zákon č. 299/2016 Sb.

ČÁST PRVNÍ Změna zákona o auditorech

K Čl. I

K bodu 1 [§ 1]

§ 1 vymezuje předmět zákona, zároveň je implementací požadavků článku 2 odst. 2 novely směrnice o povinném auditu a článku 42 nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 2 [§ 2 písm. a)]

V souladu s článkem 2 bod 2 písm. a) novely směrnice o povinném auditu se v návrhu zákona stanoví, že za povinný audit se považuje rovněž ověření účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky, pokud tak stanoví přímo použitelný právní předpis Evropské unie. Jelikož povinnost mít ověřenou účetní závěrku nebo konsolidovanou účetní závěrku může být stanovena i přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, stávající text se doplňuje tak, aby tuto skutečnost explicitně zakotvil a předešel tak případným interpretačním obtížím v případě, kdy by povinnost mít ověřenou účetní závěrku byla stanovena prostřednictvím přímo použitelného právního předpisu Evropské unie. Cit. článku 2 bod 2 písm. a): „pro účely této směrnice se rozumí…a) povinným auditem audit ročních účetních závěrek nebo konsolidovaných účetních závěrek, pokud a) jej vyžadují právní předpisy Unie; …“. Příkladem takového přímo použitelného předpisu může být Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE), Nařízení Rady ES č. 1435/2003 ze dne 22. 7. 2003 o statutu evropské družstevní společnosti nebo Nařízení Rady (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o zřízení Evropského hospodářského zájmového sdružení (EHZS) apod.

K bodu 3 [§ 2 písm. b)]

Do písmene b) se doplňuje úprava, která odstraňuje pochybnosti, zda je auditor povinen ověřovat i dokumenty, jež jsou nedílnou součástí výroční zprávy podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, ale které již samostatně ověřil (účetní závěrka nebo konsolidovaná účetní závěrka) nebo sám vytvořil (zpráva auditora o ověření účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky). Rovněž se zohledňuje skutečnost, že výroční zpráva nemusí být zpravidla vyhotovena ke stejnému okamžiku, ke kterému je sestavena účetní závěrka či vypracována zpráva auditora. Mezinárodní auditorský standard (ISA) 720 (revidované znění) Povinnosti auditora týkající se ostatních informací rovněž najisto stanoví, že povinností auditora není ověřovat v rámci výroční zprávy již ověřenou účetní závěrku a zprávu auditora k ní.

K bodu 4 [§ 2 písm. c)]

Za auditorskou činnost se považuje i ověřování účetních záznamů, ověřování jiných ekonomických informací auditorem nebo provádění dalších činností auditorem, pokud provedení takové činnosti auditorem vyžaduje právo Evropské unie. Tato úprava se zavádí v přímé návaznosti na ustanovení článku 4 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 537/2014/EU. Předmětný článek nařízení pro účely omezení uvedeného v článku 4 odst. 1 druhý pododstavec stanoví, že předmětem vyloučení jsou neauditorské služby, které nejsou uvedeny v článku 5 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU, a které jsou požadovány podle vnitrostátních nebo unijních právních předpisů.

K bodu 5 [§ 2 písm. l)]

Legislativně technická úprava. Sjednocuje se terminologie ve vztahu k termínům „vnitřní systém řízení kvality“ a „systém zajištění kvality“. Zatímco vnitřním systémem řízení kvality se rozumí takový systém, prostřednictvím něhož statutární auditor a auditorská společnost řídí kvalitu jimi prováděných auditorských zakázek, termín systém zajištění kvality představuje systém, prostřednictvím něhož orgány odpovědné za dohled nad auditory prakticky zajišťují vysokou kvalitu obecně prováděných povinných auditů. V tomto konkrétním případě tedy jde o sdílení koncepce a postupů pro vnitřní systém řízení kvality členy sítě.

K bodu 6 [§ 2 písm. m)]

V písmeni m) se přistupuje ke změně koncepce propojené osoby auditorské společnosti. Při její konstrukci se využívá zavedených termínů ovládající osoba (§ 74 a dále zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)) a osoba pod podstatným vlivem (§ 22 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů).

K bodu 7 [§ 2 písm. n) a o)]

Definice osoby mimo profesi se využívá pouze pro účely jmenování a odvolávání členů Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem, proto se vypouští z obecných definic a zapracovává se přímo do podmínek pro členství v Prezidiu Rady pro veřejný dohled nad auditem. V souladu s článkem 2 bod 15 novely směrnice o povinném auditu dochází i k jejímu zpřesnění, a to za účelem vyloučení stávajících výkladových nejasností.

K obdobné úpravě se přistupuje i v případě definice mezinárodních účetních standardů, ta se přesouvá přímo do ustanovení upravující obsahovou náplň auditorské zkoušky.

K bodu 8 [§ 2 písm. r)]

Návrh novely zákona o auditorech nově definuje „domovský členský stát“. Účelem zavedení této definice je nejen naplnění požadavků komunitárního práva, ale zároveň zjednodušení aplikace pravidel obsažených v ustanoveních transponujících předmětné články novely směrnice o povinném auditu upravující registraci auditorských společností z Evropské unie. Správné určení domovského státu je rovněž nezbytnou součástí aplikace zásady regulace a dohledu domovského členského státu obsažené v článku 34 směrnice o povinném auditu. Za domovský členský stát se podle návrhu novely zákona o auditorech považuje členský stát Evropské unie, ve kterém byl statutární auditor nebo auditorská společnost schváleni „pravidelným“ postupem vymezeným příslušným členským státem v souladu s článkem 3 nebo 44 směrnice o povinném auditu, tj. splnění povinností daných členským státem Evropské unie včetně absolvování řízené odborné praxe a složení kvalifikační zkoušky. V případě jiného schválení či registrace členským státem Evropské unie postupem podle článku 3a nebo 14 směrnice o povinném auditu nelze takový členský stát Evropské unie považovat za domovský členský stát. Pokud jde o zvláštní případy, jako je např. současné schválení „pravidelným“ postupem vymezeným příslušnými členskými státy Evropské unie v souladu s článkem 3 nebo 44 směrnice o povinném auditu ve dvou či více členských státech Evropské unie, v takových případech se za domovský členský stát považují oba či více členských států Evropské unie.

K bodu 9 [nadpis nad označením § 4]

Legislativně technická úprava. V souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády se nadpis nad označením § 4 zrušuje.

K bodu 10 [nadpis pod označením § 4]

Legislativně technická úprava. V souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády se pod označení § 4 vkládá nadpis.

K bodu 11 [§ 4 odst. 1 písm. a)]

Stávající právní úprava uznávání vysokoškolského vzdělání se doplňuje o pravidlo, podle něhož se bude postupovat v případě uznávání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získané také na zahraniční vysoké škole mimo stát Evropské unie nebo stát, který je smluvním státem Dohody o Evropském hospodářském prostoru. V případě prokazování úrovně vzdělání žadateli, kteří získali vysokoškolské vzdělání na zahraniční vysoké škole, se bude postupovat v souladu s § 89 a § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů upravující nostrifikaci zahraničního vysvědčení domácími úřady.

K bodu 12 [§ 4 odst. 1 písm. g)]

Legislativně technická úprava. Text ustanovení písmene g) se upravuje tak, aby vhodněji zohledňoval terminologii používanou v právních předpisech upravujících daně, veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení.

K bodu 13 [§ 4 odst. 3 písm. a)]

Legislativně technická úprava. S ohledem na změny provedené v odstavci 1 písm. a) se doplňuje způsob prokazování uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, a to v souladu s terminologií užívanou v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 14 [§ 4 odst. 3 písm. b)]

Novelizačním bodem dochází k vypuštění požadavku na doložení výpisu z rejstříku auditorů při prokazování splnění podmínky absolvování tříleté odborné praxe. S ohledem na dikci § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, je toto ustanovení kontradiktorické. Vede-li správní orgán předmětnou evidenci, není důvod k vydávání takového výpisu a jeho opětovnému vyžádání správním orgánem. Oběma dotčeným stranám by pak vznikaly neodůvodněné zbytečné administrativní náklady. Vypuštěním slova „např.“ z textu ustanovení písmene b) se nově jednoznačně stanoví způsob, jakým se prokazuje splnění požadavku na absolvování praxe asistenta auditora u statutárního auditora nebo v auditorské společnosti.

K bodu 15 [§ 4 odst. 6]

Legislativně technická úprava. Zavedení legislativní zkratky při jejím prvním užití, a to v souladu s článkem 44 Legislativních pravidel vlády.

K bodu 16 [nadpis pod označením § 5]

Legislativně technická úprava. V souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády se pod označení § 5 vkládá nadpis.

K bodu 17 [§ 5 odst. 1]

Legislativně technická úprava. Jedná se o úpravu vyvolanou změnami právní úpravy uznávání auditorských osob z jiných členských států k provádění povinných auditů na území České republiky. Článek 3a novely směrnice o povinném auditu nově sjednocuje požadavky na přeshraniční poskytování služeb v rámci Evropské unie týkající se provádění povinných auditů právnickými osobami nebo jinými zahraničními právními formami z jiných členských států Evropské unie.

K bodu 18 [§ 5 odst. 1 písm. g)]

Legislativně technická úprava. Text ustanovení písmene g) se upravuje tak, aby vhodněji zohledňoval terminologii používanou v právních předpisech upravujících daně, veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení.

K bodu 19 [§ 5 odst. 9]

Při vydávání auditorského oprávnění auditorským osobám ze třetí země má Komora auditorů České republiky povinnost respektovat příslušné mezinárodní smlouvy a řídit se pravidly upravenými tímto zákonem. Mezinárodní smlouvy o přeshraničním poskytování služeb vycházejí z principu nediskriminace a rovnocenných požadavků pro auditorské společnosti založené podle práva České republiky a pro osoby za třetí země a principu vzájemnosti. Tato skutečnost se nově explicitně zakotvuje do zákona o auditorech.

K bodu 20 [§ 5 odst. 10]

Legislativně technická úprava související se změnou právní úpravy uznávání auditorských osob z jiných členských států k provádění povinných auditů na území České republiky.

K bodu 21 [§ 6 odst. 5 písm. b)]

Dle nové právní úpravy již statutární auditoři nemohou být členy orgánů Rady pro veřejný dohled nad auditem s rozhodovacími nebo řídícími pravomocemi. Předmětná část ustanovení se proto ze zákona o auditorech vypouští.

K bodu 22 [§ 6 odst. 5 písm. d)]

Ustanovení písmene d) se upravuje způsobem zaručujícím uplatňování požadavků nařízení č. 537/2014/EU i na auditory, kterým byl pozastaven výkon auditorské činnosti. Po tuto dobu nebudou dotčeny povinnosti auditora podle zákona o auditorech i nařízení č. 537/2014/EU. Požadavky, které auditor musí dodržovat i po dobu pozastavení činnosti, jsou např. plnění informační povinnosti vůči Radě pro veřejný dohled nad auditem, Evropské radě pro systémové rizika (ESRB) případně Výboru evropských orgánů dohledu nad auditem (CEAOB), dále povinnost zveřejnit zprávu o transparentnosti, uchovávat veškeré informace a záznamy, poskytnout auditorovi, pokud je nahrazen jiným auditorem, přístup k informacím podle článku 15 nařízení č. 537/2014/EU a také přístup k dodatečným zprávám z minulých let uvedeným v článku 11 nařízení č. 537/2014/EU a k jakýmkoli informacím předaným příslušným orgánům podle článků 12 a 13 nařízení č. 537/2014/EU podle článku 18 nařízení č. 537/2014/EU a plnění dalších povinností vůči Radě pro veřejný dohled nad auditem v rámci systému zajištění kvality nebo pro účely vedení správních řízení. Cílem navrhované úpravy je neznemožnit výkon veřejného dohledu Radou pro veřejný dohled nad auditem nad všemi auditory.

K bodu 23 [§ 7 odst. 1 písm. a)]

Zákaz výkonu auditorské činnosti lze uložit jako sankci nejen v kárném řízení, ale též v rámci sankční působnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem podle hlavy XI zákona o auditorech. Uvedené bylo třeba zohlednit a stávající formulaci upravit tak, aby zahrnovala všechny varianty.

K bodu 24 [§ 7 odst. 2 písm. a)]

Zákaz výkonu auditorské činnosti lze uložit jako sankci nejen v kárném řízení, ale též v rámci sankční působnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem podle hlavy XI zákona o auditorech. Uvedené bylo třeba zohlednit a stávající formulaci upravit tak, aby zahrnovala všechny varianty.

K bodu 25 [§ 7a]

Ustanovení §7a se ze zákona o auditorech vypouští. Skutečnost uvedená v odstavci 1 je již obsažena v ustanovení § 7c zákona o auditorech. Rovněž se upouští od možnosti uložení trvalého zákazu (odstavec 2) Komorou auditorů České republiky. Toto opatření je shledáváno problematickým, a to z několika důvodů. Prvním faktorem, který byl vzat do úvahy, je složitá aplikace tohoto ustanovení, a to zejména ve vztahu k dikci ustanovení § 7c odst. 1, které samo o osobě stanoví, že auditorovi, který má uložen zákaz činnosti, již zaniká oprávnění k výkonu auditorské činnosti. Tím se prakticky znemožňuje ukládat další opatření v působnosti Komory auditorů České republiky. Další skutečností, kterou je nezbytné brát v úvahu, je nepřezkoumatelnost takového opatření ve smyslu upuštění od zbytku výkonu uloženého opatření. Zde se nabízí paralela s obdobnými ustanoveními trestního práva. Trestní právo umožňuje za splnění striktních požadavků kladených trestním zákoníkem přezkum uloženého trestu (srov. § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Co se týká ukládání trestu zákazu výkonu činnosti jako opatření za spáchání trestného činu, je tato problematika upravena zejména v § 73, 74, 90 a 91 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Maximální délka zákazu činnosti za trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti, kterou může soud uložit, je 10 let. Ukládání jakéhokoliv opatření by mělo být v souladu s článkem 4 odst. 4 Listiny, který stanoví, že při užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Cílem uložení jakékoliv sankce by mělo být nejen zamezení páchání skutků, za které byla takové osoba potrestána, ale zároveň musí mít takové opatření výchovný resp. resocializační charakter. Jakékoliv opatření musí mít úlohu preventivní, postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený (srov. ukládání opatření Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006 č. j. 3 As 21/2005-105). Ačkoliv právo připouští, že jediný zdroj obživy pachatele (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 8 Tdo 32/2014) sám o sobě nezakládá nepřípustnost tohoto druhu opatření, mělo by i takové uložení opatření respektovat článek 26 odst. 3 Listiny, který formulací své první věty vyjadřuje právo na práci, jak je obsaženo v článku 6 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech: „každý má totiž právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací“. A každý má také v souladu s článkem 26 odst. 1 Listiny kromě jiného právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Odstavec 2 článku 26 Listiny současně připouští, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činností, a to dokonce v oblasti zákazu výkonu určitých povolání. Při stanovení takových opatření a případně i při jejich ukládání však musí správní orgán vycházet ze shora zmíněných základních zásad a dbát toho, aby bylo šetřeno podstaty a smyslu tohoto druhu opatření.

K bodu 26 [nadpis pod označením § 7c]

Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení § 7a.

K bodu 27 [§ 7c odst. 1]

Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení § 7a. Současně se navrhuje zpřesnit text ustanovení odstavce 1 tak, aby vhodnějším způsobem vypovídal o důsledcích zákazu výkonu auditorské činnosti.

K bodu 28 [§ 7c odst. 2]

Legislativně technická úprava. Zánikem auditorského oprávnění není dotčena povinnost uchovávat veškerou dokumentaci vedenou v souvislosti s auditorskou činností, a to jak podle zákona o auditorech, tak podle nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 29 [§ 7c odst. 3]

Legislativně technická úprava. Explicitní zakotvení postupu pro vydání auditorského oprávnění je opodstatněné i v případech zániku auditorského oprávnění, např. pokud o to auditor písemně požádá.

K bodu 30 [§ 7c odst. 4]

Vzhledem k tomu, že kontroloři kvality budou pravděpodobně poměrně často rekrutováni z řad statutárních auditorů, přičemž však na takové pozici nemohou být nadále statutárními auditory a musí před nástupem do zaměstnání na takovou pozici požádat o zánik oprávnění k výkonu auditorské činnosti, vytváří se pro tyto případy výjimka, kdy po dobu výkonu pracovní pozice kontrolora kvality se staví běh pětileté lhůty, což těmto osobám usnadní případný návrat do auditorské profese, aniž by museli opět skládat auditorskou zkoušku, slib auditora nebo znovu absolvovat odbornou praxi podle § 29 zákona o auditorech.

K bodu 31 [§ 7c odst. 5]

Odstavec 5 upravuje další požadavky na vydání auditorského oprávnění tomu, komu zaniklo auditorské oprávnění. Navrhovaná změna nemá dopad na věcnou stránku právního předpisu.

K bodu 32 [§ 7c odst. 6]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 33 [§ 8]

Ustanovení § 8 až 8c návrhu novely zákona o auditorech upravují požadavky na obsah auditorské a rozdílové zkoušky a postupy pro složení těchto zkoušek. Právní úprava se pro dosažení vhodnější systematičnosti nově rozděluje do jednotlivých ustanovení tak, aby byly samostatně upraveny požadavky na obsah auditorské a rozdílové zkoušky a jejich částí (hmotně právní úprava) a procesní otázky, hodnocení zkoušek a postupy zkušební komise a odvolací zkušební komise (procesně právní úprava).

Ustanovení § 8 obsahuje úpravu obsahového zaměření auditorské zkoušky. Nedochází zde k věcné změně stávající právní úpravy, pouze v některých částech právní úpravy se přistupuje ke zpřesnění použité terminologie tak, aby odpovídala terminologii současně užívané v praxi. Pokud jde o některé použité termíny: finančním řízením se rozumí veškeré kroky, opatření a postupy související s financováním chodu a fungování podniku jako takového, zejména použití finančních prostředků při plnění základního cíle podnikání, tj. dosažení zisku. Zásadami finančního řízení u podniků (zlatými pravidly financování) jsou:

- „zlaté bilanční pravidlo“ - které stanoví, že dlouhodobý majetek má být financován z dlouhodobých zdrojů (nákup know-how, nákup nemovitosti – se má financovat z úvěrů, leasingů atd.),

- „zlaté pravidlo vyrovnání rizika“ - které stanoví, že vlastní zdroje by měly být větší než cizí zdroje, max. by se měly rovnat. (tedy, že zdroje z vkladů společníků, zisku podniku, odpisů majetku mají být vyšší než zdroje z úvěrů, leasingů a půjček). Správou obchodních korporací (tzv. corporate governance) se rozumí především systém rozložení práv a povinností mezi jednotlivými stranami zainteresovanými v obchodní korporaci – zejména mezi společníky (resp. akcionáři), statutárními orgány, výkonným managementem, věřiteli apod. Cílem je takové nastavení, které bude na jedné straně umožňovat efektivní řízení obchodní společnosti, na druhé straně zaručí dostatečnou ochranu práv zúčastněných stran, tím se rozumí doplnění standardních mechanismů řízení i pomocnými tělesy jako jsou např. výbor pro audit, výbor pro odměňování, výbor pro jmenování apod., které se postupem času stávají nedílnou součástí správy a řízení obchodních korporací.

Komora auditorů České republiky zpracovává osobní údaje uchazečů z přihlášek k dílčím částem auditorské zkoušky do zvláštní evidence, z tohoto důvodu se stanovuje v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, účel, pro který jsou tyto údaje zpracovávány, resp. lhůta po kterou mohou být Komorou auditorů České republiky uchovávány.

K bodu 34 [§ 8a až 8c]

Ustanovení § 8a nově upravuje požadavky na rozdílovou zkoušku, a to v souladu s článkem 14 směrnice o povinném auditu. Klíčovým ustanovením právní úpravy rozdílové zkoušky je stanovení jejího rozsahu. Úroveň teoretických znalostí potřebných pro provádění povinného auditu může Komora auditorů České republiky ověřovat pouze v rozsahu, v jakém se vztahují k právním předpisům České republiky použitelných pro povinný audit. Pokud jde o uznání odborné kvalifikace pro ostatní auditorskou činnost, tedy s výjimkou povinného auditu, Komora auditorů České republiky použije zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů. Při stanovení rozsahu rozdílové zkoušky je Komora auditorů České republiky nově povinna zohlednit doporučení Rady pro veřejný dohled nad auditem. Tato doporučení je Rada pro veřejný dohled nad auditem oprávněna vydávat za účelem splnění požadavků článku 14 a 32 směrnice o povinném auditu. Jak Komora auditorů České republiky, tak Rada pro veřejný dohled nad auditem jsou povinné v rozsahu podle jejich působnosti (viz článek 1 bod 10 novely směrnice o povinném auditu) spolupracovat v rámci Výboru evropských orgánů dohledu nad auditem (CEAOB) s cílem dosáhnout sblížení požadavků na adaptační období nebo rozdílovou zkoušku v rámci Evropské unie. Procesní otázky složení rozdílové zkoušky jsou stanoveny shodným způsobem, jako je tomu v případě kvalifikační (auditorské) zkoušky.

Stěžejní částí navrhované úpravy části zákona o auditorech upravující auditorské a rozdílové zkoušky je úprava požadavků na zkušební řád. Ten je vnitřním předpisem Komory auditorů České republiky a vymezuje procesní a organizačně technické požadavky na provádění auditorských nebo rozdílových zkoušek. Ustanovení § 8b taxativně vymezuje požadavky na obsahovou stránku zkušebního řádu. Obsah zkušebního řádu vychází ze stávající právní úpravy, nad jeho rámec dochází k jasnějšímu vymezení některých jeho aspektů a dále k vymezení některých nových částí (např. počet členů odvolací zkušební komise a postup přezkumu hodnocení zkušební komise dílčí auditorské zkoušky nebo dílčí rozdílové zkoušky, způsob organizačního zajištění auditorské zkoušky a rozdílové zkoušky a způsob dokumentování konání, průběhu a hodnocení jednotlivých zkoušek a případných přezkumů). Pokud jde o určení charakteru úhrady za auditorskou nebo rozdílovou zkoušku, jde o plnění veřejnoprávní (poplatek samosprávnému orgánu vykonávajícímu veřejnou správu). V případě určení poplatku podle § 8b písm. e) za složení celé rozdílové zkoušky se výše poplatku stanovuje v souladu s § 14 zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů.

Právní úprava rozhodování zkušební komise (§ 8c návrhu novely zákona o auditorech) vychází v principu ze současného znění zákona. Nově se však stanoví, že o složení odvolací zkušební komise v každém konkrétním případě bude rozhodovat Komora auditorů České republiky. Komora auditorů České republiky může jmenovat odvolací zkušební komisi pouze z členů zkušební komise, kterou jako celek jmenuje Rada pro veřejný dohled nad auditem. Důvodem této úpravy je snížit počet administrativních úkonů, které bylo nutné provést, než byla jmenována odvolací zkušební komise Radou pro veřejný dohled nad auditem a mohla se příslušným odvoláním vůbec zabývat (žádost Komory auditorů České republiky o jmenování odvolací zkušební komise → rozhodnutí Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem → jmenování členů odvolací zkušební komise). Na rozhodování o hodnocení výsledku dílčích částí auditorské zkoušky a dílčích částí rozdílové zkoušky se nepoužije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Přezkoumání výsledků dílčí části auditorské zkoušky resp. rozdílové zkoušky je koncipováno jako zcela samostatné řízení, které má charakter jakéhosi quasi-opravného řízení, a lze jej zahájit pouze na žádost dotčeného žadatele (nikoli z moci úřední, srov. § 8c odst. 4 návrhu novely zákona o auditorech) ve lhůtě 15 dnů od vyrozumění uchazeče o výsledku hodnocení dílčí části auditorské zkoušky (rozdílové zkoušky). Správní orgán zde přezkoumává, zda v průběhu zkoušky nebyly porušeny právní předpisy nebo se nevyskytly jiné závažné nedostatky, které mohly mít vliv na řádný průběh nebo výsledek zkoušky. Pojem jiné závažné nedostatky lze považovat za neurčitý právní pojem. K rozsahu přezkumu neurčitých právních pojmů lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154: rozšířený senát zde uvedl: „neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv. U neurčitých právních pojmů se zajisté také vyskytuje určitá míra „uvážení“ správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Výsledkem je pak závěr, který nemá alternativu. (…) Výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav by pak měly být v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s. soudem plně a meritorně přezkoumatelné. Pokud správní soud posoudí oproti správnímu orgánu odlišně zaměnitelnost ochranné známky nebo dotčenost práv osoby namítající přihlášku ochranné známky podanou ve zlé víře, může v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. zavázat správní orgán právním názorem vystavěným na hodnocení skutkového stavu, které je odlišné od předchozího hodnocení provedeného správním orgánem.“.

Výsledkem řízení o přezkoumání hodnocení může být rozhodnutí o změně hodnocení, např. z „nevyhověl“ na „vyhověl“ (ve smyslu § 8c odst. 3 návrhu novely zákona o auditorech), případně anulování výsledku dílčí části zkoušky a nařízení jejího opakování (tj. žadatel získá další pokus navíc) či potvrzení, že dílčí část zkoušky nesložil. Jelikož je úspěšné vykonání všech dílčích částí auditorské zkoušky podmínkou pro získání auditorského oprávnění, zároveň platí, že právo na svobodnou volbu povolání a právo na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti zaručuje čl. 26 odst. 1 Listiny, právo na vzdělání pak vyplývá z čl. 33 Listiny, nelze tedy popřít, že výsledek řízení o žádosti o přezkoumání hodnocení dílčí části auditorské zkoušky je rozhodnutím o (veřejných subjektivních) právech. Přezkoumání hodnocení dílčí části auditorské zkoušky je tedy institutem sui generis upraveným tímto zákonem, postupem správního orgánu, jehož výsledkem je však rozhodnutí o právech žadatele. Řádné odůvodnění rozhodnutí včetně vypořádání námitek a skutečností uváděných účastníkem je tak nezbytnou zárukou proti libovůli v rozhodování, která je neslučitelná s principem demokratického právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

Rovněž je třeba zohlednit, že samotná žádost o přezkoumání hodnocení výsledku má povahu jakéhosi quasi-opravného prostředku. Tím méně se pak jeví „nezbytným“ další opravný prostředek proti rozhodnutí o takové žádosti, z tohoto důvodu se právo odvolat se k Radě pro veřejný dohled nad auditem explicitně vylučuje. Rozhodnutí („vyrozumění“) má být soudně přezkoumatelné v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., případně v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na přezkoumání hodnocení výsledků dílčích částí auditorské resp. rozdílové zkoušky.

Je zcela zjevné, že na opakování dílčí části auditorské zkoušky (rozdílové zkoušky) se použijí obdobně ustanovení upravující proces skládání „běžné“ dílčí části auditorské zkoušky. O výsledku hodnocení rozhoduje dílčí zkušební komise, a to způsobem podle odstavce 3 a proti tomuto hodnocení je opět možnost podat opravný prostředek ve formě „přezkoumání“ hodnocení podle odstavce 4. Nicméně z ustanovení odstavce 7 vyplývá, že v případě opakování je její konání vyžadováno ex lege a není proto vyžadována žádost o přihlášku k jejímu složení.

K bodu 35 [§ 10 odst. 1 až 3]

Text ustanovení odstavce 1 se upravuje využitím definice „auditor z jiného členského státu“ obsažené v § 2 písm. j) zákona o auditorech. Dále se přistupuje v odstavcích 1 až 3 k úpravě zohledňující požadavky směrnice o povinném auditu ve vztahu k auditorům ze třetích zemí a plnění závazků České republiky v Evropské unii. Úprava provádění auditorské činnosti auditory z jiných členských států vychází z článku 14 směrnice o povinném auditu, který vytváří právní rámec pro schvalování takových osob. Komora auditorů České republiky nevyžaduje složení rozdílové zkoušky po auditorovi z jiného členského státu, pokud je u této osoby úroveň znalostí právního řádu České republiky prokazatelně srovnatelná s požadavky na znalosti auditora podle § 8 zákona o auditorech, a to v rozsahu, v jakém se tyto znalosti vztahují k povinnému auditu. Stejně jako je tomu u uznávání auditorů ze třetích zemí podle současně platné právní úpravy, postup podle § 10a se uplatní i na auditory ze Švýcarské konfederace.

Pro provádění auditorské činnosti fyzickými osobami, které jsou oprávněny k provádění auditorské činnosti v jiném členském státě nebo Švýcarské konfederaci se postupuje v souladu se zákonem č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů.

Dále se z důvodu přehlednosti veškeré požadavky na složení rozdílové zkoušky přesouvají do § 8a zákona o auditorech.

K bodu 36 [§ 10a]

Článek 44 odst. 2 směrnice o povinném auditu ukládá členským státům Evropské unie povinnost, za předpokladu vzájemnosti, uplatnit požadavky článku 14 směrnice o povinném auditu, který mimo jiné upravuje požadavky na absolvování rozdílové zkoušky nebo adaptačního období auditorem ze třetí země. Tato skutečnost se promítá do ustanovení § 10a. Pokud chce auditor ze třetí země provádět povinný audit na území České republiky, vyžaduje se splnění požadavků pro vydání auditorského oprávnění podle § 4 zákona, přičemž namísto složení auditorské zkoušky se vyžaduje složení rozdílové zkoušky v rozsahu stanoveném v § 8a odst. 1 novely zákona o auditorech. Z důvodu neslučitelnosti povinnosti složit slib auditora s článkem 14 směrnice o povinném auditu, se auditor ze třetí země od této povinnosti osvobozuje.

Novelizačním bodem dochází rovněž k vypuštění explicitně vyjádřeného požadavku na vydání oprávnění auditorovi ze třetí země Komorou auditorů České republiky do 30 dnů od ode dne splnění podmínek pro vydání auditorského oprávnění. Namísto této zvláštní úpravy se použijí obecná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, upravující lhůty pro vydání rozhodnutí.

K bodu 37 [§ 10b]

Vkládá se nový § 10b, který v souladu s článkem 3a odst. 2 směrnice o povinném auditu upravuje požadavky na provádění povinného auditu auditorskými osobami z jiného členského státu. Komora auditorů České republiky vydá auditorské oprávnění auditorské osobě z jiného členského státu, pokud nemá pozastaven nebo zakázán výkon povinného auditu v domovském členském státě, tedy splňuje podmínky pro výkon povinného auditu v domovském členském státě, a pokud klíčový auditorský partner, určený touto osobou k provedení povinného auditu jejím jménem, je statutárním auditorem, tedy fyzickou osobou, které bylo vydáno auditorské oprávnění podle tohoto zákona (§ 5, § 10 nebo § 10a zákona o auditorech). Vzhledem k tomu, že novela směrnice o povinném neposkytuje členským státům žádné vodítko, jak procesně upravit podmínky „registrace“, navrhuje se postupovat v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. K této úpravě se přistupuje z důvodu naplnění právní jistoty adresátů práva. Vzhledem ke skutečnosti, že orgán odpovědný za registraci je oprávněn vyžadovat příslušné doklady potvrzující skutečnosti opravňující takovou osobu k provádění povinných auditů na území České republiky, je tedy nutné takový proces vhodně upravit. Tohoto lze dosáhnout vydáním auditorského oprávnění obdobně, jako je tomu v případě „domácích“ auditorů, případně fyzických osob ze zahraničí. Ustanovení § 10b dále upravuje informační povinnost Komory auditorů České republiky při vydání auditorského oprávnění a zrušení auditorského oprávnění ve vztahu k Radě pro veřejný dohled nad auditem a ostatním dohledovým orgánům jiných členských států Evropské unie, ve kterých je auditorská osoba z jiného členského státu také oprávněna k provádění povinného auditu. V souladu s článkem 1 bod 27 písm. a) novely směrnice o povinném auditu se uplatní pravidlo výkonu veřejného dohledu v hostitelském členském státě za podmínky, že tato auditorská osoba podléhá přezkumu zajištění kvality v domovském členském státě. Na základě článku 34 odst. 1 směrnice o povinném auditu je totiž nezbytné vyloučit „registrovanou auditorskou osobu“ z povinnosti podrobit se systému zajištění kvality v hostitelském členském státě a zrcadlově toto po ní požadovat. Článek 34 odst. 1 druhý pododstavec směrnice o povinném auditu, cit: „Aniž je dotčen první pododstavec, podléhají auditorské společnosti schválené v jednom členském státě, které podle článku 3a této směrnice poskytují auditorské služby v jiném členském státě, přezkumu zajištění kvality v domovském členském státě a dohledu v hostitelském členském státě nad všemi provedenými audity.“.

Stejně jako je tomu u auditorských společností se sídlem v České republice nebo ve třetích zemích, nesplní-li auditorská osoba z jiného členského státu Evropské unie, která v České republice získala oprávnění podle § 10b, podmínky pro výkon auditorské činnosti stanovené tímto zákonem, nesmí dále provádět auditorskou činnost na území České republiky. Vzhledem k tomu, že pro účely zákona o auditorech se osoba, která v České republice získala oprávnění podle § 10b, považuje za auditorskou společnost, je nezbytné rozlišit, za jakých podmínek se uplatní požadavky zákona upravující zákaz výkonu auditorské činnosti na konkrétní auditorské společnosti.

Pokud jde o provádění auditorské činnosti, s výjimkou povinného auditu, návrh novely zákona stanoví, že na území České republiky může provádět auditorskou činnost také osoba jiná než fyzická osoba, která je oprávněna k provádění auditorské činnosti v jiném členském státě nebo Švýcarské konfederaci, a to pokud oznámí před zahájením provádění dočasné nebo příležitostné auditorské činnosti písemně Komoře záměr vykonávat tuto činnost na území České republiky. Tento postup je plně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění pozdějších předpisů. Náležitosti oznámení se stanoví, obdobně jako je tomu u fyzické osoby podle § 10 odst. 4 zákona o auditorech. Oznámení musí tedy obsahovat druh auditorské činnosti, kterou osoba hodlá provádět, místo výkonu auditorské činnosti, předpokládanou dobu výkonu auditorské činnosti a adresu pro doručování písemností na území České republiky. Na základě předložení tohoto oznámení, Komora auditorů České republiky zapíše tuto osobu do rejstříku auditorů podle § 11 zákona o auditorech.

K bodu 38 [§ 11 odst. 1 písm. c)]

Legislativně technické změna v souvislosti s nově zakotveným právem jiné než fyzické osoby k přeshraničnímu poskytování služeb.

K bodu 39 [§ 11 odst. 2]

Legislativně technická změna. Text ustanovení odstavce 2 se doplňuje tak, aby byl naplněn požadavek článku 15 odst. 3 směrnice o povinném auditu, podle něhož rejstřík dotčeného členského státu musí obsahovat i údaje o příslušných orgánech, cit. článku 15 odst. 3 směrnice o povinném auditu: „…název a adresu orgánů příslušných pro schvalování podle článku 3, zajištění kvality podle článku 29, vyšetřování statutárních auditorů a auditorských společností a ukládání sankcí těmto auditorům a společnostem podle článku 30 a pro veřejný dohled podle článku 32“.

K bodu 40 [§ 12 písm. c)]

Novelizační bod zavádí povinnost uvádět v rejstříku auditorů adresu (identifikátor) datové schránky, kterou statutárnímu auditorovi zřídí Ministerstvo vnitra podle navrhované novely zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, která je součástí návrhu tohoto zákona, nebo na vlastní žádost.

K bodu 41 [§ 12 písm. e)]

Legislativně technická úprava v souvislosti s úpravou provedenou v ustanovení § 10 odst. 2.

K bodu 42 [§ 12 písm. h)]

V souladu s článkem 1 bod 25 novely směrnice o povinném auditu návrh novely zákona o auditorech ukládá, aby veškerá opatření uložená auditorům za porušení povinností stanovených tímto zákonem, jiným právním předpisem upravujícím auditorskou činnost nebo nařízením č. 537/2014/EU byla zveřejňována v příslušném rejstříku vedeném příslušným orgánem členského státu Evropské unie. Rozsah uložených opatření se rozšiřuje i o sankce uložené podle hlavy XI zákona o auditorech. Uložené opatření nesmí být zveřejněno, rozhodne-li tak Komora auditorů České republiky při dodržení podmínek stanovených v § 27a nebo Rada pro veřejný dohled nad auditem při dodržení podmínek stanovených v § 49f návrhu novely zákona o auditorech a dále pokud je zahlazeno.

K bodu 43 [§ 12a písm. d)]

Novelizační bod zavádí povinnost uvádět v rejstříku auditorů adresu (identifikátor) datové schránky i u právnických osob.

Novelizační bod je rovněž zpřesněním transpozice ustanovení článku 17 odst. 1 písm. c) směrnice o povinném auditu. Tento článek vyžaduje, aby příslušný rejstřík dotčeného členského státu Evropské unie obsahoval i informace o případných kontaktech na auditorskou společnost a jméno kontaktní osoby.

Povinnost oznamovat údaje zapisované v rejstříku je upravena v § 11 odst. 9 zákona o auditorech.

K bodu 44 [§ 12a písm. e)]

Novelizační bod je transpozicí ustanovení článku 17 odst. 1 písm. d) směrnice o povinném auditu. Tento článek vyžaduje, aby příslušný rejstřík dotčeného členského státu Evropské unie obsahoval i údaje o provozovně (kanceláři v pojetí Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA) auditorské společnosti.

Povinnost oznamovat údaje zapisované v rejstříku je upravena v § 11 odst. 9 zákona o auditorech.

K bodu 45 [§ 12a písm. l)]

V souladu s článkem 1 bod 25 novely směrnice o povinném auditu návrh novely zákona o auditorech ukládá, aby veškerá opatření uložená auditorovi za porušení povinností upravených tímto zákonem a nařízením č. 537/2014/EU byla zveřejňována v rejstříku příslušného členského státu Evropské unie. Rozsah uložených opatření se rozšiřuje i o sankce uložené podle hlavy XI zákona o auditorech. Uložené a nezahlazené opatření nemusí být v rejstříku zveřejněno při dodržení podmínek stanovených v § 27a nebo § 49f zákona o auditorech.

K bodu 46 [§ 13a]

V souladu s Mezinárodními auditorskými standardy ISA musí auditor při plánování a provádění povinného auditu uplatňovat odborný úsudek a zachovávat profesní skepticismus. Auditor musí mimo jiné na základě znalosti účetní jednotky a jejího prostředí, včetně jejího vnitřního kontrolního systému, identifikovat a vyhodnotit rizika významné (materiální) nesprávnosti způsobené podvodem nebo chybou, navržením a provedením vhodných reakcí na vyhodnocená rizika a získat dostatečné a vhodné důkazní informace o případné existenci významných (materiálních) nesprávností. Na základě závěrů vyplývajících ze shromážděných důkazních informací z provádění auditu poté formulovat výrok. V souladu s Mezinárodními auditorskými standardy ISA se profesním skepticismem rozumí přístup zahrnující kritické myšlení, všímavost vůči podmínkám, které by mohly svědčit o možné nesprávnosti způsobené chybou nebo podvodem, a kritické vyhodnocování důkazních informací (audit evidence). Navrhovaná úprava bere do úvahy nejen definici obsaženou v Mezinárodních auditorských standardech ISA (Mezinárodní auditorský standard ISA 240 Postupy auditorů související s podvody při auditu účetní závěrky), ale také článek 21 směrnice o povinném auditu, který profesní skepticismus zakotvuje v rámci komunitárního práva. Statutární auditor uplatňuje profesní skepticismus zejména při přezkumu odhadů vedení účetní jednotky, a to pokud jde o oceňování reálnou hodnotou, změnu hodnoty aktiv účetní jednotky, tvorbu, změny, oceňování a použití rezerv účetní jednotky a budoucí peněžní toky významné pro předpoklad časově nepřetržitého trvání účetní jednotky. Pokud jde o použitou terminologii, problematika účtování a vykazování snížení hodnoty aktiv je upravena např. V Mezinárodním účetním standardu IAS 36 Snížení hodnoty aktiv, prováděcích vyhláškách k zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů a Českých účetních standardech. Co se týká tvorby, změn, oceňování a použití rezerv účetní jednotky, lze odkázat na terminologii obsaženou v Mezinárodním účetním standardu IAS 37 Rezervy, podmíněná aktiva a podmíněné závazky upravující tvorbu, změny, oceňování a použití rezerv účetní jednotky. Rezerva je závazek s nejistým časovým rozvrhem a výší, v souladu s ustanovením § 26 odst. 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, se rezervami rozumí rezerva na rizika a ztráty, rezerva na daň z příjmů, rezerva na důchody a podobné závazky, rezerva na restrukturalizaci. Rezervami se dále rozumí technické rezervy nebo jiné rezervy podle zvláštních právních předpisů. Opravnými položkami se vyjadřuje přechodné snížení hodnoty majetku; odpisy majetku vyjadřují trvalé snížení jeho hodnoty. Uplatňování Mezinárodních účetních standardů (IAS), Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) a souvisejících Interpretací (interpretace SIC-IFRIC) v českém právním řádu je upraveno nařízením Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1606/2002 ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů a zákonem č. 563/1991 č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 47 [§ 14]

Pro účely uplatňovaní požadavků na nezávislost auditora se v odstavci 1 v souladu s článkem 1 bod 14 písm. a) novely směrnice o povinném auditu explicitně stanoví doba, po kterou musí auditor splňovat požadavky na nezávislost.

V souladu s článkem 22 směrnice o povinném auditu se vymezují okolnosti, za kterých nelze auditora považovat na nezávislého. Právní úprava upravující posuzování ohrožení nezávislosti a nestrannosti auditora vychází z principů zakotvených v Etickém kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA. Zákon stanoví požadavek na nezávislost obecně, přičemž se prostřednictvím právní fikce stanoví okolnosti, za kterých nelze auditora považovat za nezávislého. Ohrožení nezávislosti a nestrannosti může být způsobeno řadou skutečností a událostí. Pokud nějaká skutečnost nebo okolnost vede ve svém důsledku ke vzniku hrozby, může tato hrozba ohrozit nebo být vnímána jako skutečnost ohrožující dodržování základních principů Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA auditorem. Skutečnosti a okolnosti mohou způsobit více než jednu hrozbu a hrozba může ovlivnit dodržování více než jednoho základního principu.

Hrozby spadají do jedné nebo více z následujících kategorií:

(a) Hrozba vlastní zainteresovanosti – hrozba, že finanční nebo jiný podíl u účetní jednotky či její spřízněné strany nepatřičně ovlivní úsudek a chování auditora;

(b) Hrozba prověrky po sobě samém – hrozba, že auditor nesprávně vyhodnotí předchozí závěr nebo auditorskou činnost poskytnutou auditorem nebo službu poskytnutou jinou osobou ze stejné společnosti, organizace nebo sítě a tento závěr bude použit při poskytování vlastní auditorské činnosti;

(c) Hrozba protekčního vztahu – hrozba, že auditor podporuje stanovisko účetní jednotky nebo zaměstnavatele do té míry, že jeho objektivita bude zpochybněna;

(d) Hrozba spřízněnosti – hrozba, že auditor znalec v důsledku dlouhodobého či blízkého vztahu s účetní jednotkou nebo zaměstnavatelem bude příliš nakloněn zájmům zúčastněných stran a výsledkům jejich práce;

(e) Hrozba vydíratelnosti – hrozba, že auditor bude odrazen skutečnými nebo naznačovanými hrozbami, včetně pokusů o nepřípustný nátlak od toho, aby jednal objektivně.

Části B a C Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA odděleně vysvětlují, jak tyto kategorie hrozeb mohou být definovány pro auditory na jedné straně a účetní znalce na straně druhé. Zabezpečovací prvky jsou postupy nebo ostatní opatření, která mohou eliminovat nebo snížit hrozby na přijatelnou úroveň. Člení se do dvou širších kategorií:

(a) zabezpečovací prvky vytvořené profesními orgány, legislativou nebo regulatorními orgány;

(b) zabezpečovací prvky v rámci pracovního prostředí.

Uplatňování základních principů je upraveno v Sekci 100 Úvod a základní principy Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA.

Pokud jde o použití termínu finanční nástroj, finančním nástrojem je jakákoli smlouva, kterou vzniká finanční aktivum jedné účetní jednotky a zároveň finanční závazek nebo kapitálový nástroj jiné účetní jednotky, v právním řádu České republiky zakotveno zejména v § 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, investičním (kapitálovým) nástrojem se rozumí:

a) investiční cenné papíry,

b) cenné papíry kolektivního investování,

c) nástroje peněžního trhu,

d) opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke kurzu nebo hodnotě cenných papírů, měnovým kurzům, úrokové míře nebo úrokovému výnosu, jakož i jiným derivátům, finančním indexům či finančním kvantitativně vyjádřeným ukazatelům, a ze kterých vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo na dodání majetkové hodnoty, k níž se jejich hodnota vztahuje,

e) nástroje umožňující přenos úvěrového rizika,

f) finanční rozdílové smlouvy,

g) opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke komoditám a z nichž vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo alespoň jedné strany zvolit, zda si přeje vypořádání v penězích, není-li využití tohoto práva odvislé od platební neschopnosti nebo jiné obdobné nemožnosti plnění,

h) opce, futures, swapy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke komoditám a z nichž vyplývá právo na dodání této komodity, a se kterými se obchoduje na evropském regulovaném trhu nebo v mnohostranném obchodním systému provozovaném osobou se sídlem v členském státě Evropské unie,

i) opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke komoditám a z nichž vyplývá právo na dodání této komodity, které nejsou uvedené v písmenu h), nejsou určené pro obchodní účely a mají znaky jiných derivátových investičních nástrojů; zejména jde o ty, které jsou zúčtovány a vypořádány prostřednictvím vypořádacího systému nebo je jejich součástí dohoda o výzvě k doplnění zajištění,

j) opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke klimatickým ukazatelům, přepravním tarifům, emisním povolenkám nebo míře inflace a dalším ekonomickým ukazatelům uveřejněným na úseku oficiální statistiky, a z nichž vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo alespoň jedné strany zvolit, zda si přeje vypořádání v penězích, není-li využití tohoto práva odvislé od platební neschopnosti nebo jiné obdobné nemožnosti plnění,

k) nástroje, jejichž hodnota se vztahuje k majetkovým hodnotám, právům, závazkům, indexům nebo kvantitativně vyjádřeným ukazatelům, které nejsou uvedené v písmenu

j) a mají znaky jiných derivátových investičních nástrojů; zejména jde o ty, které jsou obchodovány na evropském regulovaném trhu nebo v mnohostranném obchodním systému provozovaném osobou se sídlem v členském státě Evropské unie, jsou zúčtovány a vypořádány prostřednictvím vypořádacího systému nebo je jejich součástí dohoda o výzvě k doplnění zajištění.

Pokud jde zákaz držby investičních nástrojů účetní jednotky, u které auditor provádí povinný audit, existují výjimky, které nemohou znamenat automatickou „diskvalifikaci“ z provádění povinného auditu takové účetní jednotky. Takovými výjimkami jsou cenný papíry kolektivního investování, které auditor nebo ostatní osoby explicitně uvedené v odstavci 5 „nepřímo“ vlastní prostřednictvím investičních fondů, podílových fondů nebo fondů obhospodařovaných penzijní společností, a to v souladu s článkem 1 bod 14 písm. a) novely směrnice o povinném auditu. Výjimka se uplatní i v případě tzv. investičního životního pojištění, kde k nepřímému držení takových nástrojů může dojít prostřednictvím investiční strategie pojišťovny.

V souladu s článkem 22 směrnice o povinném auditu se požadavky na nezávislost obdobně vztahují i na všechny osoby, které by přímo nebo nepřímo mohly ovlivnit výsledek povinného auditu, konkrétně je tato skutečnost promítnuta prostřednictvím odstavce 6 návrhu novely zákona o auditorech, např. může jít o společníka, jednatele, prokuristu, vedoucího odštěpného závodu či jinou osobu. Tyto osoby se nemusejí podílet na činnostech souvisejících s povinným auditem, avšak z titulu své pozice či funkce by mohly mít vliv na výsledek povinného auditu. Povinností auditora je vyhodnotit nezávislost i ve vztahu k těmto osobám a provést veškerá opatření tak, aby byla zabezpečena jeho nezávislost a nestrannost. Požadavek na zajištění nezávislosti při provádění povinného auditu jinými osobami se z důvodu zajištění vhodnější systematiky zákona přesouvá do samostatného ustanovení § 14a zákona o auditorech.

Odstavce 7 a 8 upravují nezávislost auditora ve vztahu k přeměnám a akvizicím. Pokud v průběhu účetního období, za něž se sestavuje účetní závěrka, která je předmětem povinného auditu, dojde k přeměně účetní jednotky, jejímu převzetí nebo převezme-li jinou účetní jednotku (akvizice), je auditor povinen posoudit svou nezávislost i ve vztahu k těmto skutečnostem. Auditor je povinen bezodkladně, nejpozději však do 3 měsíců od zjištění možného ohrožení nezávislosti, přijmout veškerá opatření k zaručení jeho nezávislosti a nestrannosti.

K bodu 48 [§ 14a až 14i]

V § 14a návrhu novely zákona o auditorech se explicitně vymezuje okruh osob, které nesmějí zasahovat do provádění auditorské činnosti způsobem, který ohrožuje nezávislost a nestrannost auditora při provádění této auditorské činnosti, a to v souladu s článku 1 bod 14 písm. a) novely směrnice o povinném auditu. Povinnost zajistit, aby tyto osoby nezasahovaly do provádění auditorské činnosti způsobem, který ohrožuje nezávislost a nestrannost auditora při provádění této auditorské činnosti, se ukládá auditorské společnosti a auditorovi vykonávajícího auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet. Pokud jde o povinnost zaznamenat ve spisu auditora významné ohrožení nezávislosti, významností se rozumí relativní důležitost záležitosti v určitém kontextu. Významnost záležitosti je auditorem posuzována vždy v kontextu, v němž se vyskytuje. Mezi aspekty, které mohou být brány v potaz, patří např. pravděpodobný vývoj záležitosti nebo její vliv na rozhodování uživatelů auditorovy zprávy. Dalším příkladem může být v situaci, kdy auditor zvažuje, zda o záležitosti informovat osoby pověřené správou a řízením, posouzení toho, jestli by tyto osoby považovaly záležitost za důležitou vzhledem ke svým povinnostem. Významnost může být posuzována s přihlédnutím k faktorům kvalitativním i kvantitativním, jako je relativní rozsah, povaha a dopad na předmět zakázky a na zájmy uživatelů zprávy či jejích adresátů. Významnou je též taková informace, o níž by bylo možné předpokládat, že by její opomenutí nebo nesprávné uvedení mělo vliv na rozhodnutí, které třetí osoby mohou činit na jejich základě.

Ustanovení § 14b návrhu novely zákona o auditorech ukládá auditorovi před přijetím zakázky povinnost posoudit nezávislost, existenci rizik ohrožení nezávislosti, případný vztah k ochranným opatřením, která byla přijata s cílem tato rizika zmírnit a další skutečnost nezbytné pro posouzení jeho schopnosti provést povinný audit. Posouzení těchto skutečností je velmi důležité nejen ve vztahu k nezávislosti a nestrannosti auditora, ale rovněž ve vztahu k účinnosti vnitřního systému řízení kvality. Auditorská společnost rovněž posoudí, zda splňuje podmínku, aby výkon povinného auditu jejím jménem, byl proveden statutárním auditorem nebo v případě „registrované“ auditorské osoby, aby její klíčový auditorský partner byl statutárním auditorem. Pokud auditor přijme takovou auditorskou zakázku, je povinen zdokumentované skutečnosti založit do spisu auditora.

Ustanovení § 14c návrhu novely zákona o auditorech ukládá auditorům povinnost zavést účinný řídicí a kontrolní systém. Řídicí a kontrolní systém musí být zaveden (tzn. vytvořen), udržován (tzn. aktualizován) a uplatňován (tj. vynucován v praxi). Řídicí a kontrolní systém slouží zejména k zajištění řádného a opatrného výkonu všech činností prováděných auditorem. Odstavec 1 specifikuje obsah řídicího a kontrolního systému pro auditorské společnosti, přičemž vždy je však třeba s ohledem na znění odstavce 4 zkoumat přiměřenost řídicího a kontrolního systému. V praxi je řídicí a kontrolní systém tvořen z převážné většiny vnitřními předpisy toho, kdo je povinen takový systém zavést, může být však obsažen i v jiných dokumentech, například v zakladatelských dokumentech nebo metodikách apod. Odstavec 2 upravuje zavedení řídicího a kontrolního systému u statutárních auditorů vykonávajících auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet. Ten je povinen zavést řídicí a kontrolní systém, který zahrnuje alespoň zásady a postupy řízení, postupy pro zamezení vzniku možného střetu zájmů nebo ohrožení nezávislosti a nestrannosti auditora, řádné administrativní postupy a účetní postupy v souladu se zvláštními právními předpisy, systém odměňování, včetně postupů pro přijímání rozhodnutí o odměňování a způsobu posuzování výkonnosti tak, aby systém odměňování přispíval k řádnému a účinnému řízení rizik a byl s ním v souladu, systém řízení rizik a systém vnitřní kontroly. Auditorskou činnost mohou provádět i fyzické osoby, přičemž objem, složitost jimi prováděné auditorské činnosti může být velmi rozdílný. Návrh novely zákona o auditorech proto pro některé skupiny fyzických osob zavádí zjednodušené požadavky spočívající v zavedení opatření pro zamezení vzniku možného střetu zájmů nebo ohrožení nezávislosti a nestrannosti auditora a pravidelnou kontrolu dodržování právních povinností a povinností plynoucích z Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA, auditorských standardů podle § 18 zákona o auditorech a vnitřních předpisů nebo metodik. Tímto opatřením by nemělo dojít k zásadnímu navýšení administrativních nákladů u malých, případně středně velkých auditorů – fyzických osob. Podle odstavce 4 musí být účinný, ucelený a přiměřený charakteru, rozsahu a složitosti rizik spojených s auditorskou činností prováděnou auditory. Odstavec 4 tedy zavádí pro všechny výše uvedené skupiny auditorů další důležité kritérium, a tím je přiměřenost řídicího a kontrolního systému. Řídicí a kontrolní systém se posuzuje v jeho celistvosti i v jeho jednotlivých částech. Musí být ucelený, tj. jednotný a robustní, kdy jednotlivé části musí vytvářet harmonický celek. Musí být rovněž účinný, tj. nesmí být bezzubý a musí pod hrozbou postihů zajišťovat, že pravidla nejsou jen na papíře, ale jsou patřičně vynucována a dodržována. Přiměřenost se posuzuje ve vztahu k povaze (charakteru), rozsahu (šíři) a složitosti (komplikovanosti) vykonávaných činností. Nejjednodušší řídicí a kontrolní systém tak může mít malý auditor, který provádí jednoduché činnosti v malém rozsahu, jejichž povaha je obvyklá (jednoduchá). Pravidelný přezkum ucelenosti, účinnosti a přiměřenosti řídicího a kontrolního systému je obecně nezbytnou podmínkou funkčnosti jakéhokoliv systému. Musí být rovněž ověřován (validován) a napravován.

Ustanovení § 14d návrhu novely zákona o auditorech ukládá auditorům povinnost zavést postupy a strategie k zabezpečení řádného a kvalitního výkonu auditorské činnosti. Ustanovení § 14d vychází z požadavků článku 1 bod 18 novely směrnice o povinném auditu, přitom terminologicky a věcně pro účely uplatnění „best practice“ navazuje zejména na Sekci 100 Úvod a základní principy, Sekci 130 Odborná způsobilost a řádná péče a Sekci 210 Získávání zakázek Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA. Zásadní význam pro dosažení řádného a kvalitního provádění auditorské činnosti má zavedení účinného vnitřního systému řízení kvality, jehož cílem je zajišťování kvality provádění auditorské činnosti. Pro dosažení tohoto účelu návrh novely zákona o auditorech rovněž vyžaduje, aby auditoři zavedli postupy přezkumu vnitřního systému řízení kvality, pravidelně tento systém ověřovali a hodnotili jeho účinnost.

Ustanovení § 14i návrhu novely zákona o auditorech upravuje vztah statutárního auditora k auditované účetní jednotce. Působení auditora v účetní jednotce v klíčových funkcích je nepřípustné po stanovenou dobu od provedení povinného auditu.

Ustanovení § 14f odst. 2 návrhu novely zákona o auditorech je transpozicí článku 30e novely směrnice o povinném auditu, ze kterého vyplývá požadavek na zakotvení tzv. „whistleblowingu“. „Whistleblowing“ je stále více uznávaný nástroj pro prevenci a odhalování protiprávního jednání. Smyslem „whistleblowingu“ je zabránit nekalému jednání a předejít jeho negativním důsledkům. Jde o nástroj ochrany veřejného zájmu, který podporuje osobní odpovědnost, a zároveň o nenahraditelný zdroj informací zejména při odhalování jednání korupční povahy. „Whistleblowing“ posiluje morální integritu společnosti a představuje účinné protikorupční opatření. Odstavec 2 požaduje vytvoření systému pro interní hlášení, který je povinna vytvořit a spravovat každá auditorská společnost pro své zaměstnance. Zakotvením tohoto ustanovení v zákoně o auditorech se umožňuje zaměstnancům auditora interně hlásit porušení zákona prostřednictvím zvláštního, nezávislého a samostatného komunikačního kanálu, který má auditor povinnost zavést. Způsob naplnění požadavku na zřízení systému pro interní hlášení zákon nespecifikuje a ponechává plně v diskreci auditorské společnosti. Oznámení mají být činěna v dobré víře, oznamovatel by tedy měl být v době podání chráněného oznámení důvodně přesvědčen o pravdivosti poskytnuté informace. Užitá terminologie zohledňuje terminologii do českého právního řádu zavedenou prostřednictvím právních předpisů upravujících problematiku zejména v oblasti finančního trhu, např. § 12i zákona 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, § 10a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů nebo § 7ad zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení § 14g upravuje vybrané aspekty provádění povinných auditů. Navrhované ustanovení upravuje vzájemný vztah auditorské společnosti a klíčového auditorského partnera. Auditorská společnost je povinna pro každou zakázku na provedení povinného auditu (auditorskou zakázku) určit alespoň jednoho klíčového auditorského partnera a zároveň je povinna poskytnout mu odpovídající zdroje pro provedení povinného auditu jejím jménem. Přestože se nevyžaduje, aby klíčový auditorský partner provedl povinný audit sám, požaduje se, aby se aktivně zapojil do provádění povinného auditu, tím je např. poradenství, zpětná vazba, sdílení informací, komunikace s klientem, výborem pro audit apod. Cílem předmětných ustanovení je naplnit požadavky článku 2 bod 16 směrnice o povinném auditu. Vztah klíčového auditorského partnera k auditorské společnosti musí být vykládán konformně s Mezinárodními auditorskými standardy ISA. Odpovědnost klíčového auditorského partnera v tomto případě nelze chápat jako odpovědnost vlastní (termín užívaný v občanském právu „na vlastní odpovědnost“), např. ve smyslu § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ale jako odpovědnost za plnění povinností uložených tímto zákonem auditorské společnosti při provádění povinného auditu právě jen a vůči této společnosti, jde např. o zajištění sestavení zprávy auditora či dodatečné zprávy určené výboru pro audit, zajištění projednání zprávy auditora s vedením, zajištění komunikace s výborem pro audit apod. Otázka právní odpovědnosti, kterou podnikatel, tomto případě auditorská společnost, samostatně nese (na rozdíl od zaměstnance, kde je odpovědnost za výkon podnikatelské činnosti přičtena jeho zaměstnavateli), zahrnuje jednak odpovědnost soukromoprávní (za škodu, za vady, za prodlení), jednak odpovědnost veřejnoprávní, do níž spadá zejména odpovědnost trestní (již nesou v současné době i právnické osoby) a administrativní. Výkon činnosti na vlastní účet v sobě odpovědnost zahrnuje, tzn., že ze závazků je povinen vždy podnikatel a nikdo jiný. Pro srovnání, Mezinárodní standard pro řízení kvality ISQC1 – Řízení kvality u společností provádějících audity a prověrky účetních závěrek, ostatní ověřovací zakázky a související služby v odstavci 10 definuje výše uvedené takto, cit. „partner odpovědný za zakázku – partner nebo jiná osoba ve společnosti, která odpovídá za zakázku a za její provedení a za zprávu vydávanou jménem společnosti a pokud je to vyžadováno, má příslušné oprávnění od profesního, právního nebo regulačního orgánu.“.

Ustanovení § 14h zavádí mimo jiné povinnost auditorské společnosti a statutárnímu auditorovi vykonávajícímu auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet monitorovat a následně vyhotovit přehled všech opatření, která přijali za účelem nápravy případných porušení právních předpisů, vnitřních směrnic nebo metodik vydaných v souvislosti s auditorskou činností nebo za účelem změny vnitřního systému řízení kvality. Tato povinnost se týká opatření přijatých na základě vlastního zjištění nebo na základě uloženého opatření v kárném řízení nebo řízení o správním deliktu. Výstupem z takové činnosti je přehled o přijatých opatřeních, se kterým následně auditorská společnost nebo statutární auditor vykonávajícímu auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet, seznámí své zaměstnance. Auditorská společnost a statutární auditor vykonávajícímu auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet jsou rovněž povinni vést záznamy o poskytnutých poradenských službách jinými subjekty, a to v souladu s článkem 1 bod 19 novely směrnice o povinném auditu. Auditorská společnost a statutární auditor vykonávajícímu auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet musejí zdokumentovat obsah zadání zakázky a dále samotný rozsah a způsob provedení takové zakázky třetí osobou.

K bodu 49 [nadpis pod označením § 15]

Legislativně technická úprava. V souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády se pod označení § 15 vkládá nadpis.

K bodu 50 [§ 15 odst. 1]

Systém ochrany skutečností, které nejsou veřejně známy a které se auditor dozvěděl při provádění auditorské činnosti, by nebyl účinný, pokud by nezamezoval vyzrazení takových informací i jinými osobami, které se podílejí na provádění auditorské činnosti, ale nejsou auditory. V souladu s článkem 23 směrnice o povinném auditu, který ukládá členskému státu povinnost „vytvořit vhodná pravidla ochrany všech informací a dokumentů“, je nezbytné nastavit pravidla mlčenlivosti k zabezpečení tohoto požadavku. Tato pravidla musejí obsahovat nejen povinnost zachovávat mlčenlivost, ale také stanovit okolnosti, za kterých mohou být tyto informace odtajněny.

K bodu 51 [§ 15 odst. 2]

Legislativně technická úprava. Ustanovení odstavce 2 se přesouvá do § 15a návrhu novely zákona o auditorech upravujícího pravidla zproštění mlčenlivosti.

K bodu 52 [§ 15 odst. 3 písm. a)]

Legislativně technická úprava. Odkaz na § 37 odst. 2 se nahrazuje obecným odkazem na ustanovení tohoto zákona a nařízení č. 537/2014/EU upravující působnost Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 53 [§ 15 odst. 3 písm. b)]

Legislativně technická úprava na přečíslování odstavců v § 15.

K bodu 54 [§ 15 odst. 3 písm. c)]

S ohledem na uplatňování požadavků zákona a nařízení č. 537/2014/EU je nezbytné stanovit, že za porušení mlčenlivosti se nepovažuje poskytnutí informací auditorem pro účely přezkumu řízení kvality zakázky a monitorování zásad a postupů vnitřního systému řízení kvality.

K bodu 55 [§ 15 odst. 3 písm. j) až m)]

S ohledem na uplatňování požadavků nařízení č. 537/2014/EU je nezbytné doplnit ustanovení zákona upravujícího povinnost zachovávat mlčenlivost i o další „průlomy“ do povinnosti mlčenlivosti týkající se plnění informačních povinností podle nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 56 [§ 15 odst. 4]

Pro účinný výkon působnosti Komory auditorů České republiky a Rady pro veřejný dohled nad auditem je nutné postavit najisto, že se auditor nemůže odvolávat na povinnost zachovávat mlčenlivost v souvislosti s uplatňováním práv a povinností Komory auditorů České republiky a Rady pro veřejný dohled nad auditem upravených zákonem o auditorech a nařízením č. 537/2014/EU.

K bodu 57 [§ 15a a 15b]

Novelizačním bodem se vkládá nový § 15a, který komplexně upravuje zproštění mlčenlivosti auditora a některých osob, jejichž služeb auditor využívá při provádění auditorské činnosti. Auditora je oprávněna zprostit mlčenlivosti ve zvlášť odůvodněných případech Komora auditorů České republiky, pokud je to nezbytné pro ochranu jeho práv nebo právem chráněných zájmů jako auditora a dále účetní jednotka, které auditor poskytoval auditorské služby. Komora auditorů České republiky nemůže zbavit auditora mlčenlivosti v případech, ve kterých není relevantní hledisko výkonu auditorské činnosti. Příkladem může být žádost auditora Komoře auditorů České republiky o zproštění mlčenlivosti pro účely vedení soukromoprávního sporu auditora, ve kterém by auditor chtěl využít informace získané při provádění auditu. V takovém případě by Komora auditorů České republiky neměla mít pravomoc auditora mlčenlivosti zbavit. Auditor dále není vázán povinností mlčenlivosti v řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a účetní jednotkou, ve které provádí nebo prováděl auditorskou činnost nebo jejím právním nástupcem a dále v jiných řízeních. Toto opatření se zavádí pro účely ochrany práv auditorů nebo právem chráněných zájmů jako auditora. Obdobným způsobem se postupuje i v případě osob, jejichž služeb auditor využívá při provádění auditorské činnosti.

V souladu s článkem 36 směrnice o povinném auditu, články 22 a 42 nařízení č. 537/2014/EU se povinnost mlčenlivosti vztahuje i na osoby disponující informacemi o skutečnostech, které nejsou veřejně známy, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem své funkce nebo zaměstnání nebo které se týkají činnosti Komory auditorů České republiky a Rady pro veřejný dohled nad auditem. Odstavce 2 a 3 upravují podmínky zproštění mlčenlivosti, včetně toho kým mohou být tyto osoby mlčenlivosti zproštěny. Povinnost mlčenlivosti osob podílejících se na kontrole kvality (kontrolující nebo přizvaná osoba) nebo šetření a jejich zproštění této povinnosti je upraveno v § 20 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 58 [§ 16]

Základním vodítkem pro stanovení odměny auditora je Sekce 240 Honoráře a ostatní způsoby odměňování Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA. Tato sekce Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA upravuje způsob stanovení odměny auditora ve vztahu k dalším základním principům etiky auditora. Ustanovení § 16 zákona o auditorech stanoví podmínky pro odměny auditora, a to pro všechny povinné audity, včetně povinných auditů subjektů veřejného zájmu. Odchylně od obecného pravidla, které zakazuje auditorovi stanovit nebo přijmout odměnu, která byla stanovena jako podmíněná nebo ovlivněna dalšími skutečnostmi majícími vliv na nezávislost a nestrannost auditora, je možné, aby auditor přijal v souladu s článkem 4 nařízení č. 537/2014/EU odměnu, kterou stanovil soud nebo příslušný orgán (příslušný orgán v terminologii používané v nařízení č. 537/2014/EU). Další skutečností, která by mohla mít vliv na nezávislost a nestrannost auditora ve vztahu k odborné způsobilosti a pádné péči je např. stanovení odměny tak nízké, že může být obtížné realizovat zakázku za danou cenu v souladu s příslušnými technickými a profesními standardy nebo existuje-li možnost získat provizi od třetí strany (např. dodavatele softwaru) ve vazbě na prodej zboží nebo služeb klientovi. Přijetí takovéhoto honoráře či provize za zprostředkování klienta může vést ke vzniku hrozby vlastní zainteresovanosti ve vztahu k objektivitě a odborné způsobilosti a řádné péči.

K bodu 59 [§ 17 odst. 1]

Úprava alternativního postupu určení auditora kontrolním orgánem účetní jednotky v případech, kdy účetní jednotka nemá nejvyšší orgán, se z důvodu zpřehlednění ustanovení přesouvá z odstavce 1 do samostatného odstavce 2. Zároveň se z důvodu značných výkladových nejasností a z nich pramenící nesprávné aplikace v praxi upravuje tak, aby bylo zřejmé, že odpovědnost za určení auditora má nejvyšší orgán vždy, a to bez ohledu na skutečnost, zda auditora určí či nikoliv. Vypouští se tak výjimka, podle níž určí auditora kontrolní orgán, neučiní-li tak nejvyšší orgán. Poznatky z aplikační praxe totiž nasvědčují jejímu extenzivnímu výkladu, podle něhož je možné, aby místo např. valné hromady rozhodla alternativně dozorčí rada. V praxi dokonce existovalo, že působnost nejvyššího orgánu k určení nebyla ani využita a přešla na kontrolní orgán nebo že nejvyšší orgán svěřil působnost k určení auditora kontrolnímu orgánu přímo stanovami nebo společenskou smlouvou. Platí tedy, že neurčí-li nejvyšší orgán auditora, ačkoliv tak učinit má, nemůže absenci svého rozhodnutí zhojit tím, že určením auditora pověří kontrolní orgán. Původně výjimka neodporovala směrnici o povinném auditu, avšak s přijetím nařízení č. 537/2014/EU, které v článku 16 upravuje postup určení auditora nejvyšším orgánem subjektu veřejného zájmu, je její zachování rizikové. Postup určení auditora nejvyšším orgánem se vždy uplatní u obchodních korporací založených podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, dále u spolků zřizovaných podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a všech ostatních právnických osob, které musejí mít nebo mají ze zákona zřízen nejvyšší orgán (např. kolektivní správce podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů).

K bodu 60 [§ 17 odst. 2]

Odstavec 2 nově upravuje alternativní určení auditora kontrolním orgánem, a to za předpokladu, že jeho členové nejsou zároveň členy řídicího orgánu. Tento postup bude uplatněn u státních podniků (včetně Budějovického Budvaru, n. p.), Státní organizace Správa železniční dopravní cesty a dále u nadací, nadačních fondů a ústavů zřizovaných podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, příp. i u politických stran a politických hnutích (zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění zákona č. 344/2013 Sb.).

K bodu 61 [§ 17 odst. 3]

Legislativně technická úprava ve vazbě na přesun alternativního způsobu určení auditora z odstavce 1 do odstavce 2.

K bodu 62 [§ 17 odst. 4]

Legislativně technická úprava zpřesňující text ustanovení.

K bodu 63 [§ 17 odst. 4]

Novelizační bod odstraňuje pochybnosti, jak postupovat v případech, pokud je účetní jednotkou, která má povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem, fyzická osoba. Bylo by totiž neracionální, aby fyzická osoba vytvářela složité mechanismy pro určení auditora na ní samotné „nezávislým“ způsobem. Z tohoto důvodu se navrhuje vyloučit účetní jednotku fyzickou osobu z povinnosti určovat auditora postupy stanovenými v tomto zákoně. Fyzická osoba může postupovat shodně jako je tomu v případě společnosti s ručením omezeným s jedním společníkem, u níž je zároveň nejvyšším orgánem.

K bodu 64 [§ 17 odst. 5]

Legislativně technická úprava vyplývající z právní úpravy jednání právnické osoby podle zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (zejm. § 120 odst. 1).

K bodu 65 [§ 17 odst. 6 a 7]

Legislativně technická úprava v návaznosti na osamostatnění právní úpravy vymezující výpověď závazku ze smlouvy o povinném auditu nebo odstoupení od smlouvy o povinném auditu.

K bodu 66 [§ 17a a 17b]

Pravidla upravující jednostranné „ukončení“ smlouvy o povinném auditu se přesouvají z § 17 do nového § 17a. Ustanovení odstavce 1 se oproti současně platnému znění § 17 odst. 7 upravuje tak, aby aplikace zaváděných pravidel byla kompatibilní s § 2001 a na něj navazujícími ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ustanovení odstavce 7 upravující okolnosti opravňující účetní jednotku k jednostrannému právnímu jednání „ukončení“ smlouvy o povinném auditu se doplňuje o další objektivní podmínky pro odstoupení od smlouvy. V prvním případě se jedná koncepčně o shodný princip, který je obsažen v § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v druhém případě o objektivní překážku, kdy by nebylo možné účetní jednotkou naplnit povinnosti uložené jí jiným právním předpisem (např. zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů apod.). Nepředvídatelnou překážkou bude každá skutečnost, kterou auditor objektivně při vynaložení řádné péče nemohl předvídat. Pro posouzení tak není možné brát v potaz subjektivní okolnosti auditora, ale pouze objektivně měřitelná hlediska. Pojmem nepřekonatelnost vyjadřuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zásadní charakter vzniklé překážky, jejíž význam je natolik zásadní, že z objektivního hlediska nelze překážku ani při vynaložení veškerého rozumného úsilí odstranit.

Odstavec 2 vymezuje zvláštní případy, kdy je účetní jednotka podléhající dohledu České národní banky povinna také s auditorem ukončit smlouvu o povinném auditu. Ustanovení cílí na stav, kdy účetní jednotka auditora prostřednictvím nejvyššího orgánu určí, uzavře s ním smlouvu a přitom stále běží zákonná lhůta České národní bance, ve které může Česká národní banka auditora vybraného příslušnou účetní jednotkou odmítnout. Tato pravomoc České národní banky je zakotvena v § 82 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, § 22 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, § 8b zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů.

Účetní jednotka podléhající dohledu České národní banky také s auditorem ukončí smlouvu o povinném auditu, pokud jí Česká národní banka podle jiného právního předpisu nařídí změnu auditora podle § 135d zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, § 80 odst. 3 a 5, § 95 odst. 3 návrhu novely zákona, kterým se mění zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (ST/414), § 95 zákona č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření, ve znění pozdějších předpisů, § 539 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, § 136 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů a § 142 zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení zohledňuje právo České národní banky nařídit účetní jednotce podléhající jejímu dohledu změnu auditora za podmínek v takovém právním předpise obsažených. Tímto opatřením se zajišťuje plná kompatibilita se zákony upravujícími činnosti některých subjektů na finančním trhu a dohled České národní banky nad nimi.

Ustanovení odstavce 3 ukládá účetní jednotce povinnost ukončit smluvní vztah s auditorem, pokud tak rozhodne soud. Aby soud mohl objektivně rozhodnout, návrh novely zákona o auditorech stanoví podmínky, ze kterých je možné auditora odvolat. V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci. Co se týká možnosti podat žalobu na odvolání auditora, toto ustanovení transponuje požadavky článku 38 odst. 3 směrnice o povinném auditu.

Vzhledem k dikci ustanovení § 17a návrhu novely zákona o auditorech jakékoliv jednostranné „ukončení“ smlouvy účetní jednotkou v rozporu s tímto ustanovením nemůže mít právní účinky „ukončení“ smlouvy.

Právo valné hromady akcionářů, společníků nebo členů auditovaného subjektu vybrat si statutárního auditora nebo auditorskou společnost by bylo bezcenné, kdyby auditovaný subjekt uzavíral smlouvy se třetími stranami, které by tuto volbu omezovaly. Z tohoto důvodu se explicitně stanoví, že k jakýmkoliv ujednáním omezujícím výběr auditora ať již samotnou účetní jednotkou nebo třetí stranou se nepřihlíží. Jde o právní jednání, o němž tento zákon výslovně stanoví, že se k nim nepřihlíží, proto tedy platí, že jejich podstatou je neexistence. Jedná se o zdánlivé jednání ve smyslu § 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tato, „se jenom zdají“, přesto, že se o právní jednání se vším všudy skutečně jednalo.

K bodu 67 [§ 19 odst. 1]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v ustanovení § 20.

K bodu 68 [§ 19 odst. 1]

Legislativně technická úprava. Dosavadní právní úprava se pro přehlednost rozčleňuje do samostatných odstavců 2 až 5.

K bodu 69 [§ 19 odst. 2 až 5]

Odstavce 2 až 5 upravují povinnosti, jakožto i postup auditora skupiny při provádění povinného auditu konsolidované účetní závěrky.

Po větší přehlednost jednotlivých ustanovení v § 19 se vytváří definice auditora části skupiny, kterým se rozumí auditor, auditor z jiného členského státu nebo auditorská osoba z jiného členského státu, auditor ze třetí země nebo auditorská osoba ze třetí země, kteří provádějí činnost vztahující se k povinnému auditu konsolidované účetní závěrky.

Auditor skupiny je povinen posoudit a písemně zdokumentovat povahu, časové rozpětí a rozsah auditorské činnosti prováděné auditory části skupiny. Pokud není auditor z objektivních důvodů schopen naplnit tyto požadavky, přijme vhodná opatření a informuje Radu pro veřejný dohled nad auditem. Vhodným opatřením může být zajištění provedení dodatečné auditorské činnosti, a to buď ve spolupráci nebo vlastními silami v souladu s Mezinárodním auditorským standardem ISA 600 zvláštní aspekty – audity účetních závěrek skupiny (včetně prací provedených auditory složek), konkrétně odstavce 42 a 43 a aplikační část A62: „Jestliže auditorský tým skupiny dojde k závěru, že nebyly získány dostatečné a vhodné důkazní informace, na jejichž základě lze formulovat výrok auditora skupiny, může vyzvat auditora složky, aby provedl další auditorské postupy. Pokud to není možné, auditorský tým skupiny může ve vztahu k finančním informacím složky provést vlastní postupy.“.

K bodu 70 [§ 19 odst. 6]

Legislativně technická úprava v návaznosti na zavedení definice auditora části skupiny v odstavci 2.

K bodu 71 [§ 19 odst. 7]

Legislativně technická úprava v návaznosti na přečíslování odstavců v § 19.

K bodu 72 [§ 19 odst. 9]

Pro účely provádění kontrol kvality Komorou auditorů České republiky nebo Radou pro veřejný dohled nad auditem je auditor povinen taktéž poskytnout dokumentaci k povinnému auditu konsolidované účetní závěrky vedenou podle § 19. Obdobně platí tento požadavek pro účely šetření prováděných Radou pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 73 [§ 20 odst. 1 písm. a) bod 1]

Legislativně technická úprava. Text ustanovení se terminologicky uvádí do souladu s návrhem textu ustanovení § 14h odst. 3 písm. a) návrhu novely.

K bodu 74 [§ 20 odst. 1 písm. f)]

Z důvodu zamezení nesprávného výkladu obou ustanovení byl dovětek „provedl-li takové ověření“ z ustanovení písmene f) vypuštěn. Auditor je povinen předmětné ověření provést vždy, vypracovává-li auditní klient výroční zprávu, ve které se nacházejí údaje, jež popisují skutečnosti, jež jsou též předmětem zobrazení v účetní závěrce nebo konsolidované účetní závěrce nebo stanoví-li tak v případě obchodních korporací zákon o auditorech v § 20b.

K bodu 75 [§ 20 odst. 2]

Obsah zprávy auditora se v případě povinného auditu subjektů veřejného zájmu rozšiřuje o údaje podle nařízení č. 537/2014/EU. Auditor ve zprávě auditora uvede:

a) kdo nebo který orgán auditního klienta auditora určil,

b) datum jmenování a délku trvání zakázky,

c) skutečnosti podporující výrok auditora:

i) popis nejpodstatnějších posuzovaných rizik významné nesprávnosti, včetně

posuzovaných rizik významné nesprávnosti způsobené podvodem,

ii) shrnutí reakce auditora na tato rizika a

iii) v příslušných případech klíčové připomínky v souvislosti s danými riziky; pokud je to

relevantní z hlediska výše uvedených informací obsažených ve zprávě auditora ohledně jednotlivých podstatných auditorských rizik významné nesprávnosti, uvede se ve zprávě auditora jasný odkaz na příslušné údaje v účetní závěrce;

d) vysvětlení toho, do jaké míry bylo možné dotčeným povinným auditem zjistit nesrovnalosti, včetně podvodů,

e) potvrzení, že auditorský výrok souhlasí s dodatečnou zprávou určenou výboru pro audit uvedenou v článku 11 nařízení č. 537/2014/EU,

f) prohlášení o tom, že nebyly poskytnuty zakázané neauditorské služby uvedené v článku 5 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU a že auditor byl při provádění auditu nezávislý na auditním klientovi,

g) informace o jakýchkoli službách kromě povinného auditu, které byly auditorem poskytnuty auditnímu klientovi a osobám, které ovládá, a které nebyly uvedeny ve zprávě vedení účetní jednotky nebo účetní závěrce.

K bodu 76 [§ 20 odst. 3]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie, a to s ohledem na vymezení pojmu „povinný audit“.

K bodu 77 [§ 20 odst. 4]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 78 [§ 20a odst. 1]

S ohledem na nařízení č. 537/2014/EU se rozšiřují požadavky na obsahovou část spisu auditora. Auditor založí do spisu dokumentaci pořízenou v rámci přípravy na povinný audit a posouzení rizika ohrožení nezávislosti (§ 14b a článek 6 nařízení č. 537/2014/EU), záznamy pořízené v průběhu přezkumu řízení kvality zakázky a o jeho výsledcích (článku 8 nařízení č. 537/2014/EU), zprávu auditora (§ 20 a článku 10 nařízení č. 537/2014/EU), dodatečnou zprávu určenou výboru pro audit (§ 45 a článku 11 nařízení č. 537/2014/EU) a informace týkající se subjektu veřejného zájmu, o nichž se dozví při výkonu povinného auditu a jež mohou vyústit v některou z událostí uvedených v článku 12 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 79 [§ 20a odst. 3]

Odstavec 3 stanoví lhůtu pro uzavření spisu auditora, a to v souladu s článkem 1 bod 19 novely směrnice o povinném auditu. Lhůta pro uzavření spisu rovněž respektuje obecně používanou praxi. Lhůtu pro uzavření spisu auditora stanoví obecně i Mezinárodní standard pro řízení kvality ISQC1 – Řízení kvality u společností provádějících audity a prověrky účetních závěrek, ostatní ověřovací zakázky a související služby (např. odstavec A54) nebo odstavec A21 Mezinárodního auditorského standardu ISA 230 - Dokumentace auditu.

K bodu 80 [§ 20a odst. 4 písm. e)]

Legislativně technická úprava. Odkaz na § 37 odst. 2 se nahrazuje obecným odkazem na ustanovení tohoto zákona a nařízení č. 537/2014/EU upravující působnost Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 81 [§ 20a odst. 4 písm. f) a g)]

Rozšiřuje se okruh osob oprávněných nahlížet do spisu auditora. Nově se právo nahlížet do spisu auditora přiznává členům disciplinárního výboru a kontrolního výboru Rady pro veřejný dohled nad auditem pro účely jimi plněných povinností vyplývajících z působnosti disciplinárního výboru a kontrolního výboru.

K bodu 82 [§ 20b písm. b)]

Legislativně technická úprava, kterou dochází ke zpřesnění textu ustanovení.

K bodu 83 [§ 20c]

Novelizační bod zavádí pravidlo pro společné provedení povinného auditu více auditory týkající se vyhotovení zprávy auditora.

K bodu 84 [§ 21 odst. 1 písm. d)]

Legislativně technická úprava. Odkaz na „veřejný dohled“ se nahrazuje obecným odkazem na ustanovení tohoto zákona a nařízení č. 537/2014/EU upravující působnost Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 85 [§ 21 odst. 3 písm. c)]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 86 [§ 21 odst. 4]

Novelizační bod je transpozicí článku 12 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 87 [§ 21 odst. 4]

Novelizační bod je transpozicí článku 12 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU. Pro účely tohoto článku se „úzkým propojením“ rozumí úzké propojení ve smyslu článku 4 odst. 1 bodu 38 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012. Úzkým propojením se rozumí stav, kdy jsou dvě nebo více fyzických či právnických osob spojeny jedním z těchto způsobů:

a) účastí ve formě vlastnictví, přímého nebo kontrolou, nejméně 20 % hlasovacích práv nebo kapitálu některého podniku,

b) kontrolou,

c) trvalou vazbou obou nebo všech osob k jedné a téže třetí osobě vztahem kontroly. Kontrolou se rozumí vztah mezi mateřským a dceřiným podnikem ve smyslu článku 1 směrnice 83/349/EHS, nebo podle příslušných účetních standardů, kterým instituce podléhá podle nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1606/2002 ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů, nebo podobný vztah mezi jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobou a podnikem.

K bodu 88 [§ 21 odst. 7]

Ustanovení odstavce 7 se nově přesunuje do § 14g návrhu novely zákona.

K bodu 89 [§ 23 odst. 2]

Doplněním ustanovení se zajišťuje soulad vnitrostátní úpravy omezení podnikání auditorů s omezením poskytování některých neauditorských služeb stanovených nařízením č. 537/2014/EU (články 4 a 5). § 23 zákona o auditorech stanoví obecně omezení podnikání auditora, zároveň vymezuje případy, které nejsou obecně překážkou provádění auditorské činnosti. Nařízením č. 537/2014/EU jsou současně některé činnosti uvedené v § 23 zákona o auditorech v individuálních případech zakázány, přitom na základě zmocnění členského státu jsou opět vnitrostátním právem povoleny. Příkladem může být daňové poradenství, auditor obecně může tuto službu poskytovat. Pokud však provádí povinný audit subjektu veřejného zájmu, není prostřednictvím přímé aplikace nařízení povoleno, aby tuto činnost subjektu veřejného zájmu, jeho mateřskému podniku ani osobám, které ovládá, poskytl. Nicméně je členskému státu dovoleno, aby za určitých striktních podmínek (srov. § 43b návrhu novely zákona) poskytování i této služby auditorům a členům sítě opět povolil.

K bodu 90 [§ 24 až 24c]

V souladu s kapitolou VI směrnice o povinném auditu je povinností každého členského státu Evropské unie zavést účinný systém zajištění kvality prováděných povinných auditů. V zájmu nezávislosti, transparentnosti a konformity přezkumů zajištění kvality prováděných v Evropské unii nesou konečnou odpovědnost za systémy zajištění kvality příslušné orgány odpovědné za veřejný dohled nad auditory.

Ustanovení § 24 návrhu novely zákona o auditorech stanoví základní principy takového systému. V odstavci 1 se stanoví účel systému zajištění kvality, a to v souladu s článkem 29 směrnice o povinném auditu a článkem 26 nařízení č. 537/2014/EU.

Podle současně platné právní úpravy je procesní úprava provádění kontrol kvality upravena pouze interním normativním aktem (tj. dozorčím řádem), z důvodu zvýšení právní jistoty zúčastněných stran se provádění kontrol sjednocuje s obecně platnou právní úpravou upravující oblast kontroly. Zavedením tohoto prvku do kontrol kvality se chce dosáhnout lepší koordinace a spolupráce v oblasti kontrol kvality, ať už ve formě předávání získaných informací či koordinování jednotlivých kontrol kvality až po souběžné provedení kontrol kvality více kontrolními orgány u téhož kontrolovaného subjektu, díky čemuž lze získat komplexnější zjištění a na jejich základě doporučit či uložit adekvátnější opatření k nápravě, a také prostřednictvím ročních zpráv o výsledcích kontrol za účelem zvýšení transparentnosti a informování veřejnosti. Hmotně právní úprava, tj. především konkrétní vymezení kontrolních orgánů, popř. kontrolujících, kontrolovaných osob a předmětu kontroly, se navrhuje zachovat s ohledem na obsahovou stránku kontrolního řádu, v tomto zákoně.

V odstavci 2 se stanoví rozsah systému zajištění kvality. Cílem kontroly kvality je prevence a řešení případných nedostatků ve způsobu provádění auditorské činnosti a vnitřním systému řízení kvality. Na základě článků 24 a 26 nařízení č. 537/2014/EU je organizace, řízení a provádění kontrol kvality u auditorů provádějících povinné audity subjektů veřejného zájmu, v působnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem resp. kontrolního výboru. K organizaci, řízení a provádění kontrol kvality u auditorů, kteří provádějí auditorskou činnost s výjimkou povinného auditu subjektů veřejného zájmu, je příslušná Komora auditorů České republiky resp. dozorčí komise. Nastavený model tak plně respektuje evropskou právní úpravu, která neumožňuje orgánu příslušnému k plnění úkolů stanovených nařízením č. 537/2014/EU přenést jakékoliv úkoly související s kontrolou kvality u auditorů provádějících povinné audity subjektů veřejného zájmu na jiný orgán. Odpovědnost za provádění kontrol kvality nese Komora auditorů České republiky nebo Rada pro veřejný dohled nad auditem, a to v závislosti na tom, v čí kompetenci kontrola kvality u auditora je.

Odstavec 3 zavádí v souladu s článkem 29 směrnice o povinném auditu obecné pravidlo, že systém zajištění kvality zahrnuje provádění kontrol kvality u všech auditorů, pokud není stanoveno jinak (tj. uplatní-li se pravidlo výkonu kontrol kvality domovským členským státem v případě „registrovaných“ auditorských osob).

Odstavec 4 upravuje základní požadavky na systém zajištění kvality. Ten musí být nezávislý na kontrolovaných auditorech, tzn. statutární auditor, u něhož je prováděna kontrola kvality, musí být vyloučen z rozhodovacích procesů o takové kontrole, popř. rozhodování o kárném opatření v souvislosti se zjištěními učiněnými na základě kontroly kvality. Tento požadavek je zabezpečen zejména prostřednictvím zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Systém zajištění kvality podléhá veřejnému dohledu prováděnému Radou pro veřejný dohled nad auditem podle hlavy VI zákona o auditorech. Periodicita kontroly kvality by měla být stanovena na základě provedené analýzy rizik, avšak při zachování minimální lhůty, ve které musí být kontrola kvality u auditora provedena. Analýza rizik není zákonem blíže specifikována z důvodu umožnění dostatečné míry flexibility příslušným orgánům pro účinné nastavení a fungování celého systému. K vypracování analýzy rizik je příslušný orgán odpovědný za sestavení své části plánu kontrol. Při provádění analýzy rizik, ze které by následně měl vycházet plán kontrol, by měl být uplatňován „rizikově orientovaný přístup“. Analýza rizik by měla vycházet zejména z nálezů z již provedených kontrol kvality, zohledňovat podmínky a vývoj auditorského trhu, brát v úvahu portfolio subjektů, u kterých auditor provádí auditorskou činnost a jeho rizikovost, složitost a komplexnost činností těchto subjektů atd. Cílem není nastavit standardizovaný systém kontrol kvality, ale vybudovat systém provádění kontrol kvality odpovídající analýze rizik.

Odstavec 5 stanoví základní pravidlo pro zařazení auditora do jedné ze dvou kategorií:

a) „auditor provádějící povinný audit alespoň jednoho subjektu veřejného zájmu“ nebo

b) „auditor, který neprovádí povinný audit ani u jednoho subjektu veřejného zájmu“. Zařazení auditora do správné kategorie je nezbytným krokem k zajištění fungujícího systému zajištění kvalty, splnění požadavků stanovených nařízením č. 537/2014/EU a dosažení optimálního výkonu práv a plnění povinností osob zúčastněných na kontrole.

§ 24a návrhu novely zákona o auditorech stanoví, kdo organizuje a řídí kontroly kvality a jakým způsobem. Zároveň ukládá příslušným orgánům stanovit podmínky organizačního a personálního zabezpečení systému zajištění kvality ve smyslu práv a povinností ukládaných tímto zákonem prostřednictvím svých vnitřních předpisů. V případě Komory auditorů České republiky, je orgánem odpovědným za organizaci a řízení kontrol kvality dozorčí komise, v případě Rady pro veřejný dohled nad auditem je to kontrolní výbor. V obou případech se k zamezení střetu zájmů použijí příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (zejm. § 2 odst. 4 a § 14) a zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (zejm. § 10, § 13, § 14 a § 28). Dalšími nástroji k zabezpečení střetu zájmů je zakotvení povinnosti pro Komoru auditorů České republiky přijmout dozorčí řád, který je vnitřním předpisem Komory auditorů České republiky, ve kterém musí mimo jiné zohlednit i doporučení Rady pro veřejný dohled nad auditem, a to včetně případných ochranných a zabezpečovacích prvků k zamezení střetu zájmů.

V § 24b je Radě pro veřejný dohled nad auditem uložena povinnost vypracování plánu kontrol kvality, z něhož bude provádění kontrol vycházet, a to v souladu s článkem 32 odst. 4 a 4a směrnice o povinném auditu. V něm je požadováno, aby členský stát Evropské unie určil orgán, který nese konečnou odpovědnost za dohled nad prováděním kontrol kvality a v případě auditorů, kteří provádějí povinný audit subjektů veřejného zájmu, aby takové kontroly sám prováděl. Plán kontrol by měl přinejmenším pokrývat pololetí. Vedle kontrol kvality prováděných podle plánu může být u auditorů provedena i mimořádná kontrola kvality, a to v období, na které je již plán kontrol kvality schválen, ale okolnosti vyžadují provedení kontroly kvality mimo tento plán. Mimořádná kontrola kvality může být provedena na základě stížnosti, oznámení, přijatého podnětu Komorou auditorů České republiky nebo Radou pro veřejný dohled nad auditem nebo na základě vlastního zjištění. O mimořádné kontrole kvality je Komora auditorů české republiky povinna informovat Radu pro veřejný dohled nad auditem, přičemž je povinna uvést důvody nebo rizika, pro které má být taková kontrola provedena.

Ustanovení § 24c návrhu novely zákona o auditorech v souladu s článkem 29 směrnice o povinném auditu a článku 26 nařízení č. 537/2014/EU stanoví základní požadavky na odbornou a jinou způsobilost osob provádějících kontroly kvality. Z hlediska formální kvalifikace je vyžadováno nejméně ukončené vysokoškolské vzdělání nebo rovnocenné vzdělání, např. získané v jiném členském státě. Podmínkou je dále nejméně tříletá praxe v oblasti účetnictví nebo ověřování účetních závěrek a specifické proškolení zaměřené na výkon kontroly kvality.

K bodu 91 [§ 24d až 24k]

Ustanovení § 24d návrhu novely zákona o auditorech upravuje základní zásady a některá procesní pravidla provádění kontrol kvality. Pro zajištění nezávislosti kontroly kvality jsou v odstavci 1 stanoveny požadavky na kontrolora kvality, které musí být dodrženy, aby jím mohla být kontrola kvality u auditora provedena.

Odstavec 2 stanoví okamžik zahájení kontroly kvality a zároveň toho, kdo je povinen tento úkon vykonat. Od tohoto okamžiku nelze vydat rozhodnutí o zániku auditorského oprávnění na vlastní žádost a řízení o zániku auditorského oprávnění se v souladu s § 7b přerušuje až do okamžiku ukončení kontroly kvality podle § 24h návrhu novely zákona o auditorech. Oproti variantnímu pojetí v kontrolním řádu se v tomto zákoně stanoví explicitně okamžik zahájení kontroly kvality, a to dnem doručení oznámení termínu kontroly kvality. Tento okamžik má podstatný vliv na realizaci práv a povinností osob, jež se kontroly účastní. V případě, že kontrolovaná osoba následně po doručení oznámení, avšak ještě před samotným zahájením kontroly, neposkytuje součinnost a neumožňuje předložení pověření ke kontrole, naskýtá se otázka, zda ji lze již sankcionovat pořádkovou pokutou či nikoli, když kontrolní řád výslovně ukládání pořádkové pokuty i před zahájením kontroly neřeší.

Odstavec 3 stanoví procesní otázky provádění kontroly kvality u auditorských společností nebo auditorů, kteří vykonávají auditorskou činnost prostřednictvím zaměstnanců nebo společníků, kteří jsou statutárními auditory. Odstavec 3 proto stanoví povinnost příslušným orgánům provést kontrolu kvality i u těch auditorů, kteří pro auditorskou společnost nebo statutárního auditora vykonávajícího auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet provádějí auditorskou činnost. Působnost kontrolních orgánů provést příslušné kontroly je zachována, přičemž se použije § 25 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů upravující spolupráci kontrolních orgánů.

Pro zajištění plnění účelu kontroly kvality je nezbytné, aby rozsah provádění jednotlivých kontrol kvality byl přiměřeně uzpůsoben s ohledem na charakter, rozsah a složitosti činností kontrolovaného auditora. Zcela jistě bude rozsah kontroly kvality ovlivněn i velikostí, významem a postavením auditora v rámci auditorského trhu, protože s těmito kritérii souvisí nebo se od nich může odvíjet např. intenzita poskytování auditorských i jiných služeb, velikost či významnost příjemců služeb atp. Základní rozsah prováděné kontroly kvality je stanoven se zřetelem na ustanovení článku 29 směrnice o povinném auditu a článku 26 nařízení č. 537/2014/EU. Kontrola kvality by se měla především zaměřit na vnitřní systém řízení kvality auditora a jeho prvky. Při kontrole kvality by mělo být důkladně posouzeno, zda vnitřní systém řízení kvality je dostatečně účinný z hlediska prevence vzniku nesprávností či nedostatků v činnosti auditora, jejich včasná identifikace, eliminace či náprava.

Výstupem z provedené kontroly kvality je protokol o kontrole kvality, jehož obsah a náležitosti stanoví § 12 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, jež je rozšířen tak, aby byly naplněny požadavky komunitárního práva, zejména pokud jde o výslovnou povinnost projednat s kontrolovaným auditorem zjištění, ještě než je protokol o kontrole kvality vyhotoven a doručen auditorovi v souladu se zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů. Povinnost projednat s auditorem případná opatření k nápravě, jakožto preventivních opatření, vyplývá z článku 29 směrnice o povinném auditu a článku 26 nařízení č. 537/2014/EU. Sdílení výsledků kontrol mezi Radou pro veřejný dohled nad auditem a Komorou auditorů České republiky je zajištěno úpravou v odstavci 3. Opatření k nápravě, jakožto preventivní opatření, spočívají v uvedení kontrolované činnosti do souladu se zákonem, novela zákona tedy nepředpokládá právo příslušnému orgánu ukládat žádné nové povinnosti, jako např. odstranit důsledky protiprávního stavu, který kontrolovaná osoba způsobila. Ne vždy lze tedy navrhovat opatření k nápravě, např. v případě provedení povinného auditu, kdy auditor poruší vážným způsobem auditorské standardy či neprovede některé úkony vyplývající ze zákona, pak tento stav nebude již možné zhojit vydáním opatření, které by povinovalo auditora odstranit důsledky protiprávního stavu, naopak v případě zjištění nedostatků ve vnitřním systému řízení kvality, jehož kontrola má být hlavním prvkem kontroly kvality, je zcela namístě ukládat (ve své podstatě preventivní) opatření s cílem uvedení takových věcí do souladu se zákonem, a tím zamezit budoucím nepatřičným stavům.

§ 24g návrhu novely zákona o auditorech stanoví dobu pro úschovu spisu o kontrole kvality. Toto ustanovení navazuje na § 22 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, který vychází z povinnosti vedení spisu, která je zakotvena v § 63 a násl. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, resp. v § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, s jehož subsidiární aplikací kontrolní řád v tomto případě počítá. Spis by měl přinejmenším obsahovat podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí a další písemnosti, které se vztahují k dané věci.

V § 24i návrhu novely zákona o auditorech se upravují požadavky na společné kontroly kvality. Prováděcí rozhodnutí Komise č. 280/2013, o přiměřenosti příslušných orgánů Spojených států amerických podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES v článku 2 odst. 6 umožňuje České republice, jakož i ostatním členským státům Evropské unie provádět tzv. společné kontroly kvality s Radou Spojených států amerických pro dohled nad auditorskými společnostmi (Public Accounting Oversight Board of the United States of America - PCAOB) nebo Komisí Spojených států amerických pro cenné papíry a burzu (Securities and Exchange Commission of the United States of America - SEC), a to pouze existují-li příslušná ujednání mezi Radou pro veřejný dohled nad auditem a příslušnými orgány Spojených států amerických, a je-li to pro dosažení plnění povinností příslušnými orgány nezbytné. V souladu s článkem 2 Prováděcího rozhodnutí Komise č. 280/2013, o přiměřenosti příslušných orgánů Spojených států amerických podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES se stanoví základní požadavky na pracovní ujednání případně uzavřená mezi Radou pro veřejný dohled nad auditem a příslušnými orgány Spojených států amerických.

K bodu 92 [§ 25 odst. 1]

Na základě článku 24 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU nelze vyšetřování podle článku 23 nařízení č. 537/2014/EU a článku 32 směrnice o povinném auditu prováděného na základě zjištění ze systému zajištění kvality nebo v důsledku postoupení jiným orgánem a ani ukládání sankcí a opatření, uvedených v kapitole VII směrnice o povinném auditu v souvislosti s kontrolami kvality nebo vyšetřováním povinných auditů subjektů veřejného zájmu, delegovat na profesní orgán. Z tohoto důvodu bylo z kárných provinění nutné vyloučit taková porušení zákona a nařízení č. 537/2014/EU související s prováděním povinných auditů subjektů veřejného zájmu, která smí dle příslušných ustanovení nařízení č. 537/2014/EU vyšetřovat a sankcionovat Rada pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 93 [§ 25 odst. 1 písm. e)]

Článek 1 bod 25 novely směrnice o povinném auditu ukládá členským státům Evropské unie povinnost uplatňovat nejméně sankce stanovené novým článkem 30a směrnice o povinném auditu. Z tohoto důvodu bylo nutné rozšířit stávající sankční systém o sankci vyloučení z výkonu funkce člena řídicího orgánu auditorské společnosti spočívající v zákazu vykonávat funkce člena řídicího orgánu auditorské společnosti na dobu nejdéle 3 roky.

K bodu 94 [§ 25 odst. 3]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v § 21. Vzhledem k rozdělení sankčních mechanismů za porušení povinností stanovených tímto zákonem mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem, se sjednocuje výše maximální peněžité sankce, která může být v rámci kárného řízení udělena. Stanovení maximální výše pokuty za porušení povinností stanovených tímto zákonem je zdůvodněna ve zvláštní části důvodové zprávy k hlavě XI.

K bodu 95 [§ 25 odst. 4]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v odstavci 3.

K bodu 96 [§ 25 odst. 4]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v § 21. Vzhledem k rozdělení sankčních mechanismů za porušení povinností stanovených tímto zákonem mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem, se sjednocuje výše maximální peněžité sankce, která může být v rámci kárného řízení udělena. Stanovení maximální výše pokuty za porušení povinností stanovených tímto zákonem je zdůvodněna ve zvláštní části důvodové zprávy k hlavě XI.

K bodu 97 [§ 25 odst. 5 a 6]

Na základě článku 24 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU nelze vyšetřování podle článku 23 nařízení č. 537/2014/EU a článku 32 směrnice o povinném auditu prováděného na základě systému zajištění kvality nebo v důsledku postoupení jiným orgánem a ukládání sankcí a opatření, uvedených v kapitole VII směrnice o povinném auditu v souvislosti s kontrolami kvality nebo vyšetřováním povinných auditů subjektů veřejného zájmu, delegovat na profesní orgán. Z tohoto důvodu bylo z kárných provinění nutné vyloučit porušení zákona a nařízení č. 537/2014/EU související s prováděním povinných auditů subjektů veřejného zájmu, která smí dle příslušných ustanovení nařízení č. 537/2014/EU vyšetřovat a sankcionovat Rada pro veřejný dohled nad auditem.

Ustanovení stávajícího odstavce 7 upravující procesní otázky kárných a jiných řízení se z důvodu systematiky přesouvají do § 26.

K bodu 98 [§ 25 odst. 5]

Novelizačním bodem se text ustanovení mění tak, aby bylo zřejmé, že závažnost protiprávního jednání se odvíjí právě od dále uvedených aspektů, jakými jsou zejména způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž bylo spácháno.

K bodu 99 [§ 25 odst. 7]

Odstavec 7 explicitně určuje formu zveřejnění uloženého opatření veřejného napomenutí.

K bodu 100 [§ 25 odst. 8]

Legislativně technická úprava. Úprava odstavce 8 souvisí se zmocněním Rady pro veřejný dohled nad auditem k ukládání sankcí podle hlavy XI zákona o auditorech.

K bodu 101 [§ 25b]

Článek 30a směrnice o povinném auditu požaduje, aby členské státy uplatnily alespoň sankce uvedené v článku 30a písm. a) až e). Nově je povinností každého členského státu nastavit pravidla pro vyloučení auditora z funkce z řídicího orgánu auditorské společnosti.

§ 25b upravuje účinky nově zaváděné sankce vyloučení z výkonu funkce člena řídicího orgánu auditorské společnosti, přitom v principu vychází z právní úpravy obsažené v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) upravující vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce (srov. § 66 a 69).

Zákon upravuje podmínky, za kterých může Komora auditorů České republiky (§ 25 odst. 1), resp. Rada pro veřejný dohled podle hlavy XI, uložit auditorovi tuto sankci. Vzhledem k tomu, že jde o konstrukci kárného opatření nebo správního deliktu, procesně se uplatní obecně platná právní úprava (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Účastníkem řízení je vždy dotčený auditor a též případný navrhovatel (§ 26 odst. 1 zákona o auditorech). Účastníkem řízení je i dotčená auditorská společnost a též případně veškeré ostatní auditorské společnosti, v nichž by byl dotčený auditor členem řídicího orgánu nebo zástupcem auditorské společnosti (§ 27 odst. 2 správního řádu). Vyloučení nabývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí o vyloučení a trvá po dobu uvedenou v rozhodnutí o vyloučení, která může být až 3 roky. Doba, po kterou nesmí auditor zastávat funkce člena řídicího orgánu je na úvaze správního orgánu. Rozhodnutí o vyloučení způsobuje ze zákona zánik funkce člena řídicího orgánu pouze v auditorských společnostech vymezených českým právním řádem jako auditorské společnosti (srov. § 5 a 10b odst. 4 zákona o auditorech).

Výmaz vyloučeného člena provede rejstříkový soud, tedy soud, u něhož je zapsaná auditorská společnost v obchodním rejstříku, u níž je vyloučený člen též členem řídicího orgánu. Zároveň se v rejstříku auditorů uveřejní uložená sankce způsobem uvedeným v § 27a resp. § 49f zákona o auditorech. Výmaz v obchodním rejstříku je deklaratorní a Komora auditorů České republiky resp. Rada pro veřejný dohled nad auditem, tedy příslušný orgán, který o vyloučení v řízení rozhodl, o zániku funkce informuje všechny takové relevantní rejstříkové soudy. Výmaz proběhne formou dosažení shody zápisu a skutečného stavu (§ 78 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů). Účastníkem je pouze dotčená auditorská společnost a rejstříkový soud rozhodne, aniž by vydával rozhodnutí o povolení zápisu (§ 81 a 84 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů).

V případě, že se rozhodnutí o vyloučení týká pouze zástupce auditorské společnosti, který je statutárním auditorem, a která je členem řídicího orgánu, nepřestává být tato auditorská společnost členem řídicího orgánu, musí si však zvolit nového zástupce, který splňuje předpoklady výkonu funkce (VS Olomouc, 8 Cmo 439/2004). Vyloučená fyzická osoba – statutární auditor, která právnickou osobu v řídicím orgánu zastupuje, přestává být zástupcem této auditorské společnosti (§ 155 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 46 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)). Auditorská společnost - člen orgánu - následně musí zmocnit jinou fyzickou osobu, jinak ji zastupuje člen jejího statutárního orgánu (§ 154 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pokud je vyloučen člen řídicího orgánu auditorské společnosti, která je členem řídicího orgánu jiné auditorské společnosti, nemůže tato auditorská společnost vykonávat svou funkci až do doby, dokud si nezvolí způsobilého zástupce. Pokud je naopak vyloučená auditorská společnost, která je členem řídicího orgánu, tato přestává být členem řídicího orgánu bez ohledu na to, že její zástupce sám není vyloučen.

Uložené opatření vyloučení je přezkoumatelné v prvním stupni Radou pro veřejný dohled nad auditem, resp. prezidiem Rady pro veřejný dohled nad auditem a v druhém stupni podléhá přezkumu ve správním soudnictví.

Ručení se týká veškerých povinností dotčené auditorské společnosti, které vzniknou po dobu porušování zákazu, tj. v době od právní moci rozhodnutí o vyloučení do uplynutí doby zákazu, a to bez ohledu na to, zda za auditorskou společnost v dané věci vyloučená osoba jednala, či nikoliv prostřednictvím řídicího orgánu. Týká se jak peněžitých, tak nepeněžitých dluhů a řídí se ustanoveními § 2018 až § 2028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Předpokladem vzniku ručení je pouze faktický výkon činnosti (odpovídající činnosti) člena řídicího orgánu vyloučeným členem, který může spočívat v jednání za dotčenou osobu (např. po dobu, kdy ještě nebude proveden jeho výmaz z obchodního rejstříku), v účasti na rozhodování řídicího orgánu apod. Formulace „ač se jím nestal nebo jím být přestal“ stejně jako je tomu v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) pouze vyjasňuje, že ustanovení skutečně míří na výkon činnosti, která odpovídá náplni funkce člena řídicího orgánu a to i přes to, že vyloučený člen již ve skutečnosti není členem řídicího orgánu, a to jak v auditorských společnostech, kde ke dni právní moci rozhodnutí o vyloučení členem nebyl (a tedy se jím svým zvolením nestal), tak v auditorských společnostech, v nichž k tomuto datu jako člen řídicího orgánu působil (a tedy jím být přestal).

V případě faktického výkonu činnosti, kdy vyloučený člen nebude činnost vykonávat i formálně (tj. nebude účasten formálních jednání řídicího orgánu, ale pouze neformálně zasahovat, nebude jednat jako člen řídicího orgánu, ale např. na plnou moc), bude možnost uplatnění ručení záviset na prozkoumání skutečného podílu vyloučeného člena na řízení dotčené osoby.

Pokud dojde k situaci, kdy např. člen řídicího orgánu spáchá trestný čin uvedený § 4 odst. 2 zákona o auditorech, tato osoba přestane naplňovat požadavky bezúhonnosti a uplatní se § 7 odst. 3 písm. d). Dotčená auditorská společnost je povinna zabezpečit naplnění požadavků tohoto zákona na bezúhonnost členů řídicího orgánu, přičemž je jí ponechána lhůta 6 měsíců na zajištění nápravy.

Aby bylo uložení sankce vyloučení z výkonu funkce člena řídicího orgánu auditorské společnosti účinné, správní orgán by měl při ukládání tohoto opatření důkladně zvážit vztah kárně obviněného auditora k řídicímu orgánu auditorské společnosti. Uložení sankce vyloučení z výkonu funkce statutárnímu auditorovi, který je v základním pracovně právním vztahu k auditorské společnosti a není členem jejího řídicího orgánu, by zřejmě postrádalo jakékoliv smysl. Uložení tohoto druhu sankce bude relevantní např. v případě porušení povinnosti uvedené v § 21 odst. 7 zákona o auditorech, případně § 14d odst. 1 písm. d).

K bodu 102 [§ 26 odst. 1]

Novelizační bod přenáší možnost podat návrh na zahájení kárného řízení z jednotlivých členů prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem na kontrolní výbor Rady pro veřejný dohled nad auditem. Tato změna vyplývá z působnosti, kterou novela zákona o auditorech přiznává kontrolního výboru Rady pro veřejný dohled. Zejména pokud jde o jeho působnost v systému zajištění kvality, je na místě zabezpečit, aby oba orgány příslušné k organizaci a řízení kontrol kvality, jak na straně Komory auditorů české republiky, tak Rady pro veřejný dohled nad auditem, disponovaly shodným právem k zahájení kárného řízení na návrh.

K bodu 103 [§ 26 odst. 2 až 4]

Novelizačním bodem se upravuje zákonné vymezení lhůt pro zahájení kárného řízení, původně stanovené v § 25 odst. 7. Řízení vedená ex officio se zahajují podle § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dnem doručení oznámení o zahájení kárného řízení auditorovi. V případě řízení zahajovaných na základě návrhu se však uplatňuje odlišný právní režim. Podle § 44 správního řádu je řízení o návrhu zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Řízení se proto nezahajuje až vyrozuměním auditora o podaném návrhu, ale již doručením návrhu kárné komisi Komory auditorů České republiky. Navrhovatel současně musí postupovat tak, aby nedocházelo k přílišnému prodlení mezi zjištěním důvodů k zahájení řízení a podáním návrhu. Článek 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví: „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“. Rovněž na základě Doporučení (91)1 Výboru ministrů Rady Evropy, týkajícího se správních sankcí, které zakotvuje 8 zásad ukládání administrativních, resp. správních, sankcí a jejich odůvodnění, vyplývá, že správní postih musí být uskutečněn v přiměřené lhůtě. Běh „promlčecí“ lhůty pro projednání kárného provinění nebo porušení povinnosti je konstruován shodným způsobem jako je tomu v návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (ST 555/0). V prvé řadě dochází k upuštění od současné právní úpravy, která vymezovala subjektivní lhůtu pro zahájení kárného řízení (1 rok) ve vazbě na okamžik zjištění skutečností pro zahájení řízení a objektivní lhůtu (6 let) odvíjející se od okamžiku spáchání kárného provinění nebo porušení povinnosti, resp. okamžiku kdy došlo k ukončení jeho páchání. Nicméně stávající právní úprava žádným způsobem neupravovala lhůtu pro samotné projednání takového skutku v kárném řízení, což se dalo považovat jako nesplňující požadavky na vedení řádného proces (fair trial). Novela zákona z výše uvedených důvodů přistupuje ke komplexní jak hmotně právní tak procesně právní úpravě ve vztahu k běhu lhůt u kárných řízení. Stejně jako je tomu v návrhu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (ST 555/0) návrh novely zákona o auditorech vymezuje maximální prekluzivní lhůtu k projednání kárného provinění nebo porušení povinností auditorem (v tomto případě 6 let). Lhůta 6 let byla do právního řádu České republiky zakotvena zákonem č. 334/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů. Délka lhůty byla navržena mimo jiné i v návaznosti na periodicitu provádění kontrol kvality, která se u auditorů provádějících povinný audit jiných účetních jednotek než jsou subjekty veřejného zájmu, provádí nejméně jednou za 6 let. Protože se jedná o hmotněprávní prekluzivní lhůtu pro postih za kárné provinění nebo porušení povinnosti, nelze se dovolávat předpisu upravujícího běh procesních lhůt, ani předpisu upravujícího právní vztahy zcela jiné

– k tomu srov. rozsudek 163 Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 1998, sp. zn. 6 a 69/96. Ustanovení o lhůtě určující zánik „trestnosti“ deliktu je tedy institutem hmotně právním a nikoli jen procesní překážkou takového postihu. Obecně je k výše uvedenému nezbytné ještě dodat, že dnes používaná konstrukce lhůt pro zánik odpovědnosti za správní delikt způsobuje v aplikační praxi obtíže, a to zejména při určování počátku běhu subjektivní lhůty pro zahájení řízení o správním deliktu, což do jisté míry potvrzuje též poměrně rozsáhlá judikatura na různých úsecích státní správy (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 1995, sp. zn. 7 a 147/94, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2000, sp. zn. 6 a 95/99, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2000, sp. zn. 6 a 116/99, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 5 a 1/2001). V případě zákona o auditorech je obtížné stanovit počátek běhu subjektivní lhůty zesílen skutečností, že tato lhůta byla stanovena pro různé typy zahájení samotného řízení (zahájení řízení na návrh x zahájení řízení z moci úřední.). V praxi se objevovaly výkladové obtíže, jak postupovat v případech, kdy navrhovatel promešká subjektivní lhůtu k podání návrhu, opožděné podání návrhu by totiž mělo vést k zastavení řízení, jelikož nemělo být možné dále projednávat věc právě pro prekluzi lhůty pro podání návrhu navrhovatelem. Zahájení nového kárného řízení z moci úřední kárnou komisí Komory auditorů České republiky z důvodu opožděného podání návrhu navrhovatelem jako podnět by bylo zřejmým obcházením zákona, a to ani při případném použití argumentů opírajících se o princip oficiality a legality. Pokud tedy navrhovatel promeškal lhůtu k zahájení kárného řízení, kárná komise Komory auditorů České republiky by neměla být oprávněna z totožných důvodů zahájit kárné řízení. V návrhu, jak již bylo řečeno, byla zvolena konstrukce zániku odpovědnosti uplynutím promlčecí doby, a to až na drobné výjimky shodně jako je tomu v trestním zákoníku (§ 34). Stavení promlčecí doby znamená, že po dobu, po kterou trvá určitá překážka uvedená v zákoně, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje. Typicky se jedná o vedení trestního řízení pro totožný skutek, popřípadě o vedení soudního řízení správního (§ 41 soudního řádu správního), a dále o dobu, po kterou bylo řízení o přestupku ze zákonem stanoveného důvodu přerušeno – zejména jde o okolnost, která brání správnímu orgánu vést řízení.

K bodu 104 [§ 26 odst. 5]

Povinnost, aby navrhovatel v návrhu uváděl návrh na uložení konkrétního opatření, je ryze formální, neboť kárná komise Komory auditorů České republiky oprávněně není tímto návrhem vázána a komplikuje podání návrhu navrhovatelem. Dále působí výkladové potíže, protože není zcela jasné, co je návrhem konkrétního opatření myšleno, zda druh opatření (např. pokuta, zákaz činnosti) nebo i výše pokuty, délka zákazu. Z výše uvedených důvodů se předmětná část z ustanovení odstavce 5 vypouští.

K bodu 105 [nadpis pod označením § 27]

Nadpis se upravuje z důvodu vhodnějšího vyjádření, že uvedenou úpravou by mělo dojít k zahlazení skutečnosti, že auditor byl v minulosti postižen za porušení povinnosti, nikoliv k zahlazení pouhého opatření, které mu bylo uloženo.

K bodu 106 [§ 27 odst. 1]

Jedná se o změnu vyvolanou doplněním článku 30c upravujícího zveřejňování sankcí a opatření do směrnice o povinném auditu. Nově se vyžaduje, aby veškerá opatření uložená na základě směrnice o povinném auditu a nařízení č. 537/2014/EU byla v rejstříku auditorů veřejně dostupná po dobu nejméně 7 let. Lhůta pro zahlazení kárného postihu se pro všechny druhy kárných opatření stanoví na 7 let.

K bodu 107 [§ 27a]

Ustanovení § 27a transponuje článek 30c směrnice o povinném auditu, jenž ukládá příslušnému orgánu (Rada pro veřejný dohled nad auditem, resp. Komora auditorů České republiky) povinnost uveřejnit pravomocné rozhodnutí o kárném provinění na svých internetových stránkách. Ustanovení zároveň stanoví, ve kterých případech Komora auditorů České republiky rozhodnutí uveřejní bez uvedení identifikačních údajů o osobě, které bylo kárné opatření uloženo, a to včetně např. údajů o účetní jednotce, ke které by se kárné provinění vztahovalo. S přihlédnutím k tomu, že jsou poměrně snadno dohledatelné údaje o auditorech a účetních jednotkách, u kterých provádějí povinný audit nebo ostatní auditorské činnosti, je nezbytné eliminovat i toto riziko, aby bylo skutečně zabezpečeno, že příslušného auditora nelze z uveřejněných údajů identifikovat.

Obecně se nezveřejní opatření v případě, kdy by uveřejnění bylo vůči dotčené fyzické osobě s ohledem na předchozí posouzení zjevně nepřiměřené, ohrozilo stabilitu finančního trhu, ohrozilo probíhající trestní řízení nebo způsobilo dotčené osobě nepřiměřenou škodu. Směrnice o povinném auditu blíže nestanoví kritéria, která se použijí při určení, zda je uveřejnění osobních údajů nepřiměřené. Půjde o správní uvážení Komory auditorů České republiky, zda bude v konkrétním případě uveřejnění osobních údajů nepřiměřené k zásahu do jejich ochrany. Nechá se předpokládat, že Komora auditorů České republiky bude při posuzování, zda je uveřejnění osobních údajů nepřiměřené, posuzovat všechny individuální okolnosti daného případu, např. míru závažnosti porušení povinnosti, zda se jedná o opakované porušení povinnosti nebo dosud nebylo opatření uloženo, okolnosti a následky porušení povinnosti atd. Vzhledem k tomu, že uveřejnění osobních údajů osoby, která se kárně provinila, je významným zásahem do ochrany osobních údajů a má difamační účinek, dá se předpokládat, že Komora auditorů České republiky bude zveřejňovat rozhodnutí o kárném provinění po důkladném posouzení. Pokud jde o posouzení ohrožení stability finančních trhů, navrhuje se, aby Komora auditorů České republiky byla oprávněna vyžádat si stanovisko České národní banky, má-li pochybnosti, že by zveřejněním uloženého opatření mohlo dojít k takovému ohrožení a dospěje-li posouzením všech okolností projednávaného případu k názoru, že ohrožení stability finančních trhů je jako kritérium pro nezveřejnění relevantní. Přílohou žádosti Komory auditorů České republiky, resp. Rady pro veřejný dohled nad auditem podle § 49f zákona o auditorech o stanovisko České národní banky je vydané rozhodnutí, což zajistí, že Česká národní banka bude mít dostatek informací před vydáním stanoviska. Nicméně odpovědnost za nezveřejnění je ponechána na Komoře auditorů České republiky, resp. Radě pro veřejný dohled nad auditem podle § 49f zákona o auditorech, neboť ze příslušných ustanovení směrnice o povinném auditu jednoznačně vyplývá, že odpovědnost za nezveřejnění jako takovému náleží do působnosti příslušnému orgánu. V praxi lze předpokládat, že doporučení České národní banky bude zohledněno ze strany Komory auditorů České republiky, resp. Rady pro veřejný dohled nad auditem podle § 49f zákona o auditorech.

Rozhodnutí musí být uveřejněno nejméně po dobu 7 let, přičemž osobní údaje se uveřejňují pouze po dobu nezbytně nutnou, která je přiměřená účelu jejich uveřejnění, v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 108 [§ 28 odst. 1 a 2]

Odstavec 1 stanoví základní předpoklady pro to, aby se fyzická osoba mohla stát asistentem auditora, a to v souladu s článkem 6 odst. 1 směrnice o povinném auditu. Asistentem auditora se fyzická osoba sice stane po zápisu do rejstříku auditorů vedeného Komorou auditorů České republiky podle § 12c, nicméně rozhodným údajem při určení délky praxe pro účely vydávání auditorského oprávnění se stává délka skutečně uznatelné a absolvované praxe, nikoliv doba, po kterou byla tato osoba zapsána v rejstříku. Úprava vyžadující absolvování praxe obsažená ve směrnici o povinném auditu totiž prakticky zamezuje členským státům Evropské unie ukládání jakýchkoliv dalších administrativních požadavků na osoby (žadatele) o auditorské oprávnění, než je samotné absolvování praxe. Jakékoliv další omezení by totiž byla v rozporu s komunitárním právem. Navrhovanou úpravou se proto eliminují potenciální výkladové nesrovnalosti pro uznávání délky a absolvování odborné praxe pro účely § 4 zákona o auditorech.

K bodu 109 [§ 28 odst. 3 a 4]

Nově se informační povinnost přesouvá z osoby asistenta auditora na samotného auditora. Důvodem této úpravy je praktická nemožnost vymáhání plnění jakýchkoliv požadavků ukládaných Komorou auditorů České republiky na asistentech auditora, a to vzhledem ke skutečnosti, že asistenti auditora nejsou členy Komory auditorů České republiky.

K bodu 110 [§ 28 odst. 6 písm. d)]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v odstavcích 1 a 2.

K bodu 111 [§ 29 odst. 2]

Legislativně technická úprava. Požadavek uvedený v odstavci 2 je již uveden v § 4 zákona o auditorech, proto dochází z důvodu nadbytečnosti k jeho odstranění.

K bodu 112 [§ 29 odst. 3]

Novelizační bod upravuje zmocnění Komory auditorů České republiky k vydání vnitřního předpisu, kterým stanoví způsob řízení odborné praxe asistenta auditora a jejího vykazování. Tato úprava si klade za cíl sjednotit požadavky na řízenou praxi asistenta auditora ve vazbě na uznávání této praxe pro účely vydávání auditorského oprávnění. Tento požadavek vychází z ustanovení článku 10 směrnice o povinném auditu, který ukládá členským státům Evropské unie zajistit před vydáním oprávnění absolvování vhodné odborné praxe.

K bodu 113 [§ 31 odst. 2 písm. a)]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v § 24.

K bodu 114 [§ 31 odst. 2 písm. g)]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v § 8 až 8c.

K bodu 115 [§ 31 odst. 2 písm. i)]

Legislativně technická úprava. Úprava odstavce 2 písm. i) souvisí s rozdělením působnosti k provádění kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 116 [§ 31 odst. 2 písm. j)]

Legislativně technická úprava ve vazbě na změny provedené v § 15 a 15a.

K bodu 117 [§ 31 odst. 3 písm. b)]

Legislativně technická úprava. Úprava odstavce 3 písm. b) souvisí s rozdělením působnosti k provádění kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem. Pro účely dosažení souladu s článkem 32 odst. 4 směrnice o povinném auditu, který stanoví konečnou odpovědnost za dohled nad systémem zajištění kvality, se ukládá povinnost Komoře auditorů České republiky poskytnout spis o kontrole kvality vyhotovený kontrolory kvality provádějícími kontroly kvality v působnosti Komory auditorů České republiky.

K bodu 118 [§ 31 odst. 4]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 119 [§ 31 odst. 5]

Komora auditorů České republiky se zmocňuje k vydání vnitřních předpisů upravujících požadavky na registraci auditorů ze třetích zemí pro účely povinného auditu společnosti se sídlem ve třetí zemi, dále na postup v případě rovnocennosti a pro účely předávání auditních dokumentů do třetích zemí podle § 49. Komora auditorů České republiky je při přijetí takového opatření povinna postupovat v souladu s tímto zákonem a příslušným právním aktem vydaným Evropskou komisí. Evropská komise může v této oblasti přijímat akty v přenesené pravomoci na základě zmocnění uvedeného v článku 48a směrnice o povinném auditu.

K bodu 120 [§ 31 odst. 6]

Z článku 30e směrnice o povinném auditu vyplývá požadavek na zajištění zavedení účinných mechanismů pro oznamování případů porušení nebo domnělého porušení právních předpisů upravujících auditorskou činnost nebo nařízení č. 537/2014/EU. V souladu s požadavkem směrnice o povinném auditu a na základě tohoto ustanovení zákona Komora auditorů České republiky zavede účinný mechanismus k hlášení porušení nebo hrozícího porušení zákona nebo nařízení č. 537/2014/EU. Protože okruh oznamovatelů v případě tohoto systému není ve směrnici o povinném auditu explicitně vymezen, může být v tomto případě oznamovatelem jak zaměstnanec Komory auditorů České republiky, tak i jiná osoba. Jsou rovněž stanoveny minimální požadavky, které mechanismus musí obsahovat, zejména z hlediska ochrany poskytované oznamovateli či osobě, která je z porušení obviněna. Komora auditorů České republik při stanovení konkrétních parametrů tohoto mechanismu musí postupovat v souladu s § 13 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví povinnost správce osobních údajů (zde Komora auditorů České republiky) přijmout taková opatření, aby nedošlo ke zneužití osobních údajů.

K bodu 121 [§ 32 odst. 4 písm. e)]

Legislativně technická úprava v souvislosti se změnami provedenými v § 7c zákona o auditorech.

K bodu 122 [§ 33 odst. 2 písm. e)]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 123 [§ 34 odst. 2]

Legislativně technická úprava. Není zcela nezbytné, aby zákon určoval samosprávné organizaci podrobnosti týkající se počtu a způsobu volby náhradníků do jejího výkonného orgánu. Z tohoto důvodu se stanoví, že počet náhradníků stanoví statut Komory auditorů České republiky.

K bodu 124 [§ 35 odst. 1]

Legislativně technická úprava. Úprava odstavce 1 souvisí s rozdělením působnosti k provádění kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 125 [§ 36 odst. 3 a 4]

Na základě článku 30f směrnice o povinném auditu je Rada pro veřejný dohled nad auditem povinna každoročně poskytnout Výboru evropských orgánů dohledu nad auditem (CEAOB) souhrnné informace týkající se všech správních opatření a sankcí uložených podle tohoto zákona pro účely zveřejnění ve výroční zprávě Výboru evropských orgánů dohledu nad auditem (CEAOB).

K bodu 126 [§ 37 odst. 2 písm. b) a c)]

Novelizační bod je adaptačním opatřením článku 20 odst. 1 nařízení č. 537/2014/EU, které ukládá členským státům určit orgán, který bude odpovědný za provádění úkolů stanovených v nařízení č. 537/2014/EU a za zajištění uplatňování nařízení č. 537/2014/EU. V souladu s článkem 20 odst. 1 písm. c) nařízení č. 537/2014/EU návrh novely zákona o auditorech určuje tímto orgánem Radu pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 127 [§ 37 odst. 2 písm. d)]

Legislativně technická úprava bez věcného dopadu na právní předpis.

K bodu 128 [§ 37 odst. 3]

Legislativně technická úprava bez věcného dopadu na právní předpis. Odkaz na „veřejný dohled“ se nahrazuje obecným odkazem na ustanovení tohoto zákona a nařízení č. 537/2014/EU upravující působnost Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 129 [§ 37 odst. 4]

Legislativně technická úprava v souvislosti s novým vymezením struktury financování Rady pro veřejný dohled nad auditem v § 37a.

K bodu 130 [§ 37a]

Nově se vymezuje struktura financování Rady pro veřejný dohled nad auditem. Navrhuje se, aby Rada pro veřejný dohled nad auditem byla nadále financována z kapitoly státního rozpočtu Ministerstva financí. Nově se explicitně určuje struktura finančních zdrojů Rady pro veřejný dohled nad auditem a zároveň se specifikuje výše a účel použití dotace ze státního rozpočtu. Vzhledem k tomu, že Rada pro veřejný dohled nad auditem má být nadále financována z kapitoly státního rozpočtu Ministerstva financí, stanoví se Ministerstvo financí jako schvalující orgán rozpočtu Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 131 [§ 38 odst. 1 písm. a)]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 132 [§ 38 odst. 1 písm. b)]

Legislativně technická úprava. Úprava odstavce 1 písm. b) souvisí s rozdělením působnosti k provádění kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 133 [§ 38 odst. 1 písm. d)]

Legislativně technická úprava v souvislosti se změnami provedenými v § 47 zákona.

K bodu 134 [§ 38 odst. 2 písm. a)]

Novelizačním bodem se naplňují požadavky uvedené v článku 25 písm. c) nařízení č. 537/2014/EU upravující spolupráci Rady pro veřejný dohled nad auditem s Ministerstvem financí a jinými institucemi.

K bodu 135 [§ 38 odst. 2 písm. b)]

Novelizačním bodem se rozšiřuje oblast spolupráce mezi orgány veřejného dohledu nad auditory ostatních členských států Evropské unie a třetích zemí podle nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 136 [§ 38 odst. 2 písm. d)]

Novelizační bod transponuje požadavky článku 1 bod 6 a 10 novely směrnice o povinném auditu na spolupráci Rady pro veřejný dohled nad auditem s Komorou auditorů České republiky, Výborem evropských orgánů dohledu nad auditem a příslušnými orgány jiných členských států za účelem sjednocování požadavků na teoretickou přípravu (§ 8 odst. 7) a odbornou praxi (§ 29) a požadavků na rozdílovou zkoušku (§ 8a).

K bodu 137 [§ 38 odst. 2 písm. e)]

Pro zajištění právní jistoty uživatelů práva se explicitně stanoví, že Rada pro veřejný dohled nad auditem je nadřízeným správním orgánem ve správních řízeních.

K bodu 138 [§ 38 odst. 2 písm. f) bod 4]

Legislativně technická úprava v návaznosti na § 24a odst. 3 návrhu novely zákona o auditorech.

K bodu 139 [§ 38 odst. 2 písm. f) bod 6 a 7]

Legislativně technická úprava v návaznosti na § 24 odst. 7 a § 24b odst. 3 návrhu novely zákona o auditorech.

K bodu 140 [§ 38 odst. 2 písm. g)]

Novelizačním bodem se pro účely veřejného dohledu upravuje právo jednotlivých orgánů Rady pro veřejný dohled nad auditem účastnit se zasedání orgánů Komory auditorů České republiky. Členové Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem mají právo účastnit se bez hlasovacího práva sněmu Komory auditorů České republiky nebo zasedání jiných orgánů Komory auditorů České republiky. Pro účely optimálního výkonu pravomocí Rady pro veřejný dohled nad auditem se rovněž zakládá právo účasti na sněmu Komory auditorů České republiky, zasedání dozorčí komise Komory auditorů České republiky nebo kárné komise Komory auditorů České republiky členům disciplinárního výboru Rady pro veřejný dohled nad auditem, kontrolního výboru Rady pro veřejný dohled nad auditem a zaměstnancům Rady pro veřejný dohled nad auditem. Účast těchto osob je podmíněna předchozím projednáním s prezidentem Komory auditorů České republiky. Obdobně jako je tomu v případě členů Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem, jejich právo účasti se stanoví bez hlasovacího práva.

K bodu 141 [§ 38 odst. 2 písm. i)]

Legislativně technická úprava. Úprava souvisí s rozdělením působnosti k provádění kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem. Rozšiřují se kompetence Rady pro veřejný dohled nad auditem v oblasti vydávání doporučení tak, aby byly naplněny požadavky článku 6 a 10 směrnice o povinném auditu.

K bodu 142 [§ 38 odst. 2 písm. k)]

Legislativně technická úprava. Úprava souvisí s rozdělením působnosti k provádění kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem. Dále se doplňují požadavky na osobu pověřenou Radou pro veřejný dohled nad auditem, kdy osoba pověřená Radou pro veřejný dohled nad auditem musí naplňovat požadavky stanovené na kontrolory kvality a nesmí být s kontrolovaným auditorem ve střetu zájmů. Tyto požadavky se zakotvují v zákoně o auditorech na základě článku 1 bod 26 písm. c) a e) novely směrnice o povinném auditu.

K bodu 143 [§ 38 odst. 2 písm. l) a m)]

Právní úprava práva Rady pro veřejný dohled nad auditem provádět vlastní šetření se přesunuje do samostatného § 40b.

K bodu 144 [§ 38 odst. 2 písm. m) až t)]

Do rozsahu činností Rady pro veřejný dohled nad auditem se doplňují činnosti, které je Rada pro veřejný dohled nad auditem jako orgán určený podle článku 20 nařízení č. 537/2014/EU povinna vykonávat. Cílem tohoto ustanovení je explicitně vyjádřit působnost orgánů Rady pro veřejný dohled nad auditem k jednotlivým činnostem Rady pro veřejný dohled nad auditem, konkrétně, které, pokud není stanoveno zákonem jinak, vykonává Prezidium Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 145 [§ 38 odst. 4 až 8]

Do rozsahu činností Rady pro veřejný dohled nad auditem se doplňují činnosti, které je Rada pro veřejný dohled nad auditem jako orgán určený podle článku 20 nařízení č. 537/2014/EU povinna vykonávat.

K bodu 146 [§ 38a odst. 1 písm. d)]

V souladu s principy spravedlivého procesu (fair trial) a zamezení střetu zájmů se pro účely rozdělení kompetencí v oblasti zajištění kontrol kvality a projednávání případných zjištěných nedostatků ustavuje kontrolní výbor Rady pro veřejný dohled nad auditem, jemuž se svěřují kompetence v oblasti organizace a řízení kontrol kvality, zpracování návrhu souhrnné zprávy o systému zajištění kvality a zpracování plánu kontrol kvality.

K bodu 147 [§ 38a odst. 2]

Vzhledem ke skutečnosti, že poradní tělesa nemohou mít žádné výkonné pravomoci (ty náležejí pouze orgánům Radě pro veřejný dohled nad auditem) se ve vztahu k ustanovením tohoto zákona nebo nařízení č. 537/2014/EU, poradní „orgány“ přejmenovávají na poradní komise.

K bodu 148 [§ 38a odst. 3]

Legislativně technická změna bez dopadu na věcnou stránku právního předpisu. Navrhuje se vhodnější slovní vyjádření organizační struktury Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 149 [§ 39 odst. 1]

Do § 39 odst. 1 zákona o auditorech se doplňuje, že výkonným orgánem Rady pro veřejný dohled nad auditem je Prezidium Rady pro veřejný dohled nad auditem, které vykonává činnosti stanovené tímto zákonem nebo nařízením č. 537/2014/EU Radě pro veřejný dohled nad auditem, a které nepřísluší zároveň jiným orgánům Rady pro veřejný dohled nad auditem.

Věta druhá se z důvodu nesystematičnosti ze zákona o auditorech vypouští. Je-li určeným výkonným orgánem Rady pro veřejný dohled nad auditem Prezidium Rady pro veřejný dohled nad auditem, přenesení některých vybraných pravomocí na Prezidenta není vhodné, ani žádoucí.

K bodu 150 [§ 39 odst. 2]

Novelizačním bodem se transponuje ustanovení článku 32 směrnice o povinném auditu upravující zásady veřejného dohledu. Podle novely směrnice o povinném auditu (článek 32 odst. 3 směrnice o povinném auditu) již statutární auditoři nemohou být členy orgánů Rady pro veřejný dohled nad auditem s rozhodovacími nebo řídícími pravomocemi.

K bodu 151 [§ 39 odst. 3]

Jde o zpřesnění textu ustanovení, neboť ministr financí bude jmenovat členy Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem, nikoli Prezidium Rady pro veřejný dohled nad auditem en bloc. Shodně je upraveno odvolání člena Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 152 [§ 39 odst. 4]

Legislativně technická úprava v návaznosti na § 39 odst. 2 návrhu novely zákona o auditorech.

K bodu 153 [§ 39 odst. 6]

Věta druhá se vypouští z důvodu její praktické nefunkčnosti (např. v případě předčasného ukončení výkonu funkce člena Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem).

K bodu 154 [§ 39 odst. 7]

Novelizační bod vymezuje výkon funkce člena Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem jako výkon veřejné funkce.

K bodu 155 [§ 39 odst. 8 až 13]

Legislativně technická úprava. Z důvodu systematičnosti se právní úprava týkající se podmínek členství v Prezidiu Rady pro veřejný dohled nad auditem a zásady odměňování přesouvá do samostatných § 39a a 40a.

K bodu 156 [§ 39a]

V souladu s požadavkem vymezeným v článku 2 písm. 15 směrnice o povinném auditu a článku 21 nařízení č. 537/2014/EU se navrhuje komplexně přepracovat požadavky na členství v Prezidiu Rady pro veřejný dohled nad auditem. Článek 2 odst. 15 směrnice o povinném auditu je reakcí na požadavky členských států Evropské unie, které žádaly, aby Evropská komise v rámci novelizace směrnice o povinném auditu vhodněji vymezila podmínku na účast v řídicích strukturách dohledového orgánu, neboť docházelo k rozdílnému výkladu „osoby mimo profesi“. Záměrem předkladatele je nejenom naplnit požadavky směrnice o povinném auditu a nařízení č. 537/2014/EU, ale také rozšířit požadavky na členy Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem v souladu s článkem 52 směrnice o povinném auditu tak, aby byly pokryty všechny možné varianty, které by mohly mít za následek narušení nezávislosti člena Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem nebo střet zájmů mezi dohledem a auditory.

K bodu 157 [§ 39b a 39c]

Novelizační bod upravuje záležitosti týkající se výkonu některých činností prováděných orgány Rady pro veřejný dohled nad auditem.

Vymezuje se působnost disciplinárního výboru v oblasti šetření prováděného Radou pro veřejný dohled nad auditem a řízeních ve věci ukládání správních deliktů v prvním stupni (§ 39b návrhu novely zákona o auditorech) a kontrolního výboru pro oblast systému zajištění kvality (§ 39c návrhu novely zákona o auditorech).

Předmětná ustanovení upravují rovněž podmínky pro členství v disciplinárním výboru a kontrolním výboru a jmenování těchto členů a to tak, aby naplňovaly požadavky novely směrnice o povinném auditu, případně nařízení č. 537/2014/EU, které jakožto přímo použitelné, je Rada pro veřejný dohled na auditem povinna při personálním obsazování obou těchto orgánů zohlednit. Nad rámec požadavků na nezávislost upravených směrnicí o povinném auditu, článek 21 nařízení č. 537/2014/EU stanoví požadavky nezávislosti na výkonné orgány (tj. týká se těch orgánů, které přijímají rozhodnutí jménem dohledového orgánu) dohledových orgánů, pokud vykonávají činnosti Radě pro veřejný dohled svěřené na základě nařízení č. 537/2014/EU. Zejména je nezbytné toto zohlednit při rozhodování ve věcech auditorů subjektů veřejného zájmu a další působnosti podle nařízení č. 537/2014/EU .Počet členů disciplinárního a kontrolního výboru se pevně stanoví na 5. Důvodem úpravy počtu členů disciplinárního výboru oproti současně platné legislativě je zamezení hrozby, že pokud bude některý z členů disciplinárního výboru vyloučen z důvodu podjatosti, rozhodovali by pouze dva zbývající členové výboru. Pokud se jejich názory budou lišit, hrozí, že nebude přijato žádné rozhodnutí. To by mohlo vést k účelovým námitkám podjatosti ze strany účastníků řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že disciplinární výbor je ve stanovených případech příslušným orgánem k vydávání rozhodnutí podle zákona o auditorech (hlava XI), je vhodné nastavit taková pravidla, aby nemohlo dojít ke střetu zájmů či jiným okolnostem narušujícím nezávislost Rady pro veřejný dohled nad auditem při rozhodování.

K bodu 158 [§ 40 odst. 1]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 159 [§ 40 odst. 3]

Novelizačním bodem se upravuje kvórum pro usnášeníschopnost Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem. Cílem je zamezení situací, kdy v případě rozhodování podle § 37 odst. 2 písm. e) zákona o auditorech by byli přítomni 3 členové Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem, přičemž rozhodnutí by bylo přijato, hlasovali-li by pro něj 2 členové Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 160 [§ 40 odst. 4]

Legislativně technická úprava v návaznosti přečíslování v § 37 odst. 2 návrhu novely zákona o auditorech.

K bodu 161 [§ 40 odst. 5]

Novelizačním bodem se doplňuje podmínka pro vyloučení člena Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem z projednávání věci z důvodu podjatosti.

K bodu 162 [§ 40a až 40e]

Ustanovení § 40a návrhu novely zákona o auditorech nově upravuje zásady odměňování členů orgánů a zaměstnanců Rady pro veřejný dohled nad auditem a poskytování náhrad. Podle platné právní úpravy bylo explicitně vymezeno pouze odměňování a poskytování náhrad členům Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem.

V souladu s článkem 23 nařízení č. 537/2014/EU návrh novely zákona o auditorech v rámci § 40b vymezuje okruh osob, od kterých je Rada pro veřejný dohled nad auditem pro účely své působnosti oprávněna vyžadovat informace. Rozsah informací, které Rada pro veřejný dohled nad auditem může vyžadovat, musí být omezen pouze na informace týkající se povinného auditu a informací získávaných pro účely výkonu veřejného dohledu, zákonné působnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem a pro účely plnění úkolů stanovených v nařízení č. 537/2014/EU. Na šetření se použije zákon č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů. Oproti výkonu kontrol, které je, jak Komora auditorů České republiky, tak Rada pro veřejný dohled nad auditem povinna provádět periodicky, provádění šetření je právem Rady pro veřejný dohled nad auditem nezbytným ke kontrole dodržování zákona o auditorech a nařízení č. 537/2014/EU. Realizace jak kontrol kvality, tak šetření prováděné Radou pro veřejný dohled nad auditem je postaveno na základní filosofii a koncepci celého kontrolního řádu, kterou je v co největší míře zachovat a respektovat právní jistotu kontrolovaných osob, avšak současně umožnit kontrolnímu orgánu účinné vymáhání plnění s kontrolou souvisejících povinností, a tudíž účinnou a efektivní realizaci „kontroly“ a jejího účelu. Pokud jde o donucovací prostředky, pro oba druhy „kontrol“ se použije úprava obsažená v kontrolním řádu.

Ustanovení § 40c návrhu novely zákona o auditorech upravuje požadavky na úschovu kontrolního spisu. Toto ustanovení navazuje na § 22 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, který vychází z povinnosti vedení spisu, která je zakotvena v § 63 a násl. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, resp. v § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, s jehož subsidiární aplikací kontrolní řád v tomto případě počítá.

V případě § 40d jde o promítnutí práva Rady přenést na orgán z jiného členského státu jakýkoliv úkol vyplývající z nařízení, srov. článek 33 nařízení č. 537/2014/EU: „Příslušný orgán domovského členského státu může přenést své úkoly na příslušný orgán jiného členského státu, pokud s tím uvedený orgán souhlasí. Přenesením úkolů není dotčena odpovědnost příslušného orgánu, který tyto úkoly přenesl.“. Ustanovení § 40d návrhu novely zákona o auditorech upravuje organizačně technické a procesní podmínky, pokud Rada pro veřejný dohled nad auditem přenese některou z činností náležejících do její působnost podle § 37 odst. 2 písm. c) v souladu s článkem 33 nařízení č. 537/2014/EU na orgán jiného členského státu Evropské unie, který byl tímto členským státem určen jako příslušný orgán odpovědný za provádění úkolů stanovených v nařízení č. 537/2014/EU. Cílem předkladatele je zamezit nepřípustnému výkladu, podle něhož by se auditoři dovolávali plnění svých povinností pouze vůči Radě pro veřejný dohled nad auditem nikoliv vůči takto pověřenému orgánu.

Z článku 30e směrnice o povinném auditu vyplývá požadavek na zavedení účinných mechanismů pro oznamování případů porušení nebo hrozícího porušení zákona o auditorech nebo nařízení č. 537/2014/EU. V souladu s požadavkem směrnice a na základě tohoto ustanovení zákona Rada pro veřejný dohled nad auditem zavede účinný mechanismus k hlášení porušení nebo hrozícího porušení zákona nebo nařízení č. 537/2014/EU. Protože okruh oznamovatelů v případě tohoto systému není ve směrnici explicitně vymezen, může být v tomto případě oznamovatelem jak zaměstnanec Rady pro veřejný dohled nad auditem, tak i jiná osoba. Jsou rovněž stanoveny minimální požadavky, které mechanismus musí obsahovat, zejména z hlediska ochrany poskytované oznamovateli či práv osoby, která je z porušení obviněna.

K bodu 163 [§ 41 odst. 1]

Novelizační bod je adaptací článku 29 nařízení č. 537/2014/EU, který obecně stanoví povinnost spolupráce příslušných orgánů členských států Evropské unie.

K bodu 164 [§ 41 odst. 3 písm. a)]

Článek 36 směrnice o povinném auditu je novelizován tak, aby explicitně vymezoval podmínky, za kterých může Rada pro veřejný dohled nad auditem odmítnout provést šetření nebo odmítnout umožnit zaměstnancům nebo osobám vybraným příslušným orgánem jiného členského státu Evropské unie doprovázet své zaměstnance. Nově se jedná i o případy, pokud by takovým jednáním mohlo dojít k porušení bezpečnostních předpisů dotčeného členského státu Evropské unie. Obecně takovými předpisy mohou být např. zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů apod.

K bodu 165 [§ 42 odst. 3 písm. a)]

Článek 36 směrnice o povinném auditu byl novelizován způsobem, aby explicitně vymezoval podmínky, za kterých může Rada pro veřejný dohled nad auditem odmítnout poskytnout informace příslušným orgánům jiných členských států. Nově se jedná i o případy, pokud by takovým jednáním mohlo dojít k porušení bezpečnostních předpisů dotčeného členského státu Evropské unie. Obecně takovými předpisy mohou být např. zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů apod.

K bodu 166 [§ 42 odst. 4]

Novelizační bod je transpozicí článku 1 bod 29 písm. e) novely směrnice o povinném auditu, který upravuje výměnu informací mezi příslušnými orgány Evropské unie. Podmínky výměny informací se rozšiřují na působnost příslušných orgánů Evropské unie podle nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 167 [§ 43]

Úprava v odstavci 1 vychází z požadavků článku 16 nařízení č. 537/2014/EU. V něm je stanoveno, že pokud je auditor jmenován nejvyšším orgánem subjektu veřejného zájmu, je povinností tohoto subjektu uspořádat výběrové řízení (selection procedure) v souladu s článkem 16 odst. 2 až 5 nařízení č. 537/2014/EU. Osvobozen od povinnosti uplatňovat výběrové řízení je subjekt veřejného zájmu podle § 1a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, který k rozvahovému dni nepřekračuje alespoň 2 z uvedených hraničních hodnot a) aktiva celkem 43 000 000 EUR, b) roční úhrn čistého obratu 50 000 000 EUR, c) průměrný počet zaměstnanců v průběhu účetního období 250 nebo který je osobou kótovanou na regulovaném trhu, jejíž průměrná tržní kapitalizace byla v předchozích třech kalendářních letech na základě údajů na konci roku nižší než 100 000 000 EUR. Pokud je subjekt veřejného zájmu zároveň zadavatelem veřejné zakázky podle budoucí právní úpravy vycházející z Evropských právních předpisů (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/25/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES) a jde-li o veřejnou zakázku na služby, jejímž předmětem je určení auditora, je subjekt veřejného zájmu povinen postupovat jak v souladu se zákonem upravujícím zadávání veřejných zakázek, tak s nařízením č. 537/2014/EU.

Odstavce 2 a 3 vymezují postup určení auditora subjektem veřejného zájmu, je-li povinen uplatnit alternativní způsoby určení auditora podle § 17 odst. 3 a 4 zákona o auditorech (mimo nejvyšší orgán nebo kontrolní orgán). Článek 32 odst. 6 písm. f) směrnice o povinném auditu upravuje roli výboru pro audit v procesu určení auditora. Odstavec 3 vychází z platné právní úpravy a explicitně vymezuje roli výboru pro audit ve vztahu ke kontrolnímu orgánu a tomu, kdo je podle § 17 zákona o auditorech oprávněn určit auditora.

Odstavec 4 v návaznosti na ustanovení článku 17 odst. 4 písm. a) nařízení č. 537/2014/EU upravuje možnost prodloužení první auditorské zakázky. První auditorská zakázka, řečeno terminologií nařízení č. 537/2014/EU, nesmí být nikdy delší než 10 let (srov. článek 17 odst. 1 a 4 písm. a) nařízení č. 537/2014/EU). Navrhovaný text ustanovení § 43 odst. 4 ctí mimo jiné i praktickou stránku věci, kdy zákon umožní proces konání výběrového řízení před uplynutím 10 let (srov. „takes effect upon the expiry of the maximum durations“ v anglické mutaci nařízení). Je nepříliš praktické stanovovat, aby výběrové řízení (jeho samotný proces) se totiž muselo konat až po samotném uplynutí stanovené doby. Tato skutečnost by mohla účetním jednotkám, zejména působícím na finančních trzích či dceřiným společnostem (obvykle zde povinný audit bývá prováděn s minimálním odstupem od rozvahového dne) způsobovat nemalé problémy při ověřování účetní závěrky. Návrh novely zákona o auditorech zcela jednoznačně vymezuje, že uzavření smlouvy se může vztahovat pouze na období po uplynutí 10 let od jmenování auditora a dále, že samotný proces výběru auditora může subjekt veřejného zájmu uskutečnit ne dříve než 18 měsíců před uplynutím 10-ti leté lhůty. Navrhovaná lhůta pro provedení výběrového řízení zohledňuje skutečnost, že proces auditu není obvykle zahajován až po sestavení účetní závěrky, ale různé úkony auditor provádí již v průběhu účetního období, zejména pokud jde o seznámení se s účetní jednotkou, jejími procesy a prostředím, ve kterém působí. Rovněž se zohledňuje fakt, že subjekt veřejného zájmu musí mít dostatečný časový rámec pro zorganizování výběrového řízení, jeho vyhodnocení a uzavření smlouvy, tak aby mohl být audit proveden řádně a kvalitně. Absence dostatečné doby na přípravu samotného auditu by totiž mohla vést k poklesu kvality povinného auditu a výstupů z něj. Jiný postup ve stanovení délky „první zakázky“ (bráno terminologií nařízení č. 537/2014/EU) ani jejího prodloužení nepřipouští ani nařízení č. 537/2014/EU, to totiž v článku 17 odst. 1 druhý pododstavec stanoví, že „maximální trvání první zakázky …, ani kombinace takové zakázky a jejího prodloužení, nesmí překročit deset let“, přitom aplikace článku 17 odst. 4 nařízení č. 537/2014/EU nemůže maximální dobu trvání první zakázky jakýmkoliv způsobem měnit, tuto skutečnost návrh novely zákona o auditorech plně respektuje. Např. pokud bude auditor jmenován na 5 let, prodloužení ve smyslu článku 17 odst. 1 druhý pododstavec č. 537/2014/EU může být uskutečněno pouze na dalších 5 let, kombinace zakázek např. 5 + „tendr“ na 15, 8 + „tendr“ na 12 není tedy možná. Možná je kombinace (např. 5 + 5 + „tendr“ na 10 apod.). Pokud jde o přechodné nastavení pravidel rotace po nabytí účinnosti nařízení č. 537/2014/EU, tato problematika je upravena v článku 41 nařízení č. 537/2014/EU. „Rozhodným“ dnem pro posouzení délky zakázky prováděné auditorem u subjektu veřejného zájmu, a následné uplatnění stanovených pravidel, je 17. červen 2014. Nařízení č. 537/2014/EU rozděluje auditory do 3 skupin, a to podle doby nepřetržitého trvání zakázky:

i) auditor poskytující dotčenému subjektu auditorské služby 20 a více let, ii) auditor poskytující dotčenému subjektu auditorské služby 11 až 19 let, a iii) auditor poskytující dotčenému subjektu auditorské služby méně než 11 let. Prodloužení auditorské zakázky obsažené v odstavci 4 se jakožto „member state option“ uplatní, aniž jsou dotčena ustanovení nařízení č. 537/2014/EU, tedy pouze tehdy, nestanoví-li přechodná ustanovení obsažená v článku 41 nařízení č. 537/2014/EU jiný režim.

Odstavec 5 upravuje alternativní způsob určení auditora subjektem veřejného zájmu, který nemá nejvyšší orgán. Jelikož nařízení č. 537/2014/EU v článku 16 nařízení č. 537/2014/EU explicitně ukládá pravomoci pouze nejvyššímu orgánu, je nezbytné zakotvit pravidlo, které při neexistenci nejvyššího orgánu umožní přímé použití ustanovení článku 16 nařízení č. 537/2014/EU kontrolním orgánem subjektu veřejného zájmu (v případě České republiky jde o Všeobecnou zdravotní pojišťovnu podle zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a dále o resortní, oborové, podnikové a další zdravotní pojišťovny podle zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů). Možnost zahrnout do množiny subjektů veřejného zájmu jakoukoliv právnickou osobu či právní formu je sice umožněno, nicméně navazující právní úprava je v nařízení č. 537/2014/EU již pominuta.

Odstavec 6 stanoví povinnost subjektu veřejného zájmu informovat Radu pro veřejný dohled nad auditem v případě uplatnění jiného způsobu určení auditora, než je uveden v odstavci 1. Tato povinnost je obecně upravena v článku 16 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 168 [§ 43a až 43d]

Ustanovení § 43a návrhu novely zákona o auditorech upravuje vztah statutárního auditora k auditované účetní jednotce. Smyslem ustanovení je omezit působení auditora v klíčové funkci v účetní jednotce, která je subjektem veřejného zájmu po stanovenou dobu od provedení povinného auditu a posílit tak jeho nezávislost a nestrannost.

S ohledem na uplatnění Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA, který vhodným způsobem upravuje uplatňování etických požadavků, se v §43b návrhu novely zákona o auditorech umožňuje auditorovi nebo jiným členům sítě poskytování některých neauditorských služeb za zákonem stanovených podmínek. Jedná se o poskytování daňových a oceňovacích služeb tak, jak jsou vymezeny v článku 5 odst. 1 písm. a) bodu i) a iv) až vii) a v písmenu f) nařízení č. 537/2014/EU. Pro poskytování daňového poradenství je auditor povinen splnit všechny kvalifikační podmínky zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tyto požadavky zohledňují požadavky Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA. Etický kodex pro auditory a účetní znalce IESBA vymezuje situace, za kterých se jednotlivé služby nesmí v žádném případě poskytnout, i situace, kdy je možné dočasně/příležitostně službu poskytnout, avšak vždy s ohledem na předchozí posouzení nezávislosti (viz Sekce 290 Nezávislost při auditech a prověrkách účetní závěrky Etického kodexu pro auditory a účetní znalce IESBA).

Odstavec 2 upravuje obdobným způsobem vztahy v rámci sítě na území České republiky Smyslem navrhované úpravy je umožnění i jiným osobám v rámci sítě poskytovat na území České republiky povolené neauditorské služby, srov. článek 5 odst. 3 nařízení č. 537/2014/EU „Odchylně od odst. 1 druhého pododstavce mohou členské státy povolit poskytování služeb uvedených…“, z této dikce jednoznačně vyplývá, že výjimka se explicitně nevztahuje pouze na samotného auditora provádějícího povinný audit subjektu veřejného zájmu, nýbrž také na členy sítě (bez ohledu, zda jsou auditory či nikoliv) a na další subjekty. Smyslem úpravy v odstavci 2 nastavit nediskriminační kritéria i pro členy sítě popř. mateřské společnosti či ovládané osoby. S ohledem na stanovisko Evropské komise, je tedy vždy danou problematiku upravovat pouze pro účely vnitrostátní aplikace, tzn. nelze povolit poskytování některých „zakázaných“ služeb členem sítě se sídlem v jiném členském státě mateřské společnosti se sídlem v tomtéž státě, pokud takový stát takovou výjimku nevyužil, stejně tak je nutné postupovat obráceně.

Ustanovení § 43c návrhu novely zákona o auditorech upravuje informační povinnost auditora provádějícího povinný audit subjektu veřejného zájmu vůči Radě pro veřejný dohled nad auditem. Účelem této úpravy je usnadnění výkonu veřejného dohledu Radou pro veřejný dohled nad auditem, zejména pro účely systému zajištění kvality.

Tak aby bylo možné Radou pro veřejný dohled nad auditem plnit úkoly vyplývající zejména z nařízení č. 537/2014/EU, návrh novely zákona nově zavádí povinnost auditora informovat dohledový orgán o uzavření smlouvy o povinném auditu se subjektem veřejného zájmu a o délce trvání takového kontraktu. Tato skutečnost se pozitivně promítne zejména při přípravě plánu kontrol kvality a rozdělení kontrol kvality mezi Komoru auditorů České republiky a Radu pro veřejný dohled nad auditem a rovněž ve spolupráci s Českou národní bankou, pokud jde o auditory, provádějící povinný audit subjektů veřejného zájmu, které zároveň podléhají dohledu České národní banky.

K bodu 169 [nadpis nad označením § 44]

Legislativně technická úprava. Nadpis nad označením § 44 se zrušuje, a to v souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády.

K bodu 170 [nadpis pod označením § 44]

Legislativně technická úprava. Pod označení § 44 se vkládá nadpis, a to v souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády.

K bodu 171 [§ 44 odst. 1]

Zákonem explicitně stanovená povinnost stanovit počet členů výboru pro audit vyšší než zákonem stanovený počet pouze prostřednictvím zakladatelského právního jednání se vypouští. Důvodem je zbytečná administrativní zátěž kladená na subjekt veřejného zájmu, zatímco přidaná hodnota takové úpravy je zanedbatelná. Stanoví-li zakladatelské právní jednání vyšší počet, nebude tato skutečnost nikdy v rozporu se zákonem.

K bodu 172 [§ 44 odst. 2]

Do ustanovení odstavce 2 se explicitně zavádí postup určení členů výboru pro audit i pro případy, má-li subjekt veřejného zájmu kontrolní orgán s vyšším počtem členů, než je stanoven počet členů výbor pro audit (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna). V takovém případě by bylo nesystematické postupovat tak, že všichni členové kontrolního orgánu by byli členy výboru pro audit. Tím by prakticky došlo k pohlcení výboru pro audit kontrolním orgánem a povinné zřízení výboru pro audit by postrádalo jakýkoliv smysl.

Pokud jde o rozlišení výkonných a nevýkonných členů kontrolního orgánu, zákon o auditorech se vztahuje na široké spektrum účetních jednotek s odlišnými prvky správy a řízení, a to od obchodních korporací, přes ústavy, nadace, spolky a další druhy právnických osob až po účetní jednotky bez právní osobnosti. S ohledem na tuto skutečnost bylo nutné vytvořit obecné pravidlo aplikovatelné na všechny z nich. Co se týká právního pojetí diferenciace mezi monistickým a dualistických systémem vnitřního řízení společnosti, vychází zákon o auditorech z obecné úpravy společností a tedy důvodové zprávy k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), která k této problematice uvádí, cit: „Obecně lze říci, že monistickým je takový systém, kde je povinně vytvářen jeden orgán, který má výkonné členy, pověřené statutární činností (executive members) a členy pověřené kontrolou, resp. stojící mimo exekutivu (non- executive members). Švýcarské pojetí je v tom smyslu systémem smíšeným, že vytváří i další orgán, a to orgán auditora, tedy jakéhosi kontrolora či revizora.

Tradičně, a jinak tomu není ani zde, je monistická struktura dělena takto:

- statutární orgán je statutární ředitel, s tím, že může být kumulace funkcí předsedy správní rady a statutárního ředitele,

- kontrolním orgánem a ve své podstatě orgánem stěžejním, je správní rada.…“.

Obecně se tedy nevýkonným členem kontrolního orgánu v dualistické struktuře, za splnění požadavků stanovených zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), rozumí všichni členové dozorčí rady a v monistické struktuře jsou to ti členové správní rady, kteří nezastávají exekutivu. Obdobně se toto pravidlo uplatní i na jiné subjekty.

K bodu 173 [§ 44 odst. 3]

Novelizační bod upravuje povinnosti subjektu veřejného zájmu ve vztahu k předsedovi výboru pro audit. Novela v souladu s článkem 1 bod 32 novely směrnice o povinném audit zavádí pravidlo pro volbu (jmenování) předsedy výboru pro audit, Toto pravidlo předurčuje právo volby předsedy členům výboru pro audit, v případě nezvolí-li si členové výboru pro audit svého předsedu, přitom však platí, že nezvolí-li předsedu výboru pro audit členové výboru pro audit, ačkoliv tak učinit má, nemůže absenci tohoto aktu zhojit tím, že jmenováním předsedy výboru pro audit pověří kontrolní orgán.

Pokud jde požadavek na nezávislost předsedy výboru pro audit, zákon o auditorech taxativně nevymezuje „nezávislost“ člena výboru pro audit včetně předsedy výboru pro audit. V souladu s euro konformním výkladem a výkladem dle účelu právní normy by nezávislostí měla být chápána absence přímých i nepřímých vazeb, které by znamenaly střet zájmů ve vztahu k činnostem a povinnostem výboru pro audit. Za nezávislého lze považovat člena výboru pro audit, který nemá obchodní, rodinné či jiné vztahy k subjektu veřejného zájmu, jejímu většinovému akcionáři či vedení, pokud by takové vztahy mohly vést ke střetu zájmů zhoršujícímu jeho úsudek. Hodnocení nezávislosti je individuální v každém konkrétním případě a mělo by být provedeno v rovině personální i ekonomické. Vyčerpávajícím způsobem kritéria nezávislosti určit nelze. V případě pochybností je možný dvojí postup: (i) považovat osobu za nesplňující kritérium nezávislosti, nebo (ii) předložit nejvyššímu orgánu informace, které dostatečně vyvracejí pochyby plynoucí z postavení posuzované osoby, jež by mohlo zakládat střet zájmů. Pro posouzení nezávislosti člena výboru pro audit lze vzhledem ke komunitárnímu základu zákona, který je transpozičním předpisem směrnice 2006/43/ES o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, vycházet i z Doporučení Komise (2005/162/ES) ze dne 15. února 2005 o úloze nevýkonných členů správní rady nebo členů dozorčí rady a o výborech správní nebo dozorčí rady společností kótovaných na burze (viz čl. 24 preambule směrnice 2006/43/ES), zejména z ustanovení oddílu III čl. 13 tohoto doporučení a přílohy II obsahující další pokyny pro výklad zásad stanovených v tomto doporučení (Profil nezávislých nevýkonných členů správní rady nebo členů dozorčí rady). Toto doporučení, ač právně nezávazné, odráží evropský standard posuzování těchto otázek. Je zcela na subjektu veřejného zájmu jaké další okolnosti stanoví jako ovlivňující nezávislost členů výboru pro audit (např. prodej zboží za cenu neobvyklou, poskytování zápůjčky, nákup akcií obchodní korporace, ovládané, ovládající, přidružené nebo spřízněné obchodní korporace nebo majoritního akcionáře, vztah k akcionářům apod.). Za porušení nezávislosti by mělo být považováno i jednání odporující statutu výboru pro audit a rovněž jakékoliv jednání bez řádného projednání na řádném nebo mimořádném zasedání výboru pro audit. Pokud jde o požadavek na nezávislost předsedy výboru pro audit, požadavek směrnice o povinném auditu je až příliš zužující ve vztahu k obecnému pojetí nezávislosti a neodpovídá obecným požadavkům na nezávislost některých členů či předsedy výboru pro audit. Navrhovaná úprava si klade za cíl odstranit obavy, že omezením nezávislosti pouze na „nezávislost na auditovaný subjekt“ by mohlo dojít k výkladu, že předseda výboru pro audit musí být nezávislý pouze na auditovaném subjektu, a tudíž další vztahy, které by mohly skutečně narušovat jeho nezávislost, jsou povoleny.

K bodu 174 [§ 44 odst. 6]

Legislativně technická změna v návaznosti na vložení nového odstavce 3.

K bodu 175 [nadpis pod označením § 44a]

Legislativně technická úprava. Pod označení § 44a se vkládá nadpis, a to v souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády.

K bodu 176 [§ 44a odst. 1]

Legislativně technická změna. Jazyková úprava úvodní části textu ustanovení odstavce 1.

K bodu 177 [§ 44a odst. 1 písm. b)]

Text ustanovení § 44a odst. 1 písm. b) se mění tak, aby byl v souladu s obecnými principy kladenými na funkce výboru pro audit. Ty vycházejí z předpokladu, že zřizované výbory by měly řádně zohledňovat práva a povinnosti příslušných orgánů společnosti, jak jsou definovány ve vnitrostátní právní úpravě s tím, že by nejen neměly být s ní v rozporu, ale ani práva a povinnosti orgánů stanovená právním řádem zdvojovat. Prvotním účelem výborů by mělo být zvýšení efektivnosti správní nebo dozorčí rady, kdy její rozhodnutí budou přijímána po řádném zvážení a s ohledem na nezbytnost vyloučení závažného střetu zájmů. V tomto duchu je ustanovení týkající se vztahu výboru pro audit k funkci vnitřního auditu nově přeformulováno. Účelem činnosti výborů by nemělo být vyjmutí zmíněné záležitosti z působnosti správní nebo dozorčí rady samotné nebo jiného orgánu odpovědného za naplňování zákonných požadavků a tato stále zůstává plně odpovědná za rozhodnutí přijatá v oblasti její působnosti. Při návrhu úpravy textu ustanovení písmene b) vycházíme z možného principiálního střetu zájmů mezi „funkční podřízeností vnitřního auditu (přímo) výboru pro audit na straně jedné a povinností výboru pro audit „sledovat účinnost vnitřního auditu“ na straně druhé, přičemž tato povinnost výboru pro audit vyplývá přímo z evropského práva. Toto nebezpečí je nutné intenzivně vnímat a vyhnout se tak potencionálnímu nebezpečí nevhodné či nesprávné transpozice komunitárního práva do českého právního řádu.

K bodu 178 [§ 44a odst. 1 písm. c)]

Text písmene c) se upravuje pro zajištění souladu s požadavky článku 39 odst. 6 písm. b) směrnice o povinném auditu. Integritou systémů účetnictví a finančního výkaznictví se rozumí zajištění jejího sestavení v souladu se zásadami použitého rámce účetního výkaznictví. Použitá terminologie odpovídá terminologii používané např. ve vyhlášce č. 163/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry a jedná se o všeobecně užívaný termín. Obecně se stanoví povinnost řídicímu orgánu zajistit vytvoření uceleného a přiměřeného řídicího a kontrolního systému a soustavné udržování jeho funkčnosti a efektivnosti v jeho celku i částech, včetně zajištění integrity systémů účetnictví a finančního výkaznictví. Výboru pro audit se ukládá povinnost monitorovat postup sestavování účetní závěrky a konsolidované účetní závěrky a případnými doporučeními podporovat činnost řídicího orgánu, jako orgánu odpovědného za jeho zajištění a rovněž poskytovat vhodné výstupy kontrolnímu orgánu, který je povinen dohlížet a ujišťovat se o integritě systémů účetnictví a finančního výkaznictví včetně spolehlivosti finanční a provozní kontroly.

K bodu 179 [§ 44a odst. 1 písm. d)]

Úprava v návaznosti na článek 16 nařízení č. 537/2014/EU, který v daných případech nepožaduje při určení auditora odůvodnění ze strany výboru pro audit.

K bodu 180 [§ 44a odst. 1 písm. e)]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 181 [§ 44a odst. 1 písm. f)]

Úprava v návaznosti na článek 4 odst. 3 první pododstavec, článek 5 odst. 4 a článek 6 odst. 2 písm. b) nařízení č. 537/2014/EU upravující povinnosti auditora a výboru pro audit a jejich vzájemnou interakce v záležitostech posuzování nezávislosti a záruk ke zmírnění hrozeb vyplývajících z rizik ovlivňujících nezávislost a nestrannost auditora.

K bodu 182 [§ 44a odst. 1 písm. g)]

Úprava v návaznosti na článek 39 odst. 6 písm. d) směrnice o povinném auditu, z něhož vyplývá povinnost výboru pro audit zohledňovat v rámci monitorování povinného auditu veškerá zjištění a závěry Rady pro veřejný dohled nad auditem z kontrol kvality.

K bodu 183 [§ 44a odst. 1 písm. h) až o)]

Výbor pro audit by měl v souladu s článkem 4 odst. 3 nařízení č. 537/2014/EU posuzovat, zda bude auditorská zakázka předmětem přezkumu řízení kvality jiným auditorem. Při přijímání takového rozhodnutí by výbor pro audit měl mimo jiné zohlednit ohrožení nezávislosti a důsledky takového rozhodnutí. Pokud subjekt veřejného zájmu stanoví, že výbor pro audit je orgánem, členové výboru pro audit jsou v souladu s § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinni při takovém rozhodnutí jednat vždy s péčí řádného hospodáře.

K bodu 184 [§ 44a odst. 2]

Legislativně technická změna v návaznosti na úpravy § 43.

K bodu 185 [§ 44a odst. 2]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 186 [§ 44aa]

Proto, aby mohl výbor pro audit řádně plnit svoji funkci a mohl reálně plnit své funkce, navrhuje se přiznat výboru pro audit obdobná „kontrolní“ oprávnění, která má kontrolní orgán v rámci obchodní korporace (např. § 201 nebo 447 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích).

S ohledem na posílení správy a řízení společností, dohledu nad účetními jednotkami podléhající dohledu České národní banky a dohledu nad auditory Radou pro veřejný dohled nad auditory, zakotvuje se povinnost výboru pro audit zprávu určenou pro výbor pro audit, neprodleně po jejím obdržení od auditora, vhodnou formou zpřístupnit kontrolnímu orgánu, řídícímu orgánu a dále České národní bance a Radě pro veřejný dohled nad auditem, a to pokud o to Česká národní banka nebo Rada pro veřejný dohled nad auditem požádají.

V rámci sledování kvality trhu a hospodářské soutěže podle článku 27 nařízení č. 537/2014/EU se výboru pro audit ukládá povinnost výboru pro audit vypracovat jednou ročně zprávu o činnosti, ve které zhodnotí svoji činnost ve vztahu ke všem činnostem vykonávaným podle tohoto zákona a nařízení 537/2014/EU.

K bodu 187 [nadpis pod označením § 44b]

Legislativně technická úprava. Pod označení § 44b se vkládá nadpis, a to v souladu s článkem 30 odst. 7 Legislativních pravidel vlády.

K bodu 188 [§ 44b odst. 4]

Legislativně technická změna v návaznosti na úpravy § 44a.

K bodu 189 [hlava IX]

Legislativně technická úprava. Pro větší přehlednost se vkládá nová hlava IX, která samostatně upravuje zvláštní aspekty pro povinný audit subjektů s majetkovou účastí státu.

K bodu 190 [§ 44c a § 45]

Legislativně technická změna v návaznosti rozdělení stávají hlavy VIII na dvě samostatné hlavy.

§ 44c odst. 1 se upravuje tak, aby došlo k odstranění možné duplicity s povinnostmi uloženými na subjekty veřejného zájmu, které by naplnily podmínky stanovené v § 44c. Z tohoto důvodu se z rozsahu § 44c explicitně vylučují účetní jednotky, které jsou subjekty veřejného zájmu podle jiného právního předpisu (§ 1a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů).

§ 44c odst. 2 obsahuje legislativně technickou úpravu v souladu s článkem 41 Legislativních pravidel vlády. Novelizačním bodem se jednoznačně stanoví, že vymezené právní vztahy v souvislosti s výborem pro audit v § 44 až 44aa se v případě zřízení výboru pro audit u účetních jednotek uvedených v § 44c uplatní v plném rozsahu.

Vzhledem k tomu, že skutečnosti obsažené v § 45 upravující některé požadavky na povinný audit subjektů veřejného zájmu byly převzaty nařízením č. 537/2014/EU, stávající znění § 45 se mění tak, aby zde obsažená pravidla byla aplikovatelná na účetní jednotky uvedené v § 44c. Odstavec 1 upravuje povinnosti auditora a výboru pro audit a jejich vzájemnou interakce v záležitostech posuzování nezávislosti a záruk ke zmírnění hrozeb vyplývajících z rizik ovlivňujících nezávislost a nestrannost auditora při provádění povinných auditů účetních jednotek uvedených v § 44c. V rámci posílení správy a řízení obchodních korporací s většinovou majetkovou účastí státu, státních podniků a státních organizací (Státní organizace Správa železniční dopravní cesty) se v odstavci 2 zavádějí rovnocenné požadavky v oblasti zřizování výborů pro audit a jeho působnosti jako u subjektů veřejného zájmu, a to zejména povinnost projednávat s výborem pro audit případné ohrožení své nezávislosti a opatření použitá k jejich zmírnění a vypracování dodatečné zprávy určené výboru pro audit, ve které auditor uvede některé významné informace a vysvětlení z povinného auditu.

K bodu 191 [§ 47 odst. 1]

Navrhovaná úprava § 47 vyplývá ze změny provedené článkem 1 bod 2 písm. b) novely směrnice o povinném auditu. Pro účely uplatňování pravidel obsažených ve směrnici o povinném auditu se za auditora nebo auditorskou osobu ze třetí země již dále nepovažuje auditor, který byl schválen v některém z členských států Evropské unie, avšak prováděl povinné audity společností se sídlem ve třetí zemi. Novela směrnice o povinném auditu tak odstranila zjevnou nelogičnost v posuzování mezi auditory z členských států Evropské unie provádějících mimo jiné povinné audity společností ze třetích zemí a auditory, kteří nebyli schváleni v některém z členských států Evropské unie.

K bodu 192 [§ 47 odst. 2 písm. c)]

Pro dosažení transpozice se do odstavce 2 písm. c) doplňuje odkaz na § 14b k pokrytí všech požadavků na nezávislost v souladu s článkem 1 bod 33 písm. b) bod ii) novely směrnice o povinném auditu.

K bodu 193 [§ 47 odst. 2 písm. d)]

Legislativně technická úprava v návaznosti na naplnění povinnosti vyhotovit zprávu o transparentnosti podle článku 13 nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 194 [§ 47 odst. 3 písm. d)]

Pro dosažení transpozice se do odstavce 2 písm. c) doplňuje odkaz na § 14b k pokrytí všech požadavků na nezávislost v souladu s článkem 1 bod 33 písm. b) bod ii) novely směrnice o povinném auditu.

K bodu 195 [§ 47 odst. 3 písm. e)]

Legislativně technická úprava v návaznosti na naplnění povinnosti vyhotovit zprávu o transparentnosti podle článku 13 nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 196 [§ 47 odst. 4]

Vypuštění odstavce 4 vyplývá ze změny provedené článkem 1 bod 2 písm. b) novely směrnice o povinném auditu. Pro účely uplatňování pravidel obsažených ve směrnici o povinném auditu se za auditora nebo auditorskou osobu ze třetí země již dále nepovažuje auditor, který byl schválen v některém z členských států Evropské unie, avšak prováděl povinné audity společností se sídlem ve třetí zemi. Novela směrnice o povinném auditu tak odstranila zjevnou nelogičnost v posuzování mezi auditory z členských států Evropské unie provádějících mimo jiné povinné audity společností ze třetích zemí a auditory, kteří nebyli schváleni v některém z členských států Evropské unie.

K bodu 197 [§ 47 odst. 4]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 198 [§ 47 odst. 5]

Vypuštění odstavce 5 vyplývá ze změny provedené článkem 1 bod 2 písm. b) novely směrnice o povinném auditu. Pro účely uplatňování pravidel obsažených ve směrnici o povinném auditu se za auditora nebo auditorskou osobu ze třetí země již dále nepovažuje auditor, který byl schválen v některém z členských států Evropské unie, avšak prováděl povinné audity společností se sídlem ve třetí zemi. Novela směrnice o povinném auditu tak odstranila zjevnou nelogičnost v posuzování mezi auditory z členských států Evropské unie provádějících mimo jiné povinné audity společností ze třetích zemí a auditory, kteří nebyli schváleni v některém z členských států Evropské unie.

K bodu 199 [§ 47 odst. 5]

Legislativně technická změna v návaznosti na úpravy provedené v § 47.

K bodu 200 [§ 48 odst. 1]

Legislativně technická změna v návaznosti na úpravy provedené v § 47. Dále dochází ke sjednocení terminologie a doplňuje se odkaz na hlavu XI zákona o auditorech z důvodu dosažení souladu s článkem 46 odst. 1 směrnice o povinném auditu.

K bodu 201 [§ 48 odst. 3 písm. b)]

Legislativně technická úprava za účelem sjednocení terminologie.

K bodu 202 [§ 49 odst. 2 písm. c)]

Novelizačním bodem se transponuje ustanovení článku 1 bod 35 písm. b) novely směrnice o povinném auditu, které rozšiřuje podmínky, které jsou nezbytnou součástí pracovních ujednání sjednávaných mezi Radou pro veřejný dohled nad auditem a příslušnými orgány třetích zemí.

K bodu 203 [§ 49 odst. 2 písm. d)]

Legislativně technická změna. Dochází ke sjednocení terminologie a doplňuje se odkaz na hlavu XI zákona o auditorech z důvodu dosažení souladu s článkem 46 odst. 1 směrnice o povinném auditu.

K bodu 204 [§ 49 odst. 2 písm. e) bod 1]

Legislativně technická změna za účelem sjednocení terminologie s § 41 odst. 3 návrhu novely zákona, pokud jde o podmínky, za kterých může Rada pro veřejný dohled nad auditem odmítnout žádost příslušných orgánů třetí země o poskytnutí spisu auditora nebo jiných dokumentů v držení auditora.

K bodu 205 [§ 49 odst. 2 písm. e) bod 2]

Novelizační bod je transpozicí článku 1 bod 35 písm. c) novely směrnice o povinném auditu, který rozšiřuje podmínky, za kterých může Rada pro veřejný dohled nad auditem odmítnout žádost příslušných orgánů třetí země o poskytnutí spisu auditora nebo jiných dokumentů v držení auditora.

K bodu 206 [§ 49 odst. 7]

Novelizační bod zakotvuje podmínky spolupráce mezi Radou pro veřejný dohled nad auditem a příslušnými orgány třetích zemí, mezinárodními organizacemi a institucemi podle článku 36 až 38 nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 207 [§ 49a odst. 1]

Vzhledem k tomu, že nařízením č. 537/2014/EU byla stanovena řada povinností auditorům subjektů veřejného zájmu i jiným osobám a subjektům veřejného zájmu, a které jsou na základě nařízení č. 537/2014/EU podrobené výkonu dohledu Radou pro veřejný dohled nad auditem, vkládají se v souladu s požadavky nařízení č. 537/2014/EU ustanovení, která upravují správní delikty těchto osob a subjektů a ustanovení, kterými se stanoví sankce za jednání proti nařízení č. 537/2014/EU. Základním determinantem stanovení výše pokut musí být samotná právní úprava, která stanovuje jak samotnou sazbu (minimálně její horní hranici vždy), tak relevantní hlediska, kterými by se měl správní orgán v každém případě zabývat v rámci procesu individualizace ukládaného trestu. Každá právní povinnost má svůj smysl pouze tehdy, jestliže je vymahatelná a její porušení skutečně trestáno. Východiskem pro stanovení výše pokut v návrhu novely zákona je několik vždy se prolínajících faktorů. První skupinou je oblast procesní stránky, druhou pak samotný auditorský trh, zejména jeho diferentní uspořádání. Přitom je nezbytné vzít do úvahy skutečnost, že ačkoliv provádění povinných není veřejnoprávní činností, výstupy z auditů využívá celá škála různých dalších subjektů, jakými jsou např. regulátoři finančních trhů, dohledové orgány, statistická služba a také potencionální akcionáři, zákazníci či dodavatelé. Na bezporuchovém fungování auditorského trhu má zájem široká veřejnost, proto je tedy nezbytné vytvořit pevný regulatorní základ a účinné nástroje pro jeho vymáhání. Následky selhání regulace a dohledu zejména na akciových trzích mohou mít celospolečenské důsledky, např. kauza potravinářské skupina Parmalat, bankrot americké energetické skupiny Enron či kauza týkající se Bernarda Madoffa. Při primárním stanovení maximální výše pokuty vychází z toho, že jakákoli sankce musí plnit nejen svou penalizační funkci ale především mít sílu odradit od protiprávního jednání, tedy plnit úlohu preventivní – k tomu Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006 č.j. 3 As 21/2005-105, ve kterém soud ve svém odůvodnění uvádí, že rozhodnutí o výši pokuty by mělo splňovat určité zásady, cit „Má-li pokuta naplnit vedle své penalizační funkce i úlohu preventivní, musí mít postih sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal. Moderační právo soudu upravené v § 78 odst. 2 s. ř. s., tj. možnost upustit od potrestání či snížení postihu, má proto místo toliko tam, kde jde o postih zjevně nepřiměřený (podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 - 48; publikováno ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 560/2005).“. Zde soud nejenže uvádí, že „…finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa…“, ale také se dotýká problematiky přiměřenosti finančního postihu, kde potvrzuje, že výše pokuty uložená podle jiného právního předpisu musí být přiměřená – tím se dostáváme k druhému faktoru, tedy individualizace výše sankce, které by mělo být výsledkem správním uvážení. Role správního uvážení při individualizaci výše sankce udílené za spáchání konkrétního správního deliktu či disciplinárního deliktu hraje zásadní charakter. V souladu s obecnou zásadou, že jakákoli oblast právního řádu, jejíž náplní je trestání protiprávního jednání (trestní právo a správní právo trestní), nemůže aspirovat na striktní, pevné určení sankcí, neboť samotné naplnění skutkové podstaty trestného činu či správního deliktu vypovídá již z podstaty věci pouze částečně o společenské škodlivosti určitého jednání o adekvátní výši trestu. Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku – srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 5 a 154/2002-51 vymezil základní požadavky odůvodnění rozhodnutí v oblasti správního trestání takto: „Institut správního uvážení … vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje, a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další, v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená kritéria byla vzata v úvahu.“. Při stanovení výše pokuty je nutné vycházet rovněž ze zásady rovnosti, ta je základním stavebním kamenem ústavního pořádku České republiky a prolíná se mnoha ustanoveními Listiny. V obecné rovině je obsažena v článku 1 Listiny, který stanoví, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“. Dále je konkretizována v podobě zákazu diskriminace garantovaném čl. 3 Listiny, jenž uvádí, že „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“ a čl. 24 Listiny, který stanoví, že „příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu“. Z judikatury Ústavního soudu však zcela jednoznačně vyplývá, že takto garantovaná rovnost není absolutní, nýbrž vždy pouze relativní. Lidé se totiž zcela přirozeně liší minimálně svými dispozicemi. Ústavní soud ve svém nálezu – srov. Nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02 konstatuje, že „nechápe rovnost jako absolutní, nýbrž jako relativní (a nadto akcesorickou ve vztahu k jiným základním právům a svobodám). S pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu do základních práv. Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární – nikoli ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné, ale vzhledem k riziku "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Pokuta jakožto trest musí být diferencovaná, aby efektivně působila jako trest i jako odstrašení (individuální a generální prevence).“. Stanovení maximální výše peněžité pokuty v návrhu novely zákona rovněž respektuje požadavek, aby ukládaná pokuta neměla primárně likvidační charakter. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí – srov. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 As 9/2008-133 uvádí, že „správní orgán ukládající pokutu … je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí“. Tento závěr Nejvyššího správního soudu koresponduje s koncepcí hodnocení majetkových poměrů pachatele, jakožto okrajové oblasti pro dvě úzce vymezené skupiny případů. První z nich představují situace, kdy je pachatelem deliktu osoba zjevně nemajetná či nízkopříjmová (pro právnické osoby lze použít dané pravidlo obdobně). Druhý případ nastává, pokud zhodnocení majetkových poměrů pachatele explicitně požaduje příslušná právní úprava, jakožto povinnou součást individualizace výše udílené sankce. Neméně důležitým faktorem, který předkladatel bral do úvahy při stanovení maximální výše peněžité sankce, je zásada legitimního očekávání. Ta je jednou ze základních zásad, na kterých je postavena rozhodovací činnost každého správního orgánu. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů tuto zásadu vymezuje jako povinnost příslušného správního orgánu dbát na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Ukládání sankcí není účelem zákona, to by mělo být až krajním prostředkem ke zjednání nápravy. Pokuta by tedy měla plnit funkci preventivní (tj. varovat před nezákonným jednáním v budoucnu), tak funkci represivní (tj. reagovat na tímto jednáním způsobenou újmu), avšak její výše by se měla odvíjet od skutečností, které je povinen správní orgán při jejím stanovení brát do úvahy. Posledním faktorem, který předkladatel vzal do úvahy při stanovení maximální výše peněžité pokuty, neméně však důležitým, je velká diferenciace auditorského trhu. Na trhu působí menší auditorské společnosti a osoby samostatně výdělečně činné, jejichž odměny za konkrétní auditorskou zakázku se pohybují v řádech desítek tisíc korun a někdy i více, a to v závislosti na složitosti činností, které provádějí jejich klienti. Nicméně na auditorském trhu působí i středně velcí a především velcí hráči, jejichž odměny za jednotlivou zakázku se pohybují i v řádech milionů Kč, v ojedinělých případech i přes 10 mil. Kč. Při stanovení příliš nízké horní hranice by mohlo být namítáno, že tak prakticky nedošlo k naplnění požadavků stanovených čl. 30c a 30b směrnice o povinném auditu.

K bodu 208 [§ 49a odst. 2]

Viz odůvodnění ke správním deliktům.

K bodu 209 [§ 49a odst. 3]

Viz odůvodnění ke správním deliktům.

K bodu 210 [§ 49a odst. 4]

Viz odůvodnění ke správním deliktům.

K bodu 211 [§ 49a odst. 5 písm. a)]

Legislativně technická změna v návaznosti na úpravy provedené v souvislosti s úpravou správních deliktů podle nařízení č. 537/2014/EU.

K bodu 212 [§ 49a odst. 5 písm. b)]

Viz odůvodnění ke správním deliktům.

K bodu 213 [§ 49a odst. 6]

Viz odůvodnění ke správním deliktům.

K bodu 214 [§ 49b a 49c]

Viz odůvodnění ke správním deliktům.

K bodu 215 [§ 49d až 49g]

Viz odůvodnění ke správním deliktům. Novelizačním bodem dochází i ke změně příjemce výnosů z uložených pokut, a to v návaznosti na změny provedené ve struktuře financování Rady pro veřejný dohled nad auditem. Ustanovení § 49f je transpozicí článku 30c směrnice o povinném auditu, jenž ukládá orgánu dohledu (Rada pro veřejný dohled nad auditem) povinnost uveřejnit pravomocné rozhodnutí o správním deliktu na internetových stránkách. Ustanovení zároveň stanoví, ve kterých případech Rada pro veřejný dohled nad auditem rozhodnutí uveřejní bez uvedení identifikačních údajů o osobě, které bylo kárné opatření uloženo. Jde o případy, kdy by uveřejnění bylo vůči dotčené fyzické osobě s ohledem na předchozí posouzení zjevně nepřiměřené, ohrozilo stabilitu finančního trhu, ohrozilo probíhající trestní řízení nebo způsobilo dotčené osobě nepřiměřenou škodu. Směrnice o povinném auditu blíže nestanoví kritéria, která se použijí při určení, zda je uveřejnění osobních údajů nepřiměřené. Půjde o uvážení Rady pro veřejný dohled nad auditem, zda bude v konkrétním případě uveřejnění osobních údajů nepřiměřené k zásahu do jejich ochrany. Nechá se předpokládat, že Rada pro veřejný dohled nad auditem bude při posuzování, zda je uveřejnění osobních údajů nepřiměřené, posuzovat všechny individuální okolnosti daného případu, např. míru závažnosti porušení povinnosti, zda se jedná o opakované porušení povinnosti nebo dosud nebyla sankce uložena, okolnosti a následky porušení povinnosti atd. Vzhledem k tomu, že uveřejnění osobních údajů osoby, která se dopustila správního deliktu, je významným zásahem do ochrany osobních údajů a má difamační účinek, předpokládáme, že Rada pro veřejný dohled nad auditem bude zveřejňovat rozhodnutí o správním deliktu po důkladném posouzení. Rozhodnutí musí být uveřejněno nejméně po dobu pěti let, přičemž osobní údaje se uveřejňují pouze po dobu nezbytně nutnou, která je přiměřená účelu jejich uveřejnění, v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 49g stanoví 7 letou lhůtu pro zahlazení postihu za správní delikt.

K bodu 216 [§ 50]

Na procesní náležitosti řízení se uplatní příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak.

V případě provádění kontrol kvality Komorou auditorů České republiky nebo Radou pro veřejný dohled nad auditem a šetření prováděné Radou pro veřejný dohled nad auditem se uplatní příslušná ustanovení zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 217 [§ 50a]

Zmocňovací ustanovení pro vydání prováděcího právního předpisu k odměňování členů Prezidia Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K Čl. II Přechodná ustanovení

K bodu 1

Jedná se o přechodné ustanovení, které je klíčové pro právní jistotu a jednotnou interpretaci. Ustanovení zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí poprvé pro ověření účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky za účetní období počínající 17. června 2016 nebo později.

K bodu 2

Přechodné ustanovení z důvodu právní jistoty zakotvuje, že auditorská zkouška složená podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za auditorskou zkoušku podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 3

K zamezení vzniku nejasností se zakotvuje uznání dílčí zkoušky nebo dílčích zkoušek složených podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jako složená dílčí zkouška nebo dílčí zkoušky podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 4

Přechodným ustanovením se auditorským společnostem a statutárním auditorům vykonávajícím auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet stanovuje lhůta pro zavedení řídicího a kontrolního systému, požadovaných strategií, postupů nebo jiných opatření podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 5

V návrhu novely zákona o auditorech je potřebné výslovně upravit postup v případě zahájených kontrol kvality. Kontroly kvality, které byly zahájeny a které nebyly ukončeny přede dnem nabytí účinnosti návrhu novely zákona o auditorech, se dokončí podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 6

Přechodné ustanovení ke lhůtám. Uvedené lhůty, které započaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 7

V návrhu novely zákona o auditorech je potřebné výslovně upravit postup v případě kárných a jiných řízení. Proto se z důvodu požadavku právní jistoty zakotvuje, že kárná a jiná řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti návrhu novely zákona o auditorech, se dokončí podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 8

V souladu se zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny) se stanoví, že výměr kárného opatření nebo sankce se posoudí podle stávajícího právního předpisu pouze v případě, pokud to bude pro pachatele příznivější.

K bodu 9

Přechodné ustanovení z důvodu právní jistoty zakotvuje, že asistenti auditora zapsaní v rejstříku auditorů se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona stávají asistenty auditora podle tohoto zákona.

K bodu 10

Přechodné ustanovení z důvodu právní jistoty zakotvuje, že odbornou praxi, kterou asistent auditora vykonal přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je odbornou praxí asistenta auditora podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 11

Přechodným ustanovením se stanoví výše odměn členů Prezidia a Prezidentu Rady pro veřejný dohled nad auditem podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona do doby, než Ministerstvo financí vydá prováděcí právní předpis upravující výši odměn členům Prezidia a Prezidentu Rady pro veřejný dohled nad auditem.

K bodu 12

Přechodným ustanovením se Komoře auditorů České republiky stanovuje lhůta pro zavedení mechanismu k hlášení porušení nebo domnělého porušení zákona podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 13

Přechodným ustanovením se Radě pro veřejný dohled nad auditem stanovuje lhůta pro zavedení mechanismu k hlášení porušení nebo domnělého porušení zákona podle zákona č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 14

Přechodným ustanovením se Komoře auditorů České republiky stanovuje lhůta pro uvedení jejích vnitřních předpisů do souladu se zákonem č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 15

Přechodným ustanovením se Komoře auditorů České republiky stanovuje lhůta pro uvedení jejích vnitřních předpisů do souladu se zákonem č. 93/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 16

Přechodným ustanovením se v souladu s článkem 37 odst. 3 směrnice o povinném auditu, resp. článkem 1 bod 30 stanoví, že jakékoli již existující smluvní ustanovení, které by omezovalo výběr valnou hromadou společníků, akcionářů nebo členů auditovaného subjektu na určité kategorie nebo seznamy statutárních auditorů nebo auditorských společností, pokud jde o jmenování určitého statutárního auditora nebo auditorské společnosti, kteří budou provádět povinný audit, je neplatné.

K bodu 17

Přechodným ustanovením se stanoví pravidlo pro určení celkové délky trvání auditorské zakázky, která do nabytí účinnosti tohoto zákona dovršila 10 let u subjektu veřejného zájmu nepřetržitě 10 let. Účelem tohoto ustanovení je nastavit shodná pravidla pro prodloužení auditorské zakázky i pro auditory, kteří dosáhnou uvedené délky trvání auditorské zakázky, přitom však postup prodloužení není upraven přechodným ustanovením přímo v čl. 43 odst. 3 nařízení č. 537/2014.

ČÁST DRUHÁ Změna zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů

K Čl. III

K bodu 1 [§ 4 odst. 3]

Z poznatků z aplikační praxe, z pohledu elektronizace v oblasti auditu i s ohledem na specifické postavení auditorů se novelizačním bodem zajišťuje zřízení datové schránky statutárnímu auditorovi - podnikající fyzické osobě ze zákona, bezplatně a bez podání žádosti, stejně jako je tomu v případě advokátů, daňových poradců a insolvenčních správců. Komunikace prostřednictvím datových schránek je žádoucí pro efektivní komunikaci Komory auditorů České republiky i Rady pro veřejný dohled nad auditem vůči auditorům, např. v rámci kontrol kvality, kárných řízení nebo řízení o správních deliktech.

K bodu 2 [§ 15 odst. 8]

Novelizačním bodem se zajišťuje součinnost Komory auditorů České republiky s Ministerstvem vnitra při zřizování a správě datových schránek.

K bodu 3 [§ 15 odst. 10]

Legislativně technická úprava v souvislosti s vložením nového odstavce 8.

K Čl. IV Přechodná ustanovení

K bodu 1

Jedná se o přechodné ustanovení, kterým se stanoví lhůta pro předání údajů vedených o statutárních auditorech v rejstříku auditorů, které jsou nezbytně nutné pro zřízení datové schránky, Komorou auditorů České republiky Ministerstvu vnitra.

K bodu 2

Jedná se o přechodné ustanovení upravující dobu pro zřízení datové schránky statutárním auditorům Ministerstvem vnitra. Po uplynutí této doby Ministerstvo vnitra zřídí datové schránky podnikající fyzické osoby všem statutárním auditorům. Doba jednoho roku se jeví jako dostatečná k tomu, aby si statutární auditoři vytvořili takové podmínky, aby mohli datové schránky bez problémů využívat.

ČÁST TŘETÍ Změna zákona o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ukončení důchodového spoření

K Čl. V

K bodu 1

Část dvacátá čtvrtá zákona č. 377/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ukončení důchodového spoření, se z důvodu její praktické nepoužitelnosti zrušuje. Dnem nabytí účinnosti této části (1. 1. 2018) nebude použitelná vzhledem ke zrušení § 2a zákonem č. 221/2015 Sb. s účinností od 1. 1. 2016. Předmětem obou novelizací bylo ustanovení § 2a.

K bodu 2

Legislativně technická úprava v souvislosti se zrušením části dvacátá čtvrté zákona č. 377/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ukončení důchodového spoření.

ČÁST ČTVRTÁ ÚČINNOST

K Čl. VI

Účinnost zákona se navrhuje dne 17. června 2016 s ohledem na nabytí účinnosti novely směrnice o povinném auditu a nařízení č. 537/2014/EU, které jsou členské státy Evropské unie povinny zavést do svých právních řádů do 16. června 2016.

V Praze dne 30. března 2016

Předseda vlády: Mgr. Bohuslav Sobotka v. r.

1. místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí: Ing. Andrej Babiš v. r.