zákon č. 226/2023 Sb.

K části první - změna zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů:

K článku I

Bod 1 (§ 1 odst. 2)

Na základě požadavku článku 34 odst. 1 Směrnice byla doplněna skutečnost, že zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie.

Bod 2, 3, 5, 24 a 25 (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 1, § 7 odst. 3, § 21b)

V novém odstavci 3 v § 2 je obsažena definice institutu sdělení výhrad, která byla dosud neorganicky roztříštěna v § 7 odst. 3 a § 21b, kde se odstraňuje. Definice se zavádí s ohledem na potřeby praxe. Konkrétně sdělení výhrad zahrnuje popis skutku včetně důkazů, právní kvalifikaci skutku a výši pokuty, kterou hodlá Úřad uložit. Popis skutku zahrnuje popis skutkového děje, místo a čas spáchání, subjekty apod. Vymezení skutku má význam především pro dodržení zásady ne bis in idem. Při zahájení správního řízení disponuje Úřad zpravidla pouze dílčími poznatky o možném porušení zákona, ve sdělení výhrad však již po provedeném dokazování formuluje přesné obvinění ze spáchání přestupku. V případě, že by byl zjištěn další skutek, je třeba o něm zahájit nové řízení, (což však nevylučuje, aby bylo nakonec vedeno společné řízení, pokud zjištěný skutek byl spáchán před zahájením řízení, viz § 88 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“)). Vzhledem k použití legislativní zkratky v § 2 se zkratka v § 3 vymazává.

Bod 4, 6 až 9 (§ 7 odst. 2 a 4, § 11 odst. 3 a 5)

Změny v § 7 odst. 2 a § 11 odst. 3 jsou provedeny v souladu s požadavky Směrnice. Úřadu se poskytuje za splnění určitých podmínek možnost, nikoli povinnost, přijmout závazky ve prospěch zachování účinné hospodářské soutěže a zastavit řízení. Tento koncept vychází ze záměru Směrnice. Pokud v průběhu řízení, které by mohlo vést k rozhodnutí o tom, že dohoda nebo jiné jednání by bylo posouzeno jako protiprávní, nabídnou soutěžitelé či sdružení soutěžitelů vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž závazky, které obnovují dotčenou hospodářskou soutěž, může Úřad tyto závazky označit za závazné a rozhodnout o zastavení řízení. Tyto vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž by měly mít možnost, nikoliv povinnost, přijmout rozhodnutí, kterými se tyto závazky stanoví jako závazné a vykonatelné vůči dotyčným soutěžitelům či sdružením soutěžitelů. Není však vhodné přijímat závazky v případech tajných kartelů, které patří mezi nejzávažnější porušení soutěžního práva a za které jsou tudíž ukládány nejvyšší pokuty (v případě kartelů nemůže nikdy dojít k obnovení hospodářské soutěže, která již byla v minulosti narušena). Úřad bude provádět tržní testování navržených závazků a přijímat tyto závazky až poté, co bude tržní testování dokončeno. Další změny souvisí se zavedením možnosti orgánů veřejné správy navrhovat závazky, znění jednotlivých ustanovení se uvádí do souladu s navrhovaným zněním § 19a. Původní text v § 7 odst. 2 „odstraní závadný stav“ byl změněn na „odstraní obavy z jejího možného narušení“, neboť takto daleko více dopadá na situace, kdy ještě není nade vši pochybnost jistota, že jednáním účastníka závadný stav nastal. Použití nové formulace tak působí preventivněji než původní úprava.

Bod 10 (§ 13)

Za účelem vedení správního řízení o povolení spojení soutěžitelů se upřesňuje obratové kritérium, ze kterého se vychází při spojování soutěžitelů, a to tak, že se doplňuje slovo „ukončené“ k sousloví „účetní období“. Doplnění upřesní jednoznačnou identifikaci účetního období, které je podkladem pro rozhodnutí Úřadu o povolení spojení soutěžitelů.

Bod 11 (k § 19a odst. 4 až 6)

Institut závazků učiněných účastníky řízení ve prospěch obnovení účinné hospodářské soutěže je již zaveden ve stávající platné právní úpravě. Možnost navrhnout závazky mají dosud pouze soutěžitelé, kteří naruší hospodářskou soutěž, nikoliv orgány veřejné správy. Cílem tohoto ustanovení je umožnit zrychlení správního řízení o narušení hospodářské soutěže orgánem veřejné správy, snížit náklady na vedení správního řízení, aniž by byla podstatně narušena hospodářská soutěž, tedy bylo zachováno zdravé soutěžní prostředí.

Při neplnění závazků orgány veřejné správy bude moci Úřad, stejně jako u závazků navrhovaných soutěžiteli, znovu zahájit řízení a vydat rozhodnutí ve věci.

Předkladatel se nad rámec novely zabýval výkladem „jiného úkonu podle správního řádu“ uvedeném § 19a odst. 2 písm. a).

Opatření obecné povahy, které je vydáváno podle § 171 a násl. správního řádu lze podřadit pod pojem „jiný úkon“. Jelikož opatření obecné povahy jsou vydávána podle správního řádu a jsou úkonem, jsou již nyní tedy z dozorové činnosti Úřadu vyloučena. Cílem dozoru Úřadu nad činností orgánů veřejné správy z pohledu ochrany hospodářské soutěže je přezkoumávat takové činnosti, proti kterým se není možné bránit jiným způsobem, např. správní žalobou, jako je tomu právě u opatření obecné povahy. Bylo i úmyslem zákonodárce opatření obecné povahy do „jiných úkonů“ podle správního řádu zahrnout. Prvotní návrh znění předmětného ustanovení zněl „přezkoumatelná v řízení o řádném opravném prostředku“. Na základě připomínek však byl text změněn na současné znění.

Nadto Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, ustanovení § 171 správního řádu charakterizuje v tomto smyslu opatření obecné povahy jednak materiálními znaky, a to negativním vymezením jako závazný úkon správního orgánu, který není právním předpisem ani rozhodnutím. Zároveň ale stanovuje správním orgánům v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, postupovat podle části šesté zákona, jež upravuje řízení o návrhu opatření obecné povahy a jeho přezkum (formální znak). Opatření obecné povahy jsou tak úkonem, při jehož vydání se postupuje podle správního řádu.

Bod 12 až 14 (§ 20 odst. 1)

Povinnost Úřadu zveřejňovat svá pravomocná rozhodnutí je podřazena pod samostatné ustanovení (písm. d). Zveřejňování rozhodnutí orgánů pro hospodářskou soutěž v souladu s platnými unijními či vnitrostátními právními předpisy se považuje za standardní.

Bod 15, 17, 19 až 21, 37 a 61 (§ 20 odst. 5, § 20a odst. 3 a 4, § 21h odst. 4, § 23 odst. 4)

Sjednocení roztříštěného pojmosloví na „soutěžní orgán“.

Bod 16 (§ 20 odst. 6)

V tomto ustanovení je transponován požadavek Směrnice (čl. 5 odst. 4) týkající se úpravy podávání pravidelných zpráv soutěžních úřadů o své činnosti. Směrnice členské státy zavazuje, aby ze strany vnitrostátních správních orgánů pro hospodářskou soutěž zajistily podávání pravidelných zpráv o své činnosti a o svých zdrojích vládnímu nebo parlamentnímu orgánu.

Bod 18 a 22 (§ 20a)

Zrušení obsoletních ustanovení.

Bod 23 (§ 21)

Rozšiřuje se možnost Úřadu nezahajovat z moci úřední správní řízení (tzv. „prioritizaci“) i v případě možného narušení hospodářské soutěže orgány veřejné správy. Navrhovaná úprava umožní Úřadu nezabývat se takovými jednáními orgánů veřejné správy, které jsou svou podstatou protisoutěžními, ale dopady takovýchto jednání jsou zanedbatelné. Úřad tak bude moci soustředit kapacity na vyšetřování protisoutěžních jednání, vedoucích k narušení soutěže na trhu, které mají celospolečenský význam, dlouhodobě negativně dopadají na mnoho spotřebitelů či soutěžitelů a které odčerpávají prostředky z veřejných rozpočtů. Účelem změny je zakotvení možnosti Úřadu vybrat si případy, kterými se bude při své činnosti zabývat (stanovení priority), přičemž nejdůležitějším kritériem výběru bude veřejný zájem na vyšetření a potrestání těch nejzávažnějších protisoutěžních jednání (ve smyslu bodu 23 recitálu Směrnice). Úřad bude při posuzování veřejného zájmu na vedení konkrétního řízení nově zkoumat především míru škodlivého účinku na hospodářskou soutěž, a to nejen z pohledu škodlivosti samotného protisoutěžního jednání, ale zejména se zaměřením na rozsah dopadů těchto jednání. Úřad následně vydá soft law, ve kterém uvede soubor kritérií pro výběr daných případů tak, aby jeho postup byl srozumitelný a předvídatelný pro veřejnost.

Bod 26 (§ 21ba)

Navrhovanou změnou je zakotvení institutu utajení identity podatele ve věci možného protisoutěžního jednání. Podle účinného znění zákona není v současné době možné skrýt identitu těchto podatelů, jak je tomu v § 9 odst. 4 zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o tržní síle“).

Z důvodové zprávy k zákonu o tržní síle vyplývá, že cílem úpravy je chránit identitu dodavatele, který poskytuje důvěrné informace, bez jejího utajení by totiž mohlo dojít k ohrožení oprávněných zájmů této osoby. Absence tohoto institutu vedla k tomu, že dodavatelé v případě zaznamenaného protiprávního jednání čelili rozhodnutí, zda Úřadu podnět podat, a tím prakticky ukončit obchodní vztah s odběrateli, nebo jej nepodat a v obchodním vztahu setrvat. Povinnost dodavatelů poskytnout informace na žádost Úřadu (oprávněném vyžadovat od všech subjektů úplné, správné a pravdivé informace a podklady, které mohou mít význam pro objasnění předmětu řízení) tedy nebyla nijak vyvážena právem dodavatelů na ochranu v případě důvodných obav, že tím budou ohroženy nebo porušeny jejich oprávněné zájmy.

Obdobný institut zná i zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, který vylučuje z nahlížení do spisu ty dokumenty nebo jejich části, z nichž lze zjistit totožnost osoby, která podala podnět ke kontrole. Úřad však má pro výkon dozorové pravomoci dle zákona a dle nařízení Rady (ES) č. 1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, vyloučeno užití kontrolního řádu (viz § 25b zákona), neboť jeho podmínky by neumožnily uplatnění zákonných vyšetřovacích nástrojů Úřadu potřebných k odhalování protisoutěžních praktik.

Problematika ochrany oznamovatelů je řešena i v dalších právních předpisech. Ty však Úřad nemůže k požadovanému účelu využít. Příkladem je ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Toto ustanovení stanoví možnost utajení totožnosti a podoby svědka (i na jeho žádost). Samotné rozhodnutí o přistoupení k tomuto utajení však závisí v zásadě na uvážení orgánu činném v trestním řízení. Jedná se tak o institut, na který není právní nárok; z hlediska garantovaných práv a uložených povinností svědek představuje nejslabší článek v celém trestním procesu. Toto utajení navíc vyžaduje, aby zjištěné okolnosti nasvědčovaly tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné porušení jejich základních práv, a zároveň ochranu svědka nelze zajistit jiným způsobem. Problematická je také skutečnost, že podle současné právní úpravy, jakmile pominou důvody vedoucí k utajení totožnosti a podoby, orgán, který v té době vede trestní řízení, zruší stupeň utajení těchto informací a připojí uvedené údaje (původně vedené odděleně) k trestnímu spisu. Podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti se nadále neutajují. Svědek tedy nemá v průběhu celého trestního řízení jistotu, jestli nedojde k odhalení jeho totožnosti. Procesní práva svědka jsou dále omezena i nemožností nahlížet do spisu, absencí výslovného práva na získání opisu protokolu o své vlastní výpovědi (byť ji zpravidla od orgánů činných v trestním řízení získá) a práva na bezplatnou právní pomoc advokáta nebo na právní pomoc za sníženou odměnu.

Využít k Úřadem požadovanému účelu nelze ani § 72a odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle kterého správní orgán vyloučí z nahlížení do spisu údaje o místě trvalého pobytu, popřípadě bydlišti, doručovací adrese, místě výkonu zaměstnání, povolání nebo podnikání osob vystupujících v řízení o přestupku na jejich žádost, vyžaduje-li to ochrana jejich soukromí nebo bezpečnosti (o takové žádosti rozhodne správní orgán usnesením). Ochranu identity oznamovatelů protisoutěžních jednání nelze dovodit ani ze správního řádu.

Problematiky ochrany podatelů podnětu se do jisté míry dotýká též připravovaný zákon o ochraně oznamovatelů, jehož předmětem je zejména ochrana oznamovatelů protiprávních jednání, kteří se dozvěděli o informacích, které nasvědčují porušení zákona v souvislosti s výkonem práce či jiné obdobné činnosti. Smyslem úpravy je chránit tyto osoby proti tzv. odvetným opatřením jak ze strany zaměstnavatelů, tak i ze strany dalších subjektů dotčených oznámením. Z hlediska potřeby zákona o ochraně hospodářské soutěže je nutné návrh zákona o ochraně oznamovatelů a Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva EU (dále též „Směrnice“) považovat za nedostačující, neboť se vztahuje pouze na oznamovatele fyzické osoby, které se o protiprávním jednání dozvěděly v souvislosti s prací (osoby v zaměstnaneckém či služebním poměru) nebo jinou obdobnou činností; jinou obdobnou činností se dle návrhu zákona o ochraně oznamovatelů(i Směrnice) rozumí samostatná výdělečná činnost, výkon práv spojených s účastí v právnické osobě, výkon funkce člena orgánu právnické osoby, výkon práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, jejímž předmětem je poskytování dodávek, služeb, stavebních prací nebo jiného obdobného plnění. Návrh zákona o ochraně oznamovatelů tak chrání pouze identitu oznamovatelů občanů, podnikajících fyzických osob či osob činných v tzv. svobodném povolání. Nepočítá (ibid Směrnice) s přímou ochranou identity oznamovatelů protiprávních jednání, jimiž jsou právnické osoby. V oblasti ochrany hospodářské soutěže přitom Úřad dostává řadu sofistikovaných oznámení a podnětů zejména od účastníků trhu, jimiž jsou právě právnické osoby. Také tito oznamovatelé mají obavu oznámit možné protisoutěžní jednání Úřadu z důvodu hrozby negativních důsledků pro své podnikání. Skutečnost, že takové oznámení za právnickou osobu podepisuje člen jejího voleného orgánu nebo osoba v zaměstnaneckém či smluvním vztahu k právnické osobě neznamená, že jde o podání fyzické osoby (a že by ji bylo v této souvislosti nutno chránit před odvetnými opatřeními ze strany oznámením dotčeného subjektu). Přímou ochranu identity oznamovatelů právnických osob pak plně nepokrývá ani ustanovení § 4 návrhu zákona o ochraně oznamovatelů; v neposlední řadě nevyhovuje potřebám Úřadu ani doba ochrany identity oznamovatelů v citovaném návrhu a nemožnost znát identitu oznamovatele, pokud ten nedá přijímajícímu orgánu (Ministerstvu spravedlnosti) souhlas, aby ji Úřadu sdělil při postoupení jeho podání k prošetření Úřadu jako orgánu příslušnému.

Z tohoto důvodu se jeví jako vhodné legislativně zakotvit institut utajení identity podatele podnětu možného protisoutěžního jednání přímo v samotném zákoně o ochraně hospodářské soutěže tak, aby zahrnoval jak podatele fyzické osoby (včetně podnikajících fyzických osob a osob ve svobodných povoláních), tak osoby právnické.Úřad bude povinen po zavedení institutu utajení identity zajistit, aby ke ztotožnění podatele nedošlo ani prostřednictvím podkladů uvedených ve správním spise a identita podatele tak byla zachována, a to včetně veškerých informací jím podaných, kvůli kterým by mohlo dojít ke ztotožnění chráněné osoby. Identitu podatele podnětu přitom potřebuje Úřad chránit po dobu prošetření obsahu podnětu před zahájením řízení, po jeho zahájení i skončení.

Viz § 2 odst. 3 návrhu zákona o ochraně oznamovatelů. Pozn.: Argumentace zde v důvodové zprávě vychází ze znění návrhu stav v prosinci r. 2021. S výlukou pro právnické osoby vymezené v navrhovaném § 21ba odst. 3 zákona.

Lze tedy obecně shrnout, že ochrana právnických osob (whistleblowerů) oznamujících protisoutěžní jednání (tj. podatelů tzv. externího oznámení) před odvetnými opatřeními ze strany oznámením dotčených subjektů není uspokojivě řešena; pro potřeby Úřadu pak není vyhovující ani návrh zákona o ochraně oznamovatelů zakotvující ochranu (pouze) fyzických osob oznamujících protisoutěžní jednání. Není přitom důvod zakládat odlišné podmínky ochrany oznamovatelů protisoutěžních jednání dle druhu oznamovatele (pro fyzické osoby v zákoně o ochraně oznamovatelů a pro právnické osoby v zákoně o ochraně hospodářské soutěže). Oba oznamovatelé mohou přitom sehrát důležitou úlohu při odhalování protisoutěžního jednání a jeho negativních ekonomických důsledků pro soutěžitele i blaho spotřebitelů. Taková oznámení mohou být pro oznamovatele vysoce riziková z hlediska jejich dalšího podnikání a působení na trhu.

Nově vložený § 21ba proto zavádí do soutěžního práva institut utajení identity. Utajení může být poskytnuto podateli, který o to požádá, neboť se domnívá, že podáním oznámení by mohly být ohroženy nebo poškozeny jeho oprávněné zájmy. Žadatel bude povinen popsat skutečnosti, na základě kterých bude Úřad moci posoudit, zda existuje reálná možnost nasvědčující tomu, že v případě odhalení jeho identity dojde k ohrožení nebo poškození jeho oprávněných zájmů. Žádosti o utajení identity tak nebude vyhověno pouze v těch případech, kdy charakter podnětu možnost ohrožení nebo poškození oprávněných zájmů podatele ze své povahy nepřipouští. Cílem tohoto institutu je ochránit oznamovatele, kteří se obávají odvetných opatření, přičemž za současného právního stavu je jejich jedinou možností učinit anonymní podání. Pro šetření protisoutěžních jednání je bezesporu výhodnější znát totožnost podatele, ať už z důvodu možnosti Úřadu požádat podatele o doplnění předkládaných informací, ověření pravdivosti uváděných informací či ověření motivace a důvěryhodnosti podatele a jeho vztahu k prošetřovanému subjektu. Úřad tak bude mít možnost lépe ověřit, zda zájmem podatele není např. pouze poškodit konkurenta. Naproti tomu v případě výše zmíněného návrhu zákona o ochraně oznamovatelů bude Úřad znát totožnost oznamovatele protisoutěžního jednání (nadto pouze fyzické osoby), avšak pouze tehdy, dá-li oznamovatel souhlas, aby orgán přijímající jeho externí oznámení (Ministerstvo spravedlnosti) sdělil jeho identitu Úřadu spolu s postoupením jeho oznámení k prošetření v jeho působnosti. Identita podatele bude utajena před zahájením řízení, v jeho průběhu i po jeho skončení, zejména ve všech výzvách, sděleních a rozhodnutích Úřadu, během provádění dokazování i při nahlížení do spisu. Vzhledem k povaze institutu může o utajení identity požádat pouze fyzická osoba nebo právnická osoba soukromého práva. Ustanovení § 21ba upravuje utajení identity pro řízení vedená před Úřadem. Pokud jde o zpřístupnění informací orgánům činným v trestním řízení, uplatní se navrhovaný § 21ca odst. 2 zákona, tj. Úřad jim po sdělení výhrad zpřístupní všechny podklady a informace (včetně těch vztahujících se k utajení identity podatele podnětu).

Nový institut se nijak nepromítá do soudního přezkumu v rámci správního soudnictví. Identitu podatele utajuje pouze Úřad, orgánům veřejné moci zpřístupňuje veškeré podklady a informace, výzvy i sdělení Úřadu a taktéž žádost o utajení identity v souladu s § 21ca.

O utajení identity nebude probíhat žádné samostatné, speciální řízení.

Bod 27 až 30 a 32 (§ 21c, § 21ca odst. 1 a 3)

Zrušení odkazů na konkrétní ustanovení zákona a jejich nahrazení zákonem používanými pojmy. V souvislosti s navrhovaným zněním § 21ba se v § 21c doplňuje výčet vyloučených částí z nahlížení do spisu o žádost o utajení identity, podklady a informace, které poskytla osoba, jejíž identita byla utajena, jakož i výzvy a sdělení, které Úřad v souvislosti s žádostí o utajení identity zaslal. Osobám oprávněným k nahlížení do spisu tedy Úřad umožní seznámit se s těmito dokumenty pouze v podobě, která nezmaří účel utajení identity osoby.

Bod 31 (§ 21ca odst. 2)

Do stávajícího systému pravidel zpřístupňování informací obsažených ve spise Úřadu jako soutěžního orgánu je nově vložena výjimka. Určitou „privilegovanou“ skupinou se tak oproti ostatním orgánům veřejné moci stávají orgány činné v trestním řízení.

V nově doplněném ustanovení je nastavena možnost zpřístupnit podklady a informace orgánům činným v trestním řízení ze spisu již dříve než po ukončení šetření nebo pravomocném ukončení správního řízení, a to již od okamžiku vydání sdělení výhrad. Orgány činné v trestním řízení se tak mohou dříve seznámit s těmito podklady a informacemi, než bylo možno v dosavadní platné úpravě. Účelem této změny je podpora šetření orgánů činných v trestním řízení týkajících se porušení pravidel hospodářské soutěže. Při zahájení správního řízení disponuje Úřad zpravidla pouze dílčími poznatky o možném porušení zákona, ve sdělení výhrad však již po provedeném dokazování formuluje přesné obvinění ze spáchání přestupku soutěžitele, kdy je již dáno reálné podezření ze spáchání trestného činu fyzické osoby.

Bod 33 a 34 (§ 21d)

V souvislosti s rozšířením subjektů majících možnost navrhnout Úřadu závazky je třeba rozšířit i ustanovení související se závazky obecně v celém zákoně. V důsledku udělení diskrece Úřadu přijímat závazky není potřebné ponechávat povinnost nést důkazní břemeno spočívající v prokázání, že splnění těchto závazků je dostatečné k obnovení, případně zachování účinné hospodářské soutěže, na soutěžitelích, proto dochází ke zrušení odstavce 2.

Bod 35 (§ 21f odst. 5)

Na základě dlouhodobých poznatků ze správní praxe získaných při aplikaci daného ustanovení lze uvést, že je ve většině případů nereálné v předstihu konkrétně identifikovat veškeré prostory zamýšleného místního šetření (např. z důvodu nedávného stěhování sídla či poboček nebo nesprávného označení adresy, více budov nacházejících se poblíž sebe apod.). Obdobně není možno většinou jednoznačně identifikovat veškeré šetřené prostory, jako např. služební automobily. Z regulatorního pohledu je vhodnější odstranit takový požadavek na zákonné úrovni. Dochází ke sjednocení s praxí Komise; šetřený subjekt není změnou nijak negativně dotčen, neboť i nadále půjde výhradně o jeho obchodní prostory.

Bod 36 (§ 21g)

Technická úprava.

Bod 38 až 44, 46 a 59 (§ 22, § 22a odst. 1, 2, 3 a 5 a § 23 odst. 2)

Navrhovaná změna uvádí do souladu povinnosti obsažené v zákoně se skutkovými stavy jednotlivých přestupků a subjektů, které je mohou spáchat.

V § 21f odst. 3 je stanovena povinnost šetřených subjektů poskytnout při šetření nezbytnou součinnost a strpět dané šetření. Ve znění dosud účinném je možné pokutovat za přestupek porušení povinnosti poskytnout součinnost při šetření na místě. Toto ustanovení však ukládá soutěžitelům povinnost nejen poskytnout nezbytnou součinnost, ale i šetření na místě strpět, což nová úprava reflektuje. Změna se promítá i do ustanovení o promlčecí době.

Povinnosti zakotvené v § 21f odst. 3 je však třeba důsledně odlišit od odstavce 4, který stanoví povinnost strpět šetření každému, v jehož objektu se nachází obchodní prostor. Dosavadní úprava umožňovala za porušení této povinnosti pokutovat fyzickou, fyzickou podnikající nebo právnickou osobu jako soutěžitele, je přitom zřejmé, že daná osoba nemusela být v postavení soutěžitele (například vlastník domu, kde se nachází sídlo soutěžitele). Podobně bylo v dosavadní úpravě umožněno pokutovat porušení povinnosti poskytnout plné, správné nebo pravdivé obchodní záznamy podle § 21e odst. 1 taktéž jenom osobě jako soutěžiteli. Navrhovaná právní úprava umožnuje pokutovat každou fyzickou, fyzickou podnikající nebo právnickou osobu bez ohledu na její postavení jako soutěžitele.

Při stanovování výše pokuty soutěžitelů má obratové kritérium přednost, což je výslovně upraveno v § 22a odst. 3. Horní hranice zákonné sazby se určuje podle částky, která je vyšší.

Cílem Směrnice je posílení postavení orgánů pro hospodářskou soutěž tak, aby mohly účinněji prosazovat pravidla hospodářské soutěže a bylo zajištěno řádné fungování trhu. K tomu je třeba disponovat účinnými nástroji. Proto není vhodné stanovit pokuty právnickým osobám pouze obratovým kritériem, neboť jsou některé právnické osoby a soutěžitelé, kteří nevytvářejí v rámci své činnosti obrat, případně vytvářejí obrat zcela zanedbatelný (např. nepodnikající právnické osoby, různé profesní komory, asociace soutěžitelů apod.). V takovém případě by pokuta neměla kýžený efekt a cíle Směrnice by nebyly naplněny. Proto zákon sice preferuje použití obratového kritéria, avšak umožňuje i uložení pokuty v konkrétní výši v těch případech, kdy by uložení pokuty dle obratového kritéria nemohlo vést k účinnému prosazení pravidel hospodářské soutěže, což je v navrhovaném znění výslovně zmíněno.

Zákon dlouhodobě pracuje s pojmem „čistý obrat“ soutěžitele, kterým je třeba rozumět čistý obrat dosažený soutěžitelem, a to kdekoli na světě. Sestává z obratů dosažených na jednotlivých trzích, není omezen na vnitrozemský trh. V zásadě se tedy jedná o celosvětový obrat ve smyslu Směrnice. Pokud by pojmem „čistý obrat“ měl být chápán pouze obrat dosažený na trhu České republiky, byl by takto označen, viz např. § 13 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Ručení za pokutu ukládanou sdružení soutěžitelů je na základě požadavku Směrnice nově upraveno tak, že jsou určeni soutěžitelé (členové sdružení), kteří ručí primárně, a soutěžitelé (členové), kteří ručí v případě nezaplacení. Návrh dále určuje, za jakých okolností člen sdružení za pokutu neručí.

Bod 45 (§ 22a odst. 4)

Do § 22a byl vložen nový odstavec 4, který kromě ručení v předchozích odstavcích upravuje nový způsob odpovědnosti osob tvořících jednoho soutěžitele za spáchání přestupku. Pokud je soutěžitel tvořen více osobami, odpovídají tyto osoby, které se na jednání podílejí nebo kterým lze za jednání přičítat odpovědnost, společně a nerozdílně za uhrazení pokuty.

Zavedení společné a nerozdílné odpovědnosti za přestupek by vyžadovalo rozsáhlejší hmotněprávní úpravu, vhodnější variantou se tedy jeví zakotvení společné a nerozdílné odpovědnosti za uloženou pokutu v řízení, které se povede s osobami, které dohromady tvoří jednoho soutěžitele. Dopustí-li se téhož přestupku více osob, které tvoří jednoho soutěžitele, za uhrazení uložené pokuty odpovídají společně a nerozdílně.

Adresátem právních norem českého soutěžního práva je soutěžitel. Definice pojmu soutěžitel je chápána velmi extenzivně – je legislativní zkratkou pro prakticky jakékoli entity, které se (alespoň nepřímo) účastní hospodářské soutěže a v jejím rámci vystupují jako jedna ekonomická jednotka.Obdobnou úlohu plní v evropském soutěžním právu pojem podnik. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud,pojem „soutěžitel“ použitý v zákoně odpovídá pojmu „podnik“ ve Smlouvě o fungování Evropské unie.

Skutečnost, že dceřiná společnost má samostatnou právní subjektivitu, nestačí k vyloučení možnosti přičítat její jednání mateřské společnosti. Pro účely aplikace práva hospodářské soutěže se „podniky“ ztotožňují s hospodářskými jednotkami, nikoliv subjekty s právní osobností. Je tedy zcela lhostejné z pohledu zákona o ochraně hospodářské soutěže, zda je podnikem (soutěžitelem) jedna osoba (právnická nebo fyzická) nebo několik společností či fyzických osob, pokud tvoří hospodářskou jednotku.

V rámci unijní úpravy soutěžního práva se standardně využívá princip společné odpovědnosti konkrétních osob – subjektů s právní osobností, které tvoří jednoho soutěžitele a které se dopustí porušení soutěžního práva. V České republice je aktuálně situace odlišná.

Pokud některý soutěžitel poruší zákon o ochraně hospodářské soutěže, je dle současného znění aplikován výklad, že za jeho jednání je odpovědná pouze jedna konkrétní osoba v právním slova smyslu, která je jeho součástí a které je tak přestupek dle zákona o ochraně hospodářské soutěže v podstatě přičítán. Důvodem je, že soutěžitel je sice subjektem, který má práva a povinnosti dle soutěžního zákona, nicméně není subjektem práva s právní osobností v tom smyslu, že by mu bylo možno ukládat a vymáhat po něm sankce, či jej žalovat o náhradu škody. Tedy i v případě, že soutěžitele ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže tvoří více osob, které jako soutěžitel poruší tento zákon a které by měly za toto své jednání odpovídat, je za současného stavu za jeho jednání trestána konkrétní osoba s právní osobností. Tento stav je nežádoucí z vícero důvodů, především jde o nedostatečnou vymahatelnost jak veřejného, tak soukromého práva, která je právě projevem nekonzistentnosti právní úpravy.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci Česká lékařská komora, sp. zn. 29 Ca 110/2003 ze dne 31. 3. 2005, str. 51. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská, sp. zn. 5 As 61/2005 ze dne 29. 10. 2007, str. 192.

Je proto navrhováno, aby bylo možno efektivně postihnout společně a nerozdílně všechny subjekty s právní osobností, které se přestupku porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže jako jeden soutěžitel dopustily. Je přitom třeba zdůraznit, že tato úprava posílí možnost ukládat sankce v podobě pokut či zákazu účasti v zakázkách. Úprava rovněž podpoří soukromoprávní vymáhání náhrady škody tím, že v rozhodnutí Úřad identifikuje všechny potenciální osoby, vůči kterým může být náhrada škody dovozována. V tomto ohledu nejde o zcela neznámý princip, neboť obdobný postup zná i zákon o odpovědnosti za přestupky, který ve svém § 102 počítá s přechodem povinnosti k úhradě pokuty po jejím pravomocném uložení na právní nástupce, a to právě společně a nerozdílně.

Tuto společnou a nerozdílnou odpovědnost nelze ztotožnit se spolupachatelstvím, jak je chápe § 11 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť v navrhovaném konceptu odpovědnosti může být uznána odpovědnou i osoba, která se vytýkaného protisoutěžního jednání neúčastnila; typicky může být odpovědnost za protiprávní jednání konkrétních osob, které jsou součástí určitého soutěžitele (korporátní skupiny), „přičtena“ mateřské společnosti za stanovených podmínek. Ta může být dle okolností případu odpovědnou za porušení samostatně nebo shledána společně a nerozdílně odpovědnou za porušení se společností dceřinou nebo s více dceřinými společnostmi, které se porušení dopouštěly.

Je však nutno zdůraznit, že všechny osoby, které budou podle rozhodnutí Úřadu společně a nerozdílně odpovědné, budou rovněž účastníky řízení před vydáním daného rozhodnutí a budou jim sděleny výhrady, ke kterým se budou moci vyjádřit. Takovým osobám náleží v průběhu správního řízení i veškerá práva účastníků řízení (dle § 21a odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou účastníky řízení před Úřadem ti, o jejichž právech a povinnostech stanovených zákonem má být v řízení jednáno a rozhodnuto).

Za současné právní úpravy hrozí nebezpečí vyhnutí se postihu, resp. jeho úspěšnému vymožení, za situace, kdy právě za tímto účelem může být převáděn majetek mezi právnickými osobami v rámci téhož koncernu, resp. soutěžitele, a vlastní možnost případnou pokutu vymáhat je přitom omezena na ve výroku rozhodnutí určenou konkrétní osobu s právní osobností. Situace je o to paradoxnější, že dle zákona o ochraně hospodářské soutěže je ukládaná výše sankce limitována nikoliv obratem konkrétního subjektu s právní osobností, kterému je ukládána, ale na základě obratu celého soutěžitele, kterého tato osoba případně i s dalšími subjekty tvoří.

Pokud dojde k přijetí nové právní úpravy, jejím dalším benefitem z pohledu vymahatelnosti může být také to, že v případě, kdy mateřské společnosti, jejíž dceřiné společnosti jsou usazeny v různých zemích, mohou být v lepší finanční situaci pro uhrazení uložené pokuty než její místní dceřiné společnosti.

Ve specifickém případě, kdy je spáchán přestupek uzavřením zakázané dohody v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek a je za něj dle soutěžního zákona možno uložit trest v podobě zákazu plnění veřejných zakázek na 3 roky, je tento zákaz rovněž uložen ve výroku rozhodnutí pouze konkrétnímu subjektu s právní osobností, a tedy v případě, kdy je soutěžitel tvořen více osobami, které se tohoto přestupku potenciálně dopustily, daný zákaz v aktuální praxi dopadne pouze na jednu z nich.

Z judikatury Soudního dvora Evropské unie plyne, že pojem „podnik“ ve smyslu čl. 101 SFEU, který představuje autonomní pojem unijního práva, nemůže mít rozdílný význam v kontextu pokut ukládaných Komisí na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a v kontextu žalob na náhradu škody za porušení unijních pravidel o hospodářské soutěži. Rozhodující je kritérium existence jednoty v tržním chování podniků, aniž by formální oddělenost mezi různými společnostmi vyplývající z jejich oddělené právní subjektivity mohla bránit takové jednotě pro účely použití pravidel hospodářské soutěže. Pojem „podnik“ a potažmo pojem „hospodářská jednotka“ zakládají bez dalšího solidární odpovědnost mezi subjekty, které tvoří hospodářskou jednotku v okamžiku spáchání protiprávního jednání.

Na podporu národního soukromoprávního vymáhání náhrady škody v soutěžním právu byl přijat speciální zákon, zákon o náhradě škody, který v § 27 stanoví, že soud je v řízení o náhradě škody vázán mimo jiné rozhodnutím Úřadu o tom, že došlo k omezování hospodářské soutěže a kdo se jej dopustil. Toto ustanovení však za současné praxe může být vztaženo pouze ke konkrétní osobě, která je označena ve výroku rozhodnutí Úřadu. Vymáhání je v tomto ohledu usnadněno pouze vůči ní i v případě, že jako jeden soutěžitel se protisoutěžního jednání dopustilo více konkrétních osob. Zákon o náhradě škody přitom umí pracovat se společnou a s nerozdílnou odpovědností, když v § 5 uvádí, že dojde-li k omezení hospodářské soutěže společným jednáním více škůdců, nahradí tito škodu společně a nerozdílně s tím, že soud nemůže rozhodnout, že škůdci je nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku. Přitom současně platí, že kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Bod 47 (§ 22a odst. 6)

Přesouvá se ustanovení původního § 22ba odst. 3 z důvodů sjednocení systematiky úpravy zákazu plnění veřejných zakázek.

V souvislosti s možností uložit i v budoucnu soutěžiteli, který podal žádost o snížení pokuty narovnáním, zákaz plnění veřejných zakázek, avšak na dobu nejdéle jednoho roku, poukazuje Úřad na dosavadní správní praxi, kdy se soutěžitelé po sdělení výhrad jediným úkonem (žádostí podle § 22ba odst. 2 zákona ve stávajícím znění) zprošťovali hrozby uložení zákazu plnění veřejných zakázek. Takový jejich postup nepřinášel žádné procesní úspory a ve své podstatě demotivoval soutěžitele k využívání institutu leniency, konkrétně podávání žádosti o shovívavost podle § 22ba odst. 1 písm. b) zákona ve stávajícím znění.

Žádost o shovívavost je přitom institutem hmotného práva, který přináší důkazy o velmi závažném protisoutěžním jednání, výrazně zlepšuje důkazní pozici Úřadu, a to i před správními soudy. Shovívavost by proto měla nabízet výrazně výhodnější podmínky pro žadatele než procesní institut narovnání, jehož podstatou je zjednodušení průběhu řízení, nikoli dodání významné přidané hodnoty v řízení před Úřadem. V praxi se přitom běžně stávalo, že účastník v řízení před Úřadem žádnou procesní úsporu nepřinášel a podal až v posledním možném okamžiku po sdělení výhrad žádost o narovnání, jejíž využití ho automaticky zbavovalo hrozby uložení zákazu plnění veřejných zakázek. Úřad si hodlá zachovat možnost zákaz neuložit vůbec či jen v omezeném rozsahu (např. několika týdnů či měsíců), avšak pouze v případě zjevné

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. října 2021, C‑882/19 Sumal, S. L. v. Mercedes Benz Trucks España, S.L procesní úspory zapříčiněné zejm. spoluprací účastníka řízení, a to i s ohledem na složitost a délku vedení správního řízení.

Soutěžiteli není v této souvislosti omezena možnost provedení tzv. self-cleaningu, neboť tento institut předvídaný čl. 57 odst. 6Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU, o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES, směřuje k prokázání přijatých opatření vůči zadavateli, který je případným rozhodnutím Úřadu o uložení zákazu plnění veřejných zakázek konkrétnímu uchazeči rovněž vázán, zákaz a dobu jeho uložení pak sezná z rejstříku vedeného Úřadem. Soutěžitel, který využije možnosti podat žádost o shovívavost podle § 22ba odst. 2 tohoto návrhu zákona, tedy vyvine úsilí k prokázání kartelové dohody uzavřené v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek, Úřad zákaz plnění veřejných zakázek neuloží.

Bod 48 až 50 (§ 22aa)

V souvislosti s možností orgánů veřejné správy navrhnout Úřadu závazky je třeba zakotvit i možnost postihovat neplnění těchto závazků. Zakotvuje se tedy nová skutková podstata přestupku pro orgány veřejné správy.

Bod 51, 52 a 23 (§ 22b, § 21 odst. 2)

Vyrozumívání osoby dotčené jednáním podezřelého z přestupku, nebo v případě většího počtu domněle dotčených subjektů vydávání veřejné vyhlášky informující blíže určitý okruh potenciálně dotčených subjektů o odložení věci a o nezahájení řízení se subjektem šetření (podle zákona o odpovědnosti za přestupky), je krajně nevhodné. Má negativní dopad na šetřeného soutěžitele spočívající v samotném zveřejnění skutečnosti, že byl ve vymezené věci (podezření na určitou protisoutěžní praktiku) prošetřován, a má potenciál způsobit škodu v oblasti dobré pověsti soutěžitele, s níž může být spojena škoda ekonomická. Okruh (zejména pouze potenciálně) dotčených osob je u řady typů soutěžních přestupků téměř nemožné vymezit, natož je konkrétně identifikovat. Z těchto důvodů je výslovně tato problematika upravena. Dále se vylučuje použití § 78 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Obviněný je o skutkové a právní kvalifikaci skutku podrobně informován ve sdělení výhrad. Do té doby je v mnoha případech nezbytné formulovat předmět řízení poněkud obecněji. Při zahájení správního řízení totiž Úřad disponuje zpravidla pouze dílčími poznatky o možném porušení zákona, ve sdělení výhrad však již po provedeném dokazování formuluje přesné obvinění ze spáchání přestupku. V této souvislosti je třeba zmínit též problematiku tzv. trhání skutku. Do zákona o ochraně hospodářské soutěže (§ 22b odst. 9) byla tato úprava inkorporována zákonem č. 417/2021 Sb., kterým se mění zákon o odpovědnosti za přestupky. Spočívá v situaci, kdy obviněný pokračuje v jednání, pro které je s ním zahájeno řízení o pokračujícím, trvajícím nebo hromadném přestupku spočívajícím v narušení hospodářské soutěže, i po zahájení tohoto řízení. Toto jednání se až do sdělení výhrad považuje za jeden skutek. Není tedy možné ani při nejlepší vůli přesného vymezení skutku dosáhnout. V případě, že by byl

Každý hospodářský subjekt, který se nachází v některé ze situací uvedených v odstavcích 1 a 4, může doložit, že opatření přijatá hospodářským subjektem postačují k prokázání jeho spolehlivosti navzdory existenci platného důvodu pro vyloučení. Jsou-li tyto doklady považovány za dostatečné, příslušný hospodářský subjekt se ze zadávacího řízení nevyloučí.

zjištěn další skutek, je třeba o něm zahájit nové řízení (což však nevylučuje, aby bylo nakonec vedeno společné řízení, pokud zjištěný skutek byl spáchán před zahájením správního řízení, viz § 88 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky). Předmět řízení je a bude vždy dostatečně, a s ohledem na okolnosti, maximálně příhodně popsán tak, aby nevzbuzoval pochybnost o tom, jaké jednání je účastníku řízení vytýkáno. V oznámení o zahájení řízení bude předběžná právní kvalifikace skutku vždy uvedena. Zbytek § 78 (kromě v současném znění vyloučeného odst. 2 věty třetí) vyloučen nebude, stále se jedná o standardní přestupkové řízení, které se zahajuje podle § 78 zákona o odpovědnosti za přestupky. Oznámení o zahájení správního řízení však obsahuje náležitosti podle § 46 odst. 1 správního řádu, kterými jsou označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Úřad je tak i nadále vázán povinností vymezit předmět řízení dle správního řádu a informovat účastníka řízení o jednání, které prošetřuje. V okamžiku zahájení řízení nelze v naprosté většině případů přesného vymezení skutku v soutěžním právu dosáhnout. S ohledem na specifičnost a délku jeho vyšetřování následně Úřad vždy informuje účastníka řízení ve sdělení výhrad o přesné skutkové i právní kvalifikaci jeho případného přestupku a ponechává mu zákonnou lhůtu se ke sdělení výhrad vyjádřit, doplnit dokazování či uvést námitky. Od 1. 2. 2022 je okamžikem vydání sdělení výhrad pokračující, trvající nebo hromadný skutek trhán, není tak možné při zahájení řízení celý skutek řádně popsat.

Bod 53 (§ 22ba)

Předmětné změny ustanovení upravujícího institut shovívavosti jsou nutným promítnutím transpozičních požadavků Směrnice. V rámci této transpozice došlo ke zpřehlednění normativní úpravy tohoto ustanovení původně zahrnujícího úpravy programu shovívavosti i narovnání a rozšíření programu shovívavosti i na vertikální dohody.

Nově je tak z důvodu zvýšené přehlednosti úpravy a systematické orientace adresátů normy v tomto paragrafu ponechána pouze úprava shovívavosti. Pravidla narovnání jsou pak vložena do nového samostatného paragrafu.

Navrhuje se po vzoru některých evropských států (např. Rakousko, Francie, Polsko) rozšířit program shovívavosti i na vertikální dohody za účelem jejich snadnějšího odhalování. Odhalit celý rozsah vertikální dohody je pro Úřad často velice obtížné. Cílem této úpravy je tak motivovat soutěžitele k doznání se k účasti na vertikální dohodě, o které soutěžní úřad nebyl informován, resp. nemohl její existenci prokázat, přičemž soutěžitel svou spoluprací se soutěžním orgánem umožní rozkrytí protiprávní praktiky. Další subjekty v rámci řetězce vertikálních vztahů, které se na praktice podílí, pak soutěžnímu úřadu mohou přinést důkazy o rozsahu zkoumané protisoutěžní praktiky, které představují k důkazům již soutěžním úřadem shromážděným významnou přidanou hodnotu, jež výrazněji přispěje k potrestání celého protisoutěžního jednání.

Nově navržený text odstavce 2 vychází z požadavků čl. 19 Směrnice a zakotvuje obecné podmínky shovívavosti. Jednou z nezbytných obecných podmínek shovívavosti je aktivní napomáhání objasnění případu soutěžitelem. Aktivně napomáhá soutěžitel, který je například vnitrostátnímu orgánu k dispozici, reaguje na jakékoli požadavky, jež mohou přispět k zjištění dotčených skutečností. Také soutěžitel, který umožňuje, aby ředitelé, vedoucí pracovníci a další zaměstnanci byli vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž k dispozici pro účely dotazování, a ten, který vynaloží přiměřené úsilí, aby pro tento účel byli k dispozici i bývalí ředitelé, vedoucí pracovníci a další zaměstnanci.

Do nově vloženého odstavce 3 je promítnut požadavek na transpozici čl. 21 Směrnice. Jsou v něm nastaveny základní zákonné podmínky na použití systému tzv. zachování (rezervace) pořadí, která dává možnost potenciálnímu žadateli „chránit“, zachovat pořadí jeho žádosti o shovívavost, a tak využít výhody programu shovívavosti. Musí předložit soutěžnímu orgánu alespoň základní informace vztahující se k údajnému protisoutěžnímu jednání. Normativní pravidlo reflektuje mnohaletou praxi Úřadu založenou doposud pouze na pravidlech tzv. soft law (metodice vydané a zveřejněné Úřadem na jeho stránkách), které bylo přijato po vzoru Komise. Úřad žadateli určí lhůtu k dodání veškerých podkladů k žádosti o shovívavost. Veškeré podklady podané v této lhůtě budou považovány za podané k okamžiku podání žádosti o zachování pořadí.

V novém odstavci 4 a 5 je pak promítnut obdobný institut tzv. souhrnné žádosti vyjádřený v čl. 22 Směrnice. Slouží podobně pro určitou formu zachování žádosti o shovívavost. V tomto případě se jedná o úroveň nadnárodní při aplikaci práva EU. Musí být tedy zároveň podána úplná žádost ve stejné věci na evropské úrovni u Komise. Rovněž v tomto případě jde o normativní zakotvení dosavadní eurokonformní praxe.

Konkrétní požadavky na poskytnuté informace či dokumenty jsou upraveny na podzákonné úrovni. Vedle toho budou zachována pravidla na úrovni výše uvedené metodiky, která konkrétněji popisuje postupy při přijímání žádostí v rámci programu shovívavosti.

Bod 54 (§ 22bb)

Doplňují se nová detailnější pravidla pro vedení narovnání jako specifického postupu soutěžního orgánu. Za účelem zabránění možného zneužívání institutu narovnání Úřad stanoví další konkretizaci podmínek narovnání. Úřad při stanovení zákonných podmínek vychází z dlouhodobé rozhodovací praxe využívající tento institut (původně rovněž zakotvený pouze na základě eurokonformního soft law).

Konkrétněji jsou nastaveny především možnosti a diskrece správního orgánu aplikujícího institut narovnání. Zásadním měřítkem pro aplikaci daného institutu je z hlediska procesní ekonomie možnost dosáhnout výrazných procesních úspor předmětného správního řízení.

Nastavení detailnějších pravidel narovnání včetně počátku, průběhu a ukončení narovnání nebo zvýšení diskrece při ukládání výše pokuty má zdůraznit určitý „nenárokový“ charakter celého institutu a plně rozvinout jeho hlavní účel – dosažení procesních úspor v řízení, kde je dokončeno dokazování, jasně zjištěna odpovědnost jeho účastníků za přestupek a tito svoji odpovědnost za delikt přiznávají.

Bod 55 až 57 (§ 22c)

Ruší se dosavadní znění odstavce 1 a nahrazuje se novým zněním, které vychází z potřeby transpozice čl. 16 Směrnice.

Je ponechána možnost uložit pořádkovou pokutu za porušení povinnosti dle § 21e odst. 2. Návazně je tato možnost rozšířena na případy nedostavení se na předvolání a nepodrobení se šetření na místě, a to opakovaně až do splnění povinnosti. Přestože podle současného právního řádu lze uložit pořádkovou pokutu za nedostavení se na předvolání podle správního řádu, správní řád umožňuje uložit pokutu pouze do výše 50 000 Kč, což je podle Směrnice nedostačující výše.

Zakotvení nové skutkové podstaty nepodrobení se šetření na místě jako pořádkového deliktu je důvodné zejména pro plynulejší chod řízení a zajištění cíle šetření na místě. Je efektivní v zákoně upravit porušení povinností, jejichž cílem je obstarání podkladů pro vedení řízení, i jako pořádkové delikty a neponechat je pouze jako přestupky. Pokud má být účel a průběh příslušného řízení u Úřadu skutečně efektivně zajištěn, je důležité v případě obstrukcí s poskytováním vyžádaných informací v Úřadem stanovených lhůtách ponechat Úřadu možnost donucovat povinného ke splnění povinnosti – případně i opakovaně cestou ukládání pořádkové pokuty, a to rozhodnutím jako prvním úkonem v řízení o jejím uložení. Obdobně to platí i u obstrukcí při šetření na místě.

Maximální výše pořádkové pokuty je stanovena alternativně, a to až do výše konkrétní sumy, tedy 300 000 Kč nebo podle obratového kritéria. V případě ukládání pokuty právnické nebo podnikající fyzické osobě, soutěžiteli, je upřednostněno použití obratového kritéria. Pokud takovýto subjekt nevytváří v rámci své činnosti žádný obrat, případně vytváří obrat zcela zanedbatelný vzhledem ke své činnosti či činnosti svých členů, bude jako maximální výše pokuty použita konkrétní suma. V případě jiných typů subjektů je z povahy věci vyloučeno použití obratového kritéria, proto se při stanovení pokuty použije zákonná výše daná konkrétní částkou, a to za každý den nesplnění povinnosti. Opakovaná pořádková pokuta má stanovenou maximální výši, která se shoduje s výší pokuty, kterou je možné uložit za závažnější přestupky.

Získání dokumentů a dalších informací od soutěžitelů a dalších dotčených osob, ať už během předvolání, místního šetření nebo z předaných obchodních záznamů, je klíčovým zdrojem informací a důkazních prostředků k prokázání přestupků o narušení hospodářské soutěže (tzn. uzavření dohody v rozporu se zákonem, zneužití dominantního postavení, uskutečnění spojení soutěžitelů v rozporu se zákonem, či narušení hospodářské soutěže orgánem veřejné správy), i z toho důvodu nemohou být pokuty nižší než pokuty za samotné přestupky o narušení hospodářské soutěže, jinak by pro soutěžitele bylo výhodnější nespolupracovat a zaplatit menší pokutu za porušení povinností sankcionovaných jako pořádkové pokuty. Pokuty mají dle Směrnice být účinné, přiměřené a odrazující. Obraty soutěžitelů se často pohybují v řádu i několika set miliard korun. Pevně stanovená částka musí být vysoká také proto, že některé právnické osoby a soutěžitelé, např. různá sdružení, nevytvářejí v rámci své činnosti obrat, případně vytvářejí obrat zcela zanedbatelný, přestože jejich členové mají obrat v miliardových částkách. Vzhledem k tomu, že Úřad vždy ukládá pokuty přiměřené ve vztahu ke konkrétnímu soutěžiteli a k jednání, kterým porušil zákon, minimální výše pokuty záměrně není stanovena. Pro stanovení výše pořádkových pokut se stejně jako při stanovení výše pokut za přestupky užije přiměřeně Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže zveřejněný na webových stránkách Úřadu. Opakovaná pořádková pokuta má však stanovenou maximální výši, která se shoduje s výší pokuty, kterou je možné uložit za závažnější přestupky.

Bod 58 (§ 22d)

Vkládá se nové ustanovení umožňující ukládat donucovací pokuty, které vychází z potřeby transpozice čl. 16 Směrnice.

Nový institut vychází z koncepce exekučního prostředku ukládání donucovacích pokut ve smyslu § 129 správního řádu. Předmětné ustanovení je, co se týče maximální výše donucovací pokuty, lex specialis k § 129 správního řádu. Snahou novely je zvýšit motivaci soutěžitelů k plnění nepeněžitých povinností uložených Úřadem. Výše pokut musí být dostatečně vysoká, aby byla účinná, přiměřená a měla odrazující efekt.

Donucovací pokutu lze uložit každému, kdo nesplní nepeněžitou povinnost vyplývající z rozhodnutí nebo z přijatých závazků. Oproti správnímu řádu, kde je maximální výše pokuty stanovena na 100 000 Kč, je výše pokuty stanovena alternativně, a to až do výše konkrétní sumy, tedy 300 000 Kč, nebo podle obratového kritéria. V případě ukládání pokuty právnické nebo podnikající fyzické osobě, soutěžiteli, je upřednostněno použití obratového kritéria. Pokud takovýto subjekt nevytváří v rámci své činnosti žádný obrat, případně vytváří obrat zcela zanedbatelný vzhledem ke své činnosti či činnosti svých členů, bude jako maximální výše pokuty použita konkrétní suma. V případě jiných typů subjektů, je z povahy věci vyloučeno použití obratového kritéria, proto se při stanovení pokuty použije zákonná výše daná konkrétní částkou, a to za každý den nesplnění povinnosti. Donucovací pokutu lze ukládat opakovaně, a to až do výše shodné s maximální výší opakované pořádkové pokuty a s výší pokuty, kterou je možné uložit za závažnější přestupky. Výše pokut musí být dostatečně vysoká, aby byla účinná, přiměřená a měla odrazující efekt. Obraty soutěžitelů se často pohybují v řádu i několika miliard korun; v případě českých dceřiných společností, které mají zahraniční matku, pak i v řádech miliard eur. Pevně stanovená částka musí být vysoká také proto, že některé právnické osoby a soutěžitelé nevytvářejí v rámci své činnosti obrat, případně vytvářejí obrat zcela zanedbatelný, přestože jejich členové mají velmi vysoký obrat. Zároveň není stanovena minimální výše pokuty, přičemž uložená pokuta Úřadem musí plnit funkci správního trestu a být pro dotčené soutěžitele dostatečně citelná.

Bod 60 (§ 23 odst. 3)

V souvislosti s transpozicí čl. 29 Směrnice se vkládá nová textace, která upravuje nezapočtení doby řízení vedeného před Komisí nebo soutěžním orgánem jiného členského státu pro totožný skutek do promlčecí doby přestupku.

Bod 62 (Obecně k Hlavě IX)

Nově vložená hlava komplexně upravuje koncept tzv. mezinárodní spolupráce reflektující v celém rozsahu transpoziční požadavky kodifikované v kapitole VII. Směrnice, nová úprava přitom nejde v žádném ohledu nad rámec požadavků Směrnice. Kodifikace v této hlavě stanovuje režim aplikace soutěžních pravidel podle čl. 101 a 102 SFEU mezi jednotlivými členskými státy v situacích, kdy soutěžní orgán jednoho státu při aplikaci evropského soutěžního práva vyžaduje přeshraniční spolupráci s dalším členským státem. Soutěžní orgán jiného členského státu je orgán určený členským státem, který je odpovědný za aplikaci soutěžních pravidel podle čl. 101 a 102 SFEU.

Pravidla vychází ze současného systému zavedeného na vertikální úrovni Nařízením a měla by být adaptována na horizontální úroveň spolupráce mezi členskými státy.

K § 24a

Odstavec 1 zakotvuje postavení Úřadu jako hlavního garanta mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany hospodářské soutěže.

Odstavec 2 stanovuje příslušnost k vymáhání nedoplatků. Na základě současné tuzemské právní úpravy pokuty uložené Úřadem vymáhá obecný správce daně podle správního řádu, resp. na základě § 8 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně celní úřad v rámci tzv. dělené správy.

Stanovení příslušnosti Úřadu k vymáhání pokut uložených zahraničními soutěžními orgány do mezinárodní spolupráce v oblasti hospodářské soutěže se, jelikož v současnosti pokuty nevymáhá, proto nejeví jako hospodárné ani žádoucí. Z tohoto důvodu se zachovává současný model, kdy pokuty uložené v oblasti ochrany hospodářské soutěže vymáhá celní úřad.

Zároveň se vzhledem k předpokládanému nízkému počtu takovýchto řízení stanoví místní příslušnost konkrétně na Celní úřad pro Jihomoravský kraj, kde má sídlo též Úřad, aby byla tato řízení koncentrována u jednoho celního úřadu z důvodu hospodárnosti a lepší spolupráce mezi těmito orgány. Jde o příslušnost místní, a nikoliv věcnou, a proto může tento celní úřad v případě potřeby dožádat o provedení dílčích úkonů ostatní celní úřady.

K § 24b

Výslovně se v odstavci 1 nad rámec zásady dobré správy stanoví povinnost v rámci spolupráce tuzemských orgánů v oblasti mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě v oblasti ochrany hospodářské soutěže postupovat bezodkladně.

Vzhledem k postavení orgánů Celní správy České republiky jako správce daně, kdy je na základě platné právní úpravy vzhledem k daňové mlčenlivosti nemožné předávat bez zákonného zmocnění jakékoliv údaje, které správce daně získal při správě daní largo sensu, se v odstavci 2 jeví jako nezbytné pro zabezpečení elementárního fungování procesu mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatků na pokutě konstituovat zákonný průlom do této povinnosti mlčenlivosti pro spolupráci orgánů Celní správy České republiky a Úřadu, resp. Úřadu a zahraničních soutěžních orgánů (viz § 55 odst. 2 daňového řádu).

K § 24c

Mezinárodní spolupráce podle této hlavy probíhá v souladu s čl. 27 Směrnice zásadně na základě žádosti o mezinárodní spolupráci, která zároveň slouží jako exekuční titul při vnitrostátním vymáhání. Žádost o mezinárodní spolupráci může mít podobu žádosti o doručení písemnosti nebo žádosti o vymáhání nedoplatku na pokutě.

V případě, že je žádajícím státem Česká republika, vyhotovuje žádost vždy Úřad (srov. § 24a odst. 1), přičemž lze však očekávat, že vybrané údaje sestaví ve spolupráci s orgány Celní správy České republiky (§ 24b odst. 1). Poskytnutí těchto informací Úřadu nepředstavuje porušení povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu (srov. § 24b písm. 2).

Žádost nemá na základě evropského práva předepsanou formu, avšak má předepsaný obsah a současně platí, že musí být dožádanému státu předána zásadně v jeho úředním jazyce. Jejím prostřednictvím se zasílají všechny potřebné informace dožadovanému orgánu (ať již jde o tuzemský orgán, pokud je dožádán ze zahraničí, nebo zahraniční orgán, pokud je dožádán z České republiky), přičemž k žádosti by měla být vždy přiložena v případě doručování listina, která má být doručena, a v případě vymáhání zdrojové pravomocné rozhodnutí (srov. odst. 3).

V případě, kdy má žádost sloužit jako exekuční titul, musí obsahovat další předepsané náležitosti, které přesně specifikují vymáhanou pohledávku a ze kterých bude patrné, že není k mezinárodnímu vymáhání přistoupeno předčasně.

Podrobnosti o náležitostech potřebných pro identifikaci soutěžitelů a pro popis doručovaných rozhodnutí nebo jiných písemností týkajících se uplatňování článků 101 a 102 SFEU uvedených v žádosti jsou stanoveny vyhláškou.

K žádosti se přikládá písemnost, která má být oznámena, nebo rozhodnutí, na základě kterého má být vymáhán nedoplatek, přičemž se na rozdíl od žádosti tyto dokumenty musí překládat do úředního jazyka dožádaného členského státu pouze, pokud to vyžaduje právní řád tohoto členského státu (srov. § 24d). Písemnostmi je zde třeba rozumět dokumenty uvedené v čl. 25 Směrnice, tj. týkající se uplatňování článku 101 a 102 SFEU largo sensu, tzn. předběžné námitky vůči porušení těchto článků, rozhodnutí uplatňující tyto články, včetně rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí a dále i všechna procesní usnesení a akty, přijaté v rámci řízení za účelem prosazení práva, které by měly být v souladu s vnitrostátním právem doručeny.

K § 24d

Stanoví se zvláštní ustanovení k § 16 správního řádu a k § 76 daňového řádu.

Na základě čl. 27 odst. 5 Směrnice se v odstavci 1 jako základní pravidlo stanoví, že žádost se vyhotovuje v jednacím jazyce dožádaného členského státu, avšak v souladu se Směrnicí je ponecháno na vůli orgánů žádajícího a dožádaného státu dohodnout se na jiném jazyce komunikace, pokud je pro oba orgány přijatelný.

Jestliže je na základě požadavků zahraniční právní úpravy požadován i překlad přiložené písemnosti, jak je uvedeno v odstavci 2, tak tento překlad žádající orgán zajistí.

V praxi toto znamená, že žádá-li Úřad o mezinárodní pomoc, tak je povinen zajistit překlad, je-li dožadován naopak Úřad, tak na základě výše uvedených ustanovení správního, resp. daňového řádu vyžaduje dokumenty v českém jazyce, pokud není aplikován postup podle odstavce 3.

Výslovně se v odstavci 3 stanoví možnost, aby Úřad mohl uzavřít dohodu o odchylném jazyce komunikace. Není-li však taková dohoda uzavřena, platí pro účely aplikace čl. 27 odst. 5 Směrnice, že úředním jazykem České republiky je český jazyk a že musí být do češtiny přeloženy i přiložené písemnosti a rozhodnutí. V případě mezinárodní spolupráce při doručování postačí, aby byla žádost a doručovaná písemnost v návaznosti na § 16 odst. 1 správního řádu ve slovenštině.

Fakt, že je komunikace vedena v jiném nežli českém jazyce, pak nemá žádné právní účinky, adresát se tak nemůže dovolávat toho, že vůči němu bylo postupováno v jazyce, kterému nerozuměl. Z tohoto důvodu však Úřad musí postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle správního řádu a v případě mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě i základními zásadami správy daní podle daňového řádu, zejména zásady šetření práv, a přistoupit na dohodu o použití jiného jazyka komunikace, pokud je zjevné, že tím nedojde k oslabení právní pozice osoby, které má být doručováno, nebo na které má být vymáháno.

K § 24e

Mezinárodní spolupráci není Česká republika povinna poskytnout bezpodmínečně za všech okolností, ale může ji v případech předvídaných Směrnicí a uvedených v odstavci 1 a 2 odmítnout. V takovém případě se uplatní postup podle odstavce 4.

Důvody pro odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce se musí vykládat eurokonformně v souladu s příslušnými ustanoveními Směrnice:

 K odst. 1 písm. a): Podle čl. 27 odst. 6 písm. a) Směrnice není dožádaný stát povinen poskytnout mezinárodní spolupráci, pokud žádost o její poskytnutí nesplňuje požadavky stanovené v čl. 27 Směrnice, tedy zejména pokud (i) není podána prostřednictvím žádosti, (ii) žádost neobsahuje všechny předepsané údaje, (iii) k žádosti není přiložena kopie písemnosti nebo rozhodnutí nebo (iv) žádost nebo přiložená kopie písemnosti či rozhodnutí nejsou v předepsaném jazyce.  K odst. 1 písm. b): Podle čl. 27 odst. 6 písm. a) Směrnice ve spojení s čl. 26 Směrnice lze podat žádost o poskytnutí mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě pouze tehdy, pokud rozhodnutí, na základě kterého má být provedeno vymáhání, je konečné.  K písm. c): Podle čl. 27 odst. 6 písm. b) Směrnice není dožádaný stát povinen poskytnout mezinárodní spolupráci, pokud by vyřízení žádosti mohlo být zjevně v rozporu s veřejným pořádkem v dožádaném členském státě. V případě České republiky se obdobné ustanovení zpravidla transponuje tak, že zahrnuje jak veřejný pořádek v úzkém smyslu, tak i bezpečnost České republiky, jejíž ohrožení by bylo také v rozporu s veřejným pořádkem (srov. např. § 21 zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, a § 11 odst. 3 písm.

b) zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek).  K odst. 2 písm. a): Podle čl. 27 odst. 6 písm. a) Směrnice ve spojení s čl. 26 Směrnice lze podat žádost o poskytnutí mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě pouze tehdy, pokud (i) orgán žádajícího členského státu vynaložil přiměřené úsilí ke zjištění majetku povinného na svém území, pokud je povinný usazen v tomto členském státě, a (ii) tento majetek nepostačoval na uspokojení exekuce v tomto členském státě.  K odst. 2 písm. b): Podle čl. 25 Směrnice je pro doručování písemností adresátovi jako základní hypotéza stanoveno, že se musí jednat o dokumenty, které se týkají uplatňování článku 101 a 102 SFEU largo sensu, tj. včetně předběžných námitek vůči porušení těchto článků, rozhodnutí uplatňující tyto články, a to i rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí, a dále i všechna procesní usnesení, která se musí doručovat podle práva žádajícího členského státu. Jeví se proto jako legitimní podmínka vyhovění žádosti o doručení naplnění této materiální podmínky.

Odstavec 3 se zabývá stavem, kdy orgánem zabezpečujícím mezinárodní spolupráci je Úřad, a ten je také tím, kdo prima facie odmítá poskytnutí mezinárodní spolupráce. Okolnosti vedoucí k možnému odmítnutí poskytnutí mezinárodní spolupráce však může zjistit i jiný orgán veřejné moci, ať již jde o mezinárodní spolupráci při doručování, nebo o mezinárodní spolupráci při vymáhání nedoplatku na pokutě.

Tento orgán veřejné moci však nemá oprávnění sám o sobě odmítnout poskytnutí mezinárodní spolupráce, ale namísto toho se musí obrátit s podnětem na Úřad, který s konečnou platností posoudí, zda na základě tohoto podnětu poskytnutí mezinárodní spolupráce odmítne nebo ne. V souvislosti s tím může Úřad vstoupit do jednání s orgánem ze žádajícího členského státu a případně od něj poptat další doplňující informace (srov. odst. 3).

Do doby, než Úřad oznámí orgánu veřejné moci, který podal podnět, že poskytnutí mezinárodní spolupráce neodmítne, tento orgán pozastaví provádění veškerých úkonů v rámci mezinárodní spolupráce tak, aby byla šetřena práva dotčených osob pro případ, že by nakonec k odmítnutí mezinárodní spolupráce došlo. V případě mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě z jiného členského státu jde o aplikaci § 181 odst. 1 daňového řádu (tzn. právní účinky již provedených exekučních úkonů zůstanou zachovány, nestanoví-li správce nedoplatku na pokutě v rozhodnutí o odložení daňové exekuce jinak).

Odstavec 2 představuje možnost, avšak nikoliv povinnost, odmítnout poskytnutí mezinárodní spolupráce. Odstavec 4 reflektuje možnost Směrnice požádat o doplňující informace pro konečné rozhodnutí, zda poskytnutí mezinárodní spolupráce odmítnout nebo nikoliv, které Úřad mohou vést k tomu, že poskytnutí mezinárodní spolupráce neodmítne.

Odstavec 5 transponuje čl. 27 odst. 6 Směrnice, podle kterého musí v případě odmítnutí mezinárodní spolupráce tuto skutečnost Úřad sdělit soutěžnímu orgánu žádajícího státu. V návaznosti na čl. 27 odst. 6 písm. b) Směrnice navíc musí být Úřad schopen prokázat, že by poskytnutí mezinárodní spolupráce mohlo zjevně ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost České republiky, a tedy se navrhuje, aby tuto skutečnost tomuto orgánu prokázal, avšak pouze takovým způsobem, aby samotným tímto sdělením nedošlo k tomuto ohrožení.

K § 24f

Na základě článku 28 Směrnice se zakotvuje pravidlo, které stanoví, že se posouzení zákonnosti písemnosti, která má být doručena nebo rozhodnutí, na jehož základě má být nedoplatek na pokutě vymáhán, je plně v působnosti státu, který jej vydal. Proces doručování nebo vymáhání se posuzuje podle pravidel státu, v němž probíhá. Z podstaty věci by opačné uchopení těchto pravidel vedlo k mnoha kolizím, jako je například vyřešení otázky, podle jakého práva by tuzemský orgán posuzoval zahraniční rozhodnutí, zda může toto právo na uspokojivé úrovni aplikovat apod. Takto se předchází všem kolizím, a to nejen na úrovni správních orgánů, ale i na úrovni soudní.

V případě, kdy český orgán veřejné moci na základě žádosti zaslané zahraničním soutěžním orgánem doručuje cizí písemnost nebo vykonává cizí rozhodnutí, jsou jeho kroky bez dalšího přezkoumatelné v České republice podle odpovídajících správních procesních předpisů (správní řád pro doručování a daňový řád pro vymáhání nedoplatku na pokutě) a před českými správními soudy. Tato skutečnost se proto výslovně neupravuje v zákoně.

K § 24g

Z legislativně technických důvodů se zavádí legální definice pojmu „nedoplatek na pokutě“ omezující předmět mezinárodní spolupráce při vymáhání nedoplatku na pokutě na vymezený soubor nedoplatků.

Mezinárodní spolupráci tak nelze provést ve vztahu k jiným pohledávkám a nelze ji samostatně provést ani ve vztahu k exekučním nákladům vzniklých při vymáhání nedoplatků na pokutě.

K § 24h

Udílí se pravomoc Úřadu žádat o doručení dokumentů (rozhodnutí nebo jiných písemností), které se týkají uplatňování článku 101 a 102 SFEU largo sensu, tj. včetně předběžných námitek vůči porušení těchto článků, rozhodnutí uplatňující tyto články, a to i rozhodnutí týkající se výkonu rozhodnutí, a dále i všechna procesní usnesení. Na takto doručené dokumenty se v tuzemsku hledí stejně jako na dokumenty doručené Úřadem.

K § 24i

Na základě článku 25 Směrnice v případě obdržení žádosti Úřad doručuje zaslané rozhodnutí, jako by bylo rozhodnutím Úřadu podle norem tuzemského právního řádu, tj. na základě správního řádu.

K § 24j

Na základě čl. 27 odst. 7 Směrnice se stanoví pravomoc Úřadu vyžadovat uhrazení nákladů dožádaných členských států a zároveň žádat náklady vynaložené Úřadem na doručení písemností. Náklady v souladu s textem Směrnice by měly být přiměřené a dodatečné (tedy nikoli režijní), mohou zahrnovat náklady na překlady a pracovní sílu a administrativní náklady související s mezinárodní spoluprací.

K § 24k

Udílí se pravomoc Úřadu žádat o vymožení nedoplatku na pokutě při uplatňování článku 101 a 102 SFEU. Žádost může Úřad podat pouze v případě, nebudou-li dány podmínky, které by mohly vést k odmítnutí žádosti o mezinárodní spolupráci. Tzn. obdobné podmínky popsané v ust. § 24e odst. 1 návrhu.

K § 24l

V souladu se Směrnicí se stanoví směnný kurz používaný pro přepočet české měny na zahraniční měnu. Tento kurz se využije zejména při podávání žádostí do zahraničí.

V případě plateb ze zahraničí se pak zejména s ohledem na to, že předmětem

mezinárodního vymáhání je pokuta, jejíž účel není primárně fiskální, stanoví postup, na základě kterého nejdou záporné kurzové rozdíly k tíži dlužníka a zároveň ani kladné kurzové rozdíly k jeho dobru. Právní úprava upravuje explicitně situace, kdy je mezinárodní vymáhání jako celek úspěšné a vymůže se 100% pokuty v cizí měně, ale implicitně i situace, kdy je vymožena pouze část nedoplatku na pokutě.

V případě, kdy je vymožena celá částka v cizí měně v zahraničí, tak případný

nedoplatek zaniká ke dni připsání peněz na účet správce daně. Případný přeplatek se stává příjmem státního rozpočtu. Tato úprava je zvolena zejména z důvodu efektivity vymáhání. Vzhledem k proměnlivosti kurzů je vysoce pravděpodobné, že v den připsání vymožené částky na účet správce nedoplatku bude kurz odlišný nežli v den právní moci rozhodnutí a tedy by částka vymožená v cizí měně neodpovídala částce v tuzemské měně a hrozilo by riziko dalšího vymáhání nebo případně naopak vracení přeplatku. Takto je z důvodu efektivity při plném vymožení požadované částky v zahraničí vymáhání nadobro ukončeno.

Jestliže dojde k vymožení pouze části nedoplatku, tak nedochází k aktivaci pravidla v

odstavci 2 a aplikují se standardní postupy podle daňového řádu. Uplatní se zejména pak pravidlo § 163 odst. 2 daňového řádu, tj. bude zaevidována na účet ve výši, ve které správci nedoplatku na pokutě přišla. Vymáhání pak bude pokračovat standardním způsobem.

K § 24m

Odstavec 1 reflektuje čl. 27 odst. 8 Směrnice, kdy může dožádaný soutěžní orgán požadovat zaplacení exekučních nákladů po žádajícím orgánu, kterým je Úřad.

Jde o náklady skutečně vzniklé, přičemž Směrnice jejich výši žádným způsobem neomezuje.

I přes zaplacení těchto nákladů Úřadem platí, že je Úřad hradí za dlužníka, a proto tyto náklady mohou být následně vymáhány podle § 182 daňového řádu po tomto dlužníkovi.

V návaznosti na § 182 odst. 2 daňového řádu se v odstavci 2 stanoví, že mezi exekuční náklady spadají i náklady uhrazené Úřadem podle odstavce 1 do zahraničí.

Směrnice stanoví, že se hradí pouze skutečně vynaložené náklady soutěžního orgánu dožádaného členského státu. V oblasti vymáhání je však běžné, že jsou exekuční náklady vyčísleny paušálně (srov. např. § 183 daňového řádu). Z tohoto důvodu se v odstavci 3 stanoví, že zahraničnímu soutěžnímu orgánu lze uhradit exekuční náklady v paušální výši, pokud je tento orgán připraven stejným způsobem uhrazovat paušální náklady uplatněné českou stranou podle § 24q. Pokud by zahraniční orgán nebyl ochoten v obdobných případech hradit paušální exekuční náklady a požadoval by doložení každého jednoho dílčího výdaje, který má hradit, pak by s ohledem na zásadu hospodárnosti nebylo účelné v případě takového orgánu hradit jím vyčíslené paušální náklady a nezbývalo by než také recipročně požadovat prokázání každého jednotlivého výdaje, který by tento orgán požadoval nahradit.

K § 24n

Vymáhání nedoplatku na pokutě z jiného členského státu v tuzemsku by z procesního hlediska bez explicitní úpravy zůstalo neupraveno, což není žádoucím stavem. Tento stav je zapříčiněn tím, že ukladatelem vymáhaného sankčního plnění je zahraniční orgán veřejné moci, který nelze z povahy věci považovat za správní orgán podle § 1 odst. 1 správního řádu, tudíž nelze dovodit aplikaci ustanovení § 103 a násl. téhož zákona. Zároveň se nejedná ani o státní orgán, tudíž se v případě zahraničního ukladatele pokuty nemůže aplikovat § 10 daňového řádu, který by jej dosadil do pozice orgánu veřejné moci a umožnil aplikaci § 161 daňového řádu, tj. výkon dělené správy.

Z výše uvedených důvodů, aby nevznikla mezera v právu, se stanoví jednoznačně, že procesní předpis, jímž se bude správce placení nedoplatku řídit při vymáhání nedoplatku na pokutě, je daňový řád, a že se jedná konkrétně o výkon dělené správy, čímž se toto ustanovení stává zvláštním ustanovením k § 161 daňového řádu. Tímto se dostane zahraniční nedoplatek na pokutě z procesního hlediska do stejného právního postavení jako tuzemský nedoplatek na pokutě, což odpovídá čl. 27 odst. 1 Směrnice. Zároveň se touto úpravou vylučují instituty úroku z prodlení, úroku z posečkané částky a úroku z neoprávněného jednání správce daně podle daňového řádu, jak je tomu v případě dělené správy.

Kromě faktu, že je zabezpečena procesní rovnost subjektů, které se dopustily totožného protiprávního jednání, se pak naplňuje vyloučením úroku z neoprávněného jednání správce daně též čl. 28 odst. 1 písm. a) Směrnice, jelikož tento úrok je de facto paušální úhradou za nesprávné stanovení daně. Případné vyplacení tohoto úroku by tak bylo samo o sobě posouzením správnosti a zákonnosti aktu vymáhaného rozhodnutí.

V návaznosti na čl. 26 odst. 4 Směrnice se promlčecí lhůty pro vymáhání nedoplatku na pokutě řídí právem žádajícího státu.

Z tohoto důvodu se neuplatní úprava obsažená v § 160 daňového řádu, ale otázky počátku, běhu (tedy stavění, přerušení a prodloužení) a délky lhůty pro placení daně se řídí plně právním řádem žádajícího členského státu. Tuzemský orgán je o těchto lhůtách poučen v žádosti.

K § 24o

Stanoví se zvláštní ustanovení k § 171 odst. 1 daňového řádu. Pro účely vymáhání bude za předpokladu neodmítnutí mezinárodní spolupráce podle § 24e tohoto zákona dostačující pouze žádost, která bude správci placení nedoplatku na základě § 24a tohoto zákona předána Úřadem. Tímto se implementuje požadavek čl. 27 odst. 4 Směrnice.

K § 24p

Vzhledem k odůvodněnému předpokladu, že bude o mezinárodní spolupráci při vymáhání nedoplatku na pokutě žádáno téměř výlučně v zahraniční měně, a zároveň při požadavku čl. 28 odst. 8 Směrnice poslední dva pododstavce, se stanoví pro účely tuzemského vymáhání fixní kurz navázaný na den nabytí právní moci vymáhaného rozhodnutí, což je datum, které by mělo být obligatorně uvedeno v žádosti, a bez něhož by tedy nemělo být možné vymáhat nedoplatek na pokutě.

K § 24q

Pro případy, kdy samotný výtěžek z exekuce nebude pokrývat veškeré náklady daňové exekuce vedené příslušným celním úřadem, je Úřad oprávněn, v návaznosti na čl. 27 odst. 8 Směrnice, tyto náklady požadovat po soutěžním orgánu žádajícího členského státu. Takto získané náklady se zapraví na náklady vedené na osobním pokutovém účtu povinného. Za exekuční náklady se považují i náklady spočívající v bankovních poplatcích, které v souvislosti s převodem vymožené částky do zahraničí vzniknou na straně Celní správy.

K § 25

Stanoví se ustanovení speciální k § 6 odst. 1 písm. q) rozpočtových pravidel, jež dává správci nedoplatku na pokutě povinnost vymožený nedoplatek na pokutě převést na účet uvedený soutěžním orgánem žádajícího členského státu namísto toho, aby se jednalo o příjem státního rozpočtu.

Bod 63 a 64 (§ 26)

Zmocňovací ustanovení jsou nově doplněna o odstavec 3. Společně s § 22ba odst. 8 a § 24c odst. 2 nastavují normativní rámec pro vydání prováděcích podzákonných obecných právních předpisů, reflektujících nová práva a povinnosti normovaná v zákoně.

Jejich obsahem mají být konkrétně vyjmenované náležitosti jednotlivých žádostí v rámci programu shovívavosti i žádostí v rámci systému mezinárodní spolupráce, jejichž právní základ byl kodifikován v rámci tohoto zákona.

K článku II (Přechodné ustanovení)

S ohledem na zachování právní jistoty se upravuje, že řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů.

K části druhé – změna zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů:

K článku III

Bod 1 (§ 1 odst. 1)

Do tohoto ustanovení je transponován požadavek Směrnice (čl. 4 odst. 2 písm. b)) týkající se nezávislosti vnitrostátních správních orgánů pro hospodářskou soutěž při uplatňování článků 101 a 102 Smlouvy o fungování EU.

Směrnice stanoví, aby zaměstnanci a osoby, které ve vnitrostátních správních orgánech pro hospodářskou soutěž přijímají rozhodnutí v rámci svých pravomocí podle čl. 10 až 13 a 16 Směrnice, při plnění svých povinností a výkonu pravomocí při uplatňování čl. 101 a 102 Smlouvy o fungován EU nevyžadovali a nepřijímali jakékoli pokyny od vlády či jakéhokoliv jiného veřejného nebo soukromého subjektu.

Nezávislý postup (a nestrannost) správních orgánů a jejich zaměstnanců (úředníků) vyplývá primárně ze základních zásad jejich působnosti v oblasti veřejné správy (viz § 2, § 4 a § 7 správního řádu).

Nestrannost státních zaměstnanců je obecně kodifikována v § 77 služebního zákona, nezávislost státních zaměstnanců je pak kodifikována v § 84 a 85 tohoto zákona. Dále je nezávislost podpořena speciální zákonnou povinností mlčenlivosti výslovně uvedenou v § 24 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Problematiky nezávislosti a nestrannosti předsedy Úřadu a místopředsedů se týkají § 1 odst. 4 až 6 a § 1a odst. 3 a 4, které stanoví podmínky neslučitelnosti s výkonem funkce předsedy Úřadu a místopředsedů a dále kritéria, které musí předseda Úřadu a místopředsedové splňovat, aby mohli být jmenováni do funkce.

U představených (veřejných funkcionářů) je další zákonný rámec nastaven v zákoně č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (např. §1 a § 3 zákona). Obdobně upravuje případný střet zájmů u osob v pracovněprávním (či obdobném) poměru i § 303 a § 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

Zákaz konkurence na obecné úrovni upravuje § 17 a § 83 služebního zákona ve spojení s § 24 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Případný střet zájmů bývalých zaměstnanců a osob přijímajících rozhodnutí v souladu s obecnými požadavky Směrnice upravují vnitřní předpisy Úřadu (Etický kodex).

Bod 2 (§ 1 odst. 4)

Toto ustanovení v rámci podmínek pro jmenování do funkce předsedy Úřadu stanoví neslučitelnost této funkce a některých dalších funkcí ve veřejné správě. Jedná se o standartní pojistku proti kumulaci ústavních funkcí a funkcí ve veřejné správě, kdy základním smyslem tohoto ustanovení je předcházení rizik spojených se střetem zájmů. Neslučitelnost funkce předsedy Úřadu s danými pozicemi úzce souvisí i s požadavkem na nezávislost Úřadu, zastupování výhradně zájmů Úřadu a prevence možné podjatosti předsedy Úřadu při rozhodování.

Bod 3 (§ 1 odst. 5 až 7)

K § 1 odst. 5

Další podmínkou pro jmenování do funkce předsedy Úřadu je neslučitelnost s jinou placenou funkcí a neslučitelnost s výkonem jiné výdělečné činnosti. Zákaz výkonu určitých činností se týká pouze placených funkcí či zaměstnání, tedy těch, kde vzniká určitá ekonomická závislost. Jedná se o běžné omezení při výkonu vrcholných funkcí ve veřejné správě, přičemž předseda Úřadu mezi takové pozice spadá. Výjimka ze zákazu jiné výdělečné činnosti umožňuje předsedovi Úřadu správu vlastního majetku a činnost vědeckou, pedagogickou, literární, publicistickou a uměleckou, nenarušuje-li tato činnost důstojnost Úřadu nebo neohrožuje-li důvěru v jeho nezávislosti a nestrannost. Splnění podmínek pro jmenování je nutno sledovat po celé jeho funkční období a v případě narušení důstojnosti Úřadu závažným způsobem nebo ohrožení důvěry v jeho nezávislost či nestrannost by bylo nutné ho odvolat.

K § 1 odst. 6

Předsedou Úřadu může být jmenována pouze fyzická osoba, která splňuje určité kvalifikační předpoklady. Uvedené předpoklady zaručují, že předseda Úřadu je způsobilou osobou, která vykonává funkci řádně, odborně a nezávisle, v souladu s posláním Úřadu.

Státní občanství České republiky je logickým požadavkem na předsedu Úřadu, neboť reprezentovat české zájmy a priority v oblasti ochrany hospodářské soutěže u nás i v zahraničí může nejlépe občan České republiky.

Svéprávnost je odrazem rozumové a volní vyspělosti člověka. Plná svéprávnost znamená způsobilost plně nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a plně se zavazovat k povinnostem. Pouze plně svéprávný člověk může vystupovat jménem Úřadu.

Bezúhonnost má za cíl zajistit co nejkvalitnější výkon veřejné funkce předsedy Úřadu, kdy jeho působení významným způsobem ovlivňuje život každého jednotlivce, neboť jsou jím spravovány věci obecného zájmu a vykonávána veřejná moc. Bezúhonnost osoby, která se podílí na správě věcí veřejných, bude mít také vliv na důvěru občanů ve veřejnou moc. Bezúhonný člověk bude s vyšší pravděpodobností vykonávat funkci nejen řádně, ale i v souladu se zákonem.

Ukončené vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu zajišťuje, že předseda Úřadu podle § 46 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, disponuje teoretickými i praktickými poznatky založenými na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a rozvinutými schopnostmi k tvůrčí činnosti. Tento předpoklad může být naplněn pouze při řádném ukončení studia, kdy dokladem o ukončení studia a o získání příslušného akademického titulu je vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu. Zákon se přitom neomezuje pouze na absolvování tuzemské vysoké školy, ale předseda Úřadu může být také úspěšným absolventem zahraniční vysoké školy.

Minimálně 10letá právní praxe nebo praxe v oblasti ekonomie je logickou podmínkou, neboť je třeba, aby vzhledem k výkonu tak významné funkce jako je předseda Úřadu, daná osoba disponovala značnými znalostmi a praktickými zkušenostmi z oblasti působnosti Úřadu. Nabytí praktických zkušeností po minimálně stanovenou dobu má spolu s podmínkou v písm.

d) zajišťovat dostatečnou odbornou kompetenci dané osoby k výkonu funkce předsedy Úřadu.

Věková hranice se má postarat o větší životní a profesní zkušenosti pro výkon funkce předsedy Úřadu.

K § 1 odst. 7

Dodržování zákonů je nutné při výkonu jakýchkoliv činností, nicméně při výkonu veřejné moci je vázanost zákonem jedním ze základních projevů právního státu. Jak již bylo řečeno výše, tak u bezúhonného člověka je vyšší pravděpodobnost řádného výkonu funkce a jejího výkonu v souladu se zákonem. Za bezúhonnou osobu není možno považovat osobu pravomocně odsouzenou pro úmyslný trestný čin, neboť ta zjevně nesplňuje morální standardy, které jsou nezbytné pro výkon veřejné moci. Za bezúhonnou se nemůže brát ani ta osoba, která byla pravomocně odsouzena za trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s výkonem veřejné správy. I zde se apeluje na morální nezávadnost osoby, kdy je opět více pravděpodobné, že pravomocně neodsouzená osoba pro tento nedbalostní trestný čin, dosahuje potřebných morálních hodnot a snižuje se tím riziko, že daná osoba je náchylná k protiprávnímu jednání v této oblasti.

Bod 4 (zrušení původního § 1 odst. 6)

Ustanovení o možnosti vzdání se funkce předsedy Úřadu bylo nadbytečně upraveno, jelikož skutečnost, že se předseda Úřadu může vzdát své funkce, vyplývá z dalšího odstavce.

Bod 5 až 7 (§ 1 odst. 9)

Smrt člověka je objektivní právní skutečnost. Smrtí nebo prohlášením za mrtvého zaniká funkce předsedy Úřadu.

V § 1 odst. 6 písm. a) až d) jsou stanoveny podmínky, které musí daná osoba splňovat, aby mohla být jmenována předsedou Úřadu. Všechny tyto podmínky jsou esenciální pro výkon funkce předsedy Úřadu, a proto při nenaplnění jakékoliv z nich, zaniká funkce předsedy Úřadu.

Zákaz výkonu funkce nebo činnosti neslučitelné s výkonem funkce předsedy Úřadu je předpokladem pro nezávislost Úřadu, zastupování výhradně zájmů Úřadu a předcházení možné podjatosti předsedy Úřadu při rozhodování. Proto je nezbytné, aby dnem, kdy se osoba ujme jiné funkce neslučitelné s výkonem funkce předsedy Úřadu, funkce předsedy Úřadu této osobě zanikla.

Bod 8 (§ 1 odst. 11)

Technická úprava.

Bod 9 až 11 (§ 1 odst. 12, § 1a)

Úprava jmenování a výkonu funkce místopředsedů byla vyčleněna do samostatného paragrafu.

Stanovení neslučitelnosti výkonu funkce místopředsedy s některou jinou funkcí ve veřejné správě obdobně, jak je tomu u předsedy Úřadu, je rozumným krokem, jak zaručit zastupování výhradně zájmů Úřadu a efektivní, spravedlivé a nezávislé rozhodování místopředsedy. Funkce místopředsedy s sebou nese významný vliv v oblasti soutěžního prostředí, a i v dalších oblastech působnosti Úřadu, a proto je zcela zásadní mít takové záruky, které budou vyhovovat potřebám nezávislosti a nestrannosti dozorové činnosti Úřadu.

Kvalifikační předpoklady pro jmenování do funkce místopředsedy jsou stejné jako je tomu u jmenování do funkce předsedy Úřadu s výjimkou požadavku na věk a počet let právní praxe nebo praxe v oblasti ekonomie. Rozdílný požadavek na věk a praxi je dán odlišnou povahou funkce místopředsedy. Ačkoliv funkce místopředsedy také klade vysoké nároky na osobu místopředsedy, předseda Úřadu musí mít vysokou kvalifikovanost ve všech právních oblastech, ve kterých rozhoduje jako rozkladový orgán a výborné manažerské schopnosti, neboť řídí celý Úřad.

Určení délky funkčního období místopředsedy je ku prospěchu Úřadu, kdy místopředseda má garantovanou dobu pro vedení a směřování příslušné Sekce, jejíž vedením je pověřen, a zároveň je zde možnost změny ve vedoucí funkci, pokud nastane taková potřeba.

Zánik funkce místopředsedy a možnost jeho odvolání je logickou pojistkou pro řádný výkon jeho funkce. Pro zánik funkce místopředsedy se použije obdobně ustanovení o zániku funkce předsedy Úřadu, které stanoví taxativní výčet možností, kdy funkce zaniká. Odvolat místopředsedu z funkce je možno pro narušení závažným způsobem důstojnosti jeho funkce anebo narušení nezávislosti a nestrannosti Úřadu, nebo porušení povinností vyplývajících z jeho funkce zvlášť hrubým způsobem. V závislosti na naplnění míry a intenzity odvolacích důvodů bude vyhodnoceno, zda má být místopředseda z funkce odvolán. Institut odvolání má sloužit k odstranění pochybností ohledně výkonu jeho funkce a k obnovení řádného, nestranného a nezávislého rozhodování.

Bod 12 (§ 2 písm. b)

Návrh upravuje do souladu terminologii zákona o působnosti Úřadu s terminologií zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů.

Bod 13 (§ 2 písm. c)

Kompetence Úřadu jsou svěřeny jak tímto zákonem, tak zvláštními zákony, ale i přímo použitelnými právními předpisy Evropské unie. Dodržení právních předpisů Evropské unie je závazkem České republiky vůči Evropské unii.

Jedná se zejména o tyto přímo použitelné právní předpisy Evropské unie: SMLOUVA O FUNGOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE (Vybraná ustanovení) (čl. 101-106)

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy.

Nařízení Rady (ES) č. 1184/2006 ze dne 24. července 2006 o použití určitých pravidel hospodářské soutěže na produkci zemědělských produktů a obchod s nimi (kodifikované znění).

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/751 ze dne 29. dubna 2015 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce.

Nařízení Komise (EU) 2022/720 ze dne 10. května 2022 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Text s významem pro EHP).

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/712 ze dne 17. dubna 2019 o ochraně hospodářské soutěže v letecké dopravě a o zrušení nařízení (ES) č. 868/2004.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1379/2013 ze dne 11. prosince 2013 o společné organizaci trhů s produkty rybolovu a akvakultury a o změně nařízení Rady (ES) č. 1184/2006 a (ES) č. 1224/2009 a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 104/2000.

Nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES.

Nařízení Rady (ES) č. 19/65/EHS ze dne 2. března 1965 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě.

Nařízení Rady (ES) č. 1215/1999 ze dne 10. června 1999, kterým se mění nařízení č. 19/65/EHS o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě.

Nařízení Rady (EHS) č. 1534/91 ze dne 31. května 1991 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě v odvětví pojišťovnictví.

Nařízení Rady (ES) č. 169/2009 ze dne 26. února 2009 o uplatňování pravidel hospodářské soutěže v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách.

Nařízení Rady (ES) č. 139/2004 o kontrole spojování podniků.

Nařízení Komise (ES) č. 802/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 139/2004 o kontrole spojování podniků.

Výjimky z použití SMLOUVY O FUNGOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE (čl. 101 odst. 3):

Nařízení Rady (EHS) č. 2821/71 ze dne 20. prosince 1971 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na kategorie dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě.

Nařízení Komise (EU) č. 461/2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel.

Nařízení Rady (ES) č. 487/2009 ze dne 25. května 2009 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na některé kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví letecké dopravy.

Nařízení Komise (ES) č. 906/2009 ze dne 28. září 2009 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na určité kategorie dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě mezi společnostmi liniové dopravy (konsorcii).

Nařízení Komise (EU) č. 1218/2010 ze dne 14. prosince 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na některé kategorie specializačních dohod.

Nařízení Komise (EU) č. 1217/2010 ze dne 14. prosince 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na některé kategorie dohod o výzkumu a vývoji.

Nařízení Komise (EU) č. 316/2014 ze dne 21. března 2014 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie dohod o převodu technologií.

K článku IV (Přechodná ustanovení)

Bod 1

Cílem tohoto ustanovení je zajistit kontinuitu funkce předsedy Úřadu a místopředsedů.

Bod 2

Smyslem tohoto bodu je zachování právní jistoty a předvídatelnosti práva. Podmínky jmenování a výkonu funkce se tak na dosavadního předsedu a místopředsedy nevztahují z důvodu zachování kontinuity vedení Úřadu, tyto podmínky se tak použijí u jmenování předsedy nebo místopředsedy po zániku funkčního období dosavadních představitelů Úřadu. Je také upraven zánik funkce předsedy a místopředsedů v přechodném období.

Bod 3

Z důvodu dosavadní absence úpravy délky funkčního období místopředsedy, návrh zákona počítá se začátkem funkčního období místopředsedy jmenovaného podle dosavadních právních předpisů od účinnosti tohoto zákona.

K částí třetí (Účinnost)

Návrh směřuje k zajištění slučitelnosti s předpisy Evropské unie. Cílem je implementace Směrnice, u níž uplynula implementační lhůta dne 4. února 2021 a implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/633, u níž uplynula implementační lhůta dne 1. listopadu 2021. V souladu s § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, je nabytí účinnosti zákona navrhováno v závislosti na přesně neznámém datu ukončení legislativního procesu na patnáctý den následující po dni vyhlášení.

Existuje zde naléhavý obecný zájem spočívající v nutnosti zamezení či zmírnění škod vyplývajících z nesplnění implementační lhůty Směrnice a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/633, neboť v obou případech již probíhá infringementové řízení.

V Praze dne 27. července 2022

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., v. r.

Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže:

doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D., v. r.