zákon č. 252/2023 Sb.

1 Zhodnocení platného právního stavu

Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), je právním předpisem upravujícím oblast místních poplatků, které může obec v rámci své samostatné působnosti zavést na svém území obecně závaznou vyhláškou. Místní poplatky jsou jedním ze zdrojů příjmů obce, a proto lze právní úpravu těchto peněžitých plnění považovat za významnou součást práva na samosprávu zakotveného v čl. 100 Ústavy, jehož součástí je i fiskální autonomie obce. I z tohoto důvodu je rozhodnutí o tom, který místní poplatek bude zaveden, zcela na uvážení dané obce.

1.1 Stanovení místních poplatků

V oblasti stanovování místních poplatků obsahuje zákon o místních poplatcích zvláštní právní úpravu vůči daňovému řádu ve vztahu k vyměření poplatku. Místní poplatky, které jsou poplatníkem zaplaceny nebo plátcem poplatku odvedeny včas a ve správné výši, se standardně nevyměřují, ale jsou pouze předepisovány do evidence poplatků. K vyměření místních poplatků platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem dochází zásadně pouze v případě, není-li tento poplatek zaplacen poplatníkem včas nebo ve správné výši. Z daného vyplývá, že místní poplatek se musí vyměřovat i v případě, kdy jej poplatník zaplatí opožděně. Podle stávající právní úpravy je tedy nutné vyměřovat místní poplatek rozhodnutím i v případech, kdy je již zaplacen. Výjimkou z tohoto pravidla je poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci v případě, kdy obec v obecně závazné vyhlášce určí jako základ dílčího poplatku hmotnost nebo objem odloženého komunálního odpadu. Tento místní poplatek je vyměřován platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem vždy, protože poplatkový subjekt nemá k dispozici informace, na základě kterých by mohl daný poplatek sám zaplatit ve správné výši. Stávající právní úprava, která předepisuje vyměření místního poplatku pouze v určitých případech, vyvolává řadu pochyb o tom, zda je či není v konkrétním případě vedeno nalézací řízení, resp. do jaké míry se konkrétní úkony správce poplatku projeví v nalézací rovině správy místních poplatků. Pro případy, kdy je místní poplatek vyměřován platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem z důvodu, že nebyl zaplacen nebo odveden včas nebo ve správné výši, zákon o místních poplatcích speciálně nestanoví náhradní lhůtu splatnosti. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2014, č. j. 2Afs 68/2012-34, publikovaného pod č. 3096/2014 Sb. NSS, má dále poplatkový subjekt právo požadovat vydání platebního výměru, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl povinen splnit ohlašovací povinnost podle § 14 zákona o místních poplatcích, sdělil kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně požádal o vydání platebního výměru, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. Tento dodatečný důvod pro vyměření místního poplatku není doposud zakotven v platné právní úpravě. Zákon o místních poplatcích tak výslovně nezakotvuje právo poplatkového subjektu požádat o vyměření místního poplatku rozhodnutím v případech, kdy správce poplatku ze zákona místní poplatek rozhodnutím nevyměřuje.

Subsidiárně se při správě místních poplatků postupuje podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), protože zákon o místních poplatcích další podrobnosti nalézacího řízení sám neupravuje a protože z hlediska daňového řádu lze místní poplatky podřadit pod pojem daň. Zákon o místních poplatcích se nevymezuje proti možnosti doměřovat místní poplatky, která plyne z obecné právní úpravy podle daňového řádu. Protože není doměření místních poplatků výslovně vyloučeno, lze i podle stávající právní úpravy vyměřené místní poplatky po dobu běhu lhůty pro stanovení poplatku doměřovat. Nezaplacení místního poplatku nebo jeho části poplatníkem včas, nebo neodvedení místního poplatku nebo jeho části plátcem poplatku včas, může mít za následek zvýšení poplatku či jeho části až na trojnásobek. Právní úpravu způsobu jeho stanovení je nutno upřesnit.

1.2 Vztah k insolvenčnímu řízení

Zákon o místních poplatcích neobsahuje zvláštní právní úpravu ve vztahu k insolvenčnímu řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Subsidiárně se tak použijí ustanovení daňového řádu, která však nejsou v plné míře použitelná pro oblast místních poplatků, protože předpokládají podávání daňového tvrzení, na základě kterého se stanoví daň za část zdaňovacího období tak, aby mohla být související daňová pohledávka přihlášena v insolvenčním řízení. Pokud je zjištěn úpadek poplatkového subjektu, nemá podle stávající právní úpravy správce poplatku možnost vyměřit místní poplatek za část poplatkového období v případě, kdy poplatkovým obdobím je kalendářní rok, což vytváří problémy při správě daného poplatku. To se týká poplatku ze psů a obou poplatků za komunální odpad. Dochází k časovému odstupu mezi dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a dnem, kdy může být po uplynutí ročního poplatkového období místní poplatek vyměřen. Tento časový odstup vede zpravidla ke zmeškání dvouměsíční lhůty pro přihlášení pohledávky v insolvenčním řízení podle § 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona. Navíc se výše místního poplatku může v průběhu poplatkového období měnit v návaznosti na změny v poplatkové povinnosti, zejména zánik poplatkové povinnosti a změny v předmětu poplatkové povinnosti (množství vyprodukovaného odpadu, počet držených psů, změna bydliště, změna pobytu, atd.) V okamžiku přihlašování pohledávky tak není možné určit její výši, pokud má pokrývat celé poplatkové období. V neposlední řadě pohledávka s ročním poplatkovým obdobím vzniká již na počátku poplatkového období, tedy zpravidla před rozhodnutím o úpadku, a proto podle § 242 odst. 1 daňového řádu a contrario není pohledávkou za majetkovou podstatou.

1.3 Lhůta pro stanovení poplatku u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok

Stávající znění zákona o místních poplatcích neobsahuje speciální právní úpravu lhůty pro stanovení poplatku pro místní poplatky, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok (poplatek ze psů a oba poplatky za komunální odpad). V případě těchto místních poplatků obce v obecně závazné vyhlášce zpravidla určují den splatnosti již v průběhu poplatkového období, což vede k tomu, že lhůta pro stanovení místního poplatku začne běžet dříve, než skončí poplatkové období.

2 Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

2.1 Stanovení místních poplatků

Navrhuje se, aby v případě, kdy je místní poplatek zaplacen nebo odveden ve správné výši a včas (popřípadě do vydání rozhodnutí o vyměření místního poplatku) a současně je splněna ohlašovací povinnost, nebyla-li pro daný místní poplatek obecně závaznou vyhláškou obce vyloučena, postupoval správce poplatku tak, že vyměří místní poplatek předepsáním do evidence poplatků bez vydání rozhodnutí. Při této zjednodušené formě vyměření správce poplatku neodůvodňuje předepsanou výši místního poplatku a ani poplatkovému subjektu neoznamuje výsledek vyměření. Výše uvedený zjednodušený postup vyměření místního poplatku se nepoužije u poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci v případě, kdy obec v obecně závazné vyhlášce určí jako základ dílčího poplatku hmotnost nebo objem odloženého komunálního odpadu. Tento místní poplatek vyměřuje správce poplatku vždy rozhodnutím, kterým je platební výměr nebo hromadný předpisný seznam, neboť poplatkový subjekt v případě tohoto místního poplatku nemá předem dostatek informací k tomu, aby jej mohl zaplatit ve správné výši. Navrhované postupy zohledňují stávající praxi správců poplatku a jejich cílem je pouze výslovně upravit již fungující, jednoduchý a administrativně nenáročný model. Zároveň dojde k odstranění právní nejistoty jak na straně správce poplatku, tak i na straně poplatkového subjektu, zda se v konkrétním případě činěné úkony správce poplatku projeví v nalézací rovině správy daného místního poplatku. Navrhuje se výslovně stanovit podmínky, při jejichž splnění správce poplatku vyměří místní poplatek rozhodnutím vždy. Navrhovaná právní úprava upravuje vyměření místního poplatku rozhodnutím ve třech případech. Prvním případem je nesplnění podmínek pro vyměření místního poplatku předepsáním do evidence poplatků bez vydání rozhodnutí. Oproti stávajícímu stavu však bude možné vyměřit místní poplatek předepsáním do evidence poplatků i v případě opožděné platby. Správce poplatku tak nebude muset vydávat rozhodnutí, pokud je místní poplatek uhrazen, byť opožděně. Nevylučuje se však možnost uložit poplatkovému subjektu zvýšení poplatku, a to s ohledem na okolnosti případu.

Uvedené lze demonstrovat na následujícím schématu:

Existence poplatkové povinnosti

Uhrazen zcela Uhrazen zčásti Neuhrazen uhrazen zbytek

lhůta splatnostiVyměření předepsáním do evidence

Poplatek je vyměřen vePoplatek není vyměřen správné výšive správné výši*)

uhrazen zbytek Zjištění ze strany správce poplatku Uhrazen zcela

Vyměření předepsáním do evidence*) *) vznik možnosti stanovit

zvýšení poplatku

Poplatek je vyměřen vePoplatek není vyměřen správné výšive správné výši*)

Rozhodnutí o vyměření

vydání rozhodnutí

poplatku *)

Obrázek 1: Schéma vyměřování místního poplatku předepsáním do evidence poplatků a rozhodnutím v případě nezaplacení místního poplatku včas nebo ve správné výši

Ke druhému případu, kdy se místní poplatek vždy vyměřuje rozhodnutím, dochází u poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jestliže obec v obecně závazné vyhlášce určí jako základ dílčího poplatku hmotnost nebo objem odloženého komunálního odpadu. Třetí případ, kdy se poplatek vyměřuje rozhodnutím, nastává, jestliže je proti poplatkovému subjektu vedeno insolvenční řízení a je zjištěn úpadek. V tomto případě se navrhuje vyměření místního poplatku za poplatková období, jejichž počátek, délku a konec stanoví navrhované zvláštní ustanovení o vztahu k insolvenčnímu řízení. Dále se navrhuje výslovně zakotvit, že místní poplatek lze doměřit, přičemž tato možnost oproti obecné úpravě podle daňového řádu není podmíněna provedením daňové kontroly. Bude se jednat o případy, kdy správce poplatku dodatečně zjistí, že místní poplatek stanovený rozhodnutím není stanoven ve správné výši. K doměření může dojít na základě vlastní vyhledávací či kontrolní činnosti správce poplatku, nebo vyhledávací či kontrolní činnosti správce poplatku provedené z podnětu osoby či orgánu veřejné moci či v důsledku zjištění v rámci mezinárodní spolupráce při správě daní, včetně automatické výměny informací (např. o prodejcích činných na digitálních platformách). Nově se poplatkovému subjektu dává možnost požádat o vyměření místního poplatku rozhodnutím, a to v případech, kdy je místní poplatek vyměřen předepsáním do evidence poplatků. Možnost podat tuto žádost je širší, než jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu. Poplatkový subjekt může o vyměření rozhodnutím požádat po celou dobu běhu lhůty pro stanovení poplatku. Na základě žádosti dojde k vyměření místního poplatku rozhodnutím, které nahradí ex lege původní vyměření místního poplatku předepsáním do evidence poplatků. Žádost bude nepřípustná v případech, kdy je již místní poplatek vyměřen dříve vydaným rozhodnutím.

Návrh neobsahuje zvláštní právní úpravu odůvodnění rozhodnutí oproti daňovému řádu. Rozhodnutí o vyměření místního poplatku musí obsahovat odůvodnění bez ohledu na to, zda je vydáno z moci úřední nebo na žádost, a to i v případě, kdy se vyměřovaná výše místního poplatku neliší od výše místního poplatku zaplacené. Odůvodnění je nezbytnou náležitostí rozhodnutí, která je zárukou jeho přezkoumatelnosti ze strany nadřízeného orgánu, popřípadě soudu. Správce poplatku se v odůvodnění musí vypořádat především s tím, proč stanovuje místní poplatek v příslušné výši, případně s dalšími důvody uvedenými v žádosti. Vůči obecné právní úpravě v daňovém řádu se navrhuje speciálně upravit náhradní lhůtu splatnosti místního poplatku pro případy, kdy je místní poplatek stanoven rozhodnutím (tedy buď vyměřen platebním výměrem, nebo hromadným předpisným seznamem, anebo doměřen dodatečným platebním výměrem) z důvodu, že nebyl zaplacen nebo odveden včas nebo ve správné výši. V případě doměření, které bude vždy z moci úřední, se uplatní obecná lhůta splatnosti podle daňového řádu. V návaznosti na zpřesnění ustanovení o stanovení místního poplatku se navrhuje změna právní úpravy zvýšení poplatku, protože je třeba reagovat na situace, kdy by byl jednou zvýšený poplatek doměřován. Podle stávající právní úpravy může správce poplatku zvýšit poplatek až na trojnásobek. Toto zvýšení v sobě zahrnuje samotný místní poplatek a k tomu vlastní zvýšení poplatku ve výši maximálně jeho dvojnásobku. V nové právní úpravě u zvýšení místního poplatku nedochází k věcné změně, pouze k úpravě, v jejímž důsledku dojde k jasnému oddělení příslušenství od samotného poplatku. Příslušenství ve formě zvýšení poplatku tak může činit až dvojnásobek rozdílu mezi částkou, která má být zaplacena nebo odvedena do původního dne splatnosti a částkou, která byla zaplacena nebo odvedena do tohoto dne. I přes jiné slovní vyjádření je tak maximální částka zvýšení poplatku totožná se současnou právní úpravou.

2.2 Vztah k insolvenčnímu řízení

Je-li zjištěn úpadek poplatkového subjektu, dojde u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok, k rozdělení poplatkového období k poslednímu dni kalendářního měsíce, ve kterém nastanou účinky rozhodnutí o úpadku. Tato speciální úprava pro rozdělení poplatkového období se nepoužije v případě, že místní poplatek bude zaplacen nebo odveden za celé poplatkové období před účinností rozhodnutí o úpadku. Pro poplatkové období za zbývající část kalendářního roku se uplatní obecná úprava vyměřování. Místní poplatek se vyměří rozhodnutím pouze tehdy, není-li zaplacen včas nebo ve správné výši, tedy buď ve lhůtě splatnosti, nebo později, ale dříve než bude vydáno rozhodnutí o vyměření poplatku. Pohledávka za toto období bude vždy pohledávkou za majetkovou podstatou (srov. § 242 odst. 1 daňového řádu). Obdobně bude rozděleno poplatkové období, v němž dojde k předložení konečné zprávy soudu podle insolvenčního zákona.

2.3 Lhůta pro stanovení poplatku u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok

Navrhuje se upravit počátek běhu lhůty pro stanovení poplatku odlišně od § 148 daňového řádu tak, aby začala běžet prvním dnem bezprostředně následujícím po skončení poplatkového období. Na počátek běhu lhůty pro stanovení poplatku tak nemá vliv den splatnosti místního poplatku určený obcí v obecně závazné vyhlášce podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o místních poplatcích.

3 Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

3.1 Stanovení místních poplatků

Stávající právní úprava stanoví správci poplatku povinnost vyměřit místní poplatek platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem, není-li poplatek zaplacen včas nebo ve správné výši. Ze strany správců poplatku není v řadě případů postupováno v souladu s tímto ustanovením, zejména v případech, je-li poplatek zaplacen v plné výši, avšak opožděně. Správci poplatku v těchto případech často nepřistoupí k vyměření místního poplatku, neboť to považují za administrativně a finančně nákladné. Nečinnost správce poplatku má za následek nestanovení místního poplatku. Místní poplatky tak v některých případech nejsou spravovány v souladu se zákonem, což má negativní dopad jak na obce, neboť v důsledku chybné správy místních poplatků může docházet ke snížení příjmů obecních rozpočtů, tak na poplatkové subjekty, vůči kterým není veřejná moc uplatňována zákonným způsobem. Takový stav je zjevně nežádoucí a vyžaduje změnu právní úpravy, která stanoví jednoduchý a srozumitelný postup správců poplatků v uvedených případech. Z judikatury navíc vyplývá požadavek, aby mohl poplatkový subjekt požádat o vydání rozhodnutí o stanovení místního poplatku i v případech, kdy zaplatí místní poplatek řádně a včas. Tento postup je sice v praxi možný, avšak nevyplývá výslovně ze zákona, a tedy je nutné jej dovozovat pouze z uvedeného požadavku judikatury. S ohledem na skutečnost, že správu místních poplatků provádějí obce všech velikostí a že poplatkovým subjektem, kterému vznikají povinnosti při správě poplatků, může být v zásadě libovolná fyzická osoba zdržující se v České republice, není vhodné, aby zákonná úprava správy poplatků neodpovídala judikatorním požadavkům. Na uvedené nesrovnalosti poukázal také Veřejný ochránce práv, který v této věci požaduje změnu právní úpravy tak, aby došlo k odstranění výše uvedených nedostatků. Stávající právní úprava správy místních poplatků dále vyvolává pochybnosti o tom, nakolik lze použít standardní instituty v rámci nalézacího řízení podle daňového řádu, které sice nejsou výslovně vyloučeny, avšak z důvodu potlačení institutu vyměření místního poplatku při standardním průběhu jeho správy je jejich použitelnost v praxi vnímána jako sporná. To vytváří problémy zejména v obtížných procesních situacích, při kterých nepostačuje využití institutů souvisejících s platební rovinou správy místního poplatku.

3.2 Vztah k insolvenčnímu řízení

Právní úprava insolvenčního řízení obsažená v daňovém řádu nemůže být beze zbytku aplikována v oblasti místních poplatků, neboť poplatkový subjekt nemá povinnost podat daňové tvrzení za část zdaňovacího (poplatkového) období, která uplynula do dne předcházejícího účinnosti rozhodnutí o úpadku. To přináší problémy u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok. Pokud totiž v průběhu poplatkového období nastanou účinky rozhodnutí o úpadku, nelze podle platné právní úpravy tuto pohledávku rozdělit na část, která je pohledávkou přihlašovanou a část, která je pohledávkou za majetkovou podstatou. Navíc v praxi vznikají problémy s určením výše takové pohledávky, protože ta závisí na doposud neznámých skutečnostech, které teprve mohou nastat do konce daného poplatkového období. Správci poplatku nezbývá, než přihlásit místní poplatek v jeho předpokládané celkové výši, kterou odhadne podle obecně závazné vyhlášky, tj. podá přihlášku pohledávky i za dílčí období těch kalendářních měsíců, které dosud nenastaly. Jelikož však v průběhu zbývající části poplatkového období může docházet ke změnám, které ovlivní celkovou výši místního poplatku, nelze ve lhůtě pro přihlášení pohledávek garantovat správnost jejich přihlášené výše. U poplatků za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, zvolí-li obec za základ dílčího poplatku hmotnost nebo objem, by při zachování stávajícího stavu správce poplatku nebyl zpravidla schopen pohledávku ve stanovené lhůtě do insolvenčního řízení přihlásit vůbec. U těchto místních poplatků je jejich celková výše známa teprve po uplynutí kalendářního roku, kdy správce poplatku vyměří místní poplatek poplatkovému subjektu, protože vyměření místního poplatku za část poplatkového období zákon nepřipouští.

3.3 Lhůta pro stanovení poplatku u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok

Navrhovaná právní úprava sjednocuje lhůtu pro plnění poplatkové povinnosti stanovené rozhodnutím správce poplatku tak, aby nedocházelo oproti stávající právní úpravě k rozdílnému režimu mezi poplatkem za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jehož základem je hmotnost nebo objem odloženého komunálního odpadu a ostatními místními poplatky.

4 Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“) a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5, které stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. srpna 2002 (vyhlášeném pod č. 405/2002 Sb.), Pl. ÚS 12/03 ze dne 10. března 2004 (vyhlášeném pod č. 300/2004 Sb.) či Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. srpna 2004 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). Z této judikatury vyplývá, že: 1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení

zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost.

2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. jiné obdobné peněžité plnění veřejnoprávním povinným

peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení ústavním pořádkem chráněné, vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Ústavní přezkum daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění zahrnuje

posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92 ze dne 8. října 1992).

4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení

majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí), nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání). V případě navrhované právní úpravy jsou splněna výše uvedená ústavní hlediska pro ukládání povinných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů. Obce mají jakožto územní samosprávné celky ústavní právo na samosprávu, jehož základní složkou je právo na fiskální samosprávu, tedy právo rozhodovat samostatně o svých příjmech a výdajích. Místní poplatky představují jeden z klíčových institutů fiskální samosprávy obcí. Obce mohou v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny vybírat pouze ty daně a poplatky, které předvídá zákon. Nemohou tak bez zákonného zmocnění zavádět nové daně a poplatky, byť by jejich předmět náležel do sféry záležitostí, které obec spravuje samostatně (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. března 2005). Obec je tak při realizaci svého ústavního práva na fiskální samosprávu do určité míry závislá na podmínkách, které jí zákonem stanoví státní moc. Ta by proto měla pravidelně vyhodnocovat, zda je právní úprava místních poplatků v souladu se zájmy obcí, při současné ochraně práv subjektů poplatku. V rámci předloženého návrhu zákona se navrhuje zpřesnit právní úpravu stanovování místních poplatků tak, aby byla přehlednější jak pro obecní úřady v roli správce poplatku, tak pro poplatkové subjekty. Tyto změny mají na fiskální práva obcí neutrální dopad, protože pouze upravují procení postupy při správě místních poplatků. Dále se výslovně upravuje vztah k insolvenčnímu řízení, což posiluje fiskální pravomoc obcí, protože navržená změna posílí schopnost správce poplatku uspokojit poplatkové pohledávky, což bude mít v konečném důsledku pozitivní vliv na obecní rozpočty. Navrhovaná právní úprava je tak plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky a nekoliduje s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k této problematice.

5 Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii

Návrh zákona je plně slučitelný se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii. Stanovení a správa místních poplatků jsou ve výlučné působnosti členských států. Současně platí, že právní úprava není v rozporu s principem rovného přístupu k občanům Evropské unie.

6 Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu České republiky podle článku 10 Ústavy (vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Stanoví-li tedy mezinárodní smlouva podle článku 10 Ústavy něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s mezinárodní smlouvou, musí být respektována právě mezinárodní smlouva. Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem.

6.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Navržená právní úprava se dotýká některých práv zakotvených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a tedy je nutné přistoupit k podrobnějšímu posouzení těchto zásahů a zhodnotit jejich slučitelnost s Úmluvou ve světle jejího výkladu podaného Evropským soudem pro lidská práva.

6.1.1 Právo na respektování soukromého a rodinného života

Závěry z posouzení dopadů navrhované právní úpravy do práva na ochranu soukromí a osobních údajů provedeného v části 8 jsou zásadně použitelné i při posuzování zásahů do práva na respektování soukromého a rodinného života.

6.1.2 Právo na účinný prostředek nápravy

Článek 13 Úmluvy zaručuje každému, kdo má za to, že bylo porušeno jeho právo přiznané Úmluvou, právo na účinný prostředek právní nápravy. Navržená právní úprava sama o sobě neobsahuje zvláštní úpravu právních prostředků nápravy zásahu do uvedeného práva. Lze však užít institutů v obecných předpisech, a to zejména v daňovém řádu. V případě neoprávněného zásahu způsobeného správcem poplatku má oznamovaná osoba právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle zvláštního zákona.

6.1.3 Zákaz diskriminace

Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně, a tím by došlo k nerovnému uplatňování práv a svobod garantovaných Úmluvou. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Navrhovaná právní úprava sjednocuje přístup k úředně evidovaným obyvatelům obcí a ukládá jim v návaznosti na to stejná práva a povinnosti.

6.1.4 Celkové zhodnocení navržené právní úpravy

V rámci celkového zhodnocení navržené právní úpravy v kontextu Úmluvy lze konstatovat, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je navrhovaná právní úprava plně slučitelná s touto Úmluvou.

6.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), zakotvuje  v článku 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv

garantovaných Paktem,

 v článku 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví,  v článku 17 zákaz svévolných zásahů do soukromého života a  v článku 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů. Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace podle článku 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Na základě zhodnocení ve vztahu k Úmluvě lze však dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 26 Paktu. Navrhovaná právní úprava je tak plně slučitelná s Paktem.

6.3 Celkové zhodnocení slučitelnosti

Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

7 Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy

V této části jsou uvedeny předpokládané hospodářské a finanční dopady navrhovaných změn právní úpravy na veřejné rozpočty a dopady na poplatkové subjekty a správce poplatků, jakožto hlavní adresáty navrhovaných změn právní úpravy, a to konkrétně v členění podle jednotlivých témat. Dopady na veřejné rozpočty jsou dopady jednak na státní rozpočet a jednak na ostatní veřejné rozpočty, což jsou především rozpočty krajů a obcí. Zvlášť jsou vyčleněny dopady na správce poplatku, které zahrnují zejména náklady na implementaci právní úpravy. Dopady na poplatkové subjekty představují především dopady na podnikatelské prostředí a sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopady na specifické skupiny obyvatelstva.

7.1.1 Dopad na veřejné rozpočty

Kvantitativní hodnocení dopadů a přínosů návrhů změn nelze u procesních ustanovení zákona o místních poplatcích provést v rozsahu obvyklém, neboť nelze určit přesný počet obcí, které na území České republiky zavedly a vybírají místní poplatky a při jejich správě postupují plně v souladu se stávající právní úpravou. Z praxe jsou však známy případy, že určité procento obcí přes povinnost vyměřit poplatky, pokud nejsou zaplaceny včas nebo ve správné výši, tuto povinnost nedodržují. Přes tuto skutečnost se předpokládá, že navrhovaná právní úprava bude mít pozitivní dopad na obecní rozpočet, a to především z hlediska snížení nákladů vynaložených na správu místních poplatků spočívající v tom, že zákon stanoví případy, kdy není správce poplatku (obecní úřad) povinen přistoupit k vyměření místního poplatku.

7.1.2 Dopad na správce poplatku

Správu místních poplatků vykonávají v přenesené působnosti obecní úřady. Nová právní úprava povede ke zpřesnění a snížení administrativní náročnosti správy místních poplatků.

7.1.3 Dopad na poplatkové subjekty

Navrhovaná právní úprava má pozitivní dopad na poplatkové subjekty, neboť povede ke zvýšení jejich právní jistoty. Jedná se především o případy, kdy správci poplatku není stanovena povinnost poplatek vyměřit a poplatkový subjekt tak nedisponuje žádným prostředkem ochrany vůči poplatkové povinnosti stanovené bez vydání rozhodnutí.

8 Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (DPIA)

V této části je zpracováno posouzení vlivu na ochranu osobních údajů ve vztahu k předloženému návrhu novely zákona o místních poplatcích. Tato část uvádí důvody zákonem předpokládaného zpracování osobních údajů, zabývá se určením správce osobních údajů a stanovením účelu a rozsahu jejich zpracování. Dále je vyhodnocena rizikovost zpracování ve vztahu k dopadům na ochranu osobních údajů a posouzena nezbytnost a přiměřenost operací zpracování ve vztahu k vymezenému účelu zpracování osobních údajů. Uvedená část se také zabývá stanovením rizik v souvislosti se zpracováním osobních údajů a právy subjektu údajů.

8.1 Důvody zákonem předpokládaného zpracování osobních údajů

Na základě zákona o místních poplatcích získává správce poplatku informace potřebné pro správu poplatků především na základě plnění ohlašovací povinnosti poplatkových subjektů. Správce poplatku je oprávněn na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), dále jen „GDPR“, a zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, získávat údaje z evidencí v rozsahu vymezeném zákonem. Dále podle § 57 daňového řádu má správce poplatku pravomoc získávat na výzvu od orgánů veřejné moci a osob pro účely správy poplatků údaje potřebné pro správu místních poplatků. Navrhovaná právní úprava nezakládá žádné nové požadavky na předkládání a zpracování osobních údajů. Nedochází k rozšiřování kategorií dotčených subjektů údajů, jejichž údaje jsou zpracovávány, ani k rozšíření kategorií zpracovávaných údajů. Nemění se existující zpracování osobních údajů ani se nezakládají žádné nové způsoby jejich pracování a evidování.

Nově zákon o místních poplatcích zavádí možnost vyměření místního poplatku předepsáním do evidence poplatků bez vydání rozhodnutí. K tomu, aby správce poplatku mohl tímto postupem vyměřit poplatek, musí mít jednoznačným způsobem identifikovánu osobu poplatkového subjektu, která je povinna osobní údaje nahlásit správci poplatku v rámci plnění ohlašovací povinnosti, a to v souvislosti se vznikem jeho poplatkové povinnosti. Poplatkový subjekt plní ohlašovací povinnost ve lhůtách stanovených zákonem, nebo právním předpisem obce a obec je oprávněna ohlašovací povinnost v některých případech vyloučit. Jedná se především o ty případy, kdy je správce poplatku schopen získat informace z evidencí, do kterých je oprávněn nahlédnout, zejména údaje, které jsou vedeny jako referenční údaje v základním registru obyvatel, údaje z informačního systému evidence obyvatel a údaje z informačního systému cizinců. Z uvedených údajů mohou správci poplatku použít pouze takové údaje, které jsou v konkrétním případě nezbytné pro správu poplatků. Právní úprava i nadále obsahuje vyměření místních poplatků rozhodnutím z moci úřední. Zpracování osobních údajů potřebné k vyměření se nemění a nejsou zakládány žádné odlišné nároky na způsoby zpracování osobních údajů oproti dřívější právní úpravě.

8.2 Určení správce osobních údajů a stanovení účelu zpracování

V současné době, tj. v době před přijetím této novely, je správcem osobních údajů správce poplatku, což je obecní úřad, neboť správa místních poplatků patří do přenesené působnosti obce, a dále pak krajský úřad, který je v postavení druhoinstančního orgánu. Na této skutečnosti navrhovaná novela zákona o místních poplatcích nic nemění. V rámci platné a účinné právní úpravy je možné účel zpracování osobních údajů orgány obce a kraje České republiky definovat jako zajištění řádné správy daní, kterou daňový řád definuje jako postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Účinností předkládané novely zákona o místních poplatcích při správě daní nedojde ke změně, ani k rozšíření tohoto účelu. I nadále bude uplatňována základní zásada správy daní podle § 9 odst. 3 daňového řádu, podle které správce daně může zpracovávat osobní údaje pouze, pokud jsou potřebné pro správu daní, a jen v rozsahu nezbytném pro dosažení cíle správy daní.

8.3 Předpokládaný rozsah zpracování osobních údajů

Obecné zmocnění ke zpracování osobních údajů při správě daní je dáno § 9 odst. 3 daňového řádu. Právním titulem zpracování by v tom případě byl čl. 6 odst. 1 písm. e) nařízení GDPR. Pro naplnění stanoveného účelu zpracování osobních údajů, tj. pro řádný výběr místních poplatků je možné zpracovávat osobní údaje poplatkových subjektů. Bude se tak jednat o tyto kategorie osobních údajů:  identifikační – jméno, popřípadě jména, a příjmení nebo název, obecný identifikátor, byl-li přidělen, místo pobytu nebo sídlo, sídlo podnikatele, popřípadě další adresu pro doručování; právnická osoba uvede též osoby, které jsou jejím jménem oprávněny jednat v poplatkových věcech, čísla všech svých účtů u poskytovatelů platebních služeb, včetně poskytovatelů těchto služeb v zahraničí, užívaných v souvislosti s podnikatelskou činností, v případě, že předmět poplatku souvisí s podnikatelskou činností poplatníka nebo plátce poplatku, poplatník nebo plátce poplatku, který nemá sídlo nebo bydliště na území členského státu Evropské unie, jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace, uvede dále adresu svého zmocněnce v tuzemsku pro doručování.  popisné – údaje rozhodné pro stanovení poplatku, nárok na osvobození nebo úlevu od poplatku. Pro naplnění shora uvedeného účelu zpracování nebude nutné, aby docházelo ke zpracování zvláštní kategorie osobních údajů ve smyslu čl. 9 nařízení GDPR, ani ke zpracování osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestných činů ve smyslu čl. 10 nařízení GDPR.

8.4 Vyhodnocení rizikovosti zpracování ve vztahu k dopadům na ochranu osobních údajů

V rámci přípravy novely zákona bylo provedeno vyhodnocení rizikovosti uvedeného zpracování, a to v návaznosti na dokument „Seznam druhů operací (ne)podléhajících požadavku na posouzení vlivu na ochranu osobních údajů“ vydaný Úřadem pro ochranu osobních údajů. Z provedeného vyhodnocení vychází, že se bude jednat o rizikové zpracování osobních údajů, neboť se bude jednat o zpracování osobních údajů vysoce osobní povahy (především informace vztahující se k finanční situaci subjektu údajů), o zpracování velkého rozsahu osobních údajů (tímto zpracování může být postihnut kterýkoli subjekt údajů na území i mimo území České republiky. Při plnění úkolů při správě poplatků bude docházet k předávání údajů získaných v rámci automatizované výměny dalším správcům osobních údajů (například orgánům Finanční správy České republiky) a v neposlední řadě se bude jednat o zpracování osobních údajů, které může subjekt údajů prostřednictvím práv, která mu vyplývají z nařízení GDPR, ovlivnit pouze v omezené míře. Vyhodnocení rizikovosti zpracování je provedeno v uvedené tabulce:

Charakteristika zpracováníTyp osobních

HodnotaZdůvodnění

osobních údajůúdajů

Není pro uvažovaný typ zpracování osobních údajů

monitorování osobních údajů

relevantní. Jde o zpracování osobních údajů osobní údaje ve

osobní údaje vysoce osobnívztahujících se k finanční

smyslukritická

povahysituaci subjektu údajů

čl. 4 odst. 1 a o zpracování údajů o nemovitých věcech. Subjekty údajů je možné označit jako vlastníky

osobní údaje, které mohouosobní údaje ve

nemovitých věcí

subjekty údajů vystavitsmysluvýznamná

a pronajímatele věcí

ohroženíčl. 4 odst. 1

v oblasti sdílené ekonomiky.

Jedná se o hodnoty uvedené v oficiálním dokumentu Úřadu pro ochranu osobních údajů – Seznam druhů operací (ne)podléhajících požadavku na posouzení vlivu na ochranu osobních údajů.

Charakteristika zpracováníTyp osobních

HodnotaZdůvodnění

osobních údajůúdajů

Zpracování se bude vztahovat na jakýkoli subjekt údajů v rámci České republiky i mimo ni. Osobní údaje budou na základě zákonných osobní údaje ve

zpracování osobních údajůpovinností předávány

smyslukritická

velkého rozsahudalším správcům

čl. 4 odst. 1 osobních údajů (například orgánům Finanční správy České republiky) za účelem plnění jejich zákonných povinností.

snímání veřejně přístupnýchNení pro uvažovaný typ zpracování osobních údajů

prostorrelevantní.

Subjekty údajů mohou svá práva uplatnit v rozsahu odpovídajícímu osobní údaje ve

zpracování s omezenýmzpracování při plnění

smyslukritická

vlivem subjektů údajůúkolu prováděného při

čl. 4 odst. 1 výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce. Osobní údaje nejsou veřejně přístupné osobní údaje vea orgány obcí a krajů

zpracování osobních údajů

smyslunízkáČeské republiky jsou

veřejně přístupných

čl. 4 odst. 1shromážděny pouze na základě povinnosti uložené daňovým řádem. Zpracování uvedených

zpracování v technologickyosobní údaje ve

osobních údajů bude

složitých/pokročilýchsmyslunízká

prováděno v běžné

infrastrukturáchčl. 4 odst. 1

spisové službě správce. Lze určit další správce, kterým budou osobní

zpracování osobních údajůosobní údaje ve

údaje předány. Bude se

s vazbou na jinésmysluvýznamná

jednat zejména o orgány

správce/zpracovatelečl. 4 odst. 1

krajů a Ministerstva financí.

Charakteristika zpracováníTyp osobních

HodnotaZdůvodnění

osobních údajůúdajů

Ve vztahu k technologickému či organizačnímu zajištění zpracování se u správce

zpracování s využitím novýchosobní údaje ve

bude jednat o již známý

technologických/organizačníchsmyslunízká

a praktikovaný způsob

řešeníčl. 4 odst. 1

zpracování – elektronická spisová služba a omezený počet přistupujících zaměstnanců.

8.5 Posouzení nezbytnosti a přiměřenosti operací zpracování ve vztahu k vymezenému účelu zpracování osobních údajů

Předkládaná novela zákona o místních poplatcích předpokládá zpracování osobních údajů při správě poplatků. Osobní údaje budou správci poplatků, tj. obecními a krajskými úřady, zpracovány pouze k předem definovanému účelu, kterým je naplnění základního účelu správy daní, kterým je zjištění a stanovení daně a zabezpečení jejího placení. Pro zpracování je stanovena doba uložení osobních údajů, která je odvozena od lhůty pro stanovení daně, tj. 3- 10 let, a placení daně, tj. 6-20 let.

Kritérium Odpověď Opatření Výsledek

Je účel popsán dostatečně určitě, aby

ANO V souladu

nemohlo dojít k jeho záměně za jiný? Existuje zákonnýANO (zákon č. 280/2009 důvod pro zpracováníSb. ve spojení novelouV souladu osobních údajů?zákona č. 565/1990 Sb.)

ANO

Je stanoven rozsah zpracovávanýchV souladu

(jsou stanoveny

osobních údajů?

předpokládané kategorie)

Jsou osobní údaje

Splnění ohlašovací

získávány přímo odANO V souladu

povinnosti

subjektů údajů?

ANO (za přesnost osobních

Je zajištěna přesnostúdajů odpovídá subjekt

V souladu

osobních údajů?poplatku a správce

poplatku)

Mohou subjekty údajů

Splnění ohlašovací

očekávat takovéANO V souladu

povinnosti

zpracování?

Kritérium Odpověď Opatření Výsledek

Je stanovena lhůta pro

ANO V souladu

výmaz údajů?

Výše uvedené je možné shrnout tak, že zpracování osobních údajů je správci poplatků vykonáváno při plnění úkolu prováděného při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. e) nařízení GDPR. Účel zpracování je stanoven a není možné ho zaměnit za jiný účel, či ho jinak rozšiřovat. Správcem poplatku jsou pak osobní údaje zpracovávány v rámci spisové služby s omezeným přístupem zaměstnanců včetně logování náhledů a provedených změn.

8.6 Stanovení rizik v souvislosti se zpracováním osobních údajů

V souvislosti se zpracováním osobních údajů lze obecně určit dvě skupiny rizik. Rizika v první skupině mohou vzniknout na základě nedostatečných organizačních opatření, případně při nerespektování stanovených organizačních opatření. Ve druhém případě se jedná o rizika vyplývající z technického zabezpečení procesu zpracování. Zpracování osobních údajů bude správcem prováděno pouze elektronicky nebo listinným způsobem. V rámci první skupiny, tj. v rámci skupiny organizačních opatření, lze obecně identifikovat následující rizika:

a) přístup neoprávněné osoby,

b) neoprávněné nakládání se získanými informacemi osobou oprávněnou k přístupu k informacím,

c) nedostatečné personální zdroje – nedostatek zaměstnanců s potřebnými znalostmi. V rámci druhé skupiny, tj. v rámci technických opatření lze obecně identifikovat následující rizika:

a) zavedení škodlivého viru či kódu,

b) přístup neoprávněné osoby. Uvedená rizika jsou pouze obecné povahy a jejich výčet je demonstrativní. Správce poplatku následně musí sám vyhodnotit, zda neexistují další rizika, která mohou pro osobní údaje a získané informace vyplývat ze zpracování. Je tak povinností správce poplatku po zahájení zpracování osobních údajů tyto činnosti monitorovat a reagovat na případně nově vzniklá rizika. Nová rizika mohou vznikat jak v důsledku organizačních změn (např. zapojení většího počtu pracovníků do zpracování, restrukturalizace služebních míst), tak v důsledku změn v oblasti informačních technologií (zpracování prostřednictvím nového softwaru apod.). V obecné rovině lze výše uvedená rizika, která mají vliv na integritu, dostupnost a důvěrnost získaných informací, snížit celou řadou běžných opatření. Ve vztahu k organizačním opatřením lze aplikovat následující rizika snižující opatření:

a) jasné vymezení osob zpracovávajících osobní údaje na základě organizačního řádu,

b) zajištění dostatečného proškolení zaměstnanců v oblasti zpracování osobních údajů a práce se získanými informacemi obecně,

c) mlčenlivost zaměstnance – vyplývající z právních předpisů,

d) zajištění dostatku kvalifikovaných pracovníků,

e) včasná likvidace osobních údajů a dalších dat.

Ve vztahu k technickým zabezpečením lze aplikovat tato rizika snižující opatření:

a) zajištění systému fyzické bezpečnosti – využití přístupových karet, čipů či klíčů,

b) provádění zálohování dat,

c) použití firewallu,

d) použití antivirové ochrany,

e) blokování nebezpečných internetových stránek,

f) instalace a využívání pouze legálního softwaru,

g) pravidelná aktualizace softwaru,

h) hlášení závad softwaru,

i) logování přístupů k datům,

j) řízení přístupu k výpočetní technice,

k) šifrování přenosu informací.

l) zabezpečení pracoviště při odchodu zaměstnance. K protiopatřením, která snižují rizika, je třeba dodat, že se jedná o opatření obecná a je uveden pouze jejich demonstrativní výčet. Bude třeba, aby správce poplatku využil taková opatření, která vyplývají z rizik jím přímo stanovených, která jsou pro něj dostupná, a která dostatečným způsobem určená rizika sníží a zajistí tak dostatečnou integritu, dostupnost a důvěrnost získaných informací. Tak, jak se mohou v průběhu zpracování měnit jednotlivá rizika (mohou ubývat, stejně jako mohou přibývat), bude docházet i ke změnám v rámci protiopatření ke snížení rizik. Správce poplatku proto musí po zpracování po celou dobu monitorovat a vhodně reagovat na zjištění nových rizik a možnosti nových protiopatření.

8.7 Práva subjektů údajů

Nařízení GDPR předpokládá celou řadu práv, prostřednictvím kterých mohou subjekty údajů alespoň částečně ovlivňovat zpracování svých osobních údajů. Níže uvedený rozbor si klade za cíl vyhodnotit dostupnost a aplikovatelnost práv zaručených nařízením GDPR ve vztahu k předpokládanému zpracování osobních údajů správci poplatku. K tomu je třeba zdůraznit, že správce má povinnost reagovat na aplikaci práv ze strany subjektů údajů, a to zásadně bezplatně. Nařízení GDPR umožňuje subjektům údajů uplatnit tato práva:

a) právo na přístup subjektu údajů k osobním údajům (čl. 15) – toto právo svědčí každému subjektu údajů a spočívá v právu získat od správce poplatku osobních údajů potvrzení o tom, zda dochází či nedochází ke zpracování jeho osobních; v kontextu zpracování osobních údajů podle navrhované novely zákona bude moci toto právo uplatnit každý subjekt údajů, který si bude chtít ověřit, zda dochází či nedochází ke zpracování jeho osobních údajů; vzhledem k tomu, že správce poplatku postupuje mj. dle daňového řádu, použije se při aplikaci tohoto práva postupu podle § 59a odst. 2 daňového řádu.

b) právo na opravu (čl. 16) – subjekt údajů má právo na to, aby správce osobních údajů jeho osobní údaje, které zpracovává, opravil; realizace tohoto práva v kontextu zpracování dle navrhované novely zákona bude patrně možná pouze v případě, že nejdřív subjekt údajů získá informace dle čl. 15 nařízení GDPR, tzn. především informaci o tom, zda správce jeho osobní údaje zpracovává či nikoli,

c) právo na výmaz (čl. 17) – subjekt údajů může toto právo uplatnit pouze za podmínek stanovených čl. 17,

d) právo na omezení zpracování (čl. 18) – toto právo může za podmínek stanovených v čl. 18 nařízení GDPR uplatnit každý subjekt údajů, jehož osobní údaje jsou správcem zpracovány; v kontextu navrhované novely zákona bude možné toto právo vůči správci osobních údajů uplatnit v případě, že subjekt údajů bude popírat přesnost osobních údajů; v kontextu zpracování osobních údajů podle navrhované novely zákona se však uplatní § 59a odst. 1 písm. a) daňového řádu, podle kterého správce daně označí údaje, jejichž přesnost byla popřena a s ohledem na základní zásady správy daní se tímto podnětem bude zabývat, avšak tento podnět sám o sobě nepředstavuje překážku dalšímu zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů,

e) právo na přenositelnost osobních údajů (čl. 20) – právo na přenositelnost osobních údajů se v kontextu zpracování osobních údajů dle navrhované novely zákona neuplatní, neboť právní základ zpracování osobních údajů neodpovídá podmínkám v čl. 20 nařízení GDPR,

f) právo vznést námitku (čl. 21) – může uplatnit subjekt údajů za podmínek stanovených čl. 21, úspěšné uplatnění tohoto práva je předpokladem pro aplikaci práva na výmaz dle čl. 17 a práva na omezení zpracování dle čl. 18; v kontextu zpracování osobních údajů podle navrhované novely zákona se právo vznést námitku podle § 59a odst. 3 daňového řádu realizuje prostřednictvím podání stížnosti podle § 261 daňového řádu,

g) právo nebýt předmětem automatizovaného individuálního rozhodování včetně profilování (čl. 22) – toto právo se v kontextu zpracování osobních údajů dle navrhované novely zákona neuplatní, neboť získané osobní údaje nebudou sloužit k automatizovanému individuálnímu rozhodování či profilování; pro úplnost se uvádí, že podle § 59a odst. 1 písm. b) daňového řádu je automatizované individuální rozhodování včetně profilování vyloučeno v případě vydávání rozhodnutí, ale v ostatních případech je zásadně umožněno (např. selekce rizikových daňových subjektů pro účely vykonání daňové kontroly) s tím, že daňový řád v § 59a odst. 1 písm. b) stanoví postup pro umožnění efektivního výkonu dozoru v oblasti ochrany osobních údajů.

8.8 Závěrečné zhodnocení

Na základě zákonných definic se vždy bude jednat o osobních údaje ve smyslu čl. 4 bod 1 nařízení GDPR (ačkoli budou zahrnovat i osobní údaje vysoce osobní povahy – finanční ukazatele), neboť pro stanovený účel není shromáždění kategorií osobních údajů ve smyslu čl. 9 a 10 nařízení GDPR nutné, a proto je možné jejich zpracování za uvedeným účelem vyloučit. Údaje, které budou zpracovány, jsou zákonem taxativně vymezeny a je tak možné přesně stanovit jejich kategorie. Prostředky zpracování budou výpočetní technika správce poplatku, jejíž součástí je běžný kancelářský software, spisová služba. Zpracování informací a osobních údajů správcem poplatku nese s sebou pro subjekty údajů jistá rizika. Tato rizika vyplývají především z povahy zpracovávaných informací, z čehož vyplývá i míra zásahu do soukromí subjektů údajů. Vyloučení některých práv však není dáno zvůlí správce poplatku, ale vychází z povahy zpracování – z toho, že zpracování je založeno na určitém právním důvodu, při kterém se některá práva ze své povahy neuplatňují. Na druhou stranu je celá řada práv subjektům údajů zachována, včetně práva na informace. Informace o zpracování musí podle předkládané novely poskytnout subjektu údajů správce poplatku. Splnění informační povinnosti ve smyslu čl. 5 a čl. 12-14 nařízení GDPR je základním předpokladem pro zákonnost zpracování osobních údajů. Jakékoli zákonné omezení práv subjektů údajů není předpokládáno. Posouzení uvádí příklady předpokládaných rizik, která mohou při zpracování osobních údajů vzniknout. Pro zajištění dostatečné bezpečnosti získaných osobních údajů a informací by správce poplatku měl provést před zahájením zpracování analýzu rizik, jejímž cílem by mělo být zhodnocení aktuálních rizik a přijetí protiopatření k jejich zmírnění. Jak je uvedeno výše, rizika pro zpracování osobních údajů je třeba neustále monitorovat a analyzovat, neboť v průběhu času může docházet jak k tvorbě nových rizik, tak k zániku rizik starých. Jedním ze základních protiopatření pak bude dodržení doby uložení a řádná likvidace osobních údajů. Řádná a včasná likvidace osobních údajů je důležitá nejen pro práva subjektů údajů (nedochází k nadměrnému zpracování osobních údajů, a tím nedochází k zásahu do práv, svobod a soukromí subjektů údajů), ale především je důležitá pro bezpečnost zpracovávaných osobních údajů a informací, neboť nejlépe jsou osobní údaje a informace chráněny v okamžiku, kdy nejsou zpracovávány vůbec.

9 Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)

Obecně lze k navrhované úpravě ve vztahu ke vzniku korupčních rizik uvést, že významnost korupčních rizik navrhované úpravy byla určena na základě vyhodnocení pravděpodobnosti výskytu korupčního jednání a případné závažnosti jeho důsledků, a to v jejich vzájemném vztahu.

9.1 Identifikace korupčních rizik

9.1.1 Přiměřenost

Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působnosti jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě konkrétního ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zpřesňuje rozsah kompetencí stávajících, anebo zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální.

9.1.2 Standardnost

Z hlediska kritéria standardnosti se uvádí, že odchylky od stávajících postupů, které by zvyšovaly korupční potenciál navrhované právní úpravy, nejsou shledávány. Instituty navrhované právní úpravy jsou zakotveny rovněž ve stávajícím systému, dochází pouze k reformulacím jednotlivých ustanovení dosavadní právní úpravy, a dále pouze k takovým změnám, jejichž cílem je upřesnění, zjednodušení a zefektivnění správy místních poplatků. Zcela nové instituty, které by snad nebyly konzistentní s právní úpravou obdobného předmětu regulace, nejsou zaváděny.

9.1.3 Efektivita

Návrh zákona vychází z praktických poznatků aplikační praxe, a proto lze očekávat, že dojde k efektivní implementaci právních norem obsažených v tomto návrhu. Z hlediska efektivity lze k předložené úpravě rovněž uvést, že k uložení i k vynucování splnění povinností při správě místních poplatků je věcně a místně příslušný správce poplatku. Správce poplatku obvykle disponuje podklady pro vydání rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou v oblasti správy místních poplatků upraveny jako obecné instituty daňového řádu.

9.1.4 Odpovědnost

Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správce poplatku je v poplatkovém řízení vždy konkrétní úřední osoba. Určení úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů správce poplatku, resp. závisí na organizačním uspořádání konkrétního správce poplatku, přičemž popis své organizační struktury je správce poplatku povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu).

9.1.5 Opravné prostředky

Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce poplatku v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce poplatku povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce poplatku se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného poplatkového subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků podle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět k ochraně před nečinností (srov. § 38 daňového řádu).

9.1.6 Kontrolní mechanismy

Z hlediska systému kontrolních mechanismů je nutno uvést, že oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí, a to primárně formou opravných prostředků. Proti rozhodnutím je možno podat zejména odvolání anebo v určitých případech užít mimořádných opravných prostředků či jiných prostředků ochrany (viz předchozí bod). Vedle toho lze využít rovněž dozorčí prostředky, čímž je zaručena dostatečná kontrola správnosti a zákonnosti všech rozhodnutí vydávaných v režimu daňového řádu. Soustavy orgánů vykonávajících správu místních poplatků současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní úhrady související s náhradou škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Při správě místních poplatků se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech poplatkových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti pod hrozbou pokuty do výše 500 000 Kč a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo samotného poplatkového subjektu na informace o něm soustřeďované. Toto právo je realizováno prostřednictvím nahlížení do spisu a osobních poplatkových účtů.

9.1.7 Transparentnost

Z hlediska transparentnosti a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

9.2 Eliminace korupčních rizik

Navržená regulace byla v kapitole 9.1 analyzována z hlediska sedmi kritérií, jde-li o identifikaci korupčních rizik. Byl prověřován potenciál korupčního rizika související nejen výhradně s agendou, která je předmětem navržené regulace (konkrétní klíčové změny), ale také širší rámec uvedené agendy (správa místních poplatků jako celek). V rámci správy místních poplatků je podstatným faktorem i z hlediska korupčního rizika možnost ovlivnění výše stanoveného místního poplatku. Tento faktor se projevuje i v rovině platební. Pokud jde o dopad navrhovaných změn, nelze jej identifikovat jako specifický ve srovnání s jinými změnami daňového práva. V souvislosti s navrženými změnami se uplatní standardní rámec pro eliminaci korupčních rizik pro oblast správy místních poplatků. Opatření na eliminaci korupčních rizik lze různě klasifikovat. Rozlišovat lze např. preventivní a represivní opatření, opatření ex ante a ex post, opatření v rovině právních předpisů (legislativní), nebo v rovině správní praxe (nelegislativní). V souvislosti s návrhem zákona nejsou zaváděny nové represivní nástroje zaměřené na eliminaci korupčních rizik. Mezi účinnými opatřeními daňového práva lze jmenovat např. uplatnění zásady neveřejnosti. Další represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní znaky skutkové podstaty trestného činu - například trestný čin přijetí úplatku. Za další opatření k eliminaci korupčních rizik lze považovat odpovídající organizační zajištění výkonu příslušné agendy. V souvislosti se správou místních poplatků lze zmínit tzv. pravidlo čtyř nebo šesti očí. Podle něj by mělo být zajištěno, aby určitý postup jedné úřední osoby byl kontrolován nebo dohlížen jednou nebo dvěma jinými úředními osobami. Takový přístup je v České republice běžným standardem, který není potřeba upravovat na úrovni právních předpisů. Existují jistě i další organizační a technická opatření na úrovni veřejné správy, avšak ta nejsou specifická pro tuto agendu.

10 Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu.

11 Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy (DPL)

11.1 Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)

Navržená právní úprava nepředepisuje konkrétní podobu „služeb“ spojených se správou místních poplatků. Jde tak pouze o úpravu stávajících služeb, které jsou poskytovány již na základě stávající procesně-právní úpravy obsažené v daňovém řádu jak analogově, tak elektronicky a tyto služby nedoznávají v tomto ohledu změn. V obecné rovině pak lze konstatovat, že návrh naplňuje tuto zásadu v maximálních intencích, které jsou mu právním řádem České republiky umožněny.

11.2 Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb (princip only once)

Návrh zákona spadá do oblasti správy daní v širším smyslu, a proto jsou informace chráněny daňovou mlčenlivostí podle § 52 a násl. daňového řádu. K významu zásady zachování mlčenlivosti lze uvést, že zákonná garance toho, že s informacemi poskytnutými poplatkovým subjektem bude nakládáno jako s důvěrnými a zásadně nezveřejnitelnými, je velmi důležitým faktorem pro právní jistotu poplatkových subjektů a pro realizaci jejich povinností při správě místních poplatků. Povinnost zachovat mlčenlivost má za úkol zejména ochranu informací, které jsou během správy místních poplatků o konkrétním poplatkovém subjektu zjištěny, a je vysoce žádoucí, aby poplatkový subjekt, který poskytl otevřeně údaje o své osobě a o svých finančních záležitostech a poměrech, měl záruku, že nedojde ke zneužití těchto (často velmi citlivých) informací. Zrušení této povinnosti by pak mělo zásadní dopady na správu místních poplatků, potažmo na fungování celého státu. V případě získávání informací správcem poplatku pak návrh vychází z obecné úpravy daňového řádu. Podle § 58 odst. 3 daňového řádu je správce poplatku oprávněn získat informace od jiných osob pouze v případě, kdy je nemůže získat z vlastních zdrojů nebo od jiného orgánu veřejné moci. Návrh pak naplňuje zásadu opakovatelnosti a znovupoužitelnosti údajů v intencích výše řečeného.

11.3 Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)

Tato zásada není návrhem zákona upravena, právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravující tuto problematiku.

11.4 Sdílené služby veřejné správy

Návrh zákona nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe obecních úřadů v roli správců poplatku.

11.5 Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy

Návrh zákona sám nijak nestanoví, jakým způsobem má příslušný orgán veřejné moci zajistit to, aby jím poskytované služby řádně fungovaly. Návrh zákona tedy nijak neupravuje topologie informačních systémů ani jejich komponent.

11.6 Mezinárodní interoperabilita - budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru

Návrh zákona se sám o sobě netýká mezinárodní spolupráce a neupravuje budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru. Při správě místních poplatků lze využít instituty mezinárodní spolupráce při správě daní podle zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rámci které samotná interoperabilita vychází z povahy věci. Komunikaci se zahraničím však zajišťuje kontaktní místo, kterým je Generální finanční ředitelství. Správci místních poplatků mohou prostřednictvím uvedeného kontaktního místa zjišťovat od finančních orgánů cizích států informace o místních poplatcích.

11.7 Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip nařízení o ochraně osobních údajů)

Návrh zákona je plně v souladu s touto zásadou.

11.8 Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)

Zásada otevřenosti a transparentnosti je návrhem zákona naplněna v mantinelech základních zásad správy daní podle daňového řádu. Návrh zákona sám o sobě nikterak neomezuje otevřenost a transparentnost.

11.9 Technologická neutralita

Zákon neomezuje technické ani technologické prostředky, které mohou využívat dotčené subjekty. Volba technického řešení je na samotných subjektech.

11.10 Uživatelská přívětivost

Návrh zákona nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe obecních úřadů v roli správců poplatku.