zákon č. 150/2017 Sb.

ČÁST PRVNÍ K § 1

V § 1 se vymezuje předmět úpravy a rozsah působnosti. Obdobné ustanovení je obsaženo též v § 1 zákona o státní službě. První odstavec vyjmenovává jednotlivé oblasti úpravy, přičemž se jedná nejen o některé aspekty služebních a pracovněprávních vztahů specifických pro zahraniční službu, ale též o záležitosti organizační povahy týkající se sítě zastupitelských úřadů České republiky. Druhý odstavec odkazuje na příslušný předpis Evropské unie, kterým je směrnice 2015/637. Její obsah je transponován v hlavě IV zákona o zahraniční službě.

K § 2

Ustanovení § 2 písm. a) definuje pro účely zákona o zahraniční službě pojem „zahraniční služba“ jako činnosti v působnosti Ministerstva zahraničních věcí, které vyplývají z úkolů vymezených pro Ministerstvo zahraničních věcí v § 6 kompetenčního zákona. Zákon o zahraniční službě výkon zahraniční služby spadající do oblasti působnosti jiných státních orgánů neřeší. Zákon tak odráží skutečnost, že ačkoli jádro zahraniční služby spadá v souladu s § 6 kompetenčního zákona do působnosti Ministerstva zahraničních věcí, je zahraniční služba rovněž přímo vykonávána také některými dalšími státními orgány a tyto orgány za účelem výkonu zahraniční služby přímo vysílají své pracovníky do zahraničí. Důsledkem této konstrukce je, že zákon o zahraniční službě se nebude vztahovat na zaprvé vysílání k výkonu služby v zahraničí v případě zaměstnanců, kteří jsou ve služebním poměru podle jiného právního předpisu (zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostním sborů nebo zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání) a jsou na tomto základě přímo vysílání do zahraničí dotčeným státním orgánem, a zadruhé na státní zaměstnance zařazené v jiném ministerstvu a vysílané k výkonu služby v zahraničí podle § 67 zákona o státní službě přímo dotčeným služebním orgánem (např. státní zaměstnanci zařazení v Ministerstvu obrany, kteří jsou vysílaní k výkonu služby v zahraničí na Stálou delegaci při NATO přímo Ministerstvem obrany). Uvedenému odpovídá i terminologická úprava pojmu „zahraniční služba“ v zákoně o státní službě na „služba v zahraničí“, jelikož ustanovení vztahující se k výkonu zahraniční služby, které se navrhuje v zákoně o státní službě (§ 67) ponechat, resp. nově doplňované ustanovení § 67a, se vztahuje výlučně k výkonu služby v zahraničí (tj. nikoli k výkonu na služebním působišti v České republice). Uvedené naopak nevylučuje dosavadní spolupráci Ministerstva zahraničních věcí s těmi státními orgány, které přímo vysílají své pracovníky ke službě v zahraničí, kteří působí při zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí. Za účelem zajištění organizace začlenění takto vysílaných pracovníků do struktur zastupitelských úřadů v přijímajícím státě jsou mezi Ministerstvem zahraničních věcí a těmito státními orgány uzavírány dohody, přičemž tato praxe je nově potvrzena v § 12. V § 2 jsou popsány jednotlivé skupiny osob, které se podílejí na realizaci zahraniční služby, ať už přímo jejím výkonem (diplomatičtí pracovníci a administrativní pracovníci a honorární konzulární úředníci) či nepřímo zajišťováním podpory jejího výkonu (techničtí pracovníci). K jednotlivým kategoriím lze uvést následující: „Diplomatický pracovník“ spadá pod pojem „diplomatický personál“, obsažený v čl. 1 písm. d) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. V podmínkách české zahraniční služby bude tato osoba zpravidla ve služebním poměru, ve výjimečných případech též v poměru pracovním (viz současný § 178 zákona o státní službě). „Administrativní pracovník“ patří mezi „členy administrativního a technického personálu“ podle čl. 1 písm. f) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, přičemž zpravidla se bude jednat o osobu ve služebním poměru, někdy též v poměru pracovním za podmínek uvedených výše. V podmínkách Ministerstva zahraničních věcí vykonává administrativní pracovník zahraniční službu, jestliže působí například jako konzulární referent. Činnost související se zahraniční službou vykonává administrativní pracovník například v pracovním zařazení jako účetní. Pojem „konzulární úředník“ ve smyslu zákona o zahraniční službě je jak „konzulární úředník“ podle čl. 1 písm. d) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, tj. „osoba pověřená v této funkci výkonem konzulárních funkcí“, tak „konzulární zaměstnanec“ podle čl. 1 písm.

e) téže úmluvy, tj. „osoba zaměstnaná v administrativních službách konzulárního úřadu“. „Honorární konzulární úředník“ pověřený výkonem některých konzulárních činností je jednou z kategorií „konzulárních úředníků“ podle čl. 1 odst. 2 a dále hlavy III Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Tyto osoby nejsou ve vztahu k Ministerstvu zahraničních věcí ani ve služebním, ani v pracovním poměru. Rozsah výkonu činnosti honorárního konzulárního úředníka stanoví ministr ve svém rozhodnutí. Stanovený rozsah činnosti nesmí přesahovat právní rámec daný platnou právní úpravou nebo s ní být v rozporu. Konzulární úřad vedený honorárním konzulárním úředníkem může vykonávat konzulární činnosti pouze v rozsahu vymezeném jak zákonem o zahraniční službě, tak rovněž jinými právními předpisy. „Technický pracovník“ je stejně jako administrativní pracovník „členem administrativního a technického personálu“ podle čl. 1 písm. f) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Dále se může jednat o „konzulárního zaměstnance“ podle čl. 1 písm. e) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, tj. „osobu zaměstnanou v technických službách konzulárního úřadu“. V praxi Ministerstva zahraničních věcí se jedná zejména o řidiče, domovníky a kuchaře, vyloučené z působnosti zákona o státní službě podle jeho § 2 odst. 1 písm. j) odkazujícího na „zaměstnance, který vykonává pouze pomocné, servisní nebo manuální práce“ atd. „Člen rodiny“ je definován v souladu s § 46 odst. 3 zákona o státní službě a § 187 zákoníku práce jako manžel, partner podle zákona o registrovaném partnerství (dále jen „partner“), vlastní dítě, osvojenec, dítě svěřené státnímu zaměstnanci nebo zaměstnanci do pěstounské péče nebo do výchovy, vlastní rodiče, osvojitel, opatrovník a pěstoun. Jiná fyzická osoba je postavena na roveň člena rodiny pouze za předpokladu, že žije se státním zaměstnancem nebo zaměstnancem v domácnosti.

K § 3

Zákon o státní službě obdobné obecné ustanovení sice neobsahuje, jeho začlenění do zákona o zahraniční službě je však žádoucí pro účely výkladu tohoto zákona. Obdobné ustanovení ostatně obsahuje též § 3 slovenského „zákona o zahraničnej službe“ (č. 151/2010 Z.z.).

Zásada „věrnosti České republice“ je základním předpokladem pro výkon zahraniční služby a vychází z § 77 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě, podle kterého je státní zaměstnanec povinen „zachovávat při výkonu služby věrnost České republice“. Vzhledem k tomu, že na výkonu české zahraniční služby se podílejí též osoby v pracovním poměru, je žádoucí, aby tato zásada platila pro všechny. Zásada „profesionality“ vychází ze standardů uplatňovaných ve výkonných diplomatických službách srovnatelných členských států Evropské unie (např. Rakouska, Belgie, Nizozemska či Švédska), kdy tyto služby nejsou obsazovány osobami na základě politických nominací, ale po splnění objektivních kritérií ověřených ve výběrovém řízení (vzdělání, znalost cizích jazyků apod.). Těmto profesionálním diplomatům je poté zaručen kariérní postup a rotace mezi ústředím a zastupitelskými úřady. Zásada „dodržování závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva a práva Evropské unie“, je zakotvena pro Českou republiku v čl. 1 odst. 2 Ústavy. Mezinárodní právo je tedy základním rámcem pro výkon české zahraniční služby, a to nejen z důvodu předejití občasným zneužitím diplomatických výsad a imunit (které mohou výrazně poškodit obraz České republiky v zahraničí), ale též ve vztahu k cílům zahraniční služby, které s ním nemohou být v rozporu (páchání zločinů podle mezinárodního práva, porušování spojeneckých závazků apod.). V § 77 odst. 1 písm. c) zákona o státní službě se sice státním zaměstnancům ukládá povinnost „při výkonu služby dodržovat právní předpisy“, tj. pravidla vnitrostátního práva, avšak pravidla mezinárodního práva včetně práva Evropské unie – relevantní právě pro zahraniční službu – zde výslovně zmíněna nejsou. Zásada „dodržování kariérního systému zahraniční služby a střídání výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí“ je úzce propojená se zásadou „profesionality“. Tím, že Ministerstvo zahraničních věcí dbá na uplatňování této zásady, zaručuje státním zaměstnancům stabilitu a jistotu při výkonu zahraniční služby.

K § 4

Pojem „zastupitelský úřad“, který obsahuje § 6 odst. 3 písm. c) kompetenčního zákona, je zavedený v každodenní praxi Ministerstva zahraničních věcí i jeho služebních předpisech. Tento výraz byl použit i v § 51 odst. 6 zákona o státní službě a § 6 nařízení vlády o pravidlech pro organizaci služebního úřadu. I když Ústava používá v § 63 odst. 1 písm. d) a e) pojem „zastupitelská mise“ a Vídeňská úmluva o diplomatických stycích pojem „diplomatická mise“ (v případě Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích je to „konzulární úřad“), zákon o zahraniční službě obsahuje zažitý pojem „zastupitelský úřad“. Vedle definice zastupitelského úřadu v odstavci 1 coby „organizačního útvaru ministerstva zřízeného za účelem plnění úkolů služby v zahraničí“ jsou v odstavci 2 vyjmenovány jednotlivé druhy zastupitelských úřadů, což dosud v českém právním řádu chybělo. Podle odstavce 3 tyto zastupitelské úřady zřizuje a ruší ministr zahraničních věcí, přičemž v případě velvyslanectví, stálé mise a styčného úřadu nebo kanceláře o takovém kroku informuje vládu z důvodu širšího dopadu na bilaterální, případně multilaterální vztahy České republiky k jiným subjektům mezinárodního práva a dalším entitám. Znění odstavce 3 vychází ze stávající praxe. Zastupitelské úřady jsou jakožto organizační útvar součástí organizační struktury Ministerstva zahraničních věcí. Zřízení nebo zrušení zastupitelského úřadu je tudíž změnou organizační struktury ministerstva podle § 19 odst. 2 zákona o státní službě. Z toho důvodu je rozhodnutí ministra o zrušení nebo zřízení velvyslanectví, stálé mise nebo styčného úřadu předkládáno vládě pouze pro informaci, a to z důvodu politické důležitosti. V případě konzulárních úřadů nebo zvláštní mise takovýto postup není nutný vzhledem k úkolům, které tyto úřady vykonávají. V případě, kdy je s ohledem na zahraničněpolitický vývoj potřeba zřídit nový zastupitelský úřad v zahraničí, je zřejmé, že součástí takového kroku musí nutně být zvýšení systemizace ministerstva. Z důvodu větší flexibility bude v takovém případě vyloučen postup podle zákona o státní službě s tím, že zvýšení systemizace spojené s obsazením takto zřizovaného úřadu bude předkládáno vládě ke schválení současně s předloženou informací o rozhodnutí ministra o zřízení úřadu podle § 4 odst. 3. Návrh na změnu systemizace bude předkládán po dohodě s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem financí. Odstavec 4 předvídá vymezení působnosti, resp. rozsah vykonávaných činností zřizovaným zastupitelským úřadem, což předpokládá čl. 5 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích (pokud jde o možnost akreditace „šéfa mise“ pro více států) a čl. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (pokud jde o stanovení „konzulárního obvodu“). Odstavec 5 upravuje opatření činěná při rušení zastupitelských úřadů, kdy je třeba určit, který zastupitelský úřad či úřady převezmou jeho stávající agendu. Ministr ve svém rozhodnutí nemůže stanovit rozsah výkonu činnosti, který by přesahoval právní rámec daný platnou právní úpravou nebo s ní byl v rozporu. Zastupitelský úřad může vykonávat konzulární činnosti v rozsahu vymezeném nejen zákonem o zahraniční službě, ale rovněž jinými právními předpisy.

K § 5

Vymezení funkcí velvyslanectví vychází z čl. 3 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích (na kterou se zde výslovně odkazuje) s tím, že dovětkem v písmenu d) je reflektováno členství České republiky v Evropské unii.

K § 6

Toto ustanovení bylo navrženo s přihlédnutím k výše uvedenému § 5 popisujícímu funkce velvyslanectví. Úprava postavení stálých misí při mezinárodních organizacích je v mezinárodním právu roztříštěná, proto zde nelze vycházet z žádné konkrétní mezinárodní smlouvy. Např. v případě stálých misí při Organizaci spojených národů (dále jen „OSN“) v New Yorku se tato úprava některých aspektů jejich působení nachází v čl. IV Úmluvy o výsadách a imunitách Organizace Spojených národů (publikované vyhláškou č. 52/1956 Sb.) a čl. V Dohody mezi OSN a USA týkající se sídla OSN (podepsané v Lake Success dne 26. června 1947). Předmětné ustanovení by se v současné době vztahovalo zejména na Stálé mise při OSN v New Yorku, Ženevě a Vídni, Stálou misi při Radě Evropy ve Štrasburku, Stálou delegaci při NATO v Bruselu, Stálou misi při OECD v Paříži a samozřejmě též na Stálé zastoupení při Evropské unii v Bruselu. Dále je třeba zmínit, že Vídeňská úmluva o diplomatických stycích v čl. 5 odst. 3 umožňuje, aby šéf diplomatické mise vystupoval jako zástupce vysílajícího státu současně při jakékoli mezinárodní organizaci. Této možnosti využívá i Česká republika, např. velvyslankyně v Nizozemsku je současně českou představitelkou při OPCW, velvyslankyně ve Francii při UNESCO, velvyslankyně v Itálii při FAO, velvyslanec v Keni při UNEP a UN- Habitat, atd. Ne všechny vztahy České republiky k mezinárodním organizacím tak jsou zajištěny prostřednictvím stálých misí.

K § 7

Odstavec 1 obsahuje výčet konzulárních úřadů, který je částečně převzat z definice pojmu „konzulární úřad“ v čl. 1 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Na rozdíl od definice v úmluvě není v tomto ustanovení uveden „vicekonzulát“, což je pojem Ministerstvem zahraničních věcí neužívaný. Navíc je zde v písmenu d) uveden „konzulární úřad vedený honorárním konzulárním úředníkem“. Odstavec 2 odkazuje obecně na funkce vykonávané konzulárním úřadem podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Odstavec 3 se odvolává na specifikaci dalších funkcí vykonávaných konzulárním úřadem nad rámec funkcí konzulárních, která je rovněž obsažena v rozhodnutí ministra o zřízení příslušného úřadu. Uvedené ustanovení se uplatní zejména v případě generálních konzulátů, kterým je podle stávající praxe svěřována vedle agendy konzulární např. agenda ekonomické diplomacie, krajanských vztahů apod. Konkrétní rozsah činností, které bude určitý konzulární úřad vykonávat, bude vymezen rozhodnutím ministra, kterým se dotčený úřad zřizuje (zejména v případě konzulárních úřadů vedených honorárním konzulárním úředníkem je obvyklé, že tyto úřady nevykonávají všechny konzulární funkce, které lze konzulárním úřadům podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích svěřit). Odstavec 4 upravuje vztahy konzulárního úřadu s velvyslanectvím v rámci přijímajícího státu. Tyto vztahy nejsou, s výjimkou konzulárních úřadů vedených honorárním konzulárním úředníkem, konstruovány jako vztahy podřízenosti a nadřízenosti, resp. uvedené úřady vůči sobě nevykonávají kontrolní funkci, ale jsou charakterizovány jako vztahy koordinační (uvedené je významné např. při organizaci návštěv ústavních činitelů v dotčeném teritoriu apod.). Nadále ovšem platí, že nejvyšším stálým představitelem České republiky v přijímajícím státě je vedoucí zastupitelského úřadu, který je velvyslanectvím. Následující odstavce dotčeného ustanovení se věnují honorárním konzulárním úředníkům, jejichž postavení je upraveno v čl. 1 odst. 2 a dále v hlavě III Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (zkráceně se v praxi hovoří o „honorárních konzulech“). Jejich činnost je pro fungování české zahraniční služby v některých státech klíčová, v současné době jich je cca 200 (naproti tomu v České republice působí cca 45 honorárních konzulů jiných států). V odstavci 5 je stanoveno, že ministr určí zastupitelský úřad, který bude dohlížet na výkon činnosti příslušného konzulárního úřadu vedeného honorárním konzulárním úředníkem. V praxi se zpravidla jedná o velvyslanectví nebo generální konzulát, v jehož konzulárním obvodu je daný konzulární úřad vedený honorárním konzulárním úředníkem zřízený, přičemž takovýto zastupitelský úřad může dohlížet na více konzulárních úřadů vedených honorárním konzulárním úředníkem. V odstavci 6 jsou stanoveny minimální předpoklady na kandidáty na pozici honorárního konzulárního úředníka, kterými jsou společenské postavení v přijímajícím státě, znalost poměrů v předpokládaném konzulárním obvodu, úroveň vztahů se zástupci veřejné i soukromé oblasti a odborné znalosti a zkušenosti zaručující řádný výkon konzulárních činností. Občanství České republiky zde (v souladu s mezinárodní praxí) není podmínkou. Splnění těchto předpokladů je ověřováno jak zastupitelským úřadem České republiky příslušným pro daný stát, tak prostřednictvím pohovoru kandidáta s náměstky pro řízení příslušných sekcí Ministerstva zahraničních věcí. Odstavec 7 se zabývá finančními otázkami působení honorárních konzulárních úředníků, kdy (opět v souladu s mezinárodní praxí) hradí tyto osoby náklady na svoji činnost z vlastních zdrojů a nenáleží jim plat ani mzda. Vybrané správní poplatky se odvádí prostřednictvím příslušného zastupitelského úřadu a Ministerstva zahraničních věcí do státního rozpočtu České republiky.

K § 8

Institut zvláštní mise byl do návrhu zákona o zahraniční službě převzat z platné Úmluvy o zvláštních misích, vyhlášené pod č. 40/1987 Sb., kterou je Česká republika vázána a která spadá do kategorie tzv. prezidentských smluv. Je tudíž podle čl. 10 Ústavy „součástí právního řádu“ a může mít podle tohoto článku Ústavy aplikační přednost před zákonem. Předmětné ustanovení návrhu zákona je tedy recepcí části výše uvedené mezinárodní smlouvy a využívá definici „zvláštní mise“ obsažené v čl. 1 písm. a) této úmluvy. Zvláštní mise mohou mít podobu delegace jednoho státu k druhému „za účelem jednání s ním o určitých otázkách, nebo k provedení určitého úkolu“, současně však může mít taková mise dlouhodobější charakter a být vybavena mj. sídlem označeným vlajkou a státním znakem vysílajícího státu (viz čl. 17 a 19 úmluvy). V této podobě by zvláštní mise byla zastupitelským úřadem ve smyslu zákona o zahraniční službě. I když Československo zřizovalo takové zvláštní mise velmi zřídka (např. zvláštní mise u tzv. Stálé konference týkající se odzbrojení ve Vídni v 80. letech) a Česká republika takovou misi dosud vůbec nezřídila, nelze vyloučit, že v budoucnu může být ustavení takové mise třeba. Proto byl do zákona o zahraniční službě zahrnut i tento druh zastupitelského úřadu. V případě, že by se institut zvláštní mise ve své „dlouhodobé podobě“ někdy použil, Ministerstvo zahraničních věcí předpokládá předložení návrhu na změnu systemizace.

K § 9

Česká republika ve výjimečných případech potřebuje udržovat styky i s entitami, které z hlediska mezinárodního práva nejsou státem. V současné době disponuje v tomto smyslu jedním styčným úřadem a jednou ekonomickou a kulturní kanceláří. V budoucnu může dojít ke vzniku dalších situací, kdy bude vhodné tento zastupitelský úřad sui generis zřídit, proto je účelné poskytnout mu oporu v zákoně. Tyto styčné úřady či kanceláře plní v praxi obdobné funkce jako diplomatická mise, přesný rozsah funkcí určuje ministr zahraničních věcí.

K § 10

Odstavec 1 označuje vedoucího zastupitelského úřadu, který je velvyslanectvím, za „nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě“. Tento text nepochází z Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Jeho smyslem je zdůraznit odpovědnost velvyslance za politické otázky, a to i ve státech, kde má Česká republika zřízeny též generální konzulát či konzuláty. Slovem „stálý“ se dále vyjadřuje skutečnost, že v případě návštěvy nejvyšších českých ústavních činitelů jsou tito činitelé dočasně, tj. po dobu návštěvy, nejvyššími představiteli České republiky v přijímajícím státě. Odstavec 2 upravuje případy zmíněné již v souvislosti s § 6, kdy jako zástupce České republiky při mezinárodní organizaci působí velvyslanec pro určitý stát, popřípadě jeden z diplomatických pracovníků tohoto velvyslanectví. S touto možností výslovně počítá čl. 5 odst. 3 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Vzhledem k tomu, že Česká republika nemůže mít svůj zastupitelský úřad v každém státě, jsou někteří velvyslanci akreditováni pro více států, což předvídá též čl. 5 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích – samozřejmě za předpokladu, že proti tomuto řešení žádný z přijímajících států nevznese námitky. Za účelem rozpočtových úspor se též do budoucna počítá (po vzoru jiných členských států Evropské unie) s existencí tzv. „létajících velvyslanců“, tj. velvyslanců vykonávajících svoji funkci ze své kanceláře na Ministerstvu zahraničních věcí a v případě potřeby cestujících do států ve své působnosti. Oba druhy těchto nerezidentních vedoucích zastupitelských úřadů jsou proto upraveny v odstavci 3. Odstavec 4 se týká vnitrostátního procesu pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských úřadů a zakotvuje stávající ústavní praxi. Co se týče velvyslanců, je zde v souladu s čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy potvrzena pravomoc prezidenta pověřovat a odvolávat velvyslance s tím, že tak činí na návrh vlády. Od pověřování, resp. odvolávání velvyslanců je potřeba odlišovat úkon jmenování, popřípadě odvolání ze služebního místa představeného jakožto služebněprávní úkon, který navazuje na pověření, resp. odvolání činěné prezidentem. Jmenování, resp. odvolání z místa představeného činí státní tajemník ministerstva na základě zákona o státní službě. V případě vedoucích ostatních zastupitelských úřadů (tj. v praxi zejména generálních konzulů a vedoucích styčných úřadů a kanceláří) je tato pravomoc svěřena ministru zahraničních věcí při zachování postupu jmenování na místo nebo odvolání ze služebního místa státním tajemníkem cestou správního řízení.

K § 11

Ustanovení § 11 demonstrativně vymezuje činnosti, kterými se rozumí výkon služby v ústředí a služby v zahraničí. Uvedený výčet představuje stěžejní činnosti zahraniční služby, mezi které náleží rovněž výkon konzulární služby. Výkon služby v ústředí, vymezený v odstavci 1, je podobný výkonu státní služby na některých jiných ministerstvech, zatímco výkon služby v zahraničí, vymezený v odstavci 2, se od toho v ústředí značně liší a je prováděn téměř výlučně Ministerstvem zahraničních věcí, resp. zastupitelskými úřady. Přehled jednotlivých činností konkretizuje kompetence Ministerstva zahraničních věcí upravené v § 6 kompetenčního zákona. Vymezení činností reflektuje rovněž zařazení správních činností členěných podle odborného zaměření do platových tříd v katalogu správních činností, upraveném nařízením vlády č. 302/1014 Sb., o katalogu správních činností. Oblast zahraničních vztahů tak zahrnuje nejen vytváření a zajišťování rozvoje bilaterálních a multilaterálních vztahů se státními a mezinárodními subjekty nebo sledování politického vývoje v daných státech, ale rovněž činnost v oblasti veřejné nebo ekonomické diplomacie. Zahraniční rozvojová spolupráce a humanitární pomoc je primárně upravena zákonem č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí. Výkon zahraniční služby rovněž zahrnuje analytickou, koordinační a koncepční činnost v oblasti lidských práv, podpory demokracie a transformace ve vztahu k zahraničí, což v podmínkách České republiky znamená především podporu, včetně finanční, v oblasti sociálních práv, občanské společnosti, svobody projevu a přístupu k informacím ve třetích zemích. Vzhledem k velké krajanské komunitě v zahraničí je podpora krajanských vztahů rovněž jednou z hlavních činností v rámci výkonu zahraniční služby.

K § 12

Ustanovení § 12 je praktickým vyjádřením principu nedělitelnosti zahraniční služby, podle kterého subjektem mezinárodního práva není ani Ministerstvo zahraničních věcí ani žádný jiný státní orgán, ale stát jako celek. V tomto smyslu by měl proto stát působit navenek jednotně, což bez součinnosti ostatních státních orgánů, resp. dalších relevantních subjektů, není možné. Smyslem ustanovení je zakotvit vzájemnou součinnost státních orgánů podílejících se na prosazování a ochraně zájmů České republiky. Za účelem efektivní spolupráce mohou státní orgány a další subjekty uzavřít dohody, ve kterých budou vymezeny konkrétní podmínky poskytování vzájemné součinnosti. Tato úprava vychází ze stávajícího stavu, kdy mezi Ministerstvem zahraničních věcí a některými dalšími ministerstvy jsou již takové dohody uzavřené; na takovéto dohody se bude nahlížet jako na dohody uzavřené podle zákona o zahraniční službě. Takovouto dohodou ve smyslu zákona o zahraniční službě je například Rámcová dohoda mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zahraničních věcí ze dne 26. 6. 2014 o zásadách spolupráce při zajišťování podpory exportu a ekonomické diplomacie České republiky, která mimo jiné obsahuje ustanovení týkající se vzdělávání a hodnocení ekonomických diplomatů, a Ujednání mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Ministerstvem zemědělství o zásadách spolupráce při zřízení a provozování pozic zemědělských diplomatů ze dne 14. 11. 2014.

K § 13

Ustanovení § 13 upravuje situace, kdy jsou vysíláni do zahraničí za účelem podpory výkonu zahraniční služby zaměstnanci organizačních složek státu nebo příspěvkových organizací, jejichž zřizovatelem je některé z ministerstev (jedná se zejména o Českou rozvojovou agenturu, Česká centra, CzechTrade a Czech Tourism), nebo které jsou těmto správním úřadům podřízené (např. CzechInvest). Vedoucí zastupitelského úřadu, tj. „šéf mise“ ve smyslu čl. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, je „osoba pověřená vysílajícím státem, aby vykonávala povinnosti spojené s touto funkcí“, stejná definice platí též pro vedoucího konzulárního úřadu podle čl. 1 odst. 1 písm. c) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že „šéf mise“, resp. „vedoucí konzulárního úřadu“, nese odpovědnost za fungování diplomatické mise, resp. konzulárního úřadu, v souladu s mezinárodním (i českým) právem. Viz např. čl. 41 odst. 1 („povinnost dbát zákonů a předpisů přijímajícího státu“) a zejména odst. 3 („Místností mise nesmí být používáno způsobem neslučitelným s funkcemi mise“) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Je zřejmé, že této široké odpovědnosti nemůže vedoucí zastupitelského úřadu dostát, pokud k jejímu výkonu nebude vybaven odpovídající pravomocí, tj. konkrétními právními nástroji k řízení „členů personálu mise“, resp. „členů konzulárního úřadu“. V současných podmínkách, kdy pracovníci organizační složky státu nebo státních příspěvkových organizací nejsou ve služebním, ani pracovním poměru k Ministerstvu zahraničních věcí, jsou tedy jeho možnosti efektivního řízení těchto pracovníků omezené. V případě protiprávního jednání těchto pracovníků by tak vedoucí zastupitelského úřadu nesl ve vztahu k přijímajícímu státu veškerou odpovědnost (včetně jeho možného prohlášení za persona non grata podle čl. 9 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích), přestože nebylo v jeho pravomoci takovému jednání zabránit. Navrhovaný § 13 návrhu zákona se snaží tento problém vyřešit tím, že pracovníky organizačních složek státu nebo státních příspěvkových organizací činí součástí diplomatické mise, resp. konzulárního úřadu s tím, že budou podřízeni „šéfovi mise“, resp. „vedoucímu konzulárního úřadu“, v souladu s podmínkami stanovenými v dohodě uzavřené podle § 12. Za účelem efektivního působení osob vyslaných podle § 13 na zastupitelský úřad uzavírá Ministerstvo zahraničních věcí s vysílající organizací, resp. s jejím zřizovatelem dohodu vymezující bližší podmínky vzájemné součinnosti včetně úpravy rozsahu pokynů, které vyslaná osoba přijímá od vysílající organizace a šéfa mise. Pokyny nesmí být v rozporu s mezinárodními závazky ani s právním řádem České republiky. V případě, že o to Ministerstvo zahraničních věcí vysílající organizaci požádá, bude ukončeno vyslání jejího zaměstnance. Jedná se zejména o situace, kdy dojde v přijímajícím státě k mimořádné události nebo o případy, kdy vyslaná osoba spáchá trestný čin.

K § 14

Zákon o zahraniční službě poskytuje tímto ustanovením právní základ pro zřízení státní příspěvkové organizace přímo Ministerstvem zahraničních věcí a podrobně upravuje náležitosti zřizovací listiny. Vzhledem k tomu, že zřizovatelem je ministerstvo, je pravomoc jmenovat a odvolávat její statutární orgán svěřena ministrovi zahraničních věcí. V následujících odstavcích se upravuje rozdělení, sloučení, splynutí a zrušení takové státní příspěvkové organizace. Účelem navrhovaného ustanovení není zřídit novou příspěvkovou organizaci, ale vytvořit dosud chybějící právní rámec pro již existující příspěvkové organizace Ministerstva zahraničních věcí (Česká centra, Diplomatický servis atd.). Bez uvedené úpravy nelze s ohledem na zákon o majetku provádět změny ve stávajících příspěvkových organizacích ministerstva, což přináší četné praktické problémy.

K § 15

V souladu s mezinárodní praxí se předpokládá přiznávání a propůjčování diplomatických hodností diplomatickým pracovníkům (případně též konzulárních hodností konzulárním úředníkům). Dosud bylo obdobné ustanovení obsaženo v § 8 zákona o státní službě, na základě jehož odstavce 2 Ministerstvo zahraničních věcí vydalo vyhlášku o stanovení diplomatických a konzulárních hodností a postupu při jejich přiznávání a propůjčování. Na rozdíl od stávajícího § 8 zákona o státní službě odkazuje dotčené ustanovení výslovně také na úpravu podmínek, za kterých lze diplomatickou či konzulární hodnost přiznat nebo propůjčit. Uvedené ustanovení, podobně jako je tomu za platného právního stavu vycházejícího z § 8 zákona o státní službě, nevylučuje v souladu s mezinárodním právem, resp. protokolárními zvyklostmi, stávající praxi propůjčování diplomatických hodností pracovníkům zastupitelských úřadů přímo vysílaných k výkonu služby v zahraničí jinými státními orgány v oblasti jejich působnosti (viz odůvodnění k § 2 písm. a).

K § 16

Smyslem tohoto prvního ustanovení hlavy IV dílu 1 zákona je poskytnout přehled nejvýznamnějších konzulárních činností, které může vykonávat zastupitelský úřad (odstavec 1), resp. ministerstvo (odstavec 2). Výčet konzulárních činností je z praktických důvodů pojímán demonstrativně, z povahy věci se však blíží výčtu taxativnímu. Část konzulární agendy vykonávané zastupitelskými úřady, resp. v ústředí, je vyčerpávajícím způsobem upravena zvláštními právními předpisy (jedná se např. o vízovou agendu upravenou příslušnými předpisy práva Evropské unie, resp. zákonem o pobytu cizinců). Tato činnost je zmíněna v uvedeném demonstrativním výčtu, ale již není z uvedeného důvodu dále upravována v žádném ustanovení hlavy IV. Naopak některé jiné části konzulární agendy nejsou upraveny obecně závazným právním předpisem buď vůbec (konzulární ochrana) nebo jsou upraveny, aniž zakládají působnost zastupitelských úřadů (ověřovací činnost). V případě některých konzulárních agend, jako je např. činnost notářské povahy nebo státoobčanská agenda, je potřeba upravit určitá specifika, týkající se jejich výkonu prostřednictvím zastupitelských úřadů. Všechny tyto konzulární činnosti vyjmenované v demonstrativním výčtu § 16 odst. 1 jsou proto dále příslušným způsobem upraveny ve zvláštních ustanoveních.

Odstavec 1 stanoví právní rámec výkonu konzulárních činností ze strany zastupitelského úřadu, který tak může operovat v rozsahu vymezeném tímto zákonem, zvláštními právními předpisy, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu s právním řádem přijímajícího státu. S ohledem na povahu zahraniční služby není v případě vztahu k právnímu řádu přijímajícího státu použit pojem „v rozsahu“, nýbrž pojem „v souladu“; lze tak z pohledu České republiky jakožto vysílajícího státu vykonávat takovou konzulární činnost, která není právem přijímajícího státu zakázána. Následný výčet konzulárních činností, resp. agend vychází z konzulárních funkcí uvedených v čl. 5 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, přičemž tyto funkce blíže vymezuje, potažmo adaptuje pro účely českého právního řádu, a dále z § 6 kompetenčního zákona. Některé z těchto činností jsou upraveny jinými vnitrostátními předpisy, ale pouze část z nich svěřuje pravomoc zastupitelským úřadům. Příkladem je ověřovací agenda, která je upravena v zákoně o ověřování, jakož i v notářském řádu, jejíž výkon není v současné době svěřen vnitrostátně zastupitelským úřadům, ačkoli takový postup mezinárodní smlouvy umožňují a v praxi je zastupitelskými úřady prováděna. Odstavec 2 vyjmenovává, které konzulární činnosti, uvedené v odstavci 1, vykonává ministerstvo v rámci služby v ústředí, popř. na výkonu kterých konzulárních činností se ve spolupráci se zastupitelským úřadem podílí. Odstavec 3 stanoví, že informaci, pro které státy, resp. část území daných států zastupitelské úřady vykonávají jednotlivé druhy konzulárních činností, bude ministerstvo zveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. na webových stránkách ministerstva, přičemž stejná informace bude přístupná rovněž prostřednictvím webových stránek jednotlivých zastupitelských úřadů.

K § 17

Právní úprava agendy obsažené v navrhovaném § 17 v současné české legislativě prakticky zcela chybí a opírá se pouze o § 6 kompetenčního zákona. Výkon této agendy je upraven jen na úrovni služebních předpisů ministerstva. Vzhledem k tomu, že se při výkonu agendy konzulární ochrany může jednat o citlivý zásah do osobní sféry občanů, kterým je konzulární ochrana poskytována, je žádoucí, aby tato ochrana byla upravena zákonem. Navrhovaná právní úprava se dotýká občanů České republiky a občanů členských států Evropské unie, kteří v místě poskytované konzulární ochrany nemají svůj zastupitelský úřad, potažmo úřad, který je schopen účinně poskytnout v konkrétním případě konzulární ochranu. Dotčené ustanovení zahrnuje jednotlivé složky konzulární ochrany a poskytuje jim jednotný zákonný rámec. Důležitým prvkem při aplikaci navrhovaného ustanovení § 17 je projev vůle, kterým dá občan nezpochybnitelným způsobem najevo, že o konzulární ochranu žádá a je připraven zároveň poskytovat odpovídající součinnost. Zákon o zahraniční službě zohledňuje i případnou nečinnost či záměrné maření realizace odpovídající konzulární ochrany. V případech, kdy příjemce pomoci zákonem stanovené podmínky nedodrží, resp. neposkytne zastupitelskému úřadu nezbytnou součinnost, lze konzulární ochranu odmítnout. Zvláště citlivou problematikou v rámci poskytování konzulární pomoci jsou případy, které se týkají nezletilých dětí, které se ocitly v zahraničí bez doprovodu. Dosavadní úprava zajišťování návratu těchto dětí ze zahraničí do České republiky je obsažena v ustanovení § 36 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, kde jsou vymezeny povinnosti zastupitelského úřadu (oznamovací a zajištění návratu). Začleněním této materie do navrhovaného zákona je problematika nezletilých dětí bez doprovodu v zahraničí akceptována jako plnohodnotný (ve smyslu běžný) výkon konzulární ochrany občanů České republiky a občanů členských států Evropské unie.

K § 17 odst. 1

První odstavec dotčeného ustanovení vymezuje okruh adresátů konzulární ochrany. Zároveň obsahuje s ohledem na transpozici směrnice 2015/637 definici pojmu nezastoupený občan, jelikož v souladu se směrnicí je konzulární ochrana poskytována vedle občanů České republiky za stejných podmínek rovněž těmto občanům jiných členských států.

K § 17 odst. 2

Ustanovení druhého odstavce vymezuje situace, ve kterých je konzulární ochrana poskytována. Činí tak s ohledem na charakter konzulární ochrany demonstrativně, tj. předpokládá i jiné formy pomoci občanům České republiky a nezastoupeným občanům v zahraničí. Písmeno f) dotčeného ustanovení vymezuje pojem „mimořádná událost v zahraničí“, který vychází z úpravy uvedené v § 2 písm. b) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

K § 17 odst. 3 až 7

Odstavce 3 až 7 blíže rozvádí podmínky, za kterých je konzulární ochrana v jednotlivých situacích poskytována (tj. v situaci omezení osobní svobody, stal-li se občan obětí trestného činu, ocitl-li se občan v zahraničí v nouzi, v případě úmrtí občana a při mimořádné události). Výchozím prvkem poskytování konzulární ochrany v jejích jednotlivých podobách je, jak je výše uvedeno, vůle příjemce ochrany, popřípadě osob jemu blízkých, poskytovanou ochranu přijmout, jasně vyjádřená žádostí o konzulární ochranu.

K § 17 odst. 8 až 10

Ustanovení odstavců 8 až 10 řeší podmínky, za kterých lze občanovi poskytnout finanční nebo materiální pomoc. Základním východiskem je, že takto poskytovaná forma pomoci musí být přiměřená vzniklé situaci, pomoc nelze získat jiným způsobem a dále že se jedná o pomoc návratnou, tedy pomoc je až na určité výjimečné situace vázána na závazek příjemce pomoci uhradit náklady, které zastupitelský úřad v souvislosti s konzulární ochranou vynaložil. Odstavec 10 řeší výše zmiňované případy, kdy lze poskytnutí konzulární ochrany odmítnout.

K § 17 odst. 11

Konzulární ochrana je poskytována v situacích, kdy se konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu významně odlišují. Nezřídka se jedná o sociálně či psychologicky vypjaté situace, kdy je potřeba přijímat rychlá rozhodnutí ohledně konkrétní podoby pomoci. Aby se předešlo nedorozumění či nepřiměřeným očekáváním ze strany příjemců podpory, je potřeba výslovně stanovit, že diskrece, jak při poskytování konzulární ochrany postupovat v konkrétním případě, náleží zastupitelskému úřadu, který se má řídit právě konkrétními okolnostmi daného případu.

Věta druhá předmětného ustanovení umožňuje zastupitelskému úřadu nepožadovat při poskytování konzulární ochrany závazek k úhradě nákladů, potažmo požadovat takový závazek pouze k části nákladů vzniklých v souvislosti s konzulární ochranou. Uvedené ustanovení míří zejména na situace, kdy je poskytnuta materiální pomoc malého rozsahu nebo hodnoty (jako např. zprostředkování telefonického hovoru, poskytnutí potravin či oblečení apod).

K § 18

Dosavadní právní úprava vztahující se k výkonu ověřovací činnosti zastupitelských úřadů a Ministerstva zahraničních věcí vyplývá z čl. 5 písm. f) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích a dále je obsažena v § 12 odst. 2 a § 109 zákona o mezinárodním právu soukromém a v dalších mezinárodních smlouvách, jejichž je Česká republika smluvním státem, nicméně se jedná o úpravu pouze obecnou a z toho důvodu nedostatečnou. Nutnost vydání podrobnější zákonné úpravy vztahující se k výkonu ověřovací činnosti ministerstva včetně zastupitelských úřadů vyplývá ze skutečnosti, že zákon o mezinárodním právu soukromém obsahuje pouze rámcovou úpravu této činnosti spočívající pouze ve dvou obecných ustanoveních. Pravidlo obsažené v § 12 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že pokud listinu vydanou v cizině nelze opatřit předepsaným ověřením v souladu s mezinárodními zvyklostmi a zastupitelský úřad České republiky nemá pochybnosti o pravosti této listiny, opatří listinu doložkou, že zastupitelský úřad nemá pochybnosti o pravosti této listiny. Podle § 109 zákona o mezinárodním právu soukromém k soudním a notářským listinám nebo listinám těmito orgány ověřeným, jichž má být použito v cizině, připojují své vyšší ověření Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zahraničních věcí. Z tohoto důvodu jsou v ustanoveních odstavců 1 až 3 upraveny obecné zásady provádění vyššího ověřování Ministerstvem zahraničních věcí v případě tuzemských listin (druhy vydávaných ověřovacích doložek, požadavek předchozího vyššího ověření předkládané listiny nebo její kopie orgánem nadřízeným orgánu, který listinu vydal) nebo cizích veřejných listin vydaných nebo ověřených zastupitelským úřadem akreditovaným pro Českou republiku. V případě listin vyhotovených soudem, notářem a soudním exekutorem opatří ověřovanou listinu zvláštní ověřovací doložkou (apostila) Ministerstvo spravedlnosti. Rovněž jsou vymezeny ověřovací úkony, které provádí zastupitelský úřad. Dále jsou v odstavcích 4 až 8 upraveny zásady výkonu ověřovací činnosti zastupitelskými úřady včetně druhů prováděných ověřovacích úkonů. Rovněž je zakotvena možnost provést legalizaci podpisu na listině, která je psána v jiném než českém nebo slovenském jazyce, a to i v případě, že je psána jinak než latinkou. Uvedené vyplývá z existující praxe, kdy české zastupitelské úřady vykonávají ověřovací činnost v přijímajících státech a jsou jim předkládány listiny psané jiným písmem než latinkou. Rovněž je pamatováno na případy, kdy listinu nelze ověřit, a to s ohledem na praktický výskyt těchto situací. Je nutné, aby konzulární úředník provádějící ověřovací úkony měl složenou příslušnou zkoušku. Zkouška bude spočívat v písemném ověření znalostí právních předpisů z oblasti vidimace a legalizace a schopnosti jejich použití v praxi. Postup pro provádění ověřovací činnosti zastupitelskými úřady a vymezení podrobnějších podmínek pro složení zkoušky stanoví Ministerstvo zahraničních věcí vyhláškou.

K § 19

Obecně notářskou činnost v České republice upravuje notářský řád. V uvedeném zákoně není upravena činnost zastupitelských úřadů v této oblasti, kterou v praxi tyto úřady provádějí v souladu s článkem 5 písm. f) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Zmíněnou činnost zastupitelských úřadů v zahraničí neupravuje ani zákon o mezinárodním právu soukromém. Činnosti notářské povahy prováděné zastupitelským úřadem zahrnují zaprvé osvědčení na žádost občana, že je naživu, a zadruhé provádění úschovy na žádost občana. Potvrzení o žití (viz § 116 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) obvykle požadují občané dlouhodobě pobývající v zahraničí, kteří pobírají v České republice důchod a mají povinnost předložit tento doklad České správě sociálního zabezpečení. Odstavec 2 vymezuje situace, kdy může zastupitelský úřad odmítnout převzít věc do úschovy.

K § 20

Matriční agenda patří k oblastem, které zastupitelské úřady v praxi hojně provádějí. Účelem výkonu této agendy zastupitelskými úřady je dát českým občanům žijícím dlouhodobě v zahraničí možnost vyřídit si na zastupitelském úřadě některé základní osobní záležitosti, které by jinak museli vyřizovat v České republice.

K § 20 odst. 1

Matriční agenda je obecně upravena zákonem o matrikách. Uvedený zákon zakládá působnost zastupitelských úřadů v záležitosti uzavření manželství (§ 36 a 41 zákona o matrikách), přijímání žádostí o zápis do zvláštní matriky (§ 42 a 43 zákona o matrikách), zasílání záznamů o matričních událostech zastupitelským úřadům cizích států (§ 54 zákona o matrikách) a přijímání žádostí o změnu jména a příjmení (§ 69a zákona o matrikách). Úprava působnosti zastupitelských úřadů je v zákoně o matrikách fragmentární a z pohledu stávající praxe není úplná (není např. řešeno přijímání žádostí o vystavení druhopisu matričního dokladu či prohlášení o určení otcovství). Z tohoto důvodu se navrhuje upravit v prvním odstavci dotčeného ustanovení výčet činností vykonávaných zastupitelskými úřady v oblasti této agendy.

K § 20 odst. 2

Obecná právní úprava v § 668 občanského zákoníku dává občanovi České republiky možnost uzavřít sňatek na zastupitelském úřadě České republiky v zahraničí. Odstavec 2 řeší praktický problém, který v případě některých zastupitelských úřadů vyplývá z jejich působnosti v záležitosti uzavření manželství. Jedná se o situace, kdy určitý zastupitelský úřad není schopen dočasně nebo dlouhodobě přijímat žádosti o uzavření manželství (uzavírat sňatky) z důvodu nedostatečné kapacity – v zásadě se bude jednat o případ velmi malých úřadů či úřadů momentálně vytížených jinou neodkladnou agendou (týká se zejména vízové agendy po dobu turistické sezóny). Druhým případem jsou situace, kdy vnitřní prostory zastupitelského úřadu nejsou co do fyzické bezpečnosti uzpůsobeny pro konání takových akcí. Navrhuje se proto, aby zastupitelský úřad zveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup bližší podmínky uzavření manželství na daném zastupitelském úřadě.

K § 21

Smyslem navrhovaného ustanovení je blíže vymezit základní okruh činností, které jsou zastupitelské úřady příslušné provádět v souvislosti s výkonem státoobčanské agendy, která je obecně upravena v zákoně o státním občanství České republiky. Uvedený zákon ukládá působnost zastupitelskému úřadu zejména v záležitostech přijímání žádosti o zjištění státního občanství České republiky a vydání osvědčení o státním občanství (§ 44 zákona o státním občanství) a doručování vyhotoveného dokladu, žádosti o udělení státního občanství České republiky (§ 28 zákona o státním občanství), jednotlivých prohlášení (§ 37 zákona o státním občanství), na základě kterých lze nabýt státní občanství České republiky, prohlášení o pozbytí státního občanství České republiky (§ 40 zákona o státním občanství) a státoobčanského slibu (§ 27 zákona o státním občanství).

K § 22

Smyslem navrhovaného ustanovení je blíže vymezit základní okruh činností, které jsou zastupitelské úřady příslušné provádět v souvislosti s výkonem činnosti volebního orgánu. Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelský úřad jsou volebními orgány podle zákona č. 247/1995 Sb., zákona č. 62/2003 Sb. a zákona č. 275/2012 Sb. Zastupitelský úřad v rámci svého územního obvodu zajišťuje organizačně a technicky přípravu, průběh a provedení volby prezidenta republiky a voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v zahraničí. Při volbách do Senátu Parlamentu České republiky a volbách do Evropského parlamentu neprobíhá hlasování v zahraničí, ale zastupitelský úřad na žádost voliče zapsaného u něj ve zvláštním seznamu voličů mu vydá voličský průkaz, se kterým pak volič může hlasovat na území České republiky. Zastupitelský úřad vede zvláštní seznam voličů pro voliče, který má bydliště mimo území České republiky v územním obvodu, který tvoří zvláštní volební okrsek zastupitelského úřadu. Dále provádí školení členů zvláštní okrskové volební komise. Podle místních podmínek zajišťuje informování voličů o době a místě konání voleb, o možnosti zápisu do zvláštního seznamu voličů a o způsobu hlasování, zajišťuje tisk nebo rozmnožení hlasovacích lístků v případě, že je obdrží přenosovou technikou a další organizačně-technické záležitosti k provedení voleb na zastupitelském úřadě.

K § 23

Obecně dědické právo upravuje část třetí hlava III občanského zákoníku. V občanském zákoníku ovšem není upravena činnost zastupitelských úřadů v oblasti dědické agendy, kterou v praxi tyto úřady provádějí v souladu s čl. 5 písm. g) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Zmíněnou činnost zastupitelských úřadů neupravuje ani zákon o mezinárodním právu soukromém (§ 106 uvedeného zákona upravuje činnost zastupitelských úřadů především v oblasti doručování a spolupráce Ministerstva zahraničních věcí a příslušného soudu při zjištění dědice na území České republiky). Jedná se zejména o zjišťování informací a o pomoc zastupitelských úřadů v zahraničí při obstarávání dokladů nezbytných pro vyřízení dědictví.

K § 24

Návrh tohoto ustanovení provádí obecnou zásadu obsaženou v čl. 2 odst. 1 směrnice 2015/637, když zakotvuje v odstavci 1 zásadu poskytování konzulární ochrany nezastoupeným občanům jiných členských států Evropské unie za stejných podmínek jako občanům České republiky, kteří se přechodně nacházejí v zahraničí. Tato zásada ostatně vyplývá již z čl. 20 odst. 2 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie.

Z poskytování konzulární ochrany nezastoupeným občanům jsou však vyjmuty konzulární úřady vedené honorárním konzulárním úředníkem (odstavec 2), což umožňuje čl. 2 odst. 1 směrnice 2015/637. Odstavec 3 pak stanoví způsoby, jakými žadatel o konzulární ochranu může prokázat, že je nezastoupeným občanem (v souladu s čl. 8 směrnice 2015/637).

K § 25

Návrh tohoto ustanovení upravuje (v souladu s čl. 3 směrnice 2015/637) možnost předání žádosti o konzulární ochranu nezastoupeného občana, pokud o to členský stát, jehož je nezastoupený občan státním příslušníkem, požádá.

K § 26

V souladu s čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice 2015/637 je zakotvena možnost uzavírání dohod o trvalém zastupování při poskytování konzulární ochrany mezi ministerstvem a orgány jiných členských států (odstavec 1) a uzavírání praktických ujednání o sdílení odpovědnosti za poskytování konzulární ochrany nezastoupeným občanům mezi zastupitelským úřadem a zastupitelskými úřady jiných členských států (odstavec 2). Poskytování konzulární ochrany se pak řídí ustanoveními dle těchto dohod, resp. ujednání. Obrátí-li se na zastupitelský úřad nezastoupený občan se žádostí o konzulární ochranu, ačkoliv k tomu zastupitelský úřad není dle výše uvedených dohod či ujednání příslušný, zajistí zastupitelský úřad předání žádosti příslušnému zastupitelskému úřadu s výjimkou, kdy by tímto postupem byla ohrožena konzulární ochrana nezastoupeného občana (odstavec 3).

K § 27

Návrh tohoto ustanovení v souladu s čl. 10 směrnice 2015/637 zakotvuje zásadu úzké spolupráce a koordinace činnosti zastupitelského úřadu se zastupitelskými úřady členských států a se zastoupením Evropské unie v daném státě při zajišťování konzulární ochrany nezastoupeným občanům (odstavec 1) a upravuje postup, jak koordinace a spolupráce probíhá v případech, kdy se na zastupitelský úřad obrátí osoba, která je podle svého tvrzení nezastoupeným občanem, se žádostí o konzulární ochranu (odstavec 2). Dále je upravena povinnost zastupitelských úřadů na požádání poskytovat orgánům jiných členských států příslušné informace o poskytování pomoci nezastoupenému občanovi (odstavec 3) a právo vyžadovat informace od orgánů jiných členských států o případech poskytování konzulární ochrany občanům ve třetích zemích, v nichž nemá Česká republika své zastoupení (odstavec 4). Ministerstvo přijímá od jiných členských států informace o žádostech o konzulární ochranu podaných občany ve třetích zemích, v nichž nemá Česká republika své zastoupení (odstavec 5).

K § 28

V souladu s čl. 13 směrnice 2015/637 je upravena povinnost zastupitelského úřadu ve třetím státě koordinovat své plány pro mimořádné události s ostatními zastupitelskými úřady členských států a s příslušným zastoupením Evropské unie a povinnost informovat ostatní zastupitelské úřady členských států o opatřeních učiněných za účelem připravenosti na krize, případně ostatní členské státy do těchto opatření zapojit (odstavec 1). Povinnost úzké spolupráce mezi ministerstvem, zastupitelskými úřady a orgány ostatních členských států a orgány Evropské unie je zakotvena rovněž v případě mimořádných událostí (odstavec 2).

Zastupitelský úřad má rovněž povinnost informovat o občanech přítomných během mimořádné události ve třetí zemi, v níž nemá Česká republika své zastoupení, vedoucí členský stát nebo členský stát či členské státy, které koordinují pomoc. Vedoucím členským státem je členský stát, který plní úlohu vedoucího státu ve třetím státě a tuto skutečnost oznámí prostřednictvím sítě COREU. Pověření koordinací a vedením pomoci nezastoupeným občanům během krizí je realizováno postupem podle bodu 1. Obecných pokynů Evropské unie k provádění konzulární koncepce vedoucího státu, Úř. věst. C 317, 12. 12. 2008, s. 6. V případě mimořádné události, a aniž je dotčena prvořadá odpovědnost členských států za ochranu svých státních příslušníků, vedoucí členský stát usiluje o zajištění pomoci všem občanům Evropské unie a koordinuje členské státy na místě.

K § 29

Navrhovaná ustanovení § 29 až 31 upravují finanční postupy při kompenzaci nákladů vynaložených při poskytnutí konzulární ochrany nezastoupenému občanovi (v souladu s čl. 14 a 15 směrnice 2015/637). Zastupitelský úřad si od nezastoupeného občana vyžádá závazek k úhradě nákladů na konzulární ochranu. Tento závazek musí být činěn za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako v případě poskytování konzulární ochrany vlastním občanům (odstavec 1). O úhradu výdajů pak dotčený členský stát, jehož je nezastoupený občan státním příslušníkem, požádá ministerstvo (odstavec 2). Dotčený členský stát bude požádán o úhradu nezvykle vysokých, avšak nezbytných nákladů, v případě zatčení či zadržení (odstavec 3). Příslušné formuláře budou stanoveny vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí.

K § 30

Pokud je konzulární pomoc poskytována Českou republikou při mimořádných událostech, žádost o náhradu výdajů se podává ministerstvu zahraničních věcí dotčeného členského státu (odstavec 1). Je upravena rovněž náhrada výdajů v případě hromadného poskytnutí pomoci (odstavec 2) anebo poskytnutí pomoci v rámci mechanismu civilní obrany Evropské unie (odstavec 3).

K § 31

Návrh tohoto ustanovení upravuje situace, kdy Česká republika v souladu s čl. 14 a 15 směrnice 2015/637 hradí náklady za poskytnutou konzulární ochranu občanovi ve třetí zemi, v níž nemá Česká republika své zastoupení. Ministerstvo zahraničních věcí je oprávněno vymáhat svůj regresní nárok vůči dotčenému občanovi, a to ve stejném rozsahu, v jakém by byli povinni tyto náklady hradit státní příslušníci členského státu, který občanovi poskytl konzulární ochranu.

K § 32

Zahraniční služba, především z důvodu jejího ukotvení ve výrazně se proměňujícím a vysoce konkurenčním mezinárodním prostředí, klade na státní zaměstnance vysoké požadavky z hlediska jejich kompetencí, znalostí, schopností a osobnostních kvalit. Vedle toho jsou specifika služby v diplomacii takového charakteru, že v zásadě vyžadují speciální typ přípravy, která není v potřebném rozsahu a zaměření poskytována žádnou vzdělávací institucí v České republice. Taková příprava je poskytována od roku 1997 formou programu nazvaného „všeobecná diplomatická příprava“, který organizuje Ministerstvo zahraničních věcí (v rámci ministerstva je příprava koordinována odborem vzdělávání a Diplomatické akademie). Jedná se o průřezovou odbornou přípravu navazující na vysokoškolské vzdělání, zacílenou na jednotlivé činnosti zahraniční služby, resp. diplomacie jako takové (příprava je zaměřena na takové oblasti, jako je např. diplomatický protokol, ekonomická diplomacie, mezinárodní a unijní právo, veřejná diplomacie, etiketa apod.). Co se týká nadstavbového charakteru navazujícího na vysokoškolské vzdělání, bylo by v českém prostředí možné dotčený program vzdáleně přirovnat vzdělávacímu programu organizovanému pro různé právnické profese Justiční akademií. Podobný typ diplomatické přípravy je známý v řadě zemí světa (mj. Rakousko, Nizozemsko, Španělsko, Chile), liší se formou organizace a napojení na struktury ministerstev zahraničních věcí. Všeobecná diplomatická příprava organizovaná Ministerstvem zahraničních věcí měla v minulosti několik podob co do pracovněprávního zařazení posluchačů; v posledních letech před přijetím zákona o státní službě se ustálila podoba, kdy byli posluchači přijati do pracovního poměru na ministerstvo, následně absolvovali cca 5 měsíců trvající teoretickou přípravu, 7 měsíců stáží na různých odborech ministerstva, resp. na vybraném zastupitelském úřadu v zahraničí, a teprve následně byli zařazeni na konkrétní pracovní místo v určitém odboru ministerstva. Uvedený postup není možné realizovat v režimu zákona o státní službě. Spolu s rozhodnutím o přijetí do služebního poměru totiž služební orgán musí rozhodnout o zařazení státního zaměstnance na služební místo (§ 23 odst. 1 zákona o státní službě), které je charakterizováno výkonem v určitém oboru služby ve smyslu § 5 zákona o státní službě. Posluchači programu všeobecné diplomatické přípravy ovšem nejsou zařazeni na žádné služební místo, na kterém by byla vykonávána stricto sensu služba v některém z oborů služby. S ohledem na uvedené se navrhuje umožnit přijetí do služebního poměru budoucím posluchačům programu všeobecné diplomatické přípravy s tím, že zařazení na konkrétní služební místo by následovalo až po absolvování vzdělávacího programu, resp. úspěšném složení zkoušky. Po dobu absolvování programu budou posluchači zařazeni na speciální služební místo určené k přípravě zahraniční služby. Po úspěšném složení zkoušky zařadí státní tajemník ministerstva tohoto státního zaměstnance na jiné služební místo. Pokud absolvent vzdělávacího programu zkoušku nesloží, skončí jeho služební poměr uplynutím lhůty vymezené pro její úspěšné složení. Obsah, rozsah a další náležitosti zkoušky, kterou bude zakončen vzdělávací program, včetně způsobu provedení zkoušky a jejího hodnocení stanoví Ministerstvo zahraničních věcí vyhláškou. Tato zkouška bude nahrazovat zvláštní část úřednické zkoušky podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě v oboru zahraniční vztahy a služba.

K § 33

Zákon o státní službě přinesl výrazné změny pro státní orgány, resp. správní úřady, které se nicméně v mnoha ohledech neslučují s principy zahraniční služby. Předmětný zákon je mj. postaven na stabilitě a předvídatelnosti, zatímco zahraniční služba je charakterizována rotací (střídání výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí), flexibilitou a adaptací, kterými reaguje na potřeby neustále se proměňujícího mezinárodního prostředí. Uvedená specifika zahraniční služby se v ministerstvu projevují vysokým počtem výběrových řízení na uvolněná služební místa, která několikanásobně převyšují počet výběrových řízení v jiných srovnatelných správních úřadech (v ministerstvu se v průběhu každého roku vystřídá mezi ústředím a zastupitelskými úřady zhruba 400 zaměstnanců, z toho zhruba 250 v letních měsících). Povinnost zařazovat státní zaměstnance na jiná služební místa na základě výsledku výběrového řízení na obsazení volného služebního místa (§ 49 zákona o státní službě) při objemu uvolňovaných služebních míst souvisejících se střídáním výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí, resp. konat na obsazení těchto míst výběrová řízení (§ 24 zákona o státní službě), v zásadě paralyzuje činnost ministerstva a neumožňuje plnit jeho základní funkce, resp. plnění těchto funkcí značně komplikuje. Nejedná se přitom pouze o administrativní náročnost procesu výběrového řízení. Povinnost obsazovat volná místa v ministerstvu výběrovými řízeními zaprvé nedovoluje plynulé obsazování míst uvolňovaných v souvislosti s rotací jako celkem (ačkoli na samotné vyslání k výkonu služby v zahraniční se povinnost výběrového řízení nevztahuje, resp. místo uvolněné v souvislosti s vysláním k výkonu služby v zahraniční lze s ohledem na novelu zákona o státní službě provedenou zákonem č. 26/2016 Sb. obsadit bez výběrového řízení, není takto možné postupovat v rotaci v jejím celku – místo uvolněné státním zaměstnancem, který se přesunul na místo uvolněné v souvislosti s vysláním k výkonu služby v zahraničí, již bez výběrového řízení obsadit nelze). Zadruhé uvedené významně ztěžuje logistiku spojenou s rotací, do které je zahrnuto např. plánování převozu svršků a vybavení, ubytování, nákup letenek, víza, očkování, zaškolování apod. Zatřetí negativním důsledkem rovněž souvisejícím s nedostatečnou plynulostí přechodu státních zaměstnanců mezi místy uvolňovanými v souvislosti s rotací je obtížné plnění požadavku vytvářet předpoklady pro sladění rodinného a osobního života, jak stanoví § 116 odst. 1 zákona o státní službě. Dalším negativním důsledkem je nejistota ohledně návratu státních zaměstnanců do ústředí, možnosti zaměstnat člena rodiny, směřování budoucí kariéry apod. Uvedené souvisí s komplikacemi spojenými s osobní účastí zaměstnanců vyslaných k výkonu služby v zahraničí u pohovorů před výběrovými komisemi, a to i při zvážení možnosti pohovoru se státním zaměstnancem prostřednictvím videokonference (velké vzdálenosti zastupitelských úřadů a ústředí, různá časová pásma, nemožnost opuštění zastupitelského úřadu státním zaměstnancem v době konání výběrového řízení apod.). K částečnému zlepšení situace došlo v návaznosti na již zmiňovanou novelu zákona o státní službě provedenou zákonem č. 26/2016 Sb., která zakotvila výjimku z výběrového řízení, jedná-li se o zařazení státního zaměstnance na služební místo uvolněné v souvislosti s vysláním k výkonu zahraniční služby. Jak je nicméně patrné z výše uvedeného, tato výjimka není s to odstranit všechna negativa spojená s konáním výběrových řízení v systému rotace. Kromě toho nedopadá na služební místa představených. Dotčené ustanovení eliminuje všechny uvedené negativní důsledky povinnosti obsazovat volná služební místa výběrovými řízeními tím, že konání výběrového řízení vylučuje, pokud lze volné služební místo obsadit buď stávajícím státním zaměstnancem ministerstva, absolventem programu všeobecné diplomatické přípravy, popřípadě členem rodiny podle § 41 odst. 1 zákona (odstavec 1). Teprve pokud se nepodaří tímto způsobem volné služební místo v ministerstvu obsadit, koná se výběrové řízení v souladu s pravidly zákona o státní službě (odstavec 3). Je žádoucí, aby na uvolněné služební místo byl přednostně zařazen státní zaměstnanec v Ministerstvu zahraničních věcí. Jestliže ministerstvo investovalo do speciálního vzdělání státního zaměstnance prostřednictvím Diplomatické akademie, státní zaměstnanec v ministerstvu splňuje veškeré (v porovnání s jinými služebními místy ve státní správě značně vysoké) požadavky na služební místo kladené, a pokud má navíc přidanou hodnotu předcházejících vyslání k výkonu služby, resp. práce v zahraničí, bylo by neefektivní takového státního zaměstnance v ministerstvu na uvolněné služební místo nezařadit. V opačném případě by docházelo k nejistotě pro samotné státní zaměstnance a nežádoucímu odlivu zkušených a schopných státních zaměstnanců, a to zejména diplomatických pracovníků. Odstavec 4 stanoví případy, ve kterých se výběrové řízení podle zákona o státní službě koná vždy bez ohledu na výjimky uvedené výše. Jedná se o situace jako uvolnění služebního místa na vlastní žádost či v důsledku pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin, které ani zprostředkovaně nesouvisí se střídáním výkonu služby v ústředí a služby v zahraničí. V případě, že bude osoba přijata do služebního poměru v Ministerstvu zahraničních věcí v některé ze situací předvídaných v odstavcích 3 a 4, nebude se na takovou osobu vztahovat povinnost absolvovat vzdělávací program podle § 32, zakončený zkouškou, ale pouze standardní individuální vzdělávací program, který absolvují všichni zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí v rámci zvyšování, resp. udržení kvalifikace. Takto přijatá osoba musí složit zvláštní část úřednické zkoušky podle zákona o státní službě v oboru zahraniční vztahy a služba. Zejména postup předvídaný v odstavci 3, tedy když se nepodaří obsadit volné služební místo v Ministerstvu zahraničních věcí některým ze způsobů podle odstavce 1, je primárně zamýšlen pro obsazování pozic vyžadujících specifické vzdělání, resp. kvalifikaci, jako je například pozice právníka – v takových situacích převáží zájem na okamžitém obsazení volného služebního místa nad požadavkem absolvování programu diplomatické přípravy ve smyslu § 32; takový postup je předvídán především pro situaci, kdy bude v Ministerstvu zahraničních věcí přijímán státní zaměstnanec, který již je ve služebním poměru v jiném správním úřadě. Odstavec 6 zabraňuje s ohledem na specifika zahraniční služby postupovat podle § 70 odst. 3 zákona o státní službě, který upravuje přednostní zařazení státního zaměstnance po odpadnutí důvodu změny služebního poměru; uvedené neplatí, jedná-li se o zaměstnance ve služebním poměru v ministerstvu.

K § 34

S ohledem na řadu výjimek týkajících se konání výběrových řízení na obsazování volných služebních míst, která ve vztahu k zahraniční službě stanoví jak zákon o státní službě (např. § 24 odst. 5 ve spojení s § 67, týkající se vysílání k výkonu služby v zahraničí), tak zákon o zahraniční službě (zejména § 33 odst. 1), je potřeba ve vybraných případech nahradit z důvodu zajištění odpovídající míry profesionalizace zahraniční služby absentující výběrovou komisi předvídanou zákonem o státní službě (viz zejména § 28) jiným odpovídajícím tělesem. Odstavec 1 dotčeného ustanovení proto zřizuje personální radu, která bude uvedenou úlohu plnit. Odstavec 2 stanoví, že členy personální rady jmenuje a odvolává státní tajemník ministerstva. V případě předkládání návrhů na obsazení služebního místa na Stálém zastoupení České republiky při Evropské unii, případně některých dalších služebních míst se specifickou agendou uvolněných v souvislosti se střídáním výkonu služby v ústředí a v zahraničí, bude členem personální rady rovněž státní zaměstnanec zařazený v jiném ministerstvu nebo státním orgánu (v současné době se jedná o Českou národní banku, jejíž jeden zaměstnanec je vysílaný v pracovním poměru na Stálé zastoupení České republiky při Evropské unii). Odstavec 3 stanovuje kritéria, která musí osoba splnit, aby mohla být jmenována členem personální rady. Odstavec 4 upravuje věcnou působnost personální rady. Personální rada zaprvé navrhuje státnímu tajemníkovi obsazení volného služebního místa v ústředí a v zahraničí v případě, že se nejedná o zařazení na překlenovací služební nebo pracovní místo nebo pokud se nekoná výběrové řízení podle zákona o státní službě, zadruhé navrhuje obsazení volného služebního místa představeného v ústředí a zatřetí na žádost ministra posuzuje kandidáty na místa vedoucích zastupitelských úřadů. V praxi může tento proces probíhat dvojím způsobem: ministr může předložit personální radě k posouzení konkrétní, jím předem vybranou osobu, nebo naopak může požádat personální radu o posouzení kandidátů, kteří se přihlásili do interního výběru na obsazení dotčeného služebního místa v zahraničí (interní výběr je upraven služebním předpisem Ministerstva zahraničních věcí, konkrétně Kariérním řádem). Personální rada má v předmětném případě, na rozdíl od výše zmiňované úlohy personální rady při obsazování volného místa představeného v ústředí, úlohu konzultační, resp. poradní – výslovně je stanoveno, že posouzením není ministr vázán. Odstavec 5 stanovuje počet členů personální rady. V případě předkládání návrhů na obsazení volného služebního místa nebo obsazení služebního místa představeného k výkonu služby v ústředí bude mít personální rada 3 členy. Pro posuzování kandidátů na vedoucí zastupitelských úřadů na žádost ministra bude mít personální rada 5 členů. Služebním předpisem státního tajemníka ministerstva je možné stanovit vyšší počet členů personální rady v případě, že je takovýto počet sjednaný v dohodě uzavřené mezi ministerstvy. V praxi se bude jednat především o předkládání návrhů na služební místa na Stálém zastoupení České republiky při Evropské unii, resp. místa, která jsou s ohledem na svoji charakteristiku obvykle obsazovaná státními zaměstnanci jiných rezortů na základě stávajících dohod mezi Ministerstvem zahraničních věcí a těmito úřady (zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo zemědělství). Odstavec 6 rozvádí úlohu personální rady v rámci procesu obsazování služebního místa představeného v ústředí. Postavení personální rady je v daném případě velmi silné – státní tajemník nemá možnost nahradit návrh personální rady svým vlastním rozhodnutím, pokud s návrhem nesouhlasí, ale toliko vyžádat si od personální rady návrh nový (v případě opětovného nesouhlasu se proces opakuje). Rozhodnutí o zařazení státního zaměstnance na služební místo nebo jmenování na služební místo představeného učiní státní tajemník ministerstva po dohodě s bezprostředně nadřízeným představeným. Odstavec 7 stanoví povinnost vymezit bližší podmínky složení a činnosti personální rady služebním předpisem státního tajemníka ministerstva, který bude respektovat již uzavřená ujednání mezi jednotlivými státními orgány týkající se výběru a obsazování služebních míst na zastupitelských úřadech. Služební předpis bude rovněž upravovat pravidla pro rovné zastoupení mužů a žen. Odstavec 8 stanoví, že podmínky organizace vyslání k výkonu služby v zahraničí na některých zastupitelských úřadech, na kterých jsou služební místa vzhledem k vykonávané agendě také obsazovaná státními zaměstnanci z jiných ministerstev, budou upraveny služebním předpisem státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí, v němž budou zohledněna také příslušná ustanovení dohod uzavřených podle § 12. Jedná se například o některá služební místa na Stálém zastoupení České republiky při Evropské unii, služební místa ekonomických diplomatů nebo služební místa se specifickou agendou (např. se zaměřením na zemědělství). Ustanovení současně zakládá povinnost státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí projednat služební předpis před jeho vydáním se státními tajemníky z ostatních dotčených ministerstev. Služební předpis vydaný státním tajemníkem Ministerstva zahraničních věcí by měl zaručit předvídatelný a transparentní výběr těchto pracovníků, vycházející primárně z jejich odborného zaměření a kvalit, jakož i z principu střídavého obsazování jednoho služebního místa pracovníky více rezortů, s jejichž agendou dotčené služební místo souvisí.

K § 35

Zajištění plynulé rotace do značné míry komplikuje rovněž skutečnost, že nelze pokračovat v dříve používané praxi krátkodobého obsazování pracovních pozic bez konkrétní pracovní náplně v době před vysláním, resp. po návratu z něho, předávání agendy na zastupitelském úřadu a zaškolování pracovníků jiných ústředních orgánů státní správy vysílaných k výkonu služby v zahraničí. Z tohoto důvodu zákon zavádí nad rámec změn služebního poměru, upravených v § 44 a násl. zákona o státní službě, další tři druhy změn, jejichž účelem je uvedené situace řešit.

K § 36

Dotčené ustanovení řeší detailněji specifickou změnu služebního nebo pracovního poměru, a sice zařazení na překlenovací služební nebo pracovní místo. Jedná se o situace, kdy není možné obsadit v rámci rotace služební nebo pracovní místo v ústředí okamžitě, ale za účelem zajištění plynulosti střídání je nezbytné střídajícího, resp. střídaného státního zaměstnance nebo zaměstnance dočasně přesunout na specifické překlenovací místo do doby, než bude moci být přeřazen na „řádné“ služební nebo pracovní místo. Překlenovací místa tak jsou specifickým služebním nebo pracovním místem, které je součástí systemizace Ministerstva zahraničních věcí. Jedná se o místa nezbytná k zajištění fungování MZV, a to zejména z důvodu střídání výkonu služby v ústředí a v zahraničí, v rámci kterého není vždy možné plynule převést státního zaměstnance z jednoho služebního místa na druhé. Převedení státního zaměstnance na překlenovací služební místo je vždy pouze dočasným řešením aplikovaným před vysláním nebo po ukončení vyslání k výkonu služby v zahraničí. Smyslem překlenovacího místa je rovněž zamezení odchodu zkušených a odborně zdatných diplomatických pracovníků. Překlenovací místa rovněž umožní zaškolení osoby přijaté do služebního či pracovního poměru za účelem obsazení konkrétního služebního místa v zahraničí způsobem podle § 33 odst. 3. Odstavec 1 stanoví základní pravidla pro takový postup, tj. že se musí jednat o situaci před vysláním nebo po návratu z vyslání k výkonu služby nebo práce v zahraničí a dále, že takto postupovat je možné, jen je-li to nezbytné k zajištění plynulého střídání výkonu služby nebo práce v ústředí a v zahraničí, tj. nelze-li postupovat jinak. Odstavce 2 a 3 upravují přednostní zařazení státního zaměstnance nebo zaměstnance dočasně zařazeného na překlenovací služební nebo pracovní místo. Odstavce 4 a 5 omezují dobu zařazení státního zaměstnance na překlenovací služební místo na 1 rok. V případě, že nebude možné po uplynutí této lhůty zařadit státního zaměstnance na standardní systemizované místo, bude zařazen v souladu se zákonem o státní službě (§ 62) mimo výkon služby z organizačních důvodů. V případě zaměstnance se bude jednat o překážku v práci na straně zaměstnavatele.

K § 37

S ohledem na specifika, která vykazuje práce na zastupitelském úřadě, je nezbytné, aby k předání agendy mezi střídaným a střídajícím státním zaměstnancem došlo na tomto úřadě, a to přímo, tj. bez zapojení další osoby (jedná se např. o vízovou agendu, kdy jsou mezi státními zaměstnanci předávány vízové štítky apod., nebo o zprostředkování důležitých kontaktů v přijímajícím státě).

Za současného stavu vyplývajícího ze zákona o státní službě není možné zajistit vyslání střídajícího státního zaměstnance za účelem převzetí agendy na zastupitelském úřadě jinak, než vysláním na služební cestu (služební místo, na které bude posléze střídající státní zaměstnanec zařazený, je v dotčený okamžik stále obsazeno střídaným státním zaměstnancem). Tento postup je nicméně velmi nepraktický, např. neumožňuje současné vycestování členů rodiny, kteří budou státního zaměstnance během vyslání k výkonu služby v zahraničí doprovázet, a přináší zvýšené náklady pro státní rozpočet (v případě vyslání na služební cestu by měl střídající státní zaměstnanec ukončit služební cestu návratem do České republiky a vzápětí být opět vyslán na dotčený zastupitelský úřad k výkonu služby v zahraničí). Navrhuje se proto umožnit vyslat státního zaměstnance za účelem předání agendy v zahraničí na zastupitelský úřad až na dobu 10 pracovních dní před datem střídání zaměstnance (odstavec 1). Po dobu takového vyslání přísluší státnímu zaměstnanci plat podle služebního místa, na kterém bude zařazen k výkonu služby v zahraničí (odstavec 2).

K § 38

Má-li být vyslán k výkonu služby v zahraničí státní zaměstnanec jiného služebního úřadu, je potřeba jej před takovým vysláním zaškolit v ministerstvu. V praxi se často naráží na obtíže, které jsou s takovým postupem spojené (zejména nejsou k dispozici odpovídající služební místa, na která by mohl být státní zaměstnanec za účelem zaškolení dočasně zařazen). Z uvedeného důvodu se v odstavci 1 upravuje změna pracovního poměru spočívající v dočasném přeložení do ministerstva za účelem přípravy k vyslání k výkonu služby v zahraničí. Odstavec 2 stanoví, že po dobu přeložení je dotčený státní zaměstnanec zařazen na překlenovací služební místo.

K § 39

Předmětné ustanovení plně přebírá § 60 odst. 4 zákona o státní službě.

K § 40

Předmětné ustanovení plně přebírá § 43 odst. 2 zákona o státní službě.

K § 41

Zákon o státní službě předvídá v § 178 situace, kdy lze volné služební místo obsadit osobou v pracovním poměru. Odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení upravují předmětný postup v případě obsazování volných služebních míst na zastupitelských úřadech. Tyto části předmětného ustanovení jsou v mírně pozměněné podobě přebírány do zákona o zahraniční službě.

K § 41 odst. 1

Odstavec 1 stanoví, že za účelem sladění rodinného a osobního života s výkonem služby nebo práce v zahraničí může státní tajemník ministerstva obsadit služební místo v zastupitelském úřadu, s výjimkou služebního místa představeného a služebního místa označeného ve služebním předpise státního tajemníka jako diplomatické místo, osobou, která je manželem nebo partnerem státního zaměstnance nebo zaměstnance vyslaného k výkonu služby nebo práce v zahraničí, v pracovním poměru na dobu určitou podle pracovněprávních předpisů. Uvedeným ustanovením se plně přebírá obsah § 178 odst. 3 zákona o státní službě a doplňuje se kategorie míst, která lze manželem nebo partnerem obsadit. Nově se oproti stávající podobě § 178 odst. 3 zákona o státní službě stanoví, že nebrání-li tomu jiné okolnosti, obsadí se na žádost státního zaměstnance nebo zaměstnance vyslaného k výkonu služby nebo práce v zahraničí služební místo v zastupitelském úřadu vždy tímto způsobem. Smyslem takto koncipovaného režimu, kdy jsou obecně preferováni manželé/manželky, resp. partneři/partnerky vyslaných státních zaměstnanců nebo zaměstnanců, je minimalizovat negativní dopady do soukromého a rodinného života pracovníků v zahraniční službě. Zároveň v obecné rovině platí, že lepší výsledky po dobu působení v zahraničí má zaměstnanec, který má v místě působení potřebné rodinné zázemí, než zaměstnanec, který v zahraničí žije zcela odloučen. Dalším důležitým faktorem je skutečnost, že zaměstnávání členů rodiny v zahraničí je ekonomicky výhodnější při porovnání s náklady na vyslání dalšího zaměstnance (jedná se zejména o náklady na ubytování samostatně vysílaných pracovníků apod.). V případě státních zaměstnanců vyslaných k výkonu služby v zahraničí vykonávané na zastupitelském úřadě je možné obsadit volné služební místo zejména z důvodů uvedených výše rovněž manželem nebo partnerem státního zaměstnance, který byl před vysláním zařazen v jiném služebním úřadu. Předmětné ustanovení zároveň obsahuje v obratu „nebrání-li tomu jiné okolnosti“ pojistku pro situace, kdy z objektivních důvodů není zaměstnání manžela/manželky nebo partnera/partnerky možné (jedná se např. o situaci obsazování volného místa v destinaci s vysokým bezpečnostním rizikem).

K § 41 odst. 2

Odstavec 2 přebírá v první větě doslovně ustanovení § 178 odst. 4 zákona o státní službě, podle kterého je možné obsadit služební místo v zastupitelském úřadu, s výjimkou služebního místa vedoucího oddělení, osobou v pracovním poměru na dobu určitou podle pracovněprávních předpisů za podmínky, že takový postup vyžaduje zájem České republiky. Nově je ve druhé větě výslovně řešena otázka postavení vedoucího zastupitelského úřadu, jenž byl na služební místo představeného instalován způsobem podle věty první, tedy na základě pracovního poměru. Jelikož v případě takového pracovníka, který není státním zaměstnancem, vznikala pochybnost, zda je možné na něho nahlížet jako na představeného ve smyslu zákona o státní službě, stanoví se výslovně, že po dobu trvání pracovní smlouvy se taková osoba považuje za představeného.

K § 42

Podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o státní službě představený ze svých přímo podřízených představených určuje jednoho, který je jeho zástupcem. V případě náměstka pro řízení sekce platí, že určuje zástupce ze svých podřízených státních zaměstnanců. Uvedený model zastupování není v několika ohledech pro zahraniční službu vyhovující.

K § 42 odst. 1

Zaprvé se jedná o zastupování náměstků pro řízení sekce. Ze samotné povahy zahraniční služby vyplývá potřeba častého styku se zahraničními partnery, ať formou zahraniční cesty nebo přijetí v ústředí, přičemž pro převážnou část těchto akcí je vyžadována úroveň náměstka pro řízení sekce. Ačkoli v případě nepřítomnosti náměstka akceptují zahraniční partneři jako protokolárně adekvátního jeho zástupce, není s ohledem na velké množství takových akcí, které nezřídka časově vzájemně kolidují, jeden zástupce dostačující. Dalším faktorem, který s výše uvedeným souvisí, je efektivní řízení zahraniční služby v ústředí. Potřeba styku se zahraničními partnery náležející, jak výše uvedeno, k samotné podstatě zahraniční služby, vede k vyššímu počtu služebních cest některých náměstků pro řízení sekce, než je obvyklé v jiných ústředních orgánech státní správy. Řada zahraničních akcí s předpokládanou účastí na úrovni náměstka se vzájemně časově překrývá (v úvahu je potřeba vzít též dobu přeletů apod.), přičemž doba konání těchto akcí není v dispozici orgánů České republiky, resp. ji nelze ze strany orgánů České republiky ovlivnit (jedná se jak o akce multilaterální, tak o některé akce na bilaterální úrovni). Je-li taková kolidující zahraniční akce pokryta zástupcem náměstka, je velmi ztíženo řízení, komunikace a efektivní kontrola útvarů spravovaných dotčeným náměstkem pro řízení sekce a dochází ke zpomalování vnitřních procesů v Ministerstvu zahraničních věcí, a tedy ke snížené efektivitě výkonu státní správy jako takové. Konečně důležitým prvkem, který s výše uvedeným opět úzce souvisí, je také počet zastupitelských úřadů spravovaných některými náměstky pro řízení sekce (např. náměstek pro řízení sekce mimoevropských zemí, ekonomické diplomacie a rozvojové spolupráce řídí 61 zastupitelských úřadů, náměstek pro řízení sekce evropské 51 úřadů). Za účelem řádného a efektivního řízení těchto zastupitelských úřadů, jakož i pro účely služebního hodnocení vedoucích zastupitelských úřadů, je nezbytné tyto úřady navštěvovat; to opět vede k časté absenci náměstka pro řízení sekce v ústředí a riziku nedostatečné správy v ústředí, není-li k dispozici jeho zástupce. S ohledem na uvedené se v odstavci 1 umožňuje náměstkovi pro řízení sekce v ministerstvu určit dva zástupce ze svých přímo podřízených představených a zajistit tak plynulý a řádný chod jím vykonávané agendy s ohledem na výše zmiňovaná specifika zahraniční služby. Náměstek pro řízení sekce vymezí rozsah činností, ve kterých ho budou takto určení představení zastupovat, a to tak aby nedocházelo ke kolizím nebo sporu v kompetencích.

K § 42 odst. 2

Druhým případem je zastupování v rámci Stálého zastoupení České republiky při Evropské unii v Bruselu. S ohledem na ustálenou praxi působí v rámci stálého zastoupení vedle vedoucího zastupitelského úřadu, který je stálým představitelem ve výboru COREPER II, stálý představitel ve výboru COREPER I a představitel v Politickém a bezpečnostním výboru COPS, přičemž oba posledně jmenovaní mají protokolární hodnost velvyslanec. Tito představitelé plně zastupují v rozsahu své specifické agendy vedoucího stálého zastoupení. Vedle toho je s ohledem na velikost úřadu stálého zastoupení, který je zdaleka největším zastoupením České republiky v zahraničí (stálé zastoupení má 15 oddělení a 102 systemizovaných míst), vnitřní chod úřadu fakticky zajišťován další osobou odlišnou od osoby vedoucího zastupitelského úřadu, která jej v dotčeném ohledu zastupuje v celém rozsahu. S ohledem na uvedené umožňuje odstavec 2, aby vedoucí stálého zastoupení určil ze svých přímo podřízených představených tři zástupce. Vedoucího stálého zastoupení vymezí rozsah činností, ve kterých ho budou takto určení představení zastupovat, a to tak aby nedocházelo ke kolizím nebo sporu v kompetencích.

K § 42 odst. 3

Oddělení v Ministerstvu zahraničních věcí mají svoji specifickou a nezastupitelnou agendu, nicméně mnohdy mají pouze 4 a v případě zastupitelských úřadů 3 státní zaměstnance nebo zaměstnance. Jmenování zástupců je v tomto případě zbytečné, existují zde úzké vazby mezi zaměstnanci a představenými ve 2. stupni řízení. Upuštění od povinnosti určovat zástupce v odděleních v zastupitelských úřadech menších nežli 7 státních zaměstnanců nebo zaměstnanců vede k úspoře finančních prostředků a administrativní zátěže.

K § 42 odst. 4

S nabytím účinnosti zákona o státní službě bylo Ministerstvo zahraničních věcí postaveno před otázku, zda zástupcům vedoucích zastupitelských úřadů přiznat stejnou platovou třídu jako vedoucím, a to na základě § 9 odst. 7 zákona o státní službě, dle kterého zástupce představeného zastupuje „v plném rozsahu jeho činnosti“. Vzhledem k tomu, že zastupování vedoucího zastupitelského úřadu má prozatímní charakter, je zřejmé, že odpovědnost vedoucího zastupitelského úřadu za vztahy České republiky s přijímajícím státem (či za působení České republiky v příslušné mezinárodní organizaci) i za samotný chod tohoto úřadu bude vždy podstatně vyšší než v případě jeho zástupce. Z tohoto důvodu by byla stejná platová třída u těchto diplomatů s rozdílnou odpovědností stěží zdůvodnitelná. Účelem tohoto ustanovení je proto vyloučit případný výklad § 9 odst. 7 zákona o státní službě, dle kterého by měl zástupce vedoucího zastupitelského úřadu nárok na zařazení ve stejné platové třídě jako tento vedoucí. Předmětné ustanovení však nevylučuje aplikaci § 66 zákona o státní službě, jehož odstavec 1 přiznává zástupci při zastupování delším než 4 týdny nárok na stejný plat, který by měl zastupovaný představený. V praxi Ministerstva zahraničních věcí se bude jednat o situaci, kdy bude místo vedoucího zastupitelského úřadu dlouhodobě uprázdněno (např. z důvodu, že nebude ještě jmenován nový velvyslanec). Zástupce tak bude v tomto případě v pozici „chargé d'affaires ad interim“ dle čl. 19 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích vykonávat zahraniční službu v obdobném rozsahu jako vedoucí zastupitelského úřadu. Pro úplnost je třeba dodat, že toto ustanovení se netýká „chargés d'affaires en pied“ pověřených u ministrů zahraničních věcí, které je třeba považovat za vedoucí zastupitelského úřadu ve smyslu § 10 navrhovaného zákona, nikoli za zástupce (v nedávné době měla Česká republika vedoucí zastupitelských úřadů na této nižší úrovni z politických důvodů např. na Kubě a v Íránu).

K § 43

V zahraniční službě je zvláštní zmocněnec běžně používanou funkcí u diplomatických pracovníků, která slouží ke sledování významné, zahraničněpoliticky vysoce exponované (zpravidla průřezové) agendy, na kterou nemají příslušné operativní odbory dostatek prostoru a kapacit. Tato agenda navíc často vyžaduje koordinaci mezi různými útvary Ministerstva zahraničních věcí i mezirezortně, jakož i vystupování v mezinárodních organizacích nebo na fórech a platformách, kterému dodává pověření funkcí zvláštního zmocněnce větší respekt. Mezi další důvody pro zřízení institutu zvláštního zmocněnce patří nepoměr mezi počtem pozic vedoucích zastupitelských úřadů a počtem služebních míst představených v ústředí, které mohou způsobovat problémy v rámci rotace diplomatických pracovníků. Tato úprava umožní bývalým vedoucím zastupitelských úřadů zastávat pozice odpovídající jejich dosažené kariéře a využít jejich jedinečných znalostí a dovedností adekvátněji. Zároveň nedojde k „poškození“ jejich diplomatického curricula a sníží se tím možnost jejich diskvalifikace v případech zájmu o uplatnění v mezinárodních organizacích nebo Evropské službě vnější činnosti (ESVA), což je důležitým zahraničněpolitickým zájmem České republiky. Využívání institutu zvláštního zmocněnce odpovídá dobré praxi v ostatních vyspělých diplomatických službách, které obdobným způsobem řeší nepoměr mezi počtem vedoucích zastupitelských úřadů a vedoucích pozic v ústředí a kterým poskytují zvláštní zmocněnci přidanou hodnotu z hlediska výkonu zahraniční politiky. V případě kvalitních a zkušených diplomatických pracovníků, kteří byli s ohledem na své schopnosti pověřeni funkcí zvláštního zmocněnce, se navrhuje úprava umožňující určení vyššího platového tarifu z důvodu plnění mimořádných úkolů, při kterých jsou zpravidla zajišťovány složité, odpovědné a namáhavé agendy, jejichž plnění je nepostradatelné k řádnému zajištění výkonu působnosti Ministerstva zahraničních věcí. Diplomatický pracovník ve funkci zvláštního zmocněnce může být jmenován vedoucím zvláštní mise, styčného úřadu nebo kanceláře. Zvláštní zmocněnec je funkcí, která může sloužit jako reakce na aktuální vývoj a dění v zahraničí. Diplomatický pracovník je do funkce zvláštního zmocněnce jmenován vždy na dobu určitou, a to z důvodu podpory rotace v rámci zahraniční služby a z důvodu stěží předvídatelné délky trvání významnosti a zahraničněpolitické exponovanosti svěřené agendy nebo portfolia.

K § 44

Přiznání diplomatické hodnosti velvyslanec znamená dosažení určitého vrcholu v kariéře diplomatického pracovníka. Taková hodnost je přiznána zpravidla diplomatickým pracovníkům v souvislosti s vysláním k výkonu služby v zahraničí v pozici vedoucího zastupitelského úřadu. V případě, kdy z důvodu odbornosti, vysoké míry znalostí, dovedností a zkušeností, jakož i vyjednávacích a manažerských schopností je takovýto diplomatický pracovník opakovaně vyslán k výkonu služby v zahraničí v pozici vedoucího zastupitelského úřadu, nicméně během jeho výkonu služby v ústředí není z objektivních důvodů možné jej převést na odpovídající služební místo, navrhuje se možnost zvýšení platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě stanovené pro služební místo, na které byl diplomatický pracovník zařazen nebo jmenován, na dvojnásobek. Podmínkou pro určení vyššího platového tarifu je plnění nejsložitějších, nejodpovědnějších a nejnamáhavějších služebních úkolů, jejichž plnění je nepostradatelné k řádnému zajištění výkonu působnosti Ministerstva zahraničních věcí, přičemž je zřejmé, že takové služební úkoly vyžadují nejvyšší míru znalostí, dovedností a zkušeností. Diplomatický pracovník s přiznanou diplomatickou hodností velvyslanec může být pověřen zvláštními úkoly souvisejícími s výkonem zahraniční služby. Hlavním cílem takového opatření je snaha o maximální využití jedinečných znalostí, dovedností a zkušeností těchto diplomatických pracovníků. Navrhovaná úprava umožní bývalým vedoucím zastupitelských úřadů s přiznanou hodností velvyslanec plnit zvláštní úkoly související s výkonem zahraniční služby s přihlédnutím k jejich dosažené kariéře a využít jejich jedinečných znalostí a dovedností adekvátněji. Odpovídající finanční ohodnocení má sloužit rovněž jako motivační faktor, který má zabránit odlivu zkušených diplomatických pracovníků s dlouholetou praxí v oboru zahraniční služba. Zároveň nedojde k „poškození“ jejich diplomatického curricula a sníží se tím možnost jejich diskvalifikace v případech zájmu o uplatnění v mezinárodních organizacích nebo Evropské službě vnější činnosti (ESVA), což je důležitým zahraničněpolitickým zájmem České republiky.

K § 45

Vedle diplomatických, administrativních a technických pracovníků vyslaných k výkonu služby nebo práce v zahraničí je obvyklou praxí zaměstnávat na zastupitelských úřadech rovněž osoby dlouhodobě pobývající v přijímajícím státě – tzv. místní síly (jedná se o běžnou praxi nejen v případě Ministerstva zahraničních věcí České republiky, ale rovněž prakticky u všech diplomacií světa). Zaměstnávání těchto osob vykonávajících administrativní nebo technické práce je výhodné zejména z důvodu znalosti místních poměrů, resp. jazyka. Zapojení těchto osob do podpory výkonu „zahraniční služby“ je jednou z cest, jak snížit náklady na její fungování. Jedná se o nákladově výhodné řešení, jelikož dotčeným osobám nejsou propláceny náhrady spojené s vysláním pracovníka do zahraničí, jako je ubytování, náhrada zvýšených životních nákladů apod. Takto zaměstnané osoby stojí vně státní správy, nestávají se součástí zahraniční služby a nepodléhají systému rotace. Smyslem dotčeného ustanovení je zakotvit základní pravidla pro přijímání místních sil a režim výkonu práce z jejich strany. Je tak stanoveno, že v uvedeném režimu lze zaměstnat jak občana České republiky, který dlouhodobě v přijímajícím státě pobývá, tak cizince za podmínky, že v přijímajícím státě žije. Takovéto osoby jsou zaměstnané na zastupitelských úřadech podle pracovněprávních předpisů přijímajícího státu. Místní síla, která je zaměstnaná podle pracovněprávních předpisů přijímajícího státu, může vykonávat pouze činnosti nebo práce související se zahraniční službou, mezi které patří například práce recepční, telefonistky, tlumočníka a dále servisní nebo jiné pomocné práce. Pokud to umožňuje právní řád přijímajícího státu, jsou s místními silami uzavírány pracovní smlouvy na dobu určitou. V pracovní smlouvě je uvedena povinnost řídit se pokyny vedoucího zastupitelského úřadu a dodržovat vnitřní, resp. služební předpisy Ministerstva zahraničních věcí při výkonu své činnosti, a to včetně Etického kodexu zaměstnance. Pokud se týká fyzické bezpečnosti pro objekty zastupitelských úřadů, a s tím související pohyb pracovníků v těchto objektech, místním sílám je umožněn omezený pohyb, tj. mohou se pohybovat pouze ve vymezených prostorech. Do budovy zastupitelského úřadu mohou místní síly vstoupit až po otevření, resp. odkódování vyslaným diplomatickým, administrativním nebo technickým pracovníkem. V době nepřítomnosti vyslaných pracovníků není místním silám umožněn pohyb v objektu zastupitelského úřadu.

K § 46

V případě, kdy je s ohledem na zahraničněpolitický vývoj potřeba zřídit nový zastupitelský úřad v zahraničí, je zřejmé, že součástí takového kroku musí nutně být zvýšení systemizace ministerstva. Z důvodu zajištění větší flexibility bude v takovém případě vyloučen postup podle zákona o státní službě s tím, že zvýšení systemizace spojené s obsazením takto zřizovaného úřadu bude vláda schvalovat současně s předloženou informací o rozhodnutí ministra o zřízení úřadu podle § 4 odst. 3. Návrh na změnu systemizace bude předkládán po dohodě s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem financí. S ohledem na zahraničněpolitický vývoj dochází v praxi rovněž k přesunům systemizovaných služebních míst mezi zastupitelskými úřady (jedná se např. o přesuny míst konzulárních úředníků v důsledku výrazného poklesu vízové agendy v jedné destinaci a nárůstu stejné agendy v jiné destinaci). Z důvodu potřeby reagovat pružně na vznikající situace se stanoví, že přesun míst mezi zastupitelskými úřady se nepovažuje za změnu systemizace, byť by v takovém případě nebyly splněny podmínky § 18 zákona o státní službě (zejména pokud se týká podmínky změny platové třídy státního zaměstnance o více než jednu třídu dolů nebo o dvě třídy nahoru).

K § 47

Nad rámec povinností upravených v zákoně o státní službě, resp. v zákoníku práce se stanovují další povinnosti týkající se specificky zahraniční služby. Povinnosti jsou rozděleny na povinnosti týkající se všech diplomatických, administrativních a technických pracovníků bez ohledu na jejich aktuální působiště (§ 47 odst. 1) a dále na povinnosti vztahující se specificky k výkonu služby v zahraničí (§ 47 odst. 2). Mezi obecné povinnosti vztahující se ke všem diplomatickým, administrativním a technickým pracovníkům patří zákaz poškozovat svým jednáním a svými projevy dobré jméno České republiky v zahraničí, zneužít výsady a imunity poskytované podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, nebo podle právního řádu přijímajícího státu a zneužít diplomatický nebo služební pas. K povinnostem, jejichž adresáty jsou diplomatičtí, administrativní a techničtí pracovníci při výkonu služby v zahraničí patří povinnost dodržovat protokolární zvyklosti obvyklé v přijímajícím státě, povinnost dodržovat povinnosti a omezení, které osobám působícím na zastupitelském úřadě ukládají mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, a s výhradou svých výsad a imunit dbát právního řádu přijímajícího státu (druhá část věty je převzata z čl. 41 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích), dále oznamovací povinnost vůči vedoucímu zastupitelského úřadu v případě záměru opustit přijímající stát z důvodu zajištění řádného chodu zastupitelského úřadu, resp. dosažitelnosti pracovníka v případě vzniku akutní potřeby, povinnost dodržovat omezení pohybu vyplývající z bezpečnostní situace v přijímajícím státě nebo povinnost zaměstnance zřídit si pro dobu vyslání k výkonu služby nebo práce v zahraničí bankovní účet, na který mu bude zasílán plat ve výplatních termínech. Podle § 142 odst. 2 a § 143 odst. 1 zákoníku práce je možno bezhotovostně zasílat plat zaměstnanci na jeho účet jen po dohodě s ním. U zaměstnanců v pracovním poměru uvedené nečiní problémy, předmětná dohoda je standardní součástí všech pracovních smluv. Vzhledem k tomu, že se výše uvedená ustanovení zákoníku práce vztahují podle § 144 odst. 1 zákona o státní službě i na státní zaměstnance, kteří žádnou pracovní smlouvu nemají, musí se uzavírat několik tisíc specifických dohod se státními zaměstnanci o bezhotovostní výplatě. Uvedený postup je nezbytný v případě státních zaměstnanců vyslaných k výkonu služby v zahraničí z důvodu potřeby zasílat na takový účet tzv. korunový plat (tj. plat vyplácený v ústředí státnímu zaměstnanci vyslanému k výkonu služby v zahraničí). Dosažitelnost na mobilním telefonu diplomatických, administrativních a technických pracovníků při výkonu práce nebo služby v zahraničí je obvyklá ve všech zahraničních službách na světě. Obsahuje ji i slovenský zákon o zahraniční službě. Je obvyklá i u nás, kdy na zastupitelském úřadě musí být vždy určen alespoň jeden pracovník, který by byl v případě potřeby k zastižení na mobilním telefonu, a to mimo pracovní nebo služební dobu. Dosažitelnost v zásadě neomezuje diplomatického, administrativního nebo technického pracovníka v jeho volném čase, tedy v době odpočinku po pracovní nebo služební době. Pracovník se může zdržovat kdekoliv v místě vyslání. Má k dispozici služební mobilní telefon, na kterém pouze přijímá telefonické hovory českých občanů, kteří potřebují informace nebo se ocitli v nouzi, jedná se pouze o kontaktní místo. Nastane-li pak skutečnost, že diplomatický, administrativní nebo technický pracovník začne v době dosažitelnosti vykonávat práci nebo službu, jedná se o výkon práce nebo služby přesčas a pracovníkovi přísluší podle příslušných ustanovení zákoníku práce nebo zákona o státní službě plat nebo náhradní volno za práci nebo službu přesčas. Dosažitelnost zaměstnance prostřednictvím služebního telekomunikačního zařízení vzhledem k výkonu práce nebo služby v zahraničí se nedá považovat za omezující ani za nepřiměřený požadavek vzhledem k charakteru výkonu činnosti, kterou pracovníci v zahraničí vykonávají.

K § 48

Nad rámec práv upravených v zákoně o státní službě, resp. v zákoníku práce se stanovují další práva týkající se specificky zahraniční služby. Jedná se o právo státního zaměstnance a zaměstnance být při výkonu služby nebo práce v zahraničí doprovázen členem rodiny. Státní tajemník může toto právo omezit v případě, že bezpečnostní situace v přijímajícím státě, tj. ve státě, ve kterém má státní zaměstnanec nebo zaměstnanec vykonávat službu v zahraničí, neumožňuje z objektivních důvodů následování vyslaného státního zaměstnance nebo zaměstnance členem rodiny. V případě mimořádné události, která nastala v přijímajícím státě, má státní zaměstnanec a zaměstnanec právo na evakuaci, a to včetně členů rodiny, kteří jej se souhlasem státního tajemníka ministerstva následovali do místa výkonu služby nebo práce v zahraničí. Odstavec 2 upravuje specifičnost výkonu zahraniční služby ve vztahu k zvyklosti související s předáváním darů mezi diplomatickými pracovníky. V diplomatické praxi je zcela běžné vzájemné předávání darů při setkání se zahraničním partnerem. Jedná se zpravidla o oficiální přijetí titulářů (vedoucích zastupitelských úřadů) po příjezdu do přijímajícího státu, zahraniční návštěvu nebo jiná oficiální setkání. Odmítnutí takovéhoto daru není z protokolárních důvodů možné na rozdíl od situací, na které míří ustanovení § 77 odst. 1 písm. j) zákona o státní službě. Situace, na kterou míří zákon o zahraniční službě, nemá s ohledem na okolnosti korupční potenciál. Pravidla pro nakládání s takto přijatými dary a jinými výhodami upravuje služební předpis státního tajemníka ministerstva.

K § 49

Zatímco při výkonu služby v ústředí a při její podpoře mají diplomatičtí, administrativní i techničtí pracovníci zpravidla pravidelnou služební a pracovní dobu – tak jako státní zaměstnanci a zaměstnanci v jiných státních orgánech, resp. správních úřadech – při výkonu služby v zahraničí a její podpoře tomu tak není. Služba v zahraničí a její podpora je totiž charakteristická svojí nepravidelností, kdy často dochází k plnění služebních a pracovních úkolů vysoko nad rámec služební a pracovní doby, ať už se jedná o zajištění zahraničních cest představitelů České republiky, řešení konzulárních případů či účast na zasedání orgánů mezinárodních organizací. V těchto případech půjde o službu nebo práci přesčas. V případě účasti na společenských akcích, které se konají mimo stanovenou služební nebo pracovní dobu a mimo služební působiště nebo pravidelné pracoviště se nicméně o službu přesčas nejedná, pokud účast na takové akci nenařídí vedoucí zastupitelského úřadu.

K § 50

Předmětné ustanovení reflektuje specifika spojená s výkonem služby v zahraničí, kdy vzniká řada překážek ve službě nebo práci, ke kterým při výkonu služby nebo práce v ústředí a v jiných státních orgánech, resp. správních úřadech v České republice dojít nemůže.

Zatímco dosud byla většina z těchto překážek zakotvena v kolektivní smlouvě, nyní se jeví účelným – v kontextu přijetí zvláštního zákona o zahraniční službě – kodifikovat rozšíření těchto placených překážek ve službě a práci přímo v zákoně. Jedná se zejména o poskytování služebního nebo pracovního volna diplomatickým, administrativním nebo technickým pracovníkům vyslaným k výkonu služby v zahraničí, a to jeden den nebo na dobu nezbytně nutnou k cestě na dovolenou do České republiky při spojení se zdravotní prohlídkou, na vlastní svatbu či na pohřeb člena rodiny. Dále se poskytuje takové volno o délce tří dnů před vysláním do zahraničí a po ukončení vyslání. Nakonec se umožňuje též 15 dnů takového volna z důvodu výkonu služby nebo práce s mimořádným rizikem ohrožení života nebo zdraví v rizikových zemích, kde je z tohoto důvodu přiznáván zvláštní příplatek. Jedná se o státní zaměstnance a zaměstnance vykonávající službu nebo práci na

x

zastupitelských úřadech označených v kategorii obtížnosti života F(stanovené rozhodnutím ministra zahraničních věcí) zejména v zemích jako je Afghánistán, Irák nebo Sýrie. Jak stanoví odstavec 2, po dobu takového volna se státnímu zaměstnanci a zaměstnanci nekrátí plat.

K § 51

Zákon o státní službě stanovuje v § 116 odst. 1 ministerstvu obecnou povinnost vytvořit „podmínky pro sladění rodinného a osobního života státních zaměstnanců s výkonem služby“. Jednou z oblastí, kde pro ministerstvo není z řady důvodů snadné této povinnosti dostát, je sladění těhotenství a péče o děti s výkonem služby v zahraničí. Účelem tohoto ustanovení je proto splnění výše uvedené povinnosti ministerstva podle zákona o státní službě a příslušných požadavků unijního práva (konkrétně směrnice 92/85/EHS a směrnice 2006/54/ES) tak, aby ministerstvu nevznikly nepřiměřené finanční náklady, které by do budoucna nebylo schopno pokrýt bez zásadního navýšení svého rozpočtu. Podle stávající právní úpravy má těhotná zaměstnankyně vykonávající službu v zahraničí nebo manželka zaměstnance, která s ním žije po dobu vyslání v zahraničí ve společné domácnosti, právo na úhradu cesty k porodu do České republiky. Nevyužije-li tohoto práva a porod proběhne v zahraničí, má v případě, že náklady na tento porod nekryje zdravotní připojištění, právo na náhradu nákladů na porod v zahraničí, a to pouze do výše cestovného do České republiky a zpět. Nově se navrhuje lhůta k oznámení mateřské a rodičovské dovolené alespoň 10 týdnů před očekávaným dnem porodu, kterou již nyní obsahuje služební předpis ministerstva, aby ministerstvo mohlo provést nezbytná personální a organizační opatření související se změnou služebního poměru těhotné státní zaměstnankyně. Při výkonu služby v zahraničí je totiž nutné vyřídit řadu personálních a organizačních záležitostí v souvislosti se zařazením státní/ho zaměstnankyně/ce mimo výkon služby, např. připravit odvolání ze zastupitelského úřadu, zajistit letenky a zejména vyslání jiného státního zaměstnance nebo zaměstnance na zástup po dobu její/ho nepřítomnosti. Ministerstvo zahraničních věcí v návaznosti na směrnici 92/85/EHS upravilo ve služebním předpisu ministerstva poskytování náhrady zvýšených životních nákladů státním zaměstnancům a zaměstnancům s pravidelným pracovištěm v zahraničí též za dobu čerpání mateřské, příp. rodičovské dovolené v místě pravidelného pracoviště v zahraničí v trvání 30 po sobě jdoucích kalendářních dnů, stejně jako je tomu v případě pracovní neschopnosti, kdy má zaměstnanec nárok na nemocenské. Ministerstvo po uplynutí této doby poskytuje náhradu zvýšených životních nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných, zejména na základě vyjádření odborného lékaře, že státní zaměstnankyně nebo zaměstnankyně musí čerpat mateřskou dovolenou v místě pravidelného pracoviště v zahraničí. S přihlédnutím k výše zmíněné povinnosti ministerstva vytvořit „podmínky pro sladění rodinného a osobního života státních zaměstnanců s výkonem služby“ se v odstavci 2 poskytuje osobám čerpajícím mateřskou, popřípadě rodičovskou dovolenou právo na úhradu nákladů spojených s ubytováním po dobu 14 týdnů, tj. nad rámec dosavadní úpravy. Taková osoba bude mít rovněž nárok na poskytnutí náhrady zvýšených životních nákladů po dobu 14 týdnů. V této souvislosti je třeba uvést, že náklady na ubytování diplomatických, administrativních nebo technických pracovníků představují významnou položku ve výdajích ministerstva a neustále se zvyšují, neboť zastupitelské úřady bývají obvykle umístěny v politických a ekonomických centrech přijímajícího státu (např. New York, Paříž či Ženeva). Zejména v případech, kdy tito pracovníci nebydlí v nemovitostech vlastněných Českou republikou a kdy je třeba pro ně pronajímat služební byty na komerční bázi, je třeba naleznout vhodný kompromis mezi potřebami osob čerpajících mateřskou, popřípadě rodičovskou dovolenou, a rozpočtovými možnostmi ministerstva.

K § 52

Výkon služby v zahraničí (i její podpora) bývá zátěží pro manželství nebo partnerství diplomatických, administrativních a technických pracovníků, zejména pokud doprovázející manžel nebo partner vykonává v České republice službu nebo práci, na které mu záleží a kterou musí opustit, pokud se rozhodne následovat svého manžela nebo partnera do zahraničí. Již nyní se tito členové rodiny považují za státní pojištěnce, za které platí pojistné na zdravotní pojištění stát, a pokud po tuto dobu na zastupitelském úřadě nepracují, hradí v takovém případě pojistné na důchodové pojištění Ministerstvo zahraničních věcí. Účelem tohoto ustanovení je proto dále přispět ke zlepšení podmínek pro sladění rodinného a osobního života státních zaměstnanců s výkonem služby ve smyslu § 116 odst. 1 zákona o státní službě, ale rovněž i zaměstnanců vykonávajících práci v zahraničí, a to kvalifikací této situace jako překážky ve službě nebo práci z důvodu obecného zájmu. Jedná se o jiný úkon v obecném zájmu nad rámec úkonů vymezených v zákoníku práce, při němž státnímu zaměstnanci a zaměstnanci přísluší pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu. Zákon o zahraniční službě je tak zvláštním zákonem ve smyslu § 203 odst. 1 zákoníku práce. V odstavcích 2 a 3 se pamatuje na případy, kdy doprovázející manžel nebo partner bude příslušníkem bezpečnostních sborů nebo vojákem z povolání.

K § 53

V současné době nejsou diplomatičtí, administrativní a techničtí pracovníci (ani jejich členové rodiny) po dobu vyslání ministerstvem zdravotně ani úrazově připojištěni. V členských státech Evropské unie, ve Švýcarsku a v některých dalších státech na základě příslušných mezinárodních smluv sice mají přístup k bezplatné lékařské péči, avšak obvykle pouze v omezeném rozsahu (nezbytně nutná péče). Ve většině ostatních zemí je stávající praxe taková, že dojde-li k úrazu či nemoci, musejí si vyslaný pracovník a jeho členové rodiny hradit všechny léčebné výdaje sami (což v případě vážných úrazů může být mimo jejich možnosti) a teprve po předložení úředně ověřeného překladu lékařské zprávy ministerstvo posoudí, do jaké výše budou léčebné výdaje uhrazeny. Na doprovázející manžele a partnery se přitom nevztahuje pojem „pracovní úraz“ a „nemoc z povolání“, další problém představují dlouhodobé následky z nemoci (např. tropické), kterou se nakazili v zemi vyslání jako doprovázející osoby.

Podle § 70 odst. 4 rozpočtových pravidel může organizační složka státu uzavřít jiné pojištění, než je stanoveno v § 70 odst. 1 a 2 rozpočtových pravidel, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Možnost uzavřít pojistnou smlouvu pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí dosud není v žádném právním předpise upravena, proto se navrhuje upravit v zákoně o zahraniční službě možnost uzavření zdravotního připojištění diplomatických, administrativních a technických pracovníků a jejich členů rodiny při výkonu služby nebo práce v zahraničí, které bude hrazené ze státního rozpočtu. Toto zdravotní připojištění by se realizovalo uzavřením pojistné smlouvy ministerstvem s některou z renomovaných pojišťoven. Předpokládá se, že půjde o pojištění delší tří měsíců, byť nelze vyloučit, že počet takových pojišťoven, které poskytují zdravotní připojištění na delší období a ještě pokrývají rizika vyplývající mj. z terorismu a ozbrojených konfliktů, bude značně omezen. Pojistnou smlouvu v takovém rozsahu, tj. včetně úhrady preventivní zdravotní péče lze uzavřít pouze za předpokladu, že se podaří najít pojišťovnu ochotnou takovou smlouvu uzavřít. Dosavadní postup, ojedinělý mezi srovnatelnými zahraničními službami, kdy diplomatičtí, administrativní a techničtí pracovníci, kterým vznikly zdravotní výdaje za svoji osobu nebo své členy rodiny v zahraničí, zasílají doklady o této úhradě, lékařské zprávy a i příbalové letáky k lékům, vše přeložené do českého jazyka, do ústředí a ministerstvo následně provádí úhradu zaměstnancům ve valutách a od jejich zdravotních pojišťoven požaduje náhradu v Kč, je velice zdlouhavý, byrokratický a dále neudržitelný. V neposlední řadě je třeba zmínit i negativní důsledky pro dobré jméno České republiky v zahraničí, kdy její diplomatičtí, administrativní a techničtí pracovníci přicházejí do zdravotnických zařízení v zahraničí bez dokladu o jakémkoli zdravotním připojištění. Osoby plnící služební úkoly pro Českou republiku jsou tak dnes v obdobném postavení jako osoby odkázané v přijímajícím státě na sociální podporu. Tato situace je u členského státu Evropské unie a OECD pro zdravotnická zařízení v zahraničí stěží pochopitelná. Nová právní úprava zohledňuje požadavky hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti postupu při úhradě zdravotních výdajů v zahraničí. Diplomatičtí, administrativní a techničtí pracovníci by jednali přímo s pojišťovnou, která by navíc akceptovala lékařské zprávy v angličtině a nevyžadovala ověřený překlad do češtiny. Jedná se tak o nejvýznamnější ustanovení z hlediska zlepšení podmínek pro výše uvedené pracovníky v zahraničí, o které usiluje ministerstvo celá desetiletí. Účelem tohoto ustanovení je poskytnout právní základ pro možnost hromadného připojištění zdravotních výdajů v zahraničí z důvodu nemoci nebo úrazu. Lze předpokládat, že se při jednání s vybranými pojišťovnami o hromadném zdravotním připojištění podaří ministerstvu vyjednat množstevní slevu, čímž by mohlo dojít k úspoře finančních prostředků vynakládaných dosud ministerstvem na tyto účely. Pro úplnost uvádíme stručnou informaci o standardech v jiných zahraničních službách. Zaměstnancům některých ministerstev zahraničních věcí platí zdravotní pojišťovna většinu výdajů za zdravotní péči doma i v zahraničí: Francie (90 %), Německo (70–80 %), Maďarsko (85 % zdravotní pojišťovna, 15 % refunduje ministerstvo). Rakouské ministerstvo zahraničních věcí za manžela a partnera hradí náklady spojené se zdravotním a úrazovým pojištěním, proplácí veškeré léčebné výlohy a rovněž se spolupodílí z 50 % na úhradě nadstandardního zdravotního pojištění. Itálie má uzavřenou smlouvu se dvěma privátními zdravotními pojišťovnami, které poskytují výhodné podmínky pojištění zaměstnancům ministerstva zahraničních věcí a jejich členům rodiny při pobytu doma i v zahraničí. Obdobná je situace v Estonsku. V Belgii jsou zdravotní výdaje propláceny ministerstvem zahraničních věcí do výše 50 000 EUR na každého zaměstnance nebo jeho člena rodiny za rok. V Polsku ministerstvo zahraničních věcí proplácí účty, které si rodina nejdříve uhradí z vlastních zdrojů (návštěva u lékaře, hospitalizace 100 %, léky 70 %, zubař 50–100 %).

Odstavec 1 umožňuje ministerstvu uzavřít ve výše uvedeném smyslu ve prospěch diplomatických, administrativních a technických pracovníků pojistnou smlouvu s vybranou pojišťovnou. Dále se zde obecně vymezuje minimální rozsah pojistného krytí, a to na nemoc, úraz, těhotenství nebo porod v zahraničí, jakož i na případnou repatriaci, léčbu nemoci a následků úrazu. S ohledem na složitou bezpečnostní situaci v některých státech, ve kterých má nyní Česká republika své zastupitelské úřady, se zde výslovně uvádí, že vzniklé zdravotní výdaje mají být uhrazeny i v případě, dojde-li k nim v důsledku mimořádné události nebo trestného činu. Odstavcem 2 se poskytuje právo na toto pojištění i členům rodiny, kteří do zahraničí následují diplomatické, administrativní a technické pracovníky. Vzhledem k tomu, že v bezpečnostně rizikových teritoriích nemusí být přítomnost členů rodiny vhodná, je zde požadavek souhlasu státního tajemníka. Odstavec 3 pokrývá situaci, kdy se z různých důvodů nepodaří uzavřít pro určitý stát zdravotní připojištění. V tomto případě bude hradit zdravotní výdaje ministerstvo.

K § 54

Obecně závazné právní předpisy dosud neupravují nárok vedoucího zastupitelského úřadu na služební vozidlo k cestám z místa jeho ubytování v zahraničí do místa plnění služebních úkolů, kterým je sídlo zastupitelského úřadu, a zpět. Navrhovaná právní úprava vychází ze skutečnosti, že zaprvé se jedná o praxi obvyklou v zahraničních službách jiných států, zadruhé obdobná úprava je již obsažena v čl. V zákona č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mají právo na bezplatné užívání služebního vozidla vedoucí ústředních orgánů a náměstci ministrů, a zatřetí vedoucí zastupitelského úřadu je v přijímajícím státě nejvýše postaveným stálým představitelem České republiky.

K § 55

S ohledem na náročné podmínky a zhoršující se bezpečnostní situaci zejména v některých přijímajících státech se navrhuje nad rámec úpravy náhrady škody podle zákoníku práce odškodnění za následky událostí vzniklých při výkonu služby nebo práce v zahraničí. Nárok na odškodnění vznikne diplomatickému, administrativnímu nebo technickému pracovníkovi a jeho členu rodiny, který jej následuje do místa výkonu služby nebo práce v zahraničí, v případě přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního, druhého nebo třetího stupně v důsledku mimořádné události, jakož i v důsledku trestného činu, jehož byli státní zaměstnanec nebo zaměstnanec a jeho člen rodiny obětí, v přijímajícím státě nebo při cestě z a do přijímajícího státu. Nárok na jednorázové odškodnění vznikne i pozůstalému manželovi, partnerovi a nezaopatřenému dítěti. Výše odškodného je stanovena jako šestinásobek průměrného měsíčního platu pracovníka v případě přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně, pro invaliditu třetího stupně ve výši desetinásobku. Zatímco § 105 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, stanoví jednorázové odškodnění ve výši 230 000 Kč, aniž by rozlišoval mezi stupni invalidity, § 120 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, stanoví pro invaliditu v prvním, druhém a třetím stupni jednorázové mimořádné odškodnění ve výši šestinásobku, dvacetičtyřnásobku, čtyřicetiosminásobku nebo jednostodvacetinásobku minimální mzdy vojáka, a to v zákonem taxativně vymezených případech v závislosti na služebním úrazu nebo nemoci z povolání a okolnostech, za kterých tyto skutečnosti nastaly (např. válečný stav ve státě, kde voják vykonává službu, nebo služba v zahraničních operacích). Jelikož se předpokládá, že odškodnění bude diplomatickému, administrativnímu nebo technickému pracovníkovi příslušet pouze v důsledku mimořádných událostí, kterými je podle § 17 odst. 2 písm. f) škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, jakož i havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí, je-li zasažen větší počet osob, a dále v důsledku trestného činu, jehož obětí pracovník bude, stanoví se jednorázové odškodnění srovnatelně s úpravou v § 120 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. ve výši šestinásobku průměrného měsíčního platu pracovníka. Jelikož při výkonu služby nebo práce v zahraničí doprovází diplomatického, administrativního nebo technického pracovníka zpravidla také člen rodiny, který může být danou událostí zasažen, přiznává se nárok na odškodnění rovněž tomuto členu rodiny. Jednorázové odškodnění pozůstalých bude příslušet manželovi, partnerovi a nezaopatřenému dítěti ve výši dvacetinásobku průměrného měsíčního platu pracovníka. Výše odškodnění tudíž není stanovená konkrétní částkou jako je tomu v § 271i odst. 1 zákoníku práce, § 109 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., nebo § 124 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., a to z toho důvodu, že v případě změn ve vývoji platové úrovně a životních nákladů nebude nutné měnit zákonem upravené částky nařízením vlády.

K § 56

Zahraniční služba s ohledem na svoji specifičnost v rámci státní služby vyžaduje zvládnutí širokého spektra znalostí z oblasti politiky, bezpečnosti, mezinárodního obchodu, práva, kultury nebo etikety, jakož i celou řadu dalších schopností a dovedností souvisejících s výkonem zahraniční služby. Střídání státních zaměstnanců při výkonu služby v ústředí a v zahraničí znamená v mnoha případech vykonávání odlišných agend v relativně krátkém časovém úseku. Z těchto důvodů je nezbytné zajistit zejména diplomatickým pracovníkům komplexní a kontinuální vzdělávání a umožnit jim získání znalostí a dovedností zaměřených na specifika zahraniční služby. Diplomatický pracovník musí kromě splnění základních kvalifikačních předpokladů prokázat znalost alespoň dvou světových jazyků, a to znalost angličtiny na stupeň 4 (tedy stupeň C1 dle Společného evropského referenčního rámce, tzn. znalost téměř na úrovni rodilého mluvčího) a další jazyk na stupeň 3 (tedy stupeň B2 dle Společného evropského referenčního rámce, tzn. pokročilá znalost). U velké části služebních míst obsazených diplomatickými pracovníky je požadována znalost dvou světových jazyků na stupeň 4. Diplomatický pracovník je rovněž povinen absolvovat vzdělávací program zaměřený na výkon zahraniční služby nebo program předvýjezdové přípravy, jejichž součástí je zpravidla také zpravodajská příprava, psychologická příprava, specializované stáže v zahraničí nebo vojenský kurz přežití. Diplomatický pracovník musí být též připraven zvládat práci v mimořádně stresových a klimaticky obtížných podmínkách. Ministerstvo zahraničních věcí zajišťuje prostřednictvím odboru vzdělávání a Diplomatické akademie rozsáhlý vzdělávací program, který zahrnuje vzdělávání juniorních diplomatických pracovníků, jazykové kurzy, včetně výuky orientálních jazyků, školení zaměřená na rozvoj zejména tzv. měkkých dovedností, odborné přednášky z různých oblastí (např. ekonomika, bezpečnostní politika, veřejná diplomacie a další), ale i vícedenní specializované kurzy, workshopy, stáže, intenzivní jazykové pobyty apod. Jednotlivé vzdělávací akce jsou připravovány a organizovány tak, aby byly pokryty všechny potřeby a požadavky na výkon zahraniční služby. Státním zaměstnancům je současně poskytnut prostor pro vlastní kariérní rozvoj i zvyšování kvalifikace během výkonu služby v ústředí.

Vysoké požadavky na vzdělávání a schopnosti státních zaměstnanců vykonávajících zahraniční službu vyžadují rovněž intenzivní a aktivní zapojení z jejich strany. Průběžné vzdělávání státních zaměstnanců v zahraniční službě je součástí všech moderních zahraničních diplomacií a je nezbytným předpokladem kvalitního a profesionálního diplomatického sboru i kariérního růstu jednotlivce v zahraniční službě. Vzdělávání diplomatických pracovníků v souvislosti s vysláním k výkonu služby v zahraničí zahrnuje rovněž různé speciální vzdělávací moduly zaměřené na úzce vymezené odborné činnosti. Jedná se zejména o služební místa vyžadující specifický rozsah znalostí jako je ekonomická agenda, rozvojová spolupráce a další. Při zajištění takovýchto vzdělávacích modulů Ministerstvo zahraničních věcí spolupracuje s ostatními ministerstvy, zejména s Ministerstvem průmyslu a obchodu, a to například prostřednictvím dohod uzavíraných podle § 12. Taktéž v případě administrativních a technických pracovníků dochází ke střídání výkonu služby nebo práce v ústředí a v zahraničí, z čehož vyplývá potřeba prohlubování vzdělání v různých oblastech. Přestože na výkon služby nebo práce administrativních a technických pracovníků nejsou kladeny tak vysoké požadavky jako v případě diplomatických pracovníků, je nezbytné zajistit vzhledem k rozsahu a specifičnosti zahraniční služby vzdělávání těchto pracovníků rovněž na odpovídající a potřebné úrovni, a to včetně jazykových znalostí.

K § 57

Navrhovaná právní úprava předpokládá z důvodu specifičnosti zahraniční služby a z toho vyplývající potřeby nastavení dalších hodnotících kritérií zavedení zvláštního hodnocení při výkonu zahraniční služby. Hodnotící kritéria nastavená v zákoně o státní službě jsou pro účely hodnocení v souvislosti s výkonem zahraniční služby nedostačující. Důvodem je především pravidelné střídání výkonu služby nebo práce v ústředí a v zahraničí a s tím spojené přesuny nejen mezi služebním působištěm nebo pravidelným pracovištěm v České republice a v zahraničí, ale také mezi jednotlivými zastupitelskými úřady. Ministerstvo zahraničních věcí je tak v současné době nuceno provádět dvě hodnocení státních zaměstnanců, a to hodnocení podle zákona o státní službě a hodnocení při výkonu zahraniční služby, které slouží jako podklad pro rozhodování státního tajemníka o vyslání k výkonu služby v zahraničí. Hodnocení státních zaměstnanců při výkonu zahraniční služby dosud probíhalo podle služebních předpisů ministerstva. Hodnocení státních zaměstnanců při výkonu zahraniční služby je rovněž využívané při obsazování služebních míst v souvislosti se střídáním výkonu služby v ústředí a v zahraničí. Navrhovaná právní úprava předpokládá rozšíření hodnotících kritérií o další oblasti, kterými jsou úroveň znalostí a dovedností potřebných pro plnění úkolů v souvislosti se službou v zahraničí, osobnostní předpoklady pro plnění služby v zahraničí, schopnost zvládat závažné okolnosti, které mohou ovlivnit plnění úkolů při výkonu služby v zahraničí, a výsledky vzdělávání v oblasti zahraniční služba. Navrhovaný způsob hodnocení se použije v návaznosti na potřeby a zavedenou praxi v rámci ministerstva rovněž na hodnocení zaměstnanců vykonávajících zahraniční službu. Při hodnocení diplomatických pracovníků zaměřených na ekonomickou agendu MZV spolupracuje s ostatními resorty, zejména s Ministerstvem průmyslu a obchodu, a to například prostřednictvím dohod uzavíraných podle § 12.

K § 58

Vztahy neupravené v zákoně o zahraniční službě se budou řídit zákonem o státní službě a zákoníkem práce. Přijetím zákona nedojde ke změně ve služebním ani pracovním poměru státních zaměstnanců a zaměstnanců ministerstva. Pro administrativní pracovníky je upravena rovněž možnost výjimky z předpokladu vzdělání po přechodnou dobu v případě, kdy dochází ke změně služebního místa se služebním působištěm v zahraničí. Takováto úprava je nezbytná z důvodu střídání při výkonu služby v zahraničí, jelikož administrativní pracovníci zpravidla mění služební místa v zahraničí, která mají odlišně stanovený požadavek na dosažené vzdělání.

K § 59

S ohledem na nutnost právního zakotvení se navrhuje stanovit, že dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se zaprvé státní zaměstnanci a zaměstnanci, kteří byli vyslaní k výkonu služby nebo práce v zahraničí, stávají státními zaměstnanci a zaměstnanci vyslanými podle zákona o zahraniční službě, zadruhé dosavadní zastupitelský úřad se stává zastupitelským úřadem zřízeným podle zákona o zahraniční službě a zatřetí dosavadní státní příspěvkové organizace zřízené Ministerstvem zahraničních věcí se stávají státními příspěvkovými organizacemi zřízenými podle § 14 zákona o zahraniční službě.

K § 60

Přijetím zákona dojde ke zrušení vyhlášky o stanovení diplomatických a konzulárních hodností a postupu při jejich přiznávání a propůjčování, vydané na základě zmocnění v § 8 zákona o státní službě, který se rovněž ruší. Vyhláška bude nahrazena novým prováděcím přepisem.

ČÁST DRUHÁ K § 61

Novelou zákona o státní službě se ruší ustanovení týkající se výkonu zahraniční služby v případě, že se jedná o vztahy upravené v zákonu o zahraniční službě. V souvislosti s ustanovením § 32 zákona o zahraniční službě se v § 5 odst. 1 zákona o státní službě upravuje nový obor služby „příprava k výkonu zahraniční služby“. Nově je rovněž upraveno vyslání k výkonu služby do orgánu nebo instituce Evropské unie, mezinárodní organizace, mírové nebo záchranné operace anebo za účelem humanitární pomoci v zahraničí (dále jen „mezinárodní organizace“). Dosavadní úprava v § 109 odst. 2 zákona o státní službě, která považuje vyslání národního experta do mezinárodní organizace za studijní pobyt, je nedostačující a neodpovídá potřebám ministerstva. Změnu tohoto ustanovení požaduje po České republice rovněž Evropská komise. Vzhledem k definici pojmu „zahraniční služba“ v § 2 písm. a) zákona o zahraniční službě se navrhuje terminologická úprava pojmu „zahraniční služba“ v zákoně o státní službě na „služba v zahraničí“. Ustanovení § 67 zákona o státní službě, resp. nově doplňované ustanovení § 67a, se vztahuje výlučně k výkonu služby v zahraničí, tj. nikoli k výkonu na služebním působišti v České republice. V návaznosti na nově navrhovaný § 67a se zavádí další druh změny služebního poměru, a to vyslání do mezinárodní organizace (§ 44 zákona o státní službě) a s tím související nový důvod pro použití pracovního poměru při obsazování služebního místa na dobu určitou podle pracovněprávních předpisů (§ 178 odst. 1 zákona o státní službě). Navrhuje se rovněž možnost obsadit služební místo osobou v pracovním poměru na dobu určitou podle pracovněprávních předpisů v případě, že se jedná o služební místo uvolněné v souvislosti s vysláním k výkonu služby v zahraničí a dále v souvislosti s následováním manžela nebo partnera do místa vyslání k výkonu služby nebo práce v zahraničí.

ČÁST TŘETÍ K § 62

Novela zákona o důchodovém pojištění umožní úhradu pojistného zaměstnavatelem manžela nebo registrovaného partnera, kteří následovali svého manžela nebo registrovaného partnera do místa vyslání k výkonu práce v zahraničí nebo k výkonu služby v zahraničí, rovněž v případě, kdy nemají příjem ze závislé činnosti.

ČÁST ČTVRTÁ K § 63

Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění umožní ze strany státu úhradu pojistného manžela nebo registrovaného partnera, kteří následovali svého manžela nebo registrovaného partnera do místa vyslání k výkonu práce v zahraničí nebo k výkonu služby v zahraničí, rovněž v případě, kdy nemají příjem ze závislé činnosti.

ČÁST PÁTÁ K § 64

S ohledem na nezbytnost a potřebnost navrhované úpravy pro efektivní výkon zahraniční služby se navrhuje účinnost první den kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení zákona.

V Praze dne 14. prosince 2016

Předseda vlády: Mgr. Bohuslav Sobotka v.r.

Ministr zahraničních věcí: PhDr. Lubomír Zaorálek v.r.