zákon č. 192/2021 Sb.

K části první – změna občanského zákoníku

K článku I

K bodu 1 (změna § 32 občanského zákoníku)

Význam současného znění § 32 občanského zákoníku je v dosavadní praxi malý. Rozsah právních jednání, ve kterých je dítě způsobilé zcela samostatně jednat podle obecného pravidla § 31 občanského zákoníku, je široký. Zároveň však dítě nemůže podle § 36 občanského zákoníku právně jednat ve věcech, v nichž by i jeho zákonný zástupce podle § 898 občanského zákoníku potřeboval souhlas soudu. Výčet zakázaných jednání v § 898 občanského zákoníku je přitom značně rozsáhlý a týká se víceméně všech neběžných jednání dítěte. Platné udělení souhlasu podle § 32 občanského zákoníku, které by reálně rozšiřovalo oblast samostatného jednání dítěte, je tak v současnosti spíše teoretickou možností ve velmi úzkém okruhu případů.

Ačkoli návrh nemění základní koncepci svéprávnosti, výrazně se rozšiřuje praktický význam souhlasu podle § 32 občanského zákoníku navrhovaným zavedením zákonného ručení za dluhy vzniklé ze schváleného právního jednání nezletilého (viz odůvodnění k novému § 899a občanského zákoníku). Zároveň se omezuje možnost tyto dluhy vůči nezletilému vymáhat. Lze předpokládat, že věřitelé budou motivováni při sjednávání rizikových smluv s nezletilými vyžadovat souhlas jejich zákonných zástupců k takovýmto právním jednáním.

Souhlas lze vyžadovat i k právním jednáním, ke kterým je nezletilý samostatně způsobilý. Jednou z funkcí souhlasu podle dosavadní i navrhované úpravy je totiž zvýšení právní jistoty druhé strany vyloučením potenciální neplatnosti právního jednání.

K § 32 odst. 2

Navrhovaná změna § 32 odst. 2 občanského zákoníku směřuje k racionalizaci ustanovení ve vztahu k navrhovaným hmotným dopadům souhlasu a k jeho sjednocení s obecnou úpravou výkonu rodičovské odpovědnosti.

Navrhuje se vypustit dosavadní formulaci věty druhé, podle které se nepřihlíží k projevům zákonných zástupců, kteří si odporují při projevení souhlasu s právním jednáním nezletilého vůči třetí osobě. Ustanovení zakládá právní nejistotu dobrověrných třetích osob v platnost uděleného souhlasu, což nelze při navrhovaném posílení významu souhlasu zakládajícího zákonné ručení rodiče považovat za vhodné.

Případný nesouhlas druhého zákonného zástupce tak nebude mít dopad na platnost uděleného souhlasu a zprostředkovaně tedy ani na platnost právního jednání nezletilého. Návrh však zavádí výjimku z tohoto obecného pravidla za situace, kdy si byla třetí strana vědoma sporu mezi rodiči, a přesto s nezletilým jednala na základě souhlasu jediného rodiče. V takovém případě je právní jednání nezletilého absolutně neplatné pro nedostatek souhlasu.

Vědomost třetí osoby je třeba v souladu s § 4 odst. 2 občanského zákoníku vykládat jako vědomost objektivní, tj. jako vědomost, kterou by si důvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé.

I v případě dobré víry třetí osoby není nesouhlas rodiče právně bezvýznamný, protože návrh záměrně odděluje platnost právního jednání od ručení rodičů podle navrhovaného § 899a občanského zákoníku. Na jednání zákonného zástupce se uplatní domněnka jednání se souhlasem druhého rodiče podle § 876 odst. 3 občanského zákoníku. Pokud bude tato domněnka vyvrácena a bude prokázáno, že druhý zákonný zástupce odporoval souhlasu nebo by mu zjevně odporoval, kdyby o právním jednání nezletilého věděl, nebude druhý zákonný zástupce zákonným ručitelem podle navrhovaného § 899a občanského zákoníku. Takové vyvrácení domněnky jednání se souhlasem druhého rodiče si lze v praxi představit zejména u zákonných zástupců, kteří spolu nežijí ve společné domácnosti.

Vzhledem k tomu, že pro platnost právního jednání postačí souhlas jediného zákonného zástupce, nelze předpokládat aplikaci § 877 občanského zákoníku o rozhodnutí soudu v záležitosti významné pro dítě při neshodě rodičů. Teoreticky přichází tato možnost v úvahu v případě, kdy si druhá strana právního jednání vymíní souhlas obou zákonných zástupců podle navrhovaného § 36 odst. 2 občanského zákoníku.

K bodu 2 (změna § 36 občanského zákoníku)

Do § 36 občanského zákoníku se doplňuje nový odstavec 2, který stanovuje pravidla v případě podmínění účinků právního jednání následným souhlasem zákonného zástupce. Zároveň se určuje, kdy takovou podmínku ujednat nelze. Ustanovení se týká jak právních jednání, ke kterým je nezletilý způsobilý jako dostatečně rozumově a volně vyspělý jedinec, tak právních jednání, ke kterým je způsobilý, protože mu byl předběžně udělen zákonným zástupcem souhlas. Z tohoto důvodu se ustanovení systematicky zařazuje do § 36 občanského zákoníku.

Ustanovení § 32 občanského zákoníku se týká pouze souhlasu předběžného (srovnej dikci § 32 odst. 1 občanského zákoníku: „udělil-li zákonný zástupce souhlas…je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám jednat“). V případě uplatnění navrhované podmínky podle § 36 odst. 2 občanského zákoníku se však navrhovaný § 32 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví, že pro platnost jednání postačí souhlas jediného zákonného zástupce, použije analogicky i na vymíněný souhlas následný, pokud druhá strana neurčí jinak.

Návrh neobsahuje žádná pravidla pro formu a způsob souhlasu. Strany je tak mohou určit dle svých potřeb. Lze předpokládat, že častým požadavkem bude např. vyjádření souhlasu telefonicky nebo v písemné formě nebo souhlas obou zákonných zástupců.

Právní jednání je platné, účinky jednání však v případě vyžádání si následného souhlasu nastávají až jeho udělením. Následky lze ujednáním (typicky na základě požadavku druhé strany před uzavřením smlouvy) podmínit lhůtou o libovolné délce. Pokud lhůta není určena, stanovuje se v zájmu právní jistoty podpůrná lhůta dvou týdnů. V případě neudělení souhlasu v této lhůtě následky právního jednání nikdy nemohou nastat (§ 548 odst. 2 občanského zákoníku), neboť následná nemožnost podmínky má v případě odkládací podmínky za následek to, že je právní jednání nadále neúčinné, a to s konečnou platností.Při zmeškání lhůty zákonnými zástupci je případně třeba právně jednat s nezletilým znovu.

Smyslem ustanovení je zejména ochrana osob, které do styku s nezletilým vstupují, a posílení jejich právní jistoty. Pokud by třetí osoby nemohly korigovat postup zákonných zástupců, k následnému schválení právního jednání rodiči by pravděpodobně dojít nemuselo. Lze proto předpokládat, že k sjednání podmínky docházet bude. Souhlas má za následek pouze ručení zákonných zástupců podle navrhovaného § 899a občanského zákoníku a nemá vliv na platnost právního jednání. Nelze předpokládat, že by se rodiče dobrovolně vystavovali riziku ručení za dluh z právního jednání, pokud by jejich nečinnost neměla žádný vliv na platnost a účinnost právního jednání samostatně sjednaného nezletilým.

Možnost podmínit právní jednání souhlasem zákonného zástupce se navrhuje explicitně vyloučit u právních jednání v rámci samostatného provozování obchodního závodu nebo jiného obdobné výdělečné činnosti. Zde lze za dostatečný považovat požadavek na souhlas zákonného zástupce s činností jako takovou a také přivolení soudu. Daná podmínka je z povahy věci vyloučena také u právních jednání osobní povahy. Touto kategorií se rozumí předně právní jednání, které představují realizaci osobnostních práv nezletilého (např. rozhodnutí o zveřejnění díla podle § 11 odst. 1 autorského zákona). Obecně však jde o všechna právní jednání, u nichž nemůže být nezletilý zastoupen. U těchto právních jednání by možnost podmínit je souhlasem zákonného zástupce popírala možnost nezletilého samostatně právně jednat a tedy jeho osobní autonomii. Nic přitom nebrání tomu, aby i před realizací těchto právních jednání nezletilý se svým zákonným zástupcem postup neformálně konzultoval, případně při nich byl doprovázen.

K bodům 3 až 6 (změna § 898 občanského zákoníku)

Navrhované změny racionalizují stávající § 898 občanského zákoníku, který byl doktrinálně opakovaně kritizován.Zejména se ruší provázání prvního a druhého odstavce a upravují některé nevhodně formulované příklady právního jednání, ke kterým je třeba soudní aprobace.

Dále se zrušuje přísná sankce zdánlivosti právních jednání neschválených soudem. Zakazuje se prohlásit za neplatné nedovolené právní jednání, pokud dítěti nepůsobí újmu, a zakládá se možnost soudu zúžit okruh právních jednání, která podléhají jeho souhlasu. Všechna tato opatření by měla přispět k větší právní jistotě rodičů dítěte i osob s nimi kontrahujících a umožnit přistupovat ke správě jmění dítěte s větší flexibilitou. To vše při zachování náležitého standardu ochrany nezletilého.

K návětí § 898 odst. 2

Navrhuje se oddělit výčet právních jednání, ke kterým potřebuje zákonný zástupce souhlas soudu, od obecného pravidla obsaženého v odstavci 1. Dosavadní úprava stanovila, že

Dobrovolná, Hurdík in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1958. Srov. např. Zuklínová in Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, str. 522.

k právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty. Druhý odstavec pak demonstrativně vypočítával jednotlivé okruhy takovýchto jednání.

Dosavadní dikce ustanovení naznačovala, že demonstrativní výčet obsažený v odstavci 2 určuje, která právní jednání jsou chápána jako jiná než běžná, tj. že jsou interpretační pomůckou ve vztahu pojmu „jiné než běžné záležitosti“. To však není vzhledem k neurčitosti a nevhodnému rozsahu jednotlivých písmen (viz níže) vhodné. Nově se tak výčet v odstavci 2 stává samostatným taxativním výčtem nejzávažnějších právních jednání, jejichž schválení soudem zákonodárce obecně považuje za nutné bez ohledu na jejich běžnost. I přesto se však potenciální přísnost ustanovení zmírňuje zákazem zneplatnění právních jednání, která dítěti nepůsobí újmu, a zavedením možnosti navrhnout soudu zúžení okruhu právních jednání, která podléhají jeho souhlasu.

Změnou v návětí odstavce 2 se obecné pravidlo odstavce 1 osamostatňuje a umožňuje tak soudům volnější posouzení přípustnosti napadaných právních jednání vzhledem k okolnostem konkrétního případu, zejména vzhledem k majetkovým poměrům rodičů a dítěte. Lze se však domnívat, že i přes uvedené subjektivní pojetí budou jako obecně nepřípustná posouzena i další právní jednání neuvedená v taxativním výčtu odstavce 2.

K § 898 odst. 2 písm. a)

Jedná se o legislativně-technickou změnu zpřesňující dosavadní formulaci.

K § 898 odst. 2 písm. b)

Pravidlo o nutném souhlasu soudu se zatížením nebo zcizením majetku jako celku nebo jeho nikoli nepodstatné části je nevhodné zejména vzhledem k majetkům menšího rozsahu. Nově se tedy navrhuje stanovit pevnou částku dvacetinásobku životního minima jednotlivce podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, jako jasnou hranici pro nutnost schválení právního jednání soudem.

V případě nevhodného nakládání s majetkem menšího rozsahu je ochrana nezletilého zaručena osamostatněným odstavcem 1, který umožňuje posuzovat, zda je dispozice majetkem nižší hodnoty běžnou záležitosti, či nikoli (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu).

Upravuje se dále omezení zákonného zástupce v případě, že za dítě zcizuje nebo zatěžuje majetek, ale nejedná se o majetek jako celek podle písmene b). V takovém případě se schválení soudu vyžaduje až při překročení částky odpovídající stonásobku životního minima jednotlivce. Pravidlo vychází z předpokladu, že u nezletilých s větším majetkem je pro praxi vhodné zavést méně přísný režim pro udělení soudního souhlasu.

Nad rámec písmene b) dále omezení podléhá i nabytí rozsáhlého majetku. I skrze zdánlivě jednostranně výhodné darování se mohou do dispozice nezletilého dostat věci právně zatížené nebo věci, s jejichž vlastnictvím se pojí navazující daňové nebo jiné povinnosti. Může se jednat např. o daně z nemovitých věcí u bytů a domů, smluvní přímus povinného ručení u motorových vozidel nebo náklady na stravu a veterinární ošetření hospodářských zvířat.

K § 898 odst. 2 písm. c)

Ustanovení reaguje na potřeby soudní praxe. Ve věcech dědictví se dnes rozhoduje i v případech, kdy to není z hlediska ochrany nezletilého dědice objektivně nutné či jakkoli přínosné. Zejména se z koncepčních důvodů vypouští podmínka soudního schválení při nabývání dědictví nebo odkazu. Jednak je třeba si uvědomit, že člověk nabývá dědictví již smrtí zůstavitele, tzn. konstrukce se schvalováním jednání, které činí rodič za dítě, je právně vadná (dítě nenabývá dědictví právním jednáním). Jednak je třeba zdůraznit, že při nabývání dědictví osobě, která nenabyla plné svéprávnosti, nic závažného nehrozí a je chráněna soupisem. Osoba, která není plně svéprávná, hradí dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví (§ 1685 odst. 2 ve spojení s § 1706 občanského zákoníku).

Naopak zůstává podmínka soudní aprobace při odmítnutí dědictví, a to bez ohledu na hodnotu majetku pozůstalého. Zároveň se také doplňují další relevantní riziková právní jednání v dědickém řízení, která připadají v úvahu, tj. dohoda dědiců o výši dědických podílů nebo rozdělení pozůstalosti a prohlášení o odmítnutí odkazu podle § 1623 občanského zákoníku.

K § 898 odst. 2 písm. d)

Ustanovení upravuje dosavadní § 898 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku. Modifikuje se zejména zákaz uzavření smlouvy zavazující k dlouhodobému opětovnému plnění, který vyvolával četné interpretační obtíže a vytvářel příliš přísný režim ve vztahu k nezletilým, kteří tyto smlouvy nemohli samostatně uzavřít (§ 36 občanského zákoníku).

Nově se stanoví, že nelze bez souhlasu soudu uzavřít smlouvu k trvajícímu nebo opětovnému plnění nebo týkající se bydlení (vypouští se nadbytečná slova „zejména nájmu“) na dobu delší než tři roky nebo na dobu trvající i po nabytí zletilosti dítětem. Smlouvy na kratší dobu jsou přípustné v rámci pravidel § 898 odst. 1 občanského zákoníku.

Zákaz bez souhlasu soudu sjednat jakoukoli smlouvu úvěrovou nebo obdobnou se zachovává beze změny.

Jestliže zákonný zástupce smlouvou zavazuje nezletilého k opakovanému plnění na dobu kratší 3 let a tato plnění zároveň kumulativně přesáhnou hranici uvedenou v navrhovaném písmeni b), lze mít za to, že se jedná o právní jednání podle písmene b).

K § 898 odst. 3

Navrhuje se v konkrétním případě umožnit rozhodnutím (opatrovnického) soudu zúžit okruh právních jednání, která podléhají jeho souhlasu podle § 898 občanského zákoníku. Navrhovaná možnost zúžení okruhu právních jednání, která podléhají souhlasu soudu, reaguje na případy,

Srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1981, sp. zn. 1 Ob 719/80, týkající se nepřípustného darování koně.

u nichž by byl shledán vymezený okruh schvalovaných právních jednání jako příliš omezující z hlediska zajištění řádné správy jmění dítěte. Může se kupříkladu jednat o případy, kdy dítě disponuje rozsáhlým majetkem, jehož struktura může častěji podléhat změnám, aniž by zde však existovalo konkrétní riziko jeho znehodnocení (respektive je postaveno najisto, že rodiče dítěte skýtají záruku jeho řádné správy).

Z procesního hlediska je vhodné uvést, že řízení o zúžení okruhu právních jednání, která podléhají souhlasu soudu, bude řízením ve věci péče soudu o nezletilé. Demonstrativní výčet těchto věcí je obsažen v § 466 zákona o zvláštních řízeních soudních.

K § 898 odst. 4

Navrhuje se změnit právní důsledky neudělení zákonem vyžadovaného souhlasu soudem. Stávající řešení, podle něhož jde o nicotné právní jednání, se může v určitých případech dostat do rozporu s ochranou zájmu dítěte, která by měla být hlavním účelem dosavadního § 898 odst. 3 občanského zákoníku. Lze si představit případy, kdy právní jednání samo nebude pro dítě nijak škodlivé, dojde dokonce k jeho realizaci, přesto bude moci dojít zpětně k prohlášení jeho nicotnosti, aniž by na tom strany měly zájem. Z tohoto důvodu se navrhuje v těchto případech převzít obdobnou právní úpravu, která je v současnosti obsažena v § 65 odst. 1 občanského zákoníku v případě osob s omezenou svéprávností. Důsledkem neschválení právního jednání soudem by tedy měla být absolutní neplatnost, ledaže právní jednání nepůsobí dítěti újmu.

K bodu 7 (§ 899a občanského zákoníku)

Navrhované ustanovení, které omezuje možnost zadlužení nezletilých, je reakcí na společenský stav, kdy jsou vedeny tisíce exekučních řízení vůči nezletilým povinným a další desítky tisíc exekučních řízení vůči zletilým za dluhy vzniklé v dětství (viz oddíl 5.1 obecné části důvodové zprávy). Nově se budou moci věřitelé nezletilých dlužníků uspokojit pouze z majetku, který tito nabyli v dětství (například v rámci dědictví) nebo který si pořídili za prostředky získané v dětství. Mělo by tak dojít k zásadnímu oddělení majetkové sféry osoby jakožto nezletilce a jakožto dospělého.

Ideově lze tuto změnu odůvodnit snahou o naplnění požadavků mezinárodních závazků a ústavního pořádku a uvést je do souladu s hledisky uvedenými v bodech 28 – 30 nálezu Ústavního soudu sp. zn. 1775/14 ze dne 15. února 2017:

„28. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že na základě mezinárodního práva a ústavního pořádku České republiky mají být nezletilí pod zvláštní ochranou. Ta je dětem a mladistvým v prvé řadě zaručena čl. 32 odst. 1 Listiny. Jde o právo, jehož je možné se podle čl. 41 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které ho provádějí. Tato institucionální záruka však nesmí být zákonnou úpravou zcela vyprázdněna – podstata a smysl musí zůstat zachovány (čl. 4 odst. 4 Listiny) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/93 ze dne 15. 2. 1994 (N 7/1 SbNU 51; 49/1994 Sb.)]. Také Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) v čl. 3 odst. 1 vyžaduje, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními, nebo zákonodárnými orgány.

Jedním z významů citovaného ustanovení je, že slouží jako základní interpretační princip pro soudy a další orgány veřejné moci při výkladu právních předpisů dopadajících na děti (nezletilé), a to tím způsobem, že je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, mají zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014 č. j. 1 As 116/2014-29 (3191/2015 Sb. NSS)]. V čl. 3 odst. 2 Úmluvy se státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. Podle čl. 27 odst. 2 Úmluvy rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte. Konečně podle čl. 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie mají děti právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Čl. 24 odst. 2 pak stanoví, že při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.

29. Z těchto mezinárodně-právních závazků pro Českou republiku vyplývá povinnost zajistit dětem takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jejich blaho. Dle názoru Ústavního soudu se s takovou povinností neslučuje uložení dluhu nezletilému, o jehož existenci se často dozví až při jeho vymáhání po dosažení zletilosti, kdy již může být takový dluh – byť zpočátku relativně nízký – navýšen o příslušenství a další náklady, které mohou mít rdousivý účinek, a ztěžovat tak jedinci vstup do dospělosti. K tomu lze podotknout, že někteří zahraniční autoři zmiňují narůstající tendenci soudů v Evropě považovat život ničící či zdrcující odpovědnostní nároky za rozporné se zásadami sociální spravedlnosti, solidarity, dobré víry a zneužití práva, jež jsou společné většině členských zemí Evropské unie [srov. Ferreira, N.: The harmonisation of private law in Europe and children´s tort liability: A case of fundamental and children´s rights mainstreaming, International Journal of Children´s Rights, Vol. 19 (2011), No. 3, str. 571– 594].

30. V souladu s těmito principy Ústavní soud již dříve konstatoval, byť v souvislosti s výkladem ustanovení § 16a odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění týkajícího se povinnosti hradit poskytovateli zdravotní péče regulační poplatek za hospitalizaci, že to jsou především zákonní zástupci nezletilého (dítěte), kteří za něj nesou finanční odpovědnost (srov. nález sp. zn. II. ÚS 728/15 ze dne 16. 9. 2015).“

Potenciální tvrdost důsledného omezení odpovědnosti za dluhy vzniklé v dětství je vyrovnávána širší hmotnou odpovědností zákonných zástupců za právní jednání, na kterém se podíleli udělením souhlasu nezletilému s tímto jednáním nebo za právní jednání, kdy dítě zastupovali. Zároveň opatření zabraňuje potenciálnímu využívání privilegovaného postavení dítěte k uzavírání smluv, které by materiálně sloužily zájmu rodičů.

Ustanovení je inspirováno § 1629a německého BGB,koncepčně se však liší. Německá úprava umožňuje namítat předlužení jmění nezletilého obdobně jako při předlužení napadlé pozůstalosti. Vzhledem ke specifikům německého dědického práva by však zavedení obdobné metody řešení dětských dluhů bylo v českých podmínkách obtížně prakticky realizovatelné. Pokud by byla zvolena koncepce, podle níž lze v exekuci majetek dlužníka postihovat do výše hodnoty majetku, který měl dlužník ke dni nabytí plné svéprávnosti, bylo by třeba pro účely exekuce zjišťovat i majetek, který již dlužník k okamžiku jejího provádění nevlastní a provádět jeho ocenění. Praktická realizace této koncepce byla shledána příliš administrativně a finanční náročnou. Obdobného výsledku se proto navrhuje dosáhnout alternativní cestou, která je konzistentní s principy, na nichž je v českých podmínkách postaveno exekuční řízení. Postihován bude moci být pouze majetek, který dlužník k okamžiku provádění exekuce vlastní, přičemž musí jít o majetek, který byl nabyt před nabytím plné svéprávnosti, anebo majetek, který je od tohoto majetku odvozen. K procesním souvislostem viz odůvodnění k návrhu § 262c občanského soudního řádu.

K § 899a odst. 1

Navrhované ustanovení omezuje možnost použít ke splnění peněžitého dluhu z právního jednání nezletilého jiný majetek než ten, který nezletilý nabyl jako dítě nebo majetek nabytý sice v dospělosti, ale právním jednáním vztahujícím se výlučně k majetku nabytému v dětství (například majetek zakoupený za prostředky nabyté z dědictví). Mění se tak povaha dětského dluhu. Ten sice nadále existuje a lze ho dobrovolně plnit, omezení možnosti jeho vymáhání nicméně zabraňuje tomu, aby nezletilý vstupoval do dospělého života zatížen dluhovým břemenem. Na ustanovení procesně navazuje navrhovaný § 262c občanského soudního řádu.

Ustanovení nezahrnuje jednání v rámci výdělečně činnosti podle § 33 občanského zákoníku, ke kterému je nezletilý plně svéprávný. Bez zavedení této výjimky by nezletilý měl jako osoba ve výrazně privilegovaném postavení obtíž vstupovat do obchodněprávních vztahů. Ochranu nezletilého v tomto případě zároveň zajišťuje požadavek na souhlas zákonných zástupců a soudu se změnou postavení nezletilého.

Pojmem „majetek, který [nezletilý] nabyl právním jednáním vztahujícím se výlučně k majetku nabytému před nabytím plné svéprávnosti“ se rozumí zejména výnos z prodeje majetku nabytého v dětství, jeho směny nebo z těchto prostředků nově nabytá věc. Ustanovení je formulačně inspirováno § 709 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, podle kterého není součástí společného jmění manželů to, co nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví. Účelem pravidla je zabránit účelovému obcházení věřitelů skrze transformaci „dětského“ majetku v „dospělý“ majetek.

Je-li součástí majetku věc druhově (genericky) určená, je třeba při určení majetku nabytého v dětství postupovat analogicky tak, že v případě nemožnosti rozlišení části věci získané před

Tento paragraf byl do BGB zaveden v roce 1998 v reakci na rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze 13. 5. 1986 (BVerfGE 72, 155; 1 BvR 1542/84) o nepřípustnosti zadlužení nezletilých v důsledku výkonu rodičovské odpovědnosti.

a po nabytí zletilosti je druhově určená věc postižitelná v míře (hmotnosti, částce, kusech), kterou druhově určená věc měla k okamžiku nabytí zletilosti.

K § 899a odst. 2

Omezení věřitele ve vztahu k pohledávce, kterou má vůči nezletilému, je vyrovnáno jeho možností obrátit se na rodiče dítěte jako na zákonné ručitele, pokud k právnímu jednání dali souhlas nebo za nezletilého jednali. Zároveň by mělo ustanovení vést věřitele ke snaze opatřit si při rizikovém právním jednání nezletilého souhlas jeho zákonných zástupců s tímto jednáním. Nepřímo se tak posiluje vliv rodičů na nezletilého, což ale lze vzhledem k jejich posílené odpovědnosti považovat za přiměřené.

Při posuzování toho, který z rodičů je vázán ručitelským vztahem, se postupuje podle obecného pravidla § 876 odst. 3 občanského zákoníku o výkonu rodičovské odpovědnosti. Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče. Souhlasem jednoho ze zákonných zástupců jsou vázáni oba, pokud nebude následně druhým rodičem prokázáno, že udělení souhlasu odporoval nebo by mu zjevně odporoval, kdyby o právním jednání nezletilého věděl.

Zákonnému zástupci jako ručiteli zůstává možnost uplatnit veškeré námitky vůči dluhu, které by mohl uplatnit dlužník. Nemůže se však soudně domáhat vyrovnání po svém dítěti, tj. osobě, jejímž zákonným zástupcem byl do okamžiku nabytí plné svéprávnosti. Tímto se navrhovaný specifický ručitelský vztah do jisté míry podobá přechodu dluhu. Úprava vychází z předpokladu, že dluh vzniklý při výkonu rodičovské odpovědnosti je v konečném důsledku zapříčiněn zákonným zástupcem.

Lze předpokládat, že v praxi budou věřitelé často postupovat podle § 2021 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku. Před požadováním splnění dluhu od ručitele – zákonného zástupce tak nebudou písemně vyzývat nezletilého dlužníka, a to s odkazem na to, že je nepochybné, že dlužník dluh nesplní. V případě, že by nezletilý měl vlastní prostředky, mohou zákonní zástupci i následně splnit dluh jeho jménem.

Ačkoli lze vidět určité paralely navrhovaného řešení s oddlužením, nejsou stanovena pravidla pro případ mnohosti věřitelů nezletilého. Předpokladem je, že v takovém případě se z existujícího majetku nezletilého uspokojí ten věřitel, který se prostředků fakticky domůže jako první. Zbytek věřitelů (popř. první věřitel ve vztahu ke zbývající části dluhu) se pak může uspokojit na zákonném zástupci dlužníka.

V případě, že všichni ručitelé – zákonní zástupci zemřou, aniž by jim vznikla povinnost plnit dluh, ručitelský závazek nepřechází a zaniká, neboť se nejedná o dluh (§ 1701 občanského zákoníku a contrario). Naopak pokud povinnost plnit za dluh nezletilého vznikla ještě před smrtí, dluh na nezletilého dědice přechází i přes zákonné vyloučení regresu v poslední větě navrhovaného ustanovení. Nezletilý dědic je v takovém případě chráněn instituty dědického práva (zejména výhradou soupisu), není proto důvod omezovat věřitele ve vymáhání dluhu.

Ostatně i první odstavec navrhovaného ustanovení vědomě umožňuje věřiteli domáhat se majetku nabytého nezletilým skrze dědictví.

K bodům 8 a 9 (změna § 1932 občanského zákoníku)

V § 1932 odst. 1 občanského zákoníku se navrhuje změna obecného pravidla pro započítávání částečného plnění na vnitřně strukturovaný peněžitý dluh. Po vzoru mnohých zahraničních úpravmůže dlužník určit odlišné pořadí započítávání pouze se souhlasem věřitele.

Toto opatření je odůvodněno nevhodným nastavením stávající právní úpravy. Zákon na jednu stranu podpůrně stanovuje pořadí pro započítávání na příslušenství a na jistinu, které je nastaveno ve prospěch věřitele. Na druhou stranu však umožňuje dlužníkovi, aby jednostranně určil odlišné pořadí, čemuž věřitel při absenci jiného smluvního ujednání nemůže odporovat. Takové nastavení nemůže dobře plnit funkci podpůrné právní úpravy. Zejména u vysokých dluhů s dlouhou dobou splatnosti totiž věřitele nutí v rámci zajištění předvídatelnosti částky, kterou dlužník zaplatí na úrocích, aby po dlužníkovi požadoval vzdát se práva určit odlišné pořadí. U nízkých dluhů s krátkou dobou splatnosti je naopak výhoda pro dlužníka spojená s volbou odlišného než zákonného pořadí relativně nevýznamná. Je tomu tak proto, že pokud dlužník plní nejprve na jistinu, úročí se ze zákona náklady i úroky. V podnikatelsko- spotřebitelských vztazích navíc nelze platně vyloučit právo spotřebitele plnit přednostně na jistinu [viz § 1814 písm. l) občanského zákoníku]. K praktickým příkladům viz Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace.

V § 1932 odst. 2 občanského zákoníku se navrhuje zakotvit zvláštní pořadí ve vztazích se spotřebitelem v případě prodlení s plněním dluhu nebo jeho jednotlivé splátky. Navrhovaná změna je produktově neutrální a nevylučuje i nadále využívání finančních produktů, které věřiteli umožňují průběžně uplatňovat úroky. Při prodlení má však být upřednostněno plnění na již určené náklady spojené s uplatněním pohledávky, poté na jistinu. Následně bude plnění započítáno na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Stávající prioritizace plnění na úrok před plněním na jistinu v případech, kdy se dlužník dostane do prodlení, vytváří riziko nadměrného nárůstu příslušenství a významného odkladu plnění či nesplnění primárního dluhu. Tímto nastavením se rovněž zvyšuje riziko dalšího zadlužování dlužníka a vzniku úpadkové situace, přičemž situace se pro dlužníka a věřitele zásadně mění právě až v insolvenci; zde je kromě odlišného pořadí započítávání plnění stanoveno pro případ oddlužení podřízené postavení úroků ve výši, ve které převyšují výši jistiny – srov. § 172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jako racionální se proto jeví riziko nadměrného zadlužení limitovat již primárním nastavením hmotněprávní úpravy. Omezení příslušné ochrany toliko na spotřebitele reflektuje jeho potenciálně zranitelné postavení, které je zohledněno v řadě dalších prvků stanovených v zákoně již v současnosti na ochranu tohoto okruhu osob.

Pokud jde o pořadí započítávání, návrh se inspiruje německou právní úpravou, která prioritizuje plnění na náklady spojené s uplatněním pohledávky (především náhradu nákladů řízení a jiné

Toto řešení bylo shledáno v Evropě jako natolik převažující, že bylo rovněž převzato do Principů evropského smluvního práva (čl. 7:109) a návrhu Společného referenčního rámce (čl. III. – 2:110).

jednoznačně určené náklady). To je odůvodněno jejich povahou jakožto dalších výdajů, které věřitel s uplatněním svého nároku má. Zároveň se lze domnívat, že toto nastavení může dlužníka motivovat k aktivnímu řešení své situace a snaze o dobrovolné plnění svých dluhů (např. v podobě úsilí o dohodu na splátkovém kalendáři). Navrhované pravidlo je kogentní, neboť je stanoveno k ochraně spotřebitele (§ 1812 odst. 2 občanského zákoníku).

Pro úplnost je vhodné dodat, že navrhovaným ustanovením nejsou dotčena další pravidla platná pro zápočet plnění na více dluhů. Bylo-li tedy ujednáno plnění dluhu ve splátkách, použije se s ohledem na § 1933 odst. 1 občanského zákoníku navrhované pořadí započítávání na jednotlivé složky dluhu pouze na již splatnou část dluhu. Je-li splatných více splátek téhož dluhu, uplatní se toto pořadí nejprve na splátku nejdříve splatnou (§ 1933 odst. 1 občanského zákoníku). Navrhovaná úprava v tomto ohledu nepředstavuje žádnou změnu oproti dosavadnímu stavu.

K bodu 10 (změna § 2048 občanského zákoníku)

Dosavadní úprava smluvní pokuty nereflektuje specifika právního jednání nezletilých (viz oddíl 1.3 obecné části důvodové zprávy). Návrh ji proto modifikuje tak, aby byly její nevhodné dopady minimalizovány.

Navrhuje se zásadní omezení možnosti ujednání smluvní pokuty vůči nezletilým mladším 15 let. Nezletilými samostatně sjednané závazky k plnění smluvní pokuty jsou absolutně neplatné. Návrh vychází z předpokladu, že takto mladé osoby nejsou ke sjednání smluvní pokuty obecně rozumově a volně nezpůsobilé.

Starší nezletilí jsou před negativními následky smluvních pokut chráněni skrze obecné pravidlo obsažené v navrhovaném § 899a občanského zákoníku, které limituje zadlužení nezletilých obecně. Smluvní pokutu si tak lze s osobami ve věku 15–18 let platně sjednat.

Ustanovení se vzhledem k dikci § 2052 občanského zákoníku použije i na pokutu stanovenou pro porušení právní povinnosti (penále).

K bodům 11 a 12 (změna § 2279 a nový 2282a občanského zákoníku)

Současná podoba institutu přechodu nájmu v důsledku smrti nájemce podle § 2279 a násl. občanského zákoníku dostatečně nezohledňuje specifickou situaci nezletilých, kteří nenabyli plné svéprávnosti, a vytváří prostor pro jejich zadlužení.

Dle § 2279 občanského zákoníku platí, že zemře-li nájemce, který nežil s manželem ve společném nájmu bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem i bez souhlasu pronajímatele. V případě, že osoba, na kterou nájem přešel, nedosáhla ke dni přechodu nájmu věku osmnácti let, skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku dvaceti let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak. Splňuje-li více členů nájemcovy domácnosti

Tj. i na přirážky k jízdnému (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001).

podmínky pro přechod nájmu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a nerozdílně. Je-li členem nájemcovy domácnosti nájemcův potomek, má přednostní právo, aby na něho přešla práva a povinnosti z nájmu. Každá osoba splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho měsíce od smrti nájemce písemně oznámit pronajímateli, že v nájmu nehodlá pokračovat; dnem dojití oznámení pronajímateli její nájem zaniká.

Jak z platné, tak z předchozí úpravypřechodu nájmu lze dovodit, že zákonodárce vnímal přechod nájmu jako institut pro nájemce obecně výhodnýa proti zájmu pronajímatele stavěl primárně zájem osoby v bytě spolužijící na trvání nájmu. Postavení nájemce s sebou však přináší kromě práva na užívání bytu také řadu povinností, zejména povinnost platit nájemné. Reflexí tohoto potenciálního negativního dopadu přechodu nájmu na nového nájemce pak je jeho možnost oznámit pronajímateli, že v nájmu nehodlá pokračovat. Tato možnost je však značně problematická v případě, kdy osoba není schopna náležitě projevit svou vůli.

Stávající zákonná úprava nijak nebrání tomu, aby se nájemcem stalo pozůstalé nezletilé dítě, které není plně svéprávné. V případě nezletilých lze ze speciálního pravidla v § 2279 odst. 2 větě třetí občanského zákoníku naopak dovodit, že stávající znění občanského zákoníku takovou situaci dokonce předpokládá.

Zákon umožňuje, aby v důsledku právní události přešla povinnost pravidelně platit relativně značné peněžité částky na osobu, která ve většině případů není výdělečně činná, čímž může napomoci jejímu budoucímu zadlužení. Přitom možnost ukončit nájem ve lhůtě 1 měsíce může být v případě (zejména osiřelého) nezletilého dítěte fakticky ztížena.

Zemřou-li rodiče dítěte, je funkce poručníka vykonávána v souladu s § 929 občanského zákoníku orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako veřejným poručníkem, a to do doby, kdy soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce. V praxi lze pochybovat, zde je tento orgán schopen se za dítě v poměrně krátké lhůtě aktivně vyjádřit k možnému ukončení nájmu. Ačkoli nezletilý, který není plně svéprávný, nikdy nemůže být bez zákonného zástupce, vztah veřejného poručníka je minimálně do doby zjištění existence tohoto vztahu spíše formální.

Pokud není zesnulý nájemce jediným zletilým či samostatným členem domácnosti (případně pokud nezemře společně s těmito dalšími osobami), je dalším specifickým problémem přechod nájmu na všechny členy domácnosti zesnulého nájemce společně a nerozdílně. Je pak na pronajímateli, po kterých spoludlužnících bude dluh na nájemném vymáhat. Jeho motivací

Ustanovení § 706 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Srov. § 706 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého nájem přechází v případě mnohosti pozůstalých v domácnosti na nájemcovo dítě, aniž by jakkoli řešil jeho možné zadlužení. Za obdobnou lze považovat situaci, kdy nájem přechází na osobu pod opatrovnictvím; výše uvedené k veřejnému poručnictví platí mutatis mutandis i pro veřejného opatrovníka podle § 468 občanského zákoníku.

logicky může být uspokojit se v maximální míře bez ohledu na individuální situaci dlužících nájemců.

Obecně lze konstatovat, že přechod nájmu je institut obdobný dědickému nápadu, který probíhá souběžně s dědickým řízením avšak mimo něj, a to z důvodu potřeby okamžité ochrany osob, které se zůstavitelem žily v domácnosti, ale nestaly se nutně jeho dědici. Samostatná úprava přechodu nájmu však neobsahuje procesní ochranu nezletilého, který by jinak v dědickém řízení byl chráněn zejména výhradou soupisu a obecněji dohledem soudu, respektive notáře jako soudního komisaře. U nezletilého (navíc nacházejícího se ve velmi náročné životní situaci způsobené smrtí blízké osoby) tak jinak ochranný institut přechodu nájmu může působit negativně a nevratně poškodit jeho zájmy a práva.

Pro dluhy z přešlého nájmu zároveň nelze bez dalšího využít omezení obsažené v navrhovaném § 899a občanského zákoníku, který omezuje možnost vymáhat dluhy nezletilého z právního jednání – dluhy z nájmu totiž v tomto případě přecházejí na základě právní události.

K § 2279 odst. 4

V zájmu ochrany osob (i zletilých), které nemohou jednat bez zákonného zástupce, opatrovníka nebo poručníka, lhůta pro oznámení nepokračování v nájmu neskončí v době, kdy tyto osoby nejsou řádně zastoupeny. Jedná se o obdobu pravidla § 645 občanského zákoníku, týkajícího se běhu promlčecích lhůt, vztaženou na institut přechodu nájmu.Lhůta k oznámení o nepokračování v nájmu skončí u osob s opatrovníkem nebo poručníkem uplynutím jednoho měsíce ode dne, kdy se ujal funkce. Podle ust. § 933 odst. 2 občanského zákoníku je tímto dnem den jeho jmenování. Navrhovanou úpravou nemá být vyloučeno, aby příslušné oznámení učinil za zastoupeného veřejný poručník podle § 929 občanského zákoníku nebo veřejný opatrovník podle § 468 občanského zákoníku, na něhož výkon této funkce přechází ve stanovených případech ze zákona. Lhůta pro učinění oznámení by však měla skončit až uplynutím jednoho měsíce ode dne jmenování řádného opatrovníka nebo poručníka soudem (v případě nezletilého jmenováním OSPOD jako již řádného poručníka, anebo jmenování jiného poručníka).

Explicitně není řešena situace, kdy osoba nabyde plné svéprávnosti ještě před získáním řádného zastoupení a je tedy způsobilá odmítnout nájem samostatně. V takovém případě se analogicky uplatní závěry právní vědy ke stejné otázce u § 645 občanského zákoníku: „V těchto případech nezletilý nebo osoba původně k právním úkonům nezpůsobilá přestává být osobou, která potřebuje zákonného zástupce, a promlčení začíná plynout nabytím plnoletosti nebo právní

Viz také vyjádření advokátky Aleny Vlachové pro server aktuálně.cz: „Již před několika lety jsem na tento problém narazila, v současnosti řeším jeden takový případ, kdy matka s několika dětmi žila v nájemním bytě u babičky, svojí matky. Když babička jako nájemce bytu zemřela, ze zákona přešel nájem na matku a její děti. Matka neplatila nájemné a pronajímatel bytu žaloval společně a nerozdílně matku a její čtyři děti, včetně dvou tehdy nezletilých.“; Aktuálně.cz, Stát by měl dětem pomáhat, ne z nich dělat dlužníky, říká advokátka Vlachová, dostupné na https://zpravy.aktualne.cz/domaci/stat-by-mel-detem-pomahat-ne-z-nich-delat-dluzniky-rika- advo/r~8b8a9bf8bd9e11e8b5b20cc47ab5f122/. Navrhovaná změna je inspirována § 563 německého občanského zákoníku, které však při přechodu nájmu na nezletilého přímo odkazuje na obdobné užití pravidla pro stavení promlčecích lhůt.

mocí rozhodnutí o zrušení omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům.“.Lhůta tedy skončí měsíc po nabytí plné svéprávnosti.

K § 2282a

Ustanovení vztahuje omezení vymahatelnosti dluhů nezletilého podle navrhovaného § 899a občanského zákoníku i na dluhy z nájmu, které přešly v důsledku smrti nájemce. Dluhy v tomto případě přecházejí na základě právní události, je proto nutné zakotvit omezení pomocí zákonného odkazu.

Uvedené omezení by mělo bez dalšího uspokojivě řešit zejména častější situace, kdy zemře nájemce a dluh přechází v souladu s § 2279 odst. 3 občanského zákoníku společně a nerozdílné na více členů domácnosti, z nichž alespoň jeden (typicky druh nebo manžel zesnulého) je zletilý. V tomto případě by měl být pronajímatel motivován k vymáhání dlužného nájemného primárně od těchto zletilých členů domácnosti a nesnažit se maximalizovat výtěžek vymáháním dluhu en bloc od dětí i dospělých.

Druhý odstavec upravuje speciální případ, kdy nájem přejde pouze na nezletilé (osiřelé) dítě nebo děti. V takovém případě si lze představit situaci, kdy zákonný zástupce či opatrovník neoznámí pronajímateli za dítě nepokračování v nájmu, ačkoli si je vědom, že dítě nemá a ani nezíská prostředky k uhrazení dluhů z trvajícího nájmu, neboť ho tím fakticky nemůže poškodit; zároveň by takové situace potenciálně mohl zneužít.

Za účelem ochrany pronajímatele se tak stanovuje, že za dluh z nájmu, který přešel na nezletilého, ručí ode dne, kdy se ujal funkce, zákonný zástupce, opatrovník nebo poručník, který za dítě nájem neukončil (podle § 2279 odst. 4 nebo podle § 2283 odst. 2 občanského zákoníku), ač mohl rozumně předpokládat, že povinnosti vyplývající z nájmu nebude schopné plnit, a zároveň po přechodu nájmu žil s nezletilým v předmětném bytě (třeba i po krátké období).

Povinnostmi z nájmu se rozumí všechny povinnosti z nájmu. Zákonný zástupce (opatrovník nebo poručník) by tedy měl posoudit jak schopnost nezletilého splnit dluhy vzniklé z nájmu před smrtí nájemce, tak předpoklad plnění všech povinností z nájmu do budoucna. Ručitelský závazek by však měl být proporcionální s ohledem na skutečnost, že se zákonný zástupce, opatrovník nebo poručník ujal funkce až po smrti nájemce. Nikdy by tak neměl ručit za dluhy vzniklé před smrtí nájemce, které mu ani v plném rozsahu nemusejí být známy, pokud mu je pronajímatel neprokáže.

Neurčité sousloví „mohl rozumně předpokládat“ směřuje na případy, kdy není jasná budoucí majetková situace dítěte a jeho nový zástupce tak neoznámí nepokračování v nájmu, neboť lze předpokládat, že se dítě v blízké budoucnosti domůže odpovídajících prostředků. Může se

Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický výklad. 1. svazek. § 1−487. Praha: Linde, 2008, str. 447 in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2262.

jednat například o nárok na sirotčí důchod nebo dědictví v případě, že společně s nájemcem zemřela i osoba, jejíž je dítě dědicem.

V tomto kontextu je nutné zmínit, že omezení podle navrhovaného § 899a občanského zákoníku by se mělo uplatnit jak v případech, kdy na nezletilého nájem přejde jako na člena nájemcovy domácnosti, tak v případech, kdy na něj přejde jako na dědice. Pokud však na něj přejde nájem jako na dědice v případě podle § 2282 odst. 1 občanského zákoníku, uplatní se omezení podle návrhu § 899a odst. 1 občanského zákoníku jen ve vztahu ke dluhům z nájmu vzniklým po smrti nájemce. Přejde-li nájem na nezletilého jako na dědice, budou dluhy vzniklé před smrtí nájemce řešeny v rámci řízení o pozůstalosti a bude se postupovat podle úpravy dědického práva včetně účinků výhrady soupisu. Omezení podle navrhovaného § 899a občanského zákoníku se konečně uplatní také v případě, že nezletilý oznámí, že v nájmu nehodlá pokračovat, a je jako člen nájemcovy domácnosti zavázán podle § 2282 věty druhé občanského zákoníku vedle dědiců z dluhů, které z nájmu vznikly před smrtí nájemce.

I přes omezení vymahatelnosti dluhů nezletilého z přešlého nájmu zůstávají pronajímateli k dispozici všechny standardní výpovědní důvody, které potenciální trvání nájmu zkracují (např. výpovědní důvod nezaplacení nájemného po dobu 3 měsíců).

Slovem „nezletilý“ v odstavci 2 je míněn nezletilý podle odstavce 1, tj. ten nezletilý, který ke dni smrti nájemce nenabyl plné svéprávnosti, a na kterého přešel dluh z nájmu, jehož vymáhání je omezeno.

K bodům 13 až 16 (změna § 2920 a 2921 občanského zákoníku)

Jak bylo rozebráno v oddílu 1.5 obecné části důvodové zprávy, ve vztahu k mladším nezletilým lze mít současnou úpravu deliktní způsobilosti za nevhodnou. Návrh nově zavádí dělicí čáru mezi deliktní způsobilostí nezletilého mladšího 13 let a staršího nezletilého.

Ačkoli občanský zákoník umožňuje soudní moderaci náhrady škody, podle samotného textu zákona odpovídá nezletilý do plné výše nebo solidárně. Návrh však vychází z úvahy, že na jednání mladších dětí by se mělo hledět jako na důsledek jejich výchovy, v případě velmi malých dětí téměř jako na zásah vyšší moci. Tato úvaha je ostatně východiskem mnohých zahraničních úprav. Např. podle čl. 164 knihy šesté nizozemského BW je nezletilý do 14 let zcela deliktně nezpůsobilý (a odpovídají jeho zákonní zástupci, pokud by jinak byl za škodu odpovědný). Podle obdobného čl. 426 polského KC je nezletilý deliktně nezpůsobilý do 13 let.

Návrh stanovuje, že škodu způsobenou nezletilým mladším 13 let nahradí bez ohledu na zavinění dítěte ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Z tohoto pravidla se činí dvě výjimky, které připouští odpovědnost dítěte (nedošlo-li ke škodě v důsledku zanedbání náležitého dohledu). Jednak bude dítě odpovědné, pokud škodu způsobilo činem povahy úmyslného trestného činu, jednak pokud to dovolují jeho majetkové poměry, například pokud zdědilo rozsáhlé jmění.

Ze sociálně-biologického hlediska je období 12–15 let věku nezletilého časem největších fyziologických a psychologických změn dítěte (nástup puberty, menarche u dívek), se kterým se zároveň mění i vnímání dítěte ve společnosti. Dítěti začíná být v tomto věku přiznávána kvalitativně odlišná míra osobní autonomie a s ní nedílně spojené osobní odpovědnosti. Tato skutečnost se odráží i v občanském právu, které nezletilého „překlápí“ do odlišného režimu buďto explicitně věkovou hranicí rozšiřující svéprávnost či deliktní způsobilost (viz komparativní srovnání v oddíle 2 obecné části důvodové zprávy), nebo implicitně vztažením dílčích práv ke konkrétnímu věku, což byl dosud i případ české právní úpravy. Viz např. § 806 občanského zákoníku, podle kterého dosáhlo-li osvojované dítě alespoň 12 let, je třeba vždy jeho osobního souhlasu s osvojením, ledaže je mimo jakoukoli pochybnost, že by byl postup požadující osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu, § 100 občanského zákoníku, podle kterého může nezletilý, který dovršil 14 let, odporovat zásahu do své tělesné integrity, nebo § 1526 občanského zákoníku, podle kterého může ten, kdo dovršil 15 let věku, pořizovat závět bez souhlasu zákonného zástupce. Návrh předpokládá, že v případě deliktní způsobilosti je vhodnější zavést pro mladší nezletilé specifický obecný režim.

Věková hranice 13 let pro zmenšenou deliktní způsobilost byla zvolena jako věk, do kterého dítě typicky stále vyžadovat poměrně intenzivní dohled, a s největší pravděpodobností proto bude v případě deliktního jednání dítěte odpovídat ten, kdo dohled zanedbal. Zavedením pozdější věkové hranice (např. původně zvažovaných 15 let odpovídajících trestní i přestupkové odpovědnosti nezletilých) by vznikla kategorie dětí, které by již téměř žádný dohled nepotřebovaly (a nevznikla by tedy odpovědnost pro zanedbání dohledu), zároveň by ale pro nedostatek věku samy neodpovídaly. Možnost výjimečného přiznání náhrady škody poškozenému s ohledem na požadavky spravedlivosti nelze považovat za dostatečné řešení tohoto problému.

Ačkoli i věková hranice 13 let je, jako každá věková hranice stanovená právem, do jisté míry arbitrární, vychází z požadavku právní jistoty, sdílených společenských představ ve středoevropském kulturním kontextu a komparativního srovnání zahraničních právních úprav.

Nezletilí starší 13 let zůstávají ve stejném režimu jako za dosavadní úpravy.

K § 2920

Nově se zavádí deliktní nezpůsobilost osoby mladší 13 let s výjimkou deliktní odpovědnosti za činy povahy úmyslného trestného činu a specifické případy, kdy je škoda způsobena majetným nezletilým.

Navrhovaná úprava vychází z předpokladu, že úprava deliktní odpovědnosti má primárně za účel vypořádat majetkové poměry mezi škůdcem a poškozeným. Její výchovný a preventivní efekt je naopak vůči nezletilým mladším 13 let zanedbatelný. Lze se domnívat, že v praxi se nezletilý primárně obává jiných následků svého jednání, např. výchovných opatření rodičů, výslechu na policii nebo kázeňských opatření školy, nikoli své hmotné odpovědnosti. Sám nezletilý ostatně typicky žádné prostředky nemá a hmotné dopady na svůj budoucí výdělečný život ještě není schopen posoudit.

Patologické chování jednotlivců by nemělo být vnímáno izolovaně jako jev, který je řešen pouze v neutrální rovině deliktní odpovědnosti. V případě nezletilých lze za primární prostředek řešení konkrétních protiprávních činů a jejich prevence spatřovat zejména v aktivním zapojení orgánů sociálně-právní ochrany dětí.

Stávající úprava přiznávala (solidární) hmotnou odpovědnost dětí mladších 13 let i při zanedbání náležitého dohledu jejich zákonných zástupců. Tato koncepce je problematická jak proto, že považuje jednání dítěte za stejně závažné jako nejednání jeho zákonného zástupce, tak proto, že fakticky dopadá na nezletilého různě v návaznosti na majetkovou situaci jeho zákonného zástupce. Civilněprávní odpovědnost přitom může mít na budoucí život dítěte stejně zásadní dopad jako (zákonem vyloučená) odpovědnost trestní nebo správní.

Nezletilý mladší 13 let nikdy neodpovídá za škody způsobené nedbalostí. Za tyto škody neodpovídá ani jeho zákonný zástupce, pokud nezanedbal náležitý dohled nebo pokud se nejedná o situaci upravenou v navrhovaném § 2921 odst. 2 občanského zákoníku, kdy zákonný zástupce odpovídá objektivně, je-li to spravedlivé se zřetelem k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům poškozeného.

K výše uvedenému je třeba doplnit, že povinnost dohledu je v praxi vykládána poměrně široce. Lze se tedy domnívat, že by jí šlo konstruovat i v případě opakovaného vzniku škod způsobených nedbalostí nezletilého, ačkoli za běžných okolností by požadavek náležitého dohledu nešlo dovodit.

Pojem „čin povahy úmyslného trestného činu“ je již občanským zákoníkem užíván v jeho § 1481, který upravuje dědickou nezpůsobilost. Formulace reflektuje obecnou trestní neodpovědnost osob mladších 15 let.

Nezletilý dále odpovídá, je-li to spravedlivé se zřetelem k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům poškozeného. Pravidlo představuje korektiv v případech, kdy by byly důsledky vyloučení odpovědnosti nezletilého v konkrétním případě vnímány jako hrubě nespravedlivé, tj. pokud by škoda byla způsobena majetným dítětem nemajetnému poškozenému a zároveň se mu nezletilý nijak nemusel odškodnit. Pro škůdce nepředstavuje povinnost nahradit škodu zátěž, na druhou stranu na poškozeného může její nenahrazení dopadnout velmi tíživě. Obdobná ustanovení jsou v zahraničí obvyklá.

K § 2921 odst. 1

Dosavadní režim solidární deliktní odpovědnosti nezletilého a osoby povinné náležitým dohledem se zachovává u nezletilých starších 13 let. Ačkoli lze polemizovat nad možností výkonu náležitého dohledu nad těmito (zejména staršími) nezletilými, návrh nemá za cíl vytvářet z osob starších 13 let samostatně odpovědné osoby. V současném režimu lze naopak vnímat posílení ochrany nezletilých, stejně jako jejich potenciálních věřitelů (poškozených).

Srov. tzv. "Millionärsparagraph" § 829 německého BGB.

Koncepce odpovídá současnému znění občanského zákoníku a obecnému pojetí rodičovské odpovědnosti, která končí nabytím plné svéprávnosti dítěte. Novelizacemi jednotlivých institutů občanského zákoníku nelze fakticky omezit výkon rodičovské odpovědnosti na mladší nezletilé.

Obsah pojmu náležitý dohled umožňuje jako neurčitý právní pojem náležité přizpůsobení konkrétní situaci i s přihlédnutím k věku nezletilého. Náležitý dohled může tedy mít u nezletilých různého věku různou podobu. Ve vztahu k nezletilým blížícím se věku dospělého tak lze očekávat adekvátní snížení nároků na jejich zákonné zástupce.

K § 2921 odst. 2

Doplňuje se odstavec 2 upravující specifické situace, kdy nezletilý škůdce není povinen k náhradě a zároveň ke škodě nedošlo v důsledku zanedbání náležitého dohledu. Ačkoli se ustanovení vztahuje na všechny nezletilé, lze předpokládat, že typicky tato situace nastane u nezletilých mladších 13 let v souvislosti s novým pojetím jejich deliktní způsobilosti. Nezletilí nebudou odpovídat za nedbalostí způsobenou škody a zároveň při takovém deliktním jednání často nebude možné dovodit ani zanedbání povinností osoby povinné dohledem.

V těchto případech se stanoví odpovědnost rodičů za náhradu škody, je-li to spravedlivé se zřetelem k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům poškozeného. Ačkoli zde není žádná příčinná souvislost mezi jednáním rodiče a vzniklou škodou, jednou z funkcí závazkového deliktního práva je rozvržení vzniklé škody v souladu s obecně uznanými zásadami spravedlnosti, přičemž v běžném životě je určitá míra objektivní odpovědnosti rodiče za jednání dítěte obecně akceptována.

Ustanovení by tak mělo moderovat případy, kde by striktní uplatnění deliktní neodpovědnosti dítěte vedlo k nespravedlivým důsledkům.

K článku II (přechodná ustanovení)

Ustanovení navrhovaného zákona se použijí na právní vztahy vzniklé po nabytí účinnosti zákona. Konstruuje se ovšem zvláštní výjimka pro právní jednání osob, které ke dni účinnosti zákona dosud nenabyly svéprávnosti (případně ji nabyly právě v den nabytí účinnosti zákona).

Návrh dále upravuje speciální případy, u kterých by aplikace obecného pravidla vytvářela nevhodné následky.

K bodu 1

Přechodné ustanovení se týká sporných případů, kdy právní jednání bylo učiněno před nabytím účinnosti zákona, nicméně práva nebo povinnosti (v kontextu zejména povinnost splnit peněžitý dluh) přetrvaly i po nabytí účinnosti zákona, případně po nabytí účinnosti vznikly. Tato úvaha je relevantní především kvůli navrhovanému § 899a občanského zákoníku, který výrazně omezuje možnost věřitele uspokojit svou pohledávku vzniklou na základě právního jednání nezletilého.

V případě osob, které nabyly plné svéprávnosti před účinností nového zákona, se na práva a povinnosti takové osoby užijí dosavadní právní předpisy. Cílem návrhu není všeobecná dluhová amnestie, „dětské“ dluhy dospělých osob tak lze vymáhat v plné výši. Byť je existence těchto závazků obecně společensky problematická, měly by být řešeny v rovině insolvenčního práva.

Návrh nepřímo zavádí nepravou retroaktivitu ve vztahu k dluhům osob, které nenabyly plné svéprávnosti ke dni nabytí účinnosti zákona (případně ji nabyly právě v den nabytí účinnosti zákona). Na dluhy těchto nezletilých se nová úprava vztahuje, ačkoli vznikly za dřívějšího právního režimu. Tento zásah do majetkových práv věřitelů vyplývá z potřeby dosáhnout efektivní nápravy současného neutěšeného stavu, který se dostává do konfliktu s ústavním a mezinárodněprávním závazkem České republiky zajišťovat dětem takovou ochranu a péči, která je nezbytná pro jejich blaho (srov. bod 28-29 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1775/14).

Z praktického hlediska by pak u těchto nezletilých mělo být snadné zjistit rozsah jejich majetku v rámci zjišťování, zda se věřitel domůže uspokojení dluhu.

K bodu 2

Ustanovením se z obecného přechodného ustanovení bodu 1 explicitně vylučuje navrhovaná změna § 1932 občanského zákoníku. Na dluhy z právních jednání učiněných přede dnem nabytí účinnosti zákona se aplikují dosavadní pravidla pro započítávání plnění.

K bodu 3

Vzhledem ke specifickému znění navrhovaného § 2048 občanského zákoníku, které má dopad na platnost právního jednání, kterým si sjednal smluvní pokutu (penále) nezletilý mladší 15 let, se pro tato ujednání stanovuje zvláštní pravidlo. Platnost ujednání zůstává nedotčena, nicméně na dluh z něj vzniklý se vztahuje pravidlo § 899a občanského zákoníku o omezení možnosti věřitele uspokojit se nad rámec majetku nezletilého.

K bodu 4

Stanoví se časové pravidlo pro posuzování práva na náhradu škody. Použití práva není vztaženo ke chvíli založení závazku z deliktu při vzniku škody, ale již k porušení zákonné nebo smluvní povinnosti, ke kterému mohlo dojít i dříve. Pravidlo je obdobou § 3079 odst. 1 občanského zákoníku.

Srov. zákon č. 230/2019 Sb., který zavádí privilegovaný režim oddlužení v případě, že pohledávky nezajištěných věřitelů vznikly alespoň ze dvou třetin jejich výše před dosažením 18 let věku dlužníka.

K části druhé – změna občanského soudního řádu

K článku III

K bodu 1 (§ 50b občanského soudního řádu)

Navrhované ustanovení je reakcí na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. února 2014 a sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. prosince 2014, ve kterých Ústavní soud dovodil povinnost zapojit do řízení od určitého věku nezletilého a doručovat mu osobně, i když je zastoupen. Srov. body 45–48 nálezu sp. zn. I. ÚS 1041/14 shrnující závěry Ústavního soudu o procesní způsobilosti nezletilých a jejich právu na zapojení do soudního řízení:

„45. Z těchto důvodů se Ústavní soud domnívá, že v případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit. Zohlednit je přitom třeba zejména individuální rozumovou a volní vyspělost konkrétního dítěte, neboť je to toto individuální hledisko, které je podstatné (viz ŠÍNOVÁ, Renata in MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kolektiv. Občanský zákoník.

I. svazek. Obecná ustanovení. Leges, 2013, s. 357). To na straně soudu nutně předpokládá znalost bližších informací o konkrétním nezletilém účastníkovi řízení.

46. Uvedený závěr je i v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, který v odstavci 1 stanoví, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a v odstavci 2 se státy zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho. Dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Situace, kdy by dítě bylo s odkazem na § 20 občanského soudního řádu považováno za plnoprávného účastníka řízení, by vedla k odepření jakékoli zvláštní ochrany.

47. Může se zdát, že existuje určité pnutí mezi ochranou dítěte a jeho zapojením do soudního řízení. Tento rozpor je však pouze zdánlivý. Jak vysvětlil Výbor pro práva dítěte, tyto principy jsou komplementární. Čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nemůže být správně aplikován, pokud není respektován čl. 12 a dítě není v řízení slyšeno [viz odst. 74 Obecného komentáře Výboru pro práva dítěte č. 12 ze dne 20. 7. 2009 o právu dítěte být slyšeno (General comment No. 12 on the right of the child to be heard), CRC/C/GC/12].

48. Lze tedy shrnout, že z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem. Zároveň však musí být děti od jisté věkové hranice (která, jak vyplývá z nynějšího případu, nemůže být vyšší než 16 let) do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. Ať již se zapojení zákonných zástupců dětí bude dít postupem podle § 22, nebo § 23 občanského soudního řádu, je třeba, aby soud doručoval i takto zastoupenému nezletilému účastníkovi, aby tento mohl vykonávat své právo participovat na řízení, které se jej dotýká. Při použití § 23 občanský soudní řád doručování i nezletilému explicitně přikazuje [§ 50b odst. 4 písm. b)]. V případě postupu podle § 22 je nutno využít oprávnění v § 50b odst. 4 písm. e) občanského soudního řádu. Proto pokud je vydán platební rozkaz vůči šestnáctiletému účastníkovi řízení, je nutno jej doručovat jak samotnému účastníkovi řízení, tak jeho zákonným zástupcům.“.

V návaznosti na tuto judikaturu se do § 50b občanského soudního řádu explicitně zakotvuje povinnost soudu doručovat nezletilému účastníku staršímu patnácti let zastoupenému zákonným zástupcem podle § 22 občanského soudního řádu.

Užití pravidla je vázáno na existenci zákonného zastoupení. Jestliže nezletilý nabyde plné svéprávnosti v průběhu řízení, doručuje se mu již podle běžných pravidel.

K bodům 2 až 5 (§ 114b, 114c, § 153b a § 172 občanského soudního řádu)

Ve vztahu k nezletilým, kteří nenabyli svéprávnosti, se zakazuje užití tzv. fikcí uznání podle § 114b a 114c občanského soudního řádu, rozsudků pro zmeškání podle § 153b občanského soudního řádu a platebních rozkazů podle §172 a násl. občanského soudního řádu. Tyto instituty jsou vůči nezletilým příliš přísné a dostatečně nezohledňují ústavněprávní požadavek na jejich ochranu. V praxi běžné užívání těchto institutů lze navíc považovat za porušení participačního práva dítěte podle § 100 odst. 3 občanského soudního řádu.

Návrh obecně nebrání vydání rozsudku pro uznání proti nezletilému, pro kterého uznání může být v určitých případech procesně výhodné. Návrh pouze zakazuje, aby k vydání rozsudku pro uznání došlo v důsledku fikce uznání.

Chvíle nabytí svéprávnosti se posuzuje ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení v případě, že nezletilý se stal účastníkem až v průběhu řízení. Jestliže nezletilý byl účastníkem řízení v době zahájení, ale v průběhu řízení nabyl zletilosti, je pro aplikaci pravidel rozhodující, zda je účastník nezletilým v době zahájení řízení (opačné pravidlo platí pro doručování podle navrhovaného znění § 50b, viz výše). Ustanovení by se tak měla aplikovat i po nabytí zletilosti. Jestliže nezletilý přestane být v průběhu řízení účastníkem (tj. dojde k záměně s plně svéprávným účastníkem), pravidlo by se nemělo uplatnit.

Lze se domnívat, že v případě kumulace účastníků řízení závisí při posuzování aplikace pravidel na tom, jestli se jedná o samostatné společenství (kdy by výhody požíval pouze nezletilý) nebo nerozlučné společenství (kdy se beneficium vztahuje na všechny účastníky).

K bodu 6 (§262c občanského soudního řádu)

Do části šesté občanského soudního řádu se doplňuje procesní vyjádření pravidla navrhovaného § 899a odst. 1 občanského zákoníku. Upraven by měl být postup uplatnění omezeného postihu majetku dlužníka podle občanského soudního řádu.

V první fázi řízení o výkonu rozhodnutí (exekučního řízení) se podle platné právní úpravy zvláště nezjišťuje (nedokazuje, nešetří), zda je majetek, který má být postižen, z právního hlediska v daném řízení postižitelný. Proti tomuto postupu je obecně možná obrana prostřednictvím vylučovací žaloby (§ 267 občanského soudního řádu), návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí/exekuce (zejména § 268 občanského soudního řádu a § 55 exekučního řádu)

– návrh na zastavení by měl být podán i poté, co byl žalobce úspěšný v řízení o vylučovací žalobě, nebo návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu (§ 68 exekučního řádu). Výjimku představuje pouze postižení majetku ve společném jmění manželů.

Systému obsaženému v platné právní úpravě a z ní vycházejícím stávajícím postupům v první fázi řízení o výkonu rozhodnutí/exekučního řízení tedy odpovídá, že majetek, který má být použit k uspokojení peněžité pohledávky ze závazku povinného vzniklého v době, kdy byl nezletilým (a nenabyl plné svéprávnosti), nebude předem zjišťován, a bude respektován výše uvedený obecný postup (postižení zjištěného majetku – následný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí/exekuce, návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu). Současně se do občanského soudního řádu doplňuje, že vymezené pohledávky lze uspokojit pouze z určitého majetku dětského dlužníka. O tom a o možnosti podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí/exekuce by měl být povinný poučen v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na § 52 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), pak platí, že navrhovaná úprava se uplatní i v exekučním řízení, včetně poučovací povinnosti.

Lze si představit situaci, kdy povinný nabude v nezletilosti např. nemovitost dědictvím. Pokud by následně v jeho zletilosti vůči němu byl veden výkon rozhodnutí/vedena exekuce postižením majetku, hrozilo by narušení pořadí způsobů provedení výkonu rozhodnutí/exekuce podle § 58 odst. 2 exekučního řádu, resp. § 263 odst. 2 občanského soudního řádu. V takovém případě pravděpodobně výdělečně činný povinný nebude namítat nepostižitelnost majetku získaného po nabytí zletilosti s tím účelem, aby svůj dluh z dětství mohl splácet např. prostřednictvím srážek ze mzdy. Následné rozporování takto provedeného výkonu rozhodnutí/exekuce povinným by bylo třeba považovat za zneužití práva.

K článku IV (Přechodná ustanovení)

K bodu 1

Obecně platí, že jestliže nestanoví procesní předpis jinak, postupuje se podle účinné úpravy s tím, že dosavadní úkony zůstávají nedotčeny. Povaha navrhovaných změn občanského soudního řádu neodůvodňuje zvláštní odchylky od tohoto pravidla, které návrh vyjadřuje explicitně.

K bodu 2 a 3

Stanovují se pravidla pro řízení vedená proti osobám nezletilým, které nenabyly plné svéprávnosti (případně ji čerstvě nabyly) v den nabytí účinnosti zákona. Na tyto osoby se vztahuje beneficium navrhovaného § 262c občanského soudního řádu, o čemž musí být tyto osoby poučeny. Pravidlo se uplatní také ve vztahu k exekučním řízením (podle § 52 odst. 2 exekučního řádu). Exekutor tak bude mít povinnost poučit v písemném vyhotovení exekučního příkazu o možnosti podat návrh na zastavení exekuce, pokud postihuje majetek, který podle zákona nelze postihnout, a to i v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona, byl-li exekuční příkaz vydán ode dne nabytí jeho účinnosti.

K části třetí – účinnost

K čl. V

S ohledem na společenský význam urychleného řešení dětských dluhů a dalších spojených problémů se navrhuje stanovit relativně brzkou účinnost, a to na začátek roku 2021.

V Praze dne 17. srpna 2020

Předseda vlády:

Ing. Andrej Babiš, v.r.

Ministryně spravedlnosti:

Mgr. Marie Benešová, v.r.