zákon č. 263/2016 Sb.

Dokumentace pro povolovanou činnost

1. Činnosti související s využíváním jaderné energie

a) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je umístění jaderného zařízení, je následující: 1. program systému řízení, 2. zadávací bezpečnostní zpráva, 3. analýza potřeb a možnosti zajištění fyzické ochrany, 4. záměr zajištění monitorování výpustí z jaderného zařízení, 5. program monitorování, 6. záměr zajištění zvládání radiační mimořádné události, 7. návrh koncepce bezpečného ukončení provozu, 8. popis způsobu zajišťování kvality přípravy realizace výstavby, 9. zásady zajišťování kvality následujících etap životního cyklu jaderného zařízení.

b) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je výstavba jaderného zařízení, je následující: 1. program systému řízení, 2. limity a podmínky, 3. program kontrol pro etapu výstavby, 4. předběžná bezpečnostní zpráva, 5. seznam vybraných zařízení včetně zařazení vybraných zařízení do bezpečnostních

tříd,

6. seznam činností důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a popis systému

vzdělávání, odborné přípravy a výcviku pracovníků včetně popisu kvalifikace pracovníků,

7. popis systému přípravy vybraných pracovníků, 8. program výstavby jaderného zařízení včetně harmonogramu, 9. předběžný plán uvádění jaderného zařízení do provozu, 10. předběžné pravděpodobnostní hodnocení bezpečnosti, 11. předběžný plán zajištění fyzické ochrany, 12. koncepce bezpečného ukončení provozu povolovaného zařízení včetně způsobu

nakládání se vzniklým radioaktivním odpadem,

13. program monitorování, 14. analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro období od zahájení výstavby

jaderného zařízení do zahájení jeho vyřazování z provozu,

15. vnitřní havarijní plán, 16. stanovení zóny havarijního plánování, 17. předběžný program řízeného stárnutí, 18. doklad o zajištění financování nakládání s radioaktivním odpadem, bude-li při

činnosti vznikat,

19. vyhodnocení zajišťování kvality při přípravě výstavby jaderného zařízení, 20. popis způsobu zajišťování kvality realizace výstavby, 21. zásady zajišťování kvality etap životního cyklu jaderného zařízení následujících po

výstavbě.

Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 3, 5, 11, 13, 15 a 16 schvaluje Úřad.

c) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je první fyzikální spouštění jaderného zařízení s jaderným reaktorem, je následující:

1. program systému řízení, 2. limity a podmínky, 3. program provozních kontrol, 4. provozní bezpečnostní zpráva pro první fyzikální spouštění jaderného zařízení s

jaderným reaktorem,

5. seznam vybraných zařízení včetně zařazení vybraných zařízení do bezpečnostních

tříd,

6. seznam činností důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a popis systému

vzdělávání, odborné přípravy a výcviku pracovníků včetně popisu kvalifikace pracovníků,

7. popis systému přípravy vybraných pracovníků, 8. neutronově-fyzikální charakteristiky aktivní zóny jaderného reaktoru, 9. průkaz úspěšného dokončení výstavby a průkaz připravenosti zařízení, pracovníků a

vnitřních předpisů k následující etapě životního cyklu jaderného zařízení,

10. program fyzikálního spouštění včetně harmonogramu, 11. pravděpodobnostní hodnocení bezpečnosti, 12. plán zajištění fyzické ochrany, 13. vyjádření o provedení všech prověření zajištění připravenosti k odezvě na radiační

mimořádnou událost v zóně havarijního plánování podle § 156 odst. 2 písm. c) až g),

14. předprovozní program řízeného stárnutí, 15. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

16. vyhodnocení kvality vybraných zařízení, 17. havarijní provozní předpisy, 18. návody pro zvládání těžkých havárií. Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 3, 5 a 12 schvaluje Úřad.

d) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je první energetické spouštění jaderného zařízení s jaderným reaktorem, je následující: 1. program systému řízení, 2. limity a podmínky, 3. program provozních kontrol, 4. provozní bezpečnostní zpráva, 5. seznam vybraných zařízení včetně zařazení vybraných zařízení do bezpečnostních

tříd,

6. seznam činností důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a popis systému

vzdělávání, odborné přípravy a výcviku pracovníků včetně popisu kvalifikace pracovníků,

7. popis systému přípravy vybraných pracovníků, 8. neutronově-fyzikální charakteristiky jaderného reaktoru, 9. průkaz úspěšného dokončení fyzikálního spouštění a průkaz připravenosti zařízení,

pracovníků a vnitřních předpisů k provozu jaderného zařízení,

10. program prvního energetického spouštění jaderného zařízení s jaderným reaktorem a

zkušebního provozu včetně harmonogramu,

11. pravděpodobnostní hodnocení bezpečnosti, 12. plán zajištění fyzické ochrany, 13. provozní program řízeného stárnutí pro první energetické spouštění a zkušební

provoz jaderného zařízení s jaderným reaktorem,

14. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

15. vyjádření o ověření data exspirace antidot k jódové profylaxi distribuovaných podle

§ 156 odst. 2 písm. d),

16. havarijní provozní předpisy, 17. návody pro zvládání těžkých havárií. Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 3, 5 a 12 schvaluje Úřad.

e) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je uvádění do provozu jaderného zařízení bez jaderného reaktoru, je následující: 1. program systému řízení, 2. limity a podmínky, 3. program provozních kontrol, 4. provozní bezpečnostní zpráva, 5. seznam vybraných zařízení včetně zařazení vybraných zařízení do bezpečnostních

tříd,

6. seznam činností důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a popis systému

vzdělávání, odborné přípravy a výcviku pracovníků včetně popisu kvalifikace pracovníků,

7. průkaz úspěšného dokončení výstavby a průkaz připravenosti zařízení, pracovníků a

vnitřních předpisů na provoz jaderného zařízení,

8. program uvádění jaderného zařízení do provozu včetně harmonogramu, 9. plán zajištění fyzické ochrany, 10. plán vyřazování z provozu pro jiné jaderné zařízení než úložiště radioaktivního

odpadu,

11. plán vyřazování z provozu a uzavření úložiště radioaktivního odpadu pro úložiště

radioaktivního odpadu,

12. odhad nákladů na vyřazování z provozu, 13. program provozu jaderného zařízení bez jaderného reaktoru, 14. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

15. popis systému přípravy vybraných pracovníků. Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 3, 5, 9, 10 a 11 schvaluje Úřad.

f) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je provoz jaderného zařízení, je následující: 1. program systému řízení, 2. limity a podmínky, 3. program provozních kontrol, 4. provozní bezpečnostní zpráva, 5. seznam vybraných zařízení včetně zařazení vybraných zařízení do bezpečnostních

tříd,

6. neutronově-fyzikální charakteristiky aktivní zóny jaderného reaktoru, 7. seznam činností důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a popis systému

vzdělávání, odborné přípravy a výcviku pracovníků včetně popisu kvalifikace pracovníků,

8. popis systému přípravy vybraných pracovníků, 9. průkaz připravenosti zařízení, pracovníků a vnitřních předpisů na provoz jaderného

zařízení,

10. vyhodnocení výsledků prvního energetického spouštění jaderného zařízení s

jaderným reaktorem,

11. vyhodnocení výsledků zkušebního provozu při prvním povolení k provozu jaderného

zařízení,

12. program provozu včetně harmonogramu, 13. pravděpodobnostní hodnocení bezpečnosti, 14. plán zajištění fyzické ochrany, 15. plán vyřazování z provozu, 16. odhad nákladů na vyřazování z provozu, 17. provozní program řízeného stárnutí, 18. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

19. havarijní provozní předpisy, 20. návody pro zvládání těžkých havárií. Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 3, 5, 14 a 15 schvaluje Úřad.

g) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou jsou jednotlivé etapy vyřazování z provozu jaderného zařízení, je následující: 1. program systému řízení, 2. limity a podmínky, 3. bezpečnostní zpráva k vyřazování z provozu jaderného zařízení, 4. harmonogram vyřazování z provozu jaderného zařízení, 5. návrh organizační přípravy a personálního zajištění vyřazování z provozu jaderného

zařízení,

6. plán zajištění fyzické ochrany, 7. analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro vyřazování z provozu

jaderného zařízení,

8. program monitorování, 9. vnitřní havarijní plán, 10. úprava zóny havarijního plánování, 11. vyřazovací program řízeného stárnutí, 12. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

13. průkaz o zajištění dostatečného množství finančních prostředků k vyřazování

z provozu,

14. podmínky dalšího využití území a systémů, konstrukcí nebo komponent, není-li

možné úplné vyřazení.

Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 6 a 8 až 10 schvaluje Úřad.

h) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je provedení změny ovlivňující jadernou bezpečnost, technickou bezpečnost a fyzickou ochranu jaderného zařízení, je následující: 1. program systému řízení, 2. popis a odůvodnění změny, 3. časový harmonogram realizace změny, 4. návrh aktualizace dokumentace pro jinou povolovanou činnost, je-li změnou

ovlivněna,

5. hodnocení vlivu změny na jadernou bezpečnost, technickou bezpečnost a

zabezpečení,

6. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat.

2. Činnosti v rámci expozičních situací

a) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je výstavba pracoviště IV. kategorie, kromě pracoviště s jaderným zařízením, je následující: 1. průkaz, že navrhované řešení dané projektem splňuje požadavky na radiační ochranu,

zabezpečení a zvládání radiační mimořádné události stanovené právními předpisy,

2. bezpečnostní rozbory a rozbory možností neoprávněného nakládání se zdrojem

ionizujícího záření a hodnocení jeho následků na pracovníky, obyvatelstvo a životní prostředí,

3. hodnocení vzniku radioaktivního odpadu a nakládání s ním během uvádění do

provozu a provozu pracoviště,

4. koncepce bezpečného ukončení provozu a vyřazení z provozu pracoviště včetně

zneškodnění radioaktivního odpadu,

5. vyhodnocení zajišťování kvality při přípravě výstavby pracoviště, 6. program systému řízení, 7. záměr zajištění monitorování výpustí, 8. program monitorování okolí, 9. záměr zajištění zvládání radiační mimořádné události, 10. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

11. způsob zajišťování kvality realizace výstavby pracoviště, 12. zásady zajišťování kvality etap životního cyklu pracoviště následujících po výstavbě. Dokumentaci uvedenou v bodě 8 schvaluje Úřad.

b) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je provoz pracoviště III. kategorie nebo pracoviště IV. kategorie, je následující: 1. očekávaný rozsah a způsob prací se zdrojem ionizujícího záření na pracovišti,

specifikace zdroje ionizujícího záření, se kterým má být nakládáno, jeho typ a příslušenství,

2. popis stavu stavebních a montážních prací, průkaz účinnosti stínění, izolačních a

ochranných zařízení, dovolujících zahájení radiačních činností,

3. postupy optimalizace radiační ochrany, 4. program monitorování, 5. vymezení kontrolovaného pásma, 6. analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro provoz pracoviště III.

kategorie nebo pracoviště IV. kategorie, které není pracovištěm s jaderným zařízením,

7. vnitřní havarijní plán, 8. stanovení zóny havarijního plánování pracoviště IV. kategorie, kromě pracoviště s

jaderným zařízením,

9. přehled pracovníků, kteří budou vykonávat činnosti zvláště důležité z hlediska

radiační ochrany,

10. předpokládaný druh a množství uvolňované radioaktivní látky a předpokládaný druh

a množství vznikajícího radioaktivního odpadu a způsob jeho zneškodnění,

11. plán vyřazování z provozu a odhad nákladů na vyřazování z provozu ověřený

Správou,

12. program systému řízení, 13. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat.

Dokumentaci uvedenou v bodech 4 a 7, jde-li o pracoviště IV. kategorie, a v bodě 8 schvaluje Úřad.

c) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je provedení rekonstrukce nebo jiných změn ovlivňujících radiační ochranu, monitorování radiační situace a zvládání radiační mimořádné události pracoviště III. kategorie a pracoviště IV. kategorie, je následující: 1. popis a odůvodnění připravované rekonstrukce nebo jiných změn, 2. předpokládaný časový harmonogram rekonstrukce nebo změn, 3. průkazy, že důsledky rekonstrukce nebo jiných prováděných změn neovlivní

nepříznivě radiační ochranu, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení,

4. program systému řízení, 5. návrh aktualizace schvalované a předkládané dokumentace, je-li změnou ovlivněna, 6. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat.

d) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou jsou jednotlivé etapy vyřazování z provozu pracoviště III. kategorie a pracoviště IV. kategorie, je následující: 1. průkaz o finančním krytí vyřazování z provozu, 2. popis technologických postupů navržených pro vyřazování z provozu, 3. harmonogram vyřazování z provozu, 4. způsob demontáže, dekontaminace, úpravy, přepravy, skladování a likvidace částí

zařízení kontaminovaných radioaktivní látkou,

5. předpokládané radionuklidové složení a aktivita radioaktivní látky uvolňované z

pracoviště a vzniklého radioaktivního odpadu,

6. způsob nakládání s radioaktivním odpadem včetně jeho uložení, 7. bezpečnostní zpráva, 8. program monitorování, 9. analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro vyřazování z provozu, 10. vnitřní havarijní plán, 11. úprava zóny havarijního plánování, 12. program systému řízení, 13. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

14. podmínky dalšího využití území a systémů, konstrukcí nebo komponent, není-li

možné úplné vyřazení.

Dokumentaci uvedenou v bodech 8 a 10, jde-li o pracoviště IV. kategorie, a v bodě 11 schvaluje Úřad.

e) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je uvolňování radioaktivní látky z pracoviště, je následující: 1. odůvodnění činnosti, 2. radionuklidové složení a aktivita radionuklidů v radioaktivní látce uvolňované z

pracoviště,

3. zhodnocení ozáření reprezentativní osoby uvolněnou radioaktivní látkou, 4. analýza možností nahromadění radioaktivní látky v životním prostředí při jejím

dlouhodobém uvolňování,

5. postupy optimalizace radiační ochrany.

f) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je nakládání se zdrojem ionizujícího záření, je následující: 1. pro všechny způsoby nakládání 1.1. odůvodnění činnosti, 1.2. specifikace zdroje ionizujícího záření, se kterým má být nakládáno, jeho typ a

příslušenství,

1.3. popis vymezení sledovaného pásma na pracovišti, kde bude se zdrojem ionizujícího

záření nakládáno včetně schematického plánu, doplněný informací o stínění, ochranných zařízeních a vybavení pracovních míst,

1.4. postupy optimalizace radiační ochrany, 1.5. přehled pracovníků, kteří budou vykonávat činnosti zvláště důležité z hlediska

radiační ochrany,

1.6. program monitorování, nejde-li o dovoz, vývoz nebo distribuci zdroje ionizujícího

záření, při nichž nebude zdroj ionizujícího záření používán nebo skladován,

1.7. vymezení kontrolovaného pásma, předpokládaný počet fyzických osob pracujících v

něm a způsob zábrany vstupu nepovolanému do tohoto pásma,

1.8. analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro nakládání se zdrojem

ionizujícího záření,

1.9. vnitřní havarijní plán pro nakládání se zdroji ionizujícího záření na pracovišti II. a

vyšší kategorie,

1.10. při očekávaném uvolňování radioaktivní látky z pracoviště nebo vzniku

radioaktivního odpadu předpokládaný druh a množství uvolňované radioaktivní látky a předpokládaný druh a množství vznikajícího radioaktivního odpadu a doklad o způsobu jeho zneškodňování,

1.11. program zajištění radiační ochrany, nejde-li o používání na pracovišti III.

kategorie nebo pracovišti IV. kategorie,

1.12. plán zabezpečení zdroje ionizujícího záření v případě radionuklidového zdroje

1. až 3. kategorie zabezpečení,

1.13. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat,

2. při používání na pracovišti III. kategorie nebo pracovišti IV. kategorie dále program

systému řízení,

3. při výrobě, dovozu, distribuci a vývozu zdroje ionizujícího záření dále 3.1. specifikace typu zdroje ionizujícího záření, 3.2. očekávaný počet zdrojů ionizujícího záření, 3.3. v případě dovozu způsob zajištění vrácení použitého zdroje ionizujícího záření do

země původu, nebo způsob jeho dalšího využití,

3.4. v případě zpětného dovozu zdroje ionizujícího záření doklad dokumentující původ,

druh, fyzikální vlastnosti a chemické složení zdroje ionizujícího záření, který byl vyvezen mimo území České republiky, spolu s dokladem o jeho využití a dokladem o celkové aktivitě a hmotnosti zdroje ionizujícího záření,

4. při dovozu a výrobě zdroje ionizujícího záření dále 4.1. harmonogram výroby nebo dovozu, 4.2. doklad schopnosti ověřovat shodu vlastností výrobku s daným typem výrobku, 5. při vývozu zdroje ionizujícího záření dále harmonogram vývozu, 6. při hodnocení vlastností zdroje ionizujícího záření dále 6.1. doklad o schopnosti měřit a ověřovat vlastnosti zdroje ionizujícího záření, 6.2. metodiky, postupy a vzorové protokoly z měření, 6.3. přehled přístrojového vybavení a jeho zajištění pro vykonávání navrhovaných služeb, 6.4. koncepce zajištění měření veličin.

g) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je přidávání radioaktivních látek do spotřebních výrobků při jejich výrobě nebo přípravě nebo k dovozu a vývozu takových výrobků, je následující: 1. odůvodnění činnosti, 2. radionuklidové složení a aktivita radionuklidu přidávaného do jednotlivého výrobku, 3. návod k použití výrobku, 4. koncepce zneškodnění použitého výrobku, 5. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně

financování tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat.

h) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je vykonávání služeb významných z hlediska radiační ochrany, je následující: 1. popis služeb, které mají být poskytovány, a jejich očekávaný rozsah, 2. popis připravenosti zařízení a pracovníků, 3. přehled pracovníků, kteří budou vykonávat činnosti zvláště důležité z hlediska

radiační ochrany,

4. program zajištění radiační ochrany, 5. pro služby, které jsou spojené s měřením a hodnocením ionizujícího záření nebo

obsahu radionuklidu dále

5.1. metodiky a postupy, 5.2. přehled přístrojového vybavení a jeho zajištění pro vykonávání navrhovaných služeb, 5.3. koncepce zajištění měření veličin, 5.4. doklad o zajištění bezpečného nakládání s radioaktivním odpadem včetně financování

tohoto nakládání, bude-li radioaktivní odpad při činnosti vznikat.

i) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je poskytování služeb v kontrolovaném pásmu provozovateli pracoviště IV. kategorie, je následující: 1. popis činnosti, která má být poskytována, a její očekávaný rozsah, 2. popis připravenosti zařízení a pracovníků, 3. přehled pracovníků, kteří budou vykonávat činnosti zvláště důležité z hlediska

radiační ochrany,

4. program zajištění radiační ochrany.

j) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je dodávání stavebního materiálu na trh, je následující: 1. protokol s výsledky měření obsahu přírodních radionuklidů ve stavebním materiálu,

údaje o původu surovin a o způsobu použití stavebního materiálu,

2. odhad efektivní dávky reprezentativní osoby ze zevního ozáření zářením gama

následkem užití stavebního materiálu ke stavbě budovy s obytnými a pobytovými místnostmi,

3. odhad efektivní dávky reprezentativní osoby z emise radonu při užití stavebního

materiálu ke stavbě budovy s obytnými a pobytovými místnostmi,

4. soubor opatření, která snižují míru ozáření ze stavebního materiálu včetně postupů

optimalizace,

5. podmínky pro dodávání stavebního materiálu na trh.

k) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je mísení radioaktivních látek uvolňovaných z pracoviště, je následující: 1. účel a cíl mísení, 2. odůvodnění činnosti, 3. radionuklidové složení a aktivita radionuklidů v radioaktivní látce před a po mísení, 4. postupy optimalizace radiační ochrany. CELEX: 32013L0059

3. Činnosti v oblasti nakládání s radioaktivním odpadem

a) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je nakládání s radioaktivním odpadem, s výjimkou shromažďování, třídění a skladování radioaktivního odpadu přímo u původce radioaktivního odpadu, který je oprávněn s ním nakládat jako s otevřeným radionuklidovým zdrojem, je následující: 1. popis použitých zařízení a technologie, 2. údaje o původu, druhu, množství, radionuklidovém složení a aktivitě radioaktivního

odpadu,

3. způsob sběru, třídění, skladování, zpracovávání, úprav a uložení radioaktivního

odpadu,

4. předpokládané množství radioaktivní látky uvolňované z pracoviště, 5. bezpečnostní rozbory, 6. limity a podmínky, 7. analýza a hodnocení radiační mimořádné události, 8. program systému řízení, 9. vnitřní havarijní plán. Dokumentaci uvedenou v bodě 6 schvaluje Úřad.

b) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je uzavření úložiště radioaktivního odpadu, je následující: 1. závěrečná bezpečnostní zpráva, která musí obsahovat 1.1. průkaz o finančním krytí uzavření úložiště radioaktivního odpadu a institucionální

kontroly úložiště radioaktivního odpadu,

1.2. popis změn území v důsledku provozu úložiště radioaktivního odpadu, 1.3. výchozí stav radioaktivního odpadu a úložiště radioaktivního odpadu před

provedením uzavření úložiště radioaktivního odpadu včetně popisu provozu, změn a úprav úložiště radioaktivního odpadu,

1.4. celkový inventář radioaktivních odpadů vyskytujících se v úložišti radioaktivního

odpadu před provedením uzavření úložiště radioaktivního odpadu,

1.5. časový harmonogram uzavření úložiště radioaktivního odpadu a institucionální

kontroly úložiště radioaktivního odpadu,

1.6. popis technologických postupů navržených pro uzavření úložiště radioaktivního

odpadu,

1.7. bezpečnostní rozbory, 2. limity a podmínky, 3. popis způsobu zajištění institucionální kontroly, organizační přípravy a personálního

zajištění uzavření úložiště radioaktivního odpadu,

4. program systému řízení, 5. plán zajištění fyzické ochrany úložiště radioaktivního odpadu, 6. popis způsobu monitorování okolí úložiště po uzavření úložiště radioaktivního

odpadu,

7. vymezení kontrolovaného pásma pro dobu provádění uzavření úložiště

radioaktivního odpadu,

8. analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro uzavření úložiště

radioaktivního odpadu,

9. vnitřní havarijní plán, 10. úprava zóny havarijního plánování. Dokumentaci uvedenou v bodech 2, 5, 9 a 10 schvaluje Úřad.

c) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je zpětný dovoz radioaktivního odpadu vzniklého při zpracování materiálu vyvezeného z České republiky nebo jeho zpětný transfer z členského státu Euratomu nebo dovoz radioaktivního odpadu do České republiky nebo jeho transfer z členského státu Euratomu pro účely jeho zpracování nebo opětovného využití, je následující: 1. doklad dokumentující původ, druh, fyzikální vlastnosti a chemické složení

radioaktivního odpadu, který bude dovezen nebo transferován do České republiky pro účely jeho zpracování nebo recyklace, spolu s dokladem o jeho celkové hmotnosti a radioaktivitě,

2. doklad o technologickém procesu, jakým bude dovezený nebo transferovaný

radioaktivní odpad zpracován nebo recyklován spolu s materiálovou bilancí, která prokáže pravděpodobné množství radioaktivního odpadu, který může uvedeným technologickým procesem dodatečně vzniknout,

3. prohlášení původce radioaktivního odpadu o neprodleném zpětném převzetí

zpracovaného radioaktivního odpadu a radioaktivního odpadu, který může v procesu zpracování nebo recyklace dodatečně vzniknout.

4. Přeprava radioaktivní nebo štěpné látky

Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je přeprava radioaktivní nebo štěpné látky podle § 9 odst. 4 písm. a) až c), je následující:

a) přepravní instrukce zahrnující specifikaci přepravy a navrhovanou trasu včetně záložní trasy,

b) program zajištění radiační ochrany včetně programu monitorování,

c) plán zajištění fyzické ochrany přepravy jaderného materiálu I. až III. kategorie,

d) analýza a hodnocení radiační mimořádné události pro přepravu,

e) havarijní řád,

f) osvědčení obsluhy dopravního prostředku k přepravě nebezpečných věcí o absolvování školení a zkoušky ze zvláštních požadavků na přepravu nebezpečných věcí podle

30)

mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, nebo odpovídající doklad o způsobilosti k přepravě nebezpečných věcí,

g) osvědčení vozidla pro přepravu nebezpečných věcí podle mezinárodní smlouvy, kterou je

30)

Česká republika vázána, nebo odpovídající doklad způsobilosti dopravního prostředku k přepravě nebezpečných věcí,

h) prohlášení o shodě materiálů, výrobních postupů a parametrů každého obalového souboru použitého k přepravě a technických požadavků na něj s údaji v dokumentaci, na základě které byl schválen typ obalového souboru,

i) program systému řízení,

j) pro přepravu radioaktivní nebo štěpné látky za zvláštních podmínek též výčet požadavků tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, které nelze splnit, včetně odůvodnění, a popis zvláštních podmínek pro přepravu, které nesplnitelné požadavky nahrazují včetně průkazů zajištění stejné nebo vyšší úrovně jaderné bezpečnosti, radiační ochrany a fyzické ochrany při přepravě podle zvláštních podmínek,

k) pro přepravu radioaktivní nebo štěpné látky, jejíž hodnota aktivity radioaktivní látky ke stanovení mezí aktivity byla stanovena výpočtem, též výpočet hodnoty aktivity radioaktivní látky ke stanovení mezí aktivity včetně odůvodnění nepoužití hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem,

l) pro přepravu radioaktivních látek obsažených v nástrojích nebo výrobcích a obsahujících radionuklidy, pro něž hodnoty pro vyjmutí dodávky stanovené prováděcím právním předpisem byly nahrazeny hodnotami vypočtenými, výpočet individuálních dávek pracovníků přepravy a reprezentativní osoby a kolektivních dávek za běžných podmínek a normálních podmínek přepravy a za podmínek nehody při přepravě, založený na realistických scénářích přepravy dodávky v souladu s principy a metodikami stanovenými Mezinárodní agenturou pro atomovou energii,

m) pro přepravu radioaktivních látek jako vyjmutých štěpných látek 1. podrobný popis látky se zvláštním zřetelem na fyzikální i chemický stav, 2. průkazy, že přepravované radioaktivní látky splňují požadavky na vyjmutí stanovené

prováděcím předpisem,

3. popis použitého systému řízení, případně uvedení zvláštních opatření, která mají být

provedena před přepravou.

30) Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR), vyhlášená pod č. 64/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dokumentaci uvedenou v bodech c) a e) schvaluje Úřad. Dokumentace uvedená v bodě g) musí být předložena pouze v případě, pokud je pro povolovanou přepravu radioaktivní nebo štěpné látky vyžadována mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

5. Činnosti v oblasti nešíření jaderných zbraní

a) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je nakládání s jaderným materiálem, je následující: 1. směrnice o evidenci a kontrole jaderných materiálů, 2. popis manipulace s jadernými materiály, včetně kategorizace jaderných materiálů,

jejich množství a účelu použití,

3. údaje nezbytné pro plnění podmínek vyplývajících z mezinárodních závazků. Dokumentaci uvedenou v bodě 1 schvaluje Úřad.

b) Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je dovoz nebo vývoz jaderné položky nebo průvoz jaderného materiálu a vybrané položky v jaderné oblasti, je následující: 1. soubor údajů nezbytných pro vyžádání záruky státu nebo kopie záruky státu v

případě jaderného materiálu a vybrané položky v jaderné oblasti,

2. prohlášení koncového uživatele v případě dovozu jaderné položky, 3. prohlášení koncového uživatele nebo přijímajícího státu v případě vývozu položky

dvojího použití v jaderné oblasti,

4. soubor údajů nezbytných pro plnění podmínek vyplývajících z mezinárodních

závazků.

6. Odborná příprava a další odborná příprava vybraných pracovníků, příprava osob

zajišťujících radiační ochranu registranta

Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je odborná příprava a další odborná příprava vybraných pracovníků, příprava osob zajišťujících radiační ochranu registranta, je následující:

a) doklady dokumentující organizační a technickou způsobilost žadatele,

b) doklady dokumentující odbornou způsobilost pracovníků žadatele,

c) doklady dokumentující způsob přípravy.

7. Úplné vyřazení

Dokumentace pro povolovanou činnost, kterou je úplné vyřazení, je následující:

a) popis území, v němž je umístěno jaderné zařízení nebo pracoviště III. kategorie nebo pracoviště IV. kategorie, které bylo vyřazeno z provozu, a popis všech prací provedených v rámci vyřazování z provozu,

b) inventář radioaktivních odpadů, včetně způsobu jejich uložení nebo skladování, a inventář zbylých radioaktivních látek uvolněných do životního prostředí,

c) seznam údajů, které budou uchovávány po ukončení vyřazování z provozu, s uvedením doby jejich uchování,

d) použité postupy a výsledky monitorování radiační situace území, v němž je umístěno jaderné zařízení nebo pracoviště III. kategorie nebo pracoviště IV. kategorie a jejich porovnání s výsledky základního průzkumu před zahájením výstavby tohoto pracoviště.

Dokumentace k žádosti o schválení typu výrobku

Dokumentace k žádosti o schválení typu výrobku je následující:

a) pro všechny obalové soubory 1. materiálová specifikace radioaktivních nebo štěpných látek, pro které je obalový

soubor projektován, zejména popisem jejich fyzikálního a chemického stavu,

2. podrobná technická specifikace obalového souboru zahrnující podrobný popis

konstrukčního typu obalového souboru, včetně konstrukční dokumentace, kompletních technických výkresů, seznamu materiálů a technologických metod, které byly využity k jeho výrobě; jedná-li se o obalový soubor, který byl obdobně schválen v zahraničí, též doklad o jeho schválení,

3. program systému řízení výrobce, 4. technologická a výrobní dokumentace s podrobným popisem materiálu a

technologických metod, použitých při výrobě zádržného systému,

5. popis odběru vzorků a druhů zkoušek, které se mají provést, je-li obalový soubor

projektován pro maximální normální provozní přetlak vyšší než 100 kPa,

6. dokumentace prokazující zajištění radiační ochrany a, je-li obalový soubor

projektován pro štěpnou látku, dokumentace prokazující zajištění zachování podkritického stavu obsahu,

7. výčet a odůvodnění předpokladů týkajících se vlastností ozářeného jaderného paliva

použitých v bezpečnostních analýzách při výpočtech podkritičnosti, je-li obalový soubor projektován pro ozářené jaderné palivo,

8. výčet zvláštních požadavků nutných k odvodu tepla ve vztahu ke konkrétnímu druhu

přepravy a dopravnímu prostředku, je-li obalový soubor projektován pro radioaktivní nebo štěpnou látku produkující teplo,

9. reprodukovatelné vyobrazení vzhledu obalového souboru o maximálních rozměrech

21 cm × 29,7 cm,

10. dokumentace zkoušek nebo výpočtů a analýz s jejich nezávislým ověřením

oprávněnou osobou,

b) pro obalové soubory typu B(M) dále 1. výčet požadavků na obalové soubory typu B(U), které obalový soubor B(M)

nesplňuje, a seznam doplňkových technických, provozních a organizačních opatření k zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany a

2. nejvyšší a nejnižší hodnoty okolních vlivů (teplota, sluneční ozáření), které lze

očekávat během přepravy a ze kterých návrh konstrukčního typu výrobku vychází,

c) pro obalové soubory určené k přepravě 0,1 kg a více hexafluoridu uranu dále údaje o splnění zvláštních požadavků vyžadovaných povahou hexafluoridu uranu,

d) pro radioaktivní látku zvláštní formy nebo radioaktivní látku s malou rozptýlitelností 1. materiálová specifikace obsažené radioaktivní nebo štěpné látky včetně popisu jejich

fyzikálního a chemického stavu,

2. popis konstrukčního typu výrobku a výrobní a technologická dokumentace s popisem

materiálu a technologických metod použitých při výrobě,

3. dokumentace zkoušek nebo výpočtů a analýz s jejich nezávislým ověřením

oprávněnou osobou,

4. program systému řízení výrobce, 5. popis opatření navržených pro nakládání s výrobkem, nezbytných pro přepravu, 6. reprodukovatelné vyobrazení vzhledu výrobku o maximálních rozměrech 21 cm ×

29,7 cm.

Důvodová zpráva

Odstavec 5 upravuje procesní postup v případě změn neschvalované dokumentace. Význam dokumentace pro povolenou činnost vyžaduje, aby byl o plánovaných změnách informován SÚJB tak, aby je mohl relevantně odborně posoudit a zasáhnout v případě hrozícího neplnění požadavků právní úpravy. Atomový zákon tedy stanoví lhůty pro oznámení změn dokumentace (v případě nebezpečí z prodlení, tj. akutního ohrožení chráněného zájmu, 72 hodin) a zakotvuje i nástroj pro usměrnění chystaných změn dokumentace tak, aby odpovídaly požadavkům právních předpisů. Nesplňují-li změny dokumentace požadavky stanovené výše, nelze dle ní postupovat a je nutno provozovat činnost v souladu s dosavadní dokumentací.

O změnách schvalované dokumentace SÚJB rozhoduje obdobně, jako v případě dokumentace samé. Důvodem je opět význam této dokumentace pro práva a povinnosti držitele povolení a zájem na jeho ochraně.

K § 25

Toto ustanovení upravuje základní povinnosti, které jsou shodné pro držitele povolení i registranta a jsou podmínkou věcně úspěšného a právně konformního výkonu jejich činností. Společné povinnosti držitelů povolení a registrantů jsou systematicky zařazené v obecné části atomového zákona, jako jediné vhodné pro tento předmět úpravy. Katalog opět vychází z dosavadní právní úpravy a je tedy prověřen praxí. Část uvedených povinností směřuje k zajištění jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení sledováním určitých informací a jejich sdělováním orgánu státní správy nebo orgánům Euratomu. Částečně je cílem uložených povinností stanovení obecných podmínek výkonu povolených či registrovaných činností, zejména formou hodnocení bezpečností a zabezpečení a dodržování technických požadavků či požadavků na kvalifikaci pracovníků.

Povinnost oznamovat SÚJB důležité změny má přispět k účinnému výkonu správy v této oblasti. Údaje o oznamované změně napomohou úřadu posoudit, zda je postupováno v souladu s požadavky atomového zákona a ve výsledku zda jsou zajištěny všechny bezpečnosti a zabezpečení.

Dojde-li k porušení požadavků stanovených právními předpisy, nemusí nutně dojít přímo k ohrožení jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení, jeho pravděpodobnost se však zvyšuje. Proto je nutné na takovou situaci promptně reagovat, napravit ji a zohlednit v dalším výkonu činnosti, aby se neopakovala a hrozba veřejnému zájmu nevyvstávala opakovaně.

Průběžné hodnocení bezpečností a zabezpečení, a to v celém rozsahu a s přihlédnutím k vzájemným souvislostem, je nezbytným předpokladem jejich zajištění. Pakliže by subjekt jejich úroveň nehodnotil, stěží by mohl posoudit, zda splňuje základní zásady mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření podle § 5 atomového zákona. Obdobné platí i pro ostatní požadavky stanovené zákonem. Ustanovení se především snaží zdůraznit způsob provedení hodnocení, tj. systematičnost (pravidelnost, účelnost, přiměřenost) a komplexnost (celkový rozsah, souvislosti).

Činnosti zvláště důležité z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany (podrobněji upravené dále) mohou vykonávat pouze pracovníci, jejichž způsobilost k vykonávání těchto činností byla ověřena SÚJB, protože jen tak je možné zajistit náležitou úroveň jaderné bezpečnosti a radiační ochrany. Tito tzv. vybraní pracovníci (atomový zákona zavádí zkratku v § 9 odst. 6 písm. a)) musejí disponovat nejen stanovenou kvalifikací, ale absolvovat i stanovenou odbornou přípravu a splnit další kvalifikační požadavky – ty zajistí, že jejich znalosti vykonávané činnosti a nabyté zkušenosti účinně sníží ohrožení plynoucí z činnosti. Je proto nutné zajistit výkon uvedených činností jen vybranými pracovníky.

Dodržování technických a organizačních podmínek a vlastní vnitřní dokumentace je také jedním z předpokladů bezpečného provádění činností. „Technické a organizační podmínky“ je nutno interpretovat široce (v duchu principu prioritizace bezpečnosti a respektování nejnovějších poznatků vědy a techniky), nejen jako požadavky stanovené atomovým zákonem a prováděcími předpisy k jeho provedení, ale i jako obvyklé požadavky pramenící z mezinárodněprávních dokumentů závazné i „soft“ povahy. Povinnost uložená v písmenu e) zdůrazňuje i nepominutelnou roli vnitřní dokumentace osoby, která je vždy předmětem jiných správních činností, byť není předkládaná společně se žádostí o povolení. Tato dokumentace v praxi reflektuje mj. výše zmíněné technické a organizační podmínky bezpečného provozu, a proto je její dodržování jedním z předpokladů jejich dodržování.

V celé oblasti využívání jaderné energie a ionizujícího záření existuje množství informací, které musí být shromažďovány a vyhodnocovány, aby bylo možné zajistit jadernou bezpečnost, radiační ochranu, technickou bezpečnost, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení a jejich účinné usměrňování ze strany státu. Jedná se např. o míru ozáření, fyzikální veličiny související s ozářením, technické parametry výrobků významných z hlediska mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření, ale i skutečnosti obecnější, např. průběh testování některých systémů jaderného zařízení v průběhu jeho uvádění do provozu. Sledování (hodnocení, zaznamenávání atd.) těchto údajů nelze v plném rozsahu klást na orgány státní správy, protože ty nemají k dispozici potřebné nástroje, ale zejména by nebyly schopny zajistit tyto činnosti s potřebnou účinností a rychlostí. Atomový zákon tedy ukládá vykonavatelům povolovaných či registrovaných činností provádění informačních činností souvisejících s těmito údaji. Stát je pak nositelem druhotné povinnosti k jejich zpracování, a to především k činnostem správním, potažmo kontrolním a správně – deliktním. Nejedná se ovšem o duplicitu, neboť účel informačních činností a jejich průběh (a způsob využití výsledků) jsou zcela odlišné. Výčet informací a způsob a rozsah provádění informačních činností musí, vzhledem ke komplexnosti jejich povahy, stanovit prováděcí právní předpis, k němuž zmocňuje odstavec 2 písm. a) až c).

Komplementární povinností k informačním povinnostem držitele povolení a registranta je požadavek zajistit vhodné přístrojové vybavení pro získávání těchto informací v odstavci 1 písm. g). Fakticky není možné získat využitelné informace jinak, nežli za použití vhodného přístrojového vybavení, často se ovšem v praxi stává, že údaje předkládané správnímu úřadu jsou získávány s pomocí měřicích zařízení nesprávných, popř. zastaralých či nefunkčních. V oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření jsou správné informace zcela zásadní, neboť mohou ovlivnit míru ohrožení lidského zdraví nebo životního prostředí, proto je nutné zakotvit vymahatelnou povinnost v tomto směru. Vymezení „vhodného“ vybavení je pak ponecháno na jiných právních předpisech (zejména zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii). Přijatelnost vybavení je ovšem z povahy věci dána i materiálně a vybavení musí odpovídat prováděné činnosti a měřené veličině.

S výše uvedenými informačními povinnostmi souvisí i následující povinnost, a to vést evidence některých informací a evidované údaje předávat SÚJB. Tato povinnost je nezbytná k zajištění trvalého přehledu o prováděné činnosti, vyžadovaném mj. dlouhodobou koncepční správní činností (např. usměrňování celkového ozáření obyvatelstva) a kontrolní činností. Evidence zdrojů ionizujícího záření a jaderných položek je také dále potřebná k udržení přehledu držitele povolení a registranta, jakož i SÚJB, o evidovaných věcech v zájmu prevence neoprávněného nakládání s nimi. Z tohoto pohledu ustanovení odstavce 1 písm. h) transponuje směrnici BSS.

Následující společná povinnost směřuje zejména do oblasti nakládání s jadernými materiály. Dle čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii jsou členské státy povinny zajistit předávání určitých informací orgánům Euratomu. Toto ustanovení transformuje příslušná ustanovení předpisů Euratomu a mezinárodních smluv. Jelikož oblast potřebuje detailnější úpravu, která by byla příliš podrobná pro obecnou právní normu, jakou je zákon, svěřuje ustanovení podrobnější reglementaci prováděcí vyhlášce.

Další ustanovení tohoto paragrafu zakládá povinnost držitelů povolení a registrantů poskytnout součinnost mezinárodním inspekčním orgánům při výkonu mezinárodní kontroly. Ustanovení adaptuje český právní řád na normy mezinárodních smluv, např. Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii a Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Vzhledem k tomu, že tento druh kontroly nespadá do působnosti zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, nýbrž pramení z mezinárodního práva, je nutné založit povinnost speciálním zákonem.

Povinnost pod písmenem k) již tradičně vyžaduje, aby byla pravidelně prověřována existence příslušného oprávnění u osob vykonávajících citlivou činnost ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Okruh citlivých činností pro účely atomového zákona přitom vymezuje § 162 odst. 2 atomového zákona. Praktická zkušenost naznačuje, že bez výslovného uložení této povinnosti speciálním zákonem povinné osoby nerespektují obecnou konstrukci zákona č. 412/2005 Sb. a nechávají dotčené činnosti vykonávat osobami bezpečnostně nezpůsobilými. Takto by ovšem mohlo dojít k ohrožení zabezpečení a neoprávněnému nakládání s jadernými zařízeními nebo jadernými materiály, které by mohlo vést až k jejich zneužití.

Odstavec 2 tohoto ustanovení obsahuje zmocnění k vydání prováděcí právní úpravy. Zejména v oblasti informačních povinností je nutné jednotlivé povinnosti upravit podrobnějším způsobem, aby adresát normy nebyl zbytečně zatěžován získáváním a předáváním nepotřebných informací.

K § 26 až 28

Ustanovení § 26 až 28 upravuje pravomoc SÚJB, popř. Správy, k vedení evidencí, tedy tradiční institut v této právní úpravě. Evidenční činnost je, jak již bylo naznačeno, jedním z výchozích předpokladů účinného výkonu veřejné správy mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Bez dostatečných informací není orgán veřejné moci schopen posoudit situaci, analyzovat ji a vyvodit závěry pro usměrnění jednání na státu nezávislých osob, tj. provedení úkonu v zájmu ochrany veřejného zájmu. Proto i atomový zákon vytváří právní základ pro evidenční činnost tak, aby jí nedocházelo k nepřiměřeným a nákladným zásahům do práv spravovaných subjektů. V souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je navrhováno použití termínů „seznam“ a „rejstřík“ ke zdůraznění rozdílu mezi evidencemi věcí a osob, byť se jedná o instituty veřejnoprávní, s nimiž nejsou spojeny atributy tzv. „veřejných seznamů“ nebo „veřejných rejstříků“ (např. princip materiální publicity).

Okruh evidovaných údajů odpovídá rozsahu působnosti atomového zákona. Jsou jím pokryty všechny nepominutelné osoby a věci, které mohou ovlivnit soustavu bezpečností a zabezpečení při mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Zákon vymezuje (způsobem obvyklým) povahu evidenčních informačních systémů vedených SÚJB a Správou z hlediska zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Většina systémů by měla být veřejnými informačními systémy veřejné správy dle § 9 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tzn. s otevřeným přístupem veřejnosti, s výjimkou seznamů, u nichž by mohlo dojít ke zneužití informací nebo v nichž jsou obsaženy informace citlivé povahy. I z neveřejných seznamů ovšem zákon připouští z důvodu transparentnosti a ochrany práv dotčených osob poskytnutí výpisu, a to osobě, která prokázala na věci právní zájem (alternative i jednodušší formou, webovým rozhraním), nikoli tedy každému.

Doby uchovávání údajů v seznamech a rejstřících atomový zákon stanoví s přihlédnutím k relativně dlouhodobým následkům činností regulovaných právní úpravou. Možné dopady využívání ionizujícího záření se mohou projevit až po značně dlouhé době od ukončení činnosti, jíž se údaje v evidencích týkají. Období 25 let po ukončení činnosti se proto jeví být spíše konzervativním odhadem, neboť, s ohledem na fakt, že i činnost samotná může být vykonávána řadu desítek let (např. provoz jaderné elektrárny), dopady činnosti na lidskou společnost a s nimi spojená potřeba jejich usměrnění budou s pravděpodobností blížící se jistotě přetrvávat v řádově stejných časových intencích (v případě ukládání radioaktivních odpadů pak může jít až o stovky let). Bez historické paměti o výkonu regulovaných činností, kterou zakládají právě seznamy a rejstříky, by v budoucnu bylo vyloučeno zhodnocení kdysi prováděných činností a přijetí potřebných a účinných opatření k odstranění jejich následků. Zvláštní kategorií jsou v této souvislosti informace týkající se ozáření pracovníků se zdroji ionizujícího záření, neboť z důvodu ochrany jejich zdraví je jim propůjčován zvláštní režim i směrnicí BSS. Je proto nezbytné (i z hlediska správné transpozice) uchovávat tyto informace po dobu, nežli člověk, kterého se údaje týkají, dosáhne věku 75 let, nejméně však po dobu 30 let po ukončení pracovní činnosti, během které byl člověk vystaven profesnímu ozáření. Řada zdravotních následků práce se zdroji ionizujícího záření se totiž může projevit až po skončení aktivní práce. Z těchto důvodů rovněž nebylo přikročeno k využití institutu zrušení či výmazu ze seznamu nebo rejstříku, jinak obvyklého v obdobných právních úpravách evidencí. I po skončení činnosti, zániku příslušného oprávnění či smrti nebo zániku relevantní osoby přetrvává veřejný zájem na podržení informací o vykonávané činnosti.

Dále ustanovení regulují pravomoc SÚJB uveřejňovat některé informace na internetu. Cílem této činnosti je zajistit přístup k informacím odborné i laické veřejnosti k dalšímu případnému vědeckotechnickému rozvoji v oblasti a poskytnutí kontroly nad výkonem veřejné moci. Aby nedocházelo k ohrožení bezpečností, je poskytování některých informací touto cestou omezeno a není konkrétní (cílem je např. zabránit získání informace, kde se nachází jaderný materiál využitelný k sestrojení jaderně výbušného zařízení). Za stejným účelem atomový zákon zakládá povinnost mlčenlivosti zaměstnancům SÚJB a některým dalším osobám.

K § 29 a 30

V dnešní době panuje všeobecná shoda na tom, že existence efektivního systému řízení je pro zajištění bezpečnosti jako celku naprosto klíčová. Cílem ustanovení § 29 a 30 je stanovit základní požadavky na tvorbu, realizaci, hodnocení a neustálé zdokonalování systému řízení, který v sobě začleňuje všechny významné požadavky pro zajištění toho, že je při všech činnostech organizace řádně zohledňována jaderná bezpečnost, radiační ochrana, technická bezpečnost, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení. Součástí § 29 a 30 jsou též zmocnění pro novou vyhlášku, která nahradí stávající vyhlášku č. 132/2008 Sb., o systému jakosti při provádění a zajišťování činností souvisejících s využíváním jaderné energie a radiačních činností a o zabezpečování jakosti vybraných zařízení s ohledem na jejich zařazení do bezpečnostních tříd.

Po obsahové stránce vychází návrh textu § 29 a 30 z návodu MAAE GS-R-3 „The Management System for Facilities and Activities“ z roku 2006, který obsahuje požadavky na systémy řízení. Hlavním důvodem pro volbu návodu MAAE byla skutečnost, že tento návod je široce uznáván mezinárodní odbornou veřejností a na jeho vzniku se podíleli přední odborníci pro oblast systémů řízení. Z tohoto dokumentu ostatně pocházejí i referenční úrovně WENRA A-C, které je nutno zahrnout do právních předpisů i z důvodu mezinárodních závazků České republiky a které jsou pro tuto oblast jakýmsi akceptovatelným minimem. Tento dokument se do určité míry snažila pokrýt i dosavadní vyhláška č. 132/2008 Sb. Vzhledem k tomu, že je již k dispozici návrh revidovaného dokumentu MAAE GS-R-3, bylo pro řazení požadavků na systém řízení použito této předlohy.

Ustanovení § 29 a 30 používá termín „systém řízení“ místo „zajišťování jakosti“. Termín „systém řízení“ vyjadřuje a zahrnuje počáteční koncepci „řízení jakosti“ (řízení jakosti produktů) a jeho postupný vývoj až po zajišťování jakosti (systém pro zajištění jakosti produktů) a „management jakosti“ (systém pro řízení jakosti), koordinující již činnosti při plánování, řízení, zajišťování a zlepšování jakosti procesů a činností a jejich výstupů. Systém řízení představuje soubor propojených nebo vzájemně působících prvků, který stanoví politiky a cíle a umožňuje bezpečné, účinné a efektivní dosažení těchto cílů, zejména dosažení adekvátní úrovně bezpečnosti. Všechny činnosti musí být řízeny tak, aby bylo tohoto cíle dosaženo. Jedná se tak o další krok v evolučním procesu přístupu k jakosti.

Obsah § 30 vychází ze dvou klíčových koncepcí: že práce může být strukturována a interpretována jako soubor vzájemně působících procesů; a že všechny zainteresované osoby přispívají k dosažení cílů bezpečnosti a jakosti. Požadavky na systém řízení se zabývají tématy, která buď přímo souvisejí s bezpečností, nebo jsou součástí řídicího rámce, bez kterého nelze bezpečnost zajistit ani udržovat. Proto jsou v systému řízení zahrnuta témata jako povinnosti a role pracovníků, politika bezpečnosti, komunikace, kultura bezpečnosti, požadavky na dodavatele a další aspekty související se snahou o posilování bezpečnosti (a v důsledku i výkonnosti).

Ustanovení § 29 odst. 1 specifikuje, které osoby musejí mít systém řízení zaveden. Jedná se o osoby, jejichž činnost ovlivňuje úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení. Pro určení držitele povolení, na kterého se povinnost mít zaveden systém řízení vztahuje, byl použit odstupňovaný přístup v tom smyslu, aby byla reflektována významnost prováděných činností. Mezi osobami povinně zavádějícími systém řízení ovšem nemohou být pouze držitelé povolení, neboť řadu klíčových činností při mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření vykonávají i osoby bez státního souhlasu vyjádřeného individuálním správním aktem. Jedná se např. o projektanty jaderných zařízení, výrobce vybraných zařízení nebo osoby provádějící hodnocení bezpečnosti (míněno dodavatelsky pro držitele povolení, který je povinen je zajistit). Tyto činnosti lze provádět i bez předchozího posvěcení státem, mají však zásadní vliv na systém bezpečností a zabezpečení, proto by měly i jejich procesy a činnosti splňovat zákonem daná kritéria z hlediska systému řízení.

Odstavec 2 je speciálním ustanovením vůči obecnému požadavku uplatňovat odstupňovaný přístup. V oblasti systému řízení nelze bez dalšího aplikovat obecně platná hlediska, protože by mohla zapříčinit nedostatečné odlišení jednotlivých úrovní realizace systému řízení. V řadě situací skutečně není na místě požadovat stejnou podobu systému řízení, jelikož míra nebezpečnosti jednotlivých činností je značně odlišná. Přitom není možné explicite normativně odlišit požadavky na systémy řízení, např. u pracoviště v nemocnici od jaderné elektrárny. V zájmu správného vytvoření systému řízení musí být proto konkrétněji stanoveno, jakým hlediskům by měl v daném případě systém řízení odpovídat. Obecně lze konstatovat, že tato hlediska by měla být tři – složitost procesů a činností, možné následky vykonávané činnosti a zdroje pro procesy a činnosti.

Ustanovení § 29 odst. 3 stanovuje hlavní náležitosti systému řízení, jimiž jsou jeho dokumentace, řízení a provádění procesů a činností, stanovení práva a povinností pracovníků (včetně vzájemných vztahů mezi nimi), plánování zajišťování a zlepšování, posuzování účinnosti systému řízení, zahrnutí a soulad všech významných požadavků (integrace).

Ustanovení § 29 odst. 4 upravuje podstatnou náležitost každého systému řízení, tj. opatření k předcházení a odhalování neshod. Dojde-li při výkonu činnosti k pochybení, naznačuje toto pochybení nedostatek systému řízení, neboť jeho účelem je mj. včasné odhalování jakýchkoli nedostatků v činnosti a předcházení těmto nedostatkům. Systém řízení neshod lze proto chápat jako prostředek k uchování funkčního systému řízení a v návaznosti na něj i bezchybné, tj. bezpečné, realizace příslušné činnosti při mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Praktická aplikace řízení neshod bude úzce souviset s využíváním systému zpětné vazby, resp. řízení neshod lze považovat za procesní stránku zpětné vazby využívající vlastní zkušenosti.

Ustanovení § 29 odst. 5 doplňuje povinnost pro držitele povolení, který musí mít zaveden systém řízení, zajistit a využívat dostatečné zdroje nezbytné pro „funkční“ systém řízení v praxi. Tyto zdroje jsou personální, technické, materiálové i finanční.

Dle odstavce 6 je osoba zavádějící systém řízení povinna pečovat o jeho neustálé zlepšování. Jde o jeden ze základních principů zajišťování jakosti činností a jejich výstupů, který, i přes svoji normativně obtížně uchopitelnou povahu, tvoří předpoklad správného fungování systému řízení. Lze mít za to, že je doplňkem řízení neshod, který má funkci preventivní. I v tomto případě je v zájmu dlouhodobě udržitelného rozvoje nutné, aby nalezené možnosti ke zlepšení systému řízení byly po implementaci zpětně prověřovány z hlediska jejich účelnosti a účinnosti.

Ustanovení § 30 odst. 1 až 5 stanoví povinnosti osoby zavádějící systém řízení ve vztahu k osobám, které jí dodávají některé vstupy do procesů a činností, jmenovitě výrobky a služby. Jakost těchto výrobků a služeb je totiž předpokladem správně fungujícího systému řízení a ve výsledku i bezpečného vykonávání činností při mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího řízení. Navrhovatelé jsou si vědomi potřeby liberalizace tržního prostředí rovněž v oblasti upravené atomovým zákonem, proto nekladou přímé požadavky na systémy řízení dodavatele (ostatně tak nečiní ani mezinárodněprávní dokumenty, které jsou východiskem pro tuto právní úpravu), a ponechávají jim na výběr z široké škály existujících komerčních systémů řízení (ISO:9001, ASME). Zároveň ovšem nelze pominout obecnou premisu, že kvalita procesů a činností a výrobků a služeb dodavatele, které jsou vstupy do procesů a činností osoby podle § 29 odst. 1, musí být tak vysoká, aby negativně neovlivňovala systém bezpečností a zabezpečení.

K účinnému zajištění výše uvedených vlastností dodavatele a jím dodávaných položek atomový zákon doplňuje nástroj povinného hodnocení systému řízení dodavatele osobou stanovenou v § 29 odst. 1. Hodnocení by mělo odhalit, zda systém řízení dodavatele plní povinnosti na něj kladené, a tím účinně přispívá k jakosti činností při mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření.

Vzájemné vztahy mezi osobou podle § 29 odst. 1 atomového zákona a jejím dodavatelem budou založeny na soukromoprávní bázi a jejich volním ujednání. Přesto je v zájmu účinného fungování systému řízení žádoucí normativně stanovit okruh otázek, které by tyto subjekty měly ve společné smlouvě upravit. Tímto způsobem je zároveň v obecné rovině určen minimální rozsah působnosti, který má systém řízení dodavatele naplňovat, a pokryty všechny charakteristické rysy komerčních systémů řízení. Konkrétní požadavky jsou ponechány na úvaze samotnému dodavateli, resp. na jeho dohodě s osobou podle § 29 odst. 1 atomového zákona.

V odstavci 6 atomový zákon obsahuje požadavek úzce související se správným prováděním procesů a činností, a to nutnou kvalifikaci fyzických osob provádějících procesy a činnosti. Sebelépe vytvořený a fungující systém řízení není kompletní bez patřičné personální báze a nemají-li pracovníci žádoucí způsobilost, nemohou provádět procesy a činnosti tak, aby byl zajištěn systém bezpečností a zabezpečení. Podrobnosti v tomto směru upraví prováděcí právní předpis, zejména stran systémových povinností ke stanovování kvalifikačních požadavků, k získávání kvalifikace a k jejímu ověřování.

Ustanovení § 30 odst. 7 upravuje povinnost týkající se zvyšování kultury bezpečnosti. Pojem „kultura bezpečnosti“ se opírá o stále více mezinárodně akcentovanou stránku zajišťování chodu organizace (mj. osoby provádějící činnosti regulované atomovým zákonem), a to konzistenci a účinnost vnitřních procesů a činností. Předpokladem správného fungování každé struktury, a tím i správnosti činností jí vykonávaných, je především vhodný personální substrát. Pracovníci příslušné osoby musí správně a účinně vykonávat své dílčí úkoly a při jejich vykonávání si musí vždy uvědomovat, že prioritou je bezpečnost. Také všichni řídící pracovníci musí dávat nejvyšší prioritu zajištění bezpečnosti. K tomuto přispívá i jejich osobní znalost dané problematiky z hlediska účelu jejich počínání a přesvědčení o správnosti a účelnosti činností organizace, k níž náleží. Bez těchto prvků řízení by mohla být ohrožena i jaderná bezpečnost, radiační ochrana, technická bezpečnost, zvládání radiační mimořádné události, monitorování radiační situace a zabezpečení. Suma postojů a vnitřních motivací pracovníků vůči činnosti vykonávané jejich organizací (a regulované atomovým zákonem) je kulturou bezpečnosti a tvoří předpoklad naplnění požadavků atomového zákona. Přestože se jedná o normativně obtížně uchopitelné téma, nabývá značně na významu a i historické zkušenosti (např. z jaderné havárie v Černobylu) ukazují, že vysoká kultura bezpečnosti je předpokladem zajištění bezpečnosti. Zkušenost se závažnými průmyslovými haváriemi ve světě ukazuje, že nízká úroveň kultury bezpečnosti dodnes často bývá jejich významnou (ne-li nejvýznamnější) příčinou. Součástí systému řízení proto musí být i trvalé zlepšování a pravidelné hodnocení kultury bezpečnosti jako významný nástroj prevence radiačních mimořádných událostí. V současné době existují široce používané teoretické modely kultury bezpečnosti včetně výčtu charakteristik tzv. silné kultury bezpečnosti. Mezinárodní zkušenost ukazuje, že silnou kulturu bezpečnosti nelze nařídit. Naopak je velmi rozumné stanovit požadavky na systém řízení, v jehož rámci bude kultura bezpečnosti zlepšována a hodnocena. Takové požadavky mají nejen konkrétní přínos z pohledu bezpečnosti, ale jejich dodržování je i kontrolovatelné. Zavedení (jinak obecně dlouhodobě známého) institutu kultura bezpečnosti do atomového zákona znamená připojení se k mezinárodní dobré praxi.

Ustanovení § 29 odst. 7 a § 30 odst. 8 je zmocněním pro vyhlášku o požadavcích na systém řízení.

Ustanovení § 29 a 30 rovněž transponuje požadavky některých právních předpisů Euratomu, tj. směrnice 2009/71/Euratom a směrnice BSS.

K § 31 až 33

Vedle implementace nových doporučení ICRP a MAAE dosavadní praxe ukazuje na vhodnost procesních úprav v oblasti radiační ochrany, zejména na důslednější použití odstupňovaného přístupu k regulaci zdrojů ionizujícího záření. Do atomového zákona byla implementována řada úprav týkající se zabezpečení zdrojů ionizujícího záření, kategorizace jejich exportu a importu a s tím souvisí potřeba vytvářet stále dokonalejší podmínky pro zvyšování úrovně zajišťování bezpečnosti při využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Tato opatření nespočívají pouze v optimalizaci technických či administrativních podmínek, ale též v nutnosti zvyšování kvalifikace personálu, který je zodpovědný za jadernou bezpečnost a radiační ochranu.

Atomový zákon se proto snaží odpovídajícím způsobem stanovit podmínky a pravidla pro výkon činností zvláště důležitých z hlediska radiační ochrany nebo jaderné bezpečnosti. Text zpřesňuje stávající právní úpravu v oblasti činností zvláště důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, sjednocuje tento pojem jako zcela identický činnosti v jaderné bezpečnosti a v radiační ochraně.

Zákon stanoví, při zachování základních rysů dosavadní právní úpravy zákonem č. 18/1997 Sb., coby základní předpoklad k výkonu uvedených činností nabytí patřičné způsobilosti a vymezuje, co je obsahem této způsobilosti. Náplň této „zvláštní odborné způsobilosti“ odráží nejen potřebu odpovídajícího vzdělání pracovníků v oboru (tzv. „vybraných pracovníků“), nýbrž i nutnost nabýt odpovídající praktické zkušenosti a znalosti nad rámec běžného akademického vzdělání. Jen získáním zvláštní odborné způsobilosti v plném rozsahu všemi relevantními vybranými pracovníky může být zajištěna potřebná úroveň bezpečností a zabezpečení vykonávaných činností. Zákon a na něj navazující prováděcí právní předpis, k němuž zmocňuje, tak vymezuje okruh dotčených činností, neboť požadovaná kvalifikace zdaleka není nezbytná z hlediska praktického personálního zajištění bezpečností a zabezpečení u všech. Dále pak jsou upraveny i detaily kvalifikace a jejího dosahování nad rámec běžné odborné způsobilosti (tj. formálního vzdělání v soustavě obecných škol). Jde o „odbornou přípravu“, coby předpoklad dosažení zvláštní odborné způsobilosti a „další odbornou přípravu“ coby předpoklad jejího udržení.

Nemalou roli v účinném a bezpečném vykonávání těchto činností pak hrají i osobnostní a zdravotní způsobilost pracovníků, ovšem prakticky jen u činností zvláště důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti, tj. zejména činností vykonávaných v souvislosti s jaderným zařízením. Tyto činnosti jsou totiž zvláště náročné z hlediska fyzické a duševní zdatnosti (dlouhé a noční směny, působení množství stresových faktorů atd.) a vyžadují tedy stanovení přísnějších požadavků v tomto směru a určení způsobu jejich prověření. Odstavec 3 ustanovení § 31 obecně vymezuje podmínky naplnění požadavku osobnostní způsobilosti. Osoba takto způsobilá musí disponovat povahovými vlastnostmi, které jí umožní bezpečně vykonávat značně rizikové aktivity, resp. aktivity, jejichž např. emočně nestabilní provádění by mohlo vést ke značným dopadům na lidské zdraví a životy (např. řízení provozní směny jaderné elektrárny). Konkrétní výčet těchto charakteristik podává prováděcí právní předpis.

Atomový zákon stanoví i procesní náležitosti získávání oprávnění k výkonu činností, rovněž ovšem způsobem již tradičním. V určitém rozsahu přitom legislativně zakotvuje dobrou praxi.

Oprávnění vydává SÚJB, jako odborný garant v oblasti, a to na základě žádosti člověka, který hodlá získat oprávnění. Splnění požadavků pro získání oprávnění, tj. nabytí zvláštní odborné způsobilosti, je prověřováno zkouškou před odbornou komisí jmenovanou SÚJB. Atomový zákon uchazečům ponechává, v souladu s dobrou praxí, relativně volný časový prostor pro opakování zkoušky a doplnění potřebné zvláštní odborné způsobilosti, neboť striktní omezení na jediný pokus by bylo lze považovat za příliš tvrdé a mohlo by v praxi přinášet nemalé obtíže při získávání potřebných kvalifikovaných pracovních sil. V zájmu zjednodušení procesů a také z důvodu méně formalistického a snadněji pochopitelného přístupu k vybraným pracovníkům je vydání rozhodnutí o udělení oprávnění nahrazeno vydáním dokladu.

Atomový zákon zavádí dobu platnosti pro všechna oprávnění pro činnosti zvláště důležité z hlediska radiační ochrany na neurčito s tím, že zkouška před zkušební komisí je nahrazena absolvováním další odborné přípravy. „Uznává“ absolvování studijního programu k získání způsobilosti k výkonu nelékařského povolání radiologického fyzika za absolvování odborné přípravy, protože tento typ studia považuje za zcela postačující k přípravě ke zkoušce.

Precizněji je popsána kompetence SÚJB v případě, kdy je důvodné podezření, že úroveň zvláštní odborné způsobilosti držitele oprávnění k vykonávání činností zvláště důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany není zachována. Takový stav totiž může zásadně ohrozit bezpečný výkon činností. Úřad může provést přezkoušení vybraného pracovníka nebo oprávnění k vykonávání činností zvláště důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany zrušit, pokud jeho držitel závažným způsobem nebo opakovaně poruší tento zákon, neuspěje u přezkoušení nebo dlouhodobě činnost nevykonává. Z důvodu prevence nebezpečí z prodlení je také vyloučen odkladný účinek odvolání proti takovému rozhodnutí, protože v opačném případě by mohl nedostatečně kvalifikovaný výkon činnosti vést k bezpečnostně neblahým následkům (jak ukazují zahraniční zkušenosti, lidský faktor a jeho nedostatečná kvalifikace jsou častými příčinami jaderných událostí).

Důvodem pro zrušení oprávnění je rovněž dlouhodobé nevykonávání odpovídající činnosti. S ohledem na rychlý vědeckotechnický vývoj se nevykonávání činnosti může zásadně negativně promítnout do znalostí a schopností držitele oprávnění, což může mít negativní dopady na jadernou bezpečnost nebo radiační ochranu, vrátí-li se taková osoba s odstupem doby k práci. Dlouhodobost musí být posuzována individuálně (dle okolností případu, typu činnosti nebo aktuálního odborného vývoje v oblasti), lze však uvést, že nepůjde o dobu v řádech měsíců, nýbrž o dobu v řádech let.

Výraz „podstatná změna podmínek“ užitý v odstavci 6 ustanovení § 33 k vymezení zvláštního důvodu pro zrušení oprávnění odkazuje ke zcela zásadnímu popření východisek, za nichž bylo oprávnění vydáno. Jedná se přitom o východiska, která jsou stanovena v § 31 odst. 2 atomového zákona, tedy elementární předpoklady pro samotné kvalifikované vykonávání činnosti zvláště důležité z hlediska jaderné bezpečnosti nebo radiační ochrany. Konkrétně by tedy zrušení připadalo v úvahu, pokud by přestaly být splňovány požadavky na vzdělání, odbornou praxi a odbornou přípravu. Zákon přitom omezuje tuto možnost výrazem „podstatný“, nemělo by se tedy jednat o málo významné, např. formální, změny podmínek, nýbrž o skutečné změny podmínek s faktickými a přímými dopady na vykonávanou činnost. Takovou podstatnou změnou podmínek může být např. následné odebrání dokladu o dosaženém vzdělání (ztráta formální kvalifikace) nebo odhalení, že původně tvrzená praxe nebyla dostatečná (odpovídající nebo byla jen formální, nezahrnující praktické zkušenosti).

SÚJB může též žadateli uznat odbornou kvalifikaci nabytou v jiném členském státě EU, a to postupy podle zákona č. 18/2004 Sb.

K § 34 až 42

Uvedená ustanovení přebírají právní úpravu poplatků na odbornou činnost SÚJB z dosavadní právní úpravy, kterou lze již považovat za úspěšnou z hlediska aplikační praxe. Jednou z důležitých podmínek pro kvalitní a efektivní regulaci je zajištění odpovídajících finančních a lidských zdrojů pro výkon státního dozoru zároveň s vytvořením účinných mechanismů pro zpětné vyhodnocování účinnosti prováděné regulace a tím i efektivity využití těchto zdrojů. Zdroje musí být k dispozici nejenom v potřebném objemu, ale i s dostatečnou časovou flexibilitou. Řada zemí proto již v minulosti hledala alternativy pro financování regulace jaderného sektoru. Dobrým řešením se v řadě zemí ukázalo nastavení více zdrojů pro financování regulace.

Nejčastěji používaný způsob tzv. „vícezdrojového“ financování je kombinace plateb od vybraných držitelů povolení se zdroji přímo ze státního rozpočtu, přičemž platby od držitelů povolení za odbornou činnost v případě právní úpravy v České republice zůstávají příjmem státního rozpočtu. Typickým zařízením, které spadá pod režim plateb od držitele povolení, jsou jaderné elektrárny, zařízení palivového cyklu, zařízení ke komerční produkci radioizotopů, výzkumné reaktory používané ke komerčním účelům, zařízení uranového průmyslu, apod. Naopak vyloučeny z těchto plateb jsou ve většině případů subjekty navázané na veřejné rozpočty či na veřejné zdravotní pojištění. Výše uvedená opatření spočívající v diverzifikaci zdrojů by měla podle převládajících zahraničních zkušeností vytvořit podmínky pro dosažení dlouhodobé stability úhrad činnosti národního jaderného regulátora. Efektivita takových opatření však musí být zajištěna současným zavedením odpovídajících kontrolních a korektivních mechanismů. Zde se jedná o vytvoření podmínek pro pravidelné vnitrostátní i mezinárodní hodnocení činnosti národního regulátora spolu s odpovídající zpětnou vazbou. Získání a udržování dostatečných zdrojů pro zajištění odpovídající úrovně jaderné bezpečnosti je samozřejmě nezbytné i v případě držitele povolení.

Konkrétní řešení převzaté ze zákona č. 18/1997 Sb. spočívá ve výběru pevně stanovených poplatků na odbornou činnost SÚJB (dále jen „poplatek“) za žádost o vydání některých povolení, resp. jejich trvání. Poplatek reprezentuje příspěvek na úhradu nákladů regulátora spojených s vydáním takových povolení a s výkonem státního dozoru nad činností držitelů těchto povolení. Poplatky v navržené výši tak pokrývají přibližně 60 % uvažovaného rozpočtu SÚJB. V případě povolování stavby významného jaderného zařízení však tento podíl stoupá až na více než 70 %. V rámci výdajů kapitoly státního rozpočtu SÚJB jsou dále hrazeny náklady na regulaci zdravotnických nebo školských aplikací a náklady na činnosti, které souvisí s nutnou mezinárodní spoluprací.

Zavedené poplatky představují v České republice nový trend, avšak jde o dlouhodobě zavedený princip v mnoha zemích. Na základě jejich zkušeností je koncepce postavena na co nejjednodušší proceduře stanovení sazby poplatku nařízením vlády v rámci limitů sazby daných zákonným zmocněním. Vláda tak může stanovením sazby poplatků respektovat reálnou situaci v daném období a „naladit“ její výši na úroveň odpovídající konkrétním podmínkám a ve výjimečných případech i přihlédnout k mimořádné situaci, např. u činností nebo zařízení, které mimo komerčního provozu využívají i prostředky na vědu a výzkum.

Co se týče zvažované sazby poplatků, SÚJB vychází z rozboru nákladů na jednoho inspektora. Ty v optimální výši tvoří průměrně 2,8 až 3 mil. Kč ročně. V současné době má SÚJB z celkového počtu 195 pracovníků 136 inspektorů a pracovníků na tuto pozici se připravujících. Výše uvedený údaj představuje optimální průměrnou výši všech výdajů státu na každého z těchto inspektorů. Jako reference pro optimální výpočet byly vzaty celkové náklady státu na jednoho inspektora v letech 2006 - 2008, kdy při zpětném hodnocení byly i z hlediska dlouhodobé udržitelnosti na rozumné úrovni finančně zajištěny všechny důležité položky státního rozpočtu na výkon kontroly a státní správy.

V období posuzování výstavby nových energetických bloků je reálné, že uvedené průměrné náklady na jednoho inspektora mohou v některých případech vzrůst až na 6 mil. Kč. Zde se projeví potřeba daleko vyšší externí podpory, jelikož se pro normální provoz úřadu nevyplatí udržovat řadu vysoce specializovaných odborníků, jejichž odbornost je potřeba v případě stavby a instalace nového zařízení. Jde zejména o případ povolení ke stavbě významných jaderných zařízení, jako jsou nové bloky jaderných elektráren. V souvislosti s navrhovanou sazbou poplatků je třeba mít na zřeteli, že podle obecně uznávaných doporučení OECD se výdaje na výkon státního dozoru konkrétně pro jaderné elektrárny pohybují kolem 3 % z celkové částky investice potřebné na jejich vybudování. Těchto parametrů návrh ani zdaleka nedosahuje.

Citovaná ustanovení mj. transponují čl. 5 odst. 3 směrnice 2009/71/Euratom stanovící povinnost členských států zajistit, aby byly příslušnému dozornému orgánu svěřeny pravomoci a přiděleny lidské a finanční zdroje nezbytné k plnění jeho povinností v souvislosti s vnitrostátním rámcem podle čl. 4 odst. 1, a to při náležitém upřednostnění bezpečnosti. S ohledem na tento transpoziční požadavek je také nově adresátem příjmů z poplatků na odbornou činnost SÚJB přímo rozpočtová kapitola „Státní úřad pro jadernou bezpečnost“. Jen tak lze totiž zajistit konkrétní finanční zdroje konkrétnímu regulačnímu orgánu v duchu směrnice bez rizika jejich přesunu ve prospěch jiných státních výdajů.

Při správě poplatků se postupuje podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

K § 43

Ustanovení definuje specifické pojmy z oblasti mírového využívání jaderné bezpečnosti. Vychází přitom z definic dosavadní právní úpravy zákonem č. 18/1997 Sb. a jeho prováděcích právních předpisů. Východiskem k definicím ovšem byly i některé mezinárodní dokumenty ve formě doporučení (např. Safety Assessment for Facilities and Activities General Safety Requirements Part 4, Series No. GSR Part 4, 2009; The Management System for Facilities and Activities Safety Requirements, Series No. GS-R-3, 2006 a Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011, čl. 6.3 a 6.4) a dílem i předpisy Euratomu, např. bod 19 preambule směrnice 2009/71/Euratom.

„Zkušebním provozem“ se rozumí konečná etapa energetického spouštění jaderného zařízení, při níž již jaderné zařízení fakticky funguje na plný výkon, a jsou testovány jeho vlastnosti při něm. Z hlediska procesního je ovšem tato fáze stále prováděna na základě povolení k energetickému spouštění, tzn. jen po omezený čas a za přísně vymezených podmínek, nikoli v plném rozsahu jako běžný provoz zařízení.

„Provozní událost“ je specifickým pojmem z oblasti systému zpětné vazby. Tento institut je vlastním zdrojem informací využívaných systémem zpětné vazby. Proto nejde o jakoukoli událost, nýbrž pouze o jev s nezanedbatelnými důsledky z hlediska jaderné bezpečnosti, neboť jen takový může mít z hlediska udržení a zvyšování jaderné bezpečnosti nějaký faktický význam.

Rovněž „ochrana do hloubky“ patří k tradičně využívaným institutům v oblasti zajišťování jaderné bezpečnosti, požadovaným též mezinárodními doporučeními. Ochranou do hloubky se rozumí více vrstevnatý systém ochrany zajišťující, že i při narušení jedné či více vzájemně oddělených úrovní ochrany bude zajištěna jaderná bezpečnost zbývajícími úrovněmi.

Definice „výzkumného jaderného zařízení“ má svůj význam zejména proto, že na tato zařízení nelze z povahy věci klást identické požadavky, jako na běžné jaderné zařízení (využívané např. pro energetické účely). Riziko spojené s provozem těchto zařízení je velmi nízké (v případě školních reaktorů až zanedbatelné) a aplikace obdobných požadavků by byla pro jejich provozovatele nesmírnou zátěží. Tato zátěž by nebyla ani společensky žádoucí, neboť přínos těchto zařízení významně převyšuje rizika s nimi spojená.

„Projektová východiska“ lze považovat za měřítko toho, do jaké míry je jaderné zařízení, resp. jeho projekt, schopné zvládat různé provozní stavy nebo události. Projektová východiska by měla být určena v procesu projektování jaderného zařízení, ovšem následně určují faktickou podobu jaderného zařízení a způsob jeho provozování.

Pojem, který se v atomovém zákoně vyskytuje řídčeji, ovšem zhusta bude využíván jeho prováděcími právními předpisy, je „kritérium přijatelnosti“. I v tomto případě se jedná o termín využívaný oblastí mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření nikoli výlučně, ovšem natolik obecně nepříliš známý, že vyžaduje jednoznačné legislativní vymezení. Rozumí se jím hodnota zkoumané (problematické) položky (tj. např. fyzikální vlastnosti – teplota, roztažnost), jejíž překročení by bylo z hlediska jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, zvládání radiační mimořádné události nebo zabezpečení nepřijatelné. Praktickým příkladem může být např. obsah radionuklidu v látce, který ji činí vhodnou pro nějaký konkrétní způsob využití – je-li vyšší, tj. kritérium přijatelnosti je překročeno, látku použít nelze. Pojem se vyskytuje zejména v oblasti využívání jaderné energie a nakládání s radioaktivním odpadem.

Následující dva body vymezují pojmy v oblasti provádění změn po celou dobu životního cyklu jaderného zařízení, tj. při využívání jaderné energie. Každá změna na jaderném zařízení musí být prováděna tak, aby se její realizací nesnížila jaderná bezpečnost – tedy pod kontrolou a v případech těch nejzásadnějších změn i s povolením SÚJB. Definice vymezuje hlavní kategorii změn, „změny při využívání jaderné energie“, a dělí tyto změny do dvou skupin – „změny ovlivňující jadernou bezpečnost, technickou bezpečnost a fyzickou ochranu jaderného zařízení“, tj. změny podléhající povolení, a „jiné změny při využívání jaderné energie“, tj. změny, které jsou SÚJB oznamovány, dále samostatně definovány výčtem. V případě povolovaných změn úprava navazuje na systém povolení a dokumentace předkládané se žádostí o povolení, jakož i souvisejících povinností držitele povolení, jde tedy o úpravu komplexní, reflektující význam těchto změn. Povolovanými změnami jsou zejména změny týkající se vybraných zařízení (tj. zařízení s přímým vlivem na jadernou bezpečnost; zejména těch v bezpečnostní třídě 1 a 2 – seznam podává prováděcí právní předpis). Též jiné změny při využívání jaderné energie musejí být dokumentovány (resp. jejich provádění) a v předstihu oznámeny SÚJB, aby byl schopen účinně kontrolovat jejich provádění a zasáhnout v případě ohrožení zákonem chráněného zájmu. Tento přístup je uplatňován v analogických právních úpravách členských států Euratomu, ve kterých jsou provozována obdobná jaderná zařízení.

Tyto požadavky vyplývají z Úmluvy o jaderné bezpečnosti (viz čl. 1, 6, 10 a 13), směrnice 2009/71/Euratom a dále z mezinárodních doporučení Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011, čl. 6.3 a 6.4, Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006, INSAG- 12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999, Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR- 2/1, 2012 a Modifications to Nuclear Power Plants Safety Guide, Series No. NS-G-2.3, 2001.

Poslední definice vymezuje jeden z typů vyřazování z provozu, a to „postupné vyřazování“, které probíhá nikoli najednou, nýbrž etapově. Vyřazování z provozu je časově velmi náročná činnost (rovněž náročná z hlediska vyžadovaných zdrojů) a nebývá prakticky proveditelné, aby k němu došlo unifikovaným aktem. V řadě případů bývá i z hlediska zajišťování jaderné bezpečnosti a radiační ochrany účelnější užít postupné vyřazování.

K § 44

Ustanovení reguluje kategorizaci v oblasti mírového využívání jaderné energie. Obdobně jako v jiných částech právní úpravy i zde je nutno z důvodu vyšší systematiky a účinného naplnění některých institutů (rovněž s ohledem na doporučení MAAE a WENRA) zavést třídy a skupiny pro správné odstupňování legálních požadavků.

Jmenovitě se jedná o „bezpečnostní funkce“, které jsou jedním ze základních východisek dosažení a udržení jaderné bezpečnosti jaderného zařízení. Tyto specifické funkce, jež musí jaderné zařízení, ale i jeho jednotlivé komponenty a systémy, plnit, jsou děleny na několik kategorií dle významu pro zajištění jaderné bezpečnosti. Pro systémy a komponenty, které plní závažnější bezpečnostní funkce jsou následně stanoveny přísnější požadavky na spolehlivost.

Obdobný přístup je již tradičně volen u další entity, vybraného zařízení, úzce související s plněním bezpečnostních funkcí. Rovněž vybraná zařízení jsou dělena do několika skupin dle svého významu, zvaných „bezpečnostní třídy“. Dle zařazení do bezpečnostní třídy a dle toho, zdali jde o strojní, elektrické, programovatelné, nebo stavební části jsou pak na ně kladeny různé požadavky.

Posledním druhem kategorizace v této oblasti je rozdělení provozních událostí do kategorií. Rovněž tato dělba má za cíl především co nejefektivnější aplikaci různých požadavků na různě závažné situace. Jednotné stanovení přístupu pro všechny nežádoucí stavy by totiž bylo nejen nadbytečné, ale v řadě ohledů i nežádoucí (např. při uplatnění konzervativního přístupu by musel povinný subjekt provádět preventivní opatření proti všem událostem na nejvyšší možné úrovni, což by ovšem u méně závažných situací odčerpávalo jeho cenné zdroje využitelné jinde).

K § 45

Návrh ustanovení stanoví základní principy bezpečného využívání jaderné energie, které jsou aplikovány v průběhu celého životního cyklu jaderného zařízení. Vzhledem k odlišnosti jednotlivých jaderných zařízení jsou stanoveny zvláště pro jaderné zařízení s jaderným reaktorem a jaderné zařízení bez jaderného reaktoru. V kontextu odborného diskurzu se o těchto principech hovoří jako o „základních bezpečnostních funkcích“, tj. elementárních funkcích, jež musí jaderné zařízení plnit, aby byla zajištěna jaderná bezpečnost. Tyto základní principy přímo souvisí se zvládnutím štěpné jaderné reakce a prevenci nebo nápravě úniku radionuklidů mimo jaderný reaktor. Atomový zákon výslovně rozlišuje mezi funkcemi, které je nutno zajistit u jaderných zařízení s jaderným reaktorem, a funkcemi pro jaderná zařízení bez jaderného reaktoru. Z povahy věci není možné u druhého typu zařízení plnit funkce výsostně spojené s existencí reaktoru.

Tyto požadavky vyplývají z Úmluvy o jaderné bezpečnosti, ze směrnice 2009/71/Euratom a dále z mezinárodních doporučení INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev., Fundamental Safety Principles, Series No. SF-1, 2006, Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012 a Design of Reactor Containment Systems for Nuclear Power Plants Safety Guide, Series No. NS-G-1.10, 2004.

K § 46

Ustanovení stanovuje požadavky na projekt jaderného zařízení a jeho tvorbu (projektování). Obecně lze konstatovat, že projekt jaderného zařízení musí zajistit, aby jaderné zařízení v každém okamžiku (tj. za jakéhokoli stavu a následkem jakékoli události) zajišťovalo v nejvyšší rozumně dosažitelné míře jadernou bezpečnost, radiační ochranu, technickou bezpečnost, zvládání radiační mimořádné události, monitorování radiační situace, zabezpečení a nešíření jaderných zbraní. Atomový zákon ponechává relativní volnost ve volbě technologie, za podstatné je považováno dosažení výše uvedeného cíle, ztělesněné požadavky uvedenými v odstavci 2 až 4 tohoto ustanovení.

V oblasti nešíření jaderných zbraní budou požadavky na projekt jaderného zařízení stanoveny v prováděcím právním předpisu tak, aby byla zohledněna doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii (soft law), tj. aby budoucí jaderné zařízení umožňovalo provádění mezinárodních kontrolních režimů.

Předběžné hodnocení koncepce projektu jaderného zařízení je zahájeno již v rámci vydání povolení k umístění jaderného zařízení dle § 9 odst. 1 písm. a). Detailně je projekt jaderného zařízení zhodnocen, a to i vzhledem k vlastnostem území kde má být umístěn, až v rámci vydání povolení k výstavbě jaderného zařízení dle § 9 odst. 1 písm. b). Tyto požadavky vyplývají z Úmluvy o jaderné bezpečnosti (viz čl. 1, 10 a 18), směrnice 2009/71/Euratom a dále z mezinárodních doporučení INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev., Fundamental Safety Principles, Series No. SF-1, 2006, Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012 a Design of Reactor Containment Systems for Nuclear Power Plants Safety Guide, Series No. NS-G-1.10, 2004.

K § 47

Návrh stanoví požadavky na posouzení území, ve kterém má být jaderné zařízení umístěno. Provedení tohoto hodnocení a prokázání, že vlastnosti území nevylučují umístění, je podmínkou vydání povolení k umístění jaderného zařízení dle § 9 odst. 1 písm. a), které je obsaženo již ve stávající právní úpravě. Výčet posuzovaných vlastností území v obecné rovině obsahuje odstavec 1, jejich upřesnění pak bude provádět vyhláška.

Odstavec 2 upravuje výslovný zákaz umístění jaderného zařízení v území, jehož vlastnosti dosahují parametrů, které jeho umístění vylučují. Určité vlastnosti území, resp. míra jejich působení, jsou považovány za natolik zásadní, že nemohou být, vzhledem k současnému poznání, nijak kompenzovány a dané území tak nemůže být využito pro umístění jaderného zařízení. Je vhodné, aby toto případné vyloučení proběhlo na počátku životního cyklu jaderného zařízení, kdy jsou vynaložené náklady proponenta relativně malé ve srovnání s těmi budoucími. Je proto nezbytné explicite takový zákaz kategoricky zakotvit v zájmu zachování právní jistoty osob, které hodlají zařízení umístit, vystavět a provozovat. Výčet vlastností, které musí být posuzovány, stanoví prováděcí právní předpis. Jedná se např. o výskyt zóny pohybově a seizmicky aktivního zlomu, který by mohl způsobit deformaci objektu jaderného zařízení, existence významných zásob podzemních vod nebo minerálních vod, ve kterých by v průběhu životního cyklu jaderného zařízení došlo k znečištění radioaktivními látkami, kolize pozemku pro umístění s ochranným pásmem apod.

Posouzení je prováděno ve dvou vzájemně se doplňujících rovinách: jsou popsány vlastnosti území, které mohou ovlivnit jadernou bezpečnost, radiační ochranu, technickou bezpečnost, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení (příkladem je například popis seismických či geologických jevů atd.) a naopak je zhodnocen vliv uvažovaného jaderného zařízení na území k umístění.

Takto popsané vlastnosti jsou porovnány s vlastnostmi, které vylučují využití území. Posouzením jsou dále získány relevantní údaje, které musí respektovat projekt jaderného zařízení a další fáze jeho životního cyklu.

V souladu s výše zmíněným tak:

 odstavec 1 písm. a) stanovuje rozsah posouzení vlastností území, které ovlivňují jaderné zařízení,  odstavec 1 písm. b) naopak stanoví požadavky na hodnocení vlivu jaderného zařízení na vnější okolí. Odstavec 3 tohoto ustanovení stanoví zvláštní požadavek na provedení vstupního monitorování radiační situace na území k umístění jaderného zařízení před tímto umístěním. Výsledky tohoto průzkumu (tj. základní průzkum) jsou dále v průběhu životního cyklu jaderného zařízení porovnávány s výsledky aktuálního monitorování, a tak je odhalována schopnost jaderného zařízení neohrožovat své okolí ionizujícím zářením.

Odstavec 4 je zmocněním k vydání prováděcího právního předpisu, který podává výčet posuzovaných vlastností (písm. a)), stanovuje míru vlastností, kterou již není možné kompenzovat, a tak je umístění považováno za zakázané, (písm. b)) a stanoví způsob a rozsah hodnocení území, kterým je např. definována velikost zájmového území pro hodnocení (písm. c)).

Požadavek na tento způsob a rozsah hodnocení vyplývá z článku 17 Úmluvy o jaderné bezpečnosti a dále je v souladu s návodem MAAE NS-R-3: Site Evaluation for Nuclear Installations, 2006 a požadavkem č. 8 (Assessment of site characteristics) návodu GSR Part 4: Safety Assessment for Facilities and Activities, 2009. Dále je v souladu s požadavky a doporučeními WENRA, zejména RHWG report on safety of new NPP designs, březen 2013.

Protože získané znalosti o vlastnostech území nejsou konstantní, ale mohou podléhat změnám, které by mohly negativně ovlivnit jadernou bezpečnost, radiační ochranu, technickou bezpečnost, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení, je v § 49 odst. 1 písm. k) a l) uložena držiteli povolení povinnost průběžně hodnotit vliv těchto změn, včetně predikce jejich dalšího vývoje.

Při konkrétní aplikaci tohoto typu hodnocení se vychází i z dalších materiálů MAAE například:

 External Events Excluding Earthquakes in the Design of Nuclear Power Plants Safety Guide Series No. NS-G-1.5, 2003.  Seismic Hazards in Site Evaluation for Nuclear Installations Specific Safety Guide Series No. SSG-9, 2010.  Geotechnical Aspects of Site Evaluation and Foundations for Nuclear Power Plants Safety Guide Series No. NS-G-3.6, 2005.  Meteorological and Hydrological Hazards in Site Evaluation for Nuclear Installations Specific Safety Guide Series No. SSG-18, 2011.  External Human Induced Events in Site Evaluation for Nuclear Power Plants Safety Guide Series No. NS-G-3.1, 2002.

K § 48

Tímto ustanovením jsou transponovány požadavky čl. 6 odst. 2 a 3 směrnice 2009/71/Euratom. Provádění hodnocení a ověření bezpečnosti je zakotveno v článku 14 Úmluvy o jaderné bezpečnosti. Návrh ustanovení stanoví požadavky na hodnocení bezpečnosti po celou dobu životního cyklu.

§ 48 odst. 2 písm. a) a b): Jedná se o stanovení požadavku na provádění hodnocení pravděpodobnostního a deterministického. Tento přístup je uplatňován i v analogických právních úpravách dalších členských států Euratomu, ve kterých jsou jaderná zařízení provozována. Při konkrétní aplikaci tohoto typu hodnocení se vychází se z materiálů MAAE a z požadavků WENRA:

 WENRA, Safety Reference Level for Existing Reactors, update in relation to lessons learnd from Tepco Fukushima Dai-ichi accident, září 2014.  WENRA, Guidance, Issues F: Design Extension of Existing Reactors, září 2014.  WENRA, RHWG report on safety of new NPP designs, březen 2013.  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006.  Safety Assessment for Facilities and Activities: IAEA Safety Standards Series No. GSR Part 4, IAEA, Vienna, 2009.  Deterministic Safety Analysis for Nuclear Power Plants, IAEA Safety Standards Series No. SSG-2, IAEA, Vienna, 2009.  Development and Application of Level 1 Probabilistic Safety Assessment for Nuclear Power Plants: IAEA Safety Standards Series No. SSG-3, IAEA, Vienna, 2010.  Development and Application of Level 2 Probabilistic Safety Assessment for Nuclear Power Plants: IAEA Safety Standards Series No. SSG-4, IAEA, Vienna, 2010.  Living Probabilistic Safety Assessment (LPSA), IAEA-TECDOC-1106, IAEA, Vienna, August 1999.  A Framework for an Integrated Risk Informed Decision Making Process, INSAG-25, IAEA, Vienna, 2011.

 INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, October 1999. Provádění pravděpodobnostního hodnocení bezpečnosti má smysl u jaderných zařízení s dlouhou provozní životností a značným rizikem plynoucím z jejich provozu. U méně závažných provozů z povahy věci nelze získat dostatečné množství relevantních podkladů k tomuto typu hodnocení bezpečnosti. Proto jsou atomovým zákonem z povinnosti provádět pravděpodobnostní hodnocení bezpečnosti vyňaty některé nerelevantní typy jaderných zařízení.

§ 48 odst. 2 písm. c): Periodické hodnocení bezpečnosti. Provedením periodického hodnocení bezpečnosti je podmíněno pokračování provozu jaderného zařízení. Tento přístup je uplatňován i v analogických právních úpravách členských států Euratomu, ve kterých jsou jaderná zařízení tohoto druhu provozována. Zatímco hodnocení, zkoušky a kontroly prováděné během životního cyklu jaderného zařízení ověřují a dokládají soulad jaderného zařízení s podmínkami příslušného rozhodnutí, požadavek periodického hodnocení bezpečnosti je komplexní a kvalitativně vyšší, protože na jeho základě jsou identifikovány oblasti, ve kterých má být úroveň bezpečnosti zvýšena.

Při konkrétní aplikaci tohoto typu hodnocení se vychází z materiálů MAAE a z požadavků WENRA:

 WENRA Safety Reference Level for Existing Reactors, update in relation to lessons learnd from Tepco Fukushima Dai-ichi accident, září 2014.  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006.  Safety Assessment for Facilities and Activities, IAEA Safety Standards Series No. GSR Part 4, IAEA, Vienna, 2009.  Periodic Safety Review for Nuclear Power Plants, IAEA Specific Safety Guide No. SSG 25, 2013  Periodic Safety Review of Nuclear Power Plants: Safety Guide, IAEA Safety Standards Series No. NS-G-2.10, IAEA, Vienna, 2003. § 48 odst. 2 písm. d): Průběžné hodnocení bezpečnosti. Požadavek na průběžné ověřování bezpečnosti a výčet nástrojů, kterými má být prováděn, vyplývá z čl. 14 Úmluvy o jaderné bezpečnosti a řady mezinárodních doporučení:

 Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006.  Safety Assessment for Facilities and Activities: IAEA Safety Standards Series No. GSR Part 4, IAEA, Vienna, 2009. § 48 odst. 2 písm. e): Zvláštní hodnocení bezpečnosti. Požadavek na tento typ hodnocení opět vyplývá zejména z výše uvedeného čl. 14 Úmluvy o jaderné bezpečnosti. Do tohoto typu hodnocení však spadá i takové hodnocení jaderné bezpečnosti, které se provádí z rozhodnutí vlády nebo Euratomu v důsledku aktuální situace (například sem spadá vykonání tzv. Stress testů, které požadovala EU po havárii v japonské Fukushimě). Proto na toto ustanovení navazuje odstavec 3 ustanovení, který blíže vymezuje podmínky provedení zvláštního hodnocení bezpečnosti a svěřuje SÚJB pravomoc rozhodnutím uložit povinnost provozovateli takové hodnocení provést (např. bude-li to ad hoc vyžadováno orgány Euratomu).

Zákon dále stanoví pravidla, jak mají být výsledky hodnocení bezpečnosti používány. V obecné rovině musejí přispívat k zajištění bezpečností, takže je nutno výslovně stanovit povinnost posuzovat hodnocením bezpečnosti rizika s činností spojená. Specifický požadavek na hodnocení systému ochrany do hloubky a systému prevence havárií vychází z mezinárodních doporučení i směrnice 2009/71/Euratom. Bez těchto konkrétních povinností by hodnocení bezpečnosti nebylo schopno přispívat k vysoké úrovni jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení v České republice.

§ 48 odst. 6 obsahuje zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu. Význam institutu hodnocení bezpečnosti pro zajišťování bezpečností jaderných zařízení vyžaduje podrobnější úpravu pravidel jeho provádění.

K § 49

Návrh ustanovení stanoví obecné povinnosti držitele povolení, které se vztahují na celý životní cyklus jaderného zařízení. Dále jsou pak rozvedeny speciální povinnosti relevantní jen pro danou část životního cyklu. Katalog doplňuje obecné povinnosti obsažené v § 25 atomového zákona. Obecné povinnosti v tomto ustanovení je možné rozdělit do několika okruhů: týkající se zajištění bezpečností celkově (hodnocení bezpečnosti, zajištění potřebných zdrojů, aplikace zpětné vazby aj.), týkající se území k umístění jaderného zařízení, vztahující se ke změnám při využívání jaderné energie, vztahující se k zajištění požární ochrany, týkající se kvalifikace personálu a ovlivňující zvládání radiační mimořádné události. Komplex povinností vyžaduje jejich realizaci po každém držiteli povolení v oblasti využívání jaderné energie, s výjimkami týkajícími se povinností, které z povahy věci nemohou plnit držitelé povolení k umístění jaderného zařízení, jelikož v této etapě životního cyklu není jaderné zařízení schopné být zdrojem příslušných hrozeb (např. povinnost zajistit jednotku hasičského záchranného sboru, neboť skutečné činnosti hrozící požárem probíhají až od výstavby jaderného zařízení).

Za klíčovou lze označit povinnost, aby jaderné zařízení po celou dobu životního cyklu splňovalo požadavky na projekt jaderného zařízení, neboť projekt předurčuje (technickým řešením) způsob zajištění soustavy bezpečností a zabezpečení a chování držitele povolení během životního cyklu jaderného zařízení, a tím i míru rizik plynoucích z využívání jaderné energie. Tento požadavek odkazuje k § 46, který stanoví právě požadavky na projekt jaderného zařízení. S touto povinností úzce souvisí požadavek, aby odpovídající části jaderného zařízení plnily své bezpečnostní funkce a držitel povolení zajistil plnění principů bezpečného využívání jaderné energie. Bezpečnostní funkce, jak již název napovídá, společně s principy bezpečného využívání jaderné energie jsou prostředkem k zajištění jaderné bezpečnosti (pojem „bezpečnostní funkce“ je definován; principy bezpečného využívání jaderné energie vymezuje § 45). I z mezinárodněprávního hlediska se jedná o základní stavební kameny zajišťování bezpečností při mírovém využívání jaderné energie.

Několik dalších povinností se vztahuje k provádění hodnocení bezpečnosti. Jednoznačně je stanoven požadavek, aby na základě hodnocení bezpečnosti byla v rozumně proveditelné míře trvale zvyšována úroveň jaderné bezpečnosti. Opírá se o novelizované znění směrnice 2009/71/Euratom a je jedním z postfukushimských opatření vzešlých z tzv. Stress testů, které požadovala EU po havárii v japonské elektrárně Fukushima Dai Ichi. Vychází z ideje, že vědeckotechnický pokrok může soustavně přispívat k jaderné bezpečnosti, resp. ji zvyšovat. Tento proces není absolutní a není ani fakticky možné jej vynucovat, neboť jej ovlivňuje řada faktorů, včetně objektivních, jako jsou stáří technologie či konkrétního zařízení. Proto je princip svázán s korektivem relativně neurčité povahy „v rozumně dosažitelné míře“. Ten sice poskytuje značný prostor pro volnou interpretaci, ale zároveň znemožňuje státu klást na provozovatele nesplnitelné požadavky. Vývoj v dané oblasti je reflektován hodnocením bezpečnosti a ta jej promítá do způsobu zajištění jaderné bezpečnosti.

Konkrétní postupy držitele povolení jsou pak usměrňovány povinností ověřovat a dokumentovat připravenost zařízení a personálu na následující fázi životního cyklu, na kterou navazují detailnější povinnosti pro jednotlivé typy držitelů povolení, ve směru zajištění této připravenosti.

Nově se držiteli povolení k činnostem souvisejícím s využíváním jaderné energie ukládá, aby po celou dobu životního cyklu jaderného zařízení v návaznosti na vnitřní havarijní plán a vnitřní předpisy, které musí detailně konkretizovat, vypracoval, procvičoval a aktualizoval opatření a postupy zejména pro případ odezvy na radiační mimořádnou událost (a hlavně na radiační havárii) vzniklou na daném jaderném zařízení. Důvodem pro tuto novou povinnost je potřeba zajistit toto od období výstavby až po vyřazení jaderného zařízení a nikoliv pouze po období jeho provozu tak, jak bylo stanoveno v rámci dosavadní právní úpravy. Bez této povinnosti by systém zvládání radiační mimořádné události byl zcela nefunkční, resp. by jeho vysokou a setrvalou úroveň nebylo možno zajistit, což by bylo zdrojem významného nebezpečí v případě, že by mimořádná událost nastala. Cílem této povinnosti je také posílit výkon správní a kontrolní působnosti SÚJB v oblasti (např. i s využitím odpovídajících sankčních ustanovení).

Z jiného hlediska sleduje stav jaderného zařízení povinnost mít systém zvládání havárií. Jak již bylo řečeno, tento systém má napomoci zvládat stavy jaderného zařízení havarijní povahy, které nemusejí být nutně radiační mimořádnou událostí. Je tedy nutné uložit i odpovídající povinnost stran existence tohoto systému.

Ustanovení § 49 vychází z dosavadní právní úpravy, kterou doplňuje o nové prvky z předpisů Euratomu a mezinárodních smluv nebo doporučení. Konkrétně jde o:

 směrnice 2009/71/Euratom (článek 6 odst. 5),  Úmluva o jaderné bezpečnosti (čl. 1, 10, 14, 17, 18 a 19),  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011, (čl. 6.3 a 6.4),  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006,  Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012,  Modifications to Nuclear Power Plants Safety Guide, Series No. NS-G-2.3, 2001,  IAEA Safety Requirements No. GSR Part 4 “Safety Assessment of Facilities and Activities“,  Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012,  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/2, 2011,  INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999.

K § 50

Návrh ustanovení stanoví povinnosti držitele povolení k výstavbě jaderného zařízení. Jaderné zařízení je tak složitý systém, že je nezbytné toto zařízení uvádět do provozu v etapách, kdy se na závěr každé etapy provede její vyhodnocení, které zahrnuje i připravenost na etapu následující. Tímto vyhodnocením a splněním příslušných kritérií je podmíněno vydání povolení k přechodu na následující etapu. Vícestupňový systém uvádění jaderného zařízení do provozu vyžaduje technologická náročnost jaderného zařízení. Ve fázi výstavby je důraz kladen na vyzkoušení jaderného zařízení před prvním fyzikálním spouštěním, které začíná zavezením jaderného paliva do reaktoru.

Zvláštní význam má povinnost nesnížit stávající úroveň jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení jiného jaderného zařízení provozovaného na území, v němž je umístěno jaderné zařízení ve výstavbě, která míří na specifickou situaci výstavby více jaderných zařízení v témže území. Jedná se o zásadní požadavky, protože ovlivnění existujícího jaderného zařízení výstavbou nového jaderného zařízení není vyloučeno a je tudíž naprosto nutné výstavbu realizovat tak, aby mj. nedošlo k ovlivnění všech opatření, která jsou již na provozovaném jaderném zařízení pro zajištění zvládání radiační mimořádné události, hlavně radiačních havárií, a pro monitorování radiační situace, zejména pro monitorování případných úniků radioaktivních látek a šíření ionizujícího záření z provozovaného jaderného zařízení, realizována. Povinnost zajistit všechny bezpečnosti a zabezpečení platí pochopitelně i pro provozovatele staršího jaderného zařízení, ale návrh vychází z toho, že nositelem primární odpovědnosti za ohrožení v tomto specifickém případě může být osoba provádějící výstavbu nového zařízení. Zajisté by nebylo v souladu s principem právní jistoty a ochrany práv a oprávněných zájmů osoby, kdyby ohrožení veřejného zájmu bylo k tíži osoby, která na něm nenese žádnou vinu, tj. provozovateli staršího jaderného zařízení.

Ustanovení § 50 vychází z dosavadní právní úpravy (dříve částečně obsažené v prováděcích právních předpisech, ovšem v rozporu s požadavkem výhrady zákona), kterou doplňuje o nové prvky z mezinárodních smluv nebo doporučení. Konkrétně jde o:

 Úmluva o jaderné bezpečnosti (čl. 1, 10 a 18),  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011 (čl. 6.3 a 6.4.),  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006,  Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012,  INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999.

K § 51

Ustanovení upravuje postup osoby (držitele povolení) při jedné z fází uvádění jaderného zařízení do provozu – prvním fyzikálním spouštění. Návrh ustanovení se vztahuje na jaderné zařízení s jaderným reaktorem a respektuje, že tento typ jaderného zařízení je technologicky náročnější, tedy jeho uvádění do provozu vyžaduje větší míru ingerence vrchnostenské správy. Návrh ustanovení klade důraz na vyzkoušení jaderného zařízení před prvním fyzikálním spouštění a v jeho rámci zavezení jaderného paliva do reaktoru. I tuto etapu je třeba úspěšně dokončit a prokázat plnění příslušných kritérií, aby SÚJB povolil vstup do další etapy uvádění jaderného zařízení do provozu.

Nově se stanovuje držiteli povolení, aby v zóně havarijního plánování, která bude stanovena už v období výstavby jaderného zařízení, prověřil, že v této zóně je realizováno vše, co se mu ukládá na jeho náklad zajistit podle 156 odst. 2 písm. c) až g), tj. zda systém monitorování radiační situace v areálu jaderného zařízení a v zóně havarijního plánování je funkční, zda obyvatelstvo v zóně havarijního plánování je vybaveno antidoty k jódové profylaxi, zda bylo realizováno předběžné informování obyvatelstva a zda byl zajištěn systém vyrozumění dotčených orgánů. Průkazem bude písemné vyjádření o provedení všech prověření a o výsledném stavu tohoto prověření, které žadatel o povolení k prvnímu fyzikálnímu spouštění předá SÚJB v příloze žádosti o povolení k prvnímu energetickému spouštění tohoto jaderného zařízení. „Antidoty k jodové profylaxi“ se přitom v celém rozsahu atomového zákona rozumí medikamenty určené k prevenci ozáření v případě radiační mimořádné události. V případě ionizujícího záření spojeného s radioaktivním jodem, mohou antidota zabránit poškození štítné žlázy tím, že se štítná žláza nasytí neradioaktivním jodem. Tím se zabrání příjmu radioaktivního jodu z kontaminovaného vzduchu, vody, mléka a jiné potravy. Typickým antidotem je jodid draselný, volně dostupný v distribuční lékárenské síti.

Kromě povinností vztahujících se k jednotlivým krokům prvního fyzikálního spouštění, ustanovení upravuje také tvorbu rezervy na vyřazování jaderného zařízení. Vycházejíce z principu „od kolébky do hrobu“ a zásady odpovědnosti provozovatele (držitele povolení) za zajištění jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení jaderného zařízení, a to i po skončení jeho životnosti, navrhovatelé, s využitím postupů tradičně aplikovaných mezinárodním odborným společenstvím, považují za nutné uložit povinnost vytvářet finanční rezervu pro budoucí vyřazování jaderného zařízení. Činnosti spojené s vyřazováním jaderných zařízení jsou totiž velmi finančně náročné a je nanejvýš spravedlivé, aby náklady nenesl stát, nýbrž ten, kdo bude mít z provozování zařízení bezprostřední prospěch – provozovatel (takto držitel povolení). Zároveň je nutné podchytit náklady na vyřazování již v časných fázích životního cyklu jaderného zařízení, pro případ, kdy by bylo nutné zahájit vyřazování předčasně.

U zvláště náročných typů jaderných zařízení, u kterých odhady nákladů na vyřazení činí více, než 1 mld. Kč, atomový zákon nad to stanoví povinnost shromažďovat prostředky na vázaném účtu banky v České republice nebo pobočky zahraniční banky na území České republiky, která má sídlo na území jiného členského státu Evropské unie. Důvodem je snaha předcházet ztrátě takto uspořených financí. Mimoto je nakládání s takto kvalifikovanými prostředky vázáno na zásah státní moci v podobě schválení Správou. Ta, jako garant odpovědného nakládání s radioaktivním odpadem v České republice, je nejpovolanější (i po stránce odborné) k posouzení, zda budou naspořené prostředky vynaloženy účelně a v zájmu ochrany veřejného zájmu.

Ustanovení § 51 vychází v oblasti požadavků na první fyzikální spouštění z dosavadní právní úpravy (dříve částečně obsažené v prováděcích právních předpisech, ovšem v rozporu s požadavkem výhrady zákona), kterou doplňuje o nové prvky z mezinárodních smluv nebo doporučení. Konkrétně jde o:

 Úmluva o jaderné bezpečnosti (čl. 1, 7, 10 a 19),  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011 (čl. 6.3 a 6.4.),  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006,  INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999.

K § 52

Návrh upravuje požadavky na provádění další etapy uvádění jaderného zařízení s jaderným reaktorem do provozu – první energetické spouštění. Požadavky na tuto etapu uvádění do provozu jsou podobné požadavkům na předchozí etapu. Obecně vzato jde o kontrolu úspěšného provedení této fáze a připravenosti k přechodu do další fáze. Splnění požadavků musí být prokazatelné a být dokumentováno tak, aby SÚJB byl schopen posoudit míru zajištění jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení jaderného zařízení v této i následující fázi (tj. provozu). Požadavky reflektují i skutečnost, že také v této fázi je nutno vytvářet rezervu na vyřazování jaderného zařízení (ostatně jako v každé následující fázi).

Obdobně jako v § 51 se nově ukládá držiteli povolení, aby v zóně havarijního plánování prověřil, že v této zóně je realizováno vybavení antidoty k jodové profylaxi; protože antidota jsou léčivo, je důležité, aby předmětem prověření bylo i to, zda antidota od minulého prověření neexpirovala. Průkazem bude písemné vyjádření o provedení tohoto prověření a o datu exspirace těchto distribuovaných antidot, které žadatel o povolení k energetickému spouštění tohoto jaderného zařízení předá SÚJB současně s podáním žádosti o povolení k provozu jaderného zařízení.

Rovněž toto ustanovení vychází v oblasti požadavků na energetické spouštění z dosavadní právní úpravy (dříve částečně obsažené v prováděcích právních předpisech, ovšem v rozporu s požadavkem výhrady zákona), kterou doplňuje o nové prvky z mezinárodních smluv a doporučení. Jmenovitě:

 Úmluva o jaderné bezpečnosti (čl. 1, 7, 10, 11 a 19),  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011 (čl. 6.3 a 6.4.),  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006,  Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012,  INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999.

K § 53

Ustanovení specificky upravuje požadavky na uvádění do provozu jaderného zařízení bez jaderného reaktoru. Jakkoli jsou tato zařízení obecně méně složitá z hlediska provozu (na rozdíl od oněch s reaktorem, u nichž se uvádění do provozu rozpadá do dvou následných fází, podrobených samostatným povolovacím režimům dle § 51 a 52 a řady nižších úrovní fází, upravených prováděcími předpisy) a zajištění jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události a zabezpečení, v zásadě jsou postupy při jejich uvádění do provozu shodné. Smyslem požadavků je prověřit připravenost zařízení a věcí souvisejících (pracovníky nevyjímaje) na provoz zařízení, a to připravenost nejen z hlediska provozního, nýbrž i z pohledu schopnosti všech složek činnosti dosáhnout požadované úrovně bezpečností a zabezpečení. Také u tohoto druhu jaderných zařízení musí být, z důvodů, které jsou nasnadě a byly představeny výše, vytvářena rezerva na jejich vyřazování.

Také tato právní úprava se opírá o mezinárodní smlouvy a doporučení mezinárodních vládních i nevládních organizací:

 Úmluva o jaderné bezpečnosti (čl. 1, 7, 10 a 19),  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011 (čl. 6.3 a 6.4.),  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006,  Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012,  INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999.

K § 54

Ustanovení § 54 upravuje povinnosti držitele povolení k provozu jaderného zařízení. Tato etapa životního cyklu jaderného zařízení je z bezpečnostního hlediska nejvýznamnější a také nejdelší z časového hlediska, proto i míra a rozsah povinností přesahuje úpravu obsaženou v předchozích ustanoveních. Jádrem úpravy je povinnost průběžně ověřovat a dokumentovat schopnost dlouhodobě stabilního a bezpečného provozu jaderného zařízení, která nalézá svůj konkrétní odraz mimo jiné v provádění průběžného hodnocení bezpečnosti.

Zvláštní povinnost je vztažena k provozu výzkumných jaderných zařízení, u nichž mohou nastat delší období bez konkrétního využití (např. v důsledku aktuálního nedostatku grantových prostředků). I v těchto případech je ovšem nutné zajistit dlouhodobě jadernou bezpečnost. Atomový zákon pro tyto případy ukládá provozovateli povinnost zajistit bezpečnost tohoto dlouhodobého odstavení, jehož podrobnosti budou popsány v prováděcím právním předpisu.

Zákon dále specificky pamatuje na situaci dočasného odstavení reaktoru z provozu a jeho znovuuvádění do kritického stavu se zvláštním přihlédnutím k postupům uplatňovaným v této souvislosti při výměně paliva. Dřívější právní úprava vázala tyto aktivity na zvláštní druh oprávnění, povolení k „opětovnému uvedení jaderného reaktoru do kritického stavu po výměně jaderného paliva“, které se však z praktického hlediska jevilo být nevhodným, zejména pro značnou formalizaci souvisejícího procesu. Nově je dosavadní povolení nahrazeno souborem odpovídajících povinností, který SÚJB umožní relevantně posoudit situaci na místě (v rámci vykonávané kontroly) a v případě potřeby zasáhnout též formalizovanými akty (uložení opatření k nápravě, vydání předběžného opatření).

Také tato právní úprava se opírá o mezinárodní smlouvy a doporučení mezinárodních vládních i nevládních organizací:

 Úmluva o jaderné bezpečnosti (čl. 1, 10, 14 a 19),  Safety of Nuclear Power Plants: Commissioning and Operation SSR-2/2,2011 (čl. 6.3 a 6.4.),  Fundamental Safety Principles: Safety Fundamentals, IAEA Safety Standards Series No. SF-1, IAEA, Vienna, 2006,  INSAG-12. Basic Safety Principles for Nuclear Power Plants. 75-ISAG-3, Rev. 1. IAEA, Vienna, 1999 a  Safety of Nuclear Power Plants: Design Specific Safety Requirements, Series No. SSR-2/1, 2012.

K § 55

Ustanovení upravuje povinnosti držitele povolení k vyřazování jaderného zařízení. Vyřazování je nezbytným procesem, jehož správné provedení má zajistit bezpečné ukončení činnosti při využívání jaderné energie, ale také návrat dotčených entit (např. životní prostředí) do stavu před započetím průmyslové aktivity. Proces vyřazování je ovšem velmi složitý a jeho komplexnost se dále odvíjí od charakteru původně vyvíjené činnosti. Modely postupu při vyřazování jsou proto různé a nelze je regulatorně omezovat na nejkratší a jednorázovou variantu. Vyřazování proto může probíhat i v několika etapách, protože celý proces je spojen s množstvím dílčích relativně náročných fází (útlum zařízení, jeho likvidace, odvoz demontovaných částí a radioaktivního odpadu, uvádění prostoru do stavu „zelené louky“ atd.).

Zavedená legislativní zkratka „ukončení vyřazování z provozu“ osvětluje poslední fázi vyřazování z provozu. Atomový zákon nabízí osobě provádějící vyřazování svého jaderného zařízení nebo pracoviště se zdroji ionizujícího záření dva způsoby ukončení jejich životního cyklu, úplné vyřazení s dosažením „green fieldu“ nebo vyřazení částečné s možným dalším využitím pracoviště. V praxi často nastávají případy, kdy lze prostor pracoviště nebo i jeho jednotlivá zařízení dále využívat, a nebylo by hospodárné, ba ani bezpečné, provést úplné vyřazení. Na jednotlivé způsoby ukončení vyřazování z provozu jsou dále zákonem a prováděcími předpisy kladeny rozdílné požadavky.

Atomový zákon předpokládá, že držitel povolení vytvoří účinné systémy kontroly a monitorování, které zajistí bezpečnosti a zabezpečení po celou dobu tohoto často zdlouhavého procesu. Zároveň je nezbytné zajistit dostatečnou informovanost regulátora o probíhajících procesech, k čemuž mají sloužit informace podávané s roční frekvencí SÚJB.

K § 56 až 59

Dotčená ustanovení komplexně upravují oblast zajišťování technické bezpečnosti a kvality vybraných zařízení. Jak již bylo osvětleno na jiných místech, kvalita vybraného zařízení a splnění technických požadavků na ně v zájmu prevence jejich poruchy a ohrožení zdraví, života nebo majetku v jejím důsledku, jsou předpokladem zajištění jaderné bezpečnosti. Proto je nezbytné usměrnit chování příslušných subjektů mj. legislativním stanovením požadavků.

Současná právní úprava zákona v oblasti týkající se vybraných zařízení stanovuje prováděcím právním předpisem jen základní požadavky na zajišťování kvality vybraných zařízení s ohledem na jejich zařazení do bezpečnostních tříd. Většinou se jedná jen o systémové požadavky v oblasti řízení procesů a činností důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany a až na drobné výjimky nestanovuje konkrétní požadavky na příslušná vybraná zařízení a jejich zajišťování. Tyto požadavky a jejich zajišťování do jisté míry stanovuje právní úprava prováděcím předpisem pro zajišťování technické bezpečnosti vybraných zařízení, ale jen pro vybraná zařízení, která jsou speciálně navrhována pro jaderná zařízení.

Cílem nové právní úpravy je proto stanovit jednoznačně druhy požadavků na vybraná zařízení a jejich způsob zajišťování pro všechna vybraná zařízení vztahující se k jadernému zařízení a zároveň odstranit právní vakuum, jak posuzovat technickou bezpečnost u vybraných zařízení, které nemají prováděcím předpisem stanoveny technické požadavky.

Návrhem nové právní úpravy oproti současnému stavu bude zejména:

1. deklarována povinnost držitele povolení zajišťovat kvalitu vybraného zařízení tak, aby systém jaderného zařízení, jehož je vybrané zařízení součástí, byl schopen plnit svoji bezpečnostní funkci, zajišťovat jeho shodu s technickými požadavky a toto zajišťování dokumentovat a prověřovat pravidelně shodu provozovaného vybraného zařízení, stanoveným okruhem osob, které mají povinnost ji provádět, 2. upraven rozsah činností, jimiž musí být zajišťována technická bezpečnost při navrhování, výrobě, montáži, uvádění do provozu a provozu včetně údržby a oprav vybraných zařízení, 3. upraven rozsah osob, které mají povinnost zajistit posouzení shody s technickými požadavky autorizovanou osobou, akreditovanou osobou nebo výrobcem nebo dovozcem vybraného zařízení při vybraných činnostech, u kterých musí být zajišťována technická bezpečnost. Návrh atomového zákona zároveň rozlišuje dva druhy postupů, jak odhalit, zda je technická bezpečnost zajištěna. První („posouzení shody“) je užíván před samotným použitím vybraného zařízení nebo jeho části a je obdobou procesů podle zákona č. 22/1997 Sb. Jde o již tradiční úpravu nacházející se v současném zákoně č. 18/1997 Sb. Druhý postup („prověřování shody“) slouží k odhalení toho, zda vybrané zařízení stále plní technické požadavky i v průběhu provozu. Na rozdíl od „posouzení shody“, které je svěřeno autorizovaným osobám, akreditovaným osobám nebo výrobci či dovozci vybraného zařízení, je „prověřování shody“ ponecháno na držiteli povolení – provozovateli vybraného zařízení.

Nová právní úprava zároveň úzce navazuje na problematiku systému řízení (viz. § 29 a 30), která je ovšem obecnější a uplatní se na jakékoli procesy a činnosti, tedy i zajišťování technické bezpečnosti. Proto právní úprava technické bezpečnosti a kvality vybraných zařízení neobsahuje některé typické instituty, jako jsou např. požadavky na kvalifikaci personálu, dokumentování procesů nebo odstraňování neshod. Tyto otázky budou regulovány obecnější úpravou systému řízení.

Smyslem nové právní úpravy je zároveň připravit podmínky tak, aby bylo možné v jednom prováděcím předpise soustředit veškeré požadavky na vybraná zařízení v rozsahu zmocnění uvedených v návrhu zákona.

K § 60

Tato ustanovení upravují právní termíny, resp. pojmy specifické pro následující část právní úpravy věnovanou zajišťování ochrany před účinky ionizujícího záření. Jedná se o pojmy z oblasti radiační ochrany, jejichž definování je nezbytné k pochopení a správnému výkladu právní úpravy. Jde v naprosté většině o definice převzaté z legislativy Euratomu, jedná se tedy o úpravu transpoziční.

Právní termín „uzavřený radionuklidový zdroj“ je tradičně používaným termínem v radiační ochraně. Termín označuje velkou skupinu radionuklidových zdrojů, které byly při výrobě upraveny a zapouzdřeny tak, aby se z nich nemohla, za předvídatelných podmínek použití, radioaktivní látka uvolnit. Termín je používán i v mezinárodních právních dokumentech a směrnicí BSS. Definováním této skupiny zdrojů je umožněno následně v textu zákona specifikovat jednotné společné požadavky na jejich použití, které jsou zcela odlišné od těch, které se vztahují na tzv. radionuklidové zdroje otevřené (viz následující definice), kde je nutno brát v úvahu jak možnost kontaminace osob, tak životního prostředí. Zvláštními požadavky jsou především pravidla pro zajištění těsnosti zdrojů, jejich sledování, ověřování jejich stálosti a další regulatorní prvky vedoucí k nezbytnému stupni radiační ochrany.

„Sledované“ a „kontrolované“ pásmo jsou koncepty používané jak v evropské legislativě (směrnice BSS) tak ve standardech MAAE. Zavedením těchto pojmů je umožněno vhodným způsobem upravit režim na pracovištích se zdroji ionizujícího záření, a to s ohledem na používané zdroje ionizujícího záření a způsob jejich použití. Cílem této úpravy je v konečném důsledku zajištění ochrany osob, které se na pracovišti nacházejí, před ionizujícím zářením. Technická podoba pracoviště a úprava režimu pobytu v něm jsou nepominutelnými součástmi zajišťování radiační ochrany. Bez rozlišení těchto dvou institutů by nad to nebylo možné účinně odstupňovat potřebnou úroveň radiační ochrany, což by v konečném důsledku (a při užití konzervativního přístupu k ochraně) muselo vést k nadměrnému zatížení těch pracovišť, u nichž je riziko plynoucí z vykonávaných činností relativně nižší.

Vymezení kontrolovaného pásma totiž závisí na velikosti možného ozáření na daném pracovišti a odvíjí se od něj požadavky na zajišťování ochrany pracovníků, např. omezený vstup, kontrola kontaminace apod. Jedná se o transpoziční ustanovení, dělení pracovišť se zdroji je uváděno ve všech mezinárodních dokumentech a je uplatňováno obecně na mezinárodní úrovni. Kontrolované pásmo je zřetelně označeno požadovaným znakem a nápisem. Umožňuje sledovat pohyb lidí na těchto pracovištích, evidovat dobu jejich pobytu, kontrolovat kontaminaci při vstupu i výstupu z pracoviště. Je omezena, až na výjimky, konzumace jídla a kouření na těchto pracovištích, apod. Veškeré údaje o vstupech a dávkách obdržených při činnostech v kontrolovaném pásmu jsou evidovány a je stanoveno, jak mají být uchovávány. Pracoviště jsou vybavena odpovídajícími monitory kontaminace a dávkového příkonu a jsou připravena i na okamžité řešení případně zjištěných úniků radionuklidů z takového pracoviště, příp. zjištěných kontaminací osob nebo předmětů.

Vymezení sledovaného pásma závisí na velikosti možného ozáření na daném pracovišti a odvíjí se od něj požadavky na zajišťování ochrany pracovníků, které, na rozdíl od kontrolovaného pásma, jsou vzhledem k rizikům méně přísné. Sledované pásmo je označeno, režimová opatření nejsou tak přísná jako je tomu v případě kontrolovaného pásma. Nicméně není žádoucí, aby se i v tomto pásmu pohybovali bezdůvodně jiní lidé než radiační pracovníci. Sledování dávek pracovníků v tomto prostoru může být realizováno monitorováním prostředí, ať už pravidelným nebo pouze ve stanovených intervalech, ověřujícím, že situace zůstává nezměněna.

Definice „externího pracovníka“, implementující směrnici BSS, je východiskem pro právní úpravu ochrany pracovníků vystavených ionizujícímu záření, kteří v rámci výkonu své práce migrují mezi různými pracovišti. Mobilita těchto fyzických osob znesnadňuje sledování dávek, které obdrží na různých pracovištích, proto je nutné zavést v zájmu ochrany jejich zdraví specifický režim, zahrnující i tzv. osobní radiační průkazy, do nichž se obdržené dávky zaznamenávají (viz § 79).

„Dávková optimalizační mez“ je zásadní pojem významný pro aplikaci principu optimalizace v radiační ochraně. Jedná se o ekvivalent pojmu „dose constraint“ používaného v mezinárodních dokumentech, zejména ve směrnici BSS. Je stanoven ve vztahu k limitům a ke konkrétnímu zdroji, jeho základním cílem je zajistit, že při působení ozáření z více zdrojů nebudou překročeny stanovené limity. Stanovení těchto optimalizačních mezí je velmi zásadní pro posuzování optimalizace v praxi. Definováním tohoto pojmu je umožněno dále v požadavcích zákona jednoznačně stanovit roli a použití těchto mezí v procesu optimalizace.

Diagnostická referenční úroveň je ukazatel charakterizující typické radiologické vyšetření vztahující se na skupinu standardních pacientů. Jde o účinný nástroj sloužící k posouzení a usměrnění úrovně radiační ochrany pacienta. Přičemž při provádění lékařského ozáření musí být důsledně dodržován princip optimalizace, tj. dávka pacientovi nebo množství aplikované aktivity musí být na takové úrovni, aby byla zachována diagnostická informace. Pro konkrétní radiologický postup to znamená, že při obvyklých podmínkách nesmí být ozáření ani příliš vysoké, ani příliš nízké.

„Radiologická událost“ je pojem, který se používá pro situace v oblasti lékařského ozáření, kdy je pacient ozářen výrazně jinak, než bylo zamýšleno. Toto chybné ozáření může nastat v důsledku lidské chyby, selhání přístroje nebo dalších nepředvídatelných událostí. V prováděcím právním předpise se specifikuje, co je chybné ozáření pacienta v radioterapii, nukleární medicíně, radiodiagnostice a intervenční radiologii. Pojem radiologická událost se týká lékařského ozáření pacientů (na lékařské ozáření se nevztahují limity ozáření) a jde o událost, která zpravidla postihuje pouze jedince. Proto je zaveden tento pojem pro odlišení od radiační mimořádné události, tj. nepřípustného ozáření fyzických osob (obyvatelstva a radiačních pracovníků). Prováděcí právní předpis pak klasifikuje radiologické události především pro účely povinnosti informování pacienta, indikujícího lékaře a Úřadu. Je úkolem radiační ochrany (příslušného orgánu) takovým situacím předcházet, snižovat pravděpodobnost jejich výskytu a v případě jejich výskytu, je sledovat, analyzovat a zajistit včasné šíření informací, pokud jde o poučení z nich. V dokumentech Euratomu (směrnice

BSS) tomuto pojmu odpovídá současné „unintended exposures“. V České republice je ovšem tradičně používán a v praxi zaveden pojem radiologická událost, a proto byl zachován i v návrhu zákona.

Pro účely atomového zákona je nutno definovat i „zdravotní újmu v důsledku ozáření“. Nejenže s tímto pojmem pracuje směrnice BSS a je tedy transpoziční, ale je dále využíván k jednoznačnému vymezení rizik spojených s ionizujícím zářením.

Termíny „opuštěný zdroj“, „nevyužívaný zdroj“ a „vysokoaktivní zdroj“ zavedla směrnice BSS (resp. již směrnice ji předcházející) a jsou nezbytné pro správnou transpozici a aplikaci zmíněné směrnice v českém právním řádu.

„Opuštěný zdroj“ je společné označení pro skupinu radionuklidových zdrojů, které z nejrůznějších důvodů nejsou pod kontrolou (nikoli ve smyslu „kontrolní činnosti“ podle zákona č. 255/2012 Sb., ale ve smyslu obecném, tj. ve smyslu dostatečného množství informací o stavu zdroje) orgánu státní správy a obecně kohokoli relevantního. Smyslem takto definovaného pojmu je následná úprava pravidel nakládání s těmito zdroji, které v praxi mohou, jsou-li nalezeny laiky z řad neodborné veřejnosti (např. v závodech na úpravu kovového šrotu), ohrozit lidské zdraví. Nedostatek informací může vést k neodhalení zdroje nebo k neodbornému nakládání s ním a nežádoucímu ozáření.

Termín „nepoužívaný zdroj“ je zaveden i z důvodu zabránění „zbytečného skladování“ těchto radionuklidových zdrojů na pracovišti samém, pakliže pro ně jejich vlastník či jiný držitel nemá další využití. Skladování zdroje bez patřičných záruk zajištění radiační ochrany ze strany jeho držitele může, jak naznačují mnohaleté praktické zkušenosti, vést k nebezpečným způsobům nakládání s ním (nejčastěji formou opominutí některých povinností v důsledku plynutí doby nevyužívání) nebo k jeho postupnému opuštění (a přesunutí do kategorie „opuštěný zdroj“). Žádný z těchto stavů není z hlediska radiační ochrany vhodný, a proto je nutné jim preventivně předcházet, zejména prevencí ponechání radionuklidových zdrojů bez využití. Účinnou cestou je dočasné svěření nevyužívaných zdrojů instituci, která je způsobilá zajistit jejich bezpečné skladování – „uznanému skladu“. Provozovatel „uznaného skladu“ je ve smyslu § 9 odst. 2 písm. f) držitelem povolení, čímž je zajišťován nejen vysoký bezpečnostní standard zařízení samého, ale i státem regulovaný a bezpečný výkon souvisejících činností (v souhrnu pojímaných jako skladování radionuklidového zdroje).

Termíny „opuštěný zdroj“ a „nevyužívaný zdroj“ jsou používány i v materiálu MAAE Code of Conduct on the Safety and Security of Radioactive Sources, který se vztahuje na všechny radionuklidové zdroje, které mohou znamenat významné riziko pro jednotlivce, společnost a životní prostředí a některá pravidla z Code of Conduct převzala i česká legislativa.

„Vysokoaktivní zdroj“ je podmnožina uzavřených radionuklidových zdrojů, na kterou jsou kladeny zvýšené nároky po dobu jejich životního cyklu z hlediska jejich „vysoké aktivity“ a tedy možného zneužití. V zájmu předcházení zneužití těchto potenciálně nebezpečnějších zdrojů ionizujícího záření je nutno zajistit nejen jejich relevantní značení, ale i správnou průvodní dokumentaci, proškolení personálu a obecné poučení. V porovnání se směrnicí BSS zachovává atomový zákon přísnější režim – za vysokoaktivní zdroje považuje zdroje dané aktivitou k datu výroby nebo uvedení na trh. Aktivita obsaženého radionuklidu s časem přirozeně klesá, takže se jeho nebezpečnost snižuje a v pozdějších fázích života by takový zdroj ionizujícího záření nemusel být považován za vysokoaktivní (takto přistupuje k problému směrnice BSS). Předkladatelé mají přesto za to, že v zájmu ochrany lidského zdraví a životního prostředí je nutno zachovat předběžnou opatrnost – i méně aktivní zdroje ionizujícího záření mohou mít zásadní vliv.

Každá výše uvedená skupina zdrojů reprezentuje určité nezanedbatelné množství zdrojů společných vlastností, pro které jsou potom v textu zákona jednotně specifikovány požadavky na jejich zabezpečení, nakládání s nimi, jejich likvidaci, apod.

Definice „radonového indexu pozemku“ je dále využívána v regulaci ozáření z radonu a jeho dceřiných produktů. Radonovým indexem pozemku atomový zákon rozumí nebezpečí pronikání radonu z podloží. Radon, jakožto radioaktivní plyn pronikající z půdy a potenciálně ohrožující lidské zdraví inhalací, má v prostředí České republiky značné zastoupení. Tímto způsobem ozáření jsou tedy ohroženi všichni obyvatelé v závislosti na konkrétním místě, kde se nacházejí. Zvláště exponovaná místa vyžadují zvláštní režim (např. stavební technologie), který ochrání obyvatele tam pobývající před negativními vlivy radonu. Radonový index pozemku je měřítkem toho, zda je nebezpečí z radonu vysoké či nikoli.

V případě „ozáření z radonu“ je vždy myšleno ozáření z radonu a jeho dceřiných rozpadových produktů. Dceřiné rozpadové produkty radonu jsou izotopy těžkých kovů olova, bismutu a polonia, které jsou z hlediska zdravotních účinků mnohem rizikovější, než samotný plynný radon. Zachytávají se na částicích aerosolů, spolu s nimi mohou být po vdechnutí deponovány v plicích a bezprostředně a dlouhodobě ozařovat plicní tkáň. Proto je ozáření z radonu zavedeno, podobně jako ve směrnici BSS, jako specifický termín.

K § 61

Odstavec 1 přebírá stávající právní úpravu, která se osvědčila a slouží k zavedení odstupňovaného regulatorního přístupu. Podle významnosti zdroje je požadováno povolení nebo ohlášení, v konkrétně určených případech také registrace. Rovněž požadavky pro nakládání se zdroji uvedené v dalších ustanoveních jsou odstupňovány tímto způsobem. Kategorizace zdrojů je v praxi nástrojem, který slouží jak osobám s nimi nakládajícím k zavedení adekvátních postupů vzhledem k rizikům odpovídajícím příslušné kategorii zdroje, tak i regulátorovi při nastavování priorit při provádění státního dozoru. Tato kategorizace se na rozdíl od kategorizace v odstavci 2 vztahuje na všechny typy zdrojů ionizujícího záření (tedy i na generátory záření).

Odstavec 2: Česká republika se přihlásila k dodržování požadavků Code of conduct on the safety and security of radioactive sources (dále jen „Code of Conduct“) a navazujícího Guidance on the Import and Export of Radioactive Sources, nezávazných, dokumentů MAAE, které slouží k zajištění bezpečnosti a zabezpečení při přeshraničním pohybu zdrojů. Požadavky Code of Conduct dodržují všechny vyspělé státy světa. Dodržováním Code of Conduct stát garantuje, že má zavedenu dostatečnou infrastrukturu (legislativní i institucionální), aby byl schopen na své území přijmout a zajistit bezpečnost zdrojů záření a zároveň, že zdroje z tohoto státu pocházející a společnosti s nimi nakládající jsou pod odpovídajícím regulatorním dohledem. Vzhledem k tomu, že obecná kategorizace zdrojů dle odstavce 1 (tj. pro účely usměrnění činností s nimi) neodpovídá kategorizaci zdrojů dle MAAE, na níž je Code of Conduct založen, zavádí se pro radionuklidové zdroje speciální kategorizace odpovídající dělení zdrojů dle MAAE.

K odstavci 3: Pro účely odstupňovaného přístupu k požadavkům na jednotlivé typy pracovišť se pracoviště se zdroji ionizujícího záření kategorizují na čtyři kategorie (I. až IV.) se stoupajícími nároky na pracoviště. Převzata byla stávající osvědčená právní úprava zákona č. 18/1997 Sb. a vyhlášky č. 307/2002 Sb. Stejně jako u kategorizace zdrojů i kategorizace pracovišť slouží k nastavení odpovídajících pravidel pro provozovatele pracovišť i regulátora, zohledňující rizika, která mohou na jednotlivých kategoriích pracovišť připadat v úvahu.

K odstavci 4: Rozdělení pracovníků do dvou kategorií umožňuje uplatnit odstupňovaný přístup k jejich ochraně, čemuž odpovídají požadavky v dalších ustanoveních týkající se např. osobního monitorování, práce v kontrolovaných pásmech a lékařského dohledu. Tam, kde na radiační pracovníky nejsou kladeny zvláštní požadavky ve smyslu jejich monitorování a lékařského dohledu, není kategorizace požadována. Toto ustanovení transponuje požadavky směrnice BSS na ochranu tzv. „exposed workers“.

Jelikož vystavení ionizujícímu záření na pracovišti je spojeno s rizikem pro zdraví pracovníků z něj plynoucím, je na místě považovat toto ozáření za rizikový faktor pracovních podmínek podle předpisů pracovního práva. S ohledem na zvýšenou míru ozáření radiačních pracovníků kategorie A je oprávněné přiznat těmto pracovníkům status prací kategorie druhé a prací rizikových ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Zejména jde o režim zdravotních prohlídek, osobního monitorování a dalších specifik, stanovených předpisy pracovního práva, atomovým zákonem a zdravotnickými předpisy (zákon č. 373/2012 Sb., o specifických zdravotních službách, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, vyhláška č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách). Ostatní práce se zdroji ionizujícího záření nejsou spojeny s významným ozářením, a proto jsou zařazeny mezi práce kategorie první.

K § 62 a 63

Tato ustanovení jednoznačně vymezují mantinely pro vykonávání činností v rámci plánovaných expozičních situací. Zdůrazňují dva obecné principy radiační ochrany, které jsou dány již v základních zásadách ustavených v úvodu právní úpravy, a uvozují třetí zásadní princip, kterým je princip limitování ozáření. Tento princip, na rozdíl od předchozích dvou, umožňuje jednoznačné regulatorní uchopení, protože předpokládá stanovení konkrétních limitů ozáření, jež nemohou být překročeny. Bohužel je aplikovatelný pouze na omezený okruh činností, u nichž lze míru ozáření předvídat a omezit, aniž by tím byl postižen žádoucí výsledek činnosti s ionizujícím zářením. V ostatních případech, např. při lékařském ozáření, nelze princip limitace využít, neboť by tím mohl být zmařen účel ozáření (stanovení diagnózy nebo léčba).

Limity jsou stanoveny totožně jako v doporučení ICRP č. 60 a 103 a v současně platné evropské legislativě (směrnice BSS). Uvedený princip je požadavkem evropské legislativy a musí být implementován do národní legislativy, včetně omezení ozáření ve zvláštním případě a při výjimečném ozáření.

Autorizované limity jsou stanoveny SÚJB na základě optimalizace a vyhodnocení dostupných technologií umožňujících dosažení prokazatelně nižších dávek, než jsou stanovené limity. Je tak zajištěno, že v praxi jsou uplatňovány všechny možné a optimalizované postupy ke snížení dávek.

Možnost stanovení autorizovaného limitu také zajišťuje, že v případě působení více zdrojů ozáření od více držitelů povolení na jednu reprezentativní osobu může být toto ozáření efektivně regulováno tak, aby bylo zajištěno nepřekročení stanovených obecných limitů pro obyvatele. Tento postup je zakotven již ve stávající legislativě.

K § 64

Toto ustanovení slouží k usměrnění ozáření osob, které mohou být ozářeny v souvislosti s lékařským ozářením jiných osob. Jde např. o rodinné příslušníky, kteří mohou přidržovat dítě při vyšetření nebo kteří žijí v jedné domácnosti s pacientem po aplikaci radiofarmak. Jejich vystavení záření nelze zcela vyloučit, neboť jejich role při činnostech zahrnujících ionizující záření je často nezastupitelná. Podmínky jsou tedy nastaveny tak, aby míra ohrožení jejich zdraví byla co nejnižší.

Ustanovení dále zajišťuje ochranu těhotným a kojícím ženám, neboť u nenarozeného dítěte (zárodku nebo plodu) či kojence jsou rizika plynoucí z ozáření vyšší. V případě těchto skupin osob je nutno stanovit zákonné požadavky (včetně limitů) přísněji oproti obecnému režimu tak, aby plodu či kojenci byla zaručena minimálně stejná míra ochrany jako jednotlivci z obyvatelstva. Ustanovení transponuje relevantní požadavky směrnice BSS.

K § 65

Toto ustanovení stanoví podmínky, při jejichž splnění je možné výjimečně překročit limity ozáření, a to za účelem provedení nezbytných prací, které nelze realizovat jiným způsobem a které je nutné provést. Neprovedení takových prací by mnohdy mohlo ve výsledku přinést zbytečné vyšší ozáření více osobám. Jedná se obvykle o náročnější opravy nebo práce při likvidaci pracovišť.

Posouzení nezbytnosti takových prací ve vztahu k velikosti předpokládaného ozáření je předmět správního uvážení SÚJB. Protože se jedná o jednotky případů, navíc vždy specifických, bylo by nastavení rutinního legislativního rámce obtížené a neefektivní. Jde rovněž o transpozici směrnice BSS.

K § 66

Ustanovení detailněji upravuje aplikaci principu optimalizace, obsaženého v obecné rovině již v § 5 atomového zákona (tj. princip ALARA). Stanoví základní prvky, které musí být v rámci optimalizace zohledněny, tj. rozsah ozáření, jeho pravděpodobnost a počet lidí vystavených ozáření, neboť ty ovlivňují způsob a míru nasazení prostředků k ochraně před ionizujícím zářením (tj. radiační ochranu).

Odstavec 2 stanoví konkrétně, kdy a jakým způsobem má být optimalizace provedena. Rozhodující je přitom typ expoziční situace. Ten je určující pro výběr nástrojů, jimiž budou dávky a prostředky k jejich snížení hodnoceny v rámci procesu optimalizace. Povaha expoziční situace (tj. zda lze ozáření předpokládat, zda lze omezit jeho míru a rozsah atd.) se promítá i do charakteru těchto nástrojů, kterými jsou při plánované expoziční situací dávkové optimalizační meze, při existující a nehodové expoziční situaci pak referenční úrovně.

Podrobnosti jejich použití jsou velmi technicistní a jsou proto svěřeny úpravě prováděcím právním předpisem.

K § 67

Princip zproštění činností z regulace je principem zavedeným mezinárodními standardy a evropskou legislativou. Slouží k vyloučení z regulace činností prováděných se zdroji ionizujícího záření nesoucí rizika, která jsou z hlediska radiační ochrany zanedbatelná, a u nichž by regulace byla nezdůvodněná a znamenala by zbytečnou administrativní zátěž. Zanedbatelnost je reprezentována efektivní dávkou řádově desítky μSv.

Pro zdroje ionizujícího záření tvořené radioaktivní látkou jsou použity scénáře expozičních cest a je vypočtena konkrétní dávka odpovídající konkrétnímu množství daného radionuklidu. Princip je aplikován tak, že jsou stanoveny obecné zprošťovací úrovně aktivity nebo objemové aktivity (totožné s Euratomem) nebo na základě specifických scénářů vyhodnocených SÚJB je autorizováno zproštění i pro větší množství radioaktivní látky.

Zvláštní výjimku z principu zproštění představují spotřební výrobky s přidaným radionuklidem, které, pro svoji závažnost a možnost potenciálního ohrožení velmi široké veřejnosti, podléhají zvláštnímu povolovacímu režimu (resp. jejich výroba, dovoz a vývoz). Pokud nejsou podrobeny povolovacímu režimu, je jejich zpřístupnění veřejnosti zcela zakázáno a možnosti zproštění se jich netýkají. V opačném případě by stát vůbec nebyl schopen ochránit své občany před riziky plynoucími z ionizujícího záření, neboť takových výrobků je značné množství a na trhu se objevují značně živelně.

Ustanovení transponuje směrnici BSS.

K § 68

Jedná se o základní povinnosti, bez jejichž plnění by nebylo možné zajistit dodržování tohoto zákona a tedy požadovanou úroveň ochrany před zářením. Tyto povinnosti se vztahují na osoby, které v souladu s tímto zákonem mohou se zdrojem ionizujícího záření nakládat na základě povolení nebo registrace. Míra rizika plynoucího z činností vykonávaných ohlašovatelem je natolik nízká, že není nutné regulovat ohlašovatele s využitím těchto povinností.

Odůvodnění písm. a) a b): Jedná se o povinnosti vztahující se k zajišťování dodržování limitů ozáření, a to specificky pro případy, kdy pracovník pracuje na více pracovištích a dokonce pro více držitelů povolení. Protože limity ozáření splní svůj účel (ochranu před účinky záření) jedině v případě, že se budou vztahovat na veškeré profesní ozáření daného pracovníka, je nutné, aby tato ozáření byla sčítána. Protože je v tomto případě nezbytná součinnost různých držitelů povolení, je stanovena povinnost jejich spolupráce.

Odůvodnění písm. c): Tato povinnost zajišťuje SÚJB bezprostřední informovanost v případě překročení limitu ozáření. Jelikož dodržování limitů je jedním z hlavních principů radiační ochrany a jeho překročení signalizuje významné porušení požadavků tohoto zákona, resp. událost, která má bezprostřední dopad na ochranu osob před zářením, je nutné, aby SÚJB mohl okamžitě na vzniklou situaci reagovat provedením kontroly a případným uložením nápravných opatření.

Odůvodnění písm. d): Tato povinnost klade na držitele radionuklidových zdrojů, v případě, že tyto zdroje chtějí předat dalším osobám (např. nechtějí je dále využívat), odpovědnost zajistit jejich bezpečnost tím, že je předají pouze oprávněné osobě. Je tak zajištěno, že radionuklidové zdroje (tedy zdroje, u nichž je trvalé riziko ozáření; tedy je nelze „vypnout“) se dostanou pouze do rukou osob, které jsou náležitě vybaveny (personálně, vědomostně, materiálově) k tomu, aby s nimi nakládaly.

Odůvodnění písm. e): Požadavek kategorizovat zdroje je nezbytným předpokladem aplikace různých úrovní zákonných požadavků. Na zdroje méně nebezpečné, zařazené v nižších kategoriích jsou kladeny výrazně méně omezující povinnosti, jelikož činnosti s nimi přinášejí menší rizika. Kategorizaci zdroje zároveň může provést pouze držitel povolení nebo registrant, který je obeznámen s povahou svého vybavení.

Odůvodnění písm. f) a g): Atomový zákon zachovává povinnost zajistit provádění přejímacích zkoušek a zkoušek dlouhodobé stability. Provádění těchto zkoušek je standardním nástrojem zajišťování kvality, který je obvyklý ve všech zemích a rovněž obdobné instituty nalezneme i v právních úpravách jiných oborů lidské činnosti (např. STK). Provádění přejímací (počáteční) zkoušky a zkoušek dlouhodobé stability vysoce kvalifikovanými osobami (jedná se o činnost vyžadující povolení) zaručuje osobám zdroje používající i osobám, které jsou těmito zdroji léčeny nebo vyšetřovány, že tyto přístroje budou mít odpovídající technické náležitosti, a to i v průběhu celého jejich provozu. Protože špatný technický stav by mohl být příčinou neodůvodněného ozáření personálu či pacientů nebo jiných osob, je nezbytné tyto zkoušky provádět, a to v pravidelných intervalech. Zákon v této souvislosti také rozlišuje mezi „ověřováním vlastností a parametrů“, které se provádí na pracovišti vlastními silami, rutinně, a „hodnocením vlastností“, které provádějí jiné subjekty se speciálním povolením, a to ve výrazně delších intervalech a více do hloubky.

Atomový zákon zachovává povinnost provádění zkoušek provozní stálosti. Výše uvedené platí i pro zkoušky provozní stálosti, které ovšem na rozdíl od přejímacích zkoušek a zkoušek dlouhodobé stálosti nejsou prováděny osobami s povolením SÚJB. Jedná se o časté, i každodenní testy, které nejsou tak náročné na provedení, proto se předpokládá, že budou prováděny přímo osobami na pracovištích. K zajištění kvalitního provádění těchto zkoušek je ale nově požadováno, aby je prováděly osoby s náležitou odbornou kvalifikací.

Odůvodnění písm. h): Bod ukládá povinnost obvyklou i v jiných právních předpisech upravujících používání technických prostředků a vyplývající ze směrnice BSS, a to používat zdroj ionizujícího záření v souladu s návodem k použití. Obecně vychází tato norma z předpokladu, že výrobce zařízení je nejlépe obeznámen s jeho technickou stránkou a je znalý postupů k jeho bezpečnému používání. Znalost a použití návodu vytvořeného a poskytnutého výrobcem je tedy předpokladem zajištění radiační ochrany.

Odůvodnění písm. i): Tato povinnost navazuje na předchozí povinnost provádění přejímacích zkoušek a zkoušek dlouhodobé stálosti a zaručuje, že výsledky těchto zkoušek budou v provozu zdroje zohledněny (tedy přístroj opraven nebo provoz zastaven). Nový atomový zákon zachovává požadavek nepoužívat zdroj, pokud neprošel úspěšně zkouškami.

K písm. j): Ustanovení vyžaduje vypracování zásahových instrukcí a vnitřních předpisů pro pracoviště vykonávající činnosti se zdroji ionizujícího záření. Zajištění radiační ochrany lze účinně dosáhnout pouze za předpokladu, že je vytvořen systém vnitřních pravidel v rámci příslušného subjektu, a to v souladu s požadavky obecně závazných právních předpisů (a k jejich detailnímu provedení). Aby mohl systém radiační ochrany skutečně fungovat, musí být vnitřní pravidla příslušné osoby známa, či alespoň za všech okolností přístupna pracovníkům této osoby. Zásahovými instrukcemi jsou specifická vnitřní pravidla pro případ radiační mimořádné události. Řada držitelů povolení k vykonávání činností v rámci expozičních situací nebude vypracovávat vnitřní havarijní plán, takže tyto instrukce pro ně budou základním dokumentem pro případnou odezvu na vzniklou radiační mimořádnou událost.

K písm. k): Tato povinnost zajišťuje, aby po ukončení užívání zdroje bylo postaráno o jeho likvidaci. Pokud nejsou kapacity k likvidaci zdrojů zajištěny, hrozí riziko, že zdroje budou dlouhodobě skladovány na pracovištích a mohou se stát předmětem bezpečnostní hrozby. Je zde rovněž vycházeno z mezinárodně uznávaného principu, že každý stát likviduje v něm vzniklé zdroje a brání se situaci, kdy by se u něj tyto zdroje, včetně zdrojů pocházejících z jiných zemí, hromadily a následně trvale ukládaly. Ustanovení tedy směřuje k vytvoření systému, v jehož rámci by uživatel zdroje ionizujícího záření měl mít možnost zajistit bezpečné ukončení činnosti s tímto konkrétním zdrojem např. jeho předáním dovozci resp. distributorovi, který zajistí jeho předání výrobci nebo jiné osobě. Riziko nežádoucího nakládání se zdrojem (ať již přímého zneužití nebo jen skladování bez zajištění dostatečné radiační ochrany) by tak mělo být eliminováno péčí subjektů v dodavatelském řetězci, které profitují na výrobě a prodeji zdrojů. Lze předpokládat, že náklady na bezpečné nakládání se zdrojem budou těmito subjekty promítnuty do ceny zdroje ionizujícího záření. Tento způsob zajištění bezpečného ukončení činnosti se zdrojem ionizujícího záření je relativně méně náročný z hlediska administrativní a jiné zátěže podnikatelské sféry nežli např. zavedení systému platby záloh nebo zvláštního druhu komerčního pojištění.

K písm. l): Ustanovení stanoví povinnosti pro vytváření, dovozu nebo vývozu spotřebního výrobku s přidanými radionuklidy. Jelikož tyto výrobky jsou relativně volně předávány k užití veřejnosti, jsou obchodní činnosti s nimi spojené podrobeny přísnějšímu režimu v zájmu ochrany obyvatel před ionizujícím zářením. Uživatelé musejí disponovat relevantními informacemi, které zajistí nejen to, že budou s výrobkem nakládat nikoli ke škodě vlastní či jiných, ale také tak, aby nebylo zatěžováno životní prostředí. V obecné rovině požadavky nevybočují z rámce stanoveného pro jiné potenciálně nebezpečné výrobky, tj. informace by měly odhalovat rizika spojená s výrobkem a možnost nápravy způsobené újmy.

K písm. m): Požadavek na dodavatele zdroje ionizujícího záření doprovodit jej potřebnou dokumentací je nezbytným předpokladem toho, že se zdrojem bude dále nakládáno v souladu s požadavky tohoto zákona. Dodavatel informacemi o parametrech zdroje disponuje a je tak žádoucí, aby bylo zajištěno jejich předání uživateli.

K písm. n): Každý zaměstnanec musí být seznámen s riziky jím vykonávané práce a také náležitě vzdělán k jejímu výkonu a u radiačního pracovníka to platí obzvláště. Toto je nezbytným předpokladem k tomu, aby pracovník náležitě dbal všech pokynů a předpisů a postupoval při práci tak, že bude zajištěna jeho vlastní ochrana i ochrana ostatních osob. Rovněž je seznámení s riziky nezbytné z pohledu osobní svobody člověka, který má právo se na základě dostatečných informací dobrovolně rozhodnout, zda danou práci bude vykonávat.

K písm. o): Požadavek na průběžné vzdělávání pracovníků je nezbytný z důvodu zajištění jejich dostatečného poučení ohledně toho, jak mají při práci se zdrojem postupovat a jak mají dbát o vlastní radiační ochranu. Bez náležitého stupně informovanosti personálu by byla jakákoli ochranná opatření technického rázu neúčinná. Rovněž toto ustanovení implementuje směrnici BSS.

K písm. p): Povinnost vybavit pracovníka ochrannými pomůckami je logicky směřována k zajištění ochrany osob. Jedná se o obecný princip vyskytující se v pracovním právu. Zde uložená povinnost je předmětem kontroly SÚJB, tedy orgánu kompetentního posuzovat dostatečnost (množství) a adekvátnost použitých pomůcek.

K písm. q): Rovněž předání informací o nepovolaném přístupu ke zdroji ionizujícího záření nebo jeho závažném poškození SÚJB je předpokladem účinného zásahu státu proti případnému zneužití tohoto zdroje nebo nežádoucímu ozáření. Jen s dostatkem informací je stát schopen včas uplatnit pravomoci svěřené mu zákonem (vydat předběžné opatření, obrátit se na Hasičský záchranný sbor a Policii České republiky apod.).

Ustanovení je také transpoziční (směrnice BSS).

K § 69

Jedná se o zvláštní povinnosti, bez jejichž plnění by nebylo možné zajistit dodržování tohoto zákona a tedy požadovanou úroveň ochrany před zářením. Jde o specifické povinnosti, které se vztahují k činnostem, jež lze vykonávat pouze na základě povolení.

K písm. a): Jedná se sice o mírný nárůst administrativy pro držitele povolení (již dnes však musí jednou ročně provádět inventarizaci zdrojů a její výsledky zasílat SÚJB, zasílat plán a hodnocení cvičení havarijní připravenosti), avšak nezbytný. Jedná se o formu tzv. „safety assesment“ požadované jak v mezinárodních standardech (Safety Assessment for Facilities Activities (No. GSR Part 4), tak v legislativě Euratomu (ve směrnici BSS).

K písm. b): Také tato povinnost zajišťuje, aby po ukončení užívání zdroje bylo postaráno o jeho likvidaci. Ustanovení, obdobně jako písmeno k) předchozího ustanovení, směřuje k vytvoření systému, v jehož rámci by uživatel zdroje ionizujícího záření měl mít možnost zajistit bezpečné ukončení činnosti s tímto konkrétním zdrojem např. jeho předáním výrobci nebo jiné osobě. Riziko nežádoucího nakládání se zdrojem (ať již přímého zneužití nebo jen skladování bez zajištění dostatečné radiační ochrany) by tak mělo být eliminováno péčí subjektů v dodavatelském řetězci, které profitují na výrobě zdrojů. Lze předpokládat, že náklady na bezpečné nakládání se zdrojem budou těmito subjekty promítnuty do ceny zdroje ionizujícího záření. Tento způsob zajištění bezpečného ukončení činnosti se zdrojem ionizujícího záření je relativně méně náročný z hlediska administrativní a jiné zátěže podnikatelské sféry nežli např. zavedení systému platby záloh nebo zvláštního druhu komerčního pojištění.

K písm. c): Požadavek je převzat ze směrnic Euratomu i stávajících předpisů. Smyslem úpravy je v pravidelných intervalech ověřovat přítomnost zdroje a jeho stav tak, aby se předešlo jeho ztrátě, příp. ztráta byla včas odhalena, příp. bylo zamezeno jeho znehodnocení nevhodnými pracovními podmínkami. V neposlední řadě je zasílání výsledků inventury SÚJB zpětnou kontrolou, zda držitel povolení hlásí pohyb zdrojů Úřadu.

K písm. d): Ustanovení se vztahuje na specifický případ zdroje ionizujícího záření, u nějž může dojít k úniku radionuklidu do okolí, a tím i k ozáření. Na tento tzv. uzavřený radionuklidový zdroj se vztahují požadavky směřující k předcházení úniku, resp. k zajištění jeho těsnosti (a tím i radiační ochrany). Pakliže není jeho těsnost zajištěna, je nutno v zájmu dosažení potřebné úrovně radiační ochrany nastolit nouzový režim – tím je v tomto případě zahájení zacházení s tímto zdrojem jako s otevřeným, u nějž platí jiné (možno říci přísnější) požadavky.

Písm. e): Stanoví zvláštní povinnost pro vyřazování úložiště radioaktivního odpadu. Aby bylo nakládání s tímto odpadem bezpečné a došlo k bezpečnému zajištění jeho trvalého uložení, zákon přikazuje provedení uzavření úložiště, coby konečnou fázi jeho vyřazování. Tímto krokem bude radioaktivní odpad definitivně oddělen od běžného společenského života a přestane představovat potenciální riziko pro veřejnost. Naplněním povinnosti se zároveň uzavře celý životní cyklus úložiště a jeho provozovatel může být zproštěn povinností spojených s jeho provozem a vyřazováním.

Písm. f): Toto ustanovení zavádí paralelu systému oznamování změn v oblasti vykonávání činností souvisejících s využíváním jaderné energie. Rovněž změny ovlivňující radiační ochranou, monitorování radiačním situace a zvládáním radiační mimořádné události by měly být oznamovány SÚJB, aby byl stát schopen posoudit jejich dopad a způsob provedení.

Odstavec 2 obsahuje zmocnění k provedení těchto požadavků vyhláškou, neboť výše uvedené povinnosti vyžadují regulatorní zpřesnění.

K § 70

Jedná se o základní povinnosti, bez jejichž plnění by nebylo možné zajistit dodržování tohoto zákona a tedy požadovanou úroveň ochrany před zářením. Jde o specifické povinnosti, které se vztahují k činnostem, jež lze vykonávat na základě registrace.

Požadavek na ustanovení osoby zajišťující radiační ochranu zaručí, že registrant má k dispozici osobu znalou základních poznatků o účincích ionizujícího záření, radiační ochraně, zdrojích záření atd., která mu umožní nakládat se zdrojem bezpečným způsobem a v souladu s právními předpisy. Protože se jedná o jednoduché zdroje a běžné činnosti, není požadováno individuální zpracování dokumentace pro danou činnost, ale základní postupy by měly být popsány jednotně v prováděcím právním předpisu.

K § 71

Jedná se o základní povinnosti, bez jejichž plnění by nebylo možné zajistit dodržování tohoto zákona, a tedy požadovanou úroveň ochrany před zářením (zejména ve směru poskytnutí dostatku informací orgánům veřejné správy). Jde o povinnosti specificky uložené osobám vykonávajícím činnosti, jež lze vykonávat na základě ohlášení a pro které žádné další specifické povinnosti (pouze obecné povinnosti a zásady) nejsou stanoveny.

Bezpečné ukončení činnosti ze zdrojem ionizujícího záření je předpokladem toho, že se zdrojem nebudou zacházet osoby neznalé nebo nepovolané a dojde tak k jejich ozáření. Míru bezpečnosti ukončení činnosti pak není nutno konkrétně specifikovat (vzhledem k šíři ohlašovaných činností to není ani možno), neboť ji lze dovodit i z obecných principů a požadavku předcházet ozáření osob či ohrožení životního prostředí.

Ustanovení také stanovuje těmto osobám některé povinnosti, objevující se rovněž u držitelů povolení a registrantů, tj. povinnost evidence zdrojů ionizujícího záření, provádění zkoušky provozní stálosti a používání zdroje ionizujícího záření v souladu s návodem k použití. Důvody těchto povinností jsou obdobné, jako uvedeno výše, vždy se jedná o transpoziční požadavky dle směrnice BSS.

K § 72

Je zachována současná právní úprava pro zajištění soustavného dohledu nad dodržováním požadavků radiační ochrany. Zajištění soustavného dohledu znamená ustanovení osob, které jsou náležitě kvalifikované v oblasti činností se zdroji, příslušných předpisů a mají i teoretické znalosti o účincích ionizujícího záření a fyzikálních principech. Tyto osoby mají v souladu s § 31 tzv. zvláštní odbornou způsobilost, která byla ověřena SÚJB, a jsou pro držitele povolení garantem bezpečného nakládání se zdroji záření a dodržování právních předpisů.

Soustavný dohled je zajišťován dohlížející osobou a ve specifikovaných případech také osobou s přímým dohledem nad radiační ochranou – je uplatňován odstupňovaný přístup. Dohlížející osobě jsou svěřeny činnosti koncepčního charakteru k zajištění radiační ochrany a její role je zejména organizačně vzdělávací. Osoba s přímým dohledem nad radiační ochranou je vyžadována na pracovištích s vyšším rizikem plynoucím z ionizujícího záření a jí vykonávaná činnost má konkrétnější povahu, tj. plní úkoly plynoucí z přísnějších požadavků na provoz pracovišť se závažnějšími činnostmi, zejména řídícího a kontrolního typu. Dohlížející osoba by měla být dohledem jednoznačně pověřena držitelem povolení a zodpovídat se přímo vedení dané instituce, podniku. Požadavek je transpoziční vůči směrnici BSS, dohlížející osoba v podstatě odpovídá „radiation protection expert“ a osoba s přímým dohledem nad radiační ochranou „radiation protection officer“.

Pro energetická jaderná zařízení je také požadován specializovaný útvar zajištující radiační ochranu. Tento požadavek se objevuje v mnoha mezinárodních doporučeních a je také zmíněn ve směrnici BSS. Zásadním požadavkem na takový útvar je nezávislost na výrobních útvarech provozovatele neboť je záměrem vyloučit v co nejvyšší míře jakýkoliv tlak na omezení nebo snížení radiační bezpečnosti z ekonomických důvodů – např. zkrácení doby odstávky reaktoru. V prováděcím předpise budou stanoveny podrobnější požadavky na funkci tohoto útvaru.

K § 73

Jedná se o tradiční úpravu umožňující vhodným způsobem upravit režim na pracovištích se zdroji ionizujícího záření, a to s ohledem na používané zdroje záření a způsob jejich použití. Vymezení kontrolovaného pásma závisí na velikosti možného ozáření na daném pracovišti a odvíjí se od něj požadavky na zajišťování ochrany pracovníků, např. omezený vstup, kontrola kontaminace apod. Jedná se o transpoziční ustanovení. Dělení pracovišť se zdroji je uváděno ve všech mezinárodních dokumentech a je uplatňováno obecně na mezinárodní úrovni.

Kontrolované pásmo musí být zřetelně označeno požadovaným znakem a nápisem. Umožňuje sledovat pohyb lidí na těchto pracovištích, evidovat dobu jejich pobytu, kontrolovat kontaminaci při vstupu i výstupu z pracoviště, je omezen až na výjimky příjem potravy a kouření na těchto pracovištích, apod. Veškeré údaje o vstupech a dávkách obdržených při činnostech v kontrolovaném pásmu jsou evidovány a je stanoveno, jak mají být uchovávány. Pracoviště jsou vybavena odpovídajícími prostředky pro monitoring kontaminace a dávkového příkonu a jsou připravena i na okamžité řešení případně zjištěných úniků radionuklidů z takového pracoviště, příp. zjištěných kontaminací osob nebo předmětů.

K § 74

Jedná se tradiční úpravu umožňující vhodným způsobem upravit režim na pracovištích se zdroji ionizujícího záření, a to s ohledem na používané zdroje záření a způsob jejich použití. Vymezení sledovaného pásma závisí na velikosti možného ozáření na daném pracovišti a odvíjí se od něj požadavky na zajišťování ochrany pracovníků, na rozdíl od kontrolovaného pásma jsou vzhledem k rizikům méně přísné.

Sledované pásmo je rovněž označeno, ovšem režimová opatření nejsou tak přísná, jako je tomu v případě kontrolovaného pásma. Nicméně není žádoucí, aby se i v tomto pásmu pohybovali bezdůvodně jiní lidé, než radiační pracovníci. Sledování dávek pracovníků v tomto prostoru může být realizováno monitorováním prostředí, ať už pravidelným nebo pouze ve stanovených intervalech, ověřující, že situace zůstává nezměněna.

K § 75

Právní úprava je převzata ze stávající platné legislativy (vyhláška č. 307/2002 Sb.). Stanoví se zde základní požadavky, při jejichž splnění lze považovat pracoviště se zdroji ionizujícího záření za bezpečné. Pracoviště je zde posuzováno ve třech fázích: před započetím práce (návrh, výstavba a uvádění do provozu), během práce a při ukončení činností na pracovišti.

Odstavec 2: Obdobně jako v případě jaderných zařízení i stavba některých významných pracovišť se zdroji ionizujícího záření znamená nemalý náklad pro futuro, plynoucí z potřeby jejich bezpečného vyřazení z provozu, resp. likvidace. Proto jsou na pracoviště III. a IV. kategorie kladeny obdobné požadavky, a to i ze stejných důvodů. Jde o povinnost takové pracoviště vyřadit, připravit jej k vyřazení a provést vyřazení, a to za prostředky shromážděné zvláště k tomuto účelu. Atomový zákon tuto problematiku řeší legálním odkazem na svoji příslušnou pasáž a zároveň stanoví výjimku pro státem zřizované nebo jinak veřejné instituce, v jejichž případě jdou náklady na vyřazení na vrub veřejných rozpočtů (tudíž je zbytečné vytvářet zvláštní rezervu). Rovněž v tomto případě je zakotvena výslovné omezení stran použití prostředků rezervy. Ta má sloužit výhradně k pokrytí potřeb vyřazování z provozu tak, aby souvisejícími náklady nebyly zatěžovány budoucí generace.

Podrobnosti budou upraveny v prováděcím právním předpisu.

K § 76

Ustanovení upravuje podmínky uvolňování radioaktivní látky z pracoviště, na němž se vykonává radiační činnost. Uvolnění této látky do okolí (životního prostředí) může vést k nežádoucím následkům, k ozáření veřejnosti nebo k poškození životního prostředí. V zájmu ochrany potenciálně dotčených zájmů je nutné uvolňování regulovat. Atomový zákon váže tento typ činnosti na povolení ve smyslu § 9, jímž je možno stanovit individuální podmínky uvolňování, nezřídka nezbytné s ohledem na specifickou povahu radiační činnosti, radionuklidu, způsob uvolňování nebo prostředí, do nějž je uvolňování prováděno.

Za určitých podmínek je riziko plynoucí z uvolňování relativně malé, a pak je možné jej provádět bez zvláštní regulace. Pokud nejsou překročeny tzv. uvolňovací úrovně (stanovené vyhláškou), lze mít za to, že nebezpečí z uvolňované radioaktivní látky je malé. Takto je konstruována výjimka z povolovacího režimu v odstavci 1. Tento přístup reflektuje úpravu směrnice BSS, ale i mezinárodních doporučení ICRP. Obdobná míra předběžné opatrnosti je zachována také v případě, kdy efektivní dávka každého jednotlivce z obyvatelstva způsobená v kalendářním roce uvolněním radioaktivní látky je menší než 0,01 mSv, jak stanoví odstavec 3. V tomto případě nemusí být jednotlivé uvolňovací úrovně dodrženy, přesto je míra ozáření tak nízká, že není nutno omezovat uvolňování povolením.

Oba výše uvedené deregulované režimy mají své meze. V případě určitých činností je uvolňování z pracoviště spojeno s relativně větším rizikem, byť by probíhalo za stejných podmínek jako připuštěné výjimky. Tato zvláštní povaha plyne zejména z kvantity uvolňování, která potenciálně může vést k nahromadění uvolňované radioaktivní látky nebo jiným negativním důsledkům. Jedná se o radiační činnosti při provozu jaderného zařízení a při získávání radioaktivního nerostu. V těchto případech je tedy povolení SÚJB vyžadováno vždy.

Atomový zákon dále stanoví i pro případy neregulovaného uvolňování určité povinnosti v oblasti informování SÚJB. V zájmu ochrany před ionizujícím zářením je nezbytné, aby byl stát schopen posoudit, zda uvolňování probíhá v souladu se stanovenými podmínkami.

K § 77

Převzato ze stávající platné legislativy (vyhláška č. 307/2002 Sb.). Při některých činnostech se zdroji, typicky defektoskopie nebo karotáže, jsou zdroje ionizujícího záření používány mimo stálá pracoviště na dobu několika dnů dle potřeby. Úkolem tohoto ustanovení je stanovit pravidla práce na takovýchto pracovištích, kde právě z důvodu jejich přechodného charakteru není možné splnit všechny požadavky, které platí pro pracoviště stabilní, zároveň je však nutné zajistit stejnou úroveň ochrany pracovníků a dalších osob.

Rozdílnost podmínek na přechodném a stálém pracovišti vyplývá z podstaty věci (např. nelze identickým způsobem zajistit nepřístupnost prostoru, neboť u přechodného pracoviště bývá často neuzavřený), neznamená to však, že nebudou na přechodném pracovišti zajištěny všechny požadavky na bezpečné nakládání se zdroji ionizujícího záření. Jsou proto stanoveny specifické požadavky tak, aby veškeré potřeby radiační ochrany byly pokryty. Atomový zákon (a jeho prováděcí právní předpis) volí takový přístup k přechodným pracovištím, který plně reflektuje obecné požadavky směrnice BSS na radiační ochranu. Zvláštní požadavky jsou pouhou adaptací obecných požadavků specifické povaze pracoviště.

V prvé řadě jde o povinnost informovat Úřad předem, že se takové pracoviště zřizuje a kde. Dále jsou kladeny požadavky na pracovníky na těchto pracovištích, např. nutnost přítomnosti osoby s přímou odpovědností za radiační ochranu, velikost pracovní skupiny a její vybavení.

K § 78

Jedná se o tradiční úpravu umožňující zajistit ochranu pracovníků se zdroji ionizujícího záření. Úprava vychází z kategorizace radiačních pracovníků, stanoví povinnost osoby provádějící činnost pracovníka do této kategorie zařadit a dále povinnost provádět monitorování jeho ozáření, které umožní kontrolovat, zda je dodržen limit ozáření, a také pracovníka s výsledky monitorování seznámit.

Je uplatněn odstupňovaný přístup, kdy povinnost monitorování prostřednictvím osobních dozimetrů je požadována pouze pro kategorii A pracovníků, kteří mohou dosáhnout vyšších dávek, a je tedy odůvodněné u nich sledovat úroveň ozáření individuálně, zatímco u pracovníků kategorie B se předpokládá, že dodržení limitů je kontrolováno zejména prostřednictvím monitorování pracoviště.

Úprava je transpoziční vůči směrnici BSS.

K § 79

Jedná se o převzetí ustanovení, která jsou dosud realizována v praxi na základě ustanovení prováděcí vyhlášky. Vzhledem k charakteru těchto právních závazků je nezbytné přesunout tuto právní úpravu do zákona. Cílem je zajistit ochranu pracovníkům vystaveným relativně vyšším dávkám ionizujícího záření, kteří dočasně hostují na pracovištích jiného držitele povolení, resp. v jeho kontrolovaném pásmu. V podmínkách současné tržní ekonomiky se lze s podobnými případy pohybu pracovníků setkat velmi často a je nezbytné právní úpravou jednoznačně stanovit povinnosti (odpovědnost) za zajištění jejich radiační ochrany.

V soukromoprávní oblasti je situace zpravidla komplikována soustavou dodavatelských a subdodavatelských smluv, které rozmělňují či relativizují postavení jednotlivých smluvních stran a jejich vzájemných závazků, což bohužel nachází odraz i v míře naplňování ochrany veřejného zájmu (takto ochrany „propůjčovaných“ pracovníků před ionizujícím zářením). Základem ustanovení je tedy jednoznačné vymezení odpovědnosti za zajištění radiační ochrany externích pracovníků formou substituce jednotlivých zainteresovaných subjektů, a to v závislosti na jejich skutečné schopnosti ochranu zajistit. Např. je-li externí pracovník sám držitelem příslušného povolení (nemusí být zaměstnancem, ale fyzickou osobou podnikající), nejúčinněji zajistí vlastní radiační ochranu svými silami. Zvláštní povinnosti nad rámec obvyklého zajištění radiační ochrany jsou ovšem kladeny na provozovatele kontrolovaného pásma, v němž externí pracovník vykonává práci – např. požadavek na úroveň radiační ochrany srovnatelnou s vlastními pracovníky, která doplňuje obecnou povinnost zajistit radiační ochranu.

Protože externí pracovník může současně pracovat v různých kontrolovaných pásmech různých držitelů, a to i v zahraničí, resp. v zemích EU, je mu vydáván tzv. osobní radiační průkaz, do nějž jsou všechny jeho dávky zaznamenávány tak, aby mohlo být kontrolováno dodržování limitů ozáření. Dále je jednoznačně stanovena odpovědnost za tuto kontrolu tak, aby nemohlo dojít k tomu, že bude opominuta. Systém vydávání a distribuce osobních radiačních průkazů zůstává nezměněn a je zcela transpoziční.

Zvláštní výjimka je uplatněna pro radiačního pracovníka kategorie A, který je držitelem povolení k instalaci a uvádění do provozu, opravám a servisu nebo hodnocení vlastností zdroje ionizujícího záření, u nějž je riziko ozáření přiměřeně nižší a který je, jako držitel povolení, schopen zajistit svoji radiační ochranu relevantně sám i na základě obecných pravidel (tj. bez využití radiačního průkazu).

Ustanovení je implementací směrnice BSS.

K § 80

Pracovnělékařské služby poskytované radiačním pracovníkům jsou součástí pracovnělékařských služeb, kterými se v současné době zabývá zejména zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a sice § 53 až 60, a dále jeho prováděcí předpis, vyhláška č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče). Předkládaný návrh doplňuje a upřesňuje ustanovení citovaných předpisů tak, aby byla plně implementována směrnice BSS. Mimoto atomový zákon vztahuje úpravu pracovnělékařských služeb radiačních pracovníků také na radiační pracovníky, kteří nevykonávají činnost v rámci pracovněprávních vztahů, nýbrž podnikatelským způsobem. I u těchto osob je nutno zajistit relevantní lékařskou péči ve smyslu směrnice BSS, která pod pojmem „exposed worker“ rozumí oba typy pracovníků.

Směrnice předepisuje povinnost provádění určitých zdravotních prohlídek radiačních pracovníků, které mají zajistit průběžné sledování jejich zdravotní způsobilosti, včetně možného odhalení konkrétního poškození, které může vzniknout v důsledku významného překročení limitů ozáření. V takových případech stanoví podmínky pro další práci se zdroji ionizujícího záření služba pracovního lékařství ve svém posudku o zdravotní způsobilosti.

V případě mimořádných lékařských prohlídek může být změnou zdravotního stavu i náhlá přítomnost některé z kontraindikací stanovených vyhláškou č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), příloha č. 2, odst. 3.1 nebo 6.4. Lékařské preventivní prohlídky nejsou zaměřeny přednostně na prokázání účinků ionizujícího záření, ale ve smyslu směrnice BSS na prokázání takového zdraví radiačního pracovníka, aby „byl schopen plnit svěřené úkoly“. Změnou zdravotního stavu, která vyžaduje mimořádnou lékařskou prohlídku, tak může být např. porucha hybnosti, při níž pracovník nebude schopen úniku z místa nehody.

K § 81 a 82

Uvedená ustanovení stanoví základní požadavky k ochraně obyvatel před ozářením. Ozáření obyvatel může být způsobeno zejména v důsledku vypouštění (uvolňování) radioaktivních látek do okolí pracoviště. Je proto stanovena povinnost tyto výpustě a celé okolí pracoviště monitorovat. Pro účel zajištění dodržování limitu pro obyvatele, kdy je nutné brát v úvahu všechny zdroje ionizujícího záření, jsou stanoveny tzv. optimalizační meze.

Stávající zákon, spolu s prováděcí vyhláškou o radiační ochraně, stanovuje jako „optimalizační mez“ pro celkové výpusti radioaktivních látek z pracoviště, kde se vykonávají radiační činnosti, průměrnou roční efektivní dávku 250 μSv za kalendářní rok u příslušné kritické skupiny obyvatel. Stanovení jediné hodnoty dávkové optimalizační meze pro všechna pracoviště nedovoluje plně uplatňovat přístup optimalizace ozáření obyvatel pro konkrétní pracoviště, tj. snížit ozáření obyvatel na nejmenší dosažitelnou mez v daných konkrétních podmínkách. Návrh sleduje možnost uplatnit tzv. přístup radiační ochrany vztažený ke konkrétnímu zdroji záření, kdy dávková optimalizační mez shora omezuje ozáření jednotlivce zastupujícího modelovou skupinu fyzických osob, které jsou z daného zdroje záření nejvíce ozařováni (tzv. reprezentativní osoba).

K § 83

Nově je ošetřena problematika tzv. nelékařského ozáření, jedná se zejména o implementaci čl. 22 směrnice BSS (tj. ozáření osob pro jiné než lékařské účely). Nelékařské ozáření bude nyní podléhat přísné regulaci, přičemž zvláštní pozornost má být věnována zdůvodnění a optimalizaci.

Již dříve se některá „lékařská ozáření“ prováděla pro tzv. lékařsko-právní účely (dle definice stávajícího zákona č. 18/1997 Sb. – lékařské ozáření pro účely stanovené jiným právním předpisem s odkazem např. na trestní řád). Hlavním argumentem pro vyčlenění této kategorie z lékařského ozáření je to, že pro ozařovanou osobu (není to tedy pacient) nepředstavuje ozáření přímý diagnostický ani léčebný přínos. V poslední době se navíc stále více objevuje snaha instalovat na letištích tzv. bezpečnostní rentgeny pro kontrolu přepravovaných osob. Tyto a jim podobné způsoby „záměrného ozařování osob bez lékařské indikace“ a přímého přínosu pro ozařovanou osobu vyžadují jiný přístup, než je uplatňován pro lékařské ozáření.

Nový atomový zákon proto rozlišuje dva základní způsoby nelékařského ozáření, a to ozáření prováděné na radiologických přístrojích ve zdravotnickém zařízení a záměrné ozáření osob (např. z bezpečnostních důvodů) prováděné na přístrojích, které nejsou určené k lékařskému ozáření.

K odstavci 1 I když odůvodnění patří mezi základní požadavky pro povolovanou činnost, zde, vzhledem ke specifické povaze tohoto ozáření, je tento požadavek zdůrazněn.

K odstavci 2, 3, 5, 6

V souladu s čl. 22 odst. 4 směrnice BSS by měly být při nelékařském ozáření prováděném na radiologickém přístroji zároveň aplikovány relevantní požadavky na lékařské ozáření (provádí se ve zdravotnických zařízeních zdravotnickým personálem, na stejných zdrojích nesoucích stejné riziko, jsou platné další požadavky stanovené pro lékařské ozáření). Jedná se o požadavky obsažené nejen v atomovém zákoně, ale i v relevantní zdravotnické legislativě, jejichž kompletní výčet atomový zákon z legislativně technických důvodů nemůže podat (viz odstavec 2 písm. f)).

Bude tak zajištěna odpovídající kvalita „záměrného ozáření osoby“, které může být provedeno jen postupy používanými pro lékařské ozáření, které zajišťují dostatečnou úroveň ochrany před ionizujícím zářením; navíc, vzhledem k povaze tohoto ozáření, je zdůrazněn požadavek na upřednostnění techniky spojené s nízkou dávkou ozáření. Zásadní rozdíl je v tom, že k provedení lékařského ozáření je nezbytná indikace lékaře a ozáření pacienta může být provedeno jen tehdy, když se předpokládá přímý diagnostický nebo léčebný přínos pro pacienta. To v případě nelékařského ozáření neplatí, v tomto smyslu se k němu musí přihlížet a svým způsobem jej „vyčlenit“ z lékařského ozáření (separátní záznamy, jiné informace pro ozařovanou osobu, výběr odpovídající techniky vzhledem k účelu ozáření). Ozařovaná osoba musí také mít možnost odmítnout ozáření (pokud není jiným právním předpisem stanoveno jinak) a má mít možnost alternativního způsobu „prohlídky“(např. osobní).

K odstavci 4

Pro ozáření neprováděná na radiologických přístrojích je dále pro držitele povolení nebo pro registranta stanovena povinnost dodržovat dávkové optimalizační meze. V případě bezpečnostních rentgenů se například může jednat o ozáření většího počtu osob (letiště), i opakovaně (lety s přestupy, frequent fliers).

Návrh ve svém důsledku představuje zkvalitnění a zpřísnění požadavků na radiační ochranu obyvatel a plně odpovídá doporučení ICRP č. 103 z r. 2007.

K § 84 až 87

Problematika lékařského ozáření je v současnosti z větší části upravena zdravotnickou legislativou, tj. zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a vyhláškou č. 410/2012 Sb., o stanovení pravidel a postupů při lékařském ozáření. Ustanovení atomového zákona se týkají zejména technické stránky tohoto ozáření, a to používání diagnostické referenční úrovně. Diagnostické referenční úrovně ve smyslu směrnice BSS jsou komplexem vzorových dávek a způsobů nakládání s nimi, které musí být stanoveny držitelem povolení nebo registrantem primárně na místní úrovni (jsou zvány „místní diagnostické referenční úrovně“) a které je následně nutné porovnávat s dávkami reálně obdrženými pacienty. Úrovně normativně zakotvené, tj. „národní diagnostické referenční úrovně“ jsou vodítkem pro stanovení místních úrovní.

Uvedenou úpravou by mělo dojít k implementaci směrnice BSS tak, aby nevyvolávala v praxi regulovaných subjektů pochybnosti. Požadavek na zaznamenávání a prošetřování případů odchýlení se od diagnostických referenčních úrovní a zjednávání nápravy stavu je rovněž implementační.

Také požadavky týkající se dávek pacientů a vybavení pracoviště jsou transpoziční. Protože lékařské ozáření jako takové není omezeno limity, je třeba jinými způsoby sledovat a případně usměrňovat celkovou úroveň ozáření pacientů, a to jak na úrovni poskytovatelů zdravotní péče, tak na úrovni SÚJB. Pro zajištění radiační ochrany pacientů a dalších osob je nezbytné stanovit také další povinnosti, a to požadavky na vybavení pracoviště a pravidla pro případy, kdy jsou pacientům aplikovány radionuklidy.

Ustanovení § 87 reaguje na problematiku radiologických událostí. Radiologickými událostmi praxe rozumí svého druhu nehody při lékařském ozáření. Dochází-li k výrazně zvýšenému ozáření pacienta (v případě radioterapie i výrazně sníženému ozáření než bylo zamýšleno) nebo dokonce chybnému ozáření pacienta, je taková skutečnost v rozporu s požadavkem zajištění radiační ochrany a je nutno přijmout náležitá opatření k nápravě stavu. Není nutno zdůrazňovat, že např. chybně cílené ozařování může vést k závažným zdravotním následkům.

Atomový zákon zakládá povinnost poskytovatele zdravotní péče provést šetření každé události při lékařském ozáření vedoucí k aplikaci neplánované dávky pacientovi a v závažných případech výsledky šetření oznámit SÚJB, aby mohla být včas přijata opatření k nápravě situace a zabránění jejímu opakování. V případě závažných radiologických událostí je nutné předat relevantní informace dotčeným osobám, které budou schopny přijmout patřičné kroky k zabránění opakování takové situace (lékař, aplikující odborník, samotný pacient). V případě pacienta, či jeho zákonného zástupce, pak může příslušná informace hrát roli i při souvisejících právních krocích.

K § 88

Oblast těžby a úpravy uranu je oblastí specifickou a prolínající se výrazně se silnou a tradiční právní úpravou oblasti hornictví obecně. Proto je nutné stanovit pro tuto oblast některé povinnosti k zajištění radiační ochrany specifickým způsobem.

Zejména je výslovně stanoveno, že těžební odpady z hornické činnosti nejsou radioaktivními odpady a nakládání s nimi se tedy řídí příslušným jiným právním předpisem, tj. zákonem č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů, s výhradou aspektů, které se týkají radioaktivních vlastností materiálu, který je těžebním odpadem, a které jsou řešeny tímto zákonem, zejména pak dalšími ustanoveními tohoto paragrafu.

Jde o odstavce 4 a 5, které osobě, která má v držbě odval, odkaliště nebo jiný zbytek po činnosti související se získáváním radioaktivního nerostu nebo po jiné hornické činnosti doprovázené výskytem radioaktivního nerostu, stanoví povinnost takovýto odpad monitorovat a přijmout opatření k předcházení ozáření lidí, pokud je odhaleno překročení určitých úrovní ionizujícího záření. Jde zejména o případy vzniklé v minulosti, kdy se v důsledku transformačních procesů (privatizace a restituce majetku) tento materiál nachází na pozemcích jiných osob než těch, které jsou podle odstavce 4 povinny provádět monitorování. Aby mohly být monitorování a implementace ochranných opatření vykonávány, je zakotven i zásah do práv soukromých osob, vlastníků pozemků, je stanovena povinnost takovou činnost strpět. Bez tohoto ustanovení by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví tohoto vlastníka či jiných osob, je tedy i v jejich zájmu nezbytně nutné omezení akceptovat.

Odstavec 3 řeší dále situaci, kdy jsou v ložisku dobývání prováděny jiné práce, při kterých však dochází ke stejnému ohrožení ionizujícím zářením, jako při činnosti související se získáváním radioaktivního nerostu. Také v tomto případě je nutné zajistit relevantní radiační ochranu osob, které tyto práce provádějí. Je proto zakotven obdobný právní režim.

K § 89 a 90

Tzv. vysokoaktivní zdroje představují potenciálně vyšší riziko zájmu chráněnému atomovým zákonem. Na tuto skutečnost pamatuje i Euratom, který k regulaci zacházení s nimi přijal směrnici BSS. Jednou z povinností stanovených touto směrnicí je i identifikace a značení těchto zdrojů, které by mělo zabránit jejich ztrátě či zneužití, resp. i tomu, že by jejich nový nabyvatel neměl dostatek informací o jejich nebezpečnější povaze a nutnosti věnovat zvýšenou pozornost radiační ochraně. Tuto povinnost implementuje § 89.

Obdobně radionuklidové zdroje jakožto potenciálně více nebezpečné zdroje ionizujícího záření vyžadují určitou specifickou úpravu, která by např. pro generátory záření byla nadbytečná. U těchto zdrojů je třeba kromě radiační ochrany při jejich užívání zajistit radiační ochranu také v době, kdy již jejich aktivní užívání skončilo. Jejich soustředěním na vybraných místech a zajištěním financí na jejich likvidaci, se předejde jejich možné ztrátě a s tím souvisejícímu možnému ohrožení nechtěným nebo dokonce záměrným ozářením osob a zároveň nákladům státu na likvidaci takovýchto zdrojů, pokud by „péče“ o ně nebyla takto zajištěna a odpovědné osoby by se vyhýbaly povinnosti tyto náklady uhradit (více viz také odůvodnění pojmů „opuštěný zdroj“, „uznaný sklad“ atd.). Jedná se o transpoziční úpravu vůči směrnici BSS.

K § 91

Tato úprava má za úkol zajistit efektivní zabezpečení zdrojů, které jsou zachyceny či nalezeny nebo jinak zajištěny. U zdrojů, u nichž není znám vlastník, je povinen nést náklady na jejich zabezpečení stát nebo provozovatel zařízení určeného ke shromažďování, zpracování a tavbě kovového šrotu, stane-li se jejich vlastníkem. Cílem je zabránit zbytečným průtahům, hrozících tím, že se nalezený zdroj opět ztratí nebo způsobí neplánované ozáření. K tomu také slouží ustanovení o pravomoci SÚJB prohlásit zdroj záření za radioaktivní odpad – tím bude umožněna rychlá a efektivní likvidace takového zdroje prostřednictvím Správy.

SÚJB vyvíjí vždy přiměřené úsilí ke zjištění posledního vlastníka zdroje záření. Bude-li vlastník dodatečně zjištěn, bude na něm Správa vynaložené náklady zpětně vymáhat. Zpracovatelé kovového šrotu ponesou i nadále náklady na dohledání zdroje ionizujícího záření a jeho dočasné zabezpečení. Zdroj ionizujícího záření bude vrácen vlastníkovi pouze v případě, že je oprávněn s ním nakládat, jinak bude zajištěn na náklady tohoto vlastníka. Cílem všech těchto opatření je předejít opětovnému ztracení nebo zneužití tohoto zdroje, a tím ohrožení zdraví, života nebo životního prostředí ionizujícím zářením.

K § 92

Tato část úpravy se zabývá regulací mezistátního pohybu zdrojů ionizujícího záření s důrazem na vysoce aktivní radionuklidové zdroje v jednotlivých případech vývozů a dovozů. Obecné podmínky regulace činností, jimiž jsou vývoz zdrojů záření z území České republiky a dovoz na něj jsou řešeny na jiném místě – podléhají regulaci jako nakládání se zdroji záření. Výrazně přísněji je regulován vývoz do třetích zemí a dovoz z nich, než transfery zdrojů mezi zeměmi Euratomu.

Jedná se o praktickou implementaci dlouhodobě prosazovaných požadavků na mezinárodní úrovni, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala (viz Smluvená pravidla ochrany a zabezpečení radioaktivních zdrojů, 2004 a Příručka pro export a import radioaktivních zdrojů, 2012). Část těchto požadavků vyplývá také z evropského práva (směrnice BSS). Jedná se o požadavky podporující zesílení dozoru nad pohybem radionuklidových zdrojů na celosvětové úrovni. Je jistě nezpochybnitelné, že pokud země vyváží radionuklidový zdroj, měla by si být jista, že v zemi příjemce bude dostatečně zabezpečen a že bude předán uživateli, který má k dané kategorii radionuklidového zdroje a typu příslušné povolení vydané k tomu kompetentním orgánem v dané zemi.

Navržený text odlišuje export do zemí Euratomu, kde se předpokládá fungování nařízení Rady (Euratom) č. 1493/93 ze dne 8. června 1993 o přepravě radioaktivních látek mezi členskými státy. Toto nařízení však neřeší tok informací k vývoznímu státu a jen omezeně ke státu dovoznímu, což dle dosavadních mezinárodních zkušeností způsobuje těžkosti z hlediska evidence zdrojů záření a dostatečné kontroly nad nimi.

Potřeba předchozího ohlášení je u radionuklidových zdrojů záření kategorie 1 a 2 (tedy zdrojů způsobilých zapříčinit významné ozáření osob) nutná, protože obecně je stanovena povinnost dovozce hlásit dovezení a distribuci konkrétních zdrojů až zpětně, a to čtvrtletně, a tak se bez vědomí SÚJB na území České republiky mohou pohybovat takovéto zdroje i několik měsíců, což nelze považovat za adekvátní zajištění radiační ochrany.

Nově se také zákon zakazuje uskutečnění vývozu radionuklidových zdrojů záření 1. kategorie v případě, že cílový stát není schopen zdroj bezpečně převzít (tj. nemá dostatečnou personální, legislativní, odbornou a finanční kapacitu, aby byl schopen provoz takového zdroje zajistit po celou dobu jeho životnosti, včetně jeho bezpečné likvidace).

K § 93 a 94

Navrhovaná úprava v oblasti pracovišť s možností zvýšeného ozáření z přírodního zdroje záření je provedena v souladu s požadavky směrnice BSS. Tato pracoviště, kterými jsou paluba letadla při letu ve výšce nad 8 km a pracoviště s materiálem se zvýšeným obsahem přírodního radionuklidu, jsou na rozdíl od stávajícího právní úpravy zařazena mezi plánované expoziční situace a nově se na ně vztahují některé požadavky stanovené navrhovaným zákonem pro plánované expoziční situace včetně ohlašovací povinnosti.

Systém regulace předpokládá identifikaci pracovišť, kde vzhledem k prováděné činnosti riziko ozáření z přírodních zdrojů záření existuje, a provádění měření na tomto pracovišti tak, aby byla pro zde pracující radiační pracovníky zjištěna, pravidelně kontrolována a usměrňována za užití principu odůvodnění, optimalizace a limitování úroveň jejich ozáření. U leteckých posádek je usměrňování prováděno prostřednictvím úpravy rozpisů služeb členů posádek letadel tak, aby se pokud možno vyloučilo zvýšené ozáření z přírodního zdroje záření.

Z předchozí právní úpravy je zachována povinnost informovat pracovníky těchto pracovišť o zjištěném ozáření a o opatřeních, která byla ke snížení ozáření na pracovišti přijata.

Tam, kde není možné optimalizovanými opatřeními ozáření z přírodních zdrojů na pracovišti snížit pod 6 mSv/rok, je třeba zajistit pracovníkům obdobnou úroveň radiační ochrany jako u jiných plánovaných expozičních situací.

K § 95

Protože z některých pracovišť s možností zvýšeného ozáření z přírodního zdroje záření mohou být uvolňovány radioaktivní látky, je třeba toto uvolňování regulovat tak, aby byla zajištěna dostatečná úroveň radiační ochrany jednotlivců z obyvatelstva. Podmínkou přiměřenosti této regulace je znalost obsahu radioaktivních látek uvolňovaných z pracoviště získaná na základě měření a dále hodnocení zjištěného obsahu dle stanovených kritérií (např. uvolňovacích úrovní). V případě překročení těchto kritérií je uvolňování možné pouze na základě povolení dle § 9 odst. 2 písm. e) atomového zákona.

Vzhledem k tomu, že uvolňované materiály s obsahem radioaktivních látek jsou často využívány k výrobě stavebních materiálů, je stanoven požadavek informovat výrobce stavebního materiálu o obsahu přírodních radionuklidů.

Požadavek zpracovat vnitřní předpis pro nakládání s uvolňovanými materiály a postupovat podle něj zamezí neoprávněnému nakládání s těmito materiály.

Ustanovení dále upravuje některé výjimky z povolovacího režimu. Za jistých okolností, když ohrožení ionizujícím zářením z uvolňované radioaktivní látky je velmi malé, lze uvolnit tyto látky bez další regulace. Důvody pro toto neregulované uvolňování stanoví atomový zákon taxativně (odstavce 2, 3 a 5) a alternative. Jednotícím prvkem těchto důvodů je velmi nízká dávka, kterou lze následkem uvolňování z radioaktivní látky obdržet.

Přestože uveden způsoby uvolňování nepodléhají povolení, je nutné zajistit dohled státu nad tím, zda jsou splněny podmínky pro tyto cesty uvolňování, resp. zda je míra možného ozáření skutečně relevantně nízká. Proto atomový zákon stanoví rovněž informační povinnosti uvolňujících subjektů vůči SÚJB.

Část této úpravy plyne ze směrnice BSS.

K § 96 a 97

Ustanovení vyjmenovává v odstavci 1 pracoviště s možným zvýšeným ozářením z radonu obdobně, jak tomu je ve stávající právní úpravě. Nově je transponován požadavek směrnice BSS zahrnout do výčtu těchto pracovišť i pracoviště umístěná v podzemním nebo prvním nadzemním podlaží, která splňují podmínky stanovené prováděcím právním předpisem, např. jsou umístěna v územích s významně zvýšeným rizikem pronikání radonu z podloží. Regulace ozáření na takto stanovených pracovištích je založena na měření na pracovišti a stanovení efektivní dávky pracovníka s výjimkou roční doby pobytu na pracovišti pod 100 hodin. Z předchozí právní úpravy je zachována i povinnost informovat pracovníky těchto pracovišť o zjištěném ozáření a o opatřeních, která byla ke snížení ozáření na pracovišti přijata. S ohledem na požadavky směrnice BSS se i na tato pracoviště nově vztahuje povinnost ohlášení.

Do § 97 je transponován požadavek směrnice BSS regulovat pracoviště, na nichž ozáření z radonu může překročit efektivní dávku 6 mSv/rok jako plánovanou expoziční situaci. Pracovníkům na těchto pracovištích je třeba zajistit obdobnou úroveň radiační ochrany jako u radiačních pracovníků, proto se na ně aplikují některé požadavky na radiační pracovníky, včetně limitů ozáření.

K § 98 a 99

Ustanovení upravuje prevenci proti pronikání radonu do stavby s obytnými nebo pobytovými místnostmi. Vzhledem k prokázaným negativním účinkům radonu (pronikajícího) z podloží na zdraví obyvatel je nutné v této oblasti zavést právní úpravu umožňující snížit tato rizika na přijatelnou úroveň. V tomto kontextu hraje nepominutelnou roli „radonový index pozemku“, jehož určení (osobou, která tuto činnost provozuje na základě povolení SÚJB) je východiskem pro případné další stavební úpravy, které mají předcházet ozáření z radonu pronikajícího z podloží. Pravidla zde obsažená fakticky dopadají na všechny obyvatele České republiky, neboť jejich zdraví je radonem ovlivňováno (v porovnání s jinými zeměmi dokonce více, neboť české prostředí je na radioaktivní nerosty a radon obzvláště bohaté).

Atomový zákon předpokládá (resp. vyžaduje to), že stavebník nechá stanovit radonový index pozemku držitelem povolení k této činnosti. V závislosti na výsledku pak musí být stavba v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb. provedena tak, aby odpovídala stavebně technickým požadavkům. Stavebně technické požadavky pro případ výskytu vysokého radonového indexu pozemku stanoví technická norma, konkrétně ČSN 73 0601 (730601) „Ochrana staveb proti radonu z podloží“ (závazná na základě obecných ustanovení zákona č. 183/2006 Sb.). Skutečnost, zda je stavba provedena v souladu se stavebně technickými požadavky, je následně předmětem dozoru ze strany stavebního úřadu a je posuzována rovněž v rámci kolaudace stavby. Dle zákona č. 183/2006 Sb. lze stavebníka i sankcionovat za porušení zákona. V tomto směru je tedy působnost v oblasti ochrany před radonem a jeho dceřinými produkty sdílena mezi SÚJB a orgány stavební správy.

Navržená právní úprava se zaměřuje na oblast prevence již v době stavby, resp. rekonstrukce, budov a u stávajících staveb pak zejména na stavby veřejného charakteru s dlouhodobým pobytem osob. Také u budov určených k bydlení předpokládá stanovení přijatelných úrovní, nicméně nenařizuje povinnost aktivně koncentraci radonu zjišťovat, čímž se snaží vybalancovat zájem ochrany zdraví a ochrany soukromí (obydlí).

K § 100

Navržený text transponuje směrnici 2013/51/Euratom. Obdobně jako ve stávajícím zákoně č. 18/1997 Sb. je pro použití pitné vody určené k veřejné spotřebě a pro uvádění balené vody na trh stanovena povinnost kontrolovat obsah přírodních radionuklidů a ten v případě potřeby snížit opět za využití principu optimalizace. Cílem je snížit zdravotní riziko obyvatelstva zásobeného touto vodou na optimalizovanou úroveň.

Tohoto cíle je dosaženo stanovením nejvyšší přípustné hodnoty objemové aktivity radonu a referenčních úrovní obsahu přírodních radionuklidů v pitné i balené vodě. Při překročení nejvyšší přípustné hodnoty zakazuje atomový zákon, z důvodu existence neoptimalizovaného zdravotního rizika, vodu dodávat či uvádět na trh. V případě překročení referenční úrovně, stanoví zákon povinnost uplatnit princip optimalizace a použít ke snížení obsahu přírodních radionuklidů ve vodě optimalizované opatření.

Z předchozí právní úpravy je zachována a modifikována povinnost informovat veřejnost o obsahu přírodních radionuklidů ve vodě překračujícím referenční úrovně, o velikosti rizika i o provedeném opatření.

K § 101

Navržený text transponuje směrnici BSS. Regulace je, obdobně jako ve stávajícím zákoně č. 18/1997 Sb., založena na povinnosti kontrolovat obsah přírodních radionuklidů ve stavebním materiálu a výsledky posuzovat dle referenční úrovně 1 mSv/rok. V případě jejího překročení je třeba mít k dodávání tohoto stavebního materiálu na trh povolení SÚJB. Počet stavebních materiálů, na něž se vztahuje povinnost měření, byl upraven v souladu se seznamem stavebních materiálů uvedeným ve směrnici.

Nově je zavedena možnost zproštění z měření v případech, kdy je prokázáno, že referenční úroveň není překročena. Z předchozí právní úpravy je zachována a modifikována povinnost informovat v případě překročení referenční úrovně veřejnost o obsahu přírodních radionuklidů ve stavebním materiálu a jeho hodnocení.

K § 102

Následkem nehodových expozičních situací mohou v životním prostředí přetrvávat rezidua radionuklidů. Běžné životní aktivity pak mohou i po letech vést k vystavení ionizujícímu záření z těchto pohavarijních radionuklidů nebo z pozůstatků dříve ukončených činností (které nebyly regulovány). Příkladem budiž v posledních letech se objevivší případy kontaminovaného masa prasete divokého, hledajícího zdroje potravy v půdních vrstvách pocházejících z doby havárie jaderné elektrárny Černobyl. Takové kontaminované maso, potažmo pohavarijní radionuklidy, v obecné rovině však jakékoli přetrvávající ozáření, může být potenciálně nebezpečné lidskému zdraví.

Jelikož stát musí zajistit ochranu svých obyvatel, navržená právní úprava umožňuje v případě potřeby bez prodlení stanovit úrovně kontaminace pro potraviny a vodu a reagovat tak na situace, kdy je vlivem mimořádné události nebo z jiných důvodů třeba v zájmu ochrany zdraví regulovat zásobovací řetězec nebo jinak regulovat nežádoucí ozáření obyvatel.

Protože nelze předem předvídat rozsah kontaminace a rizika z ní plynoucí, není ani možné stanovit pravidla obecně závaznou formou ex ante, tj. obecně závazným právním předpisem (vyhláškou). Z důvodů zachování právní jistoty adresátů a ochrany práv a oprávněných zájmů soukromých osob považují v takovém případě předkladatelé za nejvhodnější zvolit formu opatření obecné povahy podle § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Zákon zároveň stanoví meze správnímu uvážení.

Pro potřeby regulace existující expoziční situace se v tomto paragrafu transponuje také nově zakotvený požadavek směrnice BSS, tedy požadavek zajistit na území České republice správu oblasti kontaminované v důsledku nějaké nehodové expoziční situace. Tato správa se v souladu se směrnicí BSS plánuje zajistit za využití tzv. strategie optimalizované radiační ochrany, která bude součástí národního radiačního havarijního plánu.

K § 103

Toto ustanovení reaguje na fakt, že regulace v oblasti ionizujícího záření je stále poměrně nová a mohou existovat situace vystavující osoby nežádoucímu ozáření z důvodů vzniklých v minulosti, kdy nebyly zdroje ionizujícího záření dostatečné usměrňovány nebo dokonce nebyly účinky záření a mechanismy způsobující ozáření dostatečně známy. Prostřednictvím dotací je možné, ale z hlediska ochrany práv a oprávněných zájmů soukromých osob i žádoucí, takové situace napravovat.

Atomový zákon podává taxativní výčet situací, který vychází z bohaté historické zkušenosti. Vždy se jedná o stavy, u nichž není možné nalézt osobu, jež je způsobilá, nebo v jejichž případě by požadavek nést náklady na jejich restituci vedl k neúměrné zátěži nebo byl přímo nespravedlivý. Je proto vhodnější, aby náklady na nápravu těchto nežádoucích situací nesl stát, který jediný je schopen zajistit účinné množství potřebných prostředků. V tomto ustanovení jsou upraveny dotace v rámci tzv. radonového programu, jejichž cílem je ulehčit situaci vlastníků nemovitostí v prostředí České republiky, nadmíru bohatém na radon a produkty jeho přeměny. Lze považovat za zcela legitimní snahu usnadnit postavení soukromých fyzických osob, jež hodlají a potřebují vyřešit svoji bytovou situaci a mají jen omezený výběr lokací, kde tak mohou učinit. Poskytnutím této dotace nedochází ke zvýhodnění jejího příjemce, které by za běžných tržních podmínek nezískal. Její poskytnutím dochází výlučně k úhradě nákladů, které byl vlastník nucen vynaložit k tomu, aby své obydlí zbavil rizika spojeného s radonem. Cílem poskytnutých finančních prostředků není zvýhodnění v tržním prostředí, ale naopak vyrovnání zjevných nevýhod spojených s přítomností radionuklidů. Obdobné principy platí i v případě dotací podle odstavce 1 písm. c), tj. na přijetí opatření ke snížení obsahu přírodních radionuklidů v pitné vodě určené pro veřejnou potřebu. V tomto případě je nad to potřeba náhrady nákladů na snížení obsahu radionuklidů zdůvodněna potřebou zajistit relevantní zásobování pitnou vodou i v oblastech bohatých na přítomnost přírodních radionuklidů.

Nejedná se tedy o podporu ve smyslu čl. 107 a násl. SFEU, tj. „podpory…, které … zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy“. Při extenzivním výkladu příslušných ustanovení SFEU by bylo možno zahrnout tyto dotace mezi „podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi“, ovšem takový výklad by poněkud odporoval povaze starých zátěží i dotací samotných. Lze tedy shrnout, že dotace podle § 103 nejsou veřejnou podporou ve smyslu čl. 107 a násl. SFEU.

Ustanovení dále zejména upravuje aspekt podávání stanoviska SÚJB k žádosti o dotace. SÚJB, jakožto gestor v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření, disponuje odbornými kapacitami k posouzení, zda je dotčený subjekt skutečně vystaven riziku a je tedy na místě mu dotaci poskytnout. Jiná než odborná hlediska nemají být předmětem posuzování. O samotných dotacích pak rozhodují orgány v oblasti finanční správy, jmenovitě Ministerstvo financí, a to na základě žádosti, jejíž podání se realizuje prostřednictvím krajských úřadů, jakožto orgánů relativně blízkých jednotlivým žadatelům.

K § 104

Obecný princip optimalizace radiační ochrany musí být uplatněn nejen při plánovaných expozičních situacích, ale i při nehodových expozičních situacích (radiační nehody nebo radiační havárie). Oprávnění SÚJB stanovit k danému zdroji záření pro nehodové expoziční situace omezení ozáření umožňuje rozumně minimalizovat ozáření fyzických osob v těchto situacích. Stanovení referenční úrovně pro konkrétní zdroj záření je stanovením radiologického kritéria přijatelnosti rizika spojeného s používáním zdroje záření. V nehodových expozičních situacích totiž nelze omezit ozáření limitem, protože ten by zabránil účinnému provedení zásahu.

Ustanovení rovněž podává výčet ochranných opatření, nutných k ochraně fyzických osob (obyvatel) v případě vzniku nehodové expoziční situace. Výčet je toliko demonstrativní, neboť vývoj situace může vyžadovat přijetí ad hoc opatření, jejichž konkrétní provedení nelze obecně závaznými právními předpisy a priori stanovit. Ve výčtu se tak objevují nejobvyklejší opatření, v minulosti při podobných situacích prakticky prověřená a v současnosti v České republice procvičovaná v rámci různých druhů havarijních cvičení. Prakticky se jedná o opatření mající odstupňovaně zajistit ochranu lidí, v případě nejzávažnějších radiačních mimořádných událostí pak formou vyklizení postiženého prostoru. Hlavním účelem těchto opatření je ochrana obyvatel před ionizujícím zářením, proto ustanovení nepodává výčet všech opatření užívaných obvykle v případě závažných průmyslových havárií nebo živelních pohrom. Výčet opatření je také formulován obecně, aby pokrýval relativně širokou škálu dílčích kroků, z nichž se jednotlivá opatření mohou skládat (např. uzavření zóny havarijního plánování přístupu osob je jedním z dílčích kroků pokrytých „omezením pohybu a pobytu fyzických osob v zasaženém území“). Opatření jsou dělena na dvě obecné skupiny – „neodkladná“, přijímaná bez zbytečného prodlení po vzniku radiační mimořádné události, která by měla zajistit bezprostřední pomoc v nebezpečné situaci, a „následná“, vedoucí k dlouhodobému zajištění ochrany obyvatel na postiženém území před účinky ionizujícího záření. Subjekty povinné provést tato opatření, resp. rozhodnout o jejich provedení, neboť opatření směřují k ochraně obyvatel a konkrétní činnosti v jejich rámci tedy provádějí zasažení lidé, jsou specifikovány dále v textu zákona, v kapitole věnované zvládání radiační mimořádné události (resp. odezvy na ni), a patří mezi ně složky integrovaného záchranného systému, jiné orgány veřejné moci, ale i držitel povolení, v důsledku jehož činnosti k radiační mimořádné události došlo. Podrobnosti provádění opatření a zejména úrovně možného ozáření, na jejichž dosažení bude provedení jednotlivých opatření navazovat, budou stanoveny prováděcím právním předpisem.

Právní úprava stanovuje i další požadavky na zajištění ochrany osob a to v závislosti na tom, zda se jedná o osoby, u kterých se předem předpokládá, že by mohly při nehodě zasahovat a je tedy možné je předem připravit (např. jednotky požární ochrany v zóně havarijního plánování apod.) anebo o jiné osoby, které budou při situaci zasahovat, aniž by se s nimi předem počítalo (např. jednotky požární ochrany z jiných oblastí, dobrovolníci, různý technický/pomocný personál jako řidiči autobusů apod.). Vzhledem k tomu, že rozsah následků nehody (může jít i o nehodu mimo naše území) není možné předem předvídat, není nikdy možné předem stanovit okruh potřebných osob a je tedy vždy možné, že bude nutné zapojit i další ad hoc osoby. Ustanovení v zájmu ochrany osob jsou tradiční a mezinárodně typická, ovšem promítá se do nich i čerstvá zkušenost z havárie jaderné elektrárny Fukushima Dai Ichi.

Definice pojmu „vysílající osoba“ je z povahy věci nadbytečnou. Bližší vymezení tohoto institutu by jako definiční znaky využívalo jen zcela zřejmé skutečnosti – že se jedná o subjekt, který vyšle (tj. rozhodne o tom, že někdo bude na určitém místě jednat) zasahující osobu (tato je atomovým zákonem definována) k provedení zásahu. Vysílající osobou je vždy subjekt nadaný právní subjektivitou (to ostatně plyne již z pojmu). Organizační jednotka bez právní subjektivity nemůže být vysílající osobou. Tou bude např. v případě zdravotnické záchranné služby pravděpodobně vždy poskytovatel zdravotních služeb, jehož je taková organizační jednotka součástí, ledaže by její vyslání prováděl jiný subjekt. Dále platí, že vysílající osobou je z povahy věci vždy subjekt, který o tomto vyslání rozhoduje, resp. který je vykonavatelem činností, jichž je vyslání součástí a nese za ně plnou legální odpovědnost, nikoli jeho jednotliví pracovníci, kteří vydávají pokyn k vyslání. V neposlední řadě je také nutno vzít v potaz, že odpovědnost za škodu v tomto případě podléhá v některých případech zcela specifickému režimu odpovědnosti za jadernou škodu a náhrada újmy tedy nebude požadována ani po vysílající osobě, nýbrž po provozovateli jaderného zařízení. V případě nejaderné škody se bude odpovědnost za škodu řídit obecnými předpisy (zejména zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Odpovědným tedy může být zaměstnavatel, dokonce i provozovatel (např. pracoviště se zdrojem ionizujícího záření), nikoli nezbytně ovšem vysílající osoba. To bude záviset na konkrétních okolnostech konkrétního případu a skutečnost, kdo je vysílající osobou, v tomto posuzování vůbec nemusí hrát roli.

Významnou roli v ochraně zasahujících osob před účinky ionizujícího záření hraje aspekt dobrovolnosti (v dikci zákona „se svým souhlasem“). U profesionálů lze předpokládat jejich odbornou a fyzickou připravenost na zásah a rizika s ním spojená a dobrovolnost tak připadá v úvahu pouze v situacích nejvážnějšího ohrožení, kdy není možné jednoznačně anticipovat možné následky vystavení ionizujícímu záření (zde vztaženo k referenčním úrovním, jakožto teoretické mezi, při jejímž překročení lze mít riziko za vyšší). Aspekt dobrovolnosti může být u zasahujících profesionálů ostatně naplněn již přijetím služebního závazku (složením služebního slibu) za předpokladu, že osoby do služebního poměru vstupující budou výslovně informovány o tom, že závazek obsahuje i toto vyjádření, tedy vyjádření dobrovolnosti pro zásah, při němž může být překročena uvedená referenční úroveň 100 mSv. Cílem úpravy v atomovém zákoně není prolamovat princip subordinace, jenž tvoří východisko činností bezpečnostních sborů a ozbrojených složek, nýbrž jej vhodně adaptovat na požadavek stanovený směrnicí BSS. U laiků je dobrovolnost, založená na informovanosti, povinná vždy. Zákon tak vychází z principu předběžné opatrnosti. Atomový zákon záměrně nesvazuje vysílající osobu ani zasahující osobu dalšími podrobnějšími podmínkami. Ve stavu nehodové expoziční situace, vyžadující urgentní zásah, nelze často vyžadovat ani prakticky provést písemné zachycení dobrovolného souhlasu s vysláním k zásahu, lze však vždy doporučit získat takový souhlas předem.

Pokud vysílající osoba nemá dostatek informací o možném překročení referenční úrovně, není oprávněna zasahující osobu k zásahu vyslat (ostatně v takovém případě by dávky mohly být tak vysoké, že by jakýkoli zásah ztrácel smysl a bylo by nutno hledat jiné cesty zvládnutí nehodové expoziční situace). Fakticky, jakkoli to zákon výslovně neuvádí, musí vysílající osoba vždy disponovat relevantními informacemi o situaci, jinak nelze zásah provést (aby byl vůbec schopen přinést nějaké výsledky).

V praxi může nastat situace, že odmítnou zasáhnout všechny zasahující osoby a s ohledem na legitimní potřebu každého člověka zachovat se při životě a zdraví to může být v obzvláště exponovaných situacích pochopitelné a očekávatelné. Navrhovatel zákona považuje takovou situaci za extrémní a předpokládá, že na tyto výjimečné stavy bude pamatováno v havarijních plánech. Osoby, u kterých se předpokládá, že by se takového zásahu mohly účastnit, je nutno vzdělávat, školit a trénovat a vybavit ochrannými pomůckami, které budou umět správně používat, tak, aby velikost jejich ozáření byla držena na co nejnižší úrovni a tím také pravděpodobnost toho, že by jejich dávka mohla dosáhnout nebo překročit stanovenou úroveň 100mSv byla minimalizována. Obecně závazná právní úprava této situace je však nevhodná – regulovala by jen na omezený počet ad hoc případů. Obecně by také nebylo možné nastavit jednotné pravidlo, jak postupovat, neboť skutečný postup by závisel na konkrétních rysech dané situace.

Podrobnosti způsobu prokázání dobrovolnosti bude stanovovat prováděcí právní předpis, který zohlední specifické postavení příslušníků ozbrojených složek a bezpečnostních sborů.

Požadavek dobrovolnosti, jakož i další výše zmíněné požadavky na zasahující osoby, výslovně plyne ze směrnice BSS.

K § 105

Paragraf tvořící samostatnou hlavu atomového zákona upravuje povinnost vztahující se ke zvláštnímu druhu deklaratorního individuálního správního aktu, povolení k úplnému vyřazení. Na konci celého procesu vyřazování z provozu jaderného zařízení nebo pracoviště III. kategorie nebo pracoviště IV. kategorie nastává okamžik, kdy je bývalé pracoviště, resp. prostor, v němž se nalézalo, plně bezpečné a přístupné dalšímu využití. Tato skutečnost je odborně posouzena ze strany SÚJB a jsou-li splněny podmínky dané zákonem (tj. zejména dostatečné prokázání některých informací), úřad rozhodne o uvolnění prostoru z regulačního režimu a schválí bývalému provozovateli skončení vyřazování provozu povolením k úplnému vyřazení. Dále nejsou na držitele tohoto zvláštního povolení kladeny téměř žádné požadavky.

Protože i po provedení úplného vyřazení může vyvstat potřeba zkoumat ex post jeho následky nebo způsob provedení, např. v důsledku objevivších se škod na životním prostředí, je nutné zajistit relevantní informace pro případ jejich dalšího využití. Z tohoto důvodu atomový zákon ukládá držiteli tohoto povolení povinnost uchovávat zásadní dokumentaci po dobu 20 let od úplného vyřazení. Počet let byl stanoven s ohledem na dlouhodobost možných následků využívání jaderné energie a ionizujícího záření (řádově desítky let).

V některých případech není možné nebo vhodné provést úplné vyřazení. V takovém případě ovšem musejí být stanoveny relevantní kroky, jak nakládat se zbytky zařízení a s prostorem, na němž se zařízení nacházelo, a to již ve fázi, kdy se přikračuje k provádění vyřazování. Jen tak je možno zajistiti dostatečnou ochranu veřejnosti a životního prostředí před negativními účinky ionizujícího záření. Odpovídající povinnost stanoví odstavec 2 tohoto ustanovení, ze systematických důvodů přiřazený k úpravě úplného vyřazení.

K § 106

Vysvětlují se pojmy užívané v oblasti nakládání s radioaktivními odpady a při vyřazování jaderných zařízení nebo pracovišť s radionuklidovými zářiči z provozu. Smyslem výkladu je jednoznačné vymezení jednotlivých pojmů.

Větší část definic transponuje směrnici 2011/70/Euratom a týká se výlučně způsobů nakládání s radioaktivním odpadem nebo vyhořelým jaderným palivem. Tyto definice určují, co se rozumí skladováním a ukládáním radioaktivního odpadu a přepracováním vyhořelého jaderného paliva. Jde o pojmy tradiční a obecně odborně známé.

Novým institutem je „institucionální kontrola“, která slouží ke sledování úložiště radioaktivního odpadu (a jeho okolí) po jeho uzavření. Uzavřením úložiště sice končí aktivní etapa jeho životního cyklu a dále není přidáván žádný radioaktivní odpad k uložení, ovšem stále mohou probíhat samovolné procesy, schopné negativně (např. unikající radioaktivní vodou) ovlivnit lidské zdraví nebo životní prostředí. V zájmu jejich ochrany je nezbytné provádět po určitou dobu soustavný dohled nad uzavřeným úložištěm. Legislativní stanovení této doby ovšem nelze provést, neboť podmínky konkrétních úložišť mohou být zcela různé. Konkrétní stanovení doby provádění institucionální kontroly proto vyplyne z dokumentace k povolované činnosti a je následně zakotveno závazným způsobem ve výroku rozhodnutí o udělení povolení k uzavření úložiště.

K § 107

Důvodem doplnění či změny již existujících právních úprav nakládání s radioaktivními odpady je převedení pravidel a principů zakotvených ve směrnici 2011/70/Euratom do legislativy členského státu Euratomu. Ustanovení odstavců 1 až 3 je transpozicí směrnice 2011/70/Euratom, v zájmu správnosti provedení téměř doslovnou. Na stát je kladena povinnost převzít vlastní radioaktivní odpad zaslaný k úpravě do jiné země než země Euratomu. Je určeno, za jakých okolností lze uložit radioaktivní odpad v jiné zemi. Cílem úpravy je zabránit nadměrnému přeshraničnímu pohybu a kumulaci nebezpečného radioaktivního odpadu v členských státech Euratomu, resp. jeho nezdůvodněnému přebírání z nečlenských států, a vice versa, nezdůvodněnému, a tím potenciálně nebezpečnému, předávání do jiných států. Celá úprava vychází z principu primární odpovědnosti státu (domicilu) původce radioaktivního odpadu za bezpečné nakládání s radioaktivním odpadem. Předávání radioaktivního odpadu je spojeno se smluvním přímusem, za velmi přísných podmínek k zajištění bezpečnosti nakládání s odpadem.

Poslední odstavec transponuje do českého právního řádu obecný princip nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem, stanovený mj. směrnicí 2011/70/Euratom. Přestože právní úprava zakotvuje konkrétní povinnosti původců a jiných osob nakládajících s radioaktivním odpadem, popř. provozovatelů energetických jaderných zařízení k nakládání s vyhořelým jaderným palivem, a tyto povinnosti konstruují konečnou a nepřenositelnou odpovědnost za bezpečné nakládání, pro případ selhání tohoto systému povinností je nutno zajistit, aby radioaktivní odpad nebo vyhořelé jaderné palivo, s nimiž není nakládáno v souladu s veřejným zájmem, byly bezpečně uloženy nebo jinak zneškodněny. Nastupuje tedy tzv. konečná odpovědnost státu za bezpečné nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem. Tento princip plní výlučně subsidiární roli v nouzových případech a nemá suplovat ani doplňovat odpovědnost konkrétních nestátních subjektů. Obdobně ani z finančního hlediska nelze předpokládat, že by se konečná odpovědnost státu jakkoli projevovala, např. podílem státu na nákladech bezpečného nakládání.

Princip „ručení“ státu (v obecném smyslu, nikoli občanskoprávním) za bezpečné ukládání radioaktivního odpadu je v souladu s mezinárodně přijatými principy, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. Ukládání radioaktivního odpadu je soustavou dlouhodobých činností (zákon uvádí demonstrativně monitorování radiační situace okolí úložiště a kontroly úložiště, protože u nich by mohla vzniknout pochybnost, zda jsou zahrnuty) v rozmezí několika generací. Jednotliví původci radioaktivního odpadu, kteří by jinak byli povinni nést odpovědnost za ukládání radioaktivního odpadu, již nemusí existovat.

Důvodem k převzetí odpovědnosti za ukládání radioaktivního odpadu státem je také odstranění možného „střetu zájmů“, který by mohl vzniknout ponecháním odpovědnosti za uložení radioaktivního odpadu na jeho původci, protože jeho zájmem je co nejrychleji a nejlevněji se jakéhokoli odpadu zbavit. Tento postup původců by byl v rozporu s požadavkem na vysokou bezpečnost a dlouhodobé zajištění kvality uložení.

K § 108

Ustanovení je naplněním směrnice 2011/70/Euratom ve věci koncepce nakládání s radioaktivním odpadem, kde je každému členskému státu Euratomu určena povinnost vytvořit vlastní koncepci. Je stanovena povinnost v pravidelných intervalech informovat Evropskou komisi o změnách této koncepce. Zpracovatelem koncepce je Ministerstvo průmyslu a obchodu, jako hlavní gestor nakládání s radioaktivními odpady (a zřizovatel Správy). Jelikož je koncepce vrcholným strategickým dokumentem s celostátními dopady (radioaktivní odpad vzniká v řádově stovkách až tisících provozů – např. ve zdravotnických zařízeních), bude ji schvalovat vláda.

K § 109

Vysvětluje se, že zbytky po těžbě nerostu, který obsahuje přírodní radionuklid, a odpad obsahující přírodní radionuklid, který nepochází radiační činnosti (tj. tzv. odpad NORM, který je uvolňován z pracovišť s možností zvýšeného ozáření z přírodního zdroje záření dle §

95) se nepovažují za radioaktivní odpad. Ustanovení dále zdůrazňuje odlišnost a vysokou nebezpečnost nakládání s radioaktivním odpadem ve srovnání s ostatními odpady, které jsou důvodem vyjmutí nakládání s radioaktivními odpady z režimu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů.

K § 110

Požadavky na nakládání s vyhořelým palivem jsou v podstatné míře shodné s povinnostmi při nakládání s radioaktivním odpadem, není-li určeno jinak. Tato normativní premisa je dána samotnou povahou vyhořelého jaderného paliva, které má mnohé shodné vlastnosti s radioaktivním odpadem. Stejně jako u nakládání s radioaktivními odpady platí vzájemná souvislost mezi jednotlivými kroky nakládání s vyhořelým jaderným palivem. Obdobně jako u běžného radioaktivního odpadu pocházejícího z jiných zdrojů ionizujícího záření, rovněž vyhořelé jaderné palivo se stává radioaktivním odpadem primárně volní úvahou jeho původcem (resp. vlastníkem), který palivo nehodlá dále využívat, vyjádřenou ve formě průvodního listu radioaktivního odpadu, subsidiárně (v případech právně nežádoucích, kdy volní úvaha původce absentuje) pak rozhodnutím SÚJB.

Jistým rozdílem oproti radioaktivnímu odpadu je potenciální budoucí využitelnost vyhořelého jaderného paliva v důsledku úspěšného přepracování. Přepracování je postupem vhodným nejen z hlediska hospodárnosti nakládání se zdroji, ale také z hlediska zajištění radiační ochrany (přepracované palivo je znovu využíváno a nestává se neužitečným radioaktivním odpadem). Proto také atomový zákon výslovně ukládá povinnost osobě, která je původcem vyhořelého jaderného paliva, chovat se tak, aby neznemožnila další využití tohoto paliva.

K § 111

Ten, kdo nakládá s radioaktivními odpady, bere na sebe odpovědnosti, jejichž splnění pomůže zajistit bezpečné nakládání s těmito odpady. Uvedené povinnosti jsou součástí jak požadavků směrnice 2011/70/Euratom, tak i mezinárodně uznávaných standardů formulovaných v dokumentech MAAE a OECD.

Zvláštní pozornost je zákonem věnována nákladům na nakládání s radioaktivními odpady. Systém zaváděný atomovým zákonem (ale již existující na základě dosavadní právní úpravy) předpokládá, že tyto náklady hradí držitel povolení k nakládání s radioaktivním odpadem nebo původce radioaktivního odpadu, nebyl-li radioaktivní odpad předán držiteli povolení k nakládání s radioaktivním odpadem, ve dvou fázích – náklady spojené s nakládáním s odpadem před jeho uložením nesou tyto subjekty přímo (fakticky se bude jednat o původce radioaktivního odpadu). Náklady spojené s nakládáním po uložení odpadu nese stejný subjekt, ovšem formou plateb z tzv. jaderného účtu, tedy speciálního účtu vyhrazeného k placení nákladů na nakládání s odpadem po jeho uložení. Na tento účet přispívají poplatky původci radioaktivního odpadu, a tím přeneseně zajišťují likvidaci svých odpadů (ačkoli fakticky již tyto činnosti provádí Správa).

K § 112

Ustanovení upravuje povinnosti držitele povolení k uzavření úložiště radioaktivního odpadu. I v případě definitivního ukončení využívání úložiště formou jeho uzavření existuje řada přetrvávajících rizik, která je nutno v následujícím období sledovat a nalézat pro ně nápravná opatření. Uložení radioaktivního odpadu po uzavření úložiště trvá desítky až stovky let a při současném stavu lidského poznání není možné anticipovat veškeré možné následky této činnosti. Držitel povolení k uzavření úložiště musí v zájmu minimalizace vlivů uloženého radioaktivního odpadu na lidské zdraví a životní prostředí provádět preventivně ochranné a nápravné činnosti. Především musí být zajištěna institucionální kontrola, jejímž cílem je odhalit selhání úložiště. Pro případ takového selhání, které nedosahuje nutně intenzity radiační mimořádné události, musí být přijata opatření, zajišťující nápravu stavu a radiační ochranu. V neposlední řadě musí držitel povolení dlouhodobě disponovat relevantními informacemi, aby byl vůbec schopen výše uvedené činnosti zajistit. Dodejme, že držitelem tohoto povolení bude v podmínkách České republiky Správa, neboť ona je výlučným nositelem úkolů v této oblasti.

K § 113

Správa, zřizovaná Ministerstvem průmyslu a obchodu (resp. existující již na základě zákona č. 18/1997 Sb.), je organizační složkou státu, která je příslušná hospodařit s majetkem státu.

Jejím prostřednictvím stát garantuje bezpečné uložení radioaktivních odpadů, neboť veškeré radioaktivní odpady již existující i v budoucnu vyprodukované původci radioaktivního odpadu budou evidenčně podchyceny Správou a soustředěny do úložiště jí obhospodařovaného.

Jako již tradičně se navrhuje, aby činnost Správy byla financována zejména z plateb původců radioaktivních odpadů (nově řazených mezi „poplatky“, dříve „odvody“), které budou soustřeďovány na jaderný účet. Tento účet je a nadále bude vedený u České národní banky. Jaderný účet spravuje Ministerstvo financí. Tento účet je součástí účtů státních finančních aktiv, o jejichž použití rozhoduje vláda. Správa z prostředků jaderného účtu nevytváří nároky z nespotřebovaných výdajů podle § 47 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

Zákon v tomto ustanovení upravuje předmět působnosti Správy, kterým je nejen nakládání s radioaktivním odpadem a správa samotných úložišť, ale dále též činnosti finančního rázu, jako např. správa poplatků, správa rezerv na vyřazování atd. Atomový zákon také v jiných ustanoveních Správě nově svěřuje některé pravomoci v oblasti zajištění nakládání s nalezenými zdroji ionizujícího záření či jadernými materiály. Nově je také výslovně upravena role Správy v oblasti realizace bezpečného hospodaření (resp. zajištění plnění povinností stanovených atomovým zákonem) se zdroji ionizujícího záření, které připadnou do majetku státu (např. věci zabrané nebo propadlé, odúmrtě, dary atd.). Tímto atomový zákon navazuje na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který výlučně svěřuje hospodaření s těmito věcmi Správě (jménem státu). Správa totiž fakticky disponuje technickými a personálními kapacitami k těmto činnostem a nezatěžuje přitom stát způsobem, který by bylo možné očekávat u komerčních subjektů. Úkolem Správy je tedy nejen s věcmi účinně hospodařit z ekonomického a majetkoprávního hlediska (ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb.), ale také zajistit, aby byly při tomto hospodaření plněny všechny relevantní bezpečnostní požadavky – Správa má také postavení subjektu nakládajícího se zdroji ionizujícího záření ve smyslu atomového zákona.

Právní úprava postavení a činností vykonávaných Správou byla, jako tradiční a dostatečně efektivní, až na drobné opravy vyžadované především mezitímním právním vývojem v oblasti terminologie a některých speciálních právních institutů (např. nakládání s majetkem státu a postavení organizačních složek státu), cele převzata ze zákona č. 18/1997 Sb. Nepřináší tedy novinky oproti dostatečně známé a úspěšně aplikované právní úpravě.

Ustanovení v posledním odstavci upravuje způsob financování činnosti Správy. Na činnosti vztahující se k nakládání s radioaktivním odpadem, který byl dopraven na území České republiky ze zahraničí a nelze jej vrátit, nakládání s radioaktivním odpadem, který vznikl před nabytím účinnosti zákona č. 18/1997 Sb. (tj. 1. červencem 1997), a na nakládání s věcmi propadlými nebo zabranými v důsledku spáchání deliktu nebo přestupku má Správa použít prostředky státního rozpočtu, protože z povahy věci nemohou být hrazeny z prostředků původců radioaktivních odpadů.

K § 114

Stejně jako § 103 atomového zákona toto ustanovení reaguje na fakt, že mohou existovat situace vystavující osoby nežádoucímu ozáření z důvodů vzniklých v minulosti, kdy nebyly zdroje ionizujícího záření dostatečné usměrňovány nebo dokonce nebyly účinky záření a mechanismy způsobující ozáření dostatečně známy. Správa je oprávněna poskytnout dotaci na likvidaci některých z těchto „starých zátěží“, jejichž taxativní výčet atomový zákon podává.

Osoby odpovědné za vznik těchto situací již neexistují (jedná se o subjekty zaniklé v důsledku transformace české ekonomiky v 90. letech minulého století), a proto stát (ztělesněný Správou) přebírá jejich závazky a nahrazuje újmu, způsobenou těmito starými zátěžemi. Navržený (a v současnosti již dlouhodobě uplatňovaný) systém předpokládá jistou formu úhrady nákladů spojených s uvedením území se starými zátěžemi v předešlý stav, která se již tradičně nazývá „dotací“, neboť je poskytována zálohově předem – z důvodu značné výše těchto nákladů, které by bylo obtížné nést, a značného trvání likvidace starých zátěží.

Ani v tomto případě se nejedná o podporu ve smyslu čl. 107 a násl. SFEU, tj. „podpory…, které … zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy“. Nedochází ke zvýhodnění příjemce dotace na trhu, neboť prostředky jsou poskytnuty ve výši odpovídající nákladům na likvidaci starých zátěží (např. lagun po těžbě a zpracování uranové rudy). Nelze také považovat způsob poskytování prostředků za selektivní, neboť je přístup k nim otevřen každému subjektu, který je „postižen“ transformačním dědictvím starých zátěží z doby před rokem 1989. Lze spíše uzavřít, že povaha těchto státních příspěvků se zcela vymyká rámci čl. 107 a násl. SFEU.

K § 115

Jako již tradičně se navrhuje, aby činnost Správy byla financována zejména z poplatků původců radioaktivních odpadů, které budou soustřeďovány na jaderný účet. Tento účet je a nadále bude vedený u České národní banky. Jaderný účet spravuje Ministerstvo financí.

K § 116

Vytvoření jaderného účtu zaručuje, že finanční prostředky budou shromážděny v potřebné výši a likviditě a nepoužijí se pro jiné účely a že v době potřeby jejich použití budou bez problému uvolněny, např. k výstavbě úložiště radioaktivních odpadů, zajišťované Správou a schválené v plánu činnosti Správy.

Atomový zákon stanovuje výslovně způsoby, nástroje a postupy investování tak, aby nebyly prostředky na jaderném účtu jakkoli ohroženy, potažmo nedocházelo k jejich ztrátám či snižování celkového objemu prostředků. Je nutné zajistit, aby náklady na likvidaci radioaktivního odpadu nebyly zatěžovány budoucí generace. Z těchto důvodů je omezeno investování jen na nástroje s původem v České republice, EU nebo Mezinárodním měnovém fondu. Tyto jsou považovány za bezpečné. Zároveň je brán v úvahu i rating, který musí pocházet od relevantní (registrované nebo certifikované) ratingové agentury. Toto posouzení totiž poskytuje záruku bezpečnosti investičních nástrojů.

K § 117

V § 117, který stanovuje pravidla, podle nichž se obcím kompenzují dopady plynoucí z jejich geografické blízkosti k jadernému zařízení, sloužícímu pro ukládání radioaktivních odpadů, se nově zavádí jednorázový příspěvek z jaderného účtu ve výši 30 000 000 Kč pro každou obec, na jejímž katastrálním území bude stanoveno chráněné území pro zvláštní zásah do zemské kůry k ukládání radioaktivního odpadu v podzemním prostoru. Nová právní úprava tak umožňuje kompenzovat rizika plynoucí z umístění úložiště radioaktivních odpadů obci, na jejímž území se stavba nachází.

Odstavec 1 tohoto ustanovení vztahuje poskytnutí příspěvku na situace, kdy jsou vydány určité typy rozhodnutí. Tyto typy rozhodnutí obce potenciálně poškozují, přestože jen nepřímo (např. dopadem na ceny nemovitostí, možné investiční záměry obce apod.), a to často po relativně dlouhou dobu i bez konkrétních prací na úložišti radioaktivního odpadu. Odstavec 2 vylučuje souběh některých příspěvků, protože z povahy věci se jedná o různé (následující) životní fáze úložiště radioaktivního odpadu a následující fáze konzumují fáze předchozí. Kumulací příspěvků by tedy docházelo k náhradě téže újmy násobně, což je z hlediska veřejného zájmu nežádoucí.

Odstavce 3 a 4 pak stanovují maximální výši příspěvků. Ta je volena kvalifikovaným odhadem tak, aby poskytovala obci dostatečnou finanční náhradu za nepřímou újmu způsobenou správním rozhodnutím. Konkrétní výši příspěvků nelze zákonem explicite stanovit, neboť kompenzovaná újma není ve všech případech rovnocenná a odvíjí se od dalších faktorů (velikost průzkumného území). Proto zákon zmocňuje vládu ke stanovení výše nařízením vlády.

K § 118 až 135

Ustanovení § 118 až 135 obsahují novou úpravu poplatků odváděných původci na jaderný účet za ukládání radioaktivních odpadů. Tyto poplatky (podle dosavadní právní úpravy „odvody“) jsou hlavním zdrojem příjmů jaderného účtu a prostředky z nich slouží k úhradě nákladů na bezpečnou likvidaci radioaktivního odpadu.

Poplatky za ukládání radioaktivních odpadů odváděné na jaderný účet se předpokládají dvojího druhu, jednak periodické („pravidelné“) pro „velké“ původce radioaktivních odpadů, jednak jednorázové u „malých“ původců (§ 118). Velké původce atomový zákon vymezuje jako provozovatele jaderně energetických zařízení a významnějších jaderně výzkumných zařízení. Tito původci produkují odpad nejnebezpečnější, pocházející z vyhořelého jaderného paliva, nad to jej produkují z povahy věci pravidelně, resp. soustavně (jaderný reaktor je provozován dlouhodobě a většinou bez přerušení). Náklady na zneškodnění těchto radioaktivních odpadů jsou tedy podstatně vyšší a vznikají průběžně. Proto musejí být poplatky hrazeny na pravidelné bázi (z účetních důvodů na ročním základě - § 124) a zároveň ve výši, která reflektuje míru produkce odpadů. Míra produkce odpadů je přitom fakticky dána mírou intenzity, s jakou je jaderný reaktor využíván. Ta je u jaderně energetických zařízení odvoditelná z množství vyprodukované elektrické energie, u výzkumného jaderného zařízení množstvím tepelné energie. Na základě těchto skutečností proto atomový zákon konstruuje úpravu základu pravidelného poplatku (§ 121). Sazba poplatku je pak atomovým zákonem stanovena jeho horní mezí, neboť konkrétní okolnosti (nákladnost likvidace radioaktivního odpadu) mohou být různé a dokonce se měnit i v čase. Proto se navrhuje, aby konkrétní výši sazby stanovila vláda nařízením (§ 122). Ostatní ustanovení v této oblasti se věnují procesním záležitostem placení poplatků a upřesňují tak obecnou úpravu obsaženou v zákoně č. 280/2004 Sb., daňový řád.

Druhý typ poplatků, jednorázový, zatěžuje „malé“ původce radioaktivního odpadu. Těchto je velké množství (stovky až tisíce), ovšem produkují odpady nárazově nebo v malém množství. Je proto neúčelné (a nedůvodné), aby byl pro tyto původce zaváděn systém pravidelných plateb. Poplatky jednorázové jsou tedy placeny v návaznosti na převzetí konkrétního radioaktivního odpadu Správou (§ 129). Proto také zákon konstruuje poplatek jako platbu za konkrétní množství radioaktivního odpadu, a to v kubických metrech. Rovněž v tomto případě stanoví konkrétní sazbu vláda nařízením, a to s ohledem na zákonem stanovené meze. Ty jsou atomovým zákonem určeny s ohledem na typický způsob předávání radioaktivního odpadu Správě, tj. v obalových souborech (unifikovaných – sudech standardní velikosti, či atypických

– v některých případech nelze odpad umístit do sudů standardních velikostí).

Do poplatků nebudou zahrnuty prostředky k financování vlastního vyřazování jaderných zařízení z provozu, budou však odváděny finanční prostředky na uložení radioaktivních odpadů vzniklých při vyřazování z provozu.

K § 136

Ustanovení definuje základní pojmy používané v oblasti „schvalování typu některých výrobků v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření a přeprava“ návrhu atomového zákona, jejichž bližší vymezení je nezbytné pro správnou interpretaci a aplikaci navrhovaného právního předpisu.

Vysvětlení pojmů vycházejí z definic stanovených ve směrnici 2006/117/Euratom a v současně platném doporučení MAAE TS-R-1 Edice 2009. Právní termíny jsou upraveny tak, aby vyhovovaly legislativním požadavkům zejména z hlediska používání pojmů atomovým zákonem a současně se významově neodchylovaly od výkladu stanoveného ve výše uvedených dokumentech.

K § 137 až 140

Tato část zákona zakotvuje povinnost pro výrobce a dovozce obalových souborů pro přepravu, skladování nebo ukládání radioaktivních nebo štěpných látek, pro výrobce a dovozce radionuklidových zdrojů záření, generátorů záření a též zařízení, která jsou určena k bezprostředním činnostem se zdroji ionizujícího záření, uvádět tyto předměty do oběhu pouze po schválení typu ze strany SÚJB. S ohledem na časovou náročnost typového schvalování jsou pro rozhodnutí SÚJB stanoveny lhůty odlišné od lhůt podle správního řízení. Další povinností výrobců a dovozců těchto výrobků je ověřování a dokladování shody vlastností a parametrů výrobku se schváleným typem.

Výše uvedené povinnosti se týkají těch případů, kdy konstrukce výrobku může ovlivnit úroveň jaderné bezpečnosti anebo radiační ochrany a výrobky se tak stávají předmětem dohledu státu z hlediska veřejného zájmu; viz též směrnici BSS a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/68/ES ze dne 24. září 2008 o pozemní přepravě nebezpečných věcí.

Ustanovení § 137 stanovuje, které výrobky podléhají schvalování typu; přitom rozlišuje výrobky, které nejsou samy zdrojem ionizujícího záření, ale jsou určeny k přepravě zdrojů a mohou se proto používat pouze po schválení typu SÚJB (odstavec 1) a výrobky obsahující radionuklidový zdroj záření, které se mohou vyrábět, dovážet, distribuovat a používat pouze po schválení typu SÚJB (odstavec 2). V odstavci 3 je stanovena výjimka z režimu pro specifická zařízení, jejichž jednorázová povaha vylučuje institut dalšího schvalování výrobků obdobného typu (jednoduše proto, že se jedná o unikáty, v jejichž případě nebudou další výrobky podobného typu vznikat). Proti současnému stavu tak nedošlo ke změně, navíc je doplněn odstavec 4, který zavádí do zákona tzv. „doložku o vzájemném uznávání“; navržená úprava je tak v souladu i se zásadami práva EU o volném pohybu zejména zboží v neharmonizované sféře.

Následující ustanovení pak transponuje harmonizovanou výjimku z režimu vzájemného uznávání. Na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/68/ES ze dne 24. září 2008 o pozemní přepravě nebezpečných věcí a některých mezinárodních smluv (např. Úmluva o mezinárodní přepravě (COTIF), vyhlášená pod č. 8/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na které směrnice výslovně odkazuje a činí je tak závaznými v harmonizované sféře (resp. jejich přílohy), je vyžadováno u některých obalových souborů a zdrojů ionizujícího záření z bezpečnostních důvodů tzv. vícestranné schválení, tzn. schválení všemi relevantními členskými zeměmi. V takovém případě tedy nelze aplikovat prostý princip vzájemného uznávání – je nutno provést individuální schválení, ovšem se zohledněním již provedených šetření jiných orgánů.

Šestý představuje zmocňovací ustanovení pro prováděcí právní předpis ke stanovení přesnějšího výčtu výrobků, které podléhají schvalování typu.

§ 138 stanoví náležitosti žádosti o schválení typu pro obě výše uvedené skupiny výrobků a dokumentaci, kterou je nutno k žádosti doložit; představuje obdobnou úpravu k úpravě stávající. Podstatný legislativní rozdíl je v tom, že náležitosti žádosti stanoví atomový zákon (výčet dokumentace k žádosti o schválení typu výrobku je v jeho příloze), zatímco v současnosti vše obsahuje prováděcí vyhláška. Závěr ustanovení § 138 odst. 5 umožňuje žadateli za stanovených podmínek nepředkládat dokumentaci Úřadu již předloženou, což vede ke snížení administrativní zátěže.

Ustanovení § 139 obsahuje v odst. 1 náležitosti rozhodnutí o schválení typu, a to pro obalové soubory (tři skupiny), pro radioaktivní látku zvláštní formy, pro radioaktivní látku s malou rozptýlitelností i pro zdroje ionizujícího záření. V odstavci 2 je stanovena správní lhůta k vydání rozhodnutí o schválení typu. Obalové soubory určené pro přepravu, která vyžaduje povolení podle § 9 odst. 4 atomového zákona, tedy obalové soubory pro štěpné látky a pro velmi vysoké aktivity radioaktivních látek (a pro obalové soubory k použití pro další stanovené typy přeprav) jsou komplikovaná a komplexní zařízení. Bezpečnostní dokumentace k jejich schválení obsahuje od několika stovek stran do několika tisíc stran textu a navíc doprovodné výkresy, výpočty a analýzy. Tak velké množství dokumentů nelze prostudovat a vyhodnotit (mnohdy i za externí spolupráce univerzitních pracovišť, výzkumných, vývojových a dalších organizací) ve lhůtě 60 dnů. Lhůta 12 měsíců byla stanovena již stávající zákonnou úpravou, a to pro všechny obalové soubory, vyžadující schválení. Dosavadní praxe jednoznačně prokázala, že takto stanovená lhůta je přiměřená a nezatěžuje nikterak žadatele o schválení typu. Nejde tudíž o zhoršení situace žadatelů, nýbrž naopak, neboť užití standardních lhůt pro vedení správního řízení by bylo spojeno s nemožností relevantně rozhodnout a bylo by spojeno v konkrétních řízeních s nevyhnutelným přerušováním řízení (mimo jiné užívaným nad rámec účelu tohoto institutu, jak je vymezen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád) a zvýšenou byrokratickou a administrativní zátěží.

Proti současné právní úpravě se nenavrhuje závažná změna náležitostí rozhodnutí o schválení typu. Legislativní rozdíl spočívá v tom (podobně jako v předchozím paragrafu), že tyto náležitosti stanoví atomový zákon, nikoli prováděcí vyhláška.

Také § 140, v současnosti obsažený v prováděcí vyhlášce, se z legislativních důvodů navrhuje do atomového zákona. Povinnosti dotčených osob (odstavec 1, odstavec 3) a způsoby ověření shody (odstavec 2) zůstávají v podstatě tytéž jako ve stávající úpravě. Odstavec 4 stanoví obsah prohlášení shody, které musí být v českém jazyce (v zájmu ochrany práv tuzemských spotřebitelů). Kvůli dodržení jednotného přístupu ke všem výrobkům (obalové soubory na vyhořelé jaderné palivo jsou vybranými zařízeními) bylo použito znění části III. Náležitosti prohlášení o shodě přílohy č. 2 dosavadní platné vyhlášky č. 309/2005 Sb., o zajišťování technické bezpečnosti vybraných zařízení.

K § 141 a 142

Ustanovení ukládají povinnosti pro přepravce radioaktivních nebo štěpných látek. Přepravcem je držitel povolení k přepravě nebo osoba uvedená jako odesílatel v přepravních dokladech, tedy každý, kdo tyto látky přepravuje. Pokud se jedná o přepravu radioaktivních nebo štěpných látek, k jejichž přepravě je povolení třeba, má držitel povolení k přepravě další povinnosti (§ 142). Příslušné zmocňovací ustanovení odkazuje na prováděcí právní předpis.

Výše uvedené povinnosti přepravců vyplývají z toho, že realizace přepravy může ovlivnit úroveň jaderné bezpečnosti anebo radiační ochrany, navíc přeprava probíhá většinou ve veřejném prostoru. Tím se tato činnost stává předmětem dohledu státu z hlediska veřejného zájmu. Viz též směrnici BSS a směrnici 2008/68/ES.

Ustanovení § 141 stanoví povinnosti přepravce radioaktivní a štěpné látky; z technického i organizačního hlediska jsou velmi podobné současné právní úpravě – § 20 zákona č. 18/1997 Sb. Změny byly vyvolány snahou, aby veškeré povinnosti dotčených osob byly pokryty ustanoveními zákona a prováděcí vyhláška jen popisovala technické, organizační a administrativní podmínky pro přepravu radioaktivní a štěpné látky.

K § 143 až 148

Ustanovení této části navrhovaného atomového zákona vyplývají z implementace směrnice 2006/117/Euratom a z Rozhodnutí Komise ze dne 5. března 2008, kterým se zavádí standardní dokument pro dozor nad přepravou radioaktivního odpadu a vyhořelého paliva a její kontrolu podle směrnice Rady 2006/117/Euratom (Rozhodnutí Komise 2008/312/Euratom).

Ustanovení § 143 stanovuje formu podání žádosti o povolení k mezinárodní přepravě radioaktivního odpadu a vyhořelého jaderného paliva a podmínky pro žádost o více přeprav. Formou je vyplněná příslušná část standardního dokumentu podle rozhodnutí 2008/312/Euratom.

Podmínky přepravy z České republiky do jiného členského státu EU stanoví ustanovení § 144, ustanovení § 145 pak požadavky na přepravu z České republiky mimo EU. V § 146 jsou stanoveny požadavky na přepravu do České republiky ze státu, který není členem EU. Přepravují-li se radioaktivní odpady a vyhořelé jaderné palivo mezi dvěma státy, které nejsou členy EU přes území EU a je-li Česká republika prvním tranzitním státem, jsou podmínky přepravy stanoveny v § 147. Konečně ustanovení § 148 stanovuje požadavky na přepravu po území České republiky, která nevyžaduje povolení SÚJB; kompetentní orgán jiné země EU příslušný přepravu povolit takovou přepravu ovšem nepovolí bez souhlasu SÚJB.

K § 149

Nově se navrhuje v zákoně upravit základní náležitosti vztahující se k monitorování radiační situace na území celé České republiky. Speciálně se zde kladou i povinnosti na monitorování v okolí pracovišť III. a IV. kategorie, včetně jaderných zařízení, a zejména v zónách havarijního plánování, kde se navíc musí sledovat obsah radionuklidů v plynných a kapalných výpustech z těchto pracovišť a jaderných zařízení. V zákoně je také stanoven výčet osob, které se na monitorování radiační situace na území České republiky podílejí – ten je oproti stávající úpravě v zákoně č. 18/1997 Sb. stanoven tak, aby se na monitorování mohly podílet i další osoby, které nejsou zákonem explicite určeny, a to tehdy, splní-li určitá kritéria (což je požadavek, který vyplynul z dosavadní praxe, kdy tato možnost byla upravena v podzákonné formě a ukázala se jako nepostačující). V zákoně je také stanovena povinnost pro všechny osoby provádějící monitorování zúčastňovat se havarijních cvičení, nácviků a porovnávacích měření, čímž mj. budou prokazovat kvalitu prováděných činností a svou připravenost pro případné monitorování při vzniku radiační havárie.

Navržená úprava dosud nebyla jednotně upravena; dílčí požadavky byly uvedeny ve vyhlášce č. 319/2002 Sb., ve vyhlášce č. 307/2002 Sb. a v nařízení vlády č. 11/1999 Sb. a upřesňuje stávající systém monitorování, který SÚJB popsal ve Zprávě o zajištění činnosti a vybavení Celostátní radiační monitorovací sítě, která byla podkladem pro usnesení vlády č. 522 ze dne 13. července 2011. Přijetím usnesení vlády č. 478 ze dne 14. května 2001 byl zahájen proces systematického zajišťování činnosti a vybavení Celostátní radiační monitorovací sítě (dále „RMS“), který pokračoval přijetím usnesení vlády č. 388 ze dne 12. dubna 2006. V roce 2002 byl přijat zákon č. 13/2002 Sb., který novelizoval zákon č. 18/1997 Sb., a který spolu s vyhláškou č. 319/2002 Sb., o funkci a organizaci radiační monitorovací sítě, ve znění vyhlášky č. 27/2006 Sb., vytvořil právní základ pro činnost RMS. Řízení sítě bylo uloženo SÚJB. Na její činnosti se vedle SÚJB ve stanoveném rozsahu podílejí ministerstva financí, obrany, vnitra, zemědělství a životního prostředí. SÚJB má s těmito ministerstvy uzavřeny rámcové dohody, které jsou doplněny prováděcími smlouvami uzavřenými s jednotlivými institucemi uvedených resortů, participujícími přímo na činnosti RMS. Jedná se o Český hydrometeorologický ústav, Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka Praha, v.v.i., Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, Policii České republiky, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní veterinární ústav, Generální ředitelství cel a Armádu České republiky; tyto smlouvy jsou podle potřeby aktualizovány. Ve smlouvách je stanoveno na jedné straně, na jaké konkrétní činnosti se daná organizace v rámci RMS podílí, v jakém rozsahu a příp. za jakých finančních a technických podmínek, na straně druhé, jaké jsou závazky SÚJB pro zajištění této spolupráce. Konkrétně je tak ve smlouvách, s výjimkou smluv s Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru České republiky, Policií České republiky, Generálním ředitelstvím cel a Armádou České republiky, stanoveno, jaká je výše nákladů na činnost daných organizací spolufinancovaných z rozpočtu SÚJB; v případě smluv s Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru České republiky, Policií České republiky, Armádou České republiky je činnost složek RMS hrazena výhradně z rozpočtu příslušného resortu. Smlouvy také určují způsob financování vybavení dané organizace potřebné pro RMS, tedy, zda se jedná o vybavení financované, příp. spolufinancované SÚJB, nebo touto organizací. Výše uvedené schéma financování bylo usnesením vlády č. 522 ze dne 13. července 2011 stanoveno zachovat. Navíc byl schválen předpoklad, že součástí nového atomového zákona bude nově uložená povinnost SÚJB vypracovat tzv. národní program monitorování. Výše uvedené zásady se staly základem pro formulování ustanovení týkajících se monitorování radiační situace, a to jak v této hlavě, tak v hlavě zasvěcené zvládání radiační mimořádné události, podrobnosti budou rozpracovány v prováděcím právním předpise a příslušné podrobnosti ke konkrétnímu financování budou i nadále řešeny smlouvami.

Navrhovaná úprava tak v zákoně odpovídá všem výše uvedeným skutečnostem, navíc zahrnuje i příslušné požadavky

 směrnice BSS,  doporučení Komise ze dne 8. června o používání článku 36 Smlouvy o Euratomu, který se týká monitorování úrovně radioaktivity v životním prostředí pro účely hodnocení ozáření veškerého obyvatelstva,  Commission Recommendation of 18 December 2003 on standardised information on radioactive airborne and liquid discharges into the environment from nuclear power reactors and reprocessing plants in normal operation (2004/2/Euratom),  Prověrky zařízení pro monitorování radioaktivity v životním prostředí podle článku 35 Smlouvy o Euratomu - Praktická ustanovení k průběhu inspekcí v členských státech (2006/C 155/02),  Commission Recommendation of 8 June 2000 on the application of Article 36 of the Euratom Treaty concerning the monitoring of the levels of radioactivity in the environment for the purpose of assessing the exposure of the population as a whole (2000/473/Euratom) a  IAEA, Environmental and Source Monitoring for Purposes of Radiation Protection Safety Guide, Series No. RS-G-1.8, published August 22, 2005, a obsahuje i požadavky, jejichž právní úprava se ukázala na základě praktických zkušeností při zajišťování tohoto monitorování potřebnou.

Zmocnění v posledním odstavci směřuje k úpravě podrobností koncepčních stránek monitorování, např. k úpravě obsahu národního programu monitorování.

K § 150

Navržené ustanovení obsahuje výčet povinností strategických držitelů povolení podle § 9 atomového zákona, kteří vykonávají nejzávažnější činnosti s potenciálně nejvyšším dopadem na lidské zdraví a životní prostředí. Jmenovitě se jedná o držitele povolení k provozu pracoviště III. kategorie, který je současně držitelem povolení k uvolňování radioaktivní látky formou výpustí, k provozu pracoviště IV. kategorie, k umístění a výstavbě jaderného zařízení, k výstavbě pracoviště IV. kategorie, k uzavření úložiště radioaktivního odpadu a k provádění vybraných služeb významných z hlediska radiační ochrany.

Účast těchto držitelů povolení na monitorování radiační situace je nevyhnutelná, neboť některé prvky monitorování mohou provádět výlučně oni na svých zařízeních či pracovištích. Získané údaje z monitorování musí být předány SÚJB, který si tak udržuje celkový přehled o radiační situaci na území státu a na jejich základě připravuje opatření k jejímu usměrnění.

Jedná se o povinnosti dosud držitelům povolení uložené v nařízení vlády č. 11/1999 Sb. a ve vyhlášce č. 307/2002 Sb., ale také o povinnosti doposud v českých právních předpisech neupravené, jejichž potřeba úpravy vyplývá z předpisů EU nebo z dosavadní praxe. Všechny požadavky spadající do systému monitorování radiační situace na území České republiky uvedené v hlavě VIII tohoto zákona budou podrobně rozpracovány v prováděcí vyhlášce, která nahradí vyhlášku č. 319/2002 Sb., a částečně i nařízení vlády č. 11/1999 Sb. a vyhlášku č. 307/2002 Sb. Zmocnění obsažené v tomto ustanovení směřuje k úpravě některých technických detailů prováděného monitorování a vybavení, které je k němu používáno, a k obsahu výroční zprávy o monitorování výpustí a okolí.

K § 151

Ustanovení definuje základní pojmy v oblasti zvládání radiačních mimořádných událostí. Navazuje tak na definice obsažené v úvodní části návrhu atomového zákona. Konkrétně jsou definovány pojmy „odezva na radiační mimořádnou událost“ a „připravenost k odezvě na radiační mimořádnou událost“. Jedná se o dvě základní fáze zvládání radiační mimořádné události, resp. o soubory procesů a položek, které tyto fáze tvoří. V rámci přípravy by měly být podniknut potřebné kroky k tomu, aby bylo možné zvládnout budoucí pravděpodobnou radiační mimořádnou událost, a to v návaznosti na výsledky analýzy a hodnocení radiační mimořádné události. Odezva pak znamená konkrétní reakci na již vzniklou radiační mimořádnou událost.

K § 152

Toto ustanovení vymezuje vztah právní úpravy zvládání radiační mimořádné události v atomovém k jiným právním úpravám řešení krizových situací. Lze jej shrnout tak, že atomový zákon stanoví pravidla speciální, subsidiárně se pak uplatní postupy podle zákona č. 239/2000 Sb. a zákona č. 240/2000 Sb. Některé zákony upravující obecně tuto oblast ze své působnosti výslovně vylučují krizové situace zahrnující prvek radioaktivity, ty uplatňovány nebudou.

K § 153

Nově definovaná kategorie ohrožení je zavedena v souladu s požadavky doporučení standardu MAAE – Preparedness and response for a Nuclear or Radiological Emergency (No. GS-R-2) a vyjadřuje míru možných dopadů radiační nehody nebo radiační havárie, vzniklé na jaderném zařízení nebo pracovišti se zdroji ionizujícího záření nebo při činnosti vykonávané v rámci expozičních situací, na území České republiky. Stanovenou kategorii ohrožení držitel povolení oznamuje zpracovateli vnějšího havarijního plánu a národního radiačního havarijního plánu proto, aby mohly složky systému krizového řízení a integrovaného záchranného systému relevantně posoudit míru rizika a připravit se na případné zásahy na území České republiky v případě radiační nehody nebo radiační havárie.

V odstavci druhém se definují kategorie, do nichž se radiační mimořádné události zařazují. Toto zařazování odpovídá stávající praxi. Podrobnosti kategorizace v oblasti zvládání radiační mimořádné události stanoví prováděcí právní předpis.

K § 154

Zpracování „analýzy a hodnocení radiační mimořádné události“ (pojem zavedena v definici „zvládání radiační mimořádné události“), tedy analýzy v úvahu připadajících radiačních mimořádných událostí a hodnocení jejich dopadů při provádění činností v rámci expozičních situací, činností souvisejících s využíváním jaderné energie, nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem nebo přepravy radioaktivní a štěpné látky je výchozím momentem pro plánování a přípravu opatření a postupů pro zvládání radiační mimořádné události. Toto zpracování se bude provádět před zahájením předmětné činnosti a před zahájením vyřazování z provozu jaderného zařízení nebo pracoviště se zdroji ionizujícího záření. Na základě výsledku analýzy a hodnocení radiační mimořádné události se radiační mimořádné události, které mohou v konkrétním případě při povolované činnosti vzniknout, zařadí do kategorie a kategorie ohrožení a tyto výsledky jsou také podkladem pro zpracování další dokumentace, bez níž by zvládání radiační mimořádné události nebylo uskutečnitelné, to jest vnitřního a národního radiačního havarijního plánu, havarijního řádu, zásahové instrukce, pokud se vnitřní havarijní plán nezpracovává, a ve zvláštních případech i vnějšího havarijního plánu a návrhu na stanovení zóny havarijního plánování.

Ustanovení implementuje směrnici BSS a jeho detailní provedení bude obsahovat příslušná vyhláška (zejména v ohledu podmínek provádění analýzy a hodnocení radiační mimořádné události a jejích podkladů).

K § 155

Ustanovení obsahuje výčet náležitostí nutných k zajištění připravenosti k odezvě na radiační mimořádnou událost, který v dosavadní právní úpravě byl uveden v prováděcím právním předpise. Protože se jedná o výčet základních povinností, je nezbytné jeho stanovení v zákoně. Rovněž toto ustanovení transponuje směrnici BSS a bude podrobně rozvedeno v prováděcí vyhlášce.

K § 156

Ustanovení obsahuje výčet opatření, která musí držitel povolení realizovat pro případ vzniku radiační mimořádné události, s cílem minimalizovat její následky. Důraz je kladen na přípravu systému seznamování všech osob případně dotčených vzniklou radiační mimořádnou událostí s vnitřním havarijním plánem a zásahovou instrukcí, přípravu personálu, přípravu technických prostředků, ověřování znalostí, postupů, funkčnosti technických prostředků, a to jak v areálu držitele povolení, tak pro případ radiační havárie v zóně havarijního plánování. Navíc je navržené ustanovení transpozicí směrnice BSS.

Z hlediska přípravy obyvatelstva na možnou budoucí radiační mimořádnou událost jsou klíčové zejména povinnosti v odstavci 2 písm. c) až g), tj. program jodové profylaxe pro obyvatele, poskytování základní informace obyvatelstvu, zajistit informování dotčených orgánů a udržování koncových prvků varování obyvatelstva. Tyto povinnosti mají zajistit ochranu obyvatelstva a jsou realizovány již za současného stavu. Základní informace obyvatelstvu (ve formě tištěné brožury) by měla být připravena s odbornou pomocí orgánů veřejné moci odpovědných za zajištění radiační ochrany a zvládání radiační mimořádné události.

Ustanovení také inkorporuje novinku v podobě uzavření dohody o podílu držitele povolení na zajištění připravenosti k odezvě na radiační mimořádnou událost. Projednání dohody mezi držitelem povolení a zpracovatelem havarijního plánu v bezpečnostní radě kraje až po uzavření této dohody by vyloučilo možnost v této dohodě ze strany hejtmana něco změnit. Z tohoto důvodu je potřeba do bezpečnostní rady kraje předložit k projednání její návrh.

Z hlediska finanční náročnosti § 156 nepřináší nic nového, resp. jedná se o finanční náklady, které držitel povolení již doposud vynakládal podle nařízení vlády č. 11/1999 Sb. Nově navrhovaný atomový zákon toliko přesouvá právní úpravu do předpisu vyšší právní síly.

K § 157

Odezva na radiační mimořádnou událost zahrnuje všechny opatření a postupy, které původce radiační mimořádné události musí bezodkladně učinit po zjištění jejího vzniku a v průběhu činností prováděných ke zvládnutí situace související s jejím vznikem a průběhem, s cílem znovunabytí kontroly nad poškozeným zdrojem a zabránění nebo zmírnění následků vzniklých touto radiační mimořádnou událostí. Podle stupně radiační mimořádné události jsou realizována opatření jen v prostorách držitele povolení, při vzniku radiační havárie jsou realizována ochranná opatření v zóně havarijního plánování na základě výsledků monitorování radiační situace a do záchranných a likvidačních prací jsou zapojeny složky integrovaného záchranného systému a jsou realizována ochranná opatření. Důraz je kladen na včasnost informování potencionálně ohrožených osob, varování a vyrozumění dotčených osob, včasnost aktivace zasahujících osob, monitorování nehodové expoziční situace a přijetí ochranných opatření k ochraně obyvatelstva.

Navržené ustanovení odstavce 2 písm. f) vychází i z následujících skutečností:  Včasné (neprodlené) přijetí (veškerých příslušných) opatření ke snížení následků nehodové expoziční situace je povinen členský stát v souladu s čl. 69 bod 1 směrnice BSS uložit provozovateli, tedy držiteli povolení. V případě potřeby přijetí ochranného opatření evakuace je tedy zapotřebí, aby podnět vyšel ze strany provozovatele.

 Ustanovení dosavadní úpravu podle zákona č. 18/1997 Sb. podle dosavadních zkušeností z havarijních cvičení ZÓNA zpřesňuje pro případ vzniku radiační havárie na území České republiky na provozovaném jaderném zařízení, kdy primárně bude navrhovat neodkladná ochranná opatření příslušný držitel povolení a SÚJB tento návrh bude potvrzovat nebo upřesňovat. Důvodem pro navrženou úpravu je čas, a to až 2 hodiny, o nějž má držitel povolení dříve k dispozici informace potřebné pro navržení evakuace (pozn.: ostatní dvě ochranná opatření jsou zaváděna automaticky poté, co držitel povolení deklaruje vznik radiační havárie a spustí varování v zóně havarijního plánování). Protože samotná evakuace před zahájením vyžaduje provedení řady časově náročných opatření a akcí (např. přistavení evakuačních autobusů), 2 hodiny pro jejich dřívější zahájení mohou sehrát velmi důležitou roli pro celkovou úspěšnost včasné evakuace

Úprava také odpovídá konceptu „odpovědnosti za výkon správy“, který nespočívá v tom, že by příslušný orgán měl sám provádět např. úkony k zajištění radiační ochrany (zde SÚJB a ochranná opatření). Tím se výkon veřejné správy liší od činností vykonávaných např. hasiči nebo policií – tyto orgány neprovádějí správu (v užším smyslu), nýbrž fakticky zasahují k ochraně nějakého veřejného zájmu. SÚJB proto není ani obecně nadán působností provádět či nařizovat ochranná opatření, což souvisí i s tím, že postrádá faktické nástroje (personál, materiální a finanční prostředky) k provádění takových opatření. Podobné pravomoci ústředního orgánu státní správy by také nevhodně zasahovaly do působnosti územně samosprávných celků (ochrana obyvatelstva kraje a péče o jeho zdraví a rozvoj). Rovněž navržené ustanovení odstavce 2 písm. i), vyžadující informování obyvatelstva o radiační mimořádné události, je transpozicí směrnice BSS.

Rovněž zákonná úprava odezvy na radiační mimořádnou událost vyžaduje detailní úpravu prováděcím právním předpisem, neboť veřejný zájem na správném provedení odezvy lze zajistit výlučně aplikací konkrétních požadavků.

K § 158

Náprava stavu po radiační havárii bude na území zasaženém touto havárií (vně areálu jaderného zařízení) probíhat v rámci tzv. správy kontaminované oblasti, kterou jako nový institut v rámci požadavků na řešení vzniklé existující expoziční situace zavádí směrnice BSS. V tomto období musí být zejména kladen důraz na monitorování radiační situace a její vyhodnocení a na stav území zasaženého radiační havárií z hlediska životních podmínek pro obyvatelstvo a podmínek životního prostředí tak, aby mohla být zajištěna optimalizovaná radiační ochrana, pro niž budou základy ve formě strategie naformulovány jako součást národního radiačního havarijního plánu.

Obdobně bude povinen zjednat nápravu stavu po radiační havárii na území areálu havarovaného jaderného zařízení držitel povolení, v důsledku jehož činnosti došlo k radiační havárii. Zásady pro optimalizovanou radiační ochranu budou v souladu s požadavky směrnice BSS také součástí vnitřního havarijního plánu. Navíc tento držitel povolení na základě zhodnocení následků radiační havárie pro poškozené jaderné zařízení nebo pracoviště se zdroji ionizujícího záření a výsledku monitorování radiační situace zasaženého území zpracuje plán nápravy jaderného zařízení nebo pracoviště a následně realizuje opatření na navrácení zasaženého areálu jaderného zařízení nebo pracoviště se zdroji do stavu před radiační havárií nebo je povinen vyřadit z provozu havarované jaderné zařízení nebo pracoviště a poskytnout součinnost a finančně se podílet v souladu se systémem odškodňování pro případ jaderné škody při správě kontaminované oblasti vně areálu nebo pracoviště.

Pokud dojde k narušení základních funkcí území jako důsledku vzniku radiační havárie a bude-li navíc při ní vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav, obnova zasaženého území bude zajišťována obdobně jako při odstraňování následků živelních událostí podle zákona č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou, a původce jaderné havárie - jaderné škody se bude na odstraňování následků podílet z titulu své odpovědnosti za jadernou škodu. V tomto období musí být zejména kladen důraz na monitorování radiační situace a její vyhodnocení a na stav území zasaženého radiační havárií z hlediska životních podmínek pro obyvatelstvo a podmínek životního prostředí.

Všechna opatření a postupy spadající do systému zvládání radiační mimořádné události budou podrobně rozpracována v prováděcí vyhlášce, která nahradí vyhlášku č. 318/2002 Sb. a částečně i nařízení vlády č. 11/1999 Sb.

K § 159

Zabezpečení patří k dalším klíčovým systémům majícím zajistit ochranu veřejnému zájmu chráněnému atomovým zákonem. Účelem zabezpečení je zabránit zneužití jaderných zařízení, jaderných materiálů a radionuklidových zdrojů k činům poškozujícím záměrně lidské zdraví, životy, životní prostředí nebo společenský řád, nebo jinak protiprávním, ať již vývojem či výrobou výbušných jaderných zařízení, nebo krádeží a sabotáží. V mezinárodněprávní oblasti (jak závazných dokumentů, tak i soft law; např. Úmluva o fyzické ochraně nebo doporučení MAAE ve formě tzv. „Code of Conduct“) a v teorii mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření je tato část regulace zvána „security“ a je na ni kladen stále větší důraz s ohledem na potřebu všestranného zajištění ochrany před negativními účinky jaderné energie a ionizujícího záření.

Ustanovení § 159 podává výchozí kategorizaci některých věcí, jež jsou předmětem regulace zabezpečení. Některé jaderné materiály jsou zneužitelné k protiprávním a nebezpečným aktům, resp. z takového zneužití plyne vyšší míra nebezpečí. Na tyto materiály jsou tedy kladeny zákonné požadavky k zajištění zabezpečení. Jelikož význam těchto materiálů pro zabezpečení není jednotný, jsou z důvodu odstupňovaného přístupu rozděleny do kategorií. Zákon podává i základní kritérium rozdělení odpovídající skutečnostem v tomto zdůvodnění.

K § 160 až 162

Tato ustanovení stanoví základní požadavky k zajištění zabezpečení jaderných zařízení a jaderného materiálu. Primárním prvkem zabezpečení je systém tzv. „fyzické ochrany“. Atomový zákon přináší změnu oproti dosavadní právní úpravě, která chápala systém technických a organizačních opatření zabraňujících neoprávněným činnostem, tedy „fyzickou ochranu“, jako jedinou součást „security“. Odborné instituce v oblasti ovšem postupem doby obohatily význam institutu „security“ i o další aspekty, které nyní nový atomový zákon reflektuje. Zajištění fyzické ochrany ovšem zůstává hlavní povinností osob jakkoli nakládajících s jadernými zařízeními nebo jadernými materiály.

Systém fyzické ochrany by měl zabránit zneužití jaderných zařízení a jaderného materiálu. Způsob provedení systému fyzické ochrany je proto závislý především na hrozbě, která uvedeným entitám hrozí. Analýza této hrozby poskytne subjektu vytvářejícímu (či lépe „zavádějícímu“) fyzickou ochranu informace k určení rozsahu a způsobu implementace jednotlivých opatření k předcházení protiprávnímu jednání. Fakticky bohužel nelze míru hrozby (v zákoně jako „projektová základní hrozba“) stanovit ex ante a obecně závazně, čímž by bylo možné zajistit minimální společný standard fyzické ochrany, protože hrozby se v čase a s místem mění (příkladem budiž zpřísnění bezpečnostních režimů v důsledku různých teroristických aktů). Bez možnosti stanovit úroveň hrozby (a tím i fyzické ochrany) podle aktuálních potřeb by mohly být ohroženy bezpečnostní zájmy České republiky. Bohužel, skutečné hrozby podléhají změnám v čase a je nutné na ně reagovat ad hoc – zejména určením, jaký je obsah a rozsah aktuální hrozby a jaké je nutno přijmout konkrétní opatření k předcházení hrozbě. Provedení těchto opatření je způsobilý uložit toliko stát na základě znalosti informací pocházejících z neveřejných (utajovaných zdrojů). Jako nástroj ad hoc stanovení charakteristik protiprávního jednání, které představuje hrozbu pro jaderné zařízení nebo jaderný materiál, atomový zákon využívá rozhodnutí SÚJB, podpořené ovšem závaznými stanovisky relevantních orgánů státní správy, zabývajícími se bezpečnostní problematikou (Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany a Ministerstva průmyslu a obchodu). Hrozby a opatření se z povahy věci týkají pouze omezeného okruhu subjektů. Nad to je celá situace kolem identifikace konkrétní hrozby a stanovení patřičných opatření komplikována utajovaným režimem většiny relevantních informací. Jakkoli by se tedy pro stanovení hrozby a opatření nabízel nejlépe režim opatření obecné povahy, nelze jej z výše zmíněných důvodů použít. Navrhovatel proto vychází z myšlenky, že v případě potřeby stanoví hrozbu a opatření proti ní rozhodnutím ex offo Úřad. Okruh účastníků řízení bude stanoven obecně v duchu správního řádu. Spis, jakož i rozhodnutí ve věci, budou v režimu utajovaných informací. Adresát rozhodnutí následně bude povinen přizpůsobit svůj systém zabezpečení projektové základní hrozbě stanovené rozhodnutím.

V § 161 zákon upravuje další prvek fyzické ochrany, a to vymezení prostor, v nichž se nacházejí jaderná zařízení nebo jaderné materiály, a stanovení ochranných opatření v nich. K zajištění zabezpečení a jeho součásti, fyzické ochrany, je nutné v prvé řadě nabýt přehled o osobách přistupujících k těmto chráněným věcem a zabránit (mechanickými a jinými prostředky) v přístupu osobám neoprávněným, které představují potenciální riziko. Zákon rozeznává čtyři soustředné prostory odlišené typem ochranných opatření a zároveň omezuje přístup do těchto prostor požadavkem na kvalifikovanou formu bezúhonnosti – člověk s čistým záznamem v Rejstříku trestů je potenciálně méně nebezpečný.

Pro úplnost je nutno zmínit i způsob zabezpečení jaderných materiálů, které nejsou zařazeny v kategoriích podle § 159 atomového zákona (viz § 162). Tyto jaderné materiály představují riziko nikoli zanedbatelné, ovšem natolik nízké, že uplatnění systému fyzické ochrany by bylo nezdůvodněnou zátěží pro osoby, které s nimi nakládají. V jejich případě lze považovat za dostačující omezení přístupu formou uzavření a zajištění přehledu o přístupu k nim.

Ustanovení také konkretizuje, co je míněno „citlivou činností“ ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, pro oblast mírového vyžívání jaderné energie a ionizujícího záření. Osoby vykonávající tyto citlivé činnosti jsou dle uvedeného zákona povinny disponovat bezpečnostní způsobilostí, která je relevantně ověřována Národním bezpečnostním úřadem. Podle atomového zákona je takovou potenciálně rizikovou (zneužitelnou) činností:

a) výkon funkce člena statutárního orgánu nebo statutárního orgánu právnické osoby, která je držitelem povolení dle § 9 odst. 1, a která provádí činnosti, při kterých musí být vymezen životně důležitý prostor nebo vnitřní prostor,

b) organizace a řízení provozu jaderného zařízení,

c) přímé řízení provozu jaderného reaktoru,

d) řízení odezvy na radiační mimořádnou událost podle vnitřního havarijního plánu nebo havarijního řádu,

e) vstup bez doprovodu do životně důležitého prostoru a

f) vstup bez doprovodu do prostor, kde se nachází jaderný materiál I. a II. kategorie a nakládání s ním.

K § 163

Ustanovení zakotvuje zvláštní povinnosti držitelů povolení nakládajících s jadernými materiály nebo jadernými zařízeními na úseku zabezpečení, tj. nad rámec prosté fyzické ochrany. Jmenovitě jde o zabezpečení strategicky důležitých počítačových systémů, zvláštní organizační a technická opatření k zabezpečení, monitorování a omezení přístupu k jaderným materiálům a jadernému zařízení, zajištění oplocení a kontroly vstupu a v neposlední řadě zajištění ostrahy. Tyto prvky v komplexu mají ochránit jaderné zařízení a jaderný materiál preventivně před zneužitím, ale měly by také přispět k účinnému řešení situace, dojde-li k narušení, a také k následnému odhalování protiprávního jednání, dojde-li k němu.

K § 164

Na základě mezinárodních doporučení (zejména MAAE) k zajištění bezpečnosti zdrojů ionizujícího záření se definují nejzákladnější povinnosti v této oblasti. Jde o základní implementaci prvků bezpečnosti zdrojů, přejímaných z doporučení MAAE. Uplatněny jsou i zkušenosti z EU CBRN task force a návrh je kompatibilní s akčním plánem Evropské komise k posílení bezpečnosti CBRN látek a potírání terorismu s nimi.

V oblasti zabezpečení zdrojů je uplatněn odstupňovaný přístup a požadavky se vztahují pouze na radionuklidové zdroje, a to na zdroje kategorie 1 až 3, které jsou potenciálně více nebezpečné a náchylné ke zneužití (např. při výrobě špinavé bomby nebo jiným zlovolným aktem). V zájmu předcházení jejich zneužití staví právní úprava na prevenci, tj. dostatečné informovanosti pracovníků a vytvoření systému překážek zneužití. Systém „zabezpečení“ ovšem předpokládá i následné kroky, které mají odhalit aktuální zneužití zdroje a zabránit v jeho pokračování. Jen suma těchto souvisejících opatření může vést k účinné ochraně před teroristickými či jinak zlovolnými akty.

K § 165

Navrženým ustanovením se definuje zárukové zařízení v souladu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti nešíření jaderných zbraní. Definice zárukového zařízení vychází z definice „zařízení“ uvedené např. v trojstranné zárukové dohodě mezi členskými státy EU nevlastnícími jaderné zbraně, Euratomem a MAAE (dále jen „trojstranná záruková dohoda“). Důvodem pro samostatnou definici byla snaha odlišit zárukové zařízení od jaderného zařízení ve smyslu tohoto zákona, přičemž jaderné zařízení je podmnožinou zárukového zařízení. Na rozdíl od jaderného zařízení zárukové zařízení zahrnuje rovněž kterékoli místo, ve kterém je běžně používán jaderný materiál v množství větším než jeden efektivní kilogram.

K § 166

Osoby hodlající provozovat zárukové zařízení jsou povinny postupovat v souladu se závazky, které Česká republika přijala v oblasti nešíření jaderných zbraní. Jedná se zejména o povinnosti, ke kterým se Česká republika zavázala přijetím trojstranné zárukové dohody a Dodatkového protokolu k této dohodě. V souladu s čl. 39 trojstranné zárukové dohody uzavře EU s MAAE dodatková ujednání, která stanoví konkrétní opatření pro naplňování postupů stanovených v dohodě. Dodatková ujednání obsahují všeobecnou část a tzv. dodatky pro jednotlivá záruková zařízení. Ve všeobecné části se specifikují informace (včetně termínů pro jejich naplňování), které musí Společenství poskytovat MAAE. Přestože dodatková ujednání pro jednotlivá jaderná zařízení k trojstranné zárukové dohodě nebyla dosud sjednána, jejich všeobecná část je modelovým textem a Euratom již některé povinnosti týkající se ohlašování základních technických charakteristik zárukového zařízení zapracoval v nařízení 302/2005/Euratom. („Bezpečností v rámci Euratom“ se rozumí uplatňování zárukových opatření v rámci Euratomu.)

Oznamování skutečností vztahujících se k základním technickým charakteristikám zárukového zařízení upravují odst. 1 a 2 tohoto paragrafu. Vymezení lokality podle odst. 3 potom vychází z trojstranného Dodatkového protokolu, který lokalitou stanovuje oblast týkající se zárukového zařízení i místa mimo záruková zařízení, kde se běžně používá jaderný materiál v množství menším než 1 efektivní kilogram, s výjimkou míst, ve kterých je jaderný materiál používán pouze pro stínící účely.

K § 167

Povinnosti stanovené tímto paragrafem se vztahují na držitele povolení k nakládání s jadernými materiály. Některé tyto povinnosti, zejména požadavek na vedení evidence jaderných materiálů, vedení a předkládání provozních záznamů Evropské komisi a rovněž povinnost předávat i orgánům dotčeného státu každé sdělení pro Evropskou komisi, které se týká základních technických charakteristik a vedení evidence jaderných materiálů, jsou stanoveny v kapitole VII Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii.

Způsob vedení evidence jaderných materiálů a jednodušší evidence o vytěžených a použitých rudách obsahujících jaderné materiály je potom dán nařízením 2005/302/Euratom. Toto nařízení je doplněno prováděcím právním předpisem, jenž stanovuje pro držitele povolení navíc i ty povinnosti, které nevyplývají přímo z nařízení 2005/302/Euratom, ale z mezinárodních smluv, jako je trojstranná záruková dohoda a trojstranný Dodatkový protokol k této dohodě. Prováděcí právní předpis stanovuje tyto povinnosti vůči SÚJB, zatímco nařízení 2005/302/Euratom vůči Evropské komisi.

K § 168

Podle § 9 odst. 5 písm. b) atomového zákona SÚJB vydává povolení k dovozu nebo vývozu jaderných položek nebo k průvozu jaderných materiálů a vybraných položek v jaderné oblasti. Kontrola jaderných materiálů a vybraných položek a položek dvojího použití v jaderné oblasti vyplývá z článku III odst. 2 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která byla přijata rezolucí Valného shromáždění OSN dne 12. června 1968 a jejíž smluvní stranou je i Česká republika. Export jaderných materiálů, vybraných položek a položek dvojího použití v jaderné oblasti je kontrolován mezinárodními kontrolními režimy, kterými jsou Zanggerův výbor a NSG. Česká republika patří mezi aktivní účastníky obou těchto režimů. V roce 1991 se v rámci NSG vydělil samostatný režim upravující export položek dvojího použití v jaderné oblasti. V rámci tohoto režimu je vydáván samostatný seznam položek dvojího použití v jaderné oblasti a kontrola exportu probíhá odlišným způsobem podle samostatných směrnic. Proto i SÚJB postupuje v případě udělování povolení k vývozu a dovozu položek dvojího použití odlišným způsobem (viz § 170).

V případě vývozu, popř. průvozu jaderných materiálů a vybraných položek v jaderné oblasti SÚJB udělí povolení, pouze pokud se přijímající stát zaváže tzv. státní zárukou, že bude naplňovat podmínky vyplývající ze směrnic mezinárodního kontrolního režimu NSG. Vývoz jaderných materiálů a vybraných položek v jaderné oblasti musí být rovněž realizován v souladu s ustanoveními trojstranné zárukové dohody a Dodatkového protokolu. Jaderné materiály podléhají zárukovým opatřením podle trojstranné zárukové dohody. Export vybraných položek v jaderné oblasti oznamuje SÚJB MAAE, v kopii Euratomu formou čtvrtletních deklarací dle Dodatkového protokolu. K tomu využívá příslušných oznámení o realizaci vývozu a převzetí kontrolovaných položek od držitele povolení.

K § 169

V případě dovozu jaderného materiálu a vybrané položky v jaderné oblasti vydává SÚJB na základě žádosti kompetentního orgánu státu vývozce státní záruku o naplňování podmínek exportu tak, jak je stanovují směrnice NSG. Pro vydání státní záruky SÚJB požaduje, aby se koncový uživatel v České republice zavázal, že bude tyto podmínky naplňovat, v prohlášení, jehož vzor je uveden v prováděcím právním předpise.

Dovoz jaderných materiálů a vybraných položek v jaderné oblasti musí být rovněž realizován v souladu s ustanoveními trojstranné zárukové dohody a Dodatkového protokolu. Jaderné materiály podléhají zárukovým opatřením podle trojstranné zárukové dohody. Na vyžádání MAAE oznamuje SÚJB dovoz vybraných položek v jaderné oblasti formou deklarací dle Dodatkového protokolu. K tomu využívá příslušných oznámení držitele povolení o realizaci dovozu a předání kontrolovaných položek koncovému uživateli.

K § 170

Jak již bylo uvedeno v odůvodnění k § 168, SÚJB postupuje v případě udělování povolení k vývozu a dovozu položek dvojího použití v jaderné oblasti odlišným způsobem, nežli u vybraných položek v jaderné oblasti. Důvodem je zejména existence odlišných mezinárodněprávních režimů kontroly těchto položek, které ustanovení § 166 a 168 transformuje do českého právního řádu.

V průběhu správního řízení o udělení povolení k vývozu položky dvojího použití v jaderné oblasti SÚJB postupuje v souladu se směrnicemi NSG pro položky na seznamu položek v režimu dvojího použití (Dual-Use-Regime, DUR), jejichž cílem je zajistit, že koncový uživatel v zemi příjemce bude položku dvojího použití používat pouze k mírovým účelům v souladu s prohlášením, ve kterém udá účel použití a zároveň se zaváže, že nebude položku dvojího použití reexportovat bez souhlasu příslušného orgánu země vývozce.

K § 171

Tímto ustanovením se stanovují požadavky na držitele povolení k dovozu položky dvojího použití v jaderné oblasti i na koncového uživatele této položky, jejichž cílem je zajistit, že Česká republika bude naplňovat požadavky mezinárodního kontrolního režimu NSG a že položka dvojího použití v jaderné oblasti nebude zneužita pro výrobu jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení.

K § 172

Toto ustanovení stanovuje povinnosti shodné pro všechny držitele povolení podle § 9 odst. 5 písm. b) atomového zákona. Jedná se o povinnost předložit celním úřadům na požádání příslušné povolení Úřadu a zajistit, že jaderné materiály dovezené do České republiky nebudou předány koncovému uživateli, který nemá povolení SÚJB k nakládání s jadernými materiály. Celní úřady totiž vykonávají přímou kontrolu v rámci dovozu, a tudíž při výkonu své činnosti u jaderných položek fyzicky kontrolují, zda jim příslušná osoba (celní deklarant) předkládá během celního řízení všechny doklady nutné k dovozu – u jaderné položky povolení SÚJB. Pravomoc vyžadovat takové doklady je založena mezinárodními smlouvami (např. trojstranná Záruková dohoda atd.), dle nichž je Česká republika odpovědná za všechny jaderné materiály, s nimiž se zde nakládá. Proto je nutné přesně vědět kdy a v jakém množství jaderné materiály vstupují do jurisdikce České republiky či z ní vystupují.

Písmeno b) pak právně zajišťuje potřebu, aby přepravce jaderného materiálu měl v České republice „legálního“ příjemce jaderného materiálu, tedy toho, kdo má k nakládání s ním platné povolení dle atomového zákona. Nenastane tak situace, kdy bude jaderný materiál dovezen na základě povolení k dovozu a zde se stane následně „bezprizorním“ a bude s ním nakládáno na útratu státu (přestože je jaderný materiál cenný, je někdy nákladné se ho zbavit v případě, kdy je již nechtěný či nepotřebný). Příslušnými orgány jsou v tomto případě rovněž celní úřady.

Písmeno c) stanoví povinnost uchovávat evidenci, obchodní dokumenty a záznamy o uskutečněných vývozech, dovozech nebo průvozech jaderné položky. Tato povinnost je klíčová k tomu, aby mohly být naplňovány mezinárodní závazky České republiky a dodržovány zárukové kontrolní režimy. Pokud by nebyly relevantní dokumenty uchovávány, nebyly by příslušné orgány (včetně SÚJB) kontrolovat plnění zárukových povinností. V důsledku by mohl být ztracen kontinuální přehled veřejné moci o pohybu jaderných položek, což by v důsledku mohlo vést až k jejich zneužití.

K § 173

V rámci tohoto ustanovení není transfer jaderných položek v rámci EU chápán jako vývoz nebo dovoz, což je plně slučitelné s právem EU, konkrétně s nařízením Rady (ES) č. 428/2009, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití. Snahou Společenství je umožnit volný pohyb zboží, kromě některých položek uvedených na seznamu přílohy č. IV nařízení. Do budoucna ovšem Rada chce i pro tyto položky nahradit licenční řízení oznamovací povinností. Povinnosti pro ohlašovatele dané tímto ustanovením mají zajistit naplňování požadavků mezinárodního kontrolního režimu NSG, stejně jako trojstranné zárukové dohody a trojstranného Dodatkového protokolu, ve kterých shodně je stát odpovědný za poskytování informací ohledně exportu.

K § 174

Cílem navrženého ustanovení je snaha zajistit bezpečné nakládání s jadernými materiály, u nichž není znám vlastník nebo držitel, nebo s nimiž vlastník nebo držitel nakládá v rozporu s rozhodnutím SÚJB. Takové jaderné materiály SÚJB předá rozhodnutím držiteli povolení k nakládání s jadernými materiály, který zajistí bezpečné nakládání se zajištěným jaderným materiálem, Správě nebo rozhodne o jeho vrácení do státu původu.

Toto ustanovení rovněž stanovuje způsob hrazení nákladů, není-li znám poslední vlastník jaderného materiálu, nebo nelze-li vůči němu náhradu nákladů uplatňovat nebo vymáhat. Odpovědnost za takové bezpečné nakládání leží primárně v rukou státu, který může následně náklady vymáhat po objevivším se vlastníkovi. Důvodem pro toto řešení je především snaha zabránit prodlevám a případnému nebezpečnému nakládání s jaderným materiálem (nevhodné skladování, zpřístupnění neoprávněným osobám atd.).

K § 175 až 195

Skupina uvedených ustanovení upravuje výčet jednání, která jsou dle atomového zákona považována za deliktní, a sankce za tyto protiprávní skutky. Právní úprava je, jak vyžadují aktuální zvyklosti tvorby právních předpisů, rozdělena na několik částí, v zásadě však na přestupky fyzických osob a správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. Oproti současné právní úpravě (jež stanovovala jednotlivé správní delikty značně neurčitě a nerozlišovala ani mezi přestupky a jinými správními delikty) došlo k detailnějšímu rozpracování jednotlivých skutkových podstat, což má za následek větší právní jistotu pro adresáty povinností podle atomového zákona. Detailnější rozdělení respektuje systematiku zákona, zejména jednotlivé kategorie osob, jejichž chování je usměrňováno (držitel povolení, registrant, ohlašovatel, držitel oprávnění atd.). Jednotlivé delikty jsou rozděleny do oddílů a seskupeny podle subjektu a systematicky následují tak, že kopírují zařazení jednotlivých povinností, jak jdou za sebou v zákoně. Zvláštní kategorií v oddílu správních deliktů právnické nebo fyzické podnikající osoby jsou pak „Další správní delikty právnické nebo fyzické podnikající osoby“, které upravují zbytkové delikty, jež mohou spáchat i osoby jiné, než jsou vyjmenované v předcházejících oddílech. Těchto deliktů se tedy může dopustit například každá právnická nebo podnikající fyzická osoba, tzn. jak držitel povolení či registrant dle zákona, tak i osoba, která toto povolení nemá. Dále jsou v tomto zbytkovém oddíle uvedeny delikty některých speciálních subjektů – například osoby, která má v držbě odval, odkaliště nebo jiný zbytek po činnosti související se získáváním radioaktivního nerostu.

Výběr skutkových podstat se pokouší reflektovat veškeré zákonem uložené povinnosti, které mají zásadní význam z hlediska naplňování (ochrany) veřejného zájmu a u nichž by mohlo docházet k porušování do té míry, že by muselo nastoupit donucení ze strany státu. Navrhovatelé v této souvislosti vycházeli z dvacetileté zkušenosti existence SÚJB a zastupování státu při ochraně veřejného zájmu v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Ostatně značná část porušovaných povinností nachází svoji obdobu v dosavadní právní úpravě a jejich porušení je běžně sankcionováno na základě současné zastaralé právní úpravy. Méně závažné formy porušení atomového zákona byly při tvorbě zákona z katalogu záměrně vyloučeny, aby nedocházelo ke „kriminalizaci“ skutků rutinní, ovšem málo závažné (bagatelní), povahy, u nichž by namísto deliktní odpovědnosti a vynucení efektivnější roli sehrála spíše metodická činnost.

Toto platí hlavně o pasáži, která pojednává o přestupcích fyzických osob. V ní tudíž nejsou přítomny přestupky trestající porušení některých méně závažných povinností a rovněž přestupky, které ze své povahy ani v praxi nastat nemohou, protože se jich může dopustit jen osoba (ať již fyzická nebo právnická) v rámci své podnikatelské činnosti (například veškeré činnosti v rámci poskytování zdravotních služeb) nebo je jejich spáchání tímto nepodnikatelem v reálu jen extrémně nepravděpodobné – například hypotetický provoz jaderné elektrárny fyzickou osobou nepodnikatelem. V praxi je výkon činností regulovaných atomovým zákonem natolik technicky a ekonomicky náročný, že je vyloučeno, aby tyto činnosti prováděl jednotlivec pro svoji vlastní potřebu či ze zájmu. Zákon tak sice takový postup nezakazuje, ale svými dalšími požadavky jej fakticky znemožňuje. V některých případech nejsou skutkové podstaty přestupků fyzických osob konstruovány záměrně i proto, že porušení příslušných povinností stanovených atomovým zákonem takovou osobou při jí vykonávané činnosti je bez jakékoli společenské nebezpečnosti, resp. je jeho společenská závažnosti mizivá, a není tedy na místě považovat takové jednání za deliktní.

Při stanovení sankcí byl uplatněn odstupňovaný přístup, reflektující závažnost jednotlivých deliktů, jejich pravděpodobnou četnost, povaha pachatelů, deterenční efekt (a jeho potřebu), náročnost řízení o nich a další typická hlediska. Zároveň byly vzaty v úvahu principy vymezené judikaturou obecných a správních soudů i Ústavního soudu a zvyklosti a principy obvyklé v jiné legislativě. Odstupňování tímto způsobem vedlo k tomu, že nejzávažnější porušení zákona, která způsobí např. držitelé povolení k provozu jaderného zařízení, s důsledkem možné radiační havárie, jsou sankcionována v řádu desítek až stovek milionů korun. Naopak méně problematické skutky, u nichž by metodická činnost nevedla k žádoucím výsledkům, leč jež by nevedly k přímému poškození či ohrožení zdraví, jsou sankcionovány v řádu tisíců až desítek tisíc tak, aby bylo jednání potřebným způsobem usměrněno.

Výše sankcí jsou stanoveny horní mezí, aby byl dán potřebný prostor k dalšímu odstupňování pokut v konkrétních případech a v případě přestupků, u kterých je subjektivní stránka obligatorně představována zaviněním, byla stanovena sazba v poloviční výši oproti sazbám u správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob a i tato poloviční výše je v zákoně limitována sazbou 10 miliónů Kč, aby nekolidovala s výší peněžitého trestu dle trestního zákoníku a nezasahovala tak do trestního práva. Výše sazeb je dosti vysoká, což je však nezbytné z toho důvodu, že adresáty povinností podle atomového zákona jsou velmi rozdílné subjekty (od zubařů až po provozovatele jaderných elektráren). Tudíž pro zachování represivního účinku správních deliktů, je nutný takto relativně široký rozptyl sazeb za porušení jednotlivých povinností.

V obecném smyslu tato úprava také transponuje požadavky většiny směrnic Euratomu v oblasti, neboť ty vyžadují po členských státech zavedení dozorného a sankčního rámce.

K § 196 až 198

Tato ustanovení upravují některé procesní a hmotněprávní otázky související s delikty. Návrh především vychází z koncepce, dle níž procesní a obecně hmotněprávní aspekty přestupků upravuje obecně zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Navržená úprava vychází z tradičních institutů, jako je zánik odpovědnosti za delikt v případě vynaložení úsilí k jeho zabránění, stanovení konkrétní výše pokuty v mezích poskytnutých atomovým zákonem s ohledem na závažnost správního deliktu, dobu trvání protiprávního stavu, včasnost a účinnou součinnost při odstraňování závad a okolnosti, za nichž byl spáchán, a promlčení odpovědnosti za delikt (se stanovením subjektivní i objektivní lhůty). Délka lhůt je stanovena též v případě přestupků záměrně odchylně od obecné právní úpravy v zákoně č. 200/1990 Sb. Povaha přestupků dle atomového zákona je totiž zpravidla významně závažnější, s dlouhodobými společenskými dopady a možným výrazným zásahem do práv soukromých osob (jejich zdravotního stavu). Rovněž jejich následky, ale i přestupky samotné, se mohou projevit až se značným časovým odstupem po jejich spáchání (ionizující záření působí skrytě a často zvolna). Praktické zkušenosti také naznačují, že k odhalení protiprávního jednání dochází často až s několikaletým odstupem. Proto existuje veřejný zájem na stíhání přestupků i po relativně dlouhou dobu po jejich spáchání. Běžná jednoletá promlčecí lhůta by tak mohla vést ke stavu, kdy bude většina pachatelů zbavena odpovědnosti za přestupek pouhým plynutím doby, což je ze společenského hlediska nežádoucí.

Orgánem příslušným k ukládání pokut je stanoven SÚJB, který má ideální množství informací o chování delikventa a jím spáchaných deliktech. Vymáhání pokut je ovšem, jak je obvyklé, svěřeno celnímu úřadu, který je v tomto směru nositelem největšího správního know

– how. Správa pokut se přitom řídí, rovněž formou obvyklou, zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. Splatnost pokuty je stanovena na 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, což je doba dostatečně dlouhá pro relevantní subjekt, aby byl schopen obstarat prostředky na uhrazení uložené pokuty.

Pro stanovení výše pokuty obsahuje atomový zákon v § 197 odst. 3 speciální ustanovení, umožňující v případě opakování protiprávního jednání zvýšit uloženou sankci nad rámec stanovený zákonem. Důvodem jsou častá opakování deliktů v rámci některých regulovaných činností. Na druhou stranu je nutné říci, že počet takovýchto subjektů, které se dopouštějí recidivy podle atomového zákona, je jen v řádu jednotek, a tudíž není pro Úřad v rámci evidence spáchaných správních deliktů, problém je identifikovat a tak efektivně zavést funkční mechanismus zavádějící zpřísněný postih recidivujících delikventů. U některých delikventů nejsou ani zákonem stanovená rozmezí pokut dostatečnou výstrahou a neodradí je od páchání dalších protiprávních skutků. Nejedná se však o případy natolik rozšířené, že by vyžadovaly stanovení obvyklé výše sankce odchylně. Ustanovení přitom omezuje nejvyšší (zdvojenou) sankci hranicí 100 mil. Kč, což prakticky povede k vyloučení zdvojení sazby u nejvážnějších deliktů, jejichž sankce je stanovena právě ve výši 100 mil. Kč. Jedná se o delikty takové závažnosti (rozsahu a dopadů na lidské životy, životní prostředí, popř. hospodářskou situaci v České republice), že případné navýšení sankce by nepřineslo kýžený odstrašující efekt. K těmto deliktům také zpravidla nedochází opakovaně, resp. až na výjimky k nim v minulosti nedocházelo vůbec.

Zvláštní instituty upravené v § 198 a 199 reagují na praktickou potřebu zajistit bezpečné nakládání se zdroji ionizujícího záření v případech, kdy je s nimi nakládáno v rozporu s požadavky právních předpisů. Jedná se o propadnutí a zabrání jaderného materiálu nebo jiného zdroje ionizujícího záření. Pokud byla takováto věc k deliktu užita či určena, což bude ve většině případů, jelikož celá právní úprava se týká využívání ionizujícího záření, popř. jím byla získána, což je rovněž nežádoucí, neboť jde o situace, kdy pachatel deliktu zpravidla není schopen se zdrojem ionizujícího záření bezpečně nakládat, je nutno v zájmu ochrany před zdravotními riziky zajistit bezpečné nakládání státem. Opačný přístup by mohl vést k ohrožení osob, včetně delikventa, a životního prostředí ionizujícím zářením. Zabrání pak nastupuje v případech, kdy zdroj ionizujícího záření není v přímé sféře vlivu pachatele deliktu, ovšem ponechání zdroje v soukromých rukou by mohlo vést k negativním důsledkům. Vlastníkem propadlého nebo zabraného zdroje se stává stát, který naplní veřejný zájem tím, že zajistí bezpečnou likvidaci zdroje ionizujícího záření.

K § 200

Atomový zákon v tomto ustanovení vymezuje předmět kontrolní činnosti vykonávané SÚJB. Jde o vymezení blíže specifikující předmět kontrolní činnosti, stanovený v § 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve směru jeho adaptace na oblast mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření. Předmětem kontroly je i plnění povinností stanovených rozhodnutími podle atomového zákona, neboť tyto povinnosti upřesňují obecné teze právní úpravy pro danou situaci, tj. v mezích stanovených zákonem a na jeho základě.

Odstavec 2 obsahuje taxativní výčet kontrolovaných osob. Tyto osoby jsou atomovým zákonem nadány právy nebo zatíženy povinnostmi, což znamená, že stát (zákonodárce) jim přikládá regulatorní význam z hlediska zákonem chráněného zájmu a má zájem i na ověření, jak se svými právy a povinnostmi nakládají.

K § 201

Ustanovení vymezuje okruh kontrolujících. Kontrolujícími jsou inspektoři SÚJB. Název „inspektor“ je v oblasti tradiční.

Ve vazbě na zákon č. 255/2012 Sb. je atomovým zákonem zaváděna nová forma pověření ke kontrole - průkaz. SÚJB fakticky potřebuje vykonávat kontroly namátkově, na základě paušálního pověření k blíže neurčenému počtu kontrol. Doslovný výklad kontrolního řádu prováděný Ministerstvem vnitra vylučuje jinou formu pověření, nežli stanovenou kontrolním řádem, tj. ad hoc nebo průkazem. Proto musí atomový zákon upravit elementární požadavky na tento průkaz. Jednoduchá úprava ve směru základních identifikačních údajů se jeví být dostačující.

Atomový zákon v odstavci 3 upravuje povahu kontrolní činnosti z hlediska její rizikovosti pro zdraví inspektorů. Také inspektoři při výkonu kontrolní činnosti přicházejí do styku se zdroji ionizujícího záření a jsou potenciálně vystaveni záření samému. Frekvence jejich vystavení ionizujícímu záření a míra rizika většinou nedosahují úrovně jako u radiačních pracovníků, přesto je nutné zajistit jejich ochranu. Je zvolena konstrukce podobná dosavadnímu legislativnímu řešení v zákoně č. 18/1997 Sb., která se v praxi osvědčila, tj. označení kontrolní činnosti za práci kategorie druhé a rizikové ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

K § 202

Toto ustanovení upravuje některá zvláštní pravidla výkonu kontrol, plynoucí ze směrnice BSS. Směrnice (a zákon) klade důraz na transparentnost provádění kontrol, proto akcentuje některé jejich procesní stránky týkající se plánování, uveřejňování plánů a sdělování výsledků kontrol dotčeným osobám.

K § 203

Ustanovení § 203 zakotvuje méně formální prostředek ochrany veřejného zájmu, svěřený přímo inspektorům při výkonu kontroly – závazné pokyny. V praxi může dojít k případům, kdy inspektor odhalí protiprávní jednání kontrolované osoby, kterým je bezprostředně ohroženo lidské zdraví nebo životní prostředí. K takovým situacím může v praxi využívání jaderné energie a ionizujícího záření docházet, a to nejen ve zdravotnických zařízeních, kdy je člověk přímo vystavován ionizujícímu záření. Škody na zdraví však mohou být v případě nesprávného (protiprávního) nakládání se zdroji ionizujícího záření značné, až s fatálními následky. Opačný přístup by mohl vést ke vzniku nežádoucích následků. Je proto vytvořen nástroj, který inspektorovi v případě nebezpečí umožní rychle a účinně zabránit vzniku škod. Tento nástroj představuje sice zásah do právní sféry kontrolované osoby, poskytuje jí však dostatek prostředků obrany před úřední zvůlí.

Předně atomový zákon výslovně taxativně vymezuje okruh činností, u nichž mohou inspektoři uplatnit zákaz dalšího konání. Jedná se ve všech případech o činnosti, kdy může přímo dojít k vystavení ionizujícímu záření, u některých z nich i s hromadnými důsledky pro obyvatelstvo. Jako obecný definiční znak je užit rozpor s požadavky atomového zákona (protiprávnost) a také „hrozba nebezpečí z prodlení“, která by měla být chápána nejen jako aspekt časový, ale také jako příznak nebezpečí, nebezpečnosti. Bude-li činnost prostě protiprávní, není důvod ji zakazovat. Zákaz by měl vést k okamžitému přerušení činnosti (zastavení provozu, vypnutí generátoru záření, zastavení přepravy), čímž bude zajištěna prevence případným škodám. Další kroky již mohou probíhat ve standardním režimu ukládání opatření k nápravě rozhodnutím ve správním řízení. Zákaz samotný je časově limitován okamžikem „zjednání nápravy“, který by měl být dostatečně určitě specifikován pokynem.

Druhým typem závazného pokynu je zajištění věci. K tomuto může inspektor přikročit v případě, kdy odhalí, že kontrolovaná osoba nakládá se zdrojem ionizujícího záření nebo radioaktivním odpadem neoprávněně, tj. bez povolení, registrace nebo ohlášení. Za takových podmínek lze předpokládat, že nakládání je nekvalifikované, tj. v rozporu i s dalšími požadavky atomového zákona, a proto potenciálně velmi nebezpečné (s důsledky obdobnými, jako zmíněno výše). Zajištění věci lze považovat za předstupeň propadnutí nebo zabrání věci, které lze uložit jako sankci za spáchaný správní delikt. Samotné zajištění věci pak může probíhat formou znemožnění přístupu k ní (uzamčením, ohraničením apod.), ovšem také uskladněním věci u jiné osoby, která je oprávněna (a způsobilá) zajistit bezpečné skladování zdroje ionizujícího záření nebo radioaktivního odpadu. Náklady tohoto skladování by měla nést kontrolovaná osoba, která s věcí neoprávněně nakládala.

Z procesního hlediska atomový zákon pro oba typy pokynů stanoví méně formální postupy, aby bylo možné pružně a účinně reagovat na vzniklou situaci a předejít případným škodám. Je preferována ústní forma vyrozumění dotčených osob s tím, že závazný pokyn je zaznamenán. Subsidiárně budou uplatněna ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. K obraně práv kontrolované osoby zavádí atomový zákon institut námitek, o nichž bude ve správním řízení rozhodovat SÚJB (bez zbytečného odkladu). Zákon předpokládá, že zajištěná věc bude vrácena kontrolované osobě, nebude-li rozhodnutím vysloveno její propadnutí nebo zabrání. K takovým krokům bude SÚJB přistupovat v rámci navazujícího sankčního řízení

K § 204

Díky kontrolní činnosti, ale nezřídka i své ostatní správní činnosti, orgán státní správy odhaluje nedostatky v činnosti osob vykonávajících činnosti usměrňované atomovým zákonem. Chování v rozporu se zákonem je ohrožením chráněného veřejného zájmu a je tedy i potenciálně nebezpečné lidskému zdraví, životu a životnímu prostředí. Bez možnosti státní ingerence by se taková situace mohla vyvinout v konkrétní radiační mimořádnou událost nebo jiný nežádoucí následek. Velmi často je přitom státní orgán, zde SÚJB, jediným nositelem dostatečných odborných kapacit způsobilých posoudit stav věci a zabránit nežádoucímu rozvoji situace relevantním rozhodnutím.

Ustanovení § 204 svěřuje SÚJB pravomoc v takových případech rozhodnout o uložení povinnosti přijmout opatření, které protiprávní (a fakticky chybný) stav napraví. K přijetí opatření současně stanoví relevantní lhůtu. Protiprávně jednající osoba je povinna informovat SÚJB o přijatém opatření a jeho splnění, což má zajistit informovanost státu, který je na základě takových informací schopen situaci dále monitorovat a případně podniknout další kroky, jsou-li nutné. Případnému odvolání proti rozhodnutí o uložení opatření k nápravě je zároveň navrhováno odejmutí odkladného účinku, aby nedocházelo k prodlevám a riziko z případného protiprávního jednání nerostlo.

Protože uložení opatření k nápravě je výrazným zásahem do právní sféry nestátního subjektu, který může mít negativní dopady na jím vykonávanou činnost, je navrhováno nestanovit zahájení řízení o něm jako úřední povinnost SÚJB, ale ponechat orgánu na uvážení (dle prvotních informací), zda řízení zahájit či nikoli (tj. po uvážení, zda se vůbec jedná o nedostatek či nikoli).

K § 205

Česká republika je v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření smluvní stranou mezinárodních úmluv, které zakládají kontrolní režimy orgánů mezinárodních organizací na jejím území. Jmenovitě se jedná o Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, resp. Dohodu mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii, které upravují kontrolní režimy z důvodu předcházení jadernému zbrojení, resp. zneužití jaderných materiálů a některých dalších věcí k vývoji či výrobě jaderných zbraní, nebo monitorování radiační situace. Tyto mezinárodní závazky České republiky je nutno transformovat do právního řádu České republiky, zejména z hlediska některých podrobností smlouvami přímo neupravených (např. doprovod inspektorů SÚJB). Přizpůsobení českého právního řádu činí s ohledem na tyto skutečnosti § 202.

Uvedené mezinárodní smlouvy jsou smlouvami ve smyslu čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Jsou tedy součástí českého právního řádu a mají přednost před zákonem.

Kontrolní pravomoc Mezinárodní agentury pro atomovou energii v oblasti nešíření jaderných zbraní vyplývá z článku III odst. 2 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která byla přijata rezolucí Valného shromáždění OSN dne 12. června 1968 a jejíž smluvní stranou je i Česká republika. Dohoda mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní stanoví povinnost členských států umožnit provádění této kontroly ve svém čl. 9. Smyslem odstavce 1 ustanovení § 202 je tedy vtělit tuto pravomoc inspektorů agentury do českého právního řádu tak, aby byla vykonatelná i vůči adresátům atomového zákona.

Zároveň je nutné v zájmu právní jistoty adresátů zákona výslovně uvést, v jakém rozsahu a dle jakých procesních pravidel je tato mezinárodní kontrola vykonávána. Rozsah prováděných kontrol stanoví Dohoda mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní ve svém čl. 71 až 73 (ačkoli český překlad smlouvy hovoří o „účelu“). Obecně lze konstatovat, že kontroly by měly být prováděny v rozsahu, který umožní ověření informací uchovávaných a předávaných v oblasti nakládání s jaderným materiálem. Atomový zákon v § 202 odst. 1 nepřebírá dikci smlouvy (to se jeví být vzhledem k jejímu charakteru zbytečným), toliko na ni odkazuje, a tím jednoznačně vymezuje pro adresáta atomového zákona oblast, v níž budou mezinárodní kontroly vykonávány.

Procesní pravidla vykonávání kontrol stanoví přímo Dohoda mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, konkrétně zejména její čl. 74 a 75 (dílčí procesní oprávnění, např. odebírat vzorky, provádět měření, ověřovat funkčnost měřicích přístrojů), čl. 76 (právo vstupu inspektorů), čl. 87 (povinnost inspektorů neomezovat provoz zařízení) a čl. 88 (užití vybavení nutného k provedení kontroly). Také v tomto případě volí atomový zákon formu normativního odkazu na úpravu obsaženou přímo ve smlouvě.

Obdobně by měla být v souladu s § 202 odst. 1 atomového zákona aplikována ustanovení čl. 78 až 82 Dohody mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která upravují četnost a intenzitu prováděných inspekcí. Periodicita kontrol je jednou z podmínek, za nichž jsou kontroly prováděny.

Ustanovení § 202 odst. 1 atomového zákona dále výslovně zakotvuje pravomoc inspektorů SÚJB doprovázet inspektory agentury při výkonu kontroly. Dohoda mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní ve svém čl. 89 upravuje právo členských států doprovázet inspektory agentury během jejich inspekcí svými vlastními inspektory, popřípadě jinými zástupci, za předpokladu, že inspektoři agentury tím nebudou zdržováni nebo jinak omezováni při výkonu svých funkcí. Implementaci tohoto oprávnění, resp. jeho explicitní zakotvení do národního právního řádu, provádí právě toto ustanovení. Smyslem úpravy je nejen zajistit transparentnost výkonu mezinárodní kontroly, ale také posílit vlastní kvalitu kontrolní činnosti SÚJB.

Obdobu právní úpravy v ustanovení § 202 odst. 1 obsahuje rovněž odstavec 2 téhož paragrafu. V tomto případě se ovšem jedná o výkon kontrolní pravomoci inspektory Euratomu na základě čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii, a to k prověření dodržování čl. 77 (užívání jaderných materiálů k mírovým účelům). Také v tomto případě bude kontrola vykonávána v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou, neboť čl. 81 smlouvy upravuje nejen předmět kontroly, ale i některá dílčí kontrolní oprávnění inspektoru Komise (např. právo přístupu). Z praktického hlediska budou postupy inspektorů Komise obdobné postupům inspektorů agentury, neboť se jedná o identickou (zárukovou) oblast. Fakticky je tato kontrolní pravomoc realizována spíše v režimu Dohody mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Evropským společenstvím pro atomovou energii a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii o provádění čl. III odst. 1 a 4 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní inspektory agentury, ovšem nelze vyloučit ani vyslání inspektorů Euratomu. Režim dle Smlouvy o Euratomu se řídí výlučně čl. 81 (neexistuje žádné soft law v tomto směru) a je historicky starší (z 50. let 20. stol.). Režim dle trojstranné zárukové dohody vznikl historicky později a v praxi postupně nabyl (i pro svoji zjevnou vyšší propracovanost) prim. V praxi jsou naplňovány oba kontrolní režimy současně, formou společných kontrol inspektorů Euratomu a MAAE (každá strana postupuje na základě vlastního právního základu), přičemž však inspektoři Euratomu fakticky využívají např. měřicí zařízení MAAE (ta jsou trvale instalována na jaderných zařízeních). Nelze ovšem vyloučit, aby inspektoři Euratomu prováděli kontroly též samostatně s využitím vlastních zařízení (ale v praxi se to stává jen několikrát do roka). Také u mezinárodní kontroly inspektory Euratomu je naplňována klauzule o doprovodu inspektory SÚJB, takto implementována poslední větou § 202 odst. 2.

Odstavec 3 ustanovení § 202 je vnitrostátní reakcí na zvláštní kontrolní oprávnění Komise Euratomu v oblasti monitorování úrovně radioaktivity v ovzduší, vodě a půdě. Dle čl. 35 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii je Komise oprávněna vyslat na území členského státu své zástupce, kteří budou prověřovat provoz a účinnost monitorovacích zařízení určených k tomuto účelu. V tomto případě je kontrolní pravomoc orgánů Euratomu založena samotnou smlouvou dostatečně a není nutné ji implementovat do vnitrostátního právního řádu, je ovšem nutné upravit povinnost adresátů atomového zákona poskytnout zástupcům Komise součinnost při výkonu kontroly, protože ta přímo se smlouvy neplyne.

Odstavec 4 pak navazuje na předchozí ustanovení výslovnou povinností kontrolovaných osob umožnit výkon mezinárodní kontroly uvedené výše, tj. v obecné rovině vytvořit základní podmínky, aby kontrola vůbec mohla být provedena. Taková povinnost přímo z mezinárodních smluv neplyne, neboť jejich adresáty jsou smluvní strany – státy, nikoli soukromé osoby, které v konkrétním případě hostí kontrolu. Povinnost je tedy nezbytným komplementárním doplňkem pravomoci mezinárodních kontrolních orgánů kontrolu vykonávat.

K § 206

Ustanovení má roli systematickou a podává výčet orgánů činných v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření, jejichž působnost atomový zákon upravuje.

K § 207

Ustanovení vymezuje postavení SÚJB v rámci české veřejné správy a jeho základní charakteristiky. Obdobně jako činí jiné zákony v případech analogických orgánů, stanoví, že SÚJB je ústředním správním úřadem (a tedy je nadán pravomocí vydávat prováděcí právní předpisy na základě čl. 79 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky) a jeho sídlem je hlavní město Praha.

Třetí odstavec zakotvuje monokratický způsob řízení úřadu s již tradičním označením vrcholného představitele jako „předsedy“. Pravomoc jmenovat a odvolávat předsedu SÚJB je svěřena vládě, jakožto vrcholnému orgánu moci výkonné. Důvodem je relativní politická nezávislost takového postupu a reflexe postavení SÚJB, který patří do soustavy orgánů státní správy a je formálně podřízen vládě. Ve věci výběru vhodné osoby na pozici předsedy atomový zákon odkazuje na zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě. Postupem podle zákona o státní službě (výběrové řízení) by měla být zajištěna požadovaná nezávislost vedení SÚJB.

K § 208 a 209

Tato ustanovení podávají přehled všech pravomocí SÚJB v oblasti mírového využívání jaderné energie. Z větší části se jedná o ustanovení deklaratorní, uvozující obecně pravomoci upravené detailně v jiných částech zákona. V některých případech jsou určité pravomoci natolik obecné (nekonkretizovatelné nebo detailní úpravu nevyžadující), že jsou založeny pouze těmito ustanoveními. Ustanovení se v principu a co do důvodů neodchylují od tradičního ustanovení § 3 zákona č. 18/1997 Sb., obvyklých ustanovení v jiných správněprávních úpravách, ale v obecném smyslu mají i transpoziční roli, neboť právní předpisy EU a Euratomu vyžadují svěření příslušných pravomocí kompetentním orgánům.

§ 208

Písm. a): Jde o pravomoc nejobecnější, tj. výkon státní správy, včetně kontroly, v oblasti působnosti atomového zákona. Tato role není SÚJB svěřena zákonem 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, a proto je nutné ji zakotvit ve zvláštním zákoně.

Písm. b) až e): Ustanovení svěřují SÚJB pravomoc rozhodovat podle atomového zákona, tj. shrnují správní akty, které SÚJB přijímá. Konkrétně jde o udělení povolení, provedení registrace a přijetí ohlášení, tj. usměrňování činností regulovaných dle tohoto zákona, schvalování typů, udělování oprávnění vybraným pracovníkům, schvalování dokumentace pro povolovanou činnost a stanovování zóny havarijního plánování.

Písm. f): Obecná pravomoc sledovat a posuzovat stav ozáření a usměrňovat ozáření fyzických osob je konkrétně naplňovaná dílčími instituty atomového zákona, ovšem přesahuje až ke koncepčnější činnosti orgánu spočívající v analyzování celkového stavu v České republice. Sledování ozáření má pak význam pro rozhodování o odůvodnění činností, o zaměření kontrolní činnosti atp.

Písm. g): SÚJB provádí dále správní činnosti související se sledováním dávek pracovníků prostřednictvím osobních radiačních průkazů.

Písm. h): Informační činnost spočívající ve vedení rejstříků a seznamů má klíčová význam pro ostatní správní činnosti SÚJB.

Písm. i): Pravomoc stanovit projektovou základní hrozbu pro jaderné zařízení a jaderný materiál je východiskem pro určení podmínek zajištění fyzické ochrany povinnými subjekty, a tím i úrovně zabezpečení, v návaznosti na posouzení reálných hrozeb.

Písm. j): Toto ustanovení transformuje do českého právního řádu závazky České republiky plynoucí ze Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek a souvisejících mezinárodních instrumentů. SÚJB je svěřeno kontrolní postavení nad dodržováním této smlouvy.

Písm. k): Obecná pravomoc SÚJB zajišťovat mezinárodní spolupráci v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření vychází z odborného potenciálu úřadu a tím i jeho výjimečného postavení reprezentovat zájmy České republiky v této vysoce odborné oblasti mezinárodních vztahů. Rovněž tato pravomoc je tradiční a SÚJB se za uplynulých 16 let podařilo vybudovat na mezinárodním poli výjimečné postavení (mj. reprezentoval českou republiku v řídících orgánech MAAE, ICRP a WENRA).

Písm. l): Pravomoc k rozhodnutí o zajištění nakládání s věcmi v oblasti působnosti atomového zákona, s nímž je nakládáno v rozporu s právními předpisy, je vyžadována v zájmu předcházení ohrožení lidského života, zdraví a životního prostředí. SÚJB, jako odborný orgán státní správy v této oblasti, je nejpovolanějším k podobným zákrokům. Toto ustanovení transponuje v obecné rovině některé požadavky práva Euratomu, např. směrnice BSS.

Písm. m): Ustanovení obsahuje obecnou povinnost SÚJB, jako ústředního orgánu státní správy, předkládat vládě informace o své činnosti. Vláda je v jistém smyslu, coby vrcholný orgán státní moci, nadřízena ústředním orgánům státní správy a ty jsou jí odpovědny ze svých činností.

Písm. n): SÚJB je svěřena také pravomoc vyjadřovat se z hlediska své působnosti ke strategickým a koncepčním dokumentům v oblasti územního plánování. Výsledky územního řízení mohou nežádoucím způsobem zasáhnout zájmy chráněné atomovým zákonem a je proto nutné, aby relevantní zásahy posoudil příslušný odborný orgán.

Písm. o): SÚJB poskytuje informace o nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem veřejnosti. Jde o speciální ustanovení k obecné právní úpravě poskytování informací v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které má zejména význam transformační vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky a transpoziční.

Písm. p): V případě úložiště radioaktivního odpadu je nutné předcházet možnému narušení jeho ochranných bariér v důsledku provádění výstavby nad ním nebo na sousedních pozemcích. Proto je SÚJB udělena pravomoc vyjadřovat se k vydání územního rozhodnutí ke stavbě na pozemku, kde je umístěno úložiště radioaktivních odpadů, a to ve formě závazného stanoviska.

Písm. q): SÚJB je svěřena pravomoc vydávat závazná stanoviska v procesech podle stavebního zákona. Jako odborný orgán je často výlučně způsobilý poskytnout relevantní odborné hledisko týkající se výstavby zařízení, jejichž provoz (uvádění do provozu, umísťování atd.) povoluje ve vlastních nezávislých řízeních. Jedná se tedy výlučně o sféru jaderných zařízení.

Písm. r): Tato transpoziční pravomoc umožňuje SÚJB poskytovat informace o vlastní kontrolní a správní činnosti, jakož i o radiačních mimořádných událostech a radiologických událostech. Transparentnost je orgány Euratomu dlouhodobě považována za základ dobré veřejné správy a lze mít za to, že přispívá i k radiační ochraně lidí, kteří, příslušně informováni, budou sami dbát o bezpečný přístup k ionizujícímu záření.

Písm. s): SÚJB je rovněž dána pravomoc připravovat koncepční materiály (plány a strategie) ke zvládání existujících expozičních situací. V zájmu ochrany obyvatel je nutné nalézat obecné směry ochrany před těmito riziky a koordinovat aktivity v této oblasti realizované často komerčními subjekty. Také toto ustanovení implementuje směrnici BSS.

Písm. t): Přestože atomový zákon výslovně vyjímá z rozsahu své působnosti vodu pocházející z malých individuálních zdrojů používaných k soukromým účelům, SÚJB je svěřen úkol informovat veřejnost o možných rizicích z těchto zdrojů vody plynoucích. Přestože je riziko užívání vody z těchto zdrojů malé, není zcela vyloučeno a příslušné informace mohou lidem napomoci v rozhodnutí vyhledat nebo upřednostnit alternativní zdroj vody, existuje-li. Toto ustanovení transponuje směrnici 2013/51/Euratom.

§ 209

Písm. a): SÚJB bude zpracovatelem národního programu monitorování, který bude základním dokumentem pro zajištění monitorování radiační situace na území České republiky s výjimkou území, na nichž jsou situovány zóny havarijního plánování a kde bude probíhat monitorování navíc i podle programů monitorování okolí a výpustí příslušného držitele povolení. Tento národní program monitorování bude obsahově odpovídat dosavadním interním předpisům SÚJB, navíc bude mj. obsahovat i příslušné metodiky a po schválení bude veřejným dokumentem závazným pro všechny osoby, které podle něj budou monitorování provádět.

Písm. b): Ustanovení odpovídá dosavadnímu ustanovení v zákoně č. 18/1997 Sb., navíc je doplněno o požadavky vycházející z doporučení Komise ze dne 8. června 2000 o používání článku 36 Smlouvy o Euratomu, který se týká monitorování úrovně radioaktivity v životním prostředí pro účely hodnocení ozáření veškerého obyvatelstva (2000/473/Euratom).

Písm. c): Pro zajištění případné odezvy na radiační mimořádné události (a zejména na radiační havárie) je potřeba, aby SÚJB měl pravomoc organizovat speciální nácviky a havarijní cvičení (tj. nad rámec cvičení prováděných podle zákona č. 239/2000 Sb.) s cílem hlavně na jedné straně prověřovat postupy držitele povolení a svou součinnost s nimi, jednak postupy spojené s monitorováním radiační situace. Úřad byl tímto pořádáním doposud pověřen podle vyhlášky č. 319/2002 Sb. a tato kompetence se mu nyní bude ukládat v zákoně.

Písm. d): SÚJB bude nově zpracovatelem národního radiačního havarijního plánu, a to ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, tj. resortem, jehož vedoucí by v případě vzniku radiační havárie byl předsedou Ústředního krizového štábu. Národní radiační havarijní plán bude základním dokumentem pro řízení a zajištění odezvy na radiační nehody (zejména však na radiační havárie) vzniklé na území České republiky jinde než na území, které pokrývají zóny havarijního plánování (a kde odezva je realizována podle vnějšího havarijního plánu). Tento plán bude určen k zajištění odezvy pro případ vzniku radiační mimořádné události zařazené do kategorie ohrožení A, B (kategorii ohrožení B v současné době v České republice neodpovídá žádné zařízení ani pracoviště), D a E, které budou definovány v prováděcím právním předpise, tj. k zajištění odezvy na radiační havárii vzniklou na tuzemské jaderné elektrárně s případným dopadem i na území České republiky mimo příslušnou zónu havarijního plánování (A), na radiační nehodu vzniklou kdekoliv na území České republiky zejména jako důsledek neoprávněného nakládání, příp. ztráty nebo nálezu zdroje ionizujícího záření (D) nebo na radiační havárii vzniklou na jaderné elektrárně ve státě sousedícím s Českou republikou, tj. v Německu nebo na Slovensku (E). Jak ukazují zkušenosti z dosavadních havarijních cvičení konaných podle plánu Bezpečnostní rady státu (např. ZÓNA 2008, ZÓNA 2010 a ZÓNA 2013), bude se v případě radiační havárie na této odezvě podílet kromě územně příslušných samosprávných orgánů i řada ústředních správních úřadů, jejichž kompetence a podíl na odezvě, zejména v časné fázi radiační havárie a pro potřeby zavádění neodkladných ochranných opatření, budou popsány a stanoveny v tomto plánu. Dalším důvodem pro zavedení institutu tohoto národního plánu do zákona je i požadavek na jeho existenci vyplývající ze směrnice BSS a ze standardu MAAE – Preparedness and Response for a Nuclear or Radiological Emergency (no. GS-R-2).

Písm. e): Pravomoc SÚJB informovat obyvatelstvo pravděpodobně postižené radiační havárií má preventivně ochranný význam a jeví se být zcela zásadním pro zajištění ochrany fyzických osob. Dostatek informací přispívá ke správnému provedení opatření na ochranu obyvatelstva a zároveň mírní negativní průvodní jevy spojené s radiační havárií (zmatek a šíření paniky). Ustanovení je transpozicí jednoho z požadavků směrnice BSS.

Písm. f): Ustanovení dosavadní úpravu podle zákona č. 18/1997 Sb. podle dosavadních zkušeností z havarijních cvičení ZÓNA zpřesňuje pro případ vzniku radiační havárie na území České republiky na provozovaném jaderném zařízení, kdy primárně bude navrhovat neodkladná ochranná opatření příslušný držitel povolení a Úřad tento návrh bude potvrzovat nebo upřesňovat. Důvodem pro navrženou úpravu je čas, a to až 2 hodiny, o nějž má držitel povolení dříve k dispozici informace potřebné pro navržení evakuace (pozn.: ostatní dvě ochranná opatření jsou zaváděna automaticky poté, co držitel povolení deklaruje vznik radiační havárie a spustí varování v zóně havarijního plánování). Protože samotná evakuace před zahájením vyžaduje provedení řady časově náročných opatření a akcí (např. přistavení evakuačních autobusů), 2 hodiny pro jejich dřívější zahájení mohou sehrát velmi důležitou roli pro celkovou úspěšnost včasné evakuace.

Písm. g): Tato pravomoc je obdobou předběžného informování obyvatelstva, aplikovatelnou poté, co již radiační havárie nastala. Také v tomto případě je nezbytné postižené obyvatelstvo příslušně informovat a napomoci mu v účasti na ochranných opatřeních. SÚJB je orgánem k tomuto úkolu z odborného hlediska nejpovolanější, přestože bude v dané situaci pochopitelně kooperovat se složkami integrovaného záchranného systému. Ustanovení je transpozicí jednoho z požadavků směrnice BSS.

Písm. h): Navržené ustanovení je transpozicí směrnice BSS. Stanovuje pravomoc SÚJB, jakožto orgánu disponujícího potřebnými odbornými informacemi, podílet se na informování obyvatelstva v případě radiační havárie v zóně havarijního plánování. Toto informování zajišťuje SÚJB v rozsahu, v jakém není zajišťováno jinými orgány, resp. Hasičským záchranným sborem České republiky a krajskými orgány. Rozsah informování je tedy vymezen působností SÚJB – bude se tedy jednat zejména o informace o ozáření a rizicích z něj plynoucích.

Písm. i): Ustanovení transponuje směrnici BSS a vytváří národní legislativní základ pro informování jiných členských států o průběhu a řešení radiační mimořádné události na území České republiky. Soustavou odpovídajících informačních povinností jednotlivých členských států bude zajištěna potřebná společná úroveň informovanosti, která je předpokladem pro efektivní spolupráci mezi členskými státy na likvidaci radiační mimořádné události, nezřídka přeshraničního významu.

Písm. j): Toto ustanovení transponuje nový požadavek směrnice 2009/71/Euratom. Každý členský stát je povinen v případě radiační mimořádné události pozvat mezinárodní kontrolní misi, která by měla zhodnotit průběh odezvy a její případné dopady na společenství jako celek.

Písm. k): Tentokrát se informování prováděné SÚJB týká radiační havárie vzniklé na území členských států EU. SÚJB informuje o této havárii a přijatých opatřeních nejen veřejnost, ale i orgány Euratomu, neboť je též v tomto případě nositel odborných kapacit k jejich vyhodnocení a relevantnímu sdělení.

Písm. l): Rovněž orgány krajů je nutno efektivně informovat o radiační havárii vzniklé mimo území České republiky, neboť tato může mít dopad na jejich území. Příslušná opatření k ochraně svého obyvatelstva mohou kraje provádět jen na základě dostatečné informovanosti. SÚJB je pak nositelem relevantních informací, které získává z mezinárodních informačních sítí nebo od partnerských zahraničních orgánů.

K § 210

Národní radiační havarijní plán bude základním dokumentem pro zajištění odezvy na radiační nehody vzniklé na území České republiky jinde než na území, které pokrývají zóny havarijního plánování. Jak ukazují zkušenosti z dosavadních havarijních cvičení konaných podle plánu Bezpečnostní rady státu (např. ZÓNA 2008, ZÓNA 2010 a ZÓNA 2013), bude se v případě radiační havárie na této odezvě podílet kromě územně příslušných samosprávných orgánů i řada ústředních správních úřadů, jejichž kompetence a podíl na odezvě, zejména v časné fázi radiační havárie a pro potřeby zavádění neodkladných ochranných opatření, budou popsány a stanoveny v tomto plánu. Proto se navrhuje, aby tento dokument schvalovala vláda České republiky. V prováděcím právním předpise bude mj. stanoveno, že tento národní radiační havarijní plán pro bude pravidelně procvičován (1x za 4 roky pro každou stávající zónu havarijního plánování) s tím, že nedostatky zjištěné při každém cvičení budou základem pro aktualizaci tohoto plánu. Tento plán tedy bude po každém provedeném cvičení ZÓNA aktualizován a tato aktualizace bude předkládána vládě České republiky ke schválení.

Vládě je svěřena pravomoc schvalovat výroční zprávu o činnosti Správy a strategické dokumenty Správy, tj. její statut a roční, tříletý a dlouhodobý plánu činnosti, a dále národní radiační havarijní plán. Bezpečné nakládání s radioaktivními odpady a připravenost státu na radiační nehody je činností prvořadého významu s celostátními dopady, je tedy nutné, aby skutečnosti týkající se této oblasti posuzoval a rozhodoval nejvyšší exekutivní orgán.

K § 211

Národní radiační havarijní plán tak, jak se uvádí v odůvodnění k § 210, bude základním dokumentem pro zajištění odezvy na radiační nehody vzniklé na území České republiky jinde než na území, které pokrývají zóny havarijního plánování. Navrhované ustanovení, které vychází z praktických zkušeností získaných při přípravě a provedení havarijních cvičení konaných podle plánu Bezpečnostní rady státu, tak ukládá ministerstvům a jiným správním úřadům, které jsou k účasti na případné odezvě na vzniklou radiační nehodu kompetentní, nové povinnosti předávat SÚJB a Ministerstvu vnitra své podklady pro zhotovení a aktualizaci národního radiačního havarijního plánu, zúčastňovat se jeho procvičování a v případě vzniku radiační nehody také podle něj postupovat. Navržené ustanovení také odpovídá požadavkům směrnice BSS a doporučením MAAE (GSR Part 3, GS-R-2 a GS-G- 2.1).

Výrazně meziresortní povahu má rovněž regulace ozáření obyvatel z radonu na základě národního akčního plánu pro regulaci ozáření obyvatel z radonu. SÚJB zůstává v pozici hlavního gestora radonového programu, ovšem tuto činnosti není schopen vykonávat bez spolupráce jiných ministerstev a orgánů státní správy. Regulace ozáření z radonu se totiž fakticky dotýká oblastí hospodářských (stavebnictví, výroba materiálů), sociálních (zajišťování bydlení), místního rozvoje (regionální provádění usměrňování), zdravotnictví, zemědělských činností atd.

K § 212

Ustanovení svěřuje pravomoci Ministerstvu průmyslu a obchodu na poli mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření. V tradičním duchu zákona č. 18/1997 Sb. je ministerstvo činné zejména jako zřizovatel Správy. Proto má také nezastupitelnou roli, jako resort, jehož předmětem činnosti je státní správa industriálních aktivit, při určování strategického směřování nakládání s radioaktivním odpadem v České republice. Nakládání s radioaktivním odpadem má totiž zásadní národohospodářské dopady, ať již tím, že jsou s ním spojeny nemalé náklady v nouzové situaci jdoucí k tíži státu, nebo tím, že je zdrojem řady ekonomicky významných aktivit. Ministerstvu je také proto udělena pravomoc zpracovat koncepci nakládání s radioaktivním odpadem a vyhořelým jaderným palivem, jako základní strategický dokument určující celkový rámec uvedených činností.

Ministerstvo disponuje také informacemi nezbytnými k posouzení ekonomických aspektů bezpečnostních rizik pro jaderná zařízení a jaderné materiály. Mělo by tedy podle zákona vydávat závazné stanovisko k rozhodnutí SÚJB o základní projektové hrozbě (tj. v oblasti zabezpečení). Dále ministerstvo participuje na programu ochrany před radonem.

K § 213

Ministerstvo vnitra je gestorem vnitřních záležitostí, včetně bezpečnostních, v České republice. Jeho vyjádření v oblasti zabezpečení tedy nelze pominout, má–li být ochrana jaderných zařízení a jaderných materiálů před neoprávněnými zásahy účinně zajištěna. Mělo by tedy podle zákona vydávat závazné stanovisko k rozhodnutí SÚJB o stanovení projektové základní hrozby (tj. v oblasti zabezpečení).

Jako gestor oblasti krizového řízení a integrovaného záchranného systému bude ministerstvo spolupracovat rovněž na zpracování národního radiačního havarijního plánu.

K § 214

Ustanovení vymezuje kompetenci Ministerstva zdravotnictví ve vztahu k atomovému zákonu. Dikce písmene a) odpovídá dosavadnímu ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 18/1997 Sb., na jehož základě byl systém speciální lékařské péče vytvořen. Na základě ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 18/1997 Sb. jsou v současné době určeni poskytovatelé zdravotních služeb, kteří v případě potřeby zajišťují poskytování zdravotních služeb pro osoby ozářené při radiačních nehodách. Zajištění těchto zdravotních služeb je, s ohledem na pokračující vykonávání činností v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření v České republice, důležité zachovat. Ustanovení navíc reflektuje stávající situaci, kdy přehled určených poskytovatelů Ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje ve svém Věstníku, a tuto dobrou praxi uzákoňuje.

Dále ministerstvo participuje na programu ochrany před radonem formou informování a vzdělávání veřejnosti a profesních skupin a vývoji metod a technologie pro snižování ozáření.

K § 215

Ministerstvo financí vykonává státní správu nad finančním sektorem, ale také nad nakládáním s rozpočtovými prostředky České republiky. Je tak nejpovolanějším ke správě dotačních programů, které atomový zákon, v návaznosti na dosavadní úpravu zákonem č. 18/1997 Sb., zavádí na zjištění rizika vyplývajícího z přítomnosti radonu a jeho produktů přeměny ve vnitřním ovzduší staveb, na přijetí opatření prokazatelně odůvodněných podle § 103 odst. 1 a opatření ke snížení obsahu přírodního radionuklidu v pitné vodě určené pro veřejné zásobování.

Jako orgánu nadanému příslušnými pravomocemi a odborným aparátem je ministerstvu svěřena také správa jaderného účtu, u nějž existuje strategický zájem na ochraně prostředků a jejich bezpečné správě.

K § 216

V oblasti monitorování se jedná o podrobněji formulované požadavky na jednotlivé orgány a organizace, které v současné době (kromě SÚJB a držitele povolení k provozu jaderné elektrárny) zajišťují monitorování podle § 46 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb. v rámci celostátní radiační monitorovací sítě. Podrobnosti jsou osvětleny v odůvodnění ustanovení § 149.

Stávající právní úprava neformulovala rozdělení působností mezi Ministerstvem obrany a SÚJB v oblasti lékařských aplikací ionizujícího záření dostatečně jasně a podrobně (problémem byla především pracoviště s přesahem do civilního sektoru a dále výklad pojmu „státní dozor“, který byl Ministerstvem obrany zřejmě v rozporu s původním záměrem chápan nikoliv pouze jako výkon kontrolní činnosti, ale jako výkon státní správy v plném rozsahu). Nově navrhovaná úprava vychází z toho, že SÚJB je hlavní autoritou a garantem v oblasti zajištění radiační ochrany v České republice. Ponechává zároveň Ministerstvu obrany s ohledem na jeho specifické postavení a poslání působnost v dané oblasti, ovšem ve spolupráci se SÚJB, jako nositelem primární působnosti.

Navrhovaná úprava vymezuje lépe rozdělení působností mezi SÚJB a Ministerstvem obrany. „Státní správou“ a kontrolou je myšlen výkon správní (především povolovací) a kontrolní činnosti. Právní úprava je konstruována tak, že svěřuje Ministerstvu obrany výkon státní správy v celé oblasti „využívání ionizujícího záření“. Bylo by neúčelné vyjmenovávat veškeré působnosti ministerstva v oblasti mírového využívání ionizujícího záření, protože takový katalog by rozsahem velmi připomínal výčet působností SÚJB. Oproti stávajícímu reálnému stavu bude posílena působnost SÚJB v oblasti „armádního“ zdravotnictví (např. vojenská nemocnice apod.), a to zejména z důvodu, aby úroveň zajištění radiační ochrany při poskytování zdravotní péče občanům vycházela z jednotných požadavků, ať už se jedná o civilní či vojenské objekty. Navrhovaná úprava také počítá s tím, že doklad zvláštní odborné způsobilosti bude (oproti stávajícímu reálnému stavu, který však nemá jednoznačné opodstatnění v zákoně) udělován SÚJB pro činnosti, pro něž je zvláštní odborná způsobilost vyžadována a vykonávána v zařízeních určených k poskytování zdravotní péče jak armádním složkám, tak civilním osobám. Jelikož právní úprava činností zvláště důležitých z hlediska radiační ochrany a zvláštní odborné způsobilosti je součástí hlavy atomového zákona, nazvané „Společné podmínky výkonu činností v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření“, je zřejmé, že Ministerstvu obrany je svěřena i tato působnost. Vybraní pracovníci, jimž bylo uděleno oprávnění Ministerstvem obrany, mohou však působit pouze v armádním sektoru. Navrhovaná úprava dále stanovuje povinnost vzájemného předávání informací, přičemž vychází zejména z odpovědnosti SÚJB za komplexní zajištění radiační ochrany v České republice, a tedy nutné znalosti všech informací k tomu relevantních (možné mimořádné události ve vojenském sektoru mohou úroveň zajištění radiační ochrany v celé České republice ovlivnit).

S ohledem na zvyšující se požadavky na kontrolu nad pohybem zdrojů ionizujícího záření a nad jejich zabezpečením je Ministerstvu obrany uloženo vést evidenci těchto zdrojů, zároveň je uložena povinnost předávání informací SÚJB (tato povinnost vychází z praktických zkušeností při nálezech zdrojů pocházejících z činností v gesci Ministerstva obrany, kdy v některých případech nebylo možné dohledat či potvrdit jejich původ).

Kromě monitorování je Ministerstvo obrany tradičně činné i v provádění kontrolní činnosti nad lékařským ozářením provozovaným ve zdravotnických zařízeních spadajících do jeho působnosti. Dosavadní právní úprava zákonem č. 18/1997 Sb. vyvolávala řadu nejasností ohledně dělby působností a pravomocí mezi ministerstvem a SÚJB v těch zařízeních, v nichž jsou poskytovány zdravotní služby nejen příslušníkům Armády České republiky, ale i civilnímu obyvatelstvu. Nově je tedy navrhováno přesnější sdílení gescí. Ministerstvo obrany bude vykonávat správu a kontrolní činnost, ovšem pouze v jím zřizovaných zařízeních, a to ve spolupráci se SÚJB, disponujícím dostatečnými personálními, odbornými a materiálními kapacitami. Zároveň, v zájmu celkového usměrňování ozáření v České republice, jsou stanoveny informační toky o míře ozáření směrem k SÚJB.

Také Ministerstvo obrany hraje významnou roli v zajišťování vnitřní bezpečnosti České republiky. Jeho vyjádření v oblasti zabezpečení tedy nelze pominout, má-li být ochrana jaderných zařízení a jaderných materiálů před neoprávněnými zásahy účinně zajištěna. Mělo by tedy podle zákona také vydávat závazné stanovisko k rozhodnutí SÚJB o stanovení projektové základní hrozby (tj. v oblasti zabezpečení).

K § 217 a 218

Důvody pro tuto úpravu působnosti a pravomocí orgánů v oblasti monitorování radiační situace a realizace ochrany před ozářením z radonu jsou shodné jako shora.

K § 219

Důvody pro tuto úpravu působnosti a pravomocí orgánů v oblasti realizace ochrany před ozářením z radonu jsou shodné jako shora.

K § 220

Důvody pro tuto úpravu působnosti a pravomocí Hasičského záchranného sboru České republiky v oblasti monitorování radiační situace a realizace ochrany před ozářením z radonu jsou shodné jako u ministerstev.

Mimoto je Hasičský záchranný sbor České republiky odpovědný za zajišťování požární ochrany, a to i velkých průmyslových provozů, jaderné zařízení nevyjímaje. Atomový zákon obsahuje v tomto směru speciální ustanovení k zákonu č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, výslovně svěřující hasičskému sboru správní a kontrolní pravomoci.

Navržená ustanovení písmen c) a d) jsou transpozicí směrnice BSS a s uvážením povinnosti uložené Hasičskému záchrannému sboru kraje zákony č. 239/2000 Sb. a č. 240/2000 Sb. Tuto stávající kompetenci doplňuje také o povinnost informovat obyvatelstvo v případě vzniku radiační mimořádné události na území daného kraje, který je vzniklou událostí postižen. Prováděcí právní předpis navíc zpřesní požadavky na obsah a frekvenci informace. Tato pravomoc je v případě zvláště závažných radiačních mimořádných událostí komplementární k obdobným povinnostem kraje a obce s rozšířenou působností, čímž je vytvořen komplexní rámec pro zajištění informování obyvatelstva pro případ radiační mimořádné události.

Informování obyvatelstva je předpokladem zajištění jeho ochrany v případě radiační mimořádné situace. Jen s dostatkem adekvátních informací jsou lidé schopni vyhovět výzvám složek integrovaného záchranného systému a aktivně participovat na ochraně svých životů, zdraví a majetku. Není nutné zdůrazňovat, že nedostatek participace ze strany postiženého obyvatelstva, kromě jiného, neúměrně zatěžuje celý integrovaný záchranný systém, zvyšuje časovou i finanční náročnost záchranných prací a může vést k neodůvodněným tragickým následkům. Hasičský záchranný sbor kraje je přitom veřejnou institucí nejobeznámenější s lokální situací a z hlediska ochrany obyvatelstva i nejefektivnější, proto je tato náročná role svěřena právě jemu.

Navržené ustanovení f) odpovídá témuž ustanovení podle zákona č. 239/2000 Sb.

Na posledním místě je zmíněna působnost tohoto orgánu na poli vybavení obyvatelstva v zóně havarijního plánování antidoty k jódové profylaxi. Rovněž zde je role Hasičského záchranného sboru nezastupitelná, ovšem k účinnému provedení musí kooperovat s držitelem povolení a krajem.

K § 221 až 223

Důvody pro tuto úpravu působnosti a pravomocí orgánů v oblasti monitorování radiační situace jsou shodné jako výše.

V případě Policie České republiky jsou pak zakotveny i další pravomoci vyplývající z jejího již stávajícího postavení coby orgánu participujícího na systému fyzické ochrany jaderných zařízení a jaderných materiálů.

K § 224

Navržené ustanovení odstavce 1 písm. a) odpovídá dosavadnímu obdobnému ustanovení uvedenému v nařízení vlády č. 11/1999 Sb. doplněné o uzákonění v praxi již reálně probíhající spolupráce s hasičským záchranným sborem kraje. Protože se jedná o jedinečnou povinnost, nad to související s jinými povinnostmi stanovenými atomovým zákonem, z důvodu respektování výhrady zákona se navrhuje provést tuto úpravu v zákoně. Vybavení obyvatelstva antidoty, které je předpokladem jejich ochrany (resp. ochrany zdraví, konkrétně štítné žlázy) v případě úniku radionuklidů v důsledku radiační mimořádné události, je kladeno coby povinnost na provozovatele jaderného zařízení, tj. nositele primární a nedělitelné odpovědnosti za jadernou bezpečnost a radiační ochranu. Fakticky však nelze předpokládat, že by byl provozovatel natolik detailně seznámen s místní situací (lokace jednotlivých lidských sídlišť, správní orgány v nich působící, demografická situace atd.), aby byl schopen zajistit zásobení antidoty sám. Takový postup by pravděpodobně vyžadoval např. přístup provozovatele do registru obyvatel a jiné úkony hraničící s nežádoucím zasahováním do práva na ochranu soukromí lidí. Spolupráce s orgány veřejné správy v této oblasti je tedy nevyhnutelná. Vzhledem k územnímu rozsahu záchranných prací a provádění jódové profylaxe se nejvhodnějším partnerem provozovatele jeví být krajský úřad, schopný účinně koordinovat spolupráci mezi jednotlivými obcemi.

Obdobně jako u SÚJB a Hasičského záchranného sboru České republiky je krajský úřad činný v oblasti předběžného informování obyvatelstva v zóně havarijního plánování v případě radiační havárie o opatřeních na ochranu obyvatelstva, která se na něj vztahují, a o krocích, které je nutné v případě takové situace učinit. Krajský úřad je nejlépe obeznámen s lokální situací a rovněž bude mít relevantní informace týkající se chystaných opatření. Také toto informování je, obdobně jako u SÚJB a Hasičského záchranného sboru České republiky, limitováno rozsahem působnosti kraje, tzn. nebude informovat např. o možném šíření radionuklidů.

Nezastupitelnou úlohu má krajský úřad již tradičně, jakožto orgán veřejné moci s regionální působností schopný na lokální úrovni posoudit dopad příslušných opatření, také při vyhledávání staveb s vyšším množstvím radonu v jejich vnitřním ovzduší, při informování obyvatelstva o riziku vyplývajícím ze zvýšené koncentrace radonu v domech, v informační kampani pro majitele staveb o podmínkách získání dotací na odhalení radonu a protiradonová opatření a při kontrole v této oblasti. Spolupráce se SÚJB je přitom nezbytná, neboť SÚJB v celém radonovém programu zastupuje pozici odbornou, zatímco krajský úřad je schopen program realizovat fakticky.

Hejtmanovi je, jakožto vrcholnému orgánu krajské exekutivy, svěřena úloha spočívající v informování obyvatelstva v případě nejzávažnějších radiačních mimořádných událostí. Rozsah informování je přitom z povahy věci obdobný, jako u předběžného informování, které provádí výše krajský úřad. Nepominutelným prvkem tohoto informovaní je spolupráce s jinými orgány, jmenovitě s Hasičským záchranným sborem České republiky a obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Hejtman rovněž schvaluje vnější havarijní plán, což je pravomoc navazující na obdobnou úpravu v krizové legislativě, ovšem zde specificky pro oblast zvládání radiační mimořádné události.

K § 225

Obdobně jako u hejtmana a Hasičského záchranného sboru České republiky je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností svěřena pravomoc informovat v případě radiační nehody spojené s podezřením na možný únik radioaktivních látek nebo šířením ionizujícího záření mimo areál jaderného zařízení nebo pracoviště se zdroji ionizujícího záření nebo radiační havárie vzniklé na území obce obyvatelstvo touto radiační mimořádnou událostí dotčené. Obec je na nejnižším, a tím i nejdetailnějším, stupni informovanosti o místních poměrech a je nejvhodněji uzpůsobena ke kontaktu se svými občany (také je nositelem potřebné lokální důvěry).

K § 226

Ustanovení je právní úpravou odpovídající zákonu č. 111/2009 Sb., o základních registrech. Ustanovení obvyklým způsobem stanovuje rozsah údajů poskytovaných Ministerstvem vnitra nebo Policií České republiky orgánům činným v oblasti mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření k výkonu jejich působnosti. Nijak se přitom nevymyká rozsahu, který byl stanoven pro většinu orgánů státní správy zákonem č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech. SÚJB, resp. jiné orgány stanovené atomovým zákonem, vykonává množství působností, ovšem v rámci všech spravuje poměry soukromých osob, jak právnických, tak fyzických. Bez přístupu k informacím o těchto osobách by byl výkon těchto působností prakticky vyloučen. Je proto nutné vymezit oprávnění získávat informace z příslušných registrů co nejširším způsobem. Tyto údaje orgány potřebují např. k výkonu klasických správních činností (vydávání povolení apod.), ale také pro epidemiologické studie (aj. kompetence podle atomového zákona). Navrhované znění zahrnuje:

 poskytování referenčních údajů ze základního registru obyvatel, jejichž rozsah je stanoven tak, aby odpovídal dosavadnímu rozsahu údajů poskytovaných z informačního systému evidence obyvatel,  poskytování údajů z informačního systému evidence obyvatel, které jsou tzv. historické nebo nebudou vedeny v základním registru obyvatel - tak, aby rozsah dosud poskytovaných údajů nebyl v případě jednotlivých agend věcně zúžen,  poskytování údajů z cizineckého informačního systému v těch případech, kdy podle dosavadní právní úpravy byly z informačního systému evidence obyvatel poskytovány rovněž údaje o cizincích - tak, aby rozsah dosud poskytovaných údajů nebyl v případě jednotlivých agend co do okruhu osob, o nichž jsou údaje poskytovány, nijak dotčen,  zachovává se již dříve implementovaná zásada ochrany osobních údajů, že údaje mohou být využívány pouze v nezbytném rozsahu pro plnění konkrétního úkolu veřejné správy.

K § 227

Obligátní součástí nové právní úpravy je v souladu s požadavky Legislativních pravidel vlády informace o tom, že byl zákon oznámen v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, v platném znění. Zákon totiž obsahuje určitá ustanovení regulující technické požadavky na výrobky svého druhu (např. zdroje ionizujícího záření) nad rámec harmonizace a proto je nutné tyto potenciální technické překážky volnému pohybu zboží oznamovat v souladu s výše uvedenými předpisy EU jiným členským státům a orgánům EU.

K § 228

V tomto ustanovení je atomovým zákonem určeno, kdy má SÚJB postavení dotčeného orgánu v řízeních podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Některé procesy podle tohoto mohou svým výsledkem zásadně ovlivnit bezpečnosti a zabezpečení podle atomového zákona a proto je nezbytné, aby se v těchto řízeních odborně vyjadřoval i hlavní nositel působnosti v oblasti. Změny území nebo stavby, které jsou výsledkem těchto procesů, nejsou přímo součástí povolované činnosti podle atomového zákona (tyto jsou kryty přímo povoleními podle § 9), ovšem mohou mít nezanedbatelný vliv na jaderná zařízení. V praxi se může jednat o širokou škálu dopadů, např. změna stavby elektrického vedení poblíž jaderné elektrárny může v případě pádu stožárů napětí ovlivnit určité systémy přímo ovlivňující jadernou bezpečnost či stavba, která může ovlivnit zásobování jaderné elektrárny vodou. Tyto záměry se mohou nacházet řádově desítky kilometrů od jaderného zařízení, přesto může být jejich vliv nezanedbatelný. Je proto nutné v zájmu prevence nebezpečným situacím zajistit odborné posouzení těchto záměrů též z hlediska vlivu na jaderné zařízení. Tohoto odborného posouzení je schopen jen gestor v oblasti – SÚJB.

Postavení SÚJB jako dotčeného orgánu je vymezeno konkrétně s ohledem na typ staveb, které mohou být z hlediska vlivu na jaderné zařízení (a jeho bezpečnosti a zabezpečení) relevantní. Vždy se z povahy věci bude jednat o stavby v areálu jaderného zařízení (jak je definován atomovým zákonem), které nemusejí být vždy součástí jaderného zařízení (tj. mohou podléhat samostatnému režimu ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)). Tyto stavby mohou vždy negativně ovlivnit jaderné zařízení působením na jeho obsluhu, proto je v tomto případě představitelný dopad na jadernou bezpečnost. Druhou kategorií jsou stavby externí, které nemají přímou vazbu na jaderné zařízení, ovšem potenciálně jsou způsobilé ovlivnit bezpečnosti a zabezpečení. Vždy se však bude jednat o stavby dopravní nebo technické infrastruktury ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., neboť zejména tyto stavby jsou schopné působit na jaderné zařízení. Posouzení, zda stavba patří do této kategorie, náleží předkladateli záměru a stavebnímu úřadu a musí vycházet z konkrétních okolností případu.

Jak již bylo zmíněno výše, záměry, které formou povolení přímo zohledňuje atomový zákon (výstavba jaderného zařízení, umístění jaderného zařízení, provoz jaderného zařízení) jsou z tohoto okruhu vyňaty. Důvodem je předcházení duplicitám. Pakliže bude nutno v návaznosti na rozhodnutí stavebního úřadu modifikovat záměr, učiní to SÚJB v těchto případech přímo změnou povolení ve vlastní režii.

Ustanovení dále upravuje obsah závazného stanoviska. Toto by se mělo vyjádřit nejen negativně či pozitivně stran toho, zda lze záměr provést, ale mělo by stanovit i případné podmínky provádění záměru, neboť jen tak mohou být relevantně zohledněna hlediska mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření. V řadě případů by prosté zamítnutí bez možnosti záměr modifikovat bylo také příliš přísné. Atomový zákon tedy umožňuje žadateli, aby se pokusil záměr provést za podmínek, které zohlední požadavky jaderné bezpečnosti, radiační ochrany, technické bezpečnosti, monitorování radiační situace, zvládání radiační mimořádné události nebo zabezpečení jaderného zařízení.

Poslední odstavec obecně vylučuje působnost autorizovaných inspektorů ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v řízeních o stavbách, které se týkají úložiště radioaktivních odpadů obsahujících výlučně přírodní radionuklidy nebo staveb, které jsou jaderným zařízením nebo náležejí k provozním celkům, které jsou jaderným zařízením, a staveb, o nichž byla řeč výše. U těchto staveb jsou technická náročnost a veřejný zájem natolik významné, že ponechání jejich posouzení pouze na autorizovaném inspektorovi se jeví být nedostatečné. Ostatně je pro ně stanoven i speciální stavební úřad.

K § 229 až 235

Přechodná ustanovení obsažená v tomto paragrafu vytvářejí právní prostředí k usnadnění aplikace nového atomového zákona adresátům dosavadní právní úpravy zákonem č. 18/1997 Sb. Ačkoli nová legislativa nepřináší výlučně nové požadavky, je množství novinek nemalé a představuje zásah do práv a povinností osob a do jejich právní jistoty. Zásahy byly voleny tak, aby co nejméně poškodily adresáty norem a přitom nebyl ohrožen zájem chráněný zákonem. V míře nejvýše možné je tedy připuštěno ponechání dosavadního stavu věci. V ostatním pak budou adresáti atomového zákona muset přizpůsobit své právní poměry nové právní úpravě (i v duchu principu nepravé retroaktivity), a to v legisvakanční lhůtě, která je v tomto ohledu považována, vzhledem k omezenému rozsahu zcela nových požadavků, za dostatečnou. Zákaz pravé retroaktivity byl při tvorbě přechodných ustanovení přísně respektován.

Navržená přechodná ustanovení se pokouší upravit intertemporální záležitosti nové právní úpravy zejména v oblasti

 trvání dosavadních správních aktů (vydaných povolení, rozhodnutí o schválení dokumentace, rozhodnutí o typovém schválení, oprávnění k výkonu činností zvláště důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany),  přechodu dosavadních správních aktů na nové typy (u činností, které nově podléhají jinému typu správního aktu – např. povolení se mění na registraci),  probíhajících procesů,  probíhajících kontrol,  stanovení území se zvláštním režimem podle zákona č. 18/1997 Sb. (zóna havarijního plánování, kontrolovaná a sledovaná pásma),  stanovení kontrolních pracovníků a  tvorby nových nástrojů koncepční povahy orgány veřejné moci (např. koncepce nakládání s radioaktivním odpadem).

K § 236 a 237

Atomový zákon v těchto ustanoveních provádí v souladu s požadavky Legislativních pravidel vlády zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů, resp. udílí konkrétním orgánům veřejné moci pravomoc vydat příslušené sekundární normy, o nichž hovoří materie zákona.

Prováděcí právní předpisy v gesci SÚJB jsou pro informaci přiloženy k vládnímu návrhu atomového zákona.

K § 238

Zrušovací ustanovení ukončuje platnost prováděcích právních předpisů vydaných k provedení zákona č. 18/1997 Sb. Budou v plném rozsahu nahrazeny novými právními předpisy, vydanými k provedení nového atomového zákona. Jejich zachování by bylo nežádoucí z hlediska zájmu na čistotě právního řádu.

K § 239

Datum nabytí účinnosti novelizace je navrhováno tak, aby byla zajištěna dostatečná legisvakanční lhůta (tj. do 1. 1. 2017). Adresáti normy tedy budou mít dostatečný čas se na tuto novou právní úpravu připravit a zároveň je poskytnut dostatečný časový prostor SÚJB a jiným orgánům veřejné správy k vyvinutí potřebné metodické aktivity.

K příloze č. 1

Příloha podává výčet dokumentace předkládané společně se žádostí o povolení. Zároveň uvádí typy dokumentace, které podléhají schválení rozhodnutím SÚJB. Podrobnosti obsahu dokumentace stanoví prováděcí právní předpisy. Pro detailní a technický charakter této právní úpravy byla zvolena forma přílohy zákona.

K příloze č. 2

Příloha podává výčet dokumentace předkládané společně se žádostí o schválení typu výrobku (resp. obalových souborů a jistých zdrojů ionizujícího záření). Pro detailní a technický charakter této právní úpravy byla zvolena forma přílohy zákona.

V Praze dne 13. července 2015

předseda vlády Mgr. Bohuslav Sobotka, v.r.

ministr průmyslu a obchodu Ing. Jan Mládek, CSc., v. r.