Nemocenské pojištění bude od 1. července 2006 upraveno novým zákonem o nemocenském pojištění, který upraví jak hmotněprávní, tak organizační a procesní stránku systému nemocenského pojištění. V návaznosti na zákon o nemocenském pojištění je nutné změnit i další právní předpisy. Nejrozsáhlejší je změna zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, z něhož se vyjímá dosavadní úprava organizačních a procesních otázek nemocenského pojištění, neboť tyto otázky má upravovat nový zákon o nemocenském pojištění. Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení bude tedy obsahovat již jen organizační a procesní otázky důchodového pojištění a řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Další rozsáhlá novelizace se týká zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Do zákoníku práce byla vložena úprava týkající se poskytování náhrady mzdy za prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. Změny v řadě zákonů jsou jen dílčí, převážně terminologické, nebo změna spočívá jen ve zrušení těch ustanovení, která novelizovala předpisy nemocenského pojištění, které se zrušují novým zákonem o nemocenském pojištění.
Zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, úzce navazuje na základní zákon, tj. zákon o nemocenském pojištění, a je s ním propojen; odůvodnění některých navrhovaných změn, které jsou obsahem tohoto zákona, avšak úzce souvisejí s prováděním nemocenského pojištění (např. zavedení náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti), je proto podrobně popsáno v důvodové zprávě k návrhu zákona o nemocenském pojištění.
Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního zabezpečení budou v civilní sféře i nadále provádět vedle nemocenského pojištění důchodové pojištění a vybírat pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“); jejich postavení a úkoly se (na rozdíl od systému nemocenského pojištění, kde přebírají od organizací veškerou odpovědnost za řádnou výplatu dávek) v oblasti důchodového pojištění a pojistného v zásadě nemění.
Podle platné právní úpravy je předmětem řízení ve věcech pojistného rozhodování o pojistném ve sporných případech, o stanovení pravděpodobné výše pojistného, ve sporných případech rozhodování o zálohách na pojistné, o snížení měsíčního vyměřovacího základu osoby samostatně výdělečně činné, dále rozhodování o penále za neodvedené pojistné, o placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, o přirážce k pojistnému a o pokutách. Úprava řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení se v zásadě osvědčila, a proto se změny v této oblasti nenavrhují; jako základní procesní předpis bude platit správní řád. V oblasti stanovení pojistného na sociální zabezpečení patří mezi nejvýznamnější navrhované změny snížení sazby pojistného na nemocenské pojištění pro zaměstnavatele z 3,3 % na 1,4 % a zavedení maximálního vyměřovacího základu od roku 2007; tento maximální vyměřovací základ se navrhuje zavést též pro oblast zdravotního pojištění.
Zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky; akty práva Evropské unie se na problematiku dotčenou zákonem, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, nevztahují.
Navrhované změny neupravují odlišně postavení mužů a žen; změny se týkají obecně pojištěnců bez rozlišování pohlaví.
Navrhované změny nebudou mít dopad na životní prostředí.
Finanční dosah má úprava sazeb pojistného na nemocenské pojištění; zhodnocení tohoto dosahu je z důvodu přehlednosti a souvislostí s opatřeními navrhovanými v zákoně o nemocenském pojištění obsaženo v důvodové zprávě k návrhu zákona o nemocenském pojištění s tím, že navrhované změny těchto sazeb jsou v zásadě rozpočtově neutrální. Jak se projeví na příjmech státního rozpočtu a příjmech zdravotního pojištění úprava maximálního vyměřovacího základu, je uvedeno ve
Finanční dosah bude mít rovněž nově navrhovaná povinnost zdravotnických zařízení poskytujících ústavní péči přejímat ve vymezených případech pro své klienty výplatu důchodu. Vzhledem k tomu, že při koncipování tohoto návrhu vycházelo MPSV ze současné praxe, kdy cca 55 – 60 % zdravotnických zařízení tuto službu svým klientům poskytuje, předpokládá se, že u těchto zdravotnických zařízení ke zvýšení nákladů z uvedeného důvodu nedojde, resp. že zvýšení bude minimální. Ke zvýšení nákladů však dojde u těch zařízení, která v minulosti přestala důchody přejímat, případně je již od svého zřízení nepřejímala. Půjde především o náklady na personální zajištění této agendy a technickou manipulaci s penězi, jejíž finanční náročnost závisí na způsobu případného ukládání finanční hotovosti. Výše finančních nákladů se bude odvíjet rovněž od kapacity zdravotnického zařízení poskytujícího ústavní péči, zejména s přihlédnutím k počtu lůžek následné a ošetřovatelské péče. Odhaduje se, že celkové náklady na zajištění této služby ve zdravotnických zařízeních s kapacitou do 100 lůžek se budou pohybovat řádově v desetitisících Kč ročně.
Dopady na ostatní veřejné rozpočty (rozpočty územních samosprávných celků) se předpokládají jako rozpočtově neutrální, neboť poskytování náhrady mzdy zaměstnancům a snížené měsíční odměny členům zastupitelstev územních samosprávných celků za dobu prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti je plně vyváženo sníženou sazbou pojistného na nemocenské pojištění (1,4 %).
K části první, čtvrté, páté, šesté, deváté, jedenácté, třinácté, patnácté, sedmnácté, dvacáté páté a čtyřicáté třetí
V těchto částech dochází převážně jen k formulačním a legislativně technickým úpravám v návaznosti na změny navrhované v oblasti nemocenského pojištění nebo provádění sociálního zabezpečení.
K části druhé
Na finančním zabezpečení zaměstnance v době trvání dočasné pracovní neschopnosti a karantény se budou podílet zaměstnavatelé. V zahraničí osvědčeným způsobem přenesení části odpovědnosti za finanční stav systému na zaměstnavatele je opatření, aby zaměstnavatelé hradili část výdajů ze svých nákladů. Tím se decentralizuje a výrazně zvýší i efektivnost společenské kontroly proti zneužívání systému. Proto budou zaměstnavatelé po určitou část dočasné pracovní neschopnosti (karantény) poskytovat zaměstnancům namísto nemocenského náhradu mzdy, a to po dobu prvních dvou týdnů. Současně se snižuje sazba pojistného na nemocenské pojištění pro zaměstnavatele tak, aby zaměstnavatel, jehož zaměstnanci mají v průměru nemocnost do 11 % (tj. jedná se o cca dvojnásobnou nemocnost), uhradil výdaje na výplatu náhrady mzdy z pojistného, které z důvodu snížení sazby nemusel odvést.
V novele zákoníku práce se proto zavádí v novém § 127a povinnost zaměstnavatele vyplácet zaměstnancům náhradu mzdy v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény, a to ve výši 30 % průměrného výdělku za první 3 pracovní dny a ve výši 69% průměrného výdělku za další období. S ohledem na potřebu zachování určité kontinuity hmotného zabezpečení zaměstnance po dobu trvání jeho dočasné pracovní neschopnosti je třeba, aby vznik nároku zaměstnance na náhradu mzdy a její poskytování byly podmíněny splněním některých základních podmínek stanovených zákonem o nemocenském pojištění pro nárok na nemocenské. Pro stanovení této náhrady se průměrný výdělek bude omezovat podle redukčních hranic platných pro nemocenské pojištění zvýšených o 40 %. K rozdílům stanovení rozhodného období pro stanovení vyměřovacího základu a pro stanovení průměrného výdělku se nepřihlíží. Navýšení redukčních hranic o 40 % vyplývá z podílu počtu kalendářních dnů k počtu pracovních dnů (7/5=1,4). Tento podíl zohledňuje stanovení průměrného výdělku a náhrady mzdy podle počtu pracovních dnů a stanovení denního vyměřovacího základu a denního nemocenského podle počtu kalendářních dnů tak, aby mezi výší nemocenského a náhradou mzdy nedocházelo k významným rozdílům (např. stejné redukční hranice pro průměrný výdělek a denní vyměřovací základ by znamenaly, že by zaměstnanec s platem vyšším, než je druhá redukční hranice, dostal při 14 denní pracovní neschopnosti na náhradě mzdy méně o částku, která představuje výši nemocenského za 4 dny).
Při porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce může zaměstnavatel náhradu mzdy snížit nebo neposkytnout.
V návaznosti na poskytování náhrady mzdy se zavádí povinnost zaměstnance dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce a právo zaměstnavatele kontrolovat dodržování tohoto režimu.
VARIANTA
V novém znění § 127 se provádějí terminologické a formulační úpravy, aby bylo dosaženo souladu s novým zákonem o nemocenském pojištění.
K části třetí
Upravují se nutné odchylky v rozhodování při posuzování zdravotního stavu pro účely nemocenského pojištění.
K části sedmé, osmé, desáté, šestnácté, dvacáté až dvacáté čtvrté, dvacáté šesté, dvacáté osmé, třicáté první, třicáté čtvrté, třicáté páté, třicáté deváté, čtyřicáté první, čtyřicáté páté, čtyřicáté šesté a čtyřicáté osmé až padesáté čtvrté
V těchto částech dochází ke zrušení těch částí zákonů, které jen novelovaly zrušené zákony v oblasti nemocenského pojištění.
K části dvanácté
Ze zákona č. 582/1991 Sb. se vypouštějí ustanovení, která dosud upravovala organizaci a provádění nemocenského pojištění, neboť organizaci a provádění nemocenského pojištění upravuje zákon o nemocenském pojištění. Odůvodnění úkolů a pravomocí těchto orgánů ve věcech nemocenského pojištění je uvedeno v důvodové zprávě k návrhu zákona o nemocenském pojištění.
Průřezově se v celém zákoně nahrazují dosavadní pojmy „organizace“ a „malé organizace“ pojmem „zaměstnavatel“, aby byla jednotná terminologie v oblasti nemocenského i důchodového pojištění.
V oblasti provádění důchodového pojištění se zpřesňují ustanovení o vymezení údajů vedených v registru pojištěnců důchodového pojištění, úschově záznamů vedených pro účely důchodového pojištění a rozsah evidence zaměstnavatelů pro účely důchodového pojištění, a to se zřetelem na novou úpravu nemocenského pojištění a dále k pojištění v cizině.
Vzhledem k přenesení sepisování žádostí o přiznávání důchodů od zaměstnavatelů, kteří prováděli nemocenské pojištění, na okresní správy sociálního zabezpečení se upravuje potřebná součinnost zaměstnavatelů vůči těmto správám.
Upravuje se možnost výplaty důchodu při ústavní péči ve zdravotnickém zařízení prostřednictvím tohoto zařízení. Důvodem tohoto návrhu jsou množící se případy, kdy nemocnice odmítají přejímat za hospitalizované důchodce důchody dosílané poštou s poukazem na to, že jim tuto povinnost nestanoví žádný právní předpis. Důchodci se tak ocitají v obtížné finanční situaci, kterou lze podle stávající právní úpravy řešit jen ustanovením zvláštního příjemce, což je však časově náročné a ve většině případů by ani nesplnilo sledovaný účel, neboť před zařízením výplaty důchodu k rukám zvláštního příjemce může dojít k propuštění důchodce z ústavní péče ve zdravotnickém zařízení. Navrhované řešení vychází z dlouholeté praxe, kdy správy zdravotnických zařízení poskytujících ústavní péči dosílané důchody pro hospitalizované důchodce přejímají. Česká správa sociálního zabezpečení hradí náklady na výplatu důchodů v hotovosti, a to včetně donášky přímo do bytu důchodce na adrese jeho trvalého bydliště, pokud si důchodce nezvolí výplatu důchodu přímo na poště, dále hradí dosílání důchodu za důchodcem při jeho přechodném pobytu mimo trvalé bydliště, a to i z důvodu jeho pobytu v ústavní péči ve zdravotnickém zařízení. Z povahy těchto zařízení však vyplývá, že bez součinnosti jejich správ nelze důchod hospitalizovanému důchodci doručit. Náklady na vracení splátek důchodu poště nebo přímo plátci důchodu, pokud se zdravotnickému zařízení nepodařilo důchod předat důchodci (např. z důvodu jeho přeložení, propuštění, úmrtí), nese plátce důchodu. Žádost o výplatu důchodu do zdravotnického zařízení lze zaslat kterékoli provozovně držitele poštovní licence, tzn. i předat té poště, jejíž služby zdravotnické zařízení běžně využívá pro plnění svých dalších úkolů a kam zpravidla denně dochází jím pověřený pracovník, což s sebou nepřináší zvýšení nákladů. Ostatní náklady, které vyžaduje personální a technické zajištění přejímání důchodů správou zdravotnického zařízení a jejich případné ukládání (řada zdravotnických zařízení je řeší ukládáním do trezoru, jako v případě cenností a jiné finanční hotovosti pacientů), nese toto zařízení, resp. jeho zřizovatel.
Zrušuje se řízení o přechodu z dočasné pracovní neschopnosti do invalidity, kdy bylo dosud možné toto řízení zahájit z podnětu okresní správy sociálního zabezpečení, aniž by pojištěnec sám žádal o plný nebo částečný invalidní důchod; toto řízení se dnem 1. července 2006 zastavuje.
K části čtrnácté
Zákon o bankách se doplňuje o poskytování údajů též pro účely nemocenského pojištění, zejména jde-li o přeplatek na dávce.
K části osmnácté
Pro účely pojistného na sociální zabezpečení se zaměstnavatelé již nebudou dělit podle počtu zaměstnanců (hranicí byl dosud počet 25 zaměstnanců) na dvě kategorie (na organizace a malé organizace), neboť toto dělení navazovalo na způsob provádění nemocenského pojištění u zaměstnavatelů; podle zákona o nemocenském pojištění budou nemocenské pojištění provádět jen orgány nemocenského pojištění, které budou také vyplácet dávky.
Okruh poplatníků, pokud jde o zaměstnance, se upravuje v návaznosti na rozsah účasti na nemocenském a na důchodovém pojištění a nově se tento okruh rozděluje na dvě skupiny; do první skupiny patří poplatníci pojistného na nemocenské a důchodové pojištění a do druhé skupiny patří poplatníci jen pojistného na důchodové pojištění (sem patří společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, kteří již nebudou účastni nemocenského pojištění, a proto také nebudou platit pojistné na toto pojištění).
V oblasti vyměřovacího základu se zavádí maximální vyměřovací základ, který je jednotný pro všechny poplatníky pojistného (zaměstnance, zaměstnavatele a osoby samostatně výdělečně činné); neexistence tohoto základu u zaměstnanců byla předmětem kritiky, neboť se poukazovalo na rozdílnou úpravu ve vztahu k osobám samostatně výdělečně činným, u nichž maximální vyměřovací základ je stanoven (tento základ se přitom u osob samostatně výdělečně činných upravuje na novou výši stanovenou pro zaměstnance; dosavadní hranice byla u osob samostatně výdělečně činných stanovena v roce 1992 a od této doby nebyla zvyšována). Dosáhne-li v kalendářním roce úhrn vyměřovacích základů u zaměstnance maximální výše, zastaví zaměstnavatel odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance i za sebe. Bude-li zaměstnanec zaměstnán u více zaměstnavatelů a úhrn jeho vyměřovacích základů dosažených u těchto zaměstnavatelů bude vyšší než maximální vyměřovací základ, může zaměstnanec požádat okresní správu sociálního zabezpečení o vrácení pojistného, které zaplatil z té části úhrnu vyměřovacích základů, která přesahuje maximální vyměřovací základ. Zaměstnavatelům nebude vraceno pojistné jen proto, že zaměstnanec dosáhl v úhrnu od všech zaměstnavatelů vyššího než maximálního vyměřovacího základu. Takový postup by neodůvodněně zvýhodňoval zaměstnavatele zaměstnávající zaměstnance činné pro více zaměstnavatelů a byl by administrativně náročný. Maximální vyměřovací základ se uplatní i v případě souběhu zaměstnanecké činnosti a samostatné výdělečné činnosti.
Zavedení maximálního vyměřovacího základu za kalendářní rok pro odvod pojistného na sociální zabezpečení počínaje rokem 2007 ve výši 60násobku, za rok 2008 48násobku a od roku 2009 36násobku průměrné mzdy v národním hospodářství znamená snížení vedlejších nákladů práce, zvýšení konkurenceschopnosti zaměstnavatelů a vytvoření vhodnějších předpokladů pro zaměstnávání vzdělané a kvalifikované pracovní síly, expertů i zahraničních odborníků v ČR. Při neexistenci maximálního vyměřovacího základu vzniká u zaměstnanců platících vysoké příspěvky do systému sociálního pojištění velký nepoměr mezi výší zaplaceného pojistného a výší dávek, které z tohoto systému čerpají. Tento nepoměr již překračuje hranici solidarity sociálního systému.
Finanční dopad zavedení maximálního vyměřovacího základu do jednotlivých oblastí sociálního zabezpečení vyplývá z této tabulky:
Uvedené údaje vyjadřují finanční dopad i do oblasti nemocenského pojištění, který je však již zohledněn v zákoně o nemocenském pojištění.
Stropy odvodů na sociální pojištění v některých státech jsou uvedeny v příloze důvodové zprávy.
V důsledku stanovení povinnosti zaměstnavatelům vyplácet zaměstnancům po dobu prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhradu mzdy ve stanovené výši se jim snižuje sazba pojistného na nemocenské pojištění z 3,3 % na 1,4 %. Zaměstnavatelům s menším počtem zaměstnanců (s méně než 26 zaměstnanci) se umožňuje, aby platili pojistné na nemocenské pojištění v dosavadní sazbě; takovým zaměstnavatelům bude však umožněno, aby si z pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti uhrazovali polovinu výdajů na náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti nebo karanténě, kterou jsou povinni zaměstnancům ze svých prostředků vyplácet. K tomuto opatření se přistupuje z důvodu vyjádřených obav „malých“ zaměstnavatelů, že částka ze sníženého pojistného na nemocenské pojištění jim neuhradí výdaje, které budou povinni vynaložit na náhradu mzdy při vysoké pracovní neschopnosti svých zaměstnanců.
Zjednodušuje se odvod pojistného za jednotlivé kalendářní měsíce zaměstnavateli, kdy se zavádí jednotný termín splatnosti od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce.
Upravuje se nově u osob samostatně výdělečně činných splatnost pojistného na nemocenské pojištění. Vzhledem k tomu, že u osob samostatně výdělečně činných účast na nemocenském pojištění (která zůstává dobrovolná) nebude podmíněna placením záloh na pojistné na důchodové pojištění, stanoví se, že pojistné na nemocenské pojištění budou osoby samostatně výdělečně činné platit samostatně, tj. odděleně od záloh na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Různá bude též splatnost – pojistné na nemocenské pojištění bude splatné do konce kalendářního měsíce, za který se platí, zatímco splatnost záloh na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se stanoví od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce.
Pro novou kategorii poplatníků pojistného – zahraniční zaměstnance, jejichž účast na nemocenském pojištění bude dobrovolná, budou platit stejné principy jako u osob samostatně výdělečně činných, jejichž účast na nemocenském pojištění je rovněž dobrovolná (u zahraničního zaměstnance se přihlíží k tomu, že nemá na území České republiky zaměstnavatele, který by mohl plnit povinnosti v pojištění).
K části devatenácté a třicáté
V oblasti zdravotního pojištění a pojistného na zdravotní pojištění se provádějí nezbytné úpravy navazující na změny v předpisech důchodového pojištění a pojistného na sociální zabezpečení. Zavádí se maximální vyměřovací základ, který je jednotný pro všechny poplatníky pojistného (zaměstnance, zaměstnavatele a osoby samostatně výdělečně činné) a je shodný s maximálním vyměřovacím základem pro sociální zabezpečení (podrobněji viz odůvodnění k části osmnácté).
K části dvacáté sedmé
V zákoně o důchodovém pojištění se upravuje okruh pojištěných osob v návaznosti na změny provedené v nemocenském pojištění. U společníků a jednatelů společnosti s ručením omezeným a komanditistů komanditní společnosti se vzhledem k tomu, že již nebudou účastni nemocenského pojištění, stanoví jako podmínka účasti na důchodovém pojištění dosažení určité hranice příjmu.
U osob samostatně výdělečně činných se upravuje okruh těchto osob tak, že tam, kde byla dosud podmínka účasti na pojištění spočívající v prohlášení o soustavném výkonu, se již tato podmínka nebude vyžadovat (jedná se například o osoby činné na základě autorského zákona); tímto rozšířením okruhu osob samostatně výdělečně činných pro účely důchodového (a nemocenského) pojištění se dosáhne též shodné úpravy se zdravotním pojištěním, kde podmínka uvedeného prohlášení není.
K části dvacáté deváté, třicáté šesté, třicáté sedmé a třicáté osmé
U osob, kde se dosud vyplácel plat (měsíční odměna) po určitou dobu dočasné pracovní neschopnosti v plné výši, se přechází na obecný režim, tj. i těmto osobám bude náležet nemocenské od 15. dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) a od 1. do 14. dne jim bude náležet plat (měsíční odměna) ve stejné výši (30 % a 69 %) a ze stejně stanoveného základu jako zaměstnancům v pracovním poměru.
Pokud jde o představitele podle zákona č. 236/1995 Sb., bude se na ně vztahovat obdobná úprava, která je obsažena v § 127a zákoníku práce (ve znění čl. II tohoto zákona).
U členů zastupitelstev územních samosprávných celků bude náležet po dobu prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény snížená měsíční odměna, a to za kalendářní dny, neboť jejich odměna náleží za kalendářní měsíce.
U uvedených představitelů se při stanovení výše sníženého platu (snížené odměny) přihlíží k tomu, že u nich nepřichází do úvahy kolektivní vyjednávání.
K části třicáté druhé a čtyřicáté čtvrté
V těchto částech se provádějí formulační úpravy vzhledem k pojmu dočasné pracovní neschopnosti, neboť zákon o nemocenském pojištění nepoužívá pojmu neschopnost k výkonu funkce.
K části třicáté třetí a čtyřicáté sedmé
U osob, které jsou vojáky z povolání a příslušníky bezpečnostních sborů, se zavádí v rámci zákonů o služebních poměrech těchto osob jako nová dávka příspěvek na pohřeb. Dosud byla tato dávka (nesystémově) upravena v zákoně o nemocenské péči v ozbrojených silách, který se zrušuje.
Dále se reaguje na zrušení systému nemocenské péče v ozbrojených silách, kdy se pojem nemocenská péče nahrazuje pojmem nemocenské pojištění a vymezuje se, že neschopností ke službě se rozumí dočasná pracovní neschopnost ve smyslu zákona o nemocenském pojištění.
Dále se zrušuje úprava souběhu výsluhového příspěvku s nárokem na dávky nemocenského pojištění. Důvodem je, že nemocenské je postaveno na základě pojišťovacího principu jako náhrada za ušlou mzdu a výsluhový příspěvek je koncipován jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a za určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu; proto je také součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou především sociálními důvody; vzhledem k tomu odpadá důvod pro sledování jeho souběhu s dávkami nemocenského pojištění. Dále je nutno vzít na zřetel, že by bylo administrativně náročné sledovat nárok na výplatu výsluhového příspěvku v souběhu s nárokem na výplatu dávky nemocenského pojištění vyplácenou kterýmkoli orgánem nemocenského pojištění.
K části čtyřicáté
V zákoně o evidenci obyvatel se provádějí potřebné změny navazující na úpravy § 11a zákona č. 582/1991 Sb.
K části čtyřicáté druhé
V zákoně o ochraně veřejného zdraví se reaguje na skutečnost, že určitá mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku uvedená v § 69 odst. 1 písm. b) a h) tohoto zákona budou mít v nemocenském pojištění stejné důsledky jako nařízená karanténa; z tohoto důvodu se upravuje působnost krajských hygienických stanic vystavovat potřebné doklady o těchto opatřeních pro účely nemocenského pojištění.
V Praze dne 18. května 2005
předseda vlády
Ing. Jiří Paroubek v.r.
místopředseda vlády a
ministr práce a sociálních věcí
Ing. Zdeněk Škromach v.r.
Diferenciace odvodů na sociální pojištění - mezinárodní srovnání
Systémy sociálního pojištění v zahraničí jsou velmi rozmanité a specifičnost problematiky stanovení vyměřovacího základu, ze kterého jsou odváděny prostředky (pojistné) na definované oblasti sociálního zabezpečení, je značná. Situace se komplikuje i proto, že složitost národních sociálních systémů se kombinuje s nepřehlednou oblastí daňové problematiky. Dochází k vzájemnému doplňování a dotování daňových a pojistných příjmů na úrovni státních i nižších rozpočtů. Vzhledem k této složitosti a komplikované provázanosti systémů sociálního zabezpečení a daňové problematiky je nutné považovat možnosti mezinárodní komparace za limitované a popisující především obecnější trendy.
Obecně a zjednodušeně lze říci, že pod pojmem „vyměřovací základ“ můžeme rozumět hrubou mzdu, respektive celkový hrubý mzdový objem prostředků (zaměstnavatele i zaměstnance). V důsledně jednotném a univerzálním systému jsou tyto prostředky podrobeny povinně jednotným srážkám na definované oblasti sociálního zabezpečení podle stejných pravidel pro všechny účastníky. V řadě zemí jsou však jednotné srážky určitým způsobem modifikovány.
1) Pro určité profesní či odvětvové skupiny pojištěnců se stanoví odlišné procentní sazby. Tento způsob má své historické kořeny, kdy si různé profese či odvětví postupně prosadily specifické výhody a výjimky přetrvávající dodnes. Nevýhodou tohoto přístupu je nepřehlednost a nejednotnost systému a tlak na další výjimky.
2) Stanovení minimálního/maximálního měsíčního/ročního vyměřovacího základu (pro zaměstnance, zaměstnavatele či oba subjekty), ze kterého je/není placeno pojistné. V zahraniční odborné literatuře existuje pro tento limit jednoslovné označení „ceiling“ – strop, horní mez, maximální hranice, dovolený limit. Tímto způsobem lze solidaritu uvnitř systému prohloubit – minimální vyměřovací základ (hrubá mzda) bez povinnosti placení pojistného, a přitom ponechání osoby v příslušném systému, nebo naopak oslabit – maximální hranice, nad kterou se pojistné již nevybírá a prostředky jsou ponechány pojištěnci. I když i v tomto případě se jedná o zásah do jednotnosti odvodové povinnosti v systému, tak eventuální tlaky na profesní (odvětvové) výjimky jsou slabší, protože hranice odvodové povinnosti je stanovena na základě mzdy, nikoliv zaměstnaneckého statutu.
Stanovení horních (či dolních, případně obou) hranic vyměřovacího základu (hrubé mzdy) pro odvod sociálního pojištění je v zahraničí poměrně často využívaným nástrojem. Jeho podoba je v každém státě různá. Nelze jednoznačně určit, jaká maximální či minimální hranice průměrného příjmu je optimální; každý stát (který se rozhodne zavést tento typ limitu) si tuto hranici určuje s ohledem na své tradice a další související problematiku (daně, rozložení mezd, velikost a význam veřejného sektoru sociálního zabezpečení, limit pouze pro zaměstnance, výjimky atp.).
Výše limitů je uváděna velmi často v absolutních částkách (či násobcích např. průměrné mzdy), které se pravidelně přezkoumávají a mění. Hodnoty se pohybují od čísel okolo jednonásobku průměrné mzdy (Francie, Nizozemí) až k třicetinásobku (Polsko). S velkou dávkou zjednodušení je možno orientačně určit průměrný horní limit pro placení pojistného v evropských zemích okolo dvojnásobku průměrné mzdy.
Stanovením horního limitu se vytváří jasnější hranice, do jaké výše sociální systém (pojištění) zabezpečuje pojištěnce a může pozitivně motivovat příjmové skupiny nad tímto limitem k vlastní dobrovolné aktivitě.
Limity pro pojistné ve vybraných zemích uvádí následující přehled:
Zdroj:
1) Minimum Wages EU Member States, Candidate Countries and the US, Statistics in focus, Eurostat, (průměrná mzda za sektor průmyslu a služeb)
2) MISSOC – Mutual Information System on Social Protection on Member States of EU, EEA and Switzerland, Situation on 1 January 2004, EC
3) MISSCEO – Mutual Information System on Social Protection of the Council of Europe ;(18 states of Europe and Australia, Canada, Situation on 1 July 2000, Council of Europe
4) *)Current and Prospective Pension Replacement Rates, Report on Working Progres, SPC – ISG sub-group, 2004
5) Zákon 461/2003 Z.z. (nový slovenský zákon o sociálním pojištění) (www.employment.gov.sk)
6) Štatistický úrad Slovenskej republiky (www.statistics.sk)
Poznámka:
Částky jsou někde uváděny v €, i když to není oficiální měna státu – jedná se o přepočet. Údaje v grafu a tabulce jsou částečně nepřímo dopočteny. Vzhledem ke složitosti je nutno považovat uváděné hodnoty pouze za orientační (nejednotnost definice hrubé mzdy, existence výjimek, diferenciace sektoru sociálního pojištění apod.). Pro Řecko údaje platí pouze pro pojištěnce do roku 1993.