zákon č. 253/2006 Sb.

K části první – změna trestního řádu

K bodu 1:(§ 39 odst. 2)

Při projednávání novely trestního řádu (zákon č. 283/2004 Sb.) byly do ustanovení § 39 trestního řádu vloženy dva nové odstavce, které blíže rozvádějí odstavec 1 a stanoví bližší podrobnosti ustanovování obhájců ex offo. V průběhu krátké účinnosti novely však praxe soudů poukazuje na skutečnost, že rovnoměrným ustanovováním obhájců z pořadníku advokátů na úrovni krajských soudů dochází k nárůstu výdajů ze státního rozpočtu. Před účinností změny zákona, tj. před 1. 7. 2004 byli do funkcí obhájců ex offo ustanovováni převážně advokáti mající sídlo v obvodu okresního soudu, zatímco nyní jsou ustanovováni (podle pořadníku) i advokáti se sídlem mimo obvod okresního soudu (v obvodu krajského soudu). Tato skutečnost vede k nárůstu výdajů za obhajoby advokátů ex offo, především za cestovní náhrady a náhrady za promeškaný čas (§ 13 a § 14 advokátního tarifu vyhl.č.177/1996 Sb.) a v důsledku toho i k opětovnému nárůstu nevymožených justičních pohledávek. Zvýšené výdaje ze státního rozpočtu z tohoto důvodu mohou činit odhadem cca 42 000 tis. Kč ročně, přičemž takové výdaje nelze uhradit v rámci rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti.

Tyto výdaje jsou mandatorními - neopomenutelnými výdaji státu, jejichž objem ve státním rozpočtu každoročně narůstá. Tato změna je tak v souladu s usnesením vlády č. 928 z 29.9.2004, kterým vláda uložila všem ministrům analyzovat tyto výdaje a z důvodu potřeby jejich snížení zpracovat příslušné legislativní úpravy. Takovouto úpravou je změna ustanovení § 39, v níž se navrhuje úprava, aby obhájci ex offo byly ustanovováně přednostně z pořadníku vedeného okresním soudem a teprve v případě, že by takto nebylo možné zajistit obhajobu, z pořadníku vedeného nadřízeným soudem. Tato úprava tedy v žádném případě nenarušuje právo na obhajobu.

Navržená úprava dále reaguje na jistou specifičnost hl. m. Prahy, kde by ustanovování advokátů v rámci obvodu soudu vedlo k výrazně nerovnoměrnému využívání advokátů zapsaných v seznamech jednotlivých obvodních soudů, neboť v centrálních obvodech Prahy sídlí mnohem více advokátů než v obvodech jiných. V současné době je v seznamu Městského soudu v Praze a většiny obvodních soudů zapsáno 244 advokátů, z nichž 76 má sídlo v Praze 1, 30 v Praze 2, 16 v Praze 3, 28 v Praze 4, 35 v Praze 5, 12 v Praze 6 a Praze 7, 14 v Praze 8, 7 v Praze 9 a Praze 10, více než polovina má tedy sídlo v Praze 1, 2 a 5. Vzhledem k uvedenému se navrhuje, aby se u obvodních soudů v Praze za sídlo advokáta považovalo město Praha, aby bylo zajištěno rovnoměrné ustanovování obhájců.

K bodu 2: (§ 42 odst. 1)

Navržená změna pouze terminologicky navazuje na změnu označení ochranného opatření zabrání věci podle § 73 trestního zákona na ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty související s rozšířením tohoto opatření tak, že podle něj bude možné zabírat i jiné majetkové hodnoty než věc (pohledávky, obchodní podíl aj.).

K bodu 3: ( § 47 odst. 7)

Navržená úprava kopíruje úpravu, která je již obsažena ve stávajícím ustanovení § 79a odst. 2 větě páté. Smyslem této úpravy je zabránit zcizování majetku zajištěného k uspokojení nároku poškozeného na základě uplatnění fingovaných pohledávek údajně uzavřených a vykonatelných ještě v době před rozhodnutím o zajištění podle § 47 odst. 1 a 2. Tuto otázku uspokojivě neřeší ani úprava obsažená ve stávajícím odstavci 6 tohoto ustanovení, neboť se vztahuje pouze na právní úkony učiněné v době trvání zajištění a nikoli před ním. Předchozí souhlas soudu a v přípravném řízené státního zástupce se naopak nevyžaduje u pohledávek státu, neboť zde takové nebezpečí nevzniká.

K bodu 4: (§ 47 odst. 10)

Novým odstavcem 10 se do ustanovení § 47 doplňuje úprava, ze které je zřejmé, že při výkonu rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného a při správě zajištěného majetku se postupuje podle zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, čímž se odstraňují případné výkladové nejasnosti ohledně režimu správy takového majetku a neprovázanost s úpravou obsaženou v zákoně č. 279/2003 Sb.

K bodu 5: (název hlavy čtvrté)

V návaznosti na doplnění zajišťovacích institutů upravených v oddílu třetím hlavy čtvrté o institut zajištění jiné majetkové hodnoty (tj. např. obchodní podíl, pohledávky) se upravuje nadpis hlavy čtvrté tak, aby zahrnoval nejen zajištění osob a věcí, ale i zajištění jiných majetkových hodnot. Pojem „jiná majetková hodnota“ koresponduje s hmotněprávní úpravou, kde je pojem „jiná majetková hodnota“ vymezen ve výkladovém ustanovení § 89 odst. 13 trestního zákona jako majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí. Název je terminologicky v souladu i s hmotněprávní úpravou trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, které mají postihnout všechny hodnoty, jež lze zajistit podle § 78 až 79e.

K bodu 6: (§ 76 odst. 6)

Navržená úprava opravuje chybný odkaz v § 76 odst. 6, kde se uvádí, že „zadržená osoba má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle odstavce 3, ledaže je obhájce ve lhůtě tam uvedené nedosažitelný“. Lhůta je však uvedena až v odstavci 4 tohoto ustanovení (nejpozději do 48 hodin od zadržení).

K bodu 7: (název oddílu třetího hlavy čtvrté)

V návaznosti na novou úpravu zajišťovacích institutů, které upravují nejen vydání a odnětí věci, ale i zajištění nemovitosti, peněžních prostředků na účtu, cenných papírů a jiných majetkových hodnot (např. obchodní podíl, pohledávky) se upravuje nadpis oddílu tak, aby pokrýval všechny tyto uvedené instituty.

K bodům 8 a 9: (§ 79a odst. 1, § 79a odst. 2 věta druhá)

Navržená úprava má za cíl rozšířit zajištění peněžních prostředků na účtu při zachování stávajících podmínek i na přírůstky na účtu v případě, že se na ně vztahuje důvod zajištění - tj. je dáno podezření, že byly užity, určeny nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Problémy v současné době působí to, že při zajišťování peněžních prostředků na účtu lze zajistit pouze částku nepřevyšující aktuální zůstatek na účtu. Dojde-li na účtu k přírůstku, je nutno celý proces zajištění opakovat (je-li zájem zajistit i tyto nově „přirostlé” finanční prostředky). Kromě toho je účelné, aby zajištění automaticky postihovalo, obdobně jako v občanskoprávní úpravě, i úroky ze zajištěné částky. Navrhuje se tedy, aby bylo možné stanovit v odůvodněných případech hranici zajištění i vyšší, než je aktuální zůstatek, s tím, že případné přírůstky, které nepřevýší určenou hranici, se stanou součástí zajištění automaticky. V rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu je však vždy nutno uvést, že se zajištění vztahuje na určitou konkrétní částku, včetně jejího příslušenství, čímž budou spadat do zajištění i úroky ze zajištěné částky.

K bodu 10: (§ 79a odst. 2, věta poslední)

Navržená změna opravuje stávající znění uvedené v ustanovení § 79a odst. 2, v němž je chybně uvedeno, že k nakládání se zajištěnými peněžními prostředky je zapotřebí souhlasu soudce a v přípravném řízení státního zástupce. Soudce je oprávněn rozhodovat pouze v přípravném řízení, přičemž podle § 79a odst. 1 o zajištění peněžních prostředků v přípravném řízení rozhoduje státní zástupce. V hlavním líčení rozhoduje pouze předseda senátu.

K bodu 11: (§ 79c odst. 5)

Navrhovaná změna se týká režimu správy cenných papírů zajištěných podle § 79c, kdy se za účelem sjednocení úpravy správy zajištěných cenných papírů navrhuje podřídit režim správy zaknihovaných cenných papírů zajištěných podle tohoto ustanovení zákonu č. 279/2003 Sb., a to i v případě, že se jedná o majetek jiné osoby než obviněného, kdy se postupuje obdobně jako při správě cenných papírů obviněného. Samotný výkon rozhodnutí o zajištění je upraven v § 79c dostatečně a v praxi nečiní problémy, takže při výkonu rozhodnutí o zajištění se postupuje podle trestního řádu.

K bodu 12: (§ 79d až 79f)

K § 79d a 79e:

Nová ustanovení § 79d a § 79e reagují na nedostatek současné právní úpravy, která až na určité výjimky neumožňuje zajišťování nemovitostí a zajišťování jiných majetkových hodnot (např. obchodních podílů, pohledávek), které byly nabyty v souvislosti s trestnou činností a které nelze zajistit podle § 78 až 79c. Jinou majetkovou hodnotu se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí, např. pohledávka, obchodní podíl). Nemovitosti a tyto jiné majetkové hodnoty lze podle stávající právní úpravy v trestním řízení zajistit pouze v následujících případech:

- pro účely zajištění nároku poškozeného podle ustanovení § 47, podle uvedeného ustanovení však lze zajistit pouze nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou v době zajištění ve vlastnictví obviněného,

- pro účely zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 při splnění poměrně úzce vymezených podmínek, podle uvedeného ustanovení však lze opět zajistit pouze nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou v době zajištění ve vlastnictví obviněného,

- v rámci mezinárodní spolupráce v trestních věcech, v uvedeném případě se postupuje analogicky podle ustanovení trestního řádu, jež řeší otázku zajištění majetku v rámci vnitrostátního trestního řízení.

Ustanovení § 78 a 79 trestního řádu sice upravuje vydání a odnětí věci bez rozlišení, zda jde o věc movitou či nemovitou, nicméně z jejich dikce vyplývá, že jsou prakticky použitelné pouze pro vydání a odnětí věci movité.

Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 47 nebo § 347, nelze nemovitost nebo uvedenou jinou majetkovou hodnotu ve vnitrostátním řízení řádně zajistit.

V praxi pak nelze reálně čelit tzv. praní výnosů z trestné činnosti jejich zajištěním a následnou účinnou konfiskací, což je nejen značný nedostatek stávající praxe, ale i určitý dluh vůči mezinárodním závazkům České republiky, které na sebe Česká republika převzala ratifikací příslušných mezinárodních smluv (viz smlouvy uvedené v obecné části), jež považují účinné odčerpání výnosů trestné činnosti za významný nástroj boje proti organizovanému zločinu a jeho nejčastějším projevům, jako je praní špinavých peněz, a zavazují v tomto směru Českou republiku, aby ve svém právním řádu zakotvila takové instituty, které zajistí účinný majetkový postih pachatelů trestné činnosti páchané za účelem zisku a vytvoří předpoklady pro účinnou mezinárodní spolupráci na tomto poli.

Smyslem navrhovaných ustanovení je umožnit následné propadnutí nebo zabrání nemovitostí nebo jiných majetkových hodnot podle příslušných ustanovení trestního zákona tím, že v trestním řízení bude možné zajistit nemovitost či jinou majetkovou hodnotu, která je výnosem z trestné činnosti, byla určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, přičemž není podstatné, kdo je v okamžiku zajištění jejím vlastníkem. Jedná se o obdobný postup, který je podle stávající úpravy uplatňován vůči movitým věcem podle ustanovení § 78 a § 79 a vůči peněžním prostředkům na účtu a zaknihovaným cenným papírům podle § 79a až § 79c.

Definice výnosu není v trestních předpisech výslovně uvedena, nicméně podle ustáleného výkladu se výnosem v českém trestním právu rozumí nejen věci či jiné majetkové hodnoty, které byly získány trestným činem, ale i věci a majetkové hodnoty, které byly nabyty, byť jen zčásti, za takové věci nebo majetkové hodnoty nebo za věci či majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin. Uvedená definice není v úplném souladu s definicí výnosu, která je používána v mezinárodních dokumentech, např. v Úmluvě o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v ČR publikované sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.), kdy se za výnos považuje jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Tato výhoda může spočívat ve veškerém majetku, přičemž majetek je definován jako majetek jakéhokoli charakteru, hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý a rovněž právní dokumenty nebo nástroje prokazující oprávnění nebo zájem na takovém majetku. Definice výnosu je tak sice širší než v našem pojetí v tom směru, že může jít o jakoukoli výhodu i jinou než majetkovou, nicméně z příslušných ustanovení Úmluvy [čl. 2 ve spojení se čl. 1 písm. d]) vyplývá, že konfiskován má být pouze výnos, který je majetkem, neboť ani nelze reálně zajistit konfiskaci jiné nemajetkové výhody. Tomu nasvědčuje i dikce článku 2 RR, podle něhož je zajišťován mimo jiné majetek, který je výnosem z trestného činu. I zde je tedy omezení pouze na majetkové hodnoty, takže požadavky Úmluvy i RR jsou v tomto směru naplněny.

Naše definice výnosu je navíc širší v tom, že zahrnuje nejen to, co bylo trestným činem získáno, ale i to, co bylo nabyto za takové věci či majetkové hodnoty získané trestným činem, nebo co bylo získáno za věci či jiné majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin.

Vzhledem k tomu, že navržená novela umožňuje vyhovět požadavkům uvedených mezinárodních dokumentů, nejeví se být potřebné slaďovat definice výnosu, neboť veškerá zajišťovací a konfiskační opatření se vztahují k majetku, který je výnosem, a nikoli výnosu jako takovému.

Navrhovaná ustanovení § 79d a 79e odstraňují výše uvedenou mezeru stávající právní úpravy. Uvedená úprava je z hlediska důvodů a orgánů příslušných k rozhodnutí o zajištění konstruována obdobně jako úprava zajištění peněžních prostředků na účtu. Proti usnesení státního zástupce o zajištění nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty v přípravném řízení je přípustná stížnost, o které podle nově doplněné úpravy § 146a rozhoduje soud, neboť se jedná o podstatné omezení dispozičního práva vlastníka zajištěné nemovitosti nebo majitele jiné majetkové hodnoty.

Postup při výkonu rozhodnutí o zajištění nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty vychází z úpravy zajištění nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty pro účely zajištění nároku poškozeného podle § 47 (s návazností na úpravu v zákoně č. 279/2003 Sb.). Podstata zajištění nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty spočívá v zákazu dispozice s takovou věcí či majetkovou hodnotou po dobu zajištění, přičemž při porušení takového zákazu je provedený úkon neplatný. Aby bylo zabráněno zcizování zajištěné nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty na základě uplatnění fingovaných pohledávek údajně uzavřených a vykonatelných ještě v době před rozhodnutím o zajištění, vyžaduje se k jakémukoli nakládání se zajištěnou nemovitostí či jinou majetkovou hodnotou předchozí souhlas soudu a v přípravném řízené státního zástupce s výjimkou případů, kdy jde o pohledávku státu, neboť zde takové nebezpečí nevzniká.

Postup při správě zajištěné nemovitosti nebo jiné majetkové hodnoty je upraven v zákoně č. 279/2003 Sb.

Úprava zrušení nebo omezení zajištění je obdobná jako u zajištění peněžních prostředků na účtu (§ 79a odst. 3 a 4).

K § 79d:

Podstatou úkonů směřujících k zajištění nemovitosti je zákaz dispozice se zajištěnou nemovitostí a povinnost katastrálního úřadu neprovádět po dobu trvání zajištění vklad do katastru, který by se takové nemovitosti týkal. V usnesení o zajištění se popíše zajišťovaná nemovitost a jejímu vlastníkovi se zakáže, aby takovou nemovitost převedl na jiného nebo ji zatížil (nájemní právo, věcné právo). Při porušení tohoto zákazu bude provedený úkon neplatný.

Odpovědnost za škodu způsobenou neoznámením osoby, které svědčí předkupní nebo jiné právo, nemůže zahrnovat spoluvlastníky a nositele předkupního práva, které má účinky věcného práva, neboť tato práva se zapisují do katastru nemovitostí a jsou známá.

Ohledání nemovitosti může být potřebné např. ke zjištění stavu nemovitosti, práv a závad na ní váznoucích pro účely výkonu správy této nemovitosti a pro určení případné odpovědnosti správce zajištěné nemovitosti za závady na spravované nemovitosti. Povinnost umožnit prohlídku nemovitosti je uložena vlastníkovi nemovitosti a osobám žijícím s ním ve společné domácnosti, jakož i jiným osobám, pokud danou nemovitost užívají, např. na základě nájemní smlouvy.

Po nabytí právní moci orgán činný v trestním řízení doručí pro informaci usnesení o zajištění nemovitosti též spoluvlastníkům, neboť ti mají k nemovitosti podle občanského zákoníku předkupní právo (140 ObčZ), a dále všem osobám, které mají k nemovitosti věcné právo, jakož i těm, o nichž je mu známo, že mají k nemovitosti jiné předkupní, nájemní či obdobné právo. O právní moci usnesení uvědomí příslušný orgán činný v trestním řízení též katastrální úřad a další zainteresované subjekty. Usnesení se rovněž vyvěsí na úřední desce soudu, v přípravném řízení se uveřejní u státního zastupitelství takovým způsobem a na takovém místě, aby bylo obecně přístupné veřejnosti a aby bylo možné se s ním snadno seznámit.

K § 79e:

Podstatou zajištění jiné majetkové hodnoty (tj. pohledávky, obchodního podílu aj.) je zákaz jakékoli dispozice s takovou majetkovou hodnotou. Porušení tohoto zákazu má za následek neplatnost tohoto úkonu (§ 39 ObčZ). V usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty se uvedená majetková hodnota přesně označí tak, aby bylo zřejmé, o jakou majetkovou hodnotu se jedná (např. u pohledávky právním důvodem, její výší, splatností, příp. uvedením dlužníka apod.). Za účelem zabránění dispozic se zajištěnou majetkovou hodnotou se v usnesení majitel zajišťované hodnoty vyzve k tomu, aby předložil ve lhůtě stanovené orgánem činným v trestním řízení všechny listiny dokládající nárok na zajišťovanou hodnotu s upozorněním, že pokud je v dané lhůtě nepředloží, budou mu odňaty a může mu být uložena pořádková pokuta. Takto vydané či odňaté listiny se sepíší a uloží se do úschovy soudu.

V případě, že to vyžaduje povaha zajišťované hodnoty (např. pohledávka), zakáže příslušný orgán činný v trestním řízení dlužníkovi majitele takové jiné majetkové hodnoty, aby plnil svému věřiteli, a uloží mu, aby plnění místo toho složil do úschovy soudu nebo na jiné určené místo. Po vzoru občanského soudního řádu se stanoví, že složením plnění na určené místo se považuje závazek dlužníka vůči věřiteli za splněný v rozsahu tohoto plnění, což je zapotřebí vzhledem k ochraně dlužníka. Usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty je zapotřebí oznámit dlužníkovi dříve než jeho věřiteli, aby se předešlo úkonům věřitele k zmaření zajištění a úniku hodnoty, která má být předmětem zajištění.

Podle povahy zajišťované majetkové hodnoty vyrozumí příslušný orgán činný v trestním řízení i další možné zainteresované subjekty a vyzve je, aby mu oznámily, pokud zjistí, že s majetkovou hodnotou uvedenou v usnesení o zajištění nakládá způsobem, který ohrožuje účel zajištění. Uvedená povinnost má výrazně preventivní zaměření a jde nad rámec jinak obecné oznamovací povinnosti ve smyslu § 8 odst. 1.

K § 79f:

Uvedené ustanovení reaguje na požadavek RR, jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v ČR publikovaná sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.), zajistit a následně konfiskovat ekvivalent takového výnosu. Za účelem splnění tohoto požadavku se do oddílu třetího hlavy čtvrté doplňuje speciální institut umožňující zajištění náhradní hodnoty v případě, že nelze zajistit výnos z trestné činnosti. Náhradní hodnotu lze zajistit vždy pouze u té osoby, která měla povinnost strpět zajištění původní hodnoty, takovou osobou může být podle okolností i jiná osoba než obviněný. Zajistit náhradní hodnotu je také možné v případě, že nelze zajistit věc nebo jinou majetkovou hodnotu určenou nebo užitou ke spáchání trestného činu a v úvahu přichází propadnutí nebo zabrání takové náhradní hodnoty. Uvedená úprava tak koresponduje s navrženým doplněním trestního zákona, které nově umožňuje soudu uložit propadnutí nebo zabrání náhradní hodnoty. Při zajišťovaní náhradní hodnoty, při výkonu rozhodnutí o jejím zajištění a při její správě se bude podle její povahy postupovat podle příslušných ustanovení upravujících zajištění takové hodnoty (movité věci, nemovitosti, peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, jiné majetkové hodnoty).

K bodu 13 a 14: (§ 80 až 81a)

Navržená úprava rozšiřuje úpravu vrácení vydané či odňaté věci, které již není zapotřebí pro účely trestního řízení, výslovně i na zajištěnou nemovitost nebo jinou majetkovou hodnotu, kdy se bude tato úprava aplikovat zejména v případech nakládání s takto zajištěnými hodnotami, pokud není známo, komu taková zajištěná hodnota patří, jde o věc, jež byla získána trestným činem, ten, komu patří, o ni nepožádá v zákonem stanovené lhůtě, anebo na takovou nemovitost či jinou majetkovou hodnotu uplatňuje právo jiná osoba, než ten, komu byla zajištěna. Uvedená úprava reaguje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 60/1999 Sb. rozh. tr., ve kterém se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval i otázkou zajištění majetku a možností dispozice s ním po zrušení zajištění. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud prohlásil, že u peněžních prostředků na účtu, které bez pochyb patří poškozenému, nelze využít postup podle § 80 a 81 trestního řádu a vrátit zajištěné peněžní prostředky poškozenému, neboť se nejedná o věc, ale o specifickou majetkovou pohledávku - v případě, že peníze nenabyly materializovanou podobu skutečných peněz. V případě, že na majetkovou hodnotu jinou než věc (tedy i peněžní prostředky na účtu), které již není třeba pro účely trestního řízení (tj. např. pachatel již byl odsouzen a na účtě má prostředky, které prokazatelně patří poškozenému, takže nemohou propadnout, neboť nejde o prostředky ve vlastnictví odsouzeného), uplatňuje nárok poškozený a o jeho právu není pochyb, nelze mu tuto hodnotu podle stávající právní úpravy přímo vydat, neboť ustanovení § 80 a 81 tr.ř. se týkají pouze věci a podle dikce těchto ustanovení spíše jen věci movité. V takovém případě - kdy prostředky nelze vrátit a ani je nelze nechat propadnout - nezbývá než obnovit dispoziční právo majitele účtu k těmto peněžním prostředkům, byť by šlo o pachatele trestného činu. Uvedené prostředky nelze užít ani k uspokojení vykonatelného rozhodnutí, jímž byl poškozenému vůči odsouzenému přiznán nárok na náhradu škody, neboť ten lze uspokojit jen z majetku odosuzeného. V takovém případě je však třeba využít analogie a postupovat podle těchto ustanovení v zájmu poškozeného.

Nové rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 11 Tdo 178 - 2004 také dovozuje možnost analogické aplikace ustanovení § 80 a 81 i na peněžní prostředky na účtu právě s poukazem na to, že před odčerpáním výnosu z trestné činnosti ve prospěch státu je třeba vždy dát přednost možnosti uspokojit poškozené, nicméně vzhledem k odstranění mezery v zákoně, kterou je zapotřebí překlenovat výkladem, se navrhuje vztáhnout aplikaci § 80 a 81 i na nemovitosti a jiné majetkové hodnoty výslovně přímo v zákoně.

K bodu 15: (§ 111 odst. 3)

Navrhuje se prodloužit délku zákonné lhůty, ve které musí dojít k úhradě znalečného.

K bodu 16 a 17: [§ 146a odst. 1 písm. d) až g), § 146a odst. 1 písm. h)]

Vzhledem k nově navrhované úpravě zajišťování majetku podle § 79d až 79f je navrhováno doplnění úpravy v § 146a odst. 1, který vymezuje, v jakých případech rozhoduje o stížnosti proti usnesení státního zástupce soud, tak, že by měl soud vždy rozhodovat v těch případech, kdy je rozhodnutím státního zástupce omezeno dispoziční právo osoby, jejíž majetek je zajišťován, nebo je tato osoba dispozičního práva zbavena – tj. v případě rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění majetku, rozhodnutí o omezení zajištění majetku (zde jde zejména o případy, kdy osoba, jejíž majetek je zajištěn, žádá, aby bylo zajištění omezeno ve větším rozsahu) a rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno žádosti o zrušení nebo omezení zajištění majetku v případě, že je taková žádost připuštěna.

Nová úprava v tomto duchu rozšiřuje rozhodování soudu i na stížnosti proti rozhodnutím o zajištění nemovitosti, jiné majetkové hodnoty nebo náhradní hodnoty, jakož i proti rozhodnutím o omezení takového zajištění nebo o nevyhovění žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění, kdy je zachována stejná koncepce jako při rozhodování o zajištění peněžních prostředků na účtu a cenných papírů podle § 79a až § 79c. Proti rozhodnutí státního zástupce o zrušení zajištění rozhoduje i nadále nadřízený státní zástupce, neboť zde se jedná o rozhodnutí ve prospěch osoby, jejíž majetek je zajištěn, a není tak zapotřebí její zvýšená ochrana.

V návaznosti na novou úpravu zajišťování majetku mezi členskými státy Evropské unie podle § 460a až 460h je za účelem ochrany osoby, jejíž majetek je zajišťován, svěřeno rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce o zajištění majetku v jiném členském státě Evropské unie podle § 460b, usnesení státního zástupce o uznání rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu Evropské unie o zajištění majetku na území České republiky podle § 460f, jakož i proti usnesení o omezení takového zajištění podle § 460h odst. 2, soudu, který je garantem nestrannosti a nezávislosti, a je tak zajištěna účinná ochrana práv osoby, jejíž majetek je zajišťován.

K bodu 18: (§ 146a odst. 2)

Jedná se o úpravu, která navazuje na změny provedené v oblasti zajišťovacích institutů, kdy i u nových zajišťovacích institutů podle § 79d až 79f je policejnímu orgánu umožněno, aby s předchozím souhlasem státního zástupce rozhodoval v některých případech o zajištění majetku (§ 79d odst. 1, § 79e odst. 1, § 79f). Souhlas státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu, v takových případech je však policejní orgán povinen vyžádat si takový souhlas do 48 hodin od rozhodnutí. Policejní orgán také může s předchozím souhlasem státního zástupce rozhodnout o zrušení nebo omezení rozsahu zajištění (§ 79d odst. 7, § 79e odst. 7, § 79f ve spojení s příslušným ustanovením). V případě napadení rozhodnutí policejního orgánu stížností oprávněné osoby není možné, aby o ní rozhodoval státní zástupce, který vykonává dozor nad přípravným řízením, neboť ten dával k takovému rozhodnutí předchozí nebo následný souhlas. Proto je rozhodování o takové stížnosti svěřeno soudu stejně jako v případě zajištění peněžních prostředků na účtu a zaknihovaných cenných papírů podle § 79a až § 79c.

K bodu 19: (§ 348 odst.2)

V návaznosti na skutečnost, že § 47 je nově rozšířen o dva nové odstavce (odstavec 7 a 10) je upraven odkaz na toto ustanovení v § 348 odst. 2. Jedná se o shodnou úpravu s úpravou zajištění nároku poškozeného a zajišťovacích institutů podle hlavy čtvrté oddílu třetího. Smyslem této úpravy je zabránit zcizování majetku zajištěného pro účely výkonu trestu propadnutí majetku na základě uplatnění fingovaných pohledávek údajně uzavřených a vykonatelných ještě v době před rozhodnutím o zajištění majetku podle § 347. Na výkon rozhodnutí a na správu zajištěného majetku se podle § 47 odst. 10 uplatní režim zákona č. 279/2003 Sb.

K bodu 20: (§ 349)

Stávající úprava v tomto ustanovení odkazující při správě majetku zajištěného podle § 347 na zákon č. 279/2003 Sb. se navrhuje zrušit, neboť tuto otázku nově řeší odkaz v § 348 odst. 2 na § 47 odst. 10. Naopak v zájmu právní jistoty a jasnosti právní úpravy je zapotřebí obnovit možnost zrušit zajištění majetku podle § 347, odpadne-li důvod zajištění majetku. Takovou úpravu § 349 obsahoval ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 379/2003 Sb., který novelizoval i toto ustanovení a jímž byla tato možnost vypuštěna, a je tak zapotřebí používat analogii legis.

K bodu 21: (§ 349b)

V návaznosti na změnu hmotněprávní úpravy, podle níž se stávající trest propadnutí věci nově nazývá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a umožňuje tak výslovně konfiskovat i jinou majetkovou hodnotu než věc (obchodní podíl, pohledávku) se navrhuje vztáhnout úpravu výkonu trestu propadnutí věci uvedenou v § 349b i na tuto jinou majetkovou hodnotu. Stejně tak se režim uvedený v § 349b uplatní i na případy propadnutí náhradní hodnoty, které nově umožňuje hmotněprávní úprava obsažená v navrhovaném § 56a trestního zákona.

K bodu 22: (§ 358)

Stejně jako v případě trestu propadnutí věci dochází i u ochranného opatření zabrání věci ke změně, jež umožňuje zabrat i jinou majetkovou hodnotu, nově lze podle navrženého § 73a trestního zákona zabrat i náhradní hodnotu. V návaznosti na uvedenou hmotněprávní úpravu se tak obdobně jako v bodě 15 provádí příslušná úprava § 358, jež vztahuje režim § 349b nově i na zabrání jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty.

K bodu 23: (§ 384 odst. 1)

V praxi je stávající znění ustanovení § 384 odst. 1 velmi omezující. Zatýkací rozkaz má být vydáván také v případě, kdy je potřebné po hledané osobě pátrat, a nikoli pouze v případě, kdy je zjištěno, že se hledaná osoba nachází v cizím státě. V praxi se navíc vyskytují státy, které odmítají pátrat po pobytu hledané osoby bez vydání zatýkacího rozkazu.

Navržená změna koresponduje s tímto účelem.

K bodu 24: (§ 388 odst. 4 a 5)

Jedná se o opravu stávajícího znění, ve kterém vypadl odkaz na odstavec 2 a není tak jednak zřejmé, který soud rozhoduje v  řízení podle odstavce 2, jednak není možné podat opravný prostředek proti rozhodnutí podle odstavce 2 – uložení přiměřeného trestu za trestné činy, na které se vztahuje vydání.

K bodu 25: (§ 397 odst. 4)

Navržená změna odstraňuje nedostatek stávajícího znění § 397 upravujícího jednak rozhodování soudu o vydávací vazbě, a dále rozhodování soudu v meritu věci - tj. zda vydání osoby do ciziny je, či není přípustné. Současné znění neumožňuje podat stížnost proti rozhodnutí soudu v meritu věci, ale pouze proti rozhodnutí soudu o vydávací vazbě. Takový stav by byl krokem zpět oproti právní úpravě platné před komplexní novelizací hlavy dvacáté páté provedené zákonem č. 539/2004 Sb., podle níž měl státní zástupce, jakož i vydávaná osoba, právo podat stížnost proti usnesení o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání. Vzhledem k uvedenému navržená úprava doplňuje takovou možnost do § 397 odst. 4 začleněním odkazu na odstavec 1. Dále se ruší odkladný účinek proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby podle odstavce 3.

K bodu 26: (§ 397 odst. 5)

Navržená úprava nahrazuje chybný odkaz na odstavec 3 správným odkazem na odstavec 1. Podle stávajícího znění tohoto ustanovení by totiž ministr zcela ztratil možnost předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání rozhodnutí o nepřípustnosti vydání, kterou měl podle předchozí platné právní úpravy (účinné do doby nabytí účinnosti novely, která komplexně upravila hlavu dvacátou pátou), neboť podle ní byl soud povinen předložit věc Ministerstvu spravedlnosti vždy – i pokud rozhodl, že vydání osoby do ciziny není přípustné. I v takovém případě tedy byl ministr spravedlnosti oprávněn předložit věc Nejvyššímu soudu, měl-li pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu. Podle ustanovení § 397 odst. 5 ve stávajícím znění ministr tuto možnost ztrácí, resp. má ji pouze ve vztahu k rozhodnutím, kterými byla vyslovena přípustnost vydání osoby do ciziny, což by bylo neopodstatněné zúžení jeho oprávnění.

K bodu 27: (§ 405 odst. 1)

Změna § 405 odst. 1 ve vztahu k vydávání evropského zatýkacího rozkazu je navrhována ze stejných důvodů jako v případě § 384 odst. 1 ve vztahu k zatýkacímu rozkazu (bod 23).

K bodu 28: (§ 405 odst. 5)

V souvislosti s přípravou instrukce Ministerstva spravedlnosti o postupu soudů ve styku se členskými státy Evropské unie ve věcech trestních se zmocnění podle § 405 odst. 5 k vydání vyhlášky v navrhovaném rozsahu jeví jako nadbytečné, neboť je zcela postačující a i vhodnější, aby výčet jiných než úředních jazyků, v nichž členské státy Evropské unie přijímají evropský zatýkací rozkaz, a podrobnosti doručování byly upraveny formou  instrukce Ministerstva spravedlnosti. Z uvedeného důvodu se navrhuje rozsah úpravy vyhrazené prováděcímu právnímu předpisu zúžit pouze na vzor evropského zatýkacího rozkazu, který je zapotřebí bezpodmínečně používat při předávání osob mezi členskými státy jako vzor závazný pro všechny státy Evropské unie.

Podmínky překladu evropského zatýkacího rozkazu vydaného příslušnými orgány České republiky do jiných než úředních jazyků, v nichž členské státy Evropské unie přijímají evropský zatýkací rozkaz, včetně podrobností doručování, postačuje upravit v uvedené instrukci ministerstva. Uvedené vyplývá mimo jiné i z ustanovení čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 34 Rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Podle čl. 7 a 8 mají členské státy EU povinnost sdělit generálnímu sekretariátu Rady informace o uvedených ústředních justičních orgánech a jazycích, v nichž přijímají evropský zatýkací rozkaz; z čl. 34 bodu 2 následně vyplývá, že generální sekretariát Rady sdělí tyto informace Komisi a členským státům a zároveň je zveřejní v Úředním věstníku. Vzhledem k tomu, že Česká republika sama nesděluje svůj ústřední justiční orgán a evropský zatýkací rozkaz přijímá pouze ve svém úředním jazyce, není nutné upravovat informace, které jsou snadno dostupné v Úředním věstníku (a který mají k dispozici všechny soudy stejně jako Sbírku zákonů) duplicitně ve formě právního předpisu.

K bodu 29: [ § 406 odst. 1 písm. d) a e)]

Navržená změna pouze vypouští nesprávný odkaz na odstavec 1 uvedený v tomto ustanovení.

K bodu 30: (§ 406 odst. 2 a 3)

Navržená změna nahrazuje nesprávný odkaz na odstavec 2 správným odkazem na odstavec 1.

K bodu 31: (§ 411 odst. 3)

Pokud je předání zamítnuto pouze z důvodu podle § 411 odst. 6 písm. e), má Česká republika podle § 417 povinnost uznat a vykonat cizozemské rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu by tak měla dotyčná osoba zůstat ve vazbě a na základě uznaného rozhodnutí by měla být převedena do výkonu trestu odnětí svobody, případně propuštěna na svobodu, pokud vyžadující stát nezašle do 30 dnů od doručení výzvy ověřenou kopii vykonatelného rozhodnutí, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz (§ 417 odst. 1 a 2 tr. ř.). S uvedeným koresponduje navržená změna, podle níž v tomto případě soud nebude rozhodovat o propuštění dané osoby z vazby.

K bodu 32: (§ 411 odst. 5)

Jedná se o úpravu, která obdobně jako u rozhodování o přípustnosti vydání podle § 397 odst. 3 vylučuje odkladný účinek stížnosti proti rozhodnutí o přípustnosti předání podle odstavce čtvrtého § 411.

K bodu 33: [§ 411 odst. 6 písm. a)]

V návaznosti na úpravu obsaženou v § 460f odst. 2 písm. b) a za účelem řádného provedení článku 4 odst. 1 Rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu se navrhuje doplnit uvedené ustanovení o poplatky.

K bodu 34: [§ 412 odst. 2 písm. e)]

Jedná se o terminologickou změnu, kdy se navrhuje nahradit v trestním zákoně nepoužívaný výraz „drogy“ užívaným pojmem „omamné látky“ a přizpůsobit tak terminologii vnitrostátnímu právu.

K bodu 35: (§ 420 odst. 1, 4 a 5)

Navržená úprava nahrazuje nepřesný odkaz na § 411 odst. 4 správným odkazem na § 411 odst. 1. O předání vyžádané osoby do cizího státu je rozhodováno podle § 411 odst. 1, podle § 411 odst. 4 se rozhoduje pouze o tom, zda vyžádaná osoba bude vzata do předávací vazby.

K bodu 36, 37 a 39: (nadpis § 441, § 441 odst. 1, 3, a 4)

V návaznosti na zavedení nového institutu zajištění jiné majetkové hodnoty se navrhuje terminologicky upřesnit uvedená ustanovení tak, aby zahrnovala i jinou majetkovou hodnotu.

K bodu 38: (§ 441 odst. 2 věta druhá)

V návaznosti na zavedení nového institutu zajištění jiné majetkové hodnoty se navrhuje terminologicky upřesnit uvedené ustanovení tak, aby zahrnovalo i jinou majetkovou hodnotu.

Změna věty druhé navazuje na úpravu zákona č. 279/2003 Sb., podle něhož se postupuje pouze při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho části, zatímco u věcí, cenných papírů a jiných majetkových hodnot zajišťovaných podle hlavy čtvrté oddílu třetího trestního řádu se podle zákona č. 279/2003 Sb. postupuje pouze při jejich správě (s výjimkou peněžních prostředků na účtu), neboť výkon těchto rozhodnutí je upraven v trestním řádu a ustanovení § 1 až 8 zákona č. 279/2003 Sb. se nepoužijí.

K bodu 40: (§ 441 odst. 5)

Zajištěný majetek se do ciziny nepředává, v tomto případě je třeba vyčkat rozhodnutí justičního orgánu cizího státu o konečném propadnutí majetku, proto se navrhuje v tomto smyslu upravit znění tohoto odstavce.

K bodu 41: (§ 441 odst. 5, 6 a 7)

V návaznosti na terminologii užívanou v našem trestním řízení a v Rámcovém rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu se navrhuje nahradit neužívaný pojem „odevzdání věci“ pojmem „předání věci“.

K bodu 42: (§ 460a až § 460n)

Ustanovení 460a až 460n provádí Rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (OJ L 196/47), které mají členské státy Evropské unie povinnost implementovat do svého vnitrostátního práva do 2. srpna 2005 (čl. 14 odst. 1 RR).

K § 460a:

Provádí čl. 1 a 2 RR. Toto rámcové rozhodnutí se netýká předběžného zajišťování jakéhokoli majetku, ale pouze takového, který souvisí s trestnou činností pachatele [§ 460a odst. 1 písm. a)] – tj. je nástrojem či prostředkem ke spáchání trestného činu, výnosem z trestného činu nebo ekvivalentem takového výnosu. Jedná se tedy o peněžní prostředky, cenné papíry, věci movité i nemovité, či jiné majetkové hodnoty, které pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, jakož i o hodnotu odpovídající, byť jen zčásti, takovému výnosu (propadnutí či zabrání ekvivalentu výnosu z trestného činu umožňuje nově navržená úprava § 56a a 73a trestního zákona), anebo věci, které byly užity k spáchání trestného činu, nebo které byly k spáchání trestného činu určeny. Definice výnosu není v trestních předpisech výslovně uvedena, nicméně podle ustáleného výkladu se výnosem v českém trestním právu rozumí nejen věci či jiné majetkové hodnoty, které byly získány trestným činem, ale i věci a majetkové hodnoty, které byly nabyty, byť je zčásti, za takové věci nebo majetkové hodnoty nebo za věci či majetkové hodnoty tvořící odměnu za trestný čin.

Toto rámcové rozhodnutí se tedy netýká zajišťování nároků poškozeného podle § 47 nebo zajišťování výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347.

Kromě předběžného zajištění majetku upravuje uvedené RR také předběžné zajištění důkazního prostředku, kterým se rozumí předměty, dokumenty nebo údaje, které mohou být předloženy jako důkaz při trestním řízení ohledně trestného činu uvedeného v článku 3 RR. Tomu v našem právu odpovídají věcné a listinné důkazy uvedené v § 112.

V návaznosti na čl. 2 RR je v tomto ustanovení vymezen příkaz k zajištění, který podle našeho trestního řádu může mít formu usnesení (§ 79a až 79f), příkazu (§ 79) nebo opatření (§ 78).

V případě, že ustanovení oddílu osmého hlavy dvacáté páté nestanoví jinak, použijí se subsidiárně ustanovení oddílu třetího hlavy čtvrté (postup při zajišťování majetku a důkazního prostředku) a ustanovení oddílu prvního a pátého hlavy dvacáté páté (např. na postup při doručování, příslušnost k rozhodování o zajištění aj.).

K § 460b:

Toto ustanovení v odstavci 1 upravuje obsahové náležitosti příkazu k zajištění vydaného předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem o zajištění majetku a důkazních prostředků v jiném členském státě Evropské unie.

Odstavec 2 provádí čl. 9 RR, podle kterého ke všem příkazům k zajištění musí být připojeno osvědčení, která má obsahovat náležitosti uvedené v příloze tohoto RR. Z důvodu jednotné praxe je vhodné upravit náležitosti tohoto osvědčení vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, obdobně jako je upraven vyhláškou obsah osvědčení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu.

Odstavce 3 až 5 upravují žádosti, které musejí nebo mohou být připojeny k osvědčení, jakož i postup pro případ, že takovou žádost nelze připojit, a jsou provedením článků 10 a 5 odst. 1 RR.

Odstavec 6 provádí článek 11 RR, který zajišťuje právo všech osob dotčených příkazem k zajištění na obranu formou podání opravného prostředku bez odkladného účinku k soudu.

Takovým opravným prostředkem je v naší právní úpravě stížnost, která nemá odkladný účinek a o které rozhoduje podle § 146a odst. 1 písm. g) soud.

Tento opravný prostředek směřuje pouze proti příkazu předsedy senátu, nebo v přípravném řízení státního zástupce, k zajištění majetku podle odstavce 1 tohoto ustanovení, tj. nesměřuje proti rozhodnutí justičního orgánu vykonávajícího státu o uznání příkazu k zajištění majetku vydaného předsedou senátu nebo státním zástupcem České republiky. Toto rozhodnutí justičního orgánu vykonávajícího státu o uznání příkazu vydaného naším orgánem může být napadeno opravným prostředkem ve vykonávajícím státu.

Stížnost naopak není přípustná proti příkazu k zajištění důkazních prostředků vydanému předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem podle odstavce 1 tohoto ustanovení, neboť na základě vnitrostátní úpravy není možné napadnout zajištění důkazního prostředku stížností a zakotvením této možnosti by došlo k nerovné úpravě mezi státními občany České republiky a státními občany jiných členských států Evropské unie. Navíc obviněný i poškozený mohou podle § 157a tr. ř. vždy podat žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce.

K § 460c:

Toto ustanovení provádí článek 4 odst. 1 RR, který jako obecné pravidlo zavádí přímý právní styk mezi příslušnými justičními orgány členských států. Příkaz k zajištění majetku nebo důkazního prostředku je zapotřebí po jeho vydání (právní moci nabývá až doručením) zaslat příslušnému justičnímu orgánu vykonávajícího státu. Vzhledem k tomu, že nemusí být v praxi vždy zřejmé, kterému orgánu do vykonávajícího státu je třeba příkaz k zajištění zaslat a justiční orgány nemají vždy prostředky k provedení potřebného šetření, kterým by získaly informace, kterému cizímu justičnímu orgánu mají takový příkaz zaslat, je vhodné ponechat příslušným justičním orgánům v takových případech možnost zaslat příkaz k zajištěnído vykonávajícího státu také prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti či Nejvyššího státního zastupitelství, které mohou k získání potřebných informací využít své dlouholeté praxe v oblasti právní pomoci ve věcech trestních, případně mohou lépe využít i nových komunikačních prostředků jako např. Evropskou soudní síť. Tím se provádí rovněž článek 4 odst. 3 RR. Osobám dotčeným tímto usnesením se usnesení doručuje až po provedení zajištění ve vykonávajícím státě, o kterém je podle článku 5 RR příslušný justiční orgán vykonávajícího státu povinen naše orgány informovat.

K § 460d:

Toto ustanovení je provedením článku 6 odst. 3 RR, který požaduje, aby justiční orgán vydávajícího státu, neprodleně uvědomil justiční orgán vykonávajícího státu o zrušení tohoto příkazu.

K § 460e:

Toto ustanovení je rovněž provedením článku 4 odst. 1 RR. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o předběžné zajištění majetku, je příslušnost k rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku vydaného justičním orgánem vydávajícího státu svěřena státnímu zástupci krajského státního zastupitelství, ať už byl příkaz k zajištění majetku vydán státním zástupcem, soudcem nebo jiným k tomu oprávněným orgánem vydávajícího státu. Takové řešení je zvoleno i v zájmu přehlednosti, kdy k uznání bude příslušný pouze jeden druh justičního orgánu a sníží se tak četnost doručování (příp. i postoupení) příkazů justičních orgánů jiných členských států nepříslušným orgánům. RR nepožaduje, aby o uznání těchto příkazů rozhodoval soud. Státní zástupci krajských státních zastupitelství jsou zvoleni z důvodu, že již ustanovením § 452 je svěřeno rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí krajské úrovni a je tedy vhodné tuto specializaci krajským státním zástupcům zachovat. V případě pochybností o místní příslušnosti se bude postupovat podle § 431 odst. 3, tj. Nejvyšší státní zastupitelství bude oprávněno rozhodnout o místní příslušnosti jednoho z příslušných státních zástupců krajských státních zastupitelství.

Odstavec 2 provádí článek 4 odst. 4 RR, který upravuje postup pro případ, že je příkaz k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu doručen nepříslušnému státnímu zástupci v České republice.

Odstavec 3 provádí článek 5 odst. 2 RR, který stanoví, že donucovací opatření, která jsou nezbytná k provedení příkazu k zajištění, mají být prováděna podle vnitrostátního práva vykonávajícího státu. V případě, že bude zapotřebí v rámci řízení o uznání příkazu k zajištění orgánu vydávajícího státu provést na našem území domovní prohlídku nebo jiné úkony, k jejichž povolení je třeba rozhodnutí soudu, bude věcně a místně příslušným okresní soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce krajského státního zastupitelství, který podal příslušný návrh. Je tedy zvolen stejný postup jako je uveden v § 26.

K § 460f:

Odstavec 1 tohoto ustanovení je provedením článku 5 odst. 1 RR, podle kterého má justiční orgán vykonávajícího státu neprodleně rozhodnout o uznání příkazu k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu a provést toto své rozhodnutí o uznání, a provedením článku 5 odst. 3 RR, podle kterého má být příkaz k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu uznán co nejdříve, pokud možno do 24 hodin, s výjimkou případů, kdy je dán některý z důvodů pro odepření uznání příkazu k zajištění (odstavec 2), je zapotřebí doplnit chybějící údaje (odstavec 3), nebo rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění nelze vykonat (odstavec 4, věta druhá), nebo je výkon takového rozhodnutí třeba odložit (§ 460g odst. 1).

Odstavec 2 tohoto ustanovení provádí článek 7 odst. 1 RR, který stanoví důvody pro odmítnutí uznání příkazu k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu. Písmeno a) provádí čl. 7 odst. 1 písm. a) a odst. 2 - tj. možnost odmítnutí uznání příkazu k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu z důvodu, že k příkazu není připojeno osvědčení nebo neobsahuje dostatečné údaje pro rozhodnutí státního zástupce a ve stanovené lhůtě nedošlo k sjednání nápravy. Písmeno b) provádí čl. 7 odst. 1 písm. d) RR - tj. příkaz k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu se vztahuje k jednání, které nesplňuje požadavek oboustranné trestnosti, pokud nejde o jednání uvedené v § 412. Písmeno c) provádí čl. 7 odst. 1 písm. c) RR- tj. uznání příkazu k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu znemožňuje uplatnění zásady ne bis in idem specifikované v trestním řádu v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a odst. 4) – ve znění novely trestního zákona č. 537/2004 Sb. Písmeno d) provádí čl. 7 odst. 1 písm. b) RR - tj. příkaz k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu nelze uznat z důvodu existence výsad a imunit, které brání výkonu rozhodnutí o uznání takového příkazu. Takovýmito výsadami a imunitami se však nerozumí výsady vztahující se k osobě (upravené v § 10), ale výsady týkající se zajišťovaného majetku, přičemž výsadami a imunitami se zde rozumí případy, kdy určitý majetek nepodléhá podle vnitrostátního práva zajištění –tj. jde o tzv. nezabavitelný majetek ( viz např. občanskoprávní předpisy či § 3 zákona č. 279/2003 Sb.). Písmeno e) provádí článek 1, ve kterém je požadováno, aby příkaz k zajištění byl vydán pouze v rámci trestního řízení. Písmeno f) navazuje na úpravu uvedenou v § 377 trestního řádu a je promítnutím článku 1 RR a bodu 6 odst. 1 preambule RR, podle něhož je vykonávající stát oprávněn odmítnout zajištění majetku, pokud existují důvody pro to se domnívat, že příkaz k zajištění byl vydán z důvodu žaloby nebo potrestání osoby z důvodu jejího pohlaví, rasy, náboženství, národnostního původu, státní příslušnosti, jazyka, politických názorů nebo sexuální orientace nebo že postavení takové osoby může být poškozeno na základě některého takového důvodu. Tento důvod je promítnut v naší právní úpravě do ústavně zaručeného práva na rovnost a nediskriminaci a jde tedy o případ, kdy je zapotřebí odmítnout uznání příkazu k zajištění majetku z důvodu porušování zájmu České republiky spočívajícího v garanci základních lidských práv a svobod. Odmítnutí uznání příkazu k zajištění justičního orgánu vydávajícího státu je tak vždy možné rovněž z důvodů uvedených v § 377.

Odstavec 3 provádí článek 7 odst. 2, který dává vykonávajícímu státu, kterému byl doručen příkaz k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu o zajištění majetku s chybným nebo neúplným osvědčení či bez něj, možnost umožnit takovému justičnímu orgánu nápravu.

Odstavec 4 upravuje informační povinnost ohledně uznání a provedení příkazu k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu, o částečném uznání nebo neuznání takového příkazu, jakož i o jeho neprovedení. Tato povinnost je stanovena pouze státnímu zástupci krajského státního zastupitelství, neboť pouze tento státní zástupce je podle § 460e odst.1 příslušný k rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku v prvním stupni.

Odstavec 5 provádí čl. 11 RR, který zaručuje právo podat opravný prostředek k soudu osobám dotčeným rozhodnutím podle odstavce 1. K rozhodování o této stížnosti je podle § 146a odst. 1 písm. g) příslušný soud.

K § 460g:

Toto ustanovení provádí článek 8 RR, kdy státní zástupce sice rozhodne o uznání příkazu k zajištění majetku vydaného justičním orgánem vydávajícího státu, ale odloží výkon svého rozhodnutí o uznání tohoto příkazu z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Rozhodnutí o odkladu výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku může být podle okolností buď přímo součástí usnesení o uznání příkazu k zajištění majetku justičního orgánu vydávajícího státu (jsou-li již v této době známy důvody pro odklad výkonu), nebo může jít o samostatné usnesení vydané až následně po rozhodnutí o uznání. Odstavec 1 písm. a) provádí čl. 8 odst. 1 písm. a) RR a odstavec 1 písm. b) provádí čl. 8 odst. 1 písm. b) a c) RR.

Státní zástupce má vůči příslušnému justičnímu orgánu vydávajícího státu informační povinnost o odkladu výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku, jakož i o důvodech tohoto odkladu a o jeho délce, pokud ji lze odhadnout. Kromě toho informuje tento orgán i o dalších možných omezeních vztahujících se k majetku uvedenému v příkazu k zajištění, která jsou mu známa, zejména o probíhajícím exekučním, konkurzním nebo vyrovnacím řízení týkajícím se majetku uvedeného v příkazu, o uplatňovaných právech třetích osob k tomuto majetku (např. formou předběžného opatření v občanskoprávním řízení apod.) a případně i o dalších omezeních vyplývajících z povahy zajišťovaného majetku, pokud by mohla mít vliv na výkon rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku, např. o omezeních týkajících se nakládání s kulturními památkami, zbraněmi, nebezpečnými látkami apod.

Jakmile důvod pro odklad výkonu rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění majetku pomine, státní zástupce zajistí jeho výkon podle vnitrostátní právní úpravy. Rovněž v tomto případě je státnímu zástupci uložena informační povinnost (odstavec 3).

K § 460h:

Toto ustanovení v odstavci 1 a 3 provádí článek 6 odst. 1 a 3 RR. Zrušení či omezení zajištění je možné pouze tehdy, pokud příslušný orgán vydávajícího státu vyrozumí státního zástupce o tom, že příkaz k zajištění majetku zajištění byl ve vydávajícím státě zrušen nebo omezen. K faktickému zániku zajištění dojde rovněž tehdy, pokud byl uznáno cizozemské rozhodnutí o propadnutí věci nebo majetku podle § 451. Česká republika nevyužívá možnosti uvedené v článku 6 odst. 2 RR po konzultaci se státem, který vydal příkaz k zajištění majetku, omezit dobu trvání zajištění majetku na území České republiky vzhledem k zásadě rovnosti, neboť ani zajištění majetku ve vnitrostátním řízení není časově omezeno. Proti rozhodnutí o zrušení či omezení zajištění majetku je přípustná stížnost s odkladným účinkem, o které rozhoduje podle § 146a odst. 1 písm. g) soud. Touto stížností však nelze napadnout důvody, pro které bylo zajištění omezeno či zrušeno ve vydávajícím státě, ty lze napadnout opravným prostředkem podle předpisů tohoto státu.

K § 460i až 460l:

Ustanovení § 460i až § 460l provádí RR v oblasti zajišťování důkazních prostředků. Příslušnost k zajištění důkazního prostředku na základě příkazu vydaného justičním orgánem vydávajícího státu bude stejná, jako pro vyřízení žádosti o zajištění důkazního prostředku, tj. podle § 431 bude důkazní prostředky zajišťovat věcně a místně příslušný soud, v přípravném řízení státní zástupce.

K § 460i:

Odstavec 1 tohoto ustanovení je provedením článku 5 odst. 1 RR, podle kterého má justiční orgán vykonávajícího státu uznat a neprodleně provést příkaz k zajištění důkazního prostředku vydaný justičním orgánem vydávajícího státu, a provedením článku 5 odst. 3 RR, podle kterého má být příkaz k zajištění důkazního prostředku justičního orgánu vydávajícího státu uznán co nejdříve, pokud možno do 24 hodin, s výjimkou případů, kdy je dán některý z důvodů pro odepření uznání (§ 460f odst. 2) nebo výkonu rozhodnutí o uznání takového příkazu k zajištění (odstavec 5, věta druhá), nebo pro odklad výkonu takového rozhodnutí o uznání příkazu k zajištění důkazního prostředku (§ 460k odst. 1).

V případě zajišťování důkazních prostředků na základě dožádání soudy ani státní zástupci podle vnitrostátního práva nevydávají žádná rozhodnutí o oprávněnosti justičního orgánu jiného státu žádat vzájemnou pomoc v konkrétní trestní věci a má-li žádost všechny potřebné náležitosti, zajistí důkazní prostředek přímo podle vnitrostátních ustanovení trestního řádu. Pokud by mělo být zavedeno formální rozhodování o uznání příkazu justičního orgánu jiného členského státu k zajištění důkazních prostředků, znamenalo by to podstatné zkomplikování a zpomalení dosavadní praxe a zavedení přísnějšího a formálnějšího postupu vůči členským státům Evropské unie, zatímco ve vztahu k jiným než členským státům Evropské unie by byl zachován podstatně méně formální a rychlejší způsob zajišťování důkazních prostředků.

Vzhledem k těmto důvodům ustanovení § 460i na rozdíl od ustanovení § 460f nepožaduje, aby v případě zajištění důkazního prostředku bylo nutné nejprve uznat příkaz k zajištění důkazního prostředku justičního orgánu vydávajícího státu a teprve poté přistoupit k zajištění.

Odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení zajišťují provedení článku 5 odst. 1 RR, podle kterého mají být na žádost justičního orgánu vydávajícího státu zohledněny jeho procesní požadavky, pokud nejsou v rozporu se základními právními zásadami vykonávajícího státu, a článku 5 odst. 2, podle něhož mají být donucovací opatření potřebná k výkonu příkazu k zajištění důkazního prostředku vykonávána podle vnitrostátních předpisů. V případě použití opatření potřebných k výkonu příkazu k zajištění důkazního prostředku spočívajících v domovní a osobní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků (§ 82 až § 85b), zadržení a otevření zásilek, jejich záměny a sledování (§ 86 až § 87c), odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88, § 88a), použití operativně pátracích prostředků (§ 158b - 158f) je proto postupováno podle vnitrostátních ustanovení trestního řádu. Vzhledem k tomu, že zajištění důkazního prostředku v těchto případech nelze provést bez zásahu do základních lidských práv, je pro tyto případy, s výjimkou jednání uvedených v § 412, zachováno přezkoumání podmínky oboustranné trestnosti.

Odstavec 4 provádí čl. 7 odst. 2 písm. RR, podle kterého je možné žádat justiční orgán vydávajícího státu o doplnění, opravu či dodatečné předložení osvědčení přiloženého k příkazu k zajištění důkazního prostředku vydanému justičním orgánem vydávajícího státu.

Odstavec 5 upravuje informační povinnost ohledně provedení příkazu k zajištění důkazního prostředku vydaného justičním orgánem vydávajícího státu, jakož i o jeho neprovedení z důvodů uvedených v § 460f odst. 2, nebo z důvodu, že se důkazní prostředek, který je předmětem zajištění, ztratil, byl zničen, nebo jej není možné nalézt na místě uvedeném v osvědčení.

K § 460j:

Toto ustanovení provádí článek10 RR, který stanoví povinnost předat zajištěný důkazní prostředek do vydávajícího státu, a to bez přezkoumávání oboustranné trestnosti, pokud se příkaz k zajištění důkazního prostředku týká jednání vyjmenovaných v § 412. Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce při předání zajištěného důkazního prostředku požádá o jeho vrácení, pokud se tohoto práva výslovně nevzdá. Uvedenou výhradu je nutno učinit za účelem možnosti postupu podle § 80 a 81, které upravují vracení vydaných či odňatých důkazních prostředků. Vzdání se práva na vrácení zajištěného důkazního prostředku přichází v úvahu tehdy, pokud se jedná o důkazní prostředek, jehož hodnota je zanedbatelná a není ho zapotřebí k trestnímu řízení probíhajícímu v České republice. Toto ustanovení se netýká předání zajištěného majetku do vydávajícího státu. Propadnutí a eventuální následné sdílení zajištěného majetku je obsahem rámcových rozhodnutí a mezinárodní smluv, které jsou v rámci Evropské unie a Rady Evropy teprve připravovány.

Odstavec 2 umožňuje dočasné předání důkazního prostředku, který byl již zajištěn v jiné trestní věci, do vydávajícího státu pod podmínkou, že bude vrácen, je-li ho zapotřebí pro trestní řízení vedené v České republice nebo tak stanoví zvláštní právní předpis. Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce je oprávněn stanovit lhůtu k vrácení tohoto důkazního prostředku s ohledem na skutečnost, že je v trestním řízení vázán lhůtami.

Odstavec 3 reaguje na požadavek ochrany osobních údajů v trestním řízení.

K § 460k:

Toto ustanovení provádí článek 8 RR, kdy předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce odloží zajištění důkazního prostředku uvedeného v příkazu justičního orgánu vydávajícího státu z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Odstavec 1 písm. a) provádí článek 8 odst. 1 písm. a) RR a odstavec 1 písm. b) provádí článek 8 odst. 1 písm. b) a c) RR.

Jakmile důvod pro odklad zajištění pomine, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zajistí důkazní prostředek podle vnitrostátní právní úpravy (§ 78 a 79). Rovněž v tomto případě je stanovena informační povinnost (odstavec 3).

K § 460l:

Toto ustanovení v odstavci 1 a 3 provádí článek 6 odst. 1 a 3 RR. Zrušení či omezení zajištění je možné pouze tehdy, pokud příslušný orgán vydávajícího státu vyrozumí předsedu senátu nebo v přípravném řízení státního zástupce o tom, že příkaz k zajištění důkazního prostředku byl ve vydávajícím státě zrušen nebo omezen. K faktickému zániku zajištění dojde rovněž tehdy, pokud byl důkazní prostředek předán do ciziny.

K § 460m a 460n:

Uvedená ustanovení provádějí článek 12 RR, který se zabývá otázkou náhrady škody způsobené vydáním nesprávného příkazu k zajištění mezi členskými státy Evropské unie. Podstatou této změny je legislativní zakotvení povinnosti členského státu EU, který vydal nesprávný příkaz k zajištění majetku nebo důkazu v jiném členském státě (vydávající stát), k regresní úhradě škody vyplacené vykonávajícím státem podle jeho vnitrostátních předpisů osobě, jejíž majetek byl zajištěn na základě takového nesprávného příkazu.Tuto regresní povinnost je třeba upravit jak ve vztahu k jinému členskému státu Evropské unie, tak i ve vztahu k České republice (které české orgány budou žádat o náhradu škody a jakým způsobem).

Jednostranná transpozice takovéhoto závazku do zákona, aniž by byla vyjasněna otázka podmínek regresní úhrady a možnost obrany státu, který vydal příkaz k zajištění, vůči rozhodnutí o náhradě škody (její existenci a rozsahu) vykonávajícího státu, není pro Českou republiku nejvýhodnější. Je zřejmé, že při transpozici tohoto článku RR do našeho právního řádu by bylo namístě zvolit opatrnější přístup formou mezinárodní smlouvy, která by po zvážení veškerých možných rizik pro náš stát ošetřila mechanismy jednání mezi zúčastněnými státy. Taková mezinárodní smlouva, která by řešila podmínky proplacení poskytnuté náhrady škody mezi členskými státy EU, jakož i možnost obrany proti rozhodnutí o náhradě škody, však v současnosti neexistuje a článek 12 neumožňuje členským státům EU povinnost k regresní úhradě čímkoli podmiňovat. Cesta sjednávání dvoustranných smluv se všemi členskými státy EU (vzhledem k odlišnosti jednotlivých úprav) se nejeví jako reálná, neboť jde o značně zdlouhavý a formální proces sjednávání a ratifikace takových smluv, který může narazit na nedostatek vůle ze strany některých členských států EU smlouvu sjednat a takový postup by zřejmě nebyl kladně vnímán ani ze strany orgánů Evropské unie. Na stejné problémy naráží i sjednání mnohostranné smlouvy upravující obecně podmínky poskytnutí náhrady a možnosti obrany, kdy je zapotřebí zajistit smluvní konsensus všech členských států EU a otázka sjednání takové smlouvy nezávisí pouze na České republice, a proto na její sjednání nelze odkazovat při transpozici článku 12.

Jako jediná možná cesta promítnutí požadavku článku 12 do našeho právního řádu se tak v současnosti jeví pouze transpozice do zákona, i když se jedná o závazek, který si může vyžádat značné výdaje, neboť je zřejmé, že náhrada škody vyplacená např. v Anglii bude několikanásobně převyšovat náhradu škody, jež by ve stejném případě byla vyplacena v České republice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený článek však státům neumožňuje jiný postup (např. proplacení poskytnuté náhrady jen do výše, v jaké by byla náhrada škody vyplacena podle předpisů státu, který vydal nesprávný příkaz k zajištění aj.) a nelze tak jednostranně vázat poskytnutí regresní úhrady na splnění určitých dalších podmínek nad rámec článku 12, či omezovat výši regresní úhrady.

Vzhledem k uvedenému tak navržená ustanovení upravují alespoň minimální legitimní požadavky ohledně náležitostí žádosti vykonávajícího státu o proplacení poskytnuté náhrady škody, jakož i základní podmínky pro vyhovění této žádosti. Proplacení náhrady škody Českou republikou vykonávajícímu státu je podmíněno vzájemností, neboť je zapotřebí chránit finanční zájmy České republiky a nestanovit jí povinnost proplatit náhradu škody jinému členskému státu EU, který uvedený článek RR transponoval nesprávně a jehož předpisy tak takovou refundaci neumožňují. Rámcové rozhodnutí není přímo závazným předpisem, ale je nezbytné jej transponovat do předpisů jednotlivých států, pokud některý stát takovou možnost ve své úpravě nezavede, bylo by velmi obtížné domáhat se vůči němu splnění takové povinnosti.

K bodu 43: (§ 470)

Navrhuje se zrušit ustanovení § 470, které je již nadbytečné a zavádějící. V citovaném ustanovení je obsaženo zmocnění pro Ministerstvo financí, aby v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti vyhláškou upravilo postup příslušných orgánů při zabezpečování a správě zajištěného majetku. Toto zmocnění nebylo nikdy realizováno. Správa zajištěného majetku se stala předmětem zákonné úpravy, a to zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2004.

K přechodnému ustanovení: (článek III)

Uvedené přechodné ustanovení stanoví, podle jaké právní úpravy má být postupováno v případě, že před nabytím účinnosti tohoto zákona došlo k zahájení řízení o zajištění majetku nebo důkazního prostředku nacházejícího se v jiném členském státě EU nebo k zahájení řízení o uznání příkazu justičního orgánu jiného členského státu EU k zajištění majetku nebo důkazního prostředku nacházejícího se na území České republiky, a takové řízení dosud nebylo skončeno. Taková zahájená a neskončená řízení se dokončí podle oddílu osmého hlavy dvacáté páté.

K části druhé – změna trestního zákona

K bodům 1, 2, 4 a 11: [§ 27 písm. h), § 35 odst. 2, § 56, § 124 odst. 1, § 141, § 145 odst. 1, § 145a odst. 1, § 149, § 150 odst. 1, § 152 odst. 1 a 2, § 178a odst. 1 a 2, § 185 odst. 1, § 188 odst. 1, § 194, § 194a odst. 1, § 205 odst. 1 a 2, § 247 odst. 1, § 248 odst. 1, § 249b, § 250 odst. 1, § 250a odst. 1, § 257 odst. 1, § 257a odst. 1 a § 258]

V návaznosti na požadavek RR, jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v ČR publikovaná sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně důsledně konfiskovat majetek, který je nástrojem, prostředkem nebo výnosem z trestné činnosti, je zapotřebí provázat procesní a hmotněprávní úpravu a upravit v trestním zákoně trest propadnutí věci tak, aby umožňoval propadnutí i jiné majetkové hodnoty než věci (obchodní podíl, pohledávky), která je nástrojem, prostředkem nebo výnosem z trestného činu (kterou lze zajistit podle navrhovaného ustanovení § 79e trestního řádu).

Vzhledem k uvedeným požadavkům na účinné odčerpání výnosů z trestné činnosti se navrhuje rozšířit trest propadnutí věci na trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, neboť požadavku na konfiskaci majetku definovaného v článku 2 RR koncepčně odpovídá v české právní úpravě trest propadnutí věci podle § 55 a 56 trestního zákona, a nikoli trest propadnutí majetku upravený v § 51 a 52 trestního zákona, který je v České republice koncipován odlišně, neboť postihuje veškerý majetek pachatele, s výjimkou majetku, který je výnosem z trestné činnosti a není ve vlastnictví pachatele. Pokud se tedy v mezinárodních dokumentech užívá pojem „majetek“ a požaduje se jeho konfiskace, odpovídá tomu v našem právním řádu zpravidla trest propadnutí věci nebo ochranné opatření zabrání věci, neboť je požadována konfiskace majetku souvisejícího s trestnou činností.

Vzhledem k uvedenému se navrhuje nahradit název trestu „propadnutí věci“ názvem „propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“ v příslušných ustanoveních trestního zákona, kde se tento výraz vyskytuje.

K bodu 3: (§ 55)

V uvedeném ustanovení se navrhuje upravit trest propadnutí věci z důvodů uvedených v odůvodnění k bodu 1 tak, aby bylo výslovně možné propadnutí i jiné majetkové hodnoty než věci (obchodní podíl, pohledávky), která je nástrojem, prostředkem nebo výnosem z trestného činu (kterou lze zajistit podle navrhovaného ustanovení § 79e trestního řádu).

Dále je trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty upraven obdobným způsobem jako v nově navrženém trestním zákoníku v zájmu jednotnosti a efektivnosti úpravy, jakož i v zájmu účinného zajištění plnění mezinárodních závazků.

V návaznosti na odstavec 2, který se přebírá ze stávající úpravy, byla v souladu s návrhem nového trestního zákoníku doplněna do § 89 odst. 13 definice „věci náležející pachateli“, kterou není jen věc ve vlastnictví pachatele, ale i věc, kterou má fakticky u sebe, což umožňuje konfiskovat i věci nebo jiné majetkové hodnoty, které pocházejí z trestné činnosti a které pachatel nenabyl do vlastnictví.

V souladu s rámcovým rozhodnutím Rady EU č. 2000/383/SVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura se v odstavci 3 navrhuje zakotvit obligatorní ukládání trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v případě, že pachatel drží věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v odstavci 1, ve vztahu k níž je možno uložit tento trest, neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem (např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelná zbraň apod.).

V nově navrženém odstavci 4 je stávající úprava v souladu se zahraničními úpravami doplněna o zákaz zcizení propadlé věci nebo jiné majetkové hodnoty před právní mocí rozsudku, což má význam v případě zmaření výkonu tohoto trestu, kdy soud může uložit zabrání náhradní hodnoty podle nově navrženého ustanovení § 73a.

K bodu 5: (§ 56a)

V návaznosti na požadavek RR, jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v ČR publikovaná sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) a požadavek Rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/SVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti zajistit a následně konfiskovat ekvivalent výnosu z trestné činnosti v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.), je navržena v § 56a nová úprava umožňující propadnutí náhradní hodnoty v obdobném znění jako v nově navrhovaném trestním zákoníku, pouze rozšířená o možnost propadnutí jiné majetkové hodnoty. Oproti návrhu nového trestního zákoníku se náhradní hodnota neomezuje pouze na peněžitou částku, ale může jí být jakákoli hodnota ve vlastnictví pachatele, což umožňuje zkonfiskovat i jinou věc či hodnotu než jen peníze náležející pachateli. Podle této úpravy může soud uložit pachateli propadnutí náhradní hodnoty až do výše hodnoty zmařené věci či jiné majetkové hodnoty v případě, že pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 55, před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří.

Vzhledem k tomu, že se pachatel zpravidla v takovém případě snaží znemožnit zjištění hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, která měla být předmětem propadnutí, předpokládá se, že soud stanoví její hodnotu na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

Vzhledem k tomu, že věc může být sice do značné míry znehodnocena, ale přitom si může zachovat i svou nebezpečnost (např. radioaktivní materiál, součást zbraně nebo výbušniny apod.), umožňuje odstavec 2 tohoto ustanovení soudu, aby při zničení nebo poškození takové věci, anebo při jejím učinění neupotřebitelnou, uložil trest propadnutí náhradní hodnoty vedle propadnutí takové zničené, poškozené nebo znehodnocené věci podle § 55. U jiné majetkové hodnoty taková situace vzhledem k její povaze prakticky nepřichází v úvahu, a proto není v odstavci 2 uváděna.

Podle odstavce 3 propadlá náhradní hodnota připadá státu, přičemž sporné nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl, budou i nadále řešeny podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (§ 16). Rozhodování o těchto právech v rámci trestního řízení by se vymykalo jeho účelu.

K bodu 6: (§ 71 odst. 1)

Stejně jako v případě propadnutí věci je i v případě zabrání věci zapotřebí rozšířit stávající úpravu i o možnost zabrání jiné majetkové hodnoty, neboť požadavek mezinárodních dokumentů uvedených v odůvodnění k bodu 1 na účinné odčerpání výnosů z trestné činnosti se vztahuje na věci a jiné majetkové hodnoty, které jsou výnosem z trestného činu, bez ohledu na skutečnost, zda náleží pachateli či nikoli. V návaznosti na tento požadavek se navrhuje nahradit název ochranného opatření „zabrání věci“ názvem „zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty“.

K bodu 7: (§ 73)

V uvedeném ustanovení se navrhuje upravit ochranné opatření zabrání věci z důvodů uvedených v odůvodnění k bodu 4 tak, aby bylo výslovně možné zabrání i jiné majetkové hodnoty než věci (obchodní podíl, pohledávky). Dále je ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty upraveno obdobným způsobem jako v nově navrženém trestním zákoníku v zájmu jednotnosti a efektivnosti úpravy, jakož i v zájmu účinného zajištění plnění mezinárodních závazků.

Stávající úprava odstavce 1 je doplněna v písmeni c) o možnost zabrání z důvodu ohrožení společnosti a v případě, kdy existuje nebezpečí, že zabíraná věc nebo jiná majetková hodnota by jinak sloužila k spáchání zvlášť závažných trestných činů. Toto rozšíření je navrhováno s ohledem na teroristické, drogové a jiné zvlášť závažné trestné činy (např. dětská pornografie), kdy je třeba zabrat i věci (příp. jiné majetkové hodnoty), které sice bezprostředně neohrožují bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, ale jsou určeny nebo mohou být určeny k páchání zvlášť závažných trestných činů.

V návaznosti na požadavek RR a další mezinárodní dokumenty je do odstavce 1 doplněno písmeno d), které umožňuje zabrat i věci nebo jiné majetkové hodnoty, které pachatel platně převedl na třetí osobu, ačkoli pocházely z trestné činnosti nebo byly opatřeny za takový výnos.

Odstavec 2 obsahuje obdobnou úpravu jako § 55 odst. 3, proto lze ohledně důvodů této úpravy odkázat na odůvodnění k bodu 2.

Odstavec 3 předpokládá omezení zabrání věci (příp. jiné majetkové hodnoty, pokud to umožňuje její povaha) možností, že soud namísto zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty nařídí její pozměnění tak, aby byla nepoužitelná k jejímu společensky nebezpečnému účelu, nebo nařídí odstranění určitého zařízení nebo značky z ní, provedení její jiné změny nebo omezení dispozice s ní. Pokud dotčená osoba uvedené omezení splní ve stanovené lhůtě, soud zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty neuloží, zatímco v opačném případě nařídí zabrání takové věci nebo jiné majetkové hodnoty dodatečně (odstavec 4).

K bodu 8: (§ 73a, § 73b)

V návaznosti na požadavek RR, jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v ČR publikovaná sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) a požadavek Rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/SVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti zajistit a následně konfiskovat ekvivalent výnosu z trestné činnosti v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.) je navržena v § 73a nová úprava umožňující zabrání náhradní hodnoty v obdobném znění jako v nově navrhovaném trestním zákoníku, pouze rozšířená o zabrání jiné majetkové hodnoty. Náhradní hodnotou přitom nemusí být pouze peněžitá částka, ale jakákoli hodnota patřící osobě, které má být zabrána. Podle této úpravy může soud uložit tomu, komu náleží věc nebo jiná majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle § 73, zabrání náhradní hodnoty až do výše hodnoty zmařené věci či jiné majetkové hodnoty v případě, že ten, komu taková věc nebo jiná majetková hodnota náleží, ji před uložením ochranného opatření podle § 73 zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak zabrání takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří. Vzhledem k tomu, že se pachatel zpravidla v takovém případě snaží znemožnit zjištění hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, která měla být předmětem zabrání, předpokládá se, že soud stanoví její hodnotu na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

Úprava obsažená v tomto ustanovení je obdobná jako úprava propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a, proto lze co do důvodů odkázat na odůvodnění k § 56a.

K bodu 9: (§ 89 odst. 11)

Navržená změna umožňuje použít částky uvedené v tomto ustanovení i na stanovení hodnoty, kterou má jiná majetková hodnota.

K bodu 10: (§ 89 odst. 13)

Vzhledem k rozšíření konfiskačních opatření výslovně i na jinou majetkovou hodnotu než věc je zapotřebí doplnit výkladové ustanovení o definici této jiné majetkové hodnoty pro účely trestního práva, neboť je pojímána šířeji než v občanskoprávním pojetí, kde § 118 občanského zákoníku rozlišuje mezi věcí, právem a jinou majetkovou hodnotu. Naopak pro účely trestního práva se za majetkovou hodnotu jinou než věc považuje jak majetkové právo (např. pohledávka), tak i jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí, tj. např. obchodní podíl, jde tedy o širší koncepci. V návaznosti na procesní úpravu, kde je zajištění jiné majetkové hodnoty upraveno v § 79e, je nutno upravit samostatně otázku cenných papírů a peněžních prostředků na účtu. Zatímco listinné cenné papíry lze považovat za movitou věc, u zaknihovaných cenných papírů byla jejich povaha dlouho sporná a patrně se svým charakterem blíží spíše jiné majetkové hodnotě. Nicméně v rámci občanského i trestního práva byla přijata úprava (viz novela trestního zákona č. 253/1997 Sb.), podle níž jsou i zaknihované cenné papíry považovány za věc. U peněžních prostředků na účtu je posuzování jejich povahy v trestním právu odlišné od práva občanského, neboť zatímco v občanském právu jsou i peněžní prostředky na účtu považovány za věc, v trestním právu na základě judikatury NS za věc považovány nejsou, ale jde o majetkovou pohledávku, tedy spadají pod pojem jiné majetkové hodnoty. Vzhledem k tomu, že je však v trestním řádu upraveno zajištění jiné majetkové hodnoty v § 79e trestního řádu a zajištění peněžních prostředků na účtu má samostatnou úpravu, mohl by vznikat interpretační problém, kdy by za jinou majetkovou hodnotu byla považována pouze jiná majetková hodnota uvedená v § 79e trestního řádu a nikoli peněžní prostředky na účtu, které by však v souladu s judikaturou nebyly považovány ani za věc, a vznikl by tak problém, zda lze nechat peněžní prostředky na účtu vůbec propadnout či je zabrat. Vzhledem k uvedenému se navrhuje (i v souladu s občanskoprávní úpravou) podřadit zaknihované cenné papíry a peněžní prostředky na účtu pod režim věcí, pokud z jejich povahy nebo z jiných okolností nevyplývá, že se na ně v daném případě ustanovení o věcech nepoužije.

Vzhledem k tomu, že předmětem občanskoprávních vztahů podle § 118 odst. 2 občanského zákoníku mohou být též byty nebo nebytové prostory, které nejsou podřazeny pod pojem nemovitost, je zapotřebí doplnit výkladové ustanovení § 89 odst. 13 tr.zák.v tom smyslu, že ustanovení o nemovitostech se vztahují i na byty a nebytové prostory (takové vymezení má význam zejména pro účely § 79d tr. řádu upravujícího zajištění nemovitosti).

V návaznosti na úpravu propadnutí nebo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, příp. náhradní hodnoty, je zapotřebí doplnit do výkladového ustanovení § 89 definici věci nebo jiné majetkové hodnoty náležející pachateli, kterou není pouze věc nebo jiná majetková hodnota ve vlastnictví pachatele, která mu patří, ale i věc nebo jiná majetková hodnota mu příslušející (s kterou fakticky disponuje), kdy jde především o věci vytvořené na základě trestného činu nebo věci či jiné majetkové hodnoty získané pachatelem, ke kterým pro zákonné překážky nenabyl vlastnictví ( získané trestným činem).

K bodům 12, 13 a 14: [§ 171 odst. 2 písm. a), § 248 odst. 1, § 251 odst. 1 písm. a ) a b), § 252 odst. 1 až 3, § 252a odst. 3 písm. a)]

V souvislosti se zavedením pojmu „jiná majetková hodnota“ je zapotřebí do skutkových podstat trestných činů, v nichž je předmětem útoku věc, v případech, kdy to přichází v úvahu, doplnit i jinou majetkovou hodnotu, která rovněž může být předmětem útoku (např. u zpronevěry).

K bodu 15: (§ 252a odst. 1)

Vzhledem k zavedení pojmu „jiná majetková hodnota“ v trestním zákoně se za účelem terminologického sjednocení navrhuje nahradit zde užívaný pojem „majetkový prospěch“ pojmem „jiná majetková hodnota“.

K části třetí – změna zákona o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení

K bodu 1: (nadpis části první)

V souvislosti s rozšířením působnosti zákona v oblasti správy i na další zajišťovací instituty kromě zajištění majetku podle § 47, 347 a 441 trestního řádu se přizpůsobuje nadpis části první tak, aby zahrnoval i správu zajištěných věcí a jiných majetkových hodnot podle § 78 a 79 a § 79c až 79e trestního řádu, jakož i správu zajištěné náhradní hodnoty podle § 79f trestního řádu, vyplývá-li to z povahy zajištěné náhradní hodnoty (tj. jde-li o věc, cenný papír nebo o jinou majetkovou hodnotu). Z režimu zákona č. 279/2003 Sb. jsou vyňaty peněžní prostředky na účtu zajištěné podle § 79a a 79b.

K bodu 2: (§ 1)

K odstavci 1 a 2:

V návaznosti na rozšíření okruhu zajišťovacích institutů v trestním řádu je zapotřebí ošetřit správu věcí a hodnot zajištěných podle těchto nových institutů, tj. nemovitostí zajištěných podle § 79d trestního řádu a jiných majetkových hodnot zajištěných podle § 79e trestního řádu (např. obchodních podílů, pohledávek), jakož i náhradních hodnot, jsou-li nemovitostí nebo jinou majetkovou hodnotou, neboť orgány činné v trestním řízení nejsou určeny a ani vybaveny k zajišťování jejich správy, a takto zajištěné hodnoty nelze předat ke správě ani organizačním složkám příslušným k hospodaření s majetkem státu postupem podle zákona č. 219/2000 Sb., neboť se nejedná o majetek státu. Přitom je zapotřebí zabezpečit, aby zajištěné hodnoty neztrácely na své hodnotě a byly efektivně spravovány kvalifikovanou osobou. Vzhledem k uvedenému se navrhuje podřídit správu takto zajištěných hodnot režimu zákona č. 279/2003 Sb. Dále se působnost tohoto zákona v oblasti správy zajištěného majetku výslovně rozšiřuje i na věci vydané a odňaté v trestním řízení podle § 78 a 79 trestního řádu, pokud nebyly převzaty do úschovy za účelem provedení důkazu, kdy jsou z režimu tohoto zákona vyloučeny, a to včetně náhradních hodnot, jsou-li takovými věcmi, neboť i když původním úmyslem zákonodárce bylo spravovat také tyto věci v režimu tohoto zákona, v průběhu legislativního procesu došlo k takovým změnám, že stávající znění zákona je nejednoznačné a v podstatě legislativně neumožňuje podřídit správu těchto věcí režimu tohoto zákona, takže uvedené věci jsou nuceny spravovat orgány činné v trestním řízení, což není žádoucí stav. Stejně tak v případě, že věc, která byla převzata do úschovy za účelem provedení důkazu, již dále není potřeba pro důkazní účely, by měla být spravována v režimu tohoto zákona, pokud je dán důvod pro její zajištění-tj. např. jde o věc, u které je dán důvod pro její propadnutí. Za účelem zajištění jednotného režimu správy listinných cenných papírů vydaných či odňatých podle § 78 či 79 trestního řádu, cenných papírů zajištěných podle § 47, 347 a 441 trestního řádu a zaknihovaných cenných papírů zajištěných podle § 79c trestního řádu se navrhuje podřídit tomuto zákonu i správu zaknihovaných cenných papírů.

Oproti tomu výkon rozhodnutí o zajištění zaknihovaných cenných papírů podle § 79c trestního řádu, jakož i rozhodnutí o zajištění nemovitosti podle § 79d trestního řádu a výkon rozhodnutí o zajištění jiné majetkové hodnoty podle § 79e trestního řádu je upraven v trestním řádu a není důvod na něj vztahovat zákon č. 279/2003 Sb. (§ 2 až 8), který je koncepčně zcela odlišný a upravuje postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku jako celku – tj. určitého souhrnu věcí a hodnot. Ustanovení § 2 až 8 tohoto zákona se tak použijí pouze na výkon rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho určené části podle § 47, 347 a 441 trestního řádu.

K odstavci 3:

S ohledem na ústavní principy a na obecné zásady trestního řízení (princip příslušnosti soudce k rozhodování o zásazích do základních práv a svobod) zpřesňuje navržená úprava obecný odkaz, podle něhož se ustanovení o postupu soudu obdobně použijí na postup státního zástupce tak, že výslovně stanoví, že v případě úkonů spojených se zásahy do základních lidských práv a svobod (zejména prohlídka bytu a jiných prostor sloužících k bydlení podle § 6 zákona) je nezbytné, aby o takovém úkonu rozhodoval soudce na návrh státního zástupce tam, kde by jinak byl k rozhodování příslušný státní zástupce (tj. bylo-li rozhodnuto o zajištění majetku v přípravném řízení). Vzhledem k tomu, že úprava obsažená v tomto zákoně navazuje na úpravu trestního řádu a je s ním úzce provázaná, odkazuje se při posouzení takového úkonu na úpravu obsaženou v trestním řádu, kde jsou obsaženy obdobné instituty (domovní prohlídka). V podstatě se jedná o rozhodování podle § 6 tohoto zákona, kdy jde o obdobu domovní prohlídky podle trestního řádu, k jejímuž nařízení je příslušný v přípravném řízení pouze soudce. Nicméně se jeví jako účelné a legislativně vhodnější ponechat v tomto ustanovení obecnější formulaci.

Navržená úprava dále reaguje na rozšíření majetku zajištěného podle trestního řádu, který bude spravován podle tohoto zákona a upravuje situaci, kdy o zajištění rozhodl v trestním řízení policejní orgán, tato možnost přichází v úvahu u institutů podle § 78, 79, 79c až 79f trestního řádu. V  takovém případě bude k úkonům týkajícím se správy zajištěného majetku (§ 9 a násl.) podle tohoto zákona příslušný policejní orgán, který k nim vzhledem k jejich povaze potřebuje předchozí souhlas státního zástupce (příslušný bude státní zástupce vykonávající dozor v přípravném řízení podle trestního řádu). Vzhledem k tomu, že výzva k vydání věci a příkaz k odnětí věci nejsou podle trestněprávní nauky považovány za rozhodnutí, ale za opatření, uvádějí se výslovně zvlášť vedle pojmu „rozhodnutí o zajištění“, aby se předešlo případným výkladovým nejasnostem.

K odstavci 4:

Za účelem zpřesnění obecného odkazu o analogickém použití postupu soudu na postup státního zástupce se výslovně uvádí, že spolu s podáním obžaloby nebo návrhu na potrestání v trestním řízení přechází další výkon správy majetku na soud. Spolu s obžalobou či návrhem na potrestání je zapotřebí předat všechny doklady o úkonech týkajících se správy zajištěného majetku, seznam dokladů založí příslušný státní zástupce do trestního a dozorového spisu.

K odstavci 5:

Vzhledem k tomu, že stávající úprava zákona počítá pouze se zajištěním majetku obviněného, upravuje práva a povinnosti pouze ve vztahu k obviněnému, stejně tak se ustanovení zákona výslovně vztahují pouze na majetek obviněného. Podle uvedených zajišťovacích institutů hlavy čtvrté trestního řádu je však možné zajistit věci, cenné papíry nebo jiné majetkové hodnoty patřící osobě odlišné od osoby obviněného, významný je pouze vztah zajišťované hodnoty k trestné činnosti. Z uvedeného důvodu je nutno v obecných ustanoveních vztáhnout v oblasti správy zajištěného majetku úpravu týkající se obviněného i na tyto jiné osoby, aby bylo možné podle tohoto zákona postupovat i v případě správy majetku jiných osob než obviněného a také tento majetek spravovat v režimu tohoto zákona.

K odstavci 6 a 7:

Uvedená ustanovení se přejímají v podstatě beze změny.

K bodům 3 a 8: [(§ 5 odst. 2 písm. d), § 10 odst. 3 písm. d)]

Jde pouze o terminologické změny v návaznosti na úpravu v trestním řádu (§ 79d) a na výkladové ustanovení § 89 odst. 13 trestního zákona, které pod pojem nemovitost zahrnuje i byt a nebytový prostor.

K bodům 4 a 5: (nadpis § 7, § 7 odst. 5)

Uvedená změna reaguje na novou úpravu zajišťovacích institutů v trestním řádu, kdy se navrhuje sladit používané pojmy s trestním řádem a aktualizuje se odkaz na trestní řád.

K bodu 6: (§ 8 odst. 2)

Navrhuje se použít stejné znění jako u prohlídky nemovitosti podle navrhovaného § 79d trestního řádu a doplnit stávající znění v tom smyslu, že povinnost k umožnění prohlídky nemovitosti se nevztahuje pouze na obviněného a osobu žijící s ním ve společné domácnosti, ale i na další osoby, které mají k zajišťované nemovitosti práva - např. nájemní - a nemovitost užívají. Na tyto osoby by se jinak povinnost umožnit prohlídku nemovitosti, kterou mají např. v nájmu, ze zákona nevztahovala a nebylo by možné je k tomu nutit, pokud by takovou prohlídku neumožnily dobrovolně.

K bodu 7: [§ 10 odst. 1 písm.d)]

Současná právní úprava zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, v § 10 odst.1 písm. d) stanoví, že ten kdo vykonává správu zajištěného majetku, je povinen tento majetek vést v účetnictví a provádět jeho inventarizaci.

Vzhledem k charakteru zajišťovaného majetku - jedná se zde o majetek obviněného, tedy o majetek, který není ve vlastnictví státu a o kterém není ani jisté, že se vlastnictvím státu stane- se navrhuje, aby byl tento majetek zařazen do operativní evidence. Na majetek v operativní evidenci by mělo být podle návrhu přiměřeně použito ustanovení § 15 zákona č. 219/2000 Sb. a ustanovení prováděcí vyhlášky č. 62/2001 Sb., která upravuje velmi podrobně prozatímní hospodaření s majetkem. Operativní evidence je z hlediska předpisového rámce pro evidenci zajištěného majetku podstatně vhodnější. Je podrobněji propracována, sleduje více informací o majetku než evidence majetku v účetnictví, kde je povinností vést pouze identifikaci majetku a jeho hodnotové vyjádření. Operativní evidence klade důraz jednak na věcnou evidenci majetku, jednak vede majetek vždy ve vazbě na konkrétní případ.

Účetní evidence zdůrazňuje rozlišení majetku pouze podle jeho účetního zařazení na základě účetních standardů. Navíc v  případě, že je vedeno účetnictví Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, by mělo účetnictví zachycovat majetek státu, zatímco majetek zajištěný podle zákona č. 279/2003 Sb. patří jeho vlastníku (obviněnému). Podmínkám "přechodné" správy proto lépe odpovídá vést zajištěný majetek v operativní evidenci tak, jak to pro tento účel předpokládá § 15 zákona č. 219/2000 Sb. Na rozdíl od tohoto ustanovení by však nebylo účelné omezovat operativní evidenci dvouletou lhůtou. Podle takové úpravy, pokud soud nerozhodne o propadnutí nebo zabrání majetku zajištěného podle zákona č. 279/2003 Sb.do dvou let od jeho zajištění, přejde tento majetek do účetní evidence. Vzhledem k praktickým problémům (o zajištěném majetku nemusí být do 2 let rozhodnuto) je účelné vést majetek v operativní evidenci od okamžiku jeho zajištění až do konečného rozhodnutí soudu o propadnutí či zabrání zajištěného majetku. Proto se navrhuje dvouletou lhůtu pro účely vedení zajištěného majetku v operativní evidenci nepoužít.

Pokud jde o soudní exekutory, je zde zapotřebí stanovit odchylný režim a vycházet z ustanovení § 40 Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky, schváleného Ministerstvem spravedlnosti dne 20. června 2002, pod č.j. M-886/2002 SIS. Jedná se o interní stavovský předpis profesní komory, který nejblíže podrobně upravuje specifickou činnost soudních exekutorů vykonávanou v rámci další činnosti soudního exekutora podle ustanovení § 76a zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. Činost se v případě správy majetku exekutorů více blíží činnosti notářů, kteří převzali majetek do úschovy, a je tak třeba vycházet z úpravy, která je jim bližší. Vzhledem k tomu se navrhuje, aby exekutoři evidovali zajištěný majetek prostřednictvím rejstříku exekučních zástav.

K části čtvrté – změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže

K bodu 1: (§ 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. d) a § 35 odst. 5)

V návaznosti na změnu ustanovení § 55 trestního zákona upravujícího trest propadnutí věci a § 73 trestního zákona upravujícího ochranné opatření zabrání věci a rozšíření jejich použití i na jinou majetkovou hodnotu než věc je zapotřebí provést terminologické změny v příslušných ustanoveních zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v nichž se vyskytuje výraz propadnutí nebo zabrání věci (§ 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. d), § 35 odst. 5), a nahradit název trestu „propadnutí věci“ názvem „propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“ a název ochranného opatření „zabrání věci“ názvem „zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty“ .

K bodu 2 a 3: (§ 54 odst. 3 a 4)

Cílem navržené úpravy je zpřesnění stávající nejasné úpravy možnosti předsedy senátu rozhodnout o jiném způsobu uveřejnění odsuzujícího rozsudku o provinění spáchaném mladistvým, než o uveřejnění takového odsuzujícího rozsudku ve veřejných sdělovacích prostředcích bez uvedení jména (popř.jmen) a příjmení mladistvého. Ze stávajícího znění věty třetí ustanovení § 54 odst. 3 totiž není zcela zřejmé, co se rozumí „jiným způsobem zveřejnění“, zda se tím rozumí způsob, jakým bude rozsudek uveřejněn (např. vyvěšením na úřední desku soudu), nebo rozsah údajů, které lze zveřejnit. Tuto skutečnost je tedy nutno dovozovat výkladem. Stejně tak dikce věty třetí tohoto ustanovení navozuje spíše dojem, že předseda senátu může rozhodnout pouze o přísnějším způsobu uveřejnění rozsudku, tj. s uvedením ještě menšího množství údajů o osobě mladistvého než jen jména (popř. jmen) a příjmení (viz část věty „a omezeních s tím spojených“). Také tuto otázku je zapotřebí řešit výkladem.

Vzhledem k uvedenému se navrhuje zpřesnit toto ustanovení tak, aby z něj jasně vyplývalo, že předseda senátu může rozhodnout jak o zveřejnění odsuzujícího rozsudku za zpřísněných podmínek (tedy ještě s větším vymezením okruhu údajů než jen jména, či jmen, a příjmení, jež nesmějí být o mladistvém zveřejněny, např. vymezením určitých částí rozsudku), tak i za podmínek zmírněných (tj. s uvedením jména, popř. jmen, a příjmení mladistvého), jakož i o zveřejnění dalších osobních údajů o mladistvém potřebných k ochraně společnosti, tj. např. o zveřejnění jeho fotografie. Samo uveřejnění jména, popř. jmen, a příjmení samo o sobě totiž nemusí být dostatečnou zárukou ochrany veřejnosti, kdy v místech vzdálených od místa spáchání provinění nikdo nebude vědět, o koho se jedná, a je proto důležité znát i vizuální podobu mladistvého.

Kritérii pro uvedená rozhodnutí je v prvním případě nízká závažnost a nebezpečnost spáchaného provinění, jakož i potřeba chránit zájmy mladistvého, v druhém případě naopak potřeba upřednostnit zájem na ochraně společnosti před ochranou soukromí mladistvého a vzhledem k závažnosti spáchaného provinění a osobě mladistvého informovat veřejnost o jeho totožnosti. Ponechává se tedy na rozhodnutí předsedy senátu, aby v konkrétních případech posoudil všechny potřebné okolnosti případu a rozhodl o nejvhodnějším způsobu uveřejnění rozsudku a případně i o dalších osobních údajích, neboť zavedení automatického principu, kdy by ke zveřejňování údajů o mladistvém docházelo přímo ze zákona bez ohledu na konkrétní okolnosti případu a osobnosti mladistvého, se nejeví jako vhodné. Okruh případů, kdy může soudce rozhodnout o zveřejnění totožnosti mladistvého (tj. jména, popř. jmen, a příjmení, příp. dalších údajů včetně fotografie) je omezen na zvlášť závažná provinění, kterými jsou jednání vymezená v § 41 odst. 2 trestního zákona (úmyslná provinění, na která zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let a jednání uvedená v § 62 trestního zákona-např. vražda, kvalifikovaná loupež nebo krádež, kvalifikované znásilnění apod.), neboť pouze v takových závažných případech připadá v úvahu prolomení ochrany soukromí mladistvého.

Uvedená úprava je průlomem do jinak uplatňované zásady zákazu zveřejňování informací o mladistvém (viz § 53 zákona), která je odůvodněna zvláštním zájmem na ochraně soukromí a osobnosti mladistvého, a to vzhledem k co největšímu odstranění škodlivých vlivů řízení na mladistvého, včetně vlivů difamujících jeho osobu. Nejedná se o nějaké „nadržování a utajování mladistvého pachatele“, ale má tak být zabráněno tzv. labellingu (značkování, stigmatizaci) mladistvého, neboť medializace případu má na mladistvého i jeho nejbližší okolí velmi tíživý dopad a mladistvý po vykonání trestu nemůže sehnat práci, zapojit se do kolektivu a společnosti a je tak ještě víc odsouván na okraj společnosti, kde je jediným řešením nastoupení kriminální kariéry. Zveřejňování informací o mladistvém v průběhu řízení před vydáním odsuzujícího rozsudku nelze připustit vzhledem k zásadě presumpce neviny a k článku 40 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má dítě zaručené právo, aby v těchto stadiích řízení bylo plně uznáváno jeho soukromí.

Navržená úprava se uplatní i v řízení proti dítěti mladšímu 15 let, pokud skončilo vydáním rozsudku, kterým bylo dítěti mladšímu 15 let, jež spáchalo čin jinak trestný, uloženo některé z opatření upravených v § 93 odst. 1, neboť § 92 odst. 3 odkazuje na obdobné užití § 52 až 54.

K části páté – změna zákona o Rejstříku trestů

K bodům 1 až 3: (§ 4 odst. 1 až 4)

Navržená změna zákona o Rejstříku trestů vychází z požadavku Rejstříku trestů na sjednocení úpravy v trestním řádu a v zákoně o Rejstříku trestů v souvislosti s přechodem působnosti v rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí z Nejvyššího soudu na krajské soudy a zároveň provádí dosud neprovedenou změnu vycházející z úpravy § 458 trestního řádu, podle něhož mohou o uznání cizozemského rozhodnutí v případě převzetí dohledu a kontroly nad odsouzeným rozhodnout také okresní soudy. Změnu obsaženou v ustanovení § 452 trestního řádu, v jejímž rámci byla Nejvyššímu soudu odebrána agenda rozhodování o uznávání cizozemských rozhodnutí, jakož i úpravu § 458 trestního řádu, je zapotřebí promítnout také do textu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů, jehož dikce i nadále vychází z předpokladu, že k uznání cizozemského rozsudku je příslušný Nejvyšší soud. Kromě toho se slaďuje terminologie a pojem „rozsudek“ je nahrazen nyní v příslušných ustanoveních trestního řádu užívaným pojmem „rozhodnutí “.

S touto problematikou souvisí také další navržená změna, která vyplývá ze současného problému dvojí evidence údajů - v Rejstříku trestů jsou zaznamenány jednak údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů a jednak údaje o uznání stejného cizozemského rozhodnutí podle § 452 trestního řádu (v případě uznání cizozemského rozhodnutí podle § 452 trestního řádu soud zasílá Rejstříku trestů trestní list podle § 5 zákona o Rejstříku trestů). Podle platné právní úpravy tak Rejstřík trestů dostává dvě různorodé relevantní informace k jedné osobě a podle stávající úpravy z žádného právního předpisu nevyplývá, zda má evidovat obě takové skutečnosti, či jen jednu z nich. Nový odstavec 3 tak vychází ze současné praxe, která však nemá explicitní základ v právní úpravě, a upravuje postup krajského soudu, který v případě, že rozhodne o uznání odsuzujícího cizozemského rozhodnutí, které bylo již dříve zaznamenáno do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 2, dá podnět Nejvyššímu soudu, aby zrušil své předchozí rozhodnutí o takovém záznamu. Rejstřík trestů v takových případech zaznamená ve své evidenci pouze údaj o uznání cizozemského rozhodnutí.

K bodům 4 a 5: (§ 9a a 10 odst. 5)

Uvedené ustanovení reaguje na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb., která s účinností ke dni 1. 7. 2004 zakotvila do trestního řádu nový institut podmíněného odložení návrhu na potrestání (§ 179g trestního řádu). Také skutečnost, že státní zástupce rozhodl o podmíněném odložení návrhu na potrestání, včetně dalších informací s tímto rozhodnutím spojených, je zapotřebí zasílat do evidence Rejstříku trestů jako skutečnost významnou pro trestní řízení, evidovat ji a uvádět v opise z evidence Rejstříku trestů. Možnost evidovat takovéto informace však podle stávající úpravy není obsažena ani v trestním řádu, ani v zákonu o Rejstříku trestů, a chybí tak zákonný podklad pro shromažďování těchto citlivých osobních údajů Rejstříkem trestů, neboť podle § 2 zákona o Rejstříku trestů vede Rejstřík trestů evidenci pravomocně odsouzených osob v trestním řízení a další skutečnosti významné pro trestní řízení, pokud tak stanoví tento nebo jiný zákon. Vzhledem k uvedenému se navrhuje doplnit v tomto smyslu zákon o Rejstříku trestů.

K části šesté – změna zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)

Navržená změna navazuje na změnu zákona č. 279/2003 Sb. týkající se režimu evidence majetku zajištěného v trestním řízení, podle níž se navrhuje, aby majetek zajištěný v trestním řízení nadále nebyl veden v účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, ale aby byl v případě exekutorů evidován prostřednictvím rejstříku exekučních zástav. Při evidenci majetku zajištěného v trestním řízení se navrhuje postupovat přiměřeně podle § 40 Kancelářského řádu Exekutorské komory České republiky, schváleného Ministerstvem spravedlnosti dne 20. června 2002, pod č.j. M-886/2002 SIS, který podrobně upravuje způsob evidence věcí, peněžních prostředků a listin převzatých do exekutorské úschovy.

K části sedmé - účinnost

Datum nabytí účinnosti tohoto zákona se navrhuje s ohledem na délku legislativního procesu stanovit k 1. listopadu 2005.

V Praze dne 25. května 2005

předseda vlády

místopředseda vlády a ministr spravedlnosti