zákon č. 182/2006 Sb.

§

1. O insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže

   1. insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo

   2. o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

2. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozící platební neschopnosti nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka.

3. Jde-li o insolvenční návrh podaný jinou osobou než dlužníkem, rozhodne insolvenční soud zpravidla po slyšení dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

§

Insolvenční soud je povinen učinit do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkony směřující k rozhodnutí věci. O insolvenčním návrhu rozhodne bez zbytečného odkladu, v případě uvedeném v § 132 odst. 1 nejpozději do 15 dnů od jeho podání; je-li vyhlášeno moratorium, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od zániku moratoria.

§

Při projednávání insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem, mají jiní účastníci insolvenčního řízení než dlužník stejná práva a povinnosti jako insolvenční navrhovatel; jednají však pouze sami za sebe. Odporují-li jejich úkony úkonům insolvenčního navrhovatele, posoudí je insolvenční soud po uvážení všech okolností.

Rozhodnutí o úpadku

§

1. Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

2. Rozhodnutí o úpadku musí obsahovat:

   1. výrok o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek,

   2. výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce,

   3. údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku,

   4. výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání,

   5. výzvu, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci,

   6. výzvu, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením o následcích nesplnění této povinnosti,

   7. výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání,

   8. výrok, jímž se uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů,

   9. označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud zveřejňovat svá rozhodnutí.

3. Lhůta k přihlášení pohledávek stanovená v rozhodnutí nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců.

§

1. Schůzi insolvenčních věřitelů svolá insolvenční soud tak, aby se konala nejpozději do 2 měsíců od rozhodnutí o úpadku.

2. Termín přezkumného jednání určí insolvenční soud tak, aby se konalo nejpozději do 2 měsíců po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, ne však dříve, než po 7 dnech od uplynutí této lhůty; z důvodů hodných zvláštního zřetele může insolvenční soud tuto lhůtu prodloužit.

§

1. Rozhodnutí o úpadku doručí insolvenční soud vyhláškou. Toto rozhodnutí se dále doručuje zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci, předběžnému správci, insolvenčnímu navrhovateli a osobám, které přistoupily k řízení; dlužníku a insolvenčnímu správci se toto rozhodnutí doručuje do vlastních rukou.

2. Považuje-li to za vhodné, může insolvenční soud doručit rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění i věřitelům dlužníka, kteří přihlásili své pohledávky před jeho vydáním.

§

Oznámení o vydání rozhodnutí o úpadku

1. O vydání rozhodnutí o úpadku vyrozumí insolvenční soud

   1. orgán, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, v němž je dlužník zapsán,

   2. finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník sídlo, je-li právnickou osobou, jinak finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník bydliště; místo toho vyrozumí jiný finanční úřad, o němž je mu známo, že je správcem daně dlužníka,

   3. úřad práce, v jehož obvodu má dlužník, který je zaměstnavatelem, sídlo; místo podnikání, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá sídlo nebo bydliště, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá ani místo podnikání,

   4. příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení,

   5. obecný soud dlužníka,

   6. soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení probíhá řízení o nárocích, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, včetně řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka,

   7. Českou národní banku, je-li dlužník účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu¹⁾,

   8. Komisi pro cenné papíry, je-li dlužník účastníkem vypořádacího systému podle zvláštního právního předpisu¹⁸⁾,

   9. orgán nebo osobu, která vede veřejný či neveřejný seznam, který podle zvláštního právního předpisu osvědčuje vlastnictví dlužníka k majetkové podstatě nebo existenci práva dlužníka náležejícího do majetkové podstaty, zejména katastrální pracoviště, která v katastru nemovitostí evidují majetek, o němž je insolvenčnímu soudu známo, že náleží dlužníkovi; Notářskou komoru České republiky, která v Rejstříku zástav eviduje majetek, o němž je insolvenčnímu soudu známo, že náleží dlužníkovi; Středisko cenných papírů, které eviduje zaknihované cenné papíry dlužníka.

2. Povinnost vyrozumět osoby podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť, a to prostřednictvím veřejné datové sítě, doručí rozhodnutí o úpadku.

§

Účinnost rozhodnutí o úpadku

1. Rozhodnutí o úpadku nabývá účinnosti od okamžiku zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

2. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly (vznikly) po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

3. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

§

Po rozhodnutí o úpadku až do rozhodnutí o způsobu jeho řešení trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, s vydáním předběžných opatření insolvenčním soudem a s rozhodnutím o úpadku. Insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběžném opatření i tak, že rozšíří povinnosti v něm stanovené.

Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu

§

Jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou

1. odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady,

2. zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu,

3. zamítnutí insolvenčního návrhu.

§

1. Insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.

2. Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň 1 další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

3. Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, zamítne insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků.

4. Je-li dlužníkem právnická osoba, insolvenční soud zamítne insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil.

§

Insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé.

§

1. Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu se doručuje zvlášť dlužníkovi a insolvenčnímu navrhovateli.

2. Proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu se může odvolat pouze insolvenční navrhovatel.

§

1. Účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky zahájení insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky zahájení insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.

2. Je-li toho podle stavu insolvenčního řízení zapotřebí, rozhodne insolvenční soud po právní moci rozhodnutí podle § 142 o hotových výdajích a odměně předběžného správce, jakož i o způsobu jejich úhrady; § 38 a 39 platí obdobně.

§

1. Jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil.

2. Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3.

3. Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů, stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.

4. Žalobu podle odstavců 1 až 3 musí dlužník podat nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu a jiný dlužníkův věřitel nejpozději do 3 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor.

Díl 6

Stanovení způsobu řešení úpadku

§

1. Insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.

2. Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý všemi skupinami věřitelů, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

§

1. Nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

2. Má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle odstavce 1, je předmětem jednání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku vždy zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti a jeho vyjádření o vhodnosti navrženého způsobu řešení úpadku; je-li takových návrhů více, vyjádří se insolvenční správce k tomu, který z nich považuje za nejvhodnější a proč.

§

1. Má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

2. Usnesení schůze věřitelů podle odstavce 1 je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů

   1. pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo

   2. pro ně hlasovalo nejméně 90% přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

3. Za přítomného podle odstavce 2 se nepovažuje věřitel, který hlasoval písemně.

§

Přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

§

Rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku se doručuje vyhláškou.

§

1. Jestliže insolvenční soud podle usnesení schůze věřitelů rozhodne, že způsobem řešení úpadku je reorganizace, spojí s tímto rozhodnutím i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty; současně znalci uloží, aby posudek vypracoval písemně. Obdobně insolvenční soud postupuje, jestliže schůze věřitelů vedle usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přijme i usnesení, kterým doporučuje zpeněžení majetkové podstaty podle § 291.

2. Schůze věřitelů, která přijme usnesení o způsobu řešení úpadku reorganizací nebo schůze věřitelů, která vedle usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přijme i usnesení, kterým doporučuje zpeněžení majetkové podstaty podle § 291, může též přijmout usnesení, kterým určí osobu znalce podle odstavce 1; v takovém případě rozhodne insolvenční soud o ustanovení znalce podle tohoto usnesení.

3. Usnesení schůze věřitelů o určení osoby znalce je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

§

1. Odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem podle § 153 se řídí předpisy, které obecně upravují odměňování znalce při úkonech mimo soudní řízení²⁴⁾.

2. Výši odměny znalce podle odstavce 1 schvaluje věřitelský výbor; nedojde-li ke schválení odměny do 15 dnů po ustanovení znalce, schvaluje jeho odměnu insolvenční soud.

§

1. Pro účely ocenění majetkové podstaty na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 153 platí, že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni podání znaleckého posudku; části majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, se ve znaleckém posudku ocení i odděleně.

2. Znalecký posudek podle odstavce 1 předkládá znalec insolvenčnímu soudu, který neprodleně poté svolá za účelem jeho projednání a schválení schůzi věřitelů, ke které předvolá i znalce; znalecký posudek musí být zveřejněn v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se má schůze věřitelů konat.

3. Po projednání znaleckého posudku rozhodne schůze věřitelů o tom, zda jej schvaluje; usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

4. Podle usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku vydá insolvenční soud rozhodnutí o ceně majetkové podstaty; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

§

Jestliže schůze věřitelů znalecký posudek neschválí, může přijmout usnesení, kterým určí osobu nového znalce; ustanovení § 153 až 155 platí obdobně.

§

1. Zajištění věřitelé uhradí do majetkové podstaty bez zbytečného odkladu společně a nerozdílně polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci; mezi sebou se vypořádají podle poměru hodnot jejich zajištění určených znaleckým posudkem.

2. Po dobu, po kterou je zajištěný věřitel v prodlení se splněním povinnosti podle odstavce 1, se jeho zajištěná pohledávka neúročí.

Díl 7

Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku

§

1. Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že

   1. ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo

   2. zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny.

2. Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly.

3. Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci; doručuje se vyhláškou. Právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí.

4. Pro rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení části druhé hlavy první dílu 8 tohoto zákona o zrušení konkursu přiměřeně.

5. Tytéž účinky jako rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 má i rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil rozhodnutí o úpadku vydané soudem prvního stupně; právní mocí usnesení, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí o úpadku vydané soudem prvního stupně, však insolvenční řízení nekončí.

Díl 8

Incidenční spory

§

1. Incidenčními spory jsou

   1. spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek,

   2. spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5,

   3. spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela,

   4. spory na základě odpůrčí žaloby,

   5. spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem,

   6. další spory, které zákon označí jako spory incidenční.

2. Pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení.

§

1. Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby²⁵⁾.

2. V řízení o žalobě podle odstavce 1 se ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona nepoužijí.

3. Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat²⁶⁾.

4. Brání-li projednání žaloby podle odstavce 1 nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, nebo který se nepodařilo odstranit, insolvenční soud řízení o této žalobě zastaví.

§

Insolvenční soud projedná incidenční spor při jednání, pro které neplatí ustanovení o jednání v insolvenčním řízení. K tomuto jednání předvolá účastníky a osoby, jejichž účasti je třeba. Od jednání může soud upustit v případech, kdy to připouští občanský soudní řád.

§

1. V incidenčním sporu rozhoduje insolvenční soud rozsudkem, jde-li o rozhodnutí ve věci samé.

2. Smír uzavřený v incidenčním sporu insolvenčním správcem může insolvenční soud schválit, jen jestliže s ním souhlasí věřitelský výbor.

§

O nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

§

Pravomocný rozsudek, vydaný v incidenčním sporu, je závazný pro všechny procesní subjekty.

Hlava V

Věřitelé a uplatňování pohledávek

Díl 1

Postavení věřitelů a jejich pohledávek

§

1. Věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním plánu oddlužení, nestanoví-li zákon jinak.

2. Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky.

§

Zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

§

1. Zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění.

2. Je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou.

§

1. Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení, jsou:

   1. náhrada nutných výdajů a odměna předběžného správce a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci,

   2. náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru,

   3. náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník,

   4. pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2.

2. Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou:

   1. hotové výdaje a odměna insolvenčního správce,

   2. náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka,

   3. náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku,

   4. náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty,

   5. daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění,

   6. pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených insolvenčním správcem,

   7. pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění insolvenční správce povolil, jakož i ze smluv, které insolvenční správce nevypověděl,

   8. pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které insolvenční správce vypověděl,

   9. náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost,

   10. další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon.

3. Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

§

Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou

1. Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou:

   1. pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, které vznikly v posledních 3 letech před rozhodnutím o úpadku nebo po něm, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak,

   2. pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví,

   3. pohledávky státu – úřadů práce za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů,

   4. pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem,

   5. pohledávky věřitelů na výživném ze zákona,

   6. náhrada nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení,

   7. pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle § 122 odst. 2, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ve lhůtě 1 roku od zániku moratoria,

   8. další pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon.

2. Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

§

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,

1. úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí;

2. úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení, z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,

3. pohledávky věřitelů z darovacích smluv,

4. mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku,

5. smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,

6. náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

§

1. Zajištěná pohledávka se v rozsahu zajištění úročí ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku; to neplatí, je-li způsobem řešení konkurs a majetková podstata je zpeněžena jinak než podle § 291 a 292.

2. Je-li způsobem řešení úpadku konkurs a majetková podstata je zpeněžena podle § 291, zvyšuje se přihlášená pohledávka zajištěného věřitele o úroky přirostlé podle odstavce 1.

3. Je-li způsobem řešení úpadku reorganizace, přirůstají úroky podle odstavce 1 věta před středníkem k pohledávce zajištěného věřitele ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a splatné jsou měsíčně, jakmile znalec ocení hodnotu zajištění.

§

1. Po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.

2. Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu²⁷⁾.

3. Podřízené pohledávky se postupem podle odstavce 1 uspokojují v závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti; jinak se uspokojují poměrně. Jako poslední se vždy uspokojují pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to poměrně.

4. Pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu se v insolvenčním řízení neuplatňují, ale pouze se oznamují insolvenčnímu správci, který vede jejich evidenci.

CELEX: 32000L0012,31993L0006

Díl 2

Přihlášky pohledávek a jejich přezkoumání

§

Podání přihlášky

1. Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

2. Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

3. Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku.

4. Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu.

Náležitosti přihlášky

§

1. Přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci.

2. Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání¹⁹⁾ obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

3. Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

4. Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá.

§

Pohledávku je nutné vždy vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.

§

Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

§

K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

§

Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50% přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna.

§

Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že věřitel má právo na právo na uspokojení ze zajištění přihlášené pohledávky v rozsahu menším než 50% hodnoty zajištění uvedené v přihlášce nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším, než uvedl v přihlášce pohledávky, k jeho právu na uspokojení této pohledávky ze zajištění se v insolvenčním řízení nepřihlíží; ustanovení § 299 odst. 2 tím není dotčeno. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku, zaplatil částku, o kterou hodnota zajištění uvedená v přihlášce převýšila hodnotu zjištěného zajištění.

§

Povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 nelze uložit věřiteli, který v přihlášce pohledávky uvede, že se do doby jejího zjištění vzdává práv v insolvenčním řízení s ní spojených.

§

Osoby, které přihlášku pohledávky podepsaly, ručí za splnění povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo 179 společně a nerozdílně s přihlášeným věřitelem; v případě, že jde o zástupce na základě plné moci, však za splnění této povinnosti ručí osoby, které zástupce k takovému úkonu zmocnily.

§

Jestliže na základě přihlášky pohledávky zjištěné v rozsahu uvedeném v § 178 nebo 179 učinil věřitel v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře, nemá skutečnost, že věřitel vzal přihlášku pohledávky zpět, žádný vliv na rozhodnutí insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo 179.

§

1. Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.

2. Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení²⁸⁾, to platí obdobně.

3. Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.

§

Věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen věřitel. Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí.

§

Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

§

1. Jestliže pohledávka přihlášeného věřitele byla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena nebo zanikla jiným způsobem a přihlášený věřitel nevzal přihlášku bez zbytečného odkladu zpět, insolvenční soud jeho účast v insolvenčním řízení ukončí rozhodnutím, které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci. Proti tomuto rozhodnutí, které musí být odůvodněno, nejsou opravné prostředky přípustné; v odůvodnění však insolvenční soud vždy uvede důvod zániku pohledávky.

2. Přihlášený věřitel, který tvrdí, že jeho pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat určení, že jeho pohledávka nadále trvá. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy přihlášenému věřiteli bylo doručeno rozhodnutí podle odstavce 1. Lhůta je zachována, dojde–li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Nebyla–li žaloba včas podána, platí, že pohledávka přihlášeného věřitele zanikla způsobem uvedeným v rozhodnutí podle odstavce 1. Totéž platí, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnovuje. Žaloba se projednává jako incidenční spor.

§

Pro část přihlášené pohledávky platí postup podle § 184 až 186 obdobně.

§

Přezkoumání přihlášek insolvenčním správcem

1. Insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu¹⁴⁾. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout.

2. Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.

§

Seznam přihlášených pohledávek

1. Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné.

2. Účastníci jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven.

3. Seznam přihlášených pohledávek zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se má konat přezkumné jednání a má-li se přezkumné jednání konat do 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, nejpozději 3 dny přede dnem, kdy se má konat přezkumné jednání. Insolvenční soud dále bez zbytečného odkladu zveřejní v insolvenčním rejstříku každou změnu seznamu přihlášených pohledávek.

Přezkoumání přihlášených pohledávek

§

Přezkumné jednání

1. Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.

2. Termín a místo konání přezkumného jednání určí insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání k přezkumnému jednání do vlastních rukou, s poučením o nezbytnosti jejich účasti.

3. Oznámení o změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání doručí insolvenční soud vyhláškou; osoby uvedené v odstavci 2 předvolá zvlášť za podmínek tam stanovených. O změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání vyrozumí insolvenční soud zvlášť také osoby uvedené v § 139 odst. 1, pokud jde o přihlášené věřitele, a to prostřednictvím veřejné datové sítě.

§

Přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek.

§

Popření přihlášených pohledávek

1. Jednotliví věřitelé, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.

2. Věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena měnit důvod vzniku přihlašované pohledávky, její výši nebo pořadí. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.

§

Popření pravosti pohledávky

O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

§

Popření výše pohledávky

O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

§

Popření pořadí pohledávky

O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

§

Účinky popření pohledávky

1. Popření výše pohledávky nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky.

2. Popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění má však u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky.

§

1. Výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis.

2. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

§

1. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem nebo některým z věřitelů, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci a dále i proti věřiteli, který přihlášenou pohledávku popřel. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

2. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání.

3. Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

§

1. Insolvenční správce nebo věřitel, kteří popřeli vykonatelnou pohledávku, podají do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

2. Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, kterou nepopřel insolvenční správce, může věřitel jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

3. Nejde-li o případ podle odstavce 2, lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

4. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

§

Popření pohledávky dlužníkem

Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro takovou pohledávku není upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

§

1. Nevykonatelná pohledávka je zjištěna

   1. jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z věřitelů,

   2. jestliže osoba, která ji popřela, vezme své popření zpět, ledaže tuto pohledávku popřela i jiná osoba, nebo

   3. rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o určení její pravosti, výše nebo pořadí.

2. Vykonatelná pohledávka je zjištěna, nebyla-li včas podána žaloba podle § 198 nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé.

3. Výsledek sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu.

4. Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům.

§

1. Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení, přiznaná insolvenčnímu správci.

2. Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

3. Věřitel, který popřel pohledávku a měl úspěch ve sporu, má právo, aby mu byly uhrazeny z majetkové podstaty jeho náklady řízení, pokud vznikl majetkové podstatě prospěch; jde o pohledávku za majetkovou podstatou. Bylo-li mu v tomto sporu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, přechází toto právo na majetkovou podstatu ve výši jejího plnění.

Díl 3

Jiné způsoby uplatňování pohledávek

§

1. Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem.

2. Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu¹⁴⁾.

3. Insolvenční správce uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty.

4. Neuspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

5. Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo insolvenčního správce, kterým se rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, doručuje, a to zvlášť.

§

1. Zajištění věřitelé, kteří mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena v průběhu insolvenčního řízení, uplatňují její uspokojení vůči insolvenčnímu správci. Pokud jim insolvenční správce nevyhoví, mohou se nápravy domáhat u insolvenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti; sporné skutečnosti o tom, zda jde o zajištěné věřitele a zda a v jakém rozsahu trvá zajištěná pohledávka nebo zajištění, přitom nelze řešit.

2. Věřitelé, kteří se domáhají toho, aby věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota byla vyloučena z majetkové podstaty, tak mohou učinit jen vylučovací žalobou podle tohoto zákona.

Hlava VI

Majetková podstata

§

Pojem a rozsah majetkové podstaty

1. Jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

2. Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o předběžném opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem. Není-li takového rozhodnutí, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a také majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí.

3. Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.

4. Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z úkonů proti insolvenčním věřitelům neúčinných. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka.

Obsah majetkové podstaty

§

1. Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména

   1. peněžní prostředky,

   2. věci movité a nemovité,

   3. podnik,

   4. soubor věcí a věci hromadné,

   5. vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů,

   6. akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva,

   7. obchodní podíl,

   8. dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné,

   9. dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí a hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání,

   10. další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.

2. Majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v odstavci 1.

§

1. Do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí²⁹⁾; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou.

2. Příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky³⁰⁾.

§

Do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů³¹⁾, majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem³²⁾.

Zjišťování majetkové podstaty

§

1. Zjišťování majetkové podstaty zajišťuje od svého ustanovení insolvenční správce nebo předběžný správce. Přitom je povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu.

2. Dokud insolvenční správce nebo předběžný správce není ustanoven, může insolvenční soud rozhodnout o opatřeních potřebných ke zjištění podstaty a o způsobu jejich provedení.

§

1. Dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce.

2. Je-li dlužníkem právnická osoba, mají povinnosti podle odstavce 1 její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Jestliže postavení statutárního orgánu má více osob, oprávněných jednat samostatně, lze splnění těchto povinností požadovat od kterékoli z nich. Uvedené osoby mají tuto povinnost i v případě, že jejich postavení zaniklo v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení.

3. Insolvenční soud může vyžadovat splnění povinností podle odstavce 1 a 2 také od osob, které jsou společníky, zaměstnanci nebo členy právnické osoby, a to v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu.

4. Je-li dlužníkem fyzická osoba, mají povinnosti podle odstavce 1 a 2 i její zákonní zástupci; má-li fyzická osoba více zákonných zástupců oprávněných jednat jejím jménem samostatně, může insolvenční soud vyžadovat splnění těchto povinností od každého z nich.

§

1. Východiskem zjišťování majetkové podstaty je seznam majetku a závazků, který je dlužník povinen předložit současně s insolvenčním návrhem, případně na základě rozhodnutí insolvenčního soudu.

2. Insolvenční správce nebo předběžný správce provede vlastní šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva pohledávky a majetkové hodnoty než ty, které dlužník uvedl v seznamu podle odstavce 1. Potřebnou součinnost mu jsou povinny poskytnout také věřitelské orgány.

3. Nemůže-li insolvenční správce nebo předběžný správce dosáhnout úplného zjištění majetkové podstaty proto, že mu nebyla poskytnuta požadovaná součinnost, oznámí to insolvenčnímu soudu a navrhne mu přijetí příslušného opatření.

§

1. Dlužník musí umožnit insolvenčnímu správci přístup na všechna místa, kde má umístěn majetek náležející do majetkové podstaty.

2. Je-li to potřebné, zejména neposkytuje-li dlužník insolvenčnímu správci součinnost potřebnou ke zjištění a zajištění majetkové podstaty, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nařídit prohlídku bytu, sídla, místa podnikání a jiných místností dlužníka, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde má dlužník svůj majetek; za tím účelem je insolvenční správce oprávněn zjednat si do bytu nebo do jiné místnosti dlužníka přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít.

3. Písemné vyhotovení rozhodnutí podle odstavce 2 nemusí obsahovat odůvodnění; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje pouze insolvenčnímu správci a dlužníku. Insolvenční soud doručí rozhodnutí insolvenčnímu správci spolu se stejnopisem rozhodnutí, který má být doručen dlužníku. Dlužníku doručí rozhodnutí insolvenční správce při prohlídce místností, kterých se usnesení týká. Nepodaří-li se insolvenčnímu správci doručit rozhodnutí dlužníku při tomto úkonu, vrátí je k doručení insolvenčnímu soudu.

4. Každý, v jehož objektu má dlužník svůj byt, sídlo, místo podnikání nebo jiné své místnosti, je povinen strpět, aby insolvenční správce, který provádí soupis nebo činí úkony směřující k řádnému zajištění a správě majetkové podstaty, provedl prohlídku bytu a jiných místností dlužníka. Nesplní-li tuto povinnost, je insolvenční správce oprávněn zjednat si k bytu nebo jiné místnosti dlužníka přístup.

5. Je-li to potřebné, přibere insolvenční správce k prohlídce vhodnou osobu, podle možnosti zástupce orgánu obce. O prohlídce sepíše insolvenční správce protokol, v němž musí být uveden majetek, který byl při prohlídce zjištěn a majetek, který byl při prohlídce zajištěn. Protokol podepíše insolvenční správce, případně osoba, kterou k prohlídce přibral. Protokol předá insolvenční správce insolvenčnímu soudu, s tím, že si ponechá opis. Opis protokolu insolvenční soud doručí dlužníkovi a věřitelskému výboru.

§

Ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek náležející do majetkové podstaty, je povinen to oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku a uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe. Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění.

§

1. Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k prohlášení o majetku. Předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů. Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou, a to nejméně 10 dnů před výslechem.

2. Předvolaný je povinen dostavit se k insolvenčnímu soudu osobně. Jestliže se k soudu nedostaví bez včasné a důvodné omluvy, bude předveden; o tom musí být předvolaný poučen.

3. Před zahájením výslechu zopakuje insolvenční soud poučení podle odstavce 1. V prohlášení o majetku musí předvolaný uvést, který majetek náleží do majetkové podstaty.

§

1. V prohlášení o majetku je předvolaný vždy povinen uvést:

   1. plátce mzdy dlužníka nebo jiného jeho příjmu postižitelného srážkami ze mzdy a výši této pohledávky,

   2. banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrní družstva, u kterých má dlužník účty, výši pohledávek a čísla účtů,

   3. dlužníky, u nichž má dlužník jiné peněžité pohledávky, důvod a výši těchto pohledávek,

   4. osoby, vůči nimž má dlužník jiná majetková práva nebo majetkové hodnoty, jejich důvod a hodnotu,

   5. movité věci dlužníka nebo spoluvlastnický podíl na nich a kde, popřípadě u koho se nacházejí; totéž platí o vkladních knížkách, vkladních listech a jiných formách vkladů, akciích, směnkách, šecích nebo jiných listinných cenných papírech anebo o jiných listinách, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva, jakož i o zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírech dlužníka,

   6. nemovitosti dlužníka nebo spoluvlastnický podíl na nich,

   7. podnik dlužníka a jeho části a kde se nachází,

   8. další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.

2. Pro označení osob v prohlášení o majetku platí § 103 odst. 1 obdobně.

§

1. O prohlášení o majetku sepíše insolvenční soud protokol; předloží-li předvolaný seznam majetku, tvoří tento seznam přílohu protokolu, jestliže předvolaný o něm prohlásí, že obsahuje úplné a pravdivé údaje, popřípadě jestliže jej do protokolu doplní. V protokolu se dále uvede obsah poučení poskytnutého insolvenčním soudem podle § 213 a výslovné prohlášení předvolaného o tom, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje o majetku dlužníka. Protokol podepíše soudce, zapisovatel a předvolaný. Úkony insolvenčního soudu podle tohoto odstavce může učinit jen soudce.

2. O výslechu k prohlášení o majetku vyrozumí insolvenční soud insolvenčního správce a věřitelský výbor. Insolvenční správce a věřitelský výbor má právo klást předvolanému otázky. Opis protokolu o výslechu se doručuje insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

Soupis majetkové podstaty

§

Pořízení soupisu

Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

§

Označení majetku v soupisu

1. Majetek náležející do majetkové podstaty se zapisuje do soupisu samostatnými položkami. Není-li to vyloučeno jeho povahou, musí být sepisovaný majetek v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci; to neplatí, jde-li o majetek nepatrné hodnoty. Je-li zde překážka dočasné povahy bránící řádné identifikaci sepisovaného majetku, doplní správce označení tohoto majetku neprodleně po jejím odpadnutí.

2. Podnik³³⁾ nebo jiná hromadná věc a soubory věcí se zapisují jedinou položkou, ze které však musí být zřejmé, co všechno do podniku nebo souboru věcí náleží v den zápisu do soupisu podstaty.

§

Ocenění položek soupisu

1. Součástí soupisu je i ocenění provedené insolvenčním správcem, který přitom vychází z údajů v účetnictví dlužníka nebo v evidenci vedené podle zvláštního právního předpisu¹⁴⁾ a z dalších dostupných informací. Ocenění musí být v souladu se zvláštními právními předpisy o oceňování majetku; nepromítá se však do účetnictví dlužníka.

2. Požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem, za předpokladu, že to věřitelský výbor finančně zajistí.

3. Ocenění obtížně ocenitelného majetku může insolvenční správce zadat znalci i bez žádosti věřitelského výboru; to neplatí, lze-li důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší, než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění.

4. Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy; odstavec 3 se použije přiměřeně.

5. Postup podle odstavců 1 až 4 se neuplatní, byl-li ustanoven znalec podle § 153 odst. 1.

§

Důvod soupisu

Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, musí být v soupisu vždy uveden i důvod soupisu, případně den a důvod vyloučení sepsaného majetku ze soupisu. V pochybnostech se má za to, že insolvenční správce příslušnou položku sepsal nebo ji ze soupisu vyloučil v den, kdy tuto skutečnost oznámil insolvenčnímu soudu.

§

Prohlášení o správnosti soupisu

Jestliže o to insolvenční správce požádá, je dlužník povinen písemně potvrdit úplnost a správnost soupisu. Prohlášení o správnosti soupisu nebo jeho části může dlužník písemně odmítnout, jen jestliže současně písemně uvede důvody, pro které soupis nebo jeho část nepovažuje za správný.

§

Zveřejnění soupisu

Soupis a doplněný soupis zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku neprodleně po jeho sestavení nebo doplnění.

§

Upuštění od soupisu nebo ocenění

V případech stanovených zákonem lze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu upustit od soupisu nebo od ocenění sepsaného majetku. Po právní moci takového rozhodnutí insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o stavu majetku náležejícího do majetkové podstaty.

§

Vyrozumění o soupisu

1. Do soupisu se zapisují i věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí dlužníku nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Do soupisu se poznamená, komu sepisovaný majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo; tuto osobu správce písemně vyrozumí o zahrnutí majetku do soupisu a na její žádost jí o tom vydá osvědčení. Osvědčení musí vždy obsahovat i uvedení důvodu, pro který správce tento majetek sepsal.

2. Je-li do soupisu zapsána nemovitost, která podle katastru nemovitostí není ve vlastnictví dlužníka, vyrozumí o tom insolvenční správce příslušné katastrální pracoviště. Je-li do soupisu sepsána věc, která podle Rejstříku zástav není ve vlastnictví dlužníka, vyrozumí o tom insolvenční správce Notářskou komoru České republiky. Obdobně to platí o majetku uvedeném v jiných veřejných či neveřejných seznamech, jestliže podle zvláštních právních předpisů osvědčují vlastnictví nebo jiná věcná práva k tomuto majetku.

3. Je-li do soupisu zapsána kulturní památka³⁴⁾, sbírka muzejní povahy nebo předmět kulturní hodnoty, vyrozumí o tom insolvenční správce neprodleně ministerstvo kultury.

Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty

§

1. Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu podstaty zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

2. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

3. Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že zápis je správný. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

4. Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce.

5. Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě.

6. Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno.

§

1. Dlužník může uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.

2. V návrhu podle odstavce 1 musí dlužník kromě obecných náležitostí podání¹⁹⁾ označit věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, o jejíž vynětí ze soupisu žádá a uvést skutečnosti, ze kterých vyplývá, že tento majetek neměl být sepsán. Je-li návrh neúplný nebo vadný a nelze-li jej pro tyto nedostatky projednat a rozhodnout o něm, vyzve insolvenční správce dlužníka, aby jej opravil nebo doplnil. K opravě nebo doplnění návrhu určí přiměřenou lhůtu a dlužníka poučí, jak je nutné opravu nebo doplnění provést. Poučí jej rovněž, že návrh, který nebude přes výzvu řádně opraven nebo doplněn, insolvenční soud odmítne.

3. Nezdaří-li se insolvenčnímu správci odstranit vady a neúplnost dlužníkova návrhu nebo má-li za to, že návrh je opožděný, předloží insolvenční správce návrh se zprávou o tom insolvenčnímu soudu. Pokládá-li to insolvenční soud za potřebné, může usnesením výzvu k odstranění vad návrhu zopakovat nebo vydat výzvu novou.

4. Nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, insolvenční správce vyzve věřitelský výbor, aby se k návrhu v určené lhůtě vyjádřil; dospěje-li po uplynutí této lhůty k závěru, že návrhu nelze vyhovět, předloží jej s případným vyjádřením věřitelského výboru a se zprávou o důvodech, pro které majetek nevyloučil, insolvenčnímu soudu; dlužník má právo se k těmto důvodům vyjádřit.

5. O návrhu podle odstavce 1 rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. Rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. V době od podání tohoto návrhu do rozhodnutí o něm nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, jehož se návrh týká; § 225 odst. 4 a 5 platí obdobně.

§

Insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu.

Nakládání s majetkovou podstatou a její správa

§

Nakládáním s majetkovou podstatou se rozumí zejména

1. právní úkony, které se týkají majetku náležejícího do majetkové podstaty,

2. výkon práv a povinností akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě akciové společnosti,

3. výkon práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem dlužníka zahrnutým do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě obchodní společnosti³⁵⁾,

4. výkon členských práv a povinností člena družstva,

5. rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonů potřebných k zajištění financování podniku,

6. výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnanců dlužníka,

7. výkon průmyslových práv,

8. rozhodování o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti,

9. plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění,

10. vedení účetnictví,

11. plnění evidenčních povinností,

12. výkon dalších práv a povinností, jestliže se týkají majetkové podstaty.

§

1. Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, ze kterých se skládá (dále jen „dispoziční oprávnění“) nebo ohledně části těchto oprávnění anebo pouze ohledně některých z nich.

2. Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, mohou být dispoziční oprávnění této osoby k tomuto majetku omezena jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

3. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.

§

Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby

1. nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,

2. majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,

3. se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,

4. byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.

Hlava VII

Neplatnost a neúčinnost právních úkonů a odporovatelnost právním úkonům

Díl 1

Neplatnost právních úkonů

§

1. Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

2. V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost právního úkonu pouze insolvenční soud, a to buď jako otázku předběžnou nebo v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka. Žalobu v tomto sporu mohou podat účastníci řízení s výjimkou dlužníka, pokud nesmí nakládat s majetkovou podstatou, insolvenční správce a státní zástupce. Žalobcem nebo žalovaným musí být vždy insolvenční správce.

3. Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce.

§

Byla-li neplatnost právního úkonu zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení.

§

1. Je-li pravomocným rozhodnutím zjištěna neplatnost právního úkonu, musí být vydán majetkový prospěch, získaný plněním z neplatného právního úkonu. Insolvenční správce to však může odmítnout, jestliže nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení.

2. Odmítne-li insolvenční správce vydat neoprávněný majetkový prospěch, získaný neplatným právním úkonem nebo nevyřídí-li žádost o jeho vydání v přiměřené lhůtě, lze se jeho vydání domáhat vylučovací žalobou ve lhůtě určené soudem; právo na náhradu škody tím není dotčeno.

3. Platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

§

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle § 233.

Díl 2

Neúčinnost právních úkonů

§

1. Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník

   1. zkracuje možnost uspokojení věřitelů, nebo

   2. zvýhodňuje věřitele na úkor jiných.

2. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá buď zákonem nebo rozhodnutím soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“).

§

1. Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost a závaznost vůči třetím osobám; tato neúčinnost však působí vůči všem věřitelům.

2. V insolvenčním řízení dlužníkovo plnění z jeho neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

3. Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

§

1. Povinnost vydat do majetkové podstaty plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

2. Dědici nebo právní nástupci osob uvedených v odstavci 1, na které přešlo plnění z neúčinných úkonů, mají povinnost vydat je do majetkové podstaty, pokud lze důvod neúčinnosti vztáhnout i na ně, nebo pokud se jejich postavení opírá o bezúplatný právní úkon anebo jde-li o osoby dlužníku blízké. Dědici mají tuto povinnost v rozsahu své odpovědnosti za dluhy zůstavitele.

3. Připadne-li dědictví osob uvedených v odstavci 1 státu, platí odstavec 2 obdobně.

4. Osoby, které vydaly plnění z neúčinného úkonu do majetkové podstaty, se mohou po skončení insolvenčního řízení domáhat jeho vrácení, jen když nedošlo k jeho zpeněžení nebo nebylo-li s ním nakládáno jiným způsobem. Jinak se mohou vrácení plnění nebo poskytnutí náhrady za ně domáhat jen od dlužníka.

5. Bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá insolvenční správce osobám podle odstavce 1 z majetkové podstaty plnění, které z neúčinného právního úkonu poskytly dlužníku, je-li v majetkové podstatě rozpoznatelné; učiní tak, jakmile tyto osoby jim poskytnuté plnění z neúčinného úkonu vydají do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku osobami podle odstavce 1 v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

§

Proti pohledávce, která se zakládá na neúčinném právním úkonu, nelze započíst vzájemnou pohledávku dlužníka.

§

Neúčinnost ze zákona

1. Nestanoví-li tento zákon jinak, jsou ke dni právní moci rozhodnutí o úpadku vůči věřitelům neúčinnými právní úkony dlužníka, provedené poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, kterými dlužník překročí v insolvenčním řízení omezení v nakládání s majetkem, stanovené tímto zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

2. Ke dni prohlášení konkursu jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony, kterými dlužník za trvání moratoria peněžité závazky věřitelům, kteří podepsali prohlášení podle § 116 odst. 2; to neplatí, jde-li o plnění peněžitých závazků podle § 122 odst. 1.

3. Dlužníkovo plnění z úkonů, které jsou neúčinné ze zákona, zahrne insolvenční správce do soupisu; učinit tak může jen do 6 měsíců poté, co se o důvodu neúčinnosti dozvěděl nebo při náležité pečlivosti dozvědět měl. Osoby, které mají povinnost toto plnění odevzdat do majetkové podstaty, mohou ve lhůtě určené insolvenčním soudem podat vylučovací žalobu; v rozhodnutí o ní může být uloženo i odevzdání náhradního plnění.

Díl 3

Odporovatelnost právním úkonům

§

1. Odporovat právním úkonům dlužníka uvedeným v § 235 odst. 1 může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce a to odpůrčí žalobou, jejíž projednání patří mezi incidenční spory; žaloba se podává proti osobám uvedeným v § 238. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

2. Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku od právní moci rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

3. Dlužníkovo plnění z úkonů, které jsou neúčinné v důsledku úspěšnosti odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem, náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Vylučovací žaloba není přípustná.

§

1. Není-li dále uvedeno jinak, lze za stanovených podmínek odporovat právním úkonům, které dlužník provedl v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení, jestliže dlužník jimi

   1. zkrátil věřitele v úmyslu tak učinit,

   2. zkrátil věřitele, došlo-li k nim mezi ním a osobami jemu blízkými nebo osobami jednajícími s ním ve shodě podle zvláštního právního předpisu¹³⁾ anebo k nim došlo ve prospěch těchto osob, pokud tyto osoby neprokáží, že o zkrácení věřitelů nemohly vědět,

   3. mrhal svým majetkem, s výjimkou případů, kdy to druhá strana nemohla při náležité pečlivosti poznat,

   4. neoprávněně poskytl někomu jinému majetkový prospěch, zejména bezúplatným právním úkonem,

   5. neoprávněně zvýhodnil určitého věřitele.

2. Odporovat lze i právním úkonům uvedeným v § 155 odst. 1 písm. a) až f), pokud se na ně vztahují podmínky odporovatelnosti.

3. Odporovat nelze právním úkonům, které dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

§

1. Odporovat právnímu úkonu dlužníka pro jeho úmysl zkrátit věřitele lze za předpokladu, že tento jeho úmysl byl druhé straně znám nebo se zřetelem ke všem okolnostem jí musel být znám.

2. Právními úkony, které lze považovat za právní úkony podle § 242 odst. 1 písm. d), jsou právní úkony, kterými dlužník učinil vydání hrubě nepřiměřená jeho majetkovým možnostem nebo jimiž nad rámec obvyklého podnikatelského rizika učinil obchod nepřiměřený jeho majetkovým poměrům anebo obchod, který nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti.

3. Bezúplatné právní úkony se nepovažují za neoprávněné, jestliže byly učiněny ke splnění požadavku zákona nebo jestliže jde o obvyklé příležitostné dary anebo o dary přiměřené výše, které byly učiněny k obecně prospěšným účelům a nejsou v rozporu s dobrými mravy.

4. Za právní úkony, které neoprávněně zvýhodňují určité věřitele, se považují úkony, kterými tito věřitelé byli uspokojeni nebo zajištěni na základě toho, že jim byla poskytnuta výhoda proti jiným věřitelům.

§

Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby⁴⁾ rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty.

ČÁST DRUHÁ

ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU

Hlava I

Konkurs

Díl 1

Prohlášení konkursu a jeho účinky

§

Konkurs je způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku spočívající v tom, že zjištěné pohledávky věřitelů jsou zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak.

§

1. Prohlášením konkursu se rozumí rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nebo hrozícího úpadku konkursem. Účinky tohoto rozhodnutí nastávají od okamžiku jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

2. Prohlášením konkursu se přerušuje likvidace právnické osoby, končí nucená správa a pokud insolvenční soud nerozhodne jinak, zaniká předběžné opatření, bylo-li nařízeno.

3. Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost.

4. Nestanoví-li tento zákon jinak, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a s nařízením předběžného opatření insolvenčním soudem nejsou dotčeny prohlášením konkursu. Insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své předběžném opatření tak, že zúží nebo rozšíří povinnosti v něm stanovené.

§

1. Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

2. Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné.

3. Nakládal-li dlužník s majetkovou podstatou v den, kdy se rozhodnutí o úpadku stalo účinným, má se v pochybnostech za to, že tak učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, pokud tento zákon nestanoví jinak.

4. Právní úkon, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.

§

O prohlášení konkursu vyrozumí insolvenční soud současně se zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku

1. Českou národní banku, je-li dlužník účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu¹⁾,

2. Komisi pro cenné papíry, je-li dlužník účastníkem vypořádacího systému uvedeného v seznamu Komise pro cenné papíry podle zvláštního právního předpisu¹⁸⁾.

§

1. Dlužníkovi věřitelé mohou po prohlášení konkursu svá práva uplatnit jen způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; to platí i pro ty věřitele, kteří se nestali účastníky insolvenčního řízení.

2. Nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.

3. Věcná břemena zatěžující majetkovou podstatu, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, se prohlášením konkursu stávají v insolvenčním řízení neúčinnými.

4. Návrh na zahájení řízení o nároku, který má být uspokojen z majetkové podstaty, lze po rozhodnutí o úpadku podat pouze proti insolvenčnímu správci; návrh podaný proti jiné osobě soud zamítne.

§

1. Není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne.

2. Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty.

§

1. Nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak.

2. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se prohlášením konkursu považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá prohlášení konkursu vliv.

§

Započtení

1. Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před prohlášením konkursu, není-li dále stanoveno jinak.

2. Započtení podle odstavce 1 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel

   1. se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo

   2. získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo

   3. v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo

   4. dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

§

1. Prohlášením konkursu zanikají všechny jednostranné právní úkony dlužníka, které se týkají majetkové podstaty, zejména jeho příkazy, pověření a plné moci včetně prokury, není-li dále stanoveno jinak.

2. Osoba, které dlužník udělil příkaz, pověření nebo plnou moc, musí v případě, že je nebezpečí z prodlení, pokračovat v obstarávání jeho záležitostí, kterých se tyto jeho úkony týkají, a to až do doby, než se jejich obstarávání ujme insolvenční správce. Náhradu nutných výdajů této osoby a přiměřená odměna za tuto její činnost je pohledávkou za majetkovou podstatou.

3. Prohlášení konkursu není samo o sobě důvodem zániku pověření a plných moci udělených dlužníkem pro insolvenční řízení. Pohledávky pověřené osoby nebo zmocněnce vzniklé z tohoto důvodu po prohlášení konkursu nelze uspokojit z majetkové podstaty, pokud nejde o pohledávky pracovněprávní.

4. Prohlášením konkursu zanikají, pokud se týkají majetkové podstaty, dosud nepřijaté dlužníkovy návrhy na uzavření smlouvy a dlužníkovo přijetí návrhů smluv, pokud na jejich základě již smlouva nevznikla. Návrhy smluv, které dlužník v době prohlášení konkursu ještě nepřijal, může přijmout jen insolvenční správce.

§

1. Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit.

2. Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak.

3. Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku.

4. Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou.

5. Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.

§

Fixní smlouvy

1. Bylo-li dohodnuto, že předmět plnění, který má tržní nebo burzovní cenu, bude dodán v přesně určené době nebo v pevně určené lhůtě, a nastane-li doba plnění nebo uplyne-li tato lhůta teprve po prohlášení konkursu, nelze požadovat splnění závazku, nýbrž jen náhradu škody způsobené tím, že dlužník závazek nesplnil.

2. Škodou podle odstavce 1 se rozumí rozdíl mezi dohodnutou cenou a tržní nebo burzovní cenou, která se platí ke dni účinnosti prohlášení konkursu v místě určeném smlouvou jako místo plnění. Druhý účastník smlouvy může uplatňovat náhradu škody jako věřitel přihláškou pohledávky.

§

Výpůjčka

Uzavřel-li dlužník smlouvu o výpůjčce, je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení.

Nájemní a podnájemní smlouvy

§

1. Insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení § 711 občanského zákoníku tím není dotčeno.

2. Jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy.

3. Právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. Totéž platí, jde-li o nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem; tuto pohledávku je nutné přihlásit jako pohledávku podmíněnou.

§

Nájemní nebo podnájemní smlouvu, kterou dlužník uzavřel jako nájemce nebo podnájemce, nemůže druhý účastník smlouvy po rozhodnutí o úpadku vypovědět nebo od ní odstoupit pro prodlení dlužníka s placením nájemného nebo jiné úhrady, ke kterému došlo před rozhodnutím o úpadku, anebo pro zhoršení majetkové situace dlužníka.

§

Nebyl-li v době prohlášení konkursu ještě předán předmět nájmu, podnájmu nebo výpůjčky, může insolvenční správce i druhý účastník smlouvy od smlouvy odstoupit; učiní-li tak insolvenční správce, může se druhý účastník smlouvy domáhat náhrady škody způsobené předčasným ukončením smlouvy přihláškou pohledávky. Každá ze smluvních stran je povinna druhému účastníku smlouvy do 10 dnů poté, co k tomu byla vyzvána, sdělit, zda od smlouvy odstupuje.

§

Leasingové smlouvy

Ustanovení § 256 až 258 platí přiměřeně i pro leasingové smlouvy a smlouvy o koupi najaté věci.

§

Výhrada vlastnictví

1. Jestliže dlužník před prohlášením konkursu věc prodal s výhradou vlastnictví a kupujícímu jí předal, může kupující věc vrátit nebo trvat na smlouvě.

2. Jestliže dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc s výhradou vlastnictví, aniž by k ní nabyl vlastnické právo, nemůže prodávající uplatňovat vrácení věci, jestliže insolvenční správce splní povinnosti podle smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co k tomu byl prodávajícím vyzván.

§

1. Prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak³⁶⁾.

2. Provoz dlužníkova podniku skončí

   1. prodejem podniku jednou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty,

   2. rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným na návrh insolvenčního správce po vyjádření věřitelského výboru, byl-li již zvolen jmenován; rozhodnutí se doručuje insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelskému výboru a zveřejňuje se vyhláškou; odvolání proti němu není přípustné.

§

Zvláštní právní předpisy stanoví další účinky prohlášení konkursu v souvislosti s předmětem jejich úpravy³⁷⁾.

Díl 2

Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení

§

1. Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených tímto zákonem.

2. Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu.

3. Přerušení řízení působí na účastníky řízení, kteří v řízení vystupují na téže straně jako dlužník, jen jde-li o nerozlučné společenství³⁸⁾ nebo o vedlejší účastenství³⁹⁾.

4. Jakmile se soud, správní orgán nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.

§

1. V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva, týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy soudu došel jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka.

2. Jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v řízení, mohou návrh na pokračování v řízení podat dlužník, popřípadě ostatní účastníci řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení.

§

1. V přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, lze pokračovat, jde-li o spory o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou sporů o vyloučení majetku z ní, nebo jde-li o řízení o nárocích s právem na uspokojení ze zajištění anebo o řízení o pohledávkách za majetkovou podstatou nebo o pohledávkách postavených jim na roveň.

2. Nejde-li o případy uvedené v odstavci 1, lze pokračovat v řízeních o nárocích, které je nutné přihlásit, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, jen rozhodl-li o tom na návrh oprávněné osoby insolvenční soud. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli.

3. Rozhodnutí o pokračování v řízení podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání.

§

1. Prohlášením konkursu se nepřerušují

   1. trestní řízení,

   2. řízení o přestupcích a jiných správních deliktech,

   3. daňové řízení,

   4. dědické řízení,

   5. řízení o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela,

   6. řízení o výživném nezletilých dětí bez zřetele k tomu, zda v něm dlužník vystupuje jako osoba oprávněná nebo jako osoba povinná,

   7. řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, není-li dlužník podnikatelem nebo není-li požadováno peněžité plnění,

   8. řízení ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, není-li dlužník podnikatelem nebo není-li požadováno peněžité plnění,

   9. řízení ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností, nadačního rejstříku a rejstříku společenství vlastníků jednotek, v těchto řízeních však nelze po prohlášení konkursu vydat rozhodnutí o změně obchodní firmy nebo názvu dlužníka,

   10. řízení ve věcech kapitálového trhu,

   11. řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce,

   12. řízení, ve kterých je dlužník jediným účastníkem,

   13. řízení ve věcech vkladu práva k nemovitostem; vklady do katastru nemovitostí však mohou být po prohlášení konkursu povoleny a zapsány, jen řídí-li se pořadí zápisu dnem, který předchází prohlášení konkursu nebo jde-li o zajištění poskytnuté podle § 41,

   14. řízení u úřadu práce o dlužných mzdových nárocích zaměstnanců dlužníka podle zvláštního právního předpisu⁴⁰⁾,

   15. řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti⁴¹⁾.

2. Účastníkem řízení uvedených v odstavci 1 je i nadále dlužník.

3. Jde-li o řízení ve věcech kapitálového trhu nebo o řízení, ve kterém je dlužník jediným účastníkem, může insolvenční soud na návrh orgánu, který je vede nebo i bez návrhu po posouzení povahy předmětu řízení a jeho vlivu na další průběh insolvenčního řízení rozhodnout, že se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka. Proti tomuto rozhodnutí, které se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a orgánu, který řízení vede, není odvolání přípustné.

§

1. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty, lze pro pohledávky věřitelů po prohlášení konkursu nařídit, nelze jej však provést. Není-li dále stanoveno jinak, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce se i nadále podává proti povinnému; proti insolvenčnímu správci jej nelze podat, ani má-li být povinným dlužník.

2. Výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, lze pro pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené v průběhu insolvenčního řízení nařídit a provést jen na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 202 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. V takovém případě se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podává proti insolvenčnímu správci.

3. Na základě rozhodnutí a jiných exekučních titulů vzniklých v průběhu insolvenčního řízení proti insolvenčnímu správci pro pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty, nelze vést výkon rozhodnutí na majetek insolvenčního správce; to neplatí, jde-li o pořádková opatření uložená insolvenčnímu správci v souvislosti s takovými řízeními, rozhodnutí, jimiž bylo insolvenčnímu správci uloženo nahradit náklady řízení, které způsobil svým zaviněním nebo které vznikly náhodou, která se mu přihodila.

4. Jde-li o řízení o výkon rozhodnutí nebo o exekuci, kde vystupuje dlužník jako oprávněný, stává se prohlášením konkursu insolvenční správce oprávněným místo dlužníka.

Díl 3

Účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů

§

1. Prohlášením konkursu zaniká společné jmění manželů dlužníka a jeho manžela; byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství.

2. Po prohlášení konkursu se provede vypořádání společného jmění manželů, které

   1. zaniklo podle odstavce 1,

   2. do prohlášení konkursu zaniklo, ale nebylo vypořádáno, nebo

   3. bylo zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do prohlášení konkursu nebylo vypořádáno.

3. V případech uvedených v odstavci 2 písm. b) a c) se prohlášením konkursu staví lhůta stanovená podle zvláštního právního předpisu k vypořádání společného jmění manželů, jestliže má skončit nejpozději do 6 měsíců od prohlášení konkursu.

§

1. Smlouvy mezi manželi, které byly uzavřeny po podání insolvenčního návrhu dlužníkem, a jde-li o insolvenční návrh věřitele poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, se stávají prohlášením konkursu neplatnými, jde-li o

   1. smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů,

   2. smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě stal součástí společného jmění manželů majetek do té doby náležející jen dlužníku,

   3. smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě staly součástí společného jmění manželů závazky náležející do té doby jen manželu dlužníka,

   4. dohody o vypořádání společného jmění manželů včetně soudem schváleného smíru.

2. Jestliže v době prohlášení konkursu již uplynula lhůta k vypořádání společného jmění manželů, aniž byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů, nastanou účinky spojené podle zvláštního právního předpisu s uplynutím lhůty k vypořádání společného jmění manželů až po 6 měsících od prohlášení konkursu, do té doby lze uzavřít novou dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo podat návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu; práva třetích osob nabytá v dobré víře tím však nejsou dotčena.

3. Pokud v důsledku neplatnosti smluv mezi manželi podle odstavce 1 dochází ke změně práv zapsaných v katastru nemovitostí, ohlásí insolvenční správce nastalé změny příslušnému katastrálnímu pracovišti.

§

1. Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo navrhnout jeho vypořádání u soudu. Dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené dlužníkem po prohlášení konkursu jsou neplatné.

2. Část společného jmění manželů, kterou dlužník použil se souhlasem manžela k podnikání, spadá při vypořádání společného jmění manželů vždy do majetkové podstaty.

§

1. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená insolvenčním správcem je účinná, jakmile ji schválí insolvenční soud.

2. Insolvenční soud dohodu o vypořádání společného jmění manželů neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy nebo jestliže s ní nesouhlasí věřitelský výbor.

3. Insolvenčním soudem schválená dohoda o vypořádání společného jmění manželů má účinky pravomocného rozsudku. Pro zrušení rozhodnutí o schválení dohody platí obdobně ustanovení občanského soudního řádu o zrušení usnesení o schválení smíru.

§

1. Rozhodnutí o tom, zda schvaluje dohodu o vypořádání společného jmění manželů, doručuje insolvenční soud účastníkům dohody a věřitelskému výboru, a to zvlášť.

2. Proti rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud tuto dohodu neschválí, se mohou odvolat jen účastníci dohody.

§

1. Probíhá-li řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce prohlášením konkursu účastníkem tohoto řízení místo dlužníka. Trvají-li účinky rozhodnutí o úpadku, nelze toto řízení skončit soudním smírem.

2. Bylo-li podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud neschválil dohodu o vypořádání společného jmění manželů, soud řízení o vypořádání společného jmění manželů přeruší až do rozhodnutí odvolacího soudu.

§

Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty.

§

Pohledávka manžela dlužníka vzniklá po prohlášení konkursu vypořádáním společného jmění manželů, se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

§

1. Po dobu trvání účinků prohlášení konkursu nemůže vzniknout nové společné jmění manželů; uzavře-li dlužník nové manželství, odkládá se vznik společného jmění manželů ke dni zániku těchto účinků.

2. Smlouvy o rozšíření společného jmění manželů, které odporují odstavci 1 nebo jej obcházejí, jsou neplatné.

Díl 4

Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu

§

1. Neprodleně poté, co nabude účinnosti prohlášení konkursu, zajistí insolvenční správce provedení procesních úkonů a dalších činností, které z prohlášení konkursu vyplývají.

2. Insolvenční správce ustanovený v rozhodnutí o úpadku navazuje na činnost předběžného správce, byl-li dříve ustanoven. Nejde-li o stejnou osobu, je předběžný správce povinen podat insolvenčnímu správci úplné informace o své dosavadní činnosti, a předat mu její výsledky, jakož i doklady, které má k dispozici a poskytnout mu potřebnou součinnost.

3. Insolvenční správce zaměří svou činnost zejména ke zjištění, zajištění a soupisu, k dokončení seznamu přihlášených pohledávek, k přípravě přezkumného jednání a k přípravě schůze věřitelů.

4. Jde-li o dlužníka, který vede účetnictví nebo evidenci podle zvláštního právního předpisu¹⁴⁾, sestaví insolvenční správce ke dni předcházejícímu dni, kterým nastanou účinky prohlášení konkursu, mezitímní účetní uzávěrku.

§

1. Seznam přihlášených pohledávek insolvenční správce sestavuje a doplňuje tak, aby jej mohl uzavřít neprodleně po skončení lhůty k podání přihlášek pohledávek a v dostatečném předstihu před termínem konání přezkumného jednání.

2. Insolvenční soud může insolvenčnímu správci uložit, aby mu poskytl součinnost potřebnou k přípravě přezkumného jednání a určit povahu této součinnosti.

§

1. Nestanoví-li tento zákon jinak, povinnosti, které zákon ukládá dlužníku, osobám jednajícím za dlužníka a dalším osobám v souvislosti s prohlášením konkursu, musí být splněny do 15 dnů od prohlášení konkursu; tuto lhůtu může insolvenční soud přiměřeně prodloužit jen z důvodů hodných zvláštního zřetele.

2. Jestliže povinnosti podle odstavce 1 nejsou ve stanovené lhůtě splněny, přijme insolvenční soud na návrh insolvenčního správce přiměřená opatření k jejich vynucení.

§

Nestanoví-li tento zákon jinak, je soupis listinou, která insolvenčního správce v rámci konkursu opravňuje ke zpeněžení zapsaného majetku.

§

1. Na základě seznamu přihlášených pohledávek a soupisu a s využitím i jinak získaných poznatků sestaví insolvenční správce zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu. Ve zprávě zejména porovná majetkovou podstatu se závazky dlužníka a vyjádří se k možnosti dalšího využití dlužníkova podniku.

2. Zprávu o hospodářské situaci dlužníka předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu nejméně 7 dní přede dnem konání první schůze věřitelů svolané po prohlášení konkursu. Věřitelé mají právo do této zprávy u insolvenčního soudu nahlížet.

§

1. Schůze věřitelů projedná zprávu insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka se závěry, které představují doporučení insolvenčnímu správci pro jeho další postup.

2. Schůze věřitelů dále rozhodne, zda a v jakém rozsahu se má dlužníku, který je fyzickou osobou, a jeho rodině poskytovat plnění z majetkové podstaty k úhradě jejich odůvodněných existenčních potřeb. Učiní tak na žádost dlužníka nebo některého z členů jeho rodiny.

Díl 5

Zpeněžení majetkové podstaty

§

1. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen.

2. Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku.

§

Předkupní právo

1. K nemovitostem, které tvoří pozemní část veřejného přístavu⁴²⁾, má při jejich zpeněžení předkupní právo stát.

2. Smluvními předkupními právy není insolvenční správce při zpeněžení majetkové podstaty vázán.

§

1. Zpeněžením majetkové podstaty zanikají v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku

   1. účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce,

   2. věcná břemena, která zatěžují zpeněžovaný majetek a která jsou podle ustanovení tohoto zákona v insolvenčním řízení neúčinná.

2. Byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor.

3. Při vyklizení podle odstavce 2 přísluší dlužníku stejná bytová náhrada jako v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.

§

1. Majetkovou podstatu lze zpeněžit

   1. veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu⁴³⁾,

   2. prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí,

   3. prodejem majetku mimo dražbu.

2. O způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce.

§

1. Zpeněžení veřejnou dražbou se provede podle ustanovení zvláštního právního předpisu³⁹⁾.

2. Veřejnou dražbu provede dražebník na návrh insolvenčního správce. Smlouva o provedení dražby se v takovém případě stane účinnou dnem, kdy ji schválí věřitelský výbor.

§

1. Ke zpeněžení prodejem movitých věcí a nemovitostí je příslušný okresní soud podle ustanovení občanského soudního řádu. Návrh na tento prodej podává insolvenční správce, který je jediným účastníkem tohoto řízení.

2. Příslušný soud nařídí prodej podle odstavce 1, je-li k návrhu přiloženo rozhodnutí o prohlášení konkursu, soupis potvrzený insolvenčním soudem a souhlas věřitelského výboru s tímto způsobem zpeněžení.

3. Rozhodnutí vydaná v tomto řízení se doručují pouze insolvenčnímu správci, který proti nim může podat odvolání.

§

1. Prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.

2. Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.

3. Platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor.

§

1. Dlužníkův podnik může insolvenční správce zpeněžit jedinou smlouvou.

2. Smlouvu podle odstavce 1 může insolvenční správce uzavřít jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva účinnosti.

3. Výtěžek zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou je součástí celkového výtěžku zpeněžení majetkové podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným podnikem.

§

1. Zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovně právních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy. Jiné závazky na nabyvatele nepřecházejí.

2. Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na smlouvu podle § 291 přiměřeně příslušná ustanovení obchodního zákoníku; za splnění závazků, které přešly na nabyvatele, prodávající neručí.

§

Ustanovení § 290 a 291 platí obdobně, je-li je jedinou smlouvou zpeněžována celá majetková podstata nebo část dlužníkova podniku.

§

Zvláštní insolvenční správce ustanovený podle § 35 odst. 2 zpeněží věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu zajišťující pohledávku zástavního věřitele, podle pokynů tohoto věřitele; ustanovení § 286 až 289 tím nejsou dotčena, souhlas insolvenčního soudu nebo věřitelského výboru se zpeněžením se však nevyžaduje.

§

1. Insolvenční správce je povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. To platí přiměřeně i pro dlužníkovy nepeněžité pohledávky ocenitelné penězi.

2. Povinnost podle odstavce 1 insolvenční správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání těchto pohledávek jsou neúměrně vysoké nebo je nelze krýt z majetkové podstaty.

§

1. Dlužník, osoby mu blízké a osoby jednající s ním ve shodě podle zvláštního právního předpisu¹³⁾ nesmí nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně převeden ani ve lhůtě 3 let od skončení konkursu. Právní úkony, uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné.

2. Ustanovení odstavce 1 se vztahuje také na

   1. vedoucí zaměstnance dlužníka, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním¹⁵⁾ a osoby jim blízké,

   2. osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení, rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost,

   3. společníky dlužníka, je-li jím jiná obchodní společnost než akciová,

   4. akcionáře dlužníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie odpovídající více než desetině základního kapitálu.

   5. prokuristy dlužníka,

   6. členy a náhradníky věřitelského výboru, kterým schůze věřitelů neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty.

3. Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a) až e) a po vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f); proti jeho rozhodnutí může podat odvolání jen osoba, která návrh podala.

Díl 6

Nakládání s výtěžkem zpeněžení

§

1. Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, se hradí z výtěžku zpeněžení.

2. Po ukončení provozu dlužníkova podniku nesmí být výtěžek zpeněžení použit k podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti ani se souhlasem věřitelského výboru. To nebrání tomu, aby s tímto výtěžkem bylo naloženo tak, že se zhodnotí o úroky nebo jiné přírůstky.

§

1. Nestačí-li výtěžek zpeněžení ke krytí pohledávek a nákladů podle § 296 odst. 1, lze použít prostředků, získaných zálohou na náklady insolvenčního řízení nebo zálohou poskytnutou věřitelským výborem.

2. Pokud nepostačují ani prostředky podle odstavce 1, rozhodne o pořadí úhrady pohledávky nebo o její poměrné úhradě insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce podle § 305 odst. 2.

§

1. Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.

2. Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.

3. Náklady podle odstavce 2 lze odečíst nejvýše v rozsahu dvacetiny výtěžku zpeněžení.

4. Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti.

5. Pro zpeněžení podle § 293, se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 35 odst. 3; odstavec 3 se nepoužije.

§

1. Zajištění věřitelé se uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění z té části výtěžku, který na ně připadá. Neuspokojená část jejich pohledávky se považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

2. Zpeněžením věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty v konkursu zaniká zajištění pohledávky zajištěného věřitele, a to i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky.

3. Je-li zajišťovací právo, které zaniklo zpeněžením podle odstavce 2, zapsáno ve veřejném či neveřejném seznamu, který podle zvláštního právního předpisu osvědčoval vlastnictví nebo jiná věcná práva ke zpeněžené věci, pohledávce, právu nebo jiné majetkové hodnotě, oznámí insolvenční správce zánik zajištění orgánu nebo osobě, která tento seznam vede; § 139 odst. 1 písm. i) platí přiměřeně.

§

Insolvenční správce podává insolvenčnímu soudu a věřitelskému výboru dílčí zprávy o průběhu zpeněžení majetkové podstaty a o nakládání s výtěžkem tohoto zpeněžení. Tyto zprávy podává z vlastního podnětu nebo na základě rozhodnutí soudu anebo žádosti věřitelského výboru. O zpeněžení majetkové podstaty vyrozumí insolvenční správce neprodleně také soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení probíhá řízení týkající se zpeněženého majetku, včetně řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka.

§

1. Umožňuje-li to stav zpeněžení majetkové podstaty, insolvenční správce kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení navrhne insolvenčnímu soudu, aby povolil částečný rozvrh; s jeho návrhem musí souhlasit věřitelský výbor. V návrhu musí uvést, které pohledávky mají být v částečném rozvrhu uspokojeny a do jaké výše.

2. Insolvenční soud povolí částečný rozvrh, jestliže jej umožňuje stav výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, jestliže jím nejsou dotčena práva zajištěných věřitelů, jestliže jím nemůže být ohrožen rozvrh po konečné zprávě a jestliže je navrhované uspokojení pohledávek, zahrnutých do částečného rozvrhu, nepochybné.

3. Rozhodnutí o povolení částečného rozvrhu doručuje insolvenční soud vyhláškou. Odvolání proti němu není přípustné.

4. O pohledávkách zahrnutých do částečného rozvrhu vydá insolvenční soud rozvrhové usnesení, které doručí dlužníkovi, insolvenčnímu správci a všem věřitelům, kteří jsou do něho zahrnuti. Tyto osoby mohou proti němu podat odvolání.

Díl 7

Konečná zpráva a rozvrh

§

1. V závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. Předložení konečné zprávy nebrání, jestliže

   1. dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy,

   2. se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat.

2. Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména

   1. přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá,

   2. přehled výdajů, vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé,

   3. přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo,

   4. uvedení majetku, který nebyl zpeněžen s odůvodněním, proč k tomu došlo,

   5. výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo,

   6. přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu,

   7. přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení.

3. Konečná zpráva insolvenčního správce musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, a v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce.

§

1. Současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu i vyúčtování své odměny a výdajů.

2. Vyúčtování své odměny a výdajů podá i předběžný správce a další správci, kteří se podíleli na správě majetkové podstaty a jsou osobami rozdílnými od insolvenčního správce a jejich odměna netvoří součást jeho odměny.

§

1. Insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu insolvenčního správce a jeho vyúčtování a odstraní po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v ní obsažené.

2. O konečné zprávě insolvenčního správce po její úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že ji zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 15 dnů od zveřejnění konečné zprávy v insolvenčním rejstříku mohou proti ní podat námitky; námitky se podávají u insolvenčního soudu dvojmo s tím, že jedno vyhotovení se doručuje insolvenčnímu správci k vyjádření.

3. K projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování nařídí insolvenční soud jednání. Termín a místo tohoto jednání uvede ve vyhlášce na úřední desce; předvolání k tomuto jednání soud zvlášť doručí insolvenčnímu správci, dlužníku, věřitelům kteří podali námitky proti konečné zprávě a věřitelskému výboru.

4. Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování správce projedná insolvenční soud námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě toho rozhodne buď tak, že

   1. schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné,

   2. nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah,

   3. odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí.

5. Rozhodnutí podle odstavce 4 insolvenční soud vyvěsí na úřední desce soudu. Zvlášť toto rozhodnutí doručí insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, o jejichž námitkách bylo rozhodováno. Odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat věřitelé, jejichž námitkám nebylo vyhověno.

§

1. Před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 299.

2. Nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek, uvedených v odstavci 1, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů podle § 168 odst. 1 písm. d/ a 169 odst. 1 písm. g/, poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně. Výtěžku zpeněžení podle § 298 odst. 2 lze však použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele.

3. Z výtěžku zpeněžení vyčlení insolvenční správce před rozvrhem částku na předpokládané výlohy, spojené s ukončením řízení.

§

1. Po právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku, uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek.

2. Insolvenční soud přezkoumá věcnou správnost návrhu předloženého správcem. Poté vydá rozvrhové usnesení, v němž určí částky, které mají být věřitelům vyplaceny.

3. Všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojují poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky, tak jak byla zjištěna.

4. Vydání rozvrhového usnesení nebrání, jestliže ohledně některé z pohledávek z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li dosud o pohledávku spornou; jde zejména o pohledávky

   1. kterých se týká odvolání proti konečné zprávě,

   2. ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor, nebo

   3. vázané na odkládací podmínku.

§

1. Rozvrhové usnesení doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, jejichž pohledávek se toto usnesení týká; tyto osoby mohou proti rozvrhovému usnesení podat odvolání.

2. V rozvrhovém usnesení určí insolvenční soud insolvenčnímu správci lhůtu k jeho splnění; lhůta nesmí být delší než 2 měsíce od právní moci tohoto usnesení.

3. Částky určené pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení jim správce proplatí na jejich náklad zpravidla ve svém sídle. Částky nepřesahující 500 Kč může složit do úschovy u soudu a věřitele o tom písemně vyrozumět. Obdobně postupuje, jestliže nedojde k proplacení částek určených pro jednotlivé věřitele do 30 dnů od rozvrhového usnesení pro překážku na jejich straně. O splnění rozvrhového usnesení podá insolvenční správce insolvenčnímu soudu zprávu.

4. Částky, které by mohly připadnout na pohledávky uvedené v § 306 odst. 4, složí insolvenční správce do úschovy u soudu. Jakmile odpadnou překážky k jejich výplatě, vydá o nich insolvenční soud další rozvrhové usnesení; ustanovení o rozvrhovém usnesení platí obdobně i pro další rozvrhové usnesení. Pokud se ukáže, že ohledně některé z těchto částek nejsou splněny předpoklady pro její zařazení do rozvrhu, vyloučí ji insolvenční soud z rozvrhu; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Obdobně se postupuje ohledně částek vyčleněných na výlohy spojené s ukončením řízení, pokud nebyly použity.

Díl 8

Zrušení konkursu

§

1. Insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu

   1. zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty,

   2. zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny,

   3. po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení,

   4. zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty.

2. Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly.

§

1. Pro doručení a zveřejnění rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, platí totéž co o doručení a zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu. Dlužníku a insolvenčnímu správci se toto rozhodnutí doručuje do vlastních rukou.

2. Proti rozhodnutí podle § 308 odst. 1 mohou podat odvolání pouze insolvenční správce a přihlášení věřitelé.

3. Rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci.

4. Právní mocí rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, insolvenční řízení končí.

§

1. Jestliže dlužník v průběhu konkursu zemře, nastupují na jeho místo jeho dědicové a není-li jich, stát.

2. Insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o dosavadních výsledcích projednání konkursu spolu s vyúčtováním své poměrné odměny a již vynaložených výloh. Insolvenční soud předloženou zprávu přezkoumá a rozhodne o ní; § 304 platí přiměřeně.

3. Po právní moci rozhodnutí o schválení zprávy podle odstavce 2 insolvenční soud zruší konkurs a postoupí věc soudu, který projednává dědictví. O doručení a zveřejnění tohoto rozhodnutí platí § 309; odvolání proti němu však není přípustné.

§

Dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění.

§

1. Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu s výjimkou účinků, u kterých je možné jejich navrácení do stavu před prohlášením konkursu. Platnost a účinnost právních úkonů, které byly provedeny během konkursu, tím není dotčena.

2. Za dlužníka, který je právnickou osobou, jednají opět jeho statutární orgány nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci; přerušení likvidace právnické osoby končí.

3. Zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d) je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku.

4. Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto právo se promlčí za 10 let od zrušení konkursu. To neplatí, jde-li o neuspokojenou pohledávku nebo její část, která zaniká podle § 311.

§

1. Funkce insolvenčního správce nekončí zrušením konkursu, i když jeho oprávnění nakládat se zbývající částí majetkové podstaty a další dispoziční oprávnění přecházejí na dlužníka.

2. Insolvenční správce je povinen ke dni zrušení konkursu uzavřít účetní knihy, sestavit účetní závěrku, splnit povinnosti uložené daňovými předpisy a předat dlužníku potřebné účetní záznamy. Dále je povinen předat zbývající majetek dlužníkovi a zajistit činnosti evidenční a archivační, popřípadě další činnosti související se zrušením konkursu. Nevede-li dlužník účetnictví, týkají se tyto povinnosti přiměřeně jeho daňové evidence.

3. Po provedení činností podle odstavce 2 soud insolvenčního správce zprostí jeho funkce. Současně rozhodne o výdajích, které insolvenčnímu správci vznikly v souvislosti se zrušením konkursu, a o způsobu jejich úhrady.

Díl 9

Zvláštní ustanovení o nepatrném konkursu

§

1. O nepatrný konkurs jde, jestliže

   1. dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem, nebo

   2. celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu⁴⁴⁾ za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahuje 2 000 000 Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů.

2. Rozhodnutí o tom, že jde o nepatrný konkurs, může insolvenční soud vydat i bez návrhu a spojit je s prohlášením konkursu nebo je vydat kdykoli v průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu.

3. Vyjde-li dodatečně najevo, že konkurs neměl být považován za nepatrný, insolvenční soud přijaté rozhodnutí bez zbytečného odkladu zruší.

4. Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 doručí insolvenční soud vyhláškou; odvolání proti němu není přípustné, musí však být vždy odůvodněno.

§

1. Nerozhodne-li schůze věřitelů jinak, v nepatrném konkursu se postupuje podle tohoto zákona s těmito odchylkami:

   1. místo věřitelského výboru mohou věřitelé ustanovit zástupce věřitelů,

   2. k účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů není potřeba schválení insolvenčním soudem ani souhlasu věřitelského orgánu,

   3. k vyloučení nedobytných pohledávek a věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které není možné prodat, není nutný souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského orgánu,

   4. o včasných námitkách proti konečné zprávě a vyúčtování lze rozhodnout i bez nařízení jednání,

   5. při přezkumném jednání lze současně projednat všechny otázky, o kterých by jinak byla oprávněna rozhodnout pouze schůze věřitelů a je-li to účelné, lze přednést také konečnou zprávu a vyúčtování a projednat námitky proti nim.

2. Není-li to v rozporu s rozhodnutím schůze věřitelů, insolvenční soud může pro nepatrný konkurs stanovit i další odchylky od zákona, pokud povedou k rychlému a hospodárnému průběhu insolvenčního řízení; těmito odchylkami nesmí být dotčeno postavení zajištěných věřitelů ani zásady insolvenčního řízení. Toto rozhodnutí může insolvenční soud spojit s rozhodnutím o nepatrném konkursu nebo je může vydat kdykoli později.

Hlava II

Reorganizace

Díl 1

Přípustnost reorganizace

§

1. Reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.

2. Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.

3. Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu.

4. Reorganizace není též přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu⁴²⁾ za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu nedosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník méně než 100 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru.

5. Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán schválený alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, odstavec 4 se nepoužije.

Díl 2

Návrh na povolení reorganizace

§

1. Osobou oprávněnou podat návrh na povolení reorganizace je dlužník nebo přihlášený věřitel.

2. Návrh na povolení reorganizace může podat pouze ten, kdo je v dobré víře, že jsou nebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu.

§

1. Dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

2. Opožděně podaný návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která opožděný návrh podala.

§

1. Návrh na povolení reorganizace, podaný dlužníkem, musí vedle obecných náležitostí podání¹⁹⁾ obsahovat:

   1. označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat,

   2. dlužníkovi známé údaje o kapitálové struktuře a majetku osob, které dlužníka ovládají nebo které dlužník ovládá²⁰⁾, včetně údaje o tom, zda ohledně některé z těchto osob neprobíhá insolvenční řízení, anebo prohlášení, že není takových osob,

   3. údaj o způsobu navrhované reorganizace,

   4. údaje svědčící o tom, že zde není nepoctivý záměr.

2. Údajem podle odstavce 1 písm. d) je prohlášení dlužníka o tom, zda ohledně něho, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo členů kolektivního statutárního orgánu

   1. nebyl v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení vydán pravomocný rozsudek, odsuzující je pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy,

   2. v posledních 5 letech neprobíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení, řešící úpadek a s jakým výsledkem,

   3. nenastala v minulosti překážka výkonu funkce orgánu právnické osoby, případně jak zanikla.

3. K návrhu na povolení reorganizace musí dlužník připojit

   1. seznam svého majetku a seznam svých věřitelů, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil,

   2. výpis z rejstříku trestů osob uvedených v odstavci 2, který není starší 3 měsíců.

4. Návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem musí kromě obecných náležitostí podání¹⁹⁾ obsahovat údaje uvedené v odstavci 1 písm. a) a c). Ostatní údaje podle odstavce 1 uvede věřitel, jen pokud jsou mu známy.

5. Pro označení osob v návrhu na povolení reorganizace a v seznamech k němu připojených platí § 103 odst. 1 obdobně.

6. Údajem o způsobu reorganizace, obsaženým v návrhu na povolení reorganizace, nejsou osoby sestavující reorganizační plán, ani osoba, která návrh podala, vázány.

§

1. Neobsahuje-li návrh na povolení reorganizace všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést.

2. Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení reorganizace připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.

3. Návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

4. Rozhodnutí podle odstavce 3 doručí insolvenční soud dlužníku, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a osobě, která návrh na povolení reorganizace podala; odvolání proti němu může podat jen osoba, která návrh na povolení reorganizace podala. K podanému odvolání se nepřihlíží, jestliže před rozhodnutím o něm insolvenční soud povolil reorganizaci na návrh jiné osoby.

§

1. Jestliže poté, co insolvenčnímu soudu došel návrh na povolení reorganizace, podá tento návrh i další osoba, považuje se návrh další osoby za přistoupení k řízení, jehož předmětem je reorganizace; § 67 se použije přiměřeně.

2. Insolvenční soud vyzve osoby podle odstavce 1, aby ve lhůtě, která nesmí být delší než 30 dnů, odstranily odlišnosti svých návrhů a vyrozuměly jej o společném stanovisku. Nestane-li se tak, vychází insolvenční soud z návrhu, který podal dlužník, a není-li jej, pak z návrhu věřitele, který mu došel dříve.

§

1. Osoba, která podala návrh na povolení reorganizace, jej může vzít zpět do doby, než insolvenční soud reorganizaci povolí nebo o podaném návrhu jinak rozhodne.

2. Zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu není přípustné. Po vydání tohoto rozhodnutí insolvenční soud nepokračuje v projednání reorganizace.

3. Byl-li návrh na povolení reorganizace vzat zpět až poté, co o něm bylo rozhodnuto, insolvenční soud rozhodne, že zpětvzetí není účinné; toto rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

4. Osobu, která podala další návrh na povolení reorganizace, vyzve insolvenční soud, aby mu do 15 dnů sdělila, zda trvá na jeho projednání; nestane-li se tak, v projednání reorganizace insolvenční soud nepokračuje.

§

1. Návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem musí schválit schůze věřitelů; učiní tak po zprávě insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka.

2. Před rozhodnutím schůze věřitelů o schválení návrhu na povolení reorganizace upozorní insolvenční správce na jemu známé důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru navrhujícího věřitele.

§

1. Po podání návrhu na povolení reorganizace a před rozhodnutím o úpadku jsou osoby oprávněné nakládat s majetkovou podstatou povinny zdržet se právních úkonů, jimiž by mohla být zmařena nebo ohrožena navrhovaná reorganizace.

2. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a s nařízením předběžného opatření insolvenčním soudem nejsou dotčeny podáním návrhu na povolení reorganizace. Insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své předběžném opatření tak, že zúží nebo rozšíří povinnosti v něm stanovené.

Díl 3

Rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace

§

Při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152.

§

1. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace,

   1. lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

   2. který znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení reorganizace bylo již dříve rozhodnuto, anebo

   3. který podal věřitel, jestliže jej neschválí schůze věřitelů.

2. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení reorganizace lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně některé z osob uvedených v § 319 odst. 2 nastala některá z tam uvedených skutečností.

3. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace se doručuje dlužníku, osobě, která návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze osoba, která návrh podala.

§

1. Jestliže insolvenční soud návrh na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, pokračuje bez dalšího v insolvenčním řízení. Účinky podání návrhu na povolení reorganizace tímto rozhodnutím zanikají.

2. Na osobu, jejíž návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, se použije přiměřeně § 147.

§

Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

§

1. Rozhodnutí o povolení reorganizace obsahuje

   1. výrok o povolení reorganizace,

   2. informaci o tom, kdo je insolvenčním správcem, a nebyl-li dosud ustanoven, výrok o jeho ustanovení,

   3. výzvu, aby dlužník ve lhůtě 120 dnů předložil reorganizační plán nebo aby bez zbytečného odkladu insolvenčnímu soudu sdělil, že jej předložit nehodlá,

   4. informaci o tom, za jakých podmínek mohou předložit reorganizační plán další osoby.

2. Ustanovení odstavce 1 písm. c) se nepoužije, jestliže dlužník před vydáním rozhodnutí podle odstavce 1 insolvenčnímu soudu oznámil, že reorganizační plán předložit nehodlá.

3. Splatnost závazků a pohledávek se rozhodnutím o povolení reorganizace vždy vrací do původních termínů.

4. Rozhodnutí o povolení reorganizace může dále obsahovat výrok o jiných opatřeních týkajících se majetkové podstaty a nezbytných k zajištění účelu reorganizace.

§

1. Není-li dále stanoveno jinak, je dlužník v průběhu reorganizace dlužníkem s dispozičními oprávněními. Pro povinnosti dlužníka, který je fyzickou osobou a statutárního orgánu dlužníka, který je právnickou osobou, platí obdobně § 36 a 37.

2. Právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, ledaže insolvenční soud rozhodne podle § 333 jinak.

3. Právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru.

4. Za právní úkony, které mají podle odstavce 3 zásadní význam, se považují úkony, jejichž důsledkem se významně změní hodnota majetkové podstaty nebo postavení věřitelů anebo míra uspokojení věřitelů.

5. Pohledávky vedoucích zaměstnanců dlužníka s dispozičními oprávněními, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním¹⁵⁾, které vznikly po povolení reorganizace, lze v průběhu insolvenčního řízení uspokojit pouze do výše, kterou určí insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru.

6. Ke dni předcházejícímu dni, kterým nastanou účinky povolení reorganizace, sestaví dlužník mezitímní účetní uzávěrku.

§

Insolvenční správce vykonává dohled nad činností dlužníka s dispozičními oprávněními, zajišťuje dohled nad zjišťováním a soupisem majetkové podstaty, sestavuje a doplňuje seznam věřitelů a podává zprávy věřitelskému výboru. Kromě toho plní i další úkoly a provádí další činnosti, které mu uložil insolvenční soud.

§

1. Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru anebo i bez návrhu zakázat dlužníku s dispozičním oprávněním nakládání s majetkovou podstatou nebo může jeho oprávnění ve stanoveném rozsahu omezit. Učiní tak v zájmu věřitelů zejména tehdy, vzniknou-li pochybnosti o poctivém jednání nebo odborné způsobilosti dlužníka nebo osob, jednajících jeho jménem.

2. Je-li návrhů podle odstavce 1 více, insolvenční soud o nich rozhodne jedním rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné. Zamítne-li je, lze další návrhy podle odstavce 1 podat až po uplynutí 30 dnů. Omezení stanovená rozhodnutím vydaným podle odstavce 1 může insolvenční soud kdykoli před schválením reorganizačního plánu na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru zrušit nebo změnit.

3. Jestliže insolvenční soud zakáže dlužníku s dispozičními oprávněními nakládat s majetkovou podstatou nebo jeho oprávnění k tomu omezí, přecházejí tato dispoziční oprávnění na insolvenčního správce.

§

Rozhodnutím o povolení reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka, je-li dlužník právnickou osobou s tímto orgánem; místo valné hromady nebo členské schůze dlužníka rozhoduje v její působnosti insolvenční správce.

Díl 4

Věřitelé při reorganizaci

§

Reorganizace se účastní přihlášení věřitelé, jakož i věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a věřitelé jim na roveň postavení.

§

1. Při reorganizaci se za věřitele dlužníka považují i společníci a členové dlužníka; za pohledávku těchto osob se považuje právo vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. To neplatí, je-li dlužník v úpadku pro předlužení.

2. Platí, že výše pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena dlužníka ve společnosti nebo v družstvu je rovna nule; ustanovení § 347 odst. 2 tím není dotčeno.

§

1. Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci obdobně § 190 až 202.

2. Popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.

3. Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše v reorganizaci uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

4. Pohledávku lze v reorganizaci popřít i písemně, podáním výslovně označeným jako „Popření pohledávky v reorganizaci“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon a na kterém je úředně ověřena pravost podpisu osoby, která pohledávku popírá; podrobnosti o náležitostech tohoto podání upraví prováděcí předpis. K popření se přihlíží, jen bylo-li podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu po povolení reorganizace, nejpozději však v den předcházející přezkumnému jednání; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

§

1. Pro potřeby určení rozsahu uspokojení zjištěných pohledávek a hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu, se věřitelé dlužníka při reorganizaci rozdělují do skupin podle svého právního postavení a podle svých hospodářských zájmů. Rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin obsahuje reorganizační plán, v němž se vždy uvede, podle jakých kriterií k rozdělení věřitelů došlo.

2. Samostatnou skupinu vždy tvoří

   1. zajištění věřitelé,

   2. nezajištění věřitelé,

   3. věřitelé uvedení v § 335,

   4. věřitelé, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny.

3. Pohledávkou nedotčenou reorganizačním plánem je pohledávka, jejíž výši, splatnost ani další její vlastnosti a práva s ní spojená reorganizační plán nemění nebo pohledávka, o které věřitel písemně uznal, že není reorganizačním plánem dotčena.

4. Pohledávkou nedotčenou reorganizačním plánem je i pohledávka, u které v důsledku prodlení dlužníka došlo ke ztrátě sjednané výhody splátek, jestliže reorganizační plán:

   1. stanoví splatnost jistiny včetně úroků stejně jako před prodlením dlužníka,

   2. nemění žádná další práva spojená s pohledávkou, s výjimkou práv věřitele spojených s účinky zahájení insolvenčního řízení nebo s již nastalým prodlením dlužníka, a

   3. stanoví, že všechny splátky jistiny a úroku, které měl dlužník zaplatit před svým prodlením do dne účinnosti reorganizačního plánu, budou uhrazeny neprodleně po účinnosti reorganizačního plánu.

5. Odůvodněnost a vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin posoudí insolvenční soud při schvalování reorganizačního plánu.

6. Na základě návrhu dotčeného věřitele nebo předkladatele reorganizačního plánu může insolvenční soud rozhodnout o zařazení věřitele do jiné skupiny; učiní tak před schválením reorganizačního plánu. Proti jeho rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

Díl 5

Reorganizační plán

§

1. Reorganizační plán vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace, a to na základě opatření sledujících ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.

2. Reorganizační plán se předkládá insolvenčnímu soudu. Po jeho předložení nesmí nikdo až do zprávy o reorganizačním plánu vyvíjet činnost směřující k jeho přijetí nebo odmítnutí. Předkladatel je povinen zdržet se všech činností, které jsou v rozporu s reorganizačním plánem nebo které jinak ovlivňují jeho splnění.

3. V reorganizačním plánu se lze odchýlit od ustanovení tohoto zákona, pokud jde o uspokojení věřitelů včetně zajištěných věřitelů a věřitelů, jimiž jsou společníci a členové dlužníka uplatňující pohledávku vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, o nakládání s majetkovou podstatou a o závazky dlužníka po skončení insolvenčního řízení.

4. Další průběh reorganizace nesmí být v rozporu s reorganizačním plánem, pokud nedošlo stanoveným způsobem k jeho změně.

§

1. Přednostní právo sestavit reorganizační plán má dlužník, i když návrh na povolení reorganizace podal některý přihlášený věřitel. Může jej předložit současně s návrhem na povolení reorganizace anebo ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace. Tuto lhůtu může insolvenční soud na návrh dlužníka přiměřeně prodloužit, nejdéle však o 60 dnů.

2. V případě uvedeném v § 329 odst. 2 se odstavec 1 nepoužije.

3. Odstavec 1 se nepoužije i tehdy, jestliže se věřitelé na schůzi věřitelů podle § 150 odst. 3 usnesli na tom, že způsobem řešení úpadku bude reorganizace navržená jinou osobou než dlužníkem.

4. Jestliže dlužník před uplynutím lhůty podle odstavce 1 oznámí, že nehodlá předložit reorganizační plán, insolvenční soud rozhodne o ukončení této lhůty; pravost podpisů osob, které oznámení podepsaly, musí být úředně ověřena. Vyjdou-li najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dlužník v sestavování reorganizačního plánu řádně nepokračuje, že postupuje způsobem, kterým může reorganizaci zmařit, nebo že zajištěným věřitelům neplatí úroky podle § 171 odst. 3, může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout o zkrácení nebo ukončení lhůty podle odstavce 1. Učiní tak zpravidla po vyjádření dlužníka, insolvenčního správce a věřitelského výboru.

5. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle odstavců 1 a 4 není odvolání přípustné.

6. Nemá-li dlužník právo přednostně sestavit reorganizační plán nebo zaniklo-li mu toto právo rozhodnutím insolvenčního soudu podle odstavce 4, vyzve insolvenční soud k předložení reorganizačního plánu další osoby; ustanovení odstavců 2 a 4 platí pro tyto osoby obdobně. Ustanovení odstavce 1 o lhůtách k předložení reorganizačního plánu a možnosti jejich prodloužení platí pro tyto osoby přiměřeně.

§

1. Reorganizační plán obsahuje vždy

   1. rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách,

   2. určení způsobu reorganizace,

   3. určení opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou, a s určením osob, které s ní mohou nakládat, včetně rozsahu jejich práv k nakládání s ní,

   4. údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek,

   5. uvedení osob, které se budou podílet na financování reorganizačního plánu nebo převezmou některé dlužníkovy závazky anebo zajistí jejich splnění, včetně určení rozsahu, v němž jsou ochotny tak učinit,

   6. údaj o tom, zda a jak reorganizační plán ovlivní zaměstnanost v dlužníkově podniku a o opatřeních, která mají být v tomto směru uskutečněna,

   7. údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace.

2. V reorganizačním plánu musí být též uvedeno, jak je zajištěno splnění pohledávek, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor a pohledávek vázaných na odkládací podmínku, jaká je výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek pro každou skupinu věřitelů, do které byly zařazeny a jaká je celková výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek podle reorganizačního plánu.

3. Reorganizační plán musí být sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické a právní možnosti dlužníka.

§

1. Reorganizaci lze provést zejména prostřednictvím těchto opatření:

   1. restrukturalizací pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti,

   2. prodejem celé majetkové podstaty nebo její části anebo prodejem dlužníkova podniku,

   3. vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast,

   4. fúzí dlužníka - právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob, připouštějí-li to právní předpisy o hospodářské soutěži⁴⁵⁾,

   5. vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem nebo novou právnickou osobou podle písmene c) nebo d),

   6. zajištěním financování provozu dlužníkova podniku nebo jeho části,

   7. změnou zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka.

2. V reorganizačním plánu může být uplatněno i více ze základních opatření podle odstavce 1, pokud to jejich povaha připouští.

3. U věřitelů, do jejichž práv reorganizační plán zasahuje, se v reorganizačním plánu uvede, o jakou částku je jejich pohledávka snížena nebo po jakou dobu bude trvat odklad její splatnosti nebo vykonatelnosti anebo v čem spočívají jiné zásahy do práv věřitelů.

4. Má-li dojít ke změně údajů, které se zapisují do obchodního rejstříku, musí být z reorganizačního plánu zřejmé, jaké údaje mají být z obchodního rejstříku vymazány a jaké údaje nově zapsány.

§

K reorganizačnímu plánu musí být v závislosti na navrhovaném typu reorganizace připojeny tyto doklady:

1. nové znění zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiného dokumentu upravujícího vnitřní poměry dlužníka, má-li podle reorganizačního plánu dojít k jeho změně,

2. prohlášení osob ochotných financovat provedení reorganizačního plánu nebo převzít některé z dlužníkových závazků anebo je zajistit, s uvedením rozsahu, jehož se prohlášení týká; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

3. prohlášení dlužníkova manžela, že souhlasí s použitím majetku ve společném jmění manželů, má-li být podle reorganizačního plánu tento majetek použit; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

4. není-li předkladatelem reorganizačního plánu dlužník, prohlášení dlužníka – fyzické osoby nebo prohlášení neomezeně ručících společníků dlužníka - právnické osoby o ochotě pokračovat v provozu podniku, který předpokládá reorganizační plán; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

5. aktualizované seznamy majetku a závazků dlužníka ke dni předložení reorganizačního plánu, mají-li být věřitelé uspokojováni z provozu dlužníkova podniku,

6. smlouvy uzavřené s odkládací podmínkou váznoucí na schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem,

7. seznam a popis významných smluv, které mají být podle reorganizačního plánu po jeho schválení insolvenčním soudem uzavřeny.

§

Zpráva o reorganizačním plánu

1. Předkladatel reorganizačního plánu zpracuje zprávu o reorganizačním plánu, která musí obsahovat dostatečné informace o návrhu reorganizačního plánu. Součástí této zprávy je reorganizační plán nebo jeho shrnutí a zhodnocení jeho dopadu na věřitele.

2. Dostatečnými informacemi podle odstavce 1 se rozumí informace, které musí věřitel určité skupiny znát k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda přijme reorganizační plán, zejména informace o tom, jaké plnění, v jaké hodnotě se jednotlivým skupinám věřitelů nabízí. Takovými informacemi však nejsou informace, které předkladatel může získat jen s nepoměrnými obtížemi nebo informace o reorganizačním plánu jiné osoby než předkladatele.

3. Zpráva o reorganizačním plánu se předkládá věřitelům v dostatečném předstihu před schůzí věřitelů, která má rozhodnout o jeho přijetí, nejpozději 15 dnů před termínem jejího konání. Tuto zprávu lze zveřejnit až poté, co ji schválil insolvenční soud.

4. Náležitosti zprávy o reorganizačním plánu stanoví prováděcí právní předpis.

§

1. Není-li dále stanoveno jinak, k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů, která je svolána jen za tímto účelem. O přijetí reorganizačního plánu se v takovém případě hlasuje ve skupinách věřitelů, stanovených reorganizačním plánem.

2. Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti.

3. Schůzi věřitelů k projednání a přijetí reorganizačního plánu insolvenční soud nesvolá nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, jestliže mimo schůzi věřitelů hlasovala o přijetí reorganizačního plánu každá jím stanovená skupina věřitelů nebo považuje-li se reorganizační plán podle tohoto zákona za přijatý bez hlasování.

§

1. O přijetí reorganizačního plánu mohou věřitelé hlasovat i mimo schůzi věřitelů, a to i před podáním návrhu na povolení reorganizace nebo i před podáním insolvenčního návrhu jestliže měli možnost seznámit se s informacemi, které svým obsahem a rozsahem odpovídají informacím, které musí být obsaženy ve zprávě o reorganizačním plánu; tím není dotčena informační povinnost dlužníka, jehož účastnické cenné papíry jsou kótované, podle zvláštního právního předpisu¹⁸⁾.

2. Výsledky hlasování dosažené mimo schůzi věřitelů se připočtou k výsledkům hlasování dosažených na schůzi věřitelů. Je-li rozpor mezi hlasováním věřitele mimo schůzi věřitelů a jeho hlasováním na schůzi věřitelů, považuje se za rozhodné hlasování věřitele na schůzi věřitelů; o tom insolvenční soud tohoto věřitele neprodleně vyrozumí.

§

Hlasování mimo schůzi věřitelů

1. Hlasují-li věřitelé o přijetí reorganizačního plánu mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

2. Hlasují-li věřitelé o přijetí reorganizačního plánu mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné jak hlasovali a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů.

3. O tom, že k hlasování věřitele mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout z důvodů podle odstavců 1 a 2, tohoto věřitele neprodleně vyrozumí

   1. insolvenční správce, jde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení,

   2. dlužník, jde-li o hlasování před zahájením insolvenčního řízení.

4. Náležitosti hlasovacího lístku stanoví prováděcí právní předpis.

§

1. Jestliže se pro přijetí reorganizačního plánu vyslovila většina věřitelů skupiny, jejíž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů této skupiny, platí, že tato skupina věřitelů reorganizační plán přijala.

2. Jde-li o skupinu věřitelů uvedených v § 335, platí, že tato skupina přijala reorganizační plán, jestliže se pro jeho přijetí vyslovila většina společníků nebo členů dlužníka; u dlužníka se základním kapitálem musí souhrnný podíl těchto společníků nebo členů dlužníka současně představovat alespoň dvě třetiny základního kapitálu dlužníka.

3. Má-li věřitel více pohledávek zařazených do různých skupin, hlasuje prostřednictvím každé takové pohledávky v těchto skupinách zvlášť.

4. Skupina věřitelů, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny, se vždy považuje za skupinu, která reorganizační plán přijala; obdobně to platí pro jednotlivé věřitele této skupiny.

5. Pokud hlasující věřitel přijal nebo odmítl reorganizační plán v důsledku jednání, které je v rozporu se zákonem nebo jej obchází, rozhodne insolvenční soud, jestliže dosud neschválil reorganizační plán, i bez návrhu a po jednání, že se k hlasu tohoto věřitele nepřihlíží. Rozhodoval-li tento hlas o přijetí nebo odmítnutí reorganizačního plánu, nařídí insolvenční soud nové hlasování o přijetí reorganizačního plánu.

§

1. Insolvenční soud schválí reorganizační plán, jestliže:

   1. je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy,

   2. lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr,

   3. jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala,

   4. každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší, než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním,

   5. pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak.

2. Insolvenční soud může schválit reorganizační plán, i když není splněna podmínka uvedená v odstavci 1 písm. c), jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.

§

1. Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině zajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, mají-li podle něj věřitelé takové skupiny získat k zajištění svých pohledávek stejný nebo obdobný druh zajištění, v témže pořadí, ke stejnému nebo obdobnému majetku dlužníka, případně k jinému majetku dlužníka nejméně stejné hodnoty, stanovené ke dni účinnosti reorganizačního plánu a obdržet plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu se bude rovnat nejméně hodnotě zajištění stanovené ve znaleckém posudku.

2. Není-li dále stanoveno jinak, reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině nezajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, jestliže podle něj má každý věřitel zařazený do takové skupiny získat plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu není nižší, než jmenovitá hodnota jeho zjištěné pohledávky s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu, nebo jestliže podle něj žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny, neobdrží žádné plnění.

3. Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině věřitelů uvedených v § 335, která ho nepřijala, za spravedlivý, má-li podle něj každý z těchto věřitelů ke dni účinnosti reorganizační plánu obdržet nejméně takové plnění, kterého by se mu zřejmě dostalo, kdyby po skončení insolvenčního řízení, ve kterém byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, proběhla likvidace takového dlužníka.

4. Podmínka uvedená v odstavci 3 je splněna, jestliže na základě reorganizačního plánu některá skupina nezajištěných věřitelů nezíská plnění, jehož celková současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu je alespoň stejná jako celková jmenovitá hodnota všech zjištěných pohledávek věřitelů zařazených do této skupiny včetně úroku k těmto pohledávkám ke dni účinnosti reorganizačního plánu.

§

1. Proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu.

2. Až do rozhodnutí soudu o schválení reorganizačního plánu jej může jeho předkladatel vzít zpět. V takovém případě se k podanému reorganizačnímu plánu nepřihlíží.

3. Předkladatel reorganizačního plánu může až do rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu reorganizační plán doplnit nebo změnit; v takovém případě hlasují věřitelé o reorganizačním plánu v podobě po jeho doplnění nebo změně. Schůze věřitelů, která má o reorganizačním plánu rozhodnout, se může konat nejdříve 15 dnů poté, co bylo věřitelům předloženo znění navrhovaných doplnění nebo změn reorganizačního plánu.

§

1. Nejsou-li splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu, insolvenční soud jej zamítne.

2. Proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu mohou podat odvolání dlužník, předkladatel tohoto plánu a věřitelé, kteří hlasovali pro jeho přijetí.

3. Osoba, jejíž reorganizační plán byl zamítnut, jej může podat znovu, jen neuplynula-li jí dosud lhůta k jeho předložení. Tuto lhůtu může insolvenční soud v odůvodněných případech před jejím uplynutím prodloužit v rozhodnutí, kterým zamítá reorganizační plán.

Díl 6

Provádění reorganizačního plánu

§

1. Reorganizační plán je účinný, jakmile rozhodnutí o jeho schválení nabylo právní moci, nebyla-li reorganizačním plánem jeho účinnost odložena na pozdější dobu nebo nerozhodl-li o jeho pozdější účinnosti insolvenční soud.

2. Rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je závazné pro všechny účastníky insolvenčního řízení i pro další osoby, jejichž práva a povinnosti jsou reorganizačním plánem dotčeny.

§

1. Od účinnosti reorganizačního plánu je oprávněn nakládat majetkovou podstatou dlužník. Toto jeho oprávnění může být omezeno ve prospěch jiných osob pouze reorganizačním plánem; jiná omezení, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, účinností reorganizačního plánu zanikají.

2. Od účinnosti reorganizačního plánu se obnovuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze družstva, pokud z reorganizačního plánu nevyplývá něco jiného. Hlasovací práva, spojená s obchodním podílem, cennými papíry nebo členstvím vykonávají osoby, uvedené v reorganizačním plánu za podmínek tam stanovených; pokud v reorganizačním plánu tyto osoby nejsou uvedeny nebo stanovené podmínky nebyly splněny, vykonávají je osoby, kterým tato práva až dosud náležela.

3. Od účinnosti reorganizačního plánu se mění zakladatelský dokument nebo stanovy anebo jiné dokumenty upravující vnitřní poměry dlužníka a údaje, které se zapisují do obchodního rejstříku nebo jiného rejstříku právnických osob, a to způsobem, který je uveden v reorganizačním plánu. Tyto skutečnosti se zapisují do obchodního rejstříku na základě reorganizačního plánu, který se ukládá do sbírky listin. Ustanovení právních předpisů, které obecně upravují způsob změny zapisovaných skutečností, se přitom nepoužijí.

§

1. Insolvenční správce zajistí, aby byly provedeny procesní úkony, spojené s účinností reorganizačního plánu. Dlužníku s dispozičními oprávněními předá zprávu o své dosavadní činnosti a provede další úkony potřebné k tomu, aby dlužník s dispozičními oprávněními mohl vykonávat svá oprávnění.

2. V průběhu provádění reorganizačního plánu vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka. Zaměřuje se na doplňování seznamu majetku a závazků podle stavu řízení a na evidování činnosti dlužníka s dispozičními oprávněními. O výsledcích své činnosti pravidelně, nejméně však jednou za 3 měsíce, informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.

3. Dlužník s dispozičními oprávněními je povinen informovat insolvenčního správce o svých právních úkonech, o plnění reorganizačního plánu a o své jiné činnosti podle reorganizačního plánu. Zprávy o běžných úkonech při podnikatelské činnosti a zprávy o plnění dlouhodobých nebo opakujících se činností podává souhrnně za časové úseky, stanovené reorganizačním plánem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.

4. Pokud jsou dispoziční oprávnění dlužníka omezena, vykonává je insolvenční správce. Stanoví-li reorganizační plán právní úkony, které může dlužník provést jen se souhlasem insolvenčního správce, jsou tyto úkony neplatné, pokud byly provedeny bez tohoto souhlasu.

§

1. Věřitelský výbor kontroluje provádění reorganizačního plánu dlužníkem s dispozičními oprávněními způsobem stanoveným v reorganizačním plánu, jakož i na základě zpráv insolvenčního správce.

2. Věřitelský výbor si může předem vyhradit, že některé právní úkony, které mají zásadní význam, může dlužník s dispozičními oprávněními uskutečnit jen s jeho předběžným souhlasem, i když nejsou uvedeny v reorganizačním plánu.

3. Věřitelský výbor je oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu opatření k odstranění nedostatků, které zjistil při své kontrolní činnosti včetně opatření, která vedou ke skončení reorganizace.

§

1. Není-li tímto zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi; za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv.

2. Účinností reorganizačního plánu zanikají práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, není-li v tomto zákoně nebo v reorganizačním plánu stanoveno jinak. To platí i pro majetek, který podle reorganizačního plánu má připadnout osobě odlišné od dlužníka. Právo třetích osob na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty tím není dotčeno.

3. Práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka zůstávají reorganizačním plánem nedotčena.

4. Má-li účinností reorganizačního plánu dojít ke vzniku, změně nebo zániku práv k majetku v majetkové podstatě, lze potřebné projevy vůle jednajících osob zahrnout do reorganizačního plánu. Jsou-li reorganizačním plánem dotčena práva, která se vkládají nebo zapisují do katastru nemovitostí nebo do jiného seznamu podle zvláštních právních předpisů, musí být tato práva v reorganizačním plánu přesně označena a uvedeno i znění záznamu.

§

1. Pohledávka věřitele z úvěrového financování, kterou přijal dlužník nebo insolvenční správce po povolení reorganizace k dosažení jejího účelu, je pohledávkou za majetkovou podstatou, která se uspokojí před všemi jinými pohledávkami, s výjimkou výdajů a odměny insolvenčního správce.

2. Je-li věřitelem z úvěrového financování osoba, která neměla přednostní právo k jeho poskytnutí podle § 41 odst. 2, má její pohledávka z úvěrového financování stejné pořadí, jako pohledávky zajištěných věřitelů, kteří svého práva podle § 41 odst. 2 nevyužili. Mezi zajištěné věřitele, kteří svého práva podle § 41 odst. 2 nevyužili, se pohledávka věřitele z úvěrového financování rozdělí v poměru, v němž jsou ke dni poskytnutí úvěrového financování k sobě navzájem hodnoty věcí, práv a pohledávek sloužících k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů, stanovené znaleckým posudkem.

3. Pohledávky podle odstavce 1, které podle reorganizačního plánu měly být uhrazeny až po skončení reorganizace, a k jejichž úhradě nedošlo pro opětovný úpadek dlužníka, který nastal do 2 let po skončení reorganizace, mají v novém insolvenčním řízení stejné postavení jako v původním insolvenčním řízení.

§

1. Vydání cenných papírů na základě schváleného reorganizačního plánu není veřejnou nabídkou cenných papírů.

2. Osoba vedoucí evidenci zaknihovaných cenných papírů provede příslušné změny v této evidenci na základě schváleného reorganizačního plánu, a to na základě žádosti dlužníka nebo jiné osoby, které se taková změna týká.

§

Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka nebo není-li v reorganizačním plánu uvedeno jinak. Odchylná úprava pohledávek podle věty první v reorganizačním plánu se může týkat krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv věřitelů; odchylná úprava těchto pohledávek musí být v reorganizačním plánu uvedena výslovně, s přesným vymezením rozsahu a podmínek jejich uspokojení.

§

1. Po účinnosti reorganizačního plánu lze proti dlužníku nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuci k vymožení pohledávky, stanovené reorganizačním plánem. Byla-li však tato pohledávka popřena, lze výkon rozhodnutí nebo exekuci vést pouze v případě právní moci rozhodnutí soudu o zjištění této pohledávky; toto rozhodnutí musí být k návrhu přiloženo.

2. Ustanovení odstavce 1 platí i pro výkon rozhodnutí nebo exekuci proti třetí osobě, která převzala na základě reorganizačního plánu povinnost za dlužníka nebo vedle něho.

§

1. Navrhovatel reorganizačního plánu může navrhnout jeho změnu, v jejímž důsledku má být účel reorganizace lépe splnitelný. V návrhu popíše účel změny, navrhovaný způsob jejího provedení a dopady změny na jednotlivé skupiny původních věřitelů a na nové věřitele.

2. Návrh změny reorganizačního plánu zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku a na náklady navrhovatele jej doručí zvlášť původním i novým věřitelům. Současně stanoví věřitelům lhůtu, ve které mohou změněný plán odmítnout. Tato lhůta nesmí být kratší než 30 dnů ode dne doručení návrhu změn.

3. K projednání návrhu změny reorganizačního plánu nařídí insolvenční soud jednání, a to tak, aby se konalo nejpozději do 15 dnů po uplynutí lhůty podle odstavce 2, ne však dříve, než v den následující po uplynutí této lhůty.

4. Ke schválení změny reorganizačního plánu se vyžaduje souhlas:

   1. všech skupin původních věřitelů,

   2. většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky jsou podle reorganizačního plánu zajištěny,

   3. většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky podle reorganizačního plánu nejsou zajištěny, a

   4. většiny společníků dlužníka nebo jiné právnické osoby, na kterou podle reorganizačního plánu přešel majetek dlužníka.

Ustanovení § 347 se použije obdobně.

5. Platí, že věřitelé, kteří ve lhůtě podle odstavce 2 ani při jednání podle odstavce 3 nevyjádřili nesouhlas s navrhovanou změnou plánu, se změnou souhlasí.

6. Změněný reorganizační plán insolvenční soud schválí, jestliže jej schválili věřitele podle odst. 4 nebo platí-li, že byl schválen podle odstavce 5.

7. Jestliže insolvenční soud změněný insolvenční plán neschválí, zůstává účinný dříve schválený reorganizační plán.

Díl 7

Skončení reorganizace

§

1. Insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu do 6 měsíců od jeho účinnosti, zjistí-li, že některému věřiteli byly poskytnuty zvláštní výhody, aniž s tím ostatní věřitelé stejné skupiny souhlasili, nebo že schválení reorganizačního plánu bylo dosaženo podvodným způsobem.

2. Insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu do 3 let od jeho účinnosti, pokud byl dlužník, jeho statutární orgán nebo člen statutárního orgánu pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, kterým dosáhl schválení reorganizačního plánu nebo podstatně zkrátil věřitele.

3. Rozhodne-li insolvenční soud o zrušení reorganizačního plánu, mohou věřitelé bez dalšího požadovat uspokojení pohledávek a jiných práv, která měli před jeho schválením. Práva věřitelů a třetích osob, založená reorganizačním plánem, nejsou dotčena; je-li to nutné přijme insolvenční soud opatření k ochraně oprávněných zájmů věřitelů.

§

1. Insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže

   1. reorganizace byla povolena na návrh dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl,

   2. oprávněná osoba nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení soudem nebo předložený reorganizační plán vezme zpět,

   3. insolvenční soud neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení,

   4. v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné plnit,

   5. dlužník neplatí řádně a včas úroky podle § 171 odst. 3, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky, nebo

   6. dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoli podle reorganizačního plánu podnikat měl.

2. O přeměně reorganizace v konkurs v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) rozhodne insolvenční soud bez jednání. Své rozhodnutí doručí zvlášť dlužníku, navrhovateli reorganizace, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; tyto osoby mohou proti tomuto rozhodnutí podat odvolání.

3. O přeměně reorganizace v konkurs podle odstavce 1 písm. d) až f) rozhodne insolvenční soud po jednání, k němuž předvolá všechny osoby, uvedené v odstavci 2; těmto osobám se rozhodnutí insolvenčního soudu doručuje zvlášť a mohou proti němu podat odvolání.

4. O přeměně reorganizace v konkurs nemůže insolvenční soud rozhodnout, jestliže reorganizační plán byl v podstatných bodech splněn.

5. Rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu, pokud insolvenční soud ve svém rozhodnutí nestanoví podmínky této přeměny jinak.

§

1. V průběhu provádění reorganizačního plánu insolvenční soud bere na vědomí nebo projedná zprávy insolvenčního správce a věřitelského výboru o jeho plnění. Jiná opatření, zejména opatření k zajištění dodržování reorganizačního plánu, provádí jen tehdy, jsou-li navrhována.

2. Splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, kterým reorganizace končí; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

3. Po skončení reorganizace rozhodne insolvenční soud o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech.

Hlava III

Zvláštní ustanovení o vyloučení účinků zákona

§

1. Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na právo použít peněžní prostředky z účtu dlužníka, který je účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu¹⁾, vedeného v tomto platebním systému, ke splnění závazků dlužníka vyplývajících z jeho účasti v tomto platebním systému, a to za účelem uzavření zúčtování v tomto platebním systému před rozhodnutí o úpadku nebo v den vydání rozhodnutí o úpadku.

2. Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na povinnost platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu¹⁾ zpracovat příkazy dlužníka, který je účastníkem tohoto platebního systému, ani platnost a vymahatelnost těchto příkazů vůči třetím osobám, jde-li o příkazy, které byly přijaty tímto platebním systémem v souladu s jeho pravidly

   1. před účinností rozhodnutí o úpadku,

   2. v okamžiku účinnosti rozhodnutí o úpadku a po účinnosti tohoto rozhodnutí, jestliže byly příkazy provedeny v den vydání rozhodnutí o úpadku, a to jen tehdy, prokáží-li osoby uvedené ve zvláštním právním předpisu⁴⁶⁾, že jim rozhodnutí o úpadku nebylo známo, a to ani z oznámení podle zvláštního právního předpisu⁴⁷⁾,

3. Ustanovení odstavce 2 platí obdobně pro vypořádací systémy vedené v seznamu Komise pro cenné papíry podle zvláštního právního předpisu¹⁹⁾ .

§

1. Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na právo na zajištění, které dlužník poskytl, jde-li o

   1. dlužníka, který je účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu¹⁾, a to v souvislosti s účastí dlužníka v tomto platebním systému,

   2. dlužníka, který je účastníkem vypořádacího systému uvedeného v seznamu Komise pro cenné papíry podle zvláštního právního předpisu¹⁸⁾, a to v souvislosti s účastí dlužníka v tomto vypořádacím systému,

   3. zajištění poskytnuté České národní bance, Evropské centrální bance, centrální bance členského státu Evropské unie nebo centrální bance státu patřícího do Evropského hospodářského prostoru,

   4. finanční zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo podle obdobného právního vztahu podle zahraniční právní úpravy.

2. Ustanovení tohoto zákona nemají vliv na závěrečné vyrovnání podle zvláštního právního předpisu⁴⁸⁾.

CELEX: 31998L0026 a 32002L0047

Hlava IV

Úpadek finančních institucí

Díl 1

Úpadek bank, spořitelních a úvěrních družstev, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky a dále některých zahraničních bank, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§

1. Ustanovení tohoto dílu zapracovávají příslušné předpisy Evropských společenství⁴⁹⁾ a použijí se na úpadek

   1. banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz¹⁾, poté, kdy jim byla odejmuta licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost,

   2. zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu⁵⁰⁾,

   3. osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu¹⁾,

   4. osoby se sídlem nebo místem podnikání na území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu¹⁾, jiné než podle písmene c),

   5. osoby se sídlem nebo místem podnikání mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu¹⁾,

   6. pobočky zahraniční banky, jiné než uvedené v písmenu b).

2. Osoba uvedená v odstavci 1 písm. b) a d) je v úpadku, je-li prováděno

   1. kolektivní řízení zahájené a sledované správními nebo soudními orgány členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jehož cílem je prodej majetku pod dozorem nebo dohledem těchto orgánů, včetně případů, kdy jsou řízení ukončena oddlužením nebo jiným obdobným opatřením,

   2. opatření, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujícího možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácení pohledávek.

3. Při postupu podle tohoto dílu se použijí, není-li stanoveno jinak a jde-li o úpadek osob podle odstavce 1 písm. a) a f), též ustanovení ostatních částí zákona a ustanovení ostatních hlav části druhé zákona, s výjimkou ustanovení upravujících moratorium, reorganizaci a oddlužení.

4. Při postupu podle tohoto dílu se použijí, není-li stanoveno jinak a jde-li o úpadek osob podle odstavce 1 písm. c) až e), též ustanovení ostatních částí zákona a ustanovení ostatních hlav části druhé zákona.

CELEX: 32001L0024

Oddíl 2

Úpadek banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz po odnětí licence nebo povolení, úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze a úpadek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f)

§

Insolvenční návrh

1. Insolvenční návrh podává orgán, který je oprávněn vykonávat dozor nebo dohled nad činností osob uvedených v § 367 odst. 1 (dále jen „orgán dozoru nebo dohledu“). Tím není dotčeno ustanovení § 97. V návrhu orgán dozoru nebo dohledu uvede rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a k návrhu připojí listiny k doložení svých tvrzení.

2. Záloha na náklady insolvenčního řízení se orgánu dozoru nebo dohledu neukládá.

3. Úpadek banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz a úpadek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) lze řešit pouze konkursem.

§

1. Insolvenční řízení nemá vliv na věcná práva věřitelů nebo třetích osob k hmotnému či nehmotnému, movitému či nemovitému majetku patřícímu dlužníku, včetně souborů přesně neurčených majetkových hodnot, jejichž složení se postupem doby mění, který se v okamžiku rozhodnutí o úpadku nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor; zejména není dotčeno

   1. právo zpeněžit majetek nebo nechat jej zpeněžit a uspokojit se z výnosu nebo příjmu plynoucího z tohoto majetku, zejména na základě zástavního práva,

   2. výhradní právo na plnění, zejména při zajištění zástavním právem k pohledávce nebo postoupením pohledávky,

   3. právo požadovat vydání majetkové hodnoty nebo náhrady od kohokoli, kdo majetkovou hodnotu drží nebo užívá proti vůli oprávněné osoby,

   4. právo požívat plody.

2. Insolvenční řízení

   1. nemá vliv na práva prodávajícího plynoucí z výhrady vlastnického práva vůči dlužníkovi jako kupujícímu, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, jehož se výhrada týká, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

   2. není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, u níž je dlužník prodávajícím a zboží již bylo dodáno kupujícímu, nebo pro ukončení takové kupní smlouvy, a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu na majetek, který je předmětem prodeje, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

   3. nemá vliv na právo věřitele požadovat započtení proti pohledávce dlužníka, pokud toto započtení povoluje právo, kterým se řídí pohledávka dlužníka.

3. Ustanovením odstavce 1 není dotčeno právo podat z důvodů poškozování věřitelů žalobu o určení neplatnosti nebo neúčinnosti právního úkonu ani právo odporovat právnímu úkonu.

4. Pro účely ustanovení odstavce 1 se za věcné právo považuje právo zapsané ve veřejném seznamu, který podle zvláštního právního předpisu osvědčuje existenci tohoto práva a účinné vůči třetím osobám.

CELEX: 32001L0024

§

Informování orgánů dozoru nebo dohledu a veřejnosti

1. Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru nebo dohledu informuje o vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz orgán dozoru nebo dohledu ve státech, ve kterých tento dlužník vykonává svou činnost na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu⁵¹⁾, a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace musí obsahovat i upozornění na možné důsledky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu. Insolvenční správce bez zbytečného odkladu zajistí zveřejnění podstatných částí rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu (dále jen „výtah“) v Úředním věstníku Evropské unie a nejméně ve 2 celostátních denících v každém státě, na jehož území dlužník podnikal nebo vykonával svou činnost prostřednictvím pobočky nebo na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu⁴⁹⁾.

2. Výtah obsahuje

   1. označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci,

   2. informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka

   3. den vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu,

   4. v případě úpadku banky nebo spořitelního a úvěrního družstva informaci o tom, že pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se považují za přihlášené, o čemž budou věřitelé jednotlivě informováni do 60 dnů od prohlášení konkursu, a informaci o možnosti postupu podle § 374 odst. 4 a 5 včetně uvedení lhůt a dne, kterým lhůty uplynou,

   5. v případě úpadku instituce elektronických peněz výzvu, aby věřitelé, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, podali přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu, včetně uvedení lhůty pro podání přihlášky a dne, kterým lhůta uplyne,

   6. označení sídla insolvenčního soudu,

   7. označení insolvenčního správce údaji potřebnými k jeho identifikaci.

3. Výtah musí být pořízen v českém jazyce a musí být opatřen texty „Výzva k přihlášení pohledávky. Dodržte lhůty!“ a „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženými do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.

4. Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru nebo dohledu informuje o vyhlášení moratoria, o vydání rozhodnutí o úpadku nebo o vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka, který je osobou se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněnou vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu, orgán dozoru nebo dohledu ve státech, na jehož území tato osoba podniká nebo podnikala, a to před zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace obsahuje i upozornění na možné důsledky vyhlášení moratoria, vydání rozhodnutí o úpadku nebo vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka.

5. Insolvenční soud nebo insolvenční správce zajistí zveřejnění výtahu z příslušného rozhodnutí týkajícího se osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu v nejkratší možné lhůtě alespoň ve 2 celostátně distribuovaných denících v každém státě, na jehož území osoba podniká nebo podnikala a v Úředním věstníku Evropské unie.

6. Výtah podle odstavce 5 obsahuje označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci, informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva vyhlásil moratorium nebo vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka anebo vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka, informaci o okamžiku účinnosti příslušného rozhodnutí, účel a právní základ přijatého rozhodnutí, uvedení lhůt pro podání případných opravných prostředků včetně uvedení dne, kdy lhůty uplynou, označení sídla orgánu nebo soudu příslušného pro přijetí opravného prostředku, výzvu, aby věřitelé, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, podali přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu, včetně uvedení lhůty pro podání přihlášky a dne, kterým lhůta uplyne. Výtah je v případě vydání rozhodnutí o úpadku pořízen v českém jazyce a opatřen hlavičkou „Výzva k přihlášení pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. V případě vyhlášení moratoria, nebo vydání rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, které nebylo spojeno s rozhodnutím o úpadku, je výtah pořízen v úředních jazycích dotčených států.

7. Účinky vyhlášení moratoria, rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, nastanou bez ohledu na splnění informačních povinností podle odstavců 1 až 6 ve všech státech Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru od okamžiku, kdy nastaly v České republice. Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, který je fyzickou osobou, plnila tento závazek dlužníku, přestože podle rozhodnutí o úpadku nebo podle rozhodnutí o způsobu řešení úpadku již mělo být plněno insolvenčnímu správci, a plnění se nedostalo do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že jí takové rozhodnutí nebylo známo. Nevyšel-li najevo opak, má se za to, že před zveřejněním výtahu takové rozhodnutí této osobě nebylo známo a že se o něm dozvěděla, jakmile byl výtah zveřejněn.

8. Insolvenční soud, který

   1. vydal rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f), nebo

   2. vyhlásil moratorium, vydal rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu, informuje prostřednictvím orgánu dozoru nebo dohledu o takovém rozhodnutí orgány dozoru nebo dohledu v členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má dlužník organizační složku, a to před zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté; tato informace obsahuje i upozornění na možné důsledky přijatého rozhodnutí.

9. Insolvenční soud i insolvenční správce usilují o koordinaci své činnosti s příslušnými orgány v členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má dlužník organizační složku.

10. Orgán dozoru nebo dohledu je oprávněn od insolvenčního správce požadovat informace týkající se insolvenčního řízení.

CELEX: 32001L0024

§

Zpráva o postupu insolvenčního řízení

Insolvenční správce je povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Zpráva musí být odsouhlasena věřitelským výborem.

CELEX: 32001L0024

§

Insolvenční správce

1. Insolvenční správce může se souhlasem insolvenčního soudu určit osobu, která jej zastupuje při výkonu pravomocí podle tohoto zákona na území jiného členského státu Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru.

2. Insolvenční správce vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor s výjimkou užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoci závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy, správní orgány nebo jiné orgány daného státu. Totéž platí přiměřeně pro osoby podle odstavce 1.

3. Insolvenční správce se prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení s překladem do úředního jazyka daného státu, pokud je vyžadován; podle možností vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území třetích států.

4. Při výkonu svých pravomocí na území členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor se insolvenční správce řídí právním řádem daného státu, zejména ohledně postupů při prodeji majetku a při poskytování informací zaměstnancům.

5. Jestliže to právní předpisy daného státu stanoví nebo je-li to potřebné k úspěšnému prosazení práv věřitelů, je insolvenční správce povinen žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

CELEX: 32001L0024

§

Zjištění pohledávek a závazků z účetnictví dlužníka

1. Pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka, je-li jím banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo anebo pobočka zahraniční banky podle § 367 odst. 1 písm. f), se pokládají za přihlášené podle tohoto zákona. Okamžikem přihlášení pohledávky je prohlášení konkursu.

2. Insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu zaslat každému věřiteli podle odstavce 1 oznámení, ve kterém uvede

   1. že na majetek osoby uvedené v odstavci 1 byl prohlášen konkurs,

   2. výši pohledávky dotčeného věřitele za touto osobou, skutečnost, že do této výše se jeho pohledávka považuje za přihlášenou a případně charakter jeho pohledávky, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu; do výše pohledávky se nezapočítává nárok věřitele na náhradu za pojištěnou pohledávku z Fondu pojištění vkladů, z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen podle zvláštního právního předpisu nebo od jiné osoby plnící obdobný účel; výše nároku věřitele vůči těmto osobám však musí být z oznámení zřejmá, i když k výplatě náhrady již došlo,

   3. jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky,

   4. místo a termín konání schůze věřitelů,

   5. způsob, jakým budou věřitelé dále informováni,

   6. případná další opatření.

3. Věřitelům, kteří mají sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržují, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, zasílá insolvenční správce oznámení podle odstavce 2 v českém jazyce, opatřené hlavičkou „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.

4. Věřitel, který nesouhlasí s výší své pohledávky nebo charakterem pohledávky uvedeným v oznámení podle odstavce 2, může proti tomu ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu uplatnit u insolvenčního správce písemnou námitku; neučiní-li tak, platí, že s údaji uvedenými v oznámení souhlasí. Ve lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění výtahu z rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie může věřitel uplatnit námitku, že mu nebylo doručeno oznámení podle odstavce 2. V námitce uvede výši své pohledávky vůči dlužníku ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka. K námitce doloží úředně ověřené kopie případných listin, které osvědčují v námitce tvrzenou výši, den vzniku a charakter pohledávky, zejména zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168), pohledávku na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169) pohledávku s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), pohledávku jinak zajištěnou, nebo zda jde o podřízenou pohledávku (§ 172 odst. 2) a uvede případnou výhradu vlastnictví.

5. Věřitel, který má sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, může podat námitku podle odstavce 4 v úředním jazyce daného státu. V případě uvedeném v první větě odstavce 4 musí být námitka opatřena hlavičkou „Podání námitky proti výši pohledávky“ v českém jazyce. V případě uvedeném ve druhé větě odstavce 4 musí být námitka opatřena hlavičkou „Přihláška pohledávky“ v českém jazyce. Je-li mu obsah námitky zřejmý, insolvenční správce k ní přihlédne, i když není opatřena uvedenou hlavičkou. K později uplatněné námitce nemusí insolvenční správce přihlédnout, ledaže je zřejmé, že námitka byla včas odevzdána orgánu, který měl povinnost ji doručit. Insolvenční správce může požadovat, aby věřitel předložil překlad námitky do českého jazyka.

6. Věřitel, který uplatnil námitku podle odstavce 4 a který se do 2 měsíců po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 4 nedohodl s insolvenčním správcem písemně na výši nebo charakteru své pohledávky, může uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 3 měsíců po uplynutí lhůty k písemné dohodě; jde o incidenční spor. Nedojde-li žaloba v této lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce se nad rámec údajů uvedených v účetnictví dlužníka nepřihlíží.

7. Jestliže insolvenční soud vyhověl žalobě na určení podle odstavce 6, je insolvenční správce povinen zaplatit do majetkové podstaty částku odpovídající nákladům sporu, které z ní byly hrazeny; neučiní-li tak dobrovolně, může se splnění této povinnosti domáhat žalobou kterýkoli z věřitelů. Povinnosti podle věty první se insolvenční správce zprostí, jestliže prokáže, že o skutečné výši nebo charakteru pohledávky nevěděl a ani při vynaložení odborné péče vědět nemohl.

8. Na Fond pojištění vkladů, Zajišťovací fond družstevních záložen a Garanční fond obchodníků s cennými papíry se hledí jako na přihlášené věřitele dlužníka s pohledávkou ve výši stanovené zvláštním právním předpisem. Za přihlášeného věřitele se považuje též zahraniční osoba, která poskytla náhradu pohledávky za dlužníka z titulu obdobného pojištění vkladů nebo zákaznického majetku podle práva členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, a na kterou z tohoto důvodu pohledávka přešla.

CELEX: 32001L0024 a 31994L0019

§

Přihlašování pohledávek

1. Je-li dlužníkem instituce elektronických peněz nebo osoba se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněná vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu, zašle insolvenční správce každému ze známých věřitelů bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů od rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku oznámení, ve kterém uvede

   1. že bylo vydáno rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka,

   2. že z účetnictví dlužníka vyplývá pohledávka věřitele a v jaké výši, jakého je pohledávka charakteru, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s , věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu,

   3. jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze přihlásit pohledávku a jaké jsou následky marného uplynutí lhůty,

   4. místo a termín konání schůze věřitelů,

   5. způsob, jakým budou věřitelé dále informováni,

   6. případná další opatření.

2. Věřitelům, kteří mají sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržují, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, zasílá správce oznámení podle odstavce 1 v českém jazyce, které je opatřeno hlavičkou „Výzva k přihlášení pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.

3. Věřitel doloží přihlášku pohledávky kopiemi případných listin, které osvědčují v přihlášce tvrzenou výši, den vzniku a charakter pohledávky, zejména zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168), pohledávku na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169) pohledávku s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), pohledávku jinak zajištěnou, nebo zda jde o podřízenou pohledávku (§ 172 odst. 2) a uvede případnou výhradu vlastnictví.

4. Věřitel, který má sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, může přihlásit pohledávku podle předchozího odstavce v úředním jazyce daného státu. Přihláška musí být opatřena hlavičkou „Přihláška pohledávky“ v českém jazyce. Insolvenční správce může požadovat, aby věřitel předložil překlad přihlášky do českého jazyka. Je-li mu obsah přihlášky zřejmý, insolvenční správce k ní přihlédne, i když není opatřena uvedenou hlavičkou. K pozdě podané přihlášce nemusí insolvenční správce přihlédnout, ledaže je zřejmé, že přihláška byla včas odevzdána orgánu, který měl povinnost ji doručit.

5. Věřiteli, který má sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, se lhůta pro přihlášení pohledávky prodlužuje o 15 dní.

CELEX: 32001L0024

§

Hypotéční podstata

1. Je-li dlužníkem banka, které byla odňata licence, majetek sloužící ke krytí hypotéčních zástavních listů podle zvláštního právního předpisu tvoří hypotéční podstatu.

2. Z výtěžku zpeněžení hypotéční podstaty se kdykoli uspokojí náklady spojené se správou a zpeněžováním hypotéční podstaty a po jejím zpeněžení pohledávky majitelů hypotéčních zástavních listů. Zbude-li po uspokojení těchto pohledávek část výtěžku zpeněžení hypotéční podstaty, použije se v rozvrhu k uspokojení ostatních pohledávek. Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení hypotéční podstaty k uspokojení pohledávek majitelů hypotéčních zástavních listů v plné výši, uspokojí se tyto pohledávky poměrně. Neuspokojená část těchto pohledávek se při rozvrhu zařadí mezi ostatní pohledávky.

CELEX: 32000L0012

§

Soudní nebo správní orgán členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, na jehož území banka, spořitelní a úvěrní družstvo, instituce elektronických peněz nebo osoba se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněná vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu vykonává svou činnost, může přijmout opatření podle § 367 odst. 2 písm. b) pouze s účinky na území svého státu.

CELEX: 32001L0024

Oddíl 3

Úpadek zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné licence a úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území jiného členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu

§

Přijmout opatření podle § 367 odst. 2 může pouze příslušný orgán státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, ve kterém zahraniční banka nebo instituce elektronických peněz obdržela oprávnění, na jehož základě vykonává svou činnost na území České republiky, nebo na jehož území má sídlo nebo místo podnikání osoba oprávněná vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu. Účinky opatření, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, se uznávají od okamžiku, kdy nabyly účinnosti ve státě, ve kterém bylo opatření přijato, bez ohledu na splnění případných informačních povinností.

CELEX: 32001L0024

§

1. Osoba provádějící opatření podle § 367 odst. 2 a její případný zástupce (dále jen „zahraniční insolvenční správce“) doloží své ustanovení úředně ověřenou kopií rozhodnutí o ustanovení vydaného příslušným správním nebo soudním orgánem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor. Vyšší ověření kopie se nevyžaduje, lze však požadovat její překlad do českého jazyka.

2. Zahraniční insolvenční správce je oprávněn vykonávat své pravomoci podle právních předpisů státu, ve kterém byl ustanoven; výkon těchto pravomocí na území České republiky nesmí zahrnovat užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoc závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy, správní orgány nebo jiné orgány České republiky. V souladu s těmito právními předpisy je zahraniční insolvenční správce oprávněn v průběhu řízení podle tohoto zákona jmenovat osoby, které mu pomáhají nebo jej zastupují.

3. Při výkonu svých pravomocí na území České republiky se zahraniční insolvenční správce řídí právním řádem České republiky, zejména ohledně postupů při prodeji majetku, povinnosti zápisu do katastru nemovitostí, obchodního rejstříku nebo jiného veřejného seznamu nebo rejstříku, a při poskytování informací zaměstnancům.

4. Zahraniční insolvenční správce nebo kterýkoli správní nebo soudní orgán členského státu podle § 377 může žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

CELEX: 32001L0024

Díl 2

Úpadek pojišťoven a tuzemských zajišťoven provozujících svoji činnost na území České republiky

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§

1. Ustanovení tohoto dílu zapracovávají příslušné předpisy Evropských společenství⁵²⁾ a použijí se na úpadek

   1. tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny poté, co jim bylo odejmuto povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost,

   2. pobočky pojišťovny z třetího státu poté, co jí bylo odejmuto povolení podle zvláštního právního předpisu⁵³⁾,

   3. pobočky pojišťovny z jiného členského státu Evropské unie provozující pojišťovací činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky v rozsahu, v jakém jí bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti ve státě jejího sídla⁵⁴⁾.

2. Osoba uvedená v odstavci 1 písm. c) je v úpadku, jestliže je prováděno

   1. kolektivní řízení, jehož součástí je prodej majetku pojišťovny a rozdělení výnosu z prodeje mezi věřitele, akcionáře nebo společníky, zahrnující nevyhnutelně jakoukoliv intervenci správních nebo soudních orgánů členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, včetně případů, kdy je kolektivní řízení ukončeno oddlužením nebo jiným obdobným opatřením, bez ohledu na to, zda je či není způsobeno platební neschopností nebo zda je dobrovolné nebo povinné,

   2. opatření, zahrnující jakoukoliv intervenci správních nebo soudních orgánů členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujícího možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácení pohledávek.

3. Při postupu podle tohoto dílu se použijí, není-li stanoveno jinak, též ustanovení ostatních částí zákona; jde-li o úpadek osob podle odstavce 1 písm. a) a b) pak s výjimkou ustanovení upravujících moratorium, reorganizaci a oddlužení.

CELEX: 32001L0017

Oddíl 2

Úpadek tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení

§

(1) Insolvenční návrh ohledně osob uvedených v § 379 odst. 1 písm. a) a b) podává orgán dozoru, který uděluje povolení k provozování činnosti podle zvláštního právního předpisu⁵5) (dále jen „orgán dozoru“). Tím není dotčeno ustanovení § 97. V návrhu orgán dozoru uvede rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a k návrhu připojí listiny k doložení svých tvrzení.

(2) Záloha na náklady insolvenčního řízení se orgánu dozoru neukládá.

§

1. Insolvenční řízení nemá vliv na věcná práva věřitelů nebo třetích osob k hmotnému či nehmotnému, movitému či nemovitému majetku patřícímu dlužníku, včetně souborů přesně neurčených majetkových hodnot, jejichž složení se postupem doby mění, který se v okamžiku rozhodnutí o úpadku nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor; zejména není dotčeno

   1. právo zpeněžit majetek nebo nechat jej zpeněžit a uspokojit se z výnosu nebo příjmu plynoucího z tohoto majetku, zejména na základě zástavního práva,

   2. výhradní právo na plnění, zejména při zajištění zástavním právem k pohledávce nebo postoupením pohledávky,

   3. právo požadovat vydání majetkové hodnoty nebo náhrady od kohokoli, kdo majetkovou hodnotu drží nebo užívá proti vůli oprávněné osoby,

   4. právo požívat plody.

2. Insolvenční řízení

   1. nemá vliv na práva prodávajícího plynoucí z výhrady vlastnického práva vůči dlužníkovi jako kupujícímu, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, jehož se výhrada týká, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

   2. není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, u níž je dlužník prodávajícím a zboží již bylo dodáno kupujícímu, nebo pro ukončení takové kupní smlouvy, a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, který je předmětem prodeje, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

   3. nemá vliv na právo věřitele požadovat započtení proti pohledávce dlužníka, pokud toto započtení povoluje právo, kterým se řídí pohledávka dlužníka.

3. Ustanovením odstavce 1 není dotčeno právo podat z důvodů poškozování věřitelů žalobu o určení neplatnosti nebo neúčinnosti právního úkonu ani právo odporovat právnímu úkonu.

4. Pro účely ustanovení odstavce 1 se za věcné právo považuje právo zapsané ve veřejném registru a účinné vůči třetím osobám.

CELEX: 32001L0017

§

Informování orgánu dozoru a veřejnosti

1. Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru informuje o vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek osoby uvedené v § 380 odst. 1 písm. a) orgány dozoru všech členských států Evropské unie a všech dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace musí obsahovat i upozornění na možné důsledky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu.

2. Insolvenční správce bez zbytečného odkladu zajistí zveřejnění výtahu z rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie. Výtah se zveřejňuje v českém jazyce.

3. Výtah obsahuje

   1. označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci,

   2. informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka,

   3. den vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu,

   4. označení sídla insolvenčního soudu,

   5. označení insolvenčního správce údaji potřebnými k jeho identifikaci.

4. Insolvenční soud prostřednictvím orgánu dozoru informuje o vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek pobočky pojišťovny ze třetího státu orgány dozoru všech členských států Evropské unie a všech dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, a to před zveřejněním rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté. Informace obsahuje i upozornění na možné důsledky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu. Insolvenční soud, insolvenční správce a orgán dozoru usilují o koordinaci své činnosti s příslušnými orgány v ostatních členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má pojišťovna ze třetího státu pobočku.

5. Orgán dozoru je oprávněn od insolvenčního správce požadovat informace týkající se insolvenčního řízení.

CELEX: 32001L0017

§

Zpráva o postupu insolvenčního řízení

1. Insolvenční správce je povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Zpráva musí být odsouhlasena věřitelským výborem.

2. Orgán dozoru je povinen poskytnout na požádání informace o postupu insolvenčního řízení, které mu poskytl insolvenční správce, orgánu dozoru jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor.

CELEX: 32001L0017

§

Insolvenční správce

1. Insolvenční správce může se souhlasem insolvenčního soudu určit osobu, která jej zastupuje při výkonu pravomocí podle tohoto zákona na území jiného státu.

2. Insolvenční správce vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor s výjimkou užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoci závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy nebo správní orgány daného státu. Totéž platí přiměřeně pro osoby podle odstavce 1.

3. Insolvenční správce se prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení s překladem do úředního jazyka daného státu, pokud je vyžadován; podle možností vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území třetích států.

4. Při výkonu svých pravomocí na území členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor insolvenční správce dodržuje právní řád daného státu, zejména ohledně postupů při prodeji majetku a při poskytování informací zaměstnancům.

5. Jestliže to právní předpisy daného státu stanoví nebo je-li to potřebné k úspěšnému prosazení práv věřitelů, je insolvenční správce povinen žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o prohlášení konkursu byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

CELEX: 32001L0017

§

Zjištění pohledávek a závazků z účetnictví dlužníka

1. Pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se pokládají za přihlášené podle tohoto zákona. Okamžikem přihlášení pohledávky je prohlášení konkursu.

2. Insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu, zaslat každému věřiteli podle odstavce 1 oznámení, ve kterém uvede

   1. že na majetek osoby uvedené v § 379 odst. 1 písm. a) nebo b) byl prohlášen konkurs,

   2. výši pohledávky dotčeného věřitele za touto osobou, skutečnost, že do této výše se jeho pohledávka považuje za přihlášenou a případně charakter jeho pohledávky, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu,

   3. jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky,

   4. v případě pohledávky z pojištění účinky insolvenčního řízení na pojistnou smlouvu, na jejímž základě tato pohledávka vznikla, zejména datum zániku účinnosti pojistné smlouvy, včetně práv a povinností vyplývajících pojištěné osobě nebo pojištěným osobám z této smlouvy,

   5. místo a termín konání schůze věřitelů,

   6. způsob, jakým budou věřitelé dále informováni,

   7. případná další opatření.

3. Věřitelům, kteří mají sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržují, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, zasílá insolvenční správce oznámení podle odstavce 2 v českém jazyce, které je opatřeno hlavičkou „Výzva k předložení námitek ohledně pohledávky. Dodržte lhůty!“ přeloženou do všech úředních jazyků Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. Jde-li však o pohledávku z pojištění, musí insolvenční správce zaslat věřiteli oznámení podle odstavce 2 v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků členského státu Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, kde má věřitel sídlo, ustředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje.

4. Věřitel, který nesouhlasí s výší své pohledávky nebo charakterem pohledávky uvedeným v oznámení podle odstavce 2, může proti tomu ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu uplatnit u insolvenčního správce písemnou námitku; neučiní-li tak, platí, že s údaji uvedenými v oznámení souhlasí. Ve lhůtě 3 měsíců ode dne zveřejnění výtahu z rozhodnutí o prohlášení konkursu v Úředním věstníku Evropské unie může věřitel uplatnit námitku, že mu nebylo doručeno oznámení podle odstavce 2. V námitce uvede výši své pohledávky za osobou uvedenou v § 380 odst. 1 písm. a) nebo b) ke dni prohlášení konkursu na tuto osobu. K námitce doloží úředně ověřené kopie případných listin, které osvědčují v námitce tvrzenou výši, den vzniku a charakter pohledávky, zejména zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168), pohledávku na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), pohledávku s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), pohledávku jinak zajištěnou nebo zda jde o podřízenou pohledávku (§ 172 odst. 2) a uvede případnou výhradu vlastnictví. Jde-li o pohledávku podle § 387, nemusí věřitel údaj o přednostním pořadí při uspokojení uvádět.

5. Věřitel, který má sídlo, ústředí, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje, v členském státě Evropské unie nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, může podat námitku podle odstavce 4 v úředním jazyce daného státu. V případě uvedeném v první větě odstavce 4 musí být námitka opatřena hlavičkou „Podání námitky proti výši pohledávky“ v českém jazyce. V případě uvedeném ve druhé větě odstavce 4 musí být námitka opatřena hlavičkou „Přihláška pohledávky“ v českém jazyce. Je-li mu obsah námitky zřejmý, insolvenční správce k ní přihlédne, i když není opatřena uvedenou hlavičkou. K později uplatněné námitce nemusí insolvenční správce přihlédnout, ledaže je zřejmé, že námitka byla včas odevzdána orgánu, který měl povinnost ji doručit. Insolvenční správce může požadovat, aby věřitel předložil překlad námitky do českého jazyka.

6. Věřitel, který uplatnil námitku podle odstavce 4 a který se do 2 měsíců po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 4 nedohodl s insolvenčním správcem písemně na výši nebo charakteru své pohledávky, může uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 3 měsíců po uplynutí lhůty k písemné dohodě; jde o incidenční spor. Nedojde-li žaloba v této lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce se nad rámec údajů uvedených v účetnictví dlužníka nepřihlíží.

7. Jestliže insolvenční soud vyhověl žalobě na určení podle odstavce 6, je insolvenční správce povinen zaplatit do majetkové podstaty částku odpovídající nákladům sporu, které z ní byly hrazeny; neučiní-li tak dobrovolně, může se splnění této povinnosti domáhat žalobou kterýkoli z věřitelů. Povinnosti podle věty první se insolvenční správce zprostí, jestliže prokáže, že o skutečné výši nebo charakteru pohledávky nevěděl a ani při vynaložení odborné péče vědět nemohl.

§

Zvláštní ustanovení o rozvrhu

Uspokojení pohledávek z pojištění má přednost před jakýmikoli jinými nároky vůči dlužníku, s výjimkou hotových výdajů a odměny insolvenčního správce a náhrady nutných výdajů a odměny likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku.

CELEX: 32001L0017

Oddíl 3

Úpadek pojišťovny z jiného členského státu provozující svoji činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky

§

Opatření podle § 379 odst. 2 může přijmout pouze příslušný orgán státu, v němž osoba uvedená v § 379 odst. 1 písm. c) obdržela oprávnění, na jehož základě provozuje svojí činnost na území České republiky. Účinky opatření včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob se uznávají od okamžiku, kdy nabyly účinnosti ve státě, ve kterém bylo opatření přijato.

CELEX: 32001L0017

§

1. Osoba provádějící opatření podle § 379 odst. 2 a její případný zástupce (dále jen „zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny“) doloží své ustanovení úředně ověřenou kopií rozhodnutí o ustanovení vydaného příslušným správním nebo soudním orgánem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, ve kterém byla udělena licence nebo vydáno povolení, na základě kterého pojišťovna z jiného členského státu provozuje svoji činnost na území České republiky. Vyšší ověření kopie se nevyžaduje, lze však požadovat její překlad do českého jazyka.

2. Zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny je oprávněn vykonávat své pravomoci podle právních předpisů státu, ve kterém byl ustanoven; výkon těchto pravomocí na území České republiky nesmí zahrnovat užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoc závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy nebo jiné správní orgány České republiky. V souladu s těmito právními předpisy je zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny oprávněn v průběhu řízení podle tohoto zákona jmenovat osoby, které mu pomáhají nebo jej zastupují.

3. Při výkonu svých pravomocí na území České republiky se zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny řídí právním řádem České republiky, zejména ohledně postupů při prodeji majetku, povinnosti zápisu do katastru nemovitostí, obchodního rejstříku nebo jiného veřejného seznamu nebo rejstříku, a při poskytování informací zaměstnancům.

4. Zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny nebo kterýkoli správní nebo soudní orgán členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, v němž byla udělena licence nebo vydáno povolení, může žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou.

CELEX: 32001L0017

Hlava V

Oddlužení

§

1. Dlužník, který není podnikatelem, nebo dlužník - fyzická osoba, která jako podnikatel nemá pracovně právní závazky a nemá více než 20 věřitelů, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil schválením plánu oddlužení.

2. Při úvaze, zda dlužník – fyzická osoba má pracovně právní závazky podle odstavce 1 se nepřihlíží k tomu, že s dlužníkem při jeho podnikání spolupracuje manžel dlužníka nebo jiná osoba, která žije s dlužníkem v jeho domácnosti.

3. Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na schválení plánu oddlužení podat.

§

1. Dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na schválení plánu oddlužení nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na schválení plánu oddlužení podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

2. Podáním návrhu na schválení plánu oddlužení nejsou dotčeny účinky zahájení insolvenčního řízení ani účinky spojené s nařízením předběžného opatření insolvenčním soudem.

§

Návrh na schválení plánu oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze navrhovatel.

§

1. Návrh na schválení plánu oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání¹⁹⁾ obsahovat

   1. označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat,

   2. údaje svědčící o tom, že zde není nepoctivý záměr,

   3. údaje o očekávaných příjmech dlužníka - fyzické osoby v následujících 5 letech po schválení plánu oddlužení,

   4. plán oddlužení.

2. Údajem podle odstavce 1 písm. b) je prohlášení dlužníka o tom, zda ohledně něho, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo členů kolektivního statutárního orgánu

   1. nebyl v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení vydán pravomocný rozsudek, odsuzující je pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy,

   2. v posledních 5 letech neprobíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení, řešící úpadek a s jakým výsledkem,

   3. nenastala v minulosti překážka výkonu funkce orgánu právnické osoby, případně jak zanikla.

3. Návrh na schválení plánu oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

§

1. K návrhu na schválení plánu oddlužení musí dlužník připojit

   1. seznam svého majetku a seznam svých věřitelů, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil,

   2. výpis z rejstříku trestů osob uvedených v § 392 odst. 2, který není starší 3 měsíců.

2. Osoby ochotné zavázat se za splnění plánu oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé musí návrh spolupodepsat. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s plánem oddlužení souhlasí; to neplatí, jestliže plánem oddlužení nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny.

3. Pro označení osob v návrhu na schválení plánu oddlužení a v seznamech k němu připojených platí § 103 odst. 1 obdobně.

§

Plán oddlužení může mít podobu návrhu jednorázového vyrovnání (dále jen „vyrovnání“) a v případě dlužníka - fyzické osoby též podobu návrhu splátkového kalendáře.

§

Dlužník může věřitelům navrhnout vyrovnání

1. peněžitou formou tím, že složí ve prospěch věřitelů určitý obnos v určené lhůtě, případně několik takových obnosů,

2. zpeněžením věcí z majetku dlužníka.

§

Dlužník - fyzická osoba, který navrhuje schválení plánu oddlužení formou splátkového kalendáře, musí v plánu oddlužení uvést, jaké částky a do kdy nabízí věřitelům k uspokojení jejich pohledávek, s tím že doba splácení jednotlivých pohledávek nesmí překročit 5 let. V plánu oddlužení též uvede, jak budou částky, které věřitelům nabízí, získány.

§

Dlužník může měnit plán oddlužení kdykoli až do doby jeho schválení insolvenčním soudem; souhlas tohoto soudu s těmito změnami se nevyžaduje. Ke změnám, ke kterým došlo po zahájení hlasování věřitelů o původním plánu oddlužení, insolvenční soud přihlédne jen tehdy, jde-li o změny ve prospěch věřitelů; podle povahy těchto změn a výsledku hlasování může insolvenční soud v takovém případě rozhodnout též o svolání nové schůze věřitelů k projednání změněného plánu oddlužení.

§

1. Neobsahuje-li návrh na schválení plánu oddlužení všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést.

2. Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na schválení plánu oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.

3. Návrh na schválení plánu oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

4. Rozhodnutí podle odstavce 3 doručí insolvenční soud dlužníku, předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a osobě, která návrh na schválení plánu oddlužení podala; odvolání proti němu může podat jen osoba, která návrh na schválení plánu oddlužení podala.

§

1. Návrh na schválení plánu oddlužení může dlužník vzít zpět, dokud o něm insolvenční soud nerozhodne.

2. Zpětvzetí návrhu na schválení plánu oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu není přípustné.

3. Vzal-li dlužník návrh schválení plánu oddlužení zpět, nemůže jej podat znovu.

§

1. Jestliže návrh na schválení plánu oddlužení neodmítne nebo nevezme-li na vědomí jeho zpětvzetí, insolvenční soud rozhodne o tom, zda plán oddlužení schvaluje; učiní tak po vydání rozhodnutí o úpadku a po projednání plánu oddlužení schůzí věřitelů, nejpozději však do 15 dnů od konání schůze věřitelů, na které byl plán oddlužení projednán.

2. Při projednání návrhu na schválení plánu oddlužení postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152.

3. Dlužník je povinen zúčastnit se schůze věřitelů, při které má být projednán návrh plánu oddlužení, osobně a zodpovědět dotazy věřitelů, kteří jsou na schůzi přítomni nebo zastoupeni. Jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na schválení plánu oddlužení zpět.

§

1. Není-li dále stanoveno jinak, platí o hlasovacím právu věřitelů při oddlužení obdobně § 49 až 53.

2. Právo hlasovat o tom, zda souhlasí s plánem oddlužení, mají osobně přítomní nebo zastoupení věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku, a to za předpokladu, že v době hlasování dosud trvá, jakož i za předpokladu, že plánem oddlužení utrpí újmu. Právo hlasovat však nemají osoby dlužníkovi blízké, jakož i osoby které dlužníka ovládají nebo které dlužník ovládá²⁰⁾.

3. Věřitelé mohou o plánu oddlužení hlasovat i písemně, prostřednictvím k tomu určeného hlasovacího lístku; k jejich hlasu se přihlíží, jen byl-li hlasovací lístek doručen insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů a je-li podle něj nepochybné, jak o plánu oddlužení hlasovali.

4. Svůj souhlas s plánem oddlužení není věřitel oprávněn změnit v neprospěch dlužníka.

5. Náležitosti hlasovacího lístku stanoví prováděcí právní předpis.

§

Má-li insolvenční správce za to, že zde jsou důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru dlužníka nebo že zde jsou skutečnosti dokládající dosavadní lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, anebo že dlužník má majetek, který může použít k úhradě svých dluhů, aniž by ohrozil uspokojování základních potřeb své rodiny, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o tom, zda souhlasí s plánem oddlužení.

§

1. Jestliže s plánem oddlužení nesouhlasil žádný z hlasujících věřitelů, insolvenční soud návrh na jeho schválení vždy zamítne.

2. Insolvenční soud návrh na schválení plánu oddlužení zamítne, i když většina hlasujících věřitelů s ním souhlasila, jestliže

   1. plán oddlužení je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, nebo

   2. lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

   3. dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, nebo

   4. hodnota majetku určená plánem oddlužení k uspokojení pohledávky nezajištěného věřitele je nižší než částka, které by se nezajištěnému věřiteli zřejmě dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, nebo

   5. hodnota majetku určená plánem oddlužení k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele je nižší než hodnota zajištění určená ve znaleckém posudku, anebo

   6. plánem oddlužení jsou dotčena práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka nebo jiná práva zajišťující jejich pohledávku vůči dlužníku, ledaže s jejich omezením tito věřitelé souhlasí.

3. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na schválení plánu oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně některé z osob uvedených v § 392 odst. 2 nastala některá z tam uvedených skutečností.

4. Jestliže s plánem oddlužení souhlasí všichni hlasující věřitelé, insolvenční soud jej vždy schválí; odstavec 2 se nepoužije.

5. Ustanovení odstavce 2 písm. d) se nepoužije, jestliže s plánem oddlužení souhlasí všichni hlasující nezajištění věřitelé.

6. Ustanovení odstavce 2 písm. e) a f) se nepoužije, jestliže všichni hlasující věřitelé, jejichž práva jsou plánem oddlužení takto dotčena, s plánem oddlužení souhlasí. Ve vztahu k zajištěným věřitelům se ustanovení odstavce 2 písm. e) a f) nepoužije také tehdy, vzdá-li se dlužník v plánu oddlužení majetku zajišťujícího pohledávku ve prospěch zajištěného věřitele.

§

1. Není-li zde jiný důvod zamítnout návrh na schválení plánu oddlužení, insolvenční soud tento návrh zamítne také tehdy, jestliže svůj nesouhlas s tímto plánem vyjádřil hlasováním věřitel nezajištěné pohledávky, ledaže

   1. hodnota majetku určená plánem oddlužení k uspokojení pohledávky takového věřitele není menší než výše jeho pohledávky, nebo

   2. podle plánu oddlužení formou splátkového kalendáře bude veškerý dlužníkův předpokládaný příjem s výjimkou toho, který nepodléhá výkonu rozhodnutí či exekuci, během následujících 5 let, počínaje datem splatnosti první splátky, použit k uspokojení pohledávek věřitelů způsobem určeným v plánu oddlužení.

2. Pro účely postupu podle odstavce 1 písm. b) platí, že částkami, které z příjmu dlužníka nepodléhají výkonu rozhodnutí či exekuci, jsou částky, ze kterých nemohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

§

1. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na schválení plánu oddlužení nebo rozhodnutí, kterým tento plán schválí, doručí insolvenční soud vyhláškou. Zvlášť je doručí dlužníku, osobě, která návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

2. Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na schválení plánu oddlužení se může odvolat dlužník a se souhlasem dlužníka také věřitel, který hlasoval pro tento plán.

3. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud schválí plán oddlužení, se může odvolat pouze věřitel, který hlasoval proti tomuto plánu.

§

Jestliže insolvenční soud po rozhodnutí o úpadku rozhodne o návrhu na schválení plánu oddlužení jinak než tak, že jej schvaluje, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

§

1. Výrok rozhodnutí o schválení plánu oddlužení musí obsahovat plán oddlužení.

2. Schváleným plánem oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s tímto plánem nesouhlasili.

§

Od účinnosti plánu oddlužení má právo nakládat majetkovou podstatou dlužník. Toto jeho oprávnění může být omezeno ve prospěch jiných osob pouze plánem oddlužení; jiná omezení, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, účinností plánu oddlužení zanikají. Dlužník, který vede účetnictví nebo evidenci podle zvláštního právního předpisu¹⁴⁾, sestaví ke dni předcházejícímu dni účinnosti plánu oddlužení mezitímní účetní uzávěrku.

§

1. Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti plánu oddlužení obdobně § 190 až 202.

2. Popření pohledávky dlužníkem má za trvání účinnosti plánu oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než se plán oddlužení stal účinným, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy se plán oddlužení stal účinným; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.

3. Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

4. Za trvání účinnosti plánu oddlužení lze výkon rozhodnutí či exekuci pro pohledávku, která má být uspokojena podle plánu oddlužení, proti dlužníku nařídit a provést jen v rozsahu stanoveném plánem oddlužení a jen v případě, že dlužník neuhradí pohledávku nebo její část ve lhůtě určené plánem oddlužení. Byla-li však tato pohledávka popřena, lze výkon rozhodnutí nebo exekuci provést pouze po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky.

5. Byla-li některá z pohledávek, jež mají být uspokojeny podle plánu oddlužení, popřena, hradí dlužník částky připadající podle plánu na její uspokojení v určených lhůtách k rukám insolvenčního správce, který je věřiteli vyplatí neprodleně po právní moci rozhodnutí soudu o zjištění této pohledávky. Nedojde-li ke zjištění pohledávky, rozdělí insolvenční správce částky připadající podle plánu oddlužení na její uspokojení mezi ostatní věřitele určené plánem jako mimořádnou splátku poměrně.

§

1. Po dobu účinnosti plánu oddlužení formou splátkového kalendáře je dlužník povinen:

   1. vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat,

   2. hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec plánu oddlužení,

   3. bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště a zaměstnání,

   4. nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání plánu oddlužení,

   5. neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody,

   6. nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit.

2. Po dobu účinnosti plánu oddlužení vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka. O výsledcích své činnosti pravidelně informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.

3. Povinnosti podle účinného plánu oddlužení formou vyrovnání plní dlužník vlastními právními úkony nebo prostřednictvím insolvenčního správce. Prostřednictvím insolvenčního správce plní dlužník závazek zpeněžit věci ze svého majetku a jiné závazky, u kterých je to ve vyrovnání uvedeno.

4. Splnění plánu oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné. Současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech.

§

1. Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle plánu oddlužení formou vyrovnání nebo jestliže uhradí řádně a včas všechny splátky určené plánem oddlužení formou splátkového kalendáře a postupuje podle § 410 odst. 1 písm. b), vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do plánu oddlužení, v rozsahu v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka.

2. Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak byli povinni učinit.

3. Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.

§

Jestliže dlužník neuhradil ve lhůtě a ve výši určené plánem oddlužení formou splátkového kalendáře všechny splátky, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce dlužníku přesto přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do plánu oddlužení, v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že nedokončení splátek bylo způsobeno okolnostmi, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou dosud podle plánu uhradil na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, není nižší než částka, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 411 odst. 3 platí obdobně.

§

Osvobození podle § 411 a 412 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním nebo správním řízení.

§

Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 411 a 412, se doručuje vyhláškou; zvlášť se doručí dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 411 a 412 se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku.

§

1. Osvobození podle § 411 a 412 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení plánu oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, .jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.

2. Přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení plánu oddlužení nebo přiznání osvobození anebo kterým jinak poškodil věřitele.

3. Zánik osvobození podle odstavců 1 a 2 se nevztahuje na pohledávky věřitelů, kteří se sami účastnili podvodných jednání s dlužníkem nebo nedovolených výhod; o tom musí být rozhodnuto výrokem usnesení.

4. Rozhodnutí vydané podle odstavců 1 až 3 se doručuje vyhláškou. Zvlášť se doručuje dlužníkovi a věřiteli, jehož se zánik osvobození týká; jen tyto osoby mohou proti rozhodnutí podat odvolání.

§

1. Jestliže se po schválení plánu oddlužení formou splátkového kalendáře změní majetková situace dlužníka bez jeho zavinění natolik, že není nebo nebude schopen hradit splátky určené plánem oddlužení, může dlužník bez zbytečného odkladu poté, co taková skutečnost nastane, navrhnout insolvenčnímu soudu změnu plánu oddlužení. Při projednání této změny insolvenční soud postupuje obdobně jako při projednání původního plánu oddlužení. Ani změněný plán oddlužení však nesmí překročit nejvyšší dobu splácení jednotlivých pohledávek počítanou od původního plánu oddlužení.

2. Podle odstavce 1 se postupuje i v případě, že dlužník navrhne změnu plánu oddlužení spočívající ve zvýšení jednotlivých splátek nebo ve zkrácení doby splácení.

§

Jestliže insolvenční soud zamítne návrh na změnu plánu oddlužení formou splátkového kalendáře podaný podle § 416 odst. 1, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Věřitelé mohou v takovém případě po dlužníku požadovat úplné uspokojení svých nároků.

§

1. Insolvenční soud plán oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže v průběhu plnění plánu oddlužení

   1. dlužník neplní podstatné povinnosti stanovené mu tímto plánem nebo

   2. se ukáže, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné plnit a dlužník nepodal návrh na změnu plánu oddlužení, nebo

   3. vyjdou najevo skutečnosti týkající se schválení a plnění plánu oddlužení, uvedené v § 392 odst. 2, anebo

   4. to navrhne dlužník.

2. Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce věřitelský výbor a věřitele, který podal návrh na zrušení plánu oddlužení. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu.

3. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou podat odvolání pouze osoby uvedené v odstavci 2.

ČÁST TŘETÍ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

Hlava I

Insolvenční rejstřík

§

1. Insolvenční rejstřík je informačním systémem veřejné správy, jehož správcem je ministerstvo.

2. Insolvenční rejstřík obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a insolvenční spisy. Pro každého dlužníka se vede jeden insolvenční spis.

3. Insolvenční rejstřík je veřejně přístupný, s výjimkou údajů, o kterých tak stanoví tento zákon. Každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Soudce insolvenčního soudu má přístup ke všem údajům vedeným v insolvenčním rejstříku.

4. Na žádost vydá ministerstvo nebo insolvenční soud úředně ověřený výstup z informačního systému veřejné správy obsahující údaje z insolvenčního rejstříku nebo informaci o tom, že požadovaný údaj není veden v insolvenčním rejstříku.

5. Ministerstvo nebo insolvenční soud jsou oprávněni za vydání úředně ověřeného výstupu požadovat po žadateli úhradu ve výši nákladů spojených s vydáním ověřeného výstupu.

§

1. Je-li dlužník fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo a nemá-li rodné číslo, datum narození; jde-li o fyzickou osobu, která má podle zvláštního právního předpisu sídlo, zapíše se do seznamu dlužníků i její sídlo.

2. Je-li dlužníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, zapisuje se do seznamu dlužníků vedle údajů podle odstavce 1 i dodatek odlišující její firmu, používá-li jej při svém podnikání, dále místo podnikaní, jestliže se liší od bydliště a identifikační číslo.

3. Je-li dlužník právnickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho obchodní firma nebo název, sídlo a identifikační číslo.

4. Údaje podle odstavců 1 až 3 zapíše insolvenční soud do seznamu dlužníků jakmile nastanou účinky zahájení insolvenčního řízení, nejpozději však do 7 dnů po tomto okamžiku; není-li mu některý z těchto údajů v uvedené době znám, zapíše jej insolvenční soud do seznamu dlužníků jakmile v insolvenčním řízení vyjde najevo.

5. Neprodleně po ustanovení insolvenčního správce, zapíše insolvenční soud údaj o tom do seznamu dlužníků. Je-li insolvenční správce fyzickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho jméno, příjmení, sídlo, rodné číslo a nemá-li rodné číslo, datum narození; Je-li insolvenční správce právnickou osobou, zapisuje se do seznamu dlužníků jeho obchodní firma nebo název, sídlo a identifikační číslo.

§

1. V insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení tyto písemnosti a informace:

   1. rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech,

   2. veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak,

   3. další informace, o kterých tak stanoví tento zákon.

2. Podání došlá insolvenčnímu soudu v elektronické podobě a písemnosti pořizované insolvenčním soudem se do insolvenčního rejstříku vkládají pomocí elektronického přenosu dat. Ostatní písemnosti a podání se vkládají přenesením jejich obrazové podoby do insolvenčního rejstříku.

§

1. Na žádost fyzické osoby, která učinila příslušné podání, může insolvenční soud rozhodnout, že některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Takovou žádost lze podat nejpozději společně s podáním, o které jde. Jméno a příjmení takové fyzické osoby insolvenční soud v insolvenčním rejstříku zveřejní vždy.

2. Nejde-li o fyzickou osobu, která učinila podání, zveřejní se u takové fyzické osoby v insolvenčním rejstříku jen její jméno a příjmení.

3. V případě postupu podle odstavců 1 a 2 soud připojí ke vkládanému podání informaci o charakteru osobního údaje, který není zveřejňován.

§

Do insolvenčního rejstříku se nevkládají podání či jiné písemnosti, které podléhají utajení podle zvláštního právního předpisu. Skutečnost, že se v soudním spisu nachází podání, které z uvedeného důvodu nebylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, však musí být v insolvenčním rejstříku vyznačena společně s údaji o charakteru podání; to před zahájením insolvenčního řízení neplatí pro řízení o návrhu na vyhlášení moratoria.

§

1. Stanoví-li tento zákon, že se písemnost doručuje vyvěšením na úřední desce soudu a současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokládá se písemnost za doručenou v okamžiku jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

2. Okamžik zveřejnění písemnosti musí být v insolvenčním rejstříku vždy uveden.

§

1. Je-li pravomocně ukončeno insolvenční řízení, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní.

2. Při uchovávání znepřístupněných údajů se postupuje podle zvláštního právního předpisu⁵⁶⁾.

Hlava II

Vztah ke státům Evropské unie

§

1. Insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem a jeho účinky se řídí přímo použitelným předpisem práva Evropských společenství⁵⁷⁾ a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropských společenství odkazuje.

2. Evropským mezinárodním prvkem se rozumí v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství⁵⁷⁾ skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie s výjimkou Dánska.

§

Zastavení insolvenčního řízení

Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství⁵⁷⁾ byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.

§

Insolvenční správce

Insolvenční správce ustanovený do funkce rozhodnutím příslušného soudu některého z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, se na území České republiky prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení; je-li o to požádán, je povinen předložit úředně ověřený překlad této kopie do českého jazyka.

§

Zveřejnění některých rozhodnutí

Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce vydané v členském státě Evropské unie s výjimkou Dánska podle přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství⁵⁷⁾ vůči dlužníku, který má na území České republiky provozovnu, musí být zveřejněno v České republice. Insolvenční soud v jehož obvodu je umístěna provozovna, rozhodnutí cizího orgánu zveřejní vyhláškou, neprodleně poté, co mu bude doručeno insolvenčním správcem nebo jakýmkoliv jiným orgánem k tomu zmocněným v členském státě Evropské unie, v němž bylo rozhodnutí vydáno.

§

Známí věřitelé

1. Známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku.

2. Povinnost vyrozumět známé věřitele podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění.

3. Známým věřitelů podle odstavce 1 insolvenční soud zvlášť doručí i výzvu k podávání přihlášek pohledávek.

Hlava III

Závěrečná ustanovení

§

Zmocňovací ustanovení

Ministerstvo stanoví vyhláškou:

1. náležitosti výzvy k podávání přihlášek pohledávek, soupisu, seznamu přihlášených pohledávek, formuláře přihlášek pohledávek, manipulace s přihláškami pohledávek, pravidla pro jejich úschovu a nahlížení do nich, náležitosti hlasovacích lístků, náležitosti písemného podání, kterým se popírá pohledávka v reorganizaci, náležitosti zprávy o reorganizačním plánu a formuláře návrhu na schválení plánu oddlužení,

2. náležitosti seznamu insolvenčních správců a údajů do něj zapisovaných, způsob jeho členění a vedení a podmínky zápisu do seznamu insolvenčních správců a vyškrtnutí z něj,

3. způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem,

4. způsob určení nutných výdajů a odměny členů a náhradníků věřitelského výboru a jejich nejvyšší přípustnou výši,

5. jednací řád pro insolvenční řízení,

6. formuláře elektronických podání.

§

Přechodné ustanovení

Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy.

§

Zrušovací ustanovení

Zrušuje se:

1. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

2. Zákon č. 122/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

3. Zákon č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

4. Zákon č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

5. Zákon č. 368/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

6. Vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

§

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2006.

INSOLVENČNÍ ZÁKON

OBSAH

ČÁST PRVNÍ

Ustanovení § 104 předepisuje, jaké přílohy mají být připojeny k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Obsahovým náležitostem těchto listin je věnována zvláštní pozornost, a to především proto, že při poctivém přístupu dlužníka při jejich vyhotovování mohou být významným zdrojem informací ovlivňujícím rychlý a účinný postup insolvenčního soudu při řešení krizové situace dlužníka. Předložení seznamu závazků a věřitelů dlužníkem pak má význam i z hlediska pozdější fáze insolvenčního řízení, které je vyhrazeno popírání přihlášených pohledávek. Dlužníku se totiž na jedné straně ukládá, aby do uvedeného seznamu zařadil i pohledávku, jejíž uplatnění věřitelem pokládá za nedůvodné, na druhé straně je však po něm žádáno, aby se výslovně vyjádřil k tomu, které z pohledávek věřitelů zařazených na seznam popírá a proč; obdobně to platí pro právo na uspokojení ze zajištění. Požadavek, aby dlužník předložené seznamy podepsal a tímto podpisem stvrdil povinné prohlášení o jejich správnosti a úplnosti má svůj průmět i do trestněprávní oblasti. Porušení této povinnosti totiž může být postiženo jako trestný čin poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák.

K § 105:

V § 105 osnovy se věřiteli, který podal insolvenční návrh, ukládá (obdobně jako v § 4 odst. 2 ZKV), aby doložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku. V tomto rámci již nejde o splnění povinnosti tvrzení (příslušné tvrzení v uvedeném směru je věřitel povinen uvést již na základě textu § 103 odst. 2 – srov. důvodovou zprávu tamtéž), nýbrž o splnění povinnosti důkazní. Nově se tamtéž pro návrh věřitele vyžaduje, aby k němu byla připojena i přihláška věřitelovy pohledávky; umožněno je to tím, že přihlášky pohledávek je možné podat již po zahájení řízení (§ 110 odst. 1). Jako povinnost věřitele je uvedený požadavek formulován proto, že v insolvenčním řízení uplatňují věřitelé pohledávky právě přihláškou a věřitel, který podá insolvenční návrh, aniž se domáhá (přihláškou) uspokojení své pohledávky, ve skutečnosti osvědčuje, že nemá ekonomický zájem na řízení.

Nepředložení zákonem předepsaných příloh může v konečném důsledku vést k odmítnutí insolvenčního návrhu (§ 128 odst. 2 návrhu) a k majetkovému postihu nedbalého insolvenčního navrhovatele (§ 147 návrhu).

K § 106:

V § 106 osnova dále připouští, aby již s insolvenčním návrhem byly spojeny návrhy na reorganizaci nebo oddlužení. Skutečnost, že se tak nestalo, však nebrání tomu, aby tyto návrhy byly podány později, až do doby, kdy jsou přípustné.

K § 107:

Ustanovení § 107 osnovy o dalším insolvenčním návrhu (přistoupení k řízení) navazují na platnou úpravu, kterou rozvádějí a zpřesňují v intencích judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

K § 108:

Ustanovení § 108 návrhu, o záloze na náklady insolvenčního řízení doznalo (v porovnání se stávající úpravou, jež tento institut též zná – srov. § 5 ZKV) některých změn, které vyplynuly z aplikačních zkušeností. Zaplacení zálohy není již uloženo přímo zákonem, ale bude záviset na úvaze soudu (odstavec 1). S náhradou zaplacené zálohy pak nebude nutné vyčkat rozvrhu, ale bude ji možné uplatnit jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 4). Výše zálohy se nezměnila (50 000 Kč), nepřebírá se však ustanovení o možnosti soudu žádat o složení zálohy opakovaně. Toto ustanovení se v praxi neosvědčilo. Jeho důsledky byly nejasné (nebylo zřejmé, zda řízení bylo možné zastavit, jestliže navrhovatel sice zaplatil první zálohu na náklady konkursu, leč odmítl zaplatit zálohu „opakovanou“), zhusta se nevyužívalo a v situaci, kdy se dalšími ustanoveními osnovy sleduje výrazné zkrácení doby rozhodnutí o insolvenčním návrhu, není ani věcně opodstatněné. Proto osnova tuto úpravu nepřebírá. Jelikož insolvenční navrhovatel může mít reálný vliv na dalších průběh insolvenčního řízení jen do doby rozhodnutí o insolvenčním návrhu, je povinnost zaplatit zálohu limitována právě tímto okamžikem. Po rozhodnutí o úpadku by záloha sloužící především ke krytí výdajů insolvenčního správce měla být získána od věřitelů postupem podle § 39 odst. 1 osnovy a v případě jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu není postup podle § 108 již věcně podložený.

S insolvenčním zákonem je úzce provázán zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.,  a to proto, že článek 2 odst. 1 písm. a) směrnice č. 80/987/EHS stanoví právní domněnku, že stav insolvence zaměstnavatele pro účely ochrany zaměstnanců nastává podáním návrhu na zahájení řízení, v němž se řeší dlužníkův úpadek. Věřitelé - zaměstnanci, kteří takový návrh podali, by proto měli být zproštěni povinnosti zálohu zaplatit. Zejména ti zaměstnanci, kterým zaměstnavatel již po delší dobu nevyplácí mzdu, na zaplacení zálohy nemají prostředky. Zároveň tím bude lépe proveden čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 věta první Ústavy, jimiž je upraveno právo na soudní ochranu.

Ustanovení § 368 odst. 2 a 380 odst. 2 zbavují povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení též insolvenčního navrhovatele, kterým je v těchto ustanoveních vymezený orgán dozoru nebo dohledu.

Sankcí za nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jako doposud zůstává zastavení řízení o insolvenčním návrhu (§ 108 odst. 3). Nově se však připouští, aby v případě, že řízení zastaveno nebude, insolvenční soud přikročil k vymáhání zálohy (cestou výkonu rozhodnutí, jímž insolvenčnímu navrhovateli zaplacení zálohy uložil).

K § 109 až 114 (Díl 3: Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení)

K § 109 a 110:

Úprava účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení je jedním ze základních stavebních kamenů nové koncepce jednotného insolvenčního řízení, založené na jednotném insolvenčním návrhu.

Pro dobu od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí insolvenčního soudu o tomto návrhu byla zvažována dvě koncepční východiska.

První koncepce vycházela z dosavadní úpravy, která nikterak nepodporuje zveřejnění informací o tom, že probíhá konkursní či vyrovnací řízení týkající se toho kterého dlužníka a vychází z názoru (jemuž ve stávajících poměrech nelze upřít částečnou opodstatněnost), že návrhem věřitele mohou být sledovány i cíle neslučitelné s cíli a účelem řízení (může jít o návrh sledující přednostní uspokojení navrhovatelovy pohledávky dlužníkem, o návrh mající za cíl poškodit dlužníka jako soutěžitele apod.). Na tomto základě pak byl vznášen požadavek, aby osnova u insolvenčních návrhů podaných věřiteli posunula okamžik zveřejnění informace o existenci návrhu a další účinky vyjmenované v § 109 a násl. až k době rozhodnutí insolvenčního soudu o takovém návrhu. Úskalí takového přístupu jsou zjevná. V první řadě již podle stávající právní úpravy platí, že dlužník je i v případě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek omezován v nakládání s majetkem, jakmile je mu takový návrh doručen (§ 4a odst. 1 písm. a/ ZKV), aniž by přesný okamžik takového zákazu (závislý na mnohdy obtížném prokazování doručení návrhu dlužníku) a jeho samotnou existenci znaly třetí osoby, jež mohou být jednáním dlužníka, který zákaz poruší, poškozeny. Skutečností rovněž zůstává, že reálný stav podnikatelského prostředí v České republice poskytuje velmi malou šanci na utajení informace o tom, že vůči konkrétnímu dlužníku bylo zahájeno insolvenční řízení. Posunutí popsaných účinků, které mají především za cíl zajistit dlužníkův majetek způsobem využitelným pro všechny věřitele a tím též umožnit co nejefektivnější řešení dlužníkova úpadku, by ve svém důsledku vedlo jen k tomu, že věřitelé s vykonatelnými pohledávkami by se co nejrychleji snažili postihnout dlužníkův majetek výkonem rozhodnutí, dokud je existence exekučního titulu favorizuje před věřiteli, kteří si takový titul dosud nezajistili. Vyloučit nelze ani riziko, že spor o úpadek by byl veden, aniž by se do něj před rozhodnutím o úpadku jakkoli mohli zapojit (pro absenci dostupných informací) věřitelé, jejichž vliv na další průběh insolvenčního řízení by naopak měl být rozhodující. Dočasné utajení (nebo prosté nezveřejňování) informací o zahájení insolvenčního řízení k návrhu věřitele, také posiluje nebezpečí podvodných úpadků.

Druhá koncepce, ze které vychází osnova, je založena na přesvědčení, že rizika spojená s neprodleným zveřejněním informace o zahájení insolvenčního řízení na základě insolvenčního návrhu věřitele, jsou vyvážena jednak postihy, s nimiž osnova pro věřitele, kteří podáním insolvenčního návrhu sledují nepoctivé cíle, počítá (§ 147), dále tím, že možnost zapojit se do řízení již ve fázi nalézání úpadku tím bude dána všem dlužníkovým věřitelům, jakož i tím, že dlužníkův majetek bude až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu chráněn před hromadným a nekoordinovaným atakem věřitelů s vykonatelnými pohledávkami tak, aby v insolvenčním řízení posléze vydaná rozhodnutí mohla zajistit spravedlivé zacházení s pohledávkami všech dlužníkových věřitelů. Významným faktorem pro přijetí druhé koncepce byla též transparentnost a předvídatelnost takto nastaveného procesu.

Ustanovení § 109 připíná k okamžiku zveřejnění usnesení o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku řadu nových hmotněprávních i procesních účinků. Jak rozvedeno výše, smyslem tohoto rozšíření je docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů.

Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky, které lze (jak plyne z § 110 návrhu) již přihlásit v insolvenčním řízení (§ 109 odst. 2 písm. a/) a zákaz uplatňování a nabývání práv na uspokojení ze zajištění, které náleží do majetkové podstaty (§ 109 odst. 2 písm. b/) a zákaz dalšího provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce postihující majetkovou podstatu (§ 69 odst. 2 písm. c/).

Důvodem pro úpravu, která váže popsané účinky na zveřejnění zmíněného usnesení v insolvenčním řízení, je skutečnost, že není objektivně stanovena možnost dozvědět se o zahájení řízení dříve.

K § 111 až 114:

Důležitým účinkem spojeným se zahájením insolvenčního řízení je omezení dlužníkových dispozic s jeho majetkem (§ 111 – 114). Zůstává obecné omezení ze zákona (§ 111), dále zde však jsou zmíněna zvláštní omezení, která může soud nařídit předběžným opatřením (§ 112 a 113). Proti platné úpravě jsou tato ustanovení rozvedena a zpřesněna. Se zřetelem k povinnostem, které mohou být uloženy dlužníku předběžným opatřením nařízeným podle § 112 a 113, je ustanovení § 111 odst. 3 návrhu významnou odchylkou od obecné úpravy. Ta totiž porušení zákazu stanoveného vykonatelným předběžným opatřením sankcionuje neplatností příslušného právního úkonu; v rovině insolvenčního řízení však jde toliko o právní úkon neúčinný. Zvláštní důsledky pak osnova (v § 114) připíná k porušení příkazu, aby dlužníkovi dlužníci plnili své závazky k rukám předběžného insolvenčního správce.

K  výjimkám z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení srov. dále § 365 a 366 a důvodovou zprávu tamtéž.

K § 115 až 127 (Díl 4: Moratorium)

Institut moratoria je v osnově institutem novým, jenž má do jisté míry nahradit dosavadní úpravě známý institut ochranné lhůty. Vzhledem k odlišnému pojetí moratoria (které je do značné míry dáno vazbami na odlišně konstruované definice úpadku a nově zavedený pojem hrozícího úpadku) a celkově v českém konkursním prostředí zprofanovanému (jelikož pro svou složitost a špatnou provázanost s jinými částmi stávajícího zákona prakticky neupotřebitelnému) institutu ochranné lhůty, bylo záměrně zvoleno i odlišné názvosloví. Tento institut má zajistit ochranu dlužníka - podnikatele, ohledně kterého již probíhá insolvenční řízení, po dobu (3 měsíce), po kterou lze očekávat, že stav úpadku nebo hrozícího úpadku překoná vlastními silami. Potud jde rovněž o nezbytný doplněk definice úpadku dlužníka pro platební neschopnost, v novém pojetí (srov. § 3 odst. 1 písm. b/ osnovy a důvodovou zprávu tamtéž).

K § 115:

Logikou věci je dáno, že možnost těžit z dobrodiní moratoria není (podle § 115 návrhu) dána dlužníku, který již nepodniká (právnické osobě v likvidaci). Uvedené ustanovení dále vymezuje lhůty, ve kterých lze návrh na moratorium podat.

K § 116:

Toto ustanovení formuluje náležitosti návrhu na moratorium, přičemž pro případ, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu věřitele, § 116 odst. 2 osnovy dlužníku ukládá, aby k návrhu na moratorium připojil listiny podle § 104 odst. 1 návrhu. Jde o požadavek, jehož splnění dokládá poctivost dlužníkových úmyslů, stejně jako tamtéž vyžadované písemné prohlášení většiny věřitelů dlužníka.

K § 117:

Uvedené ustanovení stanoví lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na moratorium. S přihlédnutím k tomu, že jde o velmi omezený časový úsek, je u tohoto podání vyloučen postup podle § 43 o. s. ř.; tím se pro vady návrhu na moratorium zavádí stejný režim jako v případě předběžných opatření (srov. § 75a odst. 1 o. s. ř.).

K § 118:

Toto ustanovení vymezuje formy rozhodnutí o návrhu na moratorium a možnost opravného prostředku. S přihlédnutím k tomu, že úvaha soudu je omezena jen na prověření náležitostí návrhu na moratorium a jeho předepsaných příloh a na prověrku toho, zda návrh podala osoba oprávněná a zda jde o návrh včasný, přichází vedle rozhodnutí o vyhlášení moratoria v úvahu již jen odmítnutí návrhu (jako postrádajícího předepsané náležitosti, jako podaného někým, kdo k tomu nebyl oprávněn nebo jako opožděného).

K § 119:

Ustanovení § 119 upravuje okamžik, kdy nastávají účinky vyhlášeného moratoria, dobu jeho trvání (3 měsíce) a možnost jeho výjimečného prodloužení (nejdéle o 30 dnů), a to opět na základě souhlasu odpovídajícího kvóra dlužníkových věřitelů.

K § 120:

V tomto ustanovení o účincích moratoria se především postuluje požadavek zákazu rozhodnutí o úpadku v průběhu moratoria (odstavec 1) I v průběhu trvání moratoria jsou pak v zásadě zachovány (podle odstavce 2) účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 a násl.).

K § 121:

Ustanovení § 121 pak pro trvání moratoria zakotvuje (co do nakládaní s majetkovou podstatou) specifické (povahou moratoria dané) odchylky od účinků zahájení insolvenčního řízení. Coby krok nezbytný k naplnění účelu moratoria se v § 122 osnovy připouští, aby dlužník hradil závazky bezprostředně souvisící se zachováním provozu podniku (typicky jde o hrazení dodávek energií) před jinými dříve splatnými závazky. Tato úprava není - z pohledu věřitelů - prosta rizika, nicméně vychází z úvahy, že jinak by institut moratoria ztratil smysl a že věřitelé, kteří se takového účinku moratoria obávají, nemusí s návrhem na moratorium souhlasit.

K § 123:

Jestliže soud vyhlásí moratorium (§ 78 odst. 1), vyvstává současně potřeba zajistit v případě potřeby účinnou kontrolu dlužníkových věřitelů v průběhu trvání moratoria. Tomu odpovídá v § 123 odst. 1 návrhu upravená možnost ustanovení předběžného správce.

Nejeví se účelným, aby činnost předběžného správce po dobu trvání moratoria financovaly jiné osoby než ty, které požadavek na ustanovení předběžného správce vznesly. dlužník; tomu odpovídá možnost žádat po těchto osobách (za přiměřeného použití § 108) složení odpovídající zálohy (§ 123 odst. 2 osnovy).

K § 124:

V § 124 osnovy jsou upraveny důvody zániku moratoria,

K § 125 a 126:

Ustanovení § 125 osnovy dovoluje vyhlášení moratoria i na základě návrhu podaného před zahájením insolvenčního řízení. Tato úprava vychází z myšlenky, že přímé zahájení insolvenčního řízení by samo o sobě mohlo vést k poklesu hodnoty dlužníkova majetku. Proto zákon připouští na přechodnou dobu řešit hrozící majetkovou krizi dlužníka jiným způsobem. Pro naplnění uvedeného účelu se pak přijímají opatření, která poskytují dostatečnou ochranu dlužníku i jeho věřitelům.

Od návrhu na moratoria podaného po zahájení insolvenčního řízení se tato úprava liší především v tom, že:

- návrh na moratorium může podat (výlučně) dlužník,

- do rozhodnutí o vyhlášení moratoria insolvenční soud nezveřejňuje informace o průběhu řízení a omezuje se i právo nahlížet do spisu a činit si z něj výpisy a opisy (§ 126 odst. 1 osnovy).

Skutečnost, že soud rozhoduje o moratoriu, aniž by zde byl insolvenční návrh, vyvolává potřebu specifické (úpravě obsažené v § 109 a násl. korespondující) úpravy účinků moratoria (srov. § 126 odst. 2 osnovy). Jako důvod zániku tohoto typu moratoria pak ustanovení § 126 odst. 3 návrhu uvádí i skutečnost, že dlužník v jeho průběhu podal insolvenční návrh. Jinak je tato úprava srovnatelná s institutem moratoria po zahájení insolvenčního řízení, na jehož ustanovení se odkazuje.

K § 127:

Tímto ustanovením je sankcionováno porušení povinností dlužníka za trvání moratoria, a to i ve vztahu ke statutárním orgánům dlužníka.

K § 128 – 147 (Díl 5: Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm)

K § 128:

Ustanovení § 128 návrhu se zabývá vadami insolvenčního návrhu z pohledu důsledků, jež to může mít pro další průběh insolvenčního řízení. Tím, že v odstavci 1 zapovídá postup podle § 43 o. s. ř., zavádí stejný režim nakládání s vadami insolvenčního návrhu jako v případě předběžných opatření (srov. § 75a odst. 1 o. s. ř.). Vychází se z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení (lhostejno, zda se k němu připínají účinky popsané v § 109 a násl. osnovy) je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší. Osobě, která vadný insolvenční návrh podala, pak nic nebrání v tom, aby řádný návrh podala znovu. Jako důvod odmítnutí insolvenčního návrhu se v odstavci 2 zavádí i nepředložení zákonem předepsaných příloh, jež mají v nové koncepci nezastupitelnou roli.

K § 129 a 130:

Ustanovení § 129 a 130 návrhu, jež pojednává o zpětvzetí insolvenčního návrhu, vychází z dosavadní úpravy, s dílčími zpřesněními danými vývojem judikatury.

K § 131:

V § 131 osnovy se - ve shodě s dosavadní úpravou - formuluje požadavek osvědčení skutečností rozhodných pro kladné rozhodnutí o insolvenčním návrhu. K pojmu „osvědčení“ srov. § 86 a důvodovou zprávu tamtéž.

K § 132 a 133:

Z hlediska toho, jaké skutečnosti a jakým způsobem se osvědčují pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu osnova diferencuje mezi návrhem dlužníkovým (§ 132) a návrhem podávaným jinou osobou (§ 133). Z důkazního hlediska je významné především ustanovení § 132 odst. 1 věty druhé, jež pro insolvenční návrh dlužníka konstruuje (nejde-li o návrh pro hrozící úpadek) vyvratitelnou domněnku dlužníkova úpadku. Ustanovení § 132 odst. 2 návrhu odstraňuje letitý judikatorní problém daný tím, že podáním návrhu jsou v některých případech řešeny vnitřní rozpory společníků a statutárních orgánů dlužníka.

Ačkoliv ustanovení stávajícího zákona o konkursu a vyrovnání umožňují soudu rozhodnout o návrhu na prohlášení konkursu zásadně bez jednání, což má vést k větší pružnosti řízení a rychlejšímu rozhodování soudu, v praxi je výsledek mnohdy právě opačný. Je tomu tak především proto, že ne každý návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je motivován snahou naplnit účel a cíl konkursu a že i tam, kde jde o návrh opodstatněný, s nímž však dlužník nesouhlasí, má tato fáze konkursního řízení velmi výrazný charakter „sporu o úpadek“. Projednává-li soud takový návrh na prohlášení konkursu bez nařízení jednání, vede to k zahlcování spisového materiálu opakovaným vyjádřením stran, aniž by se tím ovšem vyjasnily (a k určitému okamžiku v řízení soustředily) procesní postoje a námitky účastníků. Ačkoli nařízení jednání je v takové situaci zpravidla vhodné, obecně se tak neděje, což ve svém výsledku vede k tomu, že je-li po takto vedeném řízení konkurs prohlášen, snižuje se tím míra přesvědčivosti rozhodnutí konkursního soudu a zvyšuje se četnost opravných prostředků (jež jsou se zřetelem k bezprostředním účinkům konkursu obecně nežádoucím jevem). Uvedený postup nadto nikterak výrazně nezkracuje délku řízení o věřitelském návrhu a v mnoha případech naopak - paradoxně - vede k prodloužení řízení. Úpravou obsaženou v § 133 se osnova snaží těmto situacím předejít. Přitom:

- zachovává pozitiva stávající úpravy v případech, kdy dlužník věřitelskému návrhu neoponuje nebo dokonce zůstává při projednání věřitelského návrhu zcela nečinným (§ 133 odst. 1 písm. a/);

- umožňuje rozhodnout o věřitelském návrhu na základě předložených listin, jestliže s tím účastníci souhlasí (zde se předpokládá i přiměřená aplikace § 101 odst. 4 o. s. ř.) nebo se práva účasti na projednání věci vzdají (§ 133 odst. 1 písm. b/).

Způsob projednání dlužníkova insolvenčního návrhu se zjednodušuje (a tím i zrychluje) též výše zmíněnou, v § 132 odst. 1 zaváděnou domněnkou úpadku a tamtéž  zavedením pravidla, že rozhodné skutečnosti lze mít za osvědčené jen údaji uvedenými v insolvenčním návrhu dlužníka a v jeho přílohách.

Naopak tam, kde se vede „spor o úpadek“ a kde jsou sporné skutkové okolnosti případu (nikoli tedy tam, kde se „spor o úpadek“ vede na základě toho, že účastnící si po právní stránce rozdílně vykládají shodná skutková tvrzení), se předpokládá nařízení jednání vždy.

Ke zpřehlednění procesních pravidel a tím i k rychlejšímu projednání návrhu má vést i v § 133 odst. 3 návrhu formulovaná zásada, že dlužník nemusí být slyšen vždy, že však musí mít vždy možnost se k návrhu jiné osoby vyjádřit. Tam, kde se slyšení dlužníka zpravidla (nikoli vždy) předpokládá, nelze tuto povinnost bez dalšího zaměňovat s nutností nařízení jednání (lze tak učinit i při jiném soudním roku). Toto pravidlo je pak nutno vnímat v rovině příležitosti dlužníka být slyšen (k povinnosti vypovídat ve vlastní věci nelze dlužníka nutit). Termín „slyšení“ dlužníka není sice blíže vymezen, odpovídá však civilněprocesní nauce a byl vědomě zvolen coby výraz zahrnující širší škálu případů, než kterou by vystihoval pojem „výslech“ dlužníka (srov. dále též § 87 a důvodovou zprávu k němu).

K § 134:

V souladu s logikou věci a ve shodě s požadavkem rozhodování po jednání není projednání insolvenčního návrhu věřitele vázáno na striktní pořádkovou lhůtu; její účel plní ustanovení o tom, že soud musí do 10 dnů učinit úkony směřující k rozhodnutí a rozhodnout bez zbytečného odkladu. Pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu dlužníka (kde je „spor o úpadek“ pojmově vyloučen) je jako nejzazší stanovena lhůta 15 dnů, modifikovaná jen pro případ moratoria (§ 134 návrhu).

K § 135:

Ustanovení § 135 osnovy pro účely „sporu o úpadek“ řeší otázku postavení těch účastníků insolvenčního řízení, kteří nejsou insolvenčními navrhovateli.

K § 136 až 147:

Ustanovení § 136 až 147 osnovy se zabývají vlastním rozhodnutím o insolvenčním návrhu.

Rozhodnutím, jímž se insolvenčnímu návrhu vyhovuje, je rozhodnutí o úpadku (§ 136). Úprava tohoto rozhodnutí v osnově představuje novou koncepci. Až dosud byl buď prohlášen konkurs nebo povoleno vyrovnání, tedy rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, přičemž existence úpadku byla pro toto rozhodnutí otázkou předběžnou. Osnova naproti tomu považuje zjištění úpadku nebo hrozícího úpadku za základní otázku; tomuto zjištění musí být věnován výrok rozhodnutí. Touto novou koncepcí je podmíněna další úprava rozhodnutí o úpadku, tedy předpoklady jeho vydání (§ 136 odst. 1), obsah rozhodnutí o úpadku (§ 136 odst. 2), jeho doručování (§ 138), vyrozumívání o rozhodnutí o úpadku (§ 139), účinnost tohoto rozhodnutí (§ 140) a jeho účinky (§ 141). Okruh osob, jež insolvenční soud zvláště vyrozumívá o rozhodnutí o úpadku a způsob tohoto vyrozumění byl vymezen obdobně jako okruh osob vyrozumívaných o zahájení insolvenčního řízení podle § 102 návrhu (srov. i důvodovou zprávu tamtéž).

Specifický problém spočívá v tom, že na základě odvolání může dojít ke zrušení nebo změně rozhodnutí o úpadku, ačkoli je už (jako usnesení) vykonatelné a řešení úpadku již podle něho probíhá. Souběžně s odvolacím řízením, které (někdy z objektivních, jindy ze subjektivních příčin) může (z pohledu záměru zákona vyjádřeného v § 93 odst. 2 osnovy výjimečně) trvat i delší dobu, tedy postupuje další fáze insolvenčního řízení. V praxi dochází i k tomu, že věřitel, který podal insolvenční návrh po rozhodnutí o úpadku, avšak ještě před právní mocí takového rozhodnutí (odloženou dlužníkovým odvoláním), z rozličných příčin ztratí ekonomický zájem na průběhu řízení (jeho pohledávku např. uhradí ručitel, pohledávka se vzhledem ke stavu majetkové podstaty jeví nedobytnou, apod.). Sám může dokonce v průběhu odvolacího řízení zaniknout bez právního nástupce. Na procesní aktivitě tohoto věřitele je přitom založeno i postavení přihlášených věřitelů. Těmto nežádoucím situacím předchází navržený § 140 odst. 3 podložený logickým úsudkem, že je-li zde i tak úpadek dlužníka, nehraje pohledávka takového věřitele pro rozhodnutí žádnou roli.

Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu než je rozhodnutí o úpadku jsou zmíněna v § 142 až 145 osnovy. Nově je v této souvislosti upraveno (k dosažení souladu s občanským soudním řádem) odmítnutí insolvenčního návrhu.

Zamítnutím insolvenčního návrhu se podrobněji zabývá § 143 návrhu. K úpravě obsažené v odstavci 2 srov. § 3 osnovy a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení. Odstavec 3 pak doplňuje úpravu obsaženou v § 3 odst. 1 a 2 (co do definice platební neschopnosti) potud, že insolvenční návrh věřitele podaný pro úpadek formou platební neschopnosti nebude úspěšný, jestliže dlužník jednající v dobré víře v insolvenčním řízení osvědčí, že:

- jeho platební neschopnost nastala protiprávním jednáním třetí osoby, a zároveň

- lze zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků.

Oproti institutu moratoria je uvedené ustanovení použitelné pro všechny kategorie dlužníků. Logikou věci je dáno, že má-li dlužník ke dni podání insolvenčního návrhu alespoň 2 věřitele se splatnými pohledávkami, lze zamítavé rozhodnutí podle tohoto ustanovení vydat nejpozději do 3 měsíců od podání insolvenčního návrhu.

Jelikož úprava obsažená v § 6 odst. 1 písm. i/ návrhu se týká jen právnických osob, jimž byly příslušné garance poskytnuty před zahájením insolvenčního řízení (srov. i důvodovou zprávu k uvedenému ustanovení), zabývá se ustanovení § 143 odst. 4 návrhu i situací, která nastane, jsou-li příslušné záruky dlužníku poskytnuty po zahájení insolvenčního řízení, avšak ještě před rozhodnutím o úpadku. Účinky zákona na takového dlužníka již (oproti stavu podle § 6 odst. 1 písm. i/) beze zbytku vyloučit nelze (insolvenční řízení již probíhá a jeho účinky se v tom či onom směru již musely projevit), poskytnutí záruk je však relevantním důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu.

Výslovně (a nově) se zapovídá (v § 144) zamítnutí insolvenčního návrhu jen proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dosavadní úprava, jež takový postup dovolovala (v § 12a/ odst. 4 ZKV), byla nesystémová z těchto důvodů:

- konkurs byl na místě, poklesl-li majetek dlužníka tak, že ten nemohl dostát svým závazkům, ale pokud šlo o majetek zcela nedostatečný, návrh se přesto zamítal;

- soud musel činit závěry o rozsahu konkursní podstaty ještě před prohlášením konkursu, ačkoli k tomu neměl adekvátní právní prostředky;

- nedostatečnost majetku byla vágním pojmem a vedla k nejednotnosti v rozhodování.

Napříště by konkursy s nedostatečným majetkem měly být řešeny podle ustanovení § 314 a 315 o nepatrném konkursu.

Obavám se, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmo, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Logicky lze pak usuzovat, že zaplatí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že tato záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

Podrobnější a přesnější úprava je věnována případům, kdy lze pro neúspěšnost insolvenčního návrhu požadovat náhradu škody nebo jiné újmy (§ 147).

K § 148 – 157 (Díl 6: Stanovení způsobu řešení úpadku)

K § 148:

Stanovení způsobu řešení úpadku je nezbytným důsledkem rozhodnutí o úpadku, ale rozhodnutí o něm může i nemusí být spojeno s rozhodnutím o úpadku. Koncepce osnovy nově vychází z myšlenky, že na rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku by se výraznou měrou měli podílet dlužníkovi věřitelé, s tím, že chybný úsudek věřitelů v dotčeném směru jde „na jejich účet“. Současně se tím posiluje tendence, aby dlužník přistupoval k řešení svého úpadku co nejotevřeněji a aby věřitelům poskytoval co nejúplnější informace pro jejich správné rozhodnutí tak, aby se spoluprací s věřiteli vyhnul řešením úpadku, jež jsou z jeho pohledu nevhodná. Tomu odpovídá především ustanovení § 148 osnovy, jež v odstavci 1 bez dalšího připouští, aby insolvenční soud spojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho konkursem, jestliže příslušná ustanovení zákona bezvýjimečně zapovídají jiný způsob řešení úpadku (srov. např. § 367 odst. 3 a § 379 odst. 3 osnovy). V odstavci 2 se pak preferuje okamžité rozhodnutí o způsobu řešení úpadku formou reorganizace, dojednaném s věřiteli (srov. § 346 osnovy).

K § 148 až 152:

Ustanovení § 149 návrhu pak pro další případy předepisuje insolvenčnímu soudu, aby o způsobu řešení úpadku rozhodl (nejpozději do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku) až po schůzi věřitelů, na které se věřitelé mohou k řešení dlužníkova úpadku závazně vyslovit (§ 150 odst. 1). Pro tento účel ze zavádí speciální kvórum (150 odst. 2), jež odpovídá významu schůzí přijímaného usnesení. Důvody, pro které insolvenční soud nemusí rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle takto přijatého usnesení schůze věřitelů, jsou taxativně (v souladu s logikou věci) vypočteny v § 151 návrhu.

K § 153:

Ustanovení § 153 návrhu dovoluje schůzi věřitelů, která rozhodla o způsobu řešení úpadku reorganizací nebo konkursem, přijmout i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty nebo rozhodnutí, jímž doporučuje zpeněžení majetkové podstaty jedinou smlouvou. Jde opět o výrazné posílení vlivu věřitelů na řízení.

K § 154 až 157:

Tato ustanovení upravují podrobnosti procesního postupu při vydání rozhodnutí podle § 153; v § 157 osnovy se část nákladů vynaložených na ustanovení znalce schůzí věřitelů přenáší na zajištěné věřitele.

K § 158 (Díl 7: Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku)

Ustanovení § 158 návrhu řeší situaci, kdy ještě před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, ale již po rozhodnutí o úpadku, vyjde najevo, že dlužník v úpadku není. V takovém případě již není účelné rozhodovat o některém ze způsobů řešení úpadku. Toto ustanovení pak vychází (s nezbytnými modifikacemi danými tím, o jakou fázi řízení jde) z úpravy obdobné té, jež se zabývá zrušením konkursu (§ 308 a násl. osnovy). Pro tento případ tedy zákon dovoluje insolvenčnímu soudu přijmout rozhodnutí o tom, že dlužník v úpadku (podle toho, co nastalo nebo vyšlo najevo po rozhodnutí o úpadku) není.

K § 159 – 164 (Díl 8: Incidenční spory)

Osnova především upravuje obecně incidenční spory po jejich procesní stránce, zatímco až dosud byla jejich úprava roztříštěná podle jednotlivých jejích druhů. V tomto rámci podává osnova i jejich základní výčet (§ 159 odst. 1). Tento výčet není taxativní; některé spory jsou za incidenční prohlášeny i v dalších ustanoveních v souvislosti s úpravou věcné problematiky, jíž se týkají.

Rozšíření režimu incidenčních sporů neznamená, že jimi jsou všechny spory vedené insolvenčním správcem, probíhající v době trvání insolvenčního řízení (§ 159 odst. 2). Typicky jimi nejsou např. spory, kterými správce vymáhá zaplacení dlužníkových pohledávek ve prospěch majetkové podstaty. Ohledně těchto a dalších sporů platí obecná úprava podle občanského soudního řádu s tím, že jde o samostatné právní věci.

Základní změna zavedená osnovou pro projednání incidenčního sporu spočívá v tom, že se tento spor projednává v rámci insolvenčního řízení, i když pro něj platí řada zvláštností (uvedených zejména v § 160 až 164 návrhu). Až dosud byl incidenční spor samostatnou právní věcí, která jako taková mohla, ale nemusela, být projednávána tímtéž soudem (věcně příslušným byl krajský soud podle § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., jehož místní příslušnost se řídila obecným soudem účastníka podle § 85a o. s. ř.). Oddělené projednání incidenčního sporu (až dosud tradiční) bylo zdůvodňováno jeho samostatným skutkovým základem (obvykle sporným), procesním postupem sporného řízení, rozdílným okruhem účastníků a dalšími skutečnostmi. Osnova přistupuje k zařazení incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení (ve shodě s některými cizími úpravami, zejména americkou) na základě požadavku hospodárnosti, vyžadující určitého soustředění projednání všech otázek, týkajících se řešení úpadku (srov. § 109 odst. 1 i § 4 písm. d/ návrhu). Současně tím bude nepochybně dosaženo větší rychlosti při řešení úpadku, protože projednání incidenčních sporů jinými soudy nebo soudci je notoricky zdrojem podstatných průtahů.

Projednání a rozhodnutí incidenčního sporu s urychlením je žádoucí z toho důvodu, že jím může být ovlivněn další průběh insolvenčního řízení. Kromě zařazení incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení nemá osnova v obecné části další ustanovení zajišťující urychlené projednání takového sporu. Vychází se z toho, že ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení (zejména § 118b o. s. ř. ), která zde platí přiměřeně, slouží tomuto účelu dostatečně. Další odlišnosti se však prosazují v úpravě incidenčních sporů podle § 159 odst. 1 písm. a/ (srov. § 198 odst. 2 a § 199 odst. 2 osnovy).

K § 165 - 204 (Hlava V. Věřitelé a uplatňování pohledávek)

K § 165 – 172 (Díl 1: Postavení věřitelů a jejich pohledávek)

Základní změnou v úpravě postavení věřitelů je soustředění ustanovení o nich (v § 165 až 172 osnovy). To umožňuje, aby bylo legislativně vyjádřeno i základní členění věřitelů.

Jsou jimi především věřitelé, kteří podávají přihlášku anebo na něž se tak hledí (§ 165); tito věřitelé bývali označováni jako věřitelé konkursní (v novém pojetí jde spíše o „insolvenční“ věřitele). V jejich rámci tvoří zvláštní skupinu tzv. zajištění věřitelé (§ 2 písm. f/, § 166 a 167).

Další skupinou věřitelů jsou věřitelé pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a věřitelé jim postavení na roveň (§ 169). Jejich výčet je rozšířen a zpřesněn.

K rozšíření dochází především u pohledávek, které jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Mezi tyto pohledávky byly zahrnuty téměř všechny pracovněprávní nároky (včetně příspěvků poživatelům některých důchodů a výsluhových přídavků poskytovaných ve smyslu čl. VII. zákona č. 235/1992 Sb. zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 155/1994 Sb.), což souvisí s tím, že se do této kategorie zahrnují i pracovněprávní nároky, které byly dříve uspokojovány jako pohledávky první třídy (zákon toto zvýhodnění vylučuje jen u některých pohledávek, např. u mzdových nároků řídících pracovníků); tím současně odpadla potřeba toho, aby sem náležící pracovněprávní nároky byly stanoveny výčtem (jak tomu je v § 31 odst. 3 ZKV). Nová je též kategorie věřitelů s pohledávkami na náhradu škody způsobené na zdraví (§ 169 odst. 1 písm. b/). Další rozšíření se vztahuje na pohledávky státu za mzdové nároky, které proplatil podle zvláštního zákona (zákona č. 118/2000 Sb., ve znění zákona č. 436/2004 Sb.). Rozšíření podle § 169 odst. 1 písm. f/ vyplňuje legislativní mezeru (ve srovnání s dříve platnou úpravou i úpravami jiných států). Úprava obsažená v §ů 169 odst. 1 písm. g/ je důsledkem úpravy formulované v § 122 osnovy.

Specifické postavení těchto pohledávek se projevuje i zvláštní úpravou jejich uplatňování (srov. § 203 a důvodovou zprávu k němu).

Výčet věřitelů, jejichž pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují, odpovídá v podstatě platné úpravě (§ 170). Nově jsou do zákona zařazeny a definovány pohledávky, které lze uhradit až po úplném uspokojení všech ostatních pohledávek (§ 172); jsou jimi tzv. pohledávky podřízené a tzv. pohledávky zůstatkové.

Zajištěným věřitelům se po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku poskytuje (podle § 171 osnovy) jako protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění, úročení jejich pohledávek (coby zásadní výjimka z pravidla zakotveného v § 170).

K § 173 – 202 (Díl 2: Přihlášky pohledávek a jejich přezkoumání)

Úprava přihlášek pohledávek a jejich zkoumání (obsažená v § 173 až 202 osnovy) navazuje v zásadě na platnou právní úpravu. Koncepčně je s ní ve shodě a přináší většinou jen drobné změny, které představují zpřesnění, vyplývající z aplikační praxe.

K § 173 až 175:

Přihlášku pohledávky musí každý věřitel podat jen za sebe (individuálně). Osnova nepřipouští (srov. § 173) skupinové nebo hromadné přihlášky, které v některých právních řádech mohou podávat věřitelé pohledávek stejného nebo obdobného skutkového základu (např. zaměstnanci dlužníka). V našem právním řádu nejsou dosud upraveným institutem skupinové žaloby; protože přihláška je zvláštním případem uplatnění práva (ve srovnání se žalobou), není zřejmě na místě zavádět hromadný způsob uplatňování nároku jejím prostřednictvím.

Vzhledem k tomu, že osnova počítá se zveřejňováním informací o zahájení insolvenčního řízení a jeho dalším průběhu již v nejrannějších stadiích insolvenčního řízení, včetně možnosti věřitelů uplatnit své právo přihláškou již před rozhodnutím o úpadku (srov. § 110 a důvodovou zprávu k němu), opouští se napříště úprava obdobná § 22 odst. 2 ZKV s tím, že konečnou propadnou lhůtou k podání přihlášek je lhůta určená insolvenčním soudem (v zákonem stanoveném rozmezí) v rozhodnutí o úpadku (srov. § 136 odst. 2 písm. d/ a odst. 3 ve spojení s § 173 odst. 1 osnovy).

Z hlediska režimu přihlašování pohledávek popsaného v § 173 návrhu stojí dále za zmínku (jako odchylka od dosavadní úpravy) úprava obsažená v odstavci 4 větě druhé, z níž plyne, že podání přihlášky u jiného než insolvenčního soudu může mít pro věřitele fatální důsledky spočívající v tom, že takovým úkonem není zachována lhůta k podání přihlášky. Uvedená úprava je však nezbytná pro posílení právní jistoty v řešení otázky účasti věřitelů na insolvenčním řízení.

Z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou).

Nestala-li se pohledávka v cizí měně splatnou již před zahájením insolvenčního řízení, provede se (podle § 175 návrhu) její přepočet podle kurzu platného v den zahájení insolvenčního řízení. Při dřívější splatnosti takové pohledávky je (stejně jako v klasickém sporném řízení) rozhodný kurz v době splatnosti.

K § 176 až 182:

Ustanovení § 176 věty druhé osnovy zakotvuje nově pravidlo, podle které přihlášku bude možné podat jen na předepsaném formuláři, jehož konečnou podobu upraví prováděcí právní předpis (srov. i § 431). V návaznosti na pravidlo formulované v § 176 větě první osnovy upravují ustanovení § 178, 179, 181 a 182 osnovy postupy stíhající uplatňování přehnaných (neopodstatněných) pohledávek v insolvenčním řízení nebo neopodstatněný pokus o uspokojení pohledávky v lepším pořadí, včetně ručení osob, které za věřitele takovou přihlášku podepsaly. Snahou této úpravy je předejít (na základě zkušeností s podobnými postupy v konkursním řízení podle stávajícího zákona) účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech. Ustanovení § 180 pak v této souvislosti nově upravuje možnost věřitele vzdát se do doby zjištění přihlášené pohledávky výkonu práv v insolvenčním řízení s ní spojených a tím předejít z možným sankcím plynoucím ze zákonu neodpovídajícího (a k tíži tohoto věřitele jdoucího) uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení.

K § 183:

Za podstatnou změnu je třeba považovat ustanovení § 119 návrhu. Toto ustanovení rozšiřuje na další případy zajištění režim, který dosud platil jen pro ručení (§ 20 odst. 4 ZKV). V zájmu zvýšení ochrany věřitelů umožňuje osnova, aby věřitelé své pohledávky ze zajištění mohli uplatňovat mimo insolvenční řízení, jde-li o zajištění z majetku třetích osob. V důsledku toho osoby, od nichž lze toto plnění požadovat, mohou přihlásit podmíněně pohledávku, která jim proti dlužníku vznikne, jestliže budou plnit místo něho. Přihlásil-li pohledávku zajištěný věřitel, vstupují tyto osoby v rozsahu uspokojení pohledávky do řízení na jeho místo (za přiměřeného užití § 18). Povinnosti plnit ze zajištění se tedy tyto osoby podle nové úpravy zprostí tím, že budou plnit i v průběhu insolvenčního řízení přímo zajištěnému věřiteli. Správce již nebude mít možnost vymáhat toto plnění ve prospěch majetkové podstaty. S touto změnou souvisí i to, že osnova nepřebírá dnešní (všeobecně kritizovanou) úpravu, obsaženou v § 27 odst. 5 ZKV.

K § 184:

Toto ustanovení nabízí řešení situací (textem stávajícího zákona opomíjených), kdy přihlášení věřitelé z rozličných důvodů od vymáhání pohledávky v insolvenčním řízení upouštějí a pro tento případ jim umožňuje vzít přihlášku zpět (odstavec 1).

K § 185:

Ustanovení § 185 se zabývá situacemi, kdy je nutné navenek deklarovat ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení, jelikož nastala skutečnost, na jejímž základě se podle zákona nepřihlíží k přihlášce pohledávky (srov. např. § 173 odst. 1) nebo k přihlášené pohledávce (srov. např. § 198 odst. 1 poslední větu). Tím se odstraňuje nejistota v okruhu účastníků řízení a vydáním rozhodnutí předjímaného tímto ustanovením se dotčenému věřiteli současně otevírá možnost prověřit správnost úsudku soudu o této skutečnosti odvoláním.

K § 186:

Ustanovení § 186 se vypořádává s problémem vyvolaným tím, že přihlášený věřitel v řízení setrvává přesto, že jeho zjištěná pohledávka v dalším průběhu řízení v souladu se zákonem zanikla (např. tím, že ji uspokojil dlužníkův ručitel). Se zřetelem k tomu, že usnesení, jímž insolvenční soud účast takového věřitele v řízení ukončuje, je usnesením jen procesní povahy, jehož prostřednictvím konečný závěr o existenci pohledávky přihlášeného věřitele učinit nelze (to by ve svém důsledku zakládalo stav, kdy věřiteli bylo upřeno právo na spravedlivý proces), přiznává ustanovení § 186 odst. 2 věřiteli právo domoci se (v zákonem stanovené hmotněprávní propadné lhůtě) žalobou podanou u insolvenčního soudu určení existence pohledávky, které by účinky usnesení vydaného podle odstavce 1 zvrátilo.

K § 187:

Toto ustanovení vztahuje postupu podle § 184 až 186 obdobně též na část přihlášené pohledávky.

K § 188:

Jelikož chybné nakládání s přihláškou ze strany insolvenčního správce by v konečném důsledku mohlo způsobit řadu praktických potíží v dalším postupu insolvenčního řízení, přenechává se konečné rozhodnutí o nepřezkoumatelných přihláškách insolvenčnímu soudu (srov. § 188 odst. 2 ve spojení s § 185 osnovy).

K § 189:

Toto ustanovení se zabývá náležitostmi a zveřejněním seznamu přihlášených pohledávek, jenž na základě výsledku vlastního přezkoumání pohledávek sestavuje správce.

K § 190 a 191:

Přezkoumání přihlášek insolvenčním soudem je i nadále vyhrazeno přezkumné jednání (§ 190) a děje se podle seznamu přihlášených pohledávek (§ 191).

K § 192:

Toto ustanovení vymezuje stejně jako dosud okruh subjektů způsobilých popřít přihlášenou pohledávku (odstavec 1) a vymezuje nejzazší okamžik ke kterému může přihlášený věřitel měnit důvod vzniku, výši a pořadí přihlášené pohledávky (odstavec 2).

K § 193 až 196:

Tato ustanovení pojmenovávají jednotlivé způsoby popření pohledávek v § 193 až 195; § 196 pak vymezuje účinky jež se s jednotlivými způsoby popření pohledávky pojí.

K § 197:

Toto ustanovení upravuje postup, kterým jsou zachycovány a zpřístupněny výsledky přezkumného jednání.

K § 198 a 199:

V § 198 je upraven další postup pro případ popření nevykonatelné pohledávky správcem nebo některým z přihlášených věřitelů, včetně posílení koncentrace řízení (§ 198 odst. 2).

V § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. Nadto musí být k dispozici i prostor pro uplatnění zcela základních námitek proti vykonatelné pohledávce, jež by dlužníku příslušely i ve vykonávacím řízení (srov. § 268 o. s. ř.). Na druhé straně však nelze přehlédnout, že nejde-li o shora popsané případy, lze mít vysokou míru jistoty o opodstatněnosti vykonatelné pohledávky uplatněné přihláškou. Tomu odpovídá znění § 199 odst. 2 návrhu, které důvody popření vykonatelné pohledávky přiznané rozhodnutím omezuje (jestliže tuto pohledávku nepopřel správce) jen na skutečnosti, které jsou důvodem zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat). Jelikož smyslem sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky není spor o to, zda jde o pohledávku vykonatelnou, řeší osnova (v § 198 odst. 3) i možný problém plynoucí z toho, že v průběhu sporu o popřenou nevykonatelnou pohledávku vyjde najevo, že pohledávka ve skutečnosti byla vykonatelná. Pro ten případ se - v souladu s úpravou popírání vykonatelných pohledávek (§ 199) - přenáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalovaného.

K § 200:

Popření pohledávky dlužníkem má v nové koncepci zákona i nadále jen omezené uplatnění, jde-li o konkurs. Toto popření je však s výraznějšími důsledky možné v jiných způsobech řešení úpadkem, zejména v reorganizaci a ve vyrovnání. Úprava obsažená v § 200 návrhu s tím počítá.

K § 201 a 202:

Ustanovení § 201 navazuje na režim popírání pohledávek určením, kdy se pohledávka pokládá za zjištěnou. Ustanovení § 202 pak specifickým způsobem upravuje otázku nákladů řízení ve sporech vyvolaných popřením pohledávek.

K § 203 – 204 (Díl 3: Jiné způsoby uplatňování pohledávek)

Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se v insolvenčním řízení uplatňují vůči insolvenčnímu správci (§ 203 návrhu). Ohledně pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169) jde o významný posun v porovnání s dosavadní úpravou, jež u těchto pohledávek (pokud vznikly před prohlášením konkursu) vyžadovala jejich přihlášení. Specifický postup se pojí s uplatňováním pracovně právních nároků dlužníkových zaměstnanců, kterým zákon (v § 203 odst. 2) přiznává (bez ohledu na jejich vlastní procesní aktivitu v řízení) postavení osob, které pohledávku uplatnily vždy minimálně ve výši plynoucí z účetnictví dlužníka nebo z evidence, kterou vede podle zvláštního právního předpisu.

Zákon dosud neřešil případy, kdy správce takové pohledávky neproplatí (pro jejich spornost, pro nedostatek prostředků či z jiných důvodů). Řešení tohoto problému podává osnova v § 203 odst. 4 a 5. Jde o ustanovení, která vyplňují citelnou mezeru dnešní úpravy.

V rámci jiných způsobů uplatňování pohledávek upravuje osnova (v § 204 odst. 1) i postup zajištěných věřitelů, jimž insolvenční správce neuspokojil jejich pohledávku v průběhu řízení.

Dále osnova uvádí v rámci jiných způsobů uplatňování pohledávek i tzv. vylučovací věřitele (§ 204 odst. 2). Bližší úprava jejich postupu je upravena v § 225.

K § 205 - 230 (Hlava VI. Majetková podstata)

Termín „majetková podstata“, který osnova zavádí, není jen pouhou terminologickou změnou (místo termínu „konkursní podstata“). Vyplývá to z toho, že při koncepci nové úpravy již nejde jen o majetek, který je určen k realizaci konkursu, ale který má vztah i k jiným způsobům řešení úpadku. Podle těchto způsobů se úprava majetkové podstaty liší, zejména pokud jde o oprávnění nakládat s ní. Naproti tomu však existují ustanovení o majetkové podstatě společná všem způsobům řešení úpadku; právě ta tvoří obsah hlavy VI. To znamená, že při uplatňování ustanovení o majetkové podstatě je třeba brát v úvahu tato obecná ustanovení a kromě toho i ustanovení týkající se jen některých způsobů řešení úpadku, která jako ustanovení zvláštní mají přednost.

K § 205:

Rozsah majetkové podstaty z hlediska časového je v § 205 odst. 1 a 2 řešen diferencovaně (v porovnání se současným stavem), a to v závislosti na tom, zda návrh podal dlužník nebo věřitel. Osnova dále jednoznačně řeší i případy, kdy do podstaty patří i majetek třetích osob (§ 205 odst. 4), a to tak, že k tomu je třeba výslovného ustanovení zákona s tím, že při zpeněžení se na tento majetek pohlíží jako na dlužníkův.

K § 206:

Novým ustanovením je výčet hodnot, které patří do majetkové podstaty (§ 206). I když nejde o výčet taxativní, spočívá jeho význam v tom, že čelí chápání majetkové podstaty zúženě jen na některé hodnoty.

K § 207 a 208:

Při úpravě majetku, který nepatří do podstaty, jsou rozlišeny případy, kdy určité hodnoty do podstaty nepatří jako ty, jež nejsou (za žádných podmínek) postižitelné výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 207 návrhu), od případů, kdy určitý majetek nenáleží do majetkové podstaty pro své účelové určení (§ 208). Tím jsou kryty i případy, ohledně nichž bylo navrhováno omezení osobní působnosti zákona v § 6 (jde např. o majetek státu spravovaný příspěvkovými organizacemi). Další rozšíření majetku, který nepatří do podstaty (např. o majetek zabavený při výkonu rozhodnutí nebo exekuci) však není na místě, protože by tím neúměrně klesala možnost uspokojení věřitelů.

K § 209 až 216:

Zjišťování majetkové podstaty je upraveno (v § 209 až 216 návrhu) komplexně. Zahrnuje jednotlivé způsoby i metody tohoto zjišťování, s určením subjektů, které je provádí, a se stanovením oprávnění, která při tom mají. Oprávnění přiznaná insolvenčnímu správci v § 212 osnovy jsou srovnatelná s těmi, jež se podle ustanovení § 325a a 325b o. s. ř. přiznávají soudnímu vykonavateli.

Samostatná ustanovení jsou věnována prohlášení o majetku (§ 214 až 216); tato ustanovení nahrazují pro insolvenční řízení úpravu obsaženou v § 260a až 260k o. s. ř.

K § 217:

Cílem zjišťování majetkové podstaty je sestavení jejího soupisu (§ 217); jde o činnost, která probíhá v průběhu řízení a s výjimkou popsanou v § 239 odst. 3 návrhu není časově limitována.

K § 218:

Toto ustanovení se zabývá označováním majetku v soupisu a jeho smysl tkví v tom, předejít sporům o to, zda určitý majetek byl vskutku seznatelným způsobem sepsán.

K § 219:

Osnova upravuje i ocenění hodnot pojatých do soupisu (§ 219), včetně povinného ohodnocení zajištění znalcem, a řeší v této souvislosti pochybnosti, které existovaly ohledně vztahu tohoto ocenění a účetnictví dlužníka. Z ustanovení § 46 odst. 2 a 3 návrhu plyne, že povinnost provést znalecké ocenění podle § 216 odst. 2 návrhu může (pakliže si tuto otázku vyhradí) namísto věřitelského výboru uložit insolvenčnímu správci schůze věřitelů. Touto úpravou též není dotčen postup podle § 153 a násl. osnovy.

K § 220 až 224:

V § 220 až 224 se osnova podrobně vyjadřuje k náležitostem soupisu a k jeho změnám. Pro případ soupisu majetku uvedeného v § 224 odst. 3 se insolvenčnímu správci ukládá oznamovací povinnost ve vztahu k ministerstvu kultury tak, aby bylo možné co nejlépe zajistit realizaci případného předkupního práva státu k těmto hodnotám.

K § 225:

Vyloučení z majetkové podstaty je tradičně pojato jako excindační žaloba třetí osoby (§ 225). Její úprava byla doplněna ustanovením, podle něhož má vlastník právo na výtěžek zpeněžení (aniž by tím bylo dotčeno jeho právo na náhradu škody), jestliže věc nebyla do soupisu pojata právem (§ 225 odst. 6).

Účelovému protahování řízení o vylučovací žalobě a škodám na majetkové podstatě má za cíl zabránit úprava předjímaná v § 225 odst. 5 osnovy, dovolující za tam stanovených předpokladů zpeněžit sepsaný majetek i v průběhu řízení o vylučovací žalobě; ustanovení § 225 odst. 6 tím však není dotčeno

K § 226 a 227:

Novou úpravu představuje vynětí majetku z majetkové podstaty (§ 226), jehož se může domáhat dlužník, byla-li do soupisu pojata hodnota, která do podstaty nepatří proto, že nepodléhá výkonu rozhodnutí (§ 207) nebo pro své účelové určení (§ 208). Tato záležitost není řešena excindační žalobou, ale úpravou postupu v insolvenčním řízení. Kromě toho existuje i vynětí z důvodů vhodnosti (§ 227), k němuž je za stanovených podmínek oprávněn insolvenční správce.

K § 228 až 230:

V § 228 stanoví osnova, co se rozumí nakládáním s majetkovou podstatou a v § 230 co se rozumí její správou. Oba výčty nejsou sice taxativní, ale čelí se jimi pochybnostem při výkladu těchto pojmů. Jde o vymezení obecné povahy, když kasuistický výčet činností, jež lze těmto pojmům přiřadit, by nutně též musel být demonstrativní. Proto se nepřebírá např. ustanovení obdobné tomu, jež se dosud nacházelo v ustanovení § 8 odst. 3 větě druhé ZKV, ve znění zákona č. 499/2004. Plněním povinností ve smyslu ustanovení § 228 písm. i/ osnovy není plnění uhrazovacích povinností, neplyne–li takový postup z ustanovení, jež se týkají uspokojování pohledávek věřitelů v průběhu insolvenčního řízení. Ustanovení o nakládání s majetkovou podstatou je dále doplněno ustanovením § 229, které obecně charakterizuje dispoziční oprávnění a možnost jejich omezení.

K § 231 - 243 (Hlava VII. Neplatnost a neúčinnost právních úkonů a odporovatelnost právním úkonům)

K § 231 – 234 (Díl 1: Neplatnost právních úkonů)

Platná právní úprava konkursu a vyrovnání nemá zvláštní ustanovení o neplatnosti právních úkonů, které mají vliv na řešení úpadku. Používá se proto obecných ustanovení o neplatnosti podle občanského zákoníku. Podle těchto ustanovení má zjištění neplatnosti deklaratorní povahu, a to i v případě relativní neplatnosti, neboť ta je specifická pouze zúžením žalobní legitimace. Deklaratornost těchto zjištění umožňuje, aby neplatnost byla uznána i mimo soudní řízení (dohodou účastníků nebo i jednostranným úkonem). Pro řešení úpadku má deklaratorní povaha neplatnosti negativní vliv, neboť umožňuje, aby se určité hodnoty dostaly mimo insolvenční řízení, ačkoli do něho patří.

Osnova proto zařazuje ustanovení § 231 až 234, která je třeba považovat za ustanovení zvláštní (vůči obecným ustanovením o neplatnosti právních úkonů). Jejich cílem je řešit zjištění neplatnosti takovým způsobem, který by vylučoval neodůvodněné zkracování majetkové podstaty. Tato zvláštní ustanovení, obsažená v osnově, rovněž vycházejí z toho, že neplatnost se zjišťuje (deklaruje), avšak vyžadují, aby toto zjištění provedl jedině insolvenční soud, a to buď rozhodnutím v incidenčním sporu, jehož předmětem je jen tato otázka, nebo jako řešení předběžné otázky v insolvenčním řízení anebo v jakémkoli jiném incidenčním sporu (§ 231 odst. 2). Jakékoli jiné zjištění neplatnosti v průběhu insolvenčního řízení není pro řešení úpadku relevantní a insolvenční soud jím není vázán (§ 231 odst. 1). Zjištěním neplatnosti pravomocným rozhodnutím před zahájením insolvenčního řízení však insolvenční soud vázán je (§ 232).

Ustanovení § 233 je dalším zvláštním ustanovením, které se týká neplatnosti právních úkonů. Připouští výjimku z obecné úpravy podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) o vydání majetkového prospěchu z bezdůvodného obohacení a to v tom směru, že rozhodující je, zda došlo k obohacení majetkové podstaty. Sporné záležitosti je třeba řešit excindační žalobou, protože pokud insolvenční správce majetkový prospěch nevydá, musí jej zahrnout do majetkové podstaty. Došlo-li však již ke zpeněžení plnění, lze podle § 233 odst. 3 osnovy napadnout tento postup jen po dobu trvání insolvenčního řízení (potud jde o postup srovnatelný se zpochybněním zpeněžení prodejem mimo dražbu, k němuž dochází v rámci konkursu - srov. § 289 odst. 3).

K § 235 – 239 (Díl 2: Neúčinnost právních úkonů) a k § 240 – 243 (Díl 3: Odporovatelnost právním úkonům)

Institut neúčinnosti právních úkonů v průběhu právního vývoje vznikl na půdě insolvenčního práva (teprve následně byl převzat i obecnou úpravou) a má v něm stále široké uplatnění. Právní úprava z roku 1931 (Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, zákon č. 64/1931 Sb.), která jej spojovala s odpůrčí žalobou, mu věnovala značnou pozornost (jak ostatně vyplývá již z jejího názvu), a to zcela důvodně, protože efektivnost každého konkursu spočívala do značné míry na tom, jak dalece se podařilo odporovat dlužníkovým úkonům, jimiž zkracoval věřitele. Platná právní úprava převzala neúčinnost zprvu jen jako důsledek odporovatelnosti avšak novelou z roku 1996 (zákon č. 94/1996 Sb.) byla zavedena i neúčinnost ze zákona. Obě tyto formy neúčinnosti se liší tím, že neúčinnost na základě odporovatelnosti se zakládá na soudním rozhodnutí, které má konstitutivní povahu, kdežto neúčinnost na základě zákona se zjišťuje, deklaruje. Nevýhodou platné právní úpravy je její přílišná stručnost, pro kterou je dosažení neúčinnosti chápáno jako určitá možnost, které však není důsledně a náležitě využíváno.

Při úpravě neúčinnosti právních úkonů usiluje osnova o využití všech pozitiv, které tento institut poskytuje pro řešení úpadku, se současným překonáním zmíněných nedostatků platné právní úpravy. To znamená, že základní koncepce institutu je zachována, ale jeho úprava je blíže rozvinuta a zpřesněna.

Osnova zásadně vychází z rozlišení neúčinnosti ze zákona (§ 239) a neúčinnosti na základě odporovatelnosti (§ 240 a násl.) nejen pokud jde o její vznik, ale i o důsledky, které z toho vyplývají. Proto je v § 239 odst. 3 stanoveno, že plnění z právních úkonů neúčinných ze zákona zahrne správce bez dalšího do soupisu majetkové podstaty a bránit se tomu lze jen vylučovací žalobou; naproti tomu při neúčinnosti na základě odporovatelnosti lze příslušný majetek zahrnout do podstaty (vzhledem ke konstitutivní povaze tohoto rozhodnutí) až po právní moci rozhodnutí o neúčinnosti (§ 240 odst. 3). Jako nevhodné bylo odmítnuto řešení, podle kterého by insolvenční správce byl oprávněn plnění z neúčinného právního úkonu sepsat do majetkové podstaty vždy až po právní moci rozhodnutí o neúčinnosti; tím by se totiž ve skutečnosti dosavadní neúčinnost ze zákona změnila (bez věcného opodstatnění takového kroku) v pouhou odporovatelnost.

Z dalších upřesnění (popř. doplnění) platné právní úpravy je třeba uvést především ustanovení o tom, že povinnost vydat plnění do majetkové podstaty nemají jen účastníci neúčinného úkonu, ale všichni, kdož z něj měli prospěch (§ 237 odst. 1); povinnost dědiců nabyvatele je však limitována rozsahem jejich odpovědnosti za dluhy. Obdobně se řeší odúmrť. Doplněním platné úpravy je i výslovné ustanovení o zákazu kompenzace vůči nároku, který se zakládá na neúčinném úkonu (§ 238). Ustanovení § 239 odst. 2 upravuje též výjimku pro právní úkony, jež dlužník činil za trvání moratoria.

Ustanovení o případech, se v zásadě omezuje na úpravu, podle které neúčinnými jsou všechny dlužníkovy úkony, kterými v insolvenčním řízení překročil svá dispoziční oprávnění (§ 239 odst. 1). Dosavadní vymezení skutkových podstat obsažené v § 15 ZKV bylo opuštěno jako nadbytečné se zřetelem k tomu, že v zájmu posílení právní jistoty třetích osob časová hranice pro ze zákona neúčinné právní úkony již nepředchází okamžiku účinků zahájení řízení (§ 239 odst. 1).

Legitimaci k podání odpůrčí žaloby osnova svěřuje výlučně správci (§ 240 odst. 1); rozšíření této legitimace na další osoby, např. na všechny věřitele, není na místě především pro možné duplicity a jiné komplikace, ale i proto, že neúčinnost působí vůči všem věřitelům. Proto se přerušují i již probíhající řízení o neúčinnosti (podle občanského zákoníku).

Při úpravě případů odporovatelnosti vychází osnova z mezinárodních doporučení, přičemž sjednocuje i podmínky a lhůty, za nichž lze odpor uplatnit. Zásadní rozdíl mezi případem podle § 241 odst. 1 písm. a/ a případem podle § 241 odst. 1 písm. b/ spočívá v tom, že pouze ohledně prvního z nich je třeba prokazovat subjektivní stránku (úmysl).

Ustanovení § 241 odst. 3 pak (obdobně jako je tomu v § 155 odst. 2) upravuje výjimku pro právní úkony, jež dlužník činil za trvání předběžného moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona.

Uplatnění neúčinnosti ze zákona insolvenčním správcem je (v zájmu zachování právní jistoty třetích osob) vázáno v ustanovení § 239 odst. 3 na subjektivní lhůtu 6 měsíců (počítanou od doby, kdy se insolvenční správce o důvodu neúčinnosti dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět). Později již plnění, které třetí osoba z neúčinného právního úkonu nabyla, do majetkové podstaty sepsat nelze. Pro uplatnění odpůrčího nároku osnova (rovněž nově) určuje objektivní lhůtu 1 roku, počítanou od právní moci rozhodnutí o úpadku (§ 240 odst. 2). Rozdíl ve lhůtách je opodstatněn povahou neúčinnosti ze zákona. Tato neúčinnost by se proto měla prosadit vždy, když vyjde v řízení najevo, a jejímu uplatnění by neměla překážet lhůta určená (pro odpůrčí žalobu) způsobem, který by nebyl vázán na informace, jež závěr o neúčinnosti právního úkonu (ze zákona) dovolují vyslovit. Na druhé straně osoby, jejichž majetku se neúčinnost ze zákona týká, mají právo očekávat, že insolvenční správce závěr o neúčinnosti ze zákona přijme (majetek do majetkové podstaty zahrne) v určité lhůtě vázané na jeho vědomost o takovém úkonu. Případy, kdy se v důsledku neúčinného právního úkonu ocitne v majetkové podstatě majetek, který byl v mezidobí zhodnocen, řeší § 169 odst. 1 písm. f/ Vzájemností plnění z neúčinného právního úkonu se zabývá § 237 odst. 5 osnovy.

Část druhá (ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU)

K § 244 - 315 (Hlava I. Konkurs)

Navrhovaná úprava konkursu navazuje na platnou právní úpravu, jejímž základem bylo právě konkursní řízení. Osnova reaguje na její legislativní vývoj, na ustálenou judikaturu i na řešení, která podávala nauka civilního procesu. Většina změn, které přináší, má proto jen dílčí význam a většinou vyplývá z předchozího vývoje.

Základní změna se však podává z koncepce nové úpravy. Konkurs je podle ní jen jedním ze způsobů řešení úpadku, nikoli uceleným, samostatným řízením, jakým byl dosud. Před prohlášením konkursu probíhá dosud nediferencované insolvenční řízení, avšak procesní úkony v něm učiněné a jejich účinky mají zásadní význam pro vlastní konkursní řízení (tj. pro řízení po prohlášení konkursu jako způsobu řešení úpadku). V důsledku toho pro konkursní řízení platí a uplatňují se nejen ustanovení věnovaná konkursu jako takovému, ale i ustanovení obecné části, věnovaná procesním subjektům, projednání úpadku, uplatňování nároků, majetkové podstatě apod. Úprava konkursu podle osnovy se proto zakládá jak na těchto obecných ustanoveních, tak i na zvláštních ustanoveních podle této hlavy.

K § 244 – 262 Díl 1: Prohlášení konkursu a jeho účinky)

K § 244 a 245:

Úprava prohlášení konkursu je v podstatě v souladu s platnou právní úpravou. V § 245 odst. 1 jsou účinky prohlášení konkursu spojeny se zveřejněním rozhodnutí o něm, neboť dříve zde není objektivní možnost jeho znalosti. Osnova upouští od toho, aby dlužníka po prohlášení konkursu označovala jako „úpadce“. Toto označení nemělo vliv na postavení a způsobilost dlužníka. Lze je vysvětlit jen jako reziduum dříve platné úpravy, kdy prohlášení konkursu mělo dehonestující účinky.

Jednotlivé účinky prohlášení konkursu jsou v navrhované úpravě blíže rozvedeny a upřesněny. K podstatným změnám dochází jen v některých případech.

K § 246:

Základním účinkem konkursu zůstává podle § 246 prakticky úplný přechod dispozičních oprávnění ohledně majetkové podstaty na insolvenčního správce. Insolvenční správce vykonává i některé další činnosti, i když nejde o majetkové dispozice. Nově je v § 246 odst. 3 stanovena domněnka ve prospěch přechodu dispozic na správce.

K § 247:

Toto ustanovení upravuje specifickou povinnost soudu (danou zvláštními právními předpisy) vyrozumět tam označené subjekty o prohlášení konkursu.

K § 248:

Účinky prohlášení konkursu na věřitele dlužníka jsou v § 248 rovněž pojaty v podstatě shodně s platnou úpravou, která je pouze zpřesněna.

K § 249:

Úprava vymáhání dlužníkových pohledávek je v § 249 výslovně doplněna ustanovením, podle kterého návrh, kterým tuto pohledávku uplatňuje jiná osoba než insolvenční správce, soud zamítne. V § 249 odst. 2 se nově řeší případ, kdy dlužníkův dlužník plní svůj závazek i po prohlášení konkursu přímo dlužníku, ač tak má činit k rukám insolvenčního správce.

K § 250:

Ustanovení o splatnosti pohledávek proti dlužníku (§ 250) bylo doplněno o úpravu týkající se pohledávek, vázaných na rozvazovací podmínku; hledí se na ně jako na nepodmíněné, ovšem jen do doby splnění této podmínky (takto formulovaná úprava má význam např. pro výkon hlasovacích práv věřitelů s těmito pohledávkami).

K § 251:

Zásadní význam mezi jednotlivými účinky prohlášení konkursu má úprava započtení v § 251. Osnova stanoví zásadní zákaz započtení, pokud podmínky pro ně nebyly splněny před prohlášením konkursu. Některé zvláštní zákony mají úpravu odchylnou, pokud by však zákaz započtení v konkursu neměl obecně platit, efektivita řešení úpadku by poklesla natolik, že by to problematizovalo účelnost nové úpravy insolvenčního práva. Ustanovení osnovy o započtení a jeho promítnutí do právního řádu se z tohoto hlediska stává principiálním. Ustanovení § 251 odst. 2 písm. d/ upravuje zákaz započtení způsobem, který je sankcí vůči věřiteli, jehož započitatelná pohledávka je nižší, než splatná pohledávka dlužníka za tímto věřitelem. Touto úpravou je sledováno, aby se insolvenční řízení zbytečně neprodlužovalo o dobu, po kterou insolvenční správce vymáhá v soudních a jiných řízeních splatné pohledávky dlužníka za jeho dlužníky (kteří své závazky řádně a včas neplní). Dlužníkův věřitel tedy bude moci těžit z dobrodiní zápočtu jen v případě, že předtím, než provede započtení, uhradí do majetkové podstaty částku, o kterou dlužníkova splatná pohledávka převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

K § 252:

Toto ustanovení upravuje na principech obdobných stávající úpravě, leč podrobněji, zánik jednostranných právních úkonů dlužníka, a dosud nepřijatých dlužníkových návrhu smluv.

K § 253:

Toto ustanovení řeší problematiku smluv o vzájemném plnění, jež nebyly ke dni prohlášení konkursu splněny.

K § 254:

Jde o úpravu nároků z tzv. fixních smluv, kde prodleva s plněním smlouvy znemožňuje její uskutečnění.

K § 255 až 259:

Ustanovení § 255 se zabývá ukončením výpůjčky. Problém spočívající v tom, že insolvenční správce má možnost vypovědět termínovanou nájemní smlouvu (popř. další obdobné smlouvy), řeší osnova nově v 256. Podle platné úpravy mohlo dojít k poškození nájemců, kteří v dobré víře uzavřeli takovou smlouvu na delší dobu a investovali do předmětu nájmu. Podle § 256 odst. 2 je možné za stanovených podmínek tuto výpověď zrušit. Ustanovení § 257 a 258 se pak zabývají možností ukončení tam popsaných smluv a nároky z tohoto vznikajícími. Ustanovení § 259 se pak zabývá dopadem konkursu do poměrů leasingových smluv

K § 260:

V tomto ustanovení je nově je řešena otázka výhrady vlastnictví.

K § 261:

Osnova zachovává v § 261 možnost, aby v rámci konkursu pokračoval provoz dlužníkova podniku. To souvisí s možností prodeje dlužníkova podniku jedinou smlouvou (§ 290 odst. 1). Ustanovení o provozu podniku je přizpůsobeno změnám v nové úpravě.

K § 263 – 267 (Díl 2: Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení)

Jako zásada (v platné i v navrhované úpravě) se uplatňuje, že prohlášením konkursu se přerušují všechna řízení (soudní, správní i jiná), pokud se týkají majetku v podstatě. Tato zásada má však řadu výjimek či modifikací a s jejím uplatněním bývají spojeny důsledky, které vyžadují legislativní úpravu. Platná právní úprava je v tomto směru kusá. Osnova proto přerušení řízení prohlášením konkursu upravuje daleko podrobněji v § 263 až 267.

Mezi řízeními, která jsou z hlediska přerušení řízení výjimkou, patří i výkon rozhodnutí či exekuce, postihující majetek v podstatě. Výkon rozhodnutí nebo exekuci však nelze po prohlášení konkursu provést (§ 267 odst. 1), protože je vyloučeno, aby při konkursu existoval dvojí režim uspokojování. Zákaz realizace se týká všech druhů vykonávacích řízení, tedy jak soudního výkonu, tak řízení správního (včetně daňového), jakož i exekucí podle exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

Podstatnou změnou proti současnému stavu je § 266 odst. 1 písm. m/. Podle tohoto ustanovení se nepřerušuje katastrální řízení o vkladu práva k nemovitostem, pokud se pořadí zápisu řídí dnem, který předchází prohlášení konkursu. Tato změna znamená posílení právní jistoty v důležité právní oblasti.

K § 268 - 276 (Díl 3: Účinky prohlášení konkursu na společné jmění dlužníka a jeho manžela)

V ustanoveních § 268 až 276 upravuje osnova vliv konkursu na společné jmění dlužníka a jeho manžela podle § 143 až 151 obč. zák. Zásadní koncepce této úpravy navazuje na koncepci platné úpravy, dochází však k řadě drobných změn, upřesnění a doplnění. Platná právní úprava totiž zprvu reagovala na jiný právní stav (bezpodílové spoluvlastnictví manželů), čímž bylo znesnadněno její přizpůsobení dnešní úpravě majetkového práva manželů. Osnova proto důsledněji a podrobněji promítá do konkursu ustanovení o společném jmění manželů.

Z nových ustanovení je nutné upozornit na § 274. Toto ustanovení řeší případ, kdy společné jmění manželů je menší, než závazky dlužníka (včetně společných závazků dlužníka a jeho manžela), jež z něho mají být uspokojeny. V takovém případě se vypořádání neprovádí a celé společné jmění manželů se zahrne do majetkové podstaty.

K § 277 – 282 (Díl 4: Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu)

Ustanovení § 277 až 282 představují promítnutí řady ustanovení obecné části do procesního postupu v konkursu. Nově se vyžaduje, aby správce sestavil i zprávu o hospodářské situaci dlužníka, kterou projednává schůze věřitelů (§ 281 a 282). Tato zpráva je žádoucí z hlediska zpeněžení majetkové podstaty.

K § 283 – 295 (Díl 5: Zpeněžení majetkové podstaty)

Při úpravě zpeněžení majetkové podstaty bylo možné navazovat na platnou úpravu, která je v podstatě vyhovující a vžitá i v judikatuře soudů. Přes to však dochází k některým dílčím změnám a doplněním.

K § 283:

Významnou změnu přináší § 283 odst. 2, podle něhož lze ke zpeněžení přikročit zásadně až po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu. Tím se brání tomu, aby změna nebo zrušení tohoto rozhodnutí nevedla k těžko řešitelným situacím, takovým zpeněžením vyvolaným.

K § 284:

Toto ustanovení je věnováno předkupnímu právu v konkursu. V odstavci 1 se nově zavádí zákonné předkupní právo státu k nemovitostem, které tvoří část veřejného přístavu.

K § 285:

Praktickým potížím, jejichž znalost plyne z dopadů stávající úpravy, čelí nové ustanovení § 285 odst. 1, jež jako důsledek zpeněžení odklizuje (v rozsahu týkajícím se předmětu zpeněžení) účinky nařízených výkonů rozhodnutí a exekucí a práva odpovídající věcným břemenům, na něž se v insolvenčním řízení pohlíželo jako na neúčinná.

Nové ustanovení § 285 odst. 2 a 3 umožňuje, aby dlužníku byla (v omezeném rozsahu) poskytnuta bytová náhrada v případě, že je zpeněžen jeho byt nebo jiná nemovitost, kterou užívá k bydlení. Vzhledem k rozmanitosti těchto případů přenechává zákon určení náhrady na rozhodnutí soudu, s tím, že se postupuje stejně jako při výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Na dlužníka se tedy pro tyto účely hledí jako na osobu, které coby bytová náhrada náleží toliko přístřeší, které však lze (v případném sporu o vyklizení podle § 285 odst. 2) přiznat právo na náhradní ubytování nebo dokonce na náhradní byt, jestliže má rodinu s nezletilými dětmi a zároveň jsou pro takový postup dány důvody zvláštního zřetele hodné (§ 712 odst. 5 obč. zák.). Tím se současně odstraňuje nejistota v právním postavení nabyvatelů takového majetku.

K § 286 až 289:

Způsoby zpeněžení vymezuje osnova v § 286 a jednotlivě se jimi dále zabývá v § 287 až 289. Po obsahové stránce zásadní změnou (jež má opět za cíl posílení vlivu věřitelů) je skutečnost, že o volbě způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhoduje insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru, jakož i skutečnost, že ingerence věřitelského výboru se prosadí i v rámci již zvoleného způsobu zpeněžení )srov. § 287 odst. 2, § 288 odst. 2 a § 289 odst. 1 osnovy).

Úprava zpeněžení prodejem mimo dražbu je nově doplněna o ustanovení (§ 289 odst. 3), podle něhož lze napadnout platnost smluv, uzavřených při zpeněžení mimo dražbu. Děje se tak žalobou, která se projedná jako incidenční spor; podat ji je možné jen do skončení insolvenčního řízení. Tato úprava je nezbytná již proto, že řízení o takové žalobě podané po skončení insolvenčního řízení vyvolává ztěží reparovatelné důsledky.

Osnova nepřebírá dnešní ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. Význam a smysl této změny byl odůvodněn v souvislosti s § 183.

K § 290 až 292:

Zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou je v § 290 je přizpůsobeno změnám, které přináší osnova (srov. zdůvodnění § 261). Účinky takového zpeněžení zmiňuje § 291. Podle ustanovení § 292 se pak postup podle § 290 a 291 uplatní i tehdy, je-li jedinou smlouvou zpeněžena celá majetková podstata nebo část podniku.

K § 293:

Jde o zvláštní úpravu navazující na úpravu obsaženou v § 35 odst. 2 až 4 osnovy a podtrhující v daném směru výlučné postavení zajištěného věřitele.

K § 294:

Toto ustanovení se zabývá povinností správce vymáhat do majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky.

K § 295:

Konečně osnova doplňuje úpravu zpeněžení o ustanovení § 295, kterým zakazuje (pod sankcí neplatnosti), aby při zpeněžení nabývali majetek dlužník a osoby jemu blízké nebo s ním jinak majetkové propojené anebo (bez odpovídajícího souhlasu schůze věřitelů) členové nebo náhradníci věřitelského výboru.

K § 296 – 301 (Díl 6: Nakládání s výtěžkem zpeněžení)

Ustanovení § 296 až 301 v podstatě obsahově odpovídá platné úpravě. Podrobně se osnova (v § 298) zabývá uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů. Ke zpřesnění dochází mimo jiné v tom, že náklady zpeněžení a správy zajištění nesmějí přesáhnout dvacetinu výtěžku zpeněžení. Výjimka platí pro zajištěné věřitele při zpeněžení podle § 293 (srov. § 298 odst. 5).

Podrobněji je upraven také částečný rozvrh (§ 301), jehož dosavadní úprava je kusá.

K § 302 – 307 (Díl 7: Konečná zpráva a rozvrh)

Ustanovení o konečné zprávě, jejím obsahu a projednání odpovídají současnému stavu. Jejich úprava je však upřesněna.

Také v úpravě pohledávek, které je třeba uspokojit před rozvrhem, nedochází prakticky ke změnám.

Podstatná změna se však týká rozvrhu (§ 306 a 307). Podle osnovy již při rozvrhu neexistují žádné třídy pohledávek. Původní tři třídy omezila novela stávajícího zákona z roku 2000 (zákon č. 105/2000 Sb.) pouze na dvě. Osnova převádí pohledávky, které se dosud nacházely v první třídě, mezi pohledávky uspokojované v průběhu řízení, čímž rozlišování na třídy ztrácí opodstatnění. Samostatnou třídu netvoří ani pohledávky uvedené v § 172 (podřízené a zůstatkové), protože se uspokojí až po všech ostatních pohledávkách, tedy vlastně mimo rozvrh. Precizněji jsou též formulována pravidla uspokojení těch pohledávek, jež mají být zapraveny v průběhu insolvenčního řízení a jejichž plná úhrada není ani tak možná (srov. § 305).

K § 308 – 313 (Díl 8: Zrušení konkursu)

Ustanovení § 308 až 313 osnovy vycházejí z institutu zrušení konkursu známého z dosavadní úpravy, významně jej však zpřesňují a doplňují. Především se formulací § 308 dává jednoznačně najevo, že tento institut není náhradou opravných prostředků proti rozhodnutím o úpadku a o prohlášení konkursu. Postup podle odstavce 1 písm. a) má být reakcí na skutečnost, že ani následně (po rozhodnutí o prohlášení konkursu) nebyl osvědčen dlužníkův úpadek nebo že zde není přihlášených věřitelů a pohledávky uvedené v § 168 a 169 jsou uspokojeny (srov. obdobně § 158). Zrušení konkursu z tohoto důvodu však nebude možné, jestliže již byla zpeněžena podstatná část majetkové podstaty.

K § 314 – 315 (Díl 9: Zvláštní ustanovení o nepatrném konkursu)

Nepatrný konkurs (§ 314 a 315) lze považovat za samostatný způsob řešení úpadku jen v určité míře. Jde o zvláštní případ konkursu, ustanovení týkající se konkursu jsou proto použitelná i při nepatrném konkursu. Kromě toho zde jako zvláštní ustanovení platí výjimky uvedené v § 315, jejichž použití znamená podstatné zjednodušení řízení. Možností schůze věřitelů vyloučit některé z účinků nepatrného konkursu, se opět posiluje postavení věřitelů v řízení.

Jelikož osnova nepřejímá úpravu týkající se možnosti zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku (srov. důvodovou zprávu k § 144), napříště by tyto situace měly být řešeny podle ustanovení tohoto dílu; tato ustanovení však nelze použít v případě řešení úpadku jiným způsobem než konkursem (ani při oddlužení).

K § 316 - 364 (Hlava II. Reorganizace)

Zařazení reorganizace mezi způsoby řešení úpadku má zásadní význam a patří mezi hlavní změny, které zavádí osnova (sro