Důvodová zpráva — zákon č. 284/2023 Sb.

1. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Předkládaný návrh zákona o preventivní restrukturalizaci představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci) (dále také jen „směrnice“). Cílem této směrnice je podle jejích vlastních úvodních ustanovení „přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a odstranit překážky bránící uplatňování základních svobod, například volného pohybu kapitálu a svobody usazování, které vyplývají z rozdílů mezi vnitrostátními právními předpisy a postupy preventivní restrukturalizace, insolvence a oddlužení a zákazů činnosti“. Specificky stran preventivní restrukturalizace úvodní ustanovení č. 2 směrnice vysvětluje, že „Restrukturalizace by měla dlužníkům ve finančních obtížích umožnit i nadále zcela nebo částečně pokračovat v podnikání, a to změnou složení, podmínek nebo struktury jejich majetku a závazků nebo jakékoliv části jejich kapitálové struktury, včetně prodeje majetku nebo částí podniku, nebo stanoví-li tak vnitrostátní právo, fungujícího podniku jako takového, jakož i provedením provozních změn. (…) Rámce preventivní restrukturalizace by měly dlužníkům především umožnit, aby se včas a účinně restrukturalizovali a vyhnuli se tak úpadku, a tím se omezila zbytečná likvidace životaschopných podniků.“. Je nabíledni, že preventivní restrukturalizace optikou evropské legislativy představuje nástroj, jehož včasné a efektivní použití zvyšuje šanci/má za cíl odvrátit úpadek obchodního závodu podnikatele a zachovat jeho další provoz.

Instituty restrukturalizace či preventivní restrukturalizace nejsou českému právnímu prostředí zcela neznámé. Jejich praktická realizace ovšem probíhá zcela mimo institucionalizovaný rámec a odehrává se na úrovni obecného závazkového práva a práva obchodních korporací. Ekvivalentní mechanismy jako je institut preventivní restrukturalizace tedy v českém právním řádu chybí. V současné době představuje jedinou možnost restrukturalizace a „globálního restartu“ obchodního závodu institut reorganizace podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Insolvenční řízení nicméně vykazuje řadu specifických znaků, pro které se k dosažení výše uvedených cílů nehodí. V prvé řadě je určeno pro dlužníky, kteří se nachází ve stavu úpadku nebo alespoň hrozícího úpadku. Účelem insolvenčního řízení není primárně zachránit obchodní závod podnikatele, nýbrž uspořádat majetkové vztahy dlužníka vůči osobám dotčených jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Zachování a obnova provozu obchodního závodu podnikatele je pouze sekundárním cílem (a s ohledem na dostupné statistické údaje cílem v praxi dosahovaným spíše vzácně).

Zahájení insolvenčního řízení s sebou z povahy věci zároveň nese závažné důsledky. Informace o zahájení insolvenčního řízení proti podnikateli je prakticky okamžitě zveřejněna v insolvenčním rejstříku, a to včetně insolvenčního návrhu a dalších důležitých písemností tvořících insolvenční spis. Současně s tím dochází k automatické aktivaci řady suspenzivních pravidel omezujících podnikatele v nakládání se svým jměním. Pro dlužníka aspirujícího na sanační způsob řešení úpadku se s ohledem na výše uvedené i následný průběh insolvenčního řízení jeví relativně nákladným (časově i materiálně), a to přitom bez záruky zamýšleného výsledku, neboť od určité fáze přebírají dominantní roli kolektivní orgány věřitelů. Je totiž nanejvýš logické, že věřitelé sledují vlastní ekonomické zájmy, které zpravidla jsou odlišné od zájmů dlužníka (maximalizace míry uspokojení pohledávek, řízená realizace práv ze zajištění, upřednostnění rychlého likvidačního řešení před kontinuálním procesem uspokojování pohledávek z výsledků ekonomické činnosti, minimální zájem na zachování zaměstnanosti v obchodním závodu podnikatele, minimalizace rizika při poskytování nového financování atd.).

Obecně lze pozorovat, že ochota podnikatelů v úpadku k vedení restrukturalizace (tím méně včasné restrukturalizace) v rámci insolvenčního řízení je mizivá, a to z řady důvodů. Zahájením insolvenčního řízení dochází k omezení dosavadní neomezené míry kontroly provozu obchodního závodu podnikatele, nutnost opatřovat si souhlasy s právním jednáním při provozu obchodního závodu jiných entit. Pominout nelze ani silné psychologické důvody, kdy nejenže zahájení insolvenčního řízení definitivně vystavuje podnikatele realitě svého podnikatelského neúspěchu, ale navíc jej nutí tento neúspěch publikovat ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku. obchodního závodu podnikatele (např. věřitelé, kteří nejsou obchodními partnery podnikatele). Negativní publicita dále zhoršuje přístup podnikatele k úvěrovému financování a zhoršuje postavení obchodní značky podnikatele na relevantním trhu, neboť eventuální noví obchodní partneři logicky zahrnují do úvahy (a promítají do ceny) zvýšené riziko selhání. Málo příjemná je rovněž nutnost zahájit negociaci napříč věřitelským fórem, ve kterém z povahy věci nebývají zastoupeni jen věřitelé naklonění vizi dosáhnout ekonomického ozdravení svého dlužníka.

Výše uvedené lze přiblížit na základních statistických údajích o insolvenčním řízení za období od ledna 2008 do června 2021. Za toto období bylo podáno přibližně 335.000 insolvenčních návrhů, přičemž jen cca 5 % z nich mířilo proti právnickým osobám; zbývající počet připadá na úpadky fyzických osob (tj. zejména řešení spotřebitelských úpadků). Ze způsobů řešení úpadku právnických osob vyplývá naprostá dominance likvidačního konkursu (98,4 %) a naprosto minimální využívání sanační reorganizace (1,6 %). Tyto statistické údaje o využívání reorganizace se navíc vztahují pouze k povoleným reorganizacím, nikoliv úspěšně splněným reorganizacím. Zhruba třetina povolených reorganizací totiž nedospěje ani do fáze schválení reorganizačního plánu (71 z 220 reorganizací povolených do poloviny roku 2020) a další šestina skončí neúspěchem v průběhu plnění schváleného reorganizačního plánu, který je následován prohlášením konkursu (35 z 149 reorganizačních plánů schválených do poloviny roku 2020).Od účinnosti insolvenčního zákona do poloviny roku 2021 tak reorganizaci úspěšně ukončilo přesně 89 podnikatelů (aktivně probíhá dalších cca 50 reorganizací, které by v budoucnu rovněž mohly skončit úspěšně).

Tuto statistiku lze interpretovat různými způsoby, nicméně poměr sanačních a likvidačních způsobů řešení úpadku napovídá, že reorganizace bohužel za současného stavu právní úpravy nepředstavuje – nejen z výše uvedených důvodů – efektivní způsob řešení negativní finanční situace podnikatelů. Nedostatek motivace podnikatelů zahájit včasný ozdravný proces se totiž promítá do odborné veřejnosti dlouhodobě diskutovaného fenoménu opožděného podávání dlužnických insolvenčních návrhů. Na úspěšnosti reorganizací se projevuje obecný problém opožděné iniciace insolvenčního řízení, do kterého podniky často vstupují již v posledním stádiu podnikové krize, což již v úvodu extrémně zvyšuje obtížnost procesu ozdravení.J. Schönfeld ve svém výzkumu ukazuje, že u 94 % podniků, které prošly moratoriem, byl nakonec stejně zjištěn úpadek.Účelem institutu moratoria je přitom rovněž odvrátit úpadek, eventuálně jej lze využít k zajištění dostatku času pro přípravu reorganizační strategie. Tyto teoretické úvahy nicméně selhávají, neboť z výzkumu výše zmiňovaných autorů rovněž vyplývá, že podnikatelé zahajují insolvenční řízení velmi opožděně, a to dokonce až po uplynutí 3 let od okamžiku, kdy se se svými ekonomických ukazateli fakticky dostali do stavu úpadku definovaného insolvenčním zákonem. Jednou z ambicí institutu preventivní restrukturalizace je proto motivovat podnikatele k včasnému řešení svých ekonomických potíží.

Na zákaz diskriminace a na rovnost žen a mužů nemá současná právní úprava žádný dopad. Důvodem je skutečnost, že institut preventivní restrukturalizace v právním řádu ČR neexistuje.

2. Odůvodnění hlavních principů, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Cílem předkládaného návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci je řádně transponovat směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci). V této souvislosti považuje předkladatel za nutné zdůraznit, že řada klíčových prvků návrhu zákona je stanovena směrnicí bez možnosti odchýlení – poukázat lze například na přerušení vymáhání individuálních nároků (implementovaný institutem všeobecného a individuálního moratoria), maximální přípustný požadavek souhlasu dotčených stran v jednotlivých hlasovacích skupinách (nastavený směrnicí na 75 %) nebo podmínky vnucení restrukturalizačního plánu nesouhlasícím skupinám

VÍTKOVÁ, K., ZEZULKA, O.: O východiscích preventivní restrukturalizace a rozdílech oproti reorganizaci. Konferenční příspěvek, září 2020. Dostupné z WWW: < http://www.vyzkuminsolvence.cz/data/files/2020- konference-insolvence-2020/prezentace/03-vitkova-zezulka.pdf>. KUDĚJ, Michal, SCHÖNFELD, Jaroslav, SMRČKA, Luboš. Finanční charakteristiky podniků před vyhlášením moratoria. Politická ekonomie, 67 č. 5, s. 500-506. SCHÖNFELD, Jaroslav a kol. Insolvenční praxe: problémy a výzvy pro léta dvacátá. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 52-53.

dotčených stran (tzv. cross-class cram-down). Úkolem předkladatele bylo mimo jiné zasadit tyto dílčí požadavky do koherentního procesního rámce.

Cílem institutu preventivní restrukturalizace je umožnit podnikatelům ve finančních obtížích pokračovat v podnikání, resp. jim umožnit určitý „ekonomický restart“, a to prostřednictvím flexibilního nástroje, který nabízí širokou paletu restrukturalizačních opatření. Preventivní restrukturalizaci tedy lze definovat jako proces včasného ozdravění podnikatele (resp. ozdravení provozu obchodního závodu), u kterého byla včas rozpoznána podniková krize, a u kterého tato krize ještě nedospěla do stádia úpadku.

Preventivní restrukturalizace směřuje k odvrácení (předejití) úpadku, nikoliv k jeho řešení (řešení úpadku se věnuje insolvenční zákon). Je tedy určena na jedné straně pro podnikatele, kteří do určité míry selhali, pokud se však obchodní závod už nachází fakticky ve stavu úpadku, je na místě využít insolvenční řízení, a nikoliv preventivní restrukturalizaci. Restrukturalizace by tedy měla umožnit podnikatelům ve finančních potížích nadále pokračovat v provozování jejich obchodního závodu, a to po přijetí různé kombinace restrukturalizačních opatření předvídaných sanačním projektem a následně zakotvených do restrukturalizačního plánu, se kterým/se kterou budou vyslovovat souhlas podnikatelem oslovení věřitelé v postavení dotčených stran.

Preventivní restrukturalizace tak směřuje k řešení případů časově předcházejících situaci, kdy obchodní závod začne splňovat podmínky pro zahájení kolektivního insolvenčního řízení, které obvykle představuje ztrátu dispozičních oprávnění a současně ztrátu reziduálního nároku a vlastnických práv k obchodnímu závodu. Preventivní restrukturalizace je naopak postavena na zachování dispozičních oprávnění a možnosti zachování vlastnictví podílů společníkem (který je v českých poměrech obvykle členem statutárního orgánu). Taková restrukturalizace by měla být realizována za situace vysoké míry konsensu podnikatele a jeho věřitelů, nevyžaduje se však konsens úplný; směrnice předpokládá překonání určité nesouhlasící části věřitelů dotčených restrukturalizačním plánem. Oproti insolvenčnímu řízení bude zároveň možné preventivní restrukturalizaci realizovat pouze s vybranými klíčovými věřiteli (tj. věřiteli oslovenými podnikatelem a označenými za dotčené strany) a zbývající část věřitelů, kteří nejsou klíčoví pro provedení úspěšné restrukturalizace obchodního závodu a jejichž pohledávky budou výhledově řádně uspokojovány ve lhůtách splatnosti, ponechat jako věřitele nedotčené.

Míru konsenzu mezi věřiteli dotčenými restrukturalizačním plánem do značné míry průběžně zjišťuje sám podnikatel, a to v průběhu vyjednávání obsahu restrukturalizačního plánu. Svou vizi záchrany obchodního závodu podnikatel prezentuje osloveným věřitelům (dotčeným stranám) již na samotném počátku procesu, při zahájení preventivní restrukturalizace, a to prostřednictvím tzv. sanačního projektu. Za klíčový moment lze následně považovat hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu, které jednoznačně prokáže, jakou podporu svých věřitelů podnikatel ve skutečnosti obdržel. Podpora věřitelů je přitom pro zdárný průběh preventivní restrukturalizace klíčová, neboť brání zániku ochrany přiznané všeobecným moratoriem, umožňuje potvrzení restrukturalizačního plánu restrukturalizačním soudem za výrazně mírnějších podmínek, než zákon stanovuje pro potvrzení nepřijatého restrukturalizačního plánu atd. I po přijetí restrukturalizačního plánu ovšem platí, že jeho účinky jsou omezeny pouze na dotčené strany, které se na preventivní restrukturalizaci a přijetí restrukturalizačního plánu podílely nebo podílet mohly.

Úspěch preventivní restrukturalizace často závisí na tom, zda je podnikateli poskytnuta finanční pomoc za účelem udržení provozu obchodního závodu a unesení nákladů provedení restrukturalizace. Taková finanční pomoc by pak měla být vyňata z působnosti vylučovacích žalob, které směřují k prohlášení takové finanční pomoci za neplatnou či nevymahatelnou. Poskytnutá finanční pomoc tak musí požívat určité míry ochrany v insolvenčním řízení.

Dalším předpokladem včasného zahájení preventivní restrukturalizace je včasné rozpoznání finanční tísně, resp. počínající podnikové krize. Návrh proto předpokládá vytvoření tzv. nástrojů včasného varování, na jehož základě by podnikatelé měli možnost včas rozpoznat případnou finanční tíseň svého obchodního závodu a jeho potenciální směřování k úpadku.

Konečně by podnikatel měl mít rovněž možnost dosáhnout přerušení individuálního vymáhání pohledávek jeho věřitelů s cílem podpořit vyjednávání o preventivní restrukturalizaci a restrukturalizačním plánu a současně mohl pokračovat v činnosti.

Pro přehlednost se důvodová zpráva dále věnuje jednotlivým základním stavebním kamenům preventivní restrukturalizace a hlavním principům návrhu zákona o preventivní restrukturalizace podrobněji:

a) Obecně o preventivní restrukturalizaci

Rámec preventivní restrukturalizace je vystavěn na bázi hybridního postupu. Zvolený typ postupu akcentuje soukromoprávní vyjednávání podnikatele a jeho věřitelů (resp. dotčených stran), přičemž připouští zásahy ze strany soudu toliko v nutných případech, kdy vyvstane potřeba posílit postavení podnikatele při vyjednávání, vyloučit zmaření postupu ze strany některých věřitelů či naopak ochránit věřitele před zneužívajícím jednáním podnikatele. Na rozdíl od insolvenčního řízení, které je z povahy věci procesem konfliktním, si restrukturalizace zakládá na konsenzuálním přístupu, který vyžaduje vysokou míru shody. V úvodních fázích proto zasáhne soud v principu pouze tehdy, požádá-li podnikatel o ochranu před nespolupracujícími věřiteli (tj. přiznáním beneficia přerušení vymáhání individuálních nároků; „moratoria“). Jinak se restrukturalizační věc dostává před soud k meritornímu posouzení až v okamžiku předložení přijatého či nepřijatého restrukturalizačního plánu k jeho potvrzení.

Preventivní restrukturalizace nemá ambici být univerzálním kolektivním uspořádáním (řešením) dluhů podnikatele na rozdíl od insolvenčního řízení [srov. § 1 písm. a) zákona

HAVEL, Bohumil, KUDĚJ, Michal, LOUDA, Lee, SCHÖNFELD, Jaroslav, SCHÖNFELDOVÁ, Dagmar, SEDLÁČEK, Dušan, SMRČKA, Luboš, TOMOLA, Jiří, VÍTKOVÁ, Klára, ZEZULKA, Ondřej. Výstup výzkumného projektu VŠE v Praze, TAČR TL02000467. Signály včasného varování. Varovné signály podnikové krize. Praha, 2020, s. 34. Dostupné z WWW: <https://im.vse.cz/restrukturalizace-a-insolvence/wp- content/uploads/page/1521/TL02000467-V6-vysledek-projektu-EWS.pdf>. „Moratorium“ v daném kontextu přímo nesouvisí s institutem moratoria insolvenčního řízení.

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), (dále jen „InsZ“)]. Týká se pouze těch skupin věřitelů či jiných majetkově zainteresovaných osob (společníků), jejichž pohledávky či jiná práva podnikatel potřebuje restrukturalizovat za účelem vyřešení své hospodářské nedostatečnosti či odvrácení hrozícího úpadku.

Základním předpokladem úspěšnosti restrukturalizace je existence životaschopnosti podnikatele (respektive „provozuschopnosti“ podle terminologie zákona o preventivní restrukturalizaci, tj. schopnosti udržet provoz závodu v režimu going-concern). Při vyhodnocování provozuschopnosti soud při potvrzování restrukturalizačního plánu vyjde z předpokladu provozuschopnosti opřeného o dohodu mezi podnikatelem a dotčenými stranami (vychází se zde z teze, že tyto subjekty musí dobře znát situaci podnikatele, obdržely důležité interní materiály popisující ekonomickou situaci podnikatele, znají specifika trhu a důkladně analyzovaly rizika). Tato teze umožňuje vyloučit restrukturalizační soud v posuzování ekonomické provozuschopnosti dalšího provozu obchodního závodu podnikatele, ke které ostatně bude mít zpravidla méně informací, expertízy, personálních a materiálních prostředků než specializovaní sektoroví věřitelé (banky).

Výše uvedené klade v úvodních fázích restrukturalizace na podnikatele vysoké nároky

– především ještě před vyhotovením restrukturalizačního plánu v relativně krátké lhůtě předložit dotčeným stranám konkrétní projekt restrukturalizace (tj. sanační projekt), ve kterém podnikatel alespoň v hrubých rysech nastíní další fungování a financování provozu svého závodu, obchodní plán, úsporná opatření a návrh řešení vztahů s dotčenými stranami. Nepodpoří-li dotčené strany projekt restrukturalizace, přichází v úvahu řada méně konsenzuálních alternativ (např. ustanovení restrukturalizačního poradce odsouhlaseného předepsaným podílem dotčených stran, oceňování obchodního závodu podnikatele, ověřování splnění testu nejlepšího zájmu věřitelů atd.).

Oproti insolvenčnímu řízení se preventivní restrukturalizace vyznačuje výraznou procesní lehkostí, zejména proto, že její převážná část probíhá na úrovni soukromoprávního vyjednávání mimo formální soudní řízení. Procesní lehkost se projevuje zejména v úvodních fázích tím, že tento postup probíhá mimo klasicky zahajované soudní řízení a soudní jednání nařizovaná podle běžných pravidel, nýbrž postačí faktické vymezení okruhu dotčených stran podnikatelem a bezprostřední zahájení negociace s nimi. Odpadá zde tudíž zejména formální fáze zjišťování „kvazi-úpadku“, přihlašování pohledávek věřiteli i jejich následný přezkum.

Úspěšné absolvování této fáze víceméně vyžaduje absenci zásadních sporů týkajících se portfolia řešených pohledávek. Tento závěr vychází z teze, že existence většího objemu sporných pohledávek vylučuje reálnou perspektivu přijetí restrukturalizačního plánu konsensem věřitelů, a to jednak proto, že je nejisté, kdo věřitelem je či není, a dále též z důvodu vysoké rizikovosti případných dopadů této nejistoty na další fungování a finanční pozici závodu. Na rozdíl od insolvenčního řízení není obecně přípustné do restrukturalizace zahrnout sporné pohledávky, přičemž z důvodu efektivity a flexibility postrádá tento nástroj ekvivalent incidenčních řízení. Sporná práva jsou tedy automaticky vyloučena z preventivní restrukturalizace – tedy i z dotčení restrukturalizačním plánem – a řešena na úrovni klasického civilního řízení nalézacího sporného.

Restrukturalizace se primárně opírá o nalézání dohody mezi podnikatelem a jeho věřiteli, tj. o hledání akceptovatelné ekonomické nabídky věřitelům při zachování provozu závodu. Klíčovým atributem probíhajících negociací je proto maximální omezení dopadů negativní publicity, tj. oproti insolvenčním řízením nebudou informace o probíhající restrukturalizaci soudem bez dalšího uveřejňovány. Odchylky od zásady neveřejnosti se uplatní v případě, že podnikatel požádá o univerzální ochranu před vymáháním pohledávek všech věřitelů, případně se vydá cestou jiné procesní strategie, která výrazným způsobem zasahuje do práv a povinností dotčených stran (nebo třetích osob), které je proto nezbytné v reálném čase o této skutečnosti informovat prostřednictvím zveřejnění písemnosti v restrukturalizačním rejstříku. Volbou procesní strategie tedy podnikatel určuje, zda bude vystaven účinkům publicity, nebo zda se obejde bez speciální ochrany či jiné intervence restrukturalizačního soudu.

Pro tyto případy se jako nejvhodnější řešení jeví převzít osvědčený způsob hromadného doručování vyhláškou, a to skrze nový (veřejný přístupný) restrukturalizační rejstřík. Účelem rejstříku však má být informování věřitelů (veřejnosti) o zásadních procesních událostech, nikoliv zrcadlit celý restrukturalizační spis. Obecně se tedy setrvává na zdrženlivém postoji ke zveřejňování údajů o probíhající preventivní restrukturalizaci podnikatele. Oproti stávajícímu insolvenčnímu rejstříku tedy restrukturalizační rejstřík nabídne jednodušší strukturu a omezený obsah.

b) Zahájení preventivní restrukturalizace a charakteristika restrukturalizačních řízení

Pojem preventivní restrukturalizace nelze zaměňovat s pojmem restrukturalizačního řízení. Preventivní restrukturalizací ve smyslu předloženého návrhu rozumíme celkový rámec, v němž ozdravení podnikatele probíhá. Restrukturalizační řízení představuje pouze ten úsek, ve kterém se řeší určité dílčí otázky související s preventivní restrukturalizaci ve formálním soudním řízení vedeném před restrukturalizačním soudem. V průběhu preventivní restrukturalizace může restrukturalizační řízení probíhat zcela pasivně, bez aktivní intervence restrukturalizačního soudu nebo restrukturalizačního správce, a to dokonce i bez nevyhnutelného potvrzení restrukturalizačního plánu. Vše do značné míry odvisí od postupu podnikatele a míry konsenzu mezi ním a dotčenými stranami. Ve scénáři, kdy dojde v průběhu vyjednávání restrukturalizačního plánu k nalezení univerzální shody a kde tedy nedojde ke vzniku žádného sporu vyžadujícího autoritativní intervenci restrukturalizačního soudu, může preventivní restrukturalizace proběhnout víceméně bezvýhradně na soukromoprávní úrovni.

Teoretická konstrukce celého systému stojí na klíčovém čl. 4 odst. 5 směrnice, dle kterého může být rámec preventivní restrukturalizace „tvořen jedním nebo více postupy, opatřeními nebo ustanoveními, z nichž některé mohou být uplatňovány mimosoudně“. J. Garrido architekturu takového procesu nazývá hybridním postupem (hybrid procedure). Koncepci hybridních postupů řadí zhruba do poloviny pomyslné škály potenciálních modelů, které od sebe odlišují atributy formálnosti vedení procesu, objemu zachovaných dispozičních

GARRIDO, M. J. Out-of-Court Debt Restructuring. The World Bank Studies, 2012. ISBN: 978-0-8213-8956-0, s. 47 an.

oprávnění dlužníka a ingerencí orgánu veřejné moci. Výhody hybridního postupu spočívají v rychlosti a efektivitě jejich vedení, adaptabilitě na různé procesní scénáře a cíleném využití omezení práv různých subjektů pouze v případech nutnosti (tj. nikoliv preventivně). Tím se zvyšuje celková kapacita justičního systému, který není nucen kontinuálně vést soudní řízení a vykonávat kontinuální dohled nad průběhem takového postupu. Břímě přípravy preventivní restrukturalizace leží primárně na podnikateli, který využívá standardních soukromoprávních nástrojů civilního a závazkového práva k vedení negociací s označenými věřiteli.

Preventivní restrukturalizaci zahajuje podnikatel, a to výzvou adresovanou vybraným věřitelům (dotčeným stranám), ve které vyzývá k zahájení vyjednávání o obsahu restrukturalizačního plánu. V této fázi podnikatel nutně zná svou ekonomickou situaci, dovede identifikovat hlavní příčiny svého stavu a má alespoň rámcovou představu o opatřeních, které je potřeba přijmout za účelem ozdravení nebo zachování provozu svého obchodního závodu. Tuto skutečnost podnikatel prokáže tím, že dotčeným stranám současně se zasláním výzvy k zahájení negociací zašle též tzv. sanační projekt. Účelem sanačního projektu je vymezit rozsah restrukturalizačních opatření, určit míru zásahu do práv dotčených stran a poskytnout dostatečné množství informací dotčeným stranám o fungování podnikatele a perspektivě jeho záchrany. Zásadně tedy nelze zahájit či pokračovat v preventivní restrukturalizaci, aniž by podnikatel sám aktivně přednesl dotčeným stranám svou vizi a strategii, kterou podpoří podrobnými informacemi o své situaci. Reakci dotčených stran – je-li přijetí sanačního projektu kladné – lze považovat za unesení testu provozuschopnosti podnikatele. Zde se vychází z teze, že nikoliv veřejnoprávní orgán, nýbrž trh sám a věřitelé nesoucí riziko selhání svého obchodního partnera jsou schopni vyhodnotit perspektivu úspěchu ozdravného procesu.

c) Princip neuniverzality účastenství

Platí základní princip, že podnikatel sám vybírá ze svých věřitelů (příp. jiných osob uvedených v zákoně) ty, které potřebuje pro svou úspěšnou preventivní restrukturalizaci. Tento princip vychází z teze, že k úspěšné restrukturalizaci nemusí podnikatel dosáhnout konsenzu se všemi věřiteli, nýbrž pouze s těmi klíčovými (zejm. finančními institucemi a nejdůležitějšími obchodními partnery). Do průběhu vyjednávání tedy není potřeba vtahovat drobné věřitele a obchodní partnery, kterých sice může existovat větší počet, ovšem ani v souhrnu jejich pohledávky řádově nedosahují výši pohledávek dominantních věřitelů. Tyto zákon označuje na tzv. nedotčené strany a ponechává je zcela stranou. Zde platí, že na jejich právním postavení se nic nemění a zůstávají jim zachována veškerá existující práva včetně práva realizovat svá práva ze zajištění, domáhat se soudní ochrany či dokonce podat věřitelský insolvenční návrh (ledaže pochopitelně podnikatel nepožádá o ochranu formou individuálního nebo všeobecného moratoria). Nicméně již z principu sestavování sanačního projektu vyplývá, že podnikatel musí hodnověrně odůvodnit, že závazky vůči nedotčeným stranám budou řádně plněny a jejich pohledávky uspokojovány ve lhůtách splatnosti. Jako optimální lze považovat takový výsledek, kdy nedotčené strany nijak negativně nepocítí preventivní restrukturalizaci podnikatele, či dokonce se o ní ani nedozví.

Současně se zahájením preventivní restrukturalizace podnikatel označí tedy ty dotčené strany a ty z jejich pohledávek, které hodlá zahrnout do restrukturalizačního plánu. Seznam dotčených stran a seznam dotčených pohledávek rovněž zpřístupní všem osobám v nich uvedeným, aby bylo od začátku zřetelně vymezeno restrukturalizační fórum, případně aby bylo možno vyloučit sporné pohledávky z tohoto procesu prostřednictvím provedení tzv. předběžného přezkumu spornosti pohledávky, které probíhá v rámci jednoho typu restrukturalizačního řízení. Dotčené strany tedy získají možnost se k jejich obsahu vyjádřit (tj. v této fázi se identita celého spektra dotčených stran odkryje pouze jim, nikoliv ostatním věřitelům či dokonce veřejnosti). Zabezpečení celého procesu, který by paradoxně mohl akcelerovat úsilí věřitelů urychleně vymoci své pohledávky, je zajištěno především prostřednictvím moratoria.

Až na výjimky se okamžikem sestavení obou seznamů zafixuje okruh dotčených stran i dotčených pohledávek (výjimky jsou připuštěny v případě úspěšného vyloučení pohledávky, za souhlasu většiny dotčených stran nebo u opt-in zahraničních věřitelů ve speciální veřejné preventivní restrukturalizace vyžadovaného nařízením 2015/848 o insolvenčním řízení). Obecně tedy neexistuje žádný opt-in nebo opt-out mechanismus; dotčené strany mohou svůj nesouhlas projevit nepřijetím restrukturalizačního plánu, na postavení nedotčených stran nemá restrukturalizační plán žádný vliv, resp. pro ně není závazný – mechanismus opt-out by vedl k popření účelu preventivní restrukturalizace a popření účelu hlasování, kterému by v případě nesouhlasu bylo možno jednoduše uniknout.

Platí, že pohledávky zaměstnanců a pohledávky z deliktu nejsou restrukturalizačním plánem nikdy dotčeny. Vychází se i z praktického předpokladu, že existence dluhů z pracovněprávních závazků indikuje neprovozuschopnost obchodního závodu, resp. pokročilé stádium finančních problémů. Výše uvedené znamená, že institut restrukturalizace reálně nelze použít v nadkriticky sporných případech.

d) Účel restrukturalizačního plánu

Restrukturalizační plán představuje základní stavební kámen celé preventivní restrukturalizace. Tato písemnost konkrétně vymezuje změny v právech a povinnostech dotčených stran, zejména zásahy do majetkových práv věřitelů (např. odklad splatnosti dluhu, prominutí dluhu), změny struktury majetku podnikatele (prodej zbytného majetku), změny struktury kapitálové struktury podnikatele, získání nových finančních prostředků (vklad stávajících společníků, vstup investora, případně změny v provozních poměrech (různá úsporná opatření). Za pomoci expertní pracovní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti zabývající se transpozicí směrnice a výstupu výzkumného projektu „Vývoj preventivních předinsolvenčních a insolvenčních restrukturalizací podniků ve finančních obtížích, možnosti zvýšení využívání a úspěšnosti těchto postupů pomocí stanovení systému včasného varování a stanovení postupů pro preventivní restrukturalizace“ registrovaného u Technologické agentury České republiky pod evidenčním číslem TL02000467, kterého se Ministerstvo spravedlnosti účastnilo v pozici

HAVEL, Bohumil, KUDĚJ, Michal, LOUDA, Lee, SCHÖNFELD, Jaroslav, SCHÖNFELDOVÁ, Dagmar, SEDLÁČEK, Dušan, SMRČKA, Luboš, TOMOLA, Jiří, VÍTKOVÁ, Klára, ZEZULKA, Ondřej. Výstup výzkumného projektu VŠE v Praze, TAČR TL02000467. Preventivní restrukturalizace: Návrh implementace evropské směrnice do národní právní úpravy. Praha, červen 2020, s. 41-43. Dostupné z WWW: <https://im.vse.cz/restrukturalizace-a-insolvence/wp-content/uploads/page/1521/Vysledek-projektu- TL02000467-V5-Hleg.pdf>.

externího aplikačního garanta, obsahuje návrh zákona z didaktických důvodů a pro usnadnění praxe v úvodních letech účinnosti detailní nabídku nejdůležitějších a v praxi nejvyužívanějších restrukturalizačních opatření.

Zejména pro účely zajištění souladu návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci

s právem obchodních korporací, evropskou legislativou na úrovni kapitálových směrnic, a i z preventivních důvodů návrh stanovuje pro uplatnění vybraných restrukturalizačních opatření další podmínky.

e) Proces přijímání restrukturalizačního plánu věřiteli

Podnikatel v restrukturalizačním plánu rozřadí dotčené strany do hlasovacích skupin. Učiní tak podle obdobného klíče jako v případě reorganizace, tj. na základě podobnostních kritérií. Smyslem rozdělení dotčených věřitelů do skupin je schvalování (hlasování) o restrukturalizačním plánu. Rozdělení dotčených věřitelů do skupin je provedeno podle jejich ekonomického a právního postavení. Dále jsou rozlišeni zajištění a nezajištění věřitelé (každý zajištěný věřitel tvoří samostatnou skupinu kvůli předcházení riziku citelné regulatorní arbitráže v neprospěch reorganizace). Návrh neobsahuje žádná formální pravidla o tvorbě kolektivních věřitelských orgánů, neboť je předkladatelé považují za zbytečná. Tento závěr vyplývá ze způsobu, jakým se určují účastníci preventivní restrukturalizace (nominace podnikatelem) a z faktu, že s těmito účastníky podnikatel musí sám aktivně vyjednávat, přesvědčit je o perspektivě restrukturalizačního plánu a odradit je od využívání prostředků aktivní procesní obrany (např. podání návrhu na nepřípustnost preventivní restrukturalizace z důvodu nepoctivého záměru). To pochopitelně nevylučuje, aby dotčené strany neformálně tvořily užší akceschopné skupiny za účelem zastoupení nepřítomných členů, případně aby si vynutily angažování restrukturalizačního poradce. Konečně sama směrnice označuje za jeden z úkolů odborníka na restrukturalizaci poskytnutí součinnosti při vytváření a vyjednávání restrukturalizačního plánu.

Restrukturalizační plán bude přijat, jestliže se pro jeho přijetí vysloví v hlasování potřebná většina dotčených stran ve všech hlasovacích skupinách. Alternativně lze hlasování nahradit dohodou uzavřenou s požadovanou většinou dotčených stran ve formě notářského zápisu za týchž podmínek (analogie „preventivního pre-pack“).

f) Přerušení vymáhání individuálních nároků (všeobecné a individuální moratorium)

Právní úprava rozlišuje dvě základní varianty moratoria – všeobecné a individuální. Modifikací všeobecného moratoria vzniká i skupinové moratorium s omezeným okruhem dotčených stran, vymezených obecně, např. vlastnostmi jejich pohledávek.

Všeobecné moratorium nabízí podnikateli možnost využít rychlé a účinné ochrany před svými věřiteli. Vyváženost výhod moratoria spočívá v tom, že vedle ochrany ukládá podnikateli také určitá omezení. Cenou za vyhlášení všeobecného moratoria je v první řadě ztráta neveřejnosti preventivní restrukturalizace, neboť rozhodnutí restrukturalizačního soudu se zveřejní v restrukturalizačním rejstříku. Současně dochází k omezení podnikatele v nakládání se svým jměním; omezení odpadne se zánikem všeobecného moratoria. Oproti institutu mimořádného moratoria upraveného v § 127a insolvenčního zákona je rovněž podmínkou, aby podnikatel před podáním návrhu na vyhlášení všeobecného moratoria zahájil preventivní restrukturalizaci (tj. oslovil dotčené strany s pobídnutím k zahájení negociací a zpřístupněním sanačního projektu, který podrobně popisuje ekonomickou situace podnikatele i výhledovou obchodní strategii).

Úvodní délka trvání všeobecného moratoria je omezena na 3 měsíce s možností prodloužení o další 3 měsíce v případě splnění určitých podmínek (tzv. model „3+3“). Do této doby není započítávána doba trvání individuálních moratorií; v každém případě nicméně platí, že kumulovaná délka trvání účinků moratorií na žádnou dotčenou stranu by neměla přesáhnout 12 měsíců.

Individuální moratorium je naproti tomu spíše koncipováno jako defensivní nástroj vůči konkrétnímu věřiteli; existuje zjevná podobnost takového nástroje s předběžnými opatřeními. Působnost individuálního moratoria je výrazně limitována a nezahrnuje převážnou většinu plošných účinků. Fakt, že se neuplatní plošné účinky, je nicméně kompenzován tím, že údaj o individuálním moratoriu se nezveřejňuje v restrukturalizačním rejstříku.

g) Proces potvrzování restrukturalizačního plánu soudem

Cílem fáze přípravy preventivní restrukturalizace je dosáhnout přijetí restrukturalizačního plánu. Ani přijetí ovšem neznamená, že restrukturalizační plán nabude účinnosti. Platí totiž, že všechny restrukturalizační plány, s nimiž procesně relevantním způsobem nesouhlasí dotčené strany (tj. kde dochází k zahrnutí pohledávky nebo jiného majetkového práva do restrukturalizačního plánu za účelem změny výše, pořadí, splatnosti nebo jiné vlastnosti či práva s nimi spojenými), musí potvrdit restrukturalizační soud.

Výchozí princip potvrzování restrukturalizačního plánu restrukturalizačním soudem, který vyplývá přímo ze směrnice, spočívá v odlišných podmínkách potvrzení pro přijaté a nepřijaté restrukturalizační plány. Platí, že podmínky potvrzení nepřijatého restrukturalizačního plánu jsou výrazně přísnější. Vedle obecných požadavků na zákonnost a poctivost se totiž vyžaduje splnění dalších důležitých kritérií, zejména splnění testu spravedlnosti a splnění pravidla absolutní priority. Ověření splnění testu nejlepšího zájmu věřitelů neprobíhá ex offo, nýbrž je vázáno na námitku nesouhlasící dotčené strany.

Pro řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu je významný důraz na urychlení řízení, což zahrnuje i relativně krátké lhůty pro podání námitek proti přijatému restrukturalizačnímu plánu a urychlené vyřizování restrukturalizačním soudem pro účely naplnění požadavku směrnice.

h) Role restrukturalizačních poradců a správců

Úvodem je nutné konstatovat, že preventivní restrukturalizace nevyžaduje ustanovení externích odborníků v každém případě; platí, že u konsenzuálních scénářů probíhajících mimo fázi soudního řízení nebude vyžadován. Je ovšem vnímán praktický význam odborníka pro průběh restrukturalizace i stabilitu vytvořené infrastruktury insolvenčních správců se zvláštním povolením, jejichž využití se tedy předpokládá.

V návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci vykrystalizovaly dvě zcela odlišné role externích odborníků na restrukturalizaci - restrukturalizačnímu poradců a restrukturalizačních správců. Normativní text ovšem upravuje pouze postavení a výkon funkce restrukturalizačního správce coby zvláštního procesního subjektu restrukturalizačního řízení. Role restrukturalizačních poradců není na úrovni tohoto zákona regulována a ponechává se zcela tržnímu prostředí, případně existujícím omezením vyplývajícím z jiných právních předpisů.

Faktickou rolí restrukturalizačního poradce je vykonávat agendu krizového manažera, který přispívá ke shromáždění a analýze informací, a na jejich základě k efektivnímu vyjednávání a sestavování restrukturalizačního plánu, případně ke stabilizaci provozu závodu. Osoba ustanovená pro tento účel by měla disponovat značnou odbornou erudicí a důvěru podnikatele. V mezích zákona ovšem nevykonává žádnou formální funkci a nepředpokládá se, že by vykonávala zvláštní pravomoci, management podnikatele nebo disponovala přístupem k interním materiálům podnikatele nebo soudního spisu. Okruh osob oprávněných vykonávat činnost restrukturalizačního poradce tedy není veřejnoprávními předpisy regulován, neboť se vychází z přesvědčení, že podnikatel z dostupné nabídky služeb zvolí nejefektivnější a nejekonomičtější variantu.

Restrukturalizační správce působí v postavení nezávislého procesního subjektu plnícího kontrolní a analytickou funkci pro restrukturalizační soud, který jej ustanovuje nezávisle na vůli stran a za podmínky jeho nestrannosti a nepodjatosti. Vyskytuje se výhradně v restrukturalizačním řízení, kde plní řadu důležitých úkolů (např. po podání návrhu na provedení předběžného přezkumu spornosti pohledávky vyhodnocuje a indikuje spornost pohledávky pro účely vyloučení pohledávky z preventivní restrukturalizace), respektive v řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu. Restrukturalizační správce vykonává pouze úkoly uložené restrukturalizačním soudem. Jeho přínosem je vnést nezávislý náhled na činnost podnikatele, vytvořit či obstarat podklady pro posouzení vybraných aspektů restrukturalizačního plánu (např. ocenění obchodního závodu podnikatele), posoudit podnikatelem tvrzené informace atd. Role a způsob výběru restrukturalizačního správce vede k tomu, že je akcentována procesní odpovědnost vůči restrukturalizačnímu soudu, vůči kterému vystupuje v podřízeném postavení (vůči účastníkům restrukturalizačních řízení vystupuje nezávisle a nestranně). Jeho odměňování se řídí veřejnoprávními předpisy; náklady obecně nese podnikatel. S ohledem na vyžadovanou vysokou míru právní odbornosti, odpovědnosti a nezávislosti se restrukturalizační správci rekrutuji výhradně z řad insolvenčních správců se zvláštním povolením, kteří se podle současné právní úpravy již zabývají finančními problémy středních a větších obchodních korporací, byť v rámci formálního insolvenčního řízení.

i) Postavení společníků a statutárních orgánů podnikatele

Návrh zákona o preventivní restrukturalizaci reflektuje dopady směrnice na postavení společníků podnikatele na dvou úrovních – společníků a osobám spřízněným společníkům přiznává hlasovací právo výhradně pro účely hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu.

Naproti tomu v případech jiných hlasování (udělování souhlasů, podávání návrhů) hlasovacím právem nedisponují a k jejich „hlasům“ se při stanovování kvora nepřihlíží. Tímto se zabraňuje, aby podnikatel, který si podle principu neuniverzálnosti může zvolit okruh dotčených stran, od počátku netvořil restrukturalizační fórum s převahou jemu spřízněných osob schopných ovlivňovat průběh preventivní restrukturalizace. Řada vnitřních kontrolních mechanismů podle návrhu zákona o preventivní restrukturalizace se totiž opírá právě o souhlas či nesouhlas většiny dotčených stran (zejm. rozšíření či zúžení restrukturalizačního fóra, prodloužení účinků všeobecného moratoria nebo jeho zánik atd.).

V České republice se transpozice drží osvědčeného modelu zapojení společníků do schvalování plánu jako separátně vytvořené skupiny (§ 335 odst. 1 insolvenčního zákona), která ovšem sama o sobě není schopna dosáhnout potvrzení nepřijatého restrukturalizačního plánu a jeho vnucení ostatním dotčeným stranám.

j) Externí financování

Preventivní restrukturalizace řeší podporu externího financování závodu v krizi s cílem zajistit další provoz závodu a překlenout období, ve kterém probíhají jednání o uskutečnitelnosti restrukturalizace včetně její vlastní implementace. Jde především o zajištění a udržení externího (zpravidla bankovního) provozního financování revolvingového typu (financování pracovního kapitálu), a dále o pořadí pohledávek věřitelů z obchodního styku (dodavatelů a zaměstnanců) v případě, že restrukturalizace nebude úspěšná. Poskytovatelé stávajícího financování (ať již finančního či dodavatelského) jsou motivováni k udržení financování restrukturalizovaného závodu z pohledu přednosti jejich pohledávek v případném insolvenčním řízení, respektive omezením možnosti prohlásit poskytnutá plnění za neúčinná. Je vnímáno riziko, že zadrhnutí externího financování provozu závodu v kritickém okamžiku může výrazně prohloubit přechodnou krizi podnikatele.

V případě potřeby dodatečného externího financování úprava umožňuje poskytnutí takovéhoto typu financování včetně zřízení adekvátního nového zajištění. Adekvátnost zajištění z pohledu jeho férové hodnoty vzhledem k potřebné výši dodatečného financování bude posouzena při potvrzování restrukturalizačního plánu v rámci soudního řízení.

k) Ocenění majetku podnikatele

Náležitostí projektu restrukturalizace, a v každém případě samotného restrukturalizačního plánu, musí být i odhad hodnoty podnikatelova majetku provedený podnikatelem. Vznikne-li ohledně hodnoty majetku na základě námitek dotčené strany spor, restrukturalizační soud může uložit restrukturalizačnímu správci, aby například prostřednictvím akcelerovaného výběrového řízení vybral kvalifikovaného soudního znalce, a pověřil jej provedením ocenění za účelem rozhodnutí sporných oceňovacích otázek. Restrukturalizační správce definuje znalecký úkol a sjedná se znalcem termín provedení ocenění a obvyklou odměnu. Náklady ocenění závodu obecně představují transakční náklady použití restrukturalizačního rámce, které nese podnikatel. V případě nedůvodného (poškozujícího)

vyvolání znaleckého ocenění nesouhlasící dotčenou stranou ponese takový subjekt tyto náklady sám.

l) Legislativní nosič, soudní pravomoc a uznání v zahraničí

Legislativním nosičem transpozice je zcela nový právní předpis kombinující hmotněprávní i procesněprávní normy. Byla vyloučena varianta rozšíření insolvenčního zákona, případně i zákona o zvláštních řízeních soudních, zákona o obchodních korporacích či zákona o přeměnách. Tento nový právní předpis vychází z diametrálně odlišných východisek než existující insolvenční zákon (v podrobnostech vizte výše) a volí odlišný procesní postup. Důležitým ideologickým předpokladem preventivního řešení bylo vyhnout se stigmatizaci podnikatele nálepkou insolvence spojené s insolvenčním zákonem a negativními dopady plné publicity insolvenčního rejstříku.

Řádná transpozice současně vyžaduje novelizaci dalších právních předpisů počínaje insolvenčním zákonem, a to minimálně v souvislosti s implementací nových pravidel povinnosti a oprávnění podat insolvenční návrh. Současně je nutné přijmout i úpravy dalších právních předpisů za účelem předcházení nežádoucí regulatorní arbitráži (zejména s ohledem na inkompatibilitu funkcí restrukturalizačního správce a insolvenčního správce u stejného podnikatele). Novelizace jiných právních předpisů byla svěřena paralelně předkládanému doprovodnému návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o preventivní restrukturalizaci.

Pravomoc rozhodovat ve věcech preventivních restrukturalizací je v prvním stupni svěřena krajským soudům, a to jednak s ohledem na odbornou znalost soudců, kteří se u nich rozhodují v insolvenčních řízeních, a dále též s ohledem na předpokládanou podobnost provozu restrukturalizačního rejstříku s rejstříkem insolvenčním.

Otázka související s uznáním a účinky transponovaného restrukturalizačního rámce je řešena opcí režimu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení. Pro případy přeshraničních preventivní restrukturalizací s evropským prvkem, kdy podnikatel pro ozdravení provozu svého obchodního závodu nutně potřebuje uznání a výkon rozhodnutí o potvrzení restrukturalizačního plánu (ev. rozšíření ochrany všeobecného moratoria) napříč členskými státy EU, předkladatel do návrhu zákona implementoval úpravu věnující se tzv. veřejné preventivní restrukturalizaci. Tato úprava modifikuje obecný právní rámec tak, aby vyhovoval požadavkům nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, kterými je podmíněna notifikace příslušného řízení do přílohy A tohoto nařízení.

Ve prospěch režimu nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 hovoří zejména ideová kompatibilita s restrukturalizací, automatické a povinné uznávání účinků rozhodnutí o zahájení, průběhu a skončení řízení; omezení představuje povinná publicita, institut vedlejších řízení či obligatorní zapojení zahraničních věřitelů. Lze říci, že tento přístup byl do určité míry inspirován nizozemskou legislativní předlohou (model „WHOA“), která umožňuje podnikateli zvolit příslušný režim, tedy zda jím použitý restrukturalizační rámce má mít povahu řízení uznávaného podle nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, či nikoli (a tedy zůstane čistě vnitrostátním řízením), v závislosti na tom, zda přeshraniční účinky v rámci EU jsou s ohledem na poměry konkrétního podnikatele pro úspěch restrukturalizace podstatné, či nikoli.

Na zákaz diskriminace a na rovnost žen a mužů nemá současná právní úprava žádný dopad. Důvodem je skutečnost, že je osobní působnost institutu preventivní restrukturalizace omezena pouze na právnické osoby.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Hlavním cílem předkládaného návrhu je provést transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci), která byla dne 26. 6. 2019 publikována v Úředním věstníku EU.

Transpozice má také přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a odstranění překážky bránící uplatňování základních svobod, například volného pohybu kapitálu a svobody usazování, které vyplývají z rozdílů mezi vnitrostátními právními předpisy a postupy preventivní restrukturalizace, insolvence a oddlužení a zákazů činnosti. Směrnice hovoří o demotivujícím účinku pro nadnárodní investory, který způsobuje nejistota ohledně insolvenčních pravidel nebo nebezpečí zdlouhavých či složitých insolvenčních řízení v různých členských státech. Taková nejistota též omezuje svobodu usazování a možnosti přeshraničního podnikání. Právě nedostatečné know-how a obava z odlišného regulatorního rámce často brzdí expanzi řady ekonomických subjektů.

Současná česká právní úprava institut preventivní restrukturalizace jako institucionalizovaného kolektivního nástroje řešení finančních potíží podnikatelů, jejichž účinnost je podmíněna včasnou identifikací existujících problémů a iniciací ozdravného procesu, nezná. Jediným možným řešením v současnosti je reorganizace podle insolvenčního zákona, která cílí na faktický úpadek podnikatele, nikoli na řešení odvratitelných finančních či nefinančních potíží. Oba instituty se tak nepřekrývají na časové ose ekonomického cyklu, neboť preventivní restrukturalizace nepředstavuje další způsob řešení úpadku, ale má úpadku podnikatele předcházet. Za imaginární hranici lze vzít stav hrozícího úpadku. Vychází se zde z teze, že pouhým plynutím času by za situace, kdy podnikatel nepřijme žádná úsporná či jiná restrukturalizační opatření, dojde ze zhoršení jeho ekonomického stavu a naplnění podmínek zjištění úpadku. O stavu hrozícího úpadku lze v případě preventivní restrukturalizace uvažovat jako o nejzazším momentu pro zahájení ozdravení, zatímco pro účely insolvenčního řízení se jedná o nejranější moment naplnění kvalifikačních předpokladů pro povolení reorganizace.

Preventivní restrukturalizace se nabízí co nejširšímu okruhu podnikatelů a nevylučuje, že i hluboké hospodářské problémy mohou vyplývat z relativně jednoduchých příčin a mohou mít jednoduché řešení (poradenské služby, prodloužení splatnosti existujících pohledávek klíčových věřitelů za současného přijetí úsporných opatření).

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Návrh zákona respektuje obecné zásady ústavního pořádku a není v rozporu s nálezy Ústavního soudu České republiky.

Z hlediska Listiny základních práv a svobod se navržená regulace dotýká, byť spíše volněji, předně práva na svobodnou volbu povolání a práva na podnikání (čl. 26). Předkladatel se domnívá, že návrh posiluje uplatnění těchto základních práv, neboť se snaží posílit možnost zachování existence životaschopných podnikatelů, respektive jim nabídnout nové možnosti pro odvrácení úpadku. Restrukturalizační opatření, která míní navržená úprava zavést, jsou z hlediska podnikatele dobrovolná – v tom smyslu, že závisí na jeho rozhodnutí, zda jejich použití iniciuje. Tyto postupy akcentují soukromoprávní vyjednávání podnikatele a jeho věřitelů (dotčených stran), přičemž zásahy ze strany soudu jsou připuštěny toliko v nutných případech, kdy vyvstane potřeba posílit postavení podnikatele při vyjednávání a vyloučit zmaření postupu ze strany některých věřitelů, či naopak ochránit věřitele před zneužívajícím jednáním podnikatele.

Některé aspekty návrhu by mohly být vnímány jako potenciálně kolidující s právem vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), neboť do určité míry zasahují do vlastnického práva věřitelů. Jde např. o to, že v řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu lze potvrdit i plán, se kterým nesouhlasily všechny dotčené strany. Některá restrukturalizační opatření pak spočívají v mírnějším případě v odložení splatnosti pohledávky, v přísnějším případě k prominutí dluhu. Podle judikatury Ústavního soudu je přípustné omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, přičemž s ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva však nesmí být vlastnické právo omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Předkladatel v této souvislosti podotýká, že preventivní restrukturalizace rovněž obecně sleduje legitimní cíl co nejvyššího uspokojení věřitelů, neboť se vyžaduje, aby výsledek preventivní restrukturalizace splňoval test nejlepšího zájmu věřitele, jehož přezkoumání je kterákoliv nesouhlasící dotčená strana oprávněna se dovolat. Tento test zajišťuje, aby se dotčená strana neocitla v horším postavení, než v jakém by se ocitla v případě tzv. nejlepšího alternativního scénáře (kterým je při neúspěchu preventivní restrukturalizace logicky insolvenční řízení a řešení úpadku formou konkursu). Navržená úprava, která promítá požadavky směrnice, tedy vychází z logiky insolvenčního práva a je s ním propojena. Navíc je třeba zdůraznit, že existují i další velmi přísná pravidla pro takové postupy, vedle splnění testu nejlepšího zájmu věřitelů existuje rovněž pravidlo absolutní priority, test spravedlnosti či test rovnosti zacházení. Důvody, pro které může být věřitel zbaven vlastnického práva k pohledávce, jsou koneckonců totožné s těmi, které již dnes existují u schvalování reorganizačních plánů v insolvenčním řízení.

Institut všeobecného moratoria, který suspenduje běh některých typů soudních řízení, může vyvolávat otázky ohledně svých dopadů na právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Toto základní právo nicméně není neomezené; předpokládá, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. V insolvenčním právu je moratorium zavedeným institutem, který sleduje legitimní cíl poskytnutí času pro dohodu dlužníka s věřiteli. V kontextu preventivní restrukturalizace je navíc s ohledem na snahu minimalizovat intenzitu zásahu využito v omezenější míře (nenastává automaticky při zahájení preventivní restrukturalizace a trvá pouze omezenou dobu). Účinky všeobecného moratoria v sobě rovněž kombinují vybrané suspenzivní účinky zahájeného insolvenčního řízení, jejichž účelem je zabránit negativním dopadům právních jednání dlužníka a věřitelů do majetkové podstaty, jejíž hodnota by měla být uchována pro účely budoucího uspokojení všech věřitelů. Všeobecné moratorium sleduje obdobný obecně prospěšný účel, a sice zabránit individuálním právním jednáním zhatit průběh preventivní restrukturalizace pro podnikatele i ostatní věřitele a dosáhnout přednostně svého vlastního uspokojení na úrok provozuschopnosti obchodního závodu podnikatele a perspektivy proveditelnosti restrukturalizačního plánu, který by z povahy věci měl být pro věřitele (dotčené strany) výhodnější než výsledky likvidačního způsobu řešení úpadku. Tuto úpravu vyžaduje směrnice.

Navržená úprava rovněž zohledňuje různá sociální práva (čl. 26–28 Listiny). V mnoha ohledech se totiž snaží zajistit, aby v rámci restrukturalizačních opatření byla chráněna pracovní místa, dobytnost pohledávek zaměstnanců a další legitimní zájmy zaměstnanců. Směrnice zdůrazňuje, že restrukturalizačními opatřeními nesmějí být dotčena individuální a kolektivní práva pracovníků podle unijního a vnitrostátního pracovního práva.

5. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Návrh zákona směřuje k zajištění slučitelnosti s právem EU. Účelem návrhu je řádně a včas promítnout do českého právního řádu obsah směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci).

Směrnice ponechává značný prostor vnitrostátnímu zákonodárci, aby bylo možné zohlednit rozdílné vnitrostátní úpravy a právní tradice. Navržená úprava byla proto připravována s vědomím, že je třeba zvolit taková řešení, která se jeví z pohledu českého práva a tuzemských společenských a hospodářských podmínek jako nejvhodnější, a která budou harmonicky včleněna do stávajícího právního rámce.

Ve směrnici je přesně vymezen její vztah k dosavadním unijním předpisům. Zvláště je třeba zdůraznit, že by nemělo docházet k žádné kolizi s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení. Uvedené nařízení upravuje aspekty mezinárodního práva soukromého – zejména soudní příslušnost, rozhodné právo a uznávání a výkon rozhodnutí – a soustředí se tedy na koordinaci fungování vnitrostátních úprav v přeshraničních případech, nikoli na jejich harmonizaci. Předmětná směrnice naopak přináší harmonizaci vnitrostátních úprav v dílčí oblasti.

Předmětná problematika je v právu EU upravena nově. Sice již nařízení 2015/848 zahrnuje takové postupy, respektive počítá s možností jejich zahrnutí, k harmonizaci vnitrostátních úprav dochází však až touto směrnicí. Z tohoto důvodu zatím není k dispozici judikatura Soudního dvora EU.

6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, problematiku preventivní restrukturalizace neupravují.

ČR není smluvní stranou žádné mnohostranné mezinárodní smlouvy, jejímž předmětem by byla insolvence. Takové smlouvy ostatně ani neexistují, ač zde v minulosti byly takové snahy (např. neúspěšná Evropská úmluva o některých mezinárodních aspektech konkursního řízení z roku 1990, která pro nedostatek ratifikací nikdy nevstoupila v platnost). Sbližování vnitrostátních úprav v této oblasti bylo vždy považováno za obtížné a problematické.

Nejvýznamnějšími projekty směřujícími k takovému sbližování jsou některé modelové zákony vypracované Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL).Relativně úspěšným je Modelový zákon o přeshraničním insolvenčním řízení vypracovaný z roku 1997, kterým se výrazně inspirovaly přibližně čtyři desítky států světa. V nedávné době UNCITRAL vypracoval modelové zákony k problematice uznávání a výkonu rozhodnutí souvisejících s insolvencí (2018) a k insolvenci skupin společností (2020). Tyto dokumenty mohou sloužit jako zdroj inspirace, nejsou nicméně právně závazné a žádný z nich se netýká problematiky preventivní restrukturalizace.

Dotčená problematika není ani předmětem regulace žádné z četných dvoustranných smluv o mezinárodní právní pomoci, které ČR uzavřela.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky a sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí

Z hlediska hospodářského a finančního dopadu na státní rozpočet je nezbytné jednotlivé náklady a příjmy rozdělit do následujících kategorií:

a) náklady pro soudy na vedení restrukturalizačních řízení,

b) náklady na vývoj a provoz restrukturalizačního rejstříku, a

c) náklady na výkon administrativní agendy související s profesí restrukturalizačních

správců a na výkon státního dohledu.

a) Náklady pro soudy na vedení restrukturalizačních řízení

Pravomoc rozhodovat ve věcech preventivních restrukturalizací zůstane svěřena v prvním stupni krajským soudům, vzhledem k odborné znalosti soudců, kteří se u nich

UNCITRAL. Model laws. Dostupné z WWW:< https://uncitral.un.org/en/texts/insolvency>.

rozhodují v insolvenčních senátech. Ačkoli se jedná o zcela nový typ řízení, nepředpokládá se zvýšení administrativního zatížení insolvenčních senátů, které by měly být schopny při očekávaném nápadu restrukturalizačních řízení v řádech desítek až stovek případů ročně v prvních letech po nabytí účinnosti zákona o preventivní restrukturalizaci absorbovat tento nápad již dostupnými personálním i materiálními kapacitami (je otevřenou otázkou, zda právě transpozice preventivní restrukturalizace nepovede ke snížení nápadu návrhů na povolení reorganizace). Navyšování počtu soudců na insolvenčních úsecích se tedy bezprostředně nepředpokládá. Teoreticky mohou určité náklady vzniknout s potřebou zajištění odborného školení k vyřizování nové agendy pro soudce (asistenty soudce) i pro další administrativní personál; tyto náklady však nelze nyní kvantifikovat a s největší pravděpodobností budou pokryty stávajícím systémem odborného vzdělávání justičních pracovníků (např. prostřednictvím Justiční akademie ČR). Náklady na chod justice mají povahu fixních nákladů, přičemž se neočekává jejich navyšování. Naopak nové typy restrukturalizačních řízení podle doprovodného zákona k zákonu o preventivní restrukturalizaci (obsahujícího novelizaci zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) předpokládají zavedení nových soudních poplatků za podání vybraných návrhů, které mohou částečně regulovat objem nápadu restrukturalizačních věcí, částečně kompenzovat výdaje z kapitol veřejných rozpočtů určených na soudnictví vynaložených na vyřizování agendy preventivní restrukturalizace. V současnosti však není možné odhadnout, jak vysoká bude využitelnost tohoto nových typů restrukturalizačních řízení, neboť restrukturalizační soudy nemusí být zapojeny do průběhu všech zahajovaných preventivních restrukturalizací (srov. výklad k hybridní povaze preventivní restrukturalizace uvedený výše).

b) Náklady na vývoj a provoz restrukturalizačního rejstříku

Vzhledem k podobnosti restrukturalizačního rejstříku s insolvenčním rejstříkem (běžící v soudní aplikaci ISIR) se z větší části předpokládá využití existující IT a administrativní infrastruktury krajských soudů s dílčími modifikacemi. Předkladatel odhaduje nutnost vynaložení určitých nákladů v oblasti úpravy IT systémů, které po předchozí neformální konzultaci a oslovení IT dodavatele systému insolvenčního rejstříku hrubě odhadl v řádu jednotek milionů Kč (nejpravděpodobnější rozpětí nákladů se po této konzultaci dle názoru předkladatele pohybuje v rozmezí 2 až 4 miliony Kč, což závisí na rozsahu implementovaných funkcí a míry vylepšení uživatelského rozhraní), které budou čerpány z rozpočtu Ministerstva spravedlnosti.

Výhledově se počítá s plnou integrací restrukturalizační agendy do nového systému eSpis, který by měl umožnovat vedení různých soudních agend, a to na základě vlastní modulární architektury (jedním z jeho modulů bude mimo jiné nová generace insolvenčního rejstříku, tj. „eISIR“). Jádro nového systému eSpis již počítá s elektronizací soudních agend, a proto v této oblasti předkladatel neočekává vynaložení větších finančních investic. V této souvislosti je ovšem nutné zmínit, že dle stávajícího harmonogramu elektronizace justičních agend bude nový systém k dispozici až v roce 2024. Do té doby se předkladatel tedy z ekonomických důvodů kloní k maximálnímu využití existujících nástrojů, neboť logicky půjde o dočasné řešení.

c) Náklady na výkon administrativní agendy související s profesí restrukturalizačních správců a na výkon státního dohledu

Předpokládanými náklady jsou zde zejména náklady vyřizování agendy evidence oprávnění výkonu profese restrukturalizačních správců, výkonu dohledu nad restrukturalizačními správci (včetně vyhodnocování nezákonného postupu v restrukturalizačních řízeních a vedení přestupkové agendy).

Je třeba uvést, že v této souvislosti hovoříme o výkonu dohledu nad činností aktuálně zhruba třicítkou subjektů disponujících zvláštním povolením k výkonu činnosti insolvenčního správce v typově nejsložitějších a nejkomplexnějších kauzách. Lze přitom důvodně očekávat, že preventivní restrukturalizace budou primárně využívat velké společnosti, jejichž ekonomická síla na trhu v České republice bude mimořádně významná. Výkon administrace nové profese restrukturalizačního správce a efektivní výkon dohledu její činností v právním prostředí preventivních restrukturalizací z logiky věci zatíží příslušný věcný útvar Ministerstva spravedlnosti typově novou agendou.

Tyto nově nastavené kompetence nelze ponechat bez personálního posílení, vedlo by to k paralýze dohledového orgánu a jeho destabilizaci. Nemohla by být vykonávána efektivní kontrola a vedena správní řízení v přiměřených lhůtách, a když už by byly vedeny, hrozilo by promlčení správních deliktů, neboť by dohledový orgán nebyl s to zajistit jejich rozhodnutí v promlčecích lhůtách. Tyto činnosti je nutné efektivně zajišťovat, neboť bez efektivního a účinného dohledu není možné garantovat činnost regulované profese.

I přes výše uvedené tuto agendu zajistí Ministerstvo spravedlnosti z resortních zdrojů. Veškeré dopady v oblasti počtu míst a objemu prostředků na platy, případně objemu prostředků na ostatní platby za provedenou práci, spojené s přijetím navrženého materiálu, budou zabezpečeny výhradně v rámci dosavadního limitu počtu míst a objemu prostředků na platy/ostatní platby za provedenou práci v kapitole Ministerstvo spravedlnosti, tj. bez nároku na jakékoliv budoucí navýšení.

Vliv na státní rozpočet se nicméně z dlouhodobého hlediska předpokládá spíše pozitivní, a to vzhledem ke skutečnosti, že podnikatelé získají druhou šanci obnovit podnikatelskou činnost a tím navrátit přidanou hodnotu svého podnikání na trh. Obnova řádného provozu obchodních závodů podnikatelů by se tedy měla pozitivně projevit zejména ve výběru daní a snížení výdajů státního rozpočtu na osoby v nezaměstnanosti (mj. také snížením celkového objemu výplat náhrad mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů).

Návrh nebude mít dopad na jiné veřejné rozpočty, např. rozpočty krajů či obcí. To nevylučuje jiné dopady do hospodaření veřejnoprávních korporací v případech, kdy se dostanou do postavení dotčených stran, jejichž pohledávky nebo jiná majetková práva budou přímo dotčena restrukturalizačním plánem. Při takovém scénáři se dostávají do postavení věřitele, přičemž vzhledem ke své specifické povaze a specifické povaze svých pohledávek lze předpokládat, že na ně bude brán zvláštní zřetel při sestavování hlasovacích skupin pro účely přijímání restrukturalizačního plánu.

Navrhovaná úprava nebude mít negativní dopady na podnikatelské prostředí. Účelem návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci je koneckonců právě podpora podnikání a nabídka podpůrného nástroje na překonání podnikové krize. Podnikatelům aspirujícím na úspěšnou preventivní restrukturalizaci se neukládají žádné povinnosti využít tohoto nástroje (např. v kontrastu k povinnosti podat dlužnický insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona); vše probíhá na principu dobrovolnosti. Rovněž podnikatelé v postavení dotčených stran (věřitelů) by se aktivní snahou svého dlužníka (věřitele) měli dostat do výhodnějšího postavení, než je postavení věřitelů v insolvenčním řízení podnikatele v úpadku s perspektivou mizivého uspokojení svých pohledávek.

Vzhledem k tomu, že navrhovaná právní úprava cílí pouze na korporace, nemá žádné sociální dopady, ani dopady na rodiny, na specifické skupiny obyvatel, osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením ani na národnostní menšiny.

Navrhovaná úprava nemá dopady na životní prostředí.

8. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava má dopady na ochranu soukromí a osobních údajů.

Zákon počítá se zpracováním osobních údajů fyzických osob (zejména podnikatele a dotčených stran) příslušnými zpracovateli (restrukturalizační soud) v rozsahu a míře nezbytné k dosažení účelu zákona, a především k ochraně ostatních práv subjektů. Zejména je v této souvislosti nezbytné poukázat na vznik restrukturalizačního rejstříku, který bude veřejně přístupným informačním systémem veřejné správy a bude sloužit jako dominantní nástroj pro případné doručování nejdůležitějších písemností restrukturalizačního soudu v restrukturalizačních řízeních.

Na druhou stranu je princip veřejnosti restrukturalizačního rejstříku oproti existujícímu insolvenčnímu rejstříku řádově slabší.

Klíčovým prvkem preventivní restrukturalizace je totiž snaha zachovat neveřejnost probíhajícího procesu co nejdéle to procesní situace umožňuje. Tato zásada vyplývá z faktu, že podnikatel vstupuje do procesu preventivní restrukturalizace zcela dobrovolně, a to za účelem nalezení maximálně konsenzuální obchodní dohody se svými vybranými věřiteli. Úspěšné vedení vyjednávání o podobě restrukturalizačního plánu předpokládá, že bude podnikatel uchráněn dopadům (negativní) publicity, která je sice nevyhnutelným, nicméně naprosto nezbytným průvodcem insolvenčního řízení. Scénář restrukturalizačního řízení předpokládá, že případné zveřejnění v restrukturalizačním rejstříku bude plně v rukou podnikatele coby typického navrhovatele zahájení některého z typů restrukturalizačních řízení. Současně konstrukce restrukturalizačního rejstříku předpokládá jednodušší strukturu a omezený rozsah zveřejňovaných údajů a písemností.

Při zvažování nezbytnosti a přiměřenosti rozsahu dopadů předkladatel vzal v úvahu především následující:

• Právo fyzických osob na ochranu v souvislosti se zpracováním osobních údajů je právem základním (viz čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv EU a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod). Nicméně právo na ochranu osobních údajů není právem absolutním; musí být posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy. V kontextu tzv. restrukturalizačních řízení zejména s právem na účinnou soudní ochranu a právem na spravedlivý proces, které jsou základním důvodem opodstatňujícím případné zpracovávání osobních dat.

Předkladatel považuje za důležité zdůraznit, že do práv fyzických osob se zasahuje minimálně. Zákon o preventivní restrukturalizaci totiž vylučuje fyzické osoby – podnikající i nepodnikající – z možnosti využít institut preventivní restrukturalizace.

• Zpracování osobních údajů by mělo být prováděno zákonným a spravedlivým způsobem. Účel, rozsah, způsob a další podrobnosti stran zpracování osobních údajů tak budou jasně a srozumitelně stanoveny v zákoně.

V této otázce je třeba říci, že zákon o preventivní restrukturalizaci tato omezení, popř. rozsah stanoví. Činí tak zejména v otázkách vedení restrukturalizačního rejstříku, kdy se nezveřejňují údaje o všech preventivních restrukturalizacích, tím méně údaje o probíhajících restrukturalizačních řízeních. V tomto slova smyslu tak již nyní je pro fyzické osoby účastnící se soudního řízení jasné a transparentní, jaké údaje jsou v souvislosti se soudním řízením shromažďovány, používány nebo jinak zapracovávány, jakož i v jakém rozsahu a jakými prostředky. Navrhovaná právní úprava je dokonce oproti insolvenčnímu rejstříku vůči ochraně osobních dat šetrnější, neboť se výrazně omezuje při zveřejňování písemností v restrukturalizačních řízeních.

• Zatřetí, zásada transparentnosti vyžaduje, aby všechny informace a všechna sdělení týkající se zpracování těchto údajů byly snadno přístupné a srozumitelné a podávané za použití jasných a jednoduchých jazykových prostředků. Tohoto cíle bude dosaženo nejen jasnou a srozumitelnou právní úpravou, nýbrž i publikací rozhodných informací prostřednictvím veřejné datové sítě. Subjekty údajů tak budou mezi jinými informovány o věcné a místní příslušnosti restrukturalizačního soudu a totožnosti restrukturalizačního správce nebo účelu zpracování jejich osobních údajů.

• Začtvrté, navrhovaná právní úpravy výslovně počítá s tím, že zpracování osobních údajů pro potřeby řízení o otázkách souvisejících s preventivní restrukturalizací bude přiměřené, relevantní a omezené na to, co je nezbytné z hlediska účelu, pro který budou zpracovávány. Za tímto účelem bude rovněž omezena doba, po kterou budou osobní údaje uchovávány, a to na nezbytné minimum, a to v návaznosti na instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. prosince 2008, č. j. 94/2007-OIS-ST, kterou se vydává skartační řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů.

• Zapáté, zpracování osobních údajů bude probíhat způsobem, který zaručí náležitou bezpečnost a důvěrnost těchto údajů. Neoprávněný přístup k osobním údajům a k zařízení používanému k jejich zpracování nebo jejich neoprávněné použití bude vyloučeno. Navrhovaná právní úprava v tomto ohledu počítá s využitím již existujících technických a programových prostředků, kterými (budoucí) zpracovatelé v současnosti disponují (např. v podobě informačních systému používaných soudy, zejména insolvenčního rejstříku). Co se restrukturalizačního rejstříku týče, bude veřejný a spravován Ministerstvem spravedlnosti ČR, a přístup do něj bude mít jen ministerstvo a soudy, což bude rovněž garantovat zajištění shora uvedených zásad.

Ve světle výše uvedeného lze proto uzavřít, že jakkoliv je možné legitimně očekávat dopady navrhované právní úpravy na oblast soukromí a ochrany osobních údajů v průběhu restrukturalizačního řízení, všechny tyto dopady byly pečlivě zváženy a vyhodnoceny, přičemž navrhovaná právní úprava poskytuje dostatečné garance zajišťující řádnou ochranu dotčených práv fyzických osob.

9. Zhodnocení korupčních rizik

Předkladatel provedl zhodnocení korupčních rizik, jak stanoví čl. 4 odst. 1 písm. h) Legislativních pravidel vlády, a to podle Metodiky CIA (Corruption Impact Assessment; Metodika hodnocení korupčních rizik), kterou uveřejnil Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí.

Korupční rizika jsou teoreticky spojena s každým nově zaváděním institutem. V případě zavedení procesních mechanismů řešení vybraných otázek vznikajících v průběhu preventivní restrukturalizace však nelze hovořit o žádném nadměrném zvýšení rizika na straně soudů. Jedná se tedy o běžné riziko potenciálně související s každou novou úpravou. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o pravomoc soudů, kterou mají v obdobné formě již dnes (rozhodovat o sporech z vybraných oblastí práva, zde konkrétně rozhodovat o zásazích do majetkových práv osob, resp. o sanační či likvidační povaze způsobu řešení úpadku v insolvenčním řízení), pouze je tato forma transformovaná do jiné podoby (namísto individuálních sporů se práva budou řešit na kolektivní platformě), je riziko vzniku korupčního potenciálu, resp. zhoršení oproti stávajícímu stavu, nevýznamné.

Předkládaný návrh zákona nicméně nezvyšuje oproti dosavadní právní úpravě korupční rizika, neboť podstata navrhované právní úpravy je takového charakteru, který by neměl mít na míru korupce jako takovou vliv. Vzhledem k obsahu právní úpravy tak nebyla shledána žádná rizika, která by mohla vést ke korupčnímu jednání.

Preventivní restrukturalizace stojí systematicky i chronologicky zhruba na půl cesty mezi klasickými odvětvími soukromého práva (tj. občanským a obchodním právem a právem obchodních korporací) a insolvenčním právem. Kompetence orgánů veřejné moci, zejména rozhodovací pravomoci restrukturalizačních soudů, jsou návrhem zákona stanoveny pouze v nezbytném rozsahu. Je kladen důraz zejména na soukromoprávní charakter vyjednávání s nižší ingerencí veřejnoprávních subjektů. Pokud účastník restrukturalizačního řízení v průběhu preventivní restrukturalizaci nepožádá o intervenci restrukturalizačního soudu, probíhá tento proces čistě na soukromé bázi mezi podnikatelem a dotčenými stranami bez zapojení rozhodovací autority.

10. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná úprava nemá dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

11. Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy

Návrh zákona je v souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Zejména v maximální možné míře předvídat využití již existujících, případně budovaných, prvků centrálního eGovernmentu, centra eJustice a dalších informačních systémů existujících v digitálním ekosystému Ministerstva spravedlnosti. Zachován bude již existující standard využívání informačních systémů základních registrů a datových schránek a eGon Service Bus, respektive informačního systému sdílené služby. Napříč agendou se předvídá maximální vyžití informací obsažených jak ve sdíleném, tak i resortním datovém fondu. Pro účastníky restrukturalizačních řízení bude opět již v rámci existujícího standardu zajištěna možnost činit podání do řízení jak elektronickou, tak analogovou formou. Pro restrukturalizační správce je primárním komunikačním kanálem elektronická cesta využitím datové schránky, ale zákon nevylučuje formu analogového podání.

Návrh zákona neobsahuje komplexní úpravu pro předvídaný informační systém veřejné správy, která by mohla mít restriktivní povahu. Pro systém se v první fázi předpokládá využití (s případným provedením nezbytných úprav) již existujících informačních systémů eJustice; cílovým stavem je potom realizace požadavků na restrukturalizační rejstřík (včetně seznamu restrukturalizačních správců) v rámci modulů platformy budované v rámci projektu eISIR. Zásadním požadavkem na všechny budované informační systémy eJustice je plný soulad se zákonem č. 99/2019 Sb., nad jeho rozsah potom s dalšími standardy World Wide Web Consortium, čímž je zajišťována přístupnost resortních webových aplikací pro všechny, včetně osob se specifickými potřebami, a jejich uživatelská vstřícnost, což je dále podporováno procesy řízení kvality zajišťovanými byznysovými odborníky v rámci vývoje informačních systémů eJustice. Co do rozsahu a způsobu uchovávání dat návrh zákona stanoví, které údaje zapisované do restrukturalizačního rejstříku jsou veřejné (a tedy dostupné prostřednictvím dálkového přístupu ve webové aplikaci) a po jakou dobu budou takto přístupné, v ostatku se uplatní obecná úprava občanského soudního řádu, jeho prováděcích právních předpisů, včetně resortních prováděcích aktů (instrukce, jíž se vydává vnitřní a kancelářský řád), a úprava zákona č. 499/2004 Sb.

Data získávaná v rámci restrukturalizačních řízení a zpracovávaná v restrukturalizačním rejstříku budou v souladu s resortní strategií zahrnuta do statistického sledování a vyhodnocování a budou publikována ve statistických přehledech a zprávách, včetně resortní výroční statistické zprávy. Návrh zákona také žádným způsobem nebrání publikování anonymizovaných open-dat v maximálním možném rozsahu.

Technická neutralita předvídaného informačního systému není návrhem zákona ohrožena.

Závěrem lze doplnit informaci o tom, že předložený materiál je předkládán v souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2020 bez závěrečných zpráv z hodnocení dopadů regulace (RIA). Usnesením vlády č. 870 ze dne 9. prosince 2019 byla Plánem legislativních prací vlády na rok 2020 tedy udělena výjimka z povinnosti zpracovat závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA).

Třebaže bylo Ministerstvu spravedlnosti původně uloženo vypracování návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, od svého původního legislativně-technického záměru předkladatel upustil. V průběhu legislativních prací totiž došel k závěru, že původní záměr transponovat institut preventivní restrukturalizace do existujícího textu insolvenčního zákona není uskutečnitelný (na rozdíl od konceptu tzv. druhé šance). Ministerstvo spravedlnosti tedy v návaznosti na uvedený úkol připravilo právě návrh zákona o preventivní restrukturalizaci. Ten transponuje relevantní ustanovení této směrnice do českého právního řádu (konkrétně zejm. čl. 1 až 19 a 25 až 27). Věcné řešení a dopady současných návrhů se přitom v obecné rovině neliší od původního záměru avizovaného v publikovaných tezích expertní pracovní skupiny při Ministerstvu spravedlnosti.

Ministerstvo spravedlnosti ČR (2020). Shrnutí dílčích výstupů expertní pracovní skupiny k transpozici směrnice 2019/1023 o restrukturalizaci a insolvenci. Verze z 19. 2. 2020. [online][cit. 2021-12-08]. Dostupné z WWW: <https://www.justice.cz/documents/12681/2158815/MSp+- +Shrnut%C3%AD+EPS+k+preventivn%C3%AD+restrukturalizaci_%C3%BAnor_2020_fin.pdf/fcd7f78a-0c82- 4f86-812f-656103148972>.

K § 1

Předmětem úpravy zákona o preventivní restrukturalizaci jsou nástroje a postupy preventivní restrukturalizace poskytnuté podnikatelům pro řešení finančních potíží. Zákon o preventivní restrukturalizaci představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2019/1023 ze dne 20. června 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132.

K § 2

Ustanovení definuje klíčové pojmy používané zákonem o preventivní restrukturalizaci, kterými jsou zejména vlastní termín „preventivní restrukturalizace“, dále zejména pojmy sanačního projektu, restrukturalizačního plánu, jakož i charakteristika tzv. přímého dotčení (rozhodného pro identifikaci věřitele nebo společníka coby dotčené strany), dotčená strana, nedotčená strana a závěrem spřízněná osoba.

Zvlášť vhodné je upozornit na rozdílnou povahu a účel tzv. sanačního projektu a tzv. restrukturalizačního plánu. Sanační projekt představuje materiál, který podnikatel sestavuje na úvod preventivní restrukturalizace. Jeho účelem je informovat oslovené dotčené strany o záměrech podnikatele, ekonomickém stavu jeho obchodního závodu a o představě ozdravné strategie podnikatele. Fakticky se jedná o nezávazný koncept obsahující klíčové údaje, kterým se výrazně snižuje informační asymetrie vůči dotčeným stranám (i meze jednotlivými dotčenými stranami navzájem).

Podnikatel sanačním projektem rozděluje své věřitele, resp. jejich pohledávky, dle zákonem předepsaných a podnikatelem odůvodněných kritérií, na dotčené strany a nedotčené strany. Preventivní restrukturalizace tak na rozdíl od insolvenčního řízení nemusí zahrnovat všechny věřitele podnikatele. Věřitel může být dotčen pouze v případě, kdy se prokazatelně dozví o tom, že sjednávaný restrukturalizační plán může založit, změnit nebo zrušit jeho dosavadní práva a povinnosti. Je proto nezbytné věřiteli doručit písemnou výzvu k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu, aby s ním bylo možno zacházet jako s dotčenou stranou.

Restrukturalizační plán oproti tomu představuje ekvivalent vícestranné obchodní dohody, která stanoví, které entity budou účastníky této právní skutečnosti a které jejich pohledávky nebo jiná majetková práva mají být přímo dotčena. Restrukturalizační plán by měl být výsledkem vyjednávání mezi podnikatelem a dotčenými stranami o restrukturalizačních opatřeních. V restrukturalizačním plánu podnikatel rovněž označí spřízněné osoby, a to pro účely určení režimu zacházení s jejich pohledávkami a jinými majetkovými právy, zejména pro následné hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu.

Definice pojmu společník zahrnuje - vedle výslovně uvedeného člena družstva - rovněž další termíny označování společníků českých či zahraničních obchodních korporací, byť se v různých právních předpisech mohou označovat různě (zejm. akcionář české akciové společnosti).

Definicí dotčených stran hodlal předkladatel vymezit hmotněprávní účastníky postupu preventivní restrukturalizace. Dotčenou stranou se mohou stát věřitelé i jiné osoby s právem majetkové či nemajetkové povahy vůči podnikateli za dvou podmínek. První podmínkou je předpoklad, že tato práva budou zahrnuta do restrukturalizačního plánu za účelem modifikace jejich obsahu (tj. změny výše, pořadí, splatnosti nebo jiné vlastnosti či práva s nimi spojenými). Faktické „dotčení“ ve smyslu libovolné změny ve vnímání svého postavení vůči podnikateli ovšem intenzitu přímého dotčení nezakládá; resp. přímé dotčení nelze směšovat s kategorií právního zájmu. Nelze tedy například poukazovat na skutečnost, že existující pohledávka byla přijetím restrukturalizačního plánu „dotčena“ ve smyslu snížení její předpokládané dobytnosti (ve skutečnosti přijetím restrukturalizačního plánu by mělo typicky dojít k přesnému opaku, tedy k ozdravení podnikatele a jeho ekonomickému posílení).

K § 3

Osobní působnost zákona je omezena na obchodní korporace (tj. obchodní společnosti a družstva). Pouze obchodní korporace v intencích českého právního řádu představují právnické osoby zabývající se primárně podnikáním a vytvářející z povahy věci obchodní závody. Pouze tyto typy právnických osob jsou povinně zapisovány do obchodního rejstříku a považovány za podnikatele nezávisle na jejich skutečné činnosti nebo účelu (správa majetku, nulová aktivita). Existují-li pak právnické osoby, které sice vykonávají výdělečnou činnost, ale nahodile a mimo svůj záměr nečinit tak za účelem dosahování zisku (spolky), jistě nespadají pod osobní působnost směrnice a vůbec nespadají pod její právní základ [vnitřní trh]. Tato základní úvaha se bez dalšího promítá do celé řady dalších ustanovení zákona, a to zejména do použité terminologie (inspirované především zákonem o obchodních korporacích), vymezení účelu preventivní restrukturalizace a konstrukce restrukturalizačních opatření, které předpokládají existenci obchodního závodu (tj. podnikatelem vytvořeného jmění) nebo zásahy do kapitálové struktury obchodních korporací. Jiné subjekty nemohou využít nástroje a postupy preventivní restrukturalizace.

Z obchodních korporací se nicméně v souladu se směrnicí 2019/1023 vylučují finanční instituce, poskytovatelé finančních služeb a jiné finanční subjekty jsou z působnosti zákona vyňaty na základě čl. 1 odst. 2 písm. a) až f) a odstavce 3 směrnice. V souladu s čl. 1 odst. 4 druhým pododstavcem směrnice je preventivní restrukturalizace zpřístupněna pouze právnickým osobám (k důvodům vyloučení podnikajících fyzických osob vizte níže).

Zde lze vysledovat zásadní rozdíl oproti negativnímu vymezení osobní působnosti v § 6 insolvenčního zákona, neboť insolvenční zákon je normou víceméně univerzálně aplikovatelnou na řešení úpadku podnikajících i nepodnikajících subjektů (v určitých případech dokonce též na řešení úpadku vybraných entit bez právní osobnosti).

Z logiky věci preventivní restrukturalizaci nemůže podstoupit stát, územně samosprávné celky ani jiné ústavou či zákonem zřizované instituce vykonávající veřejnou moc a veřejnou agendu. Stát v daném kontextu zahrnuje všechny organizační složky, které nemají samostatnou právní osobnost. Tedy například Česká národní banka, státní fondy, příspěvkové organizace státu, Český rozhlas, Česká televize, Česká tisková kancelář či územně samosprávné celky nejsou zřizovány za účelem podnikání, ani v činnostech v rámci výkonu své činnosti upravených zřizovací listinou nemohou podnikat. Státní podniky podnikatelskou činnost naopak vykonávají, pročež je zákon nepovažuje za veřejné subjekty a vyhovují tedy vymezení podnikatele uvedené v § 4. Lze připustit, že tyto entity mohou vykonávat tzv. jinou činnost, resp. doplňkovou činnost (například podle § 63 zákona č. 218/2000 Sb. nebo § 27 zákona č. 250/2000 Sb.), což by bylo možné za určitých podmínek považovat za faktické podnikání. Ani tato skutečnost ovšem nekvalifikuje tyto entity k zahájení preventivní restrukturalizace, neboť nesplní podmínky stanované § 4, a to z důvodu, že nemají obchodní závod. Zákon o preventivní restrukturalizaci totiž výslovně požaduje, aby cílem restrukturalizačního plánu bylo dosáhnutí zachování nebo obnovy provozu obchodního závodu podnikatele. Zde je nutno vycházet z definice obchodního závodu podle § 502 občanského zákoníku, která stanoví, že obchodní zákon je „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti“.

Státní podniky ostatně nelze obecně považovat za veřejné subjekty podle vnitrostátního práva ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. g) směrnice, který míří spíše na veřejnoprávní korporace (pozn. státní podniky mohou být dlužníky v insolvenčním řízení).

Omezení osobní působnosti na obchodní korporace záměrně diskvalifikuje všechny fyzické osoby, a to nezávisle na skutečnosti, že mohou být podnikateli a provozovat obchodní závod. Předkladatel se k tomuto kroku rozhodl z důvodu, že lze vcelku důvodně předpokládat, že nebudou schopny unést transakční náklady preventivní restrukturalizace (tj. náklady na profesionálního restrukturalizačního poradce, náklady restrukturalizačních řízení, náklady ocenění obchodního závodu atd.). Pro tyto osoby bude pro řešení své negativní finanční situace výhodnější využít buď možnost individuálního vyjednávání s klíčovými věřiteli (zejm. dohodnout se se svou bankou), nebo využít tzv. druhou šanci (tj. osvobodit se od excesivních dluhů prostřednictvím institutu oddlužení podle insolvenčního zákona).

K § 4

Navrhované ustanovení stanoví tři pozitivní kvalifikační předpoklady pro podnikatele, který aspiruje na preventivní restrukturalizaci. Zaprvé, tento podnikatel musí být v dobré víře, že jeho restrukturalizační plán předejde úpadku a zachrání jeho podnikání. Zadruhé, tento podnikatel musí čelit reálným finančním obtížím, které negativně ovlivňují provoz jeho obchodního závodu a které mají potenciál pouhým plynutím času dosáhnout intenzity úpadku (tj. minimální míra distressu). Zatřetí, tento podnikatel se nesmí nacházet v úpadku ve formě platební neschopnosti (tj. maximální míra distressu). Úpadek formou předlužení sice nebrání preventivní restrukturalizaci, ale nijak nezbavuje podnikatele odpovědnosti za porušení povinnosti podat vlastní insolvenční návrh.

Vedle toho lze uvést, že úpadek formou předlužení předkladatel nepovažuje za vhodné rozlišovací kritérium. Definice úpadku předlužením je dána § 3 odst. 4 insolvenčního zákona. Tato definice předpokládá splnění 2 kritérií – záporná hodnota čistého jmění podnikatele a perspektiva going-concern (vyjádřená větou druhou). Právě druhé kritérium lze v kontextu účelu preventivní restrukturalizace považovat za klíčové – účelem restrukturalizačního plánu a restrukturalizačních opatření v něm obsažených je efektivní ozdravení provozu obchodního závodu podnikatele. Sám § 3 odst. 4 insolvenčního zákona tedy předpokládá, že ani formální stav účetního úpadku (tj. aktuálně záporná hodnota jmění) ještě automaticky neznamená předlužení, je-li zde předpoklad, že obchodní závod vygeneruje dostatečnou přidanou hodnotu. Pro tyto účely je restrukturalizační plán – ve skutečnost jakýkoliv dobrý obchodní plán – zcela optimálním nástrojem. To platí zejména pro typy podnikání, které operují s minimálním vlastním majetkem a produkují vysokou přidanou hodnotu skrze výnosy (např. dopravci). Výsledkem je, že platebně schopného podnikatele lze efektivně finančně stabilizovat prostřednictvím relativně jednoduchých postupů restrukturalizace majetku, dluhů či vlastního kapitálu. Předkladatel nespatřuje dostatečné důvody pro to, aby platebně schopnému podnikateli odepřel možnost preventivní restrukturalizace a vystavil jej riziku insolvenčního řízení a likvidačního způsobu řešení úpadku. Výše uvedené platí tím spíše, že na rozdíl od platební neschopnosti je v praxi nesmírně obtížné identifikovat předlužení (kvůli mimořádné časové i finanční náročnosti provést ocenění majetku podnikatele).

Účelem tohoto ustanovení je vyloučit preventivní restrukturalizaci finančně zdravých subjektů, které by jen manipulovaly své obchodní partnery (věřitele) k poskytnutí určitých výhod či úlev nad rámec běžného obchodního styku, případně zneužívaly institut všeobecného moratoria se silnými suspenzivně-invazivními účinky.

Restrukturalizační opatření podle tohoto zákona jsou určena k řešení finančních potíží, které by pravděpodobně vedly k úpadku podnikatele, např. v důsledku pouhého plynutí času. Restrukturalizační opatření však nejsou určena pro řešení finančních obtíží v situacích, kdy již nastal úpadek podnikatele.

Cílem restrukturalizačních opatření je včasně a účinně odvrátit finanční potíže podnikatele, zabránit vzniku úpadku, zachovat nebo obnovit provozuschopnost jeho obchodního závodu a umožnit podnikateli pokračovat v podnikání. Preventivní řešení finančních potíží ve srovnání s řešením finančních potíží v insolvenčním řízení s vysokou pravděpodobností omezí ztráty hodnoty obchodního závodu podnikatele.

Ani zahájení preventivní restrukturalizace podnikatelem v úpadku předlužením však nezbavuje podnikatele povinnosti podat dlužnický insolvenční návrh, ledaže trvají účinky všeobecného moratoria.

K § 5

Vedle pozitivních kvalifikačních předpokladů předkladatel navrhuje zavést i diskvalifikační kritéria zahájení či pokračování v preventivní restrukturalizaci. Výčet uvedených scénářů volně doplňuje § 4 – obecně se ovšem jedná o vyloučení z preventivní restrukturalizace z důvodu nepoctivého záměru (zejména v situacích definovaných demonstrativním výčtem), vyloučení z důvodu probíhající likvidace nebo existence dřívějšího insolvenčního řízení.

Demonstrativní večer uvedený v odstavci 2 dle názoru předkladatele prezentuje seznam typových jednání podnikatele, které vyvolávají důvodnou obavu z toho, že podnikatel hatí průběh preventivní restrukturalizace a porušuje své povinnosti vyplývající ze zákona či z existujících smluv. Výčet obsahuje pestrou paletu jednání, kterými podnikatel například upřednostňuje některé věřitele před jinými, manipuluje s tvorbou hlasovacích skupin nebo žádá o úlevy a výhody své věřitele, ačkoliv nedávné době sám rozdělil mezi sobě spřízněné osoby finanční prostředky, které měl ve skutečnosti použít k záchraně obchodního závodu. Předkladatel je toho názoru, že toto dílem didaktické ustanovení bude použitelné zejména pro soudní praxi, a to do okamžiku vytvoření dostatečně robustní judikatury.

K § 6

Navrhované ustanovení určuje konkrétní okamžik, kdy dochází k formálnímu zahájení preventivní restrukturalizace podle zákona o preventivní restrukturalizaci. Za tento okamžik se považuje den, kdy písemná výzva k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu dojde první dotčené straně (dotčené strany jsou v této fázi definovány seznamem dotčených stran, který je součástí sanačního projektu, který je zasílán současně s touto výzvou). Mechanismus dojití vychází ze soukromého práva, konkrétně z pravidel pro právní jednání vůči nepřítomné straně podle občanského zákoníku.

Zahájení preventivní restrukturalizace automaticky znamená zahájení restrukturalizačního řízení (srov. důvodovou zprávu k § 47). Úvodní fáze přípravy restrukturalizačního plánu je nicméně postupem čistě soukromoprávním (mimosoudním) a probíhá zcela bez intervence či dohledu restrukturalizačního soudu. Až podání příslušného návrhu předvídaného tímto zákonem v jinak pasivně běžícím restrukturalizačním řízení aktivuje pro podnikatele (resp. dotčené strany) účinky dalších institutů obsažených v návrhu zákona.

Současně s výzvou je podnikatel povinen odeslat nebo zpřístupnit všem dotčeným stranám i klíčový dokument popisující stav jeho aktuální ekonomickou situaci, míru finančních potíží a vizi svého ozdravného procesu. Připomeňme, že zásadní podmínkou úspěchu preventivní restrukturalizace je, aby byl restrukturalizační plán obecně akceptovatelný zúčastněnými osobami. Možnost dotčených stran seznámit se ihned v první fázi přípravy restrukturalizačního plánu se sanačním projektem výrazně snižuje jejich informační deficit a uvádí na pravou míru skutečný stav věcí.

Podnikatel má v zásadě dvě možnosti, jak umožnit zúčastněným stranám seznámit se se sanačním projektem. První variantou je odeslání sanačního projektu formou právního jednání vůči nepřítomné osobě podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku. Jedná se o právní jednání provedené např. pomoci poskytovatele doručovacích služeb, případně pomocí datové schránky. Druhou možnost představuje zpřístupnění sanačního projektu zúčastněným stranám způsobem, který umožňuje dálkový přístup. Tento způsob by mohl být pro podnikatele o něco praktičtější, a to především v případě většího množství dotčených stran. Touto formou právního jednání by tak bylo možné zúčastněné strany se sanačním projektem obeznámit např. odesláním hypertextového odkazu na webové stránky podnikatele nebo na datové úložiště, kde by byl sanační projekt vystaven.

K § 7

Standardním nástrojem využívaným při soukromoprávních restrukturalizacích jsou tzv. standstill dohody, pro které jsou charakteristické suspenzivní účinky. Tento typ dohod snižuje napětí mezi stranami, které se dobrovolně zavazují po dobu, po kterou probíhají konstruktivní vyjednávání, nepřistupovat k různým nástrojům vynucování splnění svých nároků. Výměnou za závazek věřitele nepřistoupit k vynucení splnění svého nároku se dlužník může zavázat například k neukončení dosavadních smluv či rekonstrukci svého stávajícího managementu.

Znakem dohod uzavíraných podle navrhovaného ustanovení je skutečnost, že jejich trvání by měla být časově omezena do účinnosti restrukturalizačního plánu. Separátní dohody mezi podnikatelem a dotčenými stranami bez dalšího nezakládají ovládání, což představuje vyřešení této sporné otázky zejména vůči finančním institucím (bankám), které se takovému jednání z podstaty jejich fungování vyhýbají.

K § 8

Sanační projekt představuje dokument mimořádného významu, který analyzuje dosavadní ekonomickou situaci podnikatele, vyhodnocuje příčiny ekonomických potíží a předkládá návrh řešení této situace. Sanační projekt vypracovává podnikatel, a tento materiál má zásadní vliv na rozhodnutí všech zúčastněných stran o dalším postupu.

Sanační projekt musí především poskytnout odpověď na otázku, zda je vůbec možné provoz obchodního závodu ozdravit. Účel i konkrétní náležitosti sanačního projektu byly stanoveny na základě výsledků výzkumné zprávy projektu registrovaného u Technologické agentury České republiky, která se zabývá předpoklady restrukturalizovatelnosti podnikatelů, shrnuje základní předpoklady pro řešení finanční tísně podnikatele formou restrukturalizace následovně:

• obchodní závod musí mít smysluplný produkt,

• produkt musí být konkurenceschopný, a

• musí existovat jasná vize sanovaného obchodního závodu.

Další důležitou podmínkou pro přistoupení k restrukturalizaci je prokázání schopnosti další trvalé existence obchodního závodu (tzv. going concern), tedy návrat konkurenceschopnosti a schopnosti vytvářet přidanou hodnotu. Schopnost další trvalé existence obchodního závodu je posuzována ve dvou úrovních.V první úrovni je posuzována možnost jeho dalšího nepřetržitého chodu z pohledu zajištění platební schopnosti a zajištění vhodné struktury financování tak, aby čisté obchodní jmění podnikatele bylo pozitivní (odstranění problémů v oblasti likvidity a případně vysokého zadlužení). Ve druhé úrovni je posuzována konkurenceschopnost a schopnost přinášet kladnou přidanou hodnotu, což

Výstup výzkumného projektu VŠE v Praze, TAČR TL02000467. Preventivní restrukturalizace: Návrh implementace evropské směrnice do národní právní úpravy. Praha, červen 2020, s. 29. Dostupné z WWW: <https://im.vse.cz/restrukturalizace-a-insolvence/wp-content/uploads/page/1521/Vysledek-projektu- TL02000467-V5-Hleg.pdf>. Ibid, s. 30.

představuje dosažení takového postavení na relevantním trhu, kdy bude podnik schopen dosahovat oborově přiměřených marží a bude tak opět atraktivní pro poskytovatele kapitálu (tedy věřitele a společníky).

Podnikatel má reálnou perspektivu ozdravení pouze v případě, kdy je nastolena finanční rovnováha ve smyslu platební schopnosti, a dále obnovena trvalá ziskovost podniku a tím také jeho atraktivita pro věřitele a společníky. Musí se ovšem jednak o skutečnou ziskovost. Situace, kdy jsou celkové výnosy jen mírně vyšší než celkové výdaje (tzv. černá nula), není z hlediska restrukturalizace dostačující.

Další zásadní podmínkou sanačního plánu je, že musí být založen na předpokladech, které jsou realistické. Podnikatel musí v sanačním plánu zohlednit skutečný stav obchodního závodu z hlediska vývoje a stavu aktiv, pracovního kapitálu, kapitálové struktury a vývoje tvorby zisku a cash flow. Velmi důsledně a důvěryhodně, a také na základě realistických předpokladů, musí být zpracován plán na řádné fungování obchodního závodu a schopnost plnit současné i budoucí závazky. Tento plán musí být rozpracován minimálně na období jednoho roku.

Cílový obchodní model, který je v sanačním projektu podnikatelem popsán, musí objasnit uspokojivé postavení podnikatele na relevantním trhu (ve vztahu k produktu, možnostem odbytu, obratu/výnosům a nákladové struktuře) a existujících zdrojů a schopností obchodního závodu (personální zajištění, proces marketingu a komunikace se zákazníky).

Podnikatel není sanačním plánem, který vypracoval, vázán. Oproti původnímu záměru bylo od opačného pravidla upuštěno, neboť by mohlo nepřiměřeně bránit vyjednávání restrukturalizačního plánu a omezovat podnikatele v reflektování dohody s dotčenými stranami. Současně platí, že v důsledku podstatné změny okolností vzniklé po odeslání sanačního projektu by bylo setrvání na vázanosti způsobilé ohrozit proveditelnost restrukturalizačního plánu. To představuje zejména případy, kdy se významně změní okolnosti na podnikatelském trhu, např. značné a nečekané změny cen nebo dostupnosti potřebných surovin, problémy s jejich dodáním nebo změna právních norem, která realizaci obchodního modelu podle původního sanačního projektu brání. Zde by postup podle sanačního projektu mohl znamenat další komplikace a prohloubení finančních problémů obchodního závodu.

Podnikatel se tedy musí na nové okolnosti adaptovat a může se od sanačního plánu odchýlit tak, aby se flexibilně přizpůsobil aktuální situaci a výsledkům negociace se svými věřiteli a neohrozil své fungování rigidní strategií nastavenou už před začátkem preventivní restrukturalizace. Třebaže obsahem sanačního projektu podnikatel není stricto senzu vázán, neměl by být ze strany podnikatele podceňován. Tvrzení v něm obsažená, která se ukáží být nepravdivými nebo zavádějícími, obchodní či výrobní strategie, které jsou navrhnuta bez hlubší úvahy či dokonce zcela účelově, nejenže s vysokou pravděpodobností ovlivní přijetí takového projektu dotčenými stranami, ale mohou být v krajním případě považována za indikátor lehkomyslného či nepoctivého přístupu (například ukáže-li se, že úmyslem podnikatele je

Ibid, s. 36.

poškodit své věřitele zneužitím institutu všeobecného moratoria k oddálení zahájení a provedení exekuce nebo insolvence).

K § 9

K odst. 1

Ustanovení § 9 navazuje na obecný výkladový § 8 a podrobně vymezuje obsah sanačního projektu a údaje, které v něm podnikatel musí uvést.

Popis obchodního modelu musí být především realistický. Takový obchodní model by měl postihnout určité základní prvky. Předkladatel – nejen pro účely přípravy vzorových dokumentů pro účely transpozice čl. 8 odst. 2 směrnice 2019/1023 – vychází ze závěrů výzkumné zprávy, která mezi důležité údaje ozřejmující obchodní model řadí:

• principy obchodního modelu a způsob tvorby přidané hodnoty, stávající

strategie,

• hlavní produkty společnosti, marže dle produktových řad a vykonávaných

činností,

• odbyt, klíčové kontrakty a jejich podmínky vč. vztahů s odběrateli • způsob tvorby cen, • strukturu a povahu dodavatelů, možnosti substituce dodavatelů • strukturu a povahu odběratelů, vyjednávací pozice • klíčové kontrakty a jejich podmínky • způsob řízení a kontroly nákladů • klíčové (výrobní) procesy a jejich organizaci a efektivitu, • HR management, osobní náklady, způsob řízení společnosti • nevyužité a/nebo nesouvisející aktiva a rezervy, • výzkum, vývoj a inovace atd. • další přímé a nepřímé náklady.

Uspokojivé postavení podniku na relevantním trhu, a to zejména ve vztahu k produktu podniku, k možnostem odbytu, obratu (výnosům) a nákladové struktuře; současně také popis existujících zdrojů a schopností podniku, především ve smyslu personálního zajištění (zejména obchodníci, výrobní specialisté atd.) a proces marketingu a komunikace se zákazníky.

Předkladatel očekává, že se v dalších částech sanačního projektu bude podnikatel věnovat zhodnocení své dosavadní činnosti a až popíše především své dosavadní provozní poměry, tedy uskutečněné obchody a jejich objem, náklady a provozní výkonnost, dále poměry finanční (cash flow) a personální (počet zaměstnanců a druh jejich pracovního poměru) a také další relevantní informace týkající se právních a organizačních poměrů podniku. Mezi ty patří např. vlastnické vztahy a vlastnictví aktiv (hmotných i nehmotných), nájemní, licenční smlouvy a leasing, nebo smlouvy s významnými odběrateli podniku.

Podnikatel má také povinnost uvést vlastnickou strukturu podniku, včetně uvedení skutečného vlastníka podniku podle zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů.

Ibid, s. 36.

Tento požadavek vnímá předkladatel jako mimořádně důležitý, aby se zabránilo preventivním restrukturalizacím neprůhledných kapitálových struktur, které mohou být vytvořeny například za účelem zastření spřízněnosti s jinými obchodními korporacemi, které taktéž mohou podstupovat preventivní restrukturalizaci nebo dokonce být již dlužníky insolvenční řízení.

Částí sanačního plánu zcela mimořádného významu je popis příčin, které vedly ke vzniku finančních potíží podnikatele. Tato část musí být v sanačním plánu rozvedena podrobněji. Pouhá obecná tvrzení o chybných manažerských rozhodnutích či poklesu příjmu bez další specifikace dle názoru předkladatele nejsou v souladu s účelem příslušného ustanovení. Účel totiž předkladatel spatřuje v kritické analýze příčin špatných hospodářských výsledků, které podnikatel hodlá cíleně řešit konkrétními, zacílenými a efektivními restrukturalizačními opatřenými. Třebaže nejlepším lékem na veškeré finanční neduhy bývají zpravidla nové peníze, při neuváženém využití dojde pouze k jejich spotřebování bez zlepšení provozuschopnosti obchodního závodu. Proto je vhodná i určitá sebereflexe podnikatele, která vzbudí ve věřitelích důvěru ve schopnost dotáhnout restrukturalizační plán do fáze úspěšného splnění. Bez důvěry a podpory dotčených stran je totiž z konstrukce zákona o preventivní restrukturalizace jednoznačně zřejmé, že podnikatel bude čelit citelným překážkám a omezením, přičemž nadkritické množství odporu nevyhnutelně povede k neúspěšnému ukončení preventivní restrukturalizace.

Vývoj podnikové krize totiž mívá nejčastěji tyto konkrétní fáze:

• krize strategie, která představuje situaci, kdy podnik není schopen přizpůsobit

svou strategii měnícím se podmínkám na trhu a vývoji konkurence,

• krize produktu a odbytu, která představuje zejména oslabení sortimentu,

problémy s kvalitou, snižování užitné hodnoty produktů a ve výsledku pokles obratu a marží,

• krize provozní výkonnosti, což je stav, kdy podniku začne klesat základní

provozní výsledek hospodaření a potupně se propadá do záporných čísel,

• krize likvidity, která představuje zhoršující se schopnost dostát svým

závazkům, zvyšuje se stav krátkodobých závazků a podnik není schopen splácet provozní úvěry a ostatní splátky, a

• úpadek, kdy se podnik vlivem podcenění předchozích krizových stádií dostane

do stavu úpadku, a to jak ekonomicky, tak právně.

Při analýze, jaké důvody vedly ke krizovému stavu, je třeba rozdělit faktory vnitřní (např. řízení, kvalita produktu, chybná investiční rozhodnutí) a vnější (konkurence, vývoj trhu). V sanačním projektu by měly být důkladně popsány oba tyto faktory. Omezení se pouze na externí faktory není dostatečné, v případě externích faktorů musí být dostatečně analyzovány faktory vnější, které krizovému vývoji napomohly, jako např. nedostatečné řízení rizik či kvality produktů.

Ibid, s. 36.

V části popisující hlavní rizika, překážky a podmínky provozu obchodního závodu podnikatel uvede relevantní rizika pro prosperitu obchodního závodu, např. nedostatek uchazečů na trhu práce, růst cen surovin, odchod klíčových zaměstnanců nebo silnou konkurenci. Analýza rizik je dalším klíčovým předpokladem pro rozhodování dotčených stran.

Odhad hodnoty obchodního závodu provádí podnikatel již v úvodní fázi preventivní restrukturalizace sám podnikatel, a to pro účely předložení tzv. sanačního projektu dotčeným stranám. Odhad hodnoty obchodního závodu představuje jednu z důležitých informací pro dotčené strany, které vstupují do jejich rozhodovacího procesu, na jejímž konci buď podpoří, nebo naopak nepodpoří restrukturalizační plán podnikatele. V pozdější fázi preventivní restrukturalizace hraje hodnota obchodního závodu klíčovou roli při vypořádávání námitek dotčených stran hlasujících proti restrukturalizačnímu plánu, a to v restrukturalizačním řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu. Pro účely splnění tzv. testu nejlepšího zájmu věřitele lze ze strany restrukturalizačního soudu přistoupit k určení hodnoty obchodního závodu podnikatele znaleckým oceněním. Ve fázi předkládání sanačního projektu se sice znalecký posudek nevyžaduje, ale předmětné ustanovení nerezignuje na provedení v jistém ohledu kvalifikovaného odhadu hodnoty obchodního závodu.

Odhad hodnoty obchodního závodu lze provést v zásadě dvěma způsoby. Podnikateli se v prvé řadě logicky nabízí možnost opatřit si odhad ocenění provedený znalcem s příslušnou odborností. Druhá varianta spočívá ve svépomocné přípravě odhadu ocenění. V obou případech je odhad hodnoty nutné provést způsobem, který vyhovuje pravidlům stanoveným zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. V této fázi je prováděn odhad hodnoty obchodního závodu výnosovým způsobem. Logickým důvodem volby tohoto způsobu je fakt, že účelem preventivní restrukturalizace je zachování nebo obnovení provozu obchodního závodu, nikoliv zpeněžení.

Zákon o oceňování pro tento případ předepisuje využití výnosové metody, a to provedením součtu diskontovaných budoucích čistých ročních výnosů závodu. Je nabíledni, že nejenže zákon předepisuje dosti specifikovaný postup provedení odhadu ocenění, nýbrž implicitně vyžaduje po podnikateli, aby výsledek svého ocenění podpořil patřičným zdůvodněním. Dle předkladatele lze považovat za minimum alespoň uvedení skutečností, ze kterých podnikatel při ocenění vycházel, které vyloučí pochybnosti o svévolném stanovení výsledku. Lze se tedy domnívat, že lakonické uvedení odhadu hodnoty obchodního závodu v intencích požadavků stanovených zákonem neobstojí. Tyto údaje mají totiž zásadní význam pro vedení racionální úvahy dotčených stran, zda preventivní restrukturalizace vůbec ekonomicky dává smysl a zda se vyplatí podpořit snahu podnikatele o ozdravení provozu obchodního závodu.

Ve výsledku by tedy dotčené strany vyzvané podnikatelem k vyjednávání obsahu restrukturalizačního plánu měly získat detailní představu o situaci obchodního závodu podnikatele a perspektivě obnovy a zachování jeho běžného provozu. Výsledkem racionální ekonomické úvahy věřitelů podepřené předloženými fakty bude buď podpora restrukturalizačního plánu, či nikoliv. Předkladatel tento mechanismus vnímá jako nejlepší z alternativních přístupů z tzv. testu provozuschopnosti obchodního závodu. Tento test nedovede optimálně vyhodnotit žádný veřejnoprávní orgán, nýbrž musí projít přezkumem trhu (věřitelů).

K restrukturalizačnímu řízení jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Z hlediska místní příslušnosti je dále pro restrukturalizační řízení příslušný soud, v jehož obvodu se nachází obecný soud podnikatele. Podnikatel tedy v této části sanačního projektu uvede krajský soud, který je z hlediska sídla podniku místně příslušný. Důvody uvedení tohoto údaje již v sanačním projektu vyplývají ze skutečnosti, že se zahájení preventivní restrukturalizace neděje podáním návrhu na soud (v kontrastu k insolvenčnímu řízení), nýbrž soukromoprávním jednáním. Dotčené strany jsou nicméně aktivně legitimovány k podání návrhů na zahájení určitých typů restrukturalizačních řízení. Je tedy vhodné, aby je podnikatel sám informoval, který restrukturalizační soud je jeho místně příslušným soudem (což v případě koncernových věcí nemusí být vždy zřetelné).

K odst. 2

Zatímco odstavec 1 se zabývá zejména popisnou částí identifikující stav obchodního závodu a příčiny jeho finančních potíží, odstavec 2 představuje prospektivní pasáž. Do ní podnikatel promítne svou vizi, strategii a harmonogram preventivní restrukturalizace, a to včetně rámcového označení opatření, která plánuje přijmout za účelem odvrácení negativní hospodářské situace a ozdravení svého obchodního závodu.

Úvodem podnikatel popíše, jaká opatření přijme za účelem uchování a zlepšení likvidity. Přitom by měl reflektovat úhradu závazků již vzniklých a reálnou (dosažitelnou) dobu splatnosti jak závazků vzniklých, tak závazků nově vznikajících. Bezprostředně se zde nabízí příležitost rovnou sestavit výhled vývoje likvidity dle koncepce mezery krytí s cílem posoudit, zda je reálné uzavřít eventuálně existující mezeru krytí, či zda podnik nebude směřovat ke stavu, kdy mezera krytí vznikne (lze dodat, že doložení uzavření mezery krytí si dotčené strany po podnikateli mohou eventuálně vynutit).

Nejen perspektiva restrukturalizačního plánu je důležitá pro obnovu obchodního závodu. Rovněž v mezidobí od zahájení preventivní restrukturalizace do nabytí účinnosti restrukturalizačního plánu (předkladatel délku trvání této fáze odhaduje zhruba na 2-6 měsíců v případě víceméně nesporných případů) je třeba zajistit běžný provoz obchodního závodu podnikatele. V opačném případě by mohla nastat situace, kdy je sice dotčenými stranami přijat a restrukturalizačním soudem potvrzen restrukturalizační plán, ale mezitím došlo k naprosté degradaci provozuschopnosti obchodního závodu („finanční vykrvácení“), že tento plán již není reálné vůbec provést. K tomu slouží popis přípravných opatření, které mají dotčené strany upozornit na nutnost učinit určité kroky ke stabilizaci situace. V závislosti na projektované délce plnění restrukturalizačního plánu (předkladatel délku trvání této fáze neodhaduje, neboť v závislosti na zvolených restrukturalizačních opatřeních může trvat měsíce i roky) by podnikatel měl předložit finanční plán na tuto dobu.

Zde zejména podnikatel patrně uvede, jakým způsobem bude podnik zajišťovat svůj kapitál pro další chod. Zdroje mohou pocházet z vlastních zdrojů podnikatele, nebo z případného externího financování (dodatečného externího financování, financování formou obchodních úvěrů aj.).

Pouhá stabilizace příjmové stránky provozu obchodního závodu by neposkytovala úplný náhled. Nabízí se zde prostor k prezentaci očekávaných transakčních nákladů a jejich financování, a to zejména nákladů na externí poradce (krizové manažery, ekonomické a právní poradce apod.) formou rozpočtu těchto nákladů, který bude přezkoumatelný a kontrolovatelný. Sanační projekt by měl optimálně identifikovat, z jakých zdrojů budou transakční náklady hrazeny (zda z interních, či externích).

Finanční plán je jednou z klíčových součástí sanačního projektu. Tento plán lze sestavit ze tří částí. Základní součástí je provozní finanční plán, jehož cílem by měla být prezentace produkčních schopností podniku a tvorby zisku a cash flow pro uspokojení věřitelů a další tvorbu hodnoty pro poskytovatele kapitálu. Další součástí je potom plán (rozpočet) nákladů na restrukturalizaci, který by měl detailně prezentovat transakční náklady, tj. náklady na krizového manažera, poradce, audit a další. Plán nákladů na restrukturalizaci (transakčních nákladů) je samostatnou součástí celkového finančního plánu a musí kromě nákladů na restrukturalizaci obsahovat i zajištění jejich financování.Další součástí celkového finančního plánu je plán dlouhodobých zdrojů financování (tedy plán vlastního kapitálu a cizích dlouhodobých zdrojů), který musí obsahovat mj. restrukturalizační opatření typu odpuštění části závazků, převodu části závazků z krátkodobých (pracovní kapitál) do dlouhodobých, kapitalizaci apod. a také splácení restrukturalizovaných závazků.

Závěrem podnikatel uvede přesný časový harmonogram pro jednotlivé dílčí cíle restrukturalizačního plánu s uvedením, kdy budou jednotlivé dílčí cíle splněny.

Tato konstruktivní část sanačního projektu tvoří jádro vize pro preventivní restrukturalizaci. Ve své podstatě se jedná o základ pro restrukturalizační plán, který následně tyto rámcové cíle konkretizuje do podoby vícestranného závazku. Zásadní význam sanačního projektu spočívá ve schopnosti již v úvodní fázi přijít s ucelenou vizí odvrácení hrozícího úpadku. Tato vize ovšem musí vykazovat jasné obrysy, musí být připravena profesionálně a se vší vážností a musí představovat kvalitní základ pro vyjednávání.

Podnikateli pochopitelně nic nebrání zahájit neformální rozhovory se svými klíčovými věřiteli zcela nezávisle na (a dlouho před formálním zahájením) preventivní restrukturalizace a neformálně zjistit jejich postoj k poskytnutí případných úlev. Jenže až zahájení preventivní restrukturalizace zpřístupňuje podnikateli nové možnosti procesní ochrany (zejm. efektivní suspenzivní účinky všeobecného moratoria). Předkladatel je tedy toho názoru, že je nutné stanovit určité vstupní kvalifikační předpoklady pro zahájení tohoto postupu (tj. osvědčení minimální míry finančních obtíží, ale zároveň dosud neúpadkového stavu) a vyžadovat po podnikateli relativně zřetelnou představu o své situaci. V opačném případě by byly úvodní fáze

PREVENTIVNÍ RESTRUKTURALIZACE: Návrh implementace evropské směrnice do národní právní úpravy. Praha, 2020, str. 40. Tamtéž, str. 41. Tamtéž, str. 41. Tamtéž, str. 41.

preventivní restrukturalizace neúměrně natahovány fází zjišťování hloubky finančních potíží a hledání alespoň nějaké perspektivy dalšího přežití podnikatele, což by nedůvodně přenášelo tíhu na dotčené strany, které by nedisponovaly dostatečným množstvím informací a musely vynakládat prostředky na odstranění tohoto deficitu.

Lze tedy uzavřít, že již zahájení preventivní restrukturalizace vyžaduje připraveného a poučeného podnikatele, který má vizi a strategii pro svou záchranu.

K odst. 3

Podnikatel k sanačnímu projektu dále přiloží mezitímní účetní závěrku, která je sestavena k poslednímu dni kalendářního měsíce předcházejícího den odeslání výzvy k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu, a to včetně přehledu o peněžních tocích. Podnikatel současně k sanačnímu plánu přiloží řádné účetní závěrky za poslední tři účetní období. Tyto finanční výkazy slouží dotčeným stranám k seznámení se s ekonomickými ukazateli podnikatele a ověření jeho tvrzení v sanačním plánu. V daném ohledu nejde ani tak o poskytování citlivých finančních informací, jako spíše požadavek na transparentnost podnikatele a dodržování existujících zákonných povinností. Povinnost zveřejňovat účetní závěrky v obchodním rejstříku u osob evidovaných v tomto veřejném seznamu totiž vyplývá z platných právních předpisů a její neplnění je dlouhodobým negativním fenoménem.

K § 10

Podnikatel vymezuje rozsah restrukturalizačního fóra tím, že ze svých věřitelů a jiných majetkově angažovaných osob označí dotčené strany. Co do „účastenství“ (zde v hmotněprávním slova smyslu) je tedy preventivní restrukturalizace charakterizována principem neuniverzality a principem nominačním, které svěřují tuto kompetenci čistě do rukou podnikatele (na rozdíl od alternativních mechanismů ponechávajících iniciativu na kolektivech věřitelů – např. princip opt-in charakteristický pro insolvenční právo). Podnikatel tedy osloví tyto subjekty s nabídkou zahájení vyjednávání a současně označí, která jejich práva budou předmětem vyjednávání. Vedle klasických pohledávek to mohou být i jiná práva (např. práva ze zajištění nebo práva vyplývající z majetkové účasti v obchodní korporaci). Lze tedy přisvědčit, že ačkoliv bude konkrétní věřitel označen za dotčenou stranu, ne všechny jeho nároky budou přímo dotčeny restrukturalizačním plánem – tyto pohledávky nebudou dotčeny, tudíž se na jejich hmotněprávní povaze ničeho nezmění.

Rozdělení věřitelů na dotčené a nedotčené strany nelze provést svévolně. Je-li účelem preventivní restrukturalizace odvrátit úpadek, je nutné zahrnout do negociace všechny pohledávky a jiná majetková práva, která mají potenciál úpadek zapříčinit. Podnikatel nicméně může z preventivní restrukturalizace vyloučit ty věřitele, u kterých důvodně předpokládá, že jejich pohledávky uhradí řádně a včas ve lhůtách splatnosti. To lze předpokládat zejména u věřitelů s bagatelními pohledávkami, u kterých by transakční náklady na vedení negociací převýšily náklady na zaplacení dluhů, nebo u věřitelů s nesplatnými nebo podmíněnými pohledávkami.

Vymezení dotčených stran musí být dostatečně precisní, aby nejen podnikatel, ale i jednotlivé dotčené strany měly kompletní přehled o subjektech zúčastněných na tomto postupu. V krajním případě tuto informaci nutně potřebují vědět kvůli vyvolání předběžného přezkumu spornosti pohledávky jiné zúčastněné osoby, nabyly-li přesvědčení, že tato pohledávka není v souladu s právem. Totéž analogicky platí i pro vymezení seznamů nedotčených stran a jejich nedotčených pohledávek, které sice nejsou přímo účastny procesu preventivní restrukturalizace, ale jejich existence – a vědomost o jejich existenci - má právě pro dotčené strany zásadní význam.

K § 11

Vedle řádné identifikace dotčených stran považuje navrhovatel za klíčové stanovit určité minimální požadavky na evidenci dotčených pohledávek. Každý subjekt zúčastněný na preventivní restrukturalizaci totiž musí mít dle názoru předkladatele zřetelnou představu, jaká je jeho vyjednávací pozice, respektive jakou relativní sílou při hlasování a podávání různých návrhů disponuje. V neposlední řadě tato znalost též umožňuje dotčeným stranám kontrolovat řádnost sestavování takových dokumentů a v případě důvodných pochybností o souladu uvedení pohledávky v seznamu dotčených pohledávek vyvolat soudní ověření (a případné vyloučení pohledávky). Předkladatel zde poukazuje na řízení o předběžném přezkumu spornosti pohledávky, které je způsobilé vyloučit pohledávku z preventivní restrukturalizace. Tento důležitý kontrolní mechanismus zneužívání preventivní restrukturalizace a účelového ovládnutí celého procesu vyžaduje uvedení konkrétních informací o povaze přímo dotčených pohledávek (výše, splatnost, pořadí uspokojování, vykonatelnost, měna atd.).

Sporné pohledávky lze do preventivní restrukturalizace zahrnout také, ovšem za podmínky, že ještě nejsou předmětem civilního řízení nalézacího sporného. Je-li tato spornost subjektivně vnímána podnikatelem, musí se svým přesvědčením seznámit dotčené strany. Dotčená strana, která je majitelem označené sporné pohledávky, se poté proti uvedení pohledávky v nesprávné výši či jiným nesprávným atributem může rovněž domáhat vyloučení této pohledávky z preventivní restrukturalizace (podobně jako kterákoliv jiná dotčená strana).

U podmíněných pohledávek předkladatel vnímá relativní neurčitost splnění takových podmínek. Tuto pravděpodobnost by měl podnikatel odhadnout a se svým odhadem dotčené strany seznámit, aby jimi mohla být brána do úvahy při rozhodování o přijetí restrukturalizačního) plánu.

K § 12

Navrhované ustanovení sleduje za cíl zafixovat okruh dotčených stran a okruh dotčených pohledávek k okamžiku dojití výzvy k zahájení jednání první straně. Zafixování je nezbytné pro určení relativní síly dotčených stran při hlasování a naznačení jejich pravděpodobného rozdělení do hlasovacích skupin. Zafixování rovněž brání podnikatelem jednou oslovené dotčené strany, které se k předloženému restrukturalizačnímu plánu staví odmítavě a nejspíše by hlasovaly proti jeho přijetí, aby je mohl z preventivní restrukturalizace jednoduchým způsobem vyloučit (totéž analogicky platí o doplňování předem vybraných pravděpodobně souhlasících dotčených stran tak, aby bylo v každé skupině dosaženo minimálně 75% míry konsenzu). Předkladatel tím brání účelovému rozšiřování nebo zužování restrukturalizačního fóra, a to typicky před provedením nějakého důležitého hlasování. Nově doplněné dotčené strany by byly vázány stavem, ke kterému neměly možnost se vyjádřit. Výše uvedené platí tím spíše, že dotčené strany by se v průběhu preventivní restrukturalizace nedokázaly v reálném čase dozvědět o změnách v okruhu dotčených stran, neboť tento seznam u sebe vede jen podnikatel.

Výjimku tvoří výsledek předběžného přezkumu spornosti pohledávky, který v případě zjištění zjevných nesrovnalostí vede k automatickému vyloučení pohledávky z preventivní restrukturalizace (neexistuje zde mechanismus incidenčních sporů, předběžný přezkum neprobíhá na procesní bázi určovací žaloby, nýbrž jde spíše o prima facie posouzení a eventuální vyloučení sporných práv do civilního sporného řízení mimo preventivní restrukturalizaci). Druhou výjimkou je konsenzuální vyloučení některých dotčených stran na návrh podnikatele podpořeného většinou dotčených stran, což považuje podnikatel za praktické zejména tehdy, ukáže-li se v průběhu vyjednávání, že původně legitimně identifikovanou dotčenou stranu vlastně nebude potřeba restrukturalizačním plánem nijak přímo dotknout, neboť její pohledávky budou řádně a včas uhrazeny. Požadavek většiny dotčených stran zde dle názoru předkladatele účinně brání účelové manipulaci.

K § 13

Platí, že restrukturalizační plán obecně sestavuje podnikatel. Předkládaný návrh obecně zcela přímočaře ukládá odpovědnost za průběh preventivní restrukturalizace podnikateli, který musí celý postup zákonem předepsaným způsobem zahájit (vč. předchozího vypracování sanačního projektu), poté na základě vyjednávání obsahu restrukturalizačního plánu jej sestavit, následně jej předložit dotčeným stranám k hlasování, a nakonec jej případně předložit restrukturalizačnímu soudu k potvrzení (za účelem dosažení nabytí jeho účinnosti). Do určité míry se tím vyjadřuje kontrast vůči insolvenčnímu řízení, kde má dlužník pouze přednostní právo sestavit reorganizační plán a v případě jeho odmítnutí jsou věřitelé oprávněni mu vnutit svůj vlastní alternativní reorganizační plán. Tato představa je ideji dobrovolné preventivní restrukturalizaci cizí, neboť nelze předpokládat, že podnikatel efektivně zachová a obnoví provoz svého obchodního závodu, bude-li mu záchranný plán vnucen třetími stranami. Mnohem pravděpodobnějším scénářem by bylo, že podnikatel bude na různých úrovních takovému plánu odporovat, což by bylo ve výsledku ke škodě všem zúčastněným subjektům.

Na základě výše uvedené teze zákon obecně nebrání přenechat sestavení restrukturalizačního plánu zcela nebo zčásti osobě povolené podnikatelem. Lze předpokládat, že takovou osobou typicky bude zkušený odborník ve věci krizového managementu či podnikového řízení a se znalostmi v oblasti korporátních i daňových právních předpisů (tj. restrukturalizační poradce). Takový restrukturalizační plán by díky erudici zpracovatele mohl brát do úvahy lecjaké jemnosti. Obecně si koneckonců lze pouze obtížně představit, že by typický podnikatel sestavil tento plán zcela sám, bez externí pomoci a bez právního poradenství specializovaných odborníků.

K § 14

K odst. 1 a 2

Zatímco sanační projekt je do jisté míry jednostrannou aktivitou podnikatele a představuje popis dosavadní ekonomické činnosti obchodního závodu a současně popis opatření, které je třeba v zájmu zlepšení finanční stability podniku realizovat, restrukturalizační plán představuje dohodu o těchto aspektech s věřiteli. Restrukturalizační plán by typicky měl alespoň v základních rysech vycházet ze sanačního projektu.

Vzhledem ke konsenzuální povaze restrukturalizačního plánu je při jejím vytváření velmi významný princip smluvní volnosti všech zúčastněných stran, který ovšem naráží na několik limitů, a to především z hlediska překonání nesouhlasu menšiny.

K odst. 3 a 4

Odstavce třetí a čtvrtý stanoví minimální požadavky na obsah restrukturalizačního plánu. První část restrukturalizačního plánu charakterizuje popis stávajícího stavu a kondice podnikatele a identifikaci dotčených stran, zatímco závazná část se bezprostředně věnuje klíčovým prvkům provedení restrukturalizace podnikatele, účincích restrukturalizačních opatření na práva dotčených stran a vyhodnocení splnění či nesplnění vytyčených cílů restrukturalizace. Tyto minimální požadavky jsou následující:

Jednoznačná identifikace podnikatele, a to včetně uvedení všech společníků a všech členů statutárních orgánů. V restrukturalizačním plánu se dále uvedou další orgány obchodní korporace, jsou-li zřízeny, jako např. dozorčí rada u společnosti s ručením omezeným. Dále je nutné uvést skutečného majitele podniku podle zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů.

Restrukturalizační plán dále musí obsahovat seznam veškerého majetku a dluhů, a to včetně těch, které nejsou evidované v rozvaze. Příslušný seznam musí být aktuální k poslednímu dni kalendářního měsíce předcházejícího dni předložení restrukturalizačního plánu a musí zahrnovat odhad hodnoty majetku podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Účelem provedení odhadu hodnoty jmění podnikatele je především poskytnout dostatek informací pro účely posouzení splnění testu nejlepšího zájmu ze strany dotčených stran, a tím minimálně ve zjevných případech předcházet zbytečnému podávání námitek proti nepřijatému restrukturalizačnímu plánu, které si automaticky vyžádají provedení nákladného znaleckého ocenění (tím odvrátit riziko nesení nákladů znaleckého ocenění namítající dotčené strany).

V této části restrukturalizačního plánu podnikatel dále uvede své současné provozní poměry, tedy uskutečněné obchody a jejich objem, náklady a provozní výkonnost, dále poměry finanční, jako např. cash flow a personální, tedy počet zaměstnanců a jejich postavení, a také druh jejich pracovního poměru. Popis příčin a rozsahu potíží podnikatele je uveden již v sanačním projektu. Tento popis obsahuje detailní a konkrétní popis vnitřních a vnějších faktorů, které vedly k současným ekonomickým problémům podniku. Tyto faktory musí být

Ibid, s. 43.

popsány dostatečně konkrétně a detailně, současně musí být jasné, že se podnikatel z těchto chyb poučil a nebude tyto chyby opakovat.

Restrukturalizační plán dále musí obsahovat kompletní seznam pohledávek a jiných majetkových práv dotčených stran s přesným popisem toho, jakým způsobem budou přímo dotčena. Parametr přímého dotčení lze považovat za naprosto klíčový, neboť nejenže odlišuje dotčené strany od nedotčených stran, ale zároveň s nabytím účinnosti modifikuje existující právní poměry.

Dotčené strany musí být dále rozděleny do skupin. Smyslem rozdělení dotčených věřitelů do skupin je schvalování (hlasování) o restrukturalizačním plánu. Rozdělení dotčených věřitelů do skupin by mělo být provedeno podle jejich ekonomického a právního postavení. V rámci těchto skupin by měli být rozlišení zajištění a nezajištění věřitelé, společníci, spřízněné osoby a další skupiny vytvořené na základě kritéria podobnosti ekonomických zájmů.

Další částí restrukturalizačního plánu je popis, zda a jakým způsobem se realizace preventivní restrukturalizace dotkne zajištěných dotčených stran. Předpokládá-li se zřízení nového zajištění, které může být uskutečněno např. formou zřízení zástavního nebo zadržovacího práva či smluvní pokuty, musí restrukturalizační plán obsahovat podrobnosti a podmínky tohoto nového zajištění.

Restrukturalizační plán dále specifikuje veškerá restrukturalizační opatření a dobu jejich trvání. Restrukturalizační plán musí dále upřesnit, jakým způsobem budou informování zástupci zaměstnanců, a jaký dopad bude preventivní restrukturalizace na zaměstnance mít ve smyslu celkového propouštění, přechod na práci v režimu kratší pracovní doby nebo podobná opatření, která ovlivní zaměstnance nebo jejich pracovní poměry. V této části restrukturalizačního plánu musí být dále specifikováno předpokládané nové financování, tedy jakákoli nová finanční pomoc poskytnutá následně po potvrzení restrukturalizačního plánu restrukturalizačním soudem, která je přiměřená a bezprostředně nezbytná pro jeho provedení a která je v něm zahrnuta. U tohoto nového financování musí být dále uveden způsob, výše a podmínky jeho přijetí a vrácení, včetně odůvodnění toho, proč je k provedení restrukturalizačního plánu toto financování zapotřebí.

Restrukturalizační plán musí současně důsledně vysvětlit, proč má přiměřené vyhlídky na to, že odvrátí hrozící úpadek podnikatele a zajistí provozuschopnost jeho obchodního závodu. Tato část restrukturalizačního plánu je pevně svázaná s analýzou chyb, kterých se podnikatel v minulosti dopustil, a musí jasně demonstrovat, jakým způsobem bude nově možné se těmto chybám a slabinám vyhnout. Vedle toto podnikatel musí poskytnout odůvodnění, proč je pro dotčené strany výhodnější přijetí restrukturalizačního plánu, než kdyby byla finanční situace podnikatele řešena až v insolvenčním řízení. Toto odůvodnění tedy míří vůči splnění testu nejlepšího zájmu věřitelů, a mělo by dotčeným stranám již v úvodní fázi preventivní restrukturalizace osvětlit, proč je pro ně podpora preventivní restrukturalizace výhodnější (např. existuje-li předpoklad vyšší míry uspokojení pohledávek, zachování hodnoty majetku podnikatele zajišťujícího pohledávky dotčených stran nebo zachování dosavadních dodavatelsko-odběratelských vztahů atd.). Předkladatel je toho názoru, že poskytnutí takového vysvětlení může předejít vzniku zbytečných námitek v eventuálně následujícím restrukturalizačním řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu. Právě proto podnikatel současně poskytne odhad hodnoty plnění na pohledávky dotčených stran v eventuálním insolvenčním řízení, ze kterého by mělo být patrné, zda je pro dotčené strany podpora restrukturalizačního plánu čistě ekonomicky výhodnější než likvidační způsob řešení finančních potíží – jakkoliv mohou dotčené strany souhlasit s přijetím restrukturalizačního plánu i s výhledem nižšího uspokojení pohledávek, budou-li pro to mít dobré důvody (např. převáží-li zájem nad zachováním stabilního dodavatele či odběratele nad zájmem maximálního uspokojení existujících pohledávek).

Restrukturalizační plán obsahuje také způsob kontroly plnění restrukturalizačního plánu. Kontrolní mechanismy by měly být nastaveny již od zahájení jednání o restrukturalizačním plánu, a to ve prospěch všech zúčastněných stran a za účelem zajištění řádné správy podniku v průběhu přípravy restrukturalizace. Není-li zřízena svěřenská správa, nabízí se možnost sjednat hned v počáteční fázi rozsah informací, které a jak bude podnikatel věřitelům poskytovat. Zejména by se mohlo jednat o informace o plnění finančního plánu, nákladech restrukturalizace, hlášení transakcí mimo běžný obchodní styk, hlášení případného zahájení soudních sporů apod. Dohodnuté kontrolní mechanismy by pak měly být přímo součástí restrukturalizačního plánu.Zejména ve stádiu před schválením restrukturalizačního plánu jsou věřitelé v postavení, kdy mohou požadovat významné kontrolní prvky, např. strukturu a časovou periodu reportingu o hospodaření podniku. Lze očekávat, že pokud chce podnikatel docílit dohody, pak na požadované kontrolní mechanismy přistoupí. Naopak, pokud není podnikatel ochoten dávat věřitelům dostatečné informace o vývoji a hospodaření podniku, pak by taková skutečnost limitně mohla indikovat i jeho nepoctivý záměr. Pokud podnikatel věřitelům v této věci nevyhoví, mohou věřitelé v krajním případě jednání o restrukturalizaci zcela ukončit a hlasovat proti přijetí restrukturalizačního plánu.

Spolehlivým ukazatelem může být v tomto případě např. kontrola plnění finančního plánu a rozpočtu transakčních nákladů. Z hlediska kontroly plnění finančního plánu může pro věřitele být klíčová kontrola provozního finančního plánu prezentovaného a odsouhlaseného v projektu restrukturalizace, a to například na základě měsíčního reportingu, jehož rozsah by si pochopitelně měli dohodnout a definovat v restrukturalizačním plánu. Restrukturalizační plán tak může obsahovat podrobný popis této kontroly a povinností podniku vůči věřitelům. Součástí kontroly ekonomického stavu by mohlo být též periodické vykazování mezery krytí, resp. předkládání výkazu stavu likvidity, aby bylo zřejmé, že se podnik nepropadá do platební neschopnosti.

Restrukturalizační plán musí současně nastínit jasná kritéria pro určení toho, zda byl restrukturalizační plán splněn či nebyl splněn.

Restrukturalizační plán dále musí upravit případné důsledky neplnění restrukturalizačního plánu (vč. finančního plánu). Obecně se totiž po neúspěšné restrukturalizaci předpokládá postup směřující ke zrušení účinnosti restrukturalizačního plánu

Ibid, s. 45. Ibid, s. 45. Ibid, s. 45.

a navrácení maxima skutečností do původního stavu. Lze se rovněž připravit i pro případ, že restrukturalizační plán bude porušován či plněn pouze částečně.

K odst. 5

Původně odeslaný nebo zpřístupněný sanační projekt musí být přiložen k restrukturalizačnímu plánu jako jeho příloha. To je důležité zejména kvůli aktualizovanému okruhu dotčených stran a seznamu dotčených práv.

K odst. 6

Tímto ustanovením se blíže definují aktiva a pasiva, která nejsou evidovaná v rozvaze. Demonstrativní výčet zmiňuje především vydané záruky, finanční zajišťovací instrumenty, budoucí smlouvy nebo neukončené smlouvy o finančním leasingu. Za aktiva neevidovaná v rozvaze se potom považuje zejména majetek pořízený formou finančního leasingu nebo majetek používaný k podnikání s předkupním právem. Sama povaha aktiv a pasiv neevidovaných v rozvaze představuje neurčité riziko na straně podnikatele, se kterým je ovšem nutné pro účely dalšího provozu počítat

K § 15

Restrukturalizační plán může nabýt účinků buď dnem jeho přijetí dotčenými stranami, nebo právní mocí rozhodnutí o potvrzení restrukturalizačního plánu (§ 39). Ani účinný restrukturalizační plán, který byl potvrzen restrukturalizačním soudem, však nelze bez dalšího považovat za podklad pro zápis do veřejných seznamů či veřejných rejstříků (tím spíše pak účinný restrukturalizační plán ani není exekučním titulem).

Proto lze zápis do veřejného rejstříku nebo veřejného seznamu provést na jeho základě pouze v případě, že restrukturalizační plán obsahuje taková právní jednání, která by sama o sobě byla dostačujícím podkladem pro provedení předmětného zápisu (tj. vyhovovala by požadavkům kladeným zvláštními právními předpisy na obsah i formu právních jednání, resp. formu podpisu jednající strany, jejichž důsledky se promítají do veřejných rejstříků či veřejných seznamů).

K § 16

K odst. 1

K odvrácení finančních potíží a zlepšení ekonomické stability podniku je nutné využít restrukturalizační opatření. Mezi tyto opatření patří především změna struktury majetku prodejem části majetku (restrukturalizace majetku, viz § 17), změna struktury dluhů (restrukturalizace závazků, viz § 18) a změna struktury vlastního kapitálu (restrukturalizace vlastního kapitálu, viz § 19). Restrukturalizačními opatřeními jsou také potřebné provozní změny na fungování podniku (§ 20).

Ibid, s. 46.

K odst. 2

U každého realizovaného restrukturalizačního opatření musí být uvedeno, jakým způsobem přispívá toto konkrétní opatření k naplnění účelu preventivní restrukturalizace (např. získání likvidity, prodloužení splatnosti dluhů společnosti, výhodnější podmínky splátek apod.) a jaké dopady tato opatření mají na provoz obchodního závodu a práva dotčených stran. Toto pravidlo fakticky slouží jako filtr nesmyslných, neúčelných, excesivních nebo zneužívajících opatření, které nesměřují k ozdravení provozu obchodního závodu podnikatele, nýbrž například k poškozování věřitelů.

K odst. 3

Dotýká-li se restrukturalizační opatření práva, které se zapisuje do veřejného seznamu, (např. změna vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitosti), nebo odprodej závodu podniku, který musí být zaznamenán do obchodního rejstříku, musí být toto právo a jeho vznik, změna nebo zánik v restrukturalizačním plánu přesně vymezeny. Musí být především uvedeno, k jakému dni dochází k zápisu do veřejného rejstříku a na základě jakých smluv k tomuto přechodu dochází.

K odst. 4

Návrh zákona implicitně předpokládá, že souhlas společníků vyžadovaný pro typové případy restrukturalizačních opatření bude otestován hlasováním na schůzi nejvyššího orgánu obchodní korporace.

V případě restrukturalizace majetku lze tedy například poukázat na skutečnost, že do působnosti valné hromady podle § 190 zákona o obchodních korporacích náleží zejména rozhodování o „schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti“ [písm. j)], pro které § 170 zákona o obchodních korporacích vyžaduje dosažení nadpolovičního souhlasu společníků.

Pokud zvolená restrukturalizační opatření zahrnují převod závodu nebo jeho zastavení, nebo převod či zastavení takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti (rozhodující však v tomto směru není, jak je formulován předmět podnikání vymezený ve společenské smlouvě, nýbrž skutečný předmět podnikání společnosti), je tento převod či zastavení podmíněn souhlasem společníků v rozsahu a způsobem, který je vyžadován § 190 odst. 2 písm. i) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Zákon o obchodních korporacích svěřuje valné hromadě schvalovací rozhodnutí k dispozicím se závodem jako nejvýznamnější majetkovou součástí, kterou společnost má, protože na existenci závodu jako předmětu, v němž společnost realizuje svou činnost, záleží i naplňování cíle, pro který byla společnost zřízena. Dispozice se závodem tak nepatří mezi právní jednání, které mohou vykonat statutární orgány společnosti bez dalšího, nýbrž se vyžaduje i vyjádření vůle společníků na valné hromadě.Valná hromada je kolektivním

LASÁK, Jan. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-881-2.

orgánem, a rozhoduje proto ve sboru; rozhodování probíhá pomocí hlasování, v němž každý společník uplatňuje svou individuální vůli se silou, která je dána počtem jeho hlasů. Pro schválení usnesení je potom potřeba prostá většina hlasů. Výsledek hlasování potom ve své většinové části představuje kolektivní vůli všech a je závazný i pro ty společníky, kteří projevili vůli menšinovou.

Navrhované řešení částečně reflektuje záměr směrnice vyjádřený v čl. 12, ze kterého vyplývá, že rámce preventivních restrukturalizací by neměly být konstruovány tak, aby bylo společníkům (držitelům majetkových podílů) umožněno nepřiměřeně bránit nebo klást překážky přijetí a potvrzení restrukturalizačního plánu. Transpoziční normy by dokonce mohly práva společníků vyslovovat souhlas s restrukturalizačním plánem vyloučit zcela, a tedy i dosáhnout restrukturalizace majetku či vlastního kapitálu (rovněž dokonce ve smyslu zbavení podílu v obchodní korporaci) bez nutnosti ohlížet se na práva společníků. Navrhovaná právní úprava se touto cestou záměrně nevydává, neboť obecně vnímá, že pro zdárný průběh preventivní restrukturalizace je potřeba dosáhnout maximálního konsenzu napříč fórem dotčených stran, a to nikoliv pouze věřitelů podnikatele. Lze totiž důvodně předpokládat, že ochota společníků iniciovat proces preventivní restrukturalizace by byla obecně nízká, pokud by z ní vyplývala hrozba ztráty podílů nezávisle na jejich postoji.

K § 17

Restrukturalizace majetku (aktiv) podniku je jednou z forem restrukturalizačních opatření, určených k odvrácení finančních potíží a předvídaných zákonem. Restrukturalizaci aktiv je možné provést jako prostý odprodej majetku, který se pro další fungování podniku nejeví jako klíčový. Odprodat je možné např. nadbytečné výrobní prostředky, automobily ve vlastnictví podniku, nebo přebytečnou výpočetní techniku. Důležitou podmínkou je, aby odprodejem majetku nebylo způsobilé zmařit realizaci sanačního plánu, tedy aby byla možná realizace sanačního plánu v plném rozsahu i bez majetku určeného k odprodeji. Je tedy možné odprodat pouze majetek, který se z hlediska realizace sanačního plánu jeví jako zbytný.

Další možností restrukturalizace majetku je tzv. zpětný leasing, kdy se majetek podniku nabídne leasingové společnosti, se kterou se následně uzavře nájemní smlouva na užívání tohoto majetku. Leasingová společnost se v takovém případě stává vlastníkem majetku, podnikatel následně ztrácí právo na vlastnictví předmětu a stává se nájemcem. Z důvodu přechodu vlastnictví na leasingovou společnost je nutné ověřit, zda tato společnost není sama přetížena vlastními závazky. Tato varianta může podniku poměrně rychle přinést likviditu, která může mít na počátku restrukturalizace zcela klíčový význam pro následné finanční uzdravení podniku. Ke zpětnému leasingu je možné využít hmotný majetek ve vlastnictví podniku, např. automobil, výpočetní techniku nebo nemovitost.

Další variantu restrukturalizace vlastního majetku představuje vydání části tohoto majetku dotčeným stranám (tedy věřitelé a společníci, jejichž pohledávky nebo jiná majetková práva jsou přímo dotčeny restrukturalizačním plánem) a tak částečně, nebo zcela uspokojit jejich pohledávky vůči restrukturalizovanému podniku. Zákon předvídá také variantu, podle

Tamtéž.

které se tento majetek převede na novou právnickou osobu, ve které získají dotčené osoby účast. Touto formou je možné uspokojit pohledávky více dotčených stran současně.

Poslední variantou restrukturalizace majetku, kterou zákon předvídá, je zcela nové financování z vnějších zdrojů. Mezi tyto možnosti patří dlužní úpisy, obchodní a bankovní úvěry nebo půjčky. Další variantu vnějšího financování představuje leasing, ať už operativní, nebo finanční. Možné je využít také faktoring (odkup pohledávek podniku), futures (předkupní smlouvy, kterými by bylo možné restrukturalizovaný podnik finančně podpořit za ještě nevyrobené zboží nebo neposkytnuté služby) a opce (právo nebo povinnost na koupi).

K § 18

Restrukturalizace závazků zajišťuje nastolení finanční stability a vhodné kapitálové struktury podnikatele. Navrhované ustanovení nabízí demonstrativní výčet nejtypičtějších restrukturalizačních opatření v oblasti dluhů, kdy je snahou předkladatele seřadit tato opatření vzestupně podle míry intenzity zásahu do práv vlastníků pohledávek. Za nejmírnější v daném ohledu zvolil prosté prodloužení doby splatnosti existujících dluhů, zatímco na opačný konec škály postavil prominutí dluhu nebo jeho části. Mezi nimi existují různé alternativy a modality zasahující do obsahu závazku, které se v závazcích vyskytují jako naturalia negotii (např. ujednání o příslušenství).

Kvůli zachování transparentnosti procesu preventivní restrukturalizace a zachování stávajících pravidel uložených zejména finančním institucím na vyhodnocování finanční situace klientů se explicitně stanoví, že restrukturalizací dluhu nelze nikdy dosáhnout zrušení informační povinnosti podnikatele vůči svým věřitelům (zejm. bankám). Co do účelu obdobné pravidlo existuje rovněž v § 41, které stanoví, že informování o plnění restrukturalizačního plánu nemá vliv na jiné informační povinnosti podnikatele z uzavřených smluv (zejm. úvěrových smluv).

K § 19

Cílem restrukturalizace vlastního kapitálu je (spolu s ostatními opatřeními) především jeho posílení tak, aby se zadluženost podniku udržela na přiměřené a efektivní úrovni. Opatření v rámci restrukturalizace vlastního kapitálu přestavují zejména formální kapitalizaci již zmiňovaných závazků vůči společníkům, které mají svým ekonomickým obsahem charakter kapitálových vkladů. Pokud je to žádoucí a podnikatel je s tím srozuměn a souhlasí, pak je možné počítat i se vstupem nových investorů, popř. kapitalizací pohledávek některých stávajících věřitelů, byť dočasnou do splnění restrukturalizačního plánu. Vysoká flexibilita příslušného ustanovení předpokládá celou řadu potenciálních scénářů – od trvalého či dočasného zapojení existujícího společníka, dotčené strany či třetí osoby mezi společníky obchodní korporace (příp. i ve formě tichého společníka).

Zásah do kapitálové struktury obchodní korporace je citlivou záležitostí. Otázky preventivní restrukturalizace budou v praxi typicky spadat do působnosti statutárního orgánu, který sice může jednat vůči korporaci loajálně, ovšem nikoliv nutně v individuálním zájmu každého společníka. Pro tyto případy se pro využití restrukturalizačních opatření měnících okruh společníků vyžaduje jejich souhlas v rozsahu a způsobem vyžadovaným právem obchodních korporací, a to zejména z důvodu, aby preventivní restrukturalizace nemohla být zneužívána k obcházení omezení vytyčená jinými právními předpisy nebo zakladatelským právním jednáním.

Co do otázky postupu a ochrany společníků před aplikací restrukturalizačních opatření spočívajících v zásahu do kapitálové struktury podnikatele lze odkázat na část důvodové zprávy vztahující se k § 16 odst. 4.

K § 20

Navrhované ustanovení v podstatě dotváří pravidla naznačená v § 19 písm. c) (tj. pravidel faktického debt-to-equity swapu). Pro tato restrukturalizační opatření specificky vyžaduje transparentní uvedení konkrétních parametrů pro jejich realizaci, aby se s novou podobou kapitálové struktury mohly seznámit ostatní dotčené strany, pro které může nová realita být jedním z faktorů vstupujících do rozhodování o podpoře restrukturalizačního plánu.

Podobně jako nelze bez souhlasu společníka zasáhnout do kapitálové struktury obchodní korporace (zejm. zbavit jej bez jeho souhlasu vlastnického práva k podílu), tak ani dotčenou stranu nelze legitimně nutit, aby přeměnila svou pohledávku na podíl. Nehledě na skutečnost, že nabývání podílů v obchodních korporacích je pro některé typy věřitelů právními předpisy omezeno (zejm. banky), nabytí podílu o ekvivalentní hodnotě původní pohledávky s sebou nenese pouze práva, nýbrž i povinnosti. Předkladatel z tohoto důvodu nepovažuje za vhodné nutit věřitele podnikatelů stát se jejich novými spoluvlastníky.

K § 21

Provozní změny doplňují nabídku výše dříve navrhovaných restrukturalizačních opatření, přičemž jejich účelem není primárně vypořádat se s právními skutečnostmi, které zatěžují podnikatele dluhy a jinými povinnostmi, nýbrž zvýšit produktivitu a optimalizovat výkonnost provozu obchodního závodu. Tato opatření mohou být dočasná či trvalá a mohou se týkat zejména výrobní, obchodní, marketingové či personální strategie. Preventivní restrukturalizace a priori nepředpokládá nutnost snižování počtu zaměstnanců, zvyšování podílu krátkodobých pracovních úvazků či jiných opatření v organizaci práce. Stále však platí pravidlo § 39 odst. 1, dle kterého hromadné propouštění nejméně čtvrtiny z celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru přesahující automaticky vyžaduje, aby byl restrukturalizační plán pro svou účinnost nejdříve potvrzen restrukturalizačním soudem.

Předkladatel na daném místě konstatuje, že zákon o preventivní restrukturalizaci nestanovuje nezasahuje do existujících pravidel v oblasti pracovního práva a zaměstnanosti, nezavádí úlevy při hromadném propouštění, ani neodnímá zaměstnancům jejich práva vyplývající z pracovněprávního poměru [pracovněprávní pohledávky zaměstnanců podnikatele v preventivní restrukturalizaci jsou ex lege vyloučeny z možnosti být dotčeny restrukturalizačním plánem [§ 22 odst. 1 písm. a)] a účinky všeobecného či individuálního moratoria se na ně nevztahují (§ 75 odst. 2)].

K § 22

Nikoliv všechny typy pohledávek, a nikoliv všechny typy věřitelů, lze zahrnout do preventivní restrukturalizace, a tím například dosáhnout prominutí takových dluhů. Sama směrnice brání zásahu preventivní restrukturalizace do specifických kategorií práv (např. pracovněprávní pohledávky, deliktní pohledávky podle čl. 1 odst. 5 směrnice), respektive práv ze zaměstnaneckého penzijního pojištění (čl. 1 odst. 6 směrnice). Použitý termín „vyloučené pohledávky“ reflektuje praktický předpoklad, že v drtivé většině se bude skutečně jednat o „pohledávky“, byť do této kategorie mohou náležet i jiná majetkové práva.

Otázka spornosti práv mezi podnikatelem a jeho věřitelem (zde dotčenou stranou) je pro předkladatele podstatná. Preventivní restrukturalizace se ve svém kompletu prezentuje jako nástroj pro hledání maximálního možného konsenzu mezi podnikatelem a jeho věřiteli, přičemž řada dílčích institutů a procesních strategií je podmíněna nalezením široké podpory dotčených stran. Předkladatel proto ex lege vylučuje z preventivní restrukturalizace ta práva, která jsou předmětem sporu (neodstranitelného rozporu) mezi stranami a která již řeší soud nebo rozhodce. Tím se předchází kontaminování procesu preventivní restrukturalizace již od počátku, neboť na rozdíl od insolvenčního řízení záměrně neobsahuje restrukturalizační řízení žádný mechanismus na autoritativní řešení sporů (tj. žádný ekvivalent incidenčních sporů). Institut předběžného přezkumu spornosti slouží pouze jako kvalifikované prima facie posouzení neutrálním restrukturalizačním správcem, zda je pohledávka označená za dotčenou v souladu s právem.

Předkladatel nicméně vnímá, že spor mezi podnikatelem a dotčenou stranou se může týkat jen dílčí části portfolia pohledávek. Proto vyloučením části dotčených pohledávek nezaniká účast dotčené strany v preventivní restrukturalizaci zcela, nýbrž dále pokračuje v účasti a hlasování ohledně zbývajících nevyloučených pohledávek. To koneckonců brání též jednoduchému opt-out dotčených stran z procesu preventivní restrukturalizace účelovým poukazem na spornost zanedbatelné dílčí pohledávky, která ve svém důsledku nemá žádný větší dopad.

Výše uvedené popisuje stav, kdy má dotčená strana za podnikatelem více pohledávek, z nichž některé mohou být označeny za sporné, zatímco jiné budou označeny za nesporné. Od ní je potřeba odlišovat diametrálně odlišnou situaci, kdy by mohla být identifikována částečná spornost či nespornost jedné konkrétní pohledávky. Nelze vyloučit, že restrukturalizační správce dojde po provedení předběžného přezkumu spornosti k závěru, že příslušná pohledávka je co do určité části či atributu zjevně nesporná, zatímco ve zbývající části či atributu bude sporná. Pro účely preventivní restrukturalizace se ovšem zapovídá štěpení jednotlivých pohledávek na vyloučené a nevyloučené části – i eventuálně nesporná část pohledávky tedy sleduje osud sporné části pohledávky, a je z procesu preventivní restrukturalizace zcela vyloučena. Předkladatel předpokládá, že explicitní vyjasnění této otázky již v normativním textu pomůže předcházet případným budoucím interpretačním sporům (jakkoliv by tento závěr dle předkladatele šlo dovodit z jiných ustanovení zákona). Dané pravidlo považuje předkladatel za mimořádně důležité, neboť preventivní brání dotčení „nesporné části“ pohledávky způsobem, který by nevyhnutně ovlivnil i její „spornou část“. To se týká zejména rozsahu práv ze zajištění, které typicky nedílně váznou na celé pohledávce a které by mohly být restrukturalizačním plánem dotčeny i v neprospěch a neproporčně nedotčené části. Ve svém výsledku toto pravidlo podnikatele nijak neomezuje, pouze klade mimořádný důraz na správné vymezení dotčených pohledávek podnikatelem. Lze konečně též říci, že takové pravidlo představuje pojistku proti zneužívání nominačního principu a efektivně brání účelovým dílčím manipulacím s parametry dotčených pohledávek.

Závěrem lze uvést, že navrhovaný odstavec druhý představuje transpozici čl. 31 odst. 2 směrnice, která stanoví, že rámce preventivní restrukturalizace by neměly zasahovat do požadavků týkajících se ochrany peněžních prostředků, které jsou pro platební instituce stanoveny podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 a pro instituce elektronických peněz podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/110/ES. Jinými slovy se zapovídá provést přímé dotčení uživatelů platebních služeb podnikateli, kteří představují platební instituce a instituce elektronických peněz (respektive například též poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu). Evidenci příslušných entit vede Česká národní banka a je veřejně přístupná v aplikaci základních seznamů regulovaných a registrovaných subjektů, které je Česká národní banka povinna zveřejňovat. Lze doplnit, že toto pravidlo bylo inspirováno § 267b občanského soudního řádu, který vylučuje vedení výkonu rozhodnutí na majetek takové instituce získaný od uživatelů platebních služeb.

K § 23

Navrhované ustanovení v podstatě zrcadlí zásadu využívanou v korporátních insolvenčních řízeních, která logicky omezuje účinky výhod preventivní restrukturalizace pouze na podnikatele a nevztahuje automaticky poskytnuté úlevy na třetí osoby v postavení spoludlužníků nebo ručitelů (srov. § 356 odst. 3 insolvenčního zákona).

V podnikatelském prostředí ČR ovšem existuje rozšířený fenomén vlastnicky řízených korporací, kdy osoba v postavení neomezeně ručícího společníka nese mimořádně vysoké riziko podnikání této korporace a bez extenze účinků restrukturalizačního plánu i na ni by sice došlo k formálnímu odvrácení úpadku podnikatele, ale jeho korporace by následně stejně zaniknula kvůli úpadku daného společníka. Výjimku z obecného pravidla se tedy navrhuje zavést pod podmínkou, že tyto výhody a jiné úlevy budou transparentně specifikovány v restrukturalizačním plánu. Předkladatel předpokládá, že právě výše popisovaná hrozba je jedním z nejsilnějších odrazujících prvků stávajícího právního rámce, který brání takovým podnikatelům zahájit sanační procesy z obavy o svůj vlastní majetek.

K § 24

Spravedlnost restrukturalizačního plánu je jedním z klíčových podmínek pro potvrzení restrukturalizačního plánu nepřijatého skupinami dotčených stran (srov. podmínky podle § 99). „Spravedlnost“ představuje atribut, prostřednictvím kterého předkladatel považuje za vhodné vyhodnotit, zda účinky restrukturalizačního plánu, se kterým konkrétní dotčená strana nesouhlasí (tj. v režimu běžného závazkového práva by takovým právním jednáním zavázána nebyla), lze legitimně vnutit této nesouhlasící dotčené straně. Mechanismus vnucení nesouhlasícím třídám je vyžadován směrnicí (čl. 11), která stanoví i některé základní parametry (např. čl. 11 odst. 2 a pravidlo absolutní priority). Výchozí inspirací pro tvorbu testu spravedlnosti je obdobná úprava obsažená v § 349 insolvenčního zákona s několika modifikacemi.

Zjednodušeně řečeno, principy testu spravedlnosti spočívají na několika základních tezích. Zaprvé, postavení nesouhlasících zajištěných dotčených stran by nemělo být oproti výchozímu stavu zhoršeno (tím spíše, že zajištěné dotčené strany tvoří separátní hlasovací skupiny). Zadruhé, nesouhlasící nezajištěné dotčené strany buď budou podle restrukturalizačního plánu plně uspokojeny, nebo si stávající společníci neponechají žádný podíl (tj. projev teorie reziduálního nároku, dle kterého se nároky věřitelů uspokojují před nároky společníků). Z druhé varianty předkladatel umožňuje určitou únikovou varianta použitelnou pro případy, kdy si společníci i přes nesouhlas dotčených stran budou chtít ponechat své podíly a jsou ochotni kvůli tomu přistoupit na rekonstrukci managementu, výměnu auditora a závazek postoupení veškerého budoucího zisku dosaženého v období následujících nejméně 5 let na úhradu pohledávek (nebo jiných práv) dotčených stran, které v důsledku nabytí účinnosti restrukturalizačního plánu zanikly (např. v důsledku prominutí dluhu).

Navrhované řešení má podle předkladatele potenciál zmírnit jeden z nejvíce odrazujících prvků mechanismů korporátního a insolvenčního práva – tzv. ztrátu reziduálního nároku v úpadkových a před-úpadkových stavech. V běžných scénářích by totiž byly z majetku podnikatele nejprve přednostně uspokojeny pohledávky věřitelů, přičemž pohledávky společníků z titulu účasti na obchodní korporaci by vůči nim zastávaly podřízené pořadí. Výsledkem je, že při kritickém objemu pohledávek je tento postup způsobilý „vymazat“ reálnou hodnotu podílů, které se tímto logicky stanou buď bezcennými, nebo budou zpeněženy a výtěžek využit na úhradu dluhů (tj. účast společníka v korporaci zanikne). To nedává společníkům motivaci příslušné sanační postupy iniciovat. Předkladatel tedy volí alternativní přístup, dle kterého umožňuje společníkům zachovat svůj podíl v obchodní korporaci přesto, že pohledávky běžných věřitelů nebudou plně uspokojeny. Podmínky odchýlení se od klasického výše popsaného pravidla absolutní priority jsou stanoveny přísně – vedle rekonstrukce statutárního orgánu se vyžaduje fiduciární převod podílů k zajištění neuspokojovaných pohledávek dotčených stran (tj. po dobu plnění restrukturalizačního plánu existuje pro společníky riziko, že pokud plán selže, pravidlo absolutní priority se aktivuje dodatečně) a vzdání se generovaného zisku (tj. společníci se ve prospěch věřitelů vzdávají práva na veškerý zisk vygenerovaný korporací za relativně dlouhé období).

Souhlas restrukturalizačního správce s rekonstrukcí managementu a výměnou auditora má garantovat, aby výše budoucího zisku nebyla „optimalizována“ tak, aby na dotčené strany zůstávalo minimum prostředků (tj. fakticky odložený účetní zisk by byl společníkům vyplacen až po ukončení pětiletého období). Tento koncept tzv. kompenzačních plateb byl inspirován podkapitolou V kapitoly 11 amerického Small Business Reorganization Act.

Srov. § 1191. Small Business Debtor Reorganization. Dostupný z WWW: https://www.law.cornell.edu/uscode/text/11/1191.

K § 25

Pro účely převedení podílů stávajících společníků k zajištění pohledávek ve scénáři, kdy si společníci hodlají ponechat své podíly, přestože podnikatel není schopen splatit zcela pohledávky dotčených stran, se stanovují podmínky tohoto zajišťovacího převodu. Převod lze realizovat pouze se souhlasem restrukturalizačního soudu v rámci řízení o návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu (k tomu si restrukturalizační soud například může vyžádat stanovisko restrukturalizačního správce), zejména ke smluvním podmínkám převodu. Alternativně lze převod podílů nahradit zřízením svěřenské správy. Oba výše uvedené koncepty byly inspirovány německou právní úpravou Doppelnützige Treuhand.Osobou nabyvatele podílů, eventuálně osobou svěřenského správce, může být pouze restrukturalizační správce jako odborně kvalifikovaná osoba v relativně nezávislém a nestranném postavení a jmenovaná restrukturalizačním soudem.

K § 26

Rozvinutím konceptu tzv. kompenzačních plateb obsaženého v § 24 odst. 2 písm. b) bodu 5 je navrhované ustanovení. To vyžaduje, aby byl veškerý vygenerovaný zisk podnikatele použit na výplatu kompenzačních plateb dotčeným stranám. Za „kompenzační“ je předkladatel označuje proto, že kompenzují dotčeným stranám ztrátu plného uspokojení zaniklých práv či pohledávek vyvolanou aktuální neschopností podnikatele uhradit jejich pohledávky v plné výši, aniž by se společníci současně hodlali vzdát svých podílů v podnikateli. Záměrem předkladatele tedy bylo, aby nesouhlasícím dotčeným stranám fakticky „vznikly“ nové pohledávky náhradou za pohledávky zaniklé v důsledku účinnosti restrukturalizačního plánu. Splatnost dílčích plnění, resp. termín výplaty kompenzační platby, je stanovena shodně jako splatnost podílů na zisku v kapitálových obchodních společnostech. Právo na kompenzační pohledávky zde nepřetrvává období vymezené v § 24 odst. 2 písm. b) bod 5, na což nemá vliv ani skutečnost, že původně zaniklá pohledávka nebo právo po uplynutí této doby nebylo plně kompenzováno.

Pro distribuční schéma výplaty kompenzačních pohledávek se použije klíč relativní síly dotčené strany v preventivní restrukturalizaci (tj. analogicky principu poměrného uspokojování věřitelů známý z insolvenčního řízení).

K § 27

Úspěšná preventivní restrukturalizace se podle názoru předkladatele jen velmi obtížně obejde bez externího financování obchodního závodu. To logicky vyplývá ze skutečnosti, že zdravý podnikatel se zajištěným stabilním cash-flow se typicky nebude nacházet ve stavu, kdy by vyhlížel hrozící úpadek. Tuto úvahu vedla i evropská legislativa a jejím výsledkem jsou čl. 17 a 18 směrnice.

Výstup výzkumného projektu VŠE v Praze, TAČR TL02000467. Preventivní restrukturalizace: Návrh implementace evropské směrnice do národní právní úpravy. Praha, červen 2020, s. 26. Dostupné z WWW: <https://im.vse.cz/restrukturalizace-a-insolvence/wp-content/uploads/page/1521/Vysledek-projektu- TL02000467-V5-Hleg.pdf>.

Prozatímní financování pomáhá překlenout období, ve kterém probíhají jednání o uskutečnitelnosti preventivní restrukturalizace včetně samotné implementace restrukturalizace. Jde především o zajištění/udržení externího (zpravidla bankovního) provozního financování revolvingového typu (financování pracovního kapitálu). Poskytovatelé stávajícího financování by měli být motivování k udržení financování restrukturalizovaného podniku z pohledu zajištění tak, aby se nezhoršila jejich věřitelská pozice (například možnost stále účinně zastavovat pohledávky z obchodního styku či jinou složku pracovního kapitálu, které probíhá zpravidla na měsíční bázi). Nové financování představuje jiný druh finančního plnění, neboť je poskytována až na základě restrukturalizačním soudem potvrzeného účinného restrukturalizačního plánu. V daném ohledu představuje nové finanční plnění druh finanční pomoci spočívající typicky v přenechání peněžních prostředků v libovolné formě. Pro kvalifikaci takového plnění do kategorie nového financování se vždy vyžaduje, aby byl restrukturalizační plán potvrzen restrukturalizačním soudem (tj. restrukturalizační plán přijatý dotčenými stranami nabývá účinnosti až potvrzením restrukturalizačním soudem, pokud zahrnuje nové financování).

Zřízením zajištění se rozumí zřízení zajištění ve prospěch podnikatele, tedy zajištění dluhu podnikatele majetkem třetí osoby. Ve své podstatě se tedy jedná o čistý vnos do kapitálové struktury podnikatele (tj. její posílení), nikoliv další zatížení jmění podnikatele zřízením zajištění k majetku podnikatele ve prospěch kteréhokoliv věřitele. To pochopitelně nebrání, aby poskytnutí peněženích prostředků například formou kontokorentních či revolvingových smluv bylo zajištěno zástavním právem k majetku podnikatele ve prospěch úvěrující instituce (tj. poskytnuté prostředky typově odpovídají prozatímnímu financování a zřízení zástavního práva zajišťuje takovou pohledávku finanční instituce).

K § 28

Navrhované ustanovení představuje transpozici čl. 17(1) a čl. 18(1)(4) směrnice, a tedy zakotvuje ochranu před zjištěním (neplatnosti či) relativní neúčinnosti poskytnutí peněžního plnění ve formě nového nebo prozatímního financování v případném následujícím insolvenčním řízení.

Třebaže příslušná ujednání ani plnění nelze v případném insolvenčním řízení prohlásit za neúčinná, to dle názoru předkladatele nebrání věřitelům či insolvenčnímu správci využít institutu popření pořadí, domnívají-li se, že se ve skutečnosti nejedná o prozatímní či nové financování nebo další platbu související s preventivní restrukturalizací, které požívají této speciální ochrany, a to z důvodu, že nesplňují podmínky pro zařazení to některé z těchto kategorií.

K § 29

Dalším důležitým milníkem v preventivní restrukturalizaci je předložení restrukturalizačního plánu k hlasování. Opět platí, že tuto iniciativu musí vyvinout podnikatel sám. Neučiní-li tak ve lhůtě 6 měsíců od zahájení preventivní restrukturalizace, tato se ex lege končí (srov. § 42 odst. 1 písm. b) návrhu).

Předložit restrukturalizační plán k hlasování nelze okamžitě po zahájení preventivní restrukturalizace. Vždy musí být dotčeným stranám zachováno právo zpochybnit pohledávky uvedené podnikatelem v sanačním projektu, a to své i cizí. Teprve po uplynutí lhůty k podání návrhu na předběžné posouzení spornosti, eventuálně po uplynutí všem předběžných posouzení (obojí je v části třetí hlavě třetí vázáno relativně krátkými procesními lhůtami) lze návrh předložit před restrukturalizační fórum.

Jakmile je podnikatelem navržený restrukturalizační plán předložen dotčeným stranám k hlasování, již jeho obsah nelze měnit s výjimkami, které zákon stanoví, např. opravy zjevných nesprávností. Po předložení plánu k hlasování tedy není možné měnit ani okruh dotčených stran, ani rozdělení dotčených stran do hlasovacích skupin. Existují nicméně dva možné postupy. První spočívá v odvolání restrukturalizačního plánu postupem podle § 38, po kterém se na předložený plán hledí, jako by nikdy neexistoval (tj. lhůta 6 měsíců podle § 42 zůstává nedotčena). Druhý spočívá pouze v opravě zjevných nesprávnosti restrukturalizačním soudem postupem podle § 97. Důvodem je fakt, že po předložení se dotčeným stranám aktivuje právo o něm hlasovat a nelze připustit, aby byl plán v průběhu hlasování měněn, neboť by nebylo zřejmé, zda a s čím dotčené strany vlastně souhlasí.

K § 30

Strany, které jsou restrukturalizačním plánem dotčeny, mají hlasovací právo k přijetí restrukturalizačního plánu, zatímco strany, které restrukturalizačním plánem dotčeny nejsou, hlasovací právo k jeho přijetí v souladu s čl. 9 odst. 2 směrnice nemají.

Společníci podnikatele ani spřízněné strany obecně hlasovacím právem disponují. V běžných situacích (např. vyslovování souhlasu s osobou restrukturalizačního poradce, podávání návrhu na zrušení všeobecného moratoria) se nicméně hlasování neúčastní, k jejich hlasům se nepřihlíží a jejich „hlasy“ se tedy ani nezapočítávají do hlasovacího kvóra (přesněji proto, že se nepřihlíží k jejich hlasovacímu právu jako takovému, nikoliv pouze hlasům). V případě hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu však předkladatel považuje za důležité, aby vyslovili svůj názor na restrukturalizační plán, a to tím spíše, že bude závazný i pro ně. U společníků sice směrnice i návrh zákona omezuje možnosti přehlasovat při přijímání restrukturalizačního plánu dotčené nespřízněné strany, na druhou stranu restrukturalizační opatření zasahující do kapitálové struktury jiným způsobem než se souhlasem společníků provést nelze.

Omezení hlasovacího práva společníků a spřízněných v prvé řadě sleduje za cíl zabránit ovládnutí preventivní restrukturalizace osobami na straně podnikatele jednajícími ve shodě. Vyloučit scénáře různých „korporátních únosů“ je zcela nezbytné vzhledem k možnosti podnikatele nominovat mezi dotčené strany pouze některé své věřitele.

Náleží-li pohledávka více osobám, je třeba, aby se tyto osoby dohodly, která z nich bude hlasovací práva k pohledávce vykonávat podle obecných pravidel upravujících spoluvlastnictví podle občanského zákoníku.

Pro účely jiných hlasování nebo podložení určitého procesního návrhu kvalifikovanou většinou dotčených stran v situacích jiných než při hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu [např. při návrhu na jmenování restrukturalizačního správce podle § 59 odst. 1 písm. c) nebo souhlasu s prodloužením všeobecného moratoria podle § 77 odst. 1 písm. b) návrhu] se použije shodné pravidlo pro stanovení většiny hlasů, třebaže se pro tyto účely nepoužije rozdělení dotčených stran do hlasovacích skupin a všechny dotčené strany hlasují v rámci jednoho fóra. Znovu se zdůrazňuje, že k hlasům společníků ani spřízněných stran v těchto hlasováních se nepřihlíží.

K § 31

Při hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu je počet hlasů dotčené strany přímo úměrný výši její pohledávky vůči podnikateli. Většina hlasů se počítá pouze podle poměru výší pohledávek či hodnoty jiných majetkových práv dotčených věřitelů, nikoliv per capita. Ustanovení zohledňuje i potřebu kurzového přepočtu cizí měny pro určení počtu hlasů. Výjimku tvoří hlasování skupiny společníků podnikatele, jejichž relativní síla se odvozuje podle počtu hlasů, kterými disponuje při hlasování v rámci nejvyššího orgánu korporace.

K § 32

Dotčené strany hlasují při přijímání restrukturalizačního plánu ve skupinách. Rozdělení věřitelů, jichž se má restrukturalizační plán dotknout, do hlasovacích skupin provádí podnikatel s ohledem na jejich právní postavení a povahu hospodářských zájmů (čl. 9 odst. 4 pododstavec 1 směrnice). Restrukturalizační plán musí vždy obsahovat vymezení hlasovacích skupin a kritéria, na základě kterých k rozdělení do skupin došlo. Je nabíledni, že toto rozdělení musí být řádně odůvodněno, neboť se může stát předmětem soudního přezkumu v řízení o návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu.

V rámci hlasovacích skupin se uplatní zásada rovného zacházení s dotčenými stranami. Znevýhodňující zacházení v rámci skupiny vyžaduje souhlas takto znevýhodněné dotčené strany.

Předkladatel přikročil oproti směrnici k podrobnější diverzifikaci hlasovacích skupin. Zatímco směrnice vyžaduje pouze rozdělení na skupiny podle kritéria zajištění, předkladatel zastává názor, že pro účinnou ochranu dotčených stran je potřeba vycházet z existujícího a osvědčeného kritéria podobnosti hospodářských zájmů a promítnout ho do přednastavených kritérií. Nejen pro účely případného potvrzování nepřijatého restrukturalizačního plánu se nyní nemůže stát, že by osoby spřízněné s podnikatelem dosáhly přijetí plánu proti vůči nespřízněných nesouhlasících dotčených stran. Návrh oproti standardnímu insolvenčnímu režimu oslabuje postavení zajištěných dotčených stran tím, že umožňuje je implicitně seskupit do stejné hlasovací skupiny. To brání tomu, aby každá jednotlivá dotčená skupina dosáhla nepřijetí restrukturalizačního plánu (tj. disponovala právem veta) a vyvolala při rozhodování o návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu nutnost ověřit splnění testu spravedlnosti. Toto pravidlo je dále modifikováno pro případy sdíleného zajištění (tj. sdílení stejného pořadí a stejného předmětu zajištění), kdy se z jedné skupiny zajištěných dotčených stran oddělují některé z nich. To míří zejména na případy tzv. hromadně emitovaných zajištěných dluhopisů, kde shodné hospodářské zájmy věřitelů odůvodňují oddělené nakládání s takovou hlasovací skupinou. Specifickou situaci představuje syndikovaný úvěr, který je poskytován dlužníku za jednotných podmínek, a to věřiteli tvořícími společenství. Tvorba samostatné hlasovací skupiny pro syndikované úvěry reflektuje fakt, že se jedná o jeden závazek s větším počtem dílčím způsobem zavázaných subjektů (tj. stejné hospodářské určení úvěru, stejné hospodářské zájmy a postavení věřitelů – bank - v zásadě neodvislých od míry zapojení do syndikátu).

Stran podnikatelů, kteří jsou malými a středními podnikateli (čl. 9 odst. 4 pododstavec třetí) se předkladatel rozhodl neimplementovat tuto možnost. Nastavená pravidla vycházející z obecného požadavku na respektování shodného hospodářského zájmu a postavení, která doplňují zvláštní pravidla pro ochranu menších či zranitelných skupin dotčených stran, považuje předkladatel za výhodnější. Jde navíc o řešení, které snižuje míru regulatorní arbitráže oproti insolvenčnímu režimu schvalování reorganizačního plánu. Snižuje riziko, že reorganizační plán, který by nebyl hlasovacími skupinami insolvenčních věřitelů přijat, bude v preventivní reorganizaci přijat coby restrukturalizační plán jen kvůli odlišnému – pro podnikatele výhodnějšímu – systému tvorby hlasovacích skupin.

Zvláštní zřetel bere předkladatel na zranitelné dotčené strany, mezi které řadí spotřebitele a drobné živnostníky, které na základě předchozí úvahy jednoduše definuje na základě skutečnosti, zda jsou plátci DPH (čl. 9 odst. 4 pododstavec 2 a 4 směrnice). Důvodem je skutečnost, že zatímco podnikatel nemusí vědět, zda je jeho věřitel podnikatelem nebo spotřebitelem, resp. může mít pochybnosti o povaze závazku (zejm. u spotřebitelských smluv uzavíraných živnostníky), údaj o plátcovství DPH je jednoduše dostupný ve veřejných rejstřících.

Opomenutí pracovníků podnikatele při vytváření pravidel pro tvorbu tříd je záměrné, neboť tito věřitelé se nikdy nemohou stát dotčenými stranami. Důvodem je, že jejich pohledávky jsou ex lege vyloučeny z preventivní restrukturalizace (srov. § 22 odst. 1); nedochází tak k transpozici čl. 9 odst. 4 pododstavce druhého.

K § 33

Dotčené strany hlasují o přijetí restrukturalizačního plánu ve skupinách vymezených tímto plánem podle pohledávek v nich zařazených.

O přijetí restrukturalizačního plánu mohou dotčené strany hlasovat na schůzi svolané za tímto účelem (pozn. nejedná se o schůzi konanou v rámci soudního jednání), nebo per rollam, popř. kombinací těchto způsobů. V obou případech se výsledek hlasování osvědčuje buď notářským zápisem, nebo přítomností restrukturalizačního správce. Od okamžiku ukončení hlasování počínají běžet určité lhůty (např. lhůta k podání návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu podle § 42). Jelikož dotčené strany sice mohou hlasovat, ale při své absenci nebo při hlasování způsobu per rollam se z povahy věci nedoví v reálném čase výsledek, je podnikatel povinen výsledek hlasování dotčeným stranám oznámit. Od výsledku hlasování se totiž odvíjí další procesní postup. Klíčové je, zda přijetím restrukturalizačního plánu nastane účinnost restrukturalizačního plánu, eventuálně zda bude podnikatel usilovat o mírnější scénář potvrzení přijatého plánu či přísnější scénář potvrzení nepřijatého plánu.

Záměrem předkladatele bylo obecně doplnit proces přijímání restrukturalizačního plánu o nezávislou a nestrannou entitu, která důvěryhodným způsobem zaznamená jeho výsledek. Ambicí předkladatele bylo minimalizovat zásah do pravidel výkonu notářství, a naopak maximálně vycházet z konceptů běžně využívaných v právu obchodních korporací. Předkladatel nemínil uložit notářům žádné nové povinnosti či měnit standard výkonu jejich profese, což lze demonstrovat právě na zjevné podobnosti s existujícími postupy osvědčování průběhu hlasování per rollam v obchodních korporacích. Rolí notáře je „garantovat „jen“ uzavření dohody předepsaným počtem osob“. Rolí notáře není ověřovat správnost restrukturalizačního plánu, pravdivost údajů v něm obsažených, ani jiné zákonem předepsané náležitosti.

Totéž v zásadě platí pro roli restrukturalizačního správce, který v restrukturalizačním řízení ještě úžeji kooperuje s restrukturalizačním soudem a s ohledem na jeho kvalifikaci a způsob jmenování do funkce poskytuje podobné záruky správnosti a legálnosti postupu podnikatele. To platí tím spíše, že na rozdíl od osoby notáře v povahy věci disponuje odborností v oblasti sanačních procesů. O průběhu hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu by tedy měl být schopen vždy řádně a v dostatečné míře informovat restrukturalizační soud.

K § 34

Osobám dotčeným restrukturalizačním plánem je třeba před hlasováním o přijetí restrukturalizačního plánu poskytnout dostatečný čas na rozmyšlenou a na eventuální vyvolání předběžného přezkumu spornosti pohledávky. Proto má-li se o přijetí plánu hlasovat na schůzi dotčených stran, musí být termín a místo konání schůze oznámen v dostatečném předstihu alespoň 15 dnů. Z praktických důvodů a pro zajištění dostupnosti dotčeným stranám předkladatel navrhuje, aby se schůze konala na přístupném místě, a to buď přímo v sídle podnikatele, nebo v obvodu obce, ve které sídlí místně příslušný restrukturalizační soud. Účelem je zabránit účelovému svolání na odlehlé místo a vyloučit z hlasování část dotčených stran (provedení hlasování je podmínkou aktivní věcné legitimace pro další procesní úkony v restrukturalizačních řízeních). Schůzi samotné zpravidla předsedá sám podnikatel s tím, že je povinen na žádost každé dotčené strany stručně vysvětlit účinky restrukturalizačního plánu vůči této osobě. Lze předpokládat, že této možnosti by v praxi využívaly spíše zvlášť zranitelné osoby (spotřebitelé, drobní živnostníci), pokud budou dotčenými stranami. U kvalifikovaných, systémových věřitelů disponujících odborným aparátem je tato možnost spíše nepravděpodobná. Nicméně pro zachování rovného přístupu se nabízí i jim; dle názoru předkladatele brání zneužití takového práva k obstrukčním taktikám fakt, že se vyžaduje pouze stručné shrnutí, nikoliv komplexní prezentace.

K § 35

Má-li se o přijetí restrukturalizačního plánu hlasovat mimo schůzi dotčených stran, musí být ze stejných důvodů poskytnuta lhůta pro provedení hlasování v délce alespoň 15 dnů. Hlasování per rollam je provedeno hlasovacím lístkem, jehož podmínky platnosti stanoví odstavce 2 a 3. O identitě hlasující osoby nesmí vzniknout pochyb, proto se vyžaduje úředně ověřený podpis na hlasovacím lístku v listinné podobě a alespoň prostý elektronický podpis v elektronické podobě ve formátu předvídaném jinými právními předpisy. V daném ohledu se předkladatel přiklonil k méně formálnímu přístupu, když podle obecných pravidel nevyžaduje zaručený ani kvalifikovaný elektronický podpis, neboť zde nedochází k výkonu působnosti ani jednání vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Tím odpadá významná překážka distančního hlasování o restrukturalizačním plánu pro fyzické osoby, které kvalifikovanými typy podpisů typicky nedisponují.

K § 36

Přijetí restrukturalizačního plánu vyžaduje splnění dvou předpokladů. Zaprvé, restrukturalizační plán musí přijmout 100 % hlasovacích skupin. Zadruhé, v každé jednotlivé hlasovací skupině musí restrukturalizační plán přijmout kvalifikovaná 75 % většina hlasů dotčených stran této skupiny. Lze potvrdit, že se jedná o maximální přípustnou většinu povolenou směrnicí (čl. 9 odst. 6 směrnice); v žádné hlasovací skupině ex lege nelze vyžadovat stoprocentní souhlas (faktickou výjimku představují dle předkladatele z povahy věci jednočlenné skupiny).

Předkladatel při stanovení kvalifikované většiny vycházel z teze, že preventivní restrukturalizace by měla představovat maximálně konsenzuální postup odvrácení úpadku podnikatele. Podnikatel by neměl usilovat o minimální nutný souhlas, nýbrž ideálně o univerzální konsenzus, který minimalizuje zásahy do práv nesouhlasících dotčených stran (a minimalizuje riziko nesplnění testu spravedlnosti). To platí tím spíše, že zákona ponechává vymezení a oslovení dotčených stran na podnikateli, který by do vyjednávání restrukturalizačního plánu měl přizvat především ty své věřitele, se kterými je schopen vést konstruktivní negociaci.

K § 37

Alternativně k hlasování lze restrukturalizační plán přijmout dohodou podnikatele s většinou dotčených stran stanovenou pro přijetí restrukturalizačního plánu ve formě notářského zápisu (čl. 9 odst. 7 směrnice). Pro dohodu platí to, co pro předložení restrukturalizačního plánu k hlasování, a sice že dotčené strany musí nejprve získat prostor pro vyvolání předběžného přezkumu spornosti pohledávek. Okamžik uzavření dohody o přijetí restrukturalizačního plánu skutečně nastává tehdy, uzavře-li takovou dohodu podnikatel s většinou dotčených stran vymezenou v souladu se zákonem o preventivní restrukturalizaci.

K § 38

Restrukturalizační plán nelze po předložení hlasovacím skupinám měnit. Vždy ovšem může nastat scénář, že restrukturalizační plán nebyl přijat kvůli nesouhlasu relativně minoritní skupiny dotčených stran, a to i přes téměř univerzální konsenzus. Lze si rovněž představit scénář, kdy se postupem času v průběhu přípravné fáze preventivní restrukturalizace ukáže restrukturalizační plán jako neuskutečnitelný, obtížně splnitelný nebo naopak splnitelný jednodušeji. V takovém případě považuje předkladatel za legitimní umožnit podnikateli restrukturalizační plán přepracovat a dát o něm znovu hlasovat. Kvůli skutečnosti, že restrukturalizační plán bude typicky představovat komplexní právní dokument, předkladatel opustil úvahu o provádění pouhých dílčích oprav, neboť každou změnu je nutno vnímat v celkovém kontextu.

Podmínkou účinného odvolání restrukturalizačního plánu je, že podnikatel předloží dotčeným stranám k hlasování nový restrukturalizační plán. Aby nedocházelo k zbytečnému prodlužování přípravné fáze, musí tak učinit v relativně krátké lhůtě (15 dní od ukončení hlasování o jeho přijetí) a celkově nejpozději do 6 měsíců od zahájení preventivní restrukturalizace; srov. § 42).

K § 39

Účinnost restrukturalizačního plánu je podmínkou, aby restrukturalizační plán vyvolal právní účinky právních jednání v něm uvedené. Navrhované ustanovení rozlišuje, kdy nabývá účinnosti „pouhým“ přijetím po hlasování skupinami dotčených stran, a kdy se vyžaduje právní moc usnesení o potvrzení restrukturalizačního plánu vydaného restrukturalizačním soudem.

V případě univerzálního (tj. stoprocentního) konsenzu napříč všemi skupinami dotčených stran nabývá restrukturalizační plán účinnosti okamžikem přijetí. V daném ohledu toto pravidlo reflektuje nejen logiku směrnice (čl. 10 odst. 1 směrnice), ale také obecného závazkového práva, neboť se fakticky nejedná o nic jiného než o všemi účastníky přijatou vícestrannou dohodu.

V případě nedosažení univerzální shody napříč všemi skupinami dotčených stran, nebo předpokládá-li restrukturalizační plán poskytnutí nového financování (kterému tento zákon stanoví zvláštní režim v § 27), nebo u restrukturalizačních plánů předpokládajících restrukturalizační opatření ve formě hromadného propouštění, se vyžaduje potvrzení restrukturalizačním soudem. Tyto scénáře stanoví č. 10 odst. 1 směrnice a předkladatel je do návrhu příslušného ustanovení tedy převzal bez úprav.

Restrukturalizační plán z povahy věci nezavazuje nedotčené strany. Okruh nedotčených stran definuje § 2 písm. e) jako věřitele a společníky, a to pomocí dvou kritérií. Zaprvé, práva takových věřitelů nebo společníků budou přímo dotčena restrukturalizačním plánem. Zadruhé, takovým společníkům nebo věřitelům došla písemná výzva k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu (tj. věřitelé, kteří se na přijímání restrukturalizačního plánu nepodíleli, protože o jeho přípravě nebyli formálně vyrozuměni, se nemohou stát dotčenými stranami zavázanými z restrukturalizačního plánu, ani pokud by jejich práva byla jinan vtělena a přímo dotčena do textu plánu). To odpovídá logice čl. 15 odst. 2 směrnice, který požaduje, aby věřitelé, kteří se podle vnitrostátního práva na přijímání restrukturalizačního plánu nepodílejí, nebyli tímto plánem dotčeni (podílením se v daném smyslu rozumí nejen aktivní účast na vyjednávání, ale i vědomě pasivní přístup k celému tomuto postupu, aniž by dotčené straně podnikatel bránil se vyjednávání účastnit).

Nic z výše uvedeného pochopitelně nebrání, aby restrukturalizační plán stanovil den pozdější. Z praktických důvodů – například kvůli synchronizaci s vedením účetnictví - lze předpokládat, že tak podnikatelé opravdu učiní (např. první den následujícího kalendářního měsíce po právní moci rozhodnutí o potvrzení restrukturalizačního plánu).

K § 40

Předmětné ustanovení upravuje situace, kdy dochází k pozbytí účinků restrukturalizačního plánu. Vedle zániku plánu ex lege v důsledku rozhodnutí o úpadku, jde též o výsledek rozhodování o návrhu na zrušení restrukturalizačního plánu (§ 101 až § 103). V obou případech nastávají účinky předvídané § 103, tj. určitá forma omezené restituce v předchozí stav. Důvodem vyčlenění ex lege účinků zjištěného úpadku jsou negativní dopady zmeškání preklusivních lhůt v úvodních fázích insolvenčního řízení (zejm. lhůty k přihlašování pohledávek) a ochrana dotčených stran, které v dobré víře v proveditelnost restrukturalizačního plánu a na podporu podnikatele například souhlasily s částečným nebo úplným prominutím dluhu. Protože řízení o zrušení restrukturalizačního plánu z povahy věci potrvá déle než preklusivní lhůta k přihlášení pohledávek, a protože preventivní restrukturalizace nepředstavuje univerzální způsob narovnání majetkových vztahů (z důvodu rozlišování dotčených a nedotčených stran), je třeba tuto disproporci mezi dotčenými a nedotčenými stranami co do dopadů úpadku podnikatele odstranit.

K § 41

Z důvodu odstranění informační asymetrie a zajištění ochrany restrukturalizačním plánem dotčených stran navrhované ustanovení zakotvuje obecnou informační povinnost podnikatele vůči dotčeným stranám o plnění restrukturalizačního plánu. Úprava podrobností, zejména způsobu a rozsahu plnění informační povinnosti podnikatele, tvoří nezbytnou součást restrukturalizačního plánu, které lze odvodit z náležitostí stanovených § 19 odst. 4 písm. f) až h).

Povinnost informovat o plnění restrukturalizačního plánu nijak nezasahuje do jiných informačních povinností podnikatele vůči svých věřitelům či veřejnoprávním subjektům (zejm. finančním institucím, které mají povinnost průběžně zjišťovat ekonomickou situaci svých klientů).

K § 42

Preventivní restrukturalizace představuje určitý zákonem upravený postup. Začátkem tohoto postupu je dojití písemné výzvy k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu první dotčené straně. V závislosti na dalším průběhu ovšem existují různé úspěšné i neúspěšné scénáře skončení preventivní restrukturalizace. Navrhované ustanovení identifikuje ty události, které znamenají konec preventivní restrukturalizace. Některé z nich přímo vyplývají z vůle podnikatele a jeho jednání v průběhu přípravné fáze [tzn. písmena a) až c)], některé z plnění účinného restrukturalizačního plánu [tzn. písmeno d)] a zbývající jsou výsledkem rozhodování restrukturalizačního soudu [tzn. písmena e) až g)]. Pro zahájení i skončení preventivní restrukturalizace platí stejný princip – podnikatel tuto skutečnost oznámí všem dotčeným stranám (nemusí k tomu nutně volit stejnou formu). Skončí-li preventivní restrukturalizace jednáním podnikatele, ale současně bylo vedeno jedno či více restrukturalizačních řízení, oznámí tuto skutečnost podnikatel i restrukturalizačnímu soudu (kvůli definitivnímu vyřízení věci a uzavření všech spisů).

K § 43

Navrhované ustanovení specifikuje podmínky, za kterých lze označit účinný restrukturalizační plán, který byl podnikatelem prováděn, za splněný. Dle názoru předkladatele nelze tyto podmínky unifikovat pro všechny typy preventivních restrukturalizací, neboť každý obchodní závod představuje specifickou mikroekonomickou jednotku a každý podnikatel specifickou entitu. Obecně se pochopitelně vychází z primárního účelu preventivní restrukturalizace, kterým je odvrátit hrozící úpadek, ale jinak se konkrétní ukazatele zcela ponechávají na restrukturalizačním plánu. Na výsledcích vyjednávání obsahu restrukturalizačního plánu tedy záleží, jaká restrukturalizační opatření bude obsahovat a za jakých okolností je lze považovat za splněné. Vyloučit nelze ani situaci, kdy bude splnění restrukturalizačního plánu vázáno na dosažení určitých hodnot ukazatelů ekonomické výkonnosti (tj. snížení míry zadlužení pod určitou mez, dosažení stability cash-flow aj.). Kontrola splnění podmínek se tedy zcela ponechává na podnikateli a dotčených stranách, přičemž zákon předpokládá nástroje ochrany dotčené strany před neplněním restrukturalizačního plánu (srov. řízení o zrušení restrukturalizačního plánu podle § 101 an.).

K § 44

Návrh svěřuje věcnou příslušnost ve věcech zákona o preventivní restrukturalizaci krajským soudům. Ačkoliv restrukturalizační a insolvenční řízení vychází z jiných východisek, otázky řešené v restrukturalizačním řízení jsou v řadě ohledu podobné otázkám řešených v rámci některých způsobů řešení úpadku. Předkladatel akcentuje zejména existující odbornost osob soudců a administrativního aparátu, který se na úrovni krajských soudů v insolvenčních senátech zabývá kauzami podnikové krize a mají zkušenosti s vedením kolektivních soudních řízení. Současně krajské soudy disponují přímým přístupem a bohatými zkušenostmi s IT aplikací insolvenčního rejstříku a seznamem insolvenčních správců, což umožní bezproblémové zapojení nové restrukturalizační agendy do administrativní činnosti soudů (tím spíše, bude-li aplikace restrukturalizačního rejstříku a seznam restrukturalizačních správců postaven na architektuře stávajících IT systémů). Jeví se tedy jako optimální řešení využít této existující personální i materiální infrastruktury a svěřit agendu restrukturalizačních řízení krajským soudům.

Dalším důvodem je možnost následného zahájení insolvenčního řízení jako jeden z možných důsledků v případě, kdy preventivní restrukturalizace skončí neúspěšně.

K § 45

Základní pravidlo určení místní příslušnosti odpovídá úpravě v občanském soudním řádu.

Toto pravidlo pak modifikuje v případě, kdy se restrukturalizační řízení vede s podnikateli tvořícími koncern. Osoby tvořící koncern jsou majetkově propojeny a jejich stabilita připomíná řetěz, kdy výpadek jednoho článku vede k selhání celého systému. Bylo by proto nevhodné, aby o jednotlivých členech koncernu rozhodovaly jiné soudy, které by neměly celkový obraz, a které by mohly v řízeních dospět k protichůdným rozhodnutím (např. jednomu členu koncernu bude restrukturalizace povolena a u druhého bude prohlášen úpadek). Pokud řízení o členu koncernu povede stejný soud, který vede restrukturalizační či insolvenční řízení i proti dalším členům, lze očekávat, že bude zohledňovat poznatky zjištěné v obou řízeních. S ohledem na úpravu rozvrhu práce pak tato úprava zpravidla umožní, aby o všech členech koncernu rozhodoval stejný senát.

V případě společného řízení restrukturalizačního řízení o členech koncernu pak úprava ponechává volbu místní příslušnosti na navrhovatelích, omezení představuje pouze obecná pravidla podle odstavců 1 a 2.

K § 46

Řádné určení mezinárodní místní příslušnosti je předpokladem pro vedení řízení v režimu nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 (konkrétně podle čl. 3). Tento soud přezkoumá ex offo svou mezinárodní místní příslušnost (čl. 4 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848) a rozhodne o ní, což může být podle přímo použitelného právního předpisu předmětem soudního přezkumu.

Pro doplnění se uvádí, že pojmem „místem soustředění hlavních zájmů podnikatele“ návrh odkazuje na tzv. COMI [centre of (the debtor´s) main interest] ve smyslu čl. 3 přímo použitelného nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení. Tento pojem tedy nelze vnímat jako neurčitý právní pojem, nýbrž jako definici, jejíž obsah je stanoven na úrovni evropské legislativy.

K § 47

Restrukturalizační řízení do určité míry představuje formální veřejnoprávní „proces“ řízený soudem, který probíhá paralelně vedle méně formálního soukromoprávního vyjednávání vedeného podnikatelem. Konstrukce preventivní restrukturalizace přiznává této veřejnoprávní linii spíše podpůrný proces, a to tím, že jeho cílem není dosáhnout naplnění účelu preventivní restrukturalizace (tj. zachování nebo obnovy provozu závodu podnikatele restrukturalizačními opatřeními ve smyslu § 4 návrhu), nýbrž zpřístupnění intervence soudu v situacích, které přesahují kapacity podnikatele coby soukromé osoby (tj. poskytnutí dočasné ochrany před věřiteli, překonání nesouhlasu dotčených stran s předloženým restrukturalizačním plánem atd.). Proto současně se zahájením preventivní restrukturalizace dochází k formálnímu zahájení restrukturalizačního řízení, třebaže v daný okamžik nemusí existovat žádná otázka nebo problém, který by vyžadoval řešení ze strany soudu (a v plně konsenzuálních modelech se nemusí objevit za celou dobu trvání preventivní restrukturalizace).

K § 48

Analogicky k otázce zahájení návrh stanoví, kdy dochází k formálnímu skončení restrukturalizačního řízení – a to současně se skončením preventivní restrukturalizace.

Preventivní restrukturalizace končí událostmi vypočtenými v § 42. Pro tyto účely platí, že je podnikatel povinen notifikovat restrukturalizačnímu soudu stanovené důvody skončení

SPRINZ, Petr a kol. Insolvenční zákon: komentář. Praha: C.H. Beck, 2019. s. 32. Velké komentáře. ISBN 978- 80-7400-753-8.

preventivní restrukturalizace, zejména splnění restrukturalizačního plánu nebo vůli podnikatele nepokračovat v jednáních o restrukturalizačním plánu. Sdělení podnikatele je podnětem k vydání rozhodnutí, kterým se formálně končí restrukturalizační řízení. Restrukturalizační soud v tomto řízení vezme sdělení podnikatele na vědomí svým rozhodnutím, aby bylo možné formálně vyřídit věc a uzavřít soudní spis. K účinnosti tohoto rozhodnutí, popř. k jeho právní moci, se váží diskvalifikační patření například zápověď využít vybrané restrukturalizační instituty, především moratorium.

Rozhodnutí restrukturalizačního soudu o vzetí na vědomí sdělení podnikatele, že restrukturalizační plán byl splněn, nemá účinky rozhodnutí substantivně potvrzujícího splnění restrukturalizačního plánu. Soud pouze bere na vědomí sdělení podnikatele, že splnil plán. Podobná konstrukce usnesení, kterými se bere na vědomí splnění objektivních podmínek pro skončení řízení, je již v současně době využita v insolvenčním řízení.

K § 49

Restrukturalizační řízení coby kolektivní typ soudního řízení vyžaduje stanovení toho, které procesní subjekty disponují plnoprávným postavením účastníků řízení a které disponují pouze omezeným postavení procesních subjektů s jmenovitě vymezenými procesními právy a povinnostmi. V daném ohledu předkladatel zvolil koncepci omezeného účastenství, když toto postavení globálně přiznává výhradně podnikateli a omezeně (podmíněně) dotčeným stranám.

Podnikatel je účastníkem restrukturalizačního řízení vždy a po celou dobu trvání řízení. Důvodem je fakt, že celá preventivní restrukturalizace probíhá z jeho iniciativy a za jeho aktivního zapojení. Účelem preventivní restrukturalizace je dosáhnout ozdravení provozu obchodního závodu podnikatele, k čemuž směřuje veškeré jeho úsilí v hmotněprávní/soukromoprávní sféře, a tudíž je nevyhnutelně osobou s nejsilnějším právním zájmem na zdárném dosažení tohoto cíle i v procesněprávní/veřejnoprávní rovině. Obecně je to rovněž vždy podnikatel, který buď sám iniciuje předložení určité otázky k rozhodnutí restrukturalizačnímu soudu, nebo se brání procesním úkonům jiných entit (dotčených stran).

Dotčené strany mohou být z podstaty preventivní restrukturalizace kompletně pasivními účastníky tohoto „procesu“. Nemají povinnost reagovat a výzvu k zahájení vyjednávání restrukturalizačního plánu, aktivně se zapojit do jeho přípravy ani povinnost hlasovat o jeho přijetí. Z toho víceméně vyplývá, že pokud dotčené strany zcela rezignují na výkon svých práv v hmotněprávní oblasti, nedává smysl, aby disponovaly plnými procesními právy a povinnostmi účastníka soudního řízení a získaly tím pouze efektivní nástroj na maření preventivní restrukturalizace známými a účelovými procesními strategiemi (např. vyhýbáním se doručení).

Proto zákon volí odlišnou koncepci – postavení účastníka přiznává dotčenými stranám pouze po omezenou dobu, a to po dobu, po kterou restrukturalizační soud jedná a rozhoduje o návrhu na provedení předběžného přezkumu pohledávky této dotčené strany a o jejím návrhu nebo námitce týkající se podmínek řízení nebo otázky řešené tímto zákonem. V prostředí řízení kolektivní povahy se tím zachovává možnost plné procesní ochrany legitimních zájmů každé dotčené strany, a přitom brání zneužívání svého procesního postavení (např. k podávání účelových opravných prostředků proti rozhodnutím restrukturalizačního soudu o návrhu jiné dotčené strany, nutnosti doručovat rozhodnutí a jiné písemnosti soudu i dotčeným stranám, kterých se vůbec netýkají atd.).

K § 50

Důsledkem zvoleného řešení, které přiznává dotčeným stranám postavení účastníků restrukturalizačního řízení pouze ve za určitých podmínek a po omezenou dobu, je jejich obecné vymezení coby procesních subjektů disponujících pouze specificky vymezenými procesními oprávněními. Ze své pasivní pozice tedy disponují zejména takovými procesními oprávněními, které jim umožňují naplňovat právo na spravedlivý proces, tedy účastnit se nařízených jednání, nahlížet do soudního spisu bez nutnosti prokazovat právní zájem (který mají nepochybně bez dalšího) a celkově kompenzovat informační deficit týkající se rozsahu restrukturalizačního fóra (tj. povědomí o výsledku předběžného přezkumu spornosti pohledávek i v případech, kdy nejsou ani navrhovateli, ani majiteli přezkoumávaných pohledávek).

Pro urychlení a zvýšení hospodárnosti restrukturalizačního řízení, jehož cílem není komplexní urovnání vztahů mezi podnikatelem a dotčenými stranami, nýbrž pouhé řešení přesně specifikovaných otázek potenciálně vyvstávajících v průběhu preventivní restrukturalizace, se také omezuje povinnost restrukturalizačního soudu reagovat na podání a návrhy s obsahem, který s tímto postupem bezprostředně nesouvisí. K takovým dalším návrhům či námitkám soud nebude přihlížet, a tedy se jimi nebude zabývat ani na ně reagovat. To pochopitelně nebrání dotčeným stranám hledat ochranu svých subjektivních práv u civilních soudů v jiných typech řízení, nikoliv však v restrukturalizačním řízení.

K § 51

Navrhovaná úprava představuje speciální pravidlo k obecné úpravě nařizování jednání v subsidiárně aplikovaném zákonu o zvláštních řízeních soudních. Omezením jednání úprava vychází ze zásady hospodárnosti a rychlosti řízení, která prostupuje celou úpravou.

V ohledu zvolené procesní subsidiarity tak přichází do úvahy například využití institutu jiného soudního roku coby méně formálního režimu projednání věci, který umožňuje soudu volnou ruku co do jeho svolání, výběru místa či způsobu provedení roku a přizvání účastníků na něj. Neformální projití věci pak může podstatně zrychlit zbytek řízení, ať už díky přítomnosti soudce nebo tím, že si účastníci se soudem v méně formálním prostředí vyjasní problémy v projednávané věci (např. tak, že společně prodiskutují restrukturalizační plán, sanační projekt či další dokumenty).

K § 52

S ohledem na výše uvedenou povahu a principy restrukturalizačního řízení se jako základní zásada pro shromažďování skutkového stavu zakotvuje zásada projednací. Soud má při objasňování skutkového stavu vycházet ze skutečností a důkazních prostředků uvedených účastníky.

Zatímco označení důkazních prostředků je v moci stran, soud se často stará o jejich obstarání. Za tímto účelem může soud využít restrukturalizačního správce, který v rámci restrukturalizačního řízení plní kontrolní a analytickou činnost, a to zejména ve fázi potvrzení restrukturalizačního plánu. Restrukturalizačnímu správci proto může soud uložit předložit listiny či obstarat odborná vyjádření, a to zejména v návaznosti na jeho činnost při posuzování některých aspektů restrukturalizačního plánu.

K § 53

Principy hospodárnosti a rychlosti řízení se projevují i v úpravě doručování, kdy návrh zakotvuje doručování vyhláškou, tj. zveřejněním písemnosti v restrukturalizačním rejstříku. Oproti jiným způsobům doručování, ať už fyzickým či elektronickým, umožňuje doručování vyhláškou urychlené doručení neomezenému okruhu účastníků, a to při vynaložení nepatrných nákladů. Tato představa vychází z dlouhodobě osvědčené praxe doručování písemností v insolvenčním řízení prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

K doručení vyhláškou přistoupí restrukturalizační soud v zákonem vymezených případech. V souladu se zásadou minimalizace negativních dopadů publicity restrukturalizačního rejstříku se typicky odmítavá či zamítavá rozhodnutí restrukturalizačního soudu v řízeních podle hlavy třetí nezveřejňují, nýbrž doručují účastníkům pro právní úpravu civilního řízení standardní cestou.

K § 54

Brání-li preventivní restrukturalizaci podnikatele potíže související s doručováním klíčových písemností věřitelům (coby potenciálním dotčeným stranám) a dotčeným stranám, lze tyto překážky odstranit za pomoci návrhu podnikatele na doručení písemnosti.

Aktivní procesní legitimace k podání takového návrhu je udělena pouze podnikateli, který zahájil preventivní restrukturalizaci. Z důvodu hospodárnosti je podnikateli umožněno využít asistenci restrukturalizačního soudu při doručování jen v nezbytně nutných případech. Proto navrhované ustanovení taxativně vypočítává písemnosti, jejichž doručení se lze domáhat, a stanoví podmínku, že se před podáním návrhu písemnost podnikatele nepodařilo adresátu doručit jinými prostředky. Aby mohl restrukturalizační soud návrhu vyhovět a písemnost doručit, je nezbytné ji přiložit jako přílohu návrhu a jednoznačně identifikovat její adresáty.

Vedle doručení do vlastních rukou se výhradně k návrhu podnikatele umožňuje i doručení vyhláškou. Účelem tohoto pravidla je zejména zefektivnit a urychlit doručení tam, kde podnikatel netrvá na neveřejném průběhu preventivní restrukturalizace. V daném případě se se písemnost považuje za doručenou v okamžiku jejího zveřejnění v restrukturalizačním rejstříku.

K § 55

Návrh vychází z obecného pravidla civilního procesu, podle kterého je usnesení obecnou formou rozhodnutí. V návaznosti na úpravu doručování se pro rozhodnutí, která jsou doručována vyhláškou, stanovuje s okamžikem zveřejnění v rejstříku i nabytí jejich účinků.

V případě rozhodnutí vyhlášených na jednání pak zákon spojuje okamžik účinnosti s vyhlášením. Pokud soud tato rozhodnutí zároveň musí zveřejnit v restrukturalizačním rejstříku, umožňuje mu zákon vydat zkrácené znění rozhodnutí, ve kterém uvede alespoň stručně důvody, pro které rozhodl daným způsobem. Zveřejnění zkráceného znění rozhodnutí však nemá účinky doručení rozhodnutí, čímž se účastníkům poskytuje delší lhůta pro přípravu opravného prostředku. Rozhodnutí v plném znění je totiž účastníkům doručováno až posléze.

K § 56

Návrh obsahuje zvláštní úpravu pro situace, ve kterých zájem na urychleném vyřízení věci účinným způsobem (srov. též čl. 25 směrnice) převažuje nad ostatními principy ovládajícími soudní řízení. Každé prodloužení řízení zásadně ohrožuje provozuschopnost podnikatele (srov. podmínky přípustnosti restrukturalizace), který zároveň musí pamatovat na lhůtu pro podání návrhu restrukturalizačního plánu dotčeným stranám k hlasování, která činí 6 měsíců od zahájení preventivní restrukturalizace. Úprava zkracuje délku řízení zejména ve vztahu k opravným prostředkům, případně dalším institutům, kde se oproti běžné úpravě navrhuje zakotvit postupy zkracující dobu řízení.

K odst. 1 a 2

Návrh zakotvuje výjimku z pravidla, že v řízení může rozhodovat pouze místně příslušný soud. Jedná se o případy, kdy účastník vznesl námitku nepříslušnosti soudu či podjatosti soudce, o které ještě není rozhodnuto. V těchto případech by soud musel čekat na rozhodnutí o námitce, a to i v případech, kdy by učinění opatření podstatně zrychlilo zřízení. Návrh proto stanovuje výjimku pro ta opatření, která nesnesou odkladu. Jedná se především o rozhodnutí, kterými se upravuje vedení řízení a kterými tudíž soud není vázán. V případě vadného rozhodnutí tak může soud určený rozhodnutím o příslušnosti či podjatosti toto rozhodnutí nahradit. Dle názoru předkladatele se analogická úprava pro rozhodování nepříslušným soudem v neodkladných věcech obsažená v § 7b insolvenčního zákona v praxi osvědčila.

K odst. 3

Cílem návrhu je co nejrychlejší nastoupení právní moci a účinnosti rozhodnutí. Obdobně jako v případě § 90 insolvenčního zákona tak návrh vylučuje zbytečné prodlužování řízení.

K odst. 4 až 6

Restrukturalizační řízení tvoří soubor jednotlivých řízení, které je možné zahájit v určitých fázích procesu preventivní restrukturalizace. Každé řízení zároveň prodlužuje proces restrukturalizace a způsobuje značnou újmu účastníkům. Zájem na konečném rozhodnutí věci, která nemůže posléze obživnout, se tudíž v restrukturalizačním řízení projevuje v intenzivnější míře než v jiných řízeních. S ohledem na tyto úvahy návrh vylučuje možnost podat návrh na prominutí zmeškání lhůty a žalobu na obnovu řízení.

Účastníkům je nicméně ponechána obrana proti nejzávažnějším vadám řízení v podobě žaloby pro zmatečnost. I pro žalobu pro zmatečnost však platí omezení v započítání lhůty, po kterou trvalo dovolací řízení, do lhůty pro její podání. Po účastníkovi lze žádat, aby uvedl veškeré námitky vůči rozhodnutí v rámci jednoho opravného prostředku a nevyčkával s podáním žaloby na dobu po skončení řízení o dovolání.

K § 57

Lhůta pro délku odvolacího řízení naplňuje požadavek efektivního řešení odvolání v zájmu urychleného vyřízení věci stanovený v čl. 16 odst. 2 směrnice. Jedná se nicméně o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemá za následek nesprávnost rozhodnutí, či dokonce povinnost soudu vyhovět odvolateli (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS 42/08).

K § 58

Ustanovení uvozuje díl třetí, který je věnován postavení restrukturalizačního správce v preventivní restrukturalizaci. Navrhovaným ustanovením je upraven vztah restrukturalizačního správce k jiným subjektům, standard jeho péče a funkce, které v preventivní restrukturalizaci plní.

Restrukturalizační správce je odborníkem na preventivní restrukturalizaci, kterého jmenuje restrukturalizační soud ke splnění konkrétních jím uložených úkolů. Ve stanovených případech jsou tedy úkony v preventivní restrukturalizaci činěny prostřednictvím restrukturalizačního správce jako výkonného „styčného důstojníka“ restrukturalizačního soudu, a to i z důvodu, že sám restrukturalizační soud k těmto úkonům v řadě případů ani nemůže disponovat dostatečným personálním či materiálním zázemím. Konkrétní typové úkoly (odstavec 3) dle názoru předkladatele rychleji a efektivněji provede právě externí subjekt. Nezanedbatelnou skutečnost zde představuje vysoká synergie výkonu funkce restrukturalizačního správce s jeho paralelní profesí insolvenčního správce se zvláštním povolení, díky které nezbytně nutně disponuje potřebnými dovednostmi a znalosti právní úpravy i relevantního trhu (např. pro obstarání znaleckých posudků, provedení předběžného přezkumu spornosti atd.). Návrh zákona svěřuje restrukturalizačnímu správci velkou zodpovědnost, proto současně vyžaduje, aby restrukturalizační správce zachovával náležitý standard odborné péče.

Při výkonu své funkce restrukturalizační správce vykazuje závislost pouze vůči restrukturalizačnímu soudu jako zadavateli svých úkolů, a je podřízen jeho pokynům a dohledu. Ve vztahu k jiným subjektům vystupuje nezávisle a nestranně, není tedy v obecné rovině loajální vůči věřitelům, resp. dotčeným stranám, a nekoná v jejich společném ani individuálním zájmu.

Ustanovení rovněž obsahuje demonstrativní výčet úkolů, které mohou být restrukturalizačnímu správci uloženy poté, co ho restrukturalizační soud jmenuje. Restrukturalizačnímu správci může být například uloženo provést předběžný přezkum pohledávky dotčené strany. Úkolem restrukturalizačního správce ovšem není provádět nepřetržitou kontrolu činnosti podnikatele po dobu trvání preventivní restrukturalizace. Činnost podnikatele kontroluje pouze po dobu, po kterou je jmenován, a v rozsahu rozhodnutí restrukturalizačního soudu, kterým je mu uloženo kontrolu vykonávat, nebo v jakém tato povinnost vyplývá ze zákona.

Právě inherentní nutnost absolvovat odbornou přípravu a disponovat odbornými znalostmi nezbytnými pro plnění povinností restrukturalizačního správce činí insolvenční správce, kteří disponují platným zvláštním povolením pro výkon činnosti insolvenčního správce (§ 115 odst. 2), ideálními kandidáty na výkon funkce. Pro získání zvláštního povolení je zapotřebí úspěšně splnit řadu obtížných podmínek, zejména složit zvláštní zkoušku insolvenčního správce (rozsah znalostních okruhů vymezuje vyhláška č. 312/2007 Sb., přičemž se souhrnně jedná o komplexní znalosti v odvětví občanského, obchodního, insolvenčního, správního i finančního práva, resp. znalost řízení podniku a účetnictví). Odvození profese restrukturalizačního správce z existující profese zvláštních insolvenčních správců lze tedy dle názoru předkladatele nepochybně považovat za plně vyhovující požadavkům čl. 26 odst. 1 písm. a) směrnice.

K § 59

Z důvodu hospodárnosti preventivní restrukturalizace je restrukturalizační správce jmenován pouze v případech, kdy je to nezbytně nutné, přičemž navrhované ustanovení tyto případy taxativně vyjmenovává. Jedná se o implementaci čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice. Nad rámec případů vymezených čl. 5 odst. 3 směrnice je dle navrhovaného ustanovení restrukturalizační správce povinně jmenován rovněž poté, co dotčená strana podá návrh na předběžný přezkum pohledávky, a to pro účely věcného provedení přezkumu.

Východiskem výše uvedeného řešení je vyjma čl. 5 směrnice také přesvědčení, že není hospodárné udržovat zapojení odborníka po celou dobu trvání restrukturalizačního řízení, aniž by aktivně vykonával činnost či plnil úkol (lze říci, že na obdobném principu fungují některé procesní subjekty v civilním řízení, např. znalci). Proto předkladatel navrhuje zavést pravidlo opakovaného jmenování téže osoby restrukturalizačního správce, vyvstane-li v restrukturalizačním řízení tato nutnost (§ 60 odst. 3).

K § 60

Navrhované ustanovení normuje obecné předpoklady výkonu funkce restrukturalizačního správce, jakož i způsob jeho výběru a jmenování v konkrétních restrukturalizačních věcech. Ustanovení implementuje čl. 26 směrnice.

K výkonu funkce restrukturalizačního správce je nezbytné získat zvláštní povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce podle zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, a být na základě zvláštního povolení oprávněn předmětnou činnost vykonávat. Předpoklady výkonu funkce restrukturalizačního správce jsou tedy shodné s předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením, zejména je zapotřebí vykonat zvláštní zkoušku insolvenčního správce.

Definováním předpokladů pro výkon funkce restrukturalizačního správce je rovněž vymezena množina osob, které mohou být obecně v preventivní restrukturalizaci jmenovány. Osobu restrukturalizačního správce vždy jmenuje restrukturalizační soud. Činí-li tak, vybírá jej předseda restrukturalizačního soudu ze seznamu restrukturalizačních správců, jež je součástí restrukturalizačního rejstříku.

Rozhodujícím kritériem pro přidělování restrukturalizačních věcí je datum zápisu do zvláštní části seznamu insolvenčních správců, které se do restrukturalizačního rejstříku převezme.

Protože v rámci restrukturalizačního řízení může dojít k odpadnutí důvodů pro trvání výkonu funkce restrukturalizačního správce, nemusí být jmenován na celou dobu trvání restrukturalizačního řízení (zejména lze předpokládat, že po dobu řádného plnění účinného restrukturalizačního plánu by setrvávání restrukturalizačního správce ve funkci bylo víceméně zbytečné). V rámci restrukturalizačního řízení, kdy restrukturalizační správce plní parciální úkoly, které mu soud uloží, lze očekávat, že ho po jejich splnění restrukturalizační soud funkce zprostí. Vyvstane-li nicméně potřeba restrukturalizačního správce v tomtéž restrukturalizačním řízení opětovně jmenovat, neřídí se opětovné jmenování pořadím podle data zápisu do příslušné části seznamu, nýbrž by z důvodu hospodárnosti byl opětovně jmenován tentýž restrukturalizační správce (nebrání-li tomu okolnosti), který má o podstatě a průběhu dané preventivní restrukturalizace detailní informace. Ze stejného důvodu je rovněž žádoucí jmenovat téhož restrukturalizačního správce členům jednotně řízeného koncernu. Tím se naplňuje zejména požadavek čl. 26 odst. 1 směrnice, aby do úvahy při jmenování restrukturalizačního správce vstupoval i parametr „zvláštních rysů daného případu“ [písm. c)].

K § 61

Navrhované ustanovení zakotvuje překážky výkonu funkce restrukturalizačního správce, tedy negativní podmínky, při jejichž splnění restrukturalizační správce v konkrétní věci nemůže být jmenován, popř. byl-li jmenován, musí být soudem odvolán a jmenován správce nový.

Ustanovení normuje inkompatibilitu funkcí, taxativně vyjmenovává důvody pro odvolání restrukturalizačního správce z funkce, upravuje informační povinnost správce vůči soudu a úkony následující po odvolání restrukturalizačního správce, zejména jmenování nového restrukturalizačního správce, vyúčtování pohledávek odvolaného správce a přípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o odvolání restrukturalizačního správce.

Zvláštní pozornost je věnována otázce odvolání restrukturalizačního správce ve prospěch koncernového restrukturalizačního správce, vyjde-li najevo, že již bylo zahájeno a probíhá restrukturalizační nebo insolvenční řízení s jiným podnikatelem tvořícím koncern s daným podnikatelem. To pochopitelně platí za podmínky, že tato osoba má kvalifikační předpoklady stát se restrukturalizačním správcem ve smyslu § 60 odst. 2 [pozn. restrukturalizační správce tyto požadavky z podstaty věci splňuje vždy, zatímco insolvenční správce pouze tehdy, disponuje-li zvláštním povolením a je současně zapsán v seznamu vedeném podle § 115 odst. 4 písm. b)]. V opačném případě ani v případě restrukturalizace vedené paralelně s koncernově propojeným dlužníkem postupujícím insolvenční řízení nelze tento důvod odvolání aplikovat.

Proti rozhodnutí o jmenování nebo odvolání restrukturalizačního správce není opravný prostředek přípustný z důvodu požadavku na rychlost a hospodárnost restrukturalizačního řízení, a to s výjimkou jeho podjatosti [z důvodu požadavku čl. 26 odst. 1 písm. d) směrnice].

K § 62

Po odvolání restrukturalizačního správce jmenuje restrukturalizační soud vždy správce nového, přičemž odvolaný restrukturalizační správce je povinen nově jmenovanému správci řádně předat předmětnou agendu a vůči soudu vyúčtovat své pohledávky.

Odvolání jmenovaného restrukturalizačního správce obecně není sankcí za porušení povinností, s vybranými důvody pro odvolání restrukturalizačního správce je však spojena informační povinnost soudu vůči Ministerstvu spravedlnosti jako orgánu dohledu nad restrukturalizačními správci, aby vedle odvolání jmenovaného správce z konkrétního restrukturalizačního řízení (resp. z celé preventivní restrukturalizace), mohlo rovněž být zahájeno a vedeno přestupkové řízení, případně řízení o zrušení zvláštního povolení restrukturalizačního správce.

K § 63

Zatímco v případě odvolání je jeden restrukturalizační správce nahrazen jiným, u kterého nejsou dány překážky výkonu funkce, skončení výkonu funkce správce je protipólem jmenování. Dle navrhovaného ustanovení výkon funkce správce skončí pouze v taxativně vyjmenovaných případech, např. splní-li restrukturalizační správce všechny úkoly, které mu restrukturalizační soud uložil a další setrvání ve funkci nepovažuje za účelné.

Navrhované ustanovení dále upravuje přípustnost opravného prostředku a způsob vypořádání pohledávek insolvenčního správce. To předpokládá předložení zprávy o plnění uložených úkolů, ve které restrukturalizační správce vyúčtuje svou odměnu a účelně vynaložené náklady na splnění soudem uložených úkolů, a rozhodnutí soudu o této zprávě, kterým zaprvé navrhovatelem (tj. podnikatelem nebo dotčenou stranou) povinně předem prováděnou platbu (nikoliv zálohu) započte na skutečně vyúčtované pohledávky restrukturalizačního správce a zadruhé případně buď uloží restrukturalizačnímu správci, aby vrátil navrhovateli přeplatek, nebo uloží navrhovateli uhradit restrukturalizačnímu správci nedoplatek.

K § 64

Navrhované ustanovení reguluje odpovědnost restrukturalizačního správce za škodu způsobenou při výkonu této činnosti a povinnost restrukturalizačního správce sjednat k náhradě této škody pojištění.

Určení závazných parametrů tohoto pojištění svěřuje prováděcímu právnímu předpisu. V daném ohledu se jedná o řešení analogické u profese insolvenčního správce se zvláštním povolením, u kterého technické parametry pojištění upravuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců.

K § 65

Navrhované ustanovení upravuje odměňování restrukturalizačního správce. Restrukturalizačnímu správci přísluší odměna, náhrada účelně vynaložených nákladů a případně daně z přidané hodnoty. Způsob výpočtu, resp. výši odměny a náhrady účelně vynaložených nákladů stanoví vyhláška Ministerstva spravedlnosti. Protože restrukturalizační správce pracuje tzv. „v úkolu“, obecně se předpokládá, že bude průběžně (jednotlivě, hromadně či periodicky) vyúčtovávat své nároky po skončení prací na uložených úkolech. Vyúčtování uvedených pohledávek je tedy mimo jiné obsaženo ve zprávě o plnění uložených úkolů předkládané po skončení funkce správce, popř. po jeho odvolání z funkce. O konečné výši těchto nároků v dané věci rozhodne restrukturalizační soud na základě vyúčtování předloženého restrukturalizačním správcem; při tomto rozhodování restrukturalizačnímu soudu přísluší moderační právo.

K § 66

Navrhované ustanovení upravuje rozsah povinnosti mlčenlivosti osoby restrukturalizačního správce. Vychází přitom z požadavku zajistit podnikateli, který není v úpadku, vysokou míru ochrany neveřejných informací, jež se restrukturalizační správce dozví při výkonu své funkce, zejména obchodního tajemství. Mlčenlivost restrukturalizačního správce však ve vymezených případech nechrání podnikatele před státní mocí, neukládá-li zvláštní právní předpis restrukturalizačnímu správci nebo osobě, kterou využije při výkonu své funkce, přísnější povinnost mlčenlivosti (zejm. vykonává-li restrukturalizační správce paralelně profesi advokáta zatíženého povinností mlčenlivosti podle advokátních předpisů).

Z věcného hlediska se povinnost mlčenlivosti restrukturalizačního správce vztahuje na veškeré skutečnosti, které se při výkonu funkce dozvěděl. Z časového hlediska povinnost mlčenlivosti trvá po dobu výkonu funkce restrukturalizačního správce i po jejím skončení, případně po odvolání správce, nebyl-li v této době restrukturalizační správce mlčenlivosti zproštěn osobou, v jejíž prospěch mlčenlivost drží (tj. téměř výhradně ve prospěch podnikatele). Shodná povinnost mlčenlivosti stíhá rovněž veškeré osoby, které restrukturalizační správce použil při výkonu své funkce. Porušení povinnosti mlčenlivosti je spojeno s odpovědnostními i sankčními právními následky.

K § 67

Pořádková pokuta je jedním ze standardních procesních mechanismů reagujících na porušení povinností procesních subjektů v civilním řízení. Zde konkrétně se jedná o sankční následek porušení povinností restrukturalizačního správce při výkonu jeho funkce.

K § 68

Mezi náklady řízení je řazena zejména odměna a náhrada účelně vynaložených nákladů restrukturalizačního správce, náklady dotčené strany potřebné k uplatňování nebo bránění práva proti podnikateli, popřípadě náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku k ocenění obchodního závodu nebo jeho části. Způsob určení výše odměny stanoví prováděcí právní předpis. U nákladů restrukturalizačního správce je podstatné, aby byly vynaloženy účelně, tedy náklady vzniklé nehospodárným jednání restrukturalizačního správce se nehradí.

Princip řešení nákladů řízení do značné míry kopíruje zásadu civilního sporu, tj. každý účastník nese vlastní náklady. Přesto zákon obsahuje určité modifikace. Například pro případ ustanovení restrukturalizačního správce k návrhu dotčené strany, která pak nese náklady na jeho odměnu a účelně vynaložené náklady za plnění úkolů obsažených v návrhu této dotčené strany. Je-li dotčených stran více, pak nesou tyto náklady společně a nerozdílně.

V ostatních případech platí odměnu a účelně vynaložené náklady restrukturalizačního správce sám podnikatel. Za tímto účelem je dána pravomoc restrukturalizačnímu soudu stanovit podnikateli povinnost vyplácet restrukturalizačnímu správci měsíčně zálohy ve výši předpokládané odměny a paušální náhrady účelně vynaložených nákladů, které stanoví prováděcí právní předpis.

Náklady, které jsou spojené s vypracováním znaleckého posudku k ocenění obchodního závodu nebo jeho části platí vždy podnikatel. Za tímto účelem restrukturalizační soud uloží podnikateli povinnost vyplatit restrukturalizačnímu správci částku ve výši předpokládaných nákladů, které odhadne sám restrukturalizační správce.

K § 69

Z důvodu uplatnění principu omezeného účastenství vyvstává potřeba modifikovat pravidla náhrady nákladů řízení. Zde se navrhuje uplatnit modifikovaný princip úspěchu ve věci užívaný občanským soudním řádem. Přesto úprava restrukturalizačního řízení obsahuje řadu odchylek.

Vzhledem k tomu, že je to právě podnikatel, který se snaží si v restrukturalizačním řízení zajistit určité benefity pro své podnikání, je legitimní, aby nahradil náklady vynaložené na ochranu práv úspěšné dotčené straně, pokud prokáže, že jí byla podnikatelem upřena příležitost vyjednávat restrukturalizační plán před jeho předložením k hlasování.

Výše uvedené ovšem neplatí, pokud dotčená strana účelově využije nebo zneužije svých práv a vyvolá vznik nákladů, které nejsou odůvodněné. Tento princip se uplatní v otázce náhrady nákladů vynaložených podnikatelem na vypracování znaleckého posudku k ocenění obchodního závodu nebo jeho části, jestliže dotčená strana vyvolala svou námitkou nutnost znaleckého ocenění, které odhalilo takovou námitku jako nedůvodnou. Toto ustanovení brání účelovému podávání nepodložených námitek dotčenými stranami bez nutnosti nést náklady (časové, finanční), které mohou být v individuálních případech značné.

Za účelem zachování nákladové neutrality restrukturalizačního správce, který v restrukturalizačních řízení hájí nikoliv svůj soukromý zájem, se vylučuje právo na náhradu nákladů ostatním účastníkům řízení v řízeních zahájených právě restrukturalizačním správcem. Nicméně obecně platí, že v restrukturalizačním řízení má restrukturalizační správce minimální rozsah aktivní procesní legitimace k procesním úkonům, kterými hájí veřejný zájem nebo kolektivní práva věřitelů (pouze návrh na zrušení všeobecného moratoria), a tudíž nevystupuje vůči účastníkům řízení nebo procesním subjektům v postavení „odpůrce“.

K § 70

Obdobně jako v případě záloh na odměnu a náhrady restrukturalizačního správce je dána pravomoc restrukturalizačnímu soudu uložit podnikateli složit i zálohu na náklady restrukturalizačního řízení. Ke složení zálohy stanoví restrukturalizační soud podnikateli lhůtu. Restrukturalizační soud je nadán pravomocí uložit povinnost ke složení této zálohy i dotčené straně. To platí pouze v případě, že dotčená strana má povinnost hradit náklady restrukturalizačního řízení, tedy pokud sama náklady nedůvodně vyvolala nebo k jejímu návrhu byl ustanoven restrukturalizační správce.

Výši zálohy a lhůtu k jejímu složení určí restrukturalizační soud, který přihlédne především k předpokládané výši odměny a účelně vynaložených nákladů restrukturalizačního správce.

Proti rozhodnutí, kterým restrukturalizační soud uložil povinnost složit zálohu, může podat odvolání pouze ten účastník, kterému byla povinnost uložena.

K § 71

Obligatorním následkem situace, ve které účastník restrukturalizačního řízení, kterému byla uložena povinnost složit zálohu na náklady restrukturalizačního řízení, tj. podnikatel nebo dotčená strana, tuto povinnost nesplní, je vymáhání složení této zálohy. O tomto následku musí být účastník poučen v rozhodnutí, ve kterém mu restrukturalizační soud uložil povinnost zálohu složit.

K § 72

Zákon stanoví, jakým způsobem může být naloženo se složenou zálohou v případech, kdy podnikatel neuhradí restrukturalizačnímu správci odměnu a účelně vynaložené náklady. Tím však není dotčeno právo restrukturalizačního správce na úhradu zbývající odměny a účelně vynaložených nákladů, které nepokryla složená záloha. Obdobně to platí pro zálohy složené dotčenou stranou.

Restrukturalizační správce předloží restrukturalizačnímu soudu vyúčtování odměny a náhrad ve zprávě o plnění uložených úkolů. Od tohoto okamžiku počíná běžet šestiměsíční lhůta, ve které může restrukturalizační správce podat návrh na uspokojení odměny a účelně vynaložených nákladů.

Je-li záloha vyšší, než činí vyúčtovaná odměna a náklady restrukturalizačního správce a nebyla tak plně využita k úhradě, vrátí restrukturalizační soud přebytek skladateli zálohy (zpravidla podnikateli) po skončení restrukturalizačního řízení bez zbytečného odkladu.

K § 73

Ustanovení upravuje řízení o vyhlášení všeobecného moratoria. Tento díl transponuje zejména čl. 2 odst. 1 bod 4 a 5, čl. 6 a čl. 7 směrnice.

Účelem restrukturalizačního všeobecného moratoria je poskytnout podnikateli ve finančních potížích, který však není v úpadku a který zahájil preventivní restrukturalizaci podle tohoto zákona, dočasnou ochranu před věřiteli, a to za účelem efektivní podpory vyjednávání o restrukturalizačním plánu, zachování provozuschopnosti obchodního závodu po dobu těchto jednání, jakož i celkové hodnoty jeho obchodního závodu.

Pro přehlednost lze nicméně hlavní rozdíly mezi individuálním a všeobecným moratoriem shrnout do následujících bodů:

- procesní režim všeobecného moratoria je přesně vymezen v § 73 až 84,

- všeobecné moratorium nevyžaduje individualizované označení věřitelů, vůči kterým působí svými účinky (působí obecně proti všem),

- vyhlášení všeobecného moratoria vyžaduje předchozí zahájení preventivní restrukturalizace (resp. zahájení restrukturalizačního řízení),

- rozhodnutí o všeobecném moratoriu je doručováno vyhláškou (tj. publikací v restrukturalizačním rejstříku), a publikací vyvolává instantní účinky,

- všeobecné moratorium suspenduje povinnost podnikatele podat dlužnický insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona (§ 78 odst. 4), a

- všeobecné moratorium má maximální dobu trvání suspenzivních účinků 6 měsíců standardně (pouze v kombinaci s individuálním moratoriem lze dosáhnout na maximální limit 12 měsíců podle § 76 odst. 2).

Navrhované ustanovení vymezuje aktivní legitimaci k podání návrhu na všeobecné moratorium, fáze preventivní restrukturalizace, v nichž lze návrh podat, jakož i povinné zvláštní náležitosti a povinné přílohy návrhu.

Restrukturalizační všeobecné moratorium je koncipováno jako vysoce operabilní nástroj pro poctivé podnikatele. Předpokladem jeho vyhlášení je proto vedle poctivého záměru podnikatele řádné plnění povinností podnikatele vůči obchodnímu, popř. jinému veřejnému rejstříku. K úvodnímu vyhlášení moratoria se nevyžaduje konsenzus věřitelů, popř. jejich většiny. Přestože pojmenování institutu všeobecného moratoria implikuje jeho univerzální účinnost, lze účinky všeobecného moratoria vztáhnout též pouze na vymezené kategorie věřitelů podnikatele; ustanovení transponuje čl. 6 odst. 3 směrnice.

Tento pojem tedy nelze vnímat jako neurčitý právní pojem, nýbrž jako definici, jejíž obsah je stanoven na úrovni evropské legislativy.

K § 74

Navrhované ustanovení upravuje podmínky a parametry pro rozhodování restrukturalizačního soudu o návrhu na všeobecné moratorium, zejména lhůtu pro vydání rozhodnutí v této věci, předpoklady vyhovění návrhu, náležitosti vyhovujícího rozhodnutí a způsob jeho doručování.

Má-li preventivní restrukturalizace efektivně odvrátit finanční potíže podnikatele, je nezbytné podnikateli poskytnout ochranu před věřiteli s nejvyšším urychlením, proto navrhované ustanovení ukládá restrukturalizačnímu soudu o návrhu rozhodnout v krátké lhůtě. K odstranění vad návrhu přitom restrukturalizační soud podnikatele nevyzývá.

Restrukturalizační soud pouze přezkoumává splnění formálních předpokladů vydání rozhodnutí o vyhlášení všeobecného moratoria, zejména zda návrh podala oprávněná osoba a zda má předmětný návrh předepsané náležitosti a přílohy. Navrhovaný odstavec 1 nepředstavuje zakotvení zásady vyšetřovací - nepoctivý záměr podnikatele může restrukturalizační soud v řízení o vyhlášení všeobecného moratoria vzít do úvahy, pokud je mu znám například z obsahu spisu nebo z dřívější činnosti, a případně z tohoto důvodu návrh na všeobecné moratorium zamítnout. Obecně tedy zákon nepředpokládá formální přezkum poctivosti záměru ani dalších kvalifikačních předpokladů pro zahájení a vedení preventivní restrukturalizace, tím méně vyžaduje, aby restrukturalizační soud v této fázi vyhodnocoval vyhlídky preventivní restrukturalizace, resp. všeobecného moratoria a sjednávaného restrukturalizačního plánu na odvrácení finančních potíží podnikatele.

Rozhodnutí restrukturalizačního soudu o vyhlášení všeobecného moratoria je vůči všem věřitelům dlužníka, popř. vůči vymezenému okruhu věřitelům účinné jeho doručením vyhláškou, tj. zveřejním v restrukturalizačním rejstříku. Není-li rozhodnuto o vyhlášení všeobecného moratoria, postačí rozhodnutí doručit zvlášť podnikateli.

K § 75

Navrhované ustanovení upravuje působnost účinků všeobecného moratoria.

Stíhají-li účinky všeobecného moratoria pouze vymezené kategorie pohledávek věřitelů podnikatele, uplatní se tyto účinky i v případě změny vlastníka předmětného práva, ať již převodem, nebo přechodem vlastnického práva.

Pracovněprávní pohledávky zaměstnanců podnikatele jsou jednak z preventivní restrukturalizace vyloučeny, zároveň čl. 6 odst. 5 směrnice striktně zapovídá, aby se vůči nim uplatnily účinky všeobecného moratoria.

Účelu všeobecného moratoria v některých případech nelze dosáhnout bez rozšíření účinků, jež vznikají ve vztahu k podnikateli, i na spřízněné třetí osoby, které jsou spoludlužníky nebo poskytovateli zajištění dluhů podnikatele. Rozšířením účinků lze například předejít obcházení účinků všeobecného moratoria prostřednictvím regresního nároku spoludlužníka nebo ručitele, po němž by moratoriem stižený věřitel žádal plnění namísto podnikatele. Předpokladem rozšíření účinků všeobecného moratoria přitom je, že s ním třetí osoby souhlasí; tím je zajištěna náležitá ochrana jejich práv za cenu určitých omezení stanovených tímto zákonem.

K § 76

Navrhovaným ustanovením je normováno, kdy nastávají účinky všeobecného moratoria, a doba jejich trvání, dále možnost prodloužení a maximální souhrnná délka doby trvání účinků všeobecného moratoria, jakož i následky jejího překročení. Ustanovení rovněž obsahuje pravidla zohledňující doby trvání moratorií, jež byly vyhlášeny v rámci jiných preventivních restrukturalizací, a to jak tuzemských, tak zahraničních.

Ustanovení koncepčně vychází z požadavku, že ochrana před věřiteli, kterou všeobecné moratorium podnikateli poskytuje, má být pouze dočasná a má sloužit primárně podpoře jednání o restrukturalizačním plánu. Limity dob trvání účinků všeobecného moratoria jsou stanoveny na ochranu práv a právní jistoty věřitelů, ale také motivačně vůči podnikateli, aby intenzivně vyjednával a sestavoval restrukturalizační plán s vědomím časově omezené ochrany. Navrhované ustanovení transponuje čl. 6 odst. 6 až 8 směrnice.

Účinnost moratoria nastává doručením rozhodnutí o vyhlášení všeobecného moratoria vyhláškou, tedy zveřejním tohoto rozhodnutí v restrukturalizačním rejstříku. V závislosti na návrhu podnikatele mohou účinky moratoria trvat po dobu až tří měsíců; doba trvání účinků moratoria je tedy omezena v souladu s čl. 6 odst. 6 směrnice. Jsou-li splněny podmínky § 77, lze trvání účinků všeobecného moratoria jednorázově o tři měsíce v souladu s čl. 6 odst. 7 směrnice prodloužit. Celkové doby trvání účinků všeobecného moratoria zohledňují požadavky čl. 6 odst. 8 směrnice. Aby nedocházelo k zneužívání institutu všeobecného moratoria a k opakovanému zasahování do práv věřitelů, je zakotven časový test omezující opětovné využívání všeobecného moratoria v různých preventivních restrukturalizacích téhož podnikatele.

K § 77

Navrhované ustanovení upravuje předpoklady prodloužení všeobecného moratoria, čímž je konkretizován § 76 odst. 2, a předpoklady znovu-vyhlášení všeobecného moratoria (to pro případy, kdy úvodní tříměsíční všeobecné moratorium skončilo bez podání návrhu na jeho prodloužení; znovu-vyhlášení tedy reflektuje scénář, kdy mezi první a druhou fází účinnosti všeobecného moratoria nastala fáze, kdy účinné nebylo). Jedná se o transpozici čl. 6 odst. 7 směrnice.

Trvání účinků všeobecného moratoria lze prodloužit až o tři měsíce, ovšem pouze jedenkrát. Mezi předpoklady prodloužení všeobecného moratoria patří zejména včasné podání návrhu podnikatelem, dosažení dostatečného pokroku při sjednávání restrukturalizačního plánu, získání písemného souhlasu většiny dotčených stran, zachování provozuschopnosti obchodního závodu podnikatele a schopnosti včasně hradit pohledávky vzniklé z jeho provozu v době trvání moratoria.

V mezidobí mezi podáním návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu restrukturalizačním soudem a rozhodnutím o tomto návrhu je rovněž možné k návrhu podnikatele všeobecné moratorium znovu vyhlásit. Předpokladem znovu-vyhlášení všeobecného moratoria je zejména získání podpory většiny dotčených stran. Cílem tohoto ustanovení je zajistit podnikateli ochranu před některými věřiteli i v době, kdy již učinil vše potřebné k přijetí a potvrzení restrukturalizačního plánu, a nezbývá mu než vyčkat rozhodnutí restrukturalizačního soudu v řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu.

Úprava rozhodování o návrhu na vyhlášení moratoria se použije obdobně i při rozhodování o návrhu na prodloužení nebo znovu-vyhlášení všeobecného moratoria.

K § 78

Navrhované ustanovení zakotvuje účinky všeobecného moratoria na soudní řízení a na běh lhůt.

Podnikatel je všeobecným moratoriem především chráněn před výkonem rozhodnutí nebo exekucí postihující jeho majetek a před věřitelskými insolvenčními návrhy. Rozsah povinnosti podnikatele podat dlužnický insolvenční návrh je po dobu trvání účinků všeobecného moratoria omezen. Ustanovení je transpozicí čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice.

Všeobecné moratorium nebrání věřitelům v uplatňování práv v nalézacím řízení. K vyvážení účinků všeobecného moratoria je však stanoveno, že neběží ani lhůty pro uplatnění práv vůči podnikateli, ani lhůty rozhodné pro odporovatelnost právních jednání podnikatele v insolvenčním řízení.

K § 79

Z důvodu zajištění spravedlivé rovnováhy mezi právy podnikatele a právy věřitelů navrhované ustanovení omezuje dispoziční oprávnění podnikatele po dobu trvání účinků všeobecného moratoria. Protože všeobecné moratorium poskytuje především výhody podnikateli vůči jeho věřitelům, je po dobu trvání jeho účinků podnikatel povinen dbát oprávněných zájmů věřitelů, se svým majetkem nakládat nanejvýš zdrženlivě a závazky vzniklé v této době plnit ve lhůtách splatnosti. Účelem ustanovení je rovněž zajistit, aby věřitelé nebyli účinky všeobecného moratoria nespravedlivě poškozeni. Předkladatel proto zvolil koncepci pravidla se suspenzivními účinky, které rozsahem analogicky kopíruje obsah i logiku § 111 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.

K § 80

Předmětné ustanovení normuje účinky všeobecného moratoria na nesplněné smlouvy mezi podnikatelem a věřiteli a přípustnost započtení vzájemných pohledávek. Současně navrhované ustanovení řeší otázku právního režimu tzv. close-out nettingu. Ustanovení tímto transponuje čl. 7 odst. 4 až 6 směrnice.

Za účelem zachování provozuschopnosti obchodního závodu dlužníka navrhované ustanovení zakazuje odepřít plnění nesplněných smluv, jež jsou zásadní pro pokračování obchodního závodu podnikatele. Uvedené omezení je vyváženo povinností podnikatele ve lhůtách splatnosti hradit pohledávky věřitelů stižených všeobecným moratoriem, které vznikly v době trvání účinků moratoria, čímž jsou věřitelé nesplněných smluv chráněni před zhoršením svého postavení.

Závěrečné vyrovnání podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu není účinky všeobecného moratoria dotčeno. Výjimku ve smyslu čl. 7 odst. 6 směrnice představuje kategorie smluv o dodávkách zboží, služeb, energií nebo jiného druhu plnění, pokud jde o nezbytné pro pokračování běžného provozu závodu podnikatele a tyto smlouvy mají formu pozice obchodovatelné na kapitálovém trhu, která může být kdykoliv nahrazena v aktuální tržní hodnotě. Na tyto smlouvy nahraditelné burzovními kontakty se všeobecné moratorium neuplatní a závěrečné vyrovnání lze provést (právě z důvodu jejich nahraditelnosti). Pro ilustraci lze uvést charakteristické příklady, ve kterých lze závěrečné vyrovnání provést i přes účinky všeobecného moratoria:

▪ OTC deriváty podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 ze dne 4. července 2012 o OTC derivátech, ústředních protistranách a registrech obchodních údajů, v platném znění, ▪ velkoobchodní energetické produkty podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1227/2011 ze dne 25. října 2011 o integritě a transparentnosti velkoobchodního trhu s energií, ▪ investiční nástroje nebo smlouvy, jejichž předmětem jsou investiční nástroje podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu, nebo ▪ smlouvy, z nichž vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo alespoň jedné strany zvolit, zda si přeje vypořádání v penězích, nejde-li o vypořádání v penězích z důvodu selhání jedné ze smluvních stran nebo z jiného důvodu předčasného ukončení smlouvy.

K § 81

Navrhované ustanovení upravuje účinky všeobecného moratoria na zajištění. Za účelem podpory jednání o restrukturalizačním plánu a omezení možností zajištěných věřitelů vyvíjet na podnikatele nepřiměřený nátlak je zakotveno, že po dobu trvání účinků všeobecného moratoria nelze ani realizovat zajištění, ani jej nově nabýt, nestanoví-li zákon jinak (tj. ve vztahu k prozatímnímu financování nebo esenciálním kontraktům realizovaným při provozu obchodního závodu). Ustanovením je transponován čl. 6 odst. 2 směrnice ve vztahu k zajištěným pohledávkám.

K § 82

Vedle úpravy účinků všeobecného moratoria na nesplněné smlouvy (§ 81) jsou předmětným ustanovením upravena omezení smluvních ujednání týkajících se nesplněných smluv. Navrhované ustanovení je transpozicí čl. 7 odst. 5 směrnice.

Účelem této úpravy je zabránit odpírání plnění z nesplněných smluv, které jsou zásadní pro pokračování obchodního závodu podnikatele, a smluvnímu znevýhodňování podnikatele, který se ocitne ve finančních potížích, po dobu trvání účinků moratoria. Ustanovení zejména zakazuje smluvní ujednání, která vážou právní následky na samotné zahájení preventivní restrukturalizace nebo na využití restrukturalizačních opaření (tzv. ipso facto klauzule).

K § 83

Příslušné ustanovení nabízí možnost vybalancovat suspenzivní dopady všeobecného moratoria, které primárně zasahuje do sféry věřitelů podnikatele, a to suspenzivními účinky do majetkové sféry podnikatele. Svým způsobem se jedná o analogii kvazi-předběžného opatření, které zapovídá podnikateli po omezenou dobu – po dobru trvání účinků všeobecného moratoria vůči věřitelům - plně disponovat svým majetkem. Navrhovaný mechanismus zachovává kompatibilitu s čl. 5 odst. 1 směrnice, který vyžaduje, aby si podnikatelé přistupující k postupům preventivní restrukturalizace zachovali i nadále alespoň částečnou kontrolu nad svým majetkem a každodenním provozem podniku (tím, že nelze podnikatele v dispozičních oprávněních omezit zcela, nebo je ve smyslu insolvenčního práva dokonce přenést na třetí osobu).

Současně předkladatel potvrzuje řeší otázku, zda lze ve všeobecném moratoriu provádět započtení pohledávek podnikatele a jeho věřitele, kdy se přiklonil k minimalizaci zásahu do běžného fungování podnikatele. Ostatně započtení je i v insolvenčním právu zásadně povoleno dokonce i po rozhodnutí o úpadku (s výjimkami). Před rozhodnutím o úpadku je tento následek spojen pouze s podáním návrhu na povolení reorganizace (§ 324 odst. 3 insolvenčního zákona), resp. s návrhem na vyhlášení řádného moratoria (§ 122 odst. 3 insolvenčního zákona). V obou případech ovšem existují určité další okolnosti a kvalifikační předpoklady, které brání efektivnímu zneužívání účinků takového zákazu. Ke stejnému řešení se přiklonil zákonodárce při vytvoření institutu mimořádného moratoria (zákon č. 460/2020 Sb.), jehož účelem bylo nechat obchodní závod fungovat co nejvíce normálně a neomezovat jeho platební styk pouze na finanční vypořádávání, nýbrž umožnit i v obchodní praxi běžné zápočty pohledávek. To obecně platí i v průběhu všeobecného moratoria, ledaže dotčená strana odůvodní omezení zápočtů důležitými důvody.

K § 84

Navrhované ustanovení normuje způsoby, kterými dochází k zániku účinků všeobecného moratoria (ve smyslu čl. 6 odst. 9 směrnice). Dle navržené koncepce účinky moratoria zanikají jak v důsledku objektivních právních skutečností, např. plynutí času, tak v důsledku subjektivní právních skutečností, např. podání dlužnického insolvenčního návrhu.

Účinky všeobecného moratoria mohou zaniknout buď vůči všem věřitelům, kteří jeho účinky byli stiženi, nebo vůči jednotlivému věřiteli, kterému by moratorium způsobilo úpadek.

Restrukturalizační všeobecné moratorium zaniká především uplynutím doby, na kterou bylo na návrh podnikatele vyhlášeno. Před uplynutím této doby moratorium zaniká zejména rozhodnutím restrukturalizačního soudu o jeho zrušení, které lze vydat jak na návrh, tak bez návrhu.

Protože je všeobecné moratorium toliko dočasným opatřením, jehož účelem je podpora jednání o restrukturalizačním plánu, nepřetrvá moratorium okamžik účinnosti restrukturalizačního plánu, ani skončení preventivní restrukturalizace, v rámci níž bylo vyhlášeno. Neplní-li všeobecné moratorium svůj účel podporovat sjednávání restrukturalizačního plánu, lze jej zrušit na návrh většiny dotčených stran.

Minimální doba trvání účinků všeobecného moratoria stanovena není, je tedy možné pružně reagovat již po vyhlášení moratoria; předkladatel tedy nevyužil transpoziční nabídky implementace dočasné neprolomitelné ochrany všeobecného moratoria (safe harbour).

K § 85

Navrhované ustanovení uvozuje možnost vyhlášení individuálního moratoria jako transpozici čl. 6 odst. 3 směrnice. Účelem individuálního moratoria je poskytnout podnikateli ve finančních potížích dočasnou ochranu výhradně před individuálně určeným věřitelem, a tím podpořit vyjednávání o restrukturalizačním plánu, aniž by bylo nutno spustit intenzivní plošný zásah do práv všech věřitelů, který by obchodními partnery mohl být vnímán negativně. Z pohledu konkrétního věřitele jsou účinky obou typů moratorií zasahujících do jeho právní sféry v zásadě shodné. Lze připustit, že silně zúžené všeobecné moratorium co do osobní působnosti pouze na úzce profilované kategorie věřitelů (např. v řádu jednotek entit) se vcelku podobá individuálním moratoriím vyhlášeným vůči konkrétním věřitelům.

Na druhou stranu by extensivním využíváním individuálního moratoria neměla být obcházena pravidla vyhlášení plošného všeobecného moratoria, což restrukturalizační soud může dovodit analogickou aplikací § 74 odst. 1 ve vztahu k § 84 odst. 2 písm. c), kdy shledá, že podnikatel individuálními moratorii sledoval nepoctivý záměr, zejména nespravedlivé poškození nebo nedovolené zvýhodnění určitých věřitelů.

Pro přehlednost lze nicméně hlavní rozdíly mezi individuálním a všeobecným moratoriem shrnout do následujících bodů:

- procesní režim individuálního moratoria se subsidiárně opírá o režim předběžných opatření podle občanského soudního řádu,

- vyhlášení individuálního moratoria nevyžaduje předchozí zahájení preventivní restrukturalizace (resp. restrukturalizačního řízení),

- rozhodnutí o individuálním moratoriu není doručováno vyhláškou (tj. publikací v restrukturalizačním rejstříku), nýbrž pomalejším způsobem skrze doručení věřiteli do vlastních rukou,

- individuální moratorium nesuspenduje povinnost podnikatele podat dlužnický insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona (§ 78 odst. 4), a

- individuálním moratoriem lze vůči konkrétnímu věřiteli dosáhnout uplatnění suspenzivních účinků i nad maximální limit 6 měsíců standardně nastavený pro základní i prodloužené všeobecné moratorium (s limitem 12 měsíců podle § 76 odst. 2).

Ustanovení vymezuje předmět návrhu, aktivní legitimaci k podání návrhu na individuální moratorium, a dobu, v níž lze návrh podat, jakož i rozsah účinků vyhlášeného individuálního moratoria.

Zatímco návrh na vyhlášení všeobecného moratoria je možné podat až po zahájení preventivní restrukturalizace, ochranu individuálního moratoria lze využít dokonce i před jejím zahájením, čímž je zajištěna vyšší operabilita tohoto typu moratoria a možnost podnikatele se zaštítit proti asertivnímu až agresivnímu věřiteli po dobu, po kterou teprve zpracovává sanační projekt a připravuje jeho odeslání či zpřístupnění dotčeným stranám.

K § 86

Předmětné ustanovení vymezuje některé podmínky vyhlášení a trvání individuálního moratoria, způsob doručování rozhodnutí v řízení o vyhlášení individuálního moratoria a přípustnost odvolání.

Za pomoci individuálních moratorií může podnikatel získat ochranu i před vícero individuálně určenými věřiteli, a to i opakovaně za podmínky dodržení maximální délky trvání účinků restrukturalizačních moratorií.

Nebyla-li preventivní restrukturalizace zahájena, je přetrvání ochrany individuálního moratoria podmíněno jejím následným zahájením, přičemž vyhlášené individuální moratorium zanikne z důvodu ochrany práv věřitele stiženého moratoriem, nedojde-li k němu ve stanovené lhůtě.

Protože jsou věřitelé stižení tímto moratoriem podnikatelem individuálně určeni, nevyžaduje se doručení rozhodnutí soudu vyhláškou, tj. zveřejněním v restrukturalizačním rejstříku, ale postačí doručení jednotlivým věřitelům zvlášť.

Ustanovení umožňuje instanční přezkum rozhodnutí vydaných v řízení o vyhlášení individuálního moratoria jak na návrh podnikatele, tak individuálně určeného věřitele.

K § 87

Řízení o vyhlášení individuálního moratoria koncepčně vychází z úpravy rozhodování o návrhu na o vyhlášení všeobecného moratoria. Z tohoto důvodu navržené ustanovení přejímá použitelnou úpravu všeobecného moratoria a taxativně vypočítává normy, které se na individuální moratorium neaplikují, čímž stanovuje potřebné negativní odchylky.

K § 88

Preventivní restrukturalizace je nástrojem řešení finančních potíží podnikatele vyžadujícím vysokou míru konsenzu mezi podnikatelem a dotčenými stranami, a proto není určena k řešení sporů ohledně pravosti, výše a pořadí pohledávky nebo jiného důležitého atributu práva dotčeného restrukturalizačním plánem.

Navrhovaným ustanovením je uvozeno řízení o předběžném přezkumu pohledávky, ve kterém dotčené strany mohou nastolit pochybnost o vlastnostech pohledávky, která má být dle návrhu podnikatele dotčena restrukturalizačním plánem, za účelem přezkoumání pohledávky a eventuálně jejího vyloučení z preventivní restrukturalizace, a to zejména takové pohledávky, o níž není vedeno soudní nebo jiné řízení.

Sporné pohledávky, které jsou v okamžiku zahájení preventivní restrukturalizace předmětem soudního nebo jiného řízení, nemohou být restrukturalizačním plánem dotčeny, ledaže jsou splněny striktní podmínky (§ 22 odst. 3).

Úprava navrhovaného ustanovení zahrnuje vymezení předmětu řízení, aktivní legitimace k podání návrhu na zahájení řízení o předběžném přezkumu pohledávky, zvláštních náležitostí návrhu a jeho povinných příloh, jakož i lhůty k podání návrhu.

Aktivní procesní legitimace k podání návrhu přísluší kterékoliv dotčené straně, přičemž lze navrhnout přezkum nejen své pohledávky, ale i pohledávky jiné dotčené strany. Výsledek přezkumu atributů vlastních i cizích pohledávek má přímý vliv na určení většin v rámci hlasovacích skupin vytvořených pro účely hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu.

Náležitostí návrhu, bez které o něm nelze rozhodnout, je označení nesouladu tvrzení podnikatele se skutečným stavem. Pro posouzení tvrzeného nesouladu je nezbytné k návrhu přiložit sanační projekt, v němž podnikatel vymezuje pohledávky dotčených stran.

Po uplynutí propadné lhůty k podání návrhu na předběžný přezkum pohledávky již nelze namítat spornost a navrhovat přezkum vlastností pohledávek dotčených stran, lhůta má koncentrační účinky. Lhůta je vázána ke dni předložení sanačního projektu podnikatelem dané dotčené straně, protože předložením sanačního projektu dotčeným stranám je okruh dotčených stran fixován a podnikatel jej může měnit pouze v případech, které zákon předvídá. Na základě výsledků předběžného přezkumu pohledávek může dojít k zúžení množiny dotčených stran.

K § 89

Navrhované ustanovení předepisuje postup subjektů řízení o předběžném přezkumu pohledávky poté, co podáním návrhu restrukturalizačnímu soudu dotčená strana iniciuje předběžný přezkum pohledávky.

Účinky zahájení předběžného přezkumu pohledávky nastanou pouze tehdy, je-li navrhující dotčenou stranou uhrazena záloha na náklady předběžného přezkumu. Dotčená strana je proto povinna provedení úhrady doložit společně s návrhem. Podmínkou uložení úkolu restrukturalizačnímu správci je osvědčení provedení platby zálohy.

Jsou-li splněny podmínky, restrukturalizační soud uloží provedení předběžného přezkumu pohledávky restrukturalizačnímu správci, jenž k tomu má potřebné znalosti, a doručí své rozhodnutí stanovenému okruhu osob.

V dané věci je nezbytné postupovat s nejvyšším urychlením, protože o přijetí restrukturalizačního plánu lze hlasovat teprve po vypořádání návrhů na předběžný přezkum pohledávky. Z tohoto důvodu navrhované ustanovení normuje krátké lhůty jak pro úkony restrukturalizačního soudu, tak restrukturalizačního správce.

K § 90

Navrhované ustanovení upravuje postup restrukturalizačního správce poté, co mu restrukturalizační soud uloží za úkol provést předběžný přezkum pohledávky, a způsob jeho rozhodování ve věci samé.

Úkolem restrukturalizačního správce je potvrdit nebo vyvrátit pochybnost o tvrzené vlastnosti práva, kterou nastolila navrhující dotčená strana. Rozsah předběžného přezkumu je přitom omezen návrhem dotčené strany. K přezkumu pohledávky dotčené strany může restrukturalizační správce využít součinnosti podnikatele, přičemž její neposkytnutí má bez dalšího za následek označení pohledávky za spornou (restrukturalizační správce totiž nedisponuje jinými možnostmi, jak zjistit potřebné skutečnosti, než přímo od podnikatele). Současně restrukturalizační správce zjistí stanovisko majitele pohledávky, vůči níž předběžný přezkum směřuje, a s obsahem tohoto stanoviska se pro účely svého verdiktu alespoň stručně vypořádá.

Rozhodnutí restrukturalizačního správce o označení dotčené pohledávky za spornou je nezbytné opodstatnit důvodnou pochybností o nesouladu podnikatelem tvrzeného stavu se stavem skutečným, a to ve vztahu k tvrzeným vlastnostem práv, která mají být z rozhodnutí podnikatele restrukturalizačním plánem dotčena. Restrukturalizační správce tedy označí za spornou např. takovou pohledávku dotčené strany, o jejíž tvrzené výši lze důvodně pochybovat.

Restrukturalizační správce je povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit, a nad rámec takového odůvodnění i připojit upozornění na vymezení pohledávky ve zjevném rozporu se skutečným stavem, a pro účely indikace nepoctivého záměru podnikatele.

Ustanovení též upravuje okruh subjektů, jež má restrukturalizačního správce povinnost informovat o svém stanovisku, tj. o svém náhledu na optimální výsledek předběžného přezkumu.

K § 91

Navrhované ustanovení stanoví navazující postup insolvenčního soudu po věcném provedení předběžného přezkumu restrukturalizačním správcem, a to způsob rozhodování o stanovisku restrukturalizačního správce, režim doručování rozhodnutí restrukturalizačního soudu a přípustnost opravných prostředků.

Restrukturalizačnímu soudu je dána diskreční pravomoc k věcnému posouzení stanoviska restrukturalizačního správce, kdy je oprávněn vyhodnotit kvalitu stanoviska restrukturalizačního správce a v případě nevyhovujícího výsledku buď uloží povinnost k nápravě, nebo prostřednictvím stejného postupu provede předběžný přezkum sám.

Je-li pohledávka vyhodnocena jako sporná, restrukturalizační soud doručí své rozhodnutí nejen podnikateli, navrhovateli a majiteli přezkoumávané pohledávky, ale rovněž těm zbývajícím dotčeným stranám, které o to v průběhu restrukturalizačního řízení předem projeví zájem. Informace o změně rozsahu restrukturalizačního fóra se tedy k dotčeným stranám dostává bez nutnosti její veřejné publikace.

Výsledek předběžného přezkumu je toliko indikací spornosti pro účely preventivní restrukturalizace vedoucí k jejímu vyloučení z preventivní restrukturalizace, přičemž nenahrazuje výsledek sporu o určení ani nemá žádný vliv na hmotněprávní postavení dotčené strany, jejíž pohledávka byla předběžně přezkoumána. Z důvodu nutného rychlého zafixování okruhu dotčených stran podmiňujícího další průběh preventivní restrukturalizace není opravný prostředek proti rozhodnutí přípustný.

K § 92

Navrhované ustanovení upravuje účinky rozhodnutí o návrhu na provedení předběžného přezkumu spornosti pohledávky na preventivní restrukturalizaci. Protože preventivní restrukturalizace není určena k řešení sporů ohledně vzájemných práv a povinností mezi podnikatelem a dotčenými stranami, je následkem indikované spornosti vyloučení pohledávky z preventivní restrukturalizace. Předmětná pohledávky tedy nemůže být v rámci dané preventivní restrukturalizace přímo dotčena restrukturalizačním plánem, ale její majitel pozbývá další oprávnění vyplývající z jeho postavení v procesu preventivní restrukturalizace.

K § 93

Předmětné ustanovení uvozuje postup rozhodování o návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu. Navrhované ustanovení upravuje zejména aktivní legitimaci k podání návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu, lhůtu k jeho podání, povinné přílohy návrhu a informační povinnost podnikatele.

Aktivní legitimace k podání návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu je svěřena jen podnikateli z důvodu, že právě podnikatel při svém vlastním pokusu o preventivní restrukturalizaci předkládá restrukturalizační plán dotčeným stranám k hlasování, provádí sčítání hlasů a zajišťuje vyhotovení notářského zápisu osvědčujícího průběh a výsledek hlasování. Lhůta k podání návrhu je stanovena za účelem urychlení postupu preventivní restrukturalizace a omezení změn okolností, které v době mezi podáním návrhu a rozhodováním o přijetí restrukturalizačního plánu mohou nastat.

O návrhu nelze věcně rozhodnout, není-li k němu přiložen restrukturalizační plán a notářský zápis dokládající výsledek přijímání restrukturalizačního plánu za podmínky, že byl notář přítomen procesu hlasování (lze rovnocenně nahradit přítomností restrukturalizačního správce, pokud byl v restrukturalizačním řízení jmenován). Nepodařilo-li se podnikateli restrukturalizační plán všem dotčeným stranám doručit, restrukturalizační soud takový návrh odmítne. Taková sankce je výhodnější než zveřejnění v restrukturalizačním rejstříku, neboť podnikatel vždy disponuje širokou paletou nástrojů na zpřístupnění restrukturalizačního plánu všem dotčeným stranám (mezi jinými též možnost požádat o doručení restrukturalizační soud postupem podle § 54).

Povinnost podnikatele informovat o podání návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu, kterou má vůči dotčeným stranám, sleduje zajištění ochrany práv těchto osob v uvedeném řízení. Ke splnění této povinnosti se váže počátek běhu lhůt k podávání námitek proti restrukturalizačnímu plánu (§ 94).

K § 94

Předmětné ustanovení upravuje otázky týkající se námitky proti restrukturalizačnímu plánu, zejména aktivní legitimaci a lhůtu k jejímu podání, důvody námitky, následný postup restrukturalizačního soudu a přípustnost opravného prostředku.

Podnikatel je povinen o podání návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu soudu individuálně vyrozumět všechny dotčené strany (§ 93 odst. 5) a restrukturalizačnímu soudu splnění této povinnosti doložit. Lhůtu pro vyrozumění dotčených stran zákon nezakotvuje, ovšem dokud není toto vyrozumění dotčené straně doručeno, nepočne jí běžet individuální lhůta k podání námitky proti restrukturalizačnímu plánu, jejíž uplynutí je předpokladem pro potvrzení plánu restrukturalizačním soudem. Je tedy v zájmu podnikatele doručit oznámení dotčeným stranám co nejdříve.

Lhůta pro podávání námitek proti restrukturalizačnímu plánu má koncentrační účinky, proto opožděně podanou námitku restrukturalizační soud odmítne. K odstranění vad námitky soud dotčenou stranu nevyzývá z důvodu urychlení řízení. Ustanovení dále umožňuje instanční přezkum rozhodnutí o odmítnutí námitky.

Obsah samotného restrukturalizačního plánu je dotčené straně znám již v době přijímání plánu a lze jej později měnit pouze v zákonem předvídaných případech. Aktivní legitimace k podání námitky proti restrukturalizačnímu plánu proto přísluší pouze dotčené straně, která proti jeho přijetí hlasovala, popř. která není stranou dohody o přijetí restrukturalizačního plánu.

Dotčená strana vždy musí namítat skutečnosti, které odůvodňují nepotvrzení plánu. Jako příklad je v ustanovení uvedena námitka, že restrukturalizační plán nesplňuje test nejlepších zájmů věřitelů, a námitku nesplnění podmínek pro vnucení plánu nesouhlasícím skupinám dotčených stran.

K § 95

Navrhovaným ustanovením je upraven přezkum postupu přijímání restrukturalizačního plánu, který předcházel předložení restrukturalizačního plánu k potvrzení soudu. Ustanovení transponuje zejm. čl. 9 odst. 5 směrnice.

K ověření výsledku hlasování o restrukturalizačním plánu soud přezkoumává jednak hlasovací práva jednotlivých dotčených stran, jednak správnost jejich zařazení do hlasovacích skupin. Dodržení pravidel upravujících postup předložení restrukturalizačního plánu dotčeným stranám k hlasování může rovněž ovlivnit výsledek hlasování, restrukturalizační soud jej proto rovněž přezkoumává.

Pochybení v rozřazení dotčených stran do hlasovacích skupin mají za následek nepotvrzení restrukturalizačního plán, byla-li natolik významná, že mohla ovlivnit výsledek hlasování. Jinak návrh umožňuje tato pochybení přejít v případě, že ani chybné zařazení do hlasovacích skupin nemělo žádný vliv na jeho přijetí (např. nebyl-li plán přijat dotčenou stranou se zcela minoritní pohledávkou, která je z pohledu restrukturalizačního fóra zanedbatelná).

K § 96

Má-li námitka dotčené strany proti restrukturalizačnímu plánu ekonomickou povahu, zejména namítá-li dotčená strana nesplnění testu nejlepších zájmů věřitelů, je nezbytné obstarat ocenění předmětné věci znalcem, charakteristicky obchodního závodu podnikatele. Navrhované ustanovení proto zakotvuje postup obstarání ocenění.

K vypořádání obdržené námitky může (nemusí) restrukturalizační soud vedle přímého ustanovení znalce pověřit obstaráním znaleckého posudku též restrukturalizačního správce, a to zpravidla po uplynutí lhůty k podávání námitek proti restrukturalizačnímu plánu všem dotčeným stranám. Ustanovený restrukturalizační správce následně s odbornou péčí formuluje znaleckou otázku a vybírá znalecký ústav, jemuž vypracování znaleckého posudku na ocenění předmětné věci zadá.

Učiní tak však až poté, co mu podnikatel zaplatí náklady na obstarání znaleckého posudku, jinak bude po uplynutí soudem stanovené lhůty námitka považována za důvodnou. Nelze totiž legitimně připustit, aby veřejné rozpočty nesly náklady znaleckého ocenění čistě ve prospěch soukromé osoby, která se svým podáním k soudu pokouší pro sebe získat výhody. V daném případě se jedná výhody uvedené v restrukturalizačním plánu, kterému aktivně oponuje některá z dotčených stran, a to z povahy věci kvalifikovaně, když restrukturalizační soud považuje za hospodárné její námitku vypořádat prostřednictvím provedení znaleckého ocenění obchodního závodu nebo jeho části. Toto opatření rovněž brání tomu, aby podnikatel účelově otálel s vypracováním a předložením vlastního znaleckého posudku hlasujícím dotčeným stranám už v průběhu soukromoprávní fáze hlasování o přijetí restrukturalizačního plánu s předpokladem, že tyto náklady později v restrukturalizačním řízení ponese stát. Toto řešení je tedy plně v souladu se zásadou zájmovou, která znamená, že účastník platí náklady spojené s jeho úkony a náklady spojené s úkony, které soud nařídí v jeho zájmu.

Uvedený postup zaručuje značnou procesní flexibilitu a značnou míru objektivity obstaraného znaleckého posudku. Znalecké posudky dotčených stran, které nebyly obstarány výše uvedeným způsobem, nejsou vyloučeny, a i na jejich základě může restrukturalizační soud vypořádat obdržené námitky. Právě skutečnost, že ne všechny námitky nevyhnutelně spouští nutnost provést ocenění obchodního závodu podnikatele, neboť jejich podstatu lze vypořádat i bez provedení znaleckého ocenění, případně lze-li je vypořádat na základě dříve obstaraného znaleckého posudku (podnikatelem, dotčenou stranou), přispívá k principu hospodárnosti řízení.

K § 97

Navrhované ustanovení zakotvuje možnost učinit v restrukturalizačním plánu před jeho potvrzením opravu zjevných nesprávností. Ustanovení rovněž vymezuje aktivní legitimaci k podání návrhu na opravu restrukturalizačního plánu a přípustnost řádného opravného prostředku proti rozhodnutí o tomto návrhu. Účelem ustanovení je umožnit nápravu (zpravidla formálních) zjevných nesprávností bez nutnosti opakovat postup přijímání restrukturalizačního plánu a jeho předkládání k potvrzení restrukturalizačnímu soudu.

K § 98

Předmětné ustanovení vymezuje způsob, jakým restrukturalizační soud v řízení o potvrzení restrukturalizačního plánu rozhoduje o návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu přijatého dotčenými stranami. Ustanovení rovněž prostřednictvím taxativního výčtu případů, ve kterých restrukturalizační soud restrukturalizační plán nepotvrdí, normuje předpoklady potvrzení restrukturalizačního plánu pro případ, že byl restrukturalizační plán dotčenými stranami přijat. Ustanovení provádí čl. 10 odst. 2 a 3 směrnice.

Mezi předpoklady potvrzení přijatého restrukturalizačního plánu patří zejména bezrozpornost s právními předpisy, absence nepoctivého záměru podnikatele, vypořádání námitek dotčených stran proti restrukturalizačnímu plánu, přiměřené vyhlídky plánu na odvrácení úpadku podnikatele, poskytnutí náhrady nákladů restrukturalizačních řízení a nezbytnost případného nového financování. Právě s výjimkou § 98 odst. 2 písm. g) je rozsah věcného přezkumu restrukturalizačního plánu soudem omezena víceméně výhradně na formální náležitosti a právní otázky. Až § 98 odst. 2 písm. g) umožňuje soudu uvážit, zda předložený restrukturalizační plán – zdůrazněme, že v daném případě podpořený a přijatý kvalifikovanou většinou dotčených stran – má reálnou šanci na úspěch. Nelze proto od restrukturalizačního soudu očekávat provedení sofistikované ekonomické úvahy nad životaschopností podnikatele, když tuto úvahu provedli již věřitelé podnikatele. Na uvedené je potřeba nahlížet jako na spíše nástroj ultima ratio, který vylučuje potvrzení zejména těch restrukturalizačních plánů, které stojí na aktuálně zcela nerealistických předpokladech (např. v mezidobí od hlasování o přijetí a rozhodování o potvrzení došlo k mimořádné tržní události, která spolehlivě hatí předpoklady splnění restrukturalizačního plánu – např. ztráta klíčové licence, zánik věci nutné pro řádný provoz obchodního závodu, vis maior).

Za účelem odstranění informační asymetrie se zakotvuje notifikační povinnost podnikatele vůči restrukturalizačnímu soudu o nedostatečných vyhlídkách plánu na odvrácení úpadku. To proto, aby restrukturalizační soud nepotvrzoval plán, který fakticky nedovede (nadále, resp. s ohledem na vývoj obchodního závodu v čase) zajistit provozuschopnost podnikatele. Třebaže předkladatel záměrně nepřikročil k uložení povinnosti podnikatele vzít návrh na potvrzení restrukturalizačního plánu, který nadále nemá přiměřené vyhlídky na úspěch (tj. zjevně zbytečně se pokoušet o další vedení preventivní restrukturalizace a implementace nereálného restrukturalizačního plánu), lze předpokládat, že toto vyhodnocení a úvaha o ukončení preventivní restrukturalizace budou nutně součástí jednání s péčí řádného hospodáře.

K § 99

Navrhované ustanovení stanovuje přísnější předpoklady potvrzení restrukturalizačního plánu pro případ, že plán nebyl přijat skupinami dotčených stran. Jsou-li stanovené předpoklady splněny, je nesouhlasící skupině, popř. skupinám dotčených věřitelů restrukturalizační plán vnucen rozhodnutím soudu o jeho potvrzení. Ustanovení transponuje čl. 11 směrnice.

Dále se v ustanovení vypočítávají pozitivní a negativní předpoklady potvrzení nepřijatého restrukturalizačního plánu. Mezi pozitivní předpoklady patří vedle předpokladů pro potvrzení přijatého restrukturalizačního plánu také předpoklady vymezené jednou z dvou uvedených variant. Tato systematika vychází z čl. 11 odst. 1 směrnice.

Podmínkou potvrzení nepřijatého restrukturalizačního plánu je zejména spravedlnost plánu ke každé nesouhlasící skupině dotčených stran (§ 28).

K § 100

Předmětné ustanovení upravuje aktivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí o návrhu na potvrzení restrukturalizačního plánu, jakož i účinky odvolání a přípustné odvolací důvody (vymezené v zásadě koncentračním principem s možností standardního prolomení upraveného občanským soudním řádem pro novoty).

Zveřejnění rozhodnutí o potvrzení restrukturalizačního plánu v restrukturalizačním rejstříku přispívá transparentnosti preventivní restrukturalizace, přičemž případné negativní dopady zveřejnění na schopnost podnikatele vyjednávat o restrukturalizačním plánu jsou již vyloučeny.

Dále je upraven instanční přezkum rozhodnutí ve věci samé. Námitky dotčených stran proti restrukturalizačnímu plánu jsou koncentrovány na první instanci, z tohoto důvodu je okruh přípustných odvolacích důvodů omezen. Využití opravného prostředku pro absenci odkladného účinku odvolání nebrání provádění restrukturalizačního plánu.

K § 101

Preventivní restrukturalizace končí rovněž v případě přijetí rozhodnutí restrukturalizačního soudu o zrušení (účinného, tedy přijatého nebo potvrzeného) restrukturalizačního plánu (§ 42). Toto řízení je ultimátním nástrojem obnovení právních poměrů, do kterých bylo preventivní restrukturalizací zasaženo, pokud skončila neúspěchem. Za inspirační zdroje pro toto řízení lze označit německý StaRUG, ale též prvorepublikový vyrovnací řád publikovaný jako zákon č. 64/1931 Sb. z. a n.

Navrhované ustanovení vymezuje okruh aktivně legitimovaných subjektů k podání návrhu na zrušení restrukturalizačního plánu a lhůtu k jeho podání. V daném ohledu obecně platí, že dosáhnout zrušení restrukturalizačního plánu a aktivace restitučního mechanismu (§ 102) lze pouze do skončení preventivní restrukturalizace, tedy typicky do okamžiku splnění (či konstatování nesplnění) indikátorů uvedených v § 14 odst. 4 písm. h). Zrušení restrukturalizačního plánu však není automatickým následkem neúspěchu preventivní restrukturalizace, neboť jednou účinný restrukturalizační plán – coby výsledek vícestranného právního jednání dosahovaného specifickým postupem nevyžadujícím univerzální souhlas všech zúčastněných stran – by ve smyslu daného ustanovení měl být, pokud možno, respektován a co do právních následků zachován. Následkem zrušení restrukturalizačního plánu je totiž extensivní restituce, která svým průběhem částečně připomíná institut odstoupení od smlouvy a obnovení dříve zaniklých práv. Z hlediska právní jistoty je tedy nutné, aby podmínky pro takový následek byly spíše restriktivní a braly v úvahu princip ochrany práv nabytých v dobré víře.

K § 102

Navrhovaným ustanovením jsou taxativně vymezeny důvody pro zrušení účinnosti restrukturalizačního plánu restrukturalizačním soudem z důvodů jeho neplnění. Účelem je především zajistit ochranu dotčených stran poškozených neplněním restrukturalizačního plánu. Smyslem naopak rozhodně není potrestání podnikatele, nýbrž vytvoření podmínek pro restituci v předchozí stav s cílem ideálně obnovit právní postavení dotčených stran před uplatněním restrukturalizačních opatření, typicky opatření zasahujících do kvality jejich pohledávek (§ 18).

Aby ani poškozené dotčené strany, ani podnikatel sám, nemohly svévolně a ke škodě a potížím ostatních dotčených stran zrušit restrukturalizační plán, návrh přináší relativně restriktivní taxativní výčet důvodů pro jeho zrušení.

K § 103

Ztratí-li restrukturalizační plán účinky v důsledku pravomocného rozhodnutí restrukturalizačního soudu, navrací se právní poměry podnikatele i dotčených stran v předešlý stav za podmínek a s výjimkami upravenými tímto ustanovením.

Cílem ustanovení je garantovat vysokou míru ochrany práv dotčených stran v situaci, kdy restrukturalizační plán není plněn, s přihlédnutím k oprávněným zájmům třetích osob. Ustanovení rovněž disciplinuje dlužníka k řádnému plnění restrukturalizačního plánu. V případě úpadku podnikatele nejsou restrukturalizačním plánem dotčené strany znevýhodněny ve srovnání s plánem nedotčenými stranami tím, že by do insolvenčního řízení přihlašovaly pohledávky v restrukturalizované (snížené) výši.

Podnikatel ztrácí veškeré výhody, které mu byly dotčenými stranami prostřednictvím restrukturalizačního plánu poskytnuty. Práva dotčených stran se navracejí do stavu před účinností restrukturalizačního plánu. Restrukturalizované pohledávky dotčených stran se obnovují v plné výši. Plnění poskytnuté dotčeným osobám na základě restrukturalizačního plánu, jež obdržely v dobré víře, je poskytnuto po právu, proto poté, co restrukturalizační plán ztratí účinky, nevznikne povinnost toto plnění vrátit a dotčené strany se nebudou moci opětovně domáhat plnění, které již bylo poskytnuto.

V předešlý stav se navracejí rovněž práva, která nemají obligační charakter. Při restituci věcných práv však může převážit zájem na ochraně dobré víry třetí osoby, jež věcné právo nabyla. Např. vzdání se zástavního práva dotčenou stranou je rovněž výhoda, jež byla podnikateli poskytnuta, a tuto výhodu podnikatel pozbyde restitucí zástavního práva, nebude- li tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.

K § 104

Navržené ustanovení uvozuje část čtvrtou s názvem „Veřejná preventivní restrukturalizace“. Institut veřejné preventivní restrukturalizace vzniká modifikací obecného institutu preventivní restrukturalizace, který obohacuje o vybraná specifická pravidla, díky kterým je tento postup kompatibilní s definicí „insolvenčního řízení“ ve smyslu požadavků čl. 1 až 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení. Klíčovým důvodem pro modifikaci obecného rámce upraveného v částech první až třetí je, aby čeští podnikatelé mohli – rozhodnou-li se zvolit tuto procesní strategii – těžit z klíčových přeshraničních efektů nařízení EP a Rady (EU) 2015/848. V prvé řadě by účinky soudních rozhodnutí vydaných v rámci veřejné preventivní restrukturalizace měly být automaticky uznávány a vykonávány v ostatních členských státech EU (tento automatický efekt rozhodnutí vydaná v restrukturalizačním řízení vedeném podle části třetí neexistuje, respektive nikoliv v důsledku nařízení EP a Rady (EU) 2015/848).

Atribut „veřejnosti“ obsažený ve vlastním názvu institutu odkazuje na opticky nejvýraznější odlišnost od obecného rámce preventivní restrukturalizace. Zatímco preventivní restrukturalizace a restrukturalizační řízení probíhá až do okamžiku zveřejnění první písemnosti v restrukturalizačním rejstříku (srov. rozdíly § 53 a § 107) zcela neveřejně, informace o zahájení veřejné preventivní restrukturalizace je publikována prakticky okamžitě po zahájení řízení.

Tento atribut je totiž vyžadován nařízením EP a Rady (EU) 2015/848 pro kategorii insolvenčních řízení, která se projevuje zveřejněním údaje o vedeném řízení co nejdříve po jeho zahájení (čl. 24 odst. 1 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848). Zejména výhodu automatického uznávání a výkonu rozhodnutí zde do značné míry kompenzuje ztráta privátního charakteru řízení. Tu prohlubuje mandatorní opt-in režim účastenství, který podnikateli brání zvolit si partnery k vyjednávání restrukturalizačního plánu, nýbrž do celého postupu potenciálně vtahuje všechny věřitele podnikatele bez ohledu na jejich reálný význam pro ozdravení jeho obchodního závodu (tj. zvyšuje transakční náklady celého procesu).

Závěrem je nutné zdůraznit, že sama kompatibilita části čtvrté návrhu zákona s nařízením EP a Rady (EU) 2015/848 neznamená automatické podřízení režimu tohoto nařízení a aktivaci výhod z ní plynoucích. To nastává až po formální novelizaci přílohy A nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 coby výsledku formálního legislativního procesu na úrovni EU. Tuto notifikaci a novelizaci lze podle platných pravidel iniciovat až po nabytí platnosti a účinnosti národních norem.

K § 105

Navrhované ustanovení přímočaře vyjadřuje specifika veřejné preventivní restrukturalizace podle části čtvrté vůči obecné úpravě preventivní restrukturalizaci podle částí první, druhé, třetí a páté. Reálně se jedná pouze o určitou „nadstavbu“, jejímž účelem je adaptovat preventivní restrukturalizaci na požadavky nařízení EP a Rady (EU) 2015/848. Tato část tedy představuje lex specialis ke zbývajícímu obsahu zákona o preventivní restrukturalizaci. Z aplikace přímo vylučuje náležitost návrhu na všeobecné moratorium spočívající v prohlášení o místě soustředění hlavních zájmů podnikatele, neboť nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 pro účely jemu podléhajících řízení stanovuje přímo použitelnou speciální úpravu.

K § 106

Odchylně od § 6 se veřejná preventivní restrukturalizace zahajuje dnem podání návrhu na zveřejnění písemné výzvy k zahájení jednání o restrukturalizačním plánu na restrukturalizační soud. Požadavek na veřejné zahájení řízení vyplývá zejména přímo z čl. 1 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, předvídá jej však publikace ve veřejném rejstříku podle čl. 24 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848. Restrukturalizačnímu soudu se pro tyto účely stanovuje stejná lhůta, jakou má pro zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. V této vyhlášce rovněž v souladu s čl. 24 určí lhůtu pro přihlášení pohledávek zahraničních věřitelů.

K § 107

Navrhované ustanovení akcentuje princip veřejnosti, který je z logiky věci imanentní veřejné preventivní restrukturalizaci. Je-li jednou zveřejněna informace o zahájení veřejné preventivní restrukturalizace, odpadá důvod pro jindy důsledné střežení neveřejnosti restrukturalizačních řízení (zejm. nevyhoví-li restrukturalizační soud podaným návrhům a tyto návrhy nevyvolají zamýšlené účinky). Současně se fakticky obrací obecné pravidlo doručování rozhodnutí a jiných písemností restrukturalizačního soudu, kdy se ve veřejné preventivní restrukturalizace doručuje primárně vyhláškou (tj. zveřejněním v restrukturalizačním rejstříku) za eventuálního dodatečného doručení účastníkům zvlášť. Tento princip reflektuje princip hospodárnosti vedení řízení, neboť zpravidla odpadne nutnost doručení standardním způsobem podle o.s.ř.

K § 108

Postavení známých zahraničních věřitelů je v režimu nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 upraveno speciálními pravidly. Restrukturalizační soud tedy bude mít – podobně jako insolvenční soud – notifikační povinnost vůči takovým osobám. Údaje o známých zahraničních věřitelích by přitom měl získat nahlédnutím do sanačního projektu, který obsahuje příslušné seznamy. K plnění notifikační povinnosti standardně slouží formuláře podle prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/1105 ze dne 12. června 2017, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení.

K § 109

Navrhované ustanovení reflektuje opt-in princip účastenství vyjádřený v čl. 45 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, který zakládá právo věřitelů přihlašovat své pohledávky do restrukturalizačního řízení. Současně v souladu s čl. 53 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 se zahraničním věřitelům umožňuje využít k účinnému přihlášení standardní formulář podle prováděcího nařízení Komise (EU) 2017/1105 ze dne 12. června 2017, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení.

Předkladatel si zde dovoluje zdůraznit jeden z klíčových principů veřejné preventivní restrukturalizace, kterým se tento institut výrazně odlišuje od institutů způsobů řešení úpadku podle insolvenčního zákona. Přihlášení pohledávky není povinností věřitele, nýbrž možností, jak se stát dotčenou stranou.

Výsledným efektem navrhovaného ustanovení je, že fakticky slouží pouze nedotčeným stranám, aby se prostřednictvím své vůle (tj. přihlášením pohledávky) mohly stát dotčenými stranami. Dotčené strany se vůbec nemusí formálně přihlašovat, neboť je za dotčené strany rovnou označí podnikatel (tj. stále platí nominační princip). S nepřihlášením pohledávky není spojen žádný negativní efekt známý z insolvenčního práva – nehrozí tedy riziko zániku pohledávky neuvedené do reorganizačního plánu, ani oslabení na úroveň naturálního práva při úspěšném oddlužení.

K § 110

Navrhované ustanovení stanoví povinnost podnikatele zařadit řádně přihlášené pohledávky věřitelů mezi dotčené strany, a to i kdyby je podnikatel původně označil za nedotčené strany. Pro tyto účely neplatí omezení fixující okruh dotčených a nedotčených stran při zahájení preventivní restrukturalizace (podobně jako v případě zjištění spornosti po provedení předběžného přezkumu). Pro účely vyloučení typicky drobných věřitelů z nákladného procesu vyjednávání se nicméně umožňuje jejich pohledávky vyloučit zpět mezi nedotčené strany, poskytne-li podnikatel záruky, že do jejich práv nebude plánem zasaženo, neboť budou řádně a včas splněny. Totéž kritérium platí obecně již pro přípravu sanačního projektu.

Přihlášení pohledávky věřitele má za následek pouze zařazení mezi dotčené strany (není-li následně vyloučena speciálním postupem podle odstavce 2). Podnikatel ovšem není vázán údaji stanovenými v pohledávce, a třebaže z nich může pro účely dalšího postupu v preventivní restrukturalizaci vycházet, může v seznamech dotčených i nedotčených pohledávek zachovat atributy pohledávek přihlášených věřitelů ve své původní podobě. Nesouhlasí-li přihlášený věřitel s takovou identifikací pohledávky, může tuto situaci řešit pouze podáním návrhu na předběžný přezkum spornosti a dosáhnout vyloučení své pohledávky z preventivní restrukturalizace (a svou pohledávku následně uplatnit či vymáhat jinými zákonem upravenými postupy; s tímto rizikem musí pochopitelně podnikatel počítat).

K § 111

Navrhované ustanovení promítá některá další ustanovení nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, která jsou spíše technického rázu. Jednak jde o vyjádření přímé aplikovatelnosti nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, zejména prostřednictvím definice evropského mezinárodního prvku (prostřednictvím vymezení COMI), publikace informace o probíhajícím zahraničním insolvenčním řízení a o ustanovení insolvenčního správce v zahraničí.

Požadavek na prokázání zahraničního insolvenčního správce úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení vyžadovaný § 111 odst. 5 se v kontextu čl. 5 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 20006 o službách na vnitřním trhu opírá o čl. 22 nařízení EP a Rady (EU) 2015/848, dle kterého se jmenování insolvenčního správce dokládá ověřenou kopií originálu rozhodnutí o jeho jmenování nebo jiným osvědčením vydaným příslušným (zahraničním) soudem. Národní soudy přitom mohou vyžadovat překlad do svého úředního jazyka. Nejde tedy o automatickou povinnosti zahraničního správce, vystačí- li si restrukturalizační soud s předloženými písemnosti a je schopen seznámit se s jejich obsahem.

K § 112

Restrukturalizačním rejstříkem zřizovaným tímto zákonem se rozumí informační systém veřejné správy. Účelem restrukturalizačního rejstříku je informování účastníků restrukturalizačních řízení o nejzásadnějších procesních událostech (oproti insolvenčnímu rejstříku jeho účelem obecně není informovat širokou veřejnost o průběhu každého řízení). V souladu se zdrženlivými postoji ke zveřejňování údajů o probíhající restrukturalizaci podnikatele naopak není smyslem restrukturalizačního rejstříku zpřístupňovat celý restrukturalizační spis. Ten by měl umožnit vzdálený přístup pouze k zásadním dokumentům daného řízení, a to např. vyhlášení všeobecného či skupinového moratoria. Oproti stávajícímu insolvenčnímu rejstříku by tedy restrukturalizační rejstřík nabídnul jednodušší strukturu, omezený obsah, a také zabránil stigmatizaci spojené s insolvenčním řízením.

K § 113

Ustanovení upřesňuje, které údaje se v rámci restrukturalizačního řízení v restrukturalizačním rejstříku zveřejňují. Dokumenty se vždy zveřejňují ke konkrétnímu restrukturalizačnímu řízení, které je označeno pomocí spisové značky tohoto řízení. Vzhledem ke zdrženlivému postoji ke zveřejňování údajů o probíhající restrukturalizaci podnikatele se v restrukturalizačním rejstříku zveřejňují jen ty nejzásadnější dokumenty, a to výhradně tehdy, stanoví-li tak tento zákon. Ve srovnání se stávajícím insolvenčním rejstříkem by restrukturalizační rejstřík měl působit jednodušeji, a současně nabízet výrazně omezenější obsah, aby tak omezil případnou stigmatizaci běžně spojovanou s insolvenčním řízením.

K § 114

Mezi jednu ze zásad preventivní restrukturalizace patří zdrženlivost ve zveřejňování údajů. V zásadě jsou všechny zveřejněné údaje neveřejné, a to až do doby, kdy je v restrukturalizačním rejstříku zveřejněna první písemnost. Sanační projekt a restrukturalizační plán se v rámci restrukturalizačního rejstříku zásadně nezveřejňují. Důvodem je to, že se jedná o velmi citlivé dokumenty, které eventuálně zavazují jen dotčené strany (tj. věřitele podnikatele) a které obsahují mimořádně citlivé údaje o podnikateli i jeho obchodním závodu. Není tedy důvod, aby se s jejich obsahem seznamovaly další osoby, kterých se obsah nijak netýká.

Údaje jsou v restrukturalizačním rejstříku přístupné pouze po dobu jednoho roku od skončení preventivní restrukturalizace. Po uplynutí jednoho roku jsou tyto údaje uchovávány podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě.

K § 115

Další součástí restrukturalizačního rejstříku je seznam restrukturalizačních správců. Na tento seznam bude bez dalšího automaticky zapsán každý insolvenční správce se zvláštním povolením. Vykonávat profesi restrukturalizačního správce ovšem není povinné, a proto zapsaný restrukturalizační správce může kdykoliv požádat o vyškrtnutí (a případné obnovení zápisu), které orgán dohledu provede.

Do seznamu se potom zapisují identifikační údaje o samotném restrukturalizačním správci, dále údaje o datu složení zkoušky insolvenčního správce se zvláštním povolením a případně také údaje o pozastavení nebo zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce se zvláštním povolením.

K § 116

Předpokládá se, že všichni insolvenční správci se zvláštním povolením budou mít zájem vykonávat také činnost restrukturalizačního správce. Na tento seznam tedy budou automaticky zapsáni všichni insolvenční správci se zvláštním povolením. Vyškrtnutí ze seznamu je potom možné na vlastní žádost. V takovém případě zaniká této osobě právo vykonávat funkci restrukturalizačního správce, a to dnem vyškrtnutí ze seznamu. Vyškrtnutá osoba tak nemůže dokončit případná probíhající restrukturalizační řízení.

K § 117

V případech finančních potíží podnikatele je z hlediska prevence případného úpadku zcela zásadní časový aspekt. Čím dříve podnikatel přijme odpovídající opatření, tím vyšší je pravděpodobnost, že se úpadku zcela vyhne. Také v případě, že již není možné úpadku zabránit, má likvidace podstatně efektivnější průběh, pokud byla přijata vhodná opatření včas.

Za tímto účelem se podnikatelům zpřístupní mechanismus včasného varování, který pomáhá indikovat rizikovou situaci, ve které se nachází, a současně jej motivovat k jejímu včasnému řešení. Systém včasného varování předkládá vytvoření takové platformy, která umožní co možná nejsnadnější přístup libovolného množství uživatelů; primárně tedy přes webové rozhraní, kde budou všechny relevantní údaje týkajících se včasného varování snadno k dohledání.

Portál restrukturalizace.justice.cz. K potenciálu implementace nástrojů včasného varování srov. KUDĚJ, Michal, SCHÖNFELD, Jaroslav. Implementace preventivní restrukturalizace – výsledky výzkumu. Prezentace. Konference Insolvence 2020, Vysoká škola ekonomická v Praze, září 2020. Dostupné z WWW: https://im.vse.cz/restrukturalizace-a- insolvence/konference-2020/wp-content/uploads/2020/11/05-Kudej-Schonfeld-konference-CRI-2020.pdf.

K § 118

Zvláštní kategorie podniků jsou tzv. mikropodniky a malé a střední podniky, které jsou vymezeny čl. 2 nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. srpna 2008 jako podniky, které zaměstnávají nejvýše 250 osob a jejichž roční obrat nepřesahuje 50 milionů EUR, nebo jejichž bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 43 milionů EUR, resp. podniky, které zaměstnávají méně než 50 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 10 milionů EUR (v případě malých podniků), resp. jako podniky, které zaměstnávají méně než 10 osob a jejichž roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 2 miliony EUR (v případě mikropodniků).

Mikropodniky a malé a střední podniky tvoří kvantitativně největší část českých podnikatelských subjektů a zároveň jsou z hlediska hrozící likvidace v určitých ohledech specifické. V případě finančních problémů hrozí těmto subjektům zvýšené riziko likvidace namísto restrukturalizace, protože musí nést náklady, které jsou ve srovnání s většími podniky neúměrně vyšší. Současně nemají tyto subjekty často dostatečné finanční rezervy, aby se vypořádaly s vysokými náklady na restrukturalizaci. Dá se tedy říct, že mikropodniky a malé a střední podniky jsou z hlediska hrozících finančních potíží podstatně zranitelnějším subjektem než podniky větší.

Z tohoto důvodu vypracuje Ministerstvo kontrolní seznamy pro restrukturalizační plány, které jsou přizpůsobeny specifické povaze podnikatelských subjektů této velikosti. Tyto materiály mohou při restrukturalizaci představovat značnou pomoc a významně snížit úvodní restrukturalizační náklady spojené zejména s vyhodnocením, zda preventivní restrukturalizaci spustit či nikoliv. Všechny informace ohledně kontrolního seznamu pro restrukturalizační plány by měly být snadno přístupné na webových stránkách k tomuto účelu určených.

Stran jazykových verzí kontrolních seznamů předkladatel došel k závěru, že pro účely mikropodniků a malých a středních podnikatelů v první fázi postačí, aby byly vytvořeny v českém jazyce. Ze zkušeností s administrací přeshraničních úpadků v režimu insolvenčního zákona po roce 2008 vyplývá, že jejich vytvoření v úředním jazyce jiného členského státu nebo jiném jazyce používaném v mezinárodním obchodu není bezprostředně nutné a s ohledem na předpokládané náklady ani účelné. Důvodem je velmi nízký počet případů přeshraničních reorganizací či pokusů o reorganizace (resp. celkově nízký počet iniciovaných reorganizací, který za 15 let účinnosti insolvenčního zákona nedosahuje ani 500, přičemž u převážné většiny z nich není ani přítomen evropský mezinárodní prvek) Předkladatel na tuto ambici nicméně zcela nerezignuje, hodlá však nejprve vytvořit příslušné materiály v českém jazyce a nechat v praxi ověřit, zda vyhovují svému účelu a jsou dobře použitelné.

K § 119 a 120

Profese restrukturalizačního správce by podle předkladatele měla být vykonávána osobami insolvenčních správců se zvláštním oprávněním. Restrukturalizační správci působí v rámci preventivní restrukturalizace v postavení nezávislého procesního subjektu plnícího kontrolní a analytickou funkci pro restrukturalizační soud, který jej ustanovuje zpravidla nezávisle na vůli účastníků a za podmínky jeho nestrannosti a nepodjatosti. Dohled nad činností restrukturalizačního správce bude vykonávat Ministerstvo spravedlnosti s tím, že tento dohled je upraven analogickým způsobem jako dohled nad insolvenčními správci podle § 36 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích.

Dohled je zaměřen především na dodržování zákonných povinností restrukturalizačního správce podle zákona o preventivní restrukturalizaci, tedy zda restrukturalizační správce splňuje samotné podmínky pro výkon této činnosti, a zda informace uvedené restrukturalizačním správcem odpovídají skutečnosti. Součástí dohledu Ministerstva spravedlnosti je také vedení správních řízení a rozhodování o případných přestupcích restrukturalizačního správce.

V případě závažného nebo opakovaného porušení svých zákonných povinností hrozí s ohledem na vyžadovanou vysokou míru právní odbornosti, odpovědnosti a nezávislosti restrukturalizačních správců pokuta až do výše 5 000 000 Kč, která je shodná s potenciálně maximální pokutou za přestupek, kterou je možné udělit podle zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích.

Věcná příslušnost k projednání přestupku náleží Ministerstvu spravedlnosti. Proti tomuto rozhodnutí orgánu prvního stupně o přestupku lze standardně podat specifický řádný opravný prostředek, kterým je rozklad.

K § 121

Navrhuje se, aby zákon o preventivní restrukturalizaci nabyl účinnosti dnem vyhlášení. Důvodem odchýlení se od § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, tj. povinnosti stanovit účinnost k 1. lednu nebo k 1. červenci kalendářního roku, představuje naléhavý obecný zájem na co nejdřívější implementaci institutu preventivní restrukturalizace do právního řádu ČR:

Jeden z klíčových důvodů představuje uplynutí již jednou prodloužené transpoziční lhůty směrnice 2019/1023 o restrukturalizaci a insolvenci, která dle čl. 34 uplynula již 17. července 2022. Evropské komise v této věci na konci září 2022 zahájila proti ČR řízení o porušení SFEU [INFR(2022)0344], v jehož důsledku bezprostředně hrozí uplatnění sankcí za porušení povinností řádné transpozice (SFEU). Z tohoto důvodu je důležité alespoň minimalizovat délku trvání porušení transpoziční lhůty.

Současně ovšem existuje naléhavý obecný zájem v tom, aby podnikatelské prostředí získalo co nejdříve efektivní nástroj na řešení finančních potíží nastalých v důsledku či přímé souvislosti s ekonomickými dopady pandemie koronaviru SARS-CoV-2, narušení dodavatelsko-odběratelských řetězců, prudkého nárůstu cenové hladiny nebo energetické krize v posledních letech. Oddalování implementace institutu preventivní restrukturalizace coby institutu vyplňujícího určitou mezeru mezi standardním závazkovým právem a insolvenčním právem vystavuje podnikatelské prostředí riziku, že při delším čekání již nebudou oprávněno využít nově vytvořené postupy (např. ochranné účinky všeobecného moratoria), neboť v mezidobí dojde ke zhoršení jejich finanční situace do té míry, že se ocitnou ve stavu úpadku.

Lze doplnit, že legislativní proces návrhu zákona o preventivní restrukturalizace byl zahájen v červenci 2021 odesláním materiálu do meziresortního připomínkového řízení, přičemž k předložení upravené verze materiálu vládě došlo v lednu 2022. Obě verze návrhu zákona o preventivní restrukturalizaci byly publikovány v eKLEP, což umožnilo odborné i podnikatelské veřejnosti se seznámit s jejím obsahem. Předkladatel míní, že z pohledu adresátů této právní normy jde nejenže o relativně známý a uchopitelný mechanismus, nýbrž s ohledem na aktuální ekonomickou situaci i o dlouhodobě a netrpělivě vyhlížený nástroj, jehož přijetí odbornou a podnikatelskou veřejností nevyžaduje dlouhou legisvakanční lhůtu, když bezprostředně neukládá soukromoprávním subjektům žádné veřejnoprávní povinnosti.

V Praze dne 18. ledna 2023

Předseda vlády: v zastoupení

Mgr. Bc. Vít Rakušan, v.r. 1.místopředseda vlády a ministr vnitra

Ministr spravedlnosti: JUDr. Pavel Blažek, Ph.D., v.r.