zákon č. 164/2013 Sb.

1 Mezinárodní spolupráce při správě daní

1.1 Obecná ustanovení

K § 1:

Navrhovaný zákon transponuje směrnici Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní (dále jen „směrnice“). Návrh upravuje postup, podmínky a formy provádění mezinárodní spolupráce, a to jak ve vztahu k jiným členským státům Evropské unie, tak ke státům, s nimiž má Česká republika uzavřenu platnou mezinárodní smlouvu týkající se daní (např. ujednání podle článku 26 vzorové smlouvy OECD o zamezení dvojímu zdanění příjmů a majetku). Obecně platí, že postup stanovený v tomto zákoně je použitelný jak pro spolupráci s jinými členskými státy, tak pro spolupráci se smluvními státy. Některá ustanovení však výslovně omezí použití pouze pro jednu skupinu států. Mezi státy, které uzavírají smlouvy s Českou republikou v oblasti daní, patří rovněž jurisdikce (pojem je zapracován v návrhu novely zákona o daních z příjmů a používá se v mezinárodních smlouvách v daňové oblasti), jimiž se rozumí tzv. zámořská území, nebo zvláštní správní oblasti, které jsou podle předpisů státu, jehož jsou součástí nebo státu, který je odpovědný za jejich vnější vztahy, oprávněny uzavírat smlouvy. Patří sem např. Kajmanské ostrovy, korunní závislá území ve vlastnictví Britské koruny - Jersey, Guernsey a Ostrov Man, zvláštní administrativní oblast Hongkong a Macao v ČLR. Vyloučeny jsou naopak francouzské a nizozemské zámořské departmenty a okrsky, které nemají autonomii a dané smlouvy uzavírat nemohou. Podle návrhu zákona budou postupovat jednotliví správci daně příslušní k daním, rovněž i k místním poplatkům, které spadají do předmětu této zákonné úpravy. Návrh zákona upravuje provádění mezinárodní spolupráce jak z České republiky, tzn. její poskytování jiným státům, tak její přijímání, pokud je poskytována jiným státem. V některých případech je důležité sledovat, který směr je ustanovením upraven. Odstavec druhý vymezuje formy mezinárodní spolupráce, mezi něž patří především

a) výměna informací na žádost

b) automatická výměna informací

c) výměna informací z vlastního podnětu. Při výměně informací na žádost je impulsem k zahájení spolupráce žádost kontaktního místa o poskytnutí specifikovaných informací. Při automatické výměně informací jsou pravidelně v určitých časových intervalech vyměňovány hromadně všechny informace určitého typu, přičemž dochází k prověřování všech relevantních daňových subjektů. Při výměně informací z vlastního podnětu se vychází z předpokládané využitelnosti informace pro partnerský kontaktní orgán, má-li tuzemský správce daně takovou informaci k dispozici, poskytne ji příslušnému orgánu jiného státu. Mezi další formy mezinárodní spolupráce patří účast při úkonech, dílčích šetřeních nebo jiných postupech správce daně (v České republice prostřednictvím úředních osob - viz § 12 odst. 1 daňového řádu), souběžné daňové kontroly a doručování písemností.

Odstavec třetí upřesňuje, na které informace se mezinárodní spolupráce vztahuje. Jedná se o informace, u kterých může správce daně důvodně předpokládat jejich význam pro provádění a vynucování právních předpisů vztahujících se na vymezené daně. Smyslem koncepce „předpokládaného významu“ je stanovit výměnu informací v daňových otázkách v co nejširším rozsahu, přesto však do určité míry omezeném tak, aby v rámci této spolupráce nedocházelo k tzv. „žádostem naslepo“ (fishing expeditions), tzn. k libovolnému shromažďování informací, resp. spekulativním žádostem o informace, které pravděpodobně nejsou významné pro daňové záležitosti daňového poplatníka. Ustanovení vymezující informace pro účely tohoto zákona nemá v žádném případě bránit účinné výměně informací. Podle odstavce 4 jsou předmětem mezinárodní spolupráce daň z příjmů, daň z nemovitostí, daň dědická a darovací, daň z převodu nemovitostí, silniční daň a místní poplatky, uložené Českou republikou nebo daně či jiná peněžitá plnění uložená jiným členským státem Evropské unie nebo jeho nižším územním nebo správním celkem. Co nejobecnější vymezení předmětu v odstavci 4 písmeni i) je nezbytné, aby bylo zřejmé, že příslušný orgán v České republice jakožto dožádaný orgán bude schopen reagovat na žádost zahraničního orgánu územního nebo správního celku ze zemí členěných např. na spolkové země. Příkladmo podle tohoto zákona se nebude postupovat při výměně informací, pro které platí přímo použitelné předpisy Evropské unie a které se týkají:

- daně z přidané hodnoty (nařízení Rady č. 904/2010, o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty),

- spotřebních daní (nařízení Rady č. 389/2012, o správní spolupráci v oblasti spotřebních daní a o zrušení nařízení (ES) č. 2073/2004),

- daní energetických (směrnice 2003/96/ES),

- pojistného na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění (upraveno právním předpisem EU: nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009, ve znění pozdějších předpisů). Předmět spolupráce nezahrnuje ani výměnu informací týkajících se správních, soudních poplatků, jakož ani poplatků smluvní povahy. Pod písmenem j) jsou zahrnuty daně a jiná poněžitá plnění stanovené smlouvou, pokud je spolupráce prováděna na základě mezinárodní smlouvy v daňové oblasti. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná se o smlouvy prezidentské, které jsou automaticky součástí českého právního řádu, jakýkoliv zákonný český právní předpis musí být s nimi v souladu (Ústava České republiky, článek 10 a článek 49 písmena a) a e)). Mezinárodní spolupráce se nevztahuje ani na peněžitá plnění spravovaná v rámci tzv. dělené správy podle daňového řádu (§ 161 a § 162). Peněžitá plnění tzv. dělené správy spravují různé orgány státní správy, orgány finanční správy pouze zajišťuje placení pohledávek. V současné době není cílem a ani prakticky proveditelné zapojení široké škály orgánů státní správy, jiných než orgánů finanční správy, do provádění mezinárodní spolupráce. Tato se má týkat především správy přímých daní, kterou provádějí orgány finanční správy v čele s Generálním finančním ředitelstvím. Při implementaci směrnice je třeba vzít v úvahu rovněž společný zájem členských států Evropské unie, z nějž vychází i současné vymezení předmětu spolupráce v oblasti přímých daní ve směrnici. Lze očekávat, že tento předmět spolupráce, jakož i zapojení dalších orgánů spravujících peněžitá plnění bude do budoucna dále rozšiřován.

Podle ustanovení odstavce 5 návrhu zákona se nepostupuje, pokud účel spolupráce spočívá v mezinárodní pomoci v trestních věcech, v mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek a ve výměně informací o zdaňování příjmů úrokového charakteru. Výměna informací podle tohoto návrhu žádným způsobem neomezuje a není omezována výměnou informací pro trestní účely. Volba nástroje výměny informací pro trestní účely se odvíjí od požadavků na předané informace (např. potřeba získání důkazního prostředku) vyplývající z příslušných předpisů upravujících trestní řízení. Výměna informací podle návrhu se týká informací významných pro účely správy daní, přičemž následné užití takových informací pro účely trestního řízení je možno, pokud je takové užití v souladu s příslušnými předpisy upravujícími trestní řízení včetně příslušných mezinárodních závazků (např. zákon č. 140/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU z 29. května 2000). Obdobně se mezinárodní pomoc při vymáhání finančních pohledávek řídí jiným právním předpisem, a to zákonem č. 471/2011 Sb., který transponoval do českého právního řádu směrnici Rady č. 2010/24/EU o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření. Využití informací získaných na základě návrhu zákona pro účely vymáhání je však explicitně povoleno bez potřeby souhlasu k takovému využití. Návrh také primárně neupravuje poskytnutí informace platebním zprostředkovatelem správci daně při provádění výměny informací na základě směrnice Rady č. 2003/48/ES ze dne 3. června 2003 o zdanění příjmů z úspor v podobě úrokových plateb, ve znění směrnice Rady 2004/66/ES ze dne 26. dubna 2004, ve znění rozhodnutí Rady 2004/587/ES ze dne 19. července 2004 a ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. listopadu 2006. Následné poskytnutí informace mezi kontaktními orgány dotčených států se však již postupem podle předloženého návrhu řídí.

K § 2:

Ustanovení odstavce 1 vymezuje pro účely tohoto zákona, že jiným státem je jak jiný členský stát Evropské unie, tak smluvní stát ve smyslu zavedené legislativní zkratky v § 1 odst. 1 písm. b). V odstavci 2 byl zrcadlově k § 5 zvolen pojem „kontaktní místo jiného státu“, neboť ve fázi implementace směrnice není zřejmé, jakou strukturu orgánů zvolí ostatní členské státy.

K § 3:

Stanoví se vztah navrhovaného zákona ke stávající tuzemské právní úpravě správy daní. Mezi navrhovaným zákonem a daňovým řádem je subsidiární vztah. Úprava mimo jiné procesních postupů ochrany a poskytování informací, postupů při správě daní za účelem získání požadovaných informací, doručování, a dalších ustanovení daňového řádu se použije v případech, kdy navrhovaný zákon neobsahuje speciální úpravu. Podle daňového řádu se nebude postupovat, pokud návrh zákona stanoví jinou úpravu.

1.2 Organizační zabezpečení

K § 4:

Hlava II počínaje § 4 upravuje organizační zabezpečení provádění mezinárodní spolupráce. Příslušným orgánem, který má každý členský stát podle článku 3 směrnice určit, je v České republice Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“). Funkce ministerstva je chápána jako legislativní a obecně koncepční, nikoli výkonná. Návrh zákona vymezuje ministerstvu působnost k provádění mezinárodní spolupráce v České republice. Ministerstvo je v souladu se směrnicí oprávněno zmocnit další správce daně k výkonu mezinárodní spolupráce v roli kontaktního orgánu. Upravuje se rovněž informační povinnost ministerstva o skutečnosti, který orgán vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu, pro Evropskou komisi a příslušné orgány jiných členských států; ministerstvo rovněž zveřejňuje orgány vykonávající mezinárodní spolupráci ve Finančním zpravodaji.

K § 5:

Stanoví se jednotný pojem „kontaktní místo“ pro ústřední kontaktní orgán České republiky a pro jednotlivé kontaktní orgány České republiky, jejichž jménem mohou mezinárodní spolupráci v konkrétních případech vykonávat i jednotlivé úřední osoby těchto kontaktních orgánů. Pojem kontaktní místo se navrhuje zavést i z toho důvodu, že v některých ustanoveních (společných pro zainteresované orgány) zákona může určité úkony provádět více orgánů. Pojmem „kontaktní místo“ se nemyslí kontaktní místo (Czech POINT) ve smyslu § 8a zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

K § 6:

Ústředním kontaktním orgánem pro mezinárodní spolupráci je Generální finanční ředitelství, jakožto orgán finanční správy s výkonem působnosti pro celé území České republiky podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákona č. 458/2011 Sb. Tento orgán v rámci mezinárodní spolupráce zajišťuje komunikaci s Evropskou komisí, jakož i s ostatními členskými státy, resp. s příslušnými kontaktními místy těchto států. Pojem „zajišťuje komunikaci“ byl zvolen z toho důvodu, že komunikace může probíhat přímo i mezi jednotlivými kontaktními orgány, ale ústřední kontaktní orgán by o této přímé spolupráci měl být informován. Ústřední kontaktní orgán je odpovědný za vedení, tzn. i aktualizaci seznamu kontaktních orgánů v České republice, což vyplývá z článku 4 směrnice. Ústřední kontaktní orgán rovněž zajistí zveřejnění seznamu kontaktních orgánů formou dálkového přístupu, tj. v informačním systému např. na svých internetových stránkách. Podle odstavce 4 může ústřední kontaktní orgán ve vymezených případech, k nimž patří i kritérium účelnosti, převzít vyřízení žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce, přestože by případ jinak spadal do působnosti určitého kontaktního orgánu. V tomto případě se nejedná o atrakci dle daňového řádu (§ 19), nevydává se v tomto případě rozhodnutí a nelze se tedy proti takovému postupu odvolat.

K § 7:

Ministerstvo financí může pověřit působností kontaktního orgánu správce daně; tímto orgánem bude především orgán finanční správy, který provádí spolupráci přímo s kontaktním orgánem jiného státu. Přímá spolupráce je zakotvena ve směrnici v článku 4 a je považována za operativní a racionální pomoc mezi příslušnými správci daně. O uskutečňování přímé spolupráce kontaktními orgány bude ústřední kontaktní orgán průběžně informován.

Kontaktní orgán je při provádění mezinárodní spolupráce podřízený ústřednímu kontaktnímu orgánu. O přímo vyřízených či podaných žádostech resp. i odpovědích na žádost kontaktní orgán informuje ústřední kontaktní orgán, a to způsobem stanoveným metodickým pokynem ústředního kontaktního orgánu. V současnosti se podávají zprávy o žádostech ve čtvrtletních intervalech. Odstavec 4 upravuje příslušnost k vyřízení žádosti v případě střetu příslušností nebo pochybností o příslušnosti jednotlivé žádosti kontaktnímu orgánu. V případě pochybností o tom, do působnosti kterého kontaktního orgánu vyřízení žádosti spadá, postoupí kontaktní orgán, který žádost obdržel, ústřednímu kontaktnímu orgánu a ten rozhodne o příslušnosti kontaktního orgánu. Ústřední kontaktní orgán bezodkladně informuje dožadující kontaktní místo jiného státu o tom, kterému kontaktnímu orgánu přísluší provedení mezinárodní spolupráce na základě předmětné žádosti. Závěrem čtvrtého odstavce se upravuje počítání lhůt v případě postoupení žádosti ústřednímu kontaktnímu orgánu.

K § 8:

Jednotlivé úkony, dílčí řízení nebo jiné postupy (obdobně jako vymezené institutem dožádání v § 17 odst. 1 daňového řádu) při poskytování mezinárodní spolupráce jsou činěny správcem daně, který žádost o ni obdrží od kontaktního místa. Tímto správcem daně bude většinou orgán Finanční správy ČR, může jím však být např. obec resp. obecní úřad při správě místních poplatků; podle příslušných ustanovení zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, k řízení o poplatcích je příslušný obecní úřad, který tuto činnost vykonává v přenesené působnosti. Správcem daně by mohl také být orgán Celní správy ČR v případě, kdyby se na základě smlouvy spolupráce vztahovala i na cla nebo spotřební daně (mezi členskými státy by toto nastat nemělo, postupuje se podle přímo aplikovatelného předpisu EU). Správce daně má uloženu povinnost o úkonech a postupech jím provedených informovat kontaktní místo resp. může žádat prostřednictvím kontaktního místa o potřebné doplnění podkladů, které dosud k žádosti o spolupráci obdržel. Kontaktní orgán je vždy správcem daně, ne však každý správce daně, který bude činit úkony resp. vykonávat postupy v rámci mezinárodní spolupráce, je vždy pověřeným kontaktním orgánem. Samotný správce daně může žádat o poskytnutí mezinárodní spolupráce od zahraničního kontaktního místa pouze prostřednictvím tuzemského kontaktního místa.

1.3 Výměna informací

1.3.1 Výměna informací na žádost

K § 9:

V odstavci 1 se upravuje postup kontaktního místa při potřebě mezinárodní spolupráce, tzn. podání žádosti, včetně podmínek pro toto podání, vymezených v článku 17 směrnice, tj. předpoklad vyčerpání obvyklých zdrojů informací, které může za daných okolností kontaktní místo použít k získání požadovaných informací, aniž by jejich získání ohrozilo cíl správy daní. Cílem správy daní se rozumí správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady v souladu s § 1 daňového řádu. V odstavci 2 se upravuje běh lhůty resp. její stavění v případě odeslání žádosti do zahraničí, a to lhůty pro stanovení daně, nikoliv lhůty pro placení daně. Jedná se o zvláštní ustanovení k ustanovení § 148 odst. 4 daňového řádu, podle kterého se staví lhůty pro stanovení daně ve vyjmenovaných případech.

V odstavci 3 se stanoví postup kontaktního místa při obdržení žádosti o mezinárodní spolupráci kontaktního místa jiného státu. Tuzemský správce daně buď tyto informace má k dispozici ze spisu daňového subjektu, nebo je může získat postupem podle hlavy VI dílu druhého daňového řádu, tj. využitím např. vyhledávací činnosti, vysvětlení nebo místního šetření; tento postup pokrývá i pojem „správní šetření“ použitý ve směrnici. Podle odstavce 4 může žádost kontaktního místa jiného státu obsahovat odůvodněnou žádost o provedení zvláštního úkonu, dílčího řízení nebo uskutečnění zvláštního postupu k získání požadovaných informací; jde o implementaci článku 6 odst. 2 směrnice, podle kterého se má jednat o žádost o provedení zvláštního správního šetření s podrobným odůvodněním této žádosti. Pokud se kontaktní místo domnívá, že zvláštní úkony nebo postupy není nutno provést, sdělí kontaktnímu místu jiného státu bezodkladně důvody svého postoje. O zvláštní případy, kdy je podána odůvodněná žádost podle odstavce 4, se může jednat např. při potřebě zahájit daňovou kontrolu v případech převodních cen apod. Podle odstavce 6 v žádosti rovněž může být podle směrnice (čl. 6 odst. 4) vznesen požadavek na poskytnutí „originálů dokumentů, resp. písemností“ s tím, že tuzemský orgán vyhoví, jestliže poskytnutí originálu není v rozporu s českými právními předpisy. V návrhu byl zvolen pojem „písemnost“, který koresponduje s pojmem vymezeným v daňovém řádu (§ 64 odst. 2) . Písemnostmi se podle daňového řádu a priori rozumí listiny, kterými se však dle povahy věci rozumí i datová zpráva. Ve vztahu k obsahu spisu se bude jednat o datovou zprávu převedenou do materializované podoby, tj. vytištěné datové zprávy; výjimku z tohoto principu představují datové zprávy uložené v daňové informační schránce představující de facto spis v elektronické podobě. Pokud by kontaktní místo poskytovalo originál písemnosti do zahraničí, kontaktní místo pořídí kopie písemností, které si ponechá ve spisu. Pokud kontaktní místo nemá originál písemnosti k dispozici a je jistota, že ho nelze získat, nebo originál písemnosti vůbec neexistuje, poskytne kontaktní místo zahraničnímu orgánu kopii písemnosti, nebo její stejnopis. V případě, že disponuje úředně ověřenou kopií, zašle tuto ověřenou kopii.

K § 10:

Konkrétní stanovení lhůt je jedním z důležitých prvků nové směrnice. Mělo by sloužit k zefektivnění výměny informací. Na případném prodloužení lhůt se musí dožádané a dožadující místo domluvit, jinak by měly být dodrženy lhůty stanovené zákonem, popř. mezinárodní smlouvou, pokud se liší. Konkrétní lhůty jsou převzaty ze směrnice a vycházejí z dosavadní praxe členských států, že ve stanovených lhůtách je běžně možno žádost o spolupráci vyřídit; u nejzazších lhůt se může zdát, že právě nevedou k operativní a tudíž efektivní spolupráci, je však nutno brát v úvahu, že nejdelší možný termín bude využíván pouze např. při nutnosti provádět další úkony ke zjištění informací. Pokud správce daně má informace ve svém informačním systému, poskytne je kontaktnímu místu jiného státu co nejdříve. Ve vztahu k jiným členským státům se rovněž stanoví lhůta k potvrzení přijetí žádosti, která by měla sloužit k větší právní jistotě i s ohledem na počítání dalších lhůt k vyřízení žádosti. Podle čl. 7 odst. 3 směrnice se ukládá všem zúčastněným orgánům, pokud je to technicky možné, komunikovat elektronickými prostředky, což v praxi je využití společné komunikační sítě Evropské unie (v současné době fungující pod označením CCN). Citovaný článek směrnice je zapracován do prvního odstavce tohoto ustanovení, protože se poprvé zmiňuje tento pojem v souvislosti s povinností použít pro komunikaci elektronické komunikační prostředky. Navrhuje se zavést legislativní zkratku pro společnou síť elektronických komunikací Evropské unie, a to „společná komunikační síť“. Pojem „síť elektronické komunikace“ je v českém právním řádu zaveden v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. V rámci Evropské unie nelze v současné době jednoznačně uvést, zda informace budou přenášeny prostřednictvím stávající sítě CCN (Common Communication Network) nebo prostředím technického rozhraní. Pokud existují objektivní okolnosti, pro které nelze vyhovět žádosti v předepsané lhůtě, kontaktní místo co nejdříve a nejpozději do tří měsíců uvědomí dožadující orgán. Součástí vyrozumění je také datum, kdy lze předpokládat, že informace by mohly být poskytnuty.

K § 11:

Možnost požádat o doplňující informace dožadující orgán je upravena i vzhledem k odložení začátku běhu lhůt stanovených v předešlém paragrafu. Z tohoto odložení lze dovodit, že povinnost odpovědět na žádost nevzniká v případě, že žádost neobsahuje požadované náležitosti, resp. nebyla v tomto smyslu doplněna.

K § 12:

První odstavec stanoví možnost odmítnout poskytnutí informací, pokud dožadující kontaktní místo jiného státu nevyčerpalo možnosti získání informací podle svých vnitrostátních předpisů s výjimkou případů, kdy by jejich vyčerpání ohrozilo účel získání těchto informací. Odmítnutí je možné i v případě, kdy právní řád dožadujícího kontaktního místa mu neumožňuje takové informace poskytovat. Jedná se o ustanovení recipročního charakteru pro zainteresované orgány. Druhý odstavec stanoví navíc možnost neposkytnout informace, pokud je kontaktní místo nemá k dispozici a nemůže je ani žádným způsobem získat. Lhůta pro vyrozumění o neposkytnutí informací je stanovena na jeden měsíc, a to pro všechny povolené důvody. Třetí odstavec naopak stanoví, z jakých důvodů žádost o poskytnutí informací nelze odmítnout, což je transpozice čl. 18 odst. 1 (resp. čl. 17 odst. 2 až 4) směrnice, podle kterého nelze odmítnout poskytnutí informací výhradně z toho důvodu, že sám členský stát nemá na těchto informacích zájem.

1.3.2 Automatická výměna informací

K § 13:

Automatická neboli pravidelná výměna informací se uskutečňuje jak se členskými, tak se smluvními státy na základě uzavřených memorand o porozumění nebo na základě principu reciprocity a dohody o časovém intervalu předávání informací. Pravidelnost minimálně jednou ročně je stanovena pro spolupráci s členskými státy směrnicí, se smluvními státy lze dohodnout pravidlenost odlišnou, a to jak frekventovanější, např. po šesti měsících, nebo např. až po dvou letech. Při automatické výměně informací jsou vyměňovány hromadně všechny informace určitého typu, přičemž dochází k prověřování všech relevantních daňových subjektů. Ustanovení odstavce 2, 4 až 6 jsou vymezena pouze ve vztahu k jiným členským státům. Směrnice tuto formu výměny informací zavádí pro členské státy postupně jako povinnou s cílem dosáhnout co nejširšího záběru výměny dat. Automatická výměna probíhá o subjektech s bydlištěm, stálým pobytem nebo místem vedení či sídlem ve státě, kam se bude informace poskytovat. V článku 8 odst. 1 směrnice je použit pojem pro osobu, o které se automaticky vyměňují informace, „daňový rezident“.

Definice „daňového rezidenta“ se však v českém právním řádu vyskytuje pouze u některých mezinárodních smluv např. o zamezení dvojímu zdanění, a proto byl zvolen koncept určení daňového subjektu podle bydliště (zákon o daních z příjmů) či stálého pobytu u fyzických osob (vychází z pojmosloví smluv o zamezení dvojímu zdanění), sídla či místa vedení u právnických osob (poplatník daně z přímů právnických osob podle zákona o daních z příjmů). Směrnice stanoví druhy příjmu a majetku pro účely automatické výměny informací; tyto však mohou být v dalším vývoji mezinárodní spolupráce upravovány, slučovány či rozdělovány a především rozšiřovány o další druhy příjmu a majetku. Ve Výboru Evropské komise pro správní spolupráci při zdanění a v jeho pracovních skupinách členské státy projednávají i nadále obsah druhů pojmů příjmu a majetku. Tyto kategorie jsou předmětem rozsáhlých diskuzí z důvodů jejich rozdílné interpretace jednotlivými členskými státy. Vzhledem k potřebné flexibilitě a časovému odkladu implementace povinné automatické výměny se zmocňuje Ministerstvo financí stanovit vyhláškou druhy příjmu a majetku v souladu s terminologií vymezenou v daňových zákonech (např. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Pro automatickou výměnu se smluvními státy se druhy příjmu a majetku dojednávají v příslušné mezinárodní smlouvě. V odstavci 2 se stanoví, že v první fázi půjde o automatickou výměnu informací u druhů příjmu a majetku, které jsou v členských státech Evropské unie dostupné. První dostupné informace poskytnou členské státy za zdaňovací období od 1. 1. 2014. Podle odstavce 5 se statistické údaje o této výměně informací poskytnou Evropské komisi do 1. července 2016. Poté bude provedeno Evropskou komisí vyhodnocení fungování této výměny informací a nastane druhá fáze, kde se předpokládá, že bude od 1. 1. 2017 stanovena povinnost vyměňovat informace alespoň o třech ze stanovených druhů příjmů a majetku. V dalších fázích by tyto informace měly být nadále rozšiřovány tak, aby se dosáhlo co nejširšího záběru. V odstavci 6 v souladu s článkem 8 odst. 3 směrnice si mohou členské státy vymezit druhy příjmů nebo majetku, nebo si stanovit určitou výši těchto příjmů (směrnice konkrétní částku neuvádí, ponechává se na správním uvážení každého členského státu), o kterých si nepřejí dostávat informace, a to z důvodu neefektiního výkonu správy daní. Generální finanční ředitelství zatím neuvažuje o stanovení takového limitu. Ústřednímu kontaktnímu orgánu se ukládá informovat o takovém opatření Evropskou komisi a Ministerstvo financí.

1.3.3 Výměna informací z vlastního podnětu

K § 14:

Výměna informací z vlastního podnětu či bez předchozí žádosti, neboli spontánní výměna, je ustanoveními tohoto návrhu zákona podporována. Stanoví se lhůty pro poskytnutí spontánní výměny informací, aby byla včasná a tak jedině účinná. V jednotlivých písmenech návrhu zákona je plně transponován text článku 9 odst. 1 směrnice. Návrh zákona ukládá kontaktnímu místu sdělovat informace do zahraničí za určitých podmínek, když tuzemský orgán předpokládá „užitečnost“ informací pro kontaktní místo jiného státu. Např. se domnívá, že v jiném státě může dojít ke zkrácení daně nebo neoprávněnému osvobození od daně, nebo že je třeba posoudit podnikatelské aktivity uskutečněné mezi daňovými subjekty podléhajícími daňové povinnosti v různých státech, které jsou prováděny účelově přes jednu nebo více zemí tak, že může dojít ke snížení daně v jednom nebo v obou z těchto států. V takových případech by mělo k výměně informací z vlastního podnětu dojít. V ostatních případech vymezených v odstavci 1 je kontaktnímu orgánu pouze umožněno posoudit využitelnost takových informací a podle toho informace jinému státu poskytnout, či neposkytnout. Obecný princip stanovený v § 1 odst. 3 zákona bere správce daně při rozhodování, zda určité informace poskytnout, vždy v úvahu. Tzn., že zvažuje, zda se jedná o informace významné pro správu daní.

K § 15:

Stanoví se lhůty pro poskytování výměny informací z vlastního podnětu tak, aby taková spolupráce byla co nejúčinnější; obdobně jako u poskytování informací na žádost vycházejí lhůty z příslušného článku směrnice (čl. 10). Ve vztahu k jiným členským státům je stanovena i lhůta pro potvrzení přijetí takových informací prostřednictvím společné komunikační sítě.

1.3.4 Zpětná vazba

K § 16:

Pro budoucí vývoj výměny informací na žádost a výměny informací z vlastního podnětu je důležité její následné vyhodnocení. V současnosti je především u výměny z vlastního podnětu následně využívána možnost požádat o informaci, jak bylo s poskytnutými informacemi naloženo. Lhůty stanovené pro odpověď na takovou žádost jsou stanoveny tak, že v podstatě by mělo být odpovězeno bez zbytečných průtahů, maximálně však do tří měsíců. Taková lhůta se může zdát příliš dlouhá, ale pokud se čeká na výsledek využití informací, není účelné informovat o jejich využívání průběžně, dokud není znám konečný výsledek tohoto využití. Výsledkem využití informací získaných v rámci mezinárodní spolupráce může být např. výsledek kontrolního zjištění obsažený ve zprávě o daňové kontrole nebo protokol či úřední záznam uvádějící vyjádření nebo důkazní prostředky, na jejichž základě se považují pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového tvrzení a dalších souvisejících písemností za odstraněné.

K § 17:

Stejně tak pro automatickou výměnu informací má význam její vyhodnocení a poskytuje se za tím účelem alespoň jednou ročně informace státu, který tuto automatickou výměnu provedl.

1.4 Další formy mezinárodní spolupráce

K § 18:

Při aplikaci článku 11 směrnice o spolupráci úředních osob se navrhuje umožnit správci daně jednoho státu přítomnost v jiném státě při úkonech správce daně jiného státu; mezi další možnosti správce daně podílet se na faktické spolupráci patří klást otázky osobám zúčastněným na správě daní, nahlížet do spisů, nebo možnost pořizovat kopie dokumentů, k nimž má správce daně přístup. Striktním výkladem by mohlo dojít ke zúžení výkladu oprávnění úřední osoby být přítomen při provádění úkonů i jinde, než jsou prostory správce daně; správce daně může provádět úkony i v prostorách podnikání daňového subjektu např. v jeho provozovně. Tato spolupráce má probíhat jak v případě úřední osoby jiného státu přítomností či další konkrétní možnou účastí při správě daní v České republice, tak v případě úřední osoby českého orgánu přítomností či dalšími vymezenými možnostmi účasti při správě daní v jiném státě. Činnosti správce daně vymezené v odstavci 1 mohou vykonávat správci daně obou zúčastněných stran při provádění mezinárodní spolupráce. Tato spolupráce však vždy probíhá na základě vzájemné dohody příslušných kontaktních míst, jejichž správci daně, resp. příslušné orgány mají spolupracovat. Kumulativním výčtem jsou stanoveny náležitosti pověření úředních osob k provádění úkonů, dílčích řízení či jiných postupů v rámci mezinárodní spolupráce. Musí být stanoveno, který orgán jakou konkrétní osobu pověřuje, jakož i rozsah tohoto pověření v souladu s možnostmi danými zákonem; tyto vycházejí z ustanovení směrnice. Současně je nutno mít na zřeteli ustanovení § 12 odst. 4 daňového řádu, který stanoví, že na požádání osoby zúčastněné na správě daní uvede úřední osoba své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a organizační útvar správce daně, ve kterém je zařazena. Vzhledem k tomu, že podmínky spolupráce úředních osob se stanoví vzájemnou dohodou, mělo by se v takové dohodě výslovně požadovat, že pověření úředních osob musí obsahovat tyto výše uvedené údaje.

K § 19:

V ustanoveních odstavce 1 a 2 se navrhuje dohoda (tj. písemná dohoda podepsaná příslušnými vedoucími pracovníky obou orgánů) mezi dotčenými orgány o postupu pro uskutečnění souběžné daňové kontroly, kterou provedou koordinovaně oba správci daně každý na svém území, počínaje její organizací tj. výběrem daňových subjektů, u kterých je na obou stranách předpoklad zájmu provedení kontroly, konče dohodou o době jejího uskutečnění. Souběžnými kontrolami se rozumí kontroly obdobné kontrolám podle nařízení Rady č. 904/2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty. Simultánní daňové kontroly jsou specifikovány také v materiálu přijatém Výborem pro finanční záležitosti OECD 23. ledna 2006 - Manuál pro provádění výměny informací pro daňové účely - Modul č. 5 - Vedení simultánních daňových kontrol. Daňovým subjektem, u něhož se může kontrola provést, je v případě žádosti tuzemského kontaktního místa daňový subjekt vymezený příslušným ustanovením daňového řádu a „hmotnými“ daňovými zákony. Subjektem, pro který může orgán kontaktního místa jiného státu žádat o uskutečnění daňové kontroly, je např. sdružení způsobilé k právním úkonům, subjekt jakékoli povahy a formy s právní subjektivitou nebo bez právní subjektivity vlastnící nebo spravující určitý majetek nebo z něj pocházející příjem podléhající dani, na kterou se vztahuje tento zákon. Návrh zákona stanoví pravomoc kontaktního míst rozhodnout o výběru daňového subjektu, pokud sám souběžnou kontrolu navrhuje. V opačném případě je oprávněn rozhodnout se, zda se jeho zástupce bude účastnit na daňové kontrole navrhované kontaktním místem jiného státu; v případě neúčasti je povinen odůvodnit odmítnutí součinnosti. Dále se ukládá kontaktnímu místu určit koordinátora odpovědného za koordinací úkonů a za vedení kontroly. Úřední osoba bude dohlížet rovněž na provádění kontroly ve smyslu vedení týmu vykonávajícího kontrolu a koordinovat postupy tak, aby byla kontrola prováděna v souladu se záměrem orgánu jiného státu. Stejná osoba bude určena i stranou podílející se či iniciující souběžnou kontrolu.

K § 20:

Návrh stanoví možnost kontaktního místa dožádat kontaktní místo jiného státu o doručení písemnosti, která je předmětem doručení, tato se musí vztahovat k daním spadajícím do předmětu mezinárodní spolupráce. Typicky takto může být doručován např. platební výměr nebo jiné rozhodnutí resp. písemnost. Možnost využití mezinárodní spolupráce při doručování do zahraničí je efektivní zejména z hlediska prokazatelnosti doručení a dohledání nekontaktních adresátů. Pokud by nebyla využita tato možnost, mohly by tuzemskému orgánu, který doručovanou písemnost vydal a popř. i doručil, vzniknout nepřiměřené těžkosti (např. vyslovení neúčinnosti doručení, absence potvrzení o doručení), jejichž možnost by však již při volbě způsobu měla být brána v úvahu. Ustanovení odstavce 2 vymezuje údaje potřebné k doručování příslušnému adresátovi. Po obdržení žádosti doručuje kontaktní místo nebo správce daně postupem podle daňového řádu (viz §3). Explicitně je v odstavci 3 stanoveno, že v případě doručování kontaktním místem jsou účinky doručení zachovány a rozhodnutí není neplatné i v případě, že adresát nerozumí jazyku, v němž je písemnost vyhotovena. Rovněž se upravuje účinnost doručování dokumentů resp. písemností obdobně jako v zákoně č. 471/2011 Sb. a respektuje se také rozhodnutí Evropského soudního dvora v případě M. Kyrian versus Celní úřad Tábor; argumentace soudu vzata důsledně by mohla vést k vážnému narušení efektivního provádění mezinárodní pomoci (požadavek doručování v jazyce, který adresát prohlašuje za jemu srozumitelný, by mohla vyústit i v situaci, kdy tuzemský správce daně je povinen překládat rozsáhlé části spisu do rodného jazyka adresáta). Výše administrativních nákladů dožádaného státu by tak mohla ohrozit smysluplnost tohoto druhu mezinárodní pomoci (pokud by nebylo využito dožádání, dožadující stát by byl nucen doručovat přímo ve svém jazyce, popř. fikcí; obě situace však nezlepšují ochranu práv adresáta). Předmětné ustanovení by mělo být chápáno tak, že pokud z doručovaného dokumentu bude zřejmá jeho podstata, tzn. např. jednoznačné určení adresáta a předmět písemnosti, není třeba úplný překlad písemnosti. Stanoví se v odstavci 4 informační povinnost kontaktního místa, které informuje dožadující kontaktní místo jiného státu o úkonech souvisejících s doručením, zejména o výsledku a dni doručení. Mezi tyto údaje patří nejen dostatečné informace k identifikaci adresáta doručované písemnosti, ale i informace potřebné z hlediska zajištění účinnosti doručení. V odstavci 5 se stanoví s ohledem na obecný princip, že žádat o doručení lze pouze, pokud byly vyčerpány možnosti doručení podle vnitrostátních pravidel, ledaže by takový postup znamenal nepřiměřené obtíže. Správce daně posuzuje efektivnost a hospodárnost doručení i z hlediska nákladů vůči cizím státům. U zásady hospodárnosti se především posuzuje princip, že mezinárodní spolupráce se použije pouze, pokud není efektivní použít prostředky vnitrostátní právní úpravy pro doručování, které jsou primární. V odstavci 6 se stanoví, že orgánu veřejné moci České republiky nepřísluší posouzení zákonnosti nebo správnosti doručení učiněného na žádost kontaktního místa jiného státu ani posouzení zákonnosti nebo správnosti dokumentu doručovaného kontaktním místem jiného státu. Jedná se o vyjádření zásady garance úkonů, podle které příslušnost k přezkumu úkonu náleží tomu státu, podle jehož právního řádu byl úkon učiněn. Tato zásada vyjadřuje klíčovou podmínku úspěšnosti mezinárodní spolupráce, neboť v případě jejího nedodržení by hrozila možnost, že by úkony byly posuzovány dle dvou případně vícero právních řádů, což by znamenalo výrazné zhoršení možnosti poskytování mezinárodní spolupráce.

1.5 Podmínky provádění mezinárodní spolupráce

1.5.1 Podmínky odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce

K § 21:

Ustanovení § 21 implementuje článek 17 odst. 4 a článek 18 odst. 2 směrnice, ve kterém jsou stanoveny podmínky pro možnost žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce nevyhovět. To lze v případě, že by poskytnutí informací vedlo k porušení ochrany obchodního tajemství nebo zákonem uložené nebo zákonem uznané povinnosti mlčenlivosti a v neposlední řadě, aby poskytnutí informací neodporovalo veřejnému pořádku a bezpečnosti příslušného státu. Pojem veřejného pořádku je „zakotven“ v článku 26 odst. 3 vzorové smlouvy OECD o zamezení dvojímu zdanění příjmů a majetku a podrobněji rozveden v komentáři k tomuto ustanovení, podle kterého smluvní stát neposkytne informace, pokud by to mohlo odporovat veřejnému pořádku, přičemž se předpokládá, že toto omezení nastane ve výjimečných případech. Např. by se mohlo jednat o případ, kdy daňová kontrola v dožadujícím státě by byla motivována politickou, rasovou nebo náboženskou persekucí. Podle odstavce 1 může omezení poskytnout informace vzniknout tam, kde informace mají charakter státního tajemství nebo např. citlivé informace, které mají zpravodajské služby, a jejich zveřejnění by bylo v rozporu se zásadními zájmy (např. ohrožení veřejného pořádku) dožádaného státu. Obdobné omezení poskytování informací se vyskytuje i ve dvoustranných smlouvách uzavíraných podle článku 26 vzorové smlouvy OECD o zamezení dvojímu zdanění příjmů a majetku. V mezinárodním právu soukromém se kautela veřejného pořádku uplatňuje na několika místech:

- české orgány neposkytnou právní pomoc formou dožádání, pokud se požadovaný úkon je v rozporu s veřejným pořádkem,

- v řízení se nepoužije právního předpisu cizího státu, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat (příslušná marginální rubrika zní „Veřejný pořádek“),

- nebude uznáno ani vykonáno cizozemské rozhodnutí, jestliže by se jeho uznání příčilo domácímu veřejnému pořádku. Obdobně se neuzná a nevykoná cizozemský rozhodčí nález, který odporuje veřejnému pořádku. Podle odstavce 2 na druhou stranu důvodem k odmítnutí žádosti nemůže být výhradně skutečnost, že požadované informace má k dispozici banka nebo jiná finanční instituce, např. banka, nebo zmocněnec, zástupce či zprostředkovatel, anebo že se týkají vlastnických podílů. Tuzemský správce daně nemůže poskytnout na žádost zahraničního orgánu takové informace, které není oprávněn získat sám podle platných tuzemských předpisů. Prolomení bankovního tajemství pro účely správy daní je upraveno v § 57 odst. 3 daňového řádu a „zrcadlově“ v § 38 odst. 3 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Banky, pobočky zahraniční banky a spořitelní a úvěrní družstva a platební instituce jsou povinny na vyžádání správce daně poskytnout čísla účtů, údaje o jejich majitelích a stavech peněžních prostředků na účtech a o jejich pohybu a údaje o úvěrech, vkladech a depozitech. Informace o daňových subjektech jsou zpřístupněny správci daně rovněž na základě ustanovení § 38fa zákona o daních z příjmů.

Pokud jde o osobu jednající jménem daňového subjektu a na jeho účet, touto osobou může být např. podle daňového řádu zástupce nebo zmocněnec, jehož může zprostit mlčenlivosti daňový subjekt. Touto osobou může být také advokát nebo daňový poradce. Ztížení přístupu k informacím o daňovém subjektu, které má advokát resp. daňový poradce a které jsou chráněny mlčenlivostí podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je stanoveno v § 255 daňového řádu. V případě nesouhlasu zástupce České advokátní komory resp. Komory daňových poradců s poskytnutím informací by se správce daně mohl obrátit na soud o vydání rozhodnutí. Ustanovení písmene b) odstavce 2 návrhu zákona se v tomto případě vykládá tak, že správce daně nemůže odmítnout poskytnout informace v rámci mezinárodní spolupráce s odůvodněním, že se jedná o informace od advokáta (daňového poradce). Získání informací tímto způsobem by však mohlo představovat dlouhodobý proces. Dále článek 18 odst. 2 směrnice stanoví podmínku, že nelze odmítnout poskytnutí informací z důvodu, že se týkají „ownership interests in a person“, tedy vlastnické struktury společnosti či jiné entity. To samé lze usuzovat i z komentáře k čl. 26 odst. 5 vzorové smlouvy OECD o zamezení dvojímu zdanění příjmů a majetku, ve kterém je rovněž pojem „ownership interests in a person“, a v návaznosti na celý kontext odstavce lze dovodit, že nelze odmítnout poskytnout informace pouze z toho důvodu, že by se tím „odkryla“ vlastnická struktura netransparentní entity.

1.5.2 Nakládání s přijatými informacemi

K § 22:

Upravují se podmínky užití informací nebo dokumentů získaných v rámci mezinárodní spolupráce. Poskytnuté informace nebo dokumenty podléhají pravidlům zacházení s nimi stanovených v příslušném státě, jehož kontaktní místo informace obdrželo. Kontaktní místo může použít poskytnuté informace bez dalšího pro zjištění, stanovení nebo zabezpečení úhrady daní, které jsou předmětem mezinárodní spolupráce. Dále lze využít informace pro úhradu resp. vymáhání finančních pohledávek vymezených pro účely mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, nebo placení pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Získané informace nebo dokumenty, jejich opisy, stejnopisy, ověřené kopie nebo výpisy z nich obdržené od zahraničního orgánu mohou být použity při správě daní stejně, jako informace získané při tuzemské správě daní. Informace získané v rámci mezinárodní spolupráce mohou být použity rovněž ve správních nebo soudních řízeních vedených s cílem uložení sankcí za porušení tuzemských daňových předpisů, aniž jsou dotčeny trestní předpisy, např. upravující práva osob, proti nimž se vede trestní řízení, nebo práva svědků v těchto řízeních. Soudní řízení zde znamená i řízení trestní ve všech jeho stádiích včetně přípravného řízení. Volba nástroje výměny informací pro trestní účely se odvíjí od požadavků na předané informace, vyplývající z příslušných předpisů upravujících trestní řízení včetně mezinárodních závazků. Výměna informací podle návrhu se vždy musí týkat informací významných pro účely správy daní, přičemž užití takových informací pro účely trestního řízení je možno, pokud je takové užití v souladu s příslušnými předpisy upravujícími trestní řízení včetně příslušných mezinárodních závazků (např. zákon č. 140/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU z 29. května 2000). To znamená, že poskytnuté informace mohou být v následném trestním řízení bez dalšího využity např. jako operativní informace. Pro použití informací s důkazní hodnotou bude však požadován souhlas justičních orgánů. Tím by mělo být mj. zajištěno, že informace poskytnuté za účelem spolupráce v daňových záležitostech, nebudou použity v trestním řízení např. za související trestné činy jako usvědčující důkaz bez toho, aby byla chráněna práva osoby, proti níž se trestní řízení vede způsobem v souladu s právními předpisy státu, který informace pro účely správy daní poskytl. Autorizace justičních orgánů se výlučně vztahuje k užití informací jako důkazních prostředků. V odstavci 4 se upravuje použití poskytnutých informací pro jiné účely než pro správu daní, a to pouze za podmínky, že kontaktní místo, které informace poskytlo, vysloví souhlas s jejich použitím pro tyto jiné účely. Takový souhlas musí být udělen, jestliže v poskytujícím státě je povoleno obdobné použití informací. Kontaktní místo nebo jiný orgán veřejné moci (např. Bezpečnostní informační služba v souladu se zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů a Národní bezpečnostní úřad v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů) tedy může použít informace získané v rámci mezinárodní spolupráce, pokud dostane k takovému užití souhlas a pokud je to v souladu s českým právním řádem. Svůj souhlas s užitím pro jiné účely kontaktní místo vysloví, pokud by takové užití bylo možné podle českých právních předpisů. V odstavci 5 je transponován čl. 16 odst. 5 směrnice, na základě kterého může kontaktní místo využít veškeré přijaté údaje z písemností jako důkazní prostředek získaný při vlastní správě daní.

K § 23:

Při získání informací může kontaktní místo nebo kontaktní místo jiného státu zjistit, že obdržené informace by mohly být užitečné pro kontaktní místo jiného členského státu. V tomto případě mohou být informace předány, avšak za omezených podmínek. Pro správné chápání tohoto ustanovení je nutno striktně rozlišovat mezi poskytnutím informací, čímž je myšleno původní poskytnutí ať již na žádost, nebo spontánně, a následným eventuálním předáním informací dalšímu státu. Podmínky předání informací získaných v rámci mezinárodní spolupráce se liší pro předávání mezi členskými státy a při zapojení smluvního státu. Ustanovení je proto rozděleno do dvou paragrafů, aby nedocházelo k nejasnému výkladu. O předání mezi členskými státy Evropské unie musí být předem kontaktní místo, které informace poskytlo, informováno. Svůj nesouhlas s předáním do dalšího členského státu jím poskytnutých informací může kontaktní místo či kontaktní místo jiného členského státu vyjádřit do deseti dnů ode dne, kdy obdrželo sdělení o záměru informace dále předat. Pokud není nesouhlas vysloven do deseti dnů, má se za to, že proti dalšímu předání nejsou námitky.

K § 24:

Při předávání informací získaných ze členských států do smluvních států musí být kromě souhlasu kontaktního místa poskytujícího informace splněna ještě podmínka existence závazku smluvního státu k poskytování mezinárodní spolupráce pro účely správního nebo soudního řízení týkajícího se porušování daňových předpisů včetně trestního řízení. Pro předávání informací získaných ze smluvních států platí podmínka souladu s takovým předáním se smlouvou, na základě které je mezinárodní spolupráce prováděna. V odstavci 3 se počítá i s předáním informací poskytnutými buď smluvním státem, nebo státem, s nímž nemá Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu, ale který na základě svých vnitrostátních předpisů je oprávněn informace poskytnout. V takovém případě lze informace poskytnuté takovým státem předat státu, se kterým má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu, pokud je to s touto mezinárodní smlouvou a právními předpisy České republiky v souladu.

1.5.3 Komunikace při provádění mezinárodní spolupráce

K § 25:

Ustanovení transponuje článek 20 směrnice o standardních formulářích a jejich elektronické podobě. V zásadě veškeré žádosti uskutečněné podle tohoto zákona by měly být, pokud možno, posílány formou standardních formulářů přijatých postupem Evropské komise podle článku 5 nařízení Evropského Parlamentu a Rady EU 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí. Citované nařízení zrušilo rozhodnutí 468/1999/ES o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi. Podle článku 13 nařízení č. 182/2011, odst. 1 písm. c) se při přijímání prováděcích aktů Komisí použije přezkumný postup podle článku 5 tohoto nařízení. Výborem pro správní spolupráci při zdanění Evropské komise jsou připravovány prováděcí předpisy, zatím bez jednoznačného určení, co přesně bude upraveno nařízením a co případně jiným aktem Evropské komise nebo samotného Výboru. Stanoví se základní identifikační údaje nutné k vyplnění standardního formuláře žádosti. Formulář by měl obsahovat i informace o osobě, o níž se příslušný správce daně domnívá, že jí mohou být určité relevantní informace známy; v českém právním řádu může touto osobou být např. tzv. třetí osoba vymezená § 23 daňového řádu. Ustanovení odstavce 4 návrhu zákona upravuje závazné použití datového formátu pro automatickou výměnu informací. Tato výměna informací se uskutečňuje převážně v elektronické podobě ve struktuře datových záznamů doporučených Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Některé státy však dosud poskytují tyto informace v tištěné nebo v modifikované podobě; tato forma bude napříště možná pouze se smluvními státy resp. správci daně by měli usilovat o rozšíření používání standardních formulářů i ve vztahu ke smluvním státům.

K § 26:

Navrhuje se ukončení spolupráce v případě, že odpadly důvody pro využití mezinárodní spolupráce např. informace byly získány jiným způsobem. Považuje se za vhodné upravit pro tyto případy povinnost kontaktního místa informovat o této skutečnosti kontaktní místo, kterému byla žádost o poskytnutí mezinárodní spolupráce zaslána. V takovém případě se ukončí stavění lhůty podle § 9 odst. 2 návrhu zákona.

K § 27:

Informace poskytované v rámci mezinárodní spolupráce jsou, je-li to možné, poskytovány prostřednictvím společnésítě elektronických komunikací Evropské unie (Common Communication Network - CCN). Ústřední kontaktní orgán je odpovědný za to, že mezinárodní spolupráce ze strany orgánů České republiky bude prováděna prostřednictvím komunikační sítě, je-li to technicky možné. V rámci této odpovědnosti je obsažen i závazek České republiky vztahující se k vývoji systémů tak, aby bylo výměnu informací možno provádět prostřednictvím společné sítě elektronických komunikací Evropské unie.

K § 28:

Žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce a k ní připojené písemnosti se vyhotovují v jazyce, na němž se kontaktní místo a kontaktní místo jiného státu dohodnou. Pouze ve zvlášť odůvodněných případech je možno, aby kontaktní místo požádalo o překlad či bylo o překlad žádosti o poskytnutí mezinárodní spolupráce požádáno. To se týká i připojených písemností. Tento případ by však neměl být považován za „doplnění žádosti“ podle § 11 a lhůta tedy běží ode dne prvního obdržení žádosti.

1.6 Ustanovení společná, přechodná a zrušovací

K § 29:

Ústřední kontaktní orgán může dojednat širší provádění mezinárodní spolupráce s kontaktním místem jiného státu, pokud to umožňuje příslušný předpis Evropské unie nebo mezinárodní smlouva. Jedná se o memoranda o porozumění nebo obdobná prováděcí opatření, která blíže specifikují mezinárodní spolupráci podle směrnice, nebo příslušné smlouvy. V souladu se směrnicí se stanoví, že pokud kontaktní místo poskytuje jinému než členskému státu mezinárodní spolupráci širší, než jakou poskytuje jinému členskému státu, nesmí odmítnout poskytnutí takové širší spolupráce tomuto jinému členskému státu, který o ni požádá.

K § 30:

Veškeré žádosti o informace, doručování a další nástroje mezinárodní spolupráce lze uskutečňovat prostřednictvím společné komunikační sítě Evropské unie, za jejíž vývoj a fungování odpovídá Komise. V souvislosti s nezbytnou péčí, údržbou a dalším rozvojem komunikační sítě mohou mít přístup k informacím rovněž osoby pověřené orgánem Evropské komise pro schvalování z hlediska bezpečnosti (ve směrnici je orgán přeložen jako Bezpečnostní akreditační úřad - Security Accreditation Authority of Commission (SAA), jak byl původně upraven v rozhodnutí komise C(2001) 3031 z 29.11.2001, 2001/844/EC. V novelizovaném rozhodnutí z roku 2005 je již uveden název „orgán Evropské komise pro schvalování z hlediska bezpečnosti“). Členským státům přísluší odpovědnost za napojení svého informačního systému na komunikační síť provozovanou Komisí.

K § 31:

Ministerstvo a ústřední kontaktní orgán spolu s Evropskou komisí vyhodnocují provádění mezinárodní spolupráce a spolupracují na jejím dalším rozvoji. Ústřední kontaktní orgán předává Evropské komisi a ministerstvu roční vyhodnocení účinnosti automatické výměny informací. Směrnice upravuje omezení použití zpráv a dokumentů zpracovaných Evropskou komisí na základě informací poskytnutých členskými státy, což je zapracováno do odstavce 4 předkládaného návrhu zákona. Tyto zprávy a dokumenty lze použít pouze pro analytické účely a nesmějí být bez výslovného souhlasu Evropské komise zveřejněny ani zpřístupněny nikomu jinému, než správci daně (který nemusí být vždy kontaktním orgánem). Souhrnné informace zpracované Komisí budou využitelné v jednotlivých členských státech, podléhají však povinnosti mlčenlivosti dané vnitrostátním právním řádem každého členského státu, který je obdržel; jejich zveřejnění jiným členským státům podléhá souhlasu Evropské komise.

K § 32:

V přechodných ustanoveních v odstavci 1 se navrhuje se upravit účinky již podaných žádostí o informace, event. žádostí o doručení, dalších podaných, resp. již „běžících“ vyřizování žádostí zahájených před účinností tohoto nového zákona. Navrhuje se jednoznačně stanovit, že vyřízení žádostí bude dokončeno podle nového zákona, nebude tedy nutno podávat novou žádost. Pokud jde o posouzení běhu a délky lhůt u již podaných žádostí, správce daně dokončí vyřízení žádosti podle dosavadního právního předpisu, to znamená uplatní se lhůta pro předání požadované informace „bez zbytečných odkladů“. Sjednané lhůty u pravidelné výměny informací (podle § 5 dosavadního zákona) zůstávají zachovány. Podle odstavce druhého bude do budoucna soustředěna zvláštní pozornost především na volbu rozsahu druhů příjmu a majetku pro automatickou výměnu informací, neboť na základě údajů od jednotlivých členských států bude Komise rozhodovat o rozšíření těchto druhů. Ministerstvo financí po rozhodnutí Komise stanoví vyhláškou tyto druhy příjmu a majetku, které budou předmětem automatické výměny informací. Příslušná ustanovení byla vložena jako přechodná, jde o ustanovení, která budou „zkonzumována“ časem.

K § 33:

Návrhem zákona se zruší platný zákon upravující mezinárodní pomoc včetně všech přijatých novel. Jde o tyto zákony

- zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů

- část osmá zákona č. 438/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

- zákon č. 691/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 438/2003 Sb.,

- zákon č. 286/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a

- část osmdesátá zákona č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu.

2 Změna zákona o Finanční správě České republiky

K § 34:

Zabezpečuje se možnost určení kontaktních míst pro provádění mezinárodní spolupráce. Navrhované úpravy mají čistě legislativně technický charakter, uvádějí do souladu použitou terminologii, pokud jde o příslušné orgány jak podle navrhovaného zákona, tak s již platným zákonem č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Článek 4 odst. 2 směrnice stanoví, že „příslušný orgán určí vždy jedno ústřední kontaktní místo“ a dále, že může určit „kontaktní útvary“. Tyto orgány jsou v návrhu zákona definovány souhrnným pojmem „kontaktní místo“ a zahrnují ústřední kontaktní orgán a kontaktní orgán. V České republice bude vykonávat působnost ústředního kontaktního orgánu Generální finanční ředitelství a působnost kontaktních orgánů bude upravena pověřením Ministerstva financí. Tyto terminologické změny se promítají do příslušných ustanovení zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, neboť stávající pojmy orgánů navazují na dosud platný zákon č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní.

3 Změna zákona o Celní správě České republiky

K § 35:

Zabezpečuje se možnost určení kontaktních míst pro provádění mezinárodní spolupráce. Navrhované úpravy mají čistě legislativně technický charakter, uvádějí do souladu použitou terminologii pokud jde o příslušné orgány jak s navrhovaným zákonem, tak s již platným zákonem č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Článek 4 odst. 2 směrnice stanoví, že „příslušný orgán určí vždy jedno ústřední kontaktní místo“ a dále, že může určit „kontaktní útvary“. Tyto orgány jsou v návrhu zákona definovány souhrnným pojmem „kontaktní místo“ a zahrnují ústřední kontaktní orgán a kontaktní orgán. V České republice bude vykonávat působnost ústředního kontaktního orgánu Generální finanční ředitelství a působnost kontaktních orgánů bude upravena pověřením Ministerstva financí. Kontaktním orgánem může být pověřeno i Generální ředitelství cel v případě, kdyby se na základě smlouvy spolupráce vztahovala i na cla nebo spotřební daně (mezi členskými státy by tato situace neměla nastat, neboť při spolupráci u cel a spotřebních daní se postupuje podle přímo aplikovatelného předpisu EU). Navrhují se legislativně technické úpravy do příslušných ustanovení zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky o kompetenci orgánů.

4 Účinnost

K § 36:

Účinnost zákona se navrhuje v souladu se stanovenou transpoziční lhůtou pro všechny členské státy, tj. účinnost od 1. ledna 2013.

V Praze dne 4. července 2012

RNDr. Petr Nečas, v.r. předseda vlády

Ing. Miroslav Kalousek, v.r. ministr financí