zákon č. 268/2015 Sb.

K Čl. I:

K bodům 1 až 3:

Zakotvení možnosti silničních správních úřadu rozhodovat o zařazování pozemních komunikací do tříd, nejen tedy (podle stávající úpravy) do kategorií.

K bodům 4, 5, 6, 7, 8, 11 a 45:

Navržené změny jsou promítnutím nového pojetí kategorizace dálnic a silnic. Zrušuje se stávající pojem rychlostní silnice a dochází k roztřídění dálnic z hlediska určení a dopravního významu na dálnice I. a dálnice II. třídy. Návrh umožňuje silnice I. třídy, resp. místní komunikace I. třídy za určitých podmínek osadit ve smyslu zákona o silničním provozu dopravní značkou silnice pro motorová vozidla, což pro uživatele těchto komunikací znamená zejména s tím spojené zvýšení nejvyšší dovolené rychlosti a vyloučení nemotorového a pomalého provozu tam, kde je to s ohledem na charakter pozemní komunikace žádoucí.

K bodům 9 a 62:

Úprava těch ustanovení zákona, která odkazují na věcnou příslušnost Policie ČR. Jedná se pouze o formulační změnu, která reflektuje skutečnost, že věcná příslušnost vyplývá přímo ze zákona o Policii České republiky.

K bodu 10:

Navrhované nové znění § 9 je dotčeno úpravami zejm. v odstavcích 2 až 5. Jedná se o několik okruhů změn: 1. Vymezení stavby pozemní komunikace jako samostatné věci. S ohledem na zakotvení jasného vztahu k ustanovením občanského zákoníku k nemovitým věcem, zejm. pozemkům a stavbám na nich (§§ 498 a 506 občanského zákoníku) se navrhuje doplnit ustanovení, které v návaznosti na § 498 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že stavba pozemní komunikace (s výjimkou účelové komunikace) není součástí pozemku a je tedy samostatnou věcí. Zavedení výslovné odchylky od úpravy § 506 občanského zákoníku (kterou nicméně občanský zákoník umožňuje) je žádoucí mj. vzhledem k tomu, že zákon o pozemních komunikacích přímo stanoví vlastnictví pozemní komunikace, s výjimkou komunikací účelových. Ke splynutí stavby pozemní komunikace s pozemkem nemůže dojít ani za stávající právní úpravy, a to právě vzhledem ke skutečnost, že zákon o pozemních komunikacích stanoví konkrétní vlastníky jednotlivých kategorií pozemních komunikací, nicméně aby se v budoucnu předešlo možným výkladovým problémům, přistupuje se k výslovnému určení staveb dálnic, silnic a místních komunikací jako samostatných věcí. 2. Omezená možnost převodu částí silnic II. a III. třídy mezi kraji. Navrhovaná úprava představuje dílčí odchylku od zásady stanovené v § 9 odst. 1 zákona, tedy že vlastníkem silnice II. a III. třídy je vždy ten kraj, na jehož území se silnice (popř. její část) nachází. Nově doplňovaný odstavec umožňuje sousedícím krajů smluvní převod hraničního úseku silnice na kraj, na jehož území se daný úsek nenachází. Tato úprava neumožňuje jakékoliv smluvní převody silnic a nepředstavuje tedy zásadní prolomení zásady teritoriálního vlastnictví silnic II. a III. třídy, ale umožňuje smluvně řešit složité případy na hranicích krajů, kdy je určitá silnice i několikrát protnuta hranicí mezi kraji a vlastnictví sousedících krátkých úseků se střídá, aniž by byl tvořen jakýkoliv logický dopravní celek nebo hranice probíhá přímo po silnici. Tyto situace přinášejí velké problémy při správě takovýchto „odloučených“ nebo neúčelně rozdělených úseků silnic, zejm. ve vztahu k jejich údržbě a opravám a má tedy negativní dopady i na účastníky silničního provozu. Jedná se přitom i o regionálně významné a vytížené komunikace. Údaje o vlastnictví pozemních komunikací budou vedeny v Centrální evidenci pozemních komunikací. 3. Vymezení osoby správce pozemní komunikace. Stávající znění zákona o pozemních komunikacích obsahuje legislativní zkratku „správce pozemní komunikace“ v § 9 odst. 2, ovšem s omezeným obsahem, a pokud zákon toto spojení dále na některých místech používá, má na mysli obecně osobu, která vykonává správu dané komunikace. Vzhledem k tomu je nezbytné nově a obecně vymezit osobu správce. Nejde přitom o každou osobu, která vykonává určité činnosti při správě pozemní komunikace, ale pouze o takovou osobu, která vykonává správu komunikace jako celek (popř. všechny podstatné úkony spojené se správou pozemní komunikace). Správcem se stává subjekt, jehož prostřednictvím vlastník pozemní komunikace zajišťuje výkon správy minimálně v zákonem stanoveném základním rozsahu. Toto samozřejmě nebrání tomu, aby dílčí činnosti při správě pozemní komunikace vykonávali další osoby, tyto ovšem nebudou mít postavení správce. Správcem dále nemůže být jakákoliv osoba, ale pouze osoba s úzkou vazbou na vlastníka, tzn. vlastníkem zřízená nebo založená právnická osoba, vůči které je vlastník po celou dobu výkonu správy ovládající osobou (organizace, státní podnik nebo jiná právnická osoba). V případě výkonu správy silnic I. třídy se může správcem stát rovněž kraj, v jehož územním obvodu se daná silnice I. třídy nachází, a to na základě veřejnoprávní smlouvy. Pokud bude výkon správy zajišťován prostřednictvím správce, stanoví se vlastníku pozemní komunikace povinnost zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup identifikační údaje správce, vymezení pozemních komunikací, jejichž správu vykonává, a rozsah jím vykonávané správy. Zveřejnění těchto údajů má význam zejména v souvislosti s uplatňováním práv třetích osob na náhradu škody, ke které je v případě, že vykonává správu pozemní komunikace, povinen namísto vlastníka právě správce (§27). Dále je zveřejnění těchto údajů významné pro případy, kdy zákon stanoví, že pokud je výkon správy zajišťován prostřednictvím správce, plní třetí osoby určité povinnosti nikoliv vůči vlastníkovi, ale vůči správci, a proto je žádoucí, aby bylo snadno zjistitelné, zda je výkon správy určité pozemní komunikace vykonáván prostřednictvím správce a případně, kdo je jejím správcem. 4. Vymezení pojmu správy pozemní komunikaci. Současné znění zákona neobsahuje vymezení pojmu správa pozemní komunikaci a její obsah je plně vymezen až v prováděcím předpise (vyhláška č. 104/1997 Sb.). S ohledem na obsah tohoto pojmu je žádoucí, aby základní rozsah a obsah tohoto pojmu byl zakotven v zákoně a na prováděcí předpis byla ponechána pouze konkretizace zákonného rámce.

K bodům 12 až 14:

Ustanovení § 10 odst. 4 zakotvuje úpravu připojování pozemních komunikací navzájem (v písmeni a)) a připojování sousedních nemovitostí k pozemním komunikacím (písmeno b)). Nově se navrhuje doplnit stávající úpravu, neboť ta nyní neumožňuje připojení veřejně přístupné účelové komunikace k jiné pozemní komunikaci. Tato úprava byla zvážena i v souvislosti s úkolem, jenž vyplynul z usnesení vlády č. 949 ze dne 21. prosince 2011 k návrhu stavebního zákona. V tomto směru byla identifikována jistá neodůvodněná mezerovitost právní úpravy připojování pozemních komunikací. Ve snaze o přiblížení a ujednocení právní úpravy došlo k doplnění ustanovení § 10 odst. 4 písm. a). § 10 odst. 4 zákona ani po navrhovaných změnách nepočítá s úpravou napojování nemovitostí na účelové komunikace. Úprava tohoto postupu spadá pod obecné stavební předpisy, nikoliv pod zákon o pozemních komunikacích. Připojení nemovitosti k veřejně přístupné účelové komunikaci tedy řeší obecný stavební úřad (nikoliv silniční správní úřad) postupem podle stavebního zákona. Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území stanoví v § 23 obecné požadavky na umisťování staveb, konkrétně v odstavci 1 je určeno, že připojení staveb na pozemní komunikace musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých pozemních komunikacích. Podle druhu a charakteru stavby musí připojení splňovat též požadavky na dopravní obslužnost, parkování a přístup požární techniky. Zároveň je třeba konstatovat, že co se týče sjezdu (popř. nájezdu) coby připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, tak toto připojení není v souladu s § 10 odst. 1 zákona účelovou komunikací a spadá dle § 10 odst. 4 písm. b) zákona do působnosti zákona o pozemních komunikacích. Připojení (sjezdem, nájezdem) v intencích zákona znamená přímé připojení přímo sousedící nemovitosti k některé z výše uvedených pozemních komunikací, které je celé položeno na jedné nemovitosti (pozemku) a nepřekračuje cizí pozemek (v takovém případě se jedná o účelovou komunikaci). Dále dochází k úpravě pojetí vyjádření vlastníka pozemní komunikace k připojení jiné pozemní komunikace nebo sousední nemovitosti k jeho pozemní komunikaci (§ 10 odst. 4). V současné době se jedná o předchozí souhlas vlastníka pozemní komunikace, který si musí příslušný silniční správní úřad vyžádat před povolením připojení. Není však již stanoven postup, kterým by bylo možné nahradit souhlas vlastníka pozemní komunikace, v případě jeho neudělení, což činí v praxi nemalé potíže. Navrhuje se proto úprava, dle níž by se vlastník pozemní komunikace vyjadřoval formou stanoviska. Silniční správní úřad bude v souladu se správním řádem povinen ke stanovisku přihlédnout, a pokud dospěje k závěru, že je třeba se od tohoto stanoviska odchýlit, svůj postoj bude muset řádně zdůvodnit v odůvodnění rozhodnutí o povolení připojení. Vyjádření Policie (resp. Ministerstva vnitra, pokud jde o dálnice) bude závazným stanoviskem. Zároveň se jedná o legislativní úpravy spočívající ve vypuštění odkazů na pojem rychlostní silnice a formulační úpravy zohledňující věcnou příslušnost Policie ČR.

K bodu 15

Jedná se o formulační změnu, která reflektuje skutečnost, že věcná příslušnost vyplývá přímo ze zákona o Policii České republiky. Dále se jedná o úpravu navazující na změny v úpravě správy pozemních komunikací a oprávnění kácet dřeviny na silničních pozemcích se rozšiřuje z vlastníka pozemní komunikace i na jejího správce.

K bodům 16 až 18:

K formulační úpravě § 16 bylo přistoupeno z důvodu snahy o jednoznačné vyjádření skutečnosti, že Ministerstvo vnitra, resp. orgány Policie ČR mají ve stavebním řízení, jedná-li se o stavbu pozemních komunikací, postavení dotčeného správního orgánu. Stávající právní úprava v tomto směru vzbuzovala spory a působila výkladové problémy. Postavení dotčeného orgánu Ministerstva vnitra, resp. orgánu Policie ČR se nově rozšiřuje i na územní řízení, neboť posuzování stavby pozemní komunikace z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích až ve stavebním řízení je často již neefektivní a vyvolává zbytečné náklady na úpravu stavby, tak aby byla zajištěna bezpečnost a plynulost provozu na dané pozemní komunikaci, či již v mezích pravomocného územního rozhodnutí dostatečnou bezpečnost a plynulost provozu na pozemní komunikaci zajistit nelze.

K bodu 19:

Stávající znění zákona o pozemních komunikacích nezakotvuje celospolečenský význam pozemních komunikací, popř. jejich určitých tříd, na rozdíl od zákonů upravujících jiné druhy liniové infrastruktury. Např. energetický zákon v § 2 prohlašuje zřizování distribuční a přenosové/přepravní soustavy v elektroenergetice a plynárenství za činnost ve veřejném zájmu, stejně tak označuje za záležitost veřejného zájmu i zřizování výroben elektřiny nebo zásobníků plynu. Obdobně zákon o vodovodech a kanalizacích konstatuje v § 1 zřizování veřejných vodovodů a kanalizací ve veřejném zájmu. Ve vztahu k pozemním komunikacím nicméně obdobné zhodnocení jejich společenského přínosu a významu v sektorovém zákonu chybí a je konstatována pouze veřejná prospěšnost dopravní infrastruktury v rámci stavebního zákona v návaznosti na zahrnutí do územně plánovací dokumentace (§ 2 stavebního zákona). Přímé konstatování zřizování (výstavby) určitých kategorií pozemních komunikací ve veřejném zájmu nepovažuje předkladatel za nezbytné ani vhodné; na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že konstatace veřejné prospěšnosti určitých kategorií pozemních komunikací není pouhým proklamativním prohlášením, ale má konkrétní praktické dopady, zejm. při výstavbě, rekonstrukci a modernizaci pozemních komunikací. Absence obdobného ustanovení v zákoně o pozemních komunikacích proto není pouze dluhem vůči uznání celospolečenského významu podstatných součástí sítě dopravní infrastruktury, ale způsobuje problémy při přípravě staveb a rekonstrukcí pozemních komunikací, zejm. ve fázi jejich schvalování a majetkové přípravy. S ohledem na výše uvedené se tedy navrhuje rozšířit stávající zakotvení veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury ve stavebním zákoně tak, aby u pozemních komunikací, které mají zásadní dopravní význam, tj. dálnic, silnic a místních komunikací I. třídy, byla jejich veřejná prospěšnost konstatována přímo zákonem o pozemních komunikacích. V současné době je veřejná prospěšnost vymezována pouze v územně plánovací dokumentaci. Zakotvení veřejné prospěšnosti zákonem zároveň představuje podklad pro prokázání veřejného zájmu v konkrétních řízeních (zejm. vyvlastňovacích), ovšem samo o sobě není konstatováním veřejného zájmu v konkrétních případech. I tak nicméně umožňuje efektivní využití některých stávajících institutů stavebního zákona, směřujících k řešení situací, kdy z různých důvodů chybí územně plánovací dokumentace. Jde zejm. o § 18 odst. 5 stavebního zákona, který umožňuje v nezastavěném území umísťovat stavby pro dopravní infrastrukturu v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje, tzn. i v případech, kdy tyto stavby nejsou zahrnuty v územně plánovací dokumentaci. V případě tohoto postupu však za stávající úpravy vzhledem k absenci stanovení veřejné prospěšnosti takových staveb nelze uskutečnit majetkoprávní přípravu staveb, zejm. nabýt vlastnická práva k potřebným pozemkům vyvlastněním. Dále pak v případě modernizací a rekonstrukcí již existujících pozemních komunikací nejsou tyto stavby z povahy věci zahrnuty v územně plánovací dokumentaci a tudíž u nich není v současné době stanovena veřejná prospěšnost, což má negativní důsledky pro nabývání potřebných vlastnických práv.

Primárně pro tyto účely se navrhuje stanovení veřejné prospěšnosti v odstavci 1. V druhé větě odstavce 1 se výslovně uvádí, že pojem stavby související zahrnuje i cyklostezky, které souží k tomu, aby nemotorovou dopravu odvedly ze silnice nebo místní komunikace I. třídy vedle ní, neboť v takovém případě cyklostezka plní stejný účel jako samotná silnice nebo místní komunikace I. třídy. V odstavci 2 se rozšiřuje účel, pro který lze omezit či odejmout vlastnické právo k pozemku nebo stavbě tak, aby zahrnoval nejen novou výstavbu, ale i opravy, úpravy, modernizace a rekonstrukce uvedených pozemních komunikací. U již existujících pozemních komunikací stojících na cizím pozemku je v současnosti možné v případě, že se nepodaří dosáhnout majetkoprávního vypořádání smluvní cestou, pouze zřízení věcného břemene. Návrhem se zachovává možnost zřídit věcné břemeno (omezit vlastnické právo), ale nově se zavádí i možnost daný pozemek vyvlastnit. Tato možnost se zavádí pro případy, kdy by se odnětí vlastnického práva k pozemku jevilo jako racionálnější, než pouhé jeho omezení. V odstavci 3 se stanovuje minimální úplata za omezení vlastnického práva (zřízení věcného břemene) pro případy, kdy dochází k omezení vlastnického práva smlouvou. Na základě oceňovacích předpisů jsou věcná břemena oceňována i velmi nízkými částkami v řádu desítek korun a chybí tak ochota vlastníků k omezení vlastnického práva smluvní cestou, přičemž následné vyvlastňovací řízení je finančně a časově náročné. Úplata ve výši 1 000,- Kč byla stanovena s ohledem na úpravu stanovenou v oceňovacích předpisech, ale i s ohledem na náklady spojené s vyvlastňovacím řízením tak, aby omezení vlastnického práva smluvní cestou bylo pro vlastníky pozemků motivační a přineslo i úsporu veřejných prostředků vynakládaných v souvislosti s vyvlastňovacím řízením. Stanovení paušální úplaty se vztahuje pouze na smluvní omezení vlastnického práva, v případě vyvlastňovacího řízení zůstává právní úprava výše náhrady za omezení vlastnického práva nezměněna.

K bodu 20:

Jedná se o legislativně technickou opravu chybného odkazu.

K bodům 21 až 24, 40 až 41, 46 až 48, 54 až 57, 67 až 70, 92, 93, 96 a 97:

V souvislosti s novým pojetím správy pozemní komunikace dochází k úpravě navazujících ustanovení tak, že v případě některých práv či povinností vlastníka pozemní komunikace nastupuje na místo vlastníka pozemní komunikace její správce, pokud je výkon správy dané pozemní komunikaci zajišťován prostřednictvím správce. Jedná se o práva či povinnosti, která přímo souvisí s výkonem správy. V případě některých oprávnění se jeví účelné, aby příslušela současně jak vlastníkovi, tak správci pozemní komunikace (např. § 18m odst. 4 a 5).

K bodu 25:

V reakci na Doporučení Veřejného ochránce práv ve věci změn zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dochází k rozšíření obecného zákazu znečišťování nebo poškozování i na veřejně přístupné účelové komunikace. S ohledem na stavebně technický charakter určitých účelových komunikací pak návrh vztahuje tento obecný zákaz ve vztahu k znečišťování nebo poškozování pouze na veřejně přístupné účelové komunikace s vozovkou. Vozovka je coby odborný technický pojem vymezen v normě ČSN 73 6100 jako zpevněná část pozemní komunikace určená pro pojíždění vozidel. V případě veřejně přístupných účelových komunikací bez vozovky je stanoven zákaz jejich poškození v takovém rozsahu, který by znemožnil jejich obecné užívání (ve smyslu § 19 odst. 1 zákona). Jedná se tedy o takové poškození účelové komunikace, které je co do svých důsledků srovnatelné s jejím zničením, tedy nemožnost použít účelovou komunikaci pro provoz vozidel (např. způsobení děr nebo kolejí na účelové komunikaci takového rozsahu a hloubky, že není možné projet s autem nebo traktorem, rozorání účelové komunikace nebo její části, vybagrování apod.). Nižší stupeň poškození (např. vyjetí mělkých kolejí) není na rovině zákona zakázán, neboť s ohledem na povahu těchto účelových komunikací (polní, lesní cesty) by tento stupeň poškození mohl být způsoben i zcela běžným užitím (např. užití rozmoklé lesní cesty těžařskou technikou). V návaznosti na tuto úpravu pak návrh novely zákona obsahuje i doprovodné změny právní úpravy správního trestání v oblasti poškozování či zničení pozemních komunikací (viz novelizační body 91, 94, 95 a 99).

K bodu 26:

Stávající znění zákona hovoří o vraku jako o trvale technicky nezpůsobilém vozidle, resp. zjevně trvale technicky nezpůsobilém vozidle. Z povahy věci však „trvalost“ nastává až definitivním skončením životnosti daného vozidla. Do této úplné definitivy lze ve většině případů hovořit o (alespoň teoretické) možnosti uvedení vozidla do provozuschopného stavu. S ohledem na výše uvedené byla zvolena nová definice vraku pro účely zákona o pozemních komunikacích. V této souvislosti je třeba uvést, že pojem „vrak“ podle zákona o pozemních komunikacích není totožný s pojmem „autovrak“ podle zákona o odpadech. Autovrak podle zákona o odpadech představuje zvláštní kategorii odpadu, naproti tomu vrak podle zákona o pozemních komunikacích představuje silniční vozidlo s určitými kvalifikovanými závadami v technickém stavu, a to bez ohledu na úmysl jeho vlastníka se jej zbavit. Vrakem je tedy každé vozidlo splňující objektivní kritéria technické nezpůsobilosti, přičemž úmysl vlastníka s vozidlem určitým způsobem nakládat zde nehraje roli. Technické závady, které z vozidla činí vrak, musí být zjevné, tj. seznatelné pouhou prohlídkou vozidla na místě, a musí se týkat podstatných částí mechanismu nebo konstrukce silničního vozidla dle § 73 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (zejm. motoru a karoserie vozidla).

K bodu 27:

V § 19 odst. 2 jsou vedle obecného zákazu znečišťovat či poškozovat pozemní komunikace dále podrobněji popsány činnosti, které je zakázáno provozovat či vykonávat na dálnicích, silnicích a místních komunikacích. Doplněním nového odstavce 3 je pro určité druhy těchto činností rozšířen zákaz jejich provádění i na veřejně přístupné účelové komunikace.

K bodu 28:

Navrhuje se zrušení uvedených odstavců § 19 s ohledem na systematické přeskupení úpravy nakládání s vraky a možnosti zakázat nebo omezit stání a zastavení vozidel na vybraných pozemních komunikacích.

K bodu 29:

Pro přehlednost a z legislativně technických důvodů (počet odstavců v rámci jednoho paragrafu) byla právní úprava obsažená ve stávajícím § 19 rozdělena a zčásti přesunuta do nově vkládaných §§ 19a až 19c. Do těchto ustanovení byla přesunuta úprava zákazu stání na pozemních komunikacích z důvodu veřejného zájmu a nakládání s odstavenými vraky. Tato problematika je však v zákoně o pozemních komunikacích upravena spíše kusým způsobem a v praxi naráží na značné problémy. S ohledem na tuto skutečnost pak byla tato úprava podrobněji rozvinuta s důrazem na odstranění problematických míst, které byly v praxi identifikovány. Navržené změny vycházejí i ze znalosti existující judikatury k dané problematice (zejm. rozsudek NS publ. pod č.j. 21 Cdo 4546/2009).

Systematicky je nová úprava rozdělena na procesní úpravu přijímání dočasného zákazu nebo omezení stání a zastavení vozidel na určitých pozemních komunikacích (§ 19a), oprávnění vlastníka pozemní komunikace při odstraňování silničního vozidla z pozemní komunikace a s tím související povinnosti jeho provozovatele (§ 19b) a nakonec úpravu odstraňování vraku vlastníkem pozemní komunikace (§ 19c).

K § 19a

Platná právní úprava neřeší dostatečným způsobem procesní stránku postupu silničního správního úřadu a výslovně vylučuje použití správní řádu bez stanovení alternativní úpravy. Vzhledem k tomu, že účinky zákazu nebo omezení stání popř. zastavení na pozemní komunikaci jsou typově obdobné opatření obecné povahy (působí proti obecně, nikoliv konkrétně vymezené skupině adresátů), zvolil navrhovatel jako základní procesní postup přijetí opatření obecné povahy. Aby byla zachována operativnost a účelnost postupu silničního správního úřadu, je navrhováno (1) omezení okruhu subjektů, které k návrhu opatření mohou podávat námitky (vlastník a správce pozemní komunikace, osoba, která podala návrh, na jehož podkladě došlo k přijetí opatření obecné povahy) a (2) možnost nabytí účinnosti opatření obecné povahy i bez projednání v případě časové tísně. Tyto výjimky oproti správnímu řádu jsou obvyklé i v jiných zákonech a bez jejich stanovení by nebylo možné omezení parkování z důvodu veřejného zájmu racionálně využít. Omezení možnosti podávat námitky vyplývá ze zohlednění dopadů příslušného zákazu nebo omezení do sféry vlastníků přilehlých nemovitostí a administrativní a časové náročnosti procesu. V těchto případech se standardně jedná o časově velmi omezený zásah (pravidelně kratší než 1 den), přičemž dotčených vlastníků nemovitostí může být velké množství, což může potenciálně velmi ztížit proces přijímání opatření obecné povahy. Vedle uvedených dvou výjimek se navrhuje i speciální úprava lhůt pro zveřejnění návrhu opatření obecné povahy (z 15 dnů se zkracuje na 10), lhůta pro podávání námitek (z 30 dnů se zkracuje rovněž na 10) a lhůta pro nabytí účinnosti po vyvěšení (z 15 dnů na 5, přičemž hrozí-li nebezpečí z prodlení, může opatření obecné povahy nabýt účinnosti hned po vyvěšení). Při standardním průběhu tedy bude možné přijmout opatření obecné povahy ve lhůtě 15 dnů. Tato úprava je odůvodněna jednak speciální povahou předmětného správního postupu – na zjištěné důvody pro zákaz nebo omezení stání a zastavování vozidel je často třeba reagovat v relativně krátké lhůtě a operativně; zároveň ovšem není vždy dána objektivní potřeba projednávání návrhu opatření obecné povahy úplně vynechat. Zkrácení lhůt pro projednání tedy představuje účinný a účelný způsob, jak umožnit projednání návrhu a zamezit nadužívání výjimky pro jeho neprovedení. Dále je třeba uvést, že je velmi omezen okruh osob, které jsou oprávněny podávat k návrhu opatření námitky, navíc se jedná o osoby kvalifikované a obeznámené s místní situací, od kterých lze očekávat, že i v kratší době budou schopny své námitky formulovat a uplatnit. V neposlední řadě lze upozornit i na to, že postup podle § 19a v zásadě představuje lex specialis ke stanovování přechodné úpravy provozu podle § 77 zákona č. 361/2000 Sb., který v tomto případě počítá s přijetím opatření obecné povahy bez jeho projednání přímo ze zákona. Stanovování příliš velkých rozdílů mezi oběma postupy (projednání při dodržení všech standardních lhůt – přijetí bez projednání) se nejeví jako účelné. V případě, že opatření obecné povahy je přijímáno na základě návrhu, navrhuje se uložit tomu, kdo návrh podal, určité povinnosti (osazení dopravního značení, subsidiární nesení nákladů při odtažení vozidla), ale rovněž i práva (projednání návrhu opatření obecné povahy).

K § 19b

Toto ustanovení nově soustředí oprávnění vlastníka pozemní komunikace ve vztahu k vozidlu odstavenému v rozporu s dočasným zákazem nebo omezením stání a zastavení vozidle dle § 19a. Navrhuje se vlastníkovi pozemní komunikace přiznat primárně dvě skupiny oprávnění

- vozidlo odstranit a deponovat na odstavném parkovišti (v zásadě toto zná již stávající úprava v § 19 zákona) a vozidlo po určité době prodat a výtěžek použít na úhradu svých nákladů. Návrh ovšem stanoví vlastníkovi pozemní komunikace určité povinnosti. Po odpadnutí důvodu, pro který bylo ve veřejném zájmu zakázáno stání či zastavení vozidel na pozemní komunikaci (návrh výslovně za tyto důvody považuje zajištění bezpečnosti státu, veřejného pořádku, bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, stavebních prací nebo údržby nebo z důvodu přírodních katastrof nebo jiných mimořádných událostí a odstraňování jejich následků; v opatření obecné povahy silniční správní úřad stanoví rovněž přechodnou úpravu provozu), je primárně povinen vlastník pozemní komunikace vrátit vozidla na místo, ze kterých byla dříve odtažena. Je zjevné, že z praktických důvodů nebude často možné, především z důvodu obsazenosti, vozidlo vrátit na původní místo. Na druhou stranu se jeví jako vhodné umožnit vrácení vozidla i na jiné místo, které by však mělo být v bezprostřední blízkosti místa původního (ve stejné ulici, na stejné straně, apod.) a mělo by být viditelné z místa, odkud bylo vozidlo odstraněno. Poměřování vhodnosti zvoleného místa musí být voleno ve vztahu k vlastníku, resp. provozovateli vozidla, tj. k otázce, s jakými obtížemi by se mohl setkat, pokud by vozidlo bylo na takovéto místo postaveno. Nejedná se o kritérium vhodnosti směřované ve prospěch vlastníka pozemní komunikace (potažmo provozovatele odtahové služby), tj. kde by pro něj bylo nejvhodnější (a nejsnazší) vozidlo umístit. Obecně lze říci, že na jiné místo lze vozidlo umístit tehdy, kdy lze rozumně předpokládat, že jej jeho řidič najde, tedy zejm. je-li viditelné z místa, kde bylo původně zaparkováno. Pokud by se i tato varianta ukázala jako prakticky nemožná, počítá návrh zákona s alternativou, kdy by vlastník pozemní komunikace doručil provozovateli oznámení o místě, kde je možné vozidlo vyzvednout včetně způsobu vyzvednutí vozidla. Vzhledem k právní jistotě je nutné toto oznámení stran vlastníka pozemní komunikace doručit provozovateli vozidla výhradně do vlastních rukou. Místo, kde je možné vozidlo vyzvednout, oznámí vlastník pozemní komunikace též Policii ČR, tak aby mohl provozovatel vozidla zjistit místo, kde je vozidlo k vyzvednutí, ještě dříve, než mu bude doručeno písemné oznámení (pokud nenajde provozovatel vozidlo na místě, kde jej odstavil, zpravidla neprodleně kontaktuje Policii ČR). Často však nejsou vozidla z odstavných parkovišť jejich provozovateli vyzvedávána, a to zejména z důvodu jejich špatného technického stavu. Tím pak vznikají neodůvodněné náklady pro vlastníka pozemní komunikace (nejčastěji města) spojené s úschovou takového vozidla, neboť stávající právní úprava nedává vlastníkům pozemních komunikací možnosti, jak s takovými vozidly dále naložit. V reakci na tento fakt je navrhována možnost vozidlo prodat ve veřejné dražbě, a to na základě povolení prodeje silničním správním úřadem. V řízení o povolení prodeje silničního vozidla silniční správní úřad zkoumá, zda byly dodrženy všechny podmínky podle odstavce 1, tj. zejména zda skutečně nebylo možno silniční vozidlo vrátit na místo, ze kterého bylo odtaženo, a zda bylo řádně doručeno oznámení o tom, kde je možné vozidlo vyzvednout. S ohledem na skutečnost, že pro doručení oznámení se nepoužijí ustanovení správního řádu (zejm. fikce doručení), navrhuje se v případě, že se nepodaří doručit do vlastních rukou, alternativní způsob doručení zveřejněním oznámení na úřední desce obce, v jejímž územním obvodu se nachází pozemní komunikace, ze které bylo vozidlo odstraněno. Jednou z nezbytných podmínek pro vydání povolení prodeje silničním správním úřadem je tedy i řádné doručení oznámení do vlastních rukou nebo alternativním způsobem dle odstavce 7. Dále je v řízení o povolení prodeje zkoumáno, zda provozovatel projevil vůli vozidlo vyzvednout. Pokud provozovatel takovou vůli projevil, ale k vyzvednutí vozidla nedošlo např. z důvodu sporu o existenci povinnosti k úhradě nákladů za odstranění a uchování vozidla nebo o výši takových nákladů, silniční správní úřad povolení k prodeji nevydá. Dále silniční správní úřad nevydá povolení k prodeji vozidla v případě, že zjistí závažné důvody, které brání provozovateli silniční vozidlo vyzvednout. Takovými závažnými důvody bude zejména dlouhodobá hospitalizace či dlouhodobý pobyt v zahraničí. Podmínkou pro postup podle výše popsaných ustanovení zákona je uplynutí lhůty 6 měsíců od doručení oznámení o možnosti vyzvednutí vozidla. Tato lhůta byla zvolena jak s ohledem na dostatečnou ochranu vlastnického práva vlastníka vozidla, tak s přihlédnutím k oprávněným zájmům vlastníka pozemní komunikace. Po povolení prodeje silničním správním úřadem může být vozidlo prodáno ve veřejné dražbě, a to v dobrovolné veřejné dražbě. Dražba bude prováděna na návrh vlastníka pozemní komunikace, ze které bylo silniční vozidlo odstraněno. Zákon o veřejných dražbách předjímá v § 17 odst. 4 možnost, aby byla dobrovolná dražba prováděna i na návrh jiné osoby než vlastníka předmětu dražby, přičemž v návaznosti na toto ustanovení je v § 19b odst. 3 výslovně stanoveno oprávnění vlastníka pozemní komunikace silniční vozidlo prodat. Pokud proběhl prodej vozidla úspěšně, je vlastník pozemní komunikace povinen po odečtení vynaložených nákladů na odstranění a odstavení vozidla a nákladů souvisejících s prodejem vozidla ve veřejné dražbě zbylou část kupní ceny předat provozovateli vozidla. Za tímto účelem provozovatele vozidla vyzve k vyzvednutí částky nebo ke sdělení údajů nezbytných k předání této částky (typicky údaje o bankovním účtu). Podmínkou je doručení do vlastních rukou a pro případ, že se nepodaří výzvu doručit do vlastních rukou, stanoví se náhradní způsob doručení zveřejněním výzvy na úřední desce obce, v jejímž územním obvodu se nachází pozemní komunikace, z níž bylo vozidlo odstraněno. V případě, že tak provozovatel vozidla do dvou let od doručení výzvy neučiní, vyzve jej vlastník pozemní komunikace opakovaně a pokud tak neučiní ani do roku od doručení opakované výzvy, částka přechází do vlastnictví vlastníka pozemní komunikace. Primárně tedy návrh počítá s možností prodeje vozidla, vozidlo se však může ukázat jako neprodejné (zejména s ohledem na svůj technický stav). V takovém případě, tedy pokud se vozidlo ve veřejné dražbě nepodaří prodat, předá jej vlastník pozemní komunikace na náklady jeho provozovatele k likvidaci v souladu se zákonem o odpadech. V odstavci 7 se dává vlastníku pozemní komunikace oprávnění k poskytnutí údajů o provozovateli příslušného vozidla (postupem podle § 5 odst. 6 zákona č. 56/2001 Sb.). Bez tohoto oprávnění by vlastník velmi obtížně získával údaje potřebné pro zjištění provozovatele vozidla. Dále je vlastníkovi pozemní komunikace ukládána povinnost ohlásit obecnímu úřadu zánik vozidla (odstavec 8). Jedná se o ekvivalentní povinnost podle § 13 zákona č. 56/2001 Sb. Tato povinnost je ukládána vůči obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu bylo vozidlo odstaveno, neboť vlastník pozemní komunikace nemusí být vždy schopen zjistit, který úřad provedl registraci vozidla. V případě, že by se jednalo o jiný úřad, obecní úřad, který oznámení obdržel, jej příslušnému úřadu postoupí.

K § 19c

Toto ustanovení upravuje nakládání s vraky neoprávněně odstavenými na pozemní komunikaci. Z hlediska obsahu doznala právní úprava odstraňování vraků z pozemních komunikací dílčích změn. Předně je rozšířen okruh pozemních komunikací, na kterých je vraky zakázáno odstavovat, o veřejně přístupné účelové komunikace. Dále došlo ke změně povinné osoby, a to z vlastníka vraku na jeho provozovatele. Tento krok souvisí mj. s výše uvedeným rozlišením pojmů vrak a autovrak, kdy vrak je primárně silniční motorové vozidlo, byť vykazující technické závady určitého druhu a kategorie. Vzhledem k tomu (jedná-li se o vozidlo registrované na území České republiky) má v registru zapsaného vlastníka i provozovatele (může se jednat o totožnou osobu); zápis provozovatele vozidla do registru (na rozdíl od zápisu vlastníka) bude mít od 1. 1. 2015 konstitutivní charakter (provozovatelem bude vždy osoba zapsaná do registru). Vzhledem k této skutečnosti je vhodné směřovat jednání vlastníka pozemní komunikace k této osobě, neboť nemusí být v jeho silách zjistit skutečného vlastníka vozidla. Úprava nakládání s vraky obsahuje primárně ukládání povinnosti provozovateli vraku k odstranění neoprávněně odstaveného vozidla a jeho umístění mimo pozemní komunikace, na kterých je odstavování vraků zakázáno, a dále pro případ nesplnění uložené povinnosti provozovatelem vraku ve lhůtě dvou měsíců se zakotvuje předání vraku k likvidaci (v souladu se zákonem o odpadech) vlastníkem pozemní komunikace, na které je vrak odstaven. Povinnost bude provozovateli vraku ukládat silniční správní úřad na návrh vlastníka pozemní komunikace, na níž je vrak neoprávněně odstaven. Kromě výše uvedeného postupu u vraků nacházejících se přímo na pozemní komunikaci, na níž je odstavení vraků zakázáno, se zakotvuje i postup nakládání s vraky, které byly v souvislosti s dočasným zákazem či omezením stání nebo zastavení silničních vozidel odstraněny z pozemní komunikace, na níž je zakázáno odstavovat vraky, postupem podle § 19b odst. 1, a které nebyly vráceny na místo, z něhož byly odstraněny. V takovém případě by bylo, v případě, že si vrak jeho provozovatel nevyzvedne, neúčelné postupovat stejným způsobem jako u ostatních silničních vozidel a pokoušet se jej prodat ve veřejné dražbě (a to až po uplynutí 6 měsíců po doručení výzvy k jejich vyzvednutí), když s ohledem na skutečnost, že se jedná o vrak, je zřejmé, že taková veřejná dražba by byla neúspěšná a zbytečně by tak narůstaly náklady, které, pokud by nebyly uhrazeny provozovatelem vraku, by šly k tíži vlastníka pozemní komunikace. V § 19c odst. 1 písm. b) se proto stanoví obdobný postup jako u vraků nacházejících se neoprávněně na pozemní komunikaci. Silniční správní úřad i v tomto případě nejprve vyzve provozovatele vraku k vyzvednutí vozidla z místa, kde je odstaveno, a k jeho odstavení mimo pozemní komunikace, na kterých je odstavování vraků zakázáno. Pokud provozovatel vraku tuto povinnost ve lhůtě dvou měsíců nesplní, předá jej vlastník pozemní komunikace, ze které byl vrak postupem podle § 19b odst. 1 odstraněn, k likvidaci. I v tomto případě je vlastník pozemní komunikace povinen ohlásit obecnímu úřadu zánik vozidla.

K bodu 30:

Jedná se o formulační změnu reagující na změnu pojetí správce pozemní komunikace, tak aby bylo zřejmé, že od zpoplatnění pozemní komunikace je osvobozeno její užití motorovým vozidlem osoby, která přímo vykonává činnosti související s údržbou a opravami dotčeného úseku zpoplatněné pozemní komunikace.

K bodu 31:

Platné znění obsahuje odkaz na již neplatnou vyhlášku č. 553/2002 Sb., která byla zrušena zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Navrhuje se proto bez náhrady zrušit i odstavec 3, jehož zrušení nebude pro obce znamenat zkrácení na svých právech k omezení provozu vozidel na pozemních komunikacích z důvodu nepříznivých smogových situací, neboť při použití zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a tím určení objízdných tras, apod. se použije ustanovení § 20a odst. 2, které rovněž umožňuje bezplatné použití pozemních komunikací.

K bodu 32:

V souvislosti s plánovanou transformací Ředitelství silnic a dálnic na státní podnik se přidává další kategorie subjektů, které lze pověřit provozem systému elektronického mýtného a výběrem mýtného. Nedochází k omezení současného stavu, pouze se rozšiřuje kategorie subjektů, které lze pověřit provozem systému elektronického mýtného a výběrem mýtného, o státní podnik.

K bodu 33:

Formulační změna uvádějící předmětné ustanovení do souladu s aktuálně užívanou terminologií.

K bodu 34:

Vzhledem k těžko proveditelné kontrole funkčnosti elektronického zařízení se taková kontrola v praxi neprovádí a kauce se vrací bez ohledu na funkčnost elektronického zařízení. S ohledem na praktickou neaplikovatelnost podmínky funkčnosti elektronického zařízení pro vrácení kauce dochází k jejímu vypuštění.

K bodu 35:

Spolu s propadnutím kauce je nově zavedena zákonná možnost propadnutí i částky předplaceného mýtného, která je stále evidována na elektronickém zařízení, byť již uběhla jednoroční lhůta od poslední mýtné transakce. Elektronické zařízení bude v takovém případě odebráno z evidence údajů o mýtném, což by mělo státu přinést úsporu v platbách za služby poskytované k „aktivním“ elektronickým zařízení ve výši cca 41,5 mil. Kč ročně.

K bodu 36:

Mezi subjekty, s nimiž silniční správní úřad projednává žádost o uzavírku a objížďku, se doplňuje Policie České republiky, a to pro případy, kdy má objízdná trasa vést po silnici, místní komunikaci nebo veřejně přístupné účelové komunikaci. Cílem je, aby vhodnost objízdné trasy byla posouzena i z pohledu bezpečnosti a plynulosti provozu, neboť aplikační praxe ukazuje, že v současné době je často volena objízdná trasa po pozemních komunikacích, jejichž parametry neodpovídají rozsahu provozu, který se na dané pozemní komunikace objížďkou přenáší.

K bodům 37, 38, 60 a 61:

Formulační změna uvádějící dané pojmy do souladu se současnou právní úpravou.

K bodům 39, 44 a 66:

Legislativní úpravy, které v sobě zahrnují jak změny spočívající ve vypuštění odkazů na pojem rychlostní silnice, tak formulační úpravy zohledňující věcnou příslušnost Policie ČR.

K bodu 42:

Navrhované doplnění ustanovení o uzavírkách pozemních komunikací v mimořádných situacích obsahuje informační povinnost vlastníka (nebo správce) komunikace, který uzavírku provedl a vyznačil vůči úřadu odpovědnému za stanovení místní a přechodné úpravy (Ministerstvo dopravy pro dálnice, krajský úřad pro silnice I. třídy, obecní úřad obce s rozšířenou působností pro ostatní komunikace). Cílem této informační povinnosti je umožnit úřadu stanovení přechodné úpravy provozu na dotčeném úseku komunikace řádným způsobem, zejm. po konzultaci s Policií České republiky v co nejkratší době (blíže viz nově navržené znění § 77 zákona č. 361/2000 Sb.). Takto stanovená přechodná úprava poté nahrazuje provizorní označení ze strany vlastníka.

K bodu 43:

Nově navržené ustanovení je speciální úpravou podmínek pro umisťování dopravního značení podle § 78 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2000 Sb., tj. upravuje dodatečné podmínky, za kterých lze umístit místní značení na silnice II. a III. třídy, konkrétně dopravní značku zákazu vjezdu pro tranzitní nákladní dopravu. Navrhovaný § 24a nestanovuje speciální procesní úpravu (zde se plně použije § 77 zákona č. 361/2000 Sb.). Ve vztahu k úpravě podmínek stanovování dopravního značení v § 78 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. obsahuje navržené ustanovení dodatečnou podmínku, která se použije vedle podmínek obecných; touto doplňkovou podmínkou je existence objízdné trasy pro tranzitní dopravu. Obecné podmínky zachování bezpečnosti a plynulosti dopravy jsou zachovány, stejně tak jako podmínka existence veřejného zájmu na umístění dopravního značení (v tomto případě zejm. ochrana komunikací, které nebyly stavěny pro těžká nákladní vozidla, ochrana obyvatel před nadměrným hlukem, zplodinami apod.). Pojem tranzitu není specificky pozitivně vymezen, navrhuje se vycházet z jeho obecného významu, tj. tranzit jako doprava, která dotčeným místem pouze projíždí a nemá zde svůj start ani cíl. Pro zamezení případných sporů o existenci nebo neexistenci tranzitní dopravy v hraničních případech obsahuje navržené ustanovení negativní vymezení tranzitu, tj. určení případů, ve kterých se o tranzitní dopravu nejedná.

K bodům 49 až 53:

Ustanovení týkající se odpovědnosti za škody vzniklé uživatelům pozemních komunikací se formulačně upravují tak, aby byly v souladu s terminologií užívanou po rekodifikací soukromého práva. Dále dochází k úpravám reagujícím na změnu pojetí správy pozemní komunikace. Pokud je výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, dochází k přenosu odpovědnosti za škodu spojenou s pozemní komunikací na správce. Tento krok směřuje ke sjednocení prozatím nejednotné praxe (otázka, zda odpovědnost nese vlastník nebo správce, na kterého vlastník přenesl svá oprávnění). Zároveň je vlastník pozemní komunikace ponechán v pozici ručitele za odpovědnostní závazky správce tak, aby nemohlo dojít ke zhoršení postavení poškozeného.

K bodu 58:

Navrhuje se zveřejňovat údaje o zákazu a omezení vjezdu tranzitní nákladní dopravy podle § 24a stejným způsobem, jako jsou zveřejňovány údaje o uzavírkách a objížďkách a údaje o povolení zvláštního užívání pozemních komunikací.

K bodu 59:

Legislativně technická úprava vyvolaná změnami v § 29a.

K bodům 63, 65, 78, 85 a 86:

Legislativně technická změna spočívající ve vypuštění odkazů na pojem rychlostní silnice v rámci zákona o pozemních komunikacích.

K bodu 64:

Formulační změna vyvolaná zrušením pojmu rychlostní silnice.

K bodům 71 až 77:

Navržené změny obsažené v těchto novelizačních bodech se dotýkají problematiky styku pozemních komunikací s dráhami. Stávající právní úprava se jeví v mnoha ohledech již nedostatečnou. Především se jedná o problematiku zřizování úrovňového křížení (přejezdů) s pozemními komunikacemi. Zákon ve své současné podobě upravuje explicitně případy křížení dráhy pouze s některými kategoriemi pozemních komunikací, což v praxi přináší významné problémy. Nejmarkantněji se tyto problémy projevují v případě účelových komunikací, kdy na sebe naráží absence zákonné úpravy zřizování přejezdů na těchto komunikacích na straně jedné a skutečný stav věci, tj. počet fakticky existujících přejezdů na účelových komunikacích. Ze statistik Správy železniční dopravní cesty vyplývá, že téměř polovina všech zřízených přejezdů leží právě na účelových komunikacích. Právní úprava styku s dráhami tak bude nově vztažena na všechny druhy pozemních komunikací (samozřejmě s působením pro futuro). Zároveň došlo k určitým dílčím, spíše formulačním, úpravám a doplněním právní úpravy povolování zřizování přejezdů, a to zejména ve snaze o větší přehlednost a srozumitelnost dané úpravy.

K bodům 79, 82 a 100:

V současné době jsou v případě zjištění překročení nejvyšších povolených hodnot v rámci kontrolního vážení ukládány kromě pokut ještě povinnosti k náhradě nákladů vážení, avšak pouze pokud vážení provádí vlastník pozemní komunikace nebo kraj (nikoliv policie). S ohledem na svou výši (6.000,- Kč) získává náhrada nákladů vážení zejména v případech malých přetížení vozidla, u kterých samotná pokuta činí 7.000,- Kč, v zásadě i charakter sankce, resp. dosti významně sankci navyšuje. Z pohledu provozovatele vozidla tak při stejném přetížení vozidla dochází ke značnému rozdílu ve výši sankce v závislosti na tom, kdo kontrolní vážení provádí; u malého překročení hmotnostních limitů dále tvoří náhrada nákladů vážení podstatnou část finančních nákladů spojených s uloženou sankcí. Navrhuje se proto změna spočívající ve vypuštění náhrady nákladů vážení za současné úpravy výše pokut za překročení nejvyšších povolených hmotností vozidel. Zákon o pozemních komunikacích v § 43 odst. 2 stanoví specifický postup stanovení výše pokuty při přetížení vozidla (překročení nejvyšší povolené hmotnosti vozidla), a to výměrou 7 000,- Kč za každou započatou tunu přetížení. Tento princip na straně jedné představuje objektivní měřítko při určování celkové výše sankce, na straně druhé výrazně omezuje možnost přihlédnutí k závažnosti porušení právní povinnosti (resp. tato závažnost je vyjádřena paušalizovaným způsobem – výměrou za 1 tunu přetížení). Při hodnocení aplikační praxe v této oblasti se ukázalo, že zejm. u malých přetížení (v řádu desítek popř. stovek kilogramů) je žádoucí zohlednit malou intenzitu tohoto porušení, neboť při započtení nákladů vážení a správního řízení je provozovateli vozidla i v tomto případě v současné době uloženo zaplacení 14 000,- Kč (6 000,- náhrada nákladů vážení + 7 000,- pokuta + 1 000,- náklady správního řízení). Vzhledem k tomu se navrhuje rozdělit „první“ tunu přetížení na poloviny, tj. zohledňovat celkové přetížení do 500 kg (speciální sazba pokuty) a nad 500 kg do 1 tuny (obecná sazba pokuty za 1 tunu). Konkrétní hodnoty navýšení pokut a určení výše speciální pokuty za přetížení do 500 kg byly stanoveny po důkladné analýze dopadů této změny na provozovatele vozidel a subjekty, které jsou příjemci pokut a náhrad nákladů vážení. V návaznosti na výsledky této analýzy byla speciální sazba pokuty za malá přetížení (do 500 kg) stanovena ve výši 5 000,- Kč a obecná sazba pokuty byla stanovena na 9 000,- Kč za jednu tunu přetížení. Dopady navrhovaného zrušení náhrady nákladů vážení a úpravy výměry sankce byly propočteny na modelovém příkladu 100 vážení, zohledňujícím různou výši přetížení (do 5 t) s převahou přetížení menší intenzity (do 0,5t a do 1 t) a zohledňující rovněž různé subjekty provádějící vážení.

Z modelového propočtu vyplývá, že na straně provozovatelů vozidel dojde

v celkovém hodnocení dopadů v zásadě k zachování celkové výše nákladů (resp. mírné snížení o 3 %). Ve vztahu k provozovatelům vozidel bude tedy celkový objem uložených pokut srovnatelný se současnou právní úpravou, ovšem bude docházet k nižší penalizaci při malých přetíženích (zásadní rozdíl zejm. při započtení nákladů vážení), ovšem při vyšších přetíženích už se penalizace vyrovná, popř. bude vyšší (při individuálním dopadu započítávajícím náklady vážení dochází k vyrovnání u přetížení o 3 tuny a dále navyšování penalizace). Při pohledu na celkové dopady na provozovatele vozidel (zohledňující skutečnost, že ne vždy dochází k náhradě nákladů vážení) dojde k vyrovnání dopadů už od přetížení o 2 tuny a k nárůstu při přetížení od 5 tun výše. Navržená úprava tedy oproti současné úpravě přísněji penalizuje vyšší přetížení. Z pohledu příjemců pokut (a náhrad nákladů vážení) dojde i při zachování celkové částky vybraných pokut k určitým posunům při jejím rozdělování, neboť (s výjimkou nákladů řízení 1 000 Kč) bude celá částka rozdělena podle zákonných poměrů, což v celkovém pohledu z hlediska relativních poměrů (%) nejvíce zvýhodní obce, nejméně naopak stát, a to v důsledku skutečnosti, že kraj, na jehož území bylo vážení provedeno, může být příjemcem až 85 % výnosu z uložené pokuty (při souběhu s vlastnictvím pozemní komunikace) a je rovněž nejčastějším příjemcem uložených nákladů vážení. Zároveň je kraj vždy příjemcem určité části uložené pokuty (alespoň 45 %), zatímco stát je příjemcem pouze, je-li vlastníkem pozemní komunikace, na níž je vážení prováděno.

Zvýšení nebo snížení příjmů na straně státu (SFDI), krajů nebo obcí je ve vztahu

k současnému stavu poměrně malé, v řádu jednotek procent (-8 %, -6 %, + 11%). Při bližším pohledu na rozdělení příjmů se zároveň ukazuje, že při vyšších přetíženích dojde k vyrovnávání popř. i navyšování příjmů oproti současné právní úpravě. Analýza byla provedena na modelovém vzorku, který počítá s přetížením do 5 tun a největší část případů přetížení vyhrazuje do 1 tuny (45 %). Při zahrnutí vyšších přetížení, popř. při přesunu četnosti rozložení ve prospěch vyšších přetížení by tedy došlo k úplnému vyrovnání navržené úpravy se současnou úpravou z hlediska dopadů na stát a kraje. Lze tedy konstatovat, že navržená změna, tedy vypuštění náhrady nákladů vážení za současného navýšení výše pokut za překročení nejvyšších povolených hmotností vozidel a stanovení speciální sazby pokuty za malá přetížení do 500 kg, nepřinese žádné významné nepříznivé důsledky pro provozovatele vozidel ani pro příjemce pokut ukládaných za překročení nejvyšších povolených hmotností vozidel.

K bodu 80:

Neurčitý pojem se nahrazuje pojmem, který je definován, přičemž obsah zůstává nezměněn.

K bodům 81 a 83:

Popis postupů při vysokorychlostním kontrolním vážení se zpřesňuje tak, aby odpovídal skutečně prováděnému stavu. Vážní lístek, který je výstupem z provedeného vysokorychlostního kontrolního vážení, se zašle správnímu úřadu, který pak v rámci sankčního řízení zašle doklad o výsledku vysokorychlostního kontrolního vážení spolu s oznámením o zahájení sankčního řízení provozovateli vozidla a následně jeho řidiči.

K bodům 84, 87 a 88:

Formulační úpravy jednotlivých ustanovení, jež reagují na navrhovaný přenos pravomocí z obecních úřadů na obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

K bodu 89:

V odstavci 4 se jedná o úpravu působnosti obecních úřadů v oblasti výkonu státní správy. Ministerstvo dopravy přistoupilo k navržené změně na základě dlouhodobých zkušeností, kdy nejsou především malé obce schopny výkon značné části pravomocí vyplývajících ze zákona fakticky zabezpečit. Z tohoto důvodu dochází k přesunu veškeré agendy na obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které tak budou vykonávat působnost silničního správního úřadu i ve věcech místních a veřejně přístupných účelových komunikací. V odstavci 5 se jedná o výslovné stanovení pravomoci újezdních úřadů vykonávat působnost silničního správního úřadu ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací na území vojenského újezdu. V návaznosti na vložení tohoto ustanovení byl doplněn výčet silničních správních úřadů v § 40 odst. 1 právě o újezdní úřad (novelizační bod 84).

K bodu 90:

Navrhuje se zavedení možnosti uložit rozhodnutím v řízení na místě nápravné opatření směřující k odstranění nedostatků zjištěných v rámci výkonu státní kontroly. S ohledem na nový kontrolní řád již tento úkon není součástí výkonu kontroly, ale správním řízením na kontrolu navazujícím. Vzhledem k tomu se jeví účelné využití řízení na místě (kdy správní řád sám využití tohoto řízení v návaznosti na provedenou kontrolu umožňuje) nebo řízení zahájené z moci úřední na základě protokolu o kontrole. Příkazní řízení se naopak jako vhodné nejeví (zejm. s ohledem na možnost podání odporu).

K bodům 91 a 95:

Vzhledem k rozdílnému znění příslušných ustanovení ve verzi platné a dosud neúčinné a ve verzi platné a účinné po zrušení novely (vybraných ustanovení zákona č. 347/2009 Sb.) nahrazují se, z důvodu, aby se předešlo vzniku pochyb, o které znění se jedná, celá ustanovení § 42a odst. 1 a § 42b odst. 1, přestože se oproti jejich nyní platnému a účinnému znění jedná pouze o dílčí doplnění a úpravy - o legislativně technickou úpravu odrážející změny provedené v § 19 (§ 42a odst. 1 písm. a) a § 42b odst. 1 písm. a)), dále o legislativně technickou opravu chybného odkazu (§ 42b odst. 1 písm. r)), o formulační zpřesnění některých skutkových podstat (§ 42a odst. 1 písm. b), d) a l) a § 42b odst. 1 písm. b), d) a l)) a o zpřesnění a doplnění správního trestání v souvislosti s poškozováním veřejně přístupné účelové komunikace (§ 42a odst. 1 písm. g), h), j), k) a § 42b odst. 1 písm. g), h), j), k)). Ve svém Doporučení ke změnám zákona o pozemních komunikacích upozorňoval Veřejný ochránce práv na nedostatečnou úpravu správního trestání ve vztahu k poškozování veřejně přístupných účelových komunikací. Podle zákona o pozemních komunikacích fakticky neexistuje nástroj, jak zničení této kategorie pozemní komunikace postihnout veřejnoprávními prostředky. Doposud správní orgány postupovaly cestou uložení pokuty za správní delikt dle § 42b odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích - neoprávněné uzavření veřejně přístupné účelové komunikace. V rámci soudního přezkumu však Nejvyšší správní soud dospěl k názoru (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 9 As 39/2009), že uložení pokuty dle citované skutkové podstaty je nezákonné. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že faktické poškození či zničení komunikace nelze zaměňovat s jejím „administrativním uzavřením“ ve smyslu § 24 zákona o pozemních komunikacích (např. pro opravy komunikace apod.). Vzhledem k výše uvedenému tudíž návrh rozšiřuje úpravu obecného užívání spočívající v zákazu znečišťovat či poškozovat pozemní komunikace i na veřejně přístupné účelové komunikace (viz novelizační bod 25). Prostřednictvím změn obsažených v těchto novelizačních bodech pak dále návrh zpřesňuje a doplňuje absentující úpravu správního trestání. Nově bude postiženo jako přestupek, resp. správní delikt jednání, při kterém dojde k poškození veřejně přístupné účelové komunikace bez vozovky takovým způsobem, že je znemožněno její obecné užívání. Povaha některých účelových komunikací bývá často různorodá, zvláště pak v případě lesních či polních cest, které prakticky nemají zpevněný povrch (či pouze ryze jednoduše zpevněný např. štěrkem). S vědomím této skutečnosti pak bylo konstruováno i navržené znění skutkové podstaty daného deliktu. Na zřetel byla vzata především situace, kdy by trestání prostého poškození nezpevněné účelové komunikace nebylo účelné a přiměřené, neboť k němu může dojít velmi snadno (např. na podmáčené půdě pouhým vyjetím kolejí zemědělským či lesním strojem). U účelových komunikací se zpevněným povrchem, tedy vozovkou, je na místě (obdobně jako u ostatních kategorií pozemních komunikací) zvolit přístup, který sankcionuje poškození i znečištění takovéto komunikace. V § 42a odst. 1 se vypouští skutková podstata přestupku spočívajícího v tom, že fyzická osoba jako prodejce nevyznačí při prodeji na kupónu prokazujícím zaplacení časového poplatku počátek doby platnosti kupónu, neboť prodejcem dálničních známek nemůže být nepodnikající fyzická osoba, vždy se jedná o právnickou osobu či podnikající fyzickou osobu, a proto plně postačí úprava této skutkové podstaty v § 42b odst. 1 písm. r). Postihování fyzických osob (zaměstnanců takového prodejce) není cílem této právní úpravy. V § 42b odst. 1 dochází k rozdělení skutkové podstaty dosud obsažené pod písm. r) (překročení hodnot stanovených zvláštním právním předpisem při kontrolním vážení) na dvě skutkové podstaty, a to na skutkovou podstatu nově obsaženou pod písm. s) vztahující se k překročení nejvyšších povolených hmotností vozidla a na skutkovou podstatu nově obsaženou pod písm. t) vztahující se k překročení nejvyšších povolených rozměrů. Tato úprava se stala potřebnou v návaznosti na změny v oblasti kontrolního vážení (novelizační bod 100). Dále se v § 42b odst. 1 vypouští skutková podstata správního deliktu spočívajícího v tom, že provozovatel vozidla neoznámí na žádost příslušného silničního správního úřadu totožnost řidiče vozidla, které překročí při vysokorychlostním kontrolním vážení stanovené hodnoty, dosud obsažená pod písm. t), neboť zákon v současném znění již neobsahuje ustanovení, které by provozovateli vozidla ukládalo povinnost, jejíž porušení by mohlo být takto sankcionováno.

K bodu 94:

Obdobně jako u novelizačních bodů 91 a 95 se z důvodu předejití případným pochybám, o které znění příslušného ustanovení se jedná, nahrazuje celé ustanovení § 42a odst. 7, přestože se provádějí jen částečné, převážně legislativně technické úpravy daného ustanovení vyvolané změnami ve skutkových podstatách správních deliktů. Nově zakotvená skutková podstata přestupku spočívající v poškození veřejně přístupné účelové komunikace bez vozovky takovým způsobem, že znemožní její obecné užívání, byla zařazena do kategorie, v níž lze uložit pokutu až do výše 200 000 Kč (odkaz na odst. 1 písm. h) v § 42a odst. 7 písm. c)). Možnost uložit pokutu v blokovém řízení se rozšiřuje i na případ, že se řidič dopustí přestupku tím, že nezajistí úhradu mýtného, tak, aby se možnost uložit pokutu v blokovém řízení vztahovala na všechny přestupky spáchané v souvislosti s mýtným (§ 42a odst. 7 písm. e)).

K bodu 98:

Jedná se o vypuštění nadbytečné závorky odkazující na ustanovení, k jehož porušení skutková podstata správního deliktu zakotvená v § 42b odst. 4 směřuje. Takovýto odkaz neobsahuje ani věcně shodná skutková podstata přestupku obsažená v § 42a odst. 5.

K bodu 99:

Obdobně jako u novelizačních bodů 91, 94 a 95 se z důvodu předejití případným pochybám, o které znění příslušného ustanovení se jedná, nahrazuje celé ustanovení § 42b odst. 6. Navrhuje se sjednocení se standardní úpravou ukládání pokut u správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob, tj. při spáchání správního deliktu nebude uložení pokuty ponecháno na úvaze silničního správního úřadu, ale uložení pokuty bude obligatorní. Jedná se spíše o posílení právní jistoty, neboť ve správní praxi jsou pokuty standardně ukládány. Dále se jedná převážně o legislativně technické úpravy vyvolané změnami ve skutkových podstatách správních deliktů. Nově zakotvená skutková podstata správního deliktu spočívající v poškození veřejně přístupné účelové komunikace bez vozovky takovým způsobem, že znemožní její obecné užívání, byla zařazena do kategorie, v níž lze uložit pokutu až do výše 200 000 Kč (odkaz na odst. 1 písm. h) v § 42b odst. 6 písm. c)). Úprava obsažená dosud pod písm. e) se zcela vypouští pro nadbytečnost a zmatečnost. Příkazní řízení je možné použít pouze při postupu podle zákona o přestupcích, v případě uvedených skutkových podstat se však jedná o řízení podle správního řádu. Příkaz podle správního řádu není zvláštním typem řízení, ale zvláštním typem rozhodnutí, a možnost jeho aplikace vyplývá již z obecného použití správního řádu. Úpravu dosud uvedenou pod písm. e) je tedy vhodné bez náhrady vypustit.

K bodu 101:

Současné znění zákona umožňuje uložení blokové pokuty v případě spáchání přestupku v oblasti systému elektronického mýtného pouze v jediném případě - když řidič užije vozidlo, aniž by zadal do elektronického zařízení údaje umožňující stanovení mýtného nebo zadá tyto údaje chybně (§ 42a odst. 3 písm. b)). Nejeví se však jako důvodné, aby tato možnost nebyla dána i pro případy spáchání typově obdobných přestupků. Z tohoto důvodu je navrhováno rozšíření okruhu přestupků, za které lze ze strany orgánů Celní správy a Policie ČR uložit blokovou pokutu. Zároveň dochází k úpravě odkazu na dnes již zrušené písmeno f) v § 42a odst. 4.

K bodu 102:

V současné době je poněkud složitým způsobem dovozována možnost obecní policie řešit přestupky podle zákona o pozemních komunikacích v blokovém řízení, jakožto orgánu obce, která je silničním správním úřadem (§ 40 odst. 1 věta druhá). Vzhledem k navrhovanému přesunu působnosti silničního správního úřadu z obcí na obecní úřady obcí s rozšířenou působností je pak na místě, aby oprávnění obecní policie projednávat vybrané přestupky v blokovém řízení bylo explicitně zakotveno.

K bodům 103 a 104:

Jedná se o legislativně technické úpravy reagující na změny v kontrolním vážení (vypuštění úhrady nákladů vážení) a na změny ve skutkových podstatách správních deliktů.

K bodu 105:

V legisvakanční lhůtě novely zákona o pozemních komunikacích - zákona č. 18/2012 Sb. byla přijata další novela zákona o pozemních komunikacích – zákon č. 196/2012 Sb., kterým měl být do ustanovení § 43a odst. 1 písm. b) vložen odkaz na § 42b odst. 1 písm. r), avšak vzhledem k tomu, že při přijímání této novely nebyly zohledněny změny v platném, ale dosud neúčinném znění § 43a odst. 1 (plynoucí z novely zákonem č. 18/2012 Sb.), zamýšlený záměr vložení odkazu na § 42b odst. 1 písm. r) se v platném znění neprojevil. Navrženým zněním se napravuje stav, který byl záměrem výše uvedené novelizace a současně navržené znění zohledňuje změny v § 42b odst. 1 (posun v označení jednotlivých ustanovení).

K bodu 106:

V současné době je k výběru kauce v případě, že je provozovatel vozidla podezřelý ze spáchání deliktu spočívajícího v překročení hodnot při kontrolním vážení, oprávněný pouze celník. Nyní se oprávnění k výběru kauce v tomto případě zakotvuje i pro policistu.

K bodu 107:

Jedná se o legislativně technickou opravu chybného odkazu.

K bodům 108, 111 a 112:

Zákon č. 18/2012 Sb. ve své části obsahující novelu zákona o pozemních komunikacích zrušil ke dni své účinnosti (1. leden 2013) možnost ukládání kaucí v případě uložení blokové pokuty za spáchaný přestupek (§ 43a odst. 1 písm. b)). S ohledem na tuto skutečnost se stávají ustanovení § 43b odst. 4 a 5 irelevantními a je tak navrhováno jejich zrušení.

K bodům 109 a 110:

Jedná se o opravu formulační nepřesnosti tak, aby se právní úprava vrácení kauce vztahovala nejen na kauce vybírané celníky, ale i na kauce vybírané policisty.

K bodu 113:

Jedná se o vypuštění nadbytečné úpravy, která již vyplývá z obecné úpravy závazných stanovisek ve správním řádu. Dále se doplňuje výjimka, že stanoviska uplatňovaná Policií ČR (resp. Ministerstvem vnitra) ke stavbám pozemních komunikací v územním a stavebním řízení nejsou závaznými stanovisky.

K bodu 114:

Výslovně se stanovuje, že v řízeních vedených ohledně veřejně přístupných účelových komunikací nacházejících se na území obcí, jsou tyto obce v postavení účastníka, a to i pokud nejsou vlastníky těchto pozemních komunikací.

V případě veřejně přístupných účelových komunikací, které jsou ve vlastnictví obce, a místních komunikací budou obce účastníky řízení z pozice vlastníků těchto komunikací. Jejich postavení jakožto účastníků řízení bude vzhledem ke změnám provedeným v § 10 odst. 4 vyplývat z obecné úpravy účastenství v § 27 správního řádu.

K bodu 115:

Legislativně technická úprava vyvolaná změnami v § 9, § 16, § 27, § 29a, § 38b a § 38d.

K Čl. II:

V reakci na změny v pojmosloví a kategorizaci pozemních komunikací návrh obsahuje přechodná ustanovení, která vyjasňují vztah mezi pojmy stávající právní úpravy a nově navrhované úpravy. Do kategorie dálnice I. třídy budou zařazeny všechny stávající dálnice. Do kategorie dálnice II. třídy budou zařazeny jednak rychlostní silnice se směrově oddělenými jízdními pásy a dále rychlostní silnice bez směrově oddělených jízdních pásů, pokud jsou zařazeny do transevropské silniční sítě. Konkrétně se jedná o západní část severního obchvatu města Cheb v trase rychlostní silnice R6. Vzhledem k tomu, že dochází i ke změně působnosti správních orgánu, obsahuje tento návrh i standardní přechodné ustanovení pamatující na řízení zahájená ještě v době účinnosti stávající právní úpravy. S ohledem na zachování právní jistoty se doba, po kterou u zaevidovaného elektronického zařízení neproběhla žádná mýtná transakce a v návaznosti na níž může dojít k propadnutí kauce a předplaceného mýtného, počítá nejdříve až od okamžiku nabytí účinnosti tohoto zákona.

K Čl. III: K bodu 1:

Ustanovení § 6 odst. 7 je svou povahou ustanovením přechodným, které umožňuje řidičům určitých kategorií vozidel přepravovat na zadním sedadle dětí bez použití zádržného bezpečnostního systému. Možnost využití tohoto ustanovení však byla vázána k nejzazšímu datu 1. 5. 2008. S ohledem na faktickou obsolenci tohoto ustanovení se navrhuje jeho vypuštění.

K bodům 2 a 3:

Legislativně technické úpravy navazující na vypuštění odstavce 7 v § 6.

K bodům 4 až 6:

Změna zákona o silničním provozu spočívá v obecném snížení nejvyšší dovolené rychlosti na silnici pro motorová vozidla na 110 km/h za současného připuštění možnosti na určitých úsecích, které splňují zejména podmínky bezpečnosti provozu, tuto rychlost zvýšit až na 130 km/h. V této souvislosti předkladatel upozorňuje na skutečnost, že převážná část stávajících silnic pro motorová vozidla bude zařazena do kategorie dálnice (viz výše) a bude na nich tedy zachována nejvyšší dovolená rychlost 130 km/h. Snížení nejvyšší dovolené rychlosti na pozemních komunikacích označených dopravní značkou „silnice pro motorová vozidla“ o 20 km/h vychází z předpokladu, že tyto silnice sice budou mít kvalitnější a bezpečnější parametry než silnice I. třídy, zároveň ovšem nikoliv na úrovni dálnice.

Návrh rovněž výslovně pamatuje na situace, kdy dálnice či silnice pro motorová vozidla (tak jak bude podle zákona o pozemních komunikacích nově umožněno) nemá směrově oddělené jízdní pásy. S ohledem na nutnost zachování bezpečného silničního provozu na takovýchto komunikacích je zavedena zákonná povinnost pro úřady stanovující dopravní značení upravit na těchto typech komunikací rychlost místní úpravou nejvýše na 90 km/h. Tuto variantu (osazení konkrétních úseků dopravními značkami) považuje předkladatel za vhodnější a přehlednější – a z hlediska provozu i bezpečnější – než stanovení další zákonné hranice pro maximální dovolenou rychlost.

K bodům 7 a 11:

Vzhledem ke zrušení pojmu rychlostní silnice a jeho vypuštění (včetně všech odkazů na něj) v zákoně o pozemních komunikacích se navrhuje provedení obdobné legislativně technické změny rovněž v rámci zákona o silničním provozu.

K bodům 8, 9, 10, 12 a 13:

V souvislosti s návrhem možnosti zákazu tranzitní nákladní dopravy na silnicích II. a III. třídy je v související novelizaci zákona č. 361/2000 Sb. připojen i soubor změn upravujících některé aspekty místní a přechodné úpravy na pozemních komunikacích, a to zejm. procesní a organizační.

K § 76 odst. 5

Navrhovaná formulační úprava přednosti pokynů policisty (popř. dalších uvedených úředních osob) při řízení provozu podle § 75 zákona č. 361/2000 Sb. jednak zobecňuje užité pojmy tak, aby formulačně odpovídaly § 75 odst. 1 zákona, jednak rozšiřuje kategorii úpravy provozu, které jsou pokyny policisty nadřazeny, i na úpravu obecnou, tj. na pravidla obsažená v zákoně č. 361/2000 Sb. bez speciálního vyznačení na pozemní komunikaci. Jedná se o nezbytné doplnění a reflexi již stávající praxe (např. pokyny pro objetí havárie mimo pozemní komunikaci, po chodníku apod.). V souvislosti se změnou tohoto ustanovení se rovněž navrhuje bez náhrady vypustit část stávajícího § 77 odst. 6 zákona, upravující povolování okamžitých výjimek z místní a přechodné úpravy provozu pokyny policisty. Toto ustanovení je zavádějící a v zásadě nadbytečné, neboť v tomto případě nejde o žádné správní řízení (např. řízení na místě), ve kterém by bylo povolováno určité odchylné jednání, ale o pokyn policisty, který je řidič povinen uposlechnout i v případě, že je v rozporu s místní nebo přechodnou úpravou provozu. Jedná se tedy o nadřazenost pokynu policisty (popř. jiné vymezené úřední osoby) nad ostatními druhy úpravy provozu, jak je vymezena v § 76 odst. 5 zákona a toto vymezení je zcela dostatečné.

K § 77 a § 77a

Navrhované nové znění § 77 a § 77a zákona č. 361/2000 Sb. obsahuje následující podstatné změny oproti stávajícímu znění: 1. Určení konkrétního procesního postupu, kterým se stanovení místní a přechodné úpravy provozu provádí. Návrh zde rozlišuje mezi stanovením úpravy na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích a umístěním úpravy na účelových komunikacích, které nejsou veřejně přístupné. V prvním případě je o postup určených úřadů při výkonu státní správy, který se řídí správním řádem, popř. speciálními procesními pravidly v zákoně č. 361/2000 Sb. S ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek č. j. 2 Ao 3/2008 - 100 ze dne 7. 1. 2009) se navrhuje výslovně v § 77 zákona vyjádřit, že stanovení úpravy provozu se pro určité kategorie dopravního značení provádí prostřednictvím opatření obecné povahy. Návrh tedy v tomto případě primárně zapracovává ustálenou judikaturu (popř. i doktrinální názory) a s ohledem na procesní ekonomii a nenavyšování administrativních a jiných nákladů na straně správních úřadů zachovává dvojí postup při stanovení místní a přechodné úpravy. U značek stanovících povinnosti odchylné od obecné úpravy (typicky značky příkazové, zákazové, přednostní a dodatkové tabulky k nim a světelné signály – semafory) bude přímo zákonem stanovena forma opatření obecné povahy, u jiného (informativního) dopravního značení tato forma stanovena nebude (zde by se mělo v zásadě jednat o postup podle části čtvrté správního řádu).

Ve druhém případě – tj. ve vztahu k účelovým komunikacím, které nejsou veřejně

přístupné – již dle stávajícího znění zákona stanoví úpravu provozu její vlastník. Ten ovšem není správním orgánem a předkladatel nepovažuje za vhodné a účelné přenášet na vlastníka pozemní komunikace v tomto případě výkon veřejné moci a požadovat po něm postup podle správního řádu. Vzhledem k tomu byl u vlastníka účelové komunikace, která není veřejně přístupná, zvolen jiný postup, a to postup, který umožňuje obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností reagovat na nevhodně umístěnou úpravu provozu, ale který zároveň snižuje administrativní náklady s tím spojené. Umístění místní a přechodné úpravy provozu bude na veřejně přístupných účelových komunikacích provádět jejich vlastník, který má současně povinnost toto umístění místní nebo přechodné úpravy provozu do 5 dnů oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Ten následně může, pokud není splněna podmínka bezpečnosti, nařídit odstranění takové místní nebo přechodné úpravy provozu. Tento postup byl i terminologicky odlišen (stanovení x umístění) a odpovídá skutečnosti, že vlastník zde nekoná z pozice správního orgánu, zároveň ale existuje veřejný zájem na tom, aby umisťování dopravního značení nebylo zcela na libovůli vlastníka a existovala alespoň následná správní kontrola. 2. Projednání návrhu stanovení místní a přechodné úpravy provozu s jinými orgány. Stávající znění § 77 zákona uvádí, že před vydáním stanovení si příslušný úřad musí opatřit stanoviska nebo vyjádření některých jiných orgánů. Navrhované úpravy zde směřují k provázání s § 172 správního řádu, podle kterého se návrh opatření obecné povahy projedná s dotčenými orgány. Návrh nového znění tedy jednak výslovně vyjmenovává dotčené orgány, jednak obsahuje určitou úpravu projednávání (důsledky nečinnosti). V případě sporů se uplatní postup řešení nesouladu mezi dotčenými orgány, popř. dotčeným orgánem a úřadem vydávajícím opatření obecné povahy podle § 136 správního řádu. I v případě, že stanovení místní a přechodné úpravy nebude prováděno formou opatření obecné povahy, považuje předkladatel za vhodné využití institutu dotčeného orgánu (namísto pouhé konstatace projednání s určitým orgánem), neboť umožňuje přímé napojení na příslušnou úpravu správního řádu. 3. Posílení a zpřesnění postavení Policie České republiky a Ministerstva vnitra při stanovování a umisťování místní a přechodné úpravy provozu. Stávající znění § 77 zákona uvádí, že ke stanovení se policie (popř. Ministerstvo vnitra u dálnic – pokud se v dalším textu zmiňuje policie, je míněno i MV) vyjadřuje, popř. dává stanovisko, nicméně toto stanovisko je nezávazné. Rovněž není určeno, které aspekty má policie primárně hodnotit. Navrhovaná úprava jednak provazuje z procesního hlediska postavení policie při stanovování úpravy provozu se zvolenou formou (opatření obecné povahy) tak, že policii určuje jako dotčený orgán, se kterým se návrh stanovení podle § 172 odst. 1 správního řádu projednává. V rámci tohoto projednávání může policie zamezit vydání opatření obecné povahy, pokud s ním vysloví nesouhlas, ale pouze z kvalifikovaných důvodů, kterými jsou ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti provozu na pozemních komunikacích. I zde se uplatní postup řešení nesouladu mezi dotčenými orgány, popř. dotčeným orgánem a úřadem vydávajícím opatření obecné povahy podle § 136 správního řádu.

Ve vztahu k umisťování úpravy provozu na účelových komunikacích, které nejsou veřejně přístupné, pak policie analogicky získává postavení dotčeného orgánu v řízení o odstranění umístěné místní nebo přechodné úpravy provozu, který vydává závazné stanovisko. 4. Zjednodušený postup stanovení přechodné úpravy provozu, výjimky ze správního řádu. S ohledem na mimořádný charakter přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích, která je stanovena na omezenou dobu, velmi často je spojena i s jiným správním rozhodováním (nejčastěji je přechodná úprava stanovována v souvislosti s uzavírkami a objížďkami podle § 24 zákona č. 13/1997 Sb.), případně vyžaduje poměrně rychlé stanovení (reakce na náhlé mimořádné situace v provozu), navrhuje se možnost stanovit přechodnou úpravu provozu bez projednání s dotčenými orgány a bez předchozího řízení o návrhu opatření obecné povahy, avšak nejvýše na dobu 60 dnů. Specielně u stanovení přechodné úpravy formou opatření obecné povahy je dále využita možnost dle § 173 správního řádu a navrhuje se obecně neprovádět její projednávání s dotčenými osobami. Projednání s dotčenými orgány je nicméně zachováno. Dále se u opatření obecné povahy navrhuje rovněž obecná výjimka (pro místní i pro přechodnou úpravu) z požadavku správního řádu na zveřejňování návrhu opatření na deskách obecních úřadů; opatření obecné povahy nebo jeho návrh se zveřejňuje, jen pokud se stanovení místní nebo přechodné úpravu provozu vztahuje k provozu v zastavěném území dotčené obce nebo může-li stanovením místní nebo přechodné úpravy provozu dojít ke zvýšení hustoty provozu v zastavěném území obce. Tento odklon od úpravy správního řádu je dán tím, že místní a přechodná úprava zejména na dálnicích a silnicích se může týkat správních obvodů řady obcí, aniž by ovšem bylo účelné zde speciálně návrh nebo vydané opatření zveřejňovat, čímž narůstají administrativní náklady vydávajícího úřadu. Skutečnost, že příslušné opatření bylo přijato, je pak pro všechny dotčené osoby dostatečně vyjádřena příslušnou dopravní značkou na pozemní komunikaci. Naopak v situacích, kdy se má místní nebo přechodná úprava provozu jakkoli dotknout provozu v zastavěném území dané obce, je účelné, aby se s návrhem takové úpravy měli občané možnost seznámit předem. Na veřejně přístupné účelové komunikaci může příslušný správní orgán stanovit místní nebo přechodnou úpravu opatřením obecné povahy i bez souhlasu vlastníka pozemní komunikace, neboť opatřením obecné povahy se účastníku provozu ukládají povinnosti odchylné od obecné úpravy provozu a taková možnost je tudíž nezbytná z hlediska bezpečnosti provozu. Naopak v případě ostatní místní a přechodné úpravy, která se nestanoví opatřením obecné povahy, lze takovou místní nebo přechodnou úpravu provozu na veřejně přístupné účelové komunikaci stanovit jen na návrh nebo se souhlasem jejího vlastníka. Jedná se zejména o informativní dopravní značky, které zpravidla nemají význam pro bezpečnost provozu, proto jejich umístění není nezbytně nutné, přičemž s ohledem na skutečnost, že náklady na jejich umístění nese vlastník veřejně přístupné účelové komunikace, jeví se jako žádoucí, aby se tak nedělo proti jeho vůli. 5. Rozšíření působnosti na neveřejné účelové komunikace. Ve stávajícím znění § 77 zákona č. 361/2000 Sb. není zohledněna skutečnost, že i na neveřejných účelových komunikacích (např. areály továren, skladů, parkovací domy) platí pravidla silničního provozu a místní (popř. přechodná) úprava provozu by měla splňovat požadavky § 78 zákona tak, aby nevznikaly nebezpečné situace. 6. Zpřesnění procesu udělování výjimek z místní a přechodné úpravy provozu. Pro účely správního povolování výjimky byly stanoveny jednak výslovné podmínky, jednak je navržena nenárokovost udělení výjimky. Ve vztahu k účelovým komunikacím, které nejsou veřejně přístupné, se nepředpokládá zvláštní správní řízení, ale předchozí souhlas vlastníka účelové komunikace; i v takovém případě ovšem musí být splněna podmínka zachování bezpečnosti provozu. 7. Formální rozdělení do 2 paragrafů. S ohledem na délku textu a lepší orientaci v něm byla stávající úprava § 77 rozdělena do dvou §§, přičemž § 77 upravuje stanovování úpravy provozu (dálnice, silnice, místní komunikace, veřejně přístupné účelové komunikace) a § 77a umisťování úpravy provozu (účelové komunikace, které nejsou veřejně přístupné).

K § 124

Navrhované úpravy působnosti u krajských úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností reflektují změny provedené v § 77 zákona (doplnění povolovacího řízení u účelových komunikací). Dále je navrženo vypustit nadbytečnou procesní úpravu, která je soustředěna v § 77 zákona (projednávání s Policií ČR) a doplnění chybějící místní příslušnosti pro stanovení úpravy provozu na pozemních komunikacích.

K bodu 14:

V souvislosti s dílčími úpravami kontrolního vážení a návazných sankcí se navrhuje i úprava bodového hodnocení v této oblasti. Jedná se v tomto případě o zásah do přílohy zákona č. 361/2000 Sb., ovšem jedná se zde o bodové hodnocení navázané na přestupek podle zákona č. 13/1997 Sb., nikoliv podle zákona č. 361/2000 Sb. Tento krok je navrhován zejm. s ohledem na to, že překročení povolených hmotnostních hodnot nákladního vozidla při kontrolním vážení sice představuje nebezpečné a škodlivé jednání, ovšem zejm. s ohledem na neúměrné opotřebování a ničení pozemní komunikace. Vliv na bezpečnost silničního provozu je řádové nižší a jde spíše o extrémní případy překročení technicky přípustné hmotnosti vozidla, které se u velkých nákladních vozidel prakticky nevyskytují. Zároveň v případě přetížení nákladního vozidla dochází většinou k souběhu odpovědnosti více osob (řidiče, dopravce, popř. i odesílatele), přičemž řidič mnohdy nemůže reálně ovlivnit hmotnost nakládaného nákladu. Bodové hodnocení může mít u profesionálního řidiče velmi citelné dopady (včetně ztráty zaměstnání), které se s ohledem na výše uvedené nezdají jako přiměřené.

K Čl. IV:

Jedná se o standardní přechodné ustanovení pamatující na stanovení místní a přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích a řízení o užití zařízení pro provozní informace zahájená ještě v době účinnosti stávající právní úpravy.

K Čl. V:

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve vypuštění pojmu rychlostní silnice z přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivu na životní prostředí s ohledem na jeho zrušení v zákoně o pozemních komunikacích. Pojem rychlostní silnice je nahrazen definicí, která je v souladu s příslušnými evropskými předpisy.

K Čl. VI:

Jedná se o obdobnou legislativně technickou úpravu zákona o správních poplatcích, tj. vypuštění pojmu rychlostní silnice z přílohy tohoto zákona.

K Čl. VII:

Jedná se o zrušení platné, ale dosud neúčinné novely zákona o pozemních komunikacích, kterou se měl změnit způsob prokazování úhrady časového poplatku za užití vybraných pozemních komunikací, a to z papírové dálniční známky na elektronické zařízení, tzv. elektronický kupón. V platnosti a účinnosti tak bude i po 1. 1. 2016 ponechána stávající úprava časového zpoplatnění.

K Čl. VIII:

Účinnost je navržena k počátku roku 2016. Důvodem je především změna působnosti v oblasti výkonu státní správy u obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, s čímž je spojena především nutnost zapracování finančních nákladů s tímto přesunem spojených do návrhu zákona o státním rozpočtu. Vzhledem k harmonogramu přípravy státního rozpočtu je zapotřebí, aby Ministerstvo vnitra zapracovalo potřebné údaje nejpozději do konce měsíce května předcházejícího roku, na který je státní rozpočet připravován. Účinnost je tedy nastavena tak, aby bylo možné bez zásadních potíží dostát výše uvedeným požadavkům. Datum 31. prosince 2015 je zvoleno z důvodu zachování právní jistoty tak, aby účinnost novely tohoto zákona předcházela datu, kdy mají nabýt účinnosti vybraná ustanovení novely č. 347/2009 Sb., která jsou tímto zákonem rušena. U ustanovení týkajících se propadnutí nevyčerpaného mýtného a možnosti vyřazení elektronického zařízení z evidence údajů o mýtném, pokud u něj neproběhla žádná mýtná transakce po dobu delší než 1 rok, se navrhuje nabytí účinnosti již 30 dnů po vyhlášení tohoto zákona, neboť s dřívějším nabytím účinnosti těchto ustanovení bude spojena větší úspora státu v platbách za služby poskytované k „aktivním“ elektronickým zařízením.

V Praze dne 12. listopadu 2014

Mgr. Bohuslav Sobotka, v.r. předseda vlády

Ing. Dan Ťok, v.r. ministr dopravy