Důvodová zpráva

„Příloha k zákonu č. 16/1993 Sb.

Výše daně pro zdanitelná vozidla

I. Výše daně pro zdanitelné vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BA nebo BB

Největší povolená hmotnost Výše daně v Kč v tunách

Počet nápravvzduchovýjiný závěs

nejméně méně nežzávěs hnacíhnací nápravynápravy

2 12 0 0

12 13 0 804 13 14 804 2 304 14 15 2 304 3 204 15 3 204 7 200

3 15 0 0

15 17 768 1 404 17 19 1 404 2 904 19 21 2 904 3 804 21 23 3 804 5 808 23 5 808 9 000

4 a více 23 0 0

23 25 3 528 3 804 25 27 3 804 6 000 27 29 6 000 9 408 29 9 408 14 004

II. Výše daně pro zdanitelné vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BC nebo BD

Největší povolená hmotnost jízdní Výše daně v Kč soupravy v tunách

Počet nápravvzduchovýjiný závěs

nejméně méně nežzávěs hnacíhnací nápravynápravy

16 0 0 16 18 0 408 18 20 408 900 20 22 900 2 004 22 23 2 004 2 604 23 25 2 604 4 608 25 28 4 608 8 004 28 31 8 004 8 700 31 33 8 700 12 108 33 12 108 18 408 36 0 0 36 38 8 004 11 808

3 a více

38 40 11 808 16 308 40 16 308 24 204

III. Výše daně pro zdanitelné vozidlo kategorie O

Největší povolená hmotnost v tunách

Výše daně v Kč

nejméně méně než

12 0 12 3 600 “.

4. Poznámky pod čarou č. 4 a 4d se zrušují.

Čl. XVI

Přechodná ustanovení

1. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období započatá před 1. lednem 2026, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 16/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období 2025, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije § 5 odst. 4 a 5 zákona č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Ve zdaňovacím období 2025 se pro zdanitelné vozidlo, které má vzduchový závěs hnací nápravy, použije výše daně podle přílohy k zákonu č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST PATNÁCTÁ

Změna zákona o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření

Čl. XVII

V § 16b zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění zákona č. 423/2003 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 348/2010 Sb., zákona č. 135/2014 Sb., zákona č. 461/2016 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se slova „, které také vybírá a vymáhá uložené pokuty“ zrušují.

ČÁST ŠESTNÁCTÁ

Změna zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem

Čl. XVIII

Zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění zákona č. 310/2002 Sb., zákona č. 357/2004 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 220/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 248/2011 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 383/2022 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 2 odst. 1 písm. a) bodě 2 se slova „celního prohlášení, výstupního souhrnného

celního prohlášení nebo“ zrušují a na konci textu bodu se doplňují slova „nebo oznámení o zpětném vývozu“.

2. § 23a a 23b včetně nadpisů znějí:

„§ 23a

Orgány celní správy

(1) Celní úřad kontroluje, zda je obchod s vojenským materiálem prováděn pouze osobou, které bylo uděleno povolení podle tohoto zákona, a zda je prováděn v rozsahu a za podmínek stanovených příslušnými licencemi při

a) vývozu vojenského materiálu,

b) dovozu vojenského materiálu,

c) transferu vojenského materiálu z České republiky na území členského státu, který není členským státem Evropské unie, nebo

d) transferu vojenského materiálu do České republiky z území členského státu, který není členským státem Evropské unie. (2) Celní úřad zapisuje na originál licence podstatné údaje o skutečnostech, které se váží k jejímu využívání. Zápis na originálu licence opatří datem provedení a údajem jednoznačně identifikujícím toho, kdo jej provedl.

(3) Má-li celní úřad důvodné podezření, že obchod s vojenským materiálem není prováděn v souladu s tímto zákonem nebo dalšími právními předpisy nebo podmínkami související licence, neprodleně tuto skutečnost písemně oznámí ministerstvu. (4) Ministerstvo poskytne Generálnímu ředitelství cel údaje o licencích udělených podle tohoto zákona nezbytné pro účely výkonu působnosti celních úřadů. (5) Generální ředitelství cel poskytne ministerstvu informace získané při výkonu působnosti podle tohoto zákona a údaje vztahující se k licencím podle tohoto zákona v rozsahu nezbytném pro výkon působnosti ministerstva podle tohoto zákona. Poskytnutí údajů Generálním ředitelstvím cel není porušením mlčenlivosti podle daňového řádu.

§ 23b

Zadržení

(1) Je-li při vývozu, dovozu nebo transferu vojenského materiálu z České republiky na území členského státu, který není členským státem Evropské unie, anebo transferu vojenského materiálu do České republiky z území členského státu, který není členským státem Evropské unie, důvodné podezření, že obchod s vojenským materiálem podle § 2 odst. 1 je prováděn v rozporu s tímto zákonem, vojenský materiál podle § 5 odst. 1 celní úřad nepropustí do navrženého celního režimu a zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky a neprodleně oznámí tuto skutečnost ministerstvu. (2) Zjistí-li celní úřad při výkonu své jiné působnosti skutečnosti nasvědčující tomu, že obchod s vojenským materiálem podle § 2 odst. 1 není prováděn pouze osobou, které bylo uděleno povolení podle tohoto zákona, nebo není prováděn v rozsahu a za podmínek stanovených příslušnými licencemi, vojenský materiál podle § 5 odst. 1 zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky a neprodleně informuje ministerstvo. (3) Ponechá-li vojenský materiál celní úřad osobě, které byl vojenský materiál zadržen, a tato osoba s ním nakládá v rozporu s postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky, pak právní jednání, kterým byl tento zákaz nakládání porušen, je neplatné.“. CELEX 32009L0043

3. § 23c a 23d se zrušují.

4. § 23e zní:

„§ 23e

Celní úřad vrátí zadržený vojenský materiál také, není-li třeba k dalšímu řízení podle tohoto zákona.“.

5. V § 27a se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 3.

ČÁST SEDMNÁCTÁ

Změna zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty

Čl. XIX

Zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění zákona č. 122/2000 Sb., zákona č. 80/2004 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 142/2012 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 261/2021 Sb., se mění takto:

1. V § 2 odst. 1 větě první se za slovo „vyvézt“ vkládají slova „do třetí země nebo přemístit“

a slova „vývozu na dobu určitou nebo osvědčením k trvalému vývozu“ se nahrazují slovy „dočasnému vývozu nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky, osvědčením k vývozu nebo trvalému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky anebo osvědčením předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky“.

2. V § 2 odst. 3 se za slovo „vývozem“ vkládají slova „nebo přemístěním“.

3. V § 2 odst. 4 a v § 6 odst. 3 se za slova „Osvědčení k“ vkládá slovo „dočasnému“ a slova

„na dobu určitou“ se nahrazují slovy „nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky“.

4. V § 2 odst. 5 se slovo „trvalému“ zrušuje a za slovo „vývozu“ se vkládají slova „nebo

trvalému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky“ a číslo „XVII“ se nahrazuje číslem „XIX”.

5. V § 3 odst. 1 se slovo „trvalému“ zrušuje, za slovo „vývozu“ se vkládají slova „nebo

trvalému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky“ a slova „ve třech stejnopisech označených B, C a D“ se nahrazují slovy „předána část osvědčení označená B“.

6. V § 4 odstavec 1 zní:

„(1) Žádost o vydání osvědčení k dočasnému vývozu nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky, jejíž vzor je uveden v příloze č. 3 k tomuto zákonu, předkládá vlastník v listinné nebo elektronické podobě odborné organizaci v částech označených A, B a C. Žádost o vydání osvědčení k vývozu nebo trvalému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky, jejíž vzor je uveden v příloze č. 4 k tomuto zákonu, předkládá vlastník v listinné nebo elektronické podobě odborné organizaci v částech označených A a B.“.

7. Za § 4 se vkládá nový § 4a, který zní:

„§ 4a

(1) Žádost o vydání osvědčení předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky, jejíž vzor je uveden v příloze č. 5 k tomuto zákonu, předkládá vlastník v listinné nebo elektronické podobě ministerstvu v částech označených A a B. (2) Lhůta k podání žádosti o vydání osvědčení předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky je 60 kalendářních dnů od přemístění předmětu kulturní hodnoty na území České republiky. (3) Vlastník k žádosti o vydání osvědčení předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky předkládá ministerstvu povolení k přemístění předmětu kulturní hodnoty vydané orgánem země původu nebo potvrzení orgánu země původu o skutečnosti, že pro daný předmět kulturní hodnoty není stanovena povinnost takového povolení, a dokumenty prokazující, kdy došlo k přemístění předmětu na území České republiky.“.

8. V § 5 odst. 1 se číslo „21“ nahrazuje číslem „30“ a na konci odstavce se doplňuje věta

„Lhůta pro vydání osvědčení předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky ministerstvem je 60 kalendářních dnů ode dne doručení žádosti ministerstvu.“.

9. V § 5 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Pokud odborná organizace po posouzení předmětu, ke kterému je podána žádost o vydání osvědčení, nevydá osvědčení z důvodu, že tento předmět není předmětem kulturní hodnoty, označí tuto skutečnost na žádosti a vrátí stejnopisy osvědčení v částech označených B nebo B a C vlastníku.“. Dosavadní odstavce 2 až 4 se označují jako odstavce 3 až 5.

10. V § 5 odst. 3 se za slovo „nevydá“ vkládají slova „z důvodu podle odstavce 4 nebo 5“.

11. V § 5 odst. 4, § 6 odst. 4 a v § 8 odst. 1 písm. b) se slovo „trvalému“ zrušuje a za slovo

„vývozu“ se vkládají slova „nebo trvalému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky“.

12. V § 5 odst. 5 se slovo „trvalému“ zrušuje a za slovo „vývozu“ se vkládají slova „nebo

trvalému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky“, číslo „XVII“ se nahrazuje číslem „XIX“ a číslo „3“ se nahrazuje číslem „4“.

13. V § 6 odst. 1 větě první se slovo „třech“ zrušuje, slova „označených B, C a D“ se

nahrazují slovy „v částech označených B nebo B a C“ a ve větě druhé se slova „stejnopis označený A“ nahrazují slovy „část osvědčení označenou A“.

14. V § 6 odst. 2 větě druhé se text „odst. 3“ nahrazuje textem „odst. 4“.

15. V § 6 se doplňují odstavce 5 a 6, které znějí:

„(5) Osvědčení předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky platí po dobu 10 let ode dne jeho vydání. (6) Na základě odůvodněné žádosti vlastníka může ministerstvo prodloužit dobu osvědčení k dočasnému vývozu nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky na souhrnně nejvíce 10 let. Dobu osvědčení k dočasnému vývozu nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky lze prodloužit pouze v době platnosti osvědčení. Vzor žádosti je uveden v příloze č. 6 k tomuto zákonu.“.

16. V § 7 odstavec 1 zní:

„(1) Po zpětném dovozu nebo zpětném přemístění předmětu kulturní hodnoty dočasně vyvezeného nebo dočasně přemístěného je vlastník povinen odevzdat ve lhůtě 15 dnů po uplynutí doby stanovené v osvědčení odborné organizaci, která osvědčení vydala, nebo ministerstvu, pokud osvědčení vydalo, část osvědčení označenou B. Část osvědčení označenou C si ponechá vlastník. Vlastník je povinen na vyžádání předložit předmět kulturní hodnoty po zpětném dovozu nebo zpětném přemístění ke kontrole a identifikaci odborné organizaci, která osvědčení vydala, nebo ministerstvu, pokud osvědčení vydalo, nebo tuto kontrolu a identifikaci umožnit na místě uložení předmětu.“.

17. V § 7 se odstavce 2 a 3 zrušují.

Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 2 a 3.

18. V § 7 odst. 2 se slovo „neuskutečnil“ nahrazuje slovy „nebo přemístění neuskutečnilo“

a slova „stejnopisy označené B, C a D“ se nahrazují slovy „části osvědčení označené B a C“.

19. V § 7 odst. 3 se za slova „lhůt k“ vkládá slovo „dočasnému“ a slova „na dobu určitou“ se

nahrazují slovy „nebo přemístění“.

20. V § 7a odst. 1 se slovo „zajistí“ nahrazuje slovy „zadrží postupem podle zákona

upravujícího Celní správu České republiky“ a věta poslední se nahrazuje větou „Současně uvede údaje potřebné k posouzení, zda vyvážený předmět je předmětem kulturní hodnoty.“.

21. V § 7a se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

„(3) Pokud se podle posudku odborné organizace jedná o předmět kulturní hodnoty a není předloženo osvědčení, celní úřad předmět kulturní hodnoty nepropustí do navrženého celního režimu vývozu a informuje ministerstvo.“. Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 4 a 5.

22. V § 7a odst. 4 se za slovo „povinen“ vkládají slova „při podání celního prohlášení

předložit osvědčení a“.

23. V § 7a odst. 5 se slova „se zajištěním předmětu a“ zrušují.

24. V § 7b se slovo „celní“ zrušuje a na konci textu se doplňují slova „Celní správy České

republiky podle § 7a a 7c“.

25. Za § 7b se vkládá nový § 7c, který zní:

„§ 7c

(1) Zjistí-li orgán Celní správy České republiky při výkonu své jiné působnosti skutečnost nasvědčující tomu, že v souvislosti s přemístěním předmětu z území České republiky se jedná o předmět kulturní hodnoty, který je přemísťován bez osvědčení, a ten, kdo jej přemísťuje, neprokáže, že o předmět kulturní hodnoty nejde, předmět kulturní hodnoty zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. (2) O zadržení bezodkladně informuje odbornou organizaci a současně uvede údaje potřebné k posouzení, zda přemísťovaný předmět je předmětem kulturní hodnoty. Pokud odborná organizace do 3 dnů sdělí, že se jedná o předmět kulturní hodnoty, předmět kulturní hodnoty celní úřad předá odborné organizaci k dalšímu postupu. (3) Osoba, která předmět kulturní hodnoty přemísťuje, je povinna předložit celnímu úřadu osvědčení a strpět úkony nezbytné k identifikaci a prověření tohoto předmětu. (4) Náklady související se skladováním předmětu kulturní hodnoty odbornou organizací a se zpracováním posudku hradí osoba, která tento předmět přemísťuje, pokud jí bylo prokázáno porušení tohoto zákona.“.

26. V § 8 odst. 1 písm. a) se slova „nebo vyveze“ nahrazují slovy „, vyveze, přemísťuje nebo

přemístí z území České republiky“.

27. V § 8 odst. 2 písm. b) se slova „stejnopisy označené B, C a D“ nahrazují slovy „části

osvědčení označené B a C“, slova „neuskutečnil (§ 7 odst. 4),“ se zrušují a na konci písmene se doplňují slova „přemístění z území České republiky neuskutečnilo (§ 7 odst. 2),“.

28. V § 8 odst. 2 písm. c) se slovo „nedoveze“ nahrazuje slovy „zpětně nedoveze nebo

nepřemístí na území České republiky“, slovo „zpět“ se zrušuje, za slovo „hodnoty“ se vkládá slovo „dočasně“, za slova „vyvezený nebo“ se vkládá slovo „dočasně“ a slova „na dobu určitou stanovenou v osvědčení.“ se nahrazují slovem „, nebo“.

29. V § 8 odst. 2 se doplňuje písmeno d), které zní:

„d) v zákonem stanovené lhůtě neodevzdá část osvědčení označenou B odborné organizaci, která osvědčení vydala, nebo ministerstvu, pokud osvědčení vydalo, nebo na vyžádání nepředloží předmět kulturní hodnoty ke kontrole a identifikaci, anebo tuto kontrolu neumožní na místě uložení předmětu (§ 7 odst. 1).“.

30. V § 8 odstavec 3 zní:

„(3) Vývozce se dopustí přestupku tím, že nestrpí úkony nezbytné k identifikaci a prověření předmětu (§ 7a odst. 1 a § 7c odst. 3).“.

31. V § 8 se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavce 5 a 6 se označují jako odstavce 4 a 5.

32. V § 8 odst. 4 se za slova „lhůty k“ vkládá slovo „dočasnému“, slova „na dobu určitou“ se

nahrazují slovy „nebo dočasnému přemístění“ a číslo „5“ se nahrazuje číslem „3“.

33. V § 8 odst. 5 se za text „c)“ vkládají slova „a d)“ a slova „až 5 a“ se nahrazují slovy „a 4“.

34. V § 8a se se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

35. Přílohy č. 1 až 4 znějí:

„Příloha č. 1 k zákonu č. 71/1994 Sb.

SEZNAM PŘEDMĚTŮ KULTURNÍ HODNOTY

I. Předměty z oborů mineralogie, paleontologie, botaniky, zoologiedoba a entomologievzniku

1. herbáře obsahující více než 50 herbářových položek opatřených schedamistarší

(++)100 let

2. soubory preparovaných těl vymřelých živočichů, čítající více než 5 kusů (+)

a soubory preparovaných i nepreparovaných částí těl živočichů čítající více než 5 kusů (+)

3. paleobotanické nebo paleozoologické předměty 4. jednotlivé minerály a drahé kameny v přírodním stavu i broušené

cena tržní vyšší než 300 000 Kč

II. Předměty z oboru archeologie

archeologické předměty, které jsou dokladem života člověka od počátků jeho vývoje včetně kosterních pozůstatků lidských a zvířecích a pocházejí z vykopávek a nálezů na zemi nebo pod vodou a archeologických sbírek; za archeologické předměty jsou považovány mince zhotovené do roku 1500 včetně (+)

III. Umělecká díla, předměty uměleckého řemesla a uměleckoprůmyslové práce křesťanské sakrální a kultovní povahy

1. malby, kresby a původní grafické listy na jakémkoliv podkladu a jakoukolivstarší 70

technikou s náboženskými náměty nebo zobrazující církevní osobnostilet a obřady

2. sochařská díla, reliéfy a objekty nebo jejich části provedené jakoukolivstarší 70

technikou z jakéhokoliv materiálu s náboženskými náměty nebo zobrazujícílet církevní osobnosti a obřady a kopie zhotovené stejným způsobem jako originál

3. oltáře a jejich součásti a další vybavení sakrálních interiérů starší 70

let

4. bohoslužebné nádoby a bohoslužebné náčiní starší 70

let

5. paramenta a další textilie starší 70

let

6. osvětlovací tělesa a vykuřovadla včetně příslušenství starší 70

let

7. varhany a jejich části starší 70

let

8. zvony a zvonky starší 70

let

9. betlémy a jejich části starší 70

let

10. erby a insignie všech duchovních stavů a řeholních řádů a kongregací starší 70

let

11. relikviáře a devocionálie všeho druhu do roku

včetně

12. funerálie všeho druhu starší 70

let

IV. Judaika a hebraika do roku

včetně

V. Předměty z oboru výtvarného umění mimo předmětů uvedených v bodě III., IV. a VI.

1. malby provedené jakoukoliv technikou na jakémkoliv podkladustarší 50

cena tržní vyšší než 150 000 Kčlet

2. kresby provedené jakoukoliv technikou na jakémkoliv podkladustarší 50

cena tržní vyšší než 30 000 Kčlet

3. koláže, asamblážestarší 50

cena tržní vyšší než 80 000 Kčlet

4. originální grafická díla všech technik včetně serigrafií a tiskové matrice (+)starší 50

za jednotlivý kus cena tržní vyšší než 20 000 Kč,let za soubor cena tržní vyšší než 60 000 Kč

5. miniatury provedené jakoukoliv technikou na jakémkoliv podkladustarší 50

cena tržní vyšší než 25 000 Kčlet

6. sochařská díla včetně reliéfů a objektů vytvořená jakoukoliv technikou

z jakéhokoliv materiálu a kopie zhotovené stejným způsobemstarší 50 jako originállet cena tržní vyšší než 100 000 Kč

7. autorské lité plakety a medailestarší 50

cena tržní vyšší než 30 000 Kčlet

8. exteriérové plastiky, jejich součásti a fragmenty, provedené jakoukoliv

technikou z jakéhokoliv materiálu a kopie zhotovené stejným způsobemstarší 50 jako originállet cena tržní vyšší než 100 000 Kč

VI. Předměty z oboru mimoevropského umění mimo předmětů uvedenýchstarší 70 v bodě IV. a V.let VII. Předměty z oboru fotografické tvorbystarší 50

cena tržní vyšší než 15 000 Kčlet

VIII. Předměty z oboru uměleckého řemesla a uměleckoprůmyslové práce mimo předmětů uvedených v bodě III., IV., VI. a XI.

1. nábytek(+)

starší 50

za jednotlivý kus cena tržní vyšší než 40 000 Kč

let

za soubor cena tržní vyšší než 150 000 Kč

2. interiérové vybavení a doplňkystarší 70

cena tržní vyšší než 50 000 Kčlet

3. mozaikystarší 50

cena tržní vyšší než 80 000 Kčlet

4. porcelánové a keramické servisy a jejich součásti, stolní a interiérové ozdobystarší 70

a plastikylet za jednotlivý kus cena tržní vyšší než 25 000 Kč za soubor cena tržní vyšší než 100 000 Kč

5. porcelánové a keramické lékárenské a hygienické nádoby (+)do roku

cena tržní vyšší než 5 000 Kč1918

včetně

6. předměty ze skla

starší 50

za jednotlivý kus cena tržní vyšší než 25 000 Kč

let

za soubor cena tržní vyšší než 100 000 Kč

7. předměty a šperky z drahých kovů a drahých kamenůstarší 70

cena tržní vyšší než 150 000 Kčlet

8. hodiny a hodinkystarší 70

cena tržní vyšší než 150 000 Kčlet

9. předměty z obecných kovů včetně bižuteriestarší 70

cena tržní vyšší než 35 000 Kčlet

10. vývěsní štíty a střelecké terče a jejich částido roku

cena tržní vyšší než 30 000 Kč1918

včetně

11. interiérové textiliestarší 70

cena tržní vyšší než 30 000 Kčlet

12. tapiseriestarší 70

cena tržní vyšší než 100 000 Kčlet

13. oděvy a oděvní součásti (+)starší 70

cena tržní vyšší než 30 000 Kčlet

14. hry, hračky všeho druhu, kočárky i loutkovéstarší 70

cena tržní vyšší než 30 000 Kčlet

15. scénické a kostýmní návrhy, scénické modely, divadelní kostýmy (+)starší 70

cena tržní vyšší než 20 000 Kčlet

16. loutky, loutková divadla a jejich součásti (+)starší 70

cena tržní vyšší než 20 000 Kčlet

17. autorské plakáty provedené jakoukoliv grafickou nebo tiskovou technikoustarší 70

cena tržní vyšší než 20 000 Kčlet

18. autorská užitá grafika, grafický designstarší 70

cena tržní vyšší než 20 000 Kčlet

IX. Předměty z oboru knižní kultury

1. rukopisy knižní povahy, rukopisy literárních děl a originální kartografické práce 2. dochované obtahy nevydaných tisků 3. prvotisky a staré tisky včetně map, atlasů a tiskových matric (+) do roku

včetně

4. knihy, tištěné mapy a atlasy, vydané na území ČR (++) starší

100 let

5. křesťanské liturgické knihy, modlitební knihy a zpěvníky starší

100 let

6. literární rukopisy a předměty z pozůstalosti osobností literárního života starší 70

let

X. Předměty z oboru hudby

1. hudební nástroje včetně lidových, jejich součásti a doplňkystarší

cena tržní vyšší než 100 000 Kč100 let

2. partitury tištěné (++) starší

150 let

3. rukopisné partitury a notové záznamy, dokumentační materiál a osobnístarší 50

památky vztahující se k významnýmlet osobnostem hudebního života (++)

4. hudební nosiče starší

100 let

XI. Předměty z oboru etnografie

1. lidové malby zhotovené jakoukoliv technikou na jakémkoliv podkladu starší

100 let

2. lidové plastiky provedené jakoukoliv technikou z jakéhokoliv materiálu starší

100 let

3. lidový nábytek včetně interiérových doplňků starší

100 let

4. lidová keramika starší

100 let

5. lidové textilie všeho druhu a jejich doplňky včetně šperků a ozdob do vlasů (+) starší

100 let

6. řemeslné náčiní, nástroje a pracovní pomůcky domácí výroby zhotovenéstarší

z jakéhokoliv materiálu100 let

7. lidové hračky zhotovené z jakéhokoliv materiálu starší

100 let

8. ručně psané dokumenty a kroniky starší

100 let

9. předměty vztahující se k výročním a lidovým rodinným obyčejům a projevůmstarší

lidové zbožnosti z jakéhokoliv materiálu100 let

10. předměty z oboru etnografie mimoevropského původu starší

100 let

XII. Předměty z oboru vědy, techniky a průmyslu

1. dopravní prostředky všeho druhu i nekompletní starší 70

let

2. časoměrné a astronomické přístroje a zařízení starší 70

let

3. zařízení pro záznam, zpracování, přenos nebo reprodukci obrazu, zvuku, datstarší 70

a informacílet

4. výrobní stroje a zařízení, polygrafické a kancelářské stroje, tiskové formystarší 70

včetně tiskových forem k průmyslovému potisku textiliílet

5. domácí a spotřební technika starší 70

let

6. vědecké a technické přístroje a zařízení starší 70

let

7. návrhy, prototypy a individuální nebo malosériové realizace pro průmyslovoustarší 70

výrobulet

8. originální náčrty, kresby, výkresová dokumentace a modely z oblasti vědy,starší 70

techniky a architektury (++)let

9. stejnokroje, znaky a odznaky (+) starší 70

let

10. dokumentační materiál a osobní památky, vztahující se k významným

osobnostem z oborů vědy, techniky a dopravy (++)

XIII. Předměty z oboru militária

1. zbraně chladné, střelné, mechanické i palné včetně zbraní sportovníchdo roku

a loveckých1950

včetně

2. těžké zbraně, bojová vozidla, letouny a dopravní prostředky starší 50

let

3. prototypy těžkých zbraní, bojových vozidel, letounů a dopravních prostředků 4. stejnokroje a jejich součásti včetně výstroje všeho druhu (+) do roku

včetně

5. zbroj všeho druhu včetně zbroje pro koně a její součásti (+) do roku

včetně

6. vlajky, prapory, korouhve a jejich součásti do roku

včetně

7. faleristické předměty všeho druhu, např. řády, vyznamenání a jejich součástido roku

(+)1950

včetně

8. odznaky historických pluků, vojenských útvarů, popř. útvarů domobranydo roku

a odznaky odbojových skupin1950

včetně

XIV. Předměty z oboru zemědělství, potravinářské výroby, lesnictví a myslivosti

1. dopravní a pracovní prostředky včetně příslušenství, např. bryčky, traktory,starší 70

motory všeho druhu, stroje na zpracování půdy a plodin, vinařské lisy,let vybavení a pomůcky z oblasti péče o hospodářská zvířata včetně úlů

2. stroje a zařízení potravinářské výroby starší 70

let

3. lovecké nástroje a zařízení starší

100 let

XV. Předměty z oboru filatelie a poštovnictví

1. klasické poštovní známky, celistvosti a celiny všech známkových zemí (++) do roku

včetně

2. předměty dokumentující tvorbu poštovních známek starší 50

let

3. předměty dokumentující vývoj poštovní správy starší 50

let

XVI. Předměty z oboru numismatiky mimo předmětů uvedených v bodě II.

1. razidla starší 50

let

2. mince, papírová platidla, nouzová platidla kovová, papírová, keramická i jiná,starší 50

cenné papíry, např. akcie, podílové listy nebo kolky, úvěrové dokladylet a doklady bezhotovostního styku (++)

3. faleristické doklady, řády, vyznamenání (+) starší 50

let

4. plakety, medaile, žetony, známky (+) starší 50

let

XVII. Předměty z oboru historie veřejného a spolkového života, zájmových činností a využívání volného času

1. stejnokroje zaměstnanců státní správy a samosprávy, členů spolků a dalšíchdo roku

dobrovolných sdružení (+)1950

včetně

2. insignie a předměty příbuzné do roku

včetně

3. doklady spolkového života, např. prapory, poháry, diplomy do roku

včetně

4. sportovní, turistické a cestovní potřeby, náčiní a oděvy starší 70

let

5. medaile z národních a mezinárodních soutěží, ceny a vyznamenání starší 50

let

6. doklady útrpného práva do roku

včetně

XVIII. Předměty z oboru historie vzdělávání

1. didaktické a demonstrační pomůcky a modely všech stupňů a typů školdo roku

funkční i nefunkční1950

včetně

XIX. Předměty z oboru architektury a exteriérové objekty

1. drobná exteriérová architektura, např. kapličky, smírčí kříže, studny, kašny,starší 70

jejich součásti a fragmentylet

2. architektonické články a fragmenty a další součásti architektury provedenéstarší 70

z jakéhokoliv materiálu včetně exteriérových mříží a mřížových vratlet

(+) Jedno osvědčení pro takto označené předměty lze vydat i na jejich soubor. Žádost musí být opatřena

fotografiemi, z nichž lze identifikovat jednotlivé předměty. Nedílnou přílohou žádosti musí být seznam předmětů, tvořících soubor, s uvedením příslušných identifikačních údajů.

(++) Jedno osvědčení pro takto označené předměty lze vydat i na jejich soubor. Žádost nemusí být

opatřena fotografiemi. Nedílnou přílohou žádosti musí být seznam předmětů, tvořících soubor, s uvedením příslušných identifikačních údajů, umožňujících rozlišení předmětů tvořících soubor.

Poznámky:

1) Není-li uvedena cena tržní, jedná se o předměty kulturní hodnoty bez ohledu na cenu.

2) Kromě souborů podle bodu I je souborem funkční celek, např. nábytková souprava, jídelní nebo nápojový servis, souprava stolních ozdob, oděvní nebo krojová souprava, souprava oltářních svícnů nebo liturgického nářadí, autorské grafické album, scénické a kostýmní návrhy k jedné inscenaci a soubor drobných jednotlivin vzniklý sběratelskou činností.

SEZNAM ODBORNÝCH ORGANIZACÍ I. Předměty z oborů mineralogie, paleontologie, botaniky, zoologie a entomologie odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Ústecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Liberecký kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

II. Předměty z oboru archeologie odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

III. Umělecká díla, předměty uměleckého řemesla a uměleckoprůmyslové práce křesťanské sakrální a kultovní povahy odborná organizace územní působnost

Národní památkový ústav hlavní město Praha generální ředitelství Národní památkový ústavStředočeský kraj územní odborné pracoviště středních Čech v Praze

Národní památkový ústavJihočeský kraj územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích

Národní památkový ústavPlzeňský kraj územní odborné pracoviště v PlzniKarlovarský kraj

Národní památkový ústavÚstecký kraj územní odborné pracoviště v Ústí nad LabemLiberecký kraj

Národní památkový ústavPardubický kraj územní odborné pracoviště v PardubicíchKrálovéhradecký kraj

Národní památkový ústavJihomoravský kraj územní odborné pracoviště v BrněKraj Vysočina

Zlínský kraj

Národní památkový ústavOlomoucký kraj územní odborné pracoviště v Olomouci

Národní památkový ústavMoravskoslezský kraj územní odborné pracoviště v Ostravě

IV. Judaika a hebraika odborná organizace územní působnost

Židovské muzeum v Praze Česká republika

V. Předměty z oborů výtvarného umění mimo předmětů uvedených v bodě III., IV. a VI. přílohy č. 1 odborná organizace územní působnost

Národní galerie v Praze hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravská galerie v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezský kraj

VI. Předměty z oboru mimoevropského umění mimo předmětů uvedených v bodě IV. a V. přílohy č. 1 odborná organizace územní působnost

Národní galerie v Praze Česká republika

VII. Předměty z oboru fotografické tvorby odborná organizace územní působnost

Uměleckoprůmyslové museum v Praze hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravská galerie v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

VIII. Předměty z oboru uměleckého řemesla a uměleckoprůmyslové práce mimo a předmětů uvedených v bodě III., IV., VI. a XI. přílohy č. 1 odborná organizace územní působnost

Uměleckoprůmyslové museum v Praze hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravská galerie v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

IX. Předměty z oboru knižní kultury odborná organizace územní působnost

Národní knihovna České republiky hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Liberecký kraj Ústecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravská zemská knihovna v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj Olomoucký kraj Moravskoslezský kraj

literární rukopisy a předměty z pozůstalosti osobností literárního života

Památník národního písemnictví Česká republika

X. Předměty z oboru hudby odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Ústecký kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj Olomoucký kraj Moravskoslezský kraj

XI. Předměty z oboru etnografie odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina

Národní muzeum v přírodě Zlínský kraj Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

předměty z oboru etnografie mimoevropského původu

Národní muzeum Česká republika

XII. Předměty z oboru vědy, techniky a průmyslu odborná organizace územní působnost

Národní technické muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Technické muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj Olomoucký kraj Moravskoslezský kraj

XIII. Předměty z oboru militária odborná organizace územní působnost

Vojenský historický ústav hlavní město Praha

Středočeský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Pardubický kraj Královéhradecký kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

těžké zbraně, bojová vozidla, letouny a dopravní prostředky

Vojenský historický ústav Česká republika

prototypy těžkých zbraní, bojových vozidel, letounů a dopravních prostředků

Vojenský historický ústav Česká republika

XIV. Předměty z oboru zemědělství, potravinářské výroby, lesnictví a myslivosti odborná organizace územní působnost

Národní zemědělské muzeum v Praze hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

XV. Předměty z oboru filatelie a poštovnictví odborná organizace územní působnost

Poštovní muzeum Česká republika

XVI. Předměty z oboru numismatiky mimo předmětů uvedených v bodě II. přílohy č. 1 odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Liberecký kraj Ústecký kraj Pardubický kraj Královéhradecký kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

XVII. Předměty z oboru historie veřejného a spolkového života, zájmových činností a využívání volného času odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Pardubický kraj Královéhradecký kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

XVIII. Předměty z oboru historie vzdělávání odborná organizace územní působnost

Národní muzeum hlavní město Praha

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Pardubický kraj Královéhradecký kraj

Moravské zemské muzeum v Brně Jihomoravský kraj

Kraj Vysočina Zlínský kraj

Slezské zemské muzeum Moravskoslezský kraj

Olomoucký kraj

XIX. Předměty z oboru architektury a exteriérové objekty odborná organizace územní působnost

Národní památkový ústav hlavní město Praha generální ředitelství Národní památkový ústav Středočeský kraj územní odborné pracoviště pro střední Čechy v Praze Národní památkový ústav Jihočeský kraj územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích Národní památkový ústavPlzeňský kraj územní odborné pracoviště v PlzniKarlovarský kraj Národní památkový ústavÚstecký kraj územní odborné pracoviště v Ústí nad LabemLiberecký kraj

Národní památkový ústavPardubický kraj územní odborné pracoviště v PardubicíchKrálovéhradecký kraj

Národní památkový ústavJihomoravský kraj územní odborné pracoviště v BrněKraj Vysočina

Zlínský kraj

Národní památkový ústavOlomoucký kraj územní odborné pracoviště v Olomouci

Národní památkový ústavMoravskoslezský kraj územní odborné pracoviště v Ostravě

“.

36. Za přílohu č. 4 se doplňují přílohy č. 5 a 6, které znějí:

„Příloha č. 5 k zákonu č. 71/1994 Sb.

“.

ČÁST OSMNÁCTÁ

Změna zákona o silniční dopravě

Čl. XX

V § 36 odst. 7 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 361/2000 Sb., zákona č. 103/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 119/2012 Sb., zákona č. 304/2017 Sb., zákona č. 115/2020 Sb., zákona č. 337/2020 Sb., zákona č. 418/2021 Sb. a zákona č. 217/2022 Sb., se za slovo „předána“ vkládají slova „krajským úřadem nebo“, slova „k vymáhání a nebyla vybrána nebo vymožena tímto obecním úřadem“ se nahrazují slovy „ke správě placení“ a slova „obce, jejíž“ se nahrazují slovy „kraje nebo obce, jejichž“.

ČÁST DEVATENÁCTÁ

Změna zákona o dráhách

Čl. XXI

V § 52a zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění zákona č. 181/2006 Sb., zákona č. 377/2009 Sb., zákona č. 319/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 367/2019 Sb. a zákona č. 426/2021 Sb., odstavec 3 zní: „(3) Úřad vybírá pokutu, kterou uložil.“.

ČÁST DVACÁTÁ

Změna zákona o regulaci reklamy

Čl. XXII

Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 258/2000 Sb., zákona č. 231/2001 Sb., zákona č. 256/2001 Sb., zákona č. 138/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 132/2003 Sb., zákona č. 217/2004 Sb., zákona č. 326/2004 Sb., zákona č. 480/2004 Sb., zákona č. 384/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 25/2006 Sb., zákona č. 109/2007 Sb., zákona č. 160/2007 Sb., zákona č. 36/2008 Sb., zákona č. 296/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 132/2010 Sb., zákona č. 28/2011 Sb., zákona č. 245/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 275/2012 Sb., zákona č. 279/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 202/2015 Sb., zákona č. 180/2016 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 26/2017 Sb., zákona č. 66/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 299/2017 Sb., zákona č. 238/2020 Sb., zákona č. 90/2021 Sb., zákona č. 174/2021 Sb., zákona č. 242/2022 Sb., zákona č. 314/2022 Sb., zákona č. 376/2022 Sb., zákona č. 349/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 2 odst. 1 písm. f), § 6b odst. 2, § 8 odst. 1 písm. l), § 8a odst. 1 písm. o), § 8a odst.

2 písm. k) a v § 8a odst. 3 písm. j) se slova „provozovanou bez základního povolení“ nahrazují slovem „zakázanou“.

2. V § 7 písm. h) se slova „zakázaných podle zákona upravujícího hazardní hry,“ zrušují.

3. V § 8b odst. 2 se věta první nahrazuje větou „Státní zemědělská a potravinářská inspekce

a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vybírají pokutu, kterou uložily.“.

ČÁST DVACÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o státní sociální podpoře

Čl. XXIII

Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 137/1996 Sb., zákona č. 132/1997 Sb., zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákona č. 158/1998 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., zákona č. 118/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 271/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 125/2003 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 424/2003 Sb., zákona č. 438/2003 Sb., zákona č. 453/2003 Sb., zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 315/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb., zákona č. 124/2005 Sb., zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 204/2005 Sb., zákona č. 218/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 381/2005 Sb., zákona č. 552/2005 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 134/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 214/2006 Sb., zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 213/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 367/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 414/2008 Sb., zákona č. 449/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 461/2009 Sb., zákona č. 346/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 414/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 366/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 408/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 331/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 482/2012 Sb., zákona č. 48/2013 Sb., zákona č. 267/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 440/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 101/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 252/2014 Sb., zákona č. 253/2014 Sb., zákona č. 327/2014 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 395/2015 Sb., zákona č. 137/2016 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 449/2016 Sb., zákona č. 98/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 200/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 407/2017 Sb., zákona č. 92/2018 Sb., zákona č. 320/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 349/2019 Sb., zákona č. 363/2019 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 580/2020 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 285/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb., zákona č. 507/2021 Sb., zákona č. 17/2022 Sb., zákona č. 203/2022 Sb., zákona č. 358/2022 Sb., zákona č. 456/2022 Sb., zákona č. 407/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 62 se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavce 5 až 7 se označují jako odstavce 4 až 6.

2. V § 62 odst. 5 se za slova „vrátit přeplatek“ vkládají slova „na dávce“ a číslo „100“ se

nahrazuje číslem „300“.

3. V § 62 odst. 6 se věta druhá nahrazuje větami „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději

do 5 let ode dne, kdy byla dávka vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

4. V § 65c se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

5. § 72a se zrušuje.

Čl. XXIV

Přechodné ustanovení

Lhůta pro zánik nároku na vrácení dávky nebo její části podle § 62 odst. 4 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DVACÁTÁ DRUHÁ

Změna lesního zákona

Čl. XXV

Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., zákona č. 67/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 149/2003 Sb., zákona č. 1/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 222/2006 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 167/2008 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 501/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákona č. 280/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 15/2015 Sb., zákona č. 250/2016 Sb., zákona č. 62/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 90/2019 Sb., zákona č. 314/2019 Sb., zákona č. 403/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 364/2021 Sb., zákona č. 149/2023 Sb., zákona č. 465/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 18 odst. 1 větě první se slova „do 30 dnů“ nahrazují slovy „třicátý den“ a ve větě

druhé se slova „nejpozději do konce“ nahrazují slovy „poslední den“.

2. V § 18 se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

3. V § 56 odstavec 3 zní:

„(3) Přestupky podle tohoto zákona projednává orgán státní správy lesů. Pokuty vybírá orgán státní správy lesů, s výjimkou Ministerstva životního prostředí, správy národního parku a Vojenského lesního úřadu.“.

ČÁST DVACÁTÁ TŘETÍ

Změna zákona o pozemních komunikacích

Čl. XXVI

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 281/1997 Sb., zákona č. 259/1998 Sb., zákona č. 146/1999 Sb., zákona č. 102/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 489/2001 Sb., zákona č. 256/2002 Sb., zákona č. 259/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 358/2003 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 80/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 311/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 97/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 347/2009 Sb., zákona č. 152/2011 Sb., zákona č. 288/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 119/2012 Sb., zákona č. 196/2012 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 268/2015 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 319/2016 Sb., zákona č. 370/2016 Sb., zákona č. 151/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 169/2018 Sb., zákona č. 193/2018 Sb., zákona č. 227/2019 Sb., zákona č. 162/2020 Sb., zákona č. 403/2020 Sb., zákona č. 543/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 365/2021 Sb., zákona č. 374/2021 Sb., zákona č. 418/2021 Sb., zákona č. 178/2022 Sb., zákona č. 217/2022 Sb., zákona č. 432/2022 Sb., zákona č. 152/2023 Sb., zákona č. 184/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 464/2023 Sb., zákona č. 465/2023 Sb., zákona č. 82/2024 Sb. a zákona č. 183/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 40 odst. 9 se za větu první vkládá věta „Poskytnutí informací získaných při výkonu

působnosti celního úřadu podle tohoto zákona jinému orgánu veřejné moci pro účely výkonu jeho působnosti není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu.“.

2. V § 40 odst. 9 větě poslední se slova „uvedených v § 42a odst. 3“ nahrazují slovy „, které

projednává celní úřad,“.

3. V § 43 odst. 3 se věta první zrušuje a ve větě poslední se slova „k vymáhání a nebyla

vybrána nebo vymožena tímto obecním úřadem“ nahrazují slovy „ke správě placení“.

ČÁST DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o technických požadavcích na výrobky

Čl. XXVII

V § 19b zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 490/2009 Sb., zákona č. 34/2011 Sb., zákona č. 100/2013 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „, s výjimkou Úřadu a Drážního úřadu“.

ČÁST DVACÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o veřejném zdravotním pojištění

Čl. XXVIII

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 2/1998 Sb., zákona č. 127/1998 Sb., zákona č. 225/1999 Sb., zákona č. 363/1999 Sb., zákona č. 18/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 258/2000 Sb., zákona č. 459/2000 Sb., zákona č. 176/2002 Sb., zákona č. 198/2002 Sb., zákona č. 285/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 222/2003 Sb., zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 424/2003 Sb., zákona č. 425/2003 Sb., zákona č. 455/2003 Sb., zákona č. 85/2004 Sb., zákona č. 359/2004 Sb., zákona č. 422/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 438/2004 Sb., zákona č. 123/2005 Sb., zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 350/2005 Sb., zákona č. 47/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 117/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 214/2006 Sb., zákona č. 245/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 340/2006 Sb., zákona č. 57/2007 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 137/2008 Sb., zákona č. 270/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 59/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 298/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 369/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 1/2012 Sb., zákona č. 275/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 403/2012 Sb., zákona č. 44/2013 Sb., zákona č. 238/2013 Sb., zákona č. 60/2014 Sb., zákona č. 109/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 256/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 1/2015 Sb., zákona č. 200/2015 Sb., zákona č. 314/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 66/2017 Sb., zákona č. 150/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 200/2017 Sb., zákona č. 231/2017 Sb., zákona č. 290/2017 Sb., zákona č. 282/2018 Sb., zákona č. 45/2019 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 262/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 165/2020 Sb., zákona č. 205/2020 Sb., zákona č. 538/2020 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 569/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 274/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb., zákona č. 371/2021 Sb., zákona č. 221/2022 Sb., zákona č. 260/2022 Sb., zákona č. 314/2022 Sb., zákona č. 366/2022 Sb., zákona č. 167/2023 Sb., zákona č. 173/2023 Sb., zákona č. 456/2023 Sb., zákona č. 163/2024 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 44 se odstavec 5 zrušuje.

Dosavadní odstavce 6 a 7 se označují jako odstavce 5 a 6.

2. V § 44 odst. 6 se písmeno a) zrušuje.

Dosavadní písmena b) až h) se označují jako písmena a) až g).

3. V § 44 odst. 6 písm. a) až c) se číslo „6“ nahrazuje číslem „5“.

4. V § 44a odst. 1 písm. b) se číslo „6,“ nahrazuje číslem „5.“

5. V § 44a odst. 1 se písmeno c) zrušuje.

6. V § 44a se odstavce 2 a 3 zrušují a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST DVACÁTÁ ŠESTÁ

Změna zákona o civilním letectví

Čl. XXIX

V § 94 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění zákona č. 225/2006 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 301/2009 Sb., zákona č. 127/2014 Sb., zákona č. 319/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 261/2017 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 431/2022 Sb. a zákona č. 464/2023 Sb., odstavec 4 zní: „(4) Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vybírá pokutu, kterou uložil.“.

ČÁST DVACÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o lihu

Čl. XXX

Zákon č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o lihu), ve znění zákona č. 129/1999 Sb., zákona č. 22/2000 Sb., zákona č. 354/2003 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 75/2006 Sb., zákona č. 37/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 95/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 308/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 331/2014 Sb., zákona č. 243/2016 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se mění takto:

1. V § 2 odst. 1 písm. g) se slova „určuje Ministerstvo zemědělství v dohodě s Generálním

ředitelstvím cel“ nahrazují slovy „je stanoveno nařízením Komise, kterým se upravuje vzájemné uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební

17)

daně“. Poznámka pod čarou č. 17 zní:

17) „Nařízení Komise (ES) č. 3199/93 o vzájemném uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební daně.“.

2. V § 2 odst. 1 písm. h) se slova „stanoveným prováděcím právním předpisem,“ zrušují.

3. V § 3 odst. 1 a § 3a odst. 1 se slova „ústředním orgánem státní správy uvedeným

v odstavci“ nahrazují slovy „správním orgánem podle odstavce“.

4. V § 3 odst. 2 písm. a) a v § 3a odst. 2 se slova „Ministerstvo zemědělství“ nahrazují slovy

„správce spotřební daně z lihu“.

5. V § 3 odst. 4 a v § 3a odst. 4 se slova „Ministerstvo zemědělství“ nahrazují slovy

„Správce spotřební daně z lihu“.

6. V § 10 se odstavec 1 zrušuje.

Dosavadní odstavce 2 a 3 se označují jako odstavce 1 a 2.

7. V § 10 odst. 1 větě druhé se slova „Ministerstvo zemědělství“ nahrazují slovy „Celní úřad

v Plzni“, slova „Generálním ředitelstvím cel a“ se zrušují a za slovo „případech“ se vkládají slova „, není-li ohrožen cíl správy daní nebo jiný veřejný zájem,“.

8. V § 10 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „V případě denaturace lihu použitého

pro výrobu výrobků, které nejsou určeny pro lidskou konzumaci, jsou druhem denaturačních prostředků a jejich minimálním množstvím také druhy denaturačních prostředků a jejich minimální množství stanovené pro daný účel použití denaturovaného lihu právními předpisy státu, ve kterém byly tyto výrobky vyrobeny, pokud jsou vyrobeny

a) na území jiného členského státu Evropské unie, nebo

b) mimo území členského státu Evropské unie a jedná se o kosmetické přípravky podle nařízení

18)

Evropského parlamentu a Rady, které upravuje kosmetické přípravky, ve spotřebitelském balení o objemu nejvýše 1 litr.“. Poznámka pod čarou č. 18 zní:

18) „Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích (přepracované znění), v platném znění.“.

9. V § 13 odst. 1 se na konci písmene e) čárka nahrazuje tečkou a písmeno f) se zrušuje.

10. V § 15 odst. 3 větě poslední se slova „Ministerstvo zemědělství po dohodě s Generálním

ředitelstvím cel“ nahrazují slovy „správce spotřební daně z lihu“.

11. V nadpisu § 20 se slova „ke správnímu řádu a“ zrušují.

12. V § 20 se odstavec 1 včetně poznámky pod čarou č. 16 zrušuje a zároveň se zrušuje

označení odstavce 2.

ČÁST DVACÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o potravinách a tabákových výrobcích

Čl. XXXI

V § 17i zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 120/2008 Sb., zákona č. 279/2013 Sb., zákona č. 139/2014 Sb., zákona č. 180/2016 Sb., zákona č. 26/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 174/2021 Sb., odstavec 3 zní: „(3) Státní zemědělská a potravinářská inspekce a krajská veterinární správa vybírají pokuty, které uložily.“.

ČÁST DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona o návykových látkách

Čl. XXXII

Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění zákona č. 354/1999 Sb., zákona č. 117/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 57/2001 Sb., zákona č. 185/2001 Sb., zákona č. 407/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 223/2003 Sb., zákona č. 362/2004 Sb., zákona č. 228/2005 Sb., zákona č. 74/2006 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 141/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 106/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 50/2013 Sb., zákona č. 273/2013 Sb., zákona č. 135/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 65/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 417/2021 Sb., zákona č. 366/2021 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 22 odst. 4 se slova „zadržení podle celního zákona nebo“ zrušují a na konci odstavce

se doplňuje věta „Při nesplnění této povinnosti při dovozu a vývozu z jiného než členského státu Evropské unie orgán celní správy zadrží zásilku postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky.“.

2. V § 23 odst. 1 se slova „zadržení podle celního zákona nebo“ zrušují a na konci textu

odstavce se doplňují slova „nebo orgán Celní správy České republiky zadrží zásilku postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky“.

3. V § 29 úvodní části ustanovení se slova „místně příslušnému celnímu úřadu podle místa

pěstování,“ nahrazují slovy „Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému (dále jen „Ústav“)“.

4. V § 29b úvodní části ustanovení se slova „místně příslušnému celnímu úřadu podle místa

pěstování,“ nahrazují slovem „Ústavu“.

5. V § 34 odst. 1 se na konci písmene a) doplňuje bod 6, který zní:

„6. Ústavu ve věcech týkajících se pěstování máku setého a rostlin konopí,“.

6. V § 34 odst. 1 písm. b) bodě 2 se slova „ve věcech týkajících se pěstování máku setého

a rostlin konopí a“ zrušují.

7. V § 34 se odstavec 8 zrušuje.

8. V § 40 odst. 4 se slova „, r), x) a y), § 36 odst. 2 písm. a) a b) a podle § 36 odst. 5 písm.

a) a b) a přestupky podle § 39 odst. 1 písm. a) a b) projednává Celní správa České republiky“ nahrazují slovy „a r) projednává celní úřad“.

9. V § 40 odstavec 9 zní:

„(9) Přestupky podle § 36 odst. 1 písm. x) a y), § 36 odst. 2 písm. a) a b), § 36 odst. 5 a 7 a § 39 odst. 1 písm. a) a b) projednává Ústav.“.

10. V § 40 se za odstavec 9 vkládá nový odstavec 10, který zní:

„(10) Ústav vybírá pokutu, kterou uložil.“. Dosavadní odstavec 10 se označuje jako odstavec 11.

11. V § 43 odst. 3 úvodní části ustanovení se slova „Orgány Celní správy České republiky

jsou povinny“ nahrazují slovy „Ústav je povinen“.

12. V § 43 se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavce 5 až 9 se označují jako odstavce 4 až 8.

13. V § 43 odst. 4 a 5 úvodních částech ustanovení se slova „Generální ředitelství cel“

nahrazují slovem „Ústav“.

14. V § 43a odst. 3 se na konci textu písmen a) a b) doplňují slova „; poskytnutí těchto údajů

není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu“.

15. V § 43a se na konci odstavce 3 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno c), které

zní: „c) zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky návykovou látku a přípravek, zjistí-li při výkonu své jiné působnosti porušení povinnosti podle tohoto zákona, informují o zadržení orgán, který je příslušný k projednání přestupku, a zadrženou návykovou látku a přípravek předají Policii České republiky.“.

Čl. XXXIII

Přechodná ustanovení

1. Dojde-li k porušení povinnosti podle zákona č. 167/1998 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se v řízení o přestupku podle zákona č. 167/1998 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Řízení o přestupku podle zákona č. 167/1998 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která nebyla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončena, dokončí orgán příslušný podle zákona č. 167/1998 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST TŘICÁTÁ

Změna veterinárního zákona

Čl. XXXIV

Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 154/2000 Sb., zákona č. 102/2001 Sb., zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 120/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 131/2003 Sb., zákona č. 316/2004 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 48/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 182/2008 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 298/2009 Sb., zákona č. 308/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 359/2012 Sb., zákona č. 279/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 139/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 264/2014 Sb., zákona č. 126/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 302/2017 Sb., zákona č. 368/2019 Sb., zákona č. 238/2020 Sb., zákona č. 543/2020 Sb., zákona č. 36/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 246/2022 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

25h)

1. V § 48 odst. 1 písm. r) se slovo „republiky“ nahrazuje slovem „republiky“.

Poznámka pod čarou č. 25h ve znění „Zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů“ se zrušuje.

2. V § 74 odstavec 2 zní:

„(2) Krajská veterinární správa vybírá pokutu, kterou uložila.“.

ČÁST TŘICÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o cestovních dokladech

Čl. XXXV

V § 34c zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 384/2009 Sb., zákona č. 197/2010 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST TŘICÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí

Čl. XXXVI

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákona č. 257/2000 Sb., zákona č. 272/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 518/2002 Sb., zákona č. 222/2003 Sb., zákona č. 52/2004 Sb., zákona č. 315/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 57/2005 Sb., zákona č. 381/2005 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 134/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 176/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 259/2008 Sb., zákona č. 295/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 505/2012 Sb., zákona č. 103/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 205/2015 Sb., zákona č. 314/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 200/2017 Sb., zákona č. 202/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb., zákona č. 130/2022 Sb., zákona č. 292/2022 Sb., zákona č. 165/2024 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 42k se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavec 5 se označuje jako odstavec 4.

2. V § 42k odst. 4 se za větu první vkládají věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději

do 5 let ode dne, kdy byl státní příspěvek vyplacen. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

3. V § 47m se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Povinnost vrátit část příspěvku podle odstavce 1 nevzniká, jestliže tato částka nepřesahuje 300 Kč. O povinnosti vrátit příspěvek nebo jeho část podle odstavce 1 rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce, která příspěvek vyplácí nebo vyplácela naposledy. Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 10 let ode dne, kdy byl příspěvek vyplacen. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Přeplatky na příspěvku vybírá krajská pobočka Úřadu práce, která o povinnosti vrátit příspěvek nebo jeho část rozhodla.“.

4. V § 47z odstavec 2 zní:

„(2) O povinnosti vrátit dávku pěstounské péče nebo její část podle odstavce 1 rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce, která dávky pěstounské péče vyplácí nebo vyplácela naposledy. Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byla dávka pěstounské péče vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Na úhradu přeplatku na dávce mohou být také prováděny srážky z běžně vyplácené nebo později přiznané dávky. Po provedení srážky musí povinné osobě zůstat nejméně částka ve výši odpovídající polovině přiznané dávky, ze které jsou provedeny srážky. Ustanovení o nepostižitelnosti dávky exekucí se v tomto případě nepoužijí.“.

5. V § 47z se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 3.

6. V § 47z se na konci odstavce 3 doplňuje věta „Přeplatky na dávce vybírá krajská pobočka

Úřadu práce, která o povinnosti vrátit přeplatek na dávce rozhodla.“.

7. V § 50t odstavce 2 až 5 znějí:

„(2) O povinnosti vrátit přeplatek na zaopatřovacím příspěvku podle odstavce 1 rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce, která zaopatřovací příspěvek vyplácí nebo vyplácela naposledy. Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byl zaopatřovací příspěvek vyplacen. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Částky neprávem přijaté mohou být sráženy též z běžně vyplácené nebo později přiznané dávky. Po provedení srážky musí povinné osobě zůstat nejméně částka ve výši odpovídající polovině přiznané dávky, ze které jsou provedeny srážky. Ustanovení o nepostižitelnosti dávky exekucí se v tomto případě nepoužijí. (3) Povinnost vrátit přeplatek na zaopatřovacím příspěvku nevzniká, jestliže tento přeplatek nepřesahuje částku 300 Kč. (4) Přeplatky na zaopatřovacím příspěvku vybírá krajská pobočka Úřadu práce, která o povinnosti vrátit příspěvek rozhodla. (5) Přeplatek na zaopatřovacím příspěvku je příjmem státního rozpočtu.“.

8. V § 59h se odstavec 3 zrušuje.

Čl. XXXVII

Přechodná ustanovení

1. Lhůta pro zánik nároku na vrácení státního příspěvku nebo jeho části podle § 42k odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Lhůta pro zánik nároku na vrácení příspěvku na zakoupení osobního motorového vozidla nebo jeho části podle § 47m odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Lhůta pro zánik nároku na vrácení dávky pěstounské péče nebo její části podle § 47z odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 4. Lhůta pro zánik nároku na vrácení přeplatku na zaopatřovacím příspěvku podle § 50t odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST TŘICÁTÁ TŘETÍ

Změna tiskového zákona

Čl. XXXVIII

V § 17 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 5 zrušuje.

ČÁST TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o námořní plavbě

Čl. XXXIX

V § 79a zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění zákona č. 310/2008 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 609/2020 Sb., se slova „a vybírání pokut“ zrušují.

ČÁST TŘICÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele

Čl. XL

Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 73/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 206/2017 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 125/2023 Sb. a zákona č. 408/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 13 odstavec 3 zní:

„(3) Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

2. V § 14 odstavec 3 zní:

„(3) Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

Čl. XLI

Přechodná ustanovení

1. Lhůta pro zánik nároku na vrácení, popřípadě náhradu částky podle § 13 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Lhůta pro zánik nároku na vrácení, popřípadě náhradu částky podle § 14 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST TŘICÁTÁ ŠESTÁ

Změna autorského zákona

Čl. XLII

V § 105c odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 216/2006 Sb., zákona č. 250/2016 Sb., zákona č. 102/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 429/2022 Sb., se věta první zrušuje.

ČÁST TŘICÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o ochraně sbírek muzejní povahy

Čl. XLIII

Zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 483/2004 Sb., zákona č. 203/2006 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 142/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 261/2021 Sb., se mění takto:

1. V § 10 odst. 2 větě první se slova „nebo vývozu“ nahrazují slovy „, vývozu nebo

přemístění“.

2. V nadpisu § 11 se za slovo „Vývoz“ vkládají slova „nebo přemístění“.

3. V § 11 odst. 1 se za slovo „vyvážet“ vkládají slova „do třetí země nebo přemístit“.

4. V § 11 odst. 3 se za slovo „vývoz“ vkládají slova „nebo přemístění“.

5. V § 11 odst. 4 se slova „k vývozu“ a slovo „nevydává“ zrušují a za slovo „rozhodnutí“ se

vkládají slova „písemně nevyhotovuje“.

6. V § 11 odstavce 5 a 6 znějí:

„(5) Sbírku nebo jednotlivé sbírkové předměty lze dočasně vyvézt do třetí země nebo přemístit z území České republiky jen ve lhůtě 1 roku ode dne vydání rozhodnutí ministerstva, kterým byly vývoz nebo přemístění povoleny, nebo ode dne potvrzení podle odstavce 4, a to pouze na dobu stanovenou v tomto rozhodnutí nebo uvedenou na tiskopise podle odstavce 4. (6) Vlastník je povinen po zpětném dovozu zaslat díl C tiskopisu ministerstvu nejpozději do 15 dnů ode dne ukončení platnosti povolení a je povinen ministerstvu na vyžádání v jím stanovené lhůtě doložit, že dovezená nebo na území České republiky zpětně přemístěná sbírka nebo jednotlivé sbírkové předměty jsou totožné s těmi, které byly na základě povolení vyvezeny nebo přemístěny z území České republiky, popřípadě umožnit jejich ohledání.“.

7. Za § 11 se vkládá nový § 11a, který včetně nadpisu zní:

„§ 11a

Zadržení

(1) Celní úřad nepropustí do celního režimu vývozu nebo pasivního zušlechťovacího styku předmět nebo skupinu předmětů, u kterých má podezření, že se jedná o sbírku nebo jednotlivý sbírkový předmět, pokud vývozce nepředloží povolení vydané v souladu s tímto zákonem. Tento předmět nebo skupinu předmětů zadrží celní úřad postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. O zadržení bezodkladně informuje ministerstvo a současně uvede údaje potřebné k posouzení, zda vyvážený předmět je sbírkou nebo jednotlivým sbírkovým předmětem, který lze vyvézt jen s předchozím povolením ministerstva.

(2) Zjistí-li orgán Celní správy České republiky při výkonu své jiné působnosti skutečnost nasvědčující tomu, že by se v souvislosti s přemístěním předmětu nebo skupiny předmětů mimo území České republiky mohlo jednat o sbírku nebo jednotlivý sbírkový předmět, které jsou přemísťovány bez povolení, zadrží je postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. O zadržení bezodkladně informuje ministerstvo. (3) Ministerstvo je povinno ve lhůtě 15 pracovních dnů ode dne podání informace podle odstavce 1 nebo 2 sdělit celnímu úřadu, zda předmět nebo skupina předmětů je sbírkou nebo jednotlivým sbírkovým předmětem, který lze vyvézt nebo přemístit jen s předchozím povolením ministerstva, a zda toto povolení bylo vydáno.“.

8. V § 13 odst. 2 se za číslo „11“ vkládají slova „a 11a“.

9. V § 14 odst. 5 se slova „a pokuty vybírá a vymáhá“ zrušují.

ČÁST TŘICÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna

a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři

Čl. XLIV

V § 19 zákona č. 158/2000 Sb., o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 201/2015 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 3 zrušuje. Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 3.

ČÁST TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových

vozidel

Čl. XLV

V zákoně č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 478/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 374/2007 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 609/2020 Sb., se § 57 zrušuje.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ

Změna zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů

Čl. XLVI

V § 22b zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 484/2020 Sb. a zákona č. 251/2021 Sb., se odstavec 3 zrušuje.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu

Čl. XLVII

V § 12e odst. 2 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), ve znění zákona č. 291/2009 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se slova „a vymáhá“ zrušují.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o ochraně veřejného zdraví

Čl. XLVIII

V § 93 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 267/2015 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 94/2021 Sb., se odstavec 2 zrušuje. Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 2 a 3.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ

Změna zákona o silničním provozu

Čl. XLIX

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 133/2011 Sb., zákona č. 230/2014 Sb., zákona č. 250/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 337/2020 Sb., zákona č. 220/2021 Sb., zákona č. 365/2021 Sb., zákona č. 418/2021 Sb., zákona č. 432/2022 Sb. a zákona č. 271/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 125e se odstavec 5 zrušuje.

Dosavadní odstavec 6 se označuje jako odstavec 5.

2. V § 125e odst. 5 se za slovo „předána“ vkládají slova „krajským úřadem nebo“, slova

„k vymáhání a nebyla vybrána nebo vymožena tímto obecním úřadem“ se nahrazují slovy „ke správě placení“ a slova „obce, jejíž“ se nahrazují slovy „kraje nebo obce, jejichž“.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o informačních systémech veřejné správy

Čl. L

V § 7a zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 104/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 471/2022 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o hospodaření energií

Čl. LI

V § 12b zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění zákona č. 177/2006 Sb., zákona č. 103/2015 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 3/2020 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ

Změna energetického zákona

Čl. LII

Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 262/2002 Sb., zákona č. 278/2003 Sb., zákona č. 356/2003 Sb., zákona č. 670/2004 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 155/2010 Sb., zákona č. 211/2011 Sb., zákona č. 299/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 165/2012 Sb., zákona č. 350/2012 Sb., zákona č. 90/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 104/2015 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 152/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 1/2020 Sb., zákona č. 403/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 362/2021 Sb., zákona č. 382/2021 Sb., zákona č. 176/2022 Sb., zákona č. 232/2022 Sb., zákona č. 287/2022 Sb., zákona č. 365/2022 Sb., zákona č. 19/2023 Sb., zákona č. 427/2023 Sb., zákona č. 465/2023 Sb. a zákona č. 469/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 91d se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

2. V § 96e odst. 3 větě poslední se slova „do šesti měsíců“ nahrazují slovy „poslední den

šestého měsíce“.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích

Čl. LIII

V § 84 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 103/2004 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 411/2005 Sb., zákona č. 226/2006 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 239/2013 Sb., zákona č. 63/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 193/2018 Sb., zákona č. 337/2020 Sb., zákona č. 217/2022 Sb. a zákona č. 432/2022 Sb., se odstavec 4 zrušuje. Dosavadní odstavec 5 se označuje jako odstavec 4.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků

Čl. LIV

V § 19 odst. 5 zákona č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve znění zákona č. 180/2003 Sb., zákona č. 281/2009 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se slova „a pokuty vybírá a vymáhá“ zrušují.

ČÁST ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Změna lázeňského zákona

Čl. LV

Zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 222/2006 Sb., zákona č. 167/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 15/2015 Sb., zákona č. 250/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 205/2020 Sb., zákona č. 284/2021 Sb. a zákona č. 152/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 20 odst. 3 se slova „vždy do 25.“ nahrazují slovy „se splatností dvacátého pátého“.

2. V § 41a se na konci textu odstavce 4 doplňují slova „, s výjimkou ministerstva“.

ČÁST PADESÁTÁ

Změna zákona o pohřebnictví

Čl. LVI

V § 28 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 193/2017 Sb. a zákona č. 609/2020 Sb., se odstavec 5 zrušuje.

ČÁST PADESÁTÁ PRVNÍ

Změna knihovního zákona

Čl. LVII

V § 20 odst. 3 zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se slova „a pokuty vybírá a vymáhá“ zrušují.

ČÁST PADESÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o vodovodech a kanalizacích

Čl. LVIII

V § 34 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění zákona č. 76/2006 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 275/2013 Sb., zákona č. 250/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 403/2020 Sb., zákona č. 544/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb. a zákona č. 284/2021 Sb., se odstavec 3 zrušuje.

ČÁST PADESÁTÁ TŘETÍ

Změna zákona o státních hranicích

Čl. LIX

V § 18 zákona č. 312/2001 Sb., o státních hranicích, ve znění zákona č. 250/2016 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 5 zrušuje.

ČÁST PADESÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o obalech

Čl. LX

Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 94/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 66/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 25/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 77/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 62/2014 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 149/2017 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 541/2020 Sb., zákona č. 545/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 244/2022 Sb. a zákona č. 87/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 30 odst. 1 se slova „letech se platí“ nahrazují slovem „letech je“, za slova „evidenční

poplatek“ se vkládá slovo „splatný“ a slova „nejpozději do“ se zrušují.

2. V § 30 odst. 2 se slova „nejpozději do“ nahrazují slovy „; tento evidenční poplatek je

splatný“.

3. V § 30 se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavce 5 a 6 se označují jako odstavce 4 a 5.

4. V § 30 odst. 5 se věty třetí a poslední zrušují.

5. V § 46 odstavec 3 zní:

„(3) Česká obchodní inspekce a Státní zemědělská a potravinářská inspekce vybírají pokutu, kterou uložily.“.

6. V § 49 se slova „s výjimkou řízení o přestupcích“ zrušují.

ČÁST PADESÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci

Čl. LXI

Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 94/2004 Sb., zákona č. 316/2004 Sb., zákona č. 321/2004 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 120/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 308/2013 Sb., zákona č. 138/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 180/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 26/2017 Sb., zákona č. 65/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 302/2017 Sb., zákona č. 238/2020 Sb., zákona č. 174/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 244/2022 Sb., zákona č. 247/2022 Sb. a zákona č. 167/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 5b odstavce 1 a 2 znějí:

„(1) Inspektor s výjimkou postupu podle odstavce 2 zajistí věci podle § 5 odst. 1 písm. d) bodu 1 nebo 2 do doby, než

a) je inspektorátem pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání,

b) jsou předány správci spotřební daně, nebo

c) je prokázáno, že nebyl dán důvod zajištění. (2) Pokud inspektor zajistí podle § 5 odst. 1 písm. d) bodu 1 věci porušující povinnosti stanovené zákonem upravujícím spotřební daně nebo podle § 5 odst. 1 písm. d) bodu 2 věci porušující povinnosti stanovené podle zákona upravujícího povinné značení lihu, předá je správci spotřební daně.“.

2. V § 6 odst. 2 větě první se za slova „bodu 1“ vkládají slova „nebo 2 a nebyly předány

správci spotřební daně“.

ČÁST PADESÁTÁ ŠESTÁ

Změna zákona o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropské unie

Čl. LXII

Zákon č. 214/2002 Sb., o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropské unie, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 243/2016 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se mění takto:

1. V § 6 odst. 1 se slova „rozhodnutím zajistí“ nahrazují slovy „zadrží postupem podle

zákona upravujícího Celní správu České republiky“, za slovo „neprodleně“ se vkládá slovo „příslušný“ a věta druhá se nahrazuje větou „Současně uvede údaje potřebné k posouzení, zda vyvážený předmět je kulturním statkem, který lze vyvézt jen s předchozím vývozním povolením.“.

2. V § 6 odst. 2 se slovo „zajištěný“ nahrazuje slovem „zadržený“ a slova „podání

informace“ se nahrazují slovy „obdržení informace o zadržení“.

3. V § 6 odst. 3 se slovo „zajištění“ nahrazuje slovem „zadržení“.

4. V § 6 se odstavec 5 zrušuje.

5. V § 7 odst. 5 se slova „a pokuty vybírá a vymáhá“ zrušují.

ČÁST PADESÁTÁ SEDMÁ

Změna transplantačního zákona

Čl. LXIII

V § 30 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 609/2020 Sb., se odstavec 2 zrušuje. Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2.

ČÁST PADESÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o Antarktidě

Čl. LXIV

V § 27 zákona č. 276/2003 Sb., o Antarktidě a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 609/2020 Sb. a zákona č. 459/2022 Sb., se odstavec 7 zrušuje.

ČÁST PADESÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona o spotřebních daních

Čl. LXV

Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 479/2003 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 313/2004 Sb., zákona č. 558/2004 Sb., zákona č. 693/2004 Sb., zákona č. 179/2005 Sb., zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 379/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 310/2006 Sb., zákona č. 575/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 270/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 37/2008 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 245/2008 Sb., zákona č. 309/2008 Sb., zákona č. 87/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 292/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 59/2010 Sb., zákona č. 95/2011 Sb., zákona č. 221/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 500/2012 Sb., zákona č. 308/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 201/2014 Sb., zákona č. 331/2014 Sb., zákona č. 157/2015 Sb., zákona č. 315/2015 Sb., zákona č. 382/2015 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 453/2016 Sb., zákona č. 65/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 4/2019 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 364/2019 Sb., zákona č. 229/2020 Sb., zákona č. 299/2020 Sb., zákona č. 343/2020 Sb., zákona č. 584/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 93/2022 Sb., zákona č. 131/2022 Sb., zákona č. 179/2022 Sb., zákona č. 286/2022 Sb., zákona č. 234/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. Nadpis nad označením § 42 se zrušuje.

2. § 42 až 42e včetně nadpisů znějí:

„§ 42

Zadržení vybraného výrobku

Nejedná-li se o vybraný výrobek pro osobní spotřebu, správce daně postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky zadrží dopravovaný nebo skladovaný vybraný výrobek, pokud

a) je dopravován nebo skladován bez dokladu prokazujícího zdanění nebo oprávněné nabytí bez daně nebo bez jiného dokladu, se kterým má být podle tohoto zákona dopravován nebo skladován; to neplatí v případě tabákového výrobku značeného tabákovou nálepkou v souladu s tímto zákonem a prováděcím právním předpisem při jeho 1. skladování, nebo 2. dopravě ve volném daňovém oběhu výhradně na daňovém území České republiky,

b) má důvodné podezření, že doklad podle písmene a) nebo tabáková nálepka jsou pozměněné nebo padělané, nebo

c) má důvodné podezření, že údaje uvedené na dokladu podle písmene a) nebo tabákové nálepce jsou nepravdivé, nesprávné nebo neúplné.

§ 42a

Řízení o zadrženém vybraném výrobku

(1) Zadržením vybraného výrobku se zahajuje řízení o zadrženém vybraném výrobku. Předmětem řízení o zadrženém vybraném výrobku je také obal nebo dopravní prostředek zadržený společně s vybraným výrobkem. (2) V řízení o zadrženém vybraném výrobku se prokazuje, zda byl zadržený vybraný výrobek skladován nebo dopravován v souladu s tímto zákonem. (3) Řízení o zadrženém vybraném výrobku vede správce daně, který vybraný výrobek zadržel. O zahájení tohoto řízení vyrozumí ve lhůtě 15 dnů účastníky řízení. (4) Účastníkem řízení o zadrženém vybraném výrobku je osoba,

a) které byl vybraný výrobek zadržen,

b) která má k zadržené věci, která je předmětem řízení o zadrženém vybraném výrobku, věcné právo. (5) Zjistí-li správce daně v průběhu řízení, že postavení účastníka řízení svědčí další osobě, se kterou dosud jako s účastníkem řízení nejednal, vyrozumí tuto osobu ve lhůtě 15 dnů a dále s ní jedná jako s účastníkem řízení. (6) Zjistí-li správce daně v průběhu řízení, že osobě, s níž jednal jako s účastníkem řízení, postavení účastníka řízení nesvědčí, rozhodne o jejím vyloučení. Rozhodnutí o vyloučení oznámí správce daně jen této osobě. Ostatní účastníky řízení správce daně o této skutečnosti vyrozumí. (7) Správce daně může z moci úřední, jestliže je to účelné, vyloučit zadrženou věc z řízení o zadrženém vybraném výrobku do samostatného řízení. O této skutečnosti správce daně účastníky řízení vyrozumí.

§ 42b

Rozhodnutí o zadrženém vybraném výrobku

(1) Správce daně rozhodne do 3 let ode dne zadržení vybraného výrobku o jeho propadnutí v případě, že je jeho vlastník znám, nebo o zabrání v ostatních případech, pokud zadržený vybraný výrobek

a) nebyl dopravován s dokladem prokazujícím zdanění nebo oprávněné nabytí bez daně ani s jiným dokladem, se kterým má být podle tohoto zákona dopravován nebo skladován,

b) byl dopravován s dokladem nebo tabákovou nálepkou, 1. které byly pozměněné nebo padělané, nebo 2. na nichž byly uvedeny nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje a nebylo prokázáno zdanění tohoto výrobku ani jeho oprávněné nabytí bez daně, nebo

c) byl skladován, aniž bylo prokázáno jeho zdanění nebo oprávněné nabytí bez daně. (2) Odstavec 1 se nepoužije v případě

a) vybraného výrobku pro osobní spotřebu,

b) tabákového výrobku značeného tabákovou nálepkou v souladu s tímto zákonem a prováděcím právním předpisem při jeho 1. skladování, nebo 2. dopravě ve volném daňovém oběhu výhradně na daňovém území České republiky. (3) Nerozhodne-li správce daně o propadnutí nebo zabrání zadrženého vybraného výrobku, rozhodne o jeho vrácení. Tento vybraný výrobek vrátí postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky.

§ 42c

Zvláštní ustanovení o nakládání se zadrženým obalem nebo dopravním prostředkem

(1) Správce daně může rozhodnout o propadnutí nebo zabrání obalu nebo dopravního prostředku, pokud v případě

a) obalu 1. by oddělením obalu od vybraného výrobku došlo k nevratnému poškození vybraného výrobku, který byl zadržen společně s obalem, 2. byl obal opakovaně použit při dopravě vybraných výrobků, které byly zabrány nebo propadnuty podle § 42b, nebo 3. je náklad spojený s oddělením obalu od vybraného výrobku, který byl zadržen společně s obalem, ve zjevném nepoměru k hodnotě tohoto obalu,

b) dopravního prostředku 1. není hodnota dopravního prostředku ve zjevném nepoměru k výši daně ze zadrženého vybraného výrobku, nebo 2. byl dopravní prostředek opakovaně použit k dopravě vybraných výrobků, které byly zabrány nebo propadnuty podle § 42b. (2) Nebyl-li obal nebo dopravní prostředek zadržený společně s vybraným výrobkem vrácen postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky ani nebylo rozhodnuto o jeho propadnutí nebo zabrání, rozhodne správce daně o uvolnění tohoto obalu nebo dopravního prostředku a vrátí jej postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky bez zbytečného odkladu po zničení nebo prodeji propadnutého nebo zabraného vybraného výrobku, se kterým byl tento obal nebo dopravní prostředek zadržen.

§ 42d

Nakládání s propadlou nebo zabranou věcí

(1) Tabákový výrobek, obecně a zvláštně denaturovaný líh, úkapy, dokapy, přiboudlinu a líh nesplňující kvalitativní znaky jednotlivých druhů lihu stanovené zákonem upravujícím líh, které byly propadnuty nebo zabrány, Generální ředitelství cel zničí. (2) Propadlou nebo zabranou věc jinou než podle odstavce 1, kterou Generální ředitelství cel nevyužije pro své potřeby nebo nepřevede pro potřeby jiné organizační složky státu podle zákona upravujícího hospodaření s majetkem státu, podle její povahy Generální ředitelství cel

a) prodá ve veřejné dražbě podle zákona upravujícího veřejné dražby, nebo

b) zničí. (3) Při volbě způsobu naložení s věcí podle odstavce 2 Generální ředitelství cel přihlédne zejména k tomu, zda v souvislosti s dalším nakládáním s touto věcí může dojít k porušení tohoto zákona nebo zákona upravujícího líh anebo zda její charakter vylučuje jiný způsob naložení s ní.

§ 42e

Náhrada nákladů v souvislosti se zadržením věci

Povinnost nahradit náklady vzniklé podle zákona upravujícího Celní správu České republiky v souvislosti se zadržením věci vzniká

a) vlastníku zadrženého vybraného výrobku v případě, že správce daně rozhodne o propadnutí zadrženého vybraného výrobku, nebo

b) osobě, jíž byl vybraný výrobek zadržen, v případě, že správce daně rozhodne o zabrání zadrženého vybraného výrobku.“. CELEX: 32020L0262

3. V § 43e odst. 1 úvodní části ustanovení a v § 43e odst. 2 se slovo „evidence“ nahrazuje

slovem „rejstříku“.

4. V § 59 odst. 3 písm. c) se slovo „zajištěny“ nahrazuje slovem „zadrženy“.

5. § 115 se včetně nadpisu zrušuje.

6. § 134zg včetně nadpisu zní:

„§ 134zg

Zadržení zvláštního minerálního oleje

(1) Správce daně zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky zvláštní minerální olej, jestliže

a) je s ním nakládáno v rozporu s § 134zd, nebo

b) nebyla splněna oznamovací povinnost podle § 134zf.

(2) Zadržením zvláštního minerálního oleje podle odstavce 1 se zahajuje řízení o zadrženém zvláštním minerálním oleji. Na řízení o zadrženém zvláštním minerálním oleji se ustanovení tohoto zákona upravující řízení o zadrženém vybraném výrobku použijí obdobně, s tím, že v řízení o zadrženém zvláštním minerálním oleji se prokazuje, zda bylo s tímto minerálním olejem nakládáno podle odstavce 1 písm. a) nebo b).“.

7. § 134zzc včetně nadpisu zní:

„§ 134zzc

Zadržení surového tabáku

(1) Správce daně zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky surový tabák, jestliže

a) je s ním nakládáno v rozporu s § 134zz,

b) nebyla splněna oznamovací povinnost podle § 134zza, nebo

c) je surový tabák dopravován bez dokladu podle § 134zzb nebo jestliže má důvodné podezření, že tento doklad je pozměněný nebo padělaný nebo údaje na tomto dokladu uvedené jsou nepravdivé, nesprávné nebo neúplné. (2) Zadržením surového tabáku podle odstavce 1 se zahajuje řízení o zadrženém surovém tabáku. Na řízení o zadrženém surovém tabáku se ustanovení tohoto zákona upravující řízení o zadrženém vybraném výrobku použijí obdobně, s tím, že v řízení o zadrženém surovém tabáku se prokazuje, zda bylo s tímto surovým tabákem nakládáno podle odstavce 1 písm. a),

b) nebo c).“.

8. V § 135zh odst. 2 se slovo „u“ zrušuje a slovo „zajištěny“ se nahrazuje slovem

„zadrženy“.

9. V § 135zi se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavce 4 až 6 se označují jako odstavce 3 až 5.

10. V § 135zi odstavec 5 zní:

„(5) Česká obchodní inspekce vybírá pokuty, které uložila.“.

Čl. LXVI

Přechodná ustanovení

1. V případě, že přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona došlo k zajištění vybraného výrobku, zvláštního minerálního oleje, surového tabáku nebo dopravního prostředku podle § 42, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebylo zahájeno řízení o zajištění vybraného výrobku, zvláštního minerálního oleje, surového tabáku nebo dopravního prostředku podle § 42a, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, považuje se tento vybraný výrobek, zvláštní minerální olej, surový tabák nebo dopravní prostředek za zadržený podle § 42, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, s tím, že řízení o zadrženém vybraném výrobku, zvláštním minerálním oleji nebo surovém tabáku podle § 42a, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je zahájeno dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Řízení o zajištění vybraného výrobku, zvláštního minerálního oleje, surového tabáku nebo dopravního prostředku podle § 42a, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo řízení o zajištěných vybraných výrobcích, zvláštním minerálním oleji, surovém tabáku nebo dopravním prostředku podle § 42b, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která nebyla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončena, se dokončí podle zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Pokud dojde na základě řízení o zajištění vybraného výrobku, zvláštního minerálního oleje, surového tabáku nebo dopravního prostředku podle bodu 2 k jejich zajištění, považuje se tento vybraný výrobek, zvláštní minerální olej, surový tabák nebo dopravní prostředek dnem vydání rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků, zvláštního minerálního oleje nebo surového tabáku za zadržený podle § 42, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, s tím, že řízení o zadrženém vybraném výrobku, zvláštním minerálním oleji nebo surovém tabáku podle § 42a, 134zg nebo 134zzc zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je zahájeno dnem vydání rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků, zvláštního minerálního oleje nebo surového tabáku.

ČÁST ŠEDESÁTÁ

Změna zákona o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými

produkty

Čl. LXVII

Zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, ve znění zákona č. 346/2005 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 279/2013 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 371/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 261/2021 Sb. a zákona č. 132/2022 Sb., se mění takto:

1. V § 32 písm. b) se slovo „zajistí“ nahrazuje slovem „zadrží“ a za slovo „zboží“ se vkládají

slova „postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky“.

2. V § 36 odst. 2 se věta první zrušuje.

ČÁST ŠEDESÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti

a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře

a farmaceuta

Čl. LXVIII

V § 36b zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění zákona č. 126/2016 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST ŠEDESÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o nelékařských zdravotnických povoláních

Čl. LXIX

V § 89b zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění zákona č. 126/2016 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST ŠEDESÁTÁ TŘETÍ

Změna zákona o rybářství

Čl. LXX

Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 104/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 237/2012 Sb., zákona č. 501/2012 Sb., zákona č. 204/2015 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 261/2021 Sb. a zákona č. 364/2021 Sb., se mění takto:

1. § 26 zní:

„§ 26

Ministerstvo kontroluje osvědčení o úlovku a rozhoduje o jeho ověření při dovozu nebo zpětném vývozu produktů mořského rybolovu podle přímo použitelného předpisu Evropské 32) unie.“. CELEX: 32008R1005

2. Za § 26 se vkládá nový § 26a, který včetně poznámky pod čarou č. 43 zní:

„§ 26a

Celní úřad

a) při dovozu nebo zpětném vývozu produktů mořského rybolovu podle přímo použitelného

32)

předpisu Evropské uniekontroluje osvědčení o úlovku,

b) v případech, kdy z výsledku celní kontroly druhu mořského rybolovného zdroje vyplyne, že tento druh neodpovídá osvědčení o úlovku nebo z osvědčení o úlovku plyne, že dovoz nebo zpětný vývoz není povolen, rozhodne o zničení tohoto mořského rybolovného zdroje podle

43)

celních předpisů,

c) v případech, kdy v rámci celního řízení týkajícího se mořského rybolovného zdroje podléhajícího osvědčení o úlovku, není toto osvědčení o úlovku předloženo, rozhodne

43)

o zničení mořského rybolovného zdroje podle celních předpisů.

____________________ 43) Čl. 197 a 198 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie.“. CELEX: 32013R0952

3. V § 27 a v § 28 odst. 1 a 2 se slova „, popřípadě tranzitu“ nahrazují slovy „nebo zpětném

vývozu“.

4. V § 28 odst. 2 se slova „Ministerstva financí“ nahrazují slovy „Generálního ředitelství

cel“.

5. V § 29 odst. 1 se slova „a tranzit“ zrušují.

6. V § 31 odstavec 6 zní:

„(6) Ministerstvo zemědělství vybírá pokutu, kterou uložilo.“.

ČÁST ŠEDESÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o obchodování s ohroženými druhy

Čl. LXXI

Zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 346/2009 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 467/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 279/2013 Sb., zákona č. 86/2015 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 261/2021 Sb., se mění takto:

1. V § 2 písm. i) se slova „, a přeprava exempláře, jiného jedince, regulované kožešiny nebo

výrobku z tuleňů z České republiky do jiného členského státu Evropských společenství“ zrušují.

2. V § 2 se na konci písmene j) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno k), které zní:

„k) přepravou přeprava exempláře, jiného jedince, regulované kožešiny nebo výrobku z tuleňů z České republiky do jiného členského státu Evropských společenství.“.

3. V § 25 odst. 5 písm. c) se slova „podle § 26 odst. 5“ zrušují.

4. V § 26 odst. 1 se slova „Celní orgány“ nahrazují slovy „Orgány Celní správy České

republiky“ a za větu první se vkládá věta „Poskytnutí informací získaných při výkonu působnosti podle tohoto zákona není porušením mlčenlivosti podle daňového řádu.“.

5. V § 26 odst. 2 se slova „při přechodu státních hranic“ zrušují.

6. V § 26 odst. 5 větě první se za slovo „zadrží“ vkládají slova „postupem podle § 33a odst.

1“ a ve větě třetí se za slovo „úřad“ vkládají slova „po dohodě s inspekcí“.

7. V § 26 odst. 9 se slova „obdobným postupem podle odstavce 5“ nahrazují

slovy „postupem podle § 33a odst. 1“.

8. Za § 33 se vkládá nový § 33a, který včetně nadpisu zní:

„§ 33a

Zadržení exempláře celním úřadem

(1) Zjistí-li celní úřad při dovozu, vývozu, zpětném vývozu a tranzitu porušení práva Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů nebo tohoto zákona anebo má-li důvodné pochybnosti o původu exempláře, zákonném nakládání s ním, pravosti nebo platnosti povolení nebo potvrzení anebo o tom, zda exemplář patří ke druhům nebo populacím, jejichž dovoz, vývoz, zpětný vývoz nebo tranzit je omezen nebo zakázán, exemplář zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. O zadržení bezodkladně informuje inspekci a zadržený exemplář ji předá. (2) Zjistí-li celní úřad při výkonu své jiné působnosti skutečnosti nasvědčující tomu, že exemplář, jiný jedinec, výrobek z kytovců, výrobek z tuleně nebo regulovaná kožešina jsou drženy, chovány, pěstovány, přepravovány, veřejně vystavovány, prodávány, vyměňovány nebo nabízeny za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracování v rozporu s tímto zákonem, je oprávněn požadovat prokázání jejich původu. (3) Neprokáže-li držitel jejich původ doklady stanovenými podle tohoto zákona, celní úřad exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovců, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. O zadržení bezodkladně informuje inspekci a zadržený exemplář ji předá. (4) Celní úřad může exemplář zadržet spolu s přenosným zařízením, v němž se exemplář nachází v okamžiku zadržení. V odůvodněných případech lze zadržený exemplář se souhlasem inspekce ponechat v péči jeho držitele, který s ním po dobu zadržení nesmí kromě nezbytné péče bez souhlasu inspekce jinak nakládat.“.

9. Na konci nadpisu § 34 se doplňuje slovo „inspekcí“.

10. V § 34 odst. 1 se slova „nebo celní úřad“ a slova „nebo celnímu úřadu“ zrušují a slova

„mají-li tyto orgány“ se nahrazují slovem „má“.

11. V § 34 odst. 2 se věta první a slova „nebo celní úřad“ zrušují.

12. V § 34 odst. 3 se slova „celní úřad nebo“ zrušují, na konci textu věty druhé se doplňují

slova „, a to i v případě, že byl zadržen a předán celním úřadem podle § 33a odst. 1“, ve větě čtvrté se slova „obstarají samy“ nahrazují slovy „sama obstarat“ a ve větě poslední se slova „povinen příslušný orgán“ nahrazují slovy „inspekce povinna“.

13. V § 34f odst. 2 se věta poslední zrušuje.

ČÁST ŠEDESÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o vinohradnictví a vinařství

Čl. LXXII

Ustanovení § 38 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění zákona č. 256/2011 Sb. a zákona č. 18/2012 Sb., se včetně nadpisu zrušuje.

ČÁST ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ

Změna zákona o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků

a dobrovolných svazků obcí

Čl. LXXIII

V § 15 zákona č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění zákona č. 64/2014 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „, s výjimkou Ministerstva financí“.

ČÁST ŠEDESÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o zaměstnanosti

Čl. LXXIV

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 202/2005 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 350/2005 Sb., zákona č. 382/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 428/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 495/2005 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 214/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 159/2007 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 213/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 57/2008 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 149/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 1/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 437/2012 Sb., zákona č. 505/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 101/2014 Sb., zákona č. 136/2014 Sb., zákona č. 219/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 84/2015 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 203/2015 Sb., zákona č. 317/2015 Sb., zákona č. 314/2015 Sb., zákona č. 88/2016 Sb., zákona č. 137/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 24/2017 Sb., zákona č. 93/2017 b., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 205/2017 Sb., zákona č. 206/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 327/2017 Sb., zákona č. 176/2019 Sb., zákona č. 210/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 365/2019 Sb., zákona č. 33/2020 Sb., zákona č. 161/2020 Sb., zákona č. 285/2020 Sb., zákona č. 388/2020 Sb., zákona č. 248/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 274/2021 Sb., zákona č. 216/2022 Sb., zákona č. 75/2023 Sb., zákona č. 125/2023 Sb., zákona č. 173/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 408/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 418/2023 Sb., zákona č. 230/2024 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 55 se na konci odstavce 3 doplňují věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději

do 5 let ode dne, od kterého tato podpora nenáležela vůbec nebo v poskytnuté výši. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

2. V § 55 se odstavec 4 zrušuje.

3. V § 56 se na konci odstavce 3 doplňují věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději

do 5 let ode dne přiznání této podpory. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

4. V § 56 se odstavec 4 zrušuje.

5. V § 78e odst. 5 se věta poslední nahrazuje větami „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději

do 5 let ode dne poskytnutí příspěvku zaměstnavateli. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

6. V § 125 se slova „, v rozsahu stanoveném v § 126 odst. 4 i celní úřady“ zrušují.

7. V § 126 odst. 4 se věty první, druhá, ve větě třetí slova „podle věty první a druhé“ a slova

„celním úřadům,“ a věta poslední zrušují.

8. V § 126 se doplňuje odstavec 7, který zní:

„(7) Celní úřad v rámci spolupráce s orgány veřejné moci provádí asistenční činnost, kterou se pro účely tohoto zákona rozumí podpora poskytovaná orgánu inspekce práce na základě jeho žádosti a v rozsahu nezbytném pro výkon jeho působnosti podle tohoto zákona, a to ve formě zajištění

a) součinnosti při kontrole,

b) ochrany osob a majetku v místě, ve kterém je prováděna kontrolní činnost,

c) dodržování veřejného pořádku v místě, ve kterém je prováděna kontrolní činnost.“.

9. V § 147a odst. 2 se slova „v celních úřadech nebo“ a slova „vedoucí příslušného celního

úřadu nebo“ zrušují.

Čl. LXXV

Přechodná ustanovení

1. Lhůta pro zánik nároku na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci nebo jejich splátek podle § 55 odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Lhůta pro zánik nároku na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle § 56 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Lhůta pro zánik nároku na vrácení poskytnutého příspěvku nebo příspěvku za kalendářní měsíc podle § 78e odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST ŠEDESÁTÁ OSMÁ

Změna správního řádu

Čl. LXXVI

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 384/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 176/2018 Sb., zákona č. 12/2020 Sb. a zákona č. 403/2020 Sb., se mění takto:

1. V § 62 odst. 4 se věta první včetně poznámky pod čarou č. 27 a věta druhá zrušují.

2. V § 79 odst. 7 se věty první a poslední zrušují.

3. § 106 včetně nadpisu zní:

„§ 106

Dělená správa

(1) Pro správu placení peněžitého plnění se uplatní postup pro správu daní bez ohledu na to, zda je toto peněžité plnění příjmem veřejného rozpočtu podle daňového řádu. (2) Správu placení peněžitého plnění namísto správního orgánu, který toto peněžité plnění uložil, vykonává obecný správce daně. (3) Správu placení peněžitého plnění, které uložil orgán územního samosprávného celku, vykonává obecní úřad nebo krajský úřad tohoto územního samosprávného celku. Na žádost tohoto obecního úřadu nebo krajského úřadu vykonává správu placení tohoto peněžitého plnění nebo jej vymáhá obecný správce daně. (4) Správní orgán, který peněžité plnění uložil, vykonává správu placení tohoto peněžitého plnění, jde-li o

a) donucovací pokutu při provádění exekuce ukládáním donucovacích pokut,

b) náhradu nákladů řízení podle tohoto zákona,

c) pořádkovou pokutu podle tohoto zákona, nebo

d) peněžité plnění, které není příjmem veřejného rozpočtu podle daňového řádu. (5) Na žádost správního orgánu, který uložil peněžité plnění podle odstavce 4 písm. a), b) nebo c), vykonává správu placení tohoto peněžitého plnění nebo jej vymáhá obecný správce daně. (6) Vykonává-li správu placení peněžitého plnění obecný správce daně a toto peněžité plnění je uloženo příkazem na místě, převezme platbu na místě správní orgán, který peněžité plnění uložil, a postoupí ji obecnému správci daně.“.

4. V § 116 se odstavec 6 zrušuje.

5. V § 129 odst. 2 se věta první zrušuje.

27)

6. V § 147 odst. 3 se slovo „zákona.“ nahrazuje slovem „zákona.“.

ČÁST ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona, jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu,

přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití

Čl. LXXVII

Zákon č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití, ve znění zákona č. 343/2010 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 383/2022 Sb., se mění takto:

1. Název zákona zní: „k provedení režimu Evropské unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití“.

2. V § 1 odst. 1 úvodní části ustanovení se slova „Evropských společenství(dále jen

„nařízení Rady“)“ nahrazují slovy „Evropské uniez oblasti zahraničního obchodu se zbožím dvojího použití (dále jen „nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“)“. Poznámka pod čarou č. 1 zní:

1) „Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2021/821 ze dne 20. května 2021, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití, v platném znění.“.

43)

3. V § 1 odst. 2 písm. a) se slova „týkající se určitých vojenských konečných použití“

zrušují. Poznámka pod čarou č. 43 se zrušuje.

CELEX 32021R0821

4. V § 2 odst. 1 se za slova „(dále jen „ministerstvo“)“ vkládají slova „a orgány Celní správy

České republiky“ a slova „předpisy Evropských společenství upravujícími oblast

kontroly vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího použití“ se nahrazují slovy „nařízením o režimu pro zboží dvojího užití a dalšími přímo použitelnými

47)

předpisy Evropské unie týkajícími se zahraničního obchodu se zbožím dvojího užití“. Poznámka pod čarou č. 47 zní:

47) „Například nařízení Rady (ES) č. 765/2006 ze dne 18. května 2006 o omezujících opatřeních vůči prezidentu Lukašenkovi a některým představitelům Běloruska, v platném znění, nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010, v platném znění, nařízení Rady (EU) č. 833/2014 ze dne 31. července 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině, v platném znění.“. CELEX 32021R0821

5. V § 2 odstavec 2 zní:

„(2) Ministerstvo

a) uděluje povolení podle čl. 3, čl. 6 odst. 1 a 3, čl. 8 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití,

b) informuje, zda je vyžadováno povolení podle čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a 3, čl. 8 odst. 1 a 4, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití,

c) rozhoduje, zda je vyžadováno povolení podle čl. 4 odst. 2, čl. 5 odst. 2, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití,

d) rozhoduje o zákazu tranzitu podle čl. 7 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití,

e) spolupracuje s příslušnými orgány České republiky,

f) spolupracuje s příslušnými orgány Evropské unie a členských států Evropské unie podle čl. 4 odst. 4, čl. 5 odst. 4, čl. 9 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 12 odst. 6, čl. 14, čl. 16 odst. 1, 2, 3 a 5, čl. 23 odst. 1 a 2 a čl. 26 odst. 3 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití,

g) spolupracuje s mezinárodními institucemi a orgány jiných států zodpovědnými za provádění kontroly vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího použití,

h) je oprávněno poskytovat informace v rozsahu tohoto zákona orgánům podle písmen e) až g) a orgánům podle § 20,

i) poskytuje a zprostředkovává informace určené osobám podle § 1 odst. 1 a 2.“. CELEX 32021R0821

6. V § 3 odst. 1 písm. a) se slovo „Rady“ nahrazuje slovy „o režimu pro zboží dvojího

užití“. Poznámka pod čarou č. 5 se zrušuje. CELEX 32021R0821

7. V § 3 odst. 1 písm. b) se slova „nařízením Rady“ nahrazují slovy „čl. 4 odst. 1,

čl. 5 odst. 1, čl. 9 odst. 1 nebo čl. 10 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“. Poznámka pod čarou č. 6 se zrušuje.

CELEX 32021R0821

8. V § 3 odst. 1 písm. c) se slova „nařízením Rady“ nahrazují slovy „čl. 4 odst. 2,

čl. 5 odst. 2, čl. 6 odst. 2 nebo čl. 7 odst. 2 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“. Poznámka pod čarou č. 7 se zrušuje. CELEX 32021R0821

9. V § 3 odst. 1 písm. e) se za slova „podle § 12“ vkládají slova „v souladu s čl. 8 odst. 1,

2 nebo 4 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“. Poznámka pod čarou č. 10 se zrušuje, a to včetně odkazů na poznámku pod čarou. CELEX 32021R0821

10. V § 3 odst. 2, § 10 odst. 4, § 13 odst. 2, 4 a 5, § 17 odst. 1 písm. a), § 18 odst. 1 písm. a)

a i) a v § 20 odst. 1 se slovo „Společenství“ nahrazuje slovy „Evropské unie“.

11. V § 3 odst. 2 se slova „nařízením Rady“ se nahrazují slovy „čl. 11 nařízení o režimu pro

zboží dvojího užití“.

12. V § 3 odstavce 3 a 4 znějí:

„(3) Povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb souvisejících se zbožím dvojího použití (dále jen „povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb“) se vyžaduje, jestliže

a) je tak stanoveno čl. 6 odst. 1 a 3 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití,

b) tak rozhodne ministerstvo podle čl. 6 odst. 2 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití; ministerstvo zároveň určí pro příslušný vývoz formu povolení (§ 7 odst. 1). (4) Povolení ministerstva k tranzitu zboží dvojího použití se požaduje, pokud o tom ministerstvo rozhodlo podle čl. 7 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.“. Poznámka pod čarou č. 44 se zrušuje. CELEX 32021R0821

13. V § 4 písm. a) se slovo „Společenství“ nahrazuje slovy „Evropské unie podle čl. 12 odst.

1 písm. d) nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“. CELEX 32021R0821

14. Na konci textu § 4 se doplňují slova „podle čl. 12 odst. 1 písm. c) nařízení o režimu pro

zboží dvojího užití“. CELEX 32021R0821

15. V § 7 odst. 1 se na konci textu věty první doplňují slova „podle čl. 12 odst. 2 nařízení

o režimu pro zboží dvojího užití“. CELEX 32021R0821

16. V § 7 odst. 1 se za větu první vkládá věta „Pro poskytování zprostředkovatelských služeb

uděluje ministerstvo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb podle čl. 13 odst. 2 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.“. CELEX 32021R0821

17. V § 7 odst. 1 větě třetí se slovo „nebo“ zrušuje a za slova „souhrnné vývozní povolení“

se vkládají slova „nebo povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb“. CELEX 3021R0821

18. V § 9 odst. 1, § 9 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 3 písm. a), § 13 odst. 1 úvodní části

ustanovení, § 13 odst. 2 a 5, § 13b odst. 1 písm. b), § 16 odst. 1 a 6, § 17 odst. 1 písm. a) a b), § 18 odst. 1 písm. a), b), d), g) a h), § 20 odst. 2 a 3 a v § 23 se slovo „Rady“ nahrazuje slovy „o režimu pro zboží dvojího užití“. CELEX 32021R0821

19. V § 9 odst. 2 písm. a) se za slova „1 až 4 a“ vkládá text „čl. 15“.

CELEX 32021R0821

20. V § 9 odst. 2 písm. e) a v § 9 odst. 3 písm. e) se za slova „vojenské konečné použití“

vkládají slova „, které je v rozporu se zahraničně politickými nebo bezpečnostními zájmy České republiky, nebo pro použití související s porušováním lidských práv“. CELEX 32021R0821

22)

21. V § 9 odst. 2 písm. f) se slovo „předpisem.“ nahrazuje slovem „předpisem.“.

Poznámka pod čarou č. 22 se zrušuje, a to včetně odkazů na poznámku pod čarou.

22. V § 9 odst. 3 písm. a) se za slova „1 až 3 a“ vkládá text „čl. 15“.

CELEX 32021R0821

23. V § 10 odst. 4 se slovo „orgánem“ nahrazuje slovem „úřadem“.

24. V § 10 odstavec 5 zní:

„(5) Z přezkoumání soudem je vyloučeno rozhodnutí o

a) neudělení individuálního vývozního povolení podle § 9 odst. 2 písm. d) nebo e),

b) neudělení souhrnného vývozního povolení podle § 9 odst. 2 písm. d) nebo e),

c) neudělení povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb podle § 9 odst. 3 písm. d) nebo e),

d) odvolání individuálního vývozního povolení podle odstavce 3,

e) odvolání souhrnného vývozního povolení podle odstavce 3 a

f) odvolání povolení k poskytnutí zprostředkovatelských služeb podle odstavce 3.“.

25. V § 12 odst. 1 se za slovo „povolení“ vkládají slova „podle čl. 8 nařízení o režimu pro

zboží dvojího užití za podmínek stanovených čl. 13 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“. CELEX 32021R0821

26. V § 12 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 až 6 se označují jako odstavce 2 až 5. CELEX 32021R0821

27. V § 12 odst. 2 větě první se slova „podle odstavce 1“ zrušují a ve větě druhé se slova

„tohoto zákona“ nahrazují slovy „vydávání licence“.

28. V § 12 se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 3 a 4. CELEX 32021R0821

29. V § 12 se odstavec 4 zrušuje.

CELEX 32021R0821

30. V nadpisu § 13 se slovo „Společenství“ nahrazuje slovy „Evropské unie“.

31. V § 13 odst. 1 písm. a) se slovo „Společenství“ nahrazuje slovy „Evropskou unii“.

48)

32. V § 13 odst. 1 písm. c) se slovo „Unie“ nahrazuje slovem „Unie“

Poznámka pod čarou č. 48 zní:

48) „Čl. 60 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, v platném znění.“.

33. Nadpis nad označením § 13a se zrušuje.

34. § 13a včetně nadpisu zní:

„§ 13a

Zadržení

(1) Je-li při vývozu zboží dvojího použití nebo tranzitu zboží dvojího použití, které není zbožím Evropské unie, důvodné podezření, že toto zboží je nebo by mohlo být určeno k použití podle čl. 4 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití nebo pro použití související s porušováním lidských práv, celní úřad jej nepropustí do navrženého celního režimu a zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky a neprodleně oznámí tuto skutečnost ministerstvu.

(2) Zjistí-li celní úřad při výkonu své jiné působnosti skutečnosti nasvědčující tomu, že zboží dvojího použití je nebo by mohlo být určeno k použití podle čl. 4 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití, nebo pro použití související s porušováním lidských práv, toto zboží zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky, pokud je to s ohledem k jeho povaze možné, a neprodleně informuje ministerstvo. (3) Ponechá-li zboží dvojího užití celní úřad osobě, které bylo zboží dvojího užití zadrženo, a tato osoba s ním nakládá v rozporu s postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky, pak právní jednání, kterým byl tento zákaz nakládání porušen, je neplatné. (4) Celní úřad vrátí zadržené zboží dvojího použití také, nesdělí-li ministerstvo do 15 dnů, že vydá rozhodnutí o zákazu tranzitu. Celní úřad propustí zboží do celního režimu vývoz, pokud jsou splněny další podmínky propuštění. (5) Celní úřad vrátí zadržené zboží dvojího použití také, nesdělí-li ministerstvo do 15 dnů, že zboží zadržené podle odstavce 2 porušuje tento zákon.“. Poznámka pod čarou č. 45 se zrušuje. CELEX 32021R0821

35. Nadpis§ 13b zní: „Tranzit“.

46)

36. V § 13b odst. 1 písm. a) se slovo „Rady“ nahrazuje slovy „o režimu pro zboží dvojího

užití“. Poznámka pod čarou č. 46 se zrušuje.

45)

37. V § 13b odst. 1 písm. b) se slovo „Společenství“ nahrazuje slovy „Evropské unie“

a slova „k vojenskému konečnému použití v zemích uvedených v čl. 4 odst. 2 nařízení Rady“ se nahrazují slovy „pro použití související s porušováním lidských práv“. CELEX 32021R0821

38. V § 13b odstavec 2 zní:

„(2) Rozhodnutí o zákazu tranzitu je vyloučeno z přezkoumání soudem.“.

39. V § 13b odst. 3 se slova „celnímu orgánu, který zajistil“ nahrazují slovy „celnímu úřadu,

který zadržel“. CELEX 32021R0821

40. V § 13b odstavec 4 včetně poznámky pod čarou č. 49 zní:

„(4) V případě, že ministerstvo rozhodne o zákazu tranzitu a ve lhůtě 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zákazu tranzitu není podána žádost o propuštění zboží dvojího použití do jiného celního režimu s výjimkou celního režimu vnějšího tranzitu nebo uskladnění ve svobodném pásmu, přijme celní úřad, který zboží zadržel podle § 13a, opatření podle přímo

49)

použitelného předpisu Evropské unie.

____________________

49) Čl. 198 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, v platném znění.“. CELEX 32021R0821

41. V § 13b se odstavec 5 zrušuje.

42. V § 14 odst. 5 se písmeno a) zrušuje.

Dosavadní písmena b) až d) se označují jako písmena a) až c).

43. V § 14 odst. 6 písm. e) se za slova „vojenské konečné použití“ vkládají slova „, které je

v rozporu se zahraničně politickými nebo bezpečnostními zájmy České republiky“.

44. V § 16 odst. 1 se slova „provádějí celní orgány“ nahrazují slovy „při dovozu, vývozu

nebo tranzitu zboží dvojího použití provádí celní úřad postupem podle celních předpisů“. CELEX 32021R0821

45. V § 16 se odstavce 2 až 4 zrušují.

Dosavadní odstavce 5 a 6 se označují jako odstavce 2 a 3.

46. V § 16 odst. 2 se věta poslední zrušuje.

47. V § 16 odst. 3 úvodní části ustanovení se slova „přeruší celní řízení“ nahrazují slovy

„nepropustí zboží do navrženého celního režimu“, za slovo „způsobem“ se vkládají slova „v souladu s tímto zákonem“ a za slovo „vývoz“ se vkládají slova „nebo tranzit“. CELEX 32021R0821

48. V § 16 odst. 3 písm. a) se za slovo „udělení“ vkládá slovo „vývozního“.

CELEX 32021R0821

49. V § 16 odst. 3 písm. b) se za slovo „uděleno“ vkládá slovo „vývozní“ a slovo „nebo“ se

zrušuje. CELEX 32021R0821

50. V § 16 odst. 3 se na konci písmene c) tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se

písmeno d), které zní: „d) existuje podezření, že vyvážené zboží je zbožím dvojího použití, na které nebylo vydáno povolení podle tohoto zákona.“. CELEX 32021R0821

51. V § 16 odst. 3 se text „§ 10“ nahrazuje slovy „tohoto zákona“ a slova „licence byla

vydána“ se nahrazují slovy „povolení bylo vydáno“. CELEX 32021R0821

52. V § 17 odst. 1 písm. b) se slova „uvnitř Společenství“ nahrazují slovy „uvnitř Evropské

unie“ a slova „ze Společenství“ se nahrazují slovy „z Evropské unie“.

53. V § 18 odst. 1 se na konci písmene h) slovo „nebo,“ zrušuje.

54. V § 18 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena j) a k), která

znějí: „j) tranzituje zboží dvojího použití, jehož tranzit byl následně zakázán podle § 13b, nebo

k) se podílí u zboží dvojího použití na jeho odejmutí celnímu dohledu z tranzitu v rozporu s celním předpisem.“. CELEX 32021R0821

55. V § 18 odst. 2 se za text „f)“ vkládají slova „, j) a k)“.

CELEX 32021R0821

56. V § 19 se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavec 5 se označuje jako odstavec 4.

57. V § 20 odst. 2 se věta poslední nahrazuje větou „Generální ředitelství cel poskytne

ministerstvu v rozsahu nezbytném pro výkon působnosti ministerstva podle tohoto zákona informace zjištěné celním úřadem při výkonu působnosti podle tohoto zákona. Poskytnutí informací Generálním ředitelstvím cel není porušením mlčenlivosti podle daňového řádu.“.

58. V § 21 se věta poslední zrušuje.

59. Poznámky pod čarou č. 8, 10 a 40 až 42 se zrušují, a to včetně odkazů na poznámky pod

čarou.

ČÁST SEDMDESÁTÁ

Změna zákona o elektronických komunikacích

Čl. LXXVIII

V § 108 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 177/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 468/2011 Sb., zákona č. 258/2014 Sb., zákona č. 194/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 374/2021 Sb., zákona č. 152/2023 Sb. a zákona č. 202/2023 Sb., se na konci textu odstavce 3 doplňují slova „, a vybírá a vymáhá peněžitá plnění, která podle těchto právních předpisů uložil a která jsou příjmem státního rozpočtu nebo radiotelekomunikačního účtu“.

ČÁST SEDMDESÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice

omezuje z bezpečnostních důvodů

Čl. LXXIX

Zákon č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 378/2007 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 281/2013 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 383/2022 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 1 odst. 1 písmeno b) zní:

„b) při jejich dovozu, kterým je propuštění zboží do celního režimu volného oběhu včetně zpětného dovozu, aktivního zušlechťovacího styku, konečného užití, dočasného použití, uskladnění v celním skladu nebo svobodného pásma z území jiného než členského státu Evropské unie na území České republiky (dále jen „dovoz“), nebo“.

2. Nadpis § 10 zní: „Kontrola celního úřadu“.

3. V § 10 odst. 1 se slova „úřady dohlížejí“ nahrazují slovy „úřad kontroluje“ a slova

„obchod se stanovenými výrobky a určenými výrobky“ se nahrazují slovy „dovoz a přeprava stanovených výrobků a vývoz určených výrobků“.

4. V § 10 odstavec 2 zní:

„(2) Celní úřad zapisuje na originál povolení nebo originál povolení k vývozu podstatné údaje o skutečnostech, které se váží k jejich využívání. Zápisy na originál do těchto povolení opatří datem provedení zápisu a údajem jednoznačně identifikujícím toho, kdo zápis provedl.“. Poznámka pod čarou č. 11 se zrušuje.

5. V § 10 se odstavec 3 zrušuje.

Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 3.

6. V § 10 odst. 3 se slova „obchod se stanovenými výrobky nebo určenými výrobky“

nahrazují slovy „dovoz stanovených výrobků nebo vývoz určených výrobků“ a slova „postupuje podle § 11a až 11c a § 14 až 16“ se nahrazují slovy „nepropustí tyto stanovené nebo určené výrobky do navrženého celního režimu“.

7. § 11 zní:

„§ 11

V průběhu přepravy, dovozu nebo vývozu musí být stanovené výrobky a určené výrobky dále doprovázeny originálem povolení, pokud jde o přepravu nebo dovoz, nebo originálem povolení k vývozu, pokud jde o vývoz. Tato povolení je povinen jejich držitel předložit celnímu úřadu.“.

8. § 11a včetně nadpisu zní:

„§ 11a

Zadržení stanovených výrobků a určených výrobků

(1) Celní úřad zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky stanovené výrobky nebo určené výrobky, je-li důvodné podezření, že dovoz stanovených výrobků nebo vývoz určených výrobků není prováděn podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, podle podmínek stanovených v povolení nebo v povolení k vývozu nebo v případě určených výrobků podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího

oblast obchodování se střelnými zbraněmi a střelivem. (2) Zjistí-li celní úřad při výkonu své jiné působnosti skutečnosti nasvědčující tomu, že přeprava stanovených výrobků není prováděna podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, anebo podle podmínek stanovených v povolení, stanovené výrobky zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. (3) Ponechá-li stanovené výrobky nebo určené výrobky celní úřad osobě, které byly stanovené výrobky nebo určené výrobky zadrženy, a tato osoba s nimi nakládá v rozporu s postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky, pak právní jednání, kterým byl tento zákaz nakládání porušen, je neplatné.“. Poznámka pod čarou č. 16 se zrušuje.

9. § 11b se zrušuje.

10. § 11c zní:

„§ 11c

Celní úřad vrátí zadržené stanovené výrobky nebo určené výrobky také, nejsou-li třeba k dalšímu řízení podle tohoto zákona.“.

11. V § 14 odst. 1 písm. g) a v § 15 odst. 1 písm. g) se text „§ 10 odst. 2,“ nahrazuje slovy

„§ 11, nebo“.

12. V § 14 odst. 1 a v § 15 odst. 1 se písmeno h) zrušuje.

Dosavadní písmeno i) se označuje jako písmeno h).

13. V § 14 odst. 2 písm. b) a v § 15 odst. 2 písm. b) se text „i)“ nahrazuje textem „h)“.

14. V § 14 odst. 2 se na konci písmene b) a v § 15 odst. 2 se na konci písmene b) čárka

nahrazuje tečkou a písmeno c) se zrušuje.

ČÁST SEDMDESÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o provádění mezinárodních sankcí

Čl. LXXX

Zákon č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 368/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 240/2022 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 13a odst. 1 se slova „může bez ohledu na práva třetích osob zadržet“ nahrazují slovy

„zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky“ a věta poslední se zrušuje.

2. V § 13a se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 až 6 se označují jako odstavce 2 až 5.

3. V § 13a odstavec 3 zní:

„(3) Orgán Celní správy České republiky zadržený majetek vrátí, pokud

a) Úřad rozhodl, že se nejedná o majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce podle § 12 odst. 1 písm. h), a

b) jsou splněny podmínky vrácení věci podle zákona upravujícího Celní správu České republiky.“.

ČÁST SEDMDESÁTÁ TŘETÍ

Změna zákona o sociálních službách

Čl. LXXXI

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 366/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 331/2012 Sb., zákona č. 254/2014 Sb., zákona č. 47/2019 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 22 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 až 6 se označují jako odstavce 2 až 5.

2. V § 22 odst. 2 větě první se slova „odstavců 1 a 2“ nahrazují slovy „odstavce 1“, za větu

první se vkládají věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byl příspěvek vyplacen. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“ a ve větě poslední se za slovo „Přeplatky“ vkládají slova „na příspěvku“.

3. V § 22 odst. 3 se za slova „vrátit přeplatek“ vkládají slova „na příspěvku“ a číslo „100“

se nahrazuje číslem „300“.

Čl. LXXXII

Přechodné ustanovení

Lhůta pro zánik nároku na vrácení přeplatku podle § 22 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST SEDMDESÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o pomoci v hmotné nouzi

Čl. LXXXIII

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 259/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 141/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 366/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 252/2014 Sb., zákona č. 254/2014 Sb., zákona č. 205/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 367/2016 Sb., zákona č. 98/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 309/2018 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 327/2021 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 344/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb., zákona č. 203/2022 Sb., zákona č. 456/2022 Sb., zákona č. 407/2023 Sb., zákona č. 454/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 51 odst. 5 se za slova „vrátit přeplatek“ vkládají slova „na dávce“ a číslo „100“ se

nahrazuje číslem „300“.

2. V § 51 odst. 6 se slova „vyplácí nebo naposledy vyplácel“ nahrazují slovem „vyplatil“

a na konci odstavce se doplňují věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byla dávka vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“.

3. V § 51 se odstavec 7 zrušuje.

Čl. LXXXIV

Přechodné ustanovení

Lhůta pro zánik nároku na vrácení dávky nebo její části podle § 51 odst. 7 zákona č. 111/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST SEDMDESÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o střetu zájmů

Čl. LXXXV

V § 25 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 216/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 253/2023 Sb., se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „, s výjimkou Úřadu pro ochranu osobních údajů“.

ČÁST SEDMDESÁTÁ ŠESTÁ

Změna zákona o nemocenském pojištění

Čl. LXXXVI

V § 142 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění zákona č. 303/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 417/2021 Sb., zákona č. 321/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb. a zákona č. 412/2023 Sb., se na konci textu odstavce 10 doplňují slova „, s výjimkou Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva obrany“.

ČÁST SEDMDESÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o pohonných hmotách

Čl. LXXXVII

Zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění zákona č. 575/2006 Sb., zákona č. 107/2007 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 91/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 234/2013 Sb., zákona č. 130/2014 Sb., zákona č. 157/2015 Sb., zákona č. 152/2017 Sb., zákona č. 48/2020 Sb., zákona č. 284/2021 Sb. a zákona č. 382/2021 Sb., se mění takto:

1. V § 7 se na konci odstavce 3 doplňuje věta „Při výkonu kontrolní působnosti podle tohoto

zákona postupují orgány Celní správy České republiky podle daňového řádu.“.

2. V § 10 odstavec 2 zní:

„(2) Česká obchodní inspekce vybírá pokutu, kterou uložila.“.

ČÁST SEDMDESÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o léčivech

Čl. LXXXVIII

V § 101 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění zákona č. 70/2013 Sb., zákona č. 66/2017 Sb. a zákona č. 314/2022 Sb., se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní: „(3) Zjistí-li orgán Celní správy České republiky při výkonu své jiné působnosti skutečnost nasvědčující tomu, že je léčivý přípravek předmětem porušení povinnosti podle tohoto zákona, tento léčivý přípravek včetně obalu, průvodní dokumentace nebo i dopravního prostředku, který jej dopravuje, zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. Orgán Celní správy České republiky zadržený léčivý přípravek včetně obalu a průvodní dokumentace předá Ústavu nebo Veterinárnímu ústavu bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy Ústav nebo Veterinární ústav informoval o zadržení a Ústav nebo Veterinární ústav jej bez zbytečného odkladu převezme. Postup podle § 11j odst. 2 zákona o Celní správě České republiky se nepoužije. Ústav nebo Veterinární ústav při převzetí zadrženého léčivého přípravku postupuje podle odstavce 6 písm. e) obdobně.“. Dosavadní odstavce 3 až 12 se označují jako odstavce 4 až 13.

ČÁST SEDMDESÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona o zahraničním obchodu se zbožím, které by mohlo být použito pro výkon trestu smrti, mučení nebo pro jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání

Čl. LXXXIX

Zákon č. 38/2008 Sb., o zahraničním obchodu se zbožím, které by mohlo být použito pro výkon trestu smrti, mučení nebo pro jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, ve znění zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 90/2018 Sb. a zákona č. 383/2022 Sb., se mění takto:

1. V § 1 odst. 1 úvodní části ustanovení se slovo „trest“ nahrazuje slovy „výkon trestu“.

2. V § 8 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Celní úřad zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky zboží, je-li důvodné podezření, že se jedná o obchod se zbožím, které by mohlo být použito pro výkon trestu smrti, mučení nebo jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání podle nařízení.“.

3. V § 9 odstavec 2 zní:

„(2) Generální ředitelství cel poskytne ministerstvu v rozsahu nezbytném pro výkon působnosti ministerstva podle tohoto zákona informace zjištěné celním úřadem při výkonu působnosti podle tohoto zákona.“.

4. V § 9 odst. 3 se slova „nebo tranzitu“ zrušují a na konci odstavce se doplňuje věta

„Poskytnutí informací Generálním ředitelstvím cel podle odstavce 2 není porušením mlčenlivosti podle daňového řádu.“.

5. V § 12 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2.

ČÁST OSMDESÁTÁ

Změna zákona o předcházení ekologické újmě a o její nápravě

Čl. XC

V § 20 odst. 2 zákona č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se věta první zrušuje.

ČÁST OSMDESÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti

a financování terorismu

Čl. XCI

Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 199/2010 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 377/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 257/2014 Sb., zákona č. 166/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 368/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 371/2017 Sb., zákona č. 35/2018 Sb., zákona č. 94/2018 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 49/2020 Sb., zákona č. 527/2020 Sb., zákona č. 34/2021 Sb., zákona č. 172/2023 Sb., zákona č. 1/2024 Sb., zákona č. 107/2024 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 42a odst. 1 úvodní části ustanovení se slova „může bez ohledu na práva třetích osob

zadržet“ nahrazují slovem „zadrží“.

2. V § 42a odst. 2 se slovo „celní“ zrušuje, za slovo „zákon“ se vkládají slova „upravující

Celní správu České republiky“ a na konci odstavce se doplňuje věta „Celní úřad peněžní hotovost nezadrží, pokud by tímto postupem mohl zmařit nebo ohrozit šetření podezřelého obchodu nebo probíhající trestní řízení.“.

ČÁST OSMDESÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o Policii České republiky

Čl. XCII

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 273/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 153/2010 Sb., zákona č. 150/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 459/2011 Sb., zákona č. 105/2013 Sb., zákona č. 273/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 318/2015 Sb., zákona č. 51/2016 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 65/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 205/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 304/2017 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 374/2021 Sb., zákona č. 418/2021 Sb. a zákona č. 130/2022 Sb., se mění takto:

1. V § 42a odst. 1 se na konci textu úvodní části ustanovení doplňují slova „byla tato

pokuta“.

2. V § 42a odst. 1 písmena a) a b) znějí:

„a) uložena celním úřadem, nebo

b) předána ke správě placení obecnému správci daně.“.

3. V § 42a se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Motorovým vozidlem se pro účely této

hlavy rozumí také přípojné vozidlo.“.

ČÁST OSMDESÁTÁ TŘETÍ

Změna daňového řádu

Čl. XCIII

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 375/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 368/2016 Sb., zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 94/2018 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 337/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 527/2020 Sb., zákona č. 366/2022 Sb., zákona č. 349/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 10 odstavec 3 zní:

„(3) Správce daně má způsobilost vystupovat v postavení věřitele, dlužníka, poškozeného nebo v postavení jim obdobném ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost.“. Poznámka pod čarou č. 1 se zrušuje.

2. V § 39 se na konci textu odstavce 3 doplňují slova „; to neplatí, pokud je písemnost

doručována do ciziny“.

3. V § 47 se doplňuje odstavec 7, který zní:

„(7) Lze-li při doručování zásilky do ciziny prokázat dodání zásilky podle právních předpisů dané země, považuje se tato zásilka za dodanou odpovídajícím způsobem podle tohoto zákona.“.

4. V § 49 odst. 1 písm. a) se slovo „, nebo“ nahrazuje čárkou.

5. V § 49 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno c),

které zní: „c) osobě, které se prokazatelně nedaří doručovat na adresu jejího bydliště nebo sídla v cizině.“.

6. V § 53 odst. 1 písm. f) se slovo „všeobecné“ nahrazuje slovem „veřejné“.

7. V § 53 odst. 2 písm. a) se slova „a poplatkových, který se týká porušení povinnosti

při správě daní“ nahrazují slovy „, poplatkových a devizových“.

8. V § 53 odst. 2 písm. c) se slovo „poškozování“ nahrazuje slovem „poškození“ a slova

„Evropských společenství“ se nahrazují slovy „Evropské unie“.

9. V § 53 odst. 2 písm. d) se za slovo „rozhodnutí“ vkládají slova „a vykázání“.

10. V § 53 odst. 2 písm. e) se slova „trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz,“

nahrazují slovy „některý z trestných činů proti měně a platebním prostředkům, trestný čin“ a slova „pozměňování veřejné listiny,“ se nahrazují slovy „pozměnění veřejné listiny a trestný čin“.

11. V § 56 odst. 1 písmeno b) zní:

„b) podmínky, za nichž lze učinit podání elektronicky, a to 1. elektronickou adresu své podatelny, kterou může být adresa elektronické pošty nebo jiná obecně dostupná elektronická adresa, a jaká podání lze na jednotlivé elektronické adresy učinit, 2. formu technického nosiče datových zpráv, kterou je způsobilý přijmout, 3. formát a datovou strukturu podání, které je způsobilý přijmout, 4. datovou strukturu formulářového podání odpovídající stanovenému formátu a stanovené obsahové struktuře tohoto podání,“.

12. V § 56 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Informace podle odstavce 1 písm. b) bodu

3 a 4 postačí zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup.“.

13. V § 56 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Správce daně zajistí dostupnost dříve zveřejněné informace podle odstavce 1 písm. b) a c) způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to nejméně po dobu 10 let od jejího zveřejnění.“.

14. V § 72 odstavec 2 zní:

„(2) Ve formulářovém podání je nutné dodržet stanovenou obsahovou strukturu a lze jej podat pouze

a) v listinné podobě na tiskopise vydaném Ministerstvem financí, nebo na obdobném tištěném výstupu, nebo

b) elektronicky s využitím dálkového přístupu ve stanoveném formátu a požadované datové struktuře.“.

15. V § 72 odstavce 4 a 5 znějí:

„(4) Ministerstvo financí stanoví pro jednotlivé druhy daní vyhláškou obsahovou strukturu formulářového podání, a to prostřednictvím stanovení

a) uspořádání obecných náležitostí tohoto podání a požadovaných údajů,

b) podrobností obecných náležitostí tohoto podání,

c) podrobností údajů podle odstavce 3 nebo

d) vzoru tohoto podání. (5) Ministerstvo financí může stanovit pro jednotlivé druhy daní vyhláškou formát elektronického formulářového podání.“.

16. V § 72 odst. 6 se text „c)“ nahrazuje textem „b)“.

17. V § 74 odst. 1 písm. d) se za slova „formátu nebo“ vkládá slovo „požadované“.

18. V § 75 se slova „příslušný vést“ zrušují, slovo „řízení“ se nahrazuje slovem „příslušný“

a slova „a uvědomí o tom podatele“ se zrušují.

19. V § 75 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Nepříslušný správce daně o postoupení vhodným způsobem vyrozumí podatele nebo osobu, která platbu učinila, má-li za to, že k naplnění účelu vyrozumění nepostačí zpracování podání nebo platby příslušným správcem daně.“.

20. V § 103 odst. 1 se slova „se nelze odvolat“ nahrazují slovy „nelze uplatnit řádný opravný

prostředek“.

21. V § 108 odst. 1 písmeno a) zní:

„a) řádného opravného prostředku, kterým je 1. odvolání nebo rozklad, 2. námitka, stanoví-li tak zákon,“.

22. V § 108 odst. 1 písmeno c) zní

„c) dozorčího prostředku, kterým je 1. nařízení obnovy řízení, 2. nařízení přezkoumání rozhodnutí, 3. jiné zahájení přezkoumání rozhodnutí, stanoví-li tak zákon.“.

23. § 124a zní:

„§ 124a

(1) Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě bylo správcem daně vydáno nové rozhodnutí ve věci, pozbývá toto rozhodnutí správce daně všech právních účinků dnem nabytí právní moci

a) nového rozhodnutí krajského soudu, kterým je žaloba zamítnuta nebo ve kterém dojde ke změně právního názoru oproti zrušenému rozhodnutí krajského soudu, nebo

b) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, rozhodl-li současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu o žalobě sám.

(2) Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí správce daně, nabývá toto rozhodnutí správce daně znovu všech právních účinků dnem nabytí právní moci nového rozhodnutí krajského soudu, kterým je žaloba zamítnuta, nebo dnem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, rozhodl-li současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu o žalobě sám. Bylo-li mezitím správcem daně vydáno nové rozhodnutí ve věci na základě rozhodnutí krajského soudu, nastane obnovená účinnost původního rozhodnutí správce daně dnem, kdy nové rozhodnutí správce daně pozbyde právních účinků podle odstavce 1.“.

24. V § 127 odstavec 2 zní:

„(2) Oznámení změny registračních údajů a žádost o zrušení registrace lze provést pouze prostřednictvím oznámení o změně registračních údajů.“.

25. V § 127 odst. 4 se slova „rejstříků či“ a slovo „automatizovaný“ zrušují.

26. V § 146 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Záloha na daňový odpočet se zaokrouhluje

na celé koruny nahoru.“.

27. V § 147 odst. 3 se slovo „projednání“ nahrazuje slovem „sdělení“ a na konci textu

odstavce se doplňují slova „nebo písemné vyhotovení tohoto výsledku, je-li oznámeno“.

28. V § 148 se na konci odstavce 6 doplňuje věta „Daň lze takto stanovit i v případě, že se

tohoto jednání dopustila osoba odlišná od daňového subjektu, a toto jednání má přímý dopad na daň daňového subjektu.“.

29. V § 150 odst. 6 větě první se slovo „Částka“ nahrazuje slovem „Částku“, slovo

„uhrazená“ se nahrazuje slovem „uhrazenou“ a slova „se přijímá a eviduje“ se nahrazují slovy „lze přijmout a evidovat také“.

30. V § 152 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Při určení pořadí úhrady daně se vychází ze stavu ke dni úhrady.“.

31. V § 155b odst. 4 písm. a) se za slovo „rámci“ vkládá slovo „věcné“.

32. V § 155b odst. 4 se za písmeno a) vkládá nové písmeno b), které zní:

„b) následujícího po dni uplynutí lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku podle písmene a), je- li vracen vratitelný přeplatek na úroku z nesprávně stanovené daně, nebo“. Dosavadní písmeno b) se označuje jako písmeno c).

33. V § 155b odstavec 6 zní:

„(6) Stanoví-li zákon, že se vratitelný přeplatek vrací bez žádosti, správce daně tento vratitelný přeplatek daňovému subjektu nevrátí bez žádosti, pokud

a) daňový subjekt neurčil účet vedený u poskytovatele platebních služeb nezbytný pro jeho vrácení, nebo

b) je o to daňovým subjektem před jeho vrácením požádán; je-li vratitelný přeplatek evidován na osobním depozitním účtu, musí daňový subjekt v žádosti uvést, na který osobní daňový účet má být vratitelný přeplatek převeden.“.

34. V § 159 se na konci textu odstavce 4 doplňují slova „ani další námitku“.

35. V § 159 odst. 5 se věta druhá nahrazuje větou „Ustanovení vylučující uplatnění

opravných prostředků se na tuto námitku nepoužijí.“.

36. V § 160 odst. 4 písm. f) se slovo „nebo“ zrušuje.

37. V § 160 se na konci odstavce 4 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno

h), které zní: „h) restrukturalizačního řízení, pokud se správce daně stal dotčenou stranou podle zákona upravujícího preventivní restrukturalizaci.“.

38. V § 160 odst. 6 se slovo „registru“ nahrazuje slovy „seznamu nebo rejstříku“.

39. V § 161 odst. 1 větě první se za slovo „K“ vkládá slovo „procesní“.

40. V § 161 odst. 3 se za slovo „K“ vkládá slovo „věcné“ a slovo „rovněž“ se zrušuje.

41. V § 162 odstavec 5 zní:

„(5) Předání údajů ke správě placení peněžitého plnění v rámci dělené správy a žádost, kterou orgán veřejné moci žádá obecného správce daně o výkon správy placení nebo vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, lze učinit pouze elektronicky ve formátu a struktuře určených a zveřejněných správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup.“.

42. V § 162 odst. 6 se číslo „2“ nahrazuje číslem „1“.

43. Za § 162 se vkládá nový § 162a, který zní:

„§ 162a

(1) Dojde-li k přechodu příslušnosti k vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, přechází současně i příslušnost k jeho vybírání. (2) Požádá-li orgán veřejné moci obecného správce daně o výkon správy placení nebo vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, dochází tím k přechodu příslušnosti k výkonu správy placení nebo vymáhání tohoto peněžitého plnění. Tuto žádost nelze vzít zpět.

(3) Orgán veřejné moci, který pozbyl příslušnost ke správě placení peněžitého plnění nebo vymáhání v rámci dělené správy, je povinen příslušnému správci daně uhradit hotové výdaje, úroky hrazené správcem daně a přiznanou náhradu škody, pokud tento orgán veřejné moci způsobil jejich vznik.“.

44. V § 163 odst. 3 písm. b) bodě 5 se slovo „pořádkové“ zrušuje a na konci textu bodu se

doplňují slova „, kterou lze na základě zjednodušeného řízení hradit na místě“.

45. V § 170 odstavce 4 až 6 znějí:

„(4) Zástavní právo vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva daňovému subjektu nebo osobě podle odstavce 3. (5) Týká-li se řízení o zřízení zástavního práva nemovité věci, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, správce daně vyrozumí o vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušný katastrální úřad, který zapíše k nemovitosti poznámku. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva má účinky i proti osobám, které nabyly nemovitou věc nebo právo k ní po zápisu poznámky informující o vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva. (6) Je-li zástavou nemovitá věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, podá správce daně návrh na zápis zástavního práva do katastru nemovitostí neprodleně poté, co se rozhodnutí stane vykonatelným. Společně s podáním návrhu na vklad zástavního práva podá správce daně návrh na výmaz poznámky o vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva a návrh na zápis poznámek podle odstavce 7.“.

46. V § 170 se doplňují odstavce 7 a 8, které znějí:

„(7) Je-li zástavní právo zřízeno rozhodnutím správce daně, hledí se na toto právo tak, jako by se vlastník zástavy zavázal, že

a) zástavním právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nezajistí nový dluh; tato skutečnost se zapíše do příslušného veřejného seznamu nebo rejstříku, nebo

b) neumožní zápis nového zástavního práva namísto starého zástavního práva zapsaného ve výhodnějším pořadí než zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně; tato skutečnost se zapíše do příslušného veřejného seznamu nebo rejstříku. (8) Zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně zaniká rovněž právní mocí rozhodnutí, kterým správce daně ruší zástavní právo. O zániku zástavního práva z důvodů stanovených občanským zákoníkem vyrozumí správce daně daňový subjekt a vlastníka zástavy. Je-li zástavou nemovitá věc, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, podá správce daně návrh na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí neprodleně poté, co se rozhodnutí stane vykonatelným. Společně s podáním návrhu na výmaz zástavního práva podá správce daně návrh na výmaz poznámek podle odstavce 7.“.

47. V § 171 se na konci odstavce 3 doplňuje věta „Výzvu ručiteli lze vydat i po uplynutí lhůty

pro stanovení daně, pokud neuplynula lhůta pro placení daně.“.

48. V § 174 se doplňuje odstavec 7, který zní:

„(7) Pokud nebyla při vymáhání uhrazena splatná částka zálohy na daň do doby stanovení této daně, rozhodne správce daně, že vykonatelné rozhodnutí o stanovení této daně se stává exekučním titulem namísto dosavadního exekučního titulu nebo titulů a současně uvede výši nedoplatku, pro jehož úhradu má být vymáhání nadále prováděno. Účinky provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány v rozsahu vymezeném novým exekučním titulem.“.

49. V § 175 odstavec 1 zní:

„(1) Správce daně může

a) vymáhat nedoplatek daňovou exekucí,

b) požádat o vymáhání nedoplatku, který je příjmem veřejného rozpočtu podle § 2 odst. 2 písm.

a) až d), obecného správce daně,

c) zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora,

d) uplatnit nedoplatek v insolvenčním nebo jiném řízení určeném k uplatnění pohledávky, nebo

e) přihlásit nedoplatek do veřejné dražby, kterou se pro účely správy daní rozumí dražba podle zákona upravujícího veřejné dražby nebo dražba prováděná soudem nebo soudním exekutorem.“. CELEX: 32018R1046

50. V § 175 se odstavec 3 zrušuje.

51. V § 177 odst. 2 se za větu první vkládá věta „Správce daně nemůže činit při provádění

daňové exekuce úkony, o nichž občanský soudní řád stanoví, že je při výkonu rozhodnutí provádí soud.“.

52. V § 178 se na konci textu odstavce 4 doplňují slova „ani námitku“.

53. V § 181 odst. 2 písm. d) se za slovo „nebo“ vkládají slova „pokud postihuje“.

54. V § 183 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Požádá-li správce daně o vymáhání nedoplatku obecného správce daně nebo soudního exekutora, dosud vzniklé exekuční náklady dnem podání žádosti zanikají, s výjimkou hotových výdajů.“.

55. V § 184 se odstavec 5 zrušuje.

56. Za § 184 se vkládá nový § 184a, který zní:

„§ 184a

(1) Nelze-li daňovou exekuci v návaznosti na účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nebo na účinky nařízení likvidace pozůstalosti provést, správce daně vydá do majetkové podstaty nebo likvidační podstaty nerozdělený výtěžek dražby, a to bezodkladně po právní moci rozhodnutí, kterým po odpočtu exekučních nákladů rozhodne o tomto vydání. (2) Správce daně vydá rozhodnutí o vydání výtěžku dražby bez zbytečného odkladu po dni účinnosti rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti. Proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky.

(3) Rozhodnutí o vydání výtěžku dražby se doručuje dlužníkovi, osobě, která přihlásila pohledávku zajištěnou zástavním právem, a osobám, které jsou podle insolvenčního zákona nebo zákona o zvláštních řízeních soudních oprávněné k nakládání s výtěžkem dražby.“.

57. V § 185 se na konci odstavce 3 doplňují slova „, pokud se tento správce daně a správce

daně nově místně příslušný nedohodnou jinak“.

58. V § 185 odst. 5 se slova „dálkového a nepřetržitého“ nahrazují slovem

„automatizovaného“, slova „veřejného registru“ se nahrazují slovy „evidence, do níž má zřízen takový přístup“ a na konci odstavce se doplňuje věta „Okruh údajů, které je správce daně schopen prostřednictvím automatizovaného přístupu zjistit, zveřejní správce daně způsobem podle § 56 odst. 2.“.

59. V § 186 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Pokud jsou poddlužníkovi známy údaje, které mají nebo by mohly mít vliv na daňovou exekuci dlužníka, je povinen tyto údaje správci daně bez zbytečného odkladu oznámit.“.

60. V § 190 se doplňují odstavce 4 a 5, které znějí:

„(4) Úkony potřebné ke zřízení chráněného účtu, které podle občanského soudního řádu provádí soud, v daňové exekuci provede správce daně, jenž má v souvislosti s tímto chráněným účtem obdobné postavení jako soud. (5) Správce daně rozhodne,

a) zda v daňové exekuci zřízený účet zůstane účtem chráněným, vyjde-li v daňové exekuci najevo, že dlužník při zřízení chráněného účtu uvedl úmyslně nepravdivé údaje,

b) který z účtů zůstane účtem chráněným, vyjde-li v daňové exekuci najevo, že bylo pro dlužníka zřízeno více chráněných účtů.“.

61. Za § 193 se vkládá nový § 193a, který včetně nadpisu zní:

„§ 193a

Prodej majetkového práva

(1) Je-li to účelné, správce daně namísto přikázání majetkového práva, nařídí jeho dražbu. Správce daně přitom postupuje přiměřeně jako při daňové exekuci prodejem movitých věcí. (2) V případě postižení družstevního podílu dlužníka, je-li s družstevním podílem spojeno právo užívat byt, se uplatní přiměřeně postup pro daňovou exekuci prodejem nemovitých věcí. Dražební vyhlášku správce daně doručí také tomuto družstvu.“.

62. V § 194a se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Při elektronické dražbě nelze uplatnit výhradu proti příklepu.“.

63. V § 195 odst. 2 písm. g) se slova „způsob a lhůtu“ nahrazují slovem „podmínky“.

64. V § 195 odst. 3 písm. a) se slovo „způsob“ nahrazuje slovem „podmínky“.

65. V § 195 odst. 3 písmeno c) zní:

„c) věcné břemeno, výměnek, nájemní právo, pachtovní právo a zákonné předkupní právo spojené s předmětem dražby, které jsou správci daně známy,“.

66. V § 195 se na konci odstavce 3 doplňují písmena d) a e), která znějí:

„d) výzvu, aby každý, kdo má k nemovité věci právo podle písmene c) s výjimkou zákonného předkupního práva, které není uvedeno v dražební vyhlášce, takové právo oznámil správci daně a doložil ho listinami; není-li právo oznámeno nebo doloženo, zaniká příklepem nebo v případě zemědělského pachtu koncem pachtovního roku, nejde-li o právo nájemce bytu, výměnkáře, je-li součástí výměnku právo bydlení, nebo oprávněného z věcného břemene bydlení,

e) údaj o tom, že je předmět dražby zatížen právem stavby, lze-li tuto skutečnost zjistit z veřejného seznamu.“.

67. V § 196 odst. 1 písm. c) se slova „, věcné, nájemní nebo pachtovní právo, výměnek nebo

výhradu zpětné koupě“ nahrazují slovy „právo, výhradu zpětné koupě, výhradu zpětného prodeje, výhradu předkupního práva, výhradu lepšího kupce, právo koupě na zkoušku, zadržovací nebo zástavní právo nebo zajišťovací převod práva“.

68. V § 197 odst. 1 větě poslední se slova „; přechodem vlastnictví předmětu dražby

na vydražitele tato práva zanikají, nejde-li o zákonné předkupní právo“ zrušují.

69. V § 197 se na konci odstavce 2 doplňují věty „Povinnost prokázat právo příslušnými

listinami se nevztahuje na údaje, které správce daně může automatizovaným způsobem zjistit z evidence, do níž má zřízen přístup. Okruh údajů, které je správce daně schopen prostřednictvím automatizovaného přístupu zjistit, zveřejní správce daně způsobem podle § 56 odst. 2.“.

70. V § 197 odst. 4 se slovo „Daňové“ nahrazuje slovy „Jiné daňové“.

71. Za § 202 se vkládá nový § 202a, který zní:

„§ 202a

(1) Dnem, kterým se stal vydražitel nebo předražitel vlastníkem věci, zanikají

a) předkupní právo, s výjimkou zákonného předkupního práva,

b) výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje, zákaz zcizení nebo zatížení, výhrada předkupního práva, výhrada lepšího kupce, ujednání o koupi na zkoušku, vzdání se práva na náhradu škody na pozemku, budoucí zástavní právo a budoucí výměnek,

c) právo odpovídající věcnému břemeni, výměnek, nájemní a pachtovní právo, které nejsou uvedeny v rozhodnutí o výsledné ceně, v dražební vyhlášce nebo které nebyly oznámeny daňovým exekutorem před zahájením licitace, nejde-li o 1. věcné břemeno bydlení, 2. výměnek, jehož součástí je právo bydlení, 3. nájem bytu, nebo 4. věcné břemeno, na jehož základě je nebo má být na pozemku umístěna liniová stavba. (2) Zemědělský pacht neuvedený v dražební vyhlášce nebo neoznámený daňovým exekutorem před zahájením licitace zaniká koncem pachtovního roku, ve kterém se dražba uskutečnila. (3) Prodejem spoluvlastnického podílu nezanikají věcná břemena, výměnky a nájemní a pachtovní práva váznoucí na celém předmětu dražby, ledaže by zatěžovala pouze prodávaný spoluvlastnický podíl. (4) Správce daně vyrozumí příslušný katastrální úřad o tom, která věcná nebo jiná práva zapsaná v katastru nemovitostí váznoucí na nemovité věci zanikla a která nikoliv. Tyto skutečnosti správce daně na žádost potvrdí také nabyvateli předmětu dražby.“.

72. Za § 206 se vkládá nový § 206a, který včetně nadpisu zní:

„§ 206a

Soupis podle evidence

(1) Movitou věc dlužníka, která je zapsaná v evidenci zřízené nebo vedené na základě zákona, může daňový exekutor sepsat bez ohledu na to, kde se věc nachází. Soupis správce daně doručí dlužníkovi nejdříve spolu s exekučním příkazem. (2) O sepsání věci podle evidence a o právních následcích s ním spojených správce daně bezodkladně vyrozumí osobu nebo orgán veřejné moci, které vedou tuto evidenci. Tato osoba nebo orgán veřejné moci informaci o soupisu zaznamenají do evidence a uchovávají ji až do okamžiku, kdy je správce daně vyrozumí o zániku účinků nařízené daňové exekuce. (3) Na výzvu správce daně je dlužník povinen ve stanovené lhůtě

a) věc sepsanou podle evidence odevzdat správci daně na stanoveném místě, nebo

b) sdělit správci daně, kde se tato věc nachází, je-li odevzdání věci spojeno s nepoměrnými obtížemi. (4) Dlužník je povinen poskytnout nezbytnou součinnost při převzetí věci podle odstavce 3 správcem daně. Ustanovení § 207 se použije obdobně. (5) Má-li věc sepsanou podle evidence v držení třetí osoba, použijí se odstavce 3 a 4 obdobně.“.

73. V § 213 odst. 2 a v § 214 odst. 3 se za slovo „protokolu“ vkládají slova „spolu

s písemností potvrzující nabytí vlastnictví věci“.

74. V § 214 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Postup podle odstavců 1 až 3 lze uplatnit i při prodeji živých zvířat.“.

75. Za § 215 se vkládá nový § 215a, který zní:

„§ 215a

(1) Je-li sepsáno virtuální aktivum, je dlužník povinen na výzvu správce daně sdělit údaje potřebné k jeho směně na peněžní prostředky, kterou za dlužníka může provést správce daně. (2) Správce daně může postupem pro zajištění věci při místním šetření zajistit věc nezbytnou pro nakládání se sepsaným virtuálním aktivem. (3) Je-li sepsáno virtuální aktivum, správce daně může provést jeho prodej nebo směnu na peněžní prostředky sám nebo prostřednictvím osoby obchodující s virtuálními aktivy. (4) Virtuálním aktivem se pro účely správy daní rozumí virtuální aktivum podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.“.

76. V § 219 odstavec 1 zní:

„(1) Dlužník nesmí od okamžiku, kdy mu byl oznámen exekuční příkaz,

a) nemovitou věc převést na jinou osobu nebo ji zatížit,

b) odmítnout nemovitou věc, pokud ji koupil na zkoušku nebo se vzdát práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku.“.

77. V § 219 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Právní jednání, kterým dlužník porušil povinnost podle odstavce 1, je neplatné.“. Dosavadní odstavec 2 se označuje jako odstavec 3.

78. V § 219 odst. 3 se slova „od okamžiku“ nahrazují slovy „ode dne“ a za slovo „věcí“ se

vkládají slova „, jde-li o práva nezapsaná v katastru nemovitostí“.

79. V § 221 odst. 1 větě první se slova „, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s ní

spojených s výjimkou práv a závad podle § 231 odst. 1 písm. c)“ nahrazují slovy „a jejího příslušenství cenou obvyklou“ a ve větě druhé se slova „, její příslušenství a jednotlivá práva a závady“ nahrazují slovy „a její příslušenství“.

80. V § 221 odstavec 3 zní:

„(3) Na základě výsledků ocenění podle odstavce 1 správce daně stanoví v rozhodnutí o výsledné ceně

a) nemovitou věc, která je předmětem daňové exekuce,

b) příslušenství nemovité věci, které je předmětem daňové exekuce,

c) výslednou cenu nemovité věci, která je předmětem daňové exekuce, a jejího příslušenství,

d) správci daně známé věcné břemeno, výměnek, nájemní právo, pachtovní právo a zákonné předkupní právo spojené s nemovitou věcí.“. Poznámka pod čarou č. 23 se zrušuje.

81. V § 221 se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:

„(4) Na návrh správce daně rozhodne soud místně příslušný podle sídla správce daně o zániku práva odpovídajícího závadě váznoucí na nemovité věci, která je předmětem daňové exekuce, pokud

a) hodnota této závady je zcela nepřiměřená obvyklé hodnotě obdobné závady v daném místě a čase nebo je hodnota této závady zcela nepřiměřená výhodě oprávněného z této závady, a

b) tato závada výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě.“. Dosavadní odstavce 4 a 5 se označují jako odstavce 5 a 6.

82. V § 221 odstavec 5 zní:

„(5) Proti rozhodnutí o výsledné ceně se lze odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení a dražbu lze nařídit až po právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí o výsledné ceně lze v případě podle odstavce 4 vydat až po právní moci rozhodnutí soudu.“.

83. V § 221 odst. 6 se slova „nichž je mu známo, že pro ně váznou na nemovité věci práva

nebo závady s výjimkou práv a závad podle § 231 odst. 1 písm. c)“ nahrazují slovy „jejichž právech soud rozhodl podle odstavce 4“.

84. V § 222 odst. 5 se za slovo „příklepu“ vkládají slova „nebo rozhodnutí o předražku“

a na konci textu odstavce se doplňují slova „nebo předražitele“.

85. Za § 223 se vkládají nové § 223a a 223b, které znějí:

„§ 223a

(1) Správce daně zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup rozhodnutí o udělení příklepu za účelem uplatnění předražku podle občanského soudního řádu, a to spolu s údaji potřebnými pro toto uplatnění. (2) Podpis navrhovatele na návrhu předražku, který není podán ústně do protokolu nebo elektronicky způsobem nevyžadujícím dodatečné potvrzení, musí být úředně ověřen. (3) Správce daně nepřihlíží k návrhu předražku, pokud tento předražek není plně uhrazen ve lhůtě k podání návrhu předražku. (4) Obdrží-li správce daně jeden nebo více návrhů předražku, po uplynutí lhůty k podání návrhu předražku vyzve vydražitele, aby do 3 dnů ode dne doručení této výzvy oznámil, zda zvyšuje svoje nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku. Marným uplynutím této lhůty právo vydražitele na zvýšení nejvyššího dražebního podání zaniká, a tuto lhůtu nelze navrátit v předešlý stav.

§ 223b

(1) Po uplynutí lhůty pro podání oznámení vydražitele o tom, zda zvyšuje svoje nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku, správce daně vydá rozhodnutí o předražku, ve kterém zruší rozhodnutí o udělení příklepu a rozhodne o tom, kdo je předražitelem a za jakou cenu nemovitou věc nabude. (2) Rozhodnutí o předražku správce daně doručí

a) dlužníkovi,

b) vydražiteli,

c) tomu, kdo přistoupil do daňové exekuce jako oprávněný z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu, a

d) všem, kdo učinili předražek. (3) Proti rozhodnutí o předražku se jeho příjemce může odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení. (4) Stane-li se předražitelem vydražitel, je povinen doplatit nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku ve lhůtě délkou shodné se lhůtou k úhradě nejvyššího dražebního podání stanovené v dražební vyhlášce. Lhůta pro doplacení předražku počíná běžet dnem, který následuje po dni právní moci rozhodnutí o předražku. Ustanovení § 226 odst. 1 se použije obdobně. Lhůtu pro doplacení předražku nelze navrátit v předešlý stav. (5) Marným uplynutím lhůty pro doplacení předražku nebo prodloužené lhůty pro jeho doplacení se rozhodnutí o předražku zrušuje, o čemž správce daně vyrozumí vydražitele.“.

86. V § 225 odstavce 2 a 3 znějí:

„(2) Při první opakované dražbě činí nejnižší dražební podání 50 % výsledné ceny nemovité věci, při druhé opakované dražbě činí nejnižší dražební podání 40 % výsledné ceny nemovité věci, při třetí opakované dražbě činí nejnižší dražební podání 30 % výsledné ceny nemovité věci a při čtvrté a další opakované dražbě činí nejnižší dražební podání 25 % výsledné ceny nemovité věci. (3) Došlo-li při dražbě k jejímu neprovedení z důvodu podle odstavce 1, lze další dražbu nařídit se shodným nejnižším dražebním podáním, pokud lze předpokládat, že nemovitá věc bude prodána.“.

87. V § 227 se doplňují odstavce 3 a 4, které znějí:

„(3) Odstavce 1 a 2 se použijí obdobně v případě, že vydražitel včas nedoplatil nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku. Na náhradu lze započíst uhrazené nejvyšší dražební podání. (4) Včas neuhrazenou náhradu podle odstavců 1 až 3 spravuje správce daně, který vydal rozhodnutí o výši této náhrady, jako nedoplatek vydražitele nebo předražitele.“.

88. V § 228 odst. 1 větě první se za slovo „podání“ vkládají slova „, popřípadě po právní

moci rozhodnutí o předražku a úhradě předražku nebo doplacení nejvyššího dražebního podání na částku nejvyššího předražku,“.

89. V § 228 se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

90. V § 229 odst. 2 písmena d) a e) znějí:

„d) u pohledávky zajištěné zajišťovacím převodem práva den jeho vzniku,

e) u přihlášené pohledávky oprávněného z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu den, který stanoví tento jiný právní přepis.“.

91. V § 229 odst. 2 se písmeno f) zrušuje.

92. § 230 a 231 znějí:

„§ 230

(1) Správce daně na základě obdržených vyjádření podle § 228 rozhodne o rozvrhu výtěžku dražby, v němž jednotlivým věřitelům přizná nárok na úhradu pohledávky ve výši, která odpovídá jejich pořadí. Včas podané odvolání proti tomuto rozhodnutí má odkladný účinek. (2) Rozhodnutí o rozvrhu správce daně doručí dlužníkovi a věřitelům, kteří podali přihlášku a jejichž přihláška nebyla odmítnuta. (3) Přiznané částky správce daně vyplatí bez zbytečného odkladu po právní moci rozhodnutí o rozvrhu. (4) Po úhradě všech pohledávek, které mají být uspokojeny, a nepostupuje-li správce daně podle odstavce 5, se stává zbytek rozdělovaného výtěžku dražby vratitelným přeplatkem dlužníka, který správce daně vrátí i bez žádosti do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o rozvrhu. (5) Zjistí-li správce daně z katastru nemovitostí, že zpeněžená nemovitá věc je zajištěna podle trestního řádu a převyšuje-li dosažený výtěžek všechny pohledávky, které byly v rozvrhu uspokojeny, sdělí správce daně tuto skutečnost orgánu činnému v trestním řízení, který o zajištění rozhodl. Pokud správce daně od orgánu činného v trestním řízení do 30 dnů neobdrží sdělení, že se zajištění vztahuje i na zbytek výtěžku, stává se zbytek rozdělovaného výtěžku dražby vratitelným přeplatkem dlužníka, který správce daně vrátí i bez žádosti do 15 dnů ode dne uplynutí této lhůty.

§ 231

(1) Dnem právní moci rozhodnutí o rozvrhu zanikají zadržovací a zástavní práva nebo zajišťovací převod práva váznoucí na předmětu dražby. (2) Pravomocné rozhodnutí o rozvrhu doručí správce daně příslušnému katastrálnímu úřadu. Toto rozhodnutí správce daně na žádost doručí také nabyvateli předmětu dražby.“.

93. § 232 se zrušuje.

94. V § 239a se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Daňová povinnost zůstavitele týkající se příslušenství daně přechází na jeho dědice, s výjimkou penále a pokut.“.

95. Za § 240d se vkládá nový § 240e, který včetně nadpisu zní:

„§ 240e

Daňová povinnost při zániku svěřenského fondu

(1) Dojde-li k ukončení správy svěřenského fondu, trvá povinnost svěřenského správce podávat daňové tvrzení až do dne zániku svěřenského fondu. (2) Svěřenský správce je povinen podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne ukončení správy svěřenského fondu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula přede dnem tohoto ukončení. (3) Svěřenský správce je povinen podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne zániku svěřenského fondu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula přede dnem tohoto zániku.

(4) Ten, kdo přijal majetek ze svěřenského fondu v souvislosti s jeho zánikem, odpovídá v příslušném rozsahu a do výše přijatého majetku za splnění platební povinnosti svěřenského fondu, která nebyla splněna do dne zániku svěřenského fondu. V tomto rozsahu je ten, kdo přijal majetek ze svěřenského fondu, daňovým subjektem. (5) Dojde-li k zániku svěřenského fondu, aniž by bylo dostatečně zřejmé, v jakém rozsahu ten, kdo přijal majetek ze svěřenského fondu, odpovídá za splnění platební povinnosti podle odstavce 5, určí tento rozsah správce daně. Včas podané odvolání proti tomuto rozhodnutí má odkladný účinek.“.

96. V § 243 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Daňová pohledávka, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen rozhodnutím insolvenčního soudu, zaniká právní mocí tohoto rozhodnutí.“.

97. V § 244 se na konci odstavce 5 doplňuje věta „Obdobně správce daně postupuje

v případě, že se jedná o daň, u které se nepodává řádné daňové tvrzení.“.

98. V § 245 odst. 1 větě první se za text „240d“ vkládají slova „, § 240e odst. 2 a 3“.

99. V § 249 odst. 2 se věta druhá nahrazuje větou „Skutečnost, že došlo k úhradě pokuty na

místě, se uvede v protokolu.“.

100. V § 249 se odstavec 3 zrušuje.

101. V § 250 odst. 3 se slova „vypočtená podle odstavce 1 nebo 2“ zrušují.

102. V § 250 odst. 5 se slova „částky vypočtené podle odstavce 1 nebo 2“ nahrazují

slovem „pokuty“.

103. V § 250 se doplňuje odstavec 8, který zní:

„(8) Základem pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně je výše daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty stanovená ve vyměřovacím nebo doměřovacím řízení, která souvisejí s opožděně podaným daňovým tvrzením.“.

104. V § 251a se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Je-li při výpočtu výše úroku zohledňována výše repo sazby stanovené Českou národní bankou, použije se výše této sazby platná pro první den kalendářního pololetí, do něhož spadá daný jednotlivý den, kdy úrok vzniká.“.

105. V § 251c odst. 4 se slova „hrazen z“ nahrazují slovy „snížením příjmu“.

106. V § 251c odstavec 5 zní:

„(5) Úrok hrazený správcem daně nevzniká z

a) vratitelného přeplatku, který správce daně daňovému subjektu nevrátil proto, že o to byl daňovým subjektem požádán,

b) úroku hrazeného správcem daně.“.

107. V § 252 odst. 3 písm. d) se za slovo „rámci“ vkládá slovo „procesní“.

108. V § 252 se na konci odstavce 4 doplňuje věta „Při určení výše úroku z prodlení se

nepřihlíží k přeplatku evidovanému jiným věcně nepříslušným správcem daně, který nebyl použit k úhradě nedoplatku, u kterého úrok z prodlení vzniká.“.

109. V § 253a odstavec 3 zní:

„(3) Úrok z vratitelného přeplatku nevzniká po dobu, kdy vzniká úrok z daňového odpočtu.“.

110. V § 254 odst. 3 písm. e) se za slovo „rámci“ vkládá slovo „procesní“.

111. V § 254a odst. 3 písm. b) se slova „výsledku dosavadního“ nahrazují slovy „dosavadnímu

výsledku“.

112. V § 259a odst. 2 se za větu první vkládá věta „Správce daně může zcela nebo zčásti

prominout penále také, pokud k příčině jeho vzniku došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit.“ a ve větě poslední se slova „tom není“ nahrazují slovy „prominutí není správce daně“.

113. § 260 včetně nadpisu zní:

„§ 260

Hromadné prominutí nebo posečkání daně nebo příslušenství daně

(1) Vláda může opatřením obecné povahy na návrh ministra financí zcela nebo částečně hromadně prominout daň nebo příslušenství daně

a) z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, nebo

b) při mimořádných, zejména živelních událostech. (2) Vláda může opatřením obecné povahy na návrh ministra financí zcela nebo částečně povolit hromadné posečkání úhrady daně nebo příslušenství daně

a) z důvodů podle odstavce 1, nebo

b) při důvodném očekávání částečného nebo úplného zániku povinnosti uhradit dlužnou částku. (3) Vláda může v rámci povoleného hromadného posečkání stanovit, že po dobu jeho trvání nevzniká úrok z posečkané částky. (4) Pro účely změny stanovené doby posečkání, změny nebo doplnění podmínek posečkání a pozbytí účinnosti posečkání se opatření obecné povahy, kterým se povoluje hromadné posečkání, považuje za rozhodnutí vydané samostatně vůči každému daňovému subjektu, jehož se týká. (5) Vláda v opatření obecné povahy stanoví rozsah a podmínky hromadného prominutí nebo posečkání, zejména dobu, na níž je posečkání povoleno. (6) Opatřením obecné povahy se promíjí nebo posečkává daň nebo příslušenství daně všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí nebo posečkání týká. (7) Hromadné prominutí daně nebo příslušenství daně není přípustné v případě

a) peněžitého plnění v rámci procesní dělené správy a

b) místního poplatku.“.

114. Za § 260 se vkládá nový § 260a, který včetně nadpisu zní:

„§ 260a

Zvláštní ustanovení o vydávání opatření obecné povahy o hromadném prominutí nebo

posečkání daně nebo příslušenství daně

(1) Opatření obecné povahy o hromadném prominutí nebo posečkání daně nebo příslušenství daně se vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. (2) Opatření obecné povahy oznámí Ministerstvo financí zveřejněním ve Finančním zpravodaji a způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zveřejnění na úřední desce jiného úřadu se nevyžaduje. (3) Opatření obecné povahy nabývá účinnosti dnem následujícím po dni zveřejnění ve Finančním zpravodaji, nebo pozdějším dnem, který je v něm uveden. (4) Hrozí-li nebezpečí z prodlení, lze odůvodnění opatření obecné povahy omezit pouze na splnění zákonem stanovených podmínek pro hromadné prominutí nebo posečkání.“.

115. Na konci textu § 262 se doplňují slova „s výjimkou ustanovení o opatření obecné

povahy“.

116. Za § 262 se vkládá nový § 262a, který včetně nadpisu zní:

„§ 262a

Výkon jiné působnosti postupem podle daňového řádu

(1) Za správu daní se považuje také výkon působnosti orgánu veřejné moci, jejíž cíl je odlišný od správného zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, pokud tak stanoví zákon, nebo pokud zákon stanoví, že se při výkonu této působnosti postupuje podle tohoto zákona. (2) Za předmět správy daní se považuje také předmět výkonu působnosti podle odstavce 1, přičemž ustanovení tohoto nebo jiného zákona o správě daní se na něj použijí přiměřeně. (3) Povinnost, která je předmětem výkonu působnosti podle odstavce 1, se v tomto rozsahu považuje za daňovou povinnost. (4) Osoba, která je nositelem daňové povinnosti podle odstavce 3, je daňovým subjektem.“.

117. V § 263 se slova „a § 194 odst. 6“ zrušují.

Čl. XCIV

Přechodná ustanovení

1. Povinnost správce daně zajistit veřejnou dostupnost dříve zveřejněných informací podle § 56 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XCIII bodu 13, se nevztahuje na informace, které byly zveřejněny přede dnem nabytí účinnosti čl. XCIII bodu 13. 2. V případě námitky podle zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla uplatněna přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Na běh lhůty pro placení daně, která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ustanovení § 160 odst. 4 písm. h) zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, použije ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 4. Řízení nebo jiné postupy, které byly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeny místně příslušným správcem daně při výkonu správy placení peněžitého plnění v rámci dělené správy podle § 162 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí tento správce daně. 5. Povinnost předat údaje ke správě placení peněžitého plnění v rámci dělené správy a povinnost učinit žádost, kterou orgán veřejné moci žádá obecného správce daně o výkon správy placení nebo vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, způsobem podle § 162 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní pro předání údajů a pro žádost učiněnou ode dne 1. ledna 2026. 6. Rozhodl-li správce daně v daňové exekuci o výsledné ceně nemovité věci přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, daňová exekuce se dokončí podle zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 7. Postup při zániku svěřenského fondu podle § 240e zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XCIII bodu 95, se nepoužije v případě, že k ukončení správy svěřenského fondu došlo přede dnem nabytí účinnosti čl. XCIII bodu 95. 8. Úrok podle zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, u něhož ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona trvají podmínky pro jeho vznik, se uplatní do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se tento úrok uplatní podle zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 9. V případě prominutí penále vzniklého přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije postup podle § 259a zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST OSMDESÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně

Čl. XCV

Zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně, se mění takto:

1. V § 1 se slova „, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně

vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím

souvisejícím,“ nahrazují slovy „a nemovité věci k němu náležející“. Poznámka pod čarou č. 1 se zrušuje.

2. V § 1 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Pro účely tohoto zákona se rozumí

a) letištěm Praha-Ruzyně a nemovitými věcmi k němu náležejícími 1. letištní pozemky, 2. dráhy určené ke vzletům a přistávání letadel na letišti Praha-Ruzyně bez zřetele na jejich stavebně technické provedení a 3. dráhy a plochy určené k pohybům a stáním letadel souvisejícím s jejich vzlety a přistáváním na letišti Praha-Ruzyně bez zřetele na jejich stavebně technické provedení,

b) letištním pozemkem pozemek zapsaný u letiště Praha-Ruzyně v evidenci letišť vedené Úřadem pro civilní letectví podle zákona upravujícího civilní letectví,

c) právnickou osobou se sídlem ve státě, v níž má stát stoprocentní majetkovou účast, též osoba, ve které má stát stoprocentní majetkovou účast prostřednictvím jiné právnické osoby.“.

3. Za § 1 se vkládají nové § 1a a 1b, které znějí:

„§ 1a

Letištní pozemky mohou být ve prospěch třetí osoby zatíženy právem stavby. Právo stavby ani stavba vyhovující právu stavby se nestávají součástí letiště Praha-Ruzyně a nemovitých věcí k němu náležejících. Ustanovení § 1254 občanského zákoníku se v takovém případě nepoužije.

§ 1b

(1) Vlastník letištního pozemku, který není právnickou osobou se sídlem ve státě, ve které má stát stoprocentní majetkovou účast, je povinen v případě úplatného převodu vlastnického práva k takovému letištnímu pozemku, jej přednostně nabídnout ke koupi

a) provozovateli letiště Praha-Ruzyně, je-li současně právnickou osobou se sídlem ve státě, ve které má stát stoprocentní majetkovou účast, a vlastníkem nadpoloviční většiny výměry letištních pozemků a

b) České republice – Ministerstvu financí. (2) Provozovatel letiště nebo Česká republika – Ministerstvo financí může na základě nabídky vlastníka letištního pozemku uplatnit právo na přednostní koupi letištního pozemku, a to za cenu obvyklou a nelze-li cenu obvyklou určit, za tržní hodnotu. (3) Provozovatel letiště nebo Česká republika – Ministerstvo financí, jsou povinni ve lhůtě 6 měsíců od doručení nabídky oznámit vlastníku letištního pozemku, že nabídku koupě přijímají, jinak právo na přednostní koupi letištního pozemku vůči jeho vlastníku, který nabídku učinil, zaniká. (4) Nesplní-li vlastník letištního pozemku povinnost podle odstavce 1, je právní jednání, kterým převedl vlastnictví k letištnímu pozemku na jinou osobu neplatné. (5) Odstavce 1 až 4 se pro podíl na letištním pozemku použijí obdobně.“.

ČÁST OSMDESÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o zákazu kazetové munice

Čl. XCVI

V § 8 zákona č. 213/2011 Sb., o zákazu použití, vývoje, výroby, skladování a převodu kazetové munice a o jejím zničení (zákon o zákazu kazetové munice), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST OSMDESÁTÁ ŠESTÁ

Změna zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením

Čl. XCVII

Zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 141/2012 Sb., zákona č. 331/2012 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákona č. 313/2013 Sb., zákona č. 329/2014 Sb., zákona č. 140/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 301/2017 Sb., zákona č. 228/2019 Sb., zákona č. 252/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 358/2022 Sb., zákona č. 412/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 12 odst. 3 se číslo „100“ nahrazuje číslem „300“.

2. V § 12 se na konci odstavce 3 doplňují věty „O povinnosti vrátit příspěvek nebo jeho

poměrnou část podle odstavce 1 rozhoduje územní správa sociálního zabezpečení, která příspěvek vyplatila. Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 10 let ode dne, kdy byl příspěvek vyplacen. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Přeplatky na příspěvku vybírá územní správa sociálního zabezpečení, která o povinnosti vrátit příspěvek nebo jeho část rozhodla.“.

3. V § 12 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Za vrácení příspěvku nebo jeho části podle odstavce 1 odpovídá oprávněná osoba a příjemce příspěvku společně a nerozdílně.“.

4. V § 28 se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 2 a 3.

5. V § 28 odst. 2 větě první se slova „odstavců 1 a 2“ nahrazují slovy „odstavce 1“, za větu

první se vkládají věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byla dávka vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“ a ve větě poslední se za slovo „Přeplatky“ vkládají slova „na dávce“.

6. V § 28 odst. 3 se za slova „vrátit přeplatek“ vkládají slova „na dávce“ a číslo „100“ se

nahrazuje číslem „300“.

Čl. XCVIII

Přechodná ustanovení

1. Lhůta pro zánik nároku na vrácení příspěvku nebo jeho části podle § 12 odst. 3 zákona č. 329/2011 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Lhůta pro zánik nároku na vrácení přeplatku podle § 28 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST OSMDESÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o specifických zdravotních službách

Čl. XCIX

V § 92a zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění zákona č. 65/2017 Sb. a zákona č. 183/2017 Sb., se na konci textu odstavce 4 doplňují slova „, s výjimkou ministerstva, Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti“.

ČÁST OSMDESÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o Finanční správě České republiky

Čl. C

Zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 164/2013 Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 14/2017 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 386/2020 Sb., zákona č. 251/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 373/2022 Sb., zákona č. 458/2022 Sb. a zákona č. 427/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 10 odst. 4 písm. a) se slovo „nebo“ zrušuje.

2. V § 10 se na konci odstavce 4 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena c) a d), která

znějí: „c) vymáhání peněžitých plnění spravovaných finančním úřadem, včetně správy placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, u nichž přešla příslušnost v souvislosti s tímto vymáháním,

d) doručování písemností.“.

3. V § 12 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Řízení nebo jiný postup při vymáhání peněžitého plnění spravovaného finančním úřadem, včetně správy placení peněžitého plnění v rámci dělené správy, u níž přešla příslušnost v souvislosti s tímto vymáháním, provede finanční úřad, který jej zahájil nejdříve, nedohodnou- li se finanční úřady jinak.“.

4. V § 13d odstavec 6 zní:

„(6) Prodejce je povinen vrátit orgánu finanční správy zaplacenou cenu, a to

a) bez zbytečného odkladu, umožňuje-li to forma prodeje, nebo

b) do 14 dnů ode dne, kdy vrácený předmět kontrolního nákupu převzal nebo měl možnost převzít.“.

5. V § 18 odst. 1 písm. d) se slovo „agendového“ zrušuje a na konci textu písmene se

doplňují slova „a Integrovaného cizineckého agendového systému“.

6. V § 18 odst. 1 se na konci textu písmene g) doplňují slova „a evidence vozidel se státní

poznávací značkou Ukrajiny“.

7. V § 18 odst. 1 se za písmeno p) vkládají nová písmena q) a r), která znějí:

„q) z leteckého rejstříku České republiky, rejstříku sportovních létajících zařízení a z registru provozovatelů bezpilotních systémů,

r) z námořního rejstříku České republiky, plavebního rejstříku České republiky a z rejstříku malých plavidel,“. Dosavadní písmena q) a r) se označují jako písmena s) a t).

8. V § 18 odst. 5 se slovo „agendového“ zrušuje“.

ČÁST OSMDESÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona o Celní správě České republiky

Čl. CI

Zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 164/2013 Sb., zákona č. 308/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 206/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 418/2021 Sb., zákona č. 458/2022 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 427/2023 Sb. a zákona č. …/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 1 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Základním úkolem celní správy je ochrana

ekonomických zájmů České republiky a trhu zejména v souvislosti s dohledem nad zbožím a jeho pohybem.“.

2. V § 4 odst. 3 písm. a) bodě 2 se za slovo „spolupráci“ vkládají slova „podle přímo

použitelného předpisu upravujícího spolupráci“.

3. V § 4 odst. 4 se písmeno c) zrušuje.

Dosavadní písmeno d) se označuje jako písmeno c).

4. V § 4 odst. 5 písm. b) bodě 2 se za slovo „zejména“ vkládají slova „zbraně, střelivo,“.

5. V § 4 odst. 5 se na konci písmene b) doplňuje bod 4, který zní:

„4. věci sloužící k provozování hazardních her,“.

6. V § 8 odstavec 2 zní:

„(2) Celní úřad je obecným správcem daně vykonávajícím správu placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, která jsou příjmem veřejného rozpočtu podle daňového řádu.“.

7. V § 8 se na konci odstavce 5 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní:

„e) doprovodu při přemístění osoby zadržené nebo věci zajištěné orgánem činným v trestním řízení.“.

8. V § 8 odst. 6 písm. a) se slova „; celní prostor Celního úřadu Praha Ruzyně lze stanovit

pouze se souhlasem generálního ředitele“ zrušují.

9. V § 8 odst. 6 se písmeno e) zrušuje.

Dosavadní písmena f) a g) se označují jako písmena e) a f).

10. V § 8 odst. 7 písm. a) a b) se za slovo „cel“ vkládají slova „, prověřování povinností

souvisejících s úhradou časového zpoplatnění a elektronického mýtného podle zákona upravujícího pozemní komunikace“.

11. V § 8 odst. 7 se na konci písmene a) slovo „nebo“ zrušuje.

12. V § 8 odst. 7 písmeno c) zní:

„c) vymáhání peněžitých plnění spravovaných celním úřadem, včetně správy placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, u níž přešla příslušnost v souvislosti s tímto vymáháním,“.

13. V § 10 odst. 3 se slova „při správě daní, správě cel nebo prověřování plnění povinností

souvisejících se sběrem, zpracováním a poskytováním údajů pro statistické účely podle celního zákona“ nahrazují slovy „, který je výkonem vybrané působnosti,“.

14. V § 10 odstavec 4 zní:

„(4) Řízení nebo jiný postup při vymáhání peněžitého plnění spravovaného celním úřadem, včetně správy placení peněžitého plnění v rámci dělené správy, u níž přešla příslušnost v souvislosti s tímto vymáháním, provede celní úřad, který jej zahájil nejdříve, nedohodnou-li se celní úřady jinak.“.

15. V § 11 odst. 1 se slovo „územním“ zrušuje.

16. Za § 11c se vkládají nové § 11d a 11e, které včetně nadpisů znějí:

„§ 11d

Zvláštní ustanovení o oznamování přestupku

(1) Zjistí-li orgán celní správy při zastavení osoby nebo dopravního prostředku skutečnosti důvodně nasvědčující podezření, že došlo ke spáchání přestupku, k řízení o němž není orgán celní správy příslušný, oznámí tyto skutečnosti, včetně údajů o osobě a dopravním prostředku, příslušnému správnímu orgánu. (2) Orgán celní správy učiní nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem; k tomu je oprávněn vyžadovat vysvětlení. (3) O skutečnostech zjištěných podle odstavců 1 a 2 sepíše orgán celní správy úřední záznam. (4) Oznámení podle odstavce 1 učiní celní úřad nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví. Oznámení podle odstavce 1 není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu.

§ 11e

Zvláštní ustanovení o kontrolním nákupu

(1) Kontrolní nákup je oprávněn provádět orgán celní správy při prověřování plnění povinností stanovených zákonem upravujícím

a) spotřební daně,

b) povinné značení lihu,

c) pohonné hmoty,

d) daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv a daň z elektřiny,

e) hazardní hry,

f) působnost orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví. (2) Pro účely kontrolního nákupu se na jednání prodejce a orgánu celní správy hledí jako na uzavření smlouvy. Provedení kontrolního nákupu není porušením povinnosti orgánem celní správy související s prodejem a nákupem věci stanovené zákonem podle odstavce 1. (3) Neodporuje-li to povaze předmětu kontrolního nákupu nebo není-li způsobena prodejci majetková újma, lze od smlouvy, která byla uzavřena jednáním při kontrolním nákupu, odstoupit. Má-li být předmět kontrolního nákupu současně zadržen, nemusí být při odstoupení od smlouvy předán prodejci. (4) Orgán celní správy oznámí prodejci, že provedený nákup byl kontrolní, bezprostředně po ukončení nákupu nebo, není-li to s ohledem na formu prodeje možné, do 14 dnů od převzetí plnění anebo nejpozději do okamžiku splnění účelu prověřování plnění povinností stanovených zákonem podle odstavce 1. (5) Pokud to povaha předmětu kontrolního nákupu umožňuje, orgán celní správy jej vrátí prodejci bezprostředně po oznámení podle odstavce 4. Náklady spojené s vrácením předmětu kontrolního nákupu nese orgán celní správy. (6) Prodejce je povinen vrátit orgánu celní správy zaplacenou cenu, a to

a) bez zbytečného odkladu, umožňuje-li to forma prodeje, nebo

b) do 14 dnů ode dne, kdy vrácený předmět kontrolního nákupu převzal nebo měl možnost jej převzít.“.

17. V části první se doplňuje hlava pátá, která včetně nadpisu zní:

„Hlava V

Zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku a náhrada nákladů

§ 11f

Zadržení věci

(1) Orgán celní správy

a) zadrží věc, pokud tak stanoví zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie,

b) může zadržet věc pro účely úhrady nedoplatku evidovaného u orgánu celní správy nebo orgánu finanční správy nebo

c) může zadržet věc pro účely řízení o přestupku, k jehož projednání je orgán celní správy příslušný. (2) Zadržení věci provede orgán celní správy, který jako první zjistí důvody pro zadržení. (3) Osoba, která má věc v době zadržení u sebe, vydá zadrženou věc orgánu celní správy. Odmítne-li její vydání, orgán celní správy věc odebere. (4) Orgán celní správy určí místo a způsob uskladnění zadržené věci. Orgán celní správy může zadrženou věc ponechat osobě, které byla zadržena. Tato osoba ji nesmí zničit ani s ní jinak nakládat s výjimkou jejího držení nebo skladování. (5) O zadržení sepíše orgán celní správy podle povahy věci protokol nebo úřední záznam.

§ 11g

Vrácení zadržené věci

Orgán celní správy vrátí zadrženou věc, pokud

a) nebylo rozhodnuto o jejím propadnutí nebo zabrání,

b) nebyla prodána, přenechána nebo zničena orgánem celní správy podle jiného zákona nebo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie,

c) do prvního pracovního dne následujícího po dni jejího zadržení pro účely úhrady nedoplatku nebyl příslušným orgánem vydán exekuční příkaz prodejem této věci,

d) marně uplynula lhůta pro sdělení příslušného orgánu veřejné moci, že je s touto věcí nakládáno v rozporu s jiným zákonem nebo přímo použitelným předpisem Evropské unie.

§ 11h

Postup vrácení zadržené věci

(1) Orgán celní správy vrátí zadrženou věc vlastníkovi bez zbytečného odkladu poté, co nastane důvod pro její vrácení. (2) Orgán celní správy vrátí zadrženou věc osobě, které byla zadržena,

a) není-li vlastník znám, nebo si věc nevyzvedl, a to ani na výzvu orgánu celní správy, nebo

b) je-li takové vrácení zjevně účelnější nebo hospodárnější než vrácení vlastníkovi. (3) O vrácení zadržené věci sepíše orgán celní správy protokol.

§ 11i

Zabrání zadržené věci

(1) Není-li vlastník nebo osoba, které byla věc zadržena, známa, nebo si věc nevyzvedla, a to ani na výzvu orgánu celní správy, může orgán celní správy rozhodnout o jejím zabrání. Včas podané odvolání proti tomuto rozhodnutí má odkladný účinek. (2) Příjemcem rozhodnutí o zabrání věci je

a) vlastník této věci a

b) osoba, které byla tato věc zadržena. (3) Není-li žádný příjemce rozhodnutí o zabrání věci znám, orgán celní správy

a) vyvěsí toto rozhodnutí na své úřední desce po dobu 60 dnů a

b) uvede ve výroku tohoto rozhodnutí den, čas a místo zadržení věci, popřípadě další zpřesňující okolnosti nebo údaje. (4) Vlastníkem zabrané věci se stává stát.

§ 11j

Zadržení věci při výkonu jiné působnosti orgánu celní správy

(1) Zadrží-li orgán celní správy věc v případě, že jiný zákon stanoví, že orgán celní správy toto zadržení provádí při výkonu jiné působnosti z důvodu zjištění skutečnosti nasvědčující tomu, že věc je předmětem porušení povinnosti podle tohoto jiného zákona, orgán celní správy bezodkladně informuje o zadržení orgán veřejné moci, který je příslušný k řízení ve věci porušení právních předpisů, a věc mu předá. (2) Nepřevezme-li příslušný orgán veřejné moci zadrženou věc do 10 pracovních dnů ode dne obdržení informace o zadržení, orgán celní správy věc vrátí. (3) Orgán celní správy v případě podle odstavce 1 učiní nezbytná šetření ke zjištění totožnosti osoby podezřelé z porušení povinnosti podle jiného zákona a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před příslušným orgánem veřejné moci. (4) Orgán celní správy o předání zadržené věci a podkladů příslušnému orgánu veřejné moci podle povahy věci sepíše protokol nebo úřední záznam.

§ 11k

Společná ustanovení pro zadržení věci

(1) Při zadržení věci orgánem celní správy se postupuje podle daňového řádu. (2) Orgán celní správy zadrží věc bez ohledu na práva třetích osob. (3) Osoba, jejíž práva byla zadržením věci dotčena, může proti zadržení věci podat stížnost. (4) Převezme-li orgán celní správy od jiného orgánu veřejné moci věc zadrženou nebo zajištěnou podle jiného zákona, postupuje orgán celní správy po tomto převzetí obdobně jako v případě, že věc zadržel sám.

§ 11l

Zadržení obalu nebo dopravního prostředku

(1) Orgán celní správy spolu se zadrženou věcí může zadržet také obal nebo dopravní prostředek, který věc dopravuje. Ustanovení o zadržení věci orgánem celní správy a náhradě nákladů v souvislosti se zadržením věci se obdobně použijí také pro zadržení obalu nebo dopravního prostředku. (2) Obalem se pro účely zadržení věci orgánem celní správy rozumí prodejní obal zadržené věci, popřípadě také skupinový obal nebo přepravní obal podle zákona upravujícího obaly. (3) Orgán celní správy vrátí obal nebo dopravní prostředek dříve než zadrženou věc, pokud

a) je hodnota obalu nebo dopravního prostředku ve zjevném nepoměru k povaze přestupku nebo k předpokládané výši daně, je-li zadržená věc předmětem daně, a

b) vrácením obalu nebo dopravního prostředku nedojde k porušení stavu zadržené věci.

§ 11m

Náhrada nákladů v souvislosti se zadržením věci

(1) Bylo-li rozhodnuto o propadnutí nebo zabrání věci, kterou zadržel orgán celní správy, vzniká povinnost nahradit náklady

a) na její skladování a další náklady spojené s jejím zadržením,

b) spojené s její správou a zničením, pokud ji orgán celní správy zničil podle jiného zákona nebo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. (2) Povinnost nahradit náklady podle odstavce 1 vzniká

a) pachateli přestupku,

b) vlastníku věci, pokud o přestupku v době jeho spáchání věděl nebo vědět měl a mohl a pokud není znám pachatel přestupku, nebo

c) osobě, které byla věc zadržena, pokud pachatel přestupku ani vlastník věci nejsou známi. (3) Prokáže-li se v navazujícím řízení, že došlo k porušení povinnosti, které bylo důvodem zadržení věci, a současně nebylo rozhodnuto o jejím propadnutí nebo zabrání, vzniká povinnost nahradit náklady na skladování a další náklady spojené se zadržením této věci

a) vlastníku věci, nebo

b) osobě, které byla věc zadržena, pokud vlastník věci není znám. (4) Nevyzvedne-li si vlastník zadržené věci ani osoba, které byla tato věc zadržena, tuto věc na výzvu orgánu celní správy, vzniká jim společná a nerozdílná povinnost nahradit náklady na další skladování této věci až do jejího vrácení, nebo zabrání, popřípadě další nezbytné náklady.

§ 11n

Správa náhrady nákladů v souvislosti se zadržením věci

(1) Vznikne-li osobě povinnost nahradit náklady, které vznikly orgánu celní správy při zadržení, prodeji, zničení, přenechání, propadnutí nebo zabrání věci podle tohoto nebo jiného zákona nebo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, orgán celní správy stanoví náhradu těchto nákladů, dosahuje-li výše alespoň 500 Kč. (2) Náhrada nákladů je splatná třicátý den po dni oznámení rozhodnutí o jejím stanovení povinné osobě. (3) Náhradu nákladů podle odstavce 1 lze stanovit nejdéle do 1 roku od konce kalendářního roku, ve kterém se o nich orgán celní správy dozvěděl, nejpozději však do 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém osobě vznikla povinnost tyto náklady nahradit, a byly splněny podmínky pro stanovení těchto nákladů. (4) Náhrada nákladů se spravuje podle daňového řádu.“.

18. V § 17 se slovo „územního“ zrušuje.

19. V § 24 písm. a) bod 7 zní:

„7. získává poznatky ze zájmového prostředí,“.

20. V § 28 odst. 1 písm. a) se slovo „nebo“ zrušuje.

21. V § 28 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno c), které zní:

„c) přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti osoby, u které je prováděna evidenční ochrana osobních údajů podle tohoto zákona.“.

22. V § 28 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Úřední záznam o podání vysvětlení

týkajícího se přestupku podle odstavce 1 nelze použít jako důkazní prostředek v řízení o přestupku.“.

23. V § 29 odst. 1 se slova „a státní příslušnosti“ nahrazují slovy „, státní příslušnosti a čísla

a druhu průkazu totožnosti“.

24. V § 32 odst. 1 písmeno a) zní:

„a) je-li vozidlo zadrženo postupem podle tohoto zákona, anebo odňato nebo odstaveno podle jiného právního předpisu, nebo“.

25. V § 32 odstavec 4 zní:

„(4) Technické prostředky k zabránění odjezdu vozidla se neprodleně odstraní

a) je-li zadržené vozidla vráceno, nebo

b) po ukončení kontroly podle odstavce 1 písm. b), pokud není vozidlo nadále 1. zadrženo postupem podle tohoto zákona, nebo 2. odňato nebo odstaveno podle jiného právního předpisu.“.

26. V § 35b odst. 1 se na konci textu úvodní části ustanovení doplňují slova „byla tato

pokuta“.

27. V § 35b odst. 1 písmena a) a b) znějí:

„a) uložena celním úřadem, nebo

b) předána ke správě placení obecnému správci daně.“.

28. V § 35b se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Motorovým vozidlem se pro účely této

hlavy rozumí také přípojné vozidlo.“.

29. Za § 37 se vkládají nové § 37a a 37b, které včetně nadpisů znějí:

„§ 37a

Získávání poznatků o trestné činnosti

(1) Celník před zahájením úkonů trestního řízení z vlastní iniciativy nebo na základě podnětu jiné osoby anebo orgánu za účelem získání poznatků o trestné činnosti vyhledává, odhaluje, a je-li to třeba, i dokumentuje skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. (2) V rámci činnosti podle odstavce 1 je celník povinen předcházet trestné činnosti.

§ 37b

Získávání poznatků ze zájmového prostředí

(1) Celník je oprávněn získávat poznatky ze zájmového prostředí. Tímto získáváním je činnost celníka, který se zastíráním skutečného účelu své činnosti aktivně vyhledává, dokumentuje a vyhodnocuje poznatky o zájmovém prostředí a osobách v něm se pohybujících. V rámci této činnosti je celník oprávněn využívat podpůrné operativně pátrací prostředky. (2) Zájmovým prostředím se pro účely tohoto zákona rozumí prostředí, v němž lze důvodně předpokládat získání poznatků důležitých pro zamezování, odhalování a dokumentování trestných činů, ke zjišťování jejich pachatelů a k předcházení těmto trestným činům.“.

30. V § 38 odst. 1 se slovo „finanční“ nahrazuje slovem „peněžní“.

31. V § 38 odst. 2 se za slovo „hry“ vkládají slova „a při provádění kontrolního nákupu podle

tohoto zákona“.

32. V nadpisu § 42 se slovo „finanční“ nahrazuje slovem „peněžní“.

33. V § 42 odst. 1 se slovo „finančními“ nahrazuje slovem „peněžními“, slovo „finanční“ se

nahrazuje slovem „peněžní“, slova „souvislosti s“ se nahrazují slovy „souvislosti se získáváním poznatků o trestné činnosti,“ a slovo „ostatních“ se zrušuje.

34. V § 42 odst. 2 se slovo „finančními“ nahrazuje slovem „peněžními“.

35. V § 42 se odstavec 3 zrušuje.

36. Za § 44 se vkládá nový § 44a, který včetně nadpisu zní:

„§ 44a

Použití pout a prostředku k zamezení prostorové orientace

(1) Je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob nebo majetku, anebo že se osoba pokusí o útěk, je celník oprávněn použít pouta nebo prostředek k zamezení prostorové orientace také u osoby

a) zajištěné,

b) zadržené,

c) zatčené,

d) dodávané do výkonu trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranného léčení nebo ochranné výchovy, nebo

e) převzaté celníkem k provedení procesních úkonů z vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranného léčení nebo ochranné výchovy. (2) Celník je oprávněn použít pouta také ke vzájemnému připoutání 2 nebo více osob, je-li důvodná obava podle odstavce 1 u všech těchto osob. (3) Prostředek k zamezení prostorové orientace je celník oprávněn použít pouze, nelze-li účelu úkonu dosáhnout jinak.“.

37. V § 47 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Písemné hlášení celník nepodává při použití

pout a prostředků k zamezení prostorové orientace podle tohoto zákona.“.

38. V § 53 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní:

„e) nakládá se zadrženou věcí, obalem nebo dopravním prostředkem v rozporu s § 11f odst. 4.“.

39. V § 53 odstavce 3 a 4 znějí:

„(3) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a) v rozporu s § 13 použije slova „celní správa“ nebo jejich překlady anebo slova od nich odvozená ve svém názvu nebo obchodní firmě,

b) nakládá se zadrženou věcí, obalem nebo dopravním prostředkem v rozporu s § 11f odst. 4. (4) Za přestupek lze uložit pokutu do

a) 5 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 nebo 2 písm. a) až d),

b) 20 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 3 písm. a), nebo

c) 5 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2 písm. e) nebo odstavce 3 písm. b).“.

40. V § 58 odst. 1 se na konci textu písmene n) doplňují slova „a evidence vozidel se státní

poznávací značkou Ukrajiny“.

41. V § 58 odst. 1 písm. q) se slovo „agendového“ zrušuje a na konci textu písmene se

doplňují slova „a Integrovaného cizineckého agendového systému“.

42. V § 58 odst. 1 písm. s) se za slovo „o“ vkládají slova „časovém zpoplatnění a“.

43. V § 58 odst. 1 se za písmeno x) vkládají nová písmena y) až zb), která znějí:

„y) z leteckého rejstříku České republiky, rejstříku sportovních létajících zařízení a z registru provozovatelů bezpilotních systémů,

z) z námořního rejstříku České republiky, plavebního rejstříku České republiky a z rejstříku malých plavidel,

za) z evidencí v oblasti obchodování s ohroženými druhy,

zb) z evidence operátora trhu s energiemi,“. Dosavadní písmeno y) se označuje jako písmeno zc).

44. V § 63 odst. 1 se za slovo „prostředky,“ vkládají slova „sledování zásilky,“.

45. § 74 včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 14 zní:

„§ 74

Působnost orgánů celní správy ve vztahu k celnímu informačnímu systému

(1) Orgány celní správy mají přístup k informacím v celním informačním systému, který

14)

je zřízen příslušným předpisem Evropské unie. (2) Generální ředitelství cel odpovídá za řádné fungování celního informačního systému v České republice a přijímá opatření nezbytná pro zajištění dodržování příslušných právních předpisů při jeho využití, včetně zpracovávání osobních údajů, a pro zachování jeho bezpečnosti. ____________________ 14) Nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů. Rozhodnutí Rady č. 2009/917/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o používání informačních technologií pro celní účely. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/868 ze dne 13. března 2024, kterým se mění rozhodnutí Rady 2009/917/SVV, pokud jde o jeho uvedení do souladu s pravidly Unie o ochraně osobních údajů.“.

46. § 75 až 80 se zrušují.

Čl. CII

Přechodná ustanovení

1. V případě, že orgán Celní správy České republiky zadržel věc, obal nebo dopravní prostředek přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, běží lhůta pro vyjádření jiného orgánu veřejné moci v souvislosti se zadržením nebo lhůta pro převzetí zadržené věci, obalu nebo dopravního prostředku podle zákona č. 17/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo podle jiného zákona, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Lhůta pro stanovení náhrady nákladů v souvislosti se zadržením věci, obalu nebo dopravního prostředku podle § 11o zákona č. 17/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, běží v případě nákladů, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a před tímto dnem nebyla jejich náhrada stanovena, znovu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DEVADESÁTÁ

Změna zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných

skleníkových plynech

Čl. CIII

Zákon č. 73/2012 Sb., o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech, ve znění zákona č. 89/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 60/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 6 odst. 7 se slovo „do“ zrušuje.

2. V § 6 se na konci odstavce 8 doplňuje věta „Správu placení poplatku vykonává celní

úřad.“.

ČÁST DEVADESÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur

Čl. CIV

V § 23 zákona č. 85/2012 Sb., o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 465/2023 Sb., se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „, s výjimkou pokut uložených Ministerstvem životního prostředí“.

ČÁST DEVADESÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o podporovaných zdrojích energie

Čl. CV

Zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 310/2013 Sb., zákona č. 90/2014 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 107/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 103/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 541/2020 Sb., zákona č. 367/2021 Sb., zákona č. 382/2021 Sb., zákona č. 143/2022 Sb., zákona č. 232/2022 Sb., zákona č. 19/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb. a zákona č. 469/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 47c odst. 4 a v § 49 odst. 14 písm. w) se slova „, Inspekci, orgánům celní správy“

nahrazují slovy „a Inspekci“.

2. V § 47c odst. 5 se slova „, Inspekce a orgánů celní správy“ nahrazují slovy „a Inspekce“.

3. V § 47d odst. 5 větě první se slova „celnímu úřadu“ nahrazují slovem „Inspekci“

a ve větě poslední se slova „Generálním ředitelstvím cel na jeho“ nahrazují slovy „Inspekcí na jejích“.

4. V § 47d odst. 6 a v § 47e odst. 6 se slova „celním úřadem“ nahrazují slovem „Inspekcí“.

5. V § 47d odst. 7 větě třetí se slova „rozhodne celní úřad platebním výměrem a současně ji

zaeviduje“ nahrazují slovy „vydá Inspekce rozhodnutí“, ve větě čtvrté se slova „oznámení tohoto platebního výměru“ nahrazují slovy „, kdy rozhodnutí Inspekce nabylo právní moci“ a ve větě poslední se slova „se spravuje podle daňového řádu a“ zrušují.

6. V § 47e odst. 5 větě první se slova „celnímu úřadu“ nahrazují slovem „Inspekci“

a ve větě poslední se slova „Generálním ředitelstvím cel na jeho“ nahrazují slovy „Inspekcí na jejích“.

7. V § 47e odst. 7 větě třetí se slova „rozhodne celní úřad platebním výměrem a současně ji

zaeviduje“ nahrazují slovy „vydá Inspekce rozhodnutí“, ve větě čtvrté se slova „do 30 dnů“ nahrazují slovy „třicátý den“ a slova „oznámení tohoto platebního výměru“ se nahrazují slovy „, kdy rozhodnutí Inspekce nabylo právní moci“ a ve větě poslední se slova „se spravuje podle daňového řádu a“ zrušují.

8. V § 47f odst. 4 se slova „celnímu úřadu“ nahrazují slovem „Inspekci“.

9. V § 51 odst. 2 písm. b) se slova „penále za neoprávněné čerpání podpory ve výši 0,1 %

denně“ nahrazují slovy „úrok z prodlení podle daňového řádu“.

10. V § 51 odst. 3 větě druhé se slova „a penále“ zrušují.

11. V § 51 odst. 4 větě první se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“ a slova

„Inspekce podle zákona upravujícího správu daní“ se nahrazují slovy „celní úřad“.

Čl. CVI

Přechodné ustanovení

Penále podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, u něhož ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona trvají podmínky pro jeho vznik, se uplatní do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se namísto tohoto penále uplatní úrok z prodlení podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DEVADESÁTÁ TŘETÍ

Změna zákona o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh

Čl. CVII

Zákon č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 206/2019 Sb., se mění takto:

38)

1. V § 9 písm. d) se slova „celního zákona“ nahrazují slovy „zákona upravujícího Celní

správu České republiky“. Poznámka pod čarou č. 38 se zrušuje.

2. V § 13 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Česká obchodní inspekce vybírá pokutu, kterou uložila.“.

ČÁST DEVADESÁTÁ ČTVRTÁ

Změna zákona o nakládání s bezpečnostním materiálem

Čl. CVIII

V § 20 zákona č. 229/2013 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST DEVADESÁTÁ PÁTÁ

Změna zákona o prekursorech drog

Čl. CIX

Zákon č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 238/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 21 odst. 2 se za slovo „a“ vkládá slovo „orgány“ a slovo „správou“ se nahrazuje

slovem „správy“.

2. V § 26 odst. 2 se slova „a Generální ředitelství cel“ zrušují.

3. V § 45 odst. 2 písm. b) se slovo „přepravě“ nahrazuje slovy „dovozu a vývozu“.

4. V § 45 odst. 4 se slovo „přepravě“ nahrazuje slovy „při dovozu a vývozu“.

5. V § 45 se odstavec 5 zrušuje.

6. V § 48 se písmeno b) zrušuje.

Dosavadní písmena c) až h) se označují jako písmena b) až g).

7. V § 48 písm. e) se slova „včetně návrhů opatření k zamezení jejího šíření a zneužívání,“

zrušují.

8. V § 48 písm. g) se za slovo „údajů“ vkládají slova „o dovozu a vývozu“ a na konci textu

písmene se doplňují slova „, a to v rozsahu působnosti orgánů Celní správy České republiky“.

9. V § 48 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní

„(2) Poskytnutí informací podle odstavce 1 není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu.“

10. V § 49 písmeno d) zní:

„d) zjistí-li při výkonu své jiné působnosti, že mohlo dojít při přepravě k porušení některé z povinností podle § 23, 24 a 32, věc zadrží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky, informují neprodleně ministerstvo a zadrženou věc předají Policii České republiky,“.

11. V § 49 se na začátek písmene f) vkládají slova „při dovozu a vývozu“ a za odkaz

na poznámku pod čarou č. 1 se vkládá čárka a odkaz na poznámku pod čarou č. 37.

Čl. CX

Přechodná ustanovení

1. Dojde-li k porušení povinnosti podle zákona č. 272/2013 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se v řízení o přestupku podle zákona č. 272/2013 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Řízení o přestupku podle zákona č. 272/2013 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která nebyla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončena, dokončí orgán příslušný podle zákona č. 272/2013 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DEVADESÁTÁ ŠESTÁ

Změna zákona o povinném značení lihu

Čl. CXI

Zákon č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 331/2014 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 609/2020 Sb., se mění takto:

1. V § 5 odst. 1 písm. a) se slovo „nebo“ zrušuje.

2. V § 5 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno c),

které zní: „c) nad 3 litry a současně do 5 litrů, pokud se jedná o nádobu vyrobenou ze skla a opatřenou jednocestným uzávěrem.“.

3. § 9 včetně nadpisu zní:

„§ 9

Dovoz, vývoz a přeshraniční doprava lihu

(1) Dovozem lihu se pro účely tohoto zákona rozumí

a) vstup lihu z třetí země na daňové území České republiky,

b) vrácení lihu z celního režimu svobodného pásma. (2) Přeshraniční dopravou lihu do České republiky se pro účely tohoto zákona rozumí

a) dodání lihu pořízeného, vyrobeného nebo umístěného v jiném členském státě na daňové území České republiky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně nebo ve volném daňovém oběhu, nebo

b) zaslání lihu na daňové území České republiky z jiného členského státu pro osobní potřebu fyzické osoby nebo pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby anebo podnikající fyzické osoby. (3) Vývozem lihu se pro účely tohoto zákona rozumí

a) výstup lihu z daňového území České republiky do třetí země,

b) propuštění lihu do celního režimu svobodného pásma. (4) Přeshraniční dopravou lihu do jiného členského státu se pro účely tohoto zákona rozumí

a) dodání lihu pořízeného, vyrobeného nebo umístěného na daňovém území České republiky do jiného členského státu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně nebo ve volném daňovém oběhu, nebo

b) zaslání lihu do jiného členského státu z daňového území České republiky pro osobní potřebu fyzické osoby nebo pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby anebo podnikající fyzické osoby. (5) Zahraničním dodavatelem se pro účely tohoto zákona rozumí osoba, která smluvně dodává líh dovozci lihu nebo příjemci lihu za účelem dovozu nebo přeshraniční dopravy lihu do České republiky. (6) Lihem dováženým, přeshraničně dopravovaným nebo vyváženým pro osobní potřebu fyzické osoby nebo pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby anebo podnikající fyzické osoby může být pouze líh obsažený ve výrobcích, jejichž celkový objem nepřesahuje 10 litrů.“.

4. V § 10 odst. 1 se za slovo „Vyrobený“ vkládají slova „, přeshraničně dopravený“.

CELEX: 32020L0262

5. V § 10 odst. 2 se za písmeno a) vkládá nové písmeno b), které zní:

„b) příjemcem lihu v rámci přeshraniční dopravy lihu do České republiky,“. Dosavadní písmena b) a c) se označují jako písmena c) a d). CELEX: 32020L0262

6. V § 10 odst. 3 se za slova „také dovozce lihu“ vkládají slova „a příjemce lihu v rámci

přeshraniční dopravy lihu“, za slovo „dováží“ se vkládají slova „nebo je mu přeshraničně do České republiky dopravován“ a za slova „a dovozce lihu“ se vkládají slova „nebo příjemce lihu v rámci přeshraniční dopravy lihu“. CELEX: 32020L0262

7. V § 11 písm. e) se za slovo „dovážen“ vkládají slova „nebo přeshraničně dopravován“.

8. V § 12 odst. 1 písm. a) se slova „k vývozu podle § 9 odst. 2 písm. a)“ nahrazují slovy

„do celního režimu vývoz“. CELEX: 32020L0262

9. V § 12 odst. 1 písm. b) se za slovo „je“ vkládá slovo „přeshraničně“, za slovo „do“ se

vkládá slovo „jiného“ a slova „jiného než Česká republika“ se zrušují. CELEX: 32020L0262

10. V § 12 odst. 2 úvodní části ustanovení se za slovo „lihu“ vkládají slova „a přeshraniční

dopravce lihu do jiného členského státu“.

11. V § 12 odst. 2 písmeno c) zní:

„c) elektronickém zjednodušeném průvodním dokladu nebo v náhradním zjednodušeném průvodním dokladu pro dopravu vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu.“.

12. V § 12 odst. 3 se na konci textu písmene a) doplňují slova „nebo přeshraniční dopravě

lihu do jiného členského státu“.

13. V § 12 odst. 3 písm. c) se za slovo „lihu“ vkládají slova „a přeshraniční dopravě lihu

do jiného členského státu“.

14. V § 12a odstavec 5 zní:

„(5) Oznámení podle odstavce 2 je formulářovým podáním podle daňového řádu a lze jej podat pouze elektronicky.“.

15. V § 15 odst. 2 se na konci textu písmene b) doplňují slova „, které není opatřeno

jednocestným uzávěrem“.

16. V § 15 odst. 2 písm. c) bodu 5 a v § 15 odst. 2 písm. g) se za slovo „dovážen“ vkládají

slova „nebo přeshraničně dopravován“.

17. V § 15 odst. 3 písm. b) se za slovo „balení“ vkládají slova „podle § 5 odst. 1 písm. a)“

a na konci textu písmene se doplňují slova „, pokud se na tomto místě současně nenachází líh ve spotřebitelském balení podle § 5 odst. 1 písm. b) nebo c), který je lihem podle odstavce 2 písm. a) bodu 2“.

18. V § 15 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Líh již uvedený do volného daňového oběhu, o jehož zpracování v daňovém skladu správce daně rozhodl postupem podle zákona upravujícího spotřební daně, přestává být dnem jeho opětovného uvedení do režimu podmíněného osvobození od daně neznačeným lihem.“.

19. V § 18 odst. 4 se slovo „dovozce“ nahrazuje slovy „příjemce lihu v rámci přeshraniční

dopravy“, slovo „dodává“ se nahrazuje slovem „přijímá“ a za slovo „státě“ se vkládá slovo „dopravený“.

20. V § 29 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Pro výkon působnosti související s objednáváním, prodejem nebo vracením kontrolních pásek je místně příslušným správcem daně Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen „pověřený správce daně“).“.

21. § 30 včetně nadpisu zní:

„§ 30

Objednávání a prodej kontrolních pásek

(1) Objednávku kontrolních pásek může podat pověřenému správci daně pouze registrovaná osoba povinná značit líh. Objednávka kontrolních pásek je formulářovým podáním podle daňového řádu a lze ji podat pouze elektronicky. (2) Kontrolní pásky je možné předat osobě povinné značit líh také prostřednictvím osoby vedené v evidenci provozovatelů poštovních služeb podle zákona upravujícího poštovní služby. (3) V objednávce osoba povinná značit líh navrhne způsob převzetí kontrolních pásek, popřípadě den tohoto převzetí. Objednávka musí být podána nejméně 15 dnů před navrženým dnem převzetí. (4) Pověřený správce daně potvrdí objednávku včetně navrženého způsobu převzetí kontrolních pásek nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení objednávky. Nejsou-li kontrolní pásky předány postupem podle odstavce 2, potvrdí pověřený správce daně také navržený den převzetí kontrolních pásek, popřípadě stanoví jiný vhodný den. (5) Neodpovídá-li objednané množství kontrolních pásek dosavadnímu objemu činnosti osoby povinné značit líh, pověřený správce daně objednávku nepotvrdí a vyzve osobu povinnou značit líh, aby prokázala, že požadované množství kontrolních pásek odpovídá důvodně předpokládanému objemu činnosti v 6 kalendářních měsících následujících po dni podání objednávky. Pokud osoba povinná značit líh tuto skutečnost neprokáže, pověřený správce daně objednávku rozhodnutím zamítne. (6) Osoba povinná značit líh je povinna pověřenému správci daně uhradit prodejní cenu objednaných kontrolních pásek nejpozději

a) při jejich převzetí,

b) před jejich předáním provozovateli poštovních služeb, jde-li o předání kontrolních pásek postupem podle odstavce 2.“.

22. V § 31 odst. 1 se za slovo „stanoveném“ vkládá slovo „pověřeným“ a za slovo „daně,“ se

vkládá slovo „pověřený“.

23. V § 31 odst. 2 se za slovo „uloží“ vkládá slovo „pověřený“.

24. V § 31 odst. 3 se za slovo „dni,“ vkládá slovo „pověřený“.

25. V § 31 odst. 4 se za slovo „uloží“ vkládá slovo „pověřený“ a slovo „tomuto“ se nahrazuje

slovem „pověřenému“.

26. V § 32 odst. 1 písm. b) se za slovo „vrátí“ vkládá slovo „pověřenému“.

27. V § 32 odst. 1 písm. c) se slova „držiteli poštovní licence“ nahrazují slovy „osobě vedené

v evidenci provozovatelů poštovních služeb“.

28. § 33 včetně nadpisu zní:

„§ 33

Povinnost zajistit dovoz nebo přeshraniční dopravu lihu značeného prostřednictvím

zahraničního dodavatele

(1) Držitel je povinen zajistit, aby líh, jehož označení provedl zahraniční dodavatel, byl dovezen nebo přeshraničně dopraven z jiného členského státu nejpozději do 60 měsíců ode dne, kdy byla držitelem převzata od pověřeného správce daně kontrolní páska, kterou byl tento líh označen. (2) Držitel je povinen zaznamenat evidenční kód z evidenčního označení kontrolních pásek, kterými byl označen líh prostřednictvím zahraničního dodavatele, a který je dovážen, v celním prohlášení při dovozu. (3) Držitel je povinen zajistit zaznamenání evidenčního kódu z evidenčního označení kontrolních pásek, kterými byl označen líh prostřednictvím zahraničního dodavatele, a který je přeshraničně dopraven do České republiky z jiného členského státu

a) v elektronickém průvodním dokladu nebo záložním průvodním dokladu pro dopravu vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, nebo

b) ve zjednodušeném elektronickém průvodním dokladu nebo náhradním zjednodušeném průvodním dokladu pro dopravu vybraných výrobků ve volném daňovém oběhu.“. CELEX: 32020L0262

29. Nadpis § 34 zní: „Povinnosti při vývozu nebo dopravě kontrolních pásek a při jejich předání zahraničnímu dodavateli“.

30. V § 34 odst. 1 úvodní části ustanovení se slovo „přepravy“ nahrazuje slovy „vývozu nebo

dopravy kontrolních pásek“, za slovo „evidenční“ se vkládají slova „kód z evidenčního“, slovo „přepravovány“ se nahrazuje slovy „vyváženy nebo přeshraničně dopravovány“ a za slovo „nebo“ se vkládá slovo „dopravovány“.

31. V § 34 odst. 1 písm. b) a v § 34 odst. 3 se slovo „přepravě“ nahrazuje slovy „přeshraniční

dopravě“.

32. V § 34 odst. 1 písm. c) se slovo „přepravě“ nahrazuje slovem „dopravě“.

33. V § 34 odst. 2 větě první se slova „přepravy kontrolních pásek“ nahrazují slovy

„nakládání s kontrolní páskou“ a ve větě druhé se slovo „přepravu“ nahrazuje slovy „vývoz nebo dopravu“ a slova „držitele poštovní licence“ se nahrazují slovy „osoby vedené v evidenci provozovatelů poštovních služeb“.

34. V § 35 odstavec 3 zní:

„(3) Oznámení podle odstavce 2 je formulářovým podáním podle daňového řádu a lze jej podat pouze elektronicky.“.

35. V § 38 se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „nebo kdy líh opustil místo značení

lihu podle § 11 písm. b), pokud je líh označen ve volném daňovém oběhu“.

36. V § 38 odstavec 4 zní:

„(4) Oznámení podle odstavce 1 je formulářovým podáním podle daňového řádu a lze jej podat pouze elektronicky.“.

37. V § 39 odst. 1 až 3 se za slovo „vrátit“ vkládá slovo „pověřenému“.

38. V § 39 odst. 6 větě první se za slovo „daně“ vkládají slova „nebo pověřený správce daně“,

ve větě druhé se za slovo „pásky“ vkládá slovo „pověřený“ a ve větě poslední se za slovo „pásek“ vkládá slovo „pověřený“.

39. V § 42 se doplňuje odstavec 7, který zní:

„(7) V dokladu vážícím se k prodeji nebo jiném převodu lihu musí být uvedeno, o který způsob prodeje nebo jiného převodu podle odstavce 1 až 5 v daném případě jde.“.

40. V § 43 odstavec 2 zní:

„(2) Oznámení podle odstavce 1 se podává v den bezprostředně následující po dni, kdy došlo k prodeji nebo jinému převodu lihu. Toto oznámení je formulářovým podáním podle daňového řádu a lze jej podat pouze elektronicky.“.

41. V § 55 odst. 2 se slovo „evidence“ nahrazuje slovem „rejstříku“.

42. V § 56 odst. 1 písm. c) se slovo „všeobecné“ nahrazuje slovem „veřejné“.

43. V § 56 odstavec 2 zní:

„(2) Bezdlužnost zjišťuje z moci úřední správce daně.“.

44. V § 58 odst. 4 úvodní části ustanovení se slovo „zajistí“ nahrazuje slovy „zadrží

postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky“.

45. V § 58 se odstavec 5 zrušuje.

Dosavadní odstavce 6 až 8 se označují jako odstavce 5 až 7.

46. V § 58 odst. 5 se slovo „zajištěné“ nahrazuje slovem „zadržené“.

47. V § 58 odst. 6 se slovo „zajistí“ nahrazuje slovem „zadrží“.

48. V § 58 odstavec 7 zní:

„(7) Státní zemědělská a potravinářská inspekce postupuje při zadržení podle ustanovení zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci vztahujících se k zajištění.“.

49. V § 61 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno h), které zní:

„h) neuvede v dokladu o prodeji nebo jiném převodu lihu, o který způsob prodeje nebo jiného převodu podle § 42 odst. 1 až 5 v daném případě jde.“.

50. V § 61 odst. 2 písm. d) a v § 61 odst. 3 se slova „nebo g)“ nahrazují slovy „, g) nebo h)“.

51. V § 62 odst. 1 písm. e) se slovo „přepravě“ nahrazuje slovy „vývozu nebo dopravě“.

52. V § 64 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které zní:

„e) neuvede v dokladu o prodeji nebo jiném převodu lihu, o který způsob prodeje nebo jiného převodu podle § 42 odst. 1 až 5 v daném případě jde.“.

53. V § 64 odst. 3 písm. c) a v § 64 odst. 4 se slova „nebo b)“ nahrazují slovy „, b) nebo e)“.

54. V § 67 se odstavec 4 zrušuje.

55. V § 69 odst. 2 se písmeno b) zrušuje.

Dosavadní písmena c) až e) se označují jako písmena b) až d).

56. V § 69 odstavec 3 zní:

„(3) Česká obchodní inspekce vybírá pokutu, kterou uložila.“.

57. V § 75 se písmeno e) zrušuje.

Dosavadní písmena f) až l) se označují jako písmena e) až k).

58. V § 75 odst. j) se za slova „cenu kontrolní pásky“ vkládají slova „nebo způsob stanovení

této prodejní ceny“.

Čl. CXII

Oznámení

Tato část byla oznámena v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti.

Čl. CXIII

Přechodné ustanovení

Požadavky na obsah nebo formu dokladu podle zákona č. 307/2013 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nepoužijí v případě dokladu vydaného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST DEVADESÁTÁ SEDMÁ

Změna zákona o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti

s vymáháním práv duševního vlastnictví

Čl. CXIV

Zákon č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, ve znění zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 609/2020 Sb. a zákona č. 349/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 8 odst. 1 písm. b) se za slovo „republiky“ vkládají slova „a toto právo není zahrnuto

v jiném platném rozhodnutí pro vnitrostátní trh“.

2. V § 9 odst. 2 úvodní části ustanovení se slova „zamítne, pokud“ zrušují.

3. V § 9 odst. 2 se na začátek písmene a) vkládají slova „může zamítnout, pokud“ a slova

„, nestalo-li se tak z důvodu hodného zvláštního zřetele“ se zrušují.

4. V § 9 odst. 2 se na začátek písmene b) vkládají slova „zamítne, pokud“.

5. V § 13 odst. 2 větě druhé se slovo „a“ nahrazuje čárkou a na konci textu odstavce se

doplňují slova „a případně jeho vyobrazení“.

6. V § 13 se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Celní úřad zboží podle odstavce 1 nezadrží, pokud lze vzhledem k okolnostem případu důvodně předpokládat, že osoba podle odstavce 2 nebude v dané věci činit úkony podle tohoto zákona směřující k ochraně práv duševního vlastnictví.“.

7. V § 14 odst. 2 se slova „osoby, které bylo zboží zadrženo, a není-li jí, na náklady držitele

rozhodnutí pro vnitrostátní trh“ nahrazují slovy „držitele rozhodnutí pro vnitrostátní trh“.

8. V § 15 odst. 1 se na konci textu písmene b) doplňují slova „a případně jeho vyobrazení“,

čárka se nahrazuje tečkou a písmeno c) se zrušuje.

9. V § 15 odst. 2 se za slovo „oznámí“ vkládají slova „identifikační údaje osoby, které bylo

zboží zadrženo, je-li tato osoba známa, a“.

10. V § 16 se na konci textu odstavce 1 doplňují slova „, a případně jeho vyobrazení“.

11. V nadpisu § 17 se slovo „Prověření“ nahrazuje slovem „Kontrola“.

12. V § 17 odst. 1 se slovo „prověření“ nahrazuje slovem „kontrolu“ a slovo „které“ se

nahrazuje slovem „která“.

13. V § 17 odst. 2 větě první se slovo „rozboru“ nahrazuje slovy „provedení analýzy“

a ve větě druhé se slovo „Rozbor“ nahrazuje slovem „Analýzu“.

14. V § 17 odst. 3 úvodní části ustanovení a v § 17 odst. 3 písm. b) se slovo „rozboru“

nahrazuje slovem „analýzy“.

15. V nadpisu § 22 se slova „a pozastavení propuštění zboží“ zrušují.

16. V § 22 odstavce 1 a 2 znějí:

„(1) V případech podle nařízení Evropské unie celní úřad zadrží zboží postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky. Přitom poučí osobu, která má zboží v době zadržení u sebe, o právních důsledcích vyplývajících z postupu zničení zboží podle nařízení Evropské unie. (2) Celní úřad vrátí zadržené zboží také, pokud tak stanoví nařízení Evropské unie.“.

17. V § 22 se odstavce 3 až 5 zrušují.

Dosavadní odstavec 6 se označuje jako odstavec 3.

18. V § 23 odst. 2 se slova „nebo pozastavení propuštění“ zrušují.

19. V § 23 odst. 3 a 5 a v § 51 odst. 2 se slova „nebo pozastavil jeho propuštění“ zrušují.

20. V § 39 odst. 1 se za větu první vkládá věta „K řízení o přestupku fyzické osoby je místně

příslušný ten celní úřad, v jehož územním obvodu má nebo naposledy měla fyzická osoba trvalý pobyt.“.

21. V § 49 odst. 1 se číslo „100“ nahrazuje číslem „500“.

22. V nadpisu § 51 se slova „nebo pozastavení jeho propuštění“ zrušují.

23. V § 51 odst. 1 větě první se za slovo „úřadu“ vkládají slova „na vnitrostátním trhu“

a slova „nebo pozastavení jeho propuštění“, slova „celní deklarant nebo“, slova „nebo osoba, které bylo pozastaveno jeho propuštění,“ a slova „nebo pozastavení propuštění zboží“ se zrušují.

ČÁST DEVADESÁTÁ OSMÁ

Změna zákona o prevenci závažných havárií

Čl. CXV

V § 52 zákona č. 224/2015 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o prevenci závažných havárií), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje. Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2.

ČÁST DEVADESÁTÁ DEVÁTÁ

Změna zákona o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh

Čl. CXVI

V § 55 zákona č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 265/2017 Sb., se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „, s výjimkou Úřadu“.

ČÁST STÁ

Změna zákona o ochraně státních hranic

Čl. CXVII

V § 19 zákona č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně souvisejících zákonů (zákon o ochraně státních hranic), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 3 zrušuje.

ČÁST STO PRVNÍ

Změna celního zákona

Čl. CXVIII

Zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 284/2021 Sb. a zákona č. 355/2021 Sb., se mění takto:

1. V § 3 odst. 2 písm. e) se slova „a osvědčení o úlovku při dovozu nebo zpětném vývozu

produktů mořského rybolovu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie“ zrušují.

2. § 11 se včetně nadpisu zrušuje.

3. V § 12 odst. 1 se slovo „stanovení“ nahrazuje slovem „vyměření“.

4. V nadpisu § 17 se za slovo „rozhodnutí“ vkládá slovo „vydaného“.

5. V § 17 se na konci textu odstavce 1 doplňují slova „nebo jiného peněžitého plnění, které

je spravováno společně se clem“.

6. V § 21 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) V případě, že výsledkem řízení o doměření cla má být pouze změna údajů v rozhodnutí vydaném v celním řízení, které nemají vliv na výši stanoveného cla nebo jiného peněžitého plnění, které je spravováno společně se clem, postupuje správce cla podle § 17.“.

7. V § 24 odst. 1 se slova „lze doměřit“ nahrazují slovy „nebo jiné peněžité plnění, které je

spravováno společně se clem, lze stanovit“. CELEX: 32013R0952

8. V § 24 odst. 2 se slova „doměřit clo“ nahrazují slovy „stanovit clo nebo jiné peněžité

plnění, které je spravováno společně se clem,“. CELEX: 32013R0952

9. V § 26 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Pro účely povolení jiné úlevy při placení cla podle přímo použitelného předpisu

Evropské unielze poskytnout jistotu také ve formě zástavního práva k nemovité věci.“. CELEX: 32013R0952

10. V § 29 odst. 2 písm. b) bodě 3 se slovo „všeobecné“ nahrazuje slovem „veřejné“.

11. V § 29 odstavec 3 zní:

„(3) Bezdlužnost zjišťuje z moci úřední správce cla.“.

12. V § 37 odst. 3 se slova „a osvědčení o úlovku při dovozu nebo zpětném vývozu produktů

mořského rybolovu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie“ zrušují.

13. § 39 včetně nadpisu zní:

„§ 39

Důvody zadržení zboží

Správce cla zadrží zboží také v případech stanovených přímo použitelným předpisem

Evropské unie. Při zadržení zboží se postupuje podle zákona upravujícího Celní správu České republiky.“. CELEX: 32013R0952

14. § 40 až 43 se včetně nadpisů zrušují.

15. V § 58 se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „podle přímo použitelného předpisu

Evropské unie“. CELEX: 32020R1197

16. V § 58 odst. 5 se slova „elektronicky ve formátu a struktuře zveřejněné správcem cla“

nahrazují slovy „podáním učiněným prostřednictvím elektronického portálu spravovaného Generálním ředitelstvím cel“ a na konci odstavce se doplňuje věta „Toto podání je formulářovým podáním podle daňového řádu.“. CELEX: 32019R2152

17. V § 62 odst. 1 se za slovo „cla“ vkládají slova „v celním řízení“.

18. V § 64 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Jsou-li při řízení ve věci závazné informace předloženy vzorky zboží, správce cla

s nimi po ukončení řízení naloží postupem podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího nakládání se vzorky použitými při ověřování celního prohlášení.“.

19. § 65 se včetně nadpisu zrušuje.

20. V § 68 se za slovo „působnost“ vkládají slova „při celním dohledu“.

21. V § 69a odstavec 2 zní:

„(2) Bezdlužnost zjišťuje z moci úřední správce cla.“.

Čl. CXIX

Přechodné ustanovení

Řízení o námitce podle § 41 zákona č. 242/2016 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle § 41 zákona č. 242/2016 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST STO DRUHÁ

Změna zákona o biocidech

Čl. CXX

V § 12 zákona č. 324/2016 Sb., o biocidních přípravcích a účinných látkách a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o biocidech), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se odstavec 2 zrušuje. Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2.

ČÁST STO TŘETÍ

Změna zákona o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných

financí

Čl. CXXI

V § 9 zákona č. 25/2017 Sb., o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. a zákona č. 609/2020 Sb., se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST STO ČTVRTÁ

Změna zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek

Čl. CXXII

Zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 81/2018 Sb., zákona č. 220/2021 Sb., zákona č. 59/2023 Sb., zákona č. 173/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb. a zákona č. 238/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 14 se odstavce 3 a 4 zrušují.

2. V § 31 odst. 7 se za číslo „2“ vkládají slova „nebo 3, které je předmětem spotřební daně,“,

za slovo „předá“ se vkládají slova „ke skladování“ a na konci odstavce se doplňuje věta „Správce spotřební daně zajištěné zboží skladuje do doby, než o zajištěném zboží rozhodne správní orgán podle § 40 odst. 1.“.

3. V nadpisu § 33 se slova „správce spotřební daně,“ zrušují.

4. V § 33 se odstavec 1 zrušuje.

Dosavadní odstavce 2 až 7 se označují jako odstavce 1 až 6.

5. V § 33 odst. 1 se text „, § 14“ a slova „postupuje podle daňového řádu nebo přímo

použitelného předpisu Evropské unie a“ zrušují a slova „správci spotřební daně“ se nahrazují slovy „orgánu podle § 40 odst. 1“.

6. V § 33 odst. 2 se text „, § 14“ a slova „postupuje podle daňového řádu a“ zrušují a slova

„správci spotřební daně“ se nahrazují slovy „orgánu podle § 40 odst. 1“.

7. V § 33 odst. 3 se slova „až 3 zajistí“ nahrazují slovy „a 2 zadrží postupem podle zákona

upravujícího Celní správu České republiky“.

8. V § 33 odst. 4 se slova „až 3 může zajistit“ nahrazují slovy „a 2 může zadržet postupem

podle zákona upravujícího Celní správu České republiky“.

9. V § 33 odstavec 5 zní:

„(5) Zadrženou věc podle odstavců 3 a 4, která je předmětem spotřební daně, skladuje orgán Celní správy České republiky do doby, než o zadržené věci rozhodne správní orgán podle § 40 odst. 1.“.

10. V § 33 se odstavec 6 zrušuje.

11. V § 35 odst. 1 se písmeno i) zrušuje.

Dosavadní písmena j) až p) se označují jako písmena i) až o).

12. V § 35 odst. 2 písm. a) a v § 40 odst. 1 písm. d) se text „m)“ nahrazuje textem „l)“.

13. V § 35 odst. 2 písm. b) a v § 35 odst. 4 písm. a) se slova „k) nebo l)“ nahrazují slovy „j)

nebo k)“.

14. V § 35 odst. 2 písm. c) se text „n)“ nahrazuje textem „m)“.

15. V § 35 odst. 2 písm. e) se slova „nebo o přestupek podle odstavce 1 písm. i),“ zrušují.

16. V § 35 odst. 2 písm. f), § 35 odst. 4 písm. b) a v § 40 odst. 1 písm. f) se text „o)“ nahrazuje

textem „n)“ a text „p)“ se nahrazuje textem „o)“.

17. V § 35 odst. 2 písm. h) a v § 35 odst. 3 se text „j)“ nahrazuje textem „i)“.

18. V § 36 odst. 1 se písmeno p) zrušuje.

Dosavadní písmena q) a t) se označují jako písmena p) a s).

19. V § 36 odst. 10 písm. c) a v § 40 odst. 1 písm. a) až c) se text „q)“ nahrazuje textem „p)“.

20. V § 36 odst. 10 písm. d) se text „p)“ zrušuje.

21. V § 36 odst. 10 písm. e) a v § 40 odst. 1 písm. c) se text „r)“ nahrazuje textem „q)“.

22. V § 36 odst. 12 písm. a) se slova „nebo q)“ zrušují.

23. V § 40 odst. 1 písm. a) a písm. b) se text „q)“ nahrazuje textem „p)“.

24. V § 40 odst. 1 písm. c) se slova „q) a r)“ nahrazují slovy „p) a q)“.

25. V § 40 odst. 1 písm. d) se text „m)“ nahrazuje textem „l)“.

26. V § 40 odst. 1 písm. f) se slova „o) a p)“ nahrazují slovy „n) a o).

27. V § 40 odst. 1 se písmena g) až i) zrušují.

Dosavadní písmena j) a k) se označují jako písmena g) a h).

28. V § 40 odst. 2 se slova „i), k), l), n) až p)“ nahrazují slovy „j), k), m) až o)“.

29. V § 40 odstavec 3 zní:

„(3) Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Česká obchodní inspekce, Česká školní inspekce a orgán veřejného zdraví, který pokutu uložil podle odstavce 2 písm. c) vybírají pokutu, kterou uložily.“.

Čl. CXXIII

Přechodná ustanovení

1. Dojde-li k porušení povinnosti podle zákona č. 65/2017 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se v řízení o přestupku podle zákona č. 65/2017 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Řízení o přestupku podle zákona č. 65/2017 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která nebyla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončena, dokončí orgán příslušný podle zákona č. 65/2017 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST STO PÁTÁ

Změna zákona o zpracování osobních údajů

Čl. CXXIV

V § 64 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST STO ŠESTÁ

Změna zákona o odpadech

Čl. CXXV

Zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb. a zákona č. 149/2023 Sb., se mění takto:

1. V § 11 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno w), které

zní: „w) přeshraniční přepravou odpadu přeprava odpadu do České republiky, z České republiky nebo přes Českou republiku.“.

2. V § 32 se odstavec 5 zrušuje.

3. V § 47 se doplňuje odstavec 8, který zní:

„(8) Při přeshraniční přepravě odpadů nesmí být odpad přijímán do mobilního zařízení ani z něj nesmí být odesílán.“.

4. V § 114 se slova „do 30 dnů“ nahrazují slovy „třicátý den“.

5. V § 123 odst. 1 písm. c) se text „b), c)“ nahrazuje textem „b), c), h)“, slova „b) až h), j)

až m)“ se nahrazují slovy „b) až m)“ a slova „g), h) a i)“ se nahrazují slovy „f) až i)“.

6. V § 123 odst. 1 se písmeno d) zrušuje.

Dosavadní písmena e) až g) se označují jako písmena d) až f).

7. V § 124 odstavec 1 zní:

„(1) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vybírá pokutu, kterou uložil.“.

8. V § 124 odst. 4 se slova „celním úřadem a“ zrušují.

9. V § 135 odst. 1 písm. a) se za slovo „odpadů“ vkládají slova „v rozsahu stanoveném tímto

zákonem “.

CELEX: 32006R1013

10. V § 135 odst. 5 úvodní části ustanovení se slova „kontrole přeshraniční přepravy odpadů

prováděné v rámci celního řízení“ nahrazují slovy „dovozu, vývozu a tranzitu odpadu“ a za slovo „do“ se vkládá slovo „navrženého“. CELEX: 32006R1013

11. V § 136 se odstavec 1 zrušuje.

Dosavadní odstavce 2 a 3 se označují jako odstavce 1 a 2.

12. V § 136 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Za odběr vzorků nenáleží náhrada.“.

13. § 137 včetně nadpisu zní:

„§ 137

Zadržení odpadu celním úřadem

Celní úřad zadrží odpad, obal nebo dopravní prostředek, který je dopravuje, postupem podle zákona upravujícího Celní správu České republiky v případě důvodného podezření, že došlo k závažnému porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 nebo tohoto zákona a důvodného podezření, že přeprava odpadu je

a) nedovolenou přeshraniční přepravou odpadů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 nebo podle tohoto zákona nebo

b) uskutečňována v rozporu se souhlasem ministerstva.“.

14. § 138 a 139 se včetně nadpisů zrušují.

15. § 140 včetně nadpisu zní:

„§ 140

Vrácení zadrženého odpadu a dopravního prostředku

Celní úřad vrátí zadržený odpad, obal nebo dopravní prostředek také pokud ministerstvo nestanovilo další postup podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 nebo tohoto zákona, který vrácení odpadu, obalu nebo dopravního prostředku vylučuje.“.

16. V § 141 se včetně nadpisu zrušuje.

17. V § 152 odst. 2 se slova „, s výjimkou řízení o přestupcích“ zrušují a na konci odstavce

se doplňuje věta „Poskytnutí informací získaných při výkonu působnosti podle tohoto zákona jinému orgánu veřejné moci pro účely výkonu jeho působnosti podle tohoto zákona není porušením mlčenlivosti podle daňového řádu.“.

Čl. CXXVI

Přechodná ustanovení

1. Řízení o námitce podle § 139 zákona č. 541/2020 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle § 139 zákona č. 541/2020 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Dojde-li k porušení povinnosti podle zákona č. 541/2020, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se v řízení o přestupku podle zákona č. 541/2020, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Řízení o přestupku podle zákona č. 541/2020, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která nebyla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončena, dokončí orgán příslušný podle zákona č. 541/2020, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST STO SEDMÁ

Změna zákona o výrobcích s ukončenou životností

Čl. CXXVII

Zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění zákona č. 244/2022 Sb. a zákona č. 432/2022 Sb., se mění takto:

1. V § 126 odstavec 4 zní:

„(4) Česká obchodní inspekce vybírá pokutu, kterou uložila.“. CELEX: 32008L0098

2. V § 139 se slova „s výjimkou řízení o přestupcích“ zrušují.

ČÁST STO OSMÁ

Změna zákona o náhradním výživném

Čl. CXXVIII

Zákon č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o náhradním výživném), se mění takto:

1. V § 12 odst. 2 se za větu první vkládají věty „Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději

do 5 let ode dne, kdy bylo náhradní výživné vyplaceno. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci.“ a ve větě poslední se za slovo „Přeplatky“ vkládají slova „na náhradním výživném“.

2. V § 12 se odstavec 3 zrušuje.

Čl. CXXIX

Přechodné ustanovení

Lhůta pro zánik nároku na vrácení náhradního výživného nebo jeho části podle § 12 odst. 3 zákona č. 588/2020 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST STO DEVÁTÁ

Změna zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19

Čl. CXXX

V § 12 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, se odstavec 2 zrušuje. Dosavadní odstavce 3 až 5 se označují jako odstavce 2 až 4.

ČÁST STO DESÁTÁ

Změna zákona o prekurzorech výbušnin

Čl. CXXXI

V § 4 odst. 5 písm. b) zákona č. 225/2022 Sb., o prekurzorech výbušnin a o změně souvisejících zákonů (zákon o prekurzorech výbušnin), se slova „může zboží zadržet“ nahrazují slovy „zadrží zboží“, slovo „celního“ se zrušuje a za slovo „zákona“ se vkládají slova „upravujícího Celní správu České republiky“.

ČÁST STO JEDENÁCTÁ

Změna zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek

Čl. CXXXII

V § 12 zákona č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek), se odstavce 2 a 3 zrušují a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST STO DVANÁCTÁ

Změna zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí

Čl. CXXXIII

V § 28 odst. 3 zákona č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí, se na konci písmene b) čárka nahrazuje tečkou a písmeno c) se zrušuje.

ČÁST STO TŘINÁCTÁ

Změna zákona o vstupu a dovozu některých kulturních statků na celní území Evropské

unie

Čl. CXXXIV

Zákon č. 362/2022 Sb., o vstupu a dovozu některých kulturních statků na celní území Evropské unie a o změně některých souvisejících zákonů, se mění takto:

1. V § 9 se slova „celního zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak“ nahrazují slovy

„zákona upravujícího Celní správu České republiky“.

2. V § 10 odst. 5 větě první se slovo „celního“ zrušuje a za slovo „zákona“ se vkládají slova

„upravujícího Celní správu České republiky“.

3. V § 13 se slova „a pokuty vybírá“ zrušují.

ČÁST STO ČTRNÁCTÁ

Změna zákona o zdravotnických prostředcích a diagnostických zdravotnických

prostředcích in vitro

Čl. CXXXV

V § 63 zákona č. 375/2022 Sb., o zdravotnických prostředcích a diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro, se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

ČÁST STO PATNÁCTÁ

Změna zákona o dozoru nad trhem s výrobky

Čl. CXXXVI

V § 11 zákona č. 87/2023 Sb., o dozoru nad trhem s výrobky a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o dozoru nad trhem s výrobky), odstavec 7 zní: „(7) Česká obchodní inspekce, Český báňský úřad, Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, Puncovní úřad a Státní zemědělská a potravinářská inspekce vybírají pokutu, kterou uložily.“.

ČÁST STO ŠESTNÁCTÁ

Změna zákona o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb

Čl. CXXXVII

Zákon č. 424/2023 Sb., o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb, ve znění zákona č. 236/2024 Sb., se mění takto:

1. V § 26 odstavec 2 zní:

„(2) Česká obchodní inspekce a Český telekomunikační úřad vybírají pokutu, kterou uložily.“.

2. V § 26 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Český telekomunikační úřad vymáhá pokutu, kterou uložil.“.

ČÁST STO SEDMNÁCTÁ

Změna zákona o obecné bezpečnosti výrobků

Čl. CXXXVIII

V § 16 zákona č. .../2024 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých souvisejících zákonů, se věta druhá nahrazuje větou „Česká obchodní inspekce, Český báňský úřad, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Puncovní úřad a Státní úřad pro jadernou bezpečnost vybírají pokutu, kterou uložily.“.

ČÁST STO OSMNÁCTÁ

ÚČINNOST

Čl. CXXXIX

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2025, s výjimkou ustanovení čl. XCIII bodů 11 až 17, 48 a 95, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2026.

Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti správy daní a působnosti Celní správy České republiky, zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně (dále jen „návrh zákona“), je předkládán v souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2024. Cílem návrhu je: • provést organizačně-kompetenční změny v právních předpisech upravujících působnost orgánů Celní správy České republiky (dále jen „Celní správa ČR“) v podobě kompetenční a organizačně-územní reformy této soustavy orgánů, • provést změny v procesněprávních a dalších normách v oblasti správy daní, resp. v oblasti působnosti orgánů Celní správy ČR a orgánů Finanční správy České republiky (dále jen „Finanční správa ČR“), a to především v návaznosti na podněty a poznatky z aplikační praxe, • ve výše uvedených oblastech navázat na změny již provedené v rámci zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů (dále jen „zákon č. 349/2023 Sb.“ nebo „konsolidační balíček“), jehož prostřednictvím byla zejména zahájena územně-organizační část reformy orgánů Celní správy ČR. Ačkoli v rámci normativního textu návrhu jsou zákony řazeny v souladu s Legislativními pravidly vlády chronologicky podle data vydání novelizovaných zákonů, pro účely obecné části důvodové zprávy jsou témata zpracována dle jednotlivých tematicky souvisejících oblastí. Návrh zákona je souborem novel těchto zákonů (řazeno chronologicky podle čísla ve Sbírce zákonů): 1. zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „trestní řád“), 2. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní památkové péči“), 3. zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „horní zákon“), 4. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o cenách“), 5. zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „živnostenský zákon“), 6. zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o VZP“), 7. zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obecní policii“), 8. zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 582/1991 Sb.,“), 9. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně přírody a krajiny“), 10. zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 280/1992 Sb.“), 11. zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 334/1992 Sb.“), 12. zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 589/1992 Sb.“), 13. zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o zákon ochraně spotřebitele“), 14. zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o dani silniční“), 15. zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o stavebním spoření“), 16. zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 38/1994 Sb.“), 17. zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 71/1994 Sb.“), 18. zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silniční dopravě“), 19. zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o dráhách“), 20. zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o regulaci reklamy“), 21. zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní sociální podpoře“), 22. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „lesní zákon“), 23. zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), 24. zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 22/1997 Sb.“), 25. zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 48/1997 Sb.“), 26. zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o civilním letectví“), 27. zákon č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o lihu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o lihu“), 28. zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 110/1997 Sb.“), 29. zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o návykových látkách“), 30. zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „veterinární zákon“), 31. zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o cestovních dokladech“), 32. zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 359/1999 Sb.“), 33. zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „tiskový zákon“), 34. zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o námořní plavbě“), 35. zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 118/2000 Sb.“), 36. zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „autorský zákon“), 37. zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 122/2000 Sb.“), 38. zákon č. 158/2000 Sb., o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 158/2000 Sb.“), 39. zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 247/2000 Sb.“), 40. zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 250/2000 Sb.“), 41. zákon č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o SZIF“), 42. zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně veřejného zdraví“), 43. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), 44. zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 365/2000 Sb.“), 45. zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o hospodaření energií“), 46. zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „energetický zákon“), 47. zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 56/2001 Sb.“), 48. zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 101/2001 Sb.“), 49. zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „lázeňský zákon“), 50. zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pohřebnictví“), 51. zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „knihovní zákon“), 52. zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vodovodech a kanalizacích“), 53. zákon č. 312/2001 Sb., o státních hranicích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státních hranicích“), 54. zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obalech“), 55. zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 146/2002 Sb.“), 56. zákon č. 214/2002 Sb., o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropské unie, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 214/2002 Sb.“), 57. zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „transplantační zákon“), 58. zákon č. 276/2003 Sb., o Antarktidě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Antarktidě“), 59. zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o spotřebních daních“), 60. zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 78/2004 Sb.“), 61. zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 95/2004 Sb.“), 62. zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o nelékařských zdravotnických povoláních“), 63. zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o rybářství“), 64. zákon č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obchodování s ohroženými druhy“), 65. zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vinohradnictví a vinařství“), 66. zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 420/2004 Sb.“), 67. zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“), 68. zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), 69. zákon č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 594/2004 Sb.“), 70. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon elektronických komunikacích“), 71. zákon č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 228/2005 Sb.“), 72. zákon č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o provádění mezinárodních sankcí“), 73. zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o sociálních službách“), 74. zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), 75. zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o střetu zájmů“), 76. zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o nemocenském pojištění“), 77. zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pohonných hmotách“), 78. zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o léčivech“), 79. zákon č. 38/2008 Sb., o zahraničním obchodu se zbožím, které by mohlo být použito pro výkon trestu smrti, mučení nebo pro jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 38/2008 Sb.“), 80. zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 167/2008 Sb.“), 81. zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 253/2008 Sb.“), 82. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Policii ČR“), 83. zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), 84. zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně (dále též „zákon č. 69/2010 Sb.“), 85. zákon č. 213/2011 Sb., o zákazu použití, vývoje, výroby, skladování a převodu kazetové munice a o jejím zničení (zákon o zákazu kazetové munice), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zákazu kazetové munice“), 86. zákon č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 329/2011 Sb.“), 87. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o specifických zdravotních službách“), 88. zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Finanční správě ČR“), 89. zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Celní správě ČR“), 90. zákon č. 73/2012 Sb., o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 73/2012 Sb.“), 91. zákon č. 85/2012 Sb., o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 85/2012 Sb.“), 92. zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 165/2012 Sb.“), 93. zákon č. 226/2013 Sb., o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 226/2013 Sb.“), 94. zákon č. 229/2013 Sb., o nakládání s některými věcmi využitelnými k obranným a bezpečnostním účelům na území České republiky (zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o nakládání s bezpečnostním materiálem“), 95. zákon č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o prekursorech drog“), 96. zákon č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o povinném značení lihu“), 97. zákon č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 355/2014 Sb.“), 98. zákon č. 224/2015 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi a o změně zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o prevenci závažných havárií), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o prevenci závažných havárií“), 99. zákon č. 90/2016 Sb., o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 90/2016 Sb.“), 100. zákon č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně souvisejících zákonů (zákon o ochraně státních hranic), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně státních hranic“), 101. zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též „celní zákon“), 102. zákon č. 324/2016 Sb., o biocidních přípravcích a účinných látkách a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o biocidech), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o biocidech“), 103. zákon č. 25/2017 Sb., o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 25/2017 Sb.“), 104. zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 65/2017 Sb.“), 105. zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále též „zákon o zpracování osobních údajů“), 106. zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpadech“), 107. zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o výrobcích s ukončenou životností“), 108. zákon č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o náhradním výživném), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o náhradním výživném“), 109. zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID- 19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 94/2021 Sb.“), 110. zákon č. 225/2022 Sb., o prekurzorech výbušnin a o změně souvisejících zákonů (zákon o prekurzorech výbušnin) (dále též „zákon o prekurzorech výbušnin“), 111. zákon č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek) (dále též „zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek“), 112. zákon č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí (dále též „zákon č. 243/2022 Sb.“), 113. zákon č. 362/2022 Sb., o vstupu a dovozu některých kulturních statků na celní území Evropské unie a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon č. 362/2022 Sb.“), 114. zákon č. 375/2022 Sb., o zdravotnických prostředcích a diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro (dále též „zákon č. 375/2022 Sb.“), 115. zákon č. 87/2023 Sb., o dozoru nad trhem s výrobky a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o dozoru nad trhem s výrobky) (dále též „zákon o dozoru nad trhem s výrobky“), 116. zákon č. 424/2023 Sb., o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb (dále též „zákon č. 424/2023 Sb.“), 117. zákon č. .../2024 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o obecné bezpečnosti výrobků“). Navrhované změny v jednotlivých předpisech jsou podrobněji popsány v následujících kapitolách, popřípadě jsou (v případě méně rozsáhlých změn) odůvodněny ve zvláštní části této důvodové zprávy. V rámci obecné části důvodové zprávy je upřednostněn koncept, kdy o určitém tématu je pojednáno uceleným způsobem, čímž dochází v některých případech ke sloučení kapitol, které jsou při standardním zpracování obecné části důvodové zprávy řešeny v samostatných kapitolách. Nabytí účinnosti návrhu zákona jako celku se předpokládá dnem 1. července 2025 s tím, že vybraná ustanovení by měla nabýt účinnosti k 1. lednu 2026.

1. Zhodnocení platného právního stavu, vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy a odůvodnění jejích hlavních principů

Tato část je strukturována dle jednotlivých stěžejních témat. Kumulativně se věnuje jak stručnému popisu a zhodnocení stávajícího právního stavu, tak otázce odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, jakož i vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy. Výsledkem by mělo být ucelené obecné pojednání o klíčových tématech navrhované právní úpravy. Kapitola je zpracována tak, aby obsahovala stručný popis jednotlivých navrhovaných témat. Případná podrobnější obecná pojednání k vybraným tématům jsou pak součástí zvláštní části důvodové zprávy, kdy je tento obecný blok zařazen před odůvodnění jednotlivých novelizačních bodů. S ohledem na procesní ekonomii, jakož i s ohledem na závazek vlády realizovat změny zákonů prostřednictvím minimálního počtu novel dochází též k dílčím spojením stávajících běžících legislativních projektů, které se nacházejí v podobné fázi legislativního procesu a které se týkají týchž zákonů. Současná ani navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

1.1. Kompetenční a organizačně-územní reforma orgánů Celní správy ČR

Popis a zhodnocení současného stavu: Celní správa ČR je soustavou správních orgánů a ozbrojeným bezpečnostním sborem, který vykonává rozmanité kompetence (viz dále). V současnosti je soustava orgánů Celní správy ČR na prvním stupni tvořena sítí 15 celních úřadů, které jsou zřízeny zákonem o Celní správě ČR se stanovenou územní působností. Jednotlivé úřady dále disponují sítí územních pracovišť, která jsou jejich nesamostatnými vnitřními organizačními jednotkami, nemají stanovenu územní působnost a jsou definovány pouze svým umístěním. Převážná většina územních pracovišť celních úřadů je stanovena vyhláškou Ministerstva financí.

Před vstupem České republiky do Evropské unie činnost Celní správy ČR spočívala především ve výkonu celnictví v užším slova smyslu (tj. celní řízení, správa cla, bezpečnostně-politická opatření s cílem ochrany vnitřního trhu), kdy k 1. lednu 2004 Celní správa ČR disponovala 9 444 systemizovanými místy (7 606 celníků, 1 838 občanských zaměstnanců). Integrace České republiky do Evropské unie měla pro Celní správu zásadní dopad, protože přímé spojení se třetími zeměmi zůstalo pouze na mezinárodních letištích. K 1. lednu 2005 měla Celní správa ČR 7 388 systemizovaných míst (5 823 celníků, 1 565 občanských zaměstnanců), tedy o 2 056 méně než před vstupem České republiky do Evropské unie. Činnost Celní správy ČR po vstupu České republiky do Evropské unie doznala značných změn a byla orientována více na vnitrozemí, přičemž Celní správě ČR přibývaly postupně nové kompetence, které s výkonem celnictví v užším slova smyslu nesouvisí. K 1. lednu 2024 měla Celní správa ČR 5 624 systemizovaných míst (4 150 celníků, 1 474 občanských zaměstnanců), tedy o 1 764 systemizovaných míst méně oproti stavu k 1. lednu 2005 a o 3 820 systemizovaných míst méně oproti stavu k 1. lednu 2004. Přestože personální substrát (počet systemizovaných míst a počet reálně obsazených míst) Celní správy ČR setrvale klesá, zákonné kompetence této soustavy orgánů mají spíše opačný trend, tedy setrvale rostou. Celní správa ČR zvládá vykonávat svěřené kompetence v návaznosti na vysokou míru analytiky, digitalizace, automatizace a technického vybavení. Nicméně tyto zdroje, jakož i personální zdroje, jsou do značné míry roztříštěny velkým množstvím svěřených kompetencí a mohly by být využívány efektivněji a hospodárněji. Současné kompetence orgánů Celní správy ČR jsou velmi široké, kdy po vstupu České republiky do Evropské unie byly Celní správě ČR postupně kompetence přidávány, přičemž řada z nich nikterak nesouvisí s posláním Celní správy ČR a jejími tradičními hlavními činnostmi. Z pohledu běžného občana pak nemusí být výkon státní moci Celní správou ČR přehledný a srozumitelný. Pro lepší orientaci lze současné kompetence orgánů Celní správy ČR rozčlenit do následujících oblastí: celnictví, daně, pátrání, dohled a ostatní činnosti. V oblasti spotřebních a energetických daní a v oblasti tzv. dělené správy (tj. zjednodušeně správy placení nejrůznějších peněžitých plnění uložených jinými orgány) se Celní správa ČR profiluje od vstupu České republiky do Evropské unie. Od roku 2017 pak vykonává dohledové a represivní činnosti v oblasti hazardních her. Oblast dohledu v sobě zahrnuje širokou škálu činností. Současné činnosti orgánů Celní správy ČR jsou buď činnostmi výlučnými, kdy danou činnost vykonávají jen tyto orgány, anebo sdílenými, kdy v takovém případě stejnými kompetencemi disponují i jiné státní orgány.

Základní přehled vybraných současných kompetencí orgánů Celní správy ČR: Oblast Kompetence

Celní řízení v souvislosti s dovozem, vývozem a tranzitem zboží včetně zajištění celního dluhu Povolovací řízení v celní oblasti Sazební zařazování zboží včetně vydávání závazných informací Celní hodnota a původ zboží

CloCelní kvóty

TARIC a tarifní opatření Mezinárodní spolupráce v odhalování celních podvodů Zákazy a omezení včetně mezinárodních sankcí Správa TOR (tradiční vlastní zdroje) Ověřování osvědčení o úlovku (rybolov)

Správa příjmů a vymáhání v celní oblasti Správní trestání v celní oblasti Správa spotřebních daní včetně správy zvláštních vratek (např. zelená nafta, topenáři) Správa energetických daní Správa daně z přidané hodnoty při dovozu zboží neplátci daně z přidané hodnoty a při porušení celních předpisů Povolovací řízení v oblasti spotřebních daní, energetických daní a daně z přidané hodnoty Distribuce pohonných hmot

Daně

Povinné značení lihu Podporované zdroje energie Ochrana ovzduší EMCS a mezinárodní spolupráce v oblasti daní Vinařství Správa příjmů a vymáhání v daňové oblasti Správní trestání v daňové oblasti Prověřování vybraných trestných činů

Pátrání

Mezinárodní spolupráce v oblasti celních a daňových podvodů Hazard Mýto a dálniční známky Nízkorychlostní vážení Ochrana před návykovými látkami včetně pěstování máku a konopí a přepravy prekurzorů drog Zaměstnávání cizinců Kontrolní činnosti související s bezpečností státu Duševní vlastnictví CITES

DohledPřeprava odpadů

Přeprava obalů Kulturní dědictví Cenová kontrola Asistenční činnosti Plnění úkolů v rámci služby pod velením Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) Integrovaný záchranný systém Správa příjmů a vymáhání včetně zadržování registračních značek vozidel Správní trestání ve vybraných dohledových činnostech Dělená správa

Ostatní

Intrastat – statistika unijního obchodu

vybrané činnostiVýsluhové nároky

Celní správa ČR by měla být kompetenčně jasně profilovaným, efektivně fungujícím bezpečnostním sborem s vysokou přidanou hodnotou pro stát i pro klienty z řad obchodní veřejnosti. Identifikovaným problémem tedy je dlouhodobě neprovedená optimalizace zákonných kompetencí Celní správy ČR, kterou lze provést pouze organizačně-kompetenčními změnami a současně změnami procesními a hmotněprávními v právních předpisech upravujících působnost této soustavy orgánů. Dále platí, že postupující digitalizace, implementace zjednodušených procedur a změny v postupech práce umožňují postupně snižovat počet míst, ze kterých je nutné vykonávat agendu daňovou a celní, která je spojena s přímým kontaktem se subjekty. V případě celních úřadů je tento fakt zvláště markantní v souvislosti s klesající potřebou předkládání zboží k celnímu řízení v celním prostoru celního úřadu, potažmo jeho územních pracovišť. Uplatnění zásady vyšší efektivity využití zaměstnanců, která je zajištěna především na početnějších útvarech spolu s kritériem hospodárnosti provozu, dislokace a zajištění obslužnosti území, ve kterém celní úřady, resp. jejich územní pracoviště působí, umožňují v případě Celní správy ČR nejen snížení počtu územních pracovišť, ale též celních úřadů. Rozdíl v zatížení jednotlivých celních úřadů a potažmo jednotlivých územních pracovišť těchto celních úřadů je za nynějšího stavu velmi vysoký, a to až v řádu stovek procent. Za současného právního stavu přitom není možné zajistit ani přibližně srovnatelný rozsah práce, se kterým se musí vypořádat pracovníci na více a méně zatížených útvarech těchto celních úřadů. Navržené řešení:

1.1.1. První krok – reforma územní organizace orgánů Celní správy ČR – součást konsolidačního balíčku

Jako jedno z opatření přijatých v rámci konsolidačního balíčku (zákon č. 349/2023 Sb.) bude s účinností od 1. července 2025 provedena redukce počtu celních úřadů z 15 na 6 se sídly v pěti největších městech České republiky (Praze, Brně, Plzni, Ostravě a Liberci). V mezidobí s účinností od 1. ledna 2024 již proběhla dílčí redukce územních pracovišť celních úřadů, která představuje předstupeň optimalizace počtu celních úřadů jako takových.

Důvodem pro tuto změnu je odstranění současného stavu výrazné disproporce v zatížení jednotlivých celních úřadů, a tedy vytvoření srovnatelných celních úřadů. Zároveň tato změna přinese administrativní, personální a provozní úspory na straně Celní správy ČR, čímž dílčím způsobem přispěje ke konsolidaci veřejných rozpočtů. Při novém rozdělení míst působnosti Celní správy ČR bylo respektováno územně správní členění státu (krajské uspořádání České republiky). Je počítáno s tím, že v každém kraji bude minimálně jedno územní pracoviště celního úřadu, ideálně v krajském městě.

1.1.2. Druhý krok – reforma kompetencí orgánů Celní správy ČR – součást nyní předkládaného návrhu zákona

Cílem organizačně-kompetenční části reformy orgánů Celní správy ČR spojené s vybranými navazujícími změnami v procesní i hmotněprávní oblasti v právních předpisech upravujících působnost orgánů Celní správy ČR je zajistit takový stav, kdy Celní správa ČR bude odpovídat požadavkům na kompetenčně jasně profilovaný, efektivně fungující bezpečnostní sbor s vysokou přidanou hodnotou pro stát i pro klienty z řad obchodní veřejnosti. Konkrétně řečeno by působnost orgánů Celní správy ČR měla spočívat primárně v dále uvedených hlavních oblastech, na které by měl být kladen důraz a soustředěny zdroje. Tyto působnosti představují kmenové agendy orgánů Celní správy ČR, které reflektují její poslání a odpovídají jejím specifickým schopnostem a zaměření. Konkrétně se jedná o celnictví, správu spotřebních a energetických daní, výkon dělené správy (včetně posílení role tzv. obecného vymahače peněžitých plnění v rámci veřejné správy) a oblast hazardních her. Výkon těchto působností by buď neměl být navrženými změnami dotčen, anebo by mělo dojít k jeho posílení či rozšíření.

S výše uvedenými tradičními činnostmi Celní správy ČR souvisí dále činnosti, jejichž cílem je přímo či nepřímo přispět k efektivněji prováděnému výkonu tradičních činností. Jde o činnosti dohledové, které jsou úzce spjaty zejména s celnictvím a správou spotřebních a energetických daní, a o činnosti v oblasti pátrání, kdy pověřený celní orgán (Generální ředitelství cel) má postavení policejního orgánu jakožto orgánu činného v trestním řízení, a to zejména v rozsahu právních předpisů upravujících tradiční činnosti. Celní správa ČR by pak i nadále vykonávala některé kompetence výše neuvedené, kdy jde např. o kontrolu mýta a časového zpoplatnění nebo působnost v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, a to zejména z důvodu faktické obtížné zastupitelnosti jiným orgánem v dané roli. Vedle výše uvedených kmenových působností však orgány Celní správy ČR v současnosti vykonávají řadu dalších působností sekundárního charakteru, které jim byly svěřeny z historických důvodů, z důvodu snahy vytvářet palety orgánů se sdílenými kompetencemi či z jiných příčin stojících mimo základní koncepci a poslání orgánů Celní správy ČR. V řadě případů se zde jedná o podpůrnou roli ve spolupráci s jinými orgány veřejné moci na poli jejich vlastních kmenových působností, kde orgány Celní správy ČR naopak svoji typickou věcnou doménu překračují. Právě tyto působnosti je třeba podrobit revizi a v zájmu zefektivnění činnosti Celní správy ČR její roli při výkonu těchto agend zcela nebo z části opustit, popřípadě modifikovat prostřednictvím přenastavení jejich vztahu při spolupráci s jinými orgány.

Uvedená revize je založena na základním principu, kdy by měla být respektována profilace orgánů Celní správy ČR tak, aby se tyto orgány primárně věnovaly svým kmenovým agendám, zatímco podpůrnou roli vůči oblastem v gesci jiných rezortů by plnily pouze v proporcionální míře, tedy v oblastech a v rozsahu, kde je jejich role obtížně zastupitelná a veřejný zájem nesporně vyžaduje jejich zapojení. Návrh zákona proto předpokládá následující okruhy změn v rámci působnosti orgánů Celní správy ČR. Integrace vybírání a vymáhání peněžitých plnění u orgánů Celní správy ČR • Podrobněji viz bod 1.2. Revize institutu zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku orgánem Celní správy ČR • Podrobněji viz bod 1.3. Kontrola zaměstnávání cizinců (zákon o zaměstnanosti) • Jedná se o sdílenou kontrolní pravomoc celního úřadu se Státním úřadem inspekce práce a oblastními inspektoráty práce – nově tuto kompetenci nebudou celní úřady vykonávat, přičemž kontroly bude nadále vykonávat Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty; z hlediska orgánů Celní správy ČR bude nově upravena možnost asistenční činnosti v jejich prospěch. Zákon o lihu • Navrhuje se, aby současné kompetence Ministerstva zemědělství k určování složení denaturačního prostředku pro obecně denaturovaný líh, k povolování výjimek z denaturace, k povolování individuálních norem ztrát lihu a k vydávání stanovisek k žádosti o koncesi na výrobu lihu, které úzce souvisí se správou spotřebních daní, nově vykonávaly orgány Celní správy ČR. Zákon o povinném značení lihu • S ohledem na změny v organizaci orgánů Celní správy ČR se navrhuje, aby výkon působnosti související s objednáváním, prodejem nebo vracením kontrolních pásek vykonával pouze Celní úřad pro Středočeský kraj. Zákon č. 65/2017 Sb. – oblast ochrany zdraví před škodlivými účinky návykových látek • Navrhuje se bez náhrady zrušit povinnost osoby příležitostně prodávající lihoviny nejpozději pět dnů před prodejem splnit oznamovací povinnost o tomto prodeji vůči celnímu úřadu, což již není nezbytné z hlediska správy spotřebních daní a současně tím dojde ke snížení administrativní zátěže subjektů i celního úřadu. Zákon o návykových látkách • Současné kompetence orgánů Celní správy ČR ve vztahu k ohlašovací povinnosti osoby pěstující mák setý nebo rostliny technického konopí, a to včetně vedení řízení o uložení sankce za nesplnění této povinnosti, by nově měl vykonávat Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Zákon o Celní správě ČR a zákon o rybářství • Navrhuje se, aby současné kompetence orgánů Celní správy ČR v oblasti administrace postupu ověření osvědčení o úlovku nově vykonávalo Ministerstvo zemědělství. Zákon č. 165/2012 Sb. – oblast podporovaných zdrojů energie • Navrhuje se, aby současné kompetence orgánů Celní správy ČR kontrolovat splnění povinnosti zajistit minimální množství biometanu v dopravě a povinnosti zajistit v dopravě minimální množství elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje energie, popřípadě sankcionovat nesplnění těchto povinností, nově vykonávala Státní energetická inspekce. Trestní řád • Navrhuje se z důvodu hospodárnosti, efektivity a posílení právní jistoty rozšíření kompetence k prověřování skutečností, zda byl spáchán trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 trestního zákoníku) a legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 217 trestního zákoníku), a to výhradně v situaci, kdy trestným činem, z něhož tyto výnosy pocházejí (dále též „zdrojovým trestným činem“) je některý z trestných činů, k jehož prověřování je pověřený celní orgán již dnes příslušný. Příklady dalších dílčích změn • V zákoně o vinohradnictví a vinařství se navrhuje vypuštění obsoletního ustanovení o vystavování průvodních dokladů. • V oblasti působnosti při ochraně duševního vlastnictví podle zákona č. 355/2014 Sb. se z důvodu zajištění vyšší efektivity dané agendy nově upravuje fakultativnost zadržení porušujícího zboží s ohledem na to, že primárním účelem této kompetence je ochrana podnikatelů, kterým svědčí právo duševního vlastnictví (tj. ochrana soukromoprávních zájmů těchto subjektů), a nikoliv ochrana spotřebitelů (veřejných zájmů). Nízkorychlostní kontrolní vážení (zákon o pozemních komunikacích) Součástí změny kompetencí orgánů Celní správy ČR je též změna týkající se agendy nízkorychlostního kontrolního vážení. Jedná se o kontrolní pravomoc v rámci kontrol na pozemních komunikacích sdílenou s Policií ČR a navazující působnost orgánů Celní správy ČR k vedení řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti; nově tuto kompetenci nebudou celní úřady vykonávat. Změna nicméně není součástí nyní předkládaného návrhu zákona, ale paralelně projednávaného návrhu zákona předloženého Ministerstvem dopravy (tzv. silniční balíček).

1.2. Integrace vybírání a vymáhání peněžitých plnění u orgánů Celní správy ČR

Popis a zhodnocení současného stavu: Jednou z významných činností Celní správy ČR je působnost na poli tzv. dělené správy, kdy je správa placení peněžitých plnění ukládaných či vznikajících v jiných procesních režimech vykonávána v procesním režimu daňového řádu (dělená správa procesní), popřípadě je zároveň tato správa placení z kompetence orgánu příslušného řešit nalézací rovinu daného peněžitého plnění zcela nebo z části předávána k tomu kompetentnímu specializovanému orgánu v postavení správce daně (dělená správa věcná nebo též kompetenční). Tímto orgánem je v současnosti především tzv. obecný správce daně, kterým je právě celní úřad. Celní správa ČR vykonává činnosti v oblasti dělené správy již od roku 2006 a v průběhu výkonu této působnosti osvědčila své kvality, což dokazuje i rozšiřující se množství ukladatelů, kteří se na Celní správu ČR obracejí. Dělená správa je upravena v § 161 a násl. daňového řádu, přičemž v souvislosti s kompetenční dělenou správou se při praktické aplikaci rozlišují dva okruhy případů. Prvním případem je rozdělení věcné působnosti při správě placení peněžitého plnění tak, že dobrovolná část úhrady je svěřena ukládajícímu orgánu a vlastní vymáhání pak obecnému správci daně (tj. celnímu úřadu); v takovém případě zvláštní zákon stanovuje, že ukladatel vybírá dané peněžité plnění. V druhém případě je pak založena příslušnost obecného správce daně pro obě tyto oblasti, tedy jak pro vybírání, tak i pro vymáhání příslušného peněžitého plnění. V rámci předpisů správního práva je dělená správa zakotvena primárně v § 106 správního řádu, kdy z pohledu procesní dělené správy je stěžejní odst. 3, který stanovuje, že pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění se uplatní postup pro správu daní. Jinými slovy jedná se o zákonné zmocnění pro záměnu právní úpravy u případů, kdy byla peněžitá plnění uložena podle předpisů správního práva, ale následně správa placení, resp. vymáhání již budou prováděny postupy pro správu daní, tedy postupy podle daňového řádu. Pokud jde o dělenou správu věcnou (kompetenční), klíčové je ustanovení § 106 odst. 1 správního řádu, které předpokládá, že – není-li stanoveno jinak – obecný správce daně (celní úřad) provádí výběr a vymáhání peněžitých plnění uložených v režimu správního řádu. Pro stanovení postupu nakládání s peněžitým plněním je současně třeba aplikovat kompetenční ustanovení obsažené v § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR, které kromě explicitního určení celních úřadů jako obecného správce daně též stanoví, že celní úřad jako obecný správce daně „vykonává správu placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, která jsou příjmem státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávných celků“. Zde tedy dochází k určitému zúžení oproti ustanovení § 106 odst. 1 správního řádu, kdy celní úřad je ustaven v roli obecného správce daně pouze pro správu placení poněkud užšího okruhu peněžitých plnění podle toho, jakého rozpočtu jsou příjmem. Z pohledu aplikační praxe se nejeví obecně žádoucí a hospodárné, aby agenda výběru pokut za přestupky, resp. dalších peněžitých plnění ukládaných v různých procesních režimech, byla roztříštěna napříč jednotlivými orgány veřejné moci, včetně ústředních orgánů státní správy (výjimku do značné míry představují územně samosprávné celky, tedy obce a kraje). Tento stav vede například k tomu, že každý správní orgán zajišťující výběr pokut musí mít u České národní banky zřízen pro daný účel vlastní bankovní účet a řešit agendu přeposílání peněžních prostředků do rozpočtu v návaznosti na jejich rozpočtové určení. Rovněž takový správní orgán musí být schopen přijímat hotovostní platby a zajišťovat činnosti spojené se správou placení peněžitých plnění v celé jejich šíři, například rozhodovat o žádostech o posečkání daně ve smyslu daňového řádu. Navíc spolupráce vybírajícího a vymáhacího orgánu může působit v některých případech obtíže, například v případě dobrovolné úhrady peněžitého plnění přímo ukladateli ve fázi, kdy již probíhá exekuční řízení nařízené vymáhacím orgánem; v takovém případě je vybírající orgán povinen peněžní prostředky přeposlat vymáhacímu orgánu. Souhrnně řečeno lze vnímat možný prostor pro zlepšení a úspory v rámci agendy vybírání, resp. vymáhání peněžitých plnění cestou posílení koncentrace výkonu této agendy na orgánech Celní správy ČR. Zatím posledním krokem na tomto poli, který již byl realizován, byl převod působnosti k vymáhání tzv. justičních pohledávek z orgánů rezortu Ministerstva spravedlnosti na celní úřady, realizovaný s účinností od 1. ledna 2024 na základě sady novel obsažených v konsolidačním balíčku. Navržené řešení: Cílovým stavem je to, aby orgány Celní správy ČR převzaly zcela nebo alespoň z části správu placení (tj. výběr a vymáhání) peněžitých plnění v režimu dělené správy tam, kde dosud uvedenou agendu orgány Celní správy ČR nezajišťují. Tím by mělo dojít ke zvýšení efektivity a hospodárnosti výkonu státní správy. Podle tezí současného Programového prohlášení vlády České republiky má být stát chytrý, efektivní a úsporný, přičemž se jeví logické a hospodárné, aby výkon jedné agendy byl (pokud to objektivně lze) koncentrován spíše k jednomu či několika orgánům veřejné moci, a nebyl roztříštěn mezi velký počet těchto orgánů. Naopak pokud by agenda měla být v některých případech roztříštěna napříč všemi ukladateli, měly by k tomuto existovat racionální důvody. Role orgánů Celní správy ČR jako univerzálního správce placení peněžitých plnění, resp. univerzálního vymahače, ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci by měla být rozvíjena též směrem k širší možnosti výkonu této agendy na žádost, což je možnost, kterou dnes připouští správní řád v § 106 odst. 2 pro vymáhání peněžitých plnění včetně pokut uložených orgány obce. Potenciál pro rozšíření zde existuje jak směrem k vybírání těchto peněžitých plnění, tak směrem k rozšíření uvedené možnosti též na peněžitá plnění uložená orgány kraje. Další kategorii by mohla představovat možnost provádět vymáhání peněžitých plnění v daňovém procesním režimu na žádost příslušného správce daně (tj. postup v režimu kompetenční dělené správy ovšem bez současného režimu procesní dělené správy). Zde se nabízí potenciál zejména ve směru k místním poplatkům. Ministerstvo financí oslovilo dopisem ze dne 30. listopadu 2023, č. j. MF-35043/2023-32-2, jednotlivé resorty s nabídkou, aby orgány Celní správy ČR nově převzaly a zabezpečily výběr pokut za přestupky ukládaných v působnosti daného resortu v přestupkovém řízení (s výjimkou pokut uložených příkazovým blokem na pokutu na místě zaplaceným). Na základě poptávky jednotlivých rezortů a následné koordinace byl navržen nyní předkládaný rozsah převodu působnosti k výkonu dělené správy na orgány Celní správy ČR. Rozšíření působnosti orgánů Celní správy ČR při výkonu dělené správy včetně posílení role univerzálního vymahače v rámci veřejné správy zahrnuje zejména tyto oblasti: • převzetí kompetence k výběru a vymáhání pokut uložených v přestupkovém řízení jinými orgány státní správy tam, kde dosud tuto roli v různém rozsahu plnil ukládající orgán a současně s tímto řešením daný orgán vyslovil souhlas;

o tato změna vyžaduje novelizaci řady jednotlivých zákonů, kde dochází

k vypuštění výslovné kompetence ukládajícího orgánu k výběru, popř. k vymáhání peněžitého plnění ukládaného v režimu správního řádu,

o tyto úpravy se tak nově podřídí obecné úpravě § 106 správního řádu, která

stanoví v daném ohledu působnost celního úřadu, a samy nebudou otázku příslušnosti k výběru a vymáhání daných peněžitých plnění zpravidla normovat,

• rozšíření možnosti orgánu Celní správy ČR převzít správu peněžitého plnění uloženého orgánem územního samosprávného celku na jeho žádost (dnešní § 106 odst. 2 správního řádu);

o nově bude možné požádat jak o výběr, tak vymožení peněžitého plnění (dosud

pouze vymožení),

o nově bude mít možnost požádat obecní úřad i krajský úřad (dosud pouze obecní

úřad),

• zavedení možnosti, aby byl celní úřad požádán o vymožení peněžitého plnění i orgánem v postavení správce daně;

o tímto způsobem bude možné předat k vymáhání i peněžité plnění, u kterého

nedochází současně k dělené správě procesní, tj. bude se moci nově jednat o peněžitá plnění, která mají hmotněprávní daňový charakter, resp. ještě šířeji mají postavení daně v procesním smyslu podle daňového řádu,

o tuto možnost budou moci využít například obecní úřady v případě místních

poplatků.

V souvislosti s kompetenčními změnami se navrhuje rovněž provedení procesní revize institutu dělené správy – klíčová je v tomto ohledu navržená novelizace správního řádu a daňového řádu (v podobnostech viz zvláštní část důvodové zprávy). Výsledkem navržených změn bude zejména lepší vymahatelnost peněžitých plnění a snížení nákladů pro dlužníky, neboť daňová exekuce je z pohledu výše exekučních nákladů výrazně méně zatěžující než vymáhání prostřednictvím soudního exekutora (které stávající ukladatelé často využívají), a rovněž dlouhodobá provozní úspora v rámci orgánů veřejné moci. Přínosem bude využití stávajících kapacit orgánů Celní správy ČR v oblasti informačních a komunikačních technologií, kdy tato soustava orgánů je schopna spravovat velké množství pohledávek díky digitalizaci a automatizaci postupů. Procesy při zjišťování exekvovatelného majetku jsou vysoce elektronické, automatizované a sdílené mezi jednotlivými celními úřady. Nedochází tedy k nadměrnému zatěžování třetích osob při součinnostních dotazech. Celní správa ČR má ze zákona přístup do Centrální evidence účtů, zároveň využívá dálkový přístup prakticky do všech registrů nebo obdobných evidencí (nemovitostí, vozidel, zbraní, údajů České správy sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťoven, přeplatky evidované u orgánů Celní správy ČR a orgánů Finanční správy ČR atd.), které tento přístup nabízejí. Automatizovaná výměna informací bude využívána i mezi ukladateli a orgány Celní správy ČR, čímž opět dochází k absenci zbytečné administrativy. Pro systém automatizované výměny informací bude ze strany orgánů Celní správy ČR využit způsob zpracování tzv. justičních pohledávek, které jim předávají orgány resortu Ministerstva spravedlnosti. Přínosem navrhované změny je rovněž větší srozumitelnost pro veřejnost, kdy ohledně správy placení peněžitých plnění ukládaných napříč veřejnou správou ve větší míře vystupuje jeden primární orgán. Současně je třeba zdůraznit, že proces rozšíření role orgánů Celní správy ČR jako univerzálních orgánů pro výběr a vymáhání peněžitých plnění za jiné orgány veřejné správy je dlouhodobým a postupným procesem, který probíhá již řadu let, a nyní předkládaný návrh je jeho dalším krokem. Současně je cílem tento trend dále rozšiřovat, a to na principu politického i věcného konsenzu s jednotlivými ukladateli. Není tedy cílem provést koncentraci uvedených kompetencí na celních úřadech zcela bezvýjimečně, ale je současně snahou respektovat preference jednotlivých orgánů veřejné moci. Z tohoto důvodu nejsou do návrhu zařazena všechna peněžitá plnění ukládaná všemi jinými orgány, jakkoliv do budoucna bude uvedený trend nepochybně dále postupovat. Uvedené pojetí postupné reformy akcentuje nejen požadavky politického kompromisu, ale také skutečnost, že v rámci Celní správy ČR nejsou požadována v souvislosti s převzetím předmětné agendy nová systemizovaná místa. To by již neplatilo v případě zcela důsledného převzetí předmětných agend ve všech existujících případech. Při přípravě návrhu byl proto zvolen popsaný individuální a vyvážený přístup.

1.3. Revize institutu zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku orgánem Celní správy ČR

Popis a zhodnocení současného stavu: Zadržení věci, obalu a dopravního prostředku jako postup orgánů Celní správy ČR je v českém právním řádu upraven zčásti neúplnou komplexní právní úpravou zadržení věci a dopravního prostředku v celním zákoně pro oblast celního dohledu. Na tuto právní úpravu se pak odkazují některé jiné zákony, pokud zahrnují působnost orgánů Celní správy ČR, a v rámci této působnosti řeší zadržení věci. Současně pak některé právní úpravy řeší zadržení věci v působnosti orgánů Celní správy ČR nezávisle a ve větší či menší míře ji speciálně upravují (např. zákon o spotřebních daních či zákon o odpadech). Zákon o spotřebních daních upravuje de lege lata zajištění věci na několika místech, jde o ustanovení § 42 (zajištění vybraných výrobků), § 115 odst. 3 (zajištění tabákových výrobků neznačených nebo značených nesprávným způsobem), § 134zg (zajištění zvláštních minerálních olejů) a § 134zzc (zajištění surového tabáku). U zajištění věci podle § 134zg a § 134zzc se explicitně odkazuje na procesní postup podle § 42, naproti tomu v případě zajištění podle § 115 odst. 3 je stanoven samostatný postup (rozhodnutí o zajištění se předává držiteli neznačených tabákových výrobků nebo tabákových výrobků značených nesprávným způsobem, není-li ho, zakládá se jako nedoručitelné ve spise). Zajištění věci podle § 42 je řazeno v části první obecná ustanovení. O zajištění věci podle § 42 zákona o spotřebních daních se sepisuje protokol, který se předává osobě, u které byly vybrané výrobky zajištěny; zajištění je faktickým úkonem. Následně má být do 3 pracovních dnů od vyhotovení protokolu vydáno rozhodnutí o zajištění věci, ve kterém se právně uloží zákaz se zajištěnými vybranými výrobky nebo dopravním prostředkem jakýmkoli způsobem nakládat (jedná se o řízení o zajištění vybraných výrobků); lhůta pro podání odvolání činí 7 pracovních dní od doručení rozhodnutí. Správce daně je povinen bezodkladně po vydání rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků zahájit řízení o zajištěných vybraných výrobcích, jehož cílem je prokázání, zda s vybranými výrobky bylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2 nebo zda dopravní prostředek takové výrobky dopravoval. Účastníci řízení o zajištění vybraných výrobků a řízení o zajištěných vybraných výrobcích jsou právně shodní. Nedojde-li k propadnutí nebo zabrání věci, vrací se zajištěné věci osobě, u níž byly zjištěny; není-li to možné, vrací se vlastníkovi. Celní zákon upravuje zadržení zboží a dopravního prostředku uceleně v části sedmé, která nese název Zadržení, přenechání, prodej a zničení věci, přičemž se jedná o ustanovení § 39 až 46. Jsou-li dány důvody pro zadržení věci, správce cla věc zadrží a sepíše o zadržení úřední záznam, jehož stejnopis předá osobě, která má zboží v době zadržení u sebe. Pokud dotčená osoba se zadržením nesouhlasí, je oprávněna uplatnit námitku ve lhůtě 3 pracovních dnů od zadržení věci. Má-li dojít k vrácení věci, vrací se tato primárně vlastníkovi, a není-li znám, osobě, které byly věci zadrženy. Institut zadržení věci je tak v případě výkonu téměř shodných působností orgánů Celní správy ČR normován roztříštěně a rozdílně i v případech, kdy věcně není pro tyto rozdíly důvod. Rozdílně je také upraveno zadržení dopravního prostředku, které se zadržením věci bezprostředně souvisí. Nadto je zadržení jako postup orgánů Celní správy uplatňováno především v souvislosti s oprávněním celníka zastavit vozidlo v případě širokého spektra kontrolních působností v rámci přepravy věci podle různých zákonů. Až v rámci výkonu kontrolní působnosti je tak zřejmé, k porušení jaké povinnosti podle kterého zákona došlo, a průběh kontroly a následné zadržení věci by tak měly být realizovány podle stejných procesních principů a postupů. Současně je problémem i nejednotná terminologie, kdy v některých případech je tento faktický úkon označován jako zadržení a v některých jako zajištění (např. zákon o spotřebních daních). Je zde proto potenciál sjednotit terminologii tak, aby faktický úkon, při kterém je omezeno nakládání s věcí z důvodu, že osoba, která s ní nakládá, porušuje povinnosti s tímto nakládáním spojené, byl označen jako zadržení. Pojem zajištění by pak byl v postupu orgánů Celní správy ČR terminologicky nadále vyhrazen jako forma zajištění úhrady peněžitého plnění. Druhým klíčovým tématem ve vztahu k nové právní úpravě zadržení je otázka, v jakých oblastech má k zadržení docházet a jaká by měla být navazující role orgánů Celní správy ČR. Zde je rozhodující, zda orgány Celní správy ČR zadržují věc v rámci svých kontrolních postupů, kdy zjistí porušení povinností, k jejichž kontrole mají podle zákona výslovnou primární působnost (celní dohled, kontrola vybraných výrobků, kontrola odpadů atd.), nebo zda při kontrole těchto povinností mají důvodné podezření, že došlo k porušení povinnosti, jejíž kontrola sice nepředstavuje primární působnost orgánů Celní správy ČR, ale kdy je s ohledem na charakter tohoto porušení žádoucí, aby věc nebyla nadále v moci subjektu, který ve většině případů porušení zákona způsobil. V tomto případě jsou orgány Celní správy ČR oprávněny věc zadržet, ale posouzení toho, zda došlo či nedošlo k porušení zákonné povinnosti, zpravidla provádí příslušný orgán odlišný od orgánu Celní správy ČR. Tento jiný orgán je v části případů rovněž kompetentní vést v dané věci přestupkové řízení (zatímco v části případů je i tato role svěřena orgánům Celní správy ČR, ačkoliv jde o oblast primárně spadající do působnosti jiných orgánů). Uvedené dvě kategorie kontrolních působností a na ně navazujících pravomocí zadržet věc, obal nebo dopravní prostředek v současnosti nicméně nejsou jednoznačně legislativně a kompetenčně odděleny v rámci příslušných právních úprav. V této souvislosti existuje potenciál pro zefektivnění spolupráce orgánů Celní správy ČR a jiných orgánů, postavený na přiléhavějším přerozdělení jejich rolí. Toto přerozdělení by mělo být postaveno na trojici následujících obecných principů. • Působnost orgánů Celní správy ČR by měla být primárně založena na jejich kmenových agendách odpovídajících základnímu poslání Celní správy ČR. Vedle toho by měly tyto orgány působit pouze v takových oblastech a v takovém rozsahu, jaké odpovídají proporcionálnímu vztahu mezi požadavkem na efektivitu takové činnosti (který velí spíše působení orgánů Celní správy ČR mimo jejich kmenové agendy omezovat) a požadavkem na využití speciálních schopností těchto orgánů tam, kde by jinak byla jejich role obtížně zastupitelná při realizaci specifického veřejného zájmu. • Role orgánů Celní správy ČR, resp. celníků jako příslušníků bezpečnostního sboru, je mimo jejich kmenovou působnost nezastupitelná zejména ve vztahu ke klíčové kontrolní schopnosti v podobě prověřování plnění povinností ve vztahu ke zboží v terénu, a to zvláště v souvislosti se silniční a jinou dopravou – veřejný zájem zde vyžaduje využití nákladnějšího uniformovaného příslušníka bezpečnostního sboru vybaveného příslušnými speciálními pravomocemi nezbytnými v souvislosti se zadržením věci, obalu nebo dopravního prostředku (jimiž jiné orgány zpravidla nedisponují). • Roli orgánů Celní správy ČR, resp. celníků jako relativně nákladného personálního substrátu, s nímž je rovněž spojeno poměrně nákladné a sofistikované provozní zabezpečení bezpečnostního sboru, není na místě využívat ve vztahu k činnostem, které mohou bez dalšího realizovat běžné orgány státní správy. To platí i v případě, kdy se jedná o navazující procesní fáze, které následují po zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku orgánem Celní správy ČR, pokud jde jinak o oblast stojící mimo kmenovou agendu těchto orgánů. Současné kompetenční nastavení předpokládá roli orgánu Celní správy ČR spočívající v zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku ve stanovených případech porušení právních předpisů na principu komplexity, kdy orgán Celní správy ČR věc nejen zadrží, ale činí ve vztahu k ní také v zásadě veškeré navazující procesní kroky (správa dané věci, její vracení či naopak propadnutí či zabrání, nezřídka též správní trestání atd.). To vše nastupuje navzdory tomu, že v řadě případů se nejedná o kmenovou oblast působnosti orgánů Celní správy ČR, kdy roli těchto orgánů lze ve vztahu k roli jiných orgánů, pro které je daná oblast klíčovým polem působnosti, považovat za disproporční a ne zcela efektivní. Navržené řešení: Cílovým stavem je co nejširší sjednocení pravidel pro zadržení věci orgány Celní správy ČR, s výjimkou zadržení věci realizovaného v procesním režimu správního řádu. Navrhuje se proto úprava komplexního postupu zadržení orgány Celní správy ČR v rámci zákona o Celní správě ČR, která obsahuje jak základní postup pro zadržení věci, tak s tím související zadržení obalu a dopravního prostředku. Na tuto právní úpravu pak navazují právní úpravy zadržení v jiných zákonech, kde bude zadržení v souvislosti s konkrétním výkonem působnosti orgánu Celní správy ČR podle tohoto zákona pro danou situaci aktivováno. Takový zvláštní zákon pak bude již upravovat pouze speciální ustanovení oproti obecné právní úpravě v zákoně o Celní správě ČR. Bude se jednat především o speciální důvody zadržení, popř. vrácení věci, které vycházejí z charakteru povinností upravovaných těmito jinými zákony. Současně pak budou obsahovat speciální postupy s ohledem na charakter zadržované věci (např. živá zvířata). Zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku nastoupí rovněž v případě, že tak stanoví přímo použitelný předpis Evropské unie. Dále je cílovým stavem provést revizi a přenastavení vztahu mezi orgány Celní správy ČR a jinými orgány v případě zadržení věci v oblastech veřejné správy, které nepatří do kmenové působnosti orgánů Celní správy ČR, a to včetně ostřejšího legislativního oddělení. Cílem je zde normovat tzv. zadržení věci při výkonu jiné působnosti orgánů Celní správy ČR (§ 11j zákona o Celní správě ČR). Podstatou tohoto institutu bude to, že orgán Celní správy ČR zadrží věc nikoli pro výkon své vlastní působnosti (zejména v daňové či celní oblasti), ale zadržuje věc pro jiný příslušný orgán veřejné moci, kterému zadrženou věc do 10 pracovních dnů předá. Navazující procesní fáze týkající se zadržené věci budou již v rukou tohoto příslušného orgánu. Daná kompetence se nicméně použije pouze tehdy, kdy jiný zákon výslovně stanoví, že orgán Celní správy ČR toto zadržení provádí při výkonu své jiné působnosti z důvodu zjištění skutečnosti nasvědčující tomu, že věc je předmětem porušení povinnosti podle tohoto jiného zákona. Nejedná se proto o obecné oprávnění zadržet věc v případě zjištění skutečnosti nasvědčující tomu, že věc je předmětem porušení povinnosti podle jiného zákona. Příslušnému orgánu musí vždy být předána informace o zadržení věci orgánem Celní správy ČR spolu s podklady a důkazními prostředky nezbytnými pro pozdější dokazování v řízení před tímto příslušným orgánem. Možným přínosem navrhované změny bude zlepšení aplikační praxe a zkvalitnění kontrolní činnosti, kdy orgán Celní správy ČR v rámci správněprávní kontroly a navazujících procesních fází získá oporu v podobě precizované a jednotné právní úpravy zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku. Rovněž dojde k posílení efektivity činnosti orgánů Celní správy ČR v důsledku jejich profilace na kmenové působnosti a na takový rozsah podpůrné role vůči agendám v působnosti jiných orgánů, který plně využívá specifické a nezastupitelné schopnosti příslušníků tohoto bezpečnostního sboru. Současně takový koncept nerozmělňuje toto využití skrze výkon těch pravomocí, které mohou realizovat věcně zaměřené oborové orgány, pro něž jde o jejich kmenovou agendu. Kladem navržené právní úpravy tak bude časová, kapacitní i věcná úspora při výkonu působnosti na straně orgánů Celní správy ČR, kdy nově nebude nutné vykonávat část procesních kroků navazujících na zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku (zejména jejich fyzickou správu), která nespadá do oblasti profilované působnosti bezpečnostního sboru, jehož využití na tomto poli se jeví jako zbytečně nákladné.

1.4. Novela daňového řádu

Významnou část návrhu zákona představuje novela daňového řádu, tvořená souborem dílčích změn, jejichž základní důvody lze shrnout takto: • bezprostřední souvislost s reformou Celní správy ČR (např. problematika dělené správy), • reakce na vývoj v navazujících oblastech práva (např. oblast daňové exekuce), • reakce na judikaturu v různých oblastech;

o precizace textu v souladu s judikaturou ve prospěch větší jednoznačnosti

(např. precizace postavení námitky jako řádného opravného prostředku),

o doplnění změn navazujících ustanovení tam, kde původní ustanovení dostalo

nový výklad,

o zachování původního smyslu norem, u nichž se v judikatuře objevil jiný

(nezamýšlený) výklad (např. úprava základu pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně),

• reakce na řadu dílčích podnětů z aplikační praxe;

o explicitní vyjasnění legislativního textu v zájmu předcházení budoucím sporům, o vyplnění legislativních mezer (např. postup při zániku svěřenského fondu).

Podrobné odůvodnění jednotlivých změn je obsaženo ve zvláštní části důvodové zprávy. Dále se uvádí stručný přehled významnějších změn (řazený dle systematiky daňového řádu): • změny v oblasti doručování;

o zefektivnění doručování do ciziny,

• změny v oblasti činění podání;

o možnost omezit podání na e-mailovou adresu správce daně s ohledem

na kybernetickou bezpečnost i snazší spravovatelnost,

• vyjasnění pojmu struktura formulářového podání;

o reakce na vývoj judikatury v této oblasti spočívající v rozlišení na obsahovou

strukturu (stanovenou vyhláškou Ministerstva financí) a datovou strukturu (určenou a zveřejněnou správcem daně),

• změny v oblasti dělené správy;

o možnost dožádat obecného správce daně (celní úřad) o vymáhání daně, poplatku

či jiného obdobného peněžitého plnění (využitelné např. u místních poplatků),

o precizace procesních pravidel ve vztahu k žádostem o výkon správy placení

obecným správcem daně,

• změny v oblasti daňové exekuce;

o precizování vztahu k subsidiárnímu použití občanského soudního řádu, o implementace nových institutů (např. předražek, soupis podle evidence,

chráněný účet či exekuce virtuálních aktiv),

• změny v oblasti úroků a penále;

o vyloučení anatocismu (vznik „úroku z úroku“) jako obecné pravidlo

pro všechny úroky,

o rozšíření možnosti prominout penále – v současné době lze individuálně

prominout maximálně 75 % penále, zatímco nově bude možné jej prominout i zcela,

• nová koncepce institutu hromadného prominutí nebo posečkání daně nebo jejího příslušenství;

o namísto stávajícího rozhodnutí ministra financí bude realizováno formou cestou

opatření obecné povahy,

o věcné důvody pro prominutí zůstanou shodné jako dosud (existence

nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů nebo existence mimořádné, zejména živelní události),

• výkon jiné působnosti, než je správa peněžitého plnění, postupem podle daňového řádu;

o explicitní potvrzení možnosti využívat daňový řád i na „nedaňové“ agendy,

které se řeší zpravidla v souběhu s agendami daňovými,

o úprava nalezne využití zejména v oblasti působnosti orgánů Celní správy ČR,

ale počítá s ní například i návrh nového zákona o účetnictví, který prochází legislativním procesem (při výkonu kontrola povinností souvisejících s účetnictvím ze strany finančních úřadů).

1.5. Provázání kompetenční a procesní legislativy orgánů Celní a Finanční správy ČR a Ministerstva financí s legislativou upravující civilní letectví a leteckou dopravu

Návrh zákona se v několika dílčích tématech zabývá vazbami mezi procesními postupy a kompetenční legislativou orgánů Celní a Finanční správy ČR a Ministerstva financí na straně jedné a legislativou upravující civilní letectví a leteckou dopravu na straně druhé. Do této skupiny změn spadají zejména následující témata: • Novela zákona o civilním letectví;

o převod většiny působnosti k výběru pokut ukládaných podle tohoto zákona

na celní úřady v režimu dělené správy,

• Novela zákona o Celní, resp. Finanční správě ČR;

o v rámci standardních ustanovení zajišťujících dálkový a nepřetržitý přístup

uvedených orgánů do vybraných evidencí se navrhuje doplnění leteckého rejstříku České republiky, rejstříku sportovních létajících zařízení a z registru provozovatelů bezpilotních systémů, a to v souvislosti s výkonem daňové exekuce, zejména nap nového nástroje v podobě soupisu podle evidence (§ 206a daňového řádu),

• Novela daňového řádu;

o zavedení nového institutu tzv. soupisu podle evidence (§ 206a), který

předpokládá možnost realizace daňové exekuce prodejem movitých věcí evidovaných v příslušných evidencích vedených orgány veřejné moci – zde se cílí primárně na evidence dopravních prostředků, mimo jiné letadel a dalších vzdušných prostředků vedených v evidencích, do nichž je zjednáván přímý přístup orgánům Finanční, resp. celní správy ČR (viz předchozí bod),

• Novela zákona č. 69/2010 Sb. – problematika vlastnictví letiště Praha-Ruzyně;

o navrhuje se bližší vymezení území letiště Praha-Ruzyně, přizpůsobení právní

úpravy novému občanskému zákoníku či úprava nabídkové povinnosti ve prospěch státu a jím vlastněných právnických osob – tato problematika má vztah k roli Ministerstva financí v souvislosti s realizací majetkoprávních zájmů státu ve vztahu k letišti Praha-Ruzyni, a současně ovlivňuje též roli orgánů Celní správy České republiky v návaznosti na vymezení celního prostoru celního úřadu působícího na území letiště Praha-Ruzyně.

1.6. Novelizace dalších souvisejících zákonů

Návrh zákona dále zahrnuje několik dílčích souvisejících novel, které byly do materiálu zařazeny zejména s ohledem na návaznost na konsolidační balíček, či s ohledem na snahu vyhnout se paralelnímu projednávání v legislativním procesu více novel jednoho zákona. • Novela zákona č. 594/2004 Sb. – problematika kontroly vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití;

o cílem je zejména uvedení textace zákona č. 594/2004 Sb. do formálního souladu

s textací nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2021/821, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití, v platném znění (dále též „nařízení o režimu pro zboží dvojího užití“), jímž byl nahrazen původní evropský předpis upravující tuto oblast, nařízení Rady (ES) č. 428/2009, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 428/2009“); nařízení o režimu pro zboží dvojího užití bylo publikováno v Úředním věstníku EU dne 11. června 2021 a vstoupilo v platnost devadesátým dnem po tomto vyhlášení, a ačkoli přílohu VI tohoto nařízení tvoří srovnávací tabulka, navrhuje se i přes to pro lepší přehlednost a právní jistotu příjemců předmětného zákona aktualizovat v nezbytné míře některá jeho ustanovení,

• Novela zákona o dani silniční;

o navrhuje se úprava sazeb daně tak, aby zohledňovaly vzduchové odpružení

a jeho ekvivalenty, které mohou mít v souladu se směrnicí Euroviněta nižší zdanění, či úprava slevy za kombinovanou dopravu tak, aby přesněji odpovídala evropské směrnici 92/106/EHS.

2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava České republiky (dále též „Ústava“) a Listina základních práv a svobod (dále též „Listina“). Návrh je v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Navrhovaná právní úprava je rovněž v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být také ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5, které stanovuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 12/03 či Pl. ÚS 7/03 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). Z této judikatury vyplývá následující. 1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí.

Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost. 2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořádkem chráněné vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). 3. Ústavní přezkum daní, poplatků a peněžitých sankcí zahrnuje posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. Pl. ÚS 22/92). 4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiná peněžitá sankce případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo peněžitá sankce ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí), nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání). Navrhovaná právní úprava je z výše uvedených hledisek plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a to i s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k této problematice. Ke koncepci návrhu zákona, tj. spojení novel daňových zákonů do jednoho návrhu, lze uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 uvedl, že „praxe, kdy jedním zákonem je současně novelizováno několik různých zákonů, je v legislativní praxi relativně častá. K tomu Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že tato praxe je v zásadě ústavně konformní, leč pouze tehdy, jestliže novelizované zákony vzájemně meritorně souvisí. Naopak za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů.“. K tomu je třeba doplnit, že ústavně konformním byl shledán i zákon č. 261/2007 Sb., kde meritorní souvislost zákonů spočívala ve snaze o stabilizaci veřejných rozpočtů. S ohledem na uvedené není možné mít výhrady k protiústavnosti navrženého řešení z hlediska spojení novel do jednoho souboru. V rámci předkládaného návrhu zákona představuje jednotící prvek zejména komplexní revize působností orgánů Celní správy ČR, kdy zejména problematika dělené správy a zadržování věci, obalu nebo dopravního prostředku je revidována napříč právním řádem, kdy sleduje poměrně atomizovaně rozprostřenou úpravu jednotlivých kompetencí orgánů Celní správy ČR v nejrůznějších zákonech. Vzhledem k tomu, že mezi cíli návrhu je zejména vyšší míra sjednocení (i po stránce formální) těchto úprav, není jiné řešení, než navržení rozsáhlého souboru novel ani prakticky možné. Uvedená témata (zejména oblast dělené správy, resp. šířeji správy placení peněžitých plnění) pak prorůstají též do procesních řádů (daňový řád, správní řád) či do oblasti působnosti orgánů Finanční správy ČR (zde se současně jedná o udržení podstatného prvku symetrie mezi kompetenčními normami obou rezortních organizací Ministerstva financí, které je nutné zpravidla novelizovat současně). Další sada změn je prováděna v zákonech, které jsou uvedeným způsobem legislativně otevřeny v zájmu eliminace paralelních novel, což odpovídá požadavku na přehlednost, srozumitelnost a bezrozpornost právního řádu, resp. legislativního procesu, což je ostatně jedním z doprovodných prvků právního státu. Dále jsou uvedeny konkrétní navržené změny, v jejichž případě lze identifikovat specifický ústavněprávní rozměr nad rámec výše uvedeného. Převážná většina navržených změn představuje modifikaci kompetencí orgánů Celní správy ČR, popřípadě dalších orgánů veřejné moci, a je tedy naplnění požadavku čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož lze ministerstva a jiné správní úřady zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Návrh současně předpokládá posílení legislativního prvku na úrovni podzákonných právních předpisů prostřednictvím další fáze reakce na judikaturu Ústavního soudu a návazně správních soudů v souvislosti se způsobem určení požadavků na formulářová podání při správě daní (§ 72 daňového řádu). Dosavadní podoba § 72 daňového řádu je výsledkem jeho revize provedené zákonem č. 283/2020 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2021. Tato zákonná úprava reagovala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/17 ze dne 12. listopadu 2019, kterým Ústavní soud zrušil tehdejší § 72 odst. 1 daňového řádu k 31. prosinci 2020. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v předmětném nálezu musí být okruh údajů vyžadovaných od daňového subjektu v rámci formulářových podání při správě daní specifikován zákonem s tím, že konkrétní údaje mohou být konkretizovány formou podzákonného právního předpisu. Tomuto požadavku obecně odpovídá již dosavadní úprava jak daňového řádu, tak v nedávné době vydaných vyhlášek upravujících vzory formulářových podání. Problematika formulářových podání při správě daní byla v uplynulém období nicméně předmětem dalších odborných diskuzí, praktických poznatků i dílčích judikaturních posunů. V praxi se ukázalo jako žádoucí zejména vyjasnění pojmu „struktura formulářového podání“, který přes své opakované užívání v právním řádu obecně a daňovém právu zvláště nemá zcela ustálené a jednoznačné chápání, které by bylo bez dalšího plošně přijímáno. S tím úzce souvisí také otázka, do jaké míry má být tato „struktura“ předmětem normativní úpravy právním předpisem v duchu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, a do jaké míry může být určena a zveřejněna správcem daně. Při tom je třeba zohlednit mimo jiné rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 395/2020-55 ze dne 31. ledna 2023, který (zjednodušeně řečeno) konstatoval, že podrobnosti údajů závazně požadovaných v rámci formulářového podání, resp. pokyny k jeho vyplnění nesmějí absentovat v příslušné vyhlášce Ministerstva financí, tj. nesmějí fakticky vyplývat pouze ze struktury tohoto podání zveřejněné ze strany správce daně. Jinými slovy, není přípustné, aby zveřejněná struktura fakticky dotvářela okruh a podrobnosti požadovaných údajů a překračovala tak rámec pouhého řazení (strukturování) těchto údajů a dalších technických parametrů daného podání, kdy samotná povinnost poskytnutí údajů je dostatečně určitě založena již právním předpisem. Samotná struktura v úzkém (technickém) smyslu již stanovení ve vyhlášce nevyžaduje. Předmětný judikát se týkal vzoru, resp. struktury kontrolního hlášení na dani z přidané hodnoty, v jehož případě nebyly vzor formuláře, ani pokyny k jeho vyplnění vůbec stanoveny právním předpisem (kontrolní hlášení v tomto ohledu představovalo výjimku lišící se od jiných formulářových podání) a k dotvoření rozsahu a podrobností požadovaných údajů docházelo až zveřejněním struktury podání správcem daně. Současně Nejvyšší správní soud naznačil, že způsob stanovení vzorů formulářových podání (kdy tento vzor je zastřešující jak pro listinný, tak pro elektronický formulář, tedy pro jeho strukturu) v tehdy již existující sadě vyhlášek pro správu daní lze považovat obecně za dostatečný. Ministerstvo financí proto bezprostředně reagovalo na uvedený judikát doplněním vzoru kontrolního hlášení do příslušné vyhlášky, čímž došlo ke sladění způsobu stanovení vzoru uvedeného podání s ostatními.

Nynější návrh zákona pak usiluje o další úroveň vyjasnění pojmu „struktura formulářového podání“ v souladu s výše uvedenou judikaturou, když se tento pojem snaží nově formálně uchopit jako kumulaci dvou podmnožin – obsahové a datové struktury, kdy první z nich by měla v duchu judikatury představovat část struktury dotvářející okruh a podrobnosti požadovaných údajů, zatímco druhá by měla představovat strukturu v úzkém (technickém) smyslu řazení požadovaných údajů a dalších technických parametrů daného podání. V duchu judikatury by pak obsahová struktura měla vyplývat z příslušné vyhlášky, zatímco datová struktura by měla být určena a zveřejněna správcem daně podle § 56 daňového řádu. Tímto způsobem by měl být na úrovni zákona dán jasný teoretický konstrukt, jehož konkrétní naplnění bude dáno konkrétní podobou vzorů formulářových podání v příslušných vyhláškách, resp. konkrétním nastavením ze strany správce daně. Cílem je zde vytvořit takový zákonný základ, jaký je zcela nesporně souladný s ústavním pořádkem a judikaturou s tím, že případná diskuze o konkrétních parametrech formulářových podání a jejich řazení do obou kategorií struktury by se měla odehrávat na platformě příslušných vyhlášek bez zpochybňování obecné zákonné úpravy. Dochází ke změně koncepce hromadného prominutí daně a jejího příslušenství, kdy namísto individuálního rozhodnutí ministra financí podle § 260 daňového řádu se nově předpokládá řešení dané problematiky cestou opatření obecné povahy, což je přiléhavější instrument pro situace, kdy cílem daného opatření je neurčitý okruh adresátů. Současně dochází k rozšíření využitelnosti tohoto nástroje i pro hromadné posečkání, což je v praxi mnohdy efektivnější nástroj pro řešení určitých mimořádných situací. Pravomoc vydat příslušný správní akt se svěřuje vládě, byť nadále zůstává nezastupitelná úloha ministra financí. V souladu s příslušnými ustanoveními Listiny je též nově navrhována modifikace vyloučení rozhodnutí ze soudního přezkumu v zákoně č. 594/2004 Sb. Nově navržená legislativní textace odpovídá legislativní konstrukci obdobné oblasti úpravy v zákoně č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 186/2013 Sb.“), jehož § 26 obsahuje vyloučení rozhodnutí ze soudního přezkumu, přičemž toto ustanovení bylo podrobeno kontrole Ústavním soudem, který svým nálezem Pl. ÚS 39/17 ze dne 2. července 2019 dospěl k závěru, že je tato úprava ústavně konformní.

3. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii

Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie. S dále uvedenými výjimkami se nejedná o problematiku, která by byla regulována právem Evropské unie.

3.1. Změny v oblasti celnictví

Navrhovaná právní úprava v oblasti celnictví představuje částečnou reimplementaci následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, v platném znění (dále též „celní kodex Unie“), • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2152 ze dne 27. listopadu 2019 o evropských podnikových statistikách a zrušení deseti právních aktů v oblasti podnikových statistik, v platném znění, • prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/1197 ze dne 30. července 2020, kterým se stanoví technické specifikace a úprava podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2152 o evropských podnikových statistikách a zrušení deseti právních aktů v oblasti podnikových statistik, v platném znění.

3.2. Změny v oblasti daně silniční

Navrhovaná právní úprava v oblasti daně silniční představuje částečnou reimplementaci následujících předpisů Evropské unie: • směrnice Rady 92/106/EHS ze dne 7. prosince 1992 o stanovení společných pravidel pro některé druhy kombinované přepravy zboží mezi členskými státy, • směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES, ze dne 17. června 1999, o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly.

3.3. Změny v oblasti spotřebních daní

Navrhovaná právní úprava se v oblasti spotřebních daní dotýká následujících předpisů Evropské unie: • směrnice Rady (EU) 2020/262 ze dne 19. prosince 2019, kterou se stanoví obecná pravidla pro spotřební daně (přepracované znění).

3.4. Změny v oblasti ověřování osvědčení o úlovku (rybolov)

Navrhovaná právní úprava se v oblasti ověřování osvědčení o úlovku dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení (ES) č. 1005/2008 ze dne 29. září 2008, kterým se zavádí systém Společenství pro předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, mění Nařízení (EHS) č. 2847/93, (ES) č. 1936/2001 a (ES) č. 601/2004 a zrušují Nařízení (ES) č. 1093/94 a (ES) č. 1447/1999, v platném znění, • nařízení Komise (ES) č. 1010/2009 ze dne 22. října 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1005/2008, kterým se zavádí systém Společenství pro předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, v platném znění,

I nařízení Rady (ES) č. 1005/2008, pokud jde o definici produktů rybolovu, a kterým se mění nařízení Komise (ES) č. 1010/2009, pokud jde o výměnu informací o inspekcích rybářských plavidel třetích zemí a správní ujednání týkající se osvědčení o úlovku, • nařízení Komise (EU) č. 202/2011 ze dne 1. března 2011, kterým se mění příloha I nařízení Rady (ES) č. 1005/2008, pokud jde o definici produktů rybolovu, a kterým se mění nařízení Komise (ES) č. 1010/2009, pokud jde o formuláře pro předběžné oznámení, hodnotící kritéria pro přístavní inspekce a uznané systémy dokumentace úlovků přijaté regionálními organizacemi pro řízení rybolovu, • prováděcí nařízení Komise (EU) 2022/1479 ze dne 7. září 2022, kterým se mění příloha I nařízení Rady (ES) č. 1005/2008, pokud jde o definici produktů rybolovu, • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2842 ze dne 22. listopadu 2023, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1224/2009, nařízení Rady (ES) č. 1967/2006 a (ES) č. 1005/2008 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1139, (EU) 2017/2403 a (EU) 2019/473, pokud jde o kontrolu rybolovu.

3.5. Změny v oblasti zboží dvojího užití

Navrhovaná právní úprava v oblasti vývozu, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití představuje částečnou reimplementaci následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/821 ze dne 20. května 2021, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití (přepracované znění), v platném znění.

3.6. Změny v oblasti vinohradnictví

Navrhovaná právní úprava se v oblasti vinohradnictví se dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/273 ze dne 11. prosince 2017, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, pokud jde o systém povolení pro výsadbu révy, registr vinic, průvodní doklady a certifikaci, evidenční knihu vstupů a výstupů, povinná prohlášení, oznámení a zveřejňování oznamovaných informací, doplňuje se nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o příslušné kontroly a sankce, mění se nařízení Komise (ES) č. 555/2008, (ES) č. 606/2009 a (ES) č. 607/2009 a zrušuje se nařízení Komise (ES) č. 436/2009 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/560, v platném znění.

3.7. Změny v oblasti AML (Anti-money laundering)

Navrhovaná právní úprava se v oblasti AML dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1672 ze dne 23. října 2018 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Unie nebo ji opouštějící a o zrušení nařízení (ES) č. 1889/2005.

3.8. Změny v oblasti odpadů

Navrhovaná právní úprava se v oblasti odpadů dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů, v platném znění (dále též „nařízení č. 1013/2006“).

3.9. Změny v oblasti o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin

Navrhovaná právní úprava se v oblasti ochrany druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, v platném znění.

3.10. Změny v oblasti kulturních statků

Navrhovaná právní úprava se v oblasti kulturních statků dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Rady (ES) č. 116/2009 ze dne 18. prosince 2008 o vývozu kulturních statků, • nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2019/880 ze dne 17. dubna 2019 o vstupu a dovozu kulturních statků.

3.11. Změny v oblasti návykových látek

Navrhovaná právní úprava se v oblasti návykových látek dotýká následujících předpisů Evropské unie: • nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, v platném znění, • nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, v platném znění.

3.12. Celkové zhodnocení slučitelnosti

Lze uzavřít, že návrh je plně slučitelný s právem Evropské unie jako celkem.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a dále s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Článek 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv (čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny). Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem.

4.1. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Pokud jde o aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. federálního ministerstva zahraničních věcí, dále též „Úmluva“) v oblasti daní, poplatků, cel a jiných obdobných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů, je třeba zajistit soulad daňových předpisů s touto Úmluvou hned v několika oblastech. Součástí daňových předpisů v širším slova smyslu jsou také předpisy kompetenční, které upravují působnost orgánů v procesním daňovém režimu (tedy v postavení správce daně).

4.1.1. Právo na spravedlivý proces

Pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii. Podle tohoto rozhodnutí daňové záležitosti dosud tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem nadále převládá. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak podle názoru Evropského soudu pro lidská práva na samotné daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, nevztahuje, neboť se nejedná o řízení o občanských právech a závazcích.

Jelikož však za nedodržení daňových povinností hrozí daňovému subjektu sankce, na hmotněprávní i procesní aspekty s ní související se použijí ustanovení Úmluvy, která se vztahují na trestní obvinění. Je proto třeba při posuzování souladu navrhované právní úpravy v oblasti daňových předpisů s Úmluvou přihlédnout i k trestním aspektům článku 6, ale i k článku 7 Úmluvy nebo k článku 2 a 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento přístup byl potvrzen i Evropským soudem pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Jussila proti Finsku. Článek 6 odst. 1 Úmluvy sice hovoří o trestním obvinění, nikoliv o řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti, jde však o autonomní pojem práva Úmluvy, který může mít (a také má) jiný obsah než obdobný pojem vnitrostátního práva. Slučitelnost s tímto, ale i dalšími ustanoveními Úmluvy, zejména s požadavkem na uložení trestu (v tomto případě sankce) jen na základě zákona nebo na právo nebýt souzen nebo potrestán (sankciován) dvakrát v téže věci, je přitom zajištěna možností daňového subjektu bránit se takovému jednání jako nesprávnému postupu správce daně obdobně, jak je popsáno ve smyslu ochrany proti svévoli dle článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Jedná se tedy jak o využití řádných i mimořádných opravných prostředků, tak o možnost domoci se soudní ochrany ve správním soudnictví v případě, že dojde k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu. Daňový subjekt se tedy může obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Takové soudní řízení přitom v zásadě respektuje základní principy uvedené v článku 6 Úmluvy. Navrhovaná právní úprava nijak neomezuje možnost domoci se soudní ochrany, která proto zůstává i v tomto případě zajištěna. Lze tedy říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s požadavkem Úmluvy na zajištění práva na spravedlivý proces.

4.1.2. Ochrana majetku

Z výše uvedeného rozhodnutí ve věci Ferrazzini proti Itálii dále vyplývá, že článek 1 Protokolu č. 1, týkající se ochrany majetku, vyhrazuje státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Státům je tedy umožněno přijmout zákony, kterými ukládají povinnost platit daně, poplatky, cla a jiná obdobná peněžitá plnění, avšak s určitým omezením vyplývajícím z požadavku na respektování samotné podstaty vlastnického práva, do kterého je uložením daně, poplatku, cla nebo jiného obdobného peněžitého plnění zasahováno. Takový zásah do vlastnického práva proto musí odpovídat požadavkům zákonnosti, legitimity a proporcionality.

Požadavek zákonnosti je naplněn tehdy, pokud je zásah umožněn právním předpisem, který je

v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, předvídatelný a obsahuje záruky proti svévoli.

• Posouzení ústavnosti navrhované právní úpravy je provedeno v bodu 2. Z hlediska

Úmluvy přitom hraje roli jen zjevná neústavnost, případně neústavnost potvrzená příslušným orgánem (Ústavním soudem), jehož rozhodnutí nejsou právním předpisem respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice).

• Dostupnost daňových předpisů (v širokém slova smyslu) je zajištěna vyhlášením

ve Sbírce zákonů. Vzhledem ke skutečnosti, že daně a poplatky (resp. jiná obdobná peněžitá plnění) lze ukládat pouze na základě zákona, což je zaručeno i na ústavní úrovni čl. 11 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že všechny základní povinnosti daňového subjektu jsou dnes upraveny na zákonné úrovni, a požadavek dostupnosti je tudíž naplněn.

• Otázka předvídatelnosti tuzemských daňových předpisů (v širokém slova smyslu) byla

v minulosti opakovaně řešena Evropským soudem pro lidská práva (např. AGRO-B, spol. s r. o., proti České republice nebo CBC-Union, s. r. o., proti České republice), kde byla jejich předvídatelnost potvrzena. Předvídatelnost daňového předpisu souvisí s tím, nakolik je povinnost v právním textu jednoznačně formulována. Navrhovaná úprava formuluje požadavky na jednotlivé daňové subjekty jednoznačně, a tedy i požadavek předvídatelnosti je naplněn.

• Záruku proti svévoli a účinnou obranu proti nesprávnému postupu správce daně

představují primárně řádné opravné prostředky, tedy odvolání, popř. rozklad podle ustanovení § 109 a násl. daňového řádu. Povinností správce daně je přitom v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu uvést ve svém rozhodnutí poučení o tom, zda je možné proti danému rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává a zároveň upozornit na případné vyloučení odkladného účinku. Pokud by toto poučení bylo nesprávné, neúplné nebo by zcela chybělo, je to spojeno s důsledky pro bono daného daňového subjektu (srov. § 110 odst. 1 daňového řádu). Vedle řádných opravných prostředků lze využít i mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu, upravených v § 117 a násl. Kromě toho připouští daňový řád i jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu) a podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Teprve tehdy, dojde-li k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu, může se daňový subjekt obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Riziko svévole je tak díky existenci opravných prostředků, ale i díky možnosti obrátit se na soud eliminováno v nejvyšší možné míře, což platí obecně pro všechny daňové předpisy. Lze tedy konstatovat, že navrhovaná právní úprava nemění možnost daňových subjektů využít opravných prostředků, a tím je zajištěna slučitelnost návrhu úpravy s tímto požadavkem Úmluvy.

Požadavek legitimity znamená, že je nezbytné zajistit, aby zásah, ke kterému má na základě

právního předpisu dojít, sledoval legitimní cíle ve veřejném nebo obecném zájmu. Aby byl požadavek legitimity naplněn, je třeba tyto cíle specifikovat. Cíle návrhu zákona jsou popsány v této důvodové zprávě, resp. v Závěrečné zprávě z hodnocení dopadu regulace (RIA), přičemž z tohoto popisu vyplývá i jejich legitimní charakter.

Proporcionalita (přiměřenost) jako poslední požadavek se na poli čl. 1 Protokolu č. 1 váže

k tomu, že jednotlivec nesmí být nucen nést nadměrné individuální břemeno, typicky takové, které ohrožuje samotnou jeho existenci v rovině majetkových poměrů (hrozba ukončení podnikání či úpadku u právnické nebo fyzické osoby), včetně zabezpečování obživy pro sebe a pro rodinu v případě fyzické osoby. Sazby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, stejně jako výše případných pokut, by proto neměly být likvidační (viz Mikrotechna, s. r. o., proti České republice, nebo ORION Břeclav, s. r. o., proti České republice). To, zda navrhovaná právní úprava nepovede k tzv. škrtícímu (rdousícímu) efektu, je přitom třeba posuzovat i ve vztahu k ústavnímu pořádku (viz bod 2). S ohledem na charakter navrhovaných opatření nelze ve vztahu k tomuto návrhu zákona hovořit o rdousícím účinku.

4.1.3. Zákaz diskriminace

Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Z hlediska navrhované právní úpravy lze konstatovat, že návrh žádné neoprávněné nerovné zacházení s daňovými subjekty nezakládá.

4.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále též „Pakt“), zakotvuje • v článku 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv garantovaných Paktem, • v článku 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví, • v článku 14 a 15 právo na spravedlivý proces v trestních věcech, • v článku 17 zákaz svévolných zásahů do soukromého života a • v článku 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů. Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace dle článku 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Zhodnocení vztahu k zákazu diskriminace provedené v části 4.1.3. však nezáviselo na tom, zda má toto právo akcesorickou nebo neakcesorickou povahu. Na základě tohoto zhodnocení tedy lze dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 26 Paktu. S odkazem na výše uvedenou argumentaci k Úmluvě tedy lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s Paktem.

4.3. Celkové zhodnocení slučitelnosti

S ohledem na to, že návrh zákona respektuje výše uvedené požadavky, lze jej považovat za slučitelný s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a to především s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.

5. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky

V rámci posouzení dopadů na státní rozpočet je možné v souvislosti s navrhovanými změnami kompetencí orgánů Celní správy ČR očekávat z komplexního pohledu na státní správu dosažení dílčích úspor, které je však velmi obtížné kvantifikovat. Navržené změny by totiž primárně měly přispět k efektivnější činnosti Celní správy ČR a jiných orgánů veřejné moci. Přestože personální substrát (počet systemizovaných míst a počet reálně obsazených míst) Celní správy ČR setrvale klesá, zákonné kompetence Celní správy ČR měly spíše opačný trend, tedy setrvale rostly. Celní správa ČR zvládá vykonávat svěřené kompetence v návaznosti na vysokou míru analytiky, digitalizace, automatizace a technického vybavení. Nicméně tyto zdroje, jakož i personální zdroje, jsou do značné míry roztříštěny velkým množstvím svěřených kompetencí a mohly by být využívány efektivněji a hospodárněji. U Celní správy ČR se předpokládá úspora systemizovaných míst, která budou primárně využita na výkon jiných stávajících agend; personální dopad na Celní správu ČR se předpokládá v rámci vyšších desítek systemizovaných míst. Přitom je nutno také zohlednit počet systemizovaných míst Celní správy ČR a časté přibírání nových kompetencí bez adekvátního navýšení počtu systemizovaných míst (v nedávné době např. vymáhání justičních pohledávek); pro srovnání k 1. lednu 2024 měla Celní správa ČR 5 624 systemizovaných míst (4 150 celníků, 1 474 občanských zaměstnanců), tedy o 1 764 systemizovaných míst méně oproti stavu k 1. lednu 2005 (po vstupu do EU) a o 3 820 systemizovaných míst méně oproti stavu k 1. lednu 2004 (před vstupem do EU). Náklady spojené s územní reorganizací soustavy orgánů Celní správy ČR nevyplývají z nyní předkládaného návrhu zákona, ale z již platného zákona č. 349/2023 Sb. Dílčí náklady je možné předpokládat na straně některých jiných orgánů veřejné moci ve vztahu k předání výkonu současných agend orgánů Celní správy ČR do jejich působnosti. Jde-li o sdílené kompetence, měly by být náklady na straně dotčeného orgánu veřejné moci zanedbatelné, neboť danou kompetenci již nyní vykonává. Případné výdaje, vzniklé v souvislosti s navrženými změnami, budou kryty v rámci schválených rozpočtových limitů příslušné rozpočtové kapitoly z peněžních prostředků přidělených danému orgánu pro daný kalendářní rok. V podrobnostech se ve věci dosahu navrhované úpravy odkazuje na Závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace. Obdobně lze předpokládat pro související změny daňového řádu a dalších daňových zákonů. V souvislosti se změnou úpravy daně silniční, jejíž celý výnos je příjmem státního rozpočtu, lze uvést, že v důsledku navrhované úpravy by mělo dojít ke snížení ročního inkasa daně silniční z cca 1,2 mld. Kč na 0,8 mld., tedy k poklesu příjmu státního rozpočtu o cca 0,4 mld. Kč, neboť z dostupných dat vyplývá, že vzduchový způsob odpružení hnací nápravy nebo jeho ekvivalent, se kterým bude nově spojeno snížení výše daně, má v současné době zhruba 90 % nově vyráběných zdanitelných vozidel. V souvislosti se změnami týkajícími se tzv. dělené správy kompetenční, kdy návrh zákona předpokládá převod působnosti k výběru či vymáhání peněžitých plnění z jednotlivých ukládajících orgánů na orgány Celní správy ČR, je třeba zdůraznit, že tato změna nijak nemění stávající rozpočtové určení dotčených peněžitých plnění, resp. na toto určení nemá žádný vliv to, zda je peněžité plnění vybíráno, popř. vymáháno ukladatelem či naopak obecným správcem daně (celním úřadem) – ať je vybírajícím, resp. vymáhajícím orgánem kterýkoliv z uvedených, jeho povinností je převést výnos do příslušného rozpočtu v souladu se zákonnou úpravou (přičemž se i nadále bude jednat o totožný rozpočet, jako v současnosti). Změna vybírajícího, resp. vymáhajícího orgánu se zpravidla projeví toliko v rámci zákona o státním rozpočtu, avšak prakticky se bude jednat pouze o formální přesun příjmů státního rozpočtu mezi kapitolami. Ministerstvo financí je připraveno na základě dohody mezi dotčenými rezorty převést příjmy s tím, že celkově nedojde k dopadům na státní rozpočet. Výsledně tedy platí, že stejná částka, která se poníží u jedné kapitoly, by měla být navýšena u druhé kapitoly a úprava tak bude rozpočtově neutrální. Přesun příjmů se bude realizovat až po schválení příslušné legislativy. Současně je třeba poukázat na ustanovení § 25 odst. 1 písm. c) rozpočtových pravidel, podle něhož „organizační složky státu jsou povinny vázat prostředky státního rozpočtu, jestliže neplní rozpočtované příjmy s výjimkou daňových příjmů v rozsahu stanoveném rozpočtovou skladbou, příjmů z prodeje emisních povolenek, příjmů, z podílu na clech, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, z pokut nebo příjmů, které byly rozpočtovány jako příjem z rozpočtu Evropské unie, z finančních mechanismů a v rozpočtovém roce nebyly připsány na příjmový účet státního rozpočtu zřízený pro organizační složku státu…“. Z hlediska dopadů návrhu na podnikatelské prostředí lze uvést, že návrh primárně (většinově) necílí do oblasti regulace práv a povinností hospodářských subjektů, ale do oblasti organizace a zefektivnění činnosti veřejné správy. Z pohledu hospodářských subjektů tak lze předpokládat v případě provedení změn pozitivní přínos zejména ve věci přehlednosti a srozumitelnosti výkonu veřejné správy a částečné snížení administrativní zátěže v důsledku skutečnosti, že výkon některých kompetencí bude koncentrován na jednom typu orgánů a z hlediska věcného, právního i komunikačního bude systém více zjednodušen a zpřehledněn. Konkrétně lze zmínit: • revizi úpravy zadržení věci, obalu a dopravního prostředku, kdy v důsledku zavedení

jednotné úpravy pro celý právní řád dojde ke sjednocení postupů vůči hospodářským subjektům a současně k zefektivnění spolupráce mezi zapojenými orgány, což ve výsledku povede např. ke zrychlení daných postupů,

• vyšší koncentraci výkonu dělené správy na celních úřadech, vedoucí ke snižování

exekučních nákladů dlužníků a ke sjednocení postupů a komunikace,

• vyloučení souběžného výkonu působnosti v některých případech, popřípadě vyloučení

rozdělení agend mezi orgány, což z hlediska hospodářských subjektů vede k jednodušší komunikaci a administrativě (např. oblast zákona o lihu či oblast nízkorychlostního kontrolního vážení),

• eliminace některých dílčích povinností hospodářských subjektů (např. zrušení

bez náhrady současné povinnosti osoby příležitostně prodávající lihoviny, např. na hasičském plesu, nejpozději 5 dnů před prodejem splnit oznamovací povinnost vůči celnímu úřadu; vypuštění zbylé povinnosti dokladovat bezdlužnost v zákoně o povinném značení lihu atd.),

• pozitivní změny v daňovém řádu, které z hlediska hospodářských subjektů zjednoduší

či zflexibilní jejich procesní postavení a možnosti (např. možnost prominutí penále až do výše 100 % namísto současných 75 %, nové instituty v rámci vymáhání daní, které směřují ve prospěch dlužníka, jako je chráněný účet či předražek atd.).

6. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí

Opatření obsažená v návrhu zákona nemají bezprostřední dopady do uvedených oblastí. Pozitivní výjimku představují některé změny v oblasti úpravy vymáhání daní v daňovém řádu, které ve svých důsledcích směřují ve prospěch dlužníků, a tedy vykazují prvek pozitivních dopadů na některé osoby sociálně slabé. Konkrétně se jedná např. o instituty chráněného účtu či předražku, jejichž implementace do právní úpravy daňového řádu byla v minulosti poptávána

důvodové zprávy.

7. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (DPIA)

Níže uvedené posouzení uvádí případy, kdy je návrhem zákona dotčen rozsah a účel zpracování osobních údajů, přičemž toto posouzení cílí na oblast správy daní v procesním smyslu, v níž se nachází těžiště materie upravované návrhem zákona. Pro oblasti podléhající procesnímu režimu správního řádu lze přiměřeně aplikovat obdobné závěry.

7.1. Účel zpracování osobních údajů

Podle ustanovení § 9 odst. 3 daňového řádu může správce daně zpracovávat osobní údaje a jiné údaje, jsou-li potřebné pro správu daní, a to jen v rozsahu, který je nezbytný pro dosažení cíle správy daní. Při zpracování osobních údajů správcem daně se rovněž uplatní obecné záruky ochrany osobních údajů, které jsou již obsažené v daňovém řádu (viz § 59a).

7.2. Kategorie zpracovávaných osobních údajů

V souvislosti s návrhem zákona se dochází k rozšíření kategorií zpracovávaných osobních údajů ve vztahu k orgánům Celní, resp. Finanční správy ČR, a to doplněním vybraných evidencí do soupisu evidencí, do kterých tyto orgány disponují automatizovaným přístupem (§ 18 zákona o Finanční správě ČR, resp. § 58 zákona o Celní správě ČR). V případě těchto údajů nicméně platí, že pravomocí je pro účely výkonu své působnosti získat disponují uvedené orgány již dnes, nicméně děje se tak na bázi jednotlivých žádostí o jejich poskytnutí. Nově je konstituován dálkový a nepřetržitý přístup k těmto údajům V § 58 odst. 1 písm. n) zákona o Celní správě ČR se navrhuje zapracovat oprávnění orgánů Celní správy ČR k přístupu k údajům evidence ukrajinských vozidel zřízené podle ustanovení § 7k zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů. Vozidla registrovaná v zahraničí mohou orgány Celní správy ČR v současné chvíli ověřovat pouze v databázi EUCARIS, ve které jsou evidovaná vozidla pouze signatářských států Prümské dohody, mezi které však Ukrajina nepatří. Údaje z evidence jsou potřebné pro kontrolní a dohledové činnosti, kdy orgány Celní správy ČR nemohou bez znalosti provozovatele vozidla vymáhat zaplacení nedoplatku nebo dluhu ve svých evidencích nebo identifikovat podezřelého z přestupku, pokud je jím provozovatel vozidla, a řádně tak plnit zákonné povinnosti v rámci svěřených kompetencí. Dále se navrhuje doplnění rejstříků a evidencí letadel a létajících zařízení a rejstříků plavidel. Údaje z uvedených evidencí jsou potřebné rovněž v souvislosti s realizací vymáhání peněžitých plnění, kdy uvedené evidence mohou sloužit jako zdroj informací ohledně exekvovatelného majetku. Rejstříky letadel a létajících zařízení se rozumí zejména letecký rejstřík vedený Úřadem pro civilní letectví podle zákona o civilním letectví, rejstřík sportovních létajících zařízení vedený podle zákona o civilním letectví nebo registr provozovatelů bezpilotních systémů vedený Úřadem pro civilní letectví podle zákona o civilním letectví. Rejstříky plavidel se rozumí zejména námořní rejstřík vedený Ministerstvem dopravy podle zákona o námořní platbě nebo plavební rejstřík a rejstřík malých plavidel vedený Státní plavební správou podle zákona o vnitrozemské plavbě. Orgány Celní správy ČR si již údaje z některých evidencí vyžadují, např. na základě písemných žádostí, nicméně vzhledem k počtu těchto žádostí a s tím spojené velké administrativní zátěži při zasílání žádostí, se forma dálkového a nepřetržitého přístupu jeví jako mnohem praktičtější, a to zejména s ohledem na výrazné posílení role orgánů Celní správy ČR jako obecného správce daně. V této změně lze spatřovat plnění zákonných kompetencí efektivně, řádně a hospodárně. Současně je třeba upozornit na související navrhovanou úpravu soupisu podle evidence v § 206a daňového řádu, která rozšiřuje možnost správce daně exekvovat movitou věc dlužníka, která je zapsaná v evidenci zřízené na základě zákona nebo vedené v souladu se zákonem, což je mimo jiné případ uvedených evidencí. V § 58 odst. 1 písm. s) zákona o Celní správě ČR je těmto orgánům stanoveno právo na poskytnutí údajů z evidence údajů o mýtném. Navrhuje se v daném ustanovení výslovně uvést i evidenci údajů o časovém zpoplatnění. Obě tyto evidence jsou vedeny podle zákona o pozemních komunikacích (evidence údajů o mýtném § 22c, evidence údajů o časovém zpoplatnění § 21c). Orgány Celní správy ČR vykonávají na základě § 40 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích kompetence jak v oblasti kontroly časového zpoplatnění, tak v oblasti kontroly elektronického mýtného. Jeví se proto logické, aby ve vztahu k takto úzce spjatým kompetencím bylo zřízeno právo na přístup k relevantním evidencím ve stejném ustanovení zákona o Celní správě ČR. V návaznosti na výkon působnosti orgánů Celní správy ČR se doplňují rovněž evidence v oblasti obchodování s ohroženými druhy. Jedná se o evidence vedené Ministerstvem životního prostředí podle zákona o obchodování s ohroženými druhy. Orgány Celní správy ČR vykonávají v oblasti CITES roli celního orgánu při dovozu, vývozu a tranzitu zboží, a dále odhalují podezření ze spáchání trestných činů v oblasti wildlife crime v pozici policejního orgánu. Přímý a nepřetržitý přístup k evidencím je nezbytný při prověřování a potírání nelegální činnosti na úseku wildlife crime, a to zejména s ohledem na nutnost ověření informací k ohroženým exemplářům včetně jejich chovatelské historie. Předmětná data jsou pro orgány Celní správy ČR významné rovněž pro získávání statistických informací o mezinárodním obchodu a chovu ohrožených druhů. Konečně se navrhuje doplnit aktuální úpravu o evidence operátora trhu s energiemi podle energetického zákona. Smyslem úpravy je zajistit orgánům Celní správy ČR jako správcům energetických daní podle části 45 a 47 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, přístup k údajům o výrobě a spotřebě elektřiny, zemního plynu a některých dalších plynů v rozsahu a dostupnosti, která umožní efektivnější výkon správy daní jako jedné z hlavních kompetencí orgánů Celní správy ČR. V současnosti jsou data poskytována na základě písemných ad hoc žádostí, které jsou však pro obě strany administrativně zatěžující a neumožňují orgánům Celní správy ČR provádět datové rizikové analýzy efektivity výběru energetických daní v potřebné kvalitě, a řádně tak kontrolovat plnění povinností účastníky trhu s energetickými komoditami a energiemi. V případě orgánů Finanční správy ČR se jedná o analogické důvody, jako v případě orgánů celní správy ČR s tím, že změna se týká pouze přístupu do evidencí dopravních prostředků, neboť další výše uvedené evidence nejsou z hlediska působnosti orgánů Finanční správy ČR relevantní.

7.3. Způsob zpracování osobních údajů

Osobní údaje jsou správcem daně zpracovávány v analogové i digitální podobě. Konkrétní podobu zpracovávání nicméně návrh zákona správci daně nestanovuje a správce daně se v tomto ohledu řídí obecnou právní úpravou podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 529/2006 Sb., o požadavcích na strukturu a obsah informační koncepce a provozní dokumentace a o požadavcích na řízení bezpečnosti a kvality informačních systémů veřejné správy (vyhláška o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy). V rámci návrhu zákona je částečně upravována koncepce tzv. formulářových podání při správě daní, které svojí podstatou slouží ke sběru informací od daňových subjektů v rámci plnění jejich povinnosti tvrzení ve vztahu k daňové povinnosti, přičemž z povahy věci je podstatná část těchto údajů osobními údaji. Navržené změny se týkají způsobu stanovení parametrů formulářových podání a jejich obsahu, konkrétně formátu a té části struktury, které dotváří okruh a podrobnosti požadovaných údajů, přičemž tyto parametry by měly být důsledně stanoveny právním předpisem na úrovni vyhlášky namísto prostého určení a zveřejnění správcem daně. Tímto způsobem tedy v souladu s judikaturou Ústavního soudu i správních soudů (viz zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky v rámci této důvodové zprávy) dochází k posílení garance konformity závazných parametrů formulářových podání při správě daní s požadavky práva na ochranu osobních údajů, resp. práva na infomační sebeurčení. Na straně druhé navržená úprava řeší toliko právní sílu způsobu stanovení uvedených parametrů, nikoliv tyto parametry samé, tj. nemá přímý vliv na konkrétní okruh a způsob zpracování osobních údajů při správě daní. Návrh zákona dále v několika případech rozšiřuje případy sdílení dat (včetně osobních údajů) mezi různými orgány. Činí tak nicméně pouze v minimálním rozsahu, který vyplývá bezprostředně z navrhovaných kompetenčních změn, kdy potenciálně dochází k zapojení do konkrétní agendy více orgánů. To se může týkat rozšíření výkonu tzv. dělené správy, kdy se standardně předpokládá komunikace mezi správcem placení peněžitého plnění (celním úřadem) a jeho ukladatelem, nebo doplnění institutů vymáhání daní v daňovém řádu, které předpokládají komunikaci správce daně s poskytovatelem platebních služeb nebo orgánem vedoucím evidenci věcí (instituty chráněného účtu podle § 190, soupis podle evidence podle § 206a). Naproti tomu v některých případech dochází k zúžení okruhu orgánů, které s konkrétními údaji pracují (zrušení rozvrhu prováděného soudem namísto správce daně podle § 232 daňového řádu). V rámci § 29 zákona o Celní správě ČR se navrhuje doplnit výčet údajů prokazujících totožnost osoby o číslo a druh průkazu totožnosti, což reflektuje reálnou praxi, kdy uvedené údaje jsou v rámci prokázání totožnosti využívány. V zájmu právní jistoty se navrhuje sběr a nakládání s těmito údaji z hlediska ochrany osobních údajů explicitně normovat, neboť jejich využití odpovídá smyslu a účelu prokázání totožnosti a je zpravidla přiměřené konkrétní situaci (což je ostatně zákonná podmínka sběru a nakládání s těmito údaji, vyjádřená ve shodném ustanovení zákona o Celní správě ČR).

7.4. Veřejnost zpracování

Při správě daně se uplatňuje zásada neveřejnosti (§ 9 odst. 1 daňového řádu), která má svůj odraz v povinnosti osob zúčastněných na správě daní a úředních osob zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Osobní údaje shromažďované nebudou zpracovávány veřejně.

7.5. Lhůty pro uchování osobních údajů

Návrh nemění lhůty pro uchování osobních údajů, resp. nemění obecnou úpravu daňového řádu pro oblast správy daní, která tyto lhůty explicitně nestanoví, ale spojuje dobu uchování osobních údajů s jejich potřebností pro účely správy daní.

7.6. Oprávnění subjektu údajů

Práva subjektů údajů vztahující se ke zpracovávaným osobním údajům uvedená v čl. 15 až 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) nejsou návrhem zákona omezena.

7.7. Posouzení nebezpečí neoprávněného přístupu k osobním údajům

Správce daně je povinen přijmout opatření, aby nedošlo k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům nebo neoprávněnému zpracování.

7.8. Záruky ochrany osobních údajů

7.8.1. Prevence zneužití osobních údajů

Prostřednictvím naplnění požadavků obecných právních předpisů o ochraně osobních údajů je zejména zajištěno, aby se získanými údaji nakládaly toliko úřední osoby, které vykonávají předmětné úkoly (zejména sledování které osoby a v jakém rozsahu s údaji nakládají). Skutečnost, že daný údaj je potřebný pro výkon dané působnosti (plnění konkrétního úkolu), je přezkoumatelná prostřednictvím příslušného spisu a prostřednictvím interních postupů správců daně, které podléhají kontrolním mechanismům v souladu s právní úpravou ochrany osobních údajů. K osobním údajům jsou oprávněny přistupovat pouze osoby oprávněné k jejich zpracování na základě organizačního řádu (organizační struktury) jednotlivých povinných osob. Návrh nezavádí nové mechanismy prevence zneužití osobních údajů.

7.8.2. Sankce za zneužití osobních údajů

Návrh zákon nezavádí nové sankce.

7.9. Závěr

Navrhovaná právní úprava mění parametry zacházení s osobními údaji a jejich ochrany ve výše popsaných případech. Jde o přiměřené a relevantní zpracování osobních údajů omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány. Právní úprava s sebou nenese jiné dopady na soukromí dotčených ani jiných osob.

8. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)

Na základě provedené analýzy navrhované regulace z hlediska identifikace korupčních rizik a jejich eliminace lze podle jednotlivých kritérií uvést následující. Níže uvedené posouzení cílí především na oblast správy daní v procesním smyslu, v níž se nachází těžiště materie upravované návrhem zákona. Pro oblasti podléhající procesnímu režimu správního řádu lze přiměřeně aplikovat obdobné závěry.

8.1. Přiměřenost

Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě takového ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zpřesňuje rozsah kompetencí stávajících, anebo zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální.

8.2. Efektivita

K uložení, kontrole a vynucování splnění povinnosti při správě daní je věcně a místně příslušný správce daně. Správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou v oblasti správy daní upraveny jako obecné instituty daňového řádu.

8.3. Odpovědnost

Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem. Totožnost oprávněné úřední osoby je zpravidla dána též jedinečnou identifikací v informačním systému, do něhož se oprávněná úřední osoba přihlašuje svým uživatelským jménem a heslem, které je třeba v pravidelných intervalech obměňovat.

8.4. Opravné prostředky

Možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v tuzemsku zakotvuje v obecné rovině daňový řád. Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu).

8.5. Kontrolní mechanismy

Oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí. Soustavy orgánů vykonávajících správu daní současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti, a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo samotného daňového subjektu na informace o něm soustřeďované. Toto právo je realizováno prostřednictvím nahlížení do spisu a osobních daňových účtů. Získání informací je daňovým subjektům umožněno také prostřednictvím daňové informační schránky podle § 69 daňového řádu. Navrhovanou právní úpravou nejsou zaváděny nové represivní nástroje zaměřené na eliminaci korupčních rizik.

Z hlediska transparence a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona č. 106/1999 Sb. To platí též v kontextu úpravy daňové mlčenlivosti, resp. partikulárních průlomů do ní, které jsou v návrhu zákona obsaženy. Předmětná navržená úprava v citovaných ustanoveních se nijak nedotýká problematiky zákona č. 106/1999 Sb. Povinnost daňové mlčenlivosti je upravena § 52 a násl. daňového řádu, přičemž jak sám daňový řád, tak speciální zákony tuto mlčenlivost prolamují, což je i případ navržených úprav. Stejně tak ji prolamuje svojí nezávislou speciální úpravou zákon č. 106/1999 Sb. za tam uvedených podmínek, přičemž tato úprava z logiky věci nemůže být dotčena tím, že je vedle toho stanoven jiný průlom ve prospěch jiného orgánu. Jinými slovy, relevantní ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. budou standardně aplikována a návrh na tom nic nemění. Vedle obecného trestněprávního protikorupčního rámce lze blíže připomenout aspekty protikorupčního rámce spojené se státní službou. Účinná jsou také opatření daňového práva. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti a daňové mlčenlivosti. Další represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní podstatu trestného činu, například trestný čin přijetí úplatku.

9. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava obecně nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015. Návrhem je nicméně dílčím způsobem podpořena bezpečnost státu tím, že je rozšířeno oprávnění celníka zadržet věc v případě zjištění skutečnosti nasvědčující tomu, že věc je předmětem porušení povinnosti podle jiného zákona (nově navržené ustanovení § 11j zákona o Celní správě ČR). Z důvodu posílení právní jistoty také dochází k rozšíření kompetence k prověřování skutečností, zda byl spáchán trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 trestního zákoníku) a legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 217 trestního zákoníku), a to výhradně v situaci, kdy zdrojovým trestným činem je některý z trestných činů, k jehož prověřování je pověřený celní orgán již dnes příslušný. Dále lze v tomto ohledu poukázat na oblast získávání poznatků o trestné činnosti a poznatků ze zájmového prostředí (nově navržené ustanovení § 37a a 37b zákona o Celní správě ČR). V rámci novely daňového řádu (§ 56) je zaváděna možnost, aby správce daně omezil podání na e-mailovou adresu správce daně, a to např. v zájmu posílení kybernetické bezpečnosti s ohledem na určitou rizikovost daného komunikačního kanálu.

10. Zhodnocení dopadů na rodiny

Opatření obsažená v návrhu zákona nemají bezprostřední dopady do uvedené oblasti.

11. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Opatření obsažená v návrhu zákona ve své většině nemají dopady do uvedených oblastí. Výrazné pozitivní dopady na orgány územní samosprávy bude mít revize právní úpravy dělené správy, kdy bude poměrně zásadním způsobem rozšířena možnost předání pokut a jiných peněžitých plnění k zajištění správy jejich placení celnímu úřadu. Uvedené souvisí s posílením role orgánů Celní správy ČR jako univerzálního správce placení peněžitých plnění, resp. univerzálního vymahače ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, a to včetně směru k širší možnosti výkonu této agendy na žádost, což je možnost, kterou dnes připouští správní řád v § 106 odst. 2 pro vymáhání peněžitých plnění včetně pokut uložených orgány obce.

K rozšíření zde dojde jak směrem k vybírání těchto peněžitých plnění (tedy k možnosti předat kompletní správu jejich placení), tak směrem k rozšíření uvedené možnosti též na peněžitá plnění uložená orgány kraje (tato změna je součástí navrženého nového znění § 106 správního řádu). Další kategorii bude představovat možnost, aby celní úřad prováděl vymáhání peněžitých plnění v daňovém procesním režimu na žádost příslušného správce daně (tj. prováděl postup v režimu kompetenční dělené správy ovšem bez současného režimu procesní dělené správy). Tato změna cílí zejména na správce daně, jimiž jsou orgány územní samosprávy. Zde se nabízí potenciál zejména ve směru k místním poplatkům. Ve všech těchto případech jsou nicméně uvedené možnosti přesunu kompetence ke správě placení založeny na fakultativní volbě příslušného orgánu samosprávy.

12. Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy (DPL)

V rámci této kapitoly je zhodnocen soulad navrhovaného právního předpisu s hlavními deseti zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Opatření obsažená v návrhu zákona buď dopady do uvedené oblasti nemají, anebo tyto dopady vyplývají z povahy a popisu opatření samotných v jiných částech této důvodové zprávy.

12.1. Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)

Návrh zákona nemá sám o sobě vliv na digitální služby, není-li uvedeno jinak. Prvkem upřednostnění digitální služby je nová úprava procesu objednávání kontrolních pásek k povinnému značení lihu, resp. dalších souvisejících kroků podle zákona o povinném značení lihu, kdy se nově předpokládá elektronická forma objednávky ve spojení s rozšířením možnosti poštovní přepravy kontrolních pásek tak, aby celý proces bylo možné ve většině případů provádět distančně.

12.2. Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb (princip only once)

Změny v daňové oblasti nezavádějí povinnost sdělovat správci daně skutečnosti, které má již k dispozici. Z hlediska konkrétních změn naopak opačným (tedy pozitivním) směrem jde například novelizace zákona o povinném značení lihu, která výslovně předpokládá ověřování splnění podmínky bezdlužnosti jako podmínky registrace osob povinných značit líh a distributorů lihu ze strany správce daně namísto dokladování příslušným subjektem (tam, kde dosud bylo toto dokladování požadováno). Dále je třeba zmínit změnu § 185 odst. 5 daňového řádu, kde mimo jiné dochází k rozšíření stávajícího pravidla, podle něhož se povinnost dlužníka oznamovat správci daně údaje relevantní pro vymáhání daní nevztahuje na údaje, které může správce daně zjistit z veřejných evidencí, do kterých disponuje automatizovaným přístupem. Tato výluka se nově rozšiřuje na veškeré evidence (tedy i neveřejné), pokud je uvedená podmínka automatizovaného přístupu splněna.

12.3. Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)

Tato zásada není jednotlivými návrhy částí zákona upravována, stávající právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravující tuto problematiku.

12.4. Sdílené služby veřejné správy

Navrhovaná právní úprava v oblasti daní nepředpokládá odchylky od obecné právní úpravy při správě daní ani praxe správců daně.

12.5. Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy

Navrhovaná právní úprava nestanoví, jakým způsobem má příslušný orgán veřejné moci zajistit to, aby jím poskytované služby řádně fungovaly. Vzhledem k tomu, že většina údajů z daňové oblasti podléhá zákonem stanovené povinnosti zachovávat mlčenlivost, nelze očekávat absolutní míru propojení informačních systémů používaných při správě daní a informačních systémů jiných. Návrh zákona nicméně posiluje v některých ohledech sdílení dat v rámci veřejné správy, a to doplněním vybraných evidencí do soupisu evidencí, do kterých disponují automatizovaným přístupem orgány Finanční, resp. Celní správy ČR (§ 18 zákona o Finanční správě ČR, resp. § 58 zákona o Celní správě ČR). V rámci novely daňového řádu lze v tomto ohledu vnímat pozitivně též terminologické vyjasnění pojmů veřejný rejstřík a veřejný seznam.

12.6. Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru

Navrhovaná právní úprava se sama o sobě netýká mezinárodní spolupráce a neupravuje budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru.

12.7. Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip nařízení o ochraně osobních údajů)

Navrhovaná právní úprava je plně v souladu s touto zásadou. Blíže viz kapitola č. 7.

12.8. Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)

Zásada otevřenosti a transparentnosti je navrhovanou právní úpravou naplněna v mezích základních zásad správy daní podle daňového řádu. Navrhovaná právní úprava jako taková žádným způsobem neomezuje otevřenost a transparentnost.

12.9. Technologická neutralita

Návrh zákona jakkoli nestanovuje ani neupravuje technické či technologické prostředky.

12.10. Uživatelská přívětivost

Navrhovaná úprava v oblasti daní nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků, cel a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe správců daně. Jako opatření, které posiluje uživatelskou přívětivost z hlediska digitalizace správy daní lze uvést změnu navrženou v novele daňového řádu, a sice povinnost správců daně zajistit zpětnou dostupnost některých dříve určených a zveřejněných závazných parametrů podání při správě daní podle § 56 daňového řádu (elektronickou adresu podatelny správce daně, formu technického nosiče datových zpráv, kterou je správce daně způsobilý přijmout, formát a datovou strukturu podání, které je správce daně způsobilý přijmout atd.).

K části první – Změna trestního řádu K čl. I K bodu 1 (§ 12 odst. 2 písm. d))

Navrhuje se dílčí úprava vymezení kompetence pověřeného celního orgánu (Generálního ředitelství cel) k prověřování skutečnosti, zda byl spáchán trestný čin, v rámci § 12 trestního řádu. Dochází zejména k formulační změně, která je činěna za účelem přesnějšího vymezení pojmů. Pojem celní orgány je nahrazen pojmem orgány Celní správy ČR, který je věcně správnější (viz např. § 1 odst. 4 zákona o spotřebních daních nebo § 1 odst. 2 části čtyřicáté páté zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů); celními orgány se totiž spíše rozumí orgány příslušné pro uplatňování celních předpisů (viz čl. 5 bod 1 celního kodexu Unie), tedy orgány vykonávající správu cla. Rovněž pojem „celní předpisy“, který doznal v čase výrazných změn, je za účelem právní jistoty nahrazen faktickým obsahem tohoto pojmu tak, jak byl dosud v praxi orgánů činných v trestním řízení vykládán i v návaznosti na dlouholetou specializaci pověřeného celního orgánu v daných oblastech; nejedná se tedy o věcnou změnu. V současnosti je pojem celní předpis vymezen v čl. 5 odst. 2 celního kodexu Unie (a to pouze pro účely tohoto kodexu), kdy toto vymezení se odlišuje od vymezení obsaženého v dnes již historických předpisech - zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 2 písm. r)) a v zákoně č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 2 písm. e)), které pojem celní předpis pojímaly dříve šířeji a ovlivnily původní znění § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu. Vzhledem k posunu významu uvedeného pojmu směrem úzkému vymezení na oblast dovozu, vývozu a průvozu se proto jeví jako vhodné uvedený pojem nadále v § 12 odst. 2 trestního řádu nepoužívat, ale příslušný stávající rozsah působnosti pověřeného celního orgánu vymezit v rámci daného ustanovení trestního řádu výslovně. Dále je pro faktickou obsoletnost zrušeno pravidlo, které rozšiřuje působnost pověřeného celního orgánu i na vybrané trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů. Další změnou je výslovné doplnění příslušnosti pověřeného celní orgánu v bodu 5. vést trestní řízení o trestných činech legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 trestního zákoníku) a legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§ 217 trestního zákoníku), a to výhradně v situaci, kdy zdrojovým trestným činem je některý z trestných činů uvedených v bodě 1 až 3 daného ustanovení. Věcná příslušnost k prověřování uvedených trestných činů pověřeným celním orgánem nebyla dosud výslovně stanovena a byla v některých případech dovozována teleologickým výkladem, případně byl předmět trestního prověřování pověřeného celního orgánu rozšiřován přikázáním státního zástupce podle § 157 odst. 2 písm. b) trestního řádu per analogiam, což nepřináší dostatečnou právní jistotu. Pokud by totiž z nejrůznějších důvodů převážil právní názor, že pověřený celní orgán k prověřování uvedených trestných činů věcně příslušný není, muselo by se probíhající trestní prověřování v okamžiku, kdy v důsledku především provedeného finančního šetření vznikne důvodné podezření na legalizaci výnosů z trestné činnosti, okamžitě postupovat pro vzniklou věcnou nepříslušnost pověřeného celního orgánu Policii ČR (prověřování těchto trestných činů a jejich trestných činů zdrojových nelze vést odděleně). Tím by docházelo k náhlému narušení kontinuity prověřování a možným průtahům i z objektivních důvodů, kdy v takovém případě může být problematické pro Policii ČR náhle vytvořit kapacitu k okamžitému převzetí běžícího trestního prověřování, zahrnujícího často i rozsáhlé, v reálném čase stále probíhající operativní rozpracování. Při běžících neodkladných a neopakovatelných úkonech totiž tyto úkony není možné přerušit na dobu, než se nový policejní orgán seznámí s postoupeným spisovým materiálem. Jde o situaci odlišnou od té, kdy pověřený celní orgán předává Policii ČR trestní věc s již dokončeným trestním prověřováním s návrhem na zahájení trestního stíhání podle § 162 odst. 1 trestního řádu, k čemuž zpravidla nedochází náhle, ale po předchozí dohodě obou policejních orgánů a kdy jsou již neodkladné a neopakovatelné úkony započaté pověřeným celním orgánem ukončeny. Pro úplnost je třeba dodat, že důvodné podezření i ze spáchání trestného činu legalizace výnosů trestné činnosti se nemusí prověřováním ve všech jeho znacích nebo intenzitě potvrdit a v tomto ohledu nakonec nemusí být Policii ČR podáván návrh na zahájení trestního stíhání i pro tento trestný čin, jehož možné spáchání je však třeba transparentně a včas prověřit. Navržená změna k posílení právní jistoty se týká například následující situace. Pověřený celní orgán zahájí úkony trestního řízení pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku, kdy má docházet ke krácení spotřební daně z tabákových výrobků jejich nelegální výrobou a skladováním mimo povolený daňový sklad za účelem jejich následného nelegálního prodeje konečným spotřebitelům bez daně. S ohledem na organizovaný a sofistikovaný charakter této trestné činnosti je mimo jiné prováděno jako neodkladný a neopakovatelný úkon sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu a odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu. V průběhu tohoto trestního řízení ve fázi prověřování poznatky zjištěné zejména obligatorně prováděným finančním šetřením začnou nasvědčovat tomu, že osoby podezřelé z páchání trestné činnosti skrytě převádějí finanční prostředky získané předmětnou trestnou činností na další spřízněné osoby v roli tzv. bílých koní, eventuálně využívají i rodinných příslušníků, případně výnosy z trestné činnosti převádějí na různé obchodní společnosti, které skrytě ovládají. V průběhu vedeného trestního řízení tedy dochází k rozšíření důvodného podezření i na jednání, které má znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku, a takové důvodné podezření by mělo být transparentně pojmenováno, aby byly důkladně prověřeny i znaky tohoto trestného jednání, které nejsou shodné se znaky trestného činu zdrojového, v tomto případě se znaky trestného činu podle § 240 trestního zákoníku. Při uplatnění právního názoru, že pověřený celní orgán není věcně příslušný k trestnímu prověřování dodatečně vzešlého důvodného podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož páchání je zcela závislé na dosud prověřovaném trestném činu zdrojovém, by musel pověřený celní orgán v okamžiku vzniku důvodného podezření na legalizaci výnosů z trestné činnosti celou trestní věc ihned postoupit k dokončení probíhajícího trestního prověřování Policii ČR, a to včetně nepřetržitě probíhajícího operativního rozpracování. Šlo by tedy o postoupení trestní věci z důvodu později vzniklé věcné nepříslušnosti pověřeného celního orgánu podle § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu, kdy již následně není možná součinnost mezi oběma policejními orgány podle ustanovení § 162 odst. 1 věty druhé trestního řádu, přičemž i obecná součinnost policejních orgánů podle § 7 trestního řádu by byla v případě převážení právního názoru o věcné nepříslušnosti pověřeného celního orgánu velmi limitována. Aplikace takového právního výkladu by šla proti zásadám rychlosti, hospodárnosti a i proti samotnému smyslu vzniku speciálních policejních orgánů, jejichž vznik je úzce vázán právě na tyto zásady.

K bodu 2 (§ 343a odst. 4 až 6)

V souvislosti s převodem kompetence k vymáhání justičních pohledávek na celní úřady v režimu dělené správy, která byla s účinností od 1. ledna 2024 provedena zákonem č. 349/2023 Sb., se navrhuje postavit najisto specifický postup pořadí úhrady peněžitého trestu. Tento postup je aplikován již v současnosti, a to s ohledem na základní zásady trestního práva, ochranu základních práv a svobod zaručených Listinou a ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle nichž jsou předmět a kritéria daňového a trestního řízení zcela odlišné, neboť se jedná o specifická řízení s odlišně pojatým rozložením důkazního břemene a s odlišnými cíli, kdy je nezbytné odlišit trestní pohledávku od „běžné“ daňové pohledávky.

V případě daňového řízení se jedná o správné a úplné zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, oproti tomu v případě trestního řízení se jedná o zjištění, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jaká je adekvátní sankce, přičemž cílem trestního řízení je rovněž i upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, jakož i výchovné působení na občany. Vzhledem k charakteru, smyslu a účelu norem trestního a daňového práva lze dojít k závěru, že trestní normy jsou v případě správy placení a vymáhání peněžitých trestů ve vztahu k daňovému řádu normami speciálními. Z trestních norem pak vyplývá upřednostnění zachování lidské svobody (viz např. § 344 odst. 2 trestního řádu o odvrácení výkonu přeměněného trestu odnětí svobody). Proto je, ve vztahu k peněžitému trestu, nutno upřednostnit účel trestního řízení před účelem řízení daňového, a se zřetelem k tomu přistupovat k aplikaci obecných pravidel pořadí úhrady daně podle § 152 daňového řádu. V zájmu právní jistoty, potvrzení stávající praxe a předejití případným sporům se navrhuje výslovná formulace principu, podle něhož se posílí priorita úhrady peněžitého trestu přednostně před jinými daňovými pohledávkami. Lze tvrdit, že trestní řád upřednostňuje výkon peněžitého trestu před jeho přeměnou na trest odnětí svobody, a to i v případě, že nedojde k dobrovolnému plnění, a proto, pokud není dobrovolně plněno a zároveň nebude od výkonu peněžitého trestu upuštěno, nařídí soud jeho vymáhání. Teprve pokud je vymáhání bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody (viz § 69 odst. 2 trestního zákoníku), a proto také má celní úřad povinnost soud o skutečnost uvedených v § 343a odst. 3 trestního řádu informovat. Vzhledem k případným důsledkům neuhrazení peněžitého trestu pro svobodu odsouzeného je priorita úhrady peněžitého trestu proporcionálním a logickým opatřením reflektujícím principy trestního práva. Navrhovaná částečná priorita úhrady peněžitého trestu bude mít dopad především na případy provedení platby odsouzeným či jinou osobou v jeho prospěch, a to za situace, kdy odsouzený nebo jiná osoba při provedení platby jednoznačně neidentifikuje daňovou pohledávku, na níž je platba určena (v opačném případě nicméně bude vůle osoby činící platbu upřednostněna před prioritou úhrady peněžitého trestu). Priorita úhrady peněžitého trestu bude dána rovněž při použití přeplatků vzniklých odsouzenému na jiných peněžitých plněních nebo v případě prostředků vymožených v rámci daňové exekuce, pokud jedním z vymáhaných nedoplatků byl nedoplatek na peněžitém trestu. Priorita úhrady peněžitého trestu však nebude tak jako dosud dopadat na exekuční náklady podle § 182 daňového řádu, a to v případě, že vznikly v souvislosti s daným peněžitým trestem. V odstavci 5 se proto výslovně normuje pravidlo, které obsahuje § 184 odst. 3 daňového řádu, aby bylo zřejmé, že není nově navrženým odstavcem 4 dotčeno. V rámci odstavce 6 je zohledněna priorita úhrady cla vyplývající z přímo použitelných evropských předpisů.

K části druhé – Změna zákona o státní památkové péči K čl. II K bodu 1 (§ 27a)

Návrh zákona nově upravuje dva režimy přesunu kulturní památky do zahraničí, kdy prvým je vyvezení kulturní památky mimo Evropskou unii a druhým je přemístění kulturní památky mimo území České republiky (tj. v rámci Evropské unie). Změna navazuje na koncepční změnu zadržení věci provedenou v obecné rovině zákonem o Celní správě ČR. Pokud celní úřad v rámci celního řízení má podezření, že předmět navržený do celního režimu vývozu nebo pasivního zušlechťovacího styku je kulturní památkou, kterou lze vyvézt jen s předchozím souhlasem Ministerstva kultury, tento předmět postupem podle zákona o Celní správě ČR zadrží a informuje ministerstvo. To pak ve lhůtě stanovené tímto zákonem vyjasní stav předmětu.

Navrhovaná úprava současně reaguje na předkládanou změnu výkonu působnosti orgánu Celní správy ČR, který již nebude cíleně kontrolovat pohyb kulturních památek ve vztahu k přemístění kulturní památky v rámci Evropské unie. Pokud však orgán Celní správy ČR zjistí při výkonu své jiné působnosti skutečnost nasvědčující tomu, že v souvislosti s přemístěním kulturní památky mimo území České republiky dochází k porušení právních předpisů na úseku památkové péče, takovou kulturní památku zadrží. V návaznosti na tento krok je předpokládána součinnost Ministerstva kultury, které bude povinno ve lhůtě 15 pracovních dnů sdělit celnímu úřadu, zda vyvážený předmět je kulturní památkou, kterou lze vyvézt jen s předchozím souhlasem ministerstva, a zda tento souhlas byl vydán. Dále se předpokládá součinnost Ministerstva kultury jako příslušného orgánu památkové péče, který v případě porušení povinností podle zákona o státní památkové péči bude oprávněn rozhodnout podle § 11 odst. 1 zákona o státní památkové péči a omezit nebo zakázat činnost směřující k nelegálnímu přemístění kulturní památky do zahraničí. V případě, že podle vyjádření ministerstva přemístěním kulturní památky mimo území České republiky dochází k porušení právních předpisů na úseku památkové péče, bude mu tato kulturní památka předána. Pokud nebude postupovat v souladu s výše uvedeným, sdělí příslušnému orgánu Celní správy, že pro zadržení není důvod.

K bodu 2 (§ 34 odst. 1)

S ohledem na změnu ustanovení § 27a zákona o státní památkové péči již nebudou orgány Celní správy ČR vykonávat cílenou činnost směřující ke kontrole nakládání s kulturními památkami. Z tohoto důvodu vydání osvědčení podle novelizovaného ustanovení pro orgány Celní správy ČR již pozbylo své opodstatnění.

K bodu 3 (§ 36 odst. 2 a § 40 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části třetí – Změna horního zákona K čl. III (§ 40b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem průmyslu a obchodu podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části čtvrté – Změna zákona o cenách K čl. IV (§ 17 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem financí, Energetickým regulačním úřadem, Státní energetickou inspekcí a Státním ústavem pro kontrolu léčiv podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena správním řádem, a tato právní úprava je tak nadbytečná. Specializovaný finanční úřad bude vybírat a vymáhat pokuty, které uložil, na základě speciálního ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona o Finanční správě ČR. Pokud jde o Specializovaný finanční úřad, bude jím uložené pokuty vybírat a vymáhat na základě speciálního ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona o Finanční správě ČR. Český telekomunikační úřad bude vybírat a vymáhat pokuty na základě speciálního ustanovení § 108 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Návrh je upraven ve znění sněmovního tisku č. 633.

K části páté – Změna živnostenského zákona K čl. V (Příloha č. 3)

Navrhuje se změna přílohy k živnostenskému zákonu ve věci orgánu státní správy, který se vyjadřuje k žádosti o koncesi. Ministerstvo zemědělství je nahrazeno správcem spotřební daně. Tato změna souvisí se změnou provedenou v zákoně o lihu.

K části šesté – Změna zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky K čl. VI (§ 23c odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části sedmé – Změna zákona o obecní policii K čl. VII K bodu 1 (§ 17d odst. 1 písm. b))

Navrhuje se provést aktualizaci ustanovení upravujícího oprávnění strážníka při kontrole motorového vozidla požadovat uhrazení nedoplatku, a to v návaznosti na celkovou revizi úpravy správy placení peněžitých plnění v režimu dělené správy, kdy je zohledněna skutečnost, že obce nově budou moci předat celnímu úřadu pokutu nejen k vymáhání, ale rovněž ke správě placení jako celku.

K bodu 2 (§ 17d odst. 2)

Cílem navrhované právní úpravy je z důvodu posílení právní jistoty a předvídatelnosti aplikační praxe přesnější vymezení, co se rozumí pojmem motorové vozidlo, resp. zda jím je i přípojné vozidlo, které se nachází v jízdní soupravě. Stávající textace § 17d a násl. zákona o obecní policii používá pojem motorové vozidlo, který nicméně nedefinuje. Tímto pojmem by mohlo být rozuměno „nekolejové vozidlo poháněné vlastní pohonnou jednotkou a trolejbus“ ve smyslu § 2 písm. g) zákona o silničním provozu (přestože se jedná o vymezení základních pojmů pouze pro účely zákona o silničním provozu), kdy v takovém případě by přípojné vozidlo bylo vozidlem nemotorovým. Navrhuje se proto postavit najisto, že strážník je oprávněn požadovat po řidiči uhrazení nedoplatku i ve vztahu k přípojnému vozidlu, například pokud má provozovatel přípojného vozidla, který není shodný s provozovatelem motorového vozidla a řidičem, nedoplatek. Neposuzuje se tedy celá jízdní souprava en bloc, ale každé vozidlo se posuzuje samostatně.

K části osmé – Změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení K čl. VIII K bodu 1 (§ 54a odst. 6)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem obrany, Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem vnitra podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K bodu 2 (§ 118a odst. 3)

K čl. IX (Přechodné ustanovení)

K části deváté – Změna zákona o ochraně přírody a krajiny K čl. X (§ 88a)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Agenturou ochrany přírody a krajiny, Správou národního parku, Českou inspekcí životního prostředí, Ministerstvem životního prostředí, újezdními úřady a Ministerstvem obrany podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části desáté – Změna zákona o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách K čl. XI (§ 22f odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části jedenácté – Změna zákona o ochraně zemědělského půdního fondu K čl. XII (§ 12 odst. 3)

Odstavec 3 upravující úrok z prodlení se navrhuje vypustit, protože s ohledem na změny v daňovém řádu se stane tato právní úprava nadbytečná.

K části dvanácté – Změna zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti K čl. XIII (§ 25f nový odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem obrany, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvem vnitra podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části třinácté – Změna zákona o ochraně spotřebitele K čl. XIV (§ 24b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem pro místní rozvoj, Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem financí, Úřadem pro ochranu osobních údajů, Energetickým regulačním úřadem, Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, Drážním úřadem, Úřadem pro civilní letectví, Státní plavební správou, Státním ústavem pro kontrolu léčiv, krajskými hygienickými stanicemi a Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. V případě obecních úřadů a krajských úřadů platí obecná úprava § 106 odst. 3 správního řádu. Toto platí bez dalšího také v případě dopravních úřadů, kterými jsou podle zákona č. 111/1994 Sb. Magistrát hlavního města Prahy, magistráty statutárních měst a obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady.

K části čtrnácté – Změna zákona o dani silniční K čl. XV

Základním regulačním předpisem v Evropské unii upravujícím oblast zdanění vozidel užívajících pozemní komunikace je Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999, o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly, ve znění pozdějších novelizací (dále jen „směrnice Euroviněta“) Tato směrnice dopadá v současné době na těžká nákladní vozidla určená k přepravě zboží. Jak je uvedeno v preambuli směrnice Euroviněta v článku 7, rozlišení daní a poplatků by mělo podporovat používání vozidel, která více šetří jak komunikace, tak životní prostředí, pokud toto rozlišení nenaruší fungování jednotného trhu. Konkrétní naplněním tohoto záměru je pak stanovení minimálních sazeb daně uplatňovaných u vozidel v příloze I směrnice Euroviněta. Konstrukce této přílohy totiž zohledňuje parametricky nejen počet náprav a celkovou hmotnost vozidla, ale také skutečnost, zda je vozidlo vybaveno hnací nápravou se vzduchovým závěsem nebo jeho ekvivalentem nebo jiným systémem závěsu. Pro vozidla s hnací nápravou odpruženou vzduchem jsou minimální roční sazby daně nižší než v případě jiných systémů, a to z důvodů šetrnějšího vlivu provozu vozidla na pozemní komunikace. Parametr, zda je vozidlo vybaveno vzduchovým závěsem či nikoliv, se při implementaci směrnice Euroviněta do českého právního řádu, konkrétně do zákona o dani silniční, dosud nikdy nepromítl, a to ani při harmonizační novele tohoto zákona provedené zákonem č. 142/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovaná úprava zákona o dani silniční nyní vybavení vozidla vzduchovým závěsem hnací nápravy nebo jeho ekvivalentem jako parametr ovlivňující výši daně zavádí, a to v úpravách tabulek Přílohy k zákonu o dani silniční k výši daně, přičemž v dalších ustanoveních novely zákona jsou specifikovány podmínky pro definování takového vybavení vozidla i pro způsob prokazování existence tohoto vybavení u zdanitelných vozidel při správě daně silniční. Hlavním důvodem navrženého snížení výše daně pro vozidla se vzduchovým závěsem hnací nápravy nebo jeho ekvivalentem je přenos daňového zatížení v širším slova smyslu z daně silniční na mýtné. Mýtné je nástrojem, kde dochází ke zpoplatnění skutečně ujetých kilometrů, čímž jsou lépe naplněny principy zpoplatnění vozidel deklarované směrnicí Euroviněta, která harmonizuje jak daň silniční, tak mýtné, jako „znečišťovatel platí“ či „uživatel platí“. U mýtného dochází od 1. března 2024, resp. od 25. března 2024 k jeho zvýšení, a to zavedením nové složky jeho kalkulace odvislé od množství emisí CO2, které vznikají při provozu vozidla (začlenění vozidla do emisní třídy CO2 č. 1 až č. 5).

V kontextu změny kritérií pro rozlišení sazeb mýtného dochází ke stanovení nové výše sazeb mýtného, kdy je současně navrženo dílčí navýšení těchto sazeb. Změna kritérií i změna výše sazeb mýtného tedy dopadá na konkrétní vozidlo strukturovaně a rozdílně, avšak celkově znamená zvýšení výdaje na vozidlo. Pokud je mýtným zpoplatněné vozidlo v kategorii zdanitelných vozidel vymezených předmětem daně silniční, navrhovaná úprava výší daně silniční dává možnost tento výsledný dopad za vozidlo snížit. Zvýšení mýtného (u mýtného porovnávána období do 29. února 2024 a od 25. března 2024) a snížení výše daně silniční (u daně porovnáván platný stav a stav při realizaci návrhu) je patrné z následujících ilustrativních příkladů:

Příklad 1: Tahač s návěsem, souprava o 5 nápravách (tahač 2 nápravy), motor splňující emisní

normu EURO 5, největší povolená hmotnost soupravy přes 33 tun, vzduchový závěs hnací nápravy, 50 000 kilometrů odjetých v denním provozu na dálnicích. Mýtné do 29. února 2024 se sazbou sazbě 5,333 Kč/km: 266 650 Kč (neuplatněna sleva na mýtném). Mýtné od 25. března 2024 se sazbou 6,1039 Kč/km: 305 195 Kč (neuplatněna sleva na mýtném), zvýšení sazby o cca 14,46 %. Daň silniční za rok 2024: 18 400 Kč. Daň silniční za rok 2025 (dle návrhu): 12 108 Kč, snížení výše daně o cca 34,2 %. Zvýšení mýtného o 38 545 Kč a snížení daně silniční o 6 292 Kč.

Příklad 2: Skříňový automobil, 2 nápravy, motor splňující emisní normu EURO 3, největší

povolená hmotnost 15 t, vzduchový závěs hnací nápravy, 50 000 kilometrů odjetých v denním provozu na dálnicích. Mýtné do 29. února 2024 se sazbou 3,045 Kč/km: 152 250 Kč (neuplatněna sleva na mýtném). Mýtné od 25. března 2024 se sazbou 3,3679 Kč/km: 168 395 Kč (neuplatněna sleva na mýtném), zvýšení sazby o cca 10,6 %. Daň silniční za rok 2024: 7 200 Kč. Daň silniční za rok 2025 (dle návrhu): 3 204 Kč, snížení výše daně o cca 55,5 %. Zvýšení mýtného o 16 145 Kč a snížení daně silniční o 3 996 Kč.

Příklad 3: Tahač s návěsem, souprava o 5 nápravách (tahač 2 nápravy), poháněn výlučně

elektrickou energií, největší povolená hmotnost soupravy přes 33 t, vzduchový závěs hnací nápravy, 50 000 kilometrů odjetých v denním provozu na dálnicích. Mýtné do 29. února 2024: Nepodléhá zpoplatnění. Mýtné od 25. března 2024 se sazbou 4,6572 Kč/km: 232 860 Kč (neuplatněna sleva na mýtném). Daň silniční za rok 2024: 18 400 Kč. Daň silniční za rok 2025 (dle návrhu): 12 108 Kč, snížení výše daně o cca 34,2 %.

Poznámka: Pro výpočet procent zvýšení, resp. snížení mýtného byl počítán index sazeb

mýtného jako podíl aktuální sazby v Kč na km a dřívější sazby v Kč na km. U daně silniční pak index snížení jako podíl navrhované roční výše daně v Kč a platné výše daně v Kč před realizací návrhu. Vozidla na elektrický a vodíkový pohon byla do 29. února 2024 osvobozena od zpoplatnění mýtným. Od 1. března 2024 vozidla na elektrický a vodíkový pohon s největší povolenou hmotností větší než 4,25 tuny jsou mýtným již zpoplatněna.

V souvislosti s doplněním přílohy k zákonu o dani silniční o nové výše daně pro vozidla vybavená vzduchovým závěsem hnací nápravy nebo jeho ekvivalentem se navrhuje rovněž úprava stávajících výší daně tak, aby jejich hodnoty byly nyní vždy dělitelné dvanácti bez desetinných míst, a to s ohledem na měsíční organizování daně silniční.

Úprava, která se týká poskytování slev na dani silniční u tzv. kombinované dopravy, dává

do souladu platný text regulatorního předpisu EU pro tuto oblast, čímž je směrnice Rady 92/106/EHS ze 7. prosince roku 1992 o zavedení společných pravidel pro určité druhy kombinované dopravy zboží mezi členskými státy (dále jen „směrnice o kombinované dopravě“) s úpravou v zákoně o dani silniční. Dosavadní úprava v § 12 zákona o dani silniční, kdy část cesty byla realizována vodní cestou, umožňovala při splnění podmínek stanovených zákonem poskytnout slevy na dani silniční všem vozidlům, bez ohledu na to, zda vozidlo je výhradně používáno pouze v kombinované dopravě nebo zda jde o vozidlo používané také mimo kombinovanou dopravu. Citovaný evropský předpis poskytnutí slev na dani vozidlům používaným i mimo kombinovanou přepravu, v případě, kdy část cesty je vykonána vodní cestou, neumožňuje. Tento nesoulad, který byl předmětem připomínek v rámci novely zákona o dani silniční, se nyní odstraňuje.

Dopad na veřejné rozpočty

Celý výnos daně silniční je příjmem státního rozpočtu. V důsledku navrhované úpravy by mělo dojít ke snížení ročního inkasa daně silniční z cca 1,2 mld. Kč na 0,8 mld., tedy k poklesu příjmu státního rozpočtu o cca 0,4 mld. Kč, neboť z dostupných dat vyplývá, že vzduchový způsob odpružení hnací nápravy nebo jeho ekvivalent má v současné době zhruba 90 % nově vyráběných zdanitelných vozidel.

Dopad na daňové subjekty

Pro všechny subjekty, včetně podnikatelů, kteří využívají těžká nákladní vozidla určená k přepravě zboží vybavená vzduchovým pérováním nebo jeho ekvivalentem, bude využití možnosti vypočítat daň s nižší roční výší daně znamenat snížení nákladů z titulu této daně. Tento pozitivní efekt v čase jednoznačně převáží nad případným jednorázovým zvýšením časové náročnosti na straně daňových subjektů, vzniklým z povinnosti prokázat technickými doklady, že vozidlo je vybaveno vzduchovým závěsem či jeho ekvivalentem.

K bodu 1 (§ 5 odst. 4 a 5)

K odstavci 4 V odstavci 4 se stanoví pravidlo, že pro určování toho, zda je vozidlo vybaveni vzduchovým závěsem hnací nápravy, je rozhodný stav k začátku zdaňovacího období (případně k okamžiku první registrace), a tedy se nepřihlíží ke změnám v průběhu zdaňovacího období. K odstavci 5 V odstavci 5 se vymezuje, za jakých okolností se použije výše daně pro vozidlo se vzduchovým závěsem. Pro tyto účely je rozhodné, zda uvedená kritéria splňuje alespoň jedna z hnacích náprav. Ostatní nápravy mohou být vybaveny libovolným druhem odpružení. Vymezení vzduchového závěsu vychází z přílohy II směrnice Rady 96/53/ES ze dne 25. července 1996, kterou se stanoví maximální povolené rozměry pro určitá motorová vozidla ve vnitrostátní a mezinárodní dopravě v rámci Společenství a celková hmotnost v mezinárodní dopravě. Ta byla do českého právního řádu transponována zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a vyhláškou č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel.

Poplatník uvedené skutečnosti zjistí zejména z technických dokladů k vozidlu. Údaj o způsobu odpružení hnací nápravy je u novějších vozidel obligatorně uveden například v prohlášení o shodě („Certificate of conformity“, tzv. COC list).

K bodu 2 (§ 12)

Navrhuje se revize právní úpravy slevy na dani v souladu se směrnicí o kombinované dopravě. Zákon bude nově odkazovat na vymezení kombinované dopravy podle § 2 odst. 16 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, přičemž se v souladu se směrnicí o kombinované dopravě tato omezuje pouze na způsoby přepravy, které jsou vymezeny v jejím článku 6. V ostatním zůstává zachována dosavadní právní úprava.

K bodu 3 (Příloha)

Nově se vymezuje výše daně silniční. V případě jiného než vzduchového závěsu hnací nápravy (§ 5 odst. 4) dochází pouze k drobným úpravám sazeb tak, aby byly dělitelné číslem 12, protože výše daně se může dělit na 12 částí po jednotlivých měsících. Dále se navrhují snížené sazby pro vozidla s vzduchovým závěsem hnací nápravy ve smyslu § 5 odst. 5. Ty odpovídají limitům podle směrnice Euroviněta.

K bodu 4 (Poznámky pod čarou č. 4 a 4d)

Navrhuje se zrušit poznámky pod čarou, které nemají odraz v textu zákona, protože z důvodu legislativně technické chyby nebyly zrušeny dříve spolu s textem, ke kterému se vázaly.

K čl. XVI (Přechodná ustanovení)

K bodu 1: Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím před rokem 2026 (tedy do roku 2025 včetně) se navrhuje zavést standardní přechodné ustanovení, podle kterého se zachovává použitelnost hmotněprávních i procesně právních ustanovení vztahujících se k dani silniční. Daň za tato období lze tedy po dobu běhu lhůty pro stanovení daně i nadále stanovit a po dobu lhůty pro placení daně ji bude možné vybírat a případně i vymáhat. K bodům 2 a 3: Navržené změny daně silniční týkající se vozidel vybavených vzduchovým závěsem hnací nápravy, tj. úprava ke stanovení rozhodného okamžiku pro posuzování druhu závěsu vozidla a podmínek, kdy se na vozidlo hledí jako na vozidlo se vzduchovým závěsem (§ 5 odst. 4 a 5 návrhu zákona) a stanovení nových výší daně pro tato vozidla (příslušný sloupec přílohy k zákonu č. 16/1993 Sb. pro vozidla se vzduchovým závěsem hnací nápravy) se použijí zpětně pro celé zdaňovací období roku 2025. Tyto změny snižují výši daně ve vztahu k danému zdanitelnému vozidlu, a tedy jde o ustanovení sice retroaktivně působící, avšak ve prospěch poplatníka. Ve specifických případech (např. při postupu podle § 238 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), kdy poplatník podal přede dnem nabytím účinnosti zákona, tedy před 1. července 2025, daňové přiznání jen za část zdaňovacího období, může uplatnit sníženou výši daně pro vzduchové návěsy v dodatečném daňovém přiznání podaném po 1. července 2025. V případě daňových přiznání podávaných od 1. července 2025, včetně daňových přiznání podávaných standardně za celé zdaňovací období roku 2025, bude možné pro vozidla se vzduchovým závěsem použít rovnou nižší výši daně. Ostatní navrhované změny týkající se jednak vozidel s jiným závěsem hnací nápravy (změny některých výší daně plynoucí ze zaokrouhlení roční výše daně na částky dělitelné dvanácti bez desetinných míst) a jednak vymezení kombinované dopravy jsou použitelné nejdříve pro zdaňovací období roku 2026.

K části patnácté – Změna zákona o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření K čl. XVII (§ 16b)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem financí podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části šestnácté – Změna zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem K čl. XVIII

Návrh zákona je novelizován ve znění návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zbraních a střelivu a zákona o munici, který je projednáván Poslaneckou sněmovnou ve druhém čtení, na jehož úpravy navazují změny v bodě 2, jak je uvedeno níže.

K bodu 1 (§ 2 odst. 1)

Jedná se o zpřesnění terminologie v souladu s celními předpisy.

K bodu 2 (§ 23a a § 23b)

K § 23a Navrženým ustanovením se upřesňuje rozsah kontrol prováděných celním úřadem v souvislosti s obchodem s vojenským materiálem. K výkonu těchto kontrol Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytuje Generálnímu ředitelství cel údaje o licencích udělených podle tohoto zákona nezbytné pro účely výkonu kompetence celních úřadů. Následně pak Generální ředitelství cel poskytne ministerstvu údaje získané při výkonu těchto kontrolních kompetencí v rozsahu potřebném pro výkon působnosti ministerstva podle tohoto zákona. Generální ředitelství cel současně poskytne také údaje v nezbytném rozsahu pro výkon kompetence ministerstva vztahující se k licencím. Neprodleně pak poskytne informace celní úřad v případě, že má důvodné podezření, že obchod s vojenským materiálem není prováděn v souladu s tímto zákonem nebo dalšími právními předpisy nebo podmínkami související licence. Tato kontrola je nezbytná pro plnění mezinárodních závazků České republiky v této oblasti, jakož i pro ochranu jejich bezpečnostních zájmů, přičemž část úpravy implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/43/ES, o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství (dále jen „Směrnice 2009/43/ES“), s tím, že tato směrnice připouští, aby členské státy s odkazem na články 30 a 346 (bývalý článek 296 Smlouvy o ES) Smlouvy o fungování EU přijaly opatření i nad rámec této směrnice k ochraně podstatných zájmů své bezpečnosti související s obchodem s vojenským materiálem. Jak bylo uvedeno, kontrola zahraničního obchodu s vojenským materiálem je nezbytná mimo jiné z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů České republiky. Současně tato úprava respektuje úpravu navrženou v rámci návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zbraních a střelivu a zákona o munici (Sněmovní tisk 695/0), v rámci kterého se přesněji vymezují používané pojmy „členský stát“ a „členský stát Evropské unie“, neboť Směrnice 2009/43/ES se na základě rozhodnutí Smíšeného výboru EHP vztahuje také na státy EHP s výjimkou Lichtenštejnska (vztahuje se tedy na státy EU, Norsko a Island).

K § 23b V souvislosti s koncepční změnou zadržení v zákoně o Celní správě ČR se navrhuje upravit tento postup také v tomto zákoně a zpřesnit danou právní úpravu. Tuto kompetenci celní úřad vykonává jednak při vývozu, dovozu nebo transferu vojenského materiálu. Současně je upraveno toto oprávnění také v případě, pokud při výkonu své jiné působnosti celní úřad zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že obchod s vojenským materiálem není prováděn pouze osobami, kterým bylo uděleno povolení podle tohoto zákona nebo není prováděn v rozsahu a za podmínek stanovených příslušnými licencemi. Rozdílně je pak upraven postup v případě, kdy je ponechán vojenský materiál celním úřadem osobě, které byl vojenský materiál zadržen, a tato osoba s ním nakládá v rozporu se zákonem o Celní správě ČR. Pokud k tomuto postupu dojde, pak není sankcionován pouze pokutou podle zákona o Celní správě ČR, ale také právní jednání, kterými byl tento zákaz nakládání porušen, jsou neplatné.

K bodu 3 (§ 23c a § 23d)

Toto ustanovení je navrženo k vypuštění s ohledem na to, že se použije právní úprava zadržení v zákoně o Celní správě ČR.

K bodu 4 (§ 23e)

Tímto ustanovením se normuje speciální důvod vrácení neupravený v zákoně o Celní správě ČR.

K bodu 5 (§ 27a odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem průmyslu a obchodu podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sedmnácté – Změna zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty K čl. XIX K bodu 1 (§ 2 odst. 1)

S ohledem na změnu působnosti orgánů Celní správy ČR je nezbytné odpovídajícím způsobem upravit relevantní ustanovení tohoto zákona tak, aby odpovídal terminologii obecného právního předpisu, tj. zpřesnit všechny formy osvědčení vyžadovaných zákonem. Dále se na základě dlouhodobé aplikační praxe navrhuje doplnění podmínek pro nakládání s předměty kulturní hodnoty přemístěnými na území České republiky. Tato úprava umožní vhodným způsobem vlastníkům předmětů kulturní hodnoty, které jsou přemísťovány na území České republiky (např. pro krátkodobou nabídku na trhu, nebo za jiným obdobným účelem), získat (jestliže přemístění prokáží) osvědčení mimo běžný režim chránící národní kulturní dědictví. Tento institut sníží výrazným způsobem administrativní zátěž na straně státu i odborných organizací, zvýší atraktivitu trhu s kulturními statky a obecně podpoří mezinárodní kulturní výměnu.

K bodu 2 (§ 2 odst. 3)

Jedná se o zpřesnění ustanovení s ohledem na rozdílný postup při vývozu nebo přemístění kulturní památky.

K bodům 3 a 4 (§ 2 odst. 4 a 5 a § 6 odst. 3)

K bodům 5 a 6 (§ 3 odst. 1 a § 4 odst. 1)

S ohledem na nezbytnou souladnost právní úpravy a aplikační praxe se navrhuje zjednodušit podobu vydávaných osvědčení tak, aby odpovídala potřebám ochrany kulturního dědictví a zároveň nezatěžovala zbytečnými administrativními náklady jak vlastníky předmětů kulturní hodnoty, tak odborné organizace a orgány státní správy. Žádost o vydání osvědčení k dočasnému vývozu nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky lze nově podat elektronicky.

K bodu 7 (§ 4a)

S ohledem na novou formu osvědčení je nezbytné stanovit podmínky pro podávání žádostí, podobu osvědčení a nezbytné doklady prokazující nárok na vydání takového osvědčení. Žádosti se podávají přímo Ministerstvu kultury, které posuzuje primárně relevantnost přiložených dokumentů, nikoli předmět jako takový. Doklady pro prokázání nároku jsou navrhovány analogicky k právní úpravě vstupu a dovozu kulturních statků. Pro podání žádosti po přemístění předmětu na území České republiky je stanovena lhůta 60 dnů.

K bodu 8 (§ 5 odst. 1)

Na základě aplikační praxe se navrhuje prodloužení lhůty pro vydání osvědčení odbornou organizací z 21 na 30 dnů. Hlavním důvodem této změny je prudký rozvoj mezinárodních databází odcizených a nezákonně vyvezených kulturních statků, databází předmětu postižených holocaustem, seznamů vydrancovaných archeologických nalezišť a nástrojů pro mezinárodní sdílení informací při pátrání po předmětech postižených nelegální mobilitou, které významným způsobem zlepšují podmínky pro účinnou ochranu světového kulturního dědictví, ale jejich využití je časově náročné. Pro vydávání osvědčení předmětu přemístěného na území České republiky Ministerstvem kultury se vzhledem k administrativní náročnosti, neboť lze předpokládat komunikaci s ústředními orgány ochrany kulturního dědictví cizích států, navrhuje lhůta pro vydání osvědčení 60 dnů ode dne doručení žádosti ministerstvu.

K bodu 9 (§ 5 odst. 2)

Na základě aplikační praxe a pro zjednodušení postupu orgánů Celní správy ČR se navrhuje, aby odborná organizace mohla vhodným způsobem označit skutečnost, že předmět není předmětem kulturní hodnoty přímo na formuláři žádosti k vydání osvědčení. V tomto ohledu se jedná o úpravu analogickou k úpravě vstupu a dovozu kulturních statků, která s takovým negativním osvědčením, resp. povolením, počítá. Dále je vhodným, tj. proklientským, způsobem přejímána obecná úprava při nevydání osvědčení podle § 155 odst. 3 správního řádu, kdy relevantní písemná informace o nevydání osvědčení je zaslána žadateli přímo. Takto odbornou organizací označená příslušná část formuláře může sloužit žadateli jako doklad o vynětí předmětu z působnosti zákona, tj. že se nejedná o předmět kulturní hodnoty.

K bodu 10 (§ 5 odst. 3)

V návaznosti na možnost vydání negativního osvědčení je nezbytné změnit formulaci dosavadní právní úpravy.

K bodu 11 (§ 5 odst. 4, § 6 odst. 4 a § 8 odst. 1 písm. b))

Jedná se o upřesnění označení osvědčení.

K bodu 12 (§ 5 odst. 5)

Jedná se o upřesnění označení osvědčení. Současně se mění označení bodu, na který je v příloze č. 1 odkazováno, a to v souvislosti se změnou této přílohy.

K bodu 13 (§ 6 odst. 1)

K bodům 14 a 33 (§ 6 odst. 2 a § 8 odst. 5)

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 15 (§ 6 odst. 5 a 6)

K odstavci 5 K nově upravenému osvědčení předmětu kulturní hodnoty přemístěného na území České republiky se navrhuje doba platnosti 10 let, během které bude na tento předmět nahlíženo jako na součást cizího kulturního dědictví. Po uplynutí této doby budou pro daný předmět platit stejná pravidla jako pro ostatní movité kulturní dědictví. K odstavci 6 Na základě aplikační praxe se navrhuje možnost prodloužení doby platnosti osvědčení na souhrnně nejvíce 10 let a zároveň se stanoví podoba takové žádosti. Současně se zpřesňuje, že dobu osvědčení k dočasnému vývozu nebo dočasnému přemístění předmětu kulturní hodnoty z území České republiky lze prodloužit pouze v době platnosti osvědčení.

K bodu 16 (§ 7 odst. 1)

S ohledem na nezbytnou souladnost právní úpravy a aplikační praxe se při reflexi působnosti orgánů Celní správy ČR navrhuje zjednodušit proces kontroly vydaných osvědčení tak, aby stejná úprava platila v případě vývozu i přemístění předmětu kulturní hodnoty a zároveň odpovídala potřebám ochrany kulturního dědictví a nezatěžovala zbytečnými administrativními náklady jak vlastníky předmětů kulturní hodnoty, tak orgány státní správy.

K bodu 17 (§ 7 dosavadní odst. 2 a 3)

S ohledem na novou právní úpravu stanovenou v odstavci 1 se zrušují stávající odstavce 2 a 3.

K bodu 18 (§ 7 nový odst. 2)

Povinnost dovozce odevzdat stejnopisy orgánu, který osvědčení vydal, se přenáší na vlastníka předmětu, a to opět z důvodu sjednocení procesu pro oba režimy.

K bodu 19 (§ 7 nový odst. 3)

Jedná se o zpřesnění ustanovení s ohledem na rozdílný postup při vývozu nebo přemístění kulturní památky.

K bodu 20 (§ 7a odst. 1)

Návrh tohoto zákona jednoznačně vymezuje dva režimy přemístění předmětu kulturní hodnoty do zahraničí – tj. vývoz do třetí země (tedy mimo celní území Evropské unie) a přemístění z území České republiky (tedy v rámci celního území Evropské unie). Toto ustanovení pak řeší pouze režim vývozu. Dále je doplněna působnost orgánů Celní správy odkazem na obecnou právní úpravu zadržení, které je nově komplexně upraveno zákonem o Celní správě ČR. Je doplněno zpřesnění týkající se možnosti posouzení, zda je vyvážený předmět předmětem kulturní hodnoty.

K bodu 21 (§ 7a odst. 3)

Doplňuje se postup, podle nějž má celní úřad informovat ministerstvo o nepropuštění do celního režimu vývozu.

K bodu 22 (§ 7a odst. 4)

Explicitně se stanoví povinnost vývozci předložit v rámci celního řízení osvědčení podle tohoto zákona.

K bodu 23 (§ 7a odst. 5)

Toto ustanovení se upravuje v souvislosti s tím, že náklady zadržení jsou celnímu úřadu hrazeny podle zákona o Celní správě ČR.

K bodu 24 (§ 7b)

Na základě změny působnosti orgánů Celní správy ČR dochází ke zpřesnění terminologie.

K bodu 25 (§ 7c)

Úprava reaguje na předkládanou změnu výkonu působnosti orgánů Celní správy ČR, který již nebude cíleně kontrolovat pohyb předmětů kulturní hodnoty ve vztahu k přemístění v rámci celního území Evropské unie. Pokud však orgán Celní správy ČR zjistí při výkonu své jiné působnosti skutečnost nasvědčující tomu, že v souvislosti s přemístěním z území České republiky dochází k porušení právních předpisů ochrany kulturního dědictví, takový předmět postupem podle zákona upravujícího Celní správu ČR zadrží. V návaznosti na tento krok je předpokládána součinnost odborných organizací, které budou poskytovat orgánům Celní správy ČR nezbytnou součinnost při identifikaci předmětu. Pokud se bude jednat o předmět kulturní hodnoty, bude tento předán odborné organizaci. Osoba, která v rozporu se zákonem přemisťuje nebo přemístí předmět kulturní hodnoty, má povinnost hradit náklady, které vzniknou odborné organizaci postupem podle tohoto zákona. Tyto náklady zahrnují dvě základní složky, tj. náklady související se skladováním, tedy se zajištěním vhodného klimatického prostředí pro předměty kulturní hodnoty tak, aby nedocházelo k jejich degradaci, a jejich zabezpečení. Druhou složkou jsou potom náklady na zpracování posudku, které nutně vznikají na straně odborné organizace.

K bodu 26 (§ 8 odst. 1 písm. a))

Navrhuje se doplnit ustanovení způsobem, který odpovídá novému vymezení působnosti orgánů Celní správy ČR a je souladný s používanou terminologií.

K bodům 27 až 29 (§ 8 odst. 2 písm. b) až d))

S ohledem na přenesení povinnosti stanovené v § 7 odst. 1 na vlastníka předmětu kulturní hodnoty, je nezbytné v tomto smyslu upravit ustanovení § 8.

K bodu 30 (§ 8 odst. 3)

Jedná se o upřesnění formulace daného ustanovení.

K bodu 31 (§ 8 dosavadní odst. 4)

Jedná se o změnu v souvislosti se zpřesněním terminologie.

K bodu 32 (§ 8 nový odst. 4)

Na základě změny působnosti orgánů Celní správy ČR dochází ke zpřesnění terminologie.

K bodu 34 (§ 8a)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K bodům 35 a 36 (Přílohy č. 1 až 6)

K příloze č. 1 S ohledem na aplikační praxi se navrhuje změnit podobu přílohy č. 1, tedy kritéria pro předměty kulturní hodnoty. Navrhuje se upustit od výčtovosti, která není pro problematiku ochrany kulturního dědictví vhodná, jednoznačně vymezit předměty sakrálního původu vztahem ke křesťanskému kulturnímu prostředí, upravit dílčí parametry na základě požadavků odborné veřejnosti a zejména reflektovat vývoj cenových hladin, ke kterému od vzniku zákona došlo. Tímto způsobem bude i nadále zákon plnit svůj primární účel, tedy ochranu kulturního dědictví, aniž by nedůvodně omezoval trh s kulturními statky a jejich mobilitu. K příloze č. 2 V souvislosti s výše uvedenými změnami dochází k aktualizaci Seznamu odborných organizací. K přílohám č. 3 až 6 S ohledem na změnu působnosti orgánů Celní správy ČR a související změnu terminologie obecného právního předpisu je nezbytné odpovídajícím způsobem upravit přílohy k tomuto, které se týkají osvědčení k vývozu a přemístění předmětů kulturní hodnoty.

K části osmnácté – Změna zákona o silniční dopravě K čl. XX (§ 36 odst. 7)

Navrhuje se provést aktualizaci ustanovení upravujícího rozpočtové určení pokut předaných celnímu úřadu k vymáhání, a to v návaznosti na celkovou revizi úpravy správy placení peněžitých plnění v režimu dělené správy, kdy je zohledněna skutečnost, že obce nově budou moci předat celnímu úřadu pokutu nejen k vymáhání, ale rovněž ke správě placení jako celku. Současně se navrhuje doplnit vedle obecního úřadu obce též krajský úřad. Uvedená změna navazuje na změnu správního řádu, kterou se nově do § 106 odst. 3 zakotvuje též oprávnění krajského úřadu požádat obecného správce daně o převzetí výkonu správy placení uloženého peněžitého plnění nebo jeho vymáhání.

K části devatenácté – Změna zákona o dráhách K čl. XXI (§ 52a odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy, Drážní inspekcí a Drážním úřadem podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části dvacáté – Změna zákona o regulaci reklamy K čl. XXII K bodu 1 (§ 2 odst. 1 písm. f), § 6b odst. 2, § 8 odst. 1 písm. l) a § 8a odst. 1 písm. o), odst. 2 písm. k) a odst. 3 písm. j))

Zákon o regulaci reklamy používá textaci „hazardní hru provozovanou bez základního povolení“. Tato formulace je problematická s ohledem na § 7 odst. 2) písm. a) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon o hazardních hrách“), kterým se zakazuje provozovat hazardní hru, jejíž druh není upraven tímto zákonem. Tato změna se navrhuje s ohledem na to, že zákon o regulaci reklamy nemá postihnout hazardní hry, které jsou podle zákona o hazardních hrách upraveny, ale naopak hazardní hry, které zákon neupravuje (tedy podle § 7 odst. 2 písm. a) tohoto zákona zakázané).

K bodu 2 (§ 7 písm. h))

Podle stávající právní úpravy orgány Celní správy ČR vykonávají dozor nad dodržováním zákona o regulaci reklamy v oblasti hazardních her zakázaných podle zákona upravujícího hazardní hry s výjimkou reklamy šířené v rozhlasovém a televizním vysílání, v audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a ve službách platforem pro sdílení videonahrávek. Zákon o regulaci reklamy však ve svých ustanoveních omezuje i reklamu na hazardní hry, které jsou zákonem o hazardních hrách upraveny. Dozor nad dodržováním této povinnosti (s výjimkou televizního a dalšího šíření) není svěřen do působnosti orgánům Celní správy ČR ani jinému konkrétně určenému správnímu úřadu. Dozor a správní trestání jsou tak v souladu se zákonem o regulaci reklamy vykonávány krajským živnostenským úřadem. Omezení reklamy v oblasti povolených hazardních her je pak také upraveno zákonem o hazardních hrách (§ 66 odst. 2), kde je omezena reklama na budově herny nebo kasina nebo ve veřejně přístupné vnitřní části budovy. Dozor nad dodržováním této povinnosti a správní trestání je v působnosti orgánů Celní správy ČR. Dozorové kompetence nad reklamou v oblasti hazardních her jsou tak roztříštěny. Navrhovanou právní úpravou dojde k jejich sjednocení, s tím, že i nadále bude zachována výjimka pro reklamu na legální i nelegální hazard šířenou v rozhlasovém a televizním vysílání, v audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a ve službách platforem pro sdílení

videonahrávek. K bodu 3 (§ 8b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Úřadem pro ochranu osobních údajů, Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, Státním ústavem pro kontrolu léčiv, Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv a Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části dvacáté první – Změna zákona o státní sociální podpoře K čl. XXIII K bodům 1 a 3 (§ 62 dosavadní odst. 4 a nový odst. 6)

V rámci právních předpisů v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí dochází ke sjednocení právní úpravy lhůty pro placení daně v případě peněžitých plnění ukládaných v procesním režimu správního řádu, avšak v platební rovině spravovaných v režimu procesní, popř. kompetenční dělené správy podle daňového řádu. V těchto případech zákon v současnosti stanoví jedinou prekluzivní lhůtu pro „zánik nároku“, tj. jedná se o lhůtu pokrývající jak nalézací, tak platební rovinu daného peněžitého plnění, nadto se samostatnou úpravou důvodů jejího stavení. V zájmu zjednodušení realizace platební fáze správy těchto peněžitých plnění se navrhuje sjednocení lhůty pro placení daně v těchto případech s obecnou úpravou daňového řádu tak, aby uvedené zákony neupravovaly nedůvodné odchylky. Zatímco lhůta pro placení daně bude vyplývat ze subsidiární aplikace § 160 daňového řádu, a není třeba ji zde tedy dále normovat, je naopak třeba v jednotlivých zákonech nově upravit prekluzivní lhůtu pro nalézací rovinu předmětného peněžitého plnění, tedy lhůtu, ve které musí být vydáno (nepravomocné) rozhodnutí toto peněžité plnění ukládající v režimu správního řádu. Současná právní úprava v ustanovení § 62 odst. 7 (nově odst. 6) a v ustanovení § 72a zakotvuje úpravu srážek z později přiznané dávky, nicméně je toto srážení navázáno na pravidla uvedená v OSŘ (srážky ze mzdy), což srážení činí v praxi téměř nerealizovatelným (dle OSŘ - § 299 a 317 - nelze srážet z jednorázových dávek a příspěvku na bydlení, tj. prakticky připadá v úvahu srážka pouze z rodičovského příspěvku, a ten nedosahuje až na výjimky nezabavitelné částky). Navrhuje se v textu § 62 vypustit odkaz na OSŘ a srážky ze mzdy a formulovat srážení z později přiznané dávky tak, aby nebyla případnou srážkou postižena celá později přiznaná dávka.

K bodu 2 (§ 62 odst. 5)

Navrhuje zvýšit částku ze 100 Kč na 300 Kč pro vznik povinnosti vrátit přeplatek, přičemž se upřesňuje se, že přeplatek vzniká na dávce.

K bodu 4 (§ 65c odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem práce a sociálních věcí a Úřadem práce České republiky podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K bodu 5 (§ 72a dosavadní odst. 2)

Navrhuje se vypustit předmětné ustanovení, čímž se zajistí nastavení efektivního srážení z dávky (de facto započtením), což přispěje k efektivnější správě pohledávek. Pohledávky mohou být v případě nevymožení postoupeny k vymáhání na celní úřad.

K čl. XXIV (Přechodné ustanovení)

K části dvacáté druhé – Změna lesního zákona K čl. XXV K bodu 1 (§ 18 odst. 1)

Jedná se o formulační upřesnění na terminologii daňového řádu. S ohledem na rozsudek NSS 6 Afs 87/2018-68 se jeví jako vhodné pro aplikační praxi i jistotu daňového subjektu stanovit den splatnosti na konkrétní den, místo toho, aby splatnost byla určena časovým rozmezím.

K bodu 2 (§ 18 odst. 2)

Odstavec 2 upravující úrok z prodlení se navrhuje vypustit, protože s ohledem na změny v daňovém řádu se stane tato právní úprava nadbytečná.

K bodu 3 (§ 56 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem životního prostředí, správy národního parku a Vojenským lesním úřadem podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části dvacáté třetí – Změna zákona o pozemních komunikacích K čl. XXVI K bodům 1 a 2 (§ 40 odst. 9)

Celní úřady při výkonu působnosti podle tohoto zákona postupují v procesním režimu daňového řádu. Navrhuje se explicitní prolomení daňové mlčenlivosti při poskytnutí informací získaných při výkonu působnosti celního úřadu podle tohoto zákona jinému orgánu veřejné moci pro účely výkonu jeho působnosti. Změna současně toliko „vrací“ otázku poskytování údajů z hlediska mlčenlivosti do stavu, jaký zde byl v době, kdy celní úřady postupovaly v režimu správního řádu (a který nadále trvá v případě všech ostatních orgánů, které vykonávají působnost podle zákonů v gesci Ministerstva dopravy a postupují v režimu správního řádu). Věcně pak platí, že se celního úřadu může legitimně dotázat například Policie ČR, GIBS, státní zástupce, soud či jakýkoli přestupkový orgán, zda došlo k zastavení a kontrole vozidla (ve vztahu k mýtu či časovému zpoplatnění) s ohledem na důkazní situaci v daném řízení a způsob obrany dané osoby. Pokud se uplatní na tyto informace daňová mlčenlivost, pak zpravidla (na rozdíl od stavu před rokem 2021) odpověď na tyto dotazy bude v tom smyslu, že informace nelze poskytnout z důvodu daňové mlčenlivosti, což nelze považovat za žádoucí stav, resp. daňová mlčenlivost na tuto kompetenci dopadat obecně nemá (nejde o správu daní či cla v materiálním slova smyslu). Formulace průlomu je současně koncipována obdobně, jako v jiných podobných případech napříč právním řádem, a to systematicky tam, kde je upravena daná specifická materie, jíž se průlom týká.

K bodu 3 (§ 43 odst. 3)

Navrhuje se provést aktualizaci ustanovení upravujícího rozpočtové určení pokut předaných celnímu úřadu k vymáhání, a to v návaznosti na celkovou revizi úpravy správy placení peněžitých plnění v režimu dělené správy, kdy je zohledněna skutečnost, že obce nově budou moci předat celnímu úřadu pokutu nejen k vymáhání, ale rovněž ke správě placení jako celku. Současně se navrhuje, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části dvacáté čtvrté – Změna zákona o technických požadavcích na výrobky K čl. XXVII (§ 19b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví a Drážním úřadem podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části dvacáté páté – Změna zákona o veřejném zdravotním pojištění K čl. XXVIII K bodům 1 až 3 (§ 44 odst. 5 a 6)

Vypouští se ustanovení o přestupku a ustanovení o sankci za něj při neoprávněném prokazování se průkazem pojišťovny. Důvodem je skutečnost, že toto ustanovení vede toliko k tomu, že zdravotní pojišťovna je povinna vést řízení o přestupku, a to i tehdy, kdy žádnou sankci pojištěnci není schopna uložit. Pokud se pojištěnec prokáže průkazem pojištěnce zdravotní pojišťovny, u níž v daném okamžiku pojištěn nebyl, tato zdravotní pojišťovna vymáhá náklady s tím spojené přímo po tomto pojištěnci. Uložení pokuty v prakticky symbolické výši pouze zvyšuje administrativní zátěž zdravotní pojišťovny bez adekvátního efektu a přínosu.

K bodům 4 až 6 (§ 44a)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví a Státní ústavem pro kontrolu léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Současně se v návaznosti na zrušení přestupku podle ustanovení § 44 odst. 5 se navrhuje vypuštění souvisejících ustanovení § 44a odst. 1 písm. c) a § 44a odst. 2 a 3.

K části dvacáté šesté – Změna zákona o civilním letectví K čl. XXIX (§ 94 odst. 4)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy, Policií ČR, Ústavem pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod a Úřadem pro civilní letectví podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části dvacáté sedmé – Změna zákona o lihu K čl. XXX K bodu 1 (§ 2 odst. 1 písm. g))

V souvislosti s vypuštěním dosavadního § 10 odst. 1 je nutno promítnout tuto změnu do § 2 odst. 1 písm. g), který vymezuje pojem obecně denaturovaný líh.

K bodu 2 (§ 2 odst. 1 písm. h))

V souvislosti se změnou právní úpravy § 10 odst. 2 je nutno promítnout tuto změnu do § 2 odst. 1 písm. h), který vymezuje pojem zvláštně denaturovaný líh. Denaturační prostředky pro zvláštně denaturovaný líh budou stanoveny nejen v prováděcím právním předpisu, ale budou také stanoveny v rozhodnutí správce daně v případě, že bude udělena výjimka podle § 10 odst. 2.

K bodům 3 až 5 (§ 3 odst. 1, 2 a 4 a § 3a odst. 1, 2 a 4)

Líh může vyrábět a upravovat jen osoba, které byla vydána koncese, tj. státní povolení podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Toto neplatí, jde-li o pěstitelské pálení. Jedním z podkladů pro vydání koncese je stanovisko k žádosti o koncesi, které v současné době vydává podle § 3 zákona o lihu Ministerstvo zemědělství a v některých případech Ministerstvo průmyslu a obchodu. Obdobná pravidla platí podle § 3a zákona o lihu pro vydání koncese k výrobě konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů, kdy toto stanovisko vydává Ministerstvo zemědělství. O vydání koncese rozhoduje živnostenský úřad. Osoba, které byla vydána koncese, žádá orgány Celní správy ČR o vydání povolení k provozování daňového skladu podle zákona o spotřebních daních, neboť líh lze vyrábět pouze v daňovém skladu (s výjimkou pěstitelského pálení). Orgány Celní správy ČR dále provádí kontrolní a dohledové činnosti, a to i v případě, že výroba probíhá v pěstitelské pálenici (v řadě případů se subjekt zaobírá výrobou lihu v obou režimech, tj. střídavě na jednom zařízení či současně na více zařízeních), a vykonává správu daně z lihu. Dosavadní činnosti Ministerstva zemědělství se tak do velké míry prolínají a zdvojují s činností orgánů Celní správy ČR, což není efektivní a nadměrně to zatěžuje jak příslušné orgány veřejné moci, tak i samotného žadatele. Je navrhováno, aby stanovisko k žádosti o koncesi vydával nově přímo orgán Celní správy ČR, konkrétně příslušný celní úřad. Obdobnou roli, tj. vydávání stanoviska k žádosti o živnostenské oprávnění, plní orgány Celní správy ČR řadu let v případě distribuce pohonných hmot podle zákona o pohonných hmotách. Orgány Celní správy ČR již nyní disponují potřebnými znalostmi technologie výroby lihu a technického zařízení k výrobě lihu, tak i znalostmi a postupy při vydávání stanoviska k žádosti o vydání živnostenského oprávnění, takže by v rámci daného procesu převedením této kompetence na celní úřady došlo k zefektivnění a zjednodušení daného procesu.

K bodu 6 (§ 10 dosavadní odst. 1)

Navrhuje se zrušení zvláštního postupu pro určování denaturačního prostředku pro obecnou denaturaci lihu. Složení denaturačního prostředku pro obecně denaturovaný líh plně vychází z Nařízení Komise (ES) č. 3199/93 o vzájemném uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební daně. Pracovních jednání o denaturačních prostředcích pro obecnou denaturaci lihu se na unijní úrovni za Českou republiku účastní orgány Celní správy ČR.

K bodům 7 a 8 (§ 10 nový odst. 1)

V novém § 10 odst. 1 zákona o lihu zůstává současné vymezení, že druh a minimální množství denaturačního prostředku pro zvláštní denaturaci lihu a také účel použití zvláštně denaturovaného lihu stanoví prováděcí právní předpis. Složení denaturačního prostředku pro obecně denaturovaný líh je stanoveno v přímo použitelném předpisu Evropské unie, kterým je nařízení Komise (ES) č. 3199/93 o vzájemném uznávání postupů úplné denaturace lihu pro účely osvobození od spotřební daně. Pokud jde o druh, složení a minimální množství a taktéž účel použití denaturačních prostředků pro obecnou a zvláštní denaturaci lihu, proti současnému stavu se věcně nic nemění. Stejně tak zůstává zachována možnost povolit pro zvláštní denaturaci lihu v odůvodněných případech na základě žádosti konkrétního subjektu použití jiného denaturačního prostředku nebo jiného minimálního množství denaturačního prostředku, než stanoví prováděcí právní předpis, nebo použití stanoveného denaturačního prostředku nebo jiného minimálního množství denaturačního prostředku pro jiný účel. Nově se navrhuje, že tento postup je možný pouze tehdy, není-li ohrožen cíl správy daní nebo jiný veřejný zájem, a že tuto výjimku bude nově schvalovat Celní úřad v Plzni. V současné době (podle § 10 odst. 2 zákona o lihu) může Ministerstvo zemědělství po dohodě s Generálním ředitelstvím cel a Ministerstvem zdravotnictví v případě zvláštní denaturace lihu v odůvodněných případech povolit použití jiného denaturačního prostředku nebo jiného minimálního množství denaturačního prostředku, než stanoví prováděcí předpis, nebo použití stanoveného denaturačního prostředku nebo jiného minimálního množství denaturačního prostředku pro jiný účel. Faktická role Ministerstva zemědělství se přitom jeví jako ryze administrativní a není v ní z pohledu výkonu státní správy a přínosu pro subjekty žádající o výjimku spatřována přidaná hodnota. Již dnes je to orgán Celní správy ČR, kdo posuzuje vhodnost navrženého denaturačního prostředku z pohledu jeho množství, druhu, účelu užití zvláštně denaturovaného lihu, množství takového lihu a dalších relevantních kritérií a vydává souhlasné či nesouhlasné stanovisko, které zasílá Ministerstvu zemědělství. Po praktické stránce, vydá-li orgán Celní správy ČR nesouhlasné stanovisko, je žádající subjekt odkázán Ministerstvem zemědělství přímo na Generální ředitelství cel, a proto je vhodné celý proces převést přímo na orgány Celní správy ČR. Pro zvláštně denaturovaný líh jsou druhy denaturačních prostředků, jejich minimální množství a přesný účel použití zvláštně denaturovaného lihu stanoveny v příloze č. 2 vyhlášky č. 141/1997 Sb., v platném znění (dále jen „vyhláška“). Pro užití takto denaturovaného lihu je třeba přesně dodržet všechny tři uvedené parametry (tj. druh prostředku, jeho minimální množství a účel použití takto denaturovaného lihu). V případě, že subjekt nakládající s denaturovaným lihem zjistí, že pro jeho podnikatelský záměr (účel použití) není z uvedených denaturačních prostředků či směsí denaturačních prostředků žádný vhodný, a to v přesně definovaném množství i k definovanému účelu použití, pak může požádat o výjimku v užití zvláštně denaturovaného lihu. V žádosti o výjimku žadatel uvede, z jakého důvodu není možné využít žádnou z variant uvedených ve vyhlášce, a navrhne druh denaturačního prostředku, jeho minimální množství v takto denaturovaném lihu, přesný účel použití takto denaturovaného lihu a požadované množství tohoto lihu za kalendářní rok. Posouzení žádosti o výjimku v užití jiného denaturačního prostředku je komplexní proces, při kterém je předně nutno posoudit, zda důvod nemožnosti užití zvláštně denaturovaného lihu uvedeného ve vyhlášce je relevantní. Je posouzen požadovaný účel užití, vyráběný výrobek, případně celá technologie výroby. Také je možno společnost požádat o doložení relevantních důkazů (výsledky laboratorních, výrobních zkoušek, předložení studie apod.), ze kterých bude zřejmé, že užití zvláštně denaturovaného lihu dle vyhlášky není možné a ty jsou následně posouzeny. V případě, že k deklarovanému účelu použití není možné použít denaturační prostředek uvedený ve vyhlášce a není možné ani užití nižších koncentrací denaturačního prostředku (stále však v takové minimální koncentraci, aby byla zachována možnost detekce denaturačního prostředku ve výsledném výrobku např. laboratorní analýzou), je přistoupeno k posouzení navrženého denaturačního prostředku, jeho minimálního množství a účelu použití. Vhodnost či nevhodnost použití navrženého denaturačního prostředku, se posoudí hlavně z pohledu jeho odstranitelnosti z denaturovaného lihu, kdy se vychází z charakteru chemické látky (jeho vlastností např. rozpustnost, polarita, destilační vlastnosti apod). Také je přihlédnuto k požadovanému množství lihu, současně je nutno též přihlédnout k veškerým dalším podnikatelským aktivitám žadatele (např. hostinská činnost, autodoprava apod.), které by mohly mít vliv na potenciální rizikovost podnikatelského záměru, například na možnost zneužití zvláštně denaturovaného lihu (viz dále). Pokud žadatel navrhne denaturační prostředek snadno odstranitelný z lihu, je navržen jiný vhodný, nicméně robustnější denaturační prostředek v odpovídajícím minimálním přídavku, který je uznán jako vhodný pro daný účel použití. Denaturační prostředky nemají být z lihu snadno odstranitelné, a to z důvodu možného zneužití tohoto lihu k nelegální výrobě alkoholických nápojů, případně k užití jako pohonných hmot. Každou žádost je třeba posoudit individuálně s využití odborných znalostí, jako znalost chování chemických látek samotných, taktéž ve směsi s lihem, např. jejich rozpustnost, polárnost či nepolárnost látek, mísitelnost, chovaní látek při destilaci, možnosti oddělení jednotlivých frakcí a v neposlední řadě posoudit, jaká je možnost odstranění za užití snadno dostupných a finančně nenáročných prostředků. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že zakotvení systému udělování výjimek v konkrétních odůvodněných případech je nutné, neboť s ohledem na různorodost výrobků a technologických postupů za použití zvláštně denaturovaného lihu, není možné druhy a množství denaturačních prostředků pro zvláštní denaturaci lihu stanovit pro všechny případy explicitně zákonem ani prováděcím předpisem. Nad rámec úprav procedury udělování výjimky se v § 10 odst. 1 nově navrhuje explicitně stanovit, že v případě denaturovaného lihu použitého pro výrobu výrobků, které nejsou určeny pro lidskou konzumaci, se za druh denaturačních prostředků a jejich minimální množství považují/uznají také druhy denaturačních prostředků a jejich minimální množství stanovené pro daný účel použití denaturovaného lihu právními předpisy státu, ve kterém byly tyto výrobky vyrobeny. Konkrétně se jedná o výrobky, které byly vyrobeny na území jiného členského státu Evropské unie a jsou dopravovány do České republiky nebo do jiného členského státu EU přes její území. Dále se jedná o výhradně kosmetické výrobky vyrobené mimo území členského státu Evropské unie, tedy ve třetích zemích, a to pouze ve spotřebitelském balení o objemu nejvýše 1 litr. Zároveň musí být splněno, že jde o kosmetické přípravky podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích (přepracované znění), v platném znění. Tato úprava v uvedených případech nahradí dosavadní praxi opakovaného vydávání rozhodnutí (každý rok) Ministerstvem zemědělství, čímž dojde ke zvýšení právní jistoty subjektů a snížení administrativní zátěže.

K bodu 9 (§ 13 odst. 1 písm. f))

Navrhuje se ustanovení § 13 odst. 1 písm. f) zákona o lihu zrušit nadbytečné ustanovení zákazu provádění obecné denaturace v autocisternách. Zákaz obecné denaturace lihu v autocisternách vychází z doby, kdy u každé denaturace lihu nebyly přítomny orgány Celní správy ČR tak, jako je tomu v současné době (§ 9 odst. 1 zákona o lihu). O každé denaturaci lihu vyhotovuje provozovatel lihovaru záznam, který pak potvrdí správce spotřební daně z lihu (§ 9 odst. 3 zákona o lihu).

K bodu 10 (§ 15 odst. 3)

Při správě daně z lihu jsou prováděcím předpisem upraveny normy ztrát lihu, neboť od daně je osvobozen líh, u kterého je prokázána částečná ztráta. Při zjišťování zásob lihu se případný rozdíl mezi fyzickou zásobou a zásobou vykázanou v evidenci snižuje o výši skutečně zjištěných ztrát, nejvýše však do výše norem ztrát lihu. Ministerstvo zemědělství může v odůvodněných případech podle § 15 zákona o lihu po dohodě s Generálním ředitelstvím cel povolit výjimku z prováděcího předpisu upravujícího normy ztrát lihu. Faktická role Ministerstva zemědělství se přitom jeví jako ryze administrativní a není v ní z pohledu výkonu státní správy a přínosu pro subjekty žádající o výjimku spatřována přidaná hodnota. Orgán Celní správy ČR dozoruje samotné výrobní zkoušky, na jejichž základě jsou navrhované individuální ztráty posuzovány. Jedinými podklady pro rozhodnutí Ministerstva zemědělství jsou tedy žádost subjektu a skutková zjištění orgánů Celní správy ČR. Po praktické stránce, je-li vydáno nesouhlasné stanovisko, je žádající subjekt odkázán Ministerstvem zemědělství přímo na Generální ředitelství cel, a proto je vhodné celý proces převést přímo na orgány Celní správy ČR. Navrhuje se, aby výjimku povoloval přímo správce spotřební daně z lihu, který bude metodicky řízen Generálním ředitelstvím cel.

K bodům 11 a 12 (§ 20)

Navrhovaná změna v § 20 navazuje na změnu příslušného orgánu k povolování výjimky z prováděcího předpisu upravujícího normy ztrát lihu v § 15 odst. 3 tohoto zákona.

K části dvacáté osmé – Změna zákona o potravinách a tabákových výrobcích K čl. XXXI (§ 17i odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a krajskou hygienickou stanicí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Zároveň dochází k opravě označení odstavce 3, který je nyní chybně označen jako odstavec 7.

K části dvacáté deváté – Změna zákona o návykových látkách K čl. XXXII K bodu 1 (§ 22 odst. 4)

V souvislosti s koncepční změnou zadržování věci orgány Celní správy ČR nově upravenou v zákoně o Celní správě ČR se navrhuje odkazovat při postupu zadržení při dovozu a vývozu na tento zákon.

K bodu 2 (§ 23 odst. 1)

V souvislosti s koncepční změnou zadržování věci orgány Celní správy ČR nově upravenou v zákoně o Celní správě ČR se navrhuje odkazovat při postupu zadržení na tento zákon.

K bodu 3 (§ 29)

Podle zákona o návykových látkách orgánům Celní správy ČR přísluší mimo jiné kompetence týkající se ohlašovací povinnosti osob pěstujících mák setý. Osoba pěstující mák setý na celkové ploše větší než 100 mmusí vůči orgánům Celní správy ČR plnit celou řadu ohlašovacích povinností a tato orgány jsou současně kompetentní ke správnímu trestání na daném úseku. Uvedené činnosti nesouvisí s hlavními činnostmi Celní správy ČR. Orgány Celní správy ČR nejsou orgány dozoru nad návykovými látkami ve smyslu ochrany zdraví osob a kontroly rozsahu pěstování daných plodin. Navrhuje se tyto kompetence s ohledem na výše uvedené předat jinému vhodnému správnímu úřadu, který je odpovědný alespoň v jedné z daných oblastí, a to Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému.

K bodu 4 (§ 29b)

Podle zákona o návykových látkách orgánům Celní správy ČR přísluší mimo jiné kompetence týkající se ohlašovací povinnosti osob rostliny technického konopí. Osoba pěstující rostliny technického konopí na celkové ploše větší než 100 mmusí vůči orgánům Celní správy ČR plnit celou řadu ohlašovacích povinností a orgány Celní správy ČR jsou současně kompetentní ke správnímu trestání na daném úseku. Uvedené činnosti nesouvisí s hlavními činnostmi Celní správy ČR. Orgány Celní správy ČR nejsou orgány dozoru nad návykovými látkami ve smyslu ochrany zdraví osob a kontroly rozsahu pěstování daných plodin. Navrhuje se tyto kompetence s ohledem na výše uvedené předat jinému vhodnému správnímu úřadu, který je odpovědný alespoň v jedné z daných oblastí, a to Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému.

K bodu 5 (§ 34 odst. 1 písm. a) bod 6)

Navrhuje se mezi pověřené zaměstnance vykonávající kontrolu dodržování povinností vyplývajících z tohoto zákona a z rozhodnutí vydaných na jeho základě zařadit zaměstnance Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského.

K bodu 6 (§ 34 odst. 1 písm. b) bod 2)

Je upravena změna týkající se výkonu působnosti celního úřadu ve věcech týkajících se pěstování máku setého a rostlin konopí.

K bodu 7 (§ 34 odst. 8)

Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský je podle § 1 odst. 2 zákona č. 147/2002 Sb. organizační složkou státu, která je již v současné době oprávněna získávat údaje katastru nemovitostí dálkovým přístupem bezúplatně, a to na základě ustanovení § 55 odst. 5 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Předmětné ustanovení je tak v případě, že Ústav potřebuje k výkonu své působnosti využívat pouze údaje katastru poskytované dálkovým přístupem, obsoletní a požaduji je vypustit.

K bodu 8 (§ 40 odst. 4)

Navrhuje zpřesnit dané ustanovení stanovením orgánu Celní správy ČR, který přestupky projednává. Současně se vypouští přestupky, které s ohledem na změnu kompetence k ohlašovací povinnosti bude nově projednávat Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.

K bodu 9 (§ 40 odst. 9)

Působnost ve vztahu k ohlašovací povinnosti osob pěstujících mák setý a rostliny technického konopí přechází z orgánů Celní správy ČR na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, a proto dochází i ke změně působnosti ve vztahu k přestupkům, které s danou působností souvisí. Orgány Celní správy ČR nadále zůstanou věcně příslušné k projednání přestupků souvisejících s dovozem a vývozem zboží ve smyslu celních předpisů, tj. pokud osoba v rozporu s § 11 tohoto zákona dopravuje návykové látky uvedené v přílohách č. 1, 3, 4 nebo 5 nařízení vlády o seznamu návykových látek a přípravků je obsahujících, nebo pokud v rozporu s § 15 písm. a) tohoto zákona umísťuje návykové látky a přípravky v celních skladech nebo ve svobodných pásmech.

K bodu 10 (§ 40 odst. 10)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví, Státním ústavem pro kontrolu léčiv a Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění krajským úřadem je bez dalšího stanovena správním řádem a tato právní úprava je tak nadbytečná. Současně se navrhuje, aby se lhůta pro placení řídila obecnou úpravou placení podle § 160 podle daňového řádu.

K bodu 11 (§ 43 odst. 3)

S ohledem na přesun kompetence k ohlašovací povinnosti se nově Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému stanovuje kompetence předávat informace Policii ČR v této oblasti.

K bodu 12 (§ 43 odst. 4)

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský je správním úřadem, který danou kompetenci bude nově vykonávat, zrušuje se odstavec 4 bez náhrady, neboť není namístě normovat předávání údajů v rámci jednoho správního úřadu.

K bodu 13 (§ 43 odst. 4 a 5)

Působnost ve vztahu k součinnosti státních orgánů v rámci hlášení osob pěstujících mák setý a rostliny technického konopí přechází z orgánů Celní správy ČR na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.

K bodu 14 (§ 43a odst. 3 písm. a) a b))

Orgány Celní správy ČR při výkonu působnosti v procesním režimu daňového řádu nemohou bez průlomu do daňové mlčenlivosti poskytovat informace získané v procesním režimu daňového řádu. Navrhuje se explicitní prolomení daňové mlčenlivosti při poskytnutí informací získaných při výkonu působnosti celního úřadu podle tohoto zákona Ministerstvu zdravotnictví.

K bodu 15 (§ 43a odst. 3 písm. c))

Nově se upravuje v souvislosti se změnou koncepce zadržování věci kompetence orgánu Celní správy ČR zadržet návykovou látku, zjistí-li porušení povinnosti podle tohoto zákona při výkonu své jiné působnosti. Navrhuje zásilku předat Policii ČR, která je technicky lépe vybavena s danou zásilkou nakládat.

K čl. XXXIII (Přechodná ustanovení)

K bodu 1 Navrhuje se standardní přechodné ustanovení pro postup v případě porušení povinnosti před účinností zákona. K bodu 2 Navrhuje se standardní přechodné ustanovení pro dokončení započatých řízení.

K části třicáté – Změna veterinárního zákona K čl. XXXIV K bodu 1 (§ 48 odst. 1 písm. r) a poznámka pod čarou č. 25h)

Vypouští se poznámka pod čarou s odkazem na zrušený zákon. Poznámka pod čarou č. 25h se v zákoně vyskytuje na dvou místech a vždy odkazuje na jiný právní předpis. Návrhem zákona se zrušuje poznámka pod čarou č. 25h, která zní „Zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů.“.

K bodu 2 (§ 74 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části třicáté první – Změna zákona o cestovních dokladech K čl. XXXV (§ 34c odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Úřadem pro ochranu osobních údajů a Ministerstvem vnitra podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části třicáté druhé – Změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí K čl. XXXVI K bodům 1 až 7 (§ 42k dosavadní odst. 4 a nový odst. 4, § 47m odst. 5, § 47z odst. 2 a 3 a § 50t odst. 2 až 5)

V rámci právních předpisů v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí dochází ke sjednocení právní úpravy lhůty pro placení daně v případě peněžitých plnění ukládaných v procesním režimu správního řádu, avšak v platební rovině spravovaných v režimu procesní, popř. kompetenční dělené správy podle daňového řádu. V těchto případech zákon v současnosti stanoví jedinou prekluzivní lhůtu pro „zánik nároku“, tj. jedná se o lhůtu pokrývající jak nalézací, tak platební rovinu daného peněžitého plnění, nadto se samostatnou úpravou důvodů jejího stavení. V zájmu zjednodušení realizace platební fáze správy těchto peněžitých plnění se navrhuje sjednocení lhůty pro placení daně v těchto případech s obecnou úpravou daňového řádu tak, aby uvedené zákony neupravovaly nedůvodné odchylky. Zatímco lhůta pro placení daně bude vyplývat ze subsidiární aplikace § 160 daňového řádu, a není třeba ji zde tedy dále normovat, je naopak třeba v jednotlivých zákonech nově upravit prekluzivní lhůtu pro nalézací rovinu předmětného peněžitého plnění, tedy lhůtu, ve které musí být vydáno (nepravomocné) rozhodnutí toto peněžité plnění ukládající v režimu správního řádu. Navrhuje se zvýšit částku ze 100 Kč na 300 Kč pro vznik povinnosti vrátit přeplatek, přičemž se upřesňuje označení dávky, na níž přeplatek vzniká.

K bodu 8 (§ 59h odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem práce a sociálních věcí, Úřadem práce České republiky a Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná

K čl. XXXVII (Přechodná ustanovení)

K části třicáté třetí – Změna tiskového zákona K čl. XXXVIII (§ 17 odst. 5)

Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části třicáté čtvrté – Změna zákona o námořní plavbě K čl. XXXIX (§ 79a)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy plnícím funkci Námořního úřadu podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části třicáté páté – Změna zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele K čl. XL K bodům 1 a 2 (§ 13 odst. 3 a § 14 odst. 3)

K čl. XLI (Přechodná ustanovení)

K části třicáté šesté – Změna autorského zákona K čl. XLII (§ 105c odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části třicáté sedmé – Změna zákona o ochraně sbírek muzejní povahy K čl. XLIII K bodu 1 (§ 10 odst. 2)

Jedná se o zpřesnění, kdy je vedle vývozu doplněno i přemístění sbírkových předmětů do zahraničí.

K bodu 2 (§ 11 nadpis)

Jedná se o zpřesnění, kdy je vedle vývozu doplněno i přemístění.

K bodům 3 až 5 (§ 11 odst. 1, 3 a 4)

K bodu 6 (§ 11 odst. 5 a 6)

Návrh upřesňuje dva režimy přemístění sbírky nebo sbírkového předmětu do zahraničí – tj. vývoz do třetí země, kdy dochází k opuštění celního území Evropské unie, a tzv. přemístění mimo území České republiky, kdy nedochází k opuštění celního území Evropské unie. Zůstává zároveň zachována povinnost vlastníka podle § 11 odst. 6 v případě zpětného dovozu sbírky nebo sbírkového předmětu.

K bodu 7 (§ 11a)

Úprava reaguje na předkládanou změnu výkonu působnosti orgánu Celní správy ČR, který již nebude cíleně kontrolovat pohyb sbírek nebo jednotlivých sbírkových předmětů ve vztahu k přemístěním sbírky nebo jednotlivých sbírkových předmětů mimo území České republiky, které není vývozem. Pokud však orgán Celní správy ČR zjistí při výkonu své jiné působnosti skutečnost nasvědčující tomu, že v souvislosti s přemístěním sbírky nebo sbírkového předmětu mimo území České republiky dochází k porušení právních předpisů ve smyslu zákona č. 122/2000 Sb., takovou sbírku nebo sbírkový předmět postupem podle zákona upravujícího Celní správu ČR zadrží. V návaznosti na tento krok je předpokládána součinnost Ministerstva kultury, které bude povinno ve lhůtě 15 pracovních dnů sdělit celnímu úřadu, zda vyvážený předmět (tj. jde o vývoz mimo Evropskou unii) je sbírkou nebo jednotlivým sbírkovým předmětem, který lze vyvézt jen s předchozím povolením ministerstva, a zda toto povolení bylo vydáno.

K bodu 8 (§ 13 odst. 2)

Jedná se o upřesnění, že kontrolu celní úřad provádí též podle § 11a tohoto zákona.

K bodu 9 (§ 14 odst. 5)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části třicáté osmé – Změna zákona o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných zdrojů z mořského dna a o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři K čl. XLIV (§ 19 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem průmyslu a obchodu podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části třicáté deváté – Změna zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel K čl. XLV (§ 57)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části čtyřicáté – Změna zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů K čl. XLVI (§ 22b odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem financí podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části čtyřicáté první – Změna zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu K čl. XLVII (§ 12e odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty vybírané Státním zemědělským intervenčním fondem podle tohoto zákona nově vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části čtyřicáté druhé – Změna zákona o ochraně veřejného zdraví K čl. XLVIII (§ 93 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a Krajskou hygienickou stanicí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části čtyřicáté třetí – Změna zákona o silničním provozu K čl. XLIX K bodu 1 (§ 125e dosavadní odst. 5)

Navrhuje se, aby předmětné ustanovení bylo vypuštěno s ohledem na to, že příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K bodu 2 (§ 125e nový odst. 5)

K části čtyřicáté čtvrté – Změna zákona o informačních systémech veřejné správy K čl. L (§ 7a odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Digitální a informační agenturou podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části čtyřicáté páté – Změna zákona o hospodaření energií K čl. LI (§ 12b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Státní energetickou inspekcí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části čtyřicáté šesté – Změna energetického zákona K čl. LII K bodu 1 (§ 91d odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Energetickým regulačním úřadem podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K bodu 2 (§ 96e odst. 3)

K části čtyřicáté sedmé – Změna zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích K čl. LIII (§ 84 odst. 4)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy, Drážním úřadem a Státní plavební správou podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části čtyřicáté osmé – Změna zákona o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků K čl. LIV (§ 19 odst. 5)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části čtyřicáté deváté – Změna lázeňského zákona K čl. LV K bodu 1 (§ 20 odst. 3)

K bodu 2 (§ 41a odst. 4)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části padesáté – Změna zákona o pohřebnictví K čl. LVI (§ 28 odst. 5)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem pro místní rozvoj a krajskou hygienickou stanicí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části padesáté první – Změna knihovního zákona K čl. LVII (§ 20 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. V praxi je toto ustanovení využíváno minimálně – důvodem je skutečnost, že meziknihovní výpůjční služby jsou poskytovány standardně, a to i malými knihovnami, včetně vyřazování knihovních dokumentů a nakládání s nimi. Ohledně aplikace § 19 knihovního zákona platí, že situací, kdy je knihovna vyzvána k odstranění nedostatků podle tohoto ustanovení, je minimum.

K části padesáté druhé – Změna zákona o vodovodech a kanalizacích K čl. LVIII (§ 34 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem obrany a újezdními úřady podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části padesáté třetí – Změna zákona o státních hranicích K čl. LIX (§ 18 odst. 5)

Navrhuje se, aby pokuty uložené příkazem na místě orgánem Policie České republiky podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části padesáté čtvrté – Změna zákona o obalech K čl. LX K bodům 1 a 2 (§ 30 odst. 1 a 2)

K bodu 3 (§ 30 odst. 4)

Odstavec 4 upravující úrok z prodlení se navrhuje vypustit, protože s ohledem na změny v daňovém řádu se stane tato právní úprava nadbytečná.

K bodu 4 (§ 30 odst. 5)

Současně se navrhuje vypustit v novém odstavci 5 speciální úpravu místní příslušnosti, protože vypuštěním zvláštního ustanovení o místní příslušnosti v § 162 odst. 5 daňového řádu se místní příslušnost správce bude řídit obecnou úpravou místní příslušnosti. Dále se navrhuje kompetenci k prominutí úroku z prodlení vypuštěním poslední věty v novém odstavci 5 přenést na obecného správce daně, který je kompetentní ke správě placení předmětných poplatků (celní úřad). Obecná kompetence k prominutí úroku z prodlení je pak stanovena v § 259b daňového řádu.

K bodu 5 (§ 46 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí, Krajskou hygienickou stanicí, Státním ústavem pro kontrolu léčiv a Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K bodu 6 (§ 49)

Navrhuje se upravit dané ustanovení s ohledem na to, že orgány Celní správy ČR podle tohoto zákona nevedou řízení o přestupcích.

K části padesáté páté – Změna zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci K čl. LXI K bodu 1 (§ 5b původní odst. 1 a nové odst. 1 a 2)

Změny předmětných ustanovení jsou navrhovány v návaznosti na změny navrhované v zákoně o spotřebních daních a v zákoně o povinném značení lihu. Zrušením ustanovení § 115 odst.

3 zákona o spotřebních daních zanikne kompetence Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále také „SZPI“) k zajištění tabákových výrobků neznačených nebo značených nesprávným způsobem ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) bodu 2, který na toto ustanovení přímo odkazuje. Vzhledem ke skutečnosti, že SZPI má kompetenci tabákové výrobky neznačené nebo značené nesprávným způsobem kontrolovat, institut zajištění v její kompetenci považuje za nezbytný k vykonání efektivní kontroly. SZPI rovněž považuje za vhodné, aby kontrolní mechanismy, resp. postupy byly u všech kontrolních orgánů sjednoceny, tj. aby měly možnost dané věci zadržovat (zajišťovat) všechny kontrolní orgány. Pokud by SZPI zajišťovala shora uvedené tabákové výrobky (tabákové výrobky, které nesplňují požadavky stanovené zvláštním právním předpisem) podle § 5 odst. 1 písm. d) bodu 1, považuje za zcela nezbytnou úpravu dosavadního znění § 5b zákona č. 146/2002 Sb., jak je navrhováno výše, aby mohlo docházet k převzetí zajištěných věcí v souladu s navrhovaným zněním § 11l zákona o Celní správě ČR, tedy aby byla zachována možnost dosavadního v praxi používaného postupu (předání zajištěných věcí orgánům Celní správy ČR). Navržené změny shora uvedených ustanovení by tak měly zachovat možnost SZPI věci zajistit a následně v zákonem stanovených případech předat orgánům Celní správy ČR (např. jak bylo uvedeno ve zrušeném § 115 odst. 3 zákona o spotřebních daních). Proces týkající se následného propadnutí zadržených věcí, včetně následného zničení věci, je pak v kompetenci orgánu Celní správy ČR. Obdobný postup je pak upraven ve vztahu k věcem zajištěným dle zákona o povinném značení lihu. I tento postup navazuje na změny daného zákona, ve kterém se navrhuje vypustit věcná příslušnost SZPI k projednání přestupků podle tohoto zákona. V odstavci 2 je pak explicitně stanoveno, že SZPI zajištěné věci podle § 5 odst. 1 písm. d) bodu 1 porušující povinnosti stanovené zákonem upravujícím spotřební daně nebo podle § 5 odst. 1 písm. d) bodu 2 věci porušující povinnosti stanovené podle zákona upravujícího povinné značení lihu, předá je správci spotřební daně.

K bodu 2 (§ 6 odst. 2)

Jedná se o změnu související s novou úpravou v odstavci v § 5b, kdy se upřesňuje, že SZPI rozhodne o zničení zajištěné věci v případě, že nebyla předána správci spotřební daně.

K části padesáté šesté – Změna zákona o vývozu některých kulturních statků z celního území Evropské unie K čl. LXII K bodu 1 (§ 6 odst. 1)

Navržená změna tohoto ustanovení souvisí s novou komplexní úpravou zadržení v zákoně o Celní správě ČR.

K bodům 2 a 3 (§ 6 odst. 2 a 3)

Jedná se o změnu terminologie související se změnou obecné úpravy zadržení.

K bodu 4 (§ 6 odst. 5)

Obecný postupu, zadržení je upraven v zákoně o Celní správě ČR, a to včetně náhrady nákladů v souvislosti se zadržením věci. Z toho důvodu byla úprava obsažená v odstavci 5 jako nadbytečná vypuštěna. S touto obecnou úpravou je spojena i změna terminologie.

K bodu 5 (§ 7 odst. 5)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části padesáté sedmé – Změna transplantačního zákona K čl. LXIII (§ 30 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění krajským úřadem je bez dalšího stanovena ustanovením § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části padesáté osmé – Změna zákona o Antarktidě K čl. LXIV (§ 27 odst. 7)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem životního prostředí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části padesáté deváté – Změna zákona o spotřebních daních K čl. LXV K bodu 1 (§ 42 nadpis)

V návaznosti na změny navržené u institutu zadržení vybraného výrobku podle § 42 – 42e zákona o spotřebních daních se navrhuje zrušení tohoto nadpisu.

K bodu 2 (§ 42 až § 42e)

Obecně k institutu zadržení vybraných výrobků Stávající institut § 42 – 42e zákona o spotřebních daních je reformulován v návaznosti na změny obsažené v části první v hlavě V. zákona o Celní správě ČR a dále s ohledem na ustálené judikaturní závěry správních soudů. Zároveň nedochází k zásadnějším věcným změnám či posunům oproti současnému právnímu stavu, který je velmi významně ovlivněn judikaturou správních soudů, která ve svém funkčním smyslu představuje „novelu právního předpisu“ s temporálními účinky (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 – 97), toliko se text zákona uvádí do souladu s ustálenou judikaturou. Ustanovení § 42 a násl. zákona o spotřebních daních není výslovně a záměrně koncipováno jako norma zakládající odpovědnost za přestupek a neodpovídá tomu ani zařazení § 42 zákona o spotřebních daních v systému zákona (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Afs 170/2014 – 35), ale jedná se o daňově právní sankci, která představuje opatření a efektivní nástroj v rukou správce daně; účelem institutu je zamezit porušování tzv. evidenční povinnosti a regulovat distribuci a spotřebu vybraných výrobků, resp. výrobků, které podléhají spotřební dani (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010 – 107, publ. pod č. 2054/2010 Sb. NSS.). Institut § 42 zákona o spotřebních daních je pojímán jako řízení in rem, nikoli jako řízení ad personam. Sankční charakter ustanovení je zřejmý a dovodila jej i judikatura (srov. např. nález Ústavního soudu z 12. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 31/08, nebo rozsudek NSS ze dne 7. 2. 2013, č. j. 9 Afs 183/ 2007 – 105), což znamená, že musí zohledňovat základní principy (zásady) správního trestání. Je také nutno zmínit, že od této daňově právní sankce je třeba odlišovat samotný vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit, který je na případné sankci za porušení evidenční povinnosti zcela nezávislý. Ustanovení upravující oblast zadržení, zabrání a propadnutí vybraných výrobků se použijí také na zahřívané tabákové výrobky, ostatní tabákové výrobky a výrobky související s tabákovými výrobky, a to z důvodu, že se na tyto výrobky hledí jako na tabákové výrobky a použijí se na ně obdobně ustanovení o tabákových výrobcích, které jsou předmětem daně z tabákových výrobků. To platí i pro speciální úpravu v rámci těch ustanovení vztahující se na tabákové výroky. K § 42 Navrhuje se, aby v ustanovení § 42 zákona o spotřebních daních byly nově vymezeny pouze důvody pro zadržení vybraného výrobku, neboť procesní postup zadržení bude upraven v zákoně o Celní správě ČR (v části první v hlavě páté). Zadržení vybraného výrobku bude i nadále faktickým úkonem, kdy nově se o zadržení bude sepisovat podle povahy věci protokol nebo úřední záznam; nebude se tedy již vydávat deklaratorní rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Se zadržením vybraného výrobku bude možné zadržet i obal nebo dopravní prostředek, který ho dopravuje, a to na základě ustanovení zákona o Celní správě ČR upravujícího zadržení obalu nebo dopravního prostředku. Obal nebo dopravní prostředek zadržený společně s vybraným výrobkem bude předmětem řízení o zadrženém vybraném výrobku (upraveného v § 42a a násl. zákona o spotřebních daních). Důvody pro zadržení vybraných výrobků jsou dosud upraveny v § 42 odst. 1 zákona o spotřebních daních pro dopravu vybraných výrobků a v § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních pro skladování vybraných výrobků. S ohledem na shodnost důvodů pro zadržení v obou odstavcích je navrhováno zjednodušení spočívající ve sloučení obou odstavců. Zároveň byl v dosavadním § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních uveden taxativní výčet dokladů, které zákon o spotřebních daních stanovuje pro dopravu či pro prokázání zdanění či oprávněné nabytí bez daně. Nově se navrhuje, aby důvod pro zadržení byl vymezen obecněji, tj. bez odkazu na konkrétní ustanovení, podle kterého je doklad vydáván. Jinak řečeno, důvodem pro zadržení bude, pokud je vybraný výrobek (s výjimkou vybraného výrobku pro osobní spotřebu) dopravován nebo skladován bez dokladu prokazujícího zdanění nebo oprávněné nabytí bez daně nebo bez jiného dokladu, se kterým má být podle zákona o spotřebních daních dopravován nebo skladován. Takovým jiným dokladem může být například i evidence vybraných výrobků vedená podle zákona o spotřebních daních v případě skladování vybraného výrobku v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od daně. Bude-li mít správce daně důvodné podezření, že předložený doklad je pozměněný nebo padělaný anebo že jsou údaje v něm uvedené nepravdivé, nesprávné nebo neúplné, je oprávněn vybrané výrobky zadržet. Reformulace důvodů pro zadržení vybraných výrobků nepředstavuje věcnou změnu oproti dosavadnímu právnímu stavu, pouze reaguje na závěry správních soudů k aplikační praxi. Výjimku z výše popsaných důvodů pro zadržení vybraných výrobků představují řádně značené tabákové výrobky, které jsou skladovány nebo dopravovány ve volném daňovém oběhu výlučně na daňovém území České republiky. Jednotková balení tabákových výrobků značená tabákovou nálepkou v souladu se zákonem o spotřebních daních a prováděcím právním předpisem sama bez dalšího prokazují, že odběratel tabákových nálepek daň již uhradil, případně zajistil jejich hodnotu, která zahrnuje spotřební daň. Taková doprava navíc na rozdíl od dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně nebo dopravy ve volném daňovém oběhu mezi členskými státy nemusí být doprovázena elektronickým průvodním dokladem nebo zjednodušeným elektronickým průvodním dokladem. Účelem zadržení vybraného výrobku je i nadále dočasné omezení dispozice s vybraným výrobkem ze strany kontrolované osoby či jejich vlastníka do té doby, než bude vyjasněno, zda s vybraným výrobkem bylo nakládáno v rozporu se zákonem (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Afs 43/2007 – 72 nebo ze dne 3. 3. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010 – 107). Jinými slovy řečeno, účelem zadržení vybraného výrobku je zcela zřejmě zabránit distribuci a spotřebě vybraných výrobků, u kterých jsou pochybnosti o jejich zdanění nebo oprávněném nabytí bez daně (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007-85 a ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Afs 170/2014 – 35). Jde-li o právo subjektu na právní ochranu, pak subjektu je po zadržení vybraného výrobku zaručeno právo uplatnit u správce daně stížnost (ve smyslu § 261 daňového řádu), což je výslovně zakotveno v návrhu části první hlavy V. zákona o Celní správě ČR. Zároveň je subjekt oprávněn uplatňovat svá procesní práva, zejména právo být slyšen (jakožto dílčí právo práva na spravedlivý proces) v rámci řízení o zadrženém vybraném výrobku, které je zahájeno ex lege již zadržením vybraných výrobků. Vzhledem k tomu, že zadržení vybraných výrobků je faktickým úkonem, je subjekt oprávněn se domáhat ochrany svých práv také ve správním soudnictví, má-li za to, že byl zadržením vybraných výrobků přímo zkrácen na svých právech, a to v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. V písmeni a) jsou používány pojmy dopravován nebo skladován, kdy tato slova musí být chápana v jejich obecném významu. Tedy dopravou je faktické přemísťování vybraných výrobků z místa na místo bez ohledu na perfektnost soukromoprávní přepravní smlouvy (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2018, č. j. 22 Af 106/2016 – 74) a dopravcem se tedy stane i osoba, která přepravuje vybrané výrobky nahodile (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2008, č. j. 5 Afs 35/2008 – 53). U skladování je nerozhodné, kdo má uložené výrobky ve svém vlastnictví, neboť podstatné je faktické ovládání věci, tj. detence (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 – 85, a ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Afs 123/2016 – 28). V písmeni b) jsou uvedeny situace, kdy existuje důvodné podezření, že je doklad pozměněný (tj. doklad má základ v pravém vzoru, ale neoprávněným zásahem došlo k pozměnění, doplnění nebo odstranění údajů) nebo padělaný (tj. doklad neoprávněně vyhotovený, který má co nejdokonaleji napodobit originální doklad). To samé platí pro tabákovou nálepku. V písmeni c) jsou uvedeny situace, kdy jsou údaje na dokladu nepravdivé, nesprávné nebo neúplné. Nově je explicitně uvedeno i kritérium neúplnosti dokladu, nicméně se jedná o pouhé zpřesnění právní úpravy (dle rozsudku NSS ze dne 25. 8. 2022 č. j. 2 Afs 315/2020 – 40 je již podle dosavadní právní úpravy nutné zacházet s chybějícím údajem na dokladu jako s nedostatkem spočívajícím v nesprávnosti nebo nepravdivosti údajů). Nepravdivé údaje je možno vnímat jako údaje neodpovídající objektivní skutečnosti; nesprávné údaje lze vnímat jako údaje neodpovídající požadavkům zákona, tedy obsahující určité chyby, ať už obsahové nebo formální. Konečně je nutno uvést, že pokud jsou údaje uvedené na dokladu nepravdivé, nesprávné nebo neúplné, je nutno vážit intenzitu takové vady či vad a s přihlédnutím k jedinečným okolnostem konkrétního případu usoudit, zda jde, nebo nejde o dopravu bez dokladu (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2012, č. j. 5 Afs 25/2012 – 30). Výše uvedené platí také pro tabákovou nálepku. K § 42a K odstavci 1 Navrhuje se pro nadbytečnost zrušit stávající dvoufázovost řízení, kdy dle dosavadní právní úpravy je po zajištění vybraných výrobků vedeno nejprve řízení o zajištění vybraných výrobků (jeho účelem je právně stvrdit deklaratorním rozhodnutím faktické zajištění vybraných výrobků) a následně řízení o zajištěných vybraných výrobcích (jehož cílem je vyřešit tzv. „osud“ zajištěných vybraných výrobků, tj. zjistit, zda bylo s těmito výrobky nakládáno v rozporu se zákonem a rozhodnout, zda tyto výrobky budou propadnuty nebo zabrány, nebo zda budou uvolněny zpět do dispozice vlastníka či osoby, u které byly zajištěny). Z důvodu hospodárnosti správy daní je proto navrhováno zrušení řízení o zajištění vybraných výrobků. Nově bude docházet k zahájení řízení o zadrženém vybraném výrobku (jedná se o řízení dle dosavadního § 42b zákona o spotřebních daních) již zadržením vybraného výrobku, tj. faktickým úkonem, kdy se jedná o speciální ustanovení vůči § 91 odst. 1 daňového řádu. Řízení o zadrženém vybraném výrobku je řízení při správě daní, kdy se jedná o samostatné řízení a jiné řízení, než je daňové řízení (ve smyslu § 134 daňového řádu), obdobně jako se odlišuje např. registrační nebo povolovací řízení. Zároveň je explicitně normováno, že předmětem řízení o zadrženém vybraném výrobku je také obal nebo dopravní prostředek zadržený společně s vybraným výrobkem, neboť obal a dopravní prostředek je zadržen postupem podle zákona o Celní správě ČR a je tedy nutno postavit najisto, že „osud“ zadrženého obalu nebo dopravního prostředku je řešen v předmětném řízení. K odstavci 2 Reformulovaný cíl řízení odpovídá cíli uvedenému v dosavadním ustanovení § 42b odst. 1 zákona o spotřebních daních, podle kterého je cílem „prokázání, zda s vybranými výrobky bylo nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 nebo 2 nebo zda dopravní prostředek takové výrobky dopravoval“. Je nutno zmínit, že institut § 42 zákona o spotřebních daních byl a nadále je pojímán jako řízení in rem, nikoli řízení ad personam, čemuž odpovídá i formulace cíle řízení (a contrario cílem daňového řízení je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a cílem přestupkového řízení je rozhodování o vině a trestu za přestupek). Textace cíle řízení v sobě obsahově zahrnuje i požadavek na řádné značení tabákových výrobků. K odstavci 3 V odstavci 3 je navržena speciální místní příslušnost pro vedení řízení o zadrženém vybraném výrobku, kdy toto řízení povede správce daně (tj. celní úřad), který vybraný výrobek zadržel. Předmětné řízení tedy povede jeden ze šesti celních úřadů ve smyslu § 6 zákona o Celní správě ČR. Přitom důvody pro zadržení vybraného výrobku budou nejčastěji zjištěny v rámci vyhledávací činnosti při správě daní (při místním šetření), kterou může v rámci vybrané působnosti vykonávat celní úřad na celém území České republiky (srov. § 6 odst. 2 ve spojení s § 8 odst. 7 zákona o Celní správě ČR). Dále je v odstavci 3 zakotveno pravidlo, že správce daně o zahájení řízení, ke kterému došlo faktickým zadržením vybraného výrobku, vyrozumí účastníky řízení. Ve vztahu k osobě, které byl vybraný výrobek zadržen, bude tato povinnost plněna již při zadržení vybraného výrobku, tedy v rámci místního šetření, což bude zadokumentováno v protokolu. Ve vztahu k ostatním účastníkům řízení bude tato povinnost plněna prostřednictvím vyrozumění (tak jak jej pojímá daňový řád), kdy se jedná o neformálním způsob vyrozumění (postačí např. běžný dopis, vyrozumění prostřednictvím datové schránky, daňové informační schránky). Jeví se vhodné uvést, že aby účastník řízení vůbec mohl realizovat svá zaručená práva v řízení, musí si být vědom toho, že se v nějakém řízení ocitá (jedná se o právo být vyrozuměn o zahájení řízení, které představuje dílčí právo na spravedlivý proces). Tento aspekt je navrženou právní úpravou dodržen. Lze podotknout, že od 1. ledna 2015 bylo novelou § 91 daňového řádu opuštěno formální pojetí oznamování zahájení řízení při správě daní ve prospěch méně formálního provedení samotného úkonu bez oznámení. K odstavci 4 Jedná se o přenos stávajícího ustanovení § 42a odst. 1 zákona o spotřebních daních.

K odstavci 5 a 6 V odstavcích 5 a 6 jsou obsažena pravidla pro přibírání účastníků do řízení o zadrženém vybraném výrobku a vylučování účastníků z řízení o zadrženém vybraném výrobku, neboť daňový řád tuto materii neobsahuje, a to vzhledem ke skutečnosti, že účastníkem daňového či registračního řízení je daňový subjekt (nejedná se o větší množství účastníků řízení, které se nadto může průběžně měnit). V případě přibírání účastníka řízení do řízení byl zvolen institut vyrozumění (k tomu viz důvodová zpráva k § 42a odst. 3 zákona o spotřebních daních). O vyloučení účastníka řízení bude vydáváno rozhodnutí, které se bude oznamovat pouze tomuto účastníkovi; ostatní účastníci budou vhodným způsobem vyrozuměni. Obecně lze uvést, že určovat okruh účastníků je povinností správce daně, a to z úřední povinnosti. Správce daně je povinen kdykoli v průběhu řízení zkoumat, zda je okruh účastníků vymezen správně. Účastníkem řízení o zadrženém vybraném výrobku je osoba, u které byl vybraný výrobek zjištěn a dále osoba nebo osoby, které mají k zadržené věci věcné právo (např. vlastnické právo, držba, zástavní právo, podzástavní právo, zadržovací právo). U vlastníka, oprávněného držitele či detentora zadrženého vybraného výrobku či u vlastníka dopravního prostředku představuje zadržení zásah do jeho subjektivních práv k zadržené věci, neboť mu zabraňuje s věcí podle své vůle nakládat. Z povahy řízení o zadrženém vybraném výrobku, které bezprostředně následuje po faktickém zadržení, je zřejmé, že správce daně nemusí mít postaveno najisto, kdo je účastníkem řízení, neboť informace o existenci věcných práv mu nemusí být kontrolovanou osobou sděleny. Do doby, než má správce daně najisto postaveno, kterým osobám svědčí postavení účastníka řízení, je vhodné z důvodu procesní opatrnosti jednat se všemi, o kterých se dá předpokládat, že by jim postavení účastníků svědčit mohlo. Vyjde-li po zadržení vybraného výrobku najevo, že existují další, dříve neznámí účastníci řízení, je správce daně povinen vyrozumět je o vedeném řízení. Vstupuje-li nový účastník do řízení v době, kdy již probíhá dokazování, seznámí správce daně nového účastníka s provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi a umožní mu se k nim vyjádřit. Správce daně může v průběhu řízení zjistit, že některému z účastníků, s nímž jednal jako s účastníkem, postavení účastníka nesvědčí. V tomto případě není důvod, aby správce daně s touto osobou dále v řízení jednal a je potřeba rozhodnout o jejím vyloučení. Správce daně může o vyloučení rozhodnout ex offo, případně na základě žádosti účastníka řízení. Předchozí právní úprava postup správce daně v takových situacích explicitně neupravovala. Přitom potřebu reagovat na takovou situaci vydáním formalizovaného rozhodnutí o vyloučení účastníka řízení shledal i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 6 Afs 89/2014-23 mimo jiné konstatoval, že pokud v průběhu řízení vyplyne, že osoba, s níž je jednáno jako s účastníkem řízení, nemá způsobilost být účastníkem řízení, rozhodne správní orgán o jejím postavení dle § 28 odst. 1 věty druhé správního řádu, a to i za situace, kdy je v § 262 daňového řádu subsidiární použití správního řádu vyloučeno. S ohledem na charakter řízení může v praxi nastat situace, kdy osoba, u které je vybraný výrobek zadržen, jedná na účet třetí osoby. Prokáže-li např. řidič dopravního prostředku, že jedná na účet jiné osoby, např. předloží pracovní smlouvu, pověření k jednání atd., čímž prokáže, že jedná na účet jiné osoby (např. v závislé činnosti), bude účastníkem řízení jen tato jiná osoba (zaměstnavatel) a řidiče správce daně z řízení vyloučí. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014 č. j. 6 Afs 90/2014 – 21, nebo rozsudku ze dne 29. 4. 2015 č. j. 6 Afs 89/2014 -23. Povinnost rozhodnout o vyloučení účastníka formalizovaným rozhodnutím je možné dovodit taktéž z ustanovení § 101 odst. 1 daňového řádu, které ukládá správci daně povinnost rozhodovat v těch případech, kdy jsou zakládána či odnímána, případně deklarována práva a povinnosti daňových subjektů. Pozbývá-li účastník řízení rozhodnutím o vyloučení z řízení práv a povinností spojených s účastí na daňovém řízení, je třeba v takovém případě volit cestu formalizovaného rozhodnutí. K odstavci 7 Za účelem zajištění efektivní a hospodárné aplikační praxe je zákonem nově předvídána možnost vyloučit věc z řízení o zadrženém vybraném výrobku do samostatného řízení. Uvedené lze vhodně demonstrovat na příkladech. Dojde-li současně se zadržením vybraného výrobku k zadržení obalu nebo dopravního prostředku za situace, kdy dopravní prostředek, případně obal nejsou téhož vlastníka, případně je dopravní prostředek provozován na základě leasingové smlouvy, bude správcem daně vedeno řízení s větším počtem účastníků, přičemž může jít i o zahraniční fyzické nebo právnické osoby. Doručování všem účastníkům může být v takových případech časově náročné. Současně může jít např. o případ, kdy v řízení bude sporná jen existence vlastnického práva k zadrženým vybraným výrobkům a správce daně povede v tomto směru dokazování. Za takové situace by bylo neúčelné a v rozporu se zásadou šetření práv subjektu, aby případné vrácení dopravního prostředku nebo obalu vyčkávalo na ukončení dokazování a vydání rozhodnutí ve vztahu k zadrženým vybraným výrobkům. Naopak v takovém případě bude vhodné a účelné, aby správce daně vyloučil k samostatnému řízení zadržený dopravní prostředek nebo obal a v případě, že jsou splněny podmínky pro jejich vrácení, tyto vrátil. Takový postup je v souladu s navrženým § 11m odst. 3 zákona o Celní správě ČR, který stanoví, že budou-li pro vrácení dopravního prostředku nebo obalu splněny zákonné podmínky, dojde k jejich vrácení dříve, než je ukončeno řízení o zadržené věci. K § 42b K odstavci 1 Odstavec 1 upravuje důvody pro propadnutí nebo zabrání zadrženého vybraného výrobku a hmotněprávní lhůtu pro takové rozhodnutí. Důvody pro propadnutí nebo zabrání zadrženého vybraného výrobku vycházejí z dosavadního § 42d odst. 1 zákona o spotřebních daních a zohledňují závěry správních soudů k tomuto ustanovení. Z tohoto důvodu je zvláště rozlišena doprava vybraného výrobku bez dokladu požadovaného zákonem o spotřebních daních (písm. a)), doprava vybraného výrobku s dokladem nebo tabákovou nálepkou, pokud obsahovaly určité vady (písm. b)), a skladování vybraného výrobku (písm. c)). Zejména je nutno uvést, že v případě dopravy vybraného výrobku bez dokladu požadovaného zákonem o spotřebních daních je dodatečné doložení dokladu poté, co tento doklad nebyl předložen při kontrole, bez významu, tedy následuje sankce propadnutí nebo zabrání vybraných výrobků bez možnosti dané pochybení zhojit (viz rozsudky NSS ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/2014 – 70, ze dne 8. 7. 2015, č. j. 1 Afs 131/2015 – 38, nebo ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 Afs 133/2016 – 32). Jinak řečeno, doprava vybraného výrobku s neúplným dokladem (sensu largo) a doprava bez dokladu nepředstavuje z hlediska rozhodování o zajištěných (novou terminologií zadržených) vybraných výrobcích rovnocennou situaci. Neúplné doklady totiž lze i po zajištění výrobků doplnit dalšími listinami, a prokázat tak zdanění daných výrobků (k tomu srovnej rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2021, č. j. 8 Afs 72/2019 – 34). Jde-li o lhůtu pro rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání zadržených výrobků, tato dosud v právní úpravě absentovala a byla dovozována výkladem. Přitom je nutno uvést, že „zásahy veřejné moci do soukromé sféry jsou zásadně limitovány během času. Pokud zákon směřuje k vytvoření zvláštní skupiny majetkových pohledávek státu, jejichž uplatnění nepodléhá žádné časové limitaci, ohrožuje právní jistotu adresátů právních norem“ (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva nebo veřejná moc) k včasnému uplatnění jeho práv. V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně promlčení, snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob (rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 – 105). Navrhuje se, aby hmotněprávní lhůta pro vydání rozhodnutí byla tříletá, analogicky jako tomu je u lhůty pro uložení pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, stanovené v § 247a odst. 5 daňového řádu („Pokutu lze uložit nebo rozhodnout o povinnosti ji platit nejpozději do 3 let ode dne, ve kterém došlo k porušení povinnosti.“). Navržená tříletá lhůta tedy nemá předobraz ve lhůtě pro stanovení daně, se kterou ani nijak nesouvisí, neboť řízení o zadrženém vybraném výrobku je na daňovém řízení zcela nezávislé. K odstavci 2 V odstavci 2 jsou upraveny situace, ve kterých k rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání vybraného výrobku nedojde. V prvé řadě jde o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, u kterých není stanovena povinnost prokázat jejich zdanění (přesto může v některých případech legálně dojít k jejich zadržení, neboť budou v rámci kontroly panovat pochybnosti, zda se skutečně jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, a zároveň tyto pochybnosti nebude možné odstranit na místě kontroly a budou naplněny důvody pro zadržení vybraného výrobku). Druhou situací je skladování nebo doprava řádně značených tabákových výrobků uvedených do volného daňového oběhu, tj. v souladu se zákonem o spotřebních daních a prováděcí vyhláškou. V tomto případě je možné prokázání zdanění tabákovou nálepkou. V případě, že budou dopravovány správně značené vybrané výrobky z jiného členského státu, ale jsou porušena pravidla dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně, nemělo by v konečném důsledku dojít k propadnutí nebo zabrání tabákových výrobků, kdy dané porušení lze sankcionovat mírnějším způsobem, a to pokutou za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a odst. 1 daňového řádu anebo pokutou za přestupek. K odstavci 3 V odstavci 3 se zakotvuje univerzální pravidlo o uvolnění zadrženého vybraného výrobku, a to tak, že nerozhodne-li správce daně o propadnutí nebo zabrání zadrženého vybraného výrobku, rozhodne o jeho vrácení (obsahově se jedná o dosavadní § 42c zákona o spotřebních daních). Je vhodné uvést, že uvolnění zadrženého vybraného výrobku nemá vliv na zákonnost zadržení (viz rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, č. j. 7 Afs 239/2017 – 36). Dále je navrženo pravidlo, že postup vracení uvolněného vybraného výrobku se řídí postupem podle zákona o Celní správě ČR. K § 42c K odstavci 1 Odstavec 1 upravuje důvody pro propadnutí nebo zabrání obalu nebo dopravního prostředku, který byl zadržen spolu s vybraným výrobkem. Primárně by správce daně měl vrátit obal nebo dopravní prostředek dříve než zadržený vybraný výrobek, pokud je hodnota obalu nebo dopravního prostředku ve zjevném nepoměru k předpokládané výši daně, a vrácením obalu nedojde k porušení stavu zadržené věci, a to postupem podle zákona o Celní správě ČR. U navrženého odstavce 1 je podstatným aspektem diskreční oprávnění správce daně, resp. fakultativnost propadnutí nebo zabrání obalu nebo dopravního prostředku. K pojmu „zjevný nepoměr“ lze uvést, že o tento by se jednalo tehdy, pokud by byl poměr mezi hodnotou dopravního prostředku a výší daně zcela nepřiměřený, lišící se v řádech. Například správním soudem bylo rozhodnuto, že o zjevný nepoměr nejde v případě, kdy výše spotřební daně činila 64 tis. Kč a hodnota dopravního prostředku činila 119 tis. Kč (tj. výše daně činila 54 % hodnoty vozidla), viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2018, č. j. 65 Af 36/2014 – 69.

K propadnutí nebo zabrání dopravního prostředku může také dojít v situaci, kdy byl dopravní prostředek opakovaně (tj. alespoň dvakrát) použit k dopravě vybraných výrobků, které byly zabrány nebo propadnuty. Přitom v takovém případě musí mezi předmětnou opakovanou dopravou existovat relevantní časová souvislost, neboť čím je spojitost v čase slabší, tím slábne i důvodnost a legitimita vyslovení propadnutí nebo zabrání dopravního prostředku (např. situace, kdy bude u konkrétního dopravního prostředku zjištěno, že dopravoval vybrané výrobky, které byly následně propadnuty, dvakrát v rozmezí 10 let; v takové situaci nebude vyslovení propadnutí nebo zabrání dopravního prostředku namístě). Naopak vyslovení trestu propadnutí nebo zabrání dopravního prostředku se bude jevit na místě v situaci, kdy dopravní prostředek byl použit k dopravě vybraných výrobků, jež byly následně propadnuty nebo zabrány, pětkrát v rozmezí 1 roku. V praxi byly v minulosti identifikovány případy přepravy minerálních olejů, při kterých byl v průběhu několika měsíců opakovaně zajištěn jeden dopravní prostředek – cisterna, která dopravovala minerální oleje, jež byly z důvodů porušení evidenční povinnosti zajištěny a následně propadnuty. S ohledem na hodnotu tohoto typu dopravního prostředku, která je v drtivé většině případů ve zjevném nepoměru k výši daně ze zajištěných vybraných výrobků, bylo nutné zajištěný dopravní prostředek vrátit. Právní úprava neumožnovala dopravní prostředek propadnout a zamezit tak opakovanému používání tohoto dopravního prostředku. Přitom v některých případech dopravní prostředek řídila shodná osoba, šlo tedy o vědomé porušování podmínek dopravy. K odstavci 2 V zákoně o Celní správě ČR je navrhováno zavedení pravidla, že obal nebo dopravní prostředek bude vrácen dříve než zadržený vybraný výrobek při kumulativním splnění dvou podmínek, a to pokud: a) je hodnota obalu nebo dopravního prostředku ve zjevném nepoměru k předpokládané výši daně, a b) vrácením obalu nebo dopravního prostředku nedojde k porušení stavu zadržené věci. Toto pravidlo se uplatní i v případě řízení o zadrženém vybraném výrobku. Pokud nedojde k aplikaci tohoto pravidla a zároveň nebudou naplněny důvody pro propadnutí nebo zabrání vybraného výrobku, je navrhováno, že správce daně rozhodne o uvolnění zadrženého obalu nebo dopravního prostředku a vrátí jej postupem podle zákona o Celní správě ČR. Zároveň by k vrácení mělo dojít v souladu se základními zásadami správy daní bez zbytečného odkladu po zničení nebo prodeji propadnutého nebo zabraného vybraného výrobku, se kterým byl tento obal nebo dopravní prostředek zadržen. K § 42d Navrhuje se speciální ustanovení vůči zákonu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o majetku státu“). Konkrétně § 11 odst. 1 písm. a) tohoto zákona stanoví příslušnost k hospodaření Generálnímu ředitelství cel. K tomuto systémově dochází i v případě jiných zákonů (srov. např. § 127 odst. 1 a 2 zákona o hazardních hrách nebo § 4 odst. 5 písm. b) zákona o Celní správě ČR). Lze také uvést, že nakládání s propadlými nebo zabranými vybranými výrobky upravuje dosavadní § 42d odst. 3 zákona o spotřebních daních. K odstavci 1 a 2 Navrhuje se, aby propadlý nebo zabraný tabákový výrobek byl vždy zničen. Rovněž by mělo vždy dojít ke zničení propadlého nebo zabraného lihu, který je zvláštně denaturovaný nebo obecně denaturovaný, úkapů, dokapů, přiboudlin a lihu nesplňujícího kvalitativní znaky jednotlivých druhů lihu stanovené zákonem upravujícím líh. Navržená změna reaguje na zkušenosti z aplikační praxe a jejím účelem je správci daně usnadnit nakládání s propadlým nebo zabraným lihem, který má takové složení a kvalitu, že by ho pro další použití bylo možné přepracovat pouze velice obtížně a za vynaložení takových prostředků, že toto přepracování reálně nedává ekonomický smysl, a proto se jej správci daně nedaří prodat v dražbě ani opakovaně. S jinou propadlou nebo zabranou věcí než je vymezena v odstavci 1, která nebude využita pro potřeby organizačních složek státu podle zákona upravujícího hospodaření s majetkem státu, bude naloženo tak, že tato věc bude buď prodána ve veřejné dražbě, anebo zničena. K odstavci 3 Navrhuje se, aby byla při volbě způsobu naložení s propadlou nebo zabranou věcí zohledňována skutečnost, zda v souvislosti s dalším nakládáním s ní může dojít k porušení zákona o spotřebních daních nebo zákona upravujícího líh anebo že charakter především vybraného výrobku vylučuje jiný způsob naložení s touto věcí. K § 42e Náhrada nákladů v souvislosti se zadržením vybraného výrobku je v současnosti upravena v dosavadním § 42e zákona o spotřebních daních. Nově je navrhováno, aby obecná právní úprava (včetně procesního postupu, splatnosti stanovených nákladů řízení, lhůty pro stanovení náhrady náklad nebo částky, do které se náhrady nákladů nestanovují apod.) byla obsažena v zákoně o Celní správě ČR, a ustanovení navrhovaného § 42e zákona o spotřebních daních na tuto právní úpravu odkazovalo. Zároveň je však nutné, aby s ohledem na specifika institutu zadržení vybraného výrobku § 42e zákona o spotřebních daních obsahoval speciální ustanovení o osobě, které vzniká povinnost nahradit náklady, protože obecná právní úprava v zákoně o Celní správě ČR na předmětnou situaci nedopadá.

K bodu 3 (§ 43e)

Navrhuje se legislativně-technická změna textu v souvislosti s novelou zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 269/1994 Sb.), která mění pojmový aparát, s nímž dosavadní zákon o Rejstříku trestů pracuje.

K bodu 4 (§ 59 odst. 3 písm. c))

V návaznosti na změny navržené u institutu zadržení vybraného výrobku podle § 42 – 42e zákona o spotřebních daních je navrhována úprava tohoto ustanovení zákona o spotřebních daních. Dojde ke změně terminologie, kdy nově je používáno jednotně slovo zadržet namísto slova zajistit.

K bodu 5 (§ 115)

Pro nadbytečnost se navrhuje zrušit § 115. K odstavcům 1, 2 a 4 Skutečnost, že orgán Celní správy ČR nebo orgán Finanční správy ČR postupuje podle daňového řádu v případě zjištění, že byla porušena povinnost při značení tabákových výrobků, není namístě speciálně formulovat, neboť toto pravidlo vyplývá z obecných pravidel při správě daní o postupu předmětných orgánů; správci daně provádějí vyhledávací činnost podle § 78 daňového řádu. Obdobně jde-li o výměnu informací mezi různými správci daně, je tato v zájmu řádného výkonu správy daní samozřejmostí a v § 52 odst. 5 písm. a) daňového řádu se stanovuje, že úřední osoba správce daně je oprávněna poskytovat informace úřední osobě téhož nebo jiného správce daně pro výkon jeho pravomoci. Jde-li o spolupráci, resp. výměnu informací mezi správcem daně a správním orgánem (ve smyslu správního řádu), je tato upravena například v § 53 odst. 1 písm. d) daňového řádu, podle kterého správce daně poskytne informace správnímu orgánu, který vede řízení o správním deliktu, který se týká porušení povinnosti při správě daní. Poskytování informací o zjištění porušení povinností při značení tabákových výrobků obecnímu živnostenskému úřadu se jeví pro praxi nadbytečným. Jinými slovy tato ustanovení § 115 zákona o spotřebních daních se jeví nadbytečná a pro dané situace plně dostačuje obecná právní úprava vykládaná v souladu s principy dobré správy. K odstavci 3 Je navrhováno zrušit pravidlo v odstavci 3 a inkorporovat jej do institutu zadržení vybraných výrobků podle § 42 zákona o spotřebních daních, a to jak ve vztahu ke specifickým důvodům pro zadržení tabákových výrobků, tak ve vztahu k procesnímu postupu ohledně zadržení tabákových výrobků.

K bodu 6 (§ 134zg)

V návaznosti na změny navržené u institutu zadržení vybraného výrobku podle § 42 – 42e zákona o spotřebních daních je navrhována úprava § 134zg zákona o spotřebních daních. Dojde tedy ke změně terminologie, kdy nově je používáno jednotně slovo zadržet namísto slova zajistit, a v odstavci 1 nadále zůstanou zachovány dosavadní zvláštní důvody pro zadržení. Dále je navrhována legislativně-technická úprava v odstavci 2, kdy zůstane věcně zachován stav, že na řízení o zadrženém zvláštním minerálním oleji se ustanovení tohoto zákona upravující řízení o zadrženém vybraném výrobku použijí obdobně. Cílem řízení však nebude prokázat porušení povinností pro dopravu nebo skladování, ale zda bylo se zadrženým zvláštním minerálním olejem nakládáno v rozporu s § 134zd zákona o spotřebních daních, nebo nebyla splněna oznamovací povinnost podle § 134zf zákona o spotřebních daních. Obdobné použití ustanovení o zadržení vybraného výrobku se týká rovněž těch částí řízení, kdy ustanovení § 42a až 42e zákona o spotřebních daních odkazuje na zákon o Celní správě ČR, a mimo jiné znamená, že spolu se zvláštním minerálním olejem bude možné zadržet jeho obal nebo dopravní prostředek, který jej dopravuje (§ 42c zákona o spotřebních daních), tyto bude moci správce daně propadnout nebo zabrat (§ 42e zákona o spotřebních daních), nebo že v souvislosti se zadržením zvláštního minerálního oleje vzniká jeho vlastníku nebo osobě, které byl tento zvláštní minerální olej zadržen, povinnost nahradit náklady v souvislosti se zadržením (§ 42e zákona o spotřebních daních).

K bodu 7 (§ 134zzc)

V návaznosti na změny navržené u institutu zadržení vybraného výrobku podle § 42 – 42e zákona o spotřebních daních je navrhována úprava § 134zzc zákona o spotřebních daních. Dojde tedy ke změně terminologie, kdy nově je používáno jednotně slovo zadržet namísto slova zajistit, a v odstavci 1 nadále zůstanou zachovány dosavadní důvody pro zadržení. Dále je navrhována legislativně-technická úprava v odstavci 2, kdy zůstane věcně zachován stav, že na řízení o zadrženém surovém tabáku se ustanovení tohoto zákona upravující řízení o zadrženém vybraném výrobku použijí obdobně, kdy toliko cílem řízení nebude prokázat porušení obecných povinností pro dopravu nebo skladování (neboť surový tabák není vybraným výrobkem), ale zda bylo se zadrženým surovým tabákem nakládáno v rozporu s § 134zz zákona o spotřebních daních, nebyla splněna oznamovací povinnost podle § 134zza zákona o spotřebních daních, nebo byl surový tabák dopravován bez dokladu uvedeného v § 134zzb zákona o spotřebních daních, tento doklad byl pozměněný nebo padělaný nebo údaje v něm uvedené byly nepravdivé, nesprávné nebo neúplné (v případě tohoto důvodu pro zadržení pak v návazném řízení správce daně postupuje zcela obdobně § 42a a následujících zákona o spotřebních daních). Použití ustanovení o zadržení vybraného výrobku obdobně se týká rovněž těch částí řízení, kdy ustanovení § 42a až 42e zákona o spotřebních daních odkazuje na zákon o Celní správě ČR, a mimo jiné znamená, že spolu se surovým tabákem bude možné zadržet obal nebo dopravní prostředek, který jej dopravuje (§ 42c zákona o spotřebních daních), tyto bude moci správce daně propadnout nebo zabrat (§ 42e zákona o spotřebních daních), nebo že v souvislosti se zadržením surového tabáku vzniká jeho vlastníku nebo osobě, které byl tento surový tabák, povinnost nahradit náklady v souvislosti se zadržením (§ 42e zákona o spotřebních daních).

K bodu 8 (§ 135zh odst. 2)

K bodu 9 (§ 135zi odst. 3)

S cílem snížení administrativní zátěže se vypouští nadbytečné ustanovení, které upravovalo gesci Státní zemědělské a potravinářské inspekce.

K bodu 10 (§ 135zi odst. 5)

K této změně dochází v souladu s cílem, aby orgány Celní správy ČR převzaly zcela nebo alespoň z části správu placení (tj. výběr a vymáhání). Speciální úprava pro výběr pokud tak zůstává pouze v případě České obchodní inspekce, kde se jeví jako vhodnější oproti výběru Celní správou ČR.

K čl. LXVI (Přechodná ustanovení)

K bodu 1 Na základě přechodného ustanovení se bude na vybrané výrobky nebo dopravní prostředky zajištěné podle § 42 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrženého zákona, u kterých nebylo zahájeno řízení o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle § 42a zákona o spotřebních daních, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrženého zákona, hledět jako by byly zadrženy podle § 42 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti navrženého zákona. Zároveň se určuje, že v takovém případě bude řízení o zadrženém vybraném výrobku podle § 42a zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zahájeno dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona, tedy 1. července 2025. Stejný postup přechodné ustanovení navrhuje rovněž pro zvláštní minerální olej zajištěný podle § 134zg zákona o spotřebních daních, resp. surový tabák zajištěný podle § 134zzc zákona o spotřebních daních. K bodu 2 V případě zahájených, ale do nabytí účinnosti navrhovaného zákona neukončených řízení o zajištění vybraného výrobku nebo dopravního prostředku podle § 42a zákona o spotřebních daních, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrženého zákona, se bude v těchto řízeních postupovat podle dosavadní právní úpravy. Stejným způsobem se bude postupovat i v případech neukončených řízení o zajištěných vybraných výrobcích nebo dopravním prostředku podle § 42b zákona o spotřebních daních, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona. Přitom dojde k zohlednění pravidla zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, že pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stejný postup přechodné ustanovení navrhuje rovněž pro zvláštní minerální olej zajištěný podle § 134zg zákona o spotřebních daních, resp. surový tabák zajištěný podle § 134zzc zákona o spotřebních daních.

K bodu 3 Jestliže se o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku rozhodne v řízení podle § 42a zákona o spotřebních daních, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti navrženého zákona, které bude zahájeno přede dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona, ale bude ukončeno až po dni nabytí účinnosti navrhovaného zákona, bude se na takto zajištěné vybrané výrobky nebo dopravní prostředek hledět jako by byly zadrženy podle § 42 zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti navrženého zákona. Řízení o zadrženém vybraném výrobku podle § 42a zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti navrženého zákona, se v tomto případě rozeběhne ex lege dnem vydání rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku. Stejný postup přechodné ustanovení navrhuje rovněž pro zvláštní minerální olej zajištěný podle § 134zg zákona o spotřebních daních, resp. surový tabák zajištěný podle § 134zzc zákona o spotřebních daních.

K části šedesáté – Změna zákona o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty K čl. LXVII K bodu 1 (§ 32 písm. b))

Nově se stanoví, že celní úřad zadržuje zásilky podle tohoto zákona postupem podle zákona o Celní správě ČR.

K bodu 2 (§ 36 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části šedesáté první – Změna zákona o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta K čl. LXVIII (§ 36b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části šedesáté druhé – Změna zákona o nelékařských zdravotnických povoláních K čl. LXIX (§ 89b odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části šedesáté třetí – Změna zákona o rybářství K čl. LXX K bodu 1 (§ 26)

S ohledem na navržené zrušení kompetence orgánů Celní správy ČR v oblasti administrace postupu ověření osvědčení o úlovku se navrhuje nová kompetence Ministerstva zemědělství v rámci této administrace ověření správnosti osvědčení o úlovku. Příslušným přímo použitelným předpisem je nařízení Rady (ES) č. 1005/2008, kterým se zavádí systém Společenství pro předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, v platném znění.

K bodu 2 (§ 26a a poznámka pod čarou č. 43)

Navrhuje se úprava tak, aby odpovídala postupu orgánů Celní správy ČR v jiných obdobných oblastech, (např. v oblasti dovozu dřeva podle nařízení Evropské unie o licencích FLEGT pro dovoz dřeva), kdy orgány Celní správy ČR vykonávají pouze kontrolu v rámci dovozu. Předmětné ustanovení stanoví konkrétní postupy pří této kontrole mořského rybolovného zdroje. Ověřování správnosti licencí pak zajišťuje Ministerstvo zemědělství.

K bodu 3 (§ 27 a § 28 odst. 1 a 2)

Navrhuje se zpřesnit dané ustanovení ve smyslu celních předpisů.

K bodu 4 (§ 28 odst. 2)

Navrhuje se zpřesnit dané ustanovení ve smyslu celních předpisů. Současně se nahrazuje kompetentní orgán k zasílání informací.

K bodu 5 (§ 29 odst. 1)

Navrhuje se zpřesnit dané ustanovení ve smyslu celních předpisů.

K bodu 6 (§ 31 odst. 6)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem životního prostředí, správou národního parku a Ministerstvem obrany podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části šedesáté čtvrté – Změna zákona o obchodování s ohroženými druhy K čl. LXXI K bodu 1 (§ 2 písm. i))

Navrhuje se ve vymezení pojmů nově v písmenu i) upravovat pouze pohyb exempláře, jiného jedince, regulované kožešiny nebo výrobku z tuleňů mimo Evropskou Unii.

K bodu 2 (§ 2 písm. k))

Navrhuje se do vymezení pojmů nově doplnit písmeno k), v němž se upraví přeprava exempláře, jiného jedince, regulované kožešiny nebo výrobku z tuleňů z České republiky do jiného členského státu Evropských společenství. Tato úprava byla ve stávajícím znění upravena v písmenu i), které nově bude upravovat pouze mimo Unijní pohyb exempláře, jiného jedince, regulované kožešiny nebo výrobku z tuleňů.

K bodu 3 (§ 25 odst. 5 písm. c))

Jedná se o legislativně technickou úpravu, kdy se ruší s ohledem na nové vymezení zadržení odkaz na předchozí právní úpravu.

K bodu 4 (§ 26 odst. 1)

Jedná se o zpřesnění vymezení kompetentního orgánu, kterým je podle zákona o Celní správě ČR orgán Celní správy ČR. Současně se zde explicitně prolamuje daňová mlčenlivost k údajům získaným z daňových řízení.

K bodu 5 (§ 26 odst. 2)

Jedná se o odstranění textu, který je již nadbytečný.

K bodům 6 a 7 (§ 26 odst. 5 a 9)

Jedná se o doplnění textu o odkaz na ustanovení, které nově řeší postup zadržení orgány Celní správy ČR. Současně se zpřesňuje postup v případě, že do 8 hodin od zadržení živého exempláře není možné zajistit posouzení inspekcí v místě zadržení, celní úřad zajistí po dohodě s inspekcí jeho umístění v záchranném centru a informuje inspekci.

K bodu 8 (§ 33a)

Navrhuje se nově upravit postup zadržení orgány Celní správy ČR a oddělit jej od postupu Inspekce. Daný postup bude obecně vycházet z právní úpravy zadržení v zákoně o Celní správě ČR s tím, že tento zákon upravuje celou řadu speciálních ustanovení, která jsou upravena pouze pro orgány Celní správy ČR nebo souhrnně pro Inspekci i orgány Celní správy ČR. Postup zadržení orgány Celní správy ČR je pak upraven v tomto novém ustanovení. Důvody zadržení při dovozu, vývozu, zpětného vývozu a tranzitu exempláře jsou uvedeny v odstavci 1 s tím, že je zde speciální úprava předání exempláře Inspekci. V odstavci 2 je řešena otázka exempláře, jiného jedince, výrobku z kytovců, výrobku z tuleně nebo regulované kožešiny, které jsou drženy, chovány, pěstovány, přepravovány, veřejně vystavovány, prodávány, vyměňovány, nabízeny za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracování v rozporu s tímto zákonem, což je celním úřadem zjištěno při výkonu jeho jiné působnosti. Zde je upravena povinnost prokázat původ, a pokud k tomu nedojde, je celní úřad oprávněn tuto věc zadržet a předat Inspekci. Podle zákona o Celní správě ČR lze věc zadržet spolu s obalem a dopravním prostředkem. V případě exempláře je nutno speciálně upravit možnost exemplář zadržet spolu s přenosným zařízením. Stejně tak možnost ponechat exemplář tomu, jemuž byl zadržen, lze pouze se souhlasem Inspekce.

K bodu 9 (§ 34 nadpis)

S ohledem na to, že dané ustanovení řeší pouze kompetenci k zadržení Inspekci, navrhuje se změna nadpisu tohoto ustanovení.

K bodům 10 až 12 (§ 34 odst. 1 až 3)

S ohledem na samostatnou právní úpravu zadržení celním úřadem se navrhuje v tomto ustanovení vypustit kompetenci celního úřadu. Současně se v odstavci 3 nově zavádí povinnost inspekce o zadržení exempláře inspekce informovat ministerstvo i v případě, že byl zadržen a předán celním úřadem.

K bodu 13 (§ 34f odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části šedesáté páté – Změna zákona o vinohradnictví a vinařství K čl. LXXII (§ 38)

Celní úřad je v současné době stanoven v § 38 zákona o vinohradnictví a vinařství jako příslušný orgán pro vydávání průvodních dokladů podle příslušného přímo použitelného předpisu Evropské unie. Navrhuje se zrušení příslušného ustanovení bez náhrady, a to z důvodu jeho nadbytečnosti. Dané ustanovení při přijetí mělo adaptovat (již zrušené) nařízení Komise (ES) č. 436/2009 ze dne 26. května 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o registr vinic, povinná prohlášení a shromažďování údajů pro sledování trhu, průvodní doklady pro přepravu vinařských produktů a evidenční knihy vedené v odvětví vína.

K vydání průvodního dokladu měl být dle předmětného aktu příslušný primárně subjekt, který nakládání s vymezeným druhem zboží uskutečňoval, tedy nikoli celní úřad (celní úřad průvodní doklad nevydává). V současnosti problematiku průvodních dokladů upravuje nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 2018/273, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, pokud jde o systém povolení pro výsadbu révy, registr vinic, průvodní doklady a certifikaci, evidenční knihu vstupů a výstupů, povinná prohlášení, oznámení a zveřejňování oznamovaných informací, doplňuje se nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o příslušné kontroly a sankce, mění se nařízení Komise (ES) č. 555/2008, (ES) č. 606/2009 a (ES) č. 607/2009 a zrušuje se nařízení Komise (ES) č. 436/2009 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/560 (dále jen nařízení č. 1308/2013). Z dikce čl. 8 a násl. nařízení č. 1308/2013 je zřejmé, že povinnost předložit průvodní doklad příslušnému orgánu je uložena hospodářskému subjektu, tedy průvodní doklad nevystavuje celní úřad. Uznávané průvodní doklady jsou uvedeny v čl. 10 nařízení č. 1308/2013. Plní-li např. funkci průvodního dokladu elektronický průvodní doklad s ARC kódem, je postup pro vystavení takového dokladu upraven zákonem o spotřebních daních. Ustanovení § 38 zákona o vinohradnictví a vinařství se tedy jeví jako zcela nadbytečné.

K části šedesáté šesté – Změna zákona o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí K čl. LXXIII (§ 15 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem financí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části šedesáté sedmé – Změna zákona o zaměstnanosti K čl. LXXIV K bodům 1 až 5 (§ 55 odst. 3 a 4, § 56 odst. 3 a 4 a § 78e odst. 5)

K bodu 6 (§ 125)

Navrhuje se zrušení kompetence celního úřadu kontrolovat, zda cizinec vykonává práci v souladu s vydaným povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance, nebo modrou kartou a dále, zda zaměstnavatelé plní svou oznamovací povinnost. Jedná se o sdílenou kontrolní kompetenci, kdy v současnosti kontrolu provádějí vedle celních úřadů též Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, a to ve značném rozsahu. Počet kontrol v oblastech kontrolní působnosti Státního úřadu inspekce práce:

Počet kontrol celních úřadů:

Kontrola zaměstnávání cizinců Celní správou ČR Rok Celkem kontrol Ukončeno s rozdílem

2018 759 354 2019 881 408 2020 640 342 2021 732 368 2022 624 294 2023 674 245

Předmětná kontrolní kompetence nijak nesouvisí s hlavními oblastmi činnosti orgánů Celní správy ČR. Proto je vhodné danou kontrolní kompetenci zrušit a ponechat ji v gesci pouze Státnímu úřadu inspekce práce a oblastním inspektorátům práce.

K bodu 7 (§ 126 odst. 4)

Navrhuje se zrušení kompetence celního úřadu kontrolovat, zda cizinec vykonává práci v souladu s vydaným povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance, nebo modrou kartou a dále, zda zaměstnavatelé plní svou oznamovací povinnost. Současně se zrušuje dálkový přístup poskytovaný Ministerstva práce a sociálních věcí celním úřadům o povoleních k zaměstnání vydaných krajskou pobočkou Úřadu práce a o písemných informacích týkajících se cizinců, občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků a rodinných příslušníků občanů České republiky pro účely této kontroly.

K bodu 8 (§ 126 odst. 7)

Nově se v zákoně zakotvuje možnost, aby celní úřad prováděl pro kontrolní orgány v oblasti zaměstnanosti, tj. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty takzvanou asistenční činnost, která spočívá v zajištění ochrany osob a majetku a zajištění dodržování veřejného pořádku v prostorách, ve kterých je prováděna kontrolní činnost. Návrh normativního znění po formulační stránce vychází z § 8 odst. 5 zákona o Celní správě ČR. V praxi by navržené ustanovení mělo být realizováno v rizikových situacích, kdy kontrolní orgán vyhodnotí potřebu přítomnosti ozbrojeného příslušníka bezpečnostního sboru při kontrole; celník by v takové situaci kromě provádění asistenční činnosti mohl realizovat svá zákonná oprávnění, např. provádět u osob kontrolu nedoplatků ve vztahu k orgánům Celní správy ČR.

K bodu 9 (§ 147a odst. 2)

Navrhovaná změna souvisí se zrušení kompetence celního úřadu kontrolovat, zda cizinec vykonává práci v souladu s vydaným povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance, nebo modrou kartou a dále, zda zaměstnavatelé plní svou oznamovací povinnost.

K čl. LXXV (Přechodná ustanovení)

K části šedesáté osmé – Změna správního řádu K čl. LXXVI K bodu 1 (§ 62 odst. 4)

Dochází k promítnutí nové úpravy § 106 správního řádu ve vztahu k úpravě pořádkové pokuty.

K bodu 2 (§ 79 odst. 7)

Dochází k promítnutí nové úpravy § 106 správního řádu ve vztahu k úpravě náhrady nákladů řízení.

K bodu 3 (§ 106)

Navrhuje se nové znění ustanovení § 106 správního řádu, který upravuje vztah správního a daňového řádu v oblasti správy peněžitých plnění uložených nebo vzniklých v procesním režimu správního řádu, jakož i kompetenční otázky výkonu správy placení těchto peněžitých plnění. Materiálním obsahem současného i navrhovaného ustanovení § 106 správního řádu je tzv. dělená správa ve smyslu § 161 a násl. daňového řádu. K tzv. procesní dělené správě (§ 161 odst. 1 daňového řádu) dochází, je-li rozhodnutím orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle daňového řádu nebo podle jeho jednotlivých ustanovení. V rámci současného § 106 správního řádu je procesní dělená správa upravena v jeho odstavci 3. To platí i tehdy, pokud vznikla v procesním režimu správního řádu platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí. K tzv. věcné (kompetenční) dělené správě (§ 161 odst. 3 daňového řádu) dochází, jestliže zákon stanoví, že ke správě placení peněžitého plnění je příslušný jiný správní orgán než orgán veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil. Současný § 106 správního řádu upravuje věcnou dělenou správu v odstavcích 1 a 2. Navržená retextace má zejména tyto dílčí cíle: • terminologické sjednocení s úpravou dělené správy v daňovém řádu, jakož i v dalších zákonech, které na § 106 navazují či se vůči němu vymezují (tato terminologie nebyla z historických důvodů plně sjednocena, což vyvolává některé dílčí výkladové nejasnosti), • koncentrace úpravy vztahu k daňovému řádu v tomto jediném ustanovení v rámci správního řádu; tomu odpovídají též technické úpravy ohledně pořádkové pokuty, náhrady nákladů řízení a exekuce ukládáním donucovacích pokut, • potvrzení stávající praxe ohledně kompetence obecného správce daně provádět vybírání peněžitých plnění podle dosavadního § 106 odst. 1, která je v současnosti dovozována výkladem, • věcné změny týkající se dílčího rozšíření výkonu věcné (kompetenční) dělené správy obecným správcem daně na žádost. Současně se navrhuje doplnění názvu paragrafu označením „Dělená správa“, což je pojem odkazující k úpravě § 161 a násl. daňového řádu a současně vhodněji popisující obsah daného paragrafu, který upravuje jak dělenou správu procesní ve smyslu § 161 odst. 1 daňového řádu, tak dělenou správu věcnou (kompetenční) ve smyslu § 161 odst. 3 daňového řádu (přičemž obě mohou v konkrétním případě též nastat zároveň). Současně zůstává zachováno stávající označení dílu („Exekuce na peněžitá plnění“), čímž bude zrcadlově zachována provazba na terminologii a systematiku správního řádu, resp. tato systematika nebude narušena. Pojem exekuce na peněžitá plnění, používaný správním řádem, přitom nelze z hlediska daňového řádu redukovat pouze na pojem daňové exekuce nebo šířeji vymáhání, ale z pohledu daňového řádu je třeba jej vnímat spíše v širším smyslu realizace platební povinnosti, tj. jako výkon správy placení daného peněžitého plnění, který zahrnuje jak úhradu dobrovolnou (vybírání), tak nedobrovolnou (vymáhání). Tomu ostatně odpovídá i text současného § 106 odst. 3 správního řádu, který se neomezuje pouze na nedobrovolnou úhradu peněžitého plnění. Ve výsledku pak bude postaveno najisto, že exekuce na peněžitá plnění ve smyslu terminologie správního řádu se realizuje prostřednictvím dělené správy ve smyslu terminologie daňového řádu, kterým se tato realizace řídí. V obecné rovině je třeba zdůraznit, že navržená změna § 106 správního řádu, resp. změna působnosti k výkonu správy placení peněžitých plnění podle návrhu zákona nemá vliv na stávající rozpočtové určení uvedených peněžitých plnění, která budou i po této změně nadále směřovat do shodných veřejných rozpočtů (to platí též v případě peněžitých plnění, která jsou příjmem územních rozpočtů). K odstavci 1 Jako úvodní ustanovení se navrhuje normovat výchozí princip, podle něhož se pro správu placení peněžitého plnění uloženého nebo vzniklého v režimu správního řádu uplatní postup pro správu daní, tj. procesní režim daňového řádu. Tímto způsobem je tedy zavedena procesní dělená správa, což odpovídá koncepci stávajícího § 106 správního řádu. Dochází nicméně k terminologickému zpřesnění, neboť dnešní text zde hovoří o evidenci, vybírání a exekuci peněžitého plnění, ačkoliv správa placení peněžitého plnění podle daňového řádu zahrnuje též oblast jeho zajištění jednotlivými zajišťovacími instrumenty, jakož i aplikaci zvláštních prostředků ochrany (zejm. námitka podle § 159 daňového řádu). Dále je zdůrazněno, že k aplikaci režimu daňového řádu dojde i v případě, že peněžité plnění podle správního řádu není příjmem veřejného rozpočtu podle § 2 odst. 2 daňového řádu, což jsou situace, s nimiž se lze rovněž ve správním právu setkat (může se jednat např. o příjem soukromého subjektu typicky v případě schválení smíru). Stávající úprava tuto otázku neřeší, ačkoliv daňový řád sám omezuje svoji působnost na peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejného rozpočtu ve smyslu definice vymezené v jeho § 2 odst. 2. Navržený text proto vyplňuje tuto mezeru. K odstavci 2 V rámci odstavce 2 se navrhuje základní norma pro výkon věcné (kompetenční) dělené správy. Stanoví se zde princip, podle něhož správu placení peněžitého plnění namísto správního orgánu, který toto peněžité plnění uložil, vykonává obecný správce daně. Uvedené zahrnuje jak vybírání, tak vymáhání peněžitého plnění. Zákon však může pro konkrétní peněžitá plnění stanovit odlišný režim, popřípadě svěřit obecnému správci daně toliko fázi vymáhání. Odlišnou úpravu stanoví ostatně i samotný správní řád v navazujících odstavcích § 106. Odlišná kompetenční úprava je normována rovněž v řadě dalších zákonů. Současně se opouští dosavadní těžce čitelné legislativní pojetí s explicitním uvedením pojmu „exekuční orgán“, který je do jisté míry nepřesný (zužující), jak vyplývá z výše uvedeného. Jako výkladový „můstek“ k tomuto pojmu postačí § 103 odst. 2 správního řádu. Díky tomu lze nový § 106 formulovat s vyšší mírou srozumitelnosti při respektu k terminologii zavedené v odstavci 1. Navrhované znění využívá obecného pojmu správního orgánu, který peněžité plnění „uložil“. Tento pojem by měl zahrnovat vydání rozhodnutí v prvním stupni nebo schválení smíru, které je důvodem pro vznik platební povinnosti. Zahrnuje jak rozhodnutí deklaratorní, tak rozhodnutí konstitutivní. Nedopadá (tak jako dosud) na povinnost hradit peněžitá plnění vzniklá ex lege. Na ně lze aplikovat tzv. procesní dělenou správu podle odstavce 1, ale pro tzv. věcnou dělenou správu by byla nutná explicitní úprava v příslušném zákoně, který dané peněžité plnění konstituuje. Obecným správcem daně je podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR celní úřad. Oproti současné textaci není třeba u pojmu obecného správce daně explicitně řešit jeho příslušnost, ani to, že jde o pojem podle jiného zákona, neboť tento pojem je způsobilý platit pro celý právní řád. Lze jej tedy používat bez dalšího. Ve vztahu k roli obecného správce daně v současnosti právní úprava obsahuje svého druhu deficit vyplývající ze skutečnosti, že celní úřad je v postavení obecného správce daně toliko pro peněžitá plnění, která jsou příjmem státního rozpočtu, státního fondu nebo rozpočtu územního samosprávného celku. Pro peněžitá plnění, která jsou příjmem jiných veřejných rozpočtů, anebo jiných rozpočtů než veřejných, nebyl zákonodárcem orgán v postavení obecného správce daně určen. Navržená úprava tento deficit odstraňuje a provádí sladění uvedených norem tak, že působnost obecného správce daně zavádí pro peněžitá plnění, která jsou příjmem všech veřejných rozpočtů (srov. současně navrhovanou změnu § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR). Současně v navrženém § 106 odst. 4 písm. c) stanoví, že správní orgán, který peněžité plnění uložil, vykonává správu placení tohoto peněžitého plnění, jde-li o peněžité plnění, které není příjmem veřejného rozpočtu podle daňového řádu. V těchto případech tedy nenastoupí věcná dělená správa, resp. zde není dána působnost obecného správce daně (celního úřadu). S tím souvisí i vypuštění možnosti požádat obecného správce daně výběr či vymáhání peněžitého plnění ze strany osoby oprávněné z exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že v těchto případech zřejmě nepůjde o příjem veřejného rozpočtu, není možnost obrátit se na obecného správce daně (celní úřad) fakticky dána již dnes. Jako obsoletní se proto navrhuje se tuto variantu vypustit. K odstavci 3 až 5 V rámci odstavce 3 je převzat stávající koncept z § 106 odst. 2 správního řádu, podle něhož správu placení peněžitých plnění uložených orgány územního samosprávného celku provádí příslušný obecní nebo krajský úřad (tj. obecní nebo krajský úřad daného územního samosprávného celku). Tato úprava se netýká tzv. újezdních úřadů, které působí v rámci vojenských újezdů a (ačkoliv plní některé role jinak náležející orgánům samosprávy) jedná se o orgány státu, a tedy spadají do kategorie orgánů podle odstavce 2. V odstavci 4 se navrhuje koncentrovat normu upravující další případy, kdy je správa placení peněžitého plnění svěřena ukládajícímu orgánu, na jednom místě. Předně se jedná o pořádkovou pokutu (§ 62 správního řádu), náklady řízení (§ 79 správního řádu) a donucovací pokutu při provádění exekuce ukládáním donucovacích pokut (§ 129 správního řádu). V těchto případech je žádoucí ponechat jako výchozí stav, aby ukládající orgán mohl uvedená peněžitá plnění rovněž inkasovat, neboť jsou jednak často ukládána a inkasována na místě, a jednak existuje bezprostřední vazba mezi jejich inkasováním a následným opakovaným ukládáním. Striktní oddělení nalézací a platební fáze by zde tedy bylo v praxi spíše kontraproduktivní, přičemž fakultativní možnost předání správy placení těchto peněžitých plnění obecnému správci daně je zachována v odstavci 5. Náhrada nákladů řízení podle navrženého ustanovení odstavce 4 písm. b) správního řádu zahrnuje také náhradu exekučních nákladů podle § 116 správního řádu, neboť se v případě náhrady nákladů jedná o širší pojem, který užší pojem náhrady exekučních nákladů zastřešuje (tomu odpovídá též paralelní návrh na vypuštění § 116 odst. 6 správního řádu). Dále je explicitně řešeno, že správu placení peněžitých plnění nesměřujících do veřejného rozpočtu (pro která není dána pravomoc celního úřadu coby obecného správce daně ke správě jejich placení) spravuje ten, kdo je uložil, bez možnosti požádat o výkon této pravomoci obecného správce daně. V rámci odstavců 3 a 5 se dále navrhuje nově upravit možnost, aby orgán, který je jinak příslušný ke správě placení peněžitého plnění, požádal o provedení správy placení tohoto peněžitého planění obecného správce daně. V současnosti touto možností disponuje obec podle § 106 odst. 2 ve vztahu k vymáhání. Nově se navrhuje významné rozšíření této možnosti, a to tak, aby • se týkala nejen vymáhání, ale i správy placení jako celku s tím, že daný orgán bude mít mezi těmito dvěma alternativami možnost volby, • ji mohly využít nejen obce, ale také kraje, • ji bylo možné aplikovat v případě pořádkové pokuty a donucovací pokuty při provádění exekuce ukládáním donucovacích pokut. Navržené řešení zvýší efektivitu a současně flexibilitu správy placení peněžitých plnění a poskytne jak orgánům samosprávy, tak státním orgánům možnost nastavit výkon uvedené pravomoci podle svých potřeb a kapacit. Současně nabídne potenciál na větší koncentraci správy placení peněžitých plnění na jednom orgánu v podobě obecného správce daně, což v principu přináší zefektivnění jak z hlediska státu, tak z hlediska dlužníků. Pokud jde o předmětnou žádost o provedení správy placení peněžitého plnění, jedná se o fakultativní nástroj transferu příslušné působnosti mezi orgány veřejné moci, přičemž ji nelze vzít zpět (k její povaze a důsledkům viz nový § 162a daňového řádu a jeho odůvodnění). Současně platí, že obecný správce daně je žádostí vázán. Volbu, zda obecný správce daně bude vykonávat celou správu placení peněžitého plnění nebo ho bude pouze vymáhat, bude provádět žádající správní orgán. Tím není dotčeno pravidlo v novém § 162a odst. 1 daňového řádu, podle něhož spolu s kompetencí k vymáhání dojde v konkrétním případě k převodu též kompetence k vybírání. K odstavci 6 Odstavec 6 normuje specifický případ správy placení peněžitého plnění, které je uloženo příkazem na místě. Také v těchto případech je zpravidla orgánem příslušným k vybrání a vymožení tohoto plnění obecný správce daně, avšak povaha příkazu na místě předpokládá ze své podstaty, že úhrada bude také na místě provedena, resp. umožněna. Kompetence ukládajícího orgánu (resp. typicky příslušníka Policie České republiky) je zde v současnosti dovozována právě z povahy příkazu na místě a jeho procesní úpravy. Navržený odstavec 6 uvedené staví najisto s tím, že ukládající orgán zde není formálně postaven do role správce daně v platební rovině, ale je mu svěřena výslovná speciální pravomoc převzít danou platbu a postoupit ji obecnému správci daně.

K bodu 4 (§ 116 odst. 6)

Dochází k promítnutí nové úpravy § 106 správního řádu ve vztahu k úpravě exekučních nákladů.

K bodu 5 (§ 129 odst. 2)

Dochází k promítnutí nové úpravy § 106 správního řádu ve vztahu k úpravě exekuce ukládáním donucovacích pokut.

K bodu 6 (§ 147 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu spojenou s vypuštěním poznámky pod čarou č. 27.

K části šedesáté deváté – Změna zákona, jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití K čl. LXXVII K bodu 1 (název zákona)

Navrhuje se úprava názvu zákona, aby jeho název korespondoval s názvem přímo použitelného nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2021/821, ze dne 20. května 2021, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití, v platném znění.

K bodu 2 (§ 1 odst. 1 a poznámka pod čarou č. 1)

Zastaralé označení „Evropská společenství“ a „Společenství“ se v souladu s Lisabonskou smlouvou nahrazují označením „Evropská unie“. Upravuje se legislativní zkratka stávajícího nařízení Rady (ES) č. 428/2009 na nařízení o režimu pro zboží dvojího užití. Upravuje se poznámka pod čarou č. 1, aby odkazovala na aktuálně platný přímo použitelný předpis, tj. na nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2021/821 ze dne 20. května 2021, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití, v platném znění.

K bodu 3 (§ 1 odst. 2 písm. a))

Upravuje se pojem technická pomoc s ohledem na nově zavedenou úpravu přímo použitelným nařízením o režimu pro zboží dvojího užití, a to včetně zrušení poznámky pod čarou, jež se touto úpravou stala nadbytečnou.

K bodům 4 a 52 (§ 2 odst. 1 a poznámka pod čarou č. 47 a § 17 odst. 1 písm. b))

Zastaralé označení „Evropská společenství“ a „Společenství“ se v souladu s Lisabonskou smlouvou nahrazují označením „Evropská unie“, doplňuje se působnost orgánů Celní správy ČR dle nařízení o režimu pro zboží dvojího užití a do poznámky pod čarou se doplňují příkladmo nařízení EU, na které je primárně adaptován zákon č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, nicméně která odkazují v některých svých částech na postup dle nařízení o režimu pro zboží dvojího užití. Jedná se o demonstrativní výčet z přímo aplikovatelných aktů EU dotýkajících se dané oblasti kontroly zboží dvojího užití.

K bodu 5 (§ 2 odst. 2)

Upravuje se legislativní zkratka stávajícího nařízení Rady (ES) č. 428/2009 na nařízení o režimu pro zboží dvojího užití spolu s doplněním konkrétních článků tohoto nařízení, na které je zákon adaptován. V případě odkazu na články 6 odst. 3 a čl. 8 odst. 4 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití platí, že rozšíření povolovací povinnosti je možné jen na zboží dvojího užití, které sice není na příloze I tohoto nařízení, ale splňuje definici stanovenou v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení.

K bodům 6, 18 a 36 (§ 3 odst. 1 písm. a), § 9 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), § 13 odst. 1 úvodní části ustanovení, odst. 2 a 5, § 13b odst. 1 písm. a) a b), § 16 odst. 1 a 6, § 17 odst. 1 písm. a) a b), § 18 odst. 1 písm. a), b), d), g) a h), § 20 odst. 2 a 3 a § 23)

Upravuje se legislativní zkratka stávajícího nařízení Rady (ES) č. 428/2009 na nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodům 7, 8, 11 a 25 (§ 3 odst. 1 písm. b) a písm. c), § 3 odst. 2 a § 12 odst. 1)

K bodům 9, 19 a 22 (§ 3 odst. 1 písm. e), § 9 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a))

Doplňují se konkrétní články nařízení o režimu pro zboží dvojího užití, na které je zákon adaptován.

K bodům 10, 30, 31 a 37 (§ 3 odst. 2, § 10 odst. 4, § 13, § 13b odst. 1 písm. b), § 17 odst. 1 písm. a), § 18 odst. 1 písm. a) a i) a § 20 odst. 1)

Zastaralé označení „Evropská společenství“ a „Společenství“ se v souladu s Lisabonskou smlouvou nahrazují označením „Evropská unie“.

K bodům 12, 15 až 17 (§ 3 odst. 3 a 4 a § 7 odst. 1)

Adaptuje se úprava povolování zprostředkovatelských služeb souvisejících se zbožím dvojího použití na příslušné články nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodům 13 a 14 (§ 4 písm. a) a b))

Zastaralé označení „Evropská společenství“ a „Společenství“ se v souladu s Lisabonskou smlouvou nahrazují označením „Evropská unie“ spolu s doplněním konkrétních článků nařízení o režimu pro zboží dvojího užití, na které je zákon adaptován.

K bodu 20 (§ 9 odst. 2 písm. e) a odst. 3 písm. e))

Navrženým ustanovením se upřesňuje důvod, pro který ministerstvo individuální vývozní povolení nebo souhrnné vývozní povolení neudělí, kterým je neexistence záruky v případě konečného uživatele nebo konečného použití uvedeného v žádosti, že zboží dvojího použití nebude použito pro vojenské konečné použití, které je v rozporu se zahraničně politickými nebo bezpečnostními zájmy České republiky, nebo pro použití související s porušováním lidských práv.

K bodu 21 (§ 9 odst. 2 písm. f) a poznámka pod čarou č. 22)

Jedná se o legislativně technickou změnu spojenou s adaptací zákona na nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodu 23 (§ 10 odst. 4)

Zpřesňuje se označení kompetentního orgánu, kterým je v souladu se zákonem o Celní správě ČR celní úřad.

K bodu 24 (§ 10 odst. 5)

Mění se konstrukce možnosti opravných prostředků, když se doplňuje možnost správního přezkumu meritorních rozhodnutí a současně se zužuje výluka z jejich soudního přezkumu, což odpovídá konstrukcí v zákoně č. 186/2013 Sb., u které Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 39/17 konstatoval, že je tato úprava ústavně konformní.

K bodům 26 a 27 (§ 12 dosavadní odst. 2 a nový odst. 2)

Navržené ustanovení se zpřesňuje s ohledem na přímo aplikovatelnou úpravu technické pomoci zavedenou přímo použitelným nařízením o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodu 28 (§ 12 odst. 3)

Navržené ustanovení se zrušuje s ohledem na přímo aplikovatelnou úpravu technické pomoci zavedenou přímo použitelným nařízením o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodu 29 (§ 12 odst. 4)

Navržené ustanovení se zrušuje s ohledem na přímo aplikovatelnou úpravu technické pomoci zavedenou přímo použitelným nařízením o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodu 32 (§ 13 odst. 1 písm. c) a poznámka pod čarou č. 48)

Doplňuje se poznámka pod čarou s odkazem na celní kodex Unie.

K bodu 33 (nadpis nad § 13a)

Zrušuje se skupinový nadpis s ohledem na změnu § 13a.

K bodu 34 (§ 13a)

Navrženou změnou dochází k zpřesnění úpravy v případě, kdy celní úřad v zájmu dodržování zákona musí zboží dvojího použití, je-li důvodné podezření, že toto zboží je nebo by mohlo být určeno k použití podle čl. 4 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití nebo pro použití související s porušováním lidských práv, zadržet. Zadržení bude postupem podle zákona o Celní správě ČR a tento zákon tak upravuje pouze speciální ustanovení s ohledem na charakter zboží. Speciálně bude upravena lhůta, která stanoví povinnost celního úřadu vrátit zadržené zboží dvojího použití, a to v délce 30 dnů od sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu, že nevydá rozhodnutí o zákazu tranzitu nebo sdělení, že zadržené porušuje tento zákon. Text ustanovení se aktualizuje v návaznosti na úpravu nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodům 35 a 40 (§ 13b nadpis, odst. 4 a poznámka pod čarou č. 49)

Navržená úprava jednak zjednodušuje a zpřehledňuje stávající právní úpravu a dále dává postupy upravené tímto zákonem do souladu s postupy, které stanoví celní předpisy. V případě, že zboží nelze propustit do navrženého celního režimu, nebo je zjištěno, že zboží se v daném celním režimu nachází v rozporu s právním předpisem a není navržen jiný způsob, jak se zbožím naložit, musí celní úřad, v souladu s čl. 198 celního kodexu Unie, přijmout jiná vhodná opatření. Takovým opatřením může být například zničení zboží z moci úřední.

K bodu 38 (§ 13 odst. 2)

Mění se konstrukce možnosti opravných prostředků, když se doplňuje možnost správního přezkumu meritorních rozhodnutí.

K bodu 39 (§ 13b odst. 3)

Jedná se o změnu související s novou právní úpravou zadržení. Zpřesňuje se označení kompetentního orgánu, kterým je v souladu se zákonem o Celní správě ČR celní úřad.

K bodu 41 (§ 13b odst. 5)

Je vypuštěna úprava související s přechodem vlastnictví zboží na stát po jeho zabrání pro nadbytečnost. Lze mít za to, že zboží lze zabrat až v rámci řízení o přestupku, nikoli samostatně, neboť daný zákon, ani celní předpisy takový postup neznají.

K bodu 42 (§ 14 odst. 5 písm. a))

Navrhuje se zrušit ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) z důvodu, že uvedené doklady si ministerstvo zajistí bez spolupráce s žadatelem.

K bodu 43 (§ 14 odst. 6 písm. e))

Text ustanovení se aktualizuje v návaznosti na úpravu nařízení o režimu pro zboží dvojího užití.

K bodu 44 (§ 16 odst. 1)

Navrženou úpravou dochází ke konkretizaci orgánu Celní správy ČR, který bude oprávněn kontrolu provést. S ohledem na vymezení věcné příslušnosti celního úřadu podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o Celní správě ČR je pro provádění kontrolních činností příslušný právě celní úřad. Současně dochází k upřesnění postupu tohoto orgánu vymezením právních předpisů, podle nichž bude v rámci kontroly postupovat.

K bodu 45 (§ 16 dosavadní odst. 2 až 4)

Navrhuje se předmětná ustanovení vypustit. Ustanovení o předběžné kontrole podle § 16 odst. 2 je zatíženo vnitřním rozporem, který velice omezuje (ne-li znemožňuje) jeho praktickou aplikaci. Předně je třeba upozornit, že na rozdíl od jiných právních předpisů není institut „předběžné kontroly“ v tomto zákoně speciálně upraven, ani není stanoven procesní rámec takové kontroly. Z § 16 odst. 2 tohoto zákona dále vyplývá, že předběžná kontrola může být provedena pouze za účelem ověření údajů uvedených na žádosti o povolení nebo dovozní certifikát. V obou zmíněných případech se jedná o návrhové řízení, kdy je správní řízení zahájeno dnem, kdy návrh dojde věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (viz § 44 odst. správního řádu), přičemž správním orgánem je právě ministerstvo (viz § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 594/2004 Sb.). Bez podaného návrhu nebude existovat žádost o povolení nebo dovozní certifikát, tudíž není, co předběžně kontrolovat. Lze tedy konstatovat, že předběžná kontrola by měla být vykonávána pouze v rámci probíhajícího správního řízení, které je vedeno ministerstvem. Současně je i vyloučen postup podle zákona 255/2013 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „kontrolní řád“), neboť předmět takové kontroly je mimo definici kontroly podle § 2 kontrolního řádu. Dále je postup, kdy mají být kontrolou podle kontrolního řádu zajišťovány podklady (důkazy) pro správní řízení, vyloučen, a to i v případě, že by kontrola skutečně předcházela správnímu řízení. Na základě výše uvedeného lze též konstatovat, že orgány Celní správy ČR mohou vykonávat kontrolu u zboží, u kterého probíhá celní řízení, které podléhá celnímu dohledu, případně které bylo v minulosti vyvezeno. Co do oprávnění (které je specificky upravováno v rámci odstavce 3), se lze odkázat na postupy, které pro celní kontrolu, pro výkon celního dohledu nebo pro provádění kontroly po propuštění zboží upravují celní předpisy Evropské unie, celní zákon a daňový řád. Celní úřady nemohou kontrolovat ani přenos softwaru a technologie dvojího použití elektronickými prostředky (přestože takový přenos je podle čl. 2 odst. 2 písm. d) nařízení č. 821/2021 považován za vývoz), a to z důvodů, že takováto komodita není zbožím podle celních předpisů, tudíž nemůže být ani předmětem vývozu podle celních předpisů (nemůže být podáno celní prohlášení). S ohledem na upřesnění kontrolní role celních úřadů v systému kontrol podle tohoto zákona č. 594/2004 Sb. (viz připomínka k § 16 odst. 1), je provádění takové kontroly mimo dané vymezení. Stejně tak schází konkrétní odkaz na zvláštní právní předpis, podle kterého by měl orgán celní správy v takovém případě při kontrole postupovat. S ohledem k výše uvedenému jsou celní předpisy nepoužitelné.

K bodu 46 (§ 16 nový odst. 2)

Nově je poskytování údajů Generálním ředitelstvím cel ministerstvu upraveno § 20 odst. 2 a z tohoto důvodu se navrhuje věta druhá zrušit.

K bodům 47 až 51 (§ 16 nový odst. 3)

Navrhuje se upravit postup tak, že je celnímu úřadu zakázáno zboží propustit, a to minimálně do doby, než se k identifikovanému podezření vyjádří Licenční správa. Nepropuštění pak může spočívat v tom, že bude probíhat celní kontrola podle čl. 188 celního kodexu Unie a k formálnímu rozhodování o nepropuštění by mělo docházet pouze zřídka. Současně jsou upřesněny důvody, kdy k propuštění zboží nedojde. Také je doplněna podmínka pro „nepropuštění“ situace, kdy má celní úřad podezření, že je vyváženo zboží, které je zbožím dvojího použití, na které nebylo vydáno povolení. Současně dochází ke zpřesnění terminologie.

K bodu 53 (§ 18 odst. 1 písm. h))

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 54 (§ 18 odst. 1 písm. j) a k))

Navrhuje se doplnit skutkové podstaty dvou přestupků. Stávající úprava provedená v § 18 odst. 1 písm. c) tohoto zákona je ve vztahu k zákazu tranzitu nedostatečná, neboť se týká pouze jednání, které nastane až po vydání rozhodnutí o zákazu. Za přestupek tudíž nebude možné považovat jednání, pokud by došlo k tranzitu zboží dvojího použití, jehož další tranzit by byl (např. na základě výsledku kontroly provedené celním úřadem) následně zakázán. Taková situace by vedla k tomu, že by nemohlo být vedeno řízení o přestupku, což by fakticky vedlo k tomu, že takové zboží by nemohlo být případně zabráno nebo by nemohlo být rozhodnuto o jeho propadnutí (viz § 48 a 53 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů). Dále je nezbytné upravit speciálně skutkovou podstatu související s odejmutím tranzitovaného zboží celnímu dohledu. Ač se může zdát, že se jedná o duplicitní úpravu s § 47 odst. 1 písm. b) a d) celního zákona, je nutno zohlednit maximální výši pokuty. Zatímco podle celního zákona je možno uložit pokutu za daný přestupek maximálně do výše 4 000 000 Kč, v rámci tohoto zákona je hranice nastavena na 20 000 000 Kč. Jedná se tedy o úpravu speciální právě s ohledem na možnou výši ukládané pokuty. Úprava této sankce byla navržena jako doplnění typově obdobného jednání jako je aktuální znění ustanovení § 18 písm. c) tohoto zákona, ve věci přestupku, který spočívá v porušení rozhodnutí o zákazu tranzitu podle § 13b, což je jednání, které svým charakterem upravuje obdobnou oblast včetně stejné typové škodlivosti. Pokud tedy pro úpravu porušení rozhodnutí o zákazu tranzitu podle § 13b je stanovena sankce až do 20 000 000, považuje se za přiměřené tutéž sankci stanovit i pro tyto předmětné nové skutkové podstaty.

K bodu 55 (§ 18 odst. 2)

Jedná se o promítnutí doplnění přestupků v stanovení výše pokuty.

K bodu 56 (§ 19 odst. 4)

Navrhuje se vypustit určení orgánu kompetentního pro vybírání a vymáhání pokut s tím, že tuto kompetenci bude mít obecný správce daně, kterým je celní úřad.

K bodu 57 (§ 20 odst. 2)

Generální ředitelství cel bude podle tohoto ustanovení poskytovat ministerstvu informace v rozsahu nezbytném pro výkon kompetence ministerstva podle tohoto zákona. V tomto rozsahu je pak prolomena daňová mlčenlivost.

K bodu 58 (§ 21)

Zrušuje se ustanovení, jež je duplicitní s přímo použitelným předpisem.

K bodu 59 (poznámky pod čarou č. 8, 10 a 40 až 42)

Zrušují se poznámky pod čarou č. 8, 10 a 40 až 42 pro nadbytečnost.

K části sedmdesáté – Změna zákona o elektronických komunikacích K čl. LXXVIII (§ 108 odst. 3)

Navrženým ustanovením se explicitně stanoví kompetence Českého telekomunikačního úřadu vybírat a vymáhat peněžitá plnění, která podle stanovených právních předpisů uložil, pokud jsou příjmem státního rozpočtu nebo radiotelekomunikačního účtu.

K části sedmdesáté první – Změna zákona o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů K čl. LXXIX K bodu 1 (§ 1 odst. 1 písm. b))

Jedná se o zpřesnění ustanovení v souladu s celními předpisy.

K bodům 2 až 6 (§ 10)

Jedná se o zpřesnění ustanovení upravujících postup celních úřadů při kontrole podle tohoto zákona v souladu s celními předpisy. Současně se zpřesňuje zapisování údajů celním úřadem na originál povolení.

K bodu 7 (§ 11)

Navrhuje se explicitně upravit povinnost mít vždy při přepravě, dovozu nebo vývozu výrobků podle tohoto zákona příslušné originály povolení podle tohoto zákona a povinnost jejich držitele je předložit celnímu úřadu.

K bodu 8 (§ 11a)

Navrhuje se v souvislosti s novou právní úpravou zadržení v zákoně o Celní správě ČR normovat důvody pro zadržení výrobků podle tohoto zákona. V odstavci 1 je stanoveno, že celní úřad zadrží stanovené výrobky nebo určené výrobky je-li důvodné podezření, že dovoz stanovených výrobků nebo vývoz určených výrobků není prováděn v souladu s tímto zákonem nebo jinými právními předpisy nebo s podmínkami stanovenými v povolení. Podle odstavce 2 pak k zadržení celním úřadem dojde, pokud při výkonu své jiné působnosti zjistí, že není přeprava těchto výrobků v souladu s tímto zákonem. Také podle obecných ustanovení o zadržení lze ponechat věc osobě, které byla zadržena, s tím, že ji uloží, jak může být s danou věcí nakládáno (a na to navazující přestupek). Pokud však k tomuto postupu dojde podle tohoto zákona, a osoba s výrobky nakládá v rozporu s postupem podle zákona o Celní správě, pak právní jednání, kterým byl tento zákaz nakládání porušen, jsou neplatná. Tento postup je zvolen s ohledem na specifický charakter těchto výrobků.

K bodu 9 (§ 11b)

Navrhuje se vypustit z důvodu, že daná právní úprava je nově stanovena zákonem o Celní správě ČR.

K bodu 10 (§ 11c)

Navrhuje se v souvislosti s novou právní úpravou zadržení v zákoně o Celní správě ČR normovat speciální důvod pro vrácení zadržených výrobků podle tohoto zákona.

K bodům 11 až 14 (§ 14 a § 15)

Jedná se o upřesnění v souvislosti s novou právní úpravou zadržení, kdy přestupek za porušení této povinnosti je upraven v zákoně o Celní správě ČR.

K části sedmdesáté druhé – Změna zákona o provádění mezinárodních sankcí K čl. LXXX K bodu 1 (§ 13a odst. 1)

Změna navazuje na koncepční změnu zadržení věci provedenou v obecné rovině zákonem o Celní správě ČR. Oprávnění zadržet také dopravní prostředek vyplývá z obecné úpravy zadržení.

K bodu 2 (§ 13a odst. 2)

Navrhuje se vypustit dané ustanovení z důvodu, že daná právní úprava plně vyplývá z obecné úpravy zadržení v zákoně o Celní správě ČR.

K bodu 3 (§ 13a odst. 3)

Navrhuje se dané ustanovení upravit tak, aby předpokladem vrácení bylo jednak rozhodnutí Úřadu, že se nejedná o majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, a jednak splnění podmínek vrácení věci podle obecné úpravy zadržení v zákoně o Celní správě ČR.

K části sedmdesáté třetí – Změna zákona o sociálních službách K čl. LXXXI K bodům 1 a 2 (§ 22 dosavadní odst. 2 a nový odst. 2)

K bodu 3 (§ 22 odst. 3)

Navrhuje se zvýšit částku ze 100 Kč na 300 Kč pro vznik povinnosti vrátit přeplatek, přičemž se upřesňuje označení dávky, na níž přeplatek vzniká.

K čl. LXXXII (Přechodné ustanovení)

K části sedmdesáté čtvrté – Změna zákona o pomoci v hmotné nouzi K čl. LXXXIII K bodu 1 (§ 51 odst. 5)

Navrhuje se zvýšit částku ze 100 Kč na 300 Kč pro vznik povinnosti vrátit přeplatek, přičemž se upřesňuje se, že přeplatek vzniká na dávce.

K bodům 2 a 3 (§ 51 odst. 6 a 7)

K čl. LXXXIV (Přechodné ustanovení)

K části sedmdesáté páté – Změna zákona o střetu zájmů K čl. LXXXV (§ 25 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Úřadem pro ochranu osobních údajů podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části sedmdesáté šesté – Změna zákona o nemocenském pojištění K čl. LXXXVI (§ 142 odst. 10)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem obrany, Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem vnitra podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části sedmdesáté sedmé – Změna zákona o pohonných hmotách K čl. LXXXVII K bodu 1 (§ 7 odst. 3)

Navrhuje se nově upravit postup orgánů Celní správy ČR při kontrole povinností v souvislosti s registrací distributora pohonných hmot a oznamovacích povinností distributora pohonných hmot v procesním režimu daňového řádu. Důvodem pro zavedení subsidiárního použití daňového řádu v případě těchto kontrol je to, že převážnou většinu dohledových či kontrolních činností v oblasti pohonných hmot vykonávají orgány Celní správy ČR v režimu daňového řádu (především zákon o spotřebních daních). Subsidiární použití daňového řádu je tedy navrhováno z důvodu zachování jednotného procesního rámce těchto kontrol, tedy z důvodu, aby jedna kontrola nebyla de iure dvěma kontrolami, jednou ve smyslu daňového řádu, jednou ve smyslu kontrolního řádu. V současnosti dochází k nežádoucímu (současně nehospodárnému) právnímu prolínání procesních režimů při výkonu jedné kontroly, a to v případě souběhu kontroly evidence prodaných nebo vydaných pohonných hmot provozovatelem čerpací stanice podle § 7 odst. 3 zákona o pohonných hmotách (procesní režim správního řádu, resp. kontrolního řádu) a kontroly zdanění vybraných výrobků podle zákona o spotřebních daních (procesní režim daňového řádu, kontrola je realizována institutem místního šetření). Navrhuje se proto výkon kontrolní působnosti orgánů Celní správy ČR podle zákona o pohonných hmotách zcela podřadit pod procesní režim daňového řádu.

K bodu 2 (§ 10 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem dopravy podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sedmdesáté osmé – Změna zákona o léčivech K čl. LXXXVIII (§ 101 odst. 3)

Navrhuje se nově doplnit kompetenci orgánů Celní správy ČR zadržet při výkonu své jiné působnosti léčivý přípravek, který porušuje povinnosti podle tohoto zákona. Tento léčivý přípravek zadrží včetně obalu, průvodní dokumentace nebo i dopravního prostředku, který jej dopravuje, a to postupem podle zákona upravujícího Celní správu ČR. Orgán Celní správy ČR zadržený léčivý přípravek včetně obalu a průvodní dokumentace předá bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy Ústav nebo Veterinární ústav informoval o zadržení Ústavu nebo Veterinárnímu ústavu a Ústav nebo Veterinární ústav jej bez zbytečného odkladu převezme. Jedná se o speciální úpravu oproti zadržení v zákoně o Celní správě ČR, kde se podle této právní úpravy postup podle § 11j odst. 2 zákona o Celní správě ČR se nepoužije. Vyloučen je především postup, při němž orgán Celní správy ČR vrátí zadrženou věc, pokud ji příslušný orgán nepřevezme.

K části sedmdesáté deváté – Změna zákona o zahraničním obchodu se zbožím, které by mohlo být použito pro výkon trestu smrti, mučení nebo pro jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání K čl. LXXXIX K bodu 1 (§ 1 odst. 1)

Navrhuje se zpřesnění formulace v souladu s trestně právní terminologií.

K bodu 2 (§ 8 odst. 2)

Navrhuje se doplnit kompetenci celního úřadu zadržet postupem podle zákona upravujícího Celní správu ČR uvedené zboží, které by mohlo porušovat tento zákon.

K bodu 3 (§ 9 odst. 2)

Navrhuje se nově stanovit, že celní úřad neprověřuje skutečnosti uvedené v žádosti o vydání povolení podle tohoto zákona, ale že Generální ředitelství cel poskytne ministerstvu v rozsahu nezbytném pro výkon jeho kompetence informace zjištěné celním úřadem při výkonu působnosti podle tohoto zákona.

K bodu 4 (§ 9 odst. 3)

S ohledem na to, že se jedná o informace z daňových řízení, je prolomena v rozsahu informací poskytnutých Generálním ředitelstvím cel daňová mlčenlivost.

K bodu 5 (§ 12 odst. 2)

Navrhuje se vypustit určení orgánu kompetentního pro vybírání a vymáhání pokut s tím, že tuto kompetenci bude mít obecný správce daně, kterým je celní úřad.

K části osmdesáté – Změna zákona o předcházení ekologické újmě a o její nápravě K čl. XC (§ 20 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí, Agenturou ochrany přírody a krajiny, správou národního parku a újezdním úřadem podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části osmdesáté první – Změna zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu K čl. XCI

Návrh zákona je novelizován ve znění zákona, kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který je v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky jako sněmovní tisk č. 659.

K bodu 1 (§ 42a odst. 1)

Navržená změna tohoto ustanovení souvisí s novou komplexní úpravou zadržení v zákoně o Celní správě ČR. Současně je reflektován § 11g zákona o Celní správě ČR, který v odstavci 1 písm. a) stanoví, že orgán Celní správy ČR věc zadrží, pokud tak stanoví zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie.

K bodu 2 (§ 42a odst. 2)

Navržená změna tohoto ustanovení souvisí s novou komplexní úpravou zadržení v zákoně o Celní správě ČR, kdy tato již nebude obsažena v celním zákoně. Současně je zde výslovně stanovena podmínka, kdy podle tohoto zákona k zadržení věci nedojde.

K části osmdesáté druhé – Změna zákona o Policii České republiky K čl. XCII K bodům 1 a 2 (§ 42a odst. 1)

Navrhuje se provést aktualizaci ustanovení upravujícího oprávnění policisty při kontrole motorového vozidla požadovat uhrazení nedoplatku, a to v návaznosti na celkovou revizi úpravy správy placení peněžitých plnění v režimu dělené správy, kdy je zohledněna skutečnost, že obce nově budou moci předat celnímu úřadu pokutu nejen k vymáhání, ale rovněž ke správě placení jako celku.

K bodu 3 (§ 42a odst. 2)

Cílem navrhované právní úpravy je z důvodu posílení právní jistoty a předvídatelnosti aplikační praxe přesnější vymezení, co se rozumí pojmem motorové vozidlo, resp. zda jím je i přípojné vozidlo, které se nachází v jízdní soupravě. Stávající textace § 42a a násl. zákona o Policii České republiky používá pojem motorové vozidlo, který nicméně nedefinuje. Tímto pojmem by mohlo být rozuměno „nekolejové vozidlo poháněné vlastní pohonnou jednotkou a trolejbus“ ve smyslu § 2 písm. g) zákona o silničním provozu (přestože se jedná o vymezení základních pojmů pouze pro účely zákona o silničním provozu), kdy v takovém případě by přípojné vozidlo bylo vozidlem nemotorovým. Navrhuje se proto postavit najisto, že policista je oprávněn požadovat po řidiči uhrazení nedoplatku i ve vztahu k přípojnému vozidlu, například pokud má provozovatel přípojného vozidla, který není shodný s provozovatelem motorového vozidla a řidičem, nedoplatek. Neposuzuje se tedy celá jízdní souprava en bloc, ale každé vozidlo se posuzuje samostatně.

K části osmdesáté třetí – Změna daňového řádu K čl. XCIII K bodu 1 (§ 10 odst. 3)

Navrhuje se zobecnit normu upravující možnost správce daně vystupovat v roli věřitele, dlužníka nebo poškozeného v řízeních či jiných postupech podle jiného zákona. Do této role se totiž správce daně může dostat nejen v řízení podle občanského soudního řádu, které stávající znění § 10 odst. 3 daňového řádu explicitně zmiňuje, ale i v řízeních jiných, resp. všude tam, kde jej zákonná úprava dosazuje do role věřitele či dlužníka, popřípadě z toho odvozené role poškozeného. Příkladem může být postup podle zákona č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů, či adhezní řízení podle trestního řádu, v němž správce daně vystupuje coby věřitel v roli poškozeného. Současně se nemusí nutně jednat o účast ve formálně běžícím řízení, ale i v procesních fázích mimo něj. Úprava odstavce 3 bude dopadat rovněž na navazující řízení (jako příklad lze uvést žalobu pro zmatečnost podle § 229 občanského soudního řádu, kterou může podat pouze ten účastník řízení, jemuž byla způsobena újma procesní povahy). S ohledem na možnou různost terminologie použité v jednotlivých právních předpisech pro pojmenování subjektu, který se z materiálního hlediska ocitá v roli věřitele či dlužníka, obsahuje navrhované znění nadčasovou formulaci „postavení jim obdobném“. Zobecněním ustanovení § 10 odst. 3 daňového řádu se tak explicitně vyplňuje stávající mezera, která je dosud překlenována analogií a zavedenou správní praxí.

K bodu 2 (§ 39 odst. 3)

Podle stávajícího znění doplňovaného ustanovení platí, že prostřednictvím provozovatele poštovních služeb lze písemnost doručovat, jen jestliže provozovatel poštovních služeb postupuje při dodání zásilky obsahující písemnost způsobem stanoveným pro doručování daňovým řádem. Problematická situace nastává v případě, kdy správce daně potřebuje doručit písemnost prostřednictvím zásilky na adresu bydliště fyzické osoby v cizině prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Jiná možnost než předat zásilku k doručení zahraničnímu provozovateli, který ji doručuje způsobem, který je zaveden v zemi určení, není prakticky možná. Důsledkem toho je, že pravidla pro doručení se řídí právem a zvyklostmi dané země, což z logiky věci nemusí odpovídat detailnímu postupu popsanému v daňovém řádu (zejména pro případ doručení písemnosti do vlastních rukou). Typickým případem bude situace, kdy pro řádné doručení úředních písemností v dané zemi postačí, že potvrzení o doručení bude podepsáno i jinou osobou než adresátem, je-li k tomu tato osoba oprávněna v zemi určení. S ohledem na zásadu teritoriality působnosti právních předpisů se tedy pravidla pro doručování musí řídit právní úpravou a zvyklostmi v zemi určení. Je proto navržena výjimka pro správce daně, aby při volbě vhodné poštovní služby v zahraničí, nebyl vázán tím, že tato služba musí odpovídat veškerým pravidlům pro doručení podle dalších ustanovení daňového řádu. S ohledem na zásadu přiměřenosti a hospodárnosti (viz § 5 odst. 3 a § 7 odst. 2 daňového řádu) by však mělo nadále platit, že správce daně zvolí službu prostřednictvím takového zahraničního provozovatele poštovních služeb, jehož doručování se nejvíce materiálně blíží úpravě daňového řádu. Na uvedené dále navazuje změna v § 47 daňového řádu.

K bodu 3 (§ 47 odst. 7)

V návaznosti na navrženou úpravu v § 39 odst. 3 daňového řádu obsahující výjimku pro správce daně, aby při volbě vhodné poštovní služby v zahraničí nebyl vázán tím, že tato služba musí odpovídat veškerým pravidlům pro doručení podle dalších ustanovení daňového řádu, se navrhuje v ustanovení řešícím účinky doručení upravit adekvátní pravidlo pro doručování do ciziny. V případě, kdy je zásilka dodána odpovídajícím způsobem za podmínek platných v dané zemi, je stanovena právní fikce, podle které je takové dodání považováno za dodání odpovídající daňovému řádu. To neznamená, že správce daně může v rámci nabízených poštovních služeb v zahraničí zvolit jakýkoli způsob dle své libovůle. V souladu se základními zásadami správy daní by měl zpravidla přihlédnout k tomu, aby podle okolností byl zvolen ten způsob doručení, který nejlépe odpovídá požadavku pro doručení dané písemnosti v tuzemsku. Současně však nelze po správci daně spravedlivě požadovat detailní znalost zahraničních způsobů doručování. Uvedené přihlédnutí tak bude mít místo v principu tam, kde jsou zahraniční způsoby doručování správci daně z jeho činnosti známy a volba mezi nimi je bez komplikací možná. Bude-li tak např. doručováno rozhodnutí (v tuzemsku doručované do vlastních rukou adresáta), správce daně by měl v případě uvedené možnosti volby zvolit takovou službu, která odpovídá doručování obdobných úředních aktů v dané zemi, nikoli „běžné“ doručení. Doručení písemnosti se v případě doručení do ciziny bude prokazovat jinými způsoby než doručenkou podle daňového řádu. Zpravidla se tak bude dít potvrzením, které se za tím účelem vystavuje v dané zemi. Použití pravidel pro doručování v dané zemi s sebou nese i případné využití tamních pravidel pro aplikaci právní fikce či domněnky doručení.

K bodům 4 a 5 (§ 49 odst. 1 písm. a) a c))

Navrhuje se doplnit možnost doručovat veřejnou vyhláškou i osobám, kterým se prokazatelně nedaří doručovat na adresu jejich bydliště nebo sídla v cizině. Půjde zpravidla o fyzické osoby, o jejichž pobytu existují určité indicie či formální údaje nasvědčující, že tato osoba má pobyt na určité adrese v cizině, avšak fakticky je na této adrese nedostižná. Pokud se tedy opakovaně nepodaří této osobě doručit písemnost na adresu v cizině, lze ji pro futuro považovat za osobu, které se nedaří doručovat. Na rozdíl od osoby neznámého pobytu se u této osoby nepředpokládá ustanovení zástupce podle § 26 daňového řádu. Nejde o zcela novou konstrukci, neboť možnost doručovat veřejnou vyhláškou osobám, kterým se prokazatelně nedaří doručovat, zná i např. úprava správního řádu (srov. § 25 odst. 1). Na rozdíl od něj však nyní navrhovaná úprava cílí pouze na situace s adresou sídla či bydliště v cizině. Pro tuzemské doručování platí, že je zde akcentována odpovědnost osob za to, že budou moci být zastiženy a z toho vyplývající možnosti doručovat právní fikcí. Situace, kdy se de iure nedaří doručovat, by tedy u adres v tuzemsku neměla nastat.

K bodům 6 až 10 (§ 53 odst. 1 a 2)

K odst. 1 písm. f) Dochází k legislativně technické aktualizaci termínu označujícího veřejné zdravotní pojištění. K odst. 2 Navrhuje se legislativně technická změna spočívající v aktualizaci terminologie při výčtu trestných činů, ohledně kterých je vedeno trestní řízení, v rámci něhož lze ze strany vybraných orgánů činných v trestním řízení získávat informace chráněné daňovou mlčenlivostí. Současně dochází v některých případech k většímu zobecnění a s tím související větší nadčasovosti ustanovení tím, že je namísto taxativního výčtu zvoleno obecné skupinové označení trestných činů, což odstraňuje dosavadní nejednotnost při selekci typově podobných trestných činů.

K bodům 11 až 13 (§ 56)

Navrhuje se provést revizi a doplnění ustanovení daňového řádu, které upravuje infomační povinnost správce daně. V rámci této revize je řešeno několik na sobě relativně nezávislých témat.

1) Určení elektronické adresy podatelny správce daně Správce daně již v současnosti disponuje povinností, resp. pravomocí určit a zveřejnit elektronickou adresu své podatelny. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky 1 Afs 428/2019-42 ze dne 20. října 2020 a 2 Afs 167/2019-32 ze dne 12. listopadu 2020), jakož i podle stávající praxe klíčových správců daně platí, že „elektronickou adresou podatelny“ musí být „adresa elektronické pošty“ podle § 2 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, ve znění pozdějších předpisů, přičemž jako tato adresa je vnímána e-mailová adresa. Současně nic nebrání tomu, aby správce daně určil a zveřejnil také jiné elektronické adresy podatelny (například adresu portálu určeného pro činění podání vůči tomuto správci daně). Adresa elektronické pošty je však minimálním standardem, který by obecně neměl být správcem daně bez dalšího vyloučen. Tento stav nicméně v některých případech v praxi naráží na kolizi se specifickými zájmy a cíli, které jsou sledovány u určitých typů podání. Činění podání přes veřejnou e-mailovou síť není obecně považováno za zcela spolehlivé z hlediska kybernetické bezpečnosti a nelze v jeho případě plně vyloučit rizika spojené s únikem citlivých dat (na rozdíl např. od podání činěného přímo na portálu správce daně). Tato skutečnost hraje významnou roli zejména tam, kde obsahem podání nejsou pouze údaje spojené se samotným podatelem, (který je s takovým stavem pravděpodobně srozuměn, pokud své podání činí právě daným méně spolehlivým komunikačním kanálem), ale také údaje týkající se třetích osob (tak je tomu například v případě kontrolních hlášení na dani z přidané hodnoty, která obsahují údaje o obchodních partnerech podatele). Právo podatele činit podání všemi zákonnými způsoby se zde střetává s právem na informační sebeurčení třetích osob, jejichž data tak mohou být ohrožena volbou méně chráněného komunikačního kanálu ze strany podatele, aniž to tyto třetí osoby mohou ovlivnit. Na tento potenciální střet chráněných zájmů ostatně upozornil i veřejný ochránce práv. Rizika spojená s ohrožením kybernetické bezpečnosti navíc v současné době stoupají a mohou být za určitých okolností rovněž nástrojem hybridní války. Z praktického pohledu správy daní pak může nemožnost nasměrovat podání pouze na určitý komunikační kanál (typicky portálové řešení) komplikovat automatizaci zpracování došlých podání, neboť pro zpracování podání došlých na adresu elektronické pošty nemusí být správce daně vybaven nezbytnou infrastrukturou. Navrhuje se proto, aby správce daně disponoval možností se v rámci stávajícího určení a zveřejnění elektronické adresy svojí podatelny odchýlit od uvedeného obligatorního určení e- mailové adresy jako minimálního standardu, tj. aby mohl určit a zveřejnit jiné elektronické adresy svojí podatelny, a možnost podání na e-mailovou adresu tak vyloučit. Jiná elektronická adresa by se tak mohla stát v daném ohledu plnohodnotnou alternativou s tím, že by se muselo současně jednat o elektronickou adresu „obecně dostupnou“ (ve smyslu dosažitelnou obvyklými nástroji dálkové elektronické komunikace). Současně je žádoucí umožnit správci daně, aby uvedenou selekci elektronických adres své podatelny nemusel provádět pouze v kategorické rovině, ale aby naopak mohl určit, jaké druhy podání lze na jednotlivé adresy učinit. Tímto způsobem bude možné připustit podání též na méně zabezpečenou elektronickou adresu u podání, v jehož případě není s použitím daného komunikačního kanálu spojeno významné riziko. Jak vyplývá z výše uvedeného, elementárním kritériem, které by měl mít správce daně na mysli při určení elektronické adresy svojí podatelny a zvláště při určení podání, která lze učinit prostřednictvím adresy elektronické pošty (e-mailem), by měl být požadavek na zajištění kybernetické bezpečnosti. Toto pravidlo by se ostatně mělo uplatnit nejen pro výše zmíněnou situaci, ale rovněž při určení dalších podmínek, za nichž lze učinit podání elektronicky (např. při volbě bezpečných forem technických nosičů dat). Při určení elektronické adresy svojí podatelny a dalších uvedených podmínek by současně správce daně neměl postupovat libovolně, ale měl by se pohybovat v limitech základních zásad správy daní podle § 5 a násl. daňového řádu, a to zejména požadavku na nezbytnost zajištění takových postupů činění podání, které daňovým subjektům obvyklými způsoby umožní uplatňování jejich práv, a dále zejména zásadami proporcionality a hospodárnosti. Volba elektronické adresy je přitom omezena zákonným požadavkem její obecné dostupnosti, přičemž k transparentnosti určení předmětných podmínek přispívá rovněž nově zavedená povinnost zajištění dostupnosti dříve zveřejněných informací (srov. navržený § 56 odst. 4 daňového řádu). Současně je třeba vyjasnit otázku následku nedodržení určené a zveřejněné elektronické adresy podatelny správce daně. Bude-li podatelem nesprávně zvolena elektronická adresa nacházející se mimo sféru správce daně, resp. vůbec mimo sféru orgánů veřejné moci, které by byly schopny podání postoupit příslušnému správci daně, nepůjde de iure i de facto o podání (úkon vůči správci daně nebyl vůbec učiněn, neboť se nedostal do jeho sféry). Bude-li podatelem zvolena nesprávná elektronická adresa, která se nachází ve sféře správce daně (např. situace, kdy podání je učiněno e-mailem navzdory tomu, že správce daně pro daný typ podání určil jinou obecně dostupnou elektronickou adresu), nepůjde o nulitní akt, ale bude se jednat o podání trpící vadou. Použije se tedy standardní režim dle § 74 odst. 1 písm. c) daňového řádu (za předpokladu, že vada nebyla již v mezidobí zhojena spontánně nebo na základě neformálního upozornění). Tím není dotčena úprava v jiných zákonech mající povahu lex specialis (např. § 101a zákona o dani z přidané hodnoty). Výše uvedená možnost se z povahy věci týká pouze podání činěných podle daňového řádu. Neomezuje tedy možnost komunikovat se správcem daně prostřednictvím e-mailu v rámci neformální komunikace, která nemá povahu právního úkonu vůči správci daně, a nemusí tedy splňovat zákonem stanovené požadavky na jeho autorizaci. Stejně tak není dotčena možnost využívat e-maily v agendách, které daný úřad zajišťuje v jiném procesním postavení (tam, kde není správcem daně). Typicky půjde o dotazy podle zákona o svobodném přístupu k informacím, výkon agendy podle správního řádu apod.

2) Určení datové struktury formulářového podání V návaznosti na revizi úpravy formulářových podání v § 72 daňového řádu je v nově navrženém odstavci 1 písm. b) bodu 4 zavedena pravomoc, resp. povinnost správce daně určit a zveřejnit tzv. datovou strukturu formulářového podání při správě daní (podrobněji viz odůvodnění ke změnám § 72 daňového řádu). Uvedený pojem je reflektován rovněž ve stávající pravomoci určit a zveřejnit formát a strukturu podání, které je správce daně způsobilý přijmout (nově v rámci odstavce 1 písm. b) bodu 3), kdy „strukturou“ se zde v duchu nově používané terminologie spojené s pojmem „struktura“ rozumí právě datová struktura. Samotné zveřejnění datové struktury podání bude zpravidla vzhledem k její povaze neúčelné provést na úřední desce správce daně. V rámci odstavce 2 se proto navrhuje omezit povinnost zveřejnění pouze na způsob umožňující dálkový přístup. Současně není vyloučeno, aby byl na úřední desce zveřejněn odkaz, kde adresát zveřejnění může dané informace nalézt. Ambicí navržené úpravy není dávat explicitní legální definici pojmu datová struktura, který materiálně není specifikem správy daní, ale existuje obecně. Cílem je pracovat se samonosným pojmem, jehož obsah je dán implicitně. Pojem „datová“ ukazuje na to, že jde o strukturu určenou pro elektronická (nikoli listinná) podání. Současně implicitně předpokládá strukturování dat. Výslovně je uvedeno, že datová struktura (rozuměj strukturování dat) musí odpovídat stanovenému formátu, čímž je obsah daného pojmu dále konkretizován. Je-li např. zvolen formát XML, je datová struktura např. XSD. Další požadavek je, že musí odpovídat obsahové struktuře, což je pojem dále přiblížen v novém § 72 odst. 4 daňového řádu. Tím je určeno, že v rámci určení datové struktury není možné určovat požadovaný obsah. Pojem je tak implicitně zúžen a konkretizován.

3) Zajištění dostupnosti informací zveřejněných v minulosti Dlouhodobým praktickým i právním deficitem úpravy § 56 daňového řádu byla a je skutečnost, že informace týkající se požadavků kladených na elektronická podání určené a zveřejněné správcem daně v minulosti nejsou po jejich nahrazení aktuálními zveřejněnými informacemi ve všech případech relativně snadno dohledatelné. Stávající znění zákona nestanoví správci daně povinnost udržovat historické informace nadále veřejně přístupné, pokud již nejsou v danou chvíli aktuální. V rámci správy daní, kdy daňové řízení může být poměrně běžně vedeno po dobu běhu delších zákonných lhůt, se může často i v případě historických údajů jednat o údaje pro danou kauzu relevantní. Z řady právních i faktických důvodů je třeba zajistit přiměřeně snadnou dostupnost uvedených údajů jak pro veřejnost (zejména daňové subjekty), tak pro orgány veřejné moci (soudy, jiní správci daně atd.). Vzhledem k závaznosti uvedených informací při výkonu správy daní má požadavek dostatečné publicity i historických údajů též určitý ústavněprávní rozměr. Potřeba zajistit zpětnou dostupnost informací zveřejněných podle § 56 daňového řádu není žádoucí u všech těchto informací. Bylo by neproporcionální takto postupovat u informací, jejichž vypovídací hodnota již zpětně nemá pro veřejnost význam a mohla by působit spíše matoucím dojmem (např. informace o úředních hodinách). Při zohlednění nákladů, které by udržování těchto historických údajů na straně jednotlivých orgánů veřejné moci vznikly, by pak takový požadavek neobstál z pohledu snahy o hospodárnou a administrativně úspornou správu věcí veřejných. Je proto cíleno pouze na informace týkající se elektronických podání, což odpovídá jak požadavkům aplikační praxe, tak zkušeností ze sporů, které na toto téma proběhly.

Praktické ohledy současně předpokládají, že povinnost udržovat veřejně dostupné historické údaje zveřejněné podle § 56 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu, by měla být přiměřeně časově limitována, a to i s ohledem na reálné možnosti zejména menších správců daně (typicky obce). Navrhuje se v tomto ohledu limit 10 let. Delší dostupnost přitom není vyloučena, ale je na fakultativním rozhodnutí daného správce daně. V souvislosti s plněním infomační povinnosti podle § 56 daňového řádu je současně třeba poznamenat, že ačkoliv ji plní konkrétní správce daně, v případě početnějších hierarchicky tvořených soustav orgánů (Finanční správa ČR, Celní správa ČR atd.) platí, že řada informací bude cestou vnitřního řízení nastavena jednotně pro celou soustavu z pozice orgánu, který stojí v jejím čele a disponuje řídící pravomocí vůči podřízeným článkům. Formálně budou informace nicméně určeny a zveřejněny jednotlivými správci daně, jakkoliv při tom z titulu svojí podřízenosti budou respektovat sjednocující pravidla interně definovaná nadřízeným orgánem.

K bodům 14 až 16 (§ 72 odst. 2, 4 až 6)

Ustanovení § 72 daňového řádu upravuje tzv. formulářová podání při správě daní, jakož i způsob jejich podávání a některé podmínky tvorby jejich obsahu. Formulářovým podáním se pro účely správy daní rozumí daňové tvrzení, přihláška k registraci a oznámení o změně registračních údajů včetně příloh, které jsou jejich součástí. Dosavadní podoba § 72 je výsledkem jeho revize provedené zákonem č. 283/2020 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2021. Tato zákonná úprava reagovala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/17 ze dne 12. listopadu 2019, kterým Ústavní soud zrušil tehdejší § 72 odst. 1 daňového řádu k 31. prosinci 2020. Toto zrušené ustanovení upravovalo povinnost daňového subjektu podávat tzv. formulářová podání při správě daní na tiskopisu vydaném Ministerstvem financí, anebo na analogickém tiskovém výstupu z počítačové tiskárny. Vydáním tiskopisu formulářového podání docházelo jak k určení údajů, které jsou v něm požadovány, tak k určení uspořádání tohoto tiskopisu včetně jeho grafické podoby atd. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v předmětném nálezu však musí být okruh údajů vyžadovaných od daňového subjektu v rámci formulářových podání při správě daní specifikován zákonem s tím, že konkrétní údaje mohou být konkretizovány formou podzákonného právního předpisu. Důvodem je zejména zajištění určitosti těchto údajů s ohledem na principy zpracování osobních údajů, dostatečnou míru konkrétnosti povinností, se kterými je spojena sankce, a na požadavek možnosti přezkumu ústavní konformity okruhu údajů, které jsou požadovány. Ústavní soud proto uvedl, že ustanovení § 72 odst. 1 daňového řádu ve své historické podobě nesplňovalo podmínky stanovené ústavním pořádkem pro uložení povinnosti daňovému subjektu sdělovat údaje nezbytné pro správu daní. V návaznosti na to bylo proto nezbytné cestou novelizace uvést § 72 daňového řádu do souladu se závěry předmětného nálezu Ústavního soudu, který na přijetí této úpravy stanovil výše uvedenou lhůtu do konce roku 2020, kdy nastala derogace předchozí právní úpravy. Formulářová podání jsou klíčovým nástrojem pro komunikaci mezi daňovým subjektem a správcem daně a jejich eliminace by vedla k vážným komplikacím na obou stranách. K celkové reformulaci § 72 daňového řádu proto došlo od 1. ledna 2021 zmíněným zákonem č. 283/2020 Sb. Problematika formulářových podání při správě daní byla v uplynulém období nicméně předmětem dalších odborných diskuzí, praktických poznatků i dílčích judikaturních posunů. V praxi se ukázalo jako žádoucí zejména vyjasnění pojmu „struktura formulářového podání“, který přes své opakované užívání v právním řádu obecně a daňovém právu zvláště nemá zcela ustálené a jednoznačné chápání, které by bylo bez dalšího plošně přijímáno. S tím úzce souvisí také otázka, do jaké míry má být tato „struktura“ předmětem normativní úpravy právním předpisem v duchu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, a do jaké míry může být určena a zveřejněna správcem daně. Při tom je třeba zohlednit mimo jiné rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 395/2020-55 ze dne 31. ledna 2023, který (zjednodušeně řečeno) konstatoval, že podrobnosti údajů závazně požadovaných v rámci formulářového podání, resp. pokyny k jeho vyplnění nesmějí absentovat v příslušné vyhlášce Ministerstva financí, tj. nesmějí fakticky vyplývat pouze ze struktury tohoto podání zveřejněné ze strany správce daně. Jinými slovy, není přípustné, aby zveřejněná struktura fakticky dotvářela okruh a podrobnosti požadovaných údajů a překračovala tak rámec pouhého řazení (strukturování) těchto údajů a dalších technických parametrů daného podání, kdy samotná povinnost poskytnutí údajů je dostatečně určitě založena již právním předpisem. Samotná struktura v úzkém (technickém) smyslu již stanovení ve vyhlášce nevyžaduje. Předmětný judikát se týkal vzoru, resp. struktury kontrolního hlášení na dani z přidané hodnoty, v jehož případě nebyly vzor formuláře, ani pokyny k jeho vyplnění vůbec stanoveny právním předpisem (kontrolní hlášení v tomto ohledu představovalo výjimku lišící se od jiných formulářových podání) a k dotvoření rozsahu a podrobností požadovaných údajů docházelo až zveřejněním struktury podání správcem daně. Současně Nejvyšší správní soud naznačil, že způsob stanovení vzorů formulářových podání (kdy tento vzor je zastřešující jak pro listinný, tak pro elektronický formulář, tedy pro jeho strukturu) v tehdy již existující sadě vyhlášek pro správu daní lze považovat obecně za dostatečný. Ministerstvo financí proto bezprostředně reagovalo na uvedený judikát doplněním vzoru kontrolního hlášení do příslušné vyhlášky, čímž došlo ke sladění způsobu stanovení vzoru uvedeného podání s ostatními. Pro oblast správy daní, pro kterou jsou formulářová podání základním prostředkem, jak uchopit tvrzení daňového subjektu, platí do jisté míry vyšší standard, než je tomu v případě jiných formulářů. Požadavek na vyšší standard je pak poplatný zejména intenzitě následku, který hrozí za nedodržení formálních požadavků ohledně formy, formátu či struktury daného podání. To je markantní zejména v případě vybraných formulářových podání podle zákona o dani z přidané hodnoty, kdy sankcí za nedodržení formy, formátu či struktury je bezprostřední neúčinnost učiněného podání. To je ostatně i důvodem toho, že výše zmíněná judikatura vznikla právě pro oblast formulářových podání v rámci této daně (konkrétně pak kontrolního hlášení). V obecném režimu daňového řádu je následek pochybení tohoto typu řešen mírněji. Jde o neesenciální vadu podání podle § 74 odst. 1 písm. c) nebo d) daňového řádu, která způsobí toliko možnost pro správce daně vydat výzvu k jejímu odstranění. Až případné nedodržení požadavku obsaženého ve výzvě týkajícího se zhojení formálních vad by vyústilo ve vznik pokuty podle § 247a odst. 2 daňového řádu (s možností zvýšení za podmínek podle odstavce 4). V právním řádu se lze nicméně setkat i s případy, kdy je požadován nižší standard pro způsob, kterým lze obsahové požadavky formulářového podání normovat. Příkladem bude zejména zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ten v ustanovení § 4 odst. 3 stanoví: „Orgány veřejné moci zveřejňují prostřednictvím Agentury elektronické formuláře, které po prokázání totožnosti uživatele služby s využitím elektronické identifikace zajistí automatizované doplnění údajů nezbytných pro poskytnutí digitální služby vedených v základním registru nebo agendovém informačním systému, které jsou orgánu veřejné moci zpřístupněné pro výkon agendy, nebo využívaných orgánem veřejné moci na základě souhlasu uživatele služby. Formát, strukturu a obsah formuláře stanoví orgán veřejné moci zveřejněním. Nezveřejní-li orgán veřejné moci elektronický formulář, má uživatel služby právo učinit digitální úkon podle své volby v jakémkoli výstupním datovém formátu podle zákona upravujícího archivnictví a spisovou službu.“ Stávající právní úprava v daňovém řádu používá ve vztahu k elektronickému podání, resp.

datové zprávě, bez dalšího pojem „struktura“. Obdobně k používání tohoto pojmu přistupují i jiné právní předpisy. Výše uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu nicméně upozornila na ne zcela vyjasněný obsah tohoto pojmu. V tom lze, minimálně pro oblast daňového procesu, kde platí výše zmiňovaný vyšší standard kladený na způsob normativního uchopení formulářových podání, spatřovat potřebu tento pojem lépe precizovat tak, aby byl lépe ozřejměn jeho vztah k obsahu tzv. formulářových vyhlášek. Nynější návrh částečné reformulace § 72 a navazujících ustanovení daňového řádu tak činí. Reflektovány jsou i další judikaturní upřesnění, například závěr, podle něhož není na místě odlišovat obligatorní a fakultativní okruhy údajů požadovaných ve formulářových podáních z hlediska jejich úpravy vyhláškou (dnešní dělení v § 72 odst. 4 a 5 daňového řádu), neboť se – má-li jít o vynutitelný požadavek – musí jednat o obligatorní obsah vyhlášky. Na pojem „struktury“ formulářového podání lze v teoretické rovině nahlížet dvojím způsobem: jako na tzv. obsahovou strukturu podání, nebo na tzv. datovou strukturu podání. Obsahová struktura formulářového podání je esenciálním požadavkem na každý formulář, a to bez ohledu na jeho formu. Díky ní se osoba, která daný formulář vyplňuje, dozvídá pravidla a požadavky, které musí při tomto vyplňování respektovat. Základní rámec pro obsahovou strukturu představují obecné náležitosti (požadavky) stanovené zákonem pro každé podání. Zákon pak zpravidla stanoví další povinné náležitosti. Podzákonný právní předpis (vyhláška) pak může tyto náležitosti dále precizovat a rozvádět. V praxi půjde zpravidla o vytvoření závazného vzoru pro daný formulář a stanovení pokynů pro jeho vyplnění. V případě elektronického formuláře může obsahová struktura nad rámec pravidel společných pro všechny formy formuláře (tedy i listinnou) obsahovat další požadavky poplatné této formě podání. Datová struktura formulářového podání je toliko technicistním požadavkem pro formuláře v elektronické podobě. Je odvislá od formátu podání, který stanoví vyhláška, a také od stanovené obsahové struktury, kterou musí respektovat, a nemůže jí dále rozšiřovat. Zjednodušeně řečeno, jde tedy o jakési „překlopení“ požadavků daných obsahovou strukturou do podoby, která umožní automatizované zpracování informačními systémy, kterými ten který správce daně disponuje. Datovou strukturu proto neurčuje právní předpis, ale sám orgán veřejné moci v závislosti na technologickém vybavení a informačních systémech, jimiž disponuje. Obecně přitom platí, že orgán veřejné moci je tradičně nadán faktickou pravomocí zavést („určit“) některé technické parametry svojí činnosti, které vyplývají z reálných podmínek jeho činnosti. Ačkoliv předmětem těchto pravidel primárně není stanovení práv a povinností adresátům výkonu veřejné moci, je nesporné, že výkon těchto práv a povinností je tímto nastavením ve větší či menší míře ovlivněn. Uvedené nastavení vyplývá zejména z faktických podmínek činnosti orgánu, z nutnosti určitým způsobem nastavit jeho vnitřní organizaci či manažerské řízení jeho provozu. Nejedná se přitom pouze o čistě interní otázky fungování orgánu, ale také o nastavení jeho provozních a technických podmínek na „rozhraní“ jeho kontaktu s adresáty výkonu veřejné moci, kteří jsou tak nuceni se fakticitě nastavení těchto provozních a technických podmínek přizpůsobit, i když nejsou založeny na úrovni právních předpisů, ale na úrovni určení (a případně zveřejnění) ze strany daného orgánu. Typickými příklady může být nastavení úředních hodin, rozvrhu práce v rámci orgánu či některých komunikačních kanálů navenek. Tyto prvky mohou v reálném životě značně ovlivnit práva a povinnosti adresátů výkonu veřejné moci, přesto bez možnosti uvedené provozní a technické parametry své činnosti autonomně nastavovat by výkon veřejné moci byl jen obtížně realizovatelný. Daňový řád upravuje pravomoc, resp. povinnost správce daně nastavovat („určit a zveřejnit“) uvedené provozní a technické parametry své činnosti v rámci úpravy infomační povinnosti v § 56 daňového řádu. Do této kategorie spadá právě určení datové struktury formulářového podání, které na rozdíl od jeho struktury obsahové neaspiruje na snahu upravovat či konkretizovat požadované údaje, ale toliko nastavení technických parametrů podání. Daňový subjekt je takto určenou datovou strukturu povinen respektovat stejně, jako jiné provozní a technické parametry činnosti orgánů veřejné moci dané objektivní realitou či jejich vnitřním nastavením. Použití pojmu datová struktura v souvislosti s jiným, než formulářovým podáním (srov. staronový § 56 odst. 1 písm. b) bod 3 daňového řádu, podle něhož správce daně určí a zveřejní formát a datovou strukturu podání, které je způsobilý přijmout) vyjadřuje toliko standardní požadavek na nutnost respektovat spolu s všeobecně dostupnými formáty také obvyklou datovou strukturu tak, aby zaslané datové zprávy byly pro orgán veřejné moci vůbec zpracovatelné (čitelné). Z hlediska systematiky platí, že pokud daňový řád nebo jiný daňový zákon použije v souvislosti s elektronickým podáním pojem „struktura“ bez dalšího (např. jako požadavek pro dodržení zveřejněného formátu a struktury), je nutné pod tento obecný pojem subsumovat jak požadavek na dodržení stanovené obsahové struktury, tak požadavek na dodržení datové struktury, která musí být určena a zveřejněna správcem daně v souladu s § 56 daňového řádu. Podobně pojem „požadovaná struktura“ zahrnuje jak strukturu stanovenou právním předpisem (tj. obsahovou strukturu), tak strukturu určenou a zveřejněnou správce daně (tj. datovou strukturu), samozřejmě pokud není současně explicitně zmíněna jen jedna z nich (jako je tomu v navrženém § 72 odst. 2 písm. b) daňového řádu). Pojem „požadovaný“ je zde použit jako nadřazený k pojmům „stanovený“, „určený“ a „zveřejněný“. K odstavcům 2 a 6 V rámci stávajícího znění § 72 odst. 2 daňového řádu jsou obecně normovány tři možné alternativy způsobů, jimiž lze formulářové podání učinit. Formulářové podání tak je především možné podat na tiskopisu vydaném Ministerstvem financí. Po stránce obsahové tento tiskopis musí obsahovat pouze takové údaje a náležitosti a případně jejich uspořádání, které odpovídají zákonné úpravě a jejím podrobnostem upraveným vyhláškou Ministerstva financí (viz stávající § 72 odst. 3 až 5 daňového řádu). V případě, že je cestou vyhlášky upraven přímo vzor tiskopisu, je následně tiskopis vydán podle tohoto vzoru. Další způsob, kterým lze učinit formulářové podání, je stejně jako v minulosti podání na tiskovém výstupu, jehož obsah (údaje, náležitosti a jejich uspořádání) odpovídá vydanému tiskopisu, anebo vzoru tiskopisu upravenému ve vyhlášce Ministerstva financí, pokud tato vyhláška takový vzor obsahuje (případně se zohledněním přípustných modifikací dle § 5 standardizovaného znění formulářových vyhlášek). Třetí způsob představuje elektronické formulářové podání, jehož formát a strukturu zveřejní správce daně, přičemž okruh údajů, který je v takovém podání požadován, musí opět odpovídat okruhu údajů, které vyplývají ze zákonné úpravy a z jejích podrobností stanovených vyhláškou Ministerstva financí, resp. ze vzoru, který je vyhláškou stanoven. Rovněž zveřejněný formát formulářového podání musí respektovat minimální požadavky na tento formát stanovený vyhláškou. Nově navržené členění odstavce 2 lépe vyjadřuje, že z hlediska formy podání je základní členění pouze dvojí: formulářové podání je učiněno buď v listinné podobě, anebo v elektronické podobě. Písmeno a) je proto věnováno listinné podobě formulářů. Takto lze podání učinit jak na tiskopise vydaném Ministerstvem financí (či jinou autoritou, pokud tak stanoví jiný zákon), tak na obdobném tištěném výstupu (typickou situací bude, když si podávající formulář sám vytiskne). Obdobný tištěný výstup nemusí být zcela totožný (např. z hlediska barevného provedení) s vydaným tiskopisem. Musí však dodržet stanovenou obsahovou strukturu. Písmeno b) je pak věnováno elektronické formě formulářového podání. Zde se promítá výše zmíněná precizace pojmu „struktura“. Současně je zde na rozdíl od odstavce 4 použit i pojem datová struktura formulářového podání, pro který je klíčový požadavek zakotvený v novém § 56 odst. 1 písm. b) bodu 4 daňového řádu. Tedy, že datová struktura musí odpovídat stanovenému formátu a obsahové struktuře formulářového podání, přičemž je určena a zveřejněna správcem daně. Redukce počtu písmen v odstavci 2 se pak musí technicky promítnout do odkazu uvedeného v odstavci 6. K odstavcům 4 a 5 Ustanovení § 72 odst. 3 daňového řádu v současnosti obsahuje obecný výčet základních okruhů údajů, které mohou být součástí formulářových podání, společný pro všechny daňové zákony. Na výše uvedené navazuje v § 72 odst. 4 a 5 daňového řádu úprava zmocnění Ministerstva financí k vydání vyhlášky upravující podrobnosti údajů a náležitostí, a popřípadě jejich uspořádání v rámci formulářových podání. V případě elektronických formulářů lze takto stanovit též jejich formát. Konečně je možné podle § 72 odst. 5 písm. e) daňového řádu stanovit vzor formulářového podání. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti a zákonné zmocnění v § 72 daňového řádu vydalo dosud Ministerstvo financí sadu vyhlášek, které stanovily zejména vzory formulářových podání pro jednotlivé daně, přičemž tyto vyhlášky jsou prakticky každý rok aktualizovány. V úvodu zmíněná precizace textu zavádějící pojmy obsahová a datová struktura formulářového podání se promítá primárně v odstavci 4, kde je pojem obsahová struktura vymezen při současném respektování kontinuity se stávající textací, která s tímto pojmem pracovala implicitně. Pojem obsahové struktury je spojován se všemi způsoby činění formulářového podání, tj. tato obsahová struktura by měla být pro formulářové podání vyhláškou stanovena vždy. Obdobně je třeba chápat i pojem „vzoru“ formulářového podání, jako jednoho z možných pojetí obsahové struktury. Tento pojem je zastřešující jak pro listinný, tak pro elektronický formulář – v prvním případě je zhmotněn fyzickým vydání listinného tiskopisu Ministerstvem financí, ve druhém případě je zhmotněn prostřednictvím určení a zveřejnění datové struktury elektronického podání správcem daně. V obou případech přitom tiskopis i datová struktura musí uvedený vzor stanovený vyhláškou (vyjádření obsahové struktury podání) respektovat. Fakultativním obsahem vyhlášky zůstává podle nového § 72 odst. 5 daňového řádu tak jako dosud stanovení formátu elektronického formulářového podání. Pokud by nebyl pro konkrétní formulář formát stanoven vyhláškou, aplikuje se obecné pravidlo, kdy požadavek na dodržení určitého formátu datové zprávy vyplývá z § 56 odst. 1 písm. b) bod 3 daňového řádu. Podle něj musí správce daně určit a zveřejnit formáty datových zpráv, které je způsobilý přijmout. V rámci tohoto určení správci daně nepřísluší diskrece, která by mu umožňovala pro vybraná podání vylučovat standardní a běžně užívané formáty datových zpráv. Cílem je pouze vyloučit excesivní využití netradičních formátů, které ze strany správce daně není možné standardně zpracovat. Pokud by pro určité formulářové podání nebyl vyhláškou stanoven formát, neznamená to, že by nebyl stanoven vůbec, ale pouze to, že dané formulářové podání lze učinit v kterémkoli ze standardně přípustných formátů datové zprávy. Případná povinnost učinit podání elektronicky tímto není dotčena. Možnost stanovení formátu elektronického formulářového podání pro jednotlivé druhy daní neomezuje možnost v rámci jednoho obecného typu daně (např. daň z příjmů, spotřební daň) požadovat různé formáty pro jednotlivé formuláře odpovídajícím konkrétním tematickým skupinám (zejména druhům daně), které lze pod obecné označení daně subsumovat.

K bodu 17 (§ 74 odst. 1 písm. d))

Jedná se o formální promítnutí upravené terminologie v § 72 daňového řádu. „Požadovanou strukturou“ se zde rozumí jak obsahová struktura stanovená právním předpisem podle § 72 daňového řádu, tak datová struktura určená a zveřejněná správcem daně podle § 56 daňového řádu.

K bodům 18 a 19 (§ 75)

Navrhuje se zpřesnění tak, aby jazykové vyjádření odpovídalo smyslu dané normy a způsobu její aplikace. Současná právní úprava vycházející z obdobné předchozí právní úpravy (ustanovení § 22 zákona o správě daní a poplatků) v obecné rovině stanoví, že správce daně věcně či místně nepříslušný k provedení řízení je povinen neprodleně postoupit podání (popřípadě platbu) týkající se správy daní příslušnému správci daně; současně je nepříslušnému správci daně stanovena povinnost informovat o tomto úkonu osobu, která podání učinila. Doslovný text daného ustanovení tak může ve svém důsledku znamenat nechtěné zúžení okruhu postupovaných podání, neboť o některých podáních se řízení při správě daní nevede (např. lze uvést podání obsahující podnět osoby zúčastněné na správě daní na ochranu před nečinností). Stejný postup, tj. neprodlené postoupení v souladu se zásadou vstřícnosti a spolupráce, by se však měl uplatnit i v případě podání, o němž není vedeno žádné řízení. Situace vzniklá nepřesností právní úpravy je aktuálně řešitelná rozumným (extenzivním) výkladem. Legislativní zpřesnění odstraní nezamýšlené zúžení okruhu postupovaných podání tak, aby explicitní zákonný text dopadal na podání, o nichž se vede nejen řízení, ale i na podání, která jsou vyřizována v rámci jiného, zákonem předvídaného postupu. Současně se precizuje stávající norma obsažená v závěru původního odstavce. Ta se týká povinnosti uvědomit podatele o postoupení podání. Z jazykového vyjádření totiž není zcela zřejmé, zda dopadá i na osobu, která učinila platbu nepříslušnému správci daně. Dané pravidlo se proto vyděluje do samostatného odstavce 2. Současně se s ohledem na zkušenosti z aplikační praxe i zásadu procesní ekonomie povinnost nepříslušného správce daně uvědomit osobu o nesprávně určeném podání či platbě omezuje pouze na případy, kdy pro daný účel nepostačí to, že o takovém výsledku bude dotyčný přímo nebo nepřímo zpraven správcem daně, jemuž byla platba či podání postoupeno. Typicky tedy v případech, kdy výsledek zpracování podání či platby bude patrný z reakce příslušného správce daně. V praxi se tak bude jednat především o případy, kdy je podávána žádost, na kterou bude příslušný správce daně vůči podateli bezprostředně reagovat formou jejího vyřízení. Příkladem může být žádost o vrácení vratitelného přeplatku, kdy na tuto žádost správce daně, jemuž bylo podání postoupeno, zareaguje buď vyplacením požadovaného přeplatku, anebo vyrozuměním, proč tento vyplacen být nemůže. Z obou způsobů vyřízení je předchozí postoupení žádosti zjevné. Možnost vyrozumět podatele či původce platby tak v těchto případech zůstane zejména pro případy, kdy je vhodné podatele adresným způsobem pro futuro nasměrovat a edukovat tak, aby se vyvaroval chyb a zpoždění, která volbou nepříslušného správce daně mohou nastávat. Naproti tomu standardní vyrozumění o postoupení bude na místě tam, kde vzhledem k povaze podání není očekávána reakce správce daně, anebo kde tato reakce má nastat až s delším časovým odstupem. Zde má samostatné vyrozumění zjevný smysl, neboť jeho účel není naplněn jiným způsobem.

K bodu 20 (§ 103 odst. 1)

Navrhuje se zpřesnění právní úpravy tak, aby text zákona odpovídal záměru zákonodárce, který sledoval poslední velkou novelou daňového řádu (zákon č. 283/2020 Sb.) v souvislosti s přiřknutím námitce podle § 159 daňového řádu charakteru řádného opravného prostředku v některých situacích. Ustanovení § 159 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném od 1. ledna 2021 stanoví, že „v případě, kdy námitka směřuje proti rozhodnutí správce daně, je řádným opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí“. Zákon tedy v určitých situacích námitku kvalifikuje jako řádný opravný prostředek, avšak nepřiznává ji za tím účelem klíčovou vlastnost. Tou je odklad právní moci rozhodnutí, proti kterému řádný opravný prostředek směřuje. Na tento nedostatek upozornila judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. 8 Afs 59/2023-39), která precizně popsala, jaké jsou obvyklé vlastnosti řádného opravného prostředku a jaká z nich je pro možnost nahlížet na námitku jako na řádný opravný prostředek nezbytná. Mezi obvyklé vlastnosti řádného opravného prostředku lze řadit (i) suspenzivní (odkladný) účinek. Přiznání odkladného účinku však i podle judikatury není vlastností nezbytnou, v oblasti daňového práva pak dokonce výjimečnou (viz § 109 odst. 5 daňového řádu, podle něhož odvolání nemá odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak). V případě námitky je tedy vyloučení odkladného účinku žádoucí a zamýšlenou vlastností. Opačný případ by znamenal, že bude námitka nadužívána ve snaze pozdržet úkony spojené např. s daňovou exekucí. V určitém případě by mohlo dojít i k jejich zmaření. Další obvyklou vlastností je (ii) devolutivní (odvalovací) účinek, který garantuje posouzení případu orgánem vyšší instance. Opět nejde o vlastnost nezbytnou. Zatímco v případě odvolání devolutivní účinek nastává (viz § 114 daňového řádu), v případě námitky je jeho absence jednou z klíčových vlastností tohoto prostředku ochrany. I v situaci, kdy mu je přiznán charakter řádného opravného prostředku, je záměrem, aby o námitce rozhodoval orgán, proti jehož úkonu směřuje (v daném případě rozhodnutí související s platební částí daňového řízení, proti němuž nelze podat odvolání nebo rozklad). S ohledem na důsledky, které by pro správce daně mělo setrvávání ve stavu, který je nezákonný (např. možnost vzniku úroku hrazeného správcem daně či nároku na náhradu škody), lze očekávat, že správce daně, který napadené rozhodnutí vydal, bude mít zájem na rychlé nápravě. Třetí vlastností, které je pro řádný opravný prostředek nejen obvyklá, ale podle judikatury i nezbytná (esenciální), je odložení okamžiku právní moci. Právní mocí totiž nastává nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc) rozhodnutí. Je tedy logické, že tyto vlastnosti by měly nastat až v momentě, kdy je o eventuálním řádném opravném prostředku rozhodnuto. V případě odvolání (a rozkladu) tento účinek garantuje § 103 odst. 1 daňového řádu. Námitku, v případech, kdy jí zákon přiznává charakter řádného opravného prostředku, však pod dané ustanovení vzhledem k jeho jazykovému vyjádření podřadit nelze. Díky tomu námitka postrádá nutnou vlastnost, kterou musí řádný opravný prostředek mít k tomu, aby tak mohl být nazírán i v navazujících oblastech. Půjde především o soudní řád správní, který v ustanovení § 5 uvádí „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.“ Návazně na to pak v ustanovení § 68 písm. a) pro případ žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dodává, že „žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.“ Z výše uvedeného je patrné, že je žádoucí doplnit chybějící vazbu mezi § 159 odst. 5 daňového řádu a § 103 odst. 1 daňového řádu tím, že se jeho textace zobecní tak, aby dopadala nejen na odvolání (a implicitně i rozklad), ale na veškeré řádné opravné prostředky (tedy i námitku v případech, kdy směřuje proti rozhodnutí). Z důvodu vyšší právní jistoty a přehlednosti je vhodné námitku doplnit také do ustanovení § 108 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které podává taxativní výčet řádných opravných prostředků.

K bodům 21 a 22 (§ 108 odst. 1 písm. a) a c))

K písm. a) Blíže k důvodům změny viz odůvodnění k § 103 odst. 1 daňového řádu. K písm. c) Navrhuje se zpřesnit ustanovení tak, aby taxativní výčet dozorčích prostředků odpovídal materiální množině dozorčích prostředků upravených v daňovém řádu. Vedle standardních nástrojů, jimiž je nařízení obnovy řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí, se explicitně doplňuje i jiný způsob zahájení přezkumného řízení. K tomu může dojít v rámci institutu uspokojení navrhovatele podle ustanovení § 124 daňového řádu. V odstavci 2 zmíněného ustanovení je řečeno, že „ustanovení o nařízení přezkoumání rozhodnutí se nepoužijí“. K zahájení přezkumného řízení tak nedochází nařízením, nýbrž zahájením řízení ex officio na základě vyhodnocení situace, která nastane poté, co byl učiněn návrh (žaloba proti rozhodnutí správce daně) v rámci správního soudnictví. Vedlejším důsledkem toho, že se potvrdí status přezkumného řízení vedoucího k uspokojení navrhovatele coby dozorčího prostředku, je případný vliv na lhůtu pro stanovení daně. Podle § 148 odst. 2 písm. c) daňového řádu se za stanovených podmínek tato lhůta o 1 rok prodlužuje při zahájení řízení o mimořádném opravném prostředku nebo dozorčím prostředku. Je žádoucí, aby tento efekt nastal i v případě rozhodnutí, které je výsledkem tohoto přezkumu sui generis, neboť tím roste potenciál pro využití instrumentu uspokojení navrhovatele.

K bodu 23 (§ 124a)

V návaznosti na diskusi s Ministerstvem spravedlnosti v souvislosti s paralelně vedeným legislativním procesem ohledně novelizace soudního řádu správního, jehož výsledek není v době předložení návrhu zákona znám, se navrhuje nové znění celého § 124a daňového řádu. Bude-li přijato obecné řešení zamýšlené v rámci novelizace soudního řádu správního, které bylo doplněno o řešení problematiky, která dosud byla výslovně řešena pouze v parciální úpravě daňového řádu a která se nyní navrhuje dále precizovat, stane se § 124a obsoletním, neboť bude upravovat shodně to, co bude vyplývat z úpravy obecné. Ostatně proto je součástí doprovodných změn k novele soudního řádu správního i návrh na zrušení § 124a daňového řádu. S ohledem na nejistotu provázející schvalování každé novely (novelu soudního řádu správního nevyjímaje) se s ohledem na zachování právní jistoty volí cesta paralelní duplicitní úpravy s tím, že v budoucnu může být duplicita, která nicméně nezpůsobí výkladové potíže, odstraněna. Nově navržený odstavec 1 je tvořen reformulovaným zněním stávajícího jediného odstavce obsaženého v současném § 124a. Ten byl do právního řádu doplněn prostřednictvím zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, s účinností od 1. ledna 2015. Jeho cílem v té době nebylo řešit tehdy nejednotně vnímanou otázku „znovuožívání“ správních rozhodnutí v reakci na zrušení zrušovacího rozsudku krajského soudu. Tehdejším cílem bylo založit ex lege neúčinnost rozhodnutí, které bylo vydáno správcem daně v souladu s právním názorem krajského soudu obsaženým v rozhodnutí krajského soudu, které bylo zrušeno v řízení o kasační stížnosti, a to dnem nabytí právní moci druhého rozhodnutí krajského soudu (s odlišným právním názorem od předchozího). Účelem této úpravy tak byla mj. úspora administrativy a nákladů spojených s formální likvidací vlastních (názorem soudu překonaných) rozhodnutí a doručováním, které by to obnášelo. Obecně platí, že v případě, kdy správce daně neuspěje u krajského soudu, dojde u tohoto soudu ke zrušení jeho rozhodnutí. Správce daně má možnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně brojit prostřednictvím podané kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, který může rozhodnutí nižšího soudu zrevidovat. Podle ustanovení § 107 soudního řádu správního nemá kasační stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Pokud není Nejvyšším správním soudem přiznán kasační stížnosti proti rozsudku soudu prvního stupně odkladný účinek, je správce daně povinen konat, tj. vydat nové rozhodnutí ve věci v souladu s vyjádřeným názorem krajského soudu. To platí i za situace, kdy věc ještě není v důsledku podané kasační stížnosti přezkoumána Nejvyšším správním soudem. V případě opačném by se správce daně dopouštěl nečinnosti ve smyslu ustanovení § 38 daňového řádu. V prostředí daňového práva situace, kdy podaná kasace nemá přiznán odkladný účinek, zpravidla odpovídá tomu, že bude v zájmu nejen daňového subjektu, ale též veřejných rozpočtů, aby případné pochybení správce daně mohlo být zhojeno co nejrychleji novým rozhodnutím věci namísto vyčkávání na to, jak celou věc posoudí Nejvyšší správní soud. Případné neoprávněné zadržování finančních prostředků daňového subjektu jde totiž k tíži veřejných rozpočtů v podobě úroku hrazeného správcem daně. Pokud dojde ze strany Nejvyššího správního soudu ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, nezřídka se v praxi stává, že s ohledem na délku navazujícího soudního řízení po určitý čas (podle zkušeností orgánů Finanční správy ČR jde zpravidla o několik měsíců) existují současně dvě odlišná či dokonce opačná účinná rozhodnutí o stanovení (téže) daně (tj. nové rozhodnutí, vydané na základě prvního rozsudku, a staré, které „obživlo“ revizí původního verdiktu ze strany Nejvyššího správního soudu). V daňové oblasti, kde je na rozdíl od většiny správních řízení, potřeba původní verdikt krajského soudu promptně reflektovat (mj. s ohledem na riziko nárůstu úroků hrazených správcem daně), vyvstala potřeba řešit tuto problematickou situaci explicitní právní úpravou. Platí, že judikatura správních soudů dovodila, že dojde k „obživnutí“ původního rozhodnutí správce daně. Došlo tedy k názorovému posunu, resp. ujednocení oproti stavu, který zde byl v době vzniku ustanovení § 124a daňového řádu. Judikatura správních soudů rovněž označuje existenci dvou protichůdných správních rozhodnutí v téže věci za stav nežádoucí a existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. K této problematice srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Ads 99/2014-58 ze dne 1. července 2015 nebo sp. zn. 9 Afs 71/2012- 34 ze dne 10. října 2013. Ve vazbě na výše uvedené se vedle formulačně upraveného stávajícího odstavce 1 doplňuje odstavec 2, jehož cílem je řešení situace tak, aby v mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, kterým došlo ke zrušení „původního“ pravomocného rozsudku krajského soudu, do nabytí právní moci „nového“ rozsudku krajského soudu, jenž ve smyslu aktuálního znění § 124a daňového řádu způsobuje neúčinnost rozhodnutí správce daně vydaného ve vazbě na „původní“ rozsudek krajského soudu, neexistovala dvě konkurenční rozhodnutí. Zvoleno je přitom řešení reflektující návrh novely soudního řádu správního. Toto řešení zajistí, že budou jasně vymezeny situace a okamžik, ke kterému dojde ke zrušení účinků případného druhého rozhodnutí správního orgánu v téže věci a současně též k obnovení právních účinků původního rozhodnutí správního orgánu. Bude tedy zajištěno, že právní účinky původního rozhodnutí správce daně se obnoví stejným dnem, kdy nové rozhodnutí ex lege (podle odstavce 1) právních účinků pozbyde, tj. dojde k jejich „vystřídání“ v účinnosti ve stejný okamžik. Souběh obou rozhodnutí je nežádoucí, stejně tak jako není žádoucí koncept, kdy by původní rozhodnutí „ožívalo“ již právní mocí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. To by mohlo způsobit „obživnutí“ i věcně nesprávných rozhodnutí, která již byla v mezidobí napravena meritorně správnou korekcí. Důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu totiž nemusí být chyba v meritorním posouzení věci. Dopady „obživnutí“ věcně nesprávných rozhodnutí by tak mohly negativně pocítit daňové subjekty (vznik nedoplatků tam, kde neměly být) a v konečném důsledku i veřejné rozpočty (vznik nároku na odškodnění v podobě úroků hrazených správcem daně). Výše popsané řešení je žádoucí i s ohledem na nutnost promítat správcem daně dané skutečnosti rovněž do platební roviny (evidence daní) a současně je správce daně povinen činit nezbytné úkony, aby byly případné platební povinnosti ze strany daňových subjektů splněny. K „obživnutí“ rozhodnutí o stanovení daně by tak mělo docházet až v momentě, kdy lze soudní přezkum považovat za uzavřený a definitivní. To je ostatně jeden z důvodů, proč je pokračováno v parciálním řešení pro oblast správy daní, neboť uvedené pravidlo nemusí nutně konvenovat všem oblastem finančního a správního práva. Navržené ustanovení nevyžaduje normovat přechodné ustanovení. V dané souvislosti bude obecně platit, že již nastalé právní účinky soudních rozhodnutí nejsou dotčeny (tj. již nastalé „obživnutí“ původních rozhodnutí k datu, které nastalo před účinností novely, ačkoliv nově k tomuto „obživnutí“ dojde později). Jinak platí implicitní pravidlo platné pro procesní normy, kdy nová úprava se použije i na případy, které mají svůj původ v minulosti (před účinností novely), avšak relevantní procesní výstupy nastanou až v budoucnosti (po účinnosti novely). Jde tedy o obvyklou nepravou retroaktivitu, která je pro aplikaci procesních norem v principu žádoucí.

K bodům 24 a 25 (§ 127 odst. 2 a 4)

V odstavci 2 se navrhuje provést legislativní zpřesnění v souvislosti s institutem žádosti o zrušení registrace tak, aby bylo postaveno najisto, že se tato žádost podává prostřednictvím oznámení o změně registračních údajů nejen v případě, že je k jejímu podání daňový subjekt povinen podle § 127 odst. 1 daňového řádu, ale také v případě, že tak činí dobrovolně (např. při dobrovolném zrušení registrace plátce daně z přidané hodnoty). Oznámení o změně registračních údajů je formulářovým podáním podle § 72 odst. 1 daňového řádu, přičemž důvody pro požadavek na tuto kvalifikovanou a standardizovanou formu podání platí bez ohledu na povinný či dobrovolný status žádosti o zrušení registrace, neboť postup zpracování tohoto typu podání ze strany správce daně (včetně případné potřeby automatizace) je zde obdobný. Uvedené rovněž odpovídá dlouhodobé praxi, nicméně s ohledem na to, že žádost o zrušení registrace není v § 72 odst. 1 daňového řádu zahrnuta jako samostatná kategorie formulářového podání, tendovala stávající formulace § 127 odst. 1 daňového řádu k nezamýšlenému doslovnému výkladu, podle něhož byl požadavek na podání žádosti o zrušení registrace pouze cestou oznámení o změně registračních údajů (včetně statusu formulářového podání) spojen toliko s povinným zrušením registrace. Tato nepřesnost by proto měla být návrhem odstraněna. V odstavci 4 dochází v návaznosti na celkovou revizi pojmů „registr, rejstřík, seznam a evidence“ k terminologickému zpřesnění. Pojem „evidence“ v sobě totiž zahrnuje jak seznamy, tak rejstříky, popřípadě registry.

K bodu 26 (§ 146 odst. 2)

Z důvodu jednoznačnosti a v souladu se zavedenou správní praxí se navrhuje explicitně vyloučit zaokrouhlování na celé stokoruny nahoru v případě zálohy na daňový odpočet, kde takovýto způsob zaokrouhlování není žádoucí. Uplatní se tedy standardní zaokrouhlování na celé koruny nahoru.

K bodu 27 (§ 147 odst. 3)

Navrhuje se zpřesnění tak, aby pravidlo obsažené v odstavci 3 dopadalo na oba možné způsoby, kterými lze daňový subjekt seznámit s výsledkem postupu k odstranění pochybností. K tomu může dojít jednak v rámci osobní interakce (výstupem je protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností), anebo distančně (výstupem je zaslané písemné vyhotovení tohoto výsledku). Pro obě situace platí, že z důvodu hospodárnosti, procesní ekonomie i celkové srozumitelnosti výstupů činěných správcem daně, je vhodnější v odůvodnění platebního výměru odkazovat na existující a daňovému subjektu sdělené písemné výstupy. Výsledkem postupu k odstranění pochybností je třeba v tomto ohledu rozumět až finální výstup shrnující daný postup, nikoliv mezitímní výstup, na základě kterého pokračuje dialog mezi daňovým subjektem a správcem daně. Dále je v ustanovení provedeno terminologické zpřesnění, kdy je pojem „projednání“ nahrazen pojmem „sdělení“, což vhodněji odpovídá terminologii úpravy postupu k odstranění pochybností v § 89 a násl. daňového řádu.

K bodu 28 (§ 148 odst. 6)

Ustanovení § 148 odst. 6 upravuje možnost stanovit daň i po uplynutí lhůty pro stanovení daně v případě, kdy toto stanovení je důsledkem „jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu“. V tomto specificky závažném případě je správci daně poskytnuta speciální (více než dvouletá) lhůta, ve které lze realizovat daňové řízení a daň stanovit mimo rámec standardní lhůty pro stanovení daně. Základní podmínkou je zde příčinná souvislost mezi uvedeným jednáním, které mělo charakter daňového trestného činu, a konkrétní daní, resp. jejím následným stanovením. Jinými slovy, daní, kterou lze stanovit v režimu § 148 odst. 6 daňového řádu, je daň ve vztahu, k níž byl daňový trestný čin spáchán. V této souvislosti vzniká otázka, zda daňový subjekt, jemuž je daň stanovena, musí být totožný s pachatelem trestného činu, tj. s osobou, která byla odsouzena za jeho spáchání. Ustanovení § 148 odst. 6 explicitně neuvádí, která osoba se musí jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, dopustit, aby bylo možné danou normu daňového řádu aplikovat. Z jazykového výkladu tedy lze dovodit, že tato osoba nemusí být nutně totožná s daňovým subjektem. V opačném případě by byl rovněž do značné míry popřen smysl a účel daného ustanovení, neboť případů, kdy jsou pachatel trestného činu ohledně určité daně a daňový subjekt, jemuž tato daň vznikla, odlišnými osobami, existuje v praxi značné množství. Takový stav je ostatně pro některé klíčové skupiny daňových subjektů zcela typický, zejména pro právnické osoby jako daňové subjekty, v jejichž případě se daňového trestného činu zpravidla dopustí fyzická osoba, skrze niž právnická osoba jedná. Vyřadit celé tyto skupiny daňových subjektů z aplikace § 148 odst. 6 by vedlo k nežádoucím a často až absurdním důsledkům včetně nerovného přístupu k daňovým subjektům podle jejich povahy, jakož i významného rizika zneužití. Ačkoliv lze tedy již za stávajícího znění daňového řádu dojít k závěru, že totožnost pachatele a daňového subjektu není požadována již v současném znění jeho § 148 odst. 6, v zájmu zamezení pochybností v uvedeném směru se navrhuje do ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu doplnit explicitní vyjádření, ze kterého bude lépe zřejmé, že se jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, nutně nemusel dopustit přímo daňový subjekt, jemuž je následně daň stanovována. Princip kauzální vazby mezi trestným jednáním a předmětnou daní je plně zachován.

K bodu 29 (§ 150 odst. 6)

Navrhuje se upřesnit stávající znění tak, aby bylo jednoznačné, že daňovému subjektu i poté, co byl vyrozuměn o existenci nedoplatků a následcích spojených s jejich nezaplacením podle § 153 odst. 3 daňového řádu, zůstává zachováno právo uhradit nedoplatek na bankovní účet uvedený v původním rozhodnutí (většinou platebním výměru), kterému evidenčně odpovídá příslušný osobní daňový účet. Platba na bankovní účet, kterému evidenčně odpovídá osobní depozitní účet, je pouze další alternativou, která má v určitých případech usnadnit placení daně, nikoli obligatorním požadavkem. V této souvislosti lze připomenout, že je-li částka směrována nikoli na jednotlivé osobní daňové účty, nýbrž je uhrazena na „svodný“ osobní depozitní účet, má tato skutečnost význam z hlediska pořadí úhrady daně podle § 152 daňového řádu. Pokud daňový subjekt využije možnosti uhradit částku tak, aby byla zaevidována na osobní depozitní účet, uplatní se pravidlo zakotvené v § 152 odst. 1 a 4 daňového řádu plošně, tj. bez ohledu na jakém osobním daňovém účtu se ten který nedoplatek nachází. Pokud daňový subjekt využije svého práva směrovat částku přímo na konkrétní osobní daňový účet, uplatní se pravidlo obsažené v § 152 odst. 1 a 4 daňového řádu odděleně pro každý osobní daňový účet, což může vést i k situaci, kdy nedoplatek na příslušenství daně na jednom účtu bude uspokojen dříve než nedoplatek na samotné dani na účtu jiném.

K bodu 30 (§ 152 odst. 5)

Z důvodu právní jistoty se explicitně normuje dosavadní pravidlo potvrzené i dlouhodobou správní praxí správců daně týkající se určení časového okamžiku, ke kterému se provádí identifikace nedoplatků a jiných daňových pohledávek, na které je pak následně zapravena došlá úhrada (platba). Je přitom lhostejné, zda jde o úhradu (i) faktickou, tj. hotovostní či bezhotovostní, anebo jde o úhradu (ii) evidenční. Evidenční úhradou (platbou) daně je v tomto ohledu třeba rozumět (i) situaci, kdy je použit přeplatek na jiné dani (jiném osobním či depozitním daňovém účtu), popřípadě (ii) situaci, kdy dochází ke snížení či vytvoření záporné položky na debetní straně osobního daňového účtu, která je posléze použita jako platba na daň na témže osobním daňovém účtu. K takové situaci může dojít např. při pravomocném doměření daně na daň nižší. Zde mohou nastat dvě typové situace:

1) Je-li daň snížená pravomocným doměřením evidována na osobním daňovém účtu, kde současně nejsou evidovány nedoplatky, vzniká přeplatek. Ten se převede na příslušný osobní daňový účet s evidovanými nedoplatky. V souladu se stávajícím § 163 odst. 3 písm. c) daňového řádu jde o platbu daně. Dnem úhrady (platby) je podle § 154 odst. 5 daňového řádu den, který následuje po dni vzniku přeplatku. K tomuto dni se testuje existence nedoplatků (dluhů daňového subjektu) a jejich vlastnosti z pohledu určení správného pořadí úhrady daně, tedy to, zda jde o nedoplatky vymáhané, či nikoli, anebo to, zda jde o nedoplatky na jistině (dani) či příslušenství daně.

2) Je-li pravomocně doměřená daň evidována na témže osobním daňovém účtu, dochází k účinkům doměření nižší daně vůči správci daně v souladu s § 101 odst. 5 daňového řádu okamžikem vydání rozhodnutí o doměření daně (dodatečného platebního výměru). K tomuto dni správce daně provede příslušný předpis na debetní straně osobního daňového účtu, a k tomuto dni tedy dojde k zapravení vzniklé pohledávky daňového subjektu, coby „evidenční úhrady“ na jeho dluhy evidované na témže osobním daňovém účtu v souladu s pořadím úhrady daně (které mj. garantuje právo daňového subjektu na přednostní úhradu jistiny před jejím příslušenstvím). K tomuto dni se testuje existence nedoplatků (dluhů daňového subjektu) a jejich vlastnosti z pohledu určení správného pořadí úhrady daně. Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě snížení daně v důsledku dalšího procesního vývoje (typicky doměřením na daň nižší) dochází k zapravení uhrazené platby postupem podle § 152 daňového řádu vždy k aktuálnímu dni úhrady. Z důvodu reálné spravovatelnosti není možné k takové situaci přistupovat jinak, např. úvahou ohledně zpětné rekonstrukce stavu, který existoval v době, kdy chybně stanovená daň byla poprvé vyměřena.

K bodům 31 až 33 (§ 155b odst. 4 a 6)

K odst. 4 písm. a) a b) Navrhuje se změna v oblasti vracení vratitelného přeplatku na úroku z nesprávně stanovené daně, který vznikne v důsledku zrušení, změny, zániku účinnosti nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně nebo zajišťovacího příkazu. Takto vymezený přeplatek na předmětném úroku vrátí správce daně podle nově navrženého písmene b) osobě zúčastněné na správě daní (daňovému subjektu) bez žádosti, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne následujícího po dni uplynutí lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku podle písmene a), tedy ode dne následujícího po konci lhůty pro vrácení jistiny, ze které úrok vznikl. Uvedené problematice se věnovala aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu (zejména sp. zn. 1 Afs 140/2022-49, ze dne 9. října 2023 a sp. zn. 3 Afs 244/2022-29, ze dne 25. září 2023), přičemž se týká právního stavu z období před 1. lednem 2021. Závěry judikatury tak byly přijaty ve vztahu k úroku z neoprávněného jednání správce daně, který byl zákonem č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. ledna 2021 nahrazen současným úrokem z nesprávně stanovené daně. Podle ustanovení § 254 odst. 4 daňového řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2020, byl správce daně povinen vrátit bez žádosti vratitelný přeplatek, který vznikl v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně, jakož i v důsledku neoprávněného vymáhání, a to ve lhůtě podle § 254 odst. 3 tamtéž. Za tento vratitelný přeplatek byl dlouhodobě považován pouze přeplatek na jistině. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 3 Afs 244/2022-29, ze dne 25. září 2023 nicméně dospěl k závěru, že pod pojem „vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení (neoprávněného vymáhání) daně“ užitý v § 254 odst. 4 daňového řádu ve znění do konce roku 2020 je třeba zahrnovat vedle samotné jistiny, ze které je úrok počítán, také předepsaný úrok z neoprávněného jednání správce daně (bod 29). Obecně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „Účelem tohoto úroku je kompenzovat adresátu nezákonného rozhodnutí újmu v podobě nemožnosti disponovat se svými finančními prostředky… Nelze proto nalézt důvody pro odlišný režim vrácení samotné jistiny tvořené nezákonně stanovenou (vymáhanou) daní a úroku, který představuje kompenzaci úbytku hodnoty této jistiny v čase. Teprve dispozicí s celkovou částkou sestávající z jistiny (nezákonně stanovené a daňovým subjektem zaplacené daně) a úroku z nesprávně stanovené daně dochází u daňového subjektu ke kompenzaci jeho ztráty, respektive k (přibližné) obnově původní hodnoty majetku.“ (bod 26 a 27 uvedeného rozsudku). Judikatura zde tedy zásadně změnila dosavadní dlouhodobý pohled na vracení někdejšího úroku z neoprávněného jednání správce daně v předmětném případě. Základní judikaturní závěr, podle něhož má být v daném případě vrácen ex offo nejen přeplatek na jistině, ale také přeplatek na příslušném úroku hrazením správcem daně, je přitom přenosný rovněž do prostředí aktuální právní úpravy. Současně se judikatura vyjádřila k otázce, od kterého okamžiku běží lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku na (tehdejším) úroku z neoprávněného jednání správce daně, přičemž konstatovala, že se tak stane ode dne předpisu úroku do evidence daní. Tento závěr byl ovšem dovozen kombinací jazykového, systematického a logického výkladu historických ustanovení § 254 daňového řádu, která však již v současném znění daňového řádu nejsou obsažena. V obecné rovině platí, že úroky hrazené správcem daně jsou jím v evidenci daní ex offo předepisovány na osobní daňové účty daňových subjektů až následně po skončení období, během něhož vznikaly. Fakticky tak k jejich „vzniku“ dochází až tímto dnem, i když podle § 251a odst. 1 daňového řádu de iure vznikají za každý jednotlivý den, pokud dojde v rámci tohoto dne k naplnění podmínek jejich vzniku. Faktický „vznik“ úroku tedy zpravidla nastane až poté, co je jejich souhrnná výše postavena najisto (ve smyslu § 251c odst. 3 daňového řádu). Zejména v případě úroku z nesprávně stanovené daně není dřívější předepsání úroku zpravidla možné ani z povahy věci, neboť samotný vznik úroku je identifikován až ex post (odvíjí se od faktického vrácení jistiny). Logicky tedy lhůta pro vracení vratitelného přeplatku na úroku z nesprávně stanovené daně nemůže běžet od stejného okamžiku, jako lhůta pro vrácení jistiny, ale její běh musí započít až následně tak, aby již bylo možné postavit na jisto konec doby, za kterou je úrok poskytován. Z této myšlenky materiálně vycházela rovněž výše uvedená judikatura. Podle současného znění daňového řádu v § 155b odst. 4 písm. a) platí, že „vznikne-li v důsledku zrušení, změny, zániku účinnosti nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně nebo zajišťovacího příkazu vratitelný přeplatek, vrátí jej správce daně bez žádosti do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně nebo zajišťovacího příkazu“. Pokud by uvedené judikaturní závěry ohledně vracení ex offo měly platit nejen pro vratitelný přeplatek na jistině, ale i pro navazující přeplatek na úroku z nesprávně stanovené daně, pak platí, že současnou úpravu počátku běhu lhůty pro vrácení vratitelného přeplatku podle písmene a) na samotný úrok z nesprávně stanovené daně z logiky věci přímo aplikovat nelze. Je proto třeba textaci daňového řádu pro praktickou aplikovatelnost obecného judikaturního závěru upravit výslovně v navrhovaném písmenu b), a to stanovením pravidla, podle něhož běží lhůta 15 dnů pro vrácení vratitelného přeplatku na úroku z nesprávně stanovené daně ode dne následujícího po posledním dni lhůty pro vrácení samotné jistiny, tedy od okamžiku, kdy již bude definitivně ukončena doba vzniku tohoto úroku a bude možné jej vůbec reálně předepsat na osobní daňový účet daňového subjektu. Toto řešení lze považovat za logické a materiálně respektující přístup judikatury. V rámci ustanovení § 155b odst. 4 písm. a) a b) daňového řádu se zároveň zohledňuje změna terminologie ve vztahu k dělené správě navrhovaná v § 161 daňového řádu, kdy bude zákon nově výslovně rozlišovat mezi věcnou a procesní dělenou správou (což jsou její dva varianty dosud takto označované pouze v praxi a doktríně). K odst. 6 Navrhuje se explicitně upravit situaci, kdy je správce daně podle zákona povinen vrátit vratitelný přeplatek bez žádosti daňového subjektu (tedy z moci úřední) a daňový subjekt pro toto vrácení neurčil účet vedený u poskytovatele platebních služeb, ačkoliv zákon v daném případě nepřipouští jinou možnost, než vrácení na účet (tj. slovy navrženého textu zákona, je účet pro vrácení „nezbytný“). Uvedené se týká zejména právnických osob a fyzických osob podnikajících, v jejichž případě je vyloučeno vrácení poštovním poukazem (srov. § 155a odst. 2 písm. b) daňového řádu). Bez součinnosti daňového subjektu zde správce daně není schopen provést vrácení vratitelného přeplatku buď vůbec, anebo v zákonné lhůtě, což jej vystavuje riziku vzniku úroku z vratitelného přeplatku, ačkoliv původcem prodlení je daňový subjekt. Jde tedy o případ tzv. prodlení věřitele, resp. vznik úroku by zde představoval situaci, kdy by daňový subjekt těžil z vlastního porušení povinností. Na předmětnou situaci navíc nelze aplikovat stavení běhu lhůty podle § 34 daňového řádu, protože lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku ex offo se nerozběhla na základě podání, jak ustanovení § 34 daňového řádu požaduje. Navrhuje se proto postavit najisto, že v případě popsané nesoučinnosti daňového subjektu, odpadá správci daně povinnost vrátit vratitelný přeplatek z moci úřední. Daňový subjekt má nicméně možnost i poté o vrácení přeplatku standardně požádat. Rovněž správci daně nic nebrání, aby daňový subjekt o potřebě určení účtu informoval cestou neformální komunikace. Nebude jej však k tomu formálně vyzývat.

Popsaná nová úprava se nebude týkat daňových subjektů, u kterých zákon připouští jiné alternativy vrácení přeplatku, tj. zejména možnost využití poštovního poukazu, neboť zde není účet „nezbytný“ pro vrácení vratitelného přeplatku.

K bodům 34 a 35 (§ 159 odst. 4 a 5)

K odstavci 4 Z důvodu právní jistoty se navrhuje explicitně doplnit pravidlo, které zakazuje neomezené řetězení námitek. Stávající text zákona stanoví, že proti rozhodnutí o námitce nelze uplatnit opravné prostředky. Výslovně však nevylučuje uplatnění další námitky. Podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2021 status opravného prostředku námitka neměla vůbec. Od tohoto data ji nově doplněný odstavec 5 sice přiznává charakter řádného opravného prostředku, avšak ten současně vylučuje při aplikaci ustanovení, která normují vyloučení uplatnění řádného opravného prostředku, což je mj. případ odstavce 4. Platí tedy, že jak původní, tak novější právní úprava toto vyloučení neobsahují. Ačkoliv absence takového pravidla v aplikační praxi dosud nepřinášela zásadní obtíže, je na místě věc vyjasnit výslovnou normou. K odstavci 5 Z důvodu větší srozumitelnosti a provazby ustanovení upravující jednotlivá rozhodnutí, proti nimž nelze uplatnit opravné prostředky, avšak je žádoucí, aby proti nim bylo možné brojit námitkou, se navrhuje reformulace stávajícího textu. Věcné řešení se tedy nemění. Nadále tedy platí, že vlastnost námitky coby řádného opravného prostředku je potlačena při aplikaci normy, která vylučuje proti rozhodnutí, které je vydáno v rámci platební roviny daňového řízení (tj. při placení daní), uplatnit opravný prostředek. Zpravidla to bude vyloučením jakéhokoli opravného prostředku, tedy řádného i mimořádného, nicméně může teoreticky jít i o případ, kdy by byl vyloučen toliko řádný opravný prostředek (odvolání či rozklad). Tato vlastnost námitky je tedy potlačena pouze v rozsahu nezbytném pro aplikaci vylučovacího pravidla. Námitka tedy jako prostředek ochrany vyloučena není (lze ji uplatnit proti příslušnému rozhodnutí). Ve zbytku pak pro ni platí pravidla jako pro řádný opravný prostředek (včetně nově textovaného posunu právní moci v § 103 odst. 1 daňového řádu). Možnost uplatnit námitku, coby řádný opravný prostředek, tak nastoupí zejména v následujících případech rozhodnutí upravených v daňovém řádu: rozhodnutí o odložení daňové exekuce, rozhodnutí o pokračování v odložené daňové exekuci nebo rozhodnutí o zastavení daňové exekuce (§ 181), rozhodnutí o snížení srážek ze mzdy, rozhodnutí o zrušení snížení srážek ze mzdy nebo rozhodnutí o pokračování srážek ze mzdy (§ 187), dražební vyhláška nebo rozhodnutí o zrušení konání dražby (§ 195), rozhodnutí o tom, zda jsou předkupní právo nebo výhrada zpětné koupě prokázány nebo rozhodnutí o odmítnutí návrhu na přihlášení pohledávky (§ 197), rozhodnutí o přerušení nebo pokračování v dražbě (§ 198) či rozhodnutí o vyloučení ze soupisu věcí (§ 217).

K bodům 36 až 38 (§ 160 odst. 4 a 6)

K odstavci 4 V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů, k datu 23. září 2023, vyvstala potřeba rozšířit počet situací, kdy je žádoucí pozastavit běh lhůty pro placení daně. V důsledku zmíněné právní úpravy může v souvislosti s daňovou pohledávkou (nedoplatkem) nově nastat období, během kterého nebude moci být nařízena daňová exekuce. Byť má restrukturalizační řízení vedené před soudem spíše formální charakter, fakticky kopíruje preventivní restrukturalizaci prováděnou podnikatelem. Daňová exekuce je vyloučena během všeobecného moratoria, které může být i prodlouženo, a jehož vyhlášení během preventivní restrukturalizace restrukturalizační soud zveřejňuje v restrukturalizačním rejstříku, a během individuálního moratoria, které lze vyhlásit nejvýše vůči třem věřitelům, a to i opakovaně. Všeobecné moratorium chrání podnikatele vůči všem věřitelům bez ohledu na skutečnost, zda se daný věřitel stal, či nestal dotčenou stranou (obdržel výzvu k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu). V případě, že se ponížená daňová pohledávka stane i přes nesouhlas správce daně součástí účinného restrukturalizačního plánu, je tato situace obdobná tomu, pokud se stane součástí reorganizačního plánu v rámci insolvenčního řízení. Při insolvenčním řízení se daňové pohledávky vždy přihlašují, čímž se podle současné úpravy staví lhůta pro placení daně bez ohledu na to, jakým způsobem je úpadek řešen, přičemž i zde může probíhat moratorium. Jelikož při preventivní restrukturalizaci se pohledávky věřitelů nepřihlašují, ale podnikatel je do restrukturalizačního plánu zahrnuje podle svého uvážení, je nutné z důvodu právní jistoty zajistit srovnatelné účinky na běh lhůty pro placení daně po celou dobu existence „formálního“ restrukturalizačního řízení obdobně, jako je tomu při uplatňování daňových pohledávek v insolvenčním řízení. Restrukturalizační řízení je zahájeno dnem, kdy návrh podnikatele na zahájení restrukturalizačního řízení došel restrukturalizačnímu soudu a končí rozhodnutím restrukturalizačního soudu, kterým vezme na vědomí skončení preventivní restrukturalizace, vyjde-li v řízení najevo některý z důvodů uvedený v zákoně. Navrhovaná úprava bude dopadat i na situaci, kdy daňový subjekt zvolí institut tzv. veřejné preventivní restrukturalizace (vzniklý modifikací obecného institutu preventivní restrukturalizace), při které je umožněno všem věřitelům přihlašovat své pohledávky. Přihlášení však slouží pouze stranám, které nejsou dotčeny, aby se prostřednictvím své vůle (přihláškou) mohly stát dotčenými stranami, pokud je již podnikatel neoznačil za dotčené strany (s nepřihlášením pohledávky není spojován žádný účinek). K odstavci 6 Viz odůvodnění ke změnám v § 170 daňového řádu.

K bodům 39 a 40 (§ 161 odst. 1 a 3)

Jedním z klíčových témat předkládaného návrhu zákona je úprava problematiky tzv. dělené správy, kdy je správa placení peněžitých plnění ukládaných či vznikajících v jiných procesních režimech vykonávána v procesním režimu daňového řádu (dělená správa procesní), popřípadě je zároveň tato správa placení z kompetence orgánu příslušného řešit nalézací rovinu daného peněžitého plnění zcela nebo z části předávána k tomu kompetentnímu specializovanému orgánu v postavení správce daně (dělená správa věcná nebo též kompetenční). Tímto orgánem je v současnosti především tzv. obecný správce daně, kterým je celní úřad. Návrh zákona mimo jiné nově formuluje ustanovení § 106 správního řádu, které je základní normou pro výkon dělené správy ve vztahu k peněžitým plněním ukládaným v režimu správního řádu. V rámci samotného daňového řádu je v § 175 zaváděna obecná možnost pro správce daně předat vymáhání peněžitých plnění obecnému správci daně jako jeden ze způsobů vymáhání. S ohledem na konkrétní případy dělené správy je následně novelizována řada dílčích zákonů z různých právních oblastí. Z důvodu potřeby rozlišení v jiných ustanovení zákona se navrhuje explicitní označení dvou variant tzv. dělené správy § 161 odst. 1 a 3 daňového řádu. Pojmy „procesní dělená správa“ a „věcná dělená správa“ jsou běžně užívány v praxi i doktríně a z legislativně technického hlediska je žádoucí mít možnost označit tyto dvě varianty dělené správy jednoduchými a srozumitelnými pojmy za situace, kdy jejich vlastní definice jsou již v současném znění daňového řádu obsaženy a nenavrhuje se jejich změna. V případě použití pojmu „dělená správa“ bez dalšího bude tento pojem odkazovat na obě tyto varianty současně. Procesní a věcná správa se přitom jak v teoretické, tak v praktické rovině mohou vyskytovat jednotlivě i ve vzájemných kombinacích. V principu tak v právním řádu existují 3 možné základní varianty:

1) Pouze dělená správa procesní (změna procesního prostředí) – typicky jde o případ peněžitého plnění ukládaného v režimu správního řádu (např. pokuta za přestupek), u kterého podle stávajícího ustanovení § 106 odst. 3 správního řádu dochází ke změně procesního prostředí do daňového řádu (správa jeho placení tedy probíhá v režimu daňového řádu). Současně je v kompetenční rovině zákonem stanoveno, že výběr a vymáhání daného peněžitého plnění provádí ukladatel.

2) Současný výskyt procesní a věcné dělené správy (změna procesního prostředí a současně i realizujícího orgánu veřejné moci) – zde půjde zejména o případ peněžitých plnění ukládaných podle správního řádu, kdy procesní dělená správa je dána jeho stávajícím § 106 odst. 3 a věcná dělená správa jeho stávajícím § 106 odst. 1. Kvantitativně jde o nejvíce rozšířený model.

3) Pouze věcná dělená správa (změna realizujícího orgánu veřejné moci) – v praxi se dosud jedná spíše ojedinělé případy, kdy je peněžité plnění procesně plně spravováno v režimu daňového řádu, avšak jeho výběr a vymáhání provádí orgán odlišný od ukladatele. Nemění se tak procesní režim, ale pouze dochází k přesunu působnosti mezi orgány. Dnes se tato konfigurace vyskytuje výjimečně v případě některých specifických odvodů, do budoucna je nicméně předpokládáno její faktické rozšíření v důsledku nově navrhované možnosti vymáhání prostřednictvím obecného správce daně podle § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu (viz dále). Současně platí, že dělená správa procesní (a potažmo i věcná) může nastat i tam, kde peněžité plnění vzniká ex lege bez vydání rozhodnutí (srov. § 161 odst. 1 větu druhou daňového řádu). I peněžité plnění vzniklé ex lege si nese procesní režim zákona, podle kterého vzniká. Rovněž takové peněžité plnění má svoji nalézací rovinu, byť tato je fakticky redukována na minimum. Zpravidla nicméně daný zákon předpokládá, že tato redukce beze zbytku platí pouze tam, kde o vzniku peněžitého plnění nevznikne spor či nejasnost (pokud ano, pak už by musely být řešeny procesními nástroji daného subsidiárního procesu, tedy typicky správního řádu). I zde tedy alespoň teoreticky existují nalézací a platební rovina daného peněžitého plnění, které se pak řídí jinými procesními režimy (a jde tedy o dělenou správu procesní). Současně platí, že k věcné dělené správě ve smyslu § 161 odst. 3 daňového řádu dochází nikoli pouze tam, kde zvláštní zákon stanoví, že ke správě placení peněžitého plnění je příslušný jiný správní orgán než orgán veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil (věcná dělená správa podle § 162 odst. 1 daňového řádu), ale též tam, kde zvláštní zákon stanoví, že peněžité plnění vymáhá jiný správní orgán než orgán veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil (věcná dělená správa podle § 162 odst. 2). Věcná dělená správa tak může v konkrétním případě představovat jednu z těchto zákonem předvídaných subvariant (vymáhání daní zde z v souladu se zavedenou terminologií a systematikou daňového řádu představuje součást pojmu správy placení daní podobně jako vybírání daní, tj. zastřešující pojem správy placení daní zde zahrnuje jak vybírání daní, tak jejich vymáhání).

K bodům 41 a 42 (§ 162 odst. 5 a 6)

K odstavci 5 V souvislosti se širší revizí úpravy dělené správy se navrhuje též dílčí korekce obecných procesních pravidel dělené správy v § 162. V zájmu posílení elektronizace veřejné správy, vytvoření podmínek pro větší míru automatizace a administrativního zjednodušení a limitace případných personálních nákladů budou orgány předávající peněžité plnění ke správě jeho placení, popřípadě žádající obecného správce daně o výkon této správy placení povinny tak učinit elektronicky ve formátu a struktuře určených a zveřejněných obecným správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tímto způsobem bude dosaženo nezbytné míry standardizace, umožňující zpracování těchto údajů a žádostí s maximální efektivitou. Současně platí, že předmětné parametry nemusejí být stanoveny právním předpisem (srov. důvodovou zprávu k ustanovení § 72), neboť na rozdíl od formulářových podání tato pravidla necílí na daňové subjekty, ale představují toliko pravidla pro spolupráci uvnitř okruhu orgánů veřejné moci. Jak vyplývá z výše uvedeného, ustanovení cílí na dvě situace. První je předání údajů ke správě placení peněžitého plnění v rámci dělené správy, tedy standardní situace ve smyslu § 162 odst. 1 a 2 daňového řádu, kdy na v rámci věcné dělené správy přechází od orgánu ukládajícího peněžité plnění na správce daně správa placení peněžitého plnění, anebo její část. Tento přechod je transferem kompetence ex lege, tj. z hlediska dotčených orgánů jde pouze o předání údajů, které tento přechod ex lege následují. Druhým případem je žádost, kterou orgán veřejné moci žádá obecného správce daně o výkon správy placení nebo vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy. Tento institut je již v současnosti upraven správním řádem v jeho § 106 odst. 2, a lze jej tedy považovat za dlouhodobě zaužívaný v praxi (navržené nové znění § 106 správního řádu jej nadále zachovává, resp. částečně rozšiřuje okruh situací, kdy může být použit). V případě předmětné žádosti se nejedná o přechod působnosti nastávající ex lege, ale akt originálně kompetentního orgánu, který na základě své volby požádá o vymáhání obecného správce daně (a tím teprve dojde k přechodu uvedené působnosti mezi orgány). Návrh změny daňového řádu zde tedy reflektuje uvedený specifický institut správního řádu (resp. jej částečně přebírá v rámci nového znění § 175 odst. 1 písm. b) – viz dále). Současně je institut žádosti o výkon působnosti mezi orgány veřejné moci zaužívaný i v procesním prostředí daňového řádu (srov. například § 49 odst. 5, § 148 odst. 4 písm. f) nebo § 154 odst. 4). V souvislosti se zveřejněním formátu a struktury ze strany obecného správce daně (reálně celní úřad, resp. Generální ředitelství cel) podle navrženého ustanovení je současně upraveno přechodné ustanovení, které poskytne ostatním orgánům přechodnou dobu na uzpůsobení jejich infomačních systémů. Povinnost respektovat uvedený formát a strukturu tedy nastoupí až od 1. ledna 2026, zatímco do té doby bude umožněno tento formát a strukturu respektovat fakultativně v pilotním provozu. V souvislosti s předáváním předmětných dat dle zveřejněného formátu a struktury se aktuálně předpokládá předávání ve formátu xml, se strukturou dat jednoznačně identifikující předmětné peněžité plnění, tj. základní údaje pro správu daní, jako je identifikace subjektu (rodné číslo, adresa), číslo jednací rozhodnutí, výše peněžitého plnění, výše uhrazené částky, splatnost a vykonatelnost. Současně bude žádáno předání příslušných dokumentů včetně doložky nabytí právní moci, případně dalších dokumentů nezbytných pro řádný výběr a vymáhání. Dále se předpokládá, že pro ukladatele připraví Celní správa ČR formulář, který vygeneruje předmětné xml a připraví odchozí datovou zprávu. Vyplnění formuláře bude nahrazovat vyplnění průvodního dopisu, který je obvykle dnes spolu s peněžitým plněním zasílán. Jinak řečeno, pro ukladatele, který bude využívat formulář připravený Celní správou ČR, nevzniknou se zavedením právní úpravy náklady na úpravu IT systémů. Ukladatel, který nebude mít zájem využít formulář předpřipravený Celní správou ČR (např. může jít o ukladatele, který ukládá větší množství peněžitých plnění), bude moci buď integrovat formulář do svého software, anebo v rámci software integrovat požadavky na implementaci xml. Celní správa ČR na webových stránkách podle předpokladu zveřejní podrobnosti k xml formátu. Novým ustanovením se současně nahrazuje stávající norma ohledně specifického určení místní příslušnosti v případě dělené správy, podle níž se místní příslušnost správce daně, na něhož přechází správa placení peněžitého plnění, řídí podle sídla orgánu veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil. Tato speciální norma se jeví jako nadbytečná, neboť podávání žádostí bude již plně elektronizováno. Aplikace obecných pravidel místní příslušnosti podle místa pobytu nebo sídla daňového subjektu zde současně povede k lepšímu rozvrstvení nápadu agendy v území na straně celních úřadů (které jsou dnes faktickými vykonavateli kompetenční dělené správy), jakož i odstranění jevu, kdy správu placení peněžitých plnění týkajících se jednoho daňového subjektu spravuje více celních úřadů. Současně platí, že v rámci kompetencí celních úřadů představuje vymáhání peněžitých plnění (do budoucna jejich placení jako celek) jednu z tzv. vybraných působností, k jejichž výkonu disponují všechny celní úřady tzv. celostátní působností. Daná speciální úprava místní příslušnosti je proto již neaktuální. K odstavci 6 Navrhuje se dát do souladu textaci obsaženou ve stávajícím odstavci 6 se současnou aplikační praxí, neboť je logické, aby mezi údaje, které lze poskytovat v rozsahu a způsobem dohodnutým mezi orgánem veřejné moci a správcem daně, patřily i údaje předávané o peněžitém plnění (uvedeným v odstavci 1), k jehož správě placení není příslušný orgán veřejné moci, který ho uložil.

K bodu 43 (§ 162a)

K odstavci 1 Nově navržený § 162a daňového řádu cílí na oblast věcné (kompetenční) dělené správy. Věcná dělená správa jako jedna z variant dělené správy se dále rozpadá na dva dílčí konstrukty. Předně se jedná o případ, kdy na orgán v postavení správce daně přechází komplexní správa placení daného peněžitého plnění (tedy zjednodušeně jeho evidence, výběr a vymáhání). Tento model je upraven v § 162 odst. 1 daňového řádu a ukládající orgán zde vůbec nevstupuje do postavení správce daně (nevykonává žádné úkony či postupy v procesním režimu daňového řádu). Správcem daně je tak toliko orgán zajišťující placení daného peněžitého plnění. Druhým konstruktem je stav, kdy ukládající orgán zajišťuje sám určitou fázi správy placení peněžitého plnění, a to jeho evidenci a vybírání, zatímco jeho vymáhání zajišťuje jiný orgán. V této variantě se v postavení správce daně nacházejí oba zúčastněné orgány, byť se tak děje částečně postupně a v částečném kompetenčním překryvu. Na tomto místě je opět třeba zdůraznit, že výše popsaný režim kompetenční dělené správy je založen na transferu zákonné působnosti mezi oběma zúčastněnými orgány. V principu je tedy založen na tom, že ukládající orgán v dané fázi celého procesu ztrácí svoji věcnou a místní příslušnost spravovat dané peněžité plnění, zatímco jiný orgán tuto příslušnost namísto něj získává (o výjimce viz dále). Nejedná se tedy o analogii stavu, kdy příslušným ke správě placení peněžitého plnění je po celou dobu ukladatel, avšak tento může vymáhat peněžité plnění např. prostřednictvím soudního exekutora (kdy působnost ke správě daného peněžitého plnění na soudního exekutora nepřechází, a tento provádí vymáhání pouze ve prospěch oprávněného). Popsaný plný transfer kompetence mezi orgány v případě kompetenční dělené správy zcela odpovídá jejímu prvnímu modelu, kdy z ukládajícího orgánu přechází kompletní kompetence ke správě placení peněžitého plnění na orgán, který je správcem daně. V případě druhého modelu za současné právní úpravy naopak nastává situace, kdy ukladateli peněžitého plnění vznikla působnost zajišťovat jeho evidenci a vybírání, přičemž (typicky časově návaznou) kompetencí k vymáhání peněžitého plnění disponuje výlučně další orgán v postavení správce daně. K zajištění vymáhání mu tedy musí být peněžité plnění (resp. údaje o něm) ukladatelem předáno, neboť on sám je pro zajištění vymáhání věcně a místně nepříslušný. Tato situace je však současně specifická tím, že ačkoliv orgán kompetentní k vymáhání peněžitého plnění je současně příslušný též k jeho vybrání a evidování (srov. stávající § 175 odst. 3 daňového řádu), kompetenci k evidenci a vybírání peněžitého plnění zde zároveň neztrácí ukladatel. Jinými slovy, vzniká zde stav, kdy kompetence k evidenci a vybírání peněžitého plnění není mezi orgány předána (na principu, kdy ji první ztrácí a druhý získává), ale dochází k jejímu „rozdvojení“, kdy jí nově disponují oba orgány. Kompetence se tak stává sdílenou, což je koncept, který v daňovém právu sice existuje na více místech a z hlediska procesní úpravy daňového řádu není formálně vzato vyloučen, avšak může být problematický z hlediska navazujících právních oblastí (hospodaření s majetkem státu a účetnictví). V popsaném případě tedy dochází ke stavu, kdy po předání peněžitého plnění je přejímající orgán kompetentní peněžité plnění vymoci, ale i vybrat, přičemž v obou případech o něm eviduje, zatímco ukládající orgán je nadále kompetentní přijmout dobrovolnou platbu peněžitého plnění (vybrat jej), přičemž v daném rozsahu o něm eviduje rovněž. Zde je třeba zdůraznit, že „evidencí“ se zde rozumí evidence daní ve smyslu § 149 a násl. daňového řádu, kdy „správce daně vede evidenci daní, kde zaznamenává stanovení daně, vznik, splnění, popřípadě jiný zánik daňových povinností, a z toho vyplývající přeplatky, nedoplatky a případné převody. Tyto údaje jsou evidovány na osobních daňových účtech.“ Evidence daní tedy primárně slouží veřejnoprávnímu vztahu mezi správcem daně a daňovým subjektem, a nelze ji zaměňovat s postupy hospodaření s majetkem státu či účetnictví, které mají v rámci orgánů veřejné moci interní povahu. Současně platí, že daňový řád nevylučuje, aby o konkrétní dani evidovaly současně dva orgány, pokud je každý z nich v určitém rozsahu příslušný k její správě. Co se týče zmíněného vztahu věcné dělené správy a právní úpravy hospodaření s majetkem státu a účetnictví, obecně platí, že dojde-li ex lege či na základě zákona ke změně věcné a místní příslušnosti správního orgánu ke správě veřejnoprávního peněžitého plnění, představuje tato změna současně právní titul pro změnu příslušnosti k hospodaření a nakládání s předmětným peněžitým plněním jako pohledávkou ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a současně též titul pro změnu příslušné účetní jednotky, která předmětnou pohledávku vede v rámci účetnictví jako aktivum. Tento závěr lze vztáhnout obecně na všechny případy změny kompetenčního správního orgánu, a tedy také na případy dělené správy. Problematickým nicméně zůstává případ varianty dělené správy, v níž dochází ke vzniku sdílené kompetence ukladatele a vymáhajícího orgánu k evidenci a vybírání peněžitého plnění. Formální status sdílené kompetence, jakkoliv je ve správě daní možný, zde naráží na princip, podle něhož příslušná k hospodaření a nakládání s pohledávkou, resp. k účtování o ní v případě účetních pravidel veřejného sektoru může být v jednom čase vždy pouze jedna účetní jednotka. Je tedy otázkou, který z orgánů vykonávajících sdílenou kompetenci touto navazující příslušností disponuje. V současnosti je sice možné cestou více výkladových metod s vysokou mírou jistoty dojít k závěru, že příslušným k hospodaření s pohledávkou a účtování o ní by po jejím předání k vymáhání měl být vymáhající orgán (což ostatně odpovídá i letité správní praxi), avšak v rámci nynější revize úpravy dělené správy se nabízí jako vhodné řešení provést změnu, podle níž spolu s příslušností k vymožení pohledávky přejde i příslušnost k jejímu vybírání. Tj. dojde k eliminaci současné sdílené kompetence v tomto rozsahu tak, aby vždy byl i z hlediska správy daní kompetentní pouze jeden orgán v jednom čase. Tím bude následně postaven najisto též přechod příslušnosti k hospodaření s pohledávkou a účtování o ní. Původně příslušný orgán jako nově nepříslušný v případě, že by následně u něj došlo k úhradě pohledávky, postoupí tuto platbu nově příslušnému orgánu. Navrhovaný model tak přinese celkové zjednodušení režimu dělené správy a její zpřehlednění spolu s odstraněním potenciálního prvku právní nejistoty. K odstavci 2 Navržené ustanovení dopadá na případy, kdy je přechod působnosti ke správě placení peněžitého plnění založen na žádosti původně příslušného orgánu. Staví se zde najisto, že také tento transfer skutečně představuje přechod příslušnosti orgánu veřejné moci (a není tedy analogií vymáhání např. prostřednictvím soudního exekutora). Při současné aplikaci odstavce 1 bude pak i zde eliminována sdílená kompetence k vybírání, resp. evidenci o peněžitém plnění v případě, že se transfer působnosti týká primárně vymáhání.

Odstavec 2 bude tedy aplikován jak v případech výkonu správy placení peněžitého plnění na žádost v rámci nového § 106 správního řádu, tak v případě žádosti o vymáhání obecným správcem daně podle nového § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Dále se s ohledem na poznatky z aplikační praxe stanovuje výslovné pravidlo, podle něhož nelze jednou podanou žádost o realizaci správy placení peněžitého plnění v režimu dělené správy vzít zpět v případě, že jde o žádost fakultativní (což nelze zaměňovat se situací, kdy peněžité plnění nelze dále vybrat či vymoci z objektivních důvodů, např. proto, že bylo uhrazeno či byl zrušen exekuční titul). Nelze totiž akceptovat, aby orgán veřejné moci, který se rozhodl předat obecnému správci daně peněžité plnění k vybrání a vymožení, tento svůj krok bez dalšího (často z nepřezkoumatelných důvodů) přehodnotil, a způsobil tak nežádoucí dopady jak na straně obecného správce daně (nutnost zastavení běžící exekuce, zvýšení administrativy atd.), tak na straně dlužníka (opakované exekuční náklady, rovněž nadbytečné administrativní zatížení atd.). Zpětvzetí žádosti se v praxi vyskytuje zejména v případě obcí, přičemž se jedná o postup, který je – i při vědomí navrhovaného rozšíření okruhu fakultativních žádosti do budoucna – třeba vyloučit. K odstavci 3 V rámci revize úpravy dělené správy dochází k přesunu stávajícího ustanovení § 184 odst. 5 daňového řádu, neboť se nově nebude týkat pouze oblasti vymáhání, ale správy placení v režimu dělené správy jako celku. S ohledem na připuštění vzniku úroku z nesprávně stanovené daně v některých situacích dělené správy (viz dále), je tento úrok do ustanovení z logiky věci rovněž doplněn do výčtu plnění, která je případně povinen uhradit předávající orgán v rámci věcné dělené správy.

K bodu 44 (§ 163 odst. 3 písm. b) bod 5)

Daňový řád pro platbu pořádkové pokuty úřední osobě stanovil samostatnou kategorii v bodě 5 v rámci výčtu způsobů placení daně, a to v návaznosti na skutečnost, že se jedná o platbu pokuty, kterou lze na základě zjednodušeného řízení podle § 249 daňového řádu hradit na místě. Vzhledem ke skutečnosti, že takto lze hradit rovněž pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, jak plyne z § 249 daňového řádu, navrhuje se technická změna rozšiřující okruh pokut, kterých se způsob platby podle § 163 odst. 3 písm. b) bodu 5 týká, což odpovídá stavu, který byl dosud dovozován výkladem. Zvolena je přitom více nadčasová formulace odkazující obecně k pokutám ukládaným ve zjednodušeném řízení namísto výčtu jednotlivých druhů pokut.

K bodům 45 a 46 (§ 170 odst. 4 až 8)

Z důvodu terminologické jednoty se nahrazuje zastaralý pojem „veřejný registr“ dvěma pojmy „veřejný rejstřík“ a „veřejný seznam“. Aplikační praxe totiž ukazuje na nejednotné vnímání obsahu pojmu veřejný registr, a to i ze strany soudů. Cílem použití daného pojmu bylo pokrýt nejširší množinu veřejných evidencí, které by mohly v souvislosti se zřízením zástavního práva být žádoucím místem pro jeho zápis. Občanský zákoník rozlišuje za tímto účelem dva pojmy: veřejný seznam a veřejný rejstřík. Veřejným seznamem rozumí evidenci objektů, tj. věcí a určitých zápisů k nim (zápisů práv). Oproti tomu veřejný rejstřík je vymezen jako evidence osob. S tímto pojmem pak podrobně pracuje zejména zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Současně občanský zákoník v § 980 normuje, že neznalost zápisu ve veřejném seznamu neomlouvá, tj. nelze jednat v dobré víře contra tabulas. Na toto pravidlo navazují dvě vyvratitelné domněnky: (i) domněnky pozitivní, podle níž o právu, které bylo zapsáno do veřejného seznamu, se má za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Vedle toho stojí (ii) negativní domněnka – o právu, které bylo z veřejného seznamu vymazáno, se má za to, že neexistuje.

Obecně pak platí, že občanský zákoník může být podpůrně použit i pro oblast veřejného práva. Řada právních předpisů, daňový řád ve stávajícím znění nevyjímaje, používá v souvislosti s touto problematikou různé pojmy pro vyjádření téhož. Lze se tak setkat s pojmy: seznam, evidence, registr či rejstřík. Nelze se přitom vždy spoléhat na terminologii, neboť mohou nastat případy, kdy je něco sice označeno jako rejstřík, avšak typově jde o seznam. Stejně tak jsou známy případy, kdy je něco označeno za seznam, avšak jedná se o rejstřík. Kromě samotného označení je tedy potřeba zkoumat smysl a účel té které evidence a význam zápisů v ní uvedených. V tomto ohledu lze vyjít z existence materiálních znaků, a to existence principu formální a materiální publicity, které by měly být naplněny kumulativně. Formální publicitou lze rozumět možnost veřejného nahlédnutí do dané evidence bez překonání větších formálních překážek, což nevylučuje např. zpoplatnění nahlížení. Materiální publicitou je ochrana dobré víry třetích osob, jednajících v důvěře ve správnost a úplnost zápisu v dané evidenci (seznamu či rejstříku). Fakultativním znakem může být intabulační princip, tj. navázání vzniku práv evidovaných ve veřejném seznamu či rejstříku na okamžik zápisu. Veřejné seznamy a rejstříky mohou být veřejné, či neveřejné. To bohužel rovněž není atribut, který z jednotlivých právních předpisů upravujících jednotlivé seznamy nebo rejstříky jednoznačně vyplývá. V případě zápisu zástavního práva nepůjde pouze o veřejné seznamy (v materiálním slova smyslu), ale také o rejstříky. Příkladem bude zápis zástavního práva k podílu v obchodní korporaci. Zde bude příslušným veřejným rejstříkem (dříve registrem) obchodní rejstřík. Zástavní právo tedy vznikne doručením rozhodnutí o jeho zřízení (resp. podáním návrhu) rejstříkovému soudu. Současně dochází ke změně postupu vzniku a dalších pravidel týkajících se zástavního práva podle návrhu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního.

K bodu 47 (§ 171 odst. 3)

Staví se na jisto vztah institutu ručitelské výzvy ke lhůtě pro stanovení daně. Z hlediska systematického uspořádání daňového řádu je vydání výzvy ručiteli k úhradě ručitelského závazku úkonem správce daně při placení daní, který musí respektovat časové mantinely dané lhůtou pro placení daně podle § 160 daňového řádu. Z pohledu ručitele je tato lhůta „aktivována“ oznámením výzvy podle § 171 odst. 1 daňového řádu, kterou je ručiteli určena lhůta pro uhrazení dlužného nedoplatku (je stanoven den jeho splatnosti). K vydání této výzvy musí dojít ve lhůtě pro placení daně, která běží daňovému subjektu (primárnímu dlužníkovi), a to bez ohledu na skutečnost, zda jeho lhůta pro stanovení daně již uplynula či nikoli. Jde o logický požadavek, který vyplývá z toho, že výzvu lze vydat pouze k zajištění úhrady existujícího nedoplatku. Ačkoli je ručiteli umožněno brojit proti ručitelskému závazku jak z pohledu nalézací, tak z pohledu platební roviny daňového řízení, není v tomto ovlivněn lhůtou pro stanovení daně. Změny v nalézací rovině se tak může dovolávat i po uplynutí lhůty pro stanovení daně s tím, že tato změna již nebude moci být vztažena k primárnímu dlužníkovi (viz § 171 odst. 5 daňového řádu). Vydání výzvy ručiteli tak není potřeba vydat před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Opačné řešení by znamenalo, že by správce daně ve snaze „neztratit“ možnost žádat úhradu nedoplatku na ručiteli aktivoval výzvou ručitele jen pro to, že se blíží konec lhůty pro stanovení daně u primárního dlužníka, byť existuje šance, že nedoplatek bude u něj později vybrán či vymožen. Navzdory tomu, že v případě navrženého řešení může být ručitel po určitou delší dobu v nejistotě, zda se stane ručitelem, lze mít za to, že varianta delšího prostoru pro vymáhání po primárním dlužníkovi bez aktivace ručitele v duchu navrženého řešení bude pro ručitele ve výsledku výhodnější, neboť určitá míra nejistoty bude vyvážena větší pravděpodobností úplné či alespoň maximální možné úhrady primárním dlužníkem. Cílem je tedy podpořit princip subsidiarity ručitelského závazku a umožnit dostatečný časový prostor pro ověření případné nedobytnosti dluhu na primárním dlužníkovi. Takové řešení odpovídá zásadě procesní ekonomie i povinnosti šetřit práva dotčených osob.

K bodu 48 (§ 174 odst. 7)

Za současné právní úpravy je správce daně nucen daňovou exekuci nařízenou za účelem vymožení splatné neuhrazené zálohy na daň zastavit v případě, že dojde ke stanovení daně, a tedy ke změně exekučního titulu. Absentuje zde možnost zachování kontinuity vymáhacího procesu tak, jak ji zákon zná a připouští v obdobné situaci daňové exekuce, jejímž titulem byl zajišťovací příkaz (viz § 169 daňového řádu). Navrhuje se proto analogické řešení, podle kterého bude mít správce daně v případě neuhrazené zálohy pravomoc rozhodnout o tom, že vykonatelné rozhodnutí o stanovení daně se stává exekučním titulem namísto dosavadního exekučního titulu nebo titulů, pokud správce daně zahájil exekuční řízení u více záloh. Nahrazovaným exekučním titulem může být jak výkaz nedoplatků, tak rozhodnutí správce daně (viz § 174 odst. 2 daňového řádu). Z povahy věci musí být v rozhodnutí uvedena i vymáhaná částka, pro kterou má být daňová exekuce nadále prováděna. S ohledem na skutečnost, že nově nebude muset správce daně provádět již započaté úkony opakovaně, odpovídá navrhovaná změna zásadě rychlosti, hospodárnosti a procesní ekonomie. Absence navrhované úpravy nebyla v době vzniku daňového řádu zásadním problémem, neboť k daňové exekuci v případě neuhrazené zálohy v omezeném okruhu případů daní, které s institutem zálohy pracovaly, v praxi téměř nedocházelo. Větší využití institutu záloh v současnosti, zejména v souvislosti se zavedením tzv. paušální daně, však zvýšilo potřebu danou věc výslovně upravit.

K bodům 49 a 50 (§ 175 odst. 1 a 3)

K odstavci 1 V novém písmeni b) se navrhuje, aby i správci daně, kteří vykonávají kompletní správu daní podle daňového řádu, měli obecnou možnost požádat tzv. obecného správce daně o zajištění vymáhání nedoplatku, obdobně jako orgány územního samosprávného celku (nejsou-li v postavení správce daně v nalézací rovině správy peněžitého plnění) podle stávajícího i nově navrhovaného znění ustanovení § 106 správního řádu. Postavení obecného správce daně mají podle zákona o Celní správě ČR celní úřady. Proces komunikace mezi původním správcem daně a obecným správcem daně (celním úřadem) upravuje § 162 daňového řádu. Jde tedy o tzv. věcnou (kompetenční) dělenou správu. Přitom platí, že realizace předmětné žádosti představuje přesun příslušnosti k vymáhání, resp. současně i vybírání a evidenci peněžitého plnění z původního orgánu veřejné moci na obecného správce daně, a nejedná se tedy o analogii vymáhání např. prostřednictvím soudního exekutora. V tomto ohledu viz nově navržený § 162a odst. 1 a 2 daňového řádu. Navržené ustanovení § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu je sice koncipováno jako obecná možnost pro každého správce daně, avšak zejména v případě orgánů Finanční správy ČR, které disponují vlastním robustním a specializovaným aparátem pro realizaci na vymáhání, se využití možnosti požádat o vymáhání obecného správce daně nepředpokládá, podobně jako ze strany těchto orgánů prakticky nedochází k využívání možnosti zabezpečit vymáhání prostřednictvím soudních exekutorů. Aplikují se zde totiž obecné zásady hospodárnosti a proporcionality, jakož i speciální pravidlo obsažené v odstavci 2. Rozšíření možnosti využít služeb obecného správce daně tak nalezne uplatnění u orgánů veřejné moci, které správu určitého peněžitého plnění (nejčastěji poplatku) vykonávají jako okrajovou činnost nebo nedisponují dostatečným aparátem pro zajištění vymáhání. Půjde tak zejména o orgány obcí (obecní úřady), které v případě správy místních poplatků tuto možnost dosud nemají, ačkoli jiná peněžitá plnění ukládaná v obecném režimu správního řádu předat obecnému správci daně k vymáhání mohou. Tímto ustanovením nejsou dotčena speciální ustanovení, která obligatorně předpokládají věcnou dělenou správu pro oblast vymáhání peněžitých plnění spravovaných podle daňového řádu. Navržená možnost je nicméně limitována na peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejných rozpočtů podle § 2 odst. 2 písm. a) až d), tj. zejména státního rozpočtu, rozpočtu územích samosprávných celků, rozpočtů státních fondů nebo rozpočtu Evropské unie. Vyloučena jsou naproti tomu peněžitá plnění, která jsou příjmem rozpočtů, které za veřejné prohlašuje speciální právní úprava, ačkoliv se vymykají předchozímu výčtu, a tedy nejsou veřejnými rozpočty v materiálním smyslu (§ 2 odst. 2 písm. e) daňového řádu). Konkrétně se bude jednat např. o rozpočty zdravotních pojišťoven, popřípadě jiných subjektů soukromého práva, byť s veřejnoprávním přesahem. Důvodem vyloučení je zde skutečnost, že v případě těchto subjektů nelze odhadnout faktický rozsah peněžitých plnění, kterých by se podané žádosti mohly týkat, a nebylo by možné provázat jejich objem s reálnými kapacitami obecného správce daně běžnými nástroji řízení veřejné správy. Pokud by u těchto subjektů mělo dojít k přenosu této agendy na obecného správce daně (celní úřad), musela by se taková změna uskutečnit zákonem při současném rozpočtovém zohlednění úbytku agendy na straně těchto subjektů a nárůstu agendy na straně orgánů Celní správy ČR. Vzhledem k celkové retextaci ustanovení § 175 odst. 1 daňového řádu v důsledku popsané věcné změny se současně navrhuje provést dílčí zpřesnění v případě dalších způsobů vymáhání, které dané ustanovení již dnes obsahuje. Ačkoli bude mít správce daně nově výslovně vyjádřenou způsobilost vystupovat v postavení věřitele, dlužníka, poškozeného nebo v postavení jim obdobném ve věcech souvisejících se správou daní podle nového znění § 10 odst. 3 daňového řádu, z důvodu právní jistoty se jeví žádoucí, aby i v případě jiných řízení, ve kterých správce daně uplatňuje svou daňovou pohledávku podle pravidel daných tím, kterým právním předpisem, byl tento postup považován za způsob vymáhání. Nově půjde například o přihlašování pohledávek v rámci řízení o pozůstalosti nebo při likvidaci dědictví podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nebo o přihlašování pohledávek při likvidaci právnické osoby podle občanského zákoníku. Podle stávajícího znění předmětného ustanovení má správce daně rovněž pravomoc přihlásit nedoplatek do veřejné dražby, tj. jakékoli dražby, která je veřejná, již od účinnosti daňového řádu, tj. od roku 2011. V té době byl (a stále ještě je) účinný zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje postup při veřejných dražbách do konce roku 2024, přičemž podle tohoto zákona se postupuje, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak. Těmito zvláštními přepisy, podle kterých tedy rovněž probíhají veřejné dražby, byly někdejší zákon o správě daní a poplatků (nově tedy daňový řád), občanský soudní řád a zákon upravující tzv. malou privatizaci. Ačkoli ani současný, ani nový zákon o veřejných dražbách (účinný od 1. ledna 2025) nezavedl pojem „veřejná dražba“ jako legální definici pro účely právního řádu, napříč většinou právních předpisů se tento pojem začal používat pouze ve spojení se zákonem o veřejných dražbách (např. nový občanský zákoník). Proto se z důvodu právní jistoty, zejména pak s ohledem na běh lhůty pro placení daně podle § 160 odst. 4 písm. b) daňového řádu, pro účely správy daní vymezuje daný pojem v širším slova smyslu. Veřejnou dražbou largo sensu je tak třeba rozumět nejen dražbu prováděnou podle zákona upravujícího veřejné dražby, ale také dražbu prováděnou soudem nebo soudním exekutorem. Tímto způsobem dojde pro účely správy daní k vyjasnění popsané terminologické nejednoty v rámci právního řádu.

K odstavci 3 Předmětné ustanovení je nahrazeno novou úpravou v § 162a odst. 1 daňového řádu. Viz odůvodnění k tomuto ustanovení.

K bodu 51 (§ 177 odst. 2)

Účelem doplňované úpravy § 177 odst. 2 je precizovat a potvrdit koncepci vztahu daňového řádu a občanského soudního řádu, resp. rozsahu subsidiární aplikace druhého z nich při daňové exekuci, a to tak, aby byla postavena najisto dosavadní koncepce, na které je založena daňová exekuce již od účinnosti daňového řádu (jak ostatně plyne i z tehdejší důvodové zprávy) a která byla do jisté míry zpochybněna nejnovější judikaturou navzdory dlouhodobé správní praxi. Konkrétně je třeba reagovat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 33/2021, který stejně jako dřívější rozsudky Městského soudu v Praze (č. j. 14 Af 39/2020) a Nejvyššího správního soudu (č. j. 1 Afs 331/2019), připouštějí v daňové exekuci aplikaci institutu tzv. předražku zavedeného novelou č. 396/2012 Sb. občanského soudního řádu. Obecně platí, že má-li být určitý institut či určité ustanovení občanského soudního řádu aplikováno i při daňové exekuci, musí projít testem ustanovení § 177 daňového řádu, které v této souvislosti stanoví dvě podmínky. První z nich je, že nestanoví-li daňový řád jinou úpravu, nastupuje subsidiární použití občanského soudního řádu, jak plyne z § 177 odst. 1 daňového řádu. Druhá podmínka, kterou je nutné také splnit pro subsidiární použití občanského soudního řádu, je stanovena v ustanovení § 177 odst. 2 věty první daňového řádu, podle níž pravomoc správce daně upravuje výlučně daňový řád. Z hlediska aplikace občanského soudního řádu tedy nelze při daňové exekuci aplikovat pravidla kompetenčního charakteru, která adresně zakládají orgánu provádějícího exekuci zmocnění vykonávat vrchnostenskou moc. Nezáleží při tom na míře granularity dané kompetenční normy, tj. na tom, zda je vzniklá pravomoc komplexní např. pro určitý ucelený postup, anebo je pojata jednotlivě pro dílčí úkony. Aplikovány naopak jsou normy upravující postupy a úkony při daňové exekuci jako obecná procesní pravidla bez adresného zakládání pravomoci konkrétnímu typu orgánu veřejné moci (a samozřejmě i ustanovení další, např. upravující práva a povinnosti dlužníků nebo třetích osob). Smyslem ustanovení § 177 odst. 2 daňového řádu, jak byl nejen dosud dlouhodobě vykládán, ale jak odpovídá i původnímu úmyslu zákonodárce, byla eliminace dosazování správce daně do role soudu při daňové exekuci, což lze považovat za základní koncepční prvek daňové exekuce upravené v daňovém řádu (uvedené plyne mimo jiné z důvodové zprávy k daňovému řádu). Tuto koncepci je třeba považovat po věcné stránce nadále za principiálně žádoucí stav, reflektující i dlouhodobou aplikační praxi. Reakcí na vyslovení judikaturních pochybností ohledně výkladu § 177 odst. 2 daňového řádu v duchu uvedené koncepce (které lze nicméně po tolika letech účinnosti daňového řádu považovat za přinejmenším překvapivé) by tak mělo být právní posílení dané koncepce tak, aby nadále byla nesporná, spíše než její opuštění. Rezignace na jednoznačné vymezení pravomoci správce daně v rámci daňové exekuce by znamenala rezignaci na základní ústavněprávní požadavek na vymezení pravomocí orgánů veřejné moci. Dosazení správce daně do role soudu v rámci daňové exekuce nadto nereflektuje na skutečnost, že správce daně je zde materiálně v postavení vykonávajícího orgánu i „věřitele“ současně, a nemůže tedy disponovat shodnými pravomocemi, jako nezávislý soud. I když je role soudu často reálně vykonávána soudními exekutory, jedná se stále o příslušníky vysoce specializované právní profese s velmi omezeným přístupem a počty osob, které ji vykonávají a se specifickými formami dohledu. Daňovou exekuci naproti tomu vykonávají úřední osoby nejrůznější orgánů státu či samosprávy často bez právního vzdělání a s nižším platovým ohodnocením.

Platí tedy, že skutečnost, že konkrétní institut je z určitého důvodu zaveden v občanském soudním řádu, nemusí nutně znamenat, že stejný důvod je přítomen i ve sféře dalších procesních řádů, do níž by proto musel být daný institut bez dalšího automaticky transformován, a to bez jakéhokoliv přizpůsobení prostředí správy daní a orgánů, které by jej případně používaly (daňovou exekuci provádí cca 6000 obcí a řada jiných orgánů veřejné moci, a to na rozdíl od exekuce (výkonu rozhodnutí), kterou provádí soudní exekutoři a soudy se specifickým technickým a personálním zázemím). Původním záměrem zákonodárce i regulátora proto bylo takové vyjádření vztahu mezi občanským soudním řádem a daňovým řádem, které u každého jednotlivého institutu zavedeného v rámci prvního z nich umožní vážit potřebu jeho zavedení v rámci druhého z nich, a to včetně nastavení konkrétních pravomocí správce daně proporcionálně k jeho postavení, které není postavením nezávislého soudu (a ani soudního exekutora). Neobstojí zde bez dalšího ani argumentace tzv. rovností dlužníků, neboť o jakékoliv rovnosti lze hovořit toliko tam, kde nejsou rozdíly dány specifiky subjektu, který aplikuje příslušné normy, jakož i celkového procesního i hmotněprávního rámce (tj. tam, kde se jedná o rozdíly nedůvodné). Výše popsané dosavadní koncepci § 177 odst. 2 daňového řádu tak odporuje to, aby byly například instituty předražku (jehož se týkala uvedená judikatura) či částečně chráněného účtu (ohledně něhož byla rovněž v nedávné době vedena diskuze) v daňové exekuci používány pouze na základě subsidiárního použití občanského soudního řádu, jelikož správce daně by se musel dosazovat do role soudu v části norem, které tyto instituty upravují. Je rovněž otázkou, zda závěry obsažené v judikatuře vzaly v potaz kromě výše uvedeného i historický vývoj úpravy daňové exekuce. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 33/2021 pravomoc správce daně provést daňovou exekuci daným způsobem uvedeným v § 178 odst. 5 daňového řádu vyplývá právě z § 177 odst. 2 daňového řádu, přičemž fakticky veškeré daňovým řádem neupravené postupy či otázky by měly být realizovány podle úpravy občanského soudního řádu i v daňové exekuci bez ohledu na to, zda tím bude porušována zásada nedosazování správce daně do role soudu. Takovýto závěr však nelze z § 177 odst. 2 daňového řádu dovodit, neboť pokud by tomu tak bylo, správce daně by neměl pravomoc k provedení daňové exekuce za historické právní úpravy v období před daňovým řádem (zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“)), která v § 73 odst. 6 stanovila pouze způsoby daňové exekuce (analogie dnešního § 178 odst. 5 daňového řádu) a v § 73 odst. 7 přiměřené použití občanského soudního řádu pro výkon daňové exekuce (analogie dnešního § 177 odst. 1 daňového řádu). Pravomoc správce daně provést daňovou exekuci podle úpravy daňového řádu tím kterým způsobem a žádným jiným plyne z úpravy zakotvené v § 178 odst. 5 daňového řádu (tj. nikoli z § 177 odst. 2 daňového řádu) – tedy obdobně, jako tomu bylo za účinnosti ZSDP. Na rozdíl od ZSDP je však pravomoc správce daně upravena pouze v daňovém řádu na základě dotčeného § 177 odst. 2 věta první daňového řádu. Toto pravidlo v ZSDP absentovalo a z komparace s ním vyplývá, že pokud by mělo skutečně ten význam, který mu připisuje soud, bylo by nadbytečné. Tak tomu ovšem není právě proto, že jeho smyslem z hlediska úmyslu zákonodárce bylo zamezit opakovaně zmiňovanému dosazování se správce daně do role soudu při daňové exekuci. Z výše uvedených důvodů se proto navrhuje reformulace § 177 odst. 2 tak, aby byl výklad daného ustanovení nadále nesporný v duchu původního záměru zákonodárce a úprava občanského soudního řádu, která normuje pravomoc soudu, nebyla bez dalšího přenášena do daňové exekuce s dosazením správce daně do role soudu. To na druhé straně neznamená, že současné či budoucí instituty občanského soudního řádu upravující pravomoc soudu nebudou po příslušném přizpůsobení a shledání jejich účelnosti transformovány také do oblasti správy daní; musí se tak ale stát přímou novelou daňového řádu.

Právě institut předražku, jehož se týkala výše uvedená judikatura, je do daňového řádu doplňován tímto návrhem zákona, podobně jako institut chráněného účtu.

K bodu 52 (§ 178 odst. 4)

V návaznosti na doplnění jedné z klíčových vlastností námitky jako řádného opravného prostředku, pokud směřuje proti rozhodnutí (v souladu s § 159 odst. 5 daňového řádu), kterou je odklad okamžiku nabytí právní moci (viz § 103 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a) daňového řádu), vyvstala potřeba explicitně vyloučit námitku jako opravný prostředek proti exekučnímu příkazu. Důvodem vyloučení námitky je zejména skutečnost, že by se tím významně snížila efektivita vymáhání, neboť s výkonem exekučního příkazu je možné započít až s právní mocí rozhodnutí, která by byla významně posunuta oproti stávajícímu stavu, pokud by jí vůbec bylo možné s ohledem ke znění § 159 odst. 1 daňového řádu s jistotou určit. Vyloučením opravného prostředku proti exekučnímu příkazu však dlužník neztrácí možnosti, jak se může jeho provedení bránit prostřednictvím jiných prostředků ochrany. V souladu s § 181 odst. 1 daňového řádu může podat návrh na zastavení daňové exekuce, popřípadě může podat návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 daňového řádu. Vyloučení opravného prostředku u exekučního příkazu současně zachovává dosavadní možnost bránit se také přímo u soudu (podle soudního řádu správního), pokud má dlužník za to, že byl vydáním exekučního příkazu zkrácen na svých právech. Při daňové exekuci nebude tak jako dosud možné podat žádný opravný prostředek (řádný ani mimořádný), což v aplikační praxi není ojedinělý postup. V rámci obecnějšího srovnání lze uvést, že nejčastějším způsobem vymáhání soukromoprávních (ale i některých veřejnoprávních) pohledávek je vymáhání prostřednictvím soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který opravné prostředky proti exekučnímu příkazu rovněž nepřipouští.

K bodu 53 (§ 181 odst. 2 písm. d))

Z důvodu právní jistoty se navrhuje zpřesnit stávající znění odstavce 2 písmene d) tak, aby bylo zřejmé, že správce daně, který pojme do soupisu věc, která nemůže být předmětem daňové exekuce v návaznosti na § 321 a 322 občanského soudního řádu, bude na návrh daňového subjektu (nebo z moci úřední) pouze částečně, nebo zcela zastavovat daňovou exekuci podle § 181 daňového řádu, a nikoli ještě před tímto rozhodnutím také obligatorně rozhodovat o vyloučení tohoto majetku z daňové exekuce podle § 179 daňového řádu. Obdobně postupuje soud podle § 268 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu.

K bodu 54 (§ 183 odst. 4)

V souvislosti s výkonem tzv. věcné (kompetenční) dělené správy, kdy je peněžité plnění ukládáno jedním orgánem, ale správu jeho placení vykonává jiný orgán, představuje jednu z možných variant také stav, kdy pravomoc provést vymáhání peněžitého plnění je primárně svěřena jeho ukladateli, avšak současně mu je dána možnost požádat o provedení vymáhání obecného správce daně (celní úřad). V současnosti je tato možnost dána obcím podle § 106 odst. 2 správního řádu. Nově bude dána mimo jiné obecně správcům daně podle navrhovaného § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Za této situace může v praxi dojít k postupnému vymáhání téhož nedoplatku oběma zúčastněnými orgány, pokud se sám ukladatel pokusí peněžité plnění nejprve vymoci sám a je úspěšný pouze z části, anebo vůbec, přičemž následně požádá o vymožení obecného správce daně (typicky v případě, kdy v úvahu přicházejí již jen náročnější formy exekuce). Rovněž není vyloučeno v odůvodněných případech požádat o vymáhání soudního exekutora v souladu s § 175 odst. 1 písm. c) daňového řádu. V současnosti platí, že podle § 183 odst. 3 daňového řádu lze požadovat u jednoho nedoplatku pouze jedny exekuční náklady. Aby toto pravidlo zůstalo zachováno i při postupném vymáhání, navrhuje se, aby vzniklé (předepsané) exekuční náklady zanikly dnem podání žádosti o vymožení obecným správcem daně (popřípadě soudním exekutorem) bez ohledu na to, zda se podařilo alespoň část exekučních nákladů vymoci. Z toho pravidla se z povahy věci vylučují hotové výdaje, které mohou být rovněž předány k vymožení obecnému správci daně. V případě, že exekuční náklady byly uhrazeny alespoň částečně, dojde podáním žádosti ke vzniku přeplatku, se kterým správce daně naloží standardně podle § 154 daňového řádu.

K bodu 55 (§ 184 odst. 5)

Předmětné ustanovení se navrhuje přesunout a zobecnit v rámci nového § 162a daňového řádu.

K bodu 56 (§ 184a)

Na popud aplikační praxe se navrhuje nová úprava, která umožní správci daně postupovat obdobně jako soudní exekutor podle § 46 odst. 7 exekučního řádu, tj. umožní, aby před tím, než výtěžek dražby odevzdá do majetkové podstaty osobě s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě (tj. většinou insolvenčnímu správci) nebo do likvidační podstaty (tj. většinou likvidačnímu správci), mohl z něj nejprve odečíst exekuční náklady. Důvodem navrhované úpravy je skutečnost, že insolvenční zákon v § 109 spojuje se zahájením insolvenčního řízení některé účinky, přičemž podle odst. 1 písm. c) tohoto ustanovení platí, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Prováděním exekuce se pro účely insolvenčního zákona považují takové úkony, které nezvratně zasáhnou do rozsahu majetkové podstaty. Jsou to taková procesní rozhodnutí, kterými se bezprostředně směřuje k přechodu vlastnického práva. Zároveň je prováděním exekuce každý procesní úkon, který zatěžuje majetkovou podstatu dalšími závazky. Při daňové exekuci může být s ohledem na insolvenční zákon za provádění exekuce konkrétně považováno nejen například rozhodnutí o udělení příklepu, na základě kterého přechází vlastnické právo, ale je i vyplacení vymožených finančních prostředků věřiteli na základě rozhodnutí o rozvrhu (srov. NS 29 Cdo 5643/2016). Důvodem je skutečnost, že doktrína insolvenčního práva považuje veškeré peněžní prostředky, které nebyly převedeny na účet věřitele, za prostředky stále ve vlastnictví dlužníka, a tedy součást majetkové podstaty. Totéž by mělo platit obdobně i v případě nařízení likvidace pozůstalosti, neboť podle § 198 zákona o zvláštním řízení soudním se dnem právní moci tohoto nařízení exekuce ex lege zastavuje a podle § 212 tohoto zákona platí, že majetek likvidační podstaty mimo jiné tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti. Nárok na přednostní úhradu nejen nákladů exekuce, ale rovněž odměny, Ústavní soud po předchozí bohaté judikatuře soudním exekutorům potvrdil ve svém nálezu IV. ÚS 2881/17. Lze se proto domnívat, že nárok na úhradu svých exekučních nákladů by měl mít i správce daně, který je stejně jako soudní exekutor orgánem veřejné moci. Exekuční náklady, které nebyly vymoženy vůbec, nebo byly vymoženy pouze částečně, lze však jako pohledávku uplatnit v insolvenčním řízení. Nově bude správce daně vydávat rozhodnutí o výtěžku dražby, ve kterém uvede, jakou část si započte na úhradu svých exekučních nákladů a jakou část vydá do majetkové nebo likvidační podstaty. Hlavním důvodem pro vydání tohoto rozhodnutí bude jeho stěžejní účinek vůči zástavním právům, věcným břemenům a nájemním právům váznoucím na nemovité věci, která byla prodána v daňové exekuci. Zpeněžujícím orgánem byl správce daně, jiný orgán nemůže rozhodnout o jejich zániku. Proto budou tomuto rozhodnutí přiznány účinky rozhodnutí o rozvrhu podle § 231 daňového řádu obdobně, jako u řízení podle exekučního řádu jsou usnesení o vydání vymoženého plnění přiznány účinky rozvrhového usnesení podle § 337h občanského soudního řádu (srov. NS 20 Cdo 3395/2011). Rozhodnutí o vydání výtěžku dražby se bude vydávat i v případě, že se zčásti nebo zcela pokryjí pouze exekuční náklady. Toto bude obdobně platit i v případě vydání výtěžku dražby do likvidační podstaty. Věřitelé, jejichž pohledávky byly zajištěny zástavním právem, které zanikne na zpeněžené věci rozhodnutím o vydání výtěžku dražby (obdobně jako na základě usnesení soudního exekutora o vydání vymoženého plnění), by měli být i v rámci insolvenčního řízení považováni za zajištěné věřitele a měl by jim být vydán výtěžek ze zajištěné věci, pokud se řádně jako zajištění věřitelé do insolvenčního řízení přihlásili a jejich pohledávka byla řádně přezkoumána a zjištěna (srov. NS 29 ICdo 10/2014). To by podle analogického použití insolvenční judikatury mělo platit i pro věřitele, kterým zajištění zástavním právem zanikne rozhodnutím správce daně o vydání výtěžku dražby, a proto by měli být v rámci likvidace pozůstalosti považováni za zajištěné věřitele, kterým by měl být vydán výtěžek ze zajištění. Rozhodnutí o vydání výtěžku dražby, proti kterému bude možné podat námitku, se bude doručovat dlužníkovi a osobě s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě podle insolvenčního zákona nebo osobě, která provádí likvidaci pozůstalosti v rámci řízení o pozůstalosti, tj. notáři nebo likvidačnímu správci.

K bodům 57 a 58 (§ 185 odst. 3 a 5)

K odstavci 3 V odstavci 3 se navrhuje modifikace normy, která obligatorně vylučuje standardní úpravu změny místní příslušnosti zakotvenou v § 16 daňového řádu v případě, že probíhá daňová exekuce prodejem movitých věcí nebo nemovitých věcí. Nově bude možné fakultativně postupovat podle § 16 daňového řádu, pokud se tak dotčení správci daně dohodnou. Důvodem je zejména zavedení elektronických dražeb orgány Finanční správy ČR, při kterých se ukazuje, že ne vždy je z technického hlediska vhodné, aby daňovou exekuci obligatorně dokončoval správce daně, který ji nařídil. Správcem daně nejsou jen orgány Finanční nebo Celní správy ČR, ale také řada jiných orgánů vykonávajících správu placení peněžitých plnění v režimu tzv. procesní dělené správy. Také pro tyto orgány může být větší flexibilita ohledně volby orgánu, který dokončí daňovou exekuci, žádoucí. K odstavci 5 V odstavci 5 se navrhuje změna, která má lépe vystihnout smysl dané normy. Jde o promítnutí zásady šetření práv dotčených osob a principu, podle kterého by po jednotlivci měly být vyžadovány pouze data, která si orgán veřejné moci nedokáže bez obtíží opatřit sám. Tam, kde správce daně má automatizovaný přístup do určité evidence (rozuměj seznamu, rejstříku, popřípadě registru), která může být veřejná či neveřejná, není vhodné, aby oznamovací povinností zatěžoval dlužníka. Oproti stávajícímu znění tak dochází jednak k terminologické korektuře (využití obecného pojmu „evidence“), ale současně též k rozšíření stávajícího pravidla i na evidence neveřejného charakteru. Současně nově postačí, aby správce daně do takovýchto evidencí měl zřízen automatizovaný přístup (nemusí tedy nutně být vždy nepřetržitý). Dochází tak ke sjednocení s § 127 odst. 4 daňového řádu obsahujícího obdobnou formulaci, neboť sledované cíle jsou shodné.

K bodu 59 (§ 186 odst. 5)

V současné době dochází v aplikační praxi často ke vzájemné výměně potřebných informací mezi poddlužníkem a správcem daně v souvislosti s daňovou exekucí (např. oznámení zrušení exekvovaného účtu). Spontánní sdělování informací ze strany poddlužníka je však dána toliko na dobrovolné bázi. Sdělování informací na výzvu správce daně v souladu s jeho obecnou pravomocí podle § 57 a násl. daňového řádu je sice možné, ale vyžaduje předchozí indicii, aby správce daně zbytečně „naslepo“ neoslovoval jednotlivé osoby či orgány veřejné moci. Zejména v souvislosti s celospolečenským trendem zvyšující se ochrany dlužníka (naposled např. vznikem tzv. chráněného účtu) se jeví jako potřebné explicitně stanovit povinnost poddlužníkovi spontánně sdělovat správci daně informace týkající se daňové exekuce. Tím není sledován pouze zájem veřejných rozpočtů, ale též zájem samotného dlužníka, neboť se mohou týkat skutečností svědčících pro zvýšenou ochranu jeho majetku apod.

K bodu 60 (§ 190 odst. 4 a 5)

Chráněný účet je institutem, který byl do občanského soudního řádu zakotven s účinností od 1. července 2021 zákonem č. 38/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů. Aplikace institutu chráněného účtu v rámci daňové exekuce je v současné době omezena pouze na případy, kdy je chráněný účet ve prospěch dlužníka zřízen v rámci exekuce vedené jiným exekučním orgánem (soudem nebo soudním exekutorem), neboť správce daně nemá pravomoc činit úkony potřebné k jeho zřízení (popřípadě zrušení), respektive nemůže v daňové exekuci činit úkony soudu podle ustanovení § 304c až 304e občanského soudního řádu. Tato skutečnost vyplývá z koncepce vztahu daňového řádu a občanského soudního řádu, jak je vyjádřena v § 177 odst. 2 daňového řádu, podle něhož pravomoc správce daně upravuje výlučně daňový řád. Správce daně se proto ve vztahu k úpravě chráněného účtu nemůže dosazovat do role soudu. Absence výslovně uvedené pravomoci správce daně tedy v současnosti vede k tomu, že aplikace institutu chráněného účtu je v rámci daňové exekuce možná pouze v případě, že takový účet již existuje. V tomto případě je správce daně v duchu § 177 odst. 1 daňového řádu povinen respektovat existenci tohoto chráněného účtu, tj. správce daně ohledně pohledávky dlužníka z chráněného účtu nemůže nařídit exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. V navrženém odstavci 4 § 190 daňového řádu se proto navrhuje umožnit dlužníku zřízení chráněného účtu v rámci daňové exekuce, respektive zavést plnou aplikaci tohoto institutu v daňové exekuci, čímž se vyrovnají práva, resp. postavení dlužníků v různých exekučních řízeních. Chráněný účet představuje procesní institut exekučního práva vylučující z exekučního postihu tzv. chráněné příjmy dlužníka, čímž zefektivňuje činnost exekučního orgánu, pokud jde o zamezení postihu nepostižitelných peněžních prostředků dlužníka na běžném účtu. V této souvislosti není dán specifický důvod či zájem, který by svědčil vyloučení aplikace chráněného účtu v plném rozsahu i v daňové exekuci. Naopak, jeho plné zavedení lze považovat za srozumitelný krok vůči veřejnosti. Navrhovaná úprava je legislativně řešena tak, že namísto zakotvení v daňovém řádu obdoby těch ustanovení občanského soudního řádu, která upravují pravomoc soudu, bylo ve vztahu k danému institutu explicitně připuštěno dosazování správce daně do role soudu v rámci ustanovení občanského soudního řádu upravujících příslušnou pravomoc s tím, že správci daně bude z důvodu právní jistoty přiznáno postavení soudu v souvislosti s úpravou chráněného účtu v občanském soudním řádu. Tato ustanovení tak bude možné v daňové exekuci v souvislosti s chráněným účtem aplikovat. Toto řešení je plně v souladu s koncepcí § 177 odst. 2 daňového řádu (viz též odůvodnění změny tohoto ustanovení v rámci této důvodové zprávy). Úprava týkající se institutu chráněného účtu v občanském soudním řádu se tak kompletně stává subsidiární právní úpravou i pro daňovou exekuci. To platí i v případě, že nastanou podmínky pro zrušení statusu chráněného účtu, kdy i v těchto věcech bude rozhodovat správce daně (navržený odstavec 5).

K bodu 61 (§ 193a)

Navrhuje se výslovně připustit prodej majetkového práva v dražbě vedle možnosti jeho přikázání. Tuto možnost připouští aktuální právní úprava občanského soudního řádu. S ohledem na obecný princip vztahu daňového řádu a občanského soudního řádu (§ 177 odst. 2 daňového řádu) však dosud není možné tuto úpravu aplikovat přímo, neboť se jedná o výkon pravomoci soudu, do jehož role se správce daně nemůže při subsidiární aplikaci občanského soudního řádu dosadit. Prodej majetkového práva v některých případech, zejména v případě jiných peněžních pohledávek s dlouhou dobou splatnosti či nejistou výši uspokojení, či v případě zpeněžení jiných majetkových práv (družstevního podílu nebo účasti v jiných formách korporací, případně i leasingových práv), vede k vyššímu uspokojení vymáhaných pohledávek. Současně se navrhuje zakotvit aplikaci postupu jako v případě dražebního prodeje movitých a nemovitých věcí. Jak stávající varianta přikázání majetkového práva, tak nově připuštěná varianta prodeje majetkového práva probíhá v rámci exekučního řízení zahájeného vydáním exekučního příkazu. Specifický postup v případě postižení družstevního podílu, se kterým je spojeno právo užívat byt, se uplatní také v případě, že jde o obdobný typ podílu v jiné formě právnické osoby (např. tzv. bytová s. r. o.), či pokud se jedná o práva užívat jiný prostor (např. nebytový prostor). Tato skutečnost je důsledkem aplikace stávajícího ustanovení § 192 odst. 1 daňového řádu, podle něhož se „při provádění daňové exekuce postižením jiných majetkových práv dlužníka … přiměřeně použije ustanovení o provádění takového způsobu daňové exekuce, který odpovídá povaze majetkového práva, které je postiženo exekucí.“. Po doplnění navrženého § 193a odst. 2 daňového řádu bude právě postup podle něj v uvedených případech nejvíce odpovídajícím povaze daného majetkového práva.

K bodu 62 (§ 194a odst. 5)

Podle stávající úpravy má osoba zúčastněná na dražbě podle § 199 odst. 3 daňového řádu právo vznést výhradu proti udělení příklepu, díky čemuž se stává příjemcem rozhodnutí o příklepu v případě dražby nemovitých věcí, proti kterému se může odvolat. Možnost uplatnění výhrady při prezenční dražbě je logické, neboť při ní může docházet k úmyslnému i neúmyslnému jednání majícímu vliv na řádný průběh dražby, a to jak na straně osob zúčastněných na dražbě, tak na straně správce daně. Avšak v případě, že správce daně nařídí elektronickou dražbu, institut výhrady z povahy věci pozbývá svého účelu. Jelikož aktuální judikatura neumožňuje vyloučit výhradu pouze na základě přiměřeného použití ustanovení o dražbě podle § 194a odst. 3 daňového řádu a institut výhrady jako nehospodárný a neefektivní nástroj ve spojení s elektronickou dražbou v aplikační praxi ztěžuje dražbu prováděnou elektronickou formou, navrhuje se institut výhrady z důvodu právní jistoty při provádění elektronických dražeb vyloučit.

K bodům 63 až 66 (§ 195 odst. 2 a 3)

K odstavci 2 písm. g) a odstavci 3 písm. a) Navrhuje se v odstavci 3 písm. a) rozšířit podmínky, které může správce daně v dražební vyhlášce stanovit ohledně úhrady dražební jistoty tím, že pojem „způsob úhrady“ dražební jistoty se nahradí obecnějším pojmem „podmínky úhrady“ dražební jistoty, pod který lze způsob dražební jistoty subsumovat. Nově tak bude možné doplnit i další podmínky pro úhradu dražební jistoty, kterou může být například časové omezení, do kdy musí být složena dražební jistota poukazovaná bezhotovostně, aby bylo možné její složení ověřit před začátkem dražby. Bude-li se jednat o elektronickou dražbu, budou tyto podmínky zveřejněny na internetu v souladu s odstavcem 4 písm. b). Pojem „podmínky“ je v souvislosti s pravomocí správce daně určit, resp. zveřejnit technické podrobnosti konkrétních kroků při správě daní použit nejen ve zmíněném odstavci 4 (dochází tedy ke sjednocení v rámci § 195 daňového řádu), ale rovněž na řadě dalších míst v daňovém řádu (srov. § 56). Analogická změna je prováděna rovněž v odstavci 2 písm. g) ve vztahu k úhradě nejvyššího dražebního podání.

K odstavci 3 písm. c), d) a e) Současná právní úprava koncepce přechodu práv a závad na nabyvatele předmětu dražby vychází z právní úpravy subsidiárního právního předpisu – občanského soudního řádu z doby vzniku daňového řádu, tj. z roku 2010. Tato koncepce je v případě nemovitých věcí založena na tom, že se oceňují všechna známá práva a závady spojená s předmětem dražby, a tato cena slouží nejen ke zjištění výsledné ceny dražené věci, ale rovněž k určení výše náhrady, která je za určitých podmínek vyplácena nabyvateli předmětu dražby, čímž závada trvá i po převodu vlastnictví. Proto zájemci o dražbu v daňové exekuci nemohou dopředu vědět, s jakými právy může být dražený předmět i po přechodu vlastnictví spojen (s výjimkou práv spojených s bydlením), byť v aplikační praxi k vyplácení náhrad většinou nedochází. Tuto koncepci významným způsobem změnila novela občanského soudního řádu č. 396/2012 Sb. (a následně rozšířila tzv. harmonizační novela č. 293/2013 Sb.), zakotvením principu, podle kterého na nemovité věci váznoucí známé závady (věcné břemeno, nájemní právo, pachtovní právo, výměnek) – tedy závady uvedené v usnesení o ceně nemovité věci či oznámené soudem při zahájení dražebního jednání (s výjimkou závad, které výrazně omezují možnost prodat nemovitou věc v dražbě – tzv. excesivní závady) – přecházejí na vydražitele nebo předražitele. Podle důvodové zprávy k novele občanského soudního řádu byl důvodem této změny názor zákonodárce na existenci závad („doposud existující závady mají hospodářský či jiný užitek pro nemovitost a je proto na místě, aby přešly na vydražitele“). Usnesení o ocenění obsahuje již pouze určení nemovité věci a jejího příslušenství, výčet závad, které prodejem v dražbě nezaniknou (tj. samostatně se neoceňují) a výslednou cenu (tj. cenu obvyklou, tržní). Neznámé závady neuvedené v usnesení o ceně a neoznámené soudem zanikají podle nové koncepce občanského soudního řádu bez dalšího dnem přechodu vlastnického práva k nemovitosti na vydražitele či předražitele (s výjimkou zemědělského pachtu, jehož zánik je upraven odlišně). V případě, že neznámou závadou by byl nájem bytu, výměnek, jehož součástí je právo bydlení, či věcné břemeno bydlení, nezanikne ani v případě, že nebyla zohledněna při ocenění a následně při stanovení výsledné ceny nemovitosti. Tato závada tak přechází na vydražitele (předražitele) vždy. Je tak respektováno ústavní právo na bydlení (viz nález pléna Ústavního soudu č. 231/2000). Současně zanikají závady váznoucí na nemovité věci spojené pouze s omezením dlužníka (s výjimkou zákonného předkupního práva). Na obdobném principu je založena i nově navrhovaná koncepce přechodu závad na nabyvatele předmětu dražby v případě daňové exekuce, která je legislativně zakotvena v několika ustanoveních daňového řádu. Zavádí se zejména na popud aplikační praxe, podle které nová koncepce přispěje ke zvýšení výtěžnosti daňové exekuce, ale též s ohledem na určitou symetrii a intuitivnost jednotlivých způsobů vymáhání. V případě dražby nemovitých věcí budou podle nového znění písmene c) ve výroku dražební vyhlášky výslovně uvedeny správci daně známé závady spojené s předmětem dražby, kterými mohou být věcné břemeno, výměnek, nájemní právo, pachtovní právo nebo zákonné předkupní právo. Bude se jednat o závady, které již správce daně uvedl v rozhodnutí o ceně podle § 221 odst. 3 písm. d) daňového řádu, a případně další, o kterých se do vydání dražební vyhlášky ještě dozvěděl. Každý zájemce o dražbu tak bude seznámen před jejím zahájením, jaká věcná břemena, výměnky, nájemní a pachtovní práva a případně i zákonná předkupní práva budou zatěžovat draženou nemovitou věc i po převodu vlastnického práva, o jejichž existenci má správce daně povědomost v okamžiku vydání dražební vyhlášky, čímž bude postaveno na jisto, že nezaniknou po přechodu vlastnictví na vydražitele (což plyne z § 202a odst. 1 písm. c) daňového řádu). K přechodu těchto závad dojde bez ohledu na skutečnost, zda bude či nebude poskytnuta nabyvateli předmětu dražby náhrada. Tím dojde k zpřehlednění přechodu vlastnického práva a současně takové poučení poskytne zájemci o dražbu právní jistotu, jaké závady na něho přejdou. To by se ve svém důsledku mělo projevit i v ochotě zájemců o dražbu nabídnout vyšší podání v rámci dražby nemovitých věcí. Pokud budou existovat ještě další závady neuvedené v dražební vyhlášce, bude moci každý sdělit tuto skutečnost správci daně, k čemuž je nově vyzýván prostřednictvím dražební vyhlášky v písmeni d). Bude-li tato skutečnost doložena, správce daně existenci závady oznámí dražitelům v rámci dražby, a to před zahájením licitace. Jedná se o změny, které nastaly v údajích uvedených v dražební vyhlášce, a proto je správce daně povinen je oznámit (viz § 198 odst. 2 písm. d) daňového řádu). Pokud by je neoznámil do zahájení licitace, zaniknou v souladu s § 202a odst. 1 písm. c) nově návrhového ustanovení daňového řádu. Oprávněním poskytnout dodatečně informaci o existenci závady je kompenzována povinnost takové osoby strpět zánik závady v důsledku přechodu vlastnického práva v dražbě, nebude-li taková závada známa do začátku dražby. Negativní dopady tohoto postupu jsou, jak už bylo uvedeno výše, vyváženy tím, že k zániku nedojde v případě závad, se kterými je spojeno právo bydlení, což musí být v rámci ocenění nemovité věci seznatelné na základě faktického užívání nemovité věci. Zájemci o dražbu musí být dražební vyhláškou dále seznámeni i s existencí práva stavby, pokud vázne na draženém pozemku, což se nově stanoví v písmeni e). Právo stavby je nemovitou věcí a zapisuje se do příslušného veřejného seznamu.

K bodu 67 (§ 196 odst. 1 písm. c))

V návaznosti na poučovací povinnost správce daně a v souvislosti se změnou koncepce přechodu závad na nabyvatele nemovité věci při dražbě v rámci daňové exekuce se navrhuje zpřesnit okruh adresátů dražební vyhlášky, jejichž práva zaniknou buď dnem přechodu vlastnictví předmětu dražby, anebo dnem nabytí právní moci rozhodnutí o rozvrhu.

K bodům 68 až 70 (§ 197 odst. 1, 2 a 4)

K odstavci 1 V souvislosti se změnou koncepce přechodu závad na nabyvatele předmětu dražby se úprava zániku předmětných závad navrhuje přesunout do společného ustanovení § 202a, které nově upravuje jak zánik závad váznoucích na nemovité věci spojených pouze s omezením dlužníka, tak zánik ostatních (neznámých) závad váznoucích na předmětu dražby. K odstavci 2 Navrhuje se, aby listinné důkazy k prokázání zajištění pohledávky nebylo k přihlášce pohledávky potřeba přikládat v případě, že jsou opatřitelné z takové evidence, do které má správce daně zřízen automatizovaný přístup. Tato změna povede ke snížení administrativní zátěže dotčených subjektů a reflektuje principy moderní veřejné správy. K odstavci 4 Navrhuje se jazyková korekce v odstavci 4 z důvodu vyšší srozumitelnosti.

K bodu 71 (§ 202a)

Navrhuje se jednotně upravit, jaká práva třetích osob a závady váznoucí na dražené věci zanikají dnem přechodu vlastnického práva předmětu dražby na vydražitele nebo předražitele, tj. buď dnem vydání rozhodnutí o udělení příklepu, nebo dnem vydání rozhodnutí o předražku. Úprava zániku zemědělského pachtu se do odstavce 2 přesouvá ze stávajícího § 231 odst. 2 daňového řádu s tím, že vzhledem k jeho povaze je okamžik jeho zániku upraven v odstavci 2 odlišně. Výslovné zakotvení na jednom místě v zákoně povede k větší srozumitelnosti dopadů provedení dražby na práva třetích osob i na samotné postavení vydražitele nebo předražitele. Zájemcům o dražbu přináší větší právní jistotu, jaké právní závady provedením dražby zaniknou (aniž by tato rozhodnutí byla závislá na výsledku rozvrhového jednání v podobě poskytování náhrady). Lze předpokládat, že tyto skutečnosti zvýší fiskální příjem z dražebního prodeje, což je zájmem nejen veřejných rozpočtů, ale také dlužníka. Návrh právní úpravy rozlišuje, zda závady váznoucí na dražené věci slouží k uspokojení pohledávek věřitelů či nikoliv. Pokud ano, nemá udělení příklepu vliv na existenci těchto práv. Uhrazovací funkce těchto práv se naplní podle pravidla priority a případně proporcionality až v rámci rozvrhového řízení, přičemž zanikají až na základě rozdělení výtěžku. Ostatní závady, které neslouží k úhradě pohledávek, se navrhuje vypořádat ke dni přechodu vlastnictví k předmětu dražby (tj. ve fázi rozvrhu nebude důvod je projednávat a rozhodovat, zda v souvislosti s nimi přísluší některému z účastníků rozvrhového řízení náhrada). Závady váznoucí na nemovité věci spojené s omezením dlužníka jako vlastníka věci, které na sebe převzal právním jednáním, a oprávnění plynoucí pro třetí osoby je nutné realizovat v dražbě (výhrada zpětné koupě a předkupní práva). Nebyla-li takto práva uplatněna v dražbě, anebo jejich uplatnění nepřichází v úvahu z důvodu omezení dlužníka v nakládání s postiženým majetkem (výhrada zpětného prodeje, výhrada předkupního práva, zákaz zcizení nebo zatížení, výhrada lepšího kupce, ujednání o koupi na zkoušku, vzdání se práva na náhradu škody na pozemku a budoucí zástavní právo a budoucí výměnek), zanikají tyto závady přechodem vlastnického práva na nabyvatele předmětu dražby. Další trvání těchto závad ztrácí svůj účel, a je zbytečné, aby tato práva omezovala nabyvatele předmětu dražby v dispozici s nabytou věcí až do provedení rozvrhu, a tím ve svém důsledku vedla dražitele k neochotě uhradit v rámci dražby vyšší cenu. Tyto závady zanikají v souladu s § 202a odst. 1 písm. a) a b) s výjimkou zákonného předkupního práva. Ostatní práva a závady váznoucí na předmětu dražby (tj. věcném břemeno, výměnek, nájemní a pachtovní právo), které nejsou uvedeny v rozhodnutí o výsledné ceně, ani v dražební vyhlášce, a ani nebyly oznámeny daňovým exekutorem před zahájením licitace, zanikají v souladu s § 202a odst. 1 písm. c) daňového řádu. Navrhovaná výjimka vylučuje zánik u závad, se kterými je spojeno právo bydlení. Pokud jsou však správci daně známy (jejich existence vyplývá z veřejného seznamu nebo byly správci daně oznámeny), promítají se do výše zjištěné výsledné ceny, jejich existence musí být potvrzena v rozhodnutí o výsledné ceně, a následně o jejich existenci musí být poučeni zájemci o dražbu v dražební vyhlášce. Uvedená výjimka je dále stanovena pro věcné břemeno, na jehož základě je nebo má být na pozemku umístěna liniová stavba, neboť v současnosti ne všechna tato věcná břemena jsou evidována v kataru nemovitostí. Právní úprava, která z důvodu právní jistoty stanoví, že k zániku závad podle § 202a odst. 1 písm. c) daňového řádu v případě prodeje spoluvlastnického podílu může dojít jen v případě, že tyto závady jsou spojené pouze s tímto prodávaným podílem, se do odstavce 3 přesouvá ze stávajícího § 231 odst. 3 daňového řádu. V odstavci 4 se navrhuje, aby správce daně stejným způsobem, jakým ex officio vyrozumívá o splnění podmínek pro přechod vlastnictví na vydražitele katastrální úřad podle § 222 odst. 5 daňového řádu, postupoval i v případě, že s přechodem vlastnictví na vydražitele současně došlo podle nového ustanovení § 202a daňového řádu k zániku věcných či jiných práv zapsaných v katastru nemovitostí. Z důvodu právní jistoty se dále nabyvateli předmětu dražby (tj. vydražiteli nebo předražiteli) jako účastníku vkladového řízení podle katastrálního zákona normuje právo požádat správce daně o toto potvrzení. Obdobné potvrzení vydává i soud podle § 336l odst. 5 občanského soudního řádu.

K bodu 72 (§ 206a)

V rámci daňové exekuce prodejem movitých věcí se na základě požadavku aplikační praxe v odstavci 1 připouští sepsání i takové věci dlužníka, o jejíž existenci nemá správce daně pochybnost na základě informací získaných z evidencí zřízených, resp. vedených na základě zákona nebo vedených v souladu se zákonem, a proto není potřeba ověřovat jejich fyzickou existenci. Jde fakticky o soupis podle evidence (dále též „soupis věcí podle evidence“). Ačkoli tato úprava umožní teoreticky sepsat i věci, které většinou není možné sepsat na místě jejich umístění, jako jsou například lodě či letadla, prakticky půjde zejména o automobily vedené v evidenci motorových vozidel. Soupis takovýchto věcí správce daně zašle dlužníkovi nejdříve společně s exekučním příkazem. Správce daně tak získá stejnou pravomoc, jakou má soud či soudní exekutor postupující podle občanského soudního řádu (viz § 327a občanského soudního řádu), a to již od roku 2013 na základě novely č. 396/2012 Sb. S ohledem na obecný princip vztahu daňového řádu a občanského soudního řádu (§ 177 odst. 2) však dosud není možné tuto úpravu aplikovat přímo, neboť se jedná o výkon pravomoci soudu, do jehož role se správce daně nemůže při subsidiární aplikaci občanského soudního řádu dosadit. V širším slova smyslu se však nejedná o úpravu principiálně novou, neboť daňový řád již dnes obsahuje speciální ustanovení - § 205 daňového řádu, které umožňuje daňovou exekuci zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírů evidovaných u osoby oprávněné k evidenci investičních nástrojů (tzv. centrální depozitář). Navrhovaná úprava významně eliminuje zbytečné daňové exekuce, při kterých byl správce daně nucen fyzicky nalezený a následně sepsaný majetek daňového subjektu (většinou až po vydání dražební vyhlášky) vydat soudnímu exekutorovi, který provedl tzv. „jiný soupis“ podle § 327a občanského soudního řádu dříve, než provedl daňový exekutor soupis na místě samém. Důvodem je skutečnost, že exekuce dříve sepsané věci se v takovém případě provádí přednostně v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů. V konečném důsledku tak dojde k efektivnějšímu využití kapacit správce daně při zajištění vymožení daní. V odstavci 2 se správci daně ukládá povinnost bezodkladně vyrozumět o sepsání věci, osobu nebo orgán vedoucí evidenci, což platí i pro vyrozumění (informování) o právních následcích spojených se soupisem. I když vyrozumění nebude formalizované, jeho formu je nutné volit s ohledem na jeho obligatorní povahu (nejčastěji se bude jednat o úřední dopis). Aby osoba či orgán vedoucí evidenci měla pouze informace o aktuálně vedených exekučních řízeních, stanovuje se povinnost vyrozumět je i o zániku účinků nařízené daňové exekuce. Tento postup se uplatní i pro věci podléhající režimu § 211 odst. 5 daňového řádu. Sepíše-li správce daně věc podle odstavce 1, bude mít nově podle odstavce 3 písm. a) pravomoc vyzvat dlužníka k jejímu odevzdání na místě, které ve výzvě stanoví. Lhůtu ke splnění této povinnosti správce daně stanoví podle vlastního uvážení podle okolností daného případu a při respektování základních zásad správy daní. Nesplní-li dlužník tuto procesní povinnost nepeněžité povahy, může správce daně dlužníkovi uložit pořádkovou pokutu až do výše 500 tis. Kč, a to i opakovaně. Jelikož některé věci bude obtížné, někdy i z povahy věci nemožné odevzdat (např. lodě), může daňový subjekt ve stejné lhůtě správci daně v souladu s odstavcem 3 písm. b) pouze sdělit, kde se věc nachází. Při obou situacích je dlužník povinen správci daně poskytnout nezbytnou součinnost. Vzhledem k odlišnému postupu soupisu věcí podle evidence od soupisu na místě samém je potřeba v odstavci 5 explicitně normovat, že stejnou procesní povinnost, která se nově stanoví výzvou daňovému subjektu podle odstavce 3, bude mít i třetí osoba, která má věc v držení, neboť úprava podle § 206 odst. 5 zde nebude bez dalšího aplikovatelná. Obecně platí, že navržená úprava soupisu věcí podle evidence je speciální vůči obecné úpravě soupisu movitých věcí v § 206 až 208, která se použije i zde, není-li stanoveno pro soupis věcí podle evidence něco jiného, anebo pokud to není vyloučeno z povahy věci. V rámci § 206 tak fakticky dojde pouze k aplikaci odstavce 1 a odstavce 6, týkajících se upřednostnění věcí při soupisu a skutečnosti, že správce daně může následně doručit i soupis doplněný o další věci, pokud by výtěžek nestačil k úhradě vymáhaného nedoplatku. Při soupisu věcí podle evidence se § 206 odst. 2 a 3 daňového řádu naopak nepoužijí z povahy věci a úprava odstavce 4 a 5 tohoto ustanovení je nahrazena navrhovanou úpravou. Vzhledem ke skutečnosti, že i při soupisu věcí podle evidence bude třeba provést úvahu, zda správce daně sepsanou věc odebere, anebo uskladní sepsanou věc v dlužníkem vyhrazené místnosti nebo ji ponechá na místě (obojí může být pro správce daně či potažmo dlužníka výhodnější), navrhuje se obdobné použití § 207 odst. 1 až 3 daňového řádu. Jelikož i při soupisu věcí podle evidence bude zřejmě potřeba vstupovat do práv dlužníka, navrhuje se obdobné použití i v případě ustanovení § 207 odst. 4 daňového řádu. Ustanovení § 208 daňového řádu se při soupisu věcí podle evidence většinou nepoužije, protože při něm neprobíhá jednání, při kterém by se sepisoval protokol. Výjimkou je však odstavec 4, který mimo jiné stanoví obsah soupisu věcí a odstavec 5, podle něhož se má do soupisu zahrnovat i příslušenství k věci hlavní.

K bodu 73 (§ 213 odst. 2 a § 214 odst. 3)

Na základě zkušeností z aplikační praxe a z důvodu zvýšení právní jistoty nabyvatele se navrhuje doplnit vhodnější forma písemnosti potvrzující nabytí vlastnictví věcí s kulturní hodnotou spadajících do kategorie věcí prodávaných mimo dražbu, a to v podobě tzv. potvrzení o nabytí vlastnictví věcí, popřípadě jiné písemnosti materiálně nabytí vlastnictví potvrzující. Toto potvrzení se předá nabyvateli spolu s protokolem o prodeji. Jelikož je tento protokol dle současné úpravy vydáván nabyvateli vždy, jeví se jako vhodnější řešení vydávat toto potvrzení automaticky současně s protokolem, a nikoli až na žádost, jak je tomu podle úpravy občanského soudního řádu (§ 329a odst. 1). Je tak zvolen obdobný princip, jako daňový řád používá v případě potvrzení o úhradě nejvyššího dražebního podání, které potvrzuje nabytí předmětu dražby vydražiteli a které se obligatorně vydává spolu s rozhodnutím o udělení příklepu (viz § 211 odst. 3).

K bodu 74 (§ 214 odst. 4)

Na návrh aplikační praxe se doplňuje možnost správce daně prodej živých zvířat (s ohledem na specifika daného zvířete a další okolnosti včetně nákladovosti péče o dané zvíře) urychlit tím, že bude postupovat jako při prodeji rychle se kazící věci. Podle § 494 občanského zákoníku má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor, není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Účelem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby život zvířete byl bezdůvodně a svévolně ohrožen. Navrhovanou úpravou daňového řádu se tak naplňuje účel současného právního vymezení živých zvířat v občanském zákoníku. Současně se zde umožňuje zohlednit náročnost péče o dané zvíře a náklady s ní spojené, kdy může např. existovat rozdíl mezi zvířaty běžně chovanými v domácnostech (včetně zvířat chovaných v akváriích či teráriích) a zvířaty, jejichž chov vyžaduje rozsáhlé prostory a neustálou péči. Standardní postup, tj. dražba, zde tedy současně není vyloučen.

K bodu 75 (§ 215a)

Správci daně se nově umožňuje vstupovat do práv dlužníka za účelem směny tzv. virtuálního aktiva, kterými mohou být zejména tzv. virtuální měny, popř. kryptoměny (včetně tzv. bitcoinů), na peněžní prostředky pomocí údajů, které bude dlužník povinen správci daně sdělit na základě výzvy. Tato povinnost tak bude nově vynutitelná pod hrozbou pořádkové pokuty podle § 247 odst. 2 daňového řádu, která může být uložena opakovaně až do výše 500 tis. Kč. V současné době jsou sice úkony dlužníka s virtuálními aktivy po jejich soupisu po vydání exekučního příkazu de iure neplatné, ale specifika těchto nástrojů ve svém důsledku znamenají, že faktické provedení exekuce je zde bez dalšího komplikované, ne-li nemožné. Exekuce virtuálních aktiv přitom bude z povahy věci klást vyšší požadavky na orientaci správce daně v této oblasti, která obecně není právním řádem upravována. V současné době obecně rozšířený pojem „virtuální měna“ byl po určité časové období i součástí českého právního řádu. Jeho definice byla zavedena zákonem č. 253/2008 Sb. s účinností od 1. ledna 2017, a to jako „elektronicky uchovávaná jednotka, bez ohledu na to, zda má nebo nemá emitenta, a která není peněžním prostředkem podle zákona o platebním systému, ale je přijímána jako platba za zboží nebo služby i jinou osobou, než jejím emitentem“. Novela zákona č. 253/2008 Sb. účinná od 1. ledna 2021 změnila nejen označení virtuální měny na „virtuální aktivum“, ale rovněž i definici, neboť nově zahrnuje nejen virtuální „měny“ (které měnami v pravém smyslu slova nejsou, jelikož nejsou státem uznány), ale např. i virtuální investiční nástroje podobající se cenným papírům, avšak podléhající zákonné regulaci (§ 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Vzhledem ke skutečnosti, že zákon č. 253/2008 Sb. zavedl legální definici virtuálního aktiva pouze pro své účely, daňový řád v navrženém odstavci 4 přebírá definici virtuálního aktiva ze zákona č. 253/2008 Sb. i pro své účely. Až do roku 2023 byl jediný právní předpis, který reguluje danou oblast pouze zákon č. 253/2008 Sb. za účelem předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Dne 29. června 2023 vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1114 ze dne 31. května 2023 o trzích kryptoaktiv a o změně nařízení (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 1095/2010 a směrnic 2013/36/EU a (EU) 2019/1937 (dále jen „nařízení MiCA“). Účelem nařízení MiCA je poskytnout unijní právní rámec pro trhy kryptoaktiv, které nepodléhají působnosti stávajících právních předpisů Evropské unie o finančních službách, a stanovit na úrovni Evropské unie jednotná pravidla pro kryptoaktiva a s nimi související služby a činnosti (například regulace úschovy a správy kryptoaktiv, provozu platforem umožňujících jejich obchodování, výměny za finanční prostředky nebo jiná kryptoaktiva, umísťování kryptoaktiv, provádění příkazů jménem klientů nebo jejich předávání, správy kryptoměnových portfolií, převodu prostředků jménem klientů, poskytování individuálního poradenství atd.). Z hlediska praktického vymáhání daní cílí navrhovaná úprava zejména na virtuální aktiva, která v případě, že jsou založena na šifrování (kryptografii), se označují jako kryptoměny. Kryptoměny jsou decentralizované a digitální, přičemž nejznámější z nich je tzv. „bitcoin“, na jehož příkladu lze uvést následující informace. Konkrétně o bitcoinech uvádí Wikipedie, že „hlavní unikátností bitcoinu je jeho plná decentralizace; je navržen tak, aby nikdo, ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády, nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. V síti neexistuje žádný centrální bod – kdokoliv, kdo by mohl o síti rozhodovat“. Jednoznačnou identifikací příjemce platby v bitcoinové síti je bitcointová adresa, která je odvozena ze soukromého klíče (což je 256bitové náhodné číslo). V bitcoinovém systému je majitelem bitcoinů osoba, která zná soukromý klíč, díky němuž s nimi může disponovat. Každý majitel komunikuje s bitcoinovou sítí prostřednictvím tzv. peněženky. Peněženka, která umožňuje zejména odesílání plateb, může být buď softwarová (kterou poskytuje třetí strana a za předpokladu přístupu k internetu ji lze používat na více zařízeních – stolní počítač, mobilní telefon, notebook, tablet), hardwarová (umístěná ve vlastním PINem chráněném zařízení), anebo tzv. papírová, která slouží spíše k úschově bitcoinů. V navrženém odstavci 1 se normuje pravomoc správce daně (po vydání exekučního příkazu na movité věci) vyzvat dlužníka ke sdělení všech údajů potřebných k tomu, aby mohl vstoupit do jeho práv a virtuální aktivum zpeněžit způsobem, který bude v dané době nejvýhodnějším, a současně i bezpečným. Správce daně si zřejmě pořídí svoji peněženku. To, zda dlužník vlastní virtuální aktiva (nebude-li nalezena „papírová peněženka“), lze zjistit výzvou k součinnosti třetích osob podle § 57 odst. 1 daňového řádu. Výzva se uplatní zejména u on-line směnáren, které povinně vedou podle zákona č. 253/2008 Sb. seznamy osob s obchody nad 1 000 EUR. Uvažovat lze i o webových službách, které slouží k úschově soukromých klíčů. V odstavci 2 se stanoví pravomoc správci daně aplikovat postup při zajištění věcí při místním šetření podle § 83 daňového řádu v případech, kdy k nakládání s virtuálním aktivem nepostačí pouze již získaný klíč, ale je potřeba zajistit věc s ním spojenou, jako například počítačový hardware, splňuje-li tato věc podmínku nezbytnosti. V odstavci 3 se z důvodu právní jistoty stanoví, že tak, jak správce daně postupuje při zpeněžení v případě, že při daňové exekuci nalezne peněžní prostředky v cizí měně nebo obchodovatelné zlato (tj. subsidiárně podle § 333 odst. 2 občanského soudního řádu), postupuje obdobně i za situace, kdy má zpeněžit virtuální aktivum. Zpeněžení virtuálního aktiva bude moci správce daně provést sám, nebo obdobně jako u cenných papírů (kde využívá obchodníka s cennými papíry) prostřednictvím osoby obchodující s virtuálními aktivy. Z hlediska zákona č. 253/2008 Sb. je tato osoba tzv. poskytovatelem služeb spojených s virtuálními aktivy, kterým je poskytovatel služeb souvisejících s kryptoaktivy podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího trhy kryptoaktiv včetně úvěrové instituce, pokud poskytují službu spojenou s virtuálním aktivem, nebo osoba poskytující služby spojené s virtuálním aktivem. Dražba virtuálního aktiva podle daňového řádu není sice vyloučena, ale pokud správce daně nezvolí cestu prostřednictvím obchodníka s virtuálními aktivy, bude zřejmě vhodnější převod virtuálního aktiva na peněžní prostředky provést vlastními silami, například prostřednictvím on-line směnáren. Jejich poplatky za směnu jsou jen o málo vyšší než na zahraničních (rizikovějších) burzách, avšak fungují v českém jazyce. Kromě výše poplatku se mezi sebou liší i kurzem. Uvažovat lze i o tzv. bitcoinových automatech, ve kterých lze anonymně nakupovat a prodávat bitcoin a některé jiné kryptoměny do 1 000 EUR, avšak se značně vysokým poplatkem. Existuje i zpoplatněná služba „Cryptopay.cz“ propojující kryptoměny a bankovnictví, díky níž lze poslat na běžný bankovní účet státem uznanou měnu, a přitom zaplatit v bitcoinech.

K bodům 76 až 78 (§ 219)

K odstavci 1 a 2 V odstavci 1 se navrhuje rozšířit (po vzoru právní úpravy soudního výkonu rozhodnutí) zákaz nakládání s postiženou nemovitou věcí v návaznosti na oznámení exekučního příkazu. Ke stávajícímu zákazu převedení a zatížení (nově pod písmenem a)) tak přibude zákaz odmítnutí exekučně postižené nemovité věci, pokud ji dlužník zakoupil na zkoušku, anebo zákaz vzdát se práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku (pod písmenem b)). Úprava ohledně sankce za porušení zákazu převedení nemovité věci po doručení exekučního příkazu byla z odstavce 1 přesunuta do samostatného odstavce 2. K odstavci 3 Z důvodové zprávy ke stávajícímu § 219 odst. 2 daňového řádu plyne, že dlužník má povinnost informovat v dané lhůtě správce daně zda a kdo má k předmětu daňové exekuce kromě předkupního práva další práva a závady spojená s nemovitou věcí, kterými se rozumí především věcná břemena (např. právo chůze a jízdy), nájemní práva a jiná práva, která vlastníka nemovité věci zavazují, aby něco konal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl s tím, že důsledkem nesplnění oznamovací povinnosti se dlužníkovi stanoví odpovědnost za škodu tím způsobenou, o čemž je v exekučním příkaze poučen. Z důvodu právní jistoty se nově navrhuje explicitně zúžit tuto povinnost pouze na ta práva a závady, která nejsou seznatelná z příslušného veřejného seznamu (katastru nemovitostí). Tím bude postaveno na jisto, že tuto povinnost dlužník tak jako dosud nemá s ohledem na obecné pravidlo obsažené v ustanovení § 185 odst. 5 daňového řádu. Současně dochází k fixaci počátku běhu lhůty pro sdělení ze strany dlužníka na přesněji určitelný den, nikoliv dosavadní „okamžik“ oznámení exekučního příkazu.

K bodům 79 až 83 (§ 221)

Z platné právní úpravy nevyplývá zcela jednoznačně, jakou cenou se má nemovitá věc, která je předmětem dražby, ocenit. V odstavci 1 se proto stanoví, aby v daňové exekuci (stejně, jako je tomu v řízení podle občanského soudního řádu) byla nemovitá věc včetně jejího příslušenství oceňována cenou obvyklou. Znalci při stanovení ceny obvyklé již nebude ukládáno oceňovat všechny existující závady, neboť navrhovaná úprava závad spojených s předmětem dražby stojí na principu, že se jejich hodnota nezjišťuje a závady, které ze zákona nezanikají, přecházejí na nabyvatele nemovité věci spolu s nemovitou věcí. Úkolem znalce zůstane, aby hodnotu závad, pokud negativně ovlivňují užívání nemovité věci (působí negativně na vlastnická oprávnění dlužníka), promítl do určení celkové tržní ceny nemovité věci, která bude výslednou cenou nemovité věci. Postup při určení výsledné ceny se tak navrhuje z odstavce 5 vypustit. V odstavci 3 se nově stanoví, že v rozhodnutí o výsledné ceně bude kromě identifikace nemovité věci s příslušenstvím uvedena její výsledná cena a všechny doposud správci daně známá práva a závady spojené s nemovitou věcí, které prodejem nezanikají, bez uvedení jejich ceny. Pokud by se objevila nová závada, která provedením dražby nezaniká, správce daně o ní bude informovat buď dražební vyhláškou, anebo před zahájením licitace oznámením sděleným daňovým exekutorem. Pokud by taková závada větší než nepatrný vliv na výslednou cenu, bylo by nutné takový stav považovat za podstatnou změnu okolností, za kterých bylo provedeno ocenění. V důsledku toho by mělo být provedeno nové ocenění nemovité věci. Občanský soudní řád primárně upravuje postup soudu (resp. soudních exekutorů) při výkonu rozhodnutí na peněžitá plnění, a proto ne všechna jeho ustanovení jsou vždy ideálně přiléhavá daňové exekuci prováděné orgány veřejné moci (včetně obcí) podle daňového řádu. V případě některých institutů se proto jeví jako vhodnější, aby je realizoval pouze nezávislý soud, a nikoli správce daně, který má nejen postavení vykonávajícího orgánu, ale i oprávněného. Mezi tyto instituty nepochybně patří pravomoc nezávislého soudu rozhodovat o zániku tzv. excesivních závad, které znemožňují prodej nemovité věci v dražbě, pokud je hodnota závady zcela nepřiměřená obvyklé hodnotě obdobné závady v daném místě a čase nebo je hodnota závady zcela nepřiměřená výhodě oprávněného z této závady. V odstavci 4 se proto navrhuje pravomoc správce daně podat návrh soudu (místně příslušnému podle sídla správce daně) na vydání rozhodnutí o zániku závady, pokud má za to, že splňuje navrhované podmínky (a současně pravomoc soudu toto rozhodnutí vydat). Tato úprava je inspirována obdobnou úpravou, která stanoví postup soudu v rámci výkonu rozhodnutí podle § 336a odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž v rámci daňového řádu se v duchu jeho obvyklé legislativní techniky navrhuje zvolit obecnější formulaci. Po vypuštění věty první v odstavci 5 je legislativně třeba zpřesnit větu druhou. Dále se doplňuje norma, podle níž může být rozhodnutí o výsledné ceně z povahy věci vydáno až po právní moci rozhodnutí soudu o zániku práva odpovídajícího závadě váznoucí na nemovité věci, která je předmětem daňové exekuce, podle odstavce 4. V odstavci 6 se navrhuje omezit okruh adresátů rozhodnutí o výsledné ceně, neboť závady uvedené v rozhodnutí o výsledné ceně nezanikají (s výjimkou těch, jejichž závady zaniknou rozhodnutím soudu podle odstavce 4), a výrok rozhodnutí o výsledné ceně ani neuvádí jejich ocenění, neboť se opouští režim poskytování náhrad v rámci rozvrhového řízení.

K bodu 84 (§ 222 odst. 5)

V souvislosti s navrhovanou úpravou tzv. předražku v § 223a a § 223b daňového řádu se tento institut zohledňuje v navazujících ustanoveních daňového řádu, které to z povahy věci vyžadují.

K bodu 85 (§ 223a a 223b)

V navrhovaných ustanoveních § 223a a 223b daňového řádu se zavádí právní úprava tzv. předražku, u které se bude standardně aplikovat subsidiární úprava občanského soudního řádu podle § 177 odst. 1 daňového řádu. Účelem předražku je zvýšit efektivitu vymáhání prostřednictvím vyššího výtěžku v dražbě. Ačkoli je úprava předražku součástí občanského soudního řádu již od 1. ledna 2013, správce daně ji při daňové exekuci podle dlouhodobé koncepce vztahu obou procesních řádů dosud nemohl použít. Důvodem je skutečnost, že správce daně je orgán veřejné moci, kterému je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní (§ 10 odst. 1 daňového řádu), a subsidiarita občanského soudního řádu při daňové exekuci je omezena pouze na ustanovení, která neupravují pravomoc správce daně, jakožto exekučního orgánu, neboť tu v souladu s § 177 odst. 2 daňového řádu upravuje pouze daňový řád. V rámci daňové exekuce se proto subsidiárně neuplatní zejména ta ustanovení občanského soudního řádu, která stanoví pravomoc soudu, neboť právě na základě ustanovení § 177 odst. 2 daňového řádu obecně nelze správce daně při této aplikaci do role soudu výkladově dosadit. Navrhuje se proto úpravu předražku bezprostředně zohlednit v rámci daňového řadu tak, aby pravomoci správce daně v souvislosti s tímto institutem upravoval daňový řád a v ostatním byla použita subsidiární úprava občanského soudního řádu. Institut předražku je zakotven v ustanovení § 336ja odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého může každý do 15 dnů ode dne zveřejnění usnesení o příklepu soudu písemně navrhnout, že vydraženou nemovitou věc chce nabýt alespoň za částku o čtvrtinu vyšší, než bylo nejvyšší podání. Z uvedeného vyplývá nezpochybnitelná výhoda spočívající v možném zvýšení dražebního výtěžku, která ve svém důsledku chrání zejména práva dlužníka (vlastníka dražené věci), správce daně (věřitele), jakož i další osoby zainteresované na co možná nejvyšším výtěžku dražby. V navrženém § 223a odst. 1 daňového řádu se upravuje samotná výchozí pravomoc správce daně zveřejňovat rozhodnutí o udělení příklepu u nemovitých věcí způsobem umožňujícím dálkový přístup, přičemž je současně fakticky odkázáno na subsidiární aplikaci pravidel občanského soudního řádu týkajících se tohoto institutu, nevyplývá-li z daňového řádu jiná úprava. Zveřejňovat bude správce daně nejen rozhodnutí o příklepu, ale také údaje potřebné pro uplatnění předražku, jakým je například minimální výše předražku. Zveřejněním budou tyto údaje dostupné jak pro osoby zúčastněné na dražbě (nemusí být tedy výslovně poučovány o této možnosti na dražbě), tak pro všechny ostatní zájemce o vydraženou nemovitou věc. Explicitní úpravou postupu při podání návrhu předražku, který bude obdobou podání při prohlášení o majetku (§ 180 odst. 2 daňového řádu), se v § 223a odst. 2 daňového řádu vylučuje subsidiární úprava občanského soudního řádu, neboť daňový řád má svojí obecnou úpravu pro postup při podání, včetně postupu pro vady podání (§ 70 až § 74 daňového řádu). Pro uplatnění předražku v daňové exekuci budou pro správce daně relevantní pouze takové návrhy předražku, které budou ve stanovené lhůtě a v požadované výši uhrazeny. Pokud tomu tak nebude, správce daně nebude podle § 223a odst. 3 daňového řádu k těmto návrhům předražku přihlížet. Neúspěšným navrhovatelům předražku bude správce daně vracet zaplacenou částku po právní moci rozhodnutí o předražku, jak plyne ze subsidiárního použití občanského soudního řádu (§ 336ja odst. 6). Důvodem pro vrácení nemusí být pouze pozdě uhrazená částka, ale také skutečnost, že vydražitel oznámil, že dorovná své nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku. Stejně jako v případě, kdy se při vracení dražební jistoty podle § 224 daňového řádu nezkoumá vratitelnost přeplatku (viz důvodová zpráva k daňovému řádu), bude správce daně postupovat i v případě vracení uhrazené částky neúspěšným navrhovatelům předražku. Dnem zveřejnění rozhodnutí o příklepu začíná podle občanského soudního řádu běžet 15denní lhůta k podání návrhu předražku správci daně, přičemž ve stejné lhůtě jej musí navrhovatel rovněž zcela uhradit, jinak k němu správce daně nebude přihlížet, jak plyne z § 223a odst. 3. Předražkem se rozumí částka, která nejméně o jednu čtvrtinu převyšuje dosažené nejvyšší dražební podání vydražitele. Ze subsidiárního použití úpravy občanského soudního řádu plyne, že návrh mohou podat pouze osoby, které nejsou vyloučeny z dražby, což v daňovém řádu upravuje § 201 daňového řádu. Naopak normovat je třeba v § 223a odst. 4 daňového řádu pravomoc správce daně vyzvat vydražitele po uplynutí 15denní lhůty k podání návrhu předražku, aby vydražitel ve lhůtě tří dnů správci daně sdělil, zda zvyšuje svoje nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku. Pro tuto třídenní lhůtu platí obecná úprava daňového řádu pro běh lhůt (§ 33 a násl. daňového řádu). Z důvodu právní jistoty je v témže ustanovení explicitně normován zánik práva na zvýšení nejvyššího dražebního podání marným uplynutím třídenní lhůty (uvedenou lhůtu tak v souladu s § 36 odst. 5 daňového řádu nelze prodloužit), resp. se stanoví, že lhůtu nelze navrátit v předešlý stav. V § 223b odst. 1 daňového řádu se stanoví pravomoc správci daně vydat rozhodnutí o předražku. V tomto rozhodnutí správce daně jednak zruší rozhodnutí o udělení příklepu a jednak současně rozhodne o tom, kdo je předražitelem a za jakou cenu nemovitou věc nabude. Jak se postupuje v případě, že je podáno více předražků, stanoví na základě subsidiárního použití úpravy občanského soudního řádu ustanovení § 336ja odst. 4. Vzhledem k odlišné úpravě daňového řádu je třeba v § 223b odst. 2 daňového řádu explicitně vymezit adresáty rozhodnutí o předražku. Z důvodu právní jistoty se v § 223b odst. 3 daňového řádu explicitně stanoví 15denní odvolací lhůta proti rozhodnutí o předražku, tj. stejná lhůta, jako v případě rozhodnutí o udělení příklepu. Jelikož proti tomuto rozhodnutí může odvolání podat několik příjemců, uplatní se obecná úprava § 111 odst. 4 daňového řádu, tj. odvolá-li se jeden příjemce rozhodnutí, všichni ostatní příjemci budou adresáty rozhodnutí o odvolání bez ohledu na to, zda podali odvolání, popřípadě využili možnost vyjádřit se k podanému odvolání. Pokud vydražitel navrhl zvýšit své nejvyšší dražební podání na částku nejvyššího předražku (stane se předražitelem), musí ve stejné lhůtě, jakou měl stanovenu dražební vyhláškou pro doplacení nejvyššího dražebního podání, avšak počínající běžet v tomto případě od právní moci rozhodnutí o předražku, doplatit částku nejvyššího předražku. Jelikož se jedná o lhůtu zákonnou, se kterou zákon spojuje zánik práva (jejím marným uplynutím se rozhodnutí o předražku zrušuje), nelze tuto lhůtu prodloužit podle obecných ustanovení (§ 36 odst. 5 daňového řádu), nicméně je zde výslovně připuštěno specifické prodloužení za obdobné aplikace § 226 odst. 1 daňového řádu. Důvodem této explicitní úpravy není nutnost normovat pravomoc správce daně, ale částečně odlišná úprava daňového řádu. Výslovně se rovněž stanoví, že lhůtu pro doplacení předražku nelze navrátit v předešlý stav. V § 223b odst. 5 daňového řádu se pro zrušení rozhodnutí o předražku z důvodu marného uplynutí lhůty pro doplacení předražku (resp. lhůty prodloužené podle předchozího odstavce) navrhuje stejný režim jako v § 226 odst. 2 daňového řádu, tj. bude postaveno na jisto, že rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o předražku se nebude vydávat, a tedy ani nedoručovat, nýbrž dojde ke zrušení rozhodnutí o předražku ex lege. Vydražitel, který nedoplacením svého nejvyššího dražebního podání na částku nejvyššího předražku zmařil dražbu, je povinen správci daně uhradit náklady opakované dražby, škodu a rozdíl na nejvyšším dražebním podání podle § 227 odst. 1 a 2 daňového řádu. V nově navrhovaném ustanovení § 227 odst. 3 daňového řádu je proto stanovena možnost v případě nedoplaceného nejvyššího předražku započítat na náhradu rovněž uhrazené nejvyšší dražební podání.

K bodu 86 (§ 225 odst. 2 a 3)

K odstavci 2 V aplikační praxi dochází k tomu, že některé věci dlužníka mohou zůstávat i přes tržní ocenění pro nezájem veřejnosti nezpeněženy, jelikož není možné při opakovaných dražbách postupně snižovat dražební podání. Ačkoli současná úprava chrání zájmy dlužníka před prodejem jeho majetku hluboce pod cenou, nezpeněžením nedojde ani k částečnému umoření dluhu, díky čemuž stále narůstá jeho příslušenství. Správci daně pak nezbývá, než zpeněžit buď jiný majetek, je-li k dispozici, nebo požádat o zpeněžení tohoto nezpeněženého majetku soudního exekutora, neboť ten postupuje podle soukromoprávní úpravy – občanského soudního řádu, přičemž při daňové exekuci je v dané situaci jeho subsidiarita vyloučena explicitní úpravou daňového řádu (§ 177 odst. 2 daňového řádu). V odstavci 2 se proto navrhuje úprava, která umožní postupně snižovat nejnižší dražební podání až na 25 % výsledné ceny nemovité věci, jako je tomu v úpravě občanského soudního řádu. K odstavci 3 V návaznosti na zavedení postupného snižování nejnižšího dražebního podání při prodeji nemovité věci v dražbě v odstavci 2 se stávající úprava v odstavci 3 stává fakticky neaplikovatelnou, a proto se navrhuje její nové znění, které umožní správci daně (na rozdíl od úpravy občanského soudního řádu) stanovit i při opakované dražbě nejnižší dražební podaní odlišně od nově zaváděné úpravy odstavce 2. Pokud správce daně bude mít za to, že předmět dražby bude při opakované dražbě prodán, může stanovit nejnižší dražební podání ve stejné výši jako v případě naposled provedené neúspěšné dražby.

K bodu 87 (§ 227 odst. 3 a 4)

K odstavci 3 V souvislosti s navrhovanou úpravou tzv. předražku v § 223a a 223b daňového řádu se tento institut zohledňuje v navazujících ustanoveních daňového řádu, které to z povahy věci vyžadují. K odstavci 4 V případě, že správce daně bude nucen stanovit obmeškanému vydražiteli nebo předražiteli povinnost uhradit náhradu v souvislosti s opakovanou dražbou, a tato náhrada nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, navrhuje se umožnit správci daně, který vydal rozhodnutí o náhradě, tuto náhradu vymoci podle úpravy daňového řádu tím, že se bude nově podle odstavce 4 tato náhrada spravovat jako nedoplatek vydražitele nebo předražitele. Nedoplatek bude tedy možné nejen vymáhat všemi způsoby vymáhání, ale bude na něj možné zapravit případný přeplatek. Obdobnou pravomocí disponuje podle exekučního řádu též soudní exekutor.

K bodům 88 a 89 (§ 228)

K odstavci 1 V odstavci 1 se v souvislosti s navrhovanou úpravou tzv. předražku v § 223a a 223b daňového řádu tento institut zohledňuje v navazujících ustanoveních daňového řádu, které to z povahy věci vyžadují.

K odstavci 2 Vypuštění odstavce 2 reaguje na skutečnost, že nově budou zanikat pouze závady spojené s předmětem dražby, které nebyly známé do zahájení licitace, a k přechodu ostatních závad dojde bez ohledu na to, že nabyvateli předmětu dražby nebude nově poskytována náhrada.

K bodům 90 a 91 (§ 229 odst. 2 písm. d) až f))

Na základě opakovaných požadavků aplikační praxe a s přihlédnutím k zájmu na hospodárném a efektivním výkonu veřejné moci se navrhuje vypustit § 232 daňového řádu, tj. přejít na stav, kdy rozvrh za každé situace provádí správce daně, a tedy i v případě, že svou pohledávku přihlásí věřitel se zajišťovacím převodem práva váznoucím na předmětu dražby nebo oprávněný z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu. Aby tyto pohledávky mohly být předmětem rozvrhu, doplňuje se v odstavci 2 den jejich vzniku potřebný pro určení jejich pořadí za účelem uspokojení z výtěžku dražby. V případě písmene d) jde o promítnutí obdobného pravidla z § 332 odst. 2 občanského soudního řádu. V případě písmene e) je pak navázáno pravidlo pro určení pořadí pohledávky oprávněného z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu přímo na úpravu tohoto speciálního zákona, tj. zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tato pravidla se navíc liší v závislosti na tom, zda se jedná o movitou věc nebo nemovitou věc (viz § 12 a § 15).

K bodu 92 (§ 230 a 231)

K § 230 V odstavci 1 celkově reformulovaného § 230 daňového řádu se navrhuje část úpravy vypustit, neboť s ohledem k nové koncepci přechodu závad na nabyvatele nemovité věci při dražbě v rámci daňové exekuce správce daně nebude v rozhodnutí o rozvrhu rozhodovat o zániku závad, ale nově budou zanikat ex lege podle § 202a daňového řádu nebo rovněž ex lege podle stávajícího § 231 daňového řádu. V odstavci 2 se navrhuje omezit okruh adresátů rozhodnutí o rozvrhu. Nabyvatel nemovité věci (nepřihlásil-li se se svojí pohledávkou) nebude osobou zúčastněnou na rozvrhovém řízení, pouze se mu oznámí pravomocné rozhodnutí o rozvrhu (viz § 231 daňového řádu). Osobami zúčastněnými na rozvrhovém řízení nebudou ani ti, kteří mají na nemovité věci závadu, která provedení dražby nezanikla (např. nájemní právo), neboť pro ně platí, že jejich závada přešla dražbou, její výkon není ohrožen, a není tudíž za co poskytnout náhradu. Nabyvatel nemovité věci a osoby, jejichž závady váznoucí na vydražené věci v důsledku dražby nezanikly, nemají právní zájem na výsledku rozvrhového řízení. Osobami zúčastněnými na rozvrhovém řízení zůstává nadále dlužník a osoby oprávněné ze závad, které slouží k zajištění pohledávky, pokud řádně a včas uplatnili přihlášku pohledávky. Touto osobou bude rovněž oprávněný z přerušené exekuce podle jiného právního předpisu. Z důvodu právní jistoty se v odstavci 4 stanoví speciální úprava pro vrácení zbytku nerozděleného výtěžku z dražby, který musí být dlužníkovi jako vratitelný přeplatek bez žádosti vrácen do 15 dnů. S ohledem k danému způsobu daňové exekuce je stanoveno (na rozdíl od úpravy § 185 odst. 2 daňového řádu), že tato lhůta běží až od právní moci rozhodnutí o rozvrhu. To ovšem platí za předpokladu, že na zbytek výtěžku se nevztahuje zajištění podle trestního řádu. V odstavci 5 se nově upravuje postup naložení se zbytkem nerozděleného výtěžku dražby v případě, že nemovitá věc zajištěná podle trestního řádu byla na základě souhlasu orgánu činného v trestním řízení zpeněžena v dražbě při daňové exekuci. Zbytek nerozděleného výtěžku se primárně může stát předmětem zajištění podle trestního řádu na základě sdělení orgánu činného v trestním řízení, nebo se bez žádosti vrací do 15 dnů od marného uplynutí lhůty ke sdělení požadované informace od orgánu činného v trestním řízení. K § 231 V souvislosti se záměrem navrhované úpravy vypustit právní režim poskytování náhrady za závady váznoucí na dražené nemovité věci spojený s tím, že jejich další existence je vázána na skutečnost, zda bude poskytnuta náhrada za závadu nabyvateli nemovité věci, se v odstavci 1 zužuje okruh závad, které zanikají na základě rozhodnutí o rozvrhu. Vypouštěné závady, které budou zanikat již v důsledku přechodu vlastnického práva v dražbě, nově jednotlivě stanoví ustanovení § 202a daňového řádu. Dále se doplňuje zánik zajišťovacího převodu práva, neboť právní nárok s ním spojený (s ohledem na vypuštění § 232 daňového řádu) již bude vypořádávat správce daně sám (viz § 229 odst. 2 písm. d) daňového řádu). Úprava týkající se prodeje spoluvlastnického podílu byla beze změny přesunuta do § 202a odst. 3 daňového řádu. V rámci původního odstavce 4 (nově odstavce 2) se navrhuje doplnit adresáta pravomocného rozhodnutí o rozvrhu – nabyvatele předmětu dražby, pokud o doručení rozhodnutí správce daně požádá. Pravomocné rozhodnutí o rozvrhu se i nadále bude doručovat rovněž katastrálnímu úřadu. Nabyvatel předmětu dražby má právo legitimně očekávat, že jej katastrální úřad má k dispozici v elektronické podobě, a proto postačí v návrhu na vklad pouze na toto rozhodnutí odkázat (obdobný princip je zakotven u vyrozumění podle nového § 202a odst. 4 daňového řádu).

K bodu 93 (§ 232)

Na základě opakovaných požadavků aplikační praxe a s přihlédnutím k zájmu na hospodárném a efektivním výkonu veřejné moci se navrhuje vypustit § 232 daňového řádu, tj. přejít na stav, kdy rozvrh za každé situace provádí správce daně, tedy i v případě, že svou pohledávku přihlásí věřitel se zajišťovacím převodem práva váznoucím na předmětu dražby nebo oprávněný z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu. Aby tyto pohledávky mohly být předmětem rozvrhu, doplňuje se současně v § 229 odst. 2 daňového řádu den jejich vzniku potřebný pro určení jejich pořadí za účelem uspokojení z výtěžku dražby. Proti rozhodnutí o rozvrhu se lze dle stávající úpravy odvolat, přičemž odvolání má odkladný účinek, a rozhodnutí odvolacího orgánu je přezkoumatelné soudem. Navrhovaná úprava zrychlí uspokojování věřitelů o měsíce, u některých přetížených soudů až o rok a půl, byť správce daně předkládá soudu kompletně zpracovaný návrh rozvrhu. Podle navrženého bodu 6 přechodných ustanovení k této novele bude platit, že rozhodl-li správce daně v daňové exekuci o výsledné ceně nemovité věci přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, daňová exekuce se dokončí podle dosavadní úprava daňového řádu. Z uvedené obecné normy tedy vyplývá, že řízení vedená u soudu na základě dosud podaných návrhů správce daně podle dosavadního § 232 daňového řádu budou příslušným soudem dokončena.

K bodu 94 (§ 239a odst. 6)

Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu času bylo ze strany judikatury a doktríny dovozeno, že některé platební delikty při správě daní mají primárně povahu trestu (např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 210/2014-57), došlo v aplikační praxi k logickému přehodnocení důsledku trestněprávního charakteru i v souvisejících oblastech. Konkrétně pak u těchto typů platebních deliktů došlo k aplikaci trestněprávní zásady, podle níž výkon trestu zaniká v případě smrti odsouzeného, popř. jeho prohlášení za mrtvého. Platí tedy obecné pravidlo, že trestní sankce nemůže přejít na jinou osobu (dědice), neboť taková trestní sankce má ryze osobní charakter a je neodmyslitelně spojena s osobou odsouzeného (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 167/2012-34). Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje explicitně uvést, že sankcemi, které při správě daní nepřecházejí na dědice, jsou penále a pokuty. Tím není dotčena výjimka u pokut za přestupky uložené fyzickým osobám v souvislosti s podnikáním stanovená v § 34 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (pokuty za přestupky nejsou příslušenstvím daně ve smyslu § 2 odst. 5 daňového řádu). Pokutami je třeba rozumět jak pokuty obsažené v daňovém řádu (zejména pokutu za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu či pokutu za nesplnění povinnosti peněžité povahy podle § 247a daňového řádu), ale také pokuty obsažené v jednotlivých daňových předpisech. Pojem pokuta pak zahrnuje nejen zmiňované pokuty trestněprávního charakteru, ale též pořádkové (vynucovací) pokuty podle § 247 daňového řádu. I u nich do jisté míry platí jejich nepřenositelnost ze zůstavitele na jeho dědice, který se nesoučinnosti či nesplnění jiné pokutou vynucované povinnosti osobně nedopustil. To ovšem nevylučuje, že splnění dané povinnosti může být později vynucováno i na dědici.

K bodu 95 (§ 240e)

Navrhuje se právní úprava řešení správy daňové povinnosti při zániku svěřenského fondu, neboť stávající úprava daňového řádu na rozdíl od obdobných situací v případě fyzických a právnických osob nestanoví pro situaci zániku svěřenského fondu konkrétní postup svěřenského správce vůči správci daně, lhůtu pro podání mimořádného daňového tvrzení (a na ní navázanou lhůtu pro úhradu daně), ani pravidla pro správu daňové povinnosti zaniklého svěřenského fondu. Aplikace ustanovení § 24 odst. 6 daňového řádu umožňující pro tzv. non- subjekty, mezi které je nutné řadit i svěřenský fond, obdobně použít ustanovení zákona týkající se právnických osob, pro situaci zániku svěřenského fondu neposkytuje vhodné řešení. V důsledku zásadních odlišností mezi koncepcí svěřenského fondu a právnické osoby, a rovněž způsoby jejich zániku, nelze na zánik svěřenského fondu bez dalšího uplatnit speciální ustanovení týkající se zániku daňových subjektů – právnických osob. Navrhuje se proto případ svěřenských fondů řešit výslovnou úpravou daňového řádu, jakkoliv určitou věcnou předlohou pro toto řešení jsou ustanovení daňového řádu upravující přechod daňové povinnosti, dojde-li k přeměně právnické osoby rozdělením (§ 240b) anebo zrušení právnické osoby s likvidací (§ 240c). Právní úprava svěřenského fondu je zakotvena v občanském zákoníku (§ 1448 a násl.). Svěřenský fond není právnickou osobou, nemá právní osobnost a nemá sídlo, vzniká konstitutivním zápisem do evidence svěřenských fondů nebo smrtí zůstavitele, zaniká ex lege vypořádáním majetku (tj. jeho vydáním nebo převedením). Výmaz svěřenského fondu z evidence svěřenských fondů má pouze deklaratorní účinky. Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává svěřenský správce vlastním jménem na účet fondu. Daňový řád (§ 20 odst. 1 a 3) ve spojení s jednotlivými daňovými zákony označuje svěřenský fond za daňový subjekt (např. § 17 odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů nebo § 4b odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) a zároveň určuje, že svěřenský správce má stejná práva a povinnosti jako svěřenský fond. Koncept svěřenského fondu je postaven na majetku, který je jako oddělené samostatné vlastnictví spravován svěřenským správcem k určitému účelu, přičemž naloží-li s majetkem podle statutu, popřípadě vydá-li majetek tomu, kdo má na něj právo, nebo převede-li jej podle § 1473 občanského zákoníku, svěřenský fond zaniká ex lege, neboť bez majetku není svěřenský fond. Svěřenský správce však nemá k dispozici jednoznačný zákonný návod pro vypořádání daňových povinností souvisejících se zánikem svěřenského fondu, k čemuž je navíc z povahy věci částečně možné přistoupit až ve chvíli, kdy již svěřenský fond neexistuje. Samotnému zániku svěřenského fondu předchází fáze ukončení správy svěřenského fondu, respektive zániku správy svěřenského fondu. Správa svěřenského fondu podle občanského zákoníku končí, pokud uplyne doba, na kterou byl svěřenský fond zřízen, je dosaženo účelu svěřenského fondu, rozhodne tak soud nebo v případě svěřenského fondu zřízeného za soukromým účelem se všichni obmyšlení vzdají svého práva na plnění z tohoto svěřenského fondu. Svěřenský správce je následně povinen vypořádat majetek ve svěřenském fondu. Z důvodu právní jistoty se proto v odstavci 1 navrhuje explicitně stanovit (obdobně jako tomu podle § 240c odst. 1 daňového řádu), že obecná povinnost podávat řádná daňová tvrzení ukončením správy svěřenského fondu nekončí, ale naopak trvá až do dne zániku svěřenského fondu, tj. do dne vypořádání majetku. Jakmile je správa ukončena, má svěřenský správce povinnost podat podle odstavce 2 navrhované úpravy řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne ukončení správy svěřenského fondu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula přede dnem tohoto ukončení (obdoba § 240c odst. 2 daňového řádu). Období mezi ukončením správy svěřenského fondu a jeho zánikem (kdy probíhá vypořádání majetku) je z hlediska povinnosti podat daňové tvrzení pokryto navrženou povinností svěřenského správce podat řádné daňové tvrzení do 15 dnů ode dne zániku svěřenského fondu, a to za část zdaňovacího období, která uplynula přede dnem tohoto zániku. Vzhledem ke skutečnosti, že právní úprava svěřenských fondů v občanském zákoníku nepracuje s režimem právního nástupnictví, což odpovídá majetkové podstatě svěřenského fondu, je pro případ, že nebudou splněny všechny daňové povinnosti spojené se svěřenským fondem do dne jeho zániku, stanovit, kdo za tyto povinnosti odpovídá po zániku svěřenského fondu. Tato úprava je nezbytná tím spíše, že svěřenský fond zaniká dříve, než je tato skutečnost deklaratorně známa z evidence svěřenských fondů. V odstavci 4 se proto stanoví povinnost tomu, kdo přijal majetek ze svěřenského fondu, splnit platební povinnost svěřenského fondu, která nebyla splněna do dne zániku svěřenského fondu, a to do výše přijatého majetku. Je proto potřeba přiznat takovéto osobě (v souladu s § 20 odst. 1 daňového řádu) postavení daňového subjektu, jejíž práva a povinnosti při plnění platební povinnosti svěřenského fondu bude upravovat daňový řád. V případě, že není jasné, v jakém rozsahu daná osoba odpovídá za splnění této platební povinnosti, určí podle odstavce 5 tento rozsah rozhodnutím správce daně, přičemž včas podané odvolání proti tomuto rozhodnutí má odkladný účinek (zde se jedná o obdobné řešení, jako při přeměně právnické osoby rozdělením podle § 240b odst. 1 daňového řádu).

K bodu 96 (§ 243 odst. 5)

Navrhuje se, aby daňová pohledávka, od jejíhož placení soud v návaznosti na ukončení insolvenčního řízení dlužníka osvobodí v souladu s § 414 insolvenčního zákona, zanikla, a tedy nebyla předmětem evidence daní. Důvodem je skutečnost, že po osvobození má pohledávka povahu tzv. naturální obligace. Pohledávka sice nadále existuje, ale může být plněna pouze dobrovolnou cestou. V aplikační praxi k tomu však nedochází, a proto se od právní moci rozhodnutí o splnění oddlužení (se kterým soud spojuje rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek) jedná pouze o evidenční záležitost nedoplatku, který je následně odepisován pro nedobytnost. Navrhovaná změna cílí zejména na efektivnější využití kapacit správců daně a administrativní zjednodušení, a to i s ohledem na zvyšující se počet úpadků řešených oddlužením. Osvobození (a tedy nově zánik daňové pohledávky) se podle § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dotýká přihlášených pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, pohledávek, které nebyly přihlášeny, ačkoli být přihlášeny měly, a pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Důvodů, pro které soud nepřihlíží k pohledávce, může být více, jak plyne i z komentářové literatury k § 185 insolvenčního zákona. Jedním z těchto důvodů je například ten, že byl uplatněn nárok, který je vyloučen z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 insolvenčního zákona, mezi něž patří mimo jiné mimosmluvní sankce (s výjimkou úroku z prodlení vzniklého před rozhodnutím o úpadku). Ačkoli může dojít k odejmutí nebo zániku osvobození do 3 let od jeho pravomocného přiznání (viz § 417 insolvenčního zákona), zaniklá daňová pohledávka již nebude obnovena.

K bodu 97 (§ 244 odst. 5)

Doplňuje se pravomoc správce daně vyměřit daň ex offo ke dni účinnosti rozhodnutí o úpadku i v případě, kdy se jedná o daň v procesním smyslu, u níž obecně neexistuje povinnost podat řádné daňové tvrzení. Správce daně tím získá titul nutný pro přihlášení pohledávky v insolvenčním řízení. Jedná se tedy o úpravu pokrývající pouze povinnosti vzniklé před účinností rozhodnutí o úpadku, které budou moci být uplatněny v insolvenčním řízení. V případě, že bude potřeba vyměřovat i povinnosti vzniklé ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do předložení konečné zprávy, je potřeba tuto úpravu případně zakotvit ve speciálních zákonech.

K bodu 98 (§ 245 odst. 1)

V odstavci 1 se provádí formální promítnutí vazby na nový § 240e.

K bodům 99 a 100 (§ 249 odst. 2 a 3)

Navrhuje se vypustit povinnost Ministerstva financí vydávat stvrzenky o úhradě pořádkové pokuty nebo pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy z důvodu jejich omezené použitelnosti. Tyto pokuty byly za podmínek podle § 249 daňového řádu (tedy v režimu zjednodušeného řízení na místě) orgány Finanční, resp. Celní správy ČR, jako klíčovými správci daně v České republice, uloženy mezi roky 2017 až 2019 pouze v jednotkách případů a od roku 2020 již nebyly ukládány vůbec. Ostatní správci daně rovněž tyto pokuty neukládali, což vyplývá ze skutečnosti, že příslušné stvrzenky nebyly z jejich strany objednány. Potvrzení skutečnosti, že daná osoba pokutu na místě uhradila, postačí uvést pouze v příslušném protokolu o jednání na místě. Návrh na vypuštění povinnosti vydávat stvrzenky o úhradě pokuty podle § 249 daňového řádu je motivován snahou po administrativním zjednodušení, a rovněž zásadou hospodárnosti. Nebudou (ani potenciálně) generovány náklady spojené se samotnou výrobou tiskopisu stvrzenky v tiskárně a jeho distribucí správcům daně, a rovněž bude eliminována následná administrativní činnost spojená s distribucí přísně zúčtovatelného tiskopisu v rámci každého správce daně. Navíc vzhledem k omezenému množství sešitů stvrzenek nelze ani zajistit, aby každá úřední osoba správce daně při všech ústních jednáních disponovala celým sešitem. Požadavek na vydávání a používání stvrzenek v daném případě se proto ze současného pohledu jeví jako nadbytečný.

K bodům 101 až 103 (§ 250 odst. 3, 5 a 8)

K odstavcům 3 a 5 Z důvodu právní jistoty se navrhuje zpřesnění textu uvedených odstavců tak, aby lépe odpovídal stávající správní praxi při aplikaci minimálního a maximálního limitu pro výši pokuty za opožděné tvrzení daně. Výše pokuty za opožděné tvrzení daně je tvořena procentní částkou počítanou za každý den prodlení a je zastropována jednak maximálním procentem (zpravidla 5 %), ale také maximální hodnotou pro všechny daňové subjekty stanovenou v odstavci 5 předmětného ustanovení daňového řádu (300 000 Kč). Minimální hodnota postihu za opožděné podání daňového přiznání, hlášení, vyúčtování, a to i v případě dodatečných či následných podání, je upravena v odstavci 3 (1 000 Kč). Vedle toho je výše pokuty za opožděné tvrzení daně poloviční, pokud (i) daňový subjekt podá řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení do 30 dnů od marného uplynutí lhůty pro jeho podání a (ii) v daném kalendářním roce nebylo správcem daně u daňového subjektu v době vydání platebního výměru zjištěno jiné prodlení při podání řádného nebo dodatečného daňového tvrzení (odstavec 7). Konkrétní princip výpočtu pokuty za opožděné tvrzení daně je tak v daňovém řádu modifikován (i) prvky zohledňujícími hospodárnost, resp. nízký základ pro výpočet pokuty, (ii) prvkem v podobě maximální hranice trestu odpovídající závažnosti skutkové podstaty opožděného tvrzení daně, a (iii) prvky, které v důsledku zákonem garantovaného „změkčení“ zvyšují ochotu daňových subjektů k aktivní spolupráci při odstraňování negativních důsledků neplnění zákonných povinností daňovými subjekty (podání příslušného daňového tvrzení po uplynutí lhůty pro jeho podání). Vedle úpravy v daňovém řádu může být výše pokuty za opožděné tvrzení daně přizpůsobena specifikům jednotlivých daní různými korekčními mechanismy, jako je tomu např. v právní úpravě zákona o daních z příjmů – konkrétně v jeho ustanovení § 38o, podle něhož se pokuta za opožděné tvrzení daně u daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob snižuje na desetinu, je-li část dílčího základu daně z příjmů ze závislé činnosti, ze kterých plátce daně sráží zálohu na daň, vyšší než 50 % celkového základu daně. Aplikace limitu minimální (potažmo maximální) výše pokuty za opožděné tvrzení daně se uplatní až v případě výpočtu konečné částky pokuty, tj. nastoupí až po případném snížení pokuty na polovinu (popř. desetinu). Postup při výpočtu pokuty za opožděné tvrzení daně a jejím případném snížení je tedy následující: 1. nejprve je vypočtena výše pokuty podle § 250 odst. 1, nebo odst. 2 daňového řádu, 2. při splnění zákonem stanovených podmínek je provedena korekce výše pokuty podle § 250 odst. 7 daňového řádu (popř. podle § 38o zákona o daních z příjmů), 3. následně se provede test aplikace § 250 odst. 3 daňového řádu - v případě výše částky nižší než 1 000 Kč nemá daňový subjekt povinnost částku uhradit a správce daně tuto částku v evidenci daní nepředepíše; obdobným způsobem je posuzována i maximální výše částky pokuty podle § 250 odst. 5 daňového řádu. K odstavci 8 V navrhovaném odstavci 8 se doplňuje pravidlo, podle něhož je základem pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně výše daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty stanovená ve vyměřovacím nebo doměřovacím řízení, která souvisejí s opožděně podaným daňovým tvrzením. Jinými slovy, pokuta za opožděné tvrzení daně sleduje osud daně (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 daňového řádu) pouze ve vztahu k dílčímu řízení, které souvisí s opožděně podaným daňovým tvrzením (tj. vyměřovacím nebo doměřovacím řízením), nikoliv ve vztahu k poslední známé dani (jako celku). Dojde-li následně ke změně poslední známé daně v důsledku dalšího dílčího (doměřovacího) řízení, nemá výsledek tohoto dalšího řízení již vliv na výši pokuty za opožděné tvrzení daně. Uvedené pravidlo odpovídá původnímu záměru zákonodárce. V obecné rovině lze de lege lata uvést, že pokuta za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu svojí povahou nahradila předchozí postih upravený v § 68 ZSDP, podle něhož „Nebylo-li daňové přiznání nebo hlášení, nebo dodatečné daňové přiznání nebo hlášení o dani podáno včas, může správce daně zvýšit příslušnou vyměřenou daň až o 10 %, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.“. I nadále (po nabytí účinnosti daňového řádu) měla pokuta za opožděné tvrzení daně postihovat pozdní podání daňového tvrzení, jak mimo jiné vyplývá i z jejího označení. Tomuto závěru odpovídá i záměr zákonodárce vyjádřený v rámci důvodové zprávy k ustanovení § 250 daňového řádu, podle níž jde o „… postih za opožděné podání daňového přiznání, hlášení, vyúčtování, a to i v případě dodatečných podání…“. Na podporu uvedeného závěru lze odkázat rovněž na důvodovou zprávu k zákonu č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, v níž je uvedeno, že: „Ve smyslu § 2 odst. 5 daňového řádu platí, že pokuta za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu je příslušenstvím daně, které sleduje osud samotné daně. Z povahy věci a rovněž z důvodu respektování zásady ne bis in idem (zákaz dvojího potrestání za týž čin) se jedná o sledování pouze v rámci dílčího řízení (vyměřovacího, jehož účelem je prvotní vyměření daně, anebo doměřovacího, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně), nikoliv k poslední známé dani jako celku. Pokud se v další fázi či při přezkumu dílčího řízení prokáže, že daňovému subjektu nebyla daň stanovena ve správné výši a zároveň s touto nesprávnou výší daně vznikla daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně, je nutné rozhodnutí o dané pokutě rovněž změnit, popř. zrušit. Ovšem pokud např. daňový subjekt podal řádné daňové přiznání opožděně, za což mu vznikla povinnost uhradit pokutu, a následně podal dodatečné daňové přiznání na daň vyšší oproti poslední známé dani, nemůže mít pravidlo o sledování osudu daně za následek to, že dojde k navýšení pokuty za opožděné tvrzení daně vzniklé v rámci řádného daňového přiznání. Uvedené platí i opačně, kdy výsledkem doměřovacího řízení bude snížení daně.“. Jak i z výše uvedeného vyplývá, pokuta za opožděné tvrzení daně je jedním z druhů příslušenství daně, které sleduje její osud, a to ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 daňového řádu. Předmětná pokuta, coby následek za porušení povinností při správě daní vznikající ex lege u daňových tvrzení, ke kterým je daňový subjekt povinen (neuplatní se tak například v případě pozdě podaného dodatečného daňového přiznání na daň nižší podle § 141 odst. 2 daňového řádu), by měla být akcesoricky spjata s některými dílčími daňovými řízeními, ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Například při výpočtu pokuty za opožděné podání dodatečného daňového přiznání je nezbytné vycházet z § 143 odst. 2 daňového řádu, který stanoví, že správce daně doměří daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné, tj. předmětem dodatečného platebního výměru by měl být pouze takto stanovený rozdíl. Tento rozdíl uvedený v dodatečném platebním výměru by měl být základem pro výpočet pokuty za opožděné podání předmětného dodatečného daňového přiznání, zatímco tímto základem by neměla být konečná, celková výše daně, jakkoliv to ustanovení § 2 odst. 5 (či jiná) daňového řádu jednoznačně nezmiňuje. V uvedeném směru, kdy je prostřednictvím předmětné sankce za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy týkající se včasného podání tvrzení daně kladen požadavek na včasnost podávaných daňových tvrzení, byl metodicky nastaven postup klíčových správců daně. Správní praxe tak reflektuje úmysl zákonodárce, aby v případě opožděného daňového tvrzení byla sankce odvozena od stanovené daně, která je s tímto opožděným tvrzením spojena a výše uložené sankce nebyla ovlivněna následujícími možnými změnami poslední známé daně, které již nesouvisejí s původním „proviněním“ (podání opožděného daňového tvrzení). Shodně je na předmětnou problematiku nahlíženo i původní odbornou literaturou. Například Baxa, Dráb, Kaniová, Lavický, Schillerová, Šimek, Žišková – Daňový řád, komentář II. díl, Wolters Kluwer, 2011, první vydání, str. 1455: „Pokuta za opožděné tvrzení je příslušenstvím daně, a proto sleduje její osud (§ 2 odst. 5). Znamená to, že prokáže-li se v dalším (např. soudním) řízení, že daňová povinnost byla daňovému subjektu uložena neoprávněně nebo v rozdílné výši a současně již dříve byla založena povinnost úhrady pokuty za opožděné tvrzení daně, je nutno (po zrušení rozhodnutí o dani, od něhož se odvíjí i rozhodnutí o uložení této pokuty) rozhodnutí o této pokutě rovněž zrušit či změnit. Podstatné z tohoto pohledu je, že sleduje-li pokuta za opožděné tvrzení osud daně, pak se bude vztahovat pouze ke konkrétnímu vyměřovacímu či doměřovacímu (dílčímu) řízení, nikoliv k poslední známé dani jako celku.“. Nebo také Miroslav Kopřiva, Jaroslav Novotný – Manuál k daňovému řádu, Sagit, 2013, 2. vydání, str. 840: „Výše pokuty sleduje osud daně (§ 2/5 DŘ), ovšem pouze v rámci probíhajícího vyměřovacího či doměřovacího řízení. Pokuta se vztahuje ke konkrétnímu podání, tedy k daňovému tvrzení či dodatečnému daňovému tvrzení, nikoli k poslední známé dani.“. Zde nutno dodat, že autoři ve 3. vydání tohoto díla z roku 2022 již upozorňují na „novátorskou“ judikaturu a svůj závěr s ohledem na to relativizují. Zastávanému názoru odpovídala i vydávaná judikatura správních soudů. Například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, sp. zn. 9 Af 30/2014-25, v němž tento soud konstatoval „Naopak nelze tvrdit, že by zákonodárce zamýšlel navázat výši pokuty pokutu na objektivně zjištěnou výši daňové povinnosti za konkrétní zdaňovací období. I s ohledem na zásady správního trestání, resp. s ohledem na působení správních sankcí na budoucí jednání daňových subjektů, je tedy třeba pojem „stanovená daň“ ve smyslu § 250 odst. 1 daňového řádu interpretovat jako daň přímo související s konkrétním protiprávním jednáním daňového subjektu, v daném případě související (pouze) s pozdě podaným řádným daňovým tvrzením. Naopak okolnosti vzniklé až po uložení pokuty nejsou z hlediska subjektivní stránky daňového subjektu (ve vztahu k podání konkrétního daňového tvrzení) relevantní. Ostatně, pokud by platila argumentace žalobce, která odhlíží od působení správní sankce na subjektivní stránku daňových subjektů, pak by patrně nic nebránilo správcům daně zvyšovat pokuty za opožděné tvrzení daně v případech, kdy se následně zjistí, že daň měla být správně zjištěna ve vyšší výši, než kterou daňový subjekt uvedl v pozdě podaném daňovém tvrzení a o níž se domníval, že je správná…. K interpretaci pojmu „stanovená daň“ ve smyslu § 250 daňového řádu soud podotýká, že užití této formulace nasvědčuje vázanosti výše pokuty na výši určenou formálně- procesním způsobem správcem daně (srov. např. terminologii § 20 odst. 2 daňového řádu, který se zmiňuje o zjištění a stanovení daně, přičemž rovněž uvádí běh lhůty pro stanovení daně atp.), nikoli na „správnou“ výši daňové povinnosti. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by zákonodárce zamýšlel vázat výši pokuty za opožděné daňové tvrzení na daňové řízení pojímané jako „kontinuum“, tedy na okolnosti vzniklé kdykoli během prekluzivní lhůty pro stanovení daně, jak naznačuje žalobce. S ohledem na výše uvedené je tedy třeba pojem „stanovená daň“ ve smyslu § 250 odst. 1 daňového řádu vykládat tak, že se vztahuje ke konkrétnímu daňovému tvrzení, resp. ke konkrétnímu řízení, jehož předmětem je (pouze) konkrétní pozdě podané daňové tvrzení.“. Z důvodu právní jistoty a s ohledem na nejistotu vyvolanou judikaturou, kterou se modifikoval dosud zastávaný názor na danou problematiku (zejména sp. zn. 1 Afs 54/2019-25 ze dne 27. listopadu 2019 a sp. zn. 6 Afs 130/2020-32 ze dne 11. srpna 2020), a to tak, že pokuta za opožděné tvrzení daně by měla sledovat osud poslední známé daně jako celku, a nikoliv pouze v rámci dílčího řízení, přistupuje předkladatel k výše uvedenému návrhu. V rámci sp. zn. 1 Afs 54/2019-25, ze dne 27. listopadu 2019 Nejvyšší správní soud konstatoval zejména následující. „Stěžovatelem předestřený způsob výpočtu výše pokuty by vedl k nerovnosti mezi daňovými subjekty. Daňové subjekty nacházející se ve zcela totožné ekonomické (majetkové) daňově relevantní situaci, kterým byla stanovena stejná výše daně, by mohly platit řádově rozdílnou pokutu za opožděné přiznání daně, toliko s ohledem na výši vyměřené tvrzené daně, nikoliv výši konečné daně. To vše bez možnosti ovlivnit změnou výše doměřené daně výši pokuty dle § 250 daňového řádu uložené v rámci vyměřovacího řízení.“ (bod 35). Dále je v bodě 44 konstatováno „… pokuta za opožděné tvrzení daně, ač se její název může zdát zavádějící, se nevztahuje ke konkrétnímu daňovému přiznání, ale ke konkrétní dani (ve smyslu bodu [38] rozsudku), resp. daňové povinnosti. Zákon počítá s možností, že daňové přiznání nebude podáno vůbec, přesto výši pokuty stanoví s ohledem na výsledek správy daní – správně zjištěnou a stanovenou daň (srov. § 250 odst. 4 daňového řádu). Dle § 147 odst. 1 daňového řadu se daň stanoví rozhodnutím správce daně, nikoliv přiznáním (tvrzením) daňového subjektu.“. Další lze uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. 6 Afs 130/2020-32, přičemž v daném ohledu důležitou částí rozsudku je bod 21: „Nejvyšší správní soud předesílá, že neshledal důvody, které by vyvolaly potřebu odchýlit se cestou rozšířeného senátu od právního názoru vysloveného v rozsudku č. j. 1 Afs 54/2019-25. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že smyslem a účelem daňového řízení je stanovení a vybrání daně ve správné výši. Je přitom nutné vycházet z širšího pojetí pojmu „daň“, což znamená, že daňové orgány jsou povinny ve správné výši stanovit nejen daň samotnou, ale i její příslušenství. Pokuta, resp. základ pro její výpočet, se však nevztahuje pouze ke konkrétnímu daňovému přiznání, nýbrž k poslední známé dani. Poslední známou daní se přitom v souladu s § 141 odst. 1 větou třetí daňového řádu rozumí poslední pravomocně stanovená daň. Daň je podle § 147 odst. 1 daňového řádu stanovena rozhodnutím správce daně v rámci nalézacího řízení (např. platebním výměrem či dodatečným platebním výměrem). Zahájením doměřovacího řízení, jehož výsledkem je nové pravomocné stanovení daně, se proto mění i výše příslušenství daně. Ta má odpovídat výši konečné, správně stanovené daně.“. Dále v bodě 22 Nejvyšší správní soud uvedl „Citovaný rozsudek se věnoval také výkladu pojmu „stanovená daň“, kterou je zapotřebí chápat jako pravomocně stanovenou daň podle § 147 daňového řádu. Pokuta za opožděné daňové tvrzení je příslušenstvím daně a sleduje její osud, tj. „dojde-li ke změně výše ‚stanovené daně‘, změní se i výše uložené pokuty. Výše uložených a ukládaných pokut musí vždy vycházet z konečné výše stanovené daně.“. Dále v bodě 24 a 25 je k trestní povaze pokuty za opožděné tvrzení daně Nejvyšším správním soudem konstatováno: „Ani kasační námitka, podle níž se pokuta za opožděné tvrzení daně vztahuje ke konkrétnímu daňovému tvrzení, a nikoliv k poslední známé dani, nemá oporu v zákoně. Výklad zastávaný stěžovatelem („co pozdní podání, to nový skutek“) by dokonce mohl vést k porušení zásady ne bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát trestán pro totožný skutek. Tato zásada, vyjádřená také v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, se aplikuje i v oblasti správního trestání (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS). Předpokladem pro její uplatnění je totožnost skutku a totožnost pachatele správního deliktu. V této souvislosti soud pro úplnost poukazuje na povahu pokuty za opožděné tvrzení daně jakožto správního trestu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019, č. j. 4 Afs 351/2018-60, č. 3872/2019 Sb. NSS). Pokud by bylo možné uložit pokutu za opožděné řádné daňové přiznání, a ze shodného důvodu opožděnosti i za dodatečné daňové přiznání, byl by daňový subjekt trestán dvakrát, přestože by se tak dělo ve vztahu k jediné daňové povinnosti za jedno daňové období, totožnému pachateli a totožnému skutku. Výklad zastávaný stěžovatelem proto odporuje čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby“. V případě dvou výše uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Afs 54/2019- 25 ze dne 27. listopadu 2019 a sp. zn. 6 Afs 130/2020-32 ze dne 11. srpna 2020) se jednalo o situaci, kdy na základě dodatečného daňového tvrzení poplatníka byla snižována daňová ztráta a platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení daně (v důsledku opožděně podaného řádného daňového přiznání s daňovou ztrátou) dosud nenabyl právní moci, neboť daňový subjekt podal v souvislosti se změnou poslední známé daně (snížení daňové ztráty) odvolání proti rozhodnutí o dané pokutě. Dalo by se tedy dojít k závěru, že pravidlo by nemělo být paušalizováno na všechny situace, které při aplikaci právní úpravy týkající se pokuty za opožděné tvrzení daně mohou teoreticky nastat. Ovšem zejména z bodu 54 rozsudku Nejvyššího správního soudu se sp. zn. 1 Afs 54/2019-25 lze dovodit, že výši pokuty za opožděné tvrzení by správce daně měl revidovat vždy, když dojde ke změně poslední známé daně, tzn. i v případě, platební výměr na uvedenou pokutu nabyl právní moci. Za situace, kdy by měla být pokuta za opožděné tvrzení daně posuzována v duchu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu, mohlo by docházet až k absurdním důsledkům.

Zejména by se jednalo o následující s největší pravděpodobností nechtěné dopady. • Úprava pokuty za opožděné tvrzení daně by se aplikovala jak ve prospěch, tak i v neprospěch daňových subjektů - správce daně by výši této pokuty upravoval vždy při změně poslední známé daně, tj. nejen v případě snížení poslední známé daně, ale i v případě zvýšení poslední známé daně (zde by pochopitelně docházelo ke zvýšení částky pokuty za opožděné tvrzení daně). Toto ostatně naznačil ve svém rozsudku ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. 6 Afs 130/2020-32 i Nejvyšší správní soud „Poznámka stěžovatele, že daňový subjekt by v případě vykázání vyšší daňové ztráty v dodatečném daňovém přiznání přepočet pokuty na vyšší částku zřejmě nepožadoval, je čistě hypotetická, a Nejvyšší správní soud se jí proto nezabýval.“ (viz bod 37 tohoto rozsudku). • Pokuta za opožděné tvrzení daně by v určitých případech postrádala motivační funkci k (včasnému) podání dodatečného daňového tvrzení (bod 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. 6 Afs 130/2020-32 „Stěžovateli nutno přisvědčit, že v případě nulové (pravomocně stanovené) daňové povinnosti se vytrácí motivační charakter pokuty.“), • Existuje riziko, že daňový subjekt dodatečné daňové tvrzení na daň vyšší nepodá, neboť pravděpodobnost, že jeho daň bude správcem daně doměřena z moci úřední (změna nejen uvedené pokuty, ale i penále a úroku z prodlení), je podstatně menší než sankce, která mu s jistotou hrozí (zvýšení pokuty za opožděné tvrzení daně) - zejména v případě, kdy daňový subjekt podá opožděně řádné daňové tvrzení, je mu (při splnění dalších zákonných podmínek) uložena pokuta za opožděné tvrzení daně. I když v následujícím období daňový subjekt se správcem daně součinní, tak v důsledku následných změn poslední známé daně (jejího zvýšení) mu bude uvedená sankce adekvátně zvyšována, a to i v případě, že sám učiní dodatečné daňové tvrzení na vyšší daň ve lhůtě pro jeho podání. • Hrozí nesprávné posouzení zásady ne bis in idem, resp. trestnosti v případě spáchání dvojího skutku, a to (i) opožděného řádného daňového tvrzení a (ii) opožděného dodatečné daňové tvrzení. Pokuta za opožděné tvrzení daně se vztahuje ke konkrétnímu daňovému tvrzení („co pozdní podání, to nový skutek“), a nikoliv k poslední známé dani („vztah k jediné daňové povinnosti za jedno zdaňovací období, totožnému pachateli a totožnému skutku“); bod 24 a 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 130/2020-32. V daném případě (opožděného podání řádného daňového tvrzení) by postrádala smysl lhůta stanovená pro podání dodatečného daňového přiznání v § 141 daňového řádu. Pokuta za opožděné tvrzení daně je sankcí, která má podle judikatury povahu trestu, konkrétněji povahu trestu largo sensu. Oproti trestům stricto sensu je charakter postihů - trestních sankcí largo sensu - specifický a nelze na ně využít všechna pravidla a zásady týkající se trestních sankcí stricto sensu; uplatní se jen takové principy, kde je to s ohledem na povahu věci racionální, možné a žádoucí. • Problematickou se jeví i horší spravovatelnost (promítnutí změn nejen daně, ale i pokuty za opožděné tvrzení daně do evidence daní, „přepárování“ předpisů atd.). Ve světle původního úmyslu zákonodárce, nastavené správní praxe, která ostatně vychází též z textu důvodových zpráv k daňovému řádu, podle nichž by pokuta za opožděné tvrzení daně měla sledovat osud poslední známé daně pouze v rámci dílčího řízení, by navrhovaná právní úprava měla zajistit především jistotu všech zúčastněných v daném ohledu pro futuro a lepší spravovatelnost pokuty za opožděné tvrzení daně. Současně by zamezila vzniku výše popsaných nežádoucích důsledků aplikace opačného přístupu.

K bodu 104 (§ 251a odst. 5)

V navrhovaném odstavci 5 se z důvodu právní jistoty explicitně potvrzuje stávající správní praxe aplikovaná i od 1. ledna 2021 při výpočtu úroků, a to jak úroků hrazených daňovým subjektem (úroku z prodlení a úroku z posečkané částky), tak i úroků hrazených správcem daně (úroku z vratitelného přeplatku, úroku z nesprávně stanovené daně a úroku z daňového odpočtu). Uvedeným dnem nabyla účinnosti novela daňového řádu (zákonem č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), která mimo jiné obsahovala revizi sankčního systému v rámci této právní úpravy. Součástí uvedené revize byla rovněž úprava týkající se výše uvedených úroků, která je od počátku roku 2021 odvozena od výše úroku z prodlení, jenž podle § 252 odst. 4 daňového řádu odpovídá výši úroku z prodlení podle občanského zákoníku (konkrétně jeho ustanovení § 1970, resp. podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů). Předmětná právní úprava vychází z předchozí úpravy § 252 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2020, podle níž daňovému subjektu vznikala povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně, a výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Od 1. ledna 2021 tak došlo pouze ke změně výše úroku z prodlení, resp. sjednocení „ceny peněz“ v rámci právního řádu (což bylo vyjádřeno i v rámci důvodové zprávy k zákonu č. 283/2020 Sb.). Výpočet samotného úroku z prodlení při správě daní, který de iure podle § 251a odst. 1 daňového řádu vzniká za každý jednotlivý den, kdy jsou pro tento vznik splněny podmínky (nikoliv tedy jako celek za celou dobu prodlení), se tak i nadále mění v jednotlivých pololetích po dobu trvání prodlení, resp. je posuzován a případně měněn k prvnímu dni kalendářního pololetí. Obecně je žádoucí, aby u úroků veřejnoprávního typu, o jejichž výpočet se stará příslušný orgán veřejné moci (správce daně), byla zohledňována vždy aktuální (nikoli historická) výše repo sazby. Takový stav lépe ilustruje „cenu peněz“ v čase, a vyjadřuje tak spravedlivějším způsobem smysl úroku, ať už se jedná o úrok hrazený daňovým subjektem, nebo správcem daně. Naopak model, podle kterého je výše úroku zafixována v čase bez ohledu na budoucí vývoj a výkyvy repo sazby (což v dobách turbulentního vývoje inflace nemusí být nic neobvyklého), se jeví méně spravedlivým, a v konečném důsledku též narušujícím princip daňové neutrality. V kontextu výše uvedeného tak výše úroku z prodlení fakticky odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k jeho vzniku (namísto slova „prodlení“ z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., což ve výsledku pro soukromoprávní oblast znamená, že po celou dobu úročení se předmětná repo sazba neaktualizuje), zvýšené o 8 procentních bodů. Nyní navrhovaná právní úprava tento stav, platný a aplikovaný od roku 2021, explicitně potvrzuje pro větší srozumitelnost a vyšší míru právní jistoty. Navrhovaná změna odpovídá stávající správní praxi popsané v metodickém pokynu MF-18 k výši a konstrukci výpočtu úroku z prodlení po novele daňového řádu účinné od 1. ledna 2021 (č. j. MF-8820/2021/3901-1, zveřejněném ve Finančním zpravodaji č. 19/2021 dne 22. dubna 2021).

K bodům 105 a 106 (§ 251c odst. 4 a 5)

K odstavci 4 Navrhuje se upřesnění textu, aby lépe vyjadřoval vztah k § 2 daňového řádu. Obecně platí, že platby směřující od správce daně k jednotlivcům mají charakter tzv. vratky. Vratkou je třeba ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 2 odst. 1 daňového řádu rozumět snížení příjmu veřejného rozpočtu. Projevuje se tedy na příjmové straně příslušného rozpočtu, nikoliv na straně výdajové. Nejinak je tomu u úroků hrazených správcem daně, které je nutné stejně jako další úroky subsumovat pod pojem příslušenství daně ve smyslu § 2 odst. 5 daňového řádu. Na příslušenství se pak ve smyslu § 2 odst. 4 daňového řádu aplikují pravidla, která platí pro daň largo sensu, není-li stanoven postup odchylný. Účelem odstavce 4 bylo určit, vratkou jakého rozpočtu bude vyplácený úrok hrazený správcem daně. Pokud by zde žádná úprava nebyla, uplatnilo by se obecné pravidlo, podle kterého příslušenství sleduje osud daně, tedy i osud jeho rozpočtového určení. Snížení příjmů by se tedy projevilo v příslušných rozpočtech dle rozpočtového určení daně. Vzhledem k tomu, že vznik úroku bude objektivně způsoben správcem daně (subjektivní zavinění se nezkoumá, a je v tomto ohledu irelevantní), je stanoveno speciální pravidlo ohledně rozpočtového určení tak, aby vratka odpovídající výši úroku hrazeného správce daně šla výlučně na úkor rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost tohoto správce daně (půjde tedy v drtivé většině případů o státní rozpočet). Účelem použitého vyjádření ovšem nebylo měnit pravidlo ohledně charakteru finančního toku, tj. že jde o vratku (snížení příjmů) daného rozpočtu. S ohledem na to, že použitá formulace uvozená předložkou „z“ by mohla vzbuzovat v tomto ohledu nejistotu, navrhuje se ji rozptýlit jednoznačnou formulací. K odstavci 5 Navrhuje se z důvodu jednoznačnosti, intuitivnosti a sjednocení právní úpravy vymezit pravidlo, podle něhož správci daně nevzniká povinnost hradit „úrok z úroku“, stejně tak jako takováto povinnost nevzniká podle stávající právní úpravy daňovému subjektu (srov. § 252 odst. 3 písm. c) daňového řádu) či správci daně ve vybraných případech. Jedná se o promítnutí obecného principu zákazu anatocismu (tj. zákazu vzniku úroku z úroků), který nebyl zpochybněn již od dob římského práva, a to jak v soukromém, tak i ve veřejném právu (tj. i při správě daní). Uvedený obecný princip, při němž nelze brát úroky z toho, co samo vzniklo jako úrok, může být výjimečně prolomen v zákonem explicitně zmíněných případech, jinak jeho vzniku brání tento obecný princip. Úroky tak lze úročit pouze tam, kde je dostatečná zákonná opora pro dovození výjimky ze zákazu anatocismu (jako např. v § 1806 občanského zákoníku). Skutečnost, že zákaz anatocismu je obecně platným právním principem a jeho prolomení představuje situaci výjimečnou, potvrzuje rovněž důvodová zpráva k bodu 133. (k ustanovení § 253a odst. 3) zákona č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony: „Dále se navrhuje z důvodu jednoznačnosti vymezit pravidlo, které platí též pro úrok z prodlení, tj. že úrok reparující následky prodlení při vyplacení jistiny se netýká souvisejícího příslušenství. Jinými slovy, nevzniká povinnost platit ‚úrok z úroku‘. Jde tedy o promítnutí obecného principu zákazu anatocismu. Úrok z vratitelného přeplatku tak bude vztažen pouze na pozdě vrácený, převedený či použitý vratitelný přeplatek související s platbou daně (např. daň zaplacená ve vyšší částce, daň doměřená na nižší částku, vyúčtování záloh se vznikem přeplatku či přeplatek vzniklý z titulu daňového bonusu) nebo zadržením daňového odpočtu. Naopak pozdě vrácené úroky hrazené správcem daně se tímto úrokem dále neúročí. To neznamená, že správce daně nebude motivován k jejich včasnému vyplacení. Motivace úředních osob však není z povahy věci dána existencí či výší sankce vznikající orgánu veřejné moci, nýbrž řádným plněním svých služebních úkolů, jakož i dozorem nad výkonem této činnosti.“. Oproti současnému stavu se navrhuje obecné vyloučení úroku hrazeného správcem daně v případě dalších úroků, které je správce daně povinen (při splnění dalších zákonem stanovených podmínek) hradit daňovému subjektu, a to jako nové písmeno b) v rámci obecného § 251c odst. 5. Podle odstavce 1 se úrokem hrazeným správcem daně rozumí (i) úrok z vratitelného přeplatku podle § 253a daňového řádu, (ii) úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu a (iii) úrok z daňového odpočtu podle § 254a daňového řádu. Na všechny tyto úroky dopadne nově navržená úprava, společná pro všechny typy úroků hrazených správcem daně, která taktéž zajistí logickou symetrii s úroky hrazenými daňovým subjektem (podle § 252 a 253 daňového řádu se jedná o úrok z prodlení a úrok z posečkané částky), v jejichž případě „úrok z úroku“ rovněž nevzniká. Předmětná otázka „úroku z úroku“ se postupem času propsala do daňového práva, ovšem s rozdílným přístupem pro daňové subjekty a pro správce daně, a současně i s rozdílným režimem pro jednotlivé druhy úroků vznikajících při správě daní. Zatímco pro daňový subjekt byl vznik úroku z úroku zákonem výslovně zapovězen (zejména v ustanovení § 253 odst. 2 daňového řádu do 31. prosince 2020, a v § 252 odst. 3 písm. c) daňového řádu s účinností od 1. ledna 2021), v případě úroků hrazených správcem daně je situace odlišná. V průběhu času a v důsledku judikaturního vývoje správních soudů prošla otázka uplatňování aplikace anatocismu, resp. jeho zákazu, konkrétně u úroků hrazených správcem daně dynamickým vývojem. Uvedené lze demonstrovat zejména na následující judikatuře. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2021, sp. zn. 10 Afs 382/2020 uvedený soud dospěl k závěru, že pokud správce daně v rozporu se zákonem prodlévá s předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2020, tj. že tento úrok nepředepíše na osobní daňový účet daňového subjektu do 15 dnů ode dne, kdy se zrušovací rozhodnutí (nadřízeného správce daně či soudu) stalo účinným, resp. byla prohlášena neoprávněnost vymáhání (§ 254 odst. 3 tohoto zákona), zatíží daňové řízení dalším neoprávněným jednáním. V důsledku toho daňovému subjektu náleží rovněž další úrok podle § 254 odst. 1 téhož zákona, a to z částky původního úroku podle tohoto ustanovení, který správce daně řádně a včas do evidence daní nepředepsal, ačkoliv tak učinit měl (protiprávní čin správce daně), neboť se jedná o daň v širším smyslu slova a svým způsobem samostatnou jistinu (vykrystalizovaná částka úroku, která je ohraničena a dána pevnou částkou), i když stále jde svojí povahou o úrok. Dne 15. listopadu 2022 v rozsudku sp. zn. 7 Afs 173/2022 Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu opět ve věci úroku z úroku. Uvedený soud řešil otázku, zda se úročí částka představující rozdíl mezi úrokem ze zadrženého nadměrného daňového odpočtu přiznaným prvostupňovým orgánem a úrokem ze zadrženého nadměrného daňového odpočtu přiznaným odvolacím orgánem. V bodě 22 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval „Princip zákazu úroků z úroků, zvaný též jako zákaz anatocismu a zakotvený v § 1806 občanského zákoníku, platí i v daňovém právu. Tento zákaz ovšem může být pro určitý okruh věcí vyloučen. NSS analogií s § 1806 občanského zákoníků, který dovoluje úročení úroků z pohledávky z protiprávního činu, dovodil přípustnost úročení úroků, jež vznikly z důvodu protiprávního jednání správce daně. Tak ve věci Elektrárna Opatovice a Ing. J. J. NSS připustil úročení úroků vzniklých podle § 254 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2021 (neoprávněné jednání správce daně). Úrok na základě tohoto ustanovení tak představuje jedinou výjimku, kde rozhodovací praxe NSS připustila další úročení v případě, že správce daně prodlévá s předepsáním či vrácením částky tohoto prvního úroku.“. Dále (v bodě 26) Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody, proč by se měl od závěrů dosavadní judikatury k úročení úroku ze zadrženého daňového odpočtu odchýlit a konstatoval, že další úročení úroku ze zadrženého daňového odpočtu nemělo oporu v zákoně před novelizací daňového řádu, tj. před 1. červencem 2017, a nemá ji ani po něm. Podle soudu platí, že důvodem vzniku úroku přiznaného v projednávané věci nebylo neoprávněné jednání správce daně podle § 254 daňového řadu ve znění účinném do 31. prosince 2020, ale zákonem předvídané prověřování splnění podmínek pro uplatnění daňového odpočtu. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Schází-li u prvotního úroku důvod, který má základ v protiprávním jednání správce daně, schází také podklad pro analogii s § 1806 občanského zákoníku připouštějící výjimku z obecného zákazu anatocismu.“. Uvedené závěry potvrdil Nejvyšší správní soud mimo jiné i v rozsudku sp. zn. 5 Afs 376/2021, ze dne 9. ledna 2023. Pro úplnost časového ukotvení lze rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2023, sp. zn. 2 Afs 307/2022, v němž tento soud konstatoval, že nárok na úrok z úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2020 lze přiznat až za období od 1. ledna 2014, tj. až s účinností občanského zákoníku. Do té doby převážila aplikace dosud psaným právem neprolomeného principu zákazu anatocismu, a to přestože byl správce daně v prodlení s uhrazením prvního úroku i před 1. lednem 2014. Jak vyplývá z uvedeného, judikatura konstatovala historickou dlouhodobou existenci právního principu zákazu anatocismu s tím, že až do roku 2014 byl tento princip aplikován bezvýjimečně, zatímco poté došlo k jeho relativizaci prostřednictvím ustanovení § 1806 občanského zákoníku, kdy bylo fakticky ponecháno na jednotlivých právních úpravách, aby případně zavedly z předmětného principu výjimku. Dosavadní úprava daňového řádu byla v uvedené otázce ne zcela důsledná, neboť výslovně zmiňovala zákaz anatocismu pouze v některých případech, aniž však bylo úmyslem zákonodárce tímto způsobem zavádět rozdílný přístup k jednotlivým úrokům. Vývoj na poli judikatury nicméně nadále pokračuje, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3082/23 ze dne 28. května 2024 a na něj navazující judikaturou Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 3 Afs 194/2022-60 ze dne 25. července 2024), kdy došlo k opětovnému zpochybnění průlomu do zákazu anatocismu pouze na bázi analogie s § 1806 občanského zákoníku, kdy je tento průlom nadále spojován pouze s existencí či neexistencí zákonného vyloučení či připuštění anatocismu. Ačkoliv judikatura zde stále není zcela konzistentní a nelze vyloučit její další vývoj, nadále platí teze, že je fakticky ponecháno na jednotlivých právních úpravách, aby případně anatocismus připustily či vyloučily. Navrhuje se proto tradiční princip zákazu anatocismu opět sjednotit pro všechny úroky v daňovém řádu, ať již hrazené daňovým subjektem, anebo správcem daně. Nově navrhovaná právní úprava z tohoto ustanovení bude adekvátně formálně promítnuta též do ustanovení § 253a odst. 3 písm. b) daňového řádu upravujícího situace, kdy nevzniká úrok z vratitelného přeplatku. Navrženým řešením není v souladu s § 251d daňového řádu dotčena možnost jednotlivých osob požadovat domáhat se případné náhrady škody způsobené jednáním správce daně.

K bodům 107 a 108 (§ 252 odst. 3 písm. d) a odst. 4)

K odstavci 3 písm. d) Úrok z prodlení, který hradí daňový subjekt, a úrok z nesprávně stanovené daně, který hradí správce daně, spojuje pravidlo, že nevznikají v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy. To odpovídá současnému pojetí dělené správy procesní, která se v řadě případů překrývá s dělenou správou věcnou (kompetenční). Nově navrhovaná možnost podle § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu, podle níž by správce daně mohl požádat o vymáhání nedoplatku, který je příjmem veřejného rozpočtu podle § 2 odst. 2 písm. a) až d) daňového řádu, obecného správce daně, však bude znamenat rozšíření případů dělené správy také do oblasti peněžitých plnění, u nichž není dána dělená správa procesní (nalézací i platební rovina se řídí daňovým řádem), ale bude dána výlučně dělená správa věcná (kompetenční). Tím by došlo k vyloučení vzniku obou uvedených úroků v těchto nových případech, což není žádoucí stav a neexistuje pro to důvod. Výluku je proto třeba zúžit pouze na případy dělené správy procesní v duchu úpravy terminologie § 161 daňového řádu tak, aby v principu nedošlo ke změně stávající úpravy úročení (přičemž výluka se uplatní jak v případě, kdy jde pouze o dělenou správu procesní, tak v případě, kdy jde o dělenou správu procesní v kombinaci s dělenou správou věcnou). K odstavci 4 V rámci odstavce 4 se navrhuje doplnění povinnosti správce daně zohlednit při výpočtu úroků z prodlení existenci vratitelného přeplatku, ale jen takového vratitelného přeplatku, který tento správce daně za daňovým subjektem eviduje nebo evidoval (popřípadě jej eviduje či evidoval jiný věcně příslušný správce daně). Jinými slovy se nově stanoví, že správce daně při určení výše úroku z prodlení nepřihlíží k vratitelnému přeplatku evidovanému u jiného správce daně, který není rovněž věcně příslušný, a to jak ex offo, tak i případně v návaznosti na námitku daňového subjektu o existenci takovéhoto přeplatku u jiných správců daně. Právní úprava daňového řádu (zejména jeho ustanovení § 252) explicitně neupravuje povinnost správce daně při výpočtu úroku z prodlení zohlednit existenci vratitelných přeplatků daňového subjektu. Uvedenou povinnost zohledňování vratitelných přeplatků pro účely úroků z prodlení ale opakovaně dovozovala judikatura správních soudů a vžilo se pro ni označení „vykusování“ přeplatků. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 72/2009-75, ze dne 14. prosince 2009 tento soud dospěl k obecnému závěru, podle kterého „vykazoval-li stav účtu daňového subjektu, na němž je účtováno o plnění jeho veřejnoprávního závazku vůči státu, v určitém období jakýkoli vratitelný přeplatek, který byl v dispozici správce daně, nikoli však v dispoziční sféře daňového subjektu, nelze odůvodněně dospět k závěru, že v tomto určitém období byl daňový subjekt současně v „deficitním postavení“ se splněním své veřejnoprávní (daňové) povinnosti, tzn. v prodlení.“. Následně došlo k judikaturnímu posunu, kdy rozsudky správních soudů zavazují správce daně zohlednit existenci vratitelného přeplatku napříč všemi správními orgány, jímž svědčí postavení správce daně podle § 10 daňového řádu. Zatímco ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 164/2022-37, ze dne 10. listopadu 2022 vyplývá povinnost správce daně zohledňovat při výpočtu úroků z prodlení vratitelné přeplatky u jiných správců daně jen v návaznosti na konkrétní návrh daňového subjektu, rozsudek sp. zn. 2 Afs 407/2020-32 ze dne 21. listopadu 2022 shledává existenci této povinnosti v konkrétních případech ex offo. Rozsudek Nejvyššího správního soudu rozsudek sp. zn. 2 Afs 407/2020-32, ze dne 21. listopadu 2022 dospěl mimo jiné k následujícím závěrům. „Zákon výslovně nestanoví ani to, že by měl správce daně při své činnosti zohledňovat při stanovení úroku z prodlení i dobu, po kterou byl na účtu daňového subjektu evidován vratitelný přeplatek; přesto taková povinnost existuje. (…) Jak už soud uvedl, existence této povinnosti bude v souvislostech se základními zásadami správy daní závislá na konkrétních okolnostech věci… Z těchto obecných zásad, dle kterých je třeba postupovat při aplikaci jednotlivých „zvláštních“ ustanovení daňového řádu, tak lze dovodit, že správce daně by měl v souvislosti s § 154 odst. 4 daňového řádu zjišťovat z úřední povinnosti případné přeplatky daňového subjektu u jiných správců daně, pokud bude mít do příslušné evidence přístup, nebo takový přístup nebude spojen s většími překážkami, náklady či komplikacemi… Z výše uvedeného tedy soud dovozuje, že povinnost postupu dle § 154 odst. 4 daňového řádu se aktivuje v případě, že správce daně má relativně nekomplikovanou možnost se dozvědět o přeplatcích daňového subjektu u jiných správců daně, tedy má přístup do takové příslušné evidence přímý nebo alespoň poměrně snadný; jde o to, aby takový postup byl pro správce daně snazší nebo přinejmenším stejně „nákladný“, jako kdyby měl informaci o vratitelném přeplatku u správce daně uplatňovat daňový subjekt…“. Nejvyšší správní soud tedy podmínil povinnost správce daně zohlednit ex offo vratitelné přeplatky evidované u jiných správců daně „nekomplikovaným postupem“, tedy nepožaduje toto zohlednění jako absolutní. Opačný postup by ostatně ani nebyl v praxi realizovatelný s ohledem na velkou šíři okruhu orgánů v postavení správce daně (nejedná se pouze o orgány Finanční správy ČR, orgány Celní správy ČR, ministerstva, státní fondy, soudy, ale i krajské úřady, či více jak 6 200 obecních úřadů). Nyní se nicméně navrhuje postavit najisto, že tzv. vykusování přeplatků při určení výše úroku z prodlení je přípustné, ale pouze u správce daně, u něhož tento úrok vzniká (resp. u jiných věcně příslušných správců daně), tedy nikoliv napříč všemi správními orgány nebo jinými státními orgány, kterým podle § 10 daňového řádu svědčí postavení správce daně. Řešení, které ve výše uvedeném rozsudku zmiňuje Nejvyšší správní soud, tedy zjišťování existence vratitelného přeplatku pouze v situaci, kdy existuje mezi správci daně snadný přístup do evidence, není v praxi správců daně reálně do značné míry proveditelné, resp. při vědomí kvantity dotčených případů při správě daní představuje řešení neefektivní a komplikované, ztěžující automatizaci a zvyšující administrativní zátěž. Současně toto řešení vykazuje nežádoucí prvky nerovného přístupu, resp. nepředvídatelného postupu vůči daňovým subjektům, neboť by bylo do jisté míry založeno na nahodilých skutečnostech. Výjimka pro jiné věcně příslušné správce daně, v jejichž případě mají být přeplatky zohledněny, cílí především na finanční a celní úřady tak, aby mohly být zohledněny přeplatky evidované vždy v rámci dané územní sítě orgánů.

K bodu 109 (§ 253a odst. 3)

Jedná se o promítnutí přesunu dané normy do nového § 251c odst. 5.

K bodu 110 (§ 254 odst. 3 písm. e))

Úrok z prodlení, který hradí daňový subjekt, a úrok z nesprávně stanovené daně, který hradí správce daně, spojuje pravidlo, že nevznikají v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy. To odpovídá současnému pojetí dělené správy procesní, která se v řadě případů překrývá s dělenou správou věcnou (kompetenční). Nově navrhovaná možnost podle § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu, podle níž by správce daně mohl požádat o vymáhání nedoplatku, který je příjmem veřejného rozpočtu podle § 2 odst. 2 písm. a) až d) daňového řádu, obecného správce daně, však bude znamenat rozšíření případů dělené správy také do oblasti peněžitých plnění, u nichž není dána dělená správa procesní (nalézací i platební rovina se řídí daňovým řádem), ale bude dána výlučně dělená správa věcná (kompetenční). Tím by došlo k vyloučení vzniku obou uvedených úroků v těchto nových případech, což není žádoucí stav a neexistuje pro to důvod. Výluku je proto třeba zúžit pouze na případy dělené správy procesní v duchu úpravy terminologie § 161 daňového řádu tak, aby v principu nedošlo ke změně stávající úpravy úročení (přičemž výluka se uplatní jak v případě, kdy jde pouze o dělenou správu procesní, tak v případě, kdy jde o dělenou správu procesní v kombinaci s dělenou správou věcnou).

K bodu 111 (§ 254a odst. 3 písm. b))

Navrhuje se provést terminologickou opravu v souladu ustanovením § 88 daňového řádu.

K bodu 112 (§ 259a odst. 2)

Před zhruba 10 lety byl schválen zákon č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, prostřednictvím něhož se v daňovém řádu nově upravily instituty individuálního prominutí vybraného příslušenství daně vznikajícího za porušení povinností při správě daní ex lege, u nichž správce daně nemohl vznik ani jeho výši ovlivnit v rámci správního uvážení. Jedním z takovéhoto příslušenství daně, které bylo možno nově (opět, vedle stávajících případů upravených zvláštní právní úpravou) individuálně prominout, byla sankce, která postihuje daňový subjekt za neúplné splnění povinnosti tvrzení daně, a jež je dána procentem z částky doměřené z moci úřední – penále upravené v § 251 daňového řádu a jeho prominutí v ustanovení § 259a daňového řádu. Obecně je penále sankcí vznikající ze zákona, pokud správce daně doměří daň vyšší nebo pokud je snižován daňový odpočet či daňová ztráta, než jak byly stanoveny na základě tvrzení daňového subjektu. Penále, jak již bylo výše uvedeno, je následkem porušení povinnosti tvrzení. Správce daně nemohl do konce roku 2014 podle daňového řádu výši penále nijak moderovat, a tím pádem motivovat daňové subjekty ke spolupráci se správcem daně a v konečném důsledku i k úhradě daně (což je jedna z podmínek, jejíž splnění je nezbytné pro prominutí penále). Dle současné úpravy platí, že správce daně může na základě posouzení rozsahu součinnosti daňového subjektu v rámci postupu vedoucího k doměření daně z moci úřední prominout až 75 % penále. Zákonem č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo s účinností od 1. ledna 2021 k nové textaci ustanovení § 251 odst. 4 daňového řádu upravujícího liberaci ze vzniku penále v případě podání dodatečného daňového tvrzení. V důsledku uvedené právní úpravy se liberace ze vzniku penále nevztahuje na podání nepřípustného dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování. Za nepřípustné podání je v souladu s § 145a daňového řádu považováno daňové tvrzení podané v průběhu vyměřovacího nebo doměřovacího řízení. V případě, že je podáno nepřípustné dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování z důvodu probíhajícího vyměřovacího nebo doměřovacího řízení, správce daně posoudí údaje v něm uvedené a podle jejich relevance je využije pro stanovení výsledné částky daňové povinnosti. Současně tak v případě doměření daně s využitím údajů z nepřípustného dodatečného daňového tvrzení nebo dodatečného vyúčtování správce daně uloží daňovému subjektu povinnost uhradit penále. Z uvedeného důvodu v praxi nastávají například situace, kdy povinnost uhradit penále vzniká daňovému subjektu, který dobrovolně podá dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování poté, co zjistí nesrovnalosti v dříve podaném dodatečném daňovém přiznání nebo dodatečném vyúčtování, o kterém však ke dni podání „druhého“ dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování nebylo pravomocně rozhodnuto, přičemž správce daně nevede v této věci daňovou kontrolu nebo postup k odstranění pochybností. Dalším příkladem může být situace, kdy daňový subjekt podá opožděně dodatečné daňové tvrzení na základě výzvy správce daně podle § 145 odst. 2 (tedy opět již do běžícího řízení), avšak vzhledem ke krátkosti zpoždění správce daně ještě fakticky nezačal daň kontrolovat. Existují tak situace, kdy správce daně fakticky jen převezme údaje uvedené v nepřípustném dodatečném daňovém přiznání nebo dodatečném vyúčtování a doměří daň v souladu s tímto dodatečným tvrzením. Rovněž je vhodné konstatovat, že daňový subjekt není zpravidla (pokud správce daně doměří daň konkludentně v souladu s podaným daňovým tvrzením) informován o doměření daně podle „prvního“ dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování. Daňový subjekt tak nemusí vědět, zda doměřovací řízení zahájené „prvním“ dodatečným daňovým tvrzením nebo dodatečným vyúčtováním již skončilo, nebo ještě pokračuje, neboť délka vyměřovacího (doměřovacího) řízení je (v případě, že není zahájen kontrolní postup) zcela v rukou správce daně. Uvedené konstatování je obzvlášť důležité s přihlédnutím ke skutečnosti, že správce daně může rozhodnout o „prvním“ dodatečném daňovém přiznání nebo dodatečném vyúčtování s delším časovým odstupem, a tudíž daňový subjekt se může mylně domnívat, že v případě podání „druhého“ dodatečného přiznání nebo dodatečného vyúčtování již nehrozí uložení povinnosti uhradit penále. Současná úprava se v těchto specifických případech jeví jako poměrně přísná vůči daňovým subjektům, které z vlastní iniciativy podají dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování. Současně se však jedná o natolik variabilní situace, že není na místě zde kazuistickým způsobem formulovat přímé výluky ze vzniku penále, které by musely být vázány na poměrně komplikovaný soubor podmínek. Tyto případy se proto nabízí řešit cestou individuálního prominutí penále, které v praxi nastupuje zejména v metodicky definovaném okruhu standardizovaných případů, v nichž jednotliví správci daně k prominutí jednotně přistupují. Tato metoda současně umožňuje flexibilně reagovat na různé situace, které mohou v praxi nastat. V § 259a odst. 2 je i upraveno kritérium, podle kterého správce daně stanoví výši promíjeného penále (resp. to, zda k prominutí vůbec dojde), pokud daňový subjekt naplní formální podmínky pro prominutí penále podle odstavce 1. Jedná se o materiální kritérium, které správce daně posuzuje v rámci meritorního rozhodnutí, a je jím míra součinnosti daňového subjektu v rámci postupu vedoucího k doměření daně z moci úřední. Zejména z důvodů uvedených výše se nyní navrhuje nová textace, které vedle stávající 75 % hranice pro možné prominutí penále za stávajících podmínek zavádí také možnost prominutí penále ve výši až 100 %, a to pokud k příčině jeho vzniku došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Takto formulovaný důvod již daňový řád upravuje v případě promíjení úroků hrazených daňovým subjektem (§ 259b), resp. pokuty za opožděné tvrzení daně (§ 259aa). Tím bude umožněno prominutí např. právě daňovým subjektům, kterým správce daně doměří daň v souladu s podaným nepřípustným dodatečným daňovým přiznáním nebo dodatečným vyúčtováním, pokud toto podání bylo učiněno v průběhu vyměřovacího nebo doměřovacího řízení zahájeného podáním daňového subjektu, a zároveň v této věci není vedena daňová kontrola nebo postup k odstranění pochybností (popřípadě rovněž neběží řízení o mimořádném opravném prostředku nebo dozorčím prostředku a není vedeno řízení před soudem ve správním soudnictví). V konkrétním případě pak může nastat jak stávající, tak nově doplňovaný důvod prominutí, tj. obě varianty je možné podle okolností konkrétního případu kombinovat.

K bodu 113 (§ 260)

Dochází ke změně koncepce institutu hromadného prominutí, a to jednak z hlediska změny orgánu oprávněnému k tomuto mimořádnému kroku, ale též z hlediska formy, resp. nástroje, kterým lze hromadné prominutí realizovat. Současně dochází k rozšíření možností, které lze při řešení problematiky vyžadující plošné a rychlé řešení využít o institut hromadného posečkání. K odstavci 1 Při zachování stávajících podmínek, za kterých lze hromadně prominout daň nebo příslušenství daně, se mění způsob, kterým lze tohoto výsledku dosáhnout. Stávající právní úprava tuto pravomoc svěřuje ministru financí a omezuje ji tak pouze na daně (a jejich příslušenství), které spravují jím řízené správní orgány. Nedávná krize související s epidemií covid-19 ukázala potřebu obecnějšího řešení, které by dokázalo reflektovat i principiálně podobné potřeby jiných peněžitých plnění spadající pod jiné rezorty. Logicky je tak potřeba rozhodovací pravomoc posunout na vyšší stupeň společný pro všechny rezorty, tedy vládu České republiky. Tím je zmenšeno riziko libovůle či excesu ze strany jednotlivce (ministra financí), neboť daná pravomoc je svěřena kolektivnímu orgánu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že daní se podle § 2 daňového řádu nerozumí pouze daně v užším slova smyslu (tj. povinná peněžitá plnění takto zákonem označená), ale též další obdobná povinná peněžitá plnění jako jsou poplatky, cla, odvody, náhrady apod. Zároveň je změněna i forma, kterou k hromadnému prominutí dochází. Namísto dosavadního rozhodnutí, které ovšem není klasickým individuálním správním aktem a materiálně je považováno spíše za opatření obecné povahy, což potvrdila i judikatura, je zvolen přiléhavější institut opatření obecné povahy. To představuje správní akt s konkrétně určeným předmětem a s obecně vymezeným okruhem adresátů, který stojí na pomezí mezi právním předpisem a individuálním rozhodnutím. Tato forma lépe umožní stanovit okruh adresátů hromadného prominutí a jeho podmínky. K vydání opatření obecné povahy může vláda přistoupit na základě návrhu ministra financí, jehož role je dána pozicí v čele ústředního orgánu jak pro oblast daní, tak pro oblast veřejných rozpočtů, kdy hromadné prominutí či posečkání disponuje zásadním potenciálem z hlediska daňové a rozpočtové politiky. Stejně jako v dosavadním textu je zdůrazněno, že daň nebo její příslušenství lze hromadně prominout „zcela nebo částečně“. Uvedené by sice bylo možné dovodit i použitím logické výkladové metody (argumentem a maiori ad minus), ale s ohledem na to, že jde o již zaužívanou formulaci vyskytující se i na jiných místech, kde je prominutí normováno, je vhodnější toto pravidlo zakotvit expressis verbis. K odstavci 2 Dosavadní zkušenost s institutem hromadného prominutí ukázala určitý deficit. Tím je nemožnost docílit pouhého hromadného odkladu platební povinnosti v čase namísto její eliminace (prominutí). Aplikační praxe si tak v minulosti našla řešení v podobě hromadného promíjení příslušenství daně (úroků) vzniklého v důsledku pozdní platby. Takové řešení však není ideální, neboť dlužná daň nepřestává být nedoplatkem a negarantuje ochranu před daňovou exekucí. Může též vyvolat problémy při prokazování bezdlužnosti u správce daně. Navrhuje se proto zavést institut hromadného posečkání, tedy plošného odkladu zvolených platebních povinností. Důvody pro využití tohoto nástroje jsou stejné jako pro hromadné prominutí, se kterým bude možné hromadné posečkání kombinovat. Navíc se doplňuje další důvod, který reflektuje zkušenosti (a z nich vyvěrající poptávku) z aplikační praxe. Tímto důvodem je existence důvodného očekávání částečného nebo úplného zániku povinnosti uhradit dlužnou částku. Je tak reflektována zásada hospodárnosti a procesní ekonomie, neboť inkasovat určitou částku při vědomí toho, že bude následně vracena zpět tomu, od koho byla vybrána či vymožena, se nejeví jako smysluplné a žádoucí. Tento důvod je formulován stejně, jako je tomu v případě individuálního posečkání podle § 156 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Opět se předpokládá realizace formou opatření obecné povahy vydaného vládou na základě návrhu ministra financí. Posečkáním úhrady daně se v duchu legislativní zkratky v § 156 odst. 1 daňového řádu rozumí též rozložení úhrady daně na splátky. K odstavci 3 S ohledem na to, že posečkání s sebou nese povinnost hradit veřejným rozpočtům „cenu peněz“, které dlužník dočasně získává v podobě úroku z posečkané částky podle § 253 daňového řádu, umožňuje se, aby vláda mohla v rámci opatření obecné povahy, kterým hromadné posečkání realizuje, vznik takového úroku vyloučit. Zatímco v individuálních případech je vyloučení vzniku takovéhoto úroku spíše výjimkou, jíž lze dosáhnout pomocí prominutí úroku podle § 259b daňového řádu, tak v případě plošných důvodů svědčících neurčitému okruhu daňových subjektů může být vyloučení úroku nezřídka žádoucí a chtěné. Tohoto výsledku by sice šlo dosáhnout kombinací s institutem hromadného prominutí tohoto úroku podle odstavce 1, avšak to by nebylo možné ve všech případech – konkrétně při hromadném posečkání z důvodu podle odstavce 2 písm. b). K odstavci 4 Vzhledem k tomu, že hromadné posečkání se může týkat i jednotlivců, u nichž vznikne v budoucnu potřeba řešit svůj dluh prostřednictvím kombinace s individuálním posečkáním či rozložením úhrady dlužné částky na splátky ve smyslu § 156 a násl. daňového řádu, stanoví se explicitně, že se na dosavadní hromadné posečkání v této souvislosti hledí jako na posečkání individuální. K odstavci 5 Zákon stanoví, že opatření obecné povahy, kterým dojde k hromadnému prominutí nebo hromadnému posečkání, by se vždy mělo vypořádat s rozsahem (věcným i časovým) a podmínkami pro využití tohoto mimořádného nástroje. Je tak vytýčen určitý minimální obligatorní standard, resp. požadavek, který musí opatření obecné povahy splnit. K odstavci 6 Navrhuje se zachovat stávající pravidlo, podle něhož se promíjí nebo posečkává daň nebo příslušenství daně všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí nebo posečkání týká. Smyslem tohoto ustanovení je explicitní vyjádření požadavku, který zajistí, že nedojde k nežádoucí selekci osob, resp. okruhu osob, kterým svědčí podmínky pro hromadné prominutí nebo posečkání. To je ostatně dáno již samotným charakterem hromadného konceptu prominutí nebo posečkání, který je nově posílen tím, že je realizován prostřednictvím opatření obecné povahy. To značí, že je nutné jej vždy vztáhnout na neurčitý počet adresátů, nikoli na konkrétní jednotlivce. K odstavci 7 Navrhuje se výslovně potvrdit skutečnost, že v rámci opatření obecné povahy nebude možné provést hromadné prominutí peněžitého plnění v rámci procesní dělené správy, tj. peněžité plnění uložené podle jiného zákona, v jehož případě je daňový řád aplikován toliko na správu jeho placení. Daňový řád by tedy neměl zmocnit vládu k hromadnému prominutí peněžitých plnění, která nemají daňový charakter v hmotněprávním smyslu. Daňové právo tak tato peněžitá plnění reguluje pouze v platební rovině a případný zásah do jejich nedaňové podstaty, jakým hromadné prominutí bezesporu je, by tedy neměl být činěn nástroji daňového práva, ani by k němu nemělo daňové právo zmocňovat. Případné prominutí těchto peněžitých plnění by měla řešit příslušná právní úprava, která je založila. Uvedené platí zvláště v případě peněžitých plnění z oblasti trestního práva (v rámci tzv. justičních pohledávek včetně peněžitých trestů) a sankcí z oblasti správního práva (typicky pokut za přestupky). V jejich případě by bylo prominutí daňovými nástroji nežádoucí ingerencí do uvedených právních oblastí. Akceptovat lze naproti tomu hromadné posečkání těchto peněžitých plnění, neboť zde se již jedná o institut platební fáze jejich správy, navíc umožňující reagovat též na specifické okolnosti vylučující či komplikující jejich momentální uhrazení, aniž je zpochybněna jejich samotná podstata a samotná povinnost je uhradit. Z možnosti hromadného prominutí prostřednictvím opatření obecné povahy vydávaného vládou jsou vyloučeny místní poplatky a jejich příslušenství. Důvodem je mj. akcentace ústavním pořádkem garantovaného práva obcí na samosprávu. Je plně v dispozici obcí, zda a jaké ze zákonem stanovené množiny místních poplatků si na svém území zavedou. Současně je jim přiznána široká možnost ohledně stanovení výjimek z této povinnosti, a to jak ex ante (v rámci obecně závazné vyhlášky místní poplatek konstituující), tak ex post prostřednictvím hromadného prominutí místního poplatku nebo jeho příslušenství podle § 16b zákona o místních poplatcích, a to při mimořádných, zejména živelních událostech. Možnost hromadného posečkání prostřednictvím opatření obecné povahy vydaného vládou oproti tomu vyloučena není, neboť pravomoc k takovému kroku obcím bez dalšího přiznána není. Odpovídá to též tomu, že posečkaná pohledávka jdoucí ve prospěch obecního rozpočtu na rozdíl od prominutí nezaniká, pouze je odložena v čase. Současně platí, že individuální posečkání místního poplatku je v rukou obecního úřadu v rámci výkonu přenesené působnosti (nikoli obce v rámci její samostatné působnosti). Může proto být společným zájmem státu i samospráv, aby mohlo k hromadnému posečkání dojít rychle a jednotně z úrovně vlády. Při vydání takového opatření obecné povahy však vláda musí brát v potaz nejen zákonné, ale především ústavněprávní mantinely, v nichž se musí pohybovat.

K bodu 114 (§ 260a)

S ohledem na specifický charakter hromadného prominutí nebo posečkání daně, případně jejího příslušenství se navrhují odchylky od obecné úpravy správního řádu, který se pro opatření obecné povahy využije subsidiárně (viz změna navržená v § 262 daňového řádu). V tomto ohledu nejde o nikterak neobvyklý koncept, neboť k modifikaci těchto obecných pravidel dochází v řadě právních předpisů upravujících konkrétní opatření obecné povahy. Cílem těchto odchylek by mělo být zajištění funkčnosti a operativnosti daného institutu, který je nejčastěji využíván v souvislosti s mimořádnou situací. Z materiálního hlediska se nepředpokládá zásadní odklon od procesního postupu, který byl dosud využíván v případě rozhodnutí o hromadném prominutí daně. Pro hromadné prominutí i posečkání platí, že svou povahou představují pozitivní zásah do vlastnického práva. Nejde tedy o uložení platební povinnosti, ale přiznání práva, které určitou skupinu osob z této povinnosti trvale nebo dočasně liberuje. Daný benefit může být navázán na splnění určitých podmínek. Jejich nesplnění, však nelze považovat za nesplnění povinnosti, vyvolávající následek v podobě vzniku určité sekundární povinnosti (sankce), ale toliko za nevyužití práva, které je dotyčnému podmíněně přiznáváno. Na vydání opatření obecné povahy, které by zajistilo hromadné prominutí nebo posečkání není právní nárok. Je na úvaze ministra financí a vlády, zda se k takovému kroku odhodlají. Jeho vydání si nelze vynucovat prostřednictvím dovolávání se nečinnosti těchto orgánů veřejné moci. S ohledem na oblast, které se opatření týká (daně), a s ohledem na to, kterému orgánu veřejné moci je svěřena pravomoc k jeho vydání, bude úvaha o jeho vydání či nevydání otázkou nejen správního uvážení, ale především otázkou politickou. Tomu odpovídá i míra a způsob odpovědnosti za výsledek. Pokud vláda k vydání opatření obecné povahy přistoupí, bude při tom vázána zákonem stanovenými mantinely (zejm. § 260 daňového řádu), v rámci nichž se musí pohybovat a jejichž překročení by mohlo vést k nezákonnosti vydaného opatření. „Politické chtění“ proto nemůže způsobit, že legálně dojde k hromadnému prominutí nebo posečkání v případech, kdy nebudou splněny základní důvody pro prominutí nebo posečkání. Stejně tak nemůže dojít k porušení pravidla, podle něhož má být prominutí nebo posečkání vtaženo na všechny daňové subjekty, jichž se důvod prominutí nebo posečkání týká. Případná individuální selekce by tedy neměla oporu v zákoně. Dosavadní zkušenost z aplikační praxe, kdy k hromadnému prominutí docházelo rozhodnutím, je taková, že vydání takového rozhodnutí neprovází odpor dotčených osob (spíše naopak). Pokud je nějaká skupina osob z režimu prominutí opomenuta, řeší to zpravidla upozorněním na tuto situaci (zpravidla dopisem určeným ministru financí či předsedovi vlády). Lze proto očekávat, že i po změně způsobu, který bude možné hromadné prominutí nebo posečkání realizovat, budou reakce dotčených osob podobné. K odstavci 1 Navrhuje se komplexně vyloučit řízení o návrhu opatření obecné povahy. Procedurální podmínkou pro vydání opatření obecné povahy ze strany vlády tak bude pouze předchozí předložení příslušeného návrhu ministrem financí. Takové řešení umožní zachovat tento mimořádný nástroj jako rychlé a flexibilní opatření pro řešení specifických situací, které nelze v dané chvíli vyřešit rychlou změnou zákona. Pokud by proces přípravy byl zatížen zdlouhavostí a těžkopádností, stal by se daný nástroj pro určité situace nepoužitelný. Došlo by tak k popření jeho smyslu, který se v minulosti již mnohokrát osvědčil. Vyloučením řízení o návrhu dojde především k vyloučení postupu podle § 172 správního řádu, tedy zejména povinnosti předchozího projednání s dotčenými orgány, vyvěšení návrhu formou veřejné vyhlášky, možnost podávání připomínek nebo námitek, jakož i jejich vypořádávání. Uvedené neznamená, že by nebylo možné poukázat na případnou nezákonnost vydaného opatření obecné povahy. Nebude se tak ale dít ex ante v rámci námitek či připomínek uplatňovaných v rámci řízení o návrhu, nýbrž pouze ex post prostřednictvím podnětu na přezkoumání opatření obecné povahy v souladu s § 174 odst. 2 správního řádu, popřípadě prostřednictvím k tomu určené žaloby podle § 101a a násl. soudního řádu správního. K odstavci 2 Navrhuje se zachovat stávající způsob publikace správního aktu, kterým dochází k hromadnému prominutí (a nově též posečkání) daně nebo jejího příslušenství. Publikaci vládou schváleného opatření obecné povahy zajistí Ministerstvo financí ve Finančním zpravodaji. Z důvodu právní jistoty je garantováno, že tato informace bude dostupná způsobem umožňujícím dálkový přístup. Ve vztahu k obecné úpravě správního řádu je pak výslovně stanoveno, že zveřejnění na úřední desce jiného úřadu se nevyžaduje. To se týká zejména situací, kdy by k hromadnému prominutí nebo posečkání došlo pouze na lokální úrovni (typicky v případě živelních událostí v dané oblasti) a mělo se uplatnit obecné pravidlo správního řádu týkající se publikace opatření na úředních deskách obecních úřadů. Zveřejnění na úřední desce obecního úřadu tedy nebude obligatorním požadavkem. Tím samozřejmě není vyloučeno, že informační kampaň ohledně daného opatření neproběhne též prostřednictvím dotčených obcí. K odstavci 3 Okamžik účinnosti opatření obecné povahy, kterým dochází k hromadnému prominutí nebo posečkání daně nebo jejího příslušenství, nabývá účinnosti dnem následujícím po dni zveřejnění ve Finančním zpravodaji, nebo pozdějším dnem, který je v něm uveden. Toto výchozí pravidlo reflektuje skutečnost, že hromadné prominutí daně je využíváno jako nástroj rychlé reakce na určitou mimořádnou skutečnost. K odstavci 4 V právním řádu se lze setkat s případy, kdy v situacích hrozícího nebezpečí z prodlení, je proces přijetí opatření obecné povahy zkracován a zjednodušován. V případě úpravy navržené v daňovém řádu jde nicméně o výchozí stav. Přesto lze na základě zkušeností z aplikační praxe (zejména z dob epidemie covid-19) rozlišovat mezi situacemi, kdy časový prostor pro přípravu návrhu hromadného prominutí (nebo posečkání) je enormně krátký, neboť zájem na rychlém konání (a právní jistotě a legitimním očekávání, které to vyvolá) je vyšší než zájem na podrobnější analýzu problému, zejména pak empirických dat. Pro případ hrozícího nebezpečí z prodlení je proto navrženo pravidlo modifikující obecný požadavek na standardní kvalitu odůvodnění opatření obecné povahy. Toto odůvodnění tak bude možné omezit pouze na odůvodnění toho, zda byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro hromadné prominutí nebo posečkání, tj. především požadavky § 260 odst. 1 a 2 daňového řádu. To samozřejmě nevylučuje, aby odůvodnění obsahovalo vedle zmíněné obligatorní části (alespoň stručné) odůvodnění dalších skutečností obsažených v opatření obecné povahy.

K bodu 115 (§ 262)

V návaznosti na změnu koncepce způsobu hromadného prominutí daně nebo příslušenství daně upravenou v § 260 a § 260a je žádoucí, aby z důvodu případných pochybností bylo jednoznačně potvrzeno, že obecnou úpravou, vůči které se daná ustanovení vymezují, je úprava správního řádu. V daném rozsahu je tedy připuštěno subsidiární použití správního řádu, tedy především jeho § 171 až 174. Toto pravidlo se uplatní nejen pro úpravu opatření obecné povahy nově obsaženou ve zmíněných ustanoveních, ale též pro další oblasti správy daní. Konkrétně pro zákon o dani z nemovitých věcí, který s institutem opatření obecné povahy rovněž pracuje s tím, že subsidiární použití správního řádu zatím předpokládá implicitně.

K bodu 116 (§ 262a)

Předmět úpravy daňového řádu je v jeho § 1 odst. 1 definován tak, že tento zákon upravuje postup správců daní, práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob, které jim vznikají při správě daní. Správa daně je podle odstavce 2 téhož paragrafu postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Ustanovení § 2 pak definuje, která peněžitá plnění se rozumí daní ve smyslu daňového řádu (tj. daní v širším procesním smyslu) včetně např. určení veřejného rozpočtu, jehož musejí být taková peněžitá plnění příjmem. Jak vyplývá z výše uvedeného, daňový řád jako nositel obecných procesních norem daňového práva, ve své konstrukci i terminologii předpokládá, že neodmyslitelnou součástí jeho předmětu je daň jako peněžité plnění, resp. její správa, přičemž právě pro procesní uchopení správy peněžitých plnění je daňový řád primárně určen jako do značné míry vydělený právní segment veřejného práva, jehož aplikace nastupuje nejen ve vztahu k peněžitým plněním hmotněprávního daňového charakteru (daně v užším smyslu), ale také v zásadě všude tam, kde je třeba při výkonu veřejné moci zajistit platební rovinu peněžitých plnění, byť uložených v jiném procesním režimu (srov. institut tzv. dělené správy). Na straně druhé daňový řád jako kodex upravující (byť nikoliv výlučně) v zásadě komplexním a souhrnným způsobem procesní vztahy v určité oblasti veřejného práva, fakticky umožňuje, aby byl aplikován i mimo striktně definovanou oblast správy peněžitých plnění veřejnoprávního charakteru, resp. mimo správu peněžitých plnění vůbec. Věcné důvody pro takové řešení jsou především dva: (i) vhodnost a účelnost nástrojů daňového řádu pro výkon určité agendy a (ii) potřeba synergického efektu v rámci výkonu působnosti konkrétního orgánu veřejné moci, jehož těžiště činnosti výrazným způsobem leží v režimu daňového řádu, přičemž případná dualita procesních režimů vyvolaná minoritním výskytem jiných procesních režimů působí různé komplikace v činnosti daného orgánu. Použití daňového řádu pro výkon jiných působností, než je správa peněžitých plnění, je současně právní i faktickou realitou, kterou je v právním řádu možné nalézt ve značném množství případů, a to často poměrně zásadních a závažných z hlediska významu dané agendy v rámci veřejné správy. Z hlediska legislativně-systematického existuje řada případů, kdy jiný zákon upravuje použití procesního režimu daňového řádu při výkonu jiné působnosti, než je správa peněžitých plnění. Konkrétně tak činí buď formulací, podle níž se při výkonu dané působnosti „postupuje podle daňového řádu“, anebo formulací, podle níž se výkon dané působnosti „považuje za výkon správy daní“. Na tomto místě je třeba učinit exkurz ohledně konkrétních případů využití procesního režimu daňového řádu mimo úzce chápanou správu peněžitých plnění. Těžiště těchto případů se týká působnosti orgánů Celní správy ČR, tedy specifického bezpečnostního sboru, který současně představuje soustavu správních orgánů s velmi různorodým okruhem vykonávaných kompetencí. Právě u orgánů Celní správy ČR se koncentrují jak klíčové agendy ryze daňového charakteru (u nichž je aplikace daňového řádu dána bez dalšího), agendy, u nichž správa peněžitého plnění tvoří pouze jejich nedílnou část, a konečně agendy, které jsou vykonávány se správou daní ve faktické synergii a jejich procesní separace je z hlediska efektivity správní činnosti nežádoucí. První skupinu reprezentuje především správa spotřebních a energetických daní. Druhou skupinu reprezentuje především správa cel, která je neoddělitelně propojena s dohledem nad pohybem zboží přes vnější hranici Evropské unie, jakož i se správou spotřební daně a daně z přidané hodnoty spravovaných při dovozu zboží. Celá tato oblast, upravená zejména celním zákonem, se tradičně i z logiky věci subsidiárně řídí procesem daňového řádu. Dalším reprezentantem této kategorie je úprava regulace trhu s lihovinami upravená zákonem o povinném značení lihu, která primárně slouží jako podpůrný nástroj správě spotřebních daní, avšak neméně důležitou rolí je zde regulace celého prodejně-distribučního řetězce na trhu s lihovinami, výrazně překračující tradičně chápanou daňovou oblast. Třetí okruh je pak reprezentován řadou dílčích působností zejména kontrolního a dohledového charakteru, které orgány Celní správy ČR vykonávají paralelně s prověřováním povinností ryze daňové povahy, a to velmi často v rámci jednoho široce chápaného postupu či kontrolní akce, popřípadě se jedná o agendy vykonávané pouze podpůrně ve vztahu ke klíčovým daňovým agendám (významnou roli zde hraje prvek tzv. mobilního dohledu na silnicích, kde je v rámci jedné kontrolní akce prověřováno plnění povinností ve vztahu ke zboží a vozidlům z hlediska celého spektra působností). Drtivá většina popsaných kompetencí orgánů Celní správy ČR je v režimu daňového řádu vykonávána již v současnosti na základě explicitních zákonných norem; v řadě klíčových případů jde současně o úpravu dlouholetou, jejíž praktická efektivita a funkčnost byla již uplynulými léty prověřena. Aplikace daňového řádu je pak postupně rozšiřována i v dalších zbývajících oblastech v působnosti orgánů Celní správy ČR. V poslední doby lze jako příklad uvést zákon o pozemních komunikacích, podle jehož § 40 odst. 9 platí, že „výkon působnosti celních úřadů při výkonu státní správy ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace podle tohoto zákona se považuje za výkon správy daní, s výjimkou řízení o přestupcích“. Subsidiární použití daňového řádu je využíváno z důvodu zachování jednotného procesního rámce všech kontrol (z důvodu, aby fakticky jedna kontrola nebyla de iure dvěma kontrolami, jednou ve smyslu daňového řádu, jednou ve smyslu kontrolního řádu). Kontroly vykonávané v procesním režimu daňového řádu formou místního šetření (typicky kontroly vykonávané celníky na silnicích) jsou rychlejší a operativnější, než způsob kontroly vykonávaný podle kontrolního řádu (přičemž nejsou oproti režimu kontrolního řádu nijak fakticky omezena práva subjektů, jichž se kontroly týkají). Kontrolní činnosti v režimu daňového řádu je tedy vykonávána procesně synergicky s majoritními agendami typicky daňového charakteru. Koncepčně je proto třeba uvést, že zavádění procesního režimu daňového řádu zejména při výkonu kontrolní činnosti orgánů Celní správy ČR je dlouhodobým trendem, který má své logické odůvodnění a který je těmito orgány z praktických důvodů dlouhodobě preferován. Využívání daňového řádu i tam, kde předmětem dané kompetence nutně není správa peněžitého plnění, však není spojeno výlučně s působností orgánů Celní správy ČR, ale lze je nalézt i v rámci agend orgánů Finanční správy ČR. I zde je předpokládáno budoucí rozšiřování tohoto trendu například v novém zákoně o účetnictví, který aktuálně prochází legislativním procesem, kdy procesní režim daňového řádu by měl být zaveden pro oblast kontrol plnění povinností na poli účetnictví, které jsou vykonávány finančními úřady zpravidla synergicky s daňovou kontrolou. Ačkoliv je tedy aplikace daňového řádu na výkon působností, které nespočívají ve správě peněžitého plnění, existujícím a funkčním konceptem, vyvolává některé teoretické i výkladové otázky týkající se nejen aplikace konkrétních norem daňového řádu v těchto případech, ale také systematické provazby těchto agend z hlediska nejzákladnějších norem daňového řádu, které vymezují jeho předmět úpravy a elementární terminologii. Současná aplikace daňového řádu na tyto působnosti je sice opřena o výslovný zákonný mandát, na straně druhé však vyžaduje v některých otázkách v podstatě přiměřenou aplikaci norem daňového řádu, spojenou se subsumpcí těchto „nedaňových“ agend pod pojmy správy daní cestou více či méně diskutabilního výkladu. Specifickou otázkou rovněž zůstává, zda zákonné normy, které vztahují použití daňového řádu i mimo jeho předmět úpravy, jak jej sám definuje, nepředstavují jeho nežádoucí nepřímé novely, neboť sám daňový řád se svojí aplikací na agendy nespočívající ve správě peněžitého plnění výslovně nepočítá. V zájmu odstranění výkladových nejistot a posílení jednoty a bezrozpornosti právního řádu se navrhuje doplnění nového § 262a daňového řádu, který jednoznačným způsobem deklaruje skutečnost, že na základě jiného zákona může být jeho procesní režim použit i mimo správu daní ve smyslu správy veřejnoprávního peněžitého plnění. K odstavci 1 Úvodní odstavec 1 obsahuje základní normu, která připouští, aby formální charakter správy daně měl i výkon působnosti mimo rámec základní definice správy daní v § 1 odst. 2, tj. výkon jiné působnosti, než provádění postupu, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Podmínkou je, že tak stanoví jiný zákon, popřípadě sám daňový řád. Toto stanovení může mít obě výše uvedené formy, které v současnosti v právním řádu existují, tj. jak prohlášení jiné agendy za výkon správy daní, tak stanovení, že se na výkon dané agendy použije daňový řád. Z praktického hlediska navržené ustanovení mimo jiné zajistí výkladové dosazení jiné působnosti všude tam, kde daňový řád hovoří o správě daní. K odstavci 2 Odstavec 2 se věnuje provazbě předmětu správy daní a předmětu jiné působnosti, která je za výkon správy daní prohlášena podle odstavce 1. Podle § 2 odst. 1 jsou předmětem správy daní daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu. Předmětem jiné působnosti podle odstavce 1 nicméně není daň jako veřejnoprávní peněžité plnění, ale tento předmět je odlišný podle toho, o jakou působnost se jedná. Z hlediska výkladového je pak třeba tento předmět ve vztahu k jiné působnosti dosazovat za pojem daně v rámci jednotlivých norem daňového řádu, a to přiměřeně, tedy v rozsahu a způsobem, který odpovídá povaze daného předmětu. V závislosti na tom budou také jednotlivá ustanovení daňového řádu (popřípadě jiného zákona, který obecně upravuje daňový proces) na daný předmět aplikována. Současně je třeba zdůraznit, že poměrně častým jevem bude to, že konkrétní úprava daňového řádu na výkon jiné působnosti aplikována nebude. To platí především o většině úpravy části třetí daňového řádu (zvláštní část o správě daní). Neuplatní se tak zpravidla normy platební fáze správy daní, neboť zde nebude peněžité plnění, které by bylo hrazeno (byť i zde se tato pravidla v rámci „nedaňových“ agend uplatní například v případě institutu kauce jako zajišťovacího nástroje, který je využíván v řadě zákonů upravujících předmětné působnosti). Z velké části se obvykle neuplatní rovněž ustanovení o nalézacím řízení při správě daní, která jsou značně poplatná existenci daně jako peněžitého plnění, a zejména předpokládají existenci povinnosti tvrzení na straně daňového subjektu (daňové tvrzení, daňové řízení, řízení o závazném posouzení, lhůta pro stanovení a placení daně atd.). Speciální úpravy jiných působností se aplikaci těchto oblastí daňového řádu zpravidla budou vymykat nejen z povahy věci, ale také proto, že disponují vlastním procesním řešením. Těžiště aplikace daňového řádu na jiné působnosti tak bude především v jeho části druhé (obecná část o správě daní), a to zejména problematiky osob zúčastněných na správě daní, zastoupení, doručování, činění podání, ochrany a poskytování informací, jakož i obecných pravidel řízení (rozhodnutí, prostředky ochrany, včetně opravných a dozorčích prostředků atd.). Využití nalezne ale také úprava registračního řízení, ukončení činnosti, přechodu daňové povinnosti, jakož i některých sankcí (zejména pořádková pokuta a pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy). Naproti tomu sankce v podobě úroků a penále, jakož i úprava promíjení daně a jejího příslušenství opět nebudou při výkonu jiných působností zpravidla aplikovány.

Samostatnou kategorií je úprava vyhledávací činnosti a kontrolních postupů, resp. místního šetření, které představuje nástroj využívaný jak v rámci vyhledávací činnosti, tak v rámci kontrolních postupů. Právě místní šetření (§ 80 a násl.) představuje typický nástroj kontrolní a dohledové činnosti v rámci prověřování plnění povinností v terénu v rámci působnosti orgánů Celní správy ČR včetně kontrol prováděných na silnicích. Možné je nicméně i využití formalizovaného postupu k odstranění pochybností (ve vztahu k podání, resp. obecně písemnosti) a daňové kontroly. Právě vymezení předmětu daňové kontroly v § 85 odst. 1 daňového řádu („Předmětem daňové kontroly jsou daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení.“) představuje další případ, kdy v současnosti v praxi vznikají pochybnosti ohledně aplikovatelnosti daného institutu na jiné působnosti, než je správa peněžitého plnění. Výše popsané výkladové dosazení předmětu jiné působnosti do pozice daně by mělo definitivně odstranit uvedené pochybnosti a potvrdit použitelnost daňové kontroly také při výkonu těchto jiných působností (což odpovídá i stávající praxi například při kontrole povinností v souvislosti s vykazováním statistiky zahraničního obchodu v rámci Evropské unie v systému Intrastat podle celního zákona). Současně je však třeba poukázat na skutečnost, že pojem kontroly tak, jak je obecně ve veřejném právu používán, a to včetně právě jiných zákonů upravujících jiné působnosti, na které je daňový řád aplikován, má širší význam, než jak je používán v daňovém řádu ve spojení s daňovou kontrolou. Kontrolou se obecně rozumí proces prověřování plnění určitých povinností, aniž je tímto pojmem bez dalšího striktně stanoven konkrétní postup tohoto prověřování. Pokud je tedy jiným zákonem použit pojem kontroly, v prostředí daňového řádu odkazuje v obecné rovině na § 11 odst. 1 písm. c), podle něhož „správce daně kontroluje plnění povinností osob zúčastněných na správě daní“, přičemž kontrolou se tak v rámci daňového řádu rozumí souhrn vyhledávací činnosti a kontrolních postupů, jejichž prostřednictvím je tento pojem konkretizován. Kontrola podle jiného zákona tak není a nebude vykonávána pouze formou daňové kontroly, ale naopak je a bude v praxi využíváno především místní šetření. Je- li pro výkon určité agendy na základě výslovné zákonné speciální normy aplikován procesní režim daňového řádu, dojde tím k vyloučení procesního režimu správního řádu, a to na základě ustanovení § 262 daňového řádu, podle něhož se správní řád při správě daní nepoužije. Uvedené již dnes ve správě daní standardně platí rovněž pro navazující normy procesního režimu správního řádu, které jsou obsaženy ve speciálních předpisech vůči správnímu řádu, a to především pro kontrolní řád (kdy daňový řád nad to disponuje vlastní komplexní úpravou kontrolních postupů a vyhledávací činnosti). Popsané příklady aplikace konkrétních pravidel daňového řádu je současně třeba chápat jako obecnou úpravu, od níž se speciální úpravy mohou odchýlit, popřípadě ji dále modifikovat či konkretizovat pro své potřeby, což se také v legislativní praxi běžně děje. K odstavci 3 Daňová povinnost představuje nejobecnější vyjádření právní povinnosti spojené s existencí daně, tj. povinnost daň tvrdit a uhradit. Jedná se tedy o vyjádření meritorní povinnosti, kterou lze považovat za zrcadlové vyjádření pojmu daň (peněžitého plnění) z hlediska osoby, která je nositelem této daně (které tato daň vznikla). Právě naplnění daňové povinnosti je esenciálním prvkem cíle správy daní. Nositelem daňové povinnosti je daňový subjekt. Pojem daňové povinnosti přitom nelze zaměňovat s pojmem povinností při správě daní, neboť zde se již jedná o mnohem širší paletu konkrétních povinností, které směřují k naplnění meritorní daňové povinnosti, přičemž nutně nemusí tížit pouze nositele daňové povinnosti (daňový subjekt), ale také třetí osoby. Analogická koncepce by měla platit také v případě jiných působností podle navrženého odstavce 1. Pozici daňové povinnosti zde bude plnit meritorní povinnost, jejíž naplnění je esenciálním cílem výkonu dané působnosti (případně se může jednat o soubor meritorních povinností). Tato meritorní povinnost tedy bude opět dosazena do role daňové povinnosti tam, kde s tímto pojmem daňový řád pracuje (např. opět zmíněný předmět daňové kontroly). Navazující povinnosti sloužící naplnění povinnosti meritorní, jejichž nositelem je buď sama osoba nesoucí meritorní povinnost, anebo osoby třetí, pak představují z hlediska daňového řádu analogii povinností při správě daní. Terminologická vazba na pojem daňové povinnosti se projeví např. i ve vztahu k otázce daňové mlčenlivosti, která dopadá rovněž na výkon působnosti podle navrženého § 262a daňového řádu. Současně ale platí, že se zde uplatní průlom do daňové mlčenlivosti podle § 53 odst. 4 písm. d) daňového řádu, podle něhož o porušení povinnosti mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní správnímu orgánu, který vede řízení o správním deliktu, který se týká porušení povinnosti při správě daní (tedy i povinnosti podle navrženého § 262a odst. 3 daňového řádu). K odstavci 4 Nositelem daňové povinnosti je daňový subjekt, který současně v rámci celého daňového řádu představuje osobu, která je primárním adresátem výkonu veřejné moci v rámci správy daní. Analogicky proto bude v případě výkonu jiné působnosti podle odstavce 1 v postavení daňového subjektu osoba, která je nositelem meritorní povinnosti podle odstavce 3. Toto pravidlo je obsahem navrženého odstavce 4 a je nezbytné rovněž z formálních důvodů, neboť podle § 20 odst. 1 je daňovým subjektem „osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně“. Tento požadavek je proto třeba naplnit výslovnou zákonnou normou. V případě, že při výkonu jiné působnosti vzniknou práva či povinnosti dalším osobám, budou tyto v postavení třetích osob podle § 22, což však již nevyžaduje výslovnou legislativní provazbu.

K bodu 117 (§ 263)

Zákonným opatřením senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, došlo k vypuštění § 194 odst. 6 daňového řádu, podle něhož mohlo Ministerstvo financí stanovit podmínky postupu při elektronické dražbě vyhláškou. Důvodem byla skutečnost, že podzákonným právním předpisem není možné vyloučit nebo modifikovat zákonná ustanovení týkající se dražby. Proto byla specifika elektronické dražby upravena v zákoně, avšak s vypuštěním § 194 odst. 6 daňového řádu nedošlo současně k jeho formálnímu vypuštění ze zmocňovacího ustanovení § 263 k vydání vyhlášky, což se nyní napravuje.

K čl. XCIV (Přechodná ustanovení)

K bodu 1 Nově zavedená povinnost správce daně podle § 56 odst. 4 daňového řádu, podle níž bude správce daně povinen zajistit veřejnou dostupnost jím dříve určených a zveřejněných informací podle § 56 odst. 1 daňového řádu, se nebude vztahovat na informace, k jejichž zveřejnění došlo v minulosti. Zpětná rekonstrukce uvedených údajů by představovala neúměrnou administrativní zátěž správců daně a v některých případech by ani nebyla fakticky realizovatelná. Tímto způsobem bude v případě daného ustanovení vyloučena nepravá retroaktivita, neboť nelze po správcích daně spravedlivě požadovat, aby disponovali kompletní historií uvedených údajů za situace, kdy zde nebyla taková zákonná povinnost. K bodu 2 Přechodné ustanovení zohledňuje skutečnost, že návrh zákona mění charakter námitky podle § 159 daňového řádu jako řádného opravného prostředku ve vybraných případech, resp. zasahuje do pravidel, která se tohoto institutu týkají. Tyto změny by se neměla dotýkat námitek již uplatněných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. K bodu 3 Přechodné ustanovení standardním způsobem reaguje na doplnění § 160 odst. 4 písm. h) daňového řádu o další důvod stavení běhu lhůty pro placení daně, a to tak, že nové znění § 160 daňového řádu bude aplikováno také na lhůtu pro placení daně, jejíž počátek běhu nastal přede dnem nabytí účinnosti zákona, avšak stane se tak až ode dne nabytí účinnosti novely. K bodu 4 Navrhuje se přechodné ustanovení, Reagující na zrušení speciální úpravy místní příslušnosti při výkonu správy placení peněžitého plnění v režimu dělené správy v § 162 odst. 5 daňového řádu. Řízení a jiné postupy v rámci výkonu dělené správy, které přede dnem nabytí účinnosti zákona nebyly dokončeny, dokončí dosud místně příslušný správce daně v zájmu zamezení administrativních komplikací spojených s předáváním rozběhlých kauz. K bodu 5 V novém § 162 odst. 5 daňového řádu se stanoví povinnost, podle níž předání údajů ke správě placení peněžitého plnění v rámci dělené správy, resp. žádost, kterou orgán veřejné moci žádá obecného správce daně o výkon správy placení nebo vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, musejí být učiněny pouze elektronicky ve formátu a struktuře určených a zveřejněných obecným správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tato povinnost by se však neměla týkat již podaných žádostí a předaných údajů v běžících případech, tj. neměla by působit nepravě retroaktivním způsobem. Současně se tímto přechodným ustanovením časově odkládá závaznost zveřejněného formátu a struktury pro orgány předávajících peněžitá plnění v režimu dělené správy, což umožní přizpůsobení těchto orgánů novým pravidlům cestou fakultativního pilotního provozu. K bodu 6 Navrhuje se standardní přechodné ustanovení v návaznosti na změnu koncepce vypořádání závad a rozvrhu v daňové exekuci vycházející z principu dokončení započatých postupů podle předchozího znění daňového řádu. K bodu 7 Navrhuje se, aby na základě přechodného ustanovení došlo k aplikaci nové úpravy v případě zániku svěřenského fondu v § 239e daňového řádu teprve na svěřenské fondy, v jejichž případě dojde k ukončení jejich správy ode dne nabytí účinnosti nového § 240e daňového řádu. Tato norma je nezbytná zejména s ohledem na speciální lhůty pro podání daňových tvrzení, se kterými nová úprava počítá, u nichž není žádoucí případné zkrácení časového úseku jejich běhu. K bodu 8 Úprava úroků v daňovém řádu má smíšený hmotněprávní a procesněprávní charakter, neboť zahrnuje jak úpravu úroků jako svébytných peněžitých plnění („daní“, resp. příslušenství daně), která je hmotněprávního charakteru, tak procesněprávní úpravu řízení a jiných postupů, které se úroků týkají. Ačkoliv i bez uvedení přechodných ustanovení platí, že (s ohledem na zákaz pravé retroaktivity) nelze novou právní úpravou regulovat vznik a existenci úroku přede dnem nabytí její účinnosti, zatímco procesní aspekty nové právní úpravy lze ode dne nabytí její účinnosti aplikovat též na úroky vzniklé v minulosti, je z pohledu právní jistoty žádoucí, aby tyto principy byly vyjádřeny v textu navrhovaného zákona výslovnými přechodnými ustanoveními. V konkrétní rovině jde zejména o vyřešení situace, kdy podmínky pro vznik úroku nastaly ještě za účinnosti původní úpravy a ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy nadále trvají. Navrhuje se proto explicitně uvést, že úroky podle dosavadní úpravy se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny. Určení pevné hranice pro vznik úroků je umožněno zejména skutečností, že jak podle dosavadní, tak podle budoucí úpravy platí, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jejich vznik. Dosavadní úroky tak mohou naposledy vzniknout za den předcházející nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zatímco úroky podle nové úpravy nejdříve za den, kdy tato úprava nabyla účinnosti. Konkrétně se tento přechodný režim uplatní zejména v souvislosti s novým připuštěním vzniku úroku z nesprávně stanovené daně v některých situacích dělené správy. Toto přechodné ustanovení tak přináší jasné odlišení, od kterého časového okamžiku případně bude uvedený úrok vznikat. K bodu 9 Nově zavedenou možnost individuálního prominutí penále podle § 259a daňového řádu až do výše 100 % (namísto pouze dosavadní maximální výše 75 %) se navrhuje vztáhnout pouze na případy penále vzniklého ode dne nabytí účinnosti zákona, tj. vyloučit zde nepravou retroaktivitu změny tak, aby nedošlo k opětovnému otevírání již uzavřených kauz (a to i formou podání nových žádostí o prominutí).

K části osmdesáté čtvrté – Změna zákona o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně K čl. XCV

Dne 24. března 2010 nabyl účinnosti zákon č. 69/2010 Sb., který ve svém jediném ustanovení stanoví, že „letiště Praha-Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát“), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl)“. Letiště Praha-Ruzyně (letiště Václava Havla Praha) představuje strategický uzel civilní letecké dopravy, a to nejen v České republice, ale i v celém regionu střední Evropy. Letiště je klíčovým bodem pro mezinárodní obchod a cestovní ruch, čímž posiluje význam České republiky v regionu. Územně je letiště vymezeno zejména jako soubor pozemků, rovněž ale zahrnuje řadu klíčových staveb a zařízení pro plnění svých funkcí, jako jsou vzletové a přistávací dráhy, terminály pro odbavení cestujících nebo stavby a zařízení pro poskytování letových navigačních služeb. Toto vymezení činí z letiště zásadní prvek kritické bezpečnostní a dopravní infrastruktury státu. Tato kritická infrastruktura je zásadní pro zajištění bezpečnosti, efektivity a spolehlivosti leteckého provozu, a tedy dostupnosti České republiky leteckou dopravou, což má přímý dopad na národní bezpečnost a ekonomickou prosperitu. Dle důvodové zprávy bylo hlavním důvodem přijetí zákona č. 69/2010 Sb. zabránit tehdy připravované privatizaci letiště. S ohledem na svůj dopravní a strategický význam mělo být letiště určeno v souladu s čl. 11 odst. 2 Listiny jako majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu. Zákon č. 69/2010 Sb. byl schválen na konci roku 2009 jako poslanecký návrh přes nesouhlasné stanovisko tehdejší vlády, která vedle kritiky samotného označení letiště jakožto neprivatizovatelného majetku poukazovala i na neurčitost zákona č. 69/2010 Sb. a předpokládala praktické problémy při jeho aplikaci. Během účinnosti zákona č. 69/2010 Sb. se tyto problémy skutečně vyskytly, a to především v souvislosti s plánováním budoucího rozvoje letiště a rozšířením využívání pozemků, které neslouží přímo k zajištění samotného leteckého provozu, ale rozšiřují portfolio služeb na letišti poskytovaných. Zásadním problémem zákona č. 69/2010 Sb. je nedostatečné určení jeho věcné působnosti. Zákon č. 69/2010 Sb. přímo samotné letiště Praha-Ruzyně konkrétně nedefinuje, pouze nedokonale přejímá a prostřednictvím důvodové zprávy zároveň odkazuje na definici letiště podle zákona o civilním letectví. Tato obecná definice, která je z funkčního hlediska dostačující pro účely regulace civilního letectví (provozní hledisko), je však s ohledem na věcně právní důsledky zákona č. 69/2010 Sb., kdy je naopak potřeba značné přesnosti při vymezení samotného letiště, nedostačující a působí značnou nejistotu zejména ohledně souboru pozemků, na které taková definice dopadá. Vedle samotného vymezení letiště Praha-Ruzyně zákon č. 69/2010 Sb. ve svém současném znění dále vyvolává řadu otázek, které jsou dány i tím, že zákon č. 69/2010 Sb. nebyl v rámci rekodifikace soukromého práva a s ní související změnou přístupu ke stavbě jakožto součásti pozemku, novelizován a přizpůsoben novému pojetí pojmu nemovitost a navazujícím institutům, jako je například právo stavby. Dle ustanovení § 1242 občanského zákoníku je právo stavby věcí nemovitou, přičemž stavba vyhovující právu stavby je její součástí. Jelikož zákon č. 69/2010 Sb. stanoví, že veškeré nemovité věci náležející k letišti musí být ve vlastnictví osob uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 69/2010 Sb., nelze s ohledem na nepřizpůsobení zákona č. 69/2010 Sb. novému civilněprávnímu pojmosloví vyloučit takový výklad, podle kterého by právo stavby, jakožto nemovitá věc, nemohlo být zřízeno ve prospěch osoby odlišné od státu, ačkoliv je vždy zřizováno na dobu určitou a nedochází jím ke změně vlastnictví letištních pozemků, ale pouze k dočasnému omezení s jejich dispozicí. Takový postup může být žádoucí například v případě rozšiřování parkovacích nebo hotelových kapacit, tj. činností, které nutně nesouvisí s provozem samotného letiště, přičemž je možné uvažovat o podílu soukromých investorů na takových projektech. S ohledem na tyto nedostatky zákona č. 69/2010 Sb. a možnosti jeho dvojího výkladu je aplikace zákona značně obtížná a nejistá a nedává vlastníkovi letiště, ani případným investorům právní jistotu potřebnou k realizaci uvedených záměrů. Dále je třeba zmínit nejistotu ohledně případného nepřímého vlastnictví letiště Praha-Ruzyně státem nebo právnickou osobou, v níž má stát stoprocentní majetkovou účast. V praxi nelze vyloučit budoucí potřebu vyčlenění některých pozemků nebo činností do zvláštní dceřiné společnosti (při respektování požadavku 100% státního podílu v takové společnosti), za současného znění zákona č. 69/2010 Sb. však nelze s jistotou určit, zda je takový postup se zákonem č. 69/2010 Sb. slučitelný či nikoliv, a to ani prostřednictvím výkladu pomocí jiných právních předpisů. Nakonec je třeba upozornit na skutečnost, že reálný stav majetkoprávního uspořádání letiště Praha-Ruzyně ve specifických případech neodpovídá požadavkům zákona č. 69/2010 Sb., jelikož některé pozemky tvořící letiště jsou zejména z důvodů přiznaných restitučních nároků ve vlastnictví soukromých osob, přičemž zákon č. 69/2010 Sb. dnes neposkytuje žádné možnosti, jak stavu jím požadovaného v těchto případech dosáhnout. Navrhovaná novelizace zákona č. 69/2010 Sb. tedy konkretizuje některé aspekty při nakládání s majetkem určeným v souladu s čl. 11 odst. 2 Listiny jako majetkem nezbytným k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu. Předkládaný návrh zachovává smysl a účel zákona č. 69/2010 Sb. a odstraňuje výkladové nedostatky, které mohou bránit efektivnímu plánování a realizaci budoucího rozšíření využívání těch pozemků, které neslouží přímo k zajištění samotného provozu letiště, ale k rozšíření portfolia služeb poskytovaných na letišti jeho uživatelům, zejména leteckým společnostem a dalším subjektům.

Navrhovaná právní úprava nemá negativní dopad na státní rozpočet nebo ostatní veřejné rozpočty. Návrh umožňuje efektivní využívání pozemků tvořících letiště Praha-Ruzyně a umožní zapojení soukromých podnikatelských subjektů do rozvoje letiště při zachování stoprocentní majetkové účasti státu. Navrhovaná právní úprava má tedy příznivý dopad na podnikatelské prostředí České republiky. Navrhovaná právní úprava může díky tomu mít potenciálně příznivý dopad na státní rozpočet.

K bodům 1 a 2 (§ 1)

Navrhuje se přesunout demonstrativní výčet nemovitých věcí tvořících letiště Praha-Ruzyně, který byl dosud obsažen v § 1 odst. 1 zákona č. 69/2010 Sb. do samostatného ustanovení, které přesněji stanoví věcnou působnost zákona č. 69/2010 Sb. a zajistí jeho transparentní uplatňování. Tímto krokem budou všechny relevantní aspekty pojmu letiště Praha-Ruzyně jasně a přehledně definovány, což přispěje k právní jistotě nezbytné při aplikaci zákona č. 69/2010 Sb., zejména s ohledem na budoucí rozvoj letiště. K odstavci 2 Ustanovení navrhuje konkretizovat vymezení pojmu letiště Praha-Ruzyně, dříve tvořeného nepřesným užitím definice letiště dle zákona o civilním letectví. Obecná definice letiště uvedená v § 2 odst. 7 zákona o civilním letectví, podle které je letištěm územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, je však do té míry obecná, že vytváří prostor pro různé možnosti výkladu, zejména ohledně souboru pozemků tvořících letiště. S ohledem na možnosti budoucího rozvoje letiště je nezbytné rozlišovat pozemky, které jsou nezbytné pro provozování letiště a pozemky, které k činnostem uvedeným v definici letiště dle citovaného ustanovení zákona o civilním letectví přímo neslouží. S ohledem na požadavek zvýšení právní jistoty při výkladu zákona č. 69/2010 Sb. se proto navrhuje stanovit, že letiště Praha-Ruzyně tvoří tři základní skupiny nemovitostí – pozemky, na kterých se letiště nachází, přistávací a vzletové dráhy a dráhy a plochy určené k pohybům a stání letadel. Navržené řešení nerozšiřuje ani nezužuje současný faktický stav, pouze lépe konkretizuje a vyjasňuje působnost zákona č. 69/2010 Sb. 1. Pro specifikaci souboru pozemků, které tvoří letiště Praha-Ruzyně, se navrhuje využít již existující úpravu v zákoně o civilním letectví. Jelikož zákon o vlastnictví letiště stanoví zásadní věcně právní omezení při dispozicích s majetkem tvořícím letiště Praha-Ruzyně, je žádoucí vymezit okruh pozemků tvořících letiště konkrétněji, a to odkazem na jejich výčet v evidenci vedené Úřadem pro civilní letectví dle § 25a zákona o civilním letectví. V praxi toto řešení zabrání rozporným výkladům ohledně podřazení jednotlivých pozemků pod zákon o vlastnictví letiště, což vedle zvýšení právní jistoty povede i ke zefektivnění procesů při plánování budoucího rozvoje letiště. Evidence letišť, jejíž součástí je i seznam pozemků tvořících letiště, se jeví pro tyto účely jako vhodný prostředek zejména s ohledem na veřejnost tohoto seznamu (evidence je ze zákona zveřejňována na webových stránkách Úřadu pro civilní letectví) i s ohledem na požadavek transparentnosti, jelikož i pro případné smluvní partnery nebo orgány státní správy bude postaveno na jistotu, zda se na daný pozemek vztahují či nevztahují omezení daná zákonem o vlastnictví letiště. V této souvislosti je zároveň nutné zmínit, že s ohledem na uplatnění zásady superficies solo cedit, podle které je stavba součástí pozemku, do této kategorie spadají i stavby, které jsou na těchto pozemcích postaveny. Jedná se zejména o stavby tvořící infrastrukturu letiště, jako jsou stavby terminálů pro cestující, stavby sloužící k poskytování letových provozních a navigačních služeb a dále stavby technické a bezpečnostní infrastruktury letiště (hasičská zbrojnice, depo autocisteren, stáčiště leteckých pohonných hmot apod.), které zabezpečují činnosti provozování letiště, jak je definuje ustanovení § 26 zákona o civilním letectví a nařízení Komise (EU) č. 139/2014, kterým se stanoví požadavky a správní postupy týkající se letišť podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2016/2008. 2. Další skupinou nemovitostí tvořících letiště Praha-Ruzyně jsou přistávací a vzletové dráhy (v současné době dráhy 06/24 a 12/30), které dle ustanovení § 509 občanského zákoníku nejsou součástí pozemku, na kterém jsou postaveny, a to bez ohledu na jejich stavebně technické provedení. 3. Poslední skupinou nemovitostí tvořících letiště Praha-Ruzyně je systém pojezdových drah a ploch určených k pohybům a stáním letadel. Pojezdové dráhy propojují vzletové a přistávací dráhy se stáními letadel a terminály, a jsou nezbytné pro plynulý pohyb letadel na letišti. Stání letadel jsou určena pro parkování, tankování paliva, nakládání a vykládání cestujících a zavazadel a jsou vybavena potřebnou infrastrukturou pro obsluhu letadel a cestujících. V souvislosti s novelou zákona bude pro případné nakládání s nemovitostmi, které netvoří letiště (tj. nejsou zapsané v evidenci letišť v souladu s vymezením letiště dle zákona o civilním letectví) a na které se tak zákonné požadavky neuplatní, předkladatelem zákona ve stanovách provozovatele letiště a současného vlastníka většiny pozemků tvořících letiště Praha-Ruzyně, upravena působnost jeho orgánů tak, aby potenciální majetkoprávní dispozice s těmito (ostatními) pozemky podléhaly kontrole jediného akcionáře v působnosti valné hromady. V bodě c) se navrhuje výslovně specifikovat, že požadavek stoprocentního vlastnictví právnické osoby, v jejímž vlastnictví se nachází letiště, státem, je zachován i při tzv. nepřímém vlastnictví (tj. vlastnictví prostřednictvím dceřiné či vnukovské společnosti) při zachování stoprocentního podílu státu jak v mateřské, tak v dceřiné společnosti. Tento nedostatek způsobený nepřesnou textací zákona č. 69/2010 Sb. nelze jednoznačně překonat ani výkladem občanského zákoníku či zákona o obchodních korporacích. Stejně tak nelze nalézt právní oporu v zákoně o evidenci skutečných majitelů, když dle § 7 odst. 2 písm. f) zákona o evidenci skutečných majitelů se má za to, že právnická osoba, ve které má přímo nebo nepřímo veškeré podíly a podíly na hlasovacích právech Česká republika, kraj nebo obec, skutečného vlastníka nemá.

K bodu 3 (§ 1a a 1b)

K § 1a Navrhuje se odstranit pochybnost ohledně možnosti zřízení práva stavby na pozemcích tvořících letiště Praha-Ruzyně. Právo stavby je relativně novým institutem, na jehož základě zřizuje stavebník na cizím pozemku stavbu. Podle § 1242 občanského zákoníku je právo stavby nemovitou věcí. Čistě jazykovým výkladem tak lze dospět i k závěru, že právo stavby je nemovitou věcí náležející k letišti Praha-Ruzyně a není tak možné je s ohledem na limitaci v § 1 zákona č. 69/2010 Sb. zřídit. Z hlediska smyslu a účelu zákona č. 69/2010 Sb., kterým je zákaz privatizace letiště Praha-Ruzyně, však takový výklad nedává smysl, jelikož zřízením práva stavby nedochází ke zcizování pozemků jako takových, pouze se omezuje po určitou dobu dispozice s tímto majetkem (obdobně jako při využití závazkových forem dispozic s pozemky – nájem, pacht apod.). Vedle toho, právo stavby je ze své podstaty dočasným právem, omezení dispozice s pozemkem je tak vždy časově limitované. Ostatní věcná práva, která občanský zákoník upravuje, nelze v případě letiště využít nebo neodporují § 1 zákona č. 69/2010 Sb., tudíž se o nich navrhované ustanovení nezmiňuje. Samotné právo stavby a/nebo stavba, která v rámci práva stavby vznikne, se nestává pro účely zákona č. 69/2010 Sb. jeho součástí, nedochází tak k jejich automatickému podřazení pod omezení, která zákona č. 69/2010 Sb. přináší.

Zároveň se navrhuje upravit výjimku z obecné úpravy práva stavby v občanském zákoníku, která přiznává stavebníkovi předkupní právo k pozemku zatíženému právem stavby, nedohodnou-li se strany jinak. S ohledem na § 1 zákona č. 69/2010 Sb. nelze s jistotou stanovit, zda je vůbec možné takové předkupní právo stavebníkem vymáhat, jelikož jeho realizace by mohla vést až k odnětí vlastnického práva státu například v případě převodu pozemků na jinou státem vlastněnou právnickou osobu. Aby nemohlo dojít při případném opomenutí vyloučení tohoto ustanovení ve smlouvách o zřízení práva stavby k právní nejistotě ohledně platnosti nebo neplatnosti předkupního práva, navrhuje se ve vztahu k pozemkům tvořícím letiště Praha- Ruzyně upravit zákonnou výjimku z tohoto ustanovení. K § 1b S ohledem na vypořádání restitučních nároků fyzických a právnických osob dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, došlo v minulosti k vydání části nemovitostí tvořících letiště Praha-Ruzyně osobám odlišným od subjektů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 69/2010 Sb. Z tohoto důvodu se navrhuje upravit nabídkovou povinnost těchto vlastníků letištních pozemků vůči provozovateli letiště a státu - Ministerstvu financí. Účelem daného ustanovení je uspořádat majetkoprávní vztahy k nemovitostem tvořícím letiště takovým způsobem, aby byl naplněn účel zákona č. 69/2010 Sb., tj. aby veškeré nemovitosti tvořící letiště Praha-Ruzyně byly v majetku státu nebo státem vlastněných právnických osob, jak předpokládá zákona č. 69/2010 Sb. s odkazem na ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nabídková povinnost směřuje vůči provozovateli letiště Praha-Ruzyně ve smyslu § 27 zákona o civilním letectví, je-li zároveň osobou uvedenou § 1 odst. 1 zákona a vlastníkem převážné části pozemků tvořících letiště Praha-Ruzyně (v době přijetí novely je takovou osobou státem vlastněná společnost Letiště Praha, a. s., do které stát vložil pozemky tvořící letiště Praha- Ruzyně) a České republice - Ministerstvu financí jakožto úřadu příslušnému k nakládání se strategickým majetkem státu. Nabídková cena bude vycházet z obvyklé ceny pozemků ve smyslu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, přičemž nebude-li možné s ohledem na specifika letištních pozemků obvyklou cenu určit, bude hodnota pozemků oceněna tržní hodnotou. Pro zvýšení právní jistoty vlastníků letištních pozemků se rovněž navrhuje stanovit lhůtu pro akceptaci dané nabídky ze strany provozovatele letiště, příp. České republiky - Ministerstva financí, která činí šest měsíců ode dne doručení nabídky k přednostní koupi. Konstrukce ustanovení vychází z obdobného institutu upraveného v zákoně č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který se týká práva státu na předností koupi kulturních památek. Navrhované řešení je minimalistickou variantou, která nemá přímý vliv na majetková práva současných vlastníků pozemků tvořících letiště Praha-Ruzyně, pouze dává vlastníkům dotčených pozemků povinnost nabídnout dané nemovité věci ke koupi vlastníkovi letiště v případě, že by je chtěli úplatně zcizit ve prospěch třetích osob.

K části osmdesáté páté – Změna zákona o zákazu kazetové munice K čl. XCVI (§ 8 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem obrany podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části osmdesáté šesté – Změna zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením K čl. XCVII K bodům 1, 2, 4 a 5 (§ 12 odst. 3 a § 28 dosavadní odst. 2 a nový § 28 odst. 2)

K bodu 3 (§ 12 odst. 5)

Podle ustanovení § 12 odst. 1 tohoto zákona je v první větě stanovena povinnost vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku pouze „oprávněné osobě“. V praxi jsou pak nevymožitelné přeplatky nezletilců (velmi často se vyskytuje u vozidel), když rozhodnutím je jim jako oprávněným osobám povinnost vrátit přeplatek stanovena. Úřad práce taková rozhodnutí již v současnosti předává celnímu úřadu k vymáhání, nicméně jsou vraceny zpět k důvodu toho, že je nelze po nezletilých vymáhat. Je tak nutné v zákoně stanovit, aby za přeplatek byl odpovědný také příjemce příspěvku, který příspěvek obdržel (viz ustanovení § 19 tohoto zákona) a nakládal s ním.

K bodu 6 (§ 28 nový odst. 3)

Navrhuje se zvýšit částku ze 100 Kč na 300 Kč pro vznik povinnosti vrátit přeplatek, přičemž se upřesňuje, že přeplatek vzniká na dávce.

K čl. XCVIII (Přechodná ustanovení)

K části osmdesáté sedmé – Změna zákona o specifických zdravotních službách K čl. XCIX (§ 92a odst. 4)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem obrany, Ministerstvem vnitra a Ministerstvem spravedlnosti podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části osmdesáté osmé – Změna zákona o Finanční správě České republiky K čl. C K bodu 1 (§ 10 odst. 4 písm. a))

Jedná se o legislativně technickou úpravu spojenou s doplněním nových písmen.

K bodu 2 (§ 10 odst. 4 písm. c) a d))

Okruh agend, které vykonávají všechny finanční úřady jako svoji celostátní územní působnost, tj. okruh tzv. vybrané působnosti, se rozšiřuje o vymáhání peněžitých plnění spravovaných finančním úřadem ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) zákona o Finanční správě ČR. Tento krok umožní zejména efektivnější realizaci vymáhání například tam, kde by za stávajícího stavu bylo k vymáhání více nedoplatků jednoho dlužníka příslušných více finančních úřadů. Navržené řešení umožní soustředit vymáhání nedoplatků jednoho dlužníka na jednom finančním úřadu. Podmínkou zefektivnění je současně nastavení jednotného metodického přístupu a zajištění vzájemné informovanosti finančních úřadů ohledně existence více územně roztříštěných nedoplatků jednoho dlužníka a koordinace úkonů a řízení nebo jiných postupů v rámci jejich vymáhání. Do vybrané působnosti podle navrženého ustanovení je zahrnuta rovněž správa placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, u níž přešla příslušnost v souvislosti s vymáháním (srov. nově navržené ustanovení § 162a odst. 1 daňového řádu). V rámci orgánů Finanční správy ČR je kompetenční dělená správa vykonávána např. na základě § 10 odst. 1 písm. e) zákona o Finanční správě ČR v případě, že peněžité plnění uložil orgán vyšší instance než finanční úřad. Dále se navrhuje doplnit okruh vybrané působnosti o provádění doručování písemností, a to zejména v zájmu možné centralizace vypravování písemností v rámci orgánů Finanční správy ČR. Postup doručování písemností, resp. vypravování písemností je v podstatě interní záležitostí Finanční správy ČR, která se veřejnosti v principu nedotýká. Případná centralizace vypravování písemností by mohla přinést úspory, aniž by negativně ovlivnila práva příjemců písemností. Obě výše uvedené působnosti již byly z obdobných důvodů zavedeny jako vybraná působnost celních úřadů v rámci § 8 zákona o Celní správě ČR.

K bodu 3 (§ 12 odst. 4)

Jedná se o návaznou změnu na rozšíření okruhu vybrané působnosti v § 10 odst. 4 písm. c). Řízení nebo jiné postupy při vymáhání peněžitých plnění, může v případě jedné konkrétní daně, resp. jednoho nedoplatku jednoho dlužníka provádět současně pouze jeden finanční úřad (bude se tak jednat o tzv. výlučnou pravomoc správce daně obdobně jako v případě stávajících kontrolních postupů). Ačkoliv uvedené řízení nebo jiné postupy bude moci zahájit kterýkoliv z finančních úřadů, poté, co se tak stane, je již vyloučeno, aby tato řízení nebo jiné postupy (např. daňovou exekuci shodného nedoplatku téhož dlužníka) prováděl jiný finanční úřad. Tím na druhé straně není vyloučeno, aby různé nedoplatky jednoho dlužníka vymáhalo více finančních úřadů. Dělba práce mezi úřady tak je především věcí jejich koordinace, okolností konkrétních případů, aplikace zásady hospodárnosti a manažerského nastavení v rámci hierarchicky řízené soustavy orgánů. Kromě možnosti metodického nastavení výchozí situace (tj. který finanční úřad dané řízení nebo jiný postup zahájí) připouští návrh též dohodu finančních úřadů ohledně dalšího pokračování v realizaci daného řízení nebo jiného postupu, a to opět v souladu s centrálním řízením dané soustavy orgánů. Nástroj v podobě uvedené dohody je již v současnosti předpokládán v podobné situaci v § 14 odst. 1 daňového řádu. Uvedené odpovídá též navrhované úpravě § 185 odst. 3 daňového řádu, kde je dokončení běžící daňové exekuce dosavadním správcem daně v případě změny místní příslušnosti nově pojímáno jako fakultativní (prakticky je tedy ponecháno dohodě zúčastněných správců daně). Dohodou se zde v principu rozumí jakýkoliv zdokumentovaný koordinační akt provedený oprávněnými úředními osobami, nikoliv formální veřejnoprávní smlouva. Stejně jako v případě kontrolních postupů je třeba řešení kolize výkonu působnosti více finančních úřadů v případě vymáhání peněžitého plnění řešit výslovně. Na předmětnou vybranou působnost budou dopadat rovněž ustanovení § 13 odst. 4 a § 13b, které však hovoří obecně o vybrané působnosti, a tedy je není třeba novelizovat.

K bodu 4 (§ 13d odst. 6)

Jedná se o legislativně technické zpřesnění daného ustanovení.

K bodům 5 až 8 (§ 18 odst. 1 a 5)

V rámci ustanovení ohledně přístupu orgánů Finanční správy ČR k údajům z vybraných evidencí je třeba provést dílčí aktualizace a doplnění. Aktualizace se konkrétně týká názvu infomačního systému cizinců. Navrhuje se zapracovat oprávnění orgánů Finanční správy ČR k přístupu k údajům evidence ukrajinských vozidel zřízené podle ustanovení § 7k zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů. Dále se navrhuje doplnění rejstříků a evidencí letadel a létajících zařízení a rejstříků plavidel. Údaje z uvedených evidencí jsou potřebné v souvislosti s realizací vymáhání peněžitých plnění, kdy uvedené evidence mohou sloužit jako zdroj informací ohledně exekvovatelného majetku. Rejstříky letadel a létajících zařízení se představuje letecký rejstřík vedený Úřadem pro civilní letectví podle zákona o civilním letectví, rejstřík sportovních létajících zařízení vedený podle zákona o civilním letectví nebo registr provozovatelů bezpilotních systémů vedený Úřadem pro civilní letectví podle zákona o civilním letectví. Rejstříky plavidel představuje námořní rejstřík vedený Ministerstvem dopravy podle zákona o námořní platbě, plavební rejstřík a rejstřík malých plavidel vedený Státní plavební správou podle zákona o vnitrozemské plavbě. Současně je třeba upozornit na související navrhovanou úpravu soupisu podle evidence v § 206a daňového řádu, která rozšiřuje možnost správce daně exekvovat movitou věc dlužníka, která je zapsaná v evidenci zřízené na základě zákona nebo vedené v souladu se zákonem, což je mimo jiné případ uvedených evidencí.

K části osmdesáté deváté – Změna zákona o Celní správě České republiky K čl. CI K bodu 1 (§ 1 odst. 1)

Navrhuje se zakotvit základní úkol Celní správy ČR, a to obdobně, jako mají svůj úkol definovaný jiné bezpečnostní sbory, např. Policie ČR (srov. § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon o Policii ČR“)) nebo Hasičský záchranný sbor (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru)).

Vymezení poslání Celní správy ČR je důležité jak z pohledu organizace státní správy, tak z pohledu vnímání veřejnosti, kdy bude nově více srozumitelná základní role Celní správy ČR, tedy ochrana ekonomických zájmů České republiky a ochrana trhu zejména při dohledu nad zbožím a jeho pohybem svěřeném jim právními předpisy.

K bodu 2 (§ 4 odst. 3 písm. a) bod 2)

Navrhuje se zpřesnění, které zohledňuje skutečnost, že Nařízení Rady (ES) č. 2073/2004 o správní spolupráci v oblasti spotřebních daní, podle něhož Generální ředitelství cel vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu, nedopadá pouze na oblast spotřebních daní v smyslu českého práva, ale i na oblasti další, zejména tzv. energetických daní. Navržená úprava jednoznačně vymezí pravomoci Generální ředitelství cel, tedy explicitně omezí jeho funkci jako ústředního kontaktního orgánu jen a pouze na ty spotřební daně, které jsou harmonizovány. Jedná se o jednoznačné oddělení ústředního kontaktního orgánu podle přímo použitelných předpisů Evropské unie od ústředního kontaktního orgánu podle zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění souvisejících předpisů (dále jen „ZMSSD“). ZMSSD upravuje mezinárodní spolupráci při správě daní v tom rozsahu, v jakém není upravena právě přímo použitelnými předpisy Evropské unie (vizte § 1 odst. 5 ZMSSD), a obecně stanoví jako ústřední kontaktní orgán Generální finanční ředitelství. Samotný vztah § 4 odst. 3 písm. a) bod 3 zákona o Celní správě ČR a § 6 ZMSSD je sporný, jak ostatně uvádí i komentářová literatura. Nelze bez dalších pochybností určit, zda je v případě spotřebních daní, na které se nevztahují přímo použitelné předpisy Evropské unie, např. ze spotřební daně ze surového a zahřívaného tabáku, ústředním kontaktním místem Generální ředitelství cel nebo Generální finanční ředitelství. Pro kompetenci Generálního ředitelství cel hovoří jazykový výklad, jelikož se jedná o spotřební daně, a zákon o Celní správě ČR by byl v postavení lex specialis vůči ZMSSD. Ve prospěch postavení Generálního finančního ředitelství hovoří pak eurokonformní výklad, kdy se podle směrnice 2011/16/EU o správní spolupráci v oblasti daní, ve znění pozdějších předpisů, kterou ZMSSD implementuje, počítá pouze s jedním ústředním kontaktním místem. Navržená právní úprava tedy eurokonformně tento výkladový problém odstraňuje.

K bodu 3 (§ 4 odst. 4 písm. c))

Navrhuje se vypustit v souvislosti se změnou právní úpravy celního informačního systému.

K bodu 4 (§ 4 odst. 5 písm. b) bod 2)

Navrhuje se do demonstrativního výčtu specificky regulovaných věcí, které má Generální ředitelství cel pravomoc držet, skladovat a používat zejména pro potřeby výuky, výcviku, zkoušek a expertizní činnosti, výslovně doplnit „zbraně a střelivo“, a to vzhledem k tomu, že v rámci služební kynologie cvičí orgány Celní správy ČR služební psy zaměřené na vyhledávání zbraní a střeliva. Nejedná o věcnou změnu, ale jde pouze o rozšíření demonstrativního výčtu.

K bodu 5 (§ 4 odst. 5 písm. b) bod 4)

Navrhuje se do daného výčtu věcí, které lze držet, skladovat a používat pro účely výuky a výcviku, doplnit též věci, které porušují právní předpisy upravující hazardní hry. Především se bude jednat o propadnuté a zabrané věci (např. technická herní zařízení) na základě zákona o hazardních hrách, kdy v jeho § 127 odst. 1 je uvedeno, že tyto věci může Generální ředitelství cel využívat pro své potřeby podle zákona upravujícího hospodaření s majetkem státu

Pro více vizte: TULÁČEK, Michal. Zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-4-17]. ASPI_ID KO164_2013CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN: 2336-517X.

(výkladem lze dovodit, že např. právě pro účely výuky a výcviku). Vzhledem k tomu, že v zákoně o hazardních hrách není podrobněji stanoveno, co je myšleno potřebami Generálního ředitelství cel, lze mít za to, že je vhodné tyto věci zakotvit právě do výčtu v § 4 odst. 5 zákona o Celní správě ČR, kde je specifikováno, k jakým účelům mohou tyto věci být drženy, skladovány a použity, tj. jinými slovy je podrobněji (než v zákoně o majetku státu či zákoně o hazardních hrách) stanoveno, co se myslí potřebami Generálního ředitelství cel. Tato změna i koresponduje se změnou § 11 odst. 1 písm. a) zákona o majetku státu, která nabude účinnosti 1. července 2024.

K bodu 6 (§ 8 odst. 2)

V rámci ustanovení § 8 odst. 2 zákona o Celní správě ČR se navrhuje zpřesnění formulace upravující kompetenci celního úřadu ve vztahu k výkonu tzv. dělené správy vykonávané v postavení obecného správce daně podle § 106 správního řádu tak, aby bylo z jazykového výkladu ustanovení zcela zjevné, že se jedná o jedinou kompetenci, nikoliv o výkon dvou kompetencí stojících vedle sebe. Jedná se tedy o potvrzení původního úmyslu zákonodárce a dosavadní dlouholeté praxe. Dále dochází v předmětném ustanovení k rozšíření dané působnosti na všechna peněžitá plnění, která jsou příjmem všech veřejných rozpočtů ve smyslu § 2 odst. 2 daňového řádu, nikoliv pouze dosud vyjmenovaných. Tato změna je prováděna symetricky s novou úpravou § 106 správního řádu, která rovněž počítá s tímto rozsahem působnosti celního úřadu jako obecného správce daně. Změna dále navazuje na převod kompetence k vybírání a vymáhání peněžitých plnění v rámci dělené správy na celní úřady v rámci řady dalších souvisejících zákonů, které jsou rovněž měněny. Tato kompetence přejde na celní úřady dnem nabytí účinnosti zákona, a to včetně předání započatých řízení, resp. běžících daňových exekucí (návrh pro dané situace nepředpokládá režim přechodných ustanovení, podle něhož by výběr či vymáhání peněžitých plnění dokončily stávající příslušné orgány).

K bodu 7 (§ 8 odst. 5 písm. e))

Navrhuje se rozšíření asistenční činnosti celního úřadu o doprovod při přemístění osoby zadržené nebo věci zajištěné orgánem činným v trestním řízení. Celní úřady tak mohou provádět eskorty osob (tj. doprovod při přemístění osoby zadržené nebo věci zajištěné orgánem činným v trestním řízení) samostatně, tzn. i bez fyzické přítomnosti příslušníka (celníka) pověřeného policejního orgánu při přemístění. V dané věci se jedná o možnost vykonávat např. samostatný doprovod zadržené osoby či věci, a to včetně jejího střežení. Asistenční činnost celních úřadů nemusí spočívat pouze v řízení motorového vozidla, případně poskytování "pojistky" při útěku či napadení příslušníka pověřeného celního orgánu. Současně je nutno upozornit, že daná změna nepřinese rozšíření kompetencí celního úřadu do trestního řízení, neboť příslušné úkony podle trestního řádu, k nimž se však eskorty zadržených osob či přepravy zajištěných věcí neřadí (trestní řád upravuje toliko podmínky a délku vlastního zadržení osob podezřelých, resp. podmínky k zásahu do vlastnických a dispozičních práv k věcem, nikoliv logistiku spojenou s těmito úkony), bude oprávněn provádět i nadále pouze pověřený celní orgán (myšleno v podmínkách Celní správy ČR). Změna je navrhována s ohledem na potřeby aplikační praxe, kdy především u rozsáhlých realizačních akcí v oblasti pátrání není v personálních silách pověřeného celního orgánu zajistit doprovod jak osob, tak i věcí, které jsou v rámci akce zadrženy nebo zajištěny. Na druhou stranu je u každého celního úřadu zřízen odbor Dohledu, který disponuje pro dané činnosti vyškoleným a vycvičeným personálem. Zapojení těchto příslušníků celního úřadu do doprovodu osob nebo věcí, které jsou podle trestního řádu zadrženy nebo zajištěny, se jeví jako racionální řešení, a to jak z hlediska personálního (odborně připravení příslušníci jsou již k dispozici), tak i z hlediska ekonomického (případné personální navyšování stavu příslušníků na Generálním ředitelství cel jako pověřeném celním orgánu by přineslo vyšší mzdové i jiné náklady Celní správě ČR).

K bodu 8 (§ 8 odst. 6 písm. a))

Navrhuje se zrušit část ustanovení upravující způsob stanovení celního prostoru Celního úřadu Praha Ruzyně v souvislosti se zrušením tohoto úřadu od 1. července 2025.

K bodu 9 (§ 8 odst. 6 písm. e))

Současné kompetence orgánů Celní správy ČR v oblasti kontroly dovozu a tranzitu mořských ryb a mořských živočichů vyplývají jak ze zákona o Celní správě ČR, tak ze zákona o rybářství. Oba tyto právní předpisy obsahují ustanovení, která adaptují příslušné předpisy Evropské unie v oblasti mořského rybolovu. V rámci této adaptace bylo v minulosti zvoleno řešení, podle něhož mají celní úřady kromě kontroly příslušných dokumentů doprovázejících zboží s produkty mořského rybolovu v rámci celního řízení rozhodovat, resp. administrovat celý postup ověření osvědčení o úlovku, včetně dožádání do zahraničí. Ověřování osvědčení probíhá ve většině případů již před samotným dovozem dotčeného zboží. V zákoně o Celní správě ČR se navrhuje zrušení kompetence orgánů Celní správy ČR v oblasti administrace postupu ověření osvědčení o úlovku. Výše navrženou změnou dojde v dotčených právních předpisech k úpravě, která odpovídá standardnímu postupu orgánů Celní správy ČR v jiných obdobných oblastech (např. v oblasti dovozu dřeva podle nařízení Evropské unie o licencích FLEGT pro dovoz dřeva podle zákona č. 226/2013 Sb.), kdy orgány Celní správy ČR vykonávají kontrolu v rámci dovozu, zatímco ověřování správnosti licencí na dovoz dřeva zajišťuje Ministerstvo zemědělství. Orgány Celní správy ČR by nově vykonávaly pouze kontrolu zboží s produkty mořského rybolovu v rámci celního řízení, přičemž administraci ověření správnosti osvědčení o úlovku by zajišťovalo Ministerstvo zemědělství. V současné době se jedná o zhruba 900 ověření správnosti osvědčení o úlovku za rok. Pro veřejnost nepřinese navržená změna orgánu ve vztahu k administraci postupu ověření osvědčení o úlovku žádnou výraznou negativní změnu.

K bodům 10 až 12 (§ 8 odst. 7)

V rámci okruhu tzv. vybrané působnosti, pro jejíž výkon je místně příslušný každý celní úřad na celém území České republiky, dochází k rozšíření stávající kompetence k vymáhání peněžitých plnění též o výkon správy placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, u níž přešla příslušnost v souvislosti s tímto vymáháním, a to v návaznosti na nově navržený § 162a odst. 1 daňového řádu. Stávající okruh oblastí, kde je vybraná působnost vykonávána ve formě vyhledávací činnosti a kontrolních postupů, se dále rozšiřuje také o oblast prověřování povinností souvisejících s úhradou časového zpoplatnění a elektronického mýtného podle zákona o pozemních komunikacích. Důvodem je skutečnost, že předmětné kontroly jsou vykonávány v rámci silniční, resp. dálniční sítě, a to napříč územím České republiky, kdy striktní trvání na vymezené místní příslušnosti celních úřadů je zde nepraktické a nereflektuje reálné podmínky výkonu dané kompetence.

K bodům 13 a 14 (§ 10 odst. 3 a 4)

V rámci kolizních pravidel pro výkon vybrané působnosti celního úřadu se navrhuje formálně promítnout změny vyplývající z návrhu úprav v § 8 odst. 7 zákona o Celní správě ČR (v podrobnostech viz odůvodnění analogických změn v § 12 odst. 4 zákona o Finanční správě ČR).

K bodu 15 (§ 11 odst. 1)

Navrhovaná změna souvisí se změnou organizace Celní správy ČR, kdy pracoviště celních úřadů již nejsou označována jako územní pracoviště. Důvodem je skutečnost, že pracoviště celního úřadu po 1. červenci 2025 nebude obsluhovat určité konkrétní území komplexně (v rámci všech agend vykonávaných orgány Celní správy ČR pro veřejnost), ale na pracovišti budou vykonávány jen některé vymezené agendy celního úřadu.

K bodu 16 (§ 11d a § 11e)

K § 11d Podle § 73 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, má-li správní orgán důvodné podezření, že byl spáchán přestupek, a není- li sám příslušný k jeho projednání, oznámí tuto skutečnost bez zbytečného odkladu příslušnému správnímu orgánu. V oznámení uvede zejména, kdo je podezřelým z přestupku, pokud je mu znám, popis skutku, ve kterém je přestupek spatřován, místo a čas, kdy měl být přestupek spáchán, zákonné ustanovení obsahující skutkovou podstatu předmětného přestupku a důkazní prostředky, které jsou mu známy. Orgány Celní správy ČR však při výkonu působnosti v procesním režimu daňového řádu nemohou bez průlomu do daňové mlčenlivosti poskytovat informace získané v procesním režimu daňového řádu, a ustanovení zákona č. 250/2016 Sb. se tak na oznámení zjištěných porušení povinností získaných postupem v procesním režimu daňového řádu nepoužijí. Na druhou stranu je celník podle § 35 zákona o Celní správě ČR oprávněným při výkonu působnosti orgánu Celní správy ČR zastavovat osoby a dopravní prostředky. Při výkonu tohoto oprávnění pak nelze vždy dopředu odhadovat, s jakým porušením zákona se při kontrole setká. Například ač k zastavení vozidla došlo z důvodu následné kontroly dopravy vybraných výrobků podle zákona o spotřebních daních, po zastavení vozidla jsou zjištěna jiná závažná porušení právních předpisů (omamné či psychotropní látky, nelegální zbraně, migranti, vnitrostátní přeprava živočišných produktů v nevyhovujících podmínkách nebo bez dokladů, vnitrostátní přeprava léčiv, kradené vozidlo atd.). Pokud orgán Celní správy ČR při zastavení vozidla takto zjevná a závažná porušení právních předpisů zjistí, mělo by dojít k jejich oznámení příslušným kompetentním orgánům, a to bez ohledu na to, že působnost orgánu Celní správy ČR, jejíž výkon má na oprávnění celníka navazovat, má být vykonáván v procesním režimu daňového řádu. Stát zde nemůže rezignovat na specifickou roli příslušníků bezpečnostních sborů pohybujících se v terénu, která je svojí povahou odlišná od postavení běžné úřední osoby. Současně jsou upraveny postupy, které zajistí, aby kompetentní orgán obdržel podklady pro své navazující řízení. K § 11e Kontrolní nákup je kontrolním postupem orgánu Celní správy ČR, jehož účelem je zjištění míry plnění povinností stanovených ve vymezených právních předpisech. Materiální podstatou kontrolního nákupu je zjištění skutečného stavu relevantního pro následné posouzení, zda u subjektu, vůči němuž je kontrolní nákup vykonáván, nedošlo k porušení těchto zákonných povinností. Používaným procesním předpisem při plnění povinností stanovených zákonem o spotřebních daních, zákonem o povinném značení lihu, zákonem o pohonných hmotách a zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, je daňový řád. V těchto případech je navržená úprava kontrolní nákupu chápána jako faktický úkon, jehož procesní režim vyplývá z úpravy daňového řádu. Jedná se proto o postup při vyhledávací činnosti podle § 78 a násl. daňového řádu, konkrétně o úkon v rámci místního šetření podle § 80 až 84 daňového řádu, které je součástí vyhledávací činnosti. Přitom vyhledávací činnost lze při správě daní vykonávat v průběhu řízení i před jeho zahájením, a to i tehdy, pakliže na základě zjištěných poznatků řízení nakonec zahájeno nebude. S ohledem na specifičnost kontrolního nákupu jsou upraveny některé další aspekty uskutečňování kontrolního nákupu, které úprava daňového řádu z podstaty věci neobsahuje (jedná se především o pravomoc odstoupení od smlouvy). Používaným procesním předpisem při plnění povinností stanovených zákonem upravujícím hazardní hry a zákonem upravujícím působnost orgánů Celní správy ČR v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví (zákon č. 355/2014 Sb.) je správní řád, a navržená úprava kontrolní nákupu je v těchto případech chápána jako faktický úkon, jehož procesní režim vyplývá z úpravy správního řádu a kontrolního řádu. Kontrolním řádem je přitom výslovně kontrolní nákup upraven v § 8 písm. b) je b), podle něhož je kontrolující oprávněn provádět kontrolní nákupy, odebírat vzorky, provádět potřebná měření, sledování, prohlídky a zkoušky. Tato právní úprava není navrženou změnou dotčena. S ohledem na specifičnost kontrolního nákupu jsou návrhem upraveny některé další aspekty uskutečňování kontrolního nákupu, které úprava kontrolního nákupu v kontrolním řádu neobsahuje. Cílem ustanovení o kontrolním nákupu není konstruovat svébytnou právní úpravu tohoto institutu, která by se odlišovala od jiných případů, ve kterých se kontrolní nákup již nyní používá. Pro účely kontrolních postupů při správě daní je tento institut v současnosti výslovně upraven pouze pro orgány Finanční správy ČR jako konkrétně určené správce daně. Navržené ustanovení o kontrolním nákupu vychází z této nedávno přijaté předlohy, stejně jako z § 5 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o České obchodní inspekci“), od nichž nemá návrh ambici se jakýmkoliv způsobem odchylovat. Při výkladu ustanovení (zejména odstavců 4 až 6) je proto třeba vycházet z toho, že jde o ryzí právní transplantát citovaných předloh. Výslovná právní úprava institutu kontrolního nákupu je žádoucí zejména k odstranění možných pochybností o tom, jaké jsou právní účinky provedení kontrolního nákupu pro obě strany transakce, zda se jedná o legitimní prostředek orgánu Celní správy ČR při prověřování plnění povinností ve stanovených zákonech, a jaký je vztah tohoto postupu ve vztahu k dalším pravidlům správy daní nebo kontroly podle kontrolního řádu. Výslovná právní úprava bude pro orgány Celní správy ČR znamenat vyšší míru právní jistoty při provádění kontrolních nákupů a potenciálně menší výdaje. Bude jasnější, s jakými účinky lze počítat v rámci vztahu mezi prodejcem a orgánem Celní správy ČR jako kupujícím. Při provádění kontrolního nákupu je celník oprávněn pořizovat audiovizuální záznam na základě § 36 zákona o Celní správě ČR. Pořizování audiovizuálních záznamů při provádění kontrolních nákupů bez uvědomění osoby, která se úkonu účastní, je nezbytné (zachycení objektivní reality, pořízení důkazního prostředku), a to především při výkonu dozoru na úseku hazardních her. Pokud je kontrolní nákup prováděn v rámci úkonů podle daňového řádu, je celník jakmile to okolnosti po úkonu dovolí (tzn. obecně po oznámení toho, že provedený kontrolní nákup byl kontrolním nákupem) povinen v souladu se základními zásadami správy daní (zejména zásadou přiměřenosti a zásadou spolupráce) uvědomit osoby, které se úkonu účastní, o pořizování záznamu Ustanovení § 80 odst. 4 daňového řádu o povinnosti předem uvědomit osoby, které se úkonu účastní, o pořizování záznamu, se neuplatní s ohledem na úpravu § 36 zákona o Celní správě ČR, která má povahu lex specialis. Daňové subjekty a kontrolované osoby budou kontrolnímu nákupu vystaveny v rámci standardních kontrolních postupů. S ohledem na skutečnost, že lze od smlouvy uzavřené v rámci kontrolního nákupu odstoupit pouze tehdy, neodporuje-li to povaze předmětu kontrolního nákupu nebo není-li způsobena prodejci majetková újma, nepředpokládají se v souvislosti se zavedením tohoto institutu dodatečné dopady na daňové subjekty nad rámec dopadů standardní kontrolní činnosti. Odstavec 2 obsahuje právní fikci, podle které se na jednání kontrolovaného daňového subjektu a orgánu Celní správy ČR pro účely prověřování plnění povinností stanovených výše uvedenými zákony vždy hledí jako na dvoustranné právní jednání uzavření smlouvy. Důsledkem je, že bez ohledu na reálnou povahu právního jednání je v rámci konstrukce soukromoprávních skutečností rozhodujících pro způsobení následku právního jednání prověřujícímu orgánu Celní správy ČR propůjčeno postavení, na základě kterého se na něj hledí, jako by splňoval veškeré předpoklady vyžadované pro uskutečnění tohoto právního jednání normami soukromého práva, zejména se na něj hledí, jako na právní entitu disponující vůlí. Odstavec 3 upravuje zvláštní případ odstoupení od smlouvy uzavřené při kontrolním nákupu podle fikce uvedené v odstavci 2. Po provedení kontrolního nákupu se od smlouvy odstoupí, pokud to neodporuje povaze předmětu kontrolního nákupu (tedy pokud je např. možné předmět kontrolního nákupu bez zhoršení jeho kvality vrátit) a pokud by tím nebyla prodejci způsobena majetková újma. Majetkovou újmou v tomto případě není újma spočívající v čase ztraceném při úkonech kontrolního nákupu. Jak prodávající, tak orgán příslušný k prověřování plnění povinností tedy zásadně mohou od smlouvy uzavřené při výkonu kontrolního nákupu odstoupit. Odstoupení od smlouvy nebude přípustné zejména tehdy, kdy je předmět kontrolního nákupu vlastním předáním nebo úkonem k němu směřujícím znehodnocen, například v případě zboží, které podléhá rychlé zkáze. Z hlediska lhůty pro odstoupení od smlouvy není žádné pravidlo explicitně stanoveno. Tuto skutečnost však nelze vykládat tím způsobem, že lze s odstoupením od smlouvy vyčkávat neúměrně dlouho po realizaci kontrolního nákupu. Celní úřad si musí na základě zásad šetření práv subjektů zúčastněných na správě daně (§ 7 odst. 2 a též § 5 odst. 3 daňového řádu) nebo kontrolovaných osob, povinných osob anebo třetích osob (§ 9 písm. b kontrolního řádu) počínat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, což v kontextu tohoto ustanovení znamená, že je povinen uplatňovat toto pravidlo bezprostředně po splnění účelu kontrolního nákupu. Nadto otálení s vrácením nebo zasláním plnění může být hodnoceno též jako nehospodárné jednání, neboť otálením se zvyšuje riziko, že odstoupení od smlouvy „bude odporovat povaze předmětu kontrolního nákupu“. Důsledkem pozdního učinění úkonu směřujícího k odstoupení od smlouvy by pak byl zánik práva od smlouvy odstoupit. Zákony upravující prodej a nákup lihu a nákup pohonných hmot upravují povinnosti s tímto nákupem a prodejem spojené, které jsou vynucovány sankcí v podobě přestupků. V navrženém odstavci 7 je upraveno vyloučení trestnosti jednání celníka či občanského zaměstnance v případě provádění tohoto kontrolní nákupu.

K bodu 17 (§ 11f až § 11n)

Obecně k Hlavě V Zadržení věci, obalu a dopravního prostředku jako postup orgánů Celní správy ČR je v českém právním řádu upraven zčásti neúplnou komplexní právní úpravou zadržení věci a dopravního prostředku v celním zákoně pro oblast celního dohledu. Na tuto právní úpravu se pak odkazují některé jiné zákony, pokud zahrnují působnost orgánů Celní správy ČR, a v rámci této působnosti řeší zadržení věci (např. zákon č. 362/2022 Sb., zákon č. 226/2013 Sb., zákon o prekurzorech výbušnin). Současně pak některé právní úpravy řeší zadržení věci nezávisle a ve větší či menší míře ji speciálně upravují (např. zákon o spotřebních daních, zákon o odpadech, zákon č. 38/1994 Sb., zákon č. 71/1994 Sb., zákon č. 65/2017 Sb.). Tento institut je tak v případě výkonu téměř shodné působnosti orgánů Celní správy ČR normován roztříštěně a rozdílně i v případech, kdy věcně není pro tyto rozdíly důvod. Rozdílně je také upraveno zadržení dopravního prostředku, které se zadržením věci bezprostředně souvisí. Nadto je zadržení jako postup orgánů Celní správy ČR uplatňováno především v souvislosti s oprávněním celníka zastavit vozidlo v případě širokého spektra kontrolních působností v rámci přepravy věci podle různých zákonů. Až v rámci výkonu kontrolní působnosti je tak zřejmé, k porušení jaké povinnosti podle kterého zákona došlo, a průběh kontroly a následné zadržení věci by tak měly být realizovány podle stejných procesních principů a postupů. Současně je problémem i nejednotná terminologie, kdy v některých případech je tento faktický úkon označován jako zadržení a v některých jako zajištění (např. zákon o spotřebních daních). Navrhuje se proto sjednotit terminologii tak, aby faktický úkon, při kterém je omezeno nakládání s věcí z důvodu, že osoba, která s ní nakládá, porušuje povinnosti s tímto nakládáním spojené, byl označen jako zadržení. Pojem zajištění by pak byl v postupu orgánů Celní správy ČR terminologicky nadále vyhrazen jako forma zajištění úhrady peněžitého plnění. Navrhuje se komplexně postup zadržení orgány Celní správy ČR upravit v zákoně o Celní správě ČR. Tato úprava by obsahovala jak základní postup pro zadržení věci, tak s tím související zadržení obalu a dopravního prostředku. Na tuto právní úpravu by pak navazovaly právní úpravy zadržení v jiných zákonech, kde by zadržení v souvislosti s konkrétním výkonem působnosti orgánu Celní správy ČR podle tohoto zákona bylo pro danou situaci aktivováno. Takový zvláštní zákon by pak již upravoval pouze speciální ustanovení oproti obecné právní úpravě v zákoně o Celní správě ČR. Jednalo by se především o speciální důvody zadržení popř. vrácení věci, které by vycházely z charakteru povinností upravovaných těmito jinými zákony. Současně by pak obsahoval speciální postupy s ohledem na charakter zadržované věci (např. živá zvířata). Pro novou právní úpravu zadržení je rovněž rozhodující, zda orgány Celní správy ČR zadržují v rámci svých kontrolních postupů, kdy zjistí porušení povinností, k jejichž kontrole mají podle zákona výslovnou primární působnost (celní dohled, kontrola vybraných výrobků, kontrola odpadů), nebo zda při kontrole těchto povinností mají důvodné podezření, že došlo k porušení povinnosti, jejíž kontrola sice nepředstavuje primární působnost orgánů Celní správy ČR, ale kdy je s ohledem na charakter tohoto porušení žádoucí, aby věc nebyla nadále v moci subjektu, který ve většině případů porušení zákona způsobil. V tomto případě jsou orgány Celní správy ČR oprávněny věc zadržet, ale posouzení toho, zda došlo či nedošlo k porušení zákonné povinnosti, provádí příslušný orgán odlišný od orgánu Celní správy ČR. Tomuto orgánu musí vždy být předána informace o zadržení věci orgánem Celní správy ČR spolu s podklady a důkazními prostředky nezbytnými pro pozdější dokazování v řízení před tímto příslušným orgánem. Podle obecné právní úpravy v zákoně o Celní správě ČR by tak tomuto orgánu měla být nejpozději do 10 dnů zadržená věc předána. S ohledem na charakter zadržené věci nebo charakter porušení povinnosti by pak byly v jiných zákonech normovány speciální postupy týkající se především předání zadržené věci. Návrh zákona upravuje zadržení věci jako opatření orgánů Celní správy ČR, které lze uplatnit v následujících případech spadajících do primární působnosti těchto orgánů. A. Pokud tak stanoví zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie Tato úprava navazuje na: • zadržení pro účely řízení o správních deliktech podle příslušného zákona nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie – v daném případě se bude jednat o věc, v jejímž případě přichází v úvahu pozdější propadnutí nebo zabrání věci v návaznosti na řízení o správním deliktu. Uvedené opatření postihuje subjekt, vůči němuž zadržení věci směřuje, nicméně tato skutečnost nemění nic na tom, že tento postih je pouze dočasný, tj. pouze do té doby, než bude rozhodnuto, zda byl, či nebyl správní delikt spáchán. Jde o opatření, které je svou povahou předběžné. Tento postup také žádným způsobem nepředurčuje konečné rozhodnutí ve věci správního deliktu; • případy kdy zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie stanoví, že věc musí splňovat zákonem nebo přímo použitelným předpisem Evropské unie vymezené podmínky a orgán Celní správy ČR má důvodné podezření, že tyto podmínky nejsou splňovány – konkrétně se jedná o: 1. celní zákon - v případě kdy čl. 198 celního kodexu Unie stanoví, že celní orgány musí přijmout veškerá nezbytná opatření, včetně zabavení a prodeje nebo zničení zboží, pro nakládání se zbožím v těchto případech:

a) nebyla-li splněna jedna z povinností stanovených celními předpisy týkající se vstupu zboží, které není zbožím Unie, na celní území Unie, nebo bylo zboží vyjmuto z dohledu celních orgánů;

b) pokud zboží nemohlo být propuštěno do daného celního režimu z některého z těchto důvodů: • ve lhůtě stanovené celními orgány nebylo možno provést kontrolu zboží nebo v ní pokračovat z důvodů, které lze přičítat deklarantovi, • doklady, které musí být poskytnuty před umístěním nebo propuštěním zboží do daného celního režimu, nebyly poskytnuty, • ve stanovené lhůtě nebyly uhrazeny platby nebo nebyla poskytnuta jistota, které měly být uhrazeny nebo poskytnuty v souvislosti s dovozním nebo vývozním clem, • na zboží se vztahují zákazy nebo omezení;

c) pokud zboží nebylo v přiměřené lhůtě po propuštění vyzvednuto;

d) pokud se po propuštění zjistí, že zboží nesplňovalo podmínky pro toto propuštění; nebo

e) pokud je zboží přenecháno ve prospěch státu v souladu s čl. 199 celního kodexu Unie, 2. zákon o spotřebních daních - v případě pochybností o zdanění vybraných výrobků (účelem institutu je zamezit porušování tzv. evidenční povinnosti a regulovat distribuci a spotřebu vybraných výrobků, resp. výrobků, které podléhající spotřební dani), 3. zákon o odpadech - v případě důvodného podezření, že přeshraniční přeprava dovoz, vývoz a tranzit tohoto odpadu je nedovolenou přepravou odpadů podle nařízení č. 1013/2006 nebo podle zákona nebo že přeshraniční přeprava dovoz, vývoz a tranzit odpadu je uskutečňována v rozporu se souhlasem Ministerstva životního prostředí, a že je vážně ohrožen zájem na ochraně životního prostředí chráněný nařízením č. 1013/2006 nebo zákonem, 4. zákon č. 226/2013 Sb. - v případě pochybnosti o druhu dřeva použitého v dovážených dřevařských výrobcích, 5. zákon č. 362/2022 Sb. - v případě podezření, že jde o kulturní statek a jeho vstupem na celní území Evropské unie byl porušen přímo použitelný předpis Evropské unie o vstupu a dovozu kulturních statků nebo zákon, a v případě pochybnosti o jeho původu, souladu nakládání s ním s právními předpisy země původu nebo o pravosti nebo platnosti předložené dokumentace, 7. zákon č. 594/2004 Sb. - v případě důvodného podezření, že zboží je nebo by mohlo být určeno k použití podle čl. 4 odst. 1 nařízení o režimu pro zboží dvojího užití nebo pro použití související s porušováním lidských práv, 8. zákon o obchodování s ohroženými druhy - v případě má-li důvodné pochybnosti o původu exempláře či zákonném nakládání s ním, 9. další zákony, • případy kdy zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie stanoví, povinnost mít při nakládání s věcí příslušné povolení a orgán celní správy má důvodné podezření, že toto povolení není vydáno nebo není předloženo anebo není s ním v souladu – konkrétně se jedná o: 1. zákon o návykových látkách - v případě porušení povinnosti, podle níž zásilka musí být vždy doprovázena vývozním nebo dovozním povolením, 2. zákon č. 226/2013 Sb. - v případě pochybnosti o platnosti licence pro dovoz dřeva, 3. zákon č. 38/1994 Sb. - v případě pochybnosti, že obchod s vojenským materiálem není prováděn osobami, kterým bylo uděleno povolení podle zákona nebo není prováděn v rozsahu a za podmínek stanovených příslušnými licencemi, 4. zákon o obchodování s ohroženými druhy - v případě pochybnosti o pravosti nebo platnosti povolení nebo potvrzení nebo o tom, zda exemplář patří ke druhům nebo populacím, jejichž dovoz, vývoz, zpětný vývoz, tranzit je omezen nebo zakázán, 5. zákon o odpadech - případě důvodného podezření, že přeshraniční přeprava, dovoz, vývoz a tranzit odpadu je uskutečňována v rozporu se souhlasem Ministerstva životního prostředí, 6. další zákony. B. Případy zadržení pro účely úhrady nedoplatku evidovaného u orgánu Celní správy ČR nebo orgánu Finanční správy ČR. V daném případě se bude jednat o zadržení za účelem umožnění vydání exekučního příkazu příslušným orgánem v případě, že je věc postižitelná daňovou exekucí. Na rozdíl od ostatních případů je toto zadržení striktně časově omezené (viz § 11h písm. c) zákona o Celní správě ČR). Pokud do prvního pracovního dne následujícího po dni zadržení věci nebude vydán exekuční příkaz, musí být zadržená věc vrácena. Uvedená možnost zadržení tak bude z povahy věci využita v rámci úzké součinnosti správních orgánů, především orgány Celní správy ČR, popř. orgány Finanční správy ČR, a to zejména v případech, kdy je pohyb daného zboží předem sledován. C. Případy zadržení pro účely pro účely řízení o přestupku, k jehož projednání je orgán celní správy příslušný. Zejména se bude jednat o věc užitou či určenou ke spáchání přestupku nebo přestupkem získanou (viz § 48 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Jako příklad lze uvést zařízení na výrobu lihu a další věci použité k nelegální výrobě lihu (ovocného destilátu). V současné době je jejich zadržení realizováno dle § 83 daňového řádu. Navrženým ustanovením je tak úprava zadržení věci rozšířena analogicky k § 39 navrženého znění celního zákona ("Správce

cla může kromě případů stanovených přímo použitelným předpisem Evropské uniezadržet zboží také pro účely řízení o přestupcích podle tohoto zákona") a jednalo by se o obecné pravidlo. Má-li správce cla (v procesním režimu daňového řádu) oprávnění zadržet věc pro účely řízení o přestupku podle celního zákona, jeví se logické, aby měl správce spotřební daně zcela obdobné oprávnění zadržet věc pro účely řízení o přestupku podle zákona o spotřebních daních. Z jiného pohledu by se jednalo o částečnou analogii k § 34 odst. 1 zákona o Policii ČR, kdy by ale bylo toto oprávnění zadržet věc omezeno pouze na přestupky, k jejichž projednání jsou příslušné orgány Celní správy ČR. K § 11f Ustanovení normuje zákonem stanovený postup zadržení věci orgánem celní správy ČR, které má charakter tzv. faktického úkonu, který je již v současné právní úpravě se zadržením věci v podobných případech spojován. Místně příslušným k zadržení věci je orgán Celní správy ČR, který jako první zjistí důvody pro zadržení. Toto zadržení se oznámí osobě, která má věc v době jejího zadržení u sebe. Pojem „u sebe“ pak je třeba vykládat extenzivně, ne pouze tak, že věc má tato osoba fyzicky ve své blízkosti, nýbrž i pokud s ní může disponovat, ačkoliv v daný okamžik se nenachází v její těsné blízkosti. Osobou, které bude v praxi opatření o zadržení věci oznamováno, bude typicky řidič vozidla dálkové nákladní přepravy či jiná osoba, která má aktuálně věc fyzicky v moci. Nemusí se tedy nutně jednat o vlastníka věci či osobu, které věc náleží z jiného právního důvodu. Osoba, která má věc v době zadržení u sebe, zadrženou věc vydá orgánu Celní správy ČR. Odmítne-li její vydání, orgán Celní správy ČR věc odebere. Orgán Celní správy ČR určí místo a způsob uskladnění zadržené věci. Toto určení se provede při zadržení věci (v takovém případě může být součástí protokolu nebo úředního záznamu o vlastním zadržení), popřípadě později (úřední záznam bude opět součástí spisu). Orgán Celní správy ČR může zadrženou věc ponechat osobě, které byla zadržena. Tato osoba současně pod hrozbou sankce nesmí věc zničit ani s ní jinak nakládat s výjimkou jejího držení nebo skladování. Tento postup může být v praxi efektivnější a pro danou osobu i orgán Celní správy ČR méně zatěžující a nákladný než v případě fyzického převzetí věci. O provedení zadržení orgán Celní správy ČR pořídí postupem podle daňového řádu podle povahy věci protokol nebo úřední záznam, který se zakládá do spisu. Stejnopis protokolu předá orgán Celní správy ČR osobě, která má věc v době zadržení u sebe a která je součinná. Není-li tato osoba v rámci postupu podle daňového řádu součinná, pak bude sepsán úřední záznam, který se pouze založí do spisu. K § 11g Návrh zákona stanoví orgánu Celní správy ČR povinnost vrácení zadržené věci, pokud nastanou specifikované důvody pro její vrácení. Znamená to, že v každé fázi zadržení je orgán Celní správy ČR povinen zkoumat, zda dané důvody pro vrácení věci nenastaly, popř. zda již není žádný z důvodů pro zadržení věci, pokud jich je již od počátku zadržení více, nebo pokud nevzniknou v průběhu zadržení další, které v počáteční fázi zadržení nebyly dány. Tyto důvody pro vrácení jsou obecně vymezeny v navrženém ustanovení § 11h zákona o Celní správě ČR. Současně se zde však stanoví pouze základní důvody pro vrácení, které potenciálně mohou nastat v rámci více právních úprav. Pokud se však jedná o specifický důvod vrácení věci, který souvisí s předmětem dané právní úpravy, bude tento upraven v příslušném jiném zákoně, a to jako výlučný důvod vrácení (zákon č. 253/2008 Sb.) nebo jako další důvod pro vrácení (zákon o odpadech). K § 11h Toto ustanovení explicitně stanoví povinnost orgánu Celní správy ČR vrátit zadrženou věc vlastníkovi, jakmile nastane důvod pro její vrácení, a to bez zbytečného odkladu. Přitom důvodem pro vrácení věci je, že již neexistuje žádný zákonný důvod jejího dalšího zadržování. Orgán Celní správy ČR vyzve vlastníka, aby si zadrženou věc převzal. Pokud tak vlastník neučiní nebo vlastník není znám, vrátí se věc osobě, které byla zadržena. O vrácení věci se postupem podle daňového řádu sepíše protokol. Orgán Celní správy ČR může z důvodu účelnosti a hospodárnosti vrátit věc přednostně osobě, které byla zadržena, namísto osoby vlastníka. V protokolu o vrácení uvede důvody pro naplnění těchto podmínek. Vlastník o takovém výsledku sice přímo informován není, ale vychází se z předpokladu, že držitel věci přenos informace zajistí v duchu jejich vzájemného soukromoprávního vztahu. Pokud bude orgány Celní správy ČR zadržena věc podle předchozí právní úpravy, aplikuje se nová právní úprava od její účinnosti též na tuto zadrženou věc. Celní úřad na již zadrženou věc tedy aplikuje ustanovení § 11h (tj. pokusí se zadrženou věc vrátit nově stanoveným postupem), a pokud se postup nezdaří, bude následovat aplikace ustanovení § 11i. K § 11i Na vrácení věci navazuje nová právní úprava specifického případu zabrání zadržené věci. Tento postup řeší situaci, kdy orgány Celní správy ČR mají v držení zadrženou věc, kterou by podle zákona měly vrátit. Orgán Celní správy ČR v takovém případě bude činit pokusy věc podle ustanovení § 11h zákona o Celní správě ČR vrátit, a to i opakovaně. Může nicméně nastat situace, kdy osoba, která by měla věc převzít, tak ani na výzvy orgánu Celní správy ČR neučiní. V takovém případě získává orgán Celní správy ČR mandát pro zabrání věci a vlastníkem takto zabrané věci se stává stát. Součástí předchozí výzvy by přitom mělo být upozornění na skutečnost, že právním důsledkem nevyzvednutí věci může být její zabrání v souladu s navrhovaným ustanovením. Pokud tedy orgán Celní správy ČR dojde odůvodněně k závěru, že další pokusy o vrácení věci budou neúspěšné, anebo není-li vlastník nebo osoba, které byla věc zadržena, známa, bude moci rozhodnout o jejím zabrání. S ohledem na charakter daného postupu pak včas podané odvolání proti tomuto rozhodnutí bude mít odkladný účinek. Příjemcem rozhodnutí o zabrání věci bude vlastník zadržené věci a osoba, které byla věc zadržena. Pokud jeden z příjemců není znám, doručuje se pouze druhému. Tímto postupem se doručuje jak vlastníkovi, tak osobě, které byla věc zadržena, i v případě, že před tím na výzvu k převzetí věci nereagovali. Pokud není znám ani jeden, rozhodnutí o zabrání věci se vyvěsí na úřední desce orgánu Celní správy ČR po dobu 60 dnů a ve výroku rozhodnutí musí být uveden den, čas a místo zadržení věci, popřípadě další zpřesňující okolnosti nebo údaje. K § 11j V rámci postupu orgánů Celní správy ČR dochází k situacím, kdy při výkonu svých primárních kontrolních kompetencí týkajících se dané věci zjistí orgán Celní správy ČR skutečnosti nasvědčující tomu, že věc je předmětem porušení zákonných povinností, jejichž kontrola nespadá do jeho primární působnosti. Pokud orgán Celní správy ČR tato porušení právních předpisů zjistí, mělo by dojít k jejich oznámení příslušným kompetentním orgánům a zajištění, aby tyto příslušné orgány mohly dané porušení řešit za situace, kdy nepostačí pouhé oznámení porušení, ale je současně nutné danou věc vzít z držení osoby, která se porušení právních předpisů dopustila. V zájmu řešení těchto situací se navrhuje speciální postup zadržení orgány Celní správy ČR, které zajistí, aby s využitím kompetencí a oprávnění celníka, které nemají s výjimkou Policie ČR jiné orgány veřejné moci (tedy především oprávnění zastavovat osoby a vozidla) byla věc porušující právní předpisy zadržena. Toto tzv. „zkrácené“ zadržení sdílí s klasickým zadržením první fázi celého procesu. Následně však dochází k informování příslušného orgánu a především k předání zadržené věci tomuto orgánu. Z legislativního hlediska tedy nejde o samostatný proces zadržení, ale pouze o variaci klasického zadržení, kdy je celý proces z hlediska orgánu Celní správy ČR v zásadě ukončen dříve, tedy předáním zadržené věci. Současně v případě, kdy věc zadrží, orgán Celní správy ČR učiní nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé z porušení dané povinnosti a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před příslušným orgánem veřejné moci. Z hlediska legislativního a systematického je zvolena formulace, podle níž uvedené „zkrácené“ zadržení nastupuje v případě, kdy „v případě, že jiný zákon stanoví, že orgán Celní správy ČR toto zadržení provádí při výkonu jiné působnosti“. Tím je jednak vyjádřen subsidiární charakter dané působnosti, která je vykonávána toliko jako sekundární v souvislosti s kmenovou kontrolní pravomocí orgánu Celní správy ČR, jednak je zde stanovena podmínka, že zvláštní zákon upravující danou oblast veřejného práva musí obsahovat ustanovení, které uvedenou roli orgánu Celní správy ČR výslovně aktivuje. S ohledem na to, že zadržení věci má v těchto případech sloužit primárně k výkonu působnosti jiného orgánu veřejné moci, je striktně nastaven postup spolupráce s tímto orgánem v oblasti předání zadržené věci. Pokud si orgán veřejné moci nepřevezme věc do 10 pracovních dnů ode dne obdržení informace o zadržení, orgán Celní správy ČR věc vrátí postupem podle tohoto zákona. Jiný zákon však může s ohledem na charakter věci stanovit lhůtu odlišnou. O předání zadržené věci a podkladů příslušnému orgánu veřejné moci podle povahy věci sepíše orgán Celní správy ČR protokol nebo úřední záznam Tato úprava tak nevylučuje, aby věc a podklady byly předány zvlášť (předání podkladů takto nemá na rozdíl od předání věci přesnou lhůtu). Součástí podkladů bude zpravidla protokol nebo úřední záznam z vlastního zadržení. K § 11k Zadržení věci orgánem Celní správy ČR podle zákona o Celní správě ČR se řídí daňový řádem. Pokud tedy jiný zákon odkáže na postup podle tohoto zákona, bez dalšího bude orgán Celní správy ČR při zadržení (včetně aplikace speciálních pravidel podle tohoto jiného zákona) postupovat podle daňového řádu. Z výše uvedeného však současně vyplývá, že pokud jiný zákon na zákon o Celní správě ČR výslovně neodkáže, postup vymezený zákonem o Celní správě ČR se neuplatní, a to i v případě, že tento postup budou uplatňovat orgány Celní správy ČR (viz např. zákon o hazardních hrách). Orgán Celní správy ČR zadrží věc bez ohledu na práva třetích osob, a to ve všech případech zadržení. Tato právní úprava je již součástí např. celního zákona, zákona o provádění mezinárodních sankcí, zákona o odpadech a dalších. S ohledem na to, že se právní úprava zadržení v celním zákoně dosud užívá jako částečně komplexní úprava i pro jiné právní úpravy, nedojde touto změnou ke zhoršení postavení subjektů práva. Proti postupu orgánu Celní správy ČR při zadržení věci lze uplatnit stížnost podle § 261 daňového řádu. Stížnost lze podat ústně do protokolu nebo písemným podáním. Podání stížnosti není vázáno na žádnou lhůtu, záleží proto na stěžovateli, kdy se podáním stížnosti ochrany dovolá. Má-li však stížnost splnit svůj účel, tedy zajistit nápravu nezákonného nebo jinak vadného stavu, je v zájmu stěžovatele, aby stížnost podal co nejdříve poté, kdy vadný postup orgánu Celní správy ČR zjistil. Byla-li podána stížnost, je orgán Celní správy ČR, který úkon provedl, povinen prošetřit tvrzení v ní uvedená. Rozsah a způsob šetření bude dán konkrétním obsahem stížnosti a cílem objasnit věc, tj. správnost či vadnost stížností zpochybněného postupu tohoto úřadu. O výsledku šetření nevydává orgán Celní správy ČR rozhodnutí. Shledá- li stížnost důvodnou, musí bez zbytečných průtahů učinit opatření, která jsou nutná k nápravě. Jaká konkrétní opatření to budou, bude záviset na tom, co bylo stížností vytýkáno. O výsledku šetření a opatřeních sepíše orgán Celní správy ČR úřední záznam a vyrozumí stěžovatele. V případě, že shledá stížnost nedůvodnou, je orgán Celní správy ČR povinen sepsat úřední záznam a v něm popsat výsledky šetření, které jej vedly k závěru o nedůvodnosti stížnosti, a o tomto závěru vyrozumět stěžovatele. Stěžovatel má také právo na prošetření způsobu vyřízení jeho stížnosti nadřízeným správcem daně, tj. Generálním ředitelstvím cel nebo Ministerstvem financí. Stížnost je současně prostředkem ochrany, který nemusí být vyčerpán pro možnost domáhání se soudního přezkumu, a dotčená osoba tak může podat přímo zásahovou žalobu podle § 82 a násl. soudního řádu správního. Postup zajištění nebo zadržení věci není právními předpisy upraven jako výlučný postup orgánů Celní správy ČR. K zajištění věci může dojít také postupem České obchodní inspekce nebo Státní zemědělské a potravinářské inspekce podle jiného zákona. V některých případech je současně jiným zákonem stanoveno, že zajištěná (zadržená) věc bude předána orgánu Celní správy ČR. Jedná se především o vybrané výrobky podle zákona o spotřebních daních. Pokud je tedy tento postup předání věci podle jiného zákona předpokládán, postupuje se po jejím předání orgánu Celní správy ČR obdobně, jako v případě, že by tuto věc zadržel sám.

K § 11l Orgán Celní správy ČR provádí zadržení věci často za situace, kdy je daná věc přepravována. Dochází tak k tomu, že věc, která je předmětem zadržení, je uchovávána nebo přepravována v obalech a na dopravním prostředku. S ohledem na nemožnost oddělit zadrženou věc od jejího obalu nebo dopravního prostředku, popř. z důvodu, že nelze s danou věcí bezprostředně po zadržení nakládat bez jejího obalu nebo dopravního prostředku, je umožněno, aby orgán Celní správy ČR spolu se zadrženou věcí zadržel také obal nebo dopravní prostředek, který věc dopravuje. V souladu s aplikací obecné zásady šetření práv třetích osob je však orgán Celní správy ČR povinen k danému přistupovat tak, že pokud věc lze zadržet bez toho, abych současně došlo k zadržení obalu nebo dopravního prostředku, k jejich zadržení nepřistoupí. Současně musí orgán Celní správy ČR i po zadržení zvažovat, zda podmínky pro zadržení obalu a dopravního prostředku trvají i nadále a zda by neměly být vráceny nezávisle na zadržené věci. Pokud dojde k závěru, že je hodnota obalu nebo dopravního prostředku ve zjevném nepoměru k povaze přestupku nebo k předpokládané výši daně, je-li zadržená věc předmětem daně, a vrácením obalu nebo dopravního prostředku nedojde k porušení stavu zadržené věci, obal nebo dopravní prostředek vrátí. Toto ustanovení především odráží skutečnost, že není cílem zadržení znemožnit nebo ztížit dotčenému subjektu další podnikatelskou činnost, ale pouze zajistit, aby byly dodržovány právní předpisy ve vztahu k zadržené věci. Nadto může být častým jevem, že je rozdílný vlastník zadržené věci, obalu nebo dopravního prostředku. Současně by vzhledem k principu, podle něhož propadnutí či zabrání věci nelze uložit, je-li její hodnota ve zjevném nepoměru k povaze správního deliktu, další zadržování obalu nebo dopravního prostředku za dané situace nebylo proporcionálním opatřením. S ohledem na právní jistotu z hlediska použité terminologie je v případě vymezení obalu pro účely zadržení věci (tedy nikoliv pouze pro účely úzce chápaného zákona o Celní správě ČR) využita definice vycházející ze zákona o obalech. K § 11m Pokud bylo v řízení o správním deliktu nebo v řízení o zadrženém vybraném výrobku rozhodnuto o propadnutí nebo zabrání věci, se zadrženou věcí bude dále nakládáno v souladu s ustanoveními o nakládání s propadlými a zabranými věcmi. Navrženým ustanovením pak vzniká povinnost uhradit orgánu Celní správy ČR náklady, které mu v souvislosti se zadržením vznikly. Náklady vznikají především při skladování věci (vztaženo i na obal nebo dopravní prostředek po dobu jejich zadržení, popř. zničení). V úvahu však mohou s ohledem na charakter věci přicházet i jiné náklady – např. na její přemístění. Dalšími náklady jsou náklady spojené se zničením věci a s její správou před tímto zničením. Není-li věc zničena, ale je např. prodána či využita pro vlastní potřebu orgánů Celní správy ČR, pak náklady nenese povinná osoba, ale orgán Celní správy ČR. Povinnost uhradit náklady pak má osoba, která vznik těchto nákladů zapříčinila, resp. které to ukládá návrh zákona. Touto osobou je pachatel přestupku, a není-li znám, vlastník věci (pokud o přestupku v době jeho spáchání věděl nebo vědět měl a mohl), a není-li znám, ten, komu byla věc zadržena, a to pouze v případě, že pachatel přestupku ani vlastník věci nejsou známi. V případě zákona o spotřebních daních jsou tyto povinné osoby upraveny speciálně. Navrhovaná právní úprava současně řeší situaci zadržení, které bylo důvodné, avšak nedošlo k propadnutí či zabrání věci. V některých případech je důvodem zadržení pochybnost o existenci povolení, licence nebo souhlasu příslušného orgánu. V tomto případě nemusí v souvislosti s porušením povinností stanovených těmito zákony dojít k propadnutí nebo zabrání věci, přestože zadržení věci bylo v souladu s právními předpisy, a s ohledem na porušení povinností stanovených těmito zákony je také žádoucí. Než dojde k vyjasnění stavu zadržené věci, mohou na straně orgánu Celní správy ČR vzniknout v souvislosti se zadržením náklady, jejichž výši s ohledem na časové prodlevy v postupech jiných orgánů veřejné moci nemůže ovlivnit. V těchto případech je tedy také vlastníku věci, nebo osobě, které byla věc zadržena, pokud vlastník věci není znám, stanovena povinnost nahradit náklady na skladování a další náklady spojené se zadržením této věci. Nevyzvedne-li si ani vlastník zadržené věci, ani osoba, které byla tato věc zadržena, tuto věc, vzniká jim společně a nerozdílně povinnost nahradit náklady na další skladování této věci až do jejího vrácení, nebo zabrání, popřípadě další nezbytné náklady vzniklé ve spojitosti s touto věcí. O vzniku těchto případných nákladů by tyto osoby měly být v duchu obecné poučovací zásady ve výzvě k vyzvednutí věci poučeny. K § 11n Náhrada nákladů v souvislosti se zadržením věci se spravuje v procesním režimu daňového řádu. Pokud náklady podle tohoto zákona vzniknou, stanoví je orgán Celní správy ČR povinné osobě, dosahují-li výše alespoň 500 Kč, což odstraní nutnost stanovit marginální náklady jako vyjádření zásady hospodárnosti. Dále se stanoví den splatnosti těchto nákladů, jakož i prekluzivní lhůta pro jejich stanovení, a to primárně v délce 1 roku od konce kalendářního roku, ve kterém se o vzniku nákladů orgán Celní správy ČR dozvěděl. Současně bude možné náklady stanovit nejpozději do 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém osobě vznikla povinnost tyto náklady nahradit, a byly splněny podmínky pro stanovení těchto nákladů. Obě tyto podmínky musejí být splněny kumulativně, tj. musí současně dojít ke vzniku nákladů a současně musí být zejména postaveno najisto, že za ně daná osoba odpovídá. Typicky tak musí být např. rozhodnuto o propadnutí či zabrání zadržené věci, ačkoliv náklady vznikaly již dříve průběžně během zadržení (teprve tímto rozhodnutím ale bylo potvrzeno, že daná osoba náklady nese). Podmínky mohou být ale splněny i v opačném pořadí, typicky v případě, kdy budou stanovovány náklady spojené se zničením propadnuté nebo zabrané věci, kdy bude předmětným okamžikem splnění podmínek, na který je navázán začátek běhu tříleté lhůty, právě zničení zboží, přestože k vlastnímu propadnutí nebo zabrání věci došlo dříve).

K bodu 18 (§ 17)

Navrhovaná změna souvisí se změnou organizace Celní správy ČR, kdy pracoviště celních úřadů již nejsou označována jako územní pracoviště.

K bodu 19 (§ 24 písm. a) bod 7)

Navrhuje se provést formální změnu v důsledku zavedení definice zájmového prostředí v novém § 37b odst. 2 zákona o Celní správě ČR.

K bodům 20 až 22 (§ 28)

K odstavci 1 písm. c) Úprava problematiky podání vysvětlení je nově rozšířena o možnost požadovat vysvětlení i od osoby v zájmu objasnění skutečností důležitých pro přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti evidenčně chráněných osob. V současné době je toto možné pouze prostřednictvím orgánů Policie ČR (viz § 61 odst. 1 písm. c) zákona o Policii ČR), což bývá v praxi, s ohledem na sledovaný účel a operativnost, zdlouhavé, a tudíž nevyhovující. K odstavci 2 Navrhuje se zpřesnění současné právní úpravy tak, aby bylo jednoznačně stanoveno, že úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný v souladu s § 28 zákona o Celní správě ČR nelze použít jako důkazní prostředek v řízení o přestupku. Obdobná nepoužitelnost podaného vysvětlení jakožto důkazního prostředku pro řízení o přestupku vyplývá v případě protokolu nebo úředního záznamu z podaného vysvětlení podle ustanovení § 79 odst. 3 daňového řádu a v případě záznamu o podání vysvětlení z § 137 odst. 4 správního řádu. Navrhované ustanovení rovněž zohledňuje, že nemožnost použití úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 28 zákona o Celní správě ČR potvrdila i judikatura správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 177/2011-132 či rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 Ad 1/2011-57).

K bodu 23 (§ 29 odst. 1)

Navrhuje se výčet údajů prokazujících totožnost rozšířit o číslo a druh průkazu totožnosti. Požadavek na doplnění daného ustanovení je vhodný s ohledem na ochranu osobních údajů. Údaje o čísle a druhu průkazu totožnosti jsou běžně používány při výkonu působnosti orgánů Celní správy ČR. Přestože současné znění ustanovení § 29 odst. 1 zákona o Celní správě ČR obsahuje slovo „zejména“ a je tedy zjevné, že výčet údajů prokazujících totožnost zde uvedený je pouze demonstrativní, je vhodné s ohledem na oblast ochrany osobních údajů do textu předmětného ustanovení výslovně vložit možnost využití čísla a druhu průkazu totožnosti, aby nebylo možné do budoucna zpochybnit sběr a nakládání s těmito údaji z hlediska ochrany osobních údajů.

K bodům 24 a 25 (§ 32 odst. 1 písm. a) a odst. 4)

Navrhovaná změna souvisí se změnou právní úpravy zadržení a s tím souvisejícím zpřesněním daného ustanovení.

K bodům 26 a 27 (§ 35b odst. 1)

Navrhuje se provést aktualizaci ustanovení upravujícího oprávnění celníka při kontrole dopravních prostředků a jejich nákladů požadovat uhrazení nedoplatku, a to v návaznosti na celkovou revizi úpravy správy placení peněžitých plnění v režimu dělené správy, kdy je zohledněna skutečnost, že obce nově budou moci předat celnímu úřadu pokutu nejen k vymáhání, ale rovněž ke správě placení jako celku.

K bodu 28 (§ 35b odst. 2)

Cílem navrhované právní úpravy je z důvodu posílení právní jistoty a předvídatelnosti aplikační praxe přesnější vymezení, co se rozumí pojmem motorové vozidlo, resp. zda jím je i přípojné vozidlo, které se nachází v jízdní soupravě. Stávající textace § 35b a násl. zákona o Celní správě ČR používá pojem motorové vozidlo, který nicméně nedefinuje. Tímto pojmem by mohlo být rozuměno „nekolejové vozidlo poháněné vlastní pohonnou jednotkou a trolejbus“ ve smyslu § 2 písm. g) zákona o silničním provozu (přestože se jedná o vymezení základních pojmů pouze pro účely zákona o silničním provozu), kdy v takovém případě by přípojné vozidlo bylo vozidlem nemotorovým. Navrhuje se proto postavit najisto, že celník je oprávněn požadovat po řidiči uhrazení nedoplatku i ve vztahu k přípojnému vozidlu, například pokud má provozovatel přípojného vozidla, který není shodný s provozovatelem motorového vozidla a řidičem, nedoplatek. Neposuzuje se tedy celá jízdní souprava en bloc, ale každé vozidlo se posuzuje samostatně.

K bodu 29 (§ 37a a 37b)

K § 37a Jedná se o institut, který upravuje postup celníka před zahájením úkonů trestního řízení v souladu s ustanovením § 158 odst. 1 trestního řádu (tzv. šetření). Smyslem je upravit tento postup přímo v zákoně o Celní správě ČR v zájmu právní jistoty a vyloučení sporů o tom, zda, jakým způsobem a za využití jakých oprávnění toho kterého zákona celník v těchto situacích postupuje. Přitom se má na mysli celník, který je zařazený na útvaru, jenž plní úkoly pověřeného celního orgánu, tj. úkoly policejního orgánu právě ve smyslu § 158 odst. 1 trestního řádu. Uvedené oprávnění vychází z obdobně koncipovaného oprávnění pro policisty stanovené v § 69 zákona o Policii ČR. Dosavadní oprávnění těchto celníků k této činnosti se dovozovalo z ustanovení § 158 odst. 1 trestního řádu a jeho výkladu, nicméně i v současné době se vyskytují případy, kdy takový výklad a z něho vyplývající používané postupy jsou rozporované, a tímto vloženým ustanovením se postupům těchto celníků přiznává větší právní jistota. Přitom se jedná mnohdy o postupy (někdy označované za postupy policejního orgánu v rámci tzv. „předprocesního stádia“), při kterých jsou prvotně získávány informace, na základě kterých jsou zahájeny úkony trestního řízení, kterými je nadto zahájeno celé přípravné řízení trestní a policejní orgán na nich staví odůvodnění (objektivní podezření) pro splnění zákonných požadavků pro postup dle § 158 odst. 3 trestního řádu, tj. formální zahájení trestního řízení (byť bez požadavků kladených jinak na popis skutku jako v případě usnesení o zahájení trestního stíhání), a právní jistota kompetence k provádění takové činnosti jako prvotního zdroje informací pro možné pozdější zahájení trestního stíhání je tak nadmíru žádoucí. Nadto v případě nově uzavíraných mezinárodních smluv o policejní spolupráci (např. mezi Českou republikou a Slovenskou republikou) se o spolupráci při získávání informací za účelem zamezení nebo odhalení trestné činnosti výslovně hovoří a Celní správa ČR by v takovém případě měla mít toto oprávnění i z tohoto důvodu v zákoně výslovně uvedené. K § 37b Ustanovení o získávání poznatků o trestné činnosti ze zájmového prostředí upravuje působení celníka v prostředí, v němž lze důvodně předpokládat získání poznatků důležitých pro předcházení a odhalování trestných činů a k předcházení těmto trestným činům. Toto ustanovení by mělo přispět k aktivnímu předcházení trestným činům a současně nahrazuje definicí pojmu „zájmové prostředí“ obsahově shodný text uvedený v současném § 24 písm. a) bodě 7 zákona o Celní správě ČR, které stanoví jeden z důvodu zákazu provedení služebního úkonu. Uvedené oprávnění vychází z obdobně koncipovaného oprávnění pro policisty stanovené v § 70 zákona o Policii ČR.

K bodu 30 (§ 38 odst. 1)

Jedná se o zpřesnění textu nahrazením pojmu „finanční prostředky“ věcně správným pojmem „peněžní prostředky“.

K bodu 31 (§ 38 odst. 2)

S ohledem na zavedení institutu kontrolního nákupu v § 11d tohoto zákona a poznatků z praxe se navrhuje rozšíření použitelnosti krycích dokladů i na další působnosti orgánů Celní správy ČR v souvislosti s kontrolním nákupem. Využívání krycích dokladů je obecně vhodné a účelné v rámci všech kompetencí orgánů Celní správy ČR, u kterých lze provádět kontrolní nákup podle navrhovaného znění § 11d zákona o Celní správě ČR. Navrhuje se tedy rozšířit použitelnost krycích dokladů i na oblast spotřebních daní, povinného značení lihu, pohonných hmot a vymáhání práv duševního vlastního za současného zachování oblasti hazardních her. Vzhledem k tomu, že dochází k nárůstu nákupů mimo jiné vybraných výrobků a zboží podezřelého z porušování práv duševního vlastnictví prostřednictvím internetu a v České republice začínají působit různá internetová tržiště zprostředkovávající nákupy ze zahraničí, bude nutné tímto směrem zaměřit kontrolní činnosti orgánů Celní správy ČR včetně využívání kontrolních nákupů. S ohledem na ochranu osobních údajů příslušníků nelze požadovat, aby v rámci kontrolních nákupů na internetu příslušníci uváděli pro účely registrace v e-shopu nebo doručení zásilky své skutečné jméno, příjmení a adresu svého skutečného bydliště. Pokud jde o otázku adresy pro doručení, tak za vhodné nelze považovat uvedení adresy celního úřadu nebo adresy Generálního ředitelství cel.

K bodu 32 (nadpis § 42)

Jedná se o zpřesnění textu nahrazením pojmu „finanční prostředky“ věcně správným pojmem „peněžní prostředky“.

K bodům 33 až 35 (§ 42 odst. 1 až 3)

Navrhuje se změna ustanovení upravující zvláštní finanční prostředky, kdy nakládání se zvláštními finančními prostředky bude schvalováno pouze interně. Tato změna se navrhuje v souladu se zněním ustanovení § 77 zákona o Policii ČR, které řeší obdobnou problematiku. Současně je provedeno zpřesnění textu nahrazením pojmu „finanční prostředky“ věcně správným pojmem „peněžní prostředky“.

K bodu 36 (§ 44a)

Stanovené podmínky pro použití donucovacích prostředků celníkem v § 44 zákona o Celní správě ČR se nově doplňují a konkretizují v jeho novém § 44a. Navržený text je analogií ustanovení § 54 zákona o Policii ČR. Oproti dnešní úpravě jsou tak doplněna zejména pravidla pro použití pout ke spoutání v kombinaci s prostředkem k zamezení prostorové orientace a ke vzájemnému připoutání dvou nebo více osob, je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob nebo majetku, anebo že se osoba pokusí o útěk, dána u všech těchto osob. Tato pravidla v současné době nejsou upravena. I v případě těchto donucovacích prostředků, kterých se nové ustanovení týká, zůstávají v platnosti obecné zásady úkonu, zejména princip proporcionality (viz § 44 odst. 5 zákona o Celní správě ČR). Využívány mohou být pouze, pokud může dojít k ohrožení bezpečnosti osob, majetku anebo když hrozí, že se zadržená osoba (nebo osoby) pokusí o útěk. Nejčastější využití bude zejména při transportu zadržených nebezpečných osob.

K bodu 37 (§ 47 odst. 2)

Navrhuje se v návaznosti na nový § 44a zákona o Celní správě ČR doplnit též pravidlo, podle něhož není (na rozdíl od ostatních donucovacích prostředků) o použití pout a prostředku k zamezení prostorové orientace zpracováváno celníkem písemné hlášení. Jedná se o analogii s ustanovením § 57 odst. 2 zákona o Policii ČR.

K bodům 38 a 39 (§ 53 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a 4)

Navrhovaná úprava nově navazuje na postup při zadržení věci, kdy orgán Celní správy ČR může zadrženou věc ponechat osobě, které byla zadržena, s tím, že ji tato osoba nesmí zničit ani s ní jinak nakládat s výjimkou jejího držení nebo skladování. Pokud nedodrží tuto povinnost, dopustí se fyzická osoba nebo právnická anebo podnikající fyzická osoba tohoto nově zavedeného přestupku. Tento přestupek je však již upraven v několika stávajících právních úpravách, kdy dochází k jeho koncentraci v zákoně o Celní správě ČR. Konkrétně se jedná o celní zákon, zákon o odpadech, zákon č. 228/2005 Sb. V případě posledního z nich je horní hranice sankce ve výši 5 mil. Kč, což reflektuje též nyní navržená maximální výše pokuty za předmětný přestupek v zákoně o Celní správě ČR.

K bodům 40 až 43 (§ 58 odst. 1)

V rámci ustanovení ohledně přístupu orgánů Celní správy ČR k údajům z vybraných evidencí je třeba provést dílčí aktualizace a doplnění. Aktualizace se konkrétně týká názvu infomačního systému cizinců. V § 58 odst. 1 písm. n) zákona o Celní správě ČR se navrhuje zapracovat oprávnění orgánů Celní správy ČR k přístupu k údajům evidence ukrajinských vozidel zřízené podle ustanovení § 7k zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů.

Vozidla registrovaná v zahraničí mohou orgány Celní správy ČR v současné chvíli ověřovat pouze v databázi EUCARIS, ve které jsou evidovaná vozidla pouze signatářských států Prümské dohody, mezi které však Ukrajina nepatří. Údaje z evidence jsou potřebné pro kontrolní a dohledové činnosti, kdy orgány Celní správy ČR nemohou bez znalosti provozovatele vozidla vymáhat zaplacení nedoplatku nebo dluhu ve svých evidencích nebo identifikovat podezřelého z přestupku, pokud je jím provozovatel vozidla, a řádně tak plnit zákonné povinnosti v rámci svěřených kompetencí. Dále se navrhuje doplnění rejstříků a evidencí letadel a létajících zařízení a rejstříků plavidel. Údaje z uvedených evidencí jsou potřebné rovněž v souvislosti s realizací vymáhání peněžitých plnění, kdy uvedené evidence mohou sloužit jako zdroj informací ohledně exekvovatelného majetku. Rejstříky letadel a létajících zařízení se rozumí zejména letecký rejstřík vedený Úřadem pro civilní letectví podle zákona o civilním letectví, rejstřík sportovních létajících zařízení vedený podle zákona o civilním letectví nebo registr provozovatelů bezpilotních systémů vedený Úřadem pro civilní letectví podle zákona o civilním letectví. Rejstříky plavidel se rozumí zejména námořní rejstřík vedený Ministerstvem dopravy podle zákona o námořní platbě nebo plavební rejstřík a rejstřík malých plavidel vedený Státní plavební správou podle zákona o vnitrozemské plavbě. Oprávnění se vztahuje případně také na další evidence, pokud obsahují informace o letadlech a létajících zařízeních nebo plavidlech. Textace je navržena tak, aby v ní byly podchyceny veškeré povinně evidované či registrované létající stroje a zařízení, které mohou být součástí majetku dlužníka, a zároveň byla navržena i s ohledem na obdobné ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Policii ČR. Orgány Celní správy ČR si již údaje z některých evidencí vyžadují, např. na základě písemných žádostí, nicméně vzhledem k počtu těchto žádostí a s tím spojené velké administrativní zátěži při zasílání žádostí, se forma dálkového a nepřetržitého přístupu jeví jako mnohem praktičtější, a to zejména s ohledem na výrazné posílení role orgánů Celní správy ČR jako obecného správce daně. V této změně lze spatřovat plnění zákonných kompetencí efektivně, řádně a hospodárně. Stejně jako u rejstříků letadel a létajících strojů a zařízení jsou údaje z rejstříků plavidel pro orgány Celní správy ČR potřebné ke zjišťování informací k majetkovým poměrům dlužníka pro účely vymáhání daňových nedoplatků. Současně je třeba upozornit na související navrhovanou úpravu soupisu podle evidence v § 206a daňového řádu, která rozšiřuje možnost správce daně exekvovat movitou věc dlužníka, která je zapsaná v evidenci zřízené na základě zákona nebo vedené v souladu se zákonem, což je mimo jiné případ uvedených evidencí. V § 58 odst. 1 písm. s) zákona o Celní správě ČR je těmto orgánům stanoveno právo na poskytnutí údajů z evidence údajů o mýtném. Navrhuje se v daném ustanovení výslovně uvést i evidenci údajů o časovém zpoplatnění. Obě tyto evidence jsou vedeny podle zákona o pozemních komunikacích (evidence údajů o mýtném § 22c, evidence údajů o časovém zpoplatnění § 21c). Orgány Celní správy ČR vykonávají na základě § 40 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích kompetence jak v oblasti kontroly časového zpoplatnění, tak v oblasti kontroly elektronického mýtného. Jeví se proto logické, aby ve vztahu k takto úzce spjatým kompetencím bylo zřízeno právo na přístup k relevantním evidencím ve stejném ustanovení zákona o Celní správě ČR. V návaznosti na výkon působnosti orgánů Celní správy ČR se doplňují rovněž evidence v oblasti obchodování s ohroženými druhy. Jedná se o evidence vedené Ministerstvem životního prostředí podle zákona o obchodování s ohroženými druhy. Orgány Celní správy ČR vykonávají v oblasti CITES roli celního orgánu při dovozu, vývozu a tranzitu zboží, a dále odhalují podezření ze spáchání trestných činů v oblasti wildlife crime v pozici policejního orgánu. Přímý a nepřetržitý přístup k evidencím je nezbytný při prověřování a potírání nelegální činnosti na úseku wildlife crime, a to zejména s ohledem na nutnost ověření informací k ohroženým exemplářům včetně jejich chovatelské historie. Předmětná data jsou pro orgány Celní správy ČR významné rovněž pro získávání statistických informací o mezinárodním obchodu a chovu ohrožených druhů. Konečně se navrhuje doplnit aktuální úpravu o evidence operátora trhu s energiemi podle energetického zákona. Smyslem úpravy je zajistit orgánům Celní správy ČR jako správcům energetických daní podle části 45 a 47 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, přístup k údajům o výrobě a spotřebě elektřiny, zemního plynu a některých dalších plynů v rozsahu a dostupnosti, která umožní efektivnější výkon správy daní jako jedné z hlavních kompetencí orgánů Celní správy ČR. V současnosti jsou data poskytována na základě písemných ad hoc žádostí, které jsou však pro obě strany administrativně zatěžující a neumožňují orgánům Celní správy ČR provádět datové rizikové analýzy efektivity výběru energetických daní v potřebné kvalitě, a řádně tak kontrolovat plnění povinností účastníky trhu s energetickými komoditami a energiemi.

K bodu 44 (§ 63 odst. 1)

Mezi operativně pátrací prostředky se nově zařazuje i tzv. „sledovaná zásilka“. Možnost jejího použití vyplývá např. z čl. 21 Úmluvy Neapol II (sdělení č. 50/2009 Sb. m. s.). Vzhledem k obsahu čl. 2 Úmluvy Neapol II, kde je stanoveno, že tato Úmluva nerozšiřuje pravomoci orgánů Celní správy ČR v rámci vnitrostátních právních předpisů, je pro možnost použití sledované zásilku nutné ji zahrnout mezi operativně pátrací prostředky podle vnitrostátního předpisu.

K bodům 45 a 46 (§ 74 až 80)

Celní informační systém je zřízen na základě právních předpisů Evropské unie, kdy se konkrétně jedná o: • nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (dále jen „nařízení Rady č. 515/97”) (srov. čl. 23 a násl.), • rozhodnutí Rady č. 2009/917/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o používání informačních technologií pro celní účely (dále jen „rozhodnutí Rady 2009/917/SVV“). Rozhodnutí Rady 2009/917/SVV bylo změněno s platností od 8. dubna 2024 nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/868 ze dne 13. března 2024, kterým se mění rozhodnutí Rady 2009/917/SVV, pokud jde o jeho uvedení do souladu s pravidly Unie o ochraně osobních údajů (dále jen „nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2024/868“). Účelem změny je zajištění jednotného přístupu k ochraně osobních údajů, kdy rozhodnutí Rady 2009/917/SVV bylo upraveno tak, aby bylo uvedeno v souladu se směrnicí (EU) 2016/680 Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV. Konkrétně došlo k nahrazení pojmu „závažná porušení“, který byl používán v rozhodnutí Rady 2009/917/SVV, pojmem „trestné činy“ ve smyslu směrnice (EU) 2016/680. Celní informační systém ve smyslu rozhodnutí Rady 2009/917/SVV tedy zůstal omezen na pomoc s prevencí, vyšetřováním, odhalováním nebo stíháním trestných činů podle vnitrostátních právních předpisů, jak jsou vymezeny v rozhodnutí 2009/917/SVV, tj. vnitrostátních právních předpisů, které jsou uplatňovány příslušnými celními správami členských států a které jsou proto zvláště důležité v souvislosti se clem. Dále došlo např. ke zpřesnění možnosti zpracovávat některé údaje ve vztahu ke směrnici 2016/680 a délce možné doby uchování informací obsažených v celním informačním systému.

Na základě komplexní analýzy výše uvedených přímo použitelných předpisů Evropské unie je nově navrženo provedení reformulace ustanovení hlavy páté zákona o Celní správě ČR, a to ve smyslu minimalistické adaptace příslušných předpisů Evropské unie. Nově jsou do zákona o Celní správě ČR navržena pouze ustanovení určující na národní úrovni tuzemský orgán, který bude výkon příslušných kompetencí zajišťovat. V ostatních oblastech se předpokládá přímá aplikace evropských předpisů. K § 74 odst. 1 V prvním odstavci je navrhováno pravidlo, že přístup (sensu largo) k informacím v celním informačním systému mají orgány Celní správy ČR, tj. celní úřady a Generální ředitelství cel. Přístupem k informacím je přitom potřeba rozumět právo vkládat informace, zobrazovat a využít vložené informace či tyto mazat. Celní informační systém je tvořen centrální databází, v níž jsou uchovávány osobní údaje, jako např. příjmení a jména, adresy a čísla dokladů totožnosti, související se zbožím, dopravními prostředky, podniky nebo osobami a se zajištěným, zabraným nebo propadlým zbožím a hotovosti. Centrální databázi spravuje Komise, která však nemá přístup k uchovávaným osobním údajům. Orgány určené členskými státy mají právo na přístup do centrální databáze a mohou do ní zadávat údaje a nahlížet do uchovávaných informací. Tento systém jednak má napomáhat při předcházení operacím, které jsou v rozporu s celními nebo zemědělskými předpisy, a jejich vyšetřování a stíhání. Jde o právní předpisy ve smyslu čl. 5 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 a dále veškeré právní předpisy přijaté v rámci společné zemědělské politiky a zvláštní právní předpisy přijaté s ohledem na zboží vzniklé zpracováním zemědělských produktů. Zároveň tento informační systém má za cíl napomáhat příslušným orgánům členských států při předcházení, vyšetřování, odhalování nebo stíhání trestných činů podle vnitrostátních právních předpisů rychlejším zpřístupňováním údajů, které posílí účinnost postupů spolupráce a kontroly celních správ členských států. Obdobné postupy jsou nastaveny v rámci související zvláštní identifikační databáze celních spisů (FIDE), tj. databáze, jejíž účelem je umožnit Komisi, pokud otevírá koordinační spis ve smyslu článku 18 nařízení Rady č. 515/97 nebo připravuje misi Společenství do třetí země ve smyslu článku 20 nařízení Rady č. 515/97, a příslušným orgánům členských států pověřených správním šetřením, které byly určeny podle článku 29 nařízení Rady č. 515/97, pokud zahajují vyšetřování nebo vyšetřují jednu či více osob nebo podniků, aby zjistily, které příslušné orgány ostatních členských států nebo útvarů Komise právě vedou nebo vedly vyšetřování dotčených osob nebo podniků, aby tak na základě informací o existenci vyšetřovacích spisů dosáhly cíle uvedeného v čl. 41a odst. 2 nařízení Rady č. 515/97. V trestněprávní rovině pak zvláštní identifikační databáze celních spisů má za cíl umožnit příslušným orgánům členských států pověřeným celním šetřením, které byly určeny podle článku 7 rozhodnutí Rady 2009/917/SVV, pokud zahajují vyšetřování nebo vyšetřují jednu či více osob nebo podniků, jakož i Europolu a Eurojustu, aby zjistily, které příslušné orgány ostatních členských států vedou nebo vedly vyšetřování dotčených osob nebo podniků, aby tak na základě informací o existenci vyšetřovacích spisů dosáhly cíle podle přímo použitelného předpisu Evropské unie. Každý členský stát sdělí ostatním členským státům a Komisi seznam příslušných orgánů, které určí pro účely uplatňování předmětných přímo použitelných předpisů Evropské unie s tím, že zároveň je uvedeno, ke kterým údajům může mít příslušný orgán přístup a za jakým účelem. V rámci České republiky jsou takto určeny orgány Celní správy ČR, které mohou využívat data získaná z celního informačního systému k dosažení cíle uvedeného v předmětných přímo použitelných předpisech Evropské unie. Využití může být pro správní nebo jiné účely s předchozím souhlasem osoby, která data zanesla do systému a za podmínek jím uložených. Případné jiné využití musí být v souladu s právními předpisy a postupy členského státu, který je zamýšlí využívat a případně s odpovídajícími předpisy platnými v této souvislosti pro Komisi, včetně zásad uvedených v příloze přímo použitelného předpisu Evropské unie. K § 74 odst. 2 Odpovědnost za řádné fungování celního informačního systému v České republice je svěřena Generálnímu ředitelství cel jakožto vrcholnému orgánu Celní správy ČR, který v rámci celního informačního systému plní také kontrolní a metodickou roli orgánu nadřízeného celním úřadům. V rámci samotného výkonu se jedná o zajištění bezpečnostních opatření. Těmi jsou např. zabránění všem nepovolaným osobám v přístupu k zařízení používanému ke zpracování údajů, zajištění, aby údaje a jejich nosiče nebyly čteny, kopírovány, měněny nebo vymazány nepovolanými osobami nebo zabránění nepovolenému zanesení údajů a jakémukoli neoprávněnému použití, změně nebo výmazu údajů. Ve vztahu k praktickým postupům se jedná o postupy podle bezpečnostní politiky informačních systémů včetně přidělování přístupových oprávnění, použití bezpečnostních prvků či objektové bezpečnosti. Dále jde o vkládání dat, jejich změnu nebo uchování údajů pouze po nezbytnou dobu k dosažení účelu. V této souvislosti je vhodné uvést, že samotný výkon v rámci vkládání dat, jejich změny nebo uchování údajů může být prováděn ze strany celních úřadů.

K čl. CII (Přechodná ustanovení)

K bodu 1 V souvislosti s reformou institutu zadržení věci, obalu a dopravního prostředku ze strany orgánu Celní správy ČR se nepředpokládá specifický režim pro zadržení realizovaná přede dnem nabytí účinnosti zákona, který by cestou přechodných ustanovení požadoval dokončení procesního postupu v těchto případech podle předchozí úpravy. Naopak, žádoucím stavem je eliminace dvojkolejnosti s tím, že nová úprava bude v zájmu efektivity fungování zúčastněných orgánů aplikováno ode dne účinnosti zákona i na věci, obaly a dopravní prostředky již dříve zadržené. Navrhuje se proto pouze přechodné ustanovení řešící běh lhůt pro reakci příslušného orgánu v těchto případech, kdy se předpokládá, že tyto lhůty v plné délce poběží až ode dne nabytí účinnosti zákona. Uvedené přechodné ustanovení přitom postačí uvést pouze ve vztahu k novele zákona o Celní správě ČR, přičemž je formulováno tak, aby pokrylo též lhůty upravené jinými předpisy. K bodu 2 S ohledem na nově upravenou lhůtu pro stanovení náhrady nákladů zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku celním úřadem se stanoví přechodné ustanovení zajišťující opětovný běh této lhůty tak, aby v případě nákladů, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a před tímto dnem nebyla jejich náhrada stanovena, bylo možné toto stanovení vůbec provést ve lhůtě, kdy tato by jinak mohla již uběhnout před účinností nové právní úpravy.

K části devadesáté – Změna zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech K čl. CIII K bodu 1 (§ 6 odst. 7)

K bodu 2 (§ 6 odst. 8)

Navrhuje se, aby správu placení poplatku za regulované látky vykonával nově celní úřad namísto České inspekce životního prostředí, která daný poplatek ukládá v procesním režimu daňového řádu. Bude se jednat o věcnou dělenou správu a celní úřad bude spravovat placení předmětného poplatku v režimu daňového řádu. Obdobný stav je zaveden např. u poplatku za znečišťování podle zákona č. 201/2012 Sb., dále u poplatku z odebírané množství podzemní vody nebo poplatku za vypouštění odpadních vod podle zákona č. 254/2001 Sb. a také u poplatku za odkládání odpadu na skládku dle zákona č. 541/2020 Sb.

K části devadesáté první – Změna zákona o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur K čl. CIV (§ 23 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem životního prostředí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části devadesáté druhé – Změna zákona o podporovaných zdrojích energie K čl. CV K bodům 1 a 2 (§ 47c odst. 4 a 5 a § 49 odst. 14 písm. w))

K§ 47c odst. 4 a 5 Vypuštění slov „orgánů celní správy“ reaguje na navrhované změny kompetencí v tomto zákoně (§ 47d a 47e). K § 49 odst. 14 písm. w V rámci úpravy přestupků se reaguje na změnu kompetence v oprávnění přístupu provedenou v § 47c.

K bodům 3 až 5 (§ 47d odst. 5 až 7 a § 47e odst. 6)

Navrhuje se stávající kompetenci celního úřadu ke kontrole povinnosti zajistit minimální množství biometanu v dopravě převést na Státní energetickou inspekci, která je v dané oblasti erudovanější než orgány Celní správy ČR. Inspekce je již nyní mj. příslušná k projednání přestupku dodavatele v rámci nepodání hlášení o splnění povinnosti zajištění minimálního podílu energie pokročilého biometanu v zemním plynu a biometanu, které dodává ke spotřebě pro dopravní účely podle § 47d odst. 5. Kontrola povinnosti zajistit minimální množství biometanu v dopravě byla svěřena orgánům Celní správy ČR novelou tohoto zákona č. 382/2021 Sb., která neprošla standardním připomínkovým řízením a nedošlo tak posouzení navrhovaných kompetenčních změn v rámci hodnocení RIA. Je na místě také zdůraznit zásadní odlišnost od působnosti orgánů Celní správy ČR vykonávané podle zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, kdy výrobu minerální olejů a jejich uvedení do volného daňového oběhu mají orgány Celní správy ČR pod kontrolou v návaznosti na systém správy spotřebních daní, zejména s ohledem na prvek daňových skladů. Plyn naproti tomu nepodléhá spotřební dani, ale je zdaňován tzv. energetickou či ekologickou daní, což znamená i jiný právní mechanismus výroby, distribuce a kontroly této komodity. Celní správě ČR nebyly se zavedením těchto nových kompetenci přiřazeny žádná nová systemizovaná místa ani zdroje a Celní správa ČR současně nedisponuje odborníky na danou oblast.

K bodům 6 a 7 (§ 47e odst. 5 a 7)

Navrhuje se stávající kompetenci celního úřadu ke kontrole povinnosti Povinnost zajistit v dopravě minimální množství elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje energie převést na Státní energetickou inspekci. V podrobnostech viz odůvodnění k § 47d.

K bodu 8 (§ 47f odst. 4)

S ohledem na změnu působnosti se navrhuje oprávnění převést na Státní energetickou inspekci.

K bodům 9 až 11 (§ 51 odst. 2 až 4)

Navrhuje se, aby správu placení neoprávněně čerpané podpory vykonával nově celní úřad namísto Státní energetické inspekce, která dané peněžité plnění ukládá v procesním režimu správního řádu. Bude se jednat o věcnou i procesní dělenou správu a celní úřad bude spravovat placení předmětných peněžitých plnění v režimu daňového řádu. V odstavci 2 dochází k odstranění nedůvodné výjimky proti daňovému řádu, kdy v současnosti neuhradí-li subjekt řádně a včas neoprávněně čerpanou podporu, vzniká mu povinnosti uhradit částku 0,1 % denně z neuhrazené částky. Navrhuje se tuto výši sladit s výší úroku z prodlení podle daňového řádu. V odstavci 3 dochází k vypuštění textu „a penále“ bez náhrady, neboť dané peněžité plnění bude spravovat celní úřad v procesním režimu daňového řádu, a uplatní se tedy obdobná pravidla jako v případě správy úroku z prodlení podle daňového řádu. Není proto na místě, aby Státní energetická inspekce stanovovala penále formou rozhodnutí podle správního řádu, když celková výše penále je známa až v době, kdy je neoprávněně čerpaná podpora (základ penále) uhrazena do státního rozpočtu, což může být ex post po vydání rozhodnutí.

K čl. CVI (Přechodné ustanovení)

Navrhuje se přechodné ustanovení, které reaguje na nahrazení stávajícího penále podle § 51 odst. 2 písm. b) zákona o podporovaných zdrojích energie úrokem z prodlení podle daňového řádu. Penále v tomto případě vykazuje materiálně povahu úroku, tj. z hlediska přechodného režimu je třeba s ním nakládat jako s časově předcházející úpravou úroku svého druhu podle daňového řádu. Úprava úroků v daňovém řádu má smíšený hmotněprávní a procesněprávní charakter, neboť zahrnuje jak úpravu úroků jako svébytných peněžitých plnění („daní“, resp. příslušenství daně), která je hmotněprávního charakteru, tak procesněprávní úpravu řízení a jiných postupů, které se úroků týkají. Ačkoliv i bez uvedení přechodných ustanovení platí, že (s ohledem na zákaz pravé retroaktivity) nelze novou právní úpravou regulovat vznik a existenci úroku přede dnem nabytí její účinnosti, zatímco procesní aspekty nové právní úpravy lze ode dne nabytí její účinnosti aplikovat též na úroky vzniklé v minulosti, je z pohledu právní jistoty žádoucí, aby tyto principy byly vyjádřeny v textu navrhovaného zákona výslovnými přechodnými ustanoveními. V konkrétní rovině jde zejména o vyřešení situace, kdy podmínky pro vznik úroku nastaly ještě za účinnosti původní úpravy a ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy nadále trvají. Navrhuje se proto explicitně uvést, že úroky podle dosavadní úpravy (v daném případě „penále“) se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny. Určení pevné hranice pro vznik úroků je umožněno zejména skutečností, že jak podle dosavadní, tak podle budoucí úpravy platí, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jejich vznik. Dosavadní úroky tak mohou naposledy vzniknout za den předcházející nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zatímco úroky podle nové úpravy nejdříve za den, kdy tato úprava nabyla účinnosti. Toto přechodné ustanovení tak přináší jasné odlišení, od kterého časového okamžiku případně bude uvedený úrok podle zákona o podporovaných zdrojích energie nově vznikat namísto dosavadního „penále“.

K části devadesáté třetí – Změna zákona o uvádění dřeva a dřevařských výrobků na trh K čl. CVII

Navrhuje se novelizovat tento zákon ve znění novely zaslané do mezirezortního připomínkového řízení v březnu 2024 s ohledem na navrhovanou účinnost tohoto zákona 30. prosince 2024.

K bodu 1 (§ 9 písm. d) a poznámka pod čarou č. 38)

V souvislosti s koncepční změnou zadržování věci orgány Celní správy ČR nově upravenou v zákoně o Celní správě ČR se navrhuje odkazovat při zadržení na postupu podle tohoto zákona.

K bodu 2 (§ 13 odst. 4)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou obchodní inspekcí, tato sama vybírala.

K části devadesáté čtvrté – Změna zákona o nakládání s bezpečnostním materiálem K čl. CVIII (§ 20 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené příslušným útvarem Policie ČR a Policejním prezidiem ČR podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části devadesáté páté – Změna zákona o prekursorech drog K čl. CIX K bodu 1 (§ 21 odst. 2)

Upřesňuje se označení kompetentního orgánu.

K bodu 2 (§ 26 odst. 2)

Podnikající fyzické osoby, právnické osoby a orgány státní správy jsou povinny před zneškodněním uvedené látky uvědomit o zneškodnění Policii ČR a Generální ředitelství cel. Navrhuje se vypustit informování Generálního ředitelství cel, které je s ohledem na jeho kompetence podle tohoto zákona nadbytečné.

K bodu 3 (§ 45 odst. 2 písm. b))

S ohledem na kompetenci celního úřadu se navrhuje z kompetence Ministerstva zdravotnictví vyloučit projednávání přestupků při dovozu a vývozu.

K bodu 4 (§ 45 odst. 4)

S ohledem na kompetenci celního úřadu se navrhuje upřesnit, že projednává přestupky při dovozu a vývozu.

K bodu 5 (§ 45 odst. 5)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví a Státním ústavem pro kontrolu léčiv podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně. Současně se navrhuje, aby se lhůta pro placení řídila obecnou úpravou placení podle § 160 podle daňového řádu.

K bodům 6 až 9 (§ 48)

S ohledem na kompetence orgánů Celní správy ČR v této oblasti se navrhuje upřesnit kompetence Generálního ředitelství cel způsobem, kterým bude vymezena pouze na oblast dovozu a vývozu prekursorů drog. Současně již nebude stanovena kompetence ke kontrole dodržování tohoto zákona. Generální ředitelství cel bude také v rozsahu působnosti orgánů Celní správy České republiky zasílat Evropské komisi přehled údajů o dovozu a vývozu.

K bodu 10 (§ 49 písm. d))

Celní úřad v rámci přepravy má vymezenu kompetenci pouze na oblast dovozu a vývozu prekursorů drog. Pokud však při výkonu této kompetence nebo kompetence podle jiného zákona zjistí, že při přepravě došlo k porušení některé z povinností uvedených v § 23, 24 a 32, informuje neprodleně ministerstvo. Zadrženou věc současně předají Policii ČR. Jedná se o povinnosti související s dopravou uvedených látek nebo s povinností osoby a orgánu státní správy, které se zabývají činností s uvedenou látkou uchovávat doklady o této činnosti.

K bodu 11 (§ 49 písm. f))

Celní úřad má vymezenu kompetenci pouze na oblast dovozu a vývozu prekursorů drog.

K čl. CX (Přechodná ustanovení)

K části devadesáté šesté – Změna zákona o povinném značení lihu K čl. CXI K bodům 1 a 2 (§ 5 odst. 1 písm. a) a c))

Navrhuje se nově rozšířit okruh maximálních přípustných velikostí spotřebitelských balení lihu. Uvedená změna vyplývá z potřeby rozšíření možnosti inovativních metod distribuce a prodeje lihovin na českém trhu zejména ve spojení s nástroji tzv. cirkulární ekonomiky. Jakékoliv zvětšení spotřebitelského balení lihu je přitom nutné důsledně propojit se zajištěním zvýšené garance, která vyloučí, aby byla zvětšená spotřebitelská balení využívána k distribuci a prodeji nelegálních lihovin, a to zejména formou průběžného doplňování původně legálního spotřebitelského balení lihu lihem z nelegálních zdrojů (jako tomu bylo v období před zavedením současné právní úpravy, které vyvrcholilo mj. neblaze proslulou metanolovou kauzou). Současně platí, že jakákoliv právní úprava musí respektovat požadavek technologické neutrality. Z uvedeného vyplývá požadavek, aby případné připuštění zvětšení spotřebitelského balení bylo nejen spojeno s dostatečnou bezpečnostní garancí, ale tato garance současně nevycházela z jediného technologického řešení, ale byla koncipována jako univerzální. Řešením tak je cesta částečného zvětšení maximální přípustné velikosti spotřebitelského balení lihu při současném stanovení doplňujících podmínek zajišťujících dostatečnou bezpečnostní garancí z hlediska nakládání s lihovinami, a to při zachování principu technologické neutrality právní úpravy. Na jedné straně tak bude návrhem zákona nově připuštěno též využití spotřebitelského balení o objemu nad 3 litry do 5 litrů vyrobené ze skla, avšak toto balení bude muset současně být opatřeno tzv. jednocestným uzávěrem. Pojem „jednocestný uzávěr“ zákon používá již dnes s tím, že jej přímo nedefinuje, ale vychází z toho, že se jedná o pojem obecného jazyka (v rámci daného oboru podnikání), jehož význam z něj vyplývá bez dalšího. Věcně se jedná o uzávěr, který v běžných podmínkách neumožňuje opětovné naplnění spotřebitelského balení mimo součinnost výrobce – tento charakter je třeba posuzovat materiálně a zároveň technicky neutrálně; běžně se jedná např. o nástavec napojený na hrdlo láhve, ale může se jednat i o jiné formy zabránění opětovnému doplnění, např. v podobě přídavného čepovacího zařízení (s využitím mechanické zábrany či elektronického sledování průtoku). V dané souvislosti dochází rovněž k úpravě přípustných spotřebitelských balení lihu v restauračních zařízeních v § 15 zákona o povinném značení lihu. Nově tak budou na trhu přípustné tyto velikosti spotřebitelského balení lihu: • do 1 litru včetně – bez omezení materiálu a uzavření, • nad 1 litr do 3 litrů včetně – pouze ze skla bez omezení uzavření, • nad 3 litry do 5 litrů včetně – pouze ze skla a současně pouze s jednocestným uzávěrem.

K bodu 3 (§ 9)

Navrhuje se terminologicky upřesnit ustanovení upravující dovoz a vývoz ve smyslu celních předpisů a přeshraniční přepravu, kdy dochází k přemístění lihu mezi členskými státy Evropské unie. Tato změna je prováděna s ohledem na navazující ustanovení, kdy se režim dovozu a vývozu odlišuje od režimu přeshraniční přepravy.

K bodům 4 až 7, 19 a 51 (§ 10 odst. 1 až 3, § 11 písm. e), § 18 odst. 4 a § 62 odst. 1 písm. e))

K bodům 8 až 13 (§ 12)

Jedná se o terminologické upřesnění související se zpřesněním právní úpravy dovozu a vývozu ve smyslu celních předpisů a přeshraniční přepravy, kdy dochází k přemístění lihu mezi členskými státy Evropské unie. Současně je reagováno na změny terminologie označení dokladů v zákoně o spotřebních daních.

K bodům 14, 34, 36 a 40 (§ 12a odst. 5, § 35 odst. 3, § 38 odst. 4 a § 43 odst. 2)

Uvedené ustanovení v souvislosti s požadovaným formátem a strukturou daného podání odkazuje na právní úpravu tzv. formulářových podání při správě daní v rámci daňového řádu, která reflektuje judikaturu správních soudů v otázce způsobu stanovení obsahu, formátu a struktury těchto podání, přičemž tato judikatura je částečně přenosná též na některá další podání vykazující příbuzné rysy. V podrobnostech viz nově upravený § 72 daňového řádu.

K bodům 15 až 17 (§ 15 odst. 2 a odst. 3 písm. b))

Jedná se o doplnění v návaznosti na rozšíření velikostí spotřebitelských balení (§ 5 zákona o povinném značení lihu). Nově budou v rámci restauračních zařízení přípustné tyto velikosti spotřebitelského balení lihu v těchto počtech (na jedno prodejní či výdejní místo): • 1x otevřené balení jednoho druhu do 1 litru včetně – bez omezení uzavření, • 3x otevřené balení jednoho druhu do 1 litru včetně – pouze s jednocestným uzávěrem, • 1x otevřené balení jednoho druhu nad 1 litr do 3 litrů včetně – pouze ze skla a současně pouze s jednocestným uzávěrem, • 1x otevřené balení jednoho druhu nad 3 litry do 5 litrů včetně – pouze ze skla a současně pouze s jednocestným uzávěrem. Vzhledem k zákonné definici druhu spotřebitelského balení podle § 5 odst. 2 zákona o povinném značení lihu, které nerozlišuje velikost balení („druhem spotřebitelského balení se pro účely zákona rozumí spotřebitelské balení rozlišené podle jeho názvu a výrobce“) je pak třeba výše uvedené varianty chápat jako vzájemně se vylučující, neboť přítomností jednoho balení je již daný druh spotřebitelského balení na daném místě zastoupen bez ohledu na velikost (tedy není přípustné, aby se na daném místě nacházelo další spotřebitelské balení téhož druhu, ale jiné velikosti). V případě varianty 3x otevřeného balení jednoho druhu do 1 litru včetně (pouze s jednocestným uzávěrem) je pak současný výskyt balení téhož druhu, ale jiné velikosti vyloučen zákonem výslovně.

K bodu 18 (§ 15 odst. 4)

Jedná se o doplnění v návaznosti na ustanovení § 78 odst. 6 zákona o spotřebních daních, podle kterého může správce daně v odůvodněných případech povolit v daňovém skladu zpracování lihu již uvedeného do volného daňového oběhu; takový líh se považuje za opětovně uvedený do režimu podmíněného osvobození od daně a provozovateli daňového skladu vzniká dnem opětovného uvedení do režimu podmíněného osvobození od daně nárok na vrácení daně. Předpokladem pro to, aby líh uvedený do volného daňového oběhu přestal být neznačeným lihem, je za prvé rozhodnutí správce daně podle zákona o spotřebních daní, a za druhé (je-li splněna prvá podmínka) opětovné uvedení lihu do režimu podmíněného osvobození od daně. K tomu je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí podle zákona o spotřebních daních správce daně vydává v odůvodněných případech jen tehdy, má-li být líh v daňovém skladu zpracováván. Zpracováním se přitom rozumí zásadnější operace s lihem, typu opakovaná destilace, denaturace nebo zpracování lihu na jiný výrobek. Naproti tomu o zpracování lihu nepůjde například v případě, kdy je na lihovině umístěna nesprávná kontrolní páska nebo je kontrolní páska umístěna na nesprávném místě; v takovém případě správce daně nepovolí v daňovém skladu zpracování lihu již uvedeného do volného daňového oběhu.

K bodu 20 (§ 29 odst. 2)

Nově se v zájmu zjednodušení, zefektivnění a zlevnění systému objednávání, distribuce a vracení kontrolních pásek ke značení lihu navrhuje, aby místně příslušným správcem daně pro objednávání, prodej a vracení kontrolních pásek byl pouze Celní úřad pro Středočeský kraj, který bude označován jako pověřený správce daně. Navrhovaným řešením bude zajištěno, aby náklady související s objednáváním a distribucí kontrolních pásek s ohledem na koncentraci činností na jednom úřadě bylo možné zefektivnit a zlevnit. Změna příslušného správce daně nebude mít vliv na dostupnost kontrolních pásek. Objednávka kontrolních pásek bude nově podávána pouze elektronicky v požadovaném formátu a struktuře. Nově bude též umožněno předání kontrolních pásek osobě povinné značit líh prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů. Tím je osoba poskytující poštovní služby nebo zajišťující zahraniční poštovní služby. Dnes uvedená možnost existuje pouze pro držitele poštovní licence, tedy se týká omezenějšího okruhu subjektů.

K bodu 21 (§ 30)

Nově se zavádí povinnost registrované osoby povinné značit líh podat objednávku kontrolních pásek, která je formulářovým podáním podle daňového řádu, pouze elektronicky v požadovaném formátu a struktuře. S ohledem na vymezení pověřeného správce daně je současně umožněno, aby kontrolní pásky byly předány nejen této registrované osobě, ale také zaslány prostřednictvím osoby vedené v evidenci provozovatelů poštovních služeb podle zákona o poštovních službách. Tím je osoba poskytující poštovní služby nebo zajišťující zahraniční poštovní služby. Dnes uvedená možnost existuje pouze pro držitele poštovní licence, tedy se týká omezenějšího okruhu subjektů. S ohledem na tuto možnost musí osoba povinná značit líh v objednávce upřesnit způsob převzetí kontrolních pásek. Se způsobem převzetí také souvisí změna ve způsobu uhrazení objednaných kontrolních pásek. V případě, že kontrolní pásky budou předány celním úřadem osobě vedené v evidenci provozovatelů poštovních služeb k přepravě, platí, že k jejich převzetí dojde okamžikem jejich doručení držiteli, tj. osobě povinné značit líh, která převzala kontrolní pásky (srov. např. určení termínu převzetí pro účely § 33 odst. 1 zákona o povinném značení lihu).

K bodům 22 až 25, 37 a 38 (§ 31 a § 39)

Jedná se terminologické zpřesnění související s nově vymezeným pověřeným správcem daně.

K bodům 26 a 27 (§ 32 odst. 1)

Jedná se terminologické zpřesnění související s nově vymezeným pověřeným správcem daně. Současně se jedná o změnu týkající se možnosti držitele kontrolní pásky tuto kontrolní pásku předat pouze osobě, která je držitelem poštovní licence podle zákona o poštovních službách. Nově bude moci předat kontrolní pásku osobě, která je provozovatelem poštovních služeb. Tím je v souladu se zákonem o poštovních službách osoba poskytující poštovní služby nebo zajišťující zahraniční poštovní služby. Tato změna vede ke zjednodušení a zefektivnění objednávání, distribuce a vracení kontrolních pásek ke značení lihu.

K bodu 28 (§ 33)

Jedná se o terminologické upřesnění související se zpřesněním právní úpravy dovozu a vývozu ve smyslu celních předpisů a přeshraniční přepravy, kdy dochází k přemístění lihu mezi členskými státy Evropské unie. Současně se jedná o upřesnění dokladů, na něž je evidenční kód z evidenčního označení kontrolních pásek zaznamenán.

K bodům 29 až 33 (§ 34)

Jedná o terminologické upřesnění související se zpřesněním právní úpravy dovozu a vývozu ve smyslu celních předpisů a přeshraniční přepravy, kdy dochází k přemístění lihu mezi členskými státy Evropské unie a s předáním kontrolní pásky provozovateli poštovních služeb.

K bodu 35 (§ 38 odst. 2)

Jedná o terminologické upřesnění související se zpřesněním právní úpravy dovozu a vývozu ve smyslu celních předpisů. Oprávněný příjemce po dopravě lihu z jiného členského státu EU v režimu podmíněného osvobození od daně jej jeho přijetím uvede do volného daňového oběhu. Pokud je líh přijatý v prostorách, které jsou v rozhodnutí o registraci uvedeny jako místo značení lihu, nemusí být takový líh podle § 11 písm. b) tohoto zákona přijat značený, oprávněný příjemce si jej označí sám a doba, do kdy musí být označen, není tímto zákonem stanovena. Podle § 38 odst. 2 tohoto zákona však nejpozději následující den po přijetí lihu musí podat správci daně informaci o tom, jakými kontrolními páskami je líh označen. Fakticky by tedy mohl oznámit nulové množství (případně zlomek z lihu propuštěného do volného daňového oběhu) s tím, že líh doposud neoznačil nebo neoznačil vše. Žádné další povinnosti hlášení v souvislosti s propuštěním do volného daňového oběhu nemá. Zákon je v tomto smyslu neúplný, neboť předpokládá, že líh uvedený do volného daňového oběhu je již označen, nicméně v tomto případě tomu tak není.

K bodu 39 (§ 42 odst. 7)

Navržené ustanovení je reakcí na nežádoucí stav, kdy v praxi dochází k situacím, kdy konečný prodejce lihu nabývá líh ve spotřebitelském balení od registrovaného distributora lihu v postavení konečného prodejce lihu. Podle stávající právní úpravy není uložena povinnost konečnému prodejci sdělovat registrovanému distributorovi lihu, že nakupuje líh jako konečný prodejce, a současně registrovaný distributor lihu, který zároveň prodává líh v postavení konečného prodejce, není povinen zjišťovat, za jakým účelem (osobní spotřeba nebo konečný prodej) je líh reálně nakupován. Zároveň zákona o povinném značení lihu neupravuje, jak má doklad o prodeji nebo převodu lihu v případě, že jde o distribuci lihu, vypadat (není povinnost na dokladu uvádět, že se jedná o distribuci lihu a odlišit distribuci lihu od konečného prodeje). Současně pouhý doklad o prodeji lihu a skutečnost, že prodaný nebo převedený líh registrovaným distributorem lihu není uveden v oznámení podle § 43 zákona o povinném značení lihu, není dostatečným důkazem pro prokázání viny konečného prodejce lihu za přestupek, jehož skutková podstata je uvedena v ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu. Navržené řešení vychází z předpokladu, že samotné povinnosti ohledně toho, od koho lze líh nabývat, vyplývají vždy z role daného subjektu. Tj. povinnost samotnou není třeba normovat. Nicméně je nezbytné, aby příslušný prodejní či jiný obdobný doklad obsahoval vymezení toho, v jaké roli zúčastněných osob je transakce činěna, což není bez tohoto projevu jednoznačné.

K bodu 41 (§ 55 odst. 2)

Navrhuje se změna v souvislosti s novelou zákona č. 269/1994 Sb., se mění pojmový aparát, se kterým dosavadní zákon o Rejstříku trestů pracuje.

K bodu 42 (§ 56 odst. 1 písm. c))

Dochází k legislativně technické aktualizaci termínu označujícího veřejné zdravotní pojištění.

K bodu 43 (§ 56 odst. 2)

Z důvodu snížení administrativní zátěže na straně subjektů se navrhuje, aby údaje o bezdlužnosti zjišťoval správce daně sám z moci úřední. Subjekt tak již nebude povinen při každém přihlášce k registraci zajišťovat potvrzení o bezdlužnosti, zejména od všech zdravotních pojišťoven pro sebe, a v případě, že je právnickou osobou, ani pro fyzickou osobu, která je jejím statutárním orgánem, členem jejího statutárního orgánu nebo vykonává činnost statutárního orgánu nebo jeho člena. V současné době správce daně tyto údaje ve většině případů získává již od většiny pojišťoven automatizovaným způsobem. Přesto i zbývající případy, kdy subjekt tyto údaje (potvrzení) obstarává sám, představují nadměrnou administrativní zátěž. I u těchto pojišťoven však v současné době probíhají pilotní projekty výměny informací o bezdlužnosti se správcem daně. Do doby, než budou tyto pilotní projekty uvedeny do praxe, bude správce daně povinen zajišťovat údaje o bezdlužnosti subjektů neautomatizovaným způsobem, tedy na vyžádání od konkrétních pojišťoven podle § 57 odst. 2 daňového řádu. Toto ustanovení má rovněž motivační efekt pro zefektivnění procesu výměny informací mezi správcem daně a zdravotními pojišťovnami. Obdobná právní úprava je navržena v zákoně o spotřebních daních.

K bodům 44 až 47 (§ 58 odst. 4 až 8)

Navržené změny ustanovení souvisí s celkovou revizí zadržování věci orgány Celní správy ČR. Obecná právní úprava zadržení je nově komplexně upravena v zákoně o Celní správě ČR a v ostatních právních úpravách jsou pak uvedena speciální ustanovení rozšiřující a zpřesňující právní úpravu zadržení v konkrétním případě. V každém právním předpisu jsou však vždy explicitně vymezeny důvody zadržení. V případě zákona o povinném značení lihu jsou těmito důvody zjištění neznačeného líhu, padělku kontrolní pásky nebo kontrolní pásky, s níž bylo nakládáno v rozporu s právními předpisy.

K bodu 48 (§ 58 odst. 7)

Zákon o povinném značení lihu v případě zadržení upravuje postup podle zákona o Celní správě ČR. V případě Státní zemědělská a potravinářská inspekce se v tomto postupu odkazuje na zadržení podle příslušných ustanovení zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci vztahujících se k zajištění. SZPI při zajišťování kontrolovaných věcí dlouhodobě postupuje dle právní úpravy obsažené v zákoně č. 146/2002 Sb. SZPI má vlastní zavedené režimy, kompatibilní pro situace dle potravinového práva či práva týkajícího se tabákových výrobků, na jejichž základě je schopna výrobky zajišťovat. Vydávaného opatření o zajištění, která má formu správního rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Opatření ve smyslu zákona č. 146/2002 Sb. rovněž často tvoří podklad pro další kontrolu. S ohledem na zvláštní charakter opatření, které SZPI ukládá v mnoha formách pravidelně při své dozorové činnosti, se považuje za zcela nezbytné, aby byl proces zajištění zachován. Rozdílnost postupu při zajišťování různých komodit, které spadají pod kontrolní činnost SZPI by pak bylo zcela neefektivní, navyšující finanční náklady s kontrolou spojené. Postup při zajištění SZPI v režimu zákona č. 146/2002 Sb., je předpokládán i v jiných právních předpisech, např. v zákoně č. 65/2017 Sb.

K bodům 49, 50, 52 a 53 (§ 61 odst. 1 až 3, § 64 odst. 1, 3 a 4)

Navržené ustanovení navazuje na nové ustanovení § 42 odst. 7 zákona o povinném značení lihu, které stanoví povinnost, aby příslušný prodejní či jiný obdobný doklad obsahoval vymezení toho, v jaké roli zúčastněných osob je transakce činěna.

K bodu 54 (§ 67 odst. 4)

Navržené změny ustanovení souvisí s celkovou revizí zadržování věci orgány Celní správy ČR. Obecná právní úprava zadržení je nově komplexně upravena v zákoně o Celní správě ČR a v ostatních právních úpravách jsou pak uvedena speciální ustanovení rozšiřující a zpřesňující právní úpravu zadržení v konkrétním případě. Náhrada nákladů spojených se zadržením věci a s jejím zničením je upravena v ustanovení § 11m zákona o Celní správě ČR.

K bodu 55 (§ 69 odst. 2 písm. b))

Navržené změny ustanovení souvisí s celkovou revizí zadržování věci orgány Celní správy ČR. Navrhuje úplné zrušení věcné příslušnosti SZPI k projednání přestupků podle tohoto zákona. Současně SZPI i po této navrhované změně zůstane nadále orgánem dozoru and dodržováním povinností dle tohoto předpisu (což vyplývá ze zákona č. 146/2002 Sb.), neboť k zjištěním porušení daného předpisu může docházet u provozovatelů podniků během kontrol zaměřených na dodržování jiných povinností. Na výkon dozoru navazuje kompetence zajistit (zadržet) některé nevyhovující předměty. Tuto kompetenci navrhuje SZPI přesněji upravit v zákoně č. 146/2002 Sb., s tím, že zajištěné předměty předá orgánům Celní správy ČR, které budou moci rozhodnout o případně sankci.

K bodu 56 (§ 69 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou obchodní inspekcí tato sama vybírala.

K bodům 57 a 58 (§ 75 písm. e) a nové písm. j))

Navrhuje se zrušit text písm. e), jelikož § 30 odst. 1 téhož zákona přepokládá, že objednávka kontrolních pásek, která je formulářovým podáním podle daňového řádu, se podává pouze elektronicky. Současně se rozšiřuje zmocnění k vydání vyhlášky tak, že není touto vyhláškou pouze stanovena cena kontrolní pásky, ale také způsob stanovení této prodejní ceny.

K čl. CXII (Oznámení)

Toto ustanovení obsahuje informaci, že tento zákon byl oznámen v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti.

K čl. CXIII (Přechodné ustanovení)

S ohledem na skutečnost, že v rámci novely zákona o povinném značení lihu je v několika případech navrhována úprava obsahu dokladů týkajících se prodeje či dopravy lihu (např. nový § 42 odst. 7), navrhuje se přechodné ustanovení, které tyto požadavky vztáhne výlučně na doklady, vydané ode dne nabytí účinnosti novely tak, aby dříve vydané doklady nebyly dotčeny.

K části devadesáté sedmé – Změna zákona o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví K čl. CXIV K bodu 1 (§ 8 odst. 1 písm. b))

Navrhuje se upřesnění legislativních podmínek pro vydání rozhodnutí ve věci schválení žádosti o přijetí opatření na vnitrostátním trhu. Orgány Celní správy ČR se setkávají s případy, kdy oprávněné osoby žádají o přijetí opatření ve věcech práv duševního vlastnictví formou několika samostatných žádostí podaných v různých časových úsecích, kdy se v později podaných žádostech vyskytují práva duševního vlastnictví, u kterých již bylo vydáno rozhodnutí o přijetí opatření na vnitrostátním trhu. Tato navrhovaná změna odpovídá též znění čl. 5 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 (dále též „nařízení č. 608/2013“), ve kterém je uvedeno, že na totéž právo duševního vlastnictví může být podána pouze jedna vnitrostátní žádost.

K bodům 2 až 4 (§ 9 odst. 2)

Navrhuje se zmírnění tvrdosti zákona spočívajícího v obligatorním zamítnutí žádosti o prodloužení trvání opatření na vnitrostátním trhu, pokud žádost není podána v dostatečném časovém předstihu (méně než 15 dnů před uplynutím lhůty), s výjimkou případů, kdy se vyskytují důvody hodné zvláštního zřetele. Konkrétně se navrhuje v odstavci 2 písm. a) svěřit určenému celnímu úřadu plnou pravomoc rozhodovat o žádosti oprávněné osoby na základě skutkového stavu a správního uvážení. Určený celní úřad bude disponovat možností zhodnotit veškeré relevantní podklady pro rozhodování ve věci včetně data podání žádosti, a na základě toho kvalifikovaně posoudit, zda žádost zamítnout či nikoliv. Obligatorní zamítnutí žádosti se navrhuje ponechat pouze pro případy, kdy jsou splněny podmínky pro zrušení rozhodnutí pro vnitrostátní trh z moci úřední (odstavec 2 písm. b). Tato změna odpovídá znění čl. 12 odst. 2 nařízení č. 608/2013, ve kterém je zakotveno oprávnění (nikoliv povinnost) pro celní orgány zamítnout žádost o prodloužení, pokud není podána v dostatečném časovém předstihu (30 pracovních dnů před uplynutím lhůty).

K bodům 5 a 6 (§ 13 odst. 2 a 6)

K odstavci 2 V tomto ustanovení se navrhuje výslovné zakotvení poskytnutí vyobrazení zboží podezřelého z porušení práv duševního vlastnictví (může se jednat o formu fotografie či audiovizuálního záznamu), kdy lze mít za to, že právě vyobrazení zboží je pro držitele rozhodnutí, resp. oprávněnou osobu stěžejním poznatkem na základě, kterého lze určit, zda dané zboží právo duševního vlastnictví porušuje či nikoliv. K odstavci 6 Orgánům Celní správy ČR vznikají v souvislosti s přijetím opatření na vnitrostátním trhu náklady; jedná se zejména o náklady související s držením a skladováním zadrženého zboží, s přepravou zboží, s manipulací se zbožím a se zničením zboží, přičemž ne vždy je možné tyto náklady přenést na třetí osobu (osobu, které bylo zboží zadrženo, pachatele přestupku, či držitele práva duševního vlastnictví). Jde například o situaci, kdy dojde k zadržení zboží na vnitrostátním trhu (např. na tržnici) neznámé osobě a osoba, které svědčí právo duševního vlastnictví, nemá platné rozhodnutí o přijetí opatření na vnitrostátním trhu a v následném řízení v této věci nepodá žádost o toto opatření nebo jí tato žádost není schválena. Případně se jedná o držitele rozhodnutí, který však v daném konkrétním případě o zničení zadrženého zboží nejeví zájem, tj. po oznámení o zadržení zboží nepodá návrh na zahájení zjednodušeného řízení o zničení zboží (např. z důvodu malého množství zadrženého zboží). Navrhuje se proto změna právní úpravy a to tak, aby orgány Celní správy ČR nově disponovaly v nastíněné situaci správním uvážením, zda při výkonu dozoru v oblasti nakládání se zbožím na vnitrostátním trhu zadržet zboží podezřelé z porušení práva duševního vlastnictví, a to s přihlédnutím ke všem dostupným informacím, zejména s ohledem na přístup držitele práva duševního vlastnictví. Dosavadní obligatorní zadržení zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví vede v některých situacích k tomu, že na straně státu fakticky vznikají náklady, které nelze na žádnou osobu přenést, což se jeví nehospodárné a neefektivní. Je nutné zdůraznit, že primárním účelem této kompetence je ochrana podnikatelů, kterým svědčí právo duševního vlastnictví (tj. ochrana soukromoprávních zájmů těchto subjektů), a nikoliv ochrana spotřebitelů (veřejných zájmů), k čemuž slouží jiné právní instrumenty. Tímto pohledem je navrhovaná fakultativnost zadržení zboží souladná s cílem dané regulace. Držitelům rozhodnutí bude náležet oprávnění podat obecnou stížnost podle § 175 správního řádu proti postupu orgánů Celní správy ČR spočívajícím v nezadržení daného zboží. Obligatorní zadržení se navrhuje ponechat pouze pro zboží, u něhož lze důvodně předpokládat, že je s ním nakládáno v rozporu s podmínkami bezúplatného převodu k humanitárním účelům (ustanovení § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 355/2014 Sb.).

K bodu 7 (§ 14 odst. 2)

Navrhuje se sjednotit úpravu nákladů na správu a zničení zboží, které porušuje práva duševního vlastnictví, při zadržení na vnitrostátním trhu tak, aby ve všech případech měl povinnost nahradit Celní správě ČR náklady vynaložené se skladováním a zničením zadrženého zboží držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh. V rámci výkonu této kompetence orgány Celní správy ČR poskytují ochranu soukromoprávním zájmům jednotlivých držitelů rozhodnutí a tyto subjekty by tedy měly hradit náklady, které Celní správě ČR při výkonu dané kompetence vznikají. Zatímco u zničení ve zjednodušeném řízení již nyní povinnost nahradit Celní správě ČR dané náklady jde za držitelem rozhodnutí, tak u případů, kdy ke zničení ve zjednodušeném řízení nedojde, tak obdobná úprava absentuje a v praxi se vyskytují případy, kdy Celní správa ČR vynaložila náklady na skladování zboží, které držitel rozhodnutí označil za porušující právo duševního vlastnictví, ale následně u soudu bylo prokázáno, že dané zboží právo duševního vlastnictví neporušuje a uložení náhrady nákladů pro tento případ není výslovně v zákoně zakotveno. Považuje se proto za vhodné výslovně stanovit, aby i pro obdobné případy měl držitel rozhodnutí pro vnitrostátní trh povinnost nahradit Celní správě ČR vynaložené náklady. Uvedená změna je pak věcně inspirována zněním nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003.

K bodům 8 a 9 (§ 15)

K odstavci 1 Obdobně jako u ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 355/2014 Sb. se navrhuje v odstavci 1 písm. b) výslovné zakotvení poskytnutí vyobrazení zadrženého zboží (může se jednat o formu fotografie či audiovizuálního záznamu), kdy lze mít za to, že právě vyobrazení zboží je pro držitele rozhodnutí stěžejním poznatkem, na základě kterého lze určit, zda dané zboží právo duševního vlastnictví porušuje či nikoliv.

K odstavci 2 S ohledem na problematiku ochrany osobních údajů se navrhuje přesun poskytování identifikačních údajů o osobě, které bylo zboží zadrženo, držiteli rozhodnutí z odstavce 1 do odstavce 2. V současné právní úpravě musel celní úřad tyto údaje poskytnout držiteli rozhodnutí zároveň s oznámením o zadržení zboží. Tento postup lze vnímat jako nesprávný, neboť jsou obligatorně poskytovány osobní údaje bez zjevného bližšího účelu. Lze souhlasit s tím, že držitel rozhodnutí má automatický nárok na zaslání informací ohledně povahy, množství a vyobrazení zadrženého zboží, aby mohl kvalifikovaně určit, zda se jedná o zboží, které porušuje jeho právo duševního vlastnictví. Oproti tomu osobní údaje osoby, které bylo zboží zadrženo, nelze považovat za nezbytně nutné pro prokázání, zda dané zboží právo duševního vlastnictví porušuje. Nelze vyloučit, že v určitých případech může i tento údaj k prokázání porušení přispět, a z tohoto důvodu se nenavrhuje úplné vypuštění poskytnutí tohoto údaje, ale pouhé přesunutí do odstavce 2, kdy poskytnutí těchto osobních údajů ze strany orgánů Celní správy ČR bude podmíněno podáním žádosti ze strany držitele rozhodnutí.

K bodu 10 (§ 16 odst. 1)

Obdobně jako u ustanovení § 13 odst. 2 a ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 355/2014 Sb. se navrhuje v odstavci 1 výslovné zakotvení poskytnutí vyobrazení zadrženého zboží (může se jednat o formu fotografie či audiovizuálního záznamu), kdy lze mít za to, že právě vyobrazení zboží je pro oprávněnou osobu (možného budoucího držitele rozhodnutí) stěžejním poznatkem na základě, kterého lze určit, zda dané zboží právo duševního vlastnictví porušuje či nikoliv.

K bodům 11 až 14 (§ 17)

V tomto ustanovení se navrhuje úprava pojmosloví a to tak, aby došlo ke sjednocení pojmosloví s čl. 19 nařízení č. 608/2013. Navrhuje se nahradit dosavadní pojmy „prověření“ a „rozbor“ pojmy „kontrola“ a „analýza“, které odpovídají znění výše uvedeného nařízení.

K bodům 15 až 17 (§ 22)

Toto ustanovení upravuje opatření při celním dohledu a z povahy věci se tak řídí jak nařízením č. 608/2013, tak celním kodexem Unie. Celní kodex Unie byl přijat později a pojmosloví obou nařízení tak není sjednoceno. Vypuštěním formulace „pozastavení propuštění zboží“ dochází k narovnání stavu, kdy aktuálně platné znění celního kodexu Unie s pojmem pozastavení propuštění nepracuje. Pokud v souladu s tímto zákonem a se zákonem o Celní správě ČR dojde k zadržení, fakticky nedojde k propuštění zboží. Současně je do tohoto ustanovení promítnuta zněna zákona o Celní správě ČR, která komplexně upravuje zadržení věci v režimu daňového řádu. Z toho důvodu jsou navrženy k vypuštění ustanovení odstavců 2 až 5, které nově budou upraveny v zákoně o Celní správě ČR. Tímto zákonem jsou nadále upravena pouze ustanovení upravující speciální postupu oproti obecným postupům zadržení obsaženým v zákoně o Celní správě ČR. V tomto ohledu jde především o nově upravený důvod vrácení podle odstavce 2.

K bodům 18 a 19 (§ 23 a § 51 odst. 2)

K bodu 20 (§ 39 odst. 1)

S ohledem na to, že v případě řízení o přestupku právnické nebo podnikající fyzické osoby je místně příslušný ten celní úřad, v jehož územním obvodu má právnická nebo podnikající fyzická osoba podezřelá ze spáchání přestupku sídlo (což je speciální právní úpravou oproti § 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je k řízení místně příslušný správní orgán, v jehož správním obvodu byl přestupek spáchán), navrhuje se v zájmu jednotného postupu stanovit, že i v případě fyzické osoby je místně příslušný ten celní úřad, v jehož územním obvodu má nebo naposledy měla fyzická osoba trvalý pobyt.

K bodu 21 (§ 49 odst. 1)

S ohledem na vývoj cenové hladiny, a též vývoj inflace v České republice, se navrhuje oproti stávajícímu znění upravit výši bagatelních nákladů, které vznikly orgánům Celní správy ČR v souvislosti se zadržením zboží, a u kterých tyto orgány nemusejí náhradu nákladů stanovit. Navrhuje se dosavadní výši 100 Kč zvýšit na částku 500 Kč, kdy tuto částku lze považovat s ohledem na aplikační praxi za vhodnější. Tento postup se navrhuje i s ohledem na to, že se náhrada nákladů v souvislosti se zadržením při celním dohledu bude řídit zákonem o Celní správě ČR, kde je stanovena minimální hranice obdobně.

K bodům 22 a 23 (§ 51)

S ohledem na to, že zadržení zboží při celním dohledu se řídí zákonem o Celní správě ČR, který je komplexní právní úpravou zadržení podle daňového řádu, a obsahuje tak i právní úpravu ochranného prostředku proti neoprávněnému zásahu celního úřadu, se ustanovení § 51 zákona č. 355/2014 Sb., nově zúží pouze na úpravu ochranného prostředku proti neoprávněnému zásahu celního úřadu na vnitřním trhu.

K části devadesáté osmé – Změna zákona o prevenci závažných havárií K čl. CXV (§ 52 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části devadesáté deváté – Změna zákona o posuzování shody stanovených výrobků při jejich dodávání na trh K čl. CXVI (§ 55 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sté – Změna zákona o ochraně státních hranic K čl. CXVII (§ 19 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem vnitra, příslušným útvarem Policie ČR a Ředitelstvím služby cizinecké policie podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena správním řádem a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části sto první – Změna celního zákona K čl. CXVIII K bodu 1 (§ 3 odst. 2 písm. e))

Navrhuje se s ohledem na kompetenční změnu v rámci novely zákona o Celní správě ČR, kdy celní úřad již nadále nebude kompetentním orgánem k řízení ve věci osvědčení o úlovku při dovozu nebo zpětném vývozu produktů mořského rybolovu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, vypustit určení procesního postupu, kterým při výkonu této kompetence postupoval.

K bodu 2 (§ 11)

V souvislosti se změnou textu § 261 odst. 4 daňového řádu, která byla provedena na základě zákona č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, se stal § 11 celního zákona obsoletním. Z tohoto důvodu je vhodné předmětné ustanovení z celního zákona vypustit.

K bodu 3 (§ 12 odst. 1)

Navrhuje se upřesnit stávající znění § 12 odst. 1 celního zákona tak, aby odpovídalo ustanovení čl. 194 celního kodexu Unie. Celní řízení je z pohledu daňového řízení zvláštní formou vyměřovacího řízení, jehož hlavním cílem je propuštění předmětného zboží do navrženého celního režimu nebo ukončení příslušného celního režimu. Celní řízení tedy není ekvivalentem celého daňového řízení v celní oblasti, jedná se o dílčí řízení, které nahrazuje v celní oblasti vyměřovací řízení. Vzhledem k situacím, na které dopadá čl. 194 odst. 1 pododst. 2 celního kodexu Unie, celní řízení nemusí být vždy ukončeno vlastním propuštěním zboží do příslušného celního režimu, ale až následně v okamžiku, kdy je ukončeno ověřování celního prohlášení podle čl. 188 celního kodexu Unie a dlužníkovi (ve většině případů deklarantovi) je sdělena výše cla související s propuštěním předmětného zboží do příslušného celního režimu. Jedná se o situace, kdy po přijetí celního prohlášení má celní orgán pochybnosti o správnosti údajů uvedených v celním prohlášení, ale není potřebné, aby příslušné zboží do navrženého celního režimu nepropustil s tím, že je sporná výše cla dodatečně zajištěna podle čl. 97 celního kodexu. V praxi se jedná např. o situace, kdy je odebrán vzorek zboží, které je deklarováno, za účelem ověření deklarovaného sazebního zařazení, či je zaslána žádost o verifikaci původu do země vývozu. K ukončení celního řízení po propuštění zboží do navrženého celního režimu dojde i v případě, kdy je zboží zatíženo prozatímním antidumpingovým či vyrovnávacím clem a následně je toto clo stanovováno na základě vydání nařízení EU, kterým se stanoví konečná výše antidumpingového nebo vyrovnávacího cla.

K bodu 4 (§ 17 nadpis)

S ohledem na stávající text § 17 celního zákona je navrženo zpřesnění jeho názvu, aby vhodněji reflektoval obsah předmětného ustanovení.

K bodu 5 (§ 17 odst. 1)

Navrhuje se upřesnit ustanovení tak, aby bylo z textu jednoznačné, že se nepoužije nejen v případech, kdy by změna rozhodnutí v celním řízení měla za následek změnu ve výši cla, ale i v případech, kdy by změna údajů v rozhodnutí v celním řízení měla za následek změnu ve výši daní spravovaných společně se clem (daně z přidané hodnoty či spotřební daně). Jedná se o potvrzení správní praxe, která je však předmětem výkladových nejasností.

K bodu 6 (§ 21 odst. 4)

Do ustanovení § 21 se vkládá nová úprava, která stanoví, že předcházející odstavce tohoto ustanovení se použijí rovněž v případech, kdy subjekty žádají o opravu údajů v rozhodnutí vydaném v celním řízení, které nemají vliv na výši cla nebo daně. Jedná se o to, aby z textu tohoto ustanovení bylo jednoznačné, že doměřovací řízení se použije i v případě žádosti o změnu údajů v rozhodnutí v celním řízení, které nemají vliv na výši cla nebo daně. Jde tedy o potvrzení správní praxe, která je předmětem výkladových nejasností. Současně je však pro tento případ ve věci zakončení řízení odkazováno na jednodušší postup podle § 17 celního zákona.

K bodům 7 a 8 (§ 24 odst. 1 a 2)

Tato změna je navrhována s ohledem na to, že čl. 84 celního kodexu Unie, který upravuje odpovědnost více dlužníků k jednomu celnímu dluhu, dopadá jak na oblast doměření cla, tak i na oblast vyměření cla. Toto je docíleno provedenou formulační změnou, kdy je slovo „doměřit“ nahrazeno slovem „stanovit“, které v sobě subsumuje obě požadované varianty dopadu, tedy vyměření, ale i doměření cla. Nicméně požadovaná změna nijak nerozporuje, že čl. 84 celního kodexu Unie je na oblast vyměření cla přímo účinný již v současné době. Dále je navrhováno za účelem odstranění výkladových nejasností zpřesnění, že solidární odpovědnost se vztahuje nejen na clo, ale také na peněžité plnění, které je spravováno společně se clem, tj. na daň z přidané hodnoty při dovozu zboží (s výjimkou případů, kdy povinnost přiznat daň při dovozu zboží vzniká plátci podle § 23 odst. 2 až 4 zákona o dani z přidané hodnoty, stejně tak podle dalších speciálních ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, zejména podle § 108 odst. 5 písm. a) a b)) nebo na spotřební daň (při dovozu nebo neoprávněném vstupu vybraných výrobků). Ačkoliv celní zákon je svojí koncepcí postaven na principu, podle něhož explicitně upravuje pouze „správu cla“, přičemž tato ustanovení se aplikují také na peněžitá plnění spravovaná společně se clem, a to na základě speciálních norem (srov. např. § 93 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty), ve výjimečných případech jsou obě kategorie peněžitých plnění v celním zákoně zmíněny výslovně. Děje se tak tam, kde je potřeba vyjasnit jejich vzájemný vztah či normovat jejich správu odlišně. Uvedené vyjasnění je na místě právě i v případě navržených úprav § 24 celního zákona, jejichž cílem je potvrdit dosavadní legislativní i praktický stav při vědomí, že úprava solidární odpovědnosti pokrývá jak povinnosti hmotněprávního, tak procesního charakteru. Jedná se tedy o hybridní ustanovení, v jehož případě by mohly vzniknout pochybnosti, zda zcela spadají mezi normy o „správě cla“, a lze je tedy aplikovat též na peněžitá plnění spravovaná společně se clem, jak se v současnosti děje. Je proto třeba uvedené (dosavadní) chápání legislativně potvrdit tak, aby bylo předem zamezeno případným sporům na dané téma.

K bodu 9 (§ 26 odst. 4)

Předchozí novelizací odstavce 1 tohoto ustanovení bylo z forem jistoty vypuštěno zástavní právo na věci nemovité. Z hlediska provádění celního řízení byla tato změna jednoznačně pozitivní. Při povolení jiných úlev při placení na základě čl. 112 celního kodexu Unie (povolení posečkání včetně povolení úhrady na splátky) se jeví jako problematické, že při žádostech o tento druh povolení nemohou subjekty jako jistotu navrhovat zástavu věcí nemovitou. V současné době se tato věc řeší výkladem daňového řádu, kdy je zástava na věc nemovitou stanovována v rámci podmínek pro povolení posečkání, ale tento výklad není plně v souladu s ustanovením výše uvedeného článku celního kodexu Unie. Z tohoto důvodu je v odstavci 4 nově upravena možnost v případě povolení jiných úlev při placení podle čl. 112 celního kodexu Unie poskytnout jistotu ve formě zástavního práva na věci nemovité. Obecně je pak třeba připomenout, že celní zákon se po stránce procesní subsidiárně řídí daňovým řádem, kdy pro předmětné zástavní právo platí obecná úprava § 170 a násl. daňového řádu.

K bodům 10 a 11 (§ 29 odst. 2 a 3)

K odstavci 2 písm. b) bodu 3 V daném ustanovení celního zákona se jedná o terminologické upřesnění, kdy je upraven pojem veřejné zdravotní pojištění. K odstavci 3 Z důvodu snížení administrativní zátěže na straně subjektů se navrhuje, aby údaje o bezdlužnosti zjišťoval správce daně sám z moci úřední. Subjekt tak již nebude povinen při žádosti o povolení ručitele zajišťovat potvrzení o bezdlužnosti, zejména od všech zdravotních pojišťoven pro sebe, a v případě, že je právnickou osobou, ani pro fyzickou osobu, která je jejím statutárním orgánem, členem jejího statutárního orgánu nebo vykonává činnost statutárního orgánu nebo jeho člena. V současné době správce daně tyto údaje zpravidla získává již od většiny zdravotních pojišťoven automatizovaným způsobem. Přesto i zbývající případy, kdy subjekt tyto údaje (potvrzení) obstarává sám, představují nadměrnou administrativní zátěž. I u těchto pojišťoven však v současné době probíhají pilotní projekty výměny informací o bezdlužnosti se správcem daně. Do doby, než budou tyto pilotní projekty uvedeny do praxe, bude správce daně povinen zajišťovat údaje o bezdlužnosti subjektů neautomatizovaným způsobem, tedy na vyžádání od konkrétních pojišťoven podle § 57 odst. 2 daňového řádu. Toto ustanovení má rovněž motivační efekt pro zefektivnění procesu výměny informací mezi správcem daně a zdravotními pojišťovnami. Obdobná právní úprava je navržena v zákoně o spotřebních daních a zákoně o povinném značení lihu.

K bodu 12 (§ 37 odst. 3)

K bodu 13 (§ 39)

Navrhuje se komplexní úpravu zadržení upravit v zákoně o Celní správě ČR (viz odůvodnění jeho novely). V celním zákoně nadále zůstanou upraveny důvody zadržení, které jsou specifické pro oblast celního dohledu.

K bodu 14 (§ 40 až 43)

Navrhuje se vypustit dané ustanovení pro nadbytečnost. Postup při zadržení zboží a dopravního prostředku je nově komplexně upraven v zákoně o Celní správě ČR. Totéž platí pro vrácení zboží a dopravního prostředku, přičemž celním zákonem není nutno upravit speciální důvod vrácení pro oblast celního dohledu.

K bodům 15 a 16 (§ 58 odst. 2 a 5)

K odstavci 2 V souvislosti s ustanovením oddílu 5 odst. 1 přílohy č. V prováděcího nařízení č. 2020/1197, které definuje referenční období pro vykazování dat Intrastatu, se upravuje definice referenčního období. K odstavci 5 V současné době mohou zpravodajské jednotky podat údaje Intrastatu pouze pomocí aplikací Celní správy ČR k tomu vytvořených (konkrétně jde o aplikace InstatDesk a InstatOnline). Tato skutečnost však není pregnantně vymezena. Teoreticky by i pro podání výkazu Intrastatu mělo platit ustanovení § 71 odst. 1 a 2 daňového řádu. Z důvodu kontroly kvality zpravodajských údajů, kterou musejí členské státy provádět (čl. 17 nařízení č. 2019/2152) před odesláním těchto údajů do jiných členských států Evropské unie a Eurostatu, je nutné, aby bylo možné data Intrastatu podávat pouze pomocí elektronických aplikací Celní správy ČR. Pokud by bylo možné podávat data Intrastatu způsoby uvedenými v § 71 odst. 1 a 2 daňového řádu, není možné garantovat, že by bylo možné předávat údaje Intrastatu ve lhůtě stanovené oddílem 33 odst. 1 přílohy č. V prováděcího nařízení č. 2020/1197 (tedy do 30 dnů od konce referenčního období), zároveň by nebylo možné plně garantovat kvalitu předávaných údajů. Z tohoto důvodu se § 58 odst. 5 celního zákona doplňuje o ustanovení, jež upřesňuje, že vykazování dat Intrastatu je možné pouze pomocí aplikací Celní správy ČR. Výjimkou je pouze podání jednorázového výkazu podle § 59 celního zákona. Současně je zde zohledněna judikatura správních soudů k tzv. formulářovým podáním při správě daní, a to označením tohoto podaní formulářovým podáním podle daňového řádu včetně z toho vyplývajících pravidel pro určení požadovaného formátu a struktury tohoto podání (viz § 72 daňového řádu).

K bodu 17 (§ 62 odst. 1)

Navrhuje se zpřesnění stávajícího ustanovení tak, aby byla reflektována právní úprava Evropské unie. Některá řízení, která probíhají po propuštění zboží, např. oprava celního prohlášení po propuštění zboží podle čl. 173 odst. 3 celního kodexu Unie či zrušení celního prohlášení po propuštění zboží podle čl. 148 nařízení Komise č. 2015/2446, mohou být vedena pouze na základě žádosti deklaranta. Účastníkem těchto řízení je tedy pouze deklarant, nikoliv osoba, která byla při celním řízení nepřímo zastoupena. Z tohoto důvodu se navrhuje dopady § 62 odst. 1 celního zákona omezit pouze na doručování v celním řízení, jelikož pro řízení po propuštění zboží je možnost aplikace tohoto ustanovení vyloučena dopady výše uvedených ustanovení právních předpisů Evropské unie.

K bodu 18 (§ 64 odst. 3)

Navrhuje se doplnit nový odstavec 3, který upraví nakládání se vzorky zboží. V řízení ve věci závazných informací je možné provádět analýzy vzorků zboží, na něž má být vydána závazná informace. Celní kodex Unie ani celní zákon však neupravují, jak má být po skončení řízení ve věci závazné informace s předloženým vzorkem naloženo. Proto se navrhuje, aby s ním bylo naloženo jako se vzorkem použitým při ověřování celního prohlášení (viz článek 242 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447, ze dne 24. listopadu 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie), neboť tato úprava je nejen nejbližší, ale je i bez jakýchkoliv úprav zcela použitelná.

K bodu 19 (§ 65)

Navrhuje se vypustit dané ustanovení pro nadbytečnost. Postup stanovení nákladů při zadržení zboží a dopravního prostředku je nově komplexně upraven v zákoně o Celní správě ČR.

K bodu 20 (§ 68)

Navrhuje se upřesnit dané ustanovení v tom smyslu, že toto pravidlo se uplatní pouze v případě, že jiný zákon upravuje výkon jiné působnosti, která je vykonávána při celním dohledu.

K bodu 21 (§ 69a odst. 2)

Stejně jako v případě povolení ručitele se z důvodu snížení administrativní zátěže na straně subjektů navrhuje, aby údaje o bezdlužnosti v případě povolení karnetu TIR zjišťoval správce daně sám z moci úřední.

K čl. CXIX (Přechodné ustanovení)

S ohledem na koncentraci úprav zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku orgánem Celní správy ČR do zákona o Celní správě ČR včetně nahrazení námitky jako prostředku ochrany stížností se navrhuje standardní přechodné ustanovení řešící dokončení běžících řízení o námitce, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona.

K části sto druhé – Změna zákona o biocidech K čl. CXX (§ 12 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Krajskou hygienickou stanicí a Českou inspekcí životního prostředí, podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto třetí – Změna zákona o sběru vybraných údajů pro účely monitorování a řízení veřejných financí K čl. CXXI (§ 9 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem financí podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto čtvrté – Změna zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek K čl. CXXII K bodu 1 (§ 14 odst. 3 a 4)

Podle zákona č. 65/2017 Sb. mají osoby, které hodlají lihoviny prodávat v rámci příležitostného prodeje na ochutnávce lihovin, výročním, farmářském a tradičním trhu, veřejnosti přístupné slavnosti, tradiční, kulturní, taneční a jim podobné akci, povinnost tento prodej písemně oznámit správci spotřební daně – tedy celnímu úřadu nejpozději 5 pracovních dnů před zahájením prodeje. Nesplnění této povinnosti je přestupkem, který orgány Celní správy ČR trestají. Tuto povinnost lze považovat s ohledem na rozvoj digitalizace za nadbytečnou, zbytečně administrativně zatěžující obě strany (tj. jak adresáta právní normy, tak správní úřad) bez velkého přínosu pro aplikační praxi. Orgány Celní správy ČR provádí běžnou vyhledávací činnost podle daňového řádu a májí dostatek právních i technických nástrojů pro kontrolu povinností plynoucích ze zákona o spotřebních daních a zákona o povinném značení lihu. Proto se navrhuje zrušit institut oznamování příležitostného prodeje alkoholických nápojů bez náhrady. Zároveň se navrhuje z ustanovení § 35 a 36 tohoto zákona vypustit příslušné skutkové podstaty k neoznámení příležitostného prodeje lihovin. Samotný příležitostný prodej alkoholických nápojů podle odstavce 1 a lihovin podle odstavce 2 tohoto ustanovení zůstává zachován. Nadále bude platit, že podle zákona o majetku státu je Generální ředitelství cel jedinou organizační složkou státu, která je oprávněna hospodařit s věcí, která je předmětem spotřební daně. Nadále by tedy podle zákona č. 65/2017 Sb. platilo, že rozhodne-li jiný orgán o propadnutí nebo zabrání věci, která je předmětem spotřebních daní (typicky alkoholické nebo tabákové výrobky), předá tuto věc Generálnímu ředitelství cel.

K bodu 2 (§ 31 odst. 7)

Uvedeným ustanovením se navrhuje upravit situaci, kdy je kontrolním orgánem podle odstavce 2 nebo 3, zajištěno zboží, které je předmětem spotřební daně. Toto zboží musí podle zákona předat správci spotřební daně po zajištění, tedy před tím než je v řízení o osudu tohoto zboží rozhodnuto. Toto zboží tak předá správci spotřební daně ke skladování. Správce spotřební daně zajištěné zboží skladuje do doby, než o zajištěném zboží rozhodne správní orgán podle § 40 odst. 1.

K bodům 3 a 4 (§ 33 nadpis a odst. 1)

K odst. 1 Zavedení informační povinnosti vůči správci spotřební daně vycházelo v době, kdy bylo v tomto zákoně upraveno z praktických poznatků správce spotřební daně, kdy se na místech, kde je prodej tabákových výrobků či lihovin zakázán, obvykle prodávají nezdaněné vybrané výrobky. Úprava v praxi měla umožnit správci spotřební daně v návaznosti na informaci o porušení zákazu prodeje provést i kontrolu řádného zdanění prodávaných vybraných výrobků a přijmout příslušná opatření v případě, že vybrané výrobky zdaněny nebudou. Správce spotřební daně má již dnes dostatek ostatních právních i technických nástrojů pro kontrolu povinností plynoucích ze zákona o spotřebních daních a zákona o povinném značení lihu, přičemž orgány Celní správy ČR budou i nadále provádět běžnou vyhledávací činnost podle daňového řádu. Pokud tedy zjištění podle tohoto zákona nebude primárně sloužit správci daně pro účely správy spotřební daně, není zde ani důvodné omezení na postup těchto orgánů podle daňového řádu. Navrhuje se proto vypustit. Zrušením výslovné kompetence správce spotřební daně zjišťovat při výkonu své jiné působnosti (tedy správy spotřebních daní), že došlo k porušení tohoto zákona, nedojde k omezení kontrolní činnosti podle tohoto zákona. Správce spotřební daně je orgánem Celní správy ČR a v tomto smyslu tedy bude ve stejném rozsahu jako dosud vykonávat uvedenou kompetenci jako jeden z těchto orgánů. Rozdělení kompetencí vycházelo z rozdílného rozsahu činností správce spotřební daně a orgánu Celní správy ČR. Navrhovanými změnami se toto rozdělení stává nedůvodné.

K bodům 5 až 7 (§ 33 odst. 1 až 3)

Nově se informace o zjištění porušení tohoto zákona, které při výkonu své jiné působnosti zjistí orgán Finanční správy ČR nebo orgán Celní správy ČR bude předávat orgánu příslušnému projednávat přestupek podle § 40 odst. 1 tohoto zákona.

K bodu 8 (§ 33 odst. 4)

Jedná se současně o promítnutí nové úpravy zadržení podle zákona o Celní správě ČR do tohoto zákona.

K bodu 9 (§ 33 odst. 5)

Uvedeným ustanovením se navrhuje upravit situaci, kdy je orgánem celní správy ČR zadrženo postupem podle zákona o Celní správě zboží, které je předmětem spotřební daně. Toto zboží musí podle zákona zůstat správci spotřební daně po dobu zadržení, tedy do doby než je v řízení o osudu tohoto zboží rozhodnuto. Správce spotřební daně zadržené zboží skladuje do doby, než o zajištěném zboží rozhodne správní orgán podle § 40 odst. 1.

K bodu 10 (§ 33 odst. 6)

Jedná se o promítnutí nové úpravy zadržení podle zákona o Celní správě ČR do tohoto zákona, kdy se stávající právní úprava stává nadbytečnou.

K bodům 11 až 26 a 28 (§ 35 odst. 1 až 4, § 36 odst. 1, 10 a 12 a § 40 odst. 1 a 2)

Jedná se o promítnutí navrhovaných změn do právní úpravy přestupků.

K bodu 27 (§ 40 odst. 1 písm. g) až i))

Navrhuje se úplné zrušení příslušnosti orgánů Celní správy ČR k projednání přestupků podle zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, a to z důvodu, že přestupky, které mají orgány Celní správy ČR projednávat z titulu správce spotřební daně, přímo nesouvisí se správou spotřebních daní a fiskální funkcí této daně, ale jedná se o přestupky, kdy je objektem, tedy chráněným zájmem, ochrana zdraví před vymezenými výrobky (tabákové výrobky, alkoholické nápoje atd.). Z tohoto důvodu se jeví jako vhodnější, aby Celní správa ČR správní trestání v této oblasti opustila a soustředila se na správní trestání přestupků, kdy je chráněným zájmem primárně řádný výběr spotřební daně a plnění dalších daňových povinností podle zákona o spotřebních daních. Obdobně dochází k vypuštění kompetence k projednání přestupků podle tohoto zákona u orgánu Finanční správy ČR. Odebráním kompetence orgánům Celní správy ČR k projednání uvedených přestupků nebude správní trestání v dané oblasti žádným způsobem narušeno, protože se u vymezených přestupků jedná o sdílenou kompetenci, kdy i nadále může tyto přestupky projednávat Česká obchodní inspekce a Státní zemědělská a potravinářská inspekce (tedy orgány, které se více věnují ochraně zdraví spotřebitelů), navíc u některých uvedených přestupků je výčet správních orgánů širší a tyto přestupky může navíc projednávat i obec v přenesené působnosti, orgán ochrany veřejného zdraví či obecní živnostenský úřad. Současně je nutno konstatovat, že podle evidence přestupků vedených orgány Celní správy ČR veškeré přestupky, které byly jimi řešeny v roce 2023, se týkaly pouze porušení oznamovací povinnosti podle § 14 tohoto zákona. V této souvislosti proto nepředpokládáme narůst správních řízení u ostatních orgánů.

K bodu 29 (§ 40 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem zdravotnictví, Krajskou hygienickou stanicí, Ministerstvem obrany, Státním úřadem inspekce práce, Oblastním inspektorátem práce a Ministerstvem vnitra podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K čl. CXXIII (Přechodná ustanovení)

K části sto páté – Změna zákona o zpracování osobních údajů K čl. CXXIV (§ 64 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Úřadem pro ochranu osobních údajů podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto šesté – Změna zákona o odpadech K čl. CXXV K bodu 1 (§ 11 odst. 1 písm. w))

Navrhuje se definici pojmu přeshraniční přeprava z ustanovení § 34 odst. 5 tohoto zákona přesunout do vymezení pojmů pod písmeno w).

K bodu 2 (§ 32 odst. 5)

Navrhuje se vypuštění definice pojmu přeshraniční přeprava a část ustanovení upravující, že nesmí být odpad přijímán do mobilního zařízení ke sběru odpadu ani z něj nesmí být odesílán, je přesunut do ustanovení § 47 odst. 8.

K bodu 3 (§ 47 odst. 8)

Upravuje se zákaz přijímání odpadu do mobilního zařízení ke sběru odpadu.

K bodu 4 (§ 114)

K bodu 5 (§ 123 odst. 1 písm. c))

Navrhuje se upravit toto ustanovení s ohledem na zrušení kompetence celního úřadu k projednávání přestupků podle tohoto zákona.

K bodům 6 a 8 (§ 123 odst. 1 dosavadní písm. d) a § 124 odst. 4)

Navrhuje se zrušit kompetenci celního úřadu k projednávání přestupků podle tohoto zákona a tuto kompetenci převést na Českou inspekci životního prostředí. Současně se tato úprava provádí i v souvislosti s rozpočtovým určením pokut.

K bodu 7 (§ 124 odst. 1)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Českou inspekci životního prostředí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem je bez dalšího stanovena ustanovení § 106 odst. 3 správního řádu a tato právní úprava je tak nadbytečná. Současně s novou kompetencí se upravuje působnost Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského vybírat pokuty, které uložil.

K bodu 9 (§ 135 odst. 1 písm. a))

Ustanovením se stanoví, že celní úřad kontroluje přepravu odpadů pouze v rozsahu stanoveném tímto zákonem tedy v rozsahu ustanovení § 135 odst. 2 až 5.

K bodu 10 (§ 135 odst. 5)

Jedná se o zpřesnění, kdy ke kontrole dochází v případě dovozu, vývozu a tranzitu odpadu.

K bodu 11 (§ 136 dosavadní odst. 1)

Navrhuje se vypustit odstavec 1 pro nadbytečnost. Jedná se o oprávnění celníka upravené zákonem o Celní správě ČR.

K bodu 12 (§ 136 nový odst. 1)

Dané ustanovení se doplní, že náhrada nákladů spojených s odběrem vzorků subjektu nenáleží.

K bodu 13 (§ 137)

V navrhovaném ustanovení se jednak odkazuje na postup zadržení celním úřadem podle zákona o Celní správě ČR a jednak se rozlišuje, zda k tomuto zadržení dojde při dovozu, vývozu nebo tranzitu odpadu nebo při jiné přeshraniční přepravě. Toto ustanovení upravuje zadržení odpadu v případě důvodného podezření, že došlo k závažnému porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 nebo tohoto zákona a důvodného podezření, že přeprava odpadu je nedovolenou přeshraniční přepravou odpadů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 nebo podle tohoto zákona nebo že je uskutečňována v rozporu se souhlasem ministerstva.

K bodu 14 (§ 138 a 139)

K § 138 Uvedené ustanovení se zrušuje pro nadbytečnost. K § 139 Navrhuje se vypuštění opravného prostředku v procesním režimu daňového řádu. Celní úřad má opravný prostředek proti zadržení upraven v zákoně o Celní správě ČR.

K bodu 15 (§ 140)

V ustanovení je upraven speciální postup vrácení celním úřadem, kdy obecný postup je upraven v zákoně o Celní správě ČR.

K bodu 16 (§ 141)

Uvedené ustanovení se zrušuje pro nadbytečnost.

K bodu 17 (§ 152 odst. 2)

Navrhuje se explicitně upravit prolomení daňové mlčenlivosti při poskytnutí údajů, které orgány Celní správy ČR získaly při správě daní.

K čl. CXXVI (Přechodná ustanovení)

K bodu 1 S ohledem na koncentraci úprav zadržení věci, obalu nebo dopravního prostředku orgánem Celní správy ČR do zákona o Celní správě ČR včetně nahrazení námitky jako prostředku ochrany stížností se navrhuje standardní přechodné ustanovení řešící dokončení běžících řízení o námitce, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona. K bodům 2 a 3 Navrhuje se standardní přechodné ustanovení pro postup v případě porušení povinnosti před účinností zákona.

K části sto sedmé – Změna zákona o výrobcích s ukončenou životností K čl. CXXVII K bodu 1 (§ 126 odst. 4)

Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena správním řádem a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K bodu 2 (§ 139)

S ohledem na to, že orgány Celní správy ČR neprovádí řízení o přestupcích, je pro nadbytečnost vypuštěna procesní úprava tohoto postupu.

K části sto osmé – Změna zákona o náhradním výživném K čl. CXXVIII K bodům 1 a 2 (§ 12 odst. 2 a 3)

K čl. CXXIX (Přechodné ustanovení)

K části sto deváté – Změna zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 K čl. CXXX (§ 12 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Krajskou hygienickou stanicí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto desáté – Změna zákona o prekurzorech výbušnin K čl. CXXXI (§ 4 odst. 5 písm. b))

V souvislosti s komplexní změnou právní úpravy zadržení upravit toto ustanovení tak, aby nově odkazovalo na postup podle zákona o Celní správě ČR.

K části sto jedenácté – Změna zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek K čl. CXXXII (§ 12 odst. 2 a 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a Úřadem pro ochranu osobních údajů podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto dvanácté – Změna zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí K čl. CXXXIII (§ 28 odst. 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Krajskou hygienickou stanicí podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto třinácté – Změna zákona o vstupu a dovozu některých kulturních statků na celní území Evropské unie K čl. CXXXIV K bodům 1 a 2 (§ 9 a § 10 odst. 5)

Navržená změna tohoto ustanovení souvisí s novou komplexní úpravou zadržení v zákoně o Celní správě ČR. Obecný postupu, který bude podrobně upraven tímto zákonem.

K bodu 3 (§ 13)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem kultury podle tohoto zákona nově vybíral a vymáhal celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto čtrnácté – Změna zákona o zdravotnických prostředcích a diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro K čl. CXXXV (§ 63 odst. 2)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Státním ústavem pro kontrolu léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto patnácté – Změna zákona o dozoru nad trhem s výrobky K čl. CXXXVI (§ 11 odst. 7)

Navrhuje se, aby pokuty uložené krajskými hygienickými stanicemi, Státní energetickou inspekcí, Českou inspekcí životního prostředí, Státním ústavem pro kontrolu léčiv, Drážním úřadem, Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv a Ministerstvem dopravy podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Z ustanovení správního řádu § 106 odst. 2 vyplývá, že není-li jiným zákonem stanovena speciální právní úprava, platí obecná úprava správního řádu, podle níž správu placení peněžitého plnění (vybírání i vymáhání) namísto správního orgánu, který toto peněžité plnění uložil, vykonává obecný správce daně.

K části sto šestnácté – Změna zákona o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb K čl. CXXXVII K bodům 1 a 2 (§ 26 odst. 2 a 3)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy, Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, Drážním úřadem, Úřadem pro civilní letectví a Státní plavební správou podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně. Současně se stanovuje, že Český telekomunikační úřad vymáhá pokutu, kterou uložil. Příslušnost k vybírání a vymáhání peněžitých plnění obecním úřadem a krajským úřadem je bez dalšího stanovena § 106 odst. 3 správního řádu, a tato právní úprava je tak nadbytečná.

K části sto sedmnácté – Změna zákona o obecné bezpečnosti výrobků K čl. CXXXVIII (§ 16)

Navrhuje se, aby pokuty uložené Ministerstvem dopravy, Drážním úřadem, krajskými hygienickými stanicemi, Českou inspekcí životního prostředí a Ústavem pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv podle tohoto zákona nově vybíral celní úřad jako obecný správce daně.

K části sto osmnácté – Účinnost K čl. CXXXIX

Účinnost zákona se navrhuje dnem 1. července 2025, a to současně s již platnou reformou územního uspořádání orgánů Celní správy ČR. V případě vybraných ustanovení se navrhuje pozdější účinnost dnem 1. ledna 2026. Konkrétně se jedná o změny v § 56, 72 a 74 daňového řádu související zejména s úpravou formulářových podání při správě daní, a to tak aby jejich případné zohlednění nastalo v časovém souladu s každoroční edicí vzorů formulářových podání ve vyhláškách Ministerstva financí (nabývající účinnosti právě k 1. lednu daného roku). Stejná účinnost je navrhována rovněž v případě změny § 174 daňového řádu (s ohledem na nutnost nastavení infomačních systémů správců daně) a § 240e daňového řádu (s ohledem na nutnost sladění s novou legislativou účetnictví.

V Praze dne 28. srpna 2024

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. podepsáno elektronicky

Ministr financí: Ing. Zbyněk Stanjura podepsáno elektronicky