zákon č. 252/2024 Sb.

K čl. I (Změna insolvenčního zákona)

K bodu 1 (§ 1)

V § 1 je v souladu s požadavky čl. 48 Legislativních pravidel vlády doplněna informace o zapracování příslušných předpisů Evropské unie, jmenovitě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci).

K bodům 2 a 3 (§ 36 odst. 2)

V § 36 odst. 2 se navrhuje zakotvit, že zprávu o stavu insolvenčního řízení je nezbytné předkládat nejméně jednou za 12 měsíců. Delší dobu předkládání zprávy o stavu insolvenčního řízení již nelze rozhodnutím insolvenčního soudu stanovit. Důvodem navrhované změny je zajištění dostatečně včasné informovanosti procesních subjektů o událostech nastalých v průběhu insolvenčního řízení.

Funkci zprávy o splnění oddlužení, kterou předvídá stávající právní úprava, v novém procesním schématu oddlužení přebírá zpráva pro osvobození podle § 36 odst. 4, jejímž účelem bude informovat, zda dlužník splnil předpoklady pro přiznání osvobození (§ 412a) a zda insolvenční správce doporučuje rozhodnout o osvobození dlužníka (§ 414), prodloužit průběh oddlužení (§ 412b odst. 6) nebo zrušit schválené oddlužení (§ 418). Navrhované ustanovení tedy nerozšiřuje okruh povinností insolvenčního správce.

Okamžik, ke kterému insolvenční správce předloží písemnou zprávu pro osvobození insolvenčnímu soudu, zakotvuje odstavec 2. Splní-li dlužník předpoklady pro osvobození podle § 412a, podá insolvenční správce insolvenčnímu soudu písemnou zprávu pro osvobození bez zbytečného odkladu po splnění těchto předpokladů. V písemné zprávě pro osvobození insolvenční správce doporučí insolvenčnímu soudu rozhodnout o osvobození dlužníka podle § 414 od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

Nedojde-li ke splnění předpokladů pro osvobození podle § 412a, podá insolvenční správce insolvenčnímu soudu písemnou zprávu pro osvobození nejpozději po uplynutí stanovené doby (zpravidla 3 nebo 5 let) od schválení oddlužení, a to bez zbytečného odkladu.

V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty se předmětná doba prodlužuje o dobu případného přerušení průběhu oddlužení nebo prodloužení průběhu oddlužení podle § 412b.

Ustanovení rovněž reflektuje navrhovaný § 412a odst. 3, jenž prodlužuje dobu trvání oddlužení dlužníka, který v minulosti již osvobození od placení nesplacených pohledávek zahrnutých do oddlužení dosáhl v jiném insolvenčním řízení, jakož i nové znění § 412b odst. 6, podle kterého lze po schválení oddlužení prodloužit průběh oddlužení pro neplnění povinností dlužníkem. Písemnou zprávu pro osvobození podá insolvenční správce po uplynutí takto prodloužené doby.

K bodům 4 a 5 (§ 36 odst. 3)

Zpráva o stavu insolvenčního řízení je podle § 36 odst. 3 obligatorně předkládána neprodleně poté, co vyjdou najevo skutečnosti rozhodné pro průběh insolvenčního řízení. Mezi ně se výslovně řadí i skutečnosti odůvodňující prodloužení průběhu oddlužení podle nového § 412b odst. 6.

Zachována zůstává povinnost insolvenčního správce podle § 36 odst. 3 neprodleně notifikovat insolvenční soud v písemné zprávě o stavu insolvenčního řízení ohledně skutečností odůvodňujících zrušení schváleného oddlužení.

Navrhuje se v § 36 odst. 3 omezit dobu, ve které lze na základě skutečností uvedených ve zprávě insolvenčního správce o stavu insolvenčního řízení navrhnout zrušení schváleného oddlužení nebo prodloužení průběhu oddlužení. Navrhovaná právní úprava zpřísňuje povinnosti dlužníka v oddlužení a zintenzivňuje dohled nad jejich plněním. Některé povinnosti dlužníka jsou však specifikovány toliko za pomoci neurčitých právních pojmů, a z pohledu dlužníka lze stěží odhadnout, zda jejich plnění bude posouzeno jako řádné. Jedná se zejména o povinnost vynaložit veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí k plnému uspokojení pohledávek věřitelů podle § 412 odst. 1 písm. h).

Cílem navrhovaného ustanovení je zajistit, aby se případná porušení povinností dlužníka řešila průběžně v těsné návaznosti na jejich zjištění, nikoliv pouze v závěrečné fázi řízení při rozhodování o splnění předpokladů pro osvobození, a tím zefektivnit výkon dohledu. Jedná se o opatření proti nečinnosti procesních subjektů, které má zvýšit právní jistotu.

Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení schváleného oddlužení nebo na prodloužení průběhu oddlužení není insolvenčnímu soudu stanovena lhůta. Insolvenční soud může rovněž schválené oddlužení zrušit nebo průběh oddlužení prodloužit i bez návrhu.

K bodu 6 (§ 36 odst. 4)

Jestliže insolvenční správce ve zprávě pro osvobození uvede, že nedoporučuje rozhodnout o osvobození dlužníka podle § 414, uvede rovněž důvody, pro které doporučuje zrušit schválené oddlužení podle § 418 nebo průběh oddlužení prodloužit podle § 412b odst. 6.

K bodu 7 (§ 36 odst. 6)

Navrhovaná úprava § 36 odst. 6 je legislativně technické povahy reflektující navrhovanou změnu § 136 a přečíslování jeho odstavců.

K bodu 8 (§ 38 odst. 1)

Navrhuje se v § 38 odst. 1 zrušit větu druhou bez náhrady. Z hlediska legislativní techniky je zrušovaný způsob určení odměny insolvenčního správce z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek v oddlužení značně nekoncepční a rigidní.

V souladu s § 38 odst. 8 a § 431 písm. b) stanoví způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce prováděcí právní předpis, a to vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Tato vyhláška po novelizaci nově určí i výši odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek v oddlužení.

K bodu 9 (§ 38 odst. 7)

Navrhuje se v § 38 odst. 7 zavést pravidlo, že dlužníkem neuhrazenou odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v oddlužení, kterou eventuálně po definitivním skončení insolvenčního řízení hradí ze svého rozpočtu insolvenční soud, může stát po dlužníku požadovat nahradit, respektive rovnou vymáhat.

Ve shodě se stávající koncepcí § 38 insolvenčního zákona zde uhradí insolvenční soud odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Předkladatel nepovažuje za vhodné připustit, aby insolvenční správce při řádném výkonu funkce v úvodní fázi oddlužení nesl tíži nákladů insolvenčního řízení. Tyto situace mohou z povahy věci nastat v situacích, kdy nakonec nedojde k úspěšnému osvobození dlužníka, popř. kdy dojde k odejmutí nebo zániku osvobození. Prvním případem je, kdy ani po úspěšném absolvování oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dlužník nedoplatí v době nejdéle 1 roku po přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona zbývající část nákladů insolvenčního řízení. Sankcí za porušení této povinnosti pro dlužníka bude automatické odejmutí přiznaného osvobození od placení zbývajících pohledávek (srov. navrhovaný § 417 odst. 3 insolvenčního zákona). Druhým případem je předčasné zastavení insolvenčního řízení po zrušení schváleného oddlužení pro porušení některé z povinností dlužníka postupem podle § 418 insolvenčního zákona. Třetím případem je předčasné zastavení insolvenčního řízení ve fázi před schválením oddlužení z důvodu neschválení oddlužení postupem podle § 405 insolvenčního zákona. Čtvrtým případem teoreticky může být i účelové zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení dlužníkem ve fázi před schválením oddlužení vedoucí k zastavení insolvenčního řízení (§ 394 insolvenčního zákona), kdy již ovšem insolvenční správce mohl (a musel) splnit převážnou část nebo dokonce všechny své povinnosti vyplývající z úvodní fáze oddlužení. Ve všech výše uvedených případech tedy došlo k ustanovení insolvenčního správce, který v úvodní fázi oddlužení řádně plnil své povinnosti (tj. zejména zjistil majetkové a příjmové poměry dlužníka, provedl přezkoumání přihlášených pohledávek, vypracoval zprávu o přezkumu a pro oddlužení atd.). Po schválení oddlužení totéž platí zpravidla v případech neuhrazení paušální měsíční odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, které vede ke zrušení schváleného oddlužení a eventuálnímu zastavení insolvenčního řízení.

Hrozba regresní úhrady příslušných nákladů insolvenčního řízení by zejména po přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona měla výrazně motivovat dlužníka, aby tyto nároky včas a v plné výši uhradil. Ve výsledku je totiž ponese vždy, a to nezávisle na tom, zda bude úspěšně oddlužen či nikoliv.

Z pohledu insolvenčního soudu zde vznikne pohledávka na regresní úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, která bude spravována a následně po dlužníku vymáhána podle daňového řádu (obdobně jako u jiným typům pohledávek soudů vymáhaných v režimu § 53 odst. 3 nebo § 148 odst. 4 občanského soudního řádu).

Podrobnosti o podmínkách vzniku a výši nároku insolvenčního správce v oddlužení historicky stanovuje prováděcí právní předpis. Uvedený koncept implementace odměny a hotových výdajů insolvenčního správce za dobu do schválení oddlužení tudíž vyžaduje novelizaci vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů.

K bodům 10 a 11 (§ 43 a 44)

Navrhovanými ustanoveními je zakotvena povinnost zaměstnavatelů dlužníka poskytovat součinnost insolvenčnímu správci pro účely ověření údajů relevantních pro zhodnocení příjmového potenciálu dlužníka. Tato povinnost se týká současných a minulých zaměstnavatelů, kteří byli s dlužníkem v základním pracovněprávním vztahu v posledních 12 měsících, protože za tuto dobu je dlužník povinen dokládat své příjmy podle § 391 odst. 1 písm.

c) insolvenčního zákona.

Uvedené normy jsou součástí souboru opatření, která mají zajistit, aby dlužník v oddlužení naplnil svůj příjmový potenciál, splácel adekvátní částky a nesnižoval své příjmy. Cílem je zefektivnit výkon dohledu a zvýšit uspokojení věřitelů uplatňujících v insolvenčním řízení své pohledávky vůči dlužníku.

K bodu 12 (§ 75 odst. 2)

Navrhované ustanovení navazuje na v současnosti účinnou úpravu § 11 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby, tzv. Lex Covid Justice. Uvedené ustanovení dočasně upravilo pravidla pro doručování zvlášť v insolvenčním řízení ve vztahu k osobám s právem podání opravného prostředku za účelem snížení administrativního zatížení insolvenčních soudů.

Podle § 75 odst. 2 insolvenčního zákona byly insolvenční soudy před účinností § 11 Lex Covid Justice totiž nuceny doručovat masivní objemy písemností zejména v oddlužení pouze z důvodu, že proti nim insolvenční zákon formálně připouštěl podání opravného prostředku. To představovalo neúměrnou zátěž justiční administrativy i poštovní infrastruktury.

Protože se úprava dočasně zavedená § 11 Lex Covid Justice v praxi osvědčila, navrhuje se obdobné pravidlo trvale ukotvit v § 75 odst. 2 insolvenčního zákona. Předmětná úprava snížila objem písemností doručovaných v insolvenčním řízení o vyšší desítky procent, a tím uvolnila nezanedbatelné kapacity soudů.

Přijetí navrhovaného ustanovení zajistí, že uvolněné kapacity bude možné využít k plnění nezbytných úkolů insolvenčních soudů i poté, co § 11 Lex Covid Justice již nebude aplikovatelný. Ochrana práv věřitelů je přitom dostatečně zajištěna prostřednictvím veřejného insolvenčního rejstříku, který v insolvenčním řízení plní nejen funkci informační, ale i doručovací.

Z historie je patrné, že insolvenční zákon v § 75 odst. 2 nepočítal s doručováním osobám, které mají právo podání opravného prostředku, od počátku své existence až do 1. 6. 2019. Následná změna je některými insolvenčními soudci označována jako legislativní omyl pro své praktické důsledky, který byl následně dočasně opraven zákonem č. 191/2020 Sb. s účinností od 24. 4. 2020. Nyní předkladatel usiluje o zjednání trvalé nápravy. Úroveň ochrany věřitelů tedy bude opět stejná jako mezi lety 1997, 2008 a 2019.

Doručování všem osobám, které mají právo podání opravného prostředku, neúměrně oddaluje okamžik nabytí právní moci rozhodnutí soudu až o několik let a v konečném důsledku odsouvá i uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení. Taková úprava je proto v rozporu se zásadou insolvenčního řízení podle § 5 písm. a), podle které musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Dále se navrhuje podle § 75 odst. 2 doručovat zvlášť toliko osobám, která mají něco osobně vykonat, namísto osob, které mají něco vykonat. Smyslem této změny je sjednocení s formulací uvedenou v § 50b odst. 4 písm. a) občanského soudního řádu.

K bodu 13 (§ 109 odst. 1 písm. c/)

V insolvenčním řízení je předpokladem pro povolení oddlužení i pro další postup v řízení zejména to, že dlužník bude schopen plnit nejen pohledávky insolvenčního správce na náhradu odměny a hotových výdajů, ale i pohledávky běžného výživného.

Je-li dle současné právní úpravy příjem povinného postižen výkonem rozhodnutí nebo exekucí, lze po zahájení insolvenčního řízení provést výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy a jiných příjmů v souladu s § 109 odst. 1 písm. c) pouze tehdy, rozhodne-li o tom insolvenční soud. Částka odpovídající srážce ze mzdy je proto zpravidla deponována u plátce mzdy dlužníka podle § 109 odst. 2, k věřiteli se nedostává až do schválení oddlužení a dlužníkovi je po tuto dobu vyplácena pouze nezabavitelná částka. Deponována je případně i částka připadající na úhradu přednostních pohledávek, zejména pohledávek výživného.

Po zahájení insolvenčního řízení obvykle nelze prostředky deponované u plátce mzdy použít na úhradu pohledávek výživného a dlužník je nucen své vyživovací povinnosti plnit z nezabavitelné částky, jinak se vystavuje hrozbě trestní sankce.

K odstranění této překážky na vstupu do oddlužení je doplněno ustanovení § 109 odst. 1 písm. c). Navrhovaná věta přináší možnost provádět mimo-insolvenční srážky ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka i ve fázi mezi povolením a schválením oddlužení a z těchto srážek uspokojovat pohledávky běžného výživného. Ze současného opt-in systému, kdy o pokračování exekuce na pohledávky výživného musí rozhodnout insolvenční soud, se tímto přechází na opt-out systém, kdy exekuce srážkami za mzdy na pohledávky výživného budou pokračovat, nerozhodne-li insolvenční soud z důležitého důvodu jinak. Účelem je zajistit, aby při zahájení insolvenčního řízení nedocházelo k prodlevám v uspokojování pohledávek věřitelů z výživného, tedy zpravidla nezletilých dětí a matek samoživitelek. Předkladatel tím akcentuje alimentační funkci výživného.

K bodu 14 (§ 136 odst. 2 písm. f/)

Navrhuje se prodloužit lhůtu k podání zprávy o přezkumu, zprávy pro oddlužení a pro předložení soupisu majetkové podstaty podle § 136 odst. 2 písm. f).

Z praxe vyplývá, že v řadě případů je možné uvedenou lhůtu dodržet pouze s obtížemi, např. nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost a správce vyzve věřitele k její opravě nebo doplnění, které je nutno učinit vůči insolvenčnímu soudu v procesní lhůtě s délkou nejméně 15 dnů podle § 188 odst. 2, anebo je-li zapotřebí zadat znalci znalecký úkon a po jeho provedení ke zprávě pro oddlužení připojit znalecký posudek oceňující nemovitou věc v majetkové podstatě dlužníka v souladu s § 398a odst. 2. V případech, kdy je komplikované lhůtu dodržet, zpravidla insolvenční správce žádá insolvenční soud o její prodloužení. Tento frekventovaný postup však administrativně zatěžuje nejen insolvenční soud, ale i insolvenčního správce samotného.

Za účelem vyvážení požadavku na rychlost insolvenčního řízení s požadavkem na jeho procesní ekonomii předkladatel navrhuje stanovit lhůtu v délce dvou měsíců.

K bodům 15 a 16 (§ 136 odst. 3 a 5)

Navrhuje se rovněž rozšířit provádění srážek z příjmu dlužníka i do úvodní fáze oddlužení (tj. od povolení do schválení oddlužení) za účelem pokrýt náklady insolvenčního řízení a nezasahovat přitom do srážek ve splátkovém kalendáři, které zůstanou určeny věřitelům (tj. snaha zvýšit uspokojení nezajištěných věřitelů).

Rozšíření srážek ověřuje vážnost a poctivost záměru dlužníka, ochotu vynaložit přiměřené úsilí k uspokojení svých věřitelů i schopnost splácet ihned po zahájení insolvenčního řízení.

Ve výsledku bude rozsah srážení stejný jako po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty – sražené částky budou nicméně využity výhradně k pokrytí zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce náležící za období do schválení oddlužení. Pro zajištění plné kompatibility se směrnicí EP a Rady (EU) 2019/1023 o restrukturalizaci a insolvenci nebudou tyto srážky použity k uspokojení nezajištěných věřitelů, neboť k jejich uspokojování dochází až v rámci distribučního schématu po schválení oddlužení. V opačném případě by se totiž prodloužila maximální tříletá doba oddlužení, jejíž zakotvení směrnice požaduje.

Je kladen důraz na ochranu deponovaných srážek vedoucí k reálnému zvýšení uspokojení nezajištěných věřitelů po schválení oddlužení. Nezajištění věřitelé nebudou oproti stávající právní úpravě nijak znevýhodněni, neboť finanční prostředky zajištěné pro účely postižení exekucí srážkami ze mzdy (tzv. „deponované srážky“) budou před výše uvedenými srážkami na úhradu pohledávek insolvenčního správce chráněny a plně v souladu se stávající koncepcí budou po schválení oddlužení nezajištěným věřitelům poskytnuty v rámci standardního distribučního schématu. Nedojde-li ke schválení oddlužení, budou v případě zastavení insolvenčního řízení uvolněny pro oprávněné v exekučních řízeních.

Zejména u středně- a vysoko-příjmových dlužníků bez nařízených exekucí a bez výživného dojde k uhrazení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce náležející za období do schválení oddlužení již v prvních měsících po povolení oddlužení. Postup podle odstavce 3 se nepovažuje za zpeněžení majetkové podstaty. Z tohoto důvodu za něj nenáleží insolvenčnímu správci odměna.

Existující povinnost dlužníka hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle stávajícího § 136 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona (nyní dle odst. 5) se navrhuje modifikovat tím způsobem, aby byl dlužník povinen hradit alespoň minimální měsíční zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, a to nezávisle na výši srážky ze mzdy nebo jiných příjmů podle odstavce 3. Minimální měsíční zálohu stanoví prováděcí právní předpis (tzn. vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů). Navrhované řešení pokračuje ve stávající praxi, kdy insolvenční soud ukládá dlužníku povinnost hradit po povolení oddlužení k rukám insolvenčního správce zpravidla částku ve výši 1.089 Kč vč. DPH. Z logiky věci zejména u podnikajících fyzických osob totiž neexistuje plátce mzdy, kterému lze přikázat provádět srážky k rukám insolvenčního správce za účelem úhrady zálohy předvídané odstavcem 3.

S ohledem na výše uvedené předkladatel považuje za důležité zdůraznit, že neuhrazení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce alespoň v minimální výši stanovené prováděcím předpisem dle § 136 odst. 5 brání schválení oddlužení; není však nezbytné v této fázi řízení uhradit zálohy na pohledávky insolvenčního správce náležící za období do schválení oddlužení v plné výši. Navrhovaná úprava by tudíž zásadně neměla způsobovat prodlužování úvodní fáze insolvenčního řízení, která se dle dostupných statistických údajů nejčastěji pohybuje v délce trvání 4-6 měsíců (nezávisle na příjmových poměrech dlužníka). Dle navržené koncepce se osvobození dlužníka podle § 414 nedotýká pohledávek insolvenčního správce náležících za období do schválení oddlužení, a proto i po osvobození dlužníka lze požadovat jejich uspokojení pod hrozbou sankce odejmutí přiznaného osvobození.

K bodu 17 (§ 390a odst. 5)

Navrhovaná oprava je legislativně technické povahy odstraňující nedostatek současné právní úpravy spočívající v nesprávném odkazu na cílové ustanovení upravující lhůtu k přihlášení pohledávek. Novelizační bod nepřináší věcnou změnu.

Přestože se v případě odměny sepisovatele návrhu na povolení oddlužení podle § 390a odst. 3 insolvenčního zákona jedná o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje vůči osobě s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě v režimu § 203 insolvenčního zákona, z ustanovení § 390a odst. 5 insolvenčního zákona lze logickým a systematickým výkladem dovodit vůli zákonodárce, aby tato pohledávka byla i po účinnosti zákona č. 31/2019 Sb. uplatňována nejpozději v přihlašovací lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku podle § 136 insolvenčního zákona.

Předmětný nedostatek vznikl v důsledku pozměňovacího návrhu s názvem „Sjednocení lhůt k přihlašování pohledávek na 2 měsíce“ k zákonu č. 31/2019 Sb., který změnu odkazu v § 390a odst. 5 opomenul.

K bodu 18 (§ 391 odst. 3)

Zvýší-li se za současné právní úpravy nezabavitelná částka, tj. základní částka, která dlužníku nesmí být sražena ze mzdy či jiného příjmu, a v důsledku tohoto zvýšení zákonem určená měsíční splátka nepostačuje ani na uhrazení minimální splátky v oddlužení, resp. pohledávek podle § 395 odst. 1 písm. b), vzniká formální překážka povolení oddlužení. Dlužník, který o povolení oddlužení usiluje, je v horším postavení, než v jakém by byl, kdyby nedošlo ke zvýšení nezabavitelné částky. Schopnost dlužníka nadále hradit minimální splátku v oddlužení však zpravidla není ochromena, protože se reálné životní náklady dlužníka ve srovnání s obdobím před zvýšením nezabavitelné částky skokově nezvýšily.

Navrhované ustanovení § 391 odst. 3 odstraňuje výše popsanou překážku povolení oddlužení. Dává dlužníkovi možnost učinit závazný příslib, že uhradí minimální splátku, resp. pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b), i v případě, že zákonem určená měsíční splátka neumožní srazit předmětnou částku ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka. Při výpočtu srážek ze mzdy nebo jiného příjmu se použije standardní postup.

Předkladatel navrhovanou právní úpravou také reflektuje situace, kdy jsou náklady dlužníka na zajištění základních životních potřeb snížené, a proto lze díl nezabavitelné částky použít na splátky. Jedná se zejména o případy, kdy je dlužník příjemcem naturálního plnění, např. když bydlí u rodiny, přijímá pomoc potravinových bank, textil z charitativních sbírek nebo jinou nepeněžitou pomoc určenou pro sociálně slabé.

Riziko zneužití tohoto institutu k použití zatajených příjmů pro účely splátkového kalendáře je podle vyhodnocení předkladatele omezené vzhledem k okruhu pohledávek, které závazná příslib pokrývá. Toto riziko je přitom obdobné jako u darovacích smluv a smluv o důchodu užívaných za současné právní úpravy.

Podmínku povolení oddlužení uvedenou v § 395 odst. 1 písm. b) lze prostřednictvím závazného příslibu splnit pouze v případě, že jeho plněním nebude ohroženo uspokojování základních hmotných potřeb dlužníka nebo osob na něj odkázaných výživou.

K bodům 19, 20, 27, 35, 36 a 38 (§ 392 odst. 1 písmeno c/ a odst. 2, § 398a odst. 2, § 406 odst. 3 písm. c/ a e/ a § 407 odst. 3)

Vzhledem ke změně § 389 odst. 1 písm. b) provedené zákonem č. 191/2020 Sb. se ve vztahu k fyzickým osobám stávají obsolentní ustanovení § 392 odst. 1 písmeno c) a odst. 2 a § 406 odst. 3 písm. c), protože souhlas věřitele dluhu z podnikání již v takovém případě není relevantní.

Navrhovaná úprava § 398a odst. 2 a § 406 odst. 3 písm. e) je legislativně technické povahy, která opravuje chybu odkazu způsobenou novelou č. 31/2019 Sb.

V § 407 odst. 3 je navrhováno opravit odkaz na relevantní ustanovení § 418 odst. 1, kterým je písmeno c). Tato korekce má rovněž legislativně technickou povahu. Změna rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové je z povahy věci přípustná pouze v mezích minimální úhrady požadované § 418 odst. 1 písm. c).

K bodům 21 a 23 (§ 395 odst. 1 písm. b/ a odst. 6)

V souladu s ustáleným výkladem účinného znění § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčními soudy se navrhuje upřesnit, že celková výše plnění obdrženého v průběhu insolvenčního řízení ostatními věřiteli (včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň) nesmí být nižší než pohledávka insolvenčního správce z odměny a náhrady hotových výdajů náležící za období po schválení oddlužení.

Zjednodušeně řečeno tedy předpokladem povolení oddlužení zůstává, že ostatní věřitelé po schválení oddlužení obdrží alespoň tolik, kolik zpravidla v průběhu plnění splátkového kalendáře obdrží insolvenční správce za svou činnost po schválení oddlužení.

Pohledávky insolvenčního správce náležející za období před schválením oddlužení se však pro účely posouzení minimální ekonomické nabídky dlužníka nezohledňují; jako příklad lze uvést odměnu insolvenčního správce z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, kterou v okamžiku rozhodování o povolení oddlužení ani nelze vyčíslit s ohledem na skutečnost, že zpravidla neuplynula lhůta pro přihlášení pohledávek a nebyl proveden přezkum přihlášených pohledávek. Prováděcí právní předpis může upravit okruh pohledávek náležejících za jednotlivé fáze insolvenčního řízení s ohledem na úkony, které je v dané fázi nezbytné provést.

V odstavci 6 je prováděna toliko legislativně technická oprava reference.

K bodu 22 (§ 395 odst. 3)

Navrhované ustanovení prodlužuje délku doby, v níž nelze povolit nové oddlužení poté, co dlužník v rámci předešlého insolvenčního řízení dosáhl osvobození od placení neuspokojených pohledávek věřitelů, a to z 10 na 12 let.

Návrh vychází z teze, že přes zkrácení doby oddlužení (§ 412a) by za účelem zachování výchovného účinku oddlužení na dlužníka mělo být opětovné oddlužení dlužníku přístupné v zásadě po stejné době jako nyní nebo po době delší, nikoliv po době kratší. Cílem zkrácení doby oddlužení totiž není dát dlužníkovi možnost, aby se oddlužoval častěji. Navrhované ustanovení zdůrazňuje sníženou toleranci vůči opakovaným úpadkům téhož dlužníka a zvyšuje míru právní jistoty jeho budoucích věřitelů.

Výchovný účinek oddlužení na dlužníka je dále posílen i navrhovaným § 412a odst. 3. Předkladatel zamezuje opakovanému oddlužení po kratší době, než činí dnešních 5+10 let, také prostřednictvím ustanovení, které prodlužuje dobu trvání oddlužení dlužníka, jenž v minulosti dosáhl osvobození od nesplacených dluhů v jiném insolvenčním řízení, ze 3 na 5 let. V kombinaci se proto jedná o zpřísnění dosavadní právní úpravy.

Předmětné ustanovení lze podřadit pod odchylku podle článku 23 odst. 2 písm. d) směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, která je z pohledu uvedené směrnice přípustná.

K bodům 24, 28, 31 až 34 (§ 398 odst. 3, § 398b odst. 1 a 6, § 406 odst. 3 písm. a/)

Písemná zpráva o splnění oddlužení je v navrhované právní úpravě nahrazena novou písemnou zprávou pro osvobození podle § 36 odst. 2 a 4. Vizte odůvodnění k bodům novelizujícím toto ustanovení.

K § 398 odst. 3: V oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty se navrhuje stanovit povinnost dlužníka měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů do doby podání zprávy pro osvobození podle § 398 odst. 3.

K § 398b odst. 1 a 6: Shodná úprava se navrhuje zakotvit u podnikající fyzické osoby podle § 398b odst. 1. Povinnost předkládat doklady podle § 398b odst. 6 věty první dlužník nemá po podání zprávy insolvenčního správce pro osvobození, na základě které insolvenční soud rozhodne o osvobození podle § 414.

K § 406 odst. 3 písm. a): Podle navrhovaného znění § 406 odst. 3 písm. a) insolvenční soud rozhodnutím o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty uloží dlužníku povinnost platit měsíčně nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce stanovenou částku až do podání zprávy pro osvobození.

K bodu 25 (§ 398 odst. 4)

Navrhovaným ustanovením dochází k zařazení pohledávky insolvenčního správce z titulu odměny a hotových výdajů náležících za období do schválení oddlužení na konec distribučního schématu v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

Dané pravidlo vychází ze záměru předkladatele nesnižovat uspokojení nezajištěných věřitelů, když příslušná pohledávka insolvenčního správce bude přednostně uspokojována ve fázi mezi povolením a schválením oddlužení (tj. navrhovaný § 136 odst. 3 insolvenčního zákona), případně dokonce přetrvá přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona a bude uhrazována dlužníkem po skončení plnění splátkového kalendáře (tj. navrhované § 416 odst. 1 a § 417 odst. 3 insolvenčního zákona).

Z pohledu insolvenčního správce dané pravidlo pouze odkládá uspokojení této pohledávky v čase, neboť jeho pohledávka bude nejpozději na konci insolvenčního řízení uspokojena vždy (buď dlužníkem, nebo eventuálně insolvenčním soudem). Na druhou stranu nelze ani vyloučit uspokojení této pohledávky už ve fázi po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a to u těch dlužníků, kteří uspokojí ostatní pohledávky ze 100 %. Tento scénář je dokonce reálný u značné části dlužníků, neboť z analýzy Ministerstva spravedlnosti o skončených oddluženích za období od července 2017 do června 2018 vyplývá, že v daném vzorku došlo k úplnému uhrazení všech pohledávek v 29 % případů.

K bodu 26 (§ 398 odst. 5)

V § 398 odst. 5 je zrušením věty poslední vyjasněna přípustnost odvolání proti rozhodnutí o stanovení jiné výše měsíčních splátek.

Návrh reaguje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 NSČR 71/2020, ve kterém bylo dosaženo následujícího závěru: „Nejvyšší soud tak shrnuje, že dlužník je osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, jímž insolvenční soud nevyhověl (zcela) jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek. Odvolací soud tak nepochybil, když odvolání dlužnice neodmítl jako nepřípustné, a naopak jej věcně projednal.“

K bodům 27, 35, 37 a 44 (§ 398a odst. 2, § 406 odst. 3 písm. c/ a odst. 4, § 412 odst. 4)

Hodnocení příjmového potenciálu dlužníka

Navrhuje se rovněž stanovit, že při posuzování plnění povinností dlužníka podle § 412 odst. 1 písm. a) a h), tj. při posouzení, zda dlužník vykonává přiměřenou výdělečnou činnost nebo zda usiluje o získání příjmu a zda vynakládá veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů, vezme insolvenční soud v úvahu schopnosti, možnosti a majetkové poměry dlužníka obdobně jako v případě vyhodnocování kritérií na straně povinného při určování rozsahu výživného podle § 913 občanského zákoníku.

Návrh zajišťuje, aby dlužník v oddlužení splácel adekvátní částky a nesnižoval své příjmy. U dlužníka jsou insolvenčním soudem individuálně zhodnoceny jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry. Na základě vyhodnocení příjmového potenciálu je dlužníku již při schválení oddlužení určena efektivní splátka, tedy průměrná výše měsíční splátky, kterou má dlužník být schopen plnit, a předpokládaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, ke které má snaha dlužníka v oddlužení směrovat.

Navrhovaná právní úprava v § 398a odst. 2, § 406 odst. 3 písm. c) a 4 a § 412 odst. 4 vychází z ustanovení § 913 občanského zákoníku, která stanovuje kritéria pro určení rozsahu výživného. Předkladatel záměrně zvolil stejnou formulaci jako v občanském zákoníku, aby bylo možné vyjít ze stejných teoretických východisek, navázat na zkušenosti soudů z této oblasti, na rozsáhlou judikaturu, včetně sjednocujících rozhodnutí vyšších soudů, i na již existující literaturu, která se danou problematikou zabývá. Podle navrhovaného ustanovení musí insolvenční soud navíc při určování efektivní splátky vzít v úvahu i výši minimální mzdy nebo zaručené mzdy, je-li to možné zejména s ohledem na povahu příjmů dlužníka.

Předpokládanou míru uspokojení posuzuje nejprve insolvenční správce (§ 398a odst. 2), posléze ji musí na základě podkladů od insolvenčního správce stanovit nezávislý a nestranný insolvenční soud (§ 406 odst. 3 písm. c/). Návrhem insolvenčního správce přitom není insolvenční soud vázán, své rozhodnutí musí řádně odůvodnit a toto rozhodnutí podléhá instančnímu přezkumu (§ 406 odst. 4). Uvedený postup předkladatel volí především z důvodu zajištění právní jistoty účastníků insolvenčního řízení. V případě změny poměrů lze zareagovat postupem podle § 407 odst. 3.

Požadavek na naplnění příjmového potenciálu dlužníka společně s povinností vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě nezaměstnanosti o získání příjmu usilovat i v součinnosti s Úřadem práce, s povinností vynakládat veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí k uspokojení věřitelů a s požadavkem na poctivost dlužníka má efektivně bránit případné snaze dlužníka snižovat své příjmy jak v době plnění splátkového kalendáře, tak v době předchozí, a zabraňovat zmenšování uspokojení nezajištěných věřitelů. Pro naplnění tohoto účelu je nezbytné, aby insolvenční soud při stanovení předpokládané míry uspokojení nevycházel pouze z dokladů dlužníka o jeho příjmech, ale aby zhodnotil, jakého minimálního budoucího příjmu by měl daný dlužník dosahovat zejména vzhledem ke svým schopnostem a možnostem na trhu práce. Insolvenční soud má rovněž prozkoumat, zda se dlužník v nedávné minulosti bez důležitého důvodu nevzdal vyššího příjmu nebo majetkového prospěchu.

Návrh přikazuje insolvenčnímu soudu vzít při hodnocení možností dlužníka v úvahu rovněž výši minimální mzdy nebo zaručené mzdy, je-li to vzhledem ke všem okolnostem možné. Systematicky je požadavek na zohlednění minimální mzdy a zaručené mzdy podle § 111 a 112 zákoníku práce zařazen do v § 412 odst. 4 insolvenčního zákona, které upravuje, jak se příjmový potenciál dlužníka vyhodnocuje (řečí zákona jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry). Toto ustanovení se proto uplatní jak při výkladu § 406 odst. 3 písm. c), který se týká rozhodnutí soudu, tak ve vztahu k § 398a odst. 2, který se týká postupu insolvenčního správce při přípravě zprávy pro oddlužení. Navržené ustanovení nařizuje insolvenčnímu soudu vzít v úvahu alternativně minimální mzdu, která se uplatní na všechny případy výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu, nebo zaručenou mzdu, která se uplatní pouze v případech, kdy to předvídá zákon a prováděcí předpis vydaný na jeho základě. Zaručená mzda se např. nepoužije na základní pracovněprávní vztahy vznikající na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, tudíž v takovém případě insolvenční soud vyjde z minimální mzdy. Minimální mzdu nebo zaručenou mzdu z povahy věci nelze zohlednit u dlužníků, kteří nekonají závislou práci, proto ji insolvenční soud vezme v úvahu pouze v případech, kdy je to vzhledem k okolnostem možné. Lze zároveň identifikovat kategorie dlužníků, u kterých zpravidla vzít v úvahu minimální nebo zaručenou mzdu možné nebude – jsou jimi např. invalidní důchodci, starobní důchodci, příjemci rodičovského příspěvku, osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, vazby nebo zabezpečovací detence, aj.

Tento proces sice bude pro insolvenční soud i insolvenčního správce časově náročnější než dnes, ale bude jím zajištěna vyšší úroveň ochrany práv věřitelů a míra jejich uspokojení potenciálně vzroste.

Zjednodušeně lze říci, že pro řádné plnění povinností musí dlužník v průběhu plnění splátkového kalendáře plně využívat svůj příjmový potenciál a dosahovat adekvátní mzdy, popř. jiného příjmu.

Na uvedené navazuje navrhovaná individuální domněnka v § 412a odst. 1 písm. b). Pokud dlužník uspokojí své věřitele alespoň v míře, která odpovídá jeho příjmovému potenciálu, bude se insolvenční soud domnívat, že dlužník řádně plnil své podstatné povinnosti.

Podle navrhovaného § 412 odst. 3 je insolvenční správce povinen bez zbytečného odkladu informovat dlužníka o neplnění podstatných povinností vyplývajících z oddlužení. Cílem je zvýšit právní jistotu dlužníka v oddlužení a umožnit mu, aby rychle zjednal nápravu vytýkaných pochybení, je-li to z povahy věci myslitelné.

K bodům 28 až 33 a 38 (§ 398b a § 407 odst. 3)

Navrhovanou změnou dochází k úpravě postupu určení splátky dlužníka, který je podnikající fyzickou osobou.

Stávající řešení pracuje s hierarchií způsobů určení zálohové splátky. Preferovaným způsobem je její stanovení ze zjištěného zisku (odstavec 3). Nelze-li tento způsob použít, lze vyjít z očekávaných budoucích čistých měsíčních příjmů dlužníka (odstavec 4). Pokud ani tento postup nevede k určení zálohové splátky, určí se odkazem na měsíční průměrnou mzdu v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku (odstavec 5).

Navrhovanými změnami se do této hierarchie zasahuje, kdy se určení zálohové splátky ze zjištěného zisku (odstavec 3) a se souhlasem dlužníka po vyjádření insolvenčního správce (odstavec 4) stávají rovnocennými alternativami. Nový odstavec 4 v určitém ohledu zavádí faktickou možnost dohody dlužníka s insolvenčním správcem, třebaže výše zálohové splátky musí respektovat zákonné podmínky a podléhá možnosti změny v případě pozdějšího zjištění podstatné změny reálně dosažených příjmů a reálně vynaložených výdajů (srov. novou větu třetí v odstavci 6).

Úmyslem předkladatele bylo zvýšit flexibilitu určení počáteční zálohové splátky dlužníků insolvenčními správci zejména v případech, kdy se jeví jako nepřiměřeně obtížné nebo nedostatečně relevantní vycházet ze zjištěného zisku podnikající fyzické osoby. Do úvahy totiž vstupuje řada faktorů – různé hospodářské výsledky podnikajících fyzických osob, nutnost investic snižujících v dalším zdaňovacím období výši zisku a v neposlední řadě neúplné účetnictví dlužníků vedoucích účetnictví ve zjednodušeném rozsahu, které nereflektuje skutečné výdaje podnikání, nýbrž využívá benefitu paušálních nákladů pro daňové účely.

V případech, kdy byla úvodní zálohová splátka určena ze zjištěného zisku dlužníka za poslední zdaňovací období podle odstavce 3 nebo „kvazi-dohodou“ dlužníka a insolvenčního správce podle odstavce 4, navrhuje předkladatel rovněž upravit procesní režim revize výše zálohové splátky a referenční srážky. Jak již bylo výše uvedeno, neodpovídá-li výše zálohové splátky oproti původním předpokladům reálně dosaženým příjmům a reálně vynaloženým výdajům, dlužník nebo insolvenční správce může navrhnout novou výši zálohové splátky nebo referenční srážky. Pro tyto účely se navrhuje využít existujícího procesní postupu podle § 407 odst. 3 InsZ (tj. změna rozhodnutí o schválení oddlužení). Jedná se o stejný postup, kterým dlužník – nepodnikající fyzická osoba – může dosáhnout snížení měsíčních splátek poukazem na podstatnou změnu okolností oproti stavu panujícímu v době schválení oddlužení. V případě postupu podle § 398b odst. 4 InsZ je ovšem navrhovatelem výše zálohové splátky nebo referenční srážky i insolvenční správce a v závislosti na ekonomických výsledcích dlužníka může dojít také k závěru, že zálohová splátka nebo referenční srážka by měla být nižší.

Právě v případě, že se navrhuje zvýšení zálohové splátky nebo referenční srážky, se předkladateli jeví jako legitimní, že dlužník má disponovat právem podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí. Totéž nicméně přeneseně platí i pro libovolný jiný případ, kdy insolvenční soud na návrh dlužníka nebo i bez návrhu změní výši měsíční splátky, se kterou dlužník nesouhlasí. Předkladatel proto navrhuje doplnit do § 407 odst. 3 InsZ legitimaci dlužníka k podání opravného prostředku.

Ve snaze odstranit výkladové problémy, na které poukazuje komentářová literatura [SPRINZ, P., CHYTIL, P. § 398b. Komentář, s. 1073-1078 in SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2019, 1248 s. ISBN 978-80-7400-753-8.], navrhuje předkladatel přiblížit terminologii odstavců 4 a 6 tím, že zdůrazní nutnost osvědčit reálně dosažené příjmy a reálně vynaložené výdaje.

Navrhuje se tudíž v § 398b odst. 6 postavit najisto, že pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, který je podnikající fyzickou osobou, se zisk zjistí z rozdílu reálně dosažených příjmů a reálně vynaložených výdajů. V tomto ohledu se nejedná o věcnou změnu, ale o zpřesnění dosavadního textu.

Podle navrhované úpravy vzniká povinnost doložit listiny osvědčující reálně dosažené příjmy a reálně vynaložené výdaje dlužníka-podnikatele po uplynutí 12 kalendářních měsíců plnění splátkového kalendáře. Doposud byla povinnost předkládat tyto listiny vázána na zdaňovací období, kterým je kalendářní rok.

K bodu 39 (§ 409 odst. 1)

Navrhuje se v § 409 odst. 1 výslovně zakotvit subjektivní právo dlužníka doplnit splátky v oddlužení o nepostižitelné příjmy, a tím odstranit možné pochybnosti aplikační praxe.

Dlužník je k plnění splátkového kalendáře vedle nezabavitelné částky oprávněn použít i jiné příjmy, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Předpokladem však je, že takovým plněním nebude ohroženo uspokojování základních hmotných potřeb dlužníka nebo osob na něj odkázaných výživou.

Na uvedené ustanovení je nezbytné vzít zřetel při aplikaci § 418 odst. 1 písm. c). Přestože např. nelze po zvýšení nezabavitelné částky provádět srážky ze mzdy či jiného příjmu k uhrazení minimální splátky, resp. pohledávek podle § 395 odst. 1 písm. b) vzniklých po rozhodnutí o úpadku, může dlužník uvedené pohledávky dobrovolně hradit, aby předešel zrušení schváleného oddlužení.

K bodům 40 až 42 a 45 (§ 412 odst. 1, 2 a 6)

Změna procesního schématu

Navrhované úpravy reflektují zásadní koncepční změny v procesním vývoji oddlužení, které souvisí s rozvázáním podmínek pro přiznání osvobození dlužníku od placení zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení (dále též jen „přiznání osvobození“; tj. vydání rozhodnutí podle § 414 InsZ znamenajícího benefit osvobození dlužníka od placení starých dluhů) a podmínek pro vydání rozhodnutí, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení (dále též jen „splnění oddlužení“; tj. vydání rozhodnutí podle § 413 InsZ znamenající konec insolvenčního řízení). Za dosavadního stavu právní úpravy fakticky splývá okamžik splnění oddlužení a okamžik přiznání osvobození, tedy okamžiky přeměny většiny existujících dluhů dlužníka na naturální práva a skončení insolvenčního řízení.

Předkladatel se ovšem vydává cestou transpozice možnosti dokončit zpeněžování reziduálního majetku, které může chronologicky překročit hranici přiznání osvobození dlužníka (srov. čl. 21 odst. 3 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci). Předkladatel je toho názoru, že trvat na plnění všech obecných povinností dlužníka v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je v této fázi zpeněžování reziduálního majetku zbytečné a nepřiměřeně zatěžující. Z tohoto důvodu nově rozděluje povinnosti dlužníka v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty do dvou fází – před a po přiznání osvobození.

Ve fázi před přiznáním osvobození se fakticky zachovává dosavadní právní stav s výjimkami rozvedenými níže. Ve fázi po přiznání osvobození do splnění oddlužení se s ohledem na pouhé dokončování zpeněžení majetkové podstaty insolvenčním správcem navrhuje trvat pouze na specifické povinnosti dlužníka poskytnout insolvenčnímu správci součinnost v rozsahu nezbytném pro zpeněžení takového majetku (zejm. majetek náležící do majetkové podstaty včas a řádně vydat či vyklidit pro účely zpeněžení, nebránit a nemařit jeho předání nabyvateli atd.).

Trvání této povinnosti je časově omezeno do splnění oddlužení, tedy do skončení insolvenčního řízení. Povinnost dlužníka poskytnout insolvenčnímu správci součinnost při zpeněžování majetkové podstaty tak nově bude zpravidla dlužníka tížit nejen 3 roky před přiznáním osvobození, ale i poté, což muže být dokonce déle než za dosavadní právní úpravy. Ve fázi po přiznání osvobození je sankcí za porušení uvedené povinnosti odejmutí osvobození podle § 417 odst. 2; za účelem zvýšení právní jistoty úspěšně osvobozeného dlužníka je možnost odejmout osvobození z tohoto důvodu omezena dobou 3 let po pravomocném přiznání osvobození.

Předkladatel je přesvědčen, že 6 let představuje více než dostatečný prostor pro insolvenčního správce k realizaci zpeněžení, a to i v případě, že bude veden netriviální spor o rozsah majetkové podstaty bránící zpeněžení konkrétní věcí. Dostatečnou rezervu vidí předkladatel i v hypotetických příkladech, kdy spor o rozsah majetkové podstaty vznikne těsně před dovršením třetího roku trvání oddlužení (např. podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty podle § 226 InsZ v případech postižení finančních prostředků, které nespadají do majetkové podstaty z důvodu vyloučení jejich postižení výkonem rozhodnutí či exekucí, třebaže jsou vypláceny v rámci mzdy či jiného příjmu). Proto po uplynutí této doby již nemá být dlužník sankcionován odejmutím osvobození.

Změny navrhované v odstavci 6 rovněž reagují na nové procesní schéma oddlužení. Účinky schváleného oddlužení již netrvají až do konce insolvenčního řízení, nýbrž pouze do přiznání osvobození. Proto by ve fázi po osvobození měl dlužník znovu nabýt plná dispoziční oprávnění ke svým příjmům a majetku, aniž by byl s výjimkou § 412 odst. 2 InsZ dále omezen účinky insolvenčního řízení. Záměrem předkladatele nebylo ukončovat účast dlužníka v insolvenčním řízení, když by toto řešení bránilo v účinné ochraně jeho procesních práv.

K bodům 41 a 44 (§ 412 odst. 1 písm. d/, odst. 4 a 5)

Navrhovaná úprava rozšiřuje povinnosti dlužníka v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a to ve fázi po schválení oddlužení a před přiznáním osvobození, upravené § 412 odst. 1 písm. a) a h), tj. povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a povinnost vynaložit veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí k plnému uspokojení pohledávek věřitelů.

Povinnost spolupracovat s Úřadem práce

Navrhuje se prostřednictvím nově zaváděné domněnky zdůraznit povinnost dlužníka, který je v průběhu plnění splátkového kalendáře nezaměstnaný, usilovat o získání příjmu i v součinnosti s příslušnou krajskou pobočkou Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.

Navržená úprava akcentuje povinnost dlužníka vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost ve spojení s povinností vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Je-li dlužník v oddlužení nezaměstnaný, je jeho povinností vynaložit veškeré spravedlivě požadovatelné úsilí k získání přiměřeného zdroje příjmu. Navrhované znění výslovně stanoví, že lze požadovat, aby dlužník usiloval o získání příjmu i v součinnosti s příslušnou krajskou pobočkou Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání se všemi právy a povinnostmi, které z tohoto právního vztahu vyplývají. Práva a povinnosti uchazeče o zaměstnání jsou upraveny zejména zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

Pro účely usnadnění dokazování totiž ve prospěch věřitelů zavádí § 412 odst. 4 vyvratitelnou právní domněnku neplnění povinnosti dlužníka usilovat o získání příjmu, pokud dlužník nepožádá o zapsání do evidence uchazečů o zaměstnání, vezme svou žádost zpět nebo byl-li dlužník z této evidence pravomocně vyřazen. Podání žádosti a její zpětvzetí je plně v moci dlužníka. Vyřazení osoby z evidence uchazečů o zaměstnání je zpravidla sankcí za porušení povinností uchazeče, v krajním případě k němu však může dojít i bez zavinění uchazeče (ze zdravotních důvodů). Vyvratitelná domněnka je zde proto na místě. Porušení povinnosti dlužníka usilovat o získání příjmu je presumována na základě skutečnosti, jež obvykle nastane po porušení povinností uchazeče o zaměstnání. Domněnka však ponechává dlužníku možnost prokázat, že k vyřazení z evidence nedošlo v důsledku porušení povinností uchazeče o zaměstnání, a tedy že povinnost usilovat o získání příjmu dlužník plní řádně.

Povinnost předkládat přehled příjmů

Navrhuje se rovněž modifikovat parametry povinnosti dlužníka předkládat přehled svých příjmů upravené v § 412 odst. 1 písm. d). Je zejména zkrácen interval předkládání přehledu příjmů ze 6 měsíců na 3 měsíce za účelem zintenzivnění dohledu nad dlužníkem a zvýšení informovanosti procesních subjektů insolvenčního řízení, především věřitelů. Sjednocuje se tím také frekvence předkládání přehledu příjmů s frekvencí předkládání zprávy o stavu insolvenčního řízení.

Dlužníku je stanovena povinnost předkládat přehled svých příjmů po uplynutí určeného počtu kalendářních měsíců. Povinnost se neváže k pevným datům kalendářního roku, ale odvíjí se od toho, kdy bylo započato s plněním splátkového kalendáře.

Ve výchozím nastavení je přehled příjmů předkládán vždy po uplynutí 3 kalendářních měsíců k 15. dni následujícího kalendářního měsíce, insolvenční soud však může určit interval v délce až 12 kalendářních měsíců podobně jako u zprávy o stavu insolvenčního řízení.

Dlužníku je stanovena povinnost předkládat přehled svých příjmů v pravidelných intervalech insolvenčnímu soudu, který jej zveřejní v insolvenčním rejstříku. To zajistí, že informace o příjmech dlužníka budou snadno přístupné jak věřitelům uplatňujícím svá práva vůči dlužníku, tak insolvenčnímu správci. V této situaci je nadbytečné, aby dlužník zasílal přehled svých příjmů i insolvenčnímu správci. Informační povinnost vůči správci by zde vyústila v pouhý transakční náklad dlužníka, aniž by přinesla jakýkoliv užitek.

Ve výchozím nastavení je adresátem přehledu příjmů insolvenční soud. Alternativně však může insolvenční soud určit, že přehled příjmů bude předkládán pouze insolvenčnímu správci namísto soudu, vyhodnotí-li, že takový postup je procesně ekonomičtější. V takovém případě insolvenční správce přiloží přehled příjmů dlužníka k nejbližší zprávě o stavu insolvenčního řízení a vyjádří se k jeho obsahu. V obou případech tedy dojde ke zveřejnění přehledu příjmů dlužníka v insolvenčním rejstříku, v prvém případě samostatně, v druhém případě společně se zprávou o stavu insolvenčního řízení.

Předkladatel současně opravuje nevhodný legislativní zásah učiněný v procesu projednávání později přijatého zákona č. 31/2019 Sb. Dle předkladatele jistě nebylo záměrem zákonodárce vytvořit neúplnou část věty za středníkem, která nestanoví žádnou podmínku pro předkládání přehledu příjmů, ani označení subjektu, kterému má být předkládán.

Povinnost dlužníka informovat o svém úsilí

Povinnost dlužníka podle § 412 odst. 1 písm. h) vynaložit veškeré úsilí, které lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek věřitelů se navrhuje doplnit o povinnost dlužníka informovat insolvenčního správce o vynaloženém úsilí, přitom jednotlivé aspekty se navrhuje podrobně upravit v odstavci pátém.

Informační povinnost vzniká na výzvu insolvenčního správce v případě významného poklesu příjmů dlužníka nebo při poklesu předpokládané míry uspokojení, tyto parametry jsou navrhovaným ustanovením podrobněji kvantifikovány. Adresátem poskytovaných informací je insolvenční správce, jenž nad dlužníkem vykonává dohled (§ 412 odst. 3), přičemž relevantní údaje lze insolvenčnímu správci podat zcela neformálně nejen v písemné, ale i v ústní formě.

Předkladatel považuje za nezbytné umožnit dlužníku podat insolvenčnímu správci informace o svém úsilí i ústně, protože hrozí, že část dlužníků v oddlužení nebude schopna údaje o svém úsilí vůbec písemně zpracovat; na tuto skutečnost poukazují insolvenční soudy na základě svých praktických zkušeností s dlužníky.

K podstatným informacím sděleným dlužníkem se insolvenční správce vyjádří ve zprávě o stavu insolvenčního řízení, která bude zveřejněna v insolvenčním rejstříku a se kterou mají věřitelé možnost se seznámit.

Za účelem zvýšení právní jistoty, odstranění možných výkladových potíží a obav ze zahlcení insolvenčních správců a soudů se navrhuje výslovně stanovit, že informační povinnost dlužníka vznikne nejvýše jednou za 3 měsíce. Tato povinnost vzniká také při poklesu předpokládané míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů oproti hodnotě určené v rozhodnutí o schválení oddlužení o více než čtvrtinu. Předpokládaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů je veličina, která aproximuje, jakého uspokojení by se dostalo věřitelům na konci splátkového kalendáře, tedy zpravidla po 36 měsících splácení, vzhledem k aktuálním příjmovým poměrům dlužníka. Nejedná se tudíž o aktuální míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, která se obvykle v prvních měsících plnění splátkového kalendáře blíží nule z důvodu přednostního uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň. Je-li tedy výše příjmů a výše splátek dlužníka konstantní, zůstává konstantní i předpokládaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (např. 30 %), přestože v prvních měsících plnění splátkového kalendáře bude aktuální míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů zpravidla nulová.

Účelem navrhované úpravy je zvýšení dohledu nad dlužníkem, primárně ve vztahu k vynakládanému úsilí dlužníka, sekundárně ale i ve vztahu k celkovému přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a k poctivému záměru dlužníka. Dále si navrhované ustanovení klade za cíl dosáhnout snížení informační asymetrie a zvýšení informovanosti účastníků insolvenčního řízení, eventuálně veřejnosti ohledně úsilí, které dlužník vynakládá k uspokojení pohledávek věřitelů, zejména o úsilí pro dosažení a zvýšení příjmu. Za situace, kdy budou informace o úsilí dlužníka veřejné a každý se s nimi bude moci seznámit, se předpokládá také pozitivní psychologický účinek na dlužníka, který bude motivován k navýšení svých příjmů. Předmětná povinnost totiž přiměje dlužníka k pravidelnému zamyšlení, zda v oddlužení vynakládá úsilí, které je z hlediska dostatečnosti obhajitelné. Věřitelé mohou rovněž na základě zjištěných skutečností snáze namítat, že dlužník řádně neplní své povinnosti. Lze proto střízlivě očekávat vyšší míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Z pohledu insolvenčního správce, popř. insolvenčního soudu, tato informační povinnost dlužníka usnadní výkon dohledu. Informace o snažení dlužníka (příp. toliko jejich část), které by insolvenční správce jinak musel aktivně vyhledávat, což je časově mimořádně náročné, budou insolvenčnímu správci předloženy přímo dlužníkem. Insolvenční správce prověří, zda jsou informace poskytnuté dlužníkem správné a úplné.

K bodům 46 až 53 (§ 412a)

Navrhované úpravy reflektují zásadní koncepční změny v procesním vývoji oddlužení, kdy oproti stávajícímu stavu může být dlužníku přiznáno osvobození i před splněním oddlužení (v podrobnostech vizte též odůvodnění k § 412, § 413 a § 414). Text odstavců 1 a 2 proto nadále nehovoří o splnění oddlužení, nýbrž o splnění předpokladů pro osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

V oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty předkladatel navrhuje zkrácení obecné doby oddlužení na 3 roky [srov. § 412a odst. 1 písm. b) InsZ]. Tímto se transponuje požadavek čl. 21 odst. 1 písm. a) směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, dle kterého jsou členské státy povinny stanovit dobu oddlužení nepřevyšující tři roky v případě postupů zahrnujících splátkový kalendář. Navrhované ustanovení zkracuje dobu trvání splátkového kalendáře a současně zpřísňuje požadavky kladené na dlužníka v oddlužení. Stává- li se v souladu se směrnicí novou obecnou dobou oddlužení doba 3 let, pak existující výjimky stanovující kratší dobu oddlužení pro privilegované kategorie dlužníků postrádají dalšího smyslu (tj. osoby s nárokem na starobní důchod, osoby invalidní ve druhém a třetím stupni, osoby schopné uspokojit 60 % nepodřízených pohledávek nezajištěných věřitelů a osoby zadlužené před dosažením zletilosti).

Optikou předkladatele je dominantním ideovým východiskem navrhované úpravy zavedení rovných podmínek oddlužení pro všechny kategorie dlužníků. Dle nové úpravy tudíž bude doba oddlužení (tj. doba od rozhodnutí o způsobu oddlužení do přiznání osvobození dlužníka od placení zbývajících pohledávek) činit 3 roky pro všechny kategorie dlužníků. V daném ohledu lze předestřít, že z pohledu výše uvedených dosud privilegovaných kategorií dlužníků fakticky nedochází k žádné změně v délce oddlužení (ledaže se po přiznání osvobození ještě dokončuje zpeněžování reziduálního majetku z majetkové podstaty).

Předkladatel zde stál před úvahou, jakým způsobem transponovat směrnici o restrukturalizaci a insolvenci do českého právního řádu, a to zejména co do čl. 1 odst. 4. Směrnice sama obsahuje obligatorní závazek členských států zajistit specifický režim oddlužení pouze pro fyzické osoby vykonávající obchod, živnost, řemeslo nebo povolání (v nejužším slova smyslu pouze aktivně podnikající fyzické osoby). Omezení osobní působnosti směrnice o restrukturalizaci a insolvenci je ovšem dáno omezeným právním základem, který neumožňuje obligatorně rozšířit tuto povinnost i vůči nepodnikajícím entitám (spotřebitelům). Sama směrnice však velmi důrazně vyzývá členské státy ke vztáhnutí stejných pravidel i na spotřebitele:

„Předlužení spotřebitelů je záležitost velkého hospodářského a společenského zájmu a úzce souvisí se snižováním dluhového převisu. Kromě toho často nelze jasně rozlišit mezi dluhy, které vznikly podnikateli během výkonu obchodu, živnosti, řemesla nebo povolání, nebo které mu vznikly mimo tyto činnosti. Podnikatelé by nemohli účinně využít druhé šance, pokud by museli absolvovat samostatné postupy s různými podmínkami přístupu a dobami oddlužení, aby se zbavili svých dluhů vyplývajících z podnikání nebo jiných dluhů, které z podnikání nevyplývají. Z těchto důvodů, přestože tato směrnice neobsahuje závazná pravidla ohledně předlužení spotřebitelů, by bylo vhodné, aby členské státy ustanovení této směrnice týkající se oddlužení začaly co nejdříve uplatňovat i na spotřebitele.“ (srov. výkladové ustanovení č. 21).

Tento závěr koneckonců přijetím směrnice aktivně podpořila kvalifikovaná většina členských států Evropské unie. Dále zejména z výsledků jednání expertní pracovní skupiny Rady EU vyplynulo, že ČR se svou snahou o zachování pětileté doby oddlužení prakticky zůstalo osamoceno. Pouze pro srovnání – v Německu byla novela Insolvenzordnung (IO) publikována 13. února 2020 a zasahuje do textu §§ 286 seq. IO. Zástupci německého ministerstva spravedlnosti a ochrany spotřebitele tuto skutečnost oficiálně oznámili na transpozičním workshopu 20. února 2020 konaném v Bruselu. V daném ohledu německá úprava zkracuje délku oddlužení na 3 roky, a to prostřednictvím relativně unikátního přechodného ustanovení i u oddlužení zahájených podle dosavadní právní úpravy (vedeno zejména obavou z nárazového zahlcení německých insolvenčních soudů). Německé řešení transpozice záměrně nerozlišuje režim oddlužení podnikatelů a spotřebitelů, přičemž jedním z důvodů byla i obava z obcházení zákonných pravidel rozlišujících podnikatele a spotřebitele.

Obdobné řešení zvolilo ze sousedních zemí např. i Rakousko, které rovněž zkrátilo dobu oddlužení na 3 roky pro všechny fyzické osoby bez ohledu na to, zda podnikají či nikoliv.

Předkladatel se s výše uvedeným stanoviskem ztotožňuje a nevidí legitimní důvod rozlišovat režim oddlužení pro podnikající či nepodnikající fyzické osoby, případně režim dluhů z podnikání a dluhů vzniklých mimo podnikání. Rozlišování obecného režimu oddlužení pro různé kategorie fyzických osob pouze podle typu výdělečné činnosti a způsobu zajišťování své obživy lze v kontextu dlouhodobého vývoje insolvenčního práva považovat za překonané. Insolvenční zákon poprvé zpřístupnil institut oddlužení i osobám s dluhy z podnikání tzv. koncepční novelou (294/2013 Sb.) účinnou od 1. 1. 2014. Přísné podmínky výrazně limitovaly aplikovatelnost institutu oddlužení v praxi, neboť byl vyžadován aktivní souhlas nezajištěného věřitele takové pohledávky nebo podstoupení předchozího konkursu. Tzv. akreditační novela (64/2017 Sb.) účinná od 1. 7. 2017 přenesla na nezajištěné věřitele břemeno vyslovení odůvodněného nesouhlasu. Konečně prostřednictvím tzv. lex COVID (191/2020 Sb.) došlo s účinností od 24. 4. 2020 k definitivnímu zrovnoprávnění přístupu podnikajících i nepodnikajících osob k institutu oddlužení, a to nezávisle na existenci dluhů z podnikání. V daném ohledu lze též připomenout, že zákonodárce oddlužení aktivně podnikajících fyzických osob předpokládá, na což reagoval zavedením specifického způsobu výpočtu srážek z příjmů takových osob v tzv. oddlužovací novele (31/2019 Sb.) účinné od 1. 6. 2019.

Z pohledu insolvenčního práva coby specifického druhu civilního procesu též neexistuje žádný rozdíl v procesním postupu mezi oddlužením podnikatelů a spotřebitelů. Zanedbatelným rozdílem se v daném ohledu jeví rozdílný mechanismus provádění srážek z příjmů. Zde však insolvenční zákon stanoví totožná pravidla pro rozsah srážek z příjmu podnikatelů a nepodnikatelů, kdy v prvním případě bere za základ pro výpočet prostou měsíční mzdu, ve druhém sofistikovaněji zjištěný měsíční zisk. Shodný je rovněž postup určení nezabavitelné částky pro zajištění základních životních potřeb.

Důležitým argumentem pro zavedení unifikovaného režimu oddlužení pro všechny kategorie dlužníků je prevence administrativního a procesního zatížení insolvenčních soudů a insolvenčních správců. Další štěpení procesních režimů oddlužení totiž nutně naráží na kapacity insolvenčních soudů. V současnosti existují dva dominantní režimy oddlužení (tj. před a po účinnosti novely č. 31/2019 Sb.), přičemž další dělení na režim pro podnikatele a nepodnikatele jen extrémně zatíží administrativní i soudcovský aparát. Například sporů o podnikatelskou nebo nepodnikatelskou povahu dlužníka může reálně vzniknout neúměrné množství a jejich vyřizování v úvodních fázích insolvenčního řízení je zcela způsobilé přetížit kapacity insolvenční justice i insolvenčních správců.

Potenciální rozdíly mezi požadavky na oddlužení podnikatele a nepodnikatele otevírají nežádoucí regulatorní arbitráž. Tyto rozdíly jsou zásadním motivačním stimulem pro fyzické osoby k využití méně zatěžující právní úpravy. Pro účely stanovení předpokladů oddlužení je u fyzických osob v praxi reálně vyloučeno rozlišování mezi podnikateli a nepodnikateli na základě formálních kritérií. Pouhé držení živnostenského oprávnění negarantuje aktivní výkon podnikání. Řada osob buď podnikatelskou činnost nevykonává vůbec, nebo se tím dobrovolně či nuceně vyhýbají režimu zákoníku práce (tzv. švarcsystém). Občanský zákoník přitom stanoví vyvratitelnou právní domněnku podnikatele na základě prosté dispozice živnostenského oprávnění (§ 421 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.) – veřejné přidělení IČO za relevantní indikátor aktivního podnikání považovat nelze. S ohledem na významnou ekonomickou motivaci lze přitom očekávat, že fyzické osoby budou vždy inklinovat k pro sebe výhodnějšímu právnímu režimu. U institutu oddlužení lze důvodně předpokládat, že se tyto osoby budou dovolávat buď spotřebitelského, nebo naopak podnikatelského charakteru.

Lze též poukázat na skutečnost, že forma výkonu výdělečné činnosti před zahájením insolvenčního řízení reálně nijak nesouvisí s dalším pokračováním v této činnosti. Podnikatel může za vidinou vyššího a stabilního příjmu a za účelem vyššího uspokojení věřitelů v oddlužení zcela legitimně ukončit své podnikání a stát se zaměstnancem (tedy triviálně řečeno „spotřebitelem“). Nejen dříve podnikající fyzická osoba, která byla úspěšně osvobozena od placení zbývajících dluhů, může začít po skončení insolvenčního řízení znovu podnikat; za úplně stejných podmínek může po skončení insolvenčního řízení začít podnikat i dříve nepodnikající fyzická osoba. Rovné podmínky přístupu k efektivnímu oddlužení se v daném ohledu stávají rovnými výchozími podmínkami pro zapojení do běžných socio-ekonomických vztahů.

Rovněž nelze pominout socio-ekonomické následky událostí posledních let, zejména koronavirové krize, energetické krize a války na Ukrajině, které bezprecedentně zasahují do globální ekonomiky a které významně dopadají na příjmy a výdaje fyzických osob i v ČR bez ohledu na to, zda vykonávají závislou práci nebo samostatnou výdělečnou činnost. Dopady těchto krizí na fyzické osoby se pravděpodobně budou projevovat i s několikaletým zpožděním obdobně jako v případě ekonomické krize z roku 2009. V jejím důsledku kulminoval počet návrhů na povolení oddlužení až v letech 2013 a 2014. Předkladatel proto považuje za důležité v dostatečném předstihu zpřístupnit poctivým dlužníkům efektivní nástroj, s jehož využitím se v případě úpadku budou moci navrátit do socio-ekonomického života bez doživotních dluhů.

Předkladatel tedy vychází z výše uvedených důvodů a navrhuje sjednocení režimu oddlužení a obecné doby oddlužení na 3 roky nezávisle na skutečnosti, zda jde o oddlužení podnikající nebo nepodnikající fyzické osoby.

Požadavek směrnice o restrukturalizaci a insolvenci na maximální tříletou dobu trvání oddlužení se navrhuje promítnout i do odstavce 2. Oproti fixně stanovené délce plnění splátkového kalendáře závisí délka zpeněžování majetkové podstaty na řadě jiných okolností. Reálně se nabízí hned dvě varianty – (1) zpeněžování je úspěšně dokončeno před uplynutím maximální tříleté doby oddlužení, insolvenční správce rozdělil výtěžek zpeněžení mezi nezajištěné věřitele a dále tedy postrádá smysl vést insolvenční řízení [tj. navrhovaný § 412a odst. 2 písm. a)], nebo (2) zpeněžování dosud nebylo zcela dokončeno, neboť se v době tří let nepodařilo dosáhnout zpeněžení majetkové podstaty (např. z důvodu počtu zpeněžovaných věcí, specifické povaze majetku, probíhajícím sporům o rozsah majetkové podstaty), třebaže poctivý dlužník řádně plnil své povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení a nezavinil průtahy, takže mu lze legitimně osvobození přiznat [tj. navrhovaný § 412a odst. 2 písm. b)].

Navrhuje se v § 412a odst. 1 písm. b) stanovit, že v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je předpokladem pro osvobození od placení neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení plnění podstatných povinností dlužníka vyplývajících z oddlužení. Dlužník, který neplnil své podstatné povinnosti vyplývající z tohoto způsobu oddlužení, nenaplní předpoklady pro osvobození. Neplnění podstatných povinností je zároveň důvodem pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a).

Navrhuje se rovněž zakotvit vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník své podstatné povinnosti plnil, jestliže dosáhl předpokládané míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů určené insolvenčním soudem v rozhodnutí o schválení oddlužení, tedy míry určené individuálně s ohledem zejména na schopnosti a možnosti daného dlužníka v oddlužení.

Mezi podstatné povinnosti patří zejména povinnost dlužníka vynaložit veškeré úsilí, které lze spravedlivě požadovat, k uspokojení pohledávek věřitelů podle § 412 odst. 1 písm. h), a nově rovněž povinnost podat insolvenčnímu správci informace o tomto úsilí podle § 412 odst. 5. Ve vztahu k povinnosti vynakládat přiměřené úsilí k uspokojení pohledávek věřitelů navrhované ustanovení nepředvídá věcnou změnu vyjma přizpůsobení vyvratitelné domněnky, která je k této povinnosti vztažena. Účelem navržené modifikace je umožnit insolvenčnímu soudu individuálně zhodnotit úsilí dlužníka s přihlédnutím ke všem okolnostem i v případech, kdy dlužník dosáhl vyššího než 30% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Splatí-li dlužník za současné právní úpravy alespoň 30 % svých nezajištěných dluhů zahrnutých do oddlužení, insolvenční soud zpravidla nepřezkoumá, jaké úsilí dlužník vynaložil k uspokojení věřitelů, protože má za to, že dlužník vynaložil úsilí dostatečné. Tento závěr vychází z vyvratitelné právní domněnky zakotvené v § 412a odst. 1 písm. b). Insolvenční soud tedy obvykle zkoumá vynaložené úsilí pouze u těch dlužníků, kteří splatili méně než 30 % svých nezajištěných dluhů zahrnutých do oddlužení.

Uvedená vyvratitelná právní domněnka se navrhuje přizpůsobit za účelem zajištění náležité ochrany práv nezajištěných věřitelů. Předkladatel vychází z premisy, že nezajištění věřitelé jsou z podstaty věci rovně oprávněni po dlužníku vyžadovat vynaložení dostatečného úsilí ke svému uspokojení bez ohledu na skutečnost, zda míra uspokojení v daném řízení směřuje k 30 % nebo k 70 %, a proto by někteří věřitelé (byť uspokojovaní ve vyšší míře) neměli být znevýhodňováni ztíženým dokazováním.

V navrhované úpravě se tedy nelze domnívat, že pokud dlužník splatil alespoň 30 % svých dluhů, snažil se v oddlužení dostatečně. Již se nemá za to, že v případě dosažení alespoň 30% míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužník neporušil svou povinnost vynaložit přiměřené úsilí k jejich plnému uspokojení.

Domněnka dostatečného úsilí je zde vztažena k předpokládané míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, která je určena insolvenčním soudem s ohledem na schopnosti a možnosti daného dlužníka. Insolvenční soud proto přezkoumá vynaložené úsilí každého dlužníka v oddlužení, který individuálně určenou procentní míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nenaplnil.

Cílem domněnky založené na dosažení individuální procentní míry uspokojení je motivovat dlužníka, aby plně využíval svůj příjmový potenciál. V případě dosažení zmíněné úrovně je totiž dlužníku značně usnadněno dokazování ohledně toho, že řádně plnil své podstatné povinnosti.

Ustanovení § 412a odst. 3 prodlužuje dobu trvání oddlužení dlužníka, jenž v minulosti již osvobození od placení nesplacených pohledávek zahrnutých do oddlužení dosáhl v jiném insolvenčním řízení. Bylo-li dlužníku přiznáno osvobození v době před podáním nového návrhu na povolení oddlužení, kterou předmětné ustanovení předvídá (20 let), doba trvání opakovaného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bude činit 5 let.

Smyslem navrhovaného ustanovení je posílit výchovný efekt oddlužení a deklarovat sníženou toleranci vůči opakovanému úpadku dlužníka. K dosažení opětovného osvobození je zapotřebí, aby dlužník nezajištěným věřitelům splatil vyšší souhrnnou částku než při standardní délce doby oddlužení. V důsledku toho se zvýší míra uspokojení nezajištěných věřitelů.

Ustanovení lze podřadit pod odchylku podle článku 23 odst. 2 písm. d) směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, která je z pohledu této směrnice přípustná.

K bodům 54 až 57 (§ 412b)

Navrhuje se modifikovat podmínky pro přerušení průběhu oddlužení podle § 412b odst. 1, aby tyto podmínky více vyhovovaly reálným potřebám praxe.

Navrhovaná změna zakotvuje možnost přerušit průběh oddlužení i opakovaně. Obdobně jako v dosavadní právní úpravě však může suma dob přerušení průběhu oddlužení činit nanejvýš jeden rok. Za pomoci tohoto institutu bude tedy dlužníku umožněno překonat nejen jedno dlouhodobější, ale i vícero krátkodobějších období výpadku příjmů. V důsledku pozastavení povinnosti dlužníka splácet v obdobích, která se vykazují nižšími příjmy, může dojít ke zvýšení míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (tj. nízkopříjmová období splátkového kalendáře jsou nahrazena obdobími s potenciálně vyššími příjmy a splátkami).

Navrhovanou změnou v § 412b odst. 2 se opravuje chybný odkaz. V daném ohledu nemá předkladatel pochyby o tom, že po dobu přerušení průběhu oddlužení, jejímž dominantním efektem je dočasná suspenze povinnosti plnit splátkový kalendář, je dlužník chráněn před zrušením schváleného oddlužení z důvodu zaviněné neschopnosti hradit tzv. minimální splátku [tj. důvod podle § 418 odst. 1 písm. c)], nikoliv před zrušením schváleného oddlužení na návrh samotného dlužníka [tj. existující odkaz na § 418 odst. 1 písm. d)].

Přerušení průběhu oddlužení je v souladu s tříletou délkou doby oddlužení, kterou vyžaduje směrnice. Jedná se totiž o procesní krok, který je vyvolán na návrh dlužníka nebo v jeho zájmu.

V navrhované úpravě lze prodloužit průběh oddlužení jednak na návrh dlužníka (§ 412b odst. 5), jednak pro porušení povinností dlužníka (§ 412b odst. 6).

V případě, že dlužník neplní své povinnosti vyplývající z oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může insolvenční soud na jednání či opomenutí dlužníka odpovědět tím, že dlužníku uloží povinnost plnit splátkový kalendář po delší dobu.

Účelem této úpravy je zejména kompenzovat zaviněné snížení míry uspokojení nezajištěných věřitelů ve srovnání s předpokládanou mírou uspokojení určenou v rozhodnutí o schválení oddlužení (tj. vyrovnat rozdíl mezi předpokládanou a reálnou mírou uspokojení nezajištěných věřitelů), a tím zvýšit skutečné uspokojení nezajištěných věřitelů, dále posílit výchovný efekt oddlužení, motivovat dlužníka k řádnému plnění svých povinností a umožnit insolvenčnímu soudu pružněji reagovat na pochybení, kterých se dlužník v průběhu oddlužení dopustí.

Doposud mohl insolvenční soud porušování povinností dlužníka postihnout zrušením schváleného oddlužení nebo nepřiznáním osvobození podle § 414. Podle přesvědčení předkladatele však takový postup insolvenčního soudu, který fakticky vede k vyloučení dlužníka z možnosti dosáhnout osvobození, není proporcionální zejména v případě méně závažných pochybení; ani tato by ovšem neměla být opomíjena. Při absenci vhodného nástroje ke korekci závadného stavu v platné právní úpravě insolvenčnímu soudu nezbývá než volit mezi možnostmi buď nechat věc bez povšimnutí, nebo dlužníka postihnout nejpřísnějším možným způsobem.

Z hlediska insolvenčního soudu je nové prodloužení průběhu oddlužení nezbytným nástrojem, jenž mu umožní reagovat na pochybení dlužníka s potřebnou proporcionalitou. Z hlediska dlužníka je hrozba prodloužení oddlužení silně motivujícím faktorem k řádnému a včasnému plnění veškerých povinností, které pro něj z oddlužení vyplývají, přičemž jejich neplnění má za následek snížení životní úrovně dlužníka na delší dobu, než je nutné.

Z pohledu věřitelů vede prodloužení průběhu oddlužení k nikoliv zanedbatelnému zvýšení uspokojení jejich pohledávek. Rozdíl v předpokládané míře uspokojení může rovněž motivovat jinak racionálně apatické věřitele k předávání relevantních informací o dlužníkovi insolvenčnímu správci nebo soudu.

Z hlediska insolvenčního správce jako osoby vykonávající nad dlužníkem dohled znamená prodloužení průběhu oddlužení navýšení celkových příjmů insolvenčního správce (o paušální odměnu a náhradu hotových výdajů za měsíce, o které se prodloužila povinnost dlužníka plnit splátkový kalendář), zatímco v případě zrušení schváleného oddlužení se celkové příjmy insolvenčního správce sníží (o paušální odměnu a náhradu hotových výdajů za měsíce, o které se zkrátila povinnost dlužníka plnit splátkový kalendář). Insolvenční správce proto v případě prodloužení průběhu oddlužení není vystaven negativnímu konfliktu zájmů jako v případě zrušení schváleného oddlužení, naopak je ekonomicky motivován řádně a včasně vykonávat dohledovou činnost. Lze tedy očekávat zvýšení efektivity dohledu nad dlužníkem.

Existují však obavy z účelového podávání návrhů na prodloužení oddlužení věřiteli a insolvenčním správcem ve skutkově irelevantní případech za účelem zvýšení míry uspokojení věřitelů nebo celkové odměny insolvenčního správce. Nezávislý insolvenční soud by proto s ohledem na riziko oportunismu měl k využívání institutu prodloužení oddlužení přistupovat s náležitou obezřetností.

Insolvenční soud může průběh oddlužení prodloužit nebo schválené oddlužení zrušit i po uplynutí doby trvání splátkového kalendáře (zpravidla 3 let). Insolvenční správce v souladu s § 36 odst. 2 bez zbytečného odkladu po uplynutí doby oddlužení podle § 412a případně prodloužené o dobu přerušení nebo prodloužení průběhu oddlužení podle § 412b předloží insolvenčnímu soudu písemnou zprávu pro osvobození. V reakci na tuto zprávu insolvenční soud při rozhodování o osvobození dlužníka podle § 414 odst. 1 posuzuje, zda byly splněny předpoklady pro osvobození podle § 412a, mezi něž v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty patří 1) uplynutí doby trvání splátkového kalendáře, 2) plnění podstatných povinností a 3) nezrušení oddlužení. Neuplynula-li doba trvání splátkového kalendáře, postupuje insolvenční soud podle § 414 odst. 8. Vyjde-li najevo, že dlužník podstatné povinnosti plynoucích z tohoto způsobu oddlužení neplnil, nemůže insolvenční soud dlužníka osvobodit, protože nejsou splněny předpoklady pro osvobození. Neosvobodí-li jej, může postupovat podle § 412b odst. 6 nebo § 418.

Průběh oddlužení je však podle navrhovaného § 412b odst. 7 možné prodloužit pouze za předpokladu, že tím bude dosaženo uspokojení i jiných pohledávek než nákladů řízení (odměny a hotových výdajů insolvenčního správce), tedy jen budou-li věřitelé mít z prodloužení prospěch.

Pokud se dlužník dopustí porušení povinností, které lze klasifikovat jako podstatné, a insolvenční soud využije možnosti prodloužit průběh oddlužení podle § 412b odst. 6, nezruší ze stejného důvodu schválené oddlužení. Ve světle nové právní úpravy § 412b odst. 6 představuje zrušení schváleného oddlužení nejzazší prostředek, kterého je třeba užít, nepostačuje-li k odstranění závadného stavu prodloužení doby trvání povinnosti plnit splátkový kalendář.

Ustanovení lze podřadit pod odchylku podle článku 23 odst. 2 písm. a) a b) směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, která je z pohledu této směrnice přípustná.

K bodům 58 až 60 (§ 413)

Navrhované úpravy dotvářejí zásadní koncepční změny v procesním vývoji oddlužení, když udávají podmínky pro splnění oddlužení. Třebaže pro laickou veřejnost použitý termín „splnění oddlužení“ implikuje spíše dosavadní význam (tj. úspěšné ukončení insolvenčního řízení spojené se získáním benefitu oddlužení), nadále se jedná o terminus technicus, který je dlouhodobě obecně využíván pro označení jednoho z procesních kroků ukončení insolvenčního řízení a který je v podobném duchu integrován do soudní aplikace insolvenčního rejstříku.

Základním společným předpokladem pro splnění oddlužení je splnění předpokladů pro přiznání osvobození podle § 412a. Před skončením insolvenčního řízení je rovněž nezbytné dokončit proces zpeněžování majetku a rozdělit výtěžek zpeněžení mezi věřitele, je-li zpeněžován majetek náležející do majetkové podstaty.

V případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je předpokladem pro splnění oddlužení dokončení postupu podle ustanovení o konečné zprávě a rozvrhu v konkursu, tedy zpravidla obdržení zprávy o splnění rozvrhového usnesení insolvenčním soudem podle § 413 odst. 2 (tj. dokumentu potvrzujícího rozdělení výtěžku zpeněžení mezi nezajištěné věřitele po dokončení zpeněžování majetkové podstaty). K vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle § 298 odst. 2 zde přitom vždy dochází před rozvrhem výtěžku zpeněžení mezi nezajištěné věřitele.

V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dán důvod pro pozdější vydání samostatného rozhodnutí o splnění oddlužení podle § 413 odst. 3 pouze v případě, dochází-li ke zpeněžení majetku. Navrhované ustanovení přitom zohledňuje tři různé formy distribuce výtěžku zpeněžení mezi věřitele, a to obdobu rozvrhu v konkursu podle § 409 odst. 2, vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle § 298 odst. 2 a použití výnosu zpeněžení k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře.

V těch oddluženích plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, ve kterých např. insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení uložil dlužníku povinnost vydat majetek insolvenčnímu správci ke zpeněžení a insolvenční správce tento majetek skutečně zpeněžil, je tedy před nebo po osvobození dlužníka zapotřebí, aby insolvenční správce po zpeněžení předmětného majetku předložil insolvenčnímu soudu zprávu o stavu insolvenčního řízení, pro niž se přiměřeně použijí ustanovení o konečné zprávě v konkursu, a poté postupoval obdobně podle ustanovení o rozvrhu v konkursu. Posléze lze přikročit k vydání rozhodnutí o splnění oddlužení, nebrání-li tomu jiné okolnosti. V teoretické situaci, kdy sice vznikne dlužníku povinnost vydat majetek ke zpeněžení a insolvenční správce se jej pokusí zpeněžit, ale fakticky ke zpeněžení nedojde, např. protože pokus o zpeněžení dopadne neúspěšně a eventuálně též vyjmutím příslušného majetku z majetkové podstaty podle § 227, by se odklad podle § 413 odst. 3 nepoužil a rozhodnutí o splnění oddlužení by bylo možné spojit s rozhodnutím o osvobození dlužníka podle § 414, nebránily-li by tomu jiné okolnosti.

Navrhované odstavce 4 a 5 následně představují lex specialis vůči odstavcům 2 a 3. Těmito ustanoveními se přidávají dodatečné podmínky pro účely konstatování splnění oddlužení (tj. reálně oddalují okamžik splnění oddlužení). Společným účelem obou ustanovení je zajistit, aby insolvenční řízení neskončilo dříve, než budou definitivně vyřešeny otázky týkající se rozsahu majetkové podstaty, které brání insolvenčnímu správci přikročit ke zpeněžování majetku a rozdělení výtěžku mezi věřitele. Úvodem k dalšímu výkladu lze předeslat, že pro skutkově nekomplikované případy oddlužení budou pravidla v odstavcích 4 a 5 irelevantní (tj. kauzy bez probíhajících incidenčních sporů, vznesených otázek o rozsahu majetkové podstaty nebo problémů redistribuce mezi nejistý okruh věřitelů).

Předkladatel se domnívá, že zkrácení doby oddlužení na 3 roky nemusí poskytnout dostatek prostoru na pravomocné vyřešení sporů o rozsah majetkové podstaty (tj. zejména zvlášť vyjmenovaných incidenčních sporů o odpůrčích a excindačních žalobách) a pravomocné rozhodnutí o návrzích řešených nikoliv v rámci incidenčních sporů, nýbrž v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu (tj. zejména rozhodnutí o návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty podle § 226 nebo rozhodnutí o udělení pokynu/souhlasu s vyjmutím věci z majetkové podstaty insolvenčním správcem podle § 227). Na řešení těchto otázek ovšem bezprostředně závisí uspokojení věřitelů a materiálně v nich nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení. V odstavci 4 se tedy trvá na rozřešení těchto otázek v rámci insolvenčního řízení, ledaže insolvenční soud posoudí, že na jejich vyřešení nijak nezávisí uspokojení věřitelů nebo zpeněžení majetku.

V odstavci 5 volí předkladatel odlišný přístup, neboť vliv vyřešení zbývajících typů incidenčních sporů na uspokojení věřitelů může být výrazně nižší. Považuje-li ovšem insolvenční správce v konkrétním případě řešení příslušného sporu za klíčové a ovlivňující uspokojení věřitelů, může insolvenční soud vybídnout k vydání rozhodnutí, kterým „obohatí“ existující podmínky pro rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění oddlužení právě o předchozí vyřešení daného sporu.

Odstavec 4 zavádí další podmínku pro vydání usnesení o splnění oddlužení, v jejímž důsledku nedojde ke skončení insolvenčního řízení dříve, než bude zcela zřejmé, zda dlužník zvládne včas uhradit náklady insolvenčního řízení.

Oddálení formálního skončení insolvenčního řízení touto podmínkou je významné z důvodu, že současně s usnesením o splnění oddlužení se rovněž rozhoduje o odměně a nákladech insolvenčního správce. I po přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona totiž velmi pravděpodobně budou některé kategorie nízkopříjmových dlužníků doplácet náklady insolvenčního řízení, a to nejdéle po stanovenou dobu (1 roku). Po uplynutí této doby dojde k automatickému odejmutí přiznaného osvobození postupem podle § 417 odst. 3, k uhrazení zbývajících nákladů insolvenčního řízení insolvenčním soudem podle § 38 odst. 2 a k uložení povinnosti dlužníku nahradit státu částku vyplacenou insolvenčnímu správci podle § 38 odst. 7. Nejpozději po uplynutí doby podle § 417 odst. 3 (1 roku) tedy bude zřejmé, zda a v jaké výši nebyly pohledávky insolvenčního správce dlužníkem uspokojeny. K rozhodnutí o splnění oddlužení v uvedeném případě dojde po vyhodnocení této skutečnosti.

Odstavec 6 fakticky pouze explicitně konstatuje skutečnost, která vyplývá ze zbývajících ustanovení. V „nekomplikovaných“ případech, ve kterých nic nebrání vydání rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění oddlužení, lze toto rozhodnutí spojit s rozhodnutím o přiznání osvobození podle § 414. Typickým příkladem bude situace, kdy v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nevznikne dlužníku povinnost vydat majetek ke zpeněžení, nebudou zahájeny žádné incidenční spory a dlužník do schválení oddlužení plně uhradí zálohu na pohledávky insolvenčního správce náležející za úvodní fázi řízení.

Závěrem je třeba deklarovat, že vypuštěný text odstavce 2 se analogicky promítnul do nového § 414 odst. 2, a text odstavce 3 do nového § 414 odst. 8.

K bodům 61 až 65 (§ 414)

Osvobození dlužníka od placení zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení podle § 414 nově není vázáno na splnění oddlužení, nýbrž mu procesně předchází. Podmínky vydání tohoto rozhodnutí jsou uvedeny v jiném ustanovení insolvenčního zákona, konkrétně v § 412a. Navrhovaný odstavec 2 analogicky přejímá existující logiku (novelou vypouštěného) § 413 odst. 2 – tím staví insolvenční soud před rozhodnutí, zda (1) konstatovat i přes nedoporučení insolvenčního správce splnění podmínek pro přiznání osvobození a takové rozhodnutí vydat, nebo (2) vzít na vědomí stanovisko insolvenčního správce a zrušit schválené oddlužení, případně uplatnit jiný procesní postup podle § 412b odst. 6 nebo § 414 odst. 8.

Navrhovaný odstavec 3 prolamuje účinky přiznání osvobození dlužníka a umožní dokončit zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Účelem pravidla je poskytnout legální základ pro zpeněžení reziduálního majetku dlužníka a uspokojení věřitelů i za situace, kdy se z pohledávek věřitelů již stala naturální práva, a tudíž by je po osvobození již dlužník nebyl povinen plnit.

Úmyslem předkladatele je nicméně zbavit dlužníka po přiznání osvobození v maximální možné míře negativních účinků insolvenčního řízení. Proto se již pravomocným rozhodnutím podle § 414 navrhuje zrušit veškerá omezení dlužníka, ke kterým došlo před jeho vydáním v dosavadním průběhu insolvenčního řízení ze zákona nebo rozhodnutím soudu (tzn. účinky dosud vydaných předběžných opatření, omezení s nakládáním majetkovou podstatou, ale i suspenzivních účinků rozhodnutí o úpadku na jiná soudní a rozhodčí řízení). Tyto omezující a suspenzivní účinky se ovšem nadále uplatní vůči majetku, který z různých důvodů dosud nebyl zpeněžen. V určitém ohledu tedy účinky insolvenčního řízení „přetrvávají“ jen vůči specifickému majetku. V daném ohledu tudíž dovětek § 414 odst. 4 věty první „nestanoví-li zákon jinak“ vykládá předkladatel hlavně ve vztahu k odchylkám, které se „aktivují“ až pro účely vedení řízení po přiznání osvobození (tj. primárně hned § 414 odst. 4 věta druhá a § 412 odst. 2).

Navržený § 414 odst. 8 svým smyslem odpovídá smyslu současného ustanovení § 413 odst. 3, které bylo systematicky přeřazeno a adaptováno na nové procesní schéma oddlužení, ve kterém je zpráva o splnění oddlužení nahrazena zprávou pro osvobození. Ve výjimečných případech rovněž nelze vyloučit, že insolvenční správce podá insolvenčnímu soudu zprávu pro osvobození i přesto, že tyto podmínky ve skutečnosti splněny nebyly. Podle navrhované procesní úpravy zaniká povinnost dlužníka plnit splátkový kalendář okamžikem podání zprávy pro osvobození podle § 398 odst. 3 a § 398b odst. 1. V případě, že by zpráva pro osvobození byla v důsledku pochybení insolvenčního správce podána před splněním předpokladů pro osvobození podle § 412a, povinnost dlužníka plnit splátkový kalendář by tímto předčasně zanikla. V takovém případě disponuje insolvenční soud nástrojem k obnovení povinnosti dlužníka plnit splátkový kalendář. Insolvenční soud uloží dlužníkovi, aby až do doby podání nové zprávy pro osvobození nezajištěným věřitelům ze svých příjmů měsíčně splácel částku obdobně podle § 398 odst. 3, případně § 398b odst. 1.

Vydat rozhodnutí o nepřiznání osvobození podle § 414 není v novém procesním schématu možné. Podle záměru předkladatele by insolvenční soud měl nově mít v zásadě čtyři procesní možnosti – (1) buď přiznat osvobození podle § 414 odst. 1 v případě, že byly splněny předpoklady osvobození podle § 412a, nebo (2) prodloužit průběh oddlužení podle § 412b odst. 6, nebo (3) zrušit schválené oddlužení postupem podle § 418, nebo (4) postupem podle § 414 odst. 8 opravit pochybení insolvenčního správce spočívající v předčasném podání zprávy pro osvobození, pokud tato zpráva byla podána v rozporu s § 36 odst. 2 (typicky před uplynutím 3 let – tj. 36 měsíců – trvání splátkového kalendáře).

K bodům 66 a 67 (§ 416)

Navrhovanou změnou prvního odstavce § 416 se vylučuje pohledávka insolvenčního správce z titulu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce náležící za období do schválení oddlužení z osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

Účelem navrhovaného pravidla je zajistit, aby dlužník doplatil náklady insolvenčního řízení i po přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona (tj. pohledávky insolvenčního správce vznikající v úvodní fázi oddlužení). Předkladatel tím akcentuje nezbytnost vždy zcela uhradit náklady insolvenčního řízení před jeho skončením. Nedoplatí-li totiž dlužník náklady řízení podle § 417 odst. 3 do 1 roku, insolvenční soud dlužníku přiznané osvobození automaticky odejme, uhradí příslušné nároky insolvenčního správce a jemu samotnému vznikne nárok na regresní úhradu za dlužníkem. Přechod naturální obligace by znemožňoval účinné vymožení.

Nové procesní schéma oddlužení již fakticky neumožňuje vydání (negativního) rozhodnutí o zamítnutí návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 416 odst. 2 věty první, proto se navrhuje tuto větu zrušit.

Vypuštěním § 416 odst. 2 věty čtvrté předkladatel odstraňuje základní procesní překážku, která dosud bránila přiznat osvobození dlužníka před účinností rozhodnutí o splnění oddlužení.

Důsledkem stávajícího pravidla je, že k osvobození dlužníka dochází zásadně až v samotném závěru insolvenčního řízení, resp. po jeho skončení. Tato skutečnost je v rozporu se záměrem předkladatele, jehož cílem je umožnit insolvenčnímu správci dokončit zpeněžování reziduálního majetku dlužníka i po osvobození dlužníka od placení zbývajících dluhů zahrnutých do oddlužení.

Připomeňme, že podle čl. 21 odst. 1 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci musí být plného oddlužení dosaženo uplynutím 3 let od zahájení plnění splátkového kalendáře, nebo uplynutím 3 let od zahájení postupu oddlužení (což lze v prostředí českého insolvenčního práva vztáhnout právě na rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty). Po uplynutí 3 let by za dosavadní právní úpravy muselo nutně dojít k osvobození dlužníka a zároveň k vzetí na vědomí splnění oddlužení, což by znamenalo skončení celého insolvenčního řízení. Dokončení zpeněžování ovšem nutně předpokládá, aby insolvenční řízení běželo a nebylo ukončeno.

K bodům 68 až 73 (§ 417)

V návaznosti na nové procesní schéma oddlužení se navrhuje upravit pravidla pro odejmutí a zánik přiznaného osvobození.

V odstavci 1 se mezi subjekty aktivně legitimované k podání návrhu na odejmutí přiznaného osvobození nově doplňuje insolvenční správce. Dosud toto oprávnění insolvenčního správce nedávalo logiku, neboť prakticky simultánně s přiznáním osvobození byl insolvenční správce zproštěn výkonu funkce (srov. dosavadní § 413 odst. 1), takže po skončení insolvenčního řízení již nadále nevykonával dohled nad plněním povinností dlužníka (srov. dosavadní § 412 odst. 2), ani jinou aktivní činnost. S procesním odloučením osvobození dlužníka od splnění oddlužení se nicméně nabízí situace, kdy bude insolvenční správce vykonávat svou funkci v rámci insolvenčního řízení, v němž již bylo dlužníku pravomocně přiznáno osvobození (tj. bude dokončovat zpeněžení majetkové podstaty v souladu s § 414 odst. 3). Z důvodu, že v této fázi již insolvenční správce nemůže navrhnout zrušení schváleného oddlužení (srov. § 418 odst. 8), navrhuje se zpřístupnit mu podobně efektivní nástroj iniciovat odejmutí přiznaného osvobození, identifikuje-li až po přiznání osvobození podvodné jednání dlužníka nebo zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných (tj. zjistí-li tuto skutečnost ve fázi před přiznáním osvobození, stejného účelu dosáhne prostřednictvím iniciace zrušení schváleného oddlužení postupem podle § 418).

V odstavci 2 písm. a) se sice už ve fázi po přiznání osvobození, nýbrž stále v rámci běžícího insolvenčního řízení, nabízí insolvenčnímu soudu další příležitost pro sankční odejmutí přiznaného osvobození. V této fázi má dlužník podle § 412 odst. 2 povinnost poskytnout insolvenčnímu správci potřebnou součinnost k dokončení zpeněžení majetkové podstaty. To platí, poruší-li dlužník tuto povinnost závažným způsobem nebo opakovaně méně závažně, což dle názoru předkladatele nutně nepostihuje ojedinělá a méně závažná pochybení dlužníka (např. zaviněná ve formě nedbalosti), pro která je následek odejmutí přiznaného osvobození příliš přísný. Za účelem zvýšení právní jistoty úspěšně osvobozeného dlužníka je možnost odejmout osvobození z důvodu porušení povinnosti součinnosti při zpeněžování omezena dobou 3 let po pravomocném přiznání osvobození.

Předkladatel klade mimořádný důraz na poctivost a sledování poctivého záměru dlužníkem. Podle odstavce 2 písm. b) je v této fázi i bez návrhu insolvenční soud oprávněn přiznané osvobození odejmout, jestliže vyjdou najevo okolnosti, z nichž lze důvodně předpokládat nepoctivý záměr. Zde předkladatel považuje za vhodné znovu poukázat na nepřípustnost zrušit v této fázi schválené oddlužení (srov. § 418 odst. 8), která je v tomto stadiu nahrazena podobně efektivní sankcí odejmutí přiznaného osvobození.

Doplnění věty druhé v přečíslovaném odstavci 6 reflektuje nové odstavce 2 a 3. Na rozdíl od zbývajících odstavců totiž hypotéza uvedená v těchto pravidlech primárně nepředpokládá spoluúčast třetích osob (věřitelů) na zkrácení ostatních věřitelů, případně nepoškozuje konkrétní věřitele. Sankční odejmutí přiznaného osvobození zde vyplývá z porušení procesních povinností, z vlastní mentální rezervace dlužníka k celému procesu oddlužení, případně z neuhrazení nákladů řízení. I proto se omezuje právo podat odvolání pouze na bezprostředně dotčeného dlužníka. Platí, že libovolný věřitel může dát insolvenčnímu soudu podnět k vydání rozhodnutí podle § 417 odst. 2 nebo 3; dle názoru předkladatele by už ovšem neměl být legitimován k podání opravných prostředků proti rozhodnutí, které se ho adresně netýká (na rozdíl od odstavců 1, 4 a 5).

Lze uzavřít, že předkladatel v každé procesní fázi oddlužení nabízí efektivní sankční mechanismy postihující nepoctivé dlužníky.

Navrhovaným odstavcem 3 se dlužníku ukládá povinnost dodatečně doplatil insolvenčnímu správci zbývající odměnu a hotové výdaje náležící za období do schválení oddlužení nejpozději v době 1 roku od přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona, přičemž sankcí za porušení této povinnosti je odejmutí dříve přiznaného osvobození. Lze předpokládat, že středně- a vysokopříjmoví dlužníci uhradí zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce náležící za období do schválení oddlužení již v úvodní fázi oddlužení. Na druhou stranu typicky u nízkopříjmových dlužníků zatížených exekucí nebude možné při standardní délce trvání úvodní fáze oddlužení (4-6 měsíců) srazit z příjmu dostatečné finanční prostředky. Předkladatel současně nezamýšlí snižovat uspokojení nezajištěných věřitelů tím, že by do standardního distribučního schématu po schválení oddlužení vkládal tuto pohledávku. Proto ukládá dlužníku pod přísnou sankcí odejmutí přiznaného osvobození podle § 414 insolvenčního zákona povinnost doplatit dosud neuhrazenou část těchto nákladů řízení.

Předkladatel zvolil toto řešení z důvodu, že v této fázi insolvenčního řízení již dlužník (až na výjimky) nebude zatížen srážkami ze mzdy a ze svého disponibilního příjmu by měl být schopen plnit své závazky. Pro tyto účely se vychází z předpokladu, že každý úspěšně oddlužený dlužník z povahy věci musel být schopen už po dobu trvání oddlužení vždy platit minimálně 2.178 Kč měsíčně insolvenčnímu správci a věřitelům (tzv. pravidlo „1+1“). Za této situace by libovolný dlužník měl být schopen v průběhu 12 měsíců odměnu insolvenčního správce uhradit.

V daném ohledu pochopitelně nelze vyloučit případy, kdy po přiznání osvobození podle § 414 insolvenčního zákona příjem dlužníka výrazně poklesne (např. z důvodu nemoci nebo ztráty zaměstnání), nebo mu nezůstane dostatečný disponibilní příjem (např. z důvodu vymáhání pohledávek na náhradu škody nebo výživného ze zákona, od kterých se dlužník neosvobozuje), a z tohoto důvodu dlužník nebude schopen předmětné pohledávky insolvenčního správce uhradit. Tyto případy by nicméně měly být zcela raritní a předkladatel nepovažuje za vhodné oslabovat kvůli nim kategorický požadavek na úhradu nákladů insolvenčního řízení dlužníkem.

K bodům 74 až 80 (§ 418)

Ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) je sankčně navázáno na § 391 odst. 3. Není-li dlužník v rozporu se závazným příslibem po dobu delší než 3 měsíce schopen splácet nebo jiným způsobem z majetkové podstaty uhradit v plné výši ani minimální splátku, resp. pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b) vzniklé po rozhodnutí o úpadku, insolvenční soud schválené oddlužení zruší. V tomto případě zavinění dlužníka insolvenční soud nezkoumá.

Obdobné platí, nelze-li minimální splátku uhradit v důsledku nesplnění závazku třetí osoby poskytnout plnění ve prospěch majetkové podstaty, tedy i v případě neplnění darovacích smluv a smluv o důchodu.

Podle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenční soud schválené oddlužení zruší také tehdy, není-li dlužník po dobu delší než 3 měsíce schopen hradit výše uvedené pohledávky v důsledku zvýšení základní částky, která nesmí být při výkonu rozhodnutí povinnému sražena z měsíční mzdy. Ani zde zavinění dlužníka insolvenční soud nezkoumá. Ustanovení vychází z premisy, že dlužník je povinen i v případě, kdy došlo ke zvýšení nezabavitelné částky po rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení, hradit alespoň minimální splátku, resp. pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b) vzniklé po rozhodnutí o úpadku, a to po celou dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Po schválení oddlužení již dlužník není motivován učinit závazný příslib podle § 391 odst. 3.

Účelem navržené změny je odstranění současné praxe, kdy část dlužníků v oddlužení po zvýšení nezabavitelné částky nehradí ani náklady řízení. Odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce poté musí uhradit stát.

Navrhovanou změnou v § 418 odst. 2 se pouze opravuje chybný odkaz. Změna označení existujících písmen v § 418 odst. 1 provedená zákonem č. 31/2019 Sb. nebyla synchronizována s § 418 odst. 2. Odstavec 2 přitom obsahuje vyvratitelnou právní domněnku zavinění vzniku peněžitého závazku, čímž jednoznačně odkazuje na důvod zrušení schváleného oddlužení v § 418 odst. 1 písm. b).

K novému § 418 odst. 3 vizte odůvodnění k bodu novelizujícímu § 412b odst. 6. Alternativou ke zrušení schváleného oddlužení je prodloužení průběhu oddlužení podle § 412b odst. 6, proto v případě využití této procesní možnosti insolvenční soud ze stejného důvodu samozřejmě schválené oddlužení nezruší.

Změny v odstavcích 6 až 9 reflektují vložení nového odstavce 3.

Ve vztahu k § 418 odst. 8 je nezbytné vyzdvihnout, že v novém procesním schématu oddlužení lze o zrušení schváleného oddlužení rozhodnout pouze do okamžiku přiznání osvobození podle § 414, které může chronologicky předcházet splnění oddlužení a skončení insolvenčního řízení. Po přiznání osvobození lze však přiznané osvobození odejmout za podmínek § 417. K novému procesnímu schématu vizte zejména odůvodnění k bodům novelizujícím § 412 a § 414.

K bodu 81 (§ 425)

V souladu s navrženou koncepcí oddlužení, která umožňuje osvobodit dlužníka podle § 414 od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a poté pokračovat v insolvenčním řízení a ve zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty, se pro případ osvobození navrhuje upravit parametry lhůty, po jejímž uplynutí dojde k vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků.

Navrhuje se zkrátit lhůtu, po jejímž uplynutí zpravidla dojde k vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníku v případě, že dlužník dosáhl osvobození od placení neuspokojených pohledávek zahrnutých do oddlužení, a to z pěti let na tři roky. Účelem zkrácení lhůty je omezení stigmatizujících účinků oddlužení na dlužníka. Jedná se o opatření ke snížení nepříznivých účinků oddlužení ve smyslu recitálu 73 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci.

Jestliže se citlivé informace o dlužníkovi, které jsou veřejně přístupné v seznamu dlužníků, veřejnosti znepřístupní dříve, lze předpokládat urychlení začlenění úspěšně oddluženého dlužníka do běžného sociálního a ekonomického života. Délka doby evidence dlužníka v seznamu dlužníků koresponduje s ustanoveními upravujícími práva a povinnosti dlužníka po přiznání osvobození. Dlužník je zejména povinen poskytovat insolvenčnímu správci součinnost v rozsahu nezbytném pro zpeněžení dosud nezpeněženého majetku náležejícího do majetkové podstaty (§ 412 odst. 2). V době tří let lze také dlužníku přiznané osvobození odejmout pro porušení povinnosti součinnosti nebo pro nepoctivý záměr dlužníka (§ 417 odst. 2).

Zkrácením lhůty pro vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků dojde mimo jiné ke sjednocení s maximální délkou doby evidence dlužníka v informační databázi o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele na základě § 20z odst. 11 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Údaje o závazku spotřebitele mohou být v takovém registru zpracovávány nejdéle po dobu 3 let od okamžiku osvobození dlužníka podle § 414 insolvenčního zákona, případně po dobu 3 let od zániku závazku nebo promlčení práva.

Dle navrhovaného ustanovení počíná lhůta pro vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníku běžet od okamžiku jeho pravomocného osvobození podle § 414. Dlužník však z důležitých důvodů nemůže být ze seznamu dlužníků vyškrtnut před splněním oddlužení podle § 413 a skončením insolvenčního řízení. Veřejná část insolvenčního rejstříku totiž současně slouží jako platforma pro doručování písemností insolvenčního soudu. Pokud by bylo insolvenční řízení vyškrtnuto z veřejné části insolvenčního rejstříku, pak by buď musely být veškeré písemnosti zvlášť doručovány všem účastníkům a dalším procesním subjektům, nebo by od doručování muselo být zcela upuštěno. První případ by výrazně zatížil administrativu insolvenčních soudů a vyžádal by si mimořádné výdaje na zvláštní doručování, druhý případ by bezprecedentním způsobem zasáhl do základních procesních práv účastníků. Proto lhůta pro vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníku neskončí dříve, než je rozhodnuto o splnění oddlužení a než toto rozhodnutí nabyde právní moci.

Předkladatel tedy volí kompromisní řešení; v určitém ohledu nicméně doufá, že případy oddlužení probíhajících déle než 6 (3+3), resp. 8 (5+3) let budou extrémně raritní a budou vyvolány právě a pouze nutností vyřešit důležité spory týkající se majetkové podstaty.

Pokud dojde k odejmutí nebo zániku dříve přiznaného osvobození před vyškrtnutím dlužníka ze seznamu dlužníků, postup podle odstavce 2 se nepoužije. Insolvenční soud tedy k vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků přistoupí až po uplynutí 5 let od pravomocného skončení insolvenčního řízení v souladu s odstavcem 1. Účelem je zde zajistit dostatečnou publicitu informace o obnovení možnosti vymáhat dluhy, které podléhají oddlužení.

K bodu 82 (§ 431)

Písemná zpráva o splnění oddlužení je v navrhované právní úpravě nahrazena písemnou zprávou pro osvobození podle § 36 odst. 2 a 4. Z tohoto důvodu je vyžadováno doplnění § 431, které zmocňuje Ministerstvo spravedlnosti stanovit vyhláškou náležitosti a formuláře předmětných podání.

Vyžadována bude také novelizace vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Náležitosti a obsah formuláře písemné zprávy pro osvobození lze do značné míry převzít z úpravy písemné zprávy o splnění oddlužení.

K čl. II (Přechodná ustanovení)

Navrhuje se, aby se v insolvenčních řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti navrhované právní úpravy, postupovalo podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti navrhované právní úpravy. Jedinou výjimkou jsou § 75 a § 109 odst. 1 písm. c), které se uplatní na bázi procesně standardní nepravé retroaktivity.

Použití ustanovení § 412a odst. 3 v řízeních zahájených po účinnosti tohoto návrhu zákona je omezeno bodem 3 přechodných ustanovení. K prodloužení doby trvání oddlužení podle § 412a odst. 3 dojde pouze v případě, že dlužník dosáhl osvobození v řízení zahájeném po účinnosti tohoto návrhu zákona. Osvobození dosažená v předchozích řízeních se pro účely tohoto ustanovení nezohledňují. Účelem předmětného ustanovení je sjednotit rozhodné parametry pro určení doby trvání oddlužení v navrhované právní úpravě. Zjednodušeně lze říci, že za účinnosti nové úpravy bude první oddlužení dlužníka vždy trvat tři roky.

K čl. III (Účinnost)

Navrhuje se, aby zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2024. Směrnice o restrukturalizaci a insolvenci předpokládala přijetí vyhovující právní úpravy v základní transpoziční lhůtě stanovené čl. 34 odst. 1, která uplynula dne 17. července 2021. Z důvodu prodlení s přijímáním implementační právní úpravy nastalého v legislativním procesu Ministerstvo spravedlnosti notifikovalo Evropskou komisi o nutnosti prodloužit implementační lhůtu o jeden rok v souladu s čl. 34 odst. 2 směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, tedy nejpozději do 17. července 2022. Opětovné prodloužení implementační lhůty však není přípustné.

V Praze dne 21. června 2023

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. podepsáno elektronicky

Ministr spravedlnosti: JUDr. Pavel Blažek, Ph.D. podepsáno elektronicky