zákon č. 230/2025 Sb.

Změna zákona o Policii České republiky

K čl. I

K § 14

Vzhledem ke znění čl. 2(7) směrnice 2023/977, který nepřímo přístupnou informaci definuje jako informaci, kterou může kontaktní místo nebo donucovací orgán získat od soukromých subjektů nebo od „jiných orgánů veřejné moci“, byla pravomoc policie spolupracovat rozšířena z orgánů „veřejné správy“ na orgány „veřejné moci“, aby zahrnovala např. i soudy.

K § 68

Odstavec 3 se navrhuje upravit ohledně oprávnění policie vyžadovat údaje o platebním styku při pátrání po osobách.

Bez čísla účtu (nebo jiného jedinečného identifikátoru účtu nebo osoby) nelze zjistit další údaje o použití elektronického platebního prostředku, které by byly použitelné pro úspěšné vypátrání osoby. Pátrání se v naprosté většině případů provádí pouze podle zákona o Policii, nikoli s využitím postupů podle trestního řádu. Nelze proto získat potřebné informace například prostřednictvím centráln í evidence účtů.

Vzhledem k tomu, že v současnosti je možnost využití informací k transakcím v podstatě omezena na použití platebních karet, navrhovaná úprava by přinesla značné výhody. Z dosavadní praxe lze konstatovat, že informace získané k místu a času použití platebních karet jsou efektivním nástrojem pro pátrání po osobách, ale velmi časově a administrativně náročným a tím i těžkopádným, přičemž čas bývá pro úspěšnost pátrání ten nejdůležitější faktor. Získání nezbytných informací oslovením jednotlivých bank je nepřiměřeně náročné nejen administrativně (jde o několik tisíc případů ročně), ale zejména časově (získání údajů se z jednotlivých hodin prodlužuje na celé dny). To je nepřijatelná prodleva zejména při pátrání po pohřešovaných osobách ohrožených na životě nebo zdraví. Z praxe je známa řada případů, ve kterých trvá prodleva mezi zahájením pátrání a zjištěním času a místa použití platebního prostředku příliš dlouho, takže se následně nepodaří vypátrat další pohyb osoby. Osoby mezitím opouštějí státní území, přicházejí o život apod. Navržená úprava má usnadnit zjišťování těchto údajů prostřednictvím České bankovní asociace.

Ve shodě s § 2 odst. 3 písm. h) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, se místo čísla účtu používá termín (jiný) „jedinečný identifikátor“, který se může vztahovat k osobě i k účtu.

Kromě těchto úprav v zásadě technického charakteru je podle poznatků z praxe pro úspěšné pátrání po osobách často nezbytné získat též informace „o stavu účtu a jeho změnách“. Z těchto informací lze zjistit například, že účet je ve výpovědi, v exekuci nebo se má zrušit, případně že osoba používá i jiné způsoby uskutečňování transakcí, než jsou platební karty (například platby přes internet). Při pátrání není potřebná informace o výši uskutečněné transakce, ale ta skutečnost, že nějaká transakce na nějakém účtu v nějaké bance proběhla. Analytickým vyhodnocením změn proběhlých na účtu by bylo možné směrovat pátrání do konkrétní lokality nebo ke konkrétním subjektům. Z údajů o změnách na účtu lze také zjistit místo možného pobytu osoby (např. platby za elektřinu na chatě). Jde tedy o informace, které mohou být pro pátrání po osobách podstatné.

Odstavec 5 se navrhuje doplnit o možnost odebrání biologických vzorků od osob pravděpodobně biologicky příbuzných .

Z poznatků praxe plyne, že ve výjimečných případech (méně než 1 ročně) je sice nalezena mrtvola, ale v důsledku požáru nebo jiného působení přírodních sil je zcela ztracena podoba člověka. Policie sice může s jistou pravděpodobností předpokládat totožnost neznámé mrtvoly, ale kvůli absenci srovnávacích informací pro identifikaci osoby není schopna její totožnost jednoznačně určit. Pokud osoby, které jsou pravděpodobně biologicky příbuzné, neudělí souhlas s poskytnutím a zpracováním vlastních biologických vzorků a s porovnáním informací o genetickém vybavení, nelze totožnost zemřelého člověka definitivně potvrdit.

Navrhuje se proto zavést oprávnění policie k odebrání těchto vzorků, které je přísně omezeno na konkrétní účel zjištění totožnosti neznámé mrtvoly; po porovnání informací o genetickém vybavení policie údaje získané od osoby pravděpodobně biologicky příbuzné bez zbytečného odkladu vymaže.

Vložení společného nadpisu

K ustanovením § 84a až § 84d se vkládá společný nadpis. Tato legislativně technická úprava usnadní orientaci v předpise.

K § 84a odst. 6

Úprava reflektuje rozsudek Soudního dvora ve věci C-817/19 Ligue des droits humains, a zapracovává požadavky tohoto rozsudku týkající se výběru letů (letišť, tras nebo cestovních modelů a vzorců), které jsou skutečně relevantní pro odhalování trestné činnosti podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/681 o jmenné evidenci cestujících. Podle citovaného rozsudku totiž členský stát nemůže shromažďovat a zpracovávat údaje jmenné evidence cestujících ze všech letů uvnitř Evropské unie (pokud v některém členském státu nelze na základě soudem přezkoumatelného vyhodnocení konstatovat závažné a skutečné ohrožení terorismem).

Upravuje se povinnost i proces výběru letů v souladu s výše uvedeným rozsudkem. Výběr letů je však nutné racionálně ošetřit, aby nepřinášel (a) nepřiměřené náklady leteckým dopravcům, ani (b) neohrožoval operativní činnosti a vyšetřování donucovacích orgánů.

Vzhledem k tomu, že výběr letů musí reagovat na relevantní vývoj ve světě (např. selhávání státních kapacit v určité lokalitě a z toho plynoucí nejistotu ohledně obsahu zavazadel a totožnosti cestujících), čelili by letečtí dopravci často se měnícím požadavkům na rozsah předávaných údajů, včetně odpovědnosti za jeho dodržován í.

Zároveň by sdělování leteckým dopravcům, které lety nebo spojení donucovací orgány za účelem prevence a potírání kriminality analyzují, a které ne, vytvořilo zásadní riziko zneužití ze strany zejména organizovaného zločinu, ať již zaměřeného na pašování drog, obchod s lidmi nebo nelegální dovozy chráněných rostlin a živočichů, nebo na jiné aktivity, jakož i pro teroristické sítě a skupiny či poskytovatele podpůrných služeb pro kriminální aktivity.

Novela proto nic nemění na povinnosti leteckých dopravců předávat policii údaje ze všech letů na základě § 69a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví. Důvodem je snaha předejít úniku informace, na kterých letech nebude aktuálně prováděno hodnocení rizikovosti cestujících, protože zejm. organizovaný zločin by se tomu okamžitě přizpůsobil. Policie tudíž bude nadále shromažďovat údaje ze všech vnitrounijních letů. Ale údaje z letů, které nebyly vybrány, budou (podle § 84b odst. 2) policií neprodleně vymazány a nebudou podrobeny žádné analýze rizikovosti.

Protože účelem zpracování údajů jmenné evidence cestujících je zejména prevence a odhalování dosud neznámé trestné činnosti, upravuje se i tzv. kontrolní výběr letů. Kontrolním výběrem letů lze mezi vybrané lety na časově omezené období zařadit i lety, ke kterým chybí informace dostačující k vyhodnocení jejich skutečné aktuální rizikovosti. Může jít o změny vyvolané různými faktory, jako jsou změny leteckých spojení, stavba nových letišť, účelové reakce kriminálního prostředí na probíhající selekci letů uvnitř Evropské unie, geopolitické změny v sousedství EU ovlivňující cestovní trasy nebo spojení využívaná organizovaným zločinem a podobně. Navrhuje se stanovit, že kontrolní výběr letů odůvodňuje zpracování údajů jmenné evidence cestujících po dobu 9 měsíců, aby byly pokryty změny v letecké dopravě, ke kterým dochází v rámci přechodů mezi letní a zimní sezónou. Informace zjištěné zpracováním údajů jmenné evidence cestujících z kontrolního výběru letů je třeba zvláště vyhodnotit, jinak není možné opětovný kontrolní výběr stejných letů. To zákon vyjadřuje slovy „nejdéle na 9 měsíců“, přičemž z řazení vět plyne, že jde o speciální pravidlo k povinnosti aktualizovat výběr letů po 12 měsících.

Rozsudek C-817/19 (body 173 a 174) omezuje „použití systému zavedeného směrn icí PNR“ na „předávání a zpracovávání údajů PNR o letech týkajících se zejména určitých leteckých tras nebo cestovních modelů nebo určitých letišť, u nichž existují náznaky, které mohou odůvodnit takové použití“.

Jakkoli je samotný výmaz údajů také jednou z operací zpracování, je to standardní způsob, který směrnice o PNR používá pro řešení situace, kdy jednotka pro informace o cestujících (tzv. PIU, v rámci policie) obdrží údaje, která obdržet neměla (srov. články 6(1) a 13(4) směrnice 2016/681). K použití systému zavedeného směrnicí PNR tedy nedochází, protože data nejsou analyzována ani podle předem stanovených kritérií, ani jinak, ani se neukládají na příslušnou dobu pro účely řešení pozdějších dotazů, jak směrnice předpokládá.

Údaje jmenné evidence cestujících pocházející z letů, které nebyly vybrány, musí policie okamžitě po přijetí vymazat podle § 84b odst. 2. To znamená, že zpracování, které sestávalo pouze z přijetí údajů, tak nevratně končí právě výmazem, který nastává neprodleně po přijetí dat z vnitrounijních letů, které nebyly vybrány. (Policie si samozřejmě nemůže údaje sama vybírat v informačních a databázových systémech leteckých dopravců, protože evropské právo vyžaduje, aby data ze svých systémů sami letečtí dopravci aktivně předávali, což je z hlediska oddělení policejního a civilního zpracování korektnější postup.)

Jde tedy o korektní způsob zohlednění požadavku rozsudku C-817/19, protože výmaz je jediná operace zpracování, kterou každé zpracování končí.

Úprava odkazu na směrnici 2017/514

V § 84b odst. 1 v poznámce č. 43 se legislativně technicky sjednocuje odkaz na směrnici 2017/541 s formátem ostatních odkazů na obdobné předpisy Unie.

K § 84b odst. 2

Mezi povinnosti vymazat údaje se na základě rozsudku Soudního dvora ve věci C - 817/19 doplňuje povinnost vymazat údaje jmenné evidence cestujících pocházející z letů uvnitř EU, které nebyly vybrány jako relevantní podle § 84a odst. 6. Jde o jediný aktuálně možný způsob zajištění selekce letů, protože z operativních důvodů není možné leteckým dopravcům nebo dokonce širší veřejnosti prozradit, které lety jsou považovány za relevantní či rizikové z hlediska prevence a odhalování trestné činnosti, neboť by se rizikoví cestující přesunuli na lety jiné.

K § 84b odst. 6 a 7

Na základě rozsudku Soudního dvora ve věci C-817/19 se zkracuje doba uchování údajů jmenné evidence cestujících z pěti na tři léta. Pouze údaje, které byly skutečně využity k plnění konkrétního úkolu souvisejícího s trestnou činností, a údaje s nimi související (vyloučení nesprávné shody, logy čili protokoly o zpracování), se uchovávají po maximální dobu pěti let.

Ke zvýšení přehlednosti úpravy stanoví odstavec 6 jen lhůtu šesti měsíců pro depersonalizaci údajů jmenné evidence cestujících. Jde o převzetí stávající úpravy, jejíž význam se nemění.

Naopak nový odstavec 7 nově a v souladu s požadavky rozsudku C-817/19 povinnost výmazu, a to odstupňovaně. Uchovací doba je nově omezena na tři léta u údajů jmenné evidence cestujících, jež nebyly po celou (tříletou) dobu uložení využity. Naopak dosavadní uchovací doba 5 let se umožňuje jen u těch údajů jmenné evidence cestujících, které již byly (v průběhu tří let od přijetí) využity k předání nebo zpracování v rámci plnění konkrétního úkolu policie (např. pokud je osoba hledaná za účelem zatčení a předání v Schengenském informačním systému, nebo pokud bylo zavazadlo osoby vyhodnocené jako rizikové z hlediska pašování drog).

K § 87

Do ustanovení § 87 se vkládá nadpis. Tato legislativně technická úprava usnadní orientaci v předpise.

K § 88

Do ustanovení § 88 se vkládá nadpis. Tato legislativně technická úprava usnadní orientaci v předpise.

K § 88a

Nadpis tohoto ustanovení se mění tak, aby zahrnoval zpracování všech informací, nejen osobních údajů, jakkoli bude zpracování osobních údajů nadále pro tuto činnost typické.

Ve stejném smyslu se z důvodů legislativní přesnosti doplněním úvodní část odstavce 1 umožňuje předávat také informace, které z nějakého důvodu nebudou osobními údaji.

Upravuje se poznámka pod čarou č. 44, aby reflektovala aktuální stav nejdůležitějších předpisů policejní spolupráce.

K § 88b

Stávající § 88b se z důvodu větší přehlednosti předpisu přesunuje do nového § 88d.

Nový § 88b je klíčovým ustanovením pro specifikaci postupu policie při podávání a vyřizování žádostí podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/977.

Směrnice o výměně informací používá pro fázi „zjišťování informací o trestném činu“ anglický termín „investigation“, který se do češtiny překládá jako „vyšetřování“. Termín „vyšetřování“ je ve směrnici 2023/977 používán velmi obecně, jak je patrn é z důsledného uvádění trojice „předcházení, odhalování a vyšetřování (trestných činů)“. Nejde o ekvivalent užšího českého pojmu „vyšetřování“ podle § 161 odst. 1 tr. řádu, nýbrž zahrnuje všechny fáze zjišťování informací o trestném činu, tedy včetně objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu).

V tomto ohledu je tedy nutné termín „vyšetřování“ vykládat široce, aby zahrnoval také objasňování a prověřování relevantních skutečností. Tento termín ovšem nezahrnuje „odhalování“, jakožto prvotní fázi postihu konkrétního trestného činu, protože tu směrnice 2023/977 označuje a upravuje samostatně.

Je proto korektní takový postup, kdy se například při odmítnutí vyřízení žádosti policejním prezidiem podle § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii nebo při nezaslání kopie žádosti podle § 88b odst. 8 jako „vyšetřování“ chrání i fáze objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.

U těch policejních orgánů činných v trestním řízení, jejichž působnost je omezena na dílčí fáze zjišťování informací o trestném činu (§ 161 tr. řádu, dále Vězeňská služba podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 555/1992 Sb., Celní správa podle § 4 odst. 1 písm.

d) zákona č. 17/2012 Sb., opačně pak Vojenská policie podle § 161 odst. 7 tr. řádu ), se v rámci popisu jejich činnosti resp. zachycení cílů jejich činnosti typicky uvádí příslušné dílčí fáze, tj. objasňování a prověřování, případně celní vyhledávací činnosti, které odpovídají jejich působnosti. Jde primárně o ustanovení odůvodňující urgentnost žádosti, která směřuje k umožnění dalšího postupu těchto orgánů.

Ovšem výše uvedené eurokonformní chápání pojmu „vyšetřování“ se musí promítnout jak do podpory evropské spolupráce, tak i do ochrany činnosti těchto orgánů . Proto není povinnost podávat jinému členskému státu spontánní informace u příslušných orgánů omezena na účely „prověřování“ nebo „celní vyhledávací činnosti“. Obdobně, pokud by poskytnutí informací ohrozilo prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze strany Vězeňské služby nebo Celní správy, je třeba žádost odmítnout podle § 88b odst. 5 písm. f) stejně, jako kdyby již byla věc ve stadiu vyšetřování ve smyslu trestního řádu. To samozřejmě platí i pro případy, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání a je nutno chránit činnost dalších orgánů činných v trestním řízení. Směrnice o výměně informací je založena na komunikaci centrálních jednotných kontaktních míst. Jiné přeshraniční komunikace se zpravidla musí dávat těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v citlivých případech (např. ochrana svědka, vyšetřování terorismu nebo korupce v bezpečnostním sboru), které stanoví odstavec 8.

Odstavec 1 upravuje podávání žádostí podle článku 4 směrnice o výměně informací. Jde o formální žádosti o informace, které se podávají výlučně jednotným kontaktním místům ostatních států. Může je podat pouze národní jednotné kontaktní místo, případně podle vnitrostátní legislativy zvlášť určený další donucovací orgán. V České republice půjde o Generální ředitelství cel a může jít také o útvary Policie České republiky, pokud je v budoucnu určí policejní prezident podle § 90 odst. 3 (v takovém případě pro ně platí § 88b odst. 1 písm. e). Stanoví se náležitosti a další modality plynoucí z článku 4 odstavců 4–6 směrnice o výměně informací.

Odstavce 2 a 3 upravují jazyk odpovědi (včetně odpovědi zamítavé) a běh lhůty podle druhu příchozí žádosti, v souladu s článkem 5 odst. 1, 3 a s článkem 6 odst. 3 směrnice o výměně informací (2023/977). Vzhledem k tomu, že některé příslušné spolupracující orgány (Celní správa) mohou potřebovat souhlas soudu nebo státního zástupce s poskytnutím určitých informací a využívají proto čl. 9 směrnice o výměně informací. V tomto odstavci se tato situace reflektuje a ukládá se policejnímu prezidiu jako jednotnému kontaktnímu místu reagovat ve smysl čl. 5(2) směrnice o výměně informací.

Odstavec 4 v souladu s článkem 5 odst. 3 směrnice o výměně informací stanoví povinnost policejního prezidia poskytnout kopii odpovědi národnímu kontaktnímu místu druhého státu, pokud o informace žádal jiný zvláště pověřený orgán tohoto státu.

Odstavec 5 stanoví v souladu s článkem 6 odst. 1 směrnice o výměně informací důvody pro odmítnutí příchozí žádosti (upravené v odst. 5 a 6). V písm. a) se kromě nedostupnosti údajů pro policii (tj. zprostředkovaně i nedostatku dostupnosti plynoucí ze součinnosti jiných příslušných orgánů) specificky za účelem právní jistoty upravuje i nesouhlas státního zástupce nebo soudce, pokud příslušný orgán, který informací disponuje, musí takový souhlas získat před jejím poskytnutím donucovacím orgánům jiného členského státu (čl. 9 směrnice o výměně informací). Jakkoli písm. b) není výslovně uvedeno ve směrnici o výměně informací, plyne z celé systematiky této směrnice a jiný výklad jejích článků 4-6 není udržitelný. Podle čl. 6 odst. 1 písm, f) bodu i) směrnice o výměně informací lze odmítat předání informací, které by ohrozilo „podstatné národní bezpečnostní zájmy“. Obdobnou formulaci obsahuje například omezení právní pomoci poskytované mezinárodním soudům podle § 158 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo omezení poskytování informací při paralelních trestních řízeních vedených ve členských státech EU podle § 260 odst. 3 téhož zákona (což je relevantní, protože jde o transpoziční úpravu k čl. 10 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2009/948/SVV, které používá v některých jazycích stejný obrat). Jakkoli tento pojem není běžně užívaný, je třeba vycházet z toho, že „národní bezpečnost“ je autonomním pojmem práva EU a proto se přejímá v těchto intencích, aby se ČR použitím pojmu širšího (např. „veřejná bezpečnost“) nevystavila riziku, že výjimku rozšiřuje v rozporu se svými transpozičními povinnostmi. Používá se proto formulace shodná s výše uvedenými ustanoveními. Důvodová zpráva k zákonu o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech vychází z toho, že s ohledem na věcnou úpravu půjde zejména o ochran u utajovaných informací, byť teoreticky si lze představit i okolnosti jiné. Není důvodu přistupovat k výměně informací mezi členskými státy odlišně jen kvůli tomu, že podle směrnice o výměně informací ji provádějí donucovací orgány. Pokud jde o pojem „právem chráněné důležité zájmy právnické osoby“, tento pojem ani v jiném kontextu není rozpracován unijní judikaturou, nicméně v kontextu výměny informací donucovacími složkami půjde zejména o ochranu obchodního tajemství nebo informací požívajících autorskoprávní ochrany. To neznamená, že informace takto chráněné nelze vůbec do jiného členského státu předat, takové předání však nesmí nepřiměřeně poškodit zájmy právnické osoby (z odpovědi by mělo být alespoň zřejmé, které informace jsou zvláště chráněné a jak je další nakládání s nimi omezeno). Naopak není relevantní ohled na možné zásahy do pověsti nebo soukromí právnické osoby, protože výměna informací probíhá podle zákona, typicky z právní povinnosti (srov. § 135 odst. 2 občanského zákoníku) při prevenci a potírání trestné činnosti a je omezena na orgány veřejné moci členských států.

Obecné politické vymezení nejdůležitějších kategorií zájmů národní bezpečnosti obsahuje Bezpečnostní strategie České republiky 2023, která uvádí tyto tři: životní, strategické a další významné (bod III, odst. 15 a násl.). Přitom zajištění vnitřní bezpečnosti jako takové již spadá mezi strategické zájmy ČR a další snižování kriminality je významným zájmem. Pojem dosud není rozpracován judikaturou Soudního dvora EU.

Vzhledem k čl. 6 odst. 1 poslední pododstavec směrnice 2023/977 se umožňuje také poskytnutí částečné odpovědi, aby nedocházelo k zamítání vyřízení celé žádosti, pokud je možné alespoň část informací poskytnout.

Odstavec 6 obsahuje speciální úpravu k § 82 zákona o policii. Nejprve přibližuje tzv. systém správy případů podle čl. 16 směrnice o výměně informací. Dále stanoví, v souladu s odstavci 3 a 4 tohoto článku, že potřebnost dalšího zpracovávání osobních údajů se poprvé prověří již po 6 měsících od ukončení výměny informací (dokud je žádost předmětem doplňujících dotazů nebo upřesňujících odpovědí, nemá smysl původní dotazy vymazávat). Poté se již plně uplatní § 82 zákona o policii, tj. další přezkoumání potřebnosti dalšího zpracování se provádí v intervalu tří let. Tato speciální úprava se, v souladu s omezenou věcnou působností směrnice o výměně informací, použije jen na systém správy případů, a nepoužije na údaje zpracovávané podle jiných předpisů, byť byly zpracovávány v rámci téhož systému pro správu případů (například centrálou SIRENE v rámci podpory využívání Schengenského informačního systému).

Směrnice o výměně informací je založena na komunikaci centrálních jednotných kontaktních míst. Jiné přeshraniční komunikace se zpravidla musí dávat těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v odůvodněných případech.

V souladu s tím odstavec 7 upravuje povinnost všech útvarů policie, tedy policejního prezidia ve vztahu k jednotnému kontaktnímu místu jiného státu) i ostatních útvarů, které komunikují napřímo s partnerskými donucovacími orgány podle článků 7 a 8 směrnice o výměně informací (což není třeba zvláště normovat, protože probíhá na základě obecných ustanovení a nemá směrnicí stanovené formální náležitosti), posílat kopii žádosti nebo předané informace oběma národním centrálním jednotným kontaktním místům.

Naopak odstavec 8 upravuje výjimky z této povinnosti. Přeshraniční komunikace se tedy zásadně dává těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v odůvodněných případech (např. ochrana svědka, vyšetřování vysoce citlivé na možný únik informací, jako je např. vyšetřování korupce v bezpečnostním sboru, jakož i vyšetřování případů terorismu typicky ve fázi před útokem). Závisí na posouzení příslušného útvaru, zda v konkrétním případě takovou výjimku využije. Mimořádná událost a krizová situace jsou pojmy převzaté z § 2 písm.

b) zákona č. 239/2000 Sb. a z § 2 písm. b) zákona 240/2000 Sb.

K § 88c

Účelem nového ustanovení, které provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2123, která mění rozhodnutí Rady 2005/671/SVV o výměně in formací o teroristických trestných činech. Tato směrnice vede k vymezení kategorií osobních údajů, které lze o dané trestné činnosti předávat Europolu a členským státům. Řečené vymezení je uvedeno ve velmi obsáhlém oddíle B přílohy II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/794, který sice obsahuje v zásadě všechny možné kategorie osobních údajů, ale může vzhledem k technologickému vývoji jistým způsobem zastarávat. Policie, konkrétně Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě (jakožto útvar, jehož úkolem je boj s terorismem) bude údaje předávat v souladu se zákonem (např. trestním řádem, pokud je vedeno trestní řízení) a v případě komunikace s Europolem také podle specifického nařízení 2016/794.

k § 88d

Zde je beze změny z důvodů větší přehlednosti nově uvedeno ustanovení dosud platného § 88b, jenž byl nahrazen novou transpoziční úpravou úzce související s obecnou úpravou § 88a.

K § 90

V odstavci 2 se doplňuje, že Policejní prezidium plní úkoly jednotného kontaktního místa podle směrnice o výměně informací, čímž se provádí článek 14 této směrnice.

Zároveň se, vzhledem k ustanovení článku 16 směrnice o výměně informací, poněkud nezvykle stanoví povinnost využívat v rámci činností jednotného kontaktního místa určitý prostředek, konkrétně interní IT systém správy případů (zavedený již v § 88b odst. 6), a ne například papírovou kartotéku; policie již reálně takový systém pro zpracování informací používá a bude jej dále uzpůsobovat požadavkům směrnice o výměně informací.

Činnosti jednotného kontaktního místa budou v rámci Policejního prezidia České republiky (stejně jako již nyní jsou zajišťovány činnosti centrály SIRENE pro výměnu informací při používání Schengenského informačního systému a činnosti národní kanceláře Interpolu, jakož i řada dalších úkolů centrálního orgánu pro mezinárodní policejní spolupráci) zajišťovány Ředitelstvím mezinárodní policejní spolupráce.

Podle odstavce 3 přesto může policejní prezident určit další útvary policie, které budou moci formálně podle článků 4-6 směrnice o výměně informací žádat o informace jednotná kontaktní místa jiných států (nebudou ovšem adresátem žádostí z těchto kontaktních míst, což směrnice neumožňuje, aby pojem jednotného kontaktního místa neztratil smysl). Jde o projev organizační pravomoci policejního prezidenta.

K § 90a

Toto ustanovení nařizuje tzv. spontánní předání informací podle článku 7 odst. 2 a 3 směrnice o výměně informací (dobrovolné spontánní předání informací je upraveno obecně v § 80a odst. 1 a § 89 zákona o policii), která stanoví, že v případě určitých závažných trestných činů jsou donucovací orgány povinny takové informace předat. Jde v zásadě o povinnost, jejíž aplikace závisí na stupni znalostí policie, tedy zda dokáže odhalit, že informace jsou potřebné v jiném státě Evropské unie. Stanoví se i možnosti v odůvodněných případech informace nepředat, a jazykový režim, v souladu s články 7 a 11 směrnice o výměně informací. Vzhledem k čl. 6 odst. 1 poslední pododstavec směrnice 2023/977 se odkazem na § 88b odst. 5 umožňuje také poskytnutí částečné odpovědi, aby nedocházelo k zamítání vyřízení celé žádosti, pokud je možné alespoň část informací poskytnout.

V souladu s dalšími ustanoveními zákona o policii (srov. např. § 84a odst. 6 nebo § 84b odst. 1) se jednoduše odkazuje na skupiny trestných jednání uvedené v příslušném předpise EU. V případě směrnice 2023/977 totiž jde, stejně jako v případě směrnice 2016/681, o přeshraniční spolupráci donucovacích orgánů různých členských států. Je-li spolupráce omezena na určitý okruh trestné činnosti jako v tomto případě, děje se to typicky jen uvedením typových trestných jednání, případně jejich obecné závažnosti vyjádřené trestní sazbou, nikoli vyčerpávající definicí konkrétních trestných činů. Není proto namístě odkazovat na konkrétní skutkové podstaty trestných činů podle českého práva, neboť členské státy nejsou povinny zavádět do svých právních řádů přesně stejné (a často ani částečně stejné) skutkové podstaty. Zároveň by se zákon ani při pouhém výčtu typových trestných jednání nedokázal vyhnout termínům, které přímo odpovídají názvům trestných činů podle vnitrostátního práva (vražda, sabotáž, znásilnění, těžké ublížení na zdraví). Podobné řešení prostým odkazem je ostatně odůvodněno i v případě typově významnějším, tedy u vymezení trestných činů, které nepodléhají přezku mu oboustranné trestnosti při předávání osob podle § 207 zákona č. 104/2013 Sb. Tím spíše je proto takové řešení přípustné u vymezení přeshraniční policejní spolupráce formou předávání informací. Některé okruhy trestné činnosti jsou navíc uvedeny v přímo účinném nařízení (2016/794 o Europolu), tudíž by bylo i problematické je duplikovat.

K § 90b

Toto ustanovení provádí článek 12 směrnice o výměně informací. Policie posoudí, pokud podává žádost o informace nebo takové informace poskytuje, zda je nezbytné zaslat jejich kopii Europolu. Prvním předpokladem přirozeně je, že se informace týkají trestné činnosti, která spadá do mandátu Europolu. Pokud je posouzení nezbytnosti kladné, postupuje policie podle nařízení o Europolu (zejm. podle článků 3 a 4 a Přílohy I, které upravují působnost Europolu, tj. okruh relevantní kriminality, a podle ustanovení čl. 7 stanovícího zprostředkovatelskou a komunikační roli národní jednotky Europolu – v rámci Policejního prezidia – a v neposlední řadě i konkrétní požadavky na předávané informace a metadata podle článků 17 až 19, které také stanoví základní omezení Europolu při zpracování přijatých informací). S ohledem na povinnost podle čl. 12 odstavce 2 směrnice o výměně informací se výslovně stanoví podmínka souhlasu státu, od kterého byly informace získány, s jejich poskytnutím Europolu.

K § 90c

Toto ustanovení provádí článek 13 směrnice o výměně informací. Tento odstavec vstoupí v účinnost později, aby bylo možno včas splnit technické předpoklady pro plné zapojení relevantních útvarů do aplikace SIENA (Secure Information Exchange Network Application) spravované Europolem. Projevuje se zde tendence Komise a Evropského parlamentu prioritizovat evropskou platformu předávání informací v rámci policejní spolupráce (na úkor platformy I-24/7 provozované Interpolem). Stanoví se také výjimky, které z této povinnosti směrnice povoluje, zásadní význam má možnost použití jiného komunikačního kanálu v případě aktuálního nebo předpokládaného zapojení států, které nepostupují podle směrnice o výměně informací (typicky neunijní členské státy Interpolu) ani nevyužívají SIENA, jakož i možnost zvolit jiný komunikační kanál a udržovat jej po celou dobu danou operativními potřebami (zachování jednoho kanálu komunikace v určitém případě může být naprosto podstatné pro vyloučení omylů a pro zajištění odpovídající reakce obou stran).

Vzhledem k tomu, že směrnice o výměně informací požaduje, aby tento bod byl implementován do 12. června 2027, a k náročnosti připojení různých relevantních útvarů na SIENA, navrhuje se odložení účinnosti tohoto ustanovení do 1. července 2027.

Změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky

K čl. II

K § 21b

V zákoně o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky se zavádí nové ustanovení § 21b. Jeho první část se zabývá obecnými podmínkami přeshraniční policejní spolupráce, které se použijí nejen na činnosti podle směrnice o výměně informací. Tato ustanovení odpovídají úpravě v ostatních novelizovaných zákonech.

Kromě toho se do § 21b doplňují ustanovení nezbytná pro specifikaci postupu Vězeňské služby při podávání a vyřizování žádostí podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/977.

Směrnice o výměně informací je založena na komunikaci centrálních jednotných kontaktních míst. Jiné přeshraniční komunikace se zpravidla musí dávat těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí.

Vzhledem k relativně malému zapojení Vězeňské služby do přeshraniční policejní spolupráce v rámci Evropské unie byl zvolen model standardizované komunikace pouze cestou Policejního prezidia ČR. To dílčí úpravu v zákoně o Vězeňské službě zjednodušuje (není nutné stanovit komunikaci s Europolem, využívání SIENA ani zasílání kopií žádostí a informací nebo výjimky z něj).

Směrnice o výměně informací používá pro fázi „zjišťování informací o trestném činu“ anglický termín „investigation“, který se do češtiny překládá jako „vyšetřování“. termín „vyšetřování“ je ve směrnici 2023/977 používán velmi obecně, jak je patrné z důsledného uvádění trojice „předcházení, odhalování a vyšetřování (trestných činů)“. Nejde o ekvivalent užšího českého pojmu „vyšetřování“ podle § 161 odst. 1 tr. řádu, nýbrž zahrnuje všechny fáze zjišťování informací o trestném činu, tedy včetně objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu).

V tomto ohledu je tedy nutné termín „vyšetřování“ vykládat široce, aby zahrnoval také objasňování a prověřování relevantních skutečností. Tento termín ovšem nezahrnuje „odhalování“, jakožto prvotní fázi postihu konkrétního trestného činu, protože tu směrnice 2023/977 označuje a upravuje samostatně.

Je proto korektní takový postup, kdy se například při odmítnutí vyřízení žádosti policejním prezidiem podle § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii nebo při nezaslání kopie žádosti podle § 88b odst. 8 jako „vyšetřování“ chrání i fáze objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.

U těch policejních orgánů činných v trestním řízení, jejichž působnost je omezena na dílčí fáze zjišťování informací o trestném činu (§ 161 tr. řádu, dále Vězeňská služba podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 555/1992 Sb., Celní správa podle § 4 odst. 1 písm.

d) zákona č. 17/2012 Sb., opačně pak Vojenská policie podle § 161 odst. 7 tr. řádu ), se v rámci popisu jejich činnosti resp. zachycení cílů jejich činnosti typicky uvádí příslušné dílčí fáze, tj. objasňování a prověřování, případně celní vyhledávací činnosti, které odpovídají jejich působnosti. Jde primárně o ustanovení odůvodňující urgentnost žádosti, která směřuje k umožnění dalšího postupu těchto orgánů.

Ovšem výše uvedené eurokonformní chápání pojmu „vyšetřování“ se musí promítnout jak do podpory evropské spolupráce, tak i do ochrany činnosti těchto orgánů . Proto není povinnost podávat jinému členskému státu spontánní informace u příslušných orgánů omezena na účely „prověřování“ nebo „celní vyhledávací činnosti“. Obdobně, pokud by poskytnutí informací ohrozilo prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze strany Vězeňské služby nebo Celní správy, je třeba žádost odmítnout podle § 88b odst. 5 písm. f) stejně, jako kdyby již byla věc ve stadiu vyšetřování ve smyslu trestního řádu. To samozřejmě platí i pro případy, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání a je nutno chránit činnost dalších orgánů činných v trestním řízení. Odstavec 4 upravuje podávání žádostí podle článku 4 směrnice o výměně informací. Jde o formální žádosti o informace, které se podávají výlučně jednotným kontaktním místům ostatních států. Může je podat pouze národní jednotné kontaktní místo (Policejní prezidium ČR), případně podle vnitrostátní legislativy zvlášť určený další donucovací orgán. Vězeňské službě se tedy stanoví požadavky na návrh, který podá vůči Policejnímu prezidiu. Stanoví se náležitosti a další modality plynoucí z článku 4 odstavců 4 a 5 směrnice o výměně informací. Vzhledem k tomu, že do působnosti Vězeňské služby spadá prověřování trestných činů, je toto upřesnění promítnuto do znění písm. b) bodu 4.

Odstavec 5 provádí tzv. spontánní předání informací podle článku 7 odst. 2 a 3 směrnice o výměně informací (dobrovolné spontánní předání informací je možné podle § 23a odst. 2 zákona o Vězeňské službě cestou Policejního prezidia), která stanoví, že v případě určitých závažných trestných činů jsou donucovací orgány povinny takové informace předat. Jde v zásadě o povinnost, jejíž aplikace závisí na stupni znalostí Vězeňské služby, tedy zda dokáže odhalit, že informace jsou potřebné v jiném státě Evropské unie.

V souladu s obdobnými ustanoveními např. zákona o policii (srov. např. § 84a odst. 6 nebo § 84b odst. 1) se jednoduše odkazuje na skupiny trestných jednání uvedené v příslušném předpise EU. V případě směrnice 2023/977 totiž jde, stejně jako v případě směrnice 2016/681, o přeshraniční spolupráci donucovacích orgánů různých členských států. Je-li spolupráce omezena na určitý okruh trestné činnosti jako v tomto případě, děje se to typicky jen uvedením typových trestných jednání, případně jejich obecné závažnosti vyjádřené trestní sazbou, nikoli vyčerpávající definicí konkrétních trestných činů. Není proto namístě odkazovat na konkrétní skutkové podstaty trestných činů podle českého práva, neboť členské státy nejsou povinny zavádět do svých právních řádů přesně stejné (a často ani částečně stejné) skutkové podstaty. Zároveň by se zákon ani při pouhém výčtu typových trestných jednání nedokázal vyhnout termínům, které přímo odpovídají názvům trestných činů podle vnitrostátního práva (vražda, sabotáž, znásilnění, těžké ublížení na zdraví). Podobné řešení prostým odkazem je ostatně odůvodněno i v případě typově významnějším, tedy u vymezení trestných činů, které nepodléhají přezkumu oboustranné trestnosti při předávání osob podle § 207 zákona č. 104/2013 Sb. Tím spíše je proto takové řešení přípustné u vymezení přeshraniční policejní spolupráce formou předávání informací. Některé okruhy trestné činnosti jsou navíc uvedeny v přímo účinném nařízení (2016/794 o Europolu), tudíž by bylo i problematické je duplikovat.

Vzhledem ke specifickému postavení Vězeňské služby a míře jejího zapojení do přeshraniční policejní spolupráce odstavec 5 upravuje předání takové informace cestou Policejního prezidia (což je výhodné z hlediska organizačního, kvůli možnosti doplnit informace o další poznatky jiných orgánů, jakož i z hlediska zajištění překladů). Stanoví se i možnosti v odůvodněných případech informace nepředat, a to v souladu s článkem 7 směrnice o výměně informací (úprava odkazuje na § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii). Vzhledem k čl. 6 odst. 1 poslední pododstavec směrnice 2023/977 se (odkazem na § 88b odst. 5 zákona o policii) umožňuje také poskytnutí částečné odpovědi, aby nedocházelo k zamítání vyřízení celé žádosti, pokud je možné alespoň část informací poskytnout.

Odstavec 6 stanoví součinnost, kterou Vězeňská služba poskytuje Policejnímu prezidiu ČR (plnění úkolů jednotného kontaktního místa vzhledem ke konstrukci směrnice o výměně informací zahrnuje i komunikaci s Europolem, která splývá s plněním úkolů Národní jednotky Europolu).

Změna zákona o správních poplatcích

K čl. III

Zavedení správních poplatků a stanovení jejich výše je motivováno usměrněním zájemců o předložení kodexů a akreditace pro monitorování kodexů chování. V případě kodexů chování jde v zásadě o to, aby návrhy kodexů chování předkládali pouze vážní zájemci. Text kodexu chování by měl pokrývat požadavky dané pokynem EDPB 1/2019 týkajícím se kodexů chování a subjektů pro monitorování podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů 2016/679 (dále též „GDPR).

Výše poplatku je stanovena na základě zkušeností nabytých od účinnosti GDPR, kde byly ÚOOÚ předkládány kodexy chování (někdy i opakovaně), které nebyly úplné a měly jen minimální přidanou hodnotu.

V případě akreditace subjektů pro monitorování kodexů chování, jde také o to, aby žádosti předkládali pouze vážní zájemci s dostatečným odborným zázemím a zkušenostmi, kteří se na akreditaci připraví. Účelem zavedení poplatků je tedy vyřazení subjektů, které se pokouší nahodile a opakovaně o získání akreditace.

Právní úprava však nebude bránit odborným konzultacím před předložením kodexu chování, které umožní subjektům:

• zhodnotit vhodnost použití tohoto nástroje (kodexu chování) pro doložení souladu s GDPR,

• zpracovat kodex chování na požadované odborné úrovni a v požadovaném rozsahu.

Při odhadu výše poplatků při schvalování kodexů chování a posuzování akreditace bylo přihlíženo k výši platů zaměstnanců ve služebním (odborná činnost) a pracovním poměru (administrativní činnost). Jedná se o cca 250 Kč/hod (orientačně 13 třída 12 stupeň cca 41 290 Kč u odborného posuzování a cca 160 Kč/hod (orientačně 9 třída 10 stupeň u administrativních prací. Poplatek je tak odvozen z odhadovaných nákladů vycházející orientačně z tarifního platu zaměstnanců oddělen í, do jehož kompetence náleží schvalování kodexů chování a udělování akreditací.

Místo uvažované pravomoci ÚOOÚ prominout poplatek se konstruuje obvyklejší osvobození, které je přímo ze zákona na základě objektivní skutečnosti. Osvobozeny mají být tyto subjekty: nadace a nadační fondy, spolky a pobočné spolky, odborové organizace, účelová zařízení registrovaných církví a náboženských společností, obecně prospěšné společnosti a ústav. Co se týká obecně prospěšných společností, ačkoliv podle § 3080 bod 163 NOZ nové již vznikat nemohou, stávající podle § 3050 NOZ nemusely změnit právní formu.

ÚOOÚ jako předběžnou otázku posoudí splnění 2 kritérií: zda se jedná o subjekt založený k poskytování obecně prospěšných činností a souvisí-li žádost s činností, pro niž byl tento subjekt založen.

Změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů

K čl. IV

K § 48

V tomto ustanovení se právní úprava doplňuje o ustanovení nezbytná pro specifikaci postupu inspekce při podávání a vyřizování žádostí podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/977. V prvé řadě se z důvodů legislativní přesnosti umožňuje úpravou odst. 1 a 2 v tomto režimu předávat také informace, které z nějakého důvodu nebudou osobními údaji.

Směrnice o výměně informací je založena na komunikaci centrálních jednotných kontaktních míst. Jiné přeshraniční komunikace se zpravidla musí dávat těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v citlivých případech (např. ochrana svědka, vyšetřování terorismu nebo korupce v bezpečnostním sboru), které stanoví odstavec 6. Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále též „inspekce“) bude v postavení orgánu, který typicky spolupracuje cestou Policejního prezidia ČR jakožto jednotného kontaktního místa, ale který si zachovává možnost přímé horizontální komunikace s partnerskými orgány jiných členských států (a dalších států uplatňujících směrnici o výměně informací), přičemž může také vyloučit poskytování kopie centrálním orgánům obou zemí, zejména pokud to bude potřebné kvůli ochraně integrity vyšetřování, které se může týkat také policistů.

Směrnice o výměně informací používá pro fázi „zjišťování informací o trestném činu“ anglický termín „investigation“, který se do češtiny překládá jako „vyšetřování“. termín „vyšetřování“ je ve směrnici 2023/977 používán velmi obecně, jak je patrné z důsledného uvádění trojice „předcházení, odhalování a vyšetřování (trestných činů)“. Nejde o ekvivalent užšího českého pojmu „vyšetřování“ podle § 161 odst. 1 tr. řádu, nýbrž zahrnuje všechny fáze zjišťování informací o trestném činu, tedy včetně objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu).

V tomto ohledu je tedy nutné termín „vyšetřování“ vykládat široce, aby zahrnoval také objasňování a prověřování relevantních skutečností. Tento termín ovšem nezahrnuje „odhalování“, jakožto prvotní fázi postihu konkrétního trestného činu, protože tu směrnice 2023/977 označuje a upravuje samostatně.

Je proto korektní takový postup, kdy se například při odmítnutí vyřízení žádosti policejním prezidiem podle § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii nebo při nezaslání kopie žádosti podle § 88b odst. 8 druhé věty jako „vyšetřování“ chrání i fáze objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.

U těch policejních orgánů činných v trestním řízení, jejichž působnost je omezena na dílčí fáze zjišťování informací o trestném činu (§ 161 tr. řádu, dále Vězeňská služba podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 555/1992 Sb., Celní správa podle § 4 odst. 1 písm.

d) zákona č. 17/2012 Sb., opačně pak Vojenská policie podle § 161 odst. 7 tr. řádu ), se v rámci popisu jejich činnosti resp. zachycení cílů jejich činnosti typicky uvádí příslušné dílčí fáze, tj. objasňování a prověřování, případně celní vyhledávací činnosti, které odpovídají jejich působnosti. Jde primárně o ustanovení odůvodňující urgentnost žádosti, která směřuje k umožnění dalšího postupu těchto orgánů.

Ovšem výše uvedené eurokonformní chápání pojmu „vyšetřování“ se musí promítnout jak do podpory evropské spolupráce, tak i do ochrany činnosti těchto orgánů . Proto není povinnost podávat jinému členskému státu spontánní informace u příslušných orgánů omezena na účely „prověřování“ nebo „celní vyhledávací činnosti“. Obdobně, pokud by poskytnutí informací ohrozilo prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze strany Vězeňské služby nebo Celní správy, je třeba žádost odmítnout podle § 88b odst. 5 písm. f) stejně, jako kdyby již byla věc ve stadiu vyšetřování ve smyslu trestního řádu. To samozřejmě platí i pro případy, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání a je nutno chránit činnost dalších orgánů činných v trestním řízení. Odstavec 4 upravuje podávání žádostí podle článku 4 směrnice o výměně informací. Jde o formální žádosti o informace, které se podávají výlučně jednotným kontaktním místům ostatních států. Může je podat pouze národní jednotné kontaktní místo, případně podle vnitrostátní legislativy zvlášť určený další donucovací orgán. Inspekci se tedy stanoví požadavky na návrh, který podá vůči Policejnímu prezidiu. Stanoví se náležitosti a další modality plynoucí z článku 4 odstavců 4 a 5 směrnice o výměně informací.

Odstavec 5 upravuje povinnost inspekce v případech, kdy komunikuje napřímo s partnerskými donucovacími orgány podle článků 7 a 8 směrnice o výměně informací (což není třeba zvláště normovat, protože probíhá na základě obecných ustanovení a nemá směrnicí stanovené formální náležitosti), posílat kopii žádosti nebo předané informace oběma národním centrálním jednotným kontaktním místům.

Naopak odstavec 6 upravuje výjimky z této povinnosti. Přeshraniční komunikace se tedy zásadně dává těmto národním jednotným kontaktním místů m v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v odůvodněných případech (např. ochrana svědka, vyšetřování vysoce citlivé na možný únik informací, jako je např. vyšetřování korupce v bezpečnostním sboru, jakož i vyšetřování případů terorismu typicky ve fázi před útokem). Závisí na posouzení příslušného útvaru, zda v konkrétním případě takovou výjimku využije. Mimořádná událost a krizová situace jsou pojmy převzaté z § 2 písm.

b) zákona č. 239/2000 Sb. a z § 2 písm. b) zákona 240/2000 Sb.

Odstavec 7 provádí článek 12 směrnice o výměně informací. Inspekce posoudí, pokud podává žádost o informace nebo takové informace poskytuje, zda je nezbytné zaslat jejich kopii Europolu. Prvním předpokladem přirozeně je, že se informace týkají trestné činnosti, která spadá do mandátu Europolu. Pokud je posouzení nezbytnosti kladné, postupuje inspekce podle nařízení o Europolu (zejm. podle článků 3 a 4 a Přílohy I, které upravují působnost Europolu, tj. okruh relevantní kriminality, a podle ustanovení čl. 7 stanovícího zprostředkovatelskou a komunikační roli národní jednotky Europolu – v rámci Policejního prezidia – a v neposlední řadě i konkrétní požadavky na předávané informace a metadata podle článků 17 až 19, které také stanoví základní omezení Europolu při zpracování přijatých informací); standardně lze informace postoupit cestou Policejního prezidia jakožto útvaru zajišťujícího plnění úkolů Národní jednotky Europolu, tuto součinnost upravuje odstavec 9. S ohledem na povinnost podle čl. 12 odstavce 2 směrnice o výměně informací se výslovn ě stanoví podmínka souhlasu státu, od kterého byly informace získány, s jejich poskytnutím Europolu.

Odstavec 8 nařizuje tzv. spontánní (bez žádosti) předání informací podle článku 7 odst. 2 a 3 směrnice o výměně informací (dobrovolné spontánní předání inf ormací je upraveno obecně v § 46 písm. a) zákona o GIBS), která stanoví, že v případě určitých závažných trestných činů jsou donucovací orgány povinny takové informace předat. Jde v zásadě o povinnost, jejíž aplikace závisí na stupni znalostí inspekce, tedy zda dokáže odhalit, že informace jsou potřebné v jiném státě Evropské unie. Vzhledem k samostatnému postavení inspekce a míře jejího zapojení do přeshraniční policejní spolupráce se poskytuje možnost předat informace cestou Policejního prezidia (což může být výhodné z hlediska organizačního, kvůli možnosti doplnit informace o další poznatky jiných orgánů, jakož i z hlediska zajištění překladů). Stanoví se i možnosti v odůvodněných případech informace nepředat, a jazykový režim, v souladu s články 7 a 11 směrnice o výměně informací. Vzhledem k čl. 6 odst. 1 poslední pododstavec směrnice 2023/977 se odkazem na úpravu § 88b odst. 5 zákona o policii umožňuje také poskytnutí částečné odpovědi, aby nedocházelo k zamítání vyřízení celé žádosti, pokud je možné alespoň část informací poskytnout.

V souladu s obdobnými ustanoveními např. zákona o policii (srov. např. § 84a odst. 6 nebo § 84b odst. 1) se jednoduše odkazuje na skupiny trestných jednání uvedené v příslušném předpise EU. V případě směrnice 2023/977 totiž jde, stejně jako v případě směrnice 2016/681, o přeshraniční spolupráci donucovacích orgánů různých členských států. Je-li spolupráce omezena na určitý okruh trestné činnosti jako v tomto případě, děje se to typicky jen uvedením typových trestných jednání, případně jejich obecné závažnosti vyjádřené trestní sazbou, nikoli vyčerpávající definicí konkrétních trestných činů. Není proto namístě odkazovat na konkrétní skutkové podstaty trestných činů podle českého práva, neboť členské státy nejsou povinny zavádět do svých právních řádů přesně stejné (a často ani částečně stejné) skutkové podstaty. Zároveň by se zákon ani při pouhém výčtu typových trestných jednání nedokázal vyhnout termínům, které přímo odpovídají názvům trestných činů podle vnitrostátního práva (vražda, sabotáž, znásilnění, těžké ublížení na zdraví). Podobné řešení prostým odkazem je ostatně odůvodněno i v případě typově významnějším, tedy u vymezení trestných činů, které nepodléhají přezkumu oboustranné trestnosti při předávání osob podle § 207 zákona č. 104/2013 Sb. Tím spíše je proto takové řešení přípustné u vymezení přeshraniční policejní spolupráce formou předávání informací. Některé okruhy trestné činnosti jsou navíc uvedeny v přímo účinném nařízení (2016/794 o Europolu), tudíž by bylo i problematické je duplikovat.

Odstavec 9 stanoví součinnost inspekce poskytovanou Policejnímu prezidiu ČR (plnění úkolů jednotného kontaktního místa vzhledem ke konstrukci směrnice o výměně informací zahrnuje i komunikaci s Europolem, která splývá s plněním úkolů Národní jednotky Europolu).

K § 48 odst. 7 s odloženou účinností

S odloženou účinností bude do zákona vložen nový odstavec 7. Toto ustanovení vstoupí v účinnost později, aby bylo možno včas splnit technické předpoklady pro plné zapojení relevantních útvarů do aplikace SIENA (Secure Information Exchange Network Application) spravované Europolem. Vzhledem k tomu, že směrnice o výměně informací požaduje, aby tento bod byl implementován do 12. června 2027, a k náročnosti připojení různých relevantních sborů útvarů na SIENA, navrhuje se odložení účinnosti tohoto ustanovení do 1. července 2027.

Toto ustanovení provádí pro případy samostatné komunikace inspekce článek 13 směrnice o výměně informací. Projevuje se zde tendence Komise a Evropského parlamentu prioritizovat evropskou platformu předávání informací v rámci policejní spolupráce (na úkor platformy I-24/7 provozované Interpolem). Stanoví se také výjimky, které z této povinnosti směrnice povoluje, zásadní význam má možnost použití jiného komunikačního kanálu v případě aktuálního nebo předpokládaného zapojení států, které nepostupují podle směrnice o výměně informací (typicky neunijní členské státy Interpolu) ani nevyužívají SIENA, jakož i možnost zvolit jiný komunikační kanál a udržovat jej po celou dobu danou operativními potřebami (zachování jednoho kanálu komunikace v určitém případě může být naprosto podstatné pro vyloučení omylů a pro zajištění odpovídající reakce obou stran).

Změna zákona o Celní správě České republiky

K čl. V

K transpozici směrnice o výměně informací do zákona o Celní správě ČR lze obecně říci, že respektuje dosavadní definice a strukturu jednotlivých ustanovení, která byla určena ke specifické transpozici rámcového rozhodnutí 2006/960/SVV, pokud nebyla novou směrnicí 2023/977(EU) zcela překonána. Jednotlivá nová ustanovení se proto do jisté míry liší od ostatních předpisů jak strukturou, tak terminologicky (používá se například specifické označení „operativní informace“ nebo „donucovací orgán“).

V zásadě platí, že formální žádost podle čl. 4 směrnice o výměně informací, jejíž vyřízení je vázáno přesnými pravidly a lhůtami podle čl. 5 a 6, podávají donucovací orgány pouze skrze jednotné kontaktní místo, kterým je Policejní prezidium ČR.

Vzhledem ke zvláštnímu postavení, frekvenci přeshraniční komunikace, specifické působnosti a odborné specializaci činnosti Celní správy se však navrhuje (§ 69), aby Generální ředitelství cel (resp. pověřený celní orgán) bylo tzv. „určeným“ donucovacím orgánem, tedy aby také při svých dotazech mohlo samostatně využívat výše uvedeného posíleného režimu.

K § 67

Směrnice o výměně informací posiluje jednotná kontaktní místa a v čl. 14 odst. 4 stanoví, že budou Komisí zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie. Obdobně Komise zveřejní a bude aktualizovat seznam „určených“ donucovacích orgánů podle čl. 4 odst. 1 téže směrnice. Konečně definice „donucovacího orgánu“ podle čl. 2 bod 1 téže směrnice neváže okruh těchto orgánů na prohlášení členského státu. Z těchto důvodů se příslušná pasáž z ustanovení vypouští.

K § 68

Směrnice o výměně informací používá pro fázi „zjišťování informací o trestném činu“ anglický termín „investigation“, který se do češtiny překládá jako „vyšetřování“. termín „vyšetřování“ je ve směrnici 2023/977 používán velmi obecně, jak je patrné z důsledného uvádění trojice „předcházení, odhalování a vyšetřování (trestných činů)“. Nejde o ekvivalent užšího českého pojmu „vyšetřování“ podle § 161 odst. 1 tr. řádu, nýbrž zahrnuje všechny fáze zjišťování informací o trestném činu, tedy včetně objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu).

V tomto ohledu je tedy nutné termín „vyšetřování“ vykládat široce, aby zahrnoval také objasňování a prověřování relevantních skutečností. Tento termín ovšem nezahrnuje „odhalování“, jakožto prvotní fázi postihu konkrétního trestného činu, protože tu směrnice 2023/977 označuje a upravuje samostatně.

Je proto korektní takový postup, kdy se například při odmítnutí vyřízení žádosti policejním prezidiem podle § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii nebo při nezaslání kopie žádosti podle § 88b odst. 8 jako „vyšetřování“ chrání i fáze objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.

U těch policejních orgánů činných v trestním řízení, jejichž působnost je omezena na dílčí fáze zjišťování informací o trestném činu (§ 161 tr. řádu, dále Vězeňská služba podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 555/1992 Sb., Celní správa podle § 4 odst. 1 písm.

d) zákona č. 17/2012 Sb., opačně pak Vojenská policie podle § 161 odst. 7 tr. řádu ), se v rámci popisu jejich činnosti resp. zachycení cílů jejich činnosti typicky uvádí příslušné dílčí fáze, tj. objasňování a prověřování, případně celní vyhledávací činnosti, které odpovídají jejich působnosti. Jde primárně o ustanovení odůvodňující urgentnost žádosti, která směřuje k umožnění dalšího postupu těchto orgánů.

Ovšem výše uvedené eurokonformní chápání pojmu „vyšetřování“ se musí promítnout jak do podpory evropské spolupráce, tak i do ochrany činnosti těchto orgánů . Proto není povinnost podávat jinému členskému státu spontánní informace u příslušných orgánů omezena na účely „prověřování“ nebo „celní vyhledávací činnosti“. Obdobně, pokud by poskytnutí informací ohrozilo prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze strany Vězeňské služby nebo Celní správy, je třeba žádost odmítnout podle § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii stejně, jako kdyby již byla věc ve stadiu vyšetřování ve smyslu trestního řádu. To samozřejmě platí i pro případy, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání a je nutno chránit činnost dalších orgánů činných v trestním řízení.

V odstavci 3 se vypouští poslední věta, protože na rozdíl od rámcového rozhodnutí 2006/960/SVV již není výměna informací podle směrnice 2023/977(EU) založena na oběhu formulářů.

V dalších částech tohoto ustanovení se doplňují některá pravidla nezbytná pro specifikaci postupu policie při podávání a vyřizování žádostí podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/977.

Směrnice o výměně informací je založena na komunikaci centrálních jednotných kontaktních míst. Jiné přeshraniční komunikace se zpravidla musí dávat těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v odůvodněných případech.

Odstavec 4 upravuje povinnost pověřeného celního orgánu jak v případech, kdy se přímo obrací na jednotné kontaktní místo druhého státu, tak v případech, kdy komunikuje napřímo s partnerskými donucovacími orgány podle článků 7 a 8 směrnice o výměně informací (což není třeba zvláště normovat, protože probíhá na základě obecných ustanovení a nemá směrnicí stanovené formální náležitosti), posílat kopii žádosti nebo předané informace jednomu či oběma národním centrálním jednotným kontaktním místům.

Naopak odstavec 5 upravuje výjimky z této povinnosti. Přeshraniční komunikace se tedy zásadně dává těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí; výjimky jsou přípustné v odůvodněných případech (např. ochrana svědka, vyšetřování vysoce citlivé na možný únik informací, jako je např. vyšetřování korupce v bezpečnostním sboru, jakož i vyšetřování případů terorismu typicky ve fázi před útokem). Závisí na posouzení příslušného útvaru, zda v konkrétním případě takovou výjimku využije. Mimořádná událost a krizová situace jsou pojmy převzaté z § 2 písm.

b) zákona č. 239/2000 Sb. a z § 2 písm. b) zákona 240/2000 Sb.

Odstavec 6 provádí článek 12 směrnice o výměně informací. Pověřený celní orgán posoudí, pokud podává žádost o informace nebo takové informace poskytuje, zda je nezbytné zaslat jejich kopii Europolu. Prvním předpokladem přirozeně je, že se informace týkají trestné činnosti, která spadá do mandátu Europolu. Pokud je posouzení nezbytnosti kladné, postupuje pověřený celní orgán podle nařízení o Europolu (zejm. podle článků 3 a 4 a Přílohy I, které upravují působnost Europolu, tj. okruh relevantní kriminality, a podle ustanovení čl. 7 stanovícího zprostředkovatelskou a komunikační roli národní jednotky Europolu – v rámci Policejního prezidia – a v neposlední řadě i konkrétní požadavky na předávané informace a metadata podle článků 17 až 19, které také stanoví základní omezení Europolu při zpracování přijatých informací); standardně lze informace postoupit cestou Policejního prezidia jakožto útvaru zajišťujícího plnění úkolů Národní jednotky Europolu; tuto součinnost upravuje odstavec následující odstavec. S ohledem na povinnost podle čl. 12 odstavce 2 směrnice o výměně informací se výslovně stanoví podmínka souhlasu státu, od kterého byly informace získány, s jejich poskytnutím Europolu.

Odstavec 7 stanoví součinnost pověřeného celního orgánu poskytovanou Policejnímu prezidiu ČR (plnění úkolů jednotného kontaktního místa vzhledem ke konstrukci směrnice o výměně informací zahrnuje i komunikaci s Europolem, která splývá s plněním úkolů Národní jednotky Europolu).

K § 68 odst. 6 s odloženou účinností

S odloženou účinností bude do zákona vložen nový odstavec 6. Toto ustanovení vstoupí v účinnost později, aby bylo možno včas splnit technické předpoklady pro plné zapojení relevantních útvarů do aplikace SIENA (Secure Information Exchange Network Application) spravované Europolem. Vzhledem k tomu, že směrnice o výměně informací požaduje, aby tento bod byl implementován do 12. června 2027, a k náročnosti připojení různých relevantních sborů útvarů na SIENA, navrhuje se odložení účinnosti tohoto ustanovení do 1. července 2027.

Toto ustanovení provádí pro případy samostatné komunikace pověřeného celního orgánu článek 13 směrnice o výměně informací. Toto ustanovení vstou pí v účinnost později, aby bylo možno včas splnit technické předpoklady pro plné zapojení relevantních útvarů českých donucovacích orgánů do aplikace SIENA (Secure Information Exchange Network Application) spravované Europolem. Projevuje se zde tendence Komise a Evropského parlamentu prioritizovat evropskou platformu předávání informací v rámci policejní spolupráce (na úkor platformy I-24/7 provozované Interpolem). Stanoví se také výjimky, které z této povinnosti směrnice povoluje, zásadní význam má možnost použití jiného komunikačního kanálu v případě aktuálního nebo předpokládaného zapojení států, které nepostupují podle směrnice o výměně informací (typicky neunijní členské státy Interpolu) ani nevyužívají SIENA, jakož i možnost zvolit jiný komunikační kan ál a udržovat jej po celou dobu danou operativními potřebami (zachování jednoho kanálu komunikace v určitém případě může být naprosto podstatné pro vyloučení omylů a pro zajištění odpovídající reakce obou stran).

K § 69

Toto ustanovení upravuje podávání žádostí podle článku 4 směrnice o výměně informací. Jde o formální žádosti o informace, které se podávají výlučně jednotným kontaktním místům ostatních států. Může je podat pouze národní jednotné kontaktní místo, případně podle vnitrostátní legislativy zvlášť určený další donucovací orgán. V České republice půjde právě o Generální ředitelství cel a může jít také o útvary Policie České republiky, pokud je v budoucnu určí policejní prezident podle § 90 odst. 3 zákona o Policii ČR. Stanoví se náležitosti a další modality plynoucí z článku 4 odstavců 4 až 6 směrnice o výměně informací. Ustanovení tak v zásadě odpovídá § 88b odst. 1 zákona o Policii ČR, přičemž respektuje specifickou působnost Celní správy v písm. b) bodu 4.

K § 70

Toto ustanovení pro zákon o Celní správě souhrnně upravuje oba režimy tzv. „spontánního“ poskytování operativních informací, tedy poskytování informací bez žádosti.

Odstavec 1 se týká volitelného předání informací o méně závažné trestné činnosti a provádí tak článek 7 odst. 1 směrnice o výměně informací.

Naopak odstavec 2 stanoví povinnost předat operativní informace, pokud se týkají možnosti prevence nebo potírání závažné trestné činnosti uvedené v článku 2 odst. 3 směrnice o výměně informací, a tak provádí její článek 7 odst. 2. Zde směrnice o výměně informací vyžaduje, že v případě určitých závažných trestných činů jsou donucovací orgány povinny takové informace předat. Jde v zásadě o povinnost, jejíž aplikace závisí na stupni znalostí pověřeného celního orgánu, tedy zda dokáže odhalit, že informace jsou potřebné v jiném státě Evropské unie.

V tomto odstavci se v souladu s obdobnými ustanoveními např. zákona o policii (srov. např. § 84a odst. 6, § 84b odst. 1, § 88c nebo § 90a) jednoduše odkazuje na skupiny trestných jednání uvedené v příslušném předpise EU. V případě směrnice 2023/977 totiž jde, stejně jako v případě směrnice 2016/681, o přeshraniční spolupráci donucovacích orgánů různých členských států. Je-li spolupráce omezena na určitý okruh trestné činnosti jako v tomto případě, děje se to typicky jen uvedením typových trestných jednání, případně jejich obecné závažnosti vyjádřené trestní sazbou, nikoli vyčerpávající definicí konkrétních trestných činů. Není proto namístě odkazovat na konkrétní skutkové podstaty trestných činů podle českého práva, neboť členské státy nejsou povinny zavádět do svých právních řádů přesně stejné (a často ani částečně stejné) skutkové podstaty. Zároveň by se zákon ani při pouhém výčtu typových trestných jednání nedokázal vyhnout termínům, které přímo odpovídají názvům trestných činů podle vnitrostátního práva (vražda, sabotáž, znásilnění, těžké ublížení na zdraví). Podobné řešení prostým odkazem je ostatně odůvodněno i v případě typově významnějším, tedy u vymezení trestných činů, které nepodléhají přezkumu oboustranné trestnosti při předávání osob podle § 207 zákona č. 104/2013 Sb. Tím spíše je proto takové řešení přípustné u vymezení přeshraniční policejní spolupráce formou předávání informací. Některé okruhy trestné činnosti jsou navíc uvedeny v přímo účinném nařízení (2016/794 o Europolu), tudíž by bylo i problematické je duplikovat.

Vzhledem k samostatnému postavení Celní správy a míře jejího zapojení do přeshraniční policejní spolupráce se normuje primárně samostatné předání takové informace; není však vyloučeno, aby k předání došlo cestou Policejního prezidia (což může být výhodné z hlediska organizačního, kvůli možnosti doplnit informace o další poznatky jiných orgánů, jakož i z hlediska zajištění překladů). Stanoví se i možnosti v odůvodněných případech informace nepředat, a jazykový režim, v souladu s články 7 a 11 směrnice o výměně informací.

K § 72

Dosavadní zvláštní úprava důvodů pro odmítnutí poskytnout operativní informace se slaďuje s ustanovením článku 6 odst. 1 písm. f) směrnice o výměně informací. Jde zejména o upřesnění pojmu podstatné národní bezpečnostní zájmy a vložení nového důvodu pro odmítnutí v podobě právem chráněných důležitých zájmů právnických osob.

Podle č l. 6 odst. 1 písm, f) bodu i) směrnice o výměně informací lze odmítat předání informací, které by ohrozilo „podstatné zájmy národní bezpečnosti“ nebo by tyto zájmy poškodilo. Obdobnou formulaci obsahuje například omezení právní pomoci poskytované mezinárodním soudům podle § 158 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo omezení poskytování informací při paralelních trestních řízeních vedených ve členských státech EU podle § 260 odst. 3 téhož zákona (což je relevantní, protože jde o transpoziční úpravu k čl. 10 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2009/948/SVV, které používá v některých jazycích stejný obrat). Důvodová zpráva k zákonu o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech vychází z toho, že s ohledem na věcnou úpravu půjde zejména o ochranu utajovaných informací, byť teoreticky si lze představit i okolnosti jiné. Není důvodu přistupovat k výměně informací mezi členskými státy odlišně jen kvůli tomu, že podle směrnice o výměně informací ji provádějí donucovací orgány.

Pokud jde o pojem „právem chráněné důležité zájmy právnických osob“, není ani v jiném kontextu rozpracován unijní judikaturou, nicméně v kontextu výměny informací donucovacími složkami půjde zejména o ochranu obchodního tajemství nebo informací požívajících autorskoprávní ochrany. To neznamená, že informace takto chráněné nelze vůbec do jiného členského státu předat, takové předání však nesmí nepřiměřeně poškodit zájmy právnické osoby (z odpovědi by mělo být alespoň zřejmé, které informace jsou zvláště chráněné a jak je další nakládání s nimi omezeno). Naopak není relevantní ohled na možné zásahy do pověsti nebo soukromí právnické osoby, protože výměna informací probíhá podle zákona, typicky z právní povinnosti (srov. § 135 odst. 2 občanského zákoníku) při prevenci a potírání trestné činnosti a je omezena na orgány veřejné moci členských států.

Vypouští se stávající odstavec 3, který odkazoval na lhůty pro odpověď i na její formulářovou podobu v souladu s dříve platným rámcovým rozhodnutím 2006/960/SVV. Směrnice o výměně informací formulářovou komunikaci nevyžaduje.

Místo tohoto odstavce se vkládá nový odstavec 3, který upřesňuje řešení situací, ve kterých příslušné orgány Celní správy mohou potřebovat souhlas soudu nebo státního zástupce s poskytnutím určitých informací, v souladu s článkem 9 směrnice o výměně informací, tedy včetně povinnosti předat informace bez zbytečného odkladu po udělení souhlasu a povinnosti informovat o získávání (tj. zejm. podání žádosti, příp. jejím doplnění) tohoto souhlasu.

Přestože pověřený celní orgán nebude formálně samostatně vyřizovat žádosti jiných členských států podle článku 4 této směrnice (bude tak činit Policejní prezidium ČR jako jednotné kontaktní místo), takže lhůty mu nejsou (přímo) stanoveny, využije nadále toto ustanovení pro vyřízení přímých žádostí o informace i pro omezení své povinnosti poskytovat informace bez žádosti.

Obecné politické vymezení nejdůležitějších kategorií zájmů národní bezpečnosti obsahuje Bezpečnostní strategie České republiky 2023, která uvádí tyto tři: životní, strategické a další významné (bod III, odst. 15 a násl.). Přitom zajištění vnitřní bezpečnosti jako takové již spadá mezi strategické zájmy ČR a další snižování kriminality je významným zájmem. Pojem dosud není rozpracován judikaturou Soudního dvora EU.

K § 73

V tomto ustanovení se z důvodu horizontálního sjednocení obdobných ustanovení (srov. např. § 48 zákona o GIBS nebo § 88a zákona o Policii ČR) vypouští slova o schengenském prostoru. Systematicky je důležité, že v těchto případech jde o předpisy EU o policejní spolupráci, nikoli to, zda takové předpisy v daném případě zahrnují i jednotlivé přidružené schengenské státy (např. rozhodnutí 2008/615/SVV se nevztahuje na Norsko, Island apod. a byly k němu sjednávány mezinárodní dohody, které vstoupily v platnost až od 2024).

K čl. VI

V souladu se změnami provedenými v § 72 odst. 3 zákona o Celní správě se ruší vyhláška č. 287/2012 Sb., o stanovení vzorů žádostí a formulářů používaných při výměně operativních informací s členskými státy Evropské unie v rámci policejní spolupráce prováděné orgány, protože nová směrnice o výměně informací 2023/977 již neobsahuje vzory žádostí a formuláře.

Změna zákona o Vojenské policii

K čl. VII

K § 19

V tomto ustanovení se do § 19 doplňují ustanovení nezbytná pro specifikaci postupu Vojenské policie při podávání a vyřizování žádostí podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/977. V prvé řadě se z důvodů legislativní přesnosti umožňuje úpravou nadpisu, odst. 1 a 2 v tomto režimu předávat také informace, které z nějakého důvodu nebudou osobními údaji.

V odstavci 1 se také upřesňuje, z důvodů právní jistoty, zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí i legislativně technického horizontálního sjednocení obdobných ustanovení v různých právních předpisech (srov. např. § 88a odst. 1 zákona o Policii ČR), že limity spolupráce spočívající ve zpracování informací nemohou překročit zákonné pravomoci a působnost Vojenské policie.

Směrnice o výměně informací je založena na komunikaci centrálních jednotných kontaktních míst. Jiné přeshraniční komunikace se zpravidla musí dávat těmto národním jednotným kontaktním místům v kopii na vědomí.

Vzhledem k relativně malému zapojení Vojenské policie do přeshraniční policejní spolupráce v rámci Evropské unie byl zvolen model standardizované komunikace pouze cestou Policejního prezidia ČR. To dílčí úpravu v zákoně o Vojenské policii zjednodušuje (není nutné stanovit komunikaci s Europolem, využívání SIENA ani zasílání kopií žádostí a informací nebo výjimky z něj).

Směrnice o výměně informací používá pro fázi „zjišťování informací o trestném činu“ anglický termín „investigation“, který se do češtiny překládá jako „vyšetřování“. termín „vyšetřování“ je ve směrnici 2023/977 používán velmi obecně, jak je patrné z důsledného uvádění trojice „předcházení, odhalování a vyšetřování (trestných činů)“. Nejde o ekvivalent užšího českého pojmu „vyšetřování“ podle § 161 odst. 1 tr. řádu, nýbrž zahrnuje všechny fáze zjišťování informací o trestném činu, tedy včetně objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. § 12 odst. 10 tr. řádu).

V tomto ohledu je tedy nutné termín „vyšetřování“ vykládat široce, aby zahrnoval také objasňování a prověřování relevantních skutečností. Tento termín ovšem nezahrnuje „odhalování“, jakožto prvotní fázi postihu konkrétního trestného činu, protože tu směrnice 2023/977 označuje a upravuje samostatně.

Je proto korektní takový postup, kdy se například při odmítnutí vyřízení žádosti policejním prezidiem podle § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii nebo při nezaslání kopie žádosti podle § 88b odst. 8 jako „vyšetřování“ chrání i fáze objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.

U těch policejních orgánů činných v trestním řízení, jejichž působnost je omezena na dílčí fáze zjišťování informací o trestném činu (§ 161 tr. řádu, dále Vězeňská služba podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 555/1992 Sb., Celní správa podle § 4 odst. 1 písm.

d) zákona č. 17/2012 Sb., opačně pak Vojenská policie podle § 161 odst. 7 tr. řádu ), se v rámci popisu jejich činnosti resp. zachycení cílů jejich činnosti typicky uvádí příslušné dílčí fáze, tj. objasňování a prověřování, případně celní vyhledávací činnosti, které odpovídají jejich působnosti. Jde primárně o ustanovení odůvodňující urgentnost žádosti, která směřuje k umožnění dalšího postupu těchto orgánů.

Ovšem výše uvedené eurokonformní chápání pojmu „vyšetřování“ se musí promítnout jak do podpory evropské spolupráce, tak i do ochrany činnosti těchto orgánů . Proto není povinnost podávat jinému členskému státu spontánní informace u příslušných orgánů omezena na účely „prověřování“ nebo „celní vyhledávací činnosti“. Obdobně, pokud by poskytnutí informací ohrozilo prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ze strany Vězeňské služby nebo Celní správy, je třeba žádost odmítnout podle § 88b odst. 5 písm. f) stejně, jako kdyby již byla věc ve stadiu vyšetřování ve smyslu trestního řádu. To samozřejmě platí i pro případy, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání a je nutno chránit činnost dalších orgánů činných v trestním řízení. Odstavec 4 upravuje podávání žádostí podle článku 4 směrnice o výměně informací. Jde o formální žádosti o informace, které se podávají výlučně jednotným kontaktním místům ostatních států. Může je podat pouze národní jednotné kontaktní místo (Policejní prezidium ČR), případně podle vnitrostátní legislativy zvlášť určený další donucovací orgán. Vojenské policii se tedy stanoví požadavky na návrh, který podá vůči Policejnímu prezidiu. Stanoví se náležitosti a další modality plynoucí z článku 4 odstavců 4 a 5 směrnice o výměně informací. Vzhledem k tomu, že do působnosti Vojenské policie spadá prověřování trestn ých činů, je toto upřesnění promítnuto do znění písm. b) bodu 3.

Odstavec 5 provádí tzv. spontánní předání informací podle článku 7 odst. 2 a 3 směrnice o výměně informací (dobrovolné spontánní předání informací je upraveno obecně v § 13c písm. a) zákona o Vojenské policii), která stanoví, že v případě určitých závažných trestných činů jsou donucovací orgány povinny takové informace předat. Jde v zásadě o povinnost, jejíž aplikace závisí na stupni znalostí Vojenské polici e, tedy zda dokáže odhalit, že informace jsou potřebné v jiném státě Evropské unie.

V souladu s obdobnými ustanoveními např. zákona o policii (srov. např. § 84a odst. 6 nebo § 84b odst. 1) se jednoduše odkazuje na skupiny trestných jednání uvedené v příslušném předpise EU. V případě směrnice 2023/977 totiž jde, stejně jako v případě směrnice 2016/681, o přeshraniční spolupráci donucovacích orgánů různých členských států. Je-li spolupráce omezena na určitý okruh trestné činnosti jako v tomto případě, děje se to typicky jen uvedením typových trestných jednání, případně jejich obecné závažnosti vyjádřené trestní sazbou, nikoli vyčerpávající definicí konkrétních trestných činů. Není proto namístě odkazovat na konkrétní skutkové podstaty trestných činů podle českého práva, neboť členské státy nejsou povinny zavádět do svých právních řádů přesně stejné (a často ani částečně stejné) skutkové podstaty. Zároveň by se zákon ani při pouhém výčtu typových trestných jednání nedokázal vyhnout termínům, které přímo odpovídají názvům trestných činů podle vnitrostátního práva (vražda, sabotáž, znásilnění, těžké ublížení na zdraví). Podobné řešení prostým odkazem je ostatně odůvodněno i v případě typově významnějším, tedy u vymezení trestných činů, které nepodléhají přezkumu oboustranné trestnosti při předávání osob podle § 207 zákona č. 104/2013 Sb. Tím spíše je proto takové řešení přípustné u vymezení přeshraniční policejní spolupráce formou předávání informací. Některé okruhy trestné činnosti jsou navíc uvedeny v přímo účinném nařízení (2016/794 o Europolu), tudíž by bylo i problematické je duplikovat.

Vzhledem ke specifickému postavení Vojenské policie a míře jejího zapojení do přeshraniční policejní spolupráce upravuje předání takové informace cestou Policejního prezidia (což je výhodné z hlediska organizačního, kvůli možnosti doplnit informace o další poznatky jiných orgánů, jakož i z hlediska zajištění překladů). Stanoví se i možnosti v odůvodněných případech informace nepředat, v souladu s článkem 7 směrnice o výměně informací (úprava odkazuje na § 88b odst. 5 písm. f) zákona o policii). Vzhledem k čl. 6 odst. 1 poslední pododstavec směrnice 2023/977 se odkazem na § 88b odst. 5 zákona o policii umožňuje také poskytnutí částečné odpovědi, aby nedocházelo k zamítání vyřízení celé žádosti, pokud je možné alespoň část informací poskytnout.

Odstavec 6 stanoví součinnost, kterou Vojenská policie poskytuje Policejnímu prezidiu ČR (plnění úkolů jednotného kontaktního místa vzhledem ke konstrukci směrnice o výměně informací zahrnuje i komunikaci s Europolem, která splývá s plněním úkolů Národní jednotky Europolu).

Odstavec 7 je specifický pro Vojenskou policii tím, že v zájmu právní jistoty vylučuje použití pravidel provádějících směrnici o výměně informací v rámci zahraničních operací (upravených v § 2 odst. 2 písm. b) zákona o Vojenské policii). Z projednávání této směrnice totiž vyplynulo, že není úmyslem evropského zákonodárce vztáhnout její požadavky na spolupráci tak úzce navázanou na problematiku národní bezpečnosti a obrany, která je typicky vyloučena z působnosti práva EU (srov. článek 2 bod 1 této směrnice). Ostatně v rámci těchto operací zpravidla ani nejsou dány materiální a organizační podmínky pro zajištění požadované spolupráce, ani není patřičné vybočovat z forem koordinace a spolupráce nastavených pro zajištění příslušné zahraniční operace.

Změna zákona o zpracování osobních údajů

K čl. VIII

Níže uvedená ustanovení jsou navržena především za účelem stanovit vnitrostátní pravidla nezbytná k tomu, aby bylo možné využívat výjimku ze zákazu vzdálené neodkladné biometrické identifikace fyzických osob ve veřejném prostoru na mezinárodních letištích.

Předmětná ustanovení se vkládají do zákona o zpracování osobních údajů, který je společný pro různé donucovací sbory, tedy spravující orgány. Vzhledem k rizikům plynoucím z používání systémů vzdálené neodkladné biometrické identifikace ve veřejném prostoru se využívají mechanismy a instituty práva na ochranu osobních údajů. Pro případné sdílené využití systémů vzdálené neodkladné biometrické identifikace fyzických osob ve veřejném prostoru je tedy přirozeně také poskytnuta regulovaná flexibilita vycházející z předpisů Unie na ochranu osobních údajů (směrnice 2016/680); je tedy možné sdílené využití takových systémů různými spravujícími orgány při postupu podle § 33 zákona o zpracování osobních údajů. V takových případech je třeba promítnout písemnou dohodu i do postupů podle nově navržených ustanovení, například uvést všechny relevantní pověřence v žádosti podané soudu.

Součástí návrhů je i několik dílčích ustanovení, která reagují na problémy s aplikací dosavadní úpravy v praxi Úřadu pro ochranu osobních údajů.

K § 1

Navrhuje se z důvodu dokládání transpoziční a adaptační povinnosti v poznámce pod čarou č. 2 doplnit mezi přímo použitelné předpisy, na které zákon navazuje, i nařízení o umělé inteligenci vyhlášené v Úředním věstníku pod č. 2024/1689 (dále též „AI Akt“).

K § 39a

V odstavci 1 se navazuje na definice podle článku 3 nařízení o umělé inteligenci, zejména na definici AI systému vzdálené biometrické identifikace podle bodu 42, která v souvislosti s bodem 41 upřesňuje, že takový systém pracuje se zpravidla na dálku snímanými biometrickými údaji, které porovnává s biometrickými údaji jednotlivců z referenční databáze.

Referenční databáze

Referenční databáze je klíčový pojem také pro navržená adaptační ustanovení. Tato databáze – již podle recitálu 34 AI Aktu – obsahuje údaje většího množství osob, ovšem musí jít pouze o údaje nezbytné pro dosažení sledovaného cíle. Referenční databáze proto nemůže obsahovat údaje osob, které nejsou spojeny s plněním cílů, pro které tuto (vzdálenou, v reálném čase, biometrickou, na veřejných prostranstvích) identifikaci nařízení o umělé inteligenci povoluje. Zcela nepřiměřené by nepochybně bylo, pokud by referenční databáze obsahovala biometrické údaje všech nebo velké části obyvatel. Omezením obsahu referenční databáze se proto zabývají další ustanovení návrhu.

Význam referenční databáze spočívá v tom, že osoby, které do ní nejsou zařazeny, systém z povahy věci nedokáže identifikovat. Není to technicky možné. Vliv na lidská práva a svobody nezařazených osob není nulový, ale je srovnatelný se vlivem kamerových systémů nepoužívajících biometrickou identifikaci (tj. dochází k zachycení a zpracování podoby obličeje, k porovnání takto zpracované podoby s referenční databází, ale z důvodu nenalezení referenční podoby obličeje nedochází k identifikaci osoby, ani ke zvláštnímu upozornění na neidentifikovanou osobu apod.). Protože nelze zcela zabránit případům, kdy dojde k chybné identifikaci osoby (tedy systém umělé inteligence považuje nějakou na místě se vyskytující osobu mylně za osobu z referenční databáze), nařízení o umělé inteligenci v článku 5 odst. 3 poslední věta jasně zavádí (přímo použitelné) pravidlo, že žádné rozhodnutí s nepříznivými důsledky pro osobu nemůže být učiněno jen na základě výstupu takového systému. Spravující orgán tedy musí s náležitým šetřením práv a svobod všech osob (srov. např. § 11 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR) zjištěné skutečnosti v rámci své činnosti ověřit či doplnit způsobem nezávislým na systému umělé inteligence (srov. též obecněji a šířeji § 39 zákona č. 110/2019 Sb.).

Pro předmětné ustanovení jsou důležité další dvě definice z článku 3 nařízení o umělé inteligenci. Prvním je definice obratu „v reálném čase“ plynoucí z odstavce 42, kdy se připouští jak okamžitá identifikace, tak krátký odklad (aby se zamezilo obcházení regulace tím, že se výstup systému uměle o chvíli zpozdí). Proto se adaptační předpis vyhýbá pojmu „okamžitý“.

Druhým je definice „veřejně přístupného prostoru“ podle bodu 44, která zahrnuje veřejně i soukromě vlastněný prostor přístupný neurčitému množství osob, bez ohledu na „jisté podmínky přístupu“ a „případná kapacitní omezení“. Přesněji a na konkrétních příkladech tuto definici rozvádí recitál 19 takže se tato definice použije bez ohledu na činnost, pro kterou může být místo využíváno, jako je obchod (například obchody, restaurace), kavárny), služby (například banky, odborné činnosti, poh ostinství), sport (například bazény, tělocvičny, stadiony), doprava (například autobusová nádraží, nádraží metra a železniční stanice, letiště, dopravní prostředky), zábava (například kina, divadla, muzea, koncertní a konferenční sály) nebo volný čas či jiné aktivity (například veřejné komunikace a náměstí, parky, lesy, dětská hřiště). Místo by mělo být klasifikováno jako veřejně přístupné také tehdy, pokud je bez ohledu na případná kapacitní nebo bezpečnostní omezení přístup podmíněn určitými předem stanovenými podmínkami, které může splnit neurčitý počet osob, jako je zakoupení vstupenky, předchozí registrace nebo dosažení určitého věku. Naproti tomu by místo nemělo být považováno za veřejně přístupné, pokud je přístup omezen na konkrétní a vymezené fyzické osoby, a to buď na základě práva Unie nebo vnitrostátního práva přímo souvisejícího s veřejnou bezpečností nebo ochranou, nebo na základě jasného projevu vůle osoby, která má nad místem příslušnou pravomoc. Samotná faktická možnost přístupu (jako např. neuzamčené dveře nebo otevřená brána v plotě) neznamená, že místo je veřejně přístupné, pokud existují náznaky nebo okolnosti, které naznačují opak (jako např. značky zakazující nebo omezující přístup). Firemní a tovární prostory, stejně jako kanceláře a pracoviště, které jsou určeny pouze pro přístup příslušných zaměstnanců a poskytovatelů služeb, jsou místy, která nejsou veřejně přístupná. Mezi veřejně přístupné prostory by neměly patřit věznice nebo hraniční kontroly. Některé další prostory mohou být složeny jak z veřejně nepřístupných, tak z veřejně přístupných prostor, například chodba soukromého obytného domu nezbytná pro přístup k lékaři nebo na letiště. Nepatří sem ani online prostory, protože se nejedná o fyzické prostory. To, zda je daný prostor veřejně přístupný, by však mělo být určeno případ od případu s ohledem na specifika konkrétní situace. V konkrétní situaci Letiště Václava Havla to s ohledem na rozdělení prostor letiště na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 300/2008 o společných pravidlech v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy a o zrušení nařízení (ES) č. 2320/2002, které stanoví společná pravidla pro ochranu civilního letectví s cílem předcházet protiprávním činům proti civilním letadlům, které ohrožují bezpečnost civilního letectví a cestujících , znamená, že nařízení o umělé inteligenci se vztahuje na veřejně přístupné části letištního komplexu, například na odletovou a příletovou halu a veřejné prostory k nim přiléhající. I zdeje provoz kamerového systému odůvodněn. Naopak část letiště, ve které se může pohybovat jen prověřený personála cestující během a po pasové, resp. bezpečnostní kontrole, za veřejně přístupný prostor podle tohoto právního předpisu Unie považovat nelze.

Izolovaný systém umělé inteligence

Toto ustanovení kromě definici navazuje na druhý pododstavec čl. 5 odst. 2 nařízení o umělé inteligenci, který zdůrazňuje mj. geografické omezení systému. Ve shodě s primárním účelem návrhu, kterým je zajištění pokračování provozu systému biometrické identifikace na letišti Václava Havla jakožto specifického a vysoce citlivého komunikačního uzlu (případně uchování možnosti jeho rozšíření na další relevantní letiště) se doplňují další konkrétní omezení nad rámec nařízení o umělé inteligenci .

Izolovaný systém je definován svou geografickou stálostí a umístěním objektů a prostorů na mezinárodním letišti. To vylučuje nasazení systému na jiná místa.

Podle odstavce 2 se pro případ rozšiřování letištního kamerového systému na další mezinárodní letiště umožňuje používat tyto části jako jeden systém. V případě vybudování kamerového systému na dalším letišti je možné systém buď pojmout jako nový izolovaný systém, nebo podat novou žádost pro izolovaný systém s více součástmi, a to i formou žádosti o prodloužení povolení, s uvedením nových relevantních náležitostí.

V odstavci 3 se stanoví cíle, pro které lze do referenční databáze zařadit biometrické údaje konkrétních osob. Vzhledem k působnosti nařízení o umělé inteligenci (které se

srov. případ teroristických útoků sebevražedných útočníků s výbušninami a šrapnely v kufrech na bruselském letišti Zaventem 22. března 2016; k výbuchům došlo ve veřejně přístupné části letiště ve frontách na registraci (check-in) a odevzdání zavazadel. srov. § 85e zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví podle čl. 2 odst. 3 nevztahuje na oblasti národní bezpečnosti a obrany) se upřesňuje, že definice cílů je relevantním omezením pro všechny údaje zařazené pro plnění úkolů spravujícího orgánu podle čl. 3 bodu 46 tohoto nařízení, tj. že spravující orgány (nebo v jejich zastoupení jiné osoby) mohou takové cíle plnit pouze v rámci činností vymáhání práva. Toto vymezení cílů v písm. a) až d) pak odpovídá článku 5 odst. 1 písm. h) nařízení o umělé inteligenci a převážně přebírá jeho terminologii. Byť je nutno vycházet z toho, že některé pojmy a obraty mají v oblasti práva EU autonomní význam nebo takového významu v daném kontextu mohou nabýt, v zájmu právní jistoty se jednání uvedená v čl. 5 odst. 1 písm. h) bodu i) nařízení o umělé inteligenci („oběti únosu, obchodování s lidmi nebo sexuálního vykořisťování lidí“) specifikují jako oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185 – 193b tr. zák.), únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200 tr. zák.), zavlečení (§ 172 tr. zák.) nebo obchodování s lidmi (§ 168 tr. zák.).

V odstavci 4 se stanoví 72hodinová lhůta pro splnění oznamovací povinnosti vůči Úřadu pro ochranu osobních údajů, stanovené podle článku 5 odst. 4 nařízení o umělé inteligenci. Jakkoli toto nařízení vyžaduje též podání zprávy orgánu dozoru nad trhem, v podmínkách ČR tyto instituce efektivn ě splývají. Není žádný důvod předpokládat, že by pátrání po osobách, jako zvláštní činnost neupravenou procesními předpisy, prováděly pomocí izolovaného systému justiční orgány (soudy a státní zastupitelství), které podléhají jiným dozorovým orgánům, než je ÚOOÚ. V praxi budou izolovaný systém vždy jako součást pátrání provozovat tzv. donucovací orgány (Policie ČR, GIBS, Vojenská policie, Celní správa nebo Vězeňská služba), které podléhají dozoru ÚOOÚ nad zpracováním osobních údajů. Povolený izolovaný systém se v souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení o umělé inteligenci stává vysoce rizikovým systémem ve smyslu jeho Přílohy III bodu 1 písm. a). Takový systém podle článku 74 odst. 8 nařízení o umělé inteligenci podléhá tomu orgánu dozoru nad trhem, který je dozorovým úřadem buď podle nařízení (EU) 2016/679 nebo podle směrnice (EU) 2016/680. V ČR je v obou případech tímto dozorovým úřadem, ve vztahu k donucovacím orgánům, pouze ÚOOÚ.

V odstavci 5 se upřesňuje zacházení s biometrickými údaji vzniklými zpracováním zobrazení osob, nezařazených v referenční databázi. Jde tedy o údaje osob, jejichž podoba byla zachycena příslušnými kamerami izolovaného systému a zpracována do podoby biometrických údajů. Nemohlo ovšem dojít ke ztotožnění těchto osob, protože nebyly zařazeny do referenční databáze. Proto nedošlo k jejich identifikaci, natož k následnému zásahu spravujícího orgánu, v reálném čase, a na takový případ se nevztahuje přímo zákaz podle čl. 5 odst. 1 písm. h) ani podmínky jeho překonání podle čl. 5 odst. 2 až 5 nařízení o umělé inteligenci. Systematicky tyto situace spadají do úpravy čl. 26 odst. 10 nařízení o umělé inteligenci, tj. mezi případy ex post identifikace.

Doba výmazu těchto údajů se stanoví na 90 dní. Během této doby budou pořízené biometrické údaje oddělené od jiných evidencí a bude možné je zpřístupnit jen v případě, že takový postup povolí soud (postupem podle § 8 odst. 5 tr. řádu) v rámci řízení o relevantním trestném činu podle nařízení o umělé inteligenci. Tím se dodržují všechny požadavky nařízení o umělé inteligenci, neboť primární biometrické zpracování provedl soudem povolený systém, a sekundární využití údajů je výlučně za účelem dosažení konkrétního, nařízením o umělé inteligenci výslovně aprobovaného, cíle, opět dle požadavků tohoto nařízení povoleno soudem. Po uplynutí uchovací lhůty 90 dnů má bez odkladu dojít k automatické likvidaci takto pořízených osobních údajů. V této oddělené evidenci tedy nebudou vedena data starší 90 dnů; to však neznamená současný výmaz relevantních údajů z trestníh o spisu nebo jiných podkladů používaných v konkrétním trestním řízení, pokud byl přístup k evidenci povolen soudem a toto zpracování přineslo informace využívané v daném řízení. O každém přístupu podle tohoto odstavce se informuje dozorový orgán (ÚOOÚ).

K § 39b

Toto ustanovení představuje základní rámec pro využívání izolovaného systému. Stanoví režim povolení příslušného soudu, jakož i přesné kategorie osob, jejichž biometrické údaje je možné zařadit do referenční databáze. Tyto kategorie jsou pojaty jako užší, než by umožňovaly cíle podle § 39a odst. 3, což umožňuje systémově přesněji posoudit typovou přiměřenost a nezbytnost jejich systémového zařazení do referenční databáze. Tento způsob činnosti (rozeznávání obličejů pomocí kamerového systému) se vyznačuje paralelním pátráním po větším množství osob.

Pokud bude třeba do referenční databáze zařadit osobu jinou, použije se § 39c. Tento rozdíl je odůvodněn tím, že v případech nepodléhajících relativně homogenním standardním kategoriím s určitou typovou závažností podle § 39b odst. 1 bude zpravidla nutné vycházet z konkrétních okolností případu.

Odstavec 1 stanoví v rámci článku 5 odst. 1 písm. h) nařízení o umělé inteligenci čtyři kategorie osob, které lze zařadit do referenční databáze. Vždy jde buď o osoby, po kterých spravující orgán pátrá z důvodu ohrožení jejich života a zdraví, nebo u kterých jsou již v okamžiku zařazení do referenční databáze splněny všechny zákonné podmínky pro omezení osobní svobody.

V první kategorii (písm. a) může jít jen o osoby, u kterých jsou podle příslušného ustanovení trestního řádu již splněny všechny podmínky pro omezení osobní svobody. V kategorii uvedené v bodu 1) jsou osoby podezřelé, obviněné nebo obžalované ze spáchání některého z trestných činů stanovených příloh ou IInařízení o umělé inteligenci, je-li postižitelný nepodmíněným trestem odnětí svobody v délce alespoň 4 let, pokud je v té souvislosti třeba omezit jejich osobní svobodu (například byl soudem vydán příkaz k zadržení podle § 76a tr. řádu nebo k zatčení podle § 69 tr. řádu).

Ve druhé kategorii (písm. a) bod 2) mohou být zařazeny osoby podezřelé, obviněné nebo obžalované ze spáchání jiného trestného činu, přičemž podmínka omezení osobní svobody v kombinaci s podmínkou konkrétního ohrožení života nebo zdraví čl. 5 odst. 1 písm. h) bod ii) nařízení vede k tomu, že tato kategorie je omezena na osoby, pro které platí vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu (a byl vydán např. příkaz k zatčení podle § 69 tr. řádu). V této kategorii tedy nelze zařadit všechny osoby podezřelé, obviněné nebo obžalované ze spáchání jiného trestného činu, nýbrž pouze osoby, které lze vzít do vazby pro důvodnou obavu, že dokonají pokus trestného činu proti životu nebo zdraví, nebo se takového trestného činu, který připravovaly, dopustí. Může jít například o osobu obviněnou z pokusu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zák., je-li důvodná obava, že se pokusí tento trestný čin dokonat a tím někoho ohrozí na životě.

Ve třetí kategorii (písm. b) bod 1) lze zařadit mimo jiné osoby, o nichž se lze důvodně domnívat, že je ohrožen jejich život nebo zdraví, což odpovídá čl. 5 odst. 1 písm. h) bod ii) nařízení umělé inteligence z hlediska chráněných osob.

Do čtvrté kategorie (písm. b) bod 2) lze zařadit jiné osoby, po kterých bylo vyhlášeno pátrání a které lze omezit na osobní svobodě, což je dáno tím, že čl. 5 odst. 1 písm. h) bod i) nařízení o umělé inteligenci není omezený na oběti ani na osoby ohrožené. V takovém případě ovšem nesmí důvod omezení osobní svobody souviset s trestnou činností, aby nebylo obcházeno omezení stanovené pro trestnou činnost v čl. 5 odst. 1 písm. h) bod iii) nařízení o umělé inteligenci (což je výslovně vyloučeno obratem „s výjimkou osob, u kterých …“). Vzhledem k textaci § 39b odst. 1 písm. b) bod 2 návrhu musí být všechny zákonné podmínky pro omezení osobní svobody splněny již v okamžiku zařazení osoby do referenční databáze. To znamená, že nelze využít ta ustanovení, která podmiňují omezení osobní svobody chováním osoby v relevantním časovém úseku. V praxi půjde především o případy útěků ze zabezpečovací detence nebo ústavní výchovy podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o policii, nebo o cizince, kteří mají být podle vykonatelného rozhodnutí vyhoštěni (§ 27 odst. 1 písm. b) zákona o policii). Naopak postup podle § 39b odst. 1 písm. b) bod 2 návrhu tak z povahy věci neumožňuje souvislost s výkonem oprávnění podle § 25 ani podle písm. a), b), e), f),

g) a i) ustanovení § 26 odst. 1 zákona o policii. Postupem podle § 39b odst. 1 písm. b) bod 2 návrhu lze v rozsahu § 27 odst. 1 zákona o policii využít v zásadě písm. a) a c),

16 trestných jednání, od terorismu po nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi.

ačkoli je možné i využití b) nebo d). Vzhledem k formulaci § 39b odst. 2 písm. b) bod 2. návrhu může být důvodem zařazení do referenční databáze jen identifikace cizince, kterého je již policista oprávněn zajistit, například cizince, jemuž byl uložen trest vyhoštění, nikoli získávání podkladů pro rozhodnutí v probíhajícím nebo potenciálním řízení o přestupku, například v oblasti pobytu cizinců. Tím není dotčeno využití informací získaných jinak, například v rámci standardního prokázání totožnosti, ke kterému dojde na území ČR.

V odstavci 2 se stanoví povolení předsedy senátu vrchního soudu jako podmínka používání izolovaného systému. Navrhuje se, aby toto povolení vydával senát příslušného vrchního soudu, neboť hlavním důvodem nezávislé kontroly je zásah do lidských práv a svobod, zejména do práva na soukromí a práva na ochranu osobních údajů, který provoz izolovaného systému představuje.

Dále se v odstavci 3 stanoví náležitosti žádosti, které dílem reflektují podmínky stanovené článkem 5 odst. 3, článkem 27 a článkem 49 AI Aktu, dílem vycházejí z náležitostí podle jiných procesních předpisů a dílem přidávají vlastní kompenzace a záruky. V tomto ohledu jde především o kontaktní údaje pověřen ce, který bude nad referenční databází dohlížet podle odstavce 9. V rámci posílení důrazu na korektní používání izolovaného systému a s cílem vytvořit podmínky pro lepší průkaznost a informovanost soudu při opětovném povolování nebo prodlužování činnosti izolovaného systému se vkládá také povinnost spravujícího orgánu připojit informaci o zařazování osob do referenční databáze v uplynulém období, ve kterém byl izolovaný systém již používán. Tato informace má obsahovat vypovídající údaje o rozsahu činnosti izolovaného systému, včetně informací o osobách, které byly z referenční databáze vyřazeny po intervenci pověřence podle odst. 9. Předpokládá se, že modality plnění této povinnosti budou postupně vyvinuty praxí.

V odstavci 4 se stanoví postup pro doplnění náležitostí nebo odstranění jiných vad žádosti. Stanoví se také dostatečně dlouhá lhůta pro rozhodnutí soudu, která by měla odpovídat systémové povaze rozhodnutí, protože se předpokládá konstantní činnost systému v daných parametrech. Tomu odpovídá i doba, na kterou lze povolení udělit, resp. po kterou lze povolení prodlužovat, v odstavci 8.

V odstavci 5 se zapracovávají požadavky čl. 5 odst. 2 (a odstavce 5) nařízení o umělé inteligenci, z hlediska kontroly nezbytnosti a přiměřenosti systému, včetně jeho základních parametrů. Vzhledem k roli soudu při posuzování žádosti, resp. parametrů navrhovaného fungování systému (srov. zejm. § 39b odst. 3 písm. b) až d)) je možné (a v odst. 6 výslovně zmíněné) i částečné povolení systému, ať již omezením časovým, prostorovým nebo personálním, oproti podané žádosti.

Odstavec 6 stanoví základní modality rozhodování soudu a obsah rozhodnutí, včetně možného částečného povolení a konkrétního vymezení izolovaného systému .

Odstavec 7 vychází z pojetí soudního povolení jako záruky řádné ochrany základních práv subjektů údajů (rozhodnutí nezávislého orgánu je v tomto směru zárukou i ve smyslu předpisů práva Unie o ochraně osobních údajů). Nařízení o umělé inteligenci ovšem v těchto případech nepočítá s vícestupňovým povolovacím systémem nebo dokonce s účastí dalších stran na řízení o povolení. Z těchto důvodů se stanoví, že účastníkem řízení je pouze žadatel, a také se vylučuje opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, zejména protože jde o rozhodování zvláštní povahy, které se fakticky týká jen osob, které jsou již předmětem pátrání na základě jiných zákonem předvídaných skutečností nebo (soudních) rozhodnutí. Odstavec 7 také vylučuje použití správního řádu. V souladu s požadavkem čl. 5 odst. 2 a 5 nařízení o umělé inteligenci má povolování Vrchním soudem představovat na moci výkonné nezávislou záruku dodržování požadavků tohoto nařízení. Toho je dosaženo stručnou, ale úplnou procesní úpravou rozhodování Vrchního soudu. Naopak v případě použití správního řádu by se Vrchní soud dostal do postavení správního orgánu rozhodujícího ve správním řízení, s možnou působností Ministerstva spravedlnosti při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, což by mohlo vést k popření smyslu tohoto požadavku evropského práva.

V odstavci 8 je maximální doba, na kterou lze povolit činnost izolovaného systému, 12 měsíců. Tuto dobu může soudce opakovaně prodloužit opět nejvýše po periodách 12 měsíců. Tím se vyjasňuje, že samotná skutečnost, že izolovaný systém byl využíván po určitou pevně stanovenou dobu, neznamená, že by prodloužení činnosti izolovaného systému na další období bylo nepřiměřené. Vzhledem k čl. 5(3) nařízení o umělé inteligenci, je třeba, aby také prodloužení činnosti izolovaného systému mělo formu rozhodnutí soudce. V odstavci 8 se proto výslovně stanoví obdobné použití odstavců 3 až 7, které upravují rozhodování příslušného soudce. Pokud se mají oproti původní odůvodněné žádosti podle § 39b odst. 3 měnit modality fungování systému, nebo pokud bylo již dosaženo registrace podle čl. 39 nařízení o umělé inteligenci, je samozřejmě třeba takové změny uvést nebo doplnit. Naopak pokud se modality fungování systému nemění, může být dostatečné odkázat na předchozí žádost a udělené povolení. Jak vyplývá ze znění ustanovení, soud při rozhodování o prodloužení činnosti izolovaného systému postupuje obdobně jako při rozhodování o povolení činnosti nového izolovaného systému, včetně žádosti, odůvodnění a absence opravného prostředku.

Odstavec 9 zavádí kontrolu pověřence spravujícího orgánu (např. § 79a zákona o policii) ohledně vkládání biometrických údajů konkrétních osob do referenční databáze, aby bylo zajištěno, že jsou respektována omezení plynoucí z odstavce 6.

K § 39c

Účelem tohoto ustanovení je umožnit, aby do referenční databáze izolovaného systému, jehož používání bylo již schváleno podle § 39b (a proto není třeba v odstavci 3 trvat na těch prvcích žádosti, které by se pouze duplikovaly), byly zařazeny též další osoby, jejichž identifikace vyhovuje podmínkám článku 5 odst. 1 písm. h) nařízení o umělé inteligenci, ale jejichž situace je více specifická a posouzení nezbytnosti a přiměřenosti je více konkrétní. Individuální charakter ustanovení naznačuje i to, že se u „použití“ izolovaného systému zpravidla přímo odkazuje odstavec 1 tohoto ustanovení, aby nedocházelo k záměně s „použitím“ izolovaného systému podle § 39b.

Podle odstavce 1 jde o osoby, které nespadají do úzce vymezených kategorií podle § 39b odst. 1. Nezbytnost a přiměřenost zařazení takových osob do referenční databáze se posuzuje individuálně podle odstavce 5.

V odstavci 2 se nejprve stanoví zásada, že izolovaný systém lze pro detekci individuálních konkrétních osob nespadajících do kategorií podle § 39b odst. 1 využít jen po předchozím příslušném povolení senátu příslušného vrchního soudu. Na rozdíl od § 39b (který upravuje povolení používání izolovaného systému) se ve shodě s článkem 5 odst. 3 AI Aktu dovoluje na přechodnou dobu použít izolovaný systém bez povolení, pokud to nesnese odkladu. Pořízené údaje a záznamy se ovšem musí, pokud není povolení uděleno, zničit.

V odstavci 3 se doplňují ty prvky žádosti, které nebyly konzumovány žádostí podle § 39b odst. 3. Nad rámec individualizace žádosti se uvádí i informace usnadňující kontrolu ze strany soudu v písm. d).

V odstavci 4 se stanoví postup při doplnění žádosti nebo odstranění jiných vad a oproti § 39b se zkracuje lhůta pro rozhodnutí na 72.

Odstavec 5 rozvádí obdobně jako v § 39b odst. 5 posuzován í nezbytnosti a přiměřenosti, které příslušný senát vrchního soudu provádí ohledně zařazení konkrétní osoby do referenční databáze.

Odstavec 6 stanoví základní modality rozhodování soudu a obsah rozhodnutí, včetně možného částečného povolení použití izolovaného systému a určení konkrétní fyzické osoby. Je samozřejmě možné, že podle § 39c budou zařazovány i menší skupiny osob, například pokud budou k dispozici zpravodajské informace, že v Evropské unii plánuje určitá teroristická buňka útok na letiště a spravující orgán požádá soud o povolení zařazení několika předpokládaných členů této buňky do referenční databáze s obdobným odůvodněním. Tyto osoby však musí být všechny uvedeny konkrétně již v žádosti a soud následně bude důvodnost jejich zařazení posuzovat individuálně.

Odstavec 7 vychází z pojetí soudního povolení jako záruky řádné ochrany základních práv subjektů údajů (rozhodnutí nezávislého orgánu je v tomto směru zárukou i ve smyslu předpisů práva Unie o ochraně osobních údajů). Nařízení o umělé inteli genci ovšem v těchto případech nepočítá s vícestupňovým povolovacím systémem nebo dokonce s účastí dalších stran na řízení o povolení. Z těchto důvodů se stanoví, že účastníkem řízení je pouze žadatel, a také se vylučuje opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, zejména protože jde o rozhodování zvláštní povahy, které se fakticky týká jen osob, které jsou již předmětem pátrání na základě jiných zákonem předvídaných skutečností nebo (soudních) rozhodnutí. Odstavec 7 také vylučuje použití správního řádu. V souladu s požadavkem čl. 5 odst. 2 a 5 nařízení o umělé inteligenci má povolování Vrchním soudem představovat na moci výkonné nezávislou záruku dodržování požadavků tohoto nařízení. Toho je dosaženo stručnou, ale úplnou procesní úpravou rozhodování Vrchního soudu. Naopak v případě použití správního řádu by se Vrchní soud dostal do postavení správního orgánu rozhodujícího ve správním řízení, s možnou působností Ministerstva spravedlnosti při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, což by mohlo vést k popření smyslu tohoto požadavku evropského práva.

V odstavci 8 je maximální doba, na kterou lze povolit činnost izolovaného systému, 12 měsíců. Tuto dobu může soudce opakovaně prodloužit opět nejvýše po periodách 12 měsíců. Tím se vyjasňuje, že samotná skutečnost, že izolovaný systém byl využíván po určitou pevně stanovenou dobu, neznamená, že by prodloužení činnosti izolovaného systému na další období bylo nepřiměřené. Vzhledem k čl. 5(3) nařízení o umělé inteligenci, je třeba, aby také prodloužení činnosti izolovaného systému mělo formu rozhodnutí soudce. V odstavci 8 se proto výslovně stanoví obdobné použití odstavců 3 až 7, které upravují rozhodování příslušného soudce. Pokud se mají oproti původní odůvodněné žádosti podle § 39b odst. 3 měnit modality fungování systému, nebo pokud bylo již dosaženo registrace podle čl. 39 nařízení o umělé inteligenci, je samozřejmě třeba takové změny uvést nebo doplnit. Naopak pokud se modality fungování systému nemění, může být dostatečné odkázat na předchozí žádost a udělené povolení. Jak vyplývá ze znění ustanovení, soud při rozhodování o prodloužení činnosti izolovaného systému postupuje obdobně jako při rozhodování o povolení činnosti nového izolovaného systému, včetně žádosti, odůvodnění a absence opravného prostředku.

K § 53

Úpravou odstavce 3 dochází ke snížení požadavku minimálního věku pro místopředsedu Úřadu ze 40 let na věk 35 let, neboť cílem je usnadnit personální růst zaměstnanců tohoto úřadu, kdy funkce místopředsedy představuje logický stupeň kariérního růstu. Ostatní požadavky (vč. délky praxe v oblasti ochrany osobních údajů nebo lidských práv a základních svobod) se samozřejmě nesnižují.

K § 54

Úpravou odst. 1 písm. d) se mění způsob, jakým může Úřad stanovit kritéria pro akreditaci subjektu provádějícího monitorování kodexů chování (čl. 41 odst. 3 GDPR), kritéria pro vydávání osvědčení o ochraně údajů nebo příslušných pečetí a známek (čl. 42 odst. 5 GDPR) nebo požadavky pro akreditaci subjektu pro vydávání osvědčení (čl. 43 odst. 1 písm. b) GDPR). Nově by se mělo jednat nikoli o vyhlášku, nýbrž o opatření obecné povahy, a to z následujících důvodů:

Lze srovnat, že ČIA nemá požadavky na akreditaci (například u sváření apod.) stanovené vyhláškou. Požadavek vydat vyhlášku vnáší nestandardní prvek, kde část akreditací by se konala podle technických norem, případně interních dokumentů ČIA, a jedna oblast (tedy ochrana osobních údajů) by byla upravena vyhláškou, při změně požadavků na akreditaci nebo certifikační kritéria, o které lze předpokládat, že nebudou ojedinělé, by systém nebyl dostatečně pružný.

Návrh vyhlášky na akreditační požadavky subjektů pro vydávání osvědčení, schválené od EDPB v rámci mechanismu jednotnosti, byl rozeslán do meziresortního připomínkového řízení. Z došlých připomínek se ukázal problém neslučitelnosti požadavků na dokument ze strany EDPB a požadavků na tvorbu právních předpisů. Řešení vyhláškou, jak předpokládá § 54 odst. 1 písm. e), na základě natolik odlišných požadavků na obsah a strukturu tak není realizovatelné.

Stejnou schvalovací procedurou by měly kromě akreditačních požadavků na certifikace projít též akreditační požadavky na kodexy a certifikační kritéria, což znamená opakované řešení téhož problému. V případě certifikačních kritérií se předpokládá, že nebudou jedna univerzální certifikační kritéria, ale tato kritéria budou navržena oborově (např. účetnictví, umělá inteligence) nebo odvětvově (školství, zdravotnictví) nebo po operacích zpracování (uchovávání, skartování apod.). To znamená, že se může vyvinout celá množina různých certifikačních kritérií a s tím by byla spojena nutnost vytvořit velké množství vyhlášek.

Z komparativního hlediska lze podpořit změnu ustanovení a u vést akreditační požadavky pro akreditaci subjektů pro vydávání osvědčení zveřejněné na stránkách EDPB pro Řecko, Irsko a Německo; akreditační požadavky na akreditaci subjektů pro monitorování kodexů chování zveřejněné na stránkách EDPB pro Finsko, Dánsko, Belgii a Francii.

K § 54a

Vkládá se nová úprava rozhodování o kodexu chování podle čl. 40 odst. 5 GDPR. Zejména se upřesňují činnosti ÚOOÚ v oblasti kodexů, tj. jejich schvalování kodexů a akreditace subjektů pro jejich monitorování, což je využito v návrhu novely zákona o správních poplatcích, kde jsou tyto činnosti zpoplatněny, aby byly žádosti podávány jen subjekty s vážným zájmem. Definice těchto činností tak tvoří nezbytnou součást pro jejich zpoplatnění, které je zajištěno přiloženou novelou zákona o správních poplatcích.

K § 63

Do nově vloženého odstavce 2 se vkládá nová úprava přestupků odpovídajících základním povinnostem spravujícího orgánu podle nově navržených § 39a až 39c upravujících režim vzdálené biometrické identifikace v reálném čase na mezinárodním letišti.

Tyto přestupky budou projednávány ve standardním (platném) sankčním režimu přestupků proti části první hlavě III zákona o zpracování osobních údajů.

V souladu s tím v původním odstavci 3 (tj. nově v odstavci 4) stanoví, že stejně jako u přestupků podle odstavce 1 a 2 lze uložit pokutu do výše 10 milionů korun.

Účinnost

K čl. IX

Navrhuje se účinnost zákona k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení. V souladu s § 9 odst. 3 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, totiž lze považovat potřebu předcházet řízení o porušení povinnosti plynoucí z členství České republiky v EU za naléhavý obecný zájem. Transpoziční lhůta u směrnice 2022/977 totiž uplyne již 12. prosince 2024, takže nabytí účinnosti k 1. červenci 2027, které by reálně připadalo v úvahu, je příliš výrazným zpožděním. Navíc zákon nestanoví žádné povinnosti soukromému sektoru a upravuje pouze fungování veřejné moci a spolupráci orgánů veřejné moci mezi sebou. Omezení, která zákon klade, se týkají zajištění silnější ochrany osobních údajů a nic nebrání jejich urychlené aplikaci. V neposlední řadě bude brzká aplikace zákona vhodná pro udržení vnitřní bezpečnosti a prevenci kriminality v rámci činnosti kamerového systému na mezinárodních letištích.

(Transpoziční lhůta pro provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2123 končí 1. listopadu 2025, tedy v době, kdy dojde k přerušení legislativních procesů volebním cyklem; vzhledem k minimálnímu rozsahu změn a flexibilní povaze této spolupráce však není důvodu s účinností § 88c zákona o Policii ČR otálet.)

Účinnost ustanovení zavádějících povinnost komunikovat prostřednictvím aplikace sítě pro bezpečnou výměnu informací Evropského policejního úřadu (tzv. SIENA), tedy:

- čl. I bodu 22 (ustanovení § 90c zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR),

- čl. IV bodů 2 a 3 (ustanovení § 48 odst. 7 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů), a

- čl. V bodu 4 (ustanovení § 68 odst. 6 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky) se navrhuje odložit do 1. července 2027 s cílem umožnit všem příslušným sborům a útvarům splnění technických požadavků na komunikaci v kanálu SIENA. Tato lhůta odpovídá požadavkům § 9 zákona o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, aniž to zásadně narušovalo lhůtu stanovenou pro připojení k výše uvedené aplikaci článkem 22 odst. 1 druhý pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/977 na 12. června 2027.

V Praze dne 18. září 2024

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL. M.

podepsáno elektronicky

1. místopředseda vlády a ministr vnitra:

Mgr. Bc. Vít Rakušan

podepsáno elektronicky