zákon č. 256/2019 Sb.

K části první – změna zákona o evidenci tržeb K čl. I K bodu 1 (§ 3 odst. 2)

Navrhuje se zúžit okruh tržeb, které jsou předmětem evidence tržeb, na tržby uskutečněné na území České republiky. Omezení se v prvé řadě týká poplatníků, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky. Podle dosavadního textu zákona by jim povinnost evidovat tržbu vznikla s každým uskutečněním evidované tržby (vymezené v § 4 zákona o evidenci tržeb), a to jak na území České republiky, tak v zahraničí. Povinnost evidovat tržby uskutečněné v zahraničí však není racionální z několika důvodů. Zaprvé tato povinnost zakládá nerovnost mezi poplatníky – daňovými rezidenty České republiky působícími v zahraniční a jejich zahraničními konkurenty, neboť ti povinnosti evidovat tržby uskutečněné mimo Českou republiku podle českého zákona o evidenci tržeb nepodléhají; čeští poplatníci tak jsou při působení na zahraničním trhu znevýhodněni. Zadruhé není ani reálně možné plnění evidenční povinnosti při uskutečňování tržeb v zahraničí kontrolovat, neboť správce daně, tj. orgány Finanční správy České republiky a orgány Celní správy České republiky, nemohou vykonávat své pravomoci mimo území České republiky. Co se týká daňových nerezidentů, vzhledem k tomu, že evidovanou tržbou je pouze tržba, která, vedle splnění formálních náležitostí podle § 5 zákona o evidenci tržeb, zakládá rozhodný příjem, kterým se rozumí příjem ze samostatné činnosti, která je podnikáním, pokud jde o poplatníka daně z příjmů fyzických osob, případně příjem z činnosti, která je podnikáním, pokud jde o poplatníka daně z příjmů právnických osob, tedy příjem podle českého zákona o daních z příjmů, je okruh jejich tržeb, které podléhají povinnosti evidence tržeb, již nyní omezen. Podle § 2 odst. 3 a § 17 odst. 4 zákona o daních z příjmů se totiž daňová povinnost daňových nerezidentů vztahuje pouze na příjmy ze zdrojů na území České republiky, přičemž příjmy ze zdrojů na území České republiky jsou vymezeny v § 22 zákona o daních z příjmů. Z tržeb za tyto příjmy potom budou nově předmětem evidence tržeb pouze ty tržby, které budou uskutečněny na území České republiky.

K bodu 2 (§ 5 písm. b))

Na základě provedené analýzy hodnocení dopadů regulace se navrhuje nové znění § 5 písm.

b) zákona o evidenci tržeb v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/16, kterým bylo v § 5 zákona o evidenci tržeb zrušeno dosavadní písmeno b), které znělo „bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník, který má tržbu evidovat,“. Ústavní soud zrušil toto ustanovení z důvodu nadbytečnosti evidence tržeb provedených platební kartou, a to jak v kamenné provozovně poplatníka přes platební terminál, tak přes internet, neboť tyto platby jsou dle tvrzení Ústavního soudu snadno dohledatelné a správce daně si může podle § 57 odst. 3 daňového řádu od poskytovatele platebních služeb údaje o nich vyžádat. Písmena a) až d), tj. včetně písmena b) v původním znění, se však ve spojení s písmenem e), které stanoví, že evidovanou tržbou je i platba, která je uskutečněna v jiné formě, která má charakter obdobný formám podle písmen a) až d), vztahovala také na platby pomocí elektronických peněženek, čipových karet, kupónů, voucherů a jiných obdobných instrumentů, v rámci kterých dochází nejdříve k jejich „nabití“ a následně k čerpání kreditu, který byl takto nabit.

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu však nevyplývá, že Ústavní soud zamýšlel zrušit povinnost evidovat tržby i v těchto formách, a proto se i na tyto tržby po zrušení písmene b) evidenční povinnost vztahuje, a to ve vazbě na ustanovení § 4 odst. 2 zákona o evidenci tržeb. I po zrušení písmene b) totiž jde stále o platby obdobné platbám podle písmen a), c) nebo d). Nicméně z hlediska právní jistoty se vkládá nové písmeno b), které upravuje platby, které jsou uskutečněny prostředky určenými pro platby v tzv. omezené síti. Dikce písmene b) odpovídá § 3 odst. 3 písm. c) bod 4 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku (dále jen „zákon o platebním styku“), který tyto omezené sítě vylučuje z definice platební služby. Prvním typem omezené sítě je případ, kdy prostředek je určen pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách vydavatele prostředku nebo úzce vymezenému okruhu dodavatelů. Dále může být omezená síť vymezena okruhem zboží a služeb, které lze pomocí daného prostředku zakoupit. Častá je i kombinace těchto typů (tj. omezený okruh dodavatelů a omezený okruh zboží nebo služeb). Příkladem je určitá tzv. předplacená karta, kterou vydalo obchodní centrum a se kterou lze hradit nákupy u všech obchodníků majících prodejnu v tomto centru. Z této karty jsou v čase nákupu zboží strhávány příslušné prostředky. Nelze však pod ní zahrnout případy, kdy obchodník vydá zákazníkovi kupon na konkrétní zboží nebo službu, které si zákazník později s tímto kuponem vyzvedne; při nákupu takového kuponu totiž nedochází k „nabití“ prostředků, ale k zaplacení kupní ceny a následné vyzvednutí konkrétního zboží či čerpání služby nepředstavuje „čerpání“ kreditu, ale pouze odběr již zaplaceného zboží či služby. Dalším typickým příkladem takového prostředku jsou např. karty k čerpání sportovních služeb (např. „multisport“ karty), které umožňují pouze nákup sportovních služeb. I nadále budou evidenci tržeb podléhat rovněž další platby obdobné platbám v omezené síti (a to podle písmene e)) jako jsou platby uskutečněné pomocí elektronických peněženek, čipových karet, kupónů, voucherů a jiných obdobných instrumentů, kterými se může platit pouze u toho, kdo je vydal. Jde typicky o případ, kdy vydavatel vydá prostředek, kterým lze hradit zboží nebo služby pouze u tohoto vydavatele, resp. v jeho provozovnách. Z uvedeného vyplývá, že na základě písmen b) a e) budou formální náležitost splňovat jakékoli platby uskutečněné pomocí prostředků, jako jsou elektronické peněženky, čipové karty, kupóny, vouchery a jiné obdobné instrumenty, a to jak v tzv. omezené síti, tak u jednotlivého vydavatele.

K bodu 3 (§ 8 odst. 2 a 3)

V novém odstavci 2 se doplňuje pravidlo, podle kterého nepřímý zástupce nemůže evidovat tržby ve zvláštním režimu, a to bez ohledu na to, v jakém režimu eviduje své vlastní tržby, i bez ohledu na to, v jakém režimu eviduje tržby poplatník, kterého zastupuje. Pokud má tedy nepřímý zástupce povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu, platí toto povolení pouze pro evidování tržeb, které přijímá na svůj účet, nikoli pro tržby přijímané v nepřímém zastoupení. Tržby přijímané v nepřímém zastoupení eviduje v běžném režimu, případně ve zjednodušeném, pokud se jedná o tržby podle § 10 odst. 1 zákona o evidenci tržeb nebo o tržby, ke kterým mu bylo vydáno povolení podle § 11 zákona o evidenci tržeb. Zabraňuje se tak obcházení evidenční povinnosti ze strany zastoupeného poplatníka tím, že by si za nepřímého zástupce zvolil poplatníka, který eviduje tržby ve zvláštním režimu. Pokud nepřímý zástupce zaeviduje tržbu přijímanou na účet jiného poplatníka ve zvláštním režimu, poruší tím povinnost zaslat datovou zprávou údaje o evidované tržbě a vystavit účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne, čímž se dopustí přestupku podle § 29 odst. 1 písm. a) a b) zákona o evidenci tržeb. Zastoupený za nesprávné zaevidování tržby odpovědný nebude.

V novém odstavci 3 se navrhuje stanovit, že i platba, kterou poplatník, který jednal svým jménem na účet jiného (jako komisionář), předává takto získané prostředky poplatníkovi, na jehož účet jednal (komitentovi), je evidovanou tržbou, pokud splňuje formální náležitosti pro evidovanou tržbu (uvedené v § 5 zákona o evidenci tržeb) a v okamžiku přijetí platby komisionářem vznikl komitentovi rozhodný příjem. Při předání těchto prostředků komisionářem komitentovi již rozhodný příjem nevzniká, neboť vznikl již při převzetí prostředků komisionářem, a není tedy splněn materiální znak evidované tržby; proto je potřeba komitentovu povinnost evidovat tuto tržbu výslovně stanovit. Pro posouzení splnění formálních náležitostí je přitom rozhodný způsob uskutečnění platby komisionáře komitentovi, nikoli způsob uskutečnění platby třetí osoby komisionáři.

K bodu 4 (§ 9 odst. 3 a 4)

Podle § 9 odst. 1 zákona o evidenci tržeb může poplatník, kterému tržba plyne, pověřit jejím evidováním jiného poplatníka. Odstavec 4 v dosavadním znění stanoví, že poplatník, který k evidování tržeb pověřil jiného poplatníka, se pověřením nezbavuje odpovědnosti za důsledky spojené s porušením povinností podle tohoto zákona. Tato dvě ustanovení vedla k výkladovým problémům v otázce, které všechny povinnosti podle tohoto zákona má plnit pověřený poplatník a za porušení kterých z nich odpovídá pověřující poplatník, a za která poplatník pověřený. K odstavci 3 Odstavec 3 se proto navrhuje upravit tak, že v případě, že poplatník pověří evidováním tržeb jiného poplatníka, vzniká pověřenému poplatníkovi povinnost plnit všechny povinnosti podle zákona o evidenci tržeb, tedy vedle evidenční povinnosti (věta první) také povinnost podat žádost o autentizační údaje podle § 13, oznamovací povinnost podle § 17 a informační povinnost podle § 25 zákona o evidenci tržeb (věta druhá). Za porušení těchto povinností odpovídá pověřený poplatník nejen pověřujícímu poplatníkovi v soukromoprávní rovině, ale rovněž na základě tohoto ustanovení ve veřejnoprávní rovině. Pověřující a pověřený poplatník si však mohou podle věty druhé ujednat, že některé z povinností podle zákona o evidenci tržeb jiných než povinnost evidovat tržbu plní i nadále pověřující poplatník, a tedy odpovídá i za jejich porušení. Tuto skutečnost musí správci daně prokázat poplatník, který byl k evidování tržeb pověřen, jinak bude za porušení odpovídat. Je v zájmu obou poplatníků, aby pro vlastní ochranu a vyšší právní jistotu zvolili takovou formu tohoto ujednání, která co do rozsahu převáděných povinností vylučuje všechny pochybnosti a v případě pochybností je nevystavuje důkazní nouzi, neboť v případě pochybností se předpokládá, že jinak ujednáno nebylo, tj. pověřený poplatník má podle odstavce 3 povinnost plnit všechny povinnosti podle zákona o evidenci tržeb a u povinnosti evidovat tržbu mají sdílenou odpovědnost podle odstavce 4. Jinými slovy řešeno pověřující poplatník se pověřením zbavujeme odpovědnosti za povinnosti podle zákona o evidence tržeb s výjimkou evidenční povinnosti. K odstavci 4 Odstavec 4 upravuje odpovědnost pověřujícího poplatníka za případné porušení povinností podle tohoto zákona, k jejichž plnění je povinen pověřený poplatník. Stanoví se, že pověřující poplatník i nadále odpovídá za důsledky spojené s porušením povinnosti evidovat tržbu, upravené v § 18 až 23 zákona o evidenci tržeb, a to vzhledem k § 9 odst. 3 zákona o evidenci tržeb společně s pověřeným poplatníkem. Za porušení ostatních povinností, k jejichž plnění je povinen pověřený poplatník, odpovídá pouze pověřený poplatník. Pro úplnost je nutno dodat, že pokud pověřující poplatník vedle toho, že plněním povinností podle tohoto zákona vztahujících se na určitý okruh jeho tržeb pověřil jiného poplatníka, své ostatní tržby eviduje sám, odpovědnost za plnění povinností vztahujících se na tyto ostatní tržby nese sám.

K bodu 5 (§ 9 odst. 5)

Ustanovení § 9 odst. 5 zákona o evidenci tržeb je obdobou § 8 odst. 2 tohoto zákona pro institut pověření k evidování tržeb a stanoví, že tržba, kterou poplatník eviduje z pověření jiného poplatníka uděleného podle § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o evidenci tržeb, nelze evidovat ve zvláštním režimu. Přitom tedy není brán ohled na to, zda pověřený poplatník pro své vlastní tržby má povolení pro evidování ve zvláštním režimu, ani na to, zda má toto povolení pověřující poplatník. Tržby, které poplatník přijímá jako pověřený poplatník, eviduje v běžném režimu, případně ve zjednodušeném, pokud se jedná o tržby podle § 10 odst. 1 zákona o evidenci tržeb nebo o tržby, ke kterým mu bylo vydáno povolení podle § 11 zákona o evidenci tržeb. Zabraňuje se tak obcházení evidenční povinnosti ze strany pověřujícího poplatníka tím, že pověřil evidováním tržeb poplatníka, který eviduje tržby ve zvláštním režimu.

K bodu 6 (část druhá hlava III)

Označení hlavy III se rozšiřuje o tržby evidované ve zvláštním režimu, neboť v nově navrhovaném § 11a se upravuje nový způsob evidence tržeb, nazvaný „zvláštní režim“.

K bodu 7 (§ 11 odst. 4)

Navrhuje se upravit § 11 odst. 4 zákona o evidenci tržeb tak, aby bylo možno novou žádost o povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu podat po 60 dnech ode dne nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí o předchozí žádosti, nikoli až po 60 dnech ode dne oznámení o nabytí právní moci takového rozhodnutí. Skutečnost, že rozhodnutí nabylo právní moci, se totiž standardně neoznamuje, pouze na žádost příjemce rozhodnutí má správce daně podle § 103 odst. 3 daňového řádu povinnost vyznačit na vyhotovení rozhodnutí doložku právní moci. Stávající formulace ustanovení § 11 odst. 4 zákona o evidenci tržeb měla za následek, že správce daně pouze kvůli určení začátku běhu zde uvedené doby zasílal poplatníkům oznámení o nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí jejich žádosti. Ustanovení se proto mění tak, aby toto již nebylo potřeba a 60denní doba běžela od nabytí právní moci takového rozhodnutí bez ohledu na to, zda bylo poplatníkovi oznámeno, či nikoli.

K bodu 8 (§11a)

Na základě provedené analýzy hodnocení dopadů regulace s cílem eliminovat nepřiměřený dopad a zátěž elektronické evidence tržeb na skupinu podnikatelů s ohledem na malý rozsah jejich podnikatelské činnosti se navrhuje zavedení evidence tržeb ve zvláštním režimu (tzv. papírová evidence tržeb), která nahrazuje elektronickou evidenci tržeb v běžném, případně zjednodušeném režimu. Ustanovení § 11a zákona o evidenci tržeb upravuje podmínky a postup pro získání povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu. K odstavci 1 Povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu se vydává vždy na žádost poplatníka a je nárokové, to znamená, že pokud poplatník splní podmínky pro jeho vydání, správce daně žádosti vyhoví. Podmínky jsou vyjmenované v odstavci 1; pro úplnost se dodává, že v případě podmínky uvedené v písmenu c) je nutno nejen doložit její splnění za uplynulé období, ale náležitě odůvodnit a prokázat i předpoklad jejího splnění v budoucím období. Ve zvláštním režimu může evidovat tržby pouze (i) poplatník daně z příjmů fyzických osob a (ii) poplatník daně z příjmů právnických osob, který je poskytovatelem zdravotních služeb (definice poskytovatele zdravotních služeb a zdravotních služeb viz § 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), přičemž tyto zdravotní služby jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a poskytovatel za jejich poskytování přijímá úhrady od zdravotní pojišťovny, tedy prostředky z veřejného zdravotního pojištění (viz úvodní část ustanovení); ostatní poplatníci daně z příjmů právnických osob tento režim využít nemohou. Možnost využít zvláštní režim je tedy u poskytovatelů zdravotních služeb vázána na faktické přijímání plateb od zdravotní pojišťovny; nemají ji tedy poskytovatelé, kteří poskytují pouze zdravotní služby nehrazené ze zdravotního pojištění (např. estetické kliniky), nebo ti, kteří poskytují zdravotní služby, které sice spadají do kategorie zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění, ale v konkrétních případech hrazené nejsou a poskytovatelé za ně tedy žádné úhrady nedostávají (např. kliniky zaměřené výhradně na cizince, kteří za poskytnutí zdravotních služeb platí sami). Podmínkou povolení zvláštního režimu však není, aby byly z veřejného zdravotního pojištění hrazeny všechny poskytované zdravotní služby; pokud tedy poskytovatel poskytuje jak hrazené služby pojištěncům veřejného zdravotního pojištění, tak vedle toho i nehrazené zdravotní služby nebo zdravotní služby cizincům bez veřejného zdravotního pojištění, má (za splnění ostatních podmínek) na povolení zvláštního režimu také nárok. Modifikace právní úpravy pro poskytovatele zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění je důsledkem dlouholeté praxe v oblasti lékařských praxí, u kterých právní úprava neumožňovala, aby lékařské praxe, které provozuje fyzická osoba, mohly být zcizovány či předmětem dědického řízení, neboť podmínkou tohoto postupu bylo absolvování výběrového řízení, jehož výsledek nezaručoval, že lékař, který uspěl ve výběrovém řízení, získá smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče s příslušnými zdravotními pojišťovnami. Důsledkem této skutečnosti je faktický stav v tomto podnikatelském segmentu, u něhož by z povahy věci byl výkon činnosti realizován fyzickou osobou jakožto svobodné povolání, avšak za účelem zajištění kontinuity lékařských praxí je namísto toho standardem založení právnické osoby. Toto specifikum bylo zohledněno při zvažování osobní působnosti tohoto režimu. Absence oprávnění pro ostatní právnické osoby je odůvodněna obecným požadavkem vyšší míry profesionality a kvality kladené na právnické osoby, jakož i tím, že v převážné míře se jedná o subjekty, které nelze považovat za nejmenší podnikatele, vůči kterým zvláštní režim směřuje. Další podmínky, které musí splňovat jak žadatelé – fyzické osoby, tak žadatelé – poskytovatelé zdravotních služeb, jsou uvedeny v písmenech a) až c). Povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu se vydává bez časového omezení, zaniká tedy buď zrušením správcem daně podle odstavce 5, nebo zasláním údajů o evidované tržbě datovou zprávou podle odstavce 7. Podle písmena a) nesmí být poplatník tuzemským plátcem daně z přidané hodnoty, tj. plátcem daně z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Podmínka podle písmene a) se testuje pouze ve vztahu k České republice, udělení povolení k evidování tržeb ve zvláštním režimu tedy nebrání případné plátcovství daně z přidané hodnoty v zahraničí, neboť evidovanými tržbami jsou pouze tržby uskutečněné na území České republiky (viz § 3 odst. 2 zákona o evidenci tržeb v nově navrhovaném znění), a proto není pro režim evidování tržeb relevantní podnikatelská činnost poplatníka v zahraničí. Podle písmena b) musí poplatník podnikat nejvýše se 2 zaměstnanci v daném okamžiku. Zaměstnancem se přitom rozumí zaměstnanec podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), tedy fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v pracovním poměru nebo právním vztahu založeném dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr. Více zaměstnanců je připuštěno pouze v případě, kdy další základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr nebo právní vztah založený dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr) vznikne pouze z důvodu a po dobu náhrady za zaměstnance (jednoho ze dvou „základních“ zaměstnanců), kterému ve výkonu přidělené práce brání překážka na jeho straně nebo který čerpá dovolenou. Nejtypičtějším příkladem bude náhrada za zaměstnance, který čerpá rodičovskou dovolenou nebo je dlouhodobě nemocný. Způsob prokazování počtu zaměstnanců není nijak specifikován, je tak na zaměstnavateli (poplatníkovi žádajícím o zvláštní režim), aby tuto skutečnost prokázal. Bude-li mít správce daně o relevantnosti tvrzení pochybnosti, může využít stávajících mechanismů a informací pro případné ověření poplatníkem tvrzeného počtu zaměstnanců. Úprava překážek na straně zaměstnance vychází z úpravy v § 191 až § 205 zákoníku práce. Překážky jsou děleny z hlediska povahy důvodu, který je příčinou dočasného potlačení základního pracovněprávního vztahu, na důležité osobní překážky v práci (jde o ochranu zdravotní, či společenských zájmů, příp. o kombinaci obojího) a na překážky v práci z důvodu obecného zájmu. Důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance jsou jednak upraveny zákoníkem práce v § 191 až § 199, jednak prováděcím právním předpisem. Podle zákoníku práce se jedná o dočasnou pracovní neschopnost a karanténu, mateřskou a rodičovskou dovolenou, ošetřování a péči. Jiné důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance jsou vypočteny v prováděcím právním předpisu, jímž je nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jedná o: vyšetření nebo ošetření, pracovnělékařskou prohlídku, vyšetření nebo očkování související s výkonem práce, přerušení dopravního provozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků, znemožnění cesty do zaměstnání, svatbu, narození dítěte, úmrtí, doprovod, pohřeb spoluzaměstnance, přestěhování a vyhledání nového zaměstnání. Mezi překážky v práci na straně zaměstnance z důvodu obecného zájmu se řadí výkon veřejné funkce (§ 201 zákoníku práce); výkon občanské povinnosti (§ 202 zákoníku práce); pracovní volno související s brannou povinností (§ 204 zákoníku práce); školení, jiné formy přípravy nebo studia (§ 205 zákoníku práce); jiné úkony v obecném zájmu (§ 203 zákoníku práce) - například výkon funkce člena orgánu odborové organizace, činnost dárce krve, činnost zprostředkovatele a rozhodce. Výčet překážek v práci v zákoníku práce není úplný. Dále zde jsou překážky v práci vymezené mimo zákoník práce, které váží na obecný zájem - například § 82 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v němž se upravuje překážka v práci v souvislosti s výkonem funkce člena volební komise. Vzhledem k tomu, že právní úpravou nelze postihnout všechny situace, které mohou na straně zaměstnance nastat a které mu mohou bránit ve výkonu práce, existují také tzv. nekvalifikované překážky v práci. Na rozdíl od výše uvedených překážek v práci, které jsou upraveny právní úpravou, ať už zákoníkem práce nebo nařízením vlády, které se označují jako kvalifikované překážky v práci, tak existuje ještě druhá skupina překážek, které zákonnou úpravu nemají. Vzhledem k tomu, že zákoník práce nezakazuje zaměstnavateli, aby zaměstnanci omlouval i jinou nepřítomnost v práci, je v případech těchto tzv. nekvalifikovaných překážek v práci na zaměstnavateli, zda zaměstnanci jeho nepřítomnost v práci omluví. Stejně tak záleží na zaměstnavateli, zda zaměstnanci poskytne za dobu jejich trvání náhradu mzdy, popřípadě v jaké výši. Nejčastěji se v případě nekvalifikovaných překážek v práci bude jednat o důvody nepřítomnosti spočívající v osobních, rodinných nebo majetkových záležitostech zaměstnance. Pokud je další zaměstnanec zaměstnán z výše uvedených důvodů a po dobu trvání těchto důvodů, je naplněna podmínka stanovená v písmenu b) pro zvláštní režim evidence tržeb. Zároveň je připuštěno řetězení těchto případů. To znamená, že podmínka bude splněna i tehdy, pokud se překážka v práci nebo dovolená vyskytne i u dalšího zaměstnance, který byl přijat na dobu překážky v práci nebo dovolené původního zaměstnance, a na jeho místo zaměstnavatel přijme na dočasnou dobu již v pořadí čtvrtého zaměstnance. Tato situace není nijak nereálná, zejména pokud je původní zaměstnanec například na mateřské nebo rodičovské dovolené, tzn. je u něj dána překážka dlouhodobějšího rázu, a zaměstnanec přijatý dočasně na jeho místo onemocní nebo čerpá dovolenou. V písmenu c) je stanoveno kritérium týkající se rozsahu podnikatelské činnosti poplatníka, neboť smyslem zvláštního režimu je poskytnout možnost papírové evidence tržeb bez nutnosti pořízení pokladního zařízení poplatníkům s velmi nízkými tržbami, kterým by se nevyplatilo v podnikatelské činnosti pokračovat, kdyby si museli pořizovat zařízení pro evidenci tržeb v běžném (či zjednodušeném) režimu. Proto se jako podmínka stanoví, že poplatníkovy příjmy z evidovaných tržeb (tj. tržeb, které naplňují podmínky podle § 4 zákona o evidenci tržeb a nejsou vyloučené podle § 12 tohoto zákona) ve dvanácti bezprostředně předcházejících kalendářních měsících nepřesáhly 200 000 Kč a tento limit nepřesahuje ani předpokládaná výše těchto příjmů ve 12 bezprostředně následujících kalendářních měsících. V případě poplatníků, kteří s podnikatelskou činností teprve začínají, se pro účely rozhodnutí o vydání povolení zkoumají pouze předpokládané příjmy v následujících 12 kalendářních měsících, splnění limitu v minulosti je z povahy věci splněno. Pro prokázání předpokládané výše příjmů musí poplatník v žádosti předložit kvalifikovaný odhad těchto údajů na stanovené budoucí období, ze kterého může správce daně relevantně usuzovat na splnění podmínek pro povolení zvláštního režimu. Pro posouzení toho, zda platba naplňuje pojem „evidovaná tržba“, není rozhodné, zda platba byla fakticky zaevidovaná. Rozhodující je skutečnost, zda platba byla evidovanou tržbou podle § 4 zákona o evidenci tržeb, tj. za prvé, platba splňuje formální náležitost pro evidovanou tržbu (tedy je tato platba uskutečněna v některé z forem vyjmenovaných v § 5 zákona o evidenci tržeb), za druhé tato platba zakládá podle § 6 zákona o evidenci tržeb rozhodný příjem (příjem ze samostatné činnosti, která je podnikáním) a za třetí tato platba není vyloučena z evidence tržeb podle § 12 zákona o evidenci tržeb. Obě uvedená dvanáctiměsíční období jsou uvedena jako klouzavá, to znamená, že uvedené limity příjmů se zkoumají nejen v okamžiku rozhodování o žádosti o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu, ale též po dobu, kdy poplatník toto povolení drží, a to vždy za 12 kalendářních měsíců předcházejících daný měsíc a po tomto měsíci následujících. Během držení povolení musí tyto podmínky sledovat i sám poplatník, neboť v odstavci 4 je mu stanovena oznamovací povinnost vůči správci daně v případě, že podmínky přestanou být splňovány. Pro úplnost je nutno dodat, že poplatník má povinnost oznámit nejen porušení podmínky spočívající v překročení daného limitu v uplynulých 12 kalendářních měsících, ale také porušení podmínky předpokládaných příjmů v následujících 12 kalendářních měsících; pokud tedy poplatník má důvod předpokládat, že v následujícím období se zvýší objem jeho činnosti, musí toto správci daně také oznámit. K odstavci 2 Podle odstavce 2 písm. a) musí poplatník uvést v žádosti skutečnosti prokazující naplnění podmínek podle odstavce 1 písm. b) a c). Podmínku uvedenou v odstavci 1 písm. a), tedy že poplatník není plátcem daně z přidané hodnoty, v žádosti prokazovat nemusí, neboť tuto skutečnost může správce daně zjistit sám. Žádost se podává způsoby uvedenými v § 71 daňového řádu. Podle odstavce 2 písm. b) je poplatník povinen v žádosti uvést také údaje o provozovnách, v nichž přijímá evidované tržby, které nebyly správci daně dosud v rámci plnění povinností podle zákona o evidence tržeb oznámeny. Údaje o provozovnách oznamuje poplatník, který eviduje tržby v běžném režimu, prostřednictvím společného technického zařízení správce daně podle § 17 odst. 1 zákona o evidenci tržeb. Poplatník evidující tržby ve zvláštním režimu však nemá na společné technické zařízení správce daně přístup, proto se normuje, že údaje o provozovnách se oznamují v žádosti o vydání povolení pro evidování ve zvláštním režimu. Jedná se přitom o stejné údaje, které jsou při evidenci tržeb v běžném režimu oznamovány podle § 17 zákona o evidenci tržeb prostřednictvím společného technického zařízení. Porušení této povinnosti má za následek zamítavé rozhodnutí o žádosti o povolení. Pokud však poplatník žádá o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu v situaci, kdy již eviduje tržby v běžném režimu a údaje o provozovnách tedy již správci daně oznámil podle § 17 zákona o evidenci tržeb, znovu je v žádosti uvádět nemusí. Zákon o evidenci tržeb nezakotvuje pro povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu institut postupu k odstranění pochybností, podle kterého správce daně v případě, že má pochybnost o správnosti nebo úplnosti údajů uvedených v žádosti, vyzve poplatníka k jejich vysvětlení nebo doplnění. Tento institut se podle § 89 daňového řádu uplatňuje na daňová tvrzení a další písemnosti předložené daňovým subjektem v případě, že má správce daně pochybnosti o jejich správnosti, průkaznosti nebo úplnosti. Jedná se tedy o situace, kdy daňový subjekt správci daně něco tvrdí a správce daně má zájem na správnosti tohoto tvrzení. Žádost podle § 11a odst. 2 písm. a) zákona o evidenci tržeb, stejně jako jiné žádosti, má odlišný charakter a institut postupu k odstranění pochybnosti u ní není účelný. Jedná se tedy o stejný režim, jako platí již nyní pro povolení pro evidování tržby ve zjednodušeném režimu, tedy pokud poplatník v žádosti neuvede všechny potřebné skutečnosti, žádost bude zamítnuta. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno tak leží plně na poplatníkovi, který nese sám plnou odpovědnost za úplnost a přesvědčivost skutečností uváděných v žádosti. Institut o vadách podání zakotvený v § 74 daňového řádu se však v těchto případech použije, neboť se jedná o podání a jeho použití není nijak vyloučeno. Žádost tedy nebude v případě, že bude obsahovat vady, okamžitě zamítnuta, ale daňový subjekt bude na tyto vady upozorněn a dostane možnost je odstranit. K odstavci 3 Podle odstavce 3 musí správce daně o žádosti rozhodnout do 30 dnů od jejího podání, přičemž se jedná o pořádkovou lhůtu, při jejím nedodržení tedy poplatník může dát podnět na nečinnost nejblíže nadřízenému správci daně podle § 38 daňového řádu. Rozhodnutí je poplatníkovi oznámeno jakýmkoli ze způsobů stanovených daňovým řádem, tedy zejména při jednání, datovou schránkou nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Proti rozhodnutí se poplatník může odvolat. Věta druhá stanoví, že rozhodnutí se stává účinným až dnem následujícím po dni, kdy poplatník převezme blok účtenek od správce daně, nejpozději však patnáctým dnem od oznámení rozhodnutí o povolení evidování ve zvláštním režimu poplatníkovi. Tento odsun účinnosti se stanoví z důvodu nemožnosti evidovat tržby ve zvláštním režimu dříve, než poplatník bude mít k dispozici blok účtenek, neboť pouze účtenky z tohoto bloku může vystavovat při přijetí tržby. Poplatníkovi nehrozí sankce v případě, že si blok účtenek nevyzvedne ve stanovené lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí. Je tak možné si ho vyzvednout až den přede dnem, ve kterém dojde k přijetí první evidované tržby ve zvláštním režimu. Pokud si však blok účtenek v této lhůtě nevyzvedne a současně neplní evidenční povinnost vůči tržbám přijatým po této lhůtě, hrozí mu sankce za nesplnění evidenční povinnosti. Do okamžiku účinnosti rozhodnutí o povolení evidování tržeb ve zvláštním režimu je poplatník povinen evidovat tržby v běžném režimu, případně ve zjednodušeném režimu, pokud mu má povolení pro evidování tržby v tomto režimu; samotné podání žádosti o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu tedy nemá vliv na evidenční povinnost poplatníka. Vhodné tedy je, aby poplatník, který zahajuje podnikatelskou činnost, o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu požádal již v okamžiku podání přihlášky k registraci k dani z příjmů fyzických osob, aby žádost byla vyřízena a poplatník si vyzvedl blok účtenek dříve, než mu vznikne povinnost evidovat první tržby (tato povinnost začíná zpravidla s ohledem na výjimku uvedenou v § 12 odst. 3 písm. a) zákona o evidenci tržeb po uplynutí 10 dnů po přidělení daňového identifikačního čísla). K odstavci 4 Odstavec 4 stanoví poplatníkovi oznamovací povinnost v případě, že přestane splňovat podmínky pro povolení zvláštního režimu. V případě podmínek uvedených v odst. 1 písm. c) je poplatník povinen oznámit správci daně nejen skutečnost, že jeho příjmy z evidovaných tržeb v předcházejících dvanácti kalendářních měsících překročily stanovené limity, ale také to, že předpokládá, že se tak stane v následujících dvanácti kalendářních měsících. Tento předpoklad nastane typicky v situaci, kdy poplatník rozšiřuje své podnikání např. otevřením další provozovny a lze tedy předpokládat, že objem jeho evidovaných tržeb se v následujícím období zvýší (a přesáhne limit 200 000 Kč za 12 kalendářních měsíců). Pokud však k překročení limitu dojde, aniž by toto mohl poplatník předvídat, oznamovací povinnost nastane až při jeho faktickém překročení (nebude tedy trestán za porušení oznamovací povinnosti týkající se budoucího období, když oznamovanou událost nemohl předvídat). Pokud v určitém měsíci budou evidované tržby poplatníka neočekávané tak vysoké, že za uplynulých 12 kalendářních měsíců bude překročen limit 200 000 Kč, má poplatník povinnost podat oznámení do 15 dnů od prvního následujícího kalendářního měsíce, protože v tento den přestane být splňována podmínka uvedená v odst. 1 písm. c) spočívající v dodržení limitu 200 000 Kč za bezprostředně předcházejících 12 kalendářních měsíců. Oznamovací povinnost se však nevztahuje na porušení podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a), tedy že se poplatník stal plátcem daně z přidané hodnoty, neboť tato informace je správci daně známa z vlastní činnosti. Porušení povinnosti podle odstavce 4 představuje nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu. K odstavci 5 Odstavec 5 stanoví případy, kdy správce daně zruší povolení pro evidenci tržeb ve zvláštním režimu. Podle písmene a) správce daně povolení zruší na žádost poplatníka. Podle písmene b) tak učiní, pokud zjistí, že pominuly podmínky pro toto povolení, tedy některá z podmínek uvedených v odstavci 1; toto může správce daně zjistit buď z oznámení poplatníka podle odstavce 4, nebo z vlastní činnosti. Podle písmene c) správce daně povolení zruší, pokud poplatník závažným způsobem porušuje evidenční povinnost. Evidenční povinnost je v případě zvláštního režimu evidence tržeb vymezena v § 23a zákona o evidenci tržeb a zahrnuje povinnost vystavit zákazníkovi účtenku, uchovávat stejnopis vystavené účtenky a podat správci daně oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu. K odstavci 6 Odstavec 6 stanoví, kdy se rozhodnutí o zrušení povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu stává účinným; jedná se o speciální ustanovení k obecnému režimu zakotvenému v § 101 odst. 5 daňového řádu. Rozhodnutí o zrušení je účinné až třicátým dnem ode dne nabytí právní moci, a to z důvodu poskytnutí dostatečného času poplatníkovi k přípravě na evidování tržeb v běžném (popř. zjednodušeném) režimu. K odstavci 7 Odstavec 7 stanoví další důvod ukončení zvláštního režimu evidování tržeb, přičemž rozdíl oproti odstavci 5 spočívá v tom, že podle tohoto ustanovení povolení zaniká automaticky ze zákona, není tedy nutné rozhodnutí správce daně. Důvodem zániku povolení je zaslání datové zprávy o evidované tržbě v běžném nebo zjednodušeném režimu, tj. postup podle § 18 odst. 1 písm. a) nebo § 23 písm. a) zákona o evidenci tržeb, tedy povolení zaniká okamžikem zaslání datové zprávy správci daně. Při zániku povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu zároveň není nutné poskytnout poplatníkovi určitou dobu na přípravu na evidování tržeb v běžném režimu, jak při zrušení povolení podle odstavce 5 činí odstavec 6, neboť ze skutečnosti, že poplatník zaevidoval jednu ze svých tržeb v běžném nebo zjednodušeném režimu, vyplývá, že již má příslušné zařízení i autentizační údaje a může začít evidovat tržby v běžném režimu okamžitě. Samotné zaevidování tržby v běžném nebo zjednodušeném režimu a nikoli ve zvláštním režimu v okamžiku, kdy má poplatník účinné povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu, představuje nesplnění povinnosti podle § 23a zákona o evidenci tržeb. Současný souběh evidence tržeb v běžném nebo zjednodušeném režimu s evidencí ve zvláštním režimu u jednoho poplatníka není možný. Smyslem této úpravy je zajistit, aby byly všechny evidované tržby jednoho poplatníka shromažďovány u správce daně jednotným způsobem, tj. buď zasílány elektronicky na společné technické zařízení správce daně, nebo v papírové podobě prostřednictvím oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu (§ 23a odst. 1 písm. c) zákona o evidenci tržeb). K odstavci 8 Odstavec 8 stanoví dobu, po kterou poplatník nemůže podat opětovnou žádost o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu, a to 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí předchozí žádosti nebo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení povolení podle odstavce 5 písm. a) nebo b); v případě zrušení povolení z důvodu závažného porušení evidenční povinnosti (odstavec 5 písm. c)) činí tato doba 6 měsíců. V případě zániku povolení podle odstavce 7, poplatník může podat novou žádost o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu nejdříve po 60 dnech od zániku povolení. Cílem je zabránit potenciálnímu obstrukčnímu jednání poplatníků spočívajícím v opakovaném podávání nedůvodných žádostí.

K bodu 9 (§ 12 odst. 3 písm. k) až n))

Doplňují se nové tržby, které nejsou evidovanými tržbami. K písmenu k) V písmenu k) se navrhuje z povinnosti evidovat tržby vyjmout tržby z telekomunikačních služeb a jiných služeb uskutečněné prostřednictvím veřejné mobilní telefonní sítě ve formě platby, která je následným čerpáním nebo zúčtováním jiné (předchozí) platby. Podle § 4 odst. 1 zákona o evidenci tržeb je evidovanou tržbou platba, která splňuje formální náležitosti pro evidovanou tržbu (tedy platba probíhá jedním ze způsobů vymezených v § 5 zákona o evidenci tržeb) a zakládá rozhodný příjem. Odstavec 2 § 4 rozšiřuje skupinu evidovaných tržeb o platby, které také splňují formální náležitosti pro evidovanou tržbu, ale nezakládají rozhodný příjem, neboť se jedná buď o platbu určenou k následnému čerpání nebo zúčtování (tzv. „nabití kreditu“), přičemž rozhodný příjem vzniká až takovým čerpáním nebo zúčtováním (písm. a), nebo o čerpání nebo zúčtování prostředků (tzv. čerpání nabitého kreditu), které byly dříve předmětem platby, která založila rozhodný příjem (písm. b). Tržby, za které probíhá platba nabitím kreditu a jeho následným čerpáním nebo zúčtováním, jsou tedy evidovány dvakrát bez ohledu na to, která z plateb zakládá rozhodný příjem, a to jak při nabití kreditu, tak při jeho čerpání nebo zúčtování. V případě poskytování telekomunikačních služeb na základě předplacené karty to znamená povinnost evidovat tržbu po každém uskutečněném hovoru, zaslané SMS zprávě nebo čerpání dat, neboť po poskytnutí každé z těchto služeb dojde ke „stržení“ platby z kreditu zákazníka, tj. k čerpání platby uskutečněné nabitím kreditu. Vedle zaevidování tržby má její příjemce povinnost vystavit zákazníkovi účtenku (§ 18 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb), která by v tomto případě vzhledem k charakteru poskytování služeb musela být splněna v tom nejjednodušším případě např. zasláním SMS zprávy na telefonní zařízení zákazníka. Vzhledem k objemu takto poskytnutých telekomunikačních služeb by povinnost evidovat i následné čerpání nabitého kreditu znamenala denně zaslání cca 10 milionů SMS zpráv s účtenkou od poskytovatele služeb zákazníkům, což by výrazně zatížilo mobilní telefonní síť a i pro zákazníky by bylo svým způsobem nadmíru obtěžující. Z toho důvodu se toto následné čerpání nabitého kreditu vyjímá z povinnosti evidence tržeb. Vynětí se týká pouze plateb, které jsou následným čerpáním nebo zúčtováním platby; nevztahuje se na samotné „nabití kreditu“, tedy platbu, která je určena k následnému čerpání. U této platby závisí skutečnost, zda se jedná o evidovanou tržbu, na tom, zda jsou splněny formální náležitosti podle § 5 zákona o evidenci tržeb. Tak tomu bude typicky při koupi dobíjecího kuponu v obchodě. Naopak při nabití kreditu převodem na účet poskytovatele nebo platební kartou o evidovanou tržbu nepůjde, neboť tento způsob platby nepatří mezi způsoby uvedené v § 5 zákona o evidenci tržeb. Vynětí se vztahuje na platby uskutečněné prostřednictvím veřejné mobilní telefonní sítě, tzn. „stržením kreditu“ z nabité karty pořízené zákazníkem. Těmi jsou především platby za telekomunikační služby, tedy za volání, posílání SMS zpráv a čerpání dat. Vedle toho však existují i další služby, které mohou být placeny z takto nabitého kreditu, např. poskytnutí vyzváněcího tónu, a dále i služby poskytované subjekty odlišnými od poskytovatele telekomunikační služby, např. platby za jízdné v hromadné dopravě. Za účelem sjednocení zacházení s čerpáním kreditu určeného primárně na telekomunikační služby se z evidence tržeb vyjímají i tržby za tyto jiné služby. K písmenu l) V písmenu l) se navrhuje z povinnosti evidovat tržby vyjmout tržby z hazardních her, které jsou vymezeny v zákoně o hazardních hrách. S ohledem na novou regulaci účinnou od 1. ledna 2017, která mj. zakládá povinnost provozovatelů hazardních her odesílat pravidelně informace prostřednictvím ISPHH, spatřuje zákonodárce povinnost evidovat tržby z těchto her duplicitně jednak prostřednictvím ISPHH a jednak prostřednictvím evidence tržeb jako ústavně nekonformní. Založení obdobné povinnosti jak právními normami upravujícími provozování hazardní hry, tak i právními normami upravujícími vedení evidence tržeb, neobstojí v testu proporcionality; smyslem evidence tržeb totiž podle názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/16 ze dne 12. prosince 2017 není a nemá být, aby správce daně měl co možná nejširší přehled o uskutečněných platbách, ale jen to, aby dohlédl na ty platby, jež jsou pro něho fakticky (a ze své podstaty) nedohledatelné. Jak konstatuje Ústavní soud v dotčeném nálezu, stát sám musí dodržovat jisté informační sebeomezení, můžou-li být jím zajišťované funkce zabezpečeny i jinak. V tomto případě lze obdobný rozsah údajů získat právě prostřednictvím ISPHH. Do doby vytvoření a spuštění ISPHH bude zajištěno oznamování a zasílání herních a finančních dat správci daně na základě vyhlášky vydané na základě zmocnění podle § 133 odst. 1 písm. a) zákona o hazardních hrách, která je v tomto okamžiku v pokročilém stádiu legislativního procesu a měla by být účinná nejpozději v okamžiku nabytí účinnosti tohoto zákona. Dalším zásadním důvodem navrhovaného vynětí je praktická nemožnost (bez zásadního omezení podnikatelské činnosti) u některých druhů hazardních her (např. živé nebo technické hry) dostát povinnostem dle zákona o evidenci tržeb. K písmenu m) V písmenu m) se navrhuje z povinnosti evidovat tržby vyjmout tržby z obchodní letecké dopravy. Obchodní letecká doprava je vymezena v § 2 odst. 9 zákona o civilním letectví jako doprava osob, zvířat, zavazadel, pošty nebo jiného nákladu letadlem za úplatu. Důvodem vynětí je prodej těchto služeb přes globální distribuční systémy, do kterých není možné zapracovat systém evidence tržeb, resp. pro jednotlivé subjekty přijímající tržby z těchto služeb není možné ovlivnit fungování těchto systémů. Zároveň však vzhledem k povaze tohoto odvětví není možné, aby služby, na tržby z nichž by se vztahovala povinnost evidence, byly prodávány mimo tyto globální systémy. Povinnost evidovat tyto tržby by tedy znemožnila výkon činnosti v odvětví obchodní letecké dopravy, a proto se pro ně stanoví výjimka z povinnosti evidence tržeb. Tržby z obchodní letecké dopravy zahrnují jak tržby za letenky, poplatky za přepravu zavazadel nebo poštovné za přepravu zásilky, tak tržby např. za přednostní nástup do letadla nebo za jídlo na palubě zaplacené předem. Zvláštní ustanovení platí pro tržby uskutečňované na palubě letadel, které jsou vyloučeny z evidence tržeb podle § 12 odst. 3 písm. f) zákona o evidenci tržeb bez ohledu na to, z čeho plynou; takto vyňaté jsou tedy i tržby, které nejsou tržbami z obchodní letecké dopravy, např. tržby z prodeje parfémů na palubě letadla. K písmenu n) Písmeno n) zavádí do zákona o evidenci tržeb výjimku, která je stanovena nařízením vlády o vyloučení některých tržeb z evidence tržeb, které bude k 31. prosinci 2018 zrušeno nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 26/16. S ohledem na skutečnost, že na základě rozhodnutí Ústavního soudu již nelze využít nařízení vlády jakožto operativního nástroje, kterým bylo možné reagovat na případnou změnu situace, je tato výjimka nově nastavena jako „trvalá“.

K bodu 10 (§ 12 odst. 4)

Navrhovaný § 12 odst. 4 navazuje na vložení výjimky z evidence tržeb pro těžce zrakově postižené osoby, která byla dříve stanovena nařízením vlády o vyloučení některých tržeb z evidence tržeb, do § 12 odst. 3 písm. n) zákona o evidence tržeb. Text navrhovaného odstavce 4 byl dříve obsažen v § 2 odst. 2 uvedeného nařízení vlády a stanovil zvláštní pravidlo pro občany jiných členských států Evropské unie, kteří jsou hlášeni k pobytu na území České republiky po dobu kratší než 3 měsíce a z tohoto důvodu nemohou získat průkaz ZTP/P, neboť § 3 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů, stanoví pro získání tohoto průkazu jako podmínku skutečnost, že je občan členského státu Evropské unie hlášen na území České republiky k pobytu po dobu delší než 3 měsíce. Z důvodu zachování svobody usazování a volného pohybu služeb v rámci Evropské unie proto mohou tito poplatníci své těžké zrakové postižení prokázat i jiným způsobem, např. průkazem vydaným jiným členským státem nebo potvrzením od lékaře.

K bodu 11 (část druhá hlava IV díl 1)

Vzhledem k zavedení zvláštního režimu evidence tržeb, při kterém bude poplatník evidovat tržby na předtištěné účtenky obsažené ve správcem daně vydaném bloku účtenek, se rozšiřuje obsah uvedeného dílu o povinnosti týkající se bloku účtenek.

K bodu 12 (§ 13 odst. 1)

V souvislosti se zavedením zvláštního režimu evidence tržeb se ustanovení § 13 odst. 1 upravuje tak, že žádost o autentizační údaje je poplatník povinen podat před přijetím první tržby evidované v běžném nebo zjednodušeném režimu; pokud tedy poplatník bude přijímat tržby ve zvláštním režimu, nemusí o autentizační údaje žádat, neboť k tomuto způsobu evidování tržeb nepotřebuje přístup na společné technické zařízení správce daně, a tedy ani autentizační údaje. Pokud je poplatníkovi povolení k evidování tržeb ve zvláštním režimu zrušeno, musí o autentizační údaje požádat, a to před přijetím první tržby evidované v běžném nebo zjednodušeném režimu.

K bodu 13 (§ 15a)

Ustanovení § 15a zavádí pojem blok účtenek. Blok účtenek se skládá z účtenek, které má poplatník evidující tržby ve zvláštním režimu povinnost vystavovat zákazníkům, nemůže tedy použít žádné jiné účtenky. Každý blok účtenek má své sériové označení (alfanumerický kód) a jednotlivé účtenky v něm pořadové číslo. Díky tomu lze vystavenou účtenku přiřadit konkrétnímu poplatníkovi, neboť správce daně zaznamenává u jednotlivých poplatníků sériová označení bloků účtenek, které jim vydává. Na každé samostatné účtence je uvedeno sériové označení a pořadové číslo, další údaje na ni vyplňuje poplatník (viz § 23b zákona o evidenci tržeb). Každá účtenka je v bloku účtenek obsažena ve dvou stejnopisech, z nichž jeden je vystaven zákazníkovi a druhý poplatník archivuje (viz § 23a zákona o evidenci tržeb). K odstavci 1 Stanoví se povinnost správce daně předávat poplatníkovi, kterému bylo vydáno povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu, bloky účtenek. Bloky účtenek se předávají standardně jednou za rok, tedy po vydání povolení pro evidování ve zvláštním režimu (viz odstavec 2) a poté po uplynutí jednoho roku, případě později, má-li jich poplatník dostatečné množství, a jejich počet předaný konkrétnímu poplatníkovi se odhaduje podle povahy a rozsahu jeho činnosti, tj. odhaduje se počet evidovaných tržeb, které poplatník ročně uskuteční. V případě, že poplatníkovi bloky účtenek během roku dojdou, a to buď z důvodu vystavení všech v nich obsažených účtenek, nebo např. z důvodu jejich ztráty, odcizení či zničení, předá mu správce daně další bloky; potřebu dalších bloků bude muset poplatník odůvodnit. Množství předávaných bloků je omezeno proto, aby nedocházelo k jejich zneužívání, např. předávání jiným poplatníkům, kteří by poté vystavovali účtenky na bloky evidované u správce daně na jiného poplatníka, a dále z důvodů hospodárnosti a efektivity při nakládání s bloky. K odstavci 2 S ohledem na to, že rozhodnutí o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu je účinné ode dne, kdy poplatník převezme blok účtenek od správce daně, nejpozději však patnáctým dnem ode dne oznámení tohoto rozhodnutí (§ 11a odst. 3 zákona o evidenci tržeb), je nutné, aby poplatník mohl převzít blok účtenek až po oznámení tohoto rozhodnutí. Proto odstavec 1 explicitně normuje, že k převzetí bloku účtenek poplatníkem může dojít až po oznámení rozhodnutí o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu. V opačném případě by účinnost tohoto rozhodnutí mohla nastat přede dnem jeho oznámení, příp. vydání, což je nežádoucí. K odstavci 3 Stanoví se povinnost poplatníka vrátit nepoužité bloky účtenek do 15 dnů poté, co mu bylo zrušeno či zaniklo povolení pro evidenci tržeb ve zvláštním režimu; zrušením povolení se rozumí nabytí účinnosti rozhodnutí o zrušení povolení, viz § 11a odst. 6 zákona o evidenci tržeb. Důvodem je zamezení zneužití bloků účtenek, zejména vydávání účtenek z bloku zákazníkům i poté, co bylo poplatníkovi povolení odňato, či předávání bloků jiným poplatníkům. Povinnost vrátit blok účtenek je součástí povinnosti zacházet s blokem účtenek tak, aby nemohlo dojít k jeho zneužití, viz § 16 věta druhá zákona o evidenci tržeb, a její porušení tedy představuje přestupek podle § 29 odst. 1 písm. d) zákona o evidenci tržeb, za který lze uložit pokutu až do výše 50 000 Kč. K odstavci 4 Odstavec 4 stanoví, že podmínky a postup vydávání bloků účtenek, nakládání s nimi (tj. zejména způsob vyplnění účtenky, postup v případě ztráty, poškození, zničení či odcizení bloku) a jejich vracení jsou primárně uvedeny na internetových stránkách finanční správy. Informace je však možné v souladu se zásadou vstřícnosti (§ 6 odst. 4 daňového řádu) získat i z jiných zdrojů, zejména na jednotlivých pracovištích finanční správy. K odstavci 5 Bloky účtenek vydává a distribuuje jednotlivým správcům daně Ministerstvo financí, správce daně je potom předává poplatníkům.

K bodu 14 (§ 16)

Vzhledem k zavedení zvláštního režimu evidence tržeb, při kterém poplatník vystavuje zákazníkovi předtištěné účtenky obsažené ve správcem daně předaném bloku účtenek, se rozšiřuje povinnost ochrany před zneužitím i na tento blok účtenek. Povinnost zacházet s blokem účtenek tak, aby nedošlo k jeho zneužití, zahrnuje jak jeho ochranu před ztrátou či odcizením, tak jeho vrácení v případě zrušení či zániku povolení evidovat tržby ve zvláštním režimu (viz § 15a odst. 3 zákona o evidenci tržeb). Současně se zpřesňuje textace poplatníkovy povinnosti tak, že musí s autentizačními údaji, certifikátem pro evidenci tržeb a blokem účtenek zacházet tak, aby předešel jejich zneužití, nikoli, aby k takovému zneužití nemohlo dojít. Z dosavadní formulace by totiž stricto sensu vyplývalo, že poplatník porušil svou povinnost podle tohoto ustanovení vždy, kdy došlo ke zneužití, bez ohledu na to, jaká opatření proti tomuto zneužití podnikl, protože pokud ke zneužití došlo, „mohlo k němu dojít“. Textace se tedy zmírňuje tak, že poplatník musí vynaložit veškeré úsilí, které od něho lze rozumně požadovat, k tomu, aby zneužití předešel.

K bodu 15 (§ 17 odst. 1)

Navrhuje se zpřesnit legislativní text tak, aby se jako provozovny pro účely evidence tržeb oznamovaly pouze ty, ve kterých jsou uskutečňovány evidované tržby. V případě, že by byl poplatník povinen oznamovat též provozovny, kde je fakticky provozována živnost, resp. vykonávána činnost bez toho, že by zde docházelo k přijímání plateb podléhajících evidenci tržeb, jednalo by se o nedůvodnou administrativní zátěž. Údaj o provozovně, v níž nejsou přijímány platby podléhající evidenci tržeb, nemá pro správce daně informační hodnotu.

K bodu 16 (§ 17 odst. 2)

Ustanovení § 17 stanoví poplatníkovi oznamovací povinnost týkající se údajů o provozovnách, ve kterých přijímá evidované tržby. Odstavec 1 stanoví povinnost oznámit údaje o provozovnách před získáním certifikátu pro evidenci tržeb prostřednictvím společného technického zařízení správce daně. V souvislosti se zavedením zvláštního režimu evidence tržeb, při kterém poplatník nemá na společné technické zařízení správce daně přístup, se stanoví v nově doplňovaném § 11a odst. 2 zákona o evidenci tržeb, že údaje o provozovnách poplatník uvádí v žádosti o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu. Ustanovení § 17 odst. 1 zákona o evidenci tržeb se tedy použijí pouze pro poplatníky evidující tržby v běžném nebo zjednodušeném režimu. V průběhu evidence tržeb je poplatník podle § 17 odst. 2 zákona o evidenci tržeb povinen oznámit správci daně změny údajů o provozovnách. Podle jeho věty druhé v současném znění tak poplatník může učinit pouze prostřednictvím společného technického zařízení správce daně. Tato věta se doplňuje tak, že se vztahuje pouze na poplatníky, kteří neevidují tržby ve zvláštním režimu. Poplatník evidující tržby ve zvláštním režimu tak může svou oznamovací povinnost splnit některým ze způsobů, kterým je možné učinit podání správci daně podle daňového řádu, tedy písemně, ústně do protokolu nebo datovou zprávou s náležitostmi uvedenými v § 71 odst. 1 daňového řádu. Pokud však má, zejména z důvodu dřívější evidence tržeb v běžném režimu, na společné technické zařízení správce daně přístup, může i tento poplatník změny údajů oznamovat prostřednictvím tohoto zařízení. Nesplnění oznamovací povinnosti je porušením povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu.

K bodu 17 (§18 odst. 2)

Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/16 zrušil ustanovení § 18 odst. 2 písm. b) v souvislosti se zrušením § 5 písm. b) zákona o evidenci tržeb, které stanovilo, že evidovanou tržbou je i tržba uskutečněná bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník, který má tržbu evidovat. Zrušené ustanovení § 18 odst. 2 písm. b) stanovilo, že v případě uskutečnění tržby tímto způsobem se tržba považuje za uskutečněnou již vydáním příkazu, pokud byl tento příkaz vydán dříve. V souvislosti s doplněním nového znění § 5 písm. b) do zákona o evidenci tržeb, podle kterého je nadále evidovanou tržbou tržba uskutečněná prostřednictvím prostředků, které jsou určeny pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách využívaných vydavatelem prostředku nebo zboží nebo služeb úzce vymezenému okruhu dodavatelů anebo k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb, je nutno opět doplnit i § 18 odst. 2 písm. b), a to tak, že v případě použití těchto prostředků je evidovaná tržba uskutečněna v okamžiku vydání pokynu prostřednictvím tohoto prostředku, pokud je vydán dříve, než je tržba přijata nebo zúčtována. V případě takových prostředků v elektronické podobě, u nichž je vydavatel odlišný od poplatníka, který tržbu přijímá, dochází totiž nejdříve pouze k vydání pokynu tímto prostředkem, zatímco k převodu peněžních prostředků (od vydavatele tohoto prostředku k poplatníkovi, který tržbu přijímá), tedy přijetí tržby, dochází s určitým zpožděním.

K bodu 18 (§ 19 odst. 1 písm. f), § 19 odst. 2 písm. a), e) a f))

Ustanovení se upřesňují tak, že celková částka tržby, částka plateb určených k následnému čerpání nebo zúčtování a celkové částky v režimu daně z přidané hodnoty pro cestovní službu a pro prodej použitého zboží, které mají být zasílány datovou zprávou, musí být uváděny v české měně, a to bez ohledu na to, v jaké měně byla tržba uskutečněna.

K bodu 19 (§ 19 odst. 2 písm. b))

Ustanovení se upřesňuje tak, že částka plateb, které jsou následným čerpáním nebo zúčtováním, která má být zasílána datovou zprávou, musí být uváděna v české měně, a to bez ohledu na to, v jaké měně byla tržba uskutečněna.

K bodu 20 (§ 19 odst. 2 písm. d))

Ustanovení se upřesňuje tak, že základ daně z přidané hodnoty a tato daň, které mají být zasílány datovou zprávou, musí být uváděny v české měně, a to bez ohledu na to, v jaké měně byla tržba uskutečněna.

K bodu 21 (§ 20 odst. 1 písm. b))

Navrhovaná změna reaguje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/16, kterým bylo v § 20 odst. 1 zákona o evidenci tržeb zrušeno dosavadní písmeno b), které stanovilo, že poplatník je povinen na účtence, kterou vystavuje zákazníkovi, uvést své daňové identifikační číslo. Toto zrušení bylo odůvodněno tím, že rodné číslo je osobním údajem a jako takové by, vzhledem k právu na ochranu soukromí a právu na informační sebeurčení jeho držitele, mělo být užíváno jen v odůvodněných případech. Účtenka bez daňového identifikačního čísla neobsahuje povinně žádný identifikátor poplatníka. Byť může správce daně v systému evidence tržeb dohledat dle ostatních zasílaných údajů konkrétního poplatníka, který účtenku vystavil, je takový postup pro správce daně nad míru administrativně náročný. Obdobně bude významně obtížnější identifikaci poplatníka vystaven i zákazník, kterému byla účtenka bez daňového identifikačního čísla vystavena, a který, na rozdíl od správce daně, nemá přístup do systému správce daně. Nevyužije-li svého práva požadovat účtenku, resp. doklad vystavený podle jiného právního předpisu (zákona o ochraně spotřebitele, živnostenského zákona apod.) a poplatník nad rámec povinných náležitostí dle zákona o evidenci tržeb neuvede na účtence jakoukoliv svou identifikaci, nemusí být pro něj (např. pro účely reklamace) zjistitelné, kdo účtenku vystavil. Daňové identifikační číslo je jedním ze základních údajů, ze kterých je pomocí šifrovacích algoritmů tvořeno PKP a následně BKP. V případě, že na účtence není uvedeno DIČ, jsou tím narušeny bezpečnostními mechanismy údajů uvedených na účtence a údajů o evidované tržbě zasílaných správci daně datovou zprávou. Ve svém důsledku pak taková absence vytváří prostor pro potenciální obcházení povinností ze strany poplatníků a ztěžuje schopnost správce daně takové jednání detekovat. Z těchto důvodů se navrhuje vrácení povinnosti uvádět na účtence daňové identifikační číslo, ovšem s výjimkou případů, kdy toto daňové identifikační číslo obsahuje rodné číslo poplatníka. Tato povinnost tak bude dopadat zatím pouze na poplatníky daně z příjmů právnických osob a zahraničních fyzických osob. Bude-li v budoucnu tvořeno daňové identifikační číslo s využitím bezvýznamového identifikátoru, bude povinnost uvádět na účtence daňové identifikační číslo poplatná i pro ostatní fyzické osoby bez nutnosti měnit zákon. Povinnost uvádět daňové identifikační číslo na dokladu vystavovaném podle jiného právního předpisu zůstala nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 26/16 nedotčena; nález vyvolává účinky toliko ve vztahu k zákonu o evidenci tržeb. Bude-li mít poplatník, jehož daňové identifikační číslo je tvořeno rodným číslem, zájem na tom, aby účtenka vystavená podle zákona o evidenci tržeb splnila též náležitosti dokladu vystavovaného podle jiného právního předpisu, např. zákona o dani z přidané hodnoty, pak bude nezbytné, aby daňové identifikační číslo pro naplnění tohoto účelu na účtenku uvedl.

K bodu 22 (§ 20 odst. 1 písm. g))

Ustanovení se upřesňuje tak, že celková částka tržby, která má být uváděna na účtence, musí být uváděna v české měně, a to bez ohledu na to, v jaké měně byla tržba uskutečněna. To samozřejmě nebrání uvádět částku zároveň i v jiné měně.

K bodu 23 (§ 20 odst. 2)

Navrhovaná změna reaguje obdobně jako změna § 20 odst. 1 písm. b) na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/16, kterým bylo zrušeno ustanovení § 20 odst. 2 zákona o evidenci tržeb. Povinnost uvádět na účtence daňové identifikační číslo pověřujícího poplatníka je do zákona vracena, ovšem s výjimkou případů, kdy toto daňové identifikační číslo obsahuje rodné číslo poplatníka.

K bodu 24 (§ 23a až 23c)

K § 23a Ustanovení § 23a upravuje základní povinnosti poplatníka, kterému bylo povoleno evidovat tržby ve zvláštním režimu, tj. jeho evidenční povinnost ve zvláštním režimu. V odstavci 1 písm. a) je stanovena povinnost vystavit účtenku nejpozději při uskutečnění evidované tržby. Jedná se o povinnost obdobnou povinnosti stanovené pro poplatníky evidující tržby v běžném režimu v § 18 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb, a to s tím rozdílem, že poplatník ve zvláštním režimu musí účtenku vystavit z bloku účtenek, který obdrží od správce daně podle navrhovaného § 15a zákona o evidenci tržeb. V případě, že poplatník účtenku nevystaví správně, bude pro něj platit postup podle § 7 zákona o evidenci tržeb. V případě nesplnění povinnosti vystavit účtenku se i pro zvláštní režim, obdobně jako u evidence tržeb v běžném či zjednodušeném režimu, použijí příslušná ustanovení části čtvrté zákona o evidenci tržeb. To platí i v případě, že by poplatník neoprávněně či bezdůvodně vystavil účtenku se zápornou hodnotou, resp. opravoval či stornoval tržby v rozporu s ustanovením § 7 zákona o evidenci tržeb, tedy bez existence skutečnosti rozhodné pro možnost evidovanou tržbu stornovat či opravit. Uvedené platí nejen pro evidování tržeb v běžném či zjednodušeném režimu, ale též pro evidenci v nově zaváděném zvláštním režimu. Pokud poplatník účtenku nebo blok účtenek ztratí nebo zničí, bude informace o této skutečnosti uvedena ve čtvrtletním oznámení. Podrobnosti o struktuře tohoto oznámení stanoví správce daně. Poplatník je povinen účtenky z bloku účtenek vystavovat ve stanoveném pořadí, a to od nejnižšího pořadového čísla po nejvyšší, tedy vždy účtenku s nejnižším pořadovým číslem, kterou blok účtenek ještě obsahuje. Údaje, které je poplatník povinen uvést na účtence, jsou vymezeny v nově navrženém § 23b zákona o evidenci tržeb. Okamžik uskutečnění evidované tržby je v tomto případě nutno chápat šířeji než při evidenci tržeb v běžném režimu, neboť ruční vypsání účtenky zabere více času, a povinnost vystavit účtenku je tedy nutno považovat za splněnou i tehdy, kdy bude účtenka vypsána a předána zákazníkovi bezprostředně po převzetí peněz. Pokud poplatník nevystaví účtenku, nebo na ní neuvede všechny předepsané údaje (viz § 23b zákona o evidenci tržeb), jedná se o přestupek podle § 29 odst. 1 písm. b) zákona o evidence tržeb. Podle písmene b) je poplatník povinen uchovávat stejnopisy vystavené účtenky, a to do uplynutí lhůty pro stanovení daně z příjmů, ke které se vztahuje, (typicky k dani z příjmu za zdaňovací období, ve kterém tržba, která je na účtence zaznamenána, založila rozhodný příjem (rozhodný příjem viz § 6 zákona o evidenci tržeb)). Odstavec 1 písm. c) stanoví povinnost podat správci daně za každé kalendářní čtvrtletí oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu. Zasílání údajů o evidované tržbě datovou zprávou, které je poplatníkům evidujícím tržby běžným způsobem uloženo v § 18 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb, je tedy při evidování zvláštním způsobem nahrazeno oznamováním těchto údajů souhrnně za celé kalendářní čtvrtletí ve formě standardního podání podle daňového řádu. Ustanovení § 18 odst. 3 zákona o evidenci tržeb, podle kterého zaslání údajů při evidenci běžným způsobem není podáním, tedy pro zvláštní způsob evidence neplatí. Podání lze činit na formuláři vydaném Ministerstvem financí, a to buď na jeho originálu, nebo na formuláři vytisknutém z internetových stránek Finanční správy (odstavec 2 písm. a)), na jiném formuláři, který má údaje, obsah a uspořádání shodné s formulářem podle písmena a), tj. např. na formuláři vytištěném z internetových stránek odlišných od stránek Finanční správy České republiky (odstavec 2 písm. b)), datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně, a to s využitím dálkového přístupu (tzn. podání nelze učinit např. prostřednictvím poskytnutí CD-ROMu či USB flash disku, na nichž by byly údaje zaznamenány) (odstavec 2 písm. c)). Tato datová zpráva musí být zároveň datovou zprávou podepsanou způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu (tedy datovou zprávou podepsanou zaručeným elektronickým podpisem nebo odeslanou prostřednictvím datové schránky), nebo datovou zprávou s ověřenou identitou podatele způsobem, kterým se lze přihlásit do datové schránky podatele (tedy prostřednictvím aplikace EPO, je-li takové podání podepsáno, resp. opatřeno ověřenou identitou podatele přihlášením do jeho datové schránky). Uvedená úprava odpovídá současné úpravě § 71 odst. 1 písm. a) a b) daňového řádu. Posledním možným způsobem, kterým lze učinit oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu, je podání učiněné datovou zprávou, která není podepsána způsobem, se kterým jiný právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, za podmínky, že takové podání je dodatečně potvrzeno, a to za podmínek uvedených v § 71 odst. 3 daňového řádu. Oznámení o evidovaných tržbách je poplatník povinen podat pouze v případě, že za dané kalendářní čtvrtletí uskutečnil alespoň jednu evidovanou tržbu, provedl její storno nebo opravu. Jedná se tedy o stejný režim jako v případě evidence v běžném režimu, kdy poplatník také v případě, že neuskutečňuje žádné evidované tržby, neposílá datové zprávy. V případě, že poplatník nepodá oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu, ačkoli tak učinit měl (tj. uskutečnil v daném kalendářním čtvrtletí alespoň jednu evidovanou tržbu), se jedná o nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a daňového řádu, konkrétně nesplnění jiné oznamovací povinnosti stanovené daňovým zákonem podle jeho odstavce 1 písm. a). Stejný důsledek nastane, pokud poplatník oznámení sice podá, ale neúplné, tedy nebudou uvedeny některé povinné údaje. Pokud je oznámení podáno sice obsahově správně, ale v nesprávném formátu (viz odstavec 2), správce daně poplatníka vyzve k nápravě této vady podle § 74 daňového řádu; až pokud poplatník vadu neodstraní ve lhůtě stanovené správcem daně ve výzvě, stává se podání neúčinným. K § 23b V § 23b jsou uvedeny údaje, které musí poplatník uvádět na účtence, kterou při evidenci tržeb ve zvláštním režimu vystavuje zákazníkovi. Podle písmena a) je povinným údajem daňové identifikační číslo poplatníka, avšak pouze v případě, že neobsahuje jeho rodné číslo. Podle písmena b) poplatník uvede označení provozovny, ve které je tržba uskutečněna, to však pouze v případě, že má více provozoven, podle písmena c) datum a čas přijetí tržby nebo vystavení účtenky a podle písmena d) celková částka tržby v české měně. K § 23c Ustanovení § 23c obsahuje údaje, které je poplatník povinen uvádět v oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu podávaném podle § 23a odst. 1 písm. c) zákona o evidenci tržeb. Oznámení je podáváno zvlášť za každou z poplatníkových provozoven, ve kterých přijal evidované tržby. Podle písmena a) uvede poplatník své identifikační a kontaktní údaje, tedy údaje, které jsou obsahem každého podání podle daňového řádu, zejména jméno a příjmení, daňové identifikační číslo, adresu a telefonický a e-mailový kontakt. Podle písmena b) poplatník uvede označení provozovny, ve které byly tržby uskutečněny. V oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu poplatník podle odstavce 2 uvádí údaje za každou provozovnu zvlášť, oznámení bude tedy v praxi obsahovat tolik listů s přehledem údajů o evidovaných tržbách, v kolika provozovnách poplatník za dané kalendářní čtvrtletí přijímal evidované tržby. Podle písmena c) jsou uváděny údaje týkající se účtenek a bloku účtenek. Takovými údaji jsou zejména pořadová čísla účtenek, které byly vystaveny, případně ztraceny, odcizeny, zničeny nebo poškozeny, včetně vystavených účtenek, jejichž stejnopis byl ztracen, odcizen, zničen či poškozen, přičemž pořadové číslo je na každé účtence předtištěno správcem daně, a dále též sériové označení bloku, které je na něm také předtištěné správcem daně. Poslední skupinou uváděných údajů jsou podle písmena d) údaje o evidovaných tržbách. Mezi ty bude patřit zejména počet tržeb uskutečněných za dané dny a jejich výše a počet stornovaných a opravených tržeb a jejich výše.

K bodu 25 (§ 25 odst. 2 písm. a))

Navrhuje se legislativně technická úprava související s doplněním nového písmena c) do § 25 odst. 2 zákona o evidence tržeb.

K bodu 26 (§ 25 odst. 2 písm. c))

Vzhledem k zavedení zvláštního režimu evidence tržeb se do § 25 zákona o evidence tržeb vkládá ustanovení obsahující text informačního oznámení, který musí poplatníci evidující tržby tímto způsobem umístit na místě, kde běžně uskutečňují evidované tržby.

K bodu 27 (§ 26 odst. 1)

V souvislosti se zavedením zvláštního režimu evidence tržeb, při němž poplatník nemá přístup na společné technické zařízení správce daně, se ustanovení upravující informační povinnost správce daně upravuje tak, že tato informační povinnost se vztahuje pouze na poplatníky evidující tržby v běžném nebo zjednodušeném režimu. Poplatníci, kterým bylo vydáno povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu, informace shromažďované na společném technickém zařízení správce daně nejsou poskytovány.

K bodu 28 (§ 27 odst. 1)

V ustanovení upravujícím možnost zákazníka ověřit si u obdržené účtenky, zda byly údaje o dané tržbě zaslány správci daně, se tato možnost omezuje na tržby evidované v běžném nebo zjednodušeném režimu, neboť tržby evidované ve zvláštním režimu nejsou správci daně zasílány datovou zprávou a údaje o nich tedy nejsou přístupné přes internet.

K bodu 29 (§ 29 odst. 1 písm. d))

Vzhledem k zavedení zvláštního režimu evidence tržeb, při kterém poplatník vystavuje zákazníkovi předtištěné účtenky obsažené ve správcem daně přiděleném bloku účtenek, a rozšíření ochrany podle § 16 zákona o evidenci tržeb i na tento blok účtenek, se rozšiřuje skutková podstata přestupku podle § 29 odst. 1 písm. d) tak, aby zahrnoval i porušení povinnosti zacházet s blokem účtenek (včetně jednotlivých účtenek, které jsou jeho součástí) tak, aby nemohlo dojít k jeho zneužití. Zároveň se upravuje jeho textace v souladu s úpravou § 16 zákona o evidenci tržeb.

K bodu 30 (§ 31 odst. 1)

V ustanovení § 31 odst. 1 zákona o evidence tržeb se doplňuje, že opatření k vynucení nápravy nařídí orgán příslušný k prověřování plnění povinností při evidenci tržeb také při zvlášť závažném porušení povinnosti podat oznámení o tržbách evidovaných ve zvláštním režimu, která představuje obdobu povinnosti zasílat údaje o evidované tržbě při evidování tržeb v běžném režimu.

K bodu 31 (§ 37)

V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS Pl. 26/16 se navrhuje zrušit § 37 zákona o evidenci tržeb, upravující tržby dočasně vyloučené z povinnosti evidence tržeb a stanovující tak jednotlivé fáze náběhu evidence tržeb. Po zrušení tohoto ustanovení budou všechny evidované tržby podléhat povinnosti evidence tržeb bez ohledu na to, z jaké činnosti budou pocházet. Povinnost evidovat tržby podléhající evidenci tržeb, které doposud byly dočasně vyňaty z evidence tržeb na základě § 37 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb, ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS Pl. 26/16 (3. a 4. fáze evidence tržeb), bude v návaznosti na čl. V (účinnost) od prvního dne třetího kalendářního měsíce následujícího po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

K čl. II – přechodná ustanovení K bodu 1

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro evidování tržeb uskutečněných (viz § 18 zákona o evidenci tržeb) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije dosavadní znění zákona o evidenci tržeb. Tím se zabraňuje nežádoucí nepravé retroaktivitě.

K bodu 2

S ohledem na změnu ve vymezení evidovaných tržeb provedenou jednak nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 26/16 a jednak touto novelou se explicitně upravuje vymezení pojmu „evidovaná tržba“ pro účely § 11a zákona o evidenci tržeb. Všechny tržby uskutečněné přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se budou posuzovat podle nových pravidel, tj. zejména § 5 a § 12 zákona o evidenci tržeb. Je tak zcela irelevantní, zda v době jejich uskutečnění byly, nebo nebyly evidovanými tržbami. Pokud poplatník měl evidované tržby splňující formální náležitosti jak podle § 5 písm. a) zákona o evidenci tržeb (tržby v hotovosti), tak podle § 5 písm. b) zákona o evidenci tržeb, ve znění účinném před 1. březnem 2018 (tj. zejména tržby uskutečněné prostřednictvím platebních karet), jsou pro posouzení limitu podle § 11a zákona o evidenci tržeb rozhodné pouze tržby v hotovosti. Z uvedeného vyplývá, že poplatník s velkými tržbami uskutečněnými prostřednictvím karetních transakcí nemusí být vyloučen ze zvláštního režimu. Například poplatník, který neměl povinnost evidovat své tržby, protože jeho činnost spadala do 3. a 4. fáze evidence tržeb a tudíž neměl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona žádné evidované tržby, určí, zda tyto tržby jsou evidovanými tržbami podle nových pravidel (podle zákona o evidenci tržeb, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona).

K bodu 3

Přechodné ustanovení stanoví právní fikci pro případ, že poplatník podá žádost o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu podle § 11a zákona o evidenci tržeb v mezidobí mezi nabytím účinnosti tohoto zákona (prvním dnem prvního kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona) a nabytím účinnosti ustanovení upravujícího řízení o povolení evidování tržeb ve zvláštním režimu (prvním dnem čtvrtého kalendářního měsíce následujícího po nabytí účinnosti tohoto zákona). Bez tohoto přechodného ustanovení by se správce daně takovou žádostí nemohl zabývat a zastavil by řízení podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, protože vyřízení žádosti by před účinností § 11a zákona o evidenci tržeb nemělo oporu v zákoně. Na základě uvedené fikce tak začíná lhůta pro vyřízení žádosti běžet dnem nabytí účinnosti § 11a zákona o evidenci tržeb.

K bodu 4

Přechodné ustanovení upravuje situaci, kdy by povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu podle úpravy obsažené v § 11a odst. 3 zákona o evidenci tržeb nabylo účinnosti dříve, než nabydou účinnosti ustanovení tohoto zákona upravující evidenci tržeb ve zvláštním režimu (tj. zejména novelizační bod č. 24, kterým se do zákona o evidenci tržeb vkládají § 23a až 23c a který nabývá účinnosti prvním dnem sedmého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona). Stanoví se, že v takové situaci povolení nabývá účinnosti až prvním dnem sedmého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona, tedy spolu se spuštěním evidence tržeb ve zvláštním režimu.

K bodu 5

Přechodné ustanovení upravuje situaci, kdy je povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu vydáno před prvním dnem sedmého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona a před tímto dnem je toto povolení také zrušeno. Vzhledem k tomu, se stanoví totéž také pro rozhodnutí o zrušení tohoto povolení, aby nenastala situace, kdy by rozhodnutí o zrušení povolení nabylo účinnosti dříve než rozhodnutí o povolení.

K bodu 6

Ustanovení § 11a odst. 7 zákona o evidenci tržeb stanoví, že povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu zaniká zasláním údajů o evidované tržbě datovou zprávou. Vzhledem k tomu, že přechodné ustanovení obsažené v bodu 4 stanoví, že rozhodnutí o povolení pro evidování tržeb ve zvláštním režimu je účinné nejdříve prvním dnem sedmého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona, stanoví se, že §11a odst. 7 zákona o evidenci tržeb se do tohoto dne nepoužije, aby nedošlo k zániku povolení, které ještě nebylo účinné v důsledku skutečnosti, že poplatník před účinností povolení o evidování tržeb ve zvláštním režimu eviduje tržby běžným nebo zjednodušeným režimem.

K části druhé – změna zákona o dani z přidané hodnoty K čl. III K bodu 1 (§ 47 odst. 4)

Navrhovaná úprava souvisí se zavedením dvou snížených sazeb daně z přidané hodnoty pro poskytování služeb.

K bodu 2 (Příloha č. 2 položky 36.00.2, 37, 56, 81.21.10, 81.22.11, 88.10,88.91 a 90)

Tímto návrhem se dosavadní položky 36.00.2, 37, 56, 81.21.10, 81.22.11 a 88.10,88.91 v příloze č. 2 (služby podléhající první snížené sazbě daně ve výši 15 %) vyjímají, neboť budou nově zařazeny do přílohy č. 2a (služby podléhající druhé snížené sazbě daně ve výši 10 %). V položce 90 dochází k legislativně technické změně spočívající ve zpřesnění legislativního textu tak, aby pojmově odpovídal zákonu č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 3 (Příloha č. 2)

Vzhledem ke zrušení položky 56 z přílohy č. 2 dochází z důvodu nadbytečnosti ke zrušení definice kódu nomenklatury celního sazebníku. Současně se zrušením položek 81.21.10 a 81.22.11 v příloze č. 2 dochází ke zrušení ustanovení, která pro účely zařazení služby do příslušné sazby daně blíže specifikovala služby čištění vnitřních prostor prováděných v domácnostech a služby mytí oken. Z důvodu zrušení vyhlášky č. 388/2000 Sb., o jízdních řádech veřejné linkové osobní dopravy se aktualizuje legislativní text na nynější účinnou právní úpravu regulující jízdní řády veřejné linkové dopravy. Dále s ohledem na zpřesnění v položce 90 dochází ke zpřesnění i v navazující definici.

K bodu 4 (Příloha č. 2a)

Vzhledem k zařazení některých služeb do druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty ve výši 10 % se do zákona o dani z přidané hodnoty zavádí nová příloha č. 2a (symetricky s přílohou č. 3a). Tato příloha obsahuje ty služby, jejichž poskytnutí je zařazeno do druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty. Jedná se o tyto služby:

• Úprava a rozvod vody prostřednictvím sítí (vodné, resp. jeho část) • Odvádění a čištění odpadních vod včetně ostatních služeb souvisejících s těmito činnostmi (stočné) • Stravovací služby a podávání nápojů s výjimkou

o stravovacích služeb, které jsou osvobozeny od daně podle § 57 až 59 zákona

o dani z přidané hodnoty,

o podání tabákových výrobků, o podání alkoholických nápojů. Výjimkou je podávání točeného piva v rámci

stravovací nebo cateringové služby (pivo pod kódem nomenklatury celního sazebníku 2203 00 10, tedy pivo podávané z nádob o obsahu převyšujícím 10 litrů), které do druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty zařazeno je.

• Služby čištění vnitřních prostor prováděné v domácnostech • Služby mytí oken prováděné v domácnostech • Domácí péče o děti, staré, nemocné a zdravotně postižené občany • Drobné opravy obuvi a kožených výrobků • Drobné opravy a úpravy oděvů a textilních výrobků • Drobné opravy jízdních kol • Kadeřnické a holičské služby Totožně jako v příloze č. 2 je i pro přílohu č. 2a využito zařazení služeb podle klasifikace produkce CZ-CPA ve znění platném k 1. lednu 2008. Samotné zařazení poskytnutí příslušné služby pod kód klasifikace CZ-CPA do druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty není dostačující. Nezbytnou podmínkou je také naplnění slovního popisu příslušné položky přílohy č. 2a zákona o dani z přidané hodnoty. Jsou-li splněny tyto dvě podmínky, lze na poskytnutí příslušné služby aplikovat druhou sníženou sazbu daně z přidané hodnoty. V případě položek 81.21.10 a 81.22.11 je také třeba vyjít z definice služeb čištění vnitřních prostor prováděné v domácnostech a služby mytí oken prováděné v domácnostech, která je uvedena pod tabulkou s jednotlivými položkami přílohy č. 2a zákona o dani z přidané hodnoty. Uvedené obdobně platí pro alkoholické nápoje. Směrnice o dani z přidané hodnoty v příloze č. III umožňuje uplatnit sníženou sazbu daně pouze u drobných oprav obuvi a kožených výrobků, u drobných oprav a úprav oděvů a textilních výrobků a u drobných oprav jízdních kol. Vzhledem k charakteru uvedených oprav se však vždy jedná o drobné opravy a není tedy třeba toto v legislativním textu explicitně uvádět. Co se týká položek 36.00.2 a 37, jedná se o přeřazení vodného a stočného do druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty. Vodné představuje úhradu spotřebitele za množství odebrané pitné vody z veřejné vodovodní sítě a zahrnuje jak náklady na její dodání, tj. na službu pořízení, úpravu, distribuci atd. (tedy služby obsažené v položce 36.00.2), tak platbu za vodu dodanou prostřednictvím vodovodu. Úpravu a rozvod pitné vody od jejího dodání nelze oddělit, z toho důvodu se pitná voda rovněž zahrnuje do seznamu zboží, které podléhá druhé snížené sazbě 10% (položka 2201 v příloze č. 3a). Stočné je potom úplatou za odvádění odpadních vod veřejnými kanalizacemi, tzn., že zahrnuje náklady jak na jejich odvádění, tak na jejich následné čištění.

K bodu 5 (Příloha č. 3 položka 01-05, 07-23, 25, položka 06 a poznámka pod čarou č. 70)

V případě položky 01-05, 07-23, 25 a zrušení poznámky pod čarou č. 70 dochází k legislativně technické změně, která souvisí s přesunem odkazu na zákon obsahující definici alkoholických nápojů mezi ostatní definice umístěné pod výčtem položek přílohy č. 3. Slova „číselných kódů 2203-2208 a zboží“ se zrušují pro nadbytečnost, jelikož je toto zboží věcně obsaženo v pojmu alkoholické nápoje. Z dosavadní položky 01-05, 07-23, 25 se dále vyjímá pitná voda dodávaná vodovodem pro veřejnou potřebu zařazená do číselného kódu 2201, neboť bude nově podléhat druhé snížené sazbě daně z přidané hodnoty.

K bodu 6 (Příloha č. 3)

Jedná se o změnu spočívající v přesunu odkazu na zákon obsahující definici alkoholických nápojů mezi ostatní definice umístěné pod výčet položek přílohy č. 3. Zároveň dochází k aktualizaci tohoto odkazu, jelikož zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byl nahrazen zákonem č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 7 (Příloha č. 3a položky 2201)

Touto změnou dochází k vyčlenění pitné vody náležící do položky „2201“ z přílohy č. 3 (zboží podléhající první snížené sazbě daně ve výši 15 %) do přílohy č. 3a (zboží podléhající druhé snížené sazbě daně ve výši 10 %), a to v rozsahu slovního popisu k příslušnému kódu uvedenému v textové části této přílohy zúžené o definici obsaženou na samostatném řádku pod seznamem položek obsaženém v příloze č. 3a.

K bodu 8 (Příloha č. 3a)

Současně s vyčleněním zboží náležícího do položky „2201“ se do přílohy č. 3a doplňuje text obsahující definici pitné vody. Z důvodu zařazení vodného a stočného do druhé snížené sazby daně z přidané hodnoty (ve výši 10 %), nikoliv veškerého zboží obsaženého v položce 2201 celního sazebníku ve znění platném k 1. lednu 2018, dochází touto definicí k zúžení obsahu ve smyslu zahrnujícím pouze vodu, která je odběratelům dodávána vodovodem podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, tedy pouze ta voda, která je součástí vodného. Nejedná se tak např. o vodu balenou, ale ani tu, která byla stočena z vodovodního kohoutku a následně opětovně dodána. Odběratelům je vodovodem pro veřejnou potřebu dodávána vždy a pouze voda pitná, přičemž požadavky na ni jsou vymezeny v § 14 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení se jedná o pitnou vodu definovanou účelem použití pro lidskou potřebu zvláštním právním předpisem, kterým je § 3 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

K čl. IV – přechodné ustanovení

Je zakotveno standardní přechodné ustanovení, které zajišťuje zamezení nepravé retroaktivitě, která by u změn provedených tímto zákonem nebyla žádoucí.

K části třetí – účinnost K čl. V

Stanoví se dělená účinnost zákona. Zákon nabývá účinnosti prvním dnem prvního kalendářního měsíce po jeho vyhlášení. Výjimkou z této obecné účinnosti je v oblasti evidence tržeb ustanovení novelizačních bodů upravujících evidenci tržeb v nově zaváděném zvláštním režimu, které nabydou účinnosti až prvním dnem sedmého kalendářního měsíce po vyhlášení zákona. Ve stejném okamžiku nabyde účinnosti i ustanovení zrušující § 37 zákona o evidenci tržeb, a tedy bude zahájena třetí a čtvrtá fáze evidence tržeb, a zároveň nabyde účinnosti i část druhá zákona, tedy novela zákona o dani z přidané hodnoty (viz písm. b)). Ustanovení upravující řízení o povolení evidování tržeb ve zvláštním režimu, včetně nakládání s blokem účtenek, nabývají účinnosti již začátkem třetího kalendářního měsíce po vyhlášení tohoto zákona tak, aby mohli poplatníci o povolení k tomuto režimu požádat a využívat jej od začátku jeho spuštění.

V Praze dne 13. června 2018

Předseda vlády: Ing. Andrej Babiš v.r.

Ministryně financí: JUDr. Alena Schillerová, Ph.D., v.r.