zákon č. 196/2014 Sb.

K čl. I – změna zákona o dani z přidané hodnoty

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)

Do povinného výčtu implementovaných unijních předpisů se doplňuje nová směrnice Rady 2013/61/EU.

K bodu 2 (§ 3 odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 3 (§ 3 odst. 1 písm. b))

Z důvodu právní jistoty se v souladu s čl. 5 bodem 2) směrnice o DPH upřesňuje, že území, na která se nevztahují SEU a SFEU, nejsou pro účely daně z přidané hodnoty považována za území členského státu. Územní působnost Smluv je obsažena v článku 52 SEU a článcích 349 a 355 SFEU (tj. bývalý článek 299 Smlouvy o založení Evropského společenství, na který je odkazováno v čl. 5 směrnice o DPH). Na toto ustanovení dále navazuje § 3 odst. 2, který obsahuje další území, která se nepovažují za území členského státu.

K bodu 4 (§ 3 odst. 1 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu, kdy je využit pojem „tuzemsko“, který je již zaveden v § 3 odst. 1 písm. a).

K bodu 5 (§ 3 odst. 1 písm. e))

V návaznosti na úpravu v písmenu b) se z důvodu právní jistoty upřesňuje, že za území Evropské unie se považuje souhrn území členských států, jak jsou vymezena v písmenu b). Za území Evropské unie se tedy nepovažují ani území uvedená v odstavci 3.

K bodu 6 (§ 3 odst. 2)

Z důvodu zjednodušení textu došlo ke sloučení odstavců 2 a 3, které oba shodně uvádějí výčet území, které se nepovažují za území členského státu Evropské unie a v návaznosti na to tedy ani za území Evropské unie. Tato území se tedy pro účely daně z přidané hodnoty považují za třetí zemi. Navíc došlo v písmenu c) ke změně v návaznosti na směrnici 2013/61/EU, kterou se mění směrnice o DPH a směrnice 2008/118/ES, pokud jde o francouzské nejvzdálenější regiony, a zejména Mayotte. Na základě tohoto ustanovení se za třetí zemi považují také francouzské regiony, které jsou uvedeny v čl. 349 Smlouvy o fungování Evropské unie.

K bodu 7 (§ 3 odst. 3)

Ke zrušení odstavce 3 dochází z důvodu jeho sloučení s odstavcem 2.

K bodu 8 (§ 3 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 9 (§ 4 odst. 1 písm. i))

V § 4 odst. 1 písm. i) se z důvodů právní jistoty aktualizuje definice pojmu „místo pobytu“ fyzické osoby, a to zejména s přihlédnutím ke změnám v pravidlech pro stanovení místa plnění ve směrnici o DPH a navazujícím prováděcím nařízení č. 282/2011 s účinností od 1. 1. 2015. Z důvodu vzájemné provázanosti pojmů zákona o DPH a pojmů přímo použitelného prováděcího nařízení č. 282/2011 se v případě fyzické osoby zavádí dílčí definice pojmu „bydliště“ a pojmu „místo, kde se obvykle zdržuje“. V § 4, který vymezuje základní pojmy pro účely zákona o DPH, se v písmenu i) bodu 1 definuje pojem „bydliště“ ve smyslu čl. 12 prováděcího nařízení č. 282/2011 a v bodu 2 téhož písmena pojem „místo, kde se obvykle zdržuje“ ve smyslu čl. 13 tohoto prováděcího nařízení. Specifické vymezení těchto pojmů pro účely DPH je nezbytné, protože český právní řád, konkrétně § 80 odst. 1 občanského zákoníku, vymezuje pojem „bydliště“ odlišně. Zatímco definice pojmu „bydliště“ občanského zákoníku vychází z faktického stavu („Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale;“), právní předpisy EU v oblasti daně z přidané hodnoty vymezují pojem „bydliště“ ve smyslu úředně vedeného stavu jako adresu vedenou v evidenci obyvatelstva či u správce daně. Dále právní předpisy EU v oblasti daně z přidané hodnoty zavádí a používají v souvislosti s fyzickou osobou pojem „místo, kde se obvykle zdržuje", který je definován jako místo, kde fyzická osoba obvykle žije, a který tudíž vychází z faktického stavu. Přesná provázanost pojmů zákona o DPH a pojmů přímo použitelného prováděcího nařízení č. 282/2011 je významná zejména pro účely pravidel pro stanovení místa plnění při poskytnutí určitých služeb osobě nepovinné k dani, kde se stanoví, že místo příjemce služby se určí podle tohoto přímo použitelného prováděcího nařízení. Z důvodu lepší čitelnosti a srozumitelnosti se i nadále v zákoně o DPH v některých ustanoveních používá zkrácený pojem „místo pobytu“ jako ekvivalent výrazu „bydliště a/nebo místo, kde se obvykle zdržuje“, který u pravidel vztahujících se k fyzické osobě uvádí směrnice a prováděcí nařízení. Pojem „místo pobytu“ se definuje v § 4 odst. 1 písm. i) bodu 3. Na rozdíl od předchozí úpravy se z definice tohoto pojmu obecně pro účely celého zákona o DPH odstraňuje hierarchie jednotlivých kritérií (vyjádření „nemá-li“), protože čl. 12 ani čl. 13 prováděcího nařízení, které definují tyto pojmy obecně pro účely směrnice, takovou hierarchii nestanoví.

K bodu 10 (§ 6c odst. 2)

Cílem úpravy je vyloučit povinnost registrace za plátce v případě osoby povinné k dani, která neuskutečňuje v tuzemsku jiná plnění než ta, která jsou pokryta zvláštním režimem správy daně, ke kterému je tato osoba v tuzemsku nebo v jiném členském státě registrována. Tato osoba, která nemá v tuzemsku sídlo ani provozovnu, pak plní své daňové povinnosti plynoucí z uvedených plnění v tuzemsku skrze členský stát, ve kterém se do režimu přihlásila.

K bodu 11 (§ 6j)

Úprava navazuje na nový § 97a, který při splnění určitých podmínek zavádí novou možnost dobrovolné registrace osoby povinné k dani za identifikovanou osobu. Vzhledem k tomu, že se bez přiděleného daňového identifikačního čísla nemůže osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku přihlásit k používání zvláštního režimu jednoho správního místa v tuzemsku (tj. zvolit si za stát identifikace tuzemsko), nabízí dobrovolná registrace za identifikovanou osobu nástroj, který jí umožní registraci k dani bez toho, aby přestala využívat osvobození pro malé podniky.

K bodu 12 (hlava II díl 2 oddíl 1)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která strukturuje stávající úpravu místa plnění do 4 oddílů v návaznosti na předmět daně.

K bodu 13 (hlava II díl 2 oddíl 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která strukturuje stávající úpravu místa plnění do 4 oddílů v návaznosti na předmět daně.

K bodu 14 (§ 9a)

Z důvodu lepší přehlednosti pravidel pro stanovení místa plnění u služeb se za § 9 do textu ustanovení nového § 9a přesouvá pravidlo skutečného užití nebo spotřeby ve vztahu ke službám poskytovaným osobám povinným k dani se sídlem nebo provozovnou ve třetí zemi, které jsou zároveň plátci v tuzemsku, a to z dosavadního § 10k. Pravidlo věcně navazuje na základní pravidlo pro osoby povinné k dani obsažené v § 9 odst. 1. Z hlediska věcného obsahu nedochází k žádné změně. Při poskytnutí takové služby spadající do působnosti základního pravidla pro osoby povinné k dani by místo plnění bylo ve třetí zemi. Dochází-li však ke skutečnému užití nebo spotřebě poskytnuté služby v tuzemsku, místo plnění se podle pravidla obsaženého v tomto ustanovení přesouvá do tuzemska. Ani nadále se přesun místa plnění podle tohoto pravidla netýká služeb osvobozených od daně.

K bodu 15 (§ 10d odst. 2)

V textu ustanovení specifického pravidla pro stanovení místa plnění u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani se zpřesňují formulace v návaznosti na přímo použitelné prováděcí nařízení č. 282/2011 (ve znění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1042/2013 s účinností od 1. 1. 2015). Pro účely pravidel pro stanovení místa plnění při poskytnutí určitých služeb osobě nepovinné k dani, kdy místo plnění se stanoví podle místa příjemce (místa, kde je usazena, má bydliště nebo místa, kde se obvykle zdržuje) zavádí prováděcí nařízení řadu nových prováděcích opatření. Zahrnují například hierarchii kritérií, vyvratitelné domněnky o místě příjemce služby v určitých specifických případech a příkladmý výčet důkazů pro určení místa příjemce služby a vyvracení domněnek. Přenesení doslovného obsahu prováděcích opatření k těmto pravidlům pro stanovení místa plnění do zákona o DPH není vhodné, protože by vedlo ke složitým kombinacím a transpoziční úpravu by znepřehlednilo. S ohledem na přímý účinek těchto opatření a s cílem zajistit, aby transpozice směrnice o DPH byla jasná, přehledná, a zároveň jednoznačná, se text v příslušných ustanoveních zákona o DPH, podle kterých se určí místo plnění u služeb poskytovaných osobě nepovinné k dani podle místa příjemce služby (§ 10d odst. 2, § 10h a 10i), zjednodušuje a sjednocuje. Upouští se od vyjádření „místo, kde má osoba, které je služba poskytnuta, sídlo nebo místo pobytu“, které vycházelo z textu směrnice o DPH, protože toto vyjádření již z hlediska obsahu neodpovídá zcela přesně novým prováděcím opatřením účinným od 1. 1. 2015. Namísto toho se v těchto pravidlech uvádí obecná zjednodušující formulace „místo příjemce služby“ používaná v prováděcím nařízení a odkaz, ze kterého vyplývá, že místo příjemce služby se určí podle tohoto přímo použitelného prováděcího nařízení. Pokud jde konkrétně o pravidlo pro stanovení místa plnění u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani, které je obsaženo v § 10 odst. 2, z prováděcího nařízení se k němu vztahují nová podrobnější opatření pro vymezení místa příjemce služby (v novém znění čl. 24), a to jak ve vztahu k fyzické osobě, tak právnické osobě. Pro účely stanovení místa příjemce v případě fyzické osoby nepovinné k dani prováděcí nařízení zavádí hierarchii kritérií. Má-li tato osoba bydliště v jedné zemi a obvykle se zdržuje v jiné zemi, pro účely stanovení místa plnění má přednost místo, kde se obvykle zdržuje. Pouze v případě, že existuje důkaz, že poskytnutá služba je využívána v místě jejího bydliště, je místem plnění bydliště. Opatření pro určení místa příjemce u právnické osoby nepovinné k dani přijímající službu jsou obdobou pravidel platných pro právnickou osobu povinnou k dani, na které se vztahuje základní pravidlo podle § 9 odst. 1 zákona o DPH. Určení místa příjemce služby u právnické osoby nepovinné k dani se tak nadále řídí nejen umístěním jejího sídla, ale také případně jiné organizační složky (provozovny) přijímající službu. Pravidla pro stanovení místa plnění u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani se v prováděcím nařízení dále týká domněnka v čl. 24c pro určení místa příjemce služby, a to ve vazbě na příklady důkazů, které poskytovatel služby může pro určení tohoto místa použít a které jsou v prováděcím nařízení uvedené v čl. 24e. Jde například o adresu příjemce služby uvedené na dokladu, či místo, kde je veden bankovní účet příjemce služby použitý při placení. Čl. 24d odst. 2 prováděcího nařízení dává správci daně oprávnění vyvrátit tuto domněnku, jestliže existují náznaky nesprávného použití nebo zneužití ze strany poskytovatele služby.

K bodu 16 (poznámka pod čarou č. 7e)

Text poznámky pod čarou č. 7e odkazující na prováděcí nařízení č. 282/2011 se zpřesňuje, a to z důvodu právní jistoty a řádné aplikace tohoto prováděcího nařízení, které již bylo několikrát měněno.

K bodu 17 (§ 10e)

Z důvodu právní jistoty a řádné aplikace čl. 30 prováděcího nařízení č. 282/2011 se ustanovení § 10e upravuje, aby bylo nezpochybnitelné, že zvláštní pravidlo pro stanovení místa plnění při poskytnutí služby zprostředkovatelem osobě nepovinné k dani se vztahuje také na poskytnutí služby zprostředkovatelů, kteří jednají jménem a na účet poskytovatele zprostředkovaných služeb.

K bodu 18 (nadpis § 10h)

Nadpis § 10h se sjednocuje s formulačními změnami tohoto ustanovení.

K bodu 19 (§ 10h odst. 1 úvodní část)

V textu úvodní části ustanovení se zpřesňuje formulace tak, aby byla v souladu s přímo použitelným prováděcím nařízením č. 282/2011, ve znění platném od 1. 1. 2015. Obdobně jako v ostatních ustanoveních zákona o DPH, podle kterých se určí místo plnění u služeb poskytovaných osobě nepovinné k dani podle místa příjemce služby (§ 10d odst. 2 a § 10i), se do tohoto ustanovení nepřenáší doslovný obsah nových prováděcích opatření vztahujících se k těmto pravidlům (hierarchie kritérií), protože takový postup by vedl ke složitým kombinacím a transpoziční úpravu by znepřehlednil. Text ustanovení se zjednodušuje. Upouští se od vyjádření „místo, kde má osoba, které je služba poskytnuta, sídlo nebo místo pobytu“, které vycházelo z textu směrnice o DPH, protože toto vyjádření již z hlediska obsahu neodpovídá zcela přesně novým prováděcím opatřením účinným od 1. 1. 2015. Namísto toho se v těchto pravidlech jednotně uvádí obecná zjednodušující formulace „místo příjemce služby“ používaná v prováděcím nařízení a odkaz, ze kterého vyplývá, že místo příjemce služby se určí podle tohoto přímo použitelného prováděcího nařízení. K pravidlu pro stanovení místa plnění u tohoto okruhu služeb se v prováděcím nařízení vztahují nová podrobnější opatření v čl. 24. V případě fyzické osoby je místem plnění přednostně místo, kde se tato osoba obvykle zdržuje, místo jejího bydliště pouze existuje-li důkaz, že v něm dochází k využití služby. V případě právnické osoby nepovinné k dani platí obdobná opatření jako pro právnickou osobu povinnou k dani - určení místa příjemce služby se řídí nejen umístěním sídla, ale také případně jiné organizační složky (provozovny) přijímající službu.

K bodu 20 (§ 10h odst. 1 písm. h) až j))

Do pravidel pro stanovení místa plnění u určitých služeb poskytovaných osobám nepovinným k dani mimo EU se provádí změny směrnice o DPH, konkrétně příslušná ustanovení článku 5 směrnice Rady 2008/8/ES, kterou se mění směrnice o DPH s účinností od 1. 1. 2015. Z výčtu služeb, na které se vztahuje zvláštní pravidlo pro stanovení místa plnění podle tohoto ustanovení, se vyjímají telekomunikační služby, služby rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytované služby. U tohoto okruhu služeb dochází od 1. 1. 2015 ke sjednocení pravidel a veškeré tyto služby se zdaňují ve státě příjemce služby, bez ohledu na to, zda příjemce služby je v EU nebo ve třetí zemi (viz nové znění § 10i). Z věcného hlediska proto u těchto služeb poskytovaných osobě nepovinné k dani do třetí země nedochází k žádné změně.

K bodu 21 (§ 10h odst. 1 písm. h))

Jedná se o legislativně technickou změnu odkazu ve vazbě na vypuštění písm. h) až j).

K bodu 22 (§ 10h odst. 2)

V důsledku změn ve výčtu služeb, na které se vztahuje zvláštní pravidlo pro stanovení místa plnění podle tohoto ustanovení, se v tomto ustanovení zrušují související definice telekomunikační služby a elektronicky poskytované služby, které jsou uvedené v odstavci 2. Vymezení těchto služeb se přesouvá do § 10i odst. 2.

K bodu 23 (§ 10i)

Do pravidel pro stanovení místa plnění u telekomunikačních služeb, služeb rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytovaných služeb se provádí změny směrnice o DPH, a to konkrétně příslušná ustanovení článku 5 směrnice Rady 2008/8/ES, kterou se mění směrnice o DPH s účinností od 1. 1. 2015. V návaznosti na přímo použitelné prováděcí nařízení č. 282/2011 (ve znění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1042/2013 s účinností od 1. 1. 2015) se dále zpřesňují některé formulace. K odstavci 1 V odstavci 1 se zavádí nové zvláštní pravidlo pro stanovení místa plnění u telekomunikačních služeb, služeb rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytovaných služeb osobě nepovinné k dani. Podle dosavadní úpravy se při stanovení místa plnění u těchto služeb poskytovaných osobě nepovinné k dani uplatňovala kombinace pravidel, která rozlišovala mezi službami poskytnutými poskytovateli služeb z EU a ze třetích zemí a mezi příjemci služeb v EU a mimo EU (§ 9 odst. 2, § 10h a 10i zákona). Od r. 2015 dochází ke sjednocení pravidel a veškeré telekomunikační služby, služby rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytované služby se zdaňují ve státě příjemce služby. K podstatné věcné změně dochází u služeb poskytovaných operátory z EU osobám nepovinným k dani v EU. Doposud se místo plnění u těchto služeb stanovilo podle základního pravidla platného pro služby poskytované osobě nepovinné k dani, tj. ve smyslu § 9 odst. 2 podle sídla poskytovatele služby nebo umístění provozovny, jestliže byly služby poskytovány jejím prostřednictvím. Nově se na tyto služby vztahuje specifické pravidlo a místo plnění se stanoví podle příjemce služby. Obdobně jako v ostatních ustanoveních zákona o DPH, podle kterých se určí místo plnění u služeb poskytovaných osobě nepovinné k dani podle místa příjemce služby (§ 10d odst. 2 a § 10h), se do tohoto ustanovení nepřenáší doslovný obsah prováděcích opatření k těmto pravidlům (kritérií, domněnek, výčtu důkazů, postupu poskytovatele služby a správce daně), protože takový postup by vedl ke složitým kombinacím a transpoziční úpravu by znepřehlednil. Upouští se od vyjádření „místo, kde má osoba, které je služba poskytnuta, sídlo nebo místo pobytu“, které vycházelo z textu směrnice o DPH, protože toto vyjádření již obsahově neodpovídá zcela přesně novým prováděcím opatřením účinným od 1. 1. 2015. Namísto toho se v těchto pravidlech uvádí jednotně obecná zjednodušující formulace „místo příjemce služby“ používaná v prováděcím nařízení a odkaz, ze kterého vyplývá, že místo příjemce služby se určí podle tohoto přímo použitelného prováděcího nařízení. K pravidlu pro stanovení místa plnění u tohoto okruhu služeb se v prováděcím nařízení vztahují nová podrobnější opatření ohledně hierarchie kritérií, a to v čl. 24. Podle těchto přímo účinných prováděcích opatření je v případě fyzické osoby místem plnění přednostně místo, kde se tato osoba obvykle zdržuje. Místo jejího bydliště je místem plnění pouze, existuje-li důkaz, že v něm dochází k využití služby. V případě právnické osoby nepovinné k dani platí obdobná opatření jako pro právnickou osobu povinnou k dani - určení místa příjemce služby se řídí nejen umístěním sídla, ale také případně jiné organizační složky (provozovny) přijímající službu. Dále se pravidel pro stanovení místa plnění u těchto služeb v prováděcím nařízení týkají domněnky o místě příjemce podle čl. 24a a 24b. Tyto domněnky se nastavují pro určité specifické případy, kdy je prakticky nemožné určit skutečné místo, kde má příjemce sídlo, provozovnu, místo, kde se obvykle zdržuje, nebo bydliště, kdy takové místo nelze určit s jistotou, popř. kdy by zjišťování takového místa představovalo nepřiměřenou zátěž či by bylo v rozporu s pravidly o ochraně údajů. Prvním z takových případů je poskytování těchto služeb na určitém místě, kdy pro poskytnutí služby je nutná fyzická přítomnost příjemce služby na tomto místě, jako je například telefonní budka či místo, kde se umožňuje připojení k internetu (přístupový bod Wi-Fi, internetová kavárna). V těchto případech se podle čl. 24a odst. 1 prováděcího nařízení stanoví zjednodušující právní domněnka, že místem příjemce služby je dané místo. Jsou-li dané služby poskytované na palubě lodi, letadla nebo ve vlaku během úseku přepravy osob uskutečněného na území EU, platí podle čl. 24a odst. 2 obdobné pravidlo jako při poskytnutí stravovací služby na palubě a místem plnění je místo zahájení přepravy osob. Druhým specifickým případem je poskytování těchto služeb prostřednictvím určitého zařízení (pevné linky, mobilních sítí nebo při použití dekodéru). Pro tyto případy stanoví zjednodušující právní domněnku o místě příjemce služby čl. 24b prováděcího nařízení. Stanoví například, že místo příjemce služby je v místě instalace pevné linky nebo v místě určeném podle mezinárodního směrového kódu země SIM karty použité při příjmu služby poskytnuté prostřednictvím mobilních sítí. Kromě toho prováděcí nařízení v čl. 24d stanoví různé kombinace podmínek, při jejichž splnění lze tyto domněnky vyvrátit, a to jak ze strany poskytovatele služeb, tak správce daně. V čl. 24f uvádí příkladmý výčet důkazů, které může poskytovatel služby použít pro určení místa příjemce v ostatních případech či pro vyvrácení domněnek o místě příjemce. Čl. 2 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1042/2013 rovněž stanoví přímo účinná přechodná ustanovení. Podle těchto ustanovení je pro použití příslušných pravidel pro stanovení místa plnění u telekomunikačních služeb, služeb rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytovaných služeb v EU určující den uskutečnění daného plnění. U plnění, která se uskuteční do konce roku 2014, se pro stanovení místa plnění použijí pravidla platná do 31. 12. 2014, tj. poskytnutí služby se zdaní v členském státě poskytovatele služby. Nová pravidla se použijí u poskytnutí služeb, která se uskuteční od 1. 1. 2015. Pro případ, kdy vznikne povinnost přiznat daň z přijetí úplaty (zálohové platby) do konce roku 2014, přičemž poskytnutí služby je následně uskutečněno, popř. uskutečňováno, v průběhu roku 2015, se dohodl následující závazný postup. Částka zálohové platby se zdaní podle pravidel platných při přijetí této úplaty, tj. v členském státě poskytovatele služby. Převyšuje-li celková částka uskutečněného plnění zálohovou platbu, příslušná částka doplatku se v roce 2015 zdaní v členském státě příjemce služby. K odstavci 2 Do odstavce 2 písmen a) a c) se přesouvají vymezení telekomunikační služby a elektronicky poskytované služby (z dosavadního § 10h odst. 2), přičemž definice se dále formulačně zpřesňují, a to tak, aby byly v souladu se směrnicí o DPH a prováděcím nařízením č. 282/2011, ve znění platných od 1. 1. 2015. V případě definice telekomunikační služby se jedná o povinnou transpozici čl. 24 směrnice. Tuto definici dále rozvádí čl. 6a prováděcího nařízení. V případě definice elektronicky poskytovaných služeb se jedná o povinnou transpozici čl. 58 a přílohy II. směrnice. Tuto definici dále rozvádí čl. 7 prováděcího nařízení. Z důvodu právní jistoty se do textu zákona o DPH dále v odstavci 2 písmenu b) zavádí vymezení služby rozhlasového a televizního vysílání, které vychází z čl. 6b přímo účinného prováděcího nařízení.

K bodu 24 (§ 10k)

Pravidlo skutečného užití nebo spotřeby ve vztahu ke službám poskytovaným osobám povinným k dani se sídlem nebo provozovnou ve třetí zemi, které jsou zároveň plátci v tuzemsku, které bylo obsaženo v dosavadním § 10k, se přesouvá do nového § 9a za § 9, se kterým věcně souvisí.

K bodu 25 (hlava II díl 2 oddíl 3)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která strukturuje stávající úpravu místa plnění do 4 oddílů v návaznosti na předmět daně.

K bodu 26 (hlava II díl 2 oddíl 4)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která strukturuje stávající úpravu místa plnění do 4 oddílů v návaznosti na předmět daně.

K bodu 27 (§ 42 odst. 9)

Pravidla pro provádění opravy základu daně a výše daně u zdanitelných plnění, na které se použije zvláštní režim jednoho správního místa, je nutné definovat v souladu s prováděcím nařízením č. 282/2011 (článek 61), podle kterého se veškeré změny v částkách uvedených v daňovém přiznání provádějí formou změn příslušného daňového přiznání a nelze je provádět v daňovém přiznání za některé následující zdaňovací období. Z tohoto důvodu se oprava základu daně a výše daně u tohoto zdanitelného plnění provádí výhradně v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém vznikla původní daňová povinnost. Nelze ji provádět v daňovém přiznání za některé následující zdaňovací období. Pokud osoba povinná k dani neměla povinnost vystavit daňový doklad, provede opravu v evidenci pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa, neboť evidence pro účely daně z přidané hodnoty se na zvláštní režim nevztahuje. Přepočet jiné měny na českou není v případě zvláštního režimu jednoho správního místa relevantní (údaje v daňovém přiznání nebudou uváděny v české měně), nicméně pro přepočet jiné měny na eura se obdobně jako v odst. 4 použije kurz uplatněný u původního zdanitelného plnění. Ten se pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa určí podle § 110r odst. 5.

K bodu 28 (§ 43 odst. 6)

Pravidla pro provádění opravy výše daně u zdanitelného plnění, na které se použije zvláštní režim jednoho správního místa, se řídí prováděcím nařízením č. 282/2011 (článek 61), podle kterého se veškeré změny v částkách uvedených v daňovém přiznání provádějí formou změn příslušného daňového přiznání a nelze je provádět v daňovém přiznání za některé následující zdaňovací období. Oprava výše daně u tohoto zdanitelného plnění, na které byl použit zvláštní režim jednoho správního místa, se provádí v dodatečném daňovém přiznání za období, ve kterém vznikla původní daňová povinnost. Nelze ji provádět v daňovém přiznání za některé následující zdaňovací období. Pokud osoba povinná k dani neměla povinnost vystavit daňový doklad, provede opravu v evidenci pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa, neboť evidence pro účely daně z přidané hodnoty se na zvláštní režim nevztahuje. Přepočet jiné měny na českou není v případě zvláštního režimu jednoho správního místa relevantní (údaje v daňovém přiznání nebudou uváděny v české měně), nicméně pro přepočet jiné měny na eura se obdobně jako v odst. 3 použije kurz uplatněný u původního zdanitelného plnění. Ten se pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa určí podle § 110r odst. 5.

K bodu 29 (§ 82a odst. 1 písm. b))

V souvislosti s rozšířením původního zvláštního režimu pro poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb vedle nových okruhů služeb i o novou skupinu poskytovatelů, kteří mají sídlo nebo provozovnu na území Evropské unie, je nutné umožnit těmto osobám uplatnit nárok na vrácení daně na vstupu s místem plnění v tuzemsku v souladu s čl. 369j směrnice o DPH. Daň na vstupu se v těchto případech bude vracet prostřednictvím procedury vracení daně bez ohledu na to, že uvedená osoba poskytovala v tuzemsku služby, na které použila zvláštní režim jednoho správního místa. Pokud je však tato osoba povinná k dani v tuzemsku plátcem, namísto žádosti o vracení daně si uplatní nárok na odpočet daně na vstupu v daňovém přiznání, které podává v tuzemsku.

K bodu 30 (§ 82a odst. 13)

Jedná se o úpravu provedenou v souvislosti se zavedením zvláštního režimu jednoho správního místa. Tato úprava je součástí transpozice článku 369j směrnice o DPH.

K bodu 31 (§ 83 odst. 1 a 2)

K odstavci 1 Cílem úpravy v odstavci 1 jsou formulační změny, které se týkají zpřesnění textu první věty a uvedení do souladu s terminologií používanou v zákoně. Dále je v návrhu upraven výčet plnění, který nebrání zahraniční osobě povinné k dani uplatnit v tuzemsku nárok na vrácení daně, a to v souvislosti s novou formulací odstavce 2. Nárok na vrácení daně u zahraniční osoby povinné k dani, která používá zvláštní režim jednoho správního místa (který nahrazuje původní zvláštní režim pro poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb), je z odstavce 2 přeřazen do odstavce 1, kam věcně lépe zapadá. K odstavci 2 Možnost uplatnit nárok na vrácení daně v tuzemsku osobou povinnou k dani používající zvláštní režim jednoho správního místa (dříve zvláštní režim pro poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb) je přesunuta do odstavce 1. Nové znění odstavce 2 řeší pouze specifika nároku na vrácení daně (vyplývající z článku 368 směrnice o DPH) za přijaté zdanitelné plněné s místem plnění v tuzemsku, které osoba povinná k dani použije pro účely poskytnutí vybraných služeb v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa.

K bodu 32 (§ 88 odst. 15)

Účelem tohoto ustanovení, které nabývá účinnosti od 1. října 2014, je umožnit osobám povinným k dani hodlajícím používat zvláštní režim jednoho správního místa od 1. ledna 2015 registrovat se k dani v tomto zvláštním režimu již od tohoto dřívějšího data. Použití od 1. října se netýká pouze ustanovení upravujících registraci (zejména § 110l a násl. zákona o DPH), ale také ustanovení s touto registrací souvisejících. Tato související ustanovení se dají rozdělit do dvou kategorií. První jsou ta ustanovení, která obsahuje díl Zvláštní režim jednoho správního místa (díl 2 hlavy IV Správa daně v tuzemsku). Jedná se například o speciální úpravu doručování podle § 110k a § 110x nebo stanovení podmínek použití režimu mimo Evropskou unii (§ 110g) či režimu Evropské unie (§ 110h). Druhou kategorií jsou ustanovení, která nejsou obsažena v díle Zvláštní režim jednoho správního místa, avšak jsou pro registraci k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa potřebná. Do této kategorií lze zařadit například ustanovení § 6j a 97a zákona o DPH, která upravují dobrovolnou registraci identifikované osoby k dani z přidané hodnoty v případě, že bude poskytovat vybrané služby v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa. Toto ustanovení souvisí s registrací k dani do zvláštního režimu jednoho správního místa, neboť podmínkou pro používání režimu Evropské unie a tedy i podmínkou pro registraci k dani v tomto režimu je skutečnost, že osoba povinná k dani je plátcem nebo identifikovanou osobou. Toto ustanovení pozbude účinnosti od 1. 1. 2015 ve vazbě na zrušení ustanovení § 88 a jeho včlenění do nových ustanovení upravujících zvláštní režim jednoho správního místa v hlavě IV, samostatném dílu 2.

K bodu 33 (§ 88)

V souvislosti s rozšířením původního zvláštního režimu pro poskytování elektronicky poskytovaných služeb o další skupinu osob a na další okruhy služeb (viz směrnice o DPH, hlava XII, kapitola 6) bylo nutné obsah původního § 88 zcela přepracovat a včlenit jej do nových ustanovení upravujících zvláštní režim v rozšířené podobě, který je nazván jako zvláštní režim jednoho správního místa. Zvláštní režim jednoho správního místa nebyl zařazen do hlavy III Zvláštní režimy, ale tvoří samostatný díl 2 v hlavě IV Správa daně. Důvodem pro toto systematické zařazení je fakt, že se v případě tohoto zvláštního režimu nejedná o zvláštní subsystém DPH s odlišnými pravidly pro uplatňování DPH, ale spíše o odlišný systém správy daně, kdy pro účely poskytování vybraných služeb v rámci tohoto zvláštního režimu přechází část kompetencí v oblasti správy daně na členský stát identifikace.

K bodu 34 (díl 1, hlava IV)

Jedná se o legislativně technickou úpravu, která souvisí se zařazením zvláštního režimu jednoho správního místa do hlavy IV. Hlava IV nyní zahrnuje dvě oblasti – jednak dosavadní obecná ustanovení o správě daně v díle 1 a jednak nová ustanovení upravující zvláštní režim jednoho správního místa v díle 2.

K bodu 35 (§ 93a odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou úpravu provedenou v návaznosti na zrušení ustanovení § 88 od 1. 1. 2015.

K bodu 36 (§ 97a)

Dle směrnicí stanovených podmínek pro vstup do zvláštního režimu Evropské unie v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa (čl. 369d, směrnice o DPH) musí být osoba poskytující vybrané služby registrována pro účely daně z přidané hodnoty v členském státě, kde se k používání režimu přihlásí. Z pohledu tuzemska jakožto státu identifikace se může jednat o plátce nebo o identifikované osoby. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit dobrovolnou registraci za identifikovanou osobu subjektům, které se hodlají v tuzemsku registrovat do zvláštního režimu správy daně, avšak využívají osvobození pro malé podniky (nejsou tedy plátcem) a nejsou dosud ani identifikovanou osobou. Pokud se tyto subjekty nebudou chtít vzdát osvobození pro malé podniky a registrovat se za plátce, budou se moci dobrovolně registrovat za identifikovanou osobu. Osoba povinná k dani, která se rozhodne používat zvláštní režim Evropské unie a nebude dosud v tuzemsku k dani registrovaná, si bude moci zvolit, zda se pro účely přihlášení do zvláštního režimu registruje za plátce nebo za identifikovanou osobu. Podmínku v písm. c) je zapotřebí chápat tak, že přihlášku k dobrovolné registraci za identifikovanou osobu může podat jak osoba povinná k dani, která teprve hodlá zahájit poskytování vybraných služeb, tak i osoba povinná k dani, která již vybrané služby poskytuje mimo zvláštní režim jednoho správního místa a rozhodne se pro používání tohoto režimu.

K bodu 37 (§ 104 odst. 3)

S ohledem na skutečnost, že osoba povinná k dani používající zvláštní režim jednoho správního místa musí uvádět skutečnosti rozhodné pro stanovení daně vždy jen v daňovém přiznání za období, ve kterém jí vznikla původní povinnost přiznat daň, neuplatní se pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa první dva odstavce tohoto paragrafu. V této souvislosti byl odstavec 3 rozšířen a z důvodu větší přehlednosti rozčleněn do písmen.

K bodu 38 (§ 107a odst. 1 úvodní část ustanovení)

Cílem úpravy je vyloučit možnost zrušení registrace identifikované osoby v případě, kdy je uživatelem zvláštního režimu jednoho správního místa, neboť je pod svým DIČ k uvedenému režimu registrována.

K bodu 39 (§ 108 odst. 1 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na přesun dosavadního § 10k do textu nového § 9a.

K bodu 40 (§ 108 odst. 1 písm. f))

Úprava je provedena v návaznosti na rozšíření zvláštního režimu jednoho správního místa (dříve zvláštní režim pro poskytování elektronicky poskytovaných služeb) o další skupinu osob a na další okruhy služeb (viz § 110a až § 110ze). Uživatelem se dle § 110b odst. 1 písm. e) rozumí osoba povinná k dani, která je v tuzemsku registrovaná k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa. Může se jednak jak o osobu neusazenou na území EU (režim mimo EU), tak o osobu se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku (režim EU). Pokud uživatel poskytuje některou z vybraných služeb, na kterou použije zvláštní režim jednoho správního místa (místo plnění u poskytnuté vybrané služby bude v jiném členském státě), vznikne mu v tuzemsku povinnost přiznat daň v rámci zvláštního režimu, přestože místo plnění se nachází v jiném členském státě.

K bodu 41 (k hlavě IV dílu 2 – Zvláštní režim jednoho správního místa)

Obecně ke zvláštnímu režimu jednoho správního místa: V souvislosti se změnami pravidel pro určení místa plnění u poskytování telekomunikačních služeb, služeb rozhlasového a televizního vysílání a elektronicky poskytovaných služeb osobě nepovinné k dani účinnými od 1. 1. 2015 se budou uvedené služby nově zdaňovat v místě, kde je usazen zákazník. Pro usnadnění plnění povinností k DPH se pro dané případy rozšiřuje současný zvláštní režim platný pro osoby povinné k dani ze třetích zemí poskytující elektronické služby osobám nepovinným k dani usazeným v EU, a to o okruh telekomunikačních a vysílacích služeb (nově tzv. režim mimo Evropskou unii). Současně se zavádí obdobný režim pro osoby povinné k dani se sídlem nebo provozovnou na území EU (tzv. režim Evropské unie), které však nemají sídlo ani provozovnu v členském státě, kde se nachází místo plnění (tj. místo usazení jejich konečného zákazníka). Ač jsou oba zvláštní režimy určeny jiným skupinám osob povinných k dani, samotné jejich fungování je v zásadě totožné. Pro oba zvláštní režimy se zavádí společný pojem zvláštní režim jednoho správního místa. Princip tohoto dobrovolného zvláštního režimu spočívá v tom, že poskytovatel výše uvedených služeb plní své povinnosti k DPH (podává daňová přiznání a poukazuje platby k

DPH) vzniklé v členských státech, ve kterých nemá sídlo ani provozovnu, prostřednictvím jednoho elektronického portálu vedeného v jednom členském státě, kde se k režimu registruje (tzv. státě identifikace), bez toho, aby se registroval pro účely DPH v jednotlivých členských státech, kde poskytuje uvedené služby. Tento stát identifikace získané informace a platby předává ostatním členským státům, ve kterých jsou služby poskytnuty, ale ve kterých tato osoba povinná k dani není usazená (tzv. státům spotřeby). Ustanovení upravující zvláštní režim jednoho správního místa jsou transpozicí čl. 5 směrnice 2008/8/ES, kterou se mění směrnice o DPH s účinností 1. 1. 2015. Text důvodové zprávy dále na řadě míst odkazuje na prováděcí nařízení č. 282/2011, do něhož byla úprava týkající se zvláštního režimu jednoho správního místa zapracována prováděcím nařízením č. 967/2012.

§ 110a

K odstavci 1 Zvláštní režim jednoho správního místa je společný pojem pro dva obdobné režimy – režim Evropské unie, který je určen osobám povinným k dani usazeným v EU, a režim mimo Evropskou unii určený osobám povinným k dani usazeným ve třetích zemích. Uvedený pojem má vystihovat základní charakteristiku zvláštního režimu, který zasahuje především do procesních ustanovení, neboť v případě tohoto zvláštního režimu se nejedná ani tak o zvláštní subsystém DPH s odlišnými pravidly pro uplatňování DPH, ale spíše o odlišný systém správy daně, kdy část kompetencí v oblasti správy daně přechází na stát identifikace. K odstavci 2 Odst. 2 obecně vymezuje okruh osob povinných k dani, které jsou v tuzemsku oprávněny používat zvláštní režim jednoho správního místa, tj. týká se osob poskytujících vybrané služby (definice pojmu vybrané služby viz § 110b odst. 1 písm. b)) a splňujících podmínky pro používání zvláštního režimu, které jsou stanoveny v §110g a §110h. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, zvláštní režim jednoho správního místa je režim dobrovolný. K odstavci 3 a odstavci 4 Pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa je v tuzemsku stanoven jediným místně příslušným správcem daně Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, a to bez ohledu na to, zda je tuzemsko v pozici státu identifikace nebo státu spotřeby.

§ 110b

K odstavci 1 Příslušné ustanovení definuje pojmy, které jsou používány v dalším textu ke zvláštním režimům jednoho správního místa. V odstavci 1 písm. a) bylo navíc nutné vymezit pojem daň pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa, neboť v tomto zvláštním režimu bude spravována jak daň tuzemská, tak daň určená jiným členským státům. Pokud bude tuzemsko v pozici státu identifikace, obvykle se bude jednat o daň určenou jiným členským státům, ve kterých je místo plnění poskytované služby (pozn. výjimkou jsou jen případy, kdy je tuzemsko státem identifikace v režimu mimo Evropskou unii a osoba povinná k dani v tuzemsku poskytuje vybrané služby). Část věty za středníkem konstruuje právní fikci, že peněžité plnění spravované v tomto režimu, tedy jak daň tuzemská, tak zahraniční, plyne do veřejného rozpočtu. Tato úprava navazuje na vymezení předmětu správy daní obsažené v § 2 daňového řádu. Pojem vybrané služby označuje okruh služeb, na které se vztahuje zvláštní režim, jsou-li tyto služby poskytnuty osobě nepovinné k dani s místem plnění na území Evropské unie. Pojem členský stát identifikace zavádí směrnice o DPH v článcích 358a a 369a. Jedná se o stát, ve kterém se osoba povinná k dani přihlásí k postupu podle zvláštního režimu jednoho správního místa. S tímto pojmem dále pracuje prováděcí nařízení č. 282/2011 a rovněž prováděcí nařízení Komise č. 815/2012, které termín používá v označení položek pro povinně uváděné údaje při registraci a rovněž v označení položek formuláře daňového přiznání. Z důvodu posílení právní jistoty byl proto v případě tuzemské úpravy zvolen obdobný termín „stát identifikace“, přestože se v tuzemsku osoba povinná k dani ke zvláštnímu režimu registruje, a proto by se z jazykového hlediska jevil jako logičtější spíše termín stát registrace. Stát identifikace je jediným správním místem, prostřednictvím kterého bude osoba povinná k dani plnit své daňové povinnosti za služby poskytnuté v rámci tohoto režimu. Pojem „stát spotřeby“, jak je definovaný v odstavci 1 písm. c), je rovněž používán ve směrnici o DPH (pojem definován v článku 358). K odstavci 2 Výhradně pro účely zvláštního režimu bylo nutné upravit definici provozovny, neboť se jedná o širší pojem, než jak je definován v § 4 zákona o dani z přidané hodnoty.

§ 110c

Ustanovení § 110c návrhu zákona konstruuje lex specialis k ustanovení § 28 odst. 1 daňového řádu. Stanoví pravidlo, že plnou moc může zmocnitel zmocněnci udělit, avšak pouze v plném rozsahu, tzn. v rozsahu opravňujícím zmocněnce k zastupování ve všech úkonech, řízeních nebo jiných postupech v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa. Ve spojení s § 29 odst. 1 daňového řádu bude moci být zvolen pro zastupování v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa pouze jeden zmocněnec. Toto pravidlo bude platit jak pro osoby povinné k dani, které budou v tuzemsku registrovány k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa, tak pro osoby registrované k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa v jiném členském státě a tuzemsko pro ně bude státem spotřeby. K takto nastavenému zmocnění bylo přistoupeno převážně z důvodu principu hospodárnosti a efektivnosti, vzhledem k tomu, že ve zcela standardním případě bude uživatel zvláštního režimu jednoho správního místa v tuzemsku podávat prostřednictvím elektronického portálu jednou za kalendářní čtvrtletí daňové přiznání. Navíc každé navýšení počtu zmocněnců automaticky zvyšuje jak administrativní náročnost, tak právní nejistotu (např. oblast doručování). Ustanovení § 110c upravuje také situaci zastupování osoby registrované k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa v jiném členském státě před správcem daně v tuzemsku.

§ 110d

Cílem tohoto ustanovení je transpozice článků 369 a 369k směrnice o DPH, kterými je uložena povinnost vést dostatečně podrobné záznamy o plněních, na něž se použije zvláštní režim. Prováděcí nařízení č. 282/2011 pak tuto povinnost blíže specifikuje a v článku 63c uvádí výčet údajů, které musejí být uchovávány, aby byla evidence považována za dostatečně podrobnou ve smyslu výše uvedených článků směrnice o DPH. Těmito údaji jsou:

a) členský stát spotřeby, do něhož byla služba poskytnuta;

b) druh poskytnuté služby;

c) datum poskytnutí služby;

d) základ daně s uvedením použité měny;

e) veškerá následná zvýšení nebo snížení základu daně;

f) uplatněná sazba daně;

g) výše splatné daně s uvedením použité měny;

h) datum a výše obdržených plateb;

i) veškeré platby na účet obdržené před poskytnutím služby;

j) je-li vystavena faktura, informace na ní uvedené;

k) jméno příjemce, je-li osobě povinné k dani známo;

l) informace použité ke stanovení místa, kde je příjemce usazen nebo kde má bydliště nebo kde se obvykle zdržuje. V souladu s články 369 a 369k směrnice o DPH je v odst. 2 stanovena lhůta pro uchovávání zaznamenávaných údajů a v odst. 3 osobě povinné k dani uložena povinnost zpřístupnit tyto záznamy na žádost členskému státu identifikace nebo členskému státu spotřeby.

§ 110e

Textace způsobu placení daně dle § 110e zohledňuje jednak úpravu ve směrnici o DPH (viz články 367 a 369i), ze které zvláštní režim jednoho správního místa vychází a jednak specifika tohoto režimu. V souladu se směrnicí o DPH se daň ve zvláštním režimu jednoho správního místa platí správci daně v tuzemsku jakožto státu identifikace vždy v eurech. Ze systematického zařazení (Oddíl 2 Společná ustanovení o správě daně ve zvláštním režimu v tuzemsku) tohoto ustanovení je dále zřejmé, že se ustanovení vztahuje také na případ, kdy je tuzemský správce daně v roli správce daně státu spotřeby. Pokud nastane situace, kdy bude mít osoba povinná k dani, která zvláštní režim používá v jiném členském státě, povinnost uhradit daň přímo správci daně v tuzemsku (srov. § 110w odst. 2), odvede příslušnou platbu na správcem daně v tuzemsku určený účet vedený v eurech. Odstavec 2 řeší způsob placení daně ve zvláštním režimu jednoho správního místa. Ten se řídí úpravou v čl. 367i a 369 směrnice o DPH, dle které se odvod daně ve státě identifikace provádí na bankovní účet vedený v eurech. Z tohoto pravidla existuje jedna výjimka, a to možnost platit daň pomocí přeplatku. Tato možnost je však dána, pouze pokud je tuzemsko v roli státu spotřeby (srov. § 110zd). Odstavec 3 stanovuje daňovému subjektu povinnost označit platbu v souladu s obecným pravidlem pro určení platby podle § 164 odst. 1 daňového řádu a dále rovněž označit platbu referenčním číslem příslušného daňového přiznání. Pro uvedení daně, na kterou je platba určena, se použije ustanovení § 56 odst. 1 písm. e) daňového řádu, dle kterého správce daně určí a zveřejní čísla účtů, na které přejímá platby, a způsob označení úhrady na tyto účty podle jednotlivých daní. Každá jednotlivá daň je tedy vymezena číslem bankovního účtu, resp. jednotlivým předčíslím, který určuje druh daně, k jejímuž vybírání je účet zřízen. V případě zvláštního režimu jednoho správního místa se bude jednat o speciální účet správce daně, který bude veden v eurech. Povinnost při platbě uvést referenční číslo vyplývá z čl. 62 nařízení Rady (EU) č. 282/2011. Struktura referenčního čísla příslušného daňového přiznání vychází z přílohy III prováděcího nařízení Komise (EU) č. 815/2012. Toto číslo, jež je přidělené členským státem identifikace, se skládá z kódu země členského státu identifikace, DIČ/DEČ a konkrétního zdaňovacího období. Základem pro tuto odlišnou úpravu jsou články 367 a 369i směrnice o DPH a čl. 62 prováděcího nařízení č. 282/2011, podle nichž musí platba odkazovat na příslušné přiznání k dani. Toto označení je důležité z hlediska identifikace platby a jejího přiřazení k příslušnému daňovému přiznání.

§ 110f

Ustanovení § 110f upravuje režim vrácení přeplatku tuzemským správcem daně, a to jak v pozici státu identifikace, tak v pozici státu spotřeby. (viz systematické zařazení tohoto ustanovení do Oddílu 2 Společná ustanovení o správě daně ve zvláštním režimu v tuzemsku). Vratitelný přeplatek se vrací bez předchozí žádosti osoby povinné k dani, což je v souladu s úpravou v čl. 63 prováděcího nařízení č. 282/2011. Přeplatek dle § 110f může vzniknout dvěma způsoby. Buď daňový subjekt společně s daňovým přiznáním zaplatí částku vyšší, než je ta, kterou tvrdil v daňovém přiznání, nebo podá dodatečné daňové přiznání na nižší daň, než kterou tvrdil v původním daňovém přiznání. V prvním případě vrací částku přeplatku vždy správce daně ve státě identifikace. V druhém případě záleží na tom, kdy osoba povinná k dani podá dodatečné daňové přiznání. Pokud je to poté, kdy již stát identifikace postoupil platbu státu spotřeby, přeplatek vrátí stát spotřeby osobě povinné k dani přímo (tedy nikoliv skrze stát identifikace). Správce daně ve státě identifikace totiž nemůže vrátit přeplatek v případě, kdy již nedisponuje samotnou platbou daňového subjektu. Odstavec 2 tohoto ustanovení reaguje na povinnost platit ve zvláštním režimu jednoho správního místa daň v eurech (viz § 110e odst. 1 a 2). Ukládá minimální částku pro vrácení přeplatku v eurech, přičemž tato částka je ekvivalentem minimální výše přeplatku v korunách, jak je stanovena v daňovém řádu (viz § 155 odst. 2 daňového řádu).

§ 110g

K odstavci 1 Cílem tohoto ustanovení je především vymezit okruh osob, které jsou v tuzemsku oprávněny používat režim mimo Evropskou unii (tj. jsou oprávněny se v tuzemsku k tomuto režimu registrovat). Úprava vychází z obecného vymezení okruhu osob, které smějí tento režim používat na území Evropské unie (viz článek 359 a 358a směrnice o DPH). Obecně podle směrnice platí, že pokud se osoba povinná k dani, která splňuje podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) a písm. b), rozhodne pro používání tohoto režimu, zvolí si jakýkoliv (jediný) členský stát za stát identifikace a přihlásí se v něm k používání tohoto režimu. Vzhledem k tomu, že je možné registrovat se k režimu mimo Evropskou unii v jediném členském státě (tj. mít současně jediný stát identifikace), je z pohledu tuzemska v § 110g doplněna podmínka v písm. c), která vylučuje používání tohoto režimu v jiném členském státě. K odstavci 2 Pokud se osoba povinná k dani k režimu mimo Evropskou unii registruje, je v souladu s čl. 359 směrnice o DPH povinna tento režim použít na všechny poskytnuté vybrané služby.

§ 110h

K odstavci1 Cílem tohoto ustanovení je vymezit okruh osob, které jsou v tuzemsku oprávněny používat režim Evropské unie (tj. jsou oprávněny se v tuzemsku k tomuto režimu registrovat). Navrhovaná úprava vyplývá z obecného vymezení okruhu osob, které smějí tento režim používat na území Evropské unie (viz článek 369a a 369b směrnice o DPH). Obecně platí, že režim Evropské unie může pro účely poskytování vybraných služeb používat osoba povinná k dani, která má na území Evropské unie sídlo nebo provozovnu. Pokud se osoba povinná k dani rozhodne používat režim Evropské unie, bude jejím státem identifikace členský stát, ve kterém se nachází její sídlo. Pokud nemá na území Evropské unie sídlo, pak platí pravidlo, že státem identifikace je členský stát, ve kterém má tato osoba provozovnu. V případě, že má na území EU provozovnu ve více členských státech, zvolí si osoba povinná k dani jeden z nich za stát identifikace. Vzhledem k tomu, že předpokladem pro registraci v režimu Evropské unie je, aby osoba povinná k dani byla ve státě identifikace registrována k dani podle čl. 214 a 215 směrnice o DPH, je z pohledu tuzemska jakožto státu identifikace upřesněno v odst. 1 písm. b), že osoba povinná k dani musí být plátcem nebo identifikovanou osobou. Dále je doplněna podmínka v písm. c), neboť k režimu se nelze registrovat ve více členských státech současně. K odstavci 2 Na vybrané služby s místem plnění ve státě identifikace nebo jiném členském státě, ve kterém má tato osoba provozovnu, se však režim Evropské unie nevztahuje (viz 369a směrnice o DPH a článek 57c prováděcího nařízení č. 282/2011). Poskytnutí vybrané služby s místem plnění v tomto státě bude osoba povinná k dani řešit v rámci svých povinností k DPH v příslušném členském státě.

§ 110i

Toto ustanovení stanoví časová omezení v podobě karanténních lhůt před opětovnou možností registrace k dani ve zvláštním režimu v určitých případech, tak jak vyplývá ze směrnice o DPH a prováděcího nařízení čl. 282/2011. K odstavci 1 Karanténní lhůta podle odstavce 1 v délce dvou kalendářních čtvrtletí se uplatňuje v případech, kdy osoba dobrovolně ukončí používání zvláštního režimu nebo oznámí ukončení poskytování vybraných služeb. Omezení použití se vztahuje pouze na příslušný režim (režim Evropské unie nebo režim mimo Evropskou unii), ve kterém jí byla registrace ukončena. K odstavci 2 Toto ustanovení navazuje na § 110p, který upravuje zrušení registrace uživatele z moci úřední. Karanténní lhůta v délce 8 kalendářních čtvrtletí je uplatňována, pokud je osobě povinné k dani ukončena registrace z důvodu závažného porušení povinnosti vztahující se ke správě daně (viz článek 58b prováděcího nařízení č. 282/2011). V tomto případě se lhůta vztahuje na oba režimy (tj. osoba, které byla zrušena registrace v režimu Evropské unie, nemůže být v této lhůtě registrována ani k režimu mimo Evropskou unii a naopak). K odstavci 3 Karanténní lhůta podle článku 369a směrnice o DPH se týká osoby povinné k dani se sídlem mimo území EU, která má provozovnu ve více členských státech a registruje se v jednom z těchto členských států k režimu Evropské unie (tento členský stát se stane jejím státem identifikace). Uvedená osoba se nemůže v karanténní lhůtě přihlásit k používání tohoto zvláštního režimu v jiném členském státě a změnit tak stát identifikace. Karanténní lhůta se však nevztahuje na případy, kdy dojde ke zrušení provozovny v původním státě identifikace nebo pokud dojde k přesunu sídla do jiného členského státu, než ve kterém je ke zvláštnímu režimu registrována.

§ 110j

Dle obecné úpravy podání, kterou lze nalézt v § 70 a násl. daňového řádu, je podání úkonem osoby zúčastněné na správě daní směřujícím vůči správci daně. Osobu, která takovýto úkon učinila, lze označit jako podatele. K odstavci 1 Odstavec 1 tohoto ustanovení ukládá osobě povinné k dani povinnosti činit správcem daně určená podání prostřednictvím elektronického portálu. Množinu podání, která bude tato osoba povinna činit prostřednictvím elektronického portálu, správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup (srov. § 110j odst. 5 písm. b)). Dále je v odstavci 1 upraveno, že bude umožněno prostřednictvím elektronického portálu činit i jiná podání, než výše uvedená. I zde bude okruh podání, která lze činit prostřednictvím elektronického portálu, zveřejněn správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup (srov. § 110j odst. 5 písm. b)). Bude však na vůli osoby povinné k dani, zda tento způsob podání prostřednictvím elektronického portálu využije, nebo ne. Nerozhodne-li se osoba povinná k dani učinit podání prostřednictvím elektronického portálu, bude postupovat dle obecné úpravy podání podle § 71 daňového řádu, který ji poskytuje další způsoby, jak dané podání učinit. Správce daně u podání činěných prostřednictvím elektronického portálu (ať už obligatorně či fakultativně) zveřejní jejich formát a strukturu způsobem umožňujícím dálkový přístup (srov. § 110j odst. 5 písm. c)). Toto ustanovení se nevztahuje na přihlášku k registraci, která má svou speciální úpravu v odstavci 3. K odstavci 2 Aby osoba povinná k dani mohla činit podání skrze elektronický portál (podání podle odstavce 1) musí se nejprve na elektronický portál přihlásit. Tím dojde k autentizaci dané osoby a veškerá její podání skrze tento portál již bude moci správce daně identifikovat a přiřadit k danému podateli. Pro přihlášení na portál je možné volit z více variant. Osoby povinné k dani se budou moci přihlašovat na elektronický portál pomocí datové zprávy podepsané uznávaným elektronickým podpisem, pomocí datové zprávy s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky, nebo pomocí přístupových údajů. Přístup k elektronickému portálu prostřednictvím datové zprávy s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky bude možný pouze v případě, že správce daně zveřejní skutečnost o tom, že je technicky vybaven k tomu, aby přijal takovou datovou zprávu (srov. § 110j odst. 5 písm. d)). K odstavci 3 Odstavec 3 reflektuje charakter tzv. „prvního“ podání ve zvláštním režimu jednoho správního místa (neautentizovaného). Jedná se o podání přihlášky k registraci k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa, kterou osoby povinné k dani, které se rozhodly používat tento zvláštní režimu, jsou povinny podat (srov. § 110l). U přihlášky k registraci, tak jako u přihlášení na elektronický portál, je možné využít více možností. Přihlášku k registraci osoby povinné k dani, která se rozhodla používat režim Evropské unie, lze podat datovou zprávou podepsanou uznávaným elektronickým podpisem, nebo datovou zprávou s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky. Opět je možno využít druhou možnost pouze v případě, že správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že je technicky vybaven k tomu, aby mohl přijmout takovou datovou zprávu. Pokud podává přihlášku k registraci osoba povinná k dani hodlající používat režim mimo Evropskou unii, tuto přihlášku potvrdí svými registračními údaji. Formát a strukturu, kterou bude mít přihláška k registraci, zveřejní správce daně způsobem umožňujícím dálkový přístup. K odstavci 4 Pakliže byla podána přihláška k registraci potvrzená registračními údaji (osobou povinnou k dani hodlající používat režim mimo Evropskou unii) a bylo-li správcem daně vydáno kladné rozhodnutí v této žádosti, správce daně přidělí této osobě přístupové údaje, které bude používat pro následná přihlášení na elektronický portál. K odstavci 5 Odstavec 5 obsahuje úpravu toho, co je správce daně povinen zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup. Jedná se například o podmínky a postup pro přihlášení se na elektronický portál. Mezi podmínky pro přihlášení se na elektronicky portál, patří i určení způsobu pro toto přihlášení. Předpokládá se, že osoby povinné k dani používající režim Evropské unie se budou moci přihlašovat na elektronický portál pomocí datové zprávy podepsané uznávaným elektronickým podpisem nebo pomocí datové zprávy s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky. Druhým výše uvedeným způsobem se bude možné přihlásit pouze v případě, že správce daně skutečnost, že je technicky vybaven k tomu, aby takovou datovou zprávu přijal, zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup (srov. § 110j odst. 5 písm. d)). Osoby povinné k dani používající režim mimo Evropskou unii budou přistupovat na elektronický portál prostřednictvím přístupových údajů (srov. důvodová zpráva k odstavci 4). Důvodem tohoto rozlišení je, že v rámci režimu mimo Evropskou unii se bude většinou jednat o subjekty, jejichž identitu nelze jinak ověřit, neboť nemají uznávaný elektronický podpis nebo datovou schránku. K odstavci 6 Je v zájmu osoby oprávněné k přístupu na elektronický portál, aby s přístupovými údaji zacházela tak, aby nad nimi neztratila kontrolu a nemohlo tak dojít k jejich zneužití. Textace tohoto odstavce je obdobou ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, který zakotvuje úpravu datových schránek a taktéž ukládá povinnost nakládat s přihlašovacími údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. K odstavci 7 Dle § 76 odst. 2 daňového řádu písemnosti vyhotovené v jiném než českém jazyce musí být předloženy v originálním znění, a současně v překladu do jazyka českého. Navrhovaná úprava, jako částečný lex specialis k ustanovení § 76 odst. 2 daňového řádu, stanoví, že překlad do českého jazyka nemusí být předložen současně s podáním vyhotoveným v anglickém jazyce. Elektronický portál bude nabízet uživatelům možnost činit podání v anglickém jazyce.

§ 110k

Ustanovení § 110k tohoto návrhu zákona konstruuje lex specialis k obecným ustanovením o doručování, které jsou zakotveny v daňovém řádu (srov. § 39 - § 51 daňového řádu). Zákonná úprava § 110k předpokládá doručování elektronickým způsobem. Vychází ze samotného principu zvláštního režimu jednoho správního místa, jehož cílem je usnadnění plnění daňových povinností při poskytování vybraných služeb, kdy stát identifikace má být jediným místem elektronického kontaktu pro účely registrace a podávání přiznání k dani. Způsob elektronického doručování je efektivnější i z pozice správce daně. Je třeba si uvědomit, že správce daně bude komunikovat jak s osobami usazenými v tuzemsku, tak i s osobami ze třetích zemí, u kterých by bylo doručování prostřednictvím poštovních služeb administrativně, ale i právně komplikované. K odstavci 1 Dle § 110k odst. 1 je zřejmý hierarchický vztah mezi doručováním do datové schránky a na e- mailovou adresu. Správce daně v případě, že bude chtít doručovat danému daňovému subjektu, si nejprve ověří, zda daňový subjekt disponuje datovou schránkou. Pokud ano, písemnost doručí touto cestou. Pakliže daňový subjekt datovou schránku nemá, písemnost se doručí prostřednictvím e-mailové adresy, kterou uvedl v přihlášce k registraci. Tímto algoritmem se budou doručovat veškeré písemnosti vyjma těch, které jsou explicitně vyjmenované v ustanovení § 110k odst. 2. V této souvislosti je nutné podotknout, že výše uvedený postup platí pouze pro doručování v pozici státu identifikace (tedy osobám, které jsou registrovány v tuzemsku k dani ve zvláštním režimu), doručování správcem daně v tuzemsku v pozici státu spotřeby upravuje § 110x. Pokud si zvolí daňový subjekt zmocněnce pro zvláštní režim jednoho správního místa, bude dle ustanovení § 41 odst. 1 daňového řádu správce daně doručovat písemnost tomuto zmocněnci. V případě doručování zmocněnci se aplikuje stejný postup jako v případě doručování daňovému subjektu. Nejdříve bude správce daně zkoumat, zda je zmocněnci zpřístupněna datová schránka a pakliže tomu tak bude, doručovat se bude prostřednictvím této schránky. Pokud však zmocněnec datovou schránkou nedisponuje, správce daně bude doručovat na e-mailovou adresu, kterou uvedla osoba povinná k dani v přihlášce k registraci. K odstavci 2 Upomínky uvedené v § 110k odst. 2 s charakterem upozornění na nesplnění povinností při správě daně ve zvláštním režimu jednoho správního místa bude vždy správce daně doručovat pouze prostřednictvím e-mailové adresy uvedené v přihlášce k registraci. K odstavci 3 Ustanovení § 110k odst. 3 stanovuje právní fikci doručení u písemností doručovaných prostřednictvím e-mailové adresy, kterou lze již v současnosti nalézt v zákoně o dani z přidané hodnoty (srov. § 82 odst. 6). Nejedná se tedy o novum v této oblasti. Na písemnost doručovanou na elektronickou adresu se hledí jako na doručenou okamžikem odeslání správcem daně.

§ 110l

Příslušné ustanovení upravuje podmínky pro podání přihlášky k registraci k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa v tuzemsku. Pokud osoba povinná k dani hodlá používat zvláštní režim jednoho správního místa, je povinna podat přihlášku k registraci. Termín pro podání přihlášky k registraci a následnou účinnost této registrace upravuje článek 57d a dále článek 57f prováděcího nařízení č. 282/2011. K odstavci 1 Základní pravidlo týkající se účinnosti registrace k dani ve zvláštním režimu stanoví prováděcí nařízení č. 282/2011 v prvním odstavci článku 57d. Počátek účinnosti registrace se odvíjí podle data podání přihlášky a za běžných okolností nastane prvním dnem kalendářního čtvrtletí bezprostředně následujícího po podání přihlášky k registraci (srov. § 110n odst. 2 písm. a)). Pokud tedy osoba povinná k dani hodlá používat zvláštní režim jednoho správního místa, musí podat přihlášku k registraci v kalendářním čtvrtletí, které bezprostředně předchází kalendářnímu čtvrtletí, od nějž hodlá režim používat. K odstavci 2 Výjimkou oproti pravidlu podle odstavce 1 je situace, kdy osoba povinná k dani poprvé poskytne vybranou službu před tímto datem (tj. před začátkem následujícího kalendářního čtvrtletí). Prvním poskytnutím vybrané služby se přitom rozumí takové poskytnutí vybrané služby, na které lze poprvé použít příslušný zvláštní režim (buď režim Evropské unie, nebo režim mimo Evropskou unii). Toto pravidlo se tedy vztahuje také na osoby, které

- dosud poskytovaly vybrané služby pouze v tuzemsku a nyní svou činnost rozšíří i do dalších členských států, nebo

- vybrané služby poskytovaly v rámci jednoho ze zvláštních režimů jednoho správního místa (režimu Evropské unie nebo režimu mimo Evropskou unii) a nyní z důvodu přemístění sídla či provozovny již podmínky používání tohoto režimu nesplňují, ale splňují podmínky používání druhého režimu.

K odstavci 3 Další výjimka oproti základnímu pravidlu podle odstavce 1 se vztahuje na situace, kdy se osoba povinná k dani registruje v tuzemsku z důvodu přemístění sídla nebo zrušení provozovny v jiném členském státě, a proto přestane splňovat podmínky, na základě kterých byla dosud v režimu Evropské unie registrována v jiném členském státě. V případě, že dojde k této změně, musí osoba povinná k dani v původním státě identifikace požádat o zrušení registrace a ve stejné lhůtě podat přihlášku k registraci v tuzemsku. Příklad: Osoba povinná k dani má sídlo v Německu, kde je registrovaná k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa. Dne 21. března 2017 však přemístí svoje sídlo z Německa do České republiky. Pokud hodlá nadále pokračovat v používání tohoto zvláštního režimu, musí zrušit svou registraci k dani ve zvláštním režimu v Německu a podat přihlášku k registraci k dani ve zvláštním režimu v České republice, obojí do deseti dnů následujícího kalendářního měsíce po této změně, tj. do 10. dubna. Účinnost registrace k dani ve zvláštním režimu v tuzemsku pak nastane ke dni přemístění sídla do tuzemska, tj. 21. března. (Ke stejnému datu bude zrušena registrace k dani ve zvláštním režimu v Německu.) .

§ 110m

K odstavci 1 a odstavci 3 Úprava oznamovací povinnosti osoby povinné k dani vychází z článků 360 a 369c směrnice o DPH, které jsou dále upřesněny článkem 57 h prováděcího nařízení č. 282/2011. Osoba povinná k dani je povinna oznámit správci daně ve státě identifikace ve stanovené lhůtě veškeré změny oproti údajům, které se vyplňují v přihlášce k registraci. Pokud se jedná o změny, které způsobí, že osoba již nesplňuje podmínky pro používání příslušného zvláštního režimu, správce daně na základě tohoto oznámení zruší osobě povinné k dani registraci k dani ve zvláštním režimu podle §110p. Obdobně bude správce postupovat v případě, že mu osoba povinná k dani oznámí ukončení poskytování vybraných služeb. K odstavci 2 Pokud osoba povinná k dani uskuteční první poskytnutí vybrané služby v době, kdy je již uživatelem, tj. poté, co její registrace k dani ve zvláštním režimu nabyla účinnosti, nemělo by oznámení prvního poskytnutí vybrané služby své opodstatnění.

§ 110n

K odstavci 1 Správce daně zaregistruje tu osobu povinnou k dani, která splňuje podmínky použití zvláštního režimu jednoho správního místa a která podala přihlášku k registraci k dani ve zvláštním režimu. Tímto ustanovením je tedy vyloučena úprava § 129 odst. 3 daňového řádu, který upravuje možnost správce daně zaregistrovat subjekt z moci úřední, pakliže jsou naplněny zákonem předvídané skutečnosti. Samotný dobrovolný charakter zvláštního režimu jednoho správního místa by byl v logickém rozporu s tím, že by správce daně registroval ex offo i ty subjekty, které nepodaly přihlášku k registraci a tím projevily svobodnou vůli používat tento zvláštní režim. K odstavci 2 V souladu s články 57d a 57f prováděcího nařízení č. 282/2011 je v odstavci 2 stanoven okamžik, od kdy je osoba povinná k dani registrovaná k dani ve zvláštním režimu v tuzemsku. Toto ustanovení přímo navazuje na § 110l upravující podmínky pro přihlášku k registraci k dani ve zvláštním režimu. Pokud je přihláška k registraci podána podle § 110l odstavce 1, osoba povinná k dani je registrovaná od prvního dne kalendářního čtvrtletí následujícího po podání přihlášky k registraci. Pokud osoba povinná k dani podá přihlášku podle § 110l odstavce 2, správce daně ji zaregistruje ke dni prvního poskytnutí vybrané služby. Pokud osoba povinná k dani (která dosud používala režim Evropské unie v jiném členském státě) mění stát identifikace z důvodu přemístění sídla nebo zrušení provozovny v původním státě identifikace a podá přihlášku podle § 110l odstavce 3, bude tato osoba registrovaná ke dni uvedeném v odstavci 2 písm. c). K odstavci 3 a 4 Úprava v odstavcích 3 a 4 má za cíl implementovat článek 362 směrnice o DPH, který ukládá správci daně, aby přidělil osobě povinné k dani při její registraci do režimu mimo Evropskou unii identifikační číslo pro účely DPH. Vzhledem k tomu, že tato osoba není ani nemá povinnost být registrována pro účely DPH podle čl. 214 a 215 směrnice o DPH, (viz podmínky pro použití režimu mimo Evropskou unii v §110g), přidělí jí správce daně v tuzemsku jakožto státu identifikace tzv. daňové evidenční číslo, které nahrazuje pro účely zvláštního režimu mimo Evropskou unii daňové identifikační číslo.

§ 110o

Registraci k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa správce daně zruší buď na vlastní žádost uživatele (srov. § 110o), nebo z moci úřední (§ 110p). Obě ustanovení jsou v návrhu zákona systematicky řazena za sebou. Možnost zrušení registrace na vlastní žádost uživatele vychází z principu dobrovolnosti používání zvláštního režimu jednoho správního místa. Pravidla pro dobrovolné ukončení používání režimu upravuje prováděcí nařízení č. 282/2011 čl. 57g. Pokud uživatel hodlá přestat používat zvláštní režim v daném kalendářním čtvrtletí, musí žádost o zrušení podat nejpozději do 15 dnů před koncem tohoto kalendářního čtvrtletí, aby mohly nastat účinky zrušení registrace (tzn. zrušení registrace k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí, ve kterém podal uživatel žádost). Pokud tedy uživatel podá žádost o zrušení 10. března 2015, správce daně mu zruší registraci k 31. březnu 2015. Pokud však uživatel podá žádost až po uvedené lhůtě (tj. například 25. března 2015), správce daně uživatelovu registraci zruší k 30. červnu 2015 (čili až k poslednímu dni následujícího kalendářního čtvrtletí). Pokud tato osoba povinná k dani, které je zrušena registrace ve zvláštním režimu, nadále poskytuje vybrané služby, plní své daňové povinnosti související s poskytnutím vybraných služeb přímo u správce daně v dotčeném státě spotřeby. Uživatel, který dobrovolně ukončil používání zvláštního režimu jednoho správního místa (správce daně mu registraci zrušil na jeho žádost) může v budoucnu opět podat přihlášku k registraci a používat tento zvláštní režim. Je však nutné, aby byla zachována tzv. karanténní lhůta, po kterou správce daně osobu, která používala příslušný režim (byla k příslušnému režimu registrovaná v tuzemsku nebo v jiném členském státě), nezaregistruje k tomuto režimu (srov. § 110i odst. 1 písm. a)). Je na místě podotknout, že toto ustanovení řeší zrušení registrace zvláštního režimu pouze v případě, kdy se uživatel rozhodne, že již zvláštní režim nechce dále používat (v souladu s čl. 57g prováděcího nařízení č. 282/2011). Nevztahuje se tedy na případy, kdy např. osoba povinná k dani žádá o zrušení registrace z důvodu přemístění sídla nebo změny (zrušení, popř. založení) provozovny, takže již nesplňuje podmínky pro použití zvláštního režimu jednoho správního místa v tuzemsku. Tyto případy jsou pokryty § 110p odst. 1 písm. b).

§ 110p

Cílem tohoto ustanovení je transpozice článků 363 a 369e směrnice o DPH, které uvádí důvody vedoucí ke zrušení registrace uživatele zvláštního režimu správcem daně. Dále je v tomto ustanovení řešena účinnost zrušení registrace, která se řídí prováděcím nařízením č. 282/2011 (čl. 58). K odstavci 1 V odstavci 1 jsou řešeny důvody, které vedou ke zrušení registrace k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa. V případě, že osoba oznámí ukončení poskytování vybraných služeb podle § 110m odstavce 3 nebo závažným způsobem poruší pravidla zvláštního režimu, je ukončení její registrace ve zvláštním režimu doprovázeno karanténním obdobím podle § 110i odstavce 1 (v případě oznámení ukončení poskytování vybraných služeb) nebo odstavce 2 (v případě závažného porušení pravidel), po které jí není umožněna opětovná registrace. Pokud se týká závažného porušení povinností podle písm. c), bližší specifikace tohoto pojmu je uvedena v článku 58b odstavci 2 prováděcího nařízení č. 282/2011 (v nařízení použit pojem „soustavné porušování pravidel“).

Mezi důvody pro zrušení registrace uživatele ke zvláštnímu režimu také patří nesplnění podmínek použití zvláštního režimu jednoho správního místa v tuzemsku, na jejichž základě byl registrován. Jde o situaci, kdy uživatel tyto podmínky v průběhu používání tohoto režimu přestal splňovat (např. uživatel registrovaný k režimu Evropské unie na základě umístění sídla v tuzemsku, toto své sídlo přesune do jiného členského státu a přestane tak splňovat jednu podmínek, na jejichž základě byl v tuzemsku registrován k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa). K odstavci 2 Tento odstavec řeší okamžik nabytí účinnosti u zrušení registrace z moci úřední. Zrušení registrace z moci úřední nastane podle písmene a) tohoto odstavce, tedy k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí o zrušení registrace. V souladu s § 101 odstavcem 2 Daňového řádu se dnem, kdy bylo rozhodnutí vydáno, rozumí den, kdy byl učiněn úkon k jeho doručení osobě povinné k dani (tj. den odeslání rozhodnutí). Výjimkou z obecného pravidla stanoveného v písm. a) jsou případy, kdy k vynětí z režimu dojde z důvodu přemístění sídla nebo změny provozovny (zrušení nebo založení). V těchto případech bude registrace zrušena ke dni této změny. Odlišný okamžik účinnosti v uvedených případech má zajistit osobě povinné k dani možnost plynule navázat registrací do druhého z režimů nebo v jiném členském státě.

§ 110q

Pro všechny osoby povinné k dani používající zvláštní režim jednoho správního místa platí příslušné vymezení zdaňovacího období, které se řídí úpravou v článcích 364 a 369f směrnice o DPH a článku 59 prováděcího nařízení č. 282/2011, a je jim kalendářní čtvrtletí.

§ 110r

Pravidla pro podání daňového přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa jsou upravena směrnicí o DPH a prováděcím nařízením k této směrnici č. 282/2011. Určité detaily těchto pravidel přibližuje Příručka k zjednodušenému jednomu správnímu místu pro DPH vydaná Komisí. Tento dokument objasňuje řadu aspektů fungování zvláštního režimu z pohledu Komise a má posloužit k jednotné aplikaci pravidel členskými státy. K odstavci 1 Lhůtu pro podání daňového přiznání a povinnost podat daňové přiznání bez ohledu na to, zda byly poskytnuty vybrané služby, ukládá směrnice o DPH (čl. 364 a 369f). Tuto lhůtu je nutné vnímat tak, jak ji objasňuje Příručka k zjednodušenému jednomu správnímu místu pro DPH. Podle ní nemůže být daňové přiznání podáno před skončením příslušného zdaňovací období, tj. lhůta pro jeho podání trvá pouze dvacet dní. Toto pravidlo uváděné v Příručce k zjednodušenému jednomu správnímu místu pro DPH má své logické opodstatnění, neboť kurz přepočtu pro účely daňového přiznání se řídí příslušným kurzem posledního dne zdaňovacího období. K odstavci 2 Ustanovení § 110r odst. 2 tvoří lex specialis k § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu co do lhůty, po kterou lze podat dodatečné daňové přiznání. Lhůty dle § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu jsou nahrazeny lhůtou objektivní v délce 3 let, která počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání daňového přiznání (povinnost, resp. oprávnění daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání vyplývající z § 141 odst. 1 a 2 daňového řádu zůstávají zachovány). Jedná se tedy o speciální úpravu lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání, které je směrováno tuzemskému správci daně, jakožto správci daně v roli státu identifikace. Vzhledem k tomu, že správce daně v roli státu identifikace nebude stanovovat daň, neuplatní se zde § 42 zákona o dani z přidané hodnoty, resp. § 148 daňového řádu. Lhůta, kterou stanovuje dané ustanovení, tak stanovuje nejzazší časový okamžik, kdy lze podat dodatečné daňové přiznání skrze členský stát identifikace. Prováděcí nařízení č. 282/2011 tuto lhůtu upravuje v čl. 61, kde stanoví, že změny číselných údajů v daňovém přiznání je možné činit prostřednictvím státu identifikace po dobu tří let ode dne, kdy mělo být původní daňové přiznání podáno. Prováděcí nařízení č. 282/2011 ve svém článku 61, který se vztahuje k tomuto ustanovení, dále stanoví, že pravidla členského státu spotřeby ohledně vyměření a změn nejsou dotčena. Zůstává tak aplikovatelné ustanovení § 42 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy je tuzemsko v roli státu spotřeby. V této souvislosti je nutné si dále uvědomit, že v souladu s národní legislativou příslušného státu spotřeby může být umožněno podání daňového přiznání i po uplynutí této lhůty, avšak podání již proběhne mimo zvláštní režim a bude směřováno přímo státu spotřeby. K odstavci 3 Toto ustanovení upřesňuje konec lhůty pro podání daňového přiznání nebo dodatečného daňového přiznání v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek. Vzhledem k tomu, že daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání se podávají elektronicky, není zapotřebí rozlišovat, zda poslední den lhůty připadne na pracovní den či nikoliv. Jedná se o lex specialis k ustanovení § 33 odst. 4 daňového řádu. K odstavci 4 Toto ustanovení vychází z úpravy v prováděcím nařízení č. 282/2011 článku 60, podle kterého se částky uvedené v daňovém přiznání nebo dodatečném daňovém přiznání nezaokrouhlují. K odstavci 5 V tomto ustanovení se stanoví, jaký směnný kurz bude použit pro přepočet jiné měny na eura pro účely daňového přiznání. To znamená, že bez ohledu na to, zda je například za poskytnutí vybrané služby obdržena úplata v jiné měně než v eurech, je nutné příslušné údaje v daňovém přiznání podávaném v tuzemsku jakožto státu identifikace přepočíst a vyjádřit v eurech. Tato úprava se řídí články 366 a 369h směrnice o DPH. K odstavci 6 Toto ustanovení stanovuje pravidlo pro přepočet jiné měny na eura pro účely dodatečného daňového přiznání. V těchto případech je určující kurz, který byl použit u původního zdanitelného plnění.

§ 110s

Daňový řád v § 149 odst. 1 vymezuje, co je předmětem evidence, čímž nepřímo vymezuje, co je evidencí daně. Tu lze chápat jednak jako postup správce daně, jehož účelem je evidování daňových povinností na jednotlivých osobních daňových účtech, nebo též výstup, který tímto postupem vzniká, tj. soubor evidovaných informací, který má zákonem vymezenou formu osobních (a depozitních) daňových účtů.

Důvodem a účelem evidence daní je zaznamenávání klíčových údajů nezbytných pro správné spravování daňových povinností, bez kterých by nebylo možné určit vztah mezi oběma rovinami daňového řízení, tj. rovinou nalézací a rovinou platební. Evidence daní, resp. záznamy na jednotlivých osobních daňových účtech poskytují přehled o stavu splatných daňových pohledávek, z něhož je patrné zda daňový dlužník má evidovány nedoplatky nebo přeplatky. Uživatel zvláštního režimu jednoho správního místa podá správci daně státu registrace daňové přiznání dle § 110r odst. 1. Z takto podaného daňového přiznání správce daně využije údaje o výši tvrzené daně a dle § 110s je předepíše do evidence daní. Učiní tak s ohledem na výše zmíněnou potřebu evidence pro správné spravování daňových povinností. Obdobná úprava se aplikuje i na dodatečné daňové přiznání s tím, že do evidence daní se v duchu § 143 daňového řádu předepíše rozdíl poslední známé daně a částky nově zjištěné. V ustanovení § 110s je dále upraveno, že správce daně státu registrace daň nestanoví. Jedná se o výjimku z obecného pravidla stanoveného v § 147 odst. 1 daňového řádu. Odchylná úprava vychází z obecného principu zvláštního režimu jednoho správního místa, kdy daň z přidané hodnoty uživatel tohoto režimu platí státu spotřeby (státu, ve kterém dochází ke spotřebě vybrané služby) a stát registrace, resp. správce daně ve státu identifikace, tuto daň pouze vybírá (výjimka v případě učinění kroku státu spotřeby za účelem stanovení, vybírání, zajištění nebo vymáhání daně – srov. § 110w) a přeposílá do příslušných států spotřeby (srov. § 110u). Proto správce daně státu identifikace ani samotnou daň nestanovuje.

§ 110t

Toto ustanovení reaguje na úpravu v prováděcím nařízení č. 282/2011 čl. 61, dle které se veškeré změny v částkách uvedených v daňovém přiznání, podávaném v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa, provádějí formou změn příslušného daňového přiznání (tedy nikoliv v daňovém přiznání za některé následující zdaňovací období). Pokud se týká tuzemska v roli státu spotřeby, bylo toto pravidlo zohledněno v § 42 doplněním nového odst. 9. Nový § 110t pak vymezuje toto pravidlo rovněž z pozice tuzemska jakožto státu identifikace. Stanoví, že se oprava základu daně a výše daně u zdanitelného plnění, na které se použije zvláštní režim jednoho správního místa, provádí výhradně v dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém vznikla původní daňová povinnost. Nelze ji provádět v daňovém přiznání za některé následující zdaňovací období.

§ 110u

Toto ustanovení ukládá povinnost tuzemskému správci daně plnící roli správce daně státu identifikace postoupit správcům daně států spotřeby údaje z daňového přiznání podaného uživatelem zvláštního režimu jednoho správního místa a přeposlat platbu příslušné daně. Správce daně ve státě identifikace daň nestanoví, ale příslušnou částku daně pouze přepošle státu spotřeby. Tento princip vyplývá z toho, že daňové přiznání i platba daně jako taková je určena pro členský stát, kde je místo plnění poskytované vybrané služby. Správce daně v tuzemsku dle ustanovení § 110u písm. b) postoupí správci daně státu spotřeby platbu daně maximálně do výše tvrzené daně. Pokud by tedy uživatel poslal tuzemskému správci daně platbu ve výši, která by přesahovala výše tvrzené daně (správce daně pomocí identického označení platby a daňového přiznání spáruje platbu s podaným daňovým přiznáním), správce částku rozdělí tak, aby výše postoupené platby odpovídala výši tvrzené daně. Rozdíl platby převyšující tvrzenou daň je automaticky přeplatkem daného subjektu. Jak tuzemský správce daně naloží s tímto přeplatkem, je uvedeno v ustanovení § 110f.

§ 110v

Toto ustanovení upravuje postup správce daně v tuzemsku jakožto státu identifikace, pokud osoba povinná k dani neoznačí platbu podle § 110e odst. 3. V tomto případě bude postupováno obdobně podle obecné úpravy daňového řádu týkající se plateb vykonaných bez dostatečného označení s tím rozdílem, že v případě, že osoba povinná k dani neodpoví správci ve stanovené lhůtě na jeho výzvu k dodatečnému označení této platby, bude jí platba vrácena.

§ 110w

K odstavci 1 a odstavci 2 Tato úprava vychází z obecného principu zvláštního režimu jednoho správního místa, ve kterém osoba povinná k daní plní určitou část svých povinností k DPH prostřednictvím státu identifikace. Za účelem vyjasnění a z důvodu zajištění vyšší míry právní jistoty je vymezen rozsah, v jakém mají být plněny tyto povinnosti skrze jiný členský stát (který je státem identifikace), pokud se místo plnění poskytnuté vybrané služby nachází v tuzemsku, tj. tuzemsko je státem spotřeby. Osoba povinná k dani vykonává svá práva a povinnosti primárně vůči správci daně státu identifikace, tedy podává daňové přiznání a zasílá platbu ve zvláštním režimu správci daně ve státě identifikace. Stát identifikace pak příslušné údaje z daňového přiznání společně s platbou předává tuzemsku jakožto státu spotřeby. Za den platby se přitom považuje den připsání na bankovní účet správce ve státě identifikace. Stejně tak je za den podání daňového přiznání považován den, kdy je daňové přiznání podáno správci daně ve státě identifikace. Pokud však tuzemský správce daně v roli správce daně státu spotřeby učiní úkon za účelem stanovení, vybírání, zajištění nebo vymáhání daně vůči osobě povinné k dani registrované v jiném členském státě, při němž této osobě oznámí, že povinnosti vyplývající z tohoto úkonu již tato osoba plní vůči správci daně státu spotřeby přímo, je tato osoba povinna tak činit. Pokud je např. osoba povinná k dani vyzvána k uhrazení dlužné částky správcem daně v tuzemsku (jakožto státu spotřeby), uhradí již daň za příslušné zdaňovací období přímo správci daně v tuzemsku. Stejně tak uhradí přímo správci daně v tuzemsku případné úroky a penále. Pokud by tato osoba povinná k dani chtěla, aby jí pro potřeby zvláštního režimu jednoho správního místa v situaci, kdy je tuzemsko členský stát spotřeby, zastupoval zástupce, musí uplatnit plnou moc u správce daně v tuzemsku. Pokud se však týká podání daňového přiznání (a případně dalších povinností plněných prostřednictvím elektronického portálu), plní osoba povinná k dani své povinnosti i nadále skrze členský stát identifikace. Zde je také vhodné podotknout, že z článku 63a prováděcího nařízení č. 282/2011 vyplývá, že v případě, že osoba povinná k dani neprovede platbu nebo provedená platba bude nižší než platba vyplývající z přiznání k dani, je jí desátý den po dni, ke kterému měla být platba nejpozději provedena (tato lhůta splatnosti se řídí čl. 367 a 369i směrnice o DPH), zaslána elektronická upomínka ohledně dlužné daně (nedoplatku) od státu identifikace. Obdobně je postupováno v případě, že osoba povinná k dani nepodala daňové přiznání nebo pokud je daňové přiznání neúplné či nesprávné (viz článek 63b). Od okamžiku zaslání elektronické upomínky však veškeré kroky za účelem stanovení, vybírání, zajištění nebo vymáhání daně činí pak již výhradně stát spotřeby.

K odstavci 3 Odstavec 3 přiznává osobě povinné k dani registrované k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa v jiném členském státě status daňového subjektu. Je tak proto, aby bylo možné těmto osobám (bude se jednat o osoby povinné k dani neusazené v tuzemsku) přiznávat práva a povinnosti vyplývající z daňových hmotně-právních i procesně-právních předpisů (zákon o dani z přidané hodnoty, daňový řád). Daňový řád v § 1 odst. 1 stanoví, že daňový řád upravuje postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob. Daňovým subjektem je dle § 20 odst. 1 daňového řádu osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon. Proto návrh zákona v tomto odstavci explicitně zmiňuje tento vztah.

§ 110x

Obdobně jako v případě § 110k konstruuje ustanovení § 110x tohoto návrhu zákona lex specialis k obecným ustanovením o doručování, které jsou zakotveny v daňovém řádu (srov. § 39 - § 51 daňového řádu). Ze systematického zařazení § 110x je patrné, že se jedná úpravu doručování správcem daně v pozici tuzemska jakožto státu spotřeby. Zákonná úprava předpokládá doručování elektronickým způsobem. Vychází ze samotného principu zvláštního režimu jednoho správního místa, jehož cílem je usnadnění plnění daňových povinností při poskytování vybraných služeb, způsob elektronického doručování je navíc efektivnější i z pozice správce daně. Způsob doručení prostřednictvím e-mailové adresy byl zvolen s ohledem na to, že správci daně státu spotřeby bude pro komunikaci s daňovým subjektem poskytnuta pouze informace o jeho e-mailové adrese. V neposlední řadě je nutné podotknout, že správce daně bude komunikovat s osobami neusazenými v tuzemsku, u kterých by bylo doručování prostřednictvím poštovních služeb administrativně, ale i právně komplikované.

§ 110y

K odstavci 1 Odstavec 1 pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa vymezuje pojem poslední známá daň. Jde o speciální ustanovení vůči § 141 odst. 1 daňového řádu, které je nezbytné s ohledem na konstrukci samovyměření, resp. samodoměření daně. Poslední známou daní je třeba rozumět tuzemskou daň z přidané hodnoty ve výši, která byla zahraniční osobou povinnou k dani (osobou registrovanou pro účely zvláštního režimu jednoho správního místa v jiném členském státě) tvrzena v daňovém přiznání nebo dodatečném daňovém přiznání, nebo správcem daně pravomocně doměřena z moci úřední. Rozhodující je však vždy pouze ta výše daně, která byla takto tvrzena nebo doměřena z moci úřední naposledy za příslušné zdaňovací období. Ne každá daň je tak poslední známou daní. Musí jít vždy o celkovou výši daně, tj. součet hodnoty vyměřené daně a všech doměřených rozdílů (kladných či záporných), ke kterým došlo na základě dodatečného daňového přiznání, nebo na základě pravomocného doměření z moci úřední. Nejde tedy o pouhou výši tohoto rozdílu, ale finální hodnotu daně. Důvodem pro zavedení tohoto pojmu je potřeba pojmenovat veličinu, vůči níž se zahraniční osoba povinná k dani vymezuje v rámci svého dodatečného tvrzení, resp. vůči níž se správce daně vymezuje při doměření daně z moci úřední. V případě doměření daně z moci úřední je z hlediska určení poslední známé daně rozhodující až okamžik právní moci rozhodnutí o doměření daně z moci úřední (tj. dodatečného platebního výměru), nikoli jeho účinnost. Dokud není řízení o doměření daně pravomocně ukončeno, nemůže dojít k samodoměření daně na základě dodatečného daňového přiznání. K odstavci 2 Odstavec 2 stanoví, že správce daně předepíše poslední známou daň do evidence daní, jejíž úprava je obsažena v § 149 a násl. daňového řádu. Předpis se vyznačuje na debetní straně osobního daňového účtu. V této souvislosti je třeba odlišit okamžik faktického předepsání, který nastane momentem, kdy příslušná úřední osoba provede zápis do evidence, od okamžiku právního předepsání, který v případě samovyměření nebo samodoměření nastane ke dni právní fikce vyměření, resp. doměření (viz § 110z).

§ 110z

Toto ustanovení zavádí institut samovyměření (resp. samodoměření) daně. Podstata samovyměření spočívá ve vyměření daně bez vydání individuálního právního aktu správce daně (tj. rozhodnutí). K vyměření nebo doměření dochází ze zákona (ex lege) na základě podání daňového tvrzení, ve kterém je tvrzena výše daně. Cílem této konstrukce je snížení administrativní zátěže na straně správce daně, který nebude nucen každé 3 měsíce vydávat platební výměry, které by se zakládaly do spisu, popřípadě doručovaly jako je tomu v případě standardního vyměření nebo doměření podle daňového řádu. Výhodou je i právní jistota daňových subjektů, kteří jsou obeznámeni s výší poslední známé daně bez nutnosti nahlížet do spisu. K odstavci 1 Odstavec 1 stanoví, že daň tvrzená zahraniční osobou povinnou k dani ve včas podaném daňovém přiznání je vyměřena dnem uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání (tj. k 20. dni měsíce následujícího po zdaňovacím období), a to ve výši, která je v něm tvrzena. Daň je vyměřena ex lege bez jakéhokoli autoritativního potvrzení správce daně. Daňový subjekt, který výši daně vypočítává, si ji de facto vyměří sám (odtud název samovyměření), byť de iure jde o vyměření ze zákona (ex lege). Pokud se správce daně domnívá, že výše tvrzené daně je nesprávná, bude postupovat podle § 110za. Pakliže zahraniční osoba povinná k dani jí tvrzenou daň (která mu bude samovyměřena) neodvede, vznikne jí nedoplatek, ke kterému bude v souladu s § 252 a násl. daňového řádu vznikat úrok z prodlení. Exekučním titulem zde bude v souladu s § 176 odst. 1 písm. a) daňového řádu výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní. K odstavci 2 Odstavec 2 stanoví, že pokud zahraniční osoba povinná k dani nepodá daňové přiznání v zákonem stanovené lhůtě, má ex lege daň vyměřenu dnem uplynutí této lhůty, a to ve výši nula. Ačkoli daň fakticky netvrdila, zákon stanoví právní fikci, že uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání tvrdila daň ve výši nula. Znamená to, že její poslední známá daň (§ 110y) bude mít hodnotu nula. Každé další tvrzení je činěno prostřednictvím dodatečného daňového přiznání, a daň tak bude už vždy doměřována vůči nulové hodnotě. Obdobné platí pro situaci, kdy dojde k doměření z moci úřední. Daňové přiznání, které bude podáno opožděně, bude vždy dodatečným daňovým přiznáním. Také z tohoto důvodu nebude zpoždění při podání daňového tvrzení z povahy věci sankcionováno prostřednictvím pokuty za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu. Současně je vyloučena pokuta za opožděné tvrzení daně i pro případ nepodání daňového přiznání (viz § 110ze), neboť se uplatní právní fikce tvrzené nuly. Sankci, která zahraniční osobě povinné k dani hrozí, představuje penále (§ 251 daňového řádu). K jeho vzniku však dojde pouze v případě, kdy správce daně doměří daň z moci úřední. Při doměření daně na základě podaného dodatečného přiznání penále nevzniká (viz § 251 odst. 4 daňového řádu). Pokud zároveň dojde k prodlení s platbou daně, vznikne úrok z prodlení podle § 252 a násl. daňového řádu. K odstavci 3 Odstavec 3 upravuje samodoměření daně. Daň tvrzená zahraniční osobou povinnou k dani v dodatečném daňovém přiznání se považuje za doměřenou ke dni jeho podání, tj. k okamžiku, kdy se dostane do sféry příslušného správce daně státu identifikace. Správce daně nebude ani na základě dodatečného daňového přiznání vydávat autoritativní rozhodnutí a daň bude doměřena ze zákona. Výše doměřené daně je odvozena od poslední známé daně a tvoří ji rozdíl mezi daní tvrzenou v dodatečném daňovém přiznání a poslední známou daní. Výsledná částka, která vznikne součtem rozdílu daně tvrzené v dodatečném daňovém přiznání a dosavadní poslední známé daně, se pak stane novou poslední známou daní (viz § 110y odst. 1). Část věty za středníkem v odstavci 3 vylučuje samodoměření daně na základě dodatečného daňového přiznání podaného v průběhu doměřovacího řízení zahájeného z moci úřední. Tato situace nastane tehdy, pokud správce daně v souladu s § 91 daňového řádu učiní první úkon ve věci doměření z moci úřední, nebo v souladu s § 110za uplyne lhůta stanovená ve výzvě k podání dodatečného daňového přiznání podle § 145 daňového řádu. První ze situací nastane zpravidla v důsledku daňové kontroly, nebo na základě postupu k odstranění pochybností k předchozí tvrzené dani, tj. k daňovému přiznání nebo dodatečnému daňovému přiznání. Ustanovení navazuje na § 110za odst. 4, podle kterého podání dodatečného daňového přiznání v průběhu doměřovacího řízení zahájeného z moci úřední nezahajuje doměřovací řízení. Údaje uvedené v takto podaném přiznání se využijí při doměření daně z moci úřední. Doměřovací řízení zahájené z moci úřední je možné považovat za skončené až nabytím právní moci dodatečného platebního výměru, kterým je stanovena daň z moci úřední; nedojde-li mezitím k zastavení řízení v souladu s § 106 daňového řádu. Do té doby, než rozhodnutí o doměření daně z moci úřední (tj. dodatečný platební výměr) nabude právní moci, nelze podat dodatečné daňové přiznání s účinky samodoměření. Důvodem pro to je skutečnost, že zahraniční osoba povinná k dani, která s tímto rozhodnutím nesouhlasí, může proti dodatečnému platebnímu výměru brojit odvoláním, které má odkladný účinek. V odvolání může poukázat na nové skutečnosti ve svůj prospěch, které nebyly dříve uplatněny. Do okamžiku právní moci dodatečného platebního výměru nelze považovat daň doměřenou z moci úřední za definitivní. Tomu odpovídá i konstrukce obsažená v § 110y odst. 1 písm. b), která za poslední známou daň označuje až pravomocně doměřenou daň. K odstavci 4 Odstavec 4 se vymezuje vůči § 141 odst. 5 daňového řádu, který upravuje skutečnosti, jež se uvádějí v dodatečném daňovém přiznání. Dodatečné daňové přiznání tak nebude obsahovat den zjištění rozdílu oproti poslední známé dani, ani důvody pro podání tohoto dodatečného daňového přiznání. Je tak zohledněna skutečnost, že daňové tvrzení podávané v rámci zvláštního režimu jednoho správního místa je na evropské úrovni unifikováno. Důsledkem toho, že nebude vyžadováno uvedení dne zjištění rozdílu oproti poslední známé dani, je absence subjektivní lhůty podle § 141 odst. 1 daňového řádu. Daňový subjekt tak bude vázán toliko objektivní lhůtou pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu s omezením stanoveným v § 110zb odst. 1.

§ 110za

K odstavci 1 Odstavec 1 určuje, v jakých případech správce daně doměří daň z moci úřední (ex offo). Z povahy samovyměření vyplývá, že správce daně bude daň vždy doměřovat a nikdy ne vyměřovat, protože daň se považuje za vyměřenou dnem uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání, a to buď ve výši tvrzené v daňovém přiznání, nebo ve výši nula, pokud přiznání podáno nebylo (viz § 110z). K doměření daně z moci úřední dojde na základě postupu k odstranění pochybností (viz § 89 a 90 daňového řádu), nebo na základě daňové kontroly (viz § 85 až 88 daňového řádu). Další situaci, kdy může dojít k doměření daně z moci úřední, upravuje odstavec 2. Předpokladem zahájení postupu k odstranění pochybností je podání daňového přiznání či dodatečného daňového přiznání. Správce daně, který má pochybnost o tom, že daň samovyměřená nebo samodoměřená na základě těchto tvrzení, nebyla ex lege stanovena ve správné výši, může prostřednictvím výzvy k odstranění pochybností tuto skutečnost vůči zahraniční osobě povinné k dani deklarovat. Musí přitom respektovat požadavek dostatečné míry konkrétnosti při formulaci této výzvy. V případě, že postup k odstranění pochybností nepovede k odstranění pochybností, které správce daně ve výzvě uvedl, může dojít k doměření daně dodatečným platebním výměrem. Může též dojít k transformaci postupu k odstranění pochybností v daňovou kontrolu (viz § 90 daňového řádu). Daňovou kontrolu lze využít jak v případě pochybností týkajících se podaného daňového tvrzení, které není vhodné řešit prostřednictvím postupu k odstranění pochybností, tak v případě, kdy daňové tvrzení nebylo vůbec podáno (tím pádem došlo k samovyměření daně ve výši nula) a postup k odstranění pochybností je tak z povahy věci vyloučen. Daňová kontrola může být vedena rovněž z čistě preventivního hlediska, tj. nikoli na základě existujících pochybností či podezření. Daň se doměřuje ve výši rozdílu poslední známé daně (§ 110y) a částky nově zjištěné. Doměřená částka tak může mít kladnou či zápornou hodnotu a výsledná daň, která se po nabytí právní moci rozhodnutí stane novou poslední známou daní, tak může být vyšší i nižší než dosavadní poslední známá daň. Správce daně rozhodne o doměření daně z moci úřední rozhodnutím, které se v souladu s § 147 odst. 1 daňového řádu označuje za dodatečný platební výměr. Jako odůvodnění rozhodnutí poslouží v souladu s § 147 odst. 4 daňového řádu zpráva o daňové kontrole, popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností. V případě, kdy k doměření dojde na základě skutečnosti, že zahraniční osoba povinná k dani nevyhoví výzvě k podání dodatečného daňového přiznání, musí být tato skutečnost popsána v odůvodnění rozhodnutí. Proti rozhodnutí o stanovení daně z moci úřední je možné v souladu s § 109 odst. 1 daňového řádu brojit odvoláním. Odvolání má odkladný účinek. Z hlediska určení poslední známé daně je tak rozhodující až okamžik právní moci rozhodnutí, nikoli jeho účinnost (viz § 110y odst. 1 písm. b)). Dokud však není rozhodnutí pravomocné, nelze podat dodatečné daňové přiznání k dani, která byla tímto rozhodnutím doměřena z moci úřední. Daň dodatečně doměřená z moci úřední je splatná v náhradní lhůtě splatnosti, která činí 15 dnů ode dne, kdy dodatečný platební výměr nabyl právní moci (§ 143 odst. 5 daňového řádu). Náhradní lhůta splatnosti představuje překážku vykonatelnosti rozhodnutí. Tzn. dodatečný platební výměr je vykonatelný až po jejím uplynutí. Od původního dne splatnosti se odvozuje délka prodlení a s tím související úroky (viz § 252 daňového řádu). Součástí dodatečného platebního výměru bude vždy i rozhodnutí o uložení penále (§ 251 odst. 3 daňového řádu). K odstavci 2 Podle odstavce 2 k doměření dojde rovněž v případě, že správce daně podle § 145 odst. 2 daňového řádu vyzval zahraniční osobu povinnou k dani, aby podala dodatečné daňové přiznání, a ta na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala. K vydání této výzvy správce daně přistoupí v případě, kdy je evidentní, že poslední známá daň nebyla stanovena správně (typicky v případě zjevných chyb v daňovém přiznání, v důsledku nichž dojde k samovyměření nesprávné výše daně). Tím se institut výzvy podle § 145 daňového řádu odlišuje od institutu výzvy k odstranění pochybností podle § 89 daňového řádu. K odstavci 3 Odstavec 3 stanoví, že uplynutím lhůty, kterou správce daně ve výzvě k podání dodatečného daňového přiznání stanovil, je ex lege zahájeno doměřovací řízení z moci úřední. Při stanovení lhůty musí mít správce daně na zřeteli ustanovení § 32 daňového řádu, který zakotvuje pravidla pro určení lhůty k provedení úkonu. Tato norma navazuje na úpravu obsaženou v odstavci 2 a vymezuje se vůči § 91 odst. 2 daňového řádu (ve znění účinném od 1. ledna 2015, podle kterého „…řízení je zahájeno dnem, kdy byl správcem daně vůči osobě zúčastněné na správě daní učiněn první úkon ve věci“). Bez navržené speciální úpravy, by vydání výzvy podle § 145 daňového řádu bylo prvním úkonem ve věci doměření daně z moci úřední. Tím by došlo k zahájení doměřovacího řízení, které by znamenalo překážku pro samodoměření na základě podaného dodatečného daňového přiznání (viz § 110z odst. 3). Bez ohledu na to, zda by došlo k vyhovění výzvě, by byla daň doměřena z moci úřední spolu se sankcí v podobě penále. Aby byla zahraniční osobě povinné k dani dána možnost na výzvu správce daně účinně reagovat, je zahájení doměřovacího řízení z moci úřední po výzvě k podání dodatečného daňového přiznání posunuto až na okamžik uplynutí lhůty stanovené správcem daně ve výzvě. K odstavci 4 Úprava obsažená v odstavci 4 navazuje na úpravu navrženou v § 110z odst. 3. Tato konstrukce vychází z toho, že je nutné vytvořit dostatečně účinnou motivaci pro dobrovolné plnění povinnosti tvrdit daň ve správné výši, není možné připustit, aby daňový subjekt mohl s podáním daňového tvrzení vyčkávat až do momentu, kdy je mu zřejmé, že doměřovací řízení zahájené správcem daně z moci úřední (typicky v rámci daňové kontroly) povede k doměření daně a tedy i vzniku sankce v podobě penále. Pokud bylo doměřovací řízení zahájeno z moci úřední, nemůže k doměření daně dojít na základě podaného dodatečného daňového přiznání, nicméně pokud je takové daňové přiznání podáno, bylo by v rozporu se základním cílem správy daní, aby správce daně uvedené údaje ignoroval. Je proto stanoveno, že údaje obsažené v podaném tvrzení správce daně využije při doměření daně z moci úřední (srov. § 141 odst. 7 daňového řádu).

§ 110zb

K odstavci 1 Odstavec 1 se vymezuje vůči maximální možné délce lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu, která činí 10 let. Důvodem pro zamezení možnosti podat dodatečné daňové přiznání v posledním roce absolutní lhůty pro stanovení daně je nutnost předejít situaci, kdy daňový subjekt podá dodatečné daňové přiznání s nulovou či zápornou daňovou povinností krátce před vypršením této desetileté lhůty, která ohraničuje možnost správce daně výslednou daň případně korigovat. Ze strany daňového subjektu by tak mohlo dojít ke zneužití této situace, neboť v režimu samodoměření je daň doměřena okamžikem podání daňového tvrzení. Při podání dodatečného přiznání krátce před uplynutím desetileté lhůty pro stanovení daně by správce daně měl velice omezenou možnost na takové podání reagovat. Pokud by údaje uvedené v tvrzení neodpovídaly realitě, neměl by správce daně prostor vyvrátit daňovým subjektem tvrzené skutečnosti. Toto ustanovení dává správci daně alespoň roční časový prostor k provedení nezbytných kroků. Výše zmíněná úprava má zejména preventivní charakter. V ideálním případě dojde ke stanovení daně v základní tříleté lhůtě a k maximální desetileté hranici se tak délka daňového řízení nepřiblíží. Pokud v průběhu prvních tří let nedojde ke skutečnosti presumované v § 148 odst. 2 až 4 daňového řádu, uplyne lhůta pro stanovení daně posledním dnem tříleté lhůty a norma zakotvená v odstavci 1 se nebude muset aplikovat. K odstavci 2 Odstavec 2 vymezuje vztah ke lhůtě pro placení daně upravené v § 160 daňového řádu pro případ podání dodatečného daňového přiznání. Lhůta pro placení daně je časový úsek, ve kterém je možné realizovat dobrovolnou i nedobrovolnou úhradu daně (§ 160 daňového řádu). Je to lhůta prekluzivní (propadná), což znamená, že jejím uplynutím zaniká právo nedoplatek vybrat, zajistit a vymáhat. Pokud k úhradě daně nedojde ve stanovené lhůtě, výkon rozhodnutí již nelze vykonat, a nedoplatek tudíž zaniká. Základní délka lhůty pro placení daně je šestiletá a její běh je vymezen primárně okamžikem jejich splatnosti. Dojde-li k doměření daně, počítá se běh šestileté lhůty od okamžiku náhradní lhůty splatnosti, tj. okamžikem, kdy má být podle dodatečného platebního výměru uhrazena doměřená daň. S ohledem na to, že navrhovaná konstrukce samodoměření nepředpokládá vydání dodatečného platebního výměru, ve kterém by byl náhradní den splatnosti stanoven, je nutné toto specifikum zohlednit i pro běh lhůty pro placení daně tak, aby byl garantován stejný časový prostor pro realizaci platební roviny daňového řízení, jako je tomu v případě standardního doměření. Za tím účelem je navrhována konstrukce předpokládající přerušení lhůty pro placení daně v případě, že daňový subjekt podá dodatečné daňové přiznání. Okamžikem podání dodatečného daňového přiznání tak počíná běžet nová šestiletá lhůta pro placení daně. Výsledný efekt odpovídá tomu, jako by ke dni samodoměření byl stanoven náhradní den splatnosti (k čemuž de facto dojde).

§110zc

Navrhované ustanovení § 110zc je založeno na prioritě účelově určené platby daně za konkrétní, daňovým subjektem určené, zdaňovací období. Jedná se o speciální úpravu pořadí úhrady daně. Pokud správci daně ve státu spotřeby bude postoupeno daňové přiznání a platba s identickými referenčními údaji, správce daně přednostně použije tuto platbu na úhradu daně z tohoto daňového přiznání. Pokud mu bude postoupena částka vyšší, než která je daňovým subjektem tvrzena v příslušném daňovém přiznání, bude správce daně po úhradě daně za zdaňovací období, na které je platba určena, dále postupovat podle obecného pravidla pro úhradu daně (srov. § 152 daňového řádu) způsobem tam uvedeným, tzn. z částky převyšující tvrzenou daň uhradí nejstarší nedoplatky daňového subjektu na daném osobním daňovému účtu a pak případné další nedoplatky na jiných osobních daňových účtech. Toto ustanovení tedy není komplexní speciální úpravou vůči § 152 daňového řádu; příslušné ustanovení daňového řádu se použije v případě, že postoupená platba daně převýší daňovým subjektem tvrzenou daň.

§ 110zd

Obecná úprava placení daně ve zvláštním režimu jednoho správního místa vychází z ustanovení § 110e. Ustanovení § 110zd upravuje způsob placení daně, který jde nad rámec této úpravy. Platit daň pomocí přeplatku lze pouze tehdy, když je tuzemsko v roli státu spotřeby. Pravidla pro placení daně přeplatkem jsou stanovena v § 154 daňového řádu.

§ 110ze

Úprava navazuje na článek 63b prováděcího nařízení č. 282/2011, dle kterého jsou veškeré úroky a sankce spojené neplněním povinností ve vztahu k daňovému přiznání a platbě daně v kompetenci státu spotřeby. K odstavci 1 Odstavec 1 tohoto ustanovení reaguje na skutečnost, že se daň ve zvláštním režimu jednoho správního místa platí v eurech. Ustanovení § 110ze odst. 1 dále tvoří výjimku z obecného pravidla pro zaokrouhlování stanovené v § 146 odst. 1 daňového řádu. Dle § 146 odst. 1 se daň zaokrouhluje na celé koruny nahoru, a to jak v řádném daňovém tvrzení nebo dodatečném daňovém tvrzení, tak i při stanovení daně správcem daně. Ustanovení § 146 odst. 1 sice upravuje pouze daň, nicméně dle § 2 odst. 4 daňového řádu se dani rozumí rovněž příslušenství daně, tzn. úprava zaokrouhlení daně se použije i na zaokrouhlení příslušenství daně. Daň, resp. i příslušenství daně ve zvláštním režimu jednoho správního místa nepodléhá zaokrouhlení (viz čl. 60 prováděcího nařízení č. 282/2011), pouze se stanoví s přesností na dvě desetinná místa. K odstavci 2 Vzhledem ke specifičnosti zvláštního režimu je v odstavci 2 tohoto ustanovení vyloučeno příslušenství daně, kterým je pokuta za opožděné tvrzení daně. Správce daně tedy nebude sankcionovat daňový subjekt, který nepodal daňové přiznání, prostřednictvím pokuty za opožděné tvrzení daně. K odstavci 3 a 4 Úrok z prodlení a úrok z posečkání se nepředepíše, pokud nepřesáhne minimální hodnoty stanovené v odst. 3 a 4. Tyto částky byly zvoleny jako ekvivalent minimálních částek v korunách u úroku z prodlení a úroku posečkání stanovených v daňovém řádu.

K čl. II – přechodná ustanovení

K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období před účinností tohoto zákona se použijí předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti (dosavadní předpisy).

K bodu 2

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že osoby, které ke dni 31. prosince 2014 používají zvláštní režim pro poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb podle § 88 zákona o DPH, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, budou od 1. ledna 2015 uživateli zvláštního režimu jednoho správního místa podle § 110a a násl. zákona o DPH, ve znění účinném ode dne nabytí tohoto zákona. Jinými slovy tyto osoby budou moci kontinuálně pokračovat v poskytování elektronicky poskytovaných služeb bez nutnosti podat si přihlášku k registraci k dani ve zvláštním režimu jednoho správního místa.

K čl. III - účinnost

S ohledem na stanovenou povinnou lhůtu pro implementaci příslušných předpisů EU se navrhuje, aby tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2015. Výjimkou jsou ustanovení, která obsahují změny vyplývající z implementace předpisů EU s dřívější účinností, a to:  úprava územní působnosti vyplývající ze směrnice Rady 2013/61/EU (změny týkající se francouzských nejvzdálenějších regionů, zejména Mayotte), u které se navrhuje účinnost od 1. října 2014,

 opatření, které umožní osobám, které chtějí použít zvláštní režim jednoho správního místa od 1. ledna 2015, se registrovat k tomuto zvláštnímu režimu již od 1. října 2014.

V Praze dne 28. května 2014

Mgr. Bohuslav Sobotka, v. r. předseda vlády

Ing. Andrej Babiš, v. r. 1. místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí