zákon č. 268/2025 Sb.

1. Zhodnocení platného právního stavu

Rozvod manželství a řízení o něm

Popis platného právního stavu

Právní úprava rozvodu manželství až na menší odchylky vychází z právního stavu založeného již novelou zákona o rodině(dále jen „zákon o rodině“ nebo „ZOR“) provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Současná právní úprava vychází z požadavku na objektivní kvalifikovaný rozvrat, který je dán, pokud je soužití manželů rozvráceno hluboce, trvale a nenapravitelně (§ 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen

„občanský zákoník“ nebo „OZ“). Staví tedy na koncepci rozvodu založeného na principu rozvratu, který stojí naproti koncepci rozvodu založeného na principu dohody, jenž se

uplatňuje v některých zahraničních právních řádech. Hloubka rozvratu může být dovozována z toho, zda spolu manželé žijí. Pro závěr, že spolu manželé nežijí, není rozhodující absence společného bydlení či vedení společné domácnosti, ale absence manželského či rodinného společenství (§ 758 OZ). Manželé spolu tedy nežijí, pokud již nesdílejí záležitosti převážně osobního rázu (trávení společného času, vzájemná péče, intimní život apod.), přičemž alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. Trvalost rozvratu může být dána zejména délkou trvání rozvratu. Zákon žádnou konkrétní délku takového stavu nepředepisuje (s výjimkou tvrdostní klauzule). Nenapravitelnost rozvratu bude možno dovozovat z postoje samotných manželů, z nichž bude patrné, že si vztah nepřejí obnovit.

Z hmotněprávního hlediska lze rozlišovat dvě varianty rozvodu v závislosti na tom, zda soud

zjišťuje příčiny rozvratu, či nikoliv. Zjednodušený rozvod bez zjišťování příčin rozvratu je

možný za předpokladu, že se jedná o společný návrh manželů, přičemž soud dospěje k závěru o pravdivosti shodného tvrzení manželů o rozvratu manželství a o záměru dosáhnout rozvodu, a zároveň

manželství trvalo ke dni zahájení řízení o rozvod nejméně jeden rok,

manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí,

manželé se dohodli na úpravě poměrů společného nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu a jejich dohodu schválil soud v řízení péče soudu o nezletilé,

manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, bydlení a případně výživného pro dobu po rozvodu (§ 757 OZ).

Zde na rozdíl od právní úpravy v § 24a ZOR není existence daných skutečností spojena s automatickým nástupem nevyvratitelné domněnky kvalifikovaného rozvratu. Soud by si měl na základě tvrzení manželů vždy učinit vlastní závěr o tom, zda k takovému rozvratu došlo,

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2023.

či nikoliv. Dohoda o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu musí být schválena soudem, dohody o úpravě majetkových poměrů, bydlení, popř. výživného by měly mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy.

Nejsou-li splněny podmínky pro postup podle § 757 OZ, rozvede soud manžele v klasickém řízení o rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu (§ 755 OZ). Zde se zjišťuje nejen existence

kvalifikovaného rozvratu, ale i jeho příčiny.

Zároveň platí, že soud manželství nerozvede, i když je prokázána existence kvalifikovaného

rozvratu, nastoupí-li účinek tzv. tvrdostní klauzule. Ta zabraňuje provedení rozvodu

v případech, kdy by rozvod nepřiměřeně tvrdě dopadl na druhého manžela nebo na společné nezletilé dítě. Dle tvrdostní klauzule nemůže být manželství rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem nezletilého dítěte manželů, který je dán zvláštními důvody [§ 755 odst. 2 písm. a) OZ]. Dále nemůže být rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let [§ 755 odst. 2 písm. b) OZ].

Zvláštními důvody, pro které by byl rozvod v rozporu se zájmy dítěte, může být nepříznivý zdravotní stav dítěte, ať už po stránce fyzické či psychické. Aplikace tzv. tvrdostní klauzule je v praxi naprostou raritou, a to ještě pravidelně v důsledku nesprávného výkladu tohoto ustanovení. V praxi tak např. soudy nesprávně zkoumaly, zda je rozvod v zájmu nezletilých, nebo dovozovaly zájem nezletilých dětí z toho, že existuje naděje obnovení manželského soužití (což by správně mělo směřovat spíše k zamítnutí návrhu na rozvod manželství z důvodu neexistence kvalifikovaného rozvratu).

U tvrdostní klauzule ve prospěch manžela musí být uvedené podmínky splněny kumulativně. Zvlášť závažnou újmou se rozumí újma osobní, a to zejména v rovině citové nebo v rovině ekonomické. Může se jednat o invaliditu druhého manžela, jeho odkázanost na pomoc druhého apod. Mimořádnou okolností může být např. délka trvání manželského soužití.

Pro řízení o rozvodu je místně příslušným soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé naposledy společné bydliště v České republice, pokud v tomto obvodu alespoň jeden z nich stále bydlí. Není-li takový soud, je příslušným soudem obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení (§ 383 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZŘS“). Obecný soud se určí podle § 85 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). Bydliště se odvíjí od faktického stavu (§ 80 OZ). K projednání věci soud nařídí jednání, na kterém vyslechne účastníky. Od výslechu účastníků lze upustit, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými

2 HRUŠÁKOVÁMilanaZdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020,

, ,

s. 429, marg. č. 4. ISBN: 978-80-7400-795-8

.

obtížemi (§ 389 odst. 1 ZŘS). Jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny (§ 119 odst. 1 OSŘ).

Řízení o rozvod se na rozdíl od řízení ve věcech péče soudu o nezletilé vyznačuje tím, že je ovládáno zásadou projednací, která je nicméně významným způsobem modifikována. Soud může v řízení provést jiné než účastníky navržené důkazy, je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li tyto důkazy z obsahu spisu, nebo je-li to potřebné ke zjištění zájmů nezletilých dětí, pro něž nemůže být manželství rozvedeno, i když je rozvráceno.

Rozpad manželství s sebou přináší potřebu řešení řady právních otázek. Mají-li manželé společné nezletilé dítě, je třeba vždy absolvovat minimálně dvě soudní řízení, tj. řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu a dále řízení o rozvod manželství. Další otázky, jimiž jsou společné jmění manželů (dále jen „SJM“), výživné rozvedeného manžela a společné bydlení, mohou být řešeny dohodou. Soudní ingerence zde nastupuje teprve v případě, že se manželům dohodu nepodaří uzavřít.

Zhodnocení platného právního stavu

Stávající právní úprava rozvodu manželství a řízení o rozvodu obsahuje některé prvky, které jsou z hlediska aplikační praxe i právní teorie hodnoceny jako překonané. Tyto prvky komplikují a prodlužují proces rozvodu manželům, u nichž je rozvod nevyhnutelným řešením jejich situace. Nelze se přitom domnívat, že by na zachování těchto prvků v obecné rovině existoval veřejný zájem či zájem na ochraně některého z manželů. Jedná se o následující aspekty:

1. Jde o obecný požadavek na zjištění existence rozvratu manželství, který se uplatňuje

i v případě rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu (§ 756 a § 757 odst. 1 OZ). Široce

nastaven je také požadavek na zjištění příčin rozvratu (§ 756 OZ). Současná právní

úprava v tomto představuje jakýsi pozůstatek právní úpravy z doby před nabytím účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 a zákona o rodině, kdy se otázka viny na rozvratu řešila samostatným výrokem rozhodnutí, jímž soud vyhověl návrhu na rozvod. Hodnotový systém současné společnosti však již dávno dospěl do stadia, kdy se nazírání na vinu na rozpadu vztahu již nutně neodehrává na pozadí odsudku. Zároveň tento aspekt nemá dostatečnou právní relevanci ani z hlediska samotného rozvodu. V souvislosti s rozvodem manželství má zjištění o příčinách rozvratu svou relevanci pouze v okrajových případech, kdy by se měla uplatnit tvrdostní klauzule ve prospěch manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a u něhož jsou dány také ostatní mimořádné předpoklady svědčící pro zachování manželství [§ 755 odst. 1 písm. b) OZ]. Limitovaná je i možná použitelnost závěrů o příčinách rozvratu pro účely jiných řízení (řízení o vypořádání SJM při disparitě podílů a řízení o výživném rozvedeného manžela). Zjišťuje-li soud příčiny rozvratu a podíl manželů na něm, tyto skutečnosti uvede pouze v odůvodnění rozhodnutí rozsudku, jímž se manželství rozvádí. Vzhledem k ustanovení § 135 OSŘ soud rozhodující ve věci vypořádání SJM nebo ve věci výživného rozvedeného manžela není zjištěními o příčinách rozvratu učiněnými v řízení o rozvodu vázán. Tato otázka by měla být vždy řešena přímo v rámci příslušného řízení. V dané souvislosti by tak bylo možno uvažovat pouze o vytěžení důkazů k příčinám rozvratu z rozvodového spisu, to však pouze za předpokladu, že soud listiny manželům nevrátil, k čemuž u dokumentů osobní povahy dochází.Údaj o příčinách rozvratu manželství má v současnosti okrajově význam také z hlediska statistického sledování. Tato okolnost však sama o sobě nevyžaduje nezbytnost stanovení příslušných požadavků jako podmínek rozvodu manželství.

2. Jako nadbytečná je vnímána také podmínka smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců [§ 757 odst. 1 písm. a) OZ].

Je poukazováno, že již dnes se splnění této podmínky věcně nezkoumá a její splnění se v řízení toliko formálně konstatuje s přihlédnutím ke shodným tvrzením účastníků. Tuto podmínku lze vnímat jako překonanou i s přihlédnutím k vývoji v zahraničí, v němž je pozorovatelný určitý příklon ke smluvenému rozvodu bez dalších podmínek. Podle článku 1:4 odst. 1 Principů evropského rodinného práva se například nevyžaduje žádná doba faktického odloučení manželů.

3. S požadavky pod bodem 1. a 2. souvisí také požadavek na výslech manželů v řízení o rozvod manželství, od něhož lze upustit, pouze pokud by jeho provedení bylo spojeno

s velkými obtížemi (§ 389 odst. 1 ZŘS). V případě smluveného rozvodu je poukazováno, že se již dnes obvykle jedná pouze o formální úkon, z něhož soud již nic nového nezjistí. Za nadbytečný považují výslech manželů i někteří autoři.

Řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu

Popis platného právního stavu

Stávající právní stav týkající se úpravy poměrů nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, pro dobu po rozvodu rovněž obsahově vychází z právního stavu založeného již novelou zákona o rodině provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Tato úprava do značné míry navázala na právní úpravu zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném (dále jen „ZPR“). Jejím

základním východiskem je požadavek, podle něhož manželství nemůže být rozvedeno, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte pro dobu po rozvodu.V tomto ohledu se

jedná o posun oproti stavu platnému za účinnosti obecného zákoníku občanského i některým zahraničním právním úpravám, které závazné rozhodnutí o poměrech dítěte jako obligatorní předpoklad rozvodu nevyžadují. Pokud jde o způsob úpravy poměrů dítěte, požaduje se, aby

GRYGAR, Jiří. Rozvod od roku 2014 – poznatky a připomínky ze soudní praxe. Rekodifikace & praxe (Eplters Kluwer) č. 1/2016. s. 24. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT167668CZ. Commission on European Family Law. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses. dostupné na: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-English.pdf: „Divorce should be permitted upon the basis of the spouses' mutual consent. No period of factual separation should be required.“. Srov. ŠABATA, Karel. Dvě stručné poznámky k řízení o rozvod manželství. Soudce (Wolters Kluwer) č. 6/2014. s. 4. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT49032CZ. nebo ŠMÍD, Ondřej. Řízení o rozvodu manželství nově. Rekodifikace & praxe (Wolters Kluwer) č. 1/2014. s. 2. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT46693CZ. Srov. § 755 odst. 3 OZ, § 25 ZOR, § 32 ZPR.

o ní vždy rozhodl opatrovnický soud dítěte v samostatném řízení. Požadavek na vedení

samostatného řízení před opatrovnickým soudem v kontextu posléze či souběžně vedeného řízení o rozvod manželství vyplýval již z občanského soudního řádu z roku 1950.Tato úprava byla nicméně opuštěna jeho novelou č. 46/1959 Sb., jíž došlo ke spojení obou řízení. Ze spojení obou řízení vycházelo také původní znění OSŘ,které přetrvalo až do 31. 7. 1998.

Konkrétní forma úpravy poměrů dítěte se podle zákona může lišit v závislosti na tom, zda je vedeno klasické řízení o rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu (§ 755 OZ), popřípadě zda je řízení o rozvodu vedeno zjednodušeným postupem bez zjišťování příčin rozvratu (§ 757 OZ). Pro vedení řízení tímto zjednodušeným postupem se vyžaduje, aby se rodiče na úpravě poměrů

dítěte dohodli a soud jejich dohodu schválil. V případě klasického rozvodu se předpokládá

autoritativní rozhodnutí soudu o této záležitosti, byť není vyloučeno ani možné schválení dohody.

Rozhodnutí, resp. soudem schválená dohoda o poměrech dítěte by měla vždy řešit otázku péče a obvykle i výživy, pokud dítě nebylo svěřeno do společné péče obou rodičů. Jde-li o styk rodiče s dítětem, ten řešen být může, jeho stanovení však není podmínkou. V dohodě si přitom rodiče mohou ujednat podrobnější pravidla péče, jako je místo a způsob předání dítěte, vymezení záležitostí, o nichž je třeba druhého rodiče informovat, organizace volnočasových aktivit apod.

Místně příslušným je obecný soud nezletilého dítěte (§ 467 odst. 1 ZŘS), jímž se rozumí soud, v jehož obvodu má nezletilý své bydliště na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodných skutečností (§ 4 odst. 2 ZŘS). Účastníky řízení jsou matka, otec (§ 6 odst. 1, 2 ZŘS) a dítě zastoupené kolizním opatrovníkem, jímž soud zpravidla jmenuje orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále také jen „OSPOD“) (§ 469 ZŘS). K projednání věci samé soud nařídí jednání (§ 19 ZŘS). Jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny (§ 119 odst. 1 OSŘ).

Řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, soud by tedy měl i z vlastní iniciativy učinit taková skutková zjištění, která budou co možná nejvíce odpovídat objektivní realitě. Účinky rozsudku o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu, event. rozsudek, jímž se schvaluje dohoda rodičů, nastanou teprve právní mocí rozsudku o rozvodu. Vyloučena nicméně není a pravidelně také dochází k úpravě poměrů nezletilého pro dobu před rozvodem. Stejně jako v ostatních řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé soud rozhoduje o poměrech dítěte s největším urychlením. Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení (§ 471 odst. 2 ZŘS).

Zhodnocení platného právního stavu

Hlavní důvody, které vedly k zavedení stávajícího modelu zákonem č. 91/1998 Sb., lze shrnout takto:

Srov. § 240 zákona č. 142/1950 Sb. Srov. § 113 OSŘ ve znění účinném do 31. 7. 1998.

1. Vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení vede ke zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství.

2. K rozvodu nemůže dojít, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte, což má zamezit dlouhodobým sporům o děti po rozvodu manželství.

3. O dítěti rozhoduje specializovaný soudce, který již dítě může znát z předešlých řízení a může o něm rozhodovat i po rozvodu.

V rámci jiných již dříve předložených návrhů zákonůbylo provedeno zhodnocení relevantnosti těchto důvodů, které před více než 25 lety vedly k přijetí právní úpravy, jež s drobnými úpravami platí do současnosti.

S těmito dřívějšími návrhy se lze ztotožnit v tom, že nedošlo k naplnění důvodu přijetí dosavadní úpravy, který je uveden výše pod bodem 1. Předpoklad zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství v důsledku vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení se nenaplnil. Naopak se ukázalo, že samostatná řízení vedou především k nedůvodným průtahům celého procesu, což pro účastníky znamená nezanedbatelnou emoční a finanční zátěž. Zavedením samostatných řízení došlo k určitému vyprázdnění řízení o rozvod manželství. Manželé, kteří společně usilují o rozvod a dohodli se na uspořádání poměrů dítěte i na všech ostatních záležitostech, musí vždy nejprve počkat, než proběhne samostatné opatrovnické řízení. Teprve poté mohou absolvovat řízení o rozvod manželství. Jeho průběh lze hodnotit jako formální. Soud již věcně nepřezkoumává obsah uzavřených dohod, jeho činnost se omezuje pouze na ověření splnění formálních náležitostí. Průtahy vznikají nejen kvůli samotné existenci více řízení, ale případně také v důsledku rozdílných pravidel pro určování místní příslušnosti soudu pro jednotlivá řízení. Z tohoto důvodu může docházet k nežádoucím prodlevám při poskytování informací z opatrovnického spisu pro účely řízení o rozvodu. V důsledku toho se protahuje rovněž období, kdy už spolu manželé nežijí, stále však trvá společný majetkový režim, k jehož zániku dochází teprve okamžikem právní moci rozhodnutí o rozvodu. Manželé se proto v mezidobí potýkají s řadou praktických problémů spojených zejména se stávajícími, popř. s plánovanými závazky. Lze se domnívat, že uváděného cíle, který spočívá v klidnějším

a jednodušším průběhu celého procesu, by bylo možno lépe dosáhnout spojením obou řízení.

Např. tak, že by řízení, v němž má být rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu, bylo „hlavním řízením“, se kterým by bylo spojeno řízení o rozvod. Je potřeba brát

Srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana in HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 446– 453. ISBN: 978-80-7400-503-9. Srov. důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb.: „Zvýšení ochrany dítěte v souvislosti s rozvodem spočívá i v oddělení řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, které musí časově předcházet rozvodovému řízení. O úpravě poměrů k nezletilému dítěti by tak rozhodoval pouze opatrovnický soudce, který již může mít o dítěti informace z dřívějších, předcházejících řízení (např. řízení podle § 50 apod.), který bude o dítěti rozhodovat i po rozvodu a navíc jde o soudce svým způsobem specializovaného. Navrhované ustanovení by mělo chránit dítě před častou situací, kdy oba výroky nenabývají právní moci současně a právní postavení dítěte není delší čas postaveno najisto.“. Naposledy se jednalo o sněmovní tisk č. 40, 9. volební období, dostupný zde: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=9&T=40.

v potaz, že otázky řešené v jednotlivých řízeních jsou do určité míry propojeny, spojení řízení by tedy umožnilo soudci získat ucelenější náhled na situaci rodiny. To platí nejen pro smluvený rozvod, ale také pro klasický rozvod manželství.

Ztotožnit se nicméně nelze s dříve předloženými návrhy zákonů v hodnocení naplnění důvodu přijetí dosavadní úpravy, který je uveden výše pod bodem 2. Souhlasit nelze se závěrem o nadbytečnosti obligatorního schvalování dohod o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu

opatrovnickým soudem dítěte. Povinné zapojení soudu do úpravy poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu přímo či nepřímo napomáhá nalezení kvalitní úpravy těchto poměrů v zájmu

dítěte. Skutečnost, že obsah dohody podléhá soudnímu přezkumu, v jehož rámci může soud ověřovat pravdivost uváděných tvrzení, vede rodiče již ex ante k součinnosti a snaze o nalezení smírného řešení. Rodičům, kteří jsou schopni dosáhnout dohody již před zahájením řízení, soud napomáhá k odstranění nedostatků dohody a takto upravené dohody vytvářejí kvalitnější rámec vzájemných vztahů. V řadě případů je dohoda rodičů uzavřena právě až v důsledku zapojení soudu, který rodičům napomáhá při realizaci jejich rodičovské odpovědnosti. Opatrovnické řízení dále především vytváří předpoklady pro realizaci participačních práv dítěte, a to v podobě možnosti podílet se na řešení svých záležitostí z pozice plnohodnotného účastníka řízení. Souhlasit nelze ani s argumentem rozdílného přístupu k sezdaným a nesezdaným párům. Není smysluplné požadovat snížení standardu ochrany zájmů jednoho okruhu dětí pouze z toho důvodu, že jiným dětem lze takovou ochranu poskytnout jen obtížně.

Ztotožnit se s dříve předloženými návrhy zákonů nelze plně v hodnocení naplnění důvodu přijetí dosavadní úpravy, který je uveden výše pod bodem 3. Je pravdou, že se jedná o nejednoznačnou výhodu dosavadní úpravy, je-li rozhodování o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu ve většině případů prvním řízením dítěte před opatrovnickým soudem. Na druhou stranu zde zůstává výhoda pro případné další řízení o poměrech dítěte, kdy by měl rozhodovat

soud, který již dříve rozhodoval v souvislosti s rozvodem. Stejně tak je výhodná i specializace soudce. Ta nachází své plné uplatnění zejména ve skutkově i právně složitějších věcech, kdy

se rodiče nejsou schopni dohodnout. Erudice soudce bývá ale klíčová i v případech, kdy se situace díky dohodě rodičů jeví být jasná a přehledná. Právě zkušený a odborně vzdělaný soudce dokáže rozpoznat, že tato dohoda nemusí být plně v souladu se zájmem dítěte.

Specifickým problémem stávající právní úpravy je obligatornost zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem v řízení péče soudu o nezletilé. Platná právní úprava vychází z toho, že mezi

rodiči a dítětem pokaždé existuje hrozba střetu zájmů. Tento předpoklad však není případný. Jestliže se rodiče dokáží hladce dohodnout na všech záležitostech dítěte, není důvod se automaticky domnívat, že jsou takoví rodiče v možném střetu zájmů s dítětem. Naopak bude pravidlem, že tito rodiče, kteří své dítě znají nejlépe, dokáží nejlépe odhadnout jeho potřeby a pojmenovat jeho zájem. Lze se domnívat, že budou také v souladu s tímto zájmem jednat. Z praxe je přitom zřejmé, že v takových případech bývá role kolizního opatrovníka, jímž je zpravidla OSPOD, obvykle redukována na prostou podporu rodičovské dohody. Tento požadavek stávající právní úpravy tedy nelze považovat za nezbytný.

Statistická data o rozhodování soudů

O řešené problematice si lze učinit širší obrázek také s přihlédnutím k relevantním statistickým údajům o rozhodování soudů.

Délka opatrovnického řízení vedeného v souvislosti s rozvodem činila v letech 2020 až 2022 při autoritativním rozhodování soudu průměrně 231 dní, jde-li o délku opatrovnického řízení, v němž rodiče uzavřeli dohodu, ta v uvedeném období činila průměrně 117 dní.

Svěření do péče pro případ202020202021202120222022 rozvodu

rozhodnutídohodarozhodnutídohodarozhodnutídohoda

matce 224 113 243 115 239 103

otci 299 133 302 140 248 130

společná péče 128 102 116 99 121 92

střídavá péče 286 129 306 132 264 117

Stanovení výživného pro případ202020202021202120222022 rozvodu

rozhodnutídohodarozhodnutídohodarozhodnutídohoda

matce 282 131 280 137 279 121

otci 226 114 240 116 243 105

oběma – zvlášť matce

337 129 344 132 276 119

oběma – zvlášť otci

340 129 345 135 274 120

V roce 2022 činila délka řízení o rozvod průměrně 148 dní. Pokud řízení o rozvod předcházelo opatrovnické řízení, činila délka sporného rozvodu průměrně 228 dní, nesporný rozvod trval průměrně 154 dní (tato délka nijak nereflektuje možné přerušení řízení z důvodu vedení opatrovnického řízení, tj. zahrnuje i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno). Rozvodové řízení přitom představuje v případech, kdy se manželé na všem dohodnou, již jen formalitu, a tedy je třeba učinit závěr, že vedením samostatného rozvodového řízení dochází ke zbytečnému prodlužování celého procesu o dobu shora uvedenou.

VšechnyJen rozvodyKonalo se rozvodys nezl. dětmiopatrovnické řízení

Délka řízení (ve dnech) od zahájení řízení do právní moci rozhodnutí 148 179 178

Manželství rozvedeno 146 179 178

Na návrh manželky – sporný R 189 226 225

Na návrh manžela – sporný R 190 231 231

Společný návrh – smluvený R 125 156 154

Manželství nerozvedeno 179 x x Návrh zamítnut 297 x x

Řízení zastaveno 180 x x

Jiný důvod 145 x x

Převažujícím způsobem řešení péče a výživy jsou dohody, jejichž počet se v průběhu let 2020 až 2022 pohyboval v průměru okolo 85 %. Jelikož dohody představují výhodný nástroj uspořádání porozvodových vztahů k dětem, a to ať již z hlediska rychlosti řízení či z hlediska jejich následného dobrovolného dodržování oběma rodiči, je žádoucí fungování tohoto nástroje dále podpořit. S ohledem na četný výskyt dohod v praxi by se podpora měla dotknout významného okruhu rozvádějících se rodičů.

Počet práv – případů v opatrovnickém řízení

Svěření do péče pro případ202020202021202120222022 rozvodu

rozhodnutídohodarozhodnutídohodarozhodnutídohoda

matce 2 028 11 808 2 015 11 645 1 788 9 721

otci 275 906 263 954 248 826

Spol. péče 127 1 855 130 2 066 133 2 239

Stříd. péče 354 2 575 428 3 036 425 2 588

Stanovení výživného pro případ202020202021202120222022 rozvodu

rozhodnutídohodarozhodnutídohodarozhodnutídohoda

matce 398 1 320 379 1 586 336 1 326

otci 2 161 12 569 2 126 12 642 1 882 10 617

Oběma – zvlášť matce 195 1 347 250 1 490 292 1 326

Oběma-zvlášť otci 190 1 372 259 1 528 289 1 334

Z údajů za rok 2022, od kdy se v rozvodovém řízení sledují vybrané ukazatele, vyplývá, že podíl smluvených rozvodů zahájených společným návrhem manželů činil 64,1 %. Řízení o rozvod přitom v 51,3 % předcházelo opatrovnické řízení, kdy se manželé ke společnému návrhu následně rozváděli zjednodušeným způsobem celkem v 67,3 %. Je tedy zjevné, že se zbytečné prodlužování řízení, k němuž dochází především u nesporných rozvodů, dotýká poměrně velkého počtu případů.

Zároveň je také třeba vzít v potaz, že dvojí řízení vždy představuje zvýšenou administrativní zátěž, která se v roce 2022 týkala celkem 10 373 případů.

Předběžná úprava poměrů dítěte

Popis platného právního stavu

Současná právní úprava předběžných opatření ve věci péče soudu o nezletilé rozlišuje mezi dvěma druhy předběžných opatření, které je možné v rámci tohoto řízení uplatnit:

a) zvláštní předběžné opatření podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS a

b) obecné předběžné opatření podle ustanovení § 74 a násl. OSŘ.

Tato dvojkolejnost předběžných opatření v oblasti péče soudu o nezletilé se vyvinula historicky. Obecné předběžné opatření se v základní podobě vyskytovalo v OSŘ od počátku jeho platnosti. Ve vztahu k péči soudu o nezletilé tak bylo na základě tohoto obecného předběžného opatření možné účastníku řízení uložit, aby (§ 76 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 2013):

„a) platil výživné v nezbytné míře;

b) odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud; …

f) něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.“.

Zákon o rodině, ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 1. 10. 1995, však současně ve svém ustanovení § 46 umožňoval, aby v případě naléhavé potřeby měl národní výbor povinnost učinit předběžně i takové opatření, o kterém by měl jinak právo rozhodnout pouze soud. Soud pak měl dle tohoto ustanovení rozhodnout dodatečně, avšak praxe se vyvinula tak, že soud vzal toto správní předběžné opatření na vědomí a rozhodoval až o věci samé s odstupem i několika měsíců.

Proti této praxi zasáhl Ústavní soud, který v nálezu ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 20/94 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 72/1995 Sb.), uvedl:

„Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, stanoví v čl. 32 odst. 4, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Pokud tedy jiné právní předpisy stanoví, že správní orgány mají právo učinit taková opatření, o nichž má jinak právo rozhodnout pouze soud a případně stanoví, že soud rozhoduje o takových opatřeních dodatečně, jsou v rozporu s ústavním zákonem.“.

V reakci na toto rozhodnutí Ústavního soudu bylo do OSŘ vloženo nové ustanovení § 76a, které uvádělo (ve znění účinném od 26. 10. 1995):

KŘÍSTEK, Adam. Stručně o soudních předběžných opatřeních v oblasti péče soudu o nezletilé. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2017. str. 9. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT216544CZ. A to zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Že se jednalo o rychle přijatou právní úpravu, svědčí i skutečnost, že důvodová zpráva k tomuto zákonu o předmětném ustanovení nepojednává. Tj. od účinnosti příslušné části zákona č. 238/1995 Sb.

„(1) Ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo předáno do péče osoby, kterou v usnesení označí.“.

Návrh na vydání tohoto předběžného opatření mohla podat pouze obec s rozšířenou působností a soud musel o tomto návrhu rozhodnout bezodkladně nejpozději do 24 hodin od podání návrhu.

Zmíněná novela se však nedotkla ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) OSŘ. Kromě dvojkolejnosti došlo i ke „zdvojení“ právní úpravy pro případ předání nezletilého dítěte do péče osoby, kterou soud označí. V jednom případě se rozhodovalo do 7 dnů od podání návrhu (v praxi často označováno jako tzv. „pomalé“ předběžné opatření) a v druhém případě do 24 hodin od podání návrhu (označováno jako tzv. „rychlé“ předběžné opatření).

Poslední velkou změnou v této oblasti byla rekodifikace soukromého práva. V návaznosti na přijetí nového občanského zákoníku došlo k úpravě občanského soudního řádu tak, že nesporná řízení byla vyčleněna do samostatného zákona. Právní úprava péče soudu o nezletilé a s tím spojená úprava speciálního předběžného opatření (původní ustanovení § 76a OSŘ) se přesunula do ZŘS. Obecné předběžné opatření bylo ponecháno v občanském soudním řádu, vypuštěno však bylo „duplicitní“ písmeno b) ustanovení § 76 odst. 1 OSŘ, které se týkalo odevzdání dítěte do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud. Zachována byla také použitelnost obecného předběžného opatření pro účely péče soudu o nezletilé v podobě subsidiární využitelnosti.

Zhodnocení platného právního stavu

Potřeba určité speciální úpravy předběžného opatření ve vztahu k řízením ve věcech péče

soudu o nezletilé se vyvinula z praxe a její zakotvení bylo dílem rychlé reakce zákonodárce na rozhodnutí Ústavního soudu. Přestože úprava předběžných opatření, jak v OSŘ, tak i v ZŘS, doznala vícero změn,jednalo se vždy spíše o dílčí změny v návaznosti na jednotlivé problémy praxe, nikoliv však o komplexnější a ucelenější zásah zabývající se obecně potřebami praxe v této oblasti či komplexně problémy vyplývajícími z využití této předběžné úpravy poměrů dětí a jejími důsledky.

Dnem 1. 1. 2022 nabyla účinnosti novela ZŘS provedená zákonem č. 363/2021 Sb. Jejím cílem bylo podle důvodové zprávy vyjasnit, na základě jakého procesního postupu může dojít k odebrání dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření, a to s přihlédnutím k dříve nejednotnému přístupu soudů. Tato úprava byla podle důvodové zprávy postavena na následujících východiscích:

„Navrhovaná úprava se přiklání k řešení, podle něhož by mělo být možné umístit dítě mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké pouze na návrh orgánu sociálně-právní ochrany a za podmínek podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS. Důvodem je skutečnost, že toto opatření představuje krajní a zcela zásadní zásah do práv dítěte a jeho rodičů. Tento zásah

Např. speciální předběžné opatření přesunuté do zákona o zvláštních řízeních soudních bylo od 1. 1. 2014, kdy nabyl tento zákon účinnosti, novelizováno celkem 3krát, a to zákonem č. 87/2015 Sb., zákonem 296/2017 Sb. a zákonem 363/2021 Sb.

představuje jeho úplné vytržení z přirozeného prostředí. K tomuto opatření by tedy mělo být přistupováno pouze v mimořádných situacích ohrožení dítěte, kdy nelze péči o něj zajistit v jeho rodině. Mimořádnost takového zásahu se promítá především v omezené aktivní legitimaci k podání příslušného návrhu, kterou by měl mít pouze orgán sociálně-právní ochrany. Kvalifikovaný návrh příslušného orgánu by měl plnit rovněž regulační funkci k uplatnění mimořádného postupu, který se vyznačuje také dalšími odchylkami od standardního procesního postupu nařízení předběžného opatření směřujícími k urychlení jeho vydání (např. příslušnost obecného soudu navrhovatele, skutečnost, že nezletilý nemusí být zastoupen, vykonatelnost již vydáním atd.).

Na návrh jiné osoby nebo i bez návrhu by mělo být podle obecné úpravy možné pouze upravit péči k dítěti mezi jeho rodiči, případně rozhodnout o odevzdání dítěte do péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých. Zároveň nemá být ani nadále vyloučeno, aby bylo dítě na návrh orgánu sociálně-právní ochrany na základě tzv. rychlého předběžného opatření umístěno ve vhodném prostředí, kterým může být s přihlédnutím k okolnostem také péče osob dítěti příbuzných nebo blízkých.

Zároveň se navrhuje sjednotit pravidla o trvání a prodloužení doby trvání předběžného opatření ve vztahu ke všem předběžným opatřením, na jejichž základě je dítě umisťováno do péče jiné osoby, bez ohledu na to, zda jde o rodiče, osobu dítěti příbuznou nebo blízkou, nebo například ústavní zařízení. Nerozhodné by v tomto ohledu mělo být i to, zda bylo postupováno podle speciální, nebo obecné úpravy. Vychází se z toho, že ve všech případech jde o významný zásah do práv dítěte a jeho rodičů, tudíž je třeba zajistit jen nezbytně nutné trvání takového opatření a jeho průběžný přezkum.“.

Po přijetí novelizované úpravy však nadále přetrvávají různé názory na otázku, na čí popud je možné nařídit speciální předběžné opatření, jímž má být umístěno dítě do péče osoby příbuzné nebo blízké.Z praxe byl indikován také přetrvávající výskyt případů, kdy je dítě odejmuto z péče rodičů a umístěno mimo péči osob blízkých nebo příbuzných na základě obecné právní úpravy předběžného opatření.

Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 31: „Základní otázkou tedy je, zda tato nová právní úprava znamená, že zvláštní předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. se od 1. 1. 2022 „otevírá“ i pro jiné potenciální navrhovatele než pro OSPOD. Mám za to, že právní úprava je naprosto jasná a pomocí argumentum a contrario lze interpretací § 454 z. ř. s. vyvodit, že k ostatním opatřením, která nejsou v § 454 z. ř. s. vypočtena, tedy není návrhu OSPOD třeba. Platí tedy, že ocitlo- li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, jsou-li jeho život, normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohroženy nebo narušeny, a z těchto důvodů podá návrh na umístění dítěte do své péče babička, lze postupovat nově podle § 452 a násl. z. ř. s.? Domnívám se, že tento výklad z nové právní úpravy vyplývá, byť je otázkou, zda toto bylo jejím cílem, resp. cílem zákonodárce.“ (…) „Právní úprava se výslovně nevyjadřuje ani k tomu, zda je možné podle § 452 a násl. z. ř. s. nově postupovat i bez návrhu. S ohledem na ust. § 13 z. ř. s. a systematiku celé právní úpravy z. ř. s., která pak jasně stanoví, co je možné toliko k návrhu,je zjevné, že k jiné úpravě poměrů (než je úprava podle § 454 z. ř. s., jež je možná jen k návrhu OSPOD) je možné vyslovit předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. i bez návrhu.“.

Stav právní praxe se ve vztahu k těmto otázkám v nedávné době pokusilo ověřit také Ministerstvo spravedlnosti. Oslovilo 10 vybraných okresních soudů v celé České republice s žádostí o zaslání 5 posledních (anonymizovaných) předběžných opatření nařízených po účinnosti novelizované úpravy, jimiž bylo nařízeno umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké. Na základě žádosti bylo získáno celkem 50 předběžných opatření od všech oslovených soudů. Jedno rozhodnutí nebylo shledáno jako relevantní z důvodu, že bylo vydáno ještě před účinností nové právní úpravy.Jedno rozhodnutí nebylo shledáno jako relevantní z důvodu, že směřovalo k zajištění péče osobou dítěti příbuznou. Celkově lze dopady současné úpravy vyhodnotit na 48 rozhodnutích. Ve 42 případech se jednalo o předběžné opatření podle § 452 ZŘS nařízené na návrh OSPOD (tj. 87,5 % případů). V 6 případech se jednalo o předběžné opatření podle § 76 odst. 1 písm. e) OSŘ nařízené na návrh jiné osoby (tj. 12,5 %). Žádné z relevantních rozhodnutí nebylo nařízeno bez návrhu. Nevyskytl se ani případ, že by bylo předběžné opatření nařízeno na návrh OSPOD podaný na podkladě obecné právní úpravy. Taktéž se nevyskytl případ, že by soud návrh podaný OSPOD podle ustanovení § 452 ZŘS posoudil jako návrh či podnět k nařízení předběžného opatření podle obecné úpravy. Neobjevil se ani případ, že by bylo předběžné opatření nařízeno podle § 452 ZŘS na návrh někoho jiného než OSPOD či bez návrhu.

Celkově se tedy v rámci zmíněného šetření nepotvrdilo, že by docházelo k nařizování speciálního předběžného opatření z popudu někoho jiného než OSPOD. V dílčí míře však byl pozorován výskyt případů, kdy dochází k umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké k využívání obecné právní úpravy předběžných opatření. Rozebereme-li si tyto případy, ve 3 případech se jednalo o předběžná opatření, jimiž bylo dítě svěřeno do péče budoucích pěstounů na jejich návrh.V dalších 3 případech se jednalo o předběžná opatření, jimiž bylo dítě na návrh dosud pečující osoby (matka, otec, poručnice) umístěno z důvodu výchovných problémů do diagnostického ústavu.

Pozitivně lze hodnotit, že podíl předběžných opatření nařízených podle obecné úpravy na návrh někoho jiného než OSPOD nebyl příliš vysoký (tj. 12,5 %). Tento podíl koresponduje i s celorepublikovým podílem dětí odebraných z péče rodičů na základě předběžných opatření na návrh jiné osoby v roce 2022 (12,2 %).Ještě v roce 2021 přitom celorepublikový podíl dětí

Obvodní soud pro Prahu 8, Okresní soud v Bruntále, Okresní soud v Děčíně, Okresní soud v Domažlicích, Okresní soud v Chomutově, Okresní soud v Karviné, Okresní soud v Kutné Hoře, Okresní soud v Přerově, Okresní soud v Sokolově, Okresní soud v Ústí nad Orlicí Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 3. 218, č. j. 17 P 54/2016 – 309. Podle usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 4. 2023, č. j. 0 Nc 4072/2023 – 34, vydaného na návrh babičky jsou rodiče „povinni strpět ponechání nezletilého“ v její péči. Usnesení okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 4. 2023, č. j. 0 P 164/2022-65, usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 40 P 65/2022, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 3. 2023, č. j. 40 Nc 8002/2023-29. Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 4. 2022, č. j. P 52/2016-71, usnesení okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2023, č. j. P 149/2009-893, a usnesení okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 Nc 1051/2023-26. V roce 2022 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 2 278 dětí, z toho ve 279 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2022. s. 4. dostupné zde: https://www.mpsv.cz/statistiky-1.

odebraných z péče rodičů na základě předběžných opatření na návrh jiné osoby činil 16,7 %,

24 25

v roce 2020 činil 19,4 %a v roce 2019 činil 22,8 %.

Pozitivně lze rovněž hodnotit, že v 5 z 6 případů, kdy bylo nařízeno předběžné opatření podle obecné úpravy, byla doba jeho trvání s poukazem na novou právní úpravu alespoň časově omezena. Jediné časově neomezené předběžné opatření nařízené podle obecné úpravy pochází ještě z počátku účinnosti nové právní úpravya v pozdějších rozhodnutích téhož soudu se nedostatek časového omezení neobjevuje.

Ze shora uvedeného šetření je však patrné, že ve využívání obecné a speciální úpravy i nadále přetrvávají určité nejasnosti.

Podíváme-li se blíže na právní úpravu speciálního předběžného opatření, hmotněprávní základ této úpravy nalezneme v ustanovení § 924 občanského zákoníku. Formulace tam uvedená byla převzata do ustanovení § 452 odst. 1 ZŘS, které zní:

„Ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí.“.

Předpokladem pro využití tohoto speciálního předběžného opatření je naplnění alespoň jednoho předpokladu pro jeho nařízení (jedná se o alternativní výčet předpokladů), a to:

- dítě se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda existuje osoba, která má právo o dítě pečovat,

- dítě je v ohrožení života,

- je ohrožen normální vývoj dítěte,

- byl narušen normální vývoj dítěte,

- je vážně ohrožen jiný důležitý zájem dítěte, nebo

- byl již narušen jiný důležitý zájem dítěte.

Důsledkem nařízeného předběžného opatření má být úprava poměrů dítěte, a to taková, že soud nařídí, aby bylo dítě umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí. Co se rozumí vhodným prostředím, vymezuje ustanovení § 452 odst. 2 ZŘS.

V roce 2021 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 2 210 dětí, z toho ve 371 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2021. s. 4. dostupné zde: https://www.mpsv.cz/statistiky-1. V roce 2020 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 1 991 dětí, z toho ve 387 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2020. s. 4. dostupné zde: https://www.mpsv.cz/statistiky-1. V roce 2019 bylo z péče rodičů na základě předběžného opatření odebráno celkem 2 597 dětí, z toho ve 594 případech na návrh jiné osoby. Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně-právní ochrany dětí za rok 2019. s. 4. dostupné zde: https://www.mpsv.cz/statistiky-1. Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 4. 2022, č. j. P 52/2016-71.

Toto speciální předběžné opatření upravující poměry dítěte je institut výjimečný, spíše „krajní“, určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. Vážnost tohoto institutu podtrhuje i Ústavní soud, který se k předběžným opatřením týkajícím se zatímní úpravy poměrů nezletilých dětí, vyjadřuje opakovaně. Dovodil, že ústavní konformitu rozhodnutí o takových předběžných opatřeních je nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií,která vymezil ve své judikatuře týkající se přezkumu rozhodnutí obecných soudů k této problematice.V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilého a zásadní změna jeho výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilého z rodiny.

V těchto případech, kdy je bezprostředně ohroženo nezletilé dítě, je na místě, aby byl postup soudu mimořádně rychlý a účelný. Význam speciálního předběžného opatření je tedy zcela bez pochybností a jeho funkce a potřeba v situacích akutního ohrožení nezletilého dítěte je nepopiratelná.

Jak již bylo naznačeno výše, problém zde může nadále činit vymezení aktivní legitimace pro podání návrhu na nařízení speciálního předběžného opatření a obecně otázka, na čí popud může být dítě umístěno mimo péči svých rodičů.

Z dikce zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), vyplývá, že orgán sociálně-právní ochrany dětí je ze své podstaty „hlavním nositelem bezpečí nezletilých dětí“, k čemuž je povinen využívat účelně i předběžné opatření podle ustanovení § 452 odst. 1 ZŘS.Na druhou stranu nelze při rozhodování o tomto speciálním předběžném opatření přenášet na rodiče důkazní břemeno ve smyslu, že je rodič schopen zajistit řádnou péči o dítě, neboť by tím byl popřen smysl institutu tohoto speciálního předběžného opatření, jímž je zasahovat na ochranu dítěte v případě, že zjištěné skutečnosti svědčí o bezprostředním ohrožení dítěte, a nikoliv tehdy, jestliže příslušná skutková tvrzení absentují.

Je tedy otázkou, jak by měl soud postupovat v případě, že v dané situaci bude moci podat návrh na nařízení speciálního opatření pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí, avšak ten tak neučiní, nebo tak učiní nedostatečně. Při řešení této problematiky je třeba si odpovědět

Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.9.2016, sp. zn. II. ÚS 2872/16, a ze dne 29.6.2017, sp. zn. I. ÚS 1393/17, dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23.2.2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2010, sp. zn. I. ÚS 266/10, či nález Ústavního soudu ze dne 12.5.2015, sp. zn. I. ÚS 2903/14, vše dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. Viz JIRSA, Jaromír. Komentář k § 452. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. Viz JIRSA, Jaromír. Komentář k § 452. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09, dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.

na otázku, kdo je primárně odpovědný za posouzení, zda je třeba do poměrů dítěte zasáhnout. Zde se musíme vrátit k samotné povaze nesporného řízení, které je svázáno se třemi základními zásadami:

- zásada oficiality – soud jedná z úřední povinnosti; řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba;

- zásada vyšetřovací – soud může provádět i takové důkazy, které uzná za potřebné; není při tom vázán návrhy účastníků;

- zásada materiální pravdy – soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu a nesmí se spokojit pouze s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná.

Ač se tyto zásady v nesporných řízeních neuplatňují bezvýhradně, vždy je třeba jejich omezení vážit a zamyslet se, zda je možné toto vyloučení zásady podpořit pádnými argumenty.

V případě řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je hlavním kritériem pro danou úvahu zájem dítěte, který by měl být pro tato řízení stěžejní.

Ze současného znění ustanovení § 454 odst. 1 ZŘS vyplývá, že „předběžné opatření, jímž má být nařízeno umístění dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké, může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí“. Orgán sociálně-právní ochrany dětí tak má výlučnou působnost v těch nejzávažnějších případech, kdy je dítě „vytrženo“ z rodinného prostředí.

Podnět k zahájení řízení (ve smyslu informace, upozornění) o předběžném opatření ve věci nezletilých dětí může však vzejít i od jiných osob. Každý je oprávněn upozornit orgán sociálně- právní ochrany dětí na porušení povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nebo na jiné nepříznivé vlivy a situace, které na dítě působí (viz § 7 odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

Jak vyplývá z názorů odborné veřejnosti, nemusí být zcela jasná situace aktivní legitimace ani ve vztahu k situacím, kdy jsou naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 452 odst. 1 ZŘS, avšak dítě má být „ponecháno“ v rodinné péči (má být svěřeno do péče druhého rodiče, nebo příbuzného, nebo osoby blízké).Z šetření z praxe rovněž vyplývají přetrvávající nejasnosti ve využívání obecné a speciální úpravy. Právě tyto otázky si proto zasluhují další úvahu a řešení přetrvávajících nejasností.

Opět srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ. Viz JIRSA, Jaromír. Komentář k § 454. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ. či JIRSA, Jaromír. Komentář k § 452. in JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-6-28]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

Ve vztahu k obecným předběžným opatřením je třeba se zamyslet nad jejich všeobecnou

využitelností ve vztahu k oblasti péče soudu o nezletilé děti.

Ustanovení § 74 odst. 1 OSŘ vymezuje předběžné opatření následovně:

„Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“.

Dle judikatury Ústavního soudu předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, ale zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Ve vztahu k předběžným opatřením týkajícím se péče soudu o nezletilé však toto pravidlo nefunguje.

Nařízení předběžného opatření může citelně ovlivnit další vývoj situace v rodině, a tím mít markantní dopad na stav řízení v době vydání rozhodnutí ve věci samé. V těchto řízeních je zpravidla předmětem rozhodování otázka každodenního života, rozhodnutí se dotýká sociálních vztahů, ať už co do jejich vytváření, trvání, nebo zachování. Skutečnost, zda a v jaké podobě je nařízeno předběžné opatření, významnou měrou ovlivňuje další vývoj situace v rodině a přispívá k tomu, jaký bude stav v době vydání konečného rozhodnutí. Není vyloučeno, že stav založený či podpořený předběžným opatřením se ustálí natolik, že nakonec bude východiskem pro konečné rozhodnutí. Soudy sice konečné rozhodnutí nepředjímají, ale předběžným opatřením do značné míry ovlivňují a zakládají jeho podobu.

V případě úpravy poměrů mezi rodiči a dětmi předběžným opatřením nelze výhradu zákazu předjímání budoucí úpravy absolutizovat. Pokud je skutečně potřeba poměry mezi rodiči a dítětem zatímně upravit, pak se buď potvrzuje existující stav (v případě rozhodování o péči). V tom případě se obvykle nedá očekávat, že by v budoucnu mělo dojít k zásadnější změně. Anebo se upravuje něco, co stejně dříve nebo později bude muset být upraveno (styk a výživné), přičemž rozhodnutím ve věci samé dochází už prakticky pouze ke „kosmetickým úpravám“.

Ještě dál jde v hodnocení této zásady Křístek, dle kterého není v oblasti péče soudu o nezletilé možné vůbec akceptovat dogma, že předběžným opatřením není prejudikován výsledek sporu, či dokonce, že je vyloučeno předběžným opatřením deklarovat určité právo účastníka, předjímat rozhodnutí ve věci samé apod. Naopak většina meritorních rozhodnutí ve věci péče soudu o nezletilé je současně činěna pod klauzulí rebus sic stantibus (§ 909 OZ, § 475 ZŘS), čili jsou také zásadně jen „zatímní“. Rozdíl mezi předběžným opatřením a meritorním rozhodnutím je tak v této agendě zcela setřen, z hlediska materiálních účinků pro účastníky v danou chvíli tu žádný rozdíl není.

Nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, obojí dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. ROGALEWICZOVÁ, Romana. Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech soudu o nezletilé?. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 5. dostupné v systému ASPI (ASPI ID): LIT300139CZ. Srov. KŘÍSTEK, Adam. Stručně o soudních předběžných opatřeních v oblasti péče soudu o nezletilé. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2017. s. 9. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT216544CZ.

Z výše uvedeného vyplývá, že nařízení předběžného opatření má pro budoucí vývoj jak soudního řízení, tak i vztahu mezi účastníky řízení zásadní vliv.

Předběžným opatřením je však potlačena zásada přítomnosti na soudním řízení a zásada možnosti vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 115 ve spojení s § 115a a § 123 OSŘ), neboť o předběžném opatření se rozhoduje bez slyšení účastníků řízení, a tedy i bez dokazování (§ 75c odst. 1 a 2 OSŘ). To má být vyváženo jeho naléhavou potřebou (v případě speciálního předběžného opatření je tento požadavek zcela na místě, v případě obecného předběžného opatření však lze o tomto polemizovat) a prozatímní povahou (což však ve vztahu k oblasti péče soudu o nezletilé je s ohledem na shora uvedené problematické, neboť samotné předběžné opatření má vliv na rozhodnutí ve věci samé).

V tomto směru je třeba si uvědomit, že v případě řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou účastníky řízení nejen rodiče nezletilého, ale i samotné dítě. Participačními právy dítěte se zabýval i Ústavní soud, zmínit je možné např. jeho nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, ve kterém uvádí:

„Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014 (N 193/75 SbNU 177), nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) či nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015 (N 193/79 SbNU 199)]. Nynější situace je specifická tím, že šlo o řízení o předběžném opatření, a tedy nebylo nařizováno jednání. Jakkoliv se v řízení o předběžném opatření zpravidla neprovádí dokazování za přítomnosti účastníků řízení a soud vychází jen z tvrzení navrhovatele, není, jak poukazuje komentářová literatura, dokazování za přítomnosti účastníků vyloučeno, zejména v řízeních ve věcech péče o nezletilé [srov. k tomu např. JIRSA, Jaromír. K § 75c odst. 3. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha 1. § 1-78g. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém)].

Vzhledem k tomu, že v tomto zvláštním řízení soudním platí zásada vyšetřovací, může si soud opatřit při nařizování předběžného opatření i jiné důkazy, jestliže tak stihne učinit před uplynutím lhůty dle § 75c odst. 2 občanského soudního řádu [srov. ČUHELOVÁ, Kateřina, PONDIKASOVÁ, Tereza. K § 75c odst. 3. In: Občanský soudní řad. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Citováno dle ASPI (právní informační systém), bod 18].

Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči o ně či styku s nimi neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že práva nezletilých dle čl. 12 Úmluvy platí v jakémkoliv právním řízení, které se jich týká (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, § 181; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, § 72; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 7. 2010 ve věci Gineitiene proti Litvě, č. stížnosti 20739/05, § 47), čemuž ostatně plně odpovídá i formulace § 867 občanského zákoníku. Tato množina právních řízení přitom má být vykládána spíše extenzivně (srov. souhlasně např. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte č. 12. Právo dítěte být slyšeno. Výbor pro práva dítěte, Organizace spojených národů. Ženeva: 2009, s. 11, bod 32. Dostupný z: http://www.refworld.org/docid/4ae562c52.html.).

Naopak neumožnění dítěti uplatnit toto právo tak připadá v úvahu jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, § 71) atd. Není tedy důvodu, proč by per se mělo z této množiny být vyňato řízení o nařízení předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé. V nynějším případě však žádný takový důvod dán nebyl, naopak bylo vzhledem ke konfliktu mezi stěžovatelem a matkou třeba předpokládat, že režim předběžného opatření potrvá delší dobu, neboť soud bude muset v řízení o věci samé provádět rozsáhlé dokazování. I tato okolnost, vedle věku staršího nezletilého a absence nebezpečí z prodlení, podtrhuje důležitost možnosti staršího nezletilého se k tomuto režimu vyjádřit.“.

Ač se tedy při rozhodnutí o nařízení předběžného opatření obecně dokazování neprovádí, neboť se rozhoduje bez slyšení účastníků řízení, je v určitých případech provedení dokazování nezbytné, a to s ohledem na nejlepší zájem dítěte, jehož se řízení týká, a jeho právo se k věci vyjádřit.

V případě péče soudu o nezletilé však není rovněž žádoucí, aby rozhodnutí o předběžném opatření bylo pro druhého rodiče překvapivé, a i tento druhý rodič by měl mít možnost se k návrhu vyjádřit.

Opět lze argumentovat rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 348/06, dle kterého zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec – tedy mužský prvek – který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. To znamená, že nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky).

Nejlepší zájem dítěte je velmi složité hájit za situace, kdy soud zná pouze vyjádření a názor jedné strany, ne-li nemožné. V případě, že naléhavost situace (speciální předběžné opatření) není natolik převažujícím prvkem řešené věci, lze v případě péče soudu o nezletilé mít požadavek na vyjádření se všech stran k návrhu za zcela adekvátní a opodstatněný, poněvadž předběžné opatření má vliv na následné fungování rodiny i rozhodnutí ve věci samé.

V praxi může být též nevyhovujícím omezení trvání předběžného opatření do rozhodnutí ve věci samé. V extrémních případech trvá úprava předběžným opatřením i několik let, stále pak zůstává zachována premisa, že byla založena na tvrzeních jednoho z účastníků bez provedení dokazování a slyšení ostatních.

Lze tedy shrnout, že současné pojetí obecného předběžného opatření není pro oblast péče soudu o nezletilé vyhovující, neboť vnáší do rodinných vztahů prvek překvapení, narušení vztahů a utváření poměrů majících vliv na konečné rozhodnutí ve věci samé, a to na základě jednostranného návrhu (ve většině případů) bez možnosti ostatních účastníků řízení se k návrhu vyjádřit.

Nepřijatelnost tělesného trestání dětí

Popis platného právního stavu

Dle stávající právní úpravy obsažené v ustanovení § 857 OZ je dítě povinno dbát svých rodičů a rodiče mají právo ho usměrňovat výchovnými opatřeními. Dítě je povinno se těmito opatřeními řídit. Podle § 884 odst. 1 OZ mají rodiče rozhodující úlohu ve výchově dítěte a mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Dle § 884 odst. 2 OZ lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Podle § 858 OZ rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění.

Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníkuse akcentuje nezastupitelná role rodiče při výchově dítěte. Rozhodující úlohu by v tomto ohledu měl mít rodič vždy, bez ohledu na to, v jakém prostředí se dítě právě nalézá, kdo dítě „fakticky vlastně vychovává“ apod. Dále se uvádí, že je obecně známo, že existují výjimečné případy, kdy rodiče nejsou všestranným a vzorně kladným příkladem svým dětem. To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na výslovné vyjádření cílového, resp. chtěného stavu, byť se tak činí způsobem, který vlastně nemá povahu sankcionovaného právního pravidla (normy). Ani stávající důvodová zpráva nepovažuje za výchovné prostředky pouze ty negativní (sankce), zejména tělesné tresty. Výchovnými prostředky by se totiž podle důvodové zprávy měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční.

Zhodnocení platného právního stavu

Tělesné tresty jsou v České republice zakázané ve školství, vězeňství, zaměstnání. Násilí je postihováno v partnerských vztazích mezi dospělými. Vůči dětem – těm nejzranitelnějším – ale stále zákonem a společností tolerováno je. Současná legislativa toleruje přiměřené tresty na dětech, ale výklad toho, co je přiměřené, je naprosto subjektivní. Pro některé je přiměřená jedna facka, pro některé je přiměřené děti bít denně rákoskou. Za současného stavu je obtížné včas v rodinách identifikovat závažné násilí, protože je těžké rozlišit, co je ještě „přiměřené výchovné usměrňování“, a co už ne.

Komentářová literatura k předmětným ustanovením není jednoznačná. Např. v komentáři Kornela a Zuklínové se přiklánějí Polišenská a kolektiv autorů Nejvyššího soudu k výkladu, že způsob uplatňování výchovných opatření, ač efektivní a odpovídající situaci, by neměl být

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

ponižující či ohrožující zdraví dítěte či jeho další vývoj. Za jeden z ohrožujících způsobů však autoři označili „nepřiměřené fyzické tresty“, z čehož lze dovozovat, že dle jejich názoru přiměřené tělesné trestání zákon dovoluje. Zároveň zmínili, že opatření nesmí být objektivně způsobilé snížit lidskou důstojnost dítěte a že o ponižující způsob se mimo jiné může jednat v případě, kdy je uplatnění opatření známo širšímu okruhu osob, poněvadž to může dítě vnímat jako příkoří.Jeví se tedy, že by jako jedno z kritérií považovali „veřejnost“ tělesného trestu. Tento výklad však neodpovídá mezinárodním standardům (viz níže).

Podobně dle komentáře Hrušákové, Králíčkové a Westphalové lze z obecné úpravy absolutně chránící důstojnost dítěte dovodit, že tělesné tresty jsou z povahy věci vyloučeny a je třeba je považovat za zásadně nepřiměřené a protiprávní. Ve světle tohoto výkladu by se jednalo o jakékoli „úmyslné či záměrné působení bolesti atakem na tělo pro kázeňský přestupek, např. o pohlavek [či] výprask rukou“.

Novotný, Ivičičová, Syrůčková a Vondráčková ve svém komentáři k užívání tělesných trestů nevyjadřují jednoznačný postoj. Pouze obecně konstatují, že u nás i v zahraničí se od tělesných trestů, které jsou považovány za nevhodné, ustupuje, a opakují, že výchovná opatření mají mít motivační, a nikoliv ponižující charakter. S odkazem na články 16 a 19 Úmluvy o právech dítěte dále připomínají, že při použití výchovných prostředků by rodiče měli zvažovat a mít na zřeteli účel, který daným opatřením sledují.

V judikatuře Nejvyššího soudu lze zmínky o tělesném trestání vysledovat pouze ojediněle, a to zejména v souvislosti s týráním svěřené osoby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020, sp. zn. 8 Tdo 1206/2000, a ze dne 17. července 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019).

Uvést lze i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2022, sp. zn. 8 Tdo 564/2022 (týrání svěřené osoby):

„43. Přestože znalkyně (…) ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, opravdu zjistila, že dovolatel nedisponuje potřebnou mírou empatie, nerozumí vztahově emočním vazbám a nedovede přiměřeně odhadovat charakteristiky a chování ostatních, nepostačuje taková osobnostní charakteristika k vyloučení úmyslného zavinění ve vztahu k projednávanému činu, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Je potřeba si uvědomit, že obviněný byl a je průměrně inteligentní, vysokoškolsky vzdělanou osobou, působí jako středoškolský učitel, a proto musel být schopen, pokud ne na pocitové, tak alespoň na rozumové (intelektuální) úrovni vyhodnotit,

KORNEL, M., ZUKLÍNOVÁ, M. a kolektiv autorů. Občanský zákoník – Komentář s judikaturou. Svazek VII

– Příbuzenství a švagrovství (§ 771–927). Ostrava: CODEXIS publishing, 2018. Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kolektiv. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 218, bod 452. NOVOTNÝ, P., IVIČIČOVÁ, J., SYRŮČKOVÁ, I., A VONDRÁČKOVÁ, P. Nový občanský zákoník. Rodinné právo. 2. aktualizované vyd. Praha: Grada Publishing, 2017. ISBN 978-80-271-0431-4. Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®.

jak by se měl ke svému dvanáctiletému dítěti chovat a zároveň, že jím zvolený způsob nakládání se synem rozhodně nebyl v pořádku.

Připustil-li obviněný, že vůči nezletilému poškozenému použil i určité výchovné fyzické tresty (tzv. záhlavce), které podle něj nejsou v českém právním řádu obecně zakázány, je namístě ve shodě s názorem státní zástupkyně zdůraznit, že ačkoliv v České republice nebylo dosud přikročeno k zákazu fyzických trestů na dětech, nelze zásadně takové metody tolerovat, poněvadž a priori představují zásah do tělesné integrity dítěte a ve svých důsledcích se nutně dotýkají lidské důstojnosti.“

Judikatura Ústavního soudu k týrání svěřené osoby výslovně nestanoví, že tělesné tresty jsou dle mezinárodních závazků nepřijatelné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. února 2020, sp. zn. II. ÚS 3359/19).

Lze shrnout, že názory na skutečnost, zda tělesné tresty ohrožují zdraví dítěte, jeho rozvoj a/nebo se dotýkají lidské důstojnosti dítěte, se mezi právními teoretiky liší. Z české právní úpravy a jejího výkladu tak jednoznačně nevyplývá, že by jakýkoli tělesný trest v jakékoli míře byl považován za „nepřiměřený výchovný prostředek“, resp. že by tělesné tresty byly absolutně nepřípustné. Naopak, převažuje výklad, že zákonná úpravy dovoluje tělesné tresty z výchovných důvodů a (prostředky trestního práva) postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti. Výklad zákona je subjektivní a neexistuje jasné hodnotové vymezení, že veškeré tělesné tresty jsou v rozporu s lidskou důstojností a jsou nepřijatelné.

Uvedený závěr je podpořen faktem, že tělesné tresty ve výchově jsou v praxi tolerovány a hojně využívány, o čemž svědčí nejnovější poznatky odborníků z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, kteří realizovali výzkum na téma vnímání a používání fyzických trestů v České republice.Jeho výsledky byly představeny na tiskové konferenci konané dne 28. června 2023. Z výzkumu vyplývá, že v České republice mezi rodiči převládá používání fyzických trestů jako výchovného prostředku, přestože je prokázáno, že mají dlouhodobé negativní důsledky. Ačkoli 86,87 % rodičů uvedlo, že by se chtělo vyvarovat fyzickému trestání dětí, daří se to pouze necelé polovině z nich (42,05 %). Pro 35,74 % rodičů jsou fyzické tresty součástí výchovy, 9,38 % rodičů fyzický trest použil jednou, ale už to nikdy neudělá, a 12,83 % rodičů použilo fyzický trest vícekrát, ale už to nikdy neudělá. Není bez zajímavosti, že fyzické tresty považuje za účinnou výchovnou metodu pouze 5,53 % respondentů, přesto jen 30,6 % je nepoužívá. Velmi významným faktorem je mezigenerační přenos násilí. Z výzkumu vyplynulo, že 60,53 % rodičů, kteří byli fyzicky trestáni, taktéž používají ve výchově svých dětí fyzické tresty. U rodičů, kteří fyzicky trestáni nebyli, se jedná o necelých 20 %. 80,95 % fyzicky netrestaných rodičů taktéž ve své výchově fyzické tresty nepoužívá.

42 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí. Jak moc je Češi používají?. dostupné na:

Praha, 27. 6. 2023. .

https://www.lf1.cuni.cz/fyzicke-tresty-detem-prokazatelne-skodi-jak-moc-je-cesi-pouzivaji-1lf 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Příloha: Grafy. in Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí. Jak moc je Češi používají?. Praha, 27. 6. 2023. dostupné na https://www.lf1.cuni.cz/file/101287/vysledky-vyzkumu- grafy.docx.

Tělesné tresty dětí učí, že násilí je přijatelným způsobem řešení konfliktů nebo prostředkem k dosažení svých cílů a přání. Násilí se pak ve společnosti rozvíjí ve všech podobách. Za posledních 8 let zemřelo v rodinách na následky násilí 44 dětí, 799 jich mělo trvalé zdravotní následky, přes 15 000 potřebovalo péči psychologa a 3 229 dětí skončilo z důvodu násilí v rodině v ústavní péči.Jedná se nicméně pouze o špičku ledovce, o mnoha případech násilí se stát vůbec nedozví.

Rozlišování forem péče o děti

Popis platného právního stavu

Rodičovská odpovědnost zahrnuje práva a povinnosti rodičů, spočívající mimo jiné v péči o dítě a v udržování osobního styku s dítětem (§ 858 OZ). Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům (§ 865 odst. 1 OZ), ledaže ji byl rodič zbaven (§ 865 odst. 1 druhá věta a § 871 OZ), v jejím výkonu omezen (§ 870 OZ), nebo byl-li její výkon dočasně pozastaven ze závažných důvodů (§ 869 OZ). Na existenci a rozsah rodičovské odpovědnosti nemá žádný vliv ani rozvod manželství.

Občanský zákoník upravuje v rámci skupinového nadpisu „výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství“ péči o dítě po rozvodu manželství v § 906 a 907. Rozlišuje přitom mezi třemi způsoby péče o dítě po rozvodu manželství – výlučná péče jednoho z rodičů, střídavá péče anebo společná péče rodičů (§ 907 OZ). Obdobně se tato úprava použije i na nesezdané rodiče, kteří žijí odděleně, potažmo na manželé, kteří žijí odděleně, ale (zatím) nerozvádí se (§ 908 OZ).

Rozhodnutí, resp. soudem schválená dohoda o poměrech dítěte by měla vždy řešit otázku péče o dítě (výlučné, střídavé nebo společné). Jde-li o styk rodiče s dítětem, ten řešen být může, jeho stanovení však není podmínkou. V dohodě si přitom rodiče mohou ujednat podrobnější pravidla péče, jako je místo a způsob předání dítěte, vymezení záležitostí, o nichž je třeba druhého rodiče informovat, organizace volnočasových aktivit apod.

V návaznosti na rozhodnutí soudu o formě péče o dítě občanský zákoník na mnoha místech rozlišuje mezi „rodičem, který má dítě v péči“ a „druhým rodičem“ (např. § 888, 889 nebo 891 OZ). Zatímco „prvnímu rodiči“ přiznává péči o dítě, „druhý rodič“ má právo pouze na styk s dítětem, a to v rozsahu, který je v zájmu dítěte, a za splnění případných podmínek stanovených soudem (§ 888 OZ).

Zhodnocení platného právního stavu

Ačkoli stávající právní úprava stanoví, že oba rodiče mají rodičovskou odpovědnost, zahrnující mimo jiné právo a povinnost o dítě pečovat, ledaže jsou jí zbaveni (§ 865 odst. 1 OZ), dochází rozvodem manželů, respektive rozhodnutím soudu v případě rodičů, kteří spolu nežijí, k její faktické modifikaci (zúžení) v rozsahu péče o dítě. Je-li dítě svěřeno do výlučné péče jednoho

Srov. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Roční výkaz o výkonu sociálně právní ochrany dětí za rok 2015 – 2022. s. 6. dostupné na Statistiky (mpsv.cz).

z rodičů, odebírá se druhému rodiči právo a povinnost o dítě pečovat. Takové řešení nelze považovat za vhodné, ledaže by byly dány závažné důvody, které by například odůvodňovaly rozhodnutí soudu o omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti (§ 870 a 871 OZ). V takovém případě by však měl soud rozhodnout právě o omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, nemělo by docházet pouze k její faktické modifikaci.

Právo rodičů na péči o děti je chráněno i Listinou základních práv a svobod (srov. čl. 32 odst. 4). Ústavní soud v této souvislosti v konstantní judikatuře zdůrazňuje, že „je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů“.

Princip, podle něhož by rozvodem manželů nemělo docházet k modifikaci rodičovských práv a povinností, zdůrazňují i Principy evropského rodinného práva (princip 3:10), podle nichž by „Rodičovská odpovědnost by neměla být dotčena rozvodem nebo prohlášením nicotnosti manželství nebo jiného formálního vztahu ani právní nebo faktickou rozlukou rodičů.“.

Důsledkem stávajícího právního stavu je již zmíněné rozlišování „rodiče, který má dítě v péči“ a „druhého rodiče“, který má pouze právo styku s dítětem. Bez soudního omezení nebo zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti by však i „druhý rodič“ měl mít právo a povinnost o dítě pečovat. Uvedené rozlišování vede k psychologickému zdůrazňování významu „prvního rodiče“ a umenšování významu „druhého rodiče“, ačkoli práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti jsou pro oba rodiče stejné.

Odborná literatura respektuje zákonné rozlišování mezi „péčí o dítě“ a právem a povinností „udržovat osobní styk s dítětem“, ale takřka výlučně ve vazbě na rozlišování „rodiče, který má dítě v péči“ a „druhého rodiče“. Ačkoli se jedná o samostatné kategorie, lze mít vzhledem k absenci přesného vymezení pochybnosti, zda není jejich faktický obsah velmi podobný, ne-li stejný. Ostatně komentářová literatura nabízí také různé úhly pohledu na rozlišování těchto pojmů. Zatímco někteří autoři shrnují oba pojmy (spolu s ochranou dítěte, zajišťováním výchovy a vzdělání a určením místa bydliště) pod „péči o dítě v širším smyslu“,jiní akcentují styk rodičů s dětmi, „prostřednictvím kterého je možno péči a výchovu plnohodnotně realizovat“.V každém případě je zřejmé, že obsah těchto pojmů je provázaný a bez vážných důvodů by měla být každému z rodičů zachována jak práva a povinnosti související s péčí o dítě, tak osobní styk s dítětem.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že není dán žádný rozumný důvod a zřejmě ani zákonný

Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13. Dále viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10. dostupné na: https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. 46 V originále: „Principle 3:10 Effect of dissolution and separation - Parental responsibilities should neither be affected by the dissolution or annulment of the marriage or other formal relationship nor by the legal or factual separation between the parents.“. Dostupné zde: https://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-PR- English.pdf. Ptáček in MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. Praha: Leges, 2016, s. 1318. Malá in MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. Praha: Leges, 2016, s. 1493.

podklad pro odlišení tří forem péče, a zejména s tím související odlišení formy péče jednoho z rodičů (výlučná péče) se stykem rodiče druhého. Obsah styku a osobní péče o dítě ve vymezeném čase se překrývají a umělé rozlišování vede spíše k nežádoucímu prohloubení konfliktů v rodinách, neboť odlišné označení přes zásadně stejný obsah vede k narušení rovnosti mezi rodiči a často i k nežádoucímu zneužívání postavení jednoho z nich. Fakticky není podstatné (a naopak je někdy škodlivé) snažit se najít odpovídající pojem pro každou situaci. V konfliktních případech je podstatné vymezit podíl každého z rodičů na dané situaci, nikoli hledat formální rozdílné označení. To pak může probíhat, jak v podobě neumožnění jednomu z rodičů podílet se na rozhodování o životě dítěte ve větší míře, tak v podobě odmítnutí odpovědnosti s odkazem, že rodiči přináleží „pouze styk“, tj. nemusí nic řešit.

Statistická data o rozhodování soudů

Statistická data týkající se rozhodování soudů o svěření dítěte do péče obsahují i rozlišení jednotlivých forem péče. Z těchto dat tak lze vysledovat určitý trend, podle kterého postupně klesá počet rozhodnutí, na základě kterých je dítě svěřeno do výlučné péče matky, a naopak roste počet rozhodnutí, na základě kterých je dítě svěřeno do společné, nebo střídavé péče obou rodičů (viz tabulka níže). Tento vývoj je podpořen i judikaturou Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích klade zásadní důraz na zájem dítěte, kterým je při rozhodování soudů o péči o dítě péče obou rodičů.

Rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče

Svěřeno (v %) Do společnéDo střídavé

Rok

Matce Otcipéče oboupéče obouJiné FO rodičůrodičů

2014 84,91 6,08 1,50 6,01 1,50 2015 82,55 6,20 1,73 7,81 1,71 2016 81,45 6,48 1,95 8,53 1,60 2017 80,25 6,41 2,43 9,17 1,74 2018 78,83 6,58 3,26 9,57 1,76 2019 75,90 6,59 4,70 10,81 1,94 2020 74,94 6,23 5,60 11,40 1,83 2021 72,54 6,42 5,88 13,44 1,72

Předložená statistická data rozlišující formy péče však nereflektují, jestli a jakým způsobem je dále nastaven mezi rodiči a dítětem i styk. Ani statistická data týkající se rozhodování soudů o

Viz nálezy Ústavního soudu citované v poznámce pod čarou č. 46.

styku dítěte s rodiči nejsou s daty o rozhodování o péči o dítě vzájemně propojena.Jejich porovnání je tak problematické, neboť obě věci mohou být předmětem jednoho řízení, nebo každá věc může být projednávána zcela samotně a nezávisle na druhé.

Pro vzájemné porovnání dat jsme tak jako společný ukazatel zvolili první úpravu věci soudem, tedy první rozhodnutí o úpravě péče o dítě a první úpravu styku s dítětem (viz tabulky níže). Jak je z přiložených tabulek vidět, rozhodování o péči o dítě je výrazně častější než rozhodování o styku s dítětem. Zároveň je však vidět i určitá provázanost úpravy péče a styku, kdy výrazně převažuje svěření dítěte do výlučné péče matky a tomu odpovídající stanovení styku dítěte s otcem. Naproti tomu, je svěření dítěte do výlučné péče otce v porovnání se svěřením do péče matky výrazně méně časté a stejně tak úprava styku dítěte s matkou. Rovněž je možné vysledovat trend nárůstu počtu rozhodnutí o styku oproti rozhodnutí o péči o dítě, kdy se jedná o téměř dvojnásobek. V roce 2014 připadalo na každé šesté rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky rozhodnutí o styku otce s dítětem a na každé čtvrté rozhodnutí o svěření dítěte do péče otce rozhodnutí o styku matky s dítětem. V roce 2021 to již bylo každé třetí rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky, kdy byl zároveň upraven styk dítěte s otcem, a každé druhé rozhodnutí o svěření dítěte do péče otce, ke kterému byl upraven i styk dítěte s matkou.

Z předložených dat však nelze vyčíst, v jakém rozsahu byl styk dítěte s rodičem upraven. I tak lze přijmout závěr, že soudní praxe se vyvíjí směrem k zajištění toho, aby bylo dítě, je-li to možné, v péči, resp. styku s oběma rodiči.

Péče o dítě – první úprava Styk s dítětem – první úprava

Počet rozhodnutí – svěřenoPočet rozhodnutí – styk s

Do společné,

RokRokOběma

Matce OtcineboMatkou Otcem rodiči střídavé péče

2014 20 306 1 570 1 748 2014 401 3 284 71 2015 18 983 1 497 2 082 2015 449 3 312 87 2016 19 515 1 609 2 383 2016 526 3 912 109 2017 24 667 1 969 3 566 2017 781 5 391 190 2018 23 830 1 989 3 877 2018 824 5 541 168 2019 22 338 1 937 4 559 2019 766 5 377 238 2020 13 928 1 221 2 912 2020 492 3 674 167 2021 14 586 1 350 3 511 2021 635 4 287 185

Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v 1/3 případů je kromě péče upraven i styk dítěte

Viz statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti ČR, dostupné na: https://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html.

s rodičem. Zároveň lze předpokládat, že další minimálně 1/3 případů tvoří rozhodnutí, kdy byla upravena pouze péče o dítě, neboť na styku se byli rodiče schopni dohodnout.Naproti tomu omezení, zbavení či pozastavení rodičovské odpovědnosti tvoří jen malou část rozhodnutí o svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, když např. v roce 2021 bylo těchto případů jen 537. Dvě třetiny soudních rozhodnutí, kdy je dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, je tedy doplněno zároveň o úpravu styku dítěte s druhým rodičem.

Jak bylo popsáno výše, rozlišení mezi péčí a stykem z pohledu jejich obsahu je problematické, neboť se vzájemně překrývají. V tomto směru je možné upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21, který se věnuje posuzování rozdílů mezi střídavou péčí a výlučnou péčí s „širokým“ stykem (viz body 58 až 61 nálezu). Předně v tomto nálezu Ústavní soud polemizuje s obecnými soudy nad označením styku v rozsahu 1/3 celkového času jako „širokého“ styku, kdy s ohledem na společenský vývoj v posledních letech ho považuje za „běžný“ styk (bod 58).

Dále Ústavní soud poukazuje na to, že v českém kontextu instituty péče o dítě a styk s dítětem mají v podstatě stejný obsah a v řadě ohledů zůstávají povinnosti rodičů shodné bez ohledu na model péče (bod 59). Stejně je to možné vnímat i v praktické rovině, kdy u výlučné péče může být nerezidentnímu rodiči stanoven styk v rozsahu rovnocenném s pečujícím rodičem a v případě střídavé péče nemusí být časový rozsah péče automaticky shodný (nestejnoměrná střídavá péče). Ke stejným závěrům dochází Ústavní soud i při porovnání stanovování výživného u výlučné a střídavé péče.

Jako zásadní se tak jeví bod 60 uvedeného nálezu, ve kterém Ústavní soud vysvětluje, proč je třeba výlučnou péči s širokým stykem a střídavou péči rozlišovat. Prvním argumentem je, že modely péče formálně rozlišuje zákon. Druhým argumentem je, že střídavá péče zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší „oprávnění“ na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem.

Podíváme-li se zpět na připojená statistická data (viz výše tabulka nadepsaná Rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče), zjistíme, že v současné době jsou rodiče v téměř 80 % případů vnímáni jako nerovnocenní z pohledu péče o dítě pouze z důvodu rozlišení forem péče v zákoně a zavedení odlišujících pojmů (pečující rodič vs. druhý rodič). A to bez ohledu na to, že minimálně ve 2/3 těchto případů je mezi rodiči upraven styk dítěte s „druhým“ rodičem, během kterého o dítě pečuje tento druhý rodič. To je třeba považovat za zcela nedůvodné, podíváme- li se na výše uvedené srovnání Ústavního soudu ve vztahu k podobnosti obou forem péče i na

51 Tento předpoklad vychází ze skutečnosti, že pro nesporný rozvod manželství je třeba dpoměrů dítěte,

ohoda o úpravě která zahrnuje péči o dítě,

avšak nikoli styk s dítětem, a podle statistik končí manželství nesporným rozvodem až v 85 % případů (viz výše strana 9 důvodové zprávy, první odstavec). Zároveň rozvod bude z velké části zároveň prvním rozhodnutím o úpravě péče o dítě, kdy v roce 2021 bylo rozhodováno jako první rozhodnutí ve věci o svěření dítěte do péče v 14 586 případech a v rámci rozvodu se jednalo o 8 931 případů, tedy rozvody tvořily více než polovinu těchto případů (cca 3/5). Předpoklad ohledně 1/3 případů prvních rozhodnutí ve věci svěření dítěte do péče rodičů ve vztahu k nespornému rozvodu je tak velmi reálný. Tj. součet rozhodnutí o svěření dítěte do výlučné péče matky a otce v roce 2021 v %.

další shora uvedené argumenty hodnotící stávající právní stav.

2. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Současná právní úprava rozvodu manželství a úpravy poměrů pro dobu po rozvodu vykazuje určité nedostatky, které byly již výše naznačeny. V důsledku existence dvou oddělených řízení dochází k protahování rozvodového procesu, který je navíc zatížen některými nefunkčními a často již přežitými požadavky. Ve výsledku je celý proces těžkopádný, pomalý a drahý. K odstranění těchto deficitů je třeba přistoupit k některým více či méně zásadním změnám.

Podmínky rozvodu manželství

V oblasti hmotněprávních podmínek rozvodu manželství se pokládá za nezbytné odstranit požadavky, které se v důsledku společenského vývoje překonaly, respektive se jejich plnění stalo formalitou nedůvodně komplikující proces rozvodu manželství. V této souvislosti se navrhují pouze dílčí změny při zachování stávající koncepce rozvodu manželství založeného na principu rozvratu, a to následující:

1. Navrhuje se zrušit obecný požadavek na zjišťování příčin rozvratu manželství.

Zjišťování příčin rozvratu by mělo být zachováno ad hoc jen ve specifických případech [§ 755 odst. 2 písm. b) OZ, § 762 odst. 1 OZ, případně v rámci vypořádání SJM]. Jak již bylo shora uvedeno, tento požadavek nemá v rámci řízení o rozvodu žádný zvláštní význam a jeho vynucování by mohlo přispět pouze k jitření konfliktu mezi manžely.

V rámci smluveného rozvodu se navrhuje upustit také od požadavku na zjištění existence rozvratu manželství. Při splnění stávajících zákonných předpokladů uvedených v § 757 odst. 1 písm. a) až c) OZ se navrhuje znovu zavést nevyvratitelnou domněnku kvalifikovaného rozvratu po vzoru dřívějšího ustanovení § 24a zákona

o rodině. V souladu s tím by mělo být rovněž označení rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu nahrazeno novým legálním pojmem smluvený rozvod manželství.

2. Navrhuje se zrušit podmínku smluveného rozvodu spočívající v odděleném soužití po dobu delší než šest měsíců. Již dnes se splnění této podmínky věcně nezkoumá

a požadavek na její existenci neodpovídá ani mezinárodním trendům.

3. Navrhuje se stanovit, že od výslechu manželů lze v řízení o rozvod manželství dále upustit tehdy, pokud souhlas manželů s rozvodem manželství a shoda na trvalém,

hlubokém a nenapravitelném rozvratu jejich manželství vyplývají z písemných podání nebo shodných tvrzení účastníků při jednání, o jejichž pravosti a pravdivosti nemá soud pochybnosti. Požadavek na výslech manželů se jeví jako nedůvodný právě v těchto situacích, kdy mezi manželi panuje na uvedených aspektech shoda. Důsledná realizace tohoto požadavku by přitom mohla přispět k vytvoření konfliktu mezi manželi. Z tohoto důvodu se na něm za stanovených podmínek navrhuje netrvat. Vypuštění obligatorního výslechu by mělo představovat další benefit pro konsenzuální manžele, kteří již nebudou zatěžováni otázkami souvisejícími se vztahem, který je oboustranně vnímán jako nefunkční. I po novele by však soud měl vyslechnout konsenzuální manžele, jejichž rozvod by vzhledem ke skutečnostem plynoucím z obsahu spisu mohl být v rozporu se zvláštním zájmem nezletilého dítěte [§ 755 odst. 2 písm. a) OZ].

4. Požadavek, aby soud usiloval o smíření manželů, by se měl nově uplatnit pouze tehdy, je-li to s přihlédnutím k okolnostem případu účelné a jsou-li manželé při

jednání přítomni. Jen za těchto předpokladů lze vnímat uplatňování tohoto požadavku jako vhodné, jinak jej lze považovat za formální.

Spojení řízení, v němž má být rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu, a řízení o rozvod manželství

Jelikož se ukázalo, že je žádoucí a pro ochranu práv dítěte důležité, aby bylo zachováno soudní schvalování dohod, nabízí se jako optimální návrat ke spojenému řízení, v němž má být rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu, a řízení o rozvod manželství. Tohoto cíle není možné dosáhnout s využitím nástrojů, které nabízí stávající právní úprava. Proto se změna právní úpravy jeví jako nezbytná v zájmu zjednodušení celého rozvodového procesu.

Podle ustanovení § 112 odst. 1 OSŘ může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.

K podmínkám, za nichž lze dvě různá řízení spojovat, se v obecné rovině vyjadřoval Hora, podle kterého je spojení věcí možné pouze za předpokladu, že lze tyto projednat stejným způsobem. Podle Winterové a Mackové nelze spojovat „nároky, z nichž jeden má být projednán ve sporném a druhý v nesporném řízení. Taková řízení lze spojit jen tehdy, jestliže to zákon výslovně stanoví, pak by bylo ovšem spojení povinné, (…)“.Dále autorky uvádějí, že není možné spojovat řízení o nárocích, u nichž rozhodnutí o prvním z nich teprve vytváří předpoklad pro vznik druhého. Výslovně jako příklad takového vyloučeného spojení uvádějí řízení o rozvod a vypořádání společného jmění manželů.

I tak je nicméně některými autory i za stávající právní úpravy dovozováno, že spojení daných řízení připadá do úvahy podle § 112 OSŘ, neboť se jedná o řízení, která se týkají částečně shodných účastníků a věci, které spolu částečně skutkově souvisí.Zároveň podle těchto autorů „není zřejmě problém v tom, aby soud v souladu s vyšetřovací zásadou zjišťoval skutečnosti a prováděl důkazy v rozsahu potřebném pro posouzení otázek péče o dítě, jeho výživy a případně styku. Zjištění přitom učiněná mohou být samozřejmě významná i pro řízení o rozvod manželství, tak by tomu však fakticky bylo i v případě vedení oddělených řízení. Tehdy je totiž stejně nutné provést v řízení o rozvod manželství důkaz rozsudkem, kterým byly upraveny poměry k nezletilému dítěti, aby bylo zjištěno, zda byla splněna podmínka rozvodu dle § 755

Srov. WINTEROVÁ, Alena, Alena MACKOVÁ a kol. Civilní právo procesní. První část – řízení nalézací. Praha: Linde, 2014, s. 209. ISBN 978-80-7201-940-3. Srov. KORNEL, Martin, Natálie ŽENATÁ PECHÁČKOVÁ. Spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství ke společnému řízení. Bulletin advokacie č. 3/2022, č. 3, s. 32 a násl. dostupné s systému ASPI (ASPI ID): LIT304889CZ.

odst. 3 o. z. Fakticky tak stejně dochází ke „vtažení" skutkových zjištění obsažených v odůvodnění příslušného rozhodnutí z předchozího řízení do řízení o rozvod manželství.“.

Spojení řízení nebrání ani § 755 odst. 3 OZ, podle kterého soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech společného nezletilého dítěte v době po rozvodu manželů. Soud sice o rozvodu manželství nemůže rozhodnout dříve, než rozhodne o poměrech dítěte, ale právní úprava nezapovídá možnost rozhodnout o obou věcech zároveň jedním rozsudkem. Výrok o rozvodu manželství by v takovém případě byl jednoznačně ve smyslu § 206 odst. 2 OSŘ závislý na výroku o úpravě poměrů k nezletilému.

I s přihlédnutím k popsaným možnostem, které teoreticky poskytuje stávající právní úprava, zůstává faktem, že ke spojování příslušných řízení v praxi nedochází. A s ohledem na názory, které takovou možnost vylučují, se považuje za nezbytné přistoupit k výslovnému spojení těchto řízení, a to i v zájmu zajištění jednotného přístupu. Na úpravu spojeného řízení budou moci navázat také další opatření, která byla vyhodnocena jako potřebná z hlediska zjednodušení postupu v řízení (například možnost projednání obou záležitostí na jiném soudním roku).

Dílčí úpravy postupu v řízení

Pokud jde o samotný průběh spojeného řízení, považuje se za nezbytné vnést do úpravy tohoto postupu prvky, které jej učiní méně formální a potenciálně méně konfliktní. Podle nové právní úpravy by mělo být možné, aby soud svolal jiný soudní rok, který se může konat i jinde než v jednací síni (§ 398a a § 468a odst. 4 ZŘS). Cílem je vytvořit neformální atmosféru, která by přispěla k eliminaci případného napětí, a tím i k vytvoření lepších podmínek pro uzavření dohody. Pokud by manželé dosáhli dohody, mohl by soud projednat úpravu poměrů dítěte i rozvod na jediném soudním roku. Jednání by mohlo být nařízeno již jen za účelem vyhlášení rozsudku. Tím by se u konsenzuálních rodičů komplexně vyřešily veškeré podstatné záležitosti související s rozvodem.

Jde-li o prvou část řízení věnovanou úpravě poměrů dítěte, mělo by platit, že pokud se manželé při jiném soudním roku nebo jednání nedohodnou, měl by soud, bude-li toho třeba, zajistit dočasnou úpravu poměrů dítěte vydáním prozatímního rozhodnutí. Rychlý průběh řízení by měl být zabezpečen stanovením možnosti využívání moderních a operativních forem komunikace. Pokud by soud dospěl k závěru, že si řešení manželského konfliktu žádá odbornou pomoc, pak by měl vždy manžele nasměrovat k využití odborných poradenských nebo terapeutických služeb (§ 465a a § 468b ZŘS). Popsané procesní změny by se měly dotýkat obecně všech řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 ZŘS.

Tamtéž.

Zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem

Za nezbytné nelze považovat stávající plošné zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem v řízení péče soudu o nezletilé. Jak již bylo výše uvedeno, nepřípadný je předpoklad stávající právní úpravy, která ve všech případech automaticky presumuje hrozbu střetu zájmů mezi dítětem a jeho rodiči. Tato presumpce je nedůvodná v případech, kdy rodiče jednají ve vzájemné shodě a z okolností nevyplývají konkrétní skutečnosti, které by mohly na možný střet zájmů poukazovat. Požadavek na obligatorní zastoupení kolizním opatrovníkem lze v těchto případech považovat za formální a zatěžující samotné účastníky řízení i postup soudu. Rodiče jsou primárně těmi, kdo by měli jednat v zájmu dítěte, komunikovat s ním o svých záměrech a promítat do nich jeho názor. Obligatorní zastoupení kolizním opatrovníkem není jediným možným prostředkem, jakým zajistit participaci dítěte na řízení. Možnost této participace je zabezpečena již v rámci požadavku na vedení řízení jako takového, v němž by měl soud na její realizaci dbát. Participace dítěte může mít řadu podob, které lze považovat za srovnatelné. Primárně by tato participace měla probíhat v rámci rodiny a její průběh a výsledek může být soudu zprostředkován přímo rodiči. To nevylučuje možnost, aby bylo dítě, projeví-li o to zájem či shledá-li to soud jako potřebné, slyšeno přímo soudem, například v rámci jiného soudního roku.

Z uvedených důvodů se navrhuje přiměřené omezení požadavku na zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem (§ 469 odst. 4 ZŘS). Nezjistí-li soud žádné skutečnosti, které by mohly vést k pochybnostem, že byla dohoda rodičů uzavřena dobrovolně, popř. že tato koliduje se zájmy dítěte, budou moci dítě zastoupit přímo jeho rodiče. Pokud však soud jsa vázán zásadou vyšetřovací zjistí při posuzování dohody z hlediska zájmu dítěte, že se jedná o tzv. ohrožené dítě ve smyslu § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, měl by v takovém případě vždy dovodit střet zájmů a kolizního opatrovníka ustanovit.

Na rodičích by měl v těchto případech spočívat požadavek podat dítěti potřebné informace o svých záměrech i soudním řízení, umožnit mu projevit jeho názor, tento zohlednit a informovat jej o důsledcích soudního rozhodnutí. Splnění těchto povinností by měl soud zvlášť zkoumat. Nedotčeno by mělo být právo dítěte být v řízení slyšeno přímo soudem a kolizní opatrovník by mu měl být jmenován i v případě, že o to samo požádá, o čemž by mělo být poučeno. Nedotčena by měla být také pravomoc soudu jmenovat kolizního opatrovníka v případě, že okolnosti nasvědčují možnému střetu zájmů. Tak tomu však bude zejména v případech, že rodiče nejsou schopni dospět k dohodě, popřípadě soud dospěje k závěru, že tato dohoda není dobrovolná či v souladu se zájmem dítěte.

Nastíněné řešení může být dle možností konkrétního soudu doplněno také zapojením soudních sociálních pracovníků, kteří byli od roku 2020 v rámci projektu Zlepšení přístupu zranitelných skupin osob ke spravedlnosti pilotně testováni na celkem 10 soudech (OS Jeseník, OS Kladno, OS Kroměříž, OS Most, OS Nový Jičín, OS Praha 8, OS Šumperk, OS Tachov a OS Šumperk). Tito pracovníci by měli sloužit k usnadnění kontaktu zranitelných osob (mezi něž patří i děti) s rigidním soudním prostředím. Konkrétně by se měli mimo jiné věnovat zprostředkování přátelštějšího kontaktu dětí s opatrovnickou justicí, výslechu a zjišťování názoru dítěte. V případě potřeby by s dítětem mohli probrat i některé praktické otázky, jako např. jak dlouho trvá soudní řízení. Příslušný pracovník by dítě mohl rovněž seznámit s rozsudkem a s tím, jak bude nastavený režim v budoucnu reálně fungovat.

Sekundární výhodou popsaného omezení působení kolizních opatrovníků, jimiž je jmenován zpravidla OSPOD, by mělo být odbřemenění těchto orgánů, jejichž hlavní úloha spočívá v ochraně ohrožených dětí.

Zahraniční zkušenosti

Na příkladech zahraniční legislativy lze ukázat přístupy jednotlivých států. Předně se lze zabývat právními úpravami států, které v okamžiku rozvodu manželství ponechávají úpravu poměrů dítěte na dohodě rodičů a v nichž rozhodnutí o rozvodu není podmíněno soudní úpravou poměrů dítěte. Rodiče přitom mají v některých zemích možnost, nikoliv však povinnost, řešit poměry dítěte již v rámci rozvodového řízení, dle některých právních úprav lze řešit poměry dítěte výhradně až v následném samostatném řízení.

Pokud je však stanovena povinnost řešit v souvislosti s rozvodem i poměry dítěte, tak bývají obě řízení obvykle spojena.

Právní úpravy, v nichž není rozvod manželství podmíněn rozhodnutím o poměrech dítěte

Belgie

Rozvod manželství nemá na práva dětí žádný vliv. Po rozvodu manželství pečují o děti oba rodiče, anebo ten z nich, komu bylo dítě svěřeno do péče na základě soudem schválené dohody, popř. na základě rozhodnutí soudu (čl. 302 Civil Code).

Německo

Pokud rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost (práva a povinnosti) společně a rozvedou se, pak tato společná odpovědnost trvá i nadále. Soud o této záležitosti rozhodne – kromě případů, kdy je ohroženo blaho dítěte – pouze tehdy, podá-li jeden z rodičů soudu pro rodinné záležitosti návrh na přenesení rodičovské odpovědnosti nebo její části pouze na tohoto rodiče. Takovému návrhu musí být vyhověno, pokud s tím druhý rodič souhlasí a pokud dítě ve věku nejméně čtrnácti let nevznese námitku, nebo pokud lze očekávat, že zrušení společné rodičovské odpovědnosti a její přenesení na navrhovatele je v nejlepším zájmu dítěte (§ 1671 odst. 1 BGB).

Švédsko

Po rozvodu manželství zůstávají děti automaticky nadále v péči obou rodičů. K návrhu rodičů se však soud v rozvodovém řízení může zabývat otázkami výživného, péče o děti, bydlení dětí, styku s dětmi, práva setrvat ve společné domácnosti manželů až do rozdělení majetku a zákazu vzájemných návštěv. Nároky v těchto věcech se uplatňují v návrhu, kterým se zahajuje řízení o rozvod manželství (§ 5 Marriage Code – Äktenskapsbalken, SFS 1987:230).

Estonsko

Rozvod manželství nemá jako takový vliv na rodičovskou odpovědnost manželů a rodiče mají děti i nadále ve společné péči. Rodiče by se měli dohodnout na tom, s kým bude dítě žít, kdo se bude podílet na jeho výchově a v jaké míře, a rovněž na tom, jakým způsobem a jak dlouho má být poskytováno výživné. Jestliže rodiče nechtějí nebo nemohou mít dítě ve společné péči, může kterýkoli z nich soud požádat, aby na něj bylo částečně nebo zcela převedeno právo péče o dítě (§ 137 Family Law Act, RT I 2009, 60, 395).

Dále bylo zjištěno, že obdobnou právní úpravu, jako mají státy shora uvedené, mají ještě Kypr, Nizozemí, Řecko, Francie, Lucembursko, Rakousko anebo Slovinsko.

Právní úpravy, v nichž se v rámci řízení o rozvod obligatorně rozhoduje o poměrech dítěte

Chorvatsko

Jestliže manželé nedosáhnou dohody o společné rodičovské péči, rozhodne o těchto záležitostech automaticky soud v soudním řízení, které je zahájeno podáním žaloby o rozvod manželství (čl. 53 až 54, 56 až 57 a 413 Obiteljski zakon, NN 103/15 – Family Act). Je však možné, aby rodiče dospěli k dohodě během soudního řízení o rozvodu manželství. V takovém případě soud založí své rozhodnutí na dohodě rodičů, pakliže se domnívá, že tato dohoda je v nejlepším zájmu dítěte (čl. 104 odst. 3 ve spojení s čl. 420 Obiteljski zakon).

Španělsko

Soud v rámci rozvodového řízení také upravuje poměry k dětem, kdy buď schválí dohodu rodičů, anebo pokud se rodiče nedohodnou, tak o střídavé či výlučné péči rozhodne autoritativně (čl. 103 Código Civil).

Polsko

V rozsudku o rozvodu soud upraví výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem obou manželů a právo na styk s dětmi. Stanoví rovněž, jakou částkou je který z manželů povinen přispívat na náklady spojené s výživou a výchovou dětí. Soud zohlední písemnou dohodu mezi manželi o způsobu, jakým bude rodičovská odpovědnost vykonávána, a o uspořádání styku s dítětem po rozvodu, pokud je taková dohoda v nejlepším zájmu dítěte. Sourozenci by měli být vychováváni společně, pokud nejlepší zájmy dítěte nevyžadují jinak (čl. 58 Kodeks rodzinny i opiekuńczy, Dz. U. 1964 Nr 9 poz. 59).

Portál evropské e-Justice - Rozvod a rozluka (europa.eu).

Slovensko

V rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud rovněž výkon rodičovských práv a povinností k nezletilému dítěti po rozvodu, zejména určí, komu svěří dítě do péče, kdo jej bude zastupovat a spravovat jeho majetek. Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností lze nahradit dohodou rodičů (§ 24 zákona o rodine, 36/2005 Z. z.).

Itálie

Soud, který povolí rozvod, rozhodne rovněž o svěření nezletilých dětí do společné péče rodičů; pouze výjimečně jsou děti svěřeny do výhradní péče jednomu rodiči. Soud rovněž stanoví pravidla pro styk nezletilých dětí s rodičem, s nímž nežijí ve společné domácnosti. Soud vydá pokyny týkající se správy majetku dětí a určí měsíční výživné na nezletilé děti, které má být vypláceno rodiči, který s dítětem žije ve společné domácnosti (čl. 155 Codice Civile).

Lotyšsko

Pokud manželství rozvádí notář, musí se manželé dohodnout nejen na rozvodu, ale také na péči o dítě, právech na styk s dítětem a výživném na dítě. Předchozí písemná dohoda o péči o dítě, právech na styk s dítětem a výživném na dítě musí být předložena společně s žádostí o rozvod. Pokud manželství rozvádí soud, musí se manželé dohodnout na péči o společné nezletilé dítě, právech na styk s dítětem a výživném na dítě. Pokud taková dohoda uzavřena nebyla, musí být nároky uplatněny společně s žádostí o rozvod; v opačném případě soud manželství nerozvede (čl. 77 Civillikums).

Obligatorní řešení poměrů dítěte v souvislosti s rozvodem bylo zjištěno ještě v případě

Rumunska (čl. 396 Codul Civil).

Předběžná úprava poměrů dítěte

Navrhovaná právní úprava má za cíl vyřešit komplexně předběžnou úpravu poměrů ve věci péče soudu o nezletilé. Měla by ponechat osvědčenou právní úpravu speciálního předběžného opatření a jako doplňkovou úpravu zavést zcela nový institut prozatímních rozhodnutí. Možnost postupovat podle obecné právní úpravy předběžných opatření by měla být vyloučena.

Ve vztahu ke speciálnímu předběžnému opatření vyvstala jako nezbytná otázka řešení aktivní legitimace, neboť její současné vymezení se jeví jako nedostatečné. Nová právní úprava se snaží vyřešit vytýkané problémy stávající právní úpravy. Navrhovaná právní úprava by měla vyřešit problematiku aktivní legitimace tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy nezletilého, a zároveň aby byla zachována jeho výjimečnost v podobě nejzazšího možného řešení úpravy poměrů nezletilého, kdy jsou naplněny zákonné předpoklady pro tento postup.

Zároveň přichází navrhovaná právní úprava s novou koncepcí řízení o prozatímním rozhodnutí, které má zcela nahradit obecné předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé. Dle nově navrhované právní úpravy tak již ve věci péče soudu o nezletilé nebude možné postupovat podle právní úpravy obecného předběžného opatření.

Nezbytnost přijetí této právní úpravy lze shledat zejména v potřebě komplexní úpravy předběžných či prozatímních rozhodnutí v oblasti péče soudu o nezletilé. Tato řízení ve všech jeho podobách mají specifickou povahu a vyžadují citlivý, avšak účinný postup, aby byly hájeny zájmy nezletilého dítěte.

Koncept nového řízení o prozatímním rozhodnutí by měl těmto požadavkům odpovídat. Jeho využití je cíleno na případy, kdy dítě není v ohrožení (není třeba využít postup podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS), a zároveň je zde naléhavá potřeba zatímní úpravy jeho poměrů. Řízení by zároveň mělo poskytnout velkou míru flexibility. Mělo by být možné ho zahájit na návrh i bez návrhu, v průběhu řízení ve věci samé, či ještě před jeho zahájením. V takovém případě by měl soud stanovit lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, nebo toto řízení sám zahájit bez návrhu.

Podkladem pro vydání prozatímního rozhodnutí by mělo být vyjádření všech účastníků řízení, resp. v průběhu tohoto řízení by jim měla být poskytnuta k vyjádření alespoň možnost. To by mělo představovat zásadní odklon od řízení o předběžném opatření, v němž se v zásadě vychází pouze z návrhu předloženého jedním účastníkem řízení. Nezbytnost této změny lze spatřovat zejména v charakteru řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, v němž kromě rodičů jako společných nositelů rodičovské odpovědnosti je účastníkem i samotné dítě, které s přihlédnutím k věku a volní a rozumové vyspělosti (§ 867 odst. 2 OZ) má mít rovněž možnost se k návrhu vyjádřit. Tímto způsobem by se měl z řízení odstranit prvek překvapení, který je pro řízení o předběžném opatření typický, avšak v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nemá své místo a opodstatnění, neboť způsobuje jen vyostření konfliktů a prohlubování sporů mezi rodiči, případně vede k neuvážené úpravě poměrů dítěte z jiných důvodů.

Pro řízení o prozatímním rozhodnutí by měla být zachována rychlost řízení, aby bylo odlišeno od řízení ve věci samé. Nová koncepce by to měla zajistit stanovením dílčích pořádkových lhůt pro jednotlivé fáze řízení, dále by měla být dána možnost omezení či zmírnění formalit spojených se soudním řízením (využití emailové a telefonické komunikace soudu s účastníky řízení, využití jiného soudního roku pro projednání věci) a omezena možnost odročení jednání či jiného soudního roku. To vše by mělo soudu umožnit rozhodnout o prozatímní úpravě poměrů dítěte v poměrně krátké lhůtě. To by mělo být zásadní i s ohledem na účel samotného prozatímního rozhodnutí, které by mělo poskytovat rychlou ochranu práv účastníků řízení.

Doba trvání prozatímního rozhodnutí by měla být v nové právní úpravě omezena stejným způsobem jako v případě speciálního předběžného opatření. I prozatímní rozhodnutí by mělo být pouze přechodným řešením situace. Konečnou úpravu poměrů dítěte by mělo přinést až rozhodnutí ve věci samé. Proto by mělo být třeba i v průběhu doby vážit, zda nadále trvají důvody pro vydání prozatímního rozhodnutí. Tím by se měl soud zabývat, bude-li rozhodovat o prodloužení doby trvání prozatímního rozhodnutí. I v tomto by měla být pravidla nastavena shodně jako u speciálního předběžného opatření.

Zároveň by měla být výrazným způsobem omezena možnost odvolání proti prozatímnímu rozhodnutí, a to z důvodu jeho dočasného charakteru, omezení vlivu tohoto řízení na řízení ve věci samé, zamezení „taktizování“ účastníků řízení a prodlužování řízení ve věci samé. Vzhledem k tomu, že řízení o prozatímním rozhodnutí by mělo být postaveno na rovnosti zbraní, je možné v tomto směru účastníkům omezit jejich práva ve vztahu k opravným prostředkům, a to i s ohledem na skutečnost, že se jedná o dočasnou, prozatímní úpravu poměrů, která má být v co nejkratší době nahrazena rozhodnutím ve věci samé.

Nová právní úprava by měla rovněž vymezit, kdy prozatímní rozhodnutí pozbývá účinků, obdobně jako v současné úpravě zániku předběžného opatření.

Nezbytnost nové právní úpravy řízení o prozatímním rozhodnutí lze spatřovat zejména ve specifičnosti oblasti péče soudu o nezletilé. V ní prvek překvapivosti a nerovnost zbraní v řízení vyvolává další spory mezi účastníky řízení a prohlubování jejich neochoty dosáhnout shody a dohody. To jde zcela proti smyslu tohoto nesporného řízení a nabourává to snahu soudu o dosažení smírného řešení věci. Nová právní úprava by tak měla vnést do těchto řízení větší zklidnění situace, citlivější přístup a širší možnosti soudu při dalším postupu a vedení účastníků řízení. Tímto způsobem by měly být lépe hájeny a naplňovány zájmy nezletilého dítěte. I ve fázi prozatímního rozhodnutí by měla být možnost plně zjistit jeho názor na věc. Participační práva dítěte by měla být po celou dobu řízení zcela zachována a postup by měl být pro dítě šetrnější.

V tomto směru je třeba se rovněž vrátit k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě (stížnost č. 17056/06), který se zabýval otázkou předběžných opatření a dospěl k závěru, že ne vždy je v těchto řízeních odůvodnitelné omezení práva na spravedlivý proces. Je třeba říci, že aplikace současné právní úpravy by v testu podrobeného kritérii tohoto rozhodnutí nemusela vždy obstát, a to zejména v případě, že by konkrétní předběžné opatření nebylo dostatečně odůvodněno z hlediska omezení práva na spravedlivý proces. Nová koncepce řízení o prozatímním rozhodnutí zcela respektuje právo na spravedlivý proces a je v souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, neboť zachovává rovnost zbraní účastníkům řízení, dává jim možnost se k návrhu vyjádřit, a tím jim poskytuje efektivní ochranu práv.

Zahraniční zkušenosti

Ve vztahu k odůvodnitelnosti navrhované právní úpravy lze jako argument využít i zahraniční právní úpravu, kterou přijaly státy sousedící s Českou republikou a která rovněž zahrnuje znaky obsažené v navrhované právní úpravě.

Slovensko

Slovenské procesní právo od roku 2015 v souvislosti s přijetím zákona č. 160/2015 Z.z., civilního sporového poriadku, zcela opustilo institut předběžných opatření a na jeho místo nastoupila tzv. neodkladná opatření. Jak ze samotného názvu vyplývá, není již určující, že je třeba prozatímně nebo provizorně nějak rozhodnout před konečným rozhodnutím, ale je kladen důraz na skutečnost, že rozhodnutí nelze odkládat, že jeho potřeba je skutečně naléhavá. O neodkladných opatřeních je rozhodováno v samostatném řízení, mohou být vydána před zahájením řízení ve věci samé (které ani následně nemusí být zahájeno), v průběhu tohoto řízení, ale i po skončení řízení, a o jejich případném zániku je třeba opět samostatně rozhodnout, tzn., že neodkladné opatření nekončí samo o sobě rozhodnutím ve věci samé.

Neodkladná opatření soud vydává na návrh, nebo o nich může rozhodnout i bez návrhu v případě, že řízení ve věci samé může soud zahájit bez návrhu. V řízení o vydání neodkladného opatření soud neprovádí dokazování, ale tvrzené skutečnosti musí být osvědčeny, tzn., že tvrzené skutečnosti musí být vysoce pravděpodobné. Soud nemusí před vydáním neodkladného opatření nařizovat jednání, nemusí vyslechnout účastníky, ani nemusí žádat jejich vyjádření. Obecná lhůta pro rozhodnutí o neodkladném opatření je 30 dnů od podání návrhu (§ 328 odst. 2 civilného sporového poriadku). Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jsou však upraveny speciální lhůty, a to 24 hodin v případě, kdy se nezletilé dítě nachází ve stavu nedostatku řádné péče (§ 365 civilného mimosporového poriadku), a sedm dní ve věcech péče o nezletilé dítě (§ 367 civilného mimosporového poriadku). Ve věcech úpravy vyživovací povinnosti nebo úpravy styku s nezletilým dítětem ale platí obecná třicetidenní lhůta. Proti rozhodnutí o vydání neodkladného opatření je možné se odvolat. Neodkladné opatření zaniká uplynutím lhůty, na kterou bylo vydáno, není-li v neodkladném opatření žádná lhůta určena, musí být o jeho zrušení rozhodnuto soudem.

Německo

V německém procesním právu jsou předběžná opatření (Einstweillige Anordnung) pro účely opatrovnických řízení upravena v § 49 až § 57 zákona o řízení ve věcech rodinných a ve věcech dobrovolné jurisdikce (Gesetzt über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit, dále jen „FamFG“). Režim předběžných opatření je rozlišován podle toho, zda jsou vydána ve věcech, o kterých může soud zahájit řízení i bez návrhu, nebo ve věcech, o nichž je možné rozhodovat pouze na návrh. Řízení o předběžném opatření je vždy samostatným řízením, a to i v případě, že probíhá řízení ve věci samé. Soud však v řízení ve věci samé nemusí projednávat tytéž otázky (například provádět k této věci výslech, dokazování), pokud již byly řešeny v řízení o předběžném opatření (§ 51 odst. 3 FamFG). Rozhodnout je možné bez nařízení ústního jednání, pokud však neproběhlo a navrhne-li jeho konání některý z účastníků, musí být o předběžném opatření rozhodováno znovu na nařízeném ústním jednání (§ 54 odst. 2 FamFG).

Obecně nejsou rozhodnutí o předběžných opatřeních v rodinných věcech napadnutelná, zákon z tohoto pravidla však výslovně uvádí několik výjimek (převážně rozhodnutí ve věcech péče o děti a další uvedená v § 57 FamFG). V řízeních, o nichž lze řízení zahájit pouze na návrh, může soud uložit účastníku, který návrh na vydání předběžného opatření podal, povinnost zahájit řízení ve věci samé a k tomu uložit lhůtu, která nesmí být delší než tři měsíce. Není-li během této lhůty zahájeno řízení ve věci samé, předběžné opatření zaniká (§ 52 FamFG). Předběžné opatření zaniká také tehdy, pokud byl návrh na zahájení řízení ve věci samé vzat zpět, pravomocně zamítnut, byla tato věc ukončena schválením smíru nebo došlo k jejímu uzavření jiným způsobem. Proti tomu v řízeních, která může soud zahájit i bez návrhu, zaniká

ROGALEWICZOVÁ, Romana. Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé? (2.). Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2022. s. 13. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301156CZ.

předběžné opatření po uplynutí doby, na kterou bylo vydáno (pokud soud předběžné opatření časově omezil), nebo po nabytí právní moci jiného rozhodnutí, kterým je přijata jiná úprava v téže věci. I v případě, že soud vydá předběžné opatření bez návrhu, má povinnost zahájit řízení ve věci samé na návrh kteréhokoli účastníka řízení.

Z výše popsaných zahraničních právních úprav je možné si vzít za vzor zejména potřebu komplexní úpravy ve vztahu k péči soudu o nezletilé, která může uceleně poskytnout prozatímní ochranu dotčených práv, a to v různých druzích řízení, která pod tuto oblast spadají. Rovněž je vidět přiklonění se k možnosti účastníků řízení se i v řízeních o předběžném řešení věci vyjádřit.

Nepřijatelnost tělesného trestání

Navrhovaná právní úprava směřuje především ke změně hodnotového přístupu. Přijetím navrhované právní úpravy současně dojde k dosažení souladu s mezinárodními závazky České republiky.

Tělesné tresty jsou nejčastější formou násilí na dětech. Tělesné a psychické tresty dětí jsou dle mezinárodních standardů (např. Úmluva o právech dítěte, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropská sociální charta) v rozporu s lidskou důstojností. Děti mají přitom stejné právo na respektování své lidské důstojnosti a fyzické integrity jako dospělí. Tělesné tresty jsou proto nepřípustné, a to i v domácím prostředí. Každý tělesný trest je zároveň trestem psychickým. Výchova dětí bez fyzických a psychických trestů je přínosem pro rodinu, společnost i samotné děti.

Tělesné tresty mohou dětem způsobit vážnou fyzickou a psychickou újmu. Bezpečnou intenzitu tělesného trestání není možné určit, natož dopředu vědět, jaký trest dítěti skutečně neublíží.

Dle předních světových a českých odborníkůžádná podoba ani míra fyzických ani psychických trestů, resp. působení duševního strádání, do výchovy nepatří. Mezi psychické

ROGALEWICZOVÁ, Romana. Mají předběžná opatření místo v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé? (2.). Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 1/2022. s. 13. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301156CZ. Např. prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.: Psycholog: Ani pohlavek! Fyzické tresty dětí nemají žádný smysl ani účinek – Naše zdravotnictví (nasezdravotnictvi.cz); Třetina rodičů pravidelně používá fyzické tresty. Alarmující, říká psycholog - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz). Gershoff, E. T. (2002). Corporal punishment by parents and associated child behaviors andexperiences: A meta- analytic and theoretical review. Psychological Bulletin, 128(4), 539–579. Gershoff, E. T., & Grogan-Kaylor, A. (2016). Spanking and child outcomes: Old controversies andnew meta- analyses. Journal of Family Psychology, 30(4), 453–469. Felitti, V., & Anda, R. (2010). The relationship of adverse childhood experiences to adult medicaldisease, psychiatric disorders and sexual behavior: Implications for healthcare. In R. Lanius, E.Vermetten, & C. Pain (Eds.), The Impact of Early Life Trauma on Health and Disease: The HiddenEpidemic (pp. 77-87). Cambridge University Press. Felitti, V. J., Anda, R. F., Nordenberg, D., Williamson, D. F., Spitz, A. M., Edwards, V., Koss, M. P., &Marks, J. S. (1998). Relationship of childhood abuse and household dysfunction to many of theleading causes of death in adults: The Adverse Childhood Experiences (ACE) Study. AmericanJournal of Preventive Medicine, 14(4), 245–258. Kaščáková, N., Fürstová, J., Šolcová, I. P., Heveriová, M., Heveri, M., Hašto, J., & Tavel, P. (2018). DOTAZNÍK ŽIVOTNÍCH STRESORŮ (LSC-R): VÝSKYT STRESOROV U DOSPELÝCHOBYVATEĽ OV ČR A SÚVIS SO ZDRAVÍM. Československá́́́ psychologie, 62, 80–99.

tresty lze přitom řadit např. vytváření pocitu viny, snižování důstojnosti, zastrašování, vyhrožování nebo přítomnost u vztahového násilí blízkých osob. Působením duševního strádání naopak není činnost rodiče, který z výchovných důvodů např. omezí dobu, kterou dítě tráví na mobilním zařízení, zakáže mu sledovat televizi nebo hrát počítačové hry. Při vymezení pojmu duševní strádání se lze inspirovat také v obecných komentářích Výboru OSN pro práva dítěte. Zde se duševní násilí popisuje jako psychické trýznění, duševní zneužívání, slovní zneužívání a citové zneužívání nebo zanedbávání a může zahrnovat:

a) všechny formy trvalých interakcí s dítětem způsobující újmu, například sdělováním dítěti, že je bezcenné, nemilované, nechtěné, ohrožené nebo že jeho jediná hodnota spočívá v uspokojování potřeb někoho jiného;

b) strašení, terorizování, vyhrožování, vykořisťování a korumpování, zavržení a odmítání, izolování, ignorování a protěžování;

c) popírání schopnosti citově reagovat, zanedbávání duševního zdraví, zdravotních a vzdělávacích potřeb;

d) urážení, nadávání, ponižování, znevažování, vysmívání a citové ubližování dítěti;

e) vystavování domácímu násilí;

f) umístění na samotku, do izolace nebo nelidské či ponižující podmínky při zadržení;

g) psychická šikana a buzerace ze strany dospělých nebo jiných dětí, a to i prostřednictvím informačních a komunikačních technologií (IKT) jako jsou mobilní telefony a internet (rovněž známo jako „kyberšikana“).

Výzkumy jednoznačně vyvrací jakýkoli pozitivní účinek tělesného trestání. Fyzické tresty jako výchovný prostředek nefungují. Naopak zvyšují riziko vzniku řady problémů a tendenci toto jednání opakovat v dospělosti.

Tělesné tresty děti učí, že násilí je přijatelným způsobem řešení konfliktů nebo dosažení toho, aby ostatní dělali, co se od nich chce. Dle dlouhodobých vědeckých studií jsou lidé, kteří v dětství zažili tělesné trestání, v dospělosti ohroženi řadou rizik, např. v podobě psychických problémů se sebevědomím, a častěji se uchylují k agresivnímu chování v blízkých vztazích. Tělesné tresty vedou k tomu, že děti nemají příležitost se naučit, jak řešit konflikty a problémové situace. Děti mají právo cítit se v bezpečí.

Tělesné trestání se může stát návykem. A když nebude v danou chvíli účinkovat, může se stát, že rodič udeří silněji. Rodiče mají mnohem větší sílu než děti. Pokud dítě udeří ve vzteku, mohou mu způsobit závažné zranění.

Obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 13 (2011) Právo dítěte na ochranu před všemi druhy násilí, bod 21. Viz Závěry 7. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma Nepřijatelnost násilí na dětech konaného ve dnech 18. a 19. května 2023, str. 9. Dostupné z: Nejvyšší soud / 7. rodinněprávního sympozia Justiční akademie na téma Nepřijatelnost násilí na dětech (nsoud.cz).

Děti se učí nápodobou. Pozorují, co rodiče dělají, a jednání opakují. Velmi často tak dochází k mezigeneračnímu přenosu násilí.Jak ukázal nedávný výzkum, více než 60 % v dětství trestaných rodičů taktéž fyzicky trestá své děti (viz výše).

Na problematické důsledky tělesných trestů dětí upozorňuje rovněž Světová zdravotnická organizace (WHO).

Z uvedeného vyplývá nezbytnost problematiku řešit, a to deklaratorní právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku, nikoli zaváděním nových postihů pro rodiče, kteří se ojediněle k fyzickému usměrnění dítěte uchýlí, a souběžně právní úpravu doprovodit také nelegislativními opatřeními, jako jsou osvěta, kampaně k pozitivnímu rodičovství a zejména

dostupné podpůrné služby pro rodiče a děti. V zemích, které se k podobné právní úpravě uchýlily před námi, došlo k výraznému snížení míry násilí ve společnosti. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že seriózní diskusi o problematice zpravidla podnítí teprve legislativní iniciativa.

Ani tam, kde v zahraničí došlo k výslovnému zakotvení zákazu tělesného trestání, na tento zákaz nenavazovala žádná sankce. Například ve Švédsku, které bylo průkopníkem při přijímání příslušné legislativy, rodičům nehrozí trestní stíhání ani odebrání dětí, nanejvýše je může orgán sociálně-právní ochrany dětí či policie upozornit na nezákonnost takového jednání a nabídnout

jim možnost podpory.Cílem tedy není trestat rodiče, ale výslovně podpořit výchovu prostřednictvím jiných výchovných prostředků než tělesných trestů.

Obecná povinnost zakázat nelidské či ponižující zacházení nebo trestání pro Českou republiku vyplývá z mnoha mezinárodních dokumentů, zejména ze Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropské sociální charty, Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv Evropské unie.

Článek 37 Úmluvy o právech dítěte požaduje, aby smluvní státy zabezpečily, aby „žádné dítě nebylo podrobeno mučení nebo jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“. Podle čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte smluvní státy činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.

Výbor OSN pro práva dítěte věnuje zvláštní pozornost prosazování práva dítěte na ochranu před veškerými formami násilí. Výbor definuje tělesný trest v obecném komentáři č. 8 (2006) Právo dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami

Zdroj www.detstvibeznasili.cz. Corporal punishment and health (who.int). In Sweden, a generation of kids who’ve never been spanked, CNN, dostupné online na: https://edition.cnn.com/2011/11/09/world/sweden-punishment-ban/index.html.

trestu (CRC/C/GC/8)jako jakýkoli trest používající fyzickou sílu s úmyslem způsobit určitou míru bolesti nebo nepohodlí, jakkoli lehkého. Většina těchto trestů zahrnuje udeření („plácnutí“, „plesknutí“, „plácnutí přes zadek“) dítěte rukou nebo pomůckou, kterou může být bič, hůl, pásek, bota, vařečka atd. Součástí trestu ale může být také například kopání, třesení nebo házení dítětem, škrábání, štípání, kousání, tahání za vlasy nebo udeření do uší, nucení dítěte setrvat v nepohodlné pozici, pálení, opaření nebo nucené pojídání (například vypláchnutí úst dítěte mýdlem nebo nucení spolknout pálivé koření). Podle Výboru jsou tělesné tresty vždy ponižující. Kromě toho existují další formy trestu, které nejsou fyzické, jsou však rovněž kruté a ponižující a nejsou tedy v souladu s Úmluvou o právech dítěte. Patří k nim například tresty, které dítě znevažují, ponižují, zostuzují, neprávem obviňují, zastrašují, děsí nebo zesměšňují.

Podle Výboru je první a bezpodmínečnou povinností smluvních států vyloučit násilné a ponižující trestání dětí pomocí změny zákonů a dalších potřebných opatření. Právní úpravu povolující „přiměřené“ tělesné trestání označil za pozůstatek zastaralého názoru, že děti jsou majetkem rodičů, a poznamenal, že z jeho zkušenosti vyplývá, že tato úprava přináší problémy, poněvadž někteří soudci ji mohou vykládat spíše volněji, např. ve smyslu považovat za přiměřené i rány rákoskou či páskem. Úprava povolující určitý stupeň tělesného trestání by proto měla být odmítnuta.

Podle obecného komentáře č. 13 (2011) Výboru OSN pro práva dítěte Právo dítěte na ochranu před všemi formami násilí (CRC/C/GC/13) jsou veškeré formy fyzického a psychického násilí na dětech nepřijatelné.Ve svých Závěrečných doporučeních ke spojené páté a šesté pravidelné zprávě České republiky ze dne 22. října 2021 Výbor OSN pro práva dítěte vyzývá Českou republiku, aby zákonem výslovně zakázala tělesné trestání ve všech jeho formách a ve všech prostředích a prosazovala pozitivní, nenásilné a participační formy výchovy a ukáznění dětí.

Nepřijatelnost veškerého násilí na dětech, včetně tělesného trestání dětí, je součástí ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (zejména Tyrer proti Spojenému království, č. 5856/72, rozsudek ze dne 25. dubna 1978; Campbell a Cosans proti Spojenému království, č. 7511/16 a 7743/16, rozsudek ze dne 23. března 1983; Costello-Roberts proti Spojenému království, č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993; A. proti Spojenému království, č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998; D.M.D. proti Rumunsku, č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, Tlapak a ostatní proti Německu, č. 11308/16, rozsudek ze dne 22. března 2018;O.C.I. a ostatní proti Rumunsku, č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019; Cînța proti Rumunsku, č. 3891/19, rozsudek ze dne 18. února 2020).V rozsudku D.M.D. proti

Překlad obecného komentáře dostupný z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava- ditete/Preklady-dokumentu-OSN.pdf. Překlad obecného komentáře dostupný z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava- ditete/Preklady-dokumentu-OSN.pdf. https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/ze-zasedani-vyboru/CRC-CO-5_6-CZ-preklad- konecna-verze_1.pdf. Anotace rozsudků D.M.D. proti Rumunsku, O. C. I. a ostatní proti Rumunsku a Tlapak a ostatní proti Německu dostupné v českém jazyce z eslp.justice.cz. Rozsudky jsou v originálním jazyce dostupné v databázi HUDOC na www.echr.coe.int.

Rumunsku (č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 50 a 51) ESLP vyzdvihl, že: „Prvořadým zájmem v Úmluvě OSN o právech dítěte z roku 1989 (…) je důstojnost. Taková hodnota je v souladu jak s vyvíjejícím se mezinárodním právem o lidských právech, tak s rozvíjející se psychologickou perspektivou v judikatuře. Respektování důstojnosti dětí je v souladu s poskytováním prvků důležitých pro jejich růst jako plnohodnotných členů komunity. Zajištění základní důstojnosti dítěti znamená, že při odsuzování násilí páchaného na dětech nelze dělat kompromisy, ať už je přijímáno jako ‚tradice‘ nebo je maskováno jako ‚kázeň‘. Jedinečnost dětí – jejich potenciál a zranitelnost, jejich závislost na dospělých – vyžaduje, aby měly větší, nikoli menší ochranu před násilím, včetně domácích tělesných trestů, které jsou vždy ponižující (…). Je tedy zřejmé, že respektování důstojnosti dětí nemůže být zajištěno, pokud by vnitrostátní soudy přijaly jakoukoli formu ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesných trestů, zakázané podle článku 3. V této souvislosti má ESLP za to, že státy by měly usilovat o výslovnou a komplexní ochranu důstojnosti dětí, což na oplátku v praxi vyžaduje odpovídající právní rámec poskytující ochranu dětí před domácím násilím spadajícím do působnosti článku 3, včetně a) účinného odrazování od takového závažného porušení osobní integrity, b) přiměřených kroků k zabránění špatnému zacházení, o kterém úřady věděly nebo měly vědět, a c) účinného úředního vyšetřování, pokud jednotlivec vznese sporné tvrzení o špatném zacházení (…)“. V rozsudku O. C. I. a ostatní proti Rumunsku (č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019, § 43) ESLP konstatoval, že: „Tělesné tresty vůči dětem nelze tolerovat a státy by se měly snažit je výslovně a komplexně zakázat zákonem i v praxi (…)“ Konečně, v rozsudku Tlapak a ostatní proti Německu (č. 11308/16, rozsudek ze dne 22. března 2018, § 91) ESLP shrnul, že: „Členské státy by měly prosazovat zákonná ustanovení zakazující tělesné tresty nezletilých přiměřenými opatřeními, aby byly tyto zákazy praktické a účinné a nezůstaly pouze teoretické.“.

Podle Evropského výboru pro sociální práva je v rozporu s článkem 17 Evropské sociální charty, pokud stát nepřijme jasnou právní úpravu, dle které jsou tělesné tresty nepřijatelné. Ve svém rozhodnutí ve věci Approach proti České republiceze dne 20. ledna 2015 učinil závěr, že v českém právním řádu není výslovně ani prostřednictvím jasné a přesné judikatury zakotven všeobecný zákaz všech forem tělesných trestů na dětech, které mohou ovlivnit jejich fyzickou integritu, důstojnost, rozvoj a duševní pohodu. Tím, že naše stávající zákonná úprava dovoluje tělesné tresty z výchovných důvodů a postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti, Česká republika porušuje článek 17 Evropské sociální charty. Stejné porušení Evropský výbor shledal proti Belgii, Francii, Irsku a Slovinsku. Od té doby byl v Irsku, Slovinsku i ve Francii zákonný zákaz přijat (viz webové stránky Evropského výboru: uzavřené kolektivní stížnosti, https://www.coe.int/en/web/turin-european-social-charter/processed- complaints).

Rozhodnutí je dostupně z webových stránek Ministerstva spravedlnosti: https://www.justice.cz/documents/12681/719886/Approach- rozhodnut%C3%AD+ECSR_p%C5%99eklad_2.pdf/894c1ef0-ac81-4439-8663-52c56befd86f.

Ve Strategii Evropské unie pro práva dítěte ze dne 24. března 2021 v kapitole 3 Evropská komise vyzývá členské státy, aby přijaly právní předpisy nepřipouštějící tělesné tresty ve všech prostředích, nejsou-li dosud zavedeny, a usilovaly o jejich zrušení.

Dle údajů shromážděných Globální iniciativou k ukončení tělesného trestání dětípatří Česká republika k posledním zemím Evropské unie bez jasného legislativního zakotvení nepřípustnosti tělesného trestání dětí (spolu se Slovenskem, Belgií a Itálií, kde nicméně nepřípustnost tělesných trestů vyplývá z rozhodnutí nejvyššího soudu). Například Švédsko příslušnou legislativu přijalo v roce 1979, Německo v roce 2000, Maďarsko v roce 2004, Polsko v roce 2010 a Francie v roce 2019. Ke dni 31. prosince 2022 celkem 65 států světa zcela vyhovělo mezinárodním závazkům a přijalo právní úpravu nepřipouštějící tělesné trestání ve všech prostředích, včetně domova, a další desítky států se k přijetí příslušné právní úpravy zavázaly. Nedávno se k zákazu tělesného trestání a přípravě příslušné legislativy zavázaly např. Zambie a Somálsko. 65. státem světa, který zcela zapověděl tělesné tresty dětí, se stal v prosinci 2022 Mauritius.

Na webových stránkách Globální iniciativy k ukončení tělesného trestání dětí je podán úplný podrobný přehled o situaci ohledně zákazu tělesného trestání dětí ve světě.

Odborníci se přitom shodují, že nepřijatelnost tělesného trestání na dětech je třeba jasně definovat v občanském zákoníku. Důležité je přitom nejen legislativní ukotvení, ale současně

Strategie EU pro práva dítěte a evropská záruka pro děti | Evropská komise (europa.eu). Global Initiative to End All Corporal Punishment of Children (endcorporalpunishment.org).

musí být prioritou rozvíjet programy na podporu pozitivního rodičovství a rozvoj rodičovských kompetencí. Součástí podpory pozitivního rodičovství je i podpora práce rodičů s vlastním stresem a emocemi tak, aby nepřistupovali k fyzickému trestání dětí. V zemích, které přistoupily k deklaratornímu zakotvení nepřijatelnosti násilí na dětech, začalo systematicky klesat násilí v dětských kolektivech i v rodinách. S uvedeným má Česká republika dlouhodobě problémy, zejména v době pandemie Covidu 19 došlo k výraznému nárůstu násilí v rodinách.

Implementací rozhodnutí ve věci Approach proti České republice se opakovaně zabývala řada expertních orgánů, které se shodly na nutnosti změny občanského zákoníku. Daná problematika byla opakovaně projednána Kolegiem expertů k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská

72 73 74

práva, a to ve dnech 22. listopadu 2018,14. ledna 2020a 15. listopadu 2021.Na svém posledním zasedání konaném dne 15. listopadu 2022 Kolegium podpořilo nezbytnost výslovného zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání v občanském zákoníku a realizaci doprovodných osvětových aktivit ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí. Dne 9. listopadu 2021 se v návaznosti na závěry Kolegia konaného dne 14. ledna 2020 uskutečnilo jednání expertů k tělesnému trestání dětí. Jednání se účastnili zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, Nejvyššího státního zastupitelství, Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Kanceláře veřejného ochránce práv, Výboru pro práva dítěte, České pediatrické společnosti a dále soudkyně, advokátka, dětský psycholog, sociální pracovnice a zástupci několika nevládních organizací, které se věnují problematice násilí v rodině. Experti se většinově vyslovili pro legislativní ukotvení nepřijatelnosti tělesného trestání v občanském zákoníku a k přijetí dalších doprovodných opatření, zejména v podobě osvěty k pozitivnímu rodičovství.

Na nutnost změny právní úpravy opakovaně upozorňuje rovněž vládní Výbor pro práva dítěte, který dne 16. února 2022 schválil podnět k ochraně dětí před všemi formami násilí, včetně tělesného trestání. V podnětu byl ministr spravedlnosti vyzván k přípravě novelizace občanského zákoníku, která by tělesné trestání jasně prohlásila za nepřijatelné. Ministr práce a sociálních věcí byl vyzván k realizaci osvětových aktivit.Podnět byl následně předložen Radě vlády pro lidská práva, která na svém zasedání dne 21. října 2022 přijala usnesení, ve kterém vládě doporučuje uložit ministru spravedlnosti úkol předložit novelizaci občanského

Podklady k jednání Kolegia včetně zápisu z jednání jsou dostupné z: https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani- kolegia-dne-22-listopadu-2018. Podklady k jednání Kolegia včetně zápisu z jednání jsou dostupné z: https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani- kolegia-dne-14-ledna-2020. Podklady k jednání Kolegia včetně zápisu z jednání jsou dostupné z: https://www.justice.cz/web/msp/kolegoum-expertu-k-vykonu-rozsudku-eslp-podrobnosti?clanek=jednani- kolegia-dne-15-listopadu-2022. Zápis z jednání expertního fóra je přílohou č. 1. https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/pro-prava-ditete/ze-zasedani-vyboru/Podnet-Vyboru-pro-prava- ditete-Rady-vlady-pro-lidska-prava-k-nasili-na-detech-a-telesnemu-trestani-16022022_1.pdf.

zákoníku o nepřijatelnosti tělesného trestání dětí a ministru práce a sociálních věcí zajistit osvětové aktivity.

Tématem se rovněž zabývaly vybrané orgány Poslanecké sněmovny. Dne 14. září 2022 se konalo společné zasedání Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti a Podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí Poslanecké sněmovny k problematice tělesného trestání dětí. Předmětné orgány přijaly usnesení, v němž vyzvaly Ministerstvo práce a sociálních věcí ke krokům, které by sjednotily, zpřehlednily a posílily podporu rodin v oblasti preventivních služeb, programů pro posílení rodičovských a sociálních kompetencí, a k realizaci osvětových programů prevence násilí na dětech. Ministerstvo spravedlnosti bylo vyzváno, aby v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí předložilo novelizaci občanského zákoníku, která by deklarovala, že jakékoli tělesné a psychické násilí se dotýká lidské důstojnosti a není přijatelnou součástí péče o děti.

Dne 21. prosince 2021 česká vláda prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti předložila Evropskému výboru pro sociální práva implementační zprávu, v níž popsala dosavadní kroky učiněné za účelem provedení rozhodnutí. Vláda uvedla, že k jeho plné implementaci zatím nedošlo, jelikož nebyl novelizován občanský zákoník, který by jasně deklaroval nepřijatelnost tělesného trestání dětí. Současně vláda konstatovala, že legislativní změna musí být doprovázena přijetím dalších opatření, o což dlouhodobě usiluje.V následné zprávě z prosince 2022 Evropský výbor pro sociální práva uvedl, že ačkoli došlo k jistému pokroku, pokud jde o nelegislativní opatření, Evropská sociální charta vyžaduje, aby došlo k legislativnímu zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání. Do té doby nebude situace v České republice v souladu s Evropskou sociální chartou.

Nepřijatelnost tělesného trestání dětí je obsažena taktéž v řadě vnitrostátních strategických dokumentů schválených vládou. Jedním z nich je Národní strategie ochrany práv dětí 2021 – 2029, kterou schválila vláda svým usnesením č. 1323 dne 14. prosince 2020. Strategie je významným dokumentem, kterým stát v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte usiluje o důslednou ochranu všech práv každého dítěte a naplňování jeho potřeb. Stát dále usiluje o nastavení systému tak, aby podporoval kvalitu života dětí a rodin. Jeden z cílů Strategie je věnován bezpečné péči o děti v rodinném prostředí. Dle Strategie je klíčovou problematikou v oblasti bezpečné péče o děti téma násilí na dětech ve všech jeho podobách, včetně domácího násilí. Je přitom odkazováno na definici násilí uvedenou v článku 19 Úmluvy o právech dítěte. Jedním z opatření, které je třeba realizovat za účelem naplnění uvedeného cíle, je šíření osvětových aktivit v oblasti pozitivního rodičovství a snížení společenské tolerance k týrání a zanedbávání dětí, včetně nepřípustnosti tělesného trestání dětí. I. Akční plán k naplnění Strategie stanovuje úkoly pro první období realizace Strategie (2021 až 2024). Akční plán

https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/USNESENI-nasili.docx. https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/USNESENI-nasili.docx. https://justice.cz/documents/12681/1843046/Approach+proti+%C4%8Cesk%C3%A9+republice_implementa %C4%8Dn%C3%AD+zpr%C3%A1va.pdf/83d406a3-3ce9-4e39-95b6-b9e196a8660e. https://rm.coe.int/ecsr-findings-2022/1680aa4e2d.

počítá s realizací výše zmíněné osvětové kampaně o tématu pozitivního rodičovství a snížení společenské tolerance k týrání a zanedbávání dětí, včetně nepřípustnosti tělesného trestání dětí, a to v termínu do konce roku 2024.

Symbolicky na Den dětí dne 1. června 2023 byla spuštěna společná iniciativa vládního a nevládního sektoru Dětství bez násilí. Iniciativu i konkrétní kroky s ní spojené již podpořil úřad veřejného ochránce práv, členové a členky Parlamentu i odborná veřejnost. Jejím cílem je zajištění ochrany dětí před týráním, zanedbáváním a dalšími formami násilí včetně jakýchkoli tělesných trestů.Webové stránky iniciativy slouží zároveň jako informační zdroj o škodlivosti tělesných trestů a nutnosti zakotvit jejich nepřípustnost v zákoně.

Česká republika podpořila doporučení zakotvit nepřijatelnost všech tělesných trestů zákonem během posledního Universálního periodického přezkumu, a to usnesením vlády ze dne 21. června 2023 č. 462.

Z výše uvedeného plyne, že legislativní změna má podporu jak současné vlády, tak široké odborné veřejnosti.

Zahraniční zkušenosti

Níže se podávají stručné informace o předmětné právní úpravě ve vybraných zemích.

Švédsko

Švédsko bylo prvním státem, které tělesné tresty výslovně zakázalo novelou zákona o dětech, a to již v roce 1979. Ustanovení § 6 odst. 1 zní: „Děti mají právo na péči, bezpečí a dobrou výchovu. S dětmi je třeba zacházet s respektem k jejich osobě a individualitě a nesmí být vystaveny tělesným trestům ani jinému ponižujícímu zacházení.“.

V roce 1929 byl přijat zákaz používání tělesných trestů na druhém stupni základní školy, v roce 1949 došlo k terminologické změně v rámci zákoníku o rodičovství a pěstounství, kdy bylo změněno slovo „trestat“ na „kárat“ jako označení pro povolené jednání rodičů vůči svým dětem. V roce 1957 byla ze skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví v trestním zákoníku zcela odstraněna možnost použít při kárání dítěte sílu, aby bylo dětem zaručeno stejné zacházení jako s dospělými, a v roce 1966 byl do souladu s touto změnou uvedena i občanskoprávní úprava odstraněním práva rodičů používat tělesné tresty. Mezitím v roce 1960 došlo po ročním experimentu k uzákonění zákazu použití tělesných trestů v zařízeních péče o dítě. V roce 1971 však bylo při výzkumu zjištěno, že 60 % Švédů si nebylo vědomo toho, že tělesné tresty již nejsou zákonem povolené. Následovala proto rozsáhlá veřejná vzdělávací a osvětová kampaň.

Národní strategie ochrany práv dětí a Akční plán k naplnění Národní strategie (mpsv.cz). Iniciativa „Dětství bez násilí“ vyzývá k zajištění ochrany dětí vůči všem formám násilí. Podpořila ji i vládní zmocněnkyně pro lidská práva | Vláda ČR (vlada.cz). Memorandum (detstvibeznasili.cz). ODok Portál - Usnesení 462/2023. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/sweden/.

Důležitým impulsem prokazujícím, že právní úprava stále neposkytovala ochranu dětem před násilím na stejné úrovni jako dospělým, byl případ tříleté holčičky, která byla do nemocnice převezena s modřinami po celém těle po výprasku otce, který byl soudem zproštěn viny, protože podle něj otec nepřekročil hranici „přiměřeného vyčinění“. V roce 1977 se ve Stockholmu uskutečnila výstava o násilí na dětech a většina z 60 000 návštěvníků podepsala petici za zpřísnění právní úpravy. Následně ministr spravedlnosti ustanovil Výbor pro lidská práva, aby zhodnotil tehdejší právní úpravu. Výbor došel k závěru, že z ní není jasné, zda je tělesné trestání povoleno, či nikoliv, a jednomyslně podpořil přijetí výslovného zákonného zákazu. V připomínkovém řízení 28 ze 30 dotčených orgánů zákaz podpořilo.Před samotnou změnou právní úpravy v roce 1979 stát financoval informační kampaň v televizi a jiných hromadných sdělovacích prostředcích. Návrh zákona byl diskutován ve školách, oznámení byla tištěna na krabice od mléka a brožury s názvem „Můžete vychovat dítě bez ran a facek?“ byly rozeslány do všech švédských domácností za účelem představení zákona a důvodů pro jeho přijetí. Na brožurách, přeložených do několika jazyků, byly také uvedeny kontakty na několik poradenských a asistenčních služeb pro rodiny, které by si potřebovaly promluvit s někým

87 88

mimo rodinu.Ustanovení švédského zákoníku z roku 1979 prošlo téměř jednomyslně.

Ve světle tohoto zdánlivě bezproblémového vývoje je nezbytné poznamenat, že i během projednávání ve švédském parlamentu se objevovaly obdobné názory, s jakými se v současnosti potýkáme u nás. Jeden z členů na ně však reagoval slovy: „Ve svobodné demokracii, jako je ta naše, používáme slova jako argumenty, nikoliv rány. […] S lidmi mluvíme, nebijeme je. Pokud neumíme dítě přesvědčit slovy, neměli bychom ho nikdy přesvědčovat bitím.“.

Průzkumy po dvou letech od přijetí zákona potvrdily, že 90 % švédských rodin o změně právní úpravy vědělo. Použití tělesných trestů kleslo z použití u většiny dětí v roce 1960 na méně než polovinu tělesně trestaných dětí v roce 1970, třetinu v roce 1980 a jen pár procent v roce 2000. Z těchto zjištění vyplývá, že se jedná o velice citlivé téma, které se rychle dostává do podvědomí lidí. Pro kladné přijetí náhlých a rozsáhlých změn jsou však řádné vysvětlení předmětných kroků a robustní argumentace jejich účelu klíčové.

Jak již bylo uvedeno výše, co se týče sankcí, účelem zákona nebylo kritizovat rodiče ani je kriminalizovat. Na nové ustanovení proto nenavazovala žádná sankce. Rodičům tedy nehrozí trestní stíhaní ani odebrání dětí, ale může je čekat rychlá odpověď orgánů sociálně-právní

DURRANT, Joan, The Swedish Ban on Corporal Punishment: Its History and Effects, Family Violence Against Children: A Challenge for Society, Walter de Gruyter & Co., Berlin, New York, 1996, s. 19–25, dostupné online na: http://www.nospank.net/durrant.htm. Save the children Sweden. Historical background to the Swedish legislation: The first anti-spanking law in the world. 2003. s. 3. dostupné na https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf. DURRANT, Joan. The Swedish Ban on Corporal Punishment: Its History and Effects, Family Violence Against Children: A Challenge for Society, Walter de Gruyter & Co., Berlin, New York, 1996, s. 19–25, dostupné online na: http://www.nospank.net/durrant.htm. Save the children Sweden. Historical background to the Swedish legislation: The first anti-spanking law in the world. 2003. s. 6–7. dostupné na https://resourcecentre.savethechildren.net/node/2393/pdf/2393.pdf. MODIG, Cecilia. Never Violence – Thirty Years on from Sweden’s Abolition of Corporal Punishment. Government Offices of Sweden and Save the Childre Sweden. 2009. s. 16. dostupné na: https://www.tm.gov.lv/lv/media/8201/download.

ochrany dítěte či policie. Policie například může rodiče upozornit na případné následky formulací typu „To, co jste udělali, není v pořádku, rozumím, proč se to stalo, ale musíte vědět, že je to nezákonné, a zde vám nabízím následující možnosti podpory, které jsou vám k dispozici.“.

Německo

V roce 2000 bylo novelizováno ustanovení § 1631 odst. 2 občanského zákoníku, které zní: „Děti mají právo na nenásilnou výchovu. Tělesné tresty, psychická zranění a jiná ponižující opatření jsou zakázány.“. Současně mají vnitrostátní orgány povinnost podporovat nenásilné řešení konfliktů v rodinách.

Maďarsko

V ustanovení § 6 odst. 5 novely zákona o ochraně dětí z roku 2004 se uvádí: „Dítě má právo na respekt k lidské důstojnosti a na ochranu před zneužíváním – fyzickým, sexuálním a duševním násilím (…) Dítě nesmí být vystaveno mučení, tělesným trestům a jakémukoli krutému, nelidskému nebo ponižujícímu trestu nebo zacházení.“.

Polsko

V ustanovení § 96 zákona o prevenci rodinného násilí z roku 2010 je uvedeno: „Osoby, které vykonávají rodičovskou autoritu a které zajišťují péči o nezletilého, nemohou uplatňovat tělesné tresty.“.

Rakousko

Ustanovení § 5 odst. 1 spolkového ústavního zákona o právech dětí z roku 2011 uvádí, že: „Každé dítě má právo na nenásilnou výchovu. Tělesné tresty, způsobování duševního utrpení, sexuálního zneužívání a jiné zneužívání jsou zakázány.“

Ukrajina

Ustanovení § 150 odst. 7 zákona o rodině účinné od roku 2014 výslovně zakazuje veškeré tělesné tresty dětí ze strany rodičů. „Fyzické trestání dítěte rodiči, jakož i jiné nelidské nebo ponižující zacházení nebo trestání jsou zakázány.“.

Finsko

Ustanovení § 1.3 zákona o péči o dítě platného od roku 1984 výslovně zakazuje tělesné tresty: „Dítě má být vychováváno v duchu porozumění, bezpečí a lásky. Nesmí být utlačováno, tělesně trestáno nebo jinak ponižováno.“.

In Sweden, a generation of kids who've never been spanked, CNN, 9. 11. 2011. dostupné online na: https://edition.cnn.com/2011/11/09/world/sweden-punishment-ban/index.html. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/germany/. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/hungary/. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/poland/. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/austria/. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/ukraine/. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/finland/.

Francie

Tělesné tresty v domácnosti jsou zakázány. Zákon o zákazu běžného výchovného násilí byl přijat jednomyslně Senátem v roce 2019 a novelizuje § 371-1 občanského zákoníku: „Rodičovská autorita je vykonávána bez jakéhokoli fyzického nebo psychického násilí.“. Během rozprav v Senátu bylo jasně řečeno, že uvedené lze vykládat jako zákaz veškerých tělesných trestů dětí.

Rumunsko

Podle § 28 zákona o ochraně a podpoře práv dítěte účinného od roku 2005 jsou tělesné tresty v domácnosti zakázány: „Dítě má právo na respektování jeho osobnosti a individuality a nesmí být vystaveno fyzickému trestu nebo jinému ponižujícímu zacházení. Kázeňská opatření vůči dítěti lze činit jen v souladu s důstojností dítěte a v žádném případě nejsou přípustné fyzické tresty nebo tresty, které souvisí s tělesným a duševním vývojem dítěte nebo které mohou ovlivnit jeho citový stav.“.

Turkmenistán

Tělesné tresty v rodinách jsou nezákonné. Ustanovení § 24 odst. 3 zákona o zárukách práv dítěte z roku 2002 uvádí: „Ponižování důstojnosti dítěte, tělesné tresty, jiné fyzické týrání poškozující duševní nebo fyzické zdraví dítěte, jsou nepřípustné.“. Ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině stanoví: „Ponižování důstojnosti dítěte, zastrašování, tělesné tresty, jiné fyzické týrání škodlivé pro duševní nebo fyzické zdraví dítěte jsou nepřípustné.“.

Zrušení rozlišování forem péče o děti

Současná právní úprava rozlišování forem péče o děti (výlučná, střídavá a společná péče) a s tím související rozlišování péče jednoho z rodičů a práva styku druhého z rodičů vykazuje nedostatky a vyvolává praktické problémy, především nerovnost mezi rodiči, které již byly popsány výše.

V první řadě se tak za účelem odstranění výše nastíněných nedostatků navrhuje zrušit rozlišování formy péče o děti. Jak zdůrazňuje i odborná literatura, „mezinárodní lidskoprávní standardy neurčují formu péče o děti a je nutno říci, že jsou zdůrazňovány jiné aspekty než volba typu péče. Nejdůležitější hlediska jsou zájem dítěte a jeho právo na ekvivalentní styk s oběma rodiči…“.

Ostatně navenek nemusí existovat rozdíl mezi výlučnou péčí jednoho z rodičů s širokým právem styku druhého rodiče a střídavou péčí obou rodičů. Naopak, střídavá péče nemusí být

Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/france/. Srov. https://endcorporalpunishment.org/reports-on-every-state-and-territory/romania/. Srov. Turkmenistan | Global Initiative to End All Corporal Punishment of Children (endcorporalpunishment.org). Šimáčková in MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. Praha: Leges, 2016, s. 1609.

vymezena rovnoměrně, proto může být ve skutečnosti právo jednoho rodičů osobně se stýkat s dítětem a pečovat o něj fakticky „užší“ než v případě širokého práva styku druhého rodiče při výlučné péči o dítě. V takové situace ztrácí „škatulkování“ forem péče reálný význam a působí spíše další konflikty v rodině a rozděluje společnost.

Tento přístup lze ilustrovat například i v Obecném komentáři č. 14 k Úmluvě o právech dítěte, podle něhož „je v nejlepším zájmu dítěte sdílená rodičovská péče. Při rozhodování ohledně rodičovských povinností je však jediným kritériem nejlepší zájem konkrétního dítěte. Jestliže zákon automaticky svěřuje dítě do péče jednomu, či oběma rodičům, děje se tak v rozporu se zájmem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte musí soudce zvážit společně s ostatními faktory, které jsou k danému případu relevantní, i právo dítěte na zachování svých vztahů s oběma rodiči.“.

Dále se navrhuje zrušit rozlišování mezi péčí o dítě jednoho z rodičů a právem styku druhého rodiče. Důsledkem navrhované změny je nepotřebnost rozlišování mezi „rodičem, který má dítě v péči“ a „druhým rodičem“. Oba rodiče by měli mít právo a povinnost o dítě pečovat a právo a povinnost se s dítětem stýkat. To zdůrazňuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž mají soudy „vycházet z toho, právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů“.

Zahraniční zkušenosti

Nizozemí

V článku 1:251 holandského občanského zákoníku se uvádí, že po rozvodu manželů „rodiče, kteří měli společnou moc [rodičovskou odpovědnost] nad nezletilými dětmi během manželství, si ponechávají společnou moc [rodičovskou odpovědnost] nad těmito dětmi i po rozvodu manželství“.Výchozím stavem tedy je, že si rodiče ponechávají i po rozvodu manželství rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, tedy i péče o dítě je právem a povinností obou rodičů.

Rakousko

Obdobně jako v Nizozemí je tomu i v Rakousku. Podle § 179 rakouského občanského zákoníku (ABGB) pečují o dítě oba rodiče i po zániku manželství či rodinného společenství. Rodiče se však mohou u soudu dohodnout, že bude dítě svěřeno do výlučné péče jen jednoho z nich. Soud může i bez návrhu péči jednoho z rodičů určitým způsobem omezit. Mají-li dítě v péči oba rodiče, kteří spolu nesdílí společnou domácnost, musí určit, u kterého z rodičů má dítě primárně zůstat.

Obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 (2013) K právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako přednostního hlediska (čl. 3 odst. 1), bod 67. Nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15. Dostupné na: https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. Srov. http://www.dutchcivillaw.com/civilcodebook01.htm. Srov: https://www.jusline.at/gesetz/abgb/paragraf/179.

Německo

Podle německého občanského zákoníku (BGB) společná rodičovská odpovědnost trvá i po rozvodu. Zákonná úprava s rozvodem samotným možnost rozhodnout o přenesení rodičovské odpovědnosti zčásti či zcela pouze na jednoho z rodičů výslovně nepočítá. Tato možnost je spojována se situací, kdy spolu rodiče nikoli jen přechodně nežijí a kdy lze očekávat, že zrušení společné rodičovské odpovědnosti a její přenesení na jednoho z nich je v nejlepším zájmu dítěte (viz § 1671 BGB).

Francie

I podle francouzského občanského zákoníku (Code civil) platí, že rozvod nebo odluka manželů nemá žádný vliv na rodičovskou odpovědnost (viz čl. 373-2 Code civil). Každý z rodičů má udržovat osobní vztahy s dítětem a respektovat vazby dítěte s druhým rodičem. Soud může rozhodnout, vyžaduje-li to zájem dítěte, o svěření rodičovské odpovědnosti pouze jednomu z rodičů (čl. 373-2-1 Code civil).

3. Hlavní principy navrhované právní úpravy

Rozvod manželství a úprava poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu

Jednoduchost, rychlost a hospodárnost řízení

Hlavní změna, která by měla vést k celkovému zjednodušení rozvodů pro manžele s dětmi, spočívá ve spojení řízení, v němž má být rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu, s řízením o rozvod manželství. Významněji by se změna měla dotknout manželů, kteří se dokáží dohodnout. V těchto případech bude soud moci v rámci jediného soudního roku či jednání schválit dohodu upravující poměry dítěte a současně manžele i rozvést.

Konsenzuální manželé se dočkají vyřešení svého rozvodu, úpravy poměrů k dětem i majetkové situace ve vší komplexnosti před jediným soudem. Návrh se snaží manžele k uzavírání dohod a ke smluveným rozvodům motivovat také nastavením soudních poplatků. Spojené řízení by mělo být vzhledem k využívání jiného soudního roku méně formální. Průběh řízení by měl být zjednodušen také přiměřeným omezením obligatorního působení kolizního opatrovníka. Zjednodušení by mělo přinést také zrušení požadavku na zjišťování příčin rozvratu, zavedení nevyvratitelné domněnky rozvratu a zrušení požadavku na zjišťování více než šestiměsíční odluky v případě smluveného rozvodu. Řízení by mělo zjednodušit také přiměřené omezení požadavku na výslech manželů.

Zrychlení řízení by mělo být docíleno nejen spojením opatrovnického řízení a řízení o rozvod manželství, nýbrž i zavedením méně formálních postupů a způsobů komunikace v řízení či jen velmi omezené možnosti odročovat jiný soudní rok či jednání.

Srov. https://www.gesetze-im-internet.de/bgb/__1671.html. Srov. https://www.legifrance.gouv.fr/codes/id/LEGISCTA000006136194.

Vysoký standard ochrany dítěte

Navrhovaná právní úprava vychází ze zachování stávajícího vysokého standardu ochrany práv dítěte. O úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu by měl i nadále rozhodovat opatrovnický soud. Opatrovnická část řízení by měla představovat prvotní část spojeného řízení. Jakkoli bude záviset na konkrétní organizaci práce na soudu, lze se domnívat, že od prvotního řešení záležitostí dítěte by se měla odvíjet také specializace, tj. i nadále by měl o poměrech dítěte rozhodovat specializovaný opatrovnický soud.

Omezení obligatorního zastoupení dítěte kolizním opatrovníkem nepředstavuje snížení standardu ochrany práv dítěte. K navrhovanému omezení by mělo dojít pouze v případech, kdy nelze předpokládat střet zájmů mezi dítětem a rodiči. V takových případech bude dítě zastoupeno svými rodiči. Zároveň se dítě bude moci v rámci opatrovnického řízení v případě potřeby kdykoliv samo vyjádřit, čímž dojde k naplnění jeho participačních práv. Nad realizací participačních práv dítěte bude nadále bdít opatrovnický soud.

Podpora smluvní autonomie

V rámci úpravy poměrů dítěte představuje dohoda rodičů nejlepší řešení pro všechny. Rodiče, kteří za záležitosti dítěte odpovídají, nejlépe znají potřeby svého dítěte i jeho zájmy. Mají nejlepší kompetence k tomu, aby si sami určili, jak mají být poměry dítěte uspořádány, a to se zapojením dítěte samotného. Dohody přispívají také k rychlejšímu průběhu řízení. V neposlední řadě jsou dohody také funkčním nástrojem k udržení porozvodového míru. Lze předpokládat, že rodiče budou mít vůli dodržovat spíše vlastní dohodu než autoritativní rozhodnutí soudu.

S ohledem na uvedené se návrh snaží kooperativní schopnosti a smírná řešení rodičů co nejvíce podporovat. To se má stát např. skrze možné využití jiného soudního roku. V jeho neformální atmosféře by měl soud rodiče snáze vést k dohodě, a to též za pomocí sdělení předběžného názoru, popř. upozornění na příslušnou judikaturu. Dále by měl soud ve vhodných případech rodičům doporučit odborné poradenství, rodinnou terapii apod. V zájmu zachování vysokého standardu ochrany práv dítěte zde nicméně i nadále zůstává zachován korektiv soudní moci v podobě schvalování dohod o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu.

Návrh se snaží motivovat rodiče k uzavírání dohod i zvýhodněným procesním postupem. Ten jim umožňuje využít k vyřešení jejich osobního statusu jednoduchý a rychlý smluvený rozvod. Dále i za předpokladu, že se rodiče dohodnou pouze o záležitostech dítěte a nebudou splněny ostatní podmínky pro smluvený rozvod, navrhuje se rodiče bonifikovat nižším soudním poplatkem za řízení o rozvod.

Předběžná a prozatímní úprava poměrů dítěte

Zásada efektivity

Zásada efektivní ochrany představuje v oblasti předběžných řízení vůdčí zásadu, ze které je řada dalších zásad odvozena. Právě skutečné a efektivní prosazení práva je důvodem existence předběžných řízení. Předběžné řízení musí být uzpůsobeno tak, aby v každé své fázi této zásadě vyhovovalo, což vede zejména k jistým procesním ulehčením či zvýhodněním navrhovatele, jehož nárok je ohrožen. Lze mít za to, že zásada efektivní, tedy zejména rychlé a včasné ochrany práv má v současné době ústavněprávní základ. Efektivní ochrana práv však není jednostranná. Plné právo na ni má i odpůrce, což se projevuje v zásadě rovnosti zbraní a kompenzaci jeho počátečních procesních znevýhodnění.

Nejasnosti ve vztahu ke speciálnímu předběžnému opatření v současnosti vyvolává zejména

otázka aktivní legitimace k podání návrhu na nařízení tohoto předběžného opatření, což je ze strany odborné veřejnosti kritizováno.S přihlédnutím k tomu se v souladu se zásadou efektivity navrhuje připustit možnost jeho nařízení i soudem bez návrhu, má-li být dítě umístěno do péče osoby příbuzné nebo blízké.

Důvodem, proč je aktivní legitimace ve vztahu ke svěření dítěte mimo péči rodičů nebo péči osoby dítěti příbuzné nebo blízké svěřena výhradně orgánu sociálně-právní ochrany dětí, je podle zákonodárce skutečnost, že toto opatření představuje krajní a zcela zásadní zásah do práv dítěte a jeho rodičů. Představuje jeho úplné vytržení z přirozeného prostředí. K tomuto opatření by tedy mělo být přistupováno pouze v mimořádných situacích ohrožení dítěte, kdy nelze péči o něj zajistit v jeho rodině. Mimořádnost takového zásahu se podle zákonodárce promítá především v omezené aktivní legitimaci k podání příslušného návrhu, kterou by měl mít pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí. Kvalifikovaný návrh příslušného orgánu by měl plnit rovněž regulační funkci k uplatnění mimořádného postupu, který se vyznačuje také dalšími odchylkami od standardního procesního postupu nařízení předběžného opatření směřujícími k urychlení jeho vydání (např. příslušnost obecného soudu navrhovatele, skutečnost, že nezletilý nemusí být zastoupen, vykonatelnost již vydáním atd.).

Argumentům pro úzké vymezení aktivní legitimace lze přisvědčit, neboť se jedná o natolik závažný zásah do poměrů dítěte, resp. zásah do poměrů celé rodiny, že nelze akceptovat, aby mohl tento návrh podat kdokoliv. Požadavek na kvalifikovanost takového návrhu je na místě, jednak z důvodu závažnosti tohoto zásahu, jednak z důvodu nezaujatosti a objektivního posouzení situace. Má významný vliv i na samotné řízení. Úzké vymezení aktivní legitimace zabraňuje zahlcení soudu, a zajišťuje tak efektivnější a rychlejší průběh řízení. Nedůvodný návrh totiž znamená pro soud a celé řízení, tedy i řízení ve věci samé, zátěž, která má za následek nežádoucí prodlužování řízení.

Další otázkou k vymezení aktivní legitimace ve vztahu k podání návrhu na nařízení speciálního předběžného opatření je role soudu a jeho oprávnění zahájit řízení bez návrhu. Řízení ve věcech

HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 25 – 26. dostupné na: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722. Srov. ŠÍNOVÁ, Renáta. K nové právní úpravě předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Bulletin advokacie č. 12/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT301921CZ. či KOTRADY, Pavel. Změna právní úpravy předběžných opatření účinná od 1. 1.2022. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT300143CZ. KOTRADY, Pavel. Změna právní úpravy předběžných opatření účinná od 1. 1. 2022. Právo a rodina (Wolters Kluwer) č. 11/2021. s. 28. dostupné v Systému ASPI (ASPI ID): LIT300143CZ.

péče soudu o nezletilé je řízením nesporným. Soud je vázán zásadou vyšetřovací a materiální pravdy, na něm leží břemeno zjištění skutkového stavu věci, a to bez ohledu na tvrzení účastníků řízení, tedy i orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Z tohoto důvodu se jeví jako případné připustit možnost nařídit příslušné předběžné opatření i bez návrhu, a to alespoň v tom rozsahu, který nepovede k vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí.

Zásada rychlosti, rovnosti zbraní a právo být slyšen

Ve vztahu k obecnému předběžnému opatření přináší nová právní úprava novou koncepci

tzv. prozatímního rozhodnutí, která zároveň nese určité prvky předběžného opatření, které

jsou pro danou oblast (péče soudu o nezletilé) zásadní. Zároveň potlačuje některé prvky předběžného opatření, které jsou pro danou oblast nevyhovující. Navrhuje se proto vytvořit nový institut, který je pro potřeby zatímní úpravy ve věci péče soudu o nezletilé mnohem přiléhavější a umožňuje efektivně, rychle a zároveň uvědoměle prozatímně upravit poměry účastníků řízení. Níže je pojednáno o některých zásadách, která obecně ovládají předběžné řízení, z hlediska jejich uplatnění či naopak vyloučení pro nově navrhovanou úpravu.

1. Zásada rychlosti řízení – tato zásada se projevuje zejména tak, že jsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí o návrhu, specifická pravidla pro vyhlášení rozhodnutí, pro jeho doručení a vykonatelnost. Protože je však řízení o předběžném opatření vedeno „jednostranně“ (rozhoduje se o návrhu, který podal jeden z účastníků řízení, avšak ostatní účastníci řízení nemají zpravidla možnost se k návrhu vyjádřit), je vědomě nadáno rizikem chybovosti, které je třeba v zájmu ostatních účastníků řízení následně odstranit, pokud jsou pro to důvody (např. složení jistoty pro případ vzniku škody v důsledku vydání předběžného opatření).

Ve vztahu k úpravě poměrů dítěte je však toto riziko chybovosti o to problematičtější, že dítě je často ve stavu, kdy se rozhoduje „o něm bez něj“.I v tomto případě je však základem rozhodování nejlepší zájem dítěte a bez vyjádření všech účastníků řízení, resp. z jednostranného podání je tento zájem jen velmi obtížně zjistitelný.

V novém konceptu prozatímních rozhodnutí má být zásada rychlosti řízení zachována v takovém rozsahu, aby bylo možné zároveň odstranit jiné problematické aspekty současné právní úpravy, a docílit tak přiléhavé a funkční úpravy prozatímních poměrů v oblasti péče soudu o nezletilé.

Nadále má být zachována povinnost soudu rozhodnout bez zbytečného odkladu (speciální předběžné opatření má lhůtu nastavenou obdobně – tj. bezodkladně), avšak s ohledem na další požadavky ve vztahu k prozatímnímu rozhodnutí je nejzazší lhůta ponechána volněji.

HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 26. dostupné na: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722. Což je však nepřípustné, jak uvedl i Ústavní soud – viz nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 1931/17, dostupný na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.

Pro urychlení řízení má být dána možnost využít nařízeného jednání ve věci samé či méně formálního jiného soudního roku. Rovněž má být vedle formálních pravidel pro doručování a předvolávání účastníků řízení poskytnuta soudu možnost komunikace s účastníky řízení i méně formálním způsobem, což může soud pro urychlení řízení za součinnosti účastníků řízení využít.

2. Zásada osvědčování – osvědčení je zejména spojeno s nižším stupněm požadovaného důkazu, kdy postačí „pouhá“ převažující pravděpodobnost určité relevantní skutečnosti.V tomto směru má být nová koncepce prozatímních rozhodnutí postavena na co největším omezení rizika chybovosti při zachování co nejrychlejšího řešení věci. Proto je umožněno v tomto řízení provádět i dokazování, pokud je to ve prospěch věci a nezbytné pro vydání prozatímního rozhodnutí. Na prozatímní rozhodnutí by se měl tedy obecně uplatnit vyšší standard prokázání skutečností než na obecné předběžné opatření.

3. Moment překvapení ostatních účastníků řízení – jedná se o zásadu, která nemá v oblasti péče soudu o nezletilé místo a způsobuje jen vyhrocení konfliktů účastníků řízení a prohlubování sporů. Z tohoto důvodu má být tato zásada z koncepce nové právní úpravy prozatímních rozhodnutí vypuštěna a prozatímní rozhodnutí má být učiněno až v okamžiku, kdy byla všem účastníkům dána možnost vyjádření k návrhu.

4. Rovnost zbraní – tato zásada je značně, byť legitimně, narušena v první fázi předběžného řízení do doby, než se ostatním účastníkům dostává „slyšení“. Tam, kde zvláštnosti předběžného řízení již nadále neplní svůj účel, nebo právě z důvodu rovnosti zbraní nemohou svědčit jen navrhovateli, musí zásada rovnosti zbraní projevit své plné působení.V tomto směru je třeba opět zdůraznit zvláštní povahu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé jako řízení nesporného řídícího se zásadou vyšetřovací. Je tedy na místě, aby měl soud možnost, pokud naléhavost řešení situace není natolik akutní (jako v případě speciálního předběžného opatření), zajistit si potřebná zjištění a skutkové okolnosti, aby mohl prozatímně ve věci rozhodnout. Poskytnutím tohoto prostoru jak pro soud, tak i pro účastníky řízení nedochází k omezení uvedené zásady, a ta se může plně projevit i v řízení o prozatímním rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé. Současně by tento přístup měl napomoci v omezení, resp. předcházení sporů mezi účastníky řízení a zmírnit případné napětí v řízení, resp. ho nevyvolávat.

5. Subsidiarita prostředků zajištění (opatření), přiměřenost a šetření práv – tato zásada vyžaduje, aby bylo vydáno takové předběžné opatření, které je na straně jedné způsobilé (vhodné) předejít ohrožení nebo nebezpečí, jehož realizaci má být zabráněno, avšak

Opět viz HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 26 - 27. dostupné na: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722. Opět viz HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 27. dostupné na: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722.

na druhé straně jen takové, které při této své schopnosti odpůrce nejméně zatěžuje. Navrhovaná právní úprava tuto zásadu zcela respektuje. Prozatímní rozhodnutí má řešit situaci, kdy je v zájmu nezletilého dítěte, aby bylo do jeho poměrů zasaženo. Soud tedy nemůže přistoupit k přijetí prozatímního rozhodnutí bez dalšího, ale měl by vážit jednotlivé možnosti postupu ve věci a vydání prozatímního rozhodnutí by mělo být až poslední možností, je-li naplněna potřeba prozatímního zásahu do poměrů dítěte.

6. Kompenzace procesního znevýhodnění odpůrce – v českém právní řádu se tradičně jedná o složení jistoty, která slouží k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy.Nová právní úprava nepřináší znevýhodnění některého z účastníků řízení, neboť je plně zachováno právo být slyšen. Není tedy třeba žádné kompenzace ve smyslu výše uvedeného.

7. Slyšení druhé strany („audiatur et altera pars“) – jak bylo již uvedeno výše v předchozím bodu, zásada slyšení druhé strany je v rámci nové právní úpravy zachována. Soud má mít před vydáním prozatímního rozhodnutí k dispozici alespoň písemné vyjádření všech účastníků řízení k návrhu na vydání tohoto prozatímního rozhodnutí. V daném řízení by tak neměla nastat situace, že by soud rozhodoval o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí pouze na základě tohoto návrhu bez možnosti vyjádření ostatních účastníků řízení.

8. Ústnost jednání – tato zásada je v daném řízení možná, avšak zůstává na úvaze soudu, zda na základě dostupných písemných vyjádření účastníků řízení, již proběhlých jednání ve věci či z obsahu spisu dojde k závěru, že je před vydáním prozatímního rozhodnutí třeba vyslechnout účastníky řízení. Tato zásada tak není absolutní, ale dává soudu prostor pro uplatnění zásady vyšetřovací v případě, kdy to bude nezbytné pro další postup soudu.

Nepřijatelnost tělesného trestání

Navrhovaná úprava je založena zejména na těchto principech:

Tělesné tresty jsou zakázané ve školství, vězeňství a zaměstnání, stejně jako ve vztazích mezi dospělými. Vůči dětem, těm nejzranitelnějším, jsou však stále přípustné.

Výzkumy jednoznačně vyvrací jakýkoli pozitivní účinek tělesného trestání. Fyzické tresty jako výchovný prostředek nefungují. Naopak zvyšují riziko vzniku řady problémů a tendenci toto jednání opakovat v dospělosti.

Nelze určit míru přiměřenosti tělesného trestu, a proto je třeba se přihlásit k myšlence jejich nepřijatelnosti.

Opět viz HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 28. dostupné na: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722. Viz ustanovení § 75b OSŘ.

Každý tělesný trest je zároveň trestem psychickým. Tělesné tresty mohou dětem způsobit vážnou fyzickou a psychickou újmu.

Každý tělesný trest je zásahem do lidské důstojnosti dítěte. Děti mají stejné právo na respektování své lidské důstojnosti a fyzické integrity jako dospělí.

Nepřijatelné je rovněž duševní strádání (psychické trestání) či jiná ponižující opatření.

Primární odpovědnost za výchovu dítěte mají jeho rodiče. Výkon jejich povinností a práv je také právem dítěte.

Účelem legislativního zakotvení nepřijatelnosti tělesného trestání dětí není trestně stíhat ani stigmatizovat rodiče a pečovatele, nýbrž vyslat společnosti jasný signál, že není přijatelnější bít dítě než bít dospělého.

Stát má pozitivní závazek chránit děti před jakýmkoli násilím, a to i ze strany soukromých osob. Pozitivní závazek spočívá v zavedení dostatečně určitého právního rámce.

Navrhuje se prostá změna občanského zákoníku. Konkrétně se nabízí cesta doplnění § 884 odst. 2 OZ, kde se hovoří o přiměřenosti použití výchovných prostředků, a § 858 OZ, kde se pojednává o rodičovské odpovědnosti.

Navrhuje se v souladu s mezinárodními závazky České republiky zakotvit nevyvratitelnou právní domněnku, že (každý) tělesný trest, duševní strádání (psychický trest) a jiná ponižující opatření se dotýkají lidské důstojnosti dítěte (§ 884 odst. 2 OZ). Mezi jiná ponižující opatření přitom patří např. donucení dívky nechat si ostříhat dlouhé vlasy, na kterých si zakládá, nebo zesměšňování obézního dítěte, např. nazýváním ho tlouštíkem nebo metráčkem. Stávající věta první uvedeného ustanovení, která stanoví, že výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte, není vykládána jednotně a bude tak zpřesněna. Z navrhovaného doplnění je zřejmé, že každý tělesný trest se dotýká lidské důstojnosti dítěte a každý tělesný trest je tudíž nepřijatelný.

Dále se navrhuje doplnění § 858 OZ, který hovoří o rodičovské odpovědnosti a uvádí nejdůležitější práva a povinnosti rodičů. Primární odpovědnost za výchovu dětí mají rodiče. Nově bude výslovně v zákoně uvedeno, že rodiče mají povinnost zajistit dětem výchovu bez tělesného trestání a duševního strádání.

Občanský zákoník již nyní při úpravě vztahu dítěte a rodiče obsahuje ustanovení, která nemají povahu právního pravidla vymáhaného pod hrozbou sankce, ale představují spíše deklaraci určitého cílového, chtěného stavu, např. že „rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem“ nebo „dítě je povinno dbát svých rodičů“.Na dodržování těchto ustanovení nikdo nedohlíží. Neplnění uvedených ustanovení není postihováno žádnými právními prostředky. Obdobným způsobem by bylo možno zakotvit výslovnou nepřípustnost tělesného i psychického trestání.

Srov. Důvodová zpráva k ustanovení § 884 občanského zákoníku, dostupná zde: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf.

V současné době jsou u nás jako přestupek klasifikovány případy použití nepřiměřeného výchovného prostředku nebo omezení vůči dítěti.Tato sankce nemá z celospolečenského hlediska výraznější dopad, což dokládají mj. statistické údaje o téměř zanedbatelném počtu

takto spáchaných přestupků.Navrhované řešení nepočítá s rozšířením tohoto přestupku, trestního postihu týrání ani s jinými sankcemi. Neuchyluje se k donucení státní mocí, ale apeluje na odpovědnost rodičů. Cílem je podpořit jiné – nenásilné – formy výchovy a nikoli

trestat rodiče, kteří se ojediněle k fyzickému trestu uchýlí.

Souběžně by měla být přijata nelegislativní opatření, jakými jsou osvěta, kampaně k pozitivnímu rodičovství a zejména dostupné podpůrné služby pro rodiče a děti. V současné době jsou dostupné informace a služby pro rodiče shromážděny na webových stránkách iniciativy Dětství bez násilí. Z důvodu neznalosti jiných výchovných metod se i rodiče, kteří jsou toho názoru, že fyzické tresty nefungují, uchylují k tomuto způsobu výchovy. Osvojení si pozitivních výchovných metod snižuje výskyt nevhodného zacházení s dětmi.

Zrušení rozlišování forem péče o děti

(Společná) péče obou rodičů

Podle navrhované právní úpravy má být zrušeno rozlišování forem péče o děti (výlučná, střídavá a společná péče). Napříště tak bude výchozím stavem, že oba rodiče pečují o dítě společně, tedy oba rodiče mají právo a povinnost o dítě pečovat a právo a povinnost udržovat s dítětem styk.

V případě rozvodu manželství či jeho prohlášení za neplatné, respektive nedohodnou-li se o úpravě péče o dítě rodiče, kteří spolu nežijí (§ 908 OZ), by mělo být obligatorně rozhodováno o tom, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat (§ 906 odst. 1 OZ). Určován by měl být tedy rozsah péče každého z nich. Zásadně by se tedy mělo hovořit o (společné) péči obou rodičů, resp. o péči každého z nich. Konkrétně to znamená, že by rozhodnutí soudu (potvrzující dohodu rodičů, anebo autoritativně určující péči o dítě, nemohou-li se rodiče dohodnout) mělo vymezit péči především v podobě určení času, po který jeden z rodičů o dítě pečuje. To však není totéž jako určení výlučné péče pouze jednoho z rodičů, i kdyby s širokým právem styku druhého rodiče, protože nově budou o dítě pečovat oba rodiče. Zároveň by mělo být v takových případech soudem vždy rozhodnuto též o výživném, již autoritativně anebo schválením dohody.

Pokud by se na tom ale rodiče dohodli, tak by soud konkrétní rozsah péče každého z rodičů vůbec neupravoval, stejně tak jako by se v takovém případě neupravovala ani vyživovací povinnost.

Srov. ustanovení § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V roce 2020 bylo evidováno 137 takových přestupků, z čehož rodiče spáchali 103 z nich, v roce 2019 šlo o 101 případů celkem, přičemž rodiče spáchali 62 z nich. Srov. roční výkazy o výkonu sociálně právní ochrany dětí, https://www.mpsv.cz/statistiky-1. https://www.detstvibeznasili.cz/memorandum.

V praxi vznikají situace, kdy je na místě péče pouze jednoho z rodičů (např. dlouhodobá hospitalizace rodiče, výkon trestu, porušování rodičovských povinností). Tyto důvody však zpravidla nastávají nezávisle na rozvodu manželství, respektive na společném soužití manželů, mohou nastávat před ním, ale i následně. Lze se domnívat, že důvody, které by mohly vést k tomu, že bude o dítě výlučně pečovat jen jeden z rodičů (ať už při zachování, omezení či zákazu styku s druhým rodičem), jsou shodné s důvody, pro něž lze rodičovskou odpovědnost či její výkon pozastavit, omezit či jí rodiče zbavit (§ 869 až 871 OZ).

Jinými slovy, pokud by soud dospěl k závěru, že existují vážné důvody, pro které by měl pečovat o dítě pouze jeden z rodičů, měl by soud rozhodnout o pozastavení či omezení výkonu rodičovské odpovědnosti nebo o zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti druhého rodiče. Takové rozhodnutí soudu může být přijato spolu s rozhodnutím o úpravě poměrů dítěte po rozvodu, respektive spolu s rozhodnutím o péči o dítě rodičů, kteří spolu nežijí, ale také před takovým rozhodnutím, anebo i následně. A naopak, bez vazby na pozastavení, omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti by nově nemělo být možné rozhodnout o péči jen jednoho z rodičů (a styku s druhým rodičem), popřípadě o omezení či zákazu styku s druhým rodičem.

Rovnoprávnost rodičů

Navrhovaná právní úprava nebude v důsledku zrušení rozlišování forem péče o děti napříště rozlišovat mezi péčí jednoho rodiče a právem styku druhého rodiče. Navrhované řešení vychází z předpokladu, že rozvod manželství, jeho prohlášení za neplatné či obecně situace, kdy spolu rodiče dítěte již nežijí, nemají samy o sobě vliv na rodičovskou odpovědnost. Rodičovská odpovědnost by tak nadále měla oběma rodičům zůstat v plném rozsahu, tedy včetně práva a povinnosti o dítě pečovat a práva a povinnosti udržovat s dítětem styk.

V souvislosti s navrhovanou změnou by mělo dojít ke změně vnímání obsahu práva „udržovat osobní styk s dítětem“ (§ 858 a 887 OZ). Styk s dítětem by měl přestat být vnímán jako kategorie, která se váže především k osobě, která je dnes označována jako tzv. nerezidentní rodič (druhý). Právo a povinnost udržovat s dítětem styk by se mělo vázat k oběma rodičům, přičemž přímá péče by měla představovat jednu z forem realizace styku každého z rodičů.

Stejně tak by již péče o dítě neměla být vnímána jako určitý pojem vázaný na bydliště dítěte. Dítě může mít bydliště jen u jednoho rodiče, přesto by i rodič, u něhož dítě bydliště mít nebude, měl být vnímán jako pečující rodič. Podstatou osobní péče o dítě není určení místa bydliště, proto by neměla být přisuzována péče o dítě pouze rodiči, u kterého má dítě bydliště.

„V nejširším slova smyslu lze styk mezi rodičem a dítětem chápat jako základní prvek, jehož prostřednictvím dochází ke vzniku, rozvoji a zachování vzájemné rodinné vazby mezi rodičem a dítětem. Díky styku (tedy kontaktům v různé formě) dochází mezi rodičem a dítětem k vzájemné interakci, v rámci níž rodič o dítě pečuje, vychovává jej a naopak dítě získává zkušenosti, učí se novým, nikoli jen sociálním dovednostem, a rozvíjí svůj potenciál.“. Malá in MELZER, Filip, Petr TÉGL a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655 – 975. Praha: Leges, 2016, s. 1495.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP

Předně je třeba uvést, že stávající právní úprava obsažená v ustanovení § 755 odst. 3, § 757

odst. 1 písm. b) a § 906 odst. 1 a 2 OZ, která podmiňuje rozvod manželství předchozím

rozhodnutím o poměrech dítěte v době po rozvodu, byla již dříve předmětem přezkumu Ústavním soudem z hlediska souladu s ústavním pořádkem.Tato úprava podle Ústavního soudu nepředstavuje nepřípustný státní zásah do rodinného života a není ve vztahu k nezletilým dětem sezdaných rodičů diskriminační. To je dáno skutečností, že manželství na rozdíl od svazku nesezdaného páru představuje formalizovanou podobu soužití dvou osob rozdílného pohlaví.Z tohoto důvodu je také obhajitelné stanovení určitých zákonných podmínek spojených s rozvodem manželství, které by bylo možno považovat za protiústavní intenzity jen tehdy, pokud by bylo například diskriminační, reálně nesplnitelné či zcela iracionální. Navrhovanou úpravu lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem. V jejím důsledku se nemají zásadním způsobem měnit základní předpoklady rozvodu manželství, které byly dosud shledány jako ústavně konformní. V nastavení dílčích pravidel, která se soustředí na zjednodušení rozvodového procesu, se navrhovaná úprava pohybuje v mezích vymezených ústavním pořádkem.

Navrhované ustanovení § 469 odst. 4 ZŘS omezující obligatorní působení kolizního opatrovníka v řízení, v němž se rozhoduje o úpravě poměrů nezletilého dítěte, je v souladu

s právem dítěte jednat před soudem, které je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle navrhované právní úpravy bude nad řádným zastoupením dítěte a realizací jeho participačních práv vždy bdít opatrovnický soud. V této souvislosti je třeba připomenout, že zastupování dítěte tvoří součást rodičovské odpovědnosti dle § 858 OZ. Dítě by mělo být zásadně zastoupeno svými rodiči, ledaže jsou dány konkrétní okolnosti, pro něž dítě nemohou z důvodu možného střetu zájmů zastoupit. Současná právní úprava naproti tomu v ustanovení § 469 odst. 1 ZŘS automaticky presumuje existenci možného střetu zájmů, aniž by bylo přihlíženo ke konkrétním okolnostem. Tím může být do výkonu rodičovské odpovědnosti naopak nepřípadně zasahováno (čl. 5 Úmluvy o právech dítěte).

Návrh by měl soudu umožnit, aby k věci přistupoval individuálně. V každém jednotlivém případě konsenzuálních rodičů by proto mělo být zjišťováno, zda u nich existuje možný střet zájmů. Podle toho by se měl soud teprve rozhodnout, zda dítěti opatrovníka jmenuje, či nikoliv. Dítě by tak mělo být vždy řádně zastoupeno buď svými rodiči, anebo kolizním opatrovníkem. Ochrana nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte by měla být zajištěna i tím, že soud jmenuje kolizního opatrovníka vždy, jestliže o to dítě požádá. O tomto právu by mělo

Srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 36/2016, dostupné na: https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. Tamtéž. Tamtéž.

být dítě poučeno. Participační práva dítěte podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte by měla být zaručena i skrze realizaci práva dítěte být slyšeno dle § 100 odst. 3 OSŘ.

Navrhovaná právní úprava nepřijatelnosti tělesného trestání dětí je zcela v souladu

s mezinárodními závazky České republiky, a to zejména Úmluvou o právech dítěte [články 19, 28 odst. 2 a 37 písm. a)], Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (články 3 a 8, srov. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva např. ve věcech Tlapak a ostatní proti Německu, č. 11308/16 a 11344/16, rozsudek ze dne 22. března 2018;O. C. I. a ostatní proti Rumunsku, č. 49450/17, rozsudek ze dne 21. května 2019;nebo D. M. D. proti Rumunsku, č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017), Evropskou sociální chartou (článek 17), Listinou základních práv EU (články 1, 3, 4, 7 a 24), Všeobecnou deklarací lidských práv (článek 5) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (článek 10). Podle Výboru OSN pro práva dítěte jsou veškeré formy fyzického a psychického násilí na dětech nepřijatelné (viz obecné komentáře č. 8 a 13). V podrobnostech viz výše.

Právo EU věcnou úpravu žádné z řešených otázek neobsahuje. Unie ani nemá pravomoc harmonizovat vnitrostátní právo v těchto otázkách. Ochrana práv dítěte je jedním z obecných cílů EU (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU) a důležitým aspektem politiky EU v oblasti vnějších vztahů (čl. 3 odst. 5 Smlouvy o EU).

Pravomoc EU v záležitostech rodinného života se týká zejména přeshraničních sporů. Evropská unie rozvíjí mezinárodní justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem založenou na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí, včetně jejich výkonu v různých členských státech. Právo na respektování rodinného života je upraveno v čl. 7 Listiny základních práv EU. Podle práva EU by měly soudní a správní orgány v rámci každého rozhodnutí souvisejícího s právem dítěte na respektování jeho rodinného života zohledňovat zájem dítěte (čl. 24 Listiny základních práv EU).

Materie obsažené v návrhu se vzdáleně dotýkají následující unijní předpisy:

• Listina základních práv Evropské unie – právo dětí svobodně vyjadřovat své názory s ohledem na jejich věk a vyspělost (čl. 24 odst. 1), právo na to, aby byl při všech činnostech týkajících se dětí prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte (čl. 24 odst. 2), a právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči (čl. 24 odst. 3),

• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech,

• ve věcech výživného upravuje soudní pravomoc a uznávání a výkon rozhodnutí nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí

Viz: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/$$WebSearch1?SearchView&Query=(%5BNazev%5D% 3D%22tlapak%22&SearchMax=0Start=1&Count=1500&pohled=1&searchorder=4. Viz: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/5B135BF3CC1FCEC5C12584960037B795? openDocument&Highlight=0. Viz: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/5B135BF3CC1FCEC5C12584960037B795? openDocument&Highlight=0.

a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (tzv. nařízení o výživném); rozhodné právo je pak upraveno v Haagském protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, jehož je Unie jako celek smluvní stranou, a na který nařízení odkazuje,

• ve věcech rodičovské odpovědnosti upravuje soudní pravomoc a uznávání a výkon rozhodnutí nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (přepracované znění) (tzv. revidované nařízení Brusel IIa); pokud jde o rozhodné právo, právo EU tuto problematiku nereguluje, neboť spoléhá na kolizní normy obsažené v Haagské úmluvě o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (1996), jíž jsou všechny členské státy smluvními stranami.

5. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky

Bezprostřední pozitivní dopad navrhované úpravy na státní rozpočet lze očekávat toliko v souvislosti s navrhovaným zvýšením soudního poplatku za návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, na jehož základě má být vedeno klasické řízení o rozvod manželství, a to z 2 000 Kč na 5 000 Kč. Z hlediska poplatkové povinnosti má být preferováno zjednodušené řízení o smluveném rozvodu a spojené řízení, v jehož rámci byla soudem schválena alespoň dohoda o úpravě poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu. Přesné vyčíslení dopadů však není možné, neboť nelze odhadovat, nakolik bude mít zvýšení soudního poplatku motivační efekt na rozvádějící se rodiče, aby se dohodli a jednalo se o tzv. smluvený dopad.

Neutrální, popřípadě dílčím způsobem pozitivní dopad na státní rozpočet lze očekávat v souvislosti se zavedením poplatkové povinnosti při podání odvolání ve vybraných opatrovnických řízeních. Cílem navrhovaného opatření je nicméně především regulace podání, která prodlužují konečné řešení záležitosti dítěte typicky z důvodu dalšího vedení partnerského konfliktu rodičů. Vymezení věcí, na které bude poplatková povinnost dopadat, se týká oblasti tzv. rodinného práva soukromého. Nezasahuje se tedy do oblasti soudních řízení, v rámci nichž je řešena ingerence státu vůči dítěti či rodiči v situaci vážného ohrožení dítěte. Lze uvést, že míra podávání odvolání v opatrovnické agendě je obecně nižší než v oblasti sporné civilní agendy. Zároveň je však třeba upozornit na to, že podáním odvolání dochází k významnému nárůstu času, který je třeba pro finální řešení věci. Zároveň nelze opominout, že nežádoucí efekt má tato skutečnost zejména na situaci nezletilého dítěte. Přesné vyčíslení dopadů však není možné, neboť nelze odhadovat, nakolik bude mít zrušení osvobození od soudního poplatku v rámci odvolacího řízení motivační efekt na rodiče, aby odvolání podávali pouze v odůvodněných případech.

Pokud jde o dopady zvýšení soudního poplatku za řízení ve věcech výživného, zde lze sice očekávat pozitivní rozpočtové dopady, avšak pouze zanedbatelné, a to pro širokou míru zákonného osvobození od povinnosti platit soudní poplatek v těchto věcech.

Další navrhovaná opatření nejsou v resortu justice spojena s přímými rozpočtovými dopady.

Pokud jde o dopady spojení řízení o rozvod manželství s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé, lze vycházet z údajů, že

- v roce 2019 bylo podáno celkem 27 155 návrhů na rozvod manželství a proběhlo celkem 14 987 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu,

- v roce 2018 bylo podáno celkem 26 754 návrhů na rozvod manželství a proběhlo celkem 15 362 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu a

- v roce 2017 bylo podáno celkem 27 651 návrhů na rozvod manželství a proběhlo celkem 15 628 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu.

Spojení řízení o rozvod manželství s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé by tak mělo mít dopad přibližně na polovinu řízení o rozvod manželství (zbylá polovina se týká bezdětných manželství). Vezmeme-li v úvahu, že míra rozvodovosti v České republice dlouhodobě (tj. přibližně od roku 2002) klesá (viz data a graf Českého statistického úřadu),jakož i že spolu s tím nutně klesá počet řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu, lze předpokládat, že v roce 2023 poklesne počet návrhů na rozvod na 24 000 a že proběhne celkem 13 000 řízení ve věci péče soudu o nezletilé pro případ rozvodu. Spojení obou řízení bude znamenat, že počet samostatně vedených řízení o rozvod manželství bude o 13 000 nižší. Z tohoto snížení počtu samostatně vedených řízení nicméně nelze v resortu justice bezprostředně odvíjet žádnou přímou úsporu nákladů. Tato úspora by se měla projevit především na straně účastníků. Z pohledu soudu bude třeba i nadále provést zákonem stanovené úkony, jejichž objem se zásadním způsobem nemá změnit. Jejich realizace by na jednu stranu měla být s ohledem na synergický efekt a nižší administrativní náročnost jednotlivých úkonů obecně rychlejší a jednodušší. Na druhou stranu je však třeba brát v potaz, že jednotlivé části příslušné agendy byly v současnosti děleny mezi opatrovnické a civilní úseky soudů. Budou-li nyní spojeny, může to na jednotlivých soudech vyvolat potřebu určitých organizačních opatření, například v podobě posílení opatrovnických úseků. Předpokládá se, že tato opatření budou prováděna v rámci stávajících či plánovaných kapacit soudů.

Pokud jde o dopady zavedení nového právního institutu prozatímní úpravy poměrů dítěte, je třeba vycházet z toho, že tento institut má ve věcech péče soudu o nezletilé představovat dočasnou úpravu poměrů dítěte po slyšení obou rodičů a dítěte, čímž nahradí ne zcela vhodný institut předběžného opatření (u kterého před jeho nařízením nedochází ke slyšení ostatních účastníků). Jednoznačným efektem bude zjevný pokles návrhů na nařízení předběžného opatření v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, jakož i tomu odpovídající nárůst návrhů na prozatímní úpravu poměrů dítěte. Nicméně, vzhledem k tomu, že s vyřízením návrhu na prozatímní úpravu poměrů dítěte by měla být spojena nutnost slyšet oba rodiče a dítě, projeví se zavedení tohoto institutu zvýšenou pracností na straně soudu spojenou s vyřízením takového návrhu. To proto, že vyřízení návrhu na prozatímní úpravu poměrů dítěte bude časově i personálně náročnější (nutnost svolat a konat jiný soudní rok či jednání) než vyřízení návrhu

Dostupné na https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/snatky-a-rozvody.

na nařízení předběžného opatření. Předpokládá se nicméně, že tato opatření budou prováděna v rámci stávajících či plánovaných kapacit soudů.

Pozitivní dopady, byť ne nutně v podobě přímých rozpočtových úspor, by potenciálně mohlo mít v resortu MPSV omezení působení kolizního opatrovníka v řízeních péče soudu o nezletilé. Podle kritéria 4b standardů kvality, Příloha č. 1 k vyhlášce č. 473/2012 Sb., platí, že základním výchozím kritériem je nejméně 1 zaměstnanec na 800 dětí (osob do 18 let věku), které jsou hlášeny k trvalému pobytu ve správním obvodu orgánu sociálně-právní ochrany. Nicméně podle doplňkového kritéria 8d platí, že každý zaměstnanec zařazený v orgánu sociálně-právní ochrany k výkonu sociálně-právní ochrany pracuje maximálně s 80 rodinami. Z tohoto hlediska by mohlo dojít ke snížení rozsahu nápadu agendy sociálních pracovníků, kteří vykonávají funkci hromadného opatrovnictví.

Pokud vyjdeme z předpokladu, že cca polovina agendy OSPOD spočívá ve veřejném opatrovnictví, z toho přes 90 % je procesní opatrovnictví ve věcech péče soudu o nezletilé, a v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé cca dvoutřetinovou většinu tvoří úprava péče, výživy a styku s dítětem, kde se vychází z toho, že nadpoloviční většinu představují věci v dohodě účastníků, bylo by možno očekávat odhadem až poloviční pokles nápadu v této činnosti, tedy z celkového rozsahu agendy OSPOD pokles o cca 15 %.

Čistě mechanicky (bez zohlednění prvního kritéria 4b) by mohlo dojít ke snížení úvazků až o 15 %, a tedy i celkových rozpočtových nákladů, v jejichž rámci platové náklady představují jejich nejvýznamnější část. Hrubým odhadem by tedy mohlo dojít ze střednědobého až dlouhodobého hlediska k poklesu rozpočtových nákladů na zajištění agendy SPOD o cca 15 %, ze sumy 2 mld. Kč by tedy mohlo jít o úsporu až 300 mil. Kč. Na druhou stranu je však třeba vzít v potaz, že uvolněné kapacity v příslušné agendě by primárně mohly být využity ke zkvalitnění výkonu veřejné správy v oblasti veřejnoprávní sociálně-právní ochrany dítěte. Na uvedenou částku je tudíž třeba nahlížet jako na přibližný odhad možného rozpočtového dopadu, přičemž bude v tomto směru záviset na další strategii MPSV v oblasti SPOD.

Závěrem je tedy možno konstatovat, že rozpočtové dopady návrhu zákona by měly být veskrze pozitivní. Pokud by v souvislosti se spojením řízení vyvstala potřeba shora naznačených organizačních změn, budou případné rozpočtové dopady zabezpečeny v rámci schválených finančních limitů dotčených kapitol státního rozpočtu (rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti) ve střednědobém výhledu na léta 2025 až 2026 bez požadavku na jejich navýšení. Rovněž veškeré případné potřeby v personální a platové oblasti budou zabezpečeny výhradně v rámci stanovených limitů počtu míst a objemu prostředků na platy, tj. bez nároku na jejich jakékoliv navýšení.

6. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí

Očekává se pozitivní dopad navrhované úpravy na skupinu dětí nacházející se v situaci rozvodu jejich rodičů a také na skupinu dětí, které jsou účastníky řízení péče soudu o nezletilé podle § 466 ZŘS. Mělo by toho být dosaženo jak v důsledku zjednodušení celého rozvodového procesu a řízení péče soudu o nezletilé obecně, tak v důsledku zavedení úpravy prozatímních rozhodnutí o úpravě poměrů dítěte.

Situace dětí rozvádějících se rodičů by se měla zlepšit vzhledem ke zjednodušení rozvodového procesu. Konsenzuální rodiče by měli mít možnost využít zjednodušeného postupu. Nově by mělo být možné vyřešit ve spojeném řízení v rámci neformálního jiného soudního roku najednou záležitosti osobního statusu rodičů, majetku i dítěte. Právní úprava se snaží rodiče motivovat k uzavírání dohod nejen jednodušším procesním postupem, ale i zvýhodněním dohod o úpravě poměrů nezletilého dítěte a smluveného rozvodu v oblasti soudních poplatků. Spojené řízení by pro ucelené řešení situace mělo být vhodnější také pro manžele, u nichž nejsou splněny podmínky smluveného rozvodu. Zvolené řešení by mělo přispět ke snížení psychické zátěže manželů procházejících náročným životním obdobím, a tím i ke snížení napětí v rodině.

Dalším měřitelným kritériem pozitivních dopadů navrhované úpravy by mělo být obecně také postupné zkracování celkové délky soudních řízení v opatrovnických věcech. K tomu by měla přispět další navrhovaná opatření, která spočívají v symbolickém zpoplatnění odvolání u vybraných řízení tzv. rodinného práva soukromého.

Pozitivní dopady na děti rozvádějících i rozcházejících se rodičů lze očekávat také v souvislosti se zrušením rozlišování forem péče. Jak je uvedeno níže pod bodem 10., návrh by měl mít pozitivní vliv na rodiny zasažené rozpadem, kdy lze v důsledku upuštění od rozlišování na pečujícího rodiče a rodiče s právem styku očekávat odstranění jedné z častých příčin konfliktu a tím i zklidnění situace v rodině. Celkové zklidnění rodinných vztahů by pak mělo být ku prospěchu též dítěti.

Na další skupiny obyvatel a na životní prostředí by navrhovaná úprava neměla mít žádný přímý dopad.

7. Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace, rovnosti mužů a žen a ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava podmínek postoupení pohledávky na výživné má potenciálně

částečný pozitivní dopad na rovnost žen a mužů. Postoupení pohledávky může totiž přispět

k vymožení plnění vyživovací povinnosti, a tím pádem ke zlepšení ekonomické situace rodiče primárně pečujícího o dítě za situace, pokud druhý rodič neplní vyživovací povinnost, jež mu byla uložena rozhodnutím soudu. Tento rodič má pak z čeho uspokojovat potřeby dítěte, aniž by byl nucen saturovat chybějící výživné jinými zdroji. Jak přitom vyplývá z níže uvedeného grafu, výlučně pečujícím rodičem jsou častěji matky, zatímco vyživovací povinnost bývá soudem častěji uložena otci (ač podíl výlučně pečujících matek setrvale klesá, tak v roce 2022 činil tento 71,4 %).

Na rovnost mužů a žen by mělo mít pozitivní dopad též zrušení rozlišování forem péče. V současné době soudy stále ještě většinově rozhodují tak, že dítě svěřují do výlučné péče matky (viz graf níže). Nová právní úprava by měla napomoci tento trend korigovat více směrem k rovnoměrnému rozložení péče o dítě, když se v § 888 odst. 1 nově zdůrazňuje právo dítěte na rovnocennou péči obou rodičů. Současně by mělo upuštění od rozlišování na rodiče, který má dítě v péči, a na rodiče, který má právo styku, přispět k tomu, že bude na oba rodiče při jejich péči o dítě nahlíženo jako na rovnocenné.

Navrhovaná úprava nezakládá důvod pro shromažďování osobních údajů, a to ani pokud jde o stanovení nepřijatelnosti fyzického a psychického trestání dětí. Tato problematika je upravena deklaratorní normou, jejímž cílem je krom plnění mezinárodněprávních závazků také změna hodnotového přístupu při trestání dětí. Novela by tak v této oblasti měla dopadat pouze dovnitř rodiny, tj. na samotné rodiče a děti, vzhledem k čemuž se zásah do oblasti ochrany osobních údajů nepředpokládá.

Pozitivní dopady právní úpravy lze očekávat ve vztahu k ochraně soukromí manželů, kteří splní podmínky pro smluvený rozvod. Novela by měla umožnit upuštění od výslechu manželů, při němž dnes soudy zjišťují, zda je pravdivé shodné tvrzení o kvalifikovaném rozvratu a o záměru se rozvést, a dále zda je dána existence více než šestiměsíční odluky. Manželé tak napříště nebudou muset vypovídat k záležitostem soukromého rázu, které již považují za uzavřené a které v rámci řízení o rozvod nemají relevanci.

Další pozitivní dopady z hlediska ochrany soukromí by měla právní úprava přinést i pro manžele, kteří se budou rozvádět běžným způsobem. I v jejich případě by již neměly být zjišťovány příčiny rozvratu představující pro manžele navýsost soukromou záležitost. I v tomto případě bylo shledáno, že tyto skutečnosti nemají ve vztahu k řízení o rozvod relevanci.

8. Zhodnocení korupčních rizik

Navrhovaná úprava nepřináší nové postupy, které by již nebyly v současnosti regulovány právními předpisy, a nezakládá tak ani nová nebo zásadní korupční rizika.

9. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava nemá přímé dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

10. Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů

Návrh má pozitivní dopad na rodiny. Zde je třeba poukázat na širší souvislosti současné podoby rodiny a na odpovídající poptávku po nástrojích, které by umožnily její bezproblémové fungování v nynějších podmínkách. V průběhu minulého století došlo k významnému posunu ve vnímání rodinných rolí muže a ženy, a tím i k proměně významu rodiny. Zvýšení zaměstnanosti žen, které vystoupily z role pečovatelek, vedlo k oslabení funkce rodiny coby ekonomické jednotky, čímž ve společnosti na úkor rodiny značně posílily individualistické tendence. Není pochyb o tom, že individualismus patří k ústředním hodnotám soudobé společnosti. Je proto úkolem státu, aby v mezích daných ochranou nejlepšího zájmu dítěte podal rodinám pomocnou ruku a umožnil jim plnit své role právě ve vztahu k dětem i poté, co se rodina rozpadne.

Nová právní úprava by měla vést k rychlému a neformálnímu vyřešení rozvodu a otázek s ním souvisejících. V souvislosti s tím by mělo dojít ke spojení řízení o rozvod s řízením, v němž má být rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému dítěti. Rodiče i manželé by měli být motivováni k hledání smírných řešení a k uzavírání dohod, a to jak nastavením soudních poplatků, tak i možností využít zrychlený proces smluveného rozvodu. Rozvod by měl být pro konsenzuální rodiče méně formální, rychlejší a levnější. Co nejméně by měly být zúčastněné osoby zatěžovány i v rovině osobního prožívání celé situace.

Dále lze očekávat pozitivní dopady nové právní úpravy na rodiny také pokud jde o navrhované zrušení rozlišování forem péče. I přes setrvalý trend nárůstu svěřování dětí do střídavé péče existuje stále významný počet případů, kdy soudy děti svěřují do výlučné péče jednoho z rodičů (typicky matky) a kdy zároveň „nepečující“ rodič s tímto uspořádáním nesouzní (viz graf níže). Ačkoliv svěření dítěte do péče jednoho z rodičů nemá žádný vliv na rodičovskou odpovědnost, tak ale dle současné právní úpravy jeden z rodičů o dítě pečuje, zatímco druhý se s ním pouze stýká, přestože oba rodiče činí totéž. Zákonem posvěcené nálepkování pak v praxi vede k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, bývá okolím nesprávně vnímán jako ten, který především rozhoduje o záležitostech dítěte, přičemž tímto způsobem vnímá sebe sám i tento rodič. Výsledkem bývá nespokojenost na straně rodiče, který dítě nemá v péči a který špatně nese, že s ním druhý rodič jedná z pozice toho, kdo je vůči němu v nadřazeném postavení. Popsaná situace vytváří napětí, a tím i živnou půdu pro konflikty. Nová právní úprava by měla popsané neopodstatněné rozlišování rodičů odstranit, což by mělo přispět k celkovému zklidnění situace v rodině.

11. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Návrh má pozitivní dopady na územní samosprávné celky. V důsledku omezení působení OSPOD v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti by mělo dojít k redukci agendy a odbřemenění OSPOD, který by se tak mohl věnovat své hlavní agendě spočívající v ochraně práv ohrožených dětí.

12. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování

Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy nejsou navrhovanou právní úpravou dotčeny.