zákon č. 265/2024 Sb.

ČÁST PRVNÍ – změna zákona o cenách K Čl. I

K bodu 1 – k § 1 odst. 1:

Navrhovaná novela přináší změnu ve vymezení předmětu zákona o cenách. V souvislosti se začleněním České republiky a dlouhodobým fungováním v Evropské unii se navrhuje vypustit část textu o regulaci zboží z dovozu a zboží určeného pro vývoz, s ohledem na jeho nadbytečnost. Druhou podstatnou změnou v předmětu úpravy zákona o cenách je sloučení stávající úpravy s dosud samostatnou úpravou kompetencí jednotlivých orgánů České republiky v cenové oblasti. Navrhovaným zákonem se zrušuje zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů (k důvodům pro jeho zrušení viz komentář k bodu 30). Ustanovení o působnosti správních orgánů v oblasti cen se ze zrušovaného zákona přesunuje ve zpřehledněné a mírně upravené podobě přímo do zákona o cenách, konkrétně do jeho části VI. Z tohoto důvodu je nutné odpovídajícím způsobem rozšířit předmět úpravy zákona o cenách, který je uveden v odstavci 1. V § 1 odst. 1 je nově uveden i odkaz na směrnici 98/6/ES, která je v zákoně o cenách transponována.

K bodu 2 – k § 1 odst. 2:

S ohledem na lepší systematiku zákona o cenách jsou v odstavci 2 nově definovány základní pojmy, které zákon o cenách používá.

K § 1 odst. 2 písm. a) – „zboží“ Definice pojmu „zboží“ je beze změn převzata ze stávajícího § 1 odst. 1 zákona o cenách.

K § 1 odst. 2 písm. b) – „cena“ Navrhuje se nově definovat cenu ve smyslu zákona o cenách jako peněžní částku uplatňovanou při nákupu a prodeji zboží podle § 2 až 13. Samotný pojem „uplatňování ceny“ je nově definován v § 1 odst. 2 písm. c). Uplatňováním ceny se rozumí její nabízení, sjednávání nebo požadování. Jedná se tedy o rozšíření stávající legální definice pojmu cena. Stávající skutkové podstaty některých přestupků v § 16 totiž vedle sjednané ceny ve smyslu stávajícího § 1 odst. 2 písm. a) zákona o cenách jakožto ceny, která je výsledkem smluvního koncensu obou smluvních stran, operují i s cenou nabídnutou nebo požadovanou, které však v dosavadní formulaci zákona nespadají do definice ceny ve smyslu stávajícího § 1 odst. 2 písm. a) zákona o cenách. Např. u zboží s úředně stanovenou maximální cenou je podle stávající právní úpravy přestupkem podle § 16 odst. 1 písm. a) již pouhá nabídka tohoto zboží kupujícímu za cenu, která převyšuje úředně stanovenou maximální cenu, i když kupující tuto nabídku odmítl (typicky v případě taxislužby). Stávající § 1 odst. 2 písm. b) zákona o cenách byl pro nadbytečnost vypuštěn.

K § 1 odst. 2 písm. c) – „uplatňování ceny“ V § 1 odst. 2 písm. c) se v návaznosti na redefinici ceny navrhuje definovat pojem „uplatňování ceny“, kdy se tím rozumí její nabízení, sjednávání nebo požadování. Nabízenou cenou je třeba rozumět uplatnění úplné konečné nabídkové ceny tj. včetně příslušné daně, poplatku a jiného obdobného peněžitého plnění, prostřednictvím nabídkového ceníku (§ 13 odst. 1) nebo způsoby uvedenými v § 13 odst. 2 a násl., jedná-li se o prodej zboží spotřebiteli. Za prodávajícího ve smyslu zákona o cenách je tedy možné označit osobu, která fakticky nabízí určité zboží. Sjednanou cenou se v souladu s § 2 odst. 2 rozumí cena, na které se dohodl kupující s prodávajícím. Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím. Sjednání ceny je také dohoda na způsobu, jakým bude cena vytvořena, za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje – podle § 2 odst. 2 stávajícího znění – např. ve vodárenství. Požadovanou cenou je cena, jejíž zaplacení prodávající po kupujícím fakticky požaduje, bez ohledu na to, jaká byla v daném případě cena nabízená nebo sjednaná. Zákon o cenách postihuje i jednání, kdy sice nabízená a následně sjednaná cena je z hlediska pravidel cenové regulace v pořádku, ale prodávající v okamžiku, kdy má dojít k uhrazení ceny, po kupujícím přes existující sjednanou cenu požaduje cenu vyšší, než je ta regulovaná. Např. v případě cenové regulace taxislužby lze za cenu nabízenou označit cenu uvedenou v ceníku, který je umístěn zpravidla formou polepu na vozidle. Za sjednání ceny lze považovat nástup cestujícího do vozidla, čímž dojde z jeho strany k akceptaci ceníku. V praxi se ale (zejména v Praze) stále hojně stává, že řidič má sice na vozidle ceník odpovídající pravidlům cenové regulace, po nástupu cestujícího neinformuje o tom, že by výsledná cena měla být jiná, a až na konci cesty, kdy má dojít k uhrazení ceny za přepravu, si řekne o zaplacení částky, která je v rozporu s ceníkem a současně též v rozporu s pravidly cenové regulace. Výslovné uvedení termínu „požadovaná cena“ je tedy nutné.

K § 1 odst. 2 písm. d) – „prodávající“ Klíčovým pojmem zákona o cenách, který však tento zákon doposud nedefinoval, je pojem „prodávající“. Navrhuje se prodávajícího ve smyslu zákona o cenách nově definovat jakožto osobu, která uplatňuje cenu na straně nabídky. Měly by tak být odstraněny pochybnosti, jaká osoba v některých specifických případech prodávajícím vlastně je. Za prodávajícího ve smyslu zákona o cenách je možné považovat i zprostředkovatele. Např. u realitního zprostředkování je to realitní zprostředkovatel, kdo fakticky např. v rámci realitní inzerce nabízí potenciálním kupujícím prodej určité nemovitosti za stanovenou cenu. Je tedy na místě, aby zprostředkovatel v těchto případech odpovídal za to, že jím nabízená cena je cena stanovená v souladu s cenovými předpisy. Za prodávajícího ve smyslu § 1 odst. 2 písm. d) zákona o cenách tak bude možné označit např. i tzv. zprostředkovatele taxislužby ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, neboť je to ten (a nikoliv řidič, který přepravu následně fakticky realizuje), kdo v rámci své mobilní aplikace oslovuje kupujícího s nabídkou přepravy za aplikací stanovenou cenu.

K § 1 odst. 2 písm. e) – „kupující“ Navrhuje se kupujícího ve smyslu zákona o cenách nově definovat jakožto osobu, která uplatňuje cenu na straně poptávky.

K § 1 odst. 2 písm. f) – „spotřebitel“ Ačkoliv zákon o cenách pojem „spotřebitel“ užívá na několika místech, není ani tento pojem v zákoně o cenách doposud definován. Navrhuje se proto i pro účely zákona o cenách převzít definici spotřebitele z § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.

K § 1 odst. 2 písm. g) – „cenový orgán“ V navrhovaném § 1 odst. 2 písm. g) se zavádí legislativní zkratka „cenový orgán“ jakožto souhrnné označení pro orgány moci výkonné a orgány územních samosprávných celků, které podle zákona o cenách vykonávají působnost v oblasti cen. Podle stávajícího znění zákona o cenách se jako cenové orgány označují pouze ty správní orgány, které jsou příslušné k regulaci cen (§ 1 odst. 6 zákona o cenách v platném znění). Správní orgány, které jsou příslušné k cenové kontrole, se v současnosti označují jako cenové kontrolní orgány (§ 12 odst. 1 zákona o cenách v platném znění).

K § 1 odst. 2 písm. h) – „ekonomicky oprávněné náklady“ Definice pojmu „ekonomicky oprávněné náklady“ je převzata ze stávajícího § 2 odst. 7 písm. a) věty první zákona o cenách. Za ekonomicky oprávněné náklady lze považovat pouze náklady, které:

- byly vynaloženy hospodárně, efektivně a účelně,

- byly vynaloženy s péčí řádného hospodáře,

- byly vynaloženy v souvislosti s pořízením, zpracováním a oběhem zboží v odpovídajícím množství a požadované kvalitě,

- bez jejichž vynaložení by předmětné zboží nebylo dodáno,

- nebyly uhrazeny z jiných zdrojů např. dotací, tržeb za jiné zboží a

- jsou evidovány v účetnictví podle právních předpisů upravujících účetnictví.

K § 1 odst. 2 písm. i) – „přiměřený zisk“ Definice pojmu „přiměřený zisk“ je převzata ze stávajícího § 2 odst. 7 písm. b) zákona o cenách.

K bodu 3 – k § 1 odst. 4:

Jde o legislativně technickou úpravu. Ruší se zde poznámka pod čarou č. 2 včetně odkazu na ni s ohledem na její neaktuálnost.

K bodu 4 – k § 1 odst. 5 a 6:

K odstavci 5: Navrhované znění § 1 odst. 5 vychází ze stávajícího § 2 odst. 5 zákona o cenách. Vedle drobných formálních doplnění za účelem sjednocení terminologie v rámci zákona o cenách se dále navrhuje nahradit stávající pojem „obvyklá cena“, který je definován pro účely zákona o cenách v současném § 2 odst. 6, odkazem na definici „tržní hodnoty“ v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. Uvedenou změnou dojde nejen ke sjednocení terminologie, ale i k zajištění možnosti určit potřebnou hodnotu ve všech případech.

Tržní hodnota (anglicky Market Value) je hodnota stanovená na základě obchodu mezi ochotným prodávajícím a nestranným kupujícím na volném trhu. Tržní hodnota je založena na volné tržní ceně, volném trhu a ochotě obou stran. Je to taková hodnota, kterou prodávající dosáhne na volném trhu. Pojem tržní hodnota se používá v souvislosti s prakticky jakýmkoliv majetkem (např. tržní hodnota cenných papírů, tržní hodnota akcií, tržní hodnota firmy). S tržní hodnotou pracují i mezinárodní standardy při oceňování majetku, například EVS, TEGOVA, či standardy vydávané IVSC. S účinností od 1. 1. 2021 je pojem „tržní hodnota“ zahrnut v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o oceňování majetku“), a jeho prováděcí (oceňovací) vyhlášce. Konkrétně je definován v § 2 odstavci 4 zákona o oceňování majetku. Podrobnosti určení tržní hodnoty jsou pak obsaženy v § 1b novelizované vyhlášky č. 441/2013 Sb., oceňovací vyhláška. Tržní hodnota se určuje zpravidla na základě výběru z více způsobů oceňování (zejména způsobu porovnávacího, nákladového a výnosového), dle toho, který je pro daný účel nejvhodnější (např. nejlepší a nejvyšší využití). Tržní hodnotu lze tedy určit téměř vždy. Podle zákona o oceňování majetku je jedním ze způsobů oceňování porovnávací způsob, který vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným, nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji; je jím též ocenění věci odvozením z ceny jiné funkčně související věci. Porovnání věcí pouze z realizovaných cen se blíží ocenění obvyklou cenou. Pro porovnávací způsob při porovnávání i jiných cen, např. cen nabídkových, nebo v případě, že k porovnání není vybrán dostatečný (alespoň požadovaný) počet reprezentantů, je potom výsledkem porovnání tržní hodnota obecně. Nákladový způsob ocenění věcí vychází z vyjádření nákladů, které by byly zapotřebí k pořízení obdobné (srovnatelné) věci v daném místě a čase. Výnosový způsob ocenění věci reprezentuje čistě ekonomický pohled na vlastnictví věci jako věci, která má přinášet výnos. Výnosová hodnota věci je dána velikostí kapitálu, který při uložení na danou úrokovou míru (míru kapitalizace) by v budoucnu umožňoval vyplatit takové částky, které by byly rovny výnosům, jež by přinášela předmětná věc. Oceňovací vyhláška nepředepisuje konkrétní způsob či dokonce metodu pro určení tržní hodnoty, ale stanovuje, že se tak děje na základě výběru z více způsobů oceňování (zejména způsob porovnávací, způsob výnosový nebo způsob nákladový). Je tedy na zpracovateli ocenění, který způsob ocenění vyhodnotí pro daný účel jako optimální a jakou konkrétní metodu použije. Důležité je volbu použitého způsobu a metod ocenění řádně odůvodnit a uvést, proč nelze jiné způsoby ocenění aplikovat, nebo proč jsou pro daný případ tyto způsoby ocenění méně vypovídající či méně vhodné. Ideálním stavem je pak použití více způsobů ocenění, jejichž výsledky se blíží stejné hodnotě. Principem tržního ocenění je podívat se na věc ze všech možných úhlů a na základě odůvodnění vybrat ten nejvíce odpovídající úhel pohledu. Při stanovení tržní hodnoty jsou ze stanovení vyloučeny ty ceny, které neodpovídají cenám, které by byly dosaženy na volném trhu s nezávislými kupujícími a prodávajícím. Pokud majetkové poměry prodávajícího nebo kupujícího vytváří závislost, pak cena vytvořená díky této majetkové charakteristice kupujícího nebo prodávajícího není tržní hodnotou ve smyslu zákona o oceňování majetku, nelze tedy přihlížet např. k výši majetku či příjmů kupujícího.

K odstavci 6: Navrhované znění § 6 je převzato ze stávajícího § 2 odst. 7 písm. a) věta za středníkem zákona o cenách.

K bodu 5 – k § 1 odst. 7:

S ohledem na lepší přehlednost zákona o cenách byl do odstavce 7 přesunut obsah stávajícího § 14 odst. 4 zákona o cenách.

K bodu 6 – k § 2:

Navrhuje se nahradit stávající nadpis § 2, který zní „Sjednávání ceny“, nadpisem znějícím „Uplatňování ceny“. Stávající nadpis již totiž po předchozích novelizacích § 2 neodpovídá obsahu tohoto ustanovení a je tak do značné míry zavádějící.

K bodu 7 – k § 2 odst. 1:

V § 2 odst. 1 dále dochází k vypuštění části stávající první věty včetně poznámky pod čarou č. 5, neboť příslušné zvláštní předpisy, na které na tomto místě zákon o cenách odkazuje, již byly v minulosti zrušeny (např. se již nepoužívá třídění výrobků, prací a služeb podle bývalých celostátních číselných klasifikací). Součástí ceny mohou být i jiná peněžitá plnění veřejnoprávního charakteru než daně a cla. Navrhuje se proto použít v právním řádu zavedený širší pojem (srov. zejména § 1811 odst. 2 písm. c), § 1843 odst. 1 písm. d) a § 2524 odst. 3 občanského zákoníku), přičemž pojem „jiná obdobná peněžitá plnění“ zde zahrnuje i cla. V návaznosti na tuto změnu dochází též i zde v zájmu zpřehlednění zákona k vypuštění neaktuálních poznámek pod čarou.

K bodu 8 – k § 2 odst. 4:

V § 2 odst. 4 se navrhuje v návaznosti na změny v § 1 odst. 2 a v § 2 odst. 1 nahradit slovo „sjednává“ slovem „uplatňuje“. Dále dochází k úpravě kritérií, podle kterých se posuzuje hospodářské postavení prodávajícího/kupujícího. Kritéria, kterými je silnější pozice na trhu podle zákona o cenách posuzována, se v aplikační praxi jeví jako značně široká, a často tak může nastat situace, kdy sice daný subjekt podle většiny kritérií má výhodnější hospodářské postavení, avšak podle jiných nikoliv, což v konečném důsledku vede k uplatnění zásady in dubio mitius (v pochybnostech mírněji). V tomto směru je třeba zohlednit, že demonstrativní výčet staví na tom, že vyjmenovaná kritéria představují jen minimální rozsah posuzování. Nejeví se jako efektivní, aby § 2 odst. 4 zákona o cenách obsahoval současných nejméně sedm kritérií, kterými jsou nevystavení podstatné cenové soutěži, objem prodaného nebo nakoupeného zboží, podíl na daném trhu, hospodářská síla, finanční síla, právní nebo jiné překážky vstupu na trh a míra horizontálního i vertikálního propojení s jinými osobami na daném trhu. Některá kritéria jsou navíc poměrně špatně uchopitelná, jiná kritéria zase mohou být pokládána za částečně duplicitní. Příkladem je objem zboží jako absolutní počet versus podíl na trhu jako podílový ukazatel téhož. Jako problematické se může jevit také získání statistických dat k některým zákonem vyjmenovaným kritériím, např. k tržnímu podílu, u něhož bývá obtížné určit celkový objem produkce, který tvoří jmenovatel podílu. Navrhuje se proto zásadní zjednodušení posuzování existence výhodnějšího hospodářského postavení, a to na následující tři kritéria uvedená v demonstrativním výčtu:

a) objem prodaného a nakoupeného zboží (poměří se obraty subjektů sjednávajících dohodu o ceně),

b) právní nebo jiné překážky vstupu na trh (standardní kritérium v oblasti soutěžního práva, v rámci kterého se vedle právních překážek budou posuzovat např. ekonomické náklady pro vstup tzv. efektivního soutěžitele na trh),

c) hospodářská a finanční síla (zde lze zkoumat, jak si v tržním prostředí stojí např. značka posuzovaného subjektu, jaké mají subjekty konkurenční výhody, a současně i jaké finanční a majetkové zázemí má ten či onen subjekt (zdali si může dovolit riskovat ztrátu obchodního partnera, aniž by tím zvlášť utrpělo jeho hospodaření)). Úpravy ve vymezení kritérií pro posuzování výhodnějšího hospodářského postavení byly inspirovány Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a s ním též konzultovány.

K bodu 9:

Jedná se o legislativně technickou změnu v návaznosti na navrhované změny v § 1 zákona o cenách.

K bodu 10 - k § 3:

K odstavci 1: Zákonem č. 403/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, došlo k rozšíření definice regulace cen i na způsoby sjednávání, uplatňování a vyúčtování cen. Až do 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, totiž neexistoval právní předpis, který by tuto problematiku komplexně řešil. Proto do té doby podléhalo vyúčtování služeb spojených s užíváním nemovitosti cenové regulaci ze strany Ministerstva financí. V současnosti je však část textu doplněného novelou č. 403/2009 Sb. do § 3 odst. 1 zákona o cenách nadbytečná a navrhuje se ji proto vypustit. Současně se v návaznosti na zavedení legislativní zkratky „uplatňovaná cena“ v § 2 odst. 1 navrhuje nahradit slovo „sjednávány“ slovem „uplatňovány“.

K odstavci 2: Obsah § 3 odst. 2 je pouze s drobnými formálními změnami převzat ze stávajícího § 1 odst. 6 zákona o cenách. Zákonem stanovené striktní podmínky pro zásahy do cenové oblasti formou cenové regulace se nemění. Věcně příslušné cenové orgány tak mohou cenově regulovat zboží, jen pokud je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

a) existuje-li ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže,

b) vyžaduje-li to mimořádné tržní situace,

c) pro účely úhrady spotřební daně z cigaret,

d) vyžadují-li to předpisy Evropské unie nebo

e) vyžaduje-li to veřejný zájem spočívající v udržení vyváženého postavení prodávajícího a kupujícího u zboží zcela nebo zčásti dotovaného z prostředků státního rozpočtu nebo z jiných veřejných rozpočtů.

Ad a) ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže Rozhodujícím kritériem uplatnění regulace cen je omezení hospodářské soutěže a s ním spojené omezení nabídky nebo poptávky (mj. i u přírodních zdrojů, půdy, bytového fondu apod.), v důsledku nichž vzniká trvalé riziko manipulace cen. Na základě tohoto ustanovení jsou cenově regulována především všechna tzv. síťová odvětví, kde dochází k přirozenému monopolu. Přesah tohoto ustanovení je však mnohem širší. Ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže ve smyslu zákona o cenách je totiž nutno vykládat velmi široce. Ohrožením trhu účinky omezení hospodářské soutěže ve smyslu zákona o cenách se tak rozumí např. i existence celkové informační asymetrie na trhu s určitým zbožím (např. taxislužba nebo zdravotnické služby).

Ad b) vyžaduje-li to mimořádní tržní situace Příslušný cenový orgán může přistoupit k regulaci cen zboží, vznikne-li mimořádná krizová situace na trhu, např. v důsledku extrémního vývoje cen na zahraničních trzích s přímým dopadem na tuzemský trh (např. ropa, plyn).

Ad c) pro účely úhrady spotřební daně z cigaret Podle § 102 odst. 1 zákona o spotřebních daních je základem daně pro procentní část daně u cigaret cena pro konečného spotřebitele. Podle § 103 odst. 1 se cenou pro konečného spotřebitele rozumí cena, která je stanovena cenovým rozhodnutím podle zákona o cenách.

Ad d) vyžadují-li to předpisy Evropské unie Na základě písm. d) lze cenově regulovat určité zboží, u kterého to vyžadují právní předpisy Evropské unie, ačkoliv neexistuje u tohoto zboží žádný jiný zákonný důvod ve smyslu navrhovaného § 3 odst. 2, který by umožňoval jeho cenovou regulaci. Např. na základě již zrušeného nařízení Komise (ES) č. 657/2008 (čl. 14) se stanovovaly maximální ceny mléčných výrobků pro školáky, i když by podle dosavadního znění zákona k tomu jinak nebyl důvod, protože u tohoto sortimentu nebyl trh ohrožen negativními účinky nedostatečné hospodářské soutěže.

Ad e) vyžaduje-li to veřejný zájem spočívající v udržení vyváženého postavení prodávajícího a kupujícího u zboží zcela nebo zčásti dotovaného z prostředků státního rozpočtu nebo z jiných veřejných rozpočtů. Pod písm. e) je upraveno oprávnění zasahovat cenovou regulací i v případě tzv. veřejného zájmu blíže zákonem nedefinovaného, protože existuje řada odvětví, kdy sice existuje určitá konkurence na straně nabídky, avšak postavení a projevení svobodné vůle kupujícího je do určité míry determinováno buď způsobem financování úhrady za dodané zboží, nebo povinností určité zboží odebrat a zaplatit. Příkladem cenové regulace na základě písm. e) je např. cenová regulace městské hromadné dopravy nebo cenová regulace zboží hrazeného z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

K odstavci 3: Podle dosavadní právní úpravy mají regulační akty částečně formu právních předpisů na základě výslovné úpravy (v případě vlády, krajů a obcí), a částečně formu tzv. cenových rozhodnutí, u kterých zákon o cenách jejich právní formu výslovně neřeší a vychází se tak z judikatury Ústavního soudu, který už před už více než 20 lety posuzoval cenové regulační akty jako právní předpisy svého druhu. Pokud se ale v § 5 odst. 5 platného zákona o cenách současně stanovuje, že cenová regulace platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, tzn. výrobků, výkonů, prací a služeb (obdobně pak § 6 odst. 2), pak jde svým charakterem nikoliv o právní předpis, ale o opatření obecné povahy jako akt s konkrétním předmětem (druh „zboží“) zavazující neurčitý okruh adresátů (a platí to i pro cenové moratorium podle § 9 jako časově omezený zákaz zvyšování cen nad dosud platnou úroveň na trhu daného zboží, tzn. opět závazný akt s konkrétním předmětem zavazující neurčitý okruh adresátů). Takovým aktům tedy chybí jeden z typických znaků právních předpisů, kterým je stanovení obecných pravidel chování. S ohledem k výše uvedenému se navrhuje, aby byly nově regulační akty všech cenových orgánů vydávány jako opatření obecné povahy. Současně se navrhuje upustit od pojmenování těchto regulačních aktů jako „cenových rozhodnutí“, neboť se fakticky o rozhodnutí jakožto individuální správní akt ve smyslu správního řádu nejedná a nahradit tento pojem pojmem „cenový výměr“. Změna právní formy regulačních aktů podle § 3 zákona o cenách pak má za následek zejména to, že tyto regulační akty budou muset být náležitě odůvodněny, zejména co se týče splnění některé z podmínek podle odstavce 2, a také budou podléhat soudnímu přezkumu podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

K odstavci 4: V odstavci 4 se navrhuje stanovit v případě cenových výměrů podle odstavce 3 výjimku z § 172 správního řádu. Návrh cenového výměru tedy nebude nutné zveřejňovat a veřejně jej projednat a ani nebude možné jej připomínkovat. Výjimky z tohoto pravidla může stanovit zvláštní právní předpis. Jedná se např. o energetický zákon, který v některých případech upravuje konzultační proces k vydání cenových výměrů Energetického regulačního úřadu.

K odstavci 5: Odstavec 5 stanoví pravidlo, podle něhož v případě, že pominul nebo se změnil zákonný důvod pro vydání příslušného cenového výměru, jej příslušný cenový orgán bezodkladně zruší nebo změní.

K bodu 11 – k § 5 až 7:

K § 5: Text navrhovaného § 5 je s drobnými formálními změnami převzat ze stávajícího zákona o cenách a z věcného hlediska zde nedochází k žádným změnám. Ve srovnání se stávajícím § 5 odst. 5 dochází k vypuštění části textu, který byl v minulosti doplněn zákonem č. 403/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, avšak s ohledem na přijetí zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, je již v současnosti nadbytečný. V návaznosti na zavedení pojmu „uplatňování ceny“ v § 1 odst. 2 písm. c) se dále nahrazuje v § 5 slovo „sjednání“ slovem „uplatňování“.

K § 6 odst. 1: Podle § 4 odst. 2 zákona o cenách lze způsoby regulace cen účelně spojovat. V návaznosti na toto ustanovení se navrhuje umožnit účelné spojování jednotlivých způsobů regulace i v rámci věcného usměrňování cen. V praxi se bude jednat o kombinace podmínek uvedených pod písm. a) a c), případně pod písm. b) a c). Kombinace podmínek uvedených pod písm. a) a b) z povahy věci není možná. V odstavci 1 dále dochází v návaznosti na zavedení pojmu „uplatňování ceny“ v § 1 odst. 2 písm. c) k nahrazení slova „sjednání“ slovem „uplatňování“.

K § 6 odst. 2: Jednotná struktura kalkulace ceny stanovená stávající prováděcí vyhláškou č. 450/2009 Sb. se v praxi ukázala jako nevhodná z důvodu různých specifik jednotlivých regulovaných druhů zboží. Navrhuje se proto, aby strukturu kalkulace ceny, včetně jednotkového množství zboží, na které je kalkulace ceny sestavována, stanovil s ohledem na charakter zboží přímo příslušný cenový výměr, kterým je cena předmětného zboží regulována.

K § 6 odst. 3: V odstavci 3 se do zákona o cenách překlápí text ze zrušované vyhlášky Ministerstva financí č. 450/2009 Sb. Nově se pak navrhuje umožnit cenovým regulátorům, aby v rámci příslušné cenové regulace, s přihlédnutím ke specifikům daného regulovaného oboru, sami zvolili regulační období, kterým bude zpravidla buďto hospodářský nebo kalendářní rok. V současné době je obdobím, na které je prodávající povinen připravovat kalkulaci ceny kalendářní rok.

K § 6 odst. 4: Odstavec 4 je beze změn převzat ze stávající právní úpravy.

K § 7: V § 7 dochází k opuštění koncepce tzv. toleranční lhůty, kdy bylo v určitých případech ještě 3 měsíce po nabytí účinnosti nové cenové regulace možné, aby smluvní strany pokračovaly v nákupu a prodeji určitého zboží za cenu, která je v rozporu s nově stanovenou cenovou regulací. Cílem cenové regulace je zejména narovnávat tržní prostředí za situace, kdy běžné mechanismy na trhu selhávají. Cenová regulace by měl být subsidiární nástroj a měla by se použít v případě, kdy existuje dostatečně odůvodnitelný veřejný zájem pro vyžadování stanovených cen. Jsou-li splněny výše uvedené podmínky, je opodstatněné, aby se stanovené ceny uplatňovaly přednostně před smluvními ujednáními stran bez dalšího. Stanovené ceny by pak měly být uplatňovány na místo smluvních cen pouze po nezbytně nutnou dobu. Cenová regulace zavazuje po nabytí účinnosti všechny prodávající (případně i kupující) bez rozdílu. Smluvní strany se nemohou odvolávat na smluvní ujednání smlouvy, která byla uzavřena dříve, než nově přijatá cenová regulace nabyla účinnosti, případně dokonce ještě dříve, než byla nová cenová regulace vůbec zveřejněna. V § 7 jsou nově stanovena pravidla pro stanovení ceny, kterou se smluvní strany budou muset po nabytí účinnosti nové cenové regulace ve vzájemném smluvním vztahu řídit.

K § 7 odst. 1: Jestliže tedy pro smlouvy, které nabyly účinnosti před nabytím účinnosti nového cenového výměru, byla sjednána nižší cena, než je nejnižší přípustná cena podle tohoto nového cenového výměru, platí u této smlouvy za sjednanou cenu ta, která je podle tohoto cenového výměru nejnižší přípustná. Toto pravidlo se aplikuje v případě, kdy je sjednaná smluvní cena nižší, než je nově úředně stanovená minimální nebo pevná cena.

K § 7 odst. 2: Jestliže pak pro smlouvy, které nabyly účinnosti před nabytím účinnosti nového cenového výměru, byla naopak sjednána vyšší cena, než je nejvyšší přípustná cena podle tohoto nového cenového výměru, platí u této smlouvy za sjednanou cenu ta, která je podle tohoto cenového výměru nejvyšší přípustná. Toto pravidlo se aplikuje v případě, kdy je sjednaná smluvní cena vyšší, než je nově úředně stanovená pevná cena nebo maximální cena, případně vyšší, než je cena stanovená na základě cenového moratoria podle § 9 zákona o cenách. Toto pravidlo se dále aplikuje i v případě cenové regulace formou věcného usměrňování ceny, je-li sjednaná smluvní cena vyšší, než by odpovídalo podmínkám věcného usměrňování ceny podle § 6 odst. 1 zákona o cenách. Zde bude primárně na prodávajícím, aby podle nově stanovených pravidel cenové regulace formou věcného usměrňování ceny přepočetl, zda ve smlouvě původně sjednaná cena nepřekračuje cenu stanovenou podle nově určených pravidel.

K bodu 12 – k § 9 odst. 2:

Jedná se o změnu v návaznosti na § 3.

K bodu 13 – k § 9 odst. 4:

Jedná se o změnu v návaznosti na § 3.

K bodu 14 – k § 10:

K odstavci 1: Odstavec 1 upravuje pravidla pro zveřejňování cenových výměrů. Jednotlivé cenové výměry jsou zveřejňovány v příslušných věstnících. V Cenovém věstníku, který je (stejně jako ostatní věstníky) publikován na portálu veřejné správy, se zveřejňují rovněž cenové výměry vydávané vládou, Celním úřadem pro Středočeský kraj, kraji a obcemi, neboť tyto cenové orgány nedisponují vlastním věstníkem. V případě krajů a obcí se tak jedná o zvláštní úpravu ve vztahu k § 173 odst. 1 správního řádu. Z hlediska adresátů cenových výměrů obcí a krajů se jeví jako vhodnější, aby bylo zveřejňování cenových výměrů koncentrováno na jednom místě, což je jednodušší i z hlediska přezkumu zákonnosti těchto aktů, neboť Ministerstvo financí má o jejich obsahu přímý přehled. Cenové výměry Ministerstva zdravotnictví jsou zveřejňovány ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Ten je doposud jako jediný věstník vydáván pouze v listinné formě. V rámci novelizace se však i v tomto případě navrhuje změnit formu tohoto věstníku na elektronickou s jeho zveřejňováním prostřednictvím portálu veřejné správy. Energetický regulační věstník je blíže upraven v § 17 odst. 9 energetického zákona, podle něhož Energetický regulační úřad vydává Energetický regulační věstník, ve kterém uveřejňuje cenová rozhodnutí a metodiku cenové regulace. Energetický regulační úřad zveřejňuje Energetický regulační věstník na portálu veřejné správy. Poštovní věstník je na základě § 40 zákona o poštovních službách vydáván Českým telekomunikačním úřadem a je publikační sbírkou v oblasti poštovních služeb. Český telekomunikační úřad v současnosti zveřejňuje Poštovní věstník způsobem umožňujícím dálkový přístup na webu Českého telekomunikačního úřadu a na webu portálu veřejné správy. V případě, že Český telekomunikační úřad reguluje cenu na základě zvláštní právní úpravy (zákon o poštovních službách, zákon o elektronických komunikacích) správním rozhodnutím, nejedná se v případě tohoto správního aktu o cenový výměr ve smyslu zákona o cenách a nepodléhá tedy pravidlům pro jeho zveřejnění uvedeným v § 10.

K odstavci 2: Odstavec 2 upravuje pravidla pro stanovení rozhodného okamžiku zveřejnění cenového výměru. Cenové výměry všech cenových orgánů se zveřejňují dnem vydání příslušné částky věstníku, uvedeném v jejím záhlaví, na portálu veřejné správy.

K odstavci 3: Cenový výměr nabývá účinnosti šedesátým dnem ode dne zveřejnění, nestanoví-li cenový orgán, který jej vydal, počátek účinnosti pozdější. Prodloužení minimální standardní „legisvakanční doby“ na nejméně 60 dnů je reakcí na změny v § 7, tj. vypuštění institutu toleranční doby ze zákona o cenách. Existuje-li dostatečně odůvodnitelný veřejný zájem pro vyžadování stanovených cen, je opodstatněné, aby se stanovené ceny uplatňovaly přednostně před smluvními ujednáními stran bez dalšího. Stanovené ceny by pak měly být uplatňovány na místo smluvních cen pouze po nezbytně nutnou dobu. Zároveň je ale nutné zabezpečit, aby existovala dostatečně dlouhá doba pro možnost účastníků trhu pro seznámení se s akty regulace cen před nabytím jejich účinnosti. Vyžaduje-li to veřejný zájem, může stanovit cenový orgán, který cenový výměr vydal, dřívější okamžik nabytí účinnosti cenového výměru, nejdříve však den následující po dni jeho zveřejnění. K těmto případům bude docházet zejména v případě cenové regulace z důvodu existence mimořádné tržní situace na trhu s určitým zbožím (§ 3 odst. 2 písm. b) návrhu), kdy z povahy věci vyplývá, že by měl přijít regulační zásah ze strany příslušného cenového orgánu s účinky co možná nejdříve. Není ale vyloučeno, že veřejný zájem může být z různých důvodů shledán i v jiných případech.

K odstavci 4: S ohledem na skutečnost, že obce a kraje budou zveřejňovat své cenové výměry prostřednictvím Cenového věstníku Ministerstva financí, je pro větší informovanost adresátů těchto regulačních aktů žádoucí, aby tyto cenové orgány bez zbytečného odkladu zveřejnily oznámení o zveřejnění cenového výměru v Cenovém věstníku na své úřední desce, a to alespoň po dobu 15 dnů. V případě cenových výměrů vydávaných s celorepublikovou působností (krajem, případně cenovým orgánem s celostátní působností) se nepoužije § 173 odst. 1 věta první část za středníkem správního řádu. Nad rámec zveřejnění tohoto cenového výměru podle odstavce 2 se tento cenový výměr tedy nebude muset zveřejňovat dodatečně i na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy týká.

K bodu 15 – k § 10a:

V návaznosti na § 10 odst. 1 písm. a) navrhovaného znění zákona o cenách se navrhuje v souladu s dosavadní právní úpravou stanovit, že Cenový věstník vydává Ministerstvo financí.

K bodu 16 – k § 11 až 13:

K § 11 odst. 1: Ustanovení § 11 odst. 1 stanoví prodávajícímu povinnost vést ve stanovených případech evidenci o cenách prodávaného zboží. Je zde obsahově převzat stávající odstavec 1 s drobnými terminologickými úpravami a upřesněními, co se obsahu cenové evidence týče, s odkazem na pojem uplatňování ceny podle § 1 odst. 2 písm. c) zákona o cenách. Uplatňovanou cenou podle zákona o cenách je cena nabízená, sjednaná nebo požadovaná. V drtivé většině případů jsou nabízená, sjednaná i požadovaná cena identické. V těchto případech je možné vést v evidenci pouze tuto cenu. Pokud se však liší nabízená, sjednaná a požadovaná cena, pak je nutné evidovat všechny uplatněné ceny. Náležitosti cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci (§ 11 odst. 1 písm. a) a b)) jsou podrobněji upraveny v odstavcích 3 až 4 (resp. 5). V případě cenové evidence u zboží prodávaného spotřebiteli slouží cenová evidence primárně jako zdroj cenových informací pro jednotlivé cenové orgány (viz § 12). Cenovou evidenci ale využívají v rámci kontrolní činnosti i některé orgány dozoru na úseku ochrany spotřebitele. Jedná se např. o Českou obchodní inspekci, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a obecní živnostenské úřady, a to v souvislosti s kontrolou dodržování § 12a zákona o ochraně spotřebitele. Dále se jedná např. o Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci v souvislosti s kontrolou dodržování zákazu užívání nekalých obchodních praktik podle zákona o ochraně spotřebitele.

K § 11 odst. 2: Odstavec 2 je převzat ze zrušované prováděcí vyhlášky č. 450/2009 Sb.

K § 11 odst. 3: Ustanovení § 11 odst. 3 stanoví další náležitosti cenové evidence v případech, kdy jde o prodej zboží s úředně stanovenou cenou a týká se v současnosti primárně cenové regulace ve zdravotnictví, kde se v případě cenové regulace formou úředně stanovených cen uplatňují některé specifické postupy. Např. v případě cenové regulace léčivých přípravků bývá jejich cena úředně stanovena nikoli pouze konkrétní částkou, ale kalkulací odvíjející se od ceny nákupní a od ceny původce. Jde tedy o cenu úředně stanovenou tak, že je stanovena maximální výše ceny původce, k níž se připočte obchodní marže, stanovená ze skutečně uplatněné ceny původce. O tuto celkovou marži se musí podělit všichni účastníci obchodu (tj. část vyčerpá distributor, část/zbytek lékárna). Tedy původce prodá distributorovi léčivo, tento distributor prodá léčivo lékárně a lékárna jej následně vydá pacientovi. Prodejní cena původce (tj. cena původce, jež je základem pro výpočet obchodní marže) je nákupní cenou distributora. Prodejní cena distributora (cena původce + plus část možné marže) je nákupní cenou lékárny. Prodejní cena lékárny je tvořena cenou původce a zbývající částí (nemusí být vyčerpána celá) maximální možné výše marže. V takových případech je tedy třeba v souladu se zákonem evidovat i další údaje, zejména cenu původce (tj. prodejní cenu výrobce, držitele rozhodnutí o registraci léčivého přípravku či osoby, která jako první uvede přípravek na český trh) a další skutečnosti, které stanoví platný cenový předpis (např. uplatněné obchodní přirážky, nákupní cena pomocné látky použité pro úpravu léčivého přípravku); jinak by nebylo možné ověřit soulad prodejní ceny lékárny s cenovým předpisem. V souladu se současným § 5 odst. 5 zákona o cenách (resp. § 5 odst. 3 podle navrhovaného znění zákona) je způsob stanovení ceny stanoven cenovým předpisem, tedy Ministerstvo zdravotnictví jako cenový orgán stanovuje „další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen a jejich změn“ (resp. nově podle § 5 odst. 3 formulováno totéž zjednodušeně jako „další podmínky“), včetně povinnosti informovat o ceně původce další účastníky obchodu, vyjma konečného spotřebitele.

Nejde tedy o věcné usměrňování ceny ve smyslu § 6, nicméně pro zdárný výkon cenové kontroly je v těchto případech nezbytné vést v cenové evidenci i další údaje a podklady nad rámec odstavce 1 prokazující dodržení pravidel regulace cen, obdobně jako je tomu u zboží podle § 11 odst. 1 písm. b). Jedná se zde např. o evidenci ceny původce.

K § 11 odst. 4: Součástí cenové evidence u zboží podléhajícího věcnému usměrňování ceny jsou i podklady prokazující dodržení podmínek uplatňování cen. V případě závazného postupu při kalkulaci ceny je součástí cenové evidence i kalkulace ceny včetně podkladů prokazujících dodržení pravidel cenové regulace. Podrobnosti týkající se struktury kalkulace ceny a kalkulačního období stanoví § 6.

K § 11 odst. 5: I nadále zůstává zachována povinnost prodávajícího uchovávat cenovou evidenci tři roky po dni skončení platnosti ceny zboží. Dnem skončení platnosti ceny zboží je nutné rozumět den, kdy bylo zboží nabízeno za určitou cenu naposledy, případně 3 roky ode dne prodeje zboží, je-li prodejní (resp. sjednaná) cena jiná než nabídková.

K § 12 odst. 1: V odstavci 1 dochází k drobným úpravám v návaznosti na zrušení zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Nad rámec stávající právní úpravy se doplňuje povinnost pro cenové orgány spolupracovat s Ministerstvem financí při vytváření Zprávy o činnosti cenových orgánů podle § 17b zákona o cenách. V souvislosti s cenovou kontrolou je nutné důsledně rozlišovat, kdy je možné získat podklad od určité osoby na základě § 10 odst. 2 a 3 kontrolního řádu a kdy na základě § 12 zákona o cenách. Postup podle § 12 odst. 1 zákona o cenách se užívá pouze v případech, kdy se jedná o získávání podkladů od jiné než kontrolované nebo povinné osoby ve smyslu kontrolního řádu. V případě některých přestupků (např. porušení zákazu zneužití výhodnějšího hospodářského postavení, porušení pravidel věcného usměrňování ceny) je nutné vyhodnotit kritérium obvyklosti ceny, za kterou prodávající zboží prodává a kupující kupuje, případně obvyklosti výše vynaložených nákladů. Je nutné zjistit tržní hodnotu zboží, například tedy zjistit dotazem u jiných subjektů na jiném funkčním trhu s předmětným nebo obdobným zbožím, za jakou cenu prodávají zboží ony, případně úroveň jejich ekonomicky oprávněných nákladů. Jedná se přitom o subjekty, které nemusí mít žádné vazby na kontrolovaný subjekt a není je tak možné označit za povinné osoby ve smyslu kontrolního řádu. Striktní je stejně tak i vymezení, kdy lze postupu podle § 12 odst. 1 využít v rámci řízení o přestupku. Na základě § 12 odst. 1 není v rámci řízení o přestupku možné vyžadovat po obviněném vydání takových cenových informací, které by jej usvědčovaly ze spáchání přestupku podle zákona o cenách. Takový postup by byl v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování se (nemo tenetur se ipsum accusare). V souvislosti s cenovou regulací přichází užití § 12 odst. 1 v potaz zejména v případech, kdy příslušný cenový orgán potřebuje vyhodnotit, zda jsou splněny předpoklady pro případné zavedení určité cenové regulace, případně pro její zachování. V souvislosti s cenovou kontrolou a řízením o přestupku je pak užití § 12 možné např. v případech, kdy je nutné zjistit tržní hodnotu určitého zboží podle § 1 odst. 5 zákona o cenách, případně dlouhodobou obvyklou úroveň nákladů ve smyslu navrhovaného § 1 odst. 6 zákona o cenách. Cenový orgán v této souvislosti tedy může žádat i poskytnutí takových cenových informací, které s jeho činností na první pohled nemusejí souviset. Cenový orgán není omezen v tom, že by mohl žádat cenové informace pouze o určitých druzích zboží (i s ohledem na důvod uvedený v předcházejícím odstavci). Žádost o poskytnutí cenové informace však musí být podložena existencí některého z důvodů uvedených v § 12 odst. 1. Žádost o poskytnutí cenové informace by měla být odůvodněna alespoň natolik, aby bylo zjevné, že zde existuje účel vymezený v § 12 odst. 1, za jakým je informace požadována, a že se tedy ze strany cenového orgánu, který cenovou informaci požaduje, nejedná o projev svévole.

K § 12 odst. 2: Z důvodů nejasného stávajícího výkladu § 12 odst. 1 zákona o cenách se navrhuje zpřehlednit pravomoci cenového regulátora explicitním uvedením, že Ministerstvo financí, jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen, může v rámci cenového šetření podle § 12 za účelem analýzy zavedení možné cenové regulace určitého zboží, či vyhodnocení stávající cenové regulace, požadovat i údaje o ceně zboží získané správcem daně při správě daní. Uvedený závěr je nyní nepřímo dovozován z § 52 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 18 odst. 7 zákona o finanční správě. Tímto výkladem se předchází zbytečné zátěži daňových subjektů v případech, že potřebnými údaji o ceně určitého zboží již disponuje správce daně.

K § 12 odst. 3: Povinnost mlčenlivosti, včetně postihu za její porušení, vyplývá ze zvláštních zákonů (např. zákon o státní službě). Zachování výslovného zakotvení této povinnosti v § 12 odst. 3 zákona o cenách je však nutné s ohledem na vzájemnou provazbu s § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Vyžadování cenových informací je činností obdobnou ke kontrolní činnosti a tedy takto vyžádané údaje si nelze s ohledem na zmíněný § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím vyžádat.

K § 13 odst. 1: Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o cenách upravuje povinnost prodávajícího předložit kupujícímu, pokud nejde o prodej zboží spotřebitelům, kde se uplatní pravidla uvedená v § 13 odst. 2 a násl., na jeho žádost nabídkový ceník, obsahující ceny nabízeného zboží ve vztahu k určeným podmínkám. Pro odstranění pochybností se navrhuje výslovně stanovit, že v případě prodeje zboží podléhajícího cenové regulaci je nutné nabídkový ceník předložit bezplatně, aby kupující získal dostatečné informace o zboží, které je natolik významné z hlediska situace na trhu, že u něho byla uplatněna cenová regulace.

K § 13 odst. 2 až 10: V § 13 odst. 2 až 10 se jedná o transpoziční ustanovení ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. Nejedná se o koncepčně novou právní úpravu, ale pouze o doplnění a zpřehlednění stávajících pravidel obsažených v § 13 odst. 2 až 9 platného znění zákona o cenách, jejichž znění není s ohledem na text směrnice 98/6/ES jednoznačné a může se jevit jako zavádějící.

K § 13 odst. 2: V praxi se především v příhraničních oblastech a v centrech turistického ruchu objevují případy, kdy prodávající uvádějí ceny pouze v jiných měnách a nikoliv v českých korunách, což z hlediska „informačního komfortu“ spotřebitele nelze považovat za žádoucí stav, neboť ten, kdo nechce platit v měně, ve které je cena vyjádřena, je nucen zjišťovat, podle jakého kurzu prodávající při platbě v korunách ceny přepočítává, apod.

Navrhuje se proto výslovně stanovit povinnost, aby prodávající při prodeji zboží vždy musel spotřebitele seznámit i s cenou v české měně. Není tím však dotčeno, aby měl prodávající vedle toho i ceníky v zahraničních měnách a tyto měny přijímal. Dále se navrhuje ve srovnání se stávajícím zněním odstavce 2 vypuštění slov „u výrobku“, neboť povinnost označit zboží při prodeji prodejní cenou se nevztahuje pouze na výrobky v úzkém slova smyslu, ale i na služby.

K § 13 odst. 3: Ustanovení § 13 odst. 3 stanovuje, že se v případě ceny podle odstavce 2 rozumí konečná nabídková cena, která zahrnuje všechny daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění. Jedná se tedy o prodejní cenu ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 98/6/ES. Prodejní cena je tak fakticky nabízenou cenou ve smyslu § 1 odst. 2 písm. c) zákona o cenách. Nově se též v návaznosti na čl. 4 odst. 1 směrnice 98/6/ES výslovně stanovuje, že údaj o ceně musí být jednoznačný, snadno rozpoznatelný a dobře čitelný. Co se týče nahrazení slov „cla a poplatky“ slovy „poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění“, odkazuje se v podrobnostech na komentář k bodu 7.

K § 13 odst. 4: Podle odstavce 4 je prodávající povinen v případech stanovených tímto zákonem (viz § 13 odst. 6 a 7) seznámit spotřebitele nejen s prodejní cenou zboží ve smyslu odstavce 3, ale též s údajem o ceně za měrnou jednotku množství výrobku (tzv. měrná cena). V souladu se směrnicí 98/6/ES současně zůstává zachováno pravidlo, že měrná cena se nemusí uvádět v případech, je-li totožná s prodejní cenou. Typicky tedy např. u nápojů prodávaných v balení o objemu 1 l, případně u dalších potravin, které se prodávají v balení o hmotnosti 1 kg.

K § 13 odst. 5: Text § 13 odst. 5 přejímá s drobnými zjednodušeními text dosavadního § 13 odst. 6. Za jinou jednotku množství v případech, kdy to odpovídá všeobecným zvyklostem nebo povaze výrobku, lze považovat např. prací dávku u prostředků na praní.

K § 13 odst. 6: V odstavci 6 je blíže upřesněno, že se povinnost podle odstavce 4 vztahuje na veškeré balené potravinářské výrobky, které jsou v souladu s přímo použitelným předpisem Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům) označeny údajem o množství, objemu nebo hmotnosti výrobku, s výjimkou výrobků, u kterých to není vzhledem k jejich povaze nebo účelu výrobků vhodné nebo u kterých by to bylo zavádějící. Jako příklad situace, kdy by bylo označení baleného potravinářského výrobku měrnou cenou zavádějící, je možné uvézt prodej různých výrobků v jednom obalu (např. různá dárková balení). Jako další příklad pak lze zmínit výrobky podléhající významným změnám na objemu nebo hmotnosti. Ve shodě se stávající právní úpravou je pak v odstavci 6 dále upřesněno, že u pevných potravin nacházejících se v nálevu, u kterých se musí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům) uvádět kromě celkové hmotnosti i hmotnost pevné potraviny, se měrná cena vztahuje k udané hmotnosti pevné potraviny.

Navrhovaná úprava však již nepřejímá stávající výjimku, podle níž se nemusela uvádět měrná cena baleného potravinářského výrobku při změně ceny z důvodu nebezpečí znehodnocení výrobku podléhajícího rychlé zkáze. Rychle kazící se výrobky, zejména potraviny, jsou předmětem velmi častých změn, nejen z důvodu blížícího se konce jejich použitelnosti. Možnost spotřebitelů porovnat měrné ceny je jednou z mála možností, jak se orientovat v neustále se měnících cenách za výrobky balené v rozdílných objemech (například jogurty). Údaj o měrné ceně je tak i u těchto výrobků pro spotřebitele velmi důležitý.

K § 13 odst. 7: V odstavci 7 je blíže upřesněno, že se povinnost podle odstavce 4 nevztahuje plošně na veškeré balené nepotravinářské výrobky, ale pouze na ty, které jsou obsaženy v seznamu. Ten stanoví Ministerstvo financí vyhláškou, kde uvede ty druhy balených nepotravinářských výrobků, u kterých je jejich označení měrnou cenou nezbytné pro snadné a spolehlivé srovnání cen ze strany spotřebitelů. Povinnost vydání tohoto seznamu vyplývá z čl. 5 odst. 2 směrnice 98/6/ES.

K § 13 odst. 8: V odstavci 8 jsou v návaznosti na stávající úpravu stanoveny výjimky, kdy nemusí být prodávané zboží onačeno údajem o prodejní a měrné ceně.

K § 13 odst. 9: Text § 13 odst. 9 přejímá s drobnými změnami text dosavadního § 13 odst. 4.

K § 13 odst. 10: Text § 13 odst. 10 přejímá s drobnými změnami text dosavadního § 13 odst. 5.

K § 13 odst. 11 a 12: Jedná se pouze o legislativně technickou změnu spočívající v přečíslování stávajících odstavců 10 a 11. Text obou odstavců zůstává nedotčen.

K bodu 17 – k § 13a:

Ustanovení § 13a zákona o cenách je možno dnes považovat za překonané ve světle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jedné z pozdějších novelizací zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů. Původní řešení v roce 2009 reagovalo na nekalou praxi řady cestovních kanceláří, kdy sice inzerovaly v katalozích, na webu apod. ceny zájezdů, ale tyto ceny nebyly reálné při nákupu zájezdu, protože k nim cestovní kanceláře dále připočítávaly další částky za letištní poplatky, bezpečnostní taxy, za letecké pohonné hmoty atd., čímž původní, příznivá cena byla pro klienta navýšena i o více než tisíc korun. Proto bylo doplněno ustanovení o povinnosti informovat o konečné ceně zahrnující všechny platby, které musí být uhrazeny, aby klient mohl zájezd absolvovat ve sjednaném rozsahu. Současný občanský zákoník již pracuje s pojmem souhrnná cena zájezdu a v § 2524 pak ukládá povinnost sdělit jasným způsobem zákazníkovi před uzavřením smlouvy údaje podle zákona č. 159/1999 Sb. s tím, že pokud pořadatel zájezdu nesdělí cenu včetně daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých případných dalších nákladů, není zákazník povinen tyto položky uhradit.

K bodu 18 – k § 14 odst. 1:

V případě cenových kontrol se vždy jedná o kontrolu ve smyslu kontrolního řádu. Subsidiárně se vždy užije kontrolní řád. § 14 zákona o cenách upravuje pouze některá specifika cenových kontrol nad rámec kontrolního řádu. Z § 14 odst. 1 se s ohledem na zrušení zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen vypouští stávající věta první. Nově se navrhuje umožnit užití pověření ke kontrole ve formě průkazu u všech cenových kontrol. Průkaz by měl jako pověření ke kontrole sloužit zejména v případech, kdy se jedná o dlouhodobější pověření k opakovanému výkonu určité kontrolní činnosti, případně v případech, kdy jde o namátkovou kontrolní činnost.

K bodu 19 – k § 14 odst. 2:

Jedná se o vypuštění odkazu na neaktuální poznámku pod čarou č. 13, která odkazuje na již v minulosti zrušený zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku.

K bodu 20 – k § 14 odst. 4:

Obsah odstavce 4 je přesunut do § 1 odst. 7.

K bodu 21 – k § 14 odst. 4:

Jedná se o změnu v souvislosti s vypuštěním legislativní zkratky „cenový kontrolní orgán“ ze zákona o cenách.

K bodu 22 – k § 14 odst. 5:

S ohledem na větší transparentnost vůči veřejnosti se stávající model, kdy vláda předkládá přehled o činnosti cenových kontrolních orgánů za předcházející kalendářní rok Poslanecké sněmovně, opouští a nahrazuje se modelem, kdy Ministerstvo financí, jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen, zveřejňuje Přehled o činnosti cenových orgánů za předcházející kalendářní rok (§ 17b) přímo na svých webových stránkách (viz komentář k bodu 28).

K bodu 23 – k § 14a:

Stávající zákon o cenách sice v § 14 odst. 2 umožňuje, aby cenové orgány v rámci cenové kontroly kontrolovaly i plnění opatření uložených k nápravě, avšak současně těmto cenovým orgánům neumožňuje tato opatření k nápravě ukládat. Z obecné právní úpravy (kontrolní řád) totiž tato pravomoc nevyplývá. Z cenových orgánů tak v současnosti může ukládat opatření k nápravě pouze Energetický regulační úřad, a to na základě zvláštní právní úpravy v § 18 odst. 3 písm. b) energetického zákona. Navrhuje se tento nedostatek odstranit a úpravu opatření k nápravě z energetického zákona koncepčně převzít přímo do zákona o cenách. Nově tedy budou moci přímo na základě § 14a zákona o cenách cenové orgány příslušné k cenové kontrole na základě zjištění porušení právních předpisů ukládat opatření k nápravě, jejichž účelem je odstranění protiprávního stavu. Přitom stanoví přiměřenou lhůtu nebo jiné nutné podmínky k zajištění jejich splnění. Za jiné nutné podmínky k zajištění splnění opatření k nápravě lze považovat např. povinnost prodávajícího ve stanovené lhůtě vytvořit u zboží, jehož cena je regulována způsobem podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, opravnou kalkulaci, která nebude obsahovat ekonomicky neoprávněné náklady, aby mohlo být na jejím základě následně provedeno s tehdejšími kupujícími opravné vyúčtování.

Na rozdíl od energetického zákona je však v navrhovaném znění § 14a stanovena stejná horní hranice donucovací pokuty pro nepodnikající fyzické, podnikající fyzické i právnické osoby, a to s ohledem na analogické užití Zásad tvorby právní úpravy přestupků (dostupné zde: https://www.mvcr.cz/soubor/zasady-tvorby-pravni-upravy-prestupku.aspx), podle nichž za typově stejně závažná porušení stejných povinnosti by mělo být stanoveno shodné rozpětí pokuty, bez ohledu na to, zda je pachatelem nepodnikající fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba, a to z důvodu ústavního principu rovnosti subjektů ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Kontrolní řád sice umožňuje v rámci prováděné kontroly ukládat opatření k nápravě (slovy kontrolního řádu „opatření k odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou“), ovšem pouze při výkonu kontroly státní správy podle § 19 kontrolního řádu. V ostatních případech (včetně cenových kontrol) musí být opatření k nápravě ukládány až na základě zvláštního zákona v následném správním řízení od kontroly procesně odděleném, nikoli v rámci kontroly samotné (tedy až po vyhotovení protokolu o kontrole obsahujícím mj. kontrolní zjištění s případným uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny s tím, že kontrolovaná osoba může proti kontrolním zjištěním podat námitky). V případě kontrol výkonu státní správy podle § 19 kontrolního řádu se nejedná o cenovou kontrolu ve smyslu zákona o cenách a příslušný správní orgán (Ministerstvo financí ve vztahu ke krajským úřadům a krajský úřad ve vztahu k obecním úřadům) nevykonává tuto kontrolu jako cenový orgán podle tohoto zákona. § 14a se tak v případě těchto kontrol neuplatní. S ohledem na velkou různorodost situací, na které se zákon o cenách vztahuje, není stanoven maximální úhrn uložených donucovacích pokut. Zákon o cenách se vztahuje na maloobchod i na provozovatele síťových odvětví (např. vodárenství, energetika) a není možné stanovit takovou optimální maximální úhrnnou částku donucovacích pokut, aniž by byla z pohledu drobného maloobchodu příliš vysoká nebo z pohledu provozovatelů síťových odvětví příliš nízká.

K bodu 24 – k § 16 odst. 1:

V odstavci 1 dochází u přestupku pod písm. a) ke sloučení skutkových podstat, které jsou v platném znění upraveny pod písm. a) a b), a to s ohledem na to, že se obě skutkové podstaty do značné míry překrývají a mnohdy je sporné, pod kterou z obou skutkových podstat protiprávní jednání kontrolovaného subjektu vlastně podřadit, ačkoliv pro oba přestupky platí shodná horní hranice pokuty. Ze stejných důvodů dochází pod písm. c) ke sloučení stávajících přestupků podle stávajícího znění odst. 1 písm. d) a e). U přestupků pod písm. a) a c) navrhovaného znění navíc dochází k výraznému zjednodušení popisu skutkových podstat, kdy je v návaznosti na změnu legální definice ceny navrhované v § 1 odst. 2 písm. b) a následné zavedení pojmu „uplatňování ceny“, možno na místo nabízené, sjednané nebo požadované ceny, či v případě stávajícího písm. e) ceny „při prodeji“, odkázat pouze na cenu uplatňovanou, která všechny výše uvedené pojmy v sobě zahrnuje. Stávající přestupek podle § 16 odst. 1 písm. g), který postihuje nevedení nebo neuchovávání cenové evidence podle § 11 je nově rozdělen. Navrhovaný § 16 odst. 1 písm. e) postihuje nevedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci a § 16 odst. 4 písm. a) pak postihuje nevedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží prodávaného spotřebiteli. U obou z těchto přestupků je s ohledem na jejich odlišnou závažnost stanovena různá maximální horní sazba pokuty. Neuchování cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci, zejména kalkulace u věcného usměrňování ceny, je považováno za velmi závažné porušení cenových předpisů. Nedodržení této povinnosti v podstatě brání v naplnění účelu cenové kontroly, tj. ověření zákonnosti ceny uplatňované při prodeji.

Vzhledem k nesplnění evidenčních povinností je v těchto případech většinou nezjistitelná přesná výše nepřiměřeného majetkového prospěchu. S ohledem na navrhované zrušení § 13a zákona o cenách dále dochází ke zrušení stávajícího přestupku uvedeného v odstavci 1 pod písm. i).

K bodu 25 – k § 16 odst. 4:

Do odstavce 4 jsou nově z odstavce 1 vyčleněny přestupky, které postihují některá protiprávní jednání prodávajícího při prodeji zboží spotřebiteli. Z tohoto důvodu se těchto přestupků, na rozdíl od přestupků v odstavci 1, nemohou dopustit nepodnikající fyzické osoby.

K bodu 26 – k § 16 odst. 5 a 6:

V odstavci 5 je řešena problematika ukládání pokut za přestupky podle zákona o cenách. Promlčecí doba je u všech přestupků podle zákona o cenách v souladu s obecnou právní úpravou v § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich tříletá (k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 303/2022 – 42 ze dne 25. 10. 2023).

K§ 16 odst. 5 písm. a): U přestupků podle § 16 odst. 2 písm. a) nebo c) a podle § 16 odst. 4 písm. a) zůstává zachována horní hranice pokuty ve výši 1 000 000 Kč.

K§ 16 odst. 5 písm. b): U přestupku podle § 16 odst. 4 písm. b) spočívajícího v porušení některé z povinností stanovených v § 13 odst. 2 až 10 při označování zboží cenami dochází k navýšení stávající horní hranice pokuty z 1 000 000 Kč na 5 000 000 Kč. Navrhuje se zde sjednotit právní úpravu se zákonem o ochraně spotřebitele, který totožné protiprávní jednání (viz § 12 zákona o ochraně spotřebitele) umožňuje sankcionovat pokutou s horní hranicí ve výši 5 000 000 Kč (§ 24 odst. 7 písm. l) ve spojení s § 24 odst. 19 písm. e) zákona o ochraně spotřebitele. Neexistuje důvod, aby správní orgány na úseku ochrany spotřebitele mohly za porušení povinností stanovených v § 13 odst. 2 až 11 zákona o cenách ukládat na základě zákona o ochraně spotřebitele pokutu až do výše 5 000 000 Kč a cenové orgány na základě zákona o cenách pouze pokutu do výše 1 000 000 Kč. S ohledem na sjednocení právní úpravy byla horní hranice ve výši 5 000 000 Kč zvolena i pro přestupek podle § 16 odst. 1 písm. f).

K § 16 odst. 5 písm. c) a d): U přestupků, u kterých vzniká (resp. může vzniknout) na straně prodávajícího (nebo kupujícího) nepřiměřený majetkový prospěch, zákon o cenách v § 16 odst. 4 v platném znění rozlišuje z hlediska ukládání pokut tři různé situace:

a) Nepřiměřený majetkový prospěch je zjištěn a současně je nižší než 1 000 000 Kč. Horní hranice pokuty je tedy v tomto případě 1 000 000 Kč.

b) Nepřiměřený majetkový prospěch vznikl, ale není možné jeho výši zjistit nebo nevznikl vůbec. Horní hranice pokuty je v těchto případech 10 000 000 Kč.

c) Nepřiměřený majetkový prospěch je zjištěn a současně přesahuje 1 000 000 Kč (včetně). Horní hranice pokuty je zde jedno až pětinásobek zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu. Výše pokuty se tedy odvíjí od toho, zda v daném případě vznikl nepřiměřený majetkový prospěch a zda byla zjištěna jeho přesná výše. Nelze odvozovat výši pokuty od majetkového prospěchu, který byl získán, ale nebyl zjištěn cenovým orgánem.

Postup pro stanovení maximální pokuty u přestupků, u kterých byl zjištěn nepřiměřený majetkový prospěch do výše 1 000 000 Kč a nad tuto částku, byl v minulosti zvolen zejména z toho důvodu, že u přestupků s nízkým nepřiměřeným majetkovým prospěchem (jedná se zejména o předražení u taxislužeb) ani pokuta uložená ve výše pětinásobku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu nenaplňovala preventivní ani represivní účel sankce. Např. při předražení taxislužby o 200 Kč, které lze hodnotit jako velmi vysoké, by na základě tohoto pravidla bylo možné uložit pokutu v maximální výši pouhých 1 000 Kč. V případech, kdy se u přestupků blížil zjištěný nepřiměřený majetkový prospěch částce 1 000 000 Kč, se však v praxi ukázalo stávající znění § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách jako značně limitující. Mnohdy totiž bylo možné za takový přestupek uložit pokutu pouze ve výši, která jen nepatrně převyšovala částku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu, a to za situace, kdy často nebylo možné nařídit, aby byl kontrolovaným subjektem tento nepřiměřený majetkový prospěch vrácen (např. nebylo možno zjistit, na čí úkor byl získán). Pokuta, která v těchto případech z velké části kopírovala částku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu, tak neplnila preventivní ani represivní účel sankce. S ohledem k uvedenému se navrhuje ponechat pevnou horní hranici pokuty ve výši 1 000 000 Kč pouze pro přestupky se zjištěným nepřiměřeným majetkovým prospěchem do 200 000 Kč. Jedná se o základní „minimální“ horní hranici pokuty za přestupky podle odstavce 1 písm. a) až d), odstavce 2 písm. b) nebo odstavce 3. Přestupky se zjištěným nepřiměřeným majetkovým prospěchem ve výši 200 000 Kč (včetně) a výše se přesunou do režimu, kdy je horní hranice pro pokutu stanovena na jedno až pětinásobek zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu.

K § 16 odst. 5 písm. e): U přestupku podle § 16 odst. 5 písm. e), postihujícího nevedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci, dochází ke zvýšení horní hranice, kdy v případech nevedení cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci se v praxi ukázala jako příliš nízká. Neuchování cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci, zejména kalkulace u věcného usměrňování ceny, znemožňuje provedení efektivní cenové kontroly a zjištění přesné výše nepřiměřeného majetkového prospěchu. Pro kontrolovaný subjekt se tak mnohdy jeví jako výhodnější cenovou evidenci vůbec nevést nebo její existenci zatajit, aby se vyhnul sankci mnohem vyšší, která by mu hrozila v případě, že by byl v rámci této cenové kontroly zjištěn vznik nepřiměřeného majetkového prospěchu vyššího než 1 000 000 Kč. U tohoto přestupku nehraje při stanovení výše pokuty roli, zda v daném případě vznikl nepřiměřený majetkový prospěch, zda byl vyčíslen a v jaké výši. Z tohoto důvodu není tento přestupek uveden pod písm. c).

K § 16 odst. 6: S ohledem na výkladové nejasnosti se v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 115/2019-52 ze dne 27. 4. 2022 navrhuje výslovně stanovit, že nepřiměřený majetkový prospěch pro účely stanovení konkrétní výše pokuty podle odstavce 5 zahrnuje veškeré daně a cla, které jsou součástí ceny. V praxi jde zejména o otázku zápočtu DPH.

K bodu 27 – k § 17 a § 17a:

K § 17: Navrhuje se zpřesnění vymezení příslušnosti cenového orgánu k projednání přestupků podle zákona o cenách. V případě přestupku podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o cenách, spočívajícího v neposkytnutí informací nebo podkladů podle § 12 odst. 1 cenovému orgánu, je s ohledem na jeho charakter nutné zvolit odlišné kritérium pro určení příslušnosti cenového orgánu k jeho projednání. Uvedený přestupek projedná cenový orgán, který si příslušnou cenovou informaci dle § 12 odst. 1 vyžádal. U pokuty uložené za přestupky podle zákona o cenách pak zůstane v odstavci 3 i nadále zachováno pravidlo, že ji vybírá správní orgán, který ji uložil. Nově již však zákon o cenách nebude stanovovat zvláštní pravidla pro vymáhání těchto pokut a plně se zde použije obecná právní úprava. Pokuty jsou podle zákona o cenách ukládány v přestupkovém řízení, tedy v procesním režimu zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a podle správního řádu. Podle ustanovení § 106 odst. 3 správního řádu se pak pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění uplatní postup pro správu daní. Jedná se tedy o klasický postup v rámci tzv. dělené správy procesní. Podle ustanovení § 106 odst. 1 správního řádu exekuční správní orgán, který na žádost správního orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo osoby oprávněné z exekučního titulu, provádí exekuci na peněžitá plnění, je obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon, že exekučním správním orgánem je správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír. Obecným správcem daně je podle § 8 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, celní úřad. Tato tzv. kompetenční dělená správa se tak aplikuje vždy, pokud je rozhodnutí o povinnosti uhradit peněžité plnění vydáno v režimu správního řádu a zároveň zvláštní zákon neuvádí pravidlo lex specialis o tom, který orgán veřejné moci je příslušný k vybírání, respektive k vymáhání daného peněžitého plnění. Vzhledem k tomu, že v případě Specializovaného finančního úřadu je toto speciální pravidlo upraveno v § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, stává se v souladu s § 106 správního řádu orgánem příslušným k výběru a vymáhání pokut uložených Specializovaným finančním úřadem podle zákona o cenách přímo tento finanční úřad. Současně je podle § 106 odst. 2 správního řádu exekučním správním orgánem obecní úřad nebo krajský úřad, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) správního řádu, nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán územního samosprávného celku. Na žádost obecního úřadu nebo krajského úřadu provede exekuci obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona. Navrhovaná změna by měla odbřemenit cenové orgány od agendy, která svojí povahou neodpovídá jejich činnosti. V případě Specializovaného finančního úřadu zůstane, jak je výše uvedeno, působnost k vymáhání pokut i nadále zachována na základě obecné právní úpravy, neboť tento cenový orgán má k dispozici fungující a funkční aparát k vedení daňové exekuce. Správa a vymáhání pohledávek jsou, v rámci činností vykonávaných finanční správou, běžným a dobře zvladatelným procesem, a to i v případě vysokých částek.

K § 17a: V současné době uveřejňovaný „Přehled provedených cenových kontrol a rozhodnutí o uložení pokuty“ se nově přejmenovává na „Seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí“. Nově, pro zvýšení komfortu veřejnosti, se navrhuje jeho zveřejňování nikoliv v Cenovém věstníku Ministerstva financí, ale na webových stránkách Ministerstva financí. Vzhledem ke zrušení prováděcí vyhlášky k zákonu o cenách je v odstavci 2 uveden obecně také obsah zveřejňovaných informací. To jsou informace o každé provedené cenové kontrole a rozhodnutí o uložení pokuty, která nabyla právní moci, za předcházející kalendářní rok, s uvedením kontrolované osoby, výše pokuty a ustanovení zákona o cenách, které bylo porušeno. Nově se také stanovuje termín pro zveřejnění seznamu Ministerstvem financí. Seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí musí být zveřejněn nejpozději do 30. dubna. Tento seznam je již zveřejňován Ministerstvem financí podle platné právní úpravy. Jeho primárním účelem je, aby Ministerstvo financí, jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen, přehledně seznamovalo veřejnost s tím, jaké cenové kontroly v uplynulém období byly provedeny, na co se zaměřovaly a jaké byly jejich výsledky. Účelem je tedy zveřejňovat na jednom místě v jednom, resp. ve dvou souborech (spolu s dokumentem podle § 17b) informace, které by jinak musel zájemce o tuto problematiku složitě dohledávat napříč různými informačními zdroji. Jedná se o úpravu nad rámec § 26 kontrolního řádu.

K bodu 28 – k § 17b:

V současné době vládou předkládaný „Přehled o činnosti cenových kontrolních orgánů“ je nově nazván jako „Zpráva o činnosti cenových orgánů“. V současnosti Ministerstvo financí tento přehled zpracovává, vláda projednává a následně předkládá Poslanecké sněmovně (viz § 14 odst. 6 zákona o cenách). S ohledem na snížení administrativní zátěže a větší transparentnost vůči veřejnosti se stávající model opouští a nahrazuje se modelem, kdy Ministerstvo financí, jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen, zveřejňuje přehled o činnosti cenových orgánů za předcházející kalendářní rok přímo na svých webových stránkách. Uvedený dokument by měl přehledně informovat o činnosti cenových orgánů za uplynulý kalendářní rok, tj. o cenové kontrolní činnosti (např. souhrnné počty kontrol, počty provinění, výše pokut, včetně komentáře ke změnám za daný rok), a též i o cenové regulační činnosti (např. seznam regulovaného zboží, důvody k regulaci, způsob regulace, přehled platných cenových výměrů a vývoj regulovaných cen s důrazem na změny za poslední rok). Informace o cenové regulaci jsou nyní bez opory v předpisech uváděny jako příloha Státního závěrečného účtu, kde jejich umístění není považováno za koncepční.

K bodu 29 – k § 18:

Z důvodu zpřehlednění právní úpravy se navrhuje stávající § 18 pro nadbytečnost bez náhrady vypustit. Skutečnost, že uložením pokuty není dotčeno právo na vydání majetkového prospěchu tomu, na jehož úkor byl získán, ani odpovědnost prodávajícího nebo kupujícího, vyplývá z obecné právní úpravy přestupkového práva (§ 89 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). V § 18 větě druhé pak zákon o cenách navazoval na § 456 zákona č. 40/1964 Sb., starý občanský zákoník. Podle tohoto ustanovení se musel předmět bezdůvodného obohacení vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nebylo-li však možné zjistit osobu, na jejíž úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, připadlo státu. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však již tento model nepřevzal.

K bodu 30 – k § 18a až § 18l:

Přímo v zákoně o cenách, přijatém 27. listopadu 1990 Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky, nebylo možné působnost správních orgánů v době jeho vzniku vymezit s ohledem na složité právní uspořádání tehdejší České a Slovenské federativní republiky. Na přijetí zákona o cenách proto navazovalo 7. března 1991 přijetí zákona č. 127/1991 Zb., o pôsobnosti orgánov Slovenskej republiky v oblasti cien, Slovenskou národní radou a následně 18. června 1991 přijetí zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, Českou národní radou.

V současné době však již existence zvláštního zákona upravujícího působnost správních orgánů České republiky v oblasti cen ztratila opodstatnění. V důsledku mnoha novelizací se navíc stal zákon č. 265/1991 Sb. značně nepřehledný. Působnost není u jednotlivých cenových orgánů vymezena jednotně. Navrhuje se proto vymezit působnost jednotlivých cenových orgánů přímo v zákoně o cenách, a to jednotným způsobem, kdy zákon rozlišuje mezi působností k regulaci cen (a tedy k vydávání příslušných cenových výměrů) a působností k výkonu cenových kontrol. U jednotlivých specializovaných cenových orgánů se navrhuje ponechat stávající rozsah působnosti k cenové regulaci a k výkonu cenových kontrol, avšak s výjimkou Energetického regulačního úřadu. Nově se pak cenovým orgánem stává Česká obchodní inspekce, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a obecní živnostenské úřady, v případě cenové kontroly dodržování povinnosti prodávajícího vést řádně cenovou evidenci, avšak pouze v případě prodeje zboží spotřebiteli (v podrobnostech k této sdílené kompetenci viz komentář k § 18i), které podle platné právní úpravy cenovým orgánem nejsou.

K § 18a:

Vláda

Vláda může u libovolného zboží cenovým výměrem stanovit cenové moratorium podle § 9 zákona o cenách. I zde je však nutné splnění některé z podmínek uvedených v § 3 odst. 2 zákona o cenách. Vláda dále může regulovat cenu určitého zboží v případech, kdy tak stanoví zvláštní zákon. S ohledem na skutečnost, že může vzniknout obsahový rozpor mezi cenovým výměrem vlády a cenovým výměrem vydaným příslušným cenovým orgánem, do jehož působnosti podle § 18b a násl. spadá cenová regulace předmětného zboží, navrhuje se v § 18a upravit kolizní pravidlo, podle kterého má v takové situaci přednost cenová regulace stanovená vládou. Pokud jde příslušnost k cenové kontrole dodržování cenové regulace stanovené vládou, vykonává ji cenový orgán, do jehož působnosti spadá podle § 18c a násl. cenová kontrola daného druhu zboží, jehož cena je předmětným cenovým výměrem vlády regulována.

K § 18b:

Ministerstvo financí

Ministerstvo financí je na základě zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ústředním správním orgánem pro oblast cen. Ministerstvo financí nevykonává cenovou kontrolu (s výjimkou cenových kontrol poskytovatelů základního platebního účtu na základě § 237 odst. 4 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů). Ministerstvo financí však může regulovat ceny u veškerého zboží, nestanoví-li zákon o cenách, že cenová regulace tohoto zboží spadá do působnosti jiného cenového orgánu. Ministerstvo financí má tedy svěřenu všeobecnou působnost v oblasti regulace cen. V případě cenové regulace elektronických komunikací je zvláštní právní úprava obsažena v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Jedná se o zcela svébytnou právní úpravu cenové regulace, která je zcela mimo rámec zákona o cenách. Působnost zde vykonává Český telekomunikační úřad. Totéž platí i pro cenovou regulaci poštovních služeb a cen za přístup k poštovní infrastruktuře.

K § 18c:

Specializovaný finanční úřad

Specializovaný finanční úřad má svěřenu všeobecnou věcnou působnost v oblasti cenových kontrol. Nově je však působnost Specializovaného finančního úřadu výslovně omezena pouze na cenové kontroly u zboží, kde není k cenové kontrole příslušný jiný cenový orgán. Nejvyšší správní soud totiž v minulosti opakovaně konstatoval, že cenové orgány se všeobecnou působností nemohou vykonávat cenové kontroly, spadají-li do působnosti některého ze specializovaných cenových orgánů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 89/2002 - 95 ze dne 11. 1. 2006). Výjimkou z výše uvedeného pravidla je pouze sdílená působnost Specializovaného finančního úřadu s Českou obchodní inspekcí, Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva a obecními živnostenskými úřady, v případě cenové kontroly dodržování povinnosti prodávajícího vést řádně cenovou evidenci, avšak pouze v případě prodeje zboží spotřebiteli (v podrobnostech k této sdílené kompetenci viz komentář k § 18i). Podle navrhované právní úpravy je působnost Specializovaného finančního úřadu nově vyloučena i v případě cenových kontrol, jejichž předmětem je kontrola dodržování cenové regulace přijaté obcí nebo krajem.

K § 18d:

Ustanovení § 18d obsahuje vymezení působnosti správních orgánů k regulaci a kontrole cen v oblasti zdravotnictví.

Ministerstvo zdravotnictví

V případě Ministerstva zdravotnictví se navrhuje ponechat rozsah působnosti k regulaci cen ve stávajícím rozsahu. Ve srovnání se stávající úpravou obsaženou v zákoně o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen se navrhuje pouze drobná formální změna spočívající v nahrazení slov „zdravotní výkon“ za „zdravotní službu“, a to s ohledem na terminologii užitou v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.

Státní ústav pro kontrolu léčiv

V případě Státního ústavu pro kontrolu léčiv se navrhuje ponechat rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol ve stávajícím rozsahu. Co se týče regulace cen, Státní ústav pro kontrolu léčiv sice reguluje ceny u léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely, avšak nikoliv podle zákona o cenách, ale zvláštním postupem podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. I nadále zůstává mimo působnost Státního ústavu pro kontrolu léčiv cenová kontrola zdravotních výkonů (resp. podle nové terminologie „zdravotních služeb“). Tyto cenové kontroly tak i nadále zůstávají v působnosti Specializovaného finančního úřadu jakožto cenového orgánu se všeobecnou působností v oblasti výkonu cenových kontrol.

K § 18e: Ustanovení § 18e obsahuje vymezení působnosti správních orgánů k regulaci a kontrole cen v energetice.

Energetický regulační úřad

V případě Energetického regulačního úřadu se navrhuje vyjmout z jeho působnosti cenovou kontrolu u cen v oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla. Tato úzce specializovaná činnost zůstane v kompetenci výhradně Státní energetické inspekce. Odstraní se tak nežádoucí dvojkolejnost ve vztahu k prováděným kontrolám ze strany Energetického regulačního úřadu, který však i nadále zůstane u cen v oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla cenovým regulátorem. Původně zákon o podporovaných zdrojích energie svěřoval pravomoc kontrolovat plnění tohoto zákona Státní energetické inspekci. Právní úprava tak byla v souladu s vymezením pravomoci Státní energetické inspekce v zákoně o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, který v ustanovení § 3 odst. 3 svěřuje Státní energetické inspekci pravomoc provádět kontrolu dodržování cenových předpisů v oblasti podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. Zákon č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony kontrolní pravomoc vůči zákonu č. 165/2012 Sb. předal Energetickému regulačnímu úřadu, aniž by se taková změna odrazila v úpravě pravomocí Energetického regulačního úřadu a Státní energetické inspekce v zákoně o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Tato nesouladná legislativa způsobila nejasné rozložení rolí Energetického regulačního úřadu a Státní energetické inspekce, které se ukázalo být značně nepraktické a nevyhovující. Ačkoliv bylo v rámci Energetického regulačního úřadu zřízeno oddělení kontroly OZE, jeho fungování bylo do jisté míry paralyzováno nejasně vymezenými pravomocemi provádět cenové kontroly v oblasti obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů. Snahou o napravení situace byl návrh novely zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, která doplnila § 2c o písmeno d), s výčtem konkrétního rozsahu působnosti Energetického regulačního úřadu v oblasti kontroly dodržování cenových předpisů v sektoru podporovaných zdrojů energie, tj. podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla, druhotných energetických zdrojů a tepla z obnovitelných zdrojů energie. Zároveň bylo navrženo zrušení ustanovení § 3 odst. 3 a 4, kterým se z působnosti Státní energetické inspekce vylučuje provádění cenových kontrol v oblasti podporovaných zdrojů energie. Legislativní proces přijetí předmětné novely zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen nicméně nebyl dokončen, zejména v návaznosti na stanovisko Legislativní rady vlády, která rozporovala existenci jakýchkoliv nejasností týkajících se kompetencí obou úřadů, neboť podle jejího stanoviska mají souběžně jak Energetický regulační úřad, tak Státní energetická inspekce kontrolní působnost týkající se zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. Zákon č. 382/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tuto problematiku opět novelizoval a navrátil kontrolní pravomoc Státní energetické inspekci (pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona byl podán Hospodářským výborem – viz usnesení hospodářského výboru č. 380 ze dne 31. března 2021 k vládnímu návrhu zákona kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů). S přijetím této novely započala Státní energetická inspekce opět provádět taktéž cenovou kontrolu vyplývající ze zákona č. 165/2012 Sb. Oddělení kontroly OZE v rámci Energetického regulačního úřadu bylo v roce 2022 zrušeno v reakci na zákon č. 382/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a služební místa byla převedena na jiné útvary úřadu. Energetický regulační úřad v současné době vykonává cenové kontroly v oblasti obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a v oblasti druhotných zdrojů pouze v případě, že shledá jejich porušení v rámci výkonu jiné dozorové činnosti. Předmětem cenové kontrolní činnosti u podporovaných zdrojů energie je ověřit dodržování věcných podmínek stanovených cenovým orgánem podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona o cenách, tzn., zda kontrolovaná osoba splňuje všechny věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro možné nárokování úředně stanovených cen dle platných cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu. Cílem kontroly je zpravidla zjistit, zda výrobce v předmětné výrobě elektřiny či plynu splňuje technické předpoklady pro čerpání podpory a zda nárokuje podporu v oprávněné výši, proto cenové kontroly navazují na kontroly dodržování povinností vyplývajících ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v minimální míře na dodržování povinností držitele licence vyplývajících ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nejsložitější a nejzásadnější kontroly vycházejí ze zákona o podporovaných zdrojích energie, kdy jsou zjišťovány případy neoprávněného nárokování podpory u výroben nesplňujících technické podmínky pro čerpání podpory, výroben řádně neměřených samostatným měřicím zařízením nebo při kombinované výrobě elektřiny a tepla z biomasy, která nevychází ze zákonné povinnosti uchovávat záznamy o použitém palivu a jeho ověření u výrobce paliva nebo distributora paliva. Jiná kategorizace původu paliva může výrobci přinést prospěch nárokováním si vyšší podpory, než je oprávněný nárok. Četnost cenových kontrol vycházejících z ověření stavu výroben podle zákona o podporovaných zdrojích energie, dnes prováděných Státní energetickou inspekcí, je několikanásobně vyšší a pravděpodobnější, než případy zjištěné v rámci výkonu dozoru Energetickým regulačním úřadem při prověřování dodržování povinností držitele licence (výrobce elektřiny nebo plynu) podle energetického zákona. Tato dvojkolejnost právní úpravy zvyšuje riziko odchylné právní kvalifikace obdobných skutkových stavů ze strany Energetického regulačního úřadu a Státní energetické inspekce, a v důsledku toho nežádoucí tříštění právního výkladu ustanovení upravujících povinnosti účastníků trhu.

Státní energetická inspekce

V případě Státní energetické inspekce se navrhuje ponechat rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol ve stávajícím rozsahu.

K § 18f:

Český telekomunikační úřad

V případě Českého telekomunikačního úřadu se navrhuje ponechat rozsah působnosti k regulaci cen a k výkonu cenových kontrol ve stávajícím rozsahu, avšak s upřesněním, že Český telekomunikační úřad jakožto cenový orgán ve smyslu zákona o cenách cenově reguluje a vykonává cenovou kontrolu pouze u cen poštovních služeb a cen za přístup k poštovní infrastruktuře, avšak pouze za předpokladu, nelze-li je regulovat podle právního předpisu upravujícího poskytování poštovních služeb. V opačném případě postupuje Český telekomunikační úřad při cenové regulaci tohoto zboží podle zvláštní právní úpravy v zákoně o poštovních službách a nemá v tomto případě postavení cenového orgánu ve smyslu zákona o cenách.

K § 18g: Ustanovení § 18g obsahuje vymezení působnosti správních orgánů k regulaci a kontrole cen cigaret.

Celní úřad pro Středočeský kraj

V případě Celního úřadu pro Středočeský kraj se navrhuje ponechat rozsah působnosti k regulaci cen ve stávajícím rozsahu.

Celní úřady

V případě celních úřadů se navrhuje ponechat rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol ve stávajícím rozsahu.

K § 18h

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

V případě Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se navrhuje ponechat rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol ve stávajícím rozsahu. Navrhovaná právní úprava reflektuje zákon č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Tímto zákonem došlo ke dni 31. 12. 2023 ke zrušení Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře a k přesunutí jeho agendy na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

K § 18i:

Česká obchodní inspekce

Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva

Obecní živnostenské úřady

Výše uvedené správní orgány nejsou podle platné právní úpravy cenovým kontrolním orgánem ve smyslu zákona o cenách. V rámci výkonu dozoru sice tyto správní orgány dohlíží i na to, aby byl spotřebitel ze strany prodávajícího informován o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb v souladu s cenovými předpisy, nejedná se zde ovšem o výkon státní správy na úseku cen, ale na úseku ochrany spotřebitele (§ 12 zákona o ochraně spotřebitele). S účinností od ledna 2023 mají tyto správní orgány ve své působnosti rovněž dozor nad dodržováním § 12a zákona o ochraně spotřebitele, který navazuje na § 12, a podle něhož informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával: a) v době 30 dnů před poskytnutím slevy, b) od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat, do okamžiku poskytnutí slevy, pokud je výrobek v prodeji dobu kratší než 30 dnů, nebo c) v době 30 dnů před prvním poskytnutím slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně. Jako jeden z důkazů, zda prodávající tuto povinnost dodržuje, tyto správní orgány využívají i cenovou evidenci, kterou je prodávající v případě prodeje zboží spotřebiteli povinen vést v souladu s § 11 zákona o cenách. Mnohdy je však pracovníky těchto správních orgánů zjištěno, že prodávající svou povinnost podle § 11 zákona o cenách neplní a cenovou evidenci nevede. S ohledem na skutečnost, že výše uvedené správní orgány, jak již bylo výše uvedeno, podle platné právní úpravy nejsou cenovým kontrolním orgánem, nemohou nevedení cenové evidence ani sankcionovat jako přestupek (jedná se o přestupek podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách v platném znění). Musejí pak proto následně o zjištěném porušení cenových předpisů informovat věcně příslušný cenový orgán (Specializovaný finanční úřad, místně příslušný obecní nebo krajský úřad), aby se věcí zabýval. Tyto cenové orgány (zejména Specializovaný finanční úřad) pak jsou těmito podněty do značné míry zahlceny. V případě obecních živnostenských úřadů, České obchodní inspekce a Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva se přitom jedná pro tyto správní orgány o nadbytečnou administrativní zátěž, neboť disponují kvalifikovaným úřednickým aparátem, aby mohly uvedené porušení cenových předpisů stíhat jako přestupek samy. S ohledem na tuto skutečnost se v rámci novelizace navrhuje učinit z České obchodní inspekce, Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva a obecních živnostenských úřadů cenový orgán, v jehož působnosti je cenová kontrola dodržování povinnosti řádně vést cenovou evidenci, avšak pouze v případě prodeje spotřebiteli a jen u zboží, u kterého jsou tyto správní orgány podle zákona o ochraně spotřebitele oprávněny kontrolovat, zda byl spotřebitel seznámen s informací o slevě z ceny výrobku v souladu s § 12a zákona o ochraně spotřebitele.

K § 18j – 18l:

Obce a kraje/obecní a krajské úřady

V případě krajů a obcí se navrhuje zúžení působnosti k výkonu cenové kontroly, a to pouze na cenovou kontrolu dodržování pevných a maximálních cen stanovených příslušným krajem, resp. obcí. Ačkoliv obecní i krajské úřady v současné době stejně jako Specializovaný finanční úřad disponují všeobecnou působností v oblasti výkonu cenových kontrol, reálně v rámci těchto kontrol s ohledem na složitost agendy a s tím spojené zvýšené personální nároky na kontrolní pracovníky, kontrolují pouze dodržování povinností týkajících se označování zboží cenou (§ 13 zákona o cenách) a v některých případech též dodržování povinností stanovených v § 11 v souvislosti s vedením cenové evidence u zboží prodávaného spotřebiteli. Co se týče obecních úřadů, ty v současné době podle zjištění Ministerstva financí vykonávají tyto cenové kontroly v různé intenzitě, převážná většina obecních úřadů však tyto kontroly nevykonává vůbec. Značné rozdíly co do kontrolní činnosti vykazují i jednotlivé krajské úřady. Vedle obecních a krajských úřadů pak dodržování povinností spojených s označováním zboží cenou kontroluje i Specializovaný finanční úřad a také Česká obchodní inspekce. Ta sice není cenovým orgánem ve smyslu zákona o cenách, avšak na základě § 12 zákona o ochraně spotřebitele kontroluje dodržování povinností týkajících se označování zboží cenou stanovených zákonem o cenách nepřímo. Podle citovaného ustanovení je prodávající povinen informovat spotřebitele v souladu s cenovými předpisy o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb. Porušení této povinnosti je přestupkem podle § 24 odst. 7 písm. k) zákona o ochraně spotřebitele.

Dozor nad dodržováním povinností stanovených v § 12 zákona o ochraně spotřebitele v oblasti obchodu a služeb provádějí též obecní živnostenské úřady, kterými jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Tyto obecní úřady tak budou moci ve svém územním obvodu i nadále kontrolovat dodržování povinností týkajících se označování zboží cenou, avšak nikoliv v rámci cenové kontroly jako cenové orgány, ale jako obecní živnostenské orgány na základě zákona o ochraně spotřebitele. Obcím i krajům nadále zůstává pravomoc regulovat na svém území (pokud je v daném případě splněna některá z podmínek stanovených v § 3 odst. 2 zákona o cenách) cenu za prodej zboží, vymezeného v příslušném cenovém výměru Ministerstva financí. Doposud měly obce a kraje možnost u vybraného zboží stanovit pouze maximální prodejní cenu, nově se však navrhuje, aby obce a kraje mohly u zboží vymezeného v příslušném cenovém výměru Ministerstva financí vedle maximálních cen úředně stanovit ceny pevné. U některých stávajících položek uvedených v seznamu zboží, které mohou obce a kraje cenově regulovat, se totiž cenová regulace formou úředně stanovených maximálních cen v praxi neukázala jako vhodná. Jde zejména o cenovou regulaci městské hromadné dopravy a veřejné linkové osobní vnitrostátní silniční dopravy a železniční osobní vnitrostátní dopravy provozované v rámci integrovaných veřejných služeb, kde z povahy uzavíraných dohod se subjekty zajišťujícími dopravní obslužnost dané lokality se jedná spíše o pevné ceny, tedy fixní částky, které prodejce s cestujícím dále nesjednává a nemůže je upravit. Dozor nad vydáváním a obsahem cenových výměrů a kontrola výkonu přenesené působnosti svěřené orgánům obcí a krajů se řídí obecnou právní úpravou. Ve vztahu ke krajům je tak orgánem dozoru a kontroly Ministerstvo financí, jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen, ve vztahu k obcím pak jednotlivé krajské úřady.

K bodu 31 – k § 20:

Navrhuje se zrušit stávající zmocňovací ustanovení k vydání prováděcí vyhlášky Ministerstva financí pro jeho nadbytečnost. Stávající prováděcí vyhláška Ministerstva financí k zákonu o cenách č. 450/2009 Sb. je v rámci novelizace pro nadbytečnost zrušena.

K Čl. II – Přechodná ustanovení

K bodu 1: Navrhuje se stanovit, aby se cenové kontroly a zahájená řízení o přestupku, které nebyly pravomocně skončeny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončily podle zákona o cenách ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě těchto cenových kontrol a řízení o přestupku se pak dále navrhuje stanovit, aby je byl oprávněn dokončit ten cenový orgán, který je k tomu příslušný podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě, že bude během cenové kontroly zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, cenovým kontrolním orgánem zjištěno porušení cenových předpisů, avšak tato kontrola bude ukončena až po nabytí účinnosti tohoto zákona, bude nutné, aby navazující řízení o přestupku bylo vedeno již tím cenovým orgánem, který k tomu bude příslušný podle nové právní úpravy.

K bodu 2: S ohledem na změnu pravidel pro vymáhání pokut uložených za přestupky podle zákona o cenách je rovněž v rámci přechodných ustanovení doplněno pravidlo, podle něhož vymáhání pokut, které byly pravomocně uloženy za přestupky podle zákona o cenách, ve znění platném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí správní orgán, který je uložil.

K bodům 3 a 4: Cenová rozhodnutí, kterými jsou stanoveny úředně stanovené ceny ve smyslu § 5 zákona o cenách, a která nabyla účinnosti před nabytím účinnosti tohoto zákona, se považují za cenové výměry podle tohoto zákona. Za cenová rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení je přitom nutné považovat jak cenová rozhodnutí v užším slova smyslu, tak i nařízení krajů a obcí o stanovení maximální ceny (viz § 10 odst. 1 zákona o cenách v platném znění). V těchto případech se nejeví jako účelné vydávat cenové rozhodnutí znovu jen a pouze z toho důvodu, aby došlo k jeho přejmenování na cenový výměr a jeho obsah zůstal jinak zcela totožný. Totéž platí i pro nařízení vlády o stanovení cenového moratoria. Jiná situace je však u cenových rozhodnutí, která regulují cenu určitého zboží věcným usměrňováním jeho ceny. S ohledem na skutečnost, že v těchto případech bude muset cenové rozhodnutí (resp. cenový výměr) s ohledem na navrhované změny v § 11 zákona o cenách nově obligatorně obsahovat i strukturu kalkulace ceny (včetně stanovení jednotkového množství zboží) a kalkulační období, bude nutné jej vydat v doplněné formě ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona znovu, pokud tedy tyto požadavky nesplňuje již nyní. I na tato cenová rozhodnutí bude po nabytí účinnosti tohoto zákona možné nahlížet jako na cenové výměry ve smyslu nové právní úpravy a jejich opětovné vydání pouze kvůli jejich formálnímu přejmenování nebude nutné.

K bodu 5: V případě cenových rozhodnutí, na které dopadají přechodná ustanovení v bodech 3 a 4, nebude po nabytí účinnosti tohoto zákona možné použít ustanovení § 174 odst. 2 správního řádu, které se týká přezkumu opatření obecné povahy v přezkumném řízení.

ČÁST DRUHÁ – změna energetického zákona K Čl. III

K bodu 1 – k § 17 odst. 9 a § 17b odst. 10 písm. a) bodu 7.:

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na změnu stávajícího pojmu „cenové rozhodnutí“ na „cenový výměr“ v § 3 zákona o cenách.

K bodu 2 – k § 17 odst. 9:

Navrhuje se sjednotit definici dne zveřejnění v Energetickém regulačním věstníku s navrhovaným § 10 zákona o cenách.

K bodům 3 a 4 – k § 17e odst. 2 písm. a) a § 17e odst. 12:

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na změnu stávajícího pojmu „cenové rozhodnutí“ na „cenový výměr“ v § 3 zákona o cenách.

K bodu 5 – k § 18 odst. 1 písm. b):

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na zrušení zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen.

K bodům 6 až 8 – § 19c odst. 1, § 58 odst. 8 písm. i), § 59 odst. 8 písm. j), § 98a odst. 2

písm. f):

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na změnu stávajícího pojmu „cenové rozhodnutí“ na „cenový výměr“ v § 3 zákona o cenách.

ČÁST TŘETÍ – změna zákona o podporovaných zdrojích energie K Čl. IV

K bodům 1 až 3 – k § 2 odst. 1 písm. u), § 3a odst. 2, § 12 odst. 10, § 26a odst. 5,

§ 27c odst. 4, § 28 odst. 3, § 33 odst. 5, § 34 odst. 1 a 6, § 45a odst. 9:

Jde o legislativně technickou úpravu v návaznosti na změnu stávajícího pojmu „cenové rozhodnutí“ na „cenový výměr“ v § 3 zákona o cenách.

ČÁST ČTVRTÁ – změna zákona o veřejném zdravotním pojištění K Čl. V

K bodům 1 až 3 – k § 14a, § 15 odst. 10 písm. d), § 17 odst. 7 písm. f):

Jde o legislativně technickou úpravu v souvislosti s nahrazením pojmu „cenový předpis“ užívaného v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, pojmem „cenový výměr“.

K bodu 4 – k § 32b odst. 2:

Navrhované znění § 32b odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění reflektuje nahrazení pojmu „cenový předpis“ pojmem „cenový výměr“. Dále reflektuje skutečnost, že v současné době platné znění § 24a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, již nezmocňuje Státní ústav pro kontrolu léčiv k udělení licence k pěstování konopí pro léčebné použití na základě zadávacího řízení dle zákona o zadávání veřejných zakázek, kdy výše ceny vzešlá ze zadávacího řízení měla být následně zohledněna v rámci stanovení maximální ceny individuálního léčivého přípravku s obsahem konopí pro léčebné použití. Konečná cena individuálně připravovaného léčivého přípravku s obsahem konopí pro léčebné použití bude nově regulována věcným usměrněním ceny, tak jako u jiných individuálně připravovaných léčivých přípravků, přičemž pro účely cenové regulace nadále v platnosti zůstává úprava stanovením maximální ceny léčivé látky konopí pro léčebné použití obsažené v těchto léčivých přípravcích. Navrhovaná změna § 32b odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění bude mít neutrální dopad na prostředky veřejného zdravotního pojištění i na finanční spoluúčast pacientů léčených individuálně připravovanými léčivými přípravky s obsahem konopí pro léčebné použití, jelikož měsíční množstevní limit předepisovaného konopí pro léčebné použití k úhradě z veřejného zdravotního pojištění ve výši 30 g a jeho úhrada z veřejného zdravotního pojištění ve výši 90 % z ceny pro konečného spotřebitele podle § 32b odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění zůstává zachován. Navrhovaná změna § 32b odst. 2 také nemá jakýkoliv dopad na tuzemské výrobce či případné dovozce léčivé látky konopí pro léčebné použití.

K bodům 5 až 7 – k § 32c odst. 4, § 39a odst. 1 a 8, § 39b odst. 1, § 39j odst. 5:

Jde o legislativně technickou úpravu v souvislosti s nahrazením pojmu „cenový předpis“ užívaného v zákoně o veřejném zdravotním pojištění, pojmem „cenový výměr“.

V případě § 39j odst. 5 větě první záměrně nedochází k nahrazení slov „cenového rozhodnutí“ slovy „cenový výměr“, neboť cenovým rozhodnutím zde není myšlen právní akt ve smyslu § 3 a § 10 odst. 1 stávajícího znění zákona o cenách, ale individuální správní akt vydaný zvláštním způsobem podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.

ČÁST PÁTÁ – změna zákona o spotřebních daních K Čl. VI

K bodům 1 a 2 – k § 108 odst. 1 a 8:

Jde o legislativně technickou úpravu v souvislosti s nahrazením pojmu „cenové rozhodnutí“ užívaného v zákoně o cenách pojmem „cenový výměr“.

ČÁST ŠESTÁ – změna zákona o platebním styku K Čl. VII

K bodu 1 – k § 213:

Legislativní změna je navrhována z důvodu vypuštění definice obvyklé ceny ze zákona o cenách. Obvyklá cena je přímo definována k tomu určeným zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Definice ceny obvyklé v § 2 odst. 6 zákona o cenách v platném znění a v § 2 odst. 2 zákona o oceňování majetku je obsahově téměř totožná, zákon o oceňování majetku je v definici konkrétnější, je doplněn také specifikací v prováděcí vyhlášce a komentářem i odbornými stanovisky. V důvodové zprávě k § 213 zákona o platebním styku se mj. uvádí, že obvyklá cena byla zvolena také proto, že „trh platebních služeb tvoří cenu na základě tržního mechanismu“. Vzhledem k fungujícímu trhu lze vždy určit i cenu obvyklou (bude dostatečný počet nezávisle nabízených a sjednávaných cen na trhu), není tedy nutné odkazovat na alternativní další způsoby ocenění (např. cenu zjištěnou nebo tržní hodnotu) jako v případě navrhovaného znění § 2 odst. 5 zákona o cenách. Při stanovení obvyklé ceny jsou ze stanovení vyloučeny ty ceny, které neodpovídají cenám, které by byly dosaženy na volném trhu s nezávislým kupujícím a prodávajícím. Pokud majetkové poměry prodávajícího nebo kupujícího vytváří závislost, pak cena vytvořená díky této majetkové charakteristice kupujícího nebo prodávajícího není obvyklou cenou ve smyslu zákona o oceňování majetku, nelze tedy přihlížet např. k výši majetku či příjmů kupujícího.

ČÁST SEDMÁ – změna zákona o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice K Čl. VIII K bodu 1 – k § 9 odst. 2:

Jde o legislativně technickou úpravu v souvislosti s nahrazením pojmu „cenové rozhodnutí“ užívaného v zákoně o cenách pojmem „cenový výměr“.

ČÁST OSMÁ – zrušovací ustanovení K Čl. IX

V návaznosti na přesun právní úpravy vymezení působnosti jednotlivých cenových orgánů přímo do zákona o cenách se navrhuje zrušit zákon o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen pro jeho nadbytečnost, a to včetně příslušných částí jednotlivých zákonů, kterými byl zákon o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen v minulosti novelizován. Pro nadbytečnost se navrhuje zrušit rovněž prováděcí vyhlášku k zákonu o cenách č. 450/2009 Sb.

ČÁST DEVÁTÁ – účinnost K Čl. X

Je navrhováno datum účinnosti 1. ledna 2025.

V Praze dne 7. února 2024

Předseda vlády: prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. podepsáno elektronicky

Ministr financí: Ing. Zbyněk Stanjura podepsáno elektronicky