4 zpřesňuje § 411 odst. 8 trestního řádu a přizpůsobuje jej nové právní úpravě na úrovni EU (viz výklad k odstavci 4). Písmeno k) je zpřesněním důvodů pro ukončení předběţného šetření podle dosavadního § 409 odst. 3 písm. g), h) trestního řádu. Písmena l) a m) implementují body 12 a 13 preambule a článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí a výslovně formulovány byly na základě nálezu pléna Ústavního soudu ze 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 publikovaného pod č. 434/2006 Sb. Odstavec 3 reaguje na situace, kdy je osoba trestně stíhána či odsouzena v jiném členském státu EU i pro tzv. akcesorické trestné činy a umoţňuje předat ji i pro tyto trestné činy. V hlavě XXV. trestního řádu tato moţnost upravena nebyla. Rámcové rozhodnutí o moţnosti předání pro tyto trestné činy mlčí, nicméně Evropská úmluva o vydávání výslovně umoţňuje doţádanému členskému státu EU povolit vydání pro akcesorické trestné činy. V případech vydání a předání tak byla dosud nevyváţená situace, kterou napravuje navrţené ustanovení. Navrhovaná úprava navazuje na doporučení č. 10 vyplývající ze Závěrečné zprávy o čtvrtém kole vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 8302/4/09 REV 4 CRIMORG 55 COPEN 68 EJN 24 EUROJUST 20) a doporučení č. 19 Hodnotící zprávy o České republice provedené v rámci čtvrtého kola vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 15691/2/08 REV CRIMORG 194 COPEN 222 EJN 71 EUROJUST 95). Odstavec 4 provádí článek 2 rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. Stanoví moţnost předat za určitých podmínek osobu do jiného členského státu EU i v případě existence důvodu k rozhodnutí o nepředání, kterým je skutečnost, ţe evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem předání k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, které byly uloţeny rozhodnutím vyneseným v nepřítomnosti této osoby. Jak bylo uvedeno výše, odstavec 5, upravující rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu státního zástupce, je inspirován judikaturou (viz R 26/1996), která tuto moţnost připouští v případě, ţe se osoba, o jejíţ vydání / předání jde, nenachází na území České republiky, a tedy nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o vydání / předání. Zamítnutí návrhu státního zástupce z tohoto důvodu je zde tedy upraveno výslovně a doplněno o další případy, kdy nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o předání. Odstavec 6 provádí článek 12 rámcového rozhodnutí a zpřesňuje dosavadní § 411 odst. 3 a 5 trestního řádu. Odstavec 7 stanoví informační povinnost soudu vůči Policejnímu prezidiu ČR, příslušnému orgánu jiného členského státu EU a Ministerstvu spravedlnosti. V části týkající se informační povinnosti vůči příslušnému orgánu jiného členského státu EU implementuje článek 22 rámcového rozhodnutí.

K § 206

Toto ustanovení implementuje články 12, 17 odst. 5 a 23 rámcového rozhodnutí. Rozhodnutí o vzetí osoby do předávací vazby nebo o přeměně předběţné vazby na vazbu předávací je obligatorním důsledkem rozhodnutí, ţe se osoba předá. U zjednodušeného předání podle § 208 je toto rozhodnutí činěno v návaznosti na souhlas osoby, o jejíţ předání jde, s předáním na návrh státního zástupce po skončení předběţného šetření. Výjimku představuje pouze případ rozhodnutí o odloţení předání (viz § 210 odst. 2). Není-li rozhodnuto o odloţení předání, uplatní se předávací vazba a provedení předání přednostně i v případě, ţe osoba, o jejíţ předání jde, se nachází v České republice ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.

K § 207

Toto ustanovení provádí článek 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí, v němţ je obsaţen výčet jednání, u kterých se v případě, ţe se ve vyţadujícím členském státě EU jedná o trestné činy s horní hranicí sazby odnětí svobody či nejvyšší délkou trvání ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nejméně tři roky, ve vykonávajícím státě nepřezkoumává, zda naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva vykonávajícího státu. Jde většinou o jednání, k jejichţ stíhání zavazují mezinárodní smlouvy Rady Evropy, Organizace spojených národů nebo právní předpisy EU, nebo které jsou běţně trestně postiţitelné ve všech členských státech EU. Výčet těchto jednání je taxativní a můţe být rozšířen pouze za podmínek stanovených v článku 2 odst. 3 rámcového rozhodnutí. Oproti dosavadnímu § 412 trestního řádu bylo upuštěno od výslovného formulování výčtu těchto jednání v zákoně a odkazuje se na formulář evropského zatýkacího rozkazu obsaţený v příloze rámcového rozhodnutí, coţ je i přesnější. Právě s ohledem na přesné vymezení výjimky z přezkumu oboustranné trestnosti taxativním výčtem jednání nelze připustit, aby této výjimky bylo zneuţíváno v případech, které do zmíněného výčtu jednání zjevně nespadají, ač jsou takto vyţadujícím státem v evropském zatýkacím rozkazu označeny. Orgány vykonávajícího státu nemohou v tomto směru slepě následovat případné pochybení či svévoli orgánů vyţadujícího státu.

K § 208

Toto ustanovení provádí článek 13 rámcového rozhodnutí a upravuje moţnost provést zjednodušené předání poté, co osoba, o jejíţ předání jde, vyslovila souhlas s předáním do jiného členského státu EU. Inspirováno je ustanovením § 96 o zjednodušeném vydání.

Zatímco v dosavadní právní úpravě je zjednodušené vydání podle § 398 trestního řádu mnohem flexibilnější a neformálnější institut neţ tzv. zkrácené předávací řízení podle § 413 trestního řádu, navrhované zjednodušené předání ve své podstatě vychází z úpravy zjednodušeného vydání a oba tyto instituty k sobě přibliţuje. Podmínkou provedení zjednodušeného předání je podle odstavce 1 souhlas osoby, o jejíţ předání jde, s předáním. Odstavec 1 dále upravuje podmínky pro jeho udělení tak, aby se jednalo o souhlas svobodný a kvalifikovaný, a důsledky spojené s vyslovením takového souhlasu (předání bez rozhodnutí o předání, vzdání se uplatnění zásady speciality, neodvolatelnost). Ustanovení odstavce 2 stanoví následný postup státního zástupce po vyslovení souhlasu osobou, o jejíţ předání jde, s předáním. Tento souhlas nezbavuje státního zástupce povinnosti dokončit předběţné šetření. V případě zjištění některého z důvodů pro nepředání vyjmenovaných v odstavci 2 větě druhé se totiţ k tomuto souhlasu nepřihlíţí. Není-li však některý z těchto důvodů pro nepředání dán, státní zástupce po skončení předběţného šetření podá soudu návrh na vzetí osoby, o jejíţ předání jde, do předávací vazby nebo na přeměnu předběţné vazby na vazbu předávací, anebo návrh na odloţení předání. Účelem odstavce 3 je, aby v případě, ţe svoboda osoby, o jejíţ předání jde, nebyla v předchozím řízení omezena předběţnou vazbou, byla zajištěna její přítomnost při rozhodování soudu o vzetí do předávací vazby. V takovém případě tedy státní zástupce návrh na vzetí osoby, o jejíţ předání jde, do předávací vazby podá v návaznosti na její zadrţení. Nachází-li se osoba, o jejíţ předání jde, v předběţné vazbě, problém s její přítomností při rozhodování o vzetí do předávací vazby odpadá (odstavec 4). Odstavce 3 a 4 implementují články 12, 17 odst. 5 a 23 rámcového rozhodnutí. Odstavec 5 je obdobou § 205 odst. 5 a reaguje na situaci, kdy nejsou splněny podmínky pro věcné rozhodnutí o návrhu státního zástupce podle odstavce 2; v takovém případě soud návrh státního zástupce zamítne. Osoba, o jejíţ předání jde, můţe vyslovit souhlas s předáním aţ v průběhu veřejného zasedání. V tomto případě státní zástupce vezme svůj návrh zpět a postupuje podle odstavce 2 věty první. Neučiní tak však v případě, ţe shledá, ţe je dán některý z důvodů pro nepředání podle odstavce 7 (jde o stejný výčet důvodů jako v odstavci 2 větě druhé), tedy z důvodů, které brání provedení zjednodušeného předání a které by měly vést k rozhodnutí o nepředání.

Odstavec 8 stanoví informační povinnost soudu vůči Policejnímu prezidiu ČR, příslušnému orgánu jiného členského státu EU a Ministerstvu spravedlnosti.

K § 209

Toto ustanovení provádí článek 17 rámcového rozhodnutí, který stanoví lhůty pro rozhodnutí o předání. Pokud tyto lhůty není moţné dodrţet, je soud a v předběţném šetření státní zástupce povinen o tom informovat Evropskou jednotku pro soudní spolupráci (Eurojust) a příslušný orgán jiného členského státu EU (k zastoupení České republiky v Eurojustu a zejména činnosti národního člena v Eurojustu - viz část druhá hlava II). Oproti dosavadnímu § 411 odst. 11 aţ 13 a § 413 odst. 4 trestního řádu bylo toto ustanovení zpřesněno tak, aby více odpovídalo zmíněnému článku rámcového rozhodnutí.

K § 210

Toto ustanovení provádí článek 24 odst. 1 rámcového rozhodnutí upravující odloţení předání. Reaguje tak na situace, kdy osoba, o jejíţ předání jde, je v České republice trestně stíhána, nebo zde má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody anebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, a to pro jiný čin, neţ který je předmětem evropského zatýkacího rozkazu. V tomto případě můţe soud rozhodnout o tom, ţe předání bude odloţeno, a to aţ do skončení doby, po kterou je přítomnost osoby, o jejíţ předání jde, v České republice z uvedeného důvodu nezbytná. O odloţení předání soud rozhodne zpravidla zároveň s rozhodnutím, ţe se osoba předá, avšak můţe tak učinit i poté. Následné rozhodnutí o odloţení předání by mělo být výjimečné, neboť jiţ před rozhodnutím o předání by měly být řádně zjištěny všechny skutečnosti, které by mohly být důvodem pro rozhodnutí o odloţení předání. Nicméně toto ustanovení dává moţnost soudu rozhodnout o odloţení předání i v případech, kdy skutečnosti, které mohou vést k odloţení předání, nastanou či je jejich existence zjištěna aţ po rozhodnutí o předání. Rozhodnutí o odloţení předání je vţdy fakultativní. Nejdůleţitější kritéria, která soud musí při tomto rozhodování vzít v úvahu, jsou v odstavci 1 příkladmo vypočtena. Důleţitým vodítkem bude stanovisko soudu a v přípravném řízení státního zástupce příslušných k vedení trestního řízení v České republice nebo soudu, který v prvním stupni rozhodoval ve věci, v níţ byl pravomocně uloţen trest nebo ochranné opatření. Ustanovení odstavců 2 aţ 4 upravuje návaznost odloţení předání na předběţnou a předávací vazbu. Bylo-li rozhodnuto o odloţení předání, předávací řízení je tím fakticky přerušeno a důvod předběţné či předávací vazby fakticky derogován, resp. upozaděn ve prospěch důvodu odloţení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu z 29. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06, vyhlášeného pod č. 90/2008 Sb., který se sice týká vydávacího řízení, ale věcně se nepochybně uplatní i zde). Je-li současně s rozhodnutím, ţe se osoba předá, rozhodnuto o odloţení předání, nebude rozhodováno o vzetí osoby do předávací vazby (a to ani výrokem typu, ţe předávací vazba započne běţet po odpadnutí důvodu odloţení předání), a nachází-li se osoba, o jejíţ předání jde, v předběţné vazbě, musí být z této vazby neprodleně propuštěna. Bude-li o odloţení předání rozhodováno aţ po rozhodnutí, ţe se osoba předá, a po jejím vzetí do předávací vazby, dojde k jejímu propuštění z předávací vazby. Na propuštění z předběţné nebo předávací vazby by v takovém případě mělo navázat buď rozhodnutí o vzetí osoby do vazby v trestním řízení, které je důvodem odloţení (jsou-li dány důvody pro vzetí osoby do vazby), nebo výkon trestu či ochranného opatření, které jsou důvodem odloţení. Po odpadnutí důvodu odloţení dojde ke vzetí osoby, o jejíţ předání jde, do předávací vazby a následně k realizaci předání. Odstavec 5 řeší situaci, kdy v průběhu odloţení předání nastanou stanovené důvody brnící předání osoby do jiného členského státu EU.

K § 211

Toto ustanovení upravuje dočasné předání v rámci předávacího řízení z pohledu České republiky jako předávajícího státu. Implementují se tak články 18 a 24 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Dočasné předání osoby můţe být provedeno jak v případě, ţe dosud nebylo rozhodnuto o jejím předání (odstavec 1), tak v případě, ţe jiţ bylo rozhodnuto o jejím předání, realizace předání však byla odloţena (odstavec 2). S ohledem na potřebu rozhodnout o předání osoby s největším urychlením (viz § 209 odst. 1, byť do lhůt pro rozhodnutí o předání se podle odstavce 1 doba dočasného předání nezapočítává) bude dočasné předání osoby před rozhodnutím o předání spíše výjimečné a maximální doba takového dočasného předání je oproti dočasnému předání po rozhodnutí o předání výrazně kratší a nepředpokládá se její prodlouţení ani opakování (viz odstavec 7). Navrhované ustanovení je jinak koncipováno po vzoru ustanovení o dočasném předání v rámci vydávacího řízení (§ 100). Účelem dočasného předání můţe být v obou případech pouze vykonání nezbytných úkonů trestního stíhání, nikoli tedy např. výkon (krátkodobého) nepodmíněného trestu odnětí svobody, ostatně podle odstavce 6 dočasné předání nepřerušuje výkon vazby (včetně předběţné a předávací), nepodmíněného trestu odnětí svobody ani ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v České republice. Proto také nezbytnou podmínkou dočasného předání je podle odstavce 3 poskytnutí ujištění jiným členským státem EU, ţe osoba bude po dobu dočasného předání omezena na osobní svobodě; typicky např. koluzní vazby se pak můţe týkat poţadavek na ujištění o uplatnění dalších omezení. Nachází-li se osoba, o jejíţ předání jde, ve vazbě v trestním řízení vedeném v České republice, je její dočasné předání podmíněno souhlasem justičních orgánů České republiky příslušných k vedení tohoto řízení (odstavec 5). Ţádost jiného členského státu EU o dočasné předání osoby a její akceptace ze strany České republiky představují dohodu ve smyslu článku 18 odst. 2 a článku 24 odst. 2 rámcového rozhodnutí.

K § 212

Toto ustanovení provádí článek 20 rámcového rozhodnutí. Odstavec 1 je obdobou ustanovení § 89 odst. 2, § 92 odst. 6 a § 95 odst. 2 a stejně jako tato ustanovení vychází z § 10 odst. 2 trestního řádu. O zbavení výsad a imunit bránících trestnímu stíhání poţádá příslušný státní zástupce nebo soud, pokud je k tomuto rozhodnutí příslušný vnitrostátní orgán. Odstavec 2 upravuje běh lhůt pro rozhodnutí o předání v případě, ţe osoba, o jejíţ předání jde, poţívá výsady nebo imunity. Tyto lhůty začínají běţet ode dne, kdy příslušnému orgánu ČR byla doručena informace o tom, ţe osoba, o jejíţ předání jde, byla výsady nebo imunity zbavena.

K § 213

Toto ustanovení implementuje článek 23 rámcového rozhodnutí a upravuje podmínky fyzického předání osoby příslušnému orgánu jiného členského státu EU a lhůtu pro jeho provedení. Odstavce 1, 2, 4 a 5 zpřesňují dosavadní § 416 trestního řádu a přizpůsobují jej dalším navrhovaným změnám. Odstavec 3 vychází z dosavadního § 420 odst. 3 věty druhé trestního řádu a z ustanovení o souběhu evropského zatýkacího rozkazu s ţádostí o vydání (nyní § 218) byl do tohoto ustanovení s nezbytnými formulačními úpravami přesunut z toho důvodu, ţe běh lhůty pro provedení předání by měl být upraven v jednom ustanovení. Odstavec 6 vychází z dosavadního § 411 odst. 11 věty druhé trestního řádu a zařazuje jej tam, kam systematicky patří.

K § 214

Toto ustanovení implementuje článek 29 rámcového rozhodnutí. Postup v případech, kdy formulář evropského zatýkacího rozkazu obsahuje poţadavek na zajištění a předání určitých věcí, řeší odkazem na přiměřené uţití ustanovení § 104 o předání věcí z části věnované vydávacímu řízení.

K § 215

Toto ustanovení upravuje, stejně jako dosavadní § 417 trestního řádu, dva případy uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU, které bezprostředně navazují na řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, a implementuje tak článek 4 odst. 6 a článek 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí. S ohledem na uvedenou návaznost jsou tyto případy upraveny systematicky v tomto dílu a k řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU, které bylo podkladem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, je podle odstavce 5 příslušný soud, který byl příslušný podle § 202 odst. 1 v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Tento soud v řízení postupuje buď podle obecných ustanovení části třetí hlavy IV. dílu 1 o uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí – s odchylkami uvedenými v odstavci 5 - nebo v případě, ţe daný členský stát jiţ implementoval rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii, přiměřeně podle hlavy VIII.

Prvním případem uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU (odstavce 1 aţ 3) je situace, kdy je rozhodnuto o nepředání občana České republiky k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody podle § 205 odst. 2 písm. b). V této souvislosti je třeba zdůraznit, ţe nově je oproti § 411 odst. 6 písm. e) trestního řádu rozhodnutí o nepředání omezeno na občany České republiky a na případy, kdy si soud jako předběţnou otázku vyhodnotí, ţe odsuzující rozhodnutí, pro jehoţ výkon byl evropský zatýkací rozkaz v jiném členském státu EU vydán, lze uznat a vykonat na území České republiky. Moţnost ponechat osobu, o jejíţ předání jde, v předběţné vazbě i po rozhodnutí o nepředání po dobu 30 dnů od doručení výzvy jinému členskému státu EU, aby se vyjádřil, zda má být rozhodnutí uznáno a vykonáno na území České republiky, zůstává zachována. Kromě důsledku nevyhovění této výzvě (odstavec 2) je však nově v odstavci 3 upravena i přeměna této předběţné vazby na vazbu uznávací. Nově je téţ v odstavci 2 větě třetí upravena hranice mezi tímto zvláštním typem řízení o uznání a výkonu na jedné straně a obecnou úpravou uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí v části třetí hlavě IV. dílu 1 a ustanoveními hlavy VIII., která provádějí rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV, na straně druhé. Touto hranicí je lhůta podle odstavce 1. Je-li rozhodnutí s překladem doručeno za účelem uznání a výkonu aţ po jejím uplynutí, na jeho uznání a výkon se jiţ toto ustanovení neuplatní a soud je postoupí Ministerstvu spravedlnosti k postupu podle části třetí hlavy IV. dílu 1 nebo soudu příslušnému podle hlavy VIII. Druhý případ uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU (odstavec 4) představuje situace, kdy je občan České republiky předán na základě evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání za poskytnutí ujištění podle § 203 odst. 5. Není-li v přiměřené době od předání osoby činný příslušný orgán jiného členského státu EU, je uloţeno předsedovi senátu soudu, který o předání s touto podmínkou rozhodl, zjistit, zda jsou splněny podmínky pro realizaci zmíněného ujištění. Je-li tomu tak, následuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU podle tohoto ustanovení.

K § 216

Toto ustanovení provádí článek 27 rámcového rozhodnutí o zásadě speciality a článek 28 rámcového rozhodnutí o dalším předání nebo vydání a upravuje případy, kdy osoba byla předána jinému členskému státu EU, který hodlá tuto osobu stíhat pro jiné skutky spáchané před předáním, neţ pro které byla předána, nebo ji podrobit výkonu trestu či ochranného opatření uloţených za takové skutky, anebo ji hodlá pro takové skutky předat na základě evropského zatýkacího rozkazu dalšímu členskému státu EU nebo vydat do třetího státu. Předmětné ustanovení je koncipováno po vzoru § 103 z vydávacího řízení, oproti němuţ je v odstavci 2 větě druhé navíc s ohledem na článek 27 odst. 4 a článek 28 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí stanovena lhůta pro rozhodnutí o ţádosti jiného členského státu EU o rozšíření předání; nicméně narozdíl od vydávacího řízení se zde nevyţaduje vyjádření osoby k rozšíření předání.

K § 217

Toto ustanovení implementuje článek 16 rámcového rozhodnutí a řeší souběh evropských zatýkacích rozkazů z více členských států EU na tutéţ osobu a stanoví kritéria pro rozhodnutí o určení, do kterého z těchto států bude osoba předána. Tato kritéria odpovídají kritériím stanoveným v článku 16 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Samotnému rozhodnutí podle těchto kritérií musí logicky předcházet posouzení podmínek pro předání samostatně ve vztahu ke kaţdému z členských států EU. O pravý souběh evropských zatýkacích rozkazů, vyţadující rozhodování o určení, do kterého z členských států bude osoba předána, půjde pouze v případě, ţe podmínky pro předání budou splněny u více členských států EU. V rámci tohoto řízení můţe soud současně s rozhodnutím o předání osoby do jednoho členského státu EU udělit souhlas s jejím předáním (z členského státu EU, do něhoţ je osoba předávána) do dalšího členského státu EU, od kterého rovněţ orgány ČR obdrţely evropský zatýkací rozkaz, a tím předejít případnému následnému řízení o rozšíření předání podle § 216.

K § 218

Toto ustanovení implementuje článek 16 rámcového rozhodnutí. Řeší souběh evropského zatýkacího rozkazu a ţádosti o vydání a stanoví procesní postup zúčastněných orgánů. Vzhledem k tomu, ţe vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti, je mu ponecháno rovněţ rozhodnutí o tom, zda bude upřednostněno předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, nebo vydání. Oproti dosavadnímu § 420 trestního řádu se zde výslovně počítá s procedurou přezkumu rozhodnutí, zda je vydání přípustné, Nejvyšším soudem podle § 95 odst. 5 a 6, u níţ se zkracuje lhůta pro podání návrhu ministra spravedlnosti ze tří měsíců na patnáct dnů a Nejvyššímu soudu se ukládá, aby o tomto návrhu rozhodl neprodleně. Lhůta je rovněţ nově stanovena pro rozhodnutí ministra spravedlnosti, zda se upřednostní vydání. Navrhovaná úprava tak mnohem lépe odpovídá poţadavku na rychlost řízení, který je v případě řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu konkretizován do lhůt stanovených pro rozhodnutí a pro předání (v souvislosti se lhůtou pro předání srov. § 213 odst. 3).

K § 219

Odstavec 1 představuje zvláštní ustanovení o příslušnosti soudu v případě souběhu evropských zatýkacích rozkazů nebo souběhu evropského zatýkacího rozkazu s ţádostí o vydání. Odstavec 2 vylučuje pro případy těchto souběhů aplikaci ustanovení o zjednodušeném vydání a zjednodušeném předání a stanoví neúčinnost jiţ případně udělených souhlasů s vydáním či předáním, neboť volbu, zda upřednostnit vydání, nebo předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, nebo volbu státu, do něhoţ má být předána, nelze ponechat osobě, o jejíţ vydání či předání jde.

K § 220 a 221

Ustanovení § 220 implementuje článek 25 rámcového rozhodnutí. Pro povolení průvozu osoby přes území České republiky se pouţije obdobně § 142 se stanovenými výjimkami vztahujícími se ke specifikům evropského zatýkacího rozkazu. Ustanovení § 221 pak stanoví, jak bude postupováno v případě, ţe má být osoba vydána z cizího státu do jiného členského státu EU.

K § 222 aţ 225

V souladu s rozhodnutím Rady 2006/697/ES ze dne 27. 6. 2006 byla dne 28. 6. 2006 podepsána Dohoda mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem (vláda ČR vyslovila souhlas s podpisem této dohody usnesením č. 752 ze dne 14. 6. 2006). Lisabonská smlouva zásadně změnila právní rámec pro sjednávání mezinárodních dohod v rámci justiční spolupráce v trestních věcech. Zvláštní postup pro tento typ dohod v bývalých článcích 38 a 24 SEU byl nahrazen obecným reţimem pro sjednávání mezinárodních dohod v článku 218 SFEU, který v případě dohod sjednávaných výlučně Evropskou unií (jako je předmětná dohoda) s učiněním a naplněním tzv. ústavní výhrady, kterou umoţňoval zmíněný článek 24 odst. 5 SEU, jiţ výslovně nepočítá. Do procesu sjednávání uvedených mezinárodních dohod je však nově zapojen Evropský parlament.

Dohoda vstoupí v platnost prvním dnem třetího měsíce následujícího po dni, kdy generální tajemník Rady EU potvrdí, ţe byly splněny všechny formální poţadavky ohledně souhlasu s touto Dohodou smluvními stranami. Cílem Dohody je zlepšit postup při předávání osob pro účely trestního stíhání či výkonu trestu mezi členskými státy EU na jedné straně a Norskem a Islandem na straně druhé. Ve vztazích mezi členskými státy EU a Norskem a Islandem se dosud postupuje na základě klasických mnohostranných úmluv v oblasti vydávání, zejména podle Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957. Nově uzavřená dohoda umoţní efektivnější a rychlejší postup při předávání osob, který je v dohodě upraven obdobně jako předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Na rozdíl od rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu však dohoda ponechává mnohem širší prostor pro uplatnění výjimek z tohoto postupu formou prohlášení nebo oznámení učiněných daným státem (v souladu s článkem 38 dohody). Pokud jde o Českou republiku, navrhuje se aplikovat vůči Norsku a Islandu pokud moţno co nejpodobnější postup při předávání jako je tomu ve vztahu k jiným členským státům EU, pokud nejsou dány důvody pro odlišný postup, např. z důvodu absence vzájemnosti. Tento přístup lze odůvodnit jak členstvím obou severských zemí v Evropském hospodářském prostoru a Schengenském prostoru, tak i jejich politickou a kulturní blízkostí členským státům EU a vysokým standardem dodrţování lidských práv a základních svobod. Zdůraznit je rovněţ třeba skutečnost, ţe Dohoda byla uzavřena s cílem zlepšit a prohloubit vzájemnou justiční spolupráci. Ze strany České republiky byla učiněna následující prohlášení a oznámení týkající se rozsahu aplikace dohody: K článku 5 odstavci 2 bylo učiněno oznámení, ţe Česká republika stanovila pro své justiční orgány povinnost odmítnout výkon zatýkacího rozkazu na základě všech důvodů pro odmítnutí uvedených v článku 5 odstavci 1 Dohody. K článku 7 odstavci 2 bylo učiněno prohlášení, podle kterého Česká republika nepředá státního občana České republiky do Norského království a Islandské republiky. K článku 9 odstavci 3 bylo učiněno oznámení, podle kterého orgány oprávněnými vydat zatýkací rozkaz jsou v České republice obvodní, okresní, krajské a vrchní soudy, Městský soud v Praze, Městský soud v Brně a Nejvyšší soud a ţe orgány oprávněnými vykonat zatýkací rozkaz jsou v České republice krajská státní zastupitelství, Městské státní zastupitelství v Praze, krajské soudy, vrchní soudy a Městský soud v Praze. V rámci oznámení bylo dále specifikováno, ţe orgány příslušnými k přijetí zatýkacího rozkazu vydaného Norským královstvím nebo Islandskou republikou jsou krajská státní zastupitelství a Městské státní zastupitelství v Praze.

K článku 10 odstavci 1 bylo učiněno oznámení, podle kterého Ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší státní zastupitelství a Policejní prezidium ČR jsou ústředními orgány určenými k poskytování pomoci justičním orgánům.

Podle oznámení učiněného k článku 28 odstavci 2 je v České republice orgánem příslušným k přijetí ţádosti o průvoz, včetně potřebných dokumentů souvisejících s ţádostí o průvoz Nejvyšší soud. Podle prohlášení učiněného k článku 35 odstavci 2 právní úprava přijatá v České republice k provedení Dohody mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem se uplatní na trestné činy spáchané po 1. listopadu 2004.

K hlavě III – Příkaz k zajištění hodnoty nebo důkazního prostředku

Předmětná ustanovení provádějí rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii. V dílu prvním jsou upravena společná ustanovení, jeţ se uplatní při zasílání příkazu k zajištění k uznání a výkonu do jiného členského státu EU, při uznání a výkonu příkazu k zajištění v České republice, jakoţ i při uplatňování regresních nároků v případě škody způsobené v důsledku vydání příkazu k zajištění. Uvedená ustanovení vycházejí ze stávající právní úpravy § 460a aţ 460n trestního řádu, kterou určitým způsobem zpřesňují a odstraňují některé její nedostatky.

K § 226

V daném ustanovení se vymezuje působnost této hlavy s ohledem na typ zajištěného majetku a s ohledem na vztah majetku k trestné činnosti, jakoţ i s ohledem na jeho pouţitelnost jako důkaz. Uvedené ustanovení provádí články 1 a 2 rámcového rozhodnutí. Toto rámcové rozhodnutí se netýká zajišťování jakéhokoli majetku, ale pouze takového, který souvisí s trestnou činností pachatele – tj. je nástrojem ke spáchání trestného činu, výnosem z trestného činu nebo ekvivalentem takového výnosu. Jedná se tedy o peněţní prostředky, cenné papíry, věci movité i nemovité, či jiné majetkové hodnoty, o nichţ lze důvodně předpokládat, ţe je pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, jakoţ i o hodnotu odpovídající, byť jen zčásti, takovému výnosu, anebo věci, o nichţ lze důvodně předpokládat, ţe byly uţity nebo určeny k spáchání trestného činu. Definice výnosu není v trestních předpisech výslovně uvedena, nicméně podle ustáleného výkladu se výnosem v českém trestním právu rozumí nejen věci či jiné majetkové hodnoty, které byly získány trestným činem, ale i věci a jiné majetkové hodnoty, které byly nabyty, byť je zčásti, za takové věci nebo majetkové hodnoty nebo za věci či majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin. Toto rámcové rozhodnutí se tedy netýká zajištění nároku poškozeného podle § 47 tr. ř. nebo zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 tr. ř. Kromě zajištění výše uvedeného majetku upravuje uvedené rámcové rozhodnutí také zajištění důkazního prostředku, kterým se rozumí předměty, dokumenty nebo údaje, které mohou být předloţeny jako důkaz při trestním řízení. Tomu v našem právu odpovídají věcné a listinné důkazy uvedené v § 112 trestního řádu. Výslovně se oproti dosavadní právní úpravě uvádí podmínka, ţe se podle uvedených ustanovení postupuje jen vůči členským státům EU, které mají prováděcí předpisy k předmětnému rámcovému rozhodnutí. Vůči ostatní členským státům EU je třeba postupovat podle jiných existujících právních nástrojů, zejména podle mezinárodních smluv upravujících právní pomoc.

K § 227

V návaznosti na čl. 2 rámcového rozhodnutí je v tomto ustanovení vymezen příkaz k zajištění, který podle našeho trestního řádu můţe mít formu usnesení (§ 79a aţ 79f tr. ř.) nebo příkazu (§ 79 tr. ř.). Ve vztahu k jinému členskému státu EU se vyţaduje, aby příkaz k zajištění vydal státní zástupce a nikoli policejní orgán, a to i kdyţ je k tomu ve vnitrostátních případech oprávněn (např. příkaz k odnětí věci podle § 79 tr. ř.). Uvedený poţadavek vyplývá z toho, ţe jde o postup uplatňovaný v rámci mezinárodní justiční spolupráce, která zásadně probíhá mezi justičními orgány.

Stejně tak ve vztahu k příkazu k zajištění vydanému jiným členským státem EU se poţaduje, aby jej vydal justiční orgán v souladu s vnitrostátním právem tohoto členského státu.

K § 228

V tomto ustanovení se vymezuje vztah této hlavy k příslušným ustanovením tohoto zákona upravujícím právní pomoc. Pokud tato hlava neuvádí jinak, subsidiárně se pouţijí obecná ustanovení o právní pomoci, neboť ustanovení o příkazu k zajištění nejsou komplexní úpravou a je třeba uţít i některá ustanovení týkající se právní pomoci (podle rámcového rozhodnutí je třeba v návaznosti na zajišťovací příkaz ţádat o právní pomoc, tj. předání zajištěně věci, apod.). Stejně tak se uvádí, ţe postup podle tohoto dílu nevylučuje postup podle ustanovení o právní pomoci, zejména je-li takový postup jednodušší a jiný členský stát EU jej preferuje.

K § 229

Uvedené ustanovení upravuje postup v případě vydání příkazu k zajištění předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem. Příkaz k zajištění obsahuje náleţitosti odpovídající příslušnému typu usnesení, popř. příkazu. V souladu s článkem 9 rámcového rozhodnutí je třeba k příkazu k zajištění připojit osvědčení na formuláři, jehoţ vzor je obsaţen v příloze tohoto rámcového rozhodnutí. Osvědčení je třeba přeloţit do úředního jazyka jiného členského státu EU, popř. do jazyka, ve kterém tento stát osvědčení přijímá podle svého prohlášení učiněného v souladu s článkem 9 odst. 3 rámcového rozhodnutí. Odstavce 2 aţ 4 upravují ţádosti, které musejí nebo mohou být připojeny k osvědčení, jakoţ i postup pro případ, ţe takovou ţádost nelze připojit, a jsou provedením článků 10 a 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Cílem uvedených ţádostí je zabránit zmaření účelu zajištění, tj. zabránit neţádoucím dispozicím s hodnotou nebo důkazním prostředkem aţ do doby, kdy dojde k předání důkazního prostředku do České republiky nebo k propadnutí či zabrání hodnoty. Pokud jde o opravné prostředky proti příkazu k zajištění, uplatní se příslušná úprava trestního řádu. Nově se oproti dosavadní právní úpravě stanoví, ţe příkaz k zajištění hodnoty můţe být vydán i po právní moci rozhodnutí o jejím propadnutí nebo zabráni, čímţ se reaguje na případy, kdy dojde k propadnutí nebo zabrání hodnoty, která se nachází v jiném členském státě EU, přičemţ je třeba ji zajistit pro účely její realizace. Právní mocí rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání se taková hodnota ze zákona stává vlastnictvím státu, tj. v tomto případě je zajišťována pouze za účelem dosaţitelnosti.

K § 230

Odstavec 1 provádí článek 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí, který jako obecné

pravidlo zavádí přímý právní styk mezi příslušnými justičními orgány členských států EU. Příkaz k zajištění je zapotřebí po jeho vydání zaslat příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu EU. Vzhledem k tomu, ţe nemusí být v praxi vţdy zřejmé, kterému orgánu jiného členského státu EU je třeba příkaz k zajištění zaslat a justiční orgány nemají vţdy prostředky k provedení potřebného šetření, kterým by získaly informace, kterému cizímu justičnímu orgánu mají takový příkaz zaslat, je vhodné ponechat příslušným justičním orgánům v takových případech moţnost poţádat o součinnost Ministerstvo spravedlnosti či Nejvyšší státní zastupitelství, které mohou k získání potřebných informací vyuţít komunikační prostředky typu Evropské justiční sítě (odstavec 2), čímţ se provádí rovněţ článek 4 odst. 3 rámcového rozhodnutí. Osobám, vůči nimţ příkaz k zajištění směřuje, se doručí aţ po provedení zajištění v jiném členském státě EU, nebo poté, co jiný členský stát EU příkaz k zajištění neuznal nebo nevykonal, o čemţ je podle článku 5 rámcového rozhodnutí příslušný justiční orgán jiného členského státu EU povinen naše orgány informovat.

Mimoto je v odstavci 3 stanovena soudům informační povinnost vůči

Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu příkazů k zajištění zaslaných do jiných členských států EU k uznání a výkonu a o výsledku řízení o uznání a výkonu v jiných členských státech EU, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K § 231

Toto ustanovení je provedením článku 6 odst. 3 rámcového rozhodnutí, který poţaduje, aby justiční orgán, který vydal příkaz k zajištění, neprodleně uvědomil justiční orgán státu, který tento příkaz vykonal, o zrušení příkazu k zajištění.

V případě, ţe byla v jiném členském státě EU na základě příkazu k zajištění zajištěna movitá věc a této věci jiţ není třeba k dalšímu trestnímu řízení vedenému v České republice, přičemţ nepřipadá v úvahu její propadnutí nebo zabráni, je třeba o této skutečnosti bez zbytečného odkladu vyrozumět příslušný orgán jiného členského státu EU, který dále se zajištěnou věcí naloţí v souladu se svým právním řádem. Pokud byla taková věc předána do České republiky jako důkazní prostředek, je třeba ji jinému členskému státu EU vrátit, pokud ten se výslovně tohoto práva nevzdá. Vzdal-li se příslušný justiční orgán jiného členského státu EU práva na vrácení předané věci, není jej třeba ani informovat o tom, ţe dané věci jiţ není třeba pro trestní řízení vedené v České republice.

K § 232

Odstavec 1 provádí článek 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí, který stanoví přímý styk při předávání příkazů k zajištění. Oproti dosavadní právní úpravě se opouští koncept, podle něhoţ k uznání příkazu k zajištění hodnoty byl příslušný vţdy státní zástupce krajského státního zastupitelství bez ohledu na to, který orgán a v jakém stadiu řízení v jiném členském státu EU příkaz k zajištění vydal. Uvedený koncept neodpovídá klasickému rozdělení rolí v přípravném řízení a v řízení před soudem a vymyká se obvyklé příslušnosti k úkonům v návaznosti na stadium trestního řízení. Nově je stanovena příslušnost k uznání příkazu k zajištění stejně jako příslušnost k vyřízení ţádosti cizozemského orgánu o právní pomoc, tj. do doby podání obţaloby v jiném členském státu EU je příslušné krajské státní zastupitelství, v jehoţ obvodu má být provedeno zajištění a byla-li v jiném členském státě EU podána obţaloba, je příslušný krajský soud, v jehoţ obvodu má být provedeno zajištění. Je-li dána místní příslušnost několika státních zastupitelství nebo několika soudů, je příslušné státní zastupitelství nebo soud, jemuţ byl příkaz k zajištění doručen, nebo postoupen orgánem, který nebyl příslušný k jejímu přijetí. Stejně tak se sjednocuje, ţe jak v případě zajištění hodnoty, tak v případě zajištění důkazního prostředku, je třeba rozhodnout o uznání nebo neuznání příkazu k zajištění. Dále se v odstavci 1 provádí článek 4 odst. 4 rámcového rozhodnutí, který upravuje postup pro případ, ţe je příkaz k zajištění vydaný justičním orgánem jiného členského státu EU doručen nepříslušnému orgánu v České republice.

V odstavci 2 se výslovně zakotvuje povinnost součinnosti Ministerstva spravedlnosti nebo Nejvyššího státního zastupitelství i ve vztahu k orgánům jiného členského státu EU, neboť pro jiný členský stát EU můţe být poměrně obtíţně zjistitelné, který z justičních orgánů České republiky je příslušný.

Odstavec 3 stanoví ve vztahu k uznání a výkonu příkazů k zajištění vydaných justičními orgány jiných členských států EU v České republice obdobnou informační povinnost jako § 230 odst. 3 u příkazů k zajištění zaslaných do jiných členských států EU k uznání a výkonu.

K § 233

Odstavec 1 tohoto ustanovení je provedením článku 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí, podle kterého má justiční orgán vykonávajícího státu neprodleně rozhodnout o uznání příkazu k zajištění justičního orgánu vydávajícího státu a provést toto své rozhodnutí o uznání, s výjimkou případů, kdy je dán některý z důvodů pro odepření uznání příkazu k zajištění, je zapotřebí doplnit chybějící údaje, nebo rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění nelze vykonat, nebo je výkon takového rozhodnutí třeba odloţit. Odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení zajišťují provedení článku 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí, podle kterého mají být na ţádost justičního orgánu vydávajícího státu zohledněny jeho procesní poţadavky, pokud nejsou v rozporu se základními právními zásadami vykonávajícího státu, a článku 5 odst. 2 rámcového rozhodnutí, podle něhoţ mají být donucovací opatření potřebná k výkonu příkazu k zajištění důkazního prostředku vykonávána podle vnitrostátních předpisů. V případě pouţití opatření potřebných k výkonu příkazu k zajištění spočívajících v domovní a osobní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků (§ 82 aţ § 85b tr. ř.) je proto postupováno podle vnitrostátních ustanovení trestního řádu. Vzhledem k tomu, ţe zajištění v těchto případech nelze provést bez zásahu do základních lidských práv, je pro tyto případy zachováno přezkoumání podmínky oboustranné trestnosti. Odstavec 4 tohoto ustanovení provádí články 7 odst. 1 a 2 písm. a) rámcového rozhodnutí, který stanoví důvody pro odmítnutí uznání příkazu k zajištění. Jde např. o skutečnost, ţe uznání a výkonu příkazu k zajištění brání překáţka rei iudicatae, není dána oboustranná trestnost (pokud nejde o jednání, u nichţ je takový přezkum ze zákona vyloučen), uznání a výkonu takového příkazu k zajištění brání imunity, kterých dotčená osoba, vůči níţ příkaz směřuje, poţívá, osvědčení vykazuje vady, apod. Okruh těchto důvodů je v podstatě převzat z dosavadní platné právní úpravy, přičemţ se zpřesňuje vymezení těchto důvodů. Oproti dosavadní platné právní úpravě jiţ ve výčtu důvodů není výslovně uveden důvod spočívající v porušení základních práv nebo právních zásad, na kterých je zapotřebí v právním státě trvat (dosavadní § 377 tr. ř.), kdy je třeba vycházet z úvodních ustanovení celého zákona (§ 5 odst. 1), která se uplatní vedle této zvláštní úpravy. Uvedené koresponduje i s článkem 1 rámcového rozhodnutí a článkem 6 úvodní preambule tohoto rámcového rozhodnutí, podle nichţ je vykonávající stát oprávněn odmítnout zajištění, pokud existují důvody pro to se domnívat, ţe příkaz k zajištění byl vydán z důvodu ţaloby nebo potrestání osoby z důvodu jejího pohlaví, rasy, náboţenství, národnostního původu, státní příslušnosti, jazyka, politických názorů nebo sexuální orientace nebo ţe postavení takové osoby můţe být poškozeno na základě některého takového důvodu. Tento důvod je promítnut v naší právní úpravě do ústavně zaručeného práva na rovnost a nediskriminaci a jde tedy o jeden z případů, kdy je zapotřebí odmítnout uznání příkazu k zajištění z důvodu porušování zájmu České republiky spočívajícího v garanci základních lidských práv a svobod. Odmítnutí uznání příkazu k zajištění justičního orgánu vydávajícího státu je tak vţdy moţné rovněţ z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1. V odstavci 5 je justičnímu orgánu dána moţnost, aby se v případě pochybností o imunitě nebo výsadě osoby, vůči níţ příkaz k zajištění vydaný jiným členským státem EU směřuje, nebo o rozsahu takové imunity, obrátil na Nejvyšší soud. Odstavec 6 provádí článek 7 odst. 2 rámcového rozhodnutí, který umoţňuje justičnímu orgánu, kterému byl doručen příkaz k zajištění vydaný jiným členským státem EU s chybným nebo neúplným osvědčení či bez něj, nebo s osvědčením bez překladu, zajištění nápravy tím, ţe před odmítnutím uznání takového příkazu vyzve jiný členský stát EU, aby nedostatky napravil v jím stanovené lhůtě. Odstavec 7 provádí článek 11 rámcového rozhodnutí, který zaručuje právo podat opravný prostředek k soudu osobám dotčeným rozhodnutím o uznání nebo neuznání příkazu k zajištění. Stíţností nelze napadat důvody, pro které byl vydán příkaz k zajištění v jiném členském státě EU. K rozhodování o této stíţnosti je v případě, ţe rozhodnutí vydal státní zástupce, příslušný podle § 146a odst. 1 písm. g) tr. ř. soud. Odstavec 8 implementuje článek 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí a upravuje informační povinnost ve vztahu k příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu EU. Odstavec 9 reaguje na článek 10 rámcového rozhodnutí a stanoví reţim vyřízení ţádosti jiného členského státu EU o právní pomoc spočívající v předání zajištěného důkazního prostředku.

K § 234

V předmětném ustanovení, implementujícím článek 3 rámcového rozhodnutí, jsou vymezeny podmínky, při jejichţ splnění se nepřezkoumává, zda skutek, ve vztahu k němuţ byl vydán příkaz k zajištění, je trestným činem i podle práva České republiky. Jsou-li podmínky uvedené v tomto ustanovení splněny (za daný skutek lze uloţit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky a jde o jednání označené v příslušném oddílu osvědčení, obsahujícím taxativní výčet jednání), při rozhodování o uznání a výkonu příkazu k zajištění se neuplatní důvod k odmítnutí jeho uznání a výkonu uvedený v § 233 odst. 4 písm. a), tj. absence oboustranné trestnosti. S ohledem na přesné vymezení výjimky z přezkumu oboustranné trestnosti taxativním výčtem jednání nelze připustit, aby této výjimky bylo zneuţíváno v případech, které do zmíněného výčtu jednání zjevně nespadají, ač jsou takto jiným členským státem, který vydal příkaz k zajištění, v osvědčení označeny. Orgány vykonávajícího státu nemohou v tomto směru slepě následovat případné pochybení či svévoli orgánů jiného členského státu.

K § 235

Toto ustanovení provádí článek 8 rámcového rozhodnutí, kdy předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce můţe usnesením odloţit výkon rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění z důvodu, ţe by jeho výkon mohl narušit jiné trestní řízení nebo jiţ došlo k zajištění takové hodnoty nebo důkazního prostředku pro účely trestního řízení vedeného v České republice nebo v jiném státu. Jakmile důvod pro odklad výkonu uznaného příkazu k zajištění pomine, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce neprodleně učiní potřebné kroky k zajištění. Pokud v mezidobí příslušný justiční orgán jiného členského státu EU příkaz k zajištění zrušil nebo zrušil či omezil rozsah zajištění, namísto výkonu uznaného příkazu k zajištění se zcela nebo částečně upustí od výkonu. V odstavci 3 je upravena informační povinnost ve vztahu k příslušnému justičnímu orgánu jiného členského státu EU.

K § 236

V uvedeném ustanovení se vymezuje doba trvání zajištění na základě uznaného příkazu k zajištění. Vzhledem k tomu, ţe hodnota nebo důkazní prostředek jsou zajištěny pro účely trestního řízení vedeného v jiném členském státu EU, měly by v zásadě zůstat zajištěny aţ do doby, neţ je o nich v tomto jiném členském státu EU definitivně rozhodnuto, tj. aţ do doby pravomocného rozhodnutí o jejich propadnutí nebo zabrání, nebo v případě důkazního prostředku do doby, neţ uţ jej nebude pro trestní řízení vedené v jiném členském státu EU zapotřebí a bude moţné s ním naloţit podle § 80 tr. ř. Je-li důkazní prostředek předán do jiného členského státu EU, končí zajištění fakticky okamţikem jeho předání. Ke zrušení nebo omezení zajištění můţe jinak dojít pouze v případě, ţe příslušný justiční orgán jiného členského státu EU zruší příkaz k zajištění nebo zruší či omezí rozsah zajištění. V takovém případě se pak postupuje podle trestního řádu.

K § 237 a 238

Uvedená ustanovení se s dílčími úpravami přebírají z dosavadní právní úpravy a v souladu s článkem 12 rámcového rozhodnutí upravují regresní nároky států v případě, ţe je v důsledku vydání příkazu k zajištění způsobena škoda. Podstatou této úpravy je legislativní zakotvení povinnosti členského státu EU, který vydal nesprávný příkaz k zajištění v jiném členském státě EU (vydávající stát), k regresní úhradě škody vyplacené vykonávajícím státem podle jeho vnitrostátních předpisů osobě, vůči níţ příkaz k zajištění směřuje.

K hlavě IV – Uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího náhradní opatření za vazbu

Předmětná ustanovení zajišťují implementaci rámcového rozhodnutí Rady 2009/829/SVV ze dne 23. října 2009 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí o opatřeních dohledu jakoţto alternativy zajišťovací vazby mezi členskými státy EU. V prvním dílu se upravuje postup při uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího náhradní opatření za vazbu, jeţ bylo vydáno příslušným orgánem jiného členského státu EU v České republice. V druhém dílu se pak upravuje postup při zaslání rozhodnutí o uloţení opatření nahrazujícího vazbu do jiného členského státu EU za účelem jeho uznání a výkonu v tomto členském státě. Třetí díl pak obsahuje společná ustanovení o součinnosti.

K § 239

V uvedeném ustanovení se vymezují typy rozhodnutí, které lze postupem podle tohoto dílu uznat a vykonat. Jedná se o rozhodnutí ukládající některé z náhradních opatření za vazbu, pokud obsahují některou z povinností nebo omezení, jeţ jsou vymezeny v § 240. Na rozdíl od jiných dílů upravujících mezinárodní justiční spolupráci s jinými členskými státy EU se při postupu podle tohoto dílu předpokládá, ţe jiný členský stát EU můţe do České republiky zaslat rozhodnutí ještě před tím neţ nabylo právní moci, pokud je vykonatelné (v některých státech se uplatňuje předběţná vykonatelnost takového rozhodnutí), neboť podle článku 4 písm. a) rámcového rozhodnutí se „rozhodnutím o opatřeních dohledu“ rozumí vymahatelné (nikoli nezbytně pravomocné) rozhodnutí přijaté příslušným orgánem ve vydávajícím státě v souladu s vnitrostátním právem hmotným i procesním v průběhu trestního řízení, které fyzické osobě jako alternativu zajišťovací vazby ukládá jedno nebo více opatření dohledu. Dále se výslovně stanoví, ţe podle ustanovení tohoto dílu se postupuje pouze v případě, ţe příslušný členský stát EU má odpovídající prováděcí legislativu.

K § 240

V souladu s článkem 8 rámcového rozhodnutí se v odstavci 1 vymezuje okruh omezení a povinností, které musí rozhodnutí jiného členského státu EU ukládat, aby jej bylo moţné převzít k uznání a výkonu (jde vesměs o povinnosti, jejichţ kontrolu dodrţování lze zajistit dohledem probačního úředníka). Další podmínkou pro převzetí rozhodnutí k uznání a výkonu je, ţe osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, má v České republice obvyklé bydliště a zamýšlí se vrátit do České republiky (článek 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí). Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převáţně zdrţuje, tj. kde zejména vede svou domácnost a kde má své zaměstnání, přičemţ se toto místo nemusí krýt s místem trvalého pobytu. Obdobně je tento pojem vykládán v rámci sociálně-právní ochrany dětí a takový výklad je v souladu s výkladem tohoto pojmu v mezinárodním právu a právu EU, podle něhoţ

- jde o faktický, nikoli právní, pojem, který nelze vţdy ztotoţnit s trvalým či jiným oprávněným pobytem, který má především administrativní povahu,

- jde o místo, kde se fyzická osoba převáţně zdrţuje (kde je těţiště jejího kaţdodenního ţivota), přičemţ by se nemělo jednat pouze o náhodný nebo krátkodobý pobyt (např. dovolená), ale na druhou stranu se nemusí jednat o pobyt nepřetrţitý,

- není rozhodující úmysl osoby se v takovém místě zdrţovat trvale. Při zjišťování, zda dotčená osoba má na území České republiky obvyklé bydliště, se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých jiným členským státem EU, není úlohou soudce provádět nějaká obsáhlá vlastní šetření. Stejně tak úmysl osoby vrátit se do České republiky dokládá jiný členský stát EU (viz osvědčení). V případě, ţe jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1 a 2, má Česká republika povinnost rozhodnutí k uznání a výkonu převzít. I přesto je ţádoucí daný postup konzultovat s příslušným orgánem jiného členského státu EU - pokud moţno v samé rané fázi řízení. Pokud jde o odstavec 3, vymezuje další případy, ve kterých lze rozhodnutí jiného členského státu EU převzít k uznání a výkonu, aniţ by byly splněny všechny obligatorní podmínky pro jeho převzetí. V případě kumulativního splnění podmínek, ţe rozhodnutí ukládá některou z povinností či omezení uvedených v odstavci 1, osoba poţádá o to, aby rozhodnutí jiného členského státu EU bylo uznáno a vykonáno v České republice, tato osoba se zdrţuje na území České republiky nebo lze důvodně předpokládat, ţe se zde zamýšlí zdrţovat, a samosoudce souhlasí s převzetím rozhodnutí tohoto členského státu EU k uznání a výkonu v České republice z důvodu vhodnosti a účelnosti takového postupu, pokud jde o zajištění úspěšného působení na tuto osobu a zajištění účinné kontroly nad jejím chováním, lze takové rozhodnutí převzít k uznání a výkonu. Nepředpokládá se formální rozhodnutí o udělení nebo odmítnutí souhlasu, příslušný orgán jiného členského státu EU se pouze vyrozumí, zda můţe rozhodnutí do České republiky k uznání a výkonu zaslat či nikoli. Česká republika nepředpokládá, ţe učiní prohlášení podle článku 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí ohledně dalších povinností a omezení, nad nimiţ je připravena vykonávat kontrolu nad rámec těch, jeţ jsou uvedeny v odstavci 1.

K § 241

Uvedené ustanovení vymezuje i pro účely článku 6 rámcového rozhodnutí orgány České republiky příslušné k řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. Místní příslušnost se odvíjí primárně od místa, kde se dotčená osoba zdrţuje, případně od kritéria trvalého pobytu. Pokud nelze místní příslušnost stanovit ani podle jednoho z uvedených kritérií (např. zdrţuje-li se osoba v jiném členském státu EU a nikdy neměla na území ČR trvalý pobyt), je dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6. Tento soud je zvolen z toho důvodu, ţe podle § 38 zákona o soudech a soudcích je dána jeho obecná příslušnost k řízení v trestních věcech týkajících se občanů České republiky, jde-li o výkon rozhodnutí cizozemského soudu podle mezinárodní smlouvy, s níţ vyslovil souhlas Parlament, jíţ je Česká republika vázána a která byla vyhlášena, tj. jiţ má s mezinárodní agendou zkušenosti. Pokud jde o věcnou příslušnost, je rozhodování svěřeno okresní úrovni s ohledem na koncepci uznávání rozhodnutí a s ohledem na vnitrostátní příslušnost k rozhodování o dohledu. I kdyţ ve vnitrostátních případech můţe rozhodnout o uloţení náhradního opatření za vazbu i státní zástupce, s ohledem na mezinárodní prvek a koncepci příslušnosti k uznávání rozhodnutí je zvolena příslušnost pouze soudu, a to i ve fázi přípravného řízení.

Aby nedocházelo k zbytečným prodlevám a s ohledem na mezinárodní prvek, kdy je třeba postavit najisto, kdo je partnerem příslušného orgánu jiného členského státu EU v České republice, se stanoví, ţe jednou zaloţená příslušnost soudu se v řízení jiţ nemění, i kdyby se změnily skutečnosti rozhodné pro její zaloţení. V případě negativního kompetenčního konfliktu se postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu, tj. o příslušnosti rozhodne nejblíţe společně nadřízený soud.

K § 242

Výslovně se vymezuje okamţik, kterým se zahajuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. Upravuje se téţ výslovně postup samosoudce v případě, ţe nejsou naplněny podmínky pro převzetí rozhodnutí uvedené v § 240. V takovém případě se řízení ukončí a o jeho ukončení se vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu EU, který do České republiky rozhodnutí k uznání a výkonu zaslal. V takovém případě samosoudce tedy nemusí formálně rozhodovat o neuznání rozhodnutí, ale pouze provede do spisu záznam, v němţ uvede důvody, pro které dospěl k závěru, ţe se řízení končí. Obdobně se postupuje i v případě, ţe provedení řízení brání překáţka, která není důvodem pro neuznání rozhodnutí (např. dotčená osoba zemřela), a příslušný orgán jiného členského státu EU je nečinný nebo neuvede skutečnosti, které by umoţnily jiný postup.

K § 243

Předmětné ustanovení implementuje článek 14 odst. 1 citovaného rámcového rozhodnutí. V uvedeném ustanovení jsou vymezeny případy, ve kterých samosoudce není oprávněn přezkoumávat oboustrannou trestnost pro účely rozhodnutí o tom, zda rozhodnutí jiného členského státu EU uzná či nikoli. Jde o případy trestných jednání, jeţ jsou uvedena v písmenu f) bodu 2 formuláře osvědčení, který je přílohou předmětného rámcového rozhodnutí, a za tato jednání lze v tomto členském státě EU uloţit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. V těchto případech samosoudce nemá moţnost odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí jiného členského státu EU z důvodu, ţe bylo vydáno pro jednání, které podle našeho právního řádu není trestným činem - na rozdíl od obecné úpravy, která mu takový postup umoţňuje. S ohledem na přesné vymezení výjimky z přezkumu oboustranné trestnosti taxativním výčtem jednání nelze připustit, aby této výjimky bylo zneuţíváno v případech, které do zmíněného výčtu jednání zjevně nespadají, ač jsou takto jiným členským státem v osvědčení označeny. Orgány vykonávajícího státu nemohou v tomto směru slepě následovat případné pochybení či svévoli orgánů jiného členského státu.

K § 244

Výslovně se umoţňuje poţadovat po příslušném orgánu jiného členského státu EU dodatkové informace, jsou-li zcela nezbytné pro rozhodnutí. Zásadně se vychází z toho, ţe by mělo postačovat rozhodnutí jiného členského státu EU s osvědčením (je třeba přitom upozornit, ţe v souladu s rámcovým rozhodnutím lze od jiného členského státu EU nárokovat překlad do českého jazyka pouze u osvědčení, nikoli téţ u rozhodnutí, které si samosoudce musí přeloţit na vlastní náklady). Upravuje se i způsob, jakým samosoudce postupuje, je-li příslušný orgán jiného členského státu EU nečinný a poţadovaná informace je takového rázu, ţe bez ní nelze o uznání rozhodnout. Specifický postup je pak v § 245 odst. 3 upraven ve vztahu k nedostatkům osvědčení, kdy v případě neodstranění zjištěných nedostatků ve stanovené lhůtě můţe samosoudce rozhodnutí z tohoto důvodu neuznat, tj. jde přímo o jeden z důvodů pro neuznání rozhodnutí vydaného jiným členským státem EU. Jak jiţ bylo uvedeno, navrhuje se koncepce, podle níţ by v tomto typu řízení rozhodoval samosoudce okresního soudu, aniţ by konal veřejné zasedání.

V souladu s článkem 12 rámcového rozhodnutí se stanoví dvacetidenní pořádková lhůta, ve které by mělo být učiněno rozhodnutí o uznání a výkonu. Pokud bylo do České republiky zasláno předběţně vykonatelné rozhodnutí, pak v případě, ţe proti němu byl podán v jiném členském státu EU opravný prostředek, se lhůta pro rozhodnutí o jeho uznání prodluţuje o dalších 20 pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba, po kterou je pořizován překlad rozhodnutí jiného členského státu EU do českého jazyka, případně jsou doplňovány jiné informace, je-li dán rozpor mezi osvědčením a rozhodnutím. V případě, ţe samosoudce uvedenou lhůtu překročí, je povinen o tom neprodleně informovat příslušný orgán jiného členského státu EU a uvést důvody takového postupu, včetně předpokládané délky doby, kterou bude ještě potřebovat, neţ učiní rozhodnutí. V návaznosti na článek 20 odst. 2 písm. c) rámcového rozhodnutí, který stanoví, ţe nelze-li dotčenou osobu nalézt na území České republiky, nemá příslušný orgán vykonávajícího státu povinnost dohlíţet nad uloţenými opatřeními, se upravuje postup, pokud se osobě nezdaří ani po opakovaných pokusech doručit prvoinstanční rozhodnutí z důvodu jejího neznámého pobytu, tj. rozhodnutí nenabude právní moci. V takovém případě se řízení ukončí a informuje se o tom příslušný orgán jiného členského státu EU, na nějţ téţ přechází pravomoc rozhodnutí vykonat. Odstavec 4 reaguje na skutečnost, ţe podle článku 13 rámcového rozhodnutí má jiný členský stát EU moţnost vzít rozhodnutí s osvědčením zpět aţ do doby zahájení výkonu rozhodnutí, zejména z důvodu, ţe nepovaţuje za dostačující náhradní opatření přizpůsobené českému právnímu řádu, nebo maximální délku, po kterou lze v České republice nad uloţeným opatřením vykonávat kontrolu. Z tohoto důvodu je třeba jej vyrozumět uţ o nepravomocném rozhodnutí, aby mohl zváţit, zda mu podmínky, za kterých bude vykonáváno náhradní opatření za vazbu podle právního řádu České republiky, vyhovují, nebo zda vezme rozhodnutí s osvědčením zpět. Příslušný orgán jiného členského státu EU se vyrozumí i o tom, ţe proti jeho rozhodnutí byla podána stíţnost, jakoţ i o tom, ţe toto rozhodnutí nabylo právní moci.

K § 245

V uvedeném ustanovení jsou vymezeny důvody, ze kterých je moţné odmítnout uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu EU. Tyto důvody korespondují s článkem 15 rámcového rozhodnutí, jde např. o skutečnost, ţe uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU brání překáţka rei iudicatae, není dána oboustranná trestnost, pokud nejde o jednání uvedená v § 243 (Česká republika neučinila prohlášení podle čl. 14 odst. 4 rámcového rozhodnutí, ţe bude trvat na přezkumu oboustranné trestnosti ve všech případech, neboť takové prohlášení je moţné učinit pouze z „ústavních důvodů“), uznání a výkonu takového rozhodnutí brání promlčení nebo imunity, kterých dotčená osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, poţívá, dotčená osoba není odpovědná vzhledem k svému věku, apod. Jedním z důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu je i skutečnost, ţe v případě, ţe by se dotčená osoba následně předávala do jiného členského státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu, protoţe by v České republice porušila uloţené povinnosti a omezení, by byl dán některý z důvodů pro nepředání uvedený v § 205 odst. 2. Jiţ v této fázi je tak třeba vyhodnotit i podmínky pro předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Článek 15 odst. 3 rámcového rozhodnutí umoţňuje, aby i přesto, ţe je dán tento důvod pro neuznání rozhodnutí, mohl příslušný orgán vykonávajícího státu rozhodnutí uznat a vykonat, je-li k tomu ochoten a pokud s tím souhlasí vydávající stát. Tato moţnost není implementována, neboť nemá smysl přebírat dohled nad osobou, vůči níţ nelze v případě porušení náhradního opatření za vazbu vyvodit jakékoli sankce, protoţe ji nelze předat na základě evropského zatýkacího rozkazu zpět do příslušného členského státu.

Důvod pro neuznání spočívající v tom, ţe nejsou splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí, zde není uveden, neboť v tomto případě je volen jednodušší postup ukončení řízení podle § 4 odst. 2, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům, kdyţ je zřejmé, ţe tyto základní podmínky nejsou splněny. Samosoudci se umoţňuje, aby se v případě, ţe má pochybnosti o tom, zda osoba, vůči níţ rozhodnutí jiného členského státu EU směřuje, poţívá výsad a imunit, nebo má pochybnosti o rozsahu těchto imunit, obrátil na Nejvyšší soud. Kromě uvedených důvodů je třeba zohlednit i úvodní ustanovení celého zákona, zejména § 5 odst. 1, který se uplatní vedle důvodů uvedených v tomto ustanovení. Obligatorní důvody pro neuznání jsou v odstavci 3 doplněny fakultativním důvodem týkajícím se nedostatků osvědčení. V odstavci 4 se pak klade důraz na předchozí konzultace s příslušným orgánem jiného členského státu EU před tím, neţ jsou uplatněny vybrané důvody pro neuznání rozhodnutí.

K § 246

Pokud jde o způsob uznání rozhodnutí jiného členského státu EU, vychází se z obecné úpravy uznávání. Zásadně platí, ţe s rozhodnutím o uloţení náhradního opatření za vazbu se uzná i rozhodnutí o vazbě (je-li samostatné, tj. např. je-li osoba vzata do vazby a následně je vazba nahrazena nevazebním opatřením), neboť v tomto rozhodnutí jsou uvedeny vazební důvody a tvoří podklad pro přijetí náhradních opatření za vazbu. Uvedený poţadavek koresponduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu 4 TZ 24/2003, podle něhoţ „Instituty, jimiž je možno vazbu obviněného nahradit, uvedené v ustanovení § 73 a § 73a TŘ, jsou vždy neoddělitelně spjaty s existencí konkrétních vazebních důvodů a se zákonem vymezenou maximální délkou trvání vazby v tom kterém stadiu trestního stíhání. Z tohoto důvodu tak trvání a důvody pro zrušení peněžité záruky (kauce) dle § 73a odst. 4 TŘ (analogicky i trvání a důvody zrušení přijatého písemného slibu obviněného) je třeba hodnotit nejenom z hlediska důvodů vazby (§ 67 TŘ), ale i s ohledem na maximálně přípustnou celkovou dobu trvání vazby vymezenou v § 71 odst. 8, 9 TŘ.“

Opatření nahrazující vazbu uloţené rozhodnutím příslušného orgánu jiného členského státu EU (kterým můţe být i jiný neţ justiční orgán, je-li k vydání takového rozhodnutí oprávněn podle vnitrostátního práva jiného členského státu EU, např. probační úředník) se přizpůsobí odpovídajícímu opatření podle trestního řádu, v úvahu bude přicházet v podstatě dohled probačního úředníka (spolu s uloţením daných povinností a omezení). Přizpůsobení opatření nahrazujícího vazbu nesmí vést k zhoršení postavení dotčené osoby. Pokud jde o maximální délku trvání opatření nahrazujícího vazbu, je třeba vyjít z maximálních lhůt pro trvání vazby a těmto lhůtám délku trvání opatření přizpůsobit.

K § 247

Vzhledem k tomu, ţe podle nové koncepce se o uznání rozhodnutí ukládajícího trest nebo opatření nespojené se zbavením osobní svobody rozhoduje usnesením, připouští se výslovně stíţnost s odkladným účinkem. Takovou stíţnosti nelze napadat důvody, pro které bylo rozhodnutí jiným členským státem EU vydáno, tj. nelze jí napadat důvodnost existence vazebních důvodů. Stíţnost se omezuje pouze na otázky spojené s řízením o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU a rozhodnutím o uznání a výkonu. V odstavci 2 se pak upravuje postup stíţnostního soudu v případě, ţe by ve stíţnostním řízení nastal některý z důvodů, pro který nelze v řízení pokračovat.

K § 248

V daném ustanovení se upravuje vnitrostátní postup v případě, ţe příslušný orgán jiného členského státu EU vezme zpět rozhodnutí s osvědčením v jednotlivých fázích řízení o uznání a výkonu. Pokud tak orgán jiného členského státu EU učiní do doby, neţ je zahájen výkon opatření nahrazujícího vazbu, samosoudce (a ve stíţnostním řízení předseda senátu) vezme usnesením zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení na vědomí, čímţ je řízení ukončeno. Pokud tak orgán jiného členského státu EU učiní po zahájení výkonu opatření nahrazujícího vazbu (po právní moci rozhodnutí), nelze rozhodnutí s osvědčením vzít podle článku 13 odst. 3 rámcového rozhodnutí zpět, tudíţ se k takovému zpětvzetí nepřihlíţí, o čemţ samosoudce příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí.

K § 249

Pokud jde o výkon opatření nahrazujícího vazbu, při výkonu se postupuje obdobně jako ve vnitrostátních případech. V případě, ţe osoba zavdá příčinu k vzetí do vazby tím, ţe poruší stanovené povinnosti a omezení, samosoudce není příslušný k takovému rozhodování, ale pouze vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu EU o tom, ţe dotčená osoba porušila uloţené opatření nahrazující vazbu, za účelem přijetí příslušných opatření podle jeho právního řádu. Vyrozumění se zasílá na formuláři, který je přílohou č. II rámcového rozhodnutí. Vzhledem k tomu, ţe důsledkem bude zpravidla ţádost jiného členského státu EU o předání osoby zpět do tohoto státu na základě evropského zatýkacího rozkazu, je třeba dále postupovat pokud moţno ve spolupráci s příslušným orgánem jiného členského státu EU tak, aby byla zajištěna pokud moţno nepřetrţitá kontrola nad dotčenou osobou, tj. nad dotčenou osobou by měl být prováděn dohled i nadále, resp. by měla být vzata do předběţné vazby, pokud jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup. Pokud příslušný orgán jiného členského státu EU nereaguje na zaslané vyrozumění, a to ani po následné urgenci, je další postup upraven v odstavci 2. V takovém případě je vyzván, aby přijal odpovídající rozhodnutí, a je upozorněn, ţe pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, bude kontrola nad uloţeným náhradním opatřením za vazbu v České republice ukončena. Dojde-li k ukončení kontroly, příslušný orgán jiného členského státu EU se o tom rovněţ vyrozumí.

Pokud jde o předání dotčené osoby zpět do jiného členského státu EU, Česká republika zamýšlí učinit prohlášení podle čl. 21 odst. 3 rámcového rozhodnutí, ţe čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu se pouţije, tj. při předání osoby se bude postupovat analogicky podle ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu, a to bez výjimek. V odstavci 3 se reaguje na případy, kdy podle právního řádu některých členských států EU lze náhradní opatření za vazbu uloţit jen na omezenou dobu a následně můţe být doba jeho trvání po přezkoumání jeho důvodnosti prodluţována, jakoţ i na případy, kdy jiný členský stát EU uloţené náhradní opatření modifikuje (např. na základě ţádosti dotčené osoby) či jí uloţí další nebo jiné opatření nahrazující vazbu. Vzhledem k tomu, ţe jde pouze o modifikaci vykonávaného opatření, není zapotřebí znovu provádět uznávací proceduru. V takovém případě se posoudí, zda i takto modifikované opatření ukládá povinnosti či omezení uvedená v § 240 odst. 1. Pokud tomu tak je, samosoudce usnesením opatření přizpůsobí v poţadovaném smyslu (tj. modifikuje uloţené povinnosti a omezení), přitom postupuje obdobně podle § 246 odst. 2. Pokud však změněné opatření neukládá povinnosti a omezení uvedená v § 240 odst. 1, samosoudce k přizpůsobení nepřistoupí a náhradní opatření za vazbu se vykonává v nezměněné podobě. O tom je třeba příslušný orgán jiného členského státu EU informovat. Stejně tak pokud jde o prodlouţení doby trvání náhradního opatření za vazbu, lze ji prodluţovat jen do doby, neţ dosáhne maximální přípustné délky trvání vazby podle trestního řádu stanovené na daný typ trestného činu. Proti usnesení je přípustná stíţnost s odkladným účinkem. Stíţnost nemůţe směřovat do důvodů, pro které došlo v jiném členském státu EU k modifikaci nebo prodlouţení doby trvání náhradního opatření za vazbu. Vzhledem k tomu, ţe dotčené osobě je třeba doručovat písemnosti v trestním řízení vedeném v jiném členském státě EU, má samosoudce uloţenou povinnost informovat příslušný orgán jiného členského státu EU o změně adresy, na které se osoba zdrţuje nebo kterou uvede jako doručovací adresu. V souladu s rámcovým rozhodnutím se dále vymezují specifické důvody pro ukončení výkonu náhradního opatření za vazbu. Jde zejména o skutečnosti, které podle právního řádu jiného členského státu EU brání dalšímu výkonu (milost nebo jiné obdobné rozhodnutí či skutečnost), nebo o faktickou nemoţnost výkon provést z důvodu nezvěstnosti dotčené osoby, o změnu místa obvyklého bydliště dotčené osoby nebo o předání výkonu zpět jinému členskému státu EU.

K § 250

Provádí se článek 25 rámcového rozhodnutí, podle něhoţ nese náklady řízení o uznání a výkonu vykonávající stát, tj. v tomto případě Česká republika.

K § 251

Uvedené ustanovení v odstavci 1 typově vymezuje, jaká rozhodnutí lze zaslat jinému členskému státu EU postupem podle tohoto dílu k uznání a výkonu. Spadá sem rozhodnutí soudu a v přípravném řízení soudce, popř. státního zástupce, kterým bylo rozhodnuto o nahrazení vazby některým z nevazebních opatřeních uvedených v § 73 trestního řádu. Nejde tedy o rozhodnutí o přijetí peněţité záruky podle § 73a trestního řádu. Uvedená rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU k uznání a výkonu pouze v případě, ţe byla tímto rozhodnutím obviněnému uloţena některá z povinností nebo omezení, jeţ jsou uvedeny v § 240. Uvedená rozhodnutí lze zaslat do určitého členského státu EU i v případě, ţe ukládají jinou povinnost nebo omezení, neţ je uvedeno v § 240, pokud tento stát učiní podle článku 8 odst. 2 rámcového rozhodnutí prohlášení, ţe je ochoten nad tímto jiným typem povinnosti či omezení vykonávat dohled. Pokud je rozhodnutí zasíláno do jiného členského státu EU k uznání a výkonu, je třeba, aby bylo dostatečně specifikováno, jaká omezení či povinnosti mají být v tomto jiném členském státě EU uplatňována (zejména v případě, ţe je nad obviněným stanoven dohled). I zde se zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči těm členským státům EU, které mají příslušnou prováděcí právní úpravu.

K § 252

Uvedené ustanovení stanoví základní podmínky, které je zapotřebí splnit, aby příslušné rozhodnutí soudu mohlo být v jiném členském státě EU uznáno a vykonáno. Rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU, pokud má obviněný na jeho území obvyklé bydliště a souhlasí se svým návratem do tohoto členského státu EU. Rozhodnutí lze zaslat k uznání a výkonu i do jiného členského státu EU, pokud o to dotčená obviněný poţádá a tento stát s takovým postupem souhlasí. Rozhodnutí nelze zaslat souběţně do více států. Před zasláním rozhodnutí do daného členského státu EU je vhodné tento postup konzultovat s příslušným orgánem tohoto členského státu a pokud moţno zjistit, zda jsou v tomto státě dány podmínky, které zaručí efektivní kontrolu nad obviněným.

Jinému členskému státu EU je zapotřebí zaslat předmětné rozhodnutí (zpravidla ověřenou kopii) a připojit k němu vyplněné osvědčení v úředním jazyce tohoto jiného členského státu EU, příp. v jiném jazyce, o kterém prohlásí, ţe je v něm ochoten osvědčení přijmout. Pokud jde o osvědčení, u doby trvání opatření nahrazujícího vazbu - tj. písmeno g) formuláře- se uvede nejvyšší přípustná délka trvání vazby stanovená pro daný typ trestného činu. Na ţádost se jinému členskému státu EU poskytnou další potřebná doplnění či rozhodnutí (např. rozhodnutí o vzetí osoby do vazby, je-li následně propuštěna za současného uloţení náhradního opatření). Při zjišťování příslušného orgánu nebo podmínek v jiném členském státu EU můţe soud poţádat o spolupráci Ministerstvo spravedlnosti (mezinárodní odbor trestní). Rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU i poté, co jiţ byl zahájen výkon opatření nahrazujícího vazbu v České republice.

K § 253

V souladu s článkem 13 odst. 3 rámcového rozhodnutí se umoţňuje, aby příslušný justiční orgán vzal své rozhodnutí s osvědčením zpět, zejména nepovaţuje-li podmínky pro výkon opatření nahrazujícího vazbu v jiném členském státě EU za dostatečné z hlediska naplnění jeho účelu (nebo je naopak po provedené adaptaci povaţuje za příliš přísné). Stejně postupuje i v případě, ţe je jiným členským státem EU vyrozuměn o tom, ţe je ochoten uznat a vykonat zaslané rozhodnutí i v případě, ţe obviněného nebude moci předat zpět do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu, protoţe v takovém případě by nebyla dána ţádná sankce pro případ, kdy by obviněný uloţené náhradní opatření za vazbu porušil. K zpětvzetí osvědčení a rozhodnutí je třeba přistoupit neprodleně, nejpozději ve stanovené lhůtě. Po zahájení výkonu uznaného rozhodnutí v jiném členském státu EU jiţ není moţné zpětvzetí osvědčení a rozhodnutí zohlednit.

K § 254

V tomto ustanovení se stanoví, jaké důsledky jsou spojeny se zasláním rozhodnutí do jiného členského státu EU k uznání a výkonu. V případě, ţe jiný členský stát EU rozhodnutí uzná a zahájí jeho výkon, přechází na něj právo rozhodnutí vykonat a výkon je v České republice nepřípustný, s výjimkou případů uvedených v odstavci 2. V případě, ţe pravomoc vykonávat opatření nahrazující vazbu přejde zpět na Českou republiku, lze je vykonat jen ve zbylém rozsahu. Příslušný justiční orgán ČR je však i nadále příslušný k rozhodování o dalším trvání opatření nahrazujícího vazbu, k přezkumu vazebních důvodů, ke změně opatření nahrazujících vazbu, a o všech dalších otázkách týkajících se podoby a doby trvání opatření nahrazujícího vazbu. V případě, ţe je vyrozuměn o tom, ţe obviněný v jiném členském státu EU porušil opatření nahrazující vazbu, postupuje podle § 255. V odstavci 4 je dána moţnost ţádat příslušný orgán jiného členského státu EU o prodlouţení délky trvání opatření nahrazujícího vazbu, pokud délku jeho trvání neomezil z důvodu, ţe je vyčerpána maximální délka trvání takového náhradního opatření stanovená jeho právním řádem, ale např. z důvodu, ţe jeho právní řád stanoví omezenou dobu trvání opatření nahrazujícího vazbu, kterou lze opakovaně prodluţovat. V odstavci 5 je příslušnému justičnímu orgánu ČR stanovena informační povinnost ohledně všech skutečností, které mají dopad na výkon uloţeného trestu nebo ochranného opatření.

K § 255

V tomto ustanovení se upravuje postup v případě, ţe je příslušný justiční orgán ČR vyrozuměn jiným členským státem EU o tom, ţe obviněný porušil opatření nahrazující vazbu v tomto jiném členském státu. V takovém případě nelze hned vydat rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, neboť předtím musí být vyslechnut, proto je zapotřebí nejprve vydat evropský zatýkací rozkaz a poţádat o vzetí obviněného do předběţné vazby. Samozřejmě jen za předpokladu, ţe vazební důvody trvají. K vydání evropského zatýkacího rozkazu je příslušný soud, který vede trestní řízení, a v přípravném řízení soudce, který tak činí na návrh státního zástupce. Dále se postupuje podle dílu upravujícího předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu do České republiky.

K § 256

Jde o obecné součinnostní ustanovení, kdy se vzhledem k tomu, ţe je zapotřebí zkoordinovat postup s jiným členským státem EU, stanoví, ţe je třeba postupovat ve spolupráci s příslušným orgánem jiného členského státu EU tak, aby byla zajištěna pokud moţno kontinuální kontrola nad dotčenou osobou. Dále se umoţňuje vyuţít podpory a pomoci Ministerstva spravedlnosti a ve fázi přípravného řízení Nejvyššího státního zastupitelství. Mimoto je stanovena soudům informační povinnost vůči Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících náhradní opatření za vazbu a jejich výsledku a obdobné informace u rozhodnutí ukládajících náhradní opatření za vazbu zaslaných do jiných členských států EU k uznání a výkonu, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K hlavě V – Předcházení kompetenčním sporům K § 257

Výslovně se stanoví podmínka, ţe podle ustanovení této hlavy se postupuje pouze v případě, ţe příslušný členský stát EU implementoval Rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009, o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení, do svého právního řádu, jinak je zapotřebí vyuţít jiných postupů.

K § 258

Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li jiţ zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno mj. i proti tomu, proti němuţ dřívější stíhání pro týţ skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu anebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno. Překáţku věci rozhodnuté přitom zakládají nejen rozhodnutí tuzemských soudů nebo jiných oprávněných orgánů, ale i rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států EU. Aby se předešlo porušování zásady ne bis in idem, měl by justiční orgán, který vede trestní řízení nebo pod jehoţ dozorem je trestní řízení vedeno, v případech, kdy má oprávněné důvody se domnívat, ţe je v jiném státu vedeno v téţe věci proti téţe osobě souběţné trestní řízení, navázat kontakt s příslušným orgánem tohoto jiného členského státu EU a tuto otázku si vyjasnit. Otázka, zda existují oprávněné důvody či nikoli, by měla být přezkoumána pouze tímto justičním orgánem - ten můţe důvodně předpokládat, ţe je v jiném státě vedeno souběţné trestní řízení zejména v případech, kdy se podezřelý nebo obviněný na tuto skutečnost odvolává, případně pokud ţádost o právní pomoc v jiném členském státu EU odhalí moţnou existenci takového souběţného trestního řízení, či v případech, kdy policejní orgán za tímto účelem poskytne takové informace. Pro zjištění příslušného orgánu jiného členského státu EU lze přitom vyuţít i kontaktní místa Evropské justiční sítě. Postup uvedený v tomto ustanovení se nepouţije, pokud příslušné orgány vedoucí trestní řízení mají informaci o existenci těchto souběţných řízení postavenou najisto. Ţádost, jejíţ minimální náleţitosti vycházejí z poţadavků implementovaného rámcového rozhodnutí, se zasílá do jiného členského státu EU v jeho úředním jazyce nebo v jiném jazyce, v němţ je tento členský stát ochoten podle svého prohlášení uloţeného u Generálního sekretariátu Rady ţádost přijmout.

K § 259

Na ţádost orgánu jiného členského státu EU mu justiční orgán sdělí, zda bylo nebo je v téţe věci vedeno proti stejné osobě trestní řízení. V případě, ţe justiční orgán, který ţádost obdrţel, takové řízení nevede ani nevedl, postoupí ji orgánu, o němţ se lze domnívat, ţe takové řízení vede, a současně v souladu s implementovaným rámcovým rozhodnutím o postoupení vyrozumí orgán jiného členského státu EU, který mu ţádost zaslal. Při tomto postupu se předpokládá vyuţívání informací z centrální evidence stíhaných osob spravované Nejvyšším státním zastupitelstvím. Je-li to moţné, justiční orgán respektuje lhůtu stanovenou pro zaslání poţadované informace v ţádosti jiného členského státu EU; jde-li o věc, která je v jiném členském státě EU podle jeho informací vedena jako vazební, sdělí poţadovanou informaci neprodleně. Minimální náleţitosti odpovědi podle tohoto ustanovení vycházejí z poţadavků implementovaného rámcového rozhodnutí.

K § 260

V případě, ţe je i v jiném členském státu EU vedeno trestní řízení proti téţe osobě, které se týká stejné věci, zahájí justiční orgán s příslušným orgánem tohoto členského státu konzultace za účelem dosaţení konsenzu o účinném řešení zaměřeném na zabránění nepříznivým následkům způsobeným souběţnými řízeními a na zabránění plýtvání časem a zdroji dotčených orgánů činných v trestním řízení (účinné řešení by mohlo zejména spočívat v soustředění trestního řízení do jednoho členského státu EU, například prostřednictvím předání trestního řízení). V průběhu konzultací je přitom třeba vzít v úvahu veškeré specifika konkrétního případu a přihlédnout zejména k tomu, kde byla spáchána větší část trestné činnosti, kde byla způsobena větší škoda, kde se nachází podezřelý nebo obviněný a jaké jsou moţnosti zajištění jeho předání nebo vydání, je třeba zohlednit zájmy obětí a svědků, přihlédnout k shromáţděným důkazům apod. Tato hlava nijak nevylučuje moţnost postupovat podle příslušných ustanovení o Eurojustu, tj. justiční orgán je povinen v případech, kdy je proti téţe osobě vedeno o témţe skutku souběţně trestní řízení v České republice a v jednom či více jiných členských státech EU, nebo se lze oprávněně domnívat, ţe takový případ nastane, informovat národního člena Eurojustu. Rovněţ tak v případech, kdy se souběţná trestní řízení nepodaří vyřešit dohodou příslušných členských států EU, a to ani prostřednictvím jejich národních členů Eurojustu, národní člen Eurojustu na základě vyrozumění státního zástupce nebo soudu nebo i bez takového vyrozumění poţádá kolegium Eurojustu o stanovisko, které zašle příslušnému státnímu zástupci nebo soudu.

K hlavě VI – Uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího peněţitou sankci nebo jiné plnění

Uvedená ustanovení implementují rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněţitých trestů a pokut a umoţňují tak v souladu s poţadavky rámcového rozhodnutí uznávat a vykonávat rozhodnutí vydané jiným členským státem EU, kterým se ukládá peněţitý trest nebo pokuta ve smyslu definice obsaţené v tomto rámcovém rozhodnutí (definice „peněţitého trestu“ a „pokuty“ obsaţená v rámcovém rozhodnutí je značně širší, neţ jak jsou tyto pojmy chápány v právním řádu České republiky, neboť zahrnuje např. i odškodnění oběti, povinnost k náhradě nákladů řízení apod.). Původní implementační ustanovení obsaţená v hlavě dvacáté páté trestního řádu byla při přípravě tohoto zákona podrobena revizi a byly provedeny určité koncepční změny vyplývající ze zkušeností z praxe a navazující na závěry implementačního workshopu pořádaného Evropskou komisí v Bruselu dne 29. června 2010, na kterém byly vyměňovány praktické poznatky mezi jednotlivými členskými státy EU a bylo diskutováno o významu a smyslu jednotlivých článků tohoto rámcového rozhodnutí. Hlavní koncepční změnou je změna příslušnosti k řízení o uznání a výkonu rozhodnutí o peněţitých sankcích a plněních z dosavadních krajských soudů na soudy okresní, jakoţ i podstatné zjednodušení tohoto řízení s ohledem na typy případů, které je nejčastěji třeba řešit. Aplikační praxe totiţ ukázala, ţe uvedený postup je jinými členskými státy EU vyuţíván v naprosté většině případů (zejména Rakousko, Nizozemí, Francie, výhledově téţ Německo - přičemţ počet těchto případů stále narůstá, např. Nizozemí uvedlo, ţe za rok má 576 531 případů, u kterých můţe ţádat o uznání a výkon v jiných členských státech EU) pro uznávání a výkon pokut ukládaných za dopravní přestupky v tzv. trestním právu správním, přičemţ lze očekávat, ţe takových případů budou v budoucnu desítky aţ stovky ročně. Úprava, podle níţ o uznání a výkonu pokuty ve výši řádově kolem 100 EUR rozhoduje senát krajského soudu ve veřejném zasedání za účasti dané osoby a jejího obhájce, přičemţ takové řízení je důvodem nutné obhajoby, je do budoucna neudrţitelná, zbytečně administrativně náročná a finančně nákladná a s ohledem na povahu a typovou závaţnost případů (např. sjeté pneumatiky u vozidla) zcela nepřípadná. Proto byla uvedená změna koncepce včleněna ještě před finalizací tohoto zákona do novely trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb. (která nabyla účinnosti 1. 1. 2012) tak, aby negativní důsledky spojené s původní koncepcí byly odstraněny co nejdříve. Dále se provádějí určité dílčí změny, kterými se zpřesňují implementační ustanovení obsaţené v dosavadní právní úpravě.

K § 261

Vychází se ze znění § 460o trestního řádu po novele provedené zákonem č. 459/2011 Sb. a zachovávají se zpřesnění, která tato novela přinesla. Jednak se zpřesňuje, ţe podle tohoto dílu se postupuje při uznání a výkonu rozhodnutí přiznávajícího oběti trestného činu odškodnění v trestním řízení a nejde o případy náhrady škody v našem pojetí. Náhradou ve prospěch obětí ve smyslu článku 1 rámcového rozhodnutí se totiţ nemá na mysli náhrada škody, kterou poškozený uplatňuje v adhezním řízení, neboť v takovém případě se postupuje podle rozhodnutí Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jeţ poškozenému zaručuje mnohem efektivnější a méně administrativně náročný postup cestou přímé exekuce v občanskoprávním řízení. Do působnosti tohoto rámcového rozhodnutí tak mají spadat pouze případy jiných typů odškodnění oběti trestného činu, které se oběti přiznává trestním soudem v trestním řízení a které znají některé právní řády jiných členských států EU. Toto odškodnění je přiznáváno zpravidla jako paušální částka za daný typ trestného činu a přímo nesouvisí s konkrétní výši škody způsobené trestným činem.

Dále se zpřesňuje i okruh rozhodnutí, která lze postupem podle tohoto oddílu uznat a vykonat, tak, aby toto vymezení více odpovídalo článku 1 písm. a) rámcového rozhodnutí. Příliš úzký pojem „správní orgán“ se proto nahrazuje širším pojmem „jiný orgán“, neboť tímto orgánem můţe být jakýkoli orgán jiný neţ soud, např. i státní zástupce. Dále se zpřesňuje, ţe k projednání věci před trestním soudem nemusí nutně dojít jen na základě opravného prostředku. V souladu s výkladem zastávaným Evropskou komisí se také výslovně stanoví, ţe v případech, kdy je rozhodnutí vydané jiným orgánem neţ soudem, musí být zaručen přezkum trestním soudem. (Některé členské státy EU usilují o širší výklad a povaţují za dostatečné, ţe k přezkumu je příslušná kategorie soudů, např. krajský soud, který je obecně příslušný i k projednání trestních věcí, aniţ by se v daném konkrétním přezkumném řízení muselo jednat o trestní řízení. Ač rámcové rozhodnutí takový výklad svou nepřesnou dikcí do určité míry umoţňuje, je třeba jej odmítnout, neboť pak by se jiţ jednalo o postupy mimo rámec justiční spolupráce ve věcech trestních, které před účinností Lisabonské smlouvy spadaly do třetího pilíře. Uţší výklad článku 1 rámcového rozhodnutí ostatně koresponduje s aplikací mezinárodních smluv v oblasti mezinárodní justiční spolupráce, které uţívají obdobnou terminologii a ze kterých byla převzata do tohoto rámcového rozhodnutí). Nově se stanoví, ţe podle ustanovení tohoto dílu se postupuje pouze v případě, ţe příslušný členský stát EU má odpovídající prováděcí legislativu.

K § 262

Podmínky pro převzetí rozhodnutí za účelem jeho uznání a výkonu jsou stanoveny alternativně, tj. dotčená osoba musí mít na území České republiky obvyklé bydliště nebo majetek. Podobně jako v § 460p odst. 1 trestního řádu ve znění zákona č. 459/2011 Sb. se výslovně zdůrazňuje, ţe je zejména věcí jiného členského státu EU, aby v osvědčení nebo dodatečně uvedl dostatečné informace umoţňující zhodnotit naplnění těchto podmínek.

K § 263

Stejně jako v novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb. se vychází z věcné příslušnosti okresních soudů. Dále se zpřesňují kritéria pro stanovení místní příslušnosti. V návaznosti na poznatky aplikační praxe, kdy v osvědčeních zpravidla nebývá uvedeno, kde se nachází majetek dotčené osoby, se při stanovení místní příslušnosti soudů upřednostňuje kritérium místa, kde se daná osoba zdrţuje, nebo trvalého pobytu před kritériem umístění majetku takové osoby. Není totiţ smyslem úpravy, aby soudy prováděly nějaká rozsáhlá šetření, kde se nachází majetek dotčené osoby za účelem stanovení příslušnosti, jednak k tomu nemají potřebné nástroje, jednak je primárně věcí jiného členského státu EU, aby pokud moţno zjistil, kde se majetek dotčené osoby nachází. Výslovně se zakotvuje povinnost součinnosti Ministerstva i ve vztahu k orgánům jiného členského státu EU, neboť někdy můţe být pro jiný členský stát EU poměrně obtíţně zjistitelné, který ze soudů je příslušný. Dále se stanoví soudům informační povinnost vůči Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících peněţitou sankci nebo jiné peněţité plnění a jejich výsledku, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K § 264

Oproti dosavadní právní úpravě obsaţené v hlavě XXV. trestního řádu se výslovně vymezuje okamţik, kterým se zahajuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí. Jinak se s dílčími formulačními úpravami přebírá dosavadní právní úprava obsaţená v § 460p odst. 4, 5 trestního řádu ve znění zákona č. 459/2011 Sb.

K § 265

V uvedeném ustanovení jsou vymezeny případy, ve kterých samosoudce není oprávněn přezkoumávat oboustrannou trestnost pro účely rozhodnutí o tom, zda rozhodnutí jiného členského státu EU uzná či nikoli. Jde o případy trestných jednání, jeţ jsou uvedena v písmenu g) odstavci 3 formuláře osvědčení, který je přílohou předmětného rámcového rozhodnutí. S ohledem na přesné vymezení výjimky z přezkumu oboustranné trestnosti taxativním výčtem jednání nelze připustit, aby této výjimky bylo zneuţíváno v případech, které do zmíněného výčtu jednání zjevně nespadají, ač jsou takto jiným členským státem v osvědčení označeny. Orgány vykonávajícího státu nemohou v tomto směru slepě následovat případné pochybení či svévoli orgánů jiného členského státu. Dále se výslovně uvádí, ţe tím není dotčeno právo samosoudce přezkoumat oboustrannou trestnost pro účely přizpůsobení sankce českému právnímu řádu a stanovení způsobu jejího výkonu, tj. zda se v daném případě sankce vykoná jako peněţitý trest (a odsouzení bude zapsáno do evidence Rejstříku testů) nebo jako pokuta (bez zápisu do evidence Rejstříku trestů).

K § 266

Výslovně se umoţňuje poţadovat po příslušném orgánu jiného členského státu EU dodatkové informace, jsou-li zcela nezbytné pro rozhodnutí. Zásadně se vychází z toho, ţe by mělo postačovat rozhodnutí s osvědčením (je třeba přitom upozornit, ţe v souladu s rámcovým rozhodnutím lze od jiného členského státu EU nárokovat překlad do českého jazyka pouze u osvědčení, nikoli téţ u rozhodnutí, které si samosoudce musí přeloţit na vlastní náklady). Upravuje se i způsob, jakým samosoudce postupuje, je-li příslušný orgán jiného členského státu EU nečinný a poţadovaná informace je takového rázu, ţe bez ní nelze o uznání rozhodnout. Specifický postup je pak v § 267 odst. 5 upraven ve vztahu k nedostatkům osvědčení, kdy v případě neodstranění zjištěných nedostatků ve stanovené lhůtě můţe samosoudce rozhodnutí z tohoto důvodu neuznat, tj. jde přímo o jeden z důvodů pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu EU. Z výše uvedených důvodů se stejně jako v novele trestního řádu provedené zákonem č. 459/2011 Sb. vychází z koncepce, podle níţ v tomto typu řízení rozhoduje samosoudce okresního soudu, aniţ by v zásadě konal veřejné zasedání, nicméně pokud by to povaţoval za potřebné k projednání určitých otázek, má moţnost veřejné zasedání nařídit (v takovém případě, je-li dotčená osoba v postavení odsouzeného, tj. byl-li jí rozsudkem jiného členského státu EU uloţen trest, a tato osoba je v jiném členském státu EU ve výkonu vazby, trestu nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném zasedání se nevyrozumívá a toto zasedání se koná za účasti jejího obhájce). Tato koncepce odpovídá jednak poţadavkům Evropské komise na to, aby se jednalo o rychlé a neformální řízení bez zbytečných procedur, jednak je moţná s ohledem na skutečnost, ţe nejde o řízení o vině a trestu v klasickém slova smyslu, ale jde pouze o posouzení podmínek pro výkon trestu nespojeného se zbavením osobní svobody na území České republiky, aniţ by se řešila otázka viny nebo by se ukládal trest. Dotčená osoba přitom má moţnost zvolit si obhájce a zůstává jí zachováno právo na podání opravného prostředku, na jehoţ základě můţe docílit přezkumu soudního rozhodnutí soudem vyššího stupně v plném rozsahu. Samotný výkon trestu se jiţ řídí vnitrostátní úpravou. Oproti změnám provedeným zákonem č. 459/2011 Sb. se stanoví podmínka písemného vyjádření státního zástupce před rozhodnutím soudu, která je nezbytným předpokladem pro plnohodnotné zastupování veřejného zájmu v tomto řízení. Bez této podmínky by státní zástupce mohl veřejný zájem uplatňovat pouze v rámci stíţnosti proti rozhodnutí samosoudce (pokud by výjimečně nebylo konáno veřejné zasedání), tj. ve velmi krátké třídenní lhůtě k podání stíţnosti se (aţ po rozhodnutí v prvním stupni) s věcí teprve začít seznamovat a posoudit důvodnost podání stíţnosti.

K § 267

V uvedeném ustanovení jsou vymezeny důvody, ze kterých je moţné odmítnout uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu EU. Tyto důvody korespondují s články 7 a 20 rámcového rozhodnutí, jde např. o skutečnost, ţe uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU o peněţitých sankcích a plněních brání překáţka rei iudicatae, není dána oboustranná trestnost (pokud nejde o jednání, u nichţ je takový přezkum ze zákona vyloučen

– viz § 265), uznání a výkonu takového rozhodnutí brání promlčení nebo imunity, kterých dotčená osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, poţívá, dotčená osoba není odpovědná vzhledem k svému věku, finanční částka, jeţ má být vymoţena, je nízká, apod. Okruh těchto důvodů je v podstatě převzat z dosavadní právní úpravy, přičemţ se zpřesňuje vymezení těchto důvodů. Oproti dosavadní platné právní úpravě jiţ ve výčtu důvodů není výslovně uveden důvod spočívající v porušení základních práv dotčené osoby nebo právních zásad, na kterých je zapotřebí v právním státě trvat (dosavadní § 377 tr. ř.), kdy je třeba vycházet z úvodních ustanovení celého zákona (§ 5), a dále důvod spočívající v nedostatku vzájemnosti, coţ je důvod jdoucí nad rámec rámcového rozhodnutí, neboť ve vztazích mezi členskými státy EU se podmínka vzájemnosti typicky neuplatňuje. Pokud jde o důvod týkající se nedostatků osvědčení, předpokládá se, ţe Česká republika bude osvědčení přijímat pouze v českém jazyce, tj. nebude činit prohlášení ohledně dalších jazyků, jak umoţňuje rámcové rozhodnutí. Pokud jde o Slovenskou republiku, ohledně jazykového reţimu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou se připravuje speciální bilaterální úmluva. Má-li samosoudce pochybnosti o výsadě nebo imunitě osoby, proti níţ rozhodnutí jiného členského státu směřuje, nebo o jejich rozsahu, má moţnost obrátit se na Nejvyšší soud. V návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, se do důvodů pro neuznání rozhodnutí doplňuje další důvod spočívající ve skutečnosti, ţe rozhodnutí jiného členského státu EU bylo vydáno v nepřítomnosti dotčené osoby, ledaţe jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3. Obligatorní důvody pro neuznání rozhodnutí uvedené v dosavadní právní úpravě v § 460r odst. 3 písm. d) a e) a v § 460s tr. ř. se nově koncipují jako fakultativní, neboť v některých případech můţe být vhodnější rozhodnutí jiného členského státu EU uznat i navzdory tomu, ţe jsou tyto důvody dány (např. je-li důvodem skutečnost, ţe čin byl spáchaný na území České republiky, pak by v případě neuznání nedošlo k výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU na území České republiky, ale zároveň by z důvodu zásady ne bis in idem bylo vyloučeno postihnout pachatele za daný trestný čin i v České republice). Jinak se přebírá dosavadní právní úprava obsaţená v § 460r trestního řádu.

K § 268

Pokud jde o způsob uznání rozhodnutí jiného členského státu EU, přebírá se dosavadní právní úprava obsaţená v § 460t trestního řádu, pouze dochází k určitému terminologickému zpřesnění. V případě, ţe je uznáváno rozhodnutí, kterým byla uloţena povinnost zaplatit peněţitou částku do veřejného fondu nebo ve prospěch organizace na podporu obětí, doplňuje se, ţe samosoudce tuto povinnost přemění na povinnost zaplatit tuto částku České republice pro účely peněţité pomoci obětem a uloţí osobě, vůči níţ takové rozhodnutí směřuje, aby uznanou peněţitou částku sloţila ve lhůtě jím stanovené na účet soudu. Taková částka pak připadne České republice, pokud se státy mezi sebou nedohodnou jinak, přičemţ je účelově vázána. Česká republika je téţ příslušná k jejímu vymáhání v případě, ţe ji dotčená osoba dobrovolně neuhradí.

K § 269

Vzhledem k tomu, ţe podle nové koncepce se o uznání rozhodnutí ukládajícího trest nebo ochranné opatření nespojené se zbavením osobní svobody rozhoduje usnesením, připouští se výslovně stíţnost s odkladným účinkem. Takovou stíţnosti nelze napadat důvody, pro které bylo vydáno rozhodnutí jiného členského státu EU, tj. nelze jí napadat otázky viny nebo přiměřenosti daného trestu. Stíţnost se omezuje pouze na otázky spojené s řízením o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. V odstavci 2 se pak upravuje postup stíţnostního soudu v případě, ţe by ve stíţnostním řízení nastal některý z důvodů, pro který nelze v řízení pokračovat.

K § 270

Ohledně způsobu výkonu uznaného rozhodnutí se s dílčími úpravami v zásadě přebírá dosavadní právní úprava obsaţená v § 460u trestního řádu ve znění zákona č. 459/2011 Sb. V případě, ţe ze zákonem stanovených důvodů dojde k upuštění od výkonu uznaného rozhodnutí, výslovně se stanoví povinnost samosoudce zjišťovat, jaké právní účinky má takový důvod v jiném členském státu EU. Zjištění této skutečnosti je významné vzhledem k evidenci Rejstříku trestů, kdy je třeba zajistit, aby došlo k výmazu odsouzení zapsaného do evidence na základě uznání rozhodnutí jiného členského státu EU. Přitom se stanoví, ţe má-li určitá skutečnost v jiném členském státu EU účinky, ţe se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, pak se tyto účinky přiznají této skutečnosti i v České republice. Pokud uvedená skutečnost takové účinky nemá, pak je třeba vyčkat, aţ podle sdělení jiného členského státu EU dojde k výkonu uznaného rozhodnutí, nebo aţ nastane jiná skutečnost spojena s příslušnými právními účinky. Stejně tak se upravuje postup v případě, ţe dojde k pravomocnému zrušení uznaného rozhodnutí v jiném členském státu EU. V takovém případě nemůţe dotčená osoba nést nepříznivé důsledky odsouzení a je třeba zrušit i uznávací rozhodnutí a zajistit tak, aby dotčená osoba neměla záznam v evidenci Rejstříku trestů.

K § 271

Rozsah informační povinnosti se v souladu s příslušným rámcovým rozhodnutím přebírá z dosavadní právní úpravy s tím, ţe informační povinnosti dosud uvedené v § 460v odst. 1 písm. a) a b) jsou systematicky upraveny u ustanovení § 266 upravujícím rozhodování o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU.

K § 272

Pokud jde o sdílení peněţních prostředků, přebírá se s určitými zpřesněními dosavadní právní úprava (§ 460y tr. ř.) s tím rozdílem, ţe se navrhuje, aby nově uzavíralo dohodu o sdílení peněţních prostředků Ministerstvo financí, neboť jde o peněţní prostředky, které v době uzavírání dohody náleţí České republice a jedná se tedy o majetek státu. Hospodaření s majetkem státu náleţí v souladu s kompetenčním zákonem (§ 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.) Ministerstvu financí. Ustanovení § 25 kompetenčního zákona se v tomto případě neuplatní, neboť nejde o působnost vyplývající z mezinárodní smlouvy. Uzavírání dohody o sdílení majetku České republiky s jiným státem je součástí pravomocí, jeţ jsou Ministerstvu financí svěřeny zákonem v rámci hospodaření se státním majetkem. Soud poskytne pro účely uzavření takové dohody Ministerstvu financí potřebnou součinnost, můţe je o uzavření dohody téţ poţádat, má-li za to, ţe by to bylo vhodné s ohledem na okolnosti případu. Taková dohoda můţe být uzavřena pro konkrétní případ nebo i obecně pro všechny případy ve vztahu k danému členskému státu EU.

K § 273

Uvedené ustanovení vymezuje, v jakých případech lze zaslat jinému členskému státu EU rozhodnutí postupem podle tohoto dílu k uznání a výkonu. Vzhledem k tomu, ţe se v České republice neuplatňuje trestní právo správní (v první instanci rozhoduje o deliktu správní orgán a v druhé instanci soud v trestním řízení), bude moţné tento postup vyuţít pouze ve vztahu k rozhodnutí trestního soudu o uloţení peněţitého trestu nebo k rozhodnutí, kterým bylo odsouzenému uloţeno nahradit náklady trestního řízení. V návaznosti na zpřesnění implementace článku 1 písm. b) bodu ii) rámcového rozhodnutí jiţ oproti dosavadní právní úpravě nespadá do postupu podle tohoto dílu rozhodnutí, kterým byla poškozenému přiznána náhrada škody, neboť jak jiţ bylo uvedeno, k výkonu takového rozhodnutí mají být vyuţity flexibilnější občanskoprávní nástroje a není záměrem tvůrců rámcového rozhodnutí tento typ rozhodnutí řešit v trestním řízení. Vzhledem k tomu, ţe právní řád České republiky nezná způsob odškodnění předpokládaný v citovaném článku rámcového rozhodnutí, ve vztahu k oběti trestného činu není dán ţádný typ rozhodnutí, které by bylo moţné postupem podle tohoto oddílu zaslat do jiného členského státu EU k uznání a výkonu. Oproti dosavadní právní úpravě se naopak umoţňuje zaslat podle tohoto dílu jinému členskému státu EU k uznání a výkonu rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, kterým byla obviněnému nebo jiné osobě uloţena pořádková pokuta v trestním řízení, neboť toto rozhodnutí splňuje poţadované parametry (přezkum soudem v trestním řízení). Můţe jít o rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo i policejního orgánu. Otázkou je, zda takové rozhodnutí bude v jiném členském státu EU uznáno a vykonáno, neboť v případě, ţe jiný členský stát EU podmíní uznání podmínkou oboustranné trestnosti, nebude zpravidla naplněna. Nicméně některé členské státy EU na splnění této podmínky netrvají. Při zajištění výkonu takového rozhodnutí v jiném členském státu EU se přiměřeně postupuje podle ustanovení tohoto dílu upravujících zajištění výkonu rozhodnutí soudu, kterým byl uloţen peněţitý trest, nebo bylo rozhodnuto o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů trestního řízení. I zde se zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči těm členským státům EU, které mají příslušnou prováděcí právní úpravu.

K § 274

Uvedené ustanovení provádí článek 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí a v souladu s dosavadní právní úpravou upravuje postup při zasílání rozhodnutí do jiného členského státu EU za účelem jeho uznání a výkonu. V zásadě se s formulačními úpravami přebírá dosavadní právní úprava obsaţená v § 460w odst. 1 aţ 3 a v relevantní části § 460y odst. 1 trestního řádu. Odstavec 5 stanoví ve vztahu k rozhodnutím ukládajícím peněţitou sankci nebo jiné peněţité plnění zaslaným do jiných členských států EU k uznání a výkonu obdobnou informační povinnost jako § 263 odst. 5 u uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících peněţitou sankci nebo jiné peněţité plnění v České republice.

K § 275

Do samostatného ustanovení se vyčleňuje informační povinnost soudu obsaţená v dosavadní právní úpravě v § 460w odst. 4 a 5.

K § 276

Předmětné ustanovení v návaznosti na článek 15 rámcového rozhodnutí obsahuje zásadu, podle níţ nelze v České republice vykonávat rozhodnutí, které bylo předáno jinému členskému státu EU k uznání a výkonu aţ do doby, neţ je v jiném členském státu EU rozhodnuto o tom, ţe rozhodnutí soudu nelze v tomto jiném státu uznat nebo vykonat nebo je lze uznat a vykonat jen částečně. V takových případech přechází na příslušný soud opět právo zajistit výkon rozhodnutí ve zbylém rozsahu s výjimkou případu, kdy se soud dozví, ţe jiţ bylo v téţe věci pravomocně rozhodnuto ve vykonávajícím členském státu EU (res iudicata).

K § 277

Úprava implementuje článek 13 rámcového rozhodnutí. Obecně se uplatňuje zásada, ţe peněţní částka získaná výkonem rozhodnutí připadne České republice, je však dán prostor pro moţnost dohodnout se odchylným způsobem. Pravomoc dohodnout se odchylným způsobem od obecné zásady se navrhuje svěřit Ministerstvu financí, které je obecně příslušné k nakládání se státními peněţními prostředky. Ohledně konkrétního postupu při uzavírání takové dohody rámcové rozhodnutí nic bliţšího nestanoví, bude tedy záleţet na praxi jednotlivých států, jaký postup bude zvolen, tj. zda bude uzavřena generální dohoda či zda budou uzavírány individuální dohody pro jednotlivé případy. Soud ministerstvu poskytne veškerou potřebnou součinnost.

K hlavě VII – Uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího propadnutí nebo zabrání majetku, věcí nebo jiných majetkových hodnot

Uvedená ustanovení s určitými úpravami přebírají dosavadní ustanovení § 460z aţ § 460zp trestního řádu. Předmětná ustanovení implementují rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci. V prvním dílu je upraven specifický postup při uznávání a výkonu tzv. příkazu ke konfiskaci vydaného jiným členským státem EU, tj. ve smyslu čl. 2 rámcového rozhodnutí „pravomocného trestu nebo opatření nařízeného soudem následujícího po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů a které vede k trvalému odnětí majetku“. Díl druhý pak upravuje opačný postup, tj. zaslání příkazu ke konfiskaci vydaného soudem ČR do jiného členského státu EU za účelem uznání a výkonu. V dílu třetím jsou pak upravena některá společná pravidla týkající se náhrady škody způsobené vydáním nesprávného příkazu ke konfiskaci. Původní implementační ustanovení obsažená v hlavě XXV. trestního řádu byla při přípravě tohoto zákona podrobena revizi a byly provedeny určité koncepční změny vyplývající ze zkušeností z praxe a navazující na Zprávu Komise Evropskému parlamentu a Radě na základě článku 22 předmětného rámcového rozhodnutí. Hlavní koncepční změnou je změna věcné příslušnosti k řízení o uznání a výkonu konfiskačního příkazu z krajských soudů na soudy okresní, jakož i podstatné zjednodušení tohoto řízení. Podle nového zákona by se ve všech případech rozhodování o uznání a výkonu trestu nebo ochranného opatření nespojeného se zbavením osobní svobody mělo rozhodovat na okresní úrovni, přičemž toto rozhodnutí by měl samosoudce činit usnesením v zásadě v neveřejném zasedání, pouze v případě, že by to považoval za potřebné, by nařídil veřejné zasedání. Úprava, podle níž o uznání a výkonu těchto typů trestů a ochranných opatřeních rozhoduje senát krajského soudu ve veřejném zasedání za účasti dané osoby a jejího obhájce, přičemž takové řízení je důvodem nutné obhajoby, je do budoucna neudržitelná, zbytečně administrativně náročná a finančně nákladná a s ohledem na povahu a typovou závažnost případů nepřípadná.

K § 278

Uvedené ustanovení vymezuje typy rozhodnutí soudu jiného členského státu EU, která lze podle tohoto dílu uznat a vykonat při splnění zákonných podmínek. Podle článku 2 písm. d) bodů i) a ii) citovaného rámcového rozhodnutí jde především o rozhodnutí poţadující konfiskaci nástrojů nebo výnosů z trestné činnosti nebo propadnutí ekvivalentní hodnoty za zničený výnos z trestné činnosti. Podle našeho trestního práva tak půjde o rozhodnutí ukládající trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, propadnutí náhradní hodnoty nebo ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a zabrání náhradní hodnoty. Podle článku 2 písm. d) bodu iii) citovaného rámcového rozhodnutí ve spojení s článkem 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV vzniká České republice povinnost uznat a vykonat i rozhodnutí ukládající propadnutí majetku, který nemusí být výnosem nebo nástrojem trestné činnosti, pokud náleţí pachateli, který spáchal určité trestné činy v rámci organizované zločinecké skupiny nebo spáchal teroristický trestný čin a získal-li nebo snaţil- li se získat tímto trestným činem majetkový prospěch. Jak za trestný čin teroristického útoku, tak za trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině lze podle trestního zákoníku uloţit trest propadnutí majetku, čímţ je tento poţadavek pokryt. V článku 2 písm. d) bodu iv) citovaného rámcového rozhodnutí je pak uvedena moţnost uznat a vykonat i rozhodnutí zaloţené na jiných důvodech, podle kterých lze majetek konfiskovat v jiném členském státě EU. Uznání a výkon takového rozhodnutí bude vţdy záviset na právní úpravě vykonávajícího státu, zda připouští propadnutí či zabrání obdobného typu majetku v obdobných případech. Např. trest propadnutí majetku v české právní úpravě, který připouští propadnutí i celého majetku pachatele (s výjimkou nezabavitelného majetku), nemá v řadě jiných členských států EU příliš obdobu (naopak obdobný typ trestu zná např. Francie) a nelze tedy očekávat, ţe by většina členských států EU přistoupila bez dalšího k propadnutí majetku v takovém rozsahu a bez vazby dotčeného majetku na trestnou činnost. Stejná situace však nastane i naopak. Některé členské státy EU mají systém konfiskace majetku odlišný, tj. majetek, který není přímým nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, mohou nechat propadnout za vymezený okruh trestných činů zpravidla generujících zisk, přičemţ je třeba prokázat další podmínky – např. tzv. kriminální sklony dané osoby, nepoměr mezi reálným a legálním (přiznaným) majetkem dané osoby. Dané osobě je pak prokázán jeden trestný čin a zároveň je zjištěn, zpravidla srovnáním reálného majetku s podanými daňovými přiznáními, nepoměr mezi legálním a reálným majetkem. V takovém případě je po pravomocném odsuzujícím rozsudku za trestný čin zahájeno řízení o odnětí nelegálního majetku, kdy zpravidla státní zástupce doloţí skutečnosti deklarující nepoměr mezi legálním a reálným majetkem, který odsouzená osoba za určité období získala. V tomto následném řízení se otáčí důkazní břemeno ohledně prokázání legálního původu majetku na odsouzeného (např. právní úprava v Belgii, Nizozemí a Velké Británii). Pokud odsouzený neunese důkazní břemeno, trestní soud (a v některých případech i civilní nebo správní soud) tohoto státu rozhodne o tom, ţe dotčený majetek nechá propadnout. V některých státech funguje konfiskace tím způsobem, ţe stát de facto vytvoří odsouzenému dluh vůči státu. Tj. v průběhu trestního řízení je např. zjištěno, ţe obviněný si trestnou činností pravděpodobně „vydělal“ 0,5 milionu EUR a trestní soud pak rozhodne, ţe odsouzený má povinnost státu zaplatit 0,5 milionu EUR. Tento systém uplatňují zejména ty státy (např. Nizozemí), které mají rozsáhlé moţnosti zpeněţení zajištěného majetku v trestním řízení bez souhlasu obviněného. V těchto případech se tedy nezkoumá, zda konkrétní věc pochází z trestné činnosti, která je předmětem trestního řízení, ani není stanovována náhradní hodnota, ale pouze je porovnáváno, zda hodnota majetku obviněného je úměrná jeho legálnímu příjmu. Trestní soud jiného členského státu EU tak rozhoduje o propadnutí majetku, který není legálním majetkem obviněného, ale který podle přesvědčení soudu pochází z trestné činnosti. Takový systém odnímání majetku pachatelům trestné činnosti náš právní řád nezná. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o spolupráci v trestním řízení, vyţaduje se, aby tzv. „příkaz ke konfiskaci“ vydal soud v trestním řízení. V odstavci 4 se zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči těm členským státům EU, které mají příslušnou prováděcí právní úpravu.

K § 279

Uvedené ustanovení vymezuje základní podmínky, při jejichţ splnění lze konfiskační příkaz vydaný jiným členským státem EU převzít. Těmito podmínkami je, ţe dotčená osoba má na území České republiky buď majetek (podle ustáleného výkladu pojmu „majetek“ pro účely trestního práva se majetkem rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot - jde tedy o souhrn všech aktiv pachatele), nebo obvyklé bydliště či v případě právnické osoby sídlo. Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převáţně zdrţuje, tj. kde zejména vede svou domácnost a kde má své zaměstnání, přičemţ se toto místo nemusí krýt s místem trvalého pobytu. Obdobně je tento pojem vykládán v rámci sociálně-právní ochrany dětí a takový výklad je v souladu s výkladem tohoto pojmu v mezinárodním právu a právu EU, podle něhoţ

- jde o faktický, nikoli právní, pojem, který nelze vţdy ztotoţnit s trvalým či jiným oprávněným pobytem, který má především administrativní povahu,

- jde o místo, kde se fyzická osoba převáţně zdrţuje (kde je těţiště jejího kaţdodenního ţivota), přičemţ by se nemělo jednat pouze o náhodný nebo krátkodobý pobyt (např. dovolená), ale na druhou stranu se nemusí jednat o pobyt nepřetrţitý,

- není rozhodující úmysl osoby se v takovém místě zdrţovat trvale. Při zjišťování, zda dotčená osoba má na území České republiky majetek nebo obvyklé bydliště, resp. sídlo, se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých jiným členským státem EU, není úlohou soudu provádět nějaká obsáhlá vlastní šetření. Tato skutečnost se oproti dosavadní právní úpravě více zdůrazňuje.

K § 280

Uvedené ustanovení vymezuje i pro účely článku 3 rámcového rozhodnutí orgány České republiky příslušné k řízení o uznání a výkonu konfiskačního příkazu.

Jak jiţ bylo výše uvedeno, navrhuje se změna věcné příslušnosti k řízení z krajských soudů na okresní soudy, přičemţ se zpřesňují i kritéria pro stanovení místní příslušnosti. V návaznosti na poznatky aplikační praxe, kdy v osvědčeních zpravidla nebývá uvedeno, kde se nachází majetek dotčené osoby, se při stanovení místní příslušnosti soudů upřednostňuje kritérium místa, kde se daná osoba zdrţuje, nebo trvalého pobytu (sídla) před kritériem umístění majetku takové osoby. Dále se stanoví pravidlo pro případ pozitivního kompetenčního konfliktu – v takovém případě je příslušný soud, který konfiskační příkaz obdrţel jako první. V případě negativního kompetenčního konfliktu se postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu, tj. o příslušnosti rozhodne nejblíţe společně nadřízený soud.

Aby nedocházelo k zbytečným prodlevám a s ohledem na mezinárodní prvek, kdy je třeba postavit najisto, kdo je partnerem příslušného orgánu jiného členského státu EU v České republice, se stanoví, ţe jednou zaloţená příslušnost soudu se v řízení jiţ nemění, i kdyby se změnily skutečnosti rozhodné pro její zaloţení. S ohledem na změnu věcné příslušnosti se výslovně zakotvuje povinnost součinnosti Ministerstva spravedlnosti i ve vztahu k orgánům jiného členského státu EU, pro které můţe vzhledem k počtu okresních soudů poměrně obtíţné určit správně příslušný soud. Dále se stanoví soudům informační povinnost vůči Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku, věcí nebo jiných majetkových hodnot a jejich výsledku, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K § 281

Oproti dosavadní právní úpravě se výslovně vymezuje okamţik, kterým se zahajuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí. Upravuje se téţ výslovně postup samosoudce v případě, ţe nejsou naplněny podmínky pro převzetí rozhodnutí (tj. není zjištěno, ţe by dotčená osoba měla na území České republiky obvyklé bydliště, popř. sídlo, nebo majetek). V takovém případě se řízení ukončí a o jeho ukončení se vyrozumí jednak orgán jiného členského státu EU, který do České republiky konfiskační příkaz k uznání a výkonu zaslal, a jednak státní zástupce, byl-li jiţ ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. V takovém případě samosoudce tedy nemusí formálně rozhodovat o neuznání konfiskačního příkazu, ale pouze provede do spisu záznam, v němţ uvede důvody, pro které dospěl k závěru, ţe se řízení končí. Obdobně se postupuje i v případě, ţe provedení řízení brání překáţka, která není důvodem pro neuznání rozhodnutí (např. dotčená osoba pobývá v jiném státě a není dosaţitelná pro účely uznávacího a vykonávacího řízení ani po vyčerpání všech moţností nebo tato osoba zemřela, přičemţ jde o majetek ve vlastnictví takové osoby, nikoli o majetek, který nabyla trestnou činností a který nevlastní, ten lze zabrat i v případě její smrti), a příslušný orgán jiného členského státu EU je nečinný nebo neuvede skutečnosti, které by umoţnily jiný postup. Dále se výslovně zakotvuje povinnost samosoudce vţdy vyzvat příslušný orgán jiného členského státu EU, aby v případě, ţe poţadovaný majetek není zajištěn, učinil všechny potřebné úkony umoţňující jeho zajištění, tj. poţádal o jeho zajištění v České republice nebo do České republiky zaslal příkaz k jeho zajištění. Uvedený postup je nezbytný k tomu, aby byl majetek úspěšně zkonfiskován, neboť jeho zajištění brání tomu, aby došlo k zmaření jeho konfiskace. Vzhledem k tomu, ţe je majetek zajišťován pro účely trestního řízení vedeného v jiném členském státě EU, bez aktivity jiného členského státu EU není moţné dotčený majetek v České republice zajistit. Není-li majetek zajištěn, pak se okamţikem vyslovení jeho propadnutí nebo zabrání sice ze zákona stává majetkem České republiky, nicméně nejsou ţádné zákonné moţnosti, jak takový majetek dohledat. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ţádné potřebné nástroje ani oprávnění nemá. Je proto nezbytné, aby ještě před rozhodnutím o uznání konfiskačního příkazu došlo k zajištění majetku s pouţitím trestněprávních nástrojů. Na to je třeba příslušný orgán jiného členského státu EU vţdy upozornit (v některých státech je totiţ konfiskační reţim zcela opačný, tj. nejprve se vysloví konfiskace určitého majetku, resp. určité peněţní částky, a teprve poté je majetek dohledáván v rámci exekučního řízení). Uvedené ustanovení navazuje i na článek 10 odst. 2 rámcového rozhodnutí, který poţaduje, aby v případě, ţe je dán důvod pro odloţení uznání a výkonu rozhodnutí, vykonávající stát přijal na dobu trvání odkladu veškerá opatření, jeţ by přijal u podobného vnitrostátního případu, aby zamezil tomu, ţe majetek jiţ nebude k dispozici pro výkon příkazu ke konfiskaci.

K § 282

Předmětné ustanovení implementuje článek 6 odst. 1 citovaného rámcového rozhodnutí. V uvedeném ustanovení jsou vymezeny případy, ve kterých samosoudce není oprávněn přezkoumávat oboustrannou trestnost pro účely rozhodnutí o tom, zda konfiskační příkaz jiného členského státu EU uzná či nikoli. Jde o případy trestných jednání, jeţ jsou uvedena v písmenu i) bodu 2. 3 formuláře osvědčení, který je přílohou předmětného rámcového rozhodnutí, a za tato jednání lze v tomto členském státu uloţit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. V těchto případech samosoudce nemá moţnost odmítnout uznat a vykonat konfiskační příkaz jiného členského státu EU z důvodu, ţe byl vydán pro jednání, které podle českého právního řádu není trestným činem - na rozdíl od obecné úpravy, která mu takový postup umoţňuje. S ohledem na přesné vymezení výjimky z přezkumu oboustranné trestnosti taxativním výčtem jednání nelze připustit, aby této výjimky bylo zneuţíváno v případech, které do zmíněného výčtu jednání zjevně nespadají, ač jsou takto jiným členským státem v osvědčení označeny. Orgány vykonávajícího státu nemohou v tomto směru slepě následovat případné pochybení či svévoli orgánů jiného členského státu.

K § 283

Výslovně se umoţňuje poţadovat po příslušném orgánu jiného členského státu EU dodatkové informace, jsou-li zcela nezbytné pro rozhodnutí. Zásadně se vychází z toho, ţe by měl postačovat konfiskační příkaz s osvědčením (je třeba přitom upozornit, ţe v souladu s rámcovým rozhodnutím lze od jiného členského státu EU nárokovat překlad do českého jazyka pouze u osvědčení, nikoli téţ u konfiskačního příkazu, který si samosoudce musí přeloţit na vlastní náklady). Upravuje se i způsob, jakým samosoudce postupuje, je-li příslušný orgán jiného členského státu EU nečinný a poţadovaná informace je takového rázu, ţe bez ní nelze o uznání rozhodnout. Specifický postup je pak v § 284 odst. 5 upraven ve vztahu k nedostatkům osvědčení, kdy v případě neodstranění zjištěných nedostatků ve stanovené lhůtě můţe samosoudce konfiskační příkaz z tohoto důvodu neuznat, tj. jde přímo o jeden z důvodů pro neuznání konfiskačního příkazu vydaného jiným členským státem EU. Z výše uvedených důvodů se oproti dosavadní právní úpravě navrhuje koncepce, podle níţ by v tomto typu řízení rozhodoval samosoudce okresního soudu, aniţ by v zásadě konal veřejné zasedání, nicméně pokud by to povaţoval za potřebné k projednání určitých otázek, má moţnost veřejné zasedání nařídit (v takovém případě, je-li dotčená osoba v postavení odsouzeného, tj. byl-li jí rozsudkem jiného členského státu EU uloţen trest, a tato osoba je v jiném členském státě EU ve výkonu vazby, trestu nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném zasedání se nevyrozumívá a toto zasedání se koná za účasti jejího obhájce). Tato koncepce odpovídá jednak poţadavkům Evropské komise na to, aby se jednalo o rychlé a neformální řízení bez zbytečných procedur, jednak je moţná s ohledem na skutečnost, ţe nejde o řízení o vině a trestu v klasickém slova smyslu, ale jde pouze o posouzení podmínek pro výkon trestu nespojeného se zbavením osobní svobody na území České republiky, aniţ by se řešila otázka viny nebo by se ukládal trest. Dotčená osoba přitom má moţnost zvolit si obhájce a zůstává jí zachováno právo na podání opravného prostředku, na jehoţ základě můţe docílit přezkumu soudního rozhodnutí soudem vyššího stupně v plném rozsahu. Samotný výkon trestu se jiţ řídí vnitrostátní úpravou. Oproti současné úpravě se stanoví podmínka písemného vyjádření státního zástupce před rozhodnutím soudu, která je nezbytným předpokladem pro plnohodnotné zastupování veřejného zájmu v tomto řízení. Bez této podmínky by státní zástupce mohl veřejný zájem uplatňovat pouze v rámci stíţnosti proti rozhodnutí samosoudce (pokud by výjimečně nebylo konáno veřejné zasedání), tj. ve velmi krátké třídenní lhůtě k podání stíţnosti se (aţ po rozhodnutí v prvním stupni) s věcí teprve začít seznamovat a posoudit důvodnost podání stíţnosti. O svém pravomocném rozhodnutí soud vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu EU, a pokud rozhodl o uznání a výkonu konfiskačního příkazu, poţádá příslušný orgán jiného členského státu EU o sdělení, kterému orgánu má být zaslán majetek, který je předmětem sdílení.

K § 284

V uvedeném ustanovení jsou vymezeny důvody, ze kterých je moţné odmítnout uznání a výkon konfiskačního příkazu vydaného jiným členským státem EU. Tyto důvody korespondují s článkem 8 citovaného rámcového rozhodnutí, jde např. o skutečnost, ţe uznání a výkonu konfiskačního příkazu brání překáţka rei iudicatae, není dána oboustranná trestnost (pokud nejde o jednání, u nichţ je takový přezkum ze zákona vyloučen), uznání a výkonu konfiskačního příkazu brání promlčení nebo imunity, kterých dotčená osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, poţívá, výkonu rozhodnutí brání práva třetích osob, apod. Dále jsou zde uvedeny důvody odmítnutí výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU o propadnutí nebo zabrání majetku, které vyplývají z článku 17 písm. c) rámcového rozhodnutí. Návrh v tomto směru vychází ze specifičnosti trestů propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v České republice. U těchto typů trestů a ochranného opatření totiţ na rozdíl od jiných států nedochází ke klasickému výkonu formou exekuce (kde je moţné uplatnit důvod odmítnutí výkonu, protoţe jde stále o majetek povinného), ale přímo ze zákona ke dni nabytí právní moci rozhodnutí soudu ČR o propadnutí nebo zabrání majetku přechází vlastnické právo z povinné osoby na stát. Pokud jde o uznané rozhodnutí jiného členského státu EU, uplatní se stejná konstrukce, neboť uznané rozhodnutí cizího státu má stejné právní účinky jako tuzemské rozhodnutí. V takovém případě se tedy majetek propadlý nebo zabraný na základě uznaného rozhodnutí jiného členského státu EU stává ze zákona majetkem České republiky. Nelze tedy jiţ uplatnit důvody umoţňující podle rámcového rozhodnutí odmítnout výkon rozhodnutí, neboť po nabytí právní moci rozhodnutí o uznání se jiţ jedná o majetek státu, který soud jen předá do správy příslušné organizační sloţce, pokud jej jiţ nespravuje. Majetek v tomto případě nelze bez dalšího dotčené osobě vrátit. Pokud by tedy nastal důvod pro odmítnutí výkonu rozhodnutí a soud by byl nucen i v tomto případě rozhodnutí uznat, musel by pak následně stejně zrušit toto své původní rozhodnutí, na jehoţ základě majetek připadl státu, a tento majetek vracet sloţitě dotčené osobě. Pro dotčenou osobu by tak tento systém byl méně výhodný, neboť by jen byla prodlouţena doba, neţ by jí byl její majetek vrácen. Vzhledem k této konstrukci je tak třeba důvody pro odmítnutí výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU o propadnutí nebo zabrání majetku uplatnit jiţ v době rozhodování o jeho uznání a nikoli aţ v průběhu vykonávacího řízení, které zde v klasickém slova smyslu nenastává. Vzhledem k tomu, ţe rámcové rozhodnutí jsou státy povinny implementovat co do výsledku, nenarušuje tato konstrukce ţádným způsobem sledovaný cíl a fakticky není na újmu práv ani cizího státu, ani dotčené osoby, které naopak poskytuje vyšší standard ochrany. Okruh důvodů je převzat z dosavadní právní úpravy obsaţené v § 460zd trestního řádu, přičemţ se pouze zpřesňuje vymezení těchto důvodů. Oproti dosavadní právní úpravě jiţ ve výčtu důvodů není výslovně uveden důvod spočívající v porušení základních práv odsouzeného nebo právních zásad, na kterých je zapotřebí v právním státě trvat (dosavadní § 377 tr. ř.), kdy je třeba vycházet z úvodních ustanovení celého zákona (§ 5).

Dále ve výčtu jiţ není uveden důvod pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí spočívající v udělení amnestie nebo milosti, neboť Komise České republice vytkla, ţe tento důvod jde nad rámec rámcového rozhodnutí a ţe v takovém případě je na státu, který o uznání a výkon rozhodnutí ţádá, aby vzal rozhodnutí s osvědčením zpět. Pokud tak tento stát neučiní, je moţné ukončit řízení. Pro případ, ţe má samosoudce pochybnosti o výsadě nebo imunitě osoby, vůči níţ směřuje rozhodnutí jiného členského státu EU, nebo o jejich rozsahu, má moţnost obrátit se na Nejvyšší soud. V návaznosti na Rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, se zpřesňuje formulace a podmínky uplatnění důvodu pro neuznání konfiskačního příkazu spočívajícího ve skutečnosti, ţe konfiskační příkaz jiného členského státu EU byl vydán v nepřítomnosti dotčené osoby, ledaţe jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3. V odstavci 4 jsou pak vymezeny fakultativní důvody pro odmítnutí uznání a výkonu konfiskačního příkazu. Na úvaze soudu se tak navrhuje mimo jiné ponechat, zda uzná konfiskační příkaz v případě, kdy ve smyslu zásady teritoriality lze trestný čin stíhat našimi orgány činnými v trestním řízení. Pro Českou republiku nemusí být totiţ ve všech takových případech výhodné odmítnout uznat konfiskační příkaz, neboť by mohlo dojít ke zmaření propadnutí či zabrání poţadovaného majetku. Např. půjde-li o trestný čin spáchaný na území České republiky občanem Slovenské republiky, je rozhodnutí slovenského soudu pro naše soudy vzhledem § 11 odst. 4 tr. ř. překáţkou věci rozhodnuté. Pokud by náš soud v takovém případě odmítl uznat konfiskační příkaz, nebylo by moţné nechat propadnout či zabrat majetek ani v České republice vzhledem k nepřípustnosti trestního stíhání. Stejně tak se ponechává soudu na uváţení, zda uzná konfiskační příkaz, jde-li o trestný čin spáchaný mimo území České republiky a jiného členského státu EU a naše orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny takový trestný čin stíhat, neboť v opačném případě bude mít Česká republika zájem na tom, aby její konfiskační příkaz byl uznán a v zájmu vzájemnosti by tak měla uznat a vykonat konfiskační příkaz jiného členského státu EU. U důvodů uvedených v písmenu a) a b) odstavce 4, které se vztahují ke „skutku“ se v případě legalizace výnosů z trestné činnosti rozumí takovým skutkem predikativní trestný čin -viz čl. 2 písm. h) rámcového rozhodnutí. Ve zbytku se přebírá dosavadní právní úprava obsaţená v § 460zd trestního řádu.

K § 285

Pokud jde o způsob uznání rozhodnutí jiného členského státu EU, vychází se z obecné úpravy uznání cizozemského rozhodnutí. V případě, ţe je poţadováno propadnutí nebo zabrání peněţité částky, soud provede měnový přepočet tak, jak je popsán v uvedeném ustanovení - den vydání rozhodnutí jiného členského státu EU o propadnutí nebo zabrání přitom zjistí z osvědčení. Přehled kurzů devizového trhu k příslušným dnům v daném kalendářním roce je dohledatelný na webových stránkách České národní banky. Do rozsudku pak samosoudce uvádí trest nebo ochranné opatření jiţ v české měně, tj. v Kč. Specificky je zde jiţ v této fázi vzhledem k zvláštní povaze těchto typů trestů či ochranných opatření řešena situace, kdy důvod propadnutí nebo zabrání majetku zčásti odpadne – tj. např. byl mezitím majetek zčásti zkonfiskován v jiném státě, nebo byla odsouzenému udělena částečně milost, amnestie či jiné obdobné opatření (podle práva státu, který poţádal o uznání a výkon svého rozhodnutí). Vzhledem k tomu, ţe samosoudce můţe takovou informaci získat i od osoby, vůči níţ rozhodnutí jiného členského státu EU směřuje, nejdříve uvedenou skutečnost konzultuje se státem, který o uznání a výkon svého rozhodnutí poţádal, a ověří si pravdivost svých zjištění. Teprve následně pak způsobem, který předjednal s jiným členským státem EU, omezí majetek, který má propadnout nebo být zabrán.

K § 286

Uvedené ustanovení implementuje článek 11 citovaného rámcového rozhodnutí, který řeší souběh více příkazů ke konfiskaci. Ustanovení o souběhu konfiskačních příkazů se přebírá z dosavadní právní úpravy obsaţené v § 460zg trestního řádu, pouze se po vzoru § 217 odst. 1 zpřesňuje způsob rozhodování samosoudce v takovém případě a v § 288 odst. 1 se proti tomuto rozhodnutí stanoví právo stíţnosti. Samosoudce posoudí všechny okolnosti a rozhodne o uznání a výkonu konfiskačního příkazu, u kterého shledal, ţe jsou splněny všechny podmínky a jehoţ přednostnímu uznání a výkonu nasvědčují i všechny rozhodné okolnosti. O svém rozhodnutí samosoudce vyrozumí příslušné orgány všech dotčených jiných členských států EU.

K § 287

V tomto ustanovení je promítnut článek 10 rámcového rozhodnutí, který řeší moţnost odloţit v určitých specifických případech výkon rozhodnutí. Ustanovení se přebírá z dosavadní právní úpravy obsaţené v § 460zh trestního řádu. U odloţení se nepředpokládá vydání formálního rozhodnutí, jde o pouhé opatření. Také tato úprava vychází ze specifičnosti trestů propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jak jiţ bylo uvedeno, u těchto typů trestů a ochranného opatření nedochází ke klasickému výkonu formou exekuce, ale přímo ze zákona nastává ke dni nabytí právní moci rozhodnutí přechod vlastnického práva z povinné osoby na stát. V takovém případě jiţ nelze odkládat výkon rozhodnutí, neboť po nabytí právní moci rozhodnutí o uznání se jiţ jedná o majetek státu, který soud jen předá do správy příslušné organizační sloţce, pokud jej jiţ nespravuje. Vzhledem k této konstrukci je tak třeba důvody pro odloţení výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU uplatnit jiţ v době rozhodování o jeho uznání a výkonu a nikoli aţ v průběhu vykonávacího řízení, které zde v klasickém slova smyslu nenastává.

K § 288

Toto ustanovení provádí článek 9 rámcového rozhodnutí. Vzhledem k tomu, ţe podle nové koncepce se o uznání rozhodnutí ukládajícího trest nebo ochranné opatření nespojené se zbavením osobní svobody rozhoduje usnesením, připouští se výslovně stíţnost s odkladným účinkem. Takovou stíţností nelze napadat důvody, pro které byl vydán jiným členským státem EU konfiskační příkaz, tj. nelze jí napadat otázku viny nebo přiměřenosti daného trestu. Stíţnost se omezuje pouze na otázky spojené s řízením o uznání a výkonu konfiskačního příkazu jiného členského státu EU a rozhodnutím o uznání a výkonu konfiskačního příkazu. V odstavci 3 se pak upravuje postup stíţnostního soudu v případě, ţe by ve stíţnostním řízení nastal některý z důvodů, pro který nelze v řízení pokračovat.

K § 289

Ustanovení o výkonu konfiskačního příkazu se přebírají prakticky beze změny z dosavadní právní úpravy obsaţené v § 460zi trestního řádu s přihlédnutím ke specifikům uvedených typů trestů a ochranných opatření. Výkon trestu nebo ochranného opatření se provede podle příslušných vnitrostátních ustanovení, tj. § 345 a 346 tr. ř., § 349b tr. ř. a § 358 tr. ř. Podle těchto ustanovení samosoudce zašle opis rozsudku o uznání a výkonu konfiskačního příkazu organizační sloţce státu příslušné podle zákona č. 219/2000 Sb. k hospodaření s propadlým nebo zabraným majetkem (zpravidla ÚZSVM) za účelem provedení potřebných opatření. Zároveň – pokud to není zřejmé z rozsudku – uvede skutečnosti důleţité pro organizační sloţku, tj. kdy rozsudek nabyl právní moci (coţ je rozhodné pro počátek běhu tříměsíční lhůty, v níţ podléhá majetek specifickému reţimu) a ţe jde o majetek propadlý či zabraný na ţádost jiného členského státu EU. Zároveň samosoudce vyrozumí organizační sloţku o tom, který orgán jiného členského státu EU je příslušný k přijetí sdíleného majetku (včetně kontaktních údajů a čísla účtu), coţ zjistí na základě dotazu učiněného podle § 283 odst. 3. V případě, ţe nelze dohledat propadlý nebo zabraný majetek a nelze tak realizovat jeho prodej či brání-li realizaci majetku jiné důvody, samosoudce o této skutečnosti uvědomí příslušný justiční orgán jiného členského státu EU. Dále jej upozorní na skutečnost, ţe pokud nebude ve lhůtě tří měsíců od právní moci uznávacího rozhodnutí informován o důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání, např., ţe výše celkově zkonfiskovaného majetku ve více státech přesáhla poţadovanou výši konfiskace, po uplynutí uvedené lhůty bude s majetkem nakládáno jako s majetkem České republiky podle zákona č. 219/2000 Sb. a za případnou škodu způsobenou povinnému bude odpovídat tento jiný členský stát EU. Uvedené ustanovení zakotvuje mechanismus pro moţnou nápravu případů, kdy vzhledem k zdlouhavosti komunikace mezi státy a nedostatečné koordinaci dojde k případům, kdy je osobě odebrán majetek ve vyšší hodnotě, neţ v jaké měl být předmětem konfiskace. Státy by se sice měly průběţně informovat o svém postupu, vyuţívat nástrojů jako je moţnost odloţit uznání a výkon rozhodnutí apod., nicméně právě s ohledem na skutečnost, ţe jde o mezinárodní spolupráci, nelze zcela vyloučit, ţe by takový případ mohl nastat. Vzhledem k specifikům české právní úpravy nelze v takovém případě upustit od výkonu trestu nebo ochranného opatření, ale je zapotřebí zrušit rozhodnutí, v jehoţ důsledku přešlo vlastnické právo na stát. Samosoudce můţe zároveň poţádat, aby jej jiný členský stát EU vyrozuměl i v případě, ţe vrácení majetku z důvodu bránícího propadnutí nebo zabrání majetku nepřichází v úvahu, aby nebylo zapotřebí spravovat majetek ve specifickém reţimu po dobu tří měsíců zbytečně (takovou informaci pak neprodleně předá příslušné organizační sloţce písemnou formou). Pokud jiný členský stát EU v uvedené lhůtě informuje samosoudce o důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání majetku, soud o této skutečnosti nejprve informuje příslušnou organizační sloţku (aby s majetkem nenaloţila ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb.) a následně na základě takové ţádosti rozhodne rozsudkem o zrušení svého předchozího rozsudku. Pokud jiný členský stát EU informuje o důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání pouze části propadlého majetku, soud po zrušení svého předchozího rozhodnutí rozhodne o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU o propadnutí nebo zabrání znovu, pokud jde o zbylou část majetku. Rozhodnutí pak samosoudce doručí všem dotčeným subjektům – tj. jak povinné osobě a státnímu zástupci, tak příslušné organizační sloţce a příslušnému orgánu jiného členského státu EU. Na základě zaslaného rozsudku pak příslušná organizační sloţka učiní potřebné kroky k vrácení majetku odsouzenému nebo jiné osobě. Vzhledem k tomu, ţe informace zasílané příslušné organizační sloţce státu pro ni mají zásadní význam z hlediska nakládání s majetkem, vyplývá z povahy věci, ţe je třeba jí takové informace zaslat vţdy písemně, aby měla doloţitelný podklad pro účely svého dalšího postupu, ostatně i soud potřebuje písemný doklad, ţe splnil svou zákonnou povinnost.

K § 290

Zásady sdílení propadlého nebo zabraného majetku se přebírají z dosavadní platné právní úpravy obsaţené v § 460zj trestního řádu. Základní pravidla jsou stanovena v návaznosti na článek 16 rámcového rozhodnutí.

K § 291

Z dosavadní právní úpravy se přebírá zásada, ţe náklady řízení nese vykonávající stát, tj. Česká republika.

K § 292

Uvedené ustanovení typově vymezuje, jaká rozhodnutí soudu lze zaslat jinému členskému státu EU postupem podle tohoto dílu k uznání a výkonu. Jde o rozhodnutí ukládající trest propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné hodnoty či propadnutí náhradní hodnoty nebo ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty anebo zabrání náhradní hodnoty. I zde se zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči těm členským státům EU, které mají příslušnou prováděcí právní úpravu. Příslušnost k zaslání rozhodnutí do jiného členského státu EU se odvíjí od příslušnosti k učinění rozhodnutí, tj. příslušný k zaslání rozhodnutí jinému členskému státu EU bude soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni.

K § 293

Uvedené ustanovení stanoví základní podmínky, které je zapotřebí splnit, aby příslušné rozhodnutí soudu mohlo být v jiném členském státě EU uznáno a vykonáno. Toto ustanovení se přebírá z dosavadní právní úpravy obsaţené v § 460zk trestního řádu jen s drobnými formulačními úpravami. Rozhodnutí lze podle článku 4 rámcového rozhodnutí předat pouze do členského státu EU, o němţ soud na základě zjištěných informací důvodně předpokládá, ţe by v něm osoba, jejíţ majetek podléhá propadnutí nebo zabrání, mohla mít dotčený majetek. Není-li známo, ve kterém státě má tato osoba takový majetek, můţe soud rozhodnutí zaslat do členského státu EU, ve kterém má tato osoba obvyklé bydliště nebo v případě právnické osoby sídlo. Při zjišťování těchto skutečností, jakoţ i příslušného justičního orgánu jiného členského státu EU, kterému má být rozhodnutí předáno, lze vyuţít např. kontaktů Evropské justiční sítě. Příslušný justiční orgán jiného členského státu EU lze zjistit rovněţ z instrukce Ministerstva spravedlnosti, kde budou tyto orgány uvedeny na základě informací, které jednotlivé členské státy EU poskytly Generálnímu sekretariátu Rady. V souladu s článkem 5 rámcového rozhodnutí lze rozhodnutí předat v určitých případech i do více neţ jednoho členského státu EU. V odstavci 2 jsou vymezeny případy, kdy tak lze učinit. O skutečnosti, ţe bylo rozhodnutí zasláno více státům, je třeba tyto státy uvědomit za účelem koordinace postupu a případné moţnosti některého z takových států odloţit výkon rozhodnutí. Nejde-li o případ uvedený v tomto odstavci, lze rozhodnutí zaslat pouze jednomu členskému státu EU. Záměrně není implementován důvod uvedený v článku 5 odst. 3 odráţce druhé rámcového rozhodnutí, který se týká jiného typu konfiskace, kdy je příkaz ke konfiskaci vydán na peněţitou částku v určité výši (např. má být zkonfiskováno 500 000 EUR) a je konfiskován majetek aţ do výše uvedené peněţité částky. Tento typ příkazu ke konfiskaci se podle české právní úpravy nepouţívá, a proto není tento důvod relevantní. Naopak důvod uvedený v první odráţce by mohl přicházet v úvahu, mají-li např. v rámci trestu propadnutí majetku propadnout peněţní prostředky v určité výši a nebyly-li v příslušném státě zajištěny. Jinému členskému státu EU je zapotřebí zaslat předmětné rozhodnutí (zpravidla ověřenou kopii) a připojit k němu vyplněné osvědčení v úředním jazyce tohoto jiného členského státu EU, příp. v jiném jazyce, o kterém prohlásí, ţe je v něm ochoten osvědčení přijmout. Prohlášení ohledně jazyků, v nichţ jsou jednotlivé členské státy EU ochotny přijímat osvědčení, jsou uloţena v Generálním sekretariátu Rady a tyto jazyky jsou téţ upraveny v instrukci Ministerstva spravedlnosti. Soud zároveň se zasláním rozhodnutí uvede kontaktní údaje příslušné organizační sloţky, která hospodaří s majetkem státu podle zákona č. 219/2000 Sb., jeţ bude příslušná k převzetí majetku z jiného členského státu EU (zpravidla ÚZSVM). Dále se provádí článek 14 odst. 1 rámcového rozhodnutí a stanoví se pravidlo, ţe předání rozhodnutí do jiného členského státu EU (jiných členských států EU) nebrání soudu, aby sám zajistil výkon tohoto rozhodnutí v České republice. Mimoto se stanoví ve vztahu k rozhodnutím ukládajícím propadnutí nebo zabrání majetku, věcí nebo jiných majetkových hodnot zaslaným do jiných členských států EU k uznání a výkonu obdobná informační povinnost jako v § 280 odst. 5 u uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku, věcí nebo jiných majetkových hodnot v České republice.

K § 294

Ustanovení o informační povinnosti soudu se přebírá z dosavadní právní úpravy obsaţené v § 460zl trestního řádu. V tomto ustanovení se provádějí články 4 odst. 2, 13 odst. 1 a 14 odst. 3 rámcového rozhodnutí a soudu je stanovena povinnost informovat vykonávající stát o všech podstatných skutečnostech, které mají vliv na výkon jeho rozhodnutí, zejména na jeho rozsah.

K § 295

Uvedené ustanovení analogicky k § 290 upravuje zásady sdílení majetku zkonfiskovaného v jiném členském státu EU na základě rozhodnutí soudu České republiky. Pokud se státy nedohodnou jinak, řídí se sdílení majetku právem jiného členského státu EU. Majetek, který je předáván do České republiky, převezme organizační sloţka státu, která je příslušná s takovým majetkem nakládat podle zákona č. 219/2000 Sb. Vzhledem k uvedenému je zapotřebí, aby soud organizační sloţku vţdy vyrozuměl, ţe v jiném členském státu EU bylo jeho rozhodnutí uznáno a vykonáno, aby nedošlo k tomu, ţe by příslušný orgán jiného členského státu EU bez dalšího organizační sloţce státu zaslal určitý majetek a tato by nevěděla, z jakého titulu jí byl zaslán. Zásadně platí, ţe náklady spojené s výkonem trestu nebo ochranného opatření nese vykonávající stát, tj. v tomto případě jiný členský stát EU, kterému bylo rozhodnutí zasláno k uznání a výkonu.

K § 296 a 297

Uvedená ustanovení provádějí článek 18 rámcového rozhodnutí, který se zabývá otázkou náhrady škody způsobené vydáním nesprávného příkazu ke konfiskaci mezi členskými státy EU. Podstatou navrhované úpravy je legislativní zakotvení povinnosti České republiky, jejíţ soud vydal nezákonný příkaz k propadnutí nebo zabrání majetku v jiném členském státě EU, k regresní úhradě škody vyplacené vykonávajícím státem podle jeho vnitrostátních předpisů osobě, jejíţ majetek propadl nebo byl zabrán na základě takového vadného příkazu. Tuto regresní povinnost je třeba upravit jak ve vztahu k jinému členskému státu EU, tak i ve vztahu k České republice (které české orgány budou ţádat o náhradu škody a jakým způsobem).

K hlavě VIII – Uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody

Cílem předmětných ustanovení je zajistit implementaci rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008, o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii. Uvedený postup má usnadnit resocializaci osoby, vůči níţ rozhodnutí směřuje, tj. umoţnit jí, aby trest nebo ochranné opatření vykonávala ve státu své příslušnosti (popř., k němuţ má úzkou vazbu) a mohla vyuţívat všech výchovných, rekvalifikačních a resocializačních programů v plném rozsahu, aniţ by musela čelit jazykové bariéře nebo jiným omezením. Výkonem nepodmíněného trestu nebo ochranného opatření v domovském státě se také zajistí lepší podmínky pro případné podmíněné propuštění z výkonu trestu (popř. ochranného opatření). V prvním dílu je upraven specifický postup při uznávání a výkonu rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, jeţ bylo vydáno jiným členským státem EU, v České republice. Díl druhý pak upravuje opačný postup, tj. zajištění výkonu takového rozhodnutí vydaného soudem ČR v jiném členském státu EU. V dílu třetím jsou pak upravena zvláštní ustanovení o průvozu osoby v souvislosti se zajištěním výkonu uvedených rozhodnutí.

K § 298

V uvedeném ustanovení se vymezuje typ rozhodnutí, při jejichţ uznání a výkonu se bude postupovat podle tohoto dílu. Dále se výslovně zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči členským státům EU, které mají prováděcí předpisy k příslušnému rámcovému rozhodnutí (není-li to tak, je třeba vyuţít zejména existujících mezinárodních úmluv v této oblasti).

K § 299

V uvedeném ustanovení se alternativně vymezují podmínky, jeţ musí být splněny, aby rozhodnutí jiného členského státu EU mohlo být převzato za účelem uznání a výkonu. Nejsou-li tyto podmínky splněny, řízení se ukončí postupem podle § 302 odst. 2. V odstavci 1 (ve spojení s § 300) jsou vymezeny podmínky, při jejichţ splnění má Česká republika povinnost rozhodnutí převzít. Kromě podmínky předchozího souhlasu dotčené osoby (ve vymezených případech se souhlas osoby nevyţaduje) se vyţaduje, aby se tato osoba nacházela na území České republiky nebo jiného členského státu EU, o jehoţ rozhodnutí jde, přičemţ tato osoba musí mít k České republice dostatečnou vazbu zaloţenou zejména na její české státní příslušnosti a dále na skutečnosti, ţe má v České republice obvyklé bydliště nebo bude do České republiky vyhoštěna. Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převáţně zdrţuje, tj. kde zejména vede svou domácnost a kde má své zaměstnání, přičemţ se toto místo nemusí krýt s místem trvalého pobytu. Obdobně je tento pojem vykládán v rámci sociálně-právní ochrany dětí a takový výklad je v souladu s výkladem tohoto pojmu v mezinárodním právu a právu EU, podle něhoţ

- jde o faktický, nikoli právní, pojem, který nelze vţdy ztotoţnit s trvalým či jiným oprávněným pobytem, který má především administrativní povahu,

- jde o místo, kde se fyzická osoba převáţně zdrţuje (kde je těţiště jejího kaţdodenního ţivota), přičemţ by se nemělo jednat pouze o náhodný nebo krátkodobý pobyt (např. dovolená), ale na druhou stranu se nemusí jednat o pobyt nepřetrţitý,

- není rozhodující úmysl osoby se v takovém místě zdrţovat trvale.

Při zjišťování, zda dotčená osoba má na území České republiky obvyklé bydliště, se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých jiným členským státem EU nebo dotčenou osobou, není úlohou soudu provádět nějaká obsáhlá vlastní šetření. V případě, ţe jsou podmínky uvedené v odstavci 1 splněny, nicméně soud má vzhledem k zjištěným skutečnostem za to, ţe výkon rozhodnutí v České republice není nejvhodnějším způsobem, jak zajistit úspěšné začlenění osoby do společnosti nebo dosáhnout úspěšného působení trestu či ochranného opatření na dotčenou osobu, má moţnost tyto své výhrady sdělit příslušnému orgánu jiného členského státu EU a poţádat jej o opětovné zhodnocení jeho postupu. Uvedené konzultace je potřebné provádět na samém počátku, přičemţ soud by měl zvaţovat všechny okolnosti, včetně toho, zda lze v České republice vůbec zajistit efektivní výkon trestu (např. z důvodu přeplněnosti věznic). Příslušný orgán jiného členského státu EU pak můţe na základě informací od našeho soudu svůj postup přehodnotit a rozhodnutí s osvědčením vzít zpět nebo (pokud je dosud do České republiky nezaslal) předmětné rozhodnutí do České republiky vůbec nezasílat. V odstavci 3 je soudu dána moţnost, aby rozhodnutí jiného členského státu EU převzal za účelem uznání a výkonu i v jiných případech, kdy je takový postup vhodný z hlediska zajištění úspěšného začlenění dotčené osoby do společnosti nebo z hlediska její úspěšné léčby. Typickým případem můţe být osoba, která sice není českým státním příslušníkem, ale má v České republice trvalý pobyt, pobývá zde, má zde práci, rodinu apod. Česká republika se v tomto případě rozhodla neučinit prohlášení ve smyslu článku 4 odst. 7 rámcového rozhodnutí, tj. nepřiznává plošně právo na výkon trestu nebo ochranného opatření v České republice všem státním příslušníkům České republiky nebo všem osobám, které mají na území České republiky povolen trvalý pobyt a nepřetrţitě zde pobývají alespoň 5 let, neboť po důkladném zváţení všech okolností se jeví jako potřebné v individuálním případě posoudit všechny okolnosti případu a zváţit, zda v daném případě bude výkon trestu či ochranného opatření v České republice skutečně tím nejlepším řešením z hlediska dosaţení jeho účelu. Uvedené prohlášení by navíc ve svém důsledku znamenalo, ţe obdobně by se Česká republika měla zachovat i vůči osobám, jeţ jsou do České republiky předávány k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody z jiných neţ členských států EU, aby nebyl dán nerovný přístup. Odstavec 4 předpokládá naopak prvotní iniciativu z české strany, kdy soud typicky na ţádost osoby, vůči níţ rozhodnutí jiného členského státu EU směřuje (ale můţe se tak stát i na ţádost např. jejích příbuzných, MZV apod.), můţe poţádat příslušný orgán jiného členského státu EU, aby mu zaslal rozhodnutí směřující vůči dotčené osobě k uznání a výkonu. Přitom musí být splněny podmínky, ţe je takový postup ţádoucí z hlediska výše uvedených cílů (efektivní dosaţení účelu trestu nebo ochranného opatření) a osoba se zdrţuje na území České republiky, nebo lze důvodně předpokládat, ţe se zde zamýšlí zdrţovat. Skutečnost, ţe se zde osoba důvodně zamýšlí zdrţovat, by měla doloţit zejména tato osoba uvedením okolností, které tento záměr podporují (např. ţe zde má rodinu, práci, byt apod.). Zdrţováním se přitom v tomto případě nerozumí krátkodobý nebo nahodilý pobyt, ale musí jít o záměr setrvat zde po delší dobu (v řádu let). V obou případech, jak podle odstavce 3, tak podle odstavce 4, se předpokládá předchozí stanovisko Ministerstva spravedlnosti jako ústředního orgánu státní správy vězeňství, které by se mělo vyjádřit k vhodnosti převzetí rozhodnutí zejména s ohledem na aktuální stav vězeňství.

K § 300

Uvedené ustanovení implementuje článek 6 rámcového rozhodnutí. Obecně platí, ţe podmínkou pro převzetí rozhodnutí k uznání a výkonu je souhlas dotčené osoby. Souhlas této osoby opatřuje stát, o jehoţ rozhodnutí jde. V případě, ţe příslušný orgán jiného členského státu EU tento souhlas nedodá, je dán důvod pro postup podle § 302 odst. 2 – tj. v krajním případě, kdy jiný členský stát EU ani přes urgenci nereaguje, se ukončí řízení. V tomto ustanovení jsou dále vymezeny případy, ve kterých se souhlas dotčené osoby nevyţaduje zpravidla z toho důvodu, ţe faktické okolnosti nasvědčují tomu, ţe dotčená osoba má k České republice vztah zaloţený na její státní příslušnosti a rodinném a pracovním zázemí nebo na jejím faktickém chování (návrat či útěk do České republiky) nebo vzniklý v důsledku sankce proti ní uplatněné. I kdyţ se souhlas dotčené osoby v těchto případech nevyţaduje, i v nich se přihlédne ke stanovisku dotčené osoby, lze-li zjistit, neboť postoj dotčené osoby k výkonu sankce na území České republiky je rovněţ jedním z důleţitých faktorů pro její úspěšné začlenění do společnosti.

Vzhledem k tomu, ţe rámcové rozhodnutí zaručuje dotčené osobě právo, aby se dozvěděla o tom, ţe výkon sankce, jeţ jí byla uloţena, je předáván do jiného státu, přičemţ tuto informaci poskytuje dotčené osobě stát, o jehoţ rozhodnutí jde, upravuje se v tomto ustanovení také součinnost příslušného soudu České republiky při doručování takového oznámení, pokud se dotčená osoba jiţ nachází na území České republiky. Zároveň se stanoví jako pojistka proti tomu, aby nedošlo k zmaření účelu vazby, ţe má-li být osoba vzata do uznávací vazby, toto oznámení se jí doručí aţ při rozhodování o vazbě.

K § 301

Vzhledem k tomu, ţe v daném případě je důsledkem rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU zbavení osobní svobody dotčené osoby na území České republiky, na rozdíl od sankcí nespojených se zbavením osobní svobody se v tomto typu řízení ponechává příslušnost krajských soudů. Místní příslušnost se odvíjí primárně od místa, kde se dotčená osoba zdrţuje, případně od kritéria trvalého pobytu. Pokud nelze místní příslušnost stanovit ani podle jednoho z uvedených kritérií (např. zdrţuje-li se osoba v jiném členském státě EU a nikdy neměla na území ČR trvalý pobyt), je dána příslušnost Krajského soudu v Praze. Aby nedocházelo k zbytečným prodlevám a s ohledem na mezinárodní prvek, kdy je třeba postavit najisto, kdo je partnerem příslušného orgánu jiného členského státu EU v České republice, se stanoví, ţe jednou zaloţená příslušnost soudu se v řízení jiţ nemění, i kdyby se změnily skutečnosti rozhodné pro její zaloţení. Vzhledem k tomu, ţe ve vykonávacím řízení je k některým úkonům příslušný okresní soud, stanoví se, ţe zvláštní příslušnost ve vykonávacím řízení není dotčena. Dále se stanoví pravidlo pro případ pozitivního kompetenčního konfliktu – v takovém případě je příslušný soud, který konfiskační příkaz obdrţel jako první. V případě negativního kompetenčního konfliktu se postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu, tj. o příslušnosti rozhodne nejblíţe společně nadřízený soud. V neposlední řadě se výslovně zakotvuje povinnost součinnosti pro Ministerstvo spravedlnosti i ve vztahu k orgánům jiného členského státu EU, pro který můţe být poměrně obtíţné určit správně příslušný soud, kterému má rozhodnutí zaslat. Kromě toho je vhodné zakotvit pomocnou roli Ministerstva spravedlnosti i s ohledem na konzultace, které jsou s postupem podle tohoto dílu nezbytně spojeny. Mimoto se stanoví soudům informační povinnost vůči Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody a jejich výsledku, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K § 302

V tomto ustanovení se výslovně vymezuje okamţik, kterým se zahajuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí. Upravuje se téţ postup soudu v případě, ţe nejsou naplněny podmínky pro převzetí rozhodnutí (uvedené v § 299 a 300). V takovém případě se řízení ukončí a o jeho ukončení se vyrozumí jednak orgán jiného členského státu EU, který do České republiky rozhodnutí k uznání a výkonu zaslal, a jednak státní zástupce, byl-li jiţ ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. V takovém případě soud tedy nemusí formálně rozhodovat o neuznání rozhodnutí, ale pouze provede do spisu záznam, v němţ uvede důvody, pro které dospěl k závěru, ţe se řízení končí. Obdobně se postupuje i v případě, ţe provedení řízení brání překáţka, která není důvodem pro neuznání rozhodnutí (např. dotčená osoba zemřela), a příslušný orgán jiného členského státu EU je nečinný nebo neuvede skutečnosti, které by umoţnily jiný postup.

K § 303

Obdobně jako v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, kterým byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, se upravuje uznávací vazba, do které lze vzít osobu, vůči níţ rozhodnutí jiného členského státu EU směřuje, v případě, ţe se tato osoba nachází na území České republiky a odůvodňují-li zjištěné okolnosti obavu, ţe uprchne nebo se bude skrývat, a mařit tak uznání a výkon rozhodnutí. Stejně tak se umoţňuje vydat i příkaz k zatčení takové osoby pro účely jejího vzetí do vazby. Dále se implementuje článek 14 rámcového rozhodnutí, podle něhoţ lze osobu vzít do vazby ještě před tím, neţ je do České republiky zasláno rozhodnutí jiného členského státu EU k uznání a výkonu, pokud o to tento stát poţádá. V takovém případě musí být jednak splněny podmínky pro vzetí osoby do uznávací vazby a jednak je třeba, aby ze zjištěných skutečností vyplýval důvodný předpoklad, ţe jsou splněny i podmínky pro převzetí rozhodnutí. Za tímto účelem můţe předseda senátu poţádat jiný členský stát EU o doplnění informací nebo o jejich překlad do českého jazyka. Maximální délka trvání takové předběţné vazby je 20 dnů. Není-li do té doby doručeno rozhodnutí jiného členského státu EU s osvědčením, osoba se propustí neprodleně na svobodu a tím řízení končí (coţ nevylučuje zahájení nového řízení na základě zaslání rozhodnutí a osvědčení). Ve zbytku se subsidiárně uţijí příslušná ustanovení trestního řádu.

K § 304

V tomto ustanovení se umoţňuje soudu, aby si opatřil všechny podklady nezbytné pro své rozhodnutí. Na rozdíl od jiných rámcových rozhodnutí umoţňuje toto rámcové rozhodnutí v článku 23 poţadovat kromě překladu osvědčení i překlad rozhodnutí jiného členského státu EU do českého jazyka. Česká republika učiní prohlášení, ţe bude vyţadovat překlad rozhodnutí do českého jazyka vţdy. Soud si můţe takový překlad opatřit i sám. Upravuje se i způsob, jakým soud postupuje, je-li příslušný orgán jiného členského státu EU nečinný a poţadovaná informace je takového rázu, ţe bez ní nelze o uznání rozhodnout. Specifický postup je pak v § 305 odst. 5 upraven ve vztahu k nedostatkům osvědčení, kdy v případě neodstranění zjištěných nedostatků ve stanovené lhůtě můţe soud rozhodnutí z tohoto důvodu neuznat, tj. jde přímo o jeden z fakultativních důvodů pro neuznání rozhodnutí vydaného jiným členským státem EU. Jak jiţ bylo uvedeno, vzhledem k tomu, ţe v daném případě je s rozhodnutím o uznání a výkonu spojen výkon sankce spojené se zbavením osobní svobody dotčené osoby, ponechává se zde obligatorní forma veřejného zasedání, kterého se účastní státní zástupce, osoba, vůči níţ rozhodnutí jiného členského státu EU směřuje, a její obhájce (jde o jeden z důvodů nutné obhajoby); v případě, ţe je osoba omezena na osobní svobodě v jiném členském státu EU, veřejného zasedání se účastní pouze její obhájce. V návaznosti na článek 21 písm. b) rámcového rozhodnutí, který stanoví, ţe vykonávající stát nemá povinnost provést výkon trestu, pokud po postoupení rozsudku a osvědčení vykonávajícímu státu nelze odsouzenou osobu na území vykonávajícího státu nalézt, se upravuje postup v případě, ţe osobě se nezdaří ani po opakovaných pokusech doručit prvoinstanční rozhodnutí z důvodu jejího neznámého pobytu, tj. rozhodnutí nenabude právní moci. V takovém případě se řízení ukončí a informuje se o tom příslušný orgán jiného členského státu EU. Vzhledem k tomu, ţe podle článku 13 rámcového rozhodnutí má jiný členský stát EU moţnost vzít rozhodnutí s osvědčením zpět aţ do doby zahájení výkonu rozhodnutí, je třeba mu reálně umoţnit, aby mohl toto své oprávnění realizovat. Z tohoto důvodu je třeba jej vyrozumět uţ o nepravomocném rozhodnutí, aby mohl zváţit, zda mu podmínky, za kterých bude vykonávána sankce podle právního řádu České republiky, vyhovují, nebo zda vezme rozhodnutí s osvědčením zpět. Následně se příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí i o tom, ţe rozhodnutí nabylo právní moci. Pro statistické a informativní účely se kopie rozhodnutí zašle na vědomí i Ministerstvu spravedlnosti. V souladu s článkem 12 rámcového rozhodnutí se stanoví devadesátidenní pořádková lhůta, ve které by mělo být učiněno rozhodnutí o uznání a výkonu. Odstavec 2 článku 12 rámcového rozhodnutí umoţňuje, aby se do této lhůty nezapočítávala doba, po kterou je pořizován překlad rozhodnutí jiného členského státu EU do českého jazyka, případně jsou doplňovány jiné informace, je-li dán rozpor mezi osvědčením a rozhodnutím. Vzhledem k tomu, ţe Česká republika podle svého prohlášení bude překlad rozhodnutí do českého jazyka vyţadovat vţdy, bude se devadesátidenní lhůta pro rozhodnutí počítat aţ od doručení překladu rozhodnutí (pokud si soud nebude pořizovat překlad sám). V případě, ţe soud uvedenou lhůtu překročí, je povinen o tom neprodleně informovat příslušný orgán jiného členského státu EU a uvést důvody takového postupu, včetně předpokládané délky doby, kterou bude ještě potřebovat, neţ učiní rozhodnutí.

K § 305

V uvedeném ustanovení jsou vymezeny důvody, ze kterých je moţné odmítnout uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu EU. Tyto důvody korespondují s článkem 9 rámcového rozhodnutí, jde např. o skutečnost, ţe uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU brání překáţka rei iudicatae, není dána oboustranná trestnost (Česká republika bude činit prohlášení podle čl. 7 odst. 4 rámcového rozhodnutí, ţe bude trvat na přezkumu oboustranné trestnosti, tj. ţe čl. 7 odst. 1 rámcového rozhodnutí se neuplatní), uznání a výkonu takového rozhodnutí brání promlčení nebo imunity, kterých dotčená osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, poţívá, dotčená osoba není odpovědná vzhledem k svému věku, apod. Jedním z důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu je i nedostatečná délka výměry trestu nebo ochranného opatření, tento důvod se však umoţňuje neuplatnit v případě, ţe výkonu trestu nebo ochranného opatření jinak nelze dosáhnout, např. nachází-li se dotčená osoba na území České republiky a nebylo by ji moţné předat do jiného členského státu EU, o jehoţ rozhodnutí jde, na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jinak však v zásadě platí, ţe tresty a ochranná opatření v délce trvání kratší neţ šest měsíců by se neměly předávat kvůli technickým obtíţím a z ekonomických důvodů, zejména pokud je osoba ještě na území státu, o jehoţ rozhodnutí jde. Kromě uvedených důvodů je třeba zohlednit i úvodní ustanovení celého zákona, zejména § 5.

Předsedovi senátu se umoţňuje, aby se v případě, ţe má pochybnosti o výsadě nebo imunitě osoby, vůči které rozhodnutí jiného členského státu EU směřuje, nebo o jejich rozsahu, obrátil na Nejvyšší soud. V návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, se do důvodů pro neuznání rozhodnutí doplňuje další důvod spočívající ve skutečnosti, ţe rozhodnutí jiného členského státu EU bylo vydáno v nepřítomnosti dotčené osoby, ledaţe jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3. Obligatorní důvody pro neuznání jsou v odstavcích 4 a 5 doplněny fakultativními důvody, neboť v některých případech může být vhodnější rozhodnutí jiného členského státu EU uznat i navzdory tomu, že jsou tyto důvody dány (např. je-li důvodem skutečnost, že čin byl spáchaný na území České republiky, pak by v případě neuznání nedošlo k výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU, ale zároveň by z důvodu zásady ne bis in idem bylo vyloučeno postihnout pachatele za daný trestný čin i v České republice). Pokud jde o důvod týkající se nedostatků osvědčení, předpokládá se, že Česká republika bude osvědčení přijímat pouze v českém jazyce, tj. nebude činit prohlášení ohledně dalších jazyků, jak umožňuje rámcové rozhodnutí. Pokud jde o Slovenskou republiku, ohledně jazykového režimu mezi Českou a Slovenskou republikou se připravuje speciální bilaterální úmluva. V odstavci 6 se pak klade důraz na předchozí konzultace s příslušným orgánem jiného členského státu EU před tím, než jsou uplatněny vybrané důvody pro neuznání rozhodnutí. V odstavci 7 je (po vzoru § 125 odst. 3) výslovně řešen dopad rozhodnutí o neuznání rozhodnutí jiného členského státu EU na uznávací vazbu.

K § 306

Pokud jde o způsob uznání rozhodnutí jiného členského státu EU, vychází se z obecné úpravy uznání cizozemského rozhodnutí. Dále se upravuje postup v případě, ţe rozhodnutí jiného členského státu EU lze uznat jen zčásti (např. je-li osoba odsouzená pro více trestných činů a jeden z nich není v České republice trestný). I zde se předpokládá konzultace s příslušným orgánem jiného členského státu EU. Jako zásada platí, ţe tento postup nesmí vést k zhoršení situace dotčené osoby.

K § 307

Uvedené ustanovení navazuje na článek 17 odst. 4 rámcového rozhodnutí, podle něhoţ mohou členské státy EU stanovit, ţe jakékoli rozhodnutí o předčasném nebo podmíněném propuštění můţe rovněţ zohlednit pravidla vnitrostátního práva uvedená vydávajícím státem, podle kterých má osoba po určité době nárok na předčasné nebo podmíněné propuštění. Smyslem tohoto ustanovení není komplexně zkoumat a přenášet do českého vykonávacího řízení podmínky stanovené právním řádem jiného členského státu EU – ostatně ţádný z jiných členských států EU podle svých předběţných vyjádření nic takového ve svém právním řádu také umoţňovat nebude – ale jde zejména o případné zohlednění lhůt pro podmíněné propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (teoreticky téţ pro předčasné ukončení výkonu ochranného opatření, kde však zohlednění vzhledem k povaze tohoto ochranného opatření nebude příliš přicházet v úvahu). Zohlednění lhůt bude třeba zvaţovat zejména v případě, kdy osoba bude mít zájem si trest vykonat v České republice, bude k ní mít úzký vztah a bude souhlasit i s tím, ţe podmínky pro podmíněné propuštění stanovené právem jiného členského státu EU budou přísnější, přičemţ jiný členský stát EU uvede, ţe pokud nezohledníme jeho lhůtu pro podmíněné propuštění, vezme rozhodnutí a osvědčení zpět.

K § 308

V uvedeném ustanovení se upravuje řízení před druhoinstančním soudem v případě, ţe je proti rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU podáno odvolání. Odvolání zásadně nemůţe směřovat do otázek viny nebo trestu, ale můţe napadat pouze otázky týkající se řízení o uznání a výkonu trestu a rozhodnutí o uznání a výkonu. V odvolacím řízení se v zásadě postupuje podle příslušných ustanovení trestního řádu, přičemţ se uplatní dílčí odchylné postupy vyplývající ze specifik řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. Výslovně se tak jako další důvod zrušení rozsudku (vedle zde v úvahu přicházejících důvodů uvedených v § 258 tr. ř.) uvádí téţ skutečnost, ţe došlo k uznání nebo naopak k neuznání rozsudku navzdory zákonem stanoveným podmínkám pro takový postup, nebo pokud došlo k porušení zákona, jeţ mohlo mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Pro statistické a informativní účely se kopie rozhodnutí zašle Ministerstvu spravedlnosti, pokud nedošlo k vrácení věci prvoinstančnímu soudu k novému projednání (v tomto případě zasílá kopii finálního rozhodnutí ministerstvu prvoinstanční soud). S ohledem na ústavní zásadu veřejnosti, kdy se rozsudek zásadně vyhlašuje veřejně, se stanoví, ţe pokud odvolací soud rozhoduje ve věci rozsudkem, činí tak ve veřejném zasedání. Vezme-li příslušný orgán jiného členského státu EU rozhodnutí s osvědčením zpět v průběhu odvolacího řízení, postupuje se podle § 309.

K § 309

V daném ustanovení se upravuje vnitrostátní postup v případě, ţe příslušný orgán jiného členského státu EU vezme zpět rozhodnutí s osvědčením v jednotlivých fázích řízení o uznání a výkonu. Pokud tak orgán jiného státu učiní do doby, neţ rozhodnutí o uznání nabude právní moci, předseda senátu vezme usnesením zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení na vědomí, čímţ je řízení ukončeno. Pokud tak orgán jiného státu učiní po nabytí právní moci rozhodnutí o uznání, ale ještě před zahájením výkonu trestu nebo ochranného opatření, soud učiní opatření k tomu, aby výkon nebyl zahájen (nenařídí výkon a vyrozumí o tom dotčené osoby). V takovém případě musí dojít k propuštění dotčené osoby z uznávací vazby, pokud se v ní nachází (popř. na její přeměnu ve vazbu předběţnou, pokud jiný členský stát EU zároveň poţádá o její předání na základě evropského zatýkacího rozkazu). Pokud však jiţ došlo k zahájení výkonu trestu nebo ochranného opatření, nelze rozhodnutí s osvědčením vzít podle článku 13 rámcového rozhodnutí zpět, tudíţ se k takovému zpětvzetí nepřihlíţí, o čemţ předseda senátu příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí.

K § 310

Pokud jde o vykonávací řízení, postupuje se v něm podle příslušných ustanovení hlavy dvacáté první trestního řádu. V souladu s rámcovým rozhodnutím se dále vymezují specifické důvody pro upuštění od dalšího výkonu trestu nebo ochranného opatření. Jde zejména o skutečnosti, které podle právního řádu jiného členského státu EU brání dalšímu výkonu (milost, amnestie nebo jiné obdobné rozhodnutí či skutečnost), nebo o faktickou nemoţnost výkon provést z důvodu nezvěstnosti dotčené osoby. V prvním případě se výslovně stanoví povinnost soudu zjišťovat, jaké právní účinky má amnestie, milost nebo jiná obdobná skutečnost v jiném členském státě EU. Zjištění této skutečnosti je významné z hlediska zahlazení odsouzení a výmazu z evidence Rejstříku trestů, kdy je třeba zajistit, aby došlo k výmazu odsouzení zapsaného do evidence na základě uznání rozhodnutí jiného členského státu EU. Přitom se stanoví, ţe má-li určitá skutečnost v jiném členském státě EU účinky, ţe se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, pak se tyto účinky přiznají této skutečnosti i v České republice. Pokud uvedená skutečnost takové účinky nemá, pak je třeba vyčkat, aţ podle sdělení jiného členského státu EU dojde k výkonu uznaného rozhodnutí, nebo aţ nastane jiná skutečnost spojena s příslušnými právními účinky. Pokud dojde k upuštění od výkonu z důvodu neznámého pobytu osoby, pak předseda senátu poţádá příslušný orgán jiného členského státu EU, aby jej vyrozuměl o tom, kdy byly trest nebo ochranné opatření vykonány, nebo ţe nastala skutečnost, pro kterou se podle právního řádu tohoto státu na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena. Tato informace je významná z hlediska zahlazení odsouzení a výmazu z evidence Rejstříku trestů. Stejně tak se upravuje postup v případě, ţe dojde k pravomocnému zrušení uznaného rozhodnutí v jiném členském státě EU. V takovém případě nemůţe dotčená osoba nést nepříznivé důsledky odsouzení a je třeba zrušit i uznávací rozhodnutí a zajistit tak, aby dotčená osoba neměla záznam v evidenci Rejstříku trestů. Dále se stanoví postup pro částečné upuštění od výkonu trestu nebo ochranného opatření, kdy se proti usnesení, kterým se stanoví zbytek trestu (ochranného opatření), který má být vykonán, připouští stíţnost. V odstavci 5 je zakotvena informační povinnost pro předsedu senátu, aby byla zajištěna výměna informací a pokud moţno kontinuita při zajištění výkonu trestu nebo ochranného opatření dotčenou osobou. V případě, ţe dojde k útěku dotčené osoby z výkonu trestu nebo ochranného opatření, předpokládá rámcové rozhodnutí, ţe bude bez zbytečného odkladu informován příslušný orgán jiného členského státu EU a následně nebudou činěny ţádné úkony v rámci vykonávacího řízení v České republice, neboť právo vykonat uloţenou sankci přechází na jiný členský stát EU. Před informováním příslušného orgánu jiného členského státu o útěku dotčené osoby je nicméně ţádoucí po osobě ihned po zjištění jejího útěku provést pátrání tak, aby případně byla zjištěna ještě na území České republiky a dodána zpět do výkonu a teprve v případě, ţe pátrání nebude úspěšné, oznámit tuto skutečnost jinému členskému státu. Takový postup je nezbytný, neboť můţe jít o nebezpečné osoby, které se navíc dopustí trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Odstavec 7 umoţňuje předsedovi senátu, aby jiný členský stát EU informoval i o dalších skutečnostech významných z hlediska úspěšného dosaţení účelu trestu nebo ochranného opatření.

K § 311

V návaznosti na článek 15 rámcového rozhodnutí se upravuje postup při přebírání dotčené osoby z jiného členského státu EU. Povinnost dodat osobu na území České republiky má zásadně jiný členský stát EU, který ji na území České republiky předá příslušnému orgánu Vězeňské sluţby, který ji dopraví do věznice, popř. do příslušného zařízení pro výkon ochranného opatření (zdravotnické zařízení, zařízení pro výkon zabezpečovací detence apod.). O dodání osoby do příslušného zařízení se vyrozumí soud, který rozhodl o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. Dotčená osoba je předána na území České republiky v dohodnutém termínu, který by v souladu s uvedeným rámcovým rozhodnutím měl být stanoven nejdéle 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o uznání. Pokud předání v dohodnutém termínu zmaří nepředvídané okolnosti, dohodne se termín nový, přičemţ k předání osoby by mělo dojít nejpozději do 10 dnů po takto stanoveném termínu. Iniciativa by měla vyjít ze strany jiného členského státu EU, který by měl začít konat, jakmile je informován o tom, ţe rozhodnutí o uznání nabylo právní moci. Pokud k předání osoby do České republiky nedojde, je třeba upustit od výkonu.

K § 312

Náklady řízení o uznání a výkonu nese Česká republika. Náklady spojené s dodáním osoby na území České republiky nese jiný členský stát EU, o jehoţ rozhodnutí jde. Dotčená osoba je povinna uhradit státu náklady spojené s výkonem uznávací vazby, náklady na obhájce působícího v řízení o uznání, pokud nemá přiznanou bezplatnou obhajobu, a náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody. Tuto povinnost však dotčená osoba nemá, pokud nedošlo k jejímu předání na území České republiky.

K § 313

Také v případě, ţe byla dotčená osoba dodána na území České republiky postupem podle tohoto dílu, se uplatní zásada speciality ve vztahu k dalším trestním řízením vedeným proti této osobě na území České republiky (včetně vykonávacího řízení). Tato zásada se uplatní v obdobném rozsahu jako při předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu, pouze v případě, ţe osoba, jeţ byla dodána do České republiky za účelem výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, souhlasila s tímto dodáním, se nevyţaduje jako další podmínka, ţe se vzdala práva na uplatnění zásady speciality nebo ţe vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s předáním do České republiky.

K § 314

Uvedené ustanovení typově vymezuje, jaká rozhodnutí soudu lze zaslat jinému členskému státu EU postupem podle tohoto dílu k uznání a výkonu. Jde o rozhodnutí ukládající nepodmíněný trest odnětí svobody, včetně rozhodnutí o výkonu zbytku takového trestu v případě neosvědčení se podmíněně propuštěného pachatele a včetně rozhodnutí o výkonu náhradního trestu odnětí svobody v případě, ţe není vykonán příslušný alternativní trest. Dále jde o rozhodnutí ukládající ochrannou výchovu, ochranné léčení nebo zabezpečovací detenci. I zde se zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči těm členským státům EU, které mají příslušnou prováděcí právní úpravu (vůči ostatním státům je třeba vyuţívat jiných postupů, zejména existujících mezinárodních úmluv). Příslušnost k zaslání rozhodnutí jinému členskému státu EU se odvíjí od příslušnosti k učinění rozhodnutí, tj. příslušný k zaslání rozhodnutí jinému členskému státu EU bude soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

K § 315

Uvedené ustanovení stanoví základní podmínky, které je zapotřebí splnit, aby příslušné rozhodnutí soudu mohlo být jiným členským státem EU převzato za účelem uznání a výkonu. Rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU na ţádost nebo i bez ţádosti dotčené osoby. Základním kritériem, jeţ je třeba posoudit, je, zda je takový postup ţádoucí z pohledu zajištění úspěšného začlenění osoby do společnosti nebo z hlediska zajištění její úspěšné léčby – pro účely posouzení tohoto kritéria je ţádoucí ještě před zasláním rozhodnutí konzultovat zamýšlený postup s příslušným orgánem jiného členského státu EU a předem získat jeho stanovisko, jakoţ i potřebné informace k posouzení podmínek výkonu trestu nebo ochranného opatření v tomto státu. Jiný členský stát EU má právo vyjádřit své stanovisko, nicméně bude-li nesouhlasné a soud přesto dospěje k závěru, ţe je takový postup nejvhodnější, můţe rozhodnutí při splnění podmínek uvedených v odstavci 1 a 3 takovému státu přesto zaslat a ten nemá právo převzetí odmítnout. Vţdy je však ţádoucí postup předem vykomunikovat a zajistit si spolupráci příslušného orgánu jiného členského státu EU v rámci těchto předběţných neformálních konzultací. Stejně tak je třeba přihlédnout ke stanovisku dotčené osoby, je-li známo. Další podmínkou je, ţe se osoba nachází na území České republiky nebo na území jiného členského státu EU, o který jde, a tato osoba musí mít k danému členskému státu EU určitý vztah daný buď její státní příslušností a dalšími rodinnými a pracovními vazbami na tento stát, nebo vzniklý v důsledku sankce, jeţ je proti ní uplatněna, nebo takový vztah k danému státu nemá, ale tento stát souhlasí s převzetím rozhodnutí k uznání a výkonu. V případě, ţe je naplněn sledovaný předpoklad úspěšného začlenění dotčené osoby do společnosti nebo zajištění její úspěšné léčby, lze rozhodnutí zaslat jinému členskému státu EU téţ v případě, ţe o to tento stát sám poţádá, přičemţ jeho ţádost v podstatě nahrazuje jeho souhlas, který by se jinak pro převzetí rozhodnutí vyţadoval. Dále musí být splněna podmínka, ţe dotčená osoba se zasláním rozhodnutí do jiného členského státu EU souhlasí (přičemţ tento souhlas musí být písemný a předchozí a připojí se k zasílanému rozhodnutí a osvědčení), ledaţe jde o případy uvedené v odstavci 3, ve kterých se souhlas osoby nevyţaduje, neboť lze z okolností předpokládat, ţe má k tomuto jinému členskému státu EU úzký vztah daný jejími vazbami k tomuto státu, jejím faktickým chováním (uprchnutím do tohoto státu) nebo i v důsledku sankce vyhoštění, jeţ je proti ní uplatňována. Před udělením souhlasu, je-li vyţadován, musí být dotčená osoba poučena o důsledcích s ním spojených, zejména ţe se tím vzdává práva na uplatnění zásady speciality. Jednou udělený souhlas je neodvolatelný. I v případě, ţe se souhlas osoby nevyţaduje, a osoba se nachází na území České republiky, soud zjistí její stanovisko, neboť i postoj osoby k výkonu sankce v jiném členském státě EU můţe být relevantním faktorem pro posouzení úspěšnosti dosaţení sledovaného cíle (začlenění osoby do společnosti nebo zajištění úspěšné léčby). Při zjišťování příslušného orgánu nebo podmínek v jiném členském státu EU můţe soud poţádat o spolupráci Ministerstvo spravedlnosti (mezinárodní odbor trestní). Mimoto se stanoví ve vztahu k rozhodnutím ukládajícím nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody zaslaným do jiných členských států EU k uznání a výkonu obdobná informační povinnost jako v § 301 odst. 5 u uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody v České republice.

K § 316

V návaznosti na článek 14 rámcového rozhodnutí se umoţňuje poţádat jiný členský stát EU ještě před zasláním rozhodnutí k uznání a výkonu, aby danou osobu vzal do vazby nebo učinil jiné obdobné opatření, kterým by zabránil jejímu útěku. V souladu s obecnými pravidly pro překlad ţádostí se stanoví, ţe v takovém případě musí být ţádost přeloţena do úředního jazyka tohoto členského státu EU, nebo do jazyka, v němţ je tento stát ochoten ţádost přijmout.

K § 317

Jinému členskému státu EU je zapotřebí zaslat předmětné rozhodnutí (zpravidla ověřenou kopii) a připojit k němu vyplněné osvědčení v úředním jazyce tohoto jiného členského státu EU, příp. v jiném jazyce, o kterém prohlásí, ţe je v něm ochoten osvědčení přijmout. Pokud jde o rozhodnutí, článek 23 rámcového rozhodnutí umoţňuje poţadovat, aby i rozhodnutí bylo přeloţeno do jazyka státu, jemuţ je zasíláno za účelem uznání a výkonu. Vzhledem k tomu bude třeba zaslat překlad rozhodnutí těm státům, které takové prohlášení učiní (prohlášení jsou uloţena u Gen. sekretariátu Rady a tato informace bude zřejmě téţ v instrukci Ministerstva spravedlnosti). Spolu s rozhodnutím a osvědčením se jinému členskému státu EU také zašle souhlas dotčené osoby s předáním rozhodnutí do tohoto státu, pokud nejde o případ, kdy se souhlas nevyţaduje. V případě, ţe se souhlas osoby nevyţaduje a ţe se osoba nachází na území České republiky, zašle se jinému členskému státu EU její stanovisko k předání rozhodnutí; není-li v písemné podobě, pak se příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí o podstatě tohoto stanoviska.

Vzhledem k tomu, ţe článek 6 odst. 4 zaručuje dotčené osobě právo na informaci, ţe je rozhodnutí vůči ní směřující předáváno za účelem výkonu do jiného členského státu EU, je třeba tuto informaci dotčené osobě poskytnout na předepsaném formuláři, který tvoří přílohu II rámcového rozhodnutí. Nachází-li se dotčená osoba v jiném členském státu EU, kterému se rozhodnutí zasílá, pak se toto oznámení připojí k rozhodnutí a osvědčení za účelem jeho doručení dotčené osobě (případně se zašle jinému členskému státu EU dodatečně). Vzhledem k tomu, ţe jiný členský stát EU můţe vyjádřit nesouhlasné stanovisko s převzetím rozhodnutí (i kdyţ v případě, ţe jsou splněny podmínky v § 315 odst. 1 a 3 nemůţe převzetí rozhodnutí odmítnout), je dána moţnost po obdrţení takového stanoviska vzít rozhodnutí a osvědčení zpět, zejména pokud jiný členský stát EU uvádí významné skutečnosti bránící efektivnímu dosaţení účelu sledovaného předáním rozhodnutí do tohoto státu. Jiţ z tohoto důvodu je ţádoucí konzultovat s tímto státem svůj zamýšlený postup před zasláním rozhodnutí.

K § 318

V souladu s článkem 13 rámcového rozhodnutí se umoţňuje, aby soud vzal své rozhodnutí s osvědčením zpět, zejména nepovaţuje-li podmínky pro výkon sankce v jiném členském státě EU za dostatečné z hlediska naplnění jejího účelu (nebo je naopak po provedené adaptaci povaţuje za příliš přísné). Soud můţe vzít rozhodnutí s osvědčením zpět i v případě, ţe jej příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí, ţe jeho rozhodnutí můţe uznat jen zčásti a takové částečné uznání soud nepovaţuje za dostačující. V odstavci 3 se soudu stanoví informační povinnost, aby bylo zajištěno, ţe jiný členský stát EU vyrozumí o všech skutečnostech majících dopady na vykonatelnost rozhodnutí. Odstavec 4 pak vychází ze zásady, ţe bylo-li rozhodnutí předáno do jiného členského státu EU k uznání a výkonu a výkon byl v tomto státě jiţ zahájen, pak je výkon v České republice nepřípustný s výjimkou případu, kdy osoba z výkonu trestu nebo ochranného opatření v jiném členském státu EU uprchla. V takovém případě se provede zápočet jiţ vykonaného trestu do trestu, který má být vykonán.

K § 319

Uvedené ustanovení upravuje postup při předání osoby do jiného členského státu EU, kdy povinnost předat tuto osobu na území jiného státu má Česká republika. Na území jiného členského státu EU eskortují osobu příslušné orgány Vězeňské sluţby, přičemţ termín předání by měl být stanoven tak, aby k němu došlo do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí jiného členského státu EU o uznání rozhodnutí (o právní moci takového rozhodnutí by měl být soud vyrozuměn příslušným orgánem jiného členského státu EU). Pokud k předání dotčené osoby nedojde z důvodu nepředvídaných okolností, s příslušným orgánem jiného členského státu EU se dohodne nový termín předání, přičemţ k předání osoby by mělo dojít nejpozději do 10 dnů po stanoveném termínu. Náklady spojené s předáním osoby na území jiného členského státu EU nese Česká republika (jiné náklady spojené s uznáním a výkonem rozhodnutí nese jiný členský stát EU).

K § 320

Vzhledem k tomu, ţe i v případě předání osoby postupem podle tohoto dílu se ve vztahu k jejímu dalšímu trestnímu řízení (včetně vykonávacího řízení) vedenému v jiném členském státu EU, kam byla předána, uplatní zásada speciality, odkazuje se při udělování souhlasu na postup upravený v § 216.

K § 321

V uvedeném ustanovení se v návaznosti na článek 16 rámcového rozhodnutí upravuje postup v případě, ţe v souvislosti s předáním osoby do jiného členského státu EU za účelem výkonu uznaného rozhodnutí soudu České republiky je třeba dotčenou osobu provézt přes území dalšího členského státu EU. V tomto případě ţádá o povolení průvozu Česká republika. Ţádost o povolení průvozu podává Ministerstvo spravedlnosti (na ţádost příslušného soudu). K ţádosti o povolení průvozu je třeba připojit kopii osvědčení, které je třeba na ţádost státu průvozu přeloţit do jazyka, který tento stát uvede. Soud poskytne Ministerstvu spravedlnosti na jeho ţádost a ve lhůtě jím stanovené podklady potřebné k podání ţádosti o průvoz, včetně překladu osvědčení do jazyka přijímaného státem průvozu. Nesnese-li věc odkladu, můţe Ministerstvo spravedlnosti opatřit osvědčení překladem do jazyka přijímaného státem průvozu na své náklady.

Ministerstvo spravedlnosti můţe vzít svou ţádost kdykoli zpět, zejména je-li vyrozuměno státem průvozu, ţe tento stát nemůţe zaručit, ţe dotčená osoba nebude na jeho území trestně stíhána nebo zadrţena či jinak omezena na osobní svobodě pro trestný čin spáchaný před podáním ţádosti o průvoz nebo za účelem výkonu trestu uloţeného před podáním takové ţádosti, nebo je-li stanoven jiný termín pro předání osoby nebo jiný letový plán. Dále se vymezuje, ţe v případě leteckého průvozu bez přistání na území daného členského státu EU není třeba ţádat o povolení průvozu. Pokud v takovém případě dojde k neplánovanému přistání na jeho území, Ministerstvo spravedlnosti zašle státu průvozu ţádost o povolení průvozu spolu s osvědčením do 72 hodin od tohoto neplánovaného přistání.

K § 322

V případě, ţe je Česká republika ţádána o povolení průvozu osoby přes její území v souvislosti s předáváním takové osoby k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody z jednoho členského státu EU do druhého, postupuje se při povolení průvozu takové osoby obdobně podle části třetí hlavy V dílu 2, s výjimkou § 142 odst. 2 písm. a), e) a i). Nad rámec obecných ustanovení se Ministerstvu stanoví sedmidenní pořádková lhůta, ve které musí o ţádosti rozhodnout.

K hlavě IX – Uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti

Uvedená ustanovení implementují rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty. V dílu prvním je upraven postup při uznání a výkonu takového rozhodnutí v České republice a v dílu druhém je pak upraven postup při zajištění výkonu takového rozhodnutí v jiném členském státu EU. V souladu s novou koncepcí je k uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU příslušný okresní soud, neboť podle této koncepce by se ve všech případech rozhodování o uznání a výkonu trestu nebo ochranného opatření nespojeného se zbavením osobní svobody mělo rozhodovat na okresní úrovni, přičemţ toto rozhodnutí by měl samosoudce činit usnesením v zásadě v neveřejném zasedání, pouze v případě, ţe by to povaţoval za potřebné, by nařídil veřejné zasedání. Tato koncepce odpovídá jednak poţadavkům Evropské unie na to, aby se jednalo o rychlé a neformální řízení bez zbytečných procedur, jednak je moţná s ohledem na skutečnost, ţe nejde o řízení o vině a trestu v klasickém slova smyslu, ale jde pouze o posouzení podmínek pro výkon trestu nebo ochranného opatření nespojeného se zbavením osobní svobody na území České republiky, aniţ by se řešila otázka viny nebo by se ukládal trest. Dotčená osoba přitom má moţnost zvolit si obhájce a zůstává jí zachováno právo na podání opravného prostředku, na jehoţ základě můţe docílit přezkumu soudního rozhodnutí soudem vyššího stupně v plném rozsahu. Samotný výkon trestu nebo ochranného opatření, včetně případné přeměny na nepodmíněný trest, se jiţ řídí vnitrostátní úpravou.

K § 323

V uvedeném ustanovení se vymezují typy rozhodnutí, které lze postupem podle tohoto dílu uznat a vykonat. V zásadě jde o všechny typy alternativních trestů a ochranných opatření, které nejsou spojeny s odnětím svobody, pokud ukládají některé z přiměřených povinností nebo omezení, jeţ jsou vymezeny v § 324, a dále o rozhodnutí o podmíněném odsouzení, podmíněném propuštění nebo podmíněném upuštění od uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody (popř. umoţňuje-li to právní řád jiného členského státu EU, i z ochranného opatření), pokud byl současně nad odsouzeným stanoven dohled nebo mu byla uloţena některá z přiměřených povinností nebo přiměřených omezení uvedených v § 324.

V zásadě platí, ţe takové rozhodnutí musí v jiném členském státu EU vydat justiční orgán, s následujícími výjimkami:

- jiný orgán neţ soud můţe rozhodnout o podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody za současného stanovení dohledu nebo uloţení přiměřených omezení nebo povinností uvedených v § 324,

- v případě, ţe soud rozhodl o podmíněném odsouzení, podmíněném propuštění nebo podmíněném upuštění od uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody, můţe jiný orgán neţ soud rozhodnout o stanovení dohledu nebo uloţení přiměřených povinností nebo omezení.

Uvedené vychází ze skutečnosti, ţe v některých členských státech EU jsou oprávněny činit rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo ukládat dohled či přiměřené povinnosti nebo omezení nejustiční orgány (např. orgány Vězeňské sluţby nebo Probační a mediační sluţby). Zároveň se v tomto ustanovení reaguje na skutečnost, ţe k tomu, aby mohly být trest nebo ochranné opatření v České republice uznány a vykonány, je třeba kromě rozhodnutí jiného orgánu členského státu EU vţdy téţ uznat podkladové rozhodnutí soudu tohoto členského státu EU, na které rozhodnutí tohoto jiného orgánu navazuje, coţ vychází ze skutečnosti, ţe jde o justiční spolupráci v trestních věcech. Stejně tak, pokud je uznáváno rozhodnutí o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody, je třeba zároveň uznat i rozhodnutí, kterým byl nepodmíněný trest uloţen, coţ je významné z hlediska případného následného rozhodnutí o výkonu zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výslovně se stanoví podmínka, ţe podle ustanovení tohoto dílu se postupuje pouze v případě, ţe příslušný členský stát EU má odpovídající prováděcí legislativu, jinak je zapotřebí vyuţít jiných postupů, zejména existujících mezinárodních smluv.

K § 324

V souladu s článkem 4 rámcového rozhodnutí se v odstavci 1 vymezuje okruh omezení a povinností, které musí rozhodnutí jiného členského státu EU ukládat, aby jej bylo moţné převzít k uznání a výkonu. Pokud jde o písmeno e), je poměrně široké a zahrnuje celou škálu povinností a omezení, přičemţ podle převaţujícího názoru členských států EU a Evropské komise můţe jít i o trest zákazu činnosti. Česká republika nezamýšlí učinit prohlášení ve smyslu článku 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí, ţe bude přebírat k výkonu i rozhodnutí ukládající jiné typy povinností nebo omezení.

Další podmínkou pro převzetí rozhodnutí k uznání a výkonu je, ţe osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, má v České republice obvyklé bydliště a zdrţuje se na jejím území nebo lze důvodně předpokládat, ţe se zamýšlí vrátit do České republiky (článek 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí). Obvyklým bydlištěm se rozumí místo, kde se osoba fakticky převáţně zdrţuje, tj. kde zejména vede svou domácnost a kde má své zaměstnání, přičemţ se toto místo nemusí krýt s místem trvalého pobytu. Obdobně je tento pojem vykládán v rámci sociálně-právní ochrany dětí a takový výklad je v souladu s výkladem tohoto pojmu v mezinárodním právu a právu EU, podle něhoţ

- jde o faktický, nikoli právní, pojem, který nelze vţdy ztotoţnit s trvalým či jiným oprávněným pobytem, který má především administrativní povahu,

- jde o místo, kde se fyzická osoba převáţně zdrţuje (kde je těţiště jejího kaţdodenního ţivota), přičemţ by se nemělo jednat pouze o náhodný nebo krátkodobý pobyt (např. dovolená), ale na druhou stranu se nemusí jednat o pobyt nepřetrţitý,

- není rozhodující úmysl osoby se v takovém místě zdrţovat trvale.

Při zjišťování, zda dotčená osoba má na území České republiky obvyklé bydliště se vychází zejména z informací uvedených v osvědčení nebo dodatečně poskytnutých jiným členským státem EU, není úlohou soudu provádět nějaká obsáhlá vlastní šetření. Stejně tak úmysl osoby vrátit se do České republiky dokládá tato osoba (okolnosti dokládající tento záměr by měly být uvedeny v osvědčení – např. ţe zde má příslib zaměstnání, ţije zde její rodina apod.). V případě, ţe jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1 a 2, má Česká republika povinnost rozhodnutí k uznání a výkonu převzít. I přesto je ţádoucí daný postup konzultovat s příslušným orgánem jiného členského státu EU - pokud moţno v samé rané fázi řízení. Faktickým problémem je, ţe i kdyţ právní řád České republiky umoţňuje v nějaké podobě uloţit všechny typy povinností a omezení uvedených v odstavci 1, téměř nejsou k dispozici rekvalifikační, terapeutické a jiné programy pro dospělé osoby, takţe fakticky mnohdy Česká republika nedokáţe efektivní výkon daného rozhodnutí jiného členského státu EU zajistit. Rámcové rozhodnutí přitom z takového důvodu neumoţňuje odmítnout uznání či výkon. Jiţ v rámci úvodních konzultací je tak třeba dbát na to, aby byl na tuto skutečnost jiný členský stát EU upozorněn a nedocházelo k tomu, ţe soud sice rozhodnutí uzná, ale fakticky bude nevykonatelné. Pokud jde o odstavec 3, vymezuje další případy, ve kterých lze rozhodnutí jiného členského státu EU převzít k uznání a výkonu, aniţ by byly splněny obligatorní podmínky pro jeho převzetí. V případě kumulativního splnění podmínek, ţe osoba poţádá o to, aby rozhodnutí jiného členského státu EU bylo uznáno a vykonáno v České republice, tato osoba se zdrţuje na území České republiky nebo lze důvodně předpokládat, ţe se zde zamýšlí zdrţovat, a samosoudce souhlasí s převzetím rozhodnutí soudu tohoto členského státu k uznání a výkonu v České republice z důvodu vhodnosti a účelnosti takového postupu, pokud jde o zajištění úspěšného začlenění této osoby do společnosti, lze takové rozhodnutí převzít k uznání a výkonu. Před tím, neţ soud vysloví souhlas s převzetím rozhodnutí (nebo jej odmítne vyslovit), si vyţádá stanovisko Ministerstva spravedlnosti (v případě nesplnění uloţených povinností nebo omezení můţe dojít k přeměně na nepodmíněný trest odnětí svobody, takţe je stanovisko ministerstva významné z pohledu ústředního orgánu správy vězeňství). Vyţadování souhlasu Ministerstva spravedlnosti podle odstavce 4 se tak týká jen postupu podle odstavce 3, nikoli postupu podle odstavce 2. Nepředpokládá se formální rozhodnutí o udělení nebo odmítnutí souhlasu, příslušný orgán jiného členského státu EU se pouze vyrozumí, zda můţe rozhodnutí do České republiky k uznání a výkonu zaslat či nikoli.

K § 325

Uvedené ustanovení vymezuje i pro účely článku 3 rámcového rozhodnutí orgány České republiky příslušné k řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. Místní příslušnost se odvíjí primárně od místa, kde se dotčená osoba zdrţuje, případně od kritéria trvalého pobytu. Pokud nelze místní příslušnost stanovit ani podle jednoho z uvedených kritérií (např. zdrţuje-li se osoba v jiném členském státě EU a nikdy neměla na území ČR trvalý pobyt), je dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6. Tento soud je zvolen z toho důvodu, ţe podle § 38 zákona o soudech a soudcích je dána jeho obecná příslušnost k řízení v trestních věcech týkajících se občanů České republiky, jde-li o výkon rozhodnutí cizozemského soudu podle mezinárodní smlouvy, s níţ vyslovil souhlas Parlament, jíţ je Česká republika vázána a která byla vyhlášena, tj. jiţ má s mezinárodní agendou zkušenosti. Aby nedocházelo k zbytečným prodlevám a s ohledem na mezinárodní prvek, kdy je třeba postavit najisto, kdo je partnerem příslušného orgánu jiného členského státu EU v České republice, se stanoví, ţe jednou zaloţená příslušnost soudu se v řízení jiţ nemění, i kdyby se změnily skutečnosti rozhodné pro její zaloţení. Vzhledem k tomu, ţe ve vykonávacím řízení je k některým úkonům stanovena zvláštní místní příslušnost, stanoví se, ţe zvláštní příslušnost ve vykonávacím řízení není dotčena. V případě negativního kompetenčního konfliktu se postupuje přiměřeně podle § 24 trestního řádu, tj. o příslušnosti rozhodne nejblíţe společně nadřízený soud. Dále se Ministerstvu spravedlnosti výslovně stanoví povinnost součinnosti i ve vztahu k orgánům jiného členského státu EU, neboť pro ně můţe být poměrně obtíţné určit příslušný okresní soud s ohledem na jejich počet, kromě toho je ţádoucí pomocná úloha Ministerstva spravedlnosti i pro potřeby úvodních konzultací. Mimoto se stanoví soudům informační povinnost vůči Ministerstvu spravedlnosti, vázaná na jeho výslovnou ţádost, pokud jde o informace o počtu řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti a jejich výsledku, a to za účelem podávání zpráv orgánům EU a usnadňování spolupráce s jinými členskými státy EU. Bez této informační povinnosti by Ministerstvo spravedlnosti nemohlo zmíněné úkoly plnit.

K § 326

Výslovně se vymezuje okamţik, kterým se zahajuje řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU. Upravuje se téţ výslovně postup samosoudce v případě, ţe nejsou naplněny podmínky pro převzetí rozhodnutí (§ 324). V takovém případě se řízení ukončí a o jeho ukončení se vyrozumí jednak orgán jiného členského státu EU, který do České republiky rozhodnutí k uznání a výkonu zaslal, a jednak státní zástupce, byl-li jiţ ve věci činný, a obhájce, byl-li zvolen nebo ustanoven. V takovém případě samosoudce tedy nemusí formálně rozhodovat o neuznání rozhodnutí, ale pouze provede do spisu záznam, v němţ uvede důvody, pro které dospěl k závěru, ţe se řízení končí. Obdobně se postupuje i v případě, ţe provedení řízení brání překáţka, která není důvodem pro neuznání rozhodnutí (např. dotčená osoba zemřela), a příslušný orgán jiného členského státu EU je nečinný nebo neuvede skutečnosti, které by umoţnily jiný postup.

K § 327

Výslovně se umoţňuje poţadovat po příslušném orgánu jiného členského státu EU dodatkové informace, jsou-li zcela nezbytné pro rozhodnutí. Zásadně se vychází z toho, ţe by mělo postačovat rozhodnutí jiného členského státu EU s osvědčením (je třeba přitom upozornit, ţe v souladu s rámcovým rozhodnutím lze od jiného členského státu EU nárokovat překlad do českého jazyka pouze u osvědčení, nikoli téţ u rozhodnutí, které si samosoudce musí přeloţit na vlastní náklady). Upravuje se i způsob, jakým samosoudce postupuje, je-li příslušný orgán jiného členského státu EU nečinný a poţadovaná informace je takového rázu, ţe bez ní nelze o uznání rozhodnout. Specifický postup je pak v § 328 odst. 5 upraven ve vztahu k nedostatkům osvědčení, kdy v případě neodstranění zjištěných nedostatků ve stanovené lhůtě můţe samosoudce rozhodnutí z tohoto důvodu neuznat, tj. jde přímo o jeden z důvodů pro neuznání rozhodnutí vydaného jiným členským státem EU. Jak jiţ bylo uvedeno, navrhuje se koncepce, podle níţ by v tomto typu řízení rozhodoval samosoudce okresního soudu, aniţ by v zásadě konal veřejné zasedání, nicméně pokud by to povaţoval za potřebné k projednání určitých otázek, má moţnost veřejné zasedání nařídit (v takovém případě, je-li dotčená osoba v postavení odsouzeného a nachází-li se v jiném členském státě EU ve výkonu vazby, trestu nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném zasedání se nevyrozumívá a toto zasedání se koná za účasti jejího obhájce). V souladu s článkem 12 rámcového rozhodnutí se stanoví šedesátidenní pořádková lhůta, ve které by mělo být učiněno rozhodnutí o uznání a výkonu. Do této lhůty se nezapočítává doba, po kterou je pořizován překlad rozhodnutí jiného členského státu EU do českého jazyka, případně jsou doplňovány jiné informace, je-li dán rozpor mezi osvědčením a rozhodnutím. V případě, ţe samosoudce uvedenou lhůtu překročí, je povinen o tom neprodleně informovat příslušný orgán jiného členského státu EU a uvést důvody takového postupu, včetně předpokládané délky doby, kterou bude ještě potřebovat, neţ učiní rozhodnutí.

Dále se stanoví podmínka písemného vyjádření státního zástupce před rozhodnutím

soudu, která je nezbytným předpokladem pro plnohodnotné zastupování veřejného zájmu v tomto řízení. Bez této podmínky by státní zástupce mohl veřejný zájem uplatňovat pouze v rámci stíţnosti proti rozhodnutí samosoudce (pokud by výjimečně nebylo konáno veřejné zasedání), tj. ve velmi krátké třídenní lhůtě k podání stíţnosti se (aţ po rozhodnutí v prvním stupni) s věcí teprve začít seznamovat a posoudit důvodnost podání stíţnosti. V návaznosti na článek 20 rámcového rozhodnutí, který stanoví, ţe skrývá-li se dotčená osoba nebo nemá-li nadále oprávněný obvyklý pobyt ve vykonávajícím státě, můţe příslušný orgán vykonávajícího státu předat pravomoc vykonávat dohled nad probačními opatřeními nebo alternativními tresty a přijímat veškerá další rozhodnutí související s rozsudkem zpět příslušnému orgánu vydávajícího státu, se upravuje postup v případě, ţe se osobě nezdaří ani po opakovaných pokusech doručit prvoinstanční rozhodnutí z důvodu jejího neznámého pobytu, tj. rozhodnutí nenabude právní moci. V takovém případě se řízení ukončí a informuje se o tom příslušný orgán jiného členského státu EU, na nějţ téţ přechází pravomoc rozhodnutí vykonat. Vzhledem k tomu, ţe podle článku 9 rámcového rozhodnutí má jiný členský stát EU moţnost vzít rozhodnutí s osvědčením zpět aţ do doby zahájení výkonu trestu, ochranného opatření nebo uloţených povinností či omezení, zejména z důvodu, ţe je po přizpůsobení českému právnímu řádu nepovaţuje za dostačující, nebo nepovaţuje za dostatečnou délku náhradního trestu odnětí svobody, který lze podle trestních předpisů České republiky uloţit v případě neplnění uloţených povinností či omezení dotčenou osobou, je třeba mu reálně umoţnit, aby mohl toto své oprávnění realizovat. Z tohoto důvodu je třeba jej vyrozumět uţ o nepravomocném rozhodnutí, aby mohl zváţit, zda mu podmínky, za kterých bude vykonávána sankce podle právního řádu České republiky, vyhovují, nebo zda vezme rozhodnutí s osvědčením zpět. Následně se příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí i o tom, ţe rozhodnutí nabylo právní moci.

K § 328

V uvedeném ustanovení jsou vymezeny důvody, ze kterých je moţné odmítnout uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu EU. Tyto důvody korespondují s článkem 11 rámcového rozhodnutí, jde např. o skutečnost, ţe uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU brání překáţka rei iudicatae, není dána oboustranná trestnost (Česká republika bude činit prohlášení podle čl. 10 odst. 4 rámcového rozhodnutí, ţe bude trvat na přezkumu oboustranné trestnosti, tj. ţe čl. 10 odst. 1 rámcového rozhodnutí se neuplatní), uznání a výkonu takového rozhodnutí brání promlčení nebo imunity, kterých dotčená osoba, vůči níţ rozhodnutí směřuje, poţívá, dotčená osoba není odpovědná vzhledem k svému věku, apod. Jedním z důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu je i nedostatečná délka výměry trestu nebo ochranného opatření, nebo délka uloţeného dohledu, přiměřené povinnosti nebo omezení, tento důvod se však umoţňuje neuplatnit v případě, ţe výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU jinak nelze dosáhnout, např. nachází-li se dotčená osoba na území České republiky a nebylo by ji moţné předat do jiného členského státu EU, o jehoţ rozhodnutí jde, na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jinak však v zásadě platí, ţe tresty a ochranná opatření v délce trvání kratší neţ čtyři měsíce by se neměly předávat kvůli technickým obtíţím a z ekonomických důvodů, zejména pokud je osoba ještě na území státu, o jehoţ rozhodnutí jde. Kromě uvedených důvodů je třeba zohlednit i úvodní ustanovení celého zákona, zejména § 5, který se uplatní vedle důvodů uvedených v tomto ustanovení. Samosoudci se umoţňuje, aby se v případě, ţe má pochybnosti o výsadě nebo imunitě osoby, vůči níţ rozhodnutí jiného členského státu směřuje, nebo o jejich rozsahu, obrátil na Nejvyšší soud. V návaznosti na rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, se do důvodů pro neuznání rozhodnutí doplňuje další důvod spočívající ve skutečnosti, že rozhodnutí jiného členského státu EU bylo vydáno v nepřítomnosti dotčené osoby, ledaže jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3. Obligatorní důvody pro neuznání jsou v odstavcích 4 a 5 doplněny fakultativními důvody, neboť v některých případech může být vhodnější rozhodnutí jiného členského státu EU uznat i navzdory tomu, že jsou tyto důvody dány (např. je-li důvodem skutečnost, že čin byl spáchán na území České republiky, pak by v případě odmítnutí uznání nedošlo k výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU, ale zároveň by z důvodu zásady ne bis in idem bylo vyloučeno postihnout pachatele za daný trestný čin i v České republice). Pokud jde o důvod týkající se nedostatků osvědčení, předpokládá se, že Česká republika bude osvědčení přijímat pouze v českém jazyce, tj. nebude činit prohlášení ohledně dalších jazyků, jak umožňuje rámcové rozhodnutí. Pokud jde o Slovenskou republiku, ohledně jazykového režimu mezi Českou a Slovenskou republikou se připravuje speciální bilaterální úmluva. V odstavci 6 se klade důraz na předchozí konzultace s příslušným orgánem jiného členského státu EU před tím, než jsou uplatněny vybrané důvody pro neuznání rozhodnutí.

K § 329

V tomto ustanovení se stanoví, která všechna rozhodnutí jiného členského státu EU je třeba uznat (a v případě, ţe je jiný členský stát EU nezašle, si je od něj vyţádat). Jako zásada platí, ţe pokud se uznává rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, vţdy se uzná i rozhodnutí soudu o uloţení takového nepodmíněného trestu, neboť toto rozhodnutí je významné z hlediska následného případného rozhodnutí o výkonu zbytku trestu, pokud odsouzený poruší uloţené povinnosti či omezení. Kromě toho je to rozhodnutí o uloţení nepodmíněného trestu, které je tím rozhodným pro další postup v České republice. To samé se uplatní ve vztahu k ochrannému opatření, pokud právní řád jiného státu umoţňuje předčasné propuštění z jeho výkonu. Pokud se uznává rozhodnutí jiného orgánu neţ soudu jiného členského státu EU, kterým byl uloţen dohled nebo přiměřené povinnosti či omezení, je třeba vţdy uznat téţ rozhodnutí soudu o podmíněném odsouzení, podmíněném propuštění nebo podmíněném upuštění od uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody (popř. ochranného opatření), na jehoţ základě bylo vydáno. V případě podmíněného propuštění je pak třeba uznat i rozhodnutí soudu o uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody (popř. ochranného opatření – viz výše, tj. celkem se budou uznávat tři rozhodnutí).

K § 330

Pokud jde o způsob uznání rozhodnutí jiného členského státu EU, vychází se z obecné úpravy uznávání. Koncepce uznávání u podmíněného propuštění je taková, ţe samosoudce rozhodne, ţe se pokračuje ve výkonu uloţeného trestu, tj. zkušební doba běţí od doby, kdy počala běţet v jiném členském státu EU na základě jeho rozhodnutí, stanovený konec této zkušební doby soud pouze zkrátí v případě, ţe by přesáhla maximální dobu stanovenou právním řádem České republiky. U podmíněného propuštění soud zároveň uzná rozhodnutí jiného členského státu EU o odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a pro případ, ţe by došlo k porušení podmínek stanovených podmíněně propuštěnému v rozhodnutí o uznání, uvede i délku zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody, který má být vykonán (s případným sníţením výměry na maximální hranici stanovenou trestním zákoníkem) a rozhodne o způsobu výkonu tohoto trestu (zařazení do typu věznice). Rámcové rozhodnutí neumoţňuje odmítnout uznání rozhodnutí jiného členského státu EU z důvodu, ţe ukládá některou z povinností nebo omezení uvedených v článku 4 rámcového rozhodnutí a v tomto jiném členském státu EU je taková povinnost součástí alternativního trestu, zatímco v České republice lze odpovídající povinnost uloţit jen jako přiměřenou povinnost, tj. pouze ve spojení s podmíněným odloţením výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, podmíněným propuštěním z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody či s podmíněným upuštěním od nepodmíněného trestu odnětí svobody, popř. jde o dohled, nebo naopak. I pro takové případy je tedy nezbytné stanovit způsob uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU, tj. provést určitou adaptaci uloţeného trestu, která by však nevedla k zhoršení postavení odsouzeného. Navrhuje se následující koncepce: V případě, ţe v jiném členském státu EU jde o alternativní trest, za který je moţné uloţit náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody ve stanovené délce, tento trest se v České republice uzná a vykoná jako podmíněné odsouzení s dohledem (při uloţení stanovené povinnosti nebo omezení). V případě, ţe v jiném členském státu EU jde o alternativní trest, za který nelze uloţit náhradní nepodmíněný trest odnětí svobody ve stanovené délce, tento trest se uzná a vykoná jako samostatný dohled, přičemţ se předpokládá, ţe Česká republika učiní prohlášení podle článku 14 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí, ţe v případě porušení uloţených povinností a omezení nebude Česká republika přijímat ţádná následná rozhodnutí a bude na jiném členském státu EU, aby přijal návazná opatření v souladu se svým vnitrostátním právem.

K § 331

Vzhledem k tomu, ţe podle nové koncepce se o uznání rozhodnutí ukládajícího trest nebo ochranné opatření nespojené se zbavením osobní svobody rozhoduje usnesením, připouští se výslovně stíţnost s odkladným účinkem. Takovou stíţnosti nelze napadat důvody, pro které bylo rozhodnutí jiným členským státem EU vydáno, tj. nelze jí napadat otázku viny nebo přiměřenosti daného trestu. Stíţnost se omezuje pouze na otázky spojené s řízením o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU a rozhodnutím o uznání a výkonu. V odstavci 2 se pak upravuje postup stíţnostního soudu v případě, ţe by ve stíţnostním řízení nastal některý z důvodů, pro který nelze v řízení pokračovat.

K § 332

V daném ustanovení se upravuje vnitrostátní postup v případě, ţe příslušný orgán jiného členského státu EU vezme zpět rozhodnutí s osvědčením v jednotlivých fázích řízení o uznání a výkonu. Pokud tak orgán jiného členského státu EU učiní do doby, neţ rozhodnutí o uznání nabude právní moci, samosoudce (a ve stíţnostním řízení předseda senátu) vezme usnesením zpětvzetí rozhodnutí a osvědčení na vědomí, čímţ je řízení ukončeno. Pokud tak orgán jiného členského státu EU učiní po nabytí právní moci rozhodnutí o uznání, ale ještě před zahájením výkonu uznané sankce, samosoudce učiní opatření k tomu, aby výkon nebyl zahájen. Pokud však jiţ došlo k zahájení výkonu sankce, nelze rozhodnutí s osvědčením vzít podle článku 9 odst. 4 rámcového rozhodnutí zpět, tudíţ se k takovému zpětvzetí nepřihlíţí, o čemţ samosoudce příslušný orgán jiného členského státu EU vyrozumí.

K § 333

Pokud jde o vykonávací řízení, postupuje se v něm podle příslušných ustanovení hlavy dvacáté první trestního řádu. V případě, ţe osoba zavdá příčinu k uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody tím, ţe poruší stanovené povinnosti a omezení, postupuje se rovněţ podle trestněprávních předpisů, tj. podle typu sankce se rozhodne o výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, o výkonu náhradního trestu, o výkonu ochranného opatření nebo o přijetí jiných opatření (např. u obecně prospěšných prací, kdy lze přijmout ještě jiná opatření neţ přeměnu na nepodmíněný trest odnětí svobody). Pouze v případě, ţe je nad odsouzeným vykonáván samostatný dohled (tj. jde o případ uvedený v § 330 odst. 4), nebo je vykonáván dohled při podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se v případě porušení uloţených povinností odsouzeným nepodmíněný trest odnětí svobody nevykonává, neboť délka tohoto nepodmíněného trestu není jiným členským státem EU stanovena a samosoudce by tak vlastně rozhodoval o uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a tudíţ by se musel zabývat i otázkou viny, coţ mu nepřísluší. Proto se v odstavci 2 pro tyto případy stanoví, ţe samosoudce o této skutečnosti neprodleně vyrozumí příslušný orgán jiného členského státu EU za účelem převzetí dalšího výkonu trestu. Vyrozumění se zasílá na formuláři, který je obsaţen v příloze II rámcového rozhodnutí. Předpokládá se, ţe Česká republika učiní prohlášení v souladu s článkem 14 odst. 3 rámcového rozhodnutí, ţe nebude přebírat odpovědnost za výkon rozhodnutí v uvedených případech (oproti tomu, pokud se v České republice vykonává alternativní trest a právo jiného členského státu EU nepřipouští uloţení náhradního trestu odnětí svobody v případě jeho neplnění, je moţné v České republice takový náhradní trest odnětí svobody uloţit a vykonat, neboť se při výkonu zásadně postupuje podle právních předpisů České republiky a náhradní trest se jiţ neukládá v přímé spojitosti k spáchanému trestnému činu, ale v návaznosti na neplnění alternativního trestu, tj. neposuzuje se zde otázka viny, ale reaguje se na chování odsouzeného, který zavdal svým chováním důvod pro uloţení náhradního trestu odnětí svobody). Kromě toho můţe samosoudce předat výkon zpět jinému členskému státu EU, pokud jej o to tento stát poţádá z důvodu, ţe se v tomto státě vede proti dané osobě trestní řízení.

V souladu s rámcovým rozhodnutím se dále vymezují specifické důvody pro upuštění

od dalšího výkonu trestu nebo ochranného opatření nebo dohledu. Jde zejména o skutečnosti, které podle právního řádu jiného členského státu EU brání dalšímu výkonu (milost, amnestie nebo jiné obdobné rozhodnutí či skutečnost), faktickou nemoţnost výkon provést z důvodu nezvěstnosti dotčené osoby, změnu místa obvyklého bydliště dotčené osoby nebo předání výkonu zpět jinému členskému státu EU. V případě, ţe nastane skutečnost, která podle právního řádu jiného členského státu EU brání dalšímu výkonu, se samosoudci výslovně stanoví povinnost zjišťovat, jaké právní účinky má amnestie, milost nebo jiná obdobná skutečnost v jiném členském státu EU. Zjištění této skutečnosti je významné z hlediska zahlazení odsouzení a výmazu z evidence Rejstříku trestů, kdy je třeba zajistit, aby došlo k výmazu odsouzení zapsaného do evidence na základě uznání rozhodnutí jiného členského státu EU. Přitom se stanoví, ţe má-li určitá skutečnost v jiném členském státě EU účinky, ţe se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, pak se tyto účinky přiznají této skutečnosti i v České republice. Pokud uvedená skutečnost takové účinky nemá, pak je třeba vyčkat, aţ podle sdělení jiného členského státu EU dojde k výkonu uznaného rozhodnutí, nebo aţ nastane jiná skutečnost spojena s příslušnými právními účinky. Pokud dojde k upuštění od výkonu v ostatních případech uvedených v odstavci 4, pak samosoudce poţádá příslušný orgán jiného členského státu EU, aby jej vyrozuměl o tom, kdy byly trest nebo ochranné opatření nebo dohled vykonány, nebo ţe nastala skutečnost, pro kterou se podle právního řádu tohoto státu na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena. Tato informace je významná z hlediska zahlazení odsouzení a výmazu z evidence Rejstříku trestů. Stejně tak se upravuje postup v případě, ţe dojde k pravomocnému zrušení uznaného rozhodnutí v jiném členském státě EU. V takovém případě nemůţe dotčená osoba nést nepříznivé důsledky odsouzení a je třeba zrušit i uznávací rozhodnutí a zajistit tak, aby dotčená osoba neměla záznam v evidenci Rejstříku trestů. Dále se stanoví postup pro částečné upuštění od výkonu trestu nebo ochranného opatření nebo dohledu, kdy se proti usnesení, kterým se stanoví zbytek trestu (ochranného opatření, dohledu), který má být vykonán, připouští stíţnost. V posledním odstavci se stanoví, ve kterých případech přechází právo vykonat uznané rozhodnutí zpět na jiný členský stát EU. Vzhledem k tomu, ţe je zapotřebí zkoordinovat postup s jiným členským státem EU, stanoví se, ţe při ukončení výkonu trestu nebo ochranného opatření v České republice je třeba postupovat ve spolupráci s příslušným orgánem jiného členského státu EU tak, aby byla zajištěna kontinuální kontrola nad dotčenou osobou.

K § 334

V tomto ustanovení je zakotvena informační povinnost pro samosoudce, aby byla zajištěna výměna informací a pokud moţno kontinuita při zajištění výkonu trestu nebo ochranného opatření nad dotčenou osobou. K vyrozumění o uvedených skutečnostech lze vyuţít standardizovaného formuláře uvedeného v příloze II rámcového rozhodnutí, nicméně není to povinnost.

K § 335

Provádí se článek 22 rámcového rozhodnutí, podle něhoţ nese náklady řízení o uznání a výkonu vykonávající stát, tj. v tomto případě Česká republika.

K § 336

Uvedené ustanovení v odstavci 1 typově vymezuje, jaká rozhodnutí soudu lze zaslat jinému členskému státu EU postupem podle tohoto dílu k uznání a výkonu. Spadají sem rozhodnutí ukládající podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení dohledu nebo uloţení přiměřených omezení nebo povinností, rozhodnutí o podmíněném odsouzení, je-li stanoven dohled nebo uloţeny přiměřená omezení nebo povinnosti, nebo rozhodnutí o podmíněném upuštění od potrestání za současného stanovení dohledu. Z alternativních trestů sem spadá trest domácího vězení, trest obecně prospěšných prací, trest zákazu činnosti (odpovídá typově omezení uvedenému v článku 4 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí) a trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Z ochranných opatření přichází v úvahu ambulantní ochranné léčení (zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je řešeno v rámci ustanovení o konfiskačním příkazu). Uvedená rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU k uznání a výkonu pouze v případě, ţe ukládají některou z povinností nebo omezení, jeţ jsou uvedeny v § 324 odst. 1. Mezi tresty není zařazen trest zákazu pobytu, neboť typově neodpovídá povinnostem nebo omezením vymezeným v článku 4 odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí, který je vykládán tak, ţe má jít o zákaz typu zákazu navštěvovat určitá místa, např. bary, sportovní areály atd., a nikoli ţe je zakázáno pobývat v určitém obvodu. Taková povinnost je nepřenositelná. Uvedená rozhodnutí lze zaslat do určitého členského státu EU i v případě, ţe ukládají jinou povinnost nebo omezení, neţ je uvedeno v § 324, pokud tento stát učiní podle článku 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí prohlášení, ţe je ochoten nad tímto jiným typem povinnosti či omezení vykonávat dohled. Pokud soud zasílá rozhodnutí do jiného členského státu EU k uznání a výkonu, je třeba, aby bylo dostatečně specifikováno, jaká omezení či povinnosti mají být v tomto jiném členském státě uplatňovány (zejména v případě, ţe je nad odsouzeným stanoven dohled). Spolu s rozhodnutím o podmíněném propuštění je třeba do jiného členského státu EU vţdy zaslat téţ rozhodnutí, kterým byl nepodmíněný trest odnětí svobody uloţen (rozhodnutí se zasílají v českém jazyce). I zde se zdůrazňuje, ţe tento postup lze vyuţít jen vůči těm členským státům EU, které mají příslušnou prováděcí právní úpravu (vůči ostatním státům je třeba vyuţívat jiných postupů, zejména existujících mezinárodních úmluv).

K § 337

Uvedené ustanovení stanoví základní podmínky, které je zapotřebí splnit, aby příslušné rozhodnutí soudu mohlo být v jiném členském státu EU uznáno a vykonáno. Rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU, pokud má dotčená osoba na jeho území obvyklé bydliště a nachází se na území tohoto členského státu EU, nebo z okolností vyplývá, ţe se do tohoto členského státu zamýšlí vrátit. Rozhodnutí lze zaslat k uznání a výkonu i do jiného členského státu EU, pokud o to dotčená osoba poţádá a tento stát s takovým postupem souhlasí. Rozhodnutí nelze zaslat souběţně do více států. Jinému členskému státu EU je zapotřebí zaslat předmětné rozhodnutí (zpravidla ověřenou kopii) a připojit k němu vyplněné osvědčení v úředním jazyce tohoto členského státu EU, příp. v jiném jazyce, o kterém prohlásí, ţe je v něm ochoten osvědčení přijmout. Na ţádost se jinému členskému státu EU poskytnou další potřebná doplnění či rozhodnutí. Při zjišťování příslušného orgánu nebo podmínek v jiném členském státě EU můţe soud poţádat o spolupráci Ministerstvo spravedlnosti (mezinárodní odbor trestní). Rozhodnutí lze zaslat do jiného členského státu EU i poté, co jiţ byl zahájen jeho výkon v České republice. Příslušnost k zaslání rozhodnutí jinému členskému státu EU se odvíjí od příslušnosti k učinění rozhodnutí, tj. příslušný k zaslání rozhodnutí jinému členskému státu EU bude soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody zasílá do jiného členského státu EU odsuzující soud z podnětu soudu, který rozhodl o podmíněném propuštění.

Mimoto se stanoví ve vztahu k rozhodnutím ukládajícím trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti zaslaným do jiných členských států EU k uznání a výkonu obdobná informační povinnost jako v § 325 odst. 5 u uznání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU ukládajících trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti v České republice.

K § 338

V souladu s článkem 9 odst. 4 rámcového rozhodnutí se umoţňuje, aby soud vzal své rozhodnutí s osvědčením zpět, zejména nepovaţuje-li podmínky pro výkon sankce v jiném členském státě EU za dostatečné z hlediska naplnění jejího účelu (nebo je naopak po provedené adaptaci povaţuje za příliš přísné). Stejně soud postupuje i v případě, ţe je jiným členským státem EU vyrozuměn o maximální délce trvání náhradního trestu odnětí svobody, který můţe být uloţen podle jeho právního řádu v případě neplnění uloţené sankce a soud tuto délku trvání náhradního trestu povaţuje buď za příliš mírnou, nebo naopak za příliš přísnou. K zpětvzetí osvědčení a rozhodnutí je třeba přistoupit neprodleně, nejpozději ve stanovené lhůtě. Po zahájení výkonu sankce v jiném členském státu EU jiţ není moţné zpětvzetí osvědčení a rozhodnutí zohlednit.

K § 339

V tomto ustanovení se stanoví, jaké důsledky jsou spojeny se zasláním rozhodnutí do jiného členského státu EU k uznání a výkonu. V případě, ţe jiný členský stát EU rozhodnutí uzná a zahájí jeho výkon, přechází na něj právo rozhodnutí vykonat a výkon je v České republice nepřípustný. O vrácení pravomoci vykonat rozhodnutí můţe soud poţádat pouze v případě, ţe se proti dotčené osobě v České republice vede jiné trestní řízení. Jinak lze pokračovat ve výkonu rozhodnutí pouze v případech uvedených v odstavci 2. V případě, ţe pravomoc vykonávat uloţenou sankci přejde zpět na Českou republiku, lze ji vykonat jen ve zbylém rozsahu (tj. připouští-li to povaha sankce, provede se zápočet).

V odstavci 3 je soudu stanovena informační povinnost ohledně všech skutečností, které mají dopad na výkon uloţeného trestu nebo ochranného opatření. Pokud jiný členský státu EU v souladu s článkem 14 odst. 3 rámcového rozhodnutí učinil prohlášení, ţe v některých případech nebude zajišťovat výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, výkon se vrací do České republiky a soud tento stát namísto o skutečnostech majících vliv na průběh výkonu trestu informuje o tom, ţe v České republice byl nařízen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo byl nařízen výkon ochranného léčení.

K části šesté – Přechodná a závěrečná ustanovení

V přechodných ustanoveních se upravují pravidla, jakým způsobem má být postupováno v řízeních upravených tímto zákonem, pokud byla zahájena ještě před nabytím jeho účinnosti, jakoţ i v dalších věcech, u kterých je třeba postavit najisto, jak se v nich bude postupovat s ohledem na přijetí nové právní úpravy - tj. zda se budou řídit dosavadní právní úpravou nebo jiţ novým zákonem. Obvyklým pravidlem je, ţe řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadní právní úpravy, tj. podle příslušných ustanovení hlavy XXV. trestního řádu (ve znění do nabytí účinnosti tohoto zákona). Z tohoto pravidla se však uplatní určité výjimky pro případy, kdy je třeba dát přednost nové právní úpravě s ohledem na to, ţe některý institut se oproti dosavadní právní úpravě podstatně mění tak, ţe je mnohem flexibilnější a jednodušší, a tudíţ je ţádoucí, aby byl v nové podobě pouţit i v jiţ probíhajících řízeních. Tak je tomu např. v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, pokud ještě nedošlo k vyhlášení rozhodnutí o návrhu Ministerstva spravedlnosti na uznání cizozemského rozhodnutí, nebo v případě institutu zkráceného předávacího řízení (nově zjednodušeného předání), pokud ještě nedošlo k vyhlášení rozhodnutí o předání. Podle nové právní úpravy se postupuje v řízení o předání osoby i v případě, ţe dosud nebylo vyhlášeno rozhodnutí o předání a státní zástupce podal soudu návrh na zamítnutí předání z důvodu uvedeného v dosavadním § 411 odst. 6 písm. e) trestního řádu. S ohledem na preciznější vymezení personálních otázek spojených se zastoupením České republiky v Eurojustu v novém zákoně je rovněţ zapotřebí upravit běh a délku funkčních období národního člena a jeho zástupce, kteří byli jmenováni před nabytím účinnosti tohoto zákona, a to tak, ţe se pro ně neuplatní délka funkčního období uvedená v tomto zákoně a budou ve svých funkcích působit po dobu, na kterou byli jmenováni. S ohledem na to se upravuje i délka funkčního období asistenta, který před nabytím účinnosti tohoto zákona jmenován nebyl, a je tedy zapotřebí jej najmenovat nově. Vzhledem k tomu, ţe jde o pomocnou osobu národního člena, jejíţ funkční období je nerozlučně spjato s funkčním obdobím národního člena, stanoví se, ţe asistent se najmenuje na dobu, která končí shodně s funkčním obdobím dosavadního národního člena. Pokud jde o soudce jmenovaného do seznamu soudců, kteří mohou zasedat ve společném kontrolním orgánu Eurojustu jako členové nebo jako soudci ad hoc, jehoţ funkční období dosud nebylo vymezeno, stanoví se, ţe mu funkční období začíná plynout ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Dále se z dosavadní právní úpravy s dílčí formulační změnou přebírá přechodné ustanovení upravující účinky záznamu pořízeného v Schengenském informačním systému za účelem zatčení a vydání nebo předání osoby do doby, neţ bude moţné prostřednictvím Schengenského informačního systému předávat všechny údaje odpovídající náleţitostem evropského zatýkacího rozkazu uvedeným ve stanoveném formuláři, kdy je třeba vţdy následně doručit listinný originál evropského zatýkacího rozkazu (toto pravidlo platí obdobně i pro zatýkací rozkaz vydávaný v rámci spolupráce České republiky s Islandem a Norskem). Pokud jde o společný vyšetřovací tým, který byl zřízen před nabytím účinnosti tohoto zákona, uplatní se, pokud jde o jeho sloţení a řízení, pravidla obsaţená v dohodě o jeho zřízení, tj. jeho vedoucím můţe být i jiná osoba neţ státní zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení podle trestního řádu. Nová právní úprava nemůţe nijak měnit obsah jiţ uzavřené dohody a na její platnost nemá ţádný vliv. S ohledem na nové pojetí mezinárodního zatýkacího rozkazu v tomto zákoně se výslovně stanoví, ţe mezinárodní zatýkací rozkaz vydaný před nabytím účinnosti tohoto zákona se povaţuje za ţádost o provedení opatření nezbytných pro vyţádání osoby z cizího státu podle § 79 odst. 1 tohoto zákona. Tj. zůstává v platnosti a je s ním nakládáno jako s uvedenou ţádostí.

K § 341 – Účinnost

Datum nabytí účinnosti předmětného zákona je stanoveno zejména s ohledem na závazky České republiky vůči Evropské unii, tj. s ohledem na potřebu co nejrychleji implementovat do českého právního řádu příslušné právní akty Evropské unie. Současně se však přihlíţí k tomu, ţe se jedná o rozsáhlý právní předpis vyţadující odpovídající legisvakanci.

V Praze dne 14. března 2012

RNDr. Petr Nečas, v.r. předseda vlády

JUDr. Jiří Pospíšil, v.r. ministr spravedlnosti