zákon č. 217/2022 Sb.

K čl. I

K bodu 1 a 2 (poznámkám pod čarou č. 4e, 13 a 35)

V návaznosti na změny unijního práva dochází k aktualizaci poznámek pod čarou v zákoně o silniční dopravě. V poznámkách pod čarou č. 4e a 13, které vymezují návaznost zákona o silniční dopravě na přímo použitelné předpisy Evropské unie, se v souvislosti se změnou nařízení (EU) č. 165/2014 doplňuje dovětek „v platném znění“. Do poznámky pod čarou č. 35 se pak doplňuje referenční odkaz na směrnici (EU) 2020/1057.

K bodu 3 (§ 2 odst. 15)

Navržená změna definice velkého vozidla reaguje na nařízení (EU) 2020/1054 a nařízení (EU) 2020/1055, kterými na unijní úrovni došlo k rozšíření působnosti nařízení (ES) č. 561/2006, (EU) č. 165/2014, (ES) č. 1071/2009 a (ES) č. 1072/2009 ve vztahu k nákladní dopravě, a to o vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny, je-li jimi provozována mezinárodní silniční doprava nebo kabotáž (tj. vnitrostátní silniční doprava na území státu, v němž dopravce nemá sídlo). Důvodem tohoto rozšíření je vzrůstající počet podniků provozujících nákladní silniční dopravu těmito vozidly, snaha unijního normotvůrce vyhnout se obcházení příslušných pravidel, zvýšení profesionalizace v odvětví silniční dopravy a sblížení podmínek hospodářské soutěže.

Výše uvedené rozšíření působnosti unijních nařízení se týká

a) přístupu k povolání podnikatele v silniční dopravě ve smyslu nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 22. května 2022),

b) mezinárodní silniční nákladní dopravy pro cizí potřebu ve smyslu nařízení (ES) č. 1072/2009 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 21. května 2022),

c) požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících ve smyslu nařízení (ES) č. 561/2006 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 1. července 2026),

d) vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku ve smyslu nařízení (EU) č. 165/2014 ve znění pozdějších předpisů (k rozšíření působnosti dochází ode dne 1. července 2026).

V platném znění zákona o silniční dopravě je v implementačních ustanoveních k výše uvedeným unijním nařízením užíván pojem „velké vozidlo“, jenž zahrnuje v nákladní dopravě toliko vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí.

Návrh zákona zavádí novou definici velkého vozidla, která je rozčleněna do 3 kategorií. První (viz § 2 odst. 15 písm. a) návrhu zákona) je kategorie reagující na výše uvedené rozšíření věcné působnosti unijní úpravy. Druhá kategorie (uvedená v § 2 odst. 15 písm. b) návrhu zákona) zahrnuje vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny určené k přepravě zvířat nebo věcí; tato kategorie odpovídá stávajícímu vymezení velkých vozidel pro účely nákladní dopravy. Rozčlenění nákladní dopravy do 2 písmen bylo vyvoláno skutečností, že u vozidel nebo jízdních souprav o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny je třeba rozlišovat na 1 straně mezi vozidly, kterými je provozována mezinárodní silniční doprava nebo vnitrostátní silniční doprava na území státu, v němž dopravce nemá sídlo, a na druhé straně vozidly provozovanými čistě vnitrostátně. Třetí kategorií jsou poté vozidla určená pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče. Ve vztahu k osobní dopravě ke změnám nedošlo, proto část definice velkého vozidla týkající se vozidel užívaných k osobní dopravě zůstala beze změny (viz § 2 odst. 15 písm. c) návrhu zákona).

Ve vztahu k rozšíření věcné působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 a (EU) č. 165/2014 až k 1. červenci 2026 lze přitom konstatovat, že odpovídající implementační úprava (viz zejména § 3a zákona o silniční dopravě) vymezuje svou působnost normativním odkazem na příslušné nařízení (čímž k rozšíření působnosti vnitrostátních ustanovení dojde současně s rozšířením působnosti nařízení), popřípadě na ustanovení takto vymezená přímo navazuje (například skutkové podstaty přestupků navázané na relevantní povinnosti (viz § 34e odst. 6 a 7 zákona o silniční dopravě)).

K bodu 4 (§ 2 odst. 16)

S ohledem na skutečnost, že pojem „malé vozidlo“ je v zákoně o silniční dopravě použit pouze v § 21a odst. 6 písm. b) a § 34b odst. 5, navrhuje se jeho definici z § 2 odst. 16 zákona o silniční dopravě vypustit. V § 21a odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě je poté pojem „malé vozidlo“ nahrazen formulací užitou v živnostenském zákoně, neboť předmětné ustanovení se týká oprávnění dopravce provozovat silniční dopravu. V § 34b odst. 5 zákona o silniční dopravě se tento pojem navrhuje nahradit uvedením, že se bude jednat o podnikatele v silniční dopravě provozované vozidly jinými než velkými.

K bodu 5 (§ 2 odst. 18)

Z pojmu „silniční vozidlo“ v rámci definice termínu „okružní jízda“ se navrhuje vypustit přívlastek „silniční“. Zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích rozlišuje mezi silničními a zvláštními vozidly, přičemž nelze vyloučit ani provádění okružních jízd zvláštními vozidly (jde například o tzv. vyhlídkové vláčky).

K bodu 6 (§ 3a odst. 5)

Jedná se o legislativně technické upřesnění, které reflektuje skutečnost, že je odkazováno na nařízení vlády.

K bodu 7 (§ 3a odst. 6 písm. a) bod 2.)

Nedávnou novelou zákona o silniční dopravě (zákonem č. 337/2020 Sb.) byla do tohoto předpisu zavedena právní úprava povinností řidičů a dopravců v případě přeprav, které český zákonodárce vyjmul z působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 (podle čl. 13 tohoto nařízení). V případě těchto přeprav platí princip, dle něhož je řidič povinen záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku vést prostřednictvím tachografu, je-li jím vozidlo vybaveno, nebo ručně (popřípadě prostřednictvím jiného záznamového zařízení), není-li vozidlo tachografem vybaveno. V návaznosti na podněty z aplikační praxe se navrhuje umožnit vybraným vozidlům ruční záznam i v případě, že jsou tachografem vybavena. Jde o případ uvedený v čl. 13 odst. 1 písm. g) nařízení (ES) č. 561/2006, tedy „vozidla používaná pro výcvik žadatelů o řidičské oprávnění nebo osvědčení o odborné způsobilosti či jejich přezkoušení za předpokladu, že nejsou využívána k obchodní přepravě zboží nebo cestujících“. V těchto případech řidič nevykonává závislou práci pro dopravce a nejde o provozování silniční dopravy pro cizí potřeby. Nelze tak aplikovat všechna ustanovení týkající se způsobu vedení příslušných záznamů; dopady dalšího povinného používání tachografů lze považovat za nepřiměřené. Současně řidiči těchto vozidel často nedisponují ani kartou řidiče nutnou pro užívání tachografu.

K bodu 8 (§ 3a odst. 6 písm. c) a odst. 7 písm. c))

Nedávnou novelou zákona o silniční dopravě (zákonem č. 337/2020 Sb.) byla do tohoto předpisu zavedena právní úprava povinností řidičů a dopravců v případě

a) přeprav, které český zákonodárce vyjmul z působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 (podle čl. 13 tohoto nařízení),

b) přeprav cestujících v linkové osobní dopravě, u nichž délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km.

V obou těchto případech byla řidičům uložena povinnost mít u sebe nejen záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku za určité období, ale též kartu řidiče, byla-li jim vydána. Současně by tato karta měla být v případě kontroly předložena příslušným orgánům. Povinnosti řidičů, které jsou obsaženy v § 3a zákona o silniční dopravě, jsou obecně doprovázeny povinnostmi dopravců zajistit, aby řidiči své povinnosti plnili. V této souvislosti však bylo opomenuto vložit do zákona o silniční dopravě povinnost dopravců zajistit, aby měli řidiči u sebe kartu řidiče, byla-li vydána, a předložili ji při kontrole. V návaznosti na zásadní připomínku Moravskoslezského kraje uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení je navrhováno odpovídající doplnění právní úpravy.

K bodu 9 (§ 3c)

Navrhuje se do zákona o silniční dopravě včlenit novou právní úpravu dočasných výjimek z požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a z požadavků na vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Udělení těchto výjimek umožňuje nařízení (ES) č. 561/2006 v čl. 14, jakož i nařízení (EU) č. 165/2014 v čl. 3 odst. 3. Je vhodné, aby se udělování těchto výjimek ze strany Ministerstva dopravy opíralo o odpovídající vnitrostátní implementační úpravu, která přizná ministerstvu příslušnou kompetenci a detailněji upraví proces pro udělení výjimek.

Návrh zákona předpokládá, že předmětné výjimky udělí Ministerstvo dopravy opatřením obecné povahy, neboť udělení výjimky bude představovat úkon správního orgánu v určité věci, jenž se přímo dotýká práv a povinností blíže neurčeného okruhu osob. Přitom stejně jako unijní nařízení, i navržená vnitrostátní právní úprava rozlišuje mezi 2 situacemi:

a) první je vydání opatření obecné povahy v návaznosti na proběhlé řízení, na nějž dopadne obecná regulace obsažená ve správním řádu, s modifikacemi obsaženými v návrhu zákona,

b) druhou, mimořádnou, je vydání opatření obecné povahy „bezprocesně“, kdy hrozí nebezpečí z prodlení.

Důvodem pro přijetí opatření obecné povahy je ochrana života, zdraví nebo majetku anebo podstatné zhoršení nebo přerušení sjízdnosti pozemní komunikace. Lze například uvést, že v nedávné minulosti, v souvislosti s opatřeními přijatými za účelem zabránění šíření onemocnění COVID-19, byla výrazně snížena či dokonce zablokována průjezdnost pozemních komunikací, zejména s ohledem na opětovné zavedení hraničních kontrol, kdy nebylo legitimní vyžadovat dodržování požadavků na dobu řízení vozidla s ohledem na potřebu zajištění zásobování zbožím. K zablokování pozemních komunikací dochází též v souvislosti se zhoršením povětrnostních podmínek nebo v případě stávek, ať již v České republice nebo zahraničí. Udělení výjimek může vyžadovat například i zhoršená bezpečnostní situace v určité oblasti.

Předmětem opatření obecné povahy bude vždy vymezení konkrétních požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky nebo dobu odpočinku, které z výše uvedených důvodů nebude třeba dodržet. Pramenem těchto požadavků je přitom již zmiňované nařízení (ES) č. 561/2006, popřípadě Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) nebo zákon o silniční dopravě (§ 3a odst. 3 až 7). K výše popsané výjimce přitom může, ale také nemusí přistoupit výjimka z požadavků na vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Pramenem těchto požadavků je přitom již zmiňované nařízení (EU) č. 165/2014, popřípadě Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) nebo zákon o silniční dopravě (§ 3a odst. 3 až 7). Vedle vymezení odchylek od platné právní úpravy by opatření obecné povahy mělo stanovit v případě potřeby i pozitivně požadavky, jež se místo standardních pravidel použijí (požadavky alternativní a mírnější). Návrh zákona vymezuje klíčové aspekty veřejného zájmu, jimiž se musí Ministerstvo dopravy řídit při stanovení předmětných požadavků.

Návrh zákona počítá s tím, že opatření obecné povahy stanoví dobu své použitelnosti (tj. stanoví výjimky z relevantních požadavků toliko dočasně), jakož i pozemní komunikace, na které se použije. Opatření obecné povahy tak bude charakterizováno i jeho omezenou časovou a územní působností.

Nebude-li hrozit nebezpečí z prodlení, Ministerstvo dopravy vydá opatření obecné povahy v návaznosti na řízení, jež mu bude předcházet. Na toto řízení se použijí ustanovení správního řádu (zejména části šesté), nicméně obecná pravidla zakotvená ve správním řádu je třeba dílčím způsobem modifikovat.

Jednak je potřeba vymezit dotčené orgány, s nimiž Ministerstvo dopravy návrh opatření obecné povahy projedná podle § 172 odst. 1 správního řádu. S ohledem na roli Ministerstva vnitra a Policie České republiky při dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu bude přiznáno postavení dotčeného orgánu těmto subjektům. Toto postavení se navrhuje přiznat i krajským úřadům, a to s ohledem na jejich kompetenci provádět státní odborný dozor a vést příslušná přestupková řízení v oblasti dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku, jakož i dodržování požadavků na vedení záznamů o těchto skutečnostech. Dotčenými orgány budou toliko ty krajské úřady, jichž se navržené opatření obecné povahy týká, a to z hlediska pozemních komunikací, jež bude možné užít bez dodržení relevantních požadavků. Očekává se přitom, že krajské úřady osloví dotčené obce a při formulaci svého stanoviska k návrhu opatření obecné povahy zohlední i jejich potřeby a požadavky. Obce se totiž potýkají s problémy souvisejícími s tranzitní dopravou, přetížeností silničních tahů a značným objemem silniční nákladní dopravy.

Dále je třeba modifikovat vybraná pravidla zakotvená ve správním řádu za účelem zajištění vydání opatření obecné povahy v horizontu několika týdnů. Je třeba zdůraznit, že opatřením obecné povahy nebudou stanoveny nové povinnosti dopravců či řidičů související s dobou řízení vozidla, bezpečnostními přestávkami a dobou odpočinku, naopak, účelem opatření bude zmírnění uvedených povinností s ohledem na vybrané aspekty veřejného zájmu uvedené v § 3a odst. 1 návrhu zákona. Jelikož budou opatření obecné povahy vydána ve prospěch dopravců a řidičů, předpokládaný obsah i rozsah těchto opatření nebrání posouzení příslušných návrhů v kratších lhůtách a současně je třeba v řadě případů relativně rychle přistoupit k ochraně veřejného zájmu přiznáním výjimek z relevantních požadavků, navrhuje se

a) stanovit pro dotčené orgány lhůtu 5 pracovních dnů pro vyjádření jejich stanoviska, včetně jejich vyloučení z projednávání návrhu opatření obecné povahy v případě absence stanoviska,

b) zkrátit lhůtu pro zveřejnění návrhu opatření obecné povahy na 5 pracovních dnů,

c) zkrátit lhůtu pro podávání námitek proti návrhu opatření obecné povahy na 5 pracovních dnů,

d) zkrátit lhůtu pro nabytí účinnosti opatření obecné povahy na 5 dnů.

V návrhu zákona se též mění obecné vymezení subjektů, které podle správního řádu mohou podávat námitky proti návrhu opatření obecné povahy. Místo vlastníků nemovitostí a jiných dotčených osob dle určení správního orgánu (§ 172 odst. 5 správního řádu) budou námitky oprávněny podávat právnické osoby sdružující dopravce, je-li jejich působnost celostátní. Typickým příkladem takovéto právnické osoby je sdružení automobilových dopravců ČESMAD BOHEMIA, z.s.

Stejně tak, ve srovnání s obecnou právní úpravou ve správním řádu, není účelné, aby se návrh opatření obecné povahy, ale ani samotné finální opatření, zveřejňovaly na úředních deskách obecních úřadů. Zcela dostačující je zveřejnění centrální, Ministerstvem dopravy.

Poslední podstatnou odchylkou oproti obecným postupům předcházejícím vydání opatření obecné povahy je požadavek na odsouhlasení jeho textu Evropskou komisí. Tento požadavek vyplývá přímo z čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 561/2006. Přitom platí, že od požadavků na úpravu textu vznesených Evropskou komisí se Česká republika odchýlit nesmí a její souhlas je podmínkou vydání opatření obecné povahy. Pokud se Ministerstvo dopravy se zapracováním určitého požadavku do textu návrhu opatření obecné povahy neztotožní, může na vydání opatření obecné povahy rezignovat. Pokud na požadované změny přistoupí, může se tím odchýlit od výsledků předchozího řízení o návrhu opatření obecné povahy.

Jak bylo uvedeno výše, budou nastávat situace, kdy vydání opatření obecné povahy nesnese odkladu a provedení řízení o návrhu opatření obecné povahy by zakládalo nebezpečí z prodlení. Typickým příkladem, kdy je třeba opatření obecné povahy vydat okamžitě, je přírodní kalamita, kdy nelze spravedlivě trvat na dodržení všech požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku, a je třeba ihned přistoupit k vydání opatření obecné povahy modifikujícího tyto požadavky. V takovýchto situacích návrh zákona předpokládá absenci zveřejnění návrhu opatření obecné povahy, jeho projednání (včetně podávání připomínek a námitek) i souhlasu ze strany Evropské komise. Opatření obecné povahy vydané bez předchozího procesu však bude možné vydat toliko po omezenou dobu, nanejvýš 30 dnů. Takto navržená právní úprava je slučitelná i s čl. 14 odst. 2 nařízení (ES) č. 561/2006 a čl. 3 odst. 3 nařízení (EU) č. 165/2014. Unijní právo v těchto situacích předvídá toliko oznámení (ex post) přijetí předmětného opatření Evropské komisi, což návrh zákona rovněž zohledňuje.

K bodu 10 (§ 4)

Z § 4 se navrhuje vypustit stávající dovětek, dle něhož není třeba k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby koncese v případech, kdy tak (speciálně) stanoví zákon o silniční dopravě. Jelikož předkladatel takovouto zvláštní úpravu v zákoně o silniční dopravě neidentifikoval, lze jej z příslušného ustanovení vypustit jako nadbytečný.

K bodům 11 a 12 (§ 6 odst. 1 a 2)

Podle platné právní úpravy je 1 z podmínek pro udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly fyzické osobě její trvalý pobyt na území České republiky, nebo obdobný pobyt na území některého jiného členského státu Evropské unie. V návaznosti na zásadní připomínku Odboru kompatibility Úřadu vlády uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení dochází k opuštění podmínky trvalého pobytu v České republice, jež je považována za excesivní. Místo toho bude vyžadován pobyt na území České republiky, jak je vymezen v živnostenském zákoně, ale pouze v případech, kdy je touto obecnou právní úpravou vyžadován.

Dojde tak ke sjednocení příslušné podmínky provozování živnosti s obecnou úpravou, jež je aktuálně obsažena v § 5 živnostenského zákona. Živnostenský zákon přitom stanoví přísné podmínky podnikání toliko u těch zahraničních fyzických osob, které mají mít pro pobyt na území České republiky povolení podle zákona o pobytu cizinců, kdy je po těchto osobách požadován doklad prokazující udělení víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu. Od zákona o pobytu cizinců se tak bude odvíjet i zkoumání podmínky pobytu ve smyslu živnostenského zákona u rodinných příslušníků občanů jiných členských států Evropské unie, kteří nemají občanství Evropské unie.

Přestože výše popsanou změnou v zákoně o silniční dopravě dojde u fyzických osob k zmírnění podmínky pro udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly, nadále bude podmínkou udělení koncese prokázání podmínek usazení, jak jsou vymezeny v čl. 5 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055.

K bodu 13 (§ 7)

Navrhuje se drobná úprava textu za účelem zajištění terminologické jednotnosti zákona, kdy § 35a odst. 1 a 2 zákona o silniční dopravě užívá spojení, dle něhož se podnikatel v silniční dopravě „nepovažuje za bezúhonného“ (odkázat lze též na § 6 odst. 2 živnostenského zákona). Stejně tak se navrhuje uvést, že dobrou pověst má osoba, která „se považuje za bezúhonnou“.

K bodům 14 a 15 (§ 8 odst. 2)

Z ustanovení § 8 odst. 2 se navrhuje vypustit druhou větu, dle níž se na žádost podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly prodlužovala lhůta pro prokazování trvání finanční způsobilosti o 1 měsíc oproti řádnému termínu (uvedenému ve větě první stejného odstavce). Předkladatel k tomu přistupuje při souběžném doplnění § 35b odst. 3 zákona o silniční dopravě, které v případě nesplnění podmínky finanční způsobilosti předpokládá, že dopravní úřad vyzve podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly k prokázání plnění předmětné podmínky v dodatečné lhůtě, jež může činit podle nařízení (ES) č. 1071/2009 až 6 měsíců. Důvodem provedení této, pro dopravce příznivější, změny právní úpravy je právě upřesnění implementace čl. 13 uvedeného nařízení (obdobný mechanismus je přitom zaveden u výzvy k prokázání opětovného splnění podmínky usazení nebo ustanovení nového odpovědného zástupce).

S ohledem na výše popsané změny je současně navrženo ve větě první § 8 odst. 2 prodloužit lhůtu pro prokazování trvání finanční způsobilosti podnikatelem v silniční dopravě o 1 měsíc, tj. z 31. července na 31. srpna. Je tak činěno v návaznosti na zásadní připomínku Moravskoslezského kraje uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení, jenž upozornil na praktické zkušenosti s tím, že dopravci mají v některých případech lhůtu pro podání daňových přiznání v souladu s daňovým řádem prodlouženou. I tuto změnu lze považovat za příznivější vůči dopravcům.

K bodu 16 (§ 8a odst. 3)

V návaznosti na rozšíření působnosti nařízení (ES) č. 1071/2009 a definice pojmu „velké vozidlo“ dochází k odpovídající dílčí změně ustanovení § 8a odst. 3, jež upravuje prokazování odborné způsobilosti odpovědného zástupce podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly. Je přitom zachován princip, dle něhož se odborná způsobilost prokazuje zvlášť pro nákladní dopravu a zvlášť pro dopravu osobní, akorát se v dané souvislosti vypouští už překonaná specifikace vozidel (nově se bude prokázání odborné způsobilosti týkat i vozidel nebo jízdních souprav o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určených k přepravě zvířat nebo věcí, je-li jimi provozována mezinárodní silniční doprava nebo kabotáž).

K bodu 17 (§ 8c odst. 8 a 9)

Do § 8c se navrhuje doplnit procesní ustanovení týkající se bezúhonnosti žadatelů o udělení koncese pro provozování silniční dopravy velkými vozidly a jejich odpovědných zástupců, a to v návaznosti na podněty z aplikační praxe (v tomto případě od Krajského úřadu Jihomoravského kraje). Návrh vychází z předpokladu, že podmínku bezúhonnosti posuzují živnostenské úřady. Pakliže tento správní orgán dospěje k závěru, že podmínka bezúhonnosti není splněna, příslušné žádosti nelze vyhovět a není nadále účelné oslovovat dopravní úřad coby dotčený orgán se žádostí o vydání stanoviska. Pakliže takováto žádost bude živnostenským úřadem zaslána dopravnímu úřadu, není již třeba, aby byla podmínka bezúhonnosti duplicitně posuzována dopravním úřadem, a proto návrh zákona explicitně stanoví, že dopravní úřad předmětnou podmínku neposuzuje.

K bodu 18 (§ 9 odst. 3)

§ 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě se navrhuje podstatně změnit, a to ve třech ohledech. Hlavním cílem těchto změn je přitom snížení administrativní zátěže pro dotčené podnikatele, stejně jako zefektivnění kontrol vozidel určených k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby.

V první řadě se navrhuje zcela vypustit povinnost podnikatelů v silniční dopravě provádět opravy velkých vozidel s výjimkou drobných oprav na plochách k tomu určených a povinnost uchovávat doklad o provádění údržby mimo vlastní prostory po dobu 2 let. Tuto povinnost lze považovat za překonanou, přičemž samotné ustanovení je poměrně vágní a z aplikační praxe vyplývá, že k jednáním rozporným s uvedenou povinností dochází minimálně.

Současná právní úprava předpokládá, že jsou podnikatelé v silniční dopravě povinni před zahájením provozování dopravy sdělit dopravnímu úřadu vybrané údaje ohledně vozidel, s nimiž budou dopravu provozovat (například jejich státní poznávací značku či největší povolenou hmotnost). Předkladatel navrhuje tyto údaje čerpat z registru silničních vozidel a tím zbavit podnikatele v silniční dopravě v některých případech plnění této permanentní (v případě provozování nových vozidel nebo jejich změn) notifikační povinnosti. Rezignovat na povinnost hlášení uvedených údajů dopravním úřadům však bude možné pouze za předpokladu, že

a) podnikatel v silniční dopravě bude současně provozovatelem vozidla,

b) vozidlo bude určeno k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby tímto podnikatelem a

c) výše uvedené skutečnosti budou zapsány v registru silničních vozidel.

Předkladatel přitom vychází z předpokladu, že podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích se v registru silničních vozidel u silničního vozidla uvádí „účel, pro který je silniční vozidlo určeno“. S cílem dosáhnout výše popsaného snížení administrativní zátěže podnikatelů v silniční dopravě bude třeba ještě kromě (zde popisované) změny zákona o silniční dopravě přistoupit též ke změně vyhlášky o registraci vozidel; v § 12 upravujícím účel určení silničního vozidla bude třeba doplnit účel spočívající v určení vozidla k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby jeho provozovatelem.

Lze též uvést, že předkladatel vycházel z předpokladu, že k samotnému předávání údajů mezi registrem silničních vozidel a Rejstříkem podnikatelů v silniční dopravě již bude moct docházet bez výslovného zakotvení této skutečnosti v zákoně, a to s ohledem na přijetí zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci.

Poslední změna § 9 odst. 3 souvisí s tím, že v případě, kdy určení vozidla ve výše popsaném smyslu nebude vyplývat z registru silničních vozidel, nebude stanovena povinnost učinit ohlášení „před zahájením provozování silniční dopravy“ a následně do 30 dnů od vzniku změny ohlášených údajů, ale místo toho bude třeba údaje o jednotlivých vozidlech nahlásit vždy před zahájením jejich provozování (nikoli ve 30 denní lhůtě poté). V současnosti byla uvedená povinnost obcházena tím, že v rámci kontrol dopravci tvrdili, že vozidlo začali provozovat před méně než 30 dny, což bylo poměrně složité ověřit.

K bodům 19 a 68 (§ 9 odst. 5 a § 35 odst. 11)

Jedná se o terminologické upřesnění tak, aby užitý pojem odpovídal pojmosloví užívaném ve správním řádu.

K bodům 20 až 22 (§ 9b odst. 1, 2 a 4)

Ustanovení § 9b zákona o silniční dopravě představují transpozici směrnice 2002/15/ES do vnitrostátního právního řádu, a to ve vztahu k samostatně výdělečně činným řidičům. Již stávající právní úprava předpokládá, že dopadá na podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly (ve smyslu dosavadní definice pojmu „velké vozidlo“). Podle čl. 2 odst. 1 směrnice se regulace v ní zakotvená týká osob podílejících se na „činnostech v silniční dopravě, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 3820/85 nebo dohoda AETR“. Pod odkazem na nařízení (EHS) č. 3820/85 je již přitom třeba rozumět nařízení (ES) č. 561/2006. Přestože jsou citovaná slova vztažena k mobilním pracovníkům, je třeba toto omezení působnosti směrnice vztáhnout i k samostatně výdělečně činným řidičům. To lze dovodit i ze smyslu dotčené právní úpravy (viz body 1, 6 a 8 preambule směrnice) a jejích dalších ustanovení, jež zohledňují právní úpravu obsaženou v nařízení (ES) č. 561/2006 (viz čl. 4 až 6 směrnice 2002/15/ES).

Předkladatel navrhuje osobní působnost § 9b nově vymezovat odkazem na příslušné unijní a mezinárodní předpisy, a to po vzoru § 3a zákona o silniční dopravě. Tato změna bude mít věcný dopad spočívající v tom, že od 1. července 2026 bude § 9b zavazovat rovněž ty dopravce, kteří budou současně řídit vozidla nebo jízdní soupravy o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určené k přepravě zvířat nebo věcí, je-li jimi provozována mezinárodní silniční doprava nebo kabotáž. Přestože tedy směrnice 2002/15/ES nebyla od svého přijetí předmětem přímé novelizace, odkaz v ní na nařízení (EHS) č. 3820/85 (tedy nařízení (ES) č. 561/2006) povede k rozšíření osobní působnosti směrnice, jelikož od 1. července 2026 se nařízení (ES) č. 561/2006 bude vztahovat též na přepravu „zboží v mezinárodní dopravě nebo v kabotáži vozidly, jejichž maximální přípustná hmotnost včetně návěsu nebo přívěsu překračuje 2,5 tuny“ (viz čl. 2 odst. 1 písm. aa) nařízení (ES) č. 561/2006 ve znění nařízení (EU) 2020/1054).

Dlužno podotknout, že ve vztahu k mobilním pracovníkům dojde rovněž k rozšíření vnitrostátní transpoziční úpravy obsažené v nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, a to díky tomu, že tato úprava dopadá na členy „osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství nebo podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů“ (viz definici v § 2 písm. a) nařízení vlády). Rozšíření osobní působnosti nařízení (ES) č. 561/2006 k 1. červenci 2026 tak povede i k rozšíření působnosti příslušných ustanovení nařízení vlády.

K bodu 23 (§ 9c)

Navrhuje se vložit do zákona o silniční dopravě zcela novou právní úpravu, která dopadá obecně na jakéhokoli podnikatele, popřípadě na provozovatele cestovní kanceláře nebo cestovní agentury, a souvisí s jím zvažovanou objednávkou přepravy. Předkladatel k tomu přistupuje z důvodu implementace závazků vyplývajících České republice z několika předpisů Evropské unie. Jde o

a) čl. 19 odst. 4 nařízení (ES) č. 561/2006,

b) čl. 14a nařízení (ES) č. 1072/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 a

c) čl. 5 směrnice (EU) 2020/1057.

Ve výše uvedených ustanoveních práva Evropské unie jsou zmiňovány různé subjekty (odesílatel, zasílatel, dodavatel, organizátor turistických zájezdů atd.), které nejsou definovány, nicméně je spojuje objednávka přepravy a znalost (nebo její nutnost) protiprávního jednání dopravce. Lze přitom podotknout, že formulace příslušných unijních ustanovení se dílčím způsobem liší a v novějších předpisech je preciznější. Ve výše uvedených případech unijní normotvůrce uložil povinnost členských států stanovit sankce za uvedené protiprávní jednání, které by postihovaly nově i objednatele přepravy.

Protiprávní jednání přitom spočívá v tom, že dopravce porušil

a) povinnost zajistit dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku,

b) některý z pracovněprávních požadavků, které platí při vyslání řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, nebo

c) některou z povinností stanovených nařízením (ES) č. 1072/2009 ve znění pozdějších předpisů.

Navržená právní úprava v žádném případě neznamená, že za protiprávní jednání dopravce bude nést automaticky správněprávní odpovědnost objednatel přepravy. Tato odpovědnost vznikne pouze v případě, kdy se prokáže, že o hrozícím protiprávním jednání ve výše uvedených oblastech podnikatel věděl nebo o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (což je formulace částečně převzata z § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), a přesto přistoupil k objednání přepravy věcí, zvířat nebo osob. Je zřejmé, že prokázání naplnění těchto znaků protiprávního jednání bude v praxi poměrně složité a předkladatel nepředpokládá, že by docházelo k zahajování přestupkových řízení ve větším rozsahu.

Typicky by takové řízení mohlo být zahájeno v návaznosti na řešení přestupku dopravce, v rámci něhož by vyšly najevo skutečnosti svědčící o podílu objednatele na porušení příslušných pravidel. Bude-li například dopravce ve fakticky slabším postavení vůči objednateli, u něhož se prokáže, že systematicky a úmyslně objednával přepravu rozpornou s požadavky příslušné veřejnoprávní regulace (například v evidentním rozporu s požadavky na maximální dobu řízení vozidla), bude možné v návaznosti na proběhlé přestupkové řízení potrestat i objednatele přepravy.

Předkladatel přitom navrhuje za takovéto protiprávní jednání vymezit horní hranici sazby pokuty v nejnižším pásmu pokut, jež je v zákoně o silniční dopravě zakotveno (viz § 35 odst. 7), tj. za uvedený přestupek bude možné uložit pokutu nanejvýš 70 000 Kč. Předkladatel je totiž nadále přesvědčen o tom, že hlavní míru odpovědnosti za provádění přepravy v rozporu s výše popsanými požadavky musí nést dopravce, popřípadě řidič, přičemž zejména u dopravce musí hrozit podstatně výraznější postih než u objednatele přepravy.

Ve vztahu k výkonu státního odborného dozoru a projednávání přestupků objednatelů návrh zákona předpokládá, že tyto činnosti budou vykonávat ty subjekty, které řeší odpovídající protiprávní jednání dopravců, popřípadě řidičů. Půjde-li tak o protiprávní jednání spočívající v objednání přepravy v situaci, kdy objednatel věděl nebo vědět měl a mohl, že tím

a) dopravce poruší povinnost zajistit dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a vedení záznamu o těchto skutečnostech nebo povinnost stanovenou v nařízení (ES) č. 1072/2009, kompetentními orgány budou dopravní úřady,

b) zahraniční dopravce poruší některý z pracovněprávních požadavků, které platí při vyslání řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, kompetentními orgány budou orgány inspekce práce.

V případě obou těchto skupin správních orgánů dochází k rozšíření jejich stávající působnosti, v případě dopravních úřadů nad rámec dopravců a řidičů a v případě orgánů inspekce práce nad rámec zaměstnavatelů. Přiznání uvedené kompetence jiným orgánům (například obecním živnostenským úřadům) však předkladatel nepovažuje na vhodné, jelikož jsou to dopravní úřady a orgány inspekce práce, které věcně řeší porušení výše uvedených požadavků (tj. jsou způsobilé odborně posoudit samotné protiprávní jednání) a jak bylo výše uvedeno, potřeba případného postihu objednatelů přepravy může vyjít najevo v rámci procesů vedených ve vztahu k dopravcům, řidičům nebo zaměstnavatelům.

K bodu 24 (§ 21a odst. 6 písm. b))

S ohledem na vypuštění definice pojmu „malé vozidlo“ se navrhuje v § 21a odst. 6 písm.

b) slovně popsat vozidla, u nichž vede zánik oprávnění k jejich provozování k vyřazení vozidla z evidence vozidel taxislužby (jde o oprávnění k provozování silniční motorové dopravy osobní vozidly určenými pro přepravu nejvýš 9 osob včetně řidiče). Tato formulační změna v právní úpravě nevyvolá žádné věcné dopady.

K bodu 25 (§ 21a odst. 6 písm. d))

S ohledem na doplnění nové skutkové podstaty přestupku do § 35 odst. 2 zákona o silniční dopravě dochází ke změně odkazu na přečíslované pododstavce.

K bodu 26 (§ 21c odst. 8 písm. b))

Při projednávání nedávné novely zákona o silniční dopravě (zákona č. 337/2020 Sb.) byla na půdě Senátu Parlamentu České republiky vznesena připomínka související s navrženou (poslaneckým pozměňovacím návrhem uplatněnou) právní úpravou rozvolnění místní příslušnosti dopravních úřadů stran agendy taxislužby. Zatímco podle § 21c odst. 5 se může držitel oprávnění řidiče taxislužby obrátit na kterýkoli dopravní úřad se žádostí o odejmutí tohoto oprávnění, podle § 21c odst. 8 písm. b) je řidič taxislužby povinen odevzdat průkaz řidiče taxislužby dopravnímu úřadu příslušnému podle místa svého trvalého, dlouhodobého, přechodného nebo jiného povoleného pobytu. Principu rozvolnění místní příslušnosti lépe odpovídá právní úprava, dle níž bude průkaz odevzdán dopravnímu úřadu, který o odnětí oprávnění řidiče taxislužby (v prvním stupni) rozhodl. Tím bude zajištěno, že řidič taxislužby odevzdá příslušný doklad u stejného správního orgánu, u něhož podal žádost o odnětí svého oprávnění.

K bodům 27 až 29 (§ 27)

Ustanovení § 27 upravují vybrané povinnosti zahraničních dopravců, kteří provozují na území České republiky silniční dopravu.

První z těchto povinností je zajistit, aby řidiči vedli záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, dodržovali požadavky na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku měli u sebe a předložili je při kontrole. Ve vztahu k formulaci této povinnosti jsou navrhována 3 upřesnění:

a) jednak dochází ke specifikaci adresátů této povinnosti, a to po vzoru § 3a odst. 1 a 2 zákona o silniční dopravě, jelikož uvedené povinnosti nemohou dopadat na dopravce, kteří neprovozují dopravu spadající pod působnost nařízení (ES) č. 561/2006, popřípadě Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) (současně lze konstatovat, že adresátem povinností vymezených v § 3a odst. 3 až 7 jsou jak tuzemští, tak zahraniční dopravci),

b) dále se drobně doplňuje, že řidiči mají vést příslušné záznamy „řádně“, a to za účelem zajištění terminologické jednotnosti zákona (viz obdobné ustanovení v § 3a odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) zákona o silniční dopravě),

c) rovněž se za účelem zajištění terminologické jednotnosti zákona a určitosti právní úpravy doplňuje spojení „době řízení“ o slovo „vozidla“.

Další z upravovaných povinností je povinnost zahraničních dopravců zajistit, aby byly ve vozidle při jeho provozu doklady o nákladu obsahující údaje stanovené prováděcím právním předpisem. I tady je třeba přistoupit ke specifikaci adresátů této povinnosti, jelikož stejně jako v případě tuzemských dopravců (viz § 3 písm. b) zákona o silniční dopravě), i v případě zahraničních dopravců má povinnost dopadat toliko na dopravce provozující velká vozidla.

Dále dochází k vypuštění povinnosti, byť nikoli bez náhrady, která zavazuje dopravce usazené v jiném členském státě Evropské unie zajistit, aby ve vozidle při jeho provozu byla kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu s řidičem včetně jejich překladu do českého jazyka. Tato právní úprava již neobstojí ve světle požadavků směrnice (EU) 2020/1057. Na tyto dopravce usazené v členských státech Evropské unie bude dopadat transpoziční právní úprava obsažená v § 33g návrhu zákona, zatímco na zahraniční dopravce z tzv. třetích zemí (mimo Evropskou unii) se bude vztahovat právní úprava obsažená v § 33h návrhu zákona.

Poslední navržená modifikace je jen formální a spočívá v přesunutí povinnosti zahraničních dopravců zajistit, aby v každém vozidle používaném k podnikání byly při jeho provozu vybrané doklady, zejména prokazující jeho oprávnění k podnikání. Navrhováno je přesunutí této povinnosti do poslední věty § 27, a to s ohledem na to, že věta předchozí (upravující povinnost mít ve vozidle doklad o nákladu) byla omezena na tzv. velká vozidla.

K bodu 30 (§ 33a odst. 1)

Stávající formulace ustanovení § 33a odst. 1, podle níž provozovat mezinárodní dopravu

velkými vozidly za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie lze pouze na základě licence Společenství, není zcela přesná. V předmětné právní normě totiž chybí precizní vymezení její hypotézy. Neplatí, že podmínkou pro provozování veškeré mezinárodní dopravy velkými vozidly je licence Společenství (eurolicence) a splnění podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie. Platí to právě jen v případě provozování silniční dopravy velkými vozidly, na kterou se dotčené předpisy Evropské unie (konkrétně nařízení (ES) č. 1072/2009 a nařízení (ES) č. 1073/2009) podle své působnosti použijí, což je současně podstatou navrhované změny vnitrostátní právní úpravy.

K bodům 31 a 34 (§ 33a odst. 3 a 6)

Navržené změny § 33a odst. 3 a 6 navazují na výše (u § 9 odst. 3 zákona o silniční dopravě) popsané doplnění způsobu, jak budou dopravní úřady vyrozuměny o vozidlech (a příslušných údajích) využívaných pro provozování silniční dopravy pro cizí potřeby velkými vozidly. Ohlášení dopravním úřadům nebude třeba, pokud budou příslušné údaje související s určením vozidel zapsány v registru silničních vozidel v odpovídajícím rozsahu.

K bodu 32 (§ 33a odst. 4)

Navrhuje se upravit znění § 33a odst. 4, a to v návaznosti na navržené

a) zrušení druhé věty v § 8 odst. 2 zákona o silniční dopravě, podle níž se na žádost podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly prodlužovala lhůta pro prokazování trvání finanční způsobilosti o 1 měsíc oproti řádnému termínu (uvedenému ve větě první stejného odstavce) a

b) doplnění § 35b odst. 3, které v případě nesplnění podmínky finanční způsobilosti nově předpokládá, že dopravní úřad vyzve podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly k prokázání plnění předmětné podmínky v dodatečné lhůtě.

V návaznosti na výše navržené změny lze konstatovat, že pokud podnikatel v silniční dopravě neprokáže trvání finanční způsobilosti do 31. srpna (tj. ve lhůtě podle § 8 odst. 2 zákona o silniční dopravě), stanoví mu dopravní úřad (vzhledem k § 35b odst. 3 návrhu zákona) lhůtu dodatečnou. V takovém případě mohou nastat 3 situace:

a) podnikatel v dodatečné lhůtě prokáže trvání finanční způsobilosti pro takový počet vozidel, jejichž provozování ohlásil dopravnímu úřadu nebo nechal zapsat do registru silničních vozidel (podle § 9 odst. 3 návrhu zákona), a pro který mu byly vydány opisy eurolicence (všechny vydané opisy si ponechá),

b) podnikatel v dodatečné lhůtě dopravnímu úřadu ohlásí podle § 9 odst. 3, že vybranými vozidly již silniční dopravu neprovozuje (sníží počet vozidel ve svém vozovém parku), a tedy pro ně nebude prokazovat trvání finanční způsobilosti, odevzdá dopravní úřadu ve stanovené lhůtě nadbytečné opisy eurolicence v počtu odpovídajícím počtu vozidel, s kterými již přestal provozovat silniční dopravu (vzhledem k § 33a odst. 5) a pro zbylá ohlášená či zapsaná vozidla trvání finanční způsobilosti prokáže,

c) podnikatel ani v dodatečné lhůtě nijak neprokáže, že je finančně způsobilý pro počet vozidel, jejichž provozování ohlásil dopravnímu úřadu nebo nechal zapsat do registru silničních vozidel (podle § 9 odst. 3 návrhu zákona); na tento případ dopadne modifikovaná právní úprava v § 33a odst. 4, dle níž podnikatel odevzdá eurolicenci včetně všech opisů (v takovém případě dopravní úřad vzhledem k § 35b odst. 5 zákona o silniční dopravě podá živnostenskému úřadu návrh na zrušení nebo změnu živnostenského oprávnění).

K bodu 33 (§ 33a odst. 5)

Obdobně jako u výše popsané změny § 33a odst. 4, i v případě ustanovení § 33a odst. 5 se předpokládá, že lhůta pro odevzdání nadbytečných opisů eurolicence bude činit 1 měsíc (dochází ke sjednocení lhůty).

K bodu 35 (§ 33a odst. 7)

Ustanovení § 33a odst. 7 se navrhuje formulačně precizovat, jelikož pozbytí platnosti licence Společenství (eurolicence) a jejích opisů je spjato se zánikem živnostenského oprávnění k provozování silniční dopravy. Koncese představuje podle § 5 odst. 1 živnostenského zákona státní povolení k provozování živnosti, přičemž se jeví jako vhodnější vázat pozbytí platnosti uvedených dokladů na zánik veřejnoprávního oprávnění. Navíc je třeba doplnit, že relevantní je toliko živnostenské oprávnění k provozování silniční dopravy velkými vozidly. Pokud by podnikateli zaniklo živnostenské oprávnění pouze k provozování silniční dopravy jinými než velkými vozidly, nemělo by to dopad na eurolicenci ani její opisy.

K bodu 36 (§ 33b odst. 1)

Obdobně jako v případě právní úpravy obsažené v § 33a odst. 1, i v případě právní úpravy § 33b odst. 1 není zcela přesná stávající formulace, podle níž při provozování mezinárodní dopravy velkými vozidly určenými k přepravě zvířat nebo věcí lze využít řidiče, který není občanem členského státu nebo rezidentem, pouze na základě osvědčení řidiče podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. V předmětné právní normě totiž chybí precizní vymezení její hypotézy. Neplatí, že podmínkou využití řidiče, jenž není občanem nebo rezidentem členského státu Evropské unie, je v případě veškeré mezinárodní nákladní dopravy provozované velkými vozidly unijní osvědčení řidiče. Platí to právě jen v případě provozování silniční dopravy velkými vozidly, na kterou se nařízení (ES) č. 1072/2009 podle své působnosti použije, což je současně podstatou navrhované změny vnitrostátní právní úpravy.

K bodům 37 a 38 (§ 33f)

Do zákona o silniční dopravě se navrhuje vložit zcela nová právní úprava související s vysíláním řidičů, jejichž zaměstnavatelem je dopravce usazený v jiném členském státě Evropské unie. Přestože jsou obecně hmotněprávní pravidla týkající se vysílání zaměstnanců zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky stanovena zákoníkem práce, s Ministerstvem práce a sociálních věcí coby gestorem zákoníku práce bylo dohodnuto, že zvláštní pravidla týkající se vysílání řidičů budou obsažena v zákoně o silniční dopravě, aniž by tím byl zákoník práce coby především obecný předpis zatěžován.

Navržený vstup do zákona o silniční dopravě přitom představuje transpozici čl. 1 směrnice (EU) 2020/1057, která stanoví zvláštní pravidla vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy. I na úrovni práva Evropské unie tedy existuje obecná hmotněprávní úprava vysílání, jež je obsažena ve směrnici 96/71/ES, přičemž unijní normotvůrce zakotvil ve směrnici (EU) 2020/1057 pravidla odchylná, speciálně pro provozování silniční dopravy. Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví případy přeprav, kdy řidič není považován za vyslaného pracovníka, a tudíž se na něj v případě jeho působení v jiném členském státě Evropské unie než ve státě usazení nevztáhnou pracovněprávní požadavky stanovené právní řádem (popřípadě kolektivními smlouvami) tohoto státu.

Návrhem zákona dochází k transpozici jednotlivých podmínek, při jejichž splnění nebude na vyslaného řidiče dopadat právní úprava obsažená v § 319 zákoníku práce. § 319 zákoníku práce přitom vymezuje v souladu s obecnou unijní právní úpravou (směrnicí 96/71/ES) pracovněprávní požadavky předepsané českými právními předpisy, které musí být dodrženy v případě zaměstnance zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie vyslaného v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky. Podle navrženého § 33f zákona o silniční dopravě nebude nutné dodržovat dotčené české pracovněprávní požadavky v případě, kdy bude vyslaný řidič provádět specifické typy přeprav. Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví tyto typy přeprav velmi podrobně a kazuisticky a předkladateli tak nezbylo než příslušnou právní úpravu ve stejné míře detailu převzít do návrhu zákona s tím, že akorát přistoupil k dílčím terminologickým změnám odpovídajícím vnitrostátní právní úpravě.

Zjednodušeně lze konstatovat, že v případě řidičů vyslaných v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky nebude třeba dodržet české pracovněprávní požadavky (vymezené v § 319 zákoníku práce), budou-li provádět výlučně bilaterální (dvoustrannou) silniční dopravu

a) nákladní pro cizí potřeby,

b) linkovou,

c) příležitostnou osobní nebo

d) mezinárodní kyvadlovou.

Bilaterální dopravou je přitom myšlena doprava, při níž leží výchozí a cílové místo na území 2 států, přičemž v 1 z těchto států je dopravce usazen, a případné další státy, jimiž vozidlo projíždí, jsou toliko státy tranzitní (bez nakládky či vykládky zboží nebo nástupu či výstupu cestujících).

Z výše popsaného pravidla je přípustná výjimka v podobě tzv. doplňkových činností, na které unijní právní úprava rovněž pamatuje, kdy je možné, aby i ve státě, jenž není výchozím ani cílovým místem dopravy, došlo k nakládce či vykládce zboží nebo nástupu či výstupu cestujících, nicméně

a) v případě bilaterální nákladní dopravy může být provedena pouze 1 takováto doplňková činnost, případně pokud při úvodní bilaterální dopravě není provedena doplňková činnost, je možné při cestě zpět do státu usazení dopravce provést 2 doplňkové činnosti,

b) v případě bilaterální osobní dopravy může být provedena pouze 1 doplňková činnost.

Uvedené doplňkové činnosti bude možné provádět jakýmkoli vozidlem pouze po omezenou dobu, a to do dne 20. srpna 2023. Po tomto datu musí být vozidla poprvé registrovaná v členských státech Evropské unie vybavena inteligentními tachografy, které zaznamenávají překročení hranic a provedení doplňkových činností - stanovení dne 21. srpna 2023 bylo odvislé od přijetí prováděcího nařízení Evropské komise (nastane 2 roky po vstupu tohoto nařízení v platnost), jímž je nařízení (EU) 2021/1228. Od tohoto dne budou moci doplňkové činnosti provádět toliko řidiči vozidel, která jsou vybavena uvedenými inteligentními tachografy. Předkladatel se s výše popsaným unijním požadavkem vypořádal konstrukcí dělené účinnosti zákona, kdy odpovídající transpoziční úprava omezující provádění doplňkových činností na řidiče vozidel vybavených příslušnými inteligentním tachografy (které zaznamenávají překročení hranic a provedení doplňkových činností) nabude účinnosti k pozdějšímu datu (21. srpna 2023).

Ve výše uvedených případech bilaterální dopravy, s případným prováděním doplňkových činností, nedopadají na řidiče pracovněprávní požadavky vyplývající z tuzemských předpisů. To však neplatí, pokud by řidič prováděl tzv. kabotáž. Jakmile by byla zajišťována přeprava zvířat, věcí nebo osob mezi místy ležícími na území státu, do něhož byl řidič vyslán (jenž není státem usazení dopravce), výjimka z dodržování pracovněprávních požadavků se neuplatní a v takovém případě na území České republiky dopadne na vyslaného řidiče § 319 zákoníku práce.

Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví vedle výše uvedených případů, kdy se řidič vozidla

nepovažuje za vyslaného ve smyslu pracovněprávních předpisů, rovněž omezení pro kontrolní orgány stran dokladů, jež mohou vyžadovat za účelem prokázání, že dotčená přeprava naplňuje požadavky bilaterální dopravy, s případným prováděním doplňkových činností. Návrh zákona tato omezení zakotvuje v posledním odstavci § 33f.

K bodu 37 (§ 33g)

Návrh zákona stanoví dále zvláštní pravidla pro případy, kdy dopravce usazený v jiném členském státě Evropské unie vysílá řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky a přitom nepůjde o dopravu, při níž se neuplatní pracovněprávní požadavky státu, do něhož je řidič vyslán (tedy nepůjde o bilaterální dopravu, s případným prováděním doplňkových činností). Tato zvláštní pravidla přitom vycházejí opět z čl. 1 směrnice (EU) 2020/1057. Na úrovni práva Evropské unie existuje obecná úprava o prosazování pravidel vysílání pracovníků, jež je obsažena ve směrnici 2014/67/EU, přičemž unijní normotvůrce zakotvil ve směrnici (EU) 2020/1057 pravidla odchylná, speciálně pro provozování silniční dopravy.

Směrnice 2014/67/EU byla v České republice transponována zejména do zákona o zaměstnanosti. Návrh zákona tak v souladu se směrnicí (EU) 2020/1057 stanoví výčet ustanovení tohoto zákona, která se nepoužijí na dopravce usazeného v jiném členském státě Evropské unie, který vysílá řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky.

Namísto výše uvedených ustanovení zákona o zaměstnanosti se použijí zvláštní pravidla obsažená v návrhu zákona, která stanoví povinnosti zahraničních dopravců administrativního charakteru, jež se použijí

a) nejpozději při zahájení vyslání řidiče - dopravce bude povinen vyplnit a prostřednictvím unijního systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (tzv. IMI systému) zaslat Ministerstvu dopravy tzv. prohlášení o vyslání (tyto informace bude povinen rovněž neprodleně aktualizovat v případě jejich změn),

b) v průběhu vyslání řidiče - dopravce bude povinen zajistit, aby měl řidič u sebe (postačí v elektronické podobě) a při kontrole předložil výše zmíněné prohlášení, jakož i doklad o prováděné přepravě (například nákladní list),

c) po ukončení vyslání řidiče - dopravce bude povinen poskytnout na žádost příslušného orgánu státní správy kopie dokladů prokazujících vyslání řidiče a splnění českých pracovněprávních požadavků, a to opět prostřednictvím IMI systému.

Lze předpokládat, že obdobným požadavkům budou čelit tuzemští dopravci v případě vyslání jimi zaměstnávaných řidičů do jiných členských států Evropské unie. Přínosem směrnice (EU) 2020/1057 je přitom právě skutečnost, že dopravci v celé Unii se budou moci při nadnárodním poskytování služeb spolehnout na sadu harmonizovaných pravidel, která by měla zaručit, že po nich nebudou vyžadovány další doklady či administrativní povinnosti nad rámec zvláštních pravidel obsažených v uvedené směrnici.

Pokud jde o stanovení orgánu, jenž bude kompetentní po ukončení vyslání požadovat od cizích dopravců poskytnutí kopií výše popsaných dokladů, návrh zákona činí rozdíl mezi situací, kdy jsou požadovány kopie dokladů prokazujících vyslání řidiče na jedné straně a kopie dokladů prokazujících splnění českých pracovněprávních požadavků na straně druhé. V prvním případě budou příslušné dopravní úřady, ve druhém případě orgány inspekce práce. K tomuto rozlišení bylo přistoupeno v návaznosti na sadu zásadních připomínek Ministerstva práce a sociálních věcí uplatněných v mezirezortním připomínkovém řízení, jež vycházejí z předpokladu, že orgány inspekce práce by měly zejména posuzovat doklady relevantní z hlediska naplnění pracovněprávních požadavků vymezených v § 319 zákoníku práce (například pracovní smlouvu či doklad o odměně řidiče), zatímco doklady prokazující samotné vyslání řidičů na území České republiky by měly posuzovat dopravní úřady. Těmito doklady jsou totiž doklady o prováděné přepravě a záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, tj. doklady, které dopravní úřady již běžně posuzují při výkonu jiné agendy (mimo problematiku vyslání). Navíc, k vyhodnocování poměrně specifické otázky, zda řidič provádí striktně tranzit nebo bilaterální dopravu, popřípadě dopravu doplňkovou (ve smyslu § 33f návrhu zákona), jsou více odborně způsobilé dopravní úřady, nikoli orgány inspekce práce.

Směrnice (EU) 2020/1057 dále výrazně harmonizuje pravidla i pro administrativní kooperaci mezi orgány členských států. Projevem této skutečnosti je § 33g odst. 3 návrhu zákona, jenž předpokládá, že v případě, kdy tuzemský dopravce nevyhoví žádosti příslušného orgánu jiného členského státu o poskytnutí kopií dokladů prokazujících vyslání řidiče a splnění pracovněprávních požadavků tohoto státu, orgán cizího státu se bude moci prostřednictvím IMI systému obrátit na české úřady se žádostí o součinnost při získání uvedených kopií. Návrh zákona stanoví povinnost dopravce usazeného v České republice poskytnout na žádost orgánu inspekce práce relevantní kopie dokladů, a to pod hrozbou pokuty v případě nesplnění této povinnosti. Návrh zákona též předpokládá, v souladu se směrnicí, předání obdržených kopií dokladů orgánu jiného členského státu Evropské unie prostřednictvím výše uvedeného informačního systému, k čemuž je stanovena celkově lhůta 25 pracovních dnů ode dne obdržení žádosti orgánu jiného státu o součinnost. Na rozdíl od právní úpravy navržené v odstavci 1 písmeni c) lze konstatovat, že sdílená kompetence dopravních úřadů a orgánů inspekce práce není na místě, neboť není vhodné, aby byl dopravce vyzýván k předložení kopií dokladů 2 orgány, aby byla povinnost dodat tyto kopie kontrolována 2 orgány a aby bylo případné nepředložení požadovaných dokladů postihováno v rámci 2 separátních řízení vedených rovněž 2 orgány.

K bodu 37 (§ 33h)

V dosavadní právní úpravě (§ 27 zákona o silniční dopravě) byla zakotvena povinnost dopravců usazených v jiném členském státě Evropské unie zajistit, aby ve vozidlu při jeho provozu byla kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu s řidičem včetně jejich překladu do českého jazyka. Jak bylo uvedeno výše, tato právní úprava již neobstojí ve světle požadavků směrnice (EU) 2020/1057, a proto dochází k jejímu vypuštění a nahrazení souborem povinností vymezených v § 33g návrhu zákona.

Pravidla obsažená ve směrnici (EU) 2020/1057, stejně jako v § 33g návrhu zákona, však nedopadají na dopravce z tzv. třetích zemí (mimo Evropskou unii). V obecné rovině akorát čl. 1 odst. 10 uvedené směrnice stanoví princip, dle něhož dopravním podnikům usazeným ve třetím státě nesmí být poskytováno příznivější zacházení než podnikům usazeným v některém členském státě Evropské unie. V této souvislosti lze připomenout, že v zákoně o zaměstnanosti již je v § 136 odst. 2 zakotvena povinnost zahraničních zaměstnavatelů, kteří vyslali svého zaměstnance k výkonu práce na území České republiky, mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu, včetně jejich překladu do českého jazyka. Návrh zákona toto pravidlo

a) ve vztahu k dopravcům usazeným v jiných členských státech Evropské unie vylučuje,

b) ve vztahu k dopravcům, kteří nejsou usazeni v některém z členských států Evropské unie, přejímá, a to jednak z důvodu právní jistoty, aby nevznikaly pochybnosti o tom, že „pracovištěm“ řidiče v silniční dopravě je právě jím řízené vozidlo, dále za účelem efektivnější kontroly předmětné povinnosti (kontrolu budou moci provádět dopravní úřady, Ministerstvo dopravy či Policie České republiky) a v neposlední řadě též za účelem transpozice čl. 1 odst. 10 směrnice (EU) 2020/1057.

K bodu 37 (§ 33i)

Nařízení (EU) 2020/1055 usiluje kromě jiného o upřesnění a zpřísnění ustanovení o řádném a trvalém usazení podnikatelů v silniční dopravě, aniž by tím byla ukládána nepřiměřená administrativní zátěž (viz bod 6 preambule nařízení). Jedním ze způsobů dosažní tohoto cíle je další harmonizace pravidel pro administrativní kooperaci mezi orgány členských států. Čl. 18 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 tak stanoví podrobná pravidla spolupráce mezi orgány členských států.

Podle Evropské komise se ukázala i správní spolupráce mezi členskými státy při provádění sociálních předpisů v odvětví silniční dopravy jako nedostatečná, v důsledku čehož je přeshraniční prosazování dotčených předpisů obtížnější, neúčinné a nejednotné (viz bod 30 preambule směrnice (EU) 2020/1057). I v této oblasti proto unijní právní úprava přistupuje k další harmonizaci pravidel pro administrativní kooperaci mezi orgány členských států. Čl. 8 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057 tak stanoví podrobná pravidla spolupráce mezi orgány členských států, podobná pravidlům obsaženým v čl. 18 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055.

Členské státy včetně jejich orgánů jsou adresáty nařízení, ale též směrnice, a proto návrh zákona v § 33i stanoví jen základní implementační pravidla týkající se výše popsané administrativní kooperace, při současném odkazu na výše uvedené předpisy Evropské unie, v nichž je stanoven postup příslušných orgánů. Tato implementační pravidla zahrnují stanovení

a) kompetence Ministerstva dopravy coby orgánu, jenž bude prostřednictvím unijního systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (tzv. IMI systému) přijímat a vyřizovat žádosti

1. orgánů jiných členských států Evropské unie stran dopravců usazených v České republice,

2. dopravních úřadů stran dopravců usazených v jiných členských státech Evropské unie,

b) povinnosti dopravních úřadů bezodkladně provést kontrolu tuzemského dopravce na žádost Ministerstva dopravy (navazující na žádost orgánu jiného státu) a zaslat mu protokol o kontrole.

Je vhodné uvést, že žádost orgánu jiného členského státu o informace ve smyslu výše uvedených ustanovení unijního práva může, ale také nemusí zahrnovat provedení „kontrol, inspekcí či vyšetřování“. Budou-li takovéto žádosti prostřednictvím IMI systému podávány, bude třeba vyhodnotit, zda jsou požadované informace dostupné z úřední činnosti příslušných orgánů, nebo je třeba za účelem jejich získání provést kontrolu v provozovně dopravce. Lhůta pro poskytnutí informací v rozsahu 30 pracovních dnů (podle čl. 18 odst. 5 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055) nebo 25 pracovních dnů (podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057) po obdržení žádosti orgánu jiného členského státu Evropské unie je poměrně krátká, zejména při zohlednění postupu kontroly, jak je kontrolním řádem regulován. Unijní právní úprava stanoví pro případ, kdy je vyřízení žádosti ve stanovené lhůtě obtížné, povinnost sdělit to orgánu jiného členského státu Evropské unie do 10 pracovních dnů po obdržení žádosti.

K bodům 39 a 41 (§ 34 odst. 3 a 7)

Kompetenční ustanovení upravující výkon státního odborného dozoru je obsaženo v § 34 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Zákon o silniční dopravě, stejně jako řada dalších zákonů v gesci Ministerstva dopravy, označuje tímto pojmem kontrolní činnost veřejné správy vůči nepodřízeným adresátům veřejné správy prováděnou na základě zákona. Vrchním státním dozorem se pak rozumí kontrolní činnost směřována vůči dopravním úřadům při výkonu státního odborného dozoru. Doposud vykonávají státní odborný dozor v silniční dopravě dopravní úřady, celní úřady a Ministerstvo dopravy, přičemž jejich postup se řídí kontrolním řádem. Naopak státní odborný dozor není vykonáván Policií České republiky, která vykonává kontrolu, jež se řídí zákonem o Policii České republiky, i dalšími předpisy (zejména zákonem o silničním provozu).

Návrh zákona přistupuje k několika změnám stávající právní úpravy obsažené zejména v § 34 odst. 3 zákona o silniční dopravě.

1. V první řadě se rozšiřuje věcná působnost k výkonu státního odborného dozoru u Ministerstva dopravy. Tato působnost zahrnuje v současnosti výkon státního odborného dozoru v mezinárodní autobusové linkové silniční dopravě. Navrhuje se rozšířit rozsah tohoto dozoru na všechny věci s výjimkou taxislužby. Nepředpokládá se přitom, že by výkon tohoto dozoru byl na pozemních komunikacích prováděn přímo zaměstnanci zařazenými v Ministerstvu dopravy.

Již v návaznosti na obsah „Koncepce výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě“, který byl schválen usnesením vlády č. 171 z 20. února 2002, došlo v minulosti k zřízení tzv. mobilních expertních jednotek, což jsou speciálně technicky a odborně vybavené skupiny, které tvoří součást Centra služeb pro silniční dopravu, s.p.o. Centrum služeb pro silniční dopravu je přitom státní příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo dopravy. § 4 odst. 1 kontrolního řádu předpokládá, že kontrolu vykonává fyzická osoba, kterou kontrolní orgán k tomu pověřil. Odborníci zařazeni do mobilních expertních jednotek by na základě pověření vydaného Ministerstvem dopravy mohli samostatně vykonávat státní odborný dozor v silniční dopravě, aniž by musely být tyto kontroly nadále prováděny v celém rozsahu v úzké součinnosti s Policií České republiky, dopravními úřady nebo celními úřady, byť oprávnění k zastavování vozidel zůstane nadále zachováno dle zákona o silničním provozu toliko Policii České republiky.

Výše popsané opatření zefektivní využití specialistů na silniční dopravu, přičemž za řádnou organizaci kontrol i jejich provádění bude nést odpovědnost ústřední orgán státní správy (byť se předkladatel domnívá, že výhledově by bylo vhodnější koncentrovat výkon příslušných kontrolních činností ve specializovaném správním orgánu). Předpokládá se, že dojde k zrychlení a zkvalitnění prováděných kontrol podle představ Ministerstva dopravy (i z hlediska jejich zaměření a podrobnosti), jež doplní kontrolní činnosti prováděné Policií České republiky a dopravními úřady (k celním úřadům viz text níže). Uvedené opatření by mělo přispět k plnění kvót předepsaných směrnicí 2006/22/ES ve znění pozdějších předpisů, které předepisují členským státům minimální rozsah kontrol prováděných ve vybraných oblastech. Současně bude možné efektivněji zaměřit personální a materiální kapacity Policie České republiky na výkon dohledu nad plynulostí a bezpečností silničního provozu.

2. V souvislosti s výše popsaným rozšířením věcné působnosti k výkonu státního odborného dozoru u Ministerstva dopravy (mobilními expertními jednotkami) se předpokládá vypuštění kompetencí celních úřadů zakotvených v zákoně o silničním provozu. To umožní zaměření celních úřadů na výkon jiných svěřených agend. Je přitom vhodné uvést, že v posledních letech postupně docházelo ke snižování podílu celních úřadů na kontrole vozidel a již v současnosti vykonávají celní úřady státní odborný dozor podle zákona o silniční dopravě pouze sporadicky. Tyto úřady již nemají dostatečné personální ani materiální kapacity k tomu, aby vykonávaly systematicky, plnohodnotně a dostatečně frekventovaně státní odborný dozor v silniční dopravě. Nadále však budou provádět dle svých priorit kontroly vozidel, zejména nákladních, za účelem kontroly plnění podmínek odlišných od těch, jež stanoví zákon o silničním provozu.

3. Návrhem zákona dochází nově k doplnění kompetencí k provádění státního odborného dozoru a kontroly v oblasti vysílání řidičů, a to v návaznosti na navržené doplnění ustanovení § 9c a 33f až 33h do zákona o silniční dopravě. Návrh zákona přitom doznal významných změn v této souvislosti v návaznosti na sadu zásadních připomínek Ministerstva práce a sociálních věcí uplatněných v mezirezortním připomínkovém řízení, a to ve směru většího rozdělení kompetencí k provádění státního odborného dozoru a kontroly v oblasti vysílání řidičů, a to mezi orgány v gesci Ministerstva dopravy a orgány v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí.

Dopravní úřady (a částečně též Ministerstvo dopravy a orgány Policie České republiky) budou kontrolovat, zda

a) je řidič vyslán ve smyslu § 33f návrhu zákona (a tedy zda se na něj vůbec použije § 319 zákoníku práce), a v případě vyslání,

b) dopravce splnil administrativní podmínky, jež se použijí

- nejpozději při zahájení vyslání řidiče, tj. vyplnit, Ministerstvu dopravy zaslat a aktualizovat tzv. prohlášení o vyslání (podle § 33g odst. 1 písm. a) návrhu zákona),

- v průběhu vyslání řidiče, tj. mít u sebe vybrané doklady prokazující vyslání a předložit je při kontrole (podle § 33g odst. 1 písm. b) návrhu zákona) a

- částečně též při ukončení vyslání řidiče, tj. poskytnout na žádost dopravního úřadu kopie dokladů prokazujících vyslání řidiče (podle § 33g odst. 1 písm. c) bodu 1 návrhu zákona).

Do kompetence dopravních úřadů (i Ministerstva dopravy a orgánů Policie České republiky) bude spadat rovněž kontrola povinnosti dopravců usazených v jiném než členském státě Evropské unie, kteří vysílají řidiče k výkonu práce na území České republiky, zajistit, aby řidič měl u sebe a předložil při kontrole kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu včetně jejich překladu do českého jazyka (podle § 33h návrhu zákona), u čehož lze nicméně konstatovat, že kompetencí ke kontrole této povinnosti již za stávající právní úpravy dotčené orgány disponují.

Orgány inspekce práce budou kontrolovat teprve po ukončení vyslání řidiče, zda dopravce splnil pracovněprávní požadavky podle § 319 zákoníku práce, včetně splnění administrativní povinnosti poskytnout na žádost orgánu inspekce práce kopie dokladů prokazujících splnění pracovněprávních požadavků (podle § 33g odst. 1 písm. c) bodu 2 návrhu zákona).

Výše uvedené rozčlenění kompetence k provádění státního odborného dozoru a kontroly v oblasti vysílání řidičů vychází z premisy, že k posouzení charakteristik přepravy, při níž dochází k vyslání řidiče na území České republiky (zda jde o přepravu tranzitní, bilaterální nebo doplňkovou ve smyslu § 33f návrhu zákona), a související dokumentace (dokladů o prováděné přepravě a záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku) jsou nejlépe materiálně, organizačně i odborně vybaveny dopravní úřady (a částečně též Ministerstvo dopravy a orgány Policie České republiky). Tyto orgány již v současnosti doklady o prováděné přepravě a záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku běžně vyhodnocují, přičemž jimi vykonávaná kontrola se odehrává nejen v provozovnách dopravců, ale též přímo na silnici. Naopak posouzení splnění pracovněprávních požadavků podle § 319 zákoníku práce musí spadat do kompetence orgánů inspekce práce, stejně jako doposud.

Sdílená kompetence dopravních úřadů a orgánů inspekce práce není na místě v případě kontroly dodržování povinnosti dopravců usazených v České republice podle § 33g odst. 3 návrhu zákona, neboť není vhodné, aby byl dopravce vyzýván k předložení kopií dokladů 2 orgány, aby byla povinnost dodat tyto kopie kontrolována 2 orgány a aby bylo případné nepředložení požadovaných dokladů postihováno v rámci 2 separátních řízení vedených rovněž 2 orgány.

Návrhem zákona se v neposlední řadě navrhuje zakotvit do § 9c odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě ustanovení, jež stanoví povinnost podnikatelů neobjednat přepravu, pokud ví nebo vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měli a mohli, že by provedením přepravy dopravce porušil některý z pracovněprávních požadavků, které platí při vyslání řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb. Přestože tato povinnost nezavazuje zaměstnavatele, jak bylo uvedeno výše, přiznání uvedené kompetence jiným orgánům (například obecním živnostenským úřadům) předkladatel nepovažuje na vhodné, jelikož jsou to orgány inspekce práce, které věcně řeší porušení požadavků na vyslání (tj. jsou způsobilé odborně posoudit samotné protiprávní jednání) a potřeba případného postihu objednatelů přepravy může vyjít najevo v rámci procesů vedených ve vztahu k zaměstnavatelům (tj. dopravcům).

4. Dílčí oblastí právní úpravy obsažené v zákoně o silniční dopravě, v níž se nepředpokládá výkon státního odborného dozoru dopravními úřady a Ministerstvem dopravy, je dále státní odborný dozor nad dodržováním povinností provozovatelů cestovních kanceláří a cestovních agentur podle nařízení (EU) č. 181/2011. Nad těmito subjekty dopravní úřady nevykonávají již v současnosti státní odborný dozor (provozovatelé cestovních kanceláří a cestovních agentur nejsou v platném znění § 34 odst. 3 zákona o silniční dopravě uvedeni). Současně však uvedená kompetence není v zákoně přiznána ani obecním živnostenským úřadům, což lze považovat za jeho nedostatek, jenž návrh zákona napravuje. Přitom podle § 36 odst. 5 písm. c) zákona o silniční dopravě projednávají obecní živnostenské úřady příslušné přestupky těchto subjektů, přičemž některé další zákony v oblasti dopravy přiznávají těmto úřadům výslovně i kompetenci k provádění dozoru nad plněním povinností týkajících se práv cestujících (viz § 3 odst. 9 zákona o civilním letectví nebo § 40 odst. 4 zákona o vnitrozemské plavbě).

5. V § 35 odst. 3 se dále navrhuje vypustit explicitní výčet subjektů, nad nimiž vykonávají orgány státního odborného dozoru tento dozor. Jednak je již tento výčet nedostačující z hlediska platného znění zákona (viz k tomu například § 35 odst. 5 zákona o silniční dopravě předpokládající obecně postih právnických či podnikajících fyzických osob), jednak dochází k dalšímu rozšíření osob, jimž návrh zákona ukládá příslušné povinnosti (viz k tomu § 9c návrhu zákona).

Přiznání kompetence k výkonu státního odborného dozoru nad plněním povinnosti podnikatelů neobjednat přepravu jiným orgánům (například obecním živnostenským úřadům) předkladatel nepovažuje na vhodné, jelikož jsou to orgány státního odborného dozoru v silniční dopravě, které věcně řeší porušení požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku, na vedení záznamů o těchto skutečnostech a na provádění mezinárodní nákladní dopravy (tj. jsou způsobilé odborně posoudit samotné protiprávní jednání) a potřeba případného postihu objednatelů přepravy může vyjít najevo v rámci procesů vedených ve vztahu k dopravcům.

6. V neposlední řadě se navrhuje z důvodu právní jistoty výslovně rozšířit odkaz na prameny právní úpravy, jež stanoví povinnosti v silniční dopravě, nad nimiž přísluší výkon dozoru dopravním úřadům a Ministerstvu dopravy. Tyto povinnosti stanoví nejen nařízení (EU) č. 181/2011, jež je v textu předmětného ustanovení zmiňováno, ale i další unijní nařízení, například nařízení (ES) č. 561/2006, (ES) č. 1071/2009, (ES) č. 1072/2009, (ES) č. 1073/2009 nebo (EU) č. 165/2014. Povinnosti též vyplývají z mezinárodních smluv, zejména lze zmínit řadu bilaterálních smluv uzavřených s tzv. třetími zeměmi (mimo Evropskou unii).

K bodu 40 (§ 34 odst. 4)

Čl. 22 odst. 5 nařízení (EU) č. 165/2014 předpokládá, že části tachografu se zaplombují, přičemž stanoví případy, kdy může být plomba odstraněna či porušena. Jedním z těchto případů je odstranění či porušení plomby oprávněnými kontrolory pro účely kontroly. V takovém případě nařízení též předpokládá, že kontrolor plombu nahradí a opatří ji jedinečnou zvláštní značkou. Unijní právo nicméně nestanoví podobu jedinečné zvláštní značky. Návrh zákona obsahuje odpovídající zmocnění pro stanovení této podoby, a to vyhláškou Ministerstva dopravy. Požadavek na doplnění právní úpravy byl vznesen Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.

K bodům 42 až 46 (§ 34b odst. 2 písm. d), i) a j))

Navrhuje se rozšířit a upřesnit výčet údajů vedených v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě u podnikatelů v silniční dopravě provozované velkými vozidly. Předkladatel k tomu přistupuje z důvodu odpovídajícího požadavku obsaženého v nařízení (EU) 2020/1055, jenž doplňuje do čl. 16 odst. 2 nařízení (ES) č. 1071/2009 nová písm. h) a i). Podle těchto ustanovení má být ve vnitrostátním rejstříku

a) evidován údaj o počtu osob zaměstnaných v podniku (k 31. prosinci předchozího roku, který je každoročně do 31. března zaznamenán ve vnitrostátním rejstříku) - účelem má být posílení kontroly plnění podmínky řádného a trvalého usazení podnikatele v příslušném členském státě Evropské unie,

b) evidováno hodnocení rizika podniku podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/22/ES - účelem má být efektivnější výkon kontrol podnikatelů.

V Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě tak budou nově uvedeny údaje o počtu zaměstnanců podnikatele a hodnocení rizika podnikatele podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, jenž nicméně v době zpracování tohoto návrhu zákona Evropská komise ještě nevydala. Údaje o počtu zaměstnanců podnikatelé v silniční dopravě nebudou muset sdělovat Ministerstvu dopravy, jelikož tyto údaje ministerstvo získá od České správy sociálního zabezpečení (viz k tomu § 38 odst. 4 návrhu zákona).

V ustanovení zákona o silniční dopravě upravujícím vedení údajů v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě o protiprávních jednáních podnikatelů v silniční dopravě (spáchaných v České republice nebo v jiném členském státě Evropské unie) se navrhuje provést drobná terminologická upřesnění a dále dílčí upřesnění související s odkazem na unijní předpis, jenž vymezuje kategorie protiprávních jednání, o nichž se mají v předmětné evidenci vést údaje. Nejde jen o nařízení (ES) č. 1071/2009 (konkrétněji jeho přílohu IV), ale též o nařízení (EU) 2016/403.

K tomu lze uvést, že obě tato nařízení upravují klasifikaci závažných porušení, která mohou vést ke ztrátě dobré pověsti, přičemž s ohledem na jejich rozsáhlé názvy a srozumitelnost navržené právní úpravy není účelné v normativním textu zákona zvlášť odkazovat na názvy obou těchto přepisů, vhodnější je obecnější označení (doplněné citací těchto názvů v poznámce pod čarou č. 39). Navíc, s ohledem na změny čl. 6 odst. 2 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 nelze vyloučit, že nařízení (EU) 2016/403 bude Evropskou komisí nahrazeno novým nařízením.

V neposlední řadě se navrhuje v § 34b odst. 2 písm. g) vypustit z pojmu „silniční vozidlo“ přívlastek „silniční“, a to s ohledem na skutečnost, že zákon o silniční dopravě již nedopadá pouze na vozidla silniční. Provozuje-li tuzemská osoba silniční dopravu pro cizí potřeby zvláštním vozidlem (například tzv. tatraktorem), považuje se za podnikatele v silniční dopravě a údaje o předmětném vozidle se musí evidovat v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě.

K bodu 47 (§ 34b odst. 3 písm. a))

Navrhuje se provést drobné doplnění údajů vedených v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě u odpovědných zástupců, a to o údaj o datu úmrtí odpovědného zástupce. Podle § 34b odst. 10 zákona o silniční dopravě se údaje v rejstříku uchovávají po dobu 3 let ode dne úmrtí odpovědného zástupce a je tak vhodné údaj o datu, od něhož se počítá lhůta pro výmaz informací o odpovědném zástupci, doplnit do příslušné evidence. Navíc, tento údaj je třeba vést i s ohledem na kontrolu povinnosti podnikatele v silniční dopravě ustanovit a mít v podniku kvalifikovaného odpovědného zástupce.

K bodu 48 (§ 34b odst. 5)

Změny navržené v § 34b odst. 5 navazují na zrušení definice malého vozidla v § 2 odst. 16 zákona o silniční dopravě a doplnění údajů vedených v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě podle § 34b odst. 2.

K bodu 49 (§ 34b odst. 6 písm. d))

Jedná se o terminologické upřesnění za účelem formulačního sjednocení s dalšími ustanoveními zákona.

K bodu 50 (§ 34b odst. 7 písm. b))

V § 34b odst. 7 písm. b), jenž stanoví údaje vedené v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě u vozidel taxislužby, se navrhuje vypustit z pojmu „silničního vozidla“ přívlastek „silničního“ pro případ, že by taxislužba byla prováděna zvláštními vozidly ve smyslu zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

K bodu 51 (§ 34b odst. 8)

Změna v odkazu navržená v § 34b odst. 8 navazuje na doplnění údajů vedených v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě podle § 34b odst. 2. Současně dochází k upřesnění dotčeného ustanovení tak, aby bylo zřejmé, že v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě jsou vedeny údaje týkající se nejen přestupků podle zákona o silniční dopravě, ale též podle jiných zákonů (viz změny dalších zákonů obsažené v předloženém návrhu zákona).

K bodu 52 (§ 34d odst. 1)

Podle § 34d odst. 1 zapisují dopravní úřady údaje a jejich změny v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě a odpovídají za správnost a úplnost těchto údajů. Toto pravidlo však nově nemůže platit ve vztahu k údajům ohledně počtu zaměstnanců podnikatele v silniční dopravě, které budou poskytovány za účelem jejich vedení v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě Českou správou sociálního zabezpečení (viz § 38 odst. 4 návrhu zákona). Navrhuje se proto doplnit odpovídající výjimku z výše zmiňovaného pravidla.

K bodům 53 a 54 (§ 34d odst. 2 a 3)

Změny v odkazech navržené v § 34d odst. 2 a 3 navazují na doplnění údajů vedených v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě podle § 34b odst. 2.

K bodům 55 a 60 (§ 34d odst. 4 a 9)

Nový odstavec 4, jenž se navrhuje zařadit do § 34d zákona o silniční dopravě, zajišťuje předávání vybraných údajů z Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě orgánům inspekce práce o podnikatelích v silniční dopravě provozované velkými vozidly, a to s ohledem na požadavky práva Evropské unie. Tato hlášení budou činěna ve dvou situacích, a to v návaznosti na

a) vybrané závažné porušení povinnosti dopravce zajistit dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku při práci řidičů nebo povinnost zajistit řádné vedení záznamů o těchto skutečnostech, přičemž seznam „vybraných závažných porušení“ vymezí Ministerstvo dopravy vyhláškou, na což pamatuje odpovídající zmocnění, a

b) skutečnost, že se stal podnikatel v silniční dopravě v návaznosti na předchozí protiprávní jednání dopravcem představujícím zvýšené riziko, a to podle výsledků hodnocení tohoto rizika prováděného podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (dlužno dodat, že v době zpracování tohoto návrhu zákona ještě Evropská komise příslušné nařízení nevydala).

Orgány inspekce práce předmětné informace potřebují, aby mohly být splněny požadavky vyplývající ze směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057, zejména

a) povinnost členských států organizovat kontroly dodržování směrnice 2002/15/ES, přičemž mají zohlednit systém hodnocení rizika stanovený v článku 9 této směrnice (viz čl. 2 odst. 3a směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057),

b) povinnost zaměřit kontroly dodržování směrnice 2002/15/ES na určitého dopravce, pokud jeden nebo několik jeho řidičů trvale nebo závažným způsobem porušují nařízení (ES) č. 561/2006 nebo nařízení (EU) č. 165/2014 (viz rovněž čl. 2 odst. 3a směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057),

c) povinnost plánovat kontroly v provozovnách dopravců s přihlédnutím ke zkušenostem s různými druhy dopravy a dopravců a v případech, kdy byla při silniční kontrole zjištěna závažná porušení nařízení (ES) č. 561/2006, nařízení (EU) č. 165/2014 nebo směrnice 2002/15/ES (viz čl. 6 odst. 1 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057),

d) povinnost kontrolovat dopravce s vyšším stupněm rizika důkladněji a častěji (viz čl. 9 odst. 2 směrnice 2006/22/ES).

Postup orgánů inspekce práce navazující na obdržení příslušných údajů z Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě stanoví v souladu s příslušnými ustanoveními unijního práva § 38 odst. 2 návrhu zákona.

K bodu 56 (§ 34d odst. 6, odst. 7 písm. b) a odst. 8)

Změna v odkazu navržená v § 34d odst. 8 navazuje na navržené doplnění nového odstavce 4 do § 34d zákona o silniční dopravě.

K bodům 57 až 59 (§ 34d odst. 6 a 7)

Zákon o silniční dopravě stanoví v § 34b odst. 8, že v Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě jsou vedeny rovněž údaje o dopravcích provozujících silniční dopravu velkými vozidly pro cizí potřeby, kteří jsou usazeni v jiném členském státě Evropské unie než v České republice, byl-li jim v České republice uložen správní trest za přestupek. Podle nařízení (ES) č. 1071/2009 jsou pak tyto údaje předávány příslušným orgánům členských států, v nichž jsou zahraniční dopravci usazeni.

Dosavadní ustanovení § 34d odst. 5 zákona o silniční dopravě (resp. odst. 6, při zohlednění návrhu novely tohoto zákona) není v této souvislosti úplné, jelikož pamatuje toliko na správní tresty za přestupky uložené podle zákona o silniční dopravě. Již v současnosti jsou však ukládány správní tresty podle zákona o silničním provozu a zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (a výčet relevantních zákonů předložený návrh zákona dále rozšiřuje), o nichž jsou dopravní úřady vyrozumívány, v návaznosti na což by mělo dojít k zápisu relevantních údajů o protiprávním jednání do Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě. V této souvislosti je navrhováno příslušné upřesnění místní příslušnosti dopravního úřadu, jenž má přistoupit k zápisu údajů (ve smyslu § 34d odst. 1 zákona o silniční dopravě) a jejich poskytování (ve smyslu § 34d odst. 4 zákona o silniční dopravě, resp. odst. 5, při zohlednění návrhu novely tohoto zákona).

Pokud však o uložení správního trestu dopravcům provozujícím silniční dopravu velkými

vozidly pro cizí potřeby, kteří jsou usazeni v jiném členském státě Evropské unie, rozhodne orgán inspekce práce, § 38 odst. 3 návrhu zákona předpokládá, že relevantní údaje o přestupku předá tento orgán Ministerstvu dopravy přímo prostřednictvím Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě. V tomto případě tedy dopravní úřad údaje do rejstříku zapisovat nemusí, přičemž postačí upravit jeho místní příslušnost k poskytování údajů (ve smyslu § 34d odst. 4 zákona o silniční dopravě, resp. odst. 5, při zohlednění návrhu novely tohoto zákona).

K bodům 61 až 67 (§ 35 odst. 1 písm. j), odst. 2 písm. i), odst. 3 písm. a) až g), odst. 7 a 8 a odst. 9 písm. a))

Návrh zákona v návaznosti na nově ukládané povinnosti konstruuje odpovídající skutkové podstaty přestupků. V souvislosti s úpravou a doplněním skutkových podstat přestupků dochází rovněž ke stanovení správních trestů za jejich spáchání, včetně určení jejich druhu a výše.

Předkladatel vyhodnotil nezbytnost zakotvení skutkových podstat přestupků, které jsou obsaženy v předloženém návrhu zákona, podle Zásad tvorby právní úpravy přestupků schválených usnesením vlády České republiky ze dne 31. července 2018 č. 498. Na základě tohoto vyhodnocení dospěl k závěru, že nejsou k dispozici takové nástroje, které jsou k dosažení daného cíle stejně vhodné nebo vhodnější a které současně představují méně intenzivní zásah do právního postavení adresátů navrhované právní úpravy. Z tohoto důvodu je nutno vnímat zakotvení příslušných skutkových podstat přestupků v navrženém rozsahu a navržené podobě do zákona o silniční dopravě za nezbytné.

Návrh zákona zavádí následující změny v právní úpravě skutkových přestupků:

a) doplňuje se chybějící skutková podstata navazující na již existující povinnost zahraničních dopravců (zakotvenou v § 27 zákona o silniční dopravě) týkající se používání najatých vozidel,

b) v návaznosti na další specifikaci unijních pravidel týkajících se provádění kabotáže (tj. přepravy zvířat, věcí nebo osob mezi místy ležícími na území členského státu Evropské unie, jenž není státem usazení dopravce) a prokazování splnění těchto pravidel, k čemuž došlo nařízením (EU) 2020/1055, je třeba zakotvit do zákona o silniční dopravě odpovídající skutkovou podstatu přestupku spočívajícího v porušení předmětných pravidel,

c) v návaznosti na zakotvení nových povinností (zejména) zahraničních dopravců administrativního charakteru, které musí být splněny nejpozději při zahájení vyslání řidiče, v průběhu vyslání, jakož i po jeho ukončení (dle § 33g návrhu zákona), se doplňují odpovídající nové skutkové podstaty přestupků,

d) již existující skutková podstata přestupku spočívajícího v tom, že dopravce nezajistí, aby byly ve vozidle kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu s řidičem včetně jejich překladu do českého jazyka, se modifikuje v odkazu na ustanovení, v němž je tato povinnost zakotvena (§ 33h návrhu zákona), a v precizaci textu skutkové podstaty dle vyjádření příslušné zákonné povinnosti,

e) v návaznosti na výslovný požadavek unijních předpisů (obsažený v čl. 19 odst. 4 nařízení (ES) č. 561/2006, čl. 14a nařízení (ES) č. 1072/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 a čl. 5 odst. 1 směrnice (EU) 2020/1057), aby osoby objednávající přepravní služby, o nichž věděly nebo měly vědět, že obnášely porušení unijních pravidel, byly postiženy sankcemi, zavádí návrh zákona příslušné skutkové podstaty přestupků.

U výše uvedených přestupků jsou stanoveny toliko horní hranice sazeb pokut. Horní hranice sazeb pokut odpovídá typové závažnosti jednání, která naplňují skutkové podstaty jednotlivých přestupků. Správní tresty za přestupky jsou přitom doplňovány do již existujícího systému správních trestů a jsou odstupňovány podle závažnosti přestupků. Využita byla již zákonem o silniční dopravě zavedená pásma výše pokut. Stanovené správní tresty, co do jejich druhu (navrhuje se jen ukládání pokut) a rozpětí (výše), byly s ohledem na závažnost jednotlivých přestupků vyhodnoceny jako přiměřené. K tomu je vhodné dodat, že relativně přísný postih (zejména) zahraničních dopravců za porušení povinností souvisejících s vysláním řidičů na území České republiky souvisí s obdobně přísným postihem zahraničních zaměstnavatelů zakotveným v zákoně o zaměstnanosti (viz § 140 zákona o zaměstnanosti). Naopak, navržený postih podnikatelů objednávajících přepravu věcí, zvířat nebo osob vychází z premisy, že hlavní míru odpovědnosti za provádění přepravy v rozporu s příslušnými unijními požadavky musí nést dopravce, popřípadě řidič, přičemž zejména u dopravce musí hrozit podstatně výraznější postih než u objednatele přepravy.

K bodu 69 (§ 35 odst. 12)

Jak bylo popsáno výše, orgány inspekce práce budou kontrolovat dopravce usazené v jiných členských státech Evropské unie, zda byly v případě vyslání řidičů k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky dodrženy pracovněprávní požadavky podle § 319 zákoníku práce. V případech, kdy dopravce splnil svou povinnost a nejpozději při zahájení vyslání řidiče vyplnil a prostřednictvím unijního systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (tzv. IMI systému) zaslal Ministerstvu dopravy tzv. prohlášení o vyslání, budou orgány inspekce práce zpraveny o předmětném vyslání. Nicméně pro případy, kdy prohlášení nebylo učiněno a ve správním řízení vedeném dopravními úřady se prokáže, že k vyslání řidiče došlo, je třeba o této skutečnosti informovat orgány inspekce práce, jež budou moci případně přistoupit ke kontrole dopravce, a to právě z hlediska dodržení českých pracovněprávních požadavků.

K bodu 70 (§ 35a odst. 3)

V ustanovení upravujícím rozhodování o ztrátě dobré pověsti se navrhuje dvojí upřesnění stávajícího textu.

Jednak dochází ke specifikaci protiprávního jednání, které může vést ke ztrátě dobré pověsti. Nikoli totiž jakékoli protiprávní jednání uvedené v příslušné unijní úpravě vede k zahájení předmětného řízení, ale pouze jednání, jež je dle této úpravy označeno jako nejzávažnější. K ostatním přestupkům se při vedení řízení o ztrátě dobré pověsti přihlíží. Tyto skutečnosti vyplývají z čl. 6 odst. 2 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055.

Dále dochází k upřesnění souvisejícímu s odkazem na příslušnou unijní úpravu. Odkaz na „seznam podle čl. 6 odst. 2 písm. b)“ nařízení (ES) č. 1071/2009 je již nefunkční (v návaznosti na přijetí nařízení (EU) 2020/1055). V současnosti jsou relevantní protiprávní jednání uvedena jak v nařízení (ES) č. 1071/2009 (konkrétněji v jeho příloze IV), tak také v nařízení (EU) 2016/403. K tomu lze uvést, že obě tato nařízení upravují klasifikaci závažných porušení, která mohou vést ke ztrátě dobré pověsti, přičemž s ohledem na jejich rozsáhlé názvy a srozumitelnost navržené právní úpravy není účelné v normativním textu zákona zvlášť odkazovat na názvy obou těchto přepisů, vhodnější je obecnější označení (doplněné citací těchto názvů v poznámce pod čarou č. 39). Navíc s ohledem na změny čl. 6 odst. 2 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 nelze vyloučit, že nařízení (EU) 2016/403 bude Evropskou komisí nahrazeno novým nařízením.

K bodům 71 a 72 (§ 35a odst. 4 písm. b))

V ustanovení upravujícím právní důsledky vydání rozhodnutí o ztrátě dobré pověsti odpovědného zástupce dochází ke dvojímu doplnění stávajícího textu.

Jednak se stanoví, že v případě ztráty dobré pověsti odpovědného zástupce dojde k rozhodnutí o jeho nezpůsobilosti k řízení dopravní činnosti (ve smyslu nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění pozdějších předpisů) alespoň na dobu 1 roku. Tato změna navazuje na čl. 14 odst. 1 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055, jenž upravuje rehabilitaci odpovědného zástupce pro dopravu.

Dále dochází z důvodu právní jistoty k doplnění pravidla dopadajícího na situaci, kdy dobrou pověst ztratil dopravce (fyzická osoba), který je současně ustanoven odpovědným zástupcem. I v tomto případě má dojít k rozhodnutí o nezpůsobilosti této osoby k řízení dopravní činnosti, ať podnikatel, jenž se dopustil závažného protiprávního jednání, nemůže v něm pokračovat v pozici odpovědného zástupce. I v tomto případě se uplatní nově doplněné pravidlo ohledně trvání prohlášení po dobu alespoň 1 roku.

K bodům 73 a 74 (§ 35b odst. 3 a odst. 4 písm. b) bod 3.)

V návaznosti na navržené vypuštění věty druhé z § 8 odst. 2 zákona o silniční dopravě se rovněž doplňuje § 35b odst. 3; toto doplnění v případě nesplnění podmínky finanční způsobilosti nově předpokládá, že dopravní úřad vyzve podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly k prokázání plnění předmětné podmínky v dodatečné lhůtě, jež může činit podle nařízení (ES) č. 1071/2009 až 6 měsíců. Důvodem provedení této, pro dopravce příznivější změny právní úpravy je právě upřesnění implementace čl. 13 uvedeného nařízení (obdobný mechanismus je přitom zaveden u výzvy k prokázání opětovného splnění podmínky usazení nebo kvalifikovaného odpovědného zástupce). Teprve pokud podnikatel v silniční dopravě neprokázal ve stanovené lhůtě splnění podmínky finanční způsobilosti, živnostenský úřad přistoupí ke zrušení či změně rozsahu koncese.

K bodům 75 a 76 (§ 35i odst. 2 až 6)

V návaznosti na zásadní připomínku Ministerstva vnitra uplatněnou v mezirezortním připomínkovém řízení dochází k doplnění právní úpravy důsledků neuhrazení nákladů na provedení kontroly tachografu autorizovaným metrologickým střediskem. Přestože principem je úhrada těchto nákladů tím, kdo kontrolu nařídil (tj. orgánem Policie České republiky nebo osobou pověřenou výkonem státního odborného dozoru), bylo-li kontrolou tachografu zjištěno jeho nesprávné fungování nebo nalezeno zařízení určené k neoprávněné změně údajů vedených tachografem, je povinností dopravce uhradit náklady na provedenou kontrolu.

Z poznatků aplikační praxe navazující na poměrně nedávné vložení tohoto ustanovení do zákona o silničním provozu (zákonem č. 337/2020 Sb.) vyplývá, že se objevily potíže s vymáháním neuhrazených nákladů na provedení kontroly tachografu autorizovaným metrologickým střediskem. Tyto potíže se objevily zejména u zahraničních dopravců, kdy příslušné orgány nemají k dispozici dostatek efektivních nástrojů k vymožení předmětné povinnosti. Navrhuje se proto doplnit § 35i zákona o silniční dopravě právní úpravou, dle níž má k úhradě nákladů dojít bezprostředně poté, co byl k tomu vyzván řidič, a v případě, že k úhradě nedojde, budou orgán Policie České republiky nebo osoba pověřená výkonem státního odborného dozoru oprávněny

a) přikázat řidiči jízdu na nejbližší místo vhodné k odstavení vozidla a

a) zabránit mu v jízdě použitím technického prostředku, nebo zakázat pokračovat v jízdě s vozidlem a zadržet řidiči doklady k vozidlu a doklady související s prováděnou přepravou.

Je třeba zdůraznit, že institut zabránění v jízdě je již v zákoně o silniční dopravě zakotven a navržená právní úprava tak věcně i formulačně vychází z § 35d a 35j tohoto zákona. Zohledňuje přitom skutečnost, že nositelem povinnosti uhradit předmětné náklady je dopravce (k jeho tíži tak jdou náklady spojené s jízdou vozidla do místa odstavení, s parkováním a se zabráněním v jízdě), který je při provádění kontroly tachografu zastupován řidičem (ten se také stává adresátem příslušné výzvy a poučení).

K bodu 77 (35j odst. 4)

§ 35j upravuje zabránění v jízdě v případech, kdy je řidič podezřelý ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 3 písm. b), c), e) nebo f) zákona o silniční dopravě, tj. tehdy, když

a) nevede záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku stanoveným způsobem nebo tento záznam nepředloží při kontrole,

b) nedodržuje požadavky na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky nebo dobu odpočinku,

c) neumožní přístup k tachografu,

d) neuposlechne příkazu jízdy do autorizovaného metrologického střediska nebo se neřídí pokyny osoby, která nařídila nebo provádí kontrolu tachografu.

Stávající právní úprava obsažená v § 35j odst. 4 zákona o silniční dopravě přitom předpokládá, že orgán Policie České republiky nebo osoba pověřená výkonem státního odborného dozoru neprodleně zajistí uvolnění vozidla nebo vrácení zadržených dokladů,

a) odpadne-li nebezpečí dalšího nedodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky nebo dobu odpočinku, nejpozději však po uplynutí 24 hodin od zabránění v jízdě nebo zadržení dokladů, nebo

b) bude-li v jízdě pokračovat jiný způsobilý řidič.

Je-li však řidič podezřelý z přestupku spočívajícího v tom, že neumožní přístup k tachografu nebo se neřídí uloženými pokyny, není smysluplné, aby došlo k uvolnění vozidla nebo vrácení zadržených dokladů jen z toho důvodu, že bude připraven v jízdě pokračovat jiný způsobilý řidič. To by totiž mohlo zmařit provedení kontroly tachografu a záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku za uplynulé období a odhalení případného závažného protiprávního jednání, za něž odpovídají jak řidiči, tak dopravci. Dochází proto k specifikaci důvodů pro uvolnění vozidla nebo vrácení zadržených dokladů, jež budou vhodně vztaženy k jednotlivým přestupkům, z jejichž spáchání je řidič podezřelý.

K bodu 78 (§ 36 odst. 3)

S ohledem na doplnění nové skutkové podstaty přestupku do § 35 odst. 2 zákona o silniční dopravě dochází ke změně odkazu na přečíslovaný pododstavec.

K bodům 79 a 80 (§ 36 odst. 5 písm. c) a d))

Jak bylo výše zevrubně popsáno, návrh zákona transponuje do českého právního řádu vybrané povinnosti administrativního charakteru dopravců usazených v jiných členských státech Evropské unie, kteří vysílají řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky. Pamatováno je též na povinnost dopravců usazených v České republice poskytnout kopie dokladů prokazujících vyslání řidiče a splnění pracovněprávních požadavků na vyslání českým orgánům v případě, kdy tyto kopie dopravci neposkytli orgánům cizím (na jejich žádost). Navrhuje se stanovit rovněž dílčí povinnost dopravců usazených v jiných než členských státech Evropské unie stran dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu s řidiči. V neposlední řadě se zakotvuje zákaz vůči podnikatelům provést objednávku přepravy, pokud ví nebo vědět měli a mohli, že by dopravce provedením přepravy porušil některý z pracovněprávních požadavků, který platí při vyslání řidiče k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky.

Nad plněním výše uvedených povinností budou vykonávat dozor buď dopravní úřady, nebo orgány inspekce práce (viz k tomu pojednání u § 33g a 33h a § 34 odst. 3 návrhu zákona), byť plnění některých z těchto povinností budou kontrolovat (na pozemních komunikacích) rovněž orgány Policie České republiky, a Ministerstvo dopravy.

V odpovídajícím rozsahu se pak navrhuje přiznat dopravním úřadům a orgánům inspekce práce kompetenci k projednávání výše uvedených přestupků.

K bodu 81 (§ 36 odst. 6)

V návaznosti na výše popsané navržené zrušení kompetencí celních úřadů v zákoně o silniční dopravě a rozšíření působnosti Ministerstva dopravy k výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě ve všech věcech vyjma taxislužby (viz k tomu odůvodnění k § 34 odst. 3 návrhu zákona) dochází k přiznání kompetence k projednávání vybraných přestupků na místě Ministerstvu dopravy. Jde přitom pouze o přestupky řidičů vozidel (fyzických osob), které souvisí s neplněním povinností při přepravě nebezpečných věcí, s nedodržováním požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky nebo dobu odpočinku nebo na vedení záznamů o těchto skutečnostech anebo s nepředložením relevantních dokladů při kontrole.

K bodům 82 až 84 (§ 37 odst. 1)

V návaznosti na výše popsané navržené zrušení kompetencí celních úřadů v zákoně o silniční dopravě a rozšíření působnosti Ministerstva dopravy k výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě ve všech věcech vyjma taxislužby (viz k tomu odůvodnění k § 34 odst. 3 návrhu zákona) dochází v § 37 odst. 1 zákona o silniční dopravě k vypuštění předmětu kontroly prováděné celními úřady.

Současně se předmět kontroly prováděné orgány Policie České republiky navrhuje rozšířit o kontrolu požadavků zakotvených v § 9b zákona o silniční dopravě. Ustanovení § 9b představují přitom transpozici směrnice 2002/15/ES do vnitrostátního právního řádu, a to ve vztahu k samostatně výdělečně činným řidičům. Předkladatel přistupuje k rozšíření kompetence Policie České republiky v návaznosti na rozšíření působnosti směrnice 2006/22/ES (směrnicí (EU) 2020/1057), která nově stanoví i minimální podmínky pro provedení směrnice 2002/15/ES. Z toho vyplývá, že v souladu s čl. 2 odst. 1 a čl. 4 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057 musí být předmětem silničních kontrol i dodržování požadavků na týdenní pracovní dobu, délku směny při práci v noci a přestávky na jídlo a oddech řidičů, pomocníků řidiče a průvodčích. Policie České republiky je jedním z orgánů, jenž provádí silniční kontroly ve smyslu uvedených ustanovení směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057. V dané souvislosti dojde též ke změně právní úpravy obsažené ve vyhlášce o státním odborném dozoru a kontrolách v silniční dopravě.

Poslední navržená změna § 37 odst. 1 vypouští z tohoto ustanovení povinnost řidičů vozidel umožnit orgánu Policie České republiky přístup k tachografu nebo jinému záznamovému zařízení. Toto ustanovení je zcela duplicitní vůči právní úpravě obsažené v § 34 odst. 4 zákona o silniční dopravě a nemá tudíž žádnou přidanou hodnotu.

K bodu 85 (§ 37 odst. 3)

Navrhuje se zrušení § 37 odst. 3 zákona o silniční dopravě s ohledem na jeho nadbytečnost. Povinnost správních orgánů, které mají důvodné podezření, že byl spáchán přestupek, oznamovat tuto skutečnost správnímu orgánu příslušnému k jeho projednání, vyplývá již obecně z § 73 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Stejně tak je kontrolní orgán povinen předat svá zjištění o nedostatcích příslušnému orgánu, který je oprávněn ve své působnosti činit opatření k nápravě zjištěného stavu nebo ukládat sankce za zjištěné nedostatky, a to podle § 25 odst. 4 kontrolního řádu.

K bodu 86 (§ 38)

Do zákona o silniční dopravě se navrhuje vložit nový § 38, jehož ustanovení (vyjma odst.

4) navazují na změny směrnice 2006/22/ES, které byly učiněny směrnicí (EU) 2020/1057.

Současně se navrhuje ze zákona o silniční dopravě vypustit, vedle všech ostatních kompetencí celních úřadů, i působnost spočívající ve vydávání náhradních vstupních povolení zahraničním dopravcům se souhlasem Ministerstva dopravy. Náhradní vstupní povolení byl institut relevantní spíše v době předcházející zrušení hraničních kontrol. Jeho smyslem bylo umožnit zahraničnímu dopravci, který neměl příslušné vstupní povolení, v rámci hraniční kontroly před vstupem na území České republiky toto náhradní vstupní povolení získat, a to po zaplacení správního poplatku. Na základě tohoto povolení mohl následně po vstupu provést plánovanou přepravu. Po vstupu České republiky do Evropské unie a připojení k Schengenskému prostoru je vzhledem ke zrušení hraničních kontrol stávající právní úprava v § 38 již překonaná. V případě, že je na základě (vnitrostátní) silniční kontroly zjištěno, že ve vozidle se relevantní vstupní povolení nenachází, dopouští se zahraniční dopravce přestupku podle § 35 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě (problém lze řešit vybráním kauce a standardně v rámci řízení o přestupku).

K bodu 86 (§ 38 odst. 1)

Jak bylo uvedeno u odůvodnění změny § 37 odst. 1, směrnice 2006/22/ES nově stanoví i minimální podmínky pro provedení směrnice 2002/15/ES. Z toho vyplývá, že v souladu s čl. 2 odst. 1 a čl. 4 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057 musí být předmětem silničních kontrol i dodržování požadavků na týdenní pracovní dobu a přestávky na jídlo a oddech řidičů. Silniční kontroly ve smyslu dotčeného ustanovení směrnice vykonávají podle zákona o silniční dopravě orgány Policie České republiky a osoby pověřené výkonem státního odborného dozoru (zástupci dopravních úřadů a nově Ministerstva dopravy, naopak celníci již podle návrhu zákona dozor podle zákona o silniční dopravě provádět nebudou). Jelikož požadavky na týdenní pracovní dobu a přestávky na jídlo a oddech řidičů nejsou stanoveny zákonem o silniční dopravě, ale zákoníkem práce a zejména nařízením vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, je potřeba kompetenci orgánů Policie České republiky a osob pověřených výkonem státního odborného dozoru ke kontrole dodržování uvedených požadavků zakotvit zákonem.

Současně je však třeba zdůraznit, že v souladu s čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057 se silniční kontroly uvedených pracovněprávních požadavků omezí „na aspekty, které lze účinně zkontrolovat použitím tachografu a souvisejícího záznamového zařízení“. V žádném případě tedy nepůjde o zevrubnou kontrolu pracovněprávní dokumentace, ale toliko o kontrolu požadavků, jejichž plnění je možné ověřit prostřednictvím tachografu (přitom není zcela zřejmé, co směrnice rozumí pod „souvisejícím záznamovým zařízením“). Předmětem kontroly bude toliko dodržování požadavků na týdenní pracovní dobu a přestávky na jídlo a oddech řidičů (nikoli tedy na výkon noční práce nebo výkon práce ze strany pomocníků řidiče a průvodčích, což nelze prostřednictvím tachografů ověřovat).

Ve výše uvedené souvislosti dojde též ke změně právní úpravy obsažené ve vyhlášce o státním odborném dozoru a kontrolách v silniční dopravě.

K bodu 86 (§ 38 odst. 2)

Návrh zákona předpokládá provedení kontroly v provozovně podnikatele v silniční dopravě provozované velkými vozidly, jež bude zaměřena na dodržování požadavků na týdenní pracovní dobu, délku směny při práci v noci a přestávky na jídlo a oddech řidičů, pomocníků řidiče a průvodčích, a to v návaznosti na obdržení informací o

a) vybraném závažném porušení povinnosti dopravce zajistit dodržování požadavků na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku při práci řidičů nebo povinnost zajistit řádné vedení záznamů o těchto skutečnostech a

b) tom, že se stal podnikatel v silniční dopravě v návaznosti na předchozí protiprávní jednání dopravcem představujícím zvýšené riziko, a to podle výsledků hodnocení tohoto rizika prováděného podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (dlužno dodat, že v době zpracování tohoto návrhu zákona ještě Evropská komise příslušné nařízení nevydala).

Obdržení výše uvedených informací o podnikateli v silniční dopravě předpokládá § 34d odst. 4 návrhu zákona.

Provádění navazující kontroly vychází z požadavků vyplývajících ze směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057, jimiž je zejména

a) povinnost členských států organizovat kontroly dodržování směrnice 2002/15/ES, přičemž mají zohlednit systém hodnocení rizika stanovený v článku 9 této směrnice (viz čl. 2 odst. 3a směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057),

b) povinnost zaměřit kontroly dodržování směrnice 2002/15/ES na určitého dopravce, pokud jeden nebo několik jeho řidičů trvale nebo závažným způsobem porušují nařízení (ES) č. 561/2006 nebo nařízení (EU) č. 165/2014 (viz rovněž čl. 2 odst. 3a směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057),

c) povinnost plánovat kontroly v provozovnách dopravců s přihlédnutím ke zkušenostem s různými druhy dopravy a dopravců a v případech, kdy byla při silniční kontrole zjištěna závažná porušení nařízení (ES) č. 561/2006, nařízení (EU) č. 165/2014 nebo směrnice 2002/15/ES (viz čl. 6 odst. 1 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057),

d) povinnost kontrolovat dopravce s vyšším stupněm rizika důkladněji a častěji (viz čl. 9 odst. 2 směrnice 2006/22/ES).

K bodu 86 (§ 38 odst. 3)

Návrh zakládá notifikační povinnost orgánů inspekce práce, která bude plněna prostřednictvím zápisu údajů do Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě. Za tímto účelem jim bude zřízen přístup do rejstříku. Zapisované údaje se přitom budou týkat rozhodnutí, jimiž uložily správní tresty za přestupky spáchané protiprávními jednáními uvedenými v přímo použitelných předpisech Evropské unie upravujících klasifikaci závažných porušení, která mohou vést ke ztrátě dobré pověsti (jde zejména o požadavky na týdenní pracovní dobu, délku směny při práci v noci a přestávky na jídlo a oddech řidičů, pomocníků řidiče a průvodčích a požadavky na vysílání řidičů v rámci přeshraničního poskytování služeb). V současnosti jsou předpisy vymezujícími relevantní protiprávní jednání nařízení (ES) č. 1071/2009 a nařízení (EU) 2016/403, jež bude zřejmě novelizováno nebo nahrazeno novým nařízením Evropské komise.

Uložení uvedené notifikační povinnosti orgánům inspekce práce sleduje 2 unijně relevantní cíle.

Jednak tím bude vyhověno požadavku zakotvenému v čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057, podle něhož musí systém hodnocení rizika dopravců zohledňovat nejen porušení nařízení (ES) č. 561/2006 a (EU) č. 165/2014, ale nově též vnitrostátních předpisů provádějících směrnici 2002/15/ES (tímto předpisem je zejména nařízení vlády, kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě).

Dále bude vyhověno požadavku zakotvenému v čl. 6 odst. 2 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055, podle něhož mají správní orgány přihlédnout při rozhodování o ztrátě dobré pověsti k „počtu závažných porušení vnitrostátních a unijních pravidel uvedených v odst. 1 třetím pododstavci i k počtu nejzávažnějších porušení pravidel Unie uvedených v příloze IV, za která byl odpovědný zástupce pro dopravu nebo dopravní podnik odsouzen nebo za která mu byly uloženy sankce.“.

K bodu 86 (§ 38 odst. 4)

Čl. 16 odst. 2 nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění nařízení (EU) 2020/1055 stanoví v novém písm. h) povinnost vést ve vnitrostátním rejstříku údaj o počtu osob zaměstnaných v podniku (k 31. prosinci předchozího roku, který je každoročně do 31. března zaznamenán ve vnitrostátním rejstříku). Účelem má být posílení kontroly plnění podmínky řádného a trvalého usazení podnikatele v příslušném členském státě Evropské unie.

V rejstříku podnikatelů v silniční dopravě tak bude nově uveden údaj o počtu zaměstnanců podnikatele v silniční dopravě. Údaje o počtu zaměstnanců podnikatelé v silniční dopravě nebudou muset sdělovat dopravním úřadům či Ministerstvu dopravy, jelikož tyto údaje ministerstvo získá od České správy sociálního zabezpečení podle § 38 odst. 4 návrhu zákona. Tyto údaje jsou v potřebném rozsahu vedeny v registru pojištěnců nemocenského pojištění nebo registru zaměstnavatelů. Česká správa sociálního zabezpečení poskytne údaje v návaznosti na žádost, kterou automatizovaně učiní Ministerstvo dopravy coby správce Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě.

K bodu 86 (§ 38 odst. 5 a 6)

Čl. 2 odst. 4 a čl. 3 směrnice 2006/22/ES ve znění směrnice (EU) 2020/1057 stanoví poměrně rozsáhlou a detailní notifikační povinnost členských států vůči Evropské komisi. Tato povinnost je pravidelně plněna Ministerstvem dopravy.

Tím, že směrnice 2006/22/ES nově stanoví i minimální podmínky pro provedení směrnice 2002/15/ES, bude třeba Evropské komisi předávat i údaje týkající se kontrol a zjištěných porušení požadavků na týdenní pracovní dobu, délku směny při práci v noci a přestávky na jídlo a oddech řidičů, pomocníků řidiče a průvodčích.

Návrh zákona proto stanoví odpovídající povinnost Státního úřadu inspekce práce oznamovat Ministerstvu dopravy každý rok relevantní údaje, přičemž vzor příslušného oznámení stanoví prováděcí právní předpis, k čemuž návrh zákona zakotvuje potřebné zmocnění. Vzor bude přitom vycházet z rozsahu informací, jež má vymezit unijní předpis, který nicméně prozatím Evropskou komisí nebyl vydán.

K bodu 87 (§ 41 odst. 2)

Dochází k aktualizaci zmocňovacího ustanovení k vydání prováděcího právního předpisu, který blíže provede zákonnou právní úpravu. Doplněna jsou zmocnění pro vydání vyhlášky k nově navrhované právní úpravě Ministerstvem dopravy.

K čl. II a III (příloze č. 3 zákona č. 455/1991 Sb. a přechodným ustanovením)

Předkladatel provedl podrobnou analýzu požadavků vyplývajících z nařízení (EU) 2020/1055 v souvislosti s rozšířením působnosti nařízení (ES) č. 1071/2009 o podniky, které vykonávají povolání podnikatele v mezinárodní silniční nákladní dopravě s motorovými vozidly nebo jízdními soupravami, jejichž přípustná hmotnost naloženého vozidla nebo soupravy převyšuje 2,5 tuny a nepřevyšuje 3,5 tuny. Na základě této analýzy dospěl k závěru, že zatímco předmět koncesované živnosti spjaté se silniční motorovou dopravou osobní není třeba v živnostenském zákoně nijak modifikovat, stávající 2 kategorie koncesovaných živností spjatých se silniční motorovou dopravou nákladní by měly doznat změn.

V návaznosti na vymezení obsažené v nařízení (EU) 2020/1055 by předmět koncesované živnosti spjaté se silniční motorovou dopravou nákladní měl být stanoven následujícím způsobem:

Silniční motorová doprava

- nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí,

- nákladní mezinárodní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí,

- nákladní vnitrostátní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí a nákladní mezinárodní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 2,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí.

Ve vztahu k výše popsané změně právní úpravy obsažené v živnostenském zákoně je třeba stanovit odpovídající přechodná ustanovení, přičemž obecně lze uvést, že po nabytí účinnosti novely živnostenského zákona mohou nastat 4 situace, v nichž je třeba právní poměry dotčených podnikatelů (popřípadě žadatelů o vydání koncese) řešit přechodnými ustanoveními. Pro účely níže uvedeného pojednání se přitom rozumí

- podnikatelem oprávněným provozovat koncesovanou živnost velkými vozidly podnikatel, který je oprávněn (ve smyslu stávající zákonné formulace) provozovat koncesovanou živnost „Silniční motorová doprava nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti přesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí“,

- podnikatelem oprávněným provozovat koncesovanou živnost malými vozidly podnikatel, který je oprávněn (ve smyslu stávající zákonné formulace) provozovat koncesovanou živnost „Silniční motorová doprava nákladní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, jsou-li určeny k přepravě zvířat nebo věcí“.

1. Podnikatel byl doposud oprávněn provozovat koncesovanou živnost toliko velkými vozidly

V případě podnikatele, který byl přede dnem nabytí účinnosti novely živnostenského zákona oprávněn provozovat koncesovanou živnost toliko velkými, nikoli však malými vozidly, postačí obecné přechodné ustanovení, dle něhož jeho živnostenské oprávnění zůstane zachováno i ode dne nabytí účinnosti novely živnostenského zákona, a to tedy ve stávajícím rozsahu, bez dalších omezení a bez potřeby prokazování plnění jakýchkoli podmínek vůči živnostenskému úřadu. Skutečnost, že nařízení (EU) 2020/1055 rozšířilo svou působnost a pod unijní regulaci živnosti podřadilo i podnikatele provozující silniční motorovou dopravu vozidly do 3,5 tuny, na tyto podnikatele nemá žádný přímý vliv.

2. Podnikatel byl doposud oprávněn provozovat koncesovanou živnost velkými i malými vozidly

V případě podnikatele, který byl přede dnem nabytí účinnosti novely živnostenského zákona oprávněn provozovat koncesovanou živnost jak velkými, tak malými vozidly, se předpokládá, že takováto osoba bude oprávněna pokračovat v provozování živnosti ve stávajícím rozsahu bez dalších omezení a bez potřeby prokazování plnění jakýchkoli podmínek vůči živnostenskému úřadu. Takováto osoba již v souladu s nařízením (ES) č. 1071/2009 v minulosti prokázala splnění podmínek usazení, dobré pověsti, finanční způsobilosti i odborné způsobilosti (a plnění vybraných podmínek průběžně prokazuje), a tak může nadále živnost provozovat fakticky v nezměněném rozsahu. Ve vztahu k finanční způsobilosti, která bude nově pokrývat i vozidla určená k přepravě zvířat nebo věcí o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny, se přitom předpokládá, že při provozování mezinárodní nákladní dopravy bude muset dotčený podnikatel disponovat opisem eurolicence podle nařízení (ES) č. 1072/2009, kdy podmínkou jeho vydání je prokázání finanční způsobilosti v předepsaném rozsahu.

Ve výše popsané situaci je přechodné ustanovení koncipováno tak, aby mohl podnikatel provozovat koncesovanou živnost v plném rozsahu živnostenského oprávnění pokrývajícího veškerou silniční motorovou dopravu nákladní přímo ze zákona (ex lege), bez nutnosti učinění jakéhokoli úkonu vůči živnostenskému úřadu.

Navrhuje se pouze uložit živnostenskému úřadu zapsat změnu rozsahu předmětu podnikání podle novelizovaného znění živnostenského zákona do živnostenského rejstříku a dále je předvídáno provedení změny rozhodnutí o udělení koncese, a to buď kdykoli na žádost podnikatele, nebo v návaznosti na notifikaci změn údajů uvedených v původní žádosti o koncesi.

3. Podnikatel byl doposud oprávněn provozovat koncesovanou živnost toliko malými vozidly

V případě podnikatele, který byl přede dnem nabytí účinnosti novely živnostenského zákona oprávněn provozovat koncesovanou živnost toliko malými, nikoli však velkými vozidly, vyvstává bezesporu potřeba upravit přechodnými ustanoveními střet dosavadní a nové právní úpravy. Zatímco totiž takovýto podnikatel mohl doposud provozovat živnost toliko při prokázání splnění všeobecných podmínek provozování živnosti, nařízení (EU) 2020/1055 podmiňuje provozování mezinárodní dopravy vozidly o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí splněním podmínek usazení, dobré pověsti, finanční způsobilosti i odborné způsobilosti.

Nařízení (EU) 2020/1055 nicméně nestanoví žádné přechodné ustanovení a neošetřuje tak ani po přechodnou dobu oprávnění k provozování výše uvedené mezinárodní dopravy. Přechodná doba, po kterou novela živnostenského zákona umožní provozování mezinárodní dopravy vozidly o největší povolené hmotnosti přesahující 2,5 tuny a nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí podnikatelem, který byl přede dnem nabytí účinnosti novely živnostenského zákona oprávněn provozovat koncesovanou živnost toliko malými, nikoli však velkými vozidly, tak nemůže být příliš dlouhá.

Příslušné přechodné ustanovení je tak založeno na následujících principech:

a) dotčený podnikatel bude do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti novely živnostenského zákona povinen požádat o změnu rozsahu předmětu podnikání a doložit doklady prokazující splnění podmínky usazení, finanční způsobilosti a odborné způsobilosti (k prokazování splnění podmínky dobré pověsti podnikatel nic dokládat nemusí, jelikož si ji správní orgán může ověřit z úřední evidence),

b) splňuje-li žadatel podmínku usazení, dobré pověsti, finanční způsobilosti a odborné způsobilosti, živnostenský úřad změní v rozhodnutí o udělení koncese rozsah předmětu podnikání na provozování obou kategorií nákladní silniční dopravy vozidly nebo jízdními soupravami určenými k přepravě zvířat nebo věcí o největší povolené hmotnosti do 3,5 tuny (ve smyslu kategorizace zavedené novelou živnostenského zákona),

c) v případě, že žádost podána ve stanovené lhůtě není, nebo jí nebude vyhověno, živnostenský úřad změní v rozhodnutí o udělení koncese rozsah předmětu podnikání na „Silniční motorová doprava - nákladní vnitrostátní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí a nákladní mezinárodní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 2,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí“, tj. omezí rozsah předmětu podnikání na oblast neregulovanou právem Evropské unie; po dobu 6 měsíců, nebo do doby vydání pravomocného rozhodnutí o žádosti bude moci podnikatel pokračovat v provozování koncesované živnosti v dosavadním rozsahu.

4. Žadateli o vydání koncese pro koncesovanou živnost provozovanou toliko malými vozidly nebylo přede dnem nabytí účinnosti zákona vydáno rozhodnutí Mohou nastat situace, kdy sice bude podána žádost o vydání koncese pro koncesovanou živnost provozovanou toliko malými vozidly, nicméně do dne nabytí účinnosti zákona nebude o žádosti rozhodnuto. V takovém případě se předpokládá, že živnostenský úřad dodatečně požádá žadatele o předložení dokladů prokazujících splnění podmínky usazení, finanční způsobilosti a odborné způsobilosti (nepředložil-li žadatel tyto doklady již k původní žádosti). Pakliže nebude po nabytí účinnosti zákona prokázáno splnění podmínek předepsaných unijním právem, rozhodne živnostenský úřad o vydání koncese v rozsahu předmětu podnikání „Silniční motorová doprava - nákladní vnitrostátní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí a nákladní mezinárodní provozovaná vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 2,5 tuny určenými k přepravě zvířat nebo věcí“, tj. v rozsahu neregulovaném právem Evropské unie.

K čl. IV až VII (§ 28 odst. 4 zákona č. 246/1992 Sb., § 43 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., § 125i zákona č. 361/2000 Sb. a § 84 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb.)

Nařízení (ES) č. 1071/2009 ve znění pozdějších předpisů předpokládá, že dopravci i odpovědní zástupci pro dopravu mají dobrou pověst. Podle zákona o silniční dopravě má dobrou pověst osoba, která je bezúhonná podle živnostenského zákona, pokud dobrou pověst neztratila rozhodnutím dopravního úřadu. Při rozhodování o dobré pověsti posuzuje dopravní úřad závažná porušení pravidel Evropské unie. Klasifikace závažných porušení pravidel Unie, která mohou vést ke ztrátě dobré pověsti podnikatele v silniční dopravě, je aktuálně blíže upravena nařízením (EU) 2016/403. V návaznosti na změny unijní regulace provedené nařízením (EU) 2020/1055 se nicméně očekává, že nařízení (EU) 2016/403 bude novelizováno nebo nahrazeno novým nařízením Evropské komise.

Vzhledem k tomu, že ne všechna řízení o přestupcích předvídaných unijní právní úpravou vedou dopravní úřady, vyvstala potřeba zajistit informovanost dopravních úřadů o pravomocných rozhodnutích o vybraných přestupcích, které mohou vést ke ztrátě dobré pověsti dopravce či jeho odpovědného zástupce. Návrhem zákona je tedy ukládáno, aby správní orgány vedoucí řízení o přestupku dopravním úřadům výše uvedená pravomocná rozhodnutí o přestupku zasílaly, přičemž půjde-li o dopravce, který je usazen v České republice, budou je zasílat dopravnímu úřadu, v jehož správním obvodu má dopravce sídlo, a u dopravců neusazených v České republice dopravnímu úřadu, v jehož správním obvodu má sídlo správní orgán projednávající přestupek.

V této souvislosti tedy vyvstala potřeba vstoupit do:

a) zákona na ochranu zvířat proti týrání (s ohledem na skutečnost, že upravuje přestupky při přepravě zvířat),

b) zákona o pozemních komunikacích (s ohledem na skutečnost, že upravuje přestupky týkající se porušení právní úpravy maximální hmotnosti a rozměrů vozidel používaných k podnikání v mezinárodní dopravě),

c) zákona o silničním provozu (s ohledem na skutečnost, že upravuje přestupky v oblasti řidičských průkazů) a

d) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (s ohledem na skutečnost, že upravuje přestupky v oblasti způsobilosti silničních vozidel používaných k podnikání včetně povinné technické kontroly motorových vozidel a instalace a používání omezovačů rychlosti u některých kategorií vozidel).

Ve všech těchto zákonech dochází buď k dílčí změně již stávajícího ustanovení (v zákoně o pozemních komunikacích a zákoně o silničním provozu) nebo k doplnění nového ustanovení (v zákoně na ochranu zvířat proti týrání a zákoně o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích) upravujícího zasílání pravomocných rozhodnutí o vybraných přestupcích, které mohou vést ke ztrátě dobré pověsti dopravce či jeho odpovědného zástupce, dopravním úřadům.

Výše uvedené údaje budou následně zapsány do Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě (viz § 34b zákona o silniční dopravě).

Část přestupků relevantních z hlediska rozhodování o dobré pověsti podnikatelů nebo odpovědných zástupců projednávají i orgány inspekce práce. Nicméně v jejich případě řeší návrh zákona předávání relevantních informací dopravním úřadům speciálně (viz k tomu odůvodnění u § 34d odst. 4 a § 38 odst. 3 návrhu zákona).

K čl. V (§ 14 odst. 2 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb.)

Drobná úprava § 14 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích navazuje na v minulosti provedenou novelizaci zákona o silniční dopravě, která nabyla účinnosti k 4. říjnu 2017 (zákon č. 304/2017 Sb.). Touto novelou zákona o silniční dopravě došlo ke změně právního charakteru značení zastávek veřejné linkové osobní dopravy a také k posunutí významu pojmu označník zastávky. Do 3. října 2017 měl pojem označník zastávky v právní úpravě dva různé významy – jednak šlo o označení zastávky umístěné dopravcem (a v majetku tohoto dopravce) v režimu ustanovení § 18 písm. f) zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 3. října 2017, a jednak o název dopravní značky IJ 4a nebo IJ 4b ve smyslu vyhlášky č. 294/2015 Sb. Po novele zákona o silniční dopravě pojem označník zastávky již znamená pouze název dopravní značky. Pro značení zastávky umisťované dopravcem již zákon o silniční dopravě nepoužívá pojem označník zastávky, nýbrž v ustanovení § 20 zařízení pro zveřejnění jízdního řádu.

Po uvedené novelizaci v ustanovení § 14 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích přetrval pojem označník zastávky ve smyslu zařízení umístěného dopravcem, což je potřeba napravit. Navrhuje se tedy uvést, že součástmi ani příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace nejsou zařízení pro zveřejnění jízdních řádů. Naproti tomu svislé dopravní značky ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) zákona o pozemních komunikacích jsou součástmi dálnice, silnice a místní komunikace.

K čl. VIII (položce 34 zákona č. 634/2004 Sb.)

V příloze zákona o správních poplatcích se navrhuje učinit několik dílčích změn, a to v položce 34, která upravuje zpoplatnění úkonů podle zákona o silniční dopravě.

V návaznosti na navrhované zrušení vydávání náhradních vstupních povolení zahraničním dopravcům dochází ke zrušení poplatku za vydání tohoto povolení bez náhrady.

Zpoplatnění vydání výpisu z Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě se navrhuje rozlišit podle toho, zda bude výpis vydán v elektronické nebo listinné podobě, se zvýhodněním elektronického výpisu.

Zákon o silniční dopravě přiznává Ministerstvu dopravy kompetenci k tisku a distribuci osvědčení o školení řidičů vozidel přepravujících nebezpečné věci a osvědčení o odborné způsobilosti bezpečnostních poradců pro přepravu nebezpečných věcí, přičemž v návaznosti na základní regulaci problematiky přepravy nebezpečných věcí v silniční dopravě v části III zákona o silniční dopravě jsou detailní ustanovení týkající nabytí odborné způsobilosti řidičů vozidel přepravujících nebezpečné věci a bezpečnostních poradců pro přepravu nebezpečných věcí obsažena ve vyhlášce, kterou se provádí zákon o silniční dopravě. Správní úkon spočívající ve vydání příslušných osvědčení však není nijak zpoplatněn, což návrh zákona mění a stanoví poplatek v relativně nízké výši 200 Kč.

V návaznosti na vypuštění bodu 5 položky 34 dochází v oddílu „Zmocnění“ k úpravě stávajícího odkazu.

K čl. IX (účinnosti)

Transpoziční lhůta směrnice (EU) 2020/1057 uplyne již dne 2. února 2022. Unijní normotvůrce pro provedení směrnice nestanovil ani lhůtu 2 let, což je minimum v případě, kdy je třeba přistoupit k zákonným změnám. S ohledem na končící 8. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, předpokládanou délku legislativního procesu a klíčovou změnu nařízení (ES) č. 1071/2009 a (ES) č. 1072/2009 (viz výše popsané rozšíření jejich působnosti), k níž má dojít ke dni 21. května 2022, se navrhuje nabytí účinnosti zákona k tomuto datu. Nabytí účinnosti zákona k datu dřívějšímu než 1. července 2022 přitom vyžaduje naléhavý obecný zájem - je totiž nezbytné zajistit, aby podnikatelé v silniční dopravě mohli kontinuálně provozovat přepravu, zejména mezinárodní.

Současně se navrhuje, aby 1 novelizační bod nabyl účinnosti k pozdějšímu datu. Předmětný novelizační bod omezuje provádění tzv. doplňkových činností na vozidla vybavená inteligentními tachografy, které zaznamenávají překročení hranic a provedení doplňkových činností (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění § 33f návrhu zákona). Datum 21. srpna 2023 bylo přitom stanoveno s ohledem na datum použitelnosti nařízení (EU) 2021/1228.

V Praze dne 5. listopadu 2021

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministr dopravy: doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA, v.r.