zákon č. 203/2019 Sb.

Hodnocení dopadu regulace (RIA)

Hodnocení dopadů regulace nebylo u tohoto návrhu zákona prováděno v souladu s Plánem legislativních prací na zbývající část roku 2018.

Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Cílem navrhované právní úpravy je implementovat do českého právního řádu požadavky zakotvené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2016/800 ze dne 11. května 2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení (dále jen „směrnice“), která je účinná od 10. června 2016 a ve vnitrostátním právu členských států musí být provedena do 11. června 2019. V této souvislosti je nutné upozornit, že hovoří-li směrnice o dětech, má jimi na mysli děti do 18 let, které jsou podezřelé nebo obviněné v trestním řízení nebo zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu a které nesou trestní odpovědnost za své činy. Směrnice se tak nevztahuje na jiné formy řízení ve vztahu k dítěti trestně neodpovědnému. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“) upravuje jak hmotněprávní, tak procesní aspekty trestání mladistvých, a to včetně výkonu sankcí, které je možné za spáchaná provinění uložit. Tento zákon vymezuje odchylky od obecné právní úpravy trestního řízení a vztahuje se na všechny trestněprávně odpovědné osoby, které se ve věku 15 až 18 let dopustí provinění. Není-li tedy daná otázka upravena zákonem o soudnictví ve věcech mládeže, použije se úprava zakotvená v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) a dalších trestních předpisech. Podle statistických údajů v posledních letech výrazně klesla trestná činnost páchaná mladistvými pachateli. Zatímco v roce 2011 bylo stíháno 3722 mladistvých, v roce 2014 už to bylo 2679 mladistvých a v roce 2016 pouze 2070 mladistvých. Trestní řízení proti mladistvým je ukončeno většinou ve věku jejich 15 až 17 let, naopak počet mladistvých, jejichž stíhání je ukončeno ve věku jejich 21 a více let je zcela minimální (v roce 2016 šlo o 1,5 % osob z celkového počtu stíhaných mladistvých). V této souvislosti je třeba zmínit, že průměrná délka řízení proti mladistvým u soudů prvního stupně v roce 2017 byla 131 dní, 50,3 % řízení však bylo ukončeno do 58 dnů. 24,7 % řízení proti mladistvým u soudů prvního stupně bylo v roce 2017 ukončeno mezi 59 až 131 dny, nad 131 dnů trvalo řízení pouze u 25 % mladistvých. V rámci posouzení souladu směrnice s českým právním řádem byly z hlediska platné právní úpravy identifikovány tyto problematické body: a. zakotvení pravidla, podle kterého osoba, u které není jisté, zda dosáhla věku 18 let, se považuje za mladistvého, ve smyslu článku 3 směrnice; b. katalog informací, které je třeba mladistvému poskytnout v souladu s článkem 4 směrnice; c. poskytnutí nutné obhajoby v souladu s článkem 6 ve spojení s článkem 2 odst. 3 směrnice;

d. právo mladistvého na to, aby byla informována osoba vykonávající rodičovskou odpovědnost nebo jiná vhodná dospělá osoba podle článku 5 směrnice; e. zapojení zákonného zástupce či jiné vhodné dospělé osoby do individuálního posouzení podle článku 7 směrnice, včasnost provedení takového posouzení a jeho případná aktualizace; f. preference pořizování audiovizuálního záznamu během výslechu mladistvého; g. oddělení mladistvého od dospělých osob v případě umístění mladistvého do vazby podle článku 12 směrnice i po tom, co mladistvý dosáhne 18 let.

Ad a. Věk osoby pachatele (skutečnost, zda je pachatel dítětem, mladistvým nebo dospělým)

má vliv na hmotněprávní posouzení jeho protiprávního jednání a i na jeho procesní řešení (odložení nebo zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti pro nedostatek věku a následný postup dle hlavy III zákona o soudnictví ve věcech mládeže v případě dětí mladších 15 let, procesní postup podle hlavy II zákona o soudnictví ve věcech mládeže v případě mladistvých, postup dle trestního řádu v případě osob dospělých). Tato skutečnost musí být s ohledem na zásadu materiální pravdy dle § 2 odst. 5 trestního řádu zjištěna bez důvodné pochybnosti, přičemž v českém právním prostředí to v drtivé většině případů nebude představovat větší problém. Pokud by se však vyskytla důvodná pochybnost, které by nebylo možno odstranit ani lékařským vyšetřením pro tento účel používaným, je nutno takovou osobu považovat, i v souladu s principem in dubio pro reo, za osobu mladší, buď 18, nebo 15 let, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Výslovné zakotvení tohoto pravidla však v českém právním řádu chybí, za tímto účelem je přistoupeno k legislativní úpravě zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Ad b. Článek 4 směrnice stanovuje rozsáhlý výčet informací, o kterých by mladiství měli být

v různých stadiích trestního řízení poučeni. Důvodem poskytování informací v širším rozsahu, než v jakém jsou poskytovány dospělým pachatelům, je větší míra zranitelnosti a zvláštní potřeby mladistvých v průběhu trestního řízení. V české právní úpravě je poučovací povinnost vůči mladistvým upravena jak v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (obecná poučovací povinnost ve vztahu k právům mladistvého dle § 42 odst. 3 věta první), tak obecně v trestním řádu (např. § 33 odst. 5, § 76 odst. 5, § 76b, § 91, § 179b trestního řádu aj.). V rámci článku 4 směrnice je však upraven okruh informací, jež je třeba mladistvému poskytnout, které nejenže nejsou upraveny v trestním řádu, ale které nelze podřadit ani pod „práva mladistvého“ dle § 42 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V tomto smyslu je tak třeba přijmout vhodné legislativní řešení. První možnou variantou, která se v této souvislosti nabízí, je prosté převzetí všech informací, o kterých je mladistvého třeba poučit podle článku 4 směrnice a vytvoření obsáhlého katalogu. Úplný výčet všech informací dle článku 4 směrnice by však byl nejen příliš kazuistický, ale zejména nevhodný ze systematického hlediska, neboť o některých skutečnostech uvedených ve směrnici je mladistvý poučován dle ustanovení trestního řádu, o dalších na základě § 42 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Při přijetí této varianty by se tak tímto způsobem vytvořený katalog informací z části dubloval s tím, jak je upraveno poučování mladistvého v současné době; ve vztahu k § 42 odst. 3 větě první zákona o soudnictví ve věcech mládeže by dále vznikaly pochybnosti ohledně toho, proč je poučení o některých právech upraveno explicitně a o jiných nikoli. Při dvojí úpravě téhož by navíc vznikalo riziko výkladových pochybností o rozdílech mezi těmito úpravami, např. v případech drobně odlišné formulace v trestním řádu a zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Tato úprava by konečně nepřispěla ani ke zdánlivé větší přehlednosti, neboť by v trestním řádu zůstávala stále upravena řada informací, které je mladistvému nutno sdělit, avšak které nejsou předmětem implementace směrnice, a tedy ani obsahem katalogu, a výsledný stav by tak naopak přispěl k větší neuspořádanosti, jaké informace je třeba mladistvému poskytnout. Jako přijatelnější řešení se tak jeví druhá varianta, podle které bude zákon o soudnictví ve věcech mládeže doplněn o zúžený katalog informací poskytovaných mladistvému, a to v tom rozsahu, v jakém je náš právní řád dosud neupravuje. V takto vytvořeném katalogu tak bude obsažena poučovací povinnost mladistvého o těch jeho zárukách, které zákon o soudnictví ve věcech mládeže, resp. jiný právní předpis neupravuje explicitně jako právo mladistvého, ale jako např. právo někoho jiného (zákonného zástupce, opatrovníka) či dokonce jako povinnost orgánů činných v trestním řízení. Do katalogu se rovněž nebude přebírat poučovací povinnost nyní zakotvená obecně v trestním řádu či v jiných právních předpisech. Tak budou všechny zvýšené záruky týkající se mladistvého ve smyslu článku 4 směrnice naplněny, zároveň se však předejde komplikacím způsobeným duplicitní úpravou, jež jsou popsány výše. Směrnice požaduje, aby byl mladistvý informován o 1. svých právech v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (dále jen „směrnice o právu na informace v trestním řízení“), 2. obecných aspektech průběhu řízení, 3. právu na to, aby byla informována osoba vykonávající rodičovskou odpovědnost ve smyslu směrnice, 4. právu na pomoc obhájce ve smyslu směrnice, 5. právu na ochranu soukromí ve smyslu směrnice, 6. právu na doprovod osobou vykonávající rodičovskou odpovědnost během některých stadií řízení jiných než soudní jednání ve smyslu směrnice, 7. právu na právní pomoc ve smyslu směrnice, 8. právu na individuální posouzení ve smyslu směrnice, 9. právu na lékařské vyšetření, včetně práva na lékařskou pomoc ve smyslu směrnice, 10. právu na omezení zbavení osobní svobody a využití alternativních opatření, včetně práva na pravidelný přezkum vazby ve smyslu směrnice, 11. právu na doprovod osobou vykonávající rodičovskou odpovědnost v průběhu soudního jednání ve smyslu směrnice, 12. právu být osobně přítomen při řízení před soudem ve smyslu směrnice, 13. právu na účinnou právní ochranu ve smyslu směrnice, 14. právu na zvláštní zacházení během zbavení osobní svobody ve smyslu směrnice. Z tohoto výčtu není třeba do nově vytvářeného katalogu opětovně zahrnovat poučovací povinnost ve vztahu k bodu 1. (práva v souladu se směrnicí o právu na informace v trestním řízení), neboť záruky vyplývající z této směrnice včetně poučovací povinnosti o nich byly již v českém právním řádu implementovány novelou trestního řádu č. 141/2014 Sb. Do katalogu nebude zahrnuto ani informování mladistvého ve smyslu bodu 4. (právo na pomoc obhájce) a 7. (právo na právní pomoc), neboť jde dle trestního řádu a zákona o soudnictví ve věcech mládeže o právo osoby, proti které je vedeno trestní řízení (ať již o právo obviněného obecně či právo mladistvého). Na tato práva se tak vztahuje obecná poučovací povinnost podle § 42 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V katalogu nebude dále figurovat ani bod 9. (právo na lékařské vyšetření, včetně práva na lékařskou pomoc) a bod 14. (právo na zvláštní zacházení během zbavení osobní svobody). V případě práva na lékařské vyšetření jde o to, že tato záruka je upravena ve dvou právních předpisech. Zaprvé jde o § 24 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), ve znění pozdějších předpisů, zadruhé o § 18 odst. 3, resp. 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby (dále jen „zákon o výkonu vazby“) ve znění pozdějších předpisů. V případě zákona o Policii ČR jde o právo osoby omezené na svobodě, o kterém je poučena dle § 33 odst. 5 zákona o Policii ČR. V případě zákona o výkonu vazby má obviněný právo na zdravotní služby v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách s přihlédnutím k omezením vyplývající z účelu vazby (§ 18 odst. 3 zákona o výkonu vazby). Dále je zde nutné zmínit ustanovení § 18 odst. 5 zákona o výkonu vazby, který dále upravuje dokonce povinnost Vězeňské služby provést lékařskou prohlídku a povinnost obviněného se této prohlídce podrobit. O tomto svém právu, resp. povinnosti je obviněný rovněž poučen, a to dle § 5 odst. 2 zákona o výkonu vazby. Co se týče práva na zvláštní zacházení během zbavení osobní svobody pod bodem 14., jde o celou řadu záruk, které vyplývají jak ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže (§ 51), zákona o Policii ČR [§ 24 odst. 5, § 30 odst. b), § 31, § 32] a zákona o výkonu vazby (např. § 4a, § 6, § 13, § 14, § 15, § 17, § 18, § 19, § 26), případně vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb. ze dne 21. dubna 1994, kterou se vydává řád výkonu vazby (např. § 73, § 74). Poučení o těchto právech vyplývá z těchto zvláštních právních předpisů, případně jsou zahrnuty v katalogu pod bodem 10. Posledním bodem, který nebude do nově vytvářeného katalogu explicitně zahrnut, je bod 13. (právo na účinnou právní ochranu). Podle článku 19 směrnice je třeba, aby mladiství měli podle vnitrostátního práva právo na účinnou právní ochranu v případech porušení svých práv. Tato právní ochrana je vždy zajištěna skrze opravné prostředky, které mohou podat i prostřednictvím svého zákonného zástupce či opatrovníka. O právu podat tyto opravné prostředky je mladistvý řádně poučen vždy v závislosti na konkrétní situaci, o jaký opravný prostředek se jedná. Není tedy nutné toto obecné vymezení začleňovat do vytvářeného katalogu práv. Zbylé body budou v katalogu práv obsaženy (k tomu více zvláštní část důvodové zprávy). Směrnice v článku 4 dále stanovuje tři různé časové okamžiky, na které váže určitou skupinu informací, o kterých je mladistvého v tomto stadiu nutné poučit. Z pohledu předkladatele není zcela nezbytné dané časové okamžiky do úpravy přebírat; uplatní se obecné pravidlo, že mladistvého bude třeba o daných skutečnostech poučit bez zbytečného odkladu se zaměřením na aktuální stadium trestního řízení, v němž je poučení realizováno – česká právní úprava tak bude dokonce příznivější, než požaduje směrnice. Toto obecné pravidlo bude explicitně zakotveno v § 33 odst. 5 trestního řádu (viz zvláštní části důvodové zprávy k části druhé). Jedinou výjimku zde představuje poskytnutí informací pod bodem 10. (právo na omezení zbavení osobní svobody a využití alternativních opatření, včetně práva na pravidelný přezkum vazby ve smyslu směrnice). Vzhledem k tomu, že zbavení osobní svobody mladistvého, včetně jeho vzetí do vazby představuje nejzazší a krajní řešení, přičemž takové případy se vyskytují spíše výjimečně, nejeví se jako účelné ani rozumné poučovat mladistvého o jeho právech souvisejících se zbavením osobní svobody v době, kdy taková opatření nehrozí a která velice pravděpodobně nenastanou ani v budoucnu. Proto je poučení o těchto skutečnostech z hlediska okamžiku, kdy bude mladistvému poskytnuto, navázáno na „vhodný“ okamžik, který bude ze strany orgánů činných v trestním řízení posouzen. Stejně tomu je již v současné době v případech, kdy je mladistvého třeba poučit o podmínkách pro podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání nebo odstoupení od trestního stíhání (§ 42 odst. 3 věta druhá zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Poučení o těchto okolnostech je rovněž navázáno na „vhodné případy“. Veškeré poučení bude podáno vhodně a srozumitelně s ohledem na věk, zdravotní stav, rozumovou a mravní vyspělost mladistvého ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Ad c. Článek 6 odst. 3 směrnice vyjmenovává situace, při nichž musí být mladistvému

poskytnuta pomoc obhájce, a to

a) nejpozději před výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení nebo soudního orgánu;

b) nejpozději při provádění vyšetřovacího či jiného úkonu za účelem shromáždění důkazních prostředků podle článku 6 odst. 4 písm. c) směrnice ze strany vyšetřovacího či jiného příslušného orgánu;

c) bez zbytečného prodlení po zbavení osobní svobody;

d) pokud byl předvolán k soudu příslušnému v trestních věcech, v přiměřené lhůtě před tím, než se k tomuto soudu dostaví. Přítomnost obhájce má posílit procesní postavení mladistvého, neboť se předpokládá, že mladistvý vzhledem ke svému věku zpravidla dostatečně nezná svá práva a neumí je využít. Pokud si nezajistí přítomnost advokáta dotčený mladistvý nebo osoba vykonávající rodičovskou odpovědnost, pak by tak měly podle bodu odůvodnění 25 směrnice učinit členské státy. Podle § 42 odst. 2 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže musí mít mladistvý obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit. Tímto ustanovením tak jsou naplněny požadavky článku 6 odst. 3 směrnice. Avšak vzhledem k tomu, že práva podle směrnice by měla být v souladu s jejím článkem 2 odst. 3 poskytována mladistvým až do 21 let v případě, že trestní řízení začalo před tím, než dosáhli osmnáctého roku věku, pokud je to vhodné s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, včetně vyspělosti a zranitelnosti dotčené osoby, nejeví se současná právní úprava jako dostatečná, neboť nutná obhajoba podle § 42 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je striktně omezena do doby, než mladistvý dovrší 18 let. Poskytnutí nutné obhajoby upravuje také § 36 trestního řádu, který se použije jako podpůrný právní předpis. Zde však není poskytnutí nutné obhajoby vázáno na věk, resp. dosažený stupeň rozumové a mravní vyspělosti obviněného, nýbrž na jeho tělesné či duševní vady, které by mohly mít za následek neschopnost se náležitě hájit. Do zákona o soudnictví ve věcech mládeže bude potřeba doplnit úpravu, podle které budou dány důvody nutné obhajoby až do té doby, než mladistvý dovrší 21 let, budou-li naplněny okolnosti předvídané směrnicí.

Ad d. Článek 5 odst. 1 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby osobě

vykonávající rodičovskou odpovědnost byly co nejdříve poskytnuty informace o právech dítěte, která mu náleží v rozsahu vymezeném článkem 4 směrnice.

Podle nově upravovaného § 42 zákona o soudnictví ve věcech mládeže bude platit, že mladistvý je vždy poučen o všech svých právech i o dalších zárukách během trestního řízení, což bude vyplývat z nově utvářeného katalogu (viz výše). Zákon o soudnictví ve věcech mládeže však dosud výslovně nestanoví, že o právech a zárukách náležejících v trestním řízení mladistvému je třeba poučit také jeho zákonného zástupce či opatrovníka. Informace ve smyslu článku 4 směrnice mají být primárně poskytovány osobě vykonávající rodičovskou odpovědnost. Podle českého právního řádu je takovou osobou rodič [§ 865 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník)], poručník (§ 878 odst. 2 občanského zákoníku) anebo opatrovník jmenovaný civilním soudem, jenž bude ve vymezeném rozsahu vykonávat rodičovskou odpovědnost (§ 878 odst. 3 občanského zákoníku). Tyto osoby zde budou zpravidla vykonávat svou rodičovskou odpovědnost již delší dobu, nezávisle na probíhajícím trestním řízení proti mladistvému. Článek 5 odst. 2 směrnice však ukládá poskytnout informace ve smyslu článku 4 směrnice jiné vhodné dospělé osobě, kterou si mladistvý sám zvolí a která je schválena příslušným orgánem, pokud by poskytnutí informací dle článku 4 směrnice osobě vykonávající rodičovskou odpovědnost

a) bylo v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte;

b) nebylo možné, jelikož ani poté, co v této věci bylo vyvinuto přiměřené úsilí, nelze žádnou osobu vykonávající rodičovskou odpovědnost nalézt nebo není známa její totožnost;

c) mohlo na základě objektivních a skutkových okolností významným způsobem ohrozit trestní řízení. Za těchto podmínek je mladistvému ustanovován opatrovník podle § 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V případě, že je nebezpečí z prodlení a zákonný zástupce nebo opatrovník mladistvého nemůže vykonávat svá práva uvedená v § 43 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, nebo nebyl-li opatrovník ustanoven, ačkoli jsou dány důvody pro jeho ustanovení, je možné aplikovat ustanovení § 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Na rozdíl od opatrovníka podle občanského zákoníku je opatrovník ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže jmenován pouze pro účely trestního řízení vedenému proti mladistvému pro výkon práv podle § 43 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a není osobou vykonávající rodičovskou odpovědnost; tyto osoby nelze ztotožňovat. Výběr opatrovníka podle § 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže se ale podle současného právního stavu neřídí návrhem mladistvého, jak vyžaduje směrnice. Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka podle § 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je vydáváno ve formě usnesení, opravným prostředkem proti němu je stížnost, která nemá odkladný účinek. V takovém případě se však nejedná o navržení vhodné osoby ze strany mladistvého, ale až o vyjádření případného nesouhlasu s volbou osoby, kterou by provedl soudce, případně v přípravném řízení státní zástupce, což neodpovídá požadavkům směrnice. Dostatečnou se ani nejeví úprava obsažená v § 8 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, podle které se má za to, že dítě starší 12 let je schopno sdělit svůj názor na rozhodnutí vyplývající ze soudního řízení, ve kterém je účastníkem, nebo jde-li o rozhodnutí vztahující se k jeho osobě. Jako nutné se proto jeví doplnit oprávnění mladistvého navrhnout osobu, která má být ustanovena opatrovníkem podle § 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. K tomuto návrhu by musel soudce či v přípravném řízení státní zástupce přihlédnout. Pokud by však mladistvý zůstal pasivní a své právo navrhnout osobu opatrovníka by nevyužil, případně by navrhl osobu nevhodnou, výběr osoby bude ponechán na předsedovi senátu a v přípravném řízení na státním zástupci. Zákonodárce určuje pro tyto případy příkladmý výčet vhodných osob, které by mohly tuto pozici zastávat. Zpravidla se bude jednat o osobu blízkou, zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže či advokáta. Tato úprava se nebude lišit od již v současné době zaužívané praxe. Podle výkladového stanoviska nejvyššího státního zástupcestátní zástupce ustanoví mladistvému jako opatrovníka zpravidla osobu blízkou, u níž nehrozí kolize zájmů se zájmy mladistvého. Není-li takové osoby, měla by být opatrovníkem ustanovena jiná vhodná osoba, pro jejíž ustanovení svědčí její odborné zaměření, například zaměstnanec orgánu sociálně-právní ochrany děti. Dále to může být i advokát. V souladu s tímto výkladovým stanoviskem nejvyššího státního zástupce by tak měl již nyní státní zástupce zjišťovat, zdali existuje osoba z řad příbuzných či osob rodině blízkých, nebo jiná vhodná osoba, která by mohla namísto zákonného zástupce roli opatrovníka zastávat. Tuto skutečnost státní zástupce zjišťuje zpravidla dotazem na mladistvého. Ačkoliv tedy nemusí k názoru mladistvého přihlédnout, již dnes se mladistvý v praxi k ustanovení opatrovníka vyjadřuje. Pominou-li okolnosti vymezené v článku 5 odst. 2 písm. a), b) či c) směrnice, jsou dle článku 5 odst. 3 směrnice informace, které dítě obdrží a které jsou pro probíhající řízení nadále relevantní, poskytnuty osobě vykonávají rodičovskou odpovědnost. Toto pravidlo rovněž není v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže zakotveno, i zde tedy bude nutné přistoupit k jeho úpravě.

Ad e. Článek 7 směrnice ukládá členským státům, aby zohlednily zvláštní potřeby dětí,

které jsou podezřelými či obviněnými osobami v trestním řízení, týkající se ochrany, vzdělávání, odborné přípravy a sociální začlenění. Pro tento účel mají být děti individuálně posouzeny s ohledem zejména na jejich osobnost, zralost, materiální, ekonomické a rodinné zázemí a případně také s ohledem na zvláštní zranitelnost dítěte, jako je porucha učení či komunikační problémy. Rozsah individuálního posouzení může být přizpůsoben okolnostem případu, zejména závažnosti provinění, který dítě údajně spáchalo, a povaze opatření, které je možné přijmout v případě, že bude dítě shledáno vinným ze spáchání daného provinění. Individuálnímu posouzení odpovídá v naší právní úpravě zjištění poměrů mladistvého a zpráva o osobních, rodinných a sociálních poměrech a aktuální životní situaci mladistvého podle § 55, resp. § 56 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Soud pro mládež, stejně jako trestní soud v případě dospělých obviněných, musí v souladu s § 184 trestního řádu objasňovat příčiny, které vedly ke spáchání trestného činu. Objasňování příčin, které vedly mladistvého ke spáchání provinění, stejně jako jeho osobní a rodinné poměry mohou mít významný vliv na vyřešení věci některou z forem odklonů, jakož i na případné uložení vhodné sankce. Orgánem, kterému je zjištění poměrů obvykle uloženo, je orgán sociálně- právní ochrany dětí a případně také Probační a mediační služba. Obsah obou zpráv je velmi podobný. Článek 7 odst. 5 směrnice požaduje provedení individuálního posouzení v co nejranější vhodné fázi řízení a pokud je to možné před podáním obžaloby. Orgán činný v trestním řízení sice zpravidla zadává zjištění poměrů mladistvého hned v počátku řízení proti mladistvému, ale zákon o soudnictví ve věcech mládeže jeho zpracování na konkrétní

Stanovisko č. 2/2016 Sb. v. s. NSZ ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k problematice ustanovování opatrovníka státním zástupcem mladistvému (§ 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) nebo nezletilému poškozenému (§ 45 odst. 2 trestního řádu) ze dne 22. března 2016. ŽATECKÁ, Eva, HRUŠÁKOVÁ, Milana. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015.

časový okamžik neváže. V souladu se současnou praxí a požadavky směrnice považujeme za vhodné výslovně doplnit, že by ke zjištění poměrů mladistvého mělo dojít bez zbytečného odkladu. Ze samotné povahy obou institutů vyplývá, že individuální posouzení se provádí s úzkým zapojením mladistvého a případně také osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost nebo jiné vhodné dospělé osoby, což je dle našeho právního řádu opatrovník. V tomto smyslu je potřeba ustanovení § 55 a § 56 zákona o soudnictví ve věcech mládeže doplnit. Doplněn bude i požadavek vycházející z článku 7 odst. 8 směrnice, podle něhož členské státy zajistí aktualizaci individuálního posouzení dítěte, pokud se prvky, na kterých se toto posouzení zakládá, podstatně změní. Požadavek této aktualizace do jisté míry splňuje možné vypracování zprávy o osobních, rodinných a sociálních poměrech mladistvého a aktuální životní situaci mladistvého, k jejímuž vypracování dochází v návaznosti na předchozí zjištění poměrů pachatele, které je takto doplňováno a precizováno (viz § 56 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), k aktualizaci pak může docházet i v rámci hlavního líčení, kterého se ti, kteří zjišťují poměry mladistvého či vypracovávají zprávu o osobních, rodinných a sociálních poměrech mladistvého zpravidla účastní (viz § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.) Nicméně doposud chyběla zákonná úprava, která by výslovně stanovovala povinnost reflektovat případné změny v poměrech mladistvého nebo v jeho životní situaci.

Ad f. Směrnice v čl. 9 odst. 1 stanoví zřejmou prioritu pořizování audiovizuálního záznamu

výslechu mladistvého, přičemž dále vymezuje určité situace, za kterých se toto pravidlo

neuplatní (okolnosti případu, zejména přítomnost obhájce během výslechu, skutečnost, zda je

dítě zbaveno osobní svobody či nikoli, zájem dítěte). Odstavec druhý pak stanovuje nutnost zaznamenávat výslech jiným vhodným způsobem, není-li použit audiovizuální záznam. Aplikační praxe je s tímto požadavkem v souladu (výslech mladistvých, u nichž je to vhodné vzhledem k jejich rozumové a mravní vyspělosti či se v konkrétní věci nejedná o bagatelní trestnou činnost, se provádí ve speciální výslechové místnosti, která je uzpůsobena k provádění výslechů dětí mladších 15 let a mladistvých, a která umožňuje pořízení obrazového a zvukového záznamu). Zákonné zakotvení této preference obrazového a zvukového záznamu však dosud v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže chybí a je v tomto směru nutné přijmout legislativní opatření.

Ad g. Článek 12 odst. 1 směrnice požaduje, aby byli mladiství umístěni odděleně

od dospělých osob v případě vazby, ledaže by se mělo za to, že to není v jejich nejlepším zájmu. Článek 12 odst. 2 směrnice požaduje tutéž separaci i pro zadržení, nicméně z tohoto pravidla připouští směrnice dvě výjimky, a to pokud není separace v nejlepším zájmu dítěte, nebo pokud není v praxi možné ve výjimečných případech oddělení zajistit. Této úpravě plně vyhovuje česká právní úprava - v případě vazby jde o ustanovení § 26 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o výkonu vazby, přičemž v případě § 26 zákona o výkonu vazby jde o speciální ustanovení upravující výkon vazby na mladistvých obviněných. Podrobnosti dále stanoví podzákonné právní předpisy (§ 73 odst. 1 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby). V případě zadržení, jež se na rozdíl od vazby vykonává v policejních celách, nikoli ve vazební věznici a může trvat nejdéle 72 hodin, jde o ustanovení § 51 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a § 30 písm. b) zákona o Policii ČR.

Článek 12 odst. 3 směrnice dále požaduje, aby oddělení mladistvého od dospělých pokračovalo i poté, co dosáhne 18 let, odůvodňuje-li to osobní situace dotčené osoby a je-li to slučitelné se zájmy mladistvých, kteří jsou s ním zadržováni. V případě vazby se ustanovení hlavy V zákona o výkonu vazby používají pouze na mladistvého do dovršení 18 let. Dle vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby je počet mladistvých ve vazbě velmi nízký, v případě, kdy se ve vazební věznici nachází pouze jediný mladistvý obviněný, je umístěn na celách společně s vhodnými dospělými již před dovršením 18 let. Pokud je ve vazební věznici více mladistvých, jejich umístění ovlivňují kromě § 26 též ustanovení § 7 a § 8 zákona o výkonu vazby. Popsaná praxe tak v zásadě odpovídá požadavkům směrnice, nicméně výslovná úprava chybí. Proto je potřeba doplnit § 26 zákona o výkonu vazby tak, aby za určitých podmínek umožňoval oddělené umístění mladistvých i po tom, co dovrší 18 let. Změny právního řádu byly zvažovány rovněž v souvislosti s článkem 6 odst. 2 směrnice. Po bližším posouzení však Ministerstvo spravedlnosti dospělo k názoru, že český právní řád je v souladu s tímto ustanovením. Článek 6 směrnice upravuje právo mladistvého na pomoc obhájce, aby tak mohl využít svého práva na obhajobu účinným způsobem. Bod odůvodnění 27 zdůrazňuje, že pomoc obhájce neznamená jeho přítomnost během provádění každého vyšetřovacího úkonu či úkonu spojeného se shromažďováním důkazních prostředků. S tím souvisí otázka vyrozumívání obhájce o provedení těchto úkonů v přípravném řízení. Podle § 42 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže mají orgány činné v trestním řízení ve všech stadiích řízení vůči mladistvému poučovací povinnost ohledně jeho práv a možností jejich uplatnění. V souladu s § 1 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže se subsidiárně užijí obecné právní předpisy. Vzhledem k tomu, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže neobsahuje úpravu vyrozumívání obhájce, užije se ustanovení § 165 odst. 3 trestního řádu. Domníváme se, že tato úprava je dostatečná a že není zapotřebí doplňovat samostatné ustanovení o vyrozumívání obhájce do zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Článek 6 odst. 8 směrnice stanoví, že mohou nastat výjimečné případy, kdy se mohou státy odchýlit od povinnosti poskytnout mladistvému obhájce. Podle § 42 odst. 2 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže musí mít mladistvý obhájce zásadně již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných. Obhájce nemusí mít mladistvý jen za situace, že provedení úkonu nelze odložit, neboť by v mezidobí mohlo ke zmaření důkazu či ztrátě jeho kvality, a vyrozumění obhájce nelze zajistit. To se vztahuje na situace, kdy je obhájce nedosažitelný, a to i telefonicky, případně není možné, aby se stihl před zmařením důkazu k úkonu dostavit apod. K těmto situacím by však mělo docházet jen ve zcela minimální míře. Tato výjimka obsahově odpovídá požadavkům směrnice. Stejné ustanovení směrnice požaduje ve své poslední větě také soudní přezkum rozhodnutí o konání výslechu mladistvého v nepřítomnosti jeho obhájce. Takové rozhodnutí činí zpravidla policejní orgán. Soud pak posuzuje výpověď obviněného učiněnou v přípravném řízení (popř. podezřelého ve zkráceném přípravném řízení) v rámci provádění dokazování řízení před soudem. V souladu se zásadou ústnosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) se důkaz výpovědí obviněného provádí zpravidla tak, že se tato osoba vyslechne znovu před soudem a výpověď z přípravného řízení se jako důkaz nepoužije, nicméně trestní řád v určitých případech připouští, aby byl důkaz výpovědí obviněného proveden i tak, že se přečte protokol o jeho výpovědi. Pokud by tedy soud nevyslýchal obžalovaného přímo v rámci hlavního líčení, pak by posuzoval jeho výpověď z přípravného řízení a pokud by v rozporu se zákonem nebyl výslechu přítomen obhájce, pak by takový důkaz nemohl být použit. V tomto směru je tedy zajištěn soudní přezkum, neboť jeho smyslem je, aby proti mladistvému nemohla být použita jako důkaz jeho výpověď, u níž nebyl v rozporu se zákonem přítomen jeho obhájce, nikoli aby nebylo vůbec možné mladistvého bez přítomnosti obhájce vyslechnout.

Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Návrh zákona se zabývá implementací požadavků směrnice o procesních zárukách pro děti do českého právního řádu. Navrhovaná úprava je diskriminačně a genderově zcela neutrální, vztahuje se na všechny mladistvé osoby obviněné v trestním řízení bez rozdílu pohlaví.

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, judikaturou ESLP, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Navržená právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména plně respektuje požadavek článků 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, které upravují jednotlivé prvky práva na spravedlivý proces. Návrh zákona respektuje mezinárodněprávní úpravu v této oblasti, kterou představuje především Úmluva OSN o právech dítěte, jejíž smluvní stranou se Česká republika stala k 1. lednu 1993.Článek 40 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že dítě obviněné, obžalované nebo uznané vinným z porušení trestního práva má právo na spravedlivé zacházení s ohledem na věk dítěte. Klíčovým cílem soudního systému pro mladistvé je podle tohoto ustanovení znovuzačlenění dítěte a jeho zapojení do prospěšného působení ve společnosti. Podle článku 40 odst. 2 této Úmluvy má dítě právo na spravedlivý proces, přezkoumatelnost rozhodnutí a na ochranu soukromí po celou dobu řízení. Zásady spravedlivého procesu a právo na zacházení zvlášť určené pro děti uvedené v Úmluvě o právech dítěte rozvinula OSN i v dalších nástrojích jako jsou Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží (tzv. Pekingská pravidla), Směrnice OSN pro prevenci kriminality mládeže (tzv. Rijádská směrnice)a Pravidla OSN k ochraně mladistvých zbavených osobní svobody (tzv. Havanská pravidla).Pekingská pravidla obsahují podrobné pokyny k provádění požadavků na spravedlivý proces a zacházení zvlášť určené pro děti v soudním řízení, a to včetně cílů soudního systému pro mladistvé, ochrany soukromí, šetření a stíhání, vyšetřovací vazby, soudních rozhodnutí, vyřízení a ústavní a mimoústavní péče. Havanská pravidla se věnují zacházení s mladistvými zbavenými svobody a zahrnují pravidla definování zbavení osobní svobody, policejní a vyšetřovací vazby, podmínek v zařízeních pro mladistvé, disciplinárních řízení, metod kontroly, používání síly nebo omezení osobní svobody, mechanismů podávání stížností, kontrolních a monitorovacích mechanismů a znovuzačlenění mladistvých. Obsahem Rijádské směrnice jsou pak pokyny k politikám zaměřeným na předcházení trestné činnosti mladistvých. Návrh zákona je rovněž v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména s článkem 6 Úmluvy, který zakotvuje právo na spravedlivý proces. Za jeden z klíčových prvků práva na spravedlivý proces považuje Evropský soud pro lidská práva

Česká a Slovenská Federativní republika podepsala dne 30. září 1990, ratifikační listina byla po vyjádření souhlasu Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky a ratifikaci prezidentem uložena dne 7. ledna 1991. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb. Rezoluce OSN č. 40/33 ze dne 29. listopadu 1985. Rezoluce OSN č. 45/112 ze dne 14. prosince 1990. Rezoluce OSN č. 45/11 ze dne 14. prosince 1990. Publikována pod č. 209/1992 Sb. jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.

přístup k obhájci, což posuzuje přísněji v případech týkajících se dětí. Aspekty zvláštního významu pro děti, které daly vzniknout judikatuře zvlášť určené pro děti, zahrnují rovněž právo na aktivní účast v řízení. To se projevilo např. ve věci T. proti Spojenému království, kde Evropský soud pro lidská práva judikoval, že by zpravidla mělo být přihlédnuto k věku, úrovni vyspělosti a citovým schopnostem dítěte. Konkrétními příklady požadavků na aktivní účast jsou třeba přítomnost dítěte během slyšení, neveřejná slyšení, omezená publicita, zajištění toho, aby dítě chápalo, o co se jedná, a omezená formálnost zasedání soudu. Pro práva dětí v soudním řízení mají velký význam také Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem.Tyto pokyny sice mají pouze doporučující charakter a nejsou právně závazné, představují však významný dokument pro zajištění toho, aby bylo v rámci soudního řízení, a to včetně alternativních způsobů řízení, přihlíženo ke zvláštním potřebám nezletilých. Pokyny jsou založeny na judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a dalších evropských a mezinárodních právních normách v této oblasti, jako je například Úmluva OSN o právech dítěte. I zde je uznáno právo na aktivní účast dítěte v řízení. Parlamentní shromáždění Rady Evropy přijalo v červnu 2014 usnesení o soudním systému pro mladistvé vstřícnému k dětem, kde zdůrazňuje nutnost zacházet s dětmi ve střetu se zákonem na základě jejich práv a s přihlédnutím k jejich potřebám. Navrhovaná úprava není v rozporu ani s právními předpisy Evropské unie včetně Listiny základních práv Evropské unie, zejména s článkem 47 a 49. Obsahem článku 47 Listiny základních práv Evropské unie je právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a rovněž stanovení požadavků zvláštního významu jako je například přiměřená lhůta na spravedlivé veřejné projednání a právo poradit se, být obhajován a být zastupován, jakož i právo na právní pomoc. Kromě toho Evropská unie přijala také řadu dalších právních aktů v oblasti ochrany procesních práv osob podezřelých a obviněných ze spáchání trestného činu, které se uplatní jak ve vztahu k dospělým osobám, tak k dětem. Kromě výše uvedené směrnice o procesních zárukách pro děti a směrnice o právu na informace v trestním řízení se jedná zejména o směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2016/1919 ze dne 26. října 2016 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu. Všechny tyto směrnice jsou součástí tzv. Cestovní mapy pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení, která byla schválena Radou Evropské unie dne 30. listopadu 2009. Cílem této iniciativy je posílení procesních práv a sjednocení minimálních standardů trestního řízení napříč členskými státy Evropské unie, což by mělo rovněž posílit vzájemnou důvěru mezi justičními orgány v Evropské unii, a podpořit tak používání nástrojů, jako je evropský zatýkací rozkaz.

Rozsudek ESLP č. 24724/94 ze dne 16. prosince 1999. Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem (Guidelines of the Committee of Ministers of the Council of Europe on child-friendly justice) přijaté Výborem ministrů Rady Evropy dne 17. listopadu 2010.

I při neexistenci ustanovení zvlášť určených pro děti musí členské státy Evropské unie při provádění ustanovení výše uvedených směrnic dodržovat Listinu základních práv Evropské unie. Proto by se v případech, kdy jsou předmětem jakéhokoli ustanovení uvedených směrnic děti, mělo náležitě přihlížet k zásadám, jako je nejvlastnější zájem dítěte, zakotveným v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie. Soudnímu dvoru Evropské unie dosud nebyla předložena žádná věc, která by se týkala výkladu článku 24 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s jednou z výše uvedených směrnic. Navržená právní úprava plně vyhovuje směrnici, jejíž požadavky do českého právního řádu implementuje, i všem dalším mezinárodním závazkům.

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí

Určité dopady do státního rozpočtu budou spojeny s rozšířením nutné obhajoby do 21 let věku mladistvého namísto současných 18 let, pokud bylo trestní stíhání zahájeno před tím, než mladistvý dovršil 18 let, a považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za vhodné s přihlédnutím k dosaženému stupni rozumové a mravní vyspělosti mladistvého a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Vyčíslit přesnou výši těchto nákladů není možné. Nicméně, pro učinění alespoň orientační představy, oslovilo Ministerstvo spravedlnosti krajské soudy, aby v rámci svých soudních obvodů zjistily, kolika osob by se toto rozšíření nutné obhajoby týkalo v roce 2017. Z odpovědí, které zaslalo bezmála 80 % všech okresních, resp. obvodních soudů vyplynulo, že v roce 2017 by se toto rozšíření dotklo 230 osob (nepředpokládáme-li velké výkyvy u okresních soudů, jenž odpovědi nezaslaly, lze při poměrném započtení všech 86 soudů dojít k výsledku téměř 250 osob). Je však nutno podotknout, že dané číslo zahrnuje i mladistvé, kterým není nutná obhajoba ze strany státu, ať již úplně či částečně, hrazena, a dále i případy, kdy jsou zde dány jiné, již v současné době zakotvené, důvody nutné obhajoby dle trestního řádu (vazební řízení, výkon jiného trestu odnětí svobody aj.). Zmínit lze rovněž i skutečnost, že registrovaná kriminalita mladistvých a tím i celkový počet stíhaných mladistvých dlouhodobě klesá. Z odpovědí soudů rovněž vyplynulo, že průměrné náklady nutné obhajoby u mladistvého v řízení u okresních (obvodních) soudů činily za rok 2017 přibližně 15 316 Kč. Toto výsledné číslo však představuje průměrné náklady za celou dobu nutné obhajoby mladistvého, přičemž u rozšíření nutné obhajoby z 18 na 21 let, pokud bylo trestní stíhání zahájeno před dovršením 18 let věku mladistvého, lze předpokládat, že trestní řízení budou ve většině případu spíše spět ke svému závěru, a tudíž úkonů obhájce zde bude méně. Pozitivní dopad v souvislosti s dopady na rodiny lze spatřovat v zákonné úpravě spočívající v zakotvení možnosti, aby osobu opatrovníka navrhl přímo mladistvý a v zakotvení korespondující povinnosti příslušného orgánu k tomuto návrhu přihlédnout. Mladistvý tak bude více zapojen do rozhodování o osobě opatrovníka a lze předpokládat, že bude navrhovat osoby sobě blízké, k nimž chová důvěru a které tak budou lépe vykonávat práva s postavením opatrovníka spojená. Pokud budou tyto osoby zároveň ochotny a schopny vykonávat práva opatrovníka dle § 43 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, budou upřednostněny před zaměstnancem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně advokátem, kteří by měli být až sekundární volbou předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce při výběru vhodného opatrovníka. Pozitivní sociální dopad lze dále spatřovat v zapojení zákonného zástupce nebo opatrovníka do vypracování zprávy dle § 55 a 56 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Návrh nebude mít žádné další dopady na specifické skupiny obyvatel, jako jsou osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny. S navrhovanou změnou nejsou spojeny ani žádné dopady na životní prostředí.

Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava se přímo nedotýká ochrany soukromí a v případě nakládání s osobními údaji bude dodržována stávající právní úprava ochrany osobních údajů.

Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná úprava nepřináší zvýšení korupčního rizika. Navrhovanou úpravou se pouze zapracovávají požadavky plynoucí z práva Evropské unie v oblasti procesních práv mladistvých obviněných.

Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava nepřináší negativní dopady na bezpečnost nebo obranu státu, pouze doplňuje práva mladistvých obviněných v trestním řízení.

důvodové zprávy. Vzhledem k maximální délce vazby u mladistvého obviněného nebude tento stav trvat déle než přibližně 6 měsíců, popřípadě 18 měsíců, pokud je mladistvý stíhán za zvlášť závažné provinění. To navíc vždy za předpokladu, že mladistvý dosáhne zletilosti téměř okamžitě po svém vzetí do vazby. Tato separace musí být navíc odůvodněna osobními poměry mladistvého, který nabyl zletilosti, a zároveň slučitelná s nejlepšími zájmy ostatních mladistvých, kteří jsou s ním společně umístěni, což odpovídá podmínkám uvedených v článku 12 odst. 3 směrnice. Osobními poměry mladistvého se rozumí zejména jeho chování a jednání během výkonu vazby, způsob, jakých vychází se svými mladšími spolubydlícími, jeho zdravotní stav apod. Další podmínka se týká nejlepších zájmů společně umístěných mladistvých. K jejímu naplnění dojde v případě, kdy skutečnost, že s nimi přetrvává čerstvě zletilá osoba, nepředstavuje riziko negativního působení na ně, pro jejich bezpečí apod. Obě tyto podmínky musí být pro další přetrvávání mladistvého, který čerstvě nabyl zletilosti, splněny současně, což vzhledem k jejich blízké souvislosti nebude v praxi činit větší obtíže. Touto výslovnou úpravou v zásadě přetrvávající separace čerstvě zletilého mladistvého od ostatních dospělých obviněných nebudou nijak dotčeny případy, za kterých je možno mladistvého umístit do cely společně s dospělými obviněnými dle § 26 odst. 1 věta třetí. V praxi půjde například o situace, kdy mladistvý obviněný ve věku 15 až 18 let bude z důvodu, že je ve vazební věznici jediným mladistvým, umístěn s vhodnými dospělými osobami.

K části čtvrté – účinnost

Navrhované datum nabytí účinnosti je stanoveno s přihlédnutím k transpoziční lhůtě směrnice. Podle článku 24 odst. 1 směrnice uvedou členské státy v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 11. června 2019.

V Praze dne 26. září 2018

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr spravedlnosti: JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D., v.r.