zákon č. 224/2015 Sb.

K § 1

Ustanovení § 1 vymezuje předmět právní úpravy obsažené v zákoně. Zákon provádí transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/18/EU ze dne 4. července 2012 o kontrole nebezpečí závažných havárií s přítomností nebezpečných látek a o změně a následném zrušení směrnice Rady 96/82/ES (dále jen „směrnice“). V souladu s uvedenou směrnicí zákon stanoví systém prevence závažných havárií pro objekty, v nichž je přítomna vybraná nebezpečná chemická látka nebo chemická směs splňující kritéria stanovená v tabulce I nebo uvedená v tabulce II přílohy č. 1 k tomuto zákonu, a to ať už jako surovina, výrobek, vedlejší produkt nebo meziprodukt či zbytek. Zákon stanoví povinnosti právnických nebo podnikajících fyzických osob, které takové objekty užívají či užívat budou, a rovněž zakotvuje působnost orgánů státní správy na úseku prevence závažných havárií.

V tomto ohledu návrh zákona nepředstavuje koncepčně novou právní úpravu. Návrh zákona přejímá a dále rozvádí systém prevence závažných havárií založený předešlou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky a o změně zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o prevenci závažných havárií), ve znění pozdějších předpisů, a v jemu předcházejícím zákoně č. 353/1999 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými chemickými látkami a chemickými přípravky a o změně zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů (zákon o prevenci závažných havárií), ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení § 1 dále v odstavci 3, v souladu s výše uvedenou směrnicí, určuje objekty a činnosti, které jsou z působnosti zákona vyňaty, neboť podléhají speciální právní úpravě obsažené ve zvláštních právních předpisech a zahrnující rovněž otázky bezpečnosti spojené s jejich užíváním.

Ve srovnání se stávající právní úpravou obsaženou v zákoně č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií, ve znění pozdějších předpisů, dochází k rozšíření působnosti zákona rovněž na pevninské podzemní zásobníky plynu.

K § 2

Ustanovení § 2 definuje základní pojmy, se kterými zákon operuje. Definice základních pojmů provedené v zákoně v co nejvyšší možné míře respektují definice uvedené v článku 3 směrnice, v zájmu zachování kontinuity právní úpravy se ovšem zároveň snaží co nejméně odchýlit od základních pojmů vymezených ve stávající právní úpravě. Tím je odůvodněna například terminologická odlišnost, pokud jde o pojem „zdroj rizika“, vymezený v ustanovení § 2 písm. g), jež směrnice překládá z anglického originálu „hazard“ jako „nebezpečí“.

Pojem „hazard“ je při průmyslové činnosti vyhrazen pro označení původců nebezpečnosti, tj. vlastností nebo situací, kvůli nimž může při činnosti dojít ke škodám. Podle čl. 3 odst. 14 směrnice se „nebezpečím“ rozumí inherentní vlastnosti nebezpečné látky nebo fyzické situace s možností vzniku poškození lidského zdraví nebo životního prostředí. Nebezpečné mohou být vlastnosti chemické, fyzikálně-chemické, fyzikální a další. Fyzikální vlastnosti lze dále členit na mechanické, tepelné, magnetické, elektrické, akustické, optické atd. Tak se dospěje k mechanickým, tepelným, magnetickým, elektrickým, či akustickým nebezpečím – zdrojům rizika. Nebezpečí je zdrojem rizika, čímž není nic řečeno o druhu rizika a míře rizika, a proto nelze hovořit přímo o riziku, ale o zdroji rizika, jenž je spojen s jeho původem. Definice formulovaná v návrhu zákona respektuje pojmové znaky takto vymezeného „nebezpečí“. Použití termínu „zdroj rizika“ má své opodstatnění i s ohledem na terminologii používanou v oblasti managementu rizik v ČR.

V návrhu zákona jsou tak definovány především pojmy jako objekt, zařízení, provozovatel, nebezpečná látka a její umístění, které jsou zásadní pro určení povinností ukládaných podle tohoto zákona.

Klíčovým pojmem je v první řadě objekt, kterým se rozumí jakýkoliv prostor či soubor prostorů, užívaný právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, v němž se nachází jedno či více zařízení, ve kterém probíhá výroba, zpracování, používání, přeprava či skladování některé z nebezpečných chemických látek nebo chemických směsí, které buď splňují kritéria stanovená v příloze č. 1 v tabulce I, nebo které jsou výslovně vyjmenované v tabulce II této přílohy, nebo ve kterém tyto nebezpečné látky mohou vzniknout v případě, kdy dojde k závažné havárii. V případě souboru prostorů tvořících objekt v užívání jedné právnické nebo podnikající fyzické osoby se může jednat o oddělené ohraničené prostory v konkrétní ploše území, která není celá v užívání této právnické nebo podnikající fyzické osoby. Předkladatel navázal na terminologii zakotvenou v právní úpravě systému prevence závažných havárií již od roku 1999 a povinnosti vyplývající z tohoto systému váže na užívání objektů, v nichž jsou vybrané nebezpečné chemické látky nebo směsi umístěny. Pojem užívání zde ovšem není chápán ve smyslu soukromoprávním, ale je použit s odkazem na pojmosloví stavebního zákona, analogicky k užívání stavby. Smyslem tak není omezovat trvání povinností stanovených zákonem o prevenci závažných havárií na časový úsek skutečného výkonu užívacího práva v soukromoprávním smyslu. Klíčovým aspektem zakládajícím působnost tohoto zákona je umístění vybraných nebezpečných chemických látek nebo směsí v objektu, tzn. objekt, v němž jsou vybrané nebezpečné chemické látky nebo směsi, musí být k tomuto způsobu užívání, resp. pro tento účel zkolaudován.

S takto vymezeným pojmem objekt souvisí dále pojem sousední objekt, kterým se rozumí objekt, který se nachází v blízkosti jiného objektu, v důsledku čehož se zvyšuje nebezpečí vzniku závažné havárií nebo závažnost jejích následků. Smyslem zavedení tohoto nového pojmu je identifikace těch objektů, u kterých se vzhledem k vzájemné blízkosti a případné interakce nebezpečných chemických látek a směsí v nich umístěných mohou kumulovat rizika s jejich užíváním spojená. Uvedenou definici tak nelze chápat restriktivně a sousedním objektem označovat pouze ten objekt, který s jiným objektem bezprostředně sousedí, nýbrž materiálně, a to jako jakýkoliv objekt, který se nachází v takové vzdálenosti od jiného, která představuje zvýšené nebezpečí, pokud jde o vznik nebezpečné havárie nebo její následky.

V souvislosti s užíváním takto vymezeného objektu pak právnické či podnikající fyzické osobě, která tento objekt užívá, vznikají některé povinnosti, jako je zpracovat seznam nebezpečných látek, které se v objektu nacházejí nebo které v objektu mohou vzniknout v případě závažné havárie, a na základě tohoto seznamu určit, zda objekt splňuje podmínky pro zařazení do skupiny A nebo do skupiny B, nebo povinnosti týkající se hlášení vzniku závažné havárie.

Právnické a podnikající fyzické osoby, které užívají objekty ve smyslu zákona o prevenci závažných havárií, rozřazuje návrh zákona do dvou skupin – do skupiny provozovatelů a do skupiny uživatelů objektů.

Provozovatelem rozumí právnická nebo podnikající fyzická osoba užívající objekt, v němž je nebezpečná látka umístěna v určitém kvalifikovaném množství, které vyplývá z přílohy č. 1 k tomuto zákonu.

Návrh zákona vymezuje kategorii provozovatele pomocí obratu „právnická nebo podnikající fyzická osoba“. Směrnice sice hovoří pouze o fyzických osobách (viz definice provozovatele v čl. 3 odst. 9), nicméně specifikuje jejich okruh tím, se jedná o fyzickou osobu, která „provozuje nebo řídí závod nebo zařízení“, nejedná se tedy o jakoukoliv fyzickou osobu, ale z logiky věci plyne, že jde o podnikatele. Návrh zákona tak ve srovnání se směrnicí nijak nezužuje okruh povinných subjektů. Zvolení obratu „podnikající fyzická osoba“ odpovídá povaze činností, jež jsou v objektech s umístěnými nebezpečnými látkami provozovány, s ohledem na množství, v nichž jsou v objektech tyto nebezpečné látky umístěny. V této souvislosti se předpokládá nutnost držení příslušné licence či jiného oprávnění k držení takových nebezpečných látek ve stanovených množstvích, stejně jako příslušné povolení k provozu činností, pro něž jsou nebezpečné látky v objektu umístěny. Nepřichází tedy v úvahu užívání objektu jakoukoliv fyzickou osobou (z „laické“ veřejnosti).

Na základě umístění nebezpečné látky v tomto kvalifikovaném množství ukládá tento zákon provozovateli, ve srovnání s uživatelem objektu, v němž je nebezpečná látka umístěna v množství, které tohoto kvalifikačního množství nedosahuje, povinnosti v daleko větším rozsahu. Provozovatel objektu je povinen navrhnout zařazení objektu podle množství nebezpečné látky umístěné v objektu do příslušné skupiny a od tohoto zařazení se pak odvíjí povinnost zpracovávat bezpečnostní dokumentaci, havarijní plány, sjednat pojištění odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku závažné havárie a další. Uživateli objektu jsou ukládány povinnosti v podstatně omezeném rozsahu. Tyto povinnosti se týkají zpracování seznamu, vypracování protokolu o nezařazení, kterým uživatel objektu dokládá vůči orgánům státní správy, že množství nebezpečné látky umístěné v objektu nedosahuje limitů stanovených pro zařazení do příslušné skupiny, případně povinnosti hlášení v případě vzniku závažné havárie. Smyslem těchto povinností je především opatřit dostatek informací a získání přehledu o „nezařazených“ objektech, a to zejména pro účely kvalifikovaného zhodnocení rizika plynoucího z případné geografické blízkosti více objektů.

Dále jsou definovány závažná havárie, již výše uvedený pojem zdroj rizika a s ním související pojem riziko, kterým se rozumí pravděpodobnost vzniku nežádoucího specifického účinku, pod kterým si lze představit neřízenou interakci určité látky s konkrétními, např. makromolekulárními biologickými systémy.

Nad rámec definic zakotvených v článku 3 směrnice je v návaznosti na stávající právní úpravu obsaženou v zákoně č. 59/2006 Sb. provedeno vymezení některých dalších pojmů, jako je domino efekt, zóna havarijního plánování a scénář.

Na rozdíl od směrnice předkladatel upustil od zakotvení některých definic, které jsou výslovně provedeny v článku 3 směrnice. Tak nejsou v ustanovení § 2 definovány pojmy „závody s podlimitním množstvím“ a „závody s nadlimitním množstvím“, neboť tato kategorizace závodů, terminologií zákona objektů, je již ve stávající právní úpravě zakotvena v příslušných ustanoveních pojednávajících o zařazování objektů do „méně rizikové“ skupiny A, resp. do „rizikovější“ skupiny B. V zájmu zajištění kontinuity právní úpravy je proto tato kategorizace objektů nadále zachována v rámci zařazování objektů do příslušné skupiny, a to především na skutečnost, že o provozovatelem navrženém zařazení objektu do příslušné skupiny definitivně rozhoduje teprve krajský úřad.

Předkladatel se rovněž rozhodl upustit od výslovné kategorizace objektů z hlediska lhůt, ve kterých mají jejich provozovatelé plnit jednotlivé povinnosti ukládané novou právní úpravou, tak, jak to činí směrnice, když definuje pojmy „nový závod“, „stávající závod“ a „jiný závod“. V souladu se zvyklostmi právního řádu České republiky jsou lhůty stanovené pro splnění jednotlivých povinností ukládaných v souvislosti s nabytím účinnosti nové právní úpravy vymezeny v přechodných ustanoveních.

Předkladatel dále upustil od výslovné definice pojmů „veřejnost“ a „dotčená veřejnost“ a namísto toho určuje pro tento účel na příslušných místech zákona oprávněné subjekty. Tuto cestu zvolil předkladatel rovněž z toho důvodu, že pojmy „veřejnost“ a „dotčená veřejnost“ souvisejí zejména s ustanovením článku 15 směrnice, jež pojednává o „Projednání s veřejností a účasti veřejnosti na rozhodování“, a to zejména pokud jde plánování nových objektů ve vztahu k územnímu plánování a územnímu řízení. Jedná se tedy o situace, jež jsou v rámci právního řádu České republiky řešeny v režimu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, resp. v režimu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na charakter objektů spadajících do působnosti zákona o prevenci závažných havárií, které budou vždy posuzovány z hlediska jejich vlivů na životní prostředí, resp. vždy budou minimálně podrobeny zjišťovacímu řízení ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, předkladatel považuje tato ustanovení, společně s článkem 15 směrnice, za již transponovaná v uvedených právních předpisech.

Vynechána byla rovněž výslovná definice kontroly, která je zčásti promítnuta do vymezení předmětu a rozsahu kontroly prováděné podle tohoto zákona v ustanoveních § 39 odst. 3 a 4, v dalším je pak tato v právním řádu České republiky pro účely čl. 3 odst. 19 směrnice dostatečným způsobem promítnuta v obecných ustanoveních zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), a to zejména vymezením působnosti kontrolního řádu v ustanovení § 1 odst. 2, vymezením kontroly v ustanovení § 2 a vymezením oprávnění kontrolujících v ustanoveních § 7 a 8.

K § 3

Ustanovení § 3 ukládá základní povinnost všech provozovatelů a uživatelů objektů, v nichž je některá z vybraných nebezpečných chemických látek či směsí umístěna (tedy bez ohledu na množství, v němž je nebezpečná látka v objektu přítomna), a totiž přijmout veškerá opatření nezbytná k tomu, aby závažná havárie nevznikla nebo aby v případě, že k takové závažné havárii již došlo, byly její dopady co možná nejmírnější. Jde o promítnutí jedné ze základních zásad společné všem právním předpisům přijímaným v oblasti ochrany životního prostředí, a totiž zásady prevence, resp. zásady předběžné opatrnosti, v souladu se kterými jsou právnické a podnikající fyzické osoby, které užívají objekty, v nichž jsou nebezpečné látky umístěny, povinny počínat si tak, aby se vzniku závažné havárie vyvarovaly, aby v důsledku jejich činnosti nevznikaly nepříznivé vlivy na lidské zdraví a životní prostředí, resp. aby tyto vlivy byly co možná nejmenší, a aby v případě, kdy vznik závažné havárie hrozí, bylo toto riziko pokud možno odvráceno, případně, pokud již vznik závažné havárie odvrátit nelze, aby byla přijata taková opatření, která její dopady co možná nejvíce zmírní.

Ustanovení § 3 pak, v návaznosti na obecnou povinnost přijmout veškerá opatření nezbytná k předcházení vzniku závažných havárií a omezování jejích dopadů, stanoví konkrétní povinnosti provozovatelů a uživatelů objektů, v nichž je umístěna některá nebezpečná látka.

Provozovatelé a uživatelé objektů jsou v první řadě povinny vypracovat seznam všech nebezpečných látek, které jsou v objektu umístěny nebo které se v objektu mohou nahromadit v případě závažné havárie, s uvedením jejich druhu, klasifikace, množství a fyzikální formy. Jedná se o první krok, od nějž se odvíjejí další povinnosti uložené tímto zákonem. Na základě tohoto seznamu a jeho porovnání s příslušnými množstvími nebezpečných látek stanovenými v tabulkách I a II přílohy č. 1 k tomuto zákonu právnická nebo podnikající fyzická osoba zjistí, zda je dosaženo kvalifikační množství nebezpečné látky požadované pro zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B a zda tedy právnická nebo podnikající fyzická osoba, která užívá nebo bude užívat objekt, nabude postavení provozovatele s tím spojenými povinnostmi, nebo tohoto kvalifikačního množství dosaženo není a ona zůstane „pouze“ uživatelem objektu.

Povinnost navrhnout zařazení objektu do příslušné skupiny však může vyplynout i v případě, že žádná nebezpečná látka není v objektu umístěna v kvalifikačním množství rozhodném pro zařazení do skupiny A nebo do skupiny B, ale tohoto množství je dosaženo na základě součtu poměrných množství nebezpečných látek umístěných v objektu. Součet těchto poměrných množství se provádí podle vzorce, který je popsán v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

K § 4

V případě, kdy množství nebezpečné látky umístěné v objektu nedosahuje, a to ani po provedení součtu poměrných množství nebezpečných látek umístěných v objektu, kvalifikačního množství stanoveného pro zařazení do méně rizikové skupiny A, ukládá se uživateli takového objektu povinnost vypracovat protokol o nezařazení. V protokolu o nezařazení uživatel objektu zaznamená, že v jím užívaném objektu nejsou umístěny nebezpečné látky v množství, které by odůvodňovalo zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B, a učiní prohlášení o nezařazení. Součástí protokolu je rovněž seznam.

Nově se uživatelům objektu ukládá povinnost reagovat na významné změny v množství nebezpečných látek umístěných v objektu, a to aktualizací protokolu o nezařazení. Jako hranice, jejíž dosažení povinnost aktualizace protokolu o nezařazení zakládá, byla zvolena hodnota 10 % dosavadního množství nebezpečné látky umístěného v objektu tak, jak je tomu také v dalších případech (např. aktualizace bezpečnostní dokumentace). Změna množství nebezpečné látky o 10 % dosavadního množství je pokládána za natolik podstatnou, že odůvodňuje aktualizaci příslušných dokumentů, také v metodikách vydávaných Generálním ředitelstvím Evropské komise.

Protokol o nezařazení je uživatel objektu povinen uchovat pro účely kontrol a v případě, že množství nebezpečné látky umístěné v objektu dosahuje stanovené hranice 2 % z kvalifikačního množství rozhodného pro zařazení objektu do skupiny A, je rovněž povinen tento protokol předložit příslušnému krajskému úřadu, který je oprávněn tento protokol posoudit, a případně zahájit řízení o zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B, zjistí-li okolnosti, které takový postup odůvodňují (viz ustanovení § 6 odst. 2). Protokoly o nezařazení slouží krajskému úřadu rovněž jako podklad pro posouzení rizika domino efektu, tedy zvýšení rizika vzniku závažné havárie či jejích následků v důsledku vzájemné blízkosti jednotlivých objektů, případně pro poskytování dodatečných informací provozovatelům o bezprostředním okolí jimi užívaných objektů a sousedních objektech ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2.

K § 5

Ustanovení § 5 stanoví podmínky pro zařazení objektů podle množství umístěných nebezpečných látek do příslušných skupin, do skupiny A s nižším množstvím, resp. do skupiny B s vyšším množstvím umístěných nebezpečných látek, a to v souladu s kategorizací závodů na podlimitní a nadlimitní ve smyslu článku 3 odstavců 1) a 2) směrnice.

Provozovatel navrhne zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B na základě porovnání seznamu nebezpečných látek umístěných v jím užívaném objektu zpracovaného v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 písm. a) s kvalifikačními množstvími stanovenými v tabulkách I a II uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, resp. na základě výsledku součtu poměrných množství nebezpečných látek umístěných v jím užívaném objektu provedeného podle vzorce popsaného v příloze č. 1 k tomuto zákonu na základě ustanovení § 3 odst. 2 písm. b).

Tabulka I uvedená v příloze č. 1 k tomuto zákonu uvádí kategorie nebezpečných látek, jejichž umístění v objektu určuje působnost tohoto zákona a jím ukládaných povinností ve vztahu k jednotlivým objektům. Pro každou kategorii nebezpečných látek jsou ve sloupcích 2 a 3 stanovena kvalifikační množství rozhodná pro zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B.

Tabulka II uvedená v příloze č. 1 k tomuto zákonu uvádí jmenovitě vybrané nebezpečné látky a rovněž jejich kvalifikační množství, která jsou rozhodná pro zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B.

Určení zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B se odvíjí od množství nebezpečné látky umístěné v tomto objektu. V případě, kdy množství nebezpečné látky umístěné v objektu dosahuje množství stanoveného v sloupci 2 tabulky I nebo II uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, ale zároveň nedosahuje množství stanoveného v sloupci 3, provozovatel navrhne zařazení objektu do skupiny A. V případě, kdy množství nebezpečné látky umístěné v objektu dosahuje množství stanoveného v sloupci 3 tabulky I nebo II uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, provozovatel navrhne zařazení objektu do skupiny B.

Zjištění, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba nemá ve svém objektu množství nebezpečných látek odpovídající klasifikačnímu množství pro zařazení do skupiny A nebo B, a to ani podle seznamu kategorií nebezpečných látek uvedených v tabulce I, ani podle seznamu jmenovitě vybraných nebezpečných látek uvedených v tabulce II přílohy č. 1 k tomuto zákonu, ještě neznamená, že objekt do některé ze skupin nepřísluší. Pokud není překročeno kvalifikační množství nebezpečných látek přímo, ale v objektu je umístěno více nebezpečných látek, je nutno sečíst jejich poměrná množství.

U některých skupin nebezpečných látek, které mají obdobné nebezpečné vlastnosti, se pro účely zařazení do skupiny A nebo B sčítají jejich poměrná množství. Pro účely zařazení objektu do skupiny A nebo B se používá sčítání všech poměrných množství podle vzorce uvedeného v příloze č. 1 zákona. Ve druhém kroku procesu zařazování objektů do skupin se vzorec pro sčítání poměrných množství uplatní nejprve pro nebezpečné látky uvedené ve sloupci 2 tabulky I nebo II v příloze č. 1 zákona (kvalifikační množství pro skupinu A). Pokud je hodnota výsledného ukazatele vyjadřující součet poměrů menší než 1, další ustanovení zákona se na objekt nevztahují. Pokud je při použití kvalifikačních množství z prvého sloupce výsledná hodnota rovna nebo větší než 1, je objekt zařazen do skupiny A. Ve třetím kroku procesu zařazování objektů do skupin je nutno opakovat výpočet pro sčítání poměrných množství pro nebezpečné látky uvedené ve sloupci 3 tabulky I nebo II v příloze č. 1 zákona (kvalifikační množství pro skupinu B). Pokud je hodnota výsledného ukazatele vyjadřující součet poměrů menší než 1, zůstává objekt zařazen ve skupině A. Pokud je při použití kvalifikačních množství z prvého sloupce výsledná hodnota rovna nebo větší než 1, je objekt zařazen do skupiny B.

Pro správnou klasifikaci látek umístěných v objektu je v některých případech nutno prověřit třikrát, zdali součet jejich poměrných množství není roven nebo větší než 1. Kombinace nebezpečných vlastností nebezpečných látek umístěných v objektu, jejichž poměry se společně sčítají, jsou uvedeny v příloze č. 1 zákona. Zařazení objektu do skupiny A nebo B se provede v případě, že alespoň jeden ze součtů je roven nebo větší než 1. Výsledky jednotlivých součtů se již dále spolu nesčítají.

Provozovatelům se ukládá povinnost navrhnout zařazení objektu do příslušné skupiny podle množství nebezpečné látky umístěné v objektu a tento návrh na zařazení předložit krajskému úřadu. Odstavec 4 stanoví obsahové náležitosti návrhu na zařazení, jeho vzor je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu.

K § 6

Ustanovení § 6 stanoví působnost krajského úřadu při zařazování objektů do skupiny A nebo do skupiny B. Krajský úřad posuzuje návrh na zařazení objektu předložený provozovatelem z hlediska jeho souladu s podmínkami pro zařazení stanovenými v ustanovení § 5 odst. 1 a 2. Krajský úřad rozhodne o zařazení objektu do příslušné skupiny ve správním řízení.

V návaznosti na povinnost uživatelů objektů, v nichž nebezpečná látka není umístěna ani v množství požadovaném pro zařazení do skupiny A, ale dosahuje aspoň 2 % tohoto množství, předkládat krajskému úřadu protokol o nezařazení se upravuje pravomoc krajského úřadu posoudit, stejně jako návrh na zařazení, také takový protokol a zahájit řízení o zařazení objektu do příslušné skupiny v případě, kdy krajský úřad zjistí skutečnosti, které takový postup odůvodňují.

Rozhodnutí krajského úřadu o zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B je zásadní pro určení dalších povinností provozovatele, neboť od tohoto zařazení se odvíjí rozsah, v jakém je provozovatel povinen zpracovávat bezpečnostní dokumentaci, resp. povinnost zpracovávat havarijní plány.

V rozhodnutí o zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B krajský úřad rovněž stanoví počet technických nosičů dat, na kterých provozovatel bude povinen předložit návrh příslušné bezpečnostní dokumentace pro účely jeho schvalování, společně s jeho výtiskem. Přitom krajský úřad přihlíží zejména k počtu dotčených orgánů a k počtu dotčených obcí, které se k návrhu bezpečnostní dokumentace budou vyjadřovat.

K § 7

Ustanovení § 7 upravuje postup krajského úřadu v případě, kdy zjistí, že pravděpodobnost vzniku závažné havárie nebo její dopady by se mohly zvýšit v důsledku vzájemné blízkosti jednotlivých objektů (domino efektu). Krajský úřad je při zařazování objektů do příslušných skupin povinen zohledňovat umístění jednotlivých objektů ve vztahu k jiným, sousedním objektům a posuzovat možnost vzájemného působení nebezpečných látek umístěných v těchto objektech v případech, kdy dojde ke ztrátě kontroly nad činnostmi souvisejícími s užíváním těchto objektů. Za tímto účelem je povinen nejen posuzovat informace, které od provozovatelů a uživatelů objektů obdržel v předložených návrzích na zařazení a protokolech o nezařazení, ale je rovněž povinen zohledňovat informace, které získá v rámci kontrol prováděných v jednotlivých objektech, a rovněž je oprávněn si od provozovatelů a uživatelů objektů vyžádat další informace potřebné k tomu, aby riziko domino efektu mohl náležitě vyhodnotit.

Na základě všech takto získaných a obdržených informací krajský úřad určí objekty, u kterých riziko domino efektu existuje. Takto určené objekty je krajský úřad oprávněn zařadit do skupiny A nebo do skupiny B odchylně od návrhu na zařazení předloženého provozovatelem, resp. zařadit do skupiny A nebo do skupiny B také objekty, ohledně kterých jejich uživatel předložil krajskému úřadu protokol o nezařazení.

Krajský úřad poskytne provozovatelům objektů, u nichž bylo identifikováno riziko domino efektu, informace, kterými disponuje ohledně jejich bezprostředního okolí nebo sousedních objektů. Bezprostřednost okolí je vymezena takovými faktory, které změnou svých požadavků bezprostředně a přímo působí na objekt a jeho „chování“.

Určení objektů, u nichž existuje riziko domino efektu, s sebou pro jejich provozovatele přináší další povinnosti, a to zejména ve vztahu k vzájemnému informování za účelem zajištění náležitého řízení rizika v těchto objektech nebo ve vztahu ke spolupráci při informování veřejnosti o rizicích spojených s činnostmi prováděnými v souvislosti s užíváním takto určených objektů. Přitom pojmem „řízení rizik“ je míněn proces rozhodování pro zvládnutí a/nebo snížení rizika, realizace rozhodnutí, jeho prosazení a opakované hodnocení s použitím výsledků posuzování rizika jako vstupních údajů.

Informace získané od dalších provozovatelů objektů, u nichž bylo určeno riziko domino efektu, a rovněž informace poskytnuté o bezprostředním okolí objektu a sousedních objektech krajským úřadem je provozovatel povinen zohlednit při plnění navazujících povinností ukládaných mu tímto zákonem, zejména při zpracovávání bezpečnostní dokumentace a zpracování havarijních plánů.

K § 8

Ustanovení § 8 upravuje postup provozovatele v případech, kdy dochází k zásadním změnám podmínek v užívání objektu, a to k takovým změnám, které mohou mít vliv na stávající zařazení objektu.

V případech, kdy dochází ke změně v druhu či množství nebezpečné látky, která je v objektu umístěna, a to v takovém rozsahu, který působí změnu podmínek pro zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B, je provozovatel povinen předložit krajskému úřadu návrh na změnu zařazení objektu, přitom pro obsahové náležitosti takového návrhu platí požadavky na obsah návrhu na zařazení obdobně.

V případech, kdy ukončuje činnost v objektu, nebo v případech, kdy dochází k takovému snížení množství nebezpečné látky umístěné v objektu, po kterém objekt nesplňuje podmínky pro zařazení ani do mírnější skupiny A, provozovatel podává krajskému úřadu návrh na vyřazení.

Krajský úřad posoudí návrh na změnu zařazení či vyřazení objektu obdobně, jako to činí u návrhů na zařazení, a na jeho základě rozhodne o zařazení objektu do příslušné skupiny, resp. jeho vyřazení. Takové rozhodnutí krajského úřadu může mít význam také pro jiné provozovatele, a to zejména s ohledem na riziko domino efektu, resp. jeho odpadnutí.

Provozovatel je povinen podat návrh na změnu zařazení či vyřazení objektu do 1 měsíce ode dne, kdy nastala některá ze skutečností takový návrh odůvodňujících. Nově, ve srovnání se stávající právní úpravou, se ovšem provozovatelům ukládá povinnost informovat příslušný krajský úřad o chystaných změnách, které působí změnu v zařazení objektu, již před jejich provedením tak, jak to požaduje článek 11 směrnice.

K § 9

Ustanovení § 9 ukládá provozovatelům objektů zařazených do skupiny A nebo do skupiny B povinnost provést posouzení rizik závažné havárie jako podklad pro následné vypracování příslušné bezpečnostní dokumentace.

Při posuzování rizik závažné havárie je provozovatel povinen posoudit klasifikaci a vlastnosti nebezpečných látek umístěných v objektu a identifikovat rizika spojená s těmito nebezpečnými látkami a s činnostmi prováděnými v souvislosti s užíváním objektu, tato rizika zhodnotit a na základě tohoto zhodnocení odhadnout a popsat vývoj mimořádných situací, které v objektu mohou nastat a které mohou vyústit ve vznik závažné havárie (určit možné scénáře událostí). Provozovatel je dále povinen učinit odhad pravděpodobnosti, s jakou mohou jednotlivé scénáře nastat. Na základě identifikovaných rizik, jejich zhodnocení a určení možných scénářů pak provozovatel stanoví míru rizika vzniku závažné havárie v jím užívaném objektu a vyhodnotí přijatelnost tohoto rizika.

Posouzení rizik závažné havárie slouží provozovateli jako vodítko pro určení bezpečnostních opatření, která je zapotřebí přijmout k tomu, aby míra rizika vzniku závažné havárie byla přijatelná.

Při provádění posouzení rizik závažné havárie je provozovatel rovněž povinen přihlédnout ke skutečnosti, zda se jedná o objekt, u něhož bylo určeno riziko domino efektu, a na základě tohoto určení k informacím, které získal o bezprostředním okolí objektu a o sousedních závodech od krajského úřadu, a rovněž k informacím, které získal od ostatních takto určených objektů v rámci jejich vzájemného informování v souladu s ustanovením § 7.

Podrobné vymezení rozsahu posouzení rizik, jež jsou povinni zpracovat provozovatelé objektů zařazených do skupiny A, a rozsahu posouzení rizik, jež jsou povinni zpracovat provozovatelé objektů zařazených do skupiny B, bude provedeno v připravovaném prováděcím právním předpise.

K § 10 a 11

Ustanovení § 10 a 11 upravují bezpečnostní program prevence závažných havárií (dále jen „bezpečnostní program“) jako formu bezpečnostní dokumentace, kterou zpracovává provozovatel pro objekt zařazený do skupiny A.

Ustanovení § 10 stanoví základní požadavky kladené na bezpečnostní program, které jsou dále specifikovány s ohledem na jejich technický charakter v prováděcím právním předpise. Bezpečnostní program zpracovává provozovatel objektu zařazeného do skupiny A na základě posouzení rizik závažné havárie provedeného podle ustanovení § 9, které tvoří jeho součást. Prostřednictvím bezpečnostního programu provozovatel prokazuje, že přijal systémová opatření k zabránění vzniku závažné havárie, popř. omezení jejích dopadů.

Bezpečnostní program představuje dokument, ve kterém provozovatel vytyčí základní cíle a zásady prevence závažné havárie a stanoví strukturu a systém řízení bezpečnosti, které k dosažení těchto cílů povedou. Základní cíle a zásady prevence závažných havárií musejí odpovídat povaze rizik identifikovaných v rámci posouzení rizik závažné havárie a musejí popisovat základní opatření, která zajistí náležitou úroveň prevence závažných havárií. Systém řízení bezpečnosti pak musí stanovit takovou organizační strukturu a postupy, které povedou k naplnění vytyčených cílů v oblasti prevence závažných havárií.

Zákon dává provozovateli možnost využít při zpracování bezpečnostního programu dokumenty, které je povinen zpracovávat pro účely plnění svých povinností uložených jinými právními předpisy (půjde zejména o právní předpisy v oblasti bezpečnosti práce, požární ochrany a ochrany vody či ovzduší), nebo části těchto dokumentů, ovšem pouze za předpokladu, že tyto dokumenty svým obsahem naplňují požadavky tohoto zákona nebo jsou těmto požadavkům uzpůsobeny.

V návaznosti na možnost zařazení objektu do skupiny A rozhodnutím krajského úřadu učiněným v důsledku existujícího rizika domino efektu podle ustanovení § 7 se upravuje povinnost provozovatele zahrnout do bezpečnostního programu také taková preventivní bezpečnostní opatření, která toto riziko minimalizují.

Návrh bezpečnostního programu podléhá schválení krajským úřadem, přičemž postup krajského úřadu při tomto schvalování je pak upraven společně pro všechny typy bezpečnostní dokumentace předkládané na základě tohoto zákona v ustanovení § 16 a následujících.

Ustanovení § 11 klade nový požadavek na pravidelný přezkum bezpečnostního programu. Provozovatel je povinen zajistit, aby bezpečnostní program, resp. v něm stanovené zásady prevence závažných havárií a struktura a systém řízení bezpečnosti, odpovídaly skutečnému stavu v objektu. Za tímto účelem je povinen v pravidelných časových intervalech, ne delších než pětiletých, bezpečnostní program přezkoumávat a prověřit tak, že v něm stanovené zásady a postupy zajišťují náležitou úroveň ochrany před vznikem závažné havárie. K prokázání toho, že provozovatel přezkum bezpečnostního programu provedl, učiní o tom záznam, tento záznam uschová pro účely kontroly a jeho stejnopis zašle krajskému úřadu. V případě, kdy na základě provedeného přezkumu bezpečnostního programu vyplyne potřeba jeho aktualizace, je provozovatel povinen ji zajistit a, stejně jako samotný bezpečnostní program, tuto aktualizaci předložit ke schválení krajskému úřadu.

K § 12

Ustanovení § 12 upravuje bezpečnostní zprávu jako formu bezpečnostní dokumentace, kterou provozovatel zpracovává pro objekt zařazený do skupiny B. Stejně jako je tomu v případě bezpečnostního programu zpracovávaného pro objekty zařazené do skupiny A, také bezpečnostní zpráva představuje dokument, kterým provozovatel prokazuje, že přijal všechna opatření nezbytná k náležitému zajištění systému prevence závažných havárií a jejích negativních dopadů, oproti bezpečnostnímu programu ovšem bezpečnostní zpráva dále prokazuje, že byly přijaty zásady havarijního plánování, které po provozovatelích objektů zařazených do skupiny A s ohledem na nižší míru rizika spojeného s činnostmi prováděnými v souvislosti s jejich užíváním požadovány nejsou.

Ustanovení § 12 uvádí základní obsahové požadavky, které jsou na bezpečnostní zprávu kladeny a které jsou dále rozvinuty v prováděcím právním předpise. Rovněž bezpečnostní zpráva, stejně jako bezpečnostní program, musí být zpracována s ohledem na výsledky posouzení rizik závažné havárie provedených v souladu s ustanovením § 9, které je rovněž její součástí. Ve srovnání s bezpečnostním programem jsou na bezpečnostní zprávu, pokud jde o její obsah, ovšem kladeny vyšší nároky, a to především na její popisné, informační a datové části, které musí zahrnovat podrobný technický popis objektu a v něm umístěných zařízení, nebo podrobné informace o technologiích a provozních činnostech prováděných v souvislosti s užíváním objektu. Dále je pak provozovatel při zpracovávání bezpečnostní zprávy povinen náležitě zohlednit, v jaké lokalitě je objekt umístěn, a do dokumentu zahrnout podrobný popis okolí objektu, včetně informací o veřejné infrastruktuře nebo složkách životního prostředí v této oblasti nebo informací o meteorologických a hydrologických podmínkách v okolí objektu. Bezpečnostní zpráva dále musí zahrnovat podrobný popis bezpečnostních opatření přijímaných provozovatelem k zabránění vzniku závažné havárie, případně k omezení jejích dopadů, které musejí odpovídat rizikům identifikovaným na základě výsledků posouzení rizik závažné havárie.

Stejně jako v případě bezpečnostního programu, také pro účely zpracování bezpečnostní zprávy může provozovatel využít dokumenty zpracovávané na základě jiných právních předpisů či jejich části, pokud tyto budou odpovídat požadavkům kladeným tímto zákonem nebo upraveny tak, aby těmto požadavkům vyhovovaly.

Návrh bezpečnostní zprávy provozovatel předkládá krajskému úřadu ke schválení, postup krajského úřadu je stanoven v dalších ustanoveních (§ 16 a následující).

K § 13

Ustanovení § 13 ukládá provozovatelům objektů zařazených do skupiny B povinnost zajistit posouzení bezpečnostní zprávy, jehož cílem je zjištění, zda bezpečnostní zpráva odpovídá skutečnému stavu a zda není potřeba ji aktualizovat. Posouzení bezpečnostní zprávy je provozovatel povinen zajistit vždy, pokud jeho potřeba vyvstane v souvislosti s dosaženým pokrokem v oblasti bezpečnosti, analýzy havárií, nehod nebo skoronehod, nebo hodnocení nebezpečí. Ve výčtu případů, kdy je provozovatel povinen zajistit posouzení bezpečností zprávy, je zahrnuta rovněž situace označovaná jako skoronehoda. Tímto pojmem je označována jakákoliv náhlá, neplánovaná nežádoucí událost, při které sice nedošlo k žádnému zranění osob ani materiálním škodám, to však díky zmírňujících účinků bezpečnostních systémů nebo postupů. Nebýt jich, taková událost se mohla stát nehodou (incidentem) nebo havárií a ohrozit lidské životy a zdraví, životní prostředí nebo způsobit škody na majetku. Hlášení a vyšetřování skoronehod je jedním z nástrojů vyhledávání rizik, která byla přehlédnuta nebo jejichž kontrola se ukázala být nedostatečná, a umožňuje identifikovat a eliminovat rizika před tím, než způsobí vážnější incident s nevratnými následky.

Podnět k provedení posouzení bezpečnostní zprávy může učinit rovněž krajský úřad v případě, kdy tak provozovatel neučiní dobrovolně. V případech, kdy nenastane aktuální potřeba posouzení bezpečnostní zprávy z důvodu dosaženého pokroku, provádí se posouzení bezpečnostní zprávy v pravidelných intervalech, ne delších než pětiletých.

O provedeném posouzení bezpečnostní zprávy vypracuje provozovatel zprávu, jejíž náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Ve zprávě o posouzení bezpečnostní zprávy provozovatel shrne veškeré změny, které v mezičase v objektu nastaly a které se týkají systému řízení bezpečnosti, technologií či provozních činností prováděných v souvislosti s užíváním objektu nebo bezpečnostních opatření přijímaných k zabránění vzniku závažné havárie a k omezení jejích dopadů, nebo změny, které nastaly v okolí objektu. Ve zprávě o posouzení bezpečnostní zprávy provozovatel rovněž reaguje na mimořádné situace, které se v objektu udály a které by potenciálně mohly vést ke vzniku závažné havárie. Provozovatel ve zprávě o posouzení bezpečnostní zprávy zhodnotí, jak nastalé změny ovlivňují bezpečnost užívání objektu, a rovněž vyhodnotí, zda tyto změny vyvolávají potřebu provést aktualizaci bezpečnostní zprávy.

Návrh zprávy o posouzení bezpečnostní zprávy, stejně jako samotná bezpečnostní zpráva, podléhá schválení krajským úřadem.

K § 14

Ustanovení § 14 pojednává o přizpůsobení bezpečnostní dokumentace změnám nastalým v objektu provozovatele.

Ustanovení § 14 odst. 1 upravuje situaci, kdy dochází ke změně zařazení objektu a z toho důvodu je nutné této skutečnosti přizpůsobit příslušnou bezpečnostní dokumentaci. Návrh bezpečnostního programu nebo bezpečnostní zprávy v těchto případech je provozovatel povinen krajskému úřadu předložit v obecných lhůtách stanovených pro jejich předložení.

Ustanovení § 14 odst. 2 a 3 pak upravují provádění aktualizace bezpečnostního programu zpracovaného pro objekty zařazené do skupiny A, resp. bezpečnostní zprávy zpracované pro objekty zařazené do skupiny B. Účelem tohoto ustanovení je vést provozovatele k tomu, aby jimi zpracovávaná bezpečnostní dokumentace korespondovala s reálným stavem v objektu. Z toho důvodu nastavuje mechanismus, který má zajistit, že provozovatelé, v reakci na změny nastalé v objektu, náležitě upraví obsah příslušné bezpečnostní dokumentace a budou tak moci garantovat, že bezpečnostní opatření v této dokumentaci popsaná a na jejím základě přijímaná skutečně zajišťují náležitou úroveň ochrany před vznikem závažné havárie a jejími negativními dopady.

Ustanovení § 14 proto vymezuje v zásadě dvě situace, kdy jsou provozovatelé povinni aktualizace příslušné bezpečnostní dokumentace zajistit.

Prvním případem, kdy provozovateli vzniká povinnost zajistit aktualizaci bezpečnostního programu, resp. bezpečnostní zprávy je situace, kdy v objektu dochází ke změnám, které ovlivňují podmínky bezpečnosti užívání objektu. Tyto změny vymezuje odstavec 2 jako změny v druhu nebo množství nebezpečné látky v rozsahu překračujícím 10 % stávajícího množství nebezpečné látky umístěné v objektu a vedoucí ke změně bezpečnosti užívání objektu, změny technologie, v níž je nebezpečná látka používána, a organizační změny za předpokladu, že tyto změny působí změny v bezpečnosti užívání objektu, které je zapotřebí do příslušné bezpečnostní dokumentace promítnout. V těchto případech je provozovatel povinen zajistit aktualizaci bezpečnostní dokumentace a tuto aktualizaci předložit krajskému úřadu ke schválení.

Druhý případ aktualizace bezpečnostní dokumentace dopadá již pouze na bezpečnostní zprávu a jedná se o situaci, kdy potřeba provést aktualizaci bezpečnostní zprávy vyvstane na základě jejího posouzení provedeného za podmínek stanovených v ustanovení § 13. Rovněž v tomto případě je provozovatel povinen zajistit aktualizaci a tuto aktualizaci předložit krajskému úřadu ke schválení.

K § 15

Ustanovení § 15 stanoví povinnosti navazující na zpracování a schválení bezpečnostního programu, resp. bezpečnostní zprávy. Provozovatelé objektů zařazených do skupiny A nebo do skupiny B jsou povinni, v zájmu zabránění vzniku závažné havárie, popř. zmírnění jejích dopadů, postupovat podle bezpečnostního programu, resp. bezpečnostní zprávy, tzn. při provádění činností souvisejících s užíváním objektu postupovat v souladu se stanovenými zásadami prevence závažné havárie a podle stanovených postupů řízení bezpečnosti. Ke splnění tohoto požadavku jsou rovněž povinni zajistit, aby s bezpečnostním programem, resp. s bezpečnostní zprávou byli seznámeni jeho zaměstnanci a rovněž ostatní fyzické osoby, které se v jím užívaném objektu s jeho vědomím zdržují.

K § 16 až 20

Ustanovení § 16 až 20 upravují společně postup při projednávání a schvalování návrhů bezpečnostního programu, resp. bezpečnostní zprávy, jejich aktualizace a zprávy o posouzení bezpečnostní zprávy (dále souhrnně označovány jako „návrh bezpečnostní dokumentace“). Projednávání a schvalování návrhu bezpečnostní dokumentace je, stejně jako podle stávající právní úpravy, svěřeno do působnosti krajských úřadů, které o tomto schvalování vedou správní řízení.

K § 16

Ustanovení § 16 upravuje postup krajského úřadu poté, co od provozovatele obdrží ke schválení návrh bezpečnostní dokumentace. Krajský úřad po obdržení návrhu bezpečnostní dokumentace neprodleně rozešle tento návrh stanoveným subjektům za účelem opatření si podkladů pro své rozhodnutí, zda návrh bezpečnostní dokumentace schválí. Krajský úřad zašle návrh bezpečnostní dokumentace jednak dotčeným orgánům a dotčeným obcím, přičemž dotčenými orgány při projednávání a schvalování návrhu bezpečnostní dokumentace jsou především správní úřady na úseku požární ochrany, bezpečnosti práce, ochrany veřejného zdraví, případně orgány státní báňské správy. Dotčené orgány a dotčené obce podávají krajskému úřadu k návrhu bezpečnostní dokumentace svá vyjádření, dotčené obce navíc zajišťují zpřístupnění návrhu bezpečnostní dokumentace veřejnosti, která k návrhu bezpečnostní dokumentace rovněž může uplatnit své připomínky. Vedle toho krajský úřad zajistí zpracování posudku návrhu bezpečnostní dokumentace.

K § 17

Ustanovení § 17 pojednává o vyjádření dotčených orgánů, dotčených obcí a připomínkách veřejnosti k návrhu bezpečnostní dokumentace jakožto podkladu pro rozhodnutí krajského úřadu o schválení tohoto návrhu.

Stanoví se lhůta, ve které se dotčeným orgánům ukládá zaslat krajskému úřadu své vyjádření k návrhu bezpečnostní dokumentace, resp. stanoví se fikce jejich souhlasu v případě, kdy krajský úřad jejich vyjádření ve stanovené lhůtě neobdrží.

Dále se upravuje role dotčených obcí při projednávání návrhu bezpečnostní dokumentace, přičemž dotčené obce hrají v procesu projednávání návrhu bezpečnostní dokumentace dvojí úlohu. Jednak jsou samy v postavení dotčených subjektů a mají právo vyjádřit se k návrhu bezpečnostní dokumentace, jednak zprostředkovávají účast veřejnosti při projednávání tohoto návrhu bezpečnostní dokumentace. Dotčené obce zajišťují možnost veřejnosti vyjádřit se k návrhu bezpečnostní dokumentace tím, že jí umožní do návrhu nahlížet, činit si výpisy, opisy či kopie. Dotčená obec je povinna do 15 dnů ode dne, kdy návrh bezpečnostní dokumentace od krajského úřadu obdrží, oznámit na své úřední desce a vedle toho způsobem v místě obvyklým (oznámením místním rozhlasem, vyvěšením na internetu, …), kdy a kde lze do návrhu bezpečnostní dokumentace nahlížet. Nahlížení do návrhu bezpečnostní dokumentace musí být veřejnosti umožněno po dobu 30 dnů, během kterých může každý k návrhu bezpečnostní dokumentace písemně uplatnit své připomínky. Vyjádření veřejnosti pak dotčená obec zašle spolu se svým vlastním vyjádřením krajskému úřadu do 15 dnů. Pokud ve stanovené lhůtě krajský úřad od dotčené obce neobdrží tato vyjádření, opět nastupuje fikce jejich souhlasu.

Pokud jde o umožnění veřejnosti nahlížet do návrhu bezpečnostní dokumentace, dává zákon krajskému úřadu možnost odepřít veřejnosti po projednání s provozovatelem nahlédnout do návrhu bezpečnostní dokumentace nebo jeho části, a to především z důvodu zajištění ochrany obchodního tajemství nebo utajovaných či zvláštních skutečností. Pro účely vymezení těchto důvodů zákon odkazuje na zákon o právu na informace o životním prostředí, který v ustanovení § 8 stanoví důvody, pro které může být odepřeno zpřístupnění určité informace. Vymezení důvodů, pro které mohou být z návrhu bezpečnostní dokumentace vyňaty některé informace, takovým odkazem bylo zvoleno z toho důvodu, že příslušné ustanovení zákona o právu na informace o životním prostředí provádí transpozici článku 4 směrnice 2003/4/ES, kterého se v této otázce dovolává směrnice 2012/18/EU. K takto vymezeným důvodům se pak doplňuje také možnost vypustit z návrhu bezpečnostní dokumentace určité informace v zájmu zajištění bezpečnosti státu.

K § 18 a 19

Ustanovení § 18 až 20 představují novou právní úpravu, jejímž obsahem je posudek návrhu bezpečnostní dokumentace. Těmito ustanoveními se zavádí povinnost krajského úřadu předložit návrh bezpečnostní dokumentace vedle dotčených orgánů a dotčených obcí také pověřené právnické osobě, která k tomuto návrhu zpracuje posudek. Posudek návrhu bezpečnostní dokumentace plní funkci podkladu pro vydání rozhodnutí krajského úřadu o schválení či neschválení bezpečnostní dokumentace a nahrazuje dosavadní vyjádření Ministerstva životního prostředí. Úloha Ministerstva životního prostředí při projednávání návrhu bezpečnostní dokumentace tak bude vyloučena, což je žádoucí s ohledem na skutečnost, že ministerstvo plní úlohu odvolacího orgánu ve vztahu k rozhodnutím krajského úřadu o schválení či neschválení tohoto návrhu.

Zpracování posudku návrhu bezpečnostní dokumentace bude na základě pověření Ministerstvem životního prostředí zajišťovat Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i., jehož zřizovatelem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, který plní úlohu odborného pracoviště prevence závažných havárií a který již v současné době tyto návrhy pro účely vyjádření Ministerstva životního prostředí k návrhům bezpečnostní dokumentace posuzuje na základě meziresortní smlouvy.

K § 18

Ustanovení § 18 stanoví základní požadavky související se zpracováním posudku návrhu bezpečnostní dokumentace. Posudek se zpracovává na základě vlastního návrhu bezpečnostní dokumentace, resp. v něm obsažených údajů, zpracovatel posudku je však oprávněn správnost těchto údajů prověřit přímo v objektu.

Stanoví se lhůta 60 dnů, ve které je zpracovatel povinen posudek vypracovat, s tím, že v odůvodněných případech je možné prodloužení této lhůty. Krajský úřad je rovněž oprávněn posudek vrátit zpracovateli v případě, kdy tento nesplňuje náležitosti pro něj stanovené v prováděcím právním předpise. Zpracovatel posudku je pak povinen tento posudek doplnit či přepracovat tak, aby požadovaným náležitostem vyhovoval, a to ve lhůtě stanovené k tomu krajským úřadem.

K § 19

Ustanovení § 19 reguluje postavení zpracovatele posudku. Stanoví se požadavek objektivního přístupu zpracovatele k návrhu bezpečnostní dokumentace, který je předmětem posouzení, s tím, že tomuto zpracovateli je zakázáno do návrhu bezpečnostní dokumentace zasahovat tím, že by jej jakkoliv upravoval, přepracovával či doplňoval, aby tento vyhovoval požadavkům kladeným na něj tímto zákonem nebo prováděcím právním předpisem. Zpracovatel posudku je oprávněn opatřit si dílčí podklady potřebné ke zpracování posudku od jiných osob, odborníků, tuto skutečnost však musí v posudku uvést. Výslovně se zakazuje, aby při zpracování posudku návrhu bezpečnostní dokumentace jakkoliv figurovala osoba, která se podílela na jeho zpracování.

Odstavec 3 stanoví oprávnění zpracovatele posudku, která mu mají umožnit náležité prověření údajů obsažených v návrhu bezpečnostní dokumentace. Za tímto účelem se zpracovateli posudku přiznává právo vstupovat do objektu, pro nějž byl návrh bezpečnostní dokumentace zpracován, právo vyžádat si od provozovatele objektu podklady, na jejichž základě byl návrh bezpečnostní dokumentace vypracován, a dále právo vyžadovat od provozovatele poskytnutí dalších informací, které zpracovatel posudku potřebuje k tomu, aby návrh bezpečnostní dokumentace mohl náležitě posoudit. Rozsah informací, jejichž poskytnutí je zpracovatel posudku oprávněn požadovat, bude upřesněn v prováděcím právním předpise. Provozovateli se ukládá povinnost poskytnout zpracovateli posudku součinnost potřebnou k uplatnění jeho oprávnění.

Zpracovateli posudku se ukládá povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se v souvislosti se zpracováním posudku seznámil, s tím, že této povinnosti je zproštěn ve vztahu k orgánům vykonávajících kontrolu podle tohoto zákona.

K § 20

Ustanovení § 20 pak upravuje vlastní rozhodnutí krajského úřadu o schválení návrhu bezpečnostní dokumentace. Podkladem pro toto rozhodnutí krajského úřadu jsou vyjádření dotčených orgánů, vyjádření dotčených obcí, připomínky veřejnosti a posudek návrhu bezpečnostní dokumentace. Stanoví se lhůta, ve které je krajský úřad povinen toto rozhodnutí vydat, s tím, že počátek běhu této lhůty se odvíjí od doručení posudku návrhu bezpečnostní dokumentace.

V případě, že krajský úřad dojde k závěru, že návrh bezpečnostní dokumentace nevyhovuje požadavkům na něj kladeným tímto zákonem a prováděcím právním předpisem, a z toho důvodu návrh bezpečností dokumentace nemůže schválit, vyzve provozovatele k odstranění zjištěných nedostatků a stanoví mu k tomu lhůtu.

Poté, co provozovatel předloží návrh bezpečnostní dokumentace přepracovaný, tento bude následně předložen zpracovateli posudku, aby odpovídajícím způsobem aktualizoval svůj posudek. Se změnami, kterých návrh bezpečnostní dokumentace v důsledku přepracování doznal, je krajský úřad povinen seznámit ty orgány a obce, které se k původnímu návrhu bezpečnostní dokumentace předloženému ke schválení vyjadřovaly.

K § 21

Pro objekty zařazené jak do skupiny A, tak do skupiny B je provozovatel povinen zpracovat plán fyzické ochrany. Plán fyzické ochrany představuje dokument, v němž je provozovatel povinen stanovit bezpečnostní opatření přijímaná za účelem zabránění provedení útoku namířeného proti objektu nebo jiných neoprávněných činností, které by mohly způsobit riziko vzniku závažné havárie. Ustanovení § 21 stanoví základní druhy těchto bezpečnostních opatření, jejich konkrétní obsah pak vymezuje prováděcí právní předpis.

Prvotním bezpečnostním opatřením, které je provozovatel objektu zařazeného do skupiny A nebo do skupiny B povinen přijmout, je provedení analýzy možností neoprávněných činností a provedení útoku namířeného proti objektu. V rámci této analýzy je provozovatel povinen posoudit činnosti prováděné v objektu v souvislosti s jeho užíváním a technologie v tomto objektu používané, přijaté vnitřní předpisy, stavební řešení a technické vybavení objektu, ale rovněž svou organizační strukturu či odběratelsko-dodavatelské vztahy. Na základě výsledků takto provedené analýzy pak provozovatel přijímá adekvátní režimová opatření, která mají zajistit bezpečné užívání objektu, jako jsou např. podmínky vstupu do objektu a jeho jednotlivých částí, prokazování totožnosti osob vstupujících do objektu a vedení záznamů o těchto vstupech apod. Vedle režimových opatření zajišťuje provozovatel v potřebném rozsahu rovněž fyzickou ostrahu objektu a stanoví způsob jejího provádění. K zajištění fyzické ochrany objektu opatří provozovatel rovněž potřebné technické prostředky, které dostatečným způsobem zabrání neoprávněnému vstupu do objektu, včetně poplachových systémů. Rozsah všech přijímaných bezpečnostních opatření musí vždy korespondovat s výsledky provedené analýzy možností neoprávněných činností a provedení útoku na objekt.

Plán fyzické ochrany provozovatel zasílá na vědomí krajskému úřadu a rovněž krajskému ředitelství Policie České republiky, stejně tak jeho změny. Plán fyzické ochrany je pak vyjmut z předmětu kontroly prováděné podle tohoto zákona a podléhá zvláštním kontrolám prováděným krajským úřadem ve spolupráci s Policií České republiky.

K § 22

Ustanovení § 22 navazuje na povinnost provozovatele zpracovat plán fyzické ochrany a ukládá mu povinnost přijmout bezpečnostní opatření uvedená v tomto plánu. Provozovatel je povinen pravidelně, nejméně jednou za rok, provádět funkční zkoušky těchto bezpečnostních opatření. O provedených zkouškách učiní zápis, který je po stanovenou dobu povinen uchovávat.

V odstavci 3 je zakotvena povinnost mlčenlivosti pro všechny osoby, které se v souvislosti s plněním svých pracovních povinností seznámili s bezpečnostními opatřeními zavedenými v objektu v souladu s plánem fyzické ochrany, ohledně těchto bezpečnostních opařeních. Informace o těchto bezpečnostních opatřeních se rovněž neposkytují podle právních předpisů upravujících přístup veřejnosti k informacím.

K § 23

Ustanovení § 23 zakládá povinnost provozovatele objektu zařazeného do skupiny B zpracovat vnitřní havarijní plán. Vnitřní havarijní plán představuje dokument, který stanoví postup pro případ, že v objektu i přes všechna přijatá preventivní opatření dojde k závažné havárii.

Odstavec 2 vymezuje obsahové náležitosti vnitřního havarijního plánu, které jsou dále specifikovány v prováděcím právním předpise. Vnitřní havarijní plán musí popisovat všechny v úvahu přicházející scénáře možného vývoje závažné havárie, včetně jejích následků, a stanovit způsob jejího zvládnutí. Vnitřní havarijní plán musí popisovat činnosti, které je potřeba provést, a opatření, která je potřeba přijmout, k tomu, aby následky závažné havárie na životy a zdraví lidí, životní prostředí a majetek byly co možná nejmírnější. Vnitřní havarijní plán musí zahrnovat přehled zásahových prostředků, které jsou k dispozici přímo v objektu, způsob, jakým provozovatel vyrozumí o vzniku havárie dotčené orgány, a rovněž způsob varování osob, které mohou být závažnou havárií dotčeny. Součást vnitřního havarijního plánu tvoří také opatření určená k zajištění likvidace následků závažné havárie a následné asanace okolí objektu.

Pokud je vnitřní havarijní plán zpracováván pro objekt, u něhož bylo rozhodnutím krajského úřadu podle ustanovení § 7 odst. 1 identifikováno riziko domino efektu, provozovatel je povinen do vnitřního havarijního plánu promítnout rovněž bezpečnostní opatření, která mají riziko domino efektu či jeho následky eliminovat.

Součástí vnitřního havarijního plánu je také přehled dalších dokumentů zpracovávaných pro účely řešení mimořádných událostí podle jiných právních předpisů, zejména v oblasti ochrany vod, ovzduší, bezpečnosti práce či požární ochrany nebo podle báňské legislativy. Tyto dokumenty nebo jejich části je možné využít rovněž pro účely samotného zpracování vnitřního havarijního plánu, musí však vyhovovat požadavkům, jež jsou na vnitřní havarijní plán zákonem o prevenci závažných havárií kladeny. Provozovatelé tak nemusejí zpracovávat úplně nový dokument, pokud havarijní plány (či jiné dokumenty) zpracované podle jiných právních předpisů doplní tak, aby tyto současně splňovaly náležitosti vnitřního havarijního plánu ve smyslu zákona o prevenci závažných havárií.

Provozovatel je dále povinen zajistit účast jeho zaměstnanců při zpracování vnitřního havarijního plánu, tito také musejí být se zpracovaným vnitřním havarijním plánem v dostatečném rozsahu seznámeni.

Vnitřní havarijní plán provozovatel předkládá krajskému úřadu a rovněž hasičskému záchrannému sbor kraje coby jeden z podkladů pro zpracování vnějšího havarijního plánu.

Oproti stávající právní úpravě se na základě požadavků provozovatelů i představitelů Hasičského záchranného sboru doplňuje možnost vytvořit vnitřní havarijní plán společně provozovateli, jejichž objekty se nacházejí v těsné blízkosti. Toto ustanovení míří na případy, kdy je ve společných průmyslových areálech umístěno větší množství objektů užívaných různými provozovateli. Tito tak mohou, nad rámec povinné spolupráce, kterou jim může krajský úřad uložit z titulu identifikace rizika domino efektu, spolupracovat také při zpracování vnitřního havarijního plánu, který by pokryl celý tento areál. Tato možnost však nezbavuje jednotlivé provozovatele odpovědnosti za zpracování vnitřního havarijního plánu a povinnosti předložit tento havarijní plán krajskému úřadu a hasičskému záchrannému sboru kraje. Z toho důvodu je rozhodnutí, zda vnitřní havarijní plán zpracovat společně, ponecháno na zvážení samotným provozovatelům, bez jakékoliv ingerence krajského úřadu, a návrh zákona proto nepředepisuje žádné parametry, jež by dohoda o zpracování vnitřního havarijního plánu společnými silami a prostředky měla naplňovat.

K § 24

Vnitřní havarijní plán je závazným dokumentem, podle kterého je provozovatel povinen postupovat v situacích, kdy bezprostředně hrozí vznik závažné havárie nebo tato již nastala. Vnitřní havarijní plán musí být v objektu umístěn tak, aby byl přístupný osobám, které jsou pověřeny prováděním opatření v něm stanovených nebo prováděním kontrol.

Vedle svých zaměstnanců je provozovatel povinen s vnitřním havarijním plánem, resp. opatřeními v něm obsaženými, seznámit také další osoby, které se v objektu s jeho vědomím zdržují, včetně zaměstnanců jeho dlouhodobých dodavatelů.

K § 25

Provozovatel je povinen zajistit, aby vnitřní havarijní plán, resp. opatření v něm obsažená, odpovídala skutečnému stavu v objektu. Za tímto účelem je provozovatel povinen aktuálnost vnitřního havarijního plánu v pravidelných intervalech, ne delších než tříletých, prověřovat.

Odstavec 2 výslovně uvádí případy, ve kterých je provozovatel povinen zajistit aktualizaci vnitřního havarijního plánu bez ohledu na jeho pravidelné prověření. Provozovatel povinně provádí aktualizaci vnitřního havarijního plánu v reakci na takové změny v druhu či v množství nebezpečné látky, které přesahují 10 % stávajícího množství nebezpečné látky umístěného v objektu a které vedou ke změně bezpečnosti užívání objektu, a to rovněž v návaznosti na povinnost zajistit při těchto změnách aktualizaci bezpečnostní dokumentace v souladu s ustanovením § 14 odst. 2 písm. a). Provozovatel je dále povinen zajistit aktualizaci vnitřního havarijního plánu, pokud v objektu dochází ke změnám používané technologie, v jejichž důsledku se mění podmínky bezpečnosti užívání objektu. Provozovatel je dále povinen zajistit aktualizaci vnitřního havarijního plánu při organizačních změnách, které se dotýkají systému zajištění bezpečnosti v objektu.

Stejně jako je tomu v případě samotného vnitřního havarijního plánu, také jeho aktualizaci je provozovatel povinen předložit krajskému úřadu a hasičskému záchrannému sboru kraje, a to do 1 měsíce ode dne, kdy nastala některá z okolností zakládající povinnost tuto aktualizaci zpracovat.

K § 26

Pro objekty zařazené do skupiny B se stanovuje zóna havarijního plánování a zpracovává vnější havarijní plán. Provozovateli objektu zařazeného do skupiny B se ukládá povinnost spolupracovat s krajským úřadem a jím pověřenými organizacemi a institucemi a s hasičským záchranným sborem kraje na zajištění havarijní připravenosti v oblasti vymezené vnějším havarijním plánem, na informování veřejnosti a preventivně výchovné činnosti. K zajištění aktivní účasti právnických a podnikajících fyzických osob v přípravě na mimořádné události a krizové situace, jež požaduje Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2020 s výhledem do roku 2030, je doplňována povinnost provozovatele objektu zařazeného do skupiny B podílet se vybavení zóny havarijního plánování koncovými prvky varování jakožto jedním z nástrojů jednotného systému varování a vyrozumění obyvatelstva ve smyslu vyhlášky č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, podle které představují koncové prvky varování technická zařízení schopná vydávat varovný signál, tedy např. sirény (§ 9 odst. 1 uvedené vyhlášky).

K § 27

Stanovení zóny havarijního plánování a vypracování vnějšího havarijního plánu pro objekt zařazený do skupiny B spadá do působnosti orgánů státní správy. Provozovatel se však na těchto činnostech podílí, a to především tím, že příslušným orgánům státní správy poskytuje podklady potřebné pro plnění jejich úkolů. Provozovateli objektu zařazeného do skupiny B se proto ukládá povinnost vypracovat podklady pro stanovení zóny havarijního plánování a zpracování vnějšího havarijního plánu. Odstavec 2 stanoví základní náležitosti těchto podkladů, přičemž tyto jsou dále konkretizovány v prováděcích právních předpisech. Při přípravě těchto podkladů vychází provozovatel z bezpečnostní zprávy, popíše v nich zejména možný průběh závažné havárie, která v objektu může vzniknout, včetně jejích následků hrozících vně tohoto objektu, uvede, jaká preventivní bezpečnostní opatření určená ke zmírnění dopadů závažné havárie přijal a jaké technické prostředky umístěné mimo objekt má k dispozici pro odstraňování těchto následků.

Podklady pro stanovení zóny havarijního plánování a pro zpracování vnějšího havarijního plánu předkládá provozovatel současně s předložením návrhu bezpečnostní zprávy ke schválení krajskému úřadu a hasičskému záchrannému sboru kraje.

K § 28

Krajský úřad na základě podkladů vypracovaných provozovatelem v souladu s ustanovením § 27 stanoví zónu havarijního plánování. Zóna havarijního plánování představuje vymezené území nacházející se v bezprostřední blízkosti objektu, pro které se následně zpracovává vnější havarijní plán a ve kterém pak vyžaduje plnění požadavků havarijního plánování v tomto plánu stanovených.

Při vymezování zóny havarijního plánování se krajský úřad řídí zásadami stanovenými v prováděcím právním předpise, které podrobně popisují způsob určení části území, které bude do zóny havarijního plánování spadat.

Odstavec 2 upravuje postup při vymezování zóny havarijního plánování v případě, kdy vzhledem k umístění objektu hrozí, že by následky závažné havárie mohly postihnout území více krajů, a zónu havarijního plánování je proto potřeba stanovit tak, aby zahrnovala území všech těchto dotčených krajů. V takovém případě odpovídá za stanovení zóny havarijního plánování ten krajský úřad, v jehož územní působnosti je objekt umístěn, resp. v jehož územní působnosti se nachází zdroj rizika. Ostatní dotčené krajské úřady jsou však povinny na stanovení zóny havarijního plánování spolupracovat a poskytnout krajskému úřadu odpovědnému za její stanovení potřebnou součinnost.

K § 29

Na základě podkladů vypracovaných provozovatelem v souladu s ustanovením § 27 hasičský záchranný sbor kraje zpracovává pro zónu havarijního plánování vymezenou podle ustanovení § 28 vnější havarijní plán, přičemž postupuje podle zákona o integrovaném záchranném systému. Vnější havarijní plán je dokumentem, který popisuje postup při provádění záchranných a likvidačních prací v okolí objektu v případě vzniku závažné havárie.

Odstavec 3 upravuje postup krajského úřadu při zajištění účasti veřejnosti na projednávání vnějšího havarijního plánu. Pro postup krajského úřadu při zajištění veřejného projednávání vnějšího havarijního plánu se obdobně použije ustanovení § 17, upravující postup krajského úřadu při projednávání a schvalování návrhu bezpečnostní dokumentace, pokud jde o jeho předložení k vyjádření dotčeným orgánům a předložení dotčeným obcím k zajištění vyjádření jejich a veřejnosti, včetně možnosti vypustit z výtisku vnějšího havarijního plánu, do kterého bude veřejnosti umožněno nahlížení, určité údaje, a to z důvodů stanovených v zákoně o právu na informace o životním prostředí nebo v zájmu bezpečnosti státu.

Stejně jako v případě vnitřního havarijního plánu, rovněž vnější havarijní plán podléhá pravidelnému prověření z hlediska jeho aktuálnosti.

K § 30

Krajský úřad je oprávněn přijmout rozhodnutí, že se pro objekt zařazený do skupiny B nebude stanovovat zóna havarijního plánování a zpracovávat vnější havarijní plán, pokud na základě bezpečnostní zprávy a podkladů předložených provozovatelem dospěje k závěru, že za hranicemi objektu nehrozí nebezpečí závažné havárie. Zákon tak využívá možnosti, kterou mu v tomto ohledu poskytuje směrnice v čl. 12 odst. 8.

Kopii tohoto rozhodnutí zasílá krajský úřad hasičskému záchrannému sboru kraje, dotčeným orgánům, dotčeným obcím a rovněž Ministerstvu životního prostředí, které o této skutečnosti uvědomí sousední stát, pokud se rozhodnutí krajského úřadu nezpracovávat vnější havarijní plán týká objektu, který se nachází v blízkosti tohoto státu.

K § 31 a 32

Ustanovení § 31 a 32 obsahují zvláštní právní úpravu regulující situace, kdy provozovatel zamýšlí zřizovat nový objekt, kterým zákon rozumí jednak výstavbu zcela nového objektu nebo jeho části, jednak takové změny užívání již existujících objektů, jejichž provedení je možné pouze na základě vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení v řízení podle stavebního zákona.

Provozovatelé jsou v takto vymezených případech povinni předložit již v počátečních fázích realizace svého záměru návrh na zařazení tohoto nového objektu krajskému úřadu a rovněž zpracovat a krajskému úřadu předložit posouzení rizik závažné havárie. Dochází tak k naplnění požadavku směrnice, podle kterého mají být stanovené dokumenty předloženy „v přiměřené době před začátkem stavby nebo provozu nebo před úpravami vedoucími ke změně soupisu nebezpečných látek“. Právnické a podnikající fyzické osoby předloží návrh na zařazení nového objektu a posouzení rizik závažné havárie souběžně s podáním žádosti o vydání územního rozhodnutí nebo stavebního povolení. Tento časový okamžik byl zvolen z důvodu vybavení krajského úřadu dostatečnými informacemi o novém objektu potřebnými pro plnění jeho úkolů spojených s postavením dotčeného orgánu v územním nebo stavebním řízení.

Krajský úřad rozhodne na základě návrhu předloženého provozovatelem o zařazení objektu do příslušné skupiny. Krajský úřad dále zajistí zpracování posudku k posouzení rizik závažné havárie obdobně, jako to činí v případě schvalování bezpečnostní dokumentace. Tento posudek slouží krajskému úřadu jako podklad pro vydání závazného stanoviska pro rozhodnutí v příslušných řízení vedených podle stavebního zákona.

Z týchž důvodů je pak provozovatel v souladu se zařazením objektu do skupiny A nebo do skupiny B povinen zpracovat příslušnou bezpečnostní dokumentaci a její návrh předložit krajskému úřadu ke schválení 3 měsíce před uvedením nového objektu do zkušebního provozu, resp. před uvedením do užívání. Pravomocné rozhodnutí krajského úřadu, kterým návrh bezpečnostní dokumentace schvaluje, je podmínkou pro uvedení nového objektu do zkušebního provozu, resp. pro vydání kolaudačního souhlasu.

Ke dni uvedení nového objektu do zkušebního provozu, případně do užívání, je provozovatel povinen předložit krajskému úřadu a krajskému ředitelství Policie České republiky plán fyzické ochrany a, pokud jde o provozovatele objektu zařazeného do skupiny B, pak je povinen předložit krajskému úřadu a hasičskému záchrannému sboru kraje rovněž vnitřní havarijní plán a podklady pro stanovení zóny havarijního plánování a zpracování vnějšího havarijního plánu.

K § 33

V souladu se zásadami prevence a odpovědnosti původce zákon upravuje rovněž ekonomický nástroj zajištění odpovědnosti provozovatelů objektů zařazených do skupiny A nebo do skupiny B ve formě povinného pojištění sjednávaného k zajištění finančních prostředků potřebných k pokrytí škod vzniklých v důsledku případné závažné havárie.

Provozovatel objektu zařazeného do skupiny A nebo do skupiny B je povinen zajistit, aby po celou dobu, po kterou je objekt užíván, včetně období zkušebního provozu (ve smyslu stavebního zákona), bylo pro objekt sjednáno pojištění odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku závažné havárie. Provozovatel je povinen sjednat pojištění ve stanovených lhůtách.

Provozovatel je povinen sjednat pojištění tak, aby pojistné plnění poskytované na základě sjednané pojistné smlouvy v případě vzniku závažné havárie postačovalo k pokrytí nákladů spojených s odstraňováním jejích dopadů, musí být adekvátní rizikům, která jsou s užívání objektu spojena. Limit pojistného plnění proto musí být sjednaný ve výši odpovídající rozsahu možných dopadů závažné havárie tak, jak jsou vyjádřeny ve schválené bezpečnostní dokumentaci.

V případě pojištění sjednávaného pro etapu zkušebního provozu nového objektu, limit pojistného plnění musí odpovídat možným dopadům závažné havárie vyjádřeným na základě posouzení rizik závažné havárie.

Za účelem prokázání, že zajistil požadované pojištění, provozovatel předloží pojistnou smlouvu a pojistku, resp. jejich ověřené kopie krajskému úřadu k evidenci a uložení ve stanoveném termínu, přičemž z předložené pojistky musí vyplývat, že pojistné plnění bylo sjednáno v požadovaném rozsahu a musí také obsahovat dostatečné údaje umožňující bezpečnou identifikaci objektu a jeho provozovatele.

Jakoukoliv změnu týkající se sjednaného pojištění je provozovatel povinen krajskému úřadu bezodkladně písemně oznámit, stejně tak jeho zánik.

K § 34 a 35

Ustanovení § 34 a 35 upravují způsoby zpřístupňování informací poskytovaných na základě tohoto zákona veřejnosti. Účelem těchto ustanovení je zajištění dostatečné informovanosti veřejnosti o rizicích spojených s činnostmi souvisejícími s užíváním objektů, ve kterých jsou místěny nebezpečné látky v relevantních množstvích. Zpřístupňování těchto informací veřejnosti zajišťuje krajský úřad, přičemž postupuje podle příslušných ustanovení zákona o právu na informace o životním prostředí.

K § 34

Ustanovení § 34 upravuje zpřístupňování informací, kterými krajský úřad disponuje na základě tohoto zákona, na žádost. Každému se přiznává právo žádat informace týkající se objektů zařazených do skupiny A nebo do skupiny B. Pro náležitosti žádosti o poskytnutí informace, stejně jako způsob vyřízení této žádosti se použijí příslušná ustanovení zákona o právu na informace o životním prostředí. Stejně tak odkazem na zákon o právu na informace o životním prostředí je řešena otázka podmínek, za kterých je krajský úřad oprávněn zpřístupnění požadovaných informací odmítnout. V souladu s požadavky článků 14 a 22 směrnice se výslovně uvádí případ, kdy krajský úřad zpřístupnění požadované informace odmítne vždy. Krajský úřad odmítne zpřístupnit takové informace, které se dotýkají těch údajů obsažených v seznamu nebo bezpečnostní dokumentaci, které byly vypuštěny z výtisku návrhu bezpečnostní dokumentace určeného k nahlížení veřejnosti při jeho projednávání v souladu s ustanovením § 17 odst. 4.

K § 35

Ustanovení § 35 zakládá povinnost krajského úřadu zpracovávat a ve smyslu ustanovení § 10a zákona o právu na informace o životním prostředí aktivně zpřístupňovat stanovené informace vztahující se k objektům zařazeným do skupiny A nebo do skupiny B.

Krajský úřad zpracovává v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem informaci pro každý objekt zařazený do skupiny A nebo do skupiny B s cílem vytknout základní údaje týkající se činností provozovaných v souvislosti s užíváním tohoto objektu a rizik s těmito činnostmi spojenými, o bezpečnostních opatřeních, která v objektu byla přijata za účelem zabránění vzniku závažné havárie a omezení jejích dopadů uvnitř i vně objektu, o způsobu, jakým bude veřejnost varována v případě vzniku závažné havárie a o tom, jak se v takové situaci má zachovat. Tuto informaci krajský úřad vždy povinně zpřístupňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup tak, aby tato informace byla pro každý objekt zařazený do skupiny A nebo do skupiny B nepřetržitě každému k dispozici.

Nadto je krajskému úřadu uloženo, vedle povinnosti zpřístupnit tuto informaci způsobem umožňujícím dálkový přístup, poskytnout tuto informaci také adresně veřejnosti, budovám a zařízením navštěvovaných veřejností (tedy zejména školám, nemocnicím a dalším podobným zařízením) a sousedním objektům v zóně havarijního plánování. Způsob takového poskytnutí stanoví prováděcí právní předpis, přičemž jde v zásadě o distribuci jakéhosi informačního letáku či brožury, kde jsou přehledně, jasným a srozumitelným způsobem stanovené základní informace shrnuty. Tato informace je veřejnosti v zóně havarijního plánování poskytována pravidelně, v intervalech ne delších než 5 let.

Krajský úřad je povinen zpracovávané informace v případě potřeby aktualizovat, a to zejména v případech, kdy v objektu dochází ke změnám vymezeným v ustanoveních § 8 nebo 14.

Za účelem zajištění informování sousedních států, které by mohly být dotčeny účinky závažné havárie, předkládá krajský úřad potřebné informace Ministerstvu životního prostředí.

K § 36 až 38

Ustanovení § 36 až 38 upravují informační povinnosti, které právnickým a podnikajícím osobám, které užívají objekt, vznikají v případě, kdy v jimi užívaném objektu dojde ke vzniku závažné havárie.

K § 36

V případě, kdy v objektu dojde k závažné havárii, vzniká povinnost okamžitě uvědomit o této skutečnosti příslušné orgány. Tato povinnost se přitom nevztahuje pouze na provozovatele objektů zařazených do skupiny A nebo do skupiny B, ale také na právnické a podnikající fyzické osoby, které užívají objekt, na který se povinnost zařazení do příslušné skupiny pro nižší množství umístěných nebezpečných látek nevztahuje. Splnění této povinnosti je nutným předpokladem k tomu, aby odpovědné orgány mohly na vznik závažné havárie pružně reagovat a přijmout taková opatření, aby dopady závažné havárie na životy a zdraví lidí, životní prostředí a majetek byly co nejvíce minimalizovány.

Na okamžitou povinnost ohlásit vznik závažné havárie navazuje povinnost do 24 hodin od jejího vzniku zpracovat a doručit krajskému úřadu hlášení ve formě formuláře, který je stanoven v příloze prováděcího právního předpisu a který je rovněž dostupný na webových stránkách Ministerstva životního prostředí, jehož cílem je v co nejkratším časovém horizontu získat základní údaje o vzniklé havárii, jejích pravděpodobných příčinách a následcích.

Na základě důkladného vyšetření vzniklé závažné havárie provozovatelé objektů zařazených do skupiny A nebo do skupiny B vypracovávají konečnou zprávu o vzniku a dopadech závažné havárie. Obsah jednotlivých částí konečné zprávy o vzniku a dopadech závažné havárie stanoví prováděcí právní předpis. Konečná zpráva o vzniku a dopadech závažné havárie je zpracovávána za účelem získání podrobných informací o závažné havárii, o jejím průběhu, jejích příčinách, jejích dopadech na životy a zdraví lidí, škodách způsobených na životním prostředí či kulturním dědictví a škodách na majetku. Součástí konečné zprávy o vzniku a dopadech závažné havárie je ovšem také popis činností prováděných v průběhu závažné havárie za účelem jejího zvládnutí a nápravná opatření přijatá ke zmírnění jejích následků, včetně následných likvidačních a asanačních prací. Konečná zpráva o vzniku a dopadech závažné havárie slouží rovněž k vyhodnocení bezpečnostní dokumentace, resp. dostatečnosti preventivních bezpečnostních opatření přijímaných na jejím základě, a havarijních plánů. Provozovatel navrhne v konečné zprávě o vzniku a dopadech závažné havárie také budoucí opatření k zabránění opakování závažné havárie.

Návrh konečné písemné zprávy je provozovatel povinen ve stanové lhůtě 3 měsíců od vzniku závažné havárie předložit ke schválení krajskému úřadu.

V případě, kdy další vyšetřování závažné havárie přinese nové informace a skutečnosti, v důsledku nichž se údaje obsažené v konečné zprávě o vzniku a dopadech závažné havárie stanou neaktuální, je provozovatel povinen informace obsažené v konečné zprávě o vzniku a dopadech závažné havárie aktualizovat a tyto aktualizované informace opět předložit krajskému úřadu ke schválení.

K § 37

Ustanovení § 37 upravuje postup krajského úřadu při schvalování konečné zprávy o vzniku a dopadech závažné havárie. Krajský úřad může na základě konečné zprávy o vzniku a dopadech závažné havárie, ve spolupráci s hasičským záchranným sborem kraje, vypracovat doporučení ohledně dalších preventivních opatření, které by měl provozovatel v zájmu zabránění opakování závažné havárie přijmout.

Krajskému úřadu se dává pravomoc uložit na základě konečné zprávy o vzniku a dopadech závažné havárie provozovateli povinnost zajistit aktualizaci bezpečnostního programu, resp. bezpečnostní zprávy a vnitřního havarijního plánu.

K § 38

Krajský úřad zpracovává pro účely zajištění informovanosti veřejnosti v zóně havarijního plánování informaci o vzniku a dopadech závažné havárie, včetně nápravných opatření přijatých ke zmírnění jejích následků.

Odstavce 2 a 3 pak upravují předávání informací týkajících se závažných havárií mezi krajským úřadem a Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem vnitra, a to rovněž za účelem plnění informačních povinností vůči Evropské komisi. Ministerstvo životního prostředí je podle článku 18 směrnice povinno uvědomit Evropskou komisi o závažných haváriích, jež splňují kritéria stanovená v příloze č. 3 k návrhu zákona v části I, a to v rozsahu údajů vymezených v části II této přílohy.

K § 39 až 42

Ustanovení § 39 až 42 pojednávají o kontrole vykonávané na úseku prevence závažných havárií.

K § 39

Ustanovení § 39 vymezuje příslušné kontrolní orgány, kterými jsou krajské úřady, Česká inspekce životního prostředí a orgány integrované inspekce, což je souhrnné označení pro Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, hasičské záchranné sbory krajů, Český báňský úřad a obvodní báňské úřady a krajské hygienické stanice.

Odstavce 3 a 4 vymezují rozsah a předmět kontroly prováděné na úseku prevence závažných havárií, odstavec 5 pak vyčleňuje z těchto kontrol plán fyzické ochrany, jehož dodržování je kontrolováno ve zvláštním režimu krajským úřadem ve spolupráci s Policií České republiky.

Kontrola prováděná na úseku prevence závažných havárií se zaměřuje především na ověření, že informace obsažené v bezpečnostní dokumentaci odpovídají skutečnému stavu, že provozovatel přijal a dodržuje náležitá preventivní bezpečnostní opatření a opatřil dostatečné prostředky zajišťující zmírnění následků případné závažné havárie.

K § 40

Ustanovení § 40 ukládá České inspekci životního prostředí povinnost zpracovávat roční plán kontrol prováděných na úseku prevence závažných havárií, přičemž tento plán projednává s krajskými úřady a orgány integrované inspekce a předkládá jej ke schválení Ministerstvu životního prostředí. Obsahové náležitosti stanoví odstavec 2 a prováděcí právní předpis.

Na základě schváleného ročního plánu kontrol Česká inspekce životního prostředí zpracuje programy běžných kontrol prováděných v jednotlivých objektech. Součástí programů běžných kontrol je stanovení četnosti kontrol prováděných v jednotlivých objektech, přičemž interval mezi jednotlivými kontrolami prováděnými v objektech zařazených do skupiny A nesmí být delší než 3 roky, v případě objektů zařazených do skupiny B nesmí přesáhnout 1 rok. Česká inspekce životního prostředí se však může od nastaveného harmonogramu kontrol odchýlit v případě, kdy plán kontrol stanoví na základě systematického posuzování nebezpečí závažné havárie, při kterém vychází také z výsledků předchozích kontrol provedených v jednotlivých objektech.

Kontrolní orgány jsou oprávněny provádět ve stanovených případech také mimořádné kontroly, mimo schválený roční plán kontrol.

K § 41

Podle ustanovení § 41 krajský úřad a orgány integrované inspekce zpracovávají informaci o výsledku kontroly a tuto informaci předkládají České inspekci životního prostředí, která na jejich základě a na základě vlastního zjištění vypracuje zprávu o kontrole. Tuto zprávu Česká inspekce životního prostředí projedná s provozovatelem a poté zašle také krajskému úřadu a Ministerstvu životního prostředí.

Ustanovení § 41 představuje právní úpravu speciální ve vztahu ke kontrolnímu řádu, zejména pokud jde o vztah informace o výsledku kontroly a zprávy o kontrole vůči protokolu o kontrole. Kontrolní orgány podle zákona o prevenci závažných havárií často provádějí kontrolu podle tohoto zákona, v souladu s ustanovením § 25 odst. 1 kontrolního řádu, současně s jinými kontrolami, které vykonávají podle jiných právních předpisů a o kterých také pořizují protokol o kontrole. Z těchto protokolů pak „vyberou“ závěry relevantní ve vztahu k prevenci závažných havárií a o těchto pak referují formou informace o výsledku kontroly. Česká inspekce životního prostředí pak na základě těchto informací vypracuje souhrnnou zprávu o kontrole, jejíž náležitosti do značné míry, nikoliv však absolutně splňují požadavky kladené na protokol o kontrole.

Česká inspekce životního prostředí rovněž zpracovává roční souhrnnou zprávu o kontrolách prováděných na úseku prevence závažných havárií, kterou rovněž zasílá Ministerstvu životního prostředí.

K § 42

Ustanovení § 42 umožňuje krajskému úřadu uložit na základě zprávy o kontrole provozovateli opatření k nápravě nedostatků zjištěných při kontrole. Krajský úřad může v rozhodnutí o uložení opatření k nápravě stanovit podmínky a lhůtu, ve které je provozovatel povinen tato opatření splnit. V případě, kdy při kontrole byly zjištěny závažné nedostatky, provede se u provozovatele ve stanovené lhůtě další kontrola. Přitom předkladatel předpokládá, že účast konkrétních kontrolních orgánů při této další kontrole se bude odvíjet od charakteru povinností, jež byly porušeny, vždy však za účasti krajského úřadu, jako klíčového orgánu na úseku prevence závažných havárií, a České inspekce životního prostředí, jako orgánu, který kontroly podle zákona o prevenci závažných havárií organizuje a koordinuje.

K § 43

Ustanovení § 43 provádí výčet orgánů státní správy, které vykonávají působnost na úseku prevence závažných havárií.

K § 44

Ustanovení § 44 stanoví působnost Ministerstva životního prostředí coby ústředního správního úřadu na úseku prevence závažných havárií. Ministerstvo životního prostředí vykonává vrchní státní dozor nad výkonem státní správy na úseku prevence závažných havárií a přezkoumává správní rozhodnutí vydávaná podle tohoto zákona Českou inspekcí životního prostředí a krajskými úřady. Ministerstvo životního prostředí dále plní informační povinnosti uložené ve vztahu k orgánům Evropské unie a ve vztahu k mezinárodním organizacím a sousedním státům v souladu s vyhlášenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Nově se upravuje pravomoc Ministerstva životního prostředí předložit Evropské komisi oznámení, pokud se domnívá, že určitá nebezpečná látka nepředstavuje nebezpečí závažné havárie. Toto ustanovení reaguje na pravomoc Evropské komise zakotvené v článku 4 směrnice posoudit, zda určitá nebezpečná látka může zapříčinit vznik závažné havárie, a na základě tohoto posouzení případně předložit legislativní návrh, kterým by tato nebezpečná látka byla vyňata z působnosti směrnice, přičemž podnět k takovému posouzení může vzejít také ze strany členských států. V souladu s požadavky směrnice jsou nastaveny náležitosti tohoto oznámení.

Zákon dává provozovatelům možnost předložit Ministerstvu životního prostředí podnět, aby učinilo vůči Evropské komisi oznámení o tom, že určitá nebezpečná látka nepředstavuje nebezpečí závažné havárie. Nahrazuje se tím dosavadní možnost provozovatelů, upravená v ustanovení § 13 zákona č. 59/2006 Sb., omezit v bezpečnostní zprávě, ve stanovených případech a na základě rozhodnutí krajského úřadu, informace o konkrétní nebezpečné látce za předpokladu, že je dostatečným způsobem prokázáno, že tato nebezpečná látka nemůže způsobit nebezpečí závažné havárie. Tato možnost vyplývala z článku 9 odst. 6 směrnice 96/82/ES, který však nová směrnice, směrnice 2012/18/EU, nepřevzala a který tak ke dni 1. června 2015 bude zrušen. Z toho důvodu se provozovatelům dává oprávnění iniciovat aktivitu Ministerstva životního prostředí ve vztahu k posouzení možnosti způsobení nebezpečí závažné havárie určitou nebezpečnou látkou Evropskou komisí.

K § 45

Ministerstvo životního prostředí vede zvláštní informační systém prevence závažných havárií. Tento informační systém má plnit úlohu podpůrného nástroje pro všechny subjekty, jejichž činnosti se zákon o prevenci závažných havárií dotýká, tedy jak pro orgány státní správy, které na úseku prevence závažných havárií vykonávají svou působnost, tak pro provozovatele a uživatele objektů spadajících do působnosti tohoto zákona. Dále má tento informační systém sloužit také odborné i široké veřejnosti jako souhrnný zdroj informací o systému prevence závažných havárií v České republice, jeho legislativním zakotvení, příslušných metodik a odborných publikací. Ministerstvo si vyhrazuje možnost pověřit vedením informačního systému prevence závažných havárií Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i., který tento informační systém vyvíjí v rámci plnění svých úkolů coby odborného pracoviště pro prevenci závažných havárií.

K § 46

Ustanovení § 46 stanoví působnost Ministerstva vnitra coby kontaktního místa pověřeného k plnění oznamovacích povinností při vzniku závažné havárie v souladu s vyhlášenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ministerstvo vnitra rovněž (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 správního řádu) určuje krajský úřad příslušný ke stanovení zóny havarijního plánování a k zajištění zpracování vnějšího havarijního plánu v případech, kdy se objekt, pro který se stanovuje zóna havarijního plánování a zpracovává vnější havarijní plán, nachází na území dvou či více krajů a dotčené krajské úřady se nedohodly, který z nich splnění těchto úkolů zajistí.

K § 47

Ustanovení § 47 stanoví působnost Českého báňského úřadu a obvodních báňských úřadů v oblasti prevence závažných havárií v rozsahu jejich působnosti vymezené zvláštním právním předpisem. Český báňský úřad plní koordinační úlohu ve vztahu k provádění kontroly podle tohoto zákona obvodními báňskými úřady a ostatními orgány integrované inspekce, obvodní báňské úřady pak, vedle jejich kontrolních pravomocí coby součásti integrované inspekce, zajišťují odbornou technickou podporu při posuzování bezpečnostního programu, bezpečnostní zprávy a zprávy o posouzení bezpečnostní zprávy zpracovávaných pro objekty, v souvislosti s jejichž užíváním jsou prováděny činnosti související s výbušninami, chemickou či termickou úpravou a zušlechťováním nerostů a pevninskými podzemními zásobníky plynu.

K § 48

Ustanovení § 48 vymezuje působnost České inspekce životního prostředí a orgánů integrované inspekce při provádění kontrol podle tohoto zákona.

K § 49

Ustanovení § 49 vymezuje působnost krajských úřadů, a to především pokud jde o jejich úlohu coby dotčených orgánů při projednávání územně plánovací dokumentace a v územním či stavebním řízení, pokud se tato řízení týkají objektů ve smyslu tohoto zákona. Krajské úřady vydávají pro účely těchto řízení závazná stanoviska, v němž jsou oprávněny stanovit podmínky pro umístění nového objektu nebo pro jeho uvedení do zkušebního provozu, případně do užívání. Dále se definují úkoly, které má krajský úřad plnit při projednávání územně plánovací dokumentace, v územním či stavebním řízení, a to ve vtahu k zajišťování cílů prevence závažných havárií.

Stanoví se pravomoc krajského úřadu zakázat další užívání objektu v případech, kdy nejsou náležitě zajištěny požadavky týkající se bezpečného užívání objektů kladené tímto zákonem v zájmu předcházení závažným haváriím a s nimi spojených negativních důsledků na životy a zdraví lidí, životní prostředí a majetek.

K § 50

Stanoví se součinnost Ministerstva vnitra a Policie České republiky poskytovaná orgánům vykonávajícím státní správu na úseku prevence závažných havárií při poskytování údajů z jimi spravovaných informačních systémů.

K § 51

Ustanovení § 51 vymezuje skutkové podstaty správních deliktů, kterých se subjekty povinné podle tohoto zákona mohou dopustit neplněním jim uložených povinností, a určuje výši pokut, kterými za neplnění těchto povinností mohou být postihnuty.

K § 52

Ustanovení § 52 upravuje některé otázky spojené s odpovědností za správní delikty a stanovením výše pokuty. Vymezují se správní orgány příslušné k projednávání jednotlivých deliktů a stanoví se určení výnosů z jimi ukládaných a vybíraných.

K § 53

Ustanovení § 53 stanoví, že náklady spojené se zpracováním posudku návrh bezpečnostní dokumentace a posudku zpracovávaného k posouzení rizik závažné havárie v případě nových objektů hradí kraj. Ten získá objem peněžních prostředků potřebný k úhradě těchto nákladů z výtěžku správních poplatků vybíraných v souvislosti se schvalováním návrhů bezpečnostní dokumentace, resp. vydáváním závazných stanovisek. Dále se stanoví, že krajský úřad vykonává kompetence svěřené mu tímto zákonem v přenesené působnosti.

K § 54

Stanoví se zmocnění k vydání podzákonných právních předpisů k provedení určených ustanovení tohoto zákona.

K § 55

Stanoví se přechodná ustanovení k zajištění plynulého přechodu na novou právní úpravu. Zajišťuje se kontinuita právního postavení provozovatelů objektů zařazených do příslušných skupin v souladu s dosavadní právní úpravou a definují se povinnosti vyplývající pro tyto provozovatele v důsledku nabytí účinnosti nové právní úpravy, včetně lhůt pro jejich splnění.

K identifikaci povinností vyplývajících pro provozovatele z nové právní úpravy jsou tito povinni, v důsledku podstatné změny přílohy č. 1 k tomuto zákonu, přezkoumat seznam, který zpracovali podle stávající právní úpravy. Na základě takto přezkoumaného seznamu se odvíjí jejich další postup nutný pro naplnění požadavků kladených tímto zákonem.

V případě, kdy na základě přezkumu seznamu dojdou provozovatelé k závěru, že podmínky zařazení jimi užívaných objektů do skupiny A, resp. do skupiny B se nemění, jsou v případě potřeby povinni zajistit aktualizaci příslušné bezpečnostní a havarijní dokumentace, a to včetně samotného návrhu na zařazení, tak aby tato vyhovovala parametrům požadovaným tímto zákonem. Aktualizace návrhu na zařazení je, přestože ke změně vlastního zařazení objektu do příslušné skupiny nedojde, požadována z důvodu uvědomění krajského úřadu o změnách v seznamu nebezpečných látek umístěných v objektu v zájmu náležitého plnění jeho úkolů v oblasti prevence závažných havárií, například pro účely posuzování rizika domino efektu.

Pro případy, kdy se na základě přezkoumaného seznamu mění podmínky zařazení objektu do skupiny A nebo do skupiny B, je, v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení příslušných článků směrnice, nastaven časový harmonogram plnění jednotlivých povinností stanovených tímto zákonem, včetně předkládání příslušné bezpečnostní dokumentace a případně také havarijních plánů, resp. podkladů pro jejich zpracování.

Povinnost přezkoumat seznam zpracovaný podle dosavadních právních předpisů se ukládá rovněž právnickým a podnikajícím fyzickým osobám, které užívají objekty, které pro nízké množství umístěných nebezpečných látek nebyly podle dosavadní právní úpravy zařazeny ani do méně rizikové skupiny A, z důvodu posouzení, zda podle nové právní úpravy podmínky pro zařazení do příslušné skupiny nesplňují.

Dále se stanoví lhůty, ve kterých je povinna vyhovět požadavkům tohoto zákona právnická nebo podnikající fyzická osoba, která užívá takový objekt, na který se povinnosti stanovené dosavadní právní úpravou, včetně povinnosti zpracovat seznam a protokol o nezařazení, nevztahovaly vůbec.

K § 56

Zrušuje se dosavadní zákon o prevenci závažných havárií ve znění pozdějších předpisů, včetně právních předpisů přijatých k jeho provedení.

K § 57

Zavádí se správní poplatek, kterému bude podrobeno schválení bezpečnostní dokumentace, resp. vydání závazného stanoviska krajského úřadu na základě posouzení rizik závažné havárie předloženého provozovatelem při zřizování nových objektů. V této souvislosti se do ustanovení § 53 doplňuje povinnost krajského úřadu hradit náklady spojené se zpracováním posudku návrhu bezpečnostní dokumentace, resp. posudku k posouzení rizik závažné havárie předkládaného provozovatelem při zřizování nových objektů, coby podkladu pro jeho rozhodnutí týkajících se těchto dokumentů.

Sazby správního poplatku jsou navrhovány diferencovaně pro jednotlivé typy bezpečnostní dokumentace, resp. vydání závazného stanoviska krajského úřadu. Výše jednotlivých sazeb jsou navrhovány tak, aby pokrývaly náklady spojené se zpracováním posudků návrhů bezpečnostní dokumentace, resp. posouzení rizik závažné havárie. Při určení výše těchto sazeb vycházel předkladatel ze zásad uplatňovaných při stanovení výše odměn za znalecké posudky podle vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Zohledněna byla rovněž rozpětí sazeb správních poplatků vybíraných za obdobné odborné činnosti prováděné podle jiných právních předpisů. Na základě těchto východisek, s přihlédnutím k dlouhodobým průměrným cenám za jedno odborné posouzení bezpečnostní dokumentace, hrazených dosud z prostředků státního rozpočtu, a s vědomím odborné a časové náročnosti posouzení jednotlivých typů bezpečnostní dokumentace byly navrženy konkrétní sazby správního poplatku ve výši od 15 000 do 60 000 Kč tak, aby příjem z těchto správních poplatků pokrýval a nahradil částku 3 mil. Kč, vynakládanou v průměru každoročně ze státního rozpočtu. Na základě 14tiletých zkušeností lze shrnout, že průměrně dochází každý rok k posuzování cca 100 návrhů bezpečnostních dokumentací, průměrná cena posudku tak činí cca 30 000 Kč, přičemž zpracování jednoho posudku vyžaduje průměrně cca 60 hodin.

Výše uvedené lze shrnout v následujících bodech, popisující stanovení výše jednotlivých sazeb správního poplatku: Stanovení hodinové sazby podle vyhlášky č. 37/1967 Sb.: základní sazba (střed) podle § 16; § 20 – zvýšení odměny za znalecký posudek o 20 % + 10% (obtížnost + posouzení jiné dokumentace); § 15a odst. 2 – zvýšení odměny o 50% (provedení posudku ústavem s potřebnou zvláštní odbornou způsobilostí).

základnízvýšení (%) sazba20 10 50cestovné celkem

250 50 25 125 50 500

Takto stanovená výše odměny za hodinu práce je 500 Kč.

Modelový přepočet navržených správních poplatků na posuzované typy dokumentací v roce 2013

Správní poplatek Počet v roce 2013 Cena celkem

Schválení návrhu posouzení rizik 25 000 0 0

Schválení návrhu bezpečnostního programu 40 000 16 640 000

Schválení návrhu bezpečnostní zprávy 60 000 13 780 000

Schválení návrhu zprávy o posouzení bezpečnostní zprávy 15 000 21 315 000

Schválení aktualizace bezpečnostního programu 20 000 6 120 000

Schválení aktualizace bezpečnostní zprávy 30 000 23 690 000

celkem 79 2 545 000

průměr 30 000

K § 58

Stanoví se den nabytí účinnosti tohoto zákona, a to 1. června 2015. K tomu datu je Česká republika povinna uvést v účinnost právní předpisy přijaté za účelem provedení transpozice směrnice, přičemž stanovení této povinnosti se váže ke skutečnosti, že k tomu datu nabývá v plném rozsahu platnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 ze dne 16. prosince 2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1907/2006, neboť uplyne přechodné období vyjímající z jím stanovených povinností týkajících se klasifikace nebezpečnosti, označování a balení chemické směsi.

V Praze dne 28. ledna 2015

předseda vlády Mgr. Bohuslav Sobotka, v.r.

ministr životního prostředí Mgr. Richard Brabec, v.r.