zákon č. 173/2023 Sb.

ČÁST PRVNÍ

Změna zákona o azylu

K bodu 1 - § 2 odst. 1 písm. b)

Vzhledem k přetrvávajícím aplikačním a interpretačním problémům je navrhováno doplnění do jedné ze základních definic zákona o azylu: kdo je považován za žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Pokud je na území České republiky předávána osoba (cizinec), který spadá do působnosti tzv. dublinského nařízenía jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla v minulosti na území České republiky posouzena věcně, tato osoba při předání do České republiky nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Věcným posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany se rozumí rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, ale také rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné. Automatické postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany bude mít i osoba, která v České republice o mezinárodní ochranu nikdy nepožádala, ale Česká republika je státem odpovědným dle kritérií daných dublinským nařízením. Např. půjde o kritérium vydaného víza nebo sloučení rodiny, ale mohou nastat i situace jiné. Obecně půjde o take charge situace podle čl. 18 odst. 1 písm. a) dublinského nařízení. Případně půjde o situace, kdy žádost o mezinárodní ochranu v České republice byla podána, ale nebyla věcně posouzena a neproběhl ani přezkum alespoň v jedné instanci. Typicky půjde o situace, kdy řízení bylo ukončeno z procesních důvodů.

Jinými slovy, Česká republika musí dostát své povinnosti členského státu příslušného k posouzení důvodů, které cizinec uvedl v rámci své žádosti o mezinárodní ochranu. Věcným rozhodnutím by nepochybně bylo i rozhodnutí o přiznání statusu azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany, nicméně v kontextu dublinského systému není tato situace relevantní, neboť osoby s uděleným statusem nespadají do působnosti dublinského nařízení. Automatické postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany bude mít pouze cizinec, který je přebírán na území České republiky právě za účelem věcného posouzení důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Právní postavení cizince a nikoliv žadatele o udělení mezinárodní ochrany ze zákona v době předání na území České republiky nebrání tomu, aby taková osoba o udělení mezinárodní ochrany v České republice požádala.

Jde o jasné promítnutí čl. 18 dublinského nařízení do národního práva. Článek 18 stanoví, za jakých podmínek je příslušný členský stát povinen v konkrétním případě posoudit podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany nebo dokončit její posuzování. Jde o případy, kdy žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla dosud věcně posouzena žádným členským státem. Na druhou stranu v případech, kdy byla žádost o udělení mezinárodní ochrany již věcně posouzena, je příslušný členský stát takového cizince povinen přijmout zpět na své území, ale pouze za účelem realizace opuštění území členských států, resp. Schengenského prostoru. Bylo by nadbytečné a proti smyslu celého procesu posuzování konkrétního azylového případu, aby osoby, které jsou přebírány zpět na území České republiky po proběhlém azylovém řízení, kde byly posouzeny důvody pro žádost o mezinárodní ochranu, byly považovány za žadatele o mezinárodní ochranu ex lege.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění)

K bodu 2 – § 2 odst. 1 písm. g)

Upravuje se definice dalších opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Pokud jde o definici další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tato míří na lepší a jasnější promítnutí procedurální směrnice, která požaduje, aby v řízení o mezinárodní ochraně vedené v členském státě příslušném podle dublinského nařízení byla žádost o mezinárodní ochranu vždy alespoň jednou věcně posouzena, tj. byly posouzeny důvody, které konkrétní osoba v rámci své žádosti uvádí. Ustanovení je dále rozčleněno z důvodu větší přehlednosti.

K bodům 3, 13, 21 a 22 – § 2 odst. 1 písm. j), § 10 odst. 2 písm. f), § 13 odst. 2 písm. a), § 13 odst. 3, § 14b odst. 2 písm. a) a § 14b odst. 3

Vzhledem k opakujícím se nejasnostem mezi adresáty normy se navrhuje pojem „partner“ nahradit pojmem „registrovaný partner“. Obsah předmětné definice se nijak nemění. Stále zákon o azylu v tomto ustanovení definuje svazek dvou osob stejného pohlaví. Cílem této změny je jasněji rozlišit partnerství stejnopohlavních párů od soužití druh/družka, které pro zákon o azylu není tak relevantní jako pro jiné právní úpravy. Změna je reakcí na časté dotazy adresátů normy.

Změny v dalších dotčených ustanoveních jsou pouze legislativně-technického charakteru a vyplývají ze změny v definici.

K bodu 4 - § 2 odst. 2 a 3

V odstavci 2 se zpřesňuje definice azylanta, tedy osoby, které byla udělena mezinárodní

ochrana formou azylu. S právním postavením azylanta jsou v právním řádu České republiky spojena rozličná práva a povinnosti, proto je nutné jasně stanovit časový okamžik, odkdy občan třetího státu je považován za azylanta. Právní účinky rozhodnutí nastávají doručením, tj. předáním předmětného rozhodnutí. Právní postavení azylanta tedy trvá i po dobu běhu lhůty pro podání případné žaloby proti prvoinstančnímu rozhodnutí ministerstva vnitra.

Dále se navrhuje, s ohledem na interpretační problémy identifikované v praxi, aby bylo jasně stanoveno, že cizinec je stále považován za azylanta, tedy za osobu, které byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu, i v případě, že bylo zahájeno řízení o odnětí azylu. Dále pokud ministerstvo vnitra rozhodlo o odnětí azylu, má cizinec postavení azylanta i po dobu řízení o přípustných opravných prostředcích proti rozhodnutí o odnětí azylu, včetně doby pro podání opravného prostředku.

Reflektuje se pouze stávající výklad a postup.

Azylantem se rovněž rozumí osoba, která získala národní humanitární azyl podle § 14 a případně jeho rodinný příslušník, který národní humanitární azyl získal v souladu s postupem v tomto ustanovením uvedeným.

Podle navrhovaného doplnění (nového znění) odstavce 3 se osobou požívající doplňkové ochrany rozumí cizinec od okamžiku doručení rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany.

Poživatelem doplňkové ochrany je tedy i po dobu běhu lhůty pro podání žaloby proti prvoinstančnímu rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. V případě, že je vedeno řízení o odnětí doplňkové ochrany a související řízení o opravném prostředku, je rovněž považován za osobu požívající doplňkové ochrany. Cílem tohoto doplnění je předcházení interpretačním problémům podobným, které byly identifikovány v případě azylantů, tj. osob s uděleným azylem.

Reflektuje se pouze stávající výklad a postup.

K bodům 5 a 6 - § 3a odst. 1

Je navrhováno zpřesnění vymezení okruhu osob, které jsou oprávněny žádat o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců. Cílem je jednoznačně určit, že ani osoby v zařízení ubytované společně se svými rodiči, kteří jsou zajištěni za účelem předání podle dublinského nařízení nebo v souladu s readmisní dohodou, popřípadě z důvodu průvozu přes území České republiky, nejsou oprávněny žádat o mezinárodní ochranu. Případné žádosti o mezinárodní ochranu by měly být podány, stejně jako v případě jejich zákonných zástupců, až ve státech k tomu příslušných (nejde o třetí státy, ale o státy Evropské unie či státy přidružené, tedy státy s dostatečně silným standardem lidských práv).

Pokud jde o zrušení možnosti žádat o mezinárodní ochranu ministerstvu přímo z nemocnice, je třeba uvést, že v praxi dochází k častému podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany z nemocnic, které jsou zjevně podávány pouze s cílem zajistit si úhradu zdravotní péče. Navíc je zřejmé, že současná právní úprava umožňující podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany přímo během hospitalizace, kdy evidentně nemůže cizinci vzniknout újma v podobě „refoulement“ není potřebná.

K bodům 7 a 8 - § 3c a § 93 odst. 3 písm. a) bod 1

Podle ustanovení § 3c je žadatel o udělení mezinárodní ochrany povinen po propuštění z rozličných (v zákoně vyjmenovaných) zařízení (např.: vazba, trest odnětí svobody školské zařízení pro děti apod.) nebo pokud se dobrovolně dostaví na odbor cizinecké policie a tam požádá o udělení mezinárodní ochrany, do 24 hodin se dostavit do přijímacího střediska, kde budou provedeny další úkony související s řízením ve věci mezinárodní ochrany.

Navrhuje se ponechat stávající povinnost, změnou však je, že ministerstvo vnitra určí, že žadatel se má dostavit do azylového zařízení, což je pojem širší než přijímací středisko a zahrnuje v sobě i střediska pobytová. Cílem návrhu je zajištění větší flexibility, protože v některých případech je řízení o mezinárodní ochraně již v takové fázi, že pobyt v přijímacím středisku není nutný.

Změna v § 93 odst. 3 písm. a) bod 1 je legislativně technická a souvisí se změnami v § 3c. Jde o legislativně – technické zpřesnění správného odkazu na § 3a odst. 1.

K bodům 9, 10, 47 a 54 - § 3d odst. 2 a 3, § 25 písm. h), § 27 odst. 7 (část) a § 32 odst. 4

Navrhuje se nové znění § 3d druhého odstavce a vkládá se nový odstavec třetí. Potřeba novelizace ustanovení § 3d mimo jiné vyplynula z požadavků Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Novelizace se jeví jako žádoucí především s ohledem na plnění závazků České republiky v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Rovněž můžeme mluvit o zpřesnění již provedené transpozice procedurální a přijímací směrnice.

První změnou je možnost předání žadatele o udělení mezinárodní ochrany jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu. Tato změna zajišťuje plný soulad českého práva s tzv. procedurální směrnicí, konkrétně s jejím článkem 9. Tento článek stanoví jako výjimku z práva žadatele o udělení mezinárodní ochrany setrvat na území nejen předání mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, ale též předání jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu.

Druhá navrhovaná změna se týká možnosti vydání žadatele státu jinému než členskému státu Evropské unie, který je nicméně odlišný od státu, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu státním občanem, nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště.

Podle čl. 9 odst. 3 procedurální směrnice může členský stát vydat žadatele o udělení mezinárodní ochrany do třetí země, pouze pokud příslušné orgány prověřily, že rozhodnutím o vydání nedojde k přímému nebo nepřímému navrácení v rozporu se závazky členského státu. Toto prověření (včetně toho, zda žadateli nehrozí tzv. řetězové navracení) provedou příslušné soudy a ministr spravedlnosti podle § 91 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Bez tohoto prověření nelze setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit.

Navrhovaný odstavec druhý v § 3d je souladný s § 91 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Nadto je vhodné uvést, že navrhovaná úprava pokrývá i případy tzv. řetězového vyhoštění.

Doprovodné změny jsou provedeny i v § 25 písm. h), v § 27 odst. 7 a v § 32 odst. 4, kde jsou reflektovány situace, kdy osoba se již nenachází na území a o azylové žádosti tak není nutné rozhodovat, a dále je zde vymezen vztah mezi postupem podle § 3d odst. 2 nebo 3 a postupem, kdy § 3d odst. 2 nebo 3 aplikován není.

I v situacích, kdy se jedná o další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je splněna podmínka procedurální směrnice, tj. prověření, že rozhodnutí o navrácení nepovede k přímému nebo nepřímému navrácení v rozporu se závazky daného členského státu vyplývajícími z mezinárodního práva nebo práva Unie. Toto prověření obligatorně provedou orgány Policie České republiky jako orgány, které vydávají rozhodnutí o navrácení. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany není rozhodnutím o navrácení. Stejnou povinnost, tedy posoudit soulad se zásadou non – refoulement má v relevantních situacích i příslušný soud.

Navrhovaný text je souladný rovněž s požadavky procedurální směrnice, která v určitých situacích připouští prolomení oprávnění žadatele zůstat na území. Je třeba brát v potaz, že směrnice nepočítá s více než třemi žádostmi (1., první opakovaná, další opakovaná), kdežto v praxi dochází k podávání i většího počtu žádostí. Text tedy sleduje logiku směrnice, ale je uzpůsoben běžnému jevu v praxi, kdy je poměrně často podáváno více žádostí a v různých kombinacích.

K bodu 11 - § 4 odst. 1

Ustanovení § 4 odst. 1 navazuje na povinnost danou § 3c dostavit se do azylového zařízení do 24 hodin. Mohou nastat důvody, kdy je vhodné, aby dopravu do azylového zařízení zajistila policie. Půjde zejména o situace humanitárního charakteru, tedy problematický zdravotní stav žadatele o udělení mezinárodní ochrany (již existuje v současné právní úpravě) a pak o zvláštního zřetele hodné důvody. To budou typicky situace, kdy pro žadatele bude velmi složité se do azylového zařízení dopravit „na vlastní pěst“. Můžou to být například rodiny s malými dětmi v zimním období a podobně.

Naopak se navrhuje zrušit doprava policií při důvodné obavě, že žadatel uprchne. Při tomto návrhu předkladatel vychází z premisy, že primárně žadatel by měl být zodpovědný za své řízení o mezinárodní ochraně. Ostatně jde o řízení, které se nezahajuje z moci úřední, ale na žádost, proto je důležité, aby cizinec žádající v České republice o ochranu měl sám zájem na tom, aby řízení zdárně probíhalo. Pokud se žadatel do azylového zařízení nedostaví, může to při splnění dalších zákonných podmínek vést až k zastavení řízení podle § 25 zákona o azylu.

K bodu 12 – § 9

V § 9 se zrušuje odkaz na ustanovení § 8 písm. d) zákona o azylu, tím bude docíleno plného použití správního řádu v určitých méně častých situacích.

K bodu 14 – k § 10 odst. 2 písm. m)

Doplňuje se oprávnění dotazovat se v rámci poskytování údajů o podané žádosti o mezinárodní ochranu i na trestněprávní pozadí žadatele. Tento okruh údajů byl zjišťován i před novelou z roku 2015, kdy byl součástí původní přílohy k zákonu o azylu, která obsahovala seznam údajů zjišťovaných v rámci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jedná se o důležité prvotní informace, které mohou určit zaměření posuzování žádosti.

K bodu 15 – k § 10 odst. 5

Doplňuje se způsob poučení žadatele o udělení mezinárodní ochrany o možnosti požádat o vyšetření zaměřené na známky předchozího mučení. Toto poučení bude (a v praxi je tomu tak již v současné době) součástí obecného poučení pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany, které je poskytováno v souvislosti s poskytnutím údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

K bodu 16 - § 11 odst. 3 a 4

V případě odstavce 3 jde o adaptaci čl. 24 odst. 4 druhý pododstavec dublinského nařízení, které stanoví, že pokud se členský stát v případě osoby, která o mezinárodní ochranu na jeho území nežádá a pobývá na území neoprávněně a je zjištěno, že požádala o ochranu v jiném členském státě, kde o této žádosti bylo věcně rozhodnuto negativně i s proběhlým opravným prostředkem, rozhodne osobu předat do tohoto druhého členského státu v souladu s postupem podle dublinského nařízení, není v takovém případě již možné postupovat podle návratové směrnice (resp. podle relevantních ustanovení zákona o pobytu cizinců, která upravují vyhoštění z území v případě neoprávněného pobytu).

Novým odstavcem 4 je reagováno na situaci, kdy je pravomocně ukončeno řízení o předání do odpovědného členského státu podle dublinského nařízení. Je normována situace odlišná od situace upravené v § 11c odst. 4. V této konkrétní situaci je do odpovědného členského státu předávána osoba, která v České republice v době řízení o jejím předání nebyla v postavení žadatele o mezinárodní ochranu v České republice. Jinými slovy v České republice není v době řízení o předání vedeno žádné řízení o mezinárodní ochraně. Pokud nicméně cizinec podá žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky ještě před jeho fyzickým předáním do odpovědného členského státu, je nutné mít procesní nástroj pro ukončení řízení na území ČR. Žádost o mezinárodní ochranu bude totiž posouzena v odpovědném členském státě, kam je cizinec předáván.

K bodu 17 – § 11b odst. 2 písm. f)

Vzhledem k aktuální praxi NSS (viz usnesení NSS č. j. 3 Azs 142/2018-24 ze dne 20. 12. 2018, nebo např. usnesení 1 Azs 157/2019- 29 z 30. 5. 2019) je vhodné systémově zapracovat do § 11b odst. 2 i situace, kdy NSS rozhoduje o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 38 odst. 1 s.ř.s., podaném namísto návrhu na přiznání odkladného účinku.

K bodu 18 - § 11b odst. 3

Z poznatků praxe během doby od minulé zásadní novelizace vyplynulo, že je nutné zákonem upravit, jakým způsobem naložit s podáními, která nejsou žádostmi o udělení mezinárodní ochrany v souladu s odstavcem druhým ustanovení § 11b. Vzhledem k uvedenému nový odstavec třetí upravuje odložení této věci usnesením v souladu se správním řádem (§ 43). Dále se zakotvuje nepřípustnost žaloby pro usnesení o odložení věci.

K bodu 19 - § 11c odst. 3

Doplňuje se situace, kdy by neměla být podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany považována za opakovanou. Pokud, v souladu s dublinským nařízením, přejde odpovědnost za posouzení azylové žádosti z jiného členského státu na Českou republiku, je třeba, aby Česká republika dostála svých závazků, a v takovém případě bude nutné žádost posoudit meritorně.

K bodům 20, 23, 24, 100, 120 a 121 (část) - národní humanitární azyl - § 13 odst. 1, § 14, § 53d odst. 1, § 59 odst. 10 a § 61 odst. 1 (část)

Podle 15. bodu odůvodnění kvalifikační směrnice: „Do oblasti působnosti této směrnice nespadají ti státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, kterým je povoleno zůstat na území členských států nikoli z důvodů potřeby mezinárodní ochrany, ale na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů.“ Toto znění bylo přejato již z první kvalifikační směrnice, konkrétně z jejího 9. bodu odůvodnění. Toto pravidlo rozvíjí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku velkého senátu ze dne 9. listopadu 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09 B a D. Soud v tomto rozsudku jednoznačně uvedl, že udělované formy ochrany na základě národních právních předpisů nemohou být zaměnitelné s postavením uprchlíka podle kvalifikační směrnice.

Podobně se pak Soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 18. prosince 2014 C-542/13 M’Bodj: „Přiznání takového statusu vnitrostátní ochrany členským státem z jiných důvodů, než na základě potřeby mezinárodní ochrany ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice, tzn. na základě uvážení z rodinných nebo humanitárních důvodů, ostatně nespadá, jak uvádí bod 9 odůvodnění uvedené směrnice, do oblasti působnosti této směrnice“.

Podle bodu 47 uvedeného rozsudku pak: „S ohledem na vše výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že články 28 a 29 směrnice 2004/83, ve spojení s čl. 2 písm. e), jakož i s články 3, 15 a 18 této směrnice, musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát nemusí nárok na sociální a zdravotní péči stanovenou těmito články přiznat státnímu příslušníkovi třetí země, kterému byl povolen pobyt na území tohoto členského státu na základě takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které v uvedeném členském státě povolují pobyt cizinci s onemocněním představujícím reálnou hrozbu pro jeho život nebo fyzickou integritu nebo reálnou hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení v případě, že v zemi původu tohoto cizince nebo ve třetí zemi, kde pobýval předtím, neexistuje odpovídající léčba, aniž jde zároveň o úmyslné odepírání péče tomuto cizinci v uvedené zemi.“

Z výše uvedeného plyne, že je nutné, alespoň částečně oddělit toto pobytové oprávnění od uděleného azylu podle § 12, které je, v části označené písmenem b), transpoziční vůči postavení uprchlíka podle kvalifikační směrnice. Cílem změn je jednoznačně oddělit, že azyl udělovaný dle § 14 není ochranným pobytovým statusem, který je upraven v právu Evropské unie – kvalifikační směrnici. Pokud jde o novou úpravu, tak zejména se doplňuje jednoznačné oddělení, tj., že jde o národní humanitární azyl, na který není právní nárok. Stávající pravidlo plynoucí z dlouholeté praxe se tedy nijak neposouvá, či nemění.

Nově bude průkaz o povolení k pobytu obsahovat záznam, který bude indikovat, že se jedná o osobu sice s uděleným azylem, tj. zůstávají veškerá stávající práva a povinnosti, a to i dle jiných právních předpisů (např. v sociální oblasti), nicméně jde o ochranný status odlišný od statusu podle dle kvalifikační směrnice. Nově taky osoby s národním humanitárním azylem nebudou oprávněni požádat o vydání cestovního dokladu podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ale bude možné požádat o cizinecký pas, stejně jako u osob s udělenou doplňkovou ochranou. Pro účely právě odlišení od harmonizovaného statusu se nově také stanoví, že rodinný příslušník azylanta podle § 14 bude považován taky za azylanta s národním humanitárním azylem. Nově se rovněž na osoby s uděleným národním humanitárním azylem nebudou vztahovat ustanovení o dlouhodobě pobývajícím rezidentovi.

Je nutné znovu jednoznačně stanovit, že navrhovaná úprava nemá žádné implikace ve stávajícím nastavení práv a povinností, které jsou azylantovi poskytovány a povinností, které je nutné dodržovat.

K bodům 25 až 27 - § 14a odst. 2

V písmenu a) se pouze terminologicky reaguje na technickou změnu v kvalifikační směrnici, která v předchozích letech upravila překlad jedné ze situací, která může být považována za vážnou újmu. Navrhuje se zrušit ustanovení odstavce druhého písmeno d). Tedy, že vážnou újmou je i situace, kdy i přes možnost podání žádosti o pobytové oprávnění standardní cestou na zastupitelském úřadu (ZÚ) České republiky v zahraničí, v kombinaci s novou povinností stanovení včasného termínu pro podání žádosti na ZÚ ČR by nebylo spravedlivé po cizinci požadovat vycestování. Předkladatele vede ke zrušení tohoto ustanovení několik závažných důvodů. Za prvé jde o snahu vyhovět judikatuře Soudního dvora Evropské unie, která požaduje jasné odlišení ochranných statusů národních a těch, které jsou harmonizovány unijním právem. Doplňková ochrana, která vychází z unijního práva je v zákoně o azylu provedena v § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) až c). Písmeno d), které se nyní navrhuje zrušit, je reziduem právní úpravy z doby před vstupem České republiky do EU a není s nyní účinnou směrnicí kompatibilní.

V případě hrozícího porušení mezinárodních závazků České republiky, jiných, než které plynou z institutu mezinárodní ochrany, pokud by takové vyplynulo u konkrétního cizince, je možné využít institutů zákona o pobytu cizinců. Pokud nebude možné využít jiné instituty zákona o pobytu cizinců, udělí ministerstvo vnitra cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území ve smyslu podmínek uvedených v předchozím odstavci.

K bodům 28 a 58 (část) - § 15 odst. 3 a § 28 odst. 8 a 9

Úpravy v ustanoveních § 15 odst. 3a vložení nového odstavce 8 reagují na judikaturu Soudního dvora EU. Konkrétně se jedná o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu ze dne 14. května 2019 ve spojených věcech C-391/16, C-77/17 a C-78/17. Podstatou uvedeného rozsudku je výklad ustanovení čl. 14 odst. 4 až 6 kvalifikační směrnice. V rozsudku Soudní dvůr jednoznačně uvádí, že výše uvedená ustanovení kvalifikační směrnice nejsou v rozporu ani s čl. 78 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, který stanoví povinnost mít unijní azylovou politiku souladnou s Úmluvou o právním postavení uprchlíků ani s článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie, který upravuje právo na azyl. Dochází tak k doplnění již proběhlé transpozice kvalifikační směrnice a doplňuje se stávající provedení tzv. vylučující klauzule v § 15 odst. 3, kde se doplňují dva nové důvody pro vyloučení z možnosti udělit azyl a to i v případě, pokud by dotčená osoba na udělení azylu měla nárok. Konkrétně jde o situace podezření, že dotčený cizinec může být nebezpečný pro stát, kde se nachází (tedy v České republice) nebo byl odsouzen v trestním řízení. Nové ustanovení § 28 odst. 9 pak transponuje odstavec 6 čl. 14 kvalifikační směrnice, který přiznává osobám, které nejsou hodny udělení azylu, či jim byl azyl odňat [a to z důvodů uvedených v § 15 odst. 3 písm. c) a d) a v § 17 odst. 1 písm. i) a j) určitá základní práva]. Těmto osobám bude na žádost vydáno potvrzení o strpění na území České republiky, které bude vydáváno podle potřeby a s platností na dobu nejdéle jednoho roku s možností opakovaného prodlužování, pokud to bude nutné.

K bodům 29, 30 a 63 – § 16 odst. 1 písm. d), § 16 odst. 3 a část § 32 odst. 2

Je vhodné případy bi (– a více) politů upravit v samostatném odstavci bez vazby na podmínky stanovené pro použití zjevné nedůvodnosti v návětí odstavce 1. Nebude tak nutné vycházet ze současného návětí odstavce 1, které je pro kumulaci s důvodem další státní občanství, nevhodné. Možnost žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně nedůvodnou se proto zakotvuje samostatně do odstavce 3. V § 32 odst. 2 je provedena legislativně technická změna související s přesunem a posunutím číslování.

K bodům 31 a 32 - § 17a odst. 1 písm. d) a § 17a odst. 2

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění)

Navrhuje se v § 17a odst. 2 nahradit slovo „důvodů“ slovem „okolností“, a sice za účelem sjednocení názvosloví se zbytkem tohoto odstavce, § 17a odst. 1 a dalšími ustanoveními zákona o azylu. V neposlední řadě jde o zpřesnění transpozice kvalifikační směrnice. Kvalifikační směrnice totiž ukládá státům, aby přihlédly k povaze okolností, které se v individuální situaci u poživatele doplňkové ochrany změnily pouze u situací podle odstavce 1 písmeno a). Jde o situace, kdy se důvody pro udělení doplňkové ochrany změnily do té míry, že doplňkové ochrany již není zapotřebí. Takový požadavek unijního práva neplatí u dalších situací relevantních pro odnětí doplňkové ochrany (osoba měla být vyloučena z udělení doplňkové ochrany, dopustila se zvlášť závažného trestného činu nebo nesprávné uvedení či opomenutí určitých skutečností, včetně užití padělaných dokumentů). Zpřesnění již proběhlé transpozice kvalifikační směrnice je činěno i v ustanovení § 17a odst. 1 písm. d).

Nově bude moci být doplňková ochrana odňata v případě, kdy osoba bude důvodně podezřelá ze spáchání zvlášť závažného zločinu. Jde o téměř doslovnou transpozici článku 19 odst. 3 kvalifikační směrnice. Stejný princip – tedy, že osoba, která je důvodně podezřelá ze spáchání zvlášť závažné trestné činnosti není hodna poskytované ochrany i pokud by na ni měla nárok, je uplatněn i v ustanovení § 15a zákona o azylu, který upravuje vyloučení z doplňkové ochrany. Podobný princip je uplatňován i v případě osob, které mají nárok na udělení azylu, resp. postavení uprchlíka a má svůj základ již v Úmluvě o právním postavení uprchlíků. Takové ustanovení není v rozporu s principem presumpce neviny zakotveném v čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože případné odnětí doplňkové ochrany žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí nezávislého soudu o vině a trestu v konkrétní trestní věci. Je třeba se věnovat i do zákona o azylu poměrně nově zaváděnému pojmu „důvodného podezření“. Je třeba připomenout, že byť správní orgán do značné míry je „závislý“ na informacích poskytnutých orgány činnými v trestním řízení v rámci řízení o odnětí je to právě správní orgán, který musí, mimo jiné provést úvahu, zda existuje důvodné podezření o spáchání zvlášť závažného trestného činu a je tedy možné a v souladu se zákonem odejmout status. Zákon o azylu obsahuje konkrétní ustanovení (§ 87 odst. 3), které zakládá povinnost policie informovat ministerstvo vnitra o skutečnostech důležitých pro řízení o odnětí statusu azylanta nebo doplňkové ochrany. V praxi obvykle půjde o složité a poměrně dlouhé řízení, tj. pokud vyjde najevo, že konkrétní důvodné podezření již pominulo, řízení o odnětí může být zastaveno, případně lze řešit pobytový status takového cizince jinými nástroji.

K bodu 33 - § 18 písm. b)

Navrhovaná úprava míří zejména na situace, kdy stát původu azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany vstoupí do Evropské unie. Tím se azylant či osoba požívající doplňkové ochrany stává rovněž občanem Evropské unie a zachovat ochranu tedy již není třeba. Zánik mezinárodní ochrany však neznamená, že by osoba nemohla o udělení mezinárodní ochrany požádat, pokud by se cítila ohrožena. Navrhovaná úprava se tak nijak nedotýká aplikovatelnosti Protokolu č. 24 ke Smlouvě o fungování Evropské unie o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie.

K bodu 34 - § 19 odst. 2

Rozšiřuje se povinnost nezveřejňovat informace o všech řízeních podle zákona o azylu, tj. o řízeních, která souvisejí s azylovým řízením, ale osoba není nutně v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Tím se odstraňuje nerovnost mezi řízením o udělení mezinárodní ochrany a ostatními řízeními vedenými podle zákona o azylu.

K bodu 35 - poznámka pod čarou č. 29

Aktualizuje se znění poznámky pod čarou s ohledem na nové nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2303 ze dne 15. prosince 2021 o zřízení Agentury Evropské unie pro otázky azylu a o zrušení nařízení (EU) č. 439/2010.

K bodu 36 - § 22 odst. 1

Jedná se o legislativně technickou změnu. Řízení se vede v jazyce českém, nicméně účastník řízení má právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Dosavadní slova „v jazyce, v němž se vede řízení“, jsou tak nepřesná.

K bodu 37 - § 23 odst. 1

Zavádí se povinnost pro ministerstvo vnitra vyhovět žádosti účastníka řízení a nahrát audio- záznam pohovoru, který je veden k podané žádosti o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra může také v případě potřeby nahrání zvukového záznamu pohovoru iniciovat samo. Nosič s nahrávkou pak bude součástí správního spisu.

K bodům 38 a 39 - § 23 odst. 2

Pokud podá žádost o mezinárodní ochranu občan Evropské unie, jde o situaci, kdy je žádost o mezinárodní ochranu zpravidla nepřípustná podle § 10a. Vzhledem k uvedenému není nutné dále zjišťovat další informace o žádosti, povinný pohovor se tedy v naprosté většině případů jeví jako nadbytečný administrativně – byrokratický krok. Je tedy navrhováno upustit od povinnosti vést pohovor v rámci řízení o mezinárodní ochraně s občanem Evropské unie. Zákon o azylu nicméně i v této situaci umožňuje v případě potřeby pohovor s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany – občanem Evropské unie provést.

K bodu 40 - § 23 odst. 5

Doplňuje se provedení transpozice procedurální směrnice [článek 15 odst. 3 písm. c) a d)], rovněž se reaguje na potřeby praxe. Stále bude platit možnost požádat si, aby pohovor byl veden a popřípadě i tlumočen osobou stejného pohlaví. Nově však bude možné vyžádat si nebo zajistit i osobu opačného pohlaví, neboť se v praxi objevily případy, kdy bylo pro žadatele (často s neheterosexuální orientací) snadnější o důvodech své žádosti hovořit před osobou opačného pohlaví. Dále se doplňuje možnost takové žádosti nevyhovět, pokud bude mít ministerstvo důvod se domnívat, že je žádost vedena důvody, které nesouvisí s předchozími potížemi žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ale že jde o účelovou žádost, která je podávána s cílem ztížit vedení azylového řízení.

K bodu 41 - § 23d

Jako doplnění ke stávající úpravě v § 33a zákona o azylu a v zákoně o pobytu cizinců, kde je upravena možnost provádět úkony správního řízení formou videokonferenčních hovorů, je navrhováno zakotvit rovněž možnost využít videokonferenčního zařízení i pro řízení ve věci mezinárodní ochrany vedené v prvním stupni ministerstvem vnitra. Zakotvuje se povinnost umožnit přítomnost právního zástupce na stejném místě, kde se nachází účastník řízení. Nicméně není vyloučeno, aby právní zástupce se mohl k videokonferenčnímu hovoru připojit z jiného místa, než je připojen zastupovaný.

Tato technická zařízení budou moci být použita pro všechna řízení vedená podle zákona o azylu, typicky půjde o řízení o udělení mezinárodní ochrany, ale může jít i o řízení o předání do odpovědného členského státu, nebo řízení o odnětí mezinárodní ochrany a podobně.

K bodu 42 - § 24 odst. 2 a § 82 odst. 5

Mění se odkazy v uvedených ustanoveních s ohledem na zrušení stávajícího ustanovení § 82 odst. 2.

K bodům 43 a 44 - § 25 úvodní část ustanovení a ustanovení písm. a)

Zejména kvůli lepší aplikovatelnosti se v úvodní části ustanovení doplňuje slovo „dále“, aby bylo jasné, že i řízení dle zákona o azylu mohou být zastavena z důvodů plynoucích ze správního řádu.

Zpřesňuje se rovněž ustanovení písmena a), aby bylo jasnější, že se zastaví jakékoliv řízení o žádosti, pokud žadatel vezme svou žádost ve věci mezinárodní ochrany výslovně zpět.

K bodu 45 - § 25 písm. d)

V zákoně dosud chybí jasný procesní postup pro případy, kdy cizinec podá žádost o udělení mezinárodní ochrany jinde než v přijímacím středisku, ale nesplní povinnost se v dané lhůtě do určeného azylového zařízení dostavit. V těchto případech tak bude řízení zastaveno. Půjde o typické situace (i když ne jediné), kdy povinnost dostavit se azylového zařízení určeného ministerstvem je dána v § 3c.

K bodům 46 a 73 - § 25 písm. g) a § 33 písm. d)

Jde o podobnou změnu jako v § 18 v případě osob, které mají status mezinárodní ochrany již udělen. V tomto ustanovení je řešena situace, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany v době řízení o mezinárodní ochraně včetně případného soudního řízení o žalobě resp. o kasační stížnosti získá občanství nejen České republiky, ale i jiného státu Evropské unie, resp. Unie jako celku.

K bodu 48 - § 25 písm. j)

Jako důvod zastavení řízení bude pouze to, že nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Dosavadní úprava požadovala vydání meritorního rozhodnutí, pokud k jeho vydání byly opatřeny dostatečné podklady, nicméně rozhodovat meritorně za situace, kdy není znám žadatelův pobyt je s ohledem na praxi nadbytečné. Pokud žadatel neposkytuje dostatečnou součinnost a neoznámí jiný pobyt, resp. adresu, na kterou by bylo možné mu doručovat, vypovídá to o žadatelově nezájmu v řízení pokračovat. V takových situacích je také běžné, že žadatel opustil území. Rozhodovat v takové situaci ve věci meritorně tak představuje nepřiměřenou zátěž pro správní orgán, a to na úkor ostatních řízení. Správní orgán nicméně bude povinen žadatele vyzvat, aby nahlásil své nové místo pobytu, pokud žadatel do 14 dní ode dne doručení výzvy nenahlásí nové místo pobytu, lze řízení zastavit.

K bodům 49 až 51 - § 26 odst. 1 a 3

V § 26 je navrhováno doplnit dva důvody, kdy je možné přerušit řízení. Prvně jde o situaci, kdy probíhá řízení o předběžně otázce. Druhým případem je situace do doby ustanovení opatrovníka procesně nezpůsobilému účastníkovi.

Přerušení řízení nemá žádný vliv na maximální délku řízení o mezinárodní ochraně. Toto pravidlo explicitně zakotvuje odstavec 3.

K bodu 52 - § 27 odst. 1

Navrhuje se zkrátit lhůtu pro rozhodnutí ministerstva vnitra po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a vrácení k novému projednání, a to ze stávajících 6 na 3 měsíce. Návrhem je reagováno na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) C-585/16 Alheto, kde Soud mimo jiné uvedl, že je třeba přijmout rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany v přiměřené době (Soud dobu, kterou považuje za přiměřenou, nekonkretizoval) po rozhodnutí příslušného soudu o opravném prostředku proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu o mezinárodní ochraně.

Navrhuje se použít stejného principu postupného „zalhůtování“ správního orgánu, jako tomu je u rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany v prvním správním řízení. Navrhuje se tedy stanovit, že ministerstvo rozhodne bez zbytečného odkladu nejpozději však do 3 měsíců od vrácení spisu soudem. Lhůta je delší o další 3 měsíce, pokud půjde o složité případy jak věcně, tak právně. Ve výjimečných případech bude lhůta delší ještě o další 3 měsíce. Maximální lhůta tedy bude u těch nejsložitějších případů 9 měsíců.

Předkladatel upozorňuje na nutnost mnohdy složitého doplnění dokazování, které velmi často požadují příslušné správní soudy. Často bývá nutné obstarat a následně hlavně nechat přeložit další dokumenty (mnohdy jde o dokumenty značně rozsáhlé) či provést doplňující pohovor, který je nutné vést za přítomnosti tlumočníka. Soudy často požadují další zjišťování a ověřování velmi specifických skutečností, kdy je nutné se obrátit se žádostí o součinnost na příslušný zastupitelský úřad ČR v zahraničí. Jinými slovy, navržené lhůty pro rozhodnutí po vrácení řízení k novému projednání před správním orgánem jsou navrženy realisticky s ohledem na obvyklé úkony, které jsou v rámci nového správního řízení požadovány a konány.

K bodu 53 - § 27 odst. 2

Jde pouze o legislativně technickou změnu, která souvisí s rozsáhlejšími změnami navrhovanými v odstavci 1.

K bodům 55 a 56 - § 27 odst. 7 až 9

Úprava úzce souvisí jako jedna z reakcí na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Komissarov proti České republice (č. 20611/17, rozsudek ze dne 3. února 2022), kde bylo rozhodnuto, že došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Stěžovatel poté, co byl vzat do vydávací vazby, požádal o mezinárodní ochranu. Realizace jeho vydání byla proto odložena do pravomocného rozhodnutí o jeho žádosti. Jelikož podání žádosti o mezinárodní ochranu nevede k automatickému propuštění z vazby, stěžovatel v ní setrval až do jejího vyřízení. V důsledku průtahů v azylovém řízení dosáhla celková délka vazby téměř osmnáct měsíců.

Soud toto držení stěžovatele ve vydávací vazbě označil za nezákonné, jelikož byly značně překročeny zvláštní lhůty stanovené ve vnitrostátním právu pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Dle Soudu je důležité, aby veškeré úkony byly činěny s řádnou péčí, nicméně může být odůvodnitelné i delší trvání jak vydávací vazby, tak příslušného azylového řízení.

Jedním z navrhovaných opatření směřujících nápravě je úprava lhůty pro řízení o mezinárodní ochranu pro správní orgán v případě souběhu s řízením vydávacím, a to ve spolupráci a po dohodě s kanceláří Vládního zmocněnce pro zastupování státu před Evropským soudem pro lidská práva. V této situaci se tedy navrhuje lhůtu prodloužit ze stávajících 60 na 90 dnů a jsou rovněž definovány situace, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí neběží.

Nedodržení lhůt, které jsou stanoveny pro vedení azylového řízení, nemá ex lege žádný vliv na délku předběžné nebo vydávací vazby (§ 94 a 101 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních – dále jen „ZMJS“) – délka předběžné vazby není zákonem časově omezena, ustanovení o maximální délce vazby se na ni nepoužijí; délka vydávací vazby sice stanovena je, nicméně doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, se do maximální délky vydávací vazby nezapočítává [viz § 101 odst. 5 a 101 odst. 6 písm. a) ZMJS].

To nicméně neznamená, že by bylo možné dotyčnou osobu omezovat na osobní svobodě neomezeně. I v případech, kdy vydávací řízení podle zákona o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních je vedeno souběžně vedle řízení o udělení mezinárodní ochrany, a proto nelze vydání realizovat, je třeba zvažovat přiměřenost tohoto omezení osobní svobody.

Ostatně toto se promítá jak do apelu obsaženého v § 9 odst. 2 ZMJS, podle kterého orgány České republiky, jejichž rozhodování může mít vliv na délku vazby podle tohoto zákona, tak činí s největším urychlením, tak i do samotného zákona o azylu, podle jehož § 27 odst. 7 vyřídí Ministerstvo vnitra věc přednostně, jestliže soud rozhoduje nebo již rozhodl o přípustnosti vydání žadatele o udělení mezinárodní ochrany anebo o předání žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

V této souvislosti lze zmínit i příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. ve věci Khlaifia a ostatní proti Itálii (č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 88–91), podle níž je zbavení svobody oprávněné jen po dobu, kdy probíhá řízení o vydání osoby, přičemž nebude-li v rámci takového řízení postupováno s náležitou péčí, vazba přestane být dle čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech přípustná, nebo Tabesh proti Řecku (č. 8256/07, rozsudek ze dne 26. listopadu 2009), podle něhož je nezbytné, aby vnitrostátní orgány postupovaly s náležitou pečlivostí, nebyly nečinné a délka omezení svobody se tak zbytečně neprodlužovala, či ve věci Gallardo Sanchez proti Itálii (11620/07, rozsudek ze dne 24. března 2015), kdy, pokud na straně vnitrostátních orgánů dochází k obdobím nečinnosti, a délka omezení svobody se tak zbytečně prodlužuje, zbavení svobody přestává být oprávněné. Z dodržení lhůt dle vnitrostátního práva pak podle Evropského soudu pro lidská práva nelze automaticky vyvozovat soulad vazby s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Relevantním pro dané posouzení je spíše to, zda řízení vedoucí k vydání (za nějž se v daném kontextu považuje i řízení o mezinárodní ochraně) probíhalo s náležitou péčí, což lze zjistit pouze vzhledem k okolnostem konkrétního případu (Auad proti Bulharsku, č. 46390/10, rozsudek ze dne 11. října 2011). Přímo ve vztahu k České republice Evropský soud pro lidská práva ve věci Komissarov (č. 20611/17, rozsudek ze dne 3. února 2022) shledal, že vydávací vazba nebyla v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech, neboť soudy rozhodující o možném propuštění stěžovatele z vazby dostatečně nereagovaly na překročení lhůt v souběžně probíhajícím azylovém řízení a na možný dopad daného překročení na přiměřenost délky vazby.

Trestní soudy by tak v rámci řízení o žádosti o propuštění z vazby (či o rozhodnutí o jejím nahrazení některou z alternativ, je-li zákonem připuštěna) při posuzování přiměřenosti požadavku na další držení osoby, o jejíž vydání jde, měly přihlížet k průběhu azylového řízení a důvodům, pro které případně toto řízení nebylo v zákonné lhůtě skončeno. Za tím účelem si mohou vyžádat nezbytné informace od Ministerstva vnitra.

Není-li možné v řízení činit úkony pro zdravotní indispozici u osoby, která je ve vazbě, ministerstvo průběžně u Vězeňské služby zjišťuje, zda se zdravotní stav zlepšil s cílem dokončit posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany co nejdříve právě s ohledem na souběh např. s extradičním řízením a krátkou lhůtu k vyřízení azylové žádosti.

K § 27 odst. 9

Cílem této úpravy je vymezit okamžik vydání rozhodnutí v azylovém řízení. Správní řád obsahuje obdobnou úpravu, když je okamžik vydání rozhodnutí spojen s předáním stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení [§ 71 odst. 2 písm. a) správního řádu]. Tato úprava správního řádu nicméně v souladu s § 9 zákona o azylu na azylové řízení nedopadá, nicméně ani kdyby k vyloučení správního řádu nedošlo, nebylo by možné podle této úpravy postupovat, neboť v azylovém řízení nedochází k doručování rozhodnutí podle § 19 správního řádu. Rozhodnutí se totiž doručuje žadateli osobně, přičemž za tímto účelem se žadatel vyzve k převzetí rozhodnutí výzvou (§ 24a odst. 1 zákona o azylu). Přitom při zaslání výzvy k převzetí rozhodnutí už je samotné rozhodnutí vyhotovené, tedy správní orgán již projevil, jaké konkrétní řešení ve věci přijal a samotné rozhodnutí už se nemění do doby převzetí žadatelem. Na této tezi je přitom postavena i úprava správního řádu, kdy v okamžiku předání rozhodnutí k doručení je takové rozhodnutí platné a pro správní orgán závazné i přesto, že se s ním účastník řízení seznámí až při doručení.

Proto se navrhuje, aby okamžikem vydání rozhodnutí bylo předání písemné výzvy k převzetí rozhodnutí podle § 24a odst. 1 zákona o azylu, neboť v takovém okamžiku je fakticky rozhodnutí pro správní orgán platné a závazné a již jej nelze před doručením rozhodnutí změnit. Skutečnost o vypravení výzvy se vyznačí na rozhodnutí obdobně, jako se dle správního řádu vyznačí předání rozhodnutí k doručení, tedy v případě azylového řízení slovy „Výzva vypravena dne:“.

K bodu 57 - § 28 odst. 1

Jde o úpravu odkazu v návaznosti navazující na zrušení § 14. Současně se technicky mění vyjádření „přednosti“ udělení azylu, které víc odpovídá rozhodování ve věci, tedy že správní orgán nejprve posuzuje splnění podmínek pro udělení azylu, který při splnění podmínek udělí, a až pokud k jejich splnění nedošlo, zabývá se podmínkami pro udělení doplňkové ochrany.

K bodu 58 (část) - § 28 odst. 8

Dochází ke zpřesnění transpozice kvalifikační směrnice do národního práva. Provádí se konkrétně čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice, který stanoví, že pronásledování nebo hrozba vážné újmy u konkrétního žadatele o udělení mezinárodní ochrany v minulosti je zásadním vodítkem pro předpoklad, že obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy může být opodstatněná i pro futuro.

K bodu 59 – nadpis nad § 29

Legislativně technická změna. Zrušen nadpis uvozující ustanovení o rozkladu, která již byla v minulosti zrušena.

K bodu 60 – § 29

Zpřesňuje se provedení tzv. kvalifikační směrnice 2011/95/EU do národního práva. Do zákona se explicitně stanovují hlediska, která musí být zejména posouzena v konkrétním případě, kdy je posuzována žádost o udělení mezinárodní ochrany. Kvalifikační směrnice tato hlediska demonstrativně vyjmenovává u všech relevantních důvodů pronásledování podle této směrnice. Nutno zdůraznit, že se jedná o demonstrativní výčty a nelze vyloučit, že v konkrétním případě bude status azylanta přiznán i osobě, u které bude zjištěno, že jí hrozí riziko pronásledování i z jiných důvodů, které jsou vyjmenovány v tomto novém ustanovení a která vlastně rozvádějí „základní důvody pronásledování“ dané již Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Nutno dodat, že pojem sexuální orientace musí být pro účely řízení o mezinárodní ochraně vykládán v takovém smyslu, aby v sobě zahrnoval pouze taková jednání, která nejsou postižitelná trestním právem České republiky.

K bodu 61 – § 31

Díky změně § 32 odst. 1 (vizte níže) bude znát zákon o azylu několik rozdílných lhůt pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva vnitra. Z důvodu zvýšení právní jistoty účastníků řízení ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí poučí účastníka o možnosti podání žaloby a lhůtě k podání žaloby. Tato nově zaváděná povinnost již odpovídá současné praxi ministerstva vnitra.

Inspirací byla úprava poučování o možnosti podat opravný prostředek uvedená ve správním řádu. Obdobně jako v § 83 odst. 2 správního řádu je pamatováno na situace, kdy ministerstvo vnitra toto poučení v rozhodnutí neuvede, nebo kdy účastníka poučí nesprávně. V takovém případě bude mít účastník na podání žaloby lhůtu 2 měsíců, která odpovídá obecné úpravě podle soudního řádu správního – vizte § 32 odst. 1 písm. c).

K bodu 62 - § 32 odst. 1

Jako reakce na konzultace s odbornou veřejností se navrhuje prodloužení lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutím ve věci udělení, či neudělení mezinárodní ochrany na 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí ministerstva vnitra.

Lhůta 15 dnů zůstává v těch situacích, kdy jde buď o žalobu proti rozhodnutí ve zrychleném řízení (zpravidla méně obtížný případ), nebo žalobu proti procesnímu rozhodnutí (např. zastavení řízení, protože žadatel uprchl), anebo zkrácení lhůty vyžaduje osobní situace žadatele (je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců nebo souběžně probíhá řízení o extradici). Z důvodu přehlednosti jsou situace, kdy je nutné podat žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany do 15 dnů, vymezeny v písmenu a) taxativně.

Jak již bylo uvedeno v odůvodnění § 31, bude v případě chybějícího nebo chybného poučení o možnosti podat žalobu účastník řízení oprávněn podat žalobu ve lhůtě 2 měsíců, která odpovídá obecné lhůtě podle soudního řádu správního.

K bodu 63 (část) - § 32 odst. 2 věta druhá

Upravuje se pravidlo pro podání žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby, pokud jej neměla ze zákona. Nově bude možno požádat o přiznání odkladného účinku žaloby ve lhůtě pro její podání.

K bodu 64 - § 32 odst. 3 (část)

Není únosné, aby se někteří žalobci (žadatelé o udělení mezinárodní ochrany) stěhovali do místa, kde by, dle jejich názoru, bylo vhodnější podat žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany, proto se rozhodný okamžik pro určení místní příslušnosti soudu mění na den vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.

K bodům 64 (část) a 150 - § 32 odst. 3 (část) a § 73 odst. 6

Vzhledem k tomu, že v posledních letech dramaticky roste počet žádostí o udělení mezinárodní ochrany a rovněž dramaticky vzrostl počet zastavených řízení z důvodu útěku po propuštění z letiště (viz také obecná část této důvodové zprávy), je třeba nastavit efektivnější pravidla pro azylové řízení u osob, které žádost podaly na letišti a pobývají v přijímacím středisku na letišti. Snahou je maximálně zrychlit azylové řízení a zjednodušit soudní přezkum zejména s cílem zvýšit počet návratů po ukončení azylového řízení přímo z přijímacího střediska na letišti. Zákon se tak vrací k modelu, který platil před rokem 2010, kdy pro žádosti podané na letišti byl místně příslušný Krajský soud v Praze. Dalším důvodem pro navrhovanou změnu místní příslušnosti je snaha odbřemenit Městský soud v Praze. Rovněž za účelem zrychlení a z důvodu koncentrace na jeden soud se odstraňuje možnost podat v těchto případech kasační stížnost, resp. v případech, kdy bude cizinec v době běhu lhůty pro podání kasační stížnosti stále umístěn v přijímacím středisku tranzitního prostoru na základě rozhodnutí o nepovolení vstupu na území.

K bodům 65 a 66 - § 32 odst. 3 a 4 a § 33 písm. a), b), c) a e)

Legislativně technická změna spočívající ve vypuštění nadbytečných slov žalobce v závorkách.

K bodu 67 - § 32 odst. 5

Z aplikační praxe vyplynula nutnost zpřesnit ustanovení týkající se pravidel pro podání kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany. Nově je tedy explicitněji stanoveno, že automatický odkladný účinek má ta kasační stížnost, která je podána proti rozhodnutí soudu o žalobě, která měla také automatický odkladný účinek ze zákona, tedy podle odstavce 2.

Dále se upravuje pravidlo o odkladném účinku v případě, že je žadatel o mezinárodní ochranu v době podání kasační stížnosti v zařízení pro zajištění cizinců. V takovém případě již došlo k soudnímu přezkumu krajským soudem a není důvodné, aby realizaci návratu oddalovalo čekání na rozhodnutí kasačního soudu. Byť kasační stížnost nebude mít nově automatický odkladný účinek, bude samozřejmě možné požádat v konkrétním případě o přiznání odkladného účinku. Do doby rozhodnutí o odkladném účinku není možné realizovat vyhoštění konkrétního cizince.

Dále je nutné upravit pravidlo, jako je u podání žaloby i pro kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, pokud jej nemá automaticky ze zákona, je možné podat pouze ve lhůtě pro podání kasační stížností.

K bodu 68 až 71 - § 32 odst. 6 až 8

Nově bude možné podat kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i v situacích, kdy osoba nemá povolen vstup na území. Na druhou stranu se zavádí lhůty pro rozhodnutí obou soudních stupňů. Lhůta pro rozhodnutí správního orgánu je v zákoně o azylu již stanovena, a to v souladu s unijní procedurální směrnicí. Lhůty pro rozhodování jsou nastaveny tak, aby lhůta pro nepovolení vstupu na území mohla být efektivně využita a v situaci neudělení mezinárodní ochrany by byla možná efektivní realizace návratu do země původu.

K bodu 73 (část) - § 32 odst. 9 (ex nunc)

Pro přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany je nutné dle práva Evropské unie zavést tzv. přezkum ex nunc. Jedná se o transpozici čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice). Kapitola V směrnice č. 2013/32/EU, v níž je zařazen čl. 46 s nadpisem právo na účinný opravný prostředek, upravuje řízení o opravném prostředku. Podle odstavce 3 tohoto článku, členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně. Soudní dvůr EU se této problematice věnoval např. ve věci C-556/17 Torubarov. V tomto rozsudku soud dovodil, že pokud orgán prvostupňový, neudělí mezinárodní ochranu, byť soud je toho názoru, že ochrana má být udělena a orgán prvního stupně takové neudělení řádně neodůvodní, pak má soud, který rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany přezkoumává oprávnění rozhodnutí změnit, mezinárodní ochranu udělit, a to i v situacích, kdy národní právní úprava takovou možnost neupravuje. Jinými slovy, jde o zamezení tzv. procesního ping – pongu.

Krajské soudy tak budou zohledňovat i nové skutečnosti oproti stavu v době rozhodování správního orgánu, které jsou ohraničeny jednak momentem časovým – musí jít tedy i takové nové skutečnosti, které jsou skutečně nové – nastaly tedy až po vydání rozhodnutí prvostupňovým orgánem a správní orgán je tedy nemohl zohlednit a dále momentem kvalitativním – musí jít o takové nové skutečnosti, které jsou důležité a vztahují se k důvodům pronásledování nebo hrozby vážné újmy. V situaci, kdy je třeba posoudit již v minulosti tvrzené skutečnosti je předpokládáno doplnění dokazování podle soudního řádu správního.

Jedná se o odchylku od obecného pravidla v soudním řádu správním (§ 75 odst. 1).

V této souvislosti je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS III. ÚS 3997/19 ze dne 19. května 2020, kde se Ústavní soud zabýval novotami v řízení před Nejvyšším správním soudem. Právní věta uvádí: „Z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s povahou práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá požadavek na prolomení důsledků koncentračního mechanismu zakotveného v § 109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (bránícího tomu, aby do řízení o kasační stížnosti byly vnášeny tzv. skutkové novoty), vznese-li účastník v řízení o kasační stížnosti určitou a závažnými okolnostmi podloženou námitku porušení práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, přičemž skutečnosti, na nichž zakládá danou námitku, nemohl uplatnit dříve než v kasační stížnosti, ochrana před namítaným porušením daného základního práva nemůže být účinně poskytnuta v jiném řízení a námitkou se účastník brání proti důsledku, který by nebylo možno jednoduše odstranit poté, co by k němu došlo.“

Konstruovat však explicitně průlom do ex tunc přezkumu nepovažuje Ministerstvo spravedlnosti za nutné, a to z několika důvodů. Zaprvé, Ústavní soud již připustil, že za určitých výjimečných podmínek se nemusí Nejvyšší správní soud řídit § 109 odst. 5 soudního řádu správního. Zadruhé, k naplnění požadavků unijní úpravy postačí přijetí ex nunc přezkumu pouze v řízení před soudem prvního stupně. Zatřetí, řízení před Nejvyšším správním soudem není na ex nunc přezkum uzpůsobeno (ex nunc přezkum vyžaduje například extenzivní požadavky na dokazování, provádějí jednání apod.). Začtvrté, plošné připuštění ex nunc přezkumu by mohlo vést ke zneužívání ze strany stěžovatelů i tam, kde to není pro výjimečnost tohoto institutu nutné. V případech extrémní nespravedlnosti srovnatelné se situací, kterou řešil Ústavní soud, postačí ústavně-konformní výklad zákonné úpravy ze strany Nejvyššího správního soudu, zde zejména § 109 odst. 5 soudního řádu správního (aplikuje se norma vyšší právní síly, tj. Listina základních práv a svobod či mezinárodní smlouva).

K bodu 74 a 76 - § 33a odst. 1 a 4

Navrhuje se formulační úprava textu, a sice nahradit text „technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku“ za text „videokonferenčního zařízení“. Termín „videokonferenční zařízení“ se v textu zákona zavádí jako legislativní zkratka nyní v novém ustanovení § 23d. Jde tedy pouze o legislativně-technickou úpravu.

Změnou odstavce 4 pak dochází k vypuštění věty, jejíž text je zavádějící. Rozhodování o námitce týkající se „nekvalitního“ přenosu při využívání videokonferenčních zařízení by nemělo být formálním rozhodováním. Jde spíše o konstatování faktického stavu, které vede k ukončení provádění úkonu touto formou, nikoli o rozhodování o (procesních) právech účastníků.

K bodu 75 - § 33a odst. 2

Navrhuje se rozšíření okruhu osob oprávněných provést ověření totožnosti. Aktuální personální struktura Vězeňské služby ČR (VS ČR) je taková, že všichni vychovatelé a odborní zaměstnanci VS ČR jsou v pracovním poměru zaměstnance, nikoliv ve služebním poměru příslušníka VS ČR. Ověření totožnosti by pak nemohl provést přítomný zaměstnanec – např. vychovatel, ale toto ověření by musel provést pouze příslušník VS ČR. Přitom v případě Policie ČR se počítá s tím, že ověření může provést jak příslušník, tak zaměstnanec policie. Omezení pouze na příslušníky VS ČR tedy nedává smysl.

K bodu 77 - § 37 odst. 1

Jde o reakci na výtku Evropské komise v řízení EU Pilot č. (2021) 9880, podle které nebyl do vnitrostátního práva správně proveden čl. 29 odst. 1 písm. b) procedurální směrnice, jelikož v případech, kdy se žadatel nachází mimo území České republiky, je pro přístup k informacím o žádosti ze strany UNHCR vyžadován souhlas žadatele. Přitom § 37 AZ výslovně uvádí, že v takové situaci není souhlas potřeba. Tato úprava je proto v rozporu se směrnicí. Navržená změna tento rozpor odstraní.

K bodům 78 až 80, 174 až 176 - § 41 a § 87 odst. 8 a 9 (po posunu číslování)

Cílem úpravy je změnit praxi odevzdávání cestovních dokladů. Nově nebude žadatel o mezinárodní ochranu povinen odevzdat cestovní doklad, ale pouze jej předložit tak, aby si z něj správní orgán mohl učinit kopii. K odevzdání cestovního dokladu pak dojde až v případě, kdy byla žadateli udělena mezinárodní ochrana. Stále však platí, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany není oprávněn cestovat do jiného členského státu Evropské unie.

K bodu 81 - § 42 odst. 3

Cílem změny navrhované v tomto odstavci je nově stanovit povinnost k podílení se na úhradě nákladů na stravu a ubytování pouze v pobytovém středisku. Nově by se tedy tato povinnost již nevztahovala na osoby v přijímacím středisku. Zatímco přijímací středisko žadatel o mezinárodní ochranu v zásadě nesmí opustit (viz § 46 odst. 1), u pobytového střediska tato povinnost neexistuje. Žadatel o mezinárodní ochranu si tedy může zvolit, zda využije bydlení a související služby v pobytovém středisku, či si zvolí ubytování na své náklady v soukromí. Jeví se tedy jako žádoucí, aby se osoba v pobytovém středisku, kde setrvává dobrovolně (na rozdíl od přijímacího střediska), podílela na úhradě nákladů na stravu a ubytování. Povinnost podílet se na úhradě nákladů za pobyt v přijímacím středisku se tedy zrušuje, a to právě vzhledem k povinnosti v něm setrvat do doby než jsou ukončeny vstupní přijímací procedury podle § 46 odst. 1. Povinnost podílet se na úhradě nákladů spojených s pobytem v přijímacím středisku se rovněž nebude vztahovat na cizince, který bude v přijímacím středisku zajištěn na základě rozhodnutí ministerstva vnitra.

K bodu 82 - § 42 odst. 4

Jde o technické zpřesnění, které zaručí jednoznačnost, pokud jde o nárok žadatele o udělení mezinárodní ochrany na kompenzaci ve formě zvýšeného kapesného v případě, pokud osoba se věnuje činnostem, které jsou kompenzovány právě zvýšeným kapesným.

K bodu 83 - § 42 odst. 6 a § 93 odst. 8

V tomto odstavci se navrhuje pouze legislativně technická změna, a sice nahrazení odkazu v poslední větě z § 93 odst. 3 písm. i) na odkaz § 93 odst. 3 písm. j). Přestupku dle § 93 odst. 3 písm. j) se žadatel o mezinárodní ochranu dopustí, pokud nesplní některou z povinností dle § 48. Snížení finančního příspěvku dle § 42 odst. 6 tedy není možné, pokud již byla uložena pokuta za totožné jednání vykazující znaky přestupku dle § 93 odst. 3 písm. j), tj. pokud osoba porušila některou z povinností dle § 48.

K bodu 84 - § 42 odst. 7

Česká republika je v souladu s mezinárodním a unijním právem, které je promítnuto v odstavcích 1a 2, povinna žadateli o udělení mezinárodní ochrany poskytnout mimo jiné i služby psychologické, sociální a jiné, a to vždy v souladu s individuálními potřebami každého jednotlivého žadatele o mezinárodní ochranu. Ve specifických případech (např. žadatel je těžce zdravotně postižen) není provozovatel azylového zařízení s ohledem na charakter azylových zařízení schopen zajistit poskytování služeb v tomto zařízení. Už dnes je tedy možné některé specifické služby poskytnout mimo azylová zařízení (typicky v zařízeních sociálních služeb). Vzhledem k tomu, že zařízení, která by popsané specifické služby mohla poskytnout, musí mít jistotu, pokud jde o příslušné kapacity a nelze od nich spravedlivě požadovat, aby byly schopny umístit žadatele, který příslušné služby potřebuje, ihned, resp. v rámci několika dní, navrhuje se, aby provozovatel měl možnost uzavřít s příslušným poskytovatelem služeb takovou smlouvu, která by jej opravňovala mít rezervováno několik málo míst, která budou připravena pro přijetí žadatele s potřebami, které nelze uspokojit v azylovém zařízení. Návrh nepřinese žádné nové náklady ze státního rozpočtu, případné navýšení nákladů v tomto ohledu, by kryl provozovatel (Správa uprchlických zařízení) ze svého rozpočtu.

K bodu 85 - § 42 odst. 8

Upravení možnosti zajistit ubytování mimo azylové zařízení žadatelům o mezinárodní ochranu dovolí ministerstvu rychle a účinně reagovat na situace, kdy budou naplněny kapacity azylových zařízení. Ubytovat žadatele mimo azylové zařízení bude možné i v případě, jsou-li proto nezbytné důvody související s okolnostmi pobytu žadatele v dosavadním azylovém zařízení; těmito důvody budou zejména porušování vnitřního řádu (agresivita, alkohol apod.).

K bodu 86 - § 42a odst. 3

Ze zkušeností provozovatele azylových zařízení v České republice jednoznačně vyplynula potřeba upravit a rozšířit systém, který nabízí žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, kteří jsou ubytováni v přijímacím nebo pobytovém středisku, možnosti efektivně naložit s volným časem, kteří žadatelé ubytovaní v azylových zařízeních mají, a to i vzhledem k tomu, že není možné v prvních šesti měsících po poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky pracovat.

Navrhuje se tedy rozšířit možnost vykonávat činnosti, které slouží zejména k zajištění lepšího soužití jak v rámci azylového zařízení, tak v rámci soužití azylového zařízení s okolím, zejména s obcí, kde se azylové zařízení nachází.

Navrhuje se tedy rozšířit celkovou měsíční dotaci z dnešních 12 hodin na celkových 30 hodin měsíčně, kdy by žadatel o udělení mezinárodní ochrany mohl na základě zadání vedoucího azylového zařízení takové činnosti vykonávat. V těchto situacích by byl vedoucí azylového zařízení oprávněn žadateli o udělení mezinárodní ochrany poskytnout zvýšené kapesné, a to ve výši, kterou by stanovila vyhláška č. 376/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tomto ohledu se rovněž navrhuje upravit příslušné zákonné zmocňovací ustanovení v odstavci 4 (viz dále).

Pro nedostatek flexibility a problémy s vypočítáváním částky zvýšeného kapesného se zrušuje věta poslední v tomto odstavci, která udává maximální částku pro zvýšené kapesné. Nově bude vyhláška obsahovat přesnou částku zvýšeného kapesného za jednu hodinu. Není přitom relevantní, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany dostává kapesné v základní výši.

Možnost získat zvýšené kapesné je otevřena pro všechny žadatele o mezinárodní ochranu ubytované v azylových zařízeních, což se jednoznačně stanovuje i tím, že se upravuje zákonný text, který předpokládá možnost výplaty zvýšeného kapesného i pro osoby, které mají nárok na finanční příspěvek, a nikoliv na kapesné. Částka základního kapesného je vyplácena buď přímo dle denní sazby dané vyhláškou č. 376/2005 Sb., anebo je kapesné součástí finančního příspěvku, který je vyplácen za předpokladu, že se v azylových zařízeních neposkytuje strava (viz § 42 odst. 4 zákona o azylu). Předpokládá se, že zvýšené náklady na poskytování zvýšeného kapesného budou pokryty z větší části z finančních prostředků, které budou ušetřeny zrušením finančního příspěvku podle § 43 (viz dále).

Dále je nutné stanovit, že obdržené zvýšené kapesné se nezapočítává do finančních prostředků podle § 42 odst. 3, a to z důvodu zavedení větší motivovanosti podobné aktivity v azylových zařízeních vykonávat.

K bodu 87 - § 42a odst. 4

Upravuje se zmocňovací ustanovení pro vydání vyhlášky, která bude nově obsahovat fixní částky kapesného za kalendářní den a zvýšeného kapesného za jednu hodinu. Rovněž se zrušuje odlišení vyplácené denní částky kapesného pro dospělého a nezletilé dítě. Odstraňuje se tak zvýšená administrativní zátěž.

K bodu 88 - § 43

Navrhuje se zrušení možnosti žádat o finanční příspěvek u žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří jsou hlášeni k pobytu mimo azylové zařízení (na tzv. „privátě“). Dle dostupných informací je vyplácení těchto příspěvků spojeno s vysokou administrativní zátěží správního orgánu, a to bez adekvátní přidané hodnoty. Podle dostupných informací byl tento příspěvek v roce 2018 vyplacen zhruba 86 osobám.

Je třeba zdůraznit, že zrušením tohoto příspěvku nebudou nijak sníženy standardy, které je Česká republika povinna žadatelům o udělení mezinárodní ochrany poskytnout.

Pokud žadatel o mezinárodní ochranu nemá dostatečné finanční prostředky, aby si hradil náklady spojené s pobytem na území České republiky sám, tak je oprávněn čerpat všechny výhody spojené s ubytováním v azylovém zařízení.

Odstavec 1 stanoví pravidlo, že žadatel o udělení mezinárodní ochranu je povinen hradit si náklady spojené s pobytem na území z vlastních prostředků. Jak je již uvedeno výše, není nijak dotčena možnost ubytování v azylovém zařízení a s tím spojené standardy.

Odstavec 2 pak konstruuje domněnku, kdy se rozvádí dvě odlišné situace, kdy žadatel má dostatečné finanční prostředky. Jde o situaci, kdy žadatel není hlášen v azylovém zařízení k pobytu vůbec a též situaci, kdy žadatel opustil azylové zařízení na dobu delší než 24 hodin na tzv. propustku. Ve všech těchto situacích jsou osoby stále žadateli o udělení mezinárodní ochrany, a tedy mají nárok na konkrétní přijímací podmínky souladné s přijímací směrnicí. Nicméně i tato směrnice předpokládá, že členské státy jsou oprávněny poskytovat přijímací podmínky v různých formách (peníze, konkrétní služby nebo například poukázky).

K bodu 89 - § 45 odst. 1 a 2

Zrušuje se povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který je umístěn na mezinárodním letišti odevzdat mobilní telefon, nebo jiné elektronické komunikační zařízení.

K bodu 90 - § 45 odst. 3

V současnosti může provést prohlídku Policie ČR pouze na žádost Ministerstva vnitra. Dochází tak k časovému prodlení, než je ze strany Ministerstva vnitra doručena příslušná žádost. Policie ČR se tak potýká se situacemi, kdy cizinec může mezi tím svůj doklad či věc rozhodnou pro řízení o mezinárodní ochraně předat druhému cizinci, který ho doprovází. Praxe také řeší případy, kdy cizinec doklad poškodil nebo zničil. Proto se zavádí možnost, aby Policie mohla provést prohlídku i na základě vlastního důvodného podezření a nebyla limitována žádostí Ministerstva vnitra.

K bodu 91 - § 46 odst. 1

V odstavci prvním se zužují situace, do jejichž ukončení nesmí žadatel o udělení mezinárodní ochrany opustit přijímací středisko. Nově tedy žadatel o udělení mezinárodní ochrany nesmí opustit přijímací středisko do ukončení lékařského vyšetření a/nebo do ukončení karantény nebo jiného opatření, která jsou nutná k ochraně veřejného zdraví. Jedná se o opatření souladné s ochranou veřejného zdraví ve smyslu zákona o ochraně veřejného zdraví (č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Identifikační úkony a vydání průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany bude provedeno během určené doby pro provedení lékařského vyšetření. Je zřejmé, že úkony uvedené v ustanovení v odstavci 1 je nutné provést bez zbytečného odkladu. Ostatně tuto povinnost upravuje rovněž ustanovení § 46 odst. 3 zákona o azylu.

K bodům 92 a 93 - § 46a odst. 4, 5 a 8 a § 73 odst. 3, 4 a 7

Prodlužuje se lhůta pro rozhodnutí o zajištění a nepovolení vstupu na území a předání žaloby (je-li podána prostřednictvím ministerstva vnitra), vyjádření k žalobě a předání správního spisu v případě žaloby proti rozhodnutí ministerstva o zajištění, prodloužení trvání doby zajištění a typově stejných žalob proti rozhodnutí o nepovolení vstupu na území. Obzvlášť v případech, kdy je řízení o mezinárodní ochraně zahájeno nebo žaloba podána například v pátek nebo pracovní den před dny pracovního klidu, je velmi náročné lhůtu 5 dnů dodržet. Po této změně volá praxe již řadu let. Změna je reflektována též v zákoně o pobytu cizinců.

Dále dochází k prodloužení maximální doby zajištění ze 120 na 180 dní, a to v reakci na časté případy zneužívání azylového řízení ze zařízení pro zajištění cizinců díky – i přes zalhůtování

– nevyhovující délce celkového azylového řízení a následnému propuštění cizince na území. Jinou variantou by bylo razantní zkrácení lhůt pro všechny instance, což v současném systémovém nastavení není zatím možné. Cílem navrhované změny je dále zajištění řádného posouzení žádosti a v případě neudělení mezinárodní ochrany také efektivní návrat daného cizince. Bez prodloužení lhůty by docházelo ke zmaření cíle zajištění, výjezd z území České republiky, což by mohlo podkopávat návratovou politiku ČR.

K bodům 94 a 150 (část) - § 46a odst. 7 a § 73 odst. 6 (část)

Zkracuje se lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění ze 30 na 15 dnů a to kvůli nutnosti zpřístupnit velmi rychle osobě omezené na osobní svobodě přístup k přezkumu rozhodnutí o zajištění, resp. nepovolení vstupu na území

K bodům 95 a 151 - § 46a odst. 10 a § 73 odst. 9

Podobně jako v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky Navrhuje se oproti stávající úpravě flexibilnější řešení, kdy bude žadatel o mezinárodní ochranu oprávněn kdykoliv (tedy v souladu s požadavky mezinárodně právních závazků, kterými je Česká republika vázána) požádat o propuštění, resp. o povolení vstupu na území. Rovněž je reagováno na nález Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 12/19 ze dne 19. července 2022, kde Ústavní soud reagoval na návrh na zrušení tohoto ustanovení. Ústavní soud sice neshledal důvody pro zrušení této části zákona o pobytu cizinců, nicméně nad rámec uvedl, že si dokáže představit v tomto ohledu právní úpravu vstřícnější. Nově tedy bude možné podat žádost o propuštění ze zařízení vždy nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí správního orgánu nebo soudu. Bude tak zajištěna potřebná periodicita přezkumu rozhodnutí o zajištění.

Správnímu orgánu zůstává povinnost zkoumat důvody pro trvání zajištění z vlastní iniciativy. Rovněž není nijak dotčena ani úprava přezkumu rozhodnutí o zajištění, resp. o nepovolení vstupu na území ze strany správních soudů.

K bodu 96 (část) - § 46a odst. 15

V hraničních situacích, kdy není jasné, zda cizinec podal žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, je vhodné presumovat, že osoba je stále v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Bylo by tomu tak do doby, než bude zjištěno, zda osoba skutečně žalobu podala nebo ne. Tato doba je nicméně pevně omezena, poté již musí být zvolen právní režim odpovídající právnímu postavení dané osoby.

K bodu 96 (část) - § 46a odst. 16

Nový odstavec 15 míří na situace, kdy je žadatel o udělení mezinárodní ochrany zajištěn ministerstvem vnitra z důvodu vážného nebezpečí útěku a za účelem jeho předání podle dublinského nařízení do jiného členského státu. V hraničních situacích, kdy není jasné, zda cizinec podal žalobu proti rozhodnutí o přemístění do příslušného členského státu, by nově nedocházelo k přezajištění pouze z důvodu změny právního postavení cizince (z žadatele o mezinárodní ochranu, který je v působnosti zákona o azylu, do postavení cizince, který je v postavení cizince dle zákona o pobytu cizinců). Osoba by tak i nadále byla považována za žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a to pouze po dobu, kterou pro provedení transferu stanovuje přímo (bez možnosti transpozice) dublinské nařízení v čl. 28 – tato lhůta činí 6 týdnů od okamžiku, kdy je osoba „právně volná pro uskutečnění transferu“. Nijak tím nejsou dotčeny záruky plynoucí pro cizince jak z národního práva, tak z unijního práva, resp. mezinárodního práva, jde pouze o změnu orgánu kompetentního k vydání rozhodnutí o zajištění, resp. o prodloužení doby trvání zajištění.

K čl. I bodům 97, 99 a 119 a k čl. III bodu 127 - § 52 písm. f), § 53b písm. e) a § 59 odst. 3 písm. h) a § 113 odst. 7 zákona o pobytu cizinců na území České republiky

Vzhledem k tomu, že povolení k trvalému pobytu podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany nezaniká, je nutno uložit osobám požívajícím mezinárodní ochrany povinnost odevzdat jak průkaz o povolení k trvalému pobytu, tak dosavadní cestovní doklad. Tyto osoby se budou nacházet ve stejném postavení jako osoby, které před udělením mezinárodní ochrany trvalý pobyt neměly, tzn., bude jim vydán průkaz o povolení k pobytu osoby požívající mezinárodní ochrany s tím, že se konstituuje nové ustanovení, které upraví povinnost uvádět v průkazu o povolení k pobytu i tu skutečnost, že je osoba požívající mezinárodní ochrany zároveň osobou, která má platné povolení k trvalému pobytu podle zákona o pobytu cizinců.

K bodu 98 - § 53a odst. 4

Zrušuje se povinnost požádat o prodloužení doplňkové ochrany nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na níž je doplňková ochrana udělena. Z analýzy praxe vyplynulo, že toto rozpětí, kdy lze o prodloužení doplňkové ochrany požádat, nemá žádnou přidanou hodnotu, protože toto řízení je zřídkakdy během těchto 30 dní dokončeno. Pokud je žádost o prodloužení doplňkové ochrany podána v době, kdy je doplňková ochrana stále platná a ministerstvo vnitra rozhodne o jejím prodloužení, tak doba, o kterou se doplňková ochrana prodlouží, bude bezprostředně navazovat na dobu, po kterou byla doplňková ochrana udělena v původním řízení. Pokud by byla žádost o prodloužení doplňkové ochrany podána v době, kdy původně udělená doplňková ochrana zanikla z důvodu uplynutí doby, takové řízení o žádosti by bylo zastaveno v souladu s ustanovením § 66 správního řádu.

Dále se specifikuje, že není nutné provádět pohovor, bude-li vydáno kladné rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany. Přejímá se pravidlo z § 23 odst. 2, tedy že pohovor se neprovádí, není-li jeho provedení nezbytné ke zjištění skutečného stavu věci.

Rovněž se navrhuje explicitně stanovit, že i řízení o prodloužení doplňkové ochrany, které je řízením ve věci mezinárodní ochrany, lze zastavit z důvodů dle § 25. Nicméně řízení o prodloužení doplňkové ochrany není stejné ve všech ohledech jako řízení ve věci mezinárodní ochrany, proto v rámci příprav nového zákona o pobytu cizinců bude ve změnovém zákoně zvážena a případně navržena nová specifická úprava zastavení řízení o prodloužení doplňkové ochrany. Cílem popsaných změn je konkretizovat a propojit řízení o prodloužení doplňkové ochrany s instituty známými z řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

K bodu 101 - § 53f odst. 2

Legislativně technický důsledek změny § 59 odst. 3.

K bodu 102 – nadpis dílu 5 v hlavě VII

Po provedení změn v § 54 by nadpis již neodpovídal příslušné úpravě. Geografický rozsah povinnosti vycestovat se netýká pouze území České republiky, pro které zákon používá legislativní zkratku „území“.

K bodům 103 a 104 - § 54

Legislativně technický důsledek změny v § 124b zákona o pobytu cizinců, kde změna reaguje na výsledky schengenských evaluací a zjištěné nepřesnosti ve stanovení geografického rozsahu povinnosti cizince vycestovat.

K bodům 105 až 111 - § 54a

Navrhované změny v ustanovení, které upravuje podmínky, za kterých ministerstvo vnitra je oprávněno nést náklady spojené s dobrovolným návratem cizince, který spadá do působnosti zákona o azylu, směřují k větší flexibilitě pro ministerstvo i samotné cizince, aby byl zajištěn dostatečný zákonný podklad pro asistenci s dobrovolným návratem do země původu nebo do jiného třetího státu u co nejširšího spektra cizinců, kteří o dobrovolný návrat projeví zájem.

K bodu 112 - § 57 odst. 1

Důvodem změny je fakt, že v případě omezení osobní svobody žadatele (zajištění) taková osoba průkaz žadatele o mezinárodní ochranu nepotřebuje. Je tedy vhodné zákon upravit tak, aby tento průkaz byl poskytnut až před odchodem ze zařízení pro zajištění cizinců. Tato úprava je umožněna i čl. 6 odst. 2 tzv. přijímací směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, přepracované znění).

K bodu 113 - § 57 odst. 2

Navrhuje se rozšíření situací, kdy se nevydává průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany ihned po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jde tedy o rozšíření případů, kdy údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly poskytnuty před příchodem do azylového zařízení a kdy ministerstvo vydává průkaz žadatele o mezinárodní ochranu do 3 dnů od příchodu do azylového zařízení. Vzhledem k tomu, že poskytování výše zmíněných údajů v praxi často probíhá právě během hospitalizace u poskytovatele lůžkové péče a pohyb osoby je omezen z objektivních příčin, je vhodné tuto stávající praxi upravit i v textu zákona. Nicméně do doby příchodu do přijímacího střediska, bude vydáváno potvrzení o podané žádosti jako „jiný doklad“ dle přijímací směrnice.

K bodu 114 - § 58

Navrhuje se přesunout text v odstavci 2 do odstavce 1 jako nová písmena e), f), g). Odstavec 3 se navrhuje vypustit zcela. Důvodem této navrhované změny je uvedení textu zákona do souladu se stávající praxí, jakož i zpřehlednění a větší systematičnost zákona. Nově tedy průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, při splnění podmínek stanovených v písm. e), f), g), pozbyde platnosti ex lege. Nebude tedy nutné rozhodnutí orgánu příslušného k jeho vydání, tj. rozhodnutí ve smyslu § 8 písm. e). Tím se také stává odstavec 3 nadbytečným. Dále se nově doplňuje výjimka v písmenu d), kdy průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany nepozbyde platnosti, pokud v něm byl učiněn záznam podle § 65 odst. 2.

K bodu 115 – k § 59 odst. 2

Zpřesňuje se ustanovení týkající se sejmutí otisků prstů pro účely povolení k pobytu osoby požívající mezinárodní ochrany.

K bodu 116 – poznámka pod čarou č. 15

Legislativně technická reakce na skutečnost, že nařízení Rady (ES) č. 1030/2002 ze dne 13. června 2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, bylo opakovaně novelizováno.

K bodům 117 až 119 - § 59 odst. 3

V odstavci 3 se navrhuje zrušit písmeno a), které uvádí, že průkaz o povolení k pobytu obsahuje i údaj o formě udělené mezinárodní ochrany (azyl nebo doplňková ochrana). Písmeno a) je nadbytečné a duplicitní k úpravě v nařízení EU, které rovněž stanoví povinnost v průkazu o povolení k pobytu uvádět také formu udělené mezinárodní ochrany.

Dále se (v souladu se změnami v zákoně o pobytu cizinců) vypouští povinnost uvádět adresu místa hlášeného pobytu na území do průkazu o povolení k pobytu u osob s udělenou doplňkovou ochranou. Vzhledem k tomu, že každou změnu v průkazu o povolení k pobytu je nutné provádět vydáním nového průkazu a zaplacením správního poplatku a praxe ukazuje, že střídání bydliště je poměrně častým jevem, tento údaj se v průkazu nadále nebude vyskytovat. Toto ustanovení však nemá žádný vliv na povinnosti osob s udělenou mezinárodní ochranou, a tedy i osob s udělenou doplňkovou ochranou, hlásit změny místa hlášeného pobytu. Tato změna se bude nově vztahovat na osoby s doplňkovou ochranou, jejichž doba povolení k pobytu na území České republiky je časově omezena a v případě prodloužení pobytu je nutné vydat doklad opravňující k pobytu nový. U osoby s uděleným azylem bude stále nutné do průkazu o povolení k pobytu zapsat místo hlášeného pobytu na území České republiky.

K bodům 121 až 124 a 128 - § 61 (část), § 61a a § 64a

Upravuje se systematická nelogičnost v zákonné úpravě vydávání cestovních dokladů, které jsou určeny osobám s uděleným azylem a s udělenou doplňkovou ochranou. Navrhuje se, aby úprava cestovního dokladu pro osoby s udělenou doplňkovou ochranou byla přesunuta ze zákona o pobytu cizinců na území České republiky do zákona o azylu. Obsahově se v úpravě nic nemění, pouze dochází k více systematickému začlenění dokladu pro osoby s doplňkovou ochranou, kterým zůstává cizinecký pas.

K bodu 125 - § 61b

Zrušuje se ustanovení, které územně omezovalo vydaný cestovní doklad osobě, které byl v České republice udělen azyl. Zrušení tohoto ustanovení však nijak nerelativizuje nemožnost cestování do země původu, tedy země, před kterou je Českou republikou poskytována ochrana. O nemožnosti cestovat do země původu jsou azylanti a osoby s doplňkovou ochranou poučováni v souvislosti s předáním pozitivního rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že doplňková ochrana je udělována na dobu určitou, je vhodné, aby cestovní doklad (cizinecký pas) osoby, který požívá doplňkové ochrany na území České republiky, mohl být v případě potřeby prodlužován. Navrhuje se tedy, aby bylo možné platnost již vydaného cizineckého pasu prodloužit záznamem do tohoto cestovního dokladu, a to i opakovaně. Základním předpokladem pro takové prodloužení pak bude trvání postavení osoby požívající doplňkové ochrany podle § 2 odst. 3 zákona o azylu.

K bodu 126 - § 63 odst. 2

Ustanovení upravující povinnost k žádosti o vydání cestovního dokladu přiložit jednu fotografii se navrhuje zrušit, protože taková úprava je nadbytečná a to vzhledem k biometrické povaze vydávaného cestovního dokladu. Žadatel o cestovní doklad je fotografován v rámci procesu vydávání dokladu.

K bodu 127 - § 64

Ustanovení týkající se neplatnosti cestovního dokladu se sjednocují s ustanoveními, které upravují neplatnost, resp. pozbytí platnosti, jak průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, tak průkazu o povolení k pobytu.

K bodu 129 - § 65 odst. 2

Úprava má za cíl zmírnit zatížení držitelů mezinárodní ochrany. Vydání cestovního průkazu totiž pro držitele mezinárodní ochrany znamená nutnost znovu se dostavit před správní orgán, zajistit fotografie k cestovnímu průkazu, zaplatit správní poplatek a následně cestovní průkaz totožnosti převzít. Přitom vzápětí (zpravidla ve velmi brzké době) dochází k převzetí průkazu o povolení k pobytu. Do doby převzetí průkazu o povolení k pobytu se proto navrhuje, aby správní orgán učinil pouze záznam do stávajícího průkazu žadatele o mezinárodní ochranu, kterým by se žadatel i nadále prokazoval.

K bodům 130 a 131 - § 65 odst. 5

Doplňují se dvě situace, kdy je možné vydat cestovní průkaz totožnosti podle zákona o azylu. Za prvé půjde o situaci, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany a proti tomuto rozhodnutí není přípustná kasační stížnost podle § 32 odst. 6. Druhou situací, kdy lze nově vydat cestovní průkaz totožnosti, je po nabytí právní moci usnesení o nepřiznání odkladného účinku podané žaloby nebo kasační stížnosti.

K bodu 132 - § 65 odst. 8

Hlavní změnou v tomto odstavci je vypuštění pojmu „žadatel o udělení mezinárodní ochrany“, které je nevhodné vzhledem k celkové koncepci tohoto ustanovení a vzhledem k historickému vývoji používání cestovního průkazu totožnosti. Je třeba reagovat na situaci, kdy o cestovní průkaz totožnosti lze žádat v rozličném právním postavení (žadatel, azylant, osoba požívající doplňkové ochrany apod.). Ostatní změny odstavce 8 jsou pouze technického charakteru.

K bodu 133 - § 65a

Navrhuje se zrušit odstavec druhý, který opravňuje zastupitelský úřad, aby do vydávaného cestovního průkazu totožnosti cizinci zapsal i jeho dítě mladší 15 let. Toto ustanovení již neodpovídá praxi ani úpravě u ostatních druhů dokladů. Podle zavedených obecných pravidel je zapotřebí, aby každý (a to včetně nezletilých dětí) disponoval při překračování hranic vlastním dokladem.

K bodu 134 - § 68 odst. 1

Státní integrační program pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou existuje v České republice od počátku devadesátých let. Prošel vývojem stejně jako celé řízení o mezinárodní ochraně a lze konstatovat, že funguje stabilně a bez větších potíží. Nicméně se navrhuje úprava v tomto ustanovení, jejímž cílem je akcentace integračního programu jako prostředku, kterým chce stát přispět k vlastní odpovědnosti osoby, které byl udělen azyl nebo doplňková ochrana za její budoucí plné zapojení do společnosti a to včetně ekonomické soběstačnosti.

V novém textu jsou dále vypíchnuty hlavní okruhy, na které se státní integrační program zaměřuje. Těmito okruhy je kromě uplatnění na trhu práce zejména vlastní bydlení, vzdělávání, zdravotní péče a samozřejmě znalost českého jazyka a samostatná orientace v české společnosti.

K bodu 135 - § 69

Zajištění bydlení je velmi důležitým, nikoliv však jediným prvkem státního integračního programu. Vzhledem k tomu byla asistence při zajištění bydlení přesunuta do ustanovení § 68 odst. 1, který nově komplexně popisuje podstatu státního integračního programu.

Nové znění ustanovení § 69 pak zakládá působnost ministerstva vnitra jako realizátora a gestora státního integračního programu. Ustanovení § 70 (které se tímto zákonem nemění), pak je ustanovením speciálním, kde je založena působnost a odpovědnost ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v části státního integračního programu, který se zaměřuje na oblast výuky českého jazyka.

K bodu 136 - § 71 odst. 1

Doplňuje se vedení evidence vydaných průkazů žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Legislativně se reaguje na současný praktický stav.

K bodům 137 až 139 - § 71 odst. 2

V odstavci druhém písmenu a) se doplněním odkazů na příslušná ustanovení zákona o azylu zpřesňují pojmy jako je žádost o udělení mezinárodní ochrany anebo poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

Doplňuje se nové písmeno b), které stanoví, že se evidují adresy míst hlášeného pobytu.

Dále se doplňuje písmeno g), které stanoví, že se evidují čísla vydaných průkazů a všechny doby platnosti vydaného průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Podle ustanovení § 57 odst. 5 dobu platnosti stanoví ministerstvo a dobu platnosti lze prodlužovat. Evidují se tedy všechna prodloužení průkazu žadatele o mezinárodní ochranu.

K bodu 140 - § 71 odst. 3

Ve změnách v odstavci 3 se reaguje na potřebu generálního poskytovatele integračních služeb vést rovněž údaje o osobách, které vstoupily do státního integračního programu.

K bodu 141 - § 71 odst. 4

Změna odstavce 4 míří na situace, kdy jsou poskytovány služby poživatelům mezinárodní ochrany bez propojení na ubytování v azylovém zařízení. Tyto integrační služby jsou poskytovány i osobám s udělenou mezinárodní ochranou, které jsou ubytovány mimo azylová zařízení. V těchto případech nelze likvidaci evidovaných údajů vázat na ukončení ubytování v azylovém zařízení, ale na ukončení poskytování služeb.

K bodu 142 - § 71 odst. 5

Doplňuje se další účel využití údajů, které ministerstvo vede. Je jím využití pro účely vedení tzv. dublinského řízení podle dublinského nařízení.

K bodům 143 až 146 - § 71 odst. 10 a 16

Uvedenými novelizačními body se reaguje na přesun úpravy cestovních dokladů vydávaných osobám s udělenou doplňkovou ochranou ze zákona o pobytu cizinců do zákona o azylu.

K bodu 147 - § 71 odst. 15

Doplňuje se explicitně údaj, do kdy je nutné vedené údaje zlikvidovat. Přebírá se úprava ze zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

K bodu 148 - § 71a

Ustanovení se zrušuje z důvodu nadbytečnosti.

K bodu 149 - § 72

Nově vkládané ustanovení § 72 je odrazem úpravy již nyní účinné v § 182b zákoně o pobytu cizinců na území České republiky nebo v zákoně č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů. Jde o zakotvení oprávnění policie zveřejňovat na internetu čísla ztracených a odcizených dokladů (vyjma průkazů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany), které byly vydány podle zákona o azylu.

Čísla dokladů jsou osobními údaji podle čl. 4 odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů GDPR. Pro účely tohoto nařízení se rozumí „osobními údaji“ veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby.

Závěr, že čísla dokladů jsou osobními údaji, vyplývá výslovně i z judikatury Soudního dvora

EU – rozsudek Soudního dvora C-13/16 Rigas Satiksme, v jeho bodě 24 je výslovně

konstatováno, že číslo dokladu totožnosti je informací o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě, a tudíž „osobním údajem“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 95/46. Nařízení GDPR pak tuto definici de facto převzalo.

Tento případ dokládá, jak je důležité, aby o oprávnění zveřejňovat, předávat nebo jinak zpracovávat osobní údaje nebylo pochyb. Z důvodu nejasnosti nebo nedostatku lotyšské právní úpravy se totiž policie obávala předat údaje nezletilého škůdce poškozenému (teenager otevřel dveře od taxíku a odřel projíždějící trolejbus, jeho číslo ID zjistila přivolaná policie, ale odmítla jej sdělit dopravnímu podniku); právní zájmy stran jsou zjevné.

Pro úplnost lze uvést, že v oblasti azylové a cizinecké (bývalý první pilíř) aplikuje i Policie ČR nařízení GDPR. Odchylná úprava nakládání s osobními údaji podle směrnice 2016/680 se týká primárně trestního řízení. Oba předpisy EU (GDPR i směrnice 2016/680) užívají shodnou definici pojmu „osobní údaje“.

Samotné zveřejňování osobních údajů Policií ČR pak obecně upravuje § 81 zákona o Policii ČR, který připouští zveřejňování osobních údajů celkem ve 4 případech (4 účely). Zveřejňování čísel ztracených dokladů však mezi tyto účely nespadá. Proto je účelné toto oprávnění doplnit i do zákona o azylu, neboť stejné ustanovení již dnes obsahuje § 182b zákona o pobytu cizinců.

K bodům 152 až 154 - § 77 odst. 3 až 5

Přesunutím části stávajícího odstavce 5 písmena c) do odstavce 3 je zacíleno na větší přehled a větší možnosti ministerstva pro případné odmítnutí změny místa hlášeného pobytu, a to z důvodu, že adresa a vlastní místo pobytu, na kterou chce žadatel přesunout své místo pobytu, neodpovídá obecně přijímanému standardu ubytování.

Změny v odstavci 4 míří na větší interpretační zpřesnění situací, kdy je možné zamítnout žádost o změnu místa hlášeného pobytu. Vždy musí být jasné, že cizinec zůstane dosažitelný pro účely řízení o mezinárodní ochraně, stejně jako pro účely řízení o předání do příslušného státu.

K bodu 155 - § 78 odst. 2

Jde o legislativně – technickou změnu, která odstraňuje duplicitu s odstavcem 4.

K bodům 156 až 159 - § 78b

V odstavci 1 se vylučují další situace, kdy není třeba přiznávat strpění na území (výkon vazby, trestu odnětí svobody, výkon zabezpečovací detence nebo ochranného léčení). V odstavci 2 se řeší interpretační nejasnosti. Cílem změn je, aby bylo ještě více zřejmé, že strpění na území dítěte, které se narodilo na území České republiky, řeší situace, kdy se dítě narodí do situace, kdy alespoň jeden z jeho rodičů – zákonných zástupců je strpěn na území podle zákona o azylu. Cílem tohoto institutu tedy není rozhodovat o strpění na území podle zákona o azylu v jiných případech. Jde o velmi konkrétní situaci. Cíl změny v odstavci 3 je podobný cíli změn v odstavce 2. Opět je nutno vyloučit interpretační nejasnosti a stanovit, že odstavec 3 se uplatní v případech, kdy je nezletilé dítě buď žadatelem o udělení mezinárodní ochrany anebo je strpěno na území.

Změny v odstavci 7 jsou harmonizujícího charakteru. Udělení výjezdního příkazu po ukončení strpění na území bylo přesunuto do ustanovení § 85b zákona o azylu. Rovněž byla prodloužena lhůta pro dostavení se na ministerstvo pro vyznačení zániku strpění na území. Lhůta se prodlužuje na 1 měsíc a je stejná jako lhůta, která se uplatní v případě právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.

K bodům 160 a 161 - § 79 odst. 6

Navrhuje se doplnit povinnost pro osoby ubytované v azylových zařízeních. Jde o povinnost vyklidit místo v azylovém zařízení do 48 hodin od okamžiku, kdy, již taková osoba nebude oprávněna ubytování v azylovém zařízení využívat. Může jít o situace, kdy cizinec přestane být v právním postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nebo v postavení poživatele mezinárodní ochrany, ale půjde i o situace, kdy vyprší výjimka z ubytování podle odstavce 5 a podobně.

K bodu 162 - § 81 odst. 3

Vypouští se tento odstavec, a to pro nadbytečnost. O umístění nezletilého bez doprovodu do příslušného zařízení nebo do péče vhodné osoby rozhoduje vždy opatrovnický soud, a tak se děje vždy ještě před identifikačními úkony podle § 46, tedy v úplně počáteční fázi řízení o mezinárodní ochraně. Vypuštění tohoto ustanovení nebude mít žádný vliv na stávající praxi, kdy do azylových zařízení nejsou nezletilí bez doprovodu umisťováni. Azylová zařízení jako taková nejsou pro pobyt nezletilých bez doprovodu uzpůsobena.

K bodům 163 a 164 - § 81a odst. 3 a 4

Ruší se znění stávajícího odstavce 3, který zakazoval osobám ubytovaným v přijímacím středisku na mezinárodním letišti vnášení vlastních mobilních telefonů a podobných komunikačních zařízení. Tento zákaz byl vyhodnocen jako nadbytečný vzhledem k volnému přístupu k internetu, který je v tomto zařízení k dispozici.

Nově navrhovaný odstavec třetí zavádí oprávnění provozovatele azylového zařízení (bude se jednat o pracovníka, který je písemně provozovatelem pověřen) zkontrolovat a případně i nevpustit do zařízení nebo ze zařízení vyvést (toto oprávnění bude mít obecně pracovník provozovatele) osobu, která je pod vlivem alkoholu nebo návykových látek. Cílem tohoto navrhovaného opatření je především snaha o předcházení negativních situací, které mohou nastat (a v praxi k tomu bohužel i několikrát došlo), kdy osoba pod vlivem těchto látek je nebezpečná jak zaměstnancům zařízení, tak ostatním ubytovaným. Pokud dojde k nevpuštění dané osoby do zařízení či jejímu vyvedení, jako navazující krok bude následovat za asistence policejních orgánů nebo obecní policie převoz na příslušnou protialkoholní záchytnou stanici, a to po dobu nezbytně nutnou. Nejde tedy o odepření materiálních podmínek týkajících se přijetí ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33, nicméně pouze o dočasné opatření, sloužící k ochraně zdraví, osob i majetku. V méně závažných situacích pak bude provozovatel azylového zařízení oprávněn osobě na nutnou přechodnou dobu zajistit přímo v zařízení náhradní ubytování, kterým zpravidla je pokoj s tzv. nulovým standardem, který je určen pro tyto situace a který je vybaven pouze postelí – vzhledem k tomu, že zákon stanovuje, že toto jiné ubytování se poskytuje pouze na dobu nezbytně nutnou (tedy zejm. do „vystřízlivění“), nelze toto považovat za nepřiměřený zásah do práv osob. Naopak jde, o nutnou ochranu ostatních osob v ubytovacím zařízení kolektivního typu, kde pobývají i rodiny s dětmi a je tedy velmi vhodné, aby osoby pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek i v tomto stavu nebyly ubytovány v běžném režimu.

S ohledem na tuto novou speciální právní úpravu bylo nutné doplnit i právní úpravu obecnou, a to v části desáté tohoto návrhu. Touto obecnou právní úpravou je zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, v platném znění.

Ustanovení odstavce 4 rovněž upravuje i postup u osob, které jsou agresivní z jiného důvodu než v důsledku požití alkoholu či drog. U těchto osob se rovněž předpokládá oprávnění provozovatele jej ze zařízení vyvést, nebo jej do něj nevypustit. V obou sledovaných situacích bude následně využita kompetence Policie ČR podle zákona o policii nebo kompetence Městské policie (je-li v daném místě zřízena) podle zákona o obecní policii (§ 13).

K bodu 165 a 166 - § 82 odst. 2 (3)

Úprava reaguje na poznatky z praxe. Vypouští se dosavadní odstavec 2, který zdůrazňuje, že je možné opustit pobytové středisko nejdéle na 15 dnů. Tato úprava fakticky implicitně zůstává, neboť žadatel bude muset žádat (jako doposud) o opuštění pobytového střediska nad 15 po sobě jdoucích dnů v kalendářním měsíci. K této žádosti bude muset žadatel nově předložit doklad o zajištění ubytování, nicméně se na něm nebude vyžadovat úředně ověřený podpis ubytovatele, což představuje zjednodušení procesu opuštění pobytového střediska pro žadatele. Žadatel bude povinen zajistit, aby mu na adresu, kde se bude zdržovat, mohly být doručovány písemnosti, a to hlavně označením schránky svým jménem. V praxi se totiž stávalo, že při opuštění pobytového střediska nad 15 dnů bylo znemožněno doručování na takovou adresu. Nezajištěním řádného doručování na předmětnou adresu, se žadatel dopustí přestupku.

K bodu 167 - § 82 odst. 3

Pokud se cizinec vrátí do pobytového střediska v době nočního klidu, není možné mu mnohdy s ohledem na ostatní cizince ubytované v zařízení poskytnout standardní ubytování. Proto se zavádí oprávnění pro provozovatele, aby mu tento na dobu nezbytně nutnou (tj. do rána) poskytl náhradní ubytování.

K bodu 168 - § 82 odst. 4

Možnost povolení opuštění pobytového střediska se prodlužuje na 14 dnů v kalendářním měsíci a to ze stávajících 10 dnů.

K bodu 169 - § 84 odst. 2

Nově bude možné poskytnout dotaci na rozvoj obce, kde se nachází azylové zařízení i opakovaně. O konkrétním poskytnutí a výši dotace rozhodne vláda České republiky.

K bodům 170 a 171 - § 85b odst. 1, 3 a 4

Legislativně – technicky se upravuje toto ustanovení, které stanoví, za jakých okolností ministerstvo vnitra vydává z moci úřední výjezdní příkaz, a to buď po ukončení řízení o mezinárodní ochraně anebo po ukončení poskytování mezinárodní ochrany.

K bodu 172 - § 86 odst. 2

S ohledem na poznatky praxe se upravuje ustanovení, které stanoví povinnost Ministerstva vnitra informovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy o osobách, kterým byla udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu nebo doplňkové ochrany, a to bez zbytečného odkladu.

K bodu 173 - § 87 odst. 1

Lépe se upravuje poskytování stanoviska či informace potřebného ke zjištění stavu věci při řízení o mezinárodní ochraně. Dochází k provázání a sladění úpravy seznámení se s podstatnými utajovanými skutečnostmi s úpravou v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky, a proto se stávající poslední věta v odstavci 1 navrhuje zrušit.

Ministerstvo zahraničních věcí (dále jen „MZV“) zaznamenalo v praxi několik případů, v nichž bylo zahájeno řízení ve věci mezinárodní ochrany (jejího poskytnutí formou azylu) na základě žádosti podané osobou registrovanou MZV, tedy osobou, jejíž dosavadní pobytový status byl člen personálu mise", ve smyslu § 49 zákona o pobytu cizinců. Je tedy v těchto případech žádoucí, aby bylo MZV o této skutečnosti informováno a mohlo se k němu vyjádřit. Zásada důvěrnosti azylového řízení není a nebude navrženou úpravou nijak narušena.

K bodu 174 - § 87 odst. 8

Více se zobecňuje ustanovení, které zakládá oprávnění Policie České republiky zabezpečit na žádost ministerstva vnitra dopravu do určeného zařízení za účelem výkonu rozhodnutí o zajištění. Typicky půjde o dopravu do zařízení pro zajištění cizinců.

K bodu 177 - § 87a odst. 1 a 2

I v situacích popsaných v tomto ustanovení by nově bylo možné vyplácet kapesné. Nejde o nijak finančně náročnou změnu, naopak tato změna míří na omezení zbytečných byrokratických úkonů. Vypuštění odkazu na § 43 je legislativně – technická změna.

K bodu 178 - § 87a odst. 6

Vzhledem k tomu, že členské státy Evropské unie se navzájem považují za bezpečné země původu, jsou žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané občany Evropské unie považovány v naprosté většině případů za nepřípustné, tj. vůbec se neposuzuje podaná žádost věcně, co do důvodů uvedených konkrétní osobou na podporu žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Navrhuje se nepřiznat občanům Evropské unie, které žádají o udělení mezinárodní ochrany stejné materiální standardy, které jsou poskytovány osobám ze třetích zemí žádajícím o mezinárodní ochranu, podle zákona o azylu a dalších souvisejících právních předpisů. Občané Evropské unie jsou v jiném postavení oproti osobám ze třetích zemí v přístupu na trh práce, k sociálnímu zabezpečení nebo zdravotní péči proto materiální podmínky přijetí nebudou poskytovány. Stávající právní předpisy v uvedených oblastech jsou aplikovatelné i na občany EU v postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.

Procesně, tj. co do podmínek vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany se postavení občanů Evropské unie, kteří jsou zároveň žadateli o udělení mezinárodní ochrany, nemění. Spojení „která má pouze žadatel“ indikuje, že nejsou míněna například obecná práva účastníka řízení podle správního řádu, která samozřejmě osobám zůstávají.

Unijní azylové právo žádosti osob (občanů Evropské unie) neupravuje a neupravuje ani poskytování materiálních podmínek přijetí, jde tedy o čistě národní opatření.

Protokol č. 24 ke Smlouvě o fungování Evropské unie o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie, který upravuje specifické situace vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu podaných státními příslušníky členských států EU. Jak bylo uvedeno výše, navrhované ustanovení, žádným způsobem nedopadá do procesních ustanovení, ale vztahuje se na materiální standardy – slovy příslušné směrnice, materiální podmínky přijetí.

K bodům 179 a 180 - § 89

Ustanovení týkající se nezletilých osob bez doprovodu se zrušují pro duplicitu s ostatními právními předpisy. Stávající odstavce 3 a 4 se proto přečíslují na nové odstavce 1 a 2.

K bodu 181 - § 92c

Legislativně technický důsledek změny § 43. Odstavec 6 v § 43 již nebude. Dále se v tomto ustanovení technicky reaguje na změny v § 42. A zpřesňuje se, že v situaci předpokládané ustanovením § 82 odst. 3 – náhradní forma ubytování, je tato agenda svěřena Správě uprchlických zařízení MV.

K bodům 182 až 187 - § 93

V ustanovení o přestupcích se reaguje na změny povinností v § 41 (předložení cestovního dokladu namísto odevzdání) a v § 82 odst. 2 věty druhé, kde se zavádí povinnost označit si domovní schránku. Dále pak jsou zrušovány relevantní skutkové podstaty přestupků tam, kde jsou naopak specifické povinnosti zrušovány.

K čl. II – přechodná ustanovení

K bodu 1

Stanovuje se obecné pravidlo, že řízení nedokončená před dnem nabytí účinnosti předkládaného zákona se dokončí podle „staré“ právní úpravy. Za řízení podle zákona č. 325/1999 Sb., se přitom považují i řízení soudní, která na řízení ve věci mezinárodní ochrany bezprostředně navazují. Z tohoto pravidla bude platit několik výjimek, kdy se i v již běžících řízeních užijí nově přijatá pravidla. Půjde především o několik ustanovení procesních (např.

§ 3d), nebo o situace, kdy by je žádoucí, aby České republika v daný okamžik posuzovala nebezpečnost žadatelů pro společnost nebo pro bezpečnost státu jednotně (§ 15 ).

K bodu 2

Právní postavení cizinců, kterým byla před účinností této novely udělena doplňková ochrana z důvodu vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. d) bude zachováno jejich současné právní postavení.

K bodu 3

Z důvodu právní jistoty se výslovně stanoví, že příspěvek podle § 43 zákona o azylu, o jehož vyplácení bylo rozhodnuto před účinností zákonu, bude (do)vyplacen i po účinnosti zákona.

ČÁST DRUHÁ

Změna zákona o pobytu cizinců na území České republiky

K bodům 1 a 9 – poznámky pod čarou č. 1) a 6a)

Legislativně technické upřesnění odkazů na 2 přímo použitelné předpisy Evropské unie. Texty poznámek pod čarou jsou jednak uváděny do souladu s názvy obou předpisů uvedenými v Úředním věstníku EU a současně je dovětkem „v platném znění“ zdůrazněno, že oba předpisy již byly novelizovány.

K bodům 2 až 4, 10, 105, 142 a 169 - § 5 odst. 1, 2 a 4 písm. c), § 15 odst. 1, § 17 písm. b), § 18 písm. a) a b), § 20 odst. 1, § 84 odst. 1, § 90 odst. 1 a 2, § 103 písm. k), § 104 odst. 3 a 5, § 113 odst. 2, § 117a odst. 2 a 3, § 119 odst. 5, § 154 odst. 6, § 157 odst. 3, § 160a, § 163 odst. 1 písm. a), § 164 odst. 1 písm. a), § 165a odst. 1 písm. a), § 167 odst. 1 písm. l), § 180d, § 180e odst. 7 a 8, § 180i odst. 1, § 181, § 182 odst. 1 písm. b)

Jedná se o legislativně technickou reakci v návaznosti na Lisabonskou smlouvu pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství. V této souvislosti se v § 84 odst. 1 zpřesňuje i obsah zápisu, který Ministerstvo vnitra uvádí v průkazu o povolení k pobytu cizince, kterému byl povolen trvalý pobyt a přiznán status dlouhodobě pobývajícího rezidenta.

V § 119 odst. 5 se jedná pouze o legislativně technické zpřesnění textu upravujícího již dnes platnou zásadu plynoucího ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Odkaz na právní předpis Evropských společenství je v daném případě nadbytečný.

K bodu 5 – poznámka pod čarou č. 27 Legislativně technická úprava. Odstranění chyby – dnes jsou v zákoně dvě poznámky označené shodným číslem.

K bodům 6, 170 a 226 až 234 - § 15, § 158 odst. 1 písm. a) bod 4 a § 180

Pozvání je institut zakotvený v schengenském vízovém kodexu, který upravuje pobyty krátkodobé. Umožnit pozvání na delší dobu jde nad rámec uvedené komunitární právní úpravy. Zrušení možnosti ověřit pozvání na dobu delší než 90 dnů je tedy napravením nepřesné transpozice (gold-plating).

Dalším aspektem je poměrně velký potenciál zneužití institutu pozvání, pokud by umožňoval udělení víza dlouhodobého. To by totiž umožnilo neúspěšným žadatelům o dlouhodobá víza za jiným účelem, jejichž žádosti byly ze zákonem stanoveného důvodu zamítnuty (např. bylo shledáno důvodné nebezpečí zneužití víza za jiným účelem nebo bylo obdobně shledáno důvodné podezření, že cizinec v době platnosti víza nevycestuje, bylo zjištěno, že účel pobytu (např. studium) je deklarován pouze účelově s cílem získat vízum, aniž by však cizinec měl v úmyslu deklarovaný účel plnit), podat žádost o dlouhodobé vízum za účelem pozvání, kdy sehnat pozvání i od neznámé osoby za úplatu není nesnadnou záležitostí, jak praxe v minulosti již několikrát ukázala. To v sobě nese rizika migračního i bezpečnostního charakteru. Takovým rizikům je z pohledu státní správy nezbytné předcházet.

Ke zrušení § 15 odst. 2 dochází mimo jiné i z důvodu nadbytečnosti tohoto ustanovení. Ročně se v ČR ověřují řádově pouze jednotky pozvání na dobu delší než 3 měsíce. Rovněž počet žádostí o dlouhodobá pobytová oprávnění na základě těchto pozvání je absolutně minimální, navíc úspěšnost těchto žádostí je velice nízká.

Navrhovaná úprava tedy nově definuje, kdo může být zvoucí fyzickou osobou. Zvoucí osobou tak mohou být občané Evropské unie a jejich rodinní příslušníci oprávněně pobývající na území České republiky a dále cizinci, kteří mají na území České republiky povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu vydané orgány České republiky, a na občany České republiky, kteří jsou hlášeni k trvalému pobytu na území České republiky.

K bodům 7, 8, 19, 63 až 66, 83, 86, 87 (část), 110 až 114, 117, 138, 139 a 146 - § 17 písm. d), § 37 odst. 3, § 37a odst. 4, § 38 odst. 4, § 46a odst. 4, § 46b odst. 4, § 46c odst. 2 a 6, § 46d odst. 3, § 46e odst. 2, § 46f odst. 3, § 46g odst. 3, § 50, § 50a odst. 3 (část), § 77 odst. 3, § 87d odst. 3, § 87e odst. 4, § 87f odst. 4, § 87l odst. 3, § 118 odst. 3 a 5, § 120a odst. 5 poslední věta

Výjezdní příkaz se vyřazuje z výčtu dokladů, který cizince opravňuje k přechodnému pobytu na území ČR (viz stávající dikce § 17 zákona). Výjezdní příkaz bude nově dokladem, který bude cizince opravňovat pouze k tzv. setrvání na území (inspirace zákonem o azylu) a pouze pro účely vycestování z území (§ 50) – nebude tak možné z výjezdního příkazu činit jiné úkony, které nesouvisejí s vycestováním. Vydání výjezdního příkazu a jeho koncepce tak nově plně respektuje, že došlo k ukončení pobytu cizince na území.

Dochází ke změně názvu štítku představujícího výjezdní příkaz, který může MZV udělit členům personálu zastupitelského úřadu cizího státu nebo mezinárodní vládní organizace akreditované v České republice anebo jejich rodinným příslušníkům jím registrovaným, a to slovy „DIPLOMATIC EXIT VISA“. V diplomatické terminologii je totiž pojem „výjezdní příkaz“ resp. „Exit order“ vnímán negativně a vyvolává velmi negativní konotace s nedobrovolným ukončením diplomatického působení jako persona non grata podle článku 9 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Podobné označení nemá v diplomatických zvyklostech obdobu a je třeba jej nahradit neutrálněji znějícím popisem, resp. názvem. Oficiální název „Akt-Act“ zůstane zachován.

Dále v důsledku schengenských evaluací dochází ke zkrácení maximální délky výjezdního příkazu a dob k vycestování u § 50a a § 118 odst. 3 z 60 na 30 dnů, aby to odpovídalo směrnici 2008/115/ES.

Rovněž se stanovuje povinnost cizince dostavit se k vystavení výjezdního příkazu, má-li mu být udělen, v určité lhůtě. Nedostaví-li se v této lhůtě, nebude mu výjezdní příkaz vydán a nastanou důsledky předvídané zákonem. Zejména k tomuto postupu směřuje i změna dikce v odst. 1 a 2 na „může udělit“; stále platí, že výjezdní příkaz se vydává z moci úřední.

K bodu 11 - k § 18 písm. d) bod. 1

Podle § 18 písm. d) bodu 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec ve výkonu trestu odnětí svobody oprávněn pobývat na území bez víza. Zákon o pobytu cizinců však neupravuje možnost pobytu cizince na území s uloženým trestem domácího vězení. V případě, že je cizinci uložen trest domácího vězení, může dojít k situaci, kdy Ministerstvo vnitra zruší jeho povolení k pobytu, případně jeho povolení k pobytu nebude prodlouženo. Vzhledem k tomu, že nevykonáním trestu domácího vězení by cizinec spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, navrhuje se upravit i pobyt cizince, kterému byl uložen trest domácího vězení.

K bodům 12 a 32 - k § 18 písm. f) a g) a k § 42d odst. 1

Navrhované doplnění § 18 písm. f) a g) a § 42d odst. 1 reaguje na nedokonalou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 ze dne 11. května 2016 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále jen „směrnice“). Stávající znění zákona o pobytu cizinců váže oprávnění uvedená v § 18 písm. f), § 18 písm. g) a § 42d odst. 1 na existenci platného povolení k dlouhodobému pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie. Tato ustanovení jsou transpozicí směrnice, která uvedená práva rovněž váže na existenci platného povolení vydaného členským státem Evropské unie. Směrnice však ve svém čl. 3 bodu 21 upravuje legální definici pojmu „povolení“. Podle této definice se pro účely směrnice za povolení považují nejen povolení k pobytu (dle dikce českého práva tedy povolení k dlouhodobému pobytu), ale rovněž i dlouhodobá víza vydaná členským státem pro účely směrnice. Stávající česká právní úprava tak plně neodpovídá unijnímu právu, neboť v předmětných ustanoveních není dlouhodobé vízum zmíněno. Tento nedostatek tak je potřeba překonávat euro konformním výkladem zákona. To však vede k tomu, že se zákon stává méně přehledným a některá ustanovení mohou působit zavádějícím dojmem.

Z těchto důvodů se navrhuje doplnit absentující úprava a do tří ustanovení zákona o pobytu cizinců explicitně doplnit, že se týká rovněž cizinců, kterým bylo v jiném členském státě Evropské unie vydáno povolení za účelem studia resp. vědeckého výzkumu ve formě dlouhodobého víza.

K bodům 13 až 16 a 31 – § 31 odst. 1 písm. g), § 31 odst. 3, § 31a odst. 3, V § 32 odst. 2 písm. b), § 42b odst. 1 písm. a), § 42c odst. 3 písm. d), § 42c odst. 6, § 42d odst. 2 písm. a), § 42d odst. 3, § 42f odst. 3 písm. b), § 42h odst. 1 písm. a), § 42j odst. 1 písm. a), § 42l odst. 1 písm. b), § 42m odst. 2 písm. b) a § 42o odst. 1 písm. b)

Na základě uplatněných připomínek se navrhuje doklad obdobný výpisu z evidence Rejstříku trestů jako podklad k posouzení trestní zachovalosti stanovit jako obligatorní náležitost žádosti o pobytové oprávnění. V současné době je cizinec povinen předložit tento doklad pouze na požádání. Ve skutečnosti je však tento doklad všemi zastupitelskými úřady pravidelně vyžadován. MZV si je vědomo judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 4. 4. 2018, č. j. 10 Azs 377/2017-25), dle které se zveřejněním povinnosti předložit doklad obdobný výpisu z evidence Rejstříku trestů na internetových stránkách zastupitelského úřadu aktivuje povinnost podle § 31 odst. 3 písm. a), aniž by bylo třeba vyzývat jednotlivé žadatele při podání žádosti. MZV se však domnívá, že se tato úprava stane častým cílem soudního přezkumu na základě žalob napadajících rozhodnutí vydaná na základě absentujícího výpisu z Rejstříku trestů, o který však žadatel nebyl individuálně požádán. Z tohoto pohledu, a s přihlédnutím ke stávající výše uvedené praxi, se navrhuje stanovení tohoto požadavku jako obligatorního s tím, že zastupitelský úřad bude oprávněn od jeho vyžadování upustit, pokud takovou skutečnost oznámí na své úřední desce a svých webových stránkách (obdobně viz povinnost zastupitelského úřadu podle § 169f odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

Obligatorní předkládání výpisů z evidence rejstříku trestů se týká žádostí o udělení dlouhodobého víza a dále pak vybraných žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu (zejména těch podávaných na zastupitelském úřadě). Povinně je podle tohoto ustanovení předkládán výpis z evidence státu, jehož je cizinec státním občanem. Předložení výpisu z evidence státu, ve kterém cizinec v posledních letech pobýval ve svém souhrnu déle než 6 měsíců, je možné po cizinci vyžadovat na základě § 31 odst. 3.

K bodu 17 – k § 32 odst. 4

Vyhovuje se požadavku připomínkových míst a prodlužuje se maximální doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání. Česká republika tak nově využije v plné míře ustanovení čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2014/36/EU o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem zaměstnání jako sezónní pracovníci, který stanoví, že (č)lenské státy stanoví maximální dobu pobytu sezónních pracovníků, jež nesmí být kratší než pět měsíců a delší než devět měsíců během kteréhokoli období 12 měsíců.

Udělení víza na dobu až 9 měsíců se jeví jako efektivní využití institutu sezónních víz. Současná maximální délka doby pobytu na dlouhodobé vízum (6 měsíců) v některých odvětvích nepostačuje, neboť v daném odvětví nemusí být sezóna ještě dokončena.

Obdobná změna je prováděna i v § 96 zákona o zaměstnanosti, který upravuje udělení povolení k zaměstnání pro tyto sezónní pracovníky.

K bodům 18 - § 37 odst. 2 písm. c)

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v opravě nesprávného odkazu. Ustanovení § 37 odst. 2 písm. c) zákona v dosud platném znění odkazuje samo na sebe, respektive na své neexistující části pod body 1 a 2. Správně by mělo odkazovat na odstavec 1 písmeno b) § 37.

K bodům 20, 59, 60 a 91 - § 42 odst. 2, § 42d odst. 1, § 42f odst. 2, § 42g odst. 5, § 42i odst. 3, § 42n odst. 7, § 45 odst. 3 a 4 a § 62 odst. 4

V uvedených ustanoveních se ruší slovo „nepřetržitě“, tedy podmínka absolutní nepřetržitosti pobytu v případě podání žádosti o dlouhodobý pobyt na základě pobytu

na území na dlouhodobé vízum za účelem strpění a následně dlouhodobého pobytu za účelem strpění. Tato podmínka má za následek neúměrné omezení cizince v možnosti požádat o pobytové oprávnění.

Dlouhodobé vízum a následně dlouhodobý pobyt za účelem strpění pobytu mohou být vydány i z důvodu nezbytnosti účasti na trestním řízení, z důvodu podané žádosti o povolení k trvalému pobytu nebo z důvodu podané žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o vízu

nebo pobytu. Za dostatečnou, pro zamezení podávání účelových žádostí o pobytová oprávnění za účelem strpění, je považována podmínka 3 let předchozího pobytu na území.

Pokud by nepřítomnost cizince na území dosáhla zásadního charakteru, má Ministerstvo vnitra možnost pobytové oprávnění neudělit z důvodu nepřítomnosti cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Za dobu 3 let dojde k integraci cizince na území a je žádoucí takovému cizinci umožnit přejít na jiný typ pobytového oprávnění. Cizinec je za takovou dobu svého pobytu ve většině případů v České republice integrován.

Zároveň dochází ke změně v ustanovení § 62 odst. 4. Platnost dlouhodobého víza za účelem strpění již nezaniká okamžikem opuštění území, tedy České republiky, ale až v případě opuštění území smluvních států, tedy schengenského prostoru. Cizinci je tak nově umožněno vycestovat do jiných zemí schengenského prostoru aniž by mu hrozil zánik jeho víza za účelem strpění. Toto neplatí, jde-li o cizince v právním postavení osoby bez státní příslušnosti, jí vízum za účelem strpění za účelem pobytu na území, které bylo vydáno právě z důvodu bezdomovectví, v konkrétním případě nezaniká ani vycestováním do třetích států mimo schengenský prostor.

K bodům 21, 77 až 80, 107 až 109 a 235 až 237 - § 42 odst. 4, § 49, 87c, § 93 odst. 1 a § 180b

Ministerstvo zahraničních věcí navrhuje upřesnění právní úpravy jím vydávaného povolení k pobytu a průkazu jej osvědčujícího. Dosavadní užití pojmu „člen personálu“ nezahrnuje dle terminologie Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích a Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích vedoucí diplomatických misí a konzulárních úřadů. Termín „mezinárodní vládní organizace“ neodpovídá skutečnosti, neboť v ČR sídlí pouze „zastoupení“ (organizační složky, regionální úřadovny apod.) mezinárodních vládních organizací. Při ponechání stávající formulace by absurdně nebylo možné personál úřadoven mezinárodních vládních organizací registrovat (stávající formulace nepokrývají orgány a instituce EU na území ČR, které nemají postavení mezinárodních vládních organizací). Termín „akreditovaných“ se vztahuje na zastupitelské úřady i zastoupení mezinárodní vládní organizace.

Spojení „lze ho vydat nejdéle na dobu platnosti registrace“ bylo užíváno v době, kdy bylo pobytové povolení vydáváno ve formě štítku s dobou platnosti podle identifikačního průkazu.

Nyní se jedná o jediný doklad, proto považujeme uvedení tohoto spojení za nadbytečné. Obdobný odkaz na § 180b je uváděn i v § 87c odst. 1 a odst. 2.

Doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se navrhuje nahradit dobou platnosti identifikačního průkazu vydávaného Ministerstvem zahraničních věcí.

K § 87c

Kromě úprav podle výše uvedených připomínek spočívá navrhovaná změna také ve vypuštění tříměsíční lhůty pro vydání povolení k přechodnému pobytu, která měla opodstatnění v době, kdy bylo povolení k přechodnému pobytu vydáváno samostatně. Nyní je povolení k přechodnému pobytu a identifikační průkaz (tzn. doklad o registraci) vydáván jako jediný doklad a s vydáním průkazu je též spojeno přiznání výsad a imunit, vč. vynětí z jurisdikce ČR.

K § 180b

Jedná se o zpřesnění, neboť identifikační průkaz se vydá rodinnému příslušníkovi až na základě registrace člena mise a pouze ve spojení s ním.

V současnosti již nejsou údaje o rozsahu výsad a imunit na průkazech uváděny, nicméně doklad samotný je potvrzením, že daná osoba požívá výsad a imunit podle norem mezinárodního práva, bez specifikace rozsahu. Navrhované doplnění odkazů na jednotlivé druhy povolení/potvrzení slouží k jednoznačné identifikaci jednotlivých skupin osob, kterým je identifikační průkaz vydáván.

Důvodem omezení doby platnosti identifikačního průkazu na 10 let není omezení doby pobytu v ČR, ale omezení doby, po kterou jsou přiznávány diplomatické výsady a imunity. Dosud bylo toto omezení uvedeno pouze v případě občanů zemí mimo EU (§ 49), což je v rozporu se zásadou nediskriminace stanovenou Vídeňskou úmluvou o diplomatických, resp. konzulárních stycích.

K bodům 22 až 25, 28 a 29 - § 42a odst. 1 a 7 a § 42b odst. 3

O vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území je cizinec oprávněn požádat u zastupitelského úřadu v zahraničí nebo výjimečně na území, za předpokladu, že již na území pobývá na základě dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu, které mu bylo vydáno za jiným účelem. Osobou oprávněnou žádost o vydání tohoto povolení k dlouhodobému pobytu podat je v současnosti také zletilé nezaopatřené dítě cizince, kterému byl na území povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt, případně udělena mezinárodní ochrana formou azylu. Nezaopatřenost dítěte se v prvé řadě posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře. Za nezaopatřeného se ale také ve smyslu § 178a odst. 2 zákona považuje cizinec nejdéle do věku 26 let, který nepřetržitě studuje na střední nebo vysoké škole v cizině. Nemusí jít přitom o školu, v jejímž případě Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo rozhodnutí o tom, že takové studium je postaveno na roveň studia na středních nebo vysokých školách v České republice.

V praxi o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za tímto účelem žádají v rámci kategorie zletilých a nezaopatřených cizinců především cizinci, kteří uvádějí, že studují nepřetržitě střední či vyšší odbornou školu, případně vysokou školu v zahraničí. Účelem, za kterým má být ovšem povolení k dlouhodobému pobytu takovému cizinci vydáno, je soužití s rodičem s povoleným pobytem na území České republiky. V drtivé většině případů to znamená, že ještě před vydáním povolení k dlouhodobému pobytu ve formě průkazu o povolení k pobytu (§ 169t odst. 7) musí cizinec studium v zahraničí ukončit, aby mohl plnit účel vydaného povolení k pobytu na území. Ukončením či přerušením studia v zahraničí však takový cizinec přestává splňovat základní předpoklad pro vydání tohoto povolení k dlouhodobému pobytu, kterým je jeho nezaopatřenost. Z důvodu nedostatečné znalosti jazyka českého totiž není takový cizinec obvykle schopen zahájit hned studium střední či vyšší odborné školy v České republice, o vysoké škole nemluvě. K tomu, aby mohl studovat na území ČR, bude nejspíše muset absolvovat jazykový kurz, aby si osvojil znalost jazyka českého, a teprve poté může začít v ČR reálně studovat. Jazykové kurzy přitom nejsou středoškolským ani vyšším odborným vzděláváním, aby bylo možno konstatovat, že cizinec je i nadále nezaopatřený. Vzniká tak v praxi reálně paradoxní situace, kdy v návaznosti na vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území cizinec přestane splňovat jednu ze základních podmínek pro vydání tohoto povolení, kterou je jeho nezaopatřenost. Dosavadní judikatura se přitom přiklání k tomu, že podmínka nezaopatřenosti je naplněna jen tehdy, pokud i na území ČR se cizinec bude věnovat studiu, tedy bude na něj možno i nadále pohlížet jako na nezaopatřeného, neboť jinak by vydání takového povolení postrádalo smyslu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 4 Azs 272/2017-32). Praxe se také setkává s tím, že z deklarovaného úmyslu v ČR studovat, mnohdy doloženého i potvrzením o podmíněném přijetí ke studiu střední školy, nakonec sejde a cizinec se na území ČR již studiu nevěnuje.

Samostatným problémem jsou rovněž předkládaná potvrzení o studiu na zahraničních středních a vyšších odborných školách, případně vysokých školách, jejichž pravost nelze v podstatě ověřit. Kvůli rozdílným vzdělávacím systémům, lze navíc obtížně určit i to, zda vzdělávací aktivity cizince v zahraničí jsou vůbec studiem střední nebo vyšší odborné školy, případně zda se jedná pouze o vzdělávací kurz.

Problémy v praxi působí i posuzování nepřetržitosti zahraničního studia, kdy podle důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb. bylo smyslem stanovení podmínky nepřetržitosti studia v zahraničí, aby pobytové oprávnění z titulu své nezaopatřenosti mohl získat pouze cizinec, který v zahraničí studuje nepřetržitě od dovršení 18 let věku. Existují však rozhodnutí soudu, které se s tímto úmyslem zákonodárce neztotožňují a podmínku nepřetržitosti vykládají tak, že je možné, aby studium škol v zahraničí na sebe nenavazovalo (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j.: 10 A 116/2015-32).

Navrhované vyloučení kategorie zletilých a nezaopatřených cizinců z možnosti získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území povede k odstranění popsané nevyhovující situace a zamezí zneužívání tohoto pobytového oprávnění cizinci, kteří se v ČR po jeho získání nakonec studiu nevěnují nebo na území vůbec nepobývají, aby dokončili studium v zahraničí. Napříště tedy bude umožněno získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území pouze cizincům nezletilým. Zletilí cizinci včetně těch, kteří na území ČR již pobývají na základě dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu a v České republice studují nebo studovat hodlají, mohou získat samostatné povolení k pobytu za tímto účelem, tedy především za účelem studia (§ 42d).

Navrhovaná legislativní změna je také plně v souladu se směrnicí Rady č. 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny, která byla do zákona o pobytu cizinců transponována právě úpravou povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Článek 4 odst. 1 této směrnice do okruhu rodinných příslušníků, kterým svědčí právo na sloučení rodiny, zahrnuje pouze nezletilé děti cizince s povoleným pobytem na území členského státu. Zletilé děti mohou podle čl. 4 odst. 2 písm. b) této směrnice být považovány za členy rodiny nositele oprávnění ke sloučení rodiny pouze za předpokladu, že se v zemi původu z důvodu svého zdravotního stavu nedokáží o sebe prokazatelně postarat. Možnost získat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, zůstává zletilému dítěti cizince s povoleným pobytem, které se ze zdravotních důvodů nedokáže o sebe postarat, zachována podle § 42a odst. 1 písm. d) zákona.

Nové ustanovení § 42a odst. 1 písm. i) zohledňuje situaci cizince – nositele oprávnění ke sloučení vůči svému rodiči nebo příbuznému ve vzestupné linii, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nezletilý, ale který je nyní již zletilým. Žádost o sloučení rodiny bude muset být v tomto případě podána do 3 měsíců ode dne udělení azylu.

Navrhuje se novelizovat § 42a odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců tak, aby žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny mohl podat i manžel azylanta, jehož manželství vzniklo až po vstupu na území ČR. Na tuto kategorii se neuplatní zvýhodněný režim § 42b odst. 3 zákona o pobytu cizinců (tzn., pokud byla žádost podána do tří měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení azylu). Podání žádosti tak lze podmínit obecnými podmínkami stanovenými v § 42b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

K bodu 26 – poznámka pod čarou č. 32 Změna znění poznámky pod čarou s ohledem na nově transponovanou směrnici.

K bodu 27 - § 42a odst. 2

Dle požadavků směrnice se stanoví, že rodinný příslušník držitelé modré karty vydané jiným členským státem je povinen podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny do 30 dnů od vstupu na území České republiky. Jde o situaci, kdy již cizinec jako držitel modré karty a jeho rodinní příslušníci pobývali v jiném členském státě a využijí možnosti mobility mezi členskými státy.

K bodu 30 - § 42c odst. 1

Legislativně technická změna odkazu č. 7c a 47 a poznámky pod čarou č. 47, které jsou v textu zákona uvedeny a vztahují se ke stejnému předpisu Evropské unie. V zákonu by měl být uveden pouze jeden odkaz a jedna poznámka pod čarou, tj. poznámka č. 7c odkazující na Směrnici Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.

K bodům 33 a 34 - § 42h odst. 1 písm. h)

Vkládá se nové písmeno h).

Navrhuje se, aby bylo výslovně stanoveno, že k náležitostem k žádosti o vydání zaměstnanecké karty náleží i doklad o číslu volného pracovního místa vedeného v příslušné evidenci, na kterém hodlá být cizinec zaměstnán. Reálně takový doklad vznikne vytištěním údajů o volném místě z veřejně přístupné části Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Povinnost předložit tento doklad má především za cíl eliminovat chyby, které vznikají tím, že cizinci případně jejich zaměstnavatelé řádově deseti a vícemístné číselné označení volného pracovního místa přepisují do tiskopisu žádosti. Není však ani výjimkou, že je do tiskopisu uvedeno omylem jiné místo, než na kterém hodlá být cizinec podle pracovní smlouvy zaměstnán, případně je uváděno číselné označení pracovního místa, které již neobsahuje žádnou volnou pozici, na které by mohl být cizince zaměstnáván nebo takové místo není vůbec součástí Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Povinnost předložit doklad, který lze reálně získat z veřejně přístupné části Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, by tedy mělo eliminovat většinu z popsaných problémů. Na druhou stranu zůstává zachována možnost namísto tohoto dokladu pouze uvést číselné označení volného pracovního místa do tiskopisu, ovšem s riziky popsanými výše. V případě, že cizinec neuvede do tiskopisu číselné označení skutečně volného pracovního místa, tedy místa, které je součástí Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty a současně obsahuje alespoň jednu volnou pracovní pozici, pak je povinen k žádosti předložit jako její náležitost doklad o číslu volného pracovního místa, které je součástí Centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Jinými slovy povinností předložit jako náležitost žádosti o zaměstnaneckou kartu doklad o číslu volného pracovního místa není cizinec vázán jen tehdy, pokud do tiskopisu žádosti uvede číselné označení skutečně volného pracovního místa. Neuvede-li jej nebo uvede-li číslo neexistujícího místa nebo místa, které není volné, nezbavuje se tím povinnosti předložit doklad o číslu volného pracovního místa jako náležitosti své žádosti.

K bodům 35 až 38 a 40 - § 42i odst. 1 a 3

O modrou kartu mohou nově žádat i cizinci, kterým byl udělen azyl nebo přiznána doplňková ochrana. Jde o výjimku ze zákona o pobytu cizinců, kdy je souběh statusů dle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců vyloučen.

Úprava v odstavci 1 písm. d) reflektuje výjimku stanovenou směrnicí pro vnitropodnikově převedené zaměstnance podle směrnice 2014/66/EU, tito cizinci tedy mohou žádat o udělení modré karty. Tuto možnost mají i dle současné právní úpravy.

Dále revidovaná směrnice o modrých kartách nebrání v podání žádosti o modrou kartu rodinným příslušníkům občana Evropské unie.

K bodu 39 - § 42i odst. 2

Na základě směrnice je stanovena členským státům povinnost uznávat vyšší odborné dovednosti/zkušenosti jako ekvivalent vysokoškolského vzdělání v oblasti informačních a komunikačních technologií. Seznam zaměstnání, u kterých budou vyšší odborné dovednosti srovnatelné s vysokoškolskou kvalifikací, je uveden v příloze směrnice. Do české právní úpravy bude tento seznam proveden vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí.

K bodům 41, 42 a 46 - § 42i odst. 6 a § 42j odst. 1 písm. f)

Dle požadavků směrnice se doplňuje důvod pro zamítnutí modré karty z důvodu, že hlavním účelem činnosti zaměstnavatele by bylo usnadnění vstupu státních příslušníků třetích zemí.

K bodu 43 - § 42i odst. 7

Směrnice nově stanoví, že o modrou kartu mohou žádat i osoby požívající mezinárodní ochranu, tato skutečnost musí být uvedena v průkazu o povolení k pobytu.

K bodu 44 - § 42i odst. 9

Zjednodušuje se oznamování změny zaměstnavatele a pracovního zařazení. Tyto skutečnosti je cizinec povinen oznámit Ministerstvu vnitra do 3 pracovních dnů za dodržení podmínek pro vydání modré karty.

K bodu 45 - § 42j odst. 1 písm. b)

Do náležitostí předkládaných k žádosti o modrou kartu se doplňuje smlouva o smlouvě budoucí a sjednaná doba pro výkon zaměstnání na modrou kartu se snižuje z 1 roku na 6 měsíců.

K bodu 47 - § 42j odst. 2

Stanoví náležitosti v případě, že jde o cizince s modrou kartou vydanou v jiném členském státě, který využije mobility a požádá o modrou kartu v České republice.

K bodu 48 - § 42j odst. 2 a § 42l odst. 3

Oprava chybného odkazu na poznámku pod čarou.

K bodu 49 - § 42j odst. 3, 4

Stanoví se, že v případě, kdy byla cizinci uznána vysoká kvalifikace v jiném členském státě, kde pobýval aspoň 2 roky, nevztahuje se na něj povinnost tuto náležitost při podání žádosti o modrou kartu předkládat.

K bodu 50 - § 44 odst. 1

Dosavadní lhůta 3 pracovních dnů stanovená proto, aby se cizinec dostavil po příjezdu na území ČR na pracoviště správního orgánu za účelem pořízení údajů nezbytných pro výrobu průkazu o povolení k pobytu, je poměrně krátká a jak praxe ukazuje v některých případech obtížně splnitelná. Zastavení řízení jako důsledek jejího promeškání podle § 169r odst. 1 písm. a) se tedy jeví jako nepřiměřené. Proto se navrhuje změnit tuto lhůtu na 30 kalendářních dnů od příjezdu cizince na území.

K bodu 51 - § 44 odst. 7

Platnost modré karty se prodlužuje ze 2 na 3 roky.

K bodům 52, 58 a 62 - § 44a odst. 3, § 46 odst. 1, § 44b odst. 2, § 44c odst. 5, § 46

Legislativně technická úprava odkazů.

K bodům 53 a 54 - § 44a odst. 3 (část) a § 44a odst. 5

Zpřehlednění a vyjasnění vztahu ustanovení o neprodloužení povolení k pobytu a důvodů pro jeho zrušení.

K bodu 55 - § 44a odst. 9

Navrhovaná změna souvisí s nahrazením souhlasu se změnou zaměstnavatele oznámení změny zaměstnavatele k 31.7.2019. K oznámení změny zaměstnavatele není třeba při změně zaměstnavatele předkládat doklad o odborné způsobilosti, respektive lze jej nahradit prohlášením budoucího zaměstnavatele, že cizinec takovouto způsobilost má. V případě žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, však má ministerstvo povinnost zkoumat, zda jsou i nadále splněny podmínky pro vydání zaměstnanecké karty uvedené mimo jiné v § 42g odst. 2 zákona, tedy i podmínka odborné způsobilosti. K takovému ověření je však třeba, aby doklad prokazující odbornou způsobilost byl skutečně v řízení předložen, tedy přesněji tam, kde byl v případě oznámení změny zaměstnavatele nahrazen prohlášením budoucího zaměstnavatele. Navrhuje se tedy, aby doklad o odborné způsobilosti žadatel o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty nepředkládal pouze v situaci, kdy platnost dříve předloženého dokladu o odborné způsobilosti již uplynula, ale aby měl tuto povinnost také v případě, že tento doklad správnímu orgánu nepředkládal vůbec, aby mohlo být skutečně posouzeno, zda cizinec splňuje podmínky pro výkon svého povolání.

K bodu 56 - § 44a odst. 11

Jeví se jako nevhodné vztahovat důvod nespolehlivosti zaměstnavatele uvedený v § 178b odst. 1 písm. b) zákona na žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Tento důvod dopadá na situace, kdy v období 4 měsíců před podáním žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, je zaměstnavateli cizince-držiteli této zaměstnanecké karty- uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce. Dopadá tak pouze na určitou skupinu cizinců, kteří jsou pokutovaným zaměstnavatelem zaměstnáváni na základě zaměstnanecké karty, nikoliv na všechny jeho zaměstnance, kteří jsou držiteli zaměstnanecké karty. Jinými slovy části ze zaměstnanců takového zaměstnavatele by zaměstnanecká karta nebyla prodloužena proto, že svou žádost o její prodloužení podali nebo museli podat v době 4 měsíců od okamžiku, kdy byla jejich zaměstnavateli uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce. Z tohoto důvodu se jeví jako spravedlivé tento důvod na žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty nevztahovat.

K bodu 57 - § 44a odst. 12

Změna ustanovení souvisí s novými důvody pro zrušení modré karty.

K bodu 60 - § 45 odst. 4

Navrhuje se změna ustanovení § 45 odst. 4 tak, aby pokrýval i situace rozvodu s nositelem oprávnění. Nadále zůstává zachována podmínka předchozího pobytu na území (zvyšuje se z předchozích 2 let na 3 léta), ale ruší se nepřiměřeně tvrdá podmínka nejméně 5 let trvání manželství.

K bodu 61 - § 46 odst. 2

Zpřesňuje se ustanovení, které odkazuje na použití ustanovení týkajících se víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území pro situace, kdy je osobě návazně přiznán dlouhodobý pobyt na území z důvodu strpění pobytu.

K bodům 67 až 72 a 188 - § 46f a § 168 odst. 3

U písmen f) a g) se nově stanoví počítání doby nezaměstnanosti držitelů modrých karet. Nově se dle požadavků směrnice doplňuje písmeno k) – bezdlužnost zaměstnavatele. Jde o případy, kde zaměstnavatel neplní své zákonné povinnosti týkající se sociálního zabezpečení, daní apod.

Na základě výsledků meziresortního připomínkového řízení se dosavadní písmeno e), tj. neoznámení skončení pracovního poměru, a nově navrhované písmeno týkající se případu, kdy cizincům zaměstnavatel není bezdlužný, přesouvají do odstavce 2, kde je posuzována přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení modré karty.

Zároveň se v odstavcích 4 a 5 zakotvují situace, kdy modrou kartu zrušit nelze (např. nesplnění mzdového kritéria v důsledky nemoci nebo rodičovské dovolené nebo pokud se stane zaměstnavatel dlužným, dává se držiteli modré karty možnost nalézt si do 3 měsíců (u držitelů modrých karet, kteří jsou na území déle, jak 2 roky do 6 měsíců) zaměstnavatele nového.) V případě, že držitel modré karty neoznámí ministerstvu nového zaměstnavatele do v zákoně uvedené doby, dojde ke zrušení modré karty. Pokud držitel modré karty splní oznámení nového zaměstnavatele včas, avšak jeho oznámení bude vykazovat vady, bude vyzván k odstranění vad. V mezidobí bude držitel modré karty oprávněn pracovat stále u původního zaměstnavatele.

V § 168 odst. 3 dochází pouze ke změně odkazu v souvislosti s úpravou označení písmen v § 46f odst. 1.

K bodům 73 až 75 - § 47

Navrhovaná legislativní změna zpřesňuje podmínky vzniku oprávnění cizince k pobytu na území po dobu řízení o jeho žádosti, jestliže doba platnosti jeho dosavadního dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplynula předtím, než bylo rozhodnuto o jeho žádosti o návazné pobytové oprávnění. V současnosti ustanovení § 47 odst. 4 odkazuje pouze na podmínky včasnosti podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádosti o prodloužení doby jeho platnosti. Přitom pro podání žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu dle § 45, případně dle § 42 odst. 2 jsou zákonem explicitně stanoveny určité podmínky. Při jejich nedodržení, stejně jako při nesplnění podmínek uvedených například § 47 odst. 1 a 3, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit, a to nejčastěji z důvodu uvedeného v § 169r odst. 1 písm. d) zákona. Bylo by přinejmenším nelogické, aby podáním žádosti v rozporu s podmínkami přesně stanovenými zákonem v jednom případě cizinci vznikalo oprávnění k pobytu na území a ve druhém ne, zejména když v obou případech bude správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit, tedy žádost meritorně posuzovat nebude. Navíc v případech žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, jejichž výčet je uveden v § 47 odst. 6, zákon výslovně stanoví, že oprávnění k pobytu na území po dobu probíhajícího řízení o žádosti vzniká uplynutím doby platnosti dosavadního pobytového oprávnění jen tehdy, pokud taková žádost byla podána v souladu s podmínkami stanovenými zákonem. Došlo by zjevně porušení zásady rovnosti v právu, pokud by z hlediska vzniku oprávnění k pobytu na území po dobu řízení o žádosti bylo přistupováno různě k žádostem podaným v rozporu s podmínkami uvedenými například v § 47 odst. 1 a 3, § 42g odst. 5 zákona a podmínkami uvedenými v § 45 téhož zákona. Je-li totiž společným jmenovatelem žádostí nesplnění podmínek stanovenými zákonem pro jejich samotné podání a z toho vyplývající povinnost správního orgánu se jimi nezabývat a řízení o nich zastavit, mělo by být shodným následkem také to, že jejich podatelům nevznikne oprávnění k pobytu na území po dobu, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Z tohoto důvodu správní orgán ustanovení § 47 odst. 4 tímto způsobem interpretuje a aplikuje již v současnosti. Nicméně s ohledem na adresáty této právní normy se jeví jako vhodnější jeho znění navrhovaným způsobem zpřesnit.

Legislativní změna v odstavci 6 je doplněním chybějícího odkazu na ustanovení § 42d. Rovněž v případě žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podané na území v souladu s podmínkami uvedenými v § 42d odst. 1 zákona by mělo cizinci vzniknout oprávnění pobývat na území až do právní moci rozhodnutí o této žádosti. V současnosti je toto oprávnění dovozováno cestou analogie, nicméně s ohledem na právní jistotu adresátů této normy je vhodnější, aby vyplývalo přímo z textu zákona.

K bodu 76 - § 48

Navrhovaná úprava souvisí se začleněním, v tomto ustanovení uvedeného okruhu cizinců, do okruhu osob, na které se vztahuje zákon o veřejném zdravotním pojištění. Podle § 2 odst. 1 písm. b) bod 5 uvedeného zákona budou vedle „osob s udělenou dočasnou ochranou“ pod zmíněné ustanovení rovněž spadat „osoby, které jsou považovány za osobu s udělenou dočasnou ochranou na území“ – tato skupina osob je výslovně vymezena v textu návrhu nového znění § 48 zákona o pobytu cizinců.

Tato forma zohlednění do zákona o veřejném zdravotním pojištění byla zvolena z toho důvodu, neboť okruh případů, které jsou uvedeny ve stávajícím § 48 zákona o pobytu cizinců nelze formou „jejich "přepisu" výslovně zapracovat do § 2 odst. 1 a násl. zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Co se týče osob s přiznaným postavením osoby bez státní příslušnosti (odstavec. 2), jedná se o skupinu cizinců, která je nově definována v § 49a zákona o pobytu cizinců, pro tyto osoby je nutno zajistit úhradu zdravotních služeb přímo z veřejného zdravotního pojištění.

K odstavci 3 Osobě s přiznaným statusem osoby bez státní příslušnosti se umožní volný přístup na trh práce – budou moci pracovat s pracovním povolením po uplynutí 6 měsíců. Zákon o zaměstnanosti v § 97 písm. e) počítá tuto dobu v souladu s právem Evropské unie od momentu poskytnutí údajů k podané azylové žádosti, ale tento časový moment v řízení o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti absentuje, proto se bude počítat od nejbližšího časového momentu, kterým je podání žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

K bodu 81 - § 49a až § 49c

Úvodem vysvětlení procesního pojetí nově zaváděného řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti:

I přes značnou podobnost Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti se formálně jedná o dvě materiálně nezávislé mezinárodní smlouvy, které směřují na jiné kategorie osob a ani obsah či rozsah benefitů není totožný. Během procesu přijímání státy jasně deklarovaly záměr mít dva odlišné nezávislé právní instrumenty a nebyla tedy přijata verze sloučit obě kategorie pod jeden smluvní instrument.

Povinnost státu zajistit osobám bez státní příslušnosti na jejich území účinné a dostupné řízení, které by jim umožnilo upravit jejich pobyt a status s náležitým zohledněním práv plynoucích z ochrany soukromého života, stanovil ESLP v rozsudku Hoti proti Chorvatsku (č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018). Soud se nevyslovil, v jakém typu předpisu by mělo být toto řízení ukotveno. Právo Evropské unie danou oblast nijak nereguluje, zde tedy Česká republika není vázána transpozičními a implementačními povinnostmi.

Česká republika zvolila zařazení regulace této problematiky do zákona o pobytu cizinců a dochází tak k odstranění poněkud obsahově nejasné zmínky v zákon o azylu, podle které se podle zákona o azylu rozhoduje o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Nyní se řízení zcela bez pochyb přesouvá do zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu jasného odlišení obou řízení a postavení – výsledkem pozitivního řízení je status podle zákona o pobytu cizinců. Procesně se však úprava inspiruje v zákoně o azylu a přejímá pro tuto oblast vhodné procesní odchylky a postupy právě ze zákona o azylu, které reflektují cizinecký prvek v řízení, ale zároveň reagují na velmi specifické potřeby vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Důvodem využití mnoha procesních postupů ze zákona o azylu i pro řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti je to, že stejně jako v řízení ve věci mezinárodní ochrany nejsou vyžadovány přesně vyjmenované náležitosti s fixním obsahem, jako je tomu u řízení o udělení běžných pobytových oprávnění (doklad o ubytování, doklad o výši příjmu atp.), rovněž většinou nejde o ztotožněné osoby, dochází rovněž k práci s informacemi o zemích původu, jde o potencionálně zranitelné osoby atp.. Dále je vhodné upozornit na to, že jde o řízení velmi složité – dokazuje se neexistence určité skutečnosti, dochází ke komunikaci s cizími zastupitelskými úřady, které mnohdy nemají ani své zastoupení v České republice a které ověřují zápisy v registrech obyvatel apod. přímo v zemích původu mnohdy a úrovni nejmenších obcí, proto je třeba stanovit i odchylnou lhůtu od lhůty běžné podle správního řádu nebo podle zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k možné zranitelnosti a povinnosti zajistit účinné řízení je poskytován na náklady státu tlumočník v případě, že je v řízení u pohovoru potřeba.

Osobě, u které bylo rozhodnuto, že se jedná o osobu bez státní příslušnosti, se v návaznosti na vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 3 věta druhá poskytne přístup do veřejného zdravotního pojištění a volný přístup na trh práce. Žadatelům o tento status se pouze pro účely vstupu na trh práce přiznává fikce postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany – budou moci tedy pracovat s pracovním povolením po uplynutí 6 měsíců. Zákon o zaměstnanosti v § 97 písm. e) počítá tuto dobu v souladu s právem EU od momentu poskytnutí údajů k podané azylové žádosti, ale tento časový moment v řízení o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti absentuje, proto se bude počítat od nejbližšího časového momentu, kterým je podání žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

V § 49a odstavci 1 se přejímá definice osoby bez státní příslušnosti tak, jak ji vymezuje Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Dále se v souladu s úmluvou reflektuje deklaratorní povaha rozhodnutí o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Na druhou stranu, aby cizinec mohl účinně čerpat práva plynoucí z úmluvy, celý systém v ČR počítá s čerpáním na základě fyzicky vyznačeného oprávnění k pobytu, a je proto nutné, aby si cizinec vízum vyzvedl. Počítá se se však se zcela ojedinělými situacemi, kdy by mohl být cizinec například hospitalizován v době od oznámení rozhodnutí do převzetí víza – zavádí se tak přechodná fikce udělení víza. Nedodržení povinnosti dostavit se pro vízum do 30 dní je přestupkem. Přístup k řízení o určení postavení osoby bez státní příslušnosti je s ohledem na převažující cílovou skupinu jednoduchý, nezatížený přílišnými formalismy. Pro podání žádosti není stanovena – podobně jako u žadatelů o udělení mezinárodní ochrany – žádná pevná forma a není vyžadován ani oprávněný pobyt žadatele na území. Oprávněný pobyt na území však není překážkou pro přístup k určení, zda osoba je či není osobou bez státní příslušnosti. Odstavec 2 pak definuje, na základě jakého postupu a jakých dokumentů bude závěr, zda cizinec je či není osobou bez státní příslušnosti, učiněn. Důkazní prostředky uplatnitelné v řízení o žádosti o určení osoby bez státní příslušnosti, je možné rozdělit do dvou hlavních kategorií: 1) důkazy týkající se individuálního případu žadatele a jeho osobní historie, a 2) informace o zemi původu, resp. o právní úpravě nabývání a pozbývání státního občanství v zemi, ve vztahu k níž je otázka státní příslušnosti posuzována. Jako příklad důkazů vztahující se k individuální situaci a historii žadatele lze uvést zejména následující: • svědectví žadatele (získané formou písemného vyjádření při podání žádosti a následného pohovoru, v případě potřeby i opakovaného), • vyjádření kompetentních orgánů státu či států, ve vztahu k nimž je otázka státní příslušnosti posuzována ohledně státního občanství dotyčné osoby,  rodný list,

 výpis z evidence obyvatel,

 cestovní doklad (včetně již neplatných),

 oddací list,

 osvědčení o získání či vzdání se státního občanství,

 identifikační dokumenty týkající se rodičů žadatele,  jakékoli další dokumenty (např. očkovací průkaz, lékařské zprávy – např. lékařská

zpráva z nemocnice po narození žadatele, pokud není k dispozici rodný list, řidičský průkaz či jiné doklady).

Na rozdíl od řízení o mezinárodní ochraně ovšem musí osoba bez státní příslušnosti (v dané chvíli bez deklaratorního osvědčení státu o tom, že je osobou bez státní příslušnosti) spolupracovat při komunikaci se státem, jehož by mohla být občanem, za účelem získání podkladů svědčících o existenci či absenci státního občanství a vyvíjet prokazatelnou a věrohodnou snahu státní příslušnost získat – přiznání postavení osob bez státní příslušnosti je podobně jako mezinárodní ochrana subsidiárním postavením a tedy derogací z obecného pravidla mezinárodního práva, že ochranu svým občanům poskytuje primárně stát jejich státního občanství. Musí být tedy prokázáno, že je oprávněné, aby tato subsidiárnost byla aktivována. Praktickou překážkou zde však často bývá ne/ochota dotyčného státu příslušné potvrzení vydat a na podobné žádosti žadatele jakkoli reagovat. Veškeré shromážděné podklady je třeba hodnotit v rámci volného hodnocení důkazů.

Výčet požadovaných náležitostí je záměrně uváděn jako demonstrativní, pro úspěch v řízení tedy v podstatě není třeba, aby žadatel doložil všechny uváděné dokumenty, pokud bude možné jinak učinit závěr o tom, zda je či není osobou bez státní příslušnosti. Žádost o přiznání tohoto postavení bude přijata do řízení, i když v ní budou chybět náležitosti předpokládané odstavcem 2. Řízení rovněž nebude bez dalšího zastaveno, ale cizinec bude vyzván, aby dokumenty doložil. Dokumenty poté buď obstará, nebo správnímu orgánu dodá vysvětlení, proč je obstarat nemohl; toto vysvětlení, aby obstálo, musí být ovšem podloženo relevantními důvody. Důkazní břemeno je sdílené, ale oproti řízení ve věci mezinárodní ochrany se zde předpokládá mnohem větší aktivita žadatele – ten má za povinnost spolupracovat a obstarávat dokumenty podle odstavce 2. Ministerstvo shromažďuje informace o zemích původu – zejména o legislativní úpravě nabývání státního občanství, zpravidla rovněž kontaktuje zastupitelský úřad, může žadateli zajistit doprovod na zastupitelský úřad a zpravidla si rovněž vyžaduje informace od policie či jiných relevantních orgánů, které by mohly disponovat informacemi o totožnosti a státní příslušnosti cizince.

Odstavec 3 vyžaduje uvedení alespoň adresy pro doručování, a to pro zajištění kontaktu se žadatelem.

Odstavec 4 a 5 stanovuje, že po podání žádosti se cizinci vydá průkaz žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, který slouží zejména pro možnost přebírat písemnosti. Doba platnosti průkazu je stanována ministerstvem dle očekávané délky řízení vzhledem k jeho složitosti. Podání žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti opravňuje žadatele k setrvání na území; setrvání není formou pobytu, nicméně nejde o osobu neoprávněně pobývající. Rovněž oprávnění setrvat se vztahuje pouze ve směru k řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, pokud není jinde uvedeno jinak. Dále platí, že založení oprávnění setrvat vznikne pouze u první podané žádosti, zabraňuje se tak řetězení těchto žádostí s cílem setrvat na území ČR. Ministerstvo dále poučí žadatele o právech a povinnostech, které bude obsahovat i informaci o tom, že mohou být ze strany ministerstva kontaktovány orgány domnělé země původu. Ve výjimečných případech zejména rodin s nezletilými dětmi nebo jiných zranitelných osob uvedených v § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, které nemají dostatečné finanční zajištění, může Správa uprchlických zařízení umožnit ubytování v azylovém zařízení tzv. na výjimku podle § 79 odst. 5 zákona o azylu."

UNHCR. Handbook on Protection of Stateless Persons, odst. 84.

Odstavec 6 přejímá úpravu ze zákona o azylu.

V § 49b jsou stanoveny situace, kdy postavení osoby bez státní příslušnosti ex lege zaniká, jedná se o situace smrti daného cizince, vzdání se postavení a získání jiné státní příslušnosti. Tento posledně uváděný důvod reflektuje subsidiárnost statusu - ziskem jakéhokoli státního občanství se aktivuje primární ochrana státem občanství a statusu již tak není zapotřebí.

Vzhledem k podobnému postavení uprchlíků a osob bez státní příslušnosti pověřilo Valné shromáždění OSN Úřad Vysokého komisaře, aby nesl odpovědnost za dozor, prevenci a snižování počtu osob bez státní příslušnosti. V rámci svého mandátu UNHCR spolupracuje s vládami při prevenci vzniku právního postavení osoby bez státní příslušnosti, při řešení existujících případů a při ochraně práv takových osob ve všech zemích světa. Vzhledem k tomuto mandátu získává UNHCR specifická oprávnění související s touto agendou (v § 49c), podobná úprava je rovněž v zákoně o azylu.

K bodům 82, 84, 141, 158 až 160 a 224 - hlava III nadpis dílu 5, v názvu § 50a, v § 50a odst. 2, 3 a 5, § 103 písm. k), § 118 odst. 1, 4 a 5, § 119 odst. 1, § 120 odst. 1, § 122 odst. 5, § 123a odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 písm. a) a d), nadpis hlavy XI, § 123b, § 124 odst. 1, § 124b odst. 1 písm. b), § 163 odst. 1 písm. k) a x), § 164 odst. 1 písm. i) a p), § 167 odst. 1 písm. b), § 170 odst. 1 a 3 a § 174a odst. 2

Změny reagují na výsledky schengenských evaluací a zjištěné nepřesnosti ve stanovení geografického rozsahu povinnosti cizince vycestovat. Zpřesňuje se proto geografický rozsah povinnosti cizince vycestovat a souvisejících prvků tak, aby odpovídal výčtu zemí, které používají směrnici 2008/115/ES (tzv. návratová směrnice).

K bodům 85 až 87 - § 50a odst. 3 (část)

Zpřesňuje se postup policie v situaci, požádá-li cizinec během doby k opuštění území o stanovení nové doby k opuštění území zejména z důvodů podle § 174a odst. 2 - policie vydá nové rozhodnutí podle § 101 správního řádu, ve kterém stanoví novou dobu k opuštění území s ohledem na délku trvání uváděných důvodů, ale samozřejmě pouze pokud shledá, že důvody pro stanovení nové lhůty k vycestování jsou dány. Případné odvolání nemá odkladný účinek.

U § 50a (ale i u správního vyhoštění) vyvstává rovněž zřídka situace, kdy cizinci je soudem uložen zákaz opustit území ČR, což je v realitě schengenského prostoru poněkud vyprázdněný institut. Nicméně pokud orgány cizinecké Policie ČR o rozhodnutí soudu o zákazu vycestování cizince z území ČR vědí, konzultují svůj postup ve vztahu k danému cizinci s příslušným soudem.

K bodu 88 - § 50b

Záměrem je rozšíření působnosti odborů cizinecké policie krajských ředitelství policie při ukončení pobytu občanů Evropské unie, a to pouze v případě, že nemají vydáno potvrzení o přechodném pobytu podle § 87a zákona o pobytu cizinců. V případech, kdy se jedná o osoby, které jsou pouze krátkodobě na území České republiky, přicestovaly například pouze na fotbalové utkání, a narušily svým jednáním veřejný pořádek, a to i závažným způsobem, je cílem eliminovat pobyt takových cizinců na území České republiky, například jen po dobu trvání takové akce. Dále se jedná o případy cizinců občanů Evropské unie, kteří v tzv. průmyslových zónách páchají přestupky proti veřejnému pořádku, a vydání rozhodnutí o správním vyhoštění není přiměřené závažnosti a druhu protiprávního jednání cizince. Vydání rozhodnutí v těchto konkrétních případech je prvním úkonem v řízení. Zde se jedná o situace, kdy občan Evropské unie musí svůj pobyt na území České republiky ukončit a vycestovat z území České republiky.

K bodům 89, 90 a 101 - § 55, § 72 a § 87w

Navrhuje se výslovně stanovit povinnost cizince předkládat náležitosti své žádosti v originále nebo v úředně ověřené kopii či převedené z/ a do elektronické podoby cestou autorizované konverze. Povinnost předložit náležitost žádosti v originále nebo v jiné podobě se stejnými právními účinky by sice měla vyplývat ze samotné formulace povinnosti předložit k žádosti určité doklady, nicméně s ohledem na jistotu adresátů norem, které zákon o pobytu cizinců obsahuje, se navrhuje tuto povinnost výslovně upravit.

Příkladem budiž formulace: „K žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující účel pobytu na území, c) prostředky k pobytu na území (§ 13) …….. “. Z hlediska jazykového i logického výkladu tato formulace vede spíše k závěru, že cizinec je povinen předložit originál dokladu, který je náležitostí žádosti nebo listinu se stejnými účinky, jaké má originál. Zákon o pobytu cizinců totiž hovoří o tom, že cizinec je povinen přeložit konkrétní doklad, nikoliv pouze jeho kopii. Pokud by se tedy měly správní orgány spokojit pouze s prostou kopií dokladu, zřejmě by to zákon o pobytu cizinců musel výslovně umožnit. K obdobnému závěru dospěl i poradní sbor Ministra vnitra ke správnímu řádu, který v závěru č. 151 ze dne 2.12.2016 uvádí, že předkládá-li osoba správnímu orgánu dokumenty, které zákon vymezuje jako povinné přílohy k žádosti, musí mít formu originálu nebo ověřené kopie a v případě elektronické komunikace musí být listina podrobena autorizované konverzi. Na druhou stranu existují některá rozhodnutí soudů, která vycházejí z judikatury k dokazování prostou kopií v civilním řízení, kde tyto dopěly k odlišnému závěru. Zmínit lze zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2018, č.j. 7 Azs 399/2018 – 34.

Z tohoto důvodu je žádoucí upravit přímo v zákoně podobu, v jaké mají být správním orgánům náležitosti žádosti cizincem předkládány. Navrhuje se tedy zachovat povinnost předložit cestovní doklad a matriční doklady v jejich originální listinné, u matričního dokladu případně i v elektronické podobě, aby měl příslušný správní orgán možnost ověřit jeho pravost dostupnými technickými prostředky. Na základě úředně ověřené kopie či elektronické podoby dokladu vzniklého cestou autorizované konverze, není ověření pravosti dokladu možné. Jde- li o ostatní doklady, které jsou náležitostí žádosti, tyto bude možné předložit kromě originálu také v úředně ověřené kopii případně převedené do elektronické podoby cestou autorizované konverze. Stále však budou moci správní orgány přijmout v konkrétním případě za dostatečnou i prostou kopii dokladu, jsou-li schopny ověřit správnost údajů v kopii uvedených jinak. Týká se to například některých smluv o cestovním zdravotním pojištění, elektronicky vydaných matričních dokladů, dokladů opatřených apostilou, vyšším ověřením apod.

Požadavek na jistou úroveň autenticity předkládaných dokladů je logický s ohledem na povinnost správních orgánů rozhodovat na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Ponechávat na individuálním posouzení, zda i prostá kopie hodnověrně prokazuje skutečnosti v ní uvedené při množství žádostí o pobytová oprávnění a rozmanitosti jednotlivých náležitostí žádosti by s postupem času nutně vedlo k rozdílnému postupu správních orgánů ve skutkově obdobných případech. Nelze opomíjet ani skutečnost, že snaha získat pobytové oprávnění v České republice v nezanedbatelném množství případů rezultuje ve snahu některé náležitosti padělat či pozměňovat. Tento negativní jev si dokonce vyžádal existenci samostatného důvodu pro nevyhovění žádosti o vydání či prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění spočívající v předložení padělaného nebo pozměněného dokladu (například § 56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců).

K bodům 92, 95, 98 až 100 a 103 - § 67, § 69 odst. 3, § 70 odst. 2, § 70 odst. 5, § 75 odst. 1, § 155b

V § 67 se navrhuje zrušení tohoto historického humanitárního institutu (vložen poslaneckou iniciativou v roce 2003), a to vzhledem k zániku jeho potřebnosti a ztrátě opodstatnění vzhledem k účelu, pro který byl do zákona včleňován. Tímto účelem bylo reagovat na průtahy v azylovém řízení způsobené jednak obrovským počtem žádostí o udělení azylu a jednak přechodem na nový model správního soudnictví, kdy cca 2500 případů Vrchní soud po nabytí účinnosti soudního řádu správního předal k 1. 1. 2003 k projednání krajským soudům. Původní znění tohoto ustanovení rovněž bylo omezeno na osoby nepocházející z bezpečných zemí původu. Rovněž statistické údaje potvrzují mizivou využívanost a úspěšnost podaných žádostí (v roce 2015 uděleno 2krát, 2016 7krát, 2017 3krát,2018 7x, 2019 10krát, 2020 14krát a 2021 18krát). Nelze pominout ani riziko zneužívání spojených s žádostmi o toto pobytové oprávnění, vzhledem k tomu, že jde o jedno z mála oprávnění k pobytu, o které lze žádat z výjezdního příkazu (ovšem vydaného pouze podle zákona o azylu) a rovněž vzhledem k řadě možných výjimek, které ustanovení obsahuje. Délka azylového řízení může být nicméně v kombinaci s dalšími faktory jedním z důvodů hodnocených při žádosti o udělení víza za účelem strpění pobytu cizince na území podle § 33.

Změny v dalších ustanoveních jsou legislativně technickým důsledkem zrušení § 67.

K bodu 93 - § 68 odst. 3 písm. f)

MZV zaznamenává případy, nikoli v zanedbatelném počtu, kdy členové personálu zastupitelských úřadů některých cizích států a zejména jejich rodinní příslušníci – v postavení doprovázející osoby během svého diplomatického pobytu na území České republiky, často těsně před jeho ukončením či téměř bezprostředně po jeho ukončení, žádají o pobytová povolení nesouvisející s jejich profesním působením zde. Tyto osoby pak požadují započtení doby svého diplomatického působení na území České republiky do doby nepřetržitého pobytu na území České republiky rozhodného pro získání povolení k trvalému pobytu. Dle názoru MZV se jedná o zneužívání diplomatického statusu, resp. doby, po níž byl tento status užíván, čemuž je třeba předcházet.

K bodům 94 a 104 - § 68 odst. 4 a § 83 odst. 3

Nově se stanoví kumulace dob pro získání trvalého pobytu/postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, započítává se nejen pobyt na základě modré karty, ale i další předchozí vyjmenované pobyty - za účelem studia, výzkumu či mezinárodní ochrany.

K bodům 96 a 115 - § 69 odst. 5 a § 87h

Jedná se legislativně technickou reakci na zpřesnění definice azylanta a osoby požívající doplňkové ochrany. Obsah ustanovení zůstává nezměněn.

K bodu 97 - § 69 odst. 7

Navrhuje se, aby žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 byl cizinec oprávněn podat na území, jestliže na území pobývá na základě povolení k pobytu, které je platné, nikoliv v případě, kdy se ve smyslu § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 pouze za platné považuje, a to do doby rozhodnutí o žádosti cizince o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení jeho platnosti. Zákonem č. 222/2017 Sb. bylo stanoveno, že oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 se do doby nepřetržitého pobytu započítá pouze tehdy, pokud je nakonec cizinci pobytové oprávnění vydáno nebo prodlouženo. Řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 je tedy na dobu řízení o žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení jeho platnosti přerušeno z důvodu uvedeného v § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, teprve po jeho skončení lze v řízení pokračovat, tedy shledat podmínku nepřetržitosti pobytu na území za naplněnou nebo naopak v případě, že by žádosti o vydání nebo prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebylo vyhověno, za nenaplněnou a žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítnout. Tento postup je však zcela zbytečný a nehospodárný, neboť stejného efektu ovšem hospodárnějším způsobem bude docíleno tím, že žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 zákona bude cizinec moci podat v době, kdy je jeho povolení k dlouhodobému pobytu platné a nikoliv v době, kdy se za platné pouze považuje. Pro cizince samotného bude jednoznačněji a přehledněji z textu zákona pochopitelné, kdy žádost o pobytové oprávnění může podat a kdy ne. Konečně judikatura bez ohledu na text zákona dospěla již dříve k tomu závěru, že žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 zákona, tedy po 5 letech nepřetržitého pobytu na území, nelze podat na území, pokud cizinec na území pobývá „pouze“ v rámci tzv. fikce, tedy na základě oprávnění k pobytu dle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10. (vizte například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, čj. 3 Azs 96/2015 –44, ze dne 30.3.2017, č.j.: 10 Azs 1/2017 – 34, ze dne 21.3.2018, č.j. 1 Azs 54/2018-27). Legislativní změna tedy reaguje také na výklad ustanovení § 69 odst. 5 zákona provedený soudy. Pro právní jistotu adresátů této právní normy a praxi, bude nepochybně prospěšnější, pokud zákon výslovně stanoví, že žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 nebude moci být podána na území, pokud žadatel na jejím území pobývá pouze v rámci tzv. fikce.

Provedením navrhované změny v § 69 odst. 7 zákona se stane nadbytečným ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) zákona, proto je navrženo jeho zrušení.

K bodům 102 a 116 - § 73 a § 87j odst. 2

Zmíněná ustanovení zákona o pobytu cizinců se zrušují, neboť povinnost Ministerstva vnitra sdělit Ústřední pojišťovně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky informace k zařazení dotčené skupiny cizinců do centrálního registru pojištěnců bude komplexně řešena v zákoně o veřejném zdravotním pojištění.

K bodu 106 - § 87b odst. 3 písm. c)

Sjednocení terminologie s § 1 a se zákonem č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky.

K bodům 111 a 202 - § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 (vypuštěn) a 169r odst. 1 písm. e)

Dochází ke zrušení důvodu pro zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu z důvodu pozdního podání žádosti. Zároveň se doplňuje jako důvod pro zastavení řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu na základě skutečnosti, že je žádost podávána opakovaně. Toto se jeví jako účelné u žadatelů, kteří nerespektují negativní rozhodnutí o jejich žádosti, kdy již došlo k meritornímu rozhodnutí. To znamená, že osobní a rodinné poměry již byly zkoumány v předchozím řízení, avšak nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti.

K bodu 112 - § 87e odst. 1 písm. i) bod 3

Doplnění odkazu na odstavec 6 k § 20 odstraňuje pochybnosti, že rodinný příslušník podle § 15a odst. 3 je oprávněn žádat o povolení k přechodnému pobytu jen z tohoto typu krátkodobého víza. Pokud je na území České republiky rodinný příslušník podle § 15a odst. 3 a žádá z jiného krátkodobého víza než uvedeného v § 20 odst. 6, jde o důvod pro zamítnutí jeho žádosti o povolení k přechodnému pobytu

K bodu 118 - § 87u odst. 1 a § 117b odst. 9 písm. b) a c)

Legislativně technický důsledek změn § 87j (již nebude členěn na odstavce).

K bodu 119 - § 87x

Navrhovaná změna cílí odstranit nadbytečný požadavek zákona na uvádění kompletní sady údajů v případě, že cizinec, kterému již bylo vydáno povolení k trvalému pobyt jako rodinnému příslušníku občana EU nebo občanu EU, a žádá pouze o prodloužení průkazu trvalého pobytu nebo karty trvalého pobytu. Po občanu třetího státu, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu, při prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu zákon takovou sadu údajů nepožaduje, respektive nestanoví vůbec žádné požadavky na obsah žádosti o prodloužení doby platnost průkazu o povolení k trvalému pobytu. Je tedy žádoucí povinnosti obou skupin držitelů povolení k trvalému pobytu „srovnat“ upuštěním nadbytečných požadavků na vyplňování pro tyto účely zbytečných údajů.

K bodu 120 - § 88 odst. 3

Dochází ke zpřesnění textu tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, že dítě, které se narodí cizinci za pobytu na území České republiky, má vždy následovat pobytový status tohoto cizince. Navrhovaná úprava má za cíl zabránit spekulacím, kdy dotčený cizinec s povoleným dlouhodobým pobytem, žádá za narozené dítě o vydání povolení k trvalému pobytu (zejména s ohledem na zajištění účasti narozeného dítěte v systému veřejného zdravotního pojištění).

Legislativní změna spočívá ve výslovném zakotvení oprávnění k pobytu na území po dobu řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v případě dítěte, které se narodilo na území a jehož rodič disponuje pouze platným povolením k dlouhodobému pobytu na území. Vznik tohoto oprávnění je podmíněn tím, že žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu byla podána za podmínek uvedených v odstavci 1 a 4. Navrhovanou změnou se odstraňuje mezera v zákoně, která je v současné praxi překlenována cestou analogie.

Dále se specificky upravuje fikce trvalého pobytu, která vznikne narozením dítěti v situaci, kdy jeho zákonný zástupce na území pobývá na základě trvalého pobyt. Tato fikce trvá 60 dnů od narození a její vznik již není navázán na podání žádosti o trvalý pobyt, ale na okamžik narození. V případě, že je žádost o trvalý pobyt podána, platí fikce až do právní moci rozhodnutí o této žádosti.

K bodu 121 - § 99 odst. 2

Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo vnitra zaujímají dlouhodobě rozdílná stanoviska, zda přenocování v noclehárně podle § 63 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za ubytování ve smyslu § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jde sice o ambulantní sociální službu poskytovanou osobám bez přístřeší. Podle § 91 zákona o sociálních službách je však poskytována na základě smlouvy, součástí poskytované služby je kromě možnosti přenocovat také možnost vykonat základní hygienu. Texty a cíle obou zákonů si v případě nocleháren do jisté míry odporují a je poměrně obtížné dovozovat vztah speciality.

Proto dospěli zástupci obou resortů k závěru, že možným řešením je úprava legislativy, která výslovně stanoví, že v případě nocleháren nepůjde o ubytování ve smyslu § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Provozovatelé nocleháren podle zákona o sociálních službách tak nebude ubytovateli ve smyslu § 99 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nebudou se na ně vztahovat povinnosti ubytovatele v tomto zákoně uvedené.

K bodu 122 - § 101 odst. 2 V souvislosti se zákonem č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby, a nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (nařízení eIDAS), se vypouští povinnost vést domovní knihu v listinné podobě. Tu tak bude možné vést libovolným způsobem, nicméně při kontrole na výzvu policie bude ubytovatel stále povinen domovní knihu předložit (ať už v elektronické nebo v listinné podobě).

K bodům 123 až 127 a 129 - § 113 a § 115 odst. 3

Úprava vydávání cizineckého pasu osobám požívajícím doplňkové ochrany je ze systematických důvodů přesunuta do zákona o azylu. Doplňuje se odstavec 7, který stanoví nemožnost vydat cizinecký pas podle zákona o pobytu cizinců, pokud existuje souběh s udělenou mezinárodní ochranou podle zákona o azylu. Cestovní doklad se v takovém případě vydá podle zákona o azylu, protože osoba je primárně v postavení poživatele mezinárodní ochrany.

K bodu 128 - § 114 odst. 4

Napravuje se dosavadní, a nutno říci nelogická, absence možnosti vydání cestovního průkazu totožnosti v případech realizace rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR nebo členských států EU. Současně se doplňuje podmínka pro vydání cestovního průkazu totožnosti, jež je shodná s podmínkou uvedenou v odstavci 1 písm. a). Absence shodné podmínky totiž činí nedůvodné rozdíly mezi „obecným“ vydáním cestovního průkazu totožnosti a vydáním tohoto průkazu za účelem opuštění území.

K bodům 130 až 136 a 180 - § 117 a § 164 odst. odst. 1 písm. l)

Změna v odstavci 1 reflektuje stav, kdy cestovní doklad lze zadržet jako neplatný či odcizený i z toho důvodu, že je tak prohlášen v Schengenském informačním systému, a to nemusí být činěno pouze státem, který tento doklad vydal. Změna tak pouze odráží skutečný stav věci.

V odstavci 7 se navrhuje zrušení povinnosti Policie České republiky předávat zadržené cestovní doklady MZV v případě, že je vydal stát, který má diplomatické zastoupení na území České republiky. V takovém případě by je zaslala Policie České republiky na zastupitelský úřad dotčeného státu přímo, a nikoli prostřednictvím MZV. Takový postup MZV má za postup jednodušší, rychlejší a efektivnější. Na MZV by Policie ČR i nadále zasílala zadržené doklady, které vydal stát bez diplomatického zastoupení na území České republiky. MZV by následně, jako dosud, zprostředkoval jejich doručení diplomatickou cestou přes příslušný zastupitelský úřad České republiky.

Změna v odstavci 7 reflektuje stávající praktický stav, kdy policie předává doklady nalezené v ČR souhrnně státu, který tento doklad vydal.

Dle § 163 odst. 1 písm. r) zákona o pobytu cizinců policie (Ředitelství služby cizinecké policie a inspektoráty cizinecké policie) provádí mimo jiné i zadržení dokladu, jehož platnost skončila podle § 87z, § 87aa nebo § 117f téhož zákona. Neplatné průkazy o povolení k pobytu, o jejichž zadržení jde, by mělo mít možnost zadržet i ministerstvo a odbory cizinecké policie, které se s neplatnými doklady setkávají v praxi častěji a musí se spoléhat, že jim průkaz o povolení k pobytu cizinec ponechá dobrovolně v rámci splnění své povinnosti odevzdat neplatný doklad vydaný podle zákona o pobytu cizinců [§ 103 písm. h)]. Také útvary policie na území (obory cizinecké policie) by měly mít možnost zadržet neplatný průkaz o povolení k pobytu, neboť při pobytové kontrole mohou i tyto útvary zjistit cizince, který je již držitelem neplatného průkazu o povolení k pobytu.

Současně je lépe formulována povinnost policie a ministerstva zadržet cestovní a jakýkoliv jiný doklad, který je padělaný či pozměněný.

K bodu 137 – § 117f K ukončení platnosti povolení pobytu nedochází pouze zrušením jeho platnosti, ale zaniká také ze zákona, a to v případech uvedených v § 62, § 63, § 76, § 86m a § 178c zákona o pobytu cizinců. Navrhované doplnění ustanovení § 117f tak zaplňuje dosavadní mezeru v zákoně.

K bodu 138 - § 118 odst. 3

Tato změna se týká stanovování nové lhůty k vycestování, kdy nemusí jít pouze o důvody podle § 174a odst. 2, ale i o důvody jiné. Dále se zpřesňuje již dnes logicky aplikovaný postup rozhodování o žádosti – tedy že ne ve všech případech podání žádosti musí policie této vyhovět a novou lhůtu stanovit. Rovněž se zpřesňuje, že odvolání nemá odkladný účinek, jinak by byl tento institut zcela otevřen opakovaným žádostem a zneužívání.

K bodu 140 - § 118 odst. 6 Vyjasňuje se vztah azylového a návratového řízení, kdy i s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je možné zahájit nebo vést řízení o správním vyhoštění. Ustanovení řeší dvě situace

– jednak situaci, kdy osoba je již žadatelem o udělení mezinárodní ochrany a dopustí se jednání, které je možné postihnout správním vyhoštěním nebo kdy je třeba postihnout neoprávněný pobyt předcházející podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dále situaci, kdy s osobou je zahájeno řízení o správním vyhoštění, ale před jeho dokončením podá žádost o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na judikaturu Soudního dvora EU ve věci Gnandi (C-181/16) a C. a ostatní (C-269/18 PPU) je možné konat kroky v oblasti navracení i s osobou, kterou nelze s ohledem na nedokončené azylové řízení navrátit za podmínky, že rozhodnutí o vyhoštění není vykonatelné až do doby, než je finálně ukončení azylové řízení. Jiný postup by vedl k nedůvodnému oddalování postihu za jednání v rozporu se zákonem a zdrželo by návrat v případě vykonatelného azylového řízení, což je proti smyslu dosavadní unijní judikatury. Navrhovaná právní úprava zaručuje v souladu s judikaturou SDEU, že všechny právní účinky rozhodnutí o navrácení budou pozastaveny do vydání rozhodnutí o tomto opravném prostředku. Dále úprava zaručuje a nijak nemění dosavadní stav, že osoba v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany požívá práv plynoucích z přijímací směrnice (2013/33/EU). Navrhovaná právní úprava nijak nedopadá na již v současné době ukotvené povinnosti plynoucí nejen z návratové směrnice, ale i z mezinárodních závazků, kterými je Česká republika vázána (zejména zásada zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a zásada nenavracení).

K bodům 143 až 145 - § 120a odst. 1 písm. d), § 120a odst. 5

Doplňuje se výjimka, kdy Policie ČR v rámci rozhodování o správním vyhoštění není povinna vyžádat si závazné stanovisko ministerstva, zda je vycestování cizince možné v těch případech, kdy má sama Policie za to, že vycestování cizince možné není. Tím se zjednoduší administrativní zatížení jak na straně Policie ČR, tak i na straně ministerstva bez zásahu do přezkumu souladu rozhodnutí s principem non-refoulement.

K bodům 147 až 149 - § 120a odst. 6 až 9

Dosud v zákoně absentoval mechanismus povinného přezkoumávání trvání důvodů, které znemožňují cizinci vycestování, resp. nebylo ani jasné, jaký subjekt má toho hodnocení provádět – zda policie, která rozhodnutí vydala nebo ministerstvo, které následně vydalo oprávnění k pobytu. Překážka vycestování by měla legalizovat pobyt cizince pouze po dobu, po kterou skutečně trvá. Navazující kroky již pak zákon stanovuje. V odstavci 6 se ruší v praxi neaplikované omezení spočívající v zániku oprávnění požádat o udělení mezinárodní ochrany. Ustanovení nemá reálný přínos a je zbytečně „tvrdé“.

Do odstavce 8, který upravuje situace, kdy zaniká rozhodnutí o správním vyhoštění, se doplňuje i situace přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti.

K bodu 150 - § 122 odst. 8 a 9

V odstavci 8 se zavádějí procesní odchylky pro řízení o odstranění tvrdosti rozhodnutí o správním vyhoštění, tak aby toto řízení bylo pružnější a odpovídalo charakteru tohoto řízení, kde nejsou přesně dané jednoznačné podmínky pro vyhovění těmto typům žádostí. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je zcela v dispozici cizince.

V odstavci 9 se upravuje pravomoc policie zrušit nebo zkrátit délku zákazu vstupu (platnost rozhodnutí o správním vyhoštění), pokud důvody vyplynou z vlastní činnosti.

K bodům 151, 166 a 167 - § 123 odst. 7, § 145 odst. 2, § 146 odst. 1 a 3, § 147

Jedná se pouze o zpřesňující terminologickou změnu, která reflektuje skutečnost, že ne všechny situace ukončení detence cizince jsou propuštěním. Navrhuje se tak přiléhavější slovo, a to „opuštění“, které zahrnuje všechny formy ukončení zajištění.

K bodům 152 až 157 - § 123a

Dochází ke drobným změnám v ustanovení, které upravuje možnosti a postupy ministerstva při úhradě nákladů spojených s dobrovolným návratem do země původu. Dochází k technické změně, která reaguje na potřebu přesně geograficky vymezit území států, ze kterých je cizinec povinen vycestovat. A dále dochází ke zpřesnění právní úpravy tak, aby bylo možné využívat finanční prostředky agentur Evropské unie a případně jiných finančních zdrojů pro úhradu nákladů spojených s dobrovolným návratem.

Jelikož v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky dosud chybí ustanovení, které by opravňovalo Ministerstvo vnitra činit úkony spojené s realizací dobrovolného návratu, například při nákupu letenek či jízdenek, doplňuje se předmětné ustanovení. Toto přispěje k dalšímu usnadnění a urychlení provádění dobrovolných návratů.

K bodu 161 - § 129a odst. 3,

Navrhuje se oproti stávající úpravě flexibilnější řešení, kdy bude cizinec oprávněn kdykoliv (tedy v souladu s požadavky mezinárodně právních závazků, kterými je Česká republika vázána) požádat o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Rovněž je reagováno na nález Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 12/19 ze dne 19. července 2022, kde Ústavní soud reagoval na návrh na zrušení tohoto ustanovení. Ústavní soud sice neshledal důvody pro zrušení této části zákona o pobytu cizinců, nicméně nad rámec uvedl, že si dokáže představit v tomto ohledu právní úpravu vstřícnější. Nově tedy bude možné podat žádost o propuštění ze zařízení vždy nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí správního orgánu nebo soudu. Bude tak zajištěna potřebná periodicita přezkumu rozhodnutí o zajištění.

K bodům 162 a 163 - § 134 odst. 2 a § 136 odst. 2 Upravuje se znění zákona o pobytu cizinců, aby byl normativní text souladný s praxí. Značná část zdravotních úkonů je prováděna nelékařským zdravotnickým personálem, lékař vyhodnocuje výsledky vyšetření a RTG snímek, rozhoduje o případné medikaci a potřebném ošetření nebo specializovaném vyšetření. Rozsah úkonů je stanoven pokynem orgánu ochrany veřejného zdraví ministerstva vnitra. Dle zákona o ochraně veřejného zdraví v rámci rezortu ministerstva vnitra působí specializovaný orgán ochrany veřejného zdraví.

K bodu 164 – § 136 odst. 4 Vyjasňuje se obsah pojmu „opuštění zařízení“. Opuštěním zařízení nejsou krátkodobá opuštění např. za účelem lékařského vyšetření nebo účasti na soudním jednání.

K bodu 165 – § 144 odst. 4 Dle dosavadního výkladu textu zákona osoba umístěná v přísném režimu zařízení pro zajištění cizinců má nárok na návštěvu advokáta či zástupce právnické osoby, který prokáže, že předmětem její činnosti je oprávnění poskytovat právní pomoc cizincům, ovšem pouze za přítomnosti policie. Uvedený výklad je však rozporný s úmyslem zákonodárce i s dalšími principy vyplývajícími z vnitrostátní i evropské judikatury a dále ze standardů Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (CPT). Přístup osob omezených na svobodě k právní pomoci je jedním z důležitých principů prevence špatného zacházení. Za součást práva na přístup k právnímu zástupci přitom CPT označil i právo setkat se s ním bez přítomnosti třetí osoby.

K bodu 168 - § 151 odst. 2 Nově bude možné poskytnout dotaci na rozvoj obce, kde se nachází zařízení pro zajištění cizinců i opakovaně. O konkrétním poskytnutí a výši dotace rozhodne Vláda České republiky.

K bodu 171 - § 158 odst. 1 písm. b) bod 2

Odstraňuje se rozpor v jednotlivých ustanoveních zákona o pobytu cizinců, která obecně stanoví jaké údaje a v jakém rozsahu se o cizincích vedou. Odstraněním, které je navrhováno se řeší nežádoucí duplicita.

K bodu 172 - § 158 odst. 1 písm. j), písm. k)

Zákonem č. 176/2019 Sb., kterým se, mimo jiné, mění zákon o pobytu cizinců byla pro některé skupiny cizinců zavedena povinnost absolvovat adaptačně-intergační kurz, a to s účinností od 1. ledna 2021. Za účelem efektivní kontroly plnění této povinnosti ze strany cizinců, je žádoucí údaje vážící se k ní evidovat v Informačním systému cizinců. Půjde zejména o infomaci, zda cizinec tuto povinnost již splnil nebo zda Ministertvo vnitra od jejího splnění z důvodů zvlášního zřetele hodných upustilo.

K bodu 173 - § 158 odst. 8 písm. i)

Jde o provazbu na evidenční systémy podle zákona o azylu a nově definovanou položku průkazů žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

K bodu 174 - § 159 odst. 11

Jde o směrnici o modrých kartách požadovanou úpravu výměny informací mezi členskými státy o držitelích modrých karet a držitelích modrých karet, kteří mají zároveň udělenou mezinárodní ochranu v jiném členském.

K bodům 175 a 176 - § 160

Novela zákona o pobytu cizinců, zákonem č. 261/2021, kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci (tvz. DEPO), prodloužila dobu uchování údajů z 15 na 50 let. Předkládaný návrh odděluje a zohledňuje vedení údajů v listinné podobě od údajů vedených v elektronické podobě, přičemž vedení údajů v listinné podobě není nezbytné vést po dobu tak dlouhou jako údaje elektronické. A proto se doba vedení listinných údajů zkracuje na 15 let.

K bodu 177 - § 163 odst. 2 písm. f)

Jde o nutnou provazbu na nové ustanovení zákona o azylu, které nově opravňuje Policii České republiky provést dopravu i v případě realizace dobrovolného návratu.

K bodům 178 a 179 - § 163 odst. 2 písm. i), j)

K písm. i)

V návaznosti na čl. 4 vízového kodexu a v souladu s § 171 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se má v zákoně zakotvit stávající praxe. Podstatou této úpravy je, že stanovisko nebude Ředitelství služby cizinecké policie zasílat zastupitelskému úřadu na žádost, nýbrž vždy, což je i stávající praxe. Nejedná se o „závazné stanovisko“ ve smyslu § 149 s. ř.; jde tedy o jeden z podkladů pro rozhodování.

K písm. j)

V návaznosti na čl. 9d revidovaného nařízení o VIS (Vízový informační systém) určí členské státy tzv. orgán určený pro VIS pro účely manuálního ověřování shod a provádění činností na shodu navazujících. Porovnání údajů uchovaných ve VIS s údaji uchovávanými v jiných informačních systémech a databázích bude probíhat automaticky na pozadí daných systémů. Kdykoli se však během tohoto porovnání zjistí, že existuje odpovídající záznam, rovněž známý jako shoda, mezi jakýmikoli osobními údaji nebo jejich kombinacemi uvedenými v žádosti a záznamem nebo souborem registrovaným v jiných relevantních informačních systémech a databázích, nebo na seznamu zájmových osob, měla by být daná žádost ověřena manuálně pracovníkem tohoto nově zřizovaného orgánu. V případě potvrzené shody, pracovníci orgánu určeného pro VIS tuto skutečnost zohlední při rozhodování o tom, zda vydat krátkodobé vízum, či při posuzování toho, zda by žadatel o dlouhodobé vízum nebo povolení k pobytu mohl v členských státech představovat hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost nebo veřejné zdraví.

Vzhledem k výše uvedené povaze činností tohoto nově zřizovaného orgánu bylo pro tento úkol s ohledem na svou věcnou působnost a zkušenosti v této oblasti vybráno Ředitelství služby cizinecké policie. Ředitelství služby cizinecké policie zastává stěžejní roli v rámci hodnocení žádostí o krátkodobé či dlouhodobé vízum nebo jiné pobytové tituly spočívající zejména v prověřování žadatelů z hlediska bezpečnostních rizik. Ředitelství služby cizinecké policie dále provádí hraniční kontrolu a rozhoduje o udělení krátkodobého víza na hraničním přechodu, přičemž komplexně posuzuje případná bezpečnostní či migrační rizika. Ředitelství služby cizinecké policie také zastává úkoly národní jednotky ETIAS, které jsou spojené s přístupem do relevantních informačních systémů pro manuální prověřování shod. V neposlední řadě je Ředitelství služby cizinecké policie také provozovatelem Vízového informačního systému.

K bodům 181 a 185 - § 164 odst. 1 písm. p) a § 167 odst. 1 písm. b)

Ve výčtu situací, kdy policie snímá daktyloskopické otisky a pořizuje obrazové záznamy, chybně není uvedeno ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, kde policie postupuje podle § 19.

K bodu 182 - § 165 písm. n)

Díky změně § 42i odst. 9 již nebude změna zaměstnavatele držitele modré karty podléhat udělení souhlasu Ministerstvem vnitra. Proto se navrhuje vypustit tuto agendu z výčtu jeho kompetencí.

K bodům 183 a 186 - § 165a odst. 1 písm. d) a § 167 odst. 1 písm. e) Ministerstvo vnitra nebo policie se mohou během různých úkonů setkávat s osobami a může vnímat potřebu je ztotožnit. Aniž by bylo možné na první pohled poznat, zda jde o občana ČR nebo o cizince.

K bodu 184 – § 165a písm. j) až l)

Ministerstvo v řízeních o žádostech o pobytová oprávnění a v případě změny místa hlášeného pobytu cizince na území je povinno prověřit, zda ubytování cizinci poskytuje osoba skutečně oprávněná nemovitost užívat a rovněž, zda existuje právní titul pro to, aby cizinec mohl příslušnou nemovitost nebo její část užívat. Pro tyto účely je v současnosti využíváno nahlížení do Katastru nemovitostí prostřednictvím veřejně přístupné aplikace (www.nahlizenidokn.cuzk). V celé řadě případů však tyto informace nejsou dostatečné a musí být kontaktována jednotlivá katastrální pracoviště s žádostí o doplňující údaje. Jedná se například o informace o exekucích, výkonu rozhodnutí o změnách v osobě vlastníka nemovitosti. Získáním úplného přístupu do katastru nemovitostí odpadne administrativní zátěž oběma úřadům a povede k urychlení správních řízení.

Do písmene k) se výslovně doplňuje oprávnění zadržet na nezbytně nutnou dobu doklad v souvislosti se zjišťováním nebo projednáváním přestupku. Jedná se typicky o případy ověřování pravosti dokladu. V praxi se stává, že cizinci viní správní orgán ze zadržování cestovního dokladu ve snaze zabránit tím pořízení jeho kopie pro účely probíhajícího správního řízení nebo proto, aby byly zmařeny kroky k posouzení pravosti dokladu či případného zjištění a zahájení řízení o přestupku.

Písm. l) - Dosavadní judikatura akcentuje v případech, kdy se rozhodnutí ministerstva ať již přímo nebo nepřímo dotýká dítěte, zásadu nejlepšího zájmu dítěte a vůbec přiměřenosti dopadu rozhodnutí do rodinného života cizince. K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit řádně soulad svého rozhodnutí s těmito zásadami, je nutné, aby byly zjištěny náležitě rodinné poměry, ve kterých se dítě nachází. Ministerstvo v současnosti nemá jinou možnost než ověřovat rodinné poměry dítěte jiným způsobem, tedy v podstatě pouze výslechy rodičů případně dalších členů domácnosti. U nich ovšem lze pohybovat o jejich nepodjatosti s ohledem na poměr k věci. Naopak zjištění orgánů sociálně právní ochrany dětí je v tomto případě zřejmě jediný prostředek, kterým lze s vyšší mírou spolehlivosti ověřit existenci a povahu rodinných poměrů dítěte a zjistit tak stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

K bodu 187 - § 167 odst. 1 písm. p) a q)

Současné znění zákona dává pravomoc policii provést osobní prohlídku a prohlídku věcí za podmínek stanovených v ustanovení § 137. Toto ustanovení je možné užít pouze za situace, kdy je rozhodnuto o zajištění cizince do zařízení pro zajištění cizinců, a to za účelem zjištění, zda u sebe nemá cestovní doklad, doklad totožnosti nebo písemnost potvrzující jeho totožnost nebo státní občanství, peněžní prostředky nebo věc, jejíž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je policie oprávněna provést osobní prohlídku a prohlídku věcí zajištěného cizince také na žádost provozovatele nebo v případě důvodného podezření, že tento cizinec může mít u sebe cestovní doklad, doklad totožnosti nebo písemnost potvrzující jeho totožnost nebo státní občanství nebo věc, jejíž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno.

Nejedná se však o jediný institut, kdy je policie svěřena pravomoc provést prohlídku osoby. V úzkém spojení se zajištěním osoby je policista dle § 29 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon č. 273/2008 Sb.), oprávněn před umístěním osoby do policejní cely přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je policista oprávněn provést prohlídku osoby. Dále policista je oprávněn provést prohlídku osoby dle § 35 zákona č. 273/2008 Sb., nicméně podstatou tohoto ustanovení je zajištění bezpečnosti osob či zasahujících policistů tím, že v určených případech je umožněno provést prohlídku osoby za účelem zjištění, zda tato osoba nemá u sebe zbraň, případně jí tuto zbraň odebrat. Zbraní se zde rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším v souladu s § 111 písm. e) zákona č. 273/2008 Sb. Dané ustanovení má tedy pouze bezpečnostní charakter.

Dlužno dodat, že policie je oprávněna pro účely trestního řízení provést osobní prohlídku v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 a 4 a § 83b trestního řádu.

Prohlídku osoby provádí vždy osoba stejného pohlaví.

Jak předestírá současná právní úprava, jestliže není rozhodnuto o zajištění cizince do zařízení pro zajištění cizinců, není policistům svěřena pravomoc, aby za účelem zjištění skutečné identity provedly prohlídku osoby a jeho věcí, zejména zda u sebe nebo ve věcech nemá cestovní doklad, doklad totožnosti písemnost nebo paměťový nosič datových informací potvrzující jeho totožnost nebo jeho státní občanství.

Praxe se stále častěji setkává s případy, kdy dochází ke kontrole cizinců, kteří na výzvu policistů nepředloží doklad totožnosti, i přestože tento doklad u sebe mají, avšak záměrně ho ukrývají, čímž chtějí zastřít svou skutečnou totožnost. Na podkladě toho jsou prováděny nadbytečné policejní úkony směřující k ověření totožnosti cizince. Nové oprávnění policistů provést osobní prohlídku za účelem nalezení dokumentu svědčící o totožnosti cizince se rovněž jeví jako nezbytné při záchytu většího počtu cizinců neoprávněně vstupujících na území.

Nové oprávnění provádět osobní prohlídku a prohlídku věcí za účelem zjištění totožnosti by policii svěřilo institut umožňující zefektivnění a urychlení práce policie, přičemž podmínky pro provedení osobní prohlídky a prohlídky věcí by byly podobné podmínkám pro provedení osobní prohlídky a prohlídky věcí u již zajištěné osoby do zařízení stanovené ustanovením § 137 zákona č. 326/1999 Sb., tedy za účelem zjištění, zda u sebe nemá cestovní doklad, doklad totožnosti nebo písemnost potvrzující jeho totožnost nebo státní občanství, peněžní prostředky nebo věc, jejíž vnášení do zařízení, vyrábění nebo přechovávání v zařízení je zakázáno.

V celkovém kontextu pak nové ustanovení písmena q) opravňuje policii k provedení prohlídky, v době zajištění podle zákona o policii přičemž cílem této prohlídky je zejména zajištění cestovního dokladu.

K bodu 189 - § 168 odst. 6 Dosavadní judikatura soudů a zejména Nejvyššího správního soudu byla dosud, pokud jde o účastenství v řízeních o žádostech o pobytová oprávnění zcela jednotná, když za účastníka řízení o žádosti byl vždy považován pouze žadatel o toto pobytové oprávnění (například rozsudky Nejvyššího správního soudu z 25.2.2010, č.j.: 2 As 77/2009, z 22.3.2016, č.j. 5 As 244/2015, z 20.10.2011 č.j.: 2 As 61/2011, Krajského soudu v Brně č.j. 32 A 31/2015, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2014, č.j. 75 A 18/2014-39. Nicméně se od této judikatury v současnosti Nejvyšší správní soud odchýlil v rozsudku ze dne 23.10.2019, č.j. 9 Azs 256/2019. Ačkoliv se jedná možná o ojedinělou odchylku, ukazuje to na potřebu tuto otázku upravit v zákoně přímo a komplexně, a to především z důvodu specifik takového řízení. Zvolené řešení počítá pouze s jedním účastníkem u řízení vedených podle zákona o pobytu cizinců, a to včetně řízení vedených z moci úřední. V řízeních vedených z moci úřední je totiž správní orgán v drtivé většině případů posuzuje dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince a je tak povinen zohledňovat i zájmy jeho rodinných příslušníků, jejichž účastenství v řízení by v některých případech podle obecné úpravy ve správním řádu přicházelo v úvahu.

K bodu 190 - § 169d odst. 3

Navrhovaná úprava reaguje na praxi, s níž se setkávají zastupitelské úřady, u nichž je naplněna kvóta stanovená podle § 181b odst. 1 a Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. V případě naplnění uvedené kvóty je každá další žádost o příslušné pobytové oprávnění nepřijatelná dle § 169h odst. 3. Nepřijatelnost žádosti nelze žádným způsobem zhojit. V takovém případě je žádost o upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, která je nepřijatelná, zjevně právně nepřípustná dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Přesto jsou takové žádosti opakovaně podávány. S ohledem na právní jistotu žadatelů je vhodné nemožnost podání žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění, která je nepřijatelná, zakotvit přímo do ustanovení zákona, aby se předešlo pochybnostem žadatelů, zda uvedené podání činit či nikoliv. A to zejména za situace, kdy je dále navrhováno zpoplatnění žádosti o upuštění od osobního podání žádosti.

K bodům 191 až 193 - § 169e odst. 1 a 4 Zastupitelské úřady ČR v některých zemích (např. Ghana, Nigérie, Pákistán, Vietnam) se setkávají s velkým množstvím pozměněných a padělaných dokumentů, které jsou předkládány jako podpůrné doklady k žádostem o dlouhodobá víza a k žádostem o udělení dlouhodobého nebo trvalého pobytu (doklady o vzdělání, matriční doklady, bankovní výpisy, rejstříky trestů apod.). V mnoha případech jsou předkládány i padělky ověření oficiálních úřadů (mnohdy jsou k dokladům připojeny padělané doložky těchto úřadů nebo jsou dokonce originální doložky připojeny k padělaným dokladům). V naprosté většině se jedná o kvalitní padělky, které nelze jednoduše prověřit jak vzhledem k místu vydání (vzdálené úřady nebo dokonce úřady ve vzdálených přiakreditovaných zemích) nebo ke skutečnosti, že zastupitelské úřady nedisponují kapacitou a technickým vybavením na provádění prověřování. Navrhovanou úpravou by měly zastupitelské úřady ve vybraných zemích možnost určit spolehlivou společnost (na základě koncesního řízení – koncese malého rozsahu), která by na náklady žadatele mohla potřebná prověření provádět. Návrh vychází z praxe některých ostatních zemí (Německo, Francie, Nizozemí, Norsko apod.), které podobný způsob prověřování již dlouhodobě aplikují. K podání žádostí se tak dostávají žadatelé, kteří mají již doklady prověřeny, a tím pádem je i minimalizováno bezpečnostní riziko z hlediska vízového procesu a posuzování spolehlivosti žadatele je tímto mnohem průkaznější.

K bodu 194 - § 169f odst. 3 a 4

K odstavci 3

Vzhledem k existenci již stávající praxe spočívající ve slosování pro účely podání žádosti na zastupitelském úřadě v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, resp. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 – 62, je vhodné, aby zákonná úprava takovou praxi výslovně upravovala. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 – 62 uvedl, že: „Chce-li stát regulovat počet žádostí, má tak učinit zejména tím, že předem stanoví pravidla, z nichž bude plynout, které žádosti pravděpodobně nebudou mít naději na kladné vyřízení (součástí takovýchto předem stanovených pravidel může být jistě i prvek náhodnosti zakomponovaný do procedury vyřizování žádosti, bude-li mít spravedlivou podobu, např. losování žadatelů o určitý typ víza), či tím, že za vyřízení žádosti stanoví poplatek, jehož výše bude mít jistou odrazující, omezující a regulační funkci.“

S ohledem na personální a technické možnosti zastupitelských úřadu, je tato úprava též v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 312/2017 ze dne 23. 2. 2018, bod [14]: „Správní úřad při výkonu své pravomoci v zahraničí nemá stejné technické a personální možnosti jako správní úřady na území České republiky a jeho provoz je podstatně nákladnější než provoz tuzemských správních úřadů. S přihlédnutím ke zvláštní povaze výkonu státní správy v zahraničí a z toho vyplývajících omezení nezakládá pociťovaná nedostatečnost kapacit, resp. umožnění osobního podání žádosti ještě nezákonnost takového postupu správního orgánu.“ (srov. s rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 345/2017-36 ze dne 23. 5. 2018, č. j. 7 Azs 75/2018-22 ze dne 31. 5. 2018).

Zejména s ohledem na žádosti o dlouhodobé pobyty vycházející ze směrnic EU Ministerstvo zahraničních věcí počítá s mechanismem, kdy po 2 neúspěšných slosováních je cizinci umožněno podat svoji žádost.

K odstavci 4 Rozhodnutí o povinnosti opustit území je rozhodnutím, kterým se cizinci stanovuje povinnost vycestovat, ale oproti rozhodnutí o správním vyhoštění toto rozhodnutí neobsahuje zákaz vstupu a cizinci je tak dána možnost bezprostředně si zlegalizovat pobyt podáním žádosti o pobytové oprávnění na příslušném zastupitelském úřadě. Vzhledem převisu nabídky a poptávky po možnosti podat takovou žádost v některých zemích a rovněž vzhledem k reflexi existence rodinného a soukromého života v ČR se tak stanovuje pevná doba, do kdy musí dojít ke stanovení termínu pro osobní podání žádosti. Vždy tak bude po cizinci požadováno splnění povinnosti vycestovat, a to bez ohledu na vzdálenost země původu, zároveň se mu však umožní co nejdříve podat žádost o pobytové oprávnění.

K bodům 195 a 196 - § 169g

K odstavci 1: Návrh úpravy vychází z dosavadních zkušeností zastupitelských úřadů při přijímání žádostí o udělení dlouhodobého víza nebo žádostí o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu cizinců v zemích, jejichž nejsou státními občany, ale mají v nich povolen dlouhodobý či trvalý pobyt, jehož získání je relativně snadné a v zásadě slouží k volbě zastupitelského úřadu České republiky, na němž podají příslušnou žádost. Účelem navrhované úpravy je tak omezit zneužívání benevolentní právní úpravy některých třetích států, které vede k určování příslušnosti zastupitelského úřadu pro podání žádostí podle ust. § 169g. V případě, že žadatelé jsou držiteli dlouhodobého či trvalého pobytu v zemi, avšak v zemi po delší dobu nepobývají, zastupitelský úřad není schopen posoudit skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o žádosti vyplývající z postavení žadatele ve společnosti, jeho socioekonomických vazbách, ekonomické, bezpečnostní a migrační situaci v zemi atd. Tímto dochází k obcházení smyslu příslušnosti zastupitelského úřadu.

K odstavci 3: Navrženou úpravou se sleduje vyloučení kolize zákonné úpravy obsažené v ust. § 169g odst. 1 a odst. 2 s podzákonnou právní úpravou obsaženou nyní ve vyhlášce č. 429/2010 Sb., stanovící výjimky z povinnosti cizince požádat o vízum nebo povolení k pobytu na místně příslušném zastupitelském úřadu.

K bodům 197 až 199, 204 a 205 - § 169i a § 169r odst. 4

K § 169i

Cílem návrhu na úpravu § 169i odst. 2 je vyloučení aplikace institutu výzvy k odstranění vad v řízení o udělení dlouhodobého a trvalého pobytu v případech, kdy je žádost nepřijatelná, t.j. v případech uvedených v § 169h zákona o pobytu cizinců. Jestliže je žádost nepřijatelná, není řízení vůbec zahájeno a institut výzvy k odstranění vady nemůže být aplikován. V případě řízení o udělení dlouhodobého víza je cílem návrhu na úpravu § 169i odst. 3 rovněž vyloučení aplikace institutu výzvy k odstranění vady v případech, kdy se jedná o vady, které mají za následek nepřijatelnost žádosti. V případě jiných vad (např. na tiskopisu žádosti není vyplněna některá položka), platí, že k odstranění této "dílčí" vady je možné vyzvat žadatele ústně, elektronicky bez podepsání, telefonicky a jinými technickými prostředky. Teprve v případě, že tato vada není odstraněna, vyzve zastupitelský úřad žadatele písemně. K tomu však zastupitelský úřad nestanovuje žádnou lhůtu ani žadatele nepoučuje o následcích neodstranění vady.

K § 169 i odst. 4

Doplnění tohoto odstavce souvisí s ustanovením § 46f odst. 5. Jde o situaci, kdy se stane zaměstnavatel dlužným (neplní své povinnosti týkající se sociálního zabezpečení a daní), což je důvod pro zrušení modré karty a zároveň se však držiteli modré karty dává možnost nalézt si zaměstnavatele nového ve stanovených lhůtách (do 3 měsíců nebo v případě držitele modré karty, který na území pobýval víc jak 2 roky ž měsíců). V případě že Ministerstvo vnitra tuto skutečnost zjistí, přeruší řízení o zrušení modré karty a dá cizinci možnost nalézt si nového zaměstnavatele v uvedených lhůtách.

K §169r odst. 4 písm. c)

Důvodem návrhu na odstranění ustanovení § 169r odst. c) je skutečnost, že nepředložení náležitostí podle zákona k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu má za následek nepřijatelnosti žádosti, t.j. řízení není vůbec zahájeno, a nikoliv zastavení řízení.

K bodu 200 - § 169l odst. 3 a § 172a odst. 2 písm. b)

Navrhuje se rozšíření okruhu osob oprávněných provést ověření totožnosti. Aktuální personální struktura Vězeňské služby ČR (VS ČR) je taková, že všichni vychovatelé a odborní zaměstnanci VS ČR jsou v pracovním poměru zaměstnance, nikoliv ve služebním poměru příslušníka VS ČR. Ověření totožnosti by pak nemohl provést přítomný zaměstnanec – např. vychovatel, ale toto ověření by musel provést pouze příslušník VS ČR. Přitom v případě Policie ČR se počítá s tím, že ověření může provést jak příslušník, tak zaměstnanec policie. Omezení pouze na příslušníky VS ČR tedy nedává smysl.

K bodům 201 a 223 - § 169l odst. 5 a § 172a odst. 4

Dochází k vypuštění věty, jejíž text je zavádějící. Rozhodování o námitce týkající se „nekvalitního“ přenosu při využívání videokonferenčních zařízení by nemělo být formálním rozhodováním. Jde spíše o konstatování faktického stavu, který vede k ukončení provádění úkonu touto formou, nikoli o rozhodování o (procesních) právech účastníků.

K bodu 203 - § 169r odst. 1 písm. f)

V současnosti ustanovení § 169r odst. 1 písm. f) ukládá správnímu orgánu povinnost zastavit řízení o žádosti v případě, že cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Správní orgán by podle tohoto ustanovení především neměl posuzovat žádost cizince, který po jejím podání požádal o udělení mezinárodní ochrany, neboť se zákon o pobytu cizinců se na něj podle jeho § 2 přestal vztahovat. Toto ustanovení je však formulováno tak, že umožňuje i takový výklad, že lze zastavit jakékoliv řízení o žádosti, když cizinec v minulosti podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na druhou stranu jím nejsou pokryty ostatní případy uvedené v § 2 zákona o pobytu cizinců, kdy se zákon o pobytu cizinců na žadatele nevztahuje. Jako nejvhodnější se proto jeví upravit dosavadní důvod pro zastavení řízení o žádosti tak, aby dopadal na všechny cizince, na něž se zákon o pobytu cizinců nevztahuje jak v okamžik podání žádosti, tak i na ty, na něž se v průběhu řízení vztahovat přestal.

K bodům 206 až 208 - § 169t odst. 6

Zohledňuje se běh lhůt pro vydání rozhodnutí o žádosti o modrou kartu a o žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny v případě rodinných příslušníků držitele modré karty.

K bodům 209 a 210 - § 169t odst. 6 písm. i)

Vzhledem k tomu, že v rámci řízení o prodloužení pobytu je nutné prověřit řadu okolností, aby byl zjištěn skutečný stav věci, není příliš velký rozdíl mezi řízením o první žádosti a žádostí o prodloužení, proto se navrhuje lhůta pro rozhodnutí o prodloužení na 60 dnů.

K bodům 211 a 212 - § 169t odst. 8 a 9

S ohledem na vývoj judikatury ve věcech ochrany proti nečinnosti správního orgánu ve věcech pobytu cizinců je nutné přiblížit okamžik, od kterého se staví běh lhůty pro vydání rozhodnutí k okamžiku, kdy správní orgán shledá, že jsou v případě žadatele naplněny podmínky pro vydání požadovaného pobytového oprávnění a učiní o tom záznam do spisu. Zvláště v řízeních o žádostech podaných u zastupitelských úřadů je poněkud nemyslitelné, aby se lhůta stavěla až formálně učiněnou výzvou zastupitelského úřadu adresovanou cizinci, aby se dostavil k vyznačení dlouhodobého víza dle § 30 odst. 2 zákona. Zastupitelské úřady v tomto případě komunikují nejčastěji telefonicky nebo cestou prostého e-mailu, k formalizovaným výzvám přistupují pouze výjimečně a pouze tam, kde je to prakticky možné. Tento postup je hospodárný a nanejvýše efektivní, na druhou stranu by neměl znamenat, že správní orgán bude i přesto shledáván soudy nečinným. V těchto případech je navíc již plně v rukou žadatele o pobytové oprávnění, kdy se k zastupitelskému úřadu dostaví, kdy přicestuje na území ČR a kdy se dostaví na pracoviště správního orgánu za účelem pořízení údajů nezbytných pro vydání průkazu o povolení k pobytu nebo za účelem převzetí rozhodnutí o vydání povolení k trvalému pobytu. Není tedy možné, aby správní orgán nesl odpovědnost za nečinnost, když nečinný je ve skutečnosti sám žadatel.

K bodu 213 - § 169t odst. 11

Zrušuje se speciální lhůta pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a nadále tak bude použita obecná lhůta podle správního řádu. Snahou policie je vydat rozhodnutí o správním vyhoštění ještě během prvotního omezení osobní svobody cizince podle zákona o policii. Nelze-li toho však s ohledem na složitý skutkový stav dosáhnout, je lhůta 7 dní na zjištění skutečného stavu lhůtou příliš krátkou.

K bodům 214 a 225 - § 170 odst. 7 a § 179 odst. 2

Odvolací řízení proti rozhodnutí o správním vyhoštění či proti rozhodnutí o povinnosti opustit území může být velmi zdlouhavé, což není v souladu s cíli tzv. návratové směrnice 2008/115/ES. Proto se pro řízení o správním vyhoštění a řízení o povinnosti opustit území designuje zjednodušené odvolací řízení, jehož hlavním cílem je zrychlení tohoto odvolacího řízení. Odvolací řízení by nově mělo více pracovat s institutem dožádání podle § 13 správního řádu. Zjednodušeným způsobem např. prostřednictvím interního policejního systému, tj. nikoliv prostřednictvím datové schránky odvolací orgán dožádá správní orgán prvního stupně, aby tento zajistil provedení doplnění dalších úkonů (např. výslechu) a výsledek zaslal zpět odvolacímu orgánu k vyhodnocení a dalšímu řízení. Dále se explicitně vylučuje ustanovení vylučující změnu rozhodnutí v neprospěch dotčené osoby.

S ohledem na možný vznik zásadních nových skutečností a okolností se připouští jejich reflexe policií, avšak musí jít o takové skutečnosti nebo důkazy, které odůvodňují obavy z jednání v zemi původu vůči cizinci v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě jeho navrácení. Co se týče výčtu článků, vychází se z doporučení Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Podobně bylo nutné rozšířit rozsah posuzování hrozby skutečného nebezpečí již v řízení o správním vyhoštění v prvním stupni (§ 179 odst. 2).

Je vhodné upozornit na rozdíly v posuzování hrozby non-refoulement a zásahu do rodinného a soukromého života. Zákon předpokládá dva samostatné mechanismy. Hrozba non- refoulement, přesněji hrozba skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 se hodnotí podle § 120a odst. 1 zákona pomocí závazného stanoviska. Je-li vyslovena překážka vycestování, rozhodnutí o správním vyhoštění je stále vydáno, ale po dobu trvání překážky není vykonatelné a cizinec obdrží vízum za účelem strpění pobytu. Přiměřenost dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života se hodnotí podle § 174a v kombinaci s § 119a odst. 2 a § 50a – tedy v tomto případě policie sama hodnotí, zda je rozhodnutí přiměřené a pokud není, rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec nevydá. Vydá tak pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území, které neobsahuje zákaz vstupu a cizinec má tak možnosti si standardní cestou požádat o některé z pobytových oprávnění na zastupitelském úřadě. Usnadnění této cesty je obsaženo v § 169f odst. 3.

K bodu 215 až 219 - § 170d až § 170g

Řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti je inspirováno řízením o udělení mezinárodní ochrany – přejímá se řada procesních institutů ze zákona o azylu. Přejímá se rovněž seznam výluk ze správního řádu. Upravuje se rovněž vztah k procesní části zákona o pobytu cizinců, která se na řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti nepoužije. Použije se tedy správní řád - ovšem s výlukami uvedenými v odstavci 1 a mimo institutů upravených specificky v tomto řízení. Pro následně získávané vízum za účelem strpění pobytu cizince na území se již uplatní všechna pravidla obsažená v zákoně o pobytu cizinců.

V odstavci 3 se vymezuje vztah k řízení ve věci mezinárodní ochrany – toto řízení má vzhledem k ochranné povaze přednost, proto podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které není nijak omezováno, je ex lege řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti přerušeno do doby, než je konečným rozhodnutím (tedy včetně případných soudních řízení) postaveno najisto, zda osoba získá či nezíská mezinárodní ochranu. Situaci, kdy běží řízení o udělení mezinárodní ochrany a žadatel chtěl podat žádost o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, není třeba řešit, protože daná osoba je v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, na kterou zákon o pobytu cizinců nedopadá. Odstavec 4 řeší výjimečnou situaci případné duplicity práv plynoucích z jiných oprávnění k pobytu, cizinec čerpá práva a benefity vždy jen z jednoho titulu. Nicméně ministerstvo osvědčí, že cizinec je osobou bez státní příslušnosti a vydá dle části čtvrté cizinci o tomto osvědčení. Cizinci zůstává pobytové oprávnění, kterým disponuje.

Odstavec 5 uvádí speciální důvody pro zastavení řízení vzhledem k úpravě zastavení řízení ve správním řádu, těmito důvody jsou obecně řečeno nespolupráce žadatele s ministerstvem.

S určitými odchylkami se přejímá úprava pohovoru ze zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že seznam náležitostí je uváděn pouze jako demonstrativní, může být role pohovoru poměrně klíčová. V rámci řízení o určení osoby bez státní příslušnosti je s žadatelem třeba provést pohovor, aby stát zjistil skutkové okolnosti, a aby žadatel měl příležitost v úplnosti předestřít svůj případ, včetně vysvětlení případných nejasností, které mohou v průběhu řízení vyvstat. Žadatel má však povinnost zajistit si vlastního tlumočníka na své náklady, jedná se o totožnou úpravu jako u ostatních cizinců v gesci zákona o pobytu cizinců. Pracovník ministerstva sepíše protokol o pohovoru, jehož náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 18 správního řádu. V protokolu je obsažen přepis otázek ministerstva a odpovědí žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Součástí protokolu je vždy i vyjádření právního či jiného zástupce žadatele, pokud je pohovoru přítomen.

Kvůli efektivitě při získání informací by pohovor měl být veden v atmosféře důvěry, měly by při něm být pokládány otevřené otázky a žadatel by měl být veden k tomu, aby podal co nejúplnější informace o všech okolnostech svého případu. Žadatel by měl být na počátku poučen o povinnosti spolupracovat. Zejména v případech důkazní nouze je totiž výpověď žadatele klíčovým podkladem, z něhož správní orgán v řízení vychází. Povinnost spolupráce žadatele je úzce spojena se skutečností, že podobně jako v řízení o mezinárodní ochraně, je břemeno tvrzení plně na žadateli, který skutečnostmi, které uvede a předloží, určuje rámec probíhajícího řízení.

S ohledem na to, že na rozdíl od řízení ve věci mezinárodní ochrany zde není dána zásada důvěrnosti azylového řízení a není tak zapovězen kontakt žadatele (ani správního orgánu) se zemí původu, resp. zemí posuzovanou v rámci řízení o žádosti, může správní orgán v rámci povinnosti spolupráce od žadatele očekávat rovněž aktivní spolupráci při zajišťování dalších podkladů pro vydání rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že často panuje důkazní nouze a autentická výpověď žadatele může být klíčová k posouzení jeho věci a věrohodnosti výpovědi, je nutné upravit možnost zmocněnce nebo zástupce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se k obsahu pohovoru vyjádřit až po jeho skončení a zamezit narušování či ovlivňování pohovoru ze strany právního zástupce a doplňování v jeho průběhu. Právo vyjádřit se k obsahu a přepisu proběhlého pohovoru má i žadatel. Případné námitky je třeba do protokolu o pohovoru zaznamenat a reagovat na ně podle jejich obsahu

Žadatel je povinen se dostavit k provedení pohovoru v místě a čase určeném ministerstvem, předvolání se doručuje nejméně 2 pracovní dny předem, aby se žadatel stihl na pohovor připravit, zajistit si případně právního zástupce, tlumočníka a dopravit se na místo.

Stanovují se situace, kdy se pohovor nemusí provést, ministerstvo má však možnost pohovor provést vždy, pokud je to potřeba ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Tlumočník bude ministerstvem bezplatně zajištěn pouze k nutným úkonům a to v případě, kdy je přítomnost tlumočníka nezbytná a to hlavně tehdy, pokud žadatel neovládá dostatečně český jazyk.

Co se týče lhůt pro vydání rozhodnutí, přejímá se základní šestiměsíční lhůta ze zákona o azylu. Pokud se jedná o složitý případ, je ministerstvo oprávněno tuto lhůtu prodloužit až o dalších 6 měsíců. O tomto cizince písemně vyrozumí, pokud o to cizinec požádá.

Nový § 170g upravuje doručování v rámci řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Veškeré písemnosti je nutné doručovat na adresu pro doručování, kterou je cizinec povinen uvést vždy, může jít také o místo hlášeného pobytu. S tím souvisí i povinnost označit si poštovní schránku. Nelze ani vyloučit situace, kdy bude cizinec mít zřízenou datovou schránku, do té bude ministerstvo doručovat přednostně, případně bude ministerstvo doručovat i na místě.

Rozhodnutí se podle odstavce 3 doručuje osobně, a to zejména kvůli navázání vydání víza za účelem strpění pobytu na území. V odstavci 4 se upravuje situace, kdy se cizinec nedostaví k předání rozhodnutí, ač mu byla písemná výzva prokazatelně doručena. V takovém případě je sice rozhodnutí ze zákona doručeno v den uvedený ve výzvě k převzetí rozhodnutí, ale rozhodnutí se cizinci zašle, a pokud se doručuje prostřednictvím držitele poštovní licence, může být vhozeno do poštovní schránky. Pokud cizinec uvede v žádosti adresu pro doručování, doručují se mu písemnosti na tuto adresu, nedoručuje-li ministerstvo na místě nebo prostřednictví datové schránky. Pokud adresu cizinec neuvede, doručuje ministerstvo na adresu hlášeného pobytu.

Rozhodnutí Ministerstva vnitra o přiznání, resp. nepřiznání postavení osoby bez státní příslušnosti nabývá právní moci oznámením tohoto rozhodnutí. Odvolání není přípustné. Rozhodnutí Ministerstva vnitra bude přezkoumatelné správním soudem. Totéž platí i o usnesení o zastavení řízení, jestliže se cizinec bez závažného důvodu nedostavil k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

K bodu 220 - § 172 odst. 4

Prodlužuje se lhůta pro předání žaloby (je-li podána prostřednictvím policie), vyjádření k žalobě a dodání správního spisu v případě žaloby proti rozhodnutí o zajištění a o prodloužení trvání doby zajištění. Obzvlášť v případech, kdy je podána žaloba například v pátek nebo pracovní den před dny pracovního klidu, je velmi náročné lhůtu 5 dnů dodržet a vyjádření k žalobě nemusí dosahovat potřebné kvality. Tato změna je rovněž reflektována v zákoně o azylu a aplikační praxe po ní volá opakovaně již řadu let.

Zkracuje se lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění z obecných 30 dní na 15 dnů a to kvůli nutnosti zpřístupnit velmi rychle osobě omezené na osobní svobodě přístup k přezkumu rozhodnutí o zajištění.

K bodu 221 - § 172 odst. 11

Navrhuje se, aby z důvodu právní jistoty, byl příslušný krajský správní soud povinen žalobu proti rozhodnutí vydanému v řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti projednat přednostně.

K bodu 222 - § 172a odst. 2 písm. b)

Upřesnění názvu příslušného bezpečnostního sboru.

K bodu 238 - § 180c

Změny směřují k jednoznačnému určení, kdo se podle zákona o pobytu cizinců považuje za nezletilého bez doprovodu. Tento pojem užívá zákon pouze v souvislosti se zajištěním cizince nebo s řízením o správním vyhoštění. Tedy ve smyslu cizince, který je účastníkem řízení a procesní způsobilost.

K bodu 239 - § 180e odst. 1 písm. c)

Úprava § 180e odst. 1 písm. c) obsahuje zpřesnění použití institutu „nového posouzení“ na všechny případy možného odepření vstupu podle Schengenského hraničního kodexu.

K bodům 240, 241 a 243 - § 180g odst. 1 a 8 a § 182a odst. 1 písm. f)

S ohledem na předpokládaný růst počtu uchazečů o zkoušku z jazyka a s tím souvisejícími zvyšujícími se personálními a finančními nároky na realizaci těchto zkoušek se do zákona doplňuje ustanovení o úplatě za zkoušku z jazyka, jejíž funkce bude jak ekonomická, tak organizační a regulativní (mimo jiné se dá očekávat méně nepřipravených uchazečů přihlašujících se na zkoušku bez odpovídající znalosti jazyka). Přitom je dána možnost poskytovat odůvodněné výjimky z povinnosti úplaty tak, aby se úplata za zkoušku sama o sobě nestala pro některé uchazeče nepřekonatelnou překážkou pro vykonání zkoušky. Dá se uvažovat o bezplatném prvním termínu (pokusu) pro všechny uchazeče, o prominutí úplaty v případě sociálně slabých či zdravotně znevýhodněných uchazečů apod.

V souvislosti s tímto se tedy do předmětného ustanovení doplňuje zmocnění pro prováděcí předpis o stanovení nejvyšší možné úplaty za zkoušku z jazyka, její splatnosti a podmínek, kdy se úplata nehradí.

Současně se na základě požadavku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy sděleného při přípravě návrhu zcela nového zákona vkládá do odstavce 1 další typ subjektu, který je oprávněn uskutečňovat zkoušku z jazyka - veřejná vysoká škola, která má ve svém programu kurzy výuky češtiny pro cizince.

K bodu 242 - § 182 odst. 3

Pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu bude územní obvod jednotlivých zastupitelských úřadů, a to spolu s osobním rozsahem jejich činnosti v této oblasti a s výčtem druhů žádostí o pobytová oprávnění jimi zpracovávaných, upraven ve vnitřním předpisu Ministerstva zahraničních věcí. Tento předpis poskytne ucelený, komplexní přehled o rozsahu činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců a bude moci též operativně reagovat na případné změny okolností, v nichž zastupitelské úřady pracují, ať již jde o okolnosti například bezpečnostní či aktuálně okolnosti hygienické/zdravotní. Tento předpis bude uveřejněn na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí a jednotlivých zastupitelských úřadů, tj. způsobem umožňujícím dálkový přístup. Každý se tak bude moci seznámit s tím, pro jaké řízení a v jaké věci je jednotlivý zastupitelský úřad příslušný.

Zároveň se využívá uvolněné ustanovení pro zakotvení oprávnění pro Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovit vyhláškou seznam zaměstnání, u nichž se vysoká kvalifikace dokládá vyššími odbornými znalostmi. Seznam zaměstnání by měl kopírovat seznam uvedený v příloze směrnice.

K čl. IV – přechodná ustanovení

Stanovuje se obecné pravidlo (bod 1), že probíhající řízení a související práva a povinnosti se dokončí a posoudí dle „staré“ právní úpravy. Z tohoto pravidla zná návrh několik výjimek, u kterých převažuje zájem na tom, aby postup správních orgánů byl po nabytí účinnosti zákona jednotný.

Dále se (v bodě 2) prodlužuje uschovací doba údajů. Informační systém cizinců eviduje údaje, jejichž uschovací doba se v průběhu času měnila následujícím způsobem:

a) uschovací doba 20 let, která počala plynout v rozmezí dnů 1. 1. 2000 až 17. 12. 2015 (období od nabytí účinnosti zákona č. 326/1999 Sb.), by měla skončit dne 1. 1. 2020 až 17. 12. 2035,

b) uschovací doba 10 let, která počala plynout v rozmezí dnů 18. 12. 2015 až 30. 7. 2019 (období od nabytí účinnosti zákona č. 314/2015 Sb.), by měla skončit dne 18. 12. 2025 až 30. 7. 2029,

c) uschovací doba 15 let, která počala plynout v rozmezí dnů 31. 7. 2019 až 31. 1. 2022 (nabytí účinnosti zákona č. 176/2019 Sb.), by měla skončit dne 31. 7. 2034 až 31. 1. 2037,

d) uschovací doba 50 let, která počala plynout v rozmezí dnů 1. 2. 2022 a dále (nabytí účinnosti (část padesátá první) čl. LIV bod 1 zákona č. 261/2021 Sb.), by měla skončit dne 1. 2. 2072 a dále.

Údaje informační systém cizinců automaticky poskytuje do základního registru obyvatel, jde-li o cizince s povoleným trvalým pobytem na území České republiky, s povoleným přechodným pobytem na území České republiky na dobu delší než 90 dnů, občany Evropské unie, kteří na území České republiky hodlají přechodně pobývat po dobu delší než 3 měsíce, a cizince, kterým byla udělena mezinárodní ochrana nebo dočasná ochrana. Z tohoto důvodu musí být uschovací doby shodné v obou informačních systémech v zájmu jejich bezchybného fungování. V návaznosti na v minulosti proběhlé změny uschovacích dob se sjednocují ty, které dosud neskončily, a to na dobu 50 let.

ČÁST TŘETÍ

Změna trestního řádu

Navrhuje se v § 350b odst. 4 upravit okruh výjimek, za nichž se trest vyhoštění neodloží, přestože odsouzený k tomuto trestu požádal o udělení mezinárodní ochrany, tak, aby daná úprava odpovídala výjimkám, jak jsou stanoveny v § 3d zákona o azylu promítajícím čl. 9 procedurální směrnice. Touto úpravou se zároveň předejde nežádoucím situacím, kdy je podle trestního řádu možné ukončit pobyt osoby na území České republiky, zatímco dle úpravy zákona o azylu, implementujícím požadavky Evropské unie, by k takovému ukončení dojít nemělo. Z tohoto důvodu jsou výjimky, za nichž je možné pobyt na území České republiky odsouzeného k trestu vyhoštění a zároveň žadatele o udělení trestu odnětí svobody ukončit, sjednoceny, a to odkazem na zákon o azylu, jakožto úpravy speciální. Současně se navrhuje vypustit i formulaci, kdy soudce o odložení trestu vyhoštění rozhoduje jak na žádost odsouzeného, tak i bez takové žádosti, neboť vzhledem k tomu, že soud musí při výkonu trestu vyhoštění vždy ex offo zkoumat, zda nenastala jedna z výjimek, se jeví tato formulace jako nadbytečná. Možnost státního zástupce a odsouzeného podat stížnost proti tomuto rozhodnutí (odst. 6) zůstává nedotčena.

ČÁST ČTVRTÁ

Zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění

K § 3d

Stanoví se vyměřovací základ pro nezletilé cizince žádající o, resp. mající povolení k dlouhodobému pobytu, který odpovídá minimální mzdě.

K § 11a - odvod pojistného za děti cizinců

Zavádí se povinnost zákonných zástupců dětí, pobývajících na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu, hradit za tyto děti pojistné na veřejné zdravotní pojištění.

ČÁST PÁTÁ

Zákon o veřejném zdravotním pojištění

K § 2 odstavci 1

Zavádí se povinnost pojištění v systému veřejného zdravotního pojištění pro nezletilé děti, které pobývají na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu.

K § 3 vznik a zánik zdravotního pojištění

Doplňuje se vznik pojištění okamžikem vydání povolení k dlouhodobému pobytu v případě nezletilých dětí.

K § 3 odst. 2

Upravuje se zánik pojištění dětí cizinců, a to posledním dnem měsíce, v němž novorozené dítě, narozené matce s povoleným dlouhodobým pobytem dosáhlo 60. dne věku, a to v případě, že za něj ve lhůtě do 60 dnů od narození nebyla podána žádost o dlouhodobý či trvalý pobyt. V případě, že za něj žádost podána byla, končí jeho pojištění dnem, kdy byla tato žádost zamítnuta.

Dále se upravuje zánik pojištění v případě dětí, které pobývají na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Těmto osobám končí pojištění dnem, kdy skončí jejich dlouhodobý pobyt na území ČR anebo dnem, kdy dosáhnou zletilosti.

K § 5 písm. d)

Děti narozené matce s povolením k dlouhodobému pobytu a děti pobývající na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu se zahrnují mezi výčet pojištěnců, kteří jsou plátci pojistného.

K § 7 odst. 1 písm. a)

Upravuje se, že děti, které se na území ČR narodí matce s dlouhodobým pobytem ani děti, které na území ČR pobývají na základě povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, nebudou považovány za státní pojištěnce z důvodu své nezletilosti. Tím je explicitně stanoveno, že tyto děti nebudou považovány za státní pojištěnce, ale pojistné za ně budou odvádět jejich zákonní zástupci.

K § 7a

Stanoví se, že za děti bez trvalého pobytu, kteří jsou plátci pojistného, má povinnost toto pojistné platit jejich zákonný zástupce, opatrovník nebo poručník.

K § 8 odst. 1 písm. e)

Stanoví se začátek povinnosti platit pojistné za děti cizinců (od okamžiku, kdy se staly pojištěnci).

K § 10 odst. 8

Doplňuje se ohlašovací povinnost při narození dítěte cizince.

K § 41b

Upravuje se předávání informací mezi ministerstvem vnitra a centrálním registrem pojištěnců, kdy ministerstvo vnitra hlásí do CRP události rozhodné pro vznik či zánik pojištění cizinců.

Přechodná ustanovení

Přechodné ustanovení se jednak věnuje okamžiku vzniku účasti na veřejném zdravotním pojištění a současně reaguje na situaci cizinců, kteří budou mít ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona sjednáno tzv. soukromé zdravotní pojištění.

ČÁST ŠESTÁ

Změna soudního řádu správního

K § 31 odst. 2

První změna představuje legislativně - technický důsledek změn v zákoně o pobytu cizinců, kde změny reagují na výsledky schengenských evaluací a zjištěné nepřesnosti ve stanovení geografického rozsahu, odkud je cizinec povinen vycestovat.

Vzhledem k tomu, že v otázkách mezinárodní ochrany a správního vyhoštění již rozhoduje specializovaný samosoudce, je vhodné, aby tomu tak bylo i ve věcech, které se týkají pobytu cizince (oprávnění k pobytu cizince obecně), a to včetně řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Proto je navrhována druhá část změn v předmětném ustanovení.

Užitím obecného sousloví „oprávnění k pobytu“ jsou míněna i dlouhodobá víza, u kterých je podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců soudní přezkum obecně vyloučen. Nelze však vyloučit podání žaloby proti rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza, resp. rozhodnutí o novém posouzení neudělení dlouhodobého víza, kterou bude krajský soud muset s ohledem na výluku soudního přezkumu odmítnout pro nepřípustnost. I v takovém případě je však důležité mít jistotu, v jakém složení (zda senát nebo specializovaný samosoudce) má soud rozhodovat.

Přechodné ustanovení

Podle přechodného ustanovení se řízení zahájená pře dnem nabytí účinnosti dokončí podle dosavadní právní úpravy.

ČÁST SEDMÁ

Změna zákona o zaměstnanosti

K bodům 1 až 3 - § 37a Za účelem zatraktivnění modrých karet a zkrácení lhůt pro nábor vysoce kvalifikované pracovní síly se navrhuje zrušit tzv. test trhu práce a navrhuje se dále umožnit cizincům podat žádost o modrou kartu ihned po zveřejnění volného pracovního místa v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli modré karty. Do doby podání žádosti cizincem by takové místo bylo nabízeno Úřadem práce uchazečům či zájemcům o zaměstnání tak, jak je tomu dosud. Podmínku nahlásit volné pracovní místo pro účely jeho zařazení do centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli modré karty se navrhuje ponechat, a to mimo jiné z důvodu potřeby možnosti provedení tzv. testu trhu práce v případě vysoké nezaměstnanosti, resp. v případě, že bude místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce mít dostatek vhodných uchazečů o zaměstnání pro danou pozici. Pro tento účel navrhujeme v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. a) směrnice vložit do zákona o zaměstnanosti možnost v případě vysoké nezaměstnanosti v daném oboru test trhu práce případně provést a stanovit i jeho délku.

K bodu 4 - § 38 Navrhuje se úprava podmínky pro zveřejnění volných pracovních míst v evidenci volných pracovních míst, spočívající v uložení pokuty za porušení povinnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů. Jedná se o legislativně technické zpřesnění. Dále se navrhuje doplnění výše pravomocně uložené pokuty, při jejímž překročení nebude možné nabízet a zveřejňovat nabídky volných pracovních míst, a mimo jiné tak vydávat povolení k zaměstnání. Navrhovaná úprava si klade za cíl sjednocení s úpravou týkající se centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty a centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli modré karty (§ 37a) tak, aby nedocházelo k neodůvodněným rozdílům v případě možnosti výkonu práce s povolením k zaměstnání s možností výkonu práce na zaměstnaneckou, resp. modrou kartu a zároveň aby došlo k eliminaci problémů vyplývajících z aplikační praxe. Stanovená hranice je rovněž v souladu s § 99 písm. e), dle kterého se povolení k zaměstnání nevydá, pokud byla zaměstnavateli uložena pokuta vyšší než 50 000 Kč.

K bodu 5 - § 89 odst. 4

Směrnice stanoví, že cizinec s modrou kartou vydanou v jednom členském státě, v případě podání žádosti v druhém členském státě, může začít pracovat nejpozději do 30 dnů od podání žádosti. Toto ustanovení to reflektuje.

K bodu 6 - § 89 odst. 5

Zákon o pobytu cizinců nepřipouští možnost, aby držitelé modrých karet (na rozdíl od držitelů zaměstnaneckých karet) mohli být zaměstnáni na další pracovní pozici. Podle zákona o pobytu cizinců může držitel modré karty pouze změnit zaměstnavatele, případně pracovní zařazení, avšak za předpokladu, že budou splněny podmínky pro vydání modré karty. Domníváme se, že přísnější přístup pro držitele modrých karet není na místě, proto se navrhuje, aby v případě zájmu držitele modré karty o zaměstnání na další pozici, byl tomuto cizinci umožněn výkon práce na základě povolení k zaměstnání.

Ustanovení § 89 odst. 5 bylo do zákona o zaměstnanosti vloženo zákonem č. 101/2014 Sb. (tehdy se jednalo o odst. 4). Z důvodové zprávy předmětného zákona vyplynulo, že tento odstavec byl přijat z důvodu, že se vymezuje, v jakých případech nelze vydat nebo prodloužit povolení k zaměstnání, přičemž bylo uvedeno, že povolení k zaměstnání nelze vydat nebo prodloužit v případech, kdy cizinec je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem než zaměstnání, s ohledem na potřebu regulace trhu práce. Předmětný odstavec rovněž odkazoval na odstavec 2 téhož paragrafu.

Jakkoli je nutné respektovat, že hlavním oprávněním k pobytu za účelem zaměstnání má být zaměstnanecká karta, je současná právní úprava, podle které nelze vydat povolení k zaměstnání cizincům, kteří na území pobývají na základě jiného pobytového oprávnění, značně problematická. Úprava odstavce 5 představuje nerovnost mezi třetizemci na základě pobytového oprávnění, neboť cizinci, který je držitelem dlouhodobého víza (pobyt nad 90 dnů maximálně na 1 rok), může být povolení k zaměstnání vydáno, přičemž cizinci, který je držitelem dlouhodobého pobytu (pobyt nad 90 dnů delší než 1 rok) za týmž účelem jako tomu bylo v případě dlouhodobého víza, již povolení k zaměstnání být vydáno nemůže.

Problematickou je i samotná skutečnost, že jsou vydávána tzv. povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní“. Současná úprava neumožňuje vykonávat závislou práci na základě povolení k zaměstnání cizinci, který je na území na základě dlouhodobého pobytu za účelem „rodinný“ (když ostatně zákon o pobytu cizinců takový pobyt výslovně neupravuje), což zcela jistě není vhodné pro konečnou integraci a sociální postavení těchto cizinců.

Vzhledem ke skutečnosti, že regulaci trhu práce nebrání vydání povolení k zaměstnání, neboť povolení k zaměstnání je vydáváno až poté, co proběhne test trhu práce, není důvod pro současné omezení. Nadto zákon o pobytu cizinců ukotvuje oprávnění Ministerstva vnitra odejmout příslušné oprávnění k pobytu, pokud není plněn účel, za kterým bylo vydáno.

K bodům 7 až 9 - § 91 a 92 S ohledem na skutečnost, že povolení k zaměstnání se vyžaduje i v případě, kdy cizinec, jehož zaměstnavatelem je zahraniční subjekt, má být na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou svým zaměstnavatelem vyslán k výkonu práce na území České republiky k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy a podle § 3 není česká právnická nebo fyzická osoba, ke které má být cizinec vyslán (§ 95), považována za zaměstnavatele, navrhujeme doplnit ustanovení § 91 a § 92 o požadavek na identifikační údaje těchto osob.

Dále se navrhuje doplnit mezi náležitosti žádosti o povolení k zaměstnání a jeho obsahu (výrokové části rozhodnutí) druh pracovněprávního vztahu cizince. Díky této změně bude Ministerstvo práce a sociálních věcí moci sledovat, do jakých pracovněprávních vztahů cizinci nastupují.

K bodu 10 - § 96 V souvislosti s navrhovaným prodloužení doby, na kterou lze vydat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky vízum k dlouhodobému pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání z 6 na 9 měsíců se navrhuje prodloužit rovněž dobu, na kterou lze vydat povolení k zaměstnání pro sezónní zaměstnance vydávané podle § 96 zákona o zaměstnanosti, a to za účelem zvýšení atraktivity tohoto pracovního oprávnění.

K bodu 11 - § 98

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 12 - § 99 písm. a)

Jde o legislativně – technickou opravu předchozí nepřesnosti. Je nutné sladit ustanovení § 97 písm. e) a toto ustanovení. Cílem je jednoznačně stanovit, že lhůta 6 měsíců, po kterou žadatel o udělení mezinárodní ochrany není oprávněn na území České republiky pracovat, se počítá od poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 10 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že se jedná o úkon, který je prováděn pracovníkem ministerstva vnitra, půjde v každém případě o poskytnutí všech nutných údajů dle zákona o azylu.

K bodu 13 - § 102 odst. 2 Ustanovení se týká evidenční a v této souvislosti i informační povinnosti zaměstnavatelů cizinců směrem k Úřadu práce ČR. Mezi poskytované údaje se doplňuje i druh pracovněprávního vztahu.

ČÁST OSMÁ

Změna zákona o správních poplatcích

K bodu 1 - položka 115

Vzhledem k úpravě v zákoně o azylu, kdy se zrovnoprávnil postup při vydávání cestovních dokladů pro azylanty a osoby požívající doplňkové ochrany, se zrovnoprávňuje i přístup v zákoně o správních poplatcích, kdy první vydání cizineckého pasu pro osoby požívající doplňkové ochrany bude rovněž bez poplatku. Dále dochází k opravě chybného odkazu.

K bodům 2 až 8 - položka 116

V položce 116 se navrhuje celkově snížit správní poplatky týkající se průkazů o povolení k pobytu pro osoby požívající některý z ochranných statusů. Vzhledem k tomu, že jde o osoby, které nemusí prokazovat pro svůj pobyt v ČR příjmy a jde o tzv. osoby ve zranitelném postavení, je vhodné odlišit vybírané správní poplatky od cizinců, kteří na území ČR pobývají podle zákona o pobytu cizinců. Možnost snížení správního poplatku se neosvědčila z důvodu nejasných důvodů a velké administrativní zátěže, jako vhodnější řešení se jeví celkové snížení vybraných správních poplatků.

Úpravou bodu 4 položky 116 Ministerstvo vnitra reaguje na připomínku kanceláře veřejného ochránce práv, která již dlouhodobě kritizuje nepoměr ve výši správního poplatku vybíráno za vydání náhradního průkazu o povolení k pobytu. Občan třetí země nyní hradí správní poplatek 4 000 Kč, občan EU pouze 300 Kč. Navrhuje se proto snížit výši tohoto poplatku obecně na 2 500 Kč (odpovídá poplatku při původní žádosti), a v případě občanů třetí země mladších 15 let pouze 1 000 Kč.

K bodům 9 a 10 – k položce 117A

Správní poplatek za úkon podle položky 117A písm. b) a c) stanovuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex). V souladu s tímto přímo použitelným právním předpisem Evropské unie také postupuje příslušný orgán. Navrhuje se proto odkaz na tento přímo použitelný právní předpis Evropské unie, podle kterého je Česká republika povinna se řídit, aby případné změny či jiné postupy podle tohoto předpisu nemusely být promítány explicitně znovu do zákona o správních poplatcích.

K bodu 11 - k položce 144

MZV navrhuje zvýšit poplatek za žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza, prohlášení krátkodobého víza za neplatné nebo zrušení jeho platnosti z dosavadní částky 60 EUR na 80 EUR, a to s ohledem na skutečnost, že od 2. 2. 2020 se zvýšil poplatek za udělení krátkodobého víza podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. Výše poplatku za opětovné posouzení důvodů neudělení víza, prohlášení krátkodobého víza za neplatné nebo zrušení jeho platnosti by měla být na obdobná výši poplatku za přijetí žádosti o vízum, resp. udělení předmětného víza, aby nedocházelo k účelovému, neodůvodněnému podávání žádostí o „přezkoumání“ negativního rozhodnutí rozhodujícího orgánu. Navrhované zvýšení poplatku rovněž reflektuje náročnost nového posouzení původního rozhodnutí.

Navrhovaná právní úprava je v souladu s právem EU. Zaprvé, úprava procesních otázek přezkumu neudělení víza není upravena samotným přímo použitelným předpisem Evropské unie, ale je ponechána na základě zásady procesní autonomie při dodržení podmínky rovnocennosti a efektivity na jednotlivých členských státech (v tomto ohledu srov. rozsudek ve věci El Hassani, C-403/16, ECLI:EU:C:2017:960, bod 25). Podmínka rovnocennosti je v daném případě splněna s ohledem na obdobné poplatky stanovené za úkony státní správy vůči cizincům ve vízové agendě. Zároveň poplatek není nastaven takovým způsobem, aby znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval podání žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza. Zadruhé, možnost stanovení poplatku v rámci procesní autonomie členských států potvrzuje judikatura Soudního dvora (srov. rozsudek ve věci Komise proti Irsku, C-216/05, ECLI:EU:C:2006:706). Zatřetí, obdobný poplatek v rámci správní fáze přezkumu má zavedeno několik schengenských států (srov. Švýcarsko 201 EUR, Polsko 79 EUR, Slovinsko 153 EUR, Estonsko 80 EUR, Maďarsko 30 EUR, Finsko 170 EUR).

K bodu 12 – k položce 144A

Zavedení nového správního poplatku za přijetí žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 nebo 4 má přispět k pokrytí administrativní náročnosti zpracování těchto žádostí, jejichž počet se neustále zvyšuje a nelze vyloučit ani jejich účelový charakter.

ČÁST DEVÁTÁ

Změna trestního zákoníku

K bodu 1 - § 80 odst. 3 písm. b)

Návrh na vypuštění doplňkové ochrany z § 80 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku má za cíl zpřesnit omezení týkající se ukládání trestu vyhoštění. Doplňková ochrana, na rozdíl od azylu, představuje pouze dočasnou překážku výkonu trestu vyhoštění. Proto není nutné, aby tvořila absolutní překážku uložení trestu vyhoštění, ale měla by zůstat pouze důvodem odložení výkonu trestu vyhoštění podle § 350b odst. 5 trestního řádu. Uvedenou změnou bude rovněž odstraněn rozpor mezi § 350b odst. 5 trestního řádu, podle něhož je doplňková ochrana důvodem odložení výkonu trestu vyhoštění, a § 350h odst. 4 trestního řádu, podle něhož, ve spojení s § 80 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, je důvodem upuštění od výkonu trestu vyhoštění.

K bodu 2 - § 80 odst. 3 písm. c)

Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, k uplatnění negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění, která je obsažena v § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, se vyžaduje mj. i to, aby pachatel měl na území České republiky povolen trvalý pobyt. Vázat nemožnost uložení trestu vyhoštění na splnění této, svojí podstatou administrativní, okolnosti není v souladu s tím, jak k problematice přiměřenosti trestu vyhoštění přistupuje judikatura ESLP a sekundární právo Evropské unie. Ve svém důsledku vede současná úprava k tomu, že soudy při úvaze, zda trest vyhoštění uložit či nikoli, zkoumají pouze (ne)existenci trvalého pobytu jakožto kritéria mající administrativní povahu a nikoli faktickou délku pobytu pachatele na území České republiky a s tím spojenou míru jeho integrace.

Zbývající další dvě podmínky uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku „pracovní a sociální zázemí“ a „zájem na spojování rodin“ zůstanou věcně zachovány, pouze dojde k jejich přeformulaci, kdy napříště budou tato kritéria posuzována v rámci toho, zda přerušení těchto vazeb v důsledku uložení trestu vyhoštění jsou „nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života“ či nikoli. Navrhovaná formulace lépe odpovídá terminologii Úmluvy.

K bodu 3 - § 80 odst. 3 písm. f)

Navrhuje se upravit dané ustanovení tak, aby bylo zcela souladu s čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice o svobodném pohybu, které toto ustanovení provádí, a relevantní judikaturou SDEU. Podle čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice o svobodném pohybu nesmí být vyhoštěni občané Unie, kteří v posledních deseti letech pobývali v hostitelském členském státě, s výjimkou případů, kdy je takové rozhodnutí založené na naléhavých důvodech týkající se veřejné bezpečnosti. To je rozdíl oproti čl. 28 odst. 2 směrnice o svobodném pobytu, podle kterého nelze vyhostit občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky s právem trvalého pobytu na území hostitelského státu, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. Touto odlišnou terminologií evropský zákonodárce akcentuje skutečnost, že je třeba tyto kategorie osob třeba odlišit, s ohledem na intenzitu důvodů, pro které by bylo tyto osoby možno vyhostit. To potvrzuje i výše zmíněna judikatura SDEU, podle které jsou naléhavé důvody výrazně striktnějším pojmem, než závažné důvody. Toto záměrné odstupňování však trestní zákoník dostatečně nereflektuje, když, jak v případě § 80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku, který promítá čl. 28 odst. 2 směrnice o svobodném pohybu, tak v případě § 80 odst. 3 písm. f) trestního zákoníku, který promítá čl. 28 odst. 3 písm. a) směrnice o svobodném pohybu, používá stejný pojem „vážné důvody“. Navrhuje se tak pojem „vážné důvody“ uvedený pod písmenem f) nahradit pojmem „naléhavé důvody“, aby trestní zákoník zcela odpovídal záměru unijního zákonodárce potvrzenému judikaturou SDEU.

Z povahy věci tak vyplývá, že by vyhoštění osob, jež v posledních 10 letech nepřetržitě pobývaly na území České republiky, mělo připadat do úvahy za přísnějších podmínek, než je tomu v případě osob majících na území České republiky „pouze“ trvalý pobyt. V úvahu by měly být vzaty zejména okolnosti jako je povaha a závažnost spáchaného trestného činu [s ohledem na bezpečnost České republiky jako kritéria uvedeného pod písmenem f) lze zmínit zejména trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci uvedené v IX. hlavě trestního zákoníku, dále lze vycházet ze shora zmíněného výčtu uvedeného v čl. 83 odst. 1 druhého pododstavce SFEU], uložení trestu odnětí svobody na delší dobu či závažný způsob provedení trestného činu.

K bodu 4 - § 337 odst. 1

Navrhuje se přesnější vymezení okamžiku, od kterého bude pobyt cizince na území České republiky navzdory uloženému trestu vyhoštění nebo rozhodnutí o správním vyhoštění naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, a to plně v souladu s návratovou směrnicí a na ní navazující příslušnou judikaturu SDEU. Toto řešení nejvěrněji zrcadlí požadavky pramenící z evropského práva.

Možnost trestního postihu se navrhuje zúžit pouze na případy s vyšším stupněm společenské škodlivosti spočívající v tom, že cizinec, o jehož správním vyhoštění bylo rozhodnuto, se na území České republiky nadále zdržuje, přestože proti němu byla uplatněna donucovací opatření podle čl. 8 návratové směrnice, tj. pokud se na území České republiky nelegálně zdržuje za situace, kdy k realizaci správního rozhodnutí o vyhoštění stát užil dalších mocenských prostředků. Jinými slovy, trestně postižitelné tak bude primárně jednání spočívající v tom, že vyhoštěný cizinec, jenž byl úspěšně navrácen do země původu (resp. nuceně doprovozen na hranice či jinak fyzicky deportován z území České republiky), se na území České republiky opět vrátí; dále však bude trestně postižitelný i ten, kdo v situaci, kdy bylo započato s prováděním donucovacích opatření dle čl. 8 návratové směrnice, avšak tyto kroky jsou ukončeny jiným než zamýšleným způsobem, se navzdory bezvýslednému použití těchto opatření stále zdržuje na území České republiky. Donucovacími opatření se pak rozumí opatření podle hlavy XI zákona o pobytu cizinců (zejména zajištění cizince za účelem vycestování), opatřením směřujícím k vycestování se nerozumí pouhé poskytnutí lhůty k dobrovolnému vycestování z území. Z navrhovaného znění trestního zákoníku ani neplyne, že musí být využito všech opatření, které zákon o pobytu cizinců připouští – opatření užitá v jednotlivých případech by měla účinně směřovat k tomu, aby cizinec území České republiky opustil, což bude posuzovat trestní soud v každém jednotlivém případě (jinak řečeno, soud musí posoudit, zda došlo k přijetí „veškerých opatření nezbytných k výkonu rozhodnutí o navrácení“ jak požaduje čl. 8 návratové směrnice).

Navrhovaná změna je reakcí na judikaturu SDEU k návratové směrnici, jejímž předmětem úpravy jsou postupy jednotlivých členských států pouze při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Pokud dochází k omezení trestnosti nerespektování správního vyhoštění pouze na případy vyšší společenské škodlivosti, nelze se omezit pouze na nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, jenž je občanem třetího státu, ale je třeba tuto změnu provést i ve vztahu k jiným případům vyhoštění – tj. ve vztahu ke správnímu vyhoštění ostatních cizinců, ale též i ve vztahu k trestu vyhoštění podle trestního zákoníku (za opatření směřující k vycestování cizince v tomto případě bude potřeba považovat zejména vyhošťovací vazbu podle § 350c a násl. tr. řádu, popř. instituty ji nahrazující). Skutečnost, že důvodem pro uložení trestu vyhoštění je spáchání trestného činu, zatímco pro uložení správního vyhoštění to mohou být i jiné důvody, neodůvodňuje jiný přístup k situacím, kdy uložené vyhoštění není respektováno – je potřeba přihlížet k tomu, že stejným a primárním účelem obou druhů vyhoštění je dosažení toho, aby cizinec fakticky opustil území České republiky (a nikoliv vedení dalšího trestního řízení); nelze se domnívat, že by nově bylo jakkoliv účelné koncipovat okamžik, od nějž bude nelegální pobyt cizince na území České republiky naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, u maření trestu vyhoštění jinak, než tomu bude u maření správního vyhoštění. Ani současná úprava v tomto nečiní rozdíly a nebylo by důvodné ani smysluplné maření správního vyhoštění „privilegovat“ oproti maření trestu vyhoštění.

Pokud stát může použít donucovací opatření dle čl. 8 návratové směrnice, jejichž cílem je efektivní realizace uloženého správního vyhoštění, nemůže podle SDEU vynucovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění občanů třetích zemí pohrůžkou trestního postihu. Až po vyčerpání těchto opatření pak SDEU připouští přijetí opatření, a to i trestní povahy, jež umožňují odradit tyto státní příslušníky od neoprávněného pobytu na území těchto států. V souladu s tímto se pak ponechává trestnost situací, kdy cizinec, který byl vyhoštěn a který na území České republiky v době rozhodnutí o vyhoštění nepobývá anebo její území po uložení trestu vyhoštění nebo vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dobrovolně opustí, aniž je proti němu vůbec zapotřebí užít donucovacích opatření, následně na území České republiky vstoupí.

K bodu 5 – § 340 odst. 3 písm. b)

Trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 trestního zákoníku bývá často doprovázen nelidským nebo ponižujícím zacházením s migranty (jejich vystavením, ať už úmyslným nebo nedbalostním, tělesnému nebo duševnímu utrpení v důsledku nedostatku jídla, tekutin, či nevhodných hygienických podmínek), pašování migrantů bývá proto charakterizováno jako každodenní smrtelný byznys. Pašeráci opakovaně riskují životy migrantů, přepravují je v přeplněných vozech, dodávkách a nákladních automobilech v život ohrožujících podmínkách (migranti jsou schováváni v zastavěných prostorách uvnitř vozu nebo dokonce v prostorách motoru, jsou převáženi několik hodin bez zastávky apod.) a snaží se takto ukrýt co největší počet nelegálních uprchlíků, aby maximalizovali svůj zisk. U trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 trestního zákoníku se proto navrhuje do odstavce 3 doplnit novou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že pachatel vystaví spácháním tohoto trestného činu větší počet osob nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, aby byla lépe vystižena společenská škodlivost tohoto jednání.

Znak „větší počet“ osob by měl být s ohledem na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 1. 1982, sp. zn. 7 To 55/81, č. 39/1982 Sb. rozh. tr., popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011) vykládán jako nejméně 7 osob.

K bodu 6 – § 341a

V souvislosti s navrhovanou úpravou azylového a cizineckého práva se navrhuje doplnění změny trestního zákoníku související s nelegální migrací, neboť se jedná o problematiku, která s projednávanými tématy úzce souvisí. Tato změna je předvídána i ve vládou schváleném Akčním plánu boje proti organizovanému zločinu na roky 2022 a 2023.

Trestnými činy souvisejícími s nelegální migrací na území České republiky jsou trestné činy násilné překročení státní hranice podle § 339 trestního zákoníku, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 trestního zákoníku a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 trestního zákoníku. Společným objektem těchto trestných činů je zájem na ochraně před nezákonným a nekontrolovaným překračováním státní hranice České republiky osobami, jež k tomu nejsou oprávněny, popř. jejich následným nelegálním pobytem na území republiky. Skutečnost, že předmětné trestné činy postihují nelegální migraci pouze na území České republiky a nepostihují zároveň nelegální migraci do jiných států Evropské unie, potažmo schengenského prostoru, je v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení vnímána v určitých případech jako zásadní překážka pro naplnění cíle, který je těmito ustanovení sledován.

Stávající zákonné vymezení trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 trestního zákoníku neumožňuje orgánům činným v trestním řízení účinně postihovat případy, kdy je nelegální migrace sice organizována na území České republiky, ale k samotné nelegální migraci dojde v jiném státě Evropské unie (přes hranice jiných evropských států). Obdobná je situace u trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení mohou být trestně stíhány jen ty osoby, které napomáhají jiné osobě k neoprávněnému pobytu na území České republiky. V aplikační praxi nejsou výjimkou případy, kdy organizátoři (organizované skupiny) zdržující se na území České republiky organizují účelové sňatky českých státních příslušníků s občany třetích zemí na území jiných států, a tím jim napomáhají k získání neoprávněného pobytu v jiných státech Evropské unie, než je Česká republika. Pachatele organizující tuto činnost na území České republiky pak není možné trestně stíhat, neboť nenapomáhají k získání pobytu na území České republiky, ale na území jiného státu.

V současnosti je možné na tato jednání reagovat pouze předáváním trestního řízení do jiných států, zejména do těch, do nichž nelegální migrace přímo směřuje, a kde by pachatelé byli přímo trestně odpovědni, což však není nejpružnější ani nejefektivnější způsob potírání této konkrétní formy trestné činnosti, mimo jiné také proto, že v řadě případů se většina důkazů nachází na území České republiky, a tak ani není praktické ani hospodárné vést trestní stíhání těchto osob v jiném státě (nemluvě o tom, že k předání řízení nemusí ani dojít). Skutečnost, že prostředky českého trestního práva nelze efektivně a bezprostředně postihnout uvedenou trestnou činnost spočívající v násilném překročení nebo neoprávněném napomáhání k překročení státní hranice jiného členského státu Evropské unie, popř. státu nacházejícího se v schengenském prostoru, resp. k nedovolenému pobytu na území těchto států, může vést k vyššímu riziku nelegální migrace také na území České republiky.

Při existenci rozsáhlého prostoru bez vnitřních hraničních kontrol totiž stačí cizinci pouze jednou nelegálně překročit tzv. vnější hranici schengenského prostoru, načež se pak může na základě zásady volného pohybu osob v jeho rámci pohybovat prakticky bez omezení. Nebude-li kontrolován namátkovou nebo cílenou kontrolou, může následně snadno nelegálně přicestovat rovněž na území České republiky a nedovoleně zde pobývat. Riziko pro Českou republiku může představovat rovněž i nelegální migrace, resp. pobyt na území států, jež jsou členskými státy Evropské unie, ale nejsou součástí schengenského prostoru, neboť by z tohoto neoprávněného pobytu mohl cizinec z titulu evropského práva čerpat neoprávněné výhody, které jej opravňují vstoupit na území ostatních členských států, včetně České republiky, nebo by mohl např. po podání žádosti o azyl být do jiného státu schengenského prostoru v určitých případech alokován v rámci společného evropského azylového systému.

Z těchto důvodů navrhujeme rozšířit objekt skutkových podstat uvedených trestných činů tak, aby pokrýval nikoliv pouze migraci na území České republiky, ale rovněž do jiných členských států Evropské unie a států schengenského prostoru. S ohledem na totožný objekt a úzkou věcnou souvislost se navrhuje změnu vztáhnout také na jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu násilného překročení státní hranice podle § 339 trestního zákoníku.

ČÁST DESÁTÁ

Změna zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek

V návaznosti na změnu § 81a odst. 3 zákona o azylu se navrhuje výslovně stanovit osobě ubytované v azylovém zařízení povinnost podrobit se orientačnímu nebo odbornému lékařskému vyšetření. Bude uvedeno, kdo může tuto osobu k těmto vyšetřením vyzvat, kdo může provádět orientační vyšetření a kdo ponese náklady na odborné lékařské vyšetření a na dopravu do příslušného zdravotnického zařízení.

ČÁST JEDENÁCTÁ

Zrušovací ustanovení

V návaznosti na zrušení zmocňovacího ustanovení v § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se navrhuje zrušit vyhlášku č. 35/2020 Sb., která byla podle tohoto zmocnění vydána.

ČÁST DVANÁCTÁ

Účinnost

Navrhuje se nabytí účinnosti předkládaného zákona dnem 1. července 2023.

V Praze dne 8. února 2023

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v. r.

1. místopředseda vlády a ministr vnitra:

Mgr. Bc. Vít Rakušan v. r.