Důvodová zpráva — zákon č. 160/2006 Sb.

1. Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, byl od nabytí své účinnosti novelizován jednak zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád); změna spočívala v zahrnutí některých činností soudního exekutora do taxativního výčtu těch činností, které se považují za výkon státní správy (viz § 4 odst. 1 zákona), a dále pak zákonem č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž do § 9 zákona č. 82/1998 Sb. upravujícího škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě v odstavci druhém doplnil, že se náhrada škody neposkytuje za vazbu nařízenou v řízení o předání do ciziny (do té doby se neposkytovala za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny).

Kromě toho došlo ke zrušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona nálezem Ústavního soudu uveřejněného pod č. 234/2002 Sb. Důvodem zrušení tohoto ustanovení, které upravovalo některé specifické podmínky vzniku nároku na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody, byl zjevný rozpor daného ustanovení s principem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Ani jedna z těchto změn zákona se tak netýkala podstatného problému, který se vztahuje k náhradě škody v případě tzv. nemajetkové (nehmotné) újmy. Jde o pojem českému právnímu řádu nikoli neznámý, neboť např. § 43 trestního řádu hovoří o morální nebo jiné (v tomto smyslu nehmotné) škodě, která byla pachatelem trestného činu způsobena poškozenému. Za morální škodu je považována škoda způsobená např. některými trestnými činy proti lidské důstojnosti nebo některými trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Rovněž teorie (stejně tak jako mnohé zahraniční právní řády) tento pojem zná a přisuzuje mu smysl škody jiné než materiální (hmotné), tj. škody morální, ideální, imateriální (např. ve francouzském právu „le dommage moral“), za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce (odškodnění). Tato nemajetková újma jednak může být již obsažena ve škodě na zdraví (např. bolesti, ztížení společenského uplatnění), jednak může vyplývat z porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Novelizace zákona č. 82/1998 Sb. si klade za cíl pokrytí tohoto druhého komponentu nemajetkové újmy. I když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu.

Česká republika se aktuálně potýká právě s problémem nepřiměřené délky soudních řízení. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 10. července 2003 ve věci Hartman proti České republice dospěl k závěru, že v České republice neexistuje účinný prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, což má dvojí dopad: jednak Česká republika porušuje článek 13 Úmluvy, kde se právo na účinný prostředek nápravy zaručuje, jednak nemůže být namítáno, že stěžovatelé nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy. V konečném důsledku tato situace přispívá k enormnímu zatížení štrasburského soudu a ke vzrůstajícímu počtu odsuzujících rozsudků za nedodržení práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě. Má-li Česká republika jak předcházet svým odsouzením, tak plnit své závazky vyplývající z Evropské úmluvy o lidských právech, tak, konečně, přispět k snížení břemene, které nese Soud pro lidská práva, nezbývá, než aby byla v našem zákonodárství zakotvena odpovědnost státu (popř. územních samosprávných celků) za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.

Vedle toho zákon č. 82/1998 Sb. neumožňuje dostatečné odškodnění za protiprávní zbavení svobody, které je přesto zaručováno v článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy o lidských právech. Toto ustanovení požaduje, aby v případě jakéhokoli porušení ustanovení článku 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v právním řádu existovalo právo na kompenzaci, avšak právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. se s požadavkem Úmluvy míjí.

Další oblast navrhované úpravy se týká nového správního řádu, který nabude účinnosti dne 1. 1. 2006. Ten přináší do českého právního řádu některé nové instituty, které nejsou v rámci odpovědnosti státu za výkon veřejné moci předvídány zákonem č. 82/1998 Sb. Bez přijetí odpovídající změny by tak mohlo docházet k situacím, kdy by byla správními úřady působena škoda, avšak její náhrada by byla znemožněna tím, že škoda nebyla způsobena rozhodnutím ani nesprávným úředním postupem. Zákon č. 82/1998 Sb. totiž reflektuje pouze škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, čímž znemožňuje náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci jiným způsobem.

Mezi nové instituty, které nový správní řád přinese, patří především veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy a některé jiné úkony správního orgánu (vyjádření, osvědčení a sdělení podle části čtvrté nového správního řádu). Je nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí. V případě úkonů správního orgánu podle části čtvrté správního řádu jde o instituty, které lze výkladem považovat za nesprávný úřední postup, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) zákona a zákon nestanoví definici nesprávného úředního postupu, která by takovýto výklad vylučovala.

V souvislosti s očekávaným nabytím účinnosti nového správního řádu rovněž nabyla na důležitosti otázka, jestli by na základě stávajícího znění zákona č. 82/1998 Sb. bylo možno hradit škodu vzniklou rozhodnutím, které bylo prohlášeno za nicotné. Prohlášení (vyslovení) nicotnosti upravují v současné době pouze dva zákony – soudní řád správní a zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Nově však bude nicotnost upravovat i nový správní řád, čímž úprava odpovědnosti za škodu způsobenou nicotným rozhodnutím nabývá dále na významu. Skutečnost je však taková, že v současnosti ještě není úplně jasné, kdy bude možno reálně prohlašovat nicotnost, a kdy bude nutno i nicotné akty rušit pro nezákonnost (např. v odvolacím řízení v případě důvodu podle § 77 odst. 2 správního řádu). S ohledem na tuto skutečnost by proto speciální právní úprava, která by rigorózně požadovala prohlašování nicotnosti, mohla znemožnit rozumný výklad. Nicotná rozhodnutí by tak měla být v současné době chápána jako nesprávný úřední postup a zvláštní úpravu přijmout později, až bude institut nicotnosti jednoznačný ve vztahu k rozhodnutí. V opačném případě by se s náhradou škody za nicotné rozhodnutí muselo počítat i tehdy, bude-li zrušeno pro nezákonnost. Proto se otázka odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nicotným rozhodnutím zatím ještě výslovně neupravuje.

Kromě výše uvedeného však existují i některé další oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, které zákon č. 82/1998 Sb. ve stávajícím znění neupravuje, ač jde o otázky více než aktuální. V souvislosti s členstvím v Evropské unii jde především o odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením práva ES a dále o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným právním předpisem a porušením povinnosti vydat právní předpis. Přestože jde v těchto případech o právní úpravu zásadního významu, neboť konstituuje (resp. měla by konstituovat) odpovědnost státu za škodu v neopominutelných oblastech výkonu veřejné moci, nebyla tato právní úprava do návrhu zákona zařazena. V současné době stále ještě probíhá analýza rozsahu této odpovědnosti, neboť se jedná o otázky značně nejednoznačné. V případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením práva ES totiž přichází v úvahu řada variant – od pouhé odpovědnosti státu za pozdní nebo neúplné transponování právních aktů ES (především směrnic – viz případ Francovich) až po odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu poslední instance (viz případ Köbler). Stejně tak v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou v oblasti moci zákonodárné přichází v úvahu řada variant s nutností vytvoření nových mechanismů a kritérií pro posuzování otázek souvisejících s tímto druhem odpovědnosti (otázka nutnosti zrušení nezákonného právního předpisu, na jehož základě byla způsobena škoda – viz případ Brasserie du Pêcheur a spol., otázka orgánu, který bude příslušný k posouzení skutečnosti, zda měl být vydán právní předpis atd.). Výše uvedené otázky tak budou řešeny až poté, co budou nalezena teoretická východiska těchto problémů.

Součástí novely zákona č. 82/1998 Sb. je dále změna zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem změny je zavedení možnosti smluvního zastupování v řízeních před soudem, pokud jde o spory týkající se náhrady škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Dosavadní právní úprava tuto možnost vylučovala, a to bez zřejmého odůvodnění.

Samostatnou úpravu představuje navrhovaná změna občanského zákoníku, v rámci které dochází k napravení legislativního pochybení způsobeného zákonem č. 46/2004 Sb. Tento zákon novelizoval § 202 odst. 2 zákoníku práce, ve kterém je zakotveno zmocnění vlády k vydání nařízení, kterým se upravují podmínky, výše a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (přičemž nově se toto vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých). Zákon však opomenul novelizovat § 447 odst. 3 občanského zákoníku, který obsahuje obdobné zmocnění vlády, ovšem pro občansko-právní vztahy. K odstranění této neodůvodněné disproporce mezi pracovně-právní a občansko-právní úpravou směřuje novela občasného zákoníku.

Navrhovaná úprava se nedotýká rovnosti práv mužů a žen.

2. Soulad s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

3. Vztah k právu Evropských společenství a k mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána

Problematika náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem není upravena právními akty Evropských společenství, s výjimkou tzv. vertikálních účinků právních aktů Evropských společenství, kdy se osoba může domáhat náhrady škody způsobené členským státem v důsledku porušení práva Evropských společenství. S výjimkou těchto specifických případů postupují členské státy Evropské unie při náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci podle vnitrostátního práva.

Bezprostřední vztah má navrhovaná právní úprava k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropské úmluvě o lidských právech), uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. Jedná se především o článek 13 Úmluvy, který každému zaručuje právo na účinný vnitrostátní prostředek nápravy porušení Úmluvy. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ze dne 26. října 2000 ve věci Kudla proti Polsku rozhodl, vzhledem k enormnímu počtu stížností na nepřiměřenou délku soudního řízení, nově vztáhnout požadavky článku 13 Úmluvy i na soudní řízení v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž obecnou podmínkou pro podání stížnosti Evropskému soudu pro lidská práva je podle článku 35 odst. 1 Úmluvy vyčerpání účinných vnitrostátních prostředků nápravy.

Navrhovaná právní úprava si též klade za cíl promítnout do vnitrostátního zákonodárství požadavek článku 5 odst. 5 Úmluvy, kde se zaručuje obecné právo na odškodnění za protiprávní zbavení svobody, tedy takové, které je v rozporu se článkem 5 odst. 1 až 4 Úmluvy.

Návrh zákona je s Úmluvou (konkrétně se zmíněnými články 6, 13 a 35) v souladu a nepříčí se žádnému jejímu ustanovení.

4. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy, sociální dopady a dopady na životní prostředí

V otázce finančních dopadů návrhu zákona je třeba mít na zřeteli, že finanční objem rizik vyplývajících z jakékoli právní úpravy odpovědnosti za škodu nelze předem kvantifikovat, neboť nelze předjímat vznik škodních událostí, rozsah újmy takovými událostmi vzniklé a ani to, zda poškozená osoba se bude (či nebude) náhrady škody domáhat. Vyčíslit nelze ani objem finančních rizik vyplývajících zejména z problematiky průtahů v řízení. Jde o náhrady, jež by mohly být vůči ČR přiznány potenciálním stěžovatelům, kteří by se mohli obrátit na Evropský soud pro lidská práva, a s tím spojené náklady řízení.

Náklady na náhradu škody podle navrhovaného zákona budou (stejně jako doposud) hrazeny z příslušných rozpočtových kapitol a z kapitoly Všeobecná pokladní správa, v níž je pro rok 2005 na škody způsobené při výkonu veřejné moci pro Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti zajištěno 258 mil. Kč.

Dále je potřeba uvést, že v případě porušení lidských práv a základních svobod stát nese odpovědnost nejen podle vnitrostátní právní úpravy, ale zároveň podle mezinárodního práva. Tato „mezinárodní“ odpovědnost v sobě zahrnuje rovněž odpovědnost finanční povahy, neboť Evropský soud pro lidská práva může přiznat úspěšnému stěžovateli spravedlivé zadostiučinění v penězích, které zahrnuje náhradu hmotné i nehmotné újmy a účelně vynaložených nákladů. Návrh zákona tak nemá přinést nové nároky na státní rozpočet, nýbrž pouze odvrátit rizika odsouzení státu ze strany Soudu pro lidská práva.

Zavedením práva na náhradu nemajetkové újmy nepochybně dojde k nárůstu objemu finančních prostředků vynakládaných na odškodnění. Odhaduje se, že navrhované zavedení náhrady nemajetkové újmy přinese jenom v působnosti resortu Ministerstva spravedlnosti možný dopad na státní rozpočet cca 50 mil. Kč ročně. Jedná se ovšem vlastně o přesun nároků na finanční prostředky, které by jinak (byť patrně v jiném časovém rozložení) musely být vypláceny jako náhrady přiznané Evropským soudem pro lidská práva (viz výše). Povinnost vyplácet takové náhrady nebude vyvolána navrhovanou novelou, ale byla již dříve založena tím, že se Česká republika podrobila jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Při řešení těchto nároků na vnitrostátní úrovni odpadnou náklady spojené s řízením před Evropským soudem pro lidská práva. Evropský soud také přiznává určitou relevanci vnitrostátnímu uznání, že Úmluva byla porušena (v zásadě akceptuje, že vnitrostátní náhrada může být z tohoto titulu o 30 % nižší oproti zadostiučinění, které by on sám přiznal).

Obdobným způsobem nelze detailně kvantifikovat ani to, jaké zvýšení počtu pracovních sil si navrhovaná právní úprava vyžádá. Bude záležet na případném nárůstu uplatněných nároků na náhradu škody a na komplikovanosti jednotlivých případů. Sociální dopad na trh pracovních sil tudíž nelze ani s vynaložením veškerého úsilí odhadnout.

Navrhovaná právní úprava nebude mít přímý ani nepřímý vliv na životní prostředí.

K bodu 1

Navrženým ustanovením se § 1 odst. 2 zákona formulačně přizpůsobuje dikci § 1 odst. 1, který hovoří o škodě způsobené státem při výkonu státní moci. Analogicky k tomu by se u územních samosprávných celků mělo hovořit o škodě způsobené při výkonu veřejné moci.

K bodu 2

Tímto nově vřazeným ustanovením se vytváří právní základ pro přiznání náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká i v případě, kdy nebyla způsobena škoda hmotná nebo škoda na zdraví – viz navržené ustanovení § 31a. Povinnost uhrazovat nemajetkovou újmu přísluší jak státu, tak územním samosprávným celkům v samostatné působnosti.

K bodu 3

V § 10 nového správního řádu se stanoví, že správní orgány jsou věcně příslušné jednat a rozhodovat ve věcech, které jim jsou svěřeny zákonem nebo na základě zákona. Z tohoto důvodu se provádí zpřesnění textu § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., aby z něj jednoznačně vyplývalo, jak byl právnickým nebo fyzickým osobám v daném případě svěřen výkon státní správy.

K bodu 4

Současné znění § 3 písm. c) zákona je není v souladu s ustanovením čl. 105 Ústavy ČR, podle kterého se výkon státní správy svěřuje zákonem orgánům územní samosprávy, nikoli územním samosprávným celkům jako takovým. S ohledem na tuto skutečnost se provádí odpovídající legislativně-technické zpřesnění § 3 písm. c) zákona. Zároveň s tím se rozšiřuje rozsah odpovědnosti státu za škodu způsobenou orgány územních samosprávných celků na ty případy, kdy k této škodě dojde při výkonu státní správy, která byla na tyto orgány přenesena na základě zákona. Jde o případy veřejnoprávních smluv podle obecního zřízení, stanovení matričních úřadů vyhláškou ministerstva vnitra atp.

K bodu 5

V § 5 písm. a) zákona je rozšiřován výčet případů, ve kterých stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Byla výslovně doplněna odpovědnost státu za škodu způsobenou v řízení podle soudního řádu správního, která v původním výčtu uvedena nebyla, neboť v době přijetí zákona č. 82/1998 Sb. soudní řád správní neexistoval a při jeho přípravě a projednávání v roce 2002 se na provedení odpovídající změny § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. nepomyslelo.

K bodu 6

Až do přijetí soudního řádu správního bylo správní soudnictví upraveno v části páté občanského soudního řádu. Podle § 244 odst. 1 občanského soudního přezkoumávaly obecné soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládaly, měnily, rušily či závazně určovaly práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob, jakož i rozhodnutí orgánů veřejné správy o osobním stavu, a to na základě žalob nebo opravných prostředků. Této dikci odpovídalo rovněž znění zákona č. 82/1998 Sb. Nicméně přijetím soudního řádu správního se tato situace změnila, neboť podle tohoto zákona rozhodují ve správním soudnictví toliko o žalobách, nikoli o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. Tato změna nebyla zákonem č. 82/1998 Sb. reflektována a proto bylo nutno přistoupit k nápravě tohoto vadného stavu.

K bodu 7

Tímto doplněním se předmětný text uvádí do souladu se zněním § 4.

K bodu 8

Výjimku z pravidla, že úřad určený podle § 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, mohou stanovit zvláštní právní předpisy. Takovým je např. zákon o zastupování státu ve věcech majetkových, jehož změna je obsahem této novely (viz důvodová zpráva k čl. III). V opačném případě (tj. pokud by v řízení před soudem jednal za stát jako organizační složka státu pouze úřad určený podle § 6) by mohlo dojít ke zmaření účelu zvláštních zákonů upravujících pro specifické případy zastupování státu před soudem.

K bodu 9

Návrh novely nadále zakotvuje princip obsažený v čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy o lidských právech, že za porušení základního práva na osobní svobodu a bezpečnost musí podle vnitrostátního zákonodárství existovat právo na náhradu. Dosavadní filozofie zákona č. 82/1998 Sb. s tímto principem nekoresponduje (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Pavletić proti Slovensku), navíc se omezuje na otázky trestního řízení, přestože k porušení práva na osobní svobodu může dojít i mimo trestní řízení (např. v řízení o převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče). Z tohoto důvodu se jeví jako nezbytné jít cestou velmi širokého založení odpovědnosti státu za protiprávní zbavení svobody, které může spočívat jak v rozhodnutí, tak v nesprávném úředním postupu.

K bodu 10

Nová úprava znění odst. 2 a 3 sleduje upřesnění podmínek, za nichž lze uplatnit nárok na náhradu škody. Pro případy nápravy možných tvrdostí zákona je zakotvena též salvátorní klausule. Reflektuje změny procesních prostředků, kterými lze dosáhnout odstranění nezákonného rozhodnutí, a zvýrazňuje obecnou povinnost poškozeného předcházet škodám a přiměřenými prostředky působit k odvrácení hrozící škody.

K bodu 11

Změnou v odst. 1 se sleduje explicitní zdůraznění širšího okruhu poškozených ve vztahu k právu na náhradu škody podle § 7. Na náhradu škody má samozřejmě právo pouze ta osoba, které byla rozhodnutím o vazbě způsobena škoda. Nutno si v této souvislosti uvědomit, že právo na náhradu škody může vzniknout z rozhodnutí o vazbě i tehdy, pokud toto rozhodnutí nebylo nezákonné.

K bodu 12

Nová úprava odst. 2 sleduje změnu oproti dosavadnímu stavu, kdy v případě vazby nařízené v řízení o vydání nebo předání do ciziny (tzv. extradiční vazba) se náhrada škody vůbec neposkytovala. Podle navrhované úpravy se nahrazuje škoda i v případech extradiční vazby, avšak pouze tehdy, pokud takováto škoda vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu ČR (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. ledna 2005 ve věci Singh proti České republice). Otázka případného řešení nároku takto zajištěné osoby vůči orgánům cizího státu se tímto neřeší. V souvislosti se zavedením náhrady nemajetkové újmy se vytvářejí podmínky pro přiznání takové náhrady jen pro případy, kdy odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě vzniká porušením práva (nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem). Taková náhrada nebude poskytována v případě, že nebylo shledáno vadným rozhodnutí o vazbě ani způsob rozhodování o ní. Také tato změna souvisí s naplněním článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy o lidských právech.

K bodu 13

Tímto se zákon vrací k původní formulaci ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státní moci nebo jeho nesprávným úředním postupem. Po zhodnocení zkušeností s aplikací dosavadního ustanovení se navrhuje návrat k úpravě platné do roku 1998.

K bodu 14

Touto úpravou se zakotvuje odpovědnost státu i za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Účelem tohoto nového ustanovení je především postihnout případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Zakotvením této odpovědnosti státu se vytváří vnitrostátní právní základ pro řešení důsledků dlouhotrvajících řízení, které jsou dosud předkládány k rozhodnutí Evropskému soudu pro lidská práva.

Pojem „přiměřená lhůta“ byl zvolen namísto konkrétně stanovené lhůty z důvodu, aby bylo možno postihnout okolnosti jednotlivých případů, které se budou mezi sebou mnohdy lišit. Přiměřenost délky řízení v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva závisí na okolnostech jednotlivých případů (viz též nově navrhované ustanovení § 31a odst. 3 zákona).

Navrhovaná třetí věta § 13 odst. 1 zákona také odkazuje na články 5 a 6 Úmluvy. Účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení (viz též důvodová zpráva k bodu 28 týkajícím se doplnění § 32 zákona).

K bodu 15

Změna v dosavadní úpravě § 14 představuje zakotvení povinnosti projednat nárok na náhradu škody u příslušného úřadu před tím, než se poškozený obrátí na soud. Smyslem tohoto ustanovení je usnadnit řešení škodných případů mimosoudní cestou Podstata změny spočívá v tom, že všechny nároky, tedy i u nesprávného úředního postupu, musí příslušný úřad předběžně projednat.

K bodu 16

Jedná se o terminologickou úpravu reagující na zavedenou legislativní zkratku v § 6 odst. 1 zákona.

K bodu 17, 19 a 24

V souvislosti se zavedením odpovědnosti za nemajetkovou újmu je nutné upravit rovněž otázku regresní úhrady vůči úředním osobám a územním celkům v přenesené působnosti, pokud tyto vznik nemajetkové újmy zavinily. Navrhuje se upravit regresní úhradu pro tento případ obdobným způsobem jako v případě nahrazení škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť se principielně jedná o obdobný institut a je logické, aby byla nemajetková újma nahrazena tím, kdo její vznik zavinil. V úvahu však samozřejmě přichází pouze regres v případě náhrady nemajetkové újmy přiměřeným zadostiučiněním poskytnutým v penězích.

K bodu 18 a 23

Nové znění § 16 odst. 2 reflektuje skutečnost, že od přijetí nového obecního a krajského zřízení v roce 2000 to nemusí být pouze státní orgán, který přezkoumává rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, ale rovněž orgán vyššího územního celku, tj. kraje (v tomto případě by tedy šlo o vztah obec – kraj). Proto je pro případ regresu stanovena možnost požadovat zpětnou náhradu vyplacené škody jak po územním samosprávném celku, tak po příslušném orgánu, který nezákonné rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumal a neshledal nezákonným.

Z obdobného důvodu je provedena změna v § 23 - příslušným orgánem, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, nemusí být pouze státní orgán, ale rovněž orgán kraje. Proto se musí v daném případě posoudit, zda se jednalo o nesprávný závazný názor státního orgánu či kraje a podle toho pak může územní celek v samostatné působnosti požadovat regres na státu či kraji.

Zároveň se provádí úprava regresní úhrady pro případ náhrady nemajetkové újmy – viz důvodová zpráva k bodům 17, 19 a 24.

K bodu 20

Cílem této úpravy je odstranění různého režimu pro uplatnění regresní úhrady vůči soudci a státnímu zástupci. Za stávající právní úpravy vina za porušení povinností státního zástupce musí být konstatována v kárném řízení, ale uplatnění regresní úhrady na tomto řízení závislé není. To může mít za následek, že regres může být uplatněn, i když v kárném řízení vina vyslovena nebyla.

K bodu 21

Aby se uplatnění nároku na regresní úhradu nevztahovalo pouze na osoby, které jsou účastny rozhodování (tj. vydání rozhodnutí), byla provedena změna tak, aby do okruhu osob, vůči nimž může směřovat regres podle § 17 odst. 4, spadaly obecně všechny osoby, které měly účast na výkonu veřejné moci, při kterém došlo ke způsobení škody. Tak se bude toto ustanovení vztahovat i na osoby, které se účastnily výkonu veřejné moci také prostřednictvím nových institutů podle nového správního řádu.

K bodu 22

Touto úpravou se zakotvuje odpovědnost územních celků v samostatné působnosti i za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené nebo v přiměřené lhůtě. Účelem této změny je uvést právní úpravu u územních samosprávných celků do souladu s právní úpravou týkající se státu (§ 13 odst. 1 věta druhá zákona; viz též bod 14 novely).

K bodu 25

K § 30

Stávající úprava paušální úhrady není dostatečně přesná, neboť neobsahuje jednoznačné vodítko pro výpočet náhrady ušlého zisku „v poměrné výši“ v případě omezení svobody trvající kratší dobu než jeden měsíc. Nová úprava zdůrazňuje skutečnost, že nárok na paušální náhradu je podmíněn tak, že tato se poskytne pouze na místo náhrady škody podle obecných právních předpisů, nikoli však tehdy, pokud poškozenému zisk neušel. Tato úprava současně zohledňuje i zkušenosti, které nabyl veřejný ochránce práv. Navrhovaná změna zpřesňuje stanovení výše paušální náhrady pro případy, kdy omezení svobody trvalo dobu kratší než měsíc. Paušální náhrada se poskytne v případě, že prokazování újmy spočívající v ušlém zisku či její výše by bylo nepřiměřeně složité a nákladné.

K § 31

K odst. 1: Stávající právní úprava zahrnovala demonstrativní výčet nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Dává se přednost obecnějšímu vyjádření případů, které zakládají právo poškozeného uplatňovat náhradu nákladů řízení, které vznikly v souvislosti s uplatněním práva na náhradu škody. Toto řešení by mělo předejít výkladovým problémům spojených s předchozím řešením, kdy byly jednotlivé procesní instituty uvedeny výčtem. Současně se výslovně stanoví, že stejné právní nároky vznikají i v případech, kdy nárok vzniká v důsledku nesprávného úředního postupu.

K odst. 2: Nová právní úprava váže možnost poškozeného uplatnit náhradu nákladů řízení na vyčerpání možnosti uplatnění náhrady nákladů v průběhu řízení na základě procesních předpisů. Tato úprava umožňuje uplatnění nároku na náhradu řízení podle tohoto zákona podle procesních právních předpisů a zabraňuje opakovanému nárokování nákladů řízení.

K odst. 3: Tato úprava sleduje explicitní vyjádření rozsahu vynaložených hotových výdajů na zastupování, které jsou součástí nákladů řízení a které zastupující osoba vynaložila při uplatnění náhrady škody podle tohoto zákona. Otázka konkrétní výše a práva na úhradu odměny za právní zastoupení je jako dosud řešena zvláštními právními předpisy (advokátní tarif, notářský řád).

K odst. 4 – jde o původní text § 31 odst. 5, který zůstává beze změny.

K bodu 26

V novém § 31a zákona se stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Předně, z odst. 1 se podává, že se nemajetková újma napravuje bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

V odst. 2 se stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má poskytovat zadostiučinění a jakými kritérii se má rozhodování o výši zadostiučinění řídit. I zde by bylo vhodné, kdyby aplikační orgány přihlížely k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž především vyplývá, že se nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích.

V odst. 3 se upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikační orgány řídit při přiznávání zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Na prvním místě tu stojí celková délka řízení (není tu podstatné, zda mezitím některé rozhodnutí nabylo právní moci, pokud řízení probíhá např. před dovolacím nebo Ústavním soudem) a v jejím rámci aktivita orgánů veřejné moci (nikoli výlučně rozhodovacího orgánu; ostatní státní orgány mají soudům promptně poskytovat součinnost) [písm. a) a d)]. Dále se přihlíží k případným obstrukčním manévrům ze strany poškozeného, popř. k tomu, zda využil takových dostupných prostředků nápravy, jimiž mohl efektivně odstranit vznikající průtahy v řízení (závisí tu ovšem na okolnostech, zda by použití dostupného prostředku nápravy, např. návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, mohlo průtahy opravdu odstranit) [písm. c)]. Některá řízení svým předmětem, např. opatrovnické spory, řízení o náhradu škody na zdraví, pracovněprávní spory, jsou zpravidla citlivější a ze své povahy vyžadují rychlejší rozhodnutí [písm. e)]. Věc různými faktory komplikovaná (skutkově či právně) může být vyřizována delší dobu než věc jednoduchá [písm. b)]. Zmíněná kritéria používá Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura může být užitečným vodítkem.

K bodu 27

Novým ustanovením § 32 odst. 3 se výslovně stanoví promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to tak, že se využívá jak subjektivní šestiměsíční lhůty, tak objektivní desetileté lhůty. Pokud jde o újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se ve druhé větě podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek tím, že náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do šesti měsíců od skončení řízení, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení.

Náhrady nemajetkové újmy je však zároveň možné se domáhat i v případech, kdy dané řízení stále ještě probíhá, je-li naprosto zjevné, že vzhledem ke konkrétním okolnostem nelze již dosavadní délku takového řízení považovat za přiměřenou. V takových případech je třeba umožnit poškozenému domoci se náhrady ihned, nikoli až po skončení řízení.

K bodu 28

Tímto ustanovením se zakotvuje, že promlčení doba se staví uplatněním nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, a to proto, aby právní postavení poškozeného nebylo zeslabeno.

K Čl. II

Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.

K Čl. III

Změna zákona o zastupování státu ve věcech majetkových má umožnit, aby za stát v řízení ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jednal před tuzemskými soudy Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to na základě dohody mezi dotčeným ústředním správním úřadem a ÚZSVM (podle části prvé hlavy III zmíněného zákona). V případě, že k takovéto dohodě nedojde, bude se postupovat podle dosavadní právní úpravy.

K Čl. IV

Změnou občanského zákoníku se sleduje odstranění legislativního pochybení, ke kterému došlo přijetím zákona č. 46/2004 Sb. Tento zákon, který novelizuje zákoník práce, mění mimo jiné § 202 odst. 2, ve kterém stanoví, že vláda může vzhledem upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, což se nově vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Jde přitom o obdobnou úpravu jako v případě § 447 odst. 3 občanského zákoníku, který stanoví možnost vydat nařízení vlády pro úpravu podmínek, výše a způsobu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě.

Vzhledem k tomu, že zákon č. 46/2004 Sb. vztáhnul možnost použít nařízení vlády i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých pouze v případě pracovně-právních vztahů, je nutné upravit recipročně i občanský zákoník, který dopadá na občansko-právní vztahy.

K Čl. V

Účinnost zákona se navrhuje dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, aby mohla být nová právní úprava náhrady nemajetkové újmy aplikovatelná co nejdříve, díky čemuž se především předejde případným dalším stížnostem k Evropskému soudu pro lidská práva.

V Praze dne 24. srpna 2005

č. I

Platné znění novelizovaných zákonů s vyznačením navrhovaných změn

Změna zákona č. 82/1998 Sb.

§ 1

(1) Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

(2) Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu ~~pravomocí svěřených~~ veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti").

(3) Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

§ 3

Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily

státní orgány,
právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"),¹⁾
~~územní samosprávné celky, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem, (dále jen "územní celky v přenesené působnosti")~~ orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen „územní celky v přenesené působnosti“).

§ 5

Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena

rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním,
nesprávným úředním postupem.

§ 6

Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad").
Úřadem podle odstavce 1 je
1. Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl ~~o opravném prostředku nebo~~ o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,
2. příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl ~~o opravném prostředku nebo~~ o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.
Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí.
Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo Nejvyšším kontrolním úřadem nebo došlo-li u České národní banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu, jednají za stát tyto orgány.
Úřad určený podle odstavců 1 až 4 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

§ 6a

Porušení práva na osobní svobodu

Odpovědnost státu a územních celků v samostatné působnosti za porušení práva na osobní svobodu^3b) se posoudí podle ustanovení tohoto zákona upravujících odpovědnost za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup.

--------------------------------------------------------

^3b) Například čl. 8 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb. a sdělení č. 243/1998 Sb.

§ 8

Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu^⁴) ~~(dále jen "řádný opravný prostředek"), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.~~ Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

§ 9

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny se náhrada škody neposkytuje; to neplatí, jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.

§ 10

~~Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno~~. Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastavenoze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

§ 13

Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené^⁸a) lhůtě.
Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

---------------------------------------------

^8a) Například čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

§ 14

~~Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6.~~ Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.
Byl-li nárok uplatněn u ústředního orgánu, který není příslušný, postoupí tento orgán žádost poškozeného příslušnému orgánu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány. Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány.
Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

§ 15

Přizná-li ~~ústřední orgán~~ příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.
Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

§ 16

Nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.

(2) Bylo-li rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti přezkoumáno státním orgánem a následně byla rozhodnutí státního orgánu a územního celku v samostatné působnosti zrušena pro nezákonnost, může stát na územním celku v samostatné působnosti požadovat regresní úhradu. Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno proto, že se ten, kdo je vydal, řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí, nemá stát právo na regresní úhradu. Bylo-li rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumáno příslušným orgánem a následně byla rozhodnutí tohoto orgánu a územního samosprávného celku zrušena pro nezákonnost, může stát požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na územním samosprávném celku.

Stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

§ 17

Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.
Nahradil-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce nebo státní zástupce, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení.
Uhradily-li úřední osoby nebo územní celky v přenesené působnosti regresní úhradu státu, mohou požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu.
Je-li podle tohoto ustanovení uplatněn nárok na regresní úhradu proti osobě, u níž účast na ~~rozhodování~~ výkonu veřejné moci náležela k povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru nebo z poměru mu na roveň postaveného anebo z poměru služebního, řídí se výše regresní úhrady zvláštními předpisy.^⁹) V ostatních případech nesmí výše regresní úhrady přesahovat jednu šestinu částky zaplacené tím, kdo regresní úhradu požaduje, nejvýše však 5000 Kč. Toto omezení neplatí, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Nárok na regresní úhradu vylučuje nárok na náhradu škody podle obecných předpisů.
Nárok na regresní úhradu nelze uplatňovat vůči tomu, kdo se podílel na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu na příkaz nadřízeného, ledaže by se uposlechnutím příkazu dopustil trestného činu.

§ 22

Územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené^8a) lhůtě.
Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

§ 23

Nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, při jehož vydání se řídil nesprávným právním názorem státního orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, může požadovat regresní úhradu od státu. Nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, při jehož vydání se řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na státu, je-li příslušným orgánem orgán státu.

§ 24

Nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu, poskytl-li zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nebo zaplatil-li regresní úhradu, může požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu.

§ 30

Náhrada ušlého zisku se poskytuje ve výši 5000 Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů. Náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč.

§ 31

Náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. Náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.
Náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud tyto náklady s nesprávným úředním postupem souvisí. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.
Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu¹²⁾ o mimosmluvní odměně.
~~Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního předpisu~~^¹2) ~~o mimosmluvní odměně~~. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.
~~Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného orgánu~~.

-----------------------------------------

¹²) Například vyhláška č. 177/1996/Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů.

§ 31a

Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu

Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
1. celkové délce řízení,
2. složitosti řízení,
3. jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
4. postupu orgánů veřejné moci během řízení a
5. významu předmětu řízení pro poškozeného.

Promlčecí doby

§ 32

Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

§ 35

~~Je-li třeba nárok na náhradu škody uplatnit u příslušného orgánu, promlčecí doba ode dne uplatnění do skončení projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců, neběží~~. Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců.

Změna zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

§ 8

Postup podle ustanovení § 6 a 7 nelze použít,

vylučuje-li to ~~zvláštní právní předpis~~⁵⁾ ~~nebo~~ mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv,
měl-li by Úřad jednat (§ 2) v řízení namísto příslušného orgánu, kterému zvláštní právní předpis přiznává způsobilost být účastníkem v tomto řízení a který má pro toto řízení i procesní způsobilost,⁶⁾
jedná-li Úřad v řízení podle ustanovení § 3 a 4,
jestliže se Úřad v tomto řízení přímo účastní (§ 11),
je-li již příslušnou organizační složkou zajištěno pro řízení zastoupení na základě plné moci,
vystupuje-li Úřad v řízení za stát jako příslušná organizační složka (§ 18, 19),
jestliže se již Úřad pro totéž řízení takto dohodl s jinou organizační složkou.

______________________________

5) Například zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

6) § 19 a 20 občanského soudního řádu.

Změna občanského zákoníku

§ 447

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně; z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud určit vyšší částku náhrady též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí.
Vláda České republiky může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

předseda vlády

místopředseda vlády a ministr spravedlnosti

4⁾ Hlava třetí části páté občanského soudního řádu.

8^a) Například čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

9⁾ § 179 zákoníku práce.

1²⁾ Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.

zákon č. 160/2006 Sb.