zákon č. 270/2025 Sb.

K části první – změna trestního zákoníku K bodu 1 (§ 33)

Účinná lítost je jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin. Zánikem trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti se sleduje ochrana některých důležitých společenských zájmů, vztahů a hodnot před škodlivými následky, kterým lze zamezit nebo je lze napravit i po dokonání trestného činu. Zákon dává přednost ochraně těchto statků před zájmem na trestním stíhání pachatele. K rozhodnutí zamezit nebo napravit škodlivý následek spáchaného činu je pachatel veden slibem beztrestnosti, tj. zánikem jeho trestní odpovědnosti, která vznikla jako důsledek spáchaného trestného činu. V souladu s účelem účinné lítosti jsou v § 33 tr. zák. uvedena taxativním výčtem ustanovení těch trestných činů (zločinů i přečinů), jejichž škodlivé následky jsou z určitých důvodů natolik nežádoucí nebo závažné, že jim je třeba zabránit nebo je napravit i za cenu beztrestnosti pachatele. Přitom jde o trestné činy, u kterých lze těmto škodlivým následkům zamezit nebo je napravit, takže pachatel má reálnou možnost tak učinit a tím splnit podmínky účinné lítosti. Mezi uvedené trestné činy patří mimo jiné i trestné činy vyzvědačství, ohrožení utajované informace a ohrožení utajované informace z nedbalosti. S ohledem na velice obdobnou povahu a závažnost jednání, o které jde, jakož i s ohledem na v převažující míře shodně vymezený individuální objekt trestného činu, se jeví jako vhodné, aby zánik trestní odpovědnosti pro účinnou lítost byl umožněn rovněž u trestného činu činnosti pro cizí moc.

K bodu 2 (§ 39 odst. 4)

Jak již bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, na problém tzv. kumulace trestů se reagovalo v nedávné minulosti (zákonem č. 333/2020 Sb.) zakotvením pravidla, podle kterého má soudce, který rozhoduje o trestu v situaci, kdy obviněnému byly již dříve uloženy tresty za jinou jeho činnost a tyto tresty dosud nebyly vykonány, při posuzování přiměřenosti zvažovaného postihu přihlížet i k těmto trestům. Byť se v rámci diskusí o problematice kumulace trestů hovoří zejména o případech, kdy během relativně krátké doby dochází k přeměně vícero uložených trestů, bylo by mylné se domnívat, že pravidlo o tom, že na otázku vhodné účinné sankce nelze nahlížet izolovaně, ale že je třeba přihlížet i k dalším opatřením postihujícím obviněného, se vztahuje pouze na případy, kdy obviněnému bylo dříve uloženo dva a více dosud nevykonaných trestů, jak by se z prostého jazykového výkladu mohlo podávat. Navrhovaná změna přispívá k vyjasnění této otázky.

K bodu 3 (§ 39 odst. 8)

Za jednu z hlavních změn obsažených v předkládaném návrhu zákona lze považovat zavedení peněžitého trestu jako trestu, který bude moci soud uložit pachateli za jakýkoli trestný čin, a to bez ohledu na to, zda je ukládán za trestný čin spáchaný se zištným motivem, nebo za jiný trestný čin. Pravidlo, že soud při úvahách o druhu trestu, který za trestný čin uloží, zváží uložení peněžitého trestu zejména tehdy, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, se systematicky přesouvá do § 67 tr. zák., který upravuje podmínky ukládání peněžitého trestu. Peněžitý trest by tak měl být ukládán u těchto trestných činů prioritně, pokud je to s přihlédnutím k majetkovým poměrům pachatele možné, tj. pokud by v konkrétním případě nešlo o nedobytný trest. I pokud není uložen peněžitý trest, měl by soud při ukládání trestů za trestné činy, jimiž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, uložit některý z jiných trestů postihujících majetek, nevylučují-li to majetkové nebo osobní poměry pachatele (v případě bezprostředního výnosu z trestné činnosti je ostatně povinností soudu trest propadnutí věci uložit vždy).

K bodu 4 [§ 40 odst. 2, § 83 odst. 1 písm. d) a § 86 odst. 1 písm. d)]

Jedná se o legislativně technické změny reagující na změnu číslování odstavců v § 58, 82 a 85 tr. zák.

K bodu 5 [§ 42 písm. b)]

Jednou z obecně přitěžujících okolností je spáchání trestného činu ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, přičemž trestní zákoník za příklad takovéto pohnutky uvádí např. snahu po dosažení neoprávněného majetkového prospěchu, pomstu či národnostní, rasovou, etnickou, náboženskou, třídní či jinou podobnou nenávist. Výčet těchto zavrženíhodných pohnutek (stejně jako výčet nenávistných, resp. předsudečných pohnutek) uvedený v § 42 písm. b) tr. zák. je pouze demonstrativní. Ve shodě se změnami, ke kterým se přistupuje ve zvláštní části trestního zákoníku, se navrhuje přihlížet k jako obecně přitěžující okolnosti ke spáchání trestného činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou příslušnost k jiné skupině osob (skupině osob, které spojuje určitý sjednocující prvek). Příklady takovýchto skupin, resp. pohnutek opřených právě o tento sjednocující prvek, obsažené dnes v trestním zákoníku (nejčastěji skupiny osob charakterizované rasou, příslušností k etnické skupině, národností, politickým přesvědčením, vyznáním nebo absencí vyznání) se pak doplňují o další příklady – výčet předsudečných pohnutek se rozšiřuje výslovně o pohnutku založenou na věku, zdravotním postižení, sexuální orientaci a na pohlaví a o pohnutku založenou na příslušnosti k určité sociální skupině. Zároveň dochází ke sjednocení tohoto výčtu v obecné i zvláštní části trestního zákoníku. Jako k obecně přitěžující okolnosti je však třeba přihlížet k jakékoli nenávistné (předsudečné) diskriminační pohnutce. Jak bylo zmíněno v obecné části důvodové zprávy, předsudečná pohnutka je nejen obecně přitěžující okolností, ale v některých případech i okolností kvalifikační. K vyjádření těchto okolností nicméně volí trestní zákoník odlišný přístup, kdy v případě § 42 písm. b) jde o model nenávistný (hostility model) – „spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky“, naproti tomu úprava obsažená v kvalifikovaných skutkových podstatách trestního zákoníku (např. v § 146 odst. 2 tr. zák.) vychází z modelu diskriminační selekce (discriminatory selection model), když tento znak subjektivní stránky formuluje „na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání“ („because of“ model). Jelikož pro odlišný přístup není důvod, formulace se sjednocuje, kdy se nadále navrhuje pracovat s předsudečnými motivy, kdy je relevantní příčinná souvislost mezi výběrem oběti, resp. objektu útoku, a jejich skutečného nebo domnělého identitárního znaku. Další změnou, která se v této souvislosti navrhuje, je to, že obecně přitěžující okolností nemá být spáchání činu ze „zvlášť zavrženíhodné pohnutky“, kdy takováto míra zavrženíhodnosti je jinak požadována pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. K tomu, aby byla naplněna přitěžující okolnost podle § 42 písm. b), nemusí být tato pohnutka stejné intenzity a závažnosti, jak se to vyžaduje pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (v této souvislosti lze i upozornit, že jak plyne ze zvláštní části trestního zákoníku, považuje zákonodárce za stejně typově škodlivé spáchání trestného činu z předsudečné pohnutky a „z jiné zavrženíhodné pohnutky“ – viz např. § 140 odst. 3 tr. zák.) – jako k obecně přitěžující okolnosti, kterou musí soudce zohlednit v rámci úvah o vhodném druhu trestu a jeho výši, má být přihlédnuto k tomu, že byl trestný čin spáchán ze zavrženíhodné pohnutky, nejen tedy pouze z pohnutky zvlášť zavrženíhodné.

K bodům 6 a 19 (§ 52 odst. 1 a § 74c až 74f)

Navrhuje se rozšířit katalog trestů, které lze uložit fyzickým osobám, i o trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a trest zákazu přijímání dotací a subvencí (tyto činnosti nelze dnes fyzickým osobám zakázat v rámci uloženého trestu zákazu činnosti). Ostatně k tomuto např. vybízí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1673 ze dne 23. října 2018 o boji vedeném trestněprávní cestou proti praní peněz, která stanoví „dočasný či trvalý zákaz přístupu k veřejnému financování, včetně k postupům zadávání zakázek, poskytování grantů a udělování koncesí“ jako trestní sankci pro právnické osoby, nicméně ve svém bodě 14 odůvodnění pobízí členské státy, aby stejnou trestní sankci zavedly také pro osoby fyzické. Jako možný trest, který mohou členské státy (pro fyzické osoby) zavést, se tento druh trestu uvádí v čl. 5 odst. 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1203 ze dne 11. dubna 2024 o trestněprávní ochraně životního prostředí a o nahrazení směrnic 2008/99/ES a 2009/123/ES („Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na fyzické osoby, jež spáchaly trestné činy, na něž se vztahují čl. 3 a 4, vztahovaly doplňkové sankce nebo opatření trestní nebo jiné povahy, jež mohou zahrnovat … zákaz přístupu k veřejnému financování, včetně veřejných zakázek, grantů, koncesí a licencí“), stejně tak jako v návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o boji proti korupci, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2003/568/SVV a Úmluva o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie a kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371. Není dán žádný věcný důvod, proč by tento svojí podstatou speciální druh zákazu činnosti nebylo možné uložit i fyzické osobě (z povahy věci pouze dospělému pachateli) a tím ji omezit v určitých činnostech, v souvislosti s kterými se dopustila trestného činu. Jde o takovou souvislost, která je užší, přímá a bezprostřední; uzavření uvedených smluv, jejich plnění či účast v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, který tato osoba spáchala (souvislost bude dána zejména v případě, když bude trestný čin spáchán přímo při uzavírání smluv na plnění veřejných zakázek nebo při jejich plnění, při účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, nebo pokud toto bylo příležitostí ke spáchání trestného činu nebo to usnadnilo jeho spáchání). K výkladu pojmu „spáchán v souvislosti s…“, který je přebírán ze stávající právní úpravy, lze odkázat na komentář k zákonu o TOPO prof. Šámala a spol., který v této souvislosti uvádí: „Souvislost v tomto smyslu bude existovat především v případě, když trestně odpovědná právnická osoba spáchala určitý trestný čin přímo při uzavírání smluv na plnění veřejných zakázek nebo při jejich plnění, při účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, postačí ovšem, jestliže to poskytlo právnické osobě příležitost ke spáchání trestného činu nebo alespoň usnadnilo jeho spáchání. Zmíněná souvislost sice bude zřejmá zejména v případě spáchání trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256 TrZ), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257

TrZ) a pletich při veřejné dražbě (§ 258 TrZ), jichž se může právnická osoba dopustit právě v návaznosti na aktivity, které mají být zakázány trestem zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži (zadání a plnění veřejné zakázky, účast ve veřejné soutěži apod.). Může tomu tak být též v případě jiných tzv. korupčních trestných činů, např. přijetí úplatku (§ 331 TrZ), podplacení (§ 332 TrZ) a nepřímého úplatkářství (§ 333 TrZ), pokud jejich spáchání přichází v úvahu v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním, s účastí právnické osoby v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži. Nelze však vyloučit ani souvislost se spácháním jiných trestných činů, např. zpronevěry (§ 206 TrZ), podvodu (§ 209 TrZ), dotačního podvodu (§ 212 TrZ), padělání a pozměnění veřejné listiny (§ 348 TrZ) atd.“. V praxi je tento druh trestů, byť sporadicky, ukládán i v případě některých jiných činů než u trestných činů podle § 256 až 258 tr. zák. Ostatně lze v této souvislosti připomenout, že i evropské předpisy považují uložení tohoto druhu trestu za vhodné v nejrůznějších segmentech kriminality (viz např. zmiňovaná směrnice upravující trestnou činnost v oblasti životního prostředí). Pokud bude pachateli za jím spáchaný trestný čin uložen tento druh trestu, nemůže se účastnit zadávacího řízení (resp. účastí by se dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání – viz i příslušný novelizační bod této části), nejde ale o automatické vylučování ze zadávacího řízení ve smyslu předpisů upravujících veřejné zakázky [rozšíření těchto druhů trestů i na fyzické osoby se nijak nedotýká důvodů pro automatické vyloučení ze zadávacího řízení ve smyslu čl. 57 odst. 1 písm. b) směrnice o veřejných zakázkách, resp. ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek; ostatně jak bylo uvedeno výše, tento druh trestu předpokládají i evropské předpisy, které upravují ty segmenty trestné činnosti, které nejsou primárně spojeny s veřejnými zakázkami]. Jde tedy o obdobný vztah jako mezi soudem uloženým trestem zákazu činnosti určité regulované činnosti a podmínkou bezúhonnosti stanovenou právním předpisem upravujícím tuto regulovanou činnost. Přiměřenost v konkrétním případě vždy posoudí soud, který tento trest ukládá. Pokud jde o trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, tento trest má zásadně směřovat do budoucna, tj. má se týkat nových veřejných zakázek a jiných nových veřejných soutěží a nebrání tedy realizaci smlouvy na plnění veřejné zakázky uzavřené před jeho uložením. Pokud by ukládaným trestem mělo být fakticky znemožněno plnění již uzavřených smluv na veřejné zakázky, zasáhl by takový trest velmi citelně do práv celé řady zadavatelů veřejných zakázek, a to zejména veřejných zadavatelů. Zároveň však nesmí docházet k obcházení účelu trestu, tj. není možné, aby se ten, vůči němuž zákaz směřuje, účastnil nového zadávacího řízení, které bude nezbytné uskutečnit v případě potřeby podstatných změn závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku, jíž je účastníkem (podstatná změna závazku ze smlouvy představuje novou veřejnou zakázku a může být v souladu se zákonem o veřejných zakázkách provedena jen v novém zadávacím řízení), nebo aby uzavíral smlouvu na novou zakázku bez zadávacího řízení – tj. odsouzený se nemůže podílet na takových změnách závazku, které by vedly k zadání nové veřejné zakázky, ať již v zadávacím řízení, nebo mimo něj. Oproti úpravě obsažené v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim bude možné tento trest (obdobně jako jiné druhy zákazových trestů) uložit v poloviční výši, tj. maximálně v délce 10 let (v případě ukládání trestním příkazem pak v délce 5 let). Podmínky pro uložení těchto dvou druhů trestů jsou přejímány s mírnými terminologickými modifikacemi ze stávající úpravy obsažené v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s určitými dílčími zpřesněními:

- Judikatura k zákonu o zadávání veřejných zakázek (zákon č. 134/2016 Sb. či dříve zákon č. 137/2006 Sb.) uvádí, že zadavatel v zásadě nemůže zcela vyloučit možnost plnit veřejnou zakázku prostřednictvím subdodavatele (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010, č.j. 62 Ca 92/2008-101, publikovaný pod č. 2516/2012 Sb. NSS), resp. podle § 105 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb. prostřednictvím poddodavatele, proto se navrhuje přímo v zákoně (s ohledem na zásadu nulla poena sine lege certa) postavit najisto, že zákonem zapovězeno je i poskytnutí plnění v režimu subdodávek, resp. poddodávek, pachatelem v době výkonu pravomocně uloženého trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, aby nemohl být v praxi výkon tohoto trestu takto mařen.

- Ze stejných důvodů se navrhuje upravit, že za uzavírání smluv na plnění veřejných zakázek odsouzeným a za jeho účast na zadávacím řízení nebo veřejné soutěži se považuje i situace, kdy je odsouzený členem statutárního orgánu nebo skutečným majitelem právnické osoby, která uzavírá smlouvu na plnění veřejné zakázky nebo se účastní zadávacího řízení nebo veřejné soutěže podle jiných právních předpisů, kdy se odsouzený formálně jako subjekt zadávacího řízení či kontraktačního procesu neúčastní. Uvedeným doplněním vymezení trestu tak dojde k rozšíření i na případy, kdy tuto činnost (pro odsouzeného zakázanou) vykonává jiná osoba, která má určitý kvalifikovaný vztah k odsouzenému, díky němuž by mohlo docházet k obcházení soudem uloženého zákazu.

- Podle současné úpravy má soud stanovovat rozsah tohoto trestu a tím jej individualizovat, připouští se nicméně, že se tento trest může vztahovat na veškeré veřejné zakázky či zadávací řízení, popř. na všechny druhy veřejné podpory. Výslovně se upravuje i otázka možného započtení doby, po kterou byla odsouzenému v souvislosti s trestným činem rozhodnutím nebo opatřením orgánu veřejné moci před právní mocí rozsudku omezena možnost uzavírat smlouvy na plnění veřejných zakázek, účastnit se zadávacího řízení nebo veřejné soutěže podle jiných právních předpisů, popř. ucházet se o dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoliv jiné veřejné podpory či je přijímat, pokud jiné právní předpisy takovéto omezení umožňují. Dnes byla tato možnost dovozována pouze výkladem per analogiam. Jelikož je představitelné, že zakázané činnosti budou vykonávány i ve výkonu trestu odnětí svobody, nevylučuje se, oproti úpravě trestu zákazu činnosti, doba výkonu trestu odnětí svobody ani do doby výkonu trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, ani do doby výkonu trestu zákazu přijímání dotací a subvencí.

K bodu 7 (§ 53 odst. 1)

Pravidlo o neslučitelnosti uložení peněžitého trestu vedle trestu propadnutí majetku se omezuje pouze na případ propadnutí celého majetku – pokud propadá pouze část majetku pachatele, není stanovení takového pravidla nezbytné, neboť povaha těchto takto uložených trestů se vzájemně nevylučuje (v tomto návrh směřuje ke změně výkladu nastoleného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 383/2016). Pokud je spolu s trestem propadnutí majetku vztahujícím se jen na část majetku ukládán i peněžitý trest, je třeba samozřejmě v souladu se zásadou přiměřenosti trestu dbát na to, aby uložené tresty ve svém souhrnu nebyly pro pachatele trestného činu likvidační (tj. zejména by oba uložené tresty neměly v souhrnu přesahovat výši majetku odsouzeného).

K bodu 8 (§ 53 odst. 2 a § 94 odst. 3)

K § 53 odst. 2: Trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a trest zákazu přijímání dotací a subvencí lze uložit jako samostatný trest, jsou-li pro jeho uložení splněny podmínky vymezené v § 74c a 74e návrhu, podmínkou tedy není, aby tyto druhy trestů byly uvedeny ve zvláštní části trestního zákoníku u jednotlivých skutkových podstat trestných činů. K § 94 odst. 3: Doba výkonu trestu odnětí svobody je důvodem pro stavení promlčecí doby výkonu trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a trest zákazu přijímání dotací a subvencí.

K bodu 9 (§ 55 odst. 2)

Jedná se o reakci na zrušení § 196 odst. 1 a 2 tr. zák.

K bodu 10 (§ 58 odst. 3)

Zejména v případě majetkové a hospodářské kriminality je ukládání dlouhodobých trestů odnětí svobody z hlediska dosahování účelu trestu v některých případech diskutabilní. Závažnost těchto činů je často spojována s výší způsobené škody, což je zajisté jedním z kritérií, která ovlivňují posuzování škodlivosti konkrétního kriminálního jednání, je nicméně diskutabilní, zda způsobení vysoké škody musí vždy odůvodňovat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (nastavení dnešních sazeb trestu odnětí svobody ve zvláštní části trestního zákoníku spolu s podmínkami pro ukládání trestů, jak jsou stanoveny v obecné části trestního zákoníku, v podstatě vylučují uložení jiného druhu trestu jako trestu samostatného). Navrhuje se proto doplnění možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za současného uložení takového počtu denních sazeb peněžitého trestu, aby součet výměry trestu odnětí svobody a počtu dní, které by byl odsouzený v případě nezaplacení peněžitého trestu nucen vykonat, dosáhl alespoň dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, stanovené za trestný čin, který pachatel spáchal. Celková citelnost takto uložených trestů bude lépe odpovídat typové závažnosti trestného činu, ovšem trest odnětí svobody bude výrazně kratší, což sníží riziko negativních dopadů dlouhodobého uvěznění. Konkrétní výměra trestu odnětí svobody (jakož i způsob jeho výkonu) pak bude závislá více na osobních poměrech pachatele, zejména pak na možnostech jeho nápravy, spíše než na povaze a závažnosti samotného trestného činu.

K bodu 11 (§ 58 odst. 4)

Nepodmíněné tresty odnětí svobody netvoří ani pětinu uložených trestů (19 %). Nejčastěji ukládaným trestem je „prosté“ podmíněné odsouzení (40 % všech trestů ukládaných jako tresty hlavní), druhým nejčastěji ukládaným trestem je pak peněžitý trest (19 %). Mezi další relativně více užívané alternativní tresty lze zařadit obecně prospěšné práce (11 %) a podmíněné odsouzení s dohledem (6 %). Nicméně nemalá část těchto alternativních trestů není řádně vykonána, kdy proto dochází následně k jejich přeměně v trest odnětí svobody nebo k rozhodnutí o výkonu trestu, šlo-li o podmíněné odsouzení. Poměrně velkou část vězeňské populace tak tvoří odsouzení, u kterých bylo rozhodnuto o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody či došlo k přeměně alternativního trestu v trest odnětí svobody. K uvedenému lze poukázat na informace z Analýzy trendů kriminality v České republice v roce 2021 zpracované Institutem pro kriminologii a sociální prevenci:

Odsouzení přitom často vykonávají několik trestů po sobě, ostatně podle Zvláštní zprávy Nejvyššího státního zastupitelství „Věznice“ z roku 2019je nejčastějším důvodem pro ukončení výkonu trestu převedení do dalšího trestu. Není přitom výjimkou, že odsouzený vykonává 4 a více trestů odnětí svobody, které byly uloženy nezávisle na sobě, přičemž v řadě případů se jednalo o tresty, které nebyly původně spojeny s bezprostředním omezením osobní svobody. Odsouzení tak v důsledku výkonu vícero trestů vykonávají poměrně dlouhé tresty odnětí svobody, což je považováno za jeden z důvodů vysokého podílu vězeňské populace v České republice. Na uvedený jev poukázal i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4022/18, kde v posuzované věci byl pachatel trestné činnosti související s jeho drogovou závislostí nejprve odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 1 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let a podruhé byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Teprve potřetí byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let. Poté příslušný okresní soud nařídil výkon prvního podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (tj. délka trestu odnětí svobody celkem byla 4 roky) a následně soud nařídil výkon v pořadí druhého podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v délce 2,5 let, takže pachatel měl vykonat kumulovaný trest odnětí svobody v celkové délce 6,5 roku. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mj. poukázal na to, že „pro naplnění účelů nápravy, ale i jakýchkoli jiných relativních účelů trestů je klíčové, v jaké celkové výměře bude nařízen výkon trestu odnětí svobody, nikoli jaký trest byl uložen jednotlivými rozhodnutími. Za současného právního stavu je proto velmi obtížné snažit se o nápravu, odrazení či inkapacitaci pachatele, kterému je ukládán trest, a který přitom dosud nevykonal dříve uložené tresty“. V reakci na tento stav byly v nedávné minulosti učiněny dvě změny:

1) Novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. došlo ke zrušení

zvl_zprava_veznice25_09_2019.pdf (verejnazaloba.cz).

možnosti nahrazovat jeden alternativní trest druhým, což bylo považováno za problematické z hlediska vhodné motivace pachatelů trest vykonat, neboť to vyvolávalo až určitý pocit beztrestnosti. Podle některých názorů tak docházelo až k určité „devalvaci“ způsobilosti trestu (obecně prospěšných prací, peněžitého trestu) být hodnotnou alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody a vedlo to až k určitému „rozmělnění“ jeho sankční povahy. Pachatelům se tímto řešením vysílal signál v tom směru, že nepodmíněný trest odnětí svobody nebude uplatněn ani v důsledku jejich chování odůvodňujícího přeměnu uloženého trestu, a vyvolával se tím u nich pocit, že se „nemají čeho obávat“, což výrazně snižovalo jak autoritu příslušného druhu trestu, tak i samotných orgánů činných v trestním řízení. Následnou novelou trestních předpisů provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. pak byla přijata řada opatření, aby soudy mohly adekvátně, a hlavně rychle reagovat na zjištěná porušení podmínek uložených alternativních trestů.

2) Novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. byla jako jedna ze zásad pro ukládání trestu zakotvena zásada, že pokud soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele (tato zásada se týká právě otázek kumulování trestů, výslovně je tady vyloučena její aplikace pro případy, kdy je ukládán souhrnný nebo společný trest, kde se uplatní standardní pravidla obsažená v § 43 až 45 tr. zák.). Uvedená opatření tedy měla za cíl jednak umožnit soudu, který uložil dřívější trest, včas reagovat na protiprávní jednání, kterého se pachatel dopustil v průběhu výkonu trestu či ve zkušební době podmíněného odsouzení (tj. až po právní moci rozhodnutí, nikoli po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně do právní moci rozhodnutí), a jednak umožnit soudu, který ukládá trest za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, zohlednit dosud nevykonané tresty. Pravidlo zakotvené v § 39 odst. 4 tr. zák. týkající se tzv. „kumulace trestů“ se navrhuje posílit tak, aby soud při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody v případech, kdy pachateli byl dříve uložen jeden nebo více dosud nevykonaných trestů, mohl tento trest stanovit pod dolní hranicí trestní sazby. V současné době totiž soud musí okolnost, že obviněnému byly uloženy ještě další dosud nevykonané tresty, sice zohlednit, nicméně děje se tak v rámci zákonem stanovené trestní sazby (k tomu se vyjádřil již výslovně i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. Tdo 884/2022 ze dne 27. 9. 2022, kdy judikoval, že „uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby nelze odůvodnit odkazem na § 39 odst. 4 tr. zákoníku a v něm zakotvenou povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou trestnou činnost a nebyly dosud vykonány. Dosud nevykonanými tresty, k nimž je třeba přihlédnout, nejsou výměry trestů, jež byly pachateli pravomocně uloženy dřívějšími rozsudky, nýbrž jejich části, které má ke dni rozhodování soudu o nově ukládaném trestu vykonat. Pravidlo obsažené v citovaném ustanovení samo o sobě neodůvodňuje uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.“). Pokud trestní řád umožňuje fakultativně zastavit trestní stíhání kvůli neúčelnosti s poukazem na již uložený trest či trest, který obviněného podle očekávání postihne (§ 172 odst. 2 tr. řádu), a to bez ohledu na to, zda tento jiný trest, pokud byl uložen, je již vykonáván či nikoli [tj. úvaha o tom, že dříve uložený trest (či očekávaný trest) je postačující k tomu, aby obviněný vedl řádný život a k zajištění ochrany společnosti, může odůvodnit procesní vyřízení věci bez rozhodnutí o vině a trestu], pak se jeví být na místě, aby zohlednění dosud nevykonaných trestů mohlo vést k uložení trestu v nižší než zákonné sazbě, pokud všechny tresty uložené obviněnému ve svém souhrnu jsou postačující k dosažení účelu trestního řízení. Navrhuje se však zachovat omezení pro možné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, neboť typově se tento případ blíží nejvíce případům uvedeným ve stávajícím § 58 odst. 1 tr. zák.

K bodům 12 a 13 (§ 58 odst. 5 až 8)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na to, že v § 58 došlo k vložení nového odstavce 2.

K bodu 14 (§ 67)

Ministerstvo spravedlnosti se dlouhodobě věnuje problematice alternativních trestů, zejména pak ukládání trestu peněžitého. Důraz na ukládání peněžitých trestů klade v rámci své činnosti i Nejvyšší státní zastupitelství a Nejvyšší soud. V důsledku legislativních změn (možnost zajištění majetku obviněného za účelem výkonu peněžitého trestu, využití majetkových trestních sankcí k uspokojení nároku poškozených, rozšíření využitelnosti prohlášení o majetku, stanovení jasného přepočtu nařizovaného trestu odnětí svobody, rozšíření fikce neodsouzení při zaplacení peněžitého trestu aj.), tak i v důsledku doprovodných aktivit Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství (analýza ukládání peněžitých trestů, odborné semináře pro soudce, státní zástupce a policisty) došlo k výraznému zvýšení počtu ukládaných peněžitých trestů – v roce 2021 byl peněžitý trest uložen v 22,72 % případů (11 509 peněžitých trestů v poměru k 49 912 odsouzených fyzických a právnických osob, což je nárůst o 2,3 procentního bodu oproti roku 2020, současně ale jde hlavně o několikanásobný nárůst počtu uložených peněžitých trestů oproti roku 2015, kdy počet peněžitých trestů k počtu odsouzených osob dosáhl v roce 2015 výše 5,5 %), v roce 2022 byl peněžitý trest uložen v 24,63 % případů (12 543 peněžitých trestů v poměru k 50 435 odsouzených fyzických a právnických osob, což je nárůst o 1,91 procentního bodu oproti roku 2021). V roce 2023 byl peněžitý trest uložen v 24,39 % případů (12 672 peněžitých trestů v poměru k 51 851 odsouzených fyzických a právnických osob, což je pokles o 1,23 procentního bodu oproti roku 2022). Peněžité tresty se uplatňují převážně ve věcech trestné činnosti v dopravě, zejména při odsouzení za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, dále pak u majetkových trestných činů, výtržnictví nebo trestné činnosti páchané za okolností předjímaných v § 39 odst. 8 tr. zák. Přestože počet ukládaných peněžitých trestů za poslední léta poměrně výrazně vzrostl, trestní zákoník pro jeho ukládání stanoví zbytečně omezující podmínky, když praktické poznatky i zahraniční zkušenosti ukazují, že je vhodné umožnit jeho ukládání v co nejširší míře. Podle současné právní úpravy může soud peněžitý trest uložit, pokud • pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, • to trestní zákoník u konkrétního trestného činu výslovně umožňuje, nebo • je ukládán za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele není třeba současně uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Uvedená zákonná omezení se navrhuje zrušit a umožnit ukládání peněžitého trestu ve všech případech, kdy se to bude jevit jako vhodné. Vychází se z myšlenky, že majetkový postih je jedním z velmi efektivních postihů, který pachatele „bolí“, vynucené zřeknutí se spotřeby a s tím spojené omezení životního standardu je vnímáno u většiny společnosti, u níž převládá konzumní myšlení a je akcentováno naplňování materiálních potřeb, jako výrazná újma; majetkové tresty pak korespondují se zásadou, že páchání trestné činnosti se nesmí vyplácet (crime does not pay). Vzhledem k tomu, že po přijetí zákona č. 59/2017 Sb. je možné, aby se z peněžních prostředků získaných výkonem peněžitého trestu uspokojily nároky poškozených (není-li poškozeným stát), není jeho uložení na úkor práv poškozených, ale právě naopak pro ně představuje jednodušší cestu, jak se domoci svých majetkových nároků. Hlavním limitem pro uložení tohoto trestu tak nadále bude zejména jeho dobytnost v návaznosti na majetkové a osobní poměry pachatele, které je třeba zhodnotit a s ohledem na ně zvážit, zda je uložení tohoto druhu trestu vhodné a pokud ano, stanovit jeho výši (resp. výši denní sazby). Nedobytnost peněžitého trestu znamená, že peněžitý trest není objektivně vymožitelný (z důvodu nedostatku majetku nebo např. z důvodu vedeného insolvenčního řízení, pokud je pachatel v úpadku), přitom je třeba hodnotit i další závazky pachatele, např. pokud by zaplacení peněžitého trestu ohrozilo schopnost pachatele dostát závazku vyživovat závislé osoby apod. Jak trestní zákoník výslovně uvádí, uložení tohoto druhu trestu by měl soud zvážit zejména v případě, že pachatel svou trestnou činností sledoval zištný motiv, tj. v těchto případech trestní zákoník klade důraz na uložení tohoto druhu trestu, a to buď jako trestu samostatného nebo jako trestu ukládaného vedle jiného trestu. Navrhovaná změna, kdy peněžitý trest může být uložen za kterýkoli trestný čin, nicméně neznamená, že by bylo možné bez dalšího tento trest ukládat ve všech případech jako trest samostatný. Stávající úprava, kdy může dojít k uložení samostatného trestu, není novou právní úpravou nijak měněna, tj. jako samostatný trest může být peněžitý trest uložen i nadále pouze tehdy, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Zároveň se nicméně doplňuje i negativní pravidlo, v jehož důsledku bude vyloučeno uložení peněžitého trestu jako trestu samostatného v případě zvlášť závažných zločinů a dále pak v případě zločinů uvedených v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona, kde se uložení takovéhoto druhu trestu jako trestu alternativního nejeví apriori jako adekvátní.

K bodům 15 až 17 (§ 68 odst. 1, 3 a 6)

Po zavedení jasného přepočtu peněžitého trestu na trest odnětí svobody v případě nezaplacení (nevymožení) peněžitého trestu lze považovat peněžitý trest za rovnocenný trestu odnětí svobody, ve který může být přeměněn (viz ustanovení o tom, že přepočtený trest spolu s ukládaným trestem odnětí svobody nesmí překročit horní hranici trestní sazby). Takto je peněžitý trest vnímán i justiční praxí, podle které „započítání vykonaného peněžitého trestu do souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 92 odst. 2 tr. zák. je možné (nebyl-li znovu uložen peněžitý trest). Zápočet se provede v poměru vyplývajícím z ustanovení § 69 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném od 1. října 2020), tedy každá zaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě peněžitého trestu se započítá jako dva dny odnětí svobody“ (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. ledna 2022 sp. zn. 23 To 546/2021). Je třeba zdůraznit, že přeměněný trest odnětí svobody je trestem za spáchaný trestný čin, nikoli za nezaplacení peněžitého trestu (nejde o trest za maření výkonu peněžitého trestu). Do trestního zákoníku se tak navrhuje více promítnout ideovou myšlenku, že počet denních sazeb má odrážet závažnost spáchaného trestného činu. Vzhledem k tomu, že typová závažnost činu je vyjádřena výší jeho trestní sazby, navrhuje se nově odvozovat počet denních sazeb od horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené pro daný trestný čin. Na rozdíl od stávající právní úpravy se nejvyšší počet denních sazeb nenavrhuje stanovit číselně, ale navrhuje se jej určit jako horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody stanovenou ve dnech za daný trestný čin (tj. pokud za daný trestný čin je stanovena horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody ve výši jednoho roku, bude možné za takový trestný čin uložit peněžitý trest ve výši 365 denních sazeb – k navrhovanému přepočtu viz i výkladové ustanovení zaváděné v § 68 odst. 6). Vychází se přitom z horní hranice trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku, třebaže by v daném konkrétním případě bylo možné uložit výjimečný trest nebo by byly dány podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. To odpovídá požadavku, aby v případě, že dojde k přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody, takto přeměněný trest nepřesáhl horní hranici trestní sazby stanovené za daný trestný čin. Tento přístup na jednu stranu umožní ukládat peněžitý trest i za závažnější trestné činy, popř. ve větším rozsahu (bude tak třeba jej možné uložit i za závažnou majetkovou či hospodářskou trestnou činnost, aniž by bylo zapotřebí zároveň ukládat trest odnětí svobody, popř. bude moci být současně ukládaný trest odnětí svobody ukládán v menším rozsahu), na druhou stranu se tak stane za cenu razantního zvýšení počtu denních sazeb (tak vysoký počet denních sazeb není v zahraničních úpravách obvyklý). Pravidlo zakotvené v dnešním § 68 odst. 6 tr. zák. o tom, že peněžitý trest se neuloží v případě, kdy je zřejmé, že by byl nedobytný, je nově upraveno jako negativní podmínka pro uložení tohoto druhu trestu v § 67 odst. 1 tr. zák.

K bodu 18 (§ 69 odst. 2)

V případě, že dojde k přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody, nebude se jedna denní sazba počítat za dva dny odnětí svobody, nýbrž pouze za jeden.

K bodům 20 až 27 [§ 82 odst. 3, § 83 odst. 1 a 3, § 85 odst. 3 a § 86 odst. 1 a 2]

Obdobně jako lze dnes u podmíněného odsouzení a podmíněného odsouzení s dohledem uložit odsouzenému, aby se ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, což obsahově koresponduje s trestem domácího vězení, navrhuje se změna právní úpravy, v jejímž důsledku bude možné uložit v případech uložení podmíněně odložených trestů odnětí svobody přiměřenou povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací. To může být vhodným zostřujícím opatřením při ukládání podmíněně odložených trestů odnětí svobody (ať s dohledem či bez něj), které umožní soudci větší individualizaci trestu. Ostatně takovéto zpřísňující opatření lze uložit v souvislosti s podmíněným propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle dnešní úpravy již v současné době.

K bodu 28 (§ 87)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na změnu číslování odstavců v § 82 tr. zák.

K bodům 29 a 35 (nadpis oddílu sedmého dílu druhého hlavy páté a nadpis § 90)

I v případě trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a trestu zákazu přijímání dotací a subvencí, stejně jako u ostatních zákazových trestů, se připouští možnost, aby došlo k podmíněnému upuštění od výkonu jeho zbytku, budou-li pro tento postup splněny zákonné podmínky. Toto se navrhuje promítnout i do názvů oddílu sedmého hlavy páté a do nadpisu § 90, kdy dochází i k jejich určitému zobecnění, což přispěje k přehlednosti textu.

K bodu 30 (§ 88 odst. 4)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na změnu názvu trestného činu podle § 283 tr. zák. (viz příslušný novelizační bod této části).

K bodům 31 až 34 (§ 89)

Podle současné úpravy může soud při podmíněném propuštění nad pachatelem vyslovit dohled a zároveň mu uložit, aby ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, se zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části. Podmíněně propuštěnému může soud rovněž uložit některé z přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4 tr. zák., popř. u odsouzeného ve věku blízkém věku mladistvých některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, a může mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jde-li však o odsouzeného, který je propouštěn ještě před vykonáním stanovené části trestu odnětí svobody vyžadované pro podmíněné propuštění (§ 88 odst. 2 tr. zák.), může mu soud podle § 89 odst. 2 poslední věty tr. zák. uložit, aby se „ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, nebo aby vykonal práce ve prospěch poskytovatelů obecně prospěšných prací, anebo aby složil určenou peněžní částku na pomoc obětem trestné činnosti na účet soudu“ (do účinnosti novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 390/2012 Sb. měl soud v případě podmíněného propuštění podle § 88 odst. 2 tr. zák. povinnost uložit některé z těchto zákonem stanovených omezení, dnes již je toto ustanovení formulováno jako fakultativní, tj. soud takto rozhodnout nemusí, jde pouze o možnost; ve vztahu k povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části jde kromě toho o duplicitní úpravu k úpravě obsažené v § 89 odst. 1 tr. zák.). Není přitom důvodu, proč by soud nemohl i u odsouzeného, který není podmíněně propouštěn podle § 88 odst. 2 tr. zák., ale podle § 88 odst. 1 nebo 4 tr. zák., uložit povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací. Navrhuje se proto umožnit uložení takovéto povinnosti ve všech případech podmíněného propuštění, kdy tak bude záležet na individuálním posouzení soudce, který o žádosti o podmíněném propuštění rozhoduje, zda nové možnosti využije a takovouto povinnost uloží (na rozsahu, ve kterém může být povinnost podmíněně propuštěného vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací uložena, nová právní úprava nic nemění, tj. tuto povinnost bude možné uložit v délce 50 až 200 hodin). Naproti tomu se vypouští možnost, která je dnes obsažena v § 89 odst. 3 tr. zák., tj. možnost spojovat podmíněné propuštění s povinností zaplatit částku na pomoc obětem trestné činnosti, když se nejedná o opatření směřující k dovršení nápravy odsouzeného a k dosažení účelu trestního řízení. Je přitom i sporné, zda takovouto povinnost lze autoritativně odsouzenému uložit, když se nejedná o závazek odsouzeného tak učinit, který si odsouzený musí sám zvážit a nabídnout jej (obdoba závazku u podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 2 tr. řádu).

K bodu 36 (§ 90 odst. 1 a 2, § 91 odst. 1, 3, 4 a 6)

I v případě trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a trestu zákazu přijímání dotací a subvencí, stejně jako u ostatních zákazových trestů, se připouští možnost, aby došlo k podmíněnému upuštění od výkonu jeho zbytku, budou-li pro tento postup splněny zákonné podmínky. Tyto podmínky jsou přitom shodné jako u trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu a zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Umožňuje se tak zmírnění těchto trestů, pokud

a) byla vykonána stanovená část uloženého trestu (odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu) a

b) odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo soud přijal záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a to se stanovením zkušební doby až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než zbytek trestu. Rovněž i další rozhodování během této zkušební doby či po jejím uplynutí je shodné jako v případech podmíněného upuštění od výkonu ostatních zákazových trestů nebo jejich zbytku.

K bodu 37 (§ 102a odst. 1)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na změny trestného činu podle § 285 tr. zák. (viz příslušný novelizační bod této části). Zároveň dochází k omezení možnosti uložit zabrání části majetku v případě odsouzení pro tento trestný čin na případy, kdy jsou naplněny znaky skutkové podstaty podle § 285 odst. 4 a 5 tr. zák. (odpovídající dnešnímu § 285 odst. 3 a 4 tr. zák.), dnešní možnost uložit toto ochranné opatření i v případě spáchání tohoto trestného činu v základní skutkové podstatě (§ 285 odst. 2 tr. zák., nikoli však v případě § 285 odst. 1 tr. zák.) se vypouští.

K bodu 38 (§ 129a odst. 2)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na zrušení § 363.

K bodům 39 až 41, 43, 44, 47 až 54, 58, 86 až 88, 91 a 96 [§ 140 odst. 3 písm. g), § 144 odst. 2, § 145 odst. 2 písm. f), § 146 odst. 2 písm. e), § 149 odst. 2 písm. c), § 159 odst. 2 písm. d), § 170 odst. 2 písm. b), § 171 odst. 3 písm. b), § 172 odst. 2 písm. b), § 175 odst. 2 písm. g), § 177 odst. 2, § 182 odst. 3 písm. b), § 183 odst. 3 písm. b), § 185 odst. 2 písm. c), § 185a odst. 2 písm. b), § 186 odst. 2 písm. a) a b), § 186 odst. 4 písm. b) a d), § 198 odst. 2 písm. c), § 199 odst. 2 písm. c), § 228 odst. 3 písm. b), § 329 odst. 2 písm. b), § 352 odst. 2, § 354 odst. 2 písm. b), § 355 odst. 1 písm. b), § 358 odst. 2, § 378 odst. 2, § 379 odst. 2 písm. d), § 380 odst. 2 písm. c), § 382 odst. 2 písm. c) a § 383 odst. 2 písm. c)]

Jedním z dlouhodobě uplatňovaných požadavků je požadavek na zajištění rovnocenné trestně právní ochrany poškozených, kteří jsou napadeni či je nich spáchán trestný čin z důvodu věku, zdravotního postižení, pohlaví či z důvodu své sexuální orientace, popř. z důvodu jejich příslušnosti k určité sociální skupině, neboť předsudečný motiv zde není adekvátně zohledňován. V těchto případech tedy soudce ukládá trest za spáchání trestného činu v základní skutkové podstatě (nejdou-li naplněny jiné znaky kvalifikované skutkové podstaty) a pohybuje se tak jen v základní trestní sazbě, což nemusí vždy umožňovat adekvátní postih daného skutku. Trestní právo tak nechrání výše vymezené skupiny rovným způsobem. Aby došlo k doopravdy rovnocenné ochraně osob napadených z předsudečných důvodů, navrhuje se přihlížet k jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ke spáchání trestného činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou příslušnost k jakékoli skupině osob (skupině osob, které spojuje určitý sjednocující prvek). Příklady takovýchto skupin, resp. diskriminačních pohnutek opřených právě o tento sjednocující prvek, obsažené dnes v trestním zákoníku (nejčastěji diskriminace na základě rasy, příslušnosti k etnické skupině, národnosti, politického přesvědčení, vyznání nebo absence vyznání) se tak doplňují o další příklady – výčet předsudečných pohnutek se rozšiřuje výslovně o pohnutku založenou na věku, na zdravotním postižení, sexuální orientaci, na pohlaví a na příslušnosti k určité sociální skupině (osoby bez domova aj.). Tato změna se týká jak trestných činů, u kterých již dnes nenávistná (předsudečná) pohnutka je obsažena a je tak kvalifikační okolností [vražda (§ 140), těžké ublížení na zdraví (§ 145), ublížení na zdraví (§ 146), mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149), zbavení osobní svobody (§ 170), omezování osobní svobody (§ 171), zavlečení (§ 172), vydírání (§ 175), porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183), poškození cizí věci (§ 228), zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329), urážka mezi vojáky (§ 378), urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí (§ 379), urážka vojáka stejné hodnosti násilím nebo pohrůžkou násilí (§ 380), porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti (§ 382), porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo s nižší hodností (§ 383)], tak i některých činů dalších [účast na sebevraždě (§ 144), přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159), útisk (§ 177), porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182), znásilnění (§ 185), sexuální útok (§ 185a), sexuální nátlak (§ 186), týrání svěřené osoby (§ 198), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199), nebezpečné pronásledování (§ 354), výtržnictví (§ 358)], kde k předsudečným útokům dochází a kde jde o okolnost, která zvyšuje typovou škodlivost trestného činu. Tato změna se promítla i do trestných činů, u nichž je předsudečná pohnutka znakem již základní skutkové podstaty [násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 352 odst. 2), hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§ 355), taktéž i u trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356), byť tam dnes obsažený výčet je otevřený – k tomu viz příslušný novelizační bod této části)].

K bodům 42, 45, 46 a 84 [§ 147 odst. 2, § 158 odst. 2, § 175 odst. 1, § 176 odst. 2, § 177 odst. 4, § 178 odst. 3, § 180 odst. 3, § 182 odst. 4 a 5, § 183 odst. 3, § 200 odst. 1, § 201 odst. 2, § 202 odst. 1, § 205 nově ozn. odst. 2, § 206 nově ozn. odst. 2, § 207 odst. 3, § 208 odst. 1 a 3, § 209 nově ozn. odst. 2, § 210 odst. 3, § 211 nově ozn. odst. 3, § 212 nově ozn. odst. 3, § 213 nově ozn. odst. 2, § 216 odst. 1 až 3, § 218 odst. 2, § 219 odst. 2, § 220 odst. 2, § 227, § 230 odst. 4, § 236 odst. 2, § 241 odst. 2, § 243 odst. 2, § 245 odst. 2, § 246 odst. 2, § 247, § 248 odst. 3, § 251 odst. 2, § 253 odst. 2, § 254 odst. 3, § 260 odst. 3, § 261 odst. 2, § 262, § 263 odst. 2, § 265 odst. 1, § 266 odst. 2, § 268 odst. 3, § 269 odst. 2, § 270 odst. 2, § 273 odst. 3, § 276 odst. 2, § 278 odst. 1, § 281 odst. 1, § 286 odst. 1, § 287 odst. 2, § 298 odst. 4, § 304 odst. 2, § 332 odst. 1 a 2, § 337 odst. 3, § 340 odst. 2, § 341 odst. 3, § 350 odst. 3, § 403a odst. 1 až 3 a § 410 odst. 1]

Jednou z hlavních navrhovaných změn obsažených v tomto návrhu zákona je změna právní úpravy peněžitého trestu tak, aby se jednalo o trest uložitelný ve všech případech. Uložení peněžitého trestu by mělo být napříště možné za jakýkoli trestný čin, bez stávajících omezení obsažených v § 67 tr. zák. (viz příslušný novelizační bod této části). Uložení peněžitého trestu tak nebude nijak podmíněno tím, zda je tento trest výslovně uveden ve zvláštní části trestního zákoníku.

K bodu 55 (§ 191 odst. 1, § 192 odst. 3, § 403a odst. 1 a § 403b)

Jedním ze znaků skutkové podstaty trestných činů podle § 191 odst. 1, § 192 odst. 3, § 403a odst. 1 je, že pachatel „činí veřejně přístupným…“. Použitý vid by mohl podkládat požadavek na trvající jednání, byť se jedná o jednorázový delikt.

K bodu 56 (§ 191a)

Jak již bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, návrhem dochází k zakotvení skutkové podstaty nového trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, který směřuje k postihu nekonsenzuální pornografie, zejména tzv. deepfake pornografie. Tímto trestným činem se navrhuje kriminalizovat jednání, jehož trestnost vyžaduje i směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385 ze dne 14. května 2024 o potírání násilí na ženách a domácího násilí, která stanovujeme minimální požadavky v této oblasti. Nový trestný čin zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření je konstruován obdobně jako stávající skutková podstata trestného činu šíření pornografie podle § 191 tr. zák. Návrh přitom jde zcela záměrně nad rámec minimálních požadavků uvedené směrnice, která jinak pracuje s tím, že materiál, který bude upravován tak, aby vyvolával dojem, že se explicitně zobrazeného sexuálního jednání účastní určitá osoba, bude materiálem vizuálním. Tomu tak bude v drtivé většině případů i v praxi. Návrh ale respektuje dosavadní právní úpravu, jejímž stěžejním pojmem, se kterým v této oblasti pracuje, je pojem „pornografické dílo“. Tento pojem není definován, obecně se v odborné literatuře charakterizuje tím, že „zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud, překračuje podle převládajících názorů ve společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti, uráží neakceptovatelným způsobem cit pro sexuální slušnost, vyvolává pocit studu“. Trestní zákoník pak demonstrativně (v § 191 odst. 1) uvádí, že toto dílo může být fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné, v § 191 odst. 2 tr. zák. se pak zmiňuje i písemná forma pornografického díla. Oproti požadavkům směrnice není znakem skutkové podstaty „pravděpodobnost, že takovým jednání bude osobě způsobena vážná újma“ – upravení pornografického materiálu tak, aby navozoval dojem, že „aktérem“ je někdo, kdo se uvedeného jednání neúčastnil, a to bez souhlasu této osoby, je třeba považovat za natolik závažné, že by mělo být postižitelné per se; tuto činnost nelze tolerovat, označovat ji za bagatelní, omlouvat ji „recesí“, „žertem“, „snahou dokázat si technickou zručnost“ apod., obdobné platí i pro případy, kdy se osoba jednání účastnila, nicméně k zobrazení nedala souhlas. Za trestnou se tedy výslovně označuje výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídka, učinění veřejně přístupným, zprostředkování, uvedení do oběhu, prodej nebo jiné opatření fotografického, filmového, počítačového, elektronického nebo jiného pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá osobu, která k takovému zobrazení či využití nedala souhlas (z použité formulace „zobrazuje osobu, o které ví, že k takovému zobrazení nebo využití nedala souhlas“ plyne, že i na tento znak se vztahuje úmyslné zavinění a že tedy nejde o objektivní podmínku trestnosti). Jednotlivé formy jednání (vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, učiní veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří) jsou užity již ve výše uvedeném § 191 tr. zák., a jsou již nyní běžně vykládány trestněprávní teorií i praxí, obdobně je bude třeba vykládat i v případě nového trestného činu zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření. Shodný výklad bude i dalších shodných znaků (pojmy fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo). Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se stanovují obdobně jako u § 191 tr. zák., přičemž se zohledňuje i míra způsobené újmy (obdobně jako dnes u poškození cizích práv podle § 181 tr. zák., jak by taková jednání dnes byla ve většině případů kvalifikována). Trestnost (druh a rozsah trestní sazby u trestu odnětí svobody) se v základní skutkové podstatě i v kvalifikovaných skutkových podstatách stanovuje tak, aby korespondovala s obdobně společensky škodlivými jednáními, která jsou trestná jako trestný čin šíření pornografie podle § 191 tr. zák., trestný čin poškození cizích práv podle § 181 tr. zák. a trestný čin pomluvy podle § 184 tr. zák. Samozřejmě, že pokud by nekonsenzuální pornografie sloužila jako prostředek k jiné trestné činností např. k vydírání, tak se toto jednání posoudí i jako další trestné činy uvedené v trestním zákoníku (v uvedeném příkladu jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zák.). Jelikož se o tento nově navrhovaný trestný čin nedoplňuje § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, bude trestní odpovědnost plně dopadat i na právnické osoby. K deepfake: Deepfake (ve stručnosti a zjednodušeně) představuje technologickou (často za užití nástrojů umělé inteligence), realistickou úpravu videa (přeneseně též filmů či fotografií apod.), která spočívá v tom, že aktéři videa vykonávají činnosti, které nikdy reálně nevykonávali, popř. ne v kontextu daného videa. Tak tomu je i v případě tzv. deepfake pornografie, která je nejčastěji vytvořena změnou již existujícího pornografického materiálu aplikací deepfake technologie na tváře jeho aktérů, popřípadě je vytvářen pornografický materiál zcela nový (např. prostřednictvím animace), kde je využita podoba existujících osob. Současné technologie umožňují provedení splynutí obrazu, realizaci mimických výrazů v takto „přidaném“ obličeji apod., které se jeví být bez bližšího zkoumání uvěřitelné. Toto samozřejmě bez souhlasu zobrazovaných osob a jedná se tak o zneužití jejich identity k vytvoření zdání, že se na výrobě pornografického materiálu podílely. Je třeba přihlédnout i k současné době, standardnímu využívání sociálních sítí, možnostem dobrovolného sdílení fotografií či videí ze svého života, které dává tvůrcům deepfake pornografie snadnost využití takto dostupných materiálu. Současně je však třeba jednoznačně uvést, že ani dobrovolně veřejně sdílené fotografie nebo videa nedávají nikomu žádné právo jejich zneužití k výrobě deepfake pornografie, popř. nelze v žádném případě presumovat jakýkoliv souhlas nebo lhostejnost k takovému jejich využití ze strany zobrazovaných osob. Výše uvedené jednání, tedy výroba, distribuce, ale především zveřejnění pornografických materiálů bez souhlasu a naprosto většinově i bez jakéhokoli předchozího vědomí zobrazované osoby je činností vysoce společensky škodlivou, na kterou je třeba reagovat

Lze odkázat komentáře k § 191 trestního zákoníku Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, www.beck.online.cz, nebo Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., Trestní zákoník. Komentář. 1. díl (§ 1 až 232), Wolters Kluwer, Praha, 2015. Podrobněji k deepfake např. studie z roku 2021: Tackling deepfakes in European policy. Dostupná online na: https://www.europarl.europa.eu/thinktank/en/document/EPRS_STU(2021)690039 prostředky trestního práva (ve smyslu jeho působení jako ultima ratio). Je třeba si uvědomit dopady, které může mít především zveřejnění takového „falešného/nepravého“ pornografického materiálu primárně na takto zneužitou osobu jako takovou, ale i na její postavení v rodině, ve společnosti, v zaměstnání apod. Při technologickém pokroku, který aktuálně probíhá, nastává doba, kdy nebude možné deepfake pornografii laickým pohledem od „standardní“ pornografické produkce vůbec rozeznat a bude problematické jej rozeznat i při bližším odborném zkoumání. Toto zásadně snižuje možnost obrany (nejen právní) takto dotčené a zneužité osoby jinými prostředky. Z hlediska trestněprávní ochrany by již nyní bylo možné uvažovat při výrobě, distribuci a zveřejnění nekonsenzuální pornografie o naplnění skutkové podstaty především trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zák. nebo trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zák. Tyto trestné činy však na problematiku nekonsenzuální pornografie nedopadají přímo, chrání jiný objekt trestného činu, tedy jiný státem chráněný zájem. Je tak zcela na místě formulovat novou skutkovou podstatu trestného činu, která by uvedený deficit právní úpravy napravila. Výše uvedený návrh změn trestního zákoníku nesměřuje k zákazu deepfake jako takovému. Respektuje možnosti ústavně zaručených práv na svobodu projevu, včetně např. satiry, kde může mít i deepfake své místo (samozřejmě při splnění všech ústavních či zákonných podmínek). Ale nekonsenzuální pornografie tyto limity již ze své podstaty dalece překračuje a lze si je stěží představit situaci, kdy by převážil zájem na ochranu svobody projevu (v takovém případě by soud musel přistoupit k ústavněprávně konformní aplikaci zákona). Je proto zcela legitimní proti ní zasáhnout právě prostředky nejzávažnějšími, tedy prostředky trestního práva, a to za zavedením nové skutkové podstaty trestného činu.

K bodu 57 (§ 196)

Potřebnost a efektivnost trestního postihu neplacení výživného je nejen v rámci odborné veřejnosti velmi diskutovanou otázkou. Jak již bylo uvedeno v Analýze aktuálních otázek výživného, kterou zpracovalo Ministerstvo spravedlnosti, trestný čin zanedbání povinné výživy patří k nejčastěji páchaným trestným činům na území České republiky. Podle Zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2023se tento trestný čin stále podílí ze 7 % na veškeré trestné činnosti (resp. na počtu zahájených trestních stíhání a zkrácených přípravných řízeních), což ovlivňuje i počet odsouzených umístěných ve výkonu trestu odnětí svobody (přes poměrně nízký podíl nepodmíněných trestů odnětí svobody lze v této kategorii pachatelů nadále předpokládat vyšší podíl odsouzených, u nichž byl původní trest přeměněn v nepodmíněný trest odnětí svobody). V roce 2023 došlo za tento trestný čin (bez souběhu s jiným trestným činem) k odsouzení 3 328 osob (pro § 196 odst. 1 tr. zák.), 233 osob (pro § 196 odst. 2 tr. zák.) a 288 osob (pro § 196 odst. 3 tr. zák.).

https://justice.cz/documents/12681/724488/Anal%C3%BDza_V%C3%BD%C5%BEivn%C3%A9ho.pdf/93c702 07-570a-4e7c-886a-0f7d208cc6fb V roce 2021 bylo stíháno 14 586 pachatelů krádeží, 11 190 pachatelů trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, 7 965 osob za ohrožení pod vlivem návykové látky a 5 561 osob právě za zanedbání povinné výživy. https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2024/07/St%C3%A1tn%C3%AD-zastupitelstv%C3%AD-v-roce- 2023.pdf

§ 196 odstavec

Trest 1 2 3 NEPO 387 51 47 Podmíněné odsouzení 2367 147 194 Domácí vězení 6 0 2 Vyhoštění 0 0 1 Obecně prospěšné práce 525 34 41 Peněžitý trest 3 0 0 Upuštění od potrestání 40 1 3 Odsouzeno celkem 3328 233 288

Odstavec 1 2 3

Prům. délka NEPO* 6,2 9,9 11 * v měsících K 15. květnu 2024 aktuálně vykonávalo tento trestný čin (bez souběhu s jiným trestným činem) 493 odsouzených, dalších 580 osob aktuálně vykonávalo trest za tento trestný čin a další sbíhající se trestný čin (popř. za další trestný čin podle § 196 tr. zák.). Ustanovením § 196 tr. zák. jsou chráněny vyživovací vztahy, které pramení z občanského zákoníku. Přestože je zákonem vymezeno mnoho druhů vyživovacích vztahů (např. vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi osvojencem a osvojitelem, mezi příbuznými v pokolení přímém, mezi manžely aj.), v praxi se zmíněné ustanovení aplikuje především na vyživovací vztahy rodičů k nezletilým dětem. Tento vztah není ničím jiným než závazkem, tedy soukromoprávním vztahem, vznikajícím na základě určité události. V současné době je trestáno: • neplnění povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, čímž se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě (oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti), • vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného; vyhýbáním se rozumí jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné (např. mění často zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižšího výdělku než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezonních či brigádních zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek), • vydání oprávněné osoby v nebezpečí nouze, tedy v důsledku neplnění vyživovací povinnosti pachatelem dojde k situaci, že oprávněná osoba by si sama nemohla bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu.Míra nebezpečí nouze se posuzuje jak objektivně ve vztahu k současné přiměřené životní úrovni občanů v našem státě (viz R 23/1987), tak i subjektivně s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného. Tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte (viz R 42/1982). Lze přitom vyslovit domněnku, že oprávněný subjekt nepodává trestní oznámení, aby byl někdo spravedlivě potrestán, ale aby mu bylo zaplaceno výživné. U trestného činu zanedbání povinné výživy je poměrně vysoký počet recidivujících pachatelů (recidiva je okolo 50 %). Lze říci, že jde o odsouzené, kteří již zřejmě definitivně rezignovali na svou povinnost platit výživné. Je potřeba zdůraznit, že pobytem ve vězení se u drtivé většiny odsouzených ztrácí možnost výdělku a pouze narůstá jejich dluh na výživném. U chronických neplatičů ani opakované trestní postihy nemají efekt. V této souvislosti lze i upozornit na vysoký podíl osob, které aktuálně vykonávají trest odnětí svobody za tento trestný čin a jsou přitom ve výkonu trestu opakovaně:

samostatně odsouzen pro § 196 tr. zák. odsouzen pro § 196 tr. zák. v souběhu s jiným

trestným činem nebo je tento trestný čin uveden vícekrát

Kolikrát ve VTOS Počet odsouzených Kolikrát ve VTOS Počet odsouzených 0x 236 0x 184 1x 164 1x 183 2x 84 2x 86 3x 42 3x 57 4x 24 4x 29 5x 15 5x 15 6x 10 6x 11 7x 6 7x 8 8x 0 8x 3 9x 1 9x 1 10x 1 10x 1 11x 0 11x 1 12x 0 12x 1 13x 0 13x 0 15x 1 14x 0 Celkový součet 584 Celkový součet 580 Ukládané podmíněné tresty či tresty alternativní se často míjí účinkem. Pokud jsou tyto tresty

Blíže k tomuto rozhodnutí B 3/1985-21. Alena Marešová, Pojem kriminální recidiva nemá zpravidla vždy stejný obsah. In Trestní právo (Wolters Kluwer), 2015.

Údaje Vězeňské služby České republiky z května 2024.

uloženy recidivistům, dochází k jejich následné přeměně v nepodmíněný trest odnětí svobody s veškerými negativy s tím spojenými – vytržení ze sociálního prostředí, ztráta zaměstnání, ztížená možnost zahlazení odsouzení a s tím spojené zhoršení možnosti sehnat si novou práci, nárůst dluhů v průběhu výkonu trestu odnětí svobody apod. Tento stav v konečném důsledku negativně postihuje i poškozeného a opakovaně zatěžuje policii, justiční aparát a v konečném stadiu i vězeňský systém. Další záznam osoby povinné k plnění zákonné vyživovací povinnosti v evidenci Rejstříku trestů významným způsobem přispívá k setrvání daného stavu, tedy k dalšímu neuspokojování základních potřeb vyživovaného, neboť tento záznam, respektive záznamy, snižuje možnosti reálné zaměstnatelnosti, a tedy i možnosti pravidelného získávání finančních prostředků k řádnému plnění této povinnosti ze strany povinné osoby (odsouzeného). Odsouzení pro tento trestný čin tak může být z pohledu oprávněné osoby chápáno jako kontraproduktivní. Pokud je podáváno trestní oznámení primárně nikoli kvůli odsouzení pachatele a uložení mu trestu, ale hlavně kvůli tomu, aby došlo k zaplacení výživného (čemuž odpovídá vymezení zvláštního ustanovení o účinné lítosti v § 197 tr. zák. a institut upuštění od přiměřeného omezení spočívajícího ve zdržení se řízení motorových vozidel uloženého za tento trestný čin podle § 359 tr. řádu), je možné polemizovat s tím, zda stávající § 196 odst. 1 a 2 tr. zák. je plně v souladu s chápáním trestního práva jako krajního prostředku ochrany právních statků a zda k ochraně právních statků nejsou v tomto případě postačující prostředky jiných právních odvětví [v této souvislosti lze poukázat na zakotvení institutu náhradního výživného (zákon č. 588/2020 Sb. o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých souvisejících zákonů)]. Navrhuje se proto v souladu se zásadou ultima ratio omezit kriminalizaci pouze na případy, kdy by oprávněná osoba byla vydána v nebezpečí nouze ať už neplněním vyživovací povinnosti nebo vyhýbáním se plnění vyživovací povinnosti (významově zůstává kvalifikovaná skutková podstata z třetího odstavce současného ustanovení § 196 tr. zák. – za trestný čin podle § 196 odst. 3 tr. zák. vykonávalo podle údajů Vězeňské služby k 15. květnu 2024 trest odnětí svobody 164 odsouzených; 160 odsouzených pak vykonávalo trest pro tento trestný čin s tím, že došlo k odsouzení i za jiný trestný čin). Zároveň se navrhuje i depenalizace tohoto trestného činu, kdy se bude pachateli ukládat trest nikoli v rámci dnešního rozpětí šest měsíců až tři léta, ale bude mu jej možné uložit v maximální výši jednoho roku.

K bodům 59 až 62, 64 a 65 (§ 205 odst. 1 a vypuštění § 205 odst. 2, § 206 odst. 2, § 209 odst. 2, § 210 odst. 3, § 211 odst. 3, § 212 odst. 3 a § 213 odst. 2)

Nový trestní zákoník přišel mj. i s revizí trestních sazeb, kdy v jeho zvláštní části došlo jednak ke snížení některých trestních sazeb, ale na druhé straně i k jejich zvýšení, aby byla zajištěna adekvátní trestněprávní reakce na závažné trestné činy (vraždy, ozbrojené loupeže, únosy atd.) a nové specifické druhy kriminality (terorismus apod.). Nový trestní zákoník však zároveň přišel i s přísnějším nazíráním na recidivu, kdy v rámci zvláštní části trestního zákoníku je stanovena recidiva u více skutkových podstat trestných činů jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (tzv. zvlášť přitěžující okolnost), než jak tomu bylo

Co se týče hrazení výživného v rámci výkonu trestu odnětí svobody, podle informací z dubna roku 2024 z cca 1 150 odsouzených osob 210 odsouzených osob uhradilo nějakou částku na výživné (nelze jednoznačně stanovit počet odsouzených osob, a to z důvodu, že odsouzená osoba může být po dobu výkonu trestu několikrát jak pracovně zařazena, tak i vyřazena, každý měsíc tedy může být jiný počet odsouzených, kteří si plní svoji povinnost v souvislosti se zanedbáním povinné výživy).

v předchozím trestním zákoně. Specifickým případem zohledňování recidivy je trestání opakovaných krádeží. S účinností trestního zákoníku tak došlo od 1. ledna 2010 ke zpřísnění postihu recidivy u krádeže, kdy u tzv. recidivní krádeže došlo k jejímu vyčlenění do samostatné skutkové podstaty [v případě krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zák. se nejedná o typickou, klasickou kvalifikovanou skutkovou podstatu, s ohledem na vymezení znaku zpětnosti (recidivy) a na přísnější sazbu uvedenou v tomto ustanovení se jedná o zvláštní skutkovou podstatu, která v sobě spojuje základní a současně kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k § 205 odst. 1 tr. zák. (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soud ze dne 14. listopadu 2011 sp. zn. 15 Tdo 1035/2011)], kdy došlo ke zvýšení jak dolní, tak horní hranice trestní sazby. Jak se uvádí ve studii Institutu pro kriminologii a sociální prevenci „Trestní sankce – jejich uplatňování, vliv na recidivu a mediální obraz v televizním zpravodajství“, nejvyšší podíl budoucích recidivistů lze očekávat mezi pachateli majetkové kriminality (krádeží), kdy podíl recidivujících osob u krádeží činil ve zkoumaném vzorku 59,3 % (z toho nestejnorodá recidiva 30,3 %, stejnorodá recidiva 8,9 % a speciální recidiva 60,8 %). Uvedená změna trestních sazeb se tudíž výrazně projevila v počtu vězněných osob, velmi brzy došlo k faktickému zvýšení počtu uložených krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody. Dlužno dodat, že ke zvýšení postihu za recidivu došlo trestním zákoníkem i u jiných frekventovaných méně závažných trestných činů (jako jsou např. trestný čin zanedbání povinné výživy či trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Takový důsledek byl nejen nežádoucí, ale i nechtěný, a byl proto dalšími novelizacemi trestního zákoníku částečně napraven (viz zákon č. 390/2012 Sb.), ke změně trestného činu krádeže však nedošlo. Na rozdíl od „běžné“ prosté krádeže, u které je vyžadováno způsobení škody alespoň 10 000 Kč, není u opakované krádeže vyžadováno způsobení jakékoli, byť minimální, škody. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxivyjádřil i k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu k bagatelní hodnotě odcizených věcí a k dalším okolnostem spáchání trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zák. Byť zákonným znakem přečinu krádeže podle ustanovení § 205 odst. 2 tr. zák. není určitá minimální výše škody, přesto lze obecně konstatovat, že výše způsobené škody není zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti činu a že každá drobná krádež nemusí být trestným činem podle citovaného ustanovení. Jestliže je hodnota odcizené věci zanedbatelná, nemusí být podle Nejvyššího soudu ani recidiva pachatele sama o sobě dostatečným důvodem trestnosti činu, zvláště pak tehdy, když je čin proveden jednoduchým způsobem a pachatel, pokud jde o jeho vztah k cizímu majetku, není výrazněji narušen. Nejvyšší soud tak akcentoval, že v každém individuálním případě je nutné z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe posoudit jak hodnotu odcizených věcí a způsob provedení činu, tak i vnitřní stav pachatele a jeho narušení vzhledem k provedenému jednání.

Jak plyne např. z Analýzy trendů kriminality v České republice v roce 2021 zpracované Institutem pro kriminologii a sociální prevenci, krádeže jsou nejčastěji páchanými trestnými činy (dle počtu pachatelů) stíhaných policií České republiky (více než pětina pachatelů), v nápadu majetkové kriminality jsou obvykle nejvíce zastoupeny krádeže prosté (tvořily více než polovinu skutků majetkové trestné činnosti) – viz http://www.ok.cz/iksp/docs/470_Analyza_trendu_kriminality_v_CR_v_roce_2021.pdf http://www.ok.cz/iksp/docs/423.pdf

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2015 sp. zn. 7 Tdo 506/2015.

Údaje o četnosti tohoto trestného činu (§ 205 odst. 2 tr. zák.) v soudní praxi v r. 2023 a (hlavních) trestech za něj ukládaných, jsou obsaženy v této tabulce:

bezsouběh s souběhu

trest

§ 205/1 § 173 § 205/3-5 s jiným TČ

NEPO 1689 599 55 22 444 Podmíněné odsouzení 391 224 2 6 82 Domácí vězení 6 1 0 0 2 Obecně prospěšné práce 834 198 0 5 81 Peněžitý trest 128 44 0 0 8 Vyhoštění 4 3 0 1 2 Zákaz pobytu 31 2 0 0 1 Upuštění od potrestání 98 46 0 1 30 Odsouzeno celkem 3181 1117 57 35 650

Prům. délka NEPO* 9,3 12,9** 38,5 22** 13 * v měsících **bez souběhu s jiným TČ Co se týče vedlejších trestů, jejich přehled je obsažen v následující tabulce:

bezsouběh s souběhu

vedlejší trest

§ 205/1 § 173 § 205/3-5 s jiným TČ

Peněžitý trest 24 13 0 1 2 Vyhoštění 4 6 3 2 5 Zákaz činnosti 1 1 0 0 5 Zákaz řízení motorových vozidel 5 5 0 0 33 Zákaz pobytu 60 19 0 0 11 Propadnutí věci 53 58 8 5 36 K 15. květnu 2024 aktuálně vykonávalo za trestný čin podle § 205 odst. 2 tr. zák. (bez souběhu s jiným trestným činem) trest odnětí svobody 960 odsouzených. Z těchto 960 odsouzených šlo u 77 odsouzených o přeměnu podmíněného trestu, u 124 odsouzených o přeměnu alternativního trestu (obecně prospěšných prací, peněžitého trestu).

Jak lze předpokládat, podíl penologické recidivy je u této skupiny odsouzených velmi výrazný:

samostatně odsouzen pro § 205 odst. 2 tr. zák.

Kolikrát ve VTOS Počet odsouzených 0x 171 1x 214 2x 154 3x 130 4x 71 5x 63 6x 38 7x 36 8x 24 9x 18 10x 4 Více jak 10x 37 Celkový součet 960 Snaha omezovat kriminalitu či recidivu pachatelů nemůže být realizována pouze cestou trestní represe, neboť trestná činnost je podmíněna řadou sociálních, ekonomických a jiných faktorů. Ostatně kriminologické výzkumy poukazují na to, že aplikace výrazně represivních přístupů a sankcí založených na odstrašení může mít dokonce kontraproduktivní účinky. Radikální řešení spočívající v tom, že by recidiva byla u všech trestných činů zohledňována pouze jako obecně přitěžující okolnost, se nenavrhuje. Navrhuje se nicméně snížení míry trestního postihu za opakovanou krádež, kdy dojde jak ke snížení dolní, tak horní hranice trestní sazby (fakticky tak v úpravě trestní sazby trestu odnětí svobody za opakovanou krádež dojde k návratu k úpravě platné za předchozího trestního zákona). S navrhovaným omezením postihu recidivního jednání pak souvisí i obdobné omezení u dalších obohacovacích majetkových trestných činů (zpronevěry, podvodů, provozování nepoctivých her a sázek).

K bodu 63 [nově označený § 205 odst. 2, § 205 odst. 3 písm. a) a § 205 odst. 4 písm. a)]

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na vypuštění § 205 odst. 2 tr. zák.

K bodu 66 (nadpis § 283)

Současný název trestného činu podle § 283 tr. zák. pracuje s pojmem „nedovolená“ výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami (dále také jen „OPL“), přičemž ale

Údaje Vězeňské služby České republiky z května 2024.

jeho samotné vymezení nehovoří o „nedovoleném“, nýbrž o „neoprávněném“ nakládání (výrobě, dovozu, nabízení, zprostředkování, prodeji…). Název tohoto trestného činu se proto navrhuje dát do souladu s jeho vymezením.

K bodům 67 a 70 (§ 283 odst. 1, § 284 a 285)

Navržené změny reagují na disproporci v trestním postihu, ke které dochází u samozásobitelů, kteří pěstují, sklízejí, sbírají a dále zpracovávají rostliny nebo houby obsahující OPL v množství větším než malém pro vlastní potřebu. Nedovolené pěstování rostlin a hub obsahujících OPL pro vlastní potřebu v množství větším než malém je podle stávajícího § 285 tr. zák. privilegovaným trestným činem. Za spáchání tohoto trestného činu může být pachatel potrestán v základní skutkové podstatě trestem odnětí svobody až na šest měsíců, jde-li o rostlinu konopí, a nejvýše trestem odnětí svobody jeden rok, jde-li o jinou rostlinu nebo houbu obsahující OPL. V aplikační praxi a soudní judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 687/2006, 6 Tdo 1460/2012, 8 Tdo 204/2010, Tpjn 300/2014) se však postupně vyvinul výklad, že zatímco pěstování a sklizeň či sběr rostlin a hub obsahujících OPL pro vlastní potřebu v množství větším než malém je privilegovaně postihováno podle § 285 tr. zák. s nižší trestní sazbou, jejich následné přípravě do stavu způsobilého k spotřebě, tj. např. sušení, drcení aj., je kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zák., za který hrozí pachateli v základní skutkové podstatě trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Za následné zpracování navazující na pěstování či sklizeň nebo sběr rostlin a hub obsahujících OPL pro vlastní potřebu je tedy stanoven mnohem přísnější trestní postih (přičemž za následné přechovávání látky konopí, pryskyřice z konopí nebo psychotropní látky obsahující jakýkoli tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemické varianty hrozí trest odnětí až na jeden rok odnětí svobody, což je opět mírnější postih). Uvedeným rozdílným postihem jednotlivých jednání, která jsou všechna vedena stejným úmyslem – získat z rostliny nebo houby v ní obsaženou OPL pro vlastní potřebu – tak dochází k nelogickému rozdílu v trestání jednotlivých fází procesu směřující k tomuto cíli. Při uvedeném výkladu, že sklizením a usušením části rostliny nebo houby, kterou v usušeném stavu hodlá pachatel sám zkonzumovat či jinak využít, se dopouští nedovolené výroby omamné nebo psychotropní látky podle § 283 tr. zák., pak vzniká otázka, zda je takový výklad v souladu s úmyslem zákonodárce a na jaké případy by pak vlastně měl § 285 tr. zák. dopadat, neboť jak v případě konzumace, tak v případě použití k pomáhajícím účelům je třeba rostliny či houby sklidit nebo sesbírat a dále zpracovávat v procesu, jehož výsledkem je produkt obsahující OPL, což dle uvedeného výkladu naplňuje znak „výroby“. Uvedený výklad zřejmě neodpovídá ani úmyslu zákonodárce, když se v důvodové zprávě k § 285 tr. zák. uvádí: „„Osnova zavádí (…) novou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, neboť by měly existovat rozdílné sankce také pro pěstování těchto drog za účelem samozásobitelství (tzn. že navazujícím krokem není distribuce a s tím související ohrožení zdraví třetích osob) oproti sankcím pro „komerční” pěstování, které (…) bude nadále postihováno jako výroba drogy. (…) Vlastním smyslem je zachovat trestnost (držení a) pěstování psychotropních rostlin – a z nich zejména nejčastěji pěstovaného konopí – pro vlastní potřebu, zároveň však aktivně vyřadit (vesměs experimentální a rekreační, tedy „neproblémové”) konzumenty konopných drog (a dalších rostlinných drog a hub) z účasti na trhu, na němž se vyskytují s komparativně významně nebezpečnějšími drogami typu heroinu, metamfetaminu, kokainu apod.“ Z uvedeného zřetelně vyplývá, že úmyslem bylo privilegovaně postihnout rekreační konzumenty a samozásobitele tzv. měkkých drog. Tomu, že pěstování a následné zpracování rostliny konopí (a případně jiných rostlin a hub obsahujících OPL) pro vlastní potřebu může být postihováno méně přísně, než je tomu u výroby jiných omamných a psychotropních látek, nasvědčují i mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie upravující otázky nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Jednotná úmluva o omamných látkách z roku 1961 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb.) ve znění Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1972 (sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 458/1991 Sb.) v čl. 1 odst. 1 písm. n) uvádí, že výraz „výroba“ označuje všechny procesy, kromě produkce, jež umožňují získání omamných látek a zahrnuje rovněž čištění a přeměnu těchto látek v jiné drogy. Podle čl. 1 odst. 1 písm. t) Jednotné úmluvy výraz „produkce“ znamená proces, který spočívá v získávání opia, listů koka, konopí a konopné pryskyřice z rostlin, které tyto plody obsahují. Podle čl. 1 odst. 1 písm. i) Jednotné úmluvy výraz „pěstování“ označuje pěstování opiového máku, keře koka a rostliny konopí. V rámci Jednotné úmluvy jsou „výroba“ a „produkce“ dva odlišné druhy procesů, které nelze směšovat (naopak se vzájemně vylučují), a pokud je získávání konopí a konopné pryskyřice z rostliny konopí produkcí, nelze tyto látky z rostliny konopí „vyrobit“. Stejně tak rámcové rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami, vyjímá v čl. 2 ze své působnosti nedovolené nakládání s omamnými a psychotropními látkami, pokud se ho pachatel dopustí výhradně pro vlastní spotřebu. Vzhledem k uvedenému se navrhuje od sebe odlišit pojmy výroba a zpracování. Zpracováním se rozumí technologicky nenáročný proces následující po vypěstování, sklizni nebo sběru rostliny nebo houby obsahující OPL, tj. sušení, drcení a další procesy směřující k získání OPL ve stavu způsobilém k užívání. Jedná se o proces, při kterém nejsou používány speciální technologie, které by koncentrovaly potencující účinné látky, např. kromě uváděného sušení a drcení půjde i o maceraci, výluhy a vaření v másle či sádle, bez následného odpaření rozpouštědla, neboť těmito procesy se nekoncentruje obsah účinné látky. Nejedná se tedy o přeměnu OPL obsažené v rostlině a houbě na jinou OPL, např. o přeměnu morfinu z opiového máku na diacetylmorfin (heroin), to již spadá pod přísněji postižitelnou výrobu. V praxi je nejčastější formou užívání konopí k vyvolání psychoaktivních účinků jeho konzumace (obvykle kouřením či inhalací, ale i perorálně) v usušeném stavu jako marihuany. To tedy předpokládá proces sklizení, usušení a příp. nadrcení. Výsledný produkt tohoto procesu – marihuana – ovšem není jinou látkou odlišnou od původní omamné látky konopí, ale jedná se o tutéž omamnou látku konopí, pouze v jiné formě, vhodné k užití (čerstvý vs. usušený rostlinný materiál). Obdobné platí pro omamnou látku „pryskyřice z konopí“ neboli hašiš, která je rovněž součástí rostliny konopí od jejího vypěstování. A samozřejmě to platí i o zpracovávání rostliny konopí k domácí výrobě mastí či obecně produktů k pomáhajícím účelům. Za výrobu ve smyslu § 283 tr. zák. se pak považuje náročnější proces využívající fyzikální či chemické metody, který směřuje k potencování obsahu účinných látek nebo jejich koncentraci za použití jiných látek nebo technologií. V případě konopí se v praxi bude jednat o konopné koncentráty a extrakty – např. Fénixovy slzy. Výroba se pak bude vztahovat také k syntetickým drogám.

Vzhledem k uvedenému odlišení pojmu „zpracování“ od pojmu „výroba“ je zapotřebí upravit v § 283 tr. zák. samostatně proces od pěstování po sklízení, sušení a zpracovávání rostlin a hub obsahujících OPL, pokud tak není činěno pro vlastní potřebu, ale pro jiného, aby bylo postaveno najisto, že žádnou z fází tohoto procesu nelze vztahovat k výrobě OPL, např. jako přípravu výroby. V § 285 tr. zák. se pak navrhuje privilegovaně postihovat jak neoprávněné pěstování rostlin nebo hub obsahujících OPL, tak jejich následné sklízení, sbírání, sušení a další zpracovávání, včetně přechovávání OPL z nich získané pro vlastní potřebu. Základním kritériem privilegovaného postihu je, že pachatel tak činí pro vlastní potřebu, nikoli pro jiného. V případě přechovávání pak není podmínkou, aby se jednalo o přechovávání OPL získané z rostliny nebo houby, kterou pachatel sám vypěstoval nebo sklidil či sesbíral, může si ji opatřit i od jiné osoby. Významné je pouze kritérium, že tak činí pro vlastní potřebu a že jde o tzv. měkkou drogu. Kromě toho musí být OPL získána z rostliny nebo houby zpracováním, nikoli výrobou. Privilegovaně proto nebude postihováno např. přechovávání kokainu, který je získáván výrobou z listů keře koka, nebo morfinu, který se získává z opia. Navržená úprava tak v souladu s původním záměrem stanoví jednotný trestní postih i pro jednání, kdy po vypěstování rostliny nebo houby obsahující OPL dochází k jejímu dalšímu zpracovávání a k přechovávání z ní získané OPL pro vlastní potřebu, aniž by docházelo ke změně právní kvalifikace trestného činu z pěstování na přechovávání, nebo dokonce na výrobu omamné a psychotropní látky. Z tohoto důvodu také došlo ke sjednocení trestních sazeb za neoprávněné pěstování, sklízení, sběr, zpracovávání a jiné neoprávněné nakládání s rostlinami a houbami obsahujícími OPL a za neoprávněné přechovávání OPL z nich získaných. Podle ustanovení § 284 tr. zák. tak bude po přijetí této novely postihováno pouze neoprávněné přechovávání jiné omamné nebo psychotropní látky nebo jedu pro vlastní potřebu než látky uvedené v § 285 tr. zák. Vzhledem ke změně společenského nazírání na škodlivost užívání marihuany k rekreačním účelům dospělými osobami se zároveň navrhuje i posunout samotnou hranici mezi trestným činem a přestupkem a část takovéhoto samopěstování zcela legalizovat (viz připojená změna zákona o návykových látkách). Současná úprava pracuje pro stanovení minimálního trestněprávního množství rostlin konopí, omamné látky konopí anebo jiné omamné nebo psychotropní látky získané zpracováním rostliny konopí s abstraktním pojmem „větší než malé množství“. Výklad tohoto znaku skutkové podstaty trestných činů podle § 283, 284 a 285 tr. zák. je v současnosti obsažen ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 k výkladu pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících a jedů (§ 283, § 284, § 285 tr. zák.) ze dne 13. března 2014. Za účelem dosažení sledované změny je proto zapotřebí přistoupit k vymezení těchto hranic přímo v zákoně. V současné době se za množství větší než malé (množství trestněprávně relevantní) považuje 5 rostlin konopí či 10 g sušiny, nakládání s menším množství naplňuje skutkovou podstatu příslušného přestupku. Nově − se hranice mezi přestupkem a trestným činem stanovuje na 5 rostlin konopí, 50 g omamné látky konopí, má-li ji pachatel mimo své obydlí, 100 g, má-li ji pachatel ve svém obydlí, − hranice mezi legálním jednáním a přestupkem se stanovuje na 3 rostliny konopí, 25 g omamné látky konopí, má-li ji osoba mimo své obydlí, 50 g, má-li ji osoba ve svém obydlí.

Uvedená legalizace se týká pouze pěstování a přechovávání pro vlastní potřebu osobami staršími 21 let, s uvedeným posunem hranice mezi trestným činem a přestupkem pak souvisí navýšení pokuty za tyto „drogové přestupky“, a to z 15 000 na 50 000 Kč. Uvedené se týká zacházení s látkou konopí, která obsahuje více jak 1 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů; pokud bude fyzická osoba zacházet (přechovávat, zpracovávat) s jakýmkoliv množstvím látky konopí s obsahem látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů do 1 % pro vlastní potřebu, bude tak činit protiprávně (rozpor s § 5 odst. 5 zákona o návykových látkách a s Jednotnou úmluvou o omamných látkách z roku 1961, ve znění protokolu z roku 1972), ale nebude za to postižena.

K názvu trestného činu podle § 285 Současný název trestného činu podle § 285 pracuje s pojmem „nedovolené“ pěstování rostlin obsahujících OPL, přičemž ale jeho samotné vymezení nehovoří o „nedovoleném“, nýbrž o „neoprávněném“ pěstování. Název tohoto trestného činu se proto navrhuje dát do souladu s jeho vymezením.

K bodu 68 (§ 283 odst. 3)

Navržené snížení dolní hranice trestní sazby z 8 na 5 let reaguje na stávající poměrně vysokou dolní hranici trestní sazby u trestného činu nedovolené výroby omamné nebo psychotropní látky podle § 283 odst. 3 tr. zák., kdy v některých případech dochází k přepínání trestní represe. Poměrně úzké rozpětí výše trestní sazby neumožňuje dostatečně rozlišovat mezi jednotlivými spolupachateli v závislosti na jejich podílu na trestné činnosti, výši zisku nebo znalosti výroby OPL. V rámci stejné trestní sazby je podle stávající právní úpravy tedy postihován jak pachatel, který se podílel na výrobě 2 kg pervitinu „pouze“ tím, že nakoupil toluen, a který se ke svému činu doznal (nejčastěji je trestán trestem odnětí svobody ve výměře osmi let z důvodu nastavení dolní hranice trestní sazby), tak i pachatel, který realizoval výrobu 10 kg pervitinu, distribuoval jej a disponoval veškerým ziskem (nejčastěji je postihován trestem odnětí svobody při horní hranici trestní sazby). Obdobná pětiletá dolní hranice trestní sazby je stanovena u většiny skutkových podstat trestných činů, za jejichž spáchání zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši dvanáct let. Navrhované snížení dolní hranice trestní sazby vhodněji umožní při stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody za trestněprávní jednání upravené v § 283 odst. 3 tr. zák. zohlednit reálnou závažnost forem spáchání tohoto trestného činu jednotlivými pachateli podílejícími se na trestné činnosti. Snížení dolní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody v tomto případě neodporuje závazkům České republiky plynoucím z mezinárodního práva a předpisů Evropské unie. Požadavky na konkrétní výši trestních sazeb obsahuje pouze rámcové rozhodnutí Rady 2004/757/SVV, které v čl. 4 bodu 2 ukládá členským státům povinnost postihovat výrobu, nabízení, prodej a jinou distribuci drog trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby od pěti do deseti let, jedná-li se o velké množství drog, anebo měl-li čin za následek těžkou újmu na zdraví u velkého počtu osob. Ve vztahu k dolní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody žádné požadavky nestanoví.

K bodu 69 (§ 283 odst. 4)

Výše dolní hranice trestní sazby stanovené v § 283 odst. 4 tr. zák. se jeví poměrně přísná, a to zejména ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zák. [kvalifikační okolností „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, obsaženou v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zák., jsou postihovány i volnější formy vztahu pachatele k organizované skupině, než je jeho členství ve skupině, kdy tak není nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 6 Tdo 526/2013); k naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty tak může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika, může jít např. o jednorázový dovoz prekurzorů drog z Polska osobou, která stojí mimo uvedenou skupinu]. Navrhuje se proto snížit dolní hranici trestní sazby, což umožní vhodněji reagovat na rozdílné případy, které se v praxi vyskytují; výše horní hranice trestní sazby přitom zůstane zachována, neboť případy, které jsou postihovány podle § 283 odst. 4 tr. zák., mohou dosahovat i velmi vysoké závažnosti a škodlivosti (rozsáhlá mezinárodní zločinecká skupina, která se dlouhodobě, v řádech tun zabývá prodejem omamných a psychotropních látek ve vysoké čistotě a dosahuje enormních finančních zisků). Rozpětí trestní sazby 10 let je sice poměrně velké, v trestním zákoníku se však již objevuje [srov. např. § 141 odst. 2 tr. zák. (5 až 15 let), § 149 odst. 4 tr. zák. (8 až18 let), § 312a odst. 2 tr. zák. (5 až 15 let), § 314 odst. 3 tr. zák. (10 až 20 let), § 375 odst. 3 tr. zák. (8 až 20 let) aj.].

K bodům 71 a 72 (nadpis § 286 a § 286 odst. 1)

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu názvu trestného činu podle § 283 tr. zák.

K bodu 73 (§ 289 odst. 3)

Vzhledem k tomu, že nově se s pojmem rostlina a houba obsahující omamné nebo psychotropní látku pracuje i v § 283 tr. zák., navrhuje se z ustanovení zmocňujícího k vydání nařízení vlády, kterým se stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku, vypustit zužující odkaz na § 285 tr. zák.

K bodům 74 a 92 (§ 312c a § 363)

Zrušení § 312c a 363 tr. zák. je důsledkem změn navrhovaných v trestním řádu, kdy místo beztrestnosti agenta je za vymezených podmínek zakotvena nestíhatelnost agenta (viz příslušné novelizační body části druhé).

K bodům 75 až 80 (§ 312e a 312f)

Skutková podstata trestného činu podpory a propagace terorismu podle § 312e tr. zák. umožňuje trestně postihovat pachatele, který veřejně podněcuje ke spáchání teroristického trestného činu, nebo veřejně schvaluje spáchaný teroristický trestný čin nebo pro něj veřejně vychvaluje jeho pachatele. V základní skutkové podstatě tohoto trestného činu je stanovena trestní sazba odnětí svobody od dvou do desíti let (§ 312e odst. 1 tr. zák.). Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 312e odst. 4 písm. a) tr. zák. je spáchání tohoto činu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. V této kvalifikované skutkové podstatě je stanovena trestní sazba odnětí svobody od pěti do patnácti let, popřípadě vedle tohoto trestu též trest propadnutí majetku.

V aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení jsou časté případy trestněprávního postihu osob, které v rámci internetových diskusí projevují souhlas se spáchaným teroristickým útokem. Jako příklad tohoto jednání lze uvést mediálně známé případy schvalování útoku na Novém Zélandu v roce 2019 nebo útoku na české vojáky v Afganistánu v roce 2018, kdy se některé osoby v internetových diskusích vyjadřovaly k těmto útokům s jasně pozitivním hodnocením. Podle Zprávy o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství za rok 2020 došlo v tomto roce v celkem deseti trestních řízeních k pravomocnému odsouzení za tuto trestnou činnost a k uložení podmíněných trestů odnětí svobody za využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zák.. Aplikace tohoto moderačního institutu by přitom měla být spíše výjimečnou a nikoli rutinní záležitostí, a to i při zohlednění skutečnosti, že se původní velmi limitovaná možnost využití tohoto ustanovení trestního zákoníku do jisté míry rozvolňuje. Rovněž z dalších pravomocných rozhodnutí přijatých v roce 2021 a následujících vyplývá, že tento způsob vyřízení věci přetrvává. Upozornění na nepřiměřeně přísnou trestní sazbu v případě schvalování teroristických útoků je obsaženo i v poslední Zprávě o činnosti národního zpravodaje pro boj proti terorismu, extremismu a trestným činům spáchaným z nenávisti za rok 2023. Na základě vyhodnocení poznatků aplikační praxe lze konstatovat, že současná trestní sazba, která pachatelům trestného činu podle § 312e odst. 4 písm. a) tr. zák. hrozí, je neúměrně vysoká a neodpovídá reálné závažnosti dané trestné činnosti. Toto tvrzení lze podpořit i shodnými rysy, které dosavadní případy z praxe obsahují, a to charakterem protiprávního jednání, okolnostmi jeho spáchaní, kdy se jednalo o nahodilé příspěvky osob, jakož i způsobem života samotných pachatelů, kdy nejde o osoby aktivně zapojené do teroristických hnutí. Je tedy možné shrnout, že současná výše trestní sazby není vždy adekvátní k typovému stupni společenské škodlivosti výše popsané trestné činnosti, přičemž tuto nerovnováhu nelze za současné právní úpravy zhojit jinak než nežádoucím excesivním využíváním institutů mimořádné povahy. Rovněž při srovnání s trestními sazbami stanovenými za související trestné činy podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zák. a schvalování trestného činu podle § 365 tr. zák. se jeví trestní sazba za jednání podle § 312e odst. 4 písm. a) tr. zák. jako zcela neúměrná. Dále se navrhuje zmírnit trestní sazby za veřejné podněcování k terorismu (§ 312e odst. 1 alinea první tr. zák.), veřejné schvalování terorismu nebo veřejné vychvalování jeho pachatele (§ 312e odst. 1 alinea druhá tr. zák.), nábor [§ 312e odst. 2 písm. a) tr. zák.], poskytování či přijímání výcviku [§ 312e odst. 2 písm. b) a c) tr. zák.], odměňování či odškodňování [§ 312e odst. 2 písm. d) tr. zák.] se specifickým teroristickým úmyslem a cestování za účelem terorismu, navádění či organizaci takového cestování [§ 312e odst. 3 písm. a) a b) tr. zák.]. Je třeba zdůraznit, že i přes závažnost této

Podle § 81 tr. zák. stanovícího podmínky podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody může soud výkon tohoto trestu podmíněně odložit, nepřevyšuje-li samotná výměra trestu odnětí svobody tři léta v konkrétním odsuzujícím rozsudku za splnění dalších podmínek. Vzhledem k trestní sazbě mezi pěti a patnácti léty za trestný čin podle § 312e odst. 1, 4 písm. a) tr. zák. lze této výměry trestu dosáhnout pouze zvláštními postupy trestního zákoníku, včetně mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zák. Např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 2/2021 ze dne 27. května 2021; rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 1/2021 ze dne 11. února 2021; rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 73 T 3/2021 ze dne 16. března 2021 či rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 63 T 2/2021 ze dne 27. dubna 2021. Za roky 2022 a 2023 je evidováno 6 pravomocně odsouzených osob za tento trestný čin, z nichž 5 z nim byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkon (trest odnětí svobody ve výši 30, 36, 24, 24 a 30 měsíců), pouze jedné osobě bylo uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to ve výši 66 měsíců.

https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2024/06/Zpr%C3%A1va-NZ-2023-terorismus.pdf trestné činnosti se stále jedná o verbální trestné činy a trestné činy podpůrného či přípravného charakteru, čemuž by měla odpovídat i výše trestní sazby, kterou jsou případní pachatelé ohroženi, tak, aby poskytovala dostatečné rozpětí pro adekvátní postih konkrétních jednání, která mohou být z hlediska své závažnosti, osoby pachatele a okolností spáchání velmi odlišná. Přestože není sporu o vysoké společenské škodlivosti a závažnosti daného jednání a potřeba přísného trestního postihu za tyto trestné činy i nadále přetrvává, z dosavadní aplikační praxe vyplývají požadavky na zmírnění současných trestných sazeb, které vedou až k hypertrofii trestního postihu. Nejmarkantněji se to projevuje v případě schvalování spáchaného trestného činu či vychvalování jeho pachatele prostřednictvím internetových diskusí, nicméně i v případě dalších jednání obsažených v § 312e tr. zák. nejsou současné trestní sazby zcela adekvátní typovému stupni společenské škodlivosti. Důvodnost takové úpravy trestních sazeb vyplývá i ze srovnání trestního postihu, který hrozí za spáchání jiných charakterově obdobných jednání (za shora uvedené podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zák. hrozí pachateli hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta, za trestný čin schvalování trestného činu podle § 365 tr. zák. nejvíce jeden rok, stejně jako za trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zák.). Dále lze v dané souvislosti poukázat též například na trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 3 písm. a) tr. zák., za který hrozí odnětí svobody šest měsíců až tři léta, trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 2 písm. a) tr. zák. s trestní sazbou tři až deset let nebo trestný čin podněcování útočné války podle § 407 odst. 2 písm. b) tr. zák. s trestní sazbou dvě léta až deset let. V návaznosti na úpravu skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace terorismu podle § 312e tr. zák. se s ohledem na věcnou souvislost rovněž navrhuje obdobným způsobem upravit i skutkovou podstatu trestného činu vyhrožování teroristickým trestným činem podle § 312f tr. zák. Konkrétně se navrhuje u trestného činu podle § 312e tr. zák. a § 312f tr. zák. zmírnit trestní sazby tak, aby byla stále zřejmá jejich vysoká společenská škodlivost a závažnost s ohledem na páchání těchto skutků s teroristickým úmyslem, ale zároveň aby dané rozpětí trestní sazby umožnilo dostatečnou možnost individualizace výměry ukládaného trestu v návaznosti na všechna rozhodná zákonná kritéria a aby bylo možné případně uložit trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu bez nutnosti využívat mimořádného institutu podle § 58 tr. zák., jehož aplikace má být z povahy věci výjimečná. Oproti stávajícímu právnímu stavu není ve výčtu trestů za trestné činy podpory a propagace terorismu a vyhrožování teroristickým trestným činem spáchaných za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle navrhovaného § 312e odst. 4 tr. zák. a § 312f odst. 2 tr. zák. uveden trest propadnutí majetku, a to z toho důvodu, že po vyčlenění předmětných kvalifikačních okolností do samostatných odstavců není pro tento typ trestné činnosti daný druh trestu vhodný.

K bodu 81 (§ 318a)

Trestní zákoník ve své stávající podobě neobsahuje specifický trestný čin, který by postihoval neoprávněnou činnost pro cizí moc prováděnou na území České republiky v úmyslu ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost České republiky anebo obranu nebo bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejichž zájmů se Česká republika zavázala. Rovněž nepostihuje toho, kdo pro cizí moc sleduje zpravodajskými prostředky jiného na území České republiky. Ve vztahu k občanům či osobám bez státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky je pak postihováno pouze navázání nebo udržování styků s cizí mocí za účelem vyvolání války nebo jiného ozbrojeného konfliktu proti ČR nebo jinému státu. Dle stávající právní úpravy lze postihnout pouze některé formy spolupráce s cizí mocí. Postižitelné je např. vyzvídání či předání utajovaných informací (§ 316 tr. zák. – trestný čin vyzvědačství, § 317 tr. zák. – trestný čin ohrožení utajované informace a § 318 tr. zák. – trestný čin ohrožení utajované informace z nedbalosti) nebo styky ohrožující mír (§ 409 tr. zák.). Avšak spolupráce s cizí mocí, která může vést k ohrožení či poškození výše uvedených zájmů, může mít různé formy. K poškození důležitých zájmů státu může dojít i v důsledku vyzvídání neutajovaných informací, např. v případech shromažďování informací týkajících se důležité veřejné infrastruktury. I ty informace, které nejsou utajované, mohou sice být chráněny povinností mlčenlivosti [§ 276 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, § 45 odst. 1 písm. c) a § 214 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, § 27 odst. 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení], ovšem trestně postihnout toho, kdo takovouto mlčenlivost poruší, lze jen v některých případech, např. pokud zároveň dojde k zneužití pravomoci úřední osoby nebo k neoprávněnému nakládání s osobními údaji. Pokud k zabezpečování informací, byť zpravodajskými prostředky, dochází ve prospěch subjektu na území České republiky, má stát možnost zasáhnout proti jejich zneužití. Je-li však adresátem cizí moc, hrozí, že k jejich zneužití dojde mimo sféru mocenského vlivu České republiky. Cizí moc přitom zpravidla disponuje prostředky značně účinnějšími než nestátní subjekt a může tak výše uvedené podstatné zájmy ohrozit způsobem zvlášť závažným. Spolupráce s cizí mocí nicméně nemusí obnášet pouze zpravodajské aktivity zaměřené na získávání a předávání informací, ale může mít také podobu přípravného jednání (např. budování agenturní sítě pro cizí moc, mapování rozhodovacích procesů ve veřejné správě), na které mohou navazovat např. činnosti směřující k ovlivňování rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci nebo k ovlivňování veřejnosti prostřednictvím sdělení majících charakter poplašných zpráv, násilná trestná činnost, atd. Trestné činy obsažené ve stávajícím trestním zákoníku, jako jsou trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby, úplatkářství, trestné činy spočívající v rušení veřejného pořádku atd., které by na takové výsledné jednání mohly dopadat, opět neposkytují komplexně ochranu státním zájmům před takovými činnostmi prováděnými cizí mocí anebo pro cizí moc a nepostihují samotné spojení s cizí mocí v uvedeném úmyslu. Navrhovaná právní úprava si proto klade za cíl doplnit trestní zákoník o definici nové skutkové podstaty, jež by postihovala obecně spolupráci s cizí mocí na území České republiky s cílem poškodit důležité zájmy České republiky anebo obranu či bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejichž zájmů se Česká republika zavázala. Skutková podstata nově definovaného trestného činu bude dopadat na vyzvídání informací pro cizí moc, předávání informací cizí moci, ale i na další aktivity ve prospěch cizí moci vedené úmyslem ohrozit nebo poškodit důležité státní zájmy. Postih se navrhuje omezit územím České republiky nebo úzkým svazkem osoby k České republice (ve formě občanství nebo trvalého pobytu osoby, která není státním příslušníkem jiného státu), který odůvodňuje požadavek na loajalitu vůči České republice, neboť jinak by došlo k založení trestní odpovědnosti i cizích státních příslušníků bez jakéhokoli vztahu k České republice, kteří mohou takovou činnost mít dokonce v popisu práce. Pokud by takovou činnost navíc vykonávali na území nepřátelského státu, jejich stíhatelnost by byla v zásadě nulová. Dále se navrhuje trestněprávně postihnout toho, kdo pro cizí moc sleduje zpravodajskými prostředky jiného na území České republiky. Zpravodajskými prostředky se rozumí takové prostředky, které jsou obdobné zpravodajským prostředkům, které používají zpravodajské služby České republiky (viz § 7 zákona o BIS a § 7 zákona o Vojenském zpravodajství). Stávající právní úprava neobsahuje ustanovení, podle kterého by bylo trestně postižitelné zpravodajské získávání informací o pohybu určité osoby na místech veřejnosti přístupných v kombinaci například se získáváním informací o této osobě prostřednictvím agenturní sítě. Český právní řád tedy ve vztahu ke zpravodajským aktivitám prováděným organizací cizího státu či ve prospěch takové organizace nechrání důsledně výkon své svrchovanosti, resp. mocenský monopol státu k používání zpravodajských postupů na svém území. Cizí mocí se ve smyslu tohoto ustanovení (obdobně jako je tomu v případě dalších trestných činů proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci) rozumí každý stát mimo Českou republiku bez ohledu na postoje, jaké k České republice zaujímá, a nadstátní organizace sdružující několik států, např. vojenská nebo jiná seskupení. Cizí moc zde představují orgány a instituce cizího státu nebo nadstátní organizace reprezentované jejich pracovníky (vládní úředníci, diplomaté, vojenští funkcionáři, pracovníci rozvědek apod.). Podle navrhované úpravy se budou postihovat aktivity prováděné ve prospěch cizí moci spolupracovníkem působícím na našem území, případně i v cizině, půjde-li o občana ČR nebo osobu s trvalým pobytem na jejím územím, která nemá jinou státní příslušnost. Tyto aktivity mohou zahrnovat např. vyzvídání informací či jejich vyzrazení, pokud je tak činěno s úmyslem ohrozit nebo poškodit stanovené zájmy. Při naplnění skutkové podstaty bude vždy důležitý úmysl, s jakým je určitá informace vyzvídána či předávána, nikoliv povaha informace jako takové. Návrh nepostihuje vyzvídání či předávání utajovaných informací, což je chráněno jinými trestnými činy, ale informací, které nejsou jako utajované označeny, ale přesto mohou ohrozit nebo poškodit důležité zájmy České republiky. Navrhovaná skutková podstata se však neomezuje pouze na zpravodajskou činnost ve prospěch cizí moci, ale zahrnuje i jiné formy spolupráce konané ve výše uvedeném úmyslu, jako jsou různá přípravná jednání (např. budování agenturní sítě pro cizí moc, mapování rozhodovacích procesů ve veřejné správě), na která mohou navazovat např. aktivity směřující k ovlivňování rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nebo k ovlivňování veřejnosti prostřednictvím sdělení majících charakter poplašných zpráv, násilná trestná činnost, atd. Naopak z působnosti tohoto trestného činu budou vyňaty případy, kdy dochází ke spolupráci či ke konkrétnímu získávání a předávání informací zcela legálním (právními předpisy aprobovaným) postupem (např. při spolupráci zpravodajských služeb se zpravodajskými službami cizí moci dle § 10 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky či na základě žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Kvalifikované skutkové podstaty postihují přísnějšími trestními sazbami výše uvedená jednání v případech, kdy pachatel získá pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, spáchá takový čin ve značném rozsahu nebo způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek (odnětí svobody na dvě léta až osm let), získá pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu nebo způsobí škodu velkého rozsahu (odnětí svobody na pět až dvanáct let) anebo spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu (odnětí svobody na osm až patnáct let). Navrhovaná úprava reaguje mimo jiné rovněž na události z roku 2022, kdy zpravodajské služby prokázaly působení spolupracovníka cizí moci ve státní správě České republiky. Určité formy spolupráce s cizí mocí jsou trestněprávně postižitelné v řadě evropských právních řádů. Předkladatel se zabýval zejména úpravou v právním řádu Švýcarska, Německa, Rakouska, Francie a Dánska. Ve švýcarském trestním zákoníku je odpovídající úprava zakotvena v čl. 271 a 272. Podle skutkové podstaty trestného činu „Zakázaná činnost pro cizí stát“ je trestný ten, kdo na švýcarském území bez povolení provádí akce pro cizí stát, které přísluší úřadu nebo státnímu úředníkovi, kdo takové úkony pro cizí moc nebo jinou organizaci provádí v zahraničí, anebo kdo takové jednání podporuje, a to odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem, v závažných případech odnětím svobody až na jeden rok. Trestného činu „Politická zpravodajská činnost“ se pak dopustí ten, kdo v zájmu cizího státu, cizí strany nebo jiné zahraniční organizace provádí politickou zpravodajskou činnost ke škodě Švýcarska nebo jeho občanů, obyvatel nebo organizací, nebo kdo takovou činnost organizuje a kdo zaměstná ostatní pro takovou činnost nebo takové činy podněcuje. Trestem je až tříleté odnětí svobody nebo peněžitý trest. Pokud ale k takovým činnostem pachatel podněcuje nebo poskytne falešnou zprávu, která je způsobilá ohrozit vnitřní nebo vnější bezpečnost Konfederace, jde o kvalifikovanou podstatu tohoto trestného činu, za který nemůže být uložen trest nižší než 1 rok. Chráněným zájmem je švýcarská svrchovanost, nezávislost, neutralita, chráněni jsou ale také jednotlivci. Není potřeba, aby získávané informace byly utajované. Postačí, že nejsou všeobecně známé.Objektem mohou být dokonce informace, které mohou být omezené části veřejnosti známy, mohou být však ze zahraničí, zvláště cizími státy, získány pouze za použití zvláštních zpravodajských metod. Stejně tak dopadá trestněprávní sankce na případy, kdy jsou získané zprávy známy v jednotlivostech, ale celkový obrázek o situaci může být získán jen za použití speciálních postupů při jejich srovnávání, prověřování a vyhodnocování. Spolkový soud zde hájí tzv. mozaikovou teorii, podle které postačí, jestliže se zpravodajská činnost týká jen jednotlivých zpráv, které však ve spojení s dalšími skutečnostmi a kombinacemi vedou k vytvoření celistvého obrazu („jako u puzzle“). Není nutné, aby cizí moc sama zpravodajskou činnost organizovala, aby jí byla k užitku, aby jí zpráva vůbec byla doručena, ba ani, aby o ní věděla, důležitý je motiv pachatele spočívající v tom, že tuto zpravodajskou činnost pro cizí moc vykonává. Znak političnosti slouží k odlišení zpráv čistě soukromého rázu; ty pod uvedené ustanovení podřadit nelze. Političnost zpravodajství se posuzuje z hlediska příjemce zprávy. Zpravodajské služby autoritativních režimů totiž mohou z určitých zpráv dovodit, zda se vyplatí získat dotčenou osobu jako agenta, jakým způsobem koho účinně oslovit, zda lze někoho získat jako (placeného) agenta ke špiclování emigrantů usazených ve Švýcarsku, zda je někdo nepřítelem režimu atd.“

Konkrétně jde o čl. 271 a 272 švýcarského trestního zákoníku, § 99 německého trestního zákoníku, § 256 rakouského trestního zákoníku, čl. 410-1 a další francouzského trestního zákoníku a § 107 a § 108 dánského trestního zákoníku. V anglickém jazyce jsou tyto a další úpravy dostupné např. zde: http://www.legislationline.org/documents/section/criminal-codes Günther Stratenwerth, Wolfgang Wohlers: Schweizerisches Strafgesetzbuch – Handkommentar, 2. vydání, 2009, nakladatelství Stämpfli Verlag AG, Bern, ISBN 978-3-7272-9664-2; Andreas Donatsch, Wolfgang Wohlers: Strafrecht IV – Delikte gegen die Allgemeinheit, 3. vydání, 2004, nakladatelství Schulthess Juristische Medien AG, ISBN 978-3-7255-4719-7; Trechsel Stefan, Schweizerisches Strafgesetzbuch, Kurzkommentar, 2. vydání, Zürich, 1997, BGE 101 IV 189 Thomas Hopf in: Niggli/Wiprächtiger (Hrsg.) Basler Kommentar, Strafrecht II, 2. vydání, 2007, čl. 272, BGE 101 IV 177, 189; Andreas Donatsch, Wolfgang Wohlers: Strafrecht IV – Delikte gegen die Allgemeinheit, 3. vydání, 2004, nakladatelství Schulthess Juristische Medien AG Tamtéž Adresátem může být nejen cizí stát, ale také strana (politická) nebo jiná organizace. Je tomu tak proto, že v mnoha autoritářských nebo totalitních režimech strana prakticky se státem splývá. Organizací mezinárodní může být například Evropská unie. Pro naplnění znaků skutkové podstaty není rozhodující, zda škoda vznikne nebo hrozí. Důležité je, že čin je proti chráněným zájmům namířen. Švýcarští občané jsou chráněni před špionáží ve prospěch cizího státu bez ohledu na to, zda k ní dojde na švýcarském území nebo v zahraničí.Stejně se této ochrany těší také švýcarské zahraniční instituce (diplomatické mise). Pokud jde o německou úpravu, německý trestní zákoník obsahuje v § 99 trestný čin „Působení jako agent pro zpravodajskou službu“. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo se účastní zpravodajské činnosti pro zpravodajskou službu cizí moci proti Spolkové republice Německo, která směřuje k předání nebo zabezpečování skutečností, věcí nebo informací, nebo kdo prohlásí zpravodajské službě cizí moci nebo jejímu zprostředkovateli svou ochotu účastnit se takové činnosti. Za tento trestný čin může být uložen trest odnětí svobody až na pět let nebo peněžitý trest. Podle obecné skutkové podstaty se nevyžaduje, aby poskytnutá informace byla utajovaná; je- li utajovaná, jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu, jsou-li dále splněny tyto podmínky: pachatel zneužije své postavení nebo svou odpovědnost, která jej zvláště pověřuje, aby tajnost takových informací chránil, nebo jestliže tímto činem způsobí nebezpečí vážné újmy Spolkové republice Německo. Německá úprava tedy vyžaduje pouze to, aby pachatel spolupracoval s cizí zpravodajskou službou, není rozhodné, zda k úniku informací skutečně došlo, ani hodnota takovéto informace. Znak skutkové podstaty spočívající v tom, že čin je namířen proti Spolkové republice Německo, nevyžaduje, aby činnost byla namířena přímo proti existenci nebo organizaci Spolkové republiky. Čin naplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu, jestliže je namířen proti zájmům Spolkové republiky Německo. V souladu s tím Spolkový soudní dvůr rozhodl, že jde také o případy, kdy je agentova činnost namířena proti organizacím cizinců ve Spolkové republice Německo nebo proti jejich členům nebo jiným cizincům usídleným v Německu. Podle tohoto ustanovení byl odsouzen také např. rakouský státní příslušník, který předal ruskému důstojníkovi informace o vojenském a civilním vrtulníku. Rakouský trestní zákoník obsahuje příslušnou úpravu v § 256. Trestného činu „Tajná zpravodajská služba v neprospěch Rakouska“ se dopustí ten, kdo ke škodě Rakouské republiky připravuje nebo provádí utajenou zpravodajskou službu nebo ji jakkoli podporuje. Trestem je až pětileté odnětí svobody. (Pod slovem „služba“ se zde rozumí činnost, nikoli instituce). Slovo „služba“ je dále vykládáno tak, že musí jít o činnost nikoli jednorázovou (nepostačuje tedy jednotlivý útok). Zahrnuty jsou pletichy zaměřené proti vitálním zájmům státu. Také pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu není nutné, aby informace získané zpravodajskou činností byly utajované. Francouzská úprava je obsažena v čl. 410-1 a násl. v rámci IV. knihy francouzského trestního zákoníku, která upravuje zločiny a přečiny proti národu, státu nebo veřejnému klidu. Základní

Trechsel Stefan, Schweizerisches Strafgesetzbuch, Kurzkommentar, 2. vydání, Zürich, 1997; Thomas Hopf in: Niggli/Wiprächtiger (Hrsg.) Basler Kommentar, Strafrecht II, 2. vydání, 2007 Tamtéž národní zájmy mají být chráněny před špionáží (může se jí dopustit jen cizinec) a (vlasti)zradou (které se může dopustit jen francouzský státní občan). Tyto základní zájmy národa definuje čl. 410-1 a zahrnuje mezi ně nezávislost, celistvost státního území, bezpečnost, republikánskou formu institucí, prostředky obrany a diplomacie, ochranu obyvatelstva ve Francii a v zahraničí, dále vyváženost jeho přírodního prostředí a životního prostředí a klíčové prvky vědeckého a hospodářského potenciálu a kulturního dědictví. Trestné (podle čl. 411-5 až 411-8) jsou ty zpravodajské vztahy k cizí moci, resp. to shromažďování a předávání informací cizímu státu, jež je způsobilé poškodit uvedené národní základní zájmy. V Dánsku je odpovídající trestný čin uveden v § 108 dánského trestního zákoníku pod titulem „Jiné neoprávněné zpravodajské aktivity“. Zahrnuje činy, které nejsou přímo spojeny s dánským státem nebo společenskými zájmy a nejsou tak pokryty předchozí sekcí postihující závažnou zpravodajskou činnost. Trestného činu jiných neoprávněných zpravodajských aktivit podle § 108 se dopustí ten, kdo jiným činem než popsaným v § 107 umožní zpravodajské službě cizího státu působit přímo nebo nepřímo na území dánského státu nebo kdo k tomu této službě pomůže. Trestem je odnětí svobody až na šest let. Kvalifikovaná skutková podstata se týká vojenských záležitostí nebo činů spáchaných v době války nebo nepřátelské okupace. Trestní sazba se pak zvyšuje až na dvanáct let. Toto ustanovení tedy stíhá jak vyzvídání neutajovaných informací týkajících se vojenských, socioekonomických a podobných záležitostí, tak také informací vztahujících se k jednotlivcům nebo skupinám, včetně např. osob, kterým byl udělen azyl (chráněni tedy jsou nejen státní občané). Všechny uvedené úpravy mají společné to, že chrání mocenský monopol vlastního státu, jemuž jedinému přiznávají oprávnění provádět zpravodajskou činnost na svém území. Např. úprava dánská nevyžaduje způsobení žádné další újmy, prosté působení zpravodajských služeb na státním území je považováno za újmu natolik značnou, že je podle dánského práva trestně postižitelná. Úprava švýcarská naopak způsobení další újmy vyžaduje, na druhou stranu však umožňuje stíhat také činy, které jsou namířeny proti Konfederaci, jejím státním příslušníkům a jejím obyvatelům, i když jsou spáchány v zahraničí (nejde tedy jen o činy na vlastním státním území jako podle úpravy dánské).

K bodům 82 a 83 (§ 329 odst. 2)

Do trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zák. se navrhuje doplnit novou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že tento trestný čin je spáchán ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem. Při spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby za těchto okolností bude pachateli hrozit trest odnětí svobody v délce od tří do deseti let. Nově navržená kvalifikovaná skutková podstata postihne jednání úřední osoby, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykoná svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, překročí svou pravomoc, nebo nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci, a to ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem. Nová kvalifikovaná podstata by tak dopadala na situace, kdy cizí moc přímo využívá spolupracovníka působícího v orgánech veřejné moci České republiky. Tento trestný čin bude možné spáchat v souběhu s nově navrženým trestným činem podle § 318a tr. zák., neboť jsou chráněny jiné objekty, v tomto případě zájem na řádném a zákonném působení orgánů veřejné moci a na činnosti jejich pracovníků v souladu s jim svěřenými pravomocemi a v mezích těchto pravomocí, v případě trestného činu podle § 318a tr. zák. pak zájem na ochraně důležitých zájmů České republiky na zajištění její efektivní ochrany před nežádoucími aktivitami jiných států na jejím území.

K bodu 85 [§ 337 odst. 1 písm. g) a h)]

Dnes se maření trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu plnění přijímání dotací a subvencí podle literatury považuje trestný čin dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zák. (jde o případy „výkonu zakázané činnosti“). Tento výklad však nemusí být po zahrnutí těchto druhů trestů přímo do trestního zákoníku bezrozporný, navrhuje se proto, aby trestní zákoník výslovně pamatoval i na případy, kdy dojde k maření těchto druhů trestů.

K bodům 89 a 90 (nadpis § 356 a § 356 odst. 1)

Trestný čin podle § 356 se navrhuje nazvat jako „podněcování k nenávisti nebo násilí vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“, což odráží doplnění znaku „podněcování k násilí“ do tohoto ustanovení, čímž se reaguje na požadavek ECRI a Evropské komise [viz i znění čl. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí rady 2008/913/SVV o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva]. Tímto doplněním je rovněž řešena otázka dvojího přístupu k právní kvalifikaci takovéhoto jednání. Vztah mezi ustanoveními § 356 a § 364 tak bude postaven na jisto, kdy ustanovení § 356 bude speciální k ustanovení § 364 (ve spojení s § 352). Od současného znění se znění nově navrhované liší tím, že trestně právní ochrana je výslovně poskytnuta i jednotlivci, což rovněž vychází z požadavku Evropské komise [čl. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí rady 2008/913/SVV o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva]. Ze strany České republiky bylo sice argumentováno, že i dnes je podněcování k nenávisti vůči jednotlivci pro jeho příslušnost k některé z uvedených skupin postižitelné podle tohoto trestného činu, neboť i v těchto případech se jedná o jednání, kterým se podněcuje k nenávisti k celé této skupině, byť v konkrétním případě může být zaměřena pouze na jednotlivce. Při tomto výkladu tak navrhovaná změna představuje pouze precizaci tohoto ustanovení. K vymezení předsudečného motivu lze odkázat na změny § 140 tr. zák. aj. (viz příslušný novelizační bod této části).

K bodům 93 a 94 (§ 367 odst. 1 a 2)

V odůvodňovaných novelizačních bodech jednak dochází ke změnám, kterými se reaguje na vypuštění stávajícího § 205 odst. 2 tr. zák., § 206 odst. 2 tr. zák., § 209 odst. 2 tr. zák., § 210 odst. 3 tr. zák., § 211 odst. 3 tr. zák. a § 212 odst. 3 tr. zák. (a na s tím související přečíslování následujících odstavců) a na změnu názvu trestného činu podle § 283 tr. zák., jednak se navrhuje zahrnout do výčtu trestných činů, jejichž nepřekažení je trestné, i nový trestný čin činnosti pro cizí moc podle § 318a tr. zák. S ohledem na povahu a závažnost jednání, které bude možné podřadit pod tento nový trestný čin a které je obdobné trestnému činu vyzvědačství (objektem těchto trestných činů je vnější bezpečnost České republiky či mezinárodní organizace, k ochraně jejíchž zájmů se Česká republika zavázala), které již v tomto výčtu obsaženo dnes je, se tento krok jeví jako vhodný. S ohledem na chráněné právní statky není stanovena beztrestnost nepřekažení tohoto nového trestného činu z důvodu uvedení osoby blízké v nebezpečí trestního stíhání.

K bodu 95 (§ 368 odst. 1)

Nový trestný čin činnosti pro cizí moc podle § 318a tr. zák. se navrhuje zahrnout do výčtu trestných činů, jejichž neoznámení je trestné. S ohledem na povahu a závažnost jednání, které bude možné podřadit pod tento nový trestný čin a které je obdobné trestnému činu vyzvědačství (objektem těchto trestných činů je vnější bezpečnost České republiky či mezinárodní organizace, k ochraně jejíchž zájmů se Česká republika zavázala), které již v tomto výčtu obsaženo dnes je, se tento krok jeví jako vhodný.

K čl. II – přechodné ustanovení

V důsledku změn navrhovaných v právní úpravě peněžitého trestu dojde ke zcela jinému výpočtu počtu denních sazeb, tato změna se dotkne i stanovení jejich výše. Při stanovování počtu denních sazeb hraje roli i to, v jak dlouhý trest odnětí svobody může být uložený peněžitý trest přeměněn (viz i pravidlo o tom, že přepočtený trest spolu s ukládaným trestem odnětí svobody nesmí překročit horní hranici trestní sazby). Navrhuje se proto stávající pravidla pro rozhodování o přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody aplikovat i po účinnosti tohoto zákona na tresty uložené podle trestního zákoníku ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K části druhé – změna trestního řádu K bodu 1 (§ 2 odst. 16)

Mezi základní zásady trestního řízení se navrhuje doplnit zásadu restorativní justice. Restorativní justice je moderním konceptem trestněprávní politiky, který se postupně uplatňuje v čím dál větší míře v právních řádech západních zemí a ovlivňuje jejich trestní systémy. Orientuje se na nápravu způsobené újmy, zohlednění potřeb osob dotčených trestným činem, přijetí opravdové odpovědnosti pachatelem a ozdravení společenských vztahů zasažených trestným činem. Cílem trestního procesu tak není jen potrestání pachatele trestného činu, ale i působení na něj, aby přijal odpovědnost za svůj trestný čin, aby pokud možno nahradil způsobenou škodu nebo újmu, vydal bezdůvodné obohacení či jinak odčinil škodlivé následky spáchaného činu a aby došlo k nápravě narušených mezilidských vztahů. Orientací jak na pachatele, tak na oběť tak napomáhá jak reintegraci pachatelů, tak i zotavení obětí. Základním dokumentem v této oblasti je doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech, Rec/CM (2018) 827. To jako restorativní justici označuje jakýkoli proces, který umožňuje těm, kteří byli poškozeni trestným činem, a těm, kteří za tuto újmu odpovídají, aby se v případě dobrovolného souhlasu aktivně zúčastnili vyřešení záležitostí vzniklých v důsledku trestného činu, a to za pomoci školené a nestranné třetí strany (tzv. facilitátora). Základními principy jsou princip náhrady způsobené újmy a princip participace účastníků. K dalším principům patří dobrovolnost, poradní, zdvořilý dialog, spravedlivá péče o potřeby a zájmy zúčastněných, procedurální rovnost, kolektivní, na konsenzu založená dohoda, zaměření se na odškodnění, reintegraci a dosažení vzájemného pochopení, vyhnutí se dominanci. Mezi prioritami pro další rozvoj prevence kriminality a trestní justice zmiňuje restorativní justici rovněž Kjótská deklarace (14. kongres OSN k prevenci kriminality a trestní justici), když povzbuzuje státy, aby usnadnily procesy restorativní justice v příslušných fázích trestního řízení s cílem pomáhat při zotavení obětí a reintegraci pachatelů, jakož i předcházet kriminalitě a recidivě. Za základní prvky restorativní justice lze považovat

- respekt vůči všem zapojeným osobám,

- odpovědnost (pachatel je odpovědný za způsobenou újmu),

- řešení konfliktu formou dialogu,

- participaci (náprava vztahů narušených trestným činem vyžaduje aktivní zapojení všech účastníků a optimálně i jejich okolí),

- vyváženost (hledání řešení přijatelného pro všechny strany),

- dobrovolnost (nikdo nesmí být ke spolupráci nucen),

- potřebu individuálního posouzení a vnímání situace. Ve stávajícím trestním řádu se restorativní prvky uplatňují zejména v rámci odklonů a mediace. Zákon o obětech trestných činů pak jako jednu ze složek odborné pomoci poskytované obětem uvádí i restorativních programy, které poskytují bezpečné prostředí k setkání obětí, pachatelů a dalších osob, které byly trestným činem zasaženy. Hlavními metodami (modely) restorativní justice jsou mediace (mediace mezi pachatelem a obětí – individuální práce s poškozeným a pachatelem, kdy je mezi nimi po jejich souhlasu možno pod dohledem vyškoleného mediátora zprostředkovat kontakt), rodinná skupinová konference (za účasti rodinných příslušníků zúčastněných stran, případně dalších osob majících vztah k danému případu) a tzv. kruhy (kromě pachatele, oběti, jejich rodin a zástupců ze strany justice jsou do konference zapojeni i zástupci dané komunity). Klíčovou roli při uplatňování restorativního přístupu hraje Probační a mediační služba, která v trestním řízení úkony mediace provádí, nicméně tyto úkony neprovádí výlučně ona (zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě toto ostatně výslovně uvádí ve svém § 4 odst. 6, podle kterého úkony probace a mediace, pokud nejsou tímto nebo zvláštním zákonem svěřeny do výlučné působnosti Probační a mediační služby, mohou vykonávat nebo se na nich podílet i jiné osoby). Zakotvení zásady restorativní justice by mělo přispět k tomu, že v průběhu trestního řízení budou orgány činné v trestním řízení ve vhodných případech více využívat Probační a mediační službu za účelem provedení mediace mezi obviněným a poškozeným a k motivování dotčených osob zapojit se do restorativních programů.

K bodu 2 [§ 6 odst. 1 písm. c)]

Tresty zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí bude po účinnosti tohoto návrhu zákona možné uložit i fyzickým osobám. I u těchto druhů trestů bude možné rozhodnout o podmíněném upuštění od výkonu jejich zbytku, pokud se prokáže, že i trest vykonaný v kratší výměře měl na pachatele dostatečný vliv a že tedy lze předpokládat, že již došlo k nápravě a dalšího výkonu trestu již není třeba, nebo pokud soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (viz návrh změn § 90 tr. zák. a odůvodnění příslušného novelizačního bodu části první). Tato změna se promítá i do vymezení oprávnění zájmového sdružení občanů, které se i v těchto případech bude moci připojit k návrhu odsouzeného na podmíněné upuštění od výkonu zbytku těchto druhů trestů, obdobně jako se může připojit k návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.

K bodům 3 a 4 (§ 11)

Navržená úprava doplňuje § 11 odst. 1 o další výjimku ze zásady legality, a to pro případy, ve kterých je stanovena nestíhatelnost agenta (viz návrh § 158e odst. 7 tr. řádu). Předmětné ustanovení je zařazeno jako nové písmeno m), jelikož podmínky, za kterých nelze agenta trestně stíhat, jsou v principu podobné těm, které jsou uvedeny v písmeni l), kdy nemožnost vést trestní řízení vychází nikoliv z hmotného práva, ale ze samotného trestního řádu. Vkládané ustanovení tedy neruší strukturu § 11 a zachovává logické řazení jednotlivých písmen.

K bodu 5 [§ 17 odst. 1 písm. d)]

Krajský soud jako soud prvoinstanční bude taktéž činný v řízení o novém trestném činu činnost pro cizí moc podle § 318a tr. zák., a to i s ohledem na to, že je příslušný k řízení o trestných činech vyzvědačství či ohrožení utajované informace, které jsou svojí povahou a závažností jednání, o která jde, trestné činy obdobné, kromě toho v převažující míře se shodně vymezeným individuálním objektem trestného činu.

K bodům 6 a 55 (§ 57 odst. 2 a § 314f odst. 3)

Podle dnešní úpravy mohou být v protokolu, rozsudku, usnesení či trestním příkazu opraveny „písařské chyby nebo jiné zřejmé nesprávnosti“. Navrhuje se sladit textaci tohoto ustanovení s textací obvyklou v ostatních procesních předpisech (v občanském soudním řádu, ve správním řádu, v soudním řádu správním, v daňovém řádu) na opravu „chyb v psaní a počtech“.

K bodu 7 (§ 73a odst. 1)

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu názvu trestného činu podle § 283 tr. zák. (viz příslušný novelizační bod části první).

K bodu 8 (§ 88 odst. 1)

Trestný čin činnost pro cizí moc se navrhuje uvést ve výčtu trestných činů, v nichž může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přestože jejich horní hranice trestní sazby nedosahuje nejméně osmi let, neboť vzhledem k charakteru jednání, jež má být v rámci dané skutkové podstaty postihováno, jinak nelze očekávat účinný postup orgánů činných v trestním řízení a efektivní postih (v této souvislosti lze upozornit, že u charakterem obdobného trestného činu vyzvědačství postup podle § 88 tr. řádu možný je).

K bodům 9 až 14 a 16 a 17 (§ 88 odst. 7 až 11 a § 88a odst. 2 a 3)

Předloženým návrhem dochází ke změně v oblasti plnění informační povinnosti vůči osobě, která byla odposlouchávána. S ohledem na její smysl se navrhuje z informační povinnosti vyloučit osoby, které měly možnost dozvědět se informaci o nařízeném odposlechu ze spisu a mohly tak proti nezákonnosti jeho nařízení a jeho provedení brojit v řízení před soudem, a to ať již před soudem prvního stupně, nebo případně v rámci opravných prostředků (tj. typicky obviněný a zúčastněná osoba). Informační povinnost má směřovat vůči osobám, které informaci o tom, že byly odposlouchávány, neměly možnost vědět a nemohly se tak účinně bránit proti nezákonnému nařízení odposlechu v soudním řízení. Tím dojde i k odstranění možné duplicity plynoucí z dnešní úpravy, kdy jedna a tatáž otázka může být posuzována dvakrát (jednou v řízení v samotné trestní věci a jednou v řízení o přezkumu ze strany Nejvyššího soudu podle § 314l tr. řádu). Také se navrhuje nově stanovit konkrétní lhůtu pro splnění této informační povinnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení, neboť stávající praxe je různorodá. Délka této lhůty zohledňuje skutečnost, že může dojít ke zrušení některého z rozhodnutí ve věci na základě přezkumných mechanismů předpokládaných trestními předpisy. Aby v řízení o přezkumu bylo možné snáze identifikovat relevantní trestní spis, navrhuje se jako náležitost informace podávané dotčené osobě stanovit, vedle dnes již poskytovaných údajů, též spisovou značku trestní věci. I po vzoru jiných států (např. Německa nebo Francie) se navrhuje zkrátit dobu pro podání návrhu na přezkoumání zákonnosti vydaného příkazu z 6 měsíců na 30 dnů. Taková lhůta se jeví být plně dostačující, když pro podání odvolání, což lze považovat za úkon náročnější, je stanovena osmidenní lhůta. Stávající lhůta se jeví jako excesivní a nepřiměřeně dlouhá, zejména při srovnání s lhůtami k podání opravných prostředků upravených v trestním řádu. Dále se navrhuje, aby návrh na zahájení řízení o přezkumu zákonnosti vydaného soudního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl přezkumnému orgánu zasílán nikoli přímo oprávněnou osobou (jako je tomu dosud), ale prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení, který tuto osobu informoval. Tento orgán návrh na zahájení řízení předloží Nejvyššímu soudu, a to zároveň se svým stanoviskem k němu, s vyjádřením k otázce, zda byl návrh podán oprávněnou osobou a v zákonné lhůtě, a pokud u něj trestní řízení skončilo, též spolu se všemi trestními spisy, které se týkají dané problematiky. Takový postup urychlí vlastní přezkumné řízení. Nově se mění příslušnost orgánu k podání informace o nařízeném odposlechu, kterým nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, a záznam o něm není určen k důkazním účelům. Stávající úprava je v tomto směru nevyhovující, neboť je-li k informování příslušný soud, je pro něj obtížné s ohledem na režim utajení vůbec zjistit informaci o tom, že byl nařízen odposlech, kromě toho odtajnit takovou informaci může pouze původce utajení, tj. policejní orgán. Proto se navrhuje, aby v těchto případech podal informaci dotčené osobě sám policejní orgán. Plnění informační povinnosti z jeho strany je pak podmíněno tím, že je státním zástupcem nebo soudem vyrozuměn o pravomocném vyřízení věci (tato povinnost státního zástupce a soudu bude dále zdůrazněna ve vnitřních předpisech). Dále se v souladu s požadavky judikatury Evropského soudu pro lidská práva, v níž Soud vyžaduje, aby byla dotčená osoba informována o tom, že byla odposlouchávána, ihned, jakmile to bude možné, aniž by byl ohrožen cíl vyšetřování (Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek pléna ze dne 6. září 1978, § 57 a 58), zakotvuje povinnost orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat, zda stále trvá důvod pro nepodání informace dotčené osobě – pokud zjistí, že důvod odpadl, informaci dotčené osobě podají. Přezkumnou povinnost se pak navrhuje omezit uplynutím objektivní promlčecí doby podle zákona č. 82/1998 Sb., která činí 10 let od okamžiku, kdy nastala právní skutečnost, s níž je spojen vznik nemajetkové újmy, tj. v tomto případě od okamžiku vydání nezákonného příkazu. Obdobná úprava se pak navrhuje i ve vztahu k příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a tr. řádu.

Tato úprava by měla přispět k zefektivnění plnění informační povinnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení a posiluje garance, že informační povinnost vůči dotčené osobě bude splněna.

K bodu 15 (§ 88a odst. 1)

Lze předpokládat, že v řadě případů bude ke spáchání nového trestného činu zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření docházet prostřednictvím telekomunikačního provozu, tj. rozesíláním e-mailových zpráv. Pro řádné objasnění bude často nutné přistoupit ke zjišťování údajů o telekomunikačním provozu, neboť tohoto úkonu půjde jen obtížně věc dostatečně objasnit.

K bodům 18, 19, 43 až 46 (§ 128 odst. 3 a 4, § 265r odst. 8 a 9 a § 274a odst. 1 a 2)

Po vzoru zahraničních úprav a s ohledem na to, že vyhlášení rozsudku má být jasné a výstižné, se navrhují změny v právní úpravě vyhlašování rozsudku. Návrh vychází z toho, že popis skutku, který je součástí výroku, je mnohdy velmi rozsáhlý a obsahuje řadu detailních informací (např. o typu ukradených vozidel, jejich registrační značce atd.), jejichž čtení vede k zbytečnému zatížení předsedy senátu, ale i k zatížení stran a veřejnosti, které na vyhlášení rozsudku zajímá zejména otázka, zda bude obviněný uznán vinným nebo nevinným a jaký trest mu bude uložen. Namísto slavnostního okamžiku vyhlášení rozsudku pak v praxi předseda senátu mnohdy dlouhou dobu monotónně čte skutkové okolnosti, při čemž nejsnáze udělá chybu, při nezájmu stran a veřejnosti. Tuto nežádoucí situaci se navrhuje odstranit a umožňuje se zejména v případě rozsáhlého popisu skutku, aby ústně předseda senátu přednesl pouze podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska vymezení skutku tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným (tj. nemusel by např. uvádět sériová čísla odcizených bankovek a další detailní skutkové okolnosti), a ve zbytku by odkázal na písemné vyhotovení výroku rozsudku, které předloží stranám. Pokud by se jednání účastnila veřejnost, je předsedovi senátu dána možnost, aby znění výroku promítl také na stěnu či je jinak zpřístupnil veřejnosti. To se považuje za vyhlášení rozsudku (byť zjednodušené v tom smyslu, že by se ústně nevyhlašoval přesně celý výrok).

K bodům 20 a 21 (§ 129 odst. 1 a § 131 odst. 1)

Nově se doplňuje, že pokud je rozsudek vyhlašován podle § 128 odst. 3 tr. řádu, musí být vyhotovení rozsudku ve shodě s tím, jak byl rozsudek vyhlášen ústně, jakož i s písemným zněním plného výroku, které bylo předáno stranám. Ustanovení o opravě a vyhotovení rozsudku se upravuje (po vzoru občanského soudního řádu a i po vzoru některých zahraničních úprav) tak, že zjevné nesprávnosti a chyby v psaní a počtech lze v rozsudku opravit nejen tak, aby byl shodný s tím, který byl vyhlášen, ale i tak, aby dával smysl – např. umožňuje se oprava chyby v označení odstavce (označen číslem, které ale podle právní věty soud neužil), chyby ve jménu, příjmení, datu narození, registrační značce propadlého vozidla apod., kterou takto předseda senátu při vyhlášení přečetl, ale též oprava chybného součtu apod. Oprava cestou opravného prostředku je zbytečně zdlouhavá a nákladná a nepřispívá k efektivnímu výkonu rozsudku. Je naprosto nesmyslné rušit rozsudek jen kvůli opravě např. početní chyby. Proti rozhodnutí o opravě bude přípustná stížnost, kromě toho při opravě chyby ve výroku běží nová lhůta pro podání řádného opravného prostředku – např. při navýšení škody při opravě chybného součtu. Práva obviněného tak jsou dostatečně chráněna. Navržená úprava přispěje k efektivitě a rychlosti trestního řízení.

K bodu 22 (§ 131 odst. 4)

Podle novelizovaného ustanovení se po právní moci usnesení o opravě oprava rozsudku provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se za tím účelem vyžádají od osob, jimž byly doručeny. V současné době, kdy se většinově (vždy obhájcům a státním zástupcům, obviněným i poškozeným právnickým osobám) zasílají rozhodnutí v elektronické podobě do datové schránky, působí dané ustanovení nerozlišující opisy v listinné a elektronické podobě jako anachronismus.

K bodům 23 a 24 (§ 158e odst. 4)

Novelizované ustanovení se doplňuje o omezení doby, na kterou může být použití agenta povoleno, kdy k takovému povolení bude moci dojít maximálně na dobu šesti měsíců. Cílem této změny je posílení procesních záruk při využívání tohoto operativně pátracího prostředku a lze ji vnímat jako jistou protiváhu nově koncipovaným podmínkám nestíhatelnosti. Časově omezené je i případné prodloužení tohoto povolení, které může být vydáno pouze na základě nového návrhu, který obsahuje i vyhodnocení dosavadní činnosti agenta.

K bodu 25 (§ 158e odst. 6)

Navrhuje se zavést výslovný zákaz policejní provokace, který vychází ze samotných principů právního státu. Jak konstatoval i ESLP ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku (č. 25829/94, rozsudek ze dne 9. června 1998), pokud byl skutek, za který byl obžalovaný odsouzen, vyprovokován policií, znamená to bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces, i kdyby samotné trestní řízení proběhlo v souladu s dalšími procesními zárukami.

K bodu 26 (§ 158e odst. 7)

Navrhované ustanovení § 158e odst. 7 tr. řádu nahrazuje dosavadní beztrestnost agenta výjimkou ze zásady legality, pro jejíž uplatnění ale musejí být splněny podmínky uvedené v návětí tohoto ustanovení (pozitivní podmínka) a zároveň zde nesmí být žádná z okolností uvedených v písmenech a) až d) (negativní podmínky). Aby nemohl být agent stíhán, je především nutné, aby se trestného činu dopustil s cílem odhalit pachatele trestné činnosti uvedené v § 158e odst. 1 tr. řádu nebo s cílem takové činnosti předejít. Na rozdíl od současné úpravy beztrestnosti již nebude nutné, aby se agent účastnil nebo podporoval činnost organizované zločinecké skupiny nebo aby se účastnil činnosti teroristické skupiny, rozhodující bude, jestli půjde o trestnou činnost uvedenou v § 158e odst. 1, nikoliv o to, zda má souvislost s organizovaným zločinem. Dalším cílem úpravy je naplnit požadavky praxe, kdy jsou agenti v zájmovém prostředí vystavováni různým zkouškám „spolehlivosti“ a současný právní rámec jim nedává možnost jejich absolvování a splnění služebního úkolu. Současná právní konstrukce beztrestnosti agenta, která je založena na pozitivním výčtu trestných činů, za které agent není trestně odpovědný je spojena s řadou rizik, zejména nutí agenta, aby spoléhal na okolnosti vylučující protiprávnost jako je krajní nouze a přípustné riziko, což je spjato s velkou mírou právní nejistoty, která je při nasazení agenta nežádoucí. Nasazení agenta je možné jen za velmi přísných podmínek v případech, kdy je využití jiného operativně pátracího prostředku neúčinné. Je tedy legitimní, aby zájem společnosti na vyšetření závažných trestných činů byl privilegován před potrestáním policisty, který se pohyboval v zájmovém prostředí a který svou činností napomohl k tomu, aby byla taková trestná činnost odhalena. V zájmu společnosti a státu rovněž je, aby takový agent, který podstupuje značné riziko, mohl během svého působení spoléhat na to, že nebude potrestán (nedopustí-li se excesu). Nebyla přejata slovenská úprava, podle které není excesem agenta, pokud „byl k činu donucený zločineckou skupinou, nebo teroristickou skupinou, ve které působí, nebo pokud spáchá takový čin v důvodné obavě o život nebo zdraví své nebo blízké osoby“, neboť taková formulace by mohla činit aplikační potíže. Tímto ustanovením nejsou dotčena ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost podle § 28 až 32 tr. zák., ustanovení o zániku trestní odpovědnosti za přípravu zvlášť závažného zločinu podle § 20 odst. 3 tr. zák., o zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu podle § 21 odst. 3 tr. zák. a ustanovení o účinné lítosti podle § 33 tr. zák. Zároveň nejsou dotčena zvláštní ustanovení o beztrestnosti při nadržování podle § 366 odst. 2 tr. zák., nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 2 tr. zák., a ustanovení o beztrestnosti při neoznámení trestného činu podle § 368 odst. 2 tr. zák. • k § 158e odst. 7 písm. a) Výčet trestných činů, za které bude agent stíhán vždy, je inspirován slovenskou právní úpravou, přičemž trestné činy, jejichž objektem je život nebo zdraví a trestné činy poruchové, které jsou spojeny se zvlášť závažným následkem [viz písm. b)] nebyly na rozdíl od slovenské právní úpravy do výčtu zahrnuty, neboť by to bylo nadbytečné. Prvním z těchto trestných činů, pro jejichž spáchání bude agent stíhán, je mučení a jiné nelidské zacházení podle § 149 tr. zák. Právo nebýt mučen ani podroben krutému nebo nelidskému zacházení je právem absolutním jak podle čl. 7 odst. 2 Listiny, tak podle čl. 3 Úmluvy. Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je za nelidské zacházení nutno považovat i pouhou hrozbu mučení, je-li bezprostřední a reálná (srov. Gafgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek ze dne 1. června 2010) a takové jednání musí být účinně a řádně vyšetřeno za všech okolností (Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998). Následují vybrané trestné činy proti důstojnosti v sexuální oblasti doplněné o trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 tr. zák. Dále jsou ve výčtu zahrnuty trestné činy ohrožující vzdušný dopravní prostředek, civilní plavidlo a pevnou plošinu a vybrané trestné činy proti základům České republiky, cizího státu a mezinárodní organizaci, u kterých teoreticky přichází v úvahu, že by je mohl páchat agent během svého nasazení. U trestných činů zmiňovaných v odůvodňovaném ustanovení tak převažuje zájem státu na řádné činnosti agenta nad tím, aby došlo k postihu za uvedená jednání, pokud agent nejednal zjevně nepřiměřeně. Kritérium pro zařazení určitých trestných činů do toho výčtu tak není typová závažnost trestného činu vyjádřená mechanicky jeho trestní sazbou. Pokud by byl výčet trestných činů založen pouze na výši trestní sazby, došlo by k rapidnímu nárůstu trestných činů, u kterých by byla založena trestnost (resp. stíhatelnost) agenta, a to i v porovnání s dnešním stavem. Došlo by tedy ke značnému omezení využití institutu agenta, což by se negativně projevilo na objasňování závažné kriminality. Korektivem tohoto výčtu, který by sám o sobě nemohl obstát, jsou ale dále podmínky uvedené v následujících písmenech b) až d).

• k § 158e odst. 7 písm. b) V ustanovení § 158e odst. 7 písm. a) tr. řádu je obsažen výčet trestných činů, pro něž bude agent trestně stíhán vždy. Neznamená to však, že pro spáchání jiného trestného činu bude vždy agent beztrestný, resp. nestíhatelný – právní úprava bude doplněna korektivy, které v souhrnu zajišťují, aby institut agenta byl používán v souladu s principem proporcionality. Agent nesmí jednat zjevně nepřiměřeně, tedy především se nesmí dopouštět závažnějšího trestného činu, než je ten, k jehož odhalení je nasazen. Jako příklad zjevné nepřiměřenosti je výslovně stanoveno, že agent svým činem nesmí způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví. Je evidentní, že způsobení tak závažného následku nesmí být ponecháno bez reakce státu v podobě trestního stíhání, navíc není možné, aby se takového jednání mohl dopouštět příslušník policie nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů. Povinnost zahájit a účinně vést účinné vyšetřování v případech, kdy došlo k úmyslnému porušení práva na život, navíc vyplývá z mezinárodních závazků České republiky, především z čl. 2 Úmluvy (viz McCann proti Spojenému království, č. 18984/91, ze dne 27. září 1995). • k § 158e odst. 7 písm. c) Za účelem zvýšení právní jistoty se výslovně stanoví, že agent nesmí trestný čin zosnovat. Zosnováním se přitom rozumí takové jednání, které spočívá nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. • k § 158e odst. 7 písm. d) Dané ustanovení přejímá dosavadní úpravu obsaženou v § 363 odst. 3 a § 312c odst. 3 tr. zák. Jedná se o další pojistku, aby v praxi nedocházelo k tomu, že by agent jednal jako agent provokatér, což by bylo v rozporu s principy právního státu, jak již bylo argumentováno výše.

K bodu 27 (§ 158e odst. 9 a 10)

• k § 158e odst. 9 Dané ustanovení si klade za cíl zvýšení právní jistoty, pokud jde o použitelnost agentem získaných důkazů v trestním řízení. Část praxe se domnívá, že současná právní úprava umožňuje z důvodu absence výslovného omezení (srov. § 88 odst. 6 nebo § 158d odst. 10 tr. řádu) použít takové informace i v jiných trestních řízeních o trestných činech, kde by nebylo možné agenta nasadit. Oproti tomu stojí opačný výklad postavený na zásadě, že použitelnost získaných informací je omezena výčtem uvedeným v § 158e odst. 1 tr. řádu, byť výslovná úprava chybí. Vzhledem k tomu, že použití agenta je nejintenzivnějším operativně pátracím prostředkem, stanoví se nyní najisto, že získané informace lze použít jen u trestných činů uvedených v § 158e odst. 1 tr. řádu, tedy u trestných činů, jejichž vysoká společenská závažnost legitimuje orgány činné v trestním řízení k tomu, aby využily informace získané při použití agenta, byť v jiné věci. Využití získaných informací bude možné i tehdy, pokud s tím souhlasila osoba, do jejíchž práv a povinností bylo nasazením agenta zasahováno. Takové řešení posiluje právní jistotu a zároveň je koncipováno jako prostředek ultima ratio v souladu s touto vůdčí ideou trestního práva.

• k § 158e odst. 10 Ustanovení reaguje na problémy z praxe, kdy dochází k dekonspiraci agenta tím, že obhajoba namítá provokaci agenta a dále tvrdí, že spáchal trestný čin. Vzhledem k tomu, že agent je příslušníkem ozbrojeného sboru, vede vyšetřování Generální inspekce bezpečnostních sborů a osoby, proti kterým byl agent nasazen, mohou získat postavení poškozených, čímž dochází k dekonspiraci agenta a obcházení § 102a tr. řádu. Proto se navrhuje přijmout toto speciální ustanovení.

K bodu 28 (§ 159b odst. 3)

Navrhovaná výjimka ze zásady legality v podobě dočasného odložení trestního stíhání agenta dopadá na případy, kdy se agent dopustí excesivního chování, které nebude kryto navrhovaným § 158e odst. 7 tr. řádu, přičemž okamžité stíhání by zmařilo účel nasazení agenta a tím i odhalení pachatele závažné trestné činnosti či předejití páchání takové činnosti. Jedná se tedy o obdobu dočasného odložení trestního stíhání podle § 159b odst. 1 tr. řádu, přičemž dočasné odložení trestního stíhání agenta bude – s ohledem na důvod jeho zavedení – možné jen po schválení příslušným státním zástupcem, který použití agenta navrhl (tj. státním zástupcem vrchního státního zastupitelství, evropským pověřeným žalobcem nebo evropským žalobcem).

K bodům 29 a 34 (§ 160 odst. 1 a § 179b odst. 6)

Jedná se o legislativně technické změny reagující na přečíslování § 159b (viz příslušný novelizační bod této části).

K bodu 30 (§ 163 odst. 1)

Jako bylo již shora uvedeno, jednání, jež se navrhuje nově postihovat jako trestný čin zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření, lze v dnešní době částečně subsumovat pod trestný čin poškození cizích práv (§ 181 tr. zák.). Obdobně jako u druhého jmenovaného trestného činu se navrhuje zohlednit případné vazby mezi poškozeným a pachatelem trestného činu, kdy v případně, že by poškozený byl osobou v blízkém vztahu k pachateli (§ 100 odst. 2 tr. řádu), může převážit zájem poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo (fakticky) také postižen, nad zájmem státu na trestním stíhání. Nový trestný čin se proto navrhuje zařadit mezi trestné činy, jejichž stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného, je-li poškozený příbuzným obviněného v pokolení přímém, jeho sourozencem, osvojitelem, osvojencem, manželem, partnerem nebo druhem anebo jinou osobou v poměru rodinném nebo obdobném, jehož újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

K bodům 31 až 33 [§ 172 odst. 2 písm. b) až d) a 172 odst. 4]

Stávající úprava zastavení trestního stíhání se doplňuje tak, že sice i nadále zůstává zachována zásada legality, nicméně po vzoru německé a rakouské právní úpravy se výrazněji posilují oportunní prvky v přípravném řízení. Státní zástupce bude mít nově možnost zastavit trestní stíhání, pokud po obstarání všech dostupných důkazů výsledky vyšetřování v dostatečné míře neodůvodňují postavení obviněného před soud a v řízení před soudem zřejmě nelze očekávat zjištění skutečností nezbytných k prokázání viny obviněného ze spáchání skutku, aby osoby zbytečně nebyly stavěny před soud, když je zřejmé, že by to vedlo ke zproštění obžaloby. Taková úprava zamezí tomu, aby docházelo ke zbytečnému vedení dalšího trestního řízení, což je neefektivní a nákladné, difamující pro obviněného a zatěžuje i další osoby zúčastněné na řízení, když je zřejmé, že shromážděné dostupné důkazy včetně důkazů, jejichž provedení lze čekat v řízení před soudem, nebudou postačovat k tomu, aby byl obviněný odsouzen. Pokud bude trestní stíhání zastaveno, může proti tomu podat obviněný stížnost. Nemůže se nicméně domáhat, aby se pokračovalo v trestním řízení (a tím nutit státního zástupce zastupovat obžalobu poté, co sám rozhodl, že pro ni nemá dostatečný důkazní podklad, kdy vůči tomuto rozhodnutí neuplatnil nejvyšší stání zástupce své kasační oprávnění). Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bude, stejně tak jako každé jiné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k přezkumu podle § 174a tr. řádu, nejde-li o rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce.

K bodům 35 a 36 [§ 179g odst. 2 písm. a), § 179g odst. 4, § 307 odst. 2 písm. a) a § 307 odst. 5]

V rámci podmíněného odložení podání návrhu na potrestání a podmíněného zastavení trestního stíhání se může obviněný (podezřelý) zavázat, že se po určitou dobu zdrží určité činnosti, pokud se v souvislosti s ní dopustil přečinu, což obsahově koresponduje s trestem zákazu činnosti. Obdobně se může zavázet i k tomu, že se po stanovenou dobu zdrží držení a chovu zvířat. A priori by nemělo být vyloučeno, aby ve vhodných případech mohlo být uplatnění těchto druhů odklonů spojeno s obdobným závazkem, který bude korespondovat s novými druhy trestů, které bude možné uložit fyzickým osobám (trest plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a trest přijímání dotací a subvencí).

K bodu 37 [§ 188 odst. 1 písm. f) a § 314p odst. 3 písm. e)]

Jedná se o legislativně technickou změnu navazující na změny § 309 tr. řádu.

K bodům 38 a 42 [§ 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 227, § 314c odst. 1 písm. b) a § 314p odst. 4]

Nově zaváděný důvod pro fakultativní zastavení trestního stíhání svědčí z povahy věci pouze státnímu zástupci, který takto může přistoupit k zastavení trestního stíhání místo podání obžaloby.

K bodu 39 (§ 206 odst. 1)

Nově se navrhuje výslovně uvést, že státní zástupce přednese jen podstatné body obžaloby, neboť s obžalobou měl soud i všechny strany možnost se seznámit a pro veřejnost je dostačující přednes v daném rozsahu. Přednesení obžaloby se doplňuje o vyjádření státního zástupce k tomu, zda po jejím podání nastala nějaká skutečnost, která má význam pro řízení (např. že obviněný byl v mezidobí odsouzen v jiné věci). Ve zbytku státní zástupce odkáže na písemné vyhotovení, které mají strany k dispozici.

K bodu 40 (§ 206e)

Aby došlo k důslednému naplnění původního účelu úpravy umožňující prohlášeními obviněného modifikovat rozsah dokazování (prohlášení viny, uzavření dohody a vině a trestu, označení určitých skutečností za nesporné), je nezbytné stanovit nejzazší mez, kdy ještě lze o aplikaci těchto institutů zejména z pohledu dalšího průběhu řízení před soudem (tj. stádia dokazování) rozumně uvažovat. Pokud je dokazování v řízení před soudem již v plném běhu, tj. došlo či právě dochází k výslechu všech zásadních svědků, má využitelnost těchto institutů zcela minimální přínos z hlediska účelu, pro který byl do právního řádu zakotven.

K bodu 41 [§ 223a odst. 1 a § 257 odst. 1 písm. d)]

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na skutečnost, že okolnosti pro schválení narovnání nebudou obsaženy pouze v § 309 odst. 1 tr. řádu, ale nově též v § 309 odst. 2 tr. řádu (viz příslušný novelizační bod této části).

K bodům 47 až 49 (§ 309 až 311)

Ve vyšetřování bylo narovnáním (§ 309 trestního řádu) v roce 2023 vyřízeno jen zanedbatelné množství případů, a to 39 osob. Tento počet byl oproti roku 2022 nižší (-12). Nadále jde o minimální absolutní počty, je to pouhých 0,12 % (-0,05 %) z celkového počtu stíhaných osob. Ve zkráceném přípravném řízení nebyly narovnáním vyřízeny žádné osoby. Celkově bylo tedy v přípravném řízení skončeno řízení za použití narovnání vůči 39 osobám. V poměru ke všem osobám vyřízeným v přípravném řízení (oběma zmíněnými formami) to je 0,05 %. Stále tak lze považovat za relevantní poznámku uvedenou ve Zprávě o činnosti státního zastupitelství za rok 2022 o tom, že „v existující podobě se narovnání využívá sporadicky, a nezmění-li se jeho úprava, zřejmě tomu tak zůstane i do budoucna.“ I s ohledem na závazek vlády plynoucí z jejího programového prohlášení, podle něhož tato vláda bude prosazovat rozšíření konceptu restorativní justice v návaznosti na Strategii restorativní justice pro Českou republiku, bylo zvažováno, jakým způsobem zefektivnit stávající právní úpravu tohoto druhu odklonu. Rovněž bylo zvažováno, zda má smysl zachovávat narovnání vedle podmíněného zastavení trestního stíhání a zda by nebylo účelnější po vzoru rakouské právní úpravy upravit všechny možnosti v rámci jednoho odklonu, tj. o podmíněném zastavení trestního stíhání by bylo možné rozhodnout, pokud se obviněný k činu doznal a buď (i) uhradil nebo jinak odčinil škodu či jinou újmu, zavázal se k její úhradě či učinil jiná potřebná opatření k její náhradě nebo vydal bezdůvodné obohacení trestným činem získané, k jeho vydání se zavázal či učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání nebo (ii) poskytl peněžitou částku ve prospěch obětí nebo (iii) vykonal bezplatně ve volném čase obecně prospěšnou činnost určitého druhu, nebo (iv) se zdržel určité činnosti, v souvislosti s níž trestný čin spáchal, přičemž tyto povinnosti by bylo možné i kombinovat. Ve všech případech by byla stanovena zkušební doba a bylo by možné uložit přiměřená omezení či povinnosti nebo stanovit dohled Probační a mediační služby. Po proběhlé odborné diskusi převážil názor, že je účelné zachovat institut narovnání vedle podmíněného zastavení trestního stíhání, neboť oproti podmíněnému zastavení trestního stíhání poskytuje určité „benefity“ pro všechny zúčastněné. Jeho nesporným benefitem pro obviněného je skutečnost, že při schválení narovnání je trestní stíhání definitivně zastaveno a jsou řešeny pouze občanskoprávní důsledky spáchání trestného činu vůči poškozenému. Pokud se vyrovná s poškozeným, nepodléhá žádným dalším omezením. Orgány činné v trestním řízení nejsou zatěžovány sledováním chování obviněného a nemusejí činit žádná další rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že poškozený musí s tímto odklonem souhlasit, má větší prostor k tomu, aby dosáhl plné satisfakce, a to i ve vztahu k způsobené újmě. Postavení poškozeného bude navíc posíleno v tom směru, že výrok o povinnosti obviněného nahradit v dohodnutých splátkách škodu nebo vydat bezdůvodní obohacení bude představovat exekuční titul, čímž se zlepší vymahatelnost závazku obviněného v případě, že by jej včas a řádně nesplnil. Nenavrhuje se rozšiřování ani bližší specifikace okruhu trestných činů, u kterých lze narovnání uplatnit, vychází se i nadále z hmotněprávní kategorizace trestných činů obsažené v trestním zákoníku, tj. o narovnání i nadále bude možné rozhodnout u přečinů. To odpovídá koncepci, že alternativní způsoby řešení věci mají být uplatnitelné u nejméně závažné kategorie trestných činů. Řešení trestní věci narovnáním mezi obviněným a poškozeným je na místě zejména v případě, že spáchaný čin zasahuje do poměrů poškozeného a navozuje konfliktní stav mezi ním a obviněným. Nenavrhuje se vymezovat konkrétní okruh trestných činů, u kterých lze tento odklon využít, s ohledem na potřebu vždy každý jednotlivý případ posoudit individuálně a zvážit vhodnost tohoto způsobu řešení věci (tj. povaha a závažnost spáchaného činu, motiv jeho spáchání, míra, jakou jím byl dotčen veřejný zájem, osoba obviněného a jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry). Podstatné je, aby existoval poškozený trestným činem, kterým by typicky měla být určitá fyzická, případně právnická, osoba, nelze však vyloučit, že jím může být i obec nebo kraj, popřípadě stát. Jak již bylo uvedeno výše, tento odklon se navrhuje v trestním řádu i nadále samostatně ponechat s tím, že bude více zpružněn a upraven tak, aby byl dostupný pro větší okruh obviněných a zároveň představoval rychlé a efektivní řešení bez zbytečné administrativní zátěže i pro orgány činné v trestním řízení. Úprava podmínek narovnání se zčásti inspiruje rakouskou právní úpravou, přičemž reaguje na kritiku vyslovovanou v odborné literatuře, podle níž je narovnání institutem pouze pro bohaté obviněné, kteří se takto „vykoupí“. Nová úprava více zohledňuje skutečnost, že primárním účelem tohoto institutu je narovnání vztahů mezi obviněným a poškozeným, urovnání konfliktního vztahu mezi nimi a nahrazení či jiné odčinění negativních důsledků spáchání trestného činu vůči poškozenému. Pokud není významně zasažen veřejný zájem, postačí toto narovnání k definitivnímu vyřešení věci a není třeba, aby k tomu přistupovaly další podmínky. Proto se povinnost zaplatit peněžitou částku na pomoc obětem trestného činu ponechává pouze pro závažnější případy, kdy se takový postup s ohledem na okolnosti případu a poměry obviněného jeví být vhodný. Vzhledem k tomu, že obviněný nemusí mít vždy okamžitě dostatečné peněžní prostředky k úhradě způsobené škody nebo újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení, navrhuje se, aby pro účely uplatnění tohoto odklonu postačovalo, aby obviněný okamžitě uhradil nejméně 30 % dlužné částky s tím, že zbytek se zaváže uhradit ve splátkách, a uzavřel o tom s poškozeným dohodu. Předpokládá se, že pokud obviněný uzavře s poškozeným dohodu o náhradě nebo jiném způsobu odčinění škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení, bude výrok o povinnosti obviněného uhradit zbylou škodu nebo vydat zbylé bezdůvodné obohacení poškozenému představovat pro poškozeného exekuční titul (viz návrh § 311 odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 274 odst. 1 o.s.ř.). Tím bude dále posíleno postavení poškozeného. Způsoby, jakými je možné následky stíhaného činu odstranit, budou odvislé od okolností případu, možností obviněného a zejména postoje poškozeného. Byť se upřednostňuje peněžní náhrada, je možné se dohodnout i na opravě poškozené věci, zakoupení jiné namísto odcizené věci, osobní pomoci poškozenému, na tom, že škodu uhradí jiný subjekt (pojišťovna, rodiče), na omluvě, provedení určitých prací pro poškozeného apod. Poškozený má nicméně právo na tu variantu, která je pro něj nejvýhodnější, pokud je toho obviněný schopen. Nově se omezuje právo poškozeného podat stížnost pouze na případy, že rozhodnutí není v souladu s dohodou o narovnání, kterou uzavřel s obviněným, neboť s tímto způsobem vyřízení věci vyslovil souhlas.

V neposlední řadě se navrhuje vypustit povinný výslech obviněného a poškozeného před schválením narovnání, neboť podle zjištěných poznatků představuje jednu z překážek častějšího využívání tohoto odklonu, kromě toho taková úprava absentuje i v zahraničních úpravách. Potřebné informace jsou zpravidla obsaženy v trestním spisu, přičemž státnímu zástupci nebo předsedovi senátu nic nebrání, aby si v případě potřeby informace zjistil dožádáním nebo výslechem, nejeví se však být účelné stanovit předchozí výslech jako obligatorní. Kromě toho se předpokládá aktivní činnost Probační a mediační služby, která bude působit tak, aby věc mohla být ve vhodných případech vyřešena právě cestou narovnání.

K bodu 50 [§ 314e odst. 2 písm. a)]

Trestním příkazem není podle současné právní úpravy možné ukládat nepodmíněný trest. Novela trestního řádu, která tuto možnost vypustila (novela provedená zákonem č. 265/2001 Sb.), tento krok příliš nevysvětluje. Literatura pak k tomu uvádí, že jde o reakci na doporučení Rady Evropy č. R (87) 18 ohledně zjednodušení trestního řízení, které váže konání písemného řízení provedeného soudním orgánem bez ústního jednání „na sankce toliko peněžité a ztrátu práv s vyloučením jakéhokoli trestu odnětí svobody“. K tomu lze nicméně uvést, že v případě uvedeného doporučení se jedná o tzv. soft law, přičemž i v jiných jurisdikcích se můžeme setkat s tím, že trestním příkazem lze uložit i nepodmíněný trest odnětí svobody (viz § 353 odst. 2 slovenského trestného poriadku, švýcarský trestní řád). Ukládání (krátkodobého) nepodmíněného trestu odnětí svobody trestním příkazem přitom zákonné podmínky pro jeho uložení nebrání, a to ani § 55 odst. 2 tr. zák. (bude-li se jednat např. o multirecidivisty, kteří již byli opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, je skutečnost, že na ně již nelze působit jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody, zjevná). K možnosti uložit kratší nepodmíněný trest odnětí svobody trestním příkazem je možné dodat, že tímto způsobem bude i reagováno na problém tzv. kumulace trestů, kdy lze předpokládat, že soudce v případech, kdy již má být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, tento trest neuloží nikoliv proto, že by se domníval, že jde ještě na obžalovaného výchovně působit jiným trestem, ale proto, že mu to umožní věc rychle vyřídit trestním příkazem.

K bodům 51 a 52 [§ 314e odst. 2 písm. e) až g)]

Tresty zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí, které nově bude možné uložit i pachateli – fyzické osobě, jsou svojí povahou de facto zvláštními druhy trestu zákazu činnosti, není proto důvodu, proč by je nemohlo být možné uložit trestním příkazem, kterým trest zákazu činnosti uložit lze. Shodně jako u zákazu činnosti (a shodně i se současnou úpravou trestního příkazu podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) bude možné tyto tresty trestním příkazem uložit v maximální délce pěti let, tedy v délce, která je oproti obecné úpravě snížena, pokud jde o horní hranici, na polovinu. Stejné omezení se navrhuje i ve vztahu k trestu zákazu držení a chovu zvířat.

K bodu 53 (§ 314e odst. 3)

Třebaže i pro povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací při uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu platí, že soud musí přihlédnout ke stanovisku pachatele, jeho zdravotnímu stavu a k možnostem jejich uložení (viz odkaz na § 64 tr. zák. v nově navrhovaném § 82 odst. 3 a § 85 odst. 3 tr. zák.

v příslušných novelizačních bodech části první), stanovuje se v případě uložení této povinnosti trestním příkazem povinnost předjednat její uložení s Probační a mediační službou, stejně jako je tomu dnes v případě, kdy soudce chce uložit trestním příkazem trest obecně prospěšných prací. Předjednání výrazným způsobem snižuje riziko toho, že trest obecně prospěšných prací bude uložen v nevhodných případech, v případech, kdy díky negativnímu postoji pachatele nedojde k jeho výkonu a bude následně rozhodováno o jeho přeměně apod., což je zřejmé z praktických zkušeností Probační a mediační služby (data Probační a mediační služby prokazují vyšší podíl úspěšnosti výkonu trestů, které byly předjednány a doporučeny, v porovnání s tresty bez předjednání nebo s tresty, u kterých nebyla sankce doporučena), což samozřejmě platí i pro případy ukládání obsahově obdobné povinnosti v rámci podmíněně odložených trestů odnětí svobody.

K bodu 54 (§ 314e odst. 5)

Do odůvodňovaného novelizačního bodu se promítá změna poměru mezi počtem nezaplacených denních sazeb a délkou přeměněného trestu odnětí svobody (viz příslušný novelizační bod části první), k věcné změně nedochází.

K bodům 56 a 57 (§ 314l)

Pokud jde o řízení o přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, v § 88 a 88a tr. řádu navrženým vynětím osob, které mohly proti nezákonnosti výše uvedených úkonů brojit v řízení před soudem, z okruhu osob oprávněných žádat o přezkum podle oddílu sedmého hlavy dvacáté trestního řádu se odstraňuje dosavadní neřešená dvoukolejnost přezkumu téže otázky v řízení ve věci samé na straně jedné a Nejvyšším soudem v rámci přezkumného řízení na straně druhé. Pro případ, že by příkaz směřoval vůči více osobám a jen jedna z nich by mohla napadat zákonnost příkazu v řízení před soudem, se upravuje, že Nejvyšší soud v řízení podle oddílu sedmého této hlavy přezkoumá zákonnost příkazu jen v takovém rozsahu, v jakém takový přezkum nebyl proveden v řízení před soudem.

K bodu 58 (§ 314q odst. 2)

K odůvodnění tohoto novelizačního bodu lze odkázat na odůvodnění novelizace § 206 odst. 1 tr. řádu (viz příslušný novelizační bod této části).

K bodu 59 (§ 314r odst. 5)

V tomto novelizačním bodě se jednak reaguje na skutečnost, že nově zaváděný důvod pro fakultativní zastavení trestního stíhání svědčí z povahy věci pouze státnímu zástupci, který takto může přistoupit k zastavení trestního stíhání místo podání obžaloby, a dále se provádějí legislativně technické změny navazující na změny § 309 tr. řádu.

K bodu 60 (nový oddíl první v hlavě dvacáté první)

Dnešní hlava dvacátá první (§ 315 až 365 tr. řádu) obsahuje oddíly druhý (§ 320 a násl. tr. řádu) až devátý, oddíl první (původní § 316 až 319 tr. řádu) však byl zrušen, kdy tak stávající ustanovení § 315 tr. řádu není zařazeno do žádného oddílu. Uvedené se v souvislosti se zakotvením nového § 316 napravuje.

K bodům 61, 63, 67, 68, 71 a 72 (§ 316, § 330 odst. 1, § 334g odst. 1, § 340b odst. 1, § 350k odst. 5 a § 350l odst. 4)

V rámci úpravy vykonávacího řízení se s ohledem na poznatky z aplikační praxenavrhuje, aby ve všech případech, kdy soud má ve stanovené zkušební době podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody či podmíněného propuštění, uložení jiného alternativního trest či uložené přiměřené povinnosti, přiměřené omezení či výchovné opatření sledovat, zda odsouzený vede řádný způsob života a dodržuje uložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost anebo výchovné opatření, aby na podkladě obdržených poznatků státního zástupce nebo Probační a mediační služby či nově na základě sdělení soudu podle § 316 tr. řádu, které zakládají důvod pro nařízení výkonu uloženého trestu nebo jeho přeměnu na jiný či náhradní trest nebo pro uložení dosud neuloženého přiměřeného omezení nebo uložení přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, či zda ponechá podmíněné odsouzení v platnosti, předseda senátu bez zbytečného odkladu nařídil veřejné zasedání či učinil jiný úkon směřující k rozhodnutí předvídanému trestním zákoníkem. Obdobná povinnost je stanovena i ve vztahu k státnímu zástupci, rozhodl-li o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání či (nově) o podmíněném upuštění od trestního stíhání.

K bodům 62 a 64 (§ 329 odst. 2 a § 330a odst. 3)

Jednou ze změn navrhovaných v předložené novele trestního zákoníku je i rozšíření možností soudce více individualizovat trest, kdy při podmíněném odsouzení (ať již prostém nebo s dohledem) bude možné uložit i povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací, obdobně, jako je to již dnes možné při podmíněném propuštění podle § 88 odst. 2 tr. zák. (viz příslušné novelizační body části první). Na výkon této povinnosti se použijí ustanovení o výkonu trestu obecně prospěšných prací s výjimkou ustanovení § 338a tr. řádu, které se z povahy věci neužije (místo toho se na rozhodnutí o zrušení zároveň uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření v případě podmíněného odsouzení užije § 330 tr. řádu). Kontrolu plnění této povinnosti vykonává Probační a mediační služba, a to ze zákona, tj. kontrolou plnění této povinnosti ji není zapotřebí pověřovat. Obdobně jako v případě trestu obecně prospěšných prací platí, že povinnost vykonat bezplatně ve svém volném čase práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací se vykonává v obvodu okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí. Mimo tento obvod může být tato povinnost vykonávána pouze se souhlasem odsouzeného.

K tomu lze např. odkázat na Koncepci strategie rozvoje probace a mediace do roku 2025, která v této souvislosti uvádí: „Pro účinnost alternativních trestů je zásadní také rychlá reakce na porušení podmínek výkonu trestu pachatelem. Problematická je však rychlost odezvy soudů na zprávy PMS. Dle výzkumu sankční politiky je dokonce největším problémem při realizaci dohledu. Kriticky se v tomto ohledu k práci soudů vyjádřily tři čtvrtiny vzorku probačních úředníků. Společným jmenovatelem byla malá (či dokonce žádná) odezva na zprávy PMS o porušení podmínek dohledu. Pro zachování smyslu alternativního trestu a respektu pachatelů vůči PMS musí systém rychle a adekvátně reagovat na zjištění porušení podmínek trestu.“

K bodu 65 [§ 331a odst. 1 písm. d)]

Pokud bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění za současného rozhodnutí, že podmíněně propuštěný má ve zkušební době vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací, odkazuje současný text trestního řádu i na přiměřené užití § 338a tr. řádu. Toto ustanovení se však z povahy věci neužije (místo toho se na rozhodnutí o zrušení zároveň uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření užije § 332 odst. 1 tr. řádu). Navrhuje se tak tento nesprávný odkaz napravit.

K bodu 66 (§ 333 odst. 3)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na změny ve struktuře § 89 tr. zák. (viz příslušný novelizační bod části první).

K bodům 69 a 70 (nadpis § 350 a § 350 odst. 6)

Trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí bude po účinnosti tohoto návrhu zákona možné uložit i fyzickým osobám. Podmínky pro uložení těchto trestů se proto přesouvají ze zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim do trestního zákoníku (zejména do § 74c až 74f tr. zák.), do trestního řádu jsou pak zařazena ustanovení řešící výkon těchto trestů. Jelikož jak trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, tak trest zákazu přijímání dotací a subvencí jsou svojí povahou de facto zvláštními druhy trestu zákazu činnosti, postačí (stejně jako je tomu v současném znění zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) odkázat na obdobné užití ustanovení upravujících výkon trestu zákazu činnosti.

K bodům 73 až 75 [§ 364a písm. a) a b), § 364a písm. a) a § 365 odst. 1]

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb. Zároveň se reaguje na zrušení ustanovení zákona č. 269/1994 Sb., které zakotvovalo kompetenci Nejvyššího soudu rozhodnout, že se na odsouzení občanů České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky a na změnu správce evidence odsouzení, kdy jím již nebude Rejstřík trestů, jehož agenda se přesouvá k 1. lednu 2025 na Ministerstvo spravedlnosti.

K čl. IV – přechodné ustanovení

V § 364a písm. a) tr. řádu se navrhuje mj. změna reagující na zrušení § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., ke kterému došlo k 1. červenci 2024, díky čemuž se tato část ustanovení stala obsoletní. Je nicméně zapotřebí stanovit, že na odsouzení, na která se hledí jako na odsouzení soudem České republiky na základě rozhodnutí, které učinil Nejvyšší soud podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., ve znění účinném před 1. červencem 2024, se vztahují dosavadní pravidla pro určení místní a věcné působnosti pro rozhodování o zahlazení odsouzení.

K části třetí – změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K části čtvrté – změna zákona o výkonu vazby

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K části páté – změna zákona o rejstříku trestů a evidenci přestupků K bodu 1 (§ 1)

Zákon o rejstříku trestů a evidenci přestupků je předpisem, zejména jehož prostřednictvím došlo k promítnutí požadavků rámcového rozhodnutí Rady 2009/315/SVV ze dne 26. února 2009 o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy do vnitrostátního právního řádu. Uvedené rámcové rozhodnutí bylo následně novelizováno, a to směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/884, na což úprava obsažená v zákoně č. 269/1994 Sb. musela rovněž reagovat (novela povedená zákonem č. 130/2022 Sb.). Podle čl. 3 uvedené směrnice nicméně implementační „předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení“. Požadovaný odkaz, který dle Legislativních pravidel vlády má učiněn v úvodním ustanovení zákona (čl. 48 Legislativních pravidel vlády), se proto do zákona č. 269/1994 Sb. doplňuje.

K bodu 2 [§ 2c odst. c) a § 10 odst. 4]

Jedná se o nápravu terminologického nedostatku, neboť předmětem evidence má být podmíněné odložení podání návrhu na potrestání, jak název tohoto odklonu zní (viz § 179g tr. řádu), nikoli tedy „podmíněné odložení návrhu na potrestání“.

K bodům 3, 5 a 6 [§ 2c odst. d), § 9a a § 10 odst. 4]

Podmíněné upuštění od trestního stíhání bude, obdobně jako jiné odklony, evidováno v rejstříku trestů, a to za stejných podmínek, jako podmíněné zastavení trestního stíhání.

K bodu 4 [§ 6 písm. c) a § 16c odst. 1]

Jedná se o legislativně technické změny reagující na přeznačení § 1 na § 1a (viz příslušný novelizační bod této části).

K části šesté – změna zákona o návykových látkách

Vzhledem ke změně společenského nazírání na škodlivost užívání marihuany k rekreačním účelům dospělými osobami se zároveň navrhuje i posunout samotnou hranici mezi trestným činem a přestupkem a část takovéhoto samopěstování zcela legalizovat (viz příslušné novelizační body části první). V současné době se za množství větší než malé (množství trestněprávně relevantní) považuje 5 rostlin konopí či 10 g sušiny, nakládání s menším množství naplňuje skutkovou podstatu příslušného přestupku. Nově − se hranice mezi přestupkem a trestným činem stanovuje na 5 rostlin konopí, 50 g omamné látky konopí, má-li ji pachatel mimo své obydlí, 100 g, má-li ji pachatel ve svém obydlí, − hranice mezi legálním jednáním a přestupkem se stanovuje na 3 rostliny konopí, 25 g omamné látky konopí, má-li ji osoba mimo své obydlí, 50 g, má-li ji osoba ve svém obydlí. Obydlí je vymezeno shodně jako v trestním zákoníku (viz § 133 tr. zák.). Uvedená legalizace se týká pouze pěstování a přechovávání pro vlastní potřebu osobami staršími 21 let, s uvedeným posunem hranice mezi trestným činem a přestupkem pak souvisí navýšení pokuty za tyto „drogové přestupky“, a to z 15 000 na 50 000 Kč. Uvedené se týká zacházení s látkou konopí, která obsahuje více jak 1 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů; pokud bude fyzická osoba zacházet (přechovávat, zpracovávat) s jakýmkoliv množstvím látky konopí s obsahem látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů do 1 % pro vlastní potřebu, bude tak činit protiprávně (rozpor s § 5 odst. 5 zákona o návykových látkách a s Jednotnou úmluvou o omamných látkách z roku 1961, ve znění protokolu z roku 1972), ale nebude za to postižena.

K části sedmé – změna zákona o výkonu trestu odnětí svobody

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K části osmé – změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí

Jedná se o legislativně technickou úpravu reagující na změnu názvu některých trestných činů, které jsou relevantní pro posouzení podmínky bezúhonnosti stanovené v § 23e odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí

K části deváté – změna zákona o Probační a mediační službě

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K části desáté – změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže K bodům 1 až 4 (§ 27 odst. 2, 4 a 5 a § 63 odst. 2)

Změny obsažené v odůvodňovaných novelizačních bodech navazují na navrhované změny v právní úpravě peněžitého trestu, které jsou obsaženy v novelizaci trestního zákoníku (viz příslušné novelizační body části první), přičemž se zachovává stávající pravidlo, že maximální míra postihu mladistvého pachatele může být oproti postihu dospělého pachatele pouze poloviční. V návaznosti na zavedení možnosti uložit peněžitý trest za kterýkoli trestný čin a s tím souvisejících nových pravidel pro určení počtu denních sazeb je třeba upravit počet denních sazeb peněžitého opatření pro mladistvé pachatele tak, aby i jejich počet odpovídal typové závažnosti spáchaného provinění. I v tomto případě se nejvyšší možná výše počtu denních sazeb odvíjí od horní hranice trestního opatření odnětí svobody, kterou lze mladistvému uložit, tj. počet denních sazeb se stejně jako u dospělých pachatelů odvozuje od horní hranice trestní sazby uvedené v trestním zákoníku, která je ale v případě mladistvých modifikována podle § 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže (i v tomto případě se vychází z horní hranice trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku upravené podle pravidel obsažených v § 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, třebaže by v daném konkrétním případě bylo možné uložit výjimečný trest nebo by byly dány podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody). Do odůvodňovaných novelizačních bodů se rovněž promítá i změna poměru mezi počtem nezaplacených denních sazeb a délkou přeměněného trestu odnětí svobody (viz příslušné novelizační body části první).

K bodu 5 (§ 89c odst. 3)

Jedná se o nápravu chyby, neboť o žalobě pro zmatečnost nerozhoduje podle občanského soudního řádu Nejvyšší soud, ale zásadně soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni (§ 235a o.s.ř.).

K čl. XIII – přechodné ustanovení

K odůvodnění tohoto přechodného ustanovení lze odkázat na odůvodnění přechodného ustanovení k trestnímu zákoníku.

K části jedenácté – změna zákona o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství

Navrhovaná změna zapracovává mezi úkony prováděné vyšším úředníkem státního zastupitelství též přípravu a zpracování podkladů souvisejících s podmíněným upuštěním od trestního stíhání a reaguje na změnu úpravy odměňování osob, které podají na žádost orgánů činných v trestním řízení odborné vyjádření, který bude náležet i náhrada jejích výdajů. Kromě toho také návrh legislativně-technicky upravuje § 16 odst. 1 za účelem jeho lepší přehlednosti.

K části dvanácté – změna zákona o výkonu zabezpečovací detence

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K části třinácté – změna zákona o auditorech

Jednou z kontrolujících osob může být i auditor. V rámci právní jistoty se nicméně deklaruje, že jím prováděná činnost podle zákona o TOPO není auditorskou činností [auditorskou činností se podle § 2 písm. c) zákona o auditorech rozumí „provádění povinného auditu, přezkoumání hospodaření podle jiného právního předpisu, pokud toto přezkoumání provádí auditor, ověřování účetních záznamů, ověřování jiných ekonomických informací auditorem, ověřování zprávy o udržitelnosti nebo provádění dalších činností auditorem, pokud tak stanoví jiný právní předpis nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, nebo jiné ověřování účetní závěrky, jiných účetních záznamů nebo jejich částí prováděné auditorem“, k čemuž komentářová literatura uvádí, že „auditorská činnost je širším pojmem, než je povinný audit účetních závěrek. Zahrnuje dle ustanovení zákona nejen provádění povinného auditu, ale také … dalších činností auditorem, pokud je tak stanoveno či vyžadováno jiným právním předpisem“], neboť charakter činnosti při provádění kontroly dle § 37d TOPO je od auditorské činnosti odlišný.

K části čtvrnácté – změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim K bodu 1 (§ 7)

Jedná se o legislativně technickou změnu reagující na změnu názvu trestného činu podle § 194 tr. zák., která byla provedena zákonem č. 123/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

K bodu 2 (§ 12)

Do promlčecí doby se nezapočítává zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání nebo podmíněného odložení podání návrhu na potrestání. Smyslem stavení promlčení v těchto případech je, aby promlčecí doba neběžela, dokud nebylo definitivně rozhodnuto o trestném činu a zatím nebylo zahájeno trestní stíhání anebo nebylo skončeno trestní stíhání meritorním rozhodnutím. Z týž důvodu se navrhuje nezapočítávat do promlčecí doby ani zkušební dobu podmíněného upuštění od trestního stíhání.

K bodům 3 a 8 (§ 14 odst. 1 a § 22a odst. 1)

Navrhovaná změna doplňuje ustanovení § 14 odst. 1 o některé další aspekty, které by soud měl brát v potaz při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Vedle dosavadní činnosti by měl soud u právnických osob zohlednit také jejich zapsaný předmět podnikání, který se od fakticky vyvíjené činnosti může lišit. Výrazný nesoulad mezi oběma kategoriemi pak může být indikátorem zvýšené závažnosti spáchané trestné činnosti.

Počet zaměstnanců obviněné právnické osoby by měl být z hlediska dodržení zásady personality trestu rovněž důležitým aspektem v rámci úvah o druhu a výměře trestní sankce. V případě uložení nepřiměřeného trestu může být právnická osoba ekonomicky nucena přistoupit k hromadnému propouštění zaměstnanců, což ve svém důsledku vede mimo jiné k nežádoucímu dopadu trestu na třetí osoby a potažmo i zvyšování státních výdajů na podporu v nezaměstnanosti. Navrhované ustanovení rovněž zavádí legislativní zkratky „preventivní opatření“ a „nápravná opatření“. Předmětné zkratky představují označení pro veškerá opatření v rámci tzv. compliance programů, přičemž k jejich definici se využívá současné znění § 22a zákona. Zatímco preventivní opatření mají směřovat k předcházení trestné činnosti a musí existovat před spácháním činu, nápravná opatření představují reakci na již spáchanou trestnou činnost právnické osoby za účelem zamezení rizika opětovného spáchání téhož či podobného trestného činu. Existence již zavedených a účinných preventivních opatření je nově zařazena mezi relevantní okolnosti, k nimž by měl soud přihlížet, ačkoliv předchozí existence takového souboru nevedla k úspěšnému zamezení trestné činnosti. Zohledněna by však měla být také případná reflexe právnické osoby po činu, která se může projevit mimo jiné dobrovolným přijetím (nebo přípravou přijetí) nápravných opatření. Oproti současnému stavu, kdy v rámci přihlédnutí k činnosti právnické osoby se zdůrazňuje, že soud má přihlédnout „též k tomu, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost“, navrhované znění nepracuje s tím, že jde o „činnost ve veřejném zájmu“ – k věcnému posunu nicméně de facto nedochází, neboť za „veřejný zájem“ lze považovat zájem, přesahuje soukromé zájmy fyzických nebo právnických osob, a tak splnění této dnešní podmínky vyplývá z podmínek zbývajících (strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost).

K bodu 4 (§ 18)

Oproti dnešní úpravě dochází k těmto změnám:

1) Stávající ustanovení § 18 odst. 1 TOPO stanovuje, že peněžitý trest lze právnické osobě uložit za jakýkoli čin. Toto pravidlo bude zakotveno v trestním zákoníku i pro fyzické osoby, toto speciální ustanovení tak ztrácí svůj smysl a navrhuje se jeho vypuštění (i ve vztahu k právnickým osobám bude na základě § 1 odst. 2 TOPO aplikováno nové znění § 67 odst. 1 tr. zák.). Rovněž tak pro nadbytečnost dochází k vypuštění § 18 odst. 1 věty druhé TOPO, podle které uložení peněžitého trestu nesmí být na újmu práv poškozeného, kterou se pouze prováděla obecná zásada pro ukládání trestních sankcí právnické osobě obsažená v § 14 odst. 3 TOPO (povinnost přihlížet k právem chráněným zájmům mj. i osob poškozených trestným činem); ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé TOPO je ostatně do značné míry po přijetí zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, obsoletní – postupem podle uvedeného zákona lze žádat o uspokojení z výtěžku majetkových sankcí, peněžní prostředky získané výkonem peněžitého trestu tedy mohou být použity k uspokojení majetkových nároků poškozených (ostatně z těchto důvodů došlo již v minulosti ke zrušení ustanovení trestního řádu, které stanovilo, že peněžitý trest smí být vymáhán, jen pokud tím nedojde k zmaření uspokojení majetkových nároků poškozeného).

2) Druhá změna se týká pravidel pro určení výše denní sazby – podle dnešní úpravy se (vedle obecných kritérií podle § 14 odst. 1 a 3 TOPO) při stanovení výše jedné denní sazby zohlední majetkové poměry právnické osoby. Komentářová literatura k tomu uvádí, že „majetkové poměry trestně odpovědné právnické osoby budou pro účely stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu zřejmé především z povahy, právní formy a velikosti právnické osoby, z objemu majetku, s nímž hospodaří, z jejích příjmů a výdajů, resp. z výsledné bilance, ze stavu peněžních prostředků na bankovním účtu a v hotovosti, ze skutečnosti, zda je podnikatelem či nikoli, atd. (např. u obchodních společností a družstev bude třeba vycházet ze stavu obchodního majetku, obchodního jmění, čistého obchodního majetku a vlastního kapitálu). Při zjišťování majetkových poměrů právnické osoby by se měl soud opírat o její účetní závěrku, o výroční zprávu, o přiznání k daním placeným z majetku a příjmů, o závěry auditora, o výpisy z bankovního účtu apod., a bude- li to nezbytné, i o posudek znalce v tomto směru.“Navrhuje se zdůraznit, že při stanovení výše denní sazby se má přihlížet i k výši čistého obratu za poslední ukončené účetní období, lze-li jej zjistit bez nepřiměřených obtíží, typicky z účetní závěrky (samozřejmě pokud jde o typ právnické osoby, která obrat vykazuje). Obrat je spojen s obchodními aktivitami právnické osoby a vyjadřuje její ekonomickou sílu. Obrat se navrhuje zjišťovat za poslední ukončené účetní období, což je již vyloženo judikaturou v oblasti správního soudnictví (např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 6. 2014, č.j. Afs 57/2011- 1234) jako období, které bezprostředně předcházelo době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Navržená změna přispěje k efektivnějšímu ukládání peněžitého trestu právnickým osobám.

K bodu 5 (§ 21 odst. 1)

Terminologická změna odpovídající navrhovanému znění vymezení trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži (viz příslušný novelizační bod části první).

K bodu 6 (§ 21 odst. 2 a 3 a § 22 odst. 2 a 3)

Trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži a zákazu přijímání dotací a subvencí bude po účinnosti tohoto návrhu zákona možné uložit i fyzickým osobám. Úprava těchto trestů se proto přesouvá do trestního zákoníku a trestního řádu (zejména do § 74c až 74f tr. zák. a § 350 odst. 6 tr. řádu), které se použijí na základě § 1 odst. 2 TOPO i na právnické osoby.

K bodu 7 (§ 22)

Terminologická změna odpovídající navrhovanému znění vymezení trestu zákazu přijímání dotací a subvencí (viz příslušný novelizační bod části první).

K bodům 9 až 11 [§ 24 písm. a) až c)]

V návaznosti na změnu počtu denních sazeb peněžitého trestu, jejichž maximální počet již nebude uveden v trestním zákoníku, nýbrž se bude odvozovat od horní hranice trestní sazby, se upravuje i promlčení výkonu peněžitého trestu u právnických osob tak, aby víceméně korespondovalo s promlčecími dobami u fyzických osob a odpovídalo stávajícímu nastavení jejich délky.

Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 410 - 423

K bodům 12 a 13 (§ 29a a 36a)

Navrhovaná změna dopadá na situace, v nichž je trestní postih právnické osoby v rámci trestního řízení z vyjmenovaných kumulativních důvodů neúčelný. Rozšiřuje tak výjimky ze zásady legality tam, kde je z hlediska veřejného zájmu namístě uplatnění mimotrestních postupů vedoucích ke zrušení právnické osoby, místo vyvození její trestní odpovědnosti. Uvedeného se snaží navrhovaná ustanovení docílit prostřednictvím odložení věci (§ 29a), případně cestou zastavení trestního stíhání (§ 36a), kdy pro uplatnění obou institutů jsou stanoveny totožné podmínky. Postupem podle jiných právních předpisů umožňujících zrušení právnické osoby podle odstavce 1 písm. c) se rozumí zejména postup státního zastupitelství k podání návrhu na zrušení obchodní korporace podle § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, připojenou novelou občanského zákoníku se navrhuje, aby státní zastupitelství mohlo iniciovat i řízení o zrušení právnické osoby dle § 172 obč. zák. Vyloučen však není postup ani podle dalších právních předpisů. Pokud dojde k odložení věci nebo k zastavení trestního stíhání právnické osoby z důvodů, které jsou stanoveny v odůvodňovaných ustanoveních, je státní zastupitelství povinno podat návrh na zrušení právnické osoby s likvidací.

K bodu 14 (§ 37a až 37f)

Navrhuje se zavedení nového odklonu v podobě podmíněného upuštění od trestního stíhání, který se svou povahou blíží podmíněnému zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. řádu. Specifikem tohoto institutu oproti jiným alternativním způsobům řešení trestních věcí je možnost jeho uplatnění i ve fázi prověřování, tedy ještě před zahájením trestního stíhání, pakliže jsou z hlediska důkazní situace jinak splněny podmínky pro postup dle § 160 odst. 1 tr. řádu. Zároveň je však umožněno uplatnění podmíněného upuštění od trestního stíhání právnické osoby i v pozdějších fázích trestního řízení, a to jak po zahájení trestního stíhání, tak i ve fázi řízení před soudem. S ohledem na možnost aplikace tohoto odklonu jak ve fázi před zahájením, tak po zahájení trestního stíhání bylo zvažováno, zda podmínky pro uvedený postup z hlediska paragrafového znění nerozdělit do dvou separátních ustanovení, z nichž by se každé věnovalo jedné ze zmíněných fází trestního řízení. V obou případech však byly podmínky pro aplikaci navrhovaného odklonu zcela totožné, a proto se případně oddělená úprava jeví jako nadbytečná. V rámci zkušební doby lze nad rámec základních podmínek uvedených v § 37b odst. 1 vyžadovat od dotčené právnické osoby další povinnosti, mezi které patří zdržení se určité činnosti, jakož i příprava a zavedení souboru preventivních a nápravných opatření, a to i s případnou kontrolou dle navrhovaného ustanovení § 37d. Postup podle § 38b odst. 2 je přitom vázán na totožná kritéria jako u podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 2 tr. řádu, resp. podmíněného odložení podání návrhu na potrestání podle § 179g odst. 2 tr. řádu. Pro účely řádného průběhu podmíněného upuštění od trestního stíhání se navrhuje zavedení institutu kontroly přípravy a zavedení souboru preventivních a nápravných opatření (§ 37d). Smyslem této kontroly je pravidelné sledování a monitorování právnické osoby ve vztahu k zavádění souboru preventivních a nápravných opatření tak, aby bylo dosaženo účinné nápravy právnické osoby prostřednictvím ozdravení korporátní kultury a vytvoření preventivních záruk proti opětovnému páchání trestné činnosti. U compliance programů se totiž nelze spokojit pouze s jejich existencí, ale je nutné také zajistit jejich reálné uplatňování v praxi. Kontrolu lze do jisté míry připodobnit k dohledu podle § 49 tr. zák., která je však v tomto případě vykonávána auditorem se specializací na výkon takové kontroly (tzv. kontrolující osobou), a to na náklady dotčené právnické osoby. Volba kontrolující osoby je realizována prostřednictvím seznamu potenciálních kontrolujících osob s navrženými plány výkonu kontroly, předkládaným právnickou osobou. Soud nebo státní zástupce pak disponují oprávněním schválit či odmítnout jednotlivé osoby v seznamu na základě posouzení jejich osoby a poměrů a předloženého plánu výkonu kontroly. Obligatorně se přistoupí k jejich odmítnutí za situace, kdy pro poměr navržené osoby k dané věci či k právnické osobě nejsou dány záruky řádného výkonu kontroly. Tímto způsobem je zajištěna rovnováha mezi zájmem veřejnosti na řádném a nezávislém provádění kontroly a zájmem dotčené právnické osoby na ochraně před nežádoucími interními zásahy třetích stran. Způsob výkonu kontroly spočívá v pravidelném podávání zpráv o výkonu kontroly soudu či státnímu zástupci, a to nejméně jednou za rok, nestanoví-li předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce odlišný interval. Dále se po vzoru podmíněného zastavení trestního stíhání, resp. podmíněného odložení podání návrhu na potrestání upravují některé souvislosti důležité pro účely výkonu podmíněného upuštění od trestního stíhání (§ 37e).

K bodům 15 a 16 (§ 39a, 38b, 39 a 40)

Odůvodňované změny reagují na navrhované zavedení nového institutu podmíněného upuštění od trestního stíhání, kdy závazek zdržet se určitého chování, který právnická osoba učiní v souvislosti s upuštěním od trestního stíhání, bude započitatelný do korespondujících trestů, budou-li právnické osobě uloženy (shodně jako v případě jiných odklonů – viz příslušné novelizační body části první).

K čl. XVIII – přechodné ustanovení

Délka promlčecí doby výkonu peněžitého trestu, který byl uložen právnické osobě, je navázána na uložený počet denních sazeb. Jelikož v důsledku změn navrhovaných v trestním zákoníku dojde k navýšení maximálního počtu denních sazeb, je třeba tuto skutečnost zohlednit v rámci přechodných ustanovení – zatímco výkon peněžitého trestu uloženého v 730 denních sazbách se podle dnešní úpravy promlčí až po 30 letech, podle nové úpravy dojde k promlčení výkonu peněžitého trestu uloženého v 730 denních sazbách již po pěti letech. Na posouzení otázky promlčení výkonu peněžitého trestu uloženého právnické osobě podle stávající právní úpravy je proto třeba aplikovat stávající pravidla. Jinými slovy, nová právní úprava promlčení výkonu peněžitého trestu uloženého právnické osobě se uplatní až na peněžité tresty ukládané podle nové úpravy.

K části patnácté – změna občanského zákoníku K bodu 1 (§ 172 odst. 1)

Do § 172 odst. 1 občanského zákoníku se navrhuje doplnit zákonné zmocnění státního zastupitelství k podání návrhu na zrušení právnické osoby (podle § 5 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je státní zastupitelství oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného řízení jen v případech, které stanoví zákon, tj. toto oprávnění musí být explicitně zákonem stanoveno; podle dnešního § 8 odst. 1 písm. i) zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, může státní zastupitelství vstoupit do již zahájeného řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob, návrh na zahájení takového řízení však bez výslovného zákonného zmocnění podat nemůže). Uvedené návrhové oprávnění v aplikační praxi chybí, a to zejména v případech naplnění důvodu zrušení právnické osoby podle § 172 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Doplnění zákonného zmocnění státního zastupitelství k podání návrhu je součástí navrženého mimotrestního řešení problému tzv. prázdných schránek (viz návrh nového § 29a a 36a TOPO).

K bodu 2 (§ 209 odst. 1)

Ke zrušení a následnému zániku právnické osoby v průběhu jejího trestního stíhání v aplikační praxi nedochází ojediněle, a to navzdory § 32 odst. 2 a 3 TOPO. Současnou absenci výslovného zakotvení návrhového oprávnění státního zastupitelství k podání návrhu na zrušení výmazu právnické osoby se sice judikatorní praxe snaží překlenout výkladem [viz rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. 15 Tz 9/2023, podle kterého „zanikla-li (i přes zamezující opatření zejména podle § 30 a § 32 t. o. p. o.) stíhaná obviněná právnická osoba a spatřuje-li státní zástupce veřejný zájem hodný právní ochrany na vyslovení její viny, může státní zastupitelství podat návrh rejstříkovému soudu podle § 209 odst. 1 o. z. na rozhodnutí o zrušení výmazu zaniklé obviněné právnické osoby spojené s rozhodnutím o její likvidaci a jmenování likvidátora. Jinak musí trestní stíhání zaniklé obviněné právnické osoby zastavit podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. (za přiměřeného užití § 1 odst. 2 t. o. p. o.)], nicméně z hlediska právní jistoty je více než vhodné aktivní legitimaci k podání takového návrhu upravit výslovně. Zakotvení tohoto oprávnění představuje jediné účinné řešení, jak státnímu zastupitelství za stanovených podmínek opětovně umožnit dosáhnout obnovení právnické osoby zaniklé v občanskoprávním řízení, ačkoliv její trestní stíhání dosud nebylo ukončeno.

K části šestnácté – změna zákona o obětech trestných činů K bodu 1 (§ 5 odst. 1)

Změna § 5 odst. 1 zákona o obětech trestných činů je promítnutím navrhovaných změn trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196 tr. zák.).

K bodům 2 až 5 [§ 41 odst. 2 písm. a) a § 41 odst. 3 a 4]

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K části sedmnácté – změna zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních K bodům 1 až 4 [§ 29 odst. 1 písm. b), nadpis § 66, § 66, § 75 odst. 1, § 79 odst. 5 písm. f)]

Jedná se o terminologické změny reagující na změnu pojmosloví užívaného zákonem č. 269/1994 Sb., ke které dojde od 1. ledna 2025 s účinností novely zákona č. 269/1994 Sb. provedené zákonem č. 427/2023 Sb.

K bodu 5 (§ 268 odst. 7)

Změna § 268 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních je promítnutím změn navrhovaných v novelizaci trestního zákoníku (viz příslušné novelizační body části první) – změna způsobu stanovení výše trestu odnětí svobody, ve který může být přeměněn nevykonaný peněžitý trest, se uplatní i v případech uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího peněžitý trest, u kterého odsuzující stát v osvědčení připouští možnost přeměnit nevykonaný peněžitý trest v trest odnětí svobody. Tento novelizační bod rovněž reaguje na skutečnost, že počet denních sazeb peněžitého trestu již nebude uveden v trestním zákoníku, ale že maximální počet denních sazeb se bude odvozovat od horní hranice trestní sazby.

K části osmnácté – změna zákona o zbraních a střelivu K bodu 1 [§ 40 odst. 1 písm. b)]

Podle dnešního právního stavu je pro vydání zbrojní licence u vedoucího odštěpného závodu žadatele vyžadována pouze spolehlivost (§ 19), nikoli však bezúhonnost (§ 18), což je zřejmé opomenutí (překážkou pro vydání zbrojní licence je to, že v posledních 3 letech došlo pravomocnému zastavení trestního stíhání vedoucího odštěpného závodu pro úmyslný trestný čin, nikoli však pravomocné odsouzení pro tento trestný čin). Toto opomenutí se navrhuje napravit.

K bodu 2 [§ 40 odst. 1 písm. c) bod 1] a k čl. XXIII (přechodné ustanovení)

V návaznosti na změnu počtu denních sazeb peněžitého trestu, jejichž maximální počet se bude odvozovat od horní hranice trestní sazby a kdy tak bude možné peněžitý trest uložit ve vyšším počtu denních sazeb než podle dosavadní právní úpravy, se navrhuje novelizovat ustanovení, které vymezuje podmínku bezúhonnosti žadatele o vydání zbrojní licence nebo jejího držitele a žadatele o provozování střelnice a podmínku bezúhonnosti stanovenou za účelem vydání zapsané autorizace, tak, aby změna stanovení počtu denních sazeb nevedla k přísnějšímu posuzování této podmínky, pokud by byl peněžitý trest uložen podle stávající právní úpravy nové.

K části devatenácté a k čl. XXV – změna zákona o munici a k přechodnému ustanovení ke změně zákona o munici

V návaznosti na změnu počtu denních sazeb peněžitého trestu, jejichž maximální počet se bude odvozovat od horní hranice trestní sazby a kdy tak bude možné peněžitý trest uložit ve vyšším počtu denních sazeb než podle dosavadní právní úpravy, se navrhuje novelizovat ustanovení, které vymezuje podmínku bezúhonnosti žadatele o vydání muniční licence nebo jejího držitele tak, aby změna stanovení počtu denních sazeb nevedla k přísnějšímu posuzování této podmínky, pokud by byl peněžitý trest uložen podle stávající právní úpravy nové.

K části dvacáté – účinnost

Datum nabytí účinnosti je stanoveno s ohledem na předpokládanou délku legislativního procesu a s přihlédnutím k požadavkům plynoucím z § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Ustanovení, jejichž nabytí účinnosti se navrhuje k 1. lednu 2026 souvisí se zavedením nového druhu odklonu v řízení vedeném proti právnickým osobám, který bude evidován v rejstříku trestů jako další z okolností důležitých pro trestní řízení. Zavedení této evidence s sebou nese potřebu přizpůsobit nové právní úpravě informační systém rejstříku trestů, což vyžaduje zajistit několikaměsíční legisvakanční dobu. K 1. lednu 2026 se rovněž navrhuje nabytí účinnosti částí novelizujících zákon o zbraních a střelivu a zákon o munici, kdy tyto zákony teprve nabývají účinnosti.

V Praze dne 13. listopadu 2024

Předseda vlády:

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.

podepsáno elektronicky

Ministr spravedlnosti:

JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.

podepsáno elektronicky