zákon č. 220/2021 Sb.

Hodnocení dopadů regulace (RIA)

Hodnocení dopadů regulace nebylo u tohoto návrhu zákona prováděno v souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2019.

Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Probační a mediační služba (dále také jen „PMS“) je od roku 2000, kdy byl přijat zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), součástí systému restorativní justice České republiky. Probační a mediační služba má dnes svoji nezastupitelnou roli v rámci téměř celého trestního řízení. Hlavní činností probačních úředníků je přispívat k naplňování trestní politiky státu prostřednictvím zprostředkování účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů mezi pachateli a poškozenými, které vznikají v souvislosti se spácháním trestného činu. Dále jejich činnost spočívá ve zjišťování informací o pachatelích, jejich rodinných a sociálních poměrech a ve vytváření podmínek pro uplatnění alternativních způsobů řešení věcí v trestním řízení (např. ve vytváření podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání či o schválení narovnání). Nezastupitelnou roli má pak Probační a mediační služba ve vykonávacím řízení, kde zajišťuje účinný a důstojný výkon trestů nespojených s odnětím svobody. Při své činnosti kladou probační úředníci důraz na preventivní působení na pachatele, snížení rizika kriminální recidivy (a tím i na ochranu společnosti) a hlavně na individualizaci zacházení s pachateli; tento přístup zvyšuje možnost úspěšné reintegrace pachatelů trestné činnosti do společnosti. Primárním cílem činnosti probačních úředníků je působit na pachatele, motivovat jej k vedení řádného života a obnovit respekt pachatele k dodržování právních norem, k jeho okolí a ke společnosti jako takové. V neposlední řadě je součástí práce Probační a mediační služby též práce s poškozenými, resp. obětmi trestných činů, vedená snahou o snížení míry jejich viktimizace, kdy je vyvíjeno úsilí o jejich aktivní zapojení do řešení konfliktu s pachatelem či do procesu reparace jim způsobené újmy. Odsouzený při výkonu alternativního trestu není vystavován negativním vlivům uvěznění, neztrácí kontakt se svým sociálním prostředím a nedochází k narušení (případně přetržení) jeho rodinných vazeb. Podstatně se eliminuje nežádoucí stigmatizace odsouzeného a poznamenání jak fyzické, tak zejména psychické stránky jeho osobnosti. Tím, že je odsouzenému dovoleno dále žít na svobodě, snižuje se i riziko ztráty zaměstnání, a tím i riziko vzniku špatné finanční situace odsouzeného a jeho rodiny (nedostatečné finanční zabezpečení je přitom jedním z hlavních kriminogenních faktorů ovlivňujících vznik kriminálního jednání). Požadavek na zvyšování počtu ukládaných trestů nespojených s odnětím svobody na úkor trestů spojených s odnětím svobody – tj. alternativních trestů – opakovaně rezonuje i v doporučeních Rady Evropy, která vyzdvihují důležitost aspektu ponechání pachatele v komunitě, tj. na svobodě. Zároveň je však potřeba zajistit, aby výkon těchto trestů nebyl pouze formální a měl co možno největší pozitivní dopad na pachatele. I z tohoto důvodu byla po 18 letech od vzniku Probační a mediační služby vypracována Koncepce rozvoje probace a mediace do roku 2025, kterou vláda schválila svým usnesením č. 733 ze dne 11. října 2017. Tato koncepce shrnuje poznatky z dosavadní praxe výkonu probace a mediace v České republice, poukazuje na určité nedostatky stávajícího systému trestní justice a představuje také záměr dalšího rozvoje systému probace a mediace v České republice v nejbližším období. V návaznosti na tuto koncepci byly vytvořeny dva odborné týmy – Odborná diskusní platforma k problematice podmíněného propuštění (dále jen „Platforma“) a Akční tým pro spolupráci v justici (dále jen „Akční tým“). Na práci těchto týmů se podílí jak odborníci z řad justice (státní zástupci, soudci), tak odborníci z jiných institucí a klíčových resortů (ředitelé věznic, zástupci Probační a mediační služby, akademici, výzkumní pracovníci Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, advokáti, pracovníci z neziskového sektoru, zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a Ministerstva práce a sociálních věcí). Hlavním cílem obou těchto týmů bylo zhodnotit fungování stávajícího systému výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, zhodnotit dostatečnost, resp. nedostatečnost využívání prvků probace a mediace v rámci trestního řízení, detekovat nedostatky a navrhnout legislativní či nelegislativní změny a opatření tak, aby se maximalizovalo efektivní působení trestu na odsouzeného (což je jedním ze základních cílů trestní politiky státu). Největší problémy byly identifikovány v oblasti výkonu alternativních trestů, u kterých Probační a mediační služba zajišťuje výkon, nebo je pověřena výkonem dohledu nad odsouzeným, případně kontrolou přiměřených omezení, povinností či výchovných opatření (dále souhrnně také jen „opatření“). Příliš formalistický proces nařizování výkonu některých trestů, dlouhá reakční doba soudů na zprávy probačních úředníků a nedostatečné nástroje v rukou probačních úředníků při výkonu dohledu a kontroly způsobují, že se vytrácí ochota odsouzených spolupracovat a plnit jim uložené povinnosti, čímž se vytrácí také preventivní působení samotného trestu. Aby byl zachován smysl uloženého trestu a též respekt pachatelů vůči probačním úředníkům a fakticky celému systému trestní justice, je nutné nastavit stávající systém tak, aby byl schopen pružně a rychle reagovat na měnící se podmínky v průběhu výkonu trestu a aby odezva na změnu těchto podmínek byla pokud možno okamžitá. V rámci hodnocení poznatků z praxe bylo detekováno i několik dílčích nedostatků, které se netýkají vykonávacího řízení. Tyto nedostatky se týkají zejména působení PMS v přípravném řízení a v řízení ve věcech dětí mladších 15 let.

Cílem předkládaného návrhu zákona je tedy přispět k vyšší efektivitě vykonávacího řízení snížením jeho administrativní náročnosti, racionalizací postupů, změnou postavení Probační a mediační služby v rámci trestního řízení a řízení podle hlavy III zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže),

Viz např. Scheinost, M. - Válková, H. a kol.: Sankční politika a její uplatňování. Teoretické a trestněpolitické aspekty reformy trestního práva v oblasti trestních sankcí IV. Praha: IKSP, str. 69. ISBN 978-80-7338-154-7. Pojetí alternativních, resp. komunitních sankcí a opatření se v evropských zemích odlišuje, když některé zdůrazňují aspekt sociální rehabilitace, zatímco jiné podtrhují význam potrestání pachatelů méně závažných

trestných činů přiměřenými tresty vykonávanými na svobodě. Je proto účelné vycházet z konceptu prosazovaného především v Doporučeních Rady Evropy (RE), která opakovaně akcentují aspekt ponechání pachatele v komunitě, tj. na svobodě.

či zakotvením pozitivních nástrojů motivace odsouzeného při výkonu trestu. K naplnění stanoveného cíle je nutné novelizovat příslušná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zákona o Probační a mediační službě, zákona o soudnictví ve věcech mládeže a dalších souvisejících zákonů.

I. Zvýšení efektivity vykonávacího řízení snížením jeho administrativní náročnosti

Jak je výše zdůrazněno, jednou z hlavních překážek efektivního výkonu trestů nespojených s odnětím svobody je přílišný formalismus postupů předvídaných zákonem v rámci vykonávacího řízení. Jako hlavní problémové okruhy byly identifikovány rozhodování senátem, povinnost rozhodovat ve veřejném zasedání i v případech, kdy to z věcného hlediska není opodstatněné, dvoukolejnost systému nařizování některých trestů, neflexibilní postup při reakci na porušení podmínek výkonu alternativních trestů, nadbytečný úkon pověření probačního úředníka v případech jasně vymezených zákonem a neefektivní vypracování zpráv o průběhu výkonu trestu probačními úředníky.

A. Přenesení rozhodovací pravomoci v rámci vykonávacího řízení na předsedu senátu

Laický prvek v rozhodování soudů má své prvopočátky v dávné minulosti a v trestním procesu byl spjat zejména s rozhodováním o vině. Nicméně historie rozhodování v rámci českého trestního soudnictví nebyla vždy provázána s využitím laického prvku v podobě dnešních přísedících. Za první republiky bylo rozhodování svěřeno soudcům z povolání jako samosoudcům nebo jako členům senátů mimořádných soudů. Laický prvek se v této době uplatnil ve dvou formách – ve formě přísedících v senátech mimořádných soudů (např. živnostenských, pojišťovacích atd.), ovšem tito „laici“ museli disponovat odbornou znalostí dané problematiky, a ve formě „porotců“. Porotním soudům, které byly složeny z 12 členů z řad laiků rozhodujících o vině či nevině a tří soudců rozhodujících o trestu a jeho výměře, bylo svěřeno rozhodování o nejtěžších trestných činech, které byly v rámci trestních zákonů taxativně vymezeny. Předpokladem pro výkon funkce nebyl požadavek na odborné vzdělání v oblasti práva. Systém porotních soudů vydržel pouze do roku 1920, kdy byla jejich činnost pozastavena, a obnoven byl až v roce 1946, ovšem opětovně pouze na období dvou let. V období po roce 1948 soudnictví „zlidovělo“ a laičtí soudci byli postaveni naroveň soudcům odborníkům; využití laického prvku nebylo již doménou prvostupňových soudů, ale našlo své uplatnění fakticky v rámci celé soustavy soudnictví. Model „zlidovění“ se v průběhu let měnil; významné změny byly provedeny v padesátých letech, kdy došlo k odstranění laického prvku z rozhodování soudů vyšší instance, jelikož se toto rozhodování ukázalo jako neefektivní. V šedesátých letech byl přijat dodnes platný trestní řád, který ve vymezeném okruhu případů zavedl možnost samostatného rozhodování předsedou senátu. Novelizace trestního řádu postupně přinášely změnu struktury rozhodování spočívající v rozšiřování rozhodovací agendy svěřené jediné osobě (předsedovi senátu nebo samosoudci). Jak je z nastíněného historického exkursu patrné, podoba laického prvku a rozsah jeho využití se v průběhu moderních dějin České republiky měnila a přizpůsobovala zejména

Blíže viz např. ADAMOVÁ, K., a kol.: Dějiny českého soudnictví od počátků české státnosti do r. 1938. Praha: Lexis Nexis CZ s.r.o., 2005, s. 112; VOJÁČEK, L. a kol.: České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 314. Viz PROUZA, D. a HÁJEK, M.: Laický prvek při soudním rozhodování v trestních věcech aneb přísedící ano či ne? Trestněprávní revue č. 7/2010, nakl. C.H.Beck, s. 201. Viz také SCHELLEOVÁ, I. a kol.: Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex, 2004, s. 178-179.

politické a mocenské situaci ve státě. Podíl laické veřejnosti na rozhodování soudů je ze strany odborné veřejnosti stále více kritizována jeho přínos v rámci vykonávacího řízení, kde již dnes je v mnoha případech svěřena rozhodovací pravomoc samotnému předsedovi senátu, je fakticky zanedbatelný. Příslušnost ve vykonávacím řízení je obecně upravena v § 315 trestního řádu. Toto ustanovení upravuje příslušnost orgánu zajišťujícího výkon rozhodnutí učiněných v trestním řízení. Obecně platí zásada, že výkon rozhodnutí zajišťuje orgán, který rozhodnutí učinil; jednotlivé výjimky jsou stanoveny v některých zvláštních ustanoveních a jsou zdůvodněny hlediskem rychlosti řízení a snadnější dosažitelností podkladů pro rozhodnutí. Obecně je pro určení příslušnosti potřebné rozlišovat mezi vykonáváním rozhodnutí a zajištěním výkonu rozhodnutí. Zatímco vykonáváním rozhodnutí zákon rozumí případy, kdy výkon rozhodnutí zajišťuje přímo orgán, který je učinil (tj. orgán, který rozhodnutí učinil v prvním stupni), samotné zajištění výkonu rozhodnutí představuje provedení nezbytných úkonů ve vztahu k jiným subjektům, které jsou následně příslušné provést vlastní výkon rozhodnutí (tyto úkony mají povahu opatření, pokud zákon výslovně nestanoví jinou formu). Zákon připouští z tohoto pravidla výjimky, když v konkrétních ustanoveních nahrazuje rozhodování soudu rozhodováním předsedy senátu. To znamená, pomineme-li případy, kdy je příslušný k rozhodnutí samosoudce, že modifikuje složení soudu, resp. z rozhodování a provádění jednotlivých úkonů vypouští laický prvek (přísedící). Např. při rozhodování o přeměně trestu domácího vězení v trest odnětí svobody (§ 334g trestního řádu) je rozhodování svěřeno do rukou předsedy senátu (obdobně je systém nastaven v případě přeměny obecně prospěšných prací atd.), na druhou stranu u rozhodnutí obdobného charakteru, tj. u rozhodnutí v neprospěch odsouzeného, kdy se přistupuje k zpřísnění trestu nebo jeho přeměně, je rozhodování ponecháno soudu (tj. samosoudci nebo senátu), nikoli předsedovi senátu. Obdobně jsou svěřena do rozhodovací pravomoci soudu rozhodnutí, kterým se modifikují podmínky výkonu trestu, jako například rozhodnutí o změně druhu a místa výkonu obecně prospěšných prací (dále také jen „OPP“) nebo o změně času a místa výkonu trestu domácího vězení (dále také jen „TDV“). Současná právní úprava je v této otázce nekonzistentní. Dalším problémem, který je s rozhodováním v senátu spojen, je otázka rychlosti a flexibility, a tím i hospodárnosti celého řízení. Samotné svolání senátu, zabezpečení účasti všech jeho členů, nahrazování členů v případě trvalé indispozice člena senátu a další okolnosti způsobují, že se reakce na měnící se podmínky výkonu trestu oddaluje, přičemž rychlá odezva zejména v případě porušení podmínek výkonu trestu je základním předpokladem jeho řádného výkonu. Dále dle názorů odborníků z praxeči akademiků nemají občané dlouhodobě zájem být součástí justice, resp. podílet se na rozhodování jako přísedící; je tedy problém zajistit zákonné složení soudu. V případě vykonávacího řízení se přidává další významný faktor, a to je „zajímavost“ kauzy; je zcela zřejmé, že je pro laika mnohem přitažlivější být součástí dění, když se rozhoduje o vině či nevině, než v případě, kdy se rozhoduje např. o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody z důvodu, že má být osoba vyhoštěna.

Viz např. GRYGAR, J.: Zákon o soudech a soudcích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2018

ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I, II, III., 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3731. ISBN 978-80-7400-465-0. Viz například vyjádření soudce Krajského soudu v Praze Roman Lada - „Zaměstnaným tohle samozřejmě dělá problém. Soudy jsou rády za každého přísedícího...“ (Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/nedostatek- soudnich-prisedicich.A160216_181315_domaci_mav). Mnohé soudy se potýkají s nedostatkem přísedících, často musí odkládat i nařízená jednání (viz např. článek z roku 2016 - https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/soudum-chybi-prisedici.A160129_151652_pardubice- zpravy_jah).

Dalším sporným bodem je schopnost přísedících orientovat se v dané problematice. V případě hlavního líčení vnášejí přísedící svůj laický pohled na případ, který jim je jasně a zřetelně nastíněn, a rozhodují, zda má být obžalovaný uznán vinným nebo nevinným. Ovšem v případě vykonávacího řízení je základem pro rozhodnutí nastudování spisového materiálu, znalost právních předpisů, resp. možností, které právní řád pro řešení dané situace připouští atd. Soudce z povolání, znalý právních předpisů a postupů, má oproti přísedícím výhodu hlavně v rychlosti, s jakou je schopen případ nastudovat a pochopit; laik, aby mohl adekvátně a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí věc posoudit, potřebuje mnohem větší časovou dotaci pro jeden případ než soudce.

B. Rozhodování mimo veřejné zasedání

Současná právní úprava trestního řízení rozeznává čtyři základní formy soudního zasedání – hlavní líčení (§ 196 a násl. trestního řádu), veřejné zasedání (§ 232 a násl. trestního řádu), neveřejné zasedání (§ 240 a násl. trestního řádu) a vazební zasedání (§ 73d trestního řádu). Tyto formy soudního zasedání doplňuje tzv. „rozhodování od stolu“, jinak řečeno bez nařízení jednání (§ 314b odst. 5 trestního řádu). Tento způsob rozhodování je možný v případech, kdy je k rozhodnutí příslušný samosoudce nebo předseda senátu, nestanoví-li zákon pro daný úkon obligatorně jinou formu. V rámci vykonávacího řízení je rozhodování svěřeno soudu (tedy senátu nebo samosoudci) nebo předsedovi senátu. V návaznosti na právní úpravu obsaženou v § 232 trestního řádu senát (případně samosoudce) nebo předseda senátu rozhoduje ve veřejném zasedání pouze v případě, stanoví-li tak zákon (např. v případě rozhodnutí o přeměně trestu odnětí svobody v trest domácího vězení, o podmíněném propuštění, o upuštění od výkonu ochranného léčení atd.), v opačném případě senát rozhoduje v neveřejném zasedání a samosoudce či předseda senátu bez nařízení jednání. Platná právní úprava vykonávacího řízení v řadě případů stanoví, že rozhodnutí je vydáno ve veřejném zasedání. S povinností konat veřejné zasedání je spojena řada dalších úkonů – je nutné zajistit účast všech osob, zasedací místnost, případně je nutné řešit omluvy neúčasti (často pouze účelové) a s tím související odložení veřejného zasedání. Je zřejmé, že tím může docházet k prodlužování řízení, v důsledku čehož v rámci vykonávacího řízení se i oslabuje výchovné působení uloženého trestu na pachatele. Je nutno podotknout, že rychlá odezva soudu, zejména, jde-li o porušení podmínek výkonu trestu, je nezbytná též k zachování respektu pachatele jak k orgánům činným v trestním řízení, tak případně k probačním úředníkům vykonávajícím dohled či kontrolu. Prodleva vznikající mezi zjištěním porušení, podáním příslušného návrhu soudu a konáním veřejného zasedání, resp. rozhodnutím v dané věci, může být dle poznatků z praxe řádově týdny až měsíce. Dále z odborných diskuzí vyplynulo, že byť se samozřejmě délka jednání odvíjí od složitosti jednotlivých případů, mnohá veřejná zasedání jsou pouze formální a jejich trvání nepřesáhne několik minut. Důvodem těchto ryze formálních jednání je zejména skutečnost, že velice často je přímo z podkladů obsažených ve spisovém materiálu víceméně zřejmé, jakým způsobem bude rozhodnuto; může jít o případy, kdy nejsou splněny zákonné lhůty (tady zákon ani jiné rozhodnutí než zamítnutí žádosti nepřipouští), kdy se rozhoduje ve prospěch odsouzeného, kdy se odsouzený dopustil opakovaně závažného porušení podmínek výkonu trestu nebo naopak bagatelního porušení atd.

V případech, kdy dnes probační úředníci nedisponují návrhovými oprávněními, může být tato reakce ještě delší, případně nemusí přijít vůbec. Tato problematika je řešena v části týkající se sjednocení postavení Probační a mediační služby.

Legitimní jsou v tomto směru tedy dvě otázky, první, zda je tato formální procedura nutná ve všech případech, které dnes zákon v rámci vykonávacího řízení obligatorně stanoví, a druhá, zda je účel konání veřejného zasedání úměrný cíli, který je jím sledován. Veřejné zasedání (obdobně jako hlavní líčení), jakožto jedna z forem jednání soudu, je odrazem zákonného (§ 2 a § 33 trestního řádu) a též ústavně zaručeného (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) práva obviněného (obžalovaného, odsouzeného), aby byla jeho věc projednána veřejně, v jeho přítomnosti a aby se mohl ke všem skutečnostem vyjádřit. Z ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že k veřejnému zasedání se odsouzený předvolává pouze v případech, je-li jeho osobní účast na zasedání nutná, tj. soud pokládá za nezbytné jej vyslechnout, požádat o bližší vysvětlení, o vyjádření ke stanovisku jiné procesní strany, či jej vyzvat k vyjádření k důkazům. V ostatních případech, kdy osobní účast odsouzeného při veřejném zasedání nutná není, je odsouzeného potřeba, jakožto osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena, pouze o konání veřejného zasedání vyrozumět. Na druhé straně v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu je povinností soudu v případě, že obviněný (obžalovaný, odsouzený) projeví zájem účastnit se veřejného zasedání, mu tuto účast umožnit [„k uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou, je slyšení obou stran.“]. Cílem návrhu v této části je nastavit pravidla pro konání veřejného zasedání v rámci vykonávacího řízení tak, aby za splnění určitých podmínek, které budou zaručovat plný standard ochrany práv odsouzenému jako doposud a samozřejmě budou garancí všech aspektů práva na spravedlivý proces, bylo možné rozhodnout i mimo veřejné zasedání (tj. zejména v těch případech, kdy je to s ohledem na povahu projednávané věci, neúčelné). Navrhuje se, aby bylo možné rozhodnout ve vykonávacím řízení mimo rámec veřejného zasedání v těchto případech:

a) rozhodnutí ryze ve prospěch odsouzeného

V rámci rozhodování ve vykonávacím řízení můžeme rozhodnutí rozdělit na ta, která jsou ve prospěch odsouzeného, a ta, která jsou zčásti nebo zcela v jeho neprospěch. Zákon v některých případech již dnes výslovně stanoví nižší formální požadavky pro rozhodování v případech, kdy jde o rozhodnutí čistě ve prospěch odsouzeného; jako příklad lze uvést rozhodnutí o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil (§ 332 odst. 1 trestního řádu). Jsou-li dány podmínky pro rozhodnutí o tom, že se podmíněně propuštěný osvědčil, vzhledem k povaze tohoto rozhodnutí a k rozsahu práv, do kterých může být tímto rozhodnutím zasaženo, svěřuje zákon rozhodnutí do rukou předsedy senátu, přičemž rozhodnutí může učinit, aniž by konal veřejné zasedání; jediným omezením je předchozí souhlas státního zástupce. Podobný postup je umožněn i v případě rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného, kdy je návrh podán ředitelem věznice nebo se k návrhu ředitel věznice připojí.

ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I, II, III., 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2909. ISBN 978-80-7400-465- 0. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09-1.

Na základě odborné diskuze byly detekovány další případy rozhodnutí, která jsou činěna ve prospěch odsouzeného, na které by tento zjednodušený postup bylo vhodné rozšířit. Konkrétně se jedná o rozhodnutí o:  osvědčení,  zrušení uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření,  zrušení dohledu,  přeměně trestu odnětí svobody v trest domácího vězení, navrhne-li přeměnu ředitel věznice,  podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestů nespojených s odnětím svobody. Jelikož se jedná o rozhodnutí ve prospěch odsouzeného, se kterým všechny zúčastněné strany souhlasí, nepřichází v potaz úvahy o neoprávněném zásahu do práv odsouzeného.

b) rozhodnutí z důvodu nesplnění zákonné lhůty

Zákonná úprava v některých případech klade poměrně vysoké formální nároky na rozhodování i v těch případech, ve kterých zákon jasně stanoví postup, jakým má být věc vyřízena a soudci nedává žádný diskreční prostor. Jde zejména o rozhodnutí o zamítnutí návrhu pouze z důvodu nesplnění zákonné lhůty. Jako příklad lze uvést rozhodování o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z důvodu, že ještě neuplynula lhůta stanovená pro podmíněné propuštění podle § 88 trestního zákoníku (poslední věta § 331 odst. 1 trestního řádu). Zákon v tomto případě vyžaduje, aby soud takovouto žádost zamítl ve veřejném zasedání, přičemž zákon jiný způsob rozhodnutí o takové žádosti nepřipouští. Formální nároky kladené na způsob činění tohoto rozhodnutí, které je pouze administrativní povahy, jsou v nepoměru k účelu, který je tímto rozhodnutím sledován, a jsou také v rozporu se zásadou hospodárnosti trestního řízení. Nadto je nutné uvést, že pokud by se jednalo o senátní věc, je potřebné, aby se veřejného zasedání účastnili všichni členové senátu, tj. včetně přísedících. Z výše uvedených důvodů se navrhuje, aby případy, kdy se rozhoduje o zamítnutí žádosti pouze z důvodu nesplnění zákonné lhůty, bylo možné rozhodnout mimo veřejné zasedání, ovšem z důvodu zachování ochrany práv odsouzeného a z důvodu přezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí se navrhuje ponechat možnost podat jak ze strany státního zástupce, tak ze strany samotného odsouzeného, stížnost. Byť se navrhuje rozšířit okruh případů, kdy může být rozhodnuto mimo veřejné zasedání, nemělo by to být na úkor kvality rozhodnutí ani by tímto postupem nemělo být ohroženo jak dosažení účelu trestního řízení, tak individuálně preventivní působení na pachatele v případech, kdy je to potřebné. Z tohoto důvodu se navrhuje zakotvit do obecného ustanovení § 232 trestního řádu možnost konat veřejné zasedání i v případech, kde to zákon výslovně nepředpokládá, za situace, že tento postup předseda senátu bude považovat z důležitého důvodu za potřebný.

C. Zjednodušení procesu nařízení trestu obecně prospěšných prací a změn v průběhu výkonu trestu OPP a trestu domácího vězení

Trest obecně prospěšných prací a jeho výkon je upraven v § 62 až 65 trestního zákoníku a v § 335 a násl. trestního řádu. Tento trest je jedním z nejčastěji ukládaných alternativních trestů. V praxi je tento druh trestu nejčastěji ukládán, dopustí-li se pachatel trestného činu krádeže, často pak je ukládán i v případě maření výkonu úředního rozhodnutí, zanedbání povinné výživy či ohrožení pod vlivem návykové látky. Dle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti byl v roce 2018 trest obecně prospěšných prací uložen celkem v 5 994případech. Pro srovnání: v roce 2018 byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen celkem v 11 982 případech a trest odnětí svobody, který byl podmíněně odložen, celkem v 34 178 případech (z toho byl dohled probačního úředníka uložen v 4 476 případech). Z uvedených údajů vyplývá, že se počet uložených trestů obecně prospěšných prací blíží polovině počtu uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody. Následující graf ukazuje rozložení ukládaných hlavních alternativních sankcí (včetně trestních opatření ukládaných mladistvým) za rok 2018.

Další graf ukazuje, že i navzdory tomu, že počet odsouzených osob ročně má postupně klesající tendenci (vyjma roku 2013, což bylo zřejmě způsobeno amnestií v roce 2012), počet uložených alternativních trestů si svoji strukturu zachovává (v případě peněžitého trestu můžeme spatřovat dokonce nárůst). Trest OPP je tak dlouhodobě ukládán zhruba 10 % všech odsouzených osob ročně.

Tento údaj zohledňuje pouze uložené hlavní sankce nikoliv sankce uložené spolu s hlavní sankcí.

Aby tento trest měl i požadovaný účinek, musí jeho výkon započít co nejdříve po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku a taktéž musí být zabezpečeny okamžité reakce na měnící se podmínky v průběhu jeho výkonu, ať se již jedná o objektivní faktory (např. poskytovatel obecně prospěšných prací již nemůže odsouzeného umístit) nebo subjektivní faktory na straně odsouzeného (změna zaměstnání spojená se změnou délky pracovní doby, změna zdravotního stavu atd.). Naplnění tohoto cíle si vyžaduje nejenom hladkou spolupráci mezi soudy a probačními úředníky, ale také koordinaci s odsouzeným a poskytovateli obecně prospěšných prací. Jak se ovšem na základě poznatků z praxe podporovanými i kriminologické výzkumy ukazuje, současná úprava výkonu trestu OPP je suboptimální. V rámci výkonu trestu obecně prospěšných prací jsou dlouhodobě kritizovány zejména tři oblasti – složitá procedura nařízení výkonu, nedostatečná pružnost systému, jde-li o reakci na změny v průběhu výkonu trestu, s čímž souvisí i třetí oblast, a to je nedostatečně rychlá reakce soudů na zprávy probačních úředníků. Systém nařizování OPP je dnes z pohledu kladených formálních nároků velice složitý. Po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, kterým byl trest OPP uložen, zašle předseda senátu opis tohoto rozhodnutí probačnímu úředníkovi (§ 336 odst. 1 trestního řádu). Podle platné právní úpravy probační úředník zjišťuje v této fázi pouze možnosti výkonu OPP v obvodu okresního soudu, kde má být trest vykonán, a podá zprávu soudu za účelem nařízení výkonu OPP. Nicméně z letitých zkušeností Probační a mediační služby vyplynulo, že již v této fázi, tj. před nařízením výkonu trestu OPP, je nutné kontaktovat odsouzeného, zjistit jeho potřeby a možnosti a na základě těchto poznatků hledat vhodného poskytovatele. Bez těchto znalostí může být následný výkon trestu OPP podstatně ztížený, neboť není-li odsouzený před nařízením trestu obeznámen s podmínkami výkonu trestu, zvyšuje se pravděpodobnost neplnění harmonogramu práce. Odsouzený pak není motivován práci vykonat, vyhýbá se jí a tím porušuje podmínky výkonu trestu. Demotivace se ovšem netýká pouze odsouzeného, i samotní poskytovatelé po vyčerpání běžných postupů (vysvětlování a napomínání odsouzeného, spolupráce s probačním úředníkem) ztrácí o spolupráci s takovým odsouzeným zájem a spolupráci ukončují i pro případy do budoucna. Odsouzený se tak v mnoha případech stává neumístitelným a výkon trestu OPP ztrácí svůj smysl. Byť tedy zákonná úprava s tímto postupem výslovně nepočítá, v praxi probační úředník podá soudu zprávu, ve které navrhuje konkrétního poskytovatele a druh vykonávané práce, až po předjednání s odsouzeným. Na základě zprávy probačního úředníka pak soud (resp. vyšší soudní úředník v souladu s § 12 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) vydá usnesení, ve kterém nařídí výkon trestu OPP, přičemž proti tomuto usnesení není přípustná stížnost; v téměř 100 % případů je trest nařízen dle obsahu zprávy probačního úředníka. Usnesení o nařízení výkonu OPP obsahuje určení konkrétního poskytovatele, druhu práce a místa, kde bude tato práce vykonávaná. Dále zákonná úprava předpokládá, že se do 14 dnů odsouzený dostaví na příslušné středisko Probační a mediační služby, kde budou projednány podmínky výkonu OPP a stanoven den nástupu výkonu OPP (§ 336 odst. 3 trestního řádu). Tady je nutné zdůraznit jednak tu skutečnost, že zákonná úprava předpokládá projednání podmínek výkonu OPP s odsouzeným až po nařízení samotného výkonu OPP soudem, a za druhé to, že lhůta jednoho roku pro výkon obecně prospěšných prací, která je stanovena v § 65 odst. 1 trestního zákoníku, začíná plynout ode dne, kdy soud výkon trestu nařídil, nikoli až ode dne, kdy odsouzený má nastoupit do práce. Kdyby probační úředník neučinil mezikrok spočívající v předjednání výkonu OPP s odsouzeným a poskytovatelem OPP, mohla by po nařízení výkonu tohoto trestu nastat situace, kdy by bylo zjištěno, že odsouzený nemůže vybranou práci z nějakého důvodu vykonávat (z důvodu předem probačnímu úředníkovi neznámého – např. odsouzený nemůže sekat trávu z důvodu alergie nebo nemůže pomáhat se stavebními pracemi z důvodu poruchy pohybového aparátu, případně také ze subjektivního důvodu – odsouzený má s budoucím kolegou vážný konflikt atd.). V této situaci v souladu s § 336 odst. 5 trestního řádu nemůže probační úředník sám změnit druh, místo výkonu OPP ani poskytovatele, dokonce odsouzený, byť projevuje zájem a motivaci trest vykonat, nemůže prozatímně vykonávat činnost v rozporu s nařízením soudu. Jediným zákonem předvídaným postupem, který v daném případě přichází v úvahu, je možnost podat návrh soudu, aby o předmětné změně rozhodl. Byť by bylo rozhodování soudu seberychlejší, i tak nepřichází reakce dostatečně včas, aby se zabránilo negativní „motivaci“ odsouzeného. Faktor prodlevy se přitom podle kriminologických výzkumů a praktických zkušeností probačních úředníků ukázal jako jeden z faktorů, který nejvíce odsouzené demotivuje. Pokud se z důvodu nutnosti dodržet formální postupy oddaluje výchovné působení trestu na pachatele, lze pouze konstatovat, že je třeba tyto postupy v přípustných mezích modifikovat. Jde-li o samotný postup při změně místa a druhu práce (resp. i poskytovatele obecně prospěšných prací) v průběhu výkonu trestu OPP, situace je obdobná. Jak bylo zmíněno výše, při dojednávání podmínek výkonu trestu OPP s poskytovatelem (a samozřejmě po dohodě se samotným odsouzeným) je sestaven harmonogram prací, který zahrnuje jak místo výkonu OPP, tak druh vykonávané činnosti a také časový rámec. Následně je pak podepsána dohoda

Blíže viz Scheinost,M. - Válková,H. a kol.: Sankční politika a její uplatňování. Teoretické a trestněpolitické aspekty reformy trestního práva v oblasti trestních sankcí IV. Praha: IKSP, str. 101 - 103. ISBN 978-80-7338- 154-7 II. Druh práce a místo jejich výkonu v rámci uloženého trestu obecně prospěšných prací určuje soud nařízením výkonu tohoto trestu. Odsouzený nemůže soudem stanovené podmínky výkonu tohoto trestu svévolně

měnit, a pokud tak učiní a vykoná práce v rozporu s rozhodnutím soudu (např. pro jiný než určený obecní úřad), nelze takto vykonané práce pokládat za výkon nařízeného trestu obecně prospěných prací. Rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003 čj. 4 Tz 16/2003.

mezi poskytovatelem OPP a odsouzeným o výkonu tohoto trestu, která zahrnuje také určení nejzazšího data, do kterého může odsouzený práce v rámci trestu vykonat. V případě, že odsouzený nemůže harmonogram prací dále plnit z důvodu změny okolností, které mu výkon OPP znemožňují, případně není vhodné (možné) po něm výkon trestu spravedlivě požadovat, ale i tak odsouzený projevuje zájem svůj trest vykonat, je na místě upravit podmínky výkonu trestu OPP tak, aby mohl být trest dále vykonáván. Nicméně změnu opět nemůže učinit sám probační úředník, přestože je v nejbližším kontaktu s odsouzeným, kontroluje výkon OPP, a tedy může „v první linii“ nejlépe posoudit, zda je požadovaná změna pouze účelová nebo opodstatněná, a případně rychle na vzniklé okolnosti zareagovat. Pro úplnost je potřebné uvést, že okolnosti znemožňující řádný (případně další) výkon trestu OPP nemusí být pouze na straně odsouzeného, okolnosti můžou být také např. na straně poskytovatele; odsouzenému se pak de facto trest znemožňuje vykonat. Na základě uvedeného lze konstatovat, že určitá duplicita, resp. nevhodné řazení jednotlivých kroků a časová prodleva mezi změnou podmínek a reakcí na ně v průběhu výkonu trestu OPP je v konečném důsledku překážkou řádného výkonu tohoto trestu. Pro urychlení a zjednodušení tohoto procesu se jako nejlepší jeví řešení spočívající v přenesení určitých pravomocí spojených s „nařízením“ výkonu trestu OPP a změnou místa výkonu OPP ze soudu na probačního úředníka. Navrhuje se tedy, aby po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku předseda senátu zaslal jeho opis Probační a mediační službě v obvodu okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí, případně kde pracuje anebo se zdržuje. Probační úředník po obdržení opisu rozsudku vyzve odsouzeného, aby se dostavil na středisko Probační a mediační služby za účelem projednání podmínek výkonu trestu. Následně bude probačním úředníkem stanoven se souhlasem odsouzeného druh a místo výkonu OPP, včetně stanovení konkrétního poskytovatele a dne nástupu výkonu tohoto trestu. O tomto je nutné soud následně vyrozumět, přičemž se soudu bude oznamovat také domluvený den nástupu výkonu práce, od kterého začne plynout lhůta pro výkon trestu obecně prospěšných prací. „Nařízení“ výkonu trestu ze strany probačního úředníka přichází v úvahu tedy pouze po souhlasu odsouzeného; fakticky tak nelze hovořit o jeho autoritativním rozhodnutí. V případě nesouhlasu odsouzeného s podmínkami výkonu trestu OPP nařídí na návrh probačního úředníka výkon trestu OPP soud. Aby nedocházelo k zneužívání této právní úpravy ze strany odsouzeného tak, že odsouzený bude uměle prodlužovat okamžik počátku běhu roční lhůty pro výkon trestu OPP tím, že např. nebude při sjednávání podmínek výkonu trestu OPP s probačním úředníkem spolupracovat, stanovuje se povinnost probačního úředníka předložit věc soudu, neshodne-li se s odsouzeným na podmínkách výkonu trestu OPP (poskytovateli, druhu práce, místě výkonu a zejména o datu nástupu výkonu trestu) do jednoho měsíce od doručení opisu rozhodnutí ukládajícího trest OPP příslušnému středisku Probační a mediační služby. Navržená úprava tak prohlubuje individualizaci podmínek výkonu trestu OPP, jelikož se v první řadě dává možnost odsouzenému, aby se s probačním úředníkem na konkrétních podmínkách výkonu trestu OPP domluvil. Až v případě, kdy nedojde mezi probačním úředníkem a odsouzeným ke shodě, uplatní se postup, který zákon předvídá dnes – soud autoritativně výkon trestu OPP nařídí usnesením, proti kterému není přípustná stížnost. Odsouzený tedy nepřichází o možnost „soudního přezkumu“, ani nedochází k odnětí práva na zákonného soudce. Jde-li o změny podmínek výkonu trestu OPP v průběhu jeho výkonu, předložený návrh pro tyto případy počítá s obdobnou konstrukcí, jako je tomu u nařízení výkonu trestu. Dojde-li v průběhu výkonu trestu ke skutečnosti, která odůvodňuje změnu v podmínkách sjednaných při nařízení výkonu tohoto trestu, bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o překážku na straně odsouzeného nebo o objektivní skutečnost nezávislou na vůli odsouzeného, návrh svěřuje pravomoc upravit podmínky výkonu trestu OPP probačnímu úředníkovi. I v tomto případě změnu místa nebo druhu práce projedná probační úředník s odsouzeným; k úpravě těchto podmínek probačním úředníkem může dojít pouze se souhlasem odsouzeného. Všechny změny jsou přitom možné pouze v mezích pravomocného rozsudku, tzn. nelze měnit druh ani výměru trestu obecně prospěšných prací. O jakékoliv změně musí bezodkladně probační úředník informovat příslušný soud. Autoritativní zásah ze strany soudu by zde přicházel v úvahu opětovně až v případech, kdy by probační úředník z nějakého důvodu odmítl požadovanou změnu provést (např. by odmítl na základě sdělení odsouzeného změnit druh vykonávané práce) nebo by se odsouzený změně navržené probačním úředníkem odmítl podrobit, přičemž soud bude rozhodovat o změně místa a druhu práce vždy na základě podrobné zprávy probačního úředníka. Co se týče trestu domácího vězení, na rozdíl od trestu obecně prospěšných prací, kde soud po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku musí nejprve požádat Probační a mediační službu o součinnost a až na základě poznatků, které od probačního úředníka obdrží, vydá usnesení o nařízení výkonu samotného trestu, u TDV je situace odlišná. Soud ve svém odsuzujícím rozsudku stanoví druh trestu – tj. trest domácího vězení a výměru tohoto trestu, a jelikož si je soud ve většině případů schopen poznatky potřebné pro rozhodnutí o konkrétních podmínkách výkonu TDV (tj. o tom, ve kterém obydlí má být trest vykonán, a v jakém časovém rozmezí se má odsouzený na tomto místě zdržovat) obstarat ze spisového materiálu, může být hned po právní moci rozsudku soudem vydáno usnesení o nařízení výkonu TDV. Tento postup je z pohledu praxe i z pohledu teorie dostatečně rychlý a není jej potřeba měnit. Jde-li o změnu podmínek v průběhu výkonu TDV, je nutné rozlišit mezi změnami týkajícími se místa a časového rozmezí, ve kterém se má odsouzený zdržovat v obydlí, a mezi změnou okolností, jež jsou součástí uloženého trestu, tj. změnou přiměřených omezení a přiměřených povinností nebo výchovných opatření uložených odsouzenému, která zcela zjevně mění rozsah zásahu do práv odsouzeného. Pokud jde o první uvedenou skupinu změn, praxe zde identifikovala obdobné problémy, jaké se vyskytují u změn v průběhu výkonu OPP. Stejně jako u výkonu trestu OPP i v průběhu výkonu TDV mohou nastat okolnosti závislé či nezávislé na vůli odsouzeného – odsouzený se může přestěhovat, byla mu vypovězena nájemní smlouva, je vykázán Policií České republiky ze společného obydlí, změnil zaměstnání a již nepracuje např. přes den, ale v noci atd. Všechny tyto okolnosti vyžadují okamžitou úpravu podmínek výkonu trestu domácího vězení, v opačném případě by totiž mohlo dojít k naplnění podmínek pro přeměnu trestu. Nicméně tyto podmínky je dle stávající právní úpravy (§ 334e trestního řádu) možné změnit pouze na základě rozhodnutí soudu, což opětovně znamená určitou časovou prodlevu způsobenou administrací takového rozhodnutí. Navržená právní úprava přesouvá pravomoc změnit místo a čas výkonu TDV (obdobně jako u trestu OPP) na probačního úředníka, ovšem za splnění následujících podmínek:

i) změna je provedena po souhlasu odsouzeného,

ii) změna je učiněna na základě důležitého důvodu,

iii) délka doby, po kterou je odsouzený povinen pobývat ve svém obydlí, nebude změněna. Za splnění všech těchto podmínek (kumulativně) může změnu místa či času výkonu TDV provést probační úředník; o změně bezodkladně informuje příslušný soud. Nebudou-li naplněny všechny předpoklady pro to, aby změnu mohl provést probační úředník (např.

probační úředník neshledá důležitý důvod, který by změnu opodstatňoval), pravomoc autoritativně rozhodnout o změně výkonu TDV se ponechává soudu. S ohledem na skutečnost, že tento trest představuje mnohem citelnější zásah do osobní svobody odsouzeného než trest OPP, návrh umožňuje předsedovi senátu, v případě, že se neztotožňuje se změnou, kterou učinil probační úředník, rozhodnout o jejím neprovedení nebo o jiném jejím rozsahu. S ohledem na povahu druhé skupiny změn, tj. změn přiměřených omezení a přiměřených povinností nebo výchovných opatření, lze mít za to, že se jedná o rozhodnutí, které je svou povahou součástí rozhodování o trestu, a proto se pravomoc rozhodnout z důležitých důvodů o změně přiměřených omezení a přiměřených povinností nebo výchovných opatření uložených odsouzenému ponechává pouze soudu.

D. Pověření Probační a mediační služby

Probační a mediační služba v rámci trestního řízení vykonává celou řadu činností. Základní právní rámec činnosti probačního úředníka v trestním řízení je obsažen v § 27b trestního řádu. V souladu s tímto ustanovením probační úředník vykonává dohled nad obviněným (resp. odsouzeným) a v zákonem stanovených případech činí úkony směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život. Probační úředník může být také pověřen zjišťováním informací o osobě obviněného a jeho sociálních poměrech či vytvářením podmínek pro rozhodnutí ve zvláštních druzích řízení (např. rozhodnutí o schválení narovnání). Bližší rámec činností probačního úředníka pak stanoví zákon o Probační a mediační službě. Probační úředník může činit úkony na základě pověření nebo, jde-li o úkony mediace, i bez pověření. Orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) by tedy měly pověřovat úkonem konkrétního probačního úředníka a v případě, že bude nějaký úkon vykonávat jiný probační úředník, by striktně vzato měl příslušný OČTŘ zrušit pověření původně pověřeného probačního úředníka a pověřit nového. Smysl tohoto ustanovení ovšem není v určení konkrétní osoby, která má daný úkon vykonat, smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby kterýkoli probační úředník, tj. úředník Probační a mediační služby, který je náležitě vyškolený a poučený o náplni své práce, zajistil úkon potřebný pro trestní řízení. Určení konkrétního probačního úředníka by mělo být čistě na vnitřní organizaci jednotlivých středisek Probační a mediační služby. Dále se jako nadbytečný jeví být formální akt pověření Probační a mediační služby tam, kde zákon její roli, úkony a postavení zcela jasně definuje. Např. podle § 330a odst. 1 trestního řádu, bylo-li rozhodnuto o podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, soud musí pověřit probačního úředníka výkonem dohledu. Vzhledem k tomu, že Probační a mediační službě je zaslán opis rozhodnutí, je takové pověření zbytečným administrativním úkonem, proto se navrhuje v těchto případech zaslat Probační a mediační službě pouze opis rozhodnutí, na základě kterého ex lege zahájí svou činnost. Co se týká úkonů, které Probační a mediační služba v rámci trestního řízení činí a nejde o případ, kdy její oprávnění vyplývá přímo ze zákona, bude takovým úkonem nutné Probační a mediační službu pověřit, uzná-li to orgán činný v trestním řízení za potřebné (např. v rámci přípravného řízení je nutné náležitě objasnit osobní a majetkové poměry pachatele). Jde-li o kontrolu uložených přiměřených omezení, přiměřených povinností či výchovných opatření, bude obdobně nutné Probační a mediační službu pověřovat jejich kontrolou pouze tehdy, pokud nebudou uloženy společně s dohledem, trestem obecně prospěšných prací nebo trestem domácího vězení (v případech, kdy Probační a mediační služba vykonává dohled nebo zajišťuje výkon trestu). V případech, kdy Probační a mediační služba vykonává dohled nebo zajišťuje výkon trestu, bude tedy zároveň (bez pověření) kontrolovat i uložená přiměřená omezení, přiměřené povinnosti či výchovná opatření, bude-li se jednat o některé z přiměřených omezení, přiměřených povinností či výchovných opatření, jejichž kontrolu může PMS zajišťovat (viz níže) Probační a mediační služba bude v rámci trestního řízení tedy činná na základě zákona nebo na základě pověření. Současná právní úprava je dnes nejednotná, i pokud jde o použití pojmů „pověření“ a „pokyn“; tyto pojmy jsou ostatně často používány jako synonyma. Z hlediska obsahové náplně těchto pojmů je potřeba mezi nimi rozlišovat. Podle navržené úpravy bude Probační a mediační služba činná buď ze zákona, nebo na základě pověření, nikoli pokynu. Zákonný rámec a pověření v obecné rovině určují náplň činnosti Probační a mediační služby, její postavení a působnost, pokyn má pouze zpřesňovat či případně doplnit obecné pověření či zákonné zmocnění. Bude-li orgán činný v trestním řízení požadovat provedení konkrétního úkonu, který není obvyklým v rámci určité činnosti Probační a mediační služby, dá k takovému úkonu samostatný pokyn. Jednotlivé úkony pak za Probační a mediační službu činí v mezích zákona, pověření a konkrétního pokynu probační úředníci, jakožto vykonavatelé probace či mediace v terénu.

E. Periodické zprávy probačního úředníka o průběhu výkonu trestu

Oblast výkonu dohledu je vedle kontroly výkonu trestu OPP nejčastější agendou probačního úředníka. Základní právní rámec výkonu dohledu je obsažen v § 49 až 51 trestního zákoníku, přičemž je na ně odkazováno u celé řady trestněprávních institutů. Samotný výkon dohledu spočívá v povinnosti odsouzeného vykonávat soudem uložené přiměřené povinnosti a omezení (případně výchovná opatření), plnit probační plán a spolupracovat s probačním úředníkem. Hlavní pracovní náplní probačního úředníka při výkonu dohledu je sledovat a kontrolovat chování pachatele a dodržování mu uložených omezení, povinností či opatření, poskytnout pachateli konzultaci, odborné vedení a pomoc s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život. Ročně je dohled v jeho různých formách uložen průměrně 7 500 osobám. Přitom nejčastěji je dohled u dospělých pachatelů ukládán souběžně s podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody (§ 96 trestního zákoníku) nebo s podmíněným upuštěním od potrestání (§ 48 trestního zákoníku). Dohled lze dále uložit, jako výchovné opatření, jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých nebo o mladistvého, anebo jako opatření dítěti mladšímu 15 let. Odlišností dohledu u mladistvých je jednak skutečnost, že jej lze ukládat v kombinaci s trestními opatřeními všude tam, kde to povaha dohledu a konkrétního trestního opatření dovolují, a jednak to, že jej může uložit státní zástupce již v rámci přípravného řízení (dle § 15 odst. 3 ZSVM). Velký podíl na celkovém počtu vykonávaných dohledů má i uložení dohledu v rámci podmíněného propuštění. V roce 2018 byl dohled v rámci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uložen 62 % ze všech propuštěných osob, což představovalo celkem

15 16

1 740 osob(v roce 2016 to bylo 47 %, což představovalo 1 136 osob). Kromě toho je institut dohledu v menší míře využíván též jako náhrada vazby (nahrazení vazby dohledem podle § 73 trestního řádu) či ochranného léčení, nelze-li jeho účelu dosáhnout (nahrazení

Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky 2018, str. 110 https://www.vscr.cz/wp- content/uploads/2019/08/Statistická-ročenka-Vězeňské-služby-České-republiky-za-rok-2018.pdf Statistická ročenka Vězeňské služby České republiky 2016, str. 101 [https://www.vscr.cz/wp- content/uploads/2017/06/Statistick%C3%A1-ro%C4%8Denka-2016.pdf].

ochranného léčení dohledem podle § 99 odst. 6 trestního zákoníku). Počet těchto případů se dlouhodobě ročně pohybuje kolem 500. Dohled může být ve výjimečných případech uložen též jako doplněk trestu OPP, podmíněného propuštění nebo podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu pobytu, zákazu činnosti či zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, a to v případech, kdy se soud rozhodne vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné propuštění nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná. Při tomto počtu dohledů vykonávaných probačními úředníky je dle platné právní úpravy probační úředník povinen nejméně jedenkrát za půl roku zpracovat komplexní zprávu o průběhu výkonu dohledu (§ 51 odst. 3 trestního zákoníku, § 80 odst. 5 ZSVM a obdobně i u dětí mladších 15 let), což ročně představuje kolem 15 000 zpráv; v tomto počtu nejsou zahrnuty zprávy o závažném nebo opakovaném porušení podmínek, které je probační úředník povinen podávat bezodkladně, tedy bez ohledu na interval periodických práv. Přitom valná většina těchto zpráv je pouze formálním konstatováním, že odsouzený vede řádný život a plní všechny ostatní soudem uložené podmínky. Z výzkumů IKSP a praktických zkušeností Probační a mediační služby přitom vyplývá, že soudy často na zprávy PMS reagují opožděně nebo dokonce nereagují vůbec, i když se jedná o zprávu týkající se porušení podmínek výkonu trestu(nehledě na skutečnost, že na pozitivní zprávy soud vůbec nereaguje). Je proto třeba zvážit účelnost podávání těchto periodických zpráv. Jak již bylo uvedeno, podle zákonné úpravy má probační úředník vykonávající dohled či kontrolu přiměřených omezení, povinností nebo výchovných opatření povinnost v případě jejich řádného neplnění (závažným způsobem nebo opakovaně) neprodleně informovat předsedu senátu soudu, který dohled uložil (§ 50 odst. 2 trestního zákoníku). Tuto povinnost má probační úředník i ve vztahu k výkonu kontroly uložených omezení, povinností či opatření, které byly uloženy např. v rámci jiného trestu (OPP, TDV atd.), kontroluje-li jejich dodržování. Lze tedy konstatovat, že v případě negativního jednání pachatele probační úředník musí vypracovat zprávu, resp. návrh, ve kterém uvede všechny relevantní skutečnosti týkající se výkonu dohledu (jak pozitivní, tak negativní), aby měl soud dostatek poznatků pro další postup, tj. rozhodnutí o ponechání trestu (upuštění od výkonu) v platnosti nebo o přeměně, resp. nařízení výkonu trestu nebo jeho zbytku; o negativních skutečnostech, které by mohly odůvodnit jedno z výše uvedených rozhodnutí, se tedy soud dozví vždy. Pokud jde o pozitivní zprávy o průběhu dohledu, ty ve většině případů slouží pouze k potvrzení, zda probační úředník s odsouzeným skutečně pracuje. Ovšem probační úředník má při výkonu dohledu zákonnou povinnost pracovat s odsouzeným podle probačního plánu a navíc má také povinnost pravidelně probační plán aktualizovat s přihlédnutím

„Přímo soudům byla zdaleka nejčastěji vytýkána laxní reakce na podněty PMS, na zprávy o porušení podmínek dohledu, přiměřených povinností nebo omezení a na návrhy na přeměnu trestů. .. Upozorňovali, že tento stav vede jak ke snižování respektu či autority probačního pracovníka v očích klientů (mají pocit „nepostižitelnosti“), tak k demotivování pracovníků samotných.“ „Soudy nereagují na návrhy PMS na přeměnu dohledů, klienti často odchodí dohled i za situace, kdy neprobíhá řádně a ve výsledku je soud osvědčí – není výchovné a klienti nemají motivaci dohled plnit. Klienti nemají obavu z následné sankce, tím pádem nemůže ani docházet k prevenci další trestné činnosti.“ Tomášek, J. - Diblíková, S. - Scheinost, M.: Probace jako efektivní nástroj snižování recidivy. Praha: IKSP str. 126 a 127, ISBN 978-80-7338-163-9. Viz také Scheinost,M. - Válková,H. a kol.: Sankční politika a její uplatňování. Teoretické a trestněpolitické aspekty reformy trestního práva v oblasti trestních sankcí IV. Praha: IKSP, str. 107 - 108. ISBN 978-80-7338- 154-7.

k výsledkům dohledu a k osobním, rodinným a jiným poměrům pachatele (§ 51 odst. 1 trestního zákoníku), čímž je zabezpečena individualizace výkonu dohledu. Vzhledem k tomu, že pozitivní zprávy představují administrativní zátěž jak pro probační úředníky, tak pro soudy, v podstatě bez další přidané hodnoty, jeví se jako nejvhodnější zrušit povinnost tyto průběžné zprávy každých 6 měsíců vypracovávat. Vzhledem k rozmanitosti případů a samotných pachatelů se nicméně jeví být vhodné ponechat soudu možnost (v případě mladistvých i státnímu zástupci), aby, bude-li to potřebné, mohl na základě vlastního uvážení požádat Probační a mediační službu o vypracování zprávy o průběhu výkonu dohledu, kontroly či o plnění uložených výchovných opatření mladistvým a o jeho osobních, rodinných a sociálních poměrech a aktuální životní situaci mladistvého, přičemž určení periodicity těchto zpráv se ponechává zcela na úvaze soudu (příp. státního zástupce). Pro úplnost je potřebné zdůraznit, že zrušení periodických zpráv o průběhu dohledu či kontroly přiměřených omezení, povinností nebo výchovných opatření nezbavuje probačního úředníka vykonávajícího dohled či kontrolu povinnosti vypracovat probační plán, aktualizovat jej dle potřeb odsouzeného a upozornit soud, resp. podat soudu (případně státnímu zástupci) v případě porušení podmínek okamžitě příslušný návrh (tj. návrh na přeměnu, případně i s doporučením uložit další omezení nebo dohled, bude-li trest ponechán v platnosti). Zrušení periodických zpráv také neznamená přesun povinnosti vykonávat dohled či kontrolu na soudy (případně státní zástupce); u dohledu vždy a v případě kontroly přiměřených omezení, povinností nebo výchovných opatření, pokud bude Probační a mediační služba touto kontrolou pověřena nebo zajištění jejich kontroly vyplývá přímo ze zákona, odpovídá za řádný výkon dohledu či kontroly PMS prostřednictvím svých pracovníků. Povinnost soudu zjišťovat, zda odsouzený vede řádný život a plní všechna mu uložená omezení, povinnosti či opatření, zůstává zachována v případech, kdy v dané věci nebude tato povinnost přenesena na Probační a mediační službu, ostatně tak je tomu již podle stávající právní úpravy (konkrétní případy, kdy může být Probační a mediační služba pověřena kontrolou nebo ji vykonává bez pověření, nebo kdy zajišťuje dohled či výkon uloženého trestu, stanoví zákon).

II. Změna postavení Probační a mediační služby v rámci řízení A. Sjednocení postavení probačního úředníka v rámci vykonávacího řízení

Postavení probačního úředníka je rámcově upraveno v § 27b trestního řádu a v zákoně o Probační a mediační službě. Jednotlivá oprávnění probačního úředníka jsou blíže specifikována v rámci právní úpravy institutu, ve kterém probační úředník vykonává určitou činnost. Jde-li o vykonávací řízení, nejčastější role probačního úředníka spočívá ve výkonu dohledu, kontrole přiměřených omezení, přiměřených povinností či výchovných opatření, a zabezpečení výkonu některých trestů – TDV, OPP, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Postavení probačního úředníka je však v rámci výše uvedených činností nejednotné.

a) výkon dohledu

Jak již bylo uvedeno výše, účelem dohledu je po určitou dobu sledovat a kontrolovat chování pachatele, odborně ho vést a pomoct mu ke změně chování; těmito činnostmi má výkon dohledu vést ke snížení rizika opakování trestné činnosti a tím k ochraně společnosti před další kriminalitou. Dohled je nejintenzivnějším opatřením, které je možné pachateli v rámci trestu nespojeného s odnětím svobody uložit; zahrnuje v sobě pravidelný osobní kontakt pachatele s probačním úředníkem, povinnost pachatele informovat probačního úředníka o svém životě (zaměstnání, zdrojích obživy atd.) a plnit probační plán, nadto má probační úředník ze zákona právo v průběhu výkonu dohledu navštívit pachatele kdykoli doma, přičemž pachatel mu to musí umožnit (v tomto směru se prolamuje i právo na nedotknutelnost obydlí). Komplex činností probačního úředníka zahrnuje i pomoc odsouzenému při řešení problémů jako je např. hledání a udržení si práce, řešení zadluženosti, zprostředkování možnosti léčby závislosti, poskytnutí informací o způsobu, jak může uhradit škodu způsobenou trestným činem, zprostředkování kontaktu s obětí za účelem omluvy atd.; komplex činností je velice rozsáhlý a závisí na individuální potřebě pachatele. Dohled může soud uložit, jde-li o řízení proti dospělému, v následujících případech:

a) nahrazení vazby dohledem probačního úředníka – rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby za současného vyslovení dohledu [§ 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu],

b) upustí-li soud podmíněně od potrestání za současného uložení dohledu a zkušební doby – rozhodnutí o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 trestního zákoníku),

c) uloží-li soud tzv. podmínku za současného uložení dohledu – rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84 trestního zákoníku),

d) propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody před výkonem celého trestu – rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu (§ 89 odst. 1 trestního zákoníku),

e) nelze-li dosáhnout účelu ochranného léčení a je nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin – rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení za současného uložení dohledu (§ 99 odst. 6 trestního zákoníku). Dále je možné dohled probačního úředníka uložit jako výjimečný prostředek namísto rozhodnutí o přeměně alternativního trestu v trest odnětí svobody nebo v případě rozhodování o nařízení trestu nebo jeho zbytku, bylo-li od výkonu tohoto trestu upuštěno. Takovýto postup je možný v případě:

a) trestu obecně prospěšných prací,

b) podmíněného odsouzení,

c) podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a

d) podmíněného propuštění. Dojde-li k porušení podmínek výkonu dohledu, probační úředník v závislosti na intenzitě a povaze porušení buď pachatele napomene, upozorní ho na zjištěné nedostatky a poučí ho o tom, jaký bude postup v případě opakovaného nebo závažného porušení, anebo, dopustí-li se pachatel závažného nebo opakovaného porušení, probační úředník neprodleně po tomto zjištění informuje soudce (příp. státního zástupce). Podle současné právní úpravy tedy probační úředník při výkonu dohledu nedisponuje návrhovým oprávněním, nýbrž je pouze oprávněn (povinen) soud či státního zástupce o svých zjištěních informovat. Je zcela na soudu (státním zástupci), jak na zprávu probačního úředníka zareaguje, resp. zda vůbec bude reagovat. V praxi se vyskytují výjimečně i případy, kdy je trest vykonán, i když probační úředník upozornil (v některých případech i opakovaně) na porušení podmínek v průběhu zkušební doby. Touto praxí se pak snižuje působení trestu na pachatele, snižuje se respekt pachatelů k probačním úředníkům i k celé trestní justici.

b) výkon kontroly přiměřených omezení, přiměřených povinností či výchovných opatření

Kromě dohledu může být probační úředník v souladu s platnou právní úpravou pověřen samostatně kontrolou uložených přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření. Zákon připouští, aby byl probační úředník pověřen kontrolou těchto opatření ve všech případech, kdy o jejich uložení bylo rozhodnuto v rámci:

a) trestu domácího vězení (§ 60 odst. 5 trestního zákoníku),

b) trestu obecně prospěšných prací (§ 63 odst. 4 trestního zákoníku),

c) trestu zákazu pobytu (§ 75 odst. 3 trestního zákoníku),

d) podmíněného odsouzení (§ 82 odst. 2 trestního zákoníku),

e) podmíněného propuštění (§ 89 odst. 2 trestního zákoníku),

f) podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g odst. 6 trestního řádu),

g) podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 6 trestního řádu). Také je možné kontrolou pověřit probačního úředníka, pokud bylo opatření uloženo jako výjimečný prostředek namísto rozhodnutí o přeměně alternativního trestu v trest odnětí svobody, nebo v případě rozhodování o nařízení trestu nebo jeho zbytu, bylo-li od výkonu tohoto trestu upuštěno nebo byl-li pachatel podmíněně propuštěn. Pokud odhlédneme od skutečnosti, že při výkonu kontroly opatření má probační úředník mnohem slabší postavení vůči pachateli, než je tomu v případě výkonu dohledu, je postavení probačního úředníka vykonávajícího kontrolu těchto opatření v rámci právní úpravy nejednotné. Kontroluje-li dodržování opatření v rámci výkonu TDV nebo trestu OPP, má probační úředník samostatné návrhové oprávnění, zavdá-li odsouzený příčinu k přeměně trestu (§ 334g a § 340b trestního řádu). Z citovaných ustanovení vyplývá, že maří-li odsouzený výkon trestu, tj. včetně neplnění uložených opatření, probační úředník vykonávající kontrolu je povinen podat soudu návrh na přeměnu; dokonce u TDV je probační úředník jediným oprávněným subjektem, který návrh na přeměnu může podat (ostatní subjekty včetně státního zástupce můžou pouze iniciovat řízení o přeměně z úřední povinnosti soudu). O návrhu podaném probačním úředníkem musí soud rozhodnout (samozřejmě je pak na soudu, zda návrhu vyhoví nebo ponechá trest v platnosti), nejde tedy pouze jenom o podnět soudu. V případě kontroly opatření v zbylých případech však zákon probačnímu úředníkovi přiznává pouze právo informovat soud, tj. obdobně jako u výkonu dohledu. Je zřejmé, že postavení probačního úředníka ve vztahu k pachateli bude jiné v případě, kdy pachatel ví, že probační úředník může iniciovat řízení o přeměně jeho trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody, a jiné v případě, kdy pachatel ví, že probační úředník může soud pouze upozornit na to, že odsouzený porušuje stanovené podmínky, přičemž soud na takovou informaci nemusí reagovat.

c) kontrola, resp. zajištění řádného výkonu trestu

Třetí oblastí, kde jsou probační úředníci ve vykonávacím řízení zapojeni do výkonu trestu, je zajištění řádného výkonu TDV, OPP a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Probační úředník má v těchto případech specifické postavení – pokud nebyla zároveň pachateli uložena opatření, jejichž kontrolu vykonává probační úředník, tak probační úředník pouze kontroluje, zda odsouzený plní všechny podmínky výkonu daného trestu. Např. v případě TDV provádí namátkové kontroly, zda se odsouzený zdržuje v obydlí, v případě OPP, zda se dostavuje k výkonu práce včas, vykonává práci řádně atd. Působení probačního úředníka při výkonu těchto trestů je významné, ale nemělo by svou intenzitou nahrazovat výkon dohledu.

Jde-li o postup při porušení podmínek výkonu uvedených trestů, probační úředník má v případě TDV povinnost nedodržení podmínek bezodkladně sdělit soudu (§ 334c trestního řádu) a také má zachováno návrhové oprávnění, pokud nastanou důvody pro přeměnu TDV (§ 334g trestního řádu); obdobná právní úprava je i u OPP. Ovšem v případě trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce zákonná úprava počítá s přiměřeným použitím ustanovení o podmíněném propuštění, která již návrhové oprávnění probačnímu úředníkovi nepřiznávají. Postavení probačních úředníků by mělo být v rámci vykonávacího řízení sjednoceno tak, aby PMS nejenom byla schopna průběh výkonu pravidelně a účinně kontrolovat, ale i adekvátně a hlavně rychle reagovat na zjištěná porušení v úzké koordinaci s dozorujícím státním zástupcem a soudcem. Navrhuje se proto přiznat probačnímu úředníku návrhová oprávnění ve všech případech, ve kterých je v rámci vykonávacího řízení činný. Tímto způsobem bude posílena pozice probačního úředníka vůči odsouzenému, neboť ten bude vědět, že dopustí-li se v určité zákonem předvídané míře porušení podmínek výkonu trestu, bude následovat rychlá reakce soudu, zabrání se tak i vzniku despektu odsouzených vůči probačním úředníkům, zvýší se výchovné působení trestu a zabrání se tomu, aby odsouzení „prošli“ systémem bez jakéhokoli přiměřeného postihu, aniž by splnili uložené povinnosti. Dále se navrhuje v případě trestu OPP a TDV zakotvit, že probační úředník, jde-li o méně závažné porušení, nejprve odsouzeného na zjištěné porušení upozorní, a až v případě opakovaného nebo závažného porušení podmínek výkonu trestu OPP nebo TDV bude informovat soud; zároveň na tuto skutečnost musí probační úředník odsouzeného upozornit.

B. Omezení okruhu opatření, jejichž kontrolu může zajišťovat PMS

Dalším problematickým okruhem je výkon kontroly přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření. Dnes může být Probační a mediační služba pověřena kontrolou v podstatě jakéhokoliv opatření, bez ohledu na skutečnost, zda je ingerence Probační a mediační služby při kontrole konkrétního opatření nutná, resp. přínosná, a zda vůbec Probační a mediační služba disponuje dostatečnými nástroji, aby efektivní kontrolu opatření byla schopna zabezpečit. Při výkonu dohledu probační úředník kontroluje chování pachatele a snaží se jej vést k řádnému životu, tzn. že se jedná o komplexní práci s pachatelem, která zahrnuje jak kontrolu uložených opatření, tak kontrolu a sledování jeho chování obecně. Probační úředník má právo zjišťovat informace o zaměstnání pachatele, zdrojích obživy a jiných skutečnostech, které jsou pro řádný výkon dohledu nezbytné. Na rozdíl od dohledu, v případě prosté kontroly uloženého opatření nedisponuje probační úředník souhrnem informací ve stejném rozsahu, jako když vykonává dohled; pro výkon kontroly není takový rozsah informací ani potřebný. Kontrola jednoho aspektu vedení řádného života si vždy ani nevyžaduje spolupůsobení Probační a mediační služby. U většiny opatření uvedených v § 48 odst. 4 trestního zákoníku či v § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 ZSVM je soud schopen zajistit kontrolu sám, např. dotazem na Rejstřík trestů či na Úřad práce ČR. Probační a mediační služba je nicméně často pověřována kontrolou i těch opatření, kde je její přínos pouze v roli „pošťáka“, což je z pohledu náplně práce a cílů probace a mediace nevhodné. Po rozsáhlých odborných diskuzích o rozsahu kontroly, kterou může Probační a mediační služba vykonávat, bylo dosaženo shody na potřebě omezit zákonem kontrolu vykonávanou

Blíže viz Koncepce rozvoje probace a mediace do roku 2025.

Probační a mediační službou pouze na taková opatření, kde PMS může poskytnout přidanou hodnotu oproti soudu. Např. v případě kontroly povinnosti podrobit se programu sociálního výcviku nebo psychologického poradenství má Probační a mediační služba přehled o programech, které jsou poskytovány v rámci jejího obvodu, disponuje kontakty na organizace, které je poskytují, případně v rámci probačních programů mnohé specializované programy také sama zajišťuje. Může tedy společně s pachatelem vybrat ten nejvhodnější program a zprostředkovat mu kontakt na poskytovatele programu, v důsledku čehož je pak následná kontrola plnění tohoto opatření prakticky bezproblémová. Dalším takovým opatřením je zákaz požívání alkoholických nápojů a návykových látek, kdy má Probační a mediační služba větší možnosti kontroly tohoto opatření než soud (takovou kontrolu vykonává i v rámci dohledu). Při kontrole uvedeného opatření je nezbytné vykonávat tzv. namátkové kontroly na přítomnost návykových a jiných omamných a psychotropních látek, ovšem soudy nedisponují personálem, který by tyto kontroly byl reálně schopen zabezpečit. Pokud jde o opatření ve vztahu k mladistvým, v některých případech ingerenci probačního úředníka zákon přímo předvídá – § 19 odst. 1 písm. g) a h) ZSVM, dle kterého nesmí mladistvý měnit bez předchozího ohlášení probačnímu úředníkovi místo svého pobytu nebo měnit bezdůvodně svoje zaměstnání. Dalšími opatřeními, u kterých je kontrola ze strany probačního úředníka vhodná, je kromě opatření obdobných jako u dospělých (zdržení se užívání návykových látek a podrobení se vhodnému programu) opatření spočívající ve vykonání společensky prospěšné činnosti. Spolupůsobení Probační a mediační služby v tomto případě vyplývá z povahy opatření, jelikož je svou povahou velice blízké OPP. A obdobně jako u OPP je Probační a mediační služba nejpovolanější k zajištění nejvhodnější činnosti (jak pro mladistvého, tak pro subjekt, u kterého bude vykonána) a samozřejmě pak i k následné kontrole. Další aspekt, na který musí být brán v případě kontroly opatření zřetel, je skutečnost, že Probační a mediační služba často nedisponuje příslušnými oprávněními, aby kontrolu vůbec byla schopna zabezpečit. V rámci výkonu dohledu musí probační úředník, který dohled vykonává, sledovat a kontrolovat chování a jednání pachatele, k tomu má ovšem příslušné nástroje v podobě povinností pachatele (§ 50 trestního zákoníku); pachatel má zákonnou povinnost nejenom s probačním úředníkem spolupracovat a informovat jej o svém životě, ale také se k němu musí dostavovat a umožnit mu vstup do svého obydlí. Rozsah těchto povinností a intenzita zásahu do práv odsouzeného je zde odůvodněna samotnou povahou tohoto institutu. Probační úředník má pak v rukou sadu oprávnění, které mu umožňují řádný a efektivní výkon jak dohledu, tak případně kontroly uložených opatření, pokud byly uloženy současně s dohledem. Na rozdíl od dohledu je institut kontroly institutem mírnějším a také tak musí být chápán. Nicméně platná právní úprava s výkonem kontroly opatření uložených pachateli nespojuje žádné povinnosti pachatele něco konat nebo strpět tak, aby kontrola mohla být řádně vykonána. Jediným omezením práv je pro pachatele samotné uložené opatření, postavení probačního úředníka je tak ve vztahu k pachateli velice slabé a kontrola probíhá v podstatě na základě svolení pachatele. Bez stanovení povinností pachatele ve vztahu k probačnímu úředníkovi při výkonu kontroly je výkon kontroly ztížený, případně prakticky nemožný, přitom ale nemusí dojít k porušení uložených opatření ze strany pachatele. Probační úředníci tak často v praxi musejí spoléhat pouze na své přesvědčovací schopnosti a schopnost odsouzenému domluvit.

S přihlédnutím k povaze institutu kontroly opatření je tedy potřebné stanovit pachateli obdobné povinnosti jako v případě dohledu, vyjma povinnosti informovat probačního úředníka a umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí. Jelikož výkon kontroly nemá nahrazovat výkon dohledu a nezahrnuje obecně kontrolu vedení řádného života, nýbrž spočívá pouze v kontrole jednoho jeho aspektu (případě více, bylo-li uloženo více druhů opatření), je povinnost informovat probačního úředníka o změnách týkajících se změny zaměstnání, pobytu, zdrojů obživy atd., nadbytečná. Jde-li o nedotknutelnost obydlí, tj. jedno ze základních lidských práv, zásah do tohoto práva, resp. jeho prolomení, má být úměrné sledovanému cíli, přičemž v případě kontroly postačují mírnější zásahy do práv pachatele v podobě povinnosti spolupracovat a dostavovat se k probačnímu úředníkovi.

C. Rozšíření působení Probační a mediační služby v přípravném řízení, odklony

Jak již bylo uvedeno výše, činnost Probační a mediační služby se prolíná napříč téměř celým trestním řízením, byť hlavní těžiště její činnosti spadá do vykonávacího řízení. Základní právní rámec činnosti PMS v přípravném řízení poskytuje § 2 a 4 zákona o Probační a mediační službě. V rámci přípravného řízení PMS provádí zejména úkony mediace spočívající v mimosoudním zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným; PMS provádí činnost směřující k urovnání konfliktního stavu v souvislosti s trestním řízením. Dále vytváří předpoklady k tomu, aby věc mohla být ve vhodných případech projednána v některém ze zvláštních druhů trestního řízení, nebo mohl být uložen a vykonán trest nespojený s odnětím svobody, anebo vazba byla nahrazena jiným opatřením. Probační a mediační služba je v rámci přípravného řízení často pověřována obstaráním podkladů k osobě obviněného a jeho rodinnému i sociálnímu zázemí. Zprávy, které PMS vypracovává na základě požadavků OČTŘ, jsou pro další postup v trestním řízení často zásadní, spektrum informací, které zpráva probačního úředníka může obsahovat, je rozmanité (mohou se týkat např. poměrů pachatele, jeho postoje k výkonu určitého trestu atd.). Ovšem striktně na základě gramatického výkladu zákona o Probační a mediační službě by měla být PMS zapojována až po zahájení trestního stíhání, což limituje možnosti využít poznatků PMS pro účely trestního řízení. Na druhé straně, jak již bylo uvedeno výše, § 4 zákona o Probační a mediační službě za jeden z cílů činnosti PMS označuje vytváření předpokladů k tomu, aby věc mohla být ve vhodných případech projednána v některém ze zvláštních druhů trestního řízení. Ze smyslu zákona lze tedy dovodit, že je možné Probační a mediační službu pověřit činností i v rámci zkráceného přípravného řízení, tj. ve vztahu k podezřelému. Využití prvků probace ve vztahu k podezřelému již dnes přední odborníci na trestní právo připouští i v rámci zkráceného přípravného řízení. Protože však zákon výslovně možnost zapojení PMS ve fázi před zahájením trestního stíhání neupravuje, není tato úprava v praxi bezproblémově aplikována. Přitom jsou zprávy probačních úředníků často nenahraditelným zdrojem informací pro OČTŘ a stále častěji se objevují případy, kdy by bylo vhodné PMS zapojit do činnosti již v rané fázi trestního řízení. Jedná se právě o případy řešené v rámci zkráceného přípravného řízení, kde se klade důraz na rychlost řízení, případně zahájení včasné mediace nebo včasné přípravy podkladů důležitých pro následné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu.

„K působení na podezřelého může být využito i prvků probace spočívajících ve výkonu některých dohledových pravomocí probačního úředníka. Dohled by zde však měl být chápán nikoli jen jako dozor nad chováním osoby, která se dopustila trestného činu, ale i jako konstruktivní péče a pomoc této osobě. Má-li totiž splnit svou úlohu v rámci podmíněného odložení podání návrhu na potrestání, je nutno jej chápat nikoli jen jako pouhou kontrolu, ale především jako aktivní výchovné vedení a pomoc podezřelému“. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I, II, III., 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2376. ISBN 978-80-7400-465-0.

Dle aktuální právní úpravy je např. v případě podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g a násl. trestního řádu) připuštěno, aby v rámci zkušební doby byla podezřelému uložena přiměřená omezení a přiměřené povinnosti (§ 179g odst. 6 trestního řádu), jejichž kontrolou dle výkladu odborné literatury může být pověřena Probační a mediační služba, ovšem předchozí zapojení PMS, např. pokud jde o zprávu týkající se vhodnosti uložení omezení či povinnosti, výslovnou oporu v zákoně nemá. Také absentuje výslovné zmocnění Probační a mediační služby vypracovat zprávu o osobě, proti které se řízení vede, dříve, než má status obviněného, což je často na úkor rychlosti řízení. U tohoto institutu je potřebné zdůraznit nezastupitelnou roli PMS i vzhledem k podmínkám, které zákon stanoví pro možnost jeho využití, tj. podmínce náhrady škody nebo újmy či vydání bezdůvodného obohacení a souhlasu podezřelého [§ 179g odst. 1 písm. b) až d) trestního řádu]. Dalším příkladem, kdy se včasné zapojení Probační a mediační služby ukazuje v praxi jako vhodné i ve vztahu k podezřelému, je předjednání možnosti uložit trestním příkazem trest OPP. Názory na možnost pověřit Probační a mediační službu vypracováním takové zprávy ve fázi prověřování jsou v praxi nejednotné. Někteří státní zástupci přistupují k vyžádání zprávy probačního úředníka důležité pro rozhodnutí soudu již v rámci zkráceného přípravného řízení, čímž poskytují větší časový rámec jak probačnímu úředníkovi pro vypracování samotné zprávy, tak urychlují řízení před soudem, neboť bude-li mít soud k dispozici dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí již na samém počátku, nebude se řízení prodlužovat jejich získáním. Zde je nutné též uvést, že pověří-li státní zástupce PMS zjišťováním poměrů podezřelého, postoje podezřelého k uložení trestu atd., neznamená to zároveň, že musí čekat na vypracování této zprávy a až po jejím obdržení může podat návrh na potrestání soudu. Státní zástupce v takovém případě podá příslušný návrh soudu, přičemž by měl soud zároveň informovat, že již pověřil PMS vypracováním této zprávy. Vzhledem k tomu, že státní zástupce nebude mít zákonnou povinnost zprávu vyžádat a v případě jejího vyžádání vyčkat na její zpracování, nepředpokládá se vznik průtahů v přípravném řízení nebo jeho prodlužování. Naopak, vyžádá-li si zprávu od probačního úředníka již státní zástupce, nebude docházet k prodlužování řízení před soudem – vyžádání zprávy probačního úředníka pokládá mnoho soudců za jednu z překážek ukládání trestu OPP trestním příkazem, neboť se tím prodlužuje soudní řízení. Vzhledem k uvedenému se jeví jako žádoucí výslovně umožnit vstup Probační a mediační služby do těch případů, kdy je vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k zákonným podmínkám před rozhodnutím soudu nebo státního zástupce potřebné vyžádat si zprávu probačního úředníka co nejdříve, a to již před zahájením trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že ve fázi prověřování by mohlo zapojením PMS v některých případech dojít ke zmaření účelu trestního řízení, bude zapojení PMS v této fázi vždy závislé na posouzení orgánu činného v trestním řízení, který posoudí, zda PMS určitým úkonem pověří již v této fázi. Vzhledem ke snahám zvýšit využívání odklonů proběhly v první polovině roku 2018 z iniciativy Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu semináře, jejichž cílem bylo vyhodnocení praxe soudů i státních zastupitelství, zjištění příčin malého využívání těchto způsobů vyřízení trestních věcí, jakož i případných nedostatků v zákonné úpravě a její aplikaci. Jedním ze závěrů těchto seminářů byl mj. i požadavek, aby byla do zákonné úpravy výslovně doplněna možnost uložit v rámci podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g a násl. trestního řádu) a podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 a násl. trestního řádu) podezřelému/obviněnému dohled probačního úředníka. Podle platné právní úpravy je možné v rámci uvedených institutů podezřelému/obviněnému uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 179g odst. 6 a § 307odst. 6 trestního řádu). Ovšem přiměřené omezení a povinnosti se svou povahou liší od dohledu. Zahájení práce s podezřelým/obviněným již v průběhu trestního řízení vedoucí k jeho nápravě a současně k vyrovnání se s poškozeným bez vyslovení viny má pro podezřelého/obviněného značný pozitivní význam, zejména vzhledem ke skutečnosti, že v případě, kdy dojde k osvědčení, nebude mít záznam ve výpisu z Rejstříku trestů. Přesto by dohled u těchto institutů měl být ukládán spíše výjimečně a jak státní zástupce, tak soudce by měl zvážit, zda je tato osoba vůbec pro využití odklonu vhodná. Z pohledu PMS by měl být dohled osobám, jejichž trestní věc je řešena odklonem, primárně ukládán v případech způsobení újmy oběti, kdy k odškodnění této újmy z objektivních důvodů (nevyčíslení škody na zdraví zdravotní pojišťovnou, probíhající mediační jednání o náhradě škody atd.) nedošlo v průběhu trestního řízení před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, anebo pokud byla uzavřena mezi podezřelým/obviněným a poškozeným dohoda o způsobu náhrady škody nebo újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení a je důvodný zájem státního zástupce nebo soudce sledovat, zda a jak je v průběhu stanovené zkušební doby závazek vůči poškozenému plněn. Z praktických zkušeností PMS vyplývá, že je vhodné uložit dohled např. i u pachatelů, kde je identifikován problém se zneužíváním návykových látek, je snížená míra sociální adaptability či schopnosti klienta dobře se orientovat v běžných životních situacích. Uložený dohled a spolupráce s probačním úředníkem by tak mohla významně napomoci ošetřit tyto faktory a rizika s tím spojená s cílem důsledné pomoci a kontroly směřující k opětovnému začlenění pachatele do společnosti a samozřejmě též s cílem zabránit vzniku recidivy. Současně s tím je možné v průběhu takto stanoveného dohledu průběžně řešit též potřeby obětí trestných činů a zabezpečit splnění závazků pachatele vůči nim. Z hlediska zatížení PMS lze předpokládat, že se situace razantně oproti stávajícímu stavu nezmění, v ideálním případě dojde pouze k přesunu klientely PMS z vykonávacího řízení do řízení přípravného. Další oblast, kterou se návrh v rámci problematiky odklonů zabývá, je upřesnění právní úpravy přijetí závazku zdržet se určité činnosti pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání a podmíněného zastavení trestního stíhání. Zákonem č. 193/2012 Sb. došlo mj. k rozšíření možnosti využít podmíněné odložení podání návrhu na potrestání a podmíněné zastavení trestního stíhání v případech, kdy vyvstává v reakci na spáchaný trestný čin potřeba omezit pachatele v činnosti, v rámci které se trestného činu dopustil. K takovému omezení pak dochází na základě dobrovolného slibu podezřelého nebo obviněného, který se zaváže, že se během zkušební doby podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání takové činnosti zdrží. Praxe řeší nejednotně otázku, zda závazek zdržet se určité činnosti musí trvat po celou zkušební dobu, anebo zda je možné takový závazek přijmout v kratším trvání, než je stanovená zkušební doba. Na tuto problematiku reagoval i Nejvyšší soud, který připustil, že je možné přijmout závazek i v kratší délce než je délka zkušební doby (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 906/2014 nebo sp. zn. 5 Tdo 106/2015). Uvedený judikaturní výklad trestněprávní úpravy, který umožňuje, aby byl přijat závazek obviněného (podezřelého) v kratším trvání, než je zkušební doba, není problematický z pohledu trestních předpisů, dostává se však do kolize s navazujícími právními předpisy. Nejčastěji jsou v praxi přijímány závazky v souvislosti s trestnou činností v dopravě v podobě závazku zdržet se řízení motorových vozidel. Do kolize se zde dostává trestněprávní úprava, resp. její výklad, a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon totiž např. v ustanovení § 102 neumožňuje vrátit řidičské oprávnění dříve, než bylo rozhodnuto o osvědčení nebo neosvědčení ve zkušební době podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání, nebo poté, kdy se má za to, že v této době došlo k osvědčení. I když tedy orgán činný v trestním řízení přijal závazek zdržet se řízení motorových vozidel v kratším trvání, fakticky je možné řidičské oprávnění navrátit až po uplynutí stanovené zkušební doby. Dále se právní úprava v této oblasti jeví v některých ohledech příliš přísná ve srovnání s důsledky, které by obviněný (podezřelý) nesl v případě svého odsouzení k výkonu trestu zákazu činnosti, např. jde-li o otázku zápočtů, nutnost podrobit se dopravně-psychologickému vyšetření atd. U trestu zákazu činnosti uloženého soudem se odsouzenému započítá do doby výkonu trestu zákazu činnosti doba, po kterou mu bylo před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat (§ 74 trestního zákoníku), tj. i doba, kdy mu bylo znemožněno činnost vykonávat např. na základě zadržení řidičského oprávnění Policií České republiky. Obdobné ustanovení však absentuje v případě závazku zdržet se řízení motorových vozidel pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání či podmíněného zastavení trestního stíhání. Stejně tak absentuje právní úprava, která by dovolila odsouzenému požádat o upuštění od tohoto závazku, tak jako je to v případě trestu zákazu činnosti, kdy odsouzený může po výkonu poloviny uloženého trestu (bez ohledu na délku trvání uloženého trestu) požádat o podmíněné upuštění od výkonu jeho zbytku. Na základě výše uvedených skutečností se proto navrhuje do právní úpravy výslovně promítnout princip, dle kterého je možné přijmout závazek zdržet se určité činnosti pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání či podmíněného zastavení trestního stíhání i na dobu kratší, než je stanovená délka zkušební doby. V tomto smyslu je potřebné upravit i příslušná ustanovení zákona o silničním provozu. Také se navrhuje do právní úpravy podmíněného odložení podání návrhu na potrestání a podmíněného zastavení trestního stíhání doplnit ustanovení o možnosti započítat do rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo do rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání dobu, po kterou obviněný (podezřelý) činnost nemohl vykonávat (typicky z důvodu zadržení řidičského oprávnění) a ustanovení o možnosti upustit od výkonu zbytku závazku. Dále se navrhuje, aby do trestu zákazu činnosti byla započítána také doba, po kterou odsouzený nemohl vykonávat činnost, jelikož se k tomu zavázal pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání a v trestním řízení se pokračovalo proto, že nesplnil podmínky, které mu byly rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání uloženy.

D. Rozšíření působení Probační a mediační služby v řízení ve věcech dětí mladších 15 let

Podkladem pro činnost Probační a mediační služby v řízení ve věcech dětí mladších 15 let je jak ZSVM, tak zákon o Probační a mediační službě. Řízení ve věcech dětí mladších 15 let je specifickým druhem řízení, který se řídí režimem upraveným v hlavě III ZSVM; v otázkách, které hlava III neupravuje, se subsidiárně aplikuje obecná občanskoprávní úprava obsažená především v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž analogie, jde-li o použití trestněprávních předpisů nebo zbylých částí ZSVM, není přípustná. Podle hlavy III ZSVM není probační úředník účastníkem řízení, ale nelze mu odepřít účast na jednání (§ 92 odst. 2 ZSVM), a to zejména s přihlédnutím k tomu, že se zpravidla bezprostředně podílí na výkonu opatření podle § 93 odst. 1 ZSVM. Postavení PMS ve vztahu k dětem mladším 15 let tak na rozdíl od řízení proti mladistvým není nijak systematicky upraveno, což v praxi často vyvolává problémy při jejím efektivním zapojení do řešení následků činu jinak trestného spáchaného dítětem mladším 15 let. V případě mladistvých se Probační a mediační služba dozví o zahájení trestního stíhání vždy (§ 60 ZSVM), na rozdíl od dětí, kde žádnou obdobnou povinnost pro OČTŘ zákon neupravuje. Probační a mediační služba se tak buď dozví o dítěti, které se dopustilo činu jinak trestného, až ve fázi řízení před soudem, nebo se o něm nemusí dozvědět vůbec. Také možnost dalšího zapojení Probační a mediační služby (např. v oblasti poskytnutí zpráv o dítěti) je nejasná, což se promítá i do rozdílné praxe. Praxe v jednotlivých regionech se pak liší v tom, zda je spolupůsobení Probační a mediační služby umožněno již v průběhu řízení podle hlavy III ZSVM, nebo zda její zapojení přichází v úvahu až v rámci výkonu rozhodnutí. Nejednotnost praxe je tak ve svých důsledcích na úkor samotného dítěte, neboť často záleží pouze na vzájemných kontaktech mezi policií, orgánem sociálně-právní ochrany dětí, zákonnými zástupci a probačními úředníky, zda se dítě mladší 15 let, které se dopustilo činu jinak trestného, ke službám poskytovaným Probační a mediační službou dostane včas, resp. zda se k nim dostane vůbec. Přitom je poslání a role Probační a mediační služby v procesu nápravy škodlivých následků způsobených jak trestným činem, tak činem jinak trestným, nezastupitelná. Postavení Probační a mediační služby v řízení podle hlavy III ZSVM mj. vyzdvihuje i Rada vlády pro lidská práva, která ve svém podnětu k právům dětí mladších 15 let v řízení o činu jinak trestném z roku 2015 vyzývá k posílení postavení Probační a mediační služby. Obdobný názor ve vztahu k posílení postavení Probační a mediační služby zastávají též zástupci neziskových organizací zabývajících se právy dětí (např. Liga lidských práv). Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že je tedy potřebné výslovně zákonem umožnit zapojení Probační a mediační služby do řízení ve věcech dětí mladších 15 let, samozřejmě za současného zachování garance práv dětí, a rozšířit případy použitelnosti vybraných částí ZSVM i na řízení podle hlavy III. Navržené rozšíření se týká využití možnosti zrušit dohled probačního úředníka či kontrolu výchovných opatření v průběhu zkušební doby, což představuje nástroj pozitivní motivace k řádnému plnění povinností ze strany dítěte. Dále bude výslovně umožněno pověřit Probační a mediační službu vypracováním jak zprávy o poměrech dítěte (přiměřené použití § 55 ZSVM), tak komplexnější zprávy o osobních, rodinných a sociálních poměrech a aktuální životní situaci dítěte (přiměřené použití § 56 ZSVM), což by mělo přispět ke sjednocení praxe a zvýšit zapojení PMS již v průběhu řízení. Není samozřejmě vyloučeno, aby státní zástupce využil stanovisko PMS také za účelem posouzení, zda jsou splněny samotné předpoklady pro podání návrhu podle hlavy III ZSVM, a to včetně požadavků, jež vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu z roku 2018 a ze kterých vyplývá, že i podle současné úpravy není možné aplikovat § 90 ZSVM zcela mechanicky, nýbrž státní zástupce zavazuje, aby před podáním návrhu dle § 90 odst. 1 z.s.m. posoudili jednak naplnění všech zákonných znaků provinění, jednak škodlivost a závažnost činu a v neposlední řadě též charakter osoby, její pohnutky a způsob provedení činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp.zn. 8 Tdo 335/2018-24). Nová právní úprava také zajistí včasnou spolupráci mezi státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou včetně jejího nezbytného informování prostřednictvím nově navrženého § 7 odst. 2 trestního řádu, který bude konkretizován pro státní zástupce závazným pokynem

http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&ved=2ahUKEwiulYvQyM_fAhUC_i wKHTmNAgsQFjAAegQIAhAC&url=http%3A%2F%2Fllp.cz%2Fwp- content%2Fuploads%2Fsyst%25C3%25A9mov%25C3%25A9_doporu%25C4%258Den%25C3%25AD_10.pdf &usg=AOvVaw1rXiYd6P-8O-nCj70AQ_UL obecné povahy nejvyššího státního zástupce (informační povinnost se bude mj. vztahovat i na podání návrhu na zahájení řízení podle hlavy III ZSVM). Nicméně použití všech uvedených ustanovení je pouze přiměřené, což podtrhuje odlišnost přístupu k dítěti mladšímu 15 let, které se dopustilo činu jinak trestného, a nutnost zvážení, zda je vhodné daný postup vůči tomuto dítěti využít.

III. Zakotvení pozitivních nástrojů motivace odsouzeného při výkonu trestu

Jak již bylo několikrát zdůrazněno, právní úprava vykonávacího řízení musí být nastavena tak, aby bylo možné pružně a rychle reagovat na měnící se podmínky a vzniklé okolnosti v průběhu výkonu samotného trestu. Jde-li o porušení podmínek výkonu trestu ze strany odsouzeného, v tomto směru zákon jednoznačně upravuje jak postup soudu, tak postup probačního úředníka, pokud vykonává dohled či kontrolu. Jelikož je postup v případě neplnění podmínek výkonu trestu pro odsouzeného předvídatelný, odsouzený je motivován neporušovat tyto podmínky, nicméně tento nástroj negativní motivace zároveň nijak pozitivně nemotivuje odsouzeného, aby se sám aktivně snažil konat „něco navíc“, aby měl snahu se co nejrychleji zapojit zpět do společnosti, řádně a svědomitě plnit veškeré své povinnosti (tj. i ty, které mu nebyly soudem uloženy jako přiměřené povinnosti či omezení), řešit své problémy a vést řádný život. Co se týče možnosti reagovat na pozitivní progres v chování odsouzeného, právní úprava mnoho nástrojů neposkytuje. Vzhledem k osobám ve výkonu trestu odnětí svobody lze za nástroj pozitivní motivace odsouzeného k dosažení jeho resocializace považovat institut podmíněného propuštění (a institut přeměny trestu odnětí svobody v trest domácího vězení). Tento institut slouží jako nástroj individualizace trestu a prostřednictvím tohoto nástroje je soud schopen reagovat na aktuální stav nápravy odsouzeného. I ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému královstvíuvedl, že institut podmíněného propuštění dává odsouzenému naději, pozitivně jej motivuje k plnění povinností a k vedení řádného života. Prostřednictvím tohoto institutu je dále zabezpečeno, aby délka trvání trestu odnětí svobody byla úměrná době, kdy tento trest na pachatele působí preventivně a výchovně, tedy má ještě pozitivní účinek; trvání trestu, jehož účel byl již dosažen, může mít na odsouzeného naopak negativní efekt (odsouzený se sžije s vězeňskou komunitou, začne přebírat závadné postoje a návyky a v konečném důsledku může svoje kriminální sklony ještě prohloubit). Vzhledem k odsouzeným, kteří vykonávají trest nespojený s odnětím svobody, má stejný motivační účinek institut podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu, který je ovšem možné využít pouze v případě trestů spočívajících v zákazech – trest zákazu pobytu, zákazu činnosti či zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. V § 90 trestní zákoník výslovně stanoví, že po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Obdobnou úpravu zákon obsahuje ve vztahu k výkonu přiměřeného omezení spočívajícího ve zdržení se řízení motorových vozidel uloženým v souvislosti s trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9.6.2013, Case of Vinter and Others v. The United Kingdom, dostupné na: https://hudoc.echr.coe.int/eng#{"fulltext":["Vinter"],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMB ER"],"itemid":["001-122664"]} Vzhledem k ostatním přiměřeným omezením, přiměřeným povinnostem nebo výchovným opatřením či ve vztahu k výkonu dohledu tato možnost zakotvena není. V praxi byly zaznamenány situace, kdy zejména u odsouzených, kterým byla uložena delší zkušební doba a současně byl uložen dohled či přiměřené omezení, přiměřená povinnost nebo výchovné opatření, nastala taková změna životních postojů, že další výkon těchto opatření již nebyl potřebný. Dohled či kontrola ze strany probačního úředníka se tak stala pouze zbytečným formalismem, který v konečném důsledku mohl odsouzeného zbytečně stigmatizovat. Otázkou délky působení trestu se zabýval i Ústavní soud, který ve svém nálezu uvedl, že „bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také nedůvodný.“ Rozšíření možnosti zrušení uloženého dohledu či zrušení uložených omezení, povinností nebo opatření se tak jeví jako vhodný nástroj jednak pozitivní motivace odsouzeného, a též jako prostředek individualizace působení trestu na pachatele, což je v souladu s názorem Ústavního soudu. Nicméně se zavedením této možnosti je potřeba nastavit i minimální délku trestu (nebo zkušební doby), která musí být vykonána, aby soud mohl o případném zrušení vůbec uvažovat. Z odborných diskuzí Akčního týmu pro spolupráci v justici vyplynulo, že minimální délka působení těchto opatření na pachatele by měla představovat alespoň jednu třetinu délky uloženého trestu (zkušební doby), avšak minimálně 6 měsíců. Tato délka vyplývá i z praktických zkušeností probačních úředníků, dle kterých vzhledem k délce samotného zahájení dohledu (musí být vypracován probační plán, odsouzený musí být obeznámen se všemi svými povinnostmi atd.) či kontroly přichází první posouzení chování a míry nápravy odsouzeného v úvahu po uplynutí doby alespoň půl roku. Tato doba koresponduje i s povinností soudu alespoň jednou za půl roku zjišťovat, zda podmíněně odsouzený vede řádný způsob života a dodržuje uložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost anebo výchovné opatření. Z důvodu zamezení zneužití tohoto institutu se navrhuje také podmínit možnost podat opakovanou žádost lhůtou 6 měsíců od nabytí právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí; i tato lhůta byla stanovena s ohledem na praktické zkušenosti probačních úředníků a koresponduje právní úpravě institutu podmíněného propuštění. U možnosti podat návrh na zrušení dohledu ze strany odsouzeného budou nastavena pravidla obdobná jako u žádosti o podmíněné propuštění před uplynutím zákonné lhůty, kdy se rozhodování o podmíněném propuštění připouští pouze tehdy, je-li doprovázeno kladným stanoviskem ředitele věznice. V případě návrhu na zrušení dohledu podaného odsouzeným bude soud o návrhu rozhodovat pouze tehdy, bude-li k návrhu připojeno kladné stanovisko probačního úředníka. Těmito opatřeními se zamezí administrativnímu přetížení soudů návrhy odsouzených, minimalizuje se možnost zneužívání tohoto institutu odsouzenými, kteří by své chování pouze předstírali a po rozhodnutí soudu by pokračovali ve svém obvyklém způsobu života.

IV. Podmíněné propuštění

Institut podmíněného propuštění je projevem individualizace trestu a jeho působení na pachatele. Hlavním smyslem tohoto institutu je stimulovat odsouzené, aby v průběhu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody řádně plnili své povinnosti, aktivně se snažili negativní následky svého protiprávního jednání odstranit a prokázali tak své polepšení a zároveň prokázali, že jsou schopni v budoucnu vést řádný život, byť ještě nevykonali celý trest, který jim byl pravomocným rozhodnutím soudu uložen. Tyto funkce je podmíněné

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III ÚS 1735/10.

propuštění schopné plnit pouze při správné aplikaci a při kvalifikovaném přístupu zainteresovaných orgánů. Propuštění vězně je zkouškou toho, jak účinné byly vězeňské metody zacházení, jaké schopnosti a možnosti má Probační a mediační služba a je konečně i zkouškou pachatelovy adaptability. V tomto smyslu je institut podmíněného propuštění chápán i jako „právo na naději“; jak již bylo zmíněno v předešlých částech. Trvání trestu má tedy být úměrné potřebě převýchovy pachatelea je-li účelu trestu dosaženo, není jeho další výkon potřebný (což koresponduje i se zásadou účelnosti trestu, resp. též zásadou ekonomie trestu a je i projevem zásady přiměřenosti trestu). Je zřejmé, že podmíněné propuštění nemá být chápáno jako automatický nárok odsouzeného, ale jako mimořádný motivační prostředek. Vězeňská populace představuje přibližně 20 000 osob, které vykonávají nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle platné právní úpravy může žádost o podmíněné propuštění podat odsouzený, který splní zákonné podmínky (§ 88 trestního zákoníku), přičemž v případě, že mu bude žádost zamítnuta (nikoli však z důvodu nesplnění zákonné podmínky minimální lhůty), může novou žádost podat po uplynutí 6 měsíců od nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí. Jeden odsouzený může tedy podat maximálně 2 žádosti ročně; celkový počet žádostí o podmíněné propuštění podaných za jeden kalendářní rok se pohybuje kolem 9 500. Přibližně 25 až 30 %ze všech žádostí je vyřízeno jinak než jejím zamítnutím nebo vyhověním. Uvedené procento představuje přes 2 500 žádostí (patří sem případy zamítnutí žádosti z důvodu nesplnění zákonné lhůty či nesplnění podmínky připojit kladné stanovisko ředitele věznice a samozřejmě i zpětvzetí žádosti ze strany odsouzeného), u kterých soud neposuzuje, zda je odsouzený připraven na život na svobodě. Soudy se tedy musí ročné zabývat značným množstvím žádostí, ze kterých mnohé nesplňují ani základní zákonné požadavky.

Rok Počet žádostíPočetSchválenoPočetZamítnutoPočetJinak

o podmíněnépodmíněnězamítnutýchžádostí

%%%

propuštěnípropuštěnýchžádostívzatých

zpět nebo

(nový nápad

vyřízených

v daném roce)

jinak

2012 11 363 4 636 40,8 3 423 30,1 3 509 29,1

2013 8 952 2 781 31,1 3 152 35,2 3 019 33,7

2014 7 649 2 317 30,3 3 266 42,7 2 079 27,0

2015 8 674 2 424 28,0 3 641 41,0 2 549 31,0

2016 9 300 2 415 26,0 4 231 45,5 2 654 28,5

2017 10 054 2 871 28,6 4 577 45,6 2 916 25,8

2018 9 381 2 782 29,7 4 211 44,9 2 620 27,9

1.4 956 1 461 29,5 1 843 37,2 1 336 27,0 pol.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9.6.2013, Case of Vinter and Others v. The United Kingdom, dostupné na: https://hudoc.echr.coe.int/eng#{"fulltext":["Vinter"],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMB ER"],"itemid":["001-122664"]} Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III ÚS 1735/10 KALVODOVÁ, Věra. Trest odnětí svobody a jeho výkon. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 144. Vězeňská služba k 31. 12. 2018 evidovala celkem 19 677 osob vykonávajících trest odnětí svobody. Informace čerpány z výkazu o agendě podmíněného propuštění V(MS)-113.

Největší problém v této oblasti představuje správné navázání kroků již při podání samotné žádosti o podmíněné propuštění. Z poznatků Vězeňské služby ČR vyplynulo, že často nemá informaci o tom, že odsouzený podal žádost o podmíněné propuštění, přičemž tato informace je z pohledu nastavení vhodného způsobu zacházení s odsouzeným klíčová, nehledě na další dopady, které jsou s podáním žádosti o podmíněné propuštění spojeny (např. podle § 10 odst. 2 vyhlášky č. 354/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, je-li vedeno řízení o podmíněném propuštění, je třeba dbát, aby odsouzený nebyl bez závažného důvodu přemísťován do věznice mimo obvod soudu, který takové řízení vede). Vězeňská služba se přitom tuto informaci paradoxně dozví až od soudu, který si od ní musí vyžádat veškeré podklady důležité pro rozhodnutí o žádosti odsouzeného. Zákon přitom stanoví v § 333 odst. 1 trestního řádu lhůtu 30 dnů, do kdy má soud o žádosti o podmíněné propuštění rozhodnout, soud by tedy měl v této relativně krátké době shromáždit veškeré podklady (včetně jejich vyžádání), nařídit veřejné zasedání a rozhodnout. Vězeňská služba ČR by zase měla připravit odsouzeného na případný výstup z věznice. V návaznosti na hlavní cíle celého návrhu, kterými je snížit administrativní zatížení a zvýšit efektivitu v rámci vykonávacího řízení, se proto nabízí návrat k modelu, kdy byly žádosti odsouzených podávány prostřednictvím věznice. Díky této změně bude Vězeňská služba ČR řádně a včas informována o podání žádosti o podmíněné propuštění odsouzeným, a jelikož návrh předpokládá, že spolu s žádostí budou soudu zaslány i veškeré dokumenty důležité pro jeho rozhodnutí, dojde též k odstranění mezikroku v podobě vyžádání informací soudem od Vězeňské služby ČR. Další pozitivní efekt lze spatřovat v tom, že Vězeňská služba ČR po obdržení žádosti ze strany odsouzeného, v případě, že žádost nebude splňovat zákonné podmínky (např. nesplnění zákonné lhůty), upozorní na tuto skutečnost odsouzeného. Značné množství takto formálně vadných žádostí zachytí již Vězeňská služba ČR, a tím do jisté míry odbřemení soudní aparát. Dalším problematickým okruhem jsou žádosti o podmíněné propuštění podávané zájmovými sdruženími občanů. Na základě poznatků praxe bylo zjištěno, že v některých případech se objevuje snaha odsouzených a účelově zakládaných občanských sdružení zneužívat institut podmíněného propuštění. Podle § 6 odst. 1 písm. c) v návaznosti na § 331 odst. 2 trestního řádu má zájmové sdružení občanů samostatné návrhové oprávnění, tzn. může za podmínky převzetí záruku dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, podat žádost o podmíněné propuštění. Zájmové sdružení občanů je přitom limitováno pouze hmotněprávní podmínkou podle § 88 trestního zákoníku, nikoli již však procesní podmínkou pro opakování podání žádosti (minimální lhůta pro podání opakované žádosti). Dochází tak k situacím, kdy podá žádost o podmíněné propuštění odsouzený a po zamítnutí této žádosti soudem záhy podá další žádost zájmové sdružení občanů, byť okolnosti, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí soudu, nenastaly. Soud i přesto musí dle platné právní úpravy shromáždit veškeré potřebné informace pro své rozhodnutí, nařídit veřejné zasedání a věc opětovně posoudit, byť se stejným výsledkem. Tyto ryze účelově podané žádosti zahlcují systém a jsou v rozporu s účelem podmíněného propuštění. Na základě uvedených skutečností se jeví jako nejvhodnější řešení, aby zájmové sdružení občanů již nedisponovalo samostatným návrhovým oprávněním, nýbrž aby se mohlo pouze k žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění připojit a nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Tím se zajistí, aby institut podmíněného propuštění nebyl zneužíván a aby odsouzený, nabídne-li mu zájmové sdružení občanů poskytnutí záruky, sám zvážil, zda již splňuje veškeré předpoklady potřebné k propuštění na svobodu a žádost podal s vědomím, že v případě neúspěchu může opětovně požádat až po uplynutí 6 měsíců od zamítnutí žádosti. Navržená změna tak podtrhuje, že návrh na podmíněné propuštění podaný odsouzeným má být projevem jeho vůle, jeho pozitivní motivace pro změnu chování, čímž ve výsledku přispívá k převzetí osobní odpovědnosti odsouzeného za svou nápravu; takto podaný návrh odsouzeného na podmíněné propuštění je výsledkem komplexní práce s odsouzenými, která je realizována Vězeňskou službou ve spolupráci s Probační a mediační službou, sociálními kurátory a nevládními organizacemi. Všechny navržené změny by měly v procesu rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění přinést pozitiva v podobě snížení administrativní náročnosti a přehlednosti jednotlivých kroků.

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP

Návrh respektuje požadavek uvedený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, který stanoví výhradu zákona pro vymezení, jaká jednání jsou trestným činem a jaký trest nebo jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. I v navržené právní úpravě jsou respektovány obecné zásady uplatňující se v oblasti trestního práva hmotného či procesního (zejména ultima ratio, nullum crimen nulla poena sine lege, zásada přiměřenosti, zásada zákonnosti, práva na obhajobu či zásada veřejnosti). Návrh je plně v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterých lze státní moc uplatňovat v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, přičemž státní moc slouží všem občanům. Mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva se problematikou rozsahu využití prvků probace a mediace v rámci trestního řízení přímo nezabývají. Návrhem zákona není přímo implementováno právo Evropské unie, nicméně je návrhem zasahováno do některých ustanovení, která jsou v současné době vykazována jako implementační. Návrhu se v širších souvislostech dotýkají zejména následující předpisy Evropské unie, se kterými je návrh plně v souladu:  rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty,  směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti po-hlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV,  směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. Lze rovněž konstatovat, že navrhovaná úprava je v souladu také s čl. 49 Listiny základních práv Evropské unie upravujícím zásadu zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů. Pro posouzení souladu či nesouladu návrhu s čl. 40 odst. 1 Listiny je důležitým pojmem „rozhodování soudu o trestu“. Ústavní soud ve svém nálezu Pl. US 5/94 ze dne 30. 11. 1994, který se týkal přeřazování odsouzených v rámci výkonu trestu odnětí svobody, konstatoval, že při posouzení tohoto pojmu je nutné vycházet ze dvou rozměrů tohoto pojmu, a to kvalitativního, což představuje rozsah omezení práv odsouzeného, a kvantitativního, tedy délky trvání příslušného omezení práv. Podle něj tato interpretace má oporu i v chápání lidských práv a svobod, neboť nejde jen o délku trestu, ale i jeho vztah k mezím těchto práv a svobod a intenzitě zásahu do práv a svobod. Dále Ústavní soud poukázal na potřebu vykládat pojem „rozhodování o trestu“ též ve spojitosti s požadavky, které klade zákonná úprava na obsah odsuzujícího rozsudku (§ 122 odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud chápe rozhodnutí, která přímo mění rozsah práv a povinností stanovený v rozsudku či délku trvání omezení uložených rozsudkem za rozhodnutí odvozená od rozsudku a proto nemohou být vyňata z ochrany soudní mocí. Aplikujeme-li uvedené závěry Ústavního soudu na výkon trestu obecně prospěšných prací, lze konstatovat následující závěry:

a) ve vztahu k nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací

Nová koncepce přenesení pravomocí ohledně nařízení výkonu trestu OPP se opírá především o prvek dohody, tj. nedochází k autoritativnímu rozhodování ze strany nesoudní instituce, tedy probačního úředníka. Odsouzený je obeznámen se všemi okolnosti výkonu trestu, který mu byl v určitém rozsahu uložen rozsudkem a s těmito podmínkami musí vyslovit souhlas. Prvek autoritativnosti se uplatní až v případě, kdy k dohodě mezi probačním úředníkem a odsouzeným nedojde, ovšem již ze strany soudní moci, nikoli ze strany probačního úředníka

– soud autoritativně výkon trestu OPP nařídí usnesením. Odsouzený tak není odejmut z pravomoci soudu, a proto nelze konstatovat, že v tomto směru dochází ke krácení práv odsouzeného, případně k neoprávněnému zásahu do těchto práv. Pro úplnost je potřebné dodat, že ve vztahu k požadavkům § 122 a násl. trestního řádu týkajícím se náležitostí rozsudku, nestanoví toto ustanovení pro výkon trestu OPP žádné zvláštní požadavky. Rozsudek musí obsahovat pouze stanovení druhu trestu (tj. obecně prospěšné práce) a jeho výměru (tj. počet hodin OPP, které musí odsouzený vykonat). Na základě uvedeného lze shrnout, že nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací nelze považovat za odvozené rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu. Závěry Ústavního soudu, kde bylo shledáno, že není možné svěřit rozhodovací pravomoc při přeřazování odsouzeného do rukou ředitele věznice (tj. mimo soudní pravomoc) z důvodu, že se jednak mění rozsah práv a povinností předvídaný rozsudkem a že se odnímá jeden stupeň soudní ochrany odsouzenému, tedy nelze na nařízení výkonu trestu OPP aplikovat. K problematice týkající se výkonu uložených trestů se vyjádřil několikrát i ESLP. Jde-li o výkon rozhodnutí v trestních věcech, je podle ESPL článek 6 Úmluvy ve své trestní části v zásadě nepoužitelný, neboť zde již nejde o rozhodování o oprávněnosti trestního obvinění. Nicméně řízení týkající se okolností výkonu uložených trestů mohou být ve světle článku 6 Úmluvy posuzovány z důvodu, že jde o rozhodování o občanských právech nebo závazcích odsouzeného. Ve světle konstantní judikatury ESLP lze shrnout, že pokud o druhu a výměře trestu rozhodne soud pravomocným rozhodnutím a probační úředník bude jeho výkon pouze nařizovat, navíc se souhlasem odsouzeného, nedochází k novému autoritativnímu rozhodnutí, nýbrž se provádí již pravomocné rozhodnutí soudu, a proto by navrhovaná úprava z hlediska tohoto ustanovení Úmluvy neměla vyvolávat žádné sporné otázky.

Enea proti Itálii, č. 74912/01, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 97 nebo Vojta proti České republice, č. 25126/06, rozhodnutí ze dne 8. února 2011, oddíl 3. např. Enea proti Itálii, č. 74912/01, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 98–107; Stegarescu a Bahrin proti Portugalsku, č. 46194/06, rozsudek ze dne 6. dubna 2010, § 34–39, kde umístění stěžovatelů do cel s přísnějším režimem znamenalo omezení návštěv a vycházek, jakož i nemožnost pokračovat ve studiu; Ganci proti Itálii, č. 41576/98, rozsudek ze dne 30. října 2003, § 22–26; De Schepper proti Belgii, č. 27428/07, rozsudek ze dne 13. října 2009, § 53; Boulois proti Lucembursku, č. 37575/04, rozsudek ze dne 14. prosince 2010, § 56–65.

b) ve vztahu ke změně místa a druhu obecně prospěšných prací a místa a času trestu domácího vězení

Nová právní úpravy přesouvá pravomoc změnit místo a čas u výkonu TDV a místo a druh práce u OPP ze soudu na probačního úředníka, který provádí kontrolu výkonu daného trestu. Ovšem pravomoc probačního úředníka je zde podmíněna splněním několika podmínek:  odsouzený se změnami souhlasí,  modifikace podmínek výkonu trestu je opodstatněna změnou okolností (závislých či nezávislých na vůli odsouzeného),  nedochází k modifikaci aspektů výkonu trestu, které jsou součástí samotného trestu – nemění se rozsah povinností a omezení stanovený v rozsudku, ani jejich délka (např. nemůže být změněna délka doby, po kterou je odsouzený povinen pobývat ve svém obydlí, nemůže být změněn rozsah přiměřených omezení a přiměřených povinností atd.). Při splnění všech těchto podmínek může změnu v průběhu výkonu učinit probační úředník, který neprodleně o všech změnách informuje příslušný soud. V opačném případě o navržené změně rozhodne na návrh probačního úředníka nebo odsouzeného (případně státního zástupce) soud; tím je zachováno právo odsouzeného na zákonného soudce a nedochází k odnětí práva na soudní ochranu. Pro úplnost dodáváme, že údaje týkající se místa, času nebo druhu práce nejsou náležitostmi rozsudku podle § 122 a násl. trestního řádu. Návrh tedy není v rozporu s Ústavou a judikaturou Ústavního soudu ani v tomto směru. Pokud jde o použitelnost Úmluvy, je možné na případy změny podmínek výkonu trestu OPP a TDV aplikovat její ustanovení ve své občanskoprávní složce, a to z důvodu, že změna např. místa výkonu trestu OPP může mít ve výjimečných případech nepříznivé dopady na občanská práva odsouzeného; v nedávném rozsudku ve věci Polyakova a ostatní proti RuskuESLP shledal porušení práva stěžovatelů na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy v důsledku rozhodnutí vnitrostátních orgánů o přemístění stěžovatele do vzdálených vězeňských zařízení, čímž se de facto znemožnily návštěvy příbuzných. Použitelnost tohoto případu je třeba vnímat s určitou rezervou, jelikož objektivní nemožnost stýkat se s příbuznými byla dána extrémními vzdálenostmi mezi dotčenými osobami, které pramení z geografických podmínek žalovaného státu. Nicméně dané rozhodnutí demonstruje, jaký dopad změna podmínek výkonu trestu může mít na občanská práva odsouzených. Tato situace by mohla nastat i ve vztahu k výkonu trestu OPP, pokud by došlo např. ke změně místa výkonu trestu obecně prospěšných prací do lokality, která je z pohledu odsouzeného objektivně dostupná jen s obtížemi nebo se značnými náklady apod. Nicméně návrh se i v případě změn výkonu OPP a TDV drží základního konceptu, kdy je rozhodovací pravomoc probačního úředníka podmíněna dohodou s odsouzeným. Závěrem lze shrnout, že navržená právní úprava není v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak, jak je vykládána ve světle judikatury ESLP, jelikož rozhodovací pravomoc, kterou návrh svěřuje probačnímu úředníkovi ve vykonávacím řízení, je vykonávána vždy se souhlasem dotčené osoby; v ostatních případech návrh probačnímu úředníkovi svěřuje pouze návrhová oprávnění. Projev souhlasu odsouzeného také vylučuje zásah do občanských práv odsouzeného, a proto nelze konstatovat ani rozpor s čl. 8 Úmluvy.

Např. rozsudek č. 35090/09 ze dne 7. března 2017 ve věci Polyakova a ostatní proti Rusku.

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty

V návaznosti na navrženou změnu věcné příslušnosti soudu v rámci vykonávacího řízení, jde- li o rozhodnutí týkající se osoby, která je ve výkonu trestu odnětí svobody, se neočekávají zvýšené výdaje státního rozpočtu, jelikož se jedná o minimální počet případů ročně a jelikož je rozhodovací pravomoc svěřena do rukou soudů, které se touto agendou zabývají běžně. Navýšení počtu případů o toto zanedbatelné množství nikterak funkčnost daných soudů neovlivní. Nadto se sníží se čas, který je potřebný k rozhodnutí daného případu a také se přispěje ke sjednocení rozhodovací praxe. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o procedurální změny a přesun kompetencí v rámci justičních složek a institucí spadajících do resortu Ministerstva spravedlnosti, nepředpokládají se žádné zvýšené výdaje ze státního rozpočtu nebo jiného veřejného rozpočtu. Ani v souvislosti s přesunem agendy elektronického monitorovacího systému (dále jen „EMS“) ze sdílené působnosti Ministerstva spravedlnosti a Probační a mediační služby do výlučné působnosti Probační a mediační služby se nepředpokládají žádné zvýšené náklady na státní rozpočet; pro Probační a mediační službu se nejedná o novou agendu, dochází pouze k přesunu personálních a materiálních zdrojů mezi dvěma organizačními složkami státu. Návrh i v této části je rozpočtově a personálně neutrální.

Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí

Navržená právní úprava není spojena s dopady na podnikatelské prostředí v České republice. U navržené právní úpravy se očekávají pozitivní sociální dopady, neboť se odformalizovaním procesu nařízení a výkonu trestů nespojených s odnětím svobody předpokládá zvýšení efektivity jejich výkonu, a tím i ukládání alternativních trestů ve větší míře. V tomto směru může mít navrhovaná úprava nepřímý pozitivní dopad i ve vztahu ke snížení počtu vězeňské populace, resp. ke snížení počtu potenciálních klientů věznic. S tím je úzce spojen i pozitivní dopad na rodiny odsouzených, odsouzený k alternativnímu trestu neztrácí kontakt s rodinou a svým sociálním zázemím, ani schopnost plnit své závazky (např. vyživovací povinnost, schopnost hradit své dluhy, dále vykonávat své zaměstnání atd.); zde lze v určitém ohledu spatřovat též pozitivní dopady na podnikatelské prostředí. Navržená úprava nemá další dopady na specifické skupiny obyvatel, ani se v souvislosti s jejím přijetím nepředpokládají žádné dopady na životní prostředí.

Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Navrhovaná úprava je genderově zcela neutrální, nemá bezprostřední, ani sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje, jedno z pohlaví a nestanoví pro ně odlišné podmínky. Navrhovaná právní úprava neupravuje vztahy, které by se dotýkaly zákazu diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona (tj. nerovného zacházení či znevýhodnění některé osoby z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru). Lze proto konstatovat, že právní úprava obsažená v návrhu zákona nemá žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace.

Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Předložený návrh v této oblasti stávající úpravu nikterak nemění, dopady na problematiku ochrany soukromí a osobních údajů se nepředpokládají. Soudy i probační úředníci budou postupovat podle dosavadních procesních pravidel, která jim již nyní umožňují v zákonem stanovených případech zasahovat do soukromí osob a pro potřeby příslušného řízení nakládat s osobními údaji osob. Předložený návrh se specificky nedotýká ochrany soukromí a osobních údajů a v této oblasti stávající úpravu nikterak nemění, tudíž se dopady na problematiku ochrany soukromí a osobních údajů nepředpokládají. Navrhovaná právní úprava je v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, a též nijak neodporuje právním předpisům Evropské unie upravujícím předávání informací mezi orgány členských států, ani právním předpisům Evropské unie upravujícím zpracování, shromažďování či využívání osobních údajů.

Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná právní úprava není spojena s vyššími korupčními riziky, než kterým čelí orgány činné v trestním řízení a subjekty spolupracující s orgány činnými v trestním řízení obecně, zejména u zájmových nebo politických kauz. Korupční riziko pro ně není nové, je přítomno i při účinnosti stávající právní úpravy.

Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava nepřináší negativní dopady na bezpečnost nebo obranu státu.