zákon č. 130/2022 Sb.

K části první – změna trestního zákoníku K bodům 1, 17 a 18 (§ 7 odst. 1, § 236 a § 312c odst. 2)

Oproti rámcovému rozhodnutí Rady 2001/413/SVV o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků zavádí tzv. non-cash směrnice v čl. 7 trestněprávní postih jednání spočívajícího v neoprávněném zacházení se zařízeními nebo prostředky, počítačovými údaji nebo jinými prostředky, které byly vytvořeny nebo přizpůsobeny pro účely spáchání krádeže, neoprávněného přisvojení nebo jiného neoprávněného získání hmotného a nehmotného platebního prostředku. Ve vztahu k nehmotným platebním prostředkům je toto jednání stávající právní úpravou již v zásadě pokryto na základě § 231 trestního zákoníku. Typicky půjde o případy výroby, opatření a dalšího zacházení s tzv. skimmovacími zařízeními, která slouží ke sběru elektronických dat z platebních karet. Bankomat či jiný platební terminál lze v tomto smyslu označit za počítačový systém, jehož operační systém zamýšlí pachatel s pomocí skimmovacího zařízení napadnout s cílem neoprávněně získat údaje z platebních karet. Dle dikce non-cash směrnice může jít o jakékoli prostředky či zařízení, s jejichž pomocí lze odcizit či jiným způsobem si neoprávněně přisvojit platební prostředek. Příkladem může být zařízení, které má sloužit k tomu, aby platební karta uvízla v bankomatu, který případně může být i falešný, a karta byla následně odejmuta (ukradnuta) pachatelem. Opatření, výroba a další zacházení se zařízeními sloužícími k neoprávněnému fyzickému získání hmotných platebních prostředků je dle stávající právní úpravy postižitelné pouze jako příprava dle § 20 trestního zákoníku k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 trestního zákoníku. Ustanovení § 231 trestního zákoníku v tomto případě aplikovatelné není, neboť toto zařízení není vytvořené či přizpůsobené k neoprávněnému přístupu k počítačovému systému, ale k fyzickému získání hmotného platebního prostředku do držení pachatele či jiné osoby. Non-cash směrnice nejen že požaduje, aby uvedená jednání byla dokonaným trestným činem a nikoli trestná ve smyslu vývojových stádií trestného činu, ale především vyžaduje postih účastenství na takových trestných činech, což současná právní úprava neumožňuje. Je proto zapotřebí rozšířit vymezení skutkové podstaty trestného činu výroby a držení padělatelského náčiní v § 236 trestního zákoníku, a to o jednání, která spočívají v zacházení se zařízeními určenými k neoprávněnému získání platebního prostředku. V případě výroby skimmovacího zařízení nebo jiného zařízení určeného k neoprávněnému získání (nehmotného) platebního prostředku prostřednictvím počítačového systému bude za splnění zákonných podmínek dán jednočinný souběh § 231 trestního zákoníku s § 236 trestního zákoníku, jelikož je jednak vyrobeno zařízení, které je vytvořeno k neoprávněnému přístupu do počítačového systému (např. do operačního systému bankomatu) a jednak je zároveň určeno k neoprávněnému získání platebního prostředku (např. tím, že skimmingem jsou neoprávněně okopírovány platební údaje z paměťové části karty, čímž dochází fakticky k získání platebního prostředku). V tomto případě tak nebude § 236 trestního zákoníku speciální k § 231 trestního zákoníku, neboť se těmito skutkovými podstatami chrání odlišné zájmy a není proto žádným způsobem vyloučena možnost aplikovat příslušné skutkové podstaty vedle sebe v jednočinném souběhu. Zatímco v případě § 231 trestního zákoníku se chrání důvěrnost, integrita a dostupnost počítačových dat či systémů, objektem § 236 trestního zákoníku je ochrana platebního styku, přičemž oba zmíněné objekty jsou výše popsaným jednáním dotčeny.

Obdobný vztah jako u těchto povahou přípravných jednání je dán i u (dokonaných) trestných činů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 trestního zákoníku (tento trestný čin je současně navrhováno přejmenovat na neoprávněný přístup k počítačovému systému a neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací, blíže viz odůvodnění ke změně § 230 trestního zákoníku) a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 trestního zákoníku. Získáním neoprávněného přístupu do internetového bankovnictví jiné osoby je totiž spáchán jak trestný čin podle ustanovení § 234 trestního zákoníku, které poskytuje ochranu řádnému bezhotovostnímu platebnímu styku, tak i trestný čin podle § 230 trestního zákoníku, což je důsledek překonání bezpečnostního opatření nebo neoprávněného zacházení s přihlašovacími údaji, pomocí nichž byl získán přístup do počítačového sytému. V tomto konkrétním případě byly jedním činem zasaženy dva objekty, což je vyjádřeno jednočinným souběhem těchto trestných činů, který je ostatně možný i dle soudní judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 456/2018 nebo 6 Tdo 1677/2011). Připouští-li tedy judikatura souběh trestných činů podle § 230 trestního zákoníku a § 234 trestního zákoníku, měl by tento vztah být dán také v případě § 231 trestního zákoníku a § 236 trestního zákoníku, a to vzhledem k tomu, že obě tyto skutkové podstaty jsou v zásadě přípravnými jednáními k § 230 trestního zákoníku a § 234 trestního zákoníku. Aspekt „neoprávněného získání“, jež se navrhuje doplnit do § 236 trestního zákoníku, má tedy pokrývat jak případy zařízení určených k neoprávněnému získání hmotného platebního prostředku, tak i platebního prostředku nehmotného, aby byla v obou případech zdůrazněna platební funkce těchto prostředků a zájem na ochraně platebního styku. Případný souběh tohoto trestného činu s trestným činem podle § 231 trestního zákoníku bude dán, pokud šlo v daném případě zároveň o prostředek vytvořený nebo přizpůsobený k neoprávněnému přístupu k počítačovému systému nebo o počítačové heslo či přístupové údaje, pomocí nichž lze získat přístup do počítačového systému [§ 231 odst. 1 písm. a), b)], např. přístupové údaje do systému internetového bankovnictví. Bude-li naopak vyrobeno či opatřeno zařízení, které má sloužit k fyzickému získání (hmotných) platebních prostředků, bude takové jednání naplňovat znaky pouze § 236 trestního zákoníku, neboť zde nedochází k útoku na počítačový systém. Dále je v § 236 trestního zákoníku navrhováno sjednotit jednotlivé typy kriminalizovaných jednání s § 231 trestního zákoníku a doplnit je o uvedení do oběhu, dovoz, vývoz a průvoz. S ohledem na rozšíření jednání, které je v rámci ustanovení § 236 trestního zákoníku navrhováno kriminalizovat, je nutno tuto skutečnost promítnout i do nadpisu § 236 trestního zákoníku, jakož i změnit název tohoto trestného činu ve výčtu obsaženém v § 7 odst. 1 a v § 312c odst. 2 trestního zákoníku a dále v § 4 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Na základě jazykově-gramatického výkladu se rovněž jeví jako vhodné použít u znaku platebních prostředků jednotné číslo [„vytvořený nebo přizpůsobený k padělání, pozměnění nebo k neoprávněnému získání platebního prostředku“] namísto stávajícího množného čísla, jelikož nelze mít za to, že účelem tohoto ustanovení je postihovat pouze výrobu a další zacházení s takovým náčiním či zařízením, které lze použít opakovaně nebo ve vztahu k nejméně dvěma platebním prostředkům. Toto znění ostatně lépe implementuje požadavky non-cash směrnice, kdy podle čl. 7 ve spojení s čl. 4 písm. a), b) a čl. 5 písm. a), b) má být postihována výroba a další zacházení s prostředky, které byly prvotně vytvořeny nebo konkrétně přizpůsobeny pro účely spáchání padělání, pozměnění či neoprávněného získání bezhotovostního platebního prostředku.

K bodům 2 a 21 (§ 33 a § 321a)

V návaznosti na výklad obsažený v obecné části odůvodnění se navrhuje nová skutková podstata trestného činu postihující určité formy jednání osob účastnících se na činnosti nestátních ozbrojených skupin zaměřených na působení v ozbrojeném konfliktu probíhajícím na území jiného státu. Subjekt navrhovaného trestného činu je stanoven obecně (srov. „kdo se účastní…“). Pro naplnění skutkové podstaty není zapotřebí formalizované členství v takové skupině, ale postačuje faktické, byť konkludentní včlenění do tohoto typu skupiny. Nestátní ozbrojenou skupinou se rozumí společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s určitou mírou organizovanosti a trvalosti, kdy takové společenství osob není organizační součástí vojska či ozbrojených sil cizího státu, resp. ani nepodléhá vedení takového státu. Vždy rovněž půjde o skupinu ozbrojenou, byť není nutné, aby byli vždy ozbrojeni všichni členové dané skupiny, postačí splnění této podmínky u části z nich. Znak „zaměřenosti na působení v ozbrojeném konfliktu“ doplňuje charakteristiku nestátní ozbrojené skupiny, když její celková a hlavní orientace musí spočívat v aktivním působení v ozbrojeném konfliktu. Tato aktivní úloha v ozbrojeném konfliktu (spočívající zejména v samotné bojové činnosti) je rovněž smyslem a podstatou existence této skupiny, předpokládá se již při založení skupiny. Pro trestní postih se však nevyžaduje, aby k naplnění tohoto zaměření reálně skutečně došlo. Rovněž to neznamená, že by takto zaměřená skupina nemohla vyvíjet i jiné aktivity, které nemají souvislost s jejím hlavním zaměřením. Znak „zaměření na působení v ozbrojeném konfliktu“ bude naplněn i tehdy, pokud se nestátní ozbrojená skupina bude dosud pouze připravovat na své aktivní působení v probíhajícím ozbrojeném konfliktu, například výcvikem osob. Tento znak pak bude naplněn i v době příměří či klidu zbraní, neboť zaměření skupiny na působení v ozbrojeném konfliktu trvá i za těchto stavů, i když zrovna neprobíhá aktivní bojová činnost. Z daného znění by mělo dále vyplývat, že se v žádném případě nejedná o postih osob, jež by se v zahraničí účastnily činnosti nestátních ozbrojených skupin, které však s ozbrojeným konfliktem nemají nic společného. Například zapojování se do činnosti zahraničních sportovních či loveckých oddílů, byť zcela nevhodně v době, kdy na daném území probíhá ozbrojený konflikt. „Ozbrojený konflikt“ tak není pouze vymezení časového období, kdy lze tento trestný čin spáchat, ale zejména jeden z nezbytných charakteristických znaků nestátní ozbrojené skupiny. Definice ozbrojeného konfliktu vychází z mezinárodního práva veřejného (Ženevské úmluvy z roku 1949 atp.), jakož i z judikatury mezinárodních trestních soudů, a tento pojem je obsažen také v jiných skutkových podstatách trestných činů (srov. § 265, § 266, § 411 až § 416 trestního zákoníku). Ozbrojený konflikt musí probíhat na území jiného státu (tedy státu odlišného od České republiky). Za společensky nejnebezpečnější formy účasti osob ve výše popsané nestátní ozbrojené skupině lze konkrétně označit přímé zapojení se do bojové činnosti, které může vyústit v jednání spočívající v usmrcování a zraňování osob či v rozsáhlé poškozování majetku během ozbrojeného konfliktu, dále pak poskytování či podstoupení výcviku potřebného pro větší „efektivnost“ takového zapojení či pro poskytování takového výcviku dalším osobám a cestování za těmito účely. Vyloučeny z aplikace navrhovaného § 321a trestního zákoníku tak budou osoby požívající ochrany podle mezinárodního humanitárního práva (např. humanitární pracovníci, lékaři, zdravotníci apod.), neboť tyto osoby, jejichž účelem je poskytování humanitární či zdravotnické pomoci, se takto vymezených forem účasti v rámci výlučného výkonu povinností v souladu s mezinárodním humanitárním právem nedopouštějí. Ustanovení

Srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4.2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009 [ASPI ID: JUD181634CZ].

§ 321a trestního zákoníku se nebude vztahovat ani na činnost příslušníků ozbrojených sil České republiky, kteří plní v daných oblastech úkoly v souladu s právním řádem České republiky. Ke spáchání tohoto trestného činu bude potřeba specifického úmyslu, který je v případě poskytování či podstoupení výcviku nebo v případě cestování uveden ve skutkové podstatě výslovně. Trestný čin podle § 321a trestního zákoníku tak nespáchají osoby, které v rámci činností uznaných mezinárodních organizací, jako jsou například složky Mezinárodního červeného kříže, poskytují jiným osobám informace a výcvik týkající se používání výbušnin či zbraní pro účely dekontaminace území, na němž se může nacházet munice či jiný nevybuchlý materiál obdobné povahy zbylý po ozbrojených konfliktech. Obdobně tomu bude i v případě, kdy osoba získá informace týkající se výroby výbušnin a dalších v ustanovení zmíněných látek, materiálů, metod nebo technik, pokud tak činí pro jakékoli jiné účely (vědecké účely, teoretický zájem). V těchto případech nebude naplněna subjektivní stránka navrhovaného trestného činu, která musí být vždy spolehlivě prokázána. Trestní sazba je vzhledem k obdobné povaze jednání pachatele a závažnosti tohoto jednání navrhovaná ve stejné výši, jako je tomu v případě trestného činu služby v cizích ozbrojených silách podle § 321 trestního zákoníku – trest odnětí svobody až na pět let. Změna navrhovaná v § 33 trestního zákoníku navazuje na zavedení nového trestného činu účasti na nestátní ozbrojené skupině zaměřené na působení v ozbrojeném konfliktu podle § 321a trestního zákoníku. Pokud je ještě možné zabránit škodlivému následku nebo jej napravit, je třeba v těchto případech upřednostnit před postihem pachatele institut účinné lítosti, aby pokud možno nedošlo ke škodlivému následku předvídanému trestním zákoníkem (např. osoba poskytne jinému výcvik za účelem zapojení se do ozbrojeného konfliktu, ale ještě předtím, než vycvičená osoba odcestuje, tuto skutečnost oznámí orgánům činným v trestním řízení).

K bodům 3, 9 až 11, 15 a 19 [§ 102a odst. 1, nadpis § 230, § 230 odst. 2 úvodní část ustanovení, § 230 odst. 2 písm. d), nadpis § 232 a § 311 odst. 1 písm. e)]

V § 230 odst. 2 je navrhováno vypustit z úvodní části ustanovení slova „získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a“. Tato podmínka nefiguruje ani v čl. 4 a 5 směrnice o útocích na informační systémy, ani v čl. 4 a 7 Úmluvy Rady Evropy o počítačové kriminalitě (v tzv. Budapešťské úmluvě). Podle těchto ustanovení je vyžadováno postihovat neoprávněné zacházení s daty, aniž by byla zároveň jakkoli stanovena podmínka získání přístupu k počítačovému systému. Takto vymezená podmínka může při restriktivním výkladu vyloučit trestnost jednání, při kterých není třeba získat přístup k danému počítačovému systému, např. při masovém šíření ransomwaru nebo DDoS útocích. Data uložená v počítačovém systému tak lze neoprávněně užít, vymazat, zničit, poškodit, padělat, pozměnit atp., resp. data lze do počítačového systému vložit, přenést či učinit jiný zásah taktéž bez získání přístupu do tohoto systému, např. v případě využití nakaženého systému jako prostředníka pro spáchání útoku na cílový počítačový systém (např. za použití více nakažených systémů propojených do botnetu), přičemž nežádoucí aktivity v cílovém systému (vymazání, zničení, poškození dat aj.) by prováděl až nakažený počítač na základě instrukcí malware útočníka, nikoliv však útočník samotný. Tento útočník by tak přístup do cílového systému nezískal (malware by neměl funkcionalitu do cílového systému přistupovat) – kupříkladu DDoS, prováděný proti cílovému systému prostřednictvím jiného, útočníkem nakaženého systému. Dalším takovým příkladem může být jednání, kdy by útočníkem připravený malware prováděl v cílovém počítačovém systému nežádoucí aktivity samostatně, mimo sféru vlivu útočníka. Jednalo by se tedy o jakousi „nášlapnou minu“, která by existovala samostatně a útočník by na ni již neměl žádný vliv (kupříkladu některé druhy malware umístěného na webové stránky). Vzhledem k tomu, že neoprávněné získání přístupu k počítačovému systému nebo k jeho části není vždy zároveň neoprávněným zásahem do dat ve smyslu § 230 odst. 2 trestního zákoníku, navrhuje se tato jednání odlišovat a jednotlivá jednání uvedená v § 230 odst. 2 písm. a) až d) označit souhrnným výrazem „neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací“, a to jak v úvodní části ustanovení § 230 odst. 2, tak i v názvu samotného trestného činu dle § 230 trestního zákoníku. V tomto směru lze odkázat na směrnici o útocích na informační systémy, která taktéž rozlišuje neoprávněný přístup k informačním systémům (čl. 3) a neoprávněné zasahování do dat (čl. 5), obdobně činí i Budapešťská úmluva (srov. čl. 2 a 4). V návaznosti na současně zaváděnou definici počítačového systému v § 136a trestního zákoníku (viz níže) uvedená formulace pokrývá i zásah do samotných dat uložených v počítačovém systému. Navrhovanou změnu názvu trestného činu podle § 230 trestního zákoníku je pak zapotřebí odpovídajícím způsobem provést i ve výčtu trestných činů v § 102a odst. 1 trestního zákoníku a v § 88a odst. 1 trestního řádu. Za „neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací“ ve smyslu § 230 odst. 2 trestního zákoníku se přitom považuje nejen neoprávněný zásah do počítačového systému, ale rovněž i zásah proti počítačovému systému, kdy nedochází k narušení integrity či důvěrnosti dat v něm uložených, ale i k narušení dostupnosti počítačového systému. Typicky půjde o zásahy, které znemožňují přístup k datům uloženým v počítačovém systému, dále o dočasné nebo trvalé ochromení činnosti počítače, popř. jiného technického zařízení pro zpracování dat, zablokování funkce příslušných programů a další jednání včetně DDoS útoků, které spadají pod § 230 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Ostatně i směrnice o útocích na informační systémy, jakož i Budapešťská úmluva považuje znepřístupnění dat za zásah do informačního, resp. počítačového systému. Vzhledem k tomu, že jednání spadající pod trestný čin poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti v § 232 trestního zákoníku jsou obdobou úmyslných jednání vymezených v § 230 odst. 2 písm. b) a d) trestního zákoníku, je s ohledem na výše uvedené dále navrhováno změnit název trestného činu podle § 232 trestního zákoníku na „neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací z nedbalosti“. U § 230 odst. 2 písm. d) a § 311 odst. 1 písm. e) se pak dále reaguje na skutečnost, že není výslovně pokryt aspekt spočívající v „přenosu dat“, jak to vyžaduje čl. 4 směrnice o útocích na informační systémy, resp. ve spojení s touto směrnicí také čl. 3 odst. 1 písm. i) směrnice o boji proti terorismu. Přenosem dat se ve smyslu výše uvedených skutkových podstat rozumí přenos (počítačových) dat zvenčí do počítačového systému nebo na nosič informací; nejedná se tedy o neveřejný přenos (počítačových) dat do počítačového systému, z něj nebo v jeho rámci ve smyslu § 182 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Jde-li o skutkovou podstatu trestného činu podle § 230 trestního zákoníku, lze jednání spočívající v „přenosu dat“ subsumovat pod „učinění jiného zásahu do programového nebo technického vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat“ v § 230 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, takto ovšem nelze učinit v případě skutkové podstaty teroristického útoku v § 311 trestního zákoníku. Aktuální právní úprava tak umožňuje trestněprávní postih kybernetického útoku učiněného přenosem dat, nikoli však kyberteroristického. V tomto směru je potřebné dané skutkové podstaty uvést do vzájemného souladu, přičemž se jako vhodné ukazuje výslovné doplnění aspektu přenosu dat do obou těchto skutkových podstat. Aby došlo k úplnému uvedení do souladu co do jednotlivých typů jednání v obou skutkových podstatách, je do § 311 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku dále navrhováno doplnit jednání spočívající v učinění jiného zásahu do programového nebo technického vybavení počítačového systému [viz změna u § 120, § 230 odst. 2 písm. d), § 232 odst. 1 písm. b), § 264 odst. 2 a § 267 odst. 2 trestního zákoníku] nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat.

K bodům 4 až 8 a 12 [§ 120, § 136a, § 182 odst. 1 písm. c), § 182 odst. 5 písm. c), § 183 odst. 1, § 230 odst. 2 písm. d), § 232 odst. 1 písm. b), § 264 odst. 2 a § 267 odst. 2]

Zatímco Úmluva Rady Evropy o počítačové kriminalitě (tzv. Budapešťská úmluva) definuje pojem „počítačový systém“ jako „zařízení nebo skupinu propojených nebo přidružených zařízení, z nichž jedno nebo více provádí automatické zpracování dat podle programu“, pojem „informační systém“ podle čl. 2 písm. a) směrnice o útocích na informační systémy je širší a oproti Budapešťské úmluvě zahrnuje navíc počítačová data („jakýkoli přístroj nebo skupina vzájemně propojených nebo přidružených přístrojů, z nichž jeden nebo více provádí na základě programu automatické zpracování počítačových údajů, jakož i počítačové údaje uložené, zpracované, opětovně vyhledané nebo přenesené tímto přístrojem či skupinou přístrojů za účelem jeho či jejich provozu, použití, ochrany a údržby“). Dle výkladové praxe je pojem „počítačový systém“ vymezován v českém právním řádu v souladu s Budapešťskou úmluvou, tzn. za počítačový systém se považuje funkční jednotka, která je složena z jednoho nebo více počítačů (hardware) a přidruženého software vybavení, které je určené k automatickému zpracování digitálních dat. Do tohoto vymezení však nejsou podřazována samotná (počítačová) data, která se od počítačového systému liší – jde o výsledek činnosti počítačového systému či nástroj sloužící k činnosti vlastních počítačových systémů (např. data mající povahu programu, či data vložená do programu aj.). Data tedy nejsou počítačovým systémem ani pod počítačový systém nejsou podřazována. Uvedený nesoulad mezi pojmovými vymezeními byl mj. způsoben tím, že v době přijímání trestního zákoníku neexistovala směrnice o útocích na informační systémy, která byla přijata až později, konkrétně v roce 2013. S pojmem „informační systém“ operuje i později přijatý zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti). Je tedy navrhováno na tento vývoj reagovat a v rámci výkladových ustanovení trestního zákoníku v § 136a zavést definici trestním zákoníkem používaného pojmu „počítačový systém“, který by byl vymezen způsobem, jakým je ve směrnici o útocích na informační systémy definován termín „informační systém“. Zachování stávajícího pojmu „počítačový systém“ vedle „(počítačových) dat“ je vhodné s ohledem na to, že se jednak jedná o již zaužívaný termín v trestním právu a jednak tím dojde k jasnému odlišení od pojmu „informační systém“, který je v českém právním řádu již používán, nicméně v různých právních předpisech je vymezován odlišně a oproti požadavkům směrnice o útocích na informační systémy, resp. Budapešťské úmluvy, úžeji. Toto užší vymezení je zpravidla dáno účelem nebo významem daného informačního systému (např. informační systém veřejné správy, informační systém nakládající s utajovanými informacemi, významný informační systém apod.). Mimo to, uvedené definice informačního systému mluví o počítači, resp. počítačích či funkčních celcích, zatímco podle směrnice o útocích na informační systémy nebo Budapešťské úmluvy se má jednat o zařízení či přístroj. V souvislosti se zavedením nového výkladového ustanovení dochází dále ke sjednocení terminologie v trestním zákoníku v tom smyslu, že v relevantních ustanoveních bude napříště používán termín „data“, tj. bez přívlastku „počítačová“. Vzhledem k novému vymezení pojmu počítačový systém dochází rovněž ve výkladovém ustanovení § 120 trestního zákoníku k nahrazení pojmu „počítač“ širším pojmem „počítačový systém“ – v souladu s touto změnou tak bude i v § 230 odst. 2 písm. d), § 232 odst. 1 písm. b), § 264 odst. 2 a § 267 odst. 2 používáno spojení „programové nebo technické vybavení počítačového systému“. Z dikce navrhovaného ustanovení § 183 odst. 1 („dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací“) dále vyplývá, že v tomto případě se pojmem „počítačový systém“ rozumí pouze jedna z částí počítačového systému (tj. zařízení). To lze mj. dovodit z toho, že data dle tohoto ustanovení mohou být uložena buď v počítačovém systému, nebo alternativně na nosiči informací – v obou případech se přitom jedná o určité zařízení či přístroj, který provádí automatické zpracování dat, resp. zařízení, v němž jsou zaznamenávána („nesena“) data či informace. Ze smyslu uvedeného ustanovení tak plyne, že touto skutkovou podstatou je chráněno tajemství dat, která jsou uložena v zařízení nebo na nosiči informací.

K bodu 13 [§ 230 odst. 4 písm. c)]

Navrhuje se nahradit stávající § 230 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť jde o příliš zužující vymezení, které neodpovídá definici pojmu kritické infrastruktury ve smyslu směrnice o útocích na informační systémy. Ta definuje kritickou infrastrukturou jako prostředky, systémy a jejich části nacházející se v členském státě, které jsou zásadní pro zachování nejdůležitějších společenských funkcí, zdraví, bezpečnosti, zabezpečení nebo dobrých hospodářských či sociálních podmínek obyvatel, jako jsou elektrárny, dopravní sítě nebo vládní sítě, a jejichž narušení nebo zničení by mělo pro členský stát závažný dopad v důsledku selhání těchto funkcí. Dle současného znění § 230 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku by tak nebyly pokryty počítačové (informační) systémy, které nespadají pod orgán veřejné moci, např. elektrárny nebo dopravní sítě. Vážná porucha v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tak bude napříště podřaditelná pod obecnější termín „závažný dopad na fungování státu“, popř. „zajištění základních životních potřeb obyvatelstva“. Nadto toto vymezení umožňuje zahrnout do rozsahu této skutkové podstaty i významná narušení dalších zásadních informačních systémů, jako jsou jiné informační systémy chráněné dle zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti. Mezi takové systémy patří zejména významné informační systémy či informační systémy základní služby (mezi tyto systémy mohou patřit např. i informační systémy územní samosprávy).

K bodu 14 (§ 231 odst. 1)

V rámci implementačních workshopů bylo zjištěno, že oficiální překlad čl. 7 směrnice o útocích na informační systémy do českého jazyka není zcela přesný. Relevantní pasáž čl. 7 směrnice zní v angličtině následovně: „(…) with the intention that it be used to commit any of the offences (…)“, tj. v předkladu „v úmyslu, aby těchto nástrojů bylo (kýmkoli) užito ke spáchání trestných činů“. V oficiálním českém překladu se tato formulace ovšem liší – „(…) se záměrem použít tyto nástroje pro účely spáchání některého z trestných činů (…)“ – což se projevilo i v nesprávné formulaci § 231 trestního zákoníku – „kdo v úmyslu spáchat trestný čin (…)“. Tímto se fakticky zúžil okruh pachatelů předpokládaný tímto ustanovením směrnice, neboť dle stávající české úpravy platí, že pachatel trestného činu podle § 231 trestního zákoníku musí mít zároveň úmysl sám spáchat trestný čin podle § 182 odst. 1 písm. b) nebo c) nebo podle § 230 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku. To však neodpovídá znění směrnice, podle které postačuje, pokud pachatel spáchá trestný čin podle § 231 trestního zákoníku v úmyslu, aby zařízení nebo jiné prostředky byly (kýmkoli) užity ke spáchání trestného činu podle § 182 odst. 1 písm. b) nebo c) nebo podle § 230 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku. Tento nedostatek je České republice vytýkán Evropskou komisí i v rámci řízení pro porušení povinnosti č. 2021/2052. Z výše uvedeného důvodu je proto navrhováno upravit příslušnou skutkovou podstatu tak, aby zcela odpovídala znění uvedených aktů Evropské unie. Toto je navíc zapotřebí i s ohledem na nutnost řádné implementace non-cash směrnice, jejíž článek 7 obdobně v anglickém znění obsahuje spojení „(…) committed with the intention that these means be used (…)“, tj. „ (…) spáchán v úmyslu, aby těchto prostředků bylo užito (…)“, a který též vyžaduje provedení do § 231 trestní zákoníku. Dále je s ohledem na navrhovanou změnu v § 230 trestního zákoníku, kdy se rozlišuje mezi neoprávněným přístupem k počítačovému systému v § 230 odst. 1 a neoprávněným zásahem do počítačového systému nebo nosiče informací v § 230 odst. 2 (viz odůvodnění k § 230 odst. 2 trestního zákoníku), nutno promítnout uvedené rovněž do § 231 odst. 1 písm. a) tak, že zařízení nebo jeho součást, postup, nástroj nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu má být vytvořen nebo přizpůsoben nejenom k neoprávněnému přístupu do sítě elektronických komunikací, k počítačovému systému nebo k jeho části, ale s ohledem na zmíněnou změnu v § 230 trestnímu zákoníku také k neoprávněnému zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací.

K bodu 16 (§ 234 odst. 1)

Oproti vymezení pojmu „platebního prostředku“ v rámcovém rozhodnutí Rady 2001/413/SVV o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků, resp. jeho vymezení ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 o platebních službách na vnitřním trhu (tzv. Payment Service Directive nebo také „PSD2“) rozšiřuje non-cash směrnice tento pojem o nové způsoby placení, konkrétně o prostředky sloužící k převodu virtuálních měn, resp. virtuálních aktiv. Trestní zákoník pojem platební prostředek nedefinuje (pouze demonstrativně vypočítává jeho jednotlivé druhy), trestní právo však vychází z jeho vymezení v zákoně č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění zákona č. 5/2019 Sb. a zákona č. 298/2021 Sb. Dle tohoto zákona se platebním prostředkem v souladu s jeho definicí v PSD2 rozumí „zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz“ a zahrnuje prostředky umožňující vložení peněžních prostředků na platební účet, výběr peněžních prostředků z platebního účtu nebo převod peněžních prostředků. Za peněžní prostředky se ve smyslu tohoto zákona považují bankovky, mince, bezhotovostní peněžní prostředky a elektronické peníze. Non-cash směrnice reaguje na šíření inovací v oblasti platebních technologií a mj. i na možnost placení prostřednictvím tzv. virtuálních měn (aktiv). Vzhledem k tomu, že v souvislosti s virtuálními aktivy nelze mluvit o dání platebního příkazu ve smyslu zákona o platebním styku, neboť tento zákon virtuální měny (aktiva) nepovažuje za peněžní prostředky a ani virtuální aktiva nijak nereguluje, je nutné tento způsob placení zahrnout do § 234 trestního zákoníku. Nově tak na základě úpravy v non-cash směrnici bude trestní právo poskytovat ochranu platebním prostředkům, které umožňují převod virtuálních měn (aktiv), jímž je např. soukromý klíč k virtuálním aktivům. Rozdíl mezi definicí platebního prostředku v zákoně o platebním styku a trestním zákoníku (resp. rozdíl mezi definicemi obsaženými v PSD2 a v non-cash směrnici) tedy spočívá v tom, že vymezení tohoto pojmu v trestních předpisech je širší a oproti finančním předpisům obsahuje navíc prostředky umožňující převod těch virtuálních aktiv používaných namísto peněžních prostředků.

Z důvodu přehlednosti se pro účely trestního zákoníku navrhuje v § 234 odst. 1 zákona zavést legislativní zkratka pro pojem platebního prostředku. Navrhuje se převzít terminologii ze zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění zákona č. 527/2020 Sb. Tato novela (zákon č. 527/2020 Sb.) implementovala doporučení FATF č. 15 a namísto předchozího pojmu „virtuální měna“ zavedla nově pojem „virtuální aktivum“ s tím, že zejména zahrnuje nejenom platební funkci této komodity, ale nově i funkci investiční. S ohledem na zavedení pojmu „virtuální aktivum“ v § 4 odst. 9 v zákoně č. 253/2008 Sb. je zároveň vhodné vymezení virtuálních aktiv v trestním zákoníku zúžit a poskytovat ochranu dle tohoto ustanovení pouze těm virtuálním aktivům, která jsou používaná namísto peněžních prostředků, tj. pokud tyto prostředky slouží k placení, byť, striktně vzato, v případě virtuálních aktiv nejde o placení v úzkém smyslu slova, nýbrž o směnu (tzv. platební virtuální aktiva). Jedná se např. o bitcoiny a jiná virtuální aktiva používaná namísto peněžních prostředků, někdy také nepřesně označovaná jako virtuální měny, virtuální peníze či virtuální tokeny. Výše uvedeným zúžením pojmu virtuální aktiva má být postaveno najisto, že § 234 trestního zákoníku negarantuje ochranu virtuálním aktivům sloužícím k investování, která se označují jako majetkové či investiční tokeny, a dále že není garantována ochrana ani užitným tokenům, které jsou rovněž virtuálním aktivem a umožňují přístup k určitému produktu či službě. Kategorií sui generis jsou tzv. „in-game currencies“, tj. jednotky sloužící pouze ke hře (virtuální herní tokeny), kterým rovněž není poskytována trestněprávní ochrana, alespoň co do rozsahu, v němž tyto herní tokeny slouží výhradně ke hře a nejsou použitelné i k zisku v reálném světě, tj. mimo herní prostředí. Dále se navrhuje odstranit demonstrativní výčet platebních prostředků z § 234 trestního zákoníku, neboť s ohledem na rychlý technologický vývoj v oblasti platebních prostředků se ukazuje, že v případě platebních prostředků tento výčet ztrácí smysl, když s ohledem na dynamický vývoj v této oblasti nemusí být za několik let aktuální nynější způsoby placení. Ostatně i v tomto výčtu zmíněné záruční šekové karty se v současnosti nepoužívají, neboť již byly zrušeny. Mimo to, uvedení elektronických peněz v demonstrativním výčtu lze považovat za nepřesné, neboť elektronické peníze nejsou platebním prostředkem, nýbrž vedle bankovek, mincí a bezhotovostních peněžních prostředků se jedná o jeden z druhů peněžních prostředků, s kterými je v rámci platební transakce zacházeno. V případě elektronických peněz tak jde například o digitální záznam hodnoty na účtu a nikoli o platební prostředek, neboť ten slouží k dání platebního příkazu, tj. k vložení, převodu či výběru peněžních prostředků, mj. i elektronických peněz. Nadto lze do budoucna předpokládat, že dnes velmi rozšířené platební karty budou za několik let nahrazeny čipy či jinými platebními aplikacemi (v mobilních telefonech, hodinkách, placení otiskem prstů apod.). Z důvodu předejití nutnosti v průběhu času legislativně reagovat na tento technologický vývoj, je navrhováno demonstrativní výčet odstranit. V tomto ohledu se jeví jako účelnější vycházet z příslušných finančních předpisů, tj. ze zákona o platebním styku, který v souladu s technologicko-neutrálním přístupem obsahuje širokou a obecnou definici platebního prostředku, u které lze mít za to, že bude použitelná i do budoucna ve vztahu k nově vzniknuvším platebním prostředkům. Již dnes je tak možné podřadit pod tento pojem např. přihlašovací údaje do internetového bankovnictví, kdy judikatura vykládá zneužití těchto údajů jako padělání platebního příkazu v elektronické formě. Za platební prostředky dle trestního zákoníku je nutno považovat i směnky, „papírové“ (paper- based) šeky či poštovní poukazy, které jsou z rozsahu působnosti zákona o platebním styku, resp. směrnice PSD2 vyňaty.

Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku postačí, dojde-li k opatření si části hmotného či nehmotného platebního prostředku bez potřebné autorizace, byť tato část sama o sobě neumožňuje provádění platebních transakcí. Uplatní se zde (pro nehmotný platební prostředek obdobně) stávající konstantní judikatura v této oblasti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 813/2016, 7 Tdo 368/2015 nebo 8 Tdo 344/2018). Trestní postih je na místě jak v případě, kdy si pachatel např. krádeží opatří platební kartu, ačkoli nezná PIN kód, tak i v případě, kdy si pachatel neoprávněně opatří a následně disponuje větším množstvím identifikačních údajů, jako jsou např. číslo platební karty, jméno uživatele, datum expirace platební karty a CVV kód (např. tím, že se dostane do počítačového systému hotelu, kde jsou uloženy identifikační údaje hostů, včetně platebních údajů jejich platebních karet). Zde je dána společenská škodlivost a vyšší typová závažnost takového jednání a trestní postih by měl být aplikován, byť tyto údaje samy o sobě neumožňují provedení platby. V méně závažných případech, kdy je „opatřena“ pouze část nehmotného platebního prostředku, přitom může být odůvodněn postup podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, tj. aplikace zásady subsidiarity trestní represe, a to i přes formální naplnění definičních znaků skutkové podstaty § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k nehmotným platebním prostředkům nelze hovořit o držbě, jeví se jako vhodné přejmout termín z definice platebního prostředku ze zákona o platebním styku a slovo „držitel“ nahradit pojmem „uživatel“.

K bodu 20 [§ 312e odst. 2 písm. b) a c)]

Současné znění těchto ustanovení postihující poskytování a podstoupení výcviku za účelem spáchání teroristického trestního činu obsahuje formulaci „poskytnutí informací nebo výcviku týkající se výroby nebo používání … nebezpečných látek“, resp. „získání informací nebo osvojení dovedností týkající se výroby nebo používání … nebezpečných látek“. Jde o promítnutí článků 7 a 8 směrnice o boji proti terorismu, jež obsahují pojem „škodlivé a nebezpečné látky“. Nebezpečnými látkami se přitom – s přihlédnutím k cílům sledovaným směrnicí o boji proti terorismu – rozumí látky, jejichž destrukční povaha je srovnatelná s explicitně uvedenými výbušninami či zbraněmi. „Nebezpečné látky“ však byly v českém právním řádu pojmem s přesně vymezeným obsahem, když jejich výčet byl uveden v příloze 3 vyhlášky č. 208/2008 Sb., kterou se provádí zákon o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní. Třebaže tato vyhláška již byla zrušena, tato skutečnost může způsobovat výkladové pochybnosti, jak pojem „nebezpečné látky“ vykládat. S ohledem na výše uvedené se do ustanovení § 312e odst. 2 písm. b) a c) [a rovněž do nově navrhovaného § 321a] trestního zákoníku vkládá formulace užívaná již v § 311 odst. 2 písm. f) trestního zákoníku, a to „materiál obdobné povahy“. Tímto materiálem se rozumí jakékoli látky, které, byť nejsou primárně výbušninou, zbraní nebo bojovým prostředkem, mohou být užity s obdobným účinkem. Jako příklad lze uvést některé pyrotechnické výrobky, jejichž destruktivní vlastnosti jsou obdobné destruktivním vlastnostem výbušnin.

K bodu 22 (poznámka pod čarou č. 1)

V návaznosti na čl. 48 odst. 3 Legislativních pravidel vlády je třeba poznámku pod čarou č. 1 obsahující výčet předpisů Evropské unie promítnutých do trestního zákoníku doplnit také o odkaz na implementovanou směrnici.

K části druhé – změna zákona o obětech trestných činů K bodům 1 až 3, 5 až 19, 21, 37 až 45 [nadpisy části první a hlavy II a III, § 1 písm. a) a c), § 4, § 5 odst. 2, § 6, § 7, § 8a, nadpisy § 9 až 11, § 9 odst. 2, § 10 odst. 1, § 11 odst. 1, § 13, § 38 odst. 1, § 46a, § 47 odst. 1 až 3, § 48 odst. 1 písm. a) a b) a § 48 odst. 3]

Nutnost řádné implementace čl. 8 směrnice o obětech trestných činů, jakož i čl. 16 non-cash směrnice vyžaduje úpravu zákona o obětech trestných činů v tom smyslu, že se přiznávají některá práva dle tohoto zákona některým dalším osobám, a to konkrétně osobám blízkým oběti [tzv. „dotčené osoby blízké“, ad a)] a dále právnickým osobám, na kterých byl spáchán trestný čin, přičemž některá specifická práva mají být nadto garantována těm právnickým osobám, na kterých byl spáchán trestný čin na základě zneužití údajů umožňujících jejich identifikaci [ad b)].

a) osoby blízké oběti

Na základě požadavků čl. 8 odst. 1 a 3 směrnice o obětech trestných činů, který garantuje právo na přístup ke službám podpory pro oběti nejen samotným obětem trestných činů, ale i jejich rodinným příslušníkům, je navrhováno v § 4 až 6 zákona o obětech trestných činů výslovně ve vztahu k osobám blízkým oběti toto právo zakotvit. Tímto bude uveden právní stav do souladu se stavem faktickým, kdy již dnes je řadou poskytovatelů služeb obětem zapsaných v registru poskytovatelů, včetně Probační a mediační služby, poskytována odborná pomoc také příbuzným obětí, kteří tuto pomoc potřebují. Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů tak bude zahrnovat i takové poskytovatele, kteří budou své služby poskytovat i jiným osobám než samotným obětem. Vůči osobám obětem blízkým půjde zejména o služby psychologického a sociálního poradenství [viz navrhovaná změna § 48 odst. 1 písm. a)]. Na tyto poskytovatele však nelze pohlížet jako na další kategorii subjektů, kterými bude poskytována pomoc osobám obětem blízkým; tito poskytovatelé se stanou pouze součástí stávajícího registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Totéž platí i pro akreditované subjekty poskytující právní pomoc a právní informace právnickým osobám v souvislosti s trestným činem (viz níže). Členské státy mají přitom usnadnit zprostředkování služeb pro oběti (čl. 8 odst. 2 směrnice o obětech trestných činů), osobám obětem blízkým tak bude náležet rovněž právo na informace podle § 7, 8a, 9 a 10 návrhu zákona o obětech trestných činů, kdy jim bude podána informace o tom, na které subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem se mohou obrátit se žádostí o odbornou pomoc. Způsob, rozsah a forma poskytnutí informací osobě blízké jsou blíže vymezeny v § 13 odst. 1 a 2 zákona o obětech trestných činů. Termín „osoba blízká“ je pro účely trestních předpisů definován prostřednictvím § 125 trestního zákoníku a spadá do něj příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Tento pojem tak koresponduje s pojmem rodinný příslušník podle čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice o obětech trestných činů. V § 4 odst. 1 se pro osoby obětem blízkým, kterým vznikla v důsledku spáchání trestného činu na oběti škoda nebo nemajetková újma, navrhuje pro účely zákona o obětech trestných činů zavést legislativní zkratka „dotčená osoba blízká“.

b) právnické osoby

Zatímco fyzické osoby požívají práva na přístup k informacím již podle směrnice o obětech trestných činů, která byla provedena do českého právního řádu prostřednictvím zákona o obětech trestných činů, právnickým osobám obdobné právo doposud nenáleží. Čl. 16 odst. 3 non-cash směrnice však vyžaduje, aby byly právnickým osobám, na nichž byl spáchán trestný čin dle této směrnice, poskytnuty bez zbytečného odkladu po jejich prvním kontaktu s příslušným orgánem informace o: − postupech pro podávání oznámení s ohledem na trestný čin a úloze oběti v souvislosti s těmito postupy, − právu na poskytnutí informací o dotčeném případu v souladu s vnitrostátním právem, − dostupných postupech pro podávání stížností, pokud příslušný orgán nedodržuje práva oběti v průběhu trestního řízení, a o − kontaktních údajích pro sdělování informací o jejich případu. S ohledem na tyto požadavky je zapotřebí právo na informace ve vztahu k právnickým osobám, na kterých byl spáchán trestný čin (tzv. „dotčené právnické osoby“), v zákoně o obětech trestných činů zakotvit. Tato jednotlivá práva, jež se navrhuje upravit v § 7, § 8a odst. 2 a 4, § 10 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, je vhodné zaručit všem právnickým osobám bez ohledu na to, jakým trestným činem byly poškozeny, neboť není dán opodstatněný důvod, proč by tato práva měly požívat jen ty právnické osoby, které utrpěly újmu v souvislosti s trestnými činy vymezeným ve směrnici, tj. jenom těmi trestnými činy, které se týkají platebních prostředků. Forma poskytnutí informací dotčené právnické osobě je blíže vymezena v § 13 odst. 1 a 2 zákona o obětech trestných činů. Nadto čl. 16 odst. 1 non-cash směrnice požaduje více reagovat na konkrétní potřeby obětí a poškozených právnických osob na základě podvodů souvisejících se zneužitím totožnosti či osobních údajů. Typicky půjde o případy „krádeže identity“ (nebo také „krádeže totožnosti“). Pod tímto výrazem se rozumí zneužití osobních údajů vedoucí ke způsobení imateriální újmy (poškození jména fyzické osoby, vznik vážné citové újmy, poškození pověsti právnické osoby apod.), např. tím, že se pachatel vydává za jinou osobu a vystupuje pod odcizenými osobními údaji. Může se ale také jednat o případy zneužití tzv. digitální totožnosti jako např. platebních údajů sloužících k přístupu k bankovnímu účtu (číslo platební karty, CVV kód, PIN kód), což ve svém důsledku způsobí poškozenému finanční újmu (ztráta úspor na účtu, u právnických osob náklady na obnovení důvěry u zákazníků či náklady na zjištění a předcházení finančních škod, čímž nepřímo může také např. dojít ke snížení ratingu peněžních ústavů či poškození obchodní a profesní pověsti právnických osob). Členské státy tak mají zajistit, aby fyzickým a právnickým osobám, které utrpěly újmu v důsledku trestných činů dle směrnice spáchaných na základě zneužití osobních údajů, byly poskytnuty: − konkrétní informace a poradenství, jak se chránit před negativními následky trestných činů, například před poškozením dobrého jména; a − seznam specializovaných institucí, které se zabývají různými aspekty trestných činů týkajících se totožnosti a podporou obětí. Z výše uvedeného vyplývá, že non-cash směrnice počítá s tím, že právnickým osobám, které utrpěly újmu v důsledku trestných činů spáchaných na základě zneužití údajů umožňujících jejich identifikaci, má být poskytnuta právní pomoc a právní informace specificky zaměřené na tuto oblast. Fakticky tak půjde o ty právnické osoby, na kterých byl spáchán trestný čin na základě zneužití jejího názvu nebo jejího identifikačního čísla. S ohledem na to je zapotřebí promítnout požadavek takto specializované právní pomoci a právních informací poskytovaných právnickým osobám, na kterých byl spáchán trestný čin na základě zneužití údajů umožňujících jejich identifikaci, do ustanovení § 4 odst. 2, § 5 odst. 2, § 6 odst. 3, § 8a odst. 3 a 4, § 9 odst. 2 a § 10 odst. 1 část za středníkem. Právní pomoc a poskytování právních informací tak bude ve vztahu k takto postiženým právnickým osobám zejména mířit na ochranu jejich názvu a pověsti. Obdobně zaměřená pomoc bude poskytována i poškozeným fyzickým osobám, které právo na přístup k odborné pomoci odvozují již na základě směrnice o obětech trestných činů. Za tímto účelem se dále navrhuje výše uvedené reflektovat do hlavy III zákona o obětech trestných činů a mj. v § 48 odst. 3 ve spojení s § 47 odst. 3 zákona stanovit, že v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů se zvlášť vyznačí, pokud některý ze zde zapsaných subjektů poskytuje právní pomoc a právní informace zaměřené na zneužití údajů umožňujících identifikaci fyzické osoby nebo právnické osoby. To má usnadnit přístup fyzických i právnických osob k této specializované právní pomoci v tom, že poškozené osoby tak budou moci přímo obdržet seznam specializovaných subjektů, které se zabývají ochranou totožnosti či osobních údajů a podporou obětí a některých dalších osob. Tím bude zároveň naplněn požadavek čl. 16 odst. 2 non-cash směrnice, na jehož základě se má zřídit vnitrostátní online informační nástroj, který by usnadnil přístup k pomoci a podpoře pro fyzické nebo právnické osoby, které utrpěly újmu v důsledku trestných činů spáchaných na základě zneužití údajů umožňujících identifikaci osoby.

K bodům 4, 26 až 30 a 32 až 35 [§ 2 odst. 2, § 25 odst. 2, § 26 odst. 1 a 2, § 27 písm. a), § 28 odst. 1 písm. a) až c), § 28 nový odst. 2, § 29 písm. a) a b) a § 30 odst. 2]

V souladu s trestními procesními předpisy se navrhuje sjednotit užívané pojmy tak, že bude jednotně užíván pojem škoda (odpovídající pojmu majetková újma podle občanského zákoníku) a pojem nemajetková újma (odpovídající nemajetkové újmě podle občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že terminologie primárně navazuje na trestní předpisy, navrhuje se zachovat terminologickou jednotu s nimi (srov. např. § 43, § 44, § 46, § 47, § 51a, § 229 nebo § 246 trestního řádu nebo např. § 48, § 60, § 75, § 82 nebo § 88 trestního zákoníku). Výkladem slov „bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková újma (škoda) nebo nemajetková újma“ v § 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů lze dospět k závěru, že pro status oběti se nevyžaduje, aby pachatel trestný čin dokonal. Postačí tedy, pokud pachatelovo jednání ke škodlivému následku či účinku na zdraví či majetku oběti směřovalo, ačkoli k němu nedošlo. Tento závěr však jazykově jednoznačně nevyplývá ve vztahu k bezdůvodnému obohacení. Z tohoto důvodu se v tomto ustanovení navrhuje doplnění slov „měl obohatit“, aby bylo zřejmé, že obdobné platí i pro trestné činy, kterými neměla vzniknout škoda nebo nemajetková újma, ale kterými mělo dojít k nedůvodnému obohacení pachatele na úkor oběti.

K bodu 20 (§ 11 odst. 7)

Vzhledem k tomu, že ochranné léčení lze podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku uložit i osobě, která se dopustila činu jinak trestného (nikoli tedy jen trestně odpovědné osobě), resp. takovému člověku lze uložit zabezpečovací detenci podle § 100 odst. 1 trestního zákoníku, je vhodné výslovně doplnit, že § 11 odst. 3 až 6 zákona o obětech trestných činů se použijí obdobně i v případě, kdy ochranné léčení nebo zabezpečovací detence byly uloženy osobě, která se dopustila činu jinak trestného (tj. aniž by byla taková osoba odsouzena). Tato změna reaguje na současně navrhovanou úpravu v § 103a odst. 3 trestního řádu.

K bodu 22 (§ 16)

Tato změna reaguje na současně navrhovanou úpravu ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kde se zakotvuje povinnost orgánu činného v trestním řízení bez zbytečného odkladu vyrozumět v tomto ustanovení vymezenou osobu o skutečnosti, že došlo ke zpřístupnění jejích údajů, které byly na její žádost vedeny tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci. Blíže viz odůvodnění ke změně § 55 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V návaznosti na tuto změnu je navrhováno zakotvit obdobnou povinnost do § 16 zákona o obětech trestných činů, tedy povinnost bez zbytečného odkladu vyrozumět osobu, o jejíž údaje jde (oběť, její zmocněnec, zákonný zástupce, opatrovník nebo důvěrník), že byly příslušným policistou nebo orgánem činným v trestním řízení zpřístupněny údaje, které byly doposud na žádost této osoby vedeny tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení, policisté a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci.

K bodu 23 (§ 18 odst. 1)

Jako účelné se jeví zpřesnit znění § 18 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, které omezuje kladení otázek směřujících do intimní oblasti vyslýchané oběti, a výslovně jako příklad takových otázek uvést otázky týkající se předchozích sexuálních vztahů a chování oběti. Tato změna může přispět k dosažení tímto ustanovením sledovaného cíle, tj. snížení rizika vzniku sekundární viktimizace oběti.

K bodům 24 a 25 (§ 24 odst. 1)

Na základě praktických poznatků se navrhuje v souladu se smyslem a účelem peněžité pomoci zpřesnit, že peněžitá pomoc je poskytována té osobě, vůči které byl spáchán trestný čin (nejde- li o pozůstalé). Takové vymezení je v souladu s Evropskou úmluvou o přeshraničním odškodňování obětí násilných trestných činů, podle níž má stát přispět k odškodnění těch, kteří utrpěli těžké ublížení na těle a na zdraví následkem úmyslného trestného činu a těch, kteří byli v péči osoby zemřelé následkem tohoto trestného činu. Předpisy Evropské unie okruh osob, které mají být odškodněny, pro tento účel nevymezují.

K bodu 31 (zrušení § 28 odst. 2)

Navrhuje se bez náhrady zrušit současný § 28 odst. 2, podle kterého je pravomocné soudní rozhodnutí o náhradě škody nebo nemajetkové újmy závazné co do výše zde určené škody nebo nemajetkové újmy pro stanovení peněžité pomoci. Takové ustanovení je nadbytečné, neboť Ministerstvo spravedlnosti vede správní řízení podle správního řádu, jehož § 57 odst. 3 stanoví, že správní orgán je vázán pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce. Ustanovení § 28 odst. 2 bylo převzato z předchozího zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, kdy se při poskytování peněžité pomoci podle správního řádu nepostupovalo, a v současné době je již ve své podstatě obsoletní. Zrušení uvedeného ustanovení kromě toho odstraní jeho problematický výklad, který se objevil v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. 9 As 423/2018. Nejvyšší správní soud v něm uvedené ustanovení vyložil oproti předchozí judikatuře tak, že samotný § 28 odst. 2 zakládá obětem nárok na další formu peněžité pomoci, kdy oběti nemusejí prokazovat, že jim byla v důsledku trestného činu způsobena zhoršená sociální situace, ale pouze postačí, že doloží pravomocné rozhodnutí soudu, jimž bylo rozhodnuto o náhradě škody nebo nemajetkové újmy. Přitom smyslem institutu peněžité pomoci je od jeho zavedení do českého právního řádu zmírnění zhoršené sociální situace, do které se oběť dostala v důsledku spáchání trestného činu (srov. § 25 odst. 1, podle něhož je účelem peněžité pomoci „překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem“). Účelem peněžité pomoci tedy není reparovat veškerou majetkovou škodu nebo újmu, která oběti vznikla. Tomuto účelu odpovídá i znění § 28 odst. 1, kde jsou taxativně vymezeny formy a výše, v nichž lze jednotlivým skupinám obětí (uvedeným v § 24 odst. 1) peněžitou pomoc poskytnout. Podle zákona o obětech trestných činů platí, že oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena např. těžká újma na zdraví, může buď doložit, že je obětí trestného činu, byla jí způsobena těžká újma na zdraví a zhoršila se jí v důsledku toho sociální situace, a bude jí přiznána peněžitá pomoc v paušální částce 50 000 Kč, nebo navíc ještě doloží prokázanou ztrátu na výdělku či prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které z titulu náhrady škody již obdržela, a obdrží peněžitou pomoc v této prokázané výši až do horního zákonného limitu ve výši 200 000 Kč. Nejvyšší správní soud v rozporu s původním smyslem a účelem zákona rozhodl, že taková oběť má ještě třetí možnost, tj. že může doložit, že pravomocným rozsudkem soudu již bylo rozhodnuto o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, a pak bez prokazování nákladů obdrží peněžitou pomoc v této pravomocně přiznané výši až do horního limitu 200 000 Kč. Tímto rozhodnutím tak Nejvyšší správní soud de facto uložil státu povinnost reparovat formou peněžité pomoci všechny možné a myslitelné majetkové škody a nemajetkové újmy, pokud o nich soud pravomocně rozhodl, a to bez nutnosti splnění podmínky, že oběti zároveň vznikla zhoršená sociální situace, která by byla poskytnutím peněžité pomoci překlenována, což je cíl, k němuž poskytování peněžité pomoci slouží. Tj. tam, kde by oběť dosáhla jen na paušální částku 50 000 Kč, je jí po rozsudku vypláceno až 200 000 Kč bez prokázání vzniklých nákladů. Uvedený základní smysl a účel institutu peněžité pomoci provází tento institut od samého počátku, tj. od předchozí právní úpravy provedené zákonem č. 209/1997 Sb., z níž byl beze zbytku převzat. Výslovně byl tento účel zákonodárcem deklarován v důvodové zprávě k zákonu č. 209/1997 Sb. V důvodové zprávě k § 7 zákona č. 209/1997 Sb., který byl předchůdcem § 28 zákona o obětech trestných činů, bylo uvedeno: „Z důvodů již v obecné části uvedených se navrhuje pomoc neposkytovat v takové výši, aby pokryla celou vzniklou škodu, ale jen její část. V souladu s kategorickým požadavkem zakotveným v článku 4 Evropské úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů se v odstavci 1 taxativně vypočítávají složky náhrady škody, které jsou v této souvislosti významné. Jestliže o náhradě škody již bylo rozhodnuto rozsudkem (ať již v občanskoprávním nebo v trestním – adhezním řízení), je určení výše škody pro postup podle tohoto zákona závazný. Je nadbytečné, aby se tyto skutečnosti staly předmětem opětovného prošetřování. Oběti trestné činnosti by mělo být poskytnuto plnění jen v určitém rozsahu, neboť není jeho smyslem fakticky kompenzovat celou vzniklou škodu. Stát by měl poskytovat jen takové plnění, které může přispět k významnějšímu zlepšení sociálního postavení oběti blížícímu se úrovni, kterou měla předtím, než jí bylo ublíženo na zdraví.“ Účel § 7 odst. 2 zákona č. 209/1997 Sb. následně převzatého do § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů byl pouze jediný, a to usnadnit a zrychlit řízení v případě, že již existuje pravomocné rozhodnutí soudu, kterým bylo o náhradě škody či nemajetkové újmy rozhodnuto, a to v tom směru, že orgán, který o poskytnutí peněžité pomoci rozhoduje, je zbaven povinnosti zjišťovat vznik a rozsah škody či nemajetkové újmy na straně oběti a ulehčuje tímto též postavení oběti v tom směru, že jednou z její strany již prokázané skutečnosti (byť v rámci jiného řízení) mu nemusí prokazovat opětovně. Zákonodárce však v žádném ohledu nezamýšlel prostřednictvím § 28 odst. 2 založit de facto třetí formu peněžité pomoci.

K bodu 36 (§ 32 odst. 2)

Současné znění § 32 odst. 2 se v praxi ukázalo jako nedostatečné, neboť zakotvené oprávnění pro pracovníky odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti nenaplňuje potřeby při vedení správního řízení o žádostech o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů. Navrhuje se proto stanovit rozsah oprávnění obdobně jako je tomu v § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení tak, aby Ministerstvo spravedlnosti mohlo efektivně plnit úkoly na něj kladené v souvislosti s rozhodováním o poskytování peněžité pomoci. Údaje samozřejmě může zjišťovat pouze v rozsahu nezbytném pro výkon své působnosti podle zákona o obětech trestných činů.

K části třetí – změna trestního řádu K bodu 1 (§ 8 odst. 2)

Novela zákona č. 300/2016 Sb., o centrální evidenci účtů, ve znění pozdějších předpisů, provedená zákonem č. 527/2020 Sb., implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1153 ze dne 20. června 2019 o stanovení pravidel usnadňujících používání finančních a dalších informací k prevenci, odhalování, vyšetřování či stíhání určitých trestných činů a o zrušení rozhodnutí Rady 2000/642/SVV. Tato novela však neobsahuje provázání na trestněprávní předpisy. Hlavním cílem navrhované změny je tedy uvést právní úpravu obsaženou v trestním řádu do souladu s úpravou obsaženou v novele zákona o centrální evidenci účtů, jakož i se samotnou směrnicí o používání finančních informací. Implementační lhůta k této směrnici uplynula 1. srpna 2021. Předmětem úpravy směrnice a implementační novely zákona o centrální evidenci účtů je mj. přístup příslušných orgánů k informacím o bankovních účtech obsažených v centralizovaných registrech bankovních účtů a jejich využívání těmito orgány za účelem prevence, odhalování, vyšetřování či stíhání závažných trestných činů nebo podpory vyšetřování závažných trestných činů. Tímto příslušným orgánem je orgán vykonávající působnost úřadu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti ve smyslu rozhodnutí Rady 2007/845/SVV ze dne 6. prosince 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností (tzv. „asset recovery office“). V České republice plní tuto funkci útvar Policie České republiky s celostátní působností, a to Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen „NCOZ“), přičemž činnost tohoto útvaru je upravena v závazném pokynu policejního prezidenta č. 103 ze dne 28. května 2013, konkrétně v čl. 6 písm. b) podbodu 1.6. Implementační novela zákona o centrální evidenci účtů v § 6 nově stanovuje, že o údaje z centrální evidence účtů bude oprávněn žádat i orgán vykonávající působnost úřadu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v České republice podle předpisu Evropské unie upravujícího spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti, tedy NCOZ. Pokud je žadatelem tento orgán, může požadovat poskytnutí údajů z centrální evidence účtů, jestliže to je nezbytné pro plnění konkrétního úkolu týkajícího se trestné činnosti podle přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/794 ze dne 11. května 2016 o Agentuře Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol) a o zrušení a nahrazení rozhodnutí 2009/371/SVV, 2009/934/SVV, 2009/935/SVV, 2009/936/SVV a 2009/968/SVV nebo pro poskytnutí odpovědi na odůvodněnou žádost Europolu. V takových případech se pak nevyžaduje splnění podmínek stanovených jinými právními předpisy upravujícími oprávnění žadatele k vyžádání údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství.

Vzhledem k tomu, že podle stávající právní úpravy obsažené v § 8 odst. 2 větě první trestního řádu je pro účely trestního řízení oprávněn vyžadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, pouze státní zástupce a předseda senátu, navrhuje se tuto úpravu doplnit tak, že toto oprávnění má také NCOZ za podmínek vymezených v citované novele zákona o centrální evidenci účtů (jen pro omezený okruh trestných činů). Navrhovaná změna tak zajistí provázání trestního řádu s implementační novelou zákona o centrální evidenci účtů.

K bodům 2 a 3 [§ 55 odst. 1 písm. c) a § 55 odst. 2]

Za splnění zákonných předpokladů právní úprava umožňuje některé údaje o osobách do protokolu o úkonu neuvádět, resp. vést je mimo spis. Účelem této úpravy je zabezpečit, aby se s vybranými údaji nemohl pachatel seznámit a minimalizovalo se tak riziko ohrožení dotčené osoby. Zákonem jsou vymezeny také podmínky, za kterých lze údaje o osobě (údaje ohledně adresy, místa zaměstnání, údaje vedoucí k identifikaci osoby aj.) zpřístupnit osobě, proti níž se vede trestní řízení (§ 55 odst. 1), popř. je lze odtajnit (§ 55 odst. 2). Současná zákonná úprava však neobsahuje povinnost orgánu, který k zpřístupnění těchto údajů přistoupil, informovat o takovém postupu osobu, o jejíž údaj jde. V § 55 odst. 1 písm. c) se proto zakotvuje povinnost orgánu vyrozumět o zpřístupnění údaje dotčenou osobu, o jejíž údaj jde, a to bez zbytečného odkladu poté, co je osobě, proti níž se vede trestní řízení, sdělen údaj o dotčené osobě. Analogická změna se navrhuje učinit rovněž v § 16 zákona o obětech trestných činů. Obdobně se navrhuje upravit v § 55 odst. 2 povinnost informovat bez zbytečného odkladu svědka, pominou-li důvody pro utajení jeho podoby a oddělené vedení jeho osobních údajů od trestního spisu.

K bodu 4 (§ 88a odst. 1)

Navrhovanou změnu názvu trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 trestního zákoníku je nutné provést i v § 88a odst. 1 trestního řádu.

K bodu 5 (§ 103a odst. 3)

Vzhledem k tomu, že ochranné léčení lze podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku uložit i osobě, která se dopustila činu jinak trestného (nikoli tedy jen trestně odpovědné osobě), resp. takovému člověku lze uložit zabezpečovací detenci podle § 100 odst. 1 trestního zákoníku, je vhodné výslovně doplnit, že § 103a odst. 1 a 2 trestního řádu se použijí obdobně i v případě, kdy ochranné léčení nebo zabezpečovací detence byly uloženy osobě, která se dopustila činu jinak trestného (tj. aniž by byla taková osoba odsouzena). V návaznosti na tuto úpravu je současně navrhováno provést obdobnou změnu v § 11 odst. 7 zákona o obětech trestných činů.

K bodům 6 a 7 [§ 120 odst. 2 a § 177 písm. b)]

Podle čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2009/315/SVV ve znění směrnice ECRIS je každý odsuzující členský stát povinen přijmout veškerá nezbytná opatření s cílem zajistit, aby k odsouzením vydaným na jeho území byly připojovány informace o státní příslušnosti nebo státních příslušnostech odsouzeného, je-li státním příslušníkem jiného členského státu, nebo státním příslušníkem třetí země. Nepodařilo se státní příslušnost odsouzeného zjistit, nebo je-li osobou bez státní příslušnosti, má se tato skutečnost uvést v rejstříku trestů. V současné době je tato problematika řešena pouze na úrovni vnitřních předpisů (vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, kancelářský řád státního zastupitelství). Alfanumerické údaje, včetně údajů o státní příslušnosti, pak musí být obsaženy v datovém záznamu, který se nahrává do centrálního systému ECRIS-TCN. Povinnost uvádět v obžalobě a rozsudku státní příslušnost paušálně u všech osob obviněných či obžalovaných je nadbytečná s ohledem na to, že tyto osoby jsou ve velké většině případů státními příslušníky pouze České republiky. S ohledem na tuto skutečnost je tato povinnost v souladu s čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2009/315/SVV ve znění směrnice ECRIS vztažena jenom ke státním příslušníkům jiných států než České republiky, resp. ve vztahu k osobám bez státní příslušnosti nebo osobám, jejichž státní příslušnost se nepodařilo zjistit.

K části čtvrté – změna zákona o Rejstříku trestů K bodu 1 [§ 3 odst. 3 písm. a)]

Podle čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2009/315/SVV ve znění směrnice ECRIS přijme každý odsuzující členský stát veškerá nezbytná opatření s cílem zajistit, aby k odsouzením vydaným na jeho území byly připojovány informace o státní příslušnosti nebo státních příslušnostech odsouzeného, je-li státním příslušníkem jiného členského státu nebo státním příslušníkem třetí země; obdobně pak mají být připojeny informace o tom, že státní příslušnost odsouzeného se nepodařilo zjistit nebo že je osobou bez státní příslušnosti. Na základě této informace pak postupuje Rejstřík trestů podle tohoto rámcového rozhodnutí či podle nařízení ECRIS-TCN (plnění notifikační povinnosti podle čl. 4 odst. 2 rámcového rozhodnutí, pořízení datového záznamu v centrálním systému ECRIS-TCN podle čl. 5 odst. 1 nařízení ECRIS- TCN). Výslovně se proto vymezuje, že informace o státní příslušnosti odsouzeného, není-li státním příslušníkem pouze České republiky, popř. informace o tom, že je osobou bez státní příslušnosti nebo že se její státní příslušnost nepodařilo zjistit, jsou součástí trestních listů, které jsou podkladem pro záznam v Rejstříku trestů (tato náležitost trestních listů je dnes upravena pouze v rámci vnitřních předpisů).

K bodům 2 až 5, 7, 11, 13, 14 a 16 až 19 (§ 4 odst. 2, § 4a odst. 1 až 3, § 10 odst. 5, § 16b odst. 2, § 16d odst. 1 a 2, § 16e odst. 1 a 2, § 16f odst. 1, poznámka pod čarou č. 7)

Adaptace Dohody v části týkající se výměny informací z rejstříku trestů Z ustanovení hlavy IX Dohody vyplývá, že s odsouzeními vydanými soudy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Spojené království“) v trestních věcech by se i nadále mělo zacházet stejně jako s odsouzeními vydanými členskými státy Evropské unie – ústřední orgány každého státu (tj. členského státu Evropské unie i Spojeného království) mají mj. informovat ústřední orgán kteréhokoli jiného státu o všech odsouzeních za trestné činy vydaných na jeho území proti státním příslušníkům tohoto jiného státu, mají povinnost uchovávat takto oznámená odsouzení svých občanů a ta zahrnovat do odpovědi na žádost o informace o odsouzeních. I ve vztahu ke státům, na které se Dohoda vztahuje, platí, že „žádá- li osoba o informace z rejstříku trestů, které se jí týkají, ústřední orgán jiného státu, než jehož je státním příslušníkem, podá tento ústřední orgán žádost o informace a související údaje z rejstříku trestů ústřednímu orgánu státu, jehož je dotčená osoba státním příslušníkem, a zahrne tyto informace a související údaje do výpisu, který dotčené osobě vystaví“. Tj. bude-li žádat státní občan Spojeného království v České republice o výpis z Rejstříku trestů, zahrne se do výpisu z evidence (českého) Rejstříku trestů informace o jeho trestní minulosti poskytnutá Spojeným královstvím (toto pravidlo se nicméně nevztahuje na případy, kdy žádající osoba měla státní příslušnost Spojeného království pouze v minulosti anebo kdy ve Spojeném království měla nebo má pouze bydliště). Zjednodušeně lze tedy shrnout, že Spojené království i po odchodu z Evropské unie v zásadě i nadále využívá některých pravidel, které by pro ni bývaly plynuly z rámcového rozhodnutí Rady 2009/315/SVV ze dne 26. února 2009 o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy, ve znění směrnice ECRIS. Pro účely systému ECRIS-TCN podle nařízení ECRIS-TCN je však naopak nutné považovat státního příslušníka Spojeného království za státního příslušníka jiného než členského státu Evropské unie, neboť z Dohody jakkoli nevyplývá, že by státní příslušníci Spojeného království měli být vyloučeni z rozsahu nařízení ECRIS-TCN.

K bodu 6 (§ 4a odst. 3 poslední věta)

Současná úprava ustanovení § 4 odst. 4 zákona o Rejstříku trestů se výslovně nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie (nebo v důsledku Dohody i na odsouzení soudy Spojeného království; srov. § 4 odst. 2 a 3 tohoto zákona). Aby bylo zamezeno situaci, kdy by bylo jedno odsouzení uváděno ve výpisu z Rejstříku trestů dvakrát, tzn. jednak v důsledku rozhodnutí o tom, že se na něj hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a jednak v důsledku rozhodnutí o jeho uznání, je žádoucí aplikovat postup podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona o Rejstříku trestů, které upravuje možnost zrušení předchozího rozhodnutí o zaznamenání údajů o jiném odsouzení cizozemským soudem podle § 4 odst. 2 nebo 3, i na případy odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království. Dnes je tato situace řešena výkladem pomocí analogie (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 150/2019-17 ze dne 25. září 2019). Jeví se proto jako vhodné výslovně umožnit obdobné použití ustanovení § 4 odst. 4 i pro účely § 4a zákona ve vztahu k odsouzením vydaným soudy jiných členských států Evropské unie nebo soudy Spojeného království.

K bodům 8, 10 a 20 (§ 10 odst. 6, § 13 a § 16g)

Ústřední orgány používají ECRIS-TCN pro identifikaci členských států, jež mají informace z rejstříku trestů o státním příslušníku třetí země, s cílem získat informace o předchozích odsouzeních prostřednictvím ECRIS. Z čl. 7 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN vyplývá, že má být tento systém používán vždy, pokud je podána žádost o informace z Rejstříku trestů pro trestní řízení a pro další účely (velice široce) stanovené v tomto ustanovení (kontrola záznamů v rejstříku trestů týkajících se určité osoby na její žádost, bezpečnostní prověrka, získání licence nebo povolení, prověření pro potřeby zaměstnavatele, prověření pro účely dobrovolných činností, jejichž součástí jsou přímé a pravidelné kontakty s dětmi nebo zranitelnými osobami, postupy související s vízy, získáním občanství a migrací, včetně azylových řízení, kontroly související s veřejnými zakázkami a veřejným výběrovým řízením), přičemž je na členském státu, zda umožní využití systému ECRIS-TCN i pro účely jiné (viz čl. 7 odst. 2 nařízení). Na toto ustanovení navazuje i čl. 6 odst. 3a rámcového rozhodnutí 2009/315/SVV ve znění směrnice ECRIS, „žádá-li státní příslušník třetí země o informace z rejstříku trestů týkající se jeho osoby ústřední orgán členského státu, podá tento ústřední orgán žádost o informace a související údaje z rejstříků trestů pouze ústředním orgánům členských států, které mají informace z rejstříků trestů dotčené osoby, a zahrne tyto informace a související údaje do výpisu, který dotčené osobě vystaví“. Jde o obligatorní postup Rejstříku trestů, který žadatel, který je státním příslušníkem jiného než členského státu Evropské unie, osobou bez státní příslušnosti nebo osobou, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, nemůže vyloučit (viz čl. 7 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN). Nicméně v určitých případech jiných než těch, kdy státní příslušník třetí země žádá ústřední orgán o informace o svých vlastních záznamech v rejstříku trestů, nebo kdy je žádost podána za účelem získání informací z rejstříku trestů podle čl. 10 odst. 2 směrnice 2011/93/EU, může orgán žádající o informace z rejstříku trestů rozhodnout, že takové použití ECRIS-TCN není vhodné. Podle čl. 7 odst. 4 nařízení pak mohou příslušné orgány rovněž vyhledávat v ECRIS-TCN s cílem ověřit, zda má o určité osobě, která je občanem Unie, kterýkoli členský stát informace z rejstříku trestů týkající se této osoby jako státního příslušníka třetí země. V případě pozitivního nálezu poskytne centrální systém příslušnému orgánu automaticky informace o členských státech, jež mají informace z rejstříku trestů o státním příslušníku třetí země, spolu se souvisejícími referenčními čísly a odpovídajícími informacemi o totožnosti. Tyto informace o totožnosti se použijí pouze za účelem ověření totožnosti dotyčného státního příslušníka třetí země. Výsledek vyhledávání v centrálním systému lze využít pouze pro účely podání žádosti podle rámcového rozhodnutí ECRIS (čl. 7 odst. 7 nařízení). Navrhuje se přitom využít plně možností ECRIS a ECRIS-TCN, tj. umožnit získání informací z těchto systémů ve všech případech, kdy je podána žádost o informace z Rejstříku trestů, tj. kromě zmíněného rozšíření využití ECRIS-TCN i pro účely nevymezené v čl. 7 odst. 1 nařízení, a využít i možnosti žádat informace z ECRIS i pro účely jiné, než je trestní řízení (čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí ECRIS) – i dnes je v celé řadě správních řízení zapotřebí dokládat informace o trestní minulosti z cizích států, kdy je povinnost tuto bezúhonnost doložit přenášena na účastníky řízení, informace z cizích států jsou dnes zahrnovány do příloh výpisů z Rejstříku trestů vystavovaných na základě žádostí podávaných státními příslušníky jiných členských států Evropské unie, nově budou i v přílohách výpisů z Rejstříku trestů vystavovaných na základě žádostí podávaných státními příslušníky jiných než členských států Evropské unie apod., tj. i dnes jsou v řadě případů informace o odsouzení jinými státy zohledňovány a poskytovány. Platí nicméně, že osobní údaje takto získané lze užít pouze pro účely, za kterým byly vyžádány, přičemž pokud byly vyžádány pro účely jiné než pro trestní řízení, může dožádaný členský stát nebo Spojené království stanovit podmínky jejich užití (čl. 9 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí ECRIS); toto neplatí pro případy, kdy je užití předaných údajů zapotřebí k předejití bezprostředního a vážného ohrožení veřejné bezpečnosti (čl. 9 odst. 3 rámcového rozhodnutí ECRIS). Takto získané informace budou součástí zvláštní části opisu (§ 10 odst. 6) a přílohou výpisu (§ 13 odst. 2). K zapojení Spojeného království do systému ECRIS a ECRIS-TCN, které se promítá i do znění novelizačních bodů, které jsou předmětem této části odůvodnění, viz odůvodnění k bodům 2 až 5, 7, 11, 13, 14 a 16 až 19.

K bodu 9 (§ 11a odst. 3 a 4 a § 11aa odst. 1 a 2)

Příloha výpisu z evidence Rejstříku trestů má též obsahovat informace o pravomocných odsouzeních a navazující údaje zapsané do evidence jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království získané postupem podle § 16g odst. 1 až 3 zákona. I pro tuto přílohu platí, že je vydávána zároveň s výpisem z Rejstříku trestů; tj., nelze-li ji zároveň s výpisem vydat, žadatel je o tom informován a sdělí se mu předpokládaný termín vydání.

K bodu 12 (nadpis hlavy III)

Legislativně technická změna reagující na skutečnost, že předmětem úpravy bude napříště nejen předávání informací o odsouzeních mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, ale i využívání systému ECRIS-TCN a předávání informací o odsouzeních se Spojeným královstvím.

K bodu 15 (§ 16d odst. 4 a 5)

K § 16d odst. 4 Při pořizování datového záznamu v centrálním systému ECRIS-TCN bude Rejstřík trestů používat daktyloskopické otisky osoby, která je státním příslušníkem (i) jiného než členského státu Evropské unie, osobou bez státní příslušnosti nebo osobou, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, pokud byly sejmuty pro účely trestního řízení nebo pro účely podle zákona o Policii České republiky (§ 65 a 65a tohoto zákona), zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů (§ 34 a 34a tohoto zákona) nebo zákona o Vojenské policii (§ 11a a 11b tohoto zákona). Nařízení ECRIS-TCN vymezuje rozsah případů, kdy je povinností členského státu v rámci datového záznamu v ECRIS-TCN vložit i otisky prstů. Smyslem této povinnosti je nicméně zajištění co nejpřesnější identifikace, nařízení tudíž stanoví tento rozsah pouze jako minimální, přičemž i v rámci bodu 26 recitálu umožňuje využití i otisků sejmutých pro jiné účely („Aby v centrálním systému byly k dispozici co nejúplnější identifikační informace, měly by mít členské státy možnost do něho rovněž vkládat údaje o otiscích prstů, které byly sejmuty pro jiné účely, než je trestní řízení, pokud jsou tyto údaje o otiscích prstů v souladu s vnitrostátním právem k dispozici pro použití v trestním řízení.“) a výslovně pak v čl. 5 odst. 6 nařízení [„Za účelem splnění povinností stanovených v odst. 1 písm. b) bodech i) a ii) a v odstavci 5 mohou členské státy použít údaje o otiscích prstů sejmutých pro jiné účely, než je trestní řízení, pokud je toto použití povoleno podle vnitrostátního práva.“]. V této souvislosti je však třeba poukázat na to, že povinnost zasílat do ECRIS-TCN otisky prstů je fakticky stanovena na téměř všechny případy odsouzení, neboť první alternativa kryje odsouzení k trestům v délce 6 měsíců i v případech jejich podmíněného odložení (nebylo by pak odůvodnitelné, aby při uložení prosté podmínky byly otisky zasílány, při uložení přísnějšího trestu, např. trestu domácího vězení však nikoli), druhá alternativa je pak pouze optickým zúžením okruhu případů, kdy se otisky prstů budou poskytovat, neboť v českých podmínkách se tato výjimka týká pouze devíti trestných činů [trestného činu podle § 157 trestního zákoníku (ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti), § 221 trestního zákoníku (porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti), § 232 trestního zákoníku (poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti), § 239 trestního zákoníku (ohrožování oběhu tuzemských peněz), § 285 trestního zákoníku (nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku), § 294 trestního zákoníku (poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti), § 303 trestního zákoníku (zanedbání péče o zvíře z nedbalosti), § 342 trestního zákoníku (neoprávněné zaměstnávání cizinců) a (s ohledem na okruh možných pachatelů spíše jen teoreticky) podle § 370 trestního zákoníku (neplnění odvodní povinnosti)], kromě toho pro nevyužití výjimky podle bodu i) i ii) svědčí i praktické problémy, neboť případné snímání otisků prstů státního příslušníka jiného než členského státu Evropské unie, osoby bez státní příslušnosti nebo osoby, jejíž příslušnost se nepodařilo zjistit, až po jejím odsouzení by nejen zvyšovalo náklady a bylo by zatěžující pro orgány činné v trestním řízení i pro odsouzeného, ale hlavně by u osob neodsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bylo jen obtížně vymahatelné (jak přitom bylo uvedeno, datový záznam v centrálním ECRIS-TCN má být prováděn bez zbytečného odkladu po odsouzení a pokud možno bez zbytečného odkladu); to platí i při využití čl. 5 odst. 1 písm. b) bodu ii), neboť nelze zcela spoléhat na soulad právní kvalifikace v rámci vyšetřování a rozsudku. V každém případě je pak dána povinnost zasílat údaje o otiscích prstů, které byly sejmuty v souladu s vnitrostátním právem v rámci trestního řízení (tj. pro účely dokazování podle § 114 trestního řádu), bez ohledu na to, o jakém trestném činu bylo řízení vedeno či bez ohledu na to, jaký trest byl za spáchaný trestný čin uložen, což relativizuje smysl možných výjimek. Pro předávání těchto údajů je kromě nařízení možné považovat za zákonný podklad též ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Policii České republiky, podle kterého „Policie předává národnímu členovi Eurojustu, Národnímu bezpečnostnímu úřadu, Národnímu úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, zpravodajským službám České republiky, Vojenské policii, ministerstvu, Vězeňské službě České republiky, Celní správě České republiky a dalším orgánům veřejné správy informace včetně informací zpracovávaných v policejních evidencích, které získala při plnění svých úkolů, je-li to nezbytné pro plnění úkolů v rámci jejich působnosti.“. Policejní systémy a justiční systémy budou za účelem předání otisků do Rejstříku trestů (resp. do ECRIS-TCN) sdílet identifikátor otisků prstů, aby se zamezilo duplicitní identifikaci osob a chybám při této identifikaci osob.

K § 16d odst. 5 Z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/818 ze dne 20. května 2019, kterým se zřizuje rámec pro interoperabilitu mezi informačními systémy EU v oblasti policejní a justiční spolupráce, azylu a migrace a kterým se mění nařízení (EU) 2018/1726, (EU) 2018/1862 a (EU) 2019/816, vyplývá pro Rejstřík trestů jako ústřední orgán pro ECRIS-TCN povinnost v rámci společného úložiště údajů o totožnosti (CIR) bezodkladně posuzovat různé totožnosti [čl. 29 odst. 1 písm. b)], tj., Rejstřík trestů bude muset posoudit, zda otisky uvedené v CIRu (údaje získané z dalších systémů – EES, EURODAC apod.) jsou odlišné nebo shodné s těmi, které byly poslány do ECRIS-TCN. Pro plnění této povinnosti se zakotvuje poskytnutí spolupráce ze strany Policie České republiky.

K bodu 21 (poznámka pod čarou č. 8)

Standardizované formáty pro komunikaci v rámci systému ECRIS budou stanoveny Komisí v prováděcích aktech (čl. 11b rámcového rozhodnutí ve znění směrnice ECRIS). Aktualizuje se proto odkaz v příslušné poznámce pod čarou. Poznámka pod čarou se zároveň doplňuje i o odkaz na korespondující část Dohody regulující standardizovaný formát pro předávání informací mezi členským státy Evropské unie a Spojeným královstvím.

K přechodnému ustanovení

Navrhuje se, aby předložený návrh zákona v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice ECRIS nabyl účinnosti dnem 28. června 2022. V současné době však není známo přesné datum, od kterého začne fungovat systém pro identifikaci členských států, které mají informace o předchozích odsouzeních státních příslušníků třetích zemí (tzv. systém ECRIS-TCN). Proto na základě přechodného ustanovení má platit, že ta ustanovení zákona o Rejstříku trestů, která se týkají využívání systému ECRIS-TCN (konkrétně jde o ustanovení § 16g odst. 2 a 3, která se týkají používání ECRIS-TCN pro identifikaci členských států, jež mají informace z Rejstříku trestů o státním příslušníku třetí země), zůstanou neaplikována do dne, který bude na základě rozhodnutí Komise podle čl. 35 odst. 4 nařízení ECRIS-TCN stanoven jako den zahájení provozu systému ECRIS-TCN. Tento den bude určen v závislosti na splnění podmínek vymezených v čl. 35 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN, které zahrnují přijetí relevantních prováděcích aktů, provedení nezbytných technických a právních opatření pro shromažďování údajů ze strany členských států a úspěšné provedení souhrnného testu fungování systému ECRIS-TCN. Pro přijetí opatření k zajištění souladu s tímto nařízením by však členské státy měly mít alespoň 36 měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost (bod 40 recitálu nařízení), tj. minimálně do června 2022. Rozhodnutí Komise o dni zahájení provozu ECRIS-TCN bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Tímto přechodným ustanovením není nijak dotčena povinnost členského státu do dvou měsíců ode dne, který Komise stanoví jako den zahájení vkládání údajů podle čl. 35 odst. 2 nařízení, vložit do ECRIS-TCN údaje uvedené v jeho čl. 5 (při zohlednění čl. 41 odst. 2).

K části páté – změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí

Z navrhovaného § 16g odst. 2 a 3 zákona o Rejstříku trestů vyplývá, že pokud se žádá o výpis nebo opis z evidence Rejstříku trestů pro účely výkonu profesní nebo organizované dobrovolné činnosti, která zahrnuje přímý a pravidelný kontakt s dětmi, je přílohou takového výpisu nebo opisu osoby, která je státním příslušníkem jiného než členského státu Evropské unie, osobou bez státní příslušnosti nebo osobou, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, vždy informace i z evidencí odsouzení těch členských států, které podle ECRIS-TCN mají informace o předchozích odsouzeních státních příslušníků třetích zemí; obdobné platí i pro žádosti o informace z Rejstříku trestů, které se týkají státního příslušníka pouze České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie. Tento postup se bude nepochybně vztahovat i na ověřování bezúhonnosti pro účely vydání pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí podle § 48 a 49 zákona č. 359/1999 Sb. Je zjevně nadbytečné, aby tytéž údaje duplicitně dokládal rovněž žadatel v rámci žádosti o vydání pověření. Ustanovení nařízení, kterým se zřizuje ECRIS-TCN, která se vztahují na státní příslušníky třetích zemí, se sice rovněž vztahují i na občany Unie, ale pouze na ty, kteří jsou zároveň státními příslušníky třetí země a kteří byli odsouzeni v členských státech. Tento systém neslouží k identifikaci zemí, jejichž soud odsoudil osobu, která je občanem pouze členského státu Evropské unie. V souvislosti s navrhovaným doplněním § 16g odst. 1 zákona o Rejstříku trestů, na základě kterého bude umožněno vyžádat si informace od příslušného orgánu jiného členského státu i pro jiné účely než pro trestní řízení (mj. i pro účely výkonu profesní nebo organizované dobrovolné činnosti, která zahrnuje přímý a pravidelný kontakt s dětmi), se navrhuje na tuto možnost reagovat v rámci zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Místo dokládání trestní zachovalosti z příslušného členského státu Evropské unie napříště budou občané České republiky nebo jiného členského státu uvádět pouze to, ve kterém členském státu Evropské unie se v posledních 3 letech zdržovali nepřetržitě déle než 3 měsíce; informaci o předchozích odsouzeních či o trestní zachovalosti si z příslušného státu opatří již sám příslušný úřad. Povinnost předkládat informace ze zahraničních evidencí odsouzení tak bude omezena pouze na poskytování informací ze států, které nejsou členy Evropské unie a nejsou tak zapojeny do systému ECRIS ani do systému ECRIS-TCN.

K přechodnému ustanovení

Nové znění ustanovení § 49 odst. 4 písm. f) a nově navržená ustanovení § 49 odst. 4 písm. g) a h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí zůstanou neaplikována do dne, který bude na základě rozhodnutí Komise podle čl. 35 odst. 4 nařízení ECRIS-TCN stanoven jako den zahájení provozu systému ECRIS-TCN. Tento den bude určen v závislosti na splnění podmínek vymezených v čl. 35 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN, které zahrnují přijetí relevantních prováděcích aktů, provedení nezbytných technických a právních opatření pro shromažďování údajů ze strany členských států a úspěšné provedení souhrnného testu fungování systému ECRIS-TCN. Pro přijetí opatření k zajištění souladu s tímto nařízením by však členské státy měly mít alespoň 36 měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost (bod 40 recitálu nařízení), tj. minimálně do června 2022 (tj. do doby, než uplyne implementační lhůta směrnice ECRIS, což vyplývá i z obsahové provázanosti nařízení ECRIS-TCN a směrnice ECRIS). Rozhodnutí Komise o dni zahájení provozu ECRIS-TCN bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Do dne zahájení provozu ECRIS-TCN se postupuje podle § 49 odst. 4 písm. f) zákona č. 359/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K části šesté – změna zákona o veřejných sbírkách

Navrhovanou změnu názvu trestného činu poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti podle § 232 trestního zákoníku na „neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací z nedbalosti“ je nutno reflektovat i v § 5a zákona o veřejných sbírkách.

K části sedmé – změna zákona o Policii České republiky K bodům 1 a 3 [§ 65 odst. 5 a § 88 písm. a)]

V rámci zákona o Policii České republiky se navrhuje stávající pojem „likvidace osobních údajů“ nahradit termínem „výmaz osobních údajů“. Tento termín lépe odpovídá terminologii GDPR, ostatně i zákon o Policii České republiky již pojem „výmaz“ v tomto kontextu na několika místech sám používá (§ 84b odst. 6, § 87, § 88b odst. 1). Tato změna se navrhuje provést obdobně také v zákoně o Generální inspekci bezpečnostních sborů (viz odůvodnění k části osmé – změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů) a dále v zákoně o Vojenské policii (viz odůvodnění k části desáté – změna zákona o Vojenské policii).

K bodu 2 (§ 65a)

Do systému ECRIS-TCN budou obligatorně zaznamenávány informace o odsouzeních osob, které nejsou občany Evropské unie, jsou osobami bez státní příslušnosti nebo osobami, jejichž státní příslušnost se nepodařilo zjistit. Jedním z vkládaných údajů budou i otisky prstů, kdy čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení vymezuje jejich minimální rozsah. Datový záznam o odsouzení osob, které nejsou občany Evropské unie, by přitom měl být učiněn automaticky, pokud je to možné, a bez zbytečného odkladu po zaznamenání odsouzení do Rejstříku trestů (čl. 5 odst. 4 nařízení). Z důvodů realizace tohoto požadavku je proto nezbytné mít zajištěno, aby otisky prstů byly sejmuty již v průběhu trestního řízení, nikoli tedy až v návaznosti na pravomocné odsouzení.

Podle zákona o Policii České republiky je již dnes Policie České republiky oprávněna za účelem budoucí identifikace snímat (v návaznosti na trestní řízení) daktyloskopické otisky osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osob, kterým bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, osob ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu či osob, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence. Současná právní úprava snímání a uchovávání otisků prstů podle stávajícího ustanovení § 65 odst. 1 písm. a) až c) zákona o Policii České republiky zajišťující budoucí identifikaci je odůvodněna vysokou mírou recidivy u pachatelů úmyslné trestné činnosti, a proto je možnost snímat otisky prstů za tímto účelem omezena pouze na úmyslné trestné činy. Naopak nově navrhované ustanovení musí z důvodu adaptace nařízení ECRIS-TCN zajistit snímání otisků prstů státních příslušníků třetích zemí, osob bez státní příslušnosti nebo neznámé státní příslušnosti také, pokud jsou odsouzeny za nedbalostní trestné činy. Aby se zamezilo neodůvodněnému rozšiřování zpracování biometrických osobních údajů pro vnitrostátní účely, je adaptační ustanovení § 65a navrženo jako doplňkové a restriktivní k stávajícímu § 65 zákona o Policii České republiky. Toto nově navrhované ustanovení je tak omezeno speciálním účelem zpracování, kterým je (odsouzením podmíněné) pořízení záznamu v unijním systému ECRIS- TCN. Také doba uchování Policií České republiky je ohraničena pravomocným rozhodnutím o trestném činu. U nedbalostní trestné činnosti těchto osob tedy bude v případě odsouzení digitální podoba daktyloskopických otisků předána Rejstříku trestů, v každém případě pak budou otisky prstů těchto osob z policejní databáze vymazány. Otisky prstů občanů České republiky nebo Evropské unie podezřelých, obviněných a odsouzených z neúmyslné trestné činnosti pak nebudou, stejně jako doposud, pořizovány vůbec (s výjimkou případného dokazování v trestním řízení podle § 114 trestního řádu). Jinými slovy – pokud tedy nebudou osobě, která je občanem jiného než členského státu Evropské unie, sejmuty otisky prstů pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona o Policii České republiky (např. proto, že je stíhána pro nedbalostní trestný čin), navrhuje se, aby jí byly sejmuty výlučně za účelem následného využití v systému ECRIS-TCN. Policie pak tyto otisky vymaže, pokud jejich další zpracování již pro tento účel nebude zapotřebí (např. proto, že nedojde k odsouzení této osoby nebo pokud je předá Rejstříku trestů za účelem jejich zahrnutí do datového záznamu pořízeného v centrálním systému ECRIS-TCN). V této souvislosti je třeba upozornit i na § 82 odst. 3 zákona o Policii České republiky, podle kterého „orgány činné v trestním řízení, Ministerstvo spravedlnosti, Ústavní soud a Kancelář prezidenta republiky policii v mezích své působnosti průběžně informují pro účely prověřování podle odstavce 1 o svých pravomocných rozhodnutích, promlčení trestního stíhání, výkonu trestu nebo o rozhodnutích prezidenta republiky týkajících se trestního řízení, trestů nebo udělené amnestie anebo milosti“. Nařízení ECRIS-TCN vymezuje rozsah případů, kdy je povinností členského státu v rámci datového záznamu v ECRIS-TCN vložit i otisky prstů. Smyslem této povinnosti je nicméně zajištění co nejpřesnější identifikace, nařízení tudíž stanoví tento rozsah pouze jako minimální, přičemž i v rámci bodu 26 recitálu umožňuje využití i otisků sejmutých pro jiné účely („Aby v centrálním systému byly k dispozici co nejúplnější identifikační informace, měly by mít členské státy možnost do něho rovněž vkládat údaje o otiscích prstů, které byly sejmuty pro jiné účely, než je trestní řízení, pokud jsou tyto údaje o otiscích prstů v souladu s vnitrostátním právem k dispozici pro použití v trestním řízení.“) a výslovně pak v čl. 5 odst. 6 nařízení [„Za účelem splnění povinností stanovených v odst. 1 písm. b) bodech i) a ii) a v odstavci 5 mohou členské státy použít údaje o otiscích prstů sejmutých pro jiné účely, než je trestní řízení, pokud je toto použití povoleno podle vnitrostátního práva.“]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že povinnost zasílat do ECRIS-TCN otisky prstů je fakticky stanovena na téměř všechny případy odsouzení, neboť první alternativa kryje odsouzení k trestům v délce 6 měsíců i v případech jejich podmíněného odložení (nebylo by pak odůvodnitelné, aby při uložení prosté podmínky byly otisky zasílány, při uložení přísnějšího trestu, např. trestu domácího vězení však nikoli), druhá alternativa (odsouzení za trestný čin s horní sazbou trestu odnětí svobody alespoň 12 měsíců) je pak pouze optickým zúžením okruhu případů, kdy se otisky prstů budou poskytovat, neboť v českých podmínkách se tato výjimka týká pouze devíti trestných činů [trestného činu podle § 157 trestního zákoníku (ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti), § 221 trestního zákoníku (porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti), § 232 trestního zákoníku (poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti), § 239 trestního zákoníku (ohrožování oběhu tuzemských peněz), § 285 trestního zákoníku (nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku), § 294 trestního zákoníku (poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti), § 303 trestního zákoníku (zanedbání péče o zvíře z nedbalosti), § 342 trestního zákoníku (neoprávněné zaměstnávání cizinců) a (s ohledem na okruh možných pachatelů spíše jen teoreticky) podle § 370 trestního zákoníku (neplnění odvodní povinnosti)]. Kromě toho pro nevyužití výjimky podle bodu i) i ii) svědčí i praktické problémy, neboť případné snímání otisků prstů státního příslušníka jiného než členského státu Evropské unie, osoby bez státní příslušnosti nebo osoby, jejíž příslušnost se nepodařilo zjistit, až po jejím odsouzení by nejen zvyšovalo náklady a bylo by zatěžující pro orgány činné v trestním řízení i pro odsouzeného, ale hlavně by u osob neodsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bylo jen obtížně vymahatelné (jak přitom bylo uvedeno, datový záznam v centrálním ECRIS-TCN má být prováděn bez zbytečného odkladu po odsouzení a pokud možno bez zbytečného odkladu); to platí i při využití čl. 5 odst. 1 písm. b) bodu ii), neboť nelze zcela spoléhat na soulad právní kvalifikace v rámci vyšetřování a rozsudku. V každém případě je pak dána povinnost zasílat údaje o otiscích prstů, které byly sejmuty v souladu s vnitrostátním právem v rámci trestního řízení (tj. pro účely dokazování podle § 114 trestního řádu), bez ohledu na to, o jakém trestném činu bylo řízení vedeno či bez ohledu na to, jaký trest byl za spáchaný trestný čin uložen, což relativizuje smysl možných výjimek.

K přechodnému ustanovení

Jak se uvádí v bodě 29 recitálu nařízení ECRIS-TCN, aby se zajistila maximální efektivnost tohoto systému, měly by členské státy v souladu s tímto nařízením pořizovat v ECRIS-TCN také záznamy týkající se státních příslušníků třetích zemí odsouzených ještě přede dnem zahájení vkládání údajů. Členské státy však nemají povinnost získávat za tímto účelem informace, které přede dnem zahájení vkládání údajů v souladu s tímto nařízením (tj. přede dnem stanoveném podle čl. 35 odst. 4) ještě nebyly v jejich rejstříku trestů. Údaje o otiscích prstů státních příslušníků třetích zemí sejmutých v souvislosti s těmito předchozími odsouzeními by měly být zahrnuty pouze v případě, že otisky byly sejmuty během trestního řízení, a v případě, kdy se dotčený členský stát domnívá, že je lze jednoznačně přiřadit k jiným informacím o totožnosti uvedeným v rejstříku trestů (čl. 5 odst. 5 nařízení). Před datem, od kterého bude systém ECRIS-TCN v provozu, tudíž není nezbytné pouze za účelem identifikace příslušníka jiného než členského státu Evropské unie v systému ECRIS-TCN sbírat a uchovávat jeho otisky prstů. Navrhované ustanovení § 65a zákona o Policii České republiky tudíž zůstane neaplikováno do dne, který bude na základě rozhodnutí Komise podle čl. 35 odst. 4 nařízení ECRIS-TCN stanoven jako den zahájení provozu systému ECRIS-TCN. Tento den bude určen v závislosti na splnění podmínek vymezených v čl. 35 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN, které zahrnují přijetí relevantních prováděcích aktů, provedení nezbytných technických a právních opatření pro shromažďování údajů ze strany členských států a úspěšné provedení souhrnného testu fungování systému ECRIS-TCN. Pro přijetí opatření k zajištění souladu s tímto nařízením by však členské státy měly mít alespoň 36 měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost (bod 40 recitálu nařízení), tj. minimálně do června 2022 (tj. do doby, než uplyne implementační lhůta směrnice ECRIS, což vyplývá i z obsahové provázanosti nařízení ECRIS-TCN a směrnice ECRIS). Rozhodnutí Komise o dni zahájení provozu ECRIS-TCN bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

K části osmé – změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů K bodu 1 (§ 34a)

S ohledem na navrhované vložení nového § 65a do zákona o Policii České republiky (blíže viz odůvodnění k části sedmé – změna zákona o Policii České republiky), kdy Policie České republiky je pouze jedním z orgánů, který může vést vyšetřování pro spáchání trestného činu, z něhož byl obviněn nebo pro který bylo sděleno podezření státnímu příslušníkovi třetí země, osobě bez státní příslušnosti nebo osobě, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, je navrhováno vložit obdobné ustanovení zahrnující oprávnění pořizovat daktyloskopické otisky těchto osob také do zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. V rámci působnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů je totiž i prověřování nebo vyšetřování trestné činnosti, včetně trestné činnosti spáchané z nedbalosti, v níž může být osoba, která není státním příslušníkem žádného členského státu Evropské unie, je osobou bez státní příslušnosti nebo osobou, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, spolupachatelem příslušníka bezpečnostního sboru, proti němuž je ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů vedeno trestní řízení. Stávající ustanovení § 34 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů poskytuje tomuto orgánu oprávnění získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace, obdobně jako je tomu v případě § 65 zákona o Policii České republiky. Není tak vyloučeno, že v rámci takového trestního řízení bude Generální inspekce bezpečnostních sborů povinna sejmout daktyloskopické otisky osoby, která není státním příslušníkem žádného členského státu Evropské unie, je osobou bez státní příslušnosti nebo osobou, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, a současně bude osobou obviněnou nebo podezřelou ze spolupachatelství v rámci předmětného trestního řízení vedeného Generální inspekcí bezpečnostních sborů proti příslušníkovi bezpečnostního sboru. Bez novelizace zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů by nemohly být plně naplněny požadavky nařízení ECRIS-TCN, neboť toto vymezuje povinnost snímat otisky prstů státních příslušníků třetích zemí, osob bez státní příslušnosti nebo neznámé státní příslušnosti také, pokud jsou odsouzeny za nedbalostní trestné činy, na které však stávající ustanovení § 34 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů nedopadá. Jen novelizací tohoto zákona a zákona o Vojenské policii (viz odůvodnění k části desáté – změna zákona o Vojenské policii) budou údaje zpracovávané Rejstříkem trestů úplné. Obdobně jako je tomu u navrhované změny zákona o Policii České republiky, je i adaptační ustanovení § 34a navrženo jako doplňkové a restriktivní k stávajícímu § 34 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů, a to z důvodu, aby bylo zamezeno neodůvodněnému rozšiřování zpracování biometrických osobních údajů pro vnitrostátní účely. Toto nově navrhované ustanovení je tak omezeno speciálním účelem zpracování, kterým je (odsouzením podmíněné) pořízení záznamu v unijním systému ECRIS-TCN. Ve vztahu k nově navrhovanému ustanovení § 34a zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů o získávání osobních údajů pro účely záznamu v systému pro identifikaci členských států, které mají informace o předchozích odsouzeních státních příslušníků třetích zemí, se stávající ustanovení § 34 odst. 2 až 5 tohoto zákona použijí obdobně. Odkazem na § 34 odst. 5 tak má být zajištěna povinnost Generální inspekce bezpečnostních sborů předávat pořízené daktyloskopické otisky Policii České republiky pro plnění jejích úkolů, a to vzhledem k tomu, že Policie České republiky vede databázi daktyloskopických otisků, a bude tedy technicky zajišťovat předávání údajů do informačního systému Rejstříku trestů.

K bodu 2 [§ 53 písm. a)]

V rámci zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů se navrhuje stávající pojem „likvidace osobních údajů“ nahradit termínem „výmaz osobních údajů“. Tento termín lépe odpovídá terminologii GDPR, ostatně i zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů pojem „výmaz“ v tomto kontextu ve svém § 52 odst. 1 sám používá. Tato změna se navrhuje provést obdobně také v zákoně o Policii České republiky (viz odůvodnění k části sedmé – změna zákona o Policii České republiky) a dále v zákoně o Vojenské policii (viz odůvodnění k části desáté – změna zákona o Vojenské policii).

K přechodnému ustanovení

Jak se uvádí v bodě 29 recitálu nařízení ECRIS-TCN, aby se zajistila maximální efektivnost tohoto systému, měly by členské státy v souladu s tímto nařízením pořizovat v ECRIS-TCN také záznamy týkající se státních příslušníků třetích zemí odsouzených ještě přede dnem zahájení vkládání údajů. Členské státy však nemají povinnost získávat za tímto účelem informace, které přede dnem zahájení vkládání údajů v souladu s tímto nařízením (tj. přede dnem stanoveném podle čl. 35 odst. 4) ještě nebyly v jejich rejstříku trestů. Údaje o otiscích prstů státních příslušníků třetích zemí sejmutých v souvislosti s těmito předchozími odsouzeními by měly být zahrnuty pouze v případě, že otisky byly sejmuty během trestního řízení, a v případě, kdy se dotčený členský stát domnívá, že je lze jednoznačně přiřadit k jiným informacím o totožnosti uvedeným v rejstříku trestů (čl. 5 odst. 5 nařízení). Před datem, od kterého bude systém ECRIS-TCN v provozu, tudíž není nezbytné pouze za účelem identifikace příslušníka jiného než členského státu Evropské unie v systému ECRIS-TCN sbírat a uchovávat jeho otisky prstů. Navrhované ustanovení § 34a zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů tudíž zůstane neaplikováno do dne, který bude na základě rozhodnutí Komise podle čl. 35 odst. 4 nařízení ECRIS-TCN stanoven jako den zahájení provozu systému ECRIS-TCN. Tento den bude určen v závislosti na splnění podmínek vymezených v čl. 35 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN, které zahrnují přijetí relevantních prováděcích aktů, provedení nezbytných technických a právních opatření pro shromažďování údajů ze strany členských států a úspěšné provedení souhrnného testu fungování systému ECRIS-TCN. Pro přijetí opatření k zajištění souladu s tímto nařízením by však členské státy měly mít alespoň 36 měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost (bod 40 recitálu nařízení), tj. minimálně do června 2022 (tj. do doby, než uplyne implementační lhůta směrnice ECRIS, což vyplývá i z obsahové provázanosti nařízení ECRIS- TCN a směrnice ECRIS). Rozhodnutí Komise o dni zahájení provozu ECRIS-TCN bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

K části deváté – změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

Navrhovanou změnu názvu trestného činu výroby a držení padělatelského náčiní podle § 236 trestního zákoníku je nutné provést i v § 4 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

K části desáté – změna zákona o Vojenské policii K bodu 1 (§ 11b)

S ohledem na navrhované vložení nového § 65a do zákona o Policii České republiky (blíže viz odůvodnění k části sedmé – změna zákona o Policii České republiky), kdy Policie České republiky je pouze jedním z orgánů, který může vést vyšetřování pro spáchání trestného činu, z něhož byl obviněn nebo pro který bylo sděleno podezření státnímu příslušníkovi třetí země, osobě bez státní příslušnosti nebo osobě, jejíž státní příslušnost se nepodařilo zjistit, je navrhováno vložit obdobné ustanovení zahrnující oprávnění pořizovat daktyloskopické otisky těchto osob také do zákona o Vojenské policii. Bez novelizace zákona o Vojenské policii by nemohly být plně naplněny požadavky nařízení ECRIS-TCN, neboť toto vymezuje povinnost snímat otisky prstů státních příslušníků třetích zemí, osob bez státní příslušnosti nebo neznámé státní příslušnosti také pokud jsou odsouzeny za nedbalostní trestné činy, na které však stávající ustanovení § 11a zákona o Vojenské policii nedopadá. Jen novelizací tohoto zákona a zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů (viz odůvodnění k části osmé – změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů) budou údaje zpracovávané Rejstříkem trestů úplné. Obdobně jako je tomu u navrhované změny zákona o Policii České republiky, je i adaptační ustanovení § 11b navrženo jako doplňkové a restriktivní k stávajícímu § 11a zákona o Vojenské policii, a to z důvodu, aby bylo zamezeno neodůvodněnému rozšiřování zpracování biometrických osobních údajů pro vnitrostátní účely. Toto nově navrhované ustanovení je tak omezeno speciálním účelem zpracování, kterým je (odsouzením podmíněné) pořízení záznamu v unijním systému ECRIS-TCN. Ve vztahu k nově navrhovanému ustanovení § 11b zákona o Vojenské policii o získávání osobních údajů pro účely záznamu v systému pro identifikaci členských států, které mají informace o předchozích odsouzeních státních příslušníků třetích zemí, se stávající ustanovení § 11a odst. 2 až 4 a 6 tohoto zákona použijí obdobně. Odkazem na § 11a odst. 6 tak má být zajištěna povinnost Vojenské policie předávat pořízené daktyloskopické otisky Policii České republiky pro plnění jejích úkolů, a to vzhledem k tomu, že Policie České republiky vede databázi daktyloskopických otisků, a bude tedy technicky zajišťovat předávání údajů do informačního systému Rejstříku trestů.

K bodům 2 až 4 (§ 15 odst. 2, § 17 odst. 1 a 2)

V rámci zákona o Vojenské policii se navrhuje stávající pojem „likvidace osobních údajů“ nahradit termínem „výmaz osobních údajů“. Tento termín lépe odpovídá terminologii GDPR, ostatně i zákon o Vojenské policii pojem „výmaz“ v tomto kontextu ve svém § 11a odst. 7 sám používá. Tato změna se navrhuje provést obdobně také v zákoně o Policii České republiky (viz odůvodnění k části sedmé – změna zákona o Policii České republiky) a dále v zákoně o Generální inspekci bezpečnostních sborů (viz odůvodnění k části osmé – změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů).

K přechodnému ustanovení

Jak se uvádí v bodě 29 recitálu nařízení ECRIS-TCN, aby se zajistila maximální efektivnost tohoto systému, měly by členské státy v souladu s tímto nařízením pořizovat v ECRIS-TCN také záznamy týkající se státních příslušníků třetích zemí odsouzených ještě přede dnem zahájení vkládání údajů. Členské státy však nemají povinnost získávat za tímto účelem informace, které přede dnem zahájení vkládání údajů v souladu s tímto nařízením (tj. přede dnem stanoveném podle čl. 35 odst. 4) ještě nebyly v jejich rejstříku trestů. Údaje o otiscích prstů státních příslušníků třetích zemí sejmutých v souvislosti s těmito předchozími odsouzeními by měly být zahrnuty pouze v případě, že otisky byly sejmuty během trestního řízení, a v případě, kdy se dotčený členský stát domnívá, že je lze jednoznačně přiřadit k jiným informacím o totožnosti uvedeným v rejstříku trestů (čl. 5 odst. 5 nařízení). Před datem, od kterého bude systém ECRIS-TCN v provozu, tudíž není nezbytné pouze za účelem identifikace příslušníka jiného než členského státu Evropské unie v systému ECRIS-TCN sbírat a uchovávat jeho otisky prstů. Navrhované ustanovení § 11b zákona o Vojenské policii tudíž zůstane neaplikováno do dne, který bude na základě rozhodnutí Komise podle čl. 35 odst. 4 nařízení ECRIS-TCN stanoven jako den zahájení provozu systému ECRIS-TCN. Tento den bude určen v závislosti na splnění podmínek vymezených v čl. 35 odst. 1 nařízení ECRIS-TCN, které zahrnují přijetí relevantních prováděcích aktů, provedení nezbytných technických a právních opatření pro shromažďování údajů ze strany členských států a úspěšné provedení souhrnného testu fungování systému ECRIS-TCN. Pro přijetí opatření k zajištění souladu s tímto nařízením by však členské státy měly mít alespoň 36 měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost (bod 40 recitálu nařízení), tj. minimálně do června 2022 (tj. do doby, než uplyne implementační lhůta směrnice ECRIS, což vyplývá i z obsahové provázanosti nařízení ECRIS-TCN a směrnice ECRIS). Rozhodnutí Komise o dni zahájení provozu ECRIS-TCN bude zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

K části jedenácté – účinnost

Návrhy legislativních změn plynoucích z výše uvedených předpisů Evropské unie, resp. z právně závazné Dohody, byly v 8. volebním období předmětem sněmovního tisku 980, resp. následně obsahem pozměňovacího návrhu ke sněmovnímu tisku 699. K projednání těchto návrhů v minulém volebním období nedošlo, a proto je nutné tuto materii opětovně předložit. Ve vztahu k non-cash směrnici uplynula implementační lhůta dne 31. května 2021, ve vztahu ke směrnici o používání finančních informací uplynula implementační lhůta dne 1. srpna 2021. Lhůta pro implementaci požadavků plynoucích ze směrnice ECRIS pak uplyne dnem 28. června 2022. Včasné uvedení systému ECRIS-TCN do provozu, které je mj. podmíněno přijetím zákona, je zapotřebí zajistit co nejdříve. Zde je třeba zdůraznit, že spuštění ECRIS-TCN je možné až poté, co všechny členské státy potvrdí, že byla provedena veškerá nezbytná technická a právní opatření. Nepřipravený členský stát tak znemožní spuštění systému ECRIS-TCN v celé Evropské unii, plánované v roce 2022. Navrhuje se navázat účinnost zákona na datum stanovený pro zohlednění požadavků směrnice ECRIS, tj. na 28. červen 2022. Datum nabytí účinnosti návrhu se tedy odvíjí od lhůt stanovených v relevantních aktech Evropské unie. Vzhledem k tomu, že předkládaný návrh zákona představuje provedení závazků České republiky plynoucích z aktů Evropské unie, přičemž členské státy jsou povinny zajistit jejich včasné provedení do svých právních řádů, jedná se o případ naléhavého obecného zájmu, který je předvídán v § 3 odst. 4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě lze stanovit dřívější den nabytí účinnosti právního předpisu než k 1. lednu nebo k 1. červenci kalendářního roku.

V Praze dne 6. prosince 2021

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministryně spravedlnosti: Mgr. Marie Benešová, v.r.