zákon č. 179/2024 Sb.

K § 1 (Předmět právní úpravy):

Ústředním pojmem předloženého zákona je pojem hromadného řízení. Jde o takové řízení, které upravuje předkládaný zákon a v němž se projednávají a rozhodují spory o právech více osob (spotřebitelů), které se vyznačují podobným skutkovým základem (srov. dále). Podkladem pro takový postup je přitom jediná, tzv. hromadná žaloba.

Hromadné řízení se zde staví do protikladu k individuálnímu řízení [§ 2 písm. f)] jakožto řízení podle obecných procesních předpisů bez ohledu na to, zda se toto „individuální“ řízení dotýká práv či oprávněných zájmů jedné či více osob.

Hromadné řízení je postupem, který umožňuje na základě jedné žaloby uplatňovat práva více osob (spotřebitelů) za podmínky, jak vyplývá dále z § 15, že tato práva se vyznačují skutkovou souvislostí. Obecné vymezení hromadného řízení je dále doplněno seznamem podmínek, které musí být naplněny, aby hromadná žaloba byla přípustná a bylo možné o ní věcně rozhodnout. Vymezení hromadného řízení je na jedné straně poměrně obecné. Definice je však do té míry konkrétní, aby bylo možné odlišit hromadné řízení od řízení individuálního. Zároveň nelze opomínat, že další omezení (zúžení aplikace zákona) vyplývají z navazujících ustanovení, například z § 4 o tom, že se v hromadném řízení projednávají pouze spotřebitelské spory, nebo z § 15, jenž stanoví podmínky přípustnosti hromadné žaloby.

Z hlediska terminologie „práv či oprávněných zájmů“ je třeba zdůraznit, že se zde nenabourává formální pojetí předmětu řízení ani formální pojetí účastenství, resp. členství ve skupině. Hovoří se zde pochopitelně o právech či oprávněných zájmech tvrzených v žalobě, o jejichž odůvodněnosti rozhoduje v hromadném řízení soud. Pojem oprávněný zájem je používán pro případy, kdy je v žalobě požadováno něco jiného než právo na plnění, tj. zejména, jde-li o negativní určovací žalobu.

V souladu s legislativní tradicí se navrhuje v úvodu vymezit rovněž předmět právní úpravy. V prvé řadě je třeba říci, že návrh zákona je implementací unijní směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1828 ze dne 25. listopadu 2020 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES. Na tuto skutečnost upozorňuje poznámka pod čarou v § 1.

K § 2 (Vymezení některých základních pojmů):

V uvedeném ustanovení se navrhuje pro přehlednost vymezit základní pojmy, s nimiž bude dále v zákoně často pracováno. Jde o pojmy vlastní hromadnému řízení.

K písm. a)

Na úvod se vymezuje pojem „hromadná žaloba“. Tento termín byl upřednostněn oproti pojmům „reprezentativní žaloba“, „zástupná žaloba“ či „skupinová žaloba“ jakožto jednotlivým typům hromadných žalob. Důvodem byla jednak skutečnost, že pojem „hromadná žaloba“ je pojmem v českém právním prostředí vžitým a nejčastěji s kolektivním řízením spojovaným, zároveň je to pojem obecný a nadřazený. Zákon přitom obsahuje jak prvky žaloby reprezentativní potažmo spolkové (tím, že žaluje nezisková osoba), tak prvky žaloby skupinové (zejm. tím, že členové skupiny mají určitá velmi omezená práva). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že hromadná žaloba podle tohoto zákona je zároveň zástupnou žalobou, kterou definuje pro účely akreditace neziskových subjektů návrh novely zákona o ochraně spotřebitele (§ 2 zákona o ochraně spotřebitele).

Hromadná žaloba je definována v souladu se standardním pojímáním tohoto institutu, zde odkazem na definici hromadného řízení – jde tedy o návrh, kterým se zahajuje hromadné řízení ve smyslu § 1.

Hromadná žaloba v předkládaném návrhu zákona je univerzálním prostředkem koncentrace soudního projednávání podobných věcí, nejprve v oblastech týkajících se ochrany spotřebitele. Z tohoto základního východiska, které bylo při přípravě zákona sledováno, vyplývá též rozsah uplatnitelných práv.

Tento rozsah je ve své podstatě natolik široký, že zahrnuje všechny typy nároků, s nimiž se lze v soudních řízeních v civilních věcech setkat – od žaloby určovací, přes žalobu negatorní či restituční (výjimkou jsou žaloby statusové). Tímto se zákonodárce snaží učinit za dost požadavku směrnice o zástupných žalobách, podle níž by členské státy měly umožnit podávání žalob na vydání opatření ke zjednání nápravy s velmi širokým demonstrativním výčtem toho, co se rozumí opatřením ke zjednání nápravy (čl. 7 odst. 4 písm. b), čl. 9 odst. 1 cit. směrnice).

Jmenovitě je tedy možné v hromadné žalobě uplatňovat:

a) splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního poměru nebo z porušení práva, Je zřejmé, že cílem je zajistit uplatnění hromadné žaloby v žalobách na plnění, týká-li se spor práv spotřebitelů. V tomto smyslu jsou zahrnuty jak žaloby na náhradu újmy, navrácení v předešlý stav, tak i žaloby na zdržení. Z hlediska „druhu“ nároku je bez rozdílu, zda tento byl založen zákonem, smlouvou či jiným právním poměrem nebo jejich porušením. Důležité je, aby vyplýval z poměrů mezi podnikatelem a spotřebiteli. Ustanovení tak respektuje unijní směrnici.

b) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není.

Vedle žalob požadujících plnění je přípustná i žaloba na určení. Formulace použitá v návrhu je standardní (srov. § 80 OSŘ) a s přihlédnutím k této skutečnosti se použije úprava § 80 OSŘ subsidiárně včetně naléhavosti právního zájmu (srov. § 3 navrhovaného zákona).

Předmětné ustanovení je transpozicí čl. 7 odst. 1 a 4 a čl. 9 odst. 1 směrnice o zástupných žalobách.

K písm. b)

Základním definičním znakem skupiny, která předurčuje možnost zahájení hromadného řízení podáním hromadné žaloby, je vymezení podobného skutkového základu. Jedná se o klíčový pojem pro vymezení skupiny dotčených spotřebitelů [srov. dále k písmeni c)] a z procesního hlediska pak pro vymezení stěžejní podmínky hromadného řízení podle § 15 písm. d) předloženého zákona. Hromadné řízení je přípustné pouze tehdy, pokud se žalobce v hromadné žalobě domáhá ochrany práv dotčených spotřebitelů, která jsou založena na podobném skutkovém základě. Právě podobnost odůvodňuje vedení společného řízení a projednání všech nároků na základě jedné hromadné žaloby.

Podobnost definují rozhodné skutečnosti (srov. zejm. § 118a a § 118b občanského soudního řádu), přičemž tyto rozhodné skutečnosti musí být u všech členů skupiny buď stejné, nebo alespoň podobné, a to do té míry, že je účelné, aby nároky členů skupiny byly projednány v jediném soudním řízení. Pro vymezení podobnosti je tak klíčová otázka hospodárnosti soudního procesu a vhodnosti hromadného řízení pro řešení sporu předestřeného žalobcem v hromadné žalobě.

Posouzení otázky, zda je projednání nároků všech spotřebitelů v jediném řízení účelné, a tedy zda je splněna podmínka podobnosti těchto nároků ve smyslu tohoto zákona, náleží do kompetence soudu. Uvedenou otázku soud zkoumá v rámci posuzování přípustnosti hromadné žaloby (§ 15 a násl. tohoto zákona). V podrobnostech odkazujeme na zdůvodnění ustanovení § 15 písm. d).

Ze všech výše uvedených důvodů definice podobnosti nezahrnuje vymezení právního základu sporu, neboť posouzení právních otázek náleží výhradně do rukou soudu a není na žalobci, aby právně spornou situaci v hromadné žalobě kvalifikoval.

K písm. c)

Základní podmínkou existence hromadného řízení je existence určité skupiny osob. Skupinou se v tomto zákoně rozumí souhrn všech osob (členů skupiny), jejichž práva či oprávněné zájmy se v hromadném řízení projednávají. Jde o osoby, které o sobě tvrdí, že byly dotčeny protiprávním jednáním podnikatele, jak se podává z § 4 tohoto zákona. Pojem skupiny je vymezen odkazem na definici hromadného řízení dle § 1 ve spojení s definicí podobného skutkového základu dle § 2 písm. b). Skupinu vymezuje žalobce v hromadné žalobě a s definitivní platností je určena v usnesení soudu o přípustnosti hromadné žaloby. Co není definováno, je pojem „člen skupiny“, kterýžto je již implicitně obsažen v pojmu skupina. Členové skupiny jsou tedy osobami, které tvoří skupinu.

Skupina vzniká podáním hromadné žaloby tím, že ji žalobce v této žalobě vymezí.

K písm. d)

V návaznosti na skupinu, která je tvořena členy ve smyslu hmotného práva (všichni, o nichž žalobce tvrdí, že jsou nositeli tvrzeného nároku proti žalovanému), zákon předkládá i vymezení procesní roviny členství ve skupině pro účely hromadného řízení. K tomu, aby mohl hmotně- právní nositel tvrzeného nároku (člen skupiny) uplatňovat své právo v hromadném řízení, musí se do tohoto řízení přihlásit. Tím se z něj stává „zúčastněný člen skupiny“, tj. procesní subjekt s určenými právy, o jehož tvrzeném nároku se bude hromadné řízení vést a v případě meritorního skončení řízení jej bude výsledek tohoto řízení zavazovat. V podrobnostech se vymezení postavení zúčastněného člena skupiny věnuje odůvodnění k § 10 a násl. tohoto zákona.

K písm. e)

Definice podobného skutkového základu definuje skupinu jako soubor osob odlišných od ostatních osob (viz výše). Jelikož vymezení konkrétní skupiny dotčených spotřebitelů odkazem na podobný skutkový základ jejich nároků je používáno v celém zákoně a je na něj opakovaně odkazováno, navrhuje se zavedení výstižného pojmu tzv. „předpokladů členství ve skupině“.

Příkladem vymezení předpokladů členství ve skupině je např.: „každý, kdo v období od 1. ledna 2021 do 1. ledna 2022 uzavřel se společností ALFA smlouvu o poskytování služeb BETA, přičemž tato smlouva obsahovala doložku ve znění tuto smlouvu nelze vypovědět bez souhlasu společnosti ALFA.“

Je však třeba zdůraznit, že vymezení předpokladů členství ve skupině je ryze procesního rázu

– určuje jej žalobce v hromadné žalobě. Toto vymezení neříká nic o tom, jaké jsou skutečné hmotně-právní poměry mezi stranami, zejména zda vůbec skupina existuje, nebo zda této skupině vzniklo tvrzené právo.

K písm. f)

Navrhuje se hned v úvodu vymezit i pojem „individuálního řízení“, které je v rámci zákona používáno k odlišení postupu podle občanského soudního řádu na základě „běžné“ žaloby a odlišení postupu podle tohoto zákona na základě žaloby hromadné.

Definice je návodná, neboť hovoří o „občanském“ (nikoliv tedy správním či trestním) „soudním“ (nikoliv tedy např. správním řízením) řízení „sporném“ (nikoliv tedy řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních), pročež je nerozhodné, zda se uvedené „individuální řízení“ týká tvrzených práv dvou osob – žalobce a žalovaného – anebo zda se dotýká tvrzených práv či oprávněných zájmů více osob. Zahrnuje tak i žalobu na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů podle navrhované úpravy občanského soudního řádu, popř. další žaloby podávané v zájmu více osob (např. § 2989 OZ či § 390 ZOK).

Definice zároveň zahrnuje správní řízení před správními orgány, které mají podle jiných právních předpisů pravomoc rozhodovat namísto soudu nebo vedle soudu o sporech vyplývajících z právních poměrů soukromého práva (finanční arbitr, ČTÚ či ERU). Hovoří-li proto dále zákon o individuálním řízení, zahrnuje vedle soudních řízení právě i tato řízení před jiným orgánem než soudem.

K písm. g)

Zákon na řadě míst předpokládá, že je nutné poskytnout identifikační údaje o žalobci, o žalovaném či o zúčastněných členech skupiny. Aby nebylo nutné neustále opisovat seznam těchto údajů, poskytuje zákon ve svém úvodu odpovídající definici.

K § 3 (Použití občanského soudního řádu):

Hromadná žaloba není nic jiného než procesní úkon, který umožňuje vybraným subjektům zahájit řízení o soukromých subjektivních právech skupiny, přičemž od obecného civilního procesu se tato forma v základu liší „pouze“ tím, že jde o projednání společné. Hromadné řízení tedy představuje jen zvláštní druh civilního řízení, a je proto zcela přirozené, že se na otázky neupravené v zákoně o hromadném řízení použijí pravidla platná pro civilní proces, což platí pro zahájení řízení ve věci samé, ale také pro případný návrh na nařízení předběžného opatření podaný před zahájením tohoto řízení. Ačkoliv český zákonodárce nakonec upravuje hromadné žaloby v samostatném zákoně, není v zahraničí dokonce výjimkou, že jsou hromadné žaloby přímo součástí civilně procesních kodexů (tak kupříkladu v Německu, Maďarsku, Norsku či USA). To, že se občanský soudní řád použije na zákon o hromadném řízení subsidiárně, tudíž netřeba dlouze odůvodňovat.

Uvedené základní myšlenkové východisko, z něhož zákon o hromadném řízení čerpá, je nicméně inherentně omezeno několika odlišnostmi, jimiž se hromadné řízení vyznačuje. Tyto odlišnosti se promítají do výjimek vyjádřených obecně v § 3 formulací „nestanoví-li zákon jinak“, přičemž dílčí odchylky jsou dále stanoveny na jednotlivých místech zákona.

Nejzásadnější odlišnosti jsou ošetřeny přímo v zákoně tak, že uplatnění určitých pravidel obecného civilního procesu je zcela vyloučeno. Konkrétně jde o ustanovení předkládaného zákona, jež v hromadném řízení zcela vylučují aplikaci ustanovení § 114b odst. 5, § 114c odst. 6 a 7 a § 118b, § 153a odst. 3, § 172, § 173, § 174, § 174a, § 174b a § 175 občanského soudního řádu.

Ve zbytku se uplatní subsidiarita.

Z hlediska dalších procesních předpisů je kruciální vztah k exekučnímu řádu a insolvenčnímu zákonu – k tomu lze odkázat jednak na obecné pojednání v kapitole obecné části důvodové zprávy, a dále zejména na důvodovou zprávu u části čtvrté věnující se právě specifikům vztahu zmíněných předpisů.

K § 4 (Pravomoc soudu):

Ustanovení je transpozicí čl. 2 odst. 1 o oblasti působnosti směrnice. Zákon tedy omezuje svůj dopad pouze na spory vyplývající z právních poměrů mezi podnikatelem a spotřebiteli, přičemž zákon tyto dva pojmy nedefinuje, ale vymezuje je opisem (definice spotřebitele a podnikatele přitom vycházejí z čl. 3 směrnice o zástupných žalobách a je nutné je vykládat eurokonformně).

Dluží se k tomu podotknout, že národní předpis se mírně odklání od legislativní techniky, jakou v tomto bodě využívá směrnice. Směrnice totiž jako nezbytné minimum vyžaduje, aby se kolektivní řízení mohlo využívat při porušení ustanovení vybraných unijních legislativních aktů, které jsou vymezeny v příloze I směrnice. Tato koncepce, kdy se procesní nástroj může využít pouze pro porušení vybraných ustanovení právního řádu, je nicméně v podmínkách českého práva atypická. Navíc není zcela jasné, jak by měl národní zákonodárce toto pojetí uchopit. Vyjmenované směrnice a nařízení nejsou vždy transponovány/adaptovány do jediného předpisu nebo na jednom místě – nelze tedy jednoduše říci, co z národních předpisů odpovídá seznamu přílohy. Navíc šel často český legislativní text nad rámec nezbytné harmonizace a bylo by velmi složité tyto situace odlišit – říci tedy, co je ještě transpozicí předmětných směrnic, a co již uvážením národního zákonodárce. Z uvedených důvodů je nakonec zvoleno řešení, které omezuje působnost zákona nikoliv na principu katalogu porušených předpisů, nýbrž na principu osobního vztahu mezi zúčastněnými členy skupiny (spotřebiteli) a žalovaným, kdy tento vztah může být v souladu se směrnicí založen smluvně, ale i jednáním deliktním. Jen tímto způsobem bude zaručeno, že jakékoliv porušení ustanovení obsaženého v příloze I směrnice o zástupných žalobách bude českou právní úpravou kryto. Vždy však musí jít o vztah mezi podnikatelem jako škůdcem na straně jedné, a poškozenými spotřebiteli na straně druhé. Zákon se tak omezuje na vymáhání nároků, jež vyplývají ze vztahů mezi podnikatelem a spotřebiteli.

Jelikož se hovoří o „sporech“, implicitně z toho vyplývá, že vyloučena jsou ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních – tj. typicky věci, o nichž nelze uzavřít smír (věci rodinně právní, statusové apod.).

Z povahy věci jsou dále vyloučeny nároky, které vznikly při jednání státu (popřípadě při jednání územních samosprávných celků) jako suveréna. Jde o práva podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo podle jiných zákonů, které upravují právo na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci (např. odpovědnost Policie ČR apod.). Tyto nároky vznikají z činnosti státu a územních samosprávných celků při výkonu vrchnostenské pravomoci, kdy tito vystupují jako suverén a nikoliv v roli právnické osoby soukromého práva.

V souvislosti s pravomocí českých soudů je nutné upozornit i na otázky související s mezinárodním prvkem. Půjde-li o spor s mezinárodním prvkem, bude nutné se řídit pravidly mezinárodního práva soukromého – uplatní se stávající nástroje tuzemského, unijního i mezinárodního práva. Srov. i čl. 2 odst. 3 směrnice o zástupných žalobách. V následujícím přehledu se zaměříme na nástroje obecné povahy, které přijdou ke slovu ve velké většině představitelných případů, zatímco stranou ponecháme mezinárodní smlouvy upravující velmi specifické oblasti (jako je přeshraniční silniční nákladní doprava, přeshraniční železniční přeprava nebo občanskoprávní odpovědnost za jaderné škody).

1) Pokud jde o uznávání a výkon rozhodnutí, v rámci Evropské unie tuto problematiku upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. nařízení Brusel I bis či Brusel Ia), které přináší velmi liberální režim uznávání. Ve vztahu k rozhodnutím vydaným ve Švýcarsku, v Norsku a na Islandu se použije Luganská úmluva z roku 2007 vycházející z modelu předchozího nařízení Brusel I, které ještě počítalo s mezistupněm v podobě řízení o prohlášení vykonatelnosti (exequatur). Mimo okruh EU a uvedených států se pak ve vztahu k řadě států (zvláště z bývalého socialistického bloku) uplatní dvoustranné smlouvy o právní pomoci. Žádné z uvedených nástrojů neobsahují ustanovení týkající se specificky hromadných žalob a bude tak třeba vycházet z jejich obecného režimu uznávání. Ve vztazích se státy, s nimiž nás neváže unijní ani mezinárodní úprava, se použije vlastní mezinárodní právo soukromé státu výkonu (v případě uznávání cizího rozhodnutí v ČR tedy zákon o mezinárodním právu soukromém, v druhém státě při uznávání českého rozhodnutí pak jeho úprava).

2) Soudní pravomoc je v nástrojích mezinárodního i unijního práva pravidelně propojena s oblastí uznávání rozhodnutí. Proto lze odkázat na stejné předpisy – předně nařízení Brusel I bis a Luganskou úmluvu. Jurisdikční kritéria dvou uvedených nástrojů, ač není specificky pamatováno na hromadné nároky, umožňují hromadné žaloby vhodně podchytit – viz např. obecné jurisdikční kritérium státu bydliště žalovaného a především alternativní kritéria týkající se smluvních a mimosmluvních závazků.

V úvahu připadají následující kritéria:

- Kritérium bydliště žalovaného (čl. 4 odst. 1 Brusel I bis) – proti osobám, které mají

sídlo či bydliště v ČR, tak bude vždy možné podat žalobu v ČR.

- Kritérium místa plnění u smluvních závazků (čl. 7 odst. 1 Brusel I bis) – i proti osobám,

které nemají sídlo/bydliště v ČR, bude možné podat v ČR žalobu, pokud je místem plnění ČR.

- Kritérium místa vzniku újmy (čl. 7 odst. 2 Brusel I bis) – i proti osobám mimo ČR bude

možné žalovat tehdy, pokud byla újma v rámci deliktního závazku způsobena na území ČR. Čl. 7 odst. 2 je přitom subsidiárním pravidlem, které by se mělo uplatnit, pokud se neuplatní odstavec 1.

V této souvislosti se hodí upozornit na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Henkel (C- 167/00), kde soud dovodil, že u žalob na zdržení se podaných kvalifikovanými subjekty by mělo být postupováno podle pravidel pro delikty, neboť kvalifikovaný subjekt nebyl stranou smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem. Uvedené je možné mutatis mutandis vztáhnout i na žaloby na náhradu újmy – rozhodným by tak mělo být v těchto věcech kritérium místa, kde došlo ke vzniku újmy.

- S ohledem na omezení působnosti zákona nelze konečně zapomínat na kritérium

bydliště spotřebitele, které je alternativně stanoveno pro vztahy mezi podnikatelem a spotřebiteli ve snaze chránit slabší stranu (čl. 18 Brusel I bis).

Nařízení Brusel I bis řeší mj. též překážku litispendence a související řízení (čl. 29 an.).

3) Pokud jde o rozhodné právo, uplatní se v první řadě dvě unijní nařízení, která unifikují kolizní normy členských států v oblasti závazkového práva. Pro oblast smluvních závazků je to nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. nařízení Řím I). Pro oblast mimosmluvních závazků je to nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. nařízení Řím II). Ani v těchto nástrojích nenajdeme ustanovení specificky zaměřená na hromadné nároky. Zvláště u nařízení Řím II je však patrné, že kolizní úprava umožňuje případy hromadných nároků vhodně a přehledně podchytit (viz např. hraniční určovatel místa vzniku škody u civilních deliktů). Obě nařízení též ponechávají soudu potřebnou flexibilitu, když umožňují, aby určil jako rozhodné právo země, s níž vykazuje závazek zjevně užší spojení, než by bylo právo země určené podle obecných kolizních norem.

Pro spotřebitele se nicméně znovu počítá s ochranným pravidlem – rozhodné by mělo být právo bydliště spotřebitele.

V této souvislosti je vhodné upozornit na judikaturu Soudního dvora, podle níž by mělo být pro určení rozhodného práva nerozhodné, zda je řízení individuální či kolektivní – vždy by se měly uplatnit příslušné kolizní normy (Amazon, C-191/15). To mj. znamená, že nelze vyloučit případy, kdy v jedné hromadné žalobě bude muset soud aplikovat více právních řádů (např. právo německé, české, rakouské a maďarské apod.).

K § 5:

Ustanovení deklaruje, že hromadné žaloby mohou být podávány pouze u soudu a hromadná řízení mohou vést pouze soudy. Jiné orgány kolektivní spory podle tohoto zákona projednávat nemohou. Z toho vyplývá, že při podání hromadné žaloby se neprosadí výluka ze soudní kompetence, kdy u věcí podle § 7 odst. 1 OSŘ rozhoduje za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy jiný orgán než soud (soud toto rozhodnutí následně posuzuje „jen“ podle části páté OSŘ). Zjednodušeně řečeno, povinnost (anebo u finančního arbitra možnost) jít nejprve k tomuto jinému orgánu neplatí tam, kde je ve věci podána hromadná žaloba.

Ustanovení míří typicky na spory, které projednávají a rozhodují finanční arbitr podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, Český telekomunikační úřad podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, či Energetický regulační úřad podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Toto řešení nijak do stávající pravomoci vyjmenovaných orgánů nezasahuje – stávající pravomoc k posuzování individuálních sporů zůstává nedotčena. Ustanovení dopadá jen na vztah k nově zaváděnému hromadnému řízení.

Uvedené řešení bylo nakonec upřednostněno proto, že v řízeních před výše vypočtenými orgány ke vzniku tzv. hromadných událostí dochází, a lze se do budoucna domnívat, že se tak bude dít stále častěji. Zároveň však bylo na základě diskuze s uvedenými orgány a při zohlednění jejich kapacity a ročního nápadu zjištěno, že tyto orgány nejsou schopny samy vést řízení o hromadných návrzích. Nebylo tedy možné v kontextu českého postavení, finančního a personálního zabezpečení těchto orgánů vytvořit jakési hromadné správní řízení, které je umožněno i směrnicí o zástupných žalobách. Pokud by zároveň nebyla návaznost na zákon o hromadném řízení ošetřena zvoleným způsobem, ztratila by hromadná žaloba značnou část svého potenciálu a možnost využití v praxi.

Stejně jako v případech paralelního individuálního soudního a hromadného řízení je třeba řešit i situaci, kdy probíhá řízení před jiným orgánem (např. ČTÚ) a následně je podána hromadná žaloba v téže věci, popřípadě, je-li zahájeno hromadné řízení a následně je podán individuální návrh před jiný orgán v téže věci. Pro řešení této kolize plně postačuje odkázat na postup při řešení obdobné situace v řízení před soudem. Zákon tak nerozlišuje, je-li individuální řízení vedeno před soudem nebo správním orgánem. Více se této problematice věnují § 26 až 28 tohoto zákona a související důvodová zpráva

Obecně platí, že do uplynutí lhůty pro přihlašování musejí (a v případě finančního arbitra mohou) individuální žalobci svoji věc předložit příslušnému správnímu orgánu, pročež tento ji musí projednat bez ohledu na podanou žalobu. Podání, popř. připuštění hromadné žaloby tedy nemá na dosud zahájená řízení před správními orgány žádný vliv. Pokud se budou chtít jednotlivci do hromadného řízení zapojit, hrají zde klíčovou úlohu. Mohou se sice do hromadného řízení připojit, musí však příslušný orgán o této okolnosti informovat. Rovněž se v zákoně na několika místech počítá s tím, že soud má povinnost správnímu orgánu zasílat základní informace o řízení – tj. zejména mu poskytnout usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, o zastavení řízení či jiné rozhodnutí, kterým se řízení končí.

K § 6 (Věcná příslušnost):

Navrhuje se, aby byly v prvním stupni k projednání hromadné žaloby příslušné krajské soudy. Uvedené pravidlo o věcné příslušnosti je doplněno normou o výlučné místní příslušnosti Městského soudu v Praze, který bude jako jediný soud řešit hromadné žaloby v prvním stupni.

Uvedené rozhodnutí je odůvodněno několika faktory.

Zaprvé a především je třeba říci, že hromadné řízení bude zpravidla po stránce hmotného a zejména procesního práva řízením složitým. Jde navíc o novinku, s níž dosud nemá české právo žádné relevantnější zkušenosti. Lze očekávat, že takové řízení bude probíhat na několika úrovních, budou se v něm řešit různé hmotné i procesní otázky a budou se zde aplikovat velmi specifická pravidla (např. informování a rejstřík). Z tohoto důvodu bude hromadné řízení vyžadovat na straně soudu velké nároky co do odbornosti i zkušenosti jednotlivých soudců v otázkách hmotného a procesního práva. Mimo to bude docházet k administraci stovek či tisíců přihlášek – jejich zapisování a následným změnám. To bude vyvolávat tlak na efektivitu práce pomocného aparátu soudu. Pokud se takové nové procesy budou zavádět pouze na jednom soudu, bude to hospodárnější a účelnější, navíc z pohledu resortu justice i výrazně méně časově i finančně nákladné.

Zadruhé je třeba brát v úvahu, že počet hromadných sporů nebude z jejich definice ve srovnání s individuálními spory příliš častý. Očekává se, že ročně bude takovýchto sporů zahájeno v řádu jednotek případů (1 až 5 ročně). Pokud by byla dána obecná soudní příslušnost soudům okresním jakožto soudům prvního stupně, znamenalo by to v praxi, že by se jednotlivé okresní soudy s hromadnou žalobou setkávaly velmi zřídka a nemohly by se tedy na tuto problematiku dostatečně „specializovat“. Podobný negativní efekt by nastal i při obecné příslušnosti na krajských soudech jakožto soudech prvního stupně.

Zatřetí, výhodou navrhovaného řešení je skutečnost, že odpadnou spory o místní příslušnost, které by mohly být ovlivněny existencí velké skupiny osob na straně žalující a mohly by celé řízení ještě více zkomplikovat.

V neposlední řadě je nutné brát v úvahu, že Městský soud v Praze by byl s největší pravděpodobností tak jako tak nejčastějším sudištěm, kde by se projednávala hromadná řízení. A to na základě obecného kritéria místní příslušnost podle sídla žalovaného (v případě hromadných žalob půjde vždy o podnikatele, kdy je s ohledem na typové situace hromadného porušování spotřebitelského práva pravděpodobné, že by mělo jít začasté o střední a velké podniky sídlící ve velkých městech a nejčastěji právě v Praze).

Městský soud v Praze bude pro tento nový typ sporů pilotním soudem, na kterém se budou také zkoušet nové efektivní postupy pro administraci kolektivních sporů, stejně jako nová technická řešení (formuláře, rejstřík apod.). Pokud by se následně ukázalo, že počet hromadných řízení oproti prvním letům od účinnosti zákona narostl, lze uvažovat o rozšíření okruhu krajských soudů. V této chvíli však budou již na Městském soudu v Praze existovat efektivní a osvědčené administrativní a technické mechanismy, jež bude možné implementovat dále.

K § 7 (Vymezení účastníků):

Hromadné řízení je v souladu se směrnicí o zástupných žalobách postaveno na tom, že práva a povinnosti účastníků hromadného řízení vykonávají žalobce (kvalifikovaný subjekt) a žalovaný. Účastníky hromadného řízení jsou tedy právě žalobce a žalovaný. Žalovaným je v souladu s občanským soudním řádem ten, proti němuž návrh na zahájení hromadného řízení směřuje. Žalobce vymezuje § 8 a násl.

K § 8 (Žalobce v hromadném řízení):

Ustanovení je transpozicí čl. 4 a čl. 7 odst. 1 a 6 směrnice o zástupných žalobách.

Ustanovení definuje, kdo může podat hromadnou žalobu a vystupovat v hromadném řízení jako žalobce.

Žalobce hraje podle zákona o hromadném řízení klíčovou roli. On jediný může iniciovat hromadné řízení a má právo podat jménem dotčených členů skupiny (spotřebitelů) hromadnou žalobu. Žalobcem může být pouze kvalifikovaná nezisková organizace, což odpovídá pozici tzv. oprávněného subjektu (qualified entity) upraveného ve směrnici o zástupných žalobách. Žalobu přitom může podat i více těchto subjektů společně, přičemž mohou spolupracovat přeshraničně (čl. 6 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách).

Žalobcem je tedy podle předkládaného zákona pouze neziskový subjekt, který bez ohledu na formu (byť standardně půjde o spolek či ústav) nerozděluje zisk nebo jiné vlastní zdroje mezi své členy, statutární či jiné orgány, zakladatele apod. Není jím přitom jakýkoliv neziskový subjekt, ale pouze právnická osoba zapsaná na seznam osob oprávněných podávat zástupné žaloby podle zákona o ochraně spotřebitele. Půjde o osoby určené podle čl. 4 odst. 3 směrnice o zástupných žalobách, ať už byly určeny Ministerstvem průmyslu a obchodu v České republice nebo příslušným orgánem v jakémkoliv jiném členském státě Evropské unie. Rozhodující je zápis osoby na seznam vedený Evropskou komisí, a pro osoby z České republiky pak existuje národní část seznamu vedená MPO, přičemž skutečnost, že je právnická osoba zapsaná na tento seznam, bez dalšího znamená, že má (může mít) postavení žalobce podle tohoto zákona. Dokud nebude tato osoba ze seznamu vyškrtnuta, uvedené postavení nemůže ztratit. Povinnost garantovat právo na podání hromadné žaloby všem osobám zapsaným na seznam oprávněných osob ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice v jakémkoliv členském státě EU vyplývá ze směrnice o zástupných žalobách (čl. 6 odst. 1 cit. směrnice).

Vzhledem k tomu, že role zapsané právnické osoby v zákoně je rozhodující, je tato akreditace také důležitou pojistkou před tím, aby byla zahajována bezdůvodná, šikanózní, zneužívající či jinak neopodstatněná řízení. K věrohodnosti pojistky přispívá i to, že je oprávněná osoba určována MPO (popř. jiným obdobným orgánem v ostatních členských státech EU) předem, za taxativně splněných podmínek a následně podléhá pravidelné kontrole.

Ustanovení dále upravuje procesní otázku, jakým způsobem se v konkrétním hromadném řízení zjišťuje, že podmínka § 8 odst. 1 je splněna. Jelikož je seznam oprávněných osob dle zákona o ochraně spotřebitele veřejně přístupný na internetových stránkách, může tuto podmínku ověřit sám soud, a to tím, že do příslušného seznamu nahlédne a zjistí, zda je právnická osoba na tomto seznamu zapsána.

K § 9 (Postavení žalobce v hromadném řízení)

Zákon obsahuje i několik ustanovení upřesňujících pozici žalobce. Žalobce je jednou ze dvou tradičních stran civilního sporu. Ve standardním individuálním řízení hájí žalobce své zájmy a jeho postavení je tak v tomto ohledu neomezeno a korigováno jen snahou o zajištění efektivity řízení, popřípadě zájmem žalovaného (nezbytný souhlas soudu se změnou žaloby, souhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby apod.). Hromadné řízení se však v dané otázce zásadně odlišuje, když hromadný žalobce nehájí (jen) své zájmy. Jeho ústřední povinností je vystupovat v řízení v zájmu celé skupiny, tj. v zájmu všech členů skupiny – spotřebitelů, pro něž je výsledek sporu relevantní.

Žalobce v hromadném řízení vystupuje jako plnohodnotný účastník řízení (nejde v tomto smyslu o procesního zástupce), musí tedy zcela logicky jednat v řízení vlastním jménem. Srov. též čl. 7 odst. 6 směrnice. Z výše uvedeného je dále zřejmé, že žalobce v řízení musí jednat v zájmu skupiny. Z tohoto důvodu se navrhuje do zákona doplnit, aby měl žalobce výslovně uloženou povinnost jednat v řízení v zájmu skupiny jako celku. Žalobce tedy jedná sám, jedná vlastním jménem, nejedná však ve vlastním zájmu, ani v zájmu jednotlivých členů skupiny, ale po celou dobu jedná v zájmu skupiny jako celku.

Pokud je v řízení žalobců více (srov. § 8 odst. 1 zákona i čl. 6 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách). Z povahy věci pak půjde o nerozlučné společenství ve sporu, kde úkony každého žalobce zavazují i ostatní žalobce. Principy ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu se však použijí pouze do určité míry, jelikož je nutné počítat s odchylkou pro případy, kdy některý z žalobců nejedná zjevně v zájmu skupiny. V tomto případě může soud usnesením rozhodnout, že k dispozičnímu úkonu není třeba jeho souhlasu – do tohoto výroku není odvolání přípustné.

Z hlediska standardu chování žalobce se zákon přiklání k již osvědčenému měřítku jednání s řádnou péčí. Uvedené řešení bylo zvoleno zejména proto, že pojem řádné péče jakožto procesního ekvivalentu péče řádného hospodáře je dostatečně široký na to, aby pokryl všechny eventuality reálné činnosti žalobce, zároveň je však v české doktríně i aplikační praxi již poměrně ustálen, tudíž nebude vyvolávat zbytečné výkladové nejasnosti. Uvedené se zde rozvádí tím, že se stanoví další povinnosti žalobce, které má tento nad rámec obecných povinností strany řízení. Žalobce má také:

a) povinnost obstarávat podklady a důkazy svědčící ve prospěch skupiny;

Jde o standardní formu získávání důkazních prostředků, která platí i v individuálním řízení, zde je nicméně činěna ve prospěch skupiny. Nejde o detektivní činnost.

b) dále má povinnost přijímat a vyřizovat návrhy a podněty členů skupiny;

Uvedené probíhá neformálně, neboť žalobce není státním orgánem ani osobou, která by měla propůjčené veřejné pravomoci.

V případě žalobce – právnické osoby platí povinnost uvedená v odst. 1 a 3 pro fyzickou osobu, která za ni v hromadném řízení jedná (srov. též osoby vymezené v § 21 OSŘ). Dané pravidlo se však neuplatní pro advokáta žalobce, který je jen procesním zástupcem na základě procesní plné moci.

Povinnosti uložené žalobci v tomto zákoně vůči členům skupiny (např. povinnost jednat v zájmu skupiny, povinnost vyřizovat podněty zúčastněných členů skupiny apod.) jsou zákonnými povinnostmi a při jejich porušení vzniká členům skupiny právo na způsobenou újmu podle § 2910 věta druhá občanského zákoníku (jde o tzv. ochranné normy).

K § 10 (Postavení zúčastněného člena skupiny):

Pro pochopení pojmu „člen skupiny“ a „zúčastněný člen skupiny“ podle tohoto zákona je nejprve nutné pojmově odlišovat členy skupiny, resp. skupinu ve smyslu hmotného práva – tj. souhrn všech hmotně-právně dotčených osob – a členy skupiny, resp. skupinu ve smyslu procesním – tj. souhrn všech osob, jejichž tvrzených práv se žalobce v hromadném řízení domáhá. Právě skupina, resp. člen skupiny ve smyslu procesním jsou používány v rámci zákona. Pokud tedy zákon hovoří o členovi skupiny, resp. o skupině, myslí tím osobu, o níž se žalobce domnívá či o níž žalobce tvrdí, že splňuje určité definiční znaky vymezené v hromadné žalobě. To, zda je skutečným hmotněprávním nositelem daného nároku, rozhodne soud v konečném rozsudku.

Z důvodu existence skupiny a členů skupiny, jejichž nároky jsou v řízení předmětem projednání, je třeba se také zabývat otázkou, jaké bude postavení těchto členů v řízení. Nabízí se, že budou účastníky řízení po boku osoby, která podala hromadnou žalobu, nebo budou vedlejšími účastníky, případně že nebudou účastníky řízení vůbec s tím, že buď mají, nebo nemají v řízení garantováno určité postavení.

Diskrece v této otázce je limitována požadavky směrnice o zástupných žalobách, která vyžaduje, aby žalobcem (účastníkem řízení) byla pouze osoba oprávněná podat hromadnou žalobu podle národního práva a dotčení spotřebitelé postavení účastníka v řízení neměli (srov. čl. 7 odst. 6 a související bod 36 preambule směrnice o zástupných žalobách).

Bývá zcela standardní, že členové skupiny mají v zahraničních právních řádech omezená práva, popřípadě nemají práva žádná. Stávající právní řád hromadné řízení nezná a nezná tedy typ procesního subjektu, který by dokázal procesní postavení členů skupiny zcela vystihnout. Z tohoto důvodu návrh zákona nakonec nepřebírá žádný z „osvědčených“ institutů pro vymezení postavení členů skupiny (jako například vedlejší účastenství podle § 93 OSŘ apod.) a konstruuje zcela novou procesní kategorii „zúčastněného člena skupiny“, který není účastníkem řízení, ani vedlejším účastníkem řízení, ale má procesní postavení sui generis. To, aby spotřebitelé mohli mít v řízení určitá práva, připouští rovněž směrnice o zástupných žalobách (viz bod 36 preambule).

Ustanovení je tedy transpozicí čl. 7 odst. 6 směrnice o zástupných žalobách ve smyslu bodu 36 preambule a souvisí též s čl. 9 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách.

K § 11 (Procesní práva zúčastněného člena skupiny):

Zúčastněný člen skupiny má v řízení pouze vybraná procesní práva, která mu garantuje právě a jen zákon o hromadném řízení (jedná se o taxativní výčet). Všechna tato práva může člen skupiny pochopitelně vykonávat v souladu s tímto zákonem.

Procesními právy zúčastněného člena skupiny jsou

a) Právo vzít svoji přihlášku zpět podle § 31 a dále v dalších případech, kdy to zákon připouští

(např. při nesouhlasu s obsahem schváleného smíru).

b) Právo vyjádřit se k předmětu řízení a jeho průběhu. Jde o podstatu práva na spravedlivý

proces, která je citovaným pravidlem chráněna. Obsah práva je poměrně podrobně rozveden již v judikatuře vrcholných soudů. Toto právo je však omezeno v souladu s § 41 a násl. Člen skupiny má tedy právo se k věci vyjádřit, které je obsahem práva vyjádřit se v širším smyslu. Způsob uplatnění práva je dále konkretizován v § 41 a násl. a k podrobnostem odkazujeme na tam uvedené závěry.

c) Právo na to být informován o průběhu řízení, a to zejména za podmínek podle § 83 a násl.

d) Členové skupiny mají též právo nahlížet do spisu. Otázka nahlížení do spisu by zřejmě

plynula již z obecné právní úpravy, která jej neomezuje jen na účastníky řízení (viz § 44 odst. 2 OSŘ), nicméně zde se tato skutečnost zaprvé stanoví najisto, zadruhé se brání tomu, aby u každého jednotlivého člena skupiny bylo nezbytné žádat předsedu senátu. Tím pochopitelně není dotčeno, že musí být členství ve skupině osvědčeno. V souvislosti s nahlížením do spisu je nutné podotknout, že zejména ve velkých hromadných sporech, které budou čítat stovky či tisíce zúčastněných členů skupiny, by případný výkon tohoto práva ze strany všech těchto členů skupiny mohl vést do značné míry k paralýze řízení, protože ve světě listinného spisu by tento spis byl nepřetržitě k dispozici pro nahlížení, aniž by s ním mohl soudce pracovat. Proto se navrhuje umožnit soudu přijetí organizačních či jiných vhodných opatření, jak toto právo v konkrétním řízení omezit při zachování jeho podstaty. Uvedený postup je ospravedlnitelný z pohledu efektivity a účelnosti hromadného řízení. Nejpodstatnější informace bude mít navíc člen skupiny k dispozici ve veřejně přístupném rejstříku. Soud může např. rozhodnout o tom, že se vytvoří přesná kopie spisu, která bude k dispozici k nahlédnutí, nebo že se spis zpřístupní k nahlížení jen ve vybrané dny v měsíci (např. každé sudé pondělí), popř. ve vybrané hodiny a dny v týdnu (např. každé pondělí dopoledne a pátek odpoledne).

e) Právo podávat námitky proti vybraným dispozičním úkonům žalobce.

f) Právo vyjádřit se k odvolání za podmínek § 77 tohoto zákona.

V souladu s požadavky směrnice o zástupných žalobách naopak člen skupiny nesmí mít:

a) možnost zasahovat do procesních rozhodnutí oprávněných subjektů,

b) jednotlivě si vyžádat důkazy v rámci řízení nebo

c) jednotlivě podávat opravné prostředky proti procesním rozhodnutím soudu, k

němuž byla zástupná žaloba podána.

Mimo výše uvedený rámec je nutné vyjasnit, že člen skupiny má právo nechat se zastoupit advokátem, které vyplývá již z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

K § 12 (Správní orgán a subjekt mimosoudního řešení sporů):

S ohledem na specifika řízení i omezení pravomoci správních orgánů zákon explicitně umožňuje vybraným specializovaným subjektům, aby se do řízení zapojily formou vyjádření k věci samé. Uvedené pravidlo je pro českou procesní legislativu novinkou a ve své podstatě jde o uzákonění institutu známého z anglosaského práva pod označením amicus curiae neboli přítel soudu. Ačkoliv z pohledu zákona je atypický, amicus curiae není pro české právo úplně cizí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Koncept se již poměrně vžil v řízení před Ústavním soudem (Srov. kupř. nález Pl. ÚS 24/07, IV. ÚS 3035/15 či Pl. ÚS 16/14), v němž se nezřídka kdy názor třetí osoby, která není účastníkem řízení, osvědčil. Návrh zákona zde na tuto osvědčenou praxi navazuje a výslovně počítá s tím, že stanovené subjekty mohou soudu vyjevit svůj názor formou písemného vyjádření.

Jmenovitě toto oprávnění mají kupř. finanční arbitr, Český telekomunikační úřad a Energetický regulační úřad, a dále subjekty oprávněné vést spotřebitelské ADR podle zákona o ochraně spotřebitele (oprávnění uděluje MPO, jde např. o ČOI či Sdružení českých spotřebitelů, z. s.).

Rozhodnutí o hromadné žalobě může mít zásadní dopad do práv a povinností velké skupiny osob, z tohoto důvodu je potřebné zajistit, aby soud měl k dispozici co nejvíce relevantních podkladů, na jejichž základě lze zodpovědně rozhodnout.

Stanovisko správního orgánu je úkonem sui generis, nejde o stanovisko ve smyslu části čtvrté správního řádu, a tato se proto na uvedené stanovisko nepoužije (zejm. jde o možnost vyjádření revokovat se zpětnými účinky, což by mohlo nepříznivě ovlivnit průběh řízení).

S názorem správního orgánu se soud vypořádá nejpozději v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 68 odst. 1 navrhovaného zákona).

Část druhá – Průběh hromadného řízení v prvním stupni

V pořadí na druhém místě je upravena část věnující se hromadnému řízení v prvním stupni. Navrhovaná systematika je tradiční a odpovídá standardům procesního práva.

Pokud jde o samotné členění části druhé, nejprve jsou v Hlavě I řešeny otázky hromadné žaloby a její přípustnosti, na to navazuje Hlava II s úpravou hromadného řízení ve věci samé a Hlava III o dispozičních úkonech. Zvláštní Hlava IV se věnuje otázce finančních zdrojů použitých na podporu hromadné žaloby a Hlava V předložení důkazních prostředků. Závěrem se navrhuje upravit v Hlavě VI otázky nákladů řízení a jejich náhrady, v Hlavě VII rozhodnutí v hromadném řízení a v Hlavě VIII společná ustanovení.

K § 13 (Náležitosti hromadné žaloby):

Hromadná žaloba je podáním ve smyslu obecného civilního práva procesního, zároveň jde z pohledu účastníků o nejdůležitější podání, kterým se celé řízení zahajuje. Uplatní se na ní jak obecné náležitosti v § 42 odst. 4 OSŘ, tak náležitosti návrhu na zahájení řízení vypočtené v § 79 OSŘ.

Vedle toho se navrhuje uzákonit další nezbytné náležitosti, které musí být v žalobě uvedeny.

a) Jednoznačná deklarace, že jde o hromadnou žalobu podle tohoto zákona.

Aby byla hromadná žaloba hromadnou žalobou, musí obsahovat jednoznačný projev vůle žalobce, že chce, aby byla věc projednána v hromadném řízení. Nelze tedy zahájit hromadné řízení ex officio, byť by k tomu měl soud sebelepší důvody. Projednání věci kolektivně je tedy jen a pouze na vůli osoby, která řízení zahajuje – žalobce činí volbu, jakou formou se spor povede.

b) Předpoklady členství ve skupině;

K vymezení pojmu srov. odůvodnění k § 2 písm. e)

c) uvedení všech skutečností a navržení důkazů, které svědčí o splnění podmínek přípustnosti hromadné žaloby;

Zároveň musí být v žalobě uvedeny všechny okolnosti a důkazy, které svědčí ve prospěch toho, že jsou splněny podmínky uvedené v § 15.

d) bude-li žalobce požadovat odměnu, návrh výše této odměny a uvedení všech skutečností a důkazních prostředků, které svědčí o přiměřenosti navržené výše; popř. sdělení, že odměnu nepožaduje.

V případě, že žalobce bude v souladu s tímto zákonem požadovat odměnu, měl by v žalobě již navrhnout její výši a uvést, jak k této výši dospěl. Žalobce využije zejména kvalifikovaných matematických odhadů či pravděpodobnosti, zohlední případná rizika, výši soudního poplatku a odměny advokáta apod. Způsobu vyčíslení odměny se dále věnuje odstavec 3. Ten specifikuje, že žalobce musí odměnu vyčíslit buď stanovením požadovaného procenta, bude-li možné z přiznaného plnění odměnu odečíst, nebo v ostatních případech stanovením nominální částky za každý přiznaný nárok člena skupiny, který musí odpovídat procentuálně hodnotě plnění přiznaného členovi skupiny (např. 5 % z hodnoty opravy obuvi vyjádřených nominálně).

Výše by měla být uvedena již v žalobě, neboť žaloba je podkladem pro rozhodnutí soudu o certifikaci, přičemž v rozhodnutí o certifikaci soud mj. určuje výši odměny, kterou žalobce obdrží v případě úspěchu ve věci.

V odstavci 2 se pozornost věnuje petitu. Zákon předpokládá, že žalobce v žalobě vymezí, čeho se ve prospěch členů skupiny domáhá, a to obecně, neboť v tuto chvíli ještě není zřejmé, kolik členů skupiny se nakonec do řízení přihlásí. Pokud žalobce požaduje peněžité plnění, musí v petitu uvést buď konkrétní částku na jednotlivého člena skupiny, nebo alespoň způsob výpočtu této částky (vzoreček), popř. jiný způsob, jak se plnění náležející jednotlivým spotřebitelům v řízení určí (např. odkaz na znalecký posudek nebo volnou úvahu soudu apod.). Důležité je, že petit vymezený žalobcem a následně potvrzený soudem v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby představuje množinu, která omezuje rozsah přihlášek členů skupiny. Členové skupiny nemohou jít nad rámec takto vymezeného petitu, jak vyplývá z navazujících pravidel tohoto zákona (srov. zejm. § 33 a 35).

Neobsahuje-li všechny potřebné náležitosti, vyzve soud žalobce k jejich nápravě v souladu s § 43 OSŘ. V případě nedoplnění ji soud odmítne v souladu s pravidly občanského soudního řádu.

K § 14 (Zastoupení žalobce):

Oproti běžnému civilnímu řízení je řízení o hromadné žalobě právně komplikovanější, skládá se z vícero částí, ve kterých se řeší nejdříve samotná přípustnost žaloby a až poté meritum věci. Podmínky přípustnosti hromadné žaloby jsou velice podrobné a právně složité, vyžadující právní posouzení ve vícero ohledech (zejména posouzení, zda jsou tvrzená práva nebo oprávněné zájmy založeny na podobném skutkovém základě, dále také posouzení, zda je hromadná žaloba vhodným způsobem projednání sporu).

Dalším důvodem pro zakotvení povinného právního zastoupení je snaha o vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve složitých řízeních o hromadných žalobách nelze očekávat, že by práva neznalá strana byla schopna činit jakékoliv procesní úkony tak, aby neměly vady, aby byly úplné po obsahové stránce atd. Odstraňování těchto nedostatků vyžaduje čas, o který se řízení zbytečně protahuje. S ohledem na náročnost vedení hromadného řízení i následky jeho zahájení bude zastoupení zároveň jednou z pojistek pro to, aby byla v co nejnižší míře zahajována řízení, která nebudou mít šanci na úspěch, budou zjevně bezdůvodná či dokonce přímo zneužívající

V řízení o hromadných žalobách je proto i přes vyšší náklady třeba klást důraz na povinné právní zastoupení, přičemž s ohledem na povahu a složitost věci by jím měl být zásadně vždy jen advokát. Osoba s právnickým vzděláním, která není advokátem, tedy v tomto případě nestačí. Pokud jde o žalovaného, nebylo povinné právní zastoupení shledáno jako nezbytné. Ponechává se tedy na uvážení žalovaného, zda se nechá zastoupit právním expertem či nikoliv.

K § 15 (Podmínky přípustnosti hromadné žaloby)

Vedle obecných podmínek soudního řízení a náležitostí žaloby, které vyplývají ze subsidiárně aplikovatelného občanského soudního řádu, je nezbytné splnit i další podmínky stanovené toliko pro účely řízení hromadného. Teprve naplnění těchto podmínek, které zákon označuje jako podmínky přípustnosti hromadné žaloby, odůvodňuje zvláštní kolektivní formu vedení řízení. Jestliže naopak podmínky splněny nejsou, hromadná žaloba není přípustná, hromadné řízení musí být zastaveno a jednotlivci budou odkázáni na individuální řízení. Je třeba zdůraznit, že při zkoumání podmínek přípustnosti hromadné žaloby nejde o otázku důvodnosti (tj. zkoumá se jen, zda potenciálně velká skupina osob mohla utrpět určitou újmu, již se nezkoumá, zda tato újma skutečně vznikla, zda je zde příčinná souvislost, zavinění na straně žalovaného apod.).

Z hlediska podmínek je přitom nezbytné rozlišovat:

a) obecné procesní podmínky platné pro každé soudní řízení, jež plynou ze subsidiární aplikace občanského soudního řádu, sem spadá i pravomoc soudu nebo procesní legitimace v širším smyslu (zda jde o osobu oprávněnou podat žalobu);

b) obecné náležitosti žaloby vyplývající z občanského soudního řádu;

c) podmínky přípustnosti hromadné žaloby, které musí být naplněny vždy, je-li navrhováno podání hromadné žaloby, a jejichž naplnění znamená, že je možné vést hromadné řízení;

d) náležitosti hromadné žaloby, které je nad rámec obecných náležitostí nutné splnit, jinak soud vyzve k opravě a v dalším kroku případně žalobu odmítne – viz § 13.

Jednotlivé obecné podmínky jsou taxativní a jejich výčet nelze rozšiřovat. Podmínky byly zvoleny tak, aby respektovaly principy a požadavky směrnice o zástupných žalobách, tj. zejména snahu o nalezení kompromisu mezi splnitelnými a reálnými podmínkami, které umožní efektivní a účinné využívání kolektivního řízení v co nejširším okruhu případů na straně jedné, a snahou o vložení vhodných pojistek proti případnému riziku zneužití na straně druhé (viz zejména čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 7 odst. 7 a související body 7, 9, 10, 12 a 49 preambule).

• Podmínka kvalifikovaného subjektu – písm. a)

Základní a ústřední podmínkou přípustnosti hromadné žaloby je to, že žalobce splňuje kvalifikační předpoklady, které jsou na účastníka na žalující straně podle tohoto zákona kladeny. První podmínkou je tedy to, že žalobce je osobou zapsanou na seznam oprávněných osob vedený podle zákona o ochraně spotřebitele.

• Podmínka odpovídajícího zastoupení a zákazu střetu zájmů - písm. b)

Dále musí být splněno, že žalobce odpovídajícím způsobem zastupuje zájem skupiny, zejména není ve střetu zájmů se zájmem skupiny. Otázku adekvátního zastoupení zkoumá soud nejen ve vztahu k žalobci, ale i ve vztahu k jejich případnému právnímu zástupci (v takovém případě totiž většinu úkonů činí právě advokát).

Soud bude zejména zkoumat, zda žalobce, popř. jeho advokát není ve střetu zájmů se zájmem celé skupiny (např. advokátem bude osoba, která jinak vždy hájí zájmy žalovaného, advokátem bude bratr jednatele společnosti, která je žalovanou apod.). Důležité je toto hledisko také pro zabránění případných zneužívajících žalob (srov. též čl. 1 odst. 1 a bod 10 preambule směrnice o zástupných žalobách). Vychází i z údajů získaných při zjišťování zdrojů finančních prostředků. Ustanovení je tudíž dílčí transpozicí čl. 10 směrnice o zástupných žalobách.

• Početnost skupiny – písm. c)

Základní a logickou podmínkou přípustnosti hromadné žaloby je doložení skutečnosti, že skupina má dostatečný počet členů, který odůvodňuje vedení hromadného řízení. Některé státy stanoví konkrétní počet (kupř. Francie uvádí minimálně 2 členy, Polsko uvádí 10 členů), jiné ponechávají určení kritéria na soudu. Z důvodu právní jistoty se nakonec zákon přiklání k určení konkrétní hranice – a to hranice 20 dotčených osob. Takto stanovené kritérium rovněž připouští směrnice o zástupných žalobách, podle níž mohou členské státy podmínit vedení řízení určitým minimálním množstvím dotčených spotřebitelů, toto množství by však mělo být rozumné a nepodkopávat cíle směrnice (srov. bod 12 preambule směrnice o zástupných žalobách).

To, že skupina má přinejmenším 20 osob, žalobce může soudu doložit různými způsoby. Může například soudu předložit jmenovitý seznam 20 dotčených spotřebitelů, popřípadě také rovnou s uvedením, že tito s vedením hromadného řízení souhlasí. Žalobce však může soud o splnění této podmínky přesvědčit i jinak, kupříkladu doložit, že dotčených spotřebitelů mohou být tisíce, z čehož je jasné, že jich je určitě více než 20. Samotná otázka dotčení – tj. zda 20 spotřebitelů má nebo nemá tvrzený nárok, by neměla být předmětem této fáze řízení. Soud se nyní nezabývá meritem věci, ale pouze tím, zda je tu potenciální větší skupina osob dotčená tvrzením jednáním v hromadné žalobě. V tuto chvíli zatím není žalobce povinen doložit souhlas (přihlášku) 20 konkrétních osob, nicméně nejpozději v době uplynutí lhůty pro přihlašování by tento počet měl být v řízení přihlášen; srov. § 39 tohoto zákona.

• Podobný skutkový základ - písm. d)

Skutečnost, že je zde větší skupina poškozených spotřebitelů, ještě automaticky neznamená, že jejich nároky mohou být uplatňovány v jedné žalobě (např. „všechny osoby, které byly dne 3. srpna 2018 na pouti“ neznamená, že všem těmto osobám vznikl nárok a že má stejnou povahu). Naplněna musí být i podmínka podobnosti skutkového základu ve smyslu § 2 písm. c). Podmínka je v zákoně vyjádřena tak, že uplatňované nároky jsou založeny na rozhodných skutečnostech, které jsou stejné nebo které jsou podobné do té míry, že se jeví účelné, aby práva nebo oprávněné zájmy byly projednány v jednom soudním řízení.

Nároky, které se v podstatných aspektech neshodují, potažmo se nevyznačují podobným skutkovým základem, tak nebude možné cestou jedné žaloby uplatnit. Naopak to, že budou nároky v nepatrných ohledech odlišné, nebude bránit jejich společnému projednání.

Posuďme následující příklad. Obdobný charakter bude dán kupříkladu v situaci, kdy byl klientům určité společnosti nezákonně účtován poplatek. U různých skupin klientů se tak nicméně dělo v různém časovém období. Je tudíž zřejmé, že se jedná o obdobný nárok, neboť vychází ze stejné skutkové a právní povahy, nicméně celková účtovaná částka bude rozdílná – právě v závislosti na časovém období. Pokud by zákon počítal pouze s tím, že skutkově musí jít o „stejné“ situace, tento případ by z možnosti hromadného projednání vypadl. Přitom se hromadné projednání takovéto situace jeví jako logické, vhodné a hospodárné.

Naopak podobná povaha nebude dána tehdy, pokud jediným pojítkem mezi spotřebiteli je pouze totožnost škůdce. Tato skutečnost sama o sobě nezakládá podobnou povahu nároků.

Právní souvislost se při posuzování podobnosti nezmiňuje, neboť dle ustálené praxe českých soudů je otázka právního hodnocení plně v kompetenci soudu. Žalobce by právní hodnocení provádět neměl.

Konečně je třeba zdůraznit, že podmínku nelze posuzovat izolovaně. Soud by měl vzít v potaz i další podmínky uvedené v předmětném ustanovení a do popředí vstupuje také otázka účelnosti, která by se měla posuzovat právě ve spojení s podobností nároků (hromadné řízení je přípustné tehdy, pokud se jeví být účelné, aby nároky byly projednány společně).

• Zákaz zneužití - písm. e)

Hromadná žaloba konečně nesmí být jen šikanózním výkonem práva.

Uvedená podmínka není ničím jiným než promítnutím obecné zásady českého práva, která by se bez dalšího měla uplatnit i pro obecné civilní řízení soudní. Dnes je tato zásada v kontextu hmotného práva výslovně zmíněna v občanském zákoníku, a sice v § 6 a § 8 OZ, podle nichž je každý povinen jednat poctivě a zneužití práva nepožívá právní ochrany. V tomto ohledu lze zneužít i právo na podání hromadné žaloby. Vzhledem k tomu, že hromadné žaloby mají zvýšený šikanózní a zneužívající potenciál, je na místě, aby se soud ještě před tím, než vydá certifikační usnesení, zabýval otázkou, zda žaloba nemá vést pouze k dehonestaci třetích osob, nebyla podána čistě pro poškození konkurenta či dokonce za účelem jeho hospodářské likvidace. Klíčovým aspektem, který zde soud zkoumá, je i otázka finančních zdrojů, které žalobce soudu sdělil podle ustanovení tohoto zákona. Kritérium je tak ve spojení s dalšími pravidly transpozicí čl. 10 směrnice o zástupných žalobách. Podmínku, že žaloba není zneužívající, žalobce splní, když přesvědčí soud, že v žalobě tvrzený nárok je do určité míry uvěřitelný a představitelný. Žalobce zde neprokazuje meritum věci – tedy hmotně-právní opodstatněnost nároku – nýbrž že jím předkládané argumenty jsou věrohodné a opírají se o nějaký reálný základ. Naopak bude na žalovaném, pokud má za to, že je žaloba zneužívající, aby na to soud upozornil. Žalovaný může například předložil relevantní důkazy dokládající, že žaloba je financována ze strany konkurenta, nebo prokazující zjevnou neopodstatněnost skutkových tvrzení žaloby (žalovaný nikdy tvrzený vlakový spoj neprovozoval, protože na předmětné dráze vůbec nejezdí jeho vlaky apod.).

Zvláště je třeba zdůraznit situace, kdy je cílem neoprávněné poškození členů skupiny (tj. žalovaný a žalobce se dohodnou a fingují podání hromadné žaloby) anebo osoby/osob, které se zúčastní hospodářské soutěže (žalobce chce poškodit žalovaného, ale i jiné osoby, např. subjekty s žalovaným v koncernu, jejich společné konkurenty apod.).

• Zákaz rizikového financování – písm. f) V souladu s čl. 10 směrnice dále platí, že hromadná žaloba nesmí být přímo ani nepřímo financována třetí osobou, která je konkurentem žalovaného, je na žalovaném závislá nebo která nadmíru ovlivňuje žalobce způsobem, který by poškodil kolektivní zájmy spotřebitelů, jichž se hromadná žaloba týká. Tuto podmínku soud zkoumá zejména při zohlednění přehledu zdrojů finančních prostředků.

K § 16 (Posouzení přípustnosti hromadné žaloby):

Ustanovení definuje postup soudu v první fázi řízení, tzv. řízení o přípustnosti hromadné žaloby. V zahraničí a odborné literatuře je tato část obvykle nazývána jako certifikace (certification). Ustanovení je transpoziční a promítá čl. 7 směrnice o zástupných žalobách.

K odst. 1

Základní smysl a účel zkoumání přípustnosti hromadné žaloby vyplývá již z odstavce prvého. Cílem této oddělené fáze je posoudit a rozhodnout, zda jsou splněny podmínky pro vedení hromadného řízení. Má se tak zabránit vedení vleklých sporů, kdy soud po několika letech rozhodne, že hromadná žaloba neměla být ani podána, protože nebyly splněny nezbytné podmínky.

Touto zvláštní úpravou nejsou dotčena obecná pravidla občanského soudního řádu týkající se náležitostí žaloby a podmínek řízení (§ 3 cit. zákona). Soud tedy může, ještě než začne zkoumat specifické podmínky přípustnosti hromadné žaloby, žalobu odmítnout proto, že nesplňuje základní náležitosti, popř. řízení zastavit.

K odst. 2

Pro odstranění pochybností se dále zvláštně normuje povinnost soudu a tomu odpovídající právo žalovaného, aby se ke splnění podmínek přípustnosti v soudem stanovené lhůtě vyjádřil. Právo se vyjádřit může v konkrétním případě zůstat nerealizováno, např. pokud soud žalobu odmítne pro základní nedostatky nebo zastaví řízení z důvodu překážky litispendence.

K odst. 3

Vzhledem k důležitosti této fáze řízení je potřebné, aby návrh žalobce s případnou replikou žalovaného mohl soud dostatečně posoudit. Dává se tak soudu ke zvážení, aby se i ve fázi přezkumu podmínek mohlo konat v řízení jednání a všechny sporné otázky mohly být projednány před soudem ústně a bezprostředně. To, zda je jednání nezbytné, bude na posouzení soudu. Zpravidla by jej měl nařídit, ale ne vždy to musí být nutné (např. usoudí-li soud již ze samotného textu žaloby, že hromadné řízení je zcela zjevně nepřípustné, nebo je-li věcně či místně nepříslušný apod.).

K odst. 4

Soud rozhoduje usnesením. Dále se uvádí obecná pořádková lhůta, v níž by soud měl své rozhodnutí vydat. Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, měl by soud rozhodnout o přípustnosti hromadné žaloby zpravidla nejpozději do 2 měsíců od zahájení řízení. Dvouměsíční lhůta byla nakonec vyhodnocena jako dostatečná a přiměřená, neboť v certifikační fázi jsou zkoumány pouze podmínky hromadného řízení a soud se nezabývá meritem věci.

Tím není dotčena povinnost soudu jednat tak, aby v řízení nevznikaly zbytečné průtahy. Je-li tedy možné danou věc vyřídit rychleji než do 2 měsíců, neměl by soud otálet a vyčkávat, než zákonné 2 měsíce uplynou (srov. použití slova „nejpozději“ do dvou měsíců).

K § 17 (Zastavení hromadného řízení):

Zákon zde upravuje postup soudu, pokud dospěje k závěru, že hromadná žaloba není přípustná nebo není-li žalobce adekvátně právně zastoupen, jak vyžaduje § 15 tohoto zákona. Otázka přípustnosti není otázkou hmotného, ale procesního práva. Proto soud rozhodne nemeritorně o zastavení řízení z důvodu, že hromadná žaloba není přípustná. Ustanovení je transpoziční vůči čl. 10 odst. 4, pokud jde o situaci, kdy žalobce buďto nedoloží zdroje finančních prostředků, anebo neuposlechne výzvy soudu, aby odmítl zdroje finančních prostředků nebo v nich provedl změny dle § 59 tohoto zákona. Ustanovení zároveň implementuje čl. 7 odst. 7 o tom, že státy musí zajistit odmítnutí žalob v nejranější fázi řízení, jsou-li tyto zjevně neopodstatněné. Tuto otázku soud dle českého práva zkoumá v rámci přezkumu podmínek přípustnosti hromadné žaloby, kdy nepovolí další fázi řízení, pokud je zjevné, že žaloba je zjevně neopodstatněná.

O tom, že soud řízení zastavil, je žalobce povinen informovat členy skupiny a sdělit jim, že mohou podat individuální žalobu, popř. že došlo ke změně hromadného řízení podle § 27 a členové skupiny nyní mohou vzít svoji přihlášku zpět. Členové skupiny mohli být v dobré víře, že je řízení o jejich nároku zahájeno, a měli by tak být o výsledku posouzení zpraveni. Podání informace může být čistě neformální jako kupříkladu emailem. Toto informování je o to důležitější, že při zastavení řízení ještě před certifikací nedošlo k aktivaci právní úpravy o uveřejňování v rejstříku hromadných řízení, tudíž žádná informace o výsledku certifikačního řízení se v tomto případě v rejstříku neobjeví.

K § 18 (Usnesení o přípustnosti hromadné žaloby):

O přípustnosti rozhoduje soud usnesením, které, pokud je hromadná žaloba připuštěna, se nazývá usnesením o přípustnosti hromadné žaloby. Náležitosti tohoto usnesení jsou upraveny v § 18.

Usnesení musí obsahovat obecné náležitosti vyplývající z občanského soudního řádu, zejména to, co je uvedeno v § 157 OSŘ. Zákon dále specifikuje, co musí být vedle obecných náležitostí obsahem výroku:

a) vymezení předmětu sporu a skutkového základu hromadné žaloby, Soud v návaznosti na provedené dokazování musí též jasně vymezit předmět sporu. Kupříkladu tak, že v řízení je po společnosti Alfa, a.s. požadováno vrácení bezdůvodného obohacení, které spočívá v naúčtování částky ve výši 50 Kč za měsíc bez právního důvodu.

b) vymezení skupiny a jejích členů,

Jak postupovat při vymezení skupiny a jejích členů rozvádí písmeno b). Navazuje se na vymezení předpokladů členství ve skupině v hromadné žalobě. Ustanovení obsahuje návod pro soud, jakým způsobem má v usnesení vymezit skupinu a její členy. Soud vyjmenuje obecné znaky, které jsou určeny podobným skutkovým základem. Klíčová je tedy společná otázka či společné otázky, které se v řízení řeší, a to na podkladě předpokladů členství ve skupině. Vymezení musí být takové, aby v hromadném řízení bylo pro případné členy skupiny jejich členství ve skupině rozpoznatelné a mohli se na základě vymezení do hromadného řízení přihlásit.

Příkladem takového vymezení je například následující popis: Členství ve skupině splňuje každý, kdo uzavřel smlouvu se společností Alfa, a.s. o poskytování služeb beta mezi 1. lednem a 31. březnem 2022, a komu zároveň tato společnost naúčtovala poplatek ve výši 50,-Kč, aniž za něj poskytla služby. Poplatek byl strhnut ve prospěch čísla účtu: 123456789/1111.

c) uvedení výše odměny, pokud žalobci podle tohoto zákona náleží,

Odměna náleží žalobci za podmínek § 64. Na základě návrhu žalobce a po posouzení výše odhadované odměny v rámci zákonných mantinelů musí soud rozhodnout, jaká výše bude v projednávané věci přiměřená. Soud přitom vychází z kritérií § 64 a 65 a z podkladů, které žalobce při určování výše odměny předložil v hromadné žalobě. K ověření daných údajů a posouzení kritérií může soud ustanovit znalce, který za pomoci kvalifikovaných matematických metod a pravidel pravděpodobnosti odpovídající výši odměny určí. Tento údaj je potřebné stanovit již nyní, neboť výše odměny, čili to, oč se nároky členů skupiny sníží, je jistě jedním z faktorů, který budou členové skupiny brát v potaz ve svém rozhodování, zda do řízení vstoupit, či nikoliv. Platí, že při určení odměny soud postupuje podle § 13 odst. 3 obdobně. Tím, že bude o výši odměny rozhodnuto již v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, se už takto na začátku „odkryjí karty“ a všechny dotčené subjekty budou moci učinit kvalifikované rozhodnutí, zda se jim členství ve skupině vyplatí, anebo zda je pro ně výhodnější žalovat samostatně. Uvedená úprava je tak v souladu s požadavky čl. 20 odst. 3 směrnice o zástupných žalobách.

d) výzvu a lhůtu pro přihlašování, kterou soud určí s ohledem na povahu sporu a velikost skupiny nejméně v délce 2 měsíců, nejvíce v délce 4 měsíců od uveřejnění pravomocného usnesení o přípustnosti hromadné žaloby v rejstříku hromadných řízení,

e) způsob uveřejňování informací o probíhajícím hromadném řízení.

Způsob uveřejňování je blíže definován v části, která se věnuje uveřejňování informací a kde je též rozvedeno, jaké všechny okolnosti by soud měl při stanovování brát v úvahu a co všechno může případně využít.

Všechny údaje, které má dle § 18 rozhodnutí o přípustnosti hromadné žaloby obsahovat, jsou velmi důležité, neboť budou k dispozici ve veřejně dostupném rejstříku hromadných řízení a na jejich základě budou potenciální členové skupiny muset být schopni učinit kvalifikované rozhodnutí, zda splňují předpoklady členství ve skupině a zda se jim toto členství ve skupině vyplatí. Podle toho se budou moci rozhodnout, zda mají zájem do řízení přistoupit, či nikoliv.

K § 19 (Doručení usnesení):

Pozitivní či negativní usnesení doručí soud stranám řízení vždy do vlastních rukou. Toto usnesení je též potřeba doručit příslušnému správnímu orgánu, který by jinak, v případě individuálního sporu, měl pravomoc o věci přednostně rozhodnout (typicky ČTÚ, ERÚ či finanční arbitr). Cílem je zajistit jednotnost postupu tak, aby uvedený orgán měl k dispozici informaci o zahájení hromadného řízení co nejdříve a mohl podle toho činit příslušné kroky (zejm. by měl tímto zjistit, že došlo k certifikaci a že po uplynutí příslušné lhůty vznikne v této věci překážka litispendence).

Pro případ pozitivního rozhodnutí jde však zákon dále. Soud má povinnost usnesení o přípustnosti hromadné žaloby uveřejnit též v rejstříku hromadných řízení, v němž bude toto rozhodnutí přístupné dálkově.

K § 20 (Opravné prostředky):

O certifikaci rozhoduje soud usnesením, proti kterému je přípustné odvolání. Odvolání mohou podat obě strany řízení (nikoliv členové skupiny). Právní moc usnesení o přípustnosti hromadné žaloby má dalekosáhlé důsledky. Zejména pokud je hromadné žalobě vyhověno, znamená to, že se musí rozhodnutí bez zbytečného odkladu uveřejnit v rejstříku a členům skupiny běží lhůta pro přihlašování. Z tohoto důvodu je nezbytné zabezpečit, aby k těmto následkům mohlo dojít až ve chvíli, kdy již přípustnost hromadného řízení bude definitivně postavena najisto. V zájmu urychlení se proto požaduje, aby odvolací soud dodržel lhůtu stanovenou i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. lhůtu 2 měsíců. Otázka posouzení přípustnosti je jen otázkou procesní, soud nezkoumá meritum věci, proto by to nemělo být pro soudy problematické.

Proti rozhodnutí o odvolání není dovolání přípustné, pokud odvolací soud rozhodl o přípustnosti hromadné žaloby. Je možné se dovolat jen proti rozhodnutí, kterým bylo řízení zastaveno.

K § 21:

Ustanovení deklaruje, kdy je zahájena tzv. fáze hromadného řízení ve věci samé. I vzhledem k navázanému počátku běhu lhůt pro přihlášení je klíčovým okamžikem den uveřejnění pravomocného usnesení o přípustnosti hromadné žaloby v rejstříku hromadných řízení. Uvedený den byl nakonec upřednostněn před dnem právní mocí usnesení, neboť od právní moci do uveřejnění může uplynout určitá doba nezbytná k administrativnímu zprocesování uveřejnění.

K § 22 – 23 (Oznámení o zahájení hromadného řízení ve věci samé):

Zákon se zde inspiruje čl. 23 (c) (2) federálních pravidel civilního řízení, který upravuje oznámení o zahájení hromadného řízení (notice).

Z povahy hromadného řízení a definování práv členů skupiny, kteří mají mj. právo nahlížet do spisu, je jasné, že klíčovou informací, u níž je potřebné zajistit co nejširší dopad, je údaj o zahájení řízení ve věci samé. Od tohoto okamžiku se počítá lhůta pro uplatnění nejdůležitějšího práva členů skupiny na přihlášení do řízení.

Usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, které vydává soud a jež visí v rejstříku hromadných řízení, je však odborným úkonem soudu plným zákonných pojmů a složitých souvětí. Je potřeba zajistit, aby členové skupiny měli k informacím přístup i v jazyce jim blízkém - v jazyce laika. A právě k tomu slouží oznámení o zahájení hromadného řízení ve věci samé, které musí být uveřejněno vždy. Povinnost informovat ve srozumitelném jazyce vyplývá ostatně i z čl. 4 odst. 3 písm. f) a bodů 25 a 58 preambule směrnice o zástupných žalobách.

V návaznosti na to další ustanovení praví, že oznámení musí být učiněno jasně a srozumitelně. Je úkolem žalobce, aby takové oznámení sepsal a rozšířil. Oznámení o zahájení řízení by mělo obsahovat alespoň (jde o demonstrativní výčet):

a) informaci o tom, že se osoba může do hromadného řízení přihlásit a jaké má toto přihlášení účinky, s uvedením způsobu a lhůty, v níž je možné se do řízení přihlásit;

b) informaci o procesních právech zúčastněného člena skupiny v hromadném řízení a možnosti jejich výkonu;

c) informaci o tom, že zúčastněný člen skupiny nemá v případě úspěchu hromadné žaloby nárok na náhradu nákladů a že náhradu nákladů řízení v případě neúspěchu ve věci hradí žalobce;

d) informaci o výši případné odměny žalobce,

e) informaci o rozsahu závaznosti rozsudku v hromadném řízení;

f) odkaz na rejstřík hromadných řízení.

K tomu, co má být obsahem informací o rozsahu závaznosti rozsudku, lze odkázat zejména na ustanovení o účincích rozsudku a závaznosti smíru. Z předmětných pravidel vyplývá, že pokud se člen rozhodne do hromadného řízení přihlásit, musí počítat s tím, že jej meritorní výsledek tohoto řízení bude zavazovat na principu věci pravomocně rozhodnuté. Spotřebitel tedy bude moci z kladného rozhodnutí přímo těžit (domáhat se odpovídajícího nároku vůči žalovanému), ale bude také vázán případným negativním výrokem o tom, že nárok tvrzený v žalobě mu nepřísluší, aniž by mohl uvedené zvrátit v individuálním soudním řízení nebo podáním opravného prostředků (prvnímu brání res iudicata, druhému zase omezení opravných prostředků podle tohoto zákona pouze na účastníky hromadného řízení).

K § 24:

I přesto, že byly přezkoumány podmínky přípustnosti hromadné žaloby a bylo o nich rozhodnuto usnesením o přípustnosti hromadné žaloby kladně, je možné, že v průběhu řízení vyjde najevo, že tyto podmínky již nadále splněny nejsou. Proto je potřebné, aby je soud zkoumal v průběhu celého řízení.

Pokud některá z podmínek přípustnosti není naplněna, soud se musí pokusit tento nedostatek napravit (například tak, že vyzve žalobce k zajištění jiných zdrojů finančních prostředků apod.).

Pokud se nedostatek podmínky nedá napravit již od počátku anebo se to i přes snahu soudu nepodaří, soud rozhodne o zastavení řízení. Postupuje tedy stejně, jako kdyby již od počátku dospěl k závěru, že podmínky pro vedení hromadného řízení nejsou dány.

Tímto ustanovením není dotčen obecný princip občanského soudního řádu, že se zkoumají také obecné podmínky řízení (srov. § 3 tohoto zákona).

K § 25-30 (Vztah hromadného řízení k jiným řízením):

V uvedených pravidlech se navrhuje upravit vztah mezi více hromadnými řízeními a mezi řízením hromadným a řízením individuálním, a to s ohledem na překážku litispendence. Ustanovení § 25 ve spojení s § 37 odst. 2 je nadto transpozicí čl. 9 odst. 4. V souladu s požadavkem směrnice se tedy uplatní také přeshraničně.

Vícero hromadných řízení (§ 25 až 27)

Z důvodu posílení efektivity a hospodárnosti se navrhuje upravit vztah více hromadných řízení tak, že v téže věci – která má pro účely hromadného řízení specifickou definici (řízení o právech či oprávněných zájmech osob s podobným skutkovým základem v rozsahu vymezeném v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby) – je možné vést vícero hromadných řízení. Potom je také nutné řešit případnou otázku spojení řízení a zastavení jednoho z vícero hromadných řízení v téže věci.

Spojení hromadných řízení o týchž nárocích stejné skupiny je za obecných podmínek občanského soudního řádu možné za podmínky, že s tím souhlasí žalobci v těchto řízeních. Pokud soud spojí řízení, může určit nový den, k němuž nastanou účinky koncentrace řízení.

Pakliže je o nárocích téže skupiny vedeno vícero hromadných řízení a je-li jedno z nich zastaveno, navrhuje se zakotvit variantu změny hromadného řízení. To znamená, že všichni zúčastnění členové skupiny ze zastaveného hromadného řízení se mohou stát automaticky členy skupiny v souvisejícím hromadném řízení. Žalobce v tomto novém řízení však může soudu sdělit, že s tímto rozšířením skupiny nesouhlasí, a v takovém případě ke změně hromadného řízení nedojde. Platí, že členové skupiny, kteří automaticky přestoupili do nového řízení, mají možnost vzít svoji přihlášku zpět ve lhůtě 1 měsíce od okamžiku, kdy se o této skutečnosti mohli dozvědět z rejstříku hromadných řízení.

Individuální řízení a hromadné řízení (§ 28)

U hromadného řízení se nepředpokládá, že by zahájení řízení mělo eo ipso vliv na možnost zahájení nebo na průběh individuálního řízení, každý z těch, kteří vedou individuální řízení, se však mohou do hromadného řízení přihlásit. Jelikož nicméně soud, který individuální řízení vede, má v této souvislosti zákonné povinnosti, je člen skupiny, který se do hromadného řízení i přes své individuální řízení přihlásí, povinen o této skutečnosti informovat soud, který individuální řízení vede.

Tato povinnost platí na podkladě § 2 a § 30 i ve vztahu k jiným orgánům jako je ČTÚ, ERÚ či finanční arbitr. Tj. zahájení hromadného řízení samo o sobě nemá žádný vliv na řízení před těmito orgány – tyto orgány i nadále mohou projednávat zahájené spory. Pouze ve chvíli, kdy se jedinec přihlásí do hromadného řízení, má toto přihlášení na řízení před příslušnými orgány vliv v souladu s § 27, popř. v souladu s příslušnými právními předpisy (viz např. § 14 odst. 1 ve spojení s § 9 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi).

K dalšímu postupu srov. § 29.

Společná ustanovení pro postup v individuálním řízení (§ 29 a § 30)

Ustanovení dopadá na situace, kdy se člen skupiny i přes již zahájené individuální řízení rozhodne do hromadného řízení přihlásit.

Uvedený krok je důvodem k přerušení individuálního řízení do doby skončení hromadného řízení, přičemž o této skutečnosti musí člen skupiny soud vedoucí individuální řízení opět informovat. To platí pro řízení před správním orgánem v souladu s § 30 obdobně za podmínky, že příslušný zákon nepředpokládá jiný postup (viz např. § 14 odst. 1 ve spojení s § 9 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi). Pokud se soud o této skutečnosti dozví jinak, postupuje obdobně.

Pakliže soud rozhodne v hromadném řízení meritorně či schválením smíru, soud v individuálním řízení toto řízení zastaví a rozhodne o nákladech řízení vycházeje z výsledku hromadného řízení. Pokud bude hromadná žaloba úspěšná, zpravidla přizná náhradu nákladů žalobci, pokud nikoliv, žalovanému.

Naopak není-li v hromadném řízení rozhodnuto meritorně či schválením smíru anebo nevyčerpal-li soud meritorním rozhodnutím či schválením smíru celý předmět individuálního řízení, soud v individuálním řízení pokračuje.

Zvláštní postup je spojen s variantou, kdy veškeré mechanismy pro zajištění koordinace mezi hromadným řízením a řízením individuálním před správním orgánem selžou (zejm. skutečnost, že správní orgán má k dispozici seznam zúčastněných členů skupiny, a může tudíž ověřit, že nově zahájenému řízení před tímto orgánem nic nebrání). Tyto situace by s ohledem na pojistky měly nastávat v praxi opravdu velmi výjimečně, ale nelze je úplně vyloučit. Pokud by k podobné situaci došlo, tj. bude-li nárok člena skupiny projednán v hromadném řízení a zároveň bude vydáno rozhodnutí správního orgánu v téže věci, měla by být kolize řešena ve prospěch hromadného řízení. A to tak, že správní orgán odklidí rozhodnutí v rámci přezkumného řízení podle správního řádu (úprava pro tyto účely prodlužuje lhůty podle správního řádu). Přezkumné řízení není na místě, pokud soud nakonec nebude o nároku zúčastněného člena skupiny v hromadném řízení věcně rozhodovat, ať už k tomu došlo z jakéhokoliv důvodu (např. odhlášením se nebo vyškrtnutím ze seznamu apod.). Za těchto okolností není důvod, aby bylo rozhodnutí správního orgánu dodatečně zpochybněno.

K § 31–36 (Přihlášení do hromadného řízení):

K § 31

Přihlášení do hromadného řízení je možné učinit od zahájení hromadného řízení, které je jako jiná řízení v souladu s občanským soudním řádem zahájeno již podáním hromadné žaloby. Nejzazším okamžikem pro podání přihlášky je pak den uplynutí lhůty k tomu určené. Přihlášení je tedy možné učinit od zahájení hromadného řízení (od podání hromadné žaloby) do uplynutí lhůty pro přihlašování. Cílem je zabránit procesní taktice členů skupiny, kteří by vyčkávali na vývoj řízení.

Podání, kterým je přihlašování činěno, se nazývá „přihláška“. Za přihlášku se považuje i případné udělení souhlasu člena skupiny s vedením řízení vůči žalobci. I souhlas tak musí splňovat požadavky § 33 a 36 (logicky s výjimkou těch, které v danou chvíli sdělit nelze, tj. zejména označení hromadného řízení, které dosud nebylo zahájeno). Tento souhlas je žalobce povinen připojit k hromadné žalobě, kterou soudu podává.

Ustanovení § 31 a § 32 odst. 1 implementují čl. 9 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách. V souladu s ním mají členské státy na národní úrovni stanovit pravidla, kdy a za jakých podmínek mohou dotčení spotřebitelé vyjádřit svoji vůli, že chtějí být v rámci zástupné žaloby zastupování oprávněným subjektem.

K § 32 až § 33

Přihlášku je možné učinit standardními podobami jako podání (tj. v listinné nebo elektronické podobě), avšak tato přihláška musí být vždy uvedena na předepsaném formuláři. Přihláška se činí oznámením primárně vůči žalobci. I přihlášky vůči soudu však budou akceptovány; soud je bez přezkumu po uplynutí lhůty pro přihlašování postoupí žalobci. Pro usnadnění přihlašování připraví ministerstvo formuláře, jejichž náležitosti upraví prováděcí vyhláška.

Vzhledem k tomu, že přihláška je projevem vůle, který vyjadřuje přání být součástí hromadného řízení, požaduje zákon, aby měla náležitosti, které se podobají náležitostem návrhu na zahájení řízení (§ 79 OSŘ). Jelikož však nejde o žalobu, jsou tyto požadavky nižší, a navíc i modifikované pro hromadné řízení (přihláška např. musí navíc obsahovat informaci o hromadném řízení, do kterého se člen skupiny přihlašuje, nemusí být však na druhou stranu tak důkladně a podrobně sepsána a odůvodněna). Mimo to musí přihláška též obsahovat skutečnosti dokládající, že osoba je členem skupiny.

Pokud se člen skupiny přihlašuje ve chvíli, kdy již sám zahájil individuální řízení (ať již před soudem nebo jiným orgánem), musí do přihlášky uvést také příslušné označení tohoto individuálního řízení. Tato informace se promítne do seznamu zúčastněných členů skupiny, aby si soud nebo jiný orgán projednávající individuální řízení mohl ověřit, že právě žalobce v tomto řízení se nyní stal zúčastněným členem skupiny a v individuálním řízení nastávají důsledky podle § 29 a 30 navrhovaného zákona. Pokud žalobce tuto náležitost do přihlášky neuvede, jde o vadu přihlášky.

K § 34 a 35

Úprava předpokládá i odstraňování případných vad přihlášky, a to analogicky k § 43 OSŘ. Pokud má přihláška vady nebo pokud tato přihláška přesahuje petit vymezený žalobcem jako pánem sporu, vyzve žalobce člena skupiny k opravě vad, jinak se k jeho přihlášce nepřihlíží. Pokud jde o petit, musí se člen skupiny trefit do množiny, kterou vymezil žalobce v hromadné žalobě a následně ji potvrdil soud v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby. Člen skupiny tak může požadovat i méně, ale nemůže požadovat více. Například pokud žalobce usiluje o náhradu materiální i imateriální újmy, je v pořádku, pokud člen skupiny požaduje jen náhradu škody. Naproti tomu jestliže žalobce vyhodnotí, že požadavek na náhradu nemajetkové újmy je riskantní, a žaluje jen způsobenou škodu, není možné, aby člen skupiny do řízení přihlásil i nárok na náhradu imateriální újmy; v tomto excesivním rozsahu, v jakém přihláška překračuje stanovený předmět řízení, se k přihlášce člena skupiny nebude přihlížet.

Přestože je přihláška vadná, nic to nemění na tom, že k přihlášení došlo již uplatněním vadné přihlášky.

K § 36

Zvláště se řeší možnost zpětvzetí přihlášky – tento úkon je možné učinit pouze nejpozději ve lhůtě při přihlašování. Cílem je zamezit taktizování ze strany členů skupiny s ohledem na vývoj hromadného řízení. V jiných případech však výjimečně může zákon připustit zpětvzetí z jiných legitimních důvodů, například pokud člen skupiny nesouhlasí s uzavřeným smírem nebo s tím, aby se v rámci změny hromadného řízení zapojil do projednání jiného kolektivního sporu.

K § 37 (Účinky přihlášení)

Přihlášením se člen skupiny stává zúčastněným členem skupiny, a k tomuto okamžiku mu tak vznikají procesní práva zúčastněného člena skupiny v hromadném řízení. Rozhodný okamžik nastává dnem podání přihlášky, tedy k okamžiku vypravení (vůči soudu či vůči žalobci).

Ačkoliv to zřejmě vyplývá již z obecného pojetí přihlášení se do řízení, navrhuje se postavit najisto, že přihlášení se do řízení o hromadné žalobě brání členovi skupiny v tom, aby totéž právo uplatnil v jiném soudním řízení. Vzniká tedy překážka litispendence. Uvedené pravidlo implementuje požadavek čl. 9 odst. 4 směrnice o zástupných žalobách.

Účinky přihlášení trvají i v případě, dojde-li k převodu či přechodu práva na jinou osobu, tato osoba se nemůže z přihlášení „vyvázat“.

K § 38 (Seznam zúčastněných členů skupiny):

Všichni členové skupiny, kteří se do řízení přihlásili, jsou zapisováni na seznam zúčastněných členů skupiny. Podrobnosti o podobě seznamu budou uvedeny ve vyhlášce.

Seznam přihlášených členů skupiny zasílá žalobce soudu a dalším účastníkům řízení a tento seznam je i součástí spisu. Byla-li zároveň žaloba podána ve sporu, k jehož projednání v individuální věci by byl příslušný jiný orgán (zejm. ČTÚ, ERÚ a finanční arbitr), musí žalobce seznam zaslat i tomuto orgánu. Správní orgán tedy bude vědět, že v určitém typovém případě probíhá hromadné řízení a bude moci ověřit, zda nevznikla vůči konkrétnímu dotčenému spotřebiteli překážka litispendence, která by případně zabránila v projednání věci před tímto orgánem. Příslušný správní orgán se rovněž díky zaslanému seznamu dozví, zda se některý ze spotřebitelů, který již u něj podal návrh, rozhodl přihlásit do hromadného řízení dle § 28 odst. 2, a správní orgán tedy musí konat v souladu s § 29 nebo jeho vlastní právní úpravou.

Primárně je však stále na bedrech zúčastněného člena skupiny, aby správní orgán o svém kroku informoval.

Pokud dojde později ke zpětvzetí přihlášky nebo pokud se změní rozhodnutí soudu o členství osoby ve skupině, soud je povinen seznam aktualizovat.

K 39 (Minimální počet zúčastněných členů skupiny):

Předmětné ustanovení staví najisto, že hromadné řízení ve věci samé je možné vést jen za podmínky, že se do hromadného řízení nakonec přihlásí alespoň 20 dotčených spotřebitelů. Je- li tento počet nižší, soud hromadné řízení zastaví.

K § 40–42 (Spor o členství ve skupině):

Hromadné řízení přináší do českého právního řádu novinku, neboť umožňuje vést řízení o právech či oprávněných zájmech více osob, které nejsou účastníkem řízení a nenesou v řízení žádné riziko. S tím je nicméně spojeno několik praktických obtíží, na něž musí zákon reagovat. Jedním z takovýchto problémů je riziko, že se v řízení začnou objevovat a vystupovat osoby, které nemají s řízením lidově řečeno nic společného. Zejména je na místě mít obavy z tzv. kverulantů, kteří si mohou v hromadném řízení krátit dlouhou chvíli, a řízení tím paralyzovat, nebo osob hájících zájmy žalovaného, jež se vydávají za členy skupiny a působí ve skupině jako „pátá kolona“.

Nadto je možné počítat též s taktikou žalovaného, který se bude chtít od počátku řízení snažit toto řízení paralyzovat, když začne zpochybňovat členství přihlášených či aktivních členů skupiny ve skupině.

Kromě toho, že zákon přichází s racionálním omezením procesních práv (údajných) členů skupiny, je tedy na místě přijmout i další opatření, které vloží do rukou soudu nástroj, jenž umožní racionální a efektivní postup.

Ideálně by se mělo u každého zúčastněného člena skupiny již od počátku řízení zkoumat, zda je hmotně-právně skutečně členem skupiny, a tedy zda mu náleží tvrzený nárok, o kterém se řízení vede. Takovéto řešení by nicméně výrazným způsobem zasáhlo do průběhu nalézacího řízení a mohlo toto řízení prodloužit a v horším případě zcela zablokovat. Vedly by se stovky sporů u každého jednotlivce a k podstatě žaloby by se nedostalo.

Návrh zákona se proto kloní k řešení, které respektuje zavedený přístup, že hovoří-li zákon o členství ve skupině, pojímá toto členství čistě procesně: V žalobě byl vytvořen určitý hypotetický skutkový stav a k tomuto hypotetickému stavu nyní jednotlivé osoby hlásí, když tvrdí, že v žalobě tvrzený nárok vznikl právě jim. To, zda je či není žalobní petit uvedený v hromadné žalobě opřený o hmotně-právní základ a zda jsou či nejsou osoby, které zákon označuje jako „členové skupiny“, hmotně-právním nositelem nároku, je otázka konečného rozhodnutí ve věci – tím se soud má zabývat až v závěrečné fázi hromadného řízení ve věci samé.

V § 40 a násl. se zavádí mechanismus, který by měl zavést určitou formu rychlého přezkumu zaměřeného na to, zda může ta která osoba v řízení uplatňovat procesní práva zúčastněného člena skupiny a zda bude o jejím tvrzeném nároku rozhodováno v hromadném řízení. Cílem zkoumání by tak nemělo být, zda je osoba skutečně hmotně-právně nositelem tvrzeného nároku.

K § 40:

K odst. 1

Ideálně je třeba zabránit tomu, aby byť jen jediný člověk, který zcela zjevně není členem skupiny, celé řízení zbrzdil. Stranu žalující vytváří žalobce, zejména tím, že v hromadné žalobě vymezí společný skutkový základ, dále také tím, že případně obstará souhlasy některých členů skupiny předem nebo bude potenciální členy skupiny informovat o možnosti přihlášení se do hromadného řízení.

Právě žalobce by tak měl mít možnost korigovat, kdo se nachází na seznamu přihlášených členů skupiny, a zpochybnit ty, kteří dle jeho názoru nejsou členy skupiny. Pokud k tomu žalobce dospěje, může soudu navrhnout, aby soud posoudil členství osoby ve skupině a popřípadě rozhodl o vyloučení této osoby ze seznamu zúčastněných členů skupiny.

Cílem tohoto procesu není popření formálního pojetí členství ve skupině. Jde o to, aby zde soud měl k dispozici efektivní a rychlý nástroj, který mu umožní se s případnými spory o procesní postavení zúčastněného člena vypořádat.

Mimo uvedený proces není možné postavení členů skupiny pro účely uplatňování procesních práv zpochybnit. Mechanismus nenarušuje nijak právo žalovaného, aby namítal v rámci konečné fáze řízení, že někdo není členem skupiny, resp. že není nositelem hmotněprávního nároku.

S možností „popírat“ členství osob ve skupině ze strany zúčastněných členů skupiny se vůbec nepočítá, a to ani v procesním, ani v meritorním smyslu. Pozici členů skupiny nelze srovnávat s pozicí věřitelů v insolvenčním řízení, kteří podobné právo mají. Na rozdíl od věřitelů v insolvenci ve fázi hromadného řízení vycházíme z toho, že žalovaný nemá k dispozici jen omezenou majetkovou podstatu, na které by se mohli spotřebitelé hojit (efekt omezeného koláče, kdy je pro zúčastněné výhodné, aby osob, které kus z koláče dostanou, bylo co nejméně). Naopak je v tuto chvíli předpokládáno, že žalovaný má dost prostředků na to, aby uspokojil všechny pohledávky všech zúčastněných členů skupiny v plném rozsahu.

K odst. 2

Ustanovení upravuje, že návrh na vyřazení zúčastněného člena skupiny lze podat pouze do 1 měsíce ode dne, kdy žalobce obdržel finální seznam zúčastněných členů skupiny. Opět i zde je cílem zajistit, aby spory o procesní zapojení členů skupiny do řízení hromadné řízení neparalyzovaly. Pokud je návrh podán po této lhůtě nebo jej podá jiná osoba než žalobce, soud k němu nepřihlíží.

K § 41:

Pokud žalobce členství osoby popře, rozhodne o této otázce soud usnesením. Soud však rozhoduje pouze o tom, že osoba dle jeho názoru členem skupiny není, tj. že pro účely procesního postavení člena skupiny nesplňuje předpoklady členství ve skupině. Toto usnesení je tedy procesního charakteru a nejde o meritorní posouzení hmotně-právního členství ve skupině. Z tohoto důvodu a pro zefektivnění řízení se nepřipouští, aby bylo proti usnesení možné podat odvolání.

Pokud soud dospěje k závěru, že osoba prima facie může podmínky členství splňovat, nerozhodne o ničem a řízení i nadále může pokračovat.

Předmětné ustanovení se zaměřuje na míru důkazu, s nímž musí být členství osoby ve skupině určeno, aby o něm soud nemusel rozhodovat (tj. aby soud v případě sporu nemusel rozhodovat o tom, že osoba členem skupiny není). Při určení míry důkazu je nezbytné mít na paměti, že problematika členství osoby, o níž se v právě popisovaném mechanismu rozhoduje, se dotýká procesní stránky věci, jmenovitě výkonu procesních práv zúčastněného člena skupiny.

Z důvodu efektivity řízení se věcné posouzení členství z pohledu hmotného práva ponechává až na rozhodnutí ve věci samé.

Jak již bylo uvedeno výše, postačí v základu členství ve skupině pouze osvědčit. Může tak ve sporu nastat situace, kdy nebude 100% zřejmé, zda je osoba členem skupiny, avšak bude se to jevit jako pravděpodobné. Rozhodnutí soudu se týká toliko uplatňování procesních práv, nijak nepředjímá meritorní posouzení členství osoby ve skupině. I proto zákon vyžaduje pouze doložení takových skutečnostní, z nichž se bude členství jevit jako pravděpodobné. Není nezbytné, aby člen skupiny doložil o svém členství nezvratný důkaz (to pochopitelně neplatí pro následné posouzení vzniku hmotně-právního nároku v rozhodnutí ve věci).

Dokud soud o sporu o členství osoby nerozhodne, může osoba uplatňovat procesní práva zúčastněného člena skupiny. To vyplývá a contrario z § 42, kdy zánik členství ve skupině pro účely uplatňování procesních práv zúčastněného člena skupiny je spojen až s usnesením soudu o výmazu tohoto člena ze seznamu zúčastněných členů skupiny.

K § 42:

Následkem rozhodnutí soudu přestává být osoba zúčastněným členem a zanikají účinky jejího přihlášení. Otázku závaznosti úkonů této osoby není třeba řešit, neboť zúčastněný člen skupiny nemůže svými úkony vývoj hromadného řízení téměř ovlivnit, nota bene v této fázi řízení, kdy jsme teprve na počátku nalézací fáze soudního sporu.

Příslušnou změnu je nutné promítnout i do seznamu zúčastněných členů skupiny – ten je třeba aktualizovat.

Usnesení soudu o tom, že osoba není zúčastněným členem skupiny pro účely uplatňování procesních práv, není rozhodnutím meritorním, jde čistě o procesní rozhodnutí, kterým soud není vázán. Nebrání tedy tomu, aby se osoba mohla obrátit individuálně na jiný soud a tento v řízení otázku hmotněprávního členství posoudil jinak.

Uvedené řešení se může jevit pro český civilní proces poněkud cizí. Je ale nutné mít na paměti, že jde o kompromis mezi snahou o vyloučení kverulantů na straně jedné, a snahou o maximální zefektivnění nalézací fáze řízení na straně druhé. Z tohoto pohledu je proto žádoucí, aby otázka členství nebyla definitivní a týkala se skutečně jen uplatňování procesních práv.

K § 43 (Přechod nebo převod práva člena skupiny):

I u členů skupiny může v hmotném právu dojít k tomu, že hmotně-právní nárok je převeden nebo přejde na jinou osobu (např. z důvodu smrti, popř. z důvodu převedení sporné věci apod.). Pro tyto případy je však zapotřebí pamatovat na zvláštní úpravu, neboť § 107 a 107a OSŘ se vztahují jen na účastníky řízení. Navíc může k takové situaci v praxi docházet často, a jeví se tudíž jako vhodné daný postup co nejvíce zjednodušit.

Zákon tak umožňuje předchůdci i právnímu nástupci, aby o tom, že k převodu či přechodu práva došlo, informoval soud za podmínek přihlášení se do řízení (lhůta pro přihlašování se samozřejmě nepoužije). V tuto fázi jde jen o možnost. Právní nástupce je nicméně povinen o této skutečnosti soud vyrozumět v každém případě, pokud plánuje v řízení uplatňovat práva zúčastněného člena skupiny.

Skutečnost, že došlo k procesnímu nástupnictví, soud pouze vyznačí v příslušném seznamu. Nevydává o tom žádné rozhodnutí, neboť člen skupiny není účastníkem řízení a v souladu s koncepcí zákona jde toliko o procesní postavení, které nezaručuje konečný úspěch ve věci.

K § 44 (Plán hromadného řízení):

K odst. 1

Poté, co uplyne lhůta pro přihlašování, a po vyjádření žalovaného vyhotoví soud tzv. plán hromadného řízení.

Plán hromadného řízení je označení pro písemný úkon ve formě usnesení, v němž soud vymezí předběžný harmonogram průběhu řízení, podle kterého bude nadále postupovat. Plán řízení je v hromadném řízení velice důležitý, protože dává členům skupiny informace o tom, jak bude řízení nadále probíhat, kdy se budou konat jednání, kdy bude možné uplatnit právo vyjádřit se, kdy dojde ke koncentraci apod. Zároveň je plán užitečný i pro strany řízení, neboť jim napovídá, co mají k jakému okamžiku navrhnout a předložit soudu a jak mají z hlediska procesní strategie postupovat.

U individuálních řízení sice žádný podobně formalizovaný postup předpovídán není, nicméně z dotazníkového šetření ministerstva vyplynulo, že soudy účastníky řízení o postupu pravidelně informují, byť méně formalizovanou formou. I proto nepůjde oproti dosavadní praxi o takovou změnu, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Zárodek myšlenky podobného plánu je ostatně již dnes zakotven v úkonech soudu podle § 114a odst. 2 a 114c odst. 3 občanského soudního řádu.

Aby mohl plnit svůj primární účel, je povinností soudu plán řízení bez zbytečného odkladu uveřejnit v rejstříku hromadných řízení.

Usnesení, kterým se vydává plán hromadného řízení, je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu § 170 odst. 2 občanského soudního řádu. Soud není tímto usnesením vázán.

K odst. 2

Plán hromadného řízení je úkonem soudu, v němž soud dává stranám řízení a skupině najevo, jak bude v řízení nadále postupovat, a to podle dané fáze, v níž se řízení aktuálně nachází. Je to tudíž primárně soud, kdo v konkrétním případě určuje, co bude v plánu řízení obsaženo. Přesto dává zákon soudům vodítko a stanoví neuzavřený demonstrativní výčet toho, co může soud do plánu hromadného řízení uvést.

Plán řízení se může zaměřit na skutková tvrzení účastníků a odlišit, která tvrzení považuje soud za shodná a která jsou naopak sporná.

Plán řízení může také poukázat na to, jaké důkazy budou v řízení provedeny.

Plán řízení může obsahovat údaje o nejbližších jednáních (u hromadného řízení je záhodno plánovat více jednání dopředu) a stručné uvedení, co bude jejich obsahem.

Asi nejdůležitější údaj z pohledu členů skupiny je zpráva o tom, na jakých jednáních bude možné uplatnit právo vyjádřit se, včetně způsobu jeho výkonu a lhůty, do kdy je nutné soudu notifikovat, že zúčastněný člen skupiny hodlá právo vyjádřit se využít.

V plánu řízení může být také uvedeno, kdy dojde, potažmo že již došlo ke koncentraci řízení.

K § 45 a 46 (Postup soudu v hromadném řízení):

K § 45

Primárně by měl soud postupovat podle plánu hromadného řízení a jinak samozřejmě podle ustanovení občanského soudního řádu (k výjimkám viz § 46).

Je zřejmé, že postup v soudním řízení nezávisí jen na soudu a nezávisí jen na soudci, vstupují do něj i další proměnné (aktivita účastníků, zúčastněných členů skupiny, možnosti soudu technické i personální atd.). I proto se umožňuje soudu, aby průběžně plán řízení aktualizoval a měnil dle vývoje řízení a potřeb konkrétního případu. Je však třeba tuto změnu provést i v rejstříku hromadných řízení a doručit účastníkům řízení.

Jinak platí § 170 odst. 2 občanského soudního řádu a soud se může od plánu odchýlit, vyžadují- li to konkrétní okolnosti.

K § 46

Na pravidla o plánu hromadného řízení navazuje další ustanovení týkající se postupu soudu.

S ohledem na specifickou povahu a důležitost hromadného řízení, v němž se mísí celá řada protichůdných zájmů a stojí proti sobě několik subjektů, byla zákonná koncentrace vyhodnocena jako nevhodná. Odstavec první proto upravuje odlišné řešení v podobě soudcovské koncentrace a § 118b OSŘ se nepoužije.

Okamžik koncentrace, tj. okamžik, k němuž mohou strany navrhovat důkazní prostředky a skutková tvrzení, je určen soudem, jenž zohledňuje zejména konkrétní okolnosti a průběh řízení.

Pravidlo o tom, že lze i poté za určitých podmínek nové důkazní prostředky a návrhy zohlednit, je převzato z § 118b odst. 1 OSŘ, a jedná se tak o formulaci standardní a zažitou.

V posledním odstavci se výslovně vylučuje aplikace některých obecných pravidel občanského soudního řádu.

Pokud jde o kvalifikovanou výzvu, tu bude moci soud využít, oproti běžnému civilnímu sporu však nereagování nevyvolá za následek fikci uznání (k tomu srov. ustanovení o rozhodnutí, které vylučuje rozsudek pro uznání na základě fikce uznání).

Přípravné jednání nebude zřejmě v hromadném řízení časté, přesto nelze jeho použití vyloučit. Co však není z důvodu povahy hromadného řízení přípustné, je možnost vydat rozhodnutí pro uznání. Takovéto vyústění hromadného řízení, jež zasahuje do práv celé řady osob, je nepřiměřené. Výslovně se proto vylučuje použití § 114c odst. 6 a 7 OSŘ.

K § 47 a 48 (Výkon práva vyjádřit se):

V § 11 jsou vypočtena procesní práva člena skupiny. Nejdůležitější z nich, právo vyjádřit se, je dále rozvedeno v komentovaných ustanoveních, jež upravují jeho výkon v rámci hromadného řízení. Ustanovení § 11 je proto nezbytné vykládat ve spojení s § 47 a násl. tak, že právo vyjádřit se lze uplatňovat pouze za podmínek a v mezích § 47 a 48. Tyto limity jsou odůvodněny zvláštní povahou hromadného řízení, v němž zájmy členů skupiny hájí na prvním místě žalobce. Dá se dokonce říci, že zúčastnění členové skupiny si mohou dovolit na svá práva rezignovat a svěřit veškerou důvěru do rukou žalobce.

Zákon však nechce členům skupiny jejich práva ubírat zcela. A to jak z důrazu na individuální právo na spravedlivý proces, tak i z opatrnosti – nelze totiž vyloučit situace, kdy žalobce bude zájmy skupiny hájit jen v omezené míře. Rovněž je možné a pravděpodobné, že zájmy některých členů skupiny budou v konkrétním případě v opozici. Žalobce je povinen hájit zájmy skupiny jako celku, a tak bude případná iniciativa těch, kterým zájem skupiny jako celku zcela nevyhovuje, ponechána na nich.

Na druhé straně však právo vyjádřit se nemůže být neomezené. Hromadné řízení musí být upraveno tak, aby bylo životaschopné a v co největší možné míře efektivní. Právě to je úkolem předmětných ustanovení.

K § 47 odst. 1

V návaznosti na právě uvedené úvahy je možné vysvětlit základní myšlenku vyjádřenou v odstavci 1. Zúčastněný člen skupiny má právo se vyjádřit, a to na jednáních k tomu soudem určených.

K § 47 odst. 2, 3 a 4

Obecná myšlenka vtělená do § 47 odst. 1 je dále rozvedena v odstavci druhém, třetím a čtvrtém cit. ustanovení. Výkon práva vyjádřit se je možné shrnout do těchto pravidel:

• O záměru využít své právo vyjádřit se je nezbytné informovat soud předem, jinak jej lze vykonat jen se souhlasem soudu, pokud to nenaruší rychlost a účelnost projednání věci (§ 47 odst. 2 až 4)

V první řadě by měl člen skupiny zpravit soud o tom, že hodlá právo vyjádřit se uplatnit na jednání, a to ve lhůtě k tomu určené.

Cílem uvedené úpravy je zajistit, aby soud mohl s ohledem na počet přihlášených osob včas obstarat odpovídající prostory a vymezit si přiměřenou časovou dotaci.

Lhůta je vždy uvedena u konkrétních jednání v plánu řízení, na nichž je plánováno zapojení členů skupiny.

Pokud zúčastněný člen skupiny nesplní podmínky uvedené v plánu řízení, tedy zejména nesdělí soudu předem, že se dostaví na jednání a bude se dožadovat udělení slova, je plně na posouzení soudu, zda tomuto členovi na jednání vystoupení umožní či nikoliv. Jediným kritériem je hledisko, zda vystoupení neohlášeného zúčastněného člena skupiny nenaruší rychlost a průběh řízení (zejména konkrétního jednání).

• Výkon nesmí nepřiměřeně narušit průběh řízení (§ 47 odst. 4)

Vedle omezení časového je výkon práva vyjádřit se omezen i co do obsahu a rozsahu. Každý může právo využít a zásadně je každému na vůli, v jaké míře i délce. Přesto je nutné brát ohled na zájmy druhých osob a skupiny. V centru zájmu skupiny a ostatních členů skupiny leží rychlé a efektivní řízení, umožňující soudu rozhodnout o věci v přiměřené lhůtě.

Zákon proto omezuje výkon práva vyjádřit se tak, že by tento výkon neměl nad míru přiměřenou narušit rychlost řízení nebo jeho průběh. Hranice přiměřenosti se posuzuje v každém individuálním případě.

• Mimo určená jednání lze uplatňovat výkon práva vyjádřit se jen prostřednictvím žalobce, ledaže soud stanoví jinak (§ 48)

V pořadí poslední, avšak de facto základní pravidlo je uvedeno v § 48.

Již obecně totiž platí, že zúčastněný člen skupiny může uplatňovat své právo vyjádřit se prostřednictvím žalobce. Logicky tak bude činit mimo jednání vymezená pro uplatňování bezprostředního práva vyjádřit se, ale nic mu nebrání, aby tento postup využíval i na nich. Uvedená možnost je ve vztahu zúčastněného člena skupiny vůči žalobci neomezená; závisí pouze na žalobci, jak s požadavkem na uplatnění práva naloží a zda jej zprostředkuje soudu. Posouzení žalobce musí vycházet z jednání v zájmu skupiny. Žalobce zde tak funguje jako filtr a prostředník skupiny zároveň.

Nejde-li o vymezené jednání ani o případ uplatňování prostřednictvím žalobce, zásadně nemůže člen skupiny právo vyjádřit se uplatňovat. Soud však má diskreci a může připustit výkon práva vyjádřit se i nad rámec § 47, pokud to bude v konkrétním případě považovat za vhodné. Diskrece v § 48 se týká pouze možného rozšíření práva vyjádřit se. Soud nemůže omezit toto právo podle § 48 tím, že by nebylo možné vykonávat právo ani skrze žalobce. Toto nezbytné minimum musí být zúčastněným členům skupiny zachováno vždy.

Úkony účastníků ve věci samé

Hlava III upravuje otázky související s dispozičními úkony stran. Je třeba připomenout, že žalobce v hromadném řízení vystupuje za celou řadu osob, přičemž tyto osoby mají v řízení velmi omezené postavení.

Z opatrnosti se tak navrhuje zakotvit zvláštní pojistky, které budou působit jednak jako prevence před případným zneužíváním dispozičních úkonů na úkor členů skupiny, jednak mohou takovýmto zneužívajícím úkonům žalobce zabránit, pakliže by k nim již došlo. Konkrétně jsou upraveny tři nejzávažnější dispoziční úkony, jimiž se řízení končí nebo jinak mění: smír (díl 1), zpětvzetí žaloby (díl 3), a dále změna žaloby, která se může fakticky rovnat částečnému zpětvzetí (díl 2).

K § 49 (Smír):

Smír je dispozičním úkonem, kterým strany řízení projevují vůli dobrovolně ukončit spor. V individuálním řízení jsou účastníci zároveň zpravidla věcně legitimováni, ať už aktivně či pasivně, a dohadují se tedy ve své vlastní věci.

Hromadné řízení však přináší do českého procesního práva určité specifikum, neboť je zde osoba, která zahajuje a vede řízení o nárocích dalších osob, které nejsou účastníky řízení v legálním slova smyslu.

Teoreticky se tedy nabízí možnost uzavření smíru v hromadném řízení úplně vyloučit. Touto cestou se zákon nevydává. Je tomu tak proto, že požadavek zakotvení možnosti ukončit řízení smírem vyplývá z čl. 11 směrnice o zástupných žalobách. Směrnice sama se tak hlásí k tomu, že smír je obecně považován za nejlepší vyřešení sporu. Dohoda mezi stranami má totiž mnohem větší potenciál navždy jablko sváru odstranit nežli jakékoliv rozhodnutí soudu. Ostatně z obecného předpisu vyplývá, že soud je povinen strany ke smírnému vyřešení sporu vést a motivovat (§ 100 odst. 1 OSŘ). Nadto je prokázáno, že v kolektivních řízeních jsou ze statistického hlediska smíry mnohem častější; například v USA jen málokdy dojde k tomu, aby ve věci soud rozhodl. Pokud soud hromadnou žalobu připustí, strany se zpravidla dohodnou.

Jak tedy vyplývá z čl. 11 odst. 1 písm. a) směrnice o zástupných žalobách, promítajícího se do § 49, účastníci mohou i v hromadném řízení ukončit toto řízení smírem. Možnost uzavřít smír pochopitelně platí i pro řízení ve fázi rozhodování o přípustnosti hromadné žaloby, popřípadě v odvolacím řízení. Čl. 11 odst. 1 písm. b) směrnice je v právním řádu již zakotven skrze obecnou povinnost soudu vést strany ke smírnému řešení sporů dle § 100 odst. 1 OSŘ, jenž se uplatní v řízení o hromadné žalobě subsidiárně.

Návrh smíru se předloží soudu, a to včetně případných dalších dohod, které byly mezi stranami v této souvislosti uzavřeny. Aniž by zákon dohody mezi žalobcem a žalovaným nad rámec smíru předpokládal, nelze je oběma stranám zakázat. Proto uzavřou-li mezi sebou strany jakoukoliv smlouvu či dohodu, která souvisí s uzavíráním smíru, je tato dohoda součástí smíru a musí být také předložena soudu, aby si soud mohl vytvořit kvalifikované stanovisko ohledně souladnosti smíru se zájmy skupiny.

Jakmile účastníci předloží návrh smíru soudu, je nezbytné jej bez zbytečného odkladu uveřejnit v rejstříku hromadných řízení. Zároveň se v rejstříku uvede lhůta, v níž mohou členové ke smíru uplatňovat námitky.

Strany si nicméně mohou v návrhu smíru dohodnout, že se smír neuveřejní. V takovém případě jej soud do rejstříku nezakládá a o jeho obsahu zúčastněné členy skupiny uvědomí žalobce.

K § 50 (Námitka proti návrhu smíru):

Dalším specifikem oproti klasickému smíru v individuálním řízení je možnost zúčastněných členů skupiny proti smíru uplatňovat námitky. Toto právo zákon dává členům skupiny, aby mohli soud upozornit na případné nevýhodné podmínky, chyby či nekalý úmysl obou stran apod. a vyjádřit svůj nesouhlas se smírem jako takovým či jeho jednotlivými částmi.

Námitka je procesním úkonem člena skupiny a je nutné ji považovat za podání ve smyslu občanského soudního řádu (§ 42 OSŘ).

Námitky lze podat ve lhůtě 15 dnů od uveřejnění smíru v rejstříku hromadných řízení, popř. od okamžiku, kdy byli o návrhu smíru a jeho obsahu informování žalobcem.

K námitkám, které nedodržují zákonné požadavky na obsah nebo lhůtu, se nepřihlíží.

K § 51:

V § 51 se upravuje postup schvalování smíru. Soud nejprve nařídí jednání, na kterém se bude smír a jeho obsah projednávat.

Projedná se jednak samotný smír, k němuž může soud vznášet otázky, a dále všechna vyjádření a námitky stran a členů skupiny. Soud přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení o výkonu práva vyjádřit se. Je možné, že ke smíru budou uplatněny i stanoviska odborných subjektů. I tato je třeba projednat a vypořádat.

Před tím, než soud začne smír schvalovat, je možné, že jej strany budou chtít ve světle námitek upravit a vyhovět některé kritice. Pak je vhodné, aby bylo jednání přerušeno a projednán nový návrh smíru. V tomto případě se postupuje znovu podle § 49 a násl.

K § 52 a 53:

Konečnou podobu navrženého smír soud přezkoumá, vezme přitom v potaz všechny uplatněné skutečnosti, námitky a stanoviska. Pro to, aby vyvolával soudní smír v českém pojetí civilního procesu všechny důsledky, musí jej soud svým usnesením schválit. Soud tak zkoumá jeho souladnost s hmotným právem. Ustanovení § 52 odst. 1 transponuje ve spojení s § 99 odst. 2 OSŘ čl. 11 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách. Podle tohoto ustanovení unijní směrnice soud nemůže schválit smír, který by byl v rozporu s kogentními normami národního práva nebo který by nebyl vykonatelný. Slovy českého práva by tedy šlo o smír, který odporuje právním předpisům (srov. i § 99 odst. 2 OSŘ a související judikaturu). Směrnice v citovaném ustanovení dále připouští zakotvení dalšího požadavku pro schválení smíru, a sice otázky, zda je smír spravedlivý. Tato část se zde nepřebírá.

Obdobně jako v obecné úpravě civilního řízení není ani podle zákona o hromadném řízení možné se odvolat proti usnesení, jímž byl schválen smír. Odvolání je přípustné jen proti usnesení, kterým soud smír neschválil, a podat jej mohou jen účastníci řízení.

Členové skupiny, kteří nicméně proti smíru uplatnili námitku a této nebylo změnou smíru vyhověno, mají právo vzít svoji přihlášku zpět. Jde o transpozici čl. 11 odst. 4 věta druhá směrnice (Členské státy mohou stanovit pravidla, která jednotlivým spotřebitelům, jichž se zástupná žaloba a následný smír týkají, umožňují smír podle odstavce 1 přijmout, nebo odmítnout být jím vázáni.).

Jakmile je rozhodnutí vydáno, soud jej uveřejní v rejstříku hromadných řízení. Následně soud v rejstříku vyznačí i datum, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Pokud se strany v návrhu smíru dohodly, že se smír neuveřejňuje, podobně jako v případě návrhu smíru seznámí s usnesením soudu o schválení smíru zúčastněné členy skupiny žalobce.

K § 54 (Účinky schváleného smíru):

Ustanovení navazuje na § 99 odst. 3 OSŘ a rozvádí jej v tom ohledu, že schválený smír je závazný nejen pro účastníky řízení, ale pro všechny zúčastněné členy skupiny, kteří byli v době vyjednávání a schvalování smíru zapojeni do řízení. Ustanovení implementuje čl. 11 odst. 4 věta první směrnice o zástupných žalobách, pokud jde o zúčastněné členy skupiny. Druhou část předmětného ustanovení směrnice – závaznost pro žalobce a žalovaného – lze pak vykázat již skrze § 99 odst. 3 OSŘ.

Smír sjednávají a navrhují účastníci řízení. V hromadném řízení však žalobce nevyjednává o svých vlastních právech. Vyjednává o právech třetích osob, které nemají takovou možnost obsah smíru ovlivnit. Schválený smír má pro ně přitom dalekosáhlé důsledky, neboť znamená konec řízení a je pro ně závazný.

Místo možnosti podat proti schválenému smíru odvolání, které by mohlo celé řízení značně protáhnout, dává zákon zúčastněným členům skupiny k dispozici jiný prostředek právní ochrany – možnost podat proti návrhu smíru námitky, které musí soud vzít potaz, když smír schvaluje. V krajním případě pak mají členové skupiny možnost vzít svoji přihlášku zpět (viz výše k § 53). Pokud tak učiní, platí, že smír je nezavazuje a oni mohou zahájit individuální řízení.

K § 55 (Změna hromadné žaloby):

Pravidlo o změně žaloby navazuje na § 95 OSŘ, který se uplatní subsidiárně. Na rozdíl od smíru se zde navrhuje, aby soud připustil změnu hromadné žaloby nejen za podmínky § 95 odst. 2, tj. že by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o hromadné žalobě, ale také za další podmínky, a sice tehdy, kdy změna je spravedlivá zejména s ohledem na zájem skupiny. Zájem skupiny je tak důležitou proměnnou, kterou soud při schvalování bere v úvahu. Zájem skupiny je nezbytné vnímat v té nejobecnější rovině. Nejde tedy jen o pouhý matematický souhrn individuálních zájmů jednotlivců. Důležité je celou situaci posuzovat v kontextu daného případu i procesního stádia a důkazní pozice žalobce.

Odvolání proti usnesení soudu je přípustné. Odvolání může podat jen žalobce.

Ustanovení § 49 a § 50, které se týkají námitek, se uplatní obdobně.

Pokud soud změnu žaloby připustí, může zvážit stanovení nového dne, k němuž dojde k nové soudcovské koncentraci řízení.

K § 56 (Zpětvzetí hromadné žaloby):

K odst. 1

Shodně se smírem a změnou hromadné žaloby je zpětvzetí žaloby procesním úkonem žalobce, který má zásadní důsledky pro průběh hromadného řízení. Zatímco u smíru znamená jeho uzavření a schválení konec řízení ve věci, u změny to může být omezení hromadné žaloby, v tomto případě nejde o meritorní skončení sporu, přesto mohou mít členové skupiny zájem v řízení pokračovat. Rovněž by neomezená možnost zpětvzetí žaloby mohla znamenat zvýšený korupční potenciál ve vztahu žalovaného a žalobce, kdy žalovaný by mohl být motivován uplatit žalobce a přimět ho ke stažení žaloby.

Ze všech těchto důvodu počítá zákon u zpětvzetí žaloby s obdobným mechanismem jako u změny žaloby a podmiňuje přípustnost zpětvzetí dalšími hledisky.

Soud by měl při zpětvzetí žaloby zkoumat, zda neexistují důvody pro nepřipuštění zpětvzetí. První důvod vychází z § 96 odst. 3 OSŘ, podle kterého soud zpětvzetí nepřipustí, pokud ostatní účastníci se zpětvzetím z vážných důvodů nesouhlasí. U hromadné žaloby by měl vedle toho ještě zkoumat, zda je takové zpětvzetí spravedlivé zejména s ohledem na zájem členů skupiny.

Mohou nastat následující situace:

• žalobce navrhuje zpětvzetí, protože nepovažuje pokračování sporu za výhodné pro skupinu a s tímto se ztotožní i soud – soud zpětvzetí připustí;

• žalobce navrhuje zpětvzetí, protože nepovažuje pokračování sporu za výhodné pro skupinu, soud má jiný názor a žalobce přitom nepředloží jiný spravedlivý důvod, pro který by chtěl zpětvzetí připustit – soud zpětvzetí nepřipustí;

• žalobce navrhuje zpětvzetí, protože již nemůže z důvodů na jeho straně v řízení pokračovat – soud zváží, čí zájmy by zde měly s ohledem na kritérium spravedlivého zpětvzetí převážit a zda lze po žalobci v takovém případě legitimně požadovat, aby v řízení, které je v zájmu skupiny, i nadále pokračoval;

• žalobce navrhuje zpětvzetí, protože již nechce v řízení pokračovat, zpětvzetí není v zájmu skupiny – soud zpětvzetí zpravidla nepřipustí, neboť to není dostatečným důvodem pro zastavení řízení.

Žalobce do řízení vstupoval s tím, že musí po celou dobu hájit zájmy celé skupiny. Nemůže si tudíž jen tak ukončovat řízení, aniž by pro to měl závažný důvod, který by s ohledem na kritérium spravedlivého zpětvzetí převážil na zájmem skupiny, kterou se žalobce rozhodl podáním žaloby chránit.

Vzhledem k významu rozhodnutí soudu je možné se proti jeho usnesení odvolat. Odvolání může podat žalobce a žalovaný.

K odst. 2

Ustanovení § 49 a § 50 se pro projednání a rozhodnutí o návrhu na zpětvzetí použije obdobně. Zbytek je z povahy věci vyloučen.

K odst. 3

Navrhuje se standardní postup jako v jiných obdobných případech.

K odst. 4

Komentované pravidlo souvisí s tím, že při (částečném) zpětvzetí dochází k tomu, že se hromadné řízení v této části zastavuje. Žalobce jako pán sporu nechce v rozsahu zpětvzetí ve sporu u soudu dále pokračovat. Z důvodu právní jistoty se v této souvislosti na tomto místě staví na jisto, že přihlášky členů skupiny v rozsahu, v jakém žalobce vzal hromadnou žalobu zpět, jsou dále bezpředmětné, přičemž soud o této skutečnosti nemusí vydávat žádné rozhodnutí (např. rozhodovat o zastavení řízení u každé přihlášky nebo její části). Postačí, jestliže to soud uvede v odůvodnění, a to i s poučením, že v tomto rozsahu se dále nároky členů skupiny v hromadném řízení neprojednávají. Pokud jde o běh promlčecí lhůty, uplatní se ochranná doba 6 měsíců podle § 71 odst. 2.

K Hlavě IV (Přehled zdrojů finančních prostředků)

K § 57

Směrnice o zástupných žalobách upravuje zvláštní pravidla pro financování hromadných řízení s důrazem na ochranu před zneužitím těchto řízení a zásadu zákazu střetu zájmů. Uvedená pravidla čl. 10 se navrhuje transponovat do zvláštního postupu, kterým si soud může na návrh žalovaného nebo v případě pochybností i bez návrhu ověřit zdroje finančních prostředků použité žalobcem na pokrytí výdajů souvisejících s podáním hromadné žaloby a vedením řízení.

To, že otázku zdrojů finančních prostředků přezkoumává soud, neznamená, že žalovaný musí být v této souvislosti zcela pasivní. Právě naopak. Žalovaný zaprvé iniciuje návrh, na jehož základě musí soud tuto otázku přezkoumat. Žalovaný dále může soud navést, že je původ zdrojů finančních prostředků podezřelý a naznačuje možný střet zájmů nebo zneužití práva. Žalovaný sám se může v této souvislosti vyjadřovat, předkládat důkazy nebo činit návrhy. Tyto skutečnosti vyplývají z obecných principů a pravidel občanského soudního řízení sporného.

Úprava § 57 je transpozicí části čl. 10 odst. 3. Pro účely přezkumu dodržení podmínek dle § 15 písm. b), e) nebo f), tj. je-li zde obava z toho, že žaloba je zneužívající nebo žalobce je ve střetu zájmů (srov. též tomu odpovídající čl. 10 odst. 1 a odst. 2 směrnice o zástupných žalobách), žalobce předloží soudu na návrh žalovaného přehled zdrojů finančních prostředků. K těmto informacím o tom, odkud žalobce získává své prostředky, má přístup i žalovaný. Jedině tak bude mít žalovaný reálnou možnost se k otázce rizika střetu zájmů a zneužití žaloby odpovídajícím způsobem vyjádřit. Žalovaný tak bude vědět, co a/nebo kdo je zdrojem finančních prostředků na podporu hromadné žaloby. Žalovaný však již nebude mít k dispozici údaje o konkrétní výši finančních prostředků nebo o rozložení finančních zdrojů (v poměru/procentuálním vyjádření) apod., aby nemohl tyto informace zneužít v rámci procesní strategie (snaha protahovat řízení, dokud žalobce vyčerpá všechny své finanční prostředky na jeho vedení).

Následkem nesplnění povinnosti předložit přehled zdrojů finančních prostředků bude to, že žalobce nebyl schopen doložit splnění podmínek hromadného řízení, ať už ve fázi posuzování přípustnosti hromadného žaloby nebo později v rámci hromadného řízení ve věci samé, pakliže tyto okolnosti vyjdou najevo dodatečně. Soud tedy v souladu s § 17 nebo 24 odst. 2 hromadné řízení zastaví.

K § 58

Pokud zajišťuje financování žalobce třetí osoba, která je právnickou osobou, musí být zároveň spolu s prohlášením o zdrojích financování doložena její vlastnická struktura. Konkrétně zákon vyžaduje, aby bylo zjištěno, kdo je jejím skutečným majitelem. Uvedené posouzení se zajistí buď nahlédnutím do evidence skutečných majitelů (to provede sám soud), nebo poskytnutím obdobného výpisu či údaje o zahraniční právnické osobě, která není do české evidence skutečných majitelů zapsána. Pokud neexistuje v zahraničí evidence obdobná evidenci skutečných majitelů, je třeba předložit alespoň odpovídající čestné prohlášení.

To platí pro jakékoliv entity bez právní osobnosti obdobně.

V souladu s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie (WM (C-37/20, Sovim SA (C-601/20) proti Luxembourg Business Registers)), který zrušil ustanovení AML směrnice upravující požadavek na přístup veřejnosti do evidence skutečných majitelů s argumentem, že zájem na boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nepřevyšuje zájem na ochranu soukromí, se navrhuje stanovit, že k údajům získaným z evidence skutečných majitelů má přístup pouze soud.

K § 59

Ustanovení je transpozicí čl. 10 odst. 4 a navazuje též na čl. 10 odst. 1 a 2. Je-li z přehledu zdrojů finančních prostředků zřejmé, že vybrané podmínky přípustnosti hromadného řízení podle § 15 nejsou splněny, zejména pokud jde o otázku zákazu střetu zájmů nebo podmínku podle § 15 písm. f), soud vyzve žalobce ke změně finančních zdrojů. Pokud tak žalobce neučiní, je to důvodem pro zastavení hromadného řízení pro nesplnění podmínek hromadného řízení dle § 17 tohoto zákona.

Odvolání proti takovému rozhodnutí soudu není přípustné, jelikož samotné usnesení nemá zatím žádní důsledky a rozhodnutí soudu lze přezkoumat až v rámci případného přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení dle § 17.

K Hlavě V – Předložení důkazních prostředků

Hromadná žaloba je žalobou, kdy na straně žalobce stojí jeden subjekt hájící zájmy velké skupiny osob, přičemž tyto osoby jsou často neaktivní, a to jak v řízení, tak i směrem k žalobci, kterému neposkytují součinnost. Žalobce je tak mnohdy v situaci, kdy ví, že zde existuje velká skupina poškozených spotřebitelů, chce této skupině pomoci, ale nemá dostatek důkazních prostředků, jimiž by svá podezření prokázal. Tento problém bude nastávat zejména ve fázi řízení o přípustnosti hromadné žaloby, ale i během hromadného řízení ve věci samé.

O existenci problému informační asymetrie a nedostatečnosti dosavadních nástrojů kontinentálního civilního práva si byl vědom i unijní legislativec, když ve směrnici o zástupných žalobách uložil členským státům, aby na národní úrovni zakotvily možnost požadovat od druhého účastníka řízení zpřístupnění důkazních prostředků. Srov. čl. 18 cit. Směrnice: Členské státy zajistí, aby na žádost oprávněného subjektu, který předložil přiměřeně dostupné důkazy dostatečné na podporu zástupné žaloby a poukázal na další důkazy, které má žalovaný nebo třetí strana pod svou kontrolou, mohl soud nebo správní orgán nařídit, aby žalovaný nebo třetí strana v souladu s vnitrostátním procesním právem tyto důkazy zpřístupnili, a to v souladu s platnými unijními a vnitrostátními pravidly důvěrnosti a přiměřenosti. Členské státy zajistí, aby na žádost žalovaného mohl soud nebo správní orgán rovněž oprávněnému subjektu nebo třetí osobě v souladu s vnitrostátním procesním právem nařídit zpřístupnění relevantních důkazů.

České právo zná institut tzv. ediční povinnosti dle § 129 odst. 2, resp. § 130 odst. 1 občanského soudního řádu. Tento institut je zavedený a z pohledu justice nabízí efektivní a flexibilní nástroj k opatření důkazních prostředků, kterými účastník sice nedisponuje, ale jeví se být s ohledem na další okolnosti spravedlivé, aby se tyto důkazní prostředky v rámci řízení zpřístupnily. Soud může za této situace druhému účastníkovi nebo jakékoliv jiné osobě uložit povinnost předmětné důkazní prostředky předložit.

V souvislosti s transpozicí čl. 18 směrnice o zástupných žalobách se tedy navrhuje vyjít z již existujících nástrojů, a na tyto pro účely zákona o hromadném řízení odkázat. Při jejich interpretaci je pak třeba vycházet ze smyslu a účelu směrnice a výklad ustanovení občanského soudního řádu o ediční povinnosti uzpůsobit takovým způsobem, aby mohl naplnit požadavky směrnice.

Možnost navrhovat předložení důkazů je nestranná v tom smyslu, že ji budou moci požadovat obě strany řízení. Platí také již na základě subsidiarity občanského soudního řádu, že soud může nástroje využít i ex offo.

K § 60

Ustanovení § 60 plně vychází z čl. 18 směrnice o zástupných žalobách. V tomto ohledu je omezené na nezbytné minimum, které vyplývá z citovaného článku směrnice. Hovoří-li se o důkazním prostředků, mohou jím být v souladu s principy směrnice jakékoliv důkazní prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.

Ten, kdo navrhuje předložení důkazu, musí soudu předložit důkazní prostředky, jimiž podporuje svá tvrzení (u žalobce tedy to, co tvrdí v hromadné žalobě). Důkazy, které musí takto předložit, jsou podmíněny tím, že jsou přiměřeně dostupné. Znamená to, že je možné po navrhovateli spravedlivě požadovat, aby si byl schopen tyto důkazy opatřit. Jejich opatření je v jeho moci, nevyžaduje nějakou zásadnější aktivitu, není finančně náročné a cesta k získání oněch důkazů je plně legální. Podmínka bude splněna např. ve chvíli, kdy tyto důkazní prostředky sice nemá sám žalobce jakožto navrhovatel, ale mají je k dispozici zúčastnění členové skupiny, s nimiž je žalobce v kontaktu. Takové důkazy lze považovat za přiměřeně dostupné. Naopak důkazy, které má v dispozici protistrana nebo třetí osoba, pokud je nechtějí dobrovolně vydat, nebudou rozumně dostupné, protože jejich získání, byť je fakticky možné, by patrně bylo spojeno s porušením zákona.

Druhý odstavec pamatuje v souvislosti s povinností předložit důkazní prostředky na ochranu mlčenlivosti. Již občanský soudní řád vychází z toho, že při dokazování je nutné brát ohledy na ochranu utajovaných skutečností podle jiného zákona a dále respektovat povinnost mlčenlivosti, která je založena nebo uznána zákonem, popř. právními předpisy jiného státu EU nebo unijním právem (srov. § 124 OSŘ). V návaznosti na tuto obecnou úpravu se specificky pro účel zákona o hromadném řízení navrhuje stanovit, že při plnění ediční povinnosti nesmí být dotčena povinnost mlčenlivosti podle zvláštních předpisů. Ustanovení také zohledňuje požadavek směrnice o zástupných žalobách, která požaduje, aby zpřístupnění důkazů podle čl. 18 bylo „v souladu s platnými unijními a vnitrostátními pravidly důvěrnosti a přiměřenosti“. Zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti podle odstavce 2 zahrnuje například dohledovou mlčenlivost České národní banky jako orgánu dohledu nad finančním trhem nebo mlčenlivost advokáta. Jinou obdobnou povinností je povinnost, která co do svého obsahu odpovídá povinnosti mlčenlivosti, bez ohledu na to, jak se tato povinnost nazývá (typicky v rámci práva EU nebo jiného státu EU či EHP, kde se o povinnosti mlčenlivosti může hovořit i jinak, kupř. jako o povinnosti důvěrnosti).

Poslední odstavec § 60 zčásti transponuje čl. 19 směrnice o zástupných žalobách – za porušení povinnosti předložit důkazní prostředky by mělo být možné povinnému uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce.

Nepředložení bez legitimního důvodu (např. proto, že důkazy byly zničeny povodní apod.) by mělo mít primárně důsledky procesního charakteru. Ten, kdo bezdůvodně důkazní prostředky nepředloží, ztrácí v očích soudu důvěryhodnost. V konkrétním případě může soud s přihlédnutím k okolnostem mít tvrzení, které má být předloženými důkazy doloženo či vyvráceno, za prokázané. Pokud soud svoji diskreci nevyužije, mělo by se nesplnění projevit alespoň v rámci hodnocení důkazů (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).

Tyto účinky mohou fungovat jen mezi účastníky řízení. Problém tak nastává ve vztahu ke třetím osobám – ty může soud ex offo donutit ukládáním pořádkových pokut podle § 53 OSŘ ve spojení s § 72 tohoto zákona. Pravidlo je však obecné a lze jej tak využít i vůči účastníkovi řízení, který dokument bezdůvodně nepředložil. Uvedený následek ostatně vyplývá již z judikatury soudů (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013). Výše pokuty je stanovena § 72 a může tak dosáhnout až výše 5 000 000 Kč.

Obecně k nákladům řízení a odměně

V hlavě páté se upravují náklady řízení a odměna žalobce. Náhradu nákladů řízení i zajištění finanční a další podpory pro neziskové osoby řeší jako jedny z klíčových otázek kolektivního soudního řízení také směrnice o zástupných žalobách. Ta ve svém čl. 12 stanoví pravidla pro rozdělení nákladů zástupných žalob na vydání opatření ke zjednání nápravy a v čl. 20 pravidla o pomoci oprávněným subjektům. Uvedené normy je nutné promítnout i do národního práva.

Úprava nákladů řízení a jejich náhrady v občanském soudním řádu, jež je obsažena v § 137 a násl., je komplexní a zároveň flexibilní. Proto se s dále uvedenými odchylkami uplatní i pro hromadné řízení.

Odchylky spočívají zejména ve vyjasnění některých otázek (kdo má právo a potažmo povinnost k náhradě) a v rozšíření okruhu nákladů, které mohou být hrazeny.

V díle 2 jsou obsažena i ustanovení o odměně, která striktně vzato není nákladem řízení, ale stejně jako náklady řízení souvisí s fiskální stránkou věci.

K § 61 (Náklady řízení):

K odst. 1 a 2

V předmětném pravidle se do zákona transponuje čl. 13 odst. 5 směrnice o zástupných žalobách. Nad rámec demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 OSŘ se navrhuje postavit najisto, že náklady řízení jsou též náklady na uveřejňování informací. Zásadně půjde o náklady žalobce, případně ale i žalovaného. Uveřejňování v rejstříku hromadných řízení nebude považováno za náklad řízení, pokud se však soud rozhodne, že by bylo vhodné oficiálně uveřejnit informace o řízení i jinými cestami, je možné takové uveřejnění za náklad řízení rovněž považovat. Totéž platí pro náklady, které úspěšné straně vznikly předložením důkazních prostředků.

Důležité je, aby náklady byly účelné, tj. „zbytečné“ náklady uveřejňování, které vznikly nehospodárným jednáním jejich zadavatele, se nehradí.

Žalobce v hromadném řízení ukládána specifická povinnost, která spočívá v příjmu a vyřizování přihlášek členů skupiny (tj. příjem, evidence, odstraňování vad, příjem návrhů na zpětvzetí přihlášky apod.) a vedení seznamu zúčastněných členů skupiny. Tato činnost je administrativně velmi zatěžující, zejména pokud se do hromadného řízení přihlásí větší počet osob v řádu tisíců či desetitisíců. Evidence přihlášek je přitom zcela nepostradatelnou součástí hromadného řízení, je-li toto řízení založeno na principu opt-in; nelze ji přeskočit nebo vynechat. I tato činnost by proto měla být považována za specifický náklad hromadného řízení, přičemž v případech, kdy bude mít žalobce ve věci úspěch, bude moci požadovat odpovídající náhradu. Výši účelně vynaložených nákladů pro příjem a evidenci přihlášek stanoví prováděcí právní předpis.

K odst. 3

Další zpřesnění se týká způsobu výpočtu odměny za zastupování pro účely náhrady nákladů řízení. Hromadné řízení nebude nikdy „průměrné“ a bude více než u individuálního řízení záviset na konkrétních okolnostech daného případu. Tuto skutečnost dokáže zohlednit právě a jen advokátní tarif, podle kterého by se měla určovat výše odměny advokáta. Postup bude standardní, a klíčovou proměnnou pro výpočet tak bude tarifní hodnota.

K § 62 (Náhrada nákladů řízení):

Ustanovení do národního práva promítá čl. 12 směrnice o zástupných žalobách. V uvedeném ustanovení se členským státům ukládá, aby zajistily, že:

- strana, která měla v řízení o žalobě na vydání opatření ke zjednání nápravy neúspěch, měla povinnost nahradit náklady řízení vzniklé úspěšné straně, a to v souladu podmínkami a výjimkami stanovenými vnitrostátním právem platným obecně pro soudní řízení;

- jednotliví spotřebitelé, jichž se zástupná žaloba na vydání opatření ke zjednání nápravy týká, náklady řízení nehradí. Za výjimečných okolností lze však jednotlivému spotřebiteli, jehož se zástupná žaloba na vydání opatření ke zjednání nápravy týká, uložit náhradu nákladů řízení, které tento jednotlivý spotřebitel úmyslně nebo z nedbalosti způsobil svým jednáním.

K odst. 1

V souladu s tím, co bylo řečeno již výše, vychází předkládaný návrh z koncepce, že účastníky řízení jsou pouze žalobce, tj. osoba, která podala hromadnou žalobu, a žalovaný. Mohou vznikat otázky, zda v případě neúspěchu hromadné žaloby je možné náhradu nákladů řízení uložit i zúčastněným členům skupiny. Tuto možnost v obecné rovině vylučuje i směrnice o zástupných žalobách (srov. čl. 12 odst. 2). Na základě zvolené koncepce hromadných žalob to však ani nedává smysl. Členové skupiny podle předloženého zákona mají v řízení limitované postavení a nejsou účastníky v legálním slova smyslu. I z tohoto důvodu je proto nezbytné zúčastněné členy skupiny z této povinnosti vyloučit. Náhrada nákladů řízení za neúspěch ve sporu je plně rizikem žalobce a ten toto riziko nesmí přenášet na členy skupiny, kteří hromadnou žalobu nepodali. Členové skupiny se tak zapojením do řízení primárně žádné finanční hrozbě nevystavují.

Obdobně však není spravedlivé, aby členové skupiny, kteří nemají žádnou povinnost v tomto směru, měli právo na náhradu nákladů řízení. Obecně se vychází z toho, že žalobce bude po celou dobu řízení hájit jejich zájmy a jejich přítomnost v řízení tak není nezbytná a v ideálním případě je dokonce zbytečná. Zároveň by bylo nespravedlivé vůči žalovanému, jenž nemá proti členům skupiny z procesního hlediska žádný nárok, aby hradil jejich náklady řízení, které vznikly de facto zbytečně.

Z tohoto důvodu je v odstavci prvém postaveno najisto, že právo a povinnost k náhradě nákladů lze přiznat jen účastníkovi hromadného řízení, popř. také státu, pokud zaplatil náklady důkazů (svědečné, znalecký posudek apod.) a jiné podobné náklady, na jejichž náhradu má podle obecných ustanovení občanského soudního řádu právo (viz § 148 OSŘ).

Tím není dotčeno ustanovení o zaviněných nákladech, obsažené dnes v § 147 OSŘ. Podle tohoto ustanovení lze za podmínek zavinění či popřípadě i náhody, která se povinnému k náhradě přihodila, povinnost k náhradě uložit i jiným osobám než účastníkům řízení. Za podmínek § 147 odst. 1 OSŘ může být takovým povinným zástupce účastníka, za podmínek § 147 odst. 2 OSŘ dále i další osoby jako svědci či znalci. Podmínky, za nichž povinnost vzniká, zde budou stejné jako u § 147 OSŘ; proto se na uvedené ustanovení navrhuje odkázat. Variantu aplikace obecných předpisů o náhradě nákladů předpokládá i směrnice o zástupných žalobách a nastavená koncepce je s tímto plně v souladu.

K odst. 2

Vzhledem k tomu, že zúčastnění členové skupiny nespadají pod žádnou z kategorií osob uvedených v § 147 odst. 2 OSŘ, je nezbytné pro ně zavést zvláštní pravidlo. Pokud zúčastněný člen skupiny způsobí svým zaviněním náklady řízení, je spravedlivé, aby byl povinen k jejich náhradě. Na rozdíl od § 147 se však členům skupiny nepřičítá náhrada nákladů, jestliže tyto vznikly náhodou, která se jim přihodila. To platí i pro ty, kteří již z nějakého důvodu zúčastněnými členy skupiny nejsou (např. z rozhodnutí soudu o vyloučení ze seznamu zúčastněných členů skupiny).

Ustanovení plně respektuje čl. 12 odst. 3 směrnice o zástupných žalobách, které se odstavcem 2 do právního řádu navrhuje promítnout.

K § 63:

Ustanovení řeší otázku, jak se bude postupovat při náhradě nákladů řízení, je-li tu žalobců více. Jelikož jsou žalobci považováni za nerozlučné společníky, je nasnadě, aby všechny žalobce stíhala povinnost hradit náklady řízení společně a nerozdílně; toto pravidlo působí také jako ochrana zájmů žalovaného, jenž se bude moci domáhat plné částky po kterémkoliv z nich. Ve výjimečných případech však soud může rozhodnout o tom, že žalobci jsou povinni nahradit náklady řízení podle poměru jejich účasti na řízení. Srov. k tomu též § 140 OSŘ. Pravidlo řeší povinnost žalobců vůči žalovanému navenek, nevylučuje, aby si vypořádání mezi sebou žalobci dohodli jinak.

K § 64:

Po vzoru unijní předlohy vychází navrhovaný zákon z koncepce reprezentativní žaloby. Žalobu tedy podává kvalifikovaný k tomu státem určený subjekt, který odpovídá požadavkům směrnice. Musí jít o etablovanou neziskovou osobu, jež v oblasti ochrany spotřebitele vyvíjí dlouhodobou aktivitu. I proto, že je směrnice postavena na zásadách reprezentativních žalob, a předpokládá tedy ústřední roli nevládních neziskových organizací, pamatuje rovněž na otázku zajištění dostatečné finanční i jiné podpory. Čl. 20 směrnice v této souvislosti hovoří o pomoci kvalifikovaným subjektům, přičemž tuto pomoc musí zajistit stát. Formu, jakou stát zvolí, ponechává směrnice na uvážení státu. Stát má k dispozici několik variant:

a) zajištění přímého financování neziskových organizací ze státního rozpočtu (např. formou účelově vázaných státních dotací nebo poskytnutí právní pomoci) – srov. čl. 20 odst. 2

b) zajištění podpory neziskových organizací tím, že stát sníží bariéru na vstupu (snížení či osvobození od soudního poplatku) – srov. čl. 20 odst. 2

c) zajištění podpory neziskových organizací za součinnosti dotčených spotřebitelů, jichž se zástupná žaloba týká (směrnice v čl. 20 odst. 3 umožňuje zakotvení nízkého vstupního nebo jiného obdobného poplatku).

Varianta ad a) byla vyhodnocena jako nevhodná, a to zejména z toho důvodu, že neexistuje v platném právním řádu ČR odpovídající dotační titul, na jehož základě by bylo možné poskytovat vhodné subvence. Dotace fungují na roční bázi, žádosti se podávají v předstihu, jejich vyřízení trvá a je nutné vykazovat plnění podmínek – to vše znemožňuje, aby takovéto dotace bylo možné navázat na soudní řízení s nejistou délkou trvání, průběhem i výsledkem. Rovněž je problematické, aby stát financoval soukromoprávní spory. Opomíjet konečně nelze ani aktuální ekonomickou situaci a deficit státního rozpočtu bránící v navyšování požadavků na pokladnu státu.

Z tohoto důvodu se navrhuje jít primárně cestou varianty ad b). Úlevy na vstupu však neziskovým organizacím nezajistí, aby měly dostatečné prostředky na vedení soudního sporu (náklady spojené s právním zastoupením, dokazováním, přihlašováním a informováním spotřebitelů apod.). Proto se toto opatření navrhuje doplnit nástrojem, který odpovídá možnosti varianty c).

Povinnost spotřebitelů zaplatit určitý, byť nízký vstupní poplatek na začátku řízení byla vyhodnocena jako riziková z pohledu spotřebitelů. Podobná povinnost by dle názoru předkladatele měla také za následek, že by se spotřebitelé do řízení nepřihlašovali (zejm. pokud by takový vstupní poplatek převyšoval žalovanou částku). Místo vstupního poplatku se spotřebitelské organizaci navrhuje za její úsilí a odvedenou práci v zájmu skupiny poskytnout odměnu, která bude přiznána pouze v případě úspěchu této neziskové organizace v řízení a bude se odvíjet procentuálně od celkové výše přiznaného plnění. Odměna je tedy způsobem, jakým se zúčastnění členové skupiny, kteří nevložili do hromadného řízení vlastní finanční prostředky a nemají v řízení žádná rizika, podílejí na jeho financování. Pro zajištění transparentnosti a ochrany spotřebitelů platí, že výše odměny se určuje již na počátku řízení a určuje ji v procentech soud.

Jak vyplývá z právě uvedeného, odměna dle § 64 a 65 předloženého zákona je transpozicí povinnosti, která pro Českou republiku vyplývá z článku 20 směrnice o zástupných žalobách.

Odměna je v zásadě upravena ve dvou ustanoveních, na která navazují další ustanovení v zákoně, zejména ustanovení o tom, že žalobce si vyčíslí procentuální odměnu v hromadné žalobě, na jejímž základě soud rozhodne a odměnu s konečnou platností určí v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby.

Odměna je nárok žalobce vůči žalovanému, avšak dotýká se přímo práv zúčastněných členů skupiny, jelikož z jejich přisouzeného nároku se vypočítává a strhává. Odměna se tak vypočítává zásadně z toho, co bylo přisouzeno členům skupiny. To má mj. následující konsekvence:

1. Odměnu je možné přiznat jen tam, kde to umožňuje povaha přiznaného plnění.

V praxi to znamená, že je možná jen u žalob, v nichž se členům skupiny přiznává aktivní plnění.

2. Odměna snižuje nárok zúčastněných členů skupiny nebo je člen skupiny povinnen žalobci tento rozdíl doplatit.

To je ospravedlnitelné tím, že zúčastnění členové skupiny nenesou v řízení žádná rizika, nemusí v řízení nijak figurovat, činit žádné úkony, navrhovat důkazy apod. Aniž by tak cokoliv udělali, mohou z řízení jen profitovat. V případě neúspěchu jim kromě ztráty nároku nic dalšího nehrozí. Pokud nechtějí svůj nárok o tuto odměnu snižovat, nemusí se do řízení přihlašovat. Ostatně i proto odměnu určuje již v úvodu řízení soud a spotřebitel v době, kdy zvažuje podání přihlášky, procentuální výši odměny žalobce zná a může si spočítat, zda se mu účast v hromadném řízení vyplatí. Je pravděpodobné, že ve většině případů se mu účast v hromadném řízení i se zohledněním odměny žalobce vyplatí.

K odst. 1

Ustanovení říká, kdy vzniká žalobci nárok na odměnu. V případě odstavce 1 jde o nárok vůči žalovanému, který má také povinnost jej v případě pozitivního soudního rozhodnutí ve věci samé uspokojit. Konkrétní výši navrhuje žalobce v žalobě a rozhoduje o ní soud v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby. Takto určená výše je závazná a nelze ji později měnit.

Jak již bylo uvedeno v obecném úvodu, nárok na odměnu obecně vzniká pouze tehdy, pokud žalobce požaduje v žalobě vykonání určité povinnosti (zaplacení peněžité částky, poskytnutí jiného zastupitelného plnění, poskytnutí slevy, opravu, výměnu apod.).

Zásadně platí, že odměna se poskytuje ve stejné podobě jako přisouzené právo, tudíž například, je-li přisouzena finanční kompenzace, poskytne se odměna v penězích, jsou-li přisouzeny akcie či poukazy, poskytne se žalobci část akcií, poukazů, rozhodl-li soud o povinnosti poskytnout uhlí či mouku, vydá se žalobci odpovídající podíl uhlí či mouky apod.

V rozsahu, v jakém byla přiznána odměna žalobci, se sníží podíl členů skupiny na přisouzeném plnění. Rozhodne-li soud, že každý člen má nárok na 1000 Kč, dostanou členové 950 Kč a žalobce za každého člena 50 Kč apod. Dohodnou-li se strany na tom, že každý poškozený spotřebitel získá slevový kupon ve výši 1000 Kč namísto náhrady škody či bezdůvodného obohacení, připadne každému členovi skupiny kupon ve výši 950 Kč a žalobce od žalovaného získá 50 Kč za každého člena apod.

Odměna je pohledávkou vůči žalovanému – tj. žalovaný bude v rámci rozhodnutí povinen zaplatit žalobci příslušnou odměnu, přičemž plnění, které je žalovaný povinen zaplatit členům skupiny, se o tuto částku sníží. Co do celkové finanční zátěže se z pohledu žalovaného nic nemění, mění se pouze skladba jeho věřitelů a výše jejich pohledávek (spotřebitelé jako jeho primární věřitelé i nadále věřiteli zůstávají, avšak jejich pohledávka se snižuje a rozdíl připadá novému věřiteli – žalobci v hromadném řízení). Tato konstrukce má dopady hlavně na situace, kdy žalovaný nebude plnit dobrovolně – žalobce se pak může se svým nárokem obracet přímo na žalovaného a nemusí vyčkávat na aktivitu členů skupiny a následně se své odměny domáhat po nich.

K odst. 2

V druhém odstavci se řeší situace, kdy není možné z povinnosti něco konat část „strhnout“, neboť tato povinnost je nedělitelná (typicky oprava, výměna apod.). V tomto případě se žalobci vyplatí odměna v penězích, která bude odpovídat stanovené procentuální částce z přisouzeného plnění.

Soud tedy přizná žalobci odměnu ve výši 5 %, což bude odpovídat např. částce 50 000 Kč (500 Kč za jednoho spotřebitele, přičemž spotřebitelů bylo 100). Spotřebitelé zaplatí žalobci každý oněch 500 Kč (tj. v souhrnu částku 50 000 Kč) a získají nárok na opravu v plném rozsahu.

K odst. 3

Ustanovení míří zejména na situace, kdy má být žalobci přiznána odměna dle odstavce 1, která však nespočívá v poskytnutí peněžitého plnění, ale kupříkladu v poskytnutí uhlí či dodání vajec. Pro tyto případy zákon umožňuje žalobci a žalovanému, aby se na povaze odměny dohodli odchylně, tj. kupříkladu namísto uhlí by si sjednali finanční plnění odpovídající hodnotě podílu na uhlí. Přitom však nesmí být dotčeno právo členů skupiny na jejich podíl, tj. právo členů skupiny na odpovídající množství uhlí není touto dohodou nijak dotčeno.

K § 65:

Odstavec dává žalobci vodítko k posouzení přiměřenosti výše odměny. Dle zákona by odměna měla odpovídat tomu, jak dlouhé lze očekávat řízení, jakou lze očekávat jeho složitost a jak je řízení rizikové. Odměna však může být stanovena do výše maximálně 5 %. S ohledem na maximální výši odměny lze předpokládat, že v naprosté většině případů bude přiměřená částka odpovídat právě 5 %.

Uvedená částka byla nastavena nízko proto, aby se zamezilo jakémukoliv případnému riziku zneužití. Lze mít za to, že právě výše odměny do 5 % nebude představovat nepřípustnou motivaci pro žalobce, aby jejím prostřednictvím získal nepřiměřený zisk. Zároveň však jde o relevantní částku, která může žalobci alespoň do určité míry kompenzovat skutečnost, že vedl i několikaleté soudní řízení v zájmu spotřebitelů na vlastní náklady i riziko. Tato částka také umožní kumulaci finančních prostředků a tvorbu finanční rezervy na další soudní spory do budoucna, čímž bude naplněn požadavek čl. 20 směrnice o zástupných žalobách.

Ačkoliv se tedy částka může jevit jako spíše nižší, její nespornou výhodou je to, že vylučuje jakákoliv rizika podávání šikanózních žalob. Zároveň nijak zásadněji nesnižuje nárok, který na konci úspěšného řízení připadne jednotlivým spotřebitelům. Motivuje tak spotřebitele k tomu, aby se do řízení přihlásili.

K § 66:

Navrhuje se zrcadlově k § 63 vyjasnit, jak bude ve vztahu k odměně postupováno v hromadných řízení, v nichž se angažuje více žalobců (např. proto, že podali žalobu společně, nebo z důvodu spojení dvou hromadných řízení.

Platí, že primární je dohoda žalobců na způsobu rozdělení odměny, z níž soud pro účely rozhodnutí o odměně vychází. Pakliže se však žalobci nedohodnou nebo informaci o existenci dohody nesdělí soudu, rozdělí soud odměnu mezi žalobce rovným dílem. V případech zvláštního zřetele hodných, pokud by byl rovný přístup ke všem žalobcům nespravedlivý, zejména je-li evidentní, že se o úspěch hromadné žaloby zasloužil jeden z žalobců více než druhý, může soud rozdělit odměnu mezi žalobce podle jejich účastenství na věci.

K § 67:

Z důvodu právní jistoty se navrhuje výslovně deklarovat, že odměna žalobce nijak nenahrazuje nebo nezahrnuje právo žalobce na náhradu nákladů řízení. Je rovněž nutné odlišovat odměnu žalobce, která je promítnutím vztahu žalobce a zúčastněných členů skupiny, a vypočítává se z přisouzeného plnění, a odměnu advokáta, která podléhá vlastní regulaci a jejíž náhradu může žalobce požadovat v rámci náhrady nákladů řízení po žalovaném (v tomto případě pro účely náhrady nákladů řízení vypočtenou dle advokátního tarifu, jak vyplývá z § 61 odst. 3 tohoto zákona).

K § 68 (Rozhodnutí, kterým se hromadní řízení končí):

Hlava VII upravuje rozhodnutí vydané v hromadném řízení.

Rozhodnutí, jímž se řízení končí, může být nemeritorní – zejména rozhodnutí o odmítnutí hromadné žaloby v úvodu řízení, popřípadě rozhodnutí o nepřípustnosti hromadné žaloby, na jehož základě soud řízení zastaví, popřípadě zastavení řízení, jakmile soud zjistí, že nejsou podmínky pro další pokračování apod. Ve všech těchto případech rozhoduje soud usnesením a na všechny tyto případy je již pamatováno obecně anebo v občanském soudním řádu, jenž se použije subsidiárně.

V ostatních případech ale řízení dospěje do závěrečné fáze a soud bude moci ve věci rozhodnout meritorně. Je zřejmé, že jakožto obecné nalézací řízení se i v hromadném řízení rozhoduje ve věci samé rozsudkem. Pro náležitosti, způsob tvorby, právní moc, vykonatelnost apod. se subsidiárně uplatní ustanovení občanského soudního řádu.

V obou případech platí, že nestanoví-li zákon jinak, uplatní se ustanovení občanského soudního řádu.

K odst. 1

Ustanovení navazuje na vyjádření správního orgánu nebo subjektu mimosoudního řešení sporů podle § 12 tohoto zákona. Pokud bylo takové vyjádření soudu poskytnuto, musí se s ním soud vypořádat v rozhodnutí, kterým se řízení končí.

K odst. 2

V dalším odstavci uvozujícího pravidla se vypočítává seznam ustanovení z obecného civilního procesu, která se pro rozhodnutí v hromadném řízení neuplatní. Uvedené výjimky jsou dány zvláštní povahou řízení a nutností chránit zájmy neaktivních zúčastněných členů skupiny.

Předně není možné vydat v hromadném řízení rozsudek pro uznání na základě tzv. fikce uznání (viz § 153a odst. 3 OSŘ). Případné negativní následky spojené s tímto krokem výrazně převažují nad přínosem pravidla. Naproti tomu je možné vydat „standardní“ rozsudek pro uznání, neboť tento je vydáván na základě výslovného projevu vůle žalovaného.

V hromadném řízení není ani možné rozhodnout na bázi rozkazního řízení, tj. nelze vydat platební rozkaz, elektronický platební rozkaz či směnečný či šekový platebního rozkazu (§ 172- 175 OSŘ).

Všechny výše vyloučené formy řízení spočívají v tom, že řízení je rychle skončeno bez meritorního přezkumu, popřípadě jen s velmi povrchním meritorním přezkumem. Uvedený postup není v hromadném řízení, kde se rozhoduje o právech či oprávněných zájmech velké skupiny osob, vhodný.

K odst. 3

Byla-li hromadná žaloba podána ve sporu vyplývajícím z poměrů soukromého práva, k jejichž řešení je jinak příslušný jiný orgán než soud (např. ČTÚ, ERÚ či finanční arbitr), doručí soud rozhodnutí, kterým se hromadné řízení končí, také tomuto orgánu.

K § 69 (Uveřejnění rozhodnutí):

V § 69 se zavádí pravidlo, podle nějž soud uveřejňuje jakékoliv rozhodnutí, kterým se hromadné řízení ve věci samé končí, tj. i nemeritorní usnesení. Ve fázi řízení o přípustnosti hromadné žaloby se nic uveřejňovat nebude, neboť v této fázi se ještě uveřejňování skrze rejstřík hromadných řízení neaktivovalo. Teprve jakmile soud hromadnou žalobu připustí, je na místě, aby se zúčastnění členové z rejstříku dozvěděli, že bylo hromadné řízení skončeno (ať už se jedná o meritorní či nemeritorní rozhodnutí).

Tím pochopitelně není dotčeno obecné pravidlo, že se rozhodnutí soudu doručuje i stranám řízení.

Mimo to se do odstavce 2 předmětného ustanovení navrhuje promítnout čl. 13 odst. 3 a 4 směrnice o zástupných žalobách.

K § 70 (Obsah rozsudku v hromadném řízení):

K odst. 1 a 2

Výrok rozsudku vydaného v hromadném řízení musí též obsahovat:

a) označení všech zúčastněných členů skupiny s uvedením, zda je jim přiznáváno právo;

Členové skupiny jsou jmenovitě známi, je však třeba odlišit ty, jejichž právo či oprávněný zájem byly v řízení prokázány (potvrzení nároku), a ty, jejichž právo či oprávněný zájem naopak prokázány nebyly (zamítnutí nároku) – cílem je tedy odlišit procení a hmotněprávní členství ve skupině.

b) u rozsudku na plnění, které spočívá v konání, plnění náležející jednotlivým zúčastněným členům skupiny;

Pokud bylo rozhodnuto o povinnosti něco konat, soud uvede i výši plnění jednotlivých členů skupiny.

c) způsob a lhůtu k plnění;

V případě, že soud žalovanému vyhověl, rozhodne i o způsobu a lhůtě, v níž má žalovaný plnit. Jakkoliv to zákon výslovně nepředpokládá, může žalobci též uložit splnění veškerého plnění do soudní úschovy, je-li to účelné.

Jelikož skupina může čítat i stovky či tisíce spotřebitelů, nejeví se jako vhodné, aby soud ve výroku všechny tyto spotřebitele vypočítával jednotlivě. Zákon pro tyto účely počítá s pravidlem, že soud, který vede jednotlivé dotčené spotřebitele v seznamu zúčastněných členů skupiny, na tento seznam ve výroku zpravidla odkáže. Pro odstranění pochybností je dále stanoveno, že seznam zúčastněných členů skupiny jakožto příloha rozsudku je součástí výroku.

K odst. 3 Pokud bylo žalobě vyhověno, vzniká žalobci nárok na odměnu, pokud ji podle tohoto zákona požadoval. V tuto chvíli je odměna již zřejmá, neboť je zřejmá i celková výše plnění. Výše se určí v souladu s usnesením o přípustnosti hromadné žaloby (tj. např. 5 % z 1 000 000, tj. 50 000 Kč).

Je důležité, aby soud při určování jednotlivých plnění z nich již odečetl podíl, který náleží žalobci jako odměna za jeho činnost. Čili nároky podle písmene b) budou v rozsudku již o tuto odměnu sníženy, ledaže jde o řízení na nepeněžité plnění, které toto odečtení neumožňuje. V tomto případě soud vypočte odměnu zvlášť a uloží členům skupiny povinnost zaplatit odměnu žalobci v penězích; jejich nároky se o tuto částku nijak nesnižují a právo je jim přiznáno v plném rozsahu.

K odst. 4

Závěrem je upravena otázka právní moci – res iudicata platí vůči všem, kteří jsou ke dni rozhodnutí soudu zúčastněnými členy skupiny (platí to tedy jak pro ty, jejichž nárok byl potvrzen, tak pro ty, jejichž nárok byl zamítnut). Právě o jejich právech soud rozhoduje, a právě tito jsou uvedeni v rozsudku.

V pravidle o obsahu rozhodnutí soudu, a to v otázce vyjmenování dotčených spotřebitelů ve výroku rozsudku ve spojení s účinky pravomocného rozsudku na takto jmenované zúčastněné členy skupiny (res iudicata), se do národního práva implementují požadavky čl. 9 odst. 1 a odst. 4 věta druhá a čl. 9 odst. 6 a odst. 9 směrnice o zástupných žalobách

K § 71 (Běh promlčecí lhůty)

Čl. 16 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách stanoví členským státům povinnost zajistit, aby probíhající řízení o zástupné žalobě na vydání opatření ke zjednání nápravy uvedeného v čl. 9 odst. 1 mělo za následek pozastavení nebo přerušení platných promlčecích lhůt ve vztahu ke spotřebitelům, jichž se tato zástupná žaloba týká. Toto obecné pravidlo o stavení běhu promlčecí lhůty ve chvíli, kdy se hmotně-právní nositel nároku obrátí na orgán veřejné moci, plně koresponduje s § 648 věta první občanského zákoníku. V tomto ohledu tedy lze transpozici čl. 16 odst. 2 vykázat právě skrze § 648 věta první občanského zákoníku.

Přesto si lze klást otázku, jak přesně by mělo stavění běhu promlčecí lhůty fungovat v hromadném řízení. Hromadná žaloba se dotýká větší skupiny osob. Navrhovaný zákon nicméně přichází s koncepcí, kdy jednotliví oprávnění z této skupiny nejsou účastníkem řízení.

Z pohledu obecné úpravy promlčení je hůře uchopitelné i rozdělení řízení na dvě fáze, přičemž v první z nich se žádná aktivita ze strany členů skupiny neočekává a oni zpravidla o řízení zatím ani nevědí. Z uvedených důvodů mohou v praxi vznikat otázky, do jaké míry je naplněna podmínka pro stavění běhu promlčecí lhůty spočívající v „uplatnění“ práva, a dále, jak je to s během této lhůty.

Přestože má předkladatel za to, že by bylo možné stavění běhu promlčecí lhůty u jednotlivých nároků spotřebitelů ve vztahu k jednotlivým částem hromadného řízení vyložit, navrhuje se z opatrnosti uvedený problém vyjasnit explicitně, a to právě v novém pravidle § 71. Předmětné ustanovení přináší spravedlivé řešení pro běh promlčení v závislosti na výsledku řízení o přípustnosti hromadné žaloby. Chrání dobrou víru na straně členů skupiny, zároveň však neúměrně nezatěžuje žalovaného a nepovede ke zneužívání institutu hromadných žalob z důvodu „výhodnější úpravy promlčení“. Běh promlčecí lhůty podle § 648 věta první občanského zákoníku se tak staví až přihlášením spotřebitele do řízení, avšak zpětně ke dni podání hromadné žaloby.

Pakliže došlo ke zpětvzetí přihlášky, k odmítnutí žaloby nebo k zastavení řízení, popřípadě rozhodl-li soud o tom, že osoba není členem skupiny pro účely uplatňování procesních práv, uplatní se pravidlo § 652 občanského zákoníku – tj. tvrzené právo spotřebitele se nepromlčí dříve než za 6 měsíců ode dne, kdy došlo k odpadnutí překážky a lhůta počala běžet znovu. Raději se však navrhuje to ve vztahu k vyloučení osoby z řízení postavit v zákoně najisto.

K § 72 (Pořádková pokuta):

Zákon zavádí toto ustanovení jako dílčí odchylku od § 53 občanského soudního řádu, a to pokud jde o výši této pokuty, která může být podle tohoto zákona až 5 000 000 Kč. Primárně je možné ji využít v případech nesplnění povinnosti informovat členy skupiny podle § 44 nebo § 68 odst. 2 nebo pokud nebyla dodržena povinnost předložit důkazní prostředky.

Ustanovení do právního řádu implementuje povinnost vyplývající z čl. 19 směrnice o zástupných žalobách o sankcích. Sankce za porušení povinností, které jsou upraveny ve směrnici a nespočívají v peněžitém či obdobném plnění (tj. zejména povinnost se něčeho zdržet, povinnost poskytnout důkazní prostředky nebo povinnost informovat spotřebitele), by měly být podle směrnice efektivní, přiměřené a odrazující. Sankce dále musí být vždy k dispozici také v podobě pokut.

K § 73 (Předběžné opatření):

Není-li zde stanoveno jinak, platí pro předběžná opatření subsidiárně úprava občanského soudního řádu. To nebude problematické ve chvíli, kdy již bylo hromadné řízení připuštěno a půjde o předběžná opatření dle § 102 OSŘ.

Citlivá je však situace, je-li návrh na nařízení předběžného opatření podán před tím, než soud rozhodl o přípustnosti hromadné žaloby, ať už by k podání návrhu došlo po podání hromadné žaloby nebo dokonce ještě před ním. Zákon v těchto případech stanoví dodatečné požadavky, které musí být splněny, aby soud mohl předběžné opatření nařídit. Uvedená úprava si klade za cíl podpořit preventivní funkci řízení o přípustnosti hromadné žaloby, a to právě i pro účely předběžného opatření.

Předběžné opatření v režimu tohoto zákona tak může logicky podat pouze osoba, která je oprávněna k podání hromadné žaloby (§ 8 ve spojení s § 9). Zároveň však musí tato osoba doložit splnění podmínek, za nichž by bylo možné vést hromadné řízení (§ 15), tato osoba musí být právně zastoupena (§ 14) a návrh na nařízení předběžného opatření musí obsahovat některé náležitosti hromadné žaloby (§ 13).

K § 74 až 76 (Procesní nástupnictví):

V § 74 se navrhuje upravit odchylky od právní úpravy procesního nástupnictví v § 107 a 107a OSŘ, které jsou vyžadovány zvláštními požadavky na kvalitu a vlastnosti žalobce v hromadném řízení (srov. k tomu část věnující se zvláštním subjektům hromadného řízení).

Pokud nastane situace, kdy dojde ke změně osoby, která je žalobcem (např. tím, že dojde k zániku neziskové osoby nebo tato přestane již splňovat podmínky podle tohoto zákona – tj. je-li vymazána ze seznamu oprávněných osob, nebo nepostupuje-li tato osoba v zájmu členů skupiny apod.), je potřeba zkoumat, zda má právního nástupce, který splňuje podmínky subjektu, jenž má možnost podle tohoto zákona podat danou hromadnou žalobu. V případě, že nástupce tyto podmínky nesplňuje, není-li zde žádný nástupce anebo nemá-li nástupce zájem o další působení v řízení, uveřejní soud informaci v rejstříku hromadných řízení s tím, že dále se postupuje podle § 75.

Kterýkoliv zúčastněný člen skupiny může soudu navrhnout, aby do řízení namísto původního žalobce nebo jeho nevhodného nástupce (proto, že nechce v řízení pokračovat nebo nesplňuje podmínky), nastoupil nový žalobce. Soud přitom zkoumá, zda navržená osoba splňuje podmínky neziskové osoby podle tohoto zákona. Pokud ano, rozhodne soud o vstupu té osoby, která byla navržena jako první.

Nenajde-li se žádná náhrada, soud rozhodne o zastavení řízení a náhradu nákladů řízení posoudí s přihlédnutím k okolnostem podle § 146 odst. 1 písm. b) či § 146 odst. 2 OSŘ. Členové skupiny mohou následně postupovat individuálně, případně se mohou stát za splněných podmínek zúčastněnými skupiny v jiném hromadném řízení.

Tento postup se nepoužije, je-li žalobců více a podmínky podle tohoto zákona i nadále splňuje alespoň jeden z nich. V tomto případě soud zastaví řízení vůči těm žalobcům, kteří již nenaplňují požadavky zákona, a se zbývajícími žalobci bude v řízení pokračovat.

Co se týče procesního nástupnictví u členů skupiny, zde zákon upravuje odlišný postup v § 43.

Opravné prostředky

Pro opravné prostředky obecně platí, že se subsidiárně použije občanský soudní řád, popř. také vybraná ustanovení tohoto zákona, pokud jde o řízení ve věci samé. Jelikož takové právo není přiznáno zúčastněným členům skupiny, opravný prostředek může v zájmu skupiny podat pouze žalobce.

K § 77 (Vyjádření členů skupiny k odvolání):

Jak již bylo řečeno, práva členů skupiny jsou dostatečně chráněna přítomností a vystupováním žalobce, jehož ústřední povinností je zájem skupiny hájit. Proto obecně členové skupiny nemohou sami uplatnit odvolání ani jeho podání iniciovat.

Zákonodárce si je nicméně vědom významnosti rozhodnutí ve věci samé, proto pro případ, že soud požadavku žalobce zcela nebo zčásti nevyhověl, dává členům skupiny do rukou pomocný nástroj. Od uveřejnění rozsudku v rejstříku hromadných řízení se mohou členové skupiny po dobu 15 dnů obracet na žalobce s žádostí, v níž požadují, aby se proti rozhodnutí soudu odvolal. Zpravidla by měli uvést, proč se má žalobce odvolat, a zda se jejich stížnost dotýká jen jejich práva, popř. práva všech členů skupiny apod.

Žalobci se tímto procesem prodlužuje lhůta na podání odvolání na celkových 30 dnů. Jestliže žalobce vyjádření členů skupiny nevyhoví, vystavuje se riziku povinnosti k náhradě vzniklé újmy podle obecných procesních předpisů.

Právo na vyjádření se vztahuje jen na rozsudek ve věci samé, a ne na jiné rozhodnutí, jímž se řízení končí (např. usnesení o zastavení řízení), protože pro tyto případy nevzniká překážka věci pravomocně rozhodnuté a členové skupiny mají minimálně dalších 6 měsíců možnost podat v téže věci individuální žalobu.

K § 78 (Další opravné prostředky):

V řízení o dovolání se využijí pravidla o tom, že dovolání může podat jen účastník řízení a že musí být členům skupiny umožněno, aby se k případnému podání dovolání ve věci samé vyjádřili.

V řízení o dalších opravných prostředcích, konkrétně o žalobě na obnovu a žalobě pro zmatečnost, se použije ustanovení o omezení procesní legitimace jen na účastníky řízení obdobně. Vzhledem k tomu, že zde neběží žádná krátká a zcela jasně určená lhůta, resp. že se tato lhůta dle okolností liší, uplatní se § 77 pouze přiměřeně.

Obecně ke vztahu hromadného řízení k řízení vykonávacímu

S výjimkou zvláštní úpravy pro výkon rozhodnutí při provedení prací a výkonů, která transponuje ustanovení čl. 19 směrnice o zástupných žalobách, se navrhuje při výkonu rozhodnutí vydaného v hromadném řízení, které je exekučním titulem, postupovat podle tradičních pravidel exekučního práva.

Exekuční řízení tak bude moci zahájit každý jednotlivý zúčastněný člen skupiny, kterému bylo přiznáno plnění, ať už peněžité či nepeněžité. To, zda bylo konkrétnímu zúčastněnému členovi skupiny přiznáno plnění, případně v jaké výši, bude s ohledem na § 69 zákona obsaženo v příloze k rozsudku, která je součástí výroku rozsudku. Rozsudek soudu tak bude obsahovat podrobný rozpis k jednotlivým přihlášeným spotřebitelům – zda jim bylo nebo nebylo přiznáno právo a v jaké výši. Takový rozsudek bude pro každého zúčastněného člena skupiny exekučním titulem (stejně jako rozsudek vydaný v běžném nalézacím řízení), na jehož základě bude moci zúčastněný člen skupiny zahájit případné exekuční řízení k vymožení svého nároku.

K § 79:

Navrhuje se jasně vymezit vztah mezi zákonem o hromadném řízení pro části týkající se výkonu rozhodnutí a občanským soudním řádem, popř. exekučním řádem. Zákon o hromadném řízení je zvláštním předpisem – pokud tento zákon stanoví v § 80 jinak, prosadí se přednostně. Ve zbytku se však při výkonu rozhodnutí postupuje dle pravidel občanského soudního řádu a exekučního řádu obdobně.

K § 80:

Ustanovení do právního řádu implementuje povinnost vyplývající z čl. 19 směrnice o zástupných žalobách o sankcích. Sankce za porušení povinností, které jsou upraveny ve směrnici a nespočívají v peněžitém či obdobném plnění (tj. zejména povinnost se něčeho zdržet), by měly být podle směrnice efektivní, přiměřené a odrazující. Sankce dále musí být vždy k dispozici také v podobě pokut. Ustanovení § 80 tyto požadavky plně respektuje a naplňuje.

K odst. 1:

Odstavec 1 představuje zvláštní úpravu k ustanovení § 351 občanského soudního řádu, které pro výkon rozhodnutí umožňuje uložit pokutu do výše 100 000 Kč. Jedná se o případy, kdy byla exekučním titulem uložena jiná povinnost než zaplacení peněžité částky. Současně se pokuta ukládá tehdy, pokud byla uložena povinnost k nezastupitelnému jednání. Vzhledem účelu a smyslu hromadného řízení a rozsahu případné povinnosti, která se týká velké skupiny osob, se navrhuje tuto hranici pro účely vykonávacího řízení navazujícího na rozhodnutí o hromadné žalobě podstatně zvýšit. V tomto ohledu je nutné naplnit i požadavky unijní směrnice, tj. aby pokuty byly účinné a odrazující (srov. výše).

Z těchto důvodů se navrhuje, aby bylo možné jako horní hranici pokuty použít limit 5 000 000,- Kč. Při stanovení výše pokuty je pak vždy nutné zajistit, aby tato byla přiměřená a naplňovala požadavky odstavce 2 (např. aby se odvíjela od významu porušené povinnosti a nebyla pro povinného likvidační). Ve zbytku se bude při výkonu rozhodnutí či exekuci postupovat podle pravidel občanského soudního řádu, popř. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, zejména podle § 351 OSŘ. Rozhodnutí pak pochopitelně není konečné a lze se proti němu odvolat (srov. též § 55c EŘ).

K odst. 2:

Odstavec 2 vymezuje skutečnosti, které je nutné brát v potaz při ukládání pokuty tak, aby její výše byla přiměřená a odpovídala požadavku čl. 19 směrnice.

S ohledem na ochranu povinného se tedy navrhuje výslovně upravit, že při určování výše pokuty se musí přihlédnout též k tomu, jaké povahy byla porušená povinnost, v jakém rozsahu byla tato povinnost porušena a jak závažná byla míra jejího porušení. Rovněž musí být přihlédnuto k majetkovým poměrům povinného – výše uložené pokuty nemůže mít pro povinného likvidační účinky. K uvedeným skutečnostem je nutné přihlédnout vždy, a to jak při ukládání první pokuty, tak při ukládání pokut opakovaných.

Uložené pokuty připadají státu a jsou příjmem státního rozpočtu.

Obecně ke vztahu insolvenčního práva a hromadných žalob

Hromadné řízení představuje druh civilního řízení nalézacího sporného se specifickým dvoufázovým průběhem. Insolvenční řízení jako zvláštní druh civilního procesu naproti tomu kombinuje prvky nalézacího i vykonávacího řízení.

Oba typy řízení pochopitelně vykazují podobné atributy – kolektivní povahu vedení řízení, určitou pluralitu procesních subjektů, procesně-právní instituty zastoupení osob oprávněných z hmotného práva atd. Na druhou stranu však vykazují zásadní rozdíly co do svého účelu i procesní konstrukce. Účelem hromadného řízení je přiznání ochrany tvrzenému subjektivnímu nároku většího počtu osob, účelem insolvenčního řízení je komplexní uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem [srov. § 1 písm. a) InsZ]. Insolvenční řízení je ze své podstaty řízení univerzální, neboť na rozdíl od hromadného řízení neřeší pouze nároky plynoucí ze skutkově a právně souvisejících otázek, navíc pouze v oblasti spotřebitelsko- podnikatelských vztahů, nýbrž veškeré majetkové vztahy dlužníka.

Atribut nalézání je v insolvenčním řízení výrazně potlačen, aplikuje se téměř výhradně v otázce osvědčení dlužníkova úpadku a hrozícího úpadku. Judikatura Nejvyššího soudu jednoznačně udává, že „Insolvenční řízení nicméně nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64). Případné spory o existenci nároku (tj. pravosti, výši či pořadí přihlášené pohledávky) řeší soud pouze za určitých podmínek, a to zásadně v tzv. incidenčním řízení (srov. § 159 insolvenčního zákona).

Důsledkem výše uvedeného je, že pro organické propojení hromadného a insolvenčního řízení je nutné aplikovat stávající koncepci superiority insolvenčního řízení nad individuálními nalézacími a vykonávacími řízeními. Jinými slovy, s hromadným řízením bude pro účely vedení insolvenčního řízení nakládáno stejně jako s kterýmkoliv jiným nalézacím řízením – tj. bude nutné respektovat aplikaci účinků § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (zákaz uplatnění pohledávky či jiného práva žalobou, lze-li ji uplatnit přihláškou), § 109 odst. 1 písm.

c) insolvenčního zákona (zákaz provedení výkonu rozhodnutí či exekuce postihující majetek dlužníka), § 140a insolvenčního zákona (přerušení řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být uplatněny přihláškou), § 140c insolvenčního zákona (zákaz zahájení nových řízení) a § 140e insolvenčního zákona (zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí). Případné výjimky z obecného režimu musí zákonodárce stanovit explicitně.

Blíže ke vztahu obou systémů lze odkázat na kapitolu v obecné části důvodové zprávy.

K § 81 (Úpadek žalovaného):

S ohledem na zachování výše uvedeného principu priority vedení insolvenčního řízení nad ostatními typy civilních soudních řízení dochází po zahájení insolvenčního řízení k několika podstatným následkům. Mezi přímé důsledky zahájení insolvenčního řízení náleží zákaz uplatnění pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. To samo o sobě představuje překážku zahájení hromadného řízení, třebaže neznamená přerušení již probíhajícího hromadného řízení [srov. § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. K přerušení hromadného řízení nicméně dochází okamžikem účinnosti rozhodnutí o úpadku (§ 140a insolvenčního zákona). V této situaci nezbývá zúčastněným členům skupiny než postupovat analogicky jako v situaci, kdy by žádné hromadné řízení fakticky zahájeno nebylo. Logickým důsledkem je, že musí své pohledávky vymáhat individuálním uplatněním v insolvenčním řízení.

Pro tyto případy se nicméně navrhuje zakotvit zvláštní poučovací povinnost žalobce v hromadném řízení, na jejímž základě žalobce vyrozumí zúčastněné členy skupiny o tom, že mohou uplatnit svá práva v insolvenčním řízení a jakým způsobem. Důvodem je snaha předcházet negativním následkům uplynutí lhůty k uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení vcelku racionálně pasivními členy skupiny, u kterých nelze očekávat pravidelný monitoring insolvenčního rejstříku. Pokud má pohledávku i žalobce z titulu odměny žalobce, může ji pochopitelně podle obecných pravidel v insolvenčním řízení uplatnit také.

K § 82 (Úpadek zúčastněného člena skupiny):

Navrhovaný § 82 se vypořádává se specifickými vazbami mezi hromadným řízením a insolvenčním řízením, a to v situaci, za níž je zúčastněný člen skupiny insolvenčním dlužníkem, u kterého byl zjištěn úpadek.

Z § 263 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že prohlášením konkursu se přerušují dosud nepřerušená soudní řízení, která se týkají majetkové podstaty dlužníka a jejichž účastníkem je dlužník. Zúčastněný člen skupiny nemá postavení účastníka hromadného řízení, v zájmu vyšší právní jistoty se však výslovně upravuje, že hromadné řízení se z tohoto důvodu nepřerušuje ani prohlášením konkursu na majetek člena skupiny. Totéž platí pro oddlužení, u nějž na základě § 408 odst. 1 insolvenčního zákona nastávají tytéž účinky.

Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou zpravidla účinná (předběžně vykonatelná) okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (vizte § 89 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční správce se prohlášením konkursu na majetek dlužníka stává osobou s dispozičními oprávněními, tedy osobou oprávněnou nakládat s majetkovou podstatou dlužníka. Z tohoto titulu je rovněž osobou oprávněnou vymáhat za dlužníka pohledávky za jeho vlastními dlužníky a vstoupit namísto dlužníka do řízení o nárocích týkajících se majetkové podstaty, v nichž dlužník vystupuje jako žalobce. Tomuto postavení je blízké rovněž postavení člena skupiny, jemuž v hromadném řízení může být přiznáno právo na plnění proti žalovanému. Je tedy namístě, aby insolvenční správce mohl vstoupit do postavení dlužníka – člena skupiny rovněž v hromadném řízení a uplatňovat v něm práva ve stejném rozsahu, jako by to mohl činit dlužník.

K části páté

V části páté se navrhuje upravit veskrze technické otázky uveřejňování informací a detaily týkající se rejstříku hromadných řízení, jenž s uveřejňováním informací nedílně souvisejí.

K § 83-85 (Uveřejňování informací):

Jedním ze stěžejních bodů úpravy je otázka uveřejňování informací o právě probíhajících sporech, která je podstatná zejména s ohledem na naplnění požadavku práva na spravedlivý proces, ale též efektivity mechanismu kolektivního řízení. Bez řádné informovanosti veřejnosti se hromadné řízení neobejde i v zahraničí (viz kupříkladu čl. 35-37 Doporučení, čl. 23(c)(2) federálních pravidel civilního řízení, čl. 11 polského zákona apod.). Rozhodující je také skutečnost, že i směrnice o zástupných žalobách na uveřejňování informací klade zásadní důraz a ukládá členským státům, aby v této oblasti na národní úrovni zavedly příslušná pravidla. V této souvislosti je relevantní zejména čl. 13 o informacích o zástupných žalobách, v němž nalezneme jednak obecnou informační povinnost oprávněných subjektů, která se neváže ke konkrétnímu soudnímu řízení (čl. 13 odst. 1). Vedle toho pak směrnice požaduje, aby státy zajistily, že dotčení spotřebitelé budou v konkrétním řízení o průběhu projednání zástupné žaloby dostatečně a včas informováni (čl. 13 odst. 2). Specificky se pak řeší pravidlo pro uveřejnění informace o konečném rozsudku, kde je rozhodující, zda byla žaloba úspěšná (pak má povinnost informovat žalovaný) či nikoliv (v takovém případě informuje žalobce). Konkrétní pravidla o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude informovanost spotřebitelů zajištěna, jsou ponechána na národním právu.

Vedle toho směrnice vyzývá státy, aby na národní úrovni zřídily dálkově dostupnou elektronickou databázi (rejstřík), v níž budou mít spotřebitelé k dispozici informace o všech běžících a skončeních hromadných řízeních (čl. 14).

Na uvedeném základu staví i předložený návrh zákona. Z pohledu uveřejňování je nutné si rozdělit časovou osu průběhu řízení na několik etap.

i. Informování před podání hromadné žaloby

Pokud jde o průběh před samotným podáním žaloby, leží aktivita na bedrech oprávněného subjektu, který má zájem řízení iniciovat. V této fázi, kdy není ještě ani zahájeno samotné řízení, nepřipadá jakákoliv ingerence soudu v úvahu. Účelem uveřejňování v tento okamžik je podání informací skupině, zjištění přibližného okruhu potenciálních poškozených spotřebitelů, jejich případného zájmu a „zmapování“ situace pro následné uplatnění hromadné žaloby.

ii. Informování po podání hromadné žaloby před rozhodnutím soudu o přípustnosti

Prakticky stejná situace je i v případě, kdy již došlo k podání hromadné žaloby, avšak soud ještě nerozhodl o její přípustnosti. V této fázi se soud v informování sám nijak neangažuje, spíše naopak dohlédne na to, aby nedocházelo ke zneužívání či nedůvodnému poškozování žalovaného ze strany žalobce. Případné informování i nadále leží na bedrech žalobce.

iii. Informování poté, co soud hromadnou žalobu připustil Z pohledu zákona tak začíná být relevantní až fáze řízení, kdy byla hromadná žaloba připuštěna. A právě v této fázi se uplatní § 83 a násl..

K § 83 (Uveřejňování soudem)

Ustanovení je transpozicí čl. 13 odst. 2 a čl. 14 odst. 1 směrnice o zástupných žalobách. Soud uveřejňuje informace o řízení pouze jedinou cestou, a to v tzv. rejstříku hromadných řízení. Blíže k rejstříku srov. komentář k rejstříku hromadných řízení.

Soud uveřejňuje všechny písemnosti a údaje, u nichž to přikazuje tento zákon. Zákon tak činí jen u nezbytného minima. Kupříkladu jde o hromadnou žalobu, usnesení o přípustnosti hromadné žaloby, návrh smíru, rozhodnutí, kterým se řízení končí apod. Dále může soud rozhodnout o tom, že uveřejní i jiné písemnosti a údaje, bude-li to v konkrétním případě považovat za vhodné a poslouží-li to k ochraně práv dotčených osob – myšleno zejména členů skupiny.

Pokud by uveřejnění po kladném rozhodnutí o přípustnosti hromadné žaloby nebylo zabezpečeno ze strany soudu, hrozí, že by právo na spravedlivý proces členů skupiny nebylo zaručeno. Centrální uveřejňování základních informací se tak jeví být zcela legitimní a nezbytnou součástí celého systému. Navíc jej podporuje i směrnice, která zřízení elektronických databází o hromadných řízení v čl. 14 odst. 1 doporučuje.

K § 84-85 (Uveřejňování žalobcem)

O dalším vhodném způsobu uveřejnění rozhodne soud v usnesení o přípustnosti hromadné žaloby a pověří jím žalobce.

Platí zároveň, že za každých okolnosti je nutné poskytovat informace o žalobách a průběhu řízení na internetových stránkách žalobce (neziskové osoby).

V § 84 se uvedené pravidlo o zveřejňování dále zpřesňuje. Soud při stanování způsobu rozhodnutí vezme kupř. v potaz, jakého charakteru jsou uplatňované nároky, jakého počtu osob se řízení týká a v neposlední řadě oblast spotřebitelského práva, ze které nároky vzešly. Pokud jsou ve skupině i členové skupiny ze zahraničí, vezme soud do úvahy i tuto okolnosti. Hlediskem, které soud bere při volbě způsobů v potaz, je požadavek na zajištění nejvyšší možné informovanosti všech osob, které by mohly mít o členství zájem, zároveň však také legitimní zájmy žalovaného.

Rozhodnutí soudu může být obecné – tj. uložit povinnost uveřejnit vhodným způsobem, nebo může být konkrétní (specificky v jakém médiu a na jaké sociální síti). Je to na něm a jeho uvážení dle konkrétních okolností případu.

Ustanovení transponuje čl. 13 odst. 2 směrnice o zástupných žalobách, podle kterého mají členské státy stanovit pravidla pro zajištění toho, aby byly spotřebitelům, jichž se probíhající řízení o hromadné žalobě týká, včas a vhodnými prostředky poskytovány informace o této žalobě, aby tito spotřebitelé mohli v souladu s čl. 9 odst. 2 výslovně nebo konkludentně vyjádřit svou vůli být v rámci řízení o této žalobě zastupováni.

Pokud je dále při vynaložení rozumného úsilí možné členy skupiny identifikovat (kupříkladu skrze databázi žalované společnosti apod.), soud zpravidla rozhodne o informování všech členů individuálně. Je-li to tedy možné, je na místě rozšiřování informací individualizovat (jmenovité informování může být problematické zejména v první fázi řízení, kdy členové skupiny nejsou zatím identifikováni, jelikož se dosud nepřihlásili, lze však využít vůči žalovanému, který bude mít údaje o členech skupiny často k dispozici, ediční povinnost).

Odstavec třetí vypočítává další různé možnosti, které lze při uveřejňování informací využít. Může jít o televizi, rozhlas, zaslání emailů, SMS, informování za pomoci sociálních sítí (Facebook, Twitter, TikTok či Instagram apod.) či jiným vhodným způsobem v místě obvyklým (např. vhození letáků do poštovní schránky). Soud musí brát ohled zejména na členy skupiny, kteří nejsou vzdělaní v moderních technologiích a u nichž může objektivně být dán problém s tím, aby se k nim informace dostala.

Navržená úprava se snaží zabezpečit nejvyšší možnou míru získání potřebných informací ze strany veřejnosti a potenciálních poškozených spotřebitelů. Při uveřejňování bude proto případně možné zohlednit i to, že někteří ze členů skupiny jsou cizinci či pobývají v zahraničí. Bude na soudu, aby zvolil a žalobci uložil takový způsob uveřejňování, který zajistí informovanost i těchto členů skupiny.

Budou-li kupříkladu poškození spotřebitelé dlouhodobými klienty společnosti, jež jim poskytuje služby na dálku, jistě bude tato společnost disponovat emailovými adresami svých zákazníků – v takovém případě bude vhodné zaslání informace o hromadném řízení na tyto emailové adresy. Byli-li dotčeni obyvatelé jedné obce (podomní prodej), lze je obeznámit vhozením letáku apod.

Všechny náklady, které žalobce, potažmo jím pověřený advokát, s uveřejňováním měli, budou náklady, jejichž náhradu bude možné požadovat na konci řízení, jak vyplývá také z čl. 13 odst. 5 směrnice.

Uveřejňování přináší pro žalovaného reputační riziko. Pokud je uveřejňování prováděno v dobré víře a za účelem poskytnutí informací spotřebitelům, dodržují-li se pokyny stanovené soudem, je vše v pořádku. Žalobce by se však měl vyhnout nadměrnému a zjevně nepřiměřenému způsobu šíření informací. Zejména by se měl žalobce vyvarovat úmyslných či dokonce lstivých praktik, jejichž cílem je poškodit pověst žalovaného, ačkoliv k tomu není důvod, či donutit žalovaného uzavřít smír, byť právo je na jeho straně (z pohledu žalovaného může být uzavření smíru a tím rychlé odklizení sporu v konkrétním případě „menším zlem“). Pokud tak není činěno, zakládá zákon v § 85 právo žalovaného na zdržení se neoprávněného zasahování do jeho dobré pověsti, kterého se lze domáhat také podáním předběžného opatření na zdržení se jednání.

K § 86 (Základní ustanovení):

V části páté se navrhuje podrobněji rozpracovat také požadavky na rejstřík hromadných řízení. Ustanovení vycházejí vstříc apelu, který vyjádřil unijní zákonodárce v čl. 14 odst. 1 o zřízení elektronických databází s informacemi o probíhajících a skončených zástupných žalobách.

Rejstřík hromadných řízení je nezbytný pro zajištění informovanosti všech, jejichž nároky jsou předmětem řízení, tedy všech zúčastněných členů skupiny, ale i těch členů skupiny, kteří mají o řízení zájem (nepřihlášení členové skupiny, kteří by se do řízení měli zájem přihlásit).

Informování členů skupiny je nutné pouze v určité fázi hromadné žaloby. Zatímco v první fázi, kdy se řeší toliko přípustnost hromadné žaloby, se s uveřejňováním v rejstříku nepočítá, ve druhé fázi, kterou je hromadné řízení ve věci samé, je uveřejňování relevantních informací naopak vyžadováno z důvodů uvedených výše. Zřízení rejstříku hromadných řízení je tak nezbytné.

Kromě směrnice o zástupných žalobách o vhodnosti existence rejstříku svědčí také čl. 35-37 doporučení Evropské komise, jež vyzývá členské státy ke zřízení „registru kolektivních žalob“.

Co do konečné podoby a funkcí je možné inspiraci čerpat například z německého rejstříku vzorových žalob („Register für Musterfeststellungsklagen“), který je dostupný online a obsahuje základní informace o probíhajících hromadných řízeních (Register für Musterfeststellungsklagen je dostupný na https://www.bundesjustizamt.de/DE/Themen/Buergerdienste/Klageregister/Bekanntmachunge n/Klagen_node.html).

V § 86 se navrhuje uvést definici rejstříku hromadných řízení. Ten je definován jako informační systém veřejné správy, má tedy obdobnou informativní funkci jako např. insolvenční rejstřík (srov. též obdobnou formulaci § 419 InsZ).

Rejstřík hromadných řízení je veden v elektronické podobě, je tedy možné do něj nahlížet za pomoci internetového prohlížeče formou dálkového přístupu. Tak bude zajištěno, aby se jakýkoliv (potenciální) člen skupiny mohl o případném hromadném řízení v jeho věci dozvědět v jakýkoliv okamžik a na jakémkoliv místě. Data v dokumentech vložených v rejstříku budou strojově čitelná a svou strukturou budou splňovat kritéria kladená na otevřená data, stejně jako data vložená přímo do rejstříku. Nároky na systém vůči dodavateli budou tento požadavek obsahovat, nicméně s ohledem na lhůtu pro dokončení systému nelze zaručit, že v době spuštění rejstříku bude mít ministerstvo k dispozici přesnou strukturu dat a schéma publikace otevřených dat. Předpokládá se proto, že systém bude připraven na zveřejňování údajů ve formě open dat v následující fázi rozvoje systému při zapracování dalších rozvojových požadavků.

Rejstřík hromadných řízení jakožto informační systém veřejné správy je informačním systémem ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a tento zákon se tak na právní úpravu použije subsidiárně.

Rejstřík hromadných řízení zpřístupňuje jednu základní skupinu relevantních informací. Je jí seznam všech vedených hromadných řízení, tedy řízení, kdy byla hromadná žaloba v rámci řízení o přípustnosti hromadné žaloby soudem připuštěna. Tato řízení jsou v seznamu uvedena chronologicky, tedy seřazena podle data, kdy usnesení, kterým hromadnou žalobu připustil, nabylo právní moci a soud jej v návaznosti na to vložil do rejstříku. Tím není dotčena možnost v seznamu vyhledávat dle různých kritérií.

Informační systém rejstříku hromadných řízení umožňuje uživatelům prohlížet seznam, ale také na základě zadání určitých výrazů do připravených formulářů nacházet relevantní informace o hromadných žalobách. Rejstřík hromadných řízení zároveň slouží soudům a ministerstvu, aby do něj mohly relevantní informace vkládat, případně také modifikovat.

K § 87 (Údaje a písemnosti uveřejňované v rejstříku hromadných řízení):

V § 87 se navrhuje úprava podrobností k rejstříku hromadných řízení. Rejstřík hromadných řízení je veden soudem, který usnesením rozhoduje o připuštění hromadné žaloby. Pokud soud hromadnou žalobu na základě splnění zákonných podmínek připustí, hromadnou žalobu doplní do rejstříku hromadných řízení.

K odst. 2 písm. a) – f)

U jednotlivých žalob jsou v rejstříku uvedeny zejména základní informace o hromadném řízení. Mezi základní údaje o hromadném řízení řadíme:

- spisovou značku hromadného řízení,

- označení soudu, který hromadné řízení vede,

- údaje o účastnících hromadného řízení, popř. jejich právních zástupcích,

- předpoklady členství ve skupině,

- údaje o předmětu hromadného řízení (tj. co je obsahem petitu hromadné žaloby) a dále vymezení skutkového základu (tj. na čem se požadavek žaloby zakládá),

- a konečně údaj o okamžiku, kdy byla hromadná žaloba podána (je důležitý pro promlčecí lhůty).

K odst. 2 písm. g)

Hromadné řízení je zahájeno dnem, kdy příslušný soud uveřejní pravomocné usnesení o přípustnosti hromadné žaloby. K zahájení řízení musí být toto usnesení zveřejněno v rejstříku hromadných řízení. Okamžik zahájení hromadného řízení ve věci samé je tedy okamžikem, kdy je v rejstříku hromadných řízení zveřejněno usnesení o připuštění tohoto řízení příslušným soudem – to se bude v seznamu objevovat automaticky.

K odst. 2 písm. h)

Kromě údajů jsou v rejstříku hromadných řízení soudem uveřejňovány také určité písemnosti, které soud v rámci rejstříku zpřístupní, a uživatelé rejstříku si tak mohou tyto písemnosti prohlédnout, nebo stáhnout na svá zařízení. Tyto se uveřejňují v rejstříku chronologicky s uvedením okamžiku jejich vložení.

Okruh písemností, u nichž je jejich zveřejnění v rejstříku stanoveno zákonem, zahrnuje především samotnou hromadnou žalobu a usnesení soudu, kterým je hromadné řízení připuštěno. Okamžik zveřejnění tohoto usnesení v rejstříku je zároveň okamžikem zahájení samotného řízení ve věci samé.

Dalšími dokumenty, které jsou v rejstříku soudem zveřejněny, jsou rozhodnutí ve věci samé, jiná rozhodnutí, jimiž se řízení před soudem končí, a další písemnosti, u nichž tak stanoví zákon.

O zveřejnění jiných písemností může rozhodnout soud, pokud je to nezbytné k ochraně práv dotčených osob.

K odst. 3

Součástí rejstříku jsou také informace o řízení o žalobě na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů podle občanského soudního řádu. Vybraná ustanovení o rejstříku se na tyto případy použijí obdobně (např. seznam údajů, které se o dané žalobě v rejstříku uveřejňují).

K § 88:

K odst. 1

Návrh ustanovení určuje, že se údaje a písemnosti v rejstříku hromadných řízení uveřejňují bez zbytečného odkladu. S přihlédnutím k technickým a personálním možnostem je tedy předpokládáno, že bude uveřejnění provedeno bezodkladně, nejlépe stejný den, kdy jsou informace ke zveřejnění uveřejňující institucí poprvé dostupné. Uveřejnění se zpožděním několika dní by nemělo nastat, nebo jen za zcela mimořádných okolností, např. v případě technického výpadku, který bude uveřejnění bránit.

Zároveň se navrhuje doplnit pravidlo o vyznačování právní moci. Zákon totiž často předpokládá, že se rozhodnutí soudu uveřejňuje ještě před nabytím právní moci, a z hlediska právní jistoty všech dotčených osob je pochopitelně velmi důležité vědět, zda a k jakému okamžiku je takové rozhodnutí pravomocné.

K odst. 2

Rejstřík hromadných řízení je veřejně přístupný pomocí internetové sítě. Každý se tak může po zadání adresy rejstříku do webového prohlížeče seznámit s obsahem rejstříku. Přístup nesmí být nijak blokován, ani limitován. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že určité dokumenty nebo jejich části zveřejněny nebudou, a to např. z důvodu ochrany osobních údajů, obchodního tajemství apod., tyto dokumenty pak budou přístupné ve spise, nebo k nim nebude možné zajistit přístup ani ve spise, protože to vylučuje povaha informací v těchto dokumentech uvedených.

K odst. 3

V zájmu ochrany osobních údajů se navrhuje informace o konkrétních zúčastněných členech skupiny anonymizovat, typicky tím, že se v uveřejněném seznamu zúčastněných členů skupiny vymažou údaje o jednotlivých přihlášených spotřebitelích (jméno, bydliště, datum narození, popř. rodné číslo apod.). Účastníci hromadného řízení i soudy budou mít k tomuto seznamu přístup skrze nahlížení do soudního spisu, veřejnost nemusí být o konkrétních členech skupiny informována.

K § 89:

Ustanovení řeší situaci, kdy není možné uveřejňovat informace skrze rejstřík hromadných řízení. Taková situace může nastat, pokud ještě tento rejstřík nebude v době účinnosti zákona k dispozici. Za standardního běhu věcí by bylo možné odložit účinnost zákona např. o rok s tím, že čas legisvakance se využije na přípravu technického řešení. Bohužel však u předloženého zákona nelze s jeho účinností otálet. Podle směrnice o zástupných žalobách by národní předpisy měly začít vyvolávat účinky od 25. června 2023, což na přípravu rejstříku neponechává žádný prostor.

I pokud však bude rejstřík připraven a spuštěn, může docházet k jeho výpadkům nebo technickým potížím, odstávkám apod.

Ze všech těchto důvodů se navrhuje jako krizovou variantu stanovit, že pokud není možné uveřejňovat informace přes rejstřík hromadných řízení, bude informace uveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup ministerstvo spravedlnosti. Viz § 83 odst. 3. Pro tyto účely se pak vybraná ustanovení o rejstříku, zejména jeho obsah a uveřejňované písemnosti nebo způsob uveřejňování, použijí obdobně.

K § 90:

Ustanovení transponuje čl. 14 odst. 2 (povinnost oznámit Evropské komisi internetovou adresu rejstříku zástupných žalob) a čl. 23 odst. 2 (povinnost sbírat vybrané statistické údaje a tyto poskytovat Evropské komisi).

K § 91 (Zmocňovací ustanovení)

Navrhuje se ministerstvo zmocnit k přijetí vyhlášky, která upraví další, převážně technické podrobnosti týkající se:

o rejstříku hromadných řízení, včetně rozsahu a způsobu uveřejňování informací;

o náležitostí seznamu zúčastněných členů skupiny;

o náležitostí formuláře, prostřednictvím kterého se lze přihlásit do hromadného

řízení, vzít tuto přihlášku zpět nebo kterým lze nahlásit převod nebo přechod práva ze zúčastněného člena skupiny na další osobu;

o způsob určení účelně vynaložených nákladů souvisejících s příjmem přihlášek

a vedením seznamu zúčastněných členů skupiny.

Uvedené je blíže rozvedeno v tezích prováděcí vyhlášky.

K § 92 (Přechodné ustanovení):

V souladu s čl. 22 odst. 1 platí, že navrhovaný zákon se použije jen na nově podané hromadné žaloby. Dosavadní řízení, pokud byla v souladu se směrnicí zahájena před 25. červnem 2023, se dokončí podle dosavadních předpisů. V praxi to znamená, že pokud spotřebitel před tímto datem zahájil individuální soudní spor nebo řízení před správním orgánem, je nutné toto řízení dokončit dle dosavadních pravidel a nelze se například podle předloženého zákona přihlásit do hromadného řízení s důsledky dle § 28 tohoto zákona.

Nová pravidla podle tohoto zákona se prosadí až na hromadné žaloby, které jsou podle zákona podány v den nabytí účinnosti nebo později. Zákon se logicky nepoužije na hromadné žaloby podané dříve, protože tyto žaloby české právo zatím v navrhované podobě ani nepřipouští.

Předložený zákon je předpisem procesním. Z pohledu hmotného práva tak nepřináší žádné změny a nevytváří nové nároky, které by před přijetím tohoto zákona neexistovaly. Z toho lze dovodit, že v nově podaných hromadných žalobách se žalobce může domáhat i nároků, které z pohledu hmotného práva vznikly ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona (byly založeny na protiprávních jednáních, k nimž došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona). „Staré“ nároky jsou podle tohoto zákona vymahatelné pouze do té míry, že nedošlo již k uplynutí promlčecí lhůty nebo se žalovaný případného promlčení v řízení před soudem nedovolal. Úprava promlčení se tak uplatní i v režimu hromadné žaloby, a právě délkami promlčecích lhůt bude fakticky možnost žalovat nároky z minulosti omezena (zpravidla v délce 3 let zpětně, což odpovídá standardní délce subjektivní promlčecí lhůty podle občanského zákoníku). Tato koncepce je vyžadována čl. 22 odst. 1 směrnice o zástupných žalobách.

K § 93 (Účinnost):

Ustanovení by mělo reagovat na požadavek čl. 24 odst. 1 věta třetí směrnice o zástupných žalobách. S ohledem na zpoždění legislativního procesu však není možné směřovat k účinnosti dne 25. června 2023, jak ukládá směrnice. Navrhuje se proto stanovit další nejbližší možnou realistickou účinnost, tj. první den kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

V Praze dne 16. srpna 2023

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

podepsáno elektronicky

Ministr spravedlnosti:

JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.

podepsáno elektronicky